JUSTINA & JULIETTA Donatien Alphonse François marquis de Sade
Přesné kopie prvorepublikových vydání s 53 původními rytinami (jen v tištěné verzi)
1
2
MARKÝZ DE SADE: Justina aneb prokletí ctnosti. Možnost osvítit temné cesty sloužící prozřetelnosti k dosažení cílů, předsevzatých při stvoření člověka a naznačit podle toho plán, který by vedl k vyššímu poznání v oněch ubohých dvounožcích, postrkovaných neustále rozmary oné bytosti, jež prý je řídí tak despoticky k světlu rozumu. Možnost stanovit řád, nutný k vyjádření zákonů této prozřetelnosti v člověku a nakreslit cestu, jíž nutně musí jít, chce-li zabránit bizarním rozmarům oné osudovosti, které dává dvacet rozličných jmen, aniž ji může definovat. Tato možnost by byl vítězstvím filosofie. Vycházíme-li ze sociálních konvencí, nevzdáváme-li se k nim nikdy úcty, naočkované nám výchovou, zjistíme skoro vždy, ke svému neštěstí, že život se nás dotýká jen svými trny, zatímco ti, jimž není na světě nic svatého, trhají růže. Ačkoliv lidé obdaření přírodou dostatečným zdrojem ctnosti, která je dost silná, že je povznáší nad všeobecnou úroveň konvencí, poznají brzy, že je pro ně výhodnější dát se strhnout kalným proudem života, než se mu bránit. Poznají, že ctnost při veškeré své kráse je jejich nejhorším rádcem a že v tomto veskrze zkaženém století je nejlepší oddat se zlu již v mládí a hledět tak pokud možno brzy uvést své počínán v harmonii a počínáním ostatních. Lidé vzdělaní, zneužívající někdy – možno-li tak říci – vědy, již ovládají, říkají s andělem Jesradem ze Zadiga, že není zla, z kterého by nevzniklo dobro a dodávají k tom, že v dokonalém uspořádání našeho světa se musí velikost
3
zla rovnat velikosti dobra, aby svět zachoval svou rovnováhu. Odstranění všech těchto nebezpečných filosofických sofismat je nejdůležitějším úkolem dnešního spisovatele. Je téměř jisto, že dobře vylíčený příklad pronásledované ctnosti může vrátit i nejzkaženější duší na cestu dobra. Může se sice zdát absurdním a nemorálním, líčíme-li přemíru neštěstí, které drtí něžnou, citlivou a ctnost vyznávající ženu a popisujeme-li na druhé straně nejskvělejší blahobyt jiné ženy, která popírala ctnost celým svým životem, ale zrodí-li se jen jediné zrnko dobra po přečtení těchto příběhů, nikdo nám nesmí vyčítat, že byly nabídnuty veřejnosti. 1787
4
5
6
JUSTINA aneb Prokletí ctnosti
7
8
Hraběnka de Corville byla z těch Venušiných kněžek, jejichž bohatství je důsledkem okouzlujícící tváře, mnohých neřestí a rozmanitého smilstva. Měla krásnou postavu, jako havran černé vlasy a v jemných rysech jejího obličeje zářily černé očí nádherného výrazu. Celý její zjev vydechoval onu módní nevěru, která osvěžujíc většinu vášní, činí ženu žádoucí. Nicméně dostalo se jí nejlepšího vychování. Narodila se dcerou velkoobchodníka v ulici Saint-Honoré. Byla společně se svou mladší sestrou vychována v jednou z nejlepších klášterů Paříže, kde jí až do jejího patnáctého roku nebylo nic odepřeno. V tomto období, tak osudném ctnosti mladé dívky, selhalo vše v jediném dni. Strašný úpadek uvrhl jejího otce do postavení tak hrozného, že mu nezbylo, než uprchnout do Anglie, chtěl-li uniknout neblahým následkům finanční katastrofy. Zanechal své dcery manželce, která zemřela následkem zármutku osmého dne po jeho odjezdu. Jeden nebo dva příbuzní se radili o tom, co učinit s oběma děvčaty a když se ukázalo, že na každou připadá podíl asi jednoho sta zlaťáků, rozhodli se otevřít před ně dveře kláštera. Paní de Corville, která se tehdy jmenovala Julietta a její duch byl tak vyvinutý, jako by jí bylo třicet let, neměla v době příběhu, který vypravujeme, jiného pocitu, kromě radosti ze svobody, jíž nabyla. Ani okamžik neuvažovala o hrozných událostech, které zlomily její okovy. Její dvanáctiletá sestra Justina byla nadána něžností a obdivuhodnou citlivostí a jsouc nevinná a povahy zasmušilé, pociťovala všechnu hrůzu svého postavení. Kolik
9
strojenosti, pletichářství a koketnosti bylo možno číst v tazích Julietty, kolik cudnosti, jemnosti a plachosti jste mohli obdivovat v podobě Justiny. Panenský obličej, postava delikátní a štíhlá, zuby jako ze slonoviny a krásné plavé vlasy. Takové byly jednotlivé detaily portrétu této líbezné mladší sestry. Obě dostaly k opuštění kláštera lhůtu dvacet čtyři hodiny a na jejich vůli zůstalo, aby naložily s oněmi sty zlaťáky, jak samy uznají za dobré. Julietta opojená vědomím svobody, utěšovala Justinu, ale když viděla nezdar své snahy, začala ji hubovat. Řekla jí také, že je nemyslitelné, aby dívky jejich mládí a krásy zemřely hladem. Poukazovala na dceru kterési sousedky, jež utekla z domova a nyní, bohatě vydržována vrchním nájemcem daní, jezdila v kočáře po Paříži. Justinu pojala hrůza z tohoto případu zkázy. Řekla, že raději zemře, než by jej následovala a když viděla Juliettu, odhodlanou žít mrzce a nepočestně, rozhodně odmítla nabídku společného ubytování. Obě opustily klášter společně, jak bylo určeno, ale rozešly se, jakmile jim zmizel z očí. Jako dítě Justinu milovala a hýčkala švadlena její matky a nyní si představovala, že se jí tato žena ujme. Vyhledala ji, vylíčila jí svou bídu a požádala ji o práci. Byla však tvrdě odbyta. „Je nutné, aby mi již první krok do světa přinesl je zármutek? Tato žena mne kdysi milovala, proč mne dnes zavrhuje? Běda, to asi proto, že jsem chudý sirotek. Proto, že si váží jen těch lidí, z nichž má prospěch,“ řekla si malá nešťastnice a uvědomuje si to, šla a vyhledala kněze své farnosti a žádala ho o radu. Duchovní jí odpověděl vyhýbavě; dodal však, že chce-li
10
sloužit, rád jí u sebe poskytne přístřeší. Když takhle mluvil, vzal ji za bradu a dal jí polibek příliš světský na kněze. Justina pochopila dobře jeho úmysl. Odtrhla se a pravila: „Pane, nežádám o místo služky, žádám vás o radu v mém neštěstí a vy chcete, abych za ni zaplatila svým mládím.“ Kněz pobouřený těmito slovy, otevřel dveře a hrubě ji vyhnal. Justina, dvakrát zapuzená, najímá si malý pokojík, zaplatí zaň předem a oddá se zármutku nad krutostí svého osudu. Opustíme ji v tomto temném útulku a vrátíme se k Juliettě, abychom nejstručnějším způsobem pověděli, jak se během patnácti roků stala ženou s titulem „rentiera“, majitelkou tří domů na venkově a paláce v Paříži a manželkou pana de Corville, státního rady, muže velkého vlivu, na nejlepší cestě k ministerskému křeslu. Když vyšla z kláštera, vyhledala Julietta kuplířku, jejíž jméno a adresu slyšela od své přítelkyně. Přišla k ní s uzlíkem pod paží a s tváří učednice. Vypravovala své příběhy a prosila, aby se jí ujala. „Jak jste stará, mé dítě?“ tázala se paní Du Buisson. „Za několik dní mi bude patnáct, madame.“ „A nikdy vás nikdo nemrdal?“ „Ne paní, přísahám, že ne.“ „Někdy však v takových klášteřích – nějaký almužník – snad jeptiška – přítelkyně – musím mít přesné důkazy, že jste dosud pannou.“ Du Buissonová si nasadila brýle, a ukazujíc na divan, pravila: „Pojďte sem, milé dítě a obnažte se, abych viděla.“ Sedla si k ní a zatímco Julietta se připravovala k
11
prohlídce, vzala kuplířka do ruky její prs a tvářila se spokojeně. Sotva děvče odložilo kalhotky, vjela jí rukou mezi stehna, jež přes slabý odpor roztáhla a vnikla k tuhému lehce zachmýřenému pahorku. „Položte se a rozevřete ještě více nohy, milé dítě,“ usmívala se kuplířka, „Nemusí to býti vždy muž. Někdy je to kostelní svíce, přítelkyně. Ach, jak je sevřená, svěží!“ A mlaskajíc jazykem, vnikala prstem do vlhnoucího otvoru. Chvíli v něm pohybovala prstem a Julietta by ráda sevřela nohy. Vlny blaha ji zalévaly a když se kuplířka přesvědčila o neporušenosti panenství a laskala dlaněmi sevřené poloviny pružné zadnice, rozlilo se jí v celém těle rozkošné horko a dívka by byla v mnoha slastných vzdeších hotová. Du Boissová přivinula ji k sobě s potlačovanou vášní, neboť se nechtěla projeviti před dítětem, jehož velitelkou se měla stát a pravila: „Je dobře, milé dítě, jsem spokojena! Zůstaňte zde, podrobíte se mým radám. Dám vám pokoj s prádelníkem a zrcadlem a budete míti svou služku. Umění, jemuž se u mne naučíte, ukáže vám, jak se domoci ostatního.“ Du Buissonová se zmocnila malého Juliettina ranečku, zeptala se jím má-li peníze. Když se jí přiznala ke svým sto zlaťákům, vzala jí také peníze a ujistila mladou dívku, že je uloží k jejímu prospěchu. Potom novicku představila družkám. Od té doby bylo její panenství na prodej. V následujících čtyřech měsících bylo prodáno postupně osmdesáti osobám, aniž byl podvod odhalen. Po skončení tohoto trnitého noviciátu považovali Juliettu za opravdovou dceru domu a směla
12
brát podíl na všech chlípných orgiích. Jestliže se až dosud oddávala mužům přirozeně, libovala si nyní v nejpustších rozkoších, tajných a zhýralých prostopášnostech. Julietta ztratila jakýkoliv pocit mravnosti a triumfy dosažené v neřesti, zneuctily dokonale její duši. Cítila se zrozena ke zločinu. Chtěla v něm nabýt proslulosti a uniknout tak vadnutí v podřízeném postavení, v němž by byla nucena dopouštět se týchž ponižujících špatností, aniž by jí však přinesly žádaného užitku. Pro tyto vlastnosti se zalíbila jednomu starému, zhýralému šlechtici, který si ji zpočátku objednával ke svým čtvrthodinovým dobrodružstvím. Julietta však uměla tento poměr proměnit v prvotřídní vydržování. Zjevovala se konečně v divadlech i na promenádách a mezi ženami, vyznamenanými modrou stuhou řádu Cetheřina. Tato darebačka si vedla tak dobře, že za čtyři roky zničila tři muže, z nichž nejchudší měl sto tisíc zlatých roční renty. Její kariéře se již nic nestavělo do cesty. Zaslepenost mužů byla tak veliká, že čím horší pověsti nabývala, tím silněji po ní toužili. Když jí bylo dvacet let, jakýsi hrabě de Lorsange, čtyřicetiletý šlechtic angerský, k ní vzplál takovou láskou, že se rozhodl dát jí své jméno. Připsal jí dvanáct tisíc liber renty, zabezpečil pro ni zbytek svého bohatství, dal jí dům, služebnictvo, livreje a tím jakési společenské postavení, jež za dva, tři roky zatlačilo vzpomínku na její původ. Tehdy zapomněla nešťastná Julietta na své mládí a dobré vychování a zkažená špatnými knihami a radami, hnána sobeckou žádostí po rozkoších a penězích, pojala úmysl zkrátit dny života
