KAPITOLA I Tam u Královýho Hradce lítaly tam koule prudce Z kanonů a flintičéek Do ubohých lidičéek Bude teprve svítat, už teď jsou ale unaveni. A všecko je bolí. Ramena, záda, nohy… Hlavně nohy. Jsou samý puchýř. Není divu, všichni mají za sebou dlouhý pochod. Sem k Hradci spěchali kolik dní, s plnou polní. „Tak pohněte, chlapi,“ popoháněl je desátník celou cestu. „Musíme tam být dřív než Prajzi!“ – Přesto se sotva vlekli. Mezi sebou se však ještě povzbuzovali: utlučeme je čepicema… Od půlnoci mají být podle rozkazu připraveni zaútočit. Ve skutečnosti ti zkušenější dospávají vstoje, vždy dva a dva se o sebe opřeli zády. Hlavy jim padají na prsa. Nejotrlejší z nich, těch je ale jen pár, se dokonce posadili do trávy, hlavu složili na kolena a tvrdě usnuli. Dobře vědí, že je třeba šetřit síly. Oficír, co je měl udržet v bdělém stavu, do nich každou chvíli kopl. Neřval ale jako na cvičáku, i on musel tentokrát zůstat potichu. A taky věděl svoje: „Proberte se! Přeci mi tu nebudete chrnět,“ skoro je přemlouval. Pokaždé se neochotně zvedli. „Ty nám můžeš – víš co!“ ucedili mezi zuby. A za chvíli spali znovu. Nováčci však usnout nedokázali. Ani Leopold. Podupával, aby se trochu zahřál, k ránu bylo přece jen chladno. I když je červenec. Tak rád by si zapálil, to ale měli přísně zakázáno. – Hlavně nesmí myslet na to, co je čeká! Hlavou se mu přitom honí bůhvíco. Teď si třeba vzpomněl, jak voní čerstvě semletá mouka, když si jí u nich doma, ve mlýně, naložil plný pytel na záda… Mlynář ho sice honil jak nadmutou kozu, ale dneska v noci by si to rád vyměnil! Takových pytlů by klidně odnesl i padesát. Co padesát! Třeba stovku, i kdyby si měl hřbet ztrhat. Nebo jak po nocích chodili s bráškou pytlačit pstruhy! Zrovna loni touhle dobou jich byl plný potok… Hlídač, válečný veterán, si na ně 13
kolikrát počíhal. Tomu pajdavému chudáčkovi by ale utekli stokrát! Klopýtal za nimi s tou svou haksnou, hrozil holí, cosi pokřikoval – smáli se mu! Pstruzi se jim zatím mrskali za košilí. Může snad být něco krásnějšího? Dnes ho ale pomyšlení na tu nohu trochu děsí… „Spíš?“ uslyšel za sebou. Pavel, byli oba z jednoho kraje, stejný ročník, jen šeptal. „Ne…“ „Na co myslíš?“ „Na pstruhy.“ „Cože?! – Teď myslíš na pstruhy?“ „Chodili jsme na ně s bráchou na panský do potoka… Pak jsme si je pekli k snídani. Na ohni. Měli jsme takový svoje místo v lomu, tam se za námi nikdo neodvážil. Ani hlídač. Ten teprv ne! S tou jeho nohou…“ „Co mu bylo?“ „Střelili ho do ní někde v Itálii.“ Oba zase ztichli. Z louky se začala zvedat ranní mlha. V prvním, ještě šedavém světle z ní vystupovaly vojenské přilby, tlumoky na zádech, bodáky na puškách. Vojáci se mezi sebou najednou bavili hlasitěji. „Ticho tam,“ zasyčel na ně oficír. Ti starší mlčeli. Z torny si vyndali kus chleba a slaninu. Krájeli si ji na tlusté plátky a pomalu, hodně pomalu ji žvýkali. Zapíjeli ji vodou z vojenské láhve, občas ale zavoněla i slivovice. – Kdyby si tak mohli ještě zapálit! Stálo jich tu na lukách pod Chlumem víc jak čtyři sta tisíc. Bylo 3. července 1866, právě svítalo. Taky se rozpršelo. Nejdřív je třeba nakrájet cibuli. Hromadu cibule. Horu cibule. Hodně nadrobno. Kateřina, Johanna, Alžběta nebo jak se jmenovala, to už nevíme, to ale umí. Krájí ji tak za svítání každý den, nejmíň osm let. Mohlo jí být sedm, když jí poprvé strčili do ruky ten ostrý nůž? Kolikrát se s ním pořezala! Teď už ne, to se ví! Teď jí nůž kmitá v prstech, že se na ni chodí do kuchyně hospody U Škvorů i dívat… – I tak jí ale 14
