K a re l Jo h a n a. Seniorské elegie

Karel : r auto a n a h Jo ní e n a b o r a „St oroba“ ch

„Co se nauč mládí jako kíš, ve stá dyž u ří tne“

Se n i o r s k é e l e g i e „Sportem k endoprotéze“

„Nepoužívaný orgán odumírá“

c o m ho e š V „ dí“ ško

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS224318

© Karel Johana. Seniorské elegie, 2015 ISBN: 978-80-904597-8-6

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Karel JOHANA

Seniorské elegie

Praha 2015


„Sděluji, že jakákoliv podobnost místa, osob a časových událostí je opravdu čistě náhodná!“ Karel Johana

Nad knihou převzal patronát Hospic Sv. Jiří


5 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Oslavy odchodu do důchodu se protáhly. Protáhl se mi také obličej, když mé brýle ráno nenašly v peněžence žádné papírové bankovky. Obličej se snad rozjasní, až sociálka zašle starobní důchod. Představuji si to tak, že každý večer najdu pod polštářem několik stokorun, které mně osvěží stáří. Pro jistotu ještě podnikám. Žaludek hlásí nebezpečí. Šavle je asi na cestě. Pokouším se udržet vnitřnosti v patřičných mezích. Začínám protahovací cvičení. Po sprchování se mi ulevilo.

Jsem sportovec a trenér. Bývalý učitel tělocviku. Svoje tělo a jeho neduhy znám. Máme se rádi. Bydlíme spolu sami. Občas uskutečníme exkurzi do hlubin ženského světa. Stálou partnerku nemáme. Živím svoje tělo obchodní činností. Mám obchod s obuví. Mým koníčkem je tenis. Mamce je osmdesát pět let a tátovi táhne na devadesát. Bydlí vedle v ulici. Bytovky jsou staré čtyřicet let. Chátrají jako my všichni. Přebírám pečovatelskou štafetu po mladší dceři Pavlíně. Starala se o staroušky posledních pár let. Poslední informace: „Děda je divočák, babička se zhoršuje!“ Odstěhovala se s manželem a dcerou za prací do Plzně. Starší dcera žije v Mariánkách. Bratr bydlí v Plzni. Chtěl bych zajistit rodičům důstojné stáří. Jsem rozvedený. Bydlím v malém bytě a malém městě na západě Čech. Sám jsem velký a šlachovitý. Příjmy celkem slušné. Pověst a původ také. Úspory neslušné. Perspektivu nejasnou. Povinnosti k rodičům jasné. Povinnosti k sobě a rodičům musím nějak doladit. Snídám oblíbené ovesné a pohankové vločky ochucené skořicí. Vše uvařím na kaši a pojídám s ovocem. K tomu čaj s medem a citronem. Když neřídím, tak přidám trochu kvalitní slivovice. Pořád koukám na hodiny a nechápu, jak to všechno stihnu. Prodavačky jsou spolehlivé důchodkyně. Musím k našim na ranní kontrolu. Dal jsem si dnes od obchodu volno. Připadá mi to zábavné, když se čerstvý dvaašedesátník bude starat o svoje rodiče. Mám štěstí, že oba jsou ještě částečně soběstační. Zejména tatínek je superaktivní jedinec. Trochu hůř slyší, ale jinak je junák. Denně nakupuje a vaří. Svoji ženu si od nepaměti rozmazluje. Maminka má dlouholeté problémy s páteří. Od čtyřiceti let pobírá částečný invalidní důchod. Točí se jí hlava. Dlouhodobě pojídala algenu, kterou považuje za všelék. Nyní má v oblibě brufen. Má raději klid, četbu, kafíčko a drby se 6