13
svého manžela. Tuto myšlenku provedla tak obratně, že nikoho nenapadlo soudně ji stíhat. Pak pohřbila všechny stopy svého zločinu a vrátila se ke svým starým zvykům. Ale poněvadž se nyní považovala za známou osobnost, připojila k nim trochu více slušnosti. Nebyla to již vydržovaná dívka. Byla to bohatá vdova, pořádající rozkošné večeře, na nichž se scházela nejvybranější společnost. Ale přece jen spávala s muži za dvě stě zlatých a prodávala se za pět set na celý měsíc. Než jí bylo dvacet šest let, zničila mnoho mužů a provedla asi pět nebo šest potratů ze strachu, aby jí porody nezničily její krásné tělo. Všechny tyto zločiny nebránily chytré a ctižádostivé bytosti objevovat denně nové hlupáky a zvětšovat tak neustále své jmění. Je pravda, bohužel, že bohatství provází skoro vždy zločin a že jen v samém lůně nejpromyšlenější mravní zkázy můžeme nalézt to, co lidé nazývají štěstím. Konečně dostala Julietta do svých tenat pana de Corville, který se rozhodl, že ji k sobě připoutá navždy. Sňatek se uskutečnil a hrabě s ní žil čtyři roky, když náhodná koupě pozemku u Montargisu jim vnukla nápad strávit několik letních měsíců na venkově. Vyjeli. A když v kterési stanici, unaveni dlouhou cestou dostavníkem, odpočívali u okna hospodské světnice, spatřili vůz, jenž se zastavil před vchodem a jakási společnost vešla do hospody. Když se již zdálo, že ve voze nikdo není, vystoupili dva biřicové a hrubě vytáhli z košatiny mladou dívku, zahalenou v ubohý plášť, svázanou jako se váží zločinci. Po výkřiku překvapení, který unikl paní de Corville, obrátila se dívka a ukázala tak něžnou a jemnou tvář, postavu tak sličnou a
14
prostou, že se pan de Corville nemohl ubránit zájmu o toto stvoření. Sešel dolů a tázal se, co tato ubožačka udělala. „Je obviněna ze dvou nebo tří těžkých zločinů, krádeže, vraždy a žhářství a je odsouzena k smrti,“ odpověděl biřic. „Přiznávám se, že já ani můj druh, nedoprovázeli jsme dosud zločince s takovou nechutí, jako dnes. Ta dívka je stvoření nejpokornější, a jak se i zdá nejpočestnější na světě.“ „To je zajímavé,“ řekl pan de Corville. „Nemohl by to být jeden z obvyklých omylů nižších soudů?“ „Možná. Byla souzena v Lyonu, ale nyní ji vezeme do Paříže, kde bude potvrzen rozsudek. Vrátí se však, aby byla popravena v Lyonu.“ Paní de Corville, slyšíc tuto zprávu, požádala svého muže, aby dívku a příběh jejího neštěstí vyslechl. Pan de Corville se dal poznat biřicům, zaručil se za vězeňkyni a poručil, aby ji dovedli do jeho pokoje. Uposlechli, rozvázali ubožačku a když jí vnutili trochu potravy, vyzval ji paní de Corville, aby vypravovala, jakým způsobem, s tváří tak poctivou a moudrou se octla v postavení tak neblahém. „Vypravovat vám příběh mého života, pravila krásná nešťastnice, znamená, dát vám nejpádnější příklad nevinnosti pronásledované nehodami. Můj příběh by byl obžalobou a hanobením prozřetelnosti a to je hřích, a já se toho neodvažuji.“ Z očí ubohé dívky vytryskly slzy a vzlykot přerušil její vyprávění. „Dovolíte mi, abych své jméno i původ, i když jsou počestné, zamlčela? Ztratila jsem rodiče v ranném mládí a doufala jsem, že s malým obnosem, který i
15
zanechali, najdu poctivé zaměstnání. Avšak odmítajíc všechny místa, spotřebovala jsem pomalu vše. Čím chudší jsem byla, tím menší naději jsem měla a tím urážlivější a potupnější pomoc se mi nabízela. Ze všech hrubostí, které jsem pocítila v této bídě, ze všech mrzkých návrhů, jež mi byly učiněny, povím pouze to, co se mi přihodilo u pana Dubourga, jednoho z nejbohatších pařížských obchodníků. Označili mi jej jako dobrého člověka, jehož vliv a bohatství by mohlo zmírnit můj osud. Ale ti, kteří mi to poradili, chtěli mě buď oklamat nebo neznali tvrdost jeho srdce a zvrhlost jeho mravů. Po dvouhodinovém čekání v předsíni byla jsem uvedena konečně k němu. Pan Dubourge byl muž asi čtyřicetipětiletý. Vstával právě z postele, oděn pouze jakousi košilí, sotva přikrývající jeho nahotu. Tázal se mne, co bych chtěla. „Běda, pane,“ odpověděla jsem. „Jsem chudý sirotek, a přestože mi není ještě čtrnáct let, znám už všechny nuance neštěstí.“ Vylíčila jsem mu své příhody, obtížné hledání místa, bídu a hlad a naprostou marnost nalézt jakoukoliv práci. Řekla jsem mu o naději, s jako jsem ho vyhledala a prosila jsem, aby mi usnadnil možnost pracovat a žít. Pan Dubourg mne pozorně vyslechl a tázal se mne, jsem-li počestná. „Nebyla bych tak chudá a v takové tísni,“ řekla jsem, „kdybych se chtěla počestnosti vzdát.“ „Mé dítě, jakým právem si činíte nárok na pomoc bohatých, když chcete zůstat počestnou?“ „Chci jim sloužit, pane.“ „Služby takového dítěte, jako jste vy, nemají v
16
domácnosti žádné ceny, ale s méně směšnými mravními zásadami byste mohla dobře žít. Ctnost, s níž se tolik chlubíte, není ve světě k ničemu. Marně se jí honosíte, nedostanete za ni ani sklenici vody. Lidé mé třídy nedávají almužny. To je jedna z věcí, o niž se nejméně zajímají. Za každý peníz, který opustí jejich kapsu, chtějí být odškodněni. A co jim může dát chudá dívenka, jako jste vy, za jejich podporu, jestliže jim chce dát svou nevinnost?“ „Ach, pane, v lidských srdcích není tedy žádného milosrdenství a žádného citu?“ „Velmi málo, mé dítě. Zavrhujeme mánii pomáhat někomu zadarmo. Snad by tím byla na chvíli polichocena naše pýcha, ale nic není tak plané a pomíjející, jako požitky pýchy. chceme tedy raději sklízet odměnu za naši pomoc ve formě rozkoše, kterou nám může, například dát miliskování s děvčátkem, jako jste vy. To je výhodnější než pocit pýchy nad rozdávanými almužnami. Pověst velkomyslného člověka se nevyrovná, pokud jde o mne, jediné vteřině rozkoše, kterou byste mi mohla poskytnou, a proto vám pomohu jedině, když mě budete poslušna ve všem, co se mi líbí od vás žádat.“ „Jaká tvrdost, pane! Nemyslíte, že vás nebe zato potrestá?“ „Pamatuj si, mé dítě, že nebe je věcí, která mne na světě zajímá nejméně. Mám peníze a při vědomí té trošky moci nad lidmi, vzdoruji mu denně bez strachu a mé rozkoše a vášně mají půvab jen tehdy, když přestupují záměry prozřetelnosti.“ „Ach, pane, podle těchto zásad je tedy nutno, aby
17
chudý zahynul!“ „Co na tom, Francie má více poddaných, než jich potřebuje! Ale proč naříkat nad osudem, když záleží jen na vás, abyste se zařadila do třídy vládnoucích.“ „Za jakou cenu, spravedlivé nebe!“ „Nečiním nátlak na vaše vnitřní názory, ponechte si je, ale práce, kterou vám uložím a za niž obdržíte slušnou, ačkoli ne přílišnou odměnu, budete přesto muset vykonávat. umístím vás u své hospodyně, budete jí sloužit a vždy ráno, jednou jako žena ona, a jednou můj sluha, budou s vámi souložit před mýma očima, neboť jedině pohled na cizí rozkoš může roznítit mou vášeň. Vyžaduji to, protože jsem jinak uzpůsoben přírodou než většina lidí. Moje hospodyně není mladá, ani příliš půvabná a já doufám, že právě protiklad její ohyzdné tváře a vašeho mládí mi způsobí obzvláštní slasti. Její poštěváček je velký jako mužský úd a ve vašich ústech mi poskytne pohled, jemuž se, co do vzrušení, žádný jiný nevyrovná. Ona žena vás ostatně naučí oněm zvláštním rozkoším, které jsou vyhraženy duchům výjimečným. A doufám, že za pomoc, jíž vám poskytnu, se mi odvděčíte snahou a poslušností. Můj sluha nezná výběru. Je to tvor hrubý, jehož zvířecí vášeň mne ukájí. Chci, abyste mu byla ve všem po vůli. Jeho slabostí je začít v kundě a skončit v ústech. Poslechnete ho ve všem, neboť zná postoje, které mne dráždí.“ Odpusťte, madame, že vám líčím tyto podrobnosti, ale chci vám v mezích svých slabých sil podat nedokonalý obraz zkázy, která mi hrozila. Jak vám říci, že tento netvor vyžadoval, abych jeho sluhovi lízala
18
zadní otvor, anebo chtěl-li mne vidět poníženou, aby sála jeho semeno. Jak jsem se rděla, když mi zakazoval ukojení mezí hýžděmi, a přísahal, že mne zničí, poskvrním-li svou řiť, která je určena jen k jeho potěšení, bude-li dostatečně podrážděn. Jen ztrácejíc dech, mohu vám vypravovat, že mne chtěl vidět znásilněnou onou ženou, zatímco by do ní jeho sluha zarazil svůj rožeň zezadu, přičemž on – pan Durbourg – vnikne mezi moje zadní tváře a vylije tam svou dávku rozkoše. Jak vám mám vylíčit ohavnost tohoto návrhu! Byla jsem nesmírně ponížena a nebyla jsem schopna odpovědět.“ „To je vše, co pro vás, mé dítě, mohu učinit,“ podotkl zpustlík, povstávaje se zdviženou košilí, zpod níž v hustém a řásnitém vlasu visel polotuhý úd s modrou hlavou, zauzlený jako lano. Pozoroval se škodolibým uspokojením zděšení v mých očích a shledávaje je rozkošným, ukázal mi ohromný svrasklý a drsný vak, v němž se pohybovala dvě veliká klubka nahoru a dolů, jakoby dýchala. Zavřela jsem oči a odvrátila jsem se odporem, ale on, neustále se usmívaje, s očima podlitýma vilností, dodal: „Nemohu vám však za tento dlouhý a velmi trnitý obřad slíbit podporu déle než na dva roky. Je vám čtrnáct let, v šestnácti budete volná a můžete si hledat štěstí jinde. Až do té doby vás chci živit, oblékat a měsíčně budete dostávat jeden zlaťák. Dobře si vše rozmyslete, uvažte stupeň bídy, z níž vás chci pozvednout, uvědomte si, že na této nešťastné planetě musí trpět každý, kdo se nenarodil bohatým.“