trvá, než všechny ty zlatavé, voňavé cibulky oloupe a naseká. A co se nad nimi dřív naplakala! Přes slzy ani neviděla, co vlastně krájí. Teď už to štípání v očích ani nevnímá, zvykla si. Člověk si zvykne… Au!! Zarazila se a překvapeně zírá na levou ruku. Z ukazováčku jí na kuchyňský vál teče krev. Ostří nože zajelo hluboko do prstu, přeřízlo i kus nehtu. Ještě to ani moc nebolí, to teprve přijde. Zato té krve! Stéká na nakrájenou cibuli… – Rychle ucukla rukou, aby cibuli ještě víc nepostříkala. Ta troška se vyhodí, přece si ale nepokazí celou práci! Popadla utěrku, prst do ní zabalila a smetla zkrvavenou cibuli mezi slupky. Musela si však pospíšit, než si toho hospodská všimne! To by jí dala! – Nikdo ale nic neviděl, naštěstí. V ruce jí začíná cukat. „Pane generále, telegram z Vídně…“ – pobočníkovi polního zbrojmistra rakouské armády Ludwiga von Benedeka se trochu třesou ruce. Papír slabě šustí. „Ukažte,“ vytrhl mu ho Benedek netrpělivě. Čeká na něj už kolik dní. Rychle si nasadil brýle a začetl se do písmen s mnoha kudrlinkami, která vojenský písař dokonce i vystínoval! Teď si někdo dává práci s krasopisem, napadlo Benedeka a cítil, jak v něm stoupá zlost. Teď! Když jde o každou minutu… Jeho zlost ale ještě narostla, když telegram dočetl. Císař tedy chce útok! Přitom ho sám Benedek varoval, že rakouské vojsko teď není s to Prusům čelit. Chtěl jen malý odklad, nic víc! Jenže Jeho císařsko-královské Veličenstvo asi nemůže před německým Vilémem ukázat žádnou slabost. Utlučeme je čepicema, říkali si nejspíš i ve Vídni. Takže útok! „Dal bych si trochu kávy,“ požádal tiše pobočníka. „A svolejte pány ze štábu. Za deset minut.“ Pobočník jen srazil paty a odběhl. Generál Benedek se zklamaně zahleděl z okna. – Kdyby to tak bylo v Itálii! Tam znal každou stráň, každý potok. Tam uměl pro císaře vyhrávat! Ale tady? V té bažinaté rovině? Copak císař neví, co všechno je v sázce? Anebo to ví a pověřil 15
velením právě jeho, aby pak měli na koho svést neúspěch? Má se on, proslulý válečník von Benedek, stát jejich obětním beránkem? A pak si sedl k polnímu psacímu stolu, který s sebou vozí už od italského tažení, a začal psát dopis ženě. Jako každý den. „Má drahá, za pár okamžiků začne bitva…“ Pavel padl mezi prvními, sotva ta mela začala. Pruská kule mu rozervala břicho. Chvíli skučel bolestí, naštěstí ale rychle vykrvácel. Poslední, nač pomyslel, byli ti Leopoldovi pstruzi. Na okamžik mu je záviděl. Žalostná památka na krutý boj, jenž se děl na pomezí českém blíže královéhradecké pevnosti dne 3. července 1866 Zpívá se jako: „Není lepší jako zjara“ Slyšte smutné události, jenž nás uvedli v těžkosti, Blíž Králového Hradce, též u města Skalice. Moji rozmilí Čechové, přeupřímní vlastencové, Smutné časy nastali, čeho jsme se dočkali. Tak blíž Králového Hradce, u Náchoda i Skalice, Na sta i na tisíce padlo v té strašné válce. Dělové hřmění nastalo, vojsko dál postupovalo Kupředu na Prušáky, odrazit jim bodáky. Štěstí sloužilo jim stále k vlastenecké větší chvále, Den se chýlil ke konci, k té strašné operaci. Kdež mezi dvěma pevnostmi chtěli hledat svoje štěstí, Hradcem a Josefovem, válčiti s Pánem Bohem. Však Prusové vyzvídají, jaký záměr naši mají, Skrz pohyby všeliký stal se zmatek veliký. Naši chrabří bojovníci uchopili svou ručnici, Silný oheň vydali, na Prusy útok hnali. 16
Náš útok nám odrazili, na záda se nám dostali, Do Labe nás vehnali, moc vojska utopili. Náš dobrý komandující nechtěl nás opustit předci, Vítězství nám sliboval, ze zoufalství bojoval. Nejsem s to perem vypsati, jaký nářek je slyšeti Od raněného lidu, jakou teď snáší bídu. Ve své vlastní krvi se válí, smrtelná rána ho pálí, Až hryže zem bolestí, nemoha dál dolézti. Prosí kamarádi milí, aby ho jen dorazili, Žádný nesmí a nechce, tak musí skonat těžce. Pláče otec i matička, pláče bratr i sestřička, Všecky přátelé kvílí, každý, komu milý. Což opuštěné manželky, které mají dvě tři dítky, Manželé jim zabili u Hradce v patálii. Neplačte vlastenci milí, kteří jste to okusili, Modlete se raději, těšte se tou nadějí. Že naši chrabří vlastenci, budou Boží mučedníci, Jak vítězové slavní v nebi korunovaní. Modleme se všickni vroucně, by nám Bůh dal všem budoucně Pokojné časy zlaty, mír mezi potentáty. (Toto válečné zpravodajství je kráceno, dobové chyby v něm ponechány.) Maso. Nejdůležitější je maso. Pěkná kližka. A nevadí, když je starší. Naopak! Z mladého masa není dohromady žádná chuť. A k tomu kus vepřového bůčku, ale jen málo prorostlého. Tak akorát. A všechno pěkně nakrájet, na stejně velké kousky. Ten bůček samozřejmě na menší, aby se v omáčce nakonec skoro ztratil. Tohle se Kateřina, 17