sousedkami. Do ničeho se moc nehrne. Oba vozíme jednou za šest neděl k holiči a na úpravu „kopyt“, jak říká táta pedikúře. Mám klíče od bytu. Táta je na nákupu a máma leží v posteli a čte. Je kolem desáté a navrhuji vstávání a hygienu. Maminka s úsměvem odmítá, že brzy bude večer a posílá mne pro oblíbený časopis do stánku, který je přes ulici. Novinový stánek sousedí se samoobsluhou. Obchod nepatří Vietnamcům, ale české firmě. Potkávám tatínka s plnými taškami. Zdravíme se a říká, že k obědu bude polévka „pytlíkačka“, bramborová kaše a sekaná. Dále bude broskvový kompot. Zbyde prý i k večeři. Vracíme se spolu k mamince. Táta vybaluje z tašek 5 sáčků stejných polévek, 5 sáčků instantní bramborové kaše, 5 velkých plechovek broskví a dva balíčky sekané. Má tam i noviny. Ptám se, proč tolik. Odpověď zní: „Je to v akci, to se nezkazí!“ Chci dát nákup do špajzky, ale táta mne odstaví hokejovým bodyčekem a praví: „Nemotej se mi tady, maturante.“ Odvětím, že jsem už v důchodu. Správce kuchyně se pochybovačně usmívá a kroutí hlavou. Informuji rodiče, že se Pavla odstěhovala a že jim budu chodit pomáhat. Táta tvrdí, že tady nikdy žádná vnučka nebyla, že všechno zajišťuje sám a nikoho se neprosí. Byl dlouhá léta v armádě. Dotáhl to na majora. Byl velitelem pohraničníků a sportovním funkcionářem. Před druhou světovou válkou hrál fotbal za SK Radotín. Dcera mně varovala, že děda je paličák a začíná zapomínat. Tak to budeme dva. Slibuji si, že se polepšíme. Probíráme zdravotní stav. Táta vede zdravotní dokumentaci jako na štábu brigády. Pilulky berou vždy večer. Mamka bere prášky na bolavé plotýnky. Je s nimi už od čtyřiceti let v důchodu. Táta bere pouze doplňky stravy. Hlásí, že docházejí prášky. „… pudu je vyfasovat!“ říká rozhodně. Ukazuje hrdě zásobník na léky: „Ten modrej je můj a červenej matky.“ Ptám se opatrně, jestli to nemůže poplést. Odpovídá sebevědomě: „ Barvy přece poznám, stačí, když mi to naláduješ.“ Domlouváme společnou návštěvu u lékaře na příští týden. Táta odmítá, ale nakonec svolil: „Kvůli matce pudu!“ S oblibou říká své životní družce matko… Kuchař nás vyhání z kuchyně a začíná vařit. Jdeme s maminkou do koupelny. „ Převlíkat se nebudu, nestojí to za to, po obědě vždycky ležím!“ Slevuji na župan. Po hodině se ozývá z kuchyně velitelský hlas: „Nástup na oběd!“ V kuchyni je vzorně prostřeno a šéfkuchař servíruje hustou polévku s komentářem: „Dal jsem tam dva pytlíky, si hubenej jako koza!“ Polévka má instantní superříz. Rodiče s klidem obědvají a já přemýšlím, jak se vyhnou této maně nebeské. Napadá mě finta. Kouknu z okna a říkám: „Hele, sousedka už zase chodí!“ Oba starouškové vyhlížejí z okna a já vylévám polévku do koše a maskuji to novinami. Následuje kaše s trochu připálenou sekanou. Hrdinně to sním a přemýšlím, 7 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

jak dostat tátu od sporáku. Po obědě se hrnu k nádobí, ale major v záloze velí „ Musíš si ohřát vodu!“ Odpovídám, že teče teplá z kohoutku. Táta kroutí hlavou: „ To slyším po prvně.“ Mamka opět spí a táta usedá k novinám. Odcházím na tenis a oznamuji, že přijdu večer. Tenis je má seniorská droga. Hraji skoro denně. Začal jsem s ním pravidelně až v padesáti letech. Tento bílý sport je nádherný. Když nevyhraješ míček, můžeš vyhrát následující. Když chceš naštvat soupeře, zahlásíš aut. Když napálíš soupeře na síti úmyslně, zahlásíš „Sorry, promiň, to jsem opravdu nechtěl!“ Když s tebou nikdo nechce hrát, můžeš mlátit do míčku na tréninkové zdi až do aleluja. Když prší, tak se nehraje. K osvěžení sportovců slouží klubová restaurace. Slouží také k pomlouvání soupeřů. U piva a kávy je každý mnohem lepší borec než na place. V restauraci je veliká televize, na které sledujeme světové tenisové dění. Všichni jsme chytří jako tenisová encyklopedie. Klub pořádá turnaje pro neregistrované hráče. Hrajeme většinou debla. Ředitelem turnajů jsem já a tenisová legenda Zdeněk. Je zakladatelem tenisového klubu, dlouholetým hráčem a trenérem. Také neudolatelným funkcionářem. Je o patnáct starší než já a pravidelně trénuje se svými přáteli. Turnaje již nehraje. Minulý rok zažil krásnou příhodu. Zdeněk pracuje na částečný úvazek jako správce areálu. Jednoho dne ráno kolem deváté přistál na parkovišti u sportovní haly sportovní mercedes. Vylezl z něho asi třicetiletý blonďatý krasavec. Pod jednou paží svíral tenisový bek a pod druhou dlouhovlasou krasavici, inteligentní, na jedenácticentimetrových podpatcích, které zakončovaly krásné dlouhé nohy. Dvojice usedla na terasu a objednala si u barmana kávu. Na kurtech nikdo nebyl. Zdeněk ošetřovat plot. Mlaďas nadšeně vyprávěl slečně, jak na těchto kurtech v mládí trénoval a každého porazil. Byl nadržený předvést slečně své mistrovství a žádal barmana o sparing. Barman byl zraněný, a tak přemluvil Zdeňka, aby si dal s blonďákem set. „Budu vás šetřit, jen si pinkneme, jste mi nějakej povědomej, asi jste mne také trénoval,“ drmolil nadšený tenista nad starou obětí. Zdeněk odložil nůžky, vzal si tenisové boty a svoji stařičkou raketu. Přisedl ke krasavici. „Jéé, vy ste hodnej, že si s ním zahrajete. Fred je úžasnej. Velká hračička a musí bejt dobrej. Von tady bydlel a vzal mě na krátkou dovču. Bude mě učit tenis!“ sdělovala krasavice. Blonďák přišel ze šatny oblečen dle poslední tenisové kolekce firmy NIKE. Vyndal nové míče a připravil si dvě nové rakety. Po krátkém rozehrání se začalo hrát. Mlaďas mlátil do všech míčků jako o život. Zdeněk trpělivě vracel. Střídal údery a hrál kopečky. Manekýn znervózněl a začal ka8


K a re l Jo h a n a. Seniorské elegie

Recommend Documents