19
Nemravné návrhy a mé zděšení rozněcovalo vášeň tohoto netvora. Uchopil mě surově za límec a řekl, že napoprvé mi sám ukáže, co napříště bude chtít jen vidět. Chtěla jsem se mu vymknout, ale padla jsem tváří na stůl, kde mne surovec neurvale držel a vyhrnul mé sukně. Prádlo napjaté k prasknutí a vzedmuté mými zadními oblinami, vydráždilo ho k sveřepé zběsilosti, v níž mi plochou rukou zasadil několik prudkých ran. Má ubohá prdelka zrudla purpurově, Dubourg mi strhl kalhotky, vyhrnul košili nad boky, a trhal mé zadní polokoule od sebe, snaže se mezi ně násilně vecpat svůj hrozný, do jedinečné mohutnosti naběhlý úd. Křičela jsem, ale umlčel mne dvěma políčky, přičemž jsem se mu vymkla. Jeho zvrácená vášeň mu však dodala veliké síly. Jediným rozmachem mne srazil na kolena tak, že můj obličej přišel těsně před jeho fialový úd. Uchopil mou hlavu oběma rukama a nutil mne, abych netvora vzala do úst. Nic mi nepomohly slzy a úpěnlivé prosby. čím více jsem naříkala, tím více se rozplameňoval. Abych nemohla uniknout, ovinul si mé bojem rozpuštěné vlasy kolem boků a zdusil mé výkřiky ve svém nadměrném ohanbí. Konečně se mi podařilo povstat, neboť ve svém zoufalství jsem zaťala zuby do jeho břicha. Ale kalhotky mně obtočily kolena a padla jsem na podlahu. Zuřivec, šílený vášní, vrhl se na mne znovu a přitiskl svůj úd k mému zadečku. Ucítila jsem prudkou bolest, způsobenou nehty, zaťatými do hýždí. Rozevřel mne a vnikl na kraj zadní dírky. Byla jsem však příliš těsná a nadto jsem se zmítala zoufalými pohyby. Můj nářek snad, snad dráždění, které mu způsobila má ubohá prdelka, přivedly jeho zvířecí
20
smilnost ke konci a já jsem se náhle cítila zalita horkým, silným, několikráte opakovaným výstřikem lepkavé hmoty, jež stříkala z jeho údu takovou silou, že mi tryskla až na šíji. Zvrhlík ustal na chvíli a tu mi mé neštěstí dodalo odvahy a síly. Vytrhla jsem se mu a vrhla se ke dveřím. „Zhýralče,“ volala jsem, prchajíc, „nechť nebe, tebou tak uražené, tě jednou potrestá! Nejsi hoden bohatství, jež podle užíváš, ani vzduchu, který dýcháš a jejž tvá sveřepá surovost a vilnost znečišťuje.“ A ponořena ve smutné a temné úvahy, prchala jsem k domovu. Žena, u níž jsem bydlela, a která znala mé neštěstí, radostně mi vyšla vstříc a řekla mi, že konečně nalezla dům, kde mne rádi přijmou, budu-li se ovšem dobře chovat. „Ó, nebesa,“ řekla jsem, „tuto podmínku ráda splním.“ Muž však, kterému jsem měla sloužit, byl starý lichvář, jenž bohatl půjčováním na zástavy a který okradl každého, když měl jistotu, že to lze provést beztrestně. Bydlel v ulici Quineampoix, kde obýval první patro se starou hospodyní, již zval svou ženou. Šla jsem k němu. „Žofie, řekl mi pan Harpin (Žofie bylo jméno, které jsem si dala), první ctností je poctivost. Ukradnete-li někdy v mém domě haléř, dám vás oběsit. Těšíme-li se moje žena a já, několika příjemnostem ve stáří, je to proto, že jsou ovocem našeho nesmírného přičinění a veliké střídmosti. Jíte hodně, mé dítě?“ „Trochu chleba denně, pane,“ odpověděla jsem. „Vodu a trochu polévky, jsem-li tak šťastná, že ji mám.“ „Polévky. U čerta, polévky ?!“
21
„Hleď miláčku,“ řekl lichvář své ženě, „vzdychej nad rozmachem přepychu! Rok hledá místo, rok umírá hladem a teď chce jíst polévku!“ „Vaříme polévku jednou týdně, v neděli, a to jen pro nás, kteří čtyřicet let pracujeme jako galejníci. Dostanete denně tři unce chleba, láhev vody a každé dva roky jedny staré šaty po mé ženě. Kromě toho ročně tři zlaté služného. Uspokojíte-li nás a povznesete-li pořádkem a úpravností blahobyt domu. Uklidíte třikrát denně náš šestipokojový byt, denně ustelete mou a ženinu postel, budete otvírat návštěvám dveře, pudrovat mou paruku, česat mou ženu, ošetřovat psa, kočku a papouška, opatříte kuchyň, uvaříte pro nás, vycídíte nádobí, pomůžete ve všem mé ženě a zbytek dne použijete k šití prádla a k pletení punčoch a čepců.“ Paní, snadno pochopíte, že pouze člověk ve velké bídě mohl přijmout takové místo. Nejen, že práce byla nad mé síly, ale copak jsem mohla žit za to, co mi nabízeli? Střežila jsem se však něco namítat a nastoupil jsem téhož večera. Kdyby mi kruté postavení, v němž se nalézám, poskytlo možnost alespoň chvíli vás pobavit a kdybych nemusela přemýšlet, jak bych ve vaší duši vzbudila soucit, myslím, že bych vás velmi obveselila vyprávěním o lakomství, jehož svědkem jsem byla v tomto domě. Ale za rok mne tam očekávala tak hrozná katastrofa, že vzpomínajíc na ni, mohu jen stěží vyprávět několik veselých podrobností, než vás seznámím s touto děsnou událostí. V domě se nikdy nesvítilo. Pokoj pana a paní
22
Harpinových byl totiž obrácen k uliční lucerně, která je zbavovala nutnosti používat vlastního světla. Prádlo vůbec nikdy nenosili, neměli prostěradla, ani ručníky, protože je téměř nikdy nepotřebovali. Víno nikdy nepili. Paní Harpinová tvrdila, že voda je přirozený nápoj, který první lidé pívali a jejž nám dává sama příroda. Kdykoliv krájeli chléb, podložili košík, aby nemohly drobty, k nimž pak přidávali zbytky jídla, vypadnout a aby to vše se špetkou žluklého másla tvořilo nedělní oběd. Šaty se neklepaly a boty pána a paní měly železné podrážky. V bytě byl značně velký pokoj, jehož stěny neměly čalounů. Z nich jsem nožem škrábala omítku, kterou jsem prosívala jemným sítem. Tak jsem dělala toiletní pudr, jímž jsem zdobila pánovu paruku a panin chignon. Ale tyto pošetilosti nebyly jedinými, které tato lakomá dvojice tropila. Nic není přirozenějšího, než že si lidé chtějí zachovat svůj majetek. Méně je však přirozené, násobí-li jej majetkem bližních. Zanedlouho jsem pozorovala, že pan Harpin bohatl tímto způsobem. Nad námi bydlil bohatý soukromník, vlastnící mnoho krásných klenotů. Snad v důsledku sousedství, snad že prošly rukama mého pána, znal pan Harpin dobře věci sousedovy. Často jsem slýchala, jak se svou ženou lituje zlaté schránky, která prý měla velkou cenu. Aby se utěšil, že toto pouzdro musel vrátit, rozhodl se pan Harpin, že je ukradne a mne pověřil provedením tohoto úkolu. Vysvětlil mi nepatrnost krádeže a její užitečnost ve společnosti, protože zavádí jakousi rovnováhu a srovnává rozdíly bohatství. Dávaje mi paklíč, ujišťoval
23
mne, že byt sousedův otevírá lehce. „Ach, pane, cožpak může zaměstnavatel takhle kazit služebníka? Kdo mi brání, abych zbraň, kterou mi podáváte obrátila proti vám? Co byste mohl namítat, kdybych vás okradla podle vašich zásad?“ Pan Harpin byl velmi udiven mou odpovědí, pohlížel na mne s netajenou nevraživostí a pravil, že mne pouze zkoušel a že mohu být šťastná, že jsem odolala jeho záludné nabídce. Dala jsem se touto odpovědí odbýt, ale od této chvíle jsem tušila neštěstí. Pan Harpin nechal uplynout měsíc, totiž dobu, která chyběla do konce druhého roku mé služby. Neřekl ani slova, nedával najevo žádný hněv, avšak když jsem jednou večer o vykonané práci odešla do svého pokoje, abych si odpočinula, uslyšela jsem v bytě hluk. Spatřila jsem, nikoliv bez úleku, svého pána, vedoucího k mé posteli komisaře a čtyři biřice. „Čiňte svou povinnost, pane,“ řekl komisaři. „Tato nešťastnice mi ukradla prsten s diamantem za tisíc zlatých. Naleznete jej v jejím pokoji nebo u ní. To je jisté.“ „Pane, já že jsem vás okradla? Kdo ví lépe než vy, že je nemožno, abych se dopustila krádeže?“ Pan Harpin silně lomozil, aby slova zanikla a nepřestal biřice pobízet k prohlídce. Osudný prsten nalezli v mé žíněnce. Proti tak jasnému důkazu nebylo obrany. Okamžitě mně svázali a odvedli do vězení, aniž vyslechli mou obhajobu. Myslí si totiž všeobecně, že ctnost se nesrovnává s bídou a že chudoba je dokonalým důkazem viny. Nespravedlivá obžaloba utvrzuje ve víře, že člověk nařčený ze zločinu se jej
24
opravdu dopustil. Vaše nevinnost se měří podle vašeho postavení. Vaše nepočestnost se prokáže hned, jak titul nebo peníze nepřesvědčují o opaku. Marně jsem se hájila, marně jsem zapřísahala obhájce, kterého mi přidělili, svou nevinou. Můj zaměstnavatel mne obvinil, diamant nalezli v mé posteli a bylo tedy zřejmé, že jsem jej ukradla. Když jsem chtěla vylíčit hrozný rys Harpinovy povahy a dokázat, že moje neštěstí je důsledkem jeho pomsty, považovali toto obvinění za utrhání na cti. Řekli, že pana Harpina znají čtyřicet let jako krajně poctivého muže. Byla jsem odsouzena k smrti, když nenadálá příhoda, která mne osvobodila, smýkla se mnou v nové bědy života. V téže době se mnou byla odsouzena k smrti jakási čtyřicetiletá žena, zvaná Dubois, pověstná strašnými činy všeho druhu. Tato žena se o mne zajímala. Večer, několik dnů před popravou, mi řekla, abych se nebála a byla jí nablízku. Kolem půlnoci prý v domě vypukne oheň. Někdo snad při tom uhoří, ale na tom nesejde – my se pomocí jejích přátel, kteří se k nám připojí, určitě zachráníme. Boží ruka, trestající mou nevinnost, posloužila zločinu Dubouisové. Oheň se rozhořel. V strašném požáru uhořelo deset lidí, ale my jsme byly zachráněny. Druhý den jsme došli do chatrče důvěrného přítele Duboisové, který byl pytlákem v lese Bondy. „Jsi volná, drahá Žofie,“ pravila mi potom má zachránkyně. „Nyní můžeš volit způsob života, jaký se ti líbí. Ale mohu-li ti poradit, naplivej na ctnost, která, jak vidíš, se nikdy nevyplácí a která tě dovedla k patě šibenice, kdežto mne před ní hrozný zločin zachránil.