Johanna, Alžběta nebo jak se jmenovala, budeme jí říkat Anna, naučila už dávno. Dlouho ale mohla jen okukovat, jak maso na guláš vybírá a porcuje hospodská. Teprve před časem ji k tomu pustila. Bodejť, už nemá tu sílu jako kdysi. Vždyť je jí už skoro sedmdesát! – Anna teď stojí před válem plným rudohnědého hovězího a chystá se ho nakrájet. Bůček si nechá až na potom. Jen jí trochu překáží ukazováček, co se do něj řízla. Nešikovné maso ale musí pryč, to slyšela už odmala. Že Pavla srazila pruská kule, zahlédl Leopold jen koutkem oka. A i když se během tažení docela skamarádili, hned to zase pustil z hlavy. Musel. Teď jde totiž o všechno! Slyšel, jak mu kolem hlavy hvízdají střely. A že ti Prajzi umí setsakramentsky rychle nabíjet! Dvakrát rychleji, než to dokážou rakouští pěšáci. A poznal už taky, jak duní dělová koule. Je to takový divoký hukot, co se vám z něj rozklepou kolena a zvedne žaludek a nejraději byste se zahrabali do hlíny. Místo toho musíte sami pálit, ani nevíte kam. Všude je totiž plno dýmu. Všichni utíkají, padají, řvou… Do toho řičí koně, pár jich už taky dodělává. Pruská střela nebo šavle jim rozpárala břicho, střeva se válí v blátě. Koně kopou do vzduchu a v očích mají šílenství. Těch je mu nejvíc líto! Jak rád by teď plavil koně! Vyjížděl s nimi vždycky navečer, když už měl ve mlejně po práci. U náhonu bývala voda hluboká, ale kus po řece se rozlila do šířky, nebyla koním víc než po prsa. Břeh tam byl porostlý rákosím, ale měli už své vyježděné cestičky. Koně šli po paměti, sami se na koupání těšili. Kluci ze vsi se tam sjížděli od jara, stačilo zahvízdat. „Jankú, Ondró, Matějí,“ zavolal Leopold a za chvíli se už na cestě objevili první. Bývalo jich při plavení i tucet! Ten pocit, když se s koněm po horkém dni pomalu nořil do řeky! Voda mu stoupala podél nahých nohou, nejdřív trochu zábla, pak se mu ale celým tělem rozlilo takové blaho! Svíral koně stehny, cítil tu sílu, jakou společně mají. Uprostřed řeky byl silný proud, pokoušel se je strhnout, oni se však nedali! Zpívali, divoce po sobě 18
stříkali vodou, povykovali samým štěstím. Vyplašili přitom i hejno kačen, co se už na noc chtěly ukrýt mezi rákosím. Proháněli je pak po řece, ale jen tak naoko. Kachnám, co zrovna vyvádějí mladé, by přece nikdo neublížil! Plavili koně celé léto. To byl nádherný život! Tak rád by – Právě v tu chvíli to s ním škublo. Před očima se rozprskly nějaké zelené jiskry, na okamžik ucítil bolest v noze a pak už nic. Několik vesnic, nalézajících se na bojišti, hořelo na všech stranách – Sadová, Dohalice, Chlum, Mokrovousy, Benátky. Mezi plameny se hustě sypaly pruské granáty na hlavy obhájců. Rakouská fronta byla zatlačena na obou křídlech. Rakušané podnikali opět a opět pokusy, aby znovu dobyli ztracené úseky, ale v boji proti jehlovkám a na bodáky zkušených vojáků pruské divize padali mladičtí rakouští střelci jako kuželky. zpravodaj britského listu The Times, 3. července 1866 Všechno ovšem záleží na koření, to Anna věděla. Solit je potřeba postupně, chuť masa se bude dlouhým dušením teprve uvolňovat. A kdyby guláš hned ze začátku přesolila, tak už ho nikdy nespraví. A s paprikou opatrně! Leckterá kuchařka ji nasype na maso hned, jak je hodí do hrnce. Taková ale nestojí za nic! – Je třeba počkat, až maso začne pouštět šťávu, jinak se paprika spálí a omáčka zhořkne. A s pepřem jakbysmet. Majoránku stačí přidat až skoro nakonec a česnek se taky nesmí příliš dlouho vařit. A Anna má ještě jeden trumf v rukávu – to ale nikomu neprozradí… Nikdy! Prý byla tady nedaleko, u Chlumu, nějaká bitva? Lidi ze vsi se na ni chodili dívat. Od křížku za Pluhařovic statkem na ni byl prý dobrý výhled. Mužští si pak o ní vyprávěli v hospodě. Byla tam i spousta mrtvých a raněných… Na takovou podívanou ale Annu nikdo neužije. K čemu? A kde by taky na to vzala čas?
19