25
Podívej, k čemu na světě slouží dobro a uvažuj, stojí-li za to, ničit se pro ně. Jsi mladá a krásná, postarám se o tvou budoucnost a štěstí. Za dva roky tě vynesu na vrchol úspěchů. Upozorňuji tě však, že nepůjdeme těsnými stezkami ctnosti. Rozhodni se rychle, zde jsme bezpeční jen několik hodin a musíme odtud rychle prchnout.“ „Ach, paní,“ řekla jsem své dobroditelce. „Jsem vám velmi zavázána, neboť jste mi zachránila život. Ale jsem zoufalá, že vděčím za život zločinu. Nyní vím dobře, jakému nebezpečí kráčím vstříc, vzdávajíc se ctnosti, která stále klíčí v mém srdci. Nechť však jsou trny počestnosti sebevětší, vždy jim dám přednost před klamným leskem prospěchu a štěstí, které doprovází hřích. A když prozřetelnost dovolí, aby můj život byl trpký, snad je to proto, aby mne odměnila na onom světě. Tato naděje mírní mé zármutky, tlumí nářky, posiluje a uschopňuje mne k překonání všeho zlého.“ „To jsou nesmyslné zásady,“ pravila Duboisová, vraštíc obočí. „Pusť nebeskou spravedlnost, tresty odměny z hlavy. To vše nestojí za nic, leda za zapomenutí, jakmile vyjdeme ze školy, nebo za smrt hladem, jsme-li hloupí, že v to věříme. Tvrdost bohatců ospravedlňuje darebnost chudých. Kdyby jejich měšec byl někdy otevřen pro naši potřebu, kdyby v jejich srdcích vládla lidskost, mohla by se, mé dítě, usadit ctnost v našich srdcích. Protože však naše bída a trpělivost slouží pouze k zesílení našich okovů, jsou naše zločiny vlastně jejich dílem a my bychom byli velmi hloupí, kdybychom se jich zříkali. Příroda nás stvořila všechny rovné a když se ani osudu nechce tyto
26
základní zákony měnit, je na nás opravovat jeho rozmary a napravovat vlastní dovedností loupeže silných. Poslouchám ráda pokrytce, kteří nám káží ctnost. Je opravdu velmi snadné nekrást máme-li třikrát tolik, kolik potřebujeme k životu. Je obtížné zabývat se plánem vraždy, obklopují-li nás pochlebníci a oddaní otroci. Ale nás, Žofie, nás, jež ona barbarská, tebou bláznivě k božství povýšená prozřetelnost odsoudila plazit se po zemi jako hadi v trávě, nás, na něž se lidé dívají s odporem, protože jsme chudí, nás, které ponižují proto, že jsme slabí, na nás chceš, abychom se bránili zločinu, když jedině on nám otevírá krásy života? Chceš snad, abychom byli neustále zotročováni a ponižováni, zatímco jiní mají všechny výhody bohatství a nám nechají jen nedostatek, pokoření, bolest, strádání, slzy a šibenice? Ne Žofie, prozřetelnost již ty uctíváš, je dobrá je proto, abychom na ni plivali. Anebo je jiná, než jak se jí všeobecně rozumí a je nutno lépe ji pochopit a dobře si uvědomit: jakmile nás uvrhne do postavení, v němž se zlo stalo nezbytností a jakmile nám současně dá možnost vykonat je, činí tak proto, že zločin slouží jejím zákonům stejně jako dobro a proto, že získává jedním i druhým. Prozřetelnost nás stvořila ve stavu rovnosti a ten, kdo ji porušuje, nemá větší viny, než ten, kdo ji obnovuje. Oba jednají podle vrozených pudů. Oba si dávají pásku přes oči a oba se mají radovat.“ Přiznám se, nezviklalo-li mne nikdy nic, svádění této chytré ženy mnou otřáslo. Ale přirozenost ctnosti zvrátila v mém srdci její sofismata. Vyslechla jsem ji a prohlásila, že jsem se rozhodla nepodlehnout jejím
27
svodům. „Tedy dobře,“ řekl mi Duboisová, „učiň, jak ti libo. Ale nebudeš-li oběšena, což, jak se zdá, tě nemine, alespoň o nás nikdy nemluv.“ Za našeho hovoru popíjeli její druzi s pytlákem. A jak to při víně bývá, tito bídníci mne nechtěli nechat uniknout ze svých rukou, aniž se obveselí na mé útraty. Jejich zásady a mravy, zasmušilé a poměrně bezpečné místo, jejich opilost, mé mládí a má nevinnost, to vše je povzbuzovalo. Vstali od stolu, radili se a přizvali k tomu i Duboisovou. Jejich šepot mne rozechvíval hrůzou. Konečně mi oznámili výsledek porady: buď budu dobrovolně všem po vůli, anebo mne znásilní, než odejdu. Svolím-li dobrovolně, dají mi po zlaťáku, abych mohla dojít tam, kam chci. Budou-li však nuceni použít násilí, aby mne donutili k povolnosti, vrazí mi poslední muž, který se se mnou potěší, nůž do prsou, aby bylo zachováno tajemství. Potom mne zahrabou do hnojiště. Představte si sama, paní, jak na mne působila tato ohavná nabídka. Padla jsem Duboisové k nohám, zapřísahala jsem ji, aby mne zachránila podruhé. Ale zpustlice se mému hroznému postavení jen smála, neboť má situace se jí zdála malichernou. „Ach, hrome, pročpak jsi nešťastná, když máš podržet čtyřem chlapům, stavěným jako verdunští býci? Má drahá dcero, v Paříži by se našlo deset tisíc žen, ochotných zaplatit mnoho peněz, kdyby nyní mohly být na tvém místě. Poslouchej, dodala po chvíli, mám dost moci nad těmi lidmi a mohu ti zajistit milost, ukážeš-li se jí hodnou.“
28
„Co mám učinit?“ zvolala jsem plačíc. „Poroučejte paní, jsem připravena.“ „Půjdeš s námi a zúčastníš se našich podniků. Za tuto cenu ti zaručuji, že se tě nikdo nedotkne.“ Nemyslela jsem, že smím váhat. Svolujíc, šla jsem do nových nebezpečí, uznávám to, ale nikdo nemohl překazit můj útěk od nich. „Půjdu s vám,“ řekla jsem Duboisové. „Půjdu kamkoli chcete, jen mne zachraňte od vilnosti těchto mužů.“ „Děti,“ řekla Duboisová čtyřem banditům. „Tato dívka patří k nám. Přijala jsem ji do tlupy a zakazuji vám jakéhokoli násilí.“ Ale vášeň mužů bývá tak silná, že ji žádný hlas nemůže zkrotit. A tito lidé již byli ve stavu, v němž je nic nemůže zadržet. Všichni čtyři ke mně přistoupili a ujišťovali Duboisovou, že bych se stala jejich kořistí, i kdyby tu stály šibenice. Jeden lotr, podle vzhledu nejstarší, jehož vášeň však měla nejméně trpělivosti, mne uchopil hrubě za obě nohy a posadil na stůl. Dříve než jsem mohla pomyslit na obranu, rozevřel má stehna a dýkou rozřízl kalhotky. Pohled na můj obnažený klín ho rozdivočel. Muž přemáhaný vášní spustil svůj poklopec, přičemž mně druhou rukou, v níž svíral dýku, držel za hlavu tak, že jsem se pod hrozbou smrti nemohla ani pohnout. Naříkala jsem a prosila Duboisovou tak tklivě, že by se stěny byly smilovaly. Trnula jsem hrůzou, ale právě když chtěl vložit svůj chlípný úd do mé svatyně, přiskočili ostatní a odstrčili ho. „Nejdříve bude moje,“ pravil první a sevřel mne v náručí.“ „A kdo ti dal právo načínat?“ děl druhý a
29
odstrkuje svého kamaráda, vyrval mne z jeho rukou. „U všech ďasů, dostaneš ji až po mně,“ zvolal třetí. Potom se všichni čtyři počali porážet, bili se a váleli po zemi. V pustém hlomozu rvačky, provázené hroznými kletbami, zazníval hlas Duboisové, která je nazývala smilnými kozly, ochotnými vyvraždit se pro jednu kundu a první mrd. Muži těžce oddychovali a pod jejich rozedranými šaty jsem viděla tyčit se jejich mohutné svalstvo, jehož silný nápor bych byla ani nesnesla Byla jsem šťastna, že je vidím v půtce, která mi dává čas k útěku. Zatímco se Duboisová zaměstnávala pokusem odtrhnout je od sebe, vytratila jsem se ze světnice. Běžím do lesa a za chvíli ztrácím dům z očí. „Bytosti nejdražší a nejvyšší,“ pravím a vrhám se na kolena. „Bytosti nejvyšší, můj ochránče, měj slitování s mou bídou. vidíš mou bezmocnost a nevinnost, vidíš, s jako důvěrou vzpínám k tobě své naděje. Rač mne vyprostit z nebezpečí, která mne pronásledují anebo mne zavolej k sobě v smrti méně potupné, nežli je ta, jíž jsem právě unikla!“ Modlitba je nejsladší útěchou nešťastných a člověk, který se pomodlí, je silnější. Vstala jsem s odvahou, a protože se začalo stmívat, ukryla jsem se v podrostu, abych přečkala noc. Zemdlenost, již jsem cítila, a vědomí, že mne nic neohrožuje, přispěly k tomu, že když jsem se druhého dne probudila, bylo slunce již velmi vysoko. Probuzení nešťastných je hrozné a smutné. Vrací je ještě s větší intenzitou k uvědomění nesnází a dává jim pocítit neštěstí v celé jeho tíži. „Jakou cenu má život, žitý v tak žalostném osudu?“ řekla jsem si, a uvažujíc o sobě, ronila jsem přehojné slzy.
30
Sotva jsem se vyplakala, zaslechla jsem nablízku hlasy dvou mužů. „Pojď, můj příteli, bude nám zde dobře. Nyní mi krutá a neblahá přítomnost matky nezabrání těšit se s tebou v rozkoších mně tak drahých.“ Přiblížili se a usadili se přede mnou tak, že ani jediný jejich pohyb, ani jediný projev mi nemohl ujít. A já jsem viděla… „Spravedlivé nebe, paní,“ řekla nešťastná dívka, přerušujíc se. „Jak je možné, že mne osud vedl vždy před situace tak zvrhlé vášně, že studu obtížno je vyslechnout i vylíčit? A proč jsem se neustále musela dívat na pohlaví znetvořená chtíčem? Neumíte si, paní, ani přestavit muka, která vytrpěla má ctnost, bránící se všemi silami těmto nesmyslným obrazům, k nimž byla má nevinnost současně podivným způsobem přitahována. Viděla jsem je, jak se milují způsobem, urážejícím přírodu a její zákony. Viděla jsem ten hnusný akt se všemi podrobnostmi.“ Jednomu z mužů, tomu, který druhého ovládal, bylo asi dvacet čtyři roky a měl na sobě čistý zelený oblek. Druhý muž, byl pravděpodobně jeho služebníkem, měl velmi krásnou tvář a nebyl starší šestnácti až osmnácti let. Jejich kratochvíle byla odporná a trvala dlouho. Já jsem se nesměla odvážit pohybu, abych nebyla pozorována. Zločinní herci se konečně nabažili všeho a vstali. Zeleně oblečený muž se přiblížil ke křovisku, za nímž jsem se skrývala, a chtěl zde vykonat svou potřebu. Svlékl se a hluboký stud mne dojímá, vzpomenu-li si na
31
rýhu jeho ženské zadnice, zalepenou nečistým chámem jeho zvrhlého přítele. Když povstal, otíral svůj úd, plný výkalů, travou, na niž močil a třepal jím tak, že tekutina prýštící z něj, stříkala až na mne. Chtěla jsem uhnout, abych neviděla tento hrozný obraz a zaharašila jsem křovím. Mladík se překvapeně podíval směrem ke mně. Můj vysoký čepec mne prozradil. Muž mne zpozoroval a zavolal na mladšího. „Jasmíne, jsme prozrazení, jakási nezasvěcená dívka viděla naše hry. Pojď sem můj drahý, vyzdvihneme odtud tu darebačku a vyzvíme, co tu dělá.“ Nebránila jsem se, když mi pomohli vystoupit z mého útulku a padla jsem jim k nohám. „Ó, pánové,“ zvolala jsem, spínajíc ruce. „Slitujte se nad nešťastnicí, jejíž osud je hoden politování. Nechť postavení, v němž jste mne nalezli, nebudí vaše podezření. Je důsledkem mé bídy a nikoli mých nepravostí. Nerozmnožujte řadu běd, které mne stíhají, račte je naopak zmírnit prostředky, jež mi pomohou uniknout utrpení.“ V srdci pana de Bressac, to bylo jméno mladého muže, však nebylo soucitu. Zvrhlost smyslů tlumí v člověku milosrdenství a výsledkem zvrácenosti je zatvrzelost. V srdci pane de Bressac se družila k přirozené krutosti tohoto druhu tak veliká nechuť k našemu pohlaví, a tak přílišná nenávist ke všemu, co ztělesňovalo ženství, že bylo nesnadné vzbudit v jeho duši odezvu mých proseb. „Co tu děláš, hrdličko lesní?“ řekl mi tvrdě člověk, kterého jsem chtěla obměkčit. „Mluv pravdu, viděla jsi vše, co jsem činil s tímto mladíkem, viď?“ „Ne, pane,“ zvolala jsem ihned a myslila jsem, že
32
zamlčujíc pravdu, nehřeším. „Buďte si jist, že jsem viděla pouze věc velmi obyčejnou. Viděla jsem vás a onoho pána sedět v trávě, a domnívám se, že jste spolu rozmlouvali. To je vše.“ „Chci uvěřit,“ odpověděl pan de Bressac. „To je k tvému štěstí, neboť kdybych se domníval, že jsi viděla ještě něco jiného, neopustila bys nikdy živa tuto houštinu. Vzhůru, Jasmíne, máme dost času a můžeme vyslechnout příhody této kurvy.“ Oba se posadili do trávy a poručili mi přisednout. Vyprávěla jsem jim upřímně vše, co se mi stalo ode dne, kdy jsem přišla do města. „Pojď, Jasmíne,“ pravil pan de Bressac, vstávaje, sotva jsem skončila. „Spravedlivá Thémis sama odsoudila tuto tulačku. Nechť tato cudná kurva vytrpí trest, který si zasloužila. To, co činíme, není zločin, je to ctnostné jednání, drahý příteli, je to obnovování mravního pořádku a poněvadž je naším nešťastným údělem občas jej rušit, obnovme jej alespoň jednou, když k tomu máme příležitost. Oba surovci mne zdvihli a vlekli mne ke stromu, aniž je můj nářek a moje slzy dojímaly. „Přivážeme ji takhle,“ pravil de Bressac svému sluhovi a postavil mne břichem ke stromu. Podvazky, kapesníky, řemeny a vším co měli s sebou jsem byla svázána tak nelidsky, že jsem nemohla pohnout jediným údem. Potom mi strhli sukni, zdvihli košili na ramena a začali se znova rozpalovat pohledem na mé trýzněné tělo, jehož nevinná spanilost nenalezla milost před jejich očima. Vysmívali se mým vnadám, tupíce je hrubými výrazy, jež rozplameňovaly jejich chtíče stejně jako můj pláč. Kousali divoce pružné maso mého
33
zadku, roztahovali rukama jeho obliny a vráželi prsty do mé ubohé dírky. Trpěla jsem nesnesitelně. Svíjela jsem se bolestí a pouta se mi každým pohybem zařezávala hlouběji do těla. Řemen, protažený mezi nohama, palčivě drtil mou růžičku. Sluha posléze strčil svůj tvrdý úd mezi mé zadní tváře a jeho pán mu své pohlaví vrazil do jeho nečisté zadní díry. Potom se oba šíleně zmítali a drásali mé tělo do krve tak dlouho, až mne v blažených vzlycích, které ze sebe vydávali, zaplavil horký výstřik sluhovy nečistoty. Zmocňovala se mne mdloba. Potom se chopili loveckých nožů. Domnívala jsem se, že mne zabijí nebo že rozřežou všechny části mého těla, které jejich nestoudnost obnažila. „Stačí,“ děl de Bressac. „To stačí, aby nás poznala, aby viděla, co bychom s ní mohli provést a stačí to, chceme-li ji učinit otrokyní. „Žofie,“ pokračoval, rozvazuje má pouta, „oblečte se, mlčte a následujte nás. Spolčíte-li se se mnou, nebudete toho nikdy litovat. Moje matka potřebuje komornou, uvedu vás k ní a zaručím se za vás. Jestliže zneužijete mé dobroty a zradíte mou důvěru, pak pohleďte na tento strom, který bude vaším smrtelným ložem.“ Oblékla jsem se a vrhla se k jeho nohám. Stěží jsem nalézala slova, kterými bych mu vyjádřila svou vděčnost. „Pojďme,“ pravil de Bressac. „Vaše počínání bude mluvit na vás.“ Šla jsem pokorně a tiše za nimi. Za hodinu jsme dorazili do zámku hraběnky de Bressac. Rozkázali mi počkat v místnosti, kde mi Jasmín velmi slušně předložil něco k jídlu. Za půl hodiny přišel pro mne pan de Bressac, aby mne představil hraběnce.
34
Paní de Bressac byla krásná, čtyřicetipětiletá žena, zdála se mi naprosto počestnou. Byla již dva roky vdovou a byla nesmírně bohatá. Každého roku přispívala k příjmům svého syna značnou částkou peněz, aby kryla jeho nemírnou potřebu. Její dům měl alespoň sto tisíc zlatých ročního příjmu a pan de Bressac neměl bratra, ani sestry, takže bylo zřejmé, že veškerý majetek připadne po smrti hraběnky jemu. Oba strávili na tomto statku tři měsíce v roce, jinak žili v Paříži. Pan de Bressac mi poručil, abych vše vypravovala a když jsem skončila, řekla mi paní hraběnka: „Vaše cudnost a prostota nedovolují mi pochybovat o vaší nevinnosti. Nechci od vás jiných důkazů, než prokázat, že jste opravdu dcerou muže, jejž jste mi označila. Je-li to pravda, pak vám pravím, že jsem znala vašeho otce. Pokud jde o záležitost v domě Harpinově, postarám se o její urovnání. Postarám se, aby byl zrušen rozsudek a abyste se bez obav opět mohla objevit v Paříži. Ale rozmyslete si to vše dobře Žofie. Všechno vám slibuji pouze za cenu bezúhonného chování. Vidíte tedy, že vděčnost, již od vás požaduji, obrátí se vždy jen vám samé ku prospěchu.“ Padla jsem jí k nohám a ujišťovala jsem ji, že nikdy nebude mít příležitost k nespokojenosti. Od té chvíle jsem zastávala místo její druhé komorné. Na hraběnčin dotaz přišly z Paříže během tří dnů dobré zprávy a z mé duše zmizela každá vzpomínka na neštěstí. Ale v nebi nebylo psáno, že ubohá Žofie bude šťastna. Jestliže jí náhoda přinesla několik pokojných chvil, stalo se tak pouze proto, aby hrůzy příštích dnů
35
pociťovala ještě hořčeji. Sotva jsme se vrátili do Paříže, začala paní de Bressac pracovat v můj prospěch. Byla jsem brzy ujištěna, že vyšetřování bylo zastaveno a rozsudek nade mnou pronesený byl zrušen. Snadno si představíte, jak mne to vše připoutávalo k paní hraběnce. A to právě bylo záměrem pana de Bressac. Zpozorovala jsem totiž velmi brzy, že svrchovaně nenávidí svou matku. Je pravda, že činila vše možné, aby zamezila jeho prostopášnosti a omezila hrozné pohlavní perverze, v něž se tento mladý muž v Paříži vrhal slepěji než na venkově. Ale vše bylo marné. Oddával se všemu s daleko větším zápalem a ubohá hraběnka nesklidila za svou snahu nic než nenávist. „Nedomnívejte se Žofie, že jednání mé matky s vámi je ovocem dobrotivosti. Kdybych ji neustále nepobízel, ani by si nevzpomněla na pomoc, kterou vám přislíbila. Připomínám vám, že ten, kterému jste povinna vděčností, jsem já sám a vše splatíte službou, kterou mi prokážete. Jsem přesvědčen, že po tom všem, co jsem pro vás vykonal, naleznu ve vaší duši porozumění.“ Tyto řeči mi byly tak nesrozumitelné, že jsem nevěděla, jakým způsobem na ně mám reagovat. Odpověděla jsem tedy nazdařbůh a neurčitě, snad s přílišnou lehkověrností. Madame, to je chvíle, kdy se vám přiznám k jedinému provinění, jehož jsem se ve svém životě dopustila. Co říkám – provinění? K výstřednosti, která nikdy neměla sebe rovna, a již, jak se zdá, použila ruka prozřetelnosti k mému svržení do propasti, otevírající se nepozorovaně přede mnou. Nemohla jsem totiž
36
uzříti pana de Bressac bez něžného zachvění. Cítila jsem se k němu přitahována a touhu po něm ve mně nemohlo nic potlačit. Myšlenky tížící mou mysl pro jeho odpor k ženám, pro zvrácenost jeho zálib a pro mravní přehrady, které nás dělily – nic na světě, nic nemohlo změnit tuto rostoucí vášeň. A kdyby byl pan de Bressac chtěl můj život, byla bych mu jej obětovala bez rozmyšlení. Ale on vůbec nevěděl o citech, které jsem pečlivě uzavírala ve svém srdci. Ten nevděčník si neobjasnil ani přibližně příčinu slz, které nešťastná Žofie prolévala denně nad neřestnými nevázanostmi, jež ho ničily. A přece nabylo možno netušit zápal, s nímž jsem spěchala učinit vše, co si usmyslil. Přece nemohl nevidět, jak jej předcházím ve všech jeho přáních. Mé srdce, pravděpodobně příliš zaslepené, zašlo až k tomu, že jsem začala sloužit jeho neřestem s skrývala je před jeho matkou. Mé chování mi přineslo jaksi jeho důvěru, a tak jsem jí byla oslepena, že jsem se pyšnívala vírou v jeho náklonnost. Jeho zhýralost byla však tak veliká, že nejen dům, který jsme obývali, byl plný mladíků sloužících jeho zvrácenostem, ale on si i ve městě vydržoval mnoho špatných osob. Buď je navštěvoval, nebo přicházely k němu, aby za bohaté odměny hověly jeho žáru, který nemohl uhasit na žádné ženě, neboť příroda sama uzavřela jeho zvrhlé srdce sladkým rozkoším, jež muž nalézá v počestném svazku, v půvabech a milostném klínu panny. Dopřávala mu ukojení zvrácené žádosti pouze v neřestné slasti, kterou v něm vzněcovaly údy jeho milců a již ukájel mezi mužskými hýžděmi. Poněvadž jsou tyto choutky velmi drahé, ničil se pan de Bressac
37
marnotratně. Někdy jsem se mu odvážila vykládat všechny nepřístojnosti jeho života. Poslouchal mne, aniž odporoval, ale končil s ujištěním, že není záchrany z neřesti, která ho ovládá a která k sobě poutá až do hrobu všechny své nešťastné vyznavače. Ale když jsem se pokusila mluvit o jeho matce a o jejím zármutku, nespatřila jsem nic než hněv, špatný rozmar, podrážděnost a netrpělivost nad tím, že bohatství, jež mu bude náležet, je tak dlouho v jejích rukou. Několikrát jsem užila prostředků, jež skýtá náboženství. Víra mne utěšila skoro vždycky a nyní jsem se pokusila vlít její sladkost do duše tohoto zvrácence. Byla jsem přesvědčena, že ho těmito pouty spoutám, jakmile ho učiním podílníkem jejich kouzelné moci. Ale on byl vyhlášeným nepřítelem naši svatých tajemství, tvrdošíjným odpůrcem čistoty našich dogmat. Zapřisáhle popíral existenci nejvyšší bytosti a místo, aby se dal obrátit, snažil se zviklat základy mé víry. „Všechna náboženství, Žofie, vycházejí z chybných zásad,“ pravil mi. „Všechna předpokládají jako nezbytnost uctívat bytost jakéhosi stvořitele. Věř mi, Žofie, že bůh, kterého ty vyznáváš, není než plodem nevědomosti lidí. Kdykoli silnější chtěl spoutat slabšího, přesvědčoval ho vždy, že bůh posvěcuje okovy, které ho tlačí, a ten, zpitomělý svou bídou, věřil všemu, co mu první namluví. Všechna náboženství jsou osudné následky této prosté bajky a jsou, jako ona, hodna pohrdání, neboť není jediného, jež by neneslo znamení podvodu a hlouposti. Ve všech tajemstvích, rozechvívajících rozum, vidím jen dogmata, urážející přírodu a směšné obřady, vzbuzující jedině posměch.
38
Sotva jsem počal chápat život, začal jsem nenávidět tyto hanebnosti a určil jsem si za povinnost šlapat po nich a přísahal jsem že jim nikdy v životě nepodlehnu. Chceš-li být rozumná, čiň to, co činím já.“ „Ach, pane,“ odpověděla jsem mu. „Zbavujete nešťastnici její nejsladší naděje, odmítáte-li její náboženství, neboť ji utěšuje.“ Ale byla jsem pevně svírána tím, co náboženství učí a nedovedla jsem mu odporovat, neboť jsem nacházela jen důvody, čerpané ze svého srdce. Pan de Bressac se jen smál a jeho úskočná výmluvnost, živená zásadami čerpanými z knih, jichž jsem naštěstí neznala, vyvrátila vždycky všechny důkazy. Paní de Bressac věděla, že její syn ospravedlňuje svá poblouznění paradoxy nevěry. Plna ctnosti a lítosti, naříkala nad ním často společně se mnou a ježto jsem se jí zdála poněkud rozumnější, než byly ženy, které jí obklopovaly, svěřovala mi rády své smutky. Mezitím se špatné chování jejího syna zdvojnásobilo. Dospěl až ta, že jí řekl přede mnou: „Když budete napříště překážet mým choutkám, přesvědčím vás o jejich kouzlu tím, že se jim oddám před vašima očima.“ Naříkala jsem nad těmito slovy a nad jeho jednáním, pokoušela jsem se zadusit nešťastnou vášeň, jež sžírala mou duši. Ale copak je láska nemocí, z níž se můžeme uzdravit? Vše, co jsem vyhledávala k jejímu popření, rozněcovalo ještě živěji její plameny a pan de Bressac se nezdál nikdy hodnějším lásky, než tehdy, když jsem proti němu shrnula vše, co mi ho mělo zošklivit. Žila jsem v tomto domě již čtyři roky, když pan de
39
Bressac mi nenadále učinil hrozný návrh. Byli jsme právě na venkově. Jednoho večera po skončení práce, když jsem odpočívala na balkóně svého pokoje, zaklepal pan de Bressac na moje dveře a požádal mne, abych mu dovolila strávit noc se mnou. Běda! Každý okamžik, který mi tento hrozný původce mých strastí věnoval, byl mi přespříliš drahý, než abych mohla odříci. Vstoupil, zavřel za sebou pečlivě dveře, vrhl se do křesla a váhavě promluvil. „Poslyš, Žofie, musím ti svěřit věci největší důležitosti. Přísahej, že nikdy neprozradíš nic z toho, co ti řeknu.“ „Ach, pane. Považujete mne za schopnou zneužít vaší důvěry?“ „Nevíš, jak mnoho dáváš v sázku! Pojal jsem plán zabít mou matku a tvou ruku jsem zvolil k provedení tohoto zločinu.“ „Mne, pane?“ zvolala jsem, ustupujíc hrůzou. „Ach, proboha, jak vám mohly dva takové plány vzniknout v mysli? Vezměte můj život. Je váš. Dělejte s ním, co chcete, ale nemyslete, že mne někdy přinutíte vykonat zločin, jehož obraz sám je nesnesitelný mému srdci.“ „Podívej, Žofie,“ řekl mi pan de Bressac, uklidňuje mne. „Nepochyboval jsem o tvém odporu, ale jsem přesvědčen o tvé inteligenci a myslím, že tě přesvědčím, že tento zločin, tak nesmírný ve tvých očích, je v podstatě věcí velmi jednoduchou. Buď ujištěna, že zničení bližního je jen pomyslné. Člověku není dána moc ničit, má nejvýše moc měnit formy. Před tváří přírody jsou si všechny formy rovné. V nesmírném kadlubu v němž se tyto proměny formy dějí, se nic
40
neztrácí, všechny části, které do něj vrháme, obnovují se neustále v jiných podobách. Ať jsou naše činy jakékoliv, žádný neuráží přímo přírodu, neboť dílo ničení oživuje její moc, udržuje její sílu a nikdy ji neoslabuje. Ach, co záleží tvořivé přírodě na tom, když tento masitý útvar, tvořící dnes ženu, promění v hnijící hromadu, plnou rozmanitého hmyzu? Nebo odvážíš se mi snad namítnout, že zničení člověka uráží přírodu více než zánik červa, a že to je snad důvodem k jejímu zvýšenému zájmu o nás? Jestliže stupeň její lhostejnosti je v obou případech týž, co sejde přírodě na tom, jestli se někdo promění v klubko červů činem, kterému říkáme zločin člověka? Až mi někdo dokáže, že člověk je v přírodě činitelem tak důležitým, že jeho zničením se její zákony nezbytně poboří, pak uvěřím, že to je zločinem. Ale dosud mi nejpromyšlenější studium přírody dokazuje, že vše, co na naší zemi žije, má stejnou hodnotu. Nikdy nemohu uvěřit, že proměna jediného z jejích tvorů z tisíce jiných by mohla urážet její zákony. Ale můžeš namítnout, že bytost, jíž usiluji o život, je mou matkou, tedy bytostí, která mne nosila ve svém lůně. A ty myslíš, že tato planá úvaha mne může zastavit? Proč? Mám být své matce vděčen za to, že se oddávala rozkoši? Ostatně matka sama nevytváří nový život. Lůno samice je pouze oplodněno samcem, a to je příčinou, proč bych nikdy neukládal o život otci. Zabití matky je věcí zcela prostou.“ „Oh, pane,“ odpověděla jsem panu de Bressac všecka polekána. „Lhostejnost, kterou přičítáte přírodě, je výtvorem vaší obraznosti a vašich vášní. Popřejte na okamžik sluchu svému srdci a umlčte hlas vášně.
41
Uzříte, jak hrůza před zločinem vrývá do něj hrozné rány. Neříkejte mi, že vášně vyhladí tuto hrůzu v jediném okamžiku. Jakmile vášeň vychladne, ozvou se v něm mohutným hlasem výčitky. Čím citlivější jste, tím drásavější bude jejich moc nad vámi. Často uzříte před svýma očima svou něžnou matku, kterou vaše barbarská ruka zahrabe do hrobu, a často uslyšíte její žalostný hlas. Bude se vám zjevovat za večerů, ve vašem nočním bdění, bude vás trýznit ve vašich snech, otráví všechny vaše radosti a zakalí každou vaši myšlenku. Aniž co vytěžíte ze svých zločinů, zahrne vás smrtelná lítost nad tím, že jste měl odvahu je vykonat.“ Při těchto posledních slovech mne zalily slzy. Vrhla jsem se mu k nohám, zapřísahala ho vším, co mu může být nejdražší, aby zapomněl tohoto hanebného poblouznění. Slíbila jsem mu je zamlčet po celý život. Leč neznala jsem srdce, které jsem chtěla obměkčit. Pan de Bressac vstal a chladně mi řekl: „Žofie, vidím, že jsem se zmýlil. Najdu jiné prostředky, vy u mne mnoho ztratíte, ale vaše paní nic nezíská.“ Tato hrozba změnila všechny moje myšlenky. Svolila jsem ke spoluvině, abych se tak kryla před jeho hněvem a zachránila jeho matku. Pan de Bressac mně uvěřil a padl mi kolem krku. Jakou radostí by mne byl zalil tento pohyb, kdyby jeho barbarský úmysl nebyl zničil poslední zbytek citů, jimiž bylo zaplaveno mé slabé srdce. Ale přece jen šťastna, sklonila jsem hlavu na jeho prsa. Pan de Bressac mi ji však vtiskl do svého klína, a tu jsem poznala, že se snaží vložit svůj měkký tlustý úd do úst. Vyskočila jsem pobouřena hnusem a hloubkou jeho
42
zvrhlosti a činila jsem mu trpké výčitky. Šlechtic, vida, že snad chybil, anebo sleduje jiných cílů, přitáhl mne znovu na svá prsa a prosil, abych mu jeho čin odpustila. Posléze pravil: „Jsi první žena, kterou objímám. Jsi rozkošná, paprsek filosofie pronikl tvým duchem.“ Potom jsme se radili o zločinu. Smluvili jsme si, že za dva, nejpozději za tři dny, podle toho, jak se naskytne příležitost, vhodím jed, který mi dá mladý pán, do šálku čokolády, již hraběnka vždy ráno pila. Pan de Bressac se mi zaručil, že nebudu prozrazena a slíbil mi doživotní rentu dva tisíce zlatých, které mohu utrácet buď v jeho společnosti, anebo v místě, kde se mi zalíbí. Tento slib mi dal písemně, aniž slovem naznačil, čím jsem si jeho přízeň zasloužila. Potom jsme se rozešli. Nad mé postavení nebylo trapnějšího. Nevykonám-li čin, uvidí pan de Bressac, že jsem ho podvedla. Zpravím-li hraběnku, pozná, že je klamán, nechť se již hraběnka po prozrazení plánu zachová jakkoliv. Zbývala mi jediná cesta: udat jeho plány spravedlnosti. Ale za nic na světě bych k ní nebyla svolila. Konečně jsem se rozhodla bez ohledu na výsledek, říci vše hraběnce. „Paní,“ řekla jsem jí nazítří, „musím vám odhalit záměr největšího dosahu. Ale ať se vás týká jakkoli, jsem rozhodnuta zamlčet jej, neujistíteli mne napřed čestným slovem, že svému synovi nedáte najevo žádné pobouření. Zařídíte se pouze podle toho, co vám řeknu.“ Paní de Bressac se asi domnívala, že jde o nějaké výstřednosti mladého pána, zavázala se mi požadovanou přísahou, a já jsem jí všechno pověděla.
43
Nešťastná matka se rozplývala v slzách, když zvěděla celý tento podloudný plán a zvolala: „Ten netvor! Což jsem kdy jednala jinak, než pro jeho dobro? Jaké jiné pohnutky kromě jeho štěstí mohly mne přimět k přísnosti a k zabraňování jeho zločinům? Ó, Žofie, můžeš mi dokázat jasně jeho černý úmysl, abych nemohla mít nejmenší pochybnosti?“ Tu jsem hraběnce ukázala balíček jedu, který jsem dostala. Daly jsme psovi polknout malou špetku prášku, potom jsme ho pečlivě zavřely. Po dvou hodinách pošel v strašných křečích. Hraběnka již nemohla pochybovat a poručila mi, abych jí vydala zbytek jedu. Poté ihned napsala dopis svému příbuznému, vévodovi de Souzoval, v němž ho žádala, aby se odebral k ministrovi spravedlnosti a vylíčil mu černé úklady, jichž obětí se měla stát, aby si opatřil zatykač na pana de Bressac a přijel na její panství, kde ji co nejdříve musí osvobodit z moci netvora. V nebesích však bylo psáno, že tento hrozný čin bude vykonán a ponížená ctnost ustoupí před padoušským násilím. Nešťastný pes, na němž jsme provedli pokus, nás prozradil. Pan de Bressac ho slyšel výt, a protože věděl, že je matčiným miláčkem, dotazoval se horlivě, kde je a co se mu stalo. Lidé, jichž se ptal, nevěděli a mlčeli. Tu pravděpodobně vzniklo v něm podezření. Viděla jsem ho po celý den neklidného a rozčileného a jakoby na stráži. Řekla jsem to hraběnce, nesměla váhat a nezbývalo jí, než rychle poslat kurýra. Řekla, že posel chvátá do Paříže, požádat vévodu de Souzoval, aby se ujal projednávání pozůstalosti po strýci, po němž právě dědila.
44
Markýz však byl dobrým znalcem lidí, aby neviděl rozpaky na obličeji své matky a aby mu ušla stopa zmatku v mých rysech. Pod záminkou vyjížďky odejel se svými milci ze zámku a čekal na kurýra na místě, kudy musel nevyhnutelně jet. Tento muž, oddaný jemu více, než hraběnce, nečinil potíže a vydal mu dopis. Markýz nabyl jistoty o tom, co nazýval mou zradou. Vrátil se do zámku. Ovládal se skvěle. Potkal mne, laškoval se mnou mile jako obyčejně. Líbal mne na rty, dotýkal se jako žhavý milenec mých ňader, chválil jejich krásnou a okrouhlou pevnost, s uspokojením mi ohmatával boky, svíral mne v náručí, tiskna mi kolena mezi má stehna. Když měl jistotu, že tyto lichotky od něho přijímám jako od milence, tázal se mne, provedu-li čin již zítra a neprozrazuje se ani v nejmenším, šel si lehnout. Druhý den po obědě, jakmile jsme vstali od stolu mi řekl: „Poslyš, Žofie, k dosažení svého cíle jsem objevil jistější prostředek, než je ten, který jsem ti navrhl, ale musím ti sdělit podrobnosti. Neodvažuji se tak často chodit do tvého pokoje, bojím se očí všech lidí. Přijď přesně v pět hodin do houští na konci parku, půjdeme spolu na procházku, kde ti vše vysvětlím.“ Přiznám se, šla jsem se svolením prozřetelnosti, z přemíry nevinnosti a ze zaslepenosti. Byla jsem si úplně jista mlčenlivostí a moudrými opatřeními hraběnčinými a nikdy bych si nebyla pomyslila, že by je mladý pán mohl prohlédnout. Oslovil mne v nejveselejším a nejupřímnějším vzezření a šli jsme spolu do lesa, přičemž stále žertoval a smál se, jak míval ve zvyku. Když jsem chtěla hovor
45
obrátit k věci, pro niž mne vyzval na schůzku, řekl mi, abych posečkala. Došli jsme bezděčně k onomu křovisku a velkému dubu, kde mne uviděl poprvé. Když jsem toto místo nyní viděla, nemohla jsem se ubránit zachvění. Posuďte sama, jak se však mé leknutí zdvojnásobilo, když jsem u paty neblahého stromu, kde jsem již jednou zažila tak hrozný otřes, spatřila dva milence markýzovy. Když jsme se přiblížili, povstali, hodili na zem provazy, volské žíly a jiné různé nástroje, které ve mě vzbuzovaly hrůzu. Tu mne pan de Bressac tiše oslovil tak, že ho mladí lidé nemohli slyšet: „Ty hovado, ty kurvo, poznáváš tento keř, odkud jsme tě vytáhl jako divoké zvíře, abych ti vrátil život, jejž jsi zasloužila ztratit? Poznáváš tento strom, o němž jsem ti řekl, že bude tvým smrtelným ložem, jakmile mi dáš příčinu k tomu, že budu litovat své dobroty? Proč jsi svolila vykonat službu, jestliže jsi měla v úmyslu mne zradit? A jak jsi se mohla domnívat, že sloužíš ctnosti, ohrožujíc svobodu toho, jemuž jsi vděčila za svůj život? Byla jsi postavena mezi dva zločiny, proč jsi zvolila zlo větší?“ Nyní mi pan de Bressac vypravoval vše, co podnikl, aby zadržel dopis a jaké podezření ho k tomu přimělo. „Nehodná běhno,“ pokračoval, „co jsi obmýšlela svou falší? Jestli mně znáš tak, jak mne máš znát, kde jsi sebrala odvahu oklamat mne? Domnívala jsi se, že ti odpustím pro tvé ženské vnady?“ Aniž mi dopřál času k odpovědi, aniž dal najevo sebemenší pohnutí nad proudy slz, které jsme prolévala, uchopil mne surově za rameno a vlekl mne ke svým kumpánům.
46
„Zde ji máte,“ řekl jim. „Zde je ta bídnice, která chtěla otrávit mou matku a snad již čin svůj provedla. Nechť jsem se jakkoliv snažil jí v tom zabránit. Snad bych moudřeji jednal, kdybych ji vydal světské spravedlnosti. Ale tam by ztratila život, který jí chci ponechat, aby dále trpěla. Svlékněte ji rychle a přivažte ji břichem k tomuto stromu, abych ji mohl potrestat podle zásluhy. Pacholci se na mne vrhli a servali mi oděv z těla, přičemž nešetřili hrubými žerty a bolestnými doteky všech skrytých míst. Mačkali zuřivě mé prsy a kopali mne botami do stehen a hýždí. Vilný šlechtic strpěl tyto ukrutnosti, neboť ho dráždily zdvižené poklopce jeho pochopů, mluvící jasně o tvrdé vášní, která jimi zmítala a která je poháněla k horečnému spěchu. Do úst mi cpali šátek, poručili mi obejmout strom, přivázali mne k němu za ramena a nohy. Ostatní tělo ponechaly nahé a volné, aby je nic nemohlo chránit před ranami, které jsme měla dostat. Pan de Bressac podivuhodně vzrušený, vzal do ruky býkovec, ale zaváhal udeřit mne, těše se zřejmě z mých slz a z vyděšeného výrazu mé tváře. Potom postoupil dva kroky ode mne, švihl a já jsem ucítila strašnou ránu v zádech. Potom švihl podruhé, potřetí a na chvíli ustal, aby se dotýkal surově všech právě poraněných míst. Krev prýštila z mých zad a cítila jsem ji horce stékat po hýždích i nohou. Rána, kterou mi zasadil mezi obliny zadku, rozřízla kůži a připravila mne o vědomí. Přejížděl ji prstem, směje se, že tak purpurovou prdel ještě neviděl. Když jsem zmámena zavřela oči, cítila jsem, jak v ní smáčel žhavou hlavu
47
svého údu, přičemž se oběma dlaněmi lačně rozněcoval na brunátné zduřelosti mé nešťastné prdelky. Nevím, co šeptal jednomu ze svých sluhů, ale v témže okamžiku mi zakryli hlavu šátkem a neměla jsme již možnost pozorovat jejich pohyby. Když rány opět začaly dopadat na má záda a hýždě, obrátila jsem instinktivně hlavu a šátek se mi svezl poněkud z očí. Tak jsem mohla spatřit strašné divadlo. Pan de Bressac a jeho dva milci byli nazí a v rozkrocích se jim chvěla jejich sochorovitě zdvižené údy. Onen plavý mladík se opřel rukama o zem a svou tmavou zadnicí začal třít šlechticův úd, který do ní vnikal trhavými pohyby. Druhý milec stál za ním a obdělával ho rovněž zezadu. „Ach, dobře, je to tak správné,“ pravil můj trýznitel. „Pociťuji závratnou rozkoš, hnuli sebou dopředu i dozadu.“ V téže chvíli počaly dopadat na mé zmučené tělo rány ještě palčivější. Skloněný mladík sebou přestal třást a celá skupina hlučně oddychovala. Ruce se dotýkaly podruhé mých zmrskaných oblin a držadlo býkovce mi vnikalo do zadního otvoru. „Je ta pozice dobrá?“ tázal se muž za panem de Bressac, který horečným hlasem odpovídal: „Blíž, ještě blíž, u čerta, přirážejte oba!“ Načež začal třetí útok na mé tělo a byl surovější předešlých. Markýz při něm strašně nadával a dvakrát třikrát opakoval: „Dělejte již, copak nechápete, že chci, aby zemřela mou rukou na tomto místě ve chvíli, kdy na ni vystříknu dávku své rozkoše?“ A skloniv se, uchopil úd mladíka stojícího
48
před ním a třel jej tak náruživě, že zvrhlík křičel. Všichni sebou šíleně zmítali a rány, které na mne dopadaly, trhaly kůži z mých stehen. Konečně šlechtic odhodil bič a krví zbrocenými prsty drásal mé hořící tělo a zmrzačené, rozedrané hýždě. „Dělejte, ach, dělejte, už budu hotov! Už…“ Toto slovo vyslovené vyšším hlasem, ukončilo jejich surovou řezničinu. Odvrátila jsem hlavu. Šeptali ještě několik minut a konečně se má pouta uvolňovala. Tu jsem uzřela krev, jíž byl potřísněn trávník. Pan de Bressac stál sám opodál, jeho pomocníci zmizeli. „Kurvo,“ řekl mi, dívaje se na mne očima plnýma hnusu. „Poznáváš už, že ti ctnost přišla trochu draho?“ Padla jsem k patě stromu a byla jsem blízka bezvědomí. Vilný padouch nebyl však ještě spokojen. Krutě podrážděn při pohledu na mou trýzeň, šlapal po mně, tiskl mne k zemi, bil mne a rdousil. Smysly mne opouštěly. Klekl si na mne, trhal nehty bradavky mých prsou, kousal mne a když mi potom vytékala krev z ran, zasazených do břicha a boků, vymočil se na ně slaným proudem, který pálil víc, než snad pálí pekelný oheň. Posléze vnořil svůj úd, zakrvácený mou krví, mezi má rozbičovaná ňadra, stiskl je a vyrážeje divoké skřeky a políčkuje mne neustále, dřel jej mezi nimi tak dlouho, až žhavý a neřestný výtok zaplavil celý můj krk a obličej. „To ti zachránilo život,“ opakoval dvakrát nebo třikrát. Potom mi poručil vstát a obléct se. Ale protože mi krev stékala po zádech, natrhala jsem hrst trávy a
49
otírala jsem se jí, abych neumazala svoje šaty. Otok mých údů, krev stále ještě prýštící z ran, hrozné bolesti, kterými jsem trpěla, znemožňovaly mi oblékání. A netvor, který mne tak zřídil, za nějž bych ještě před několika dny byla dala život, neměl se mnou ani trochu soucitu. Když jsem byla oblečena, přiblížil se ke mně a pravil: „Jděte kam chcete, nějaké peníze vám jistě zbyly v kapse, ale střezte se objevit v Paříži nebo kdekoli v mé blízkosti! Pro veřejnost jste vrahem mé matky, a dýchá-li ještě, vštípím jí dobře tuto myšlenku do mozku. Zítra vás udám soudu. Upozorňuji vás také, že Paříž je vám nyní nebezpečnější, než kdykoli jindy a vaše první záležitost pouze dřímá. Řekli vám, že je vše srovnáno, ale oklamali vás, rozsudek nebyl zrušen. Byla jste ponechána u mé matky pouze proto, aby bylo zjištěno, jak se budete chovat. Kromě toho jsem rozhodnut pronásledovat vás až do pekel, zneužijete-li svobody, kterou vám daruji.“ „Ó, pane,“ odpověděla jsem, „Nechť jste byl jakkoliv hrozný, nebojte se ode mne ničeho. Sbohem pane, nechť vám vaše zločiny přinesou tolik štěstí, jakou trýzní mne obdařila vaše krutost. Ať je váš osud jakýkoli, pokud mi Bůh zachová život, naplním ho prosbami za vás.“ Při těchto slovech se pan de Bressac na mne podíval a pravděpodobně z obavy před soucitem odešel, ani jednou se neobrátiv. Jakmile zmizel, klesla jsem k zemi a oddala jsem se úplně své bolesti. Skrápějíc trávu slzami, hlasitě jsem naříkala: „Ó, můj Bože. Podle tvé vůle se opět stala nevinná dívka obětí bídníka. Nechť utrpení, která snáším, tebe zbožňujíc, mne učiní hodnou odměny, již
50
slibuješ slabým, kteří ti blahořečí ve svém ponížení.“ Snášela se noc. Nebyla jsem schopna pokračovat v cestě. Vzpomněla jsem si na keř, v němž jsem se skryla před čtyřmi roky. Dovlekla jsem se k němu a ulehnuvše, trápena krvácejícími ranami a zlomena duševním utrpením a žalem srdce, strávila jsem tu nejhroznější noc ve svém životě. Mé mládí a má naděje obnovily poněkud mé síly a za svítání, poděšena blízkostí zámku, opustila jsem jeho okolí. Vyšla jsem z lesa a rozhodnuta dojít nazdařbůh kamkoli, došla jsem do městečka Claye, vzdáleného asi šest mil od Paříže. Zeptala jsem se na dům ranhojičův a lidé mi jej označili. Řekla jsem mu, že prchám z Paříže a z domova a v lese u Bondy jsem padla do rukou lotrů, kteří se mnou naložili, jak sám vidí. Poprosila jsem ho, aby mne ošetřil. Vymínil si, že učiním u starosty oznámení, poskytl mi pomoc a řekl, že u něho mohu zůstat až do úplného uzdravení. Ležela jsem asi měsíc. Za nemoci jsem se dozvěděla, že hraběnka de Bressac náhle onemocněla a zemřela. Říkalo se, že byla otrávena komornou, která po činu uprchla. Mladý pan de Bressac smrtí své matky nesmírně zbohatl a musel se prý velmi přemáhat, aby skryl svou radost v předstíraném smutku. Naštěstí jsem nevzbudila žádné podezření a uvažujíc, že nikdo nebude hledat travičku blízko spáchaného zločinu, rozhodla jsem se zůstat v Claye a hledat si zaměstnání. Pan Rodin, tak se jmenoval onen ranhojič, mi navrhl, abych u něj přijala místo posluhovačky. Byl to muž asi třicetipětiletý, tvrdé povahy. Byl prudký, ale jeho pověst v kraji byla dobrá. Jsa velmi zaměstnán, měl
51
radost, že se mu někdo stará o domácnost. Nabídl mi sto zlatých ročně, kromě zpropitného od pacientů. Souhlasila jsem se vším. Pan Rodin znal ženy příliš dobře, než aby si nedomyslil, že jsem ještě nepoznala muže. Jednoho večera byl poněkud podnapilý a navrhl mi, abych ho navštívila v jeho posteli. Vyprávěl mi dlouze o fyzických obtíží při menstruaci, o bolestech hlavy a v kříži, o dřevěnění prstů, o chorobném pocení jako o následcích dlouho uchovávaného panenství. Poučil mne o děsivých halucinacích a úzkostných stavech, jimiž trpí bláhové panny. Když jsem ho rázně odbyla, řkouc, že ničím podobným se netrápím a myšlenky na nečistý dotek a spojení s mužem ve mně budí hrůzu a když zvěděl, že mým nejvroucnějším přáním je zůstat do smrti pannou, slíbil, že mne již nebude obtěžovat. Žila jsem u něj dva roky a ačkoliv jsem měla mnoho práce, těšila jsem se jakémusi klidu srdce, v němž jsem téměř úplně zapomněla na svá utrpení. Ale prozřetelnost vyrvala mne opět z mé smutné blaženosti a smýkla mnou znovu do neblahého prokletí. Jednoho dne, když jsem pracovala v přízemí domu, zdálo se mi, že slyším ze sklepa jakési sténání. Sešla jsem dolů a rozeznala zřetelně dívčí hlas, ale dveře, odkud vycházel, byly zavřeny. Hrozné myšlenky mi v onom okamžiku proletěly hlavou. Pan Rodin neměl dětí ani sester a počestnost, s jakou žil přede mnou, nedovolila mi uvěřit, že by věznil nějakou dívku sloužící k ukojování jeho výstředností. Proč ji tedy zavíral? „Běda,“ odpověděla mi nešťastnice. „Jsem dcerou dřevorubcovou a je mi teprve dvanáct let. Pán, který tu
52
asi bydlí, využil otcovy nepřítomnosti a unesl mne včera s pomocí svého přítele. Nevím, co se mnou chtějí učinit, ale poručili mi svléknout se do naha, prohlíželi mne a ptali se na můj věk. Potom řekl ten, který je podle mé domněnky pánem domu, že operaci odloží na pozítří večer, protože jsem příliš polekána. Pokus se jim prý lépe podaří, budu-li klidná.“ Po těchto slovech počala dívka horce plakat. Utišila jsem ji slibem, že ji vysvobodím. Neuhodla jsem, co chtějí učinit s ubožačkou, ale podle toho, co mi sdělila, jsem usoudila, že mají v úmyslu vykonat na ní nějakou operaci na zkoušku. Rozhodla jsem se, že si opatřím jistotu. Když pan Rodin přišel se svým přítelem večer domů, vyzvali mne, abych šla spát. Předstírajíc poslušnost, skryla jsem se však, abych vyslechla jejich rozmluvu. „Tyto věci,“ pravil Rodin, „se nepoznají nikdy dokonale, neprozkoumají-li se ve dvanácti nebo třináctiletém dosud neporušeném pohlavním ústrojí, jehož panenská blána se protrhne právě v okamžiku, kdy bolest zapůsobí na nervy. Potom je ovšem nutno vyříznout celou partii a je více než jisté, že dívka zemře. Skutečnost, že lidské ohledy brání pokroku vědy, je hodna zavržení. Jde jen o obětování jedince, aby milióny lidí byly zachráněny. Copak je poprava, a to je vlastně vražda, vykonaná podle zákona, něco jiného, že vražda, kterou my provedeme svou operací? Což není výkon spravedlnosti vlastně obětováním jedince v zájmu ochrany tisíců? Nechť nás tedy nic nezdržuje! Nesmíme váhat!“
53
Nebudu vám opakovat zbytek rozmluvy, která se pohybovala jen na vědeckém podkladě. Nepamatovala jsem si z ní téměř nic, neboť od té chvíle jsem se zabývala plánem, jak zachránit ubohou oběť vědychtivosti. Nazítří, v den stanovený k provedení kruté vraždy, vyšel pan Rodin na obvyklou pochůzku a řekl mi, že se vrátí se svým přítelem až večer. Sotva odešel, začala jsem se zabývat záchrannou dívky. Nebesa mi přála. Sestoupila jsem do sklepa a vyptala jsem se jí, zda ví, kam pán ukládá klíč, když od ní odchází. „Nevím,“ odpovídá, „ale myslím, že jej vzali s sebou.“ Snažím se uhodnout, kde by asi mohl být klíč, když náhle ucítím pod nohou něco v písku. Shýbnu se – je to klíč. Otevírám dveře a ubohá, malá nešťastnice se mi vrhá k nohám. Smáčí mi ruce slzami a já tušíc, čeho se odvažuji, vyvádím děvče z domu, aniž koho potkáváme, vedu ji stezkou k lesu, tam se loučíme a já se raduji z blaha, které pocítí její otec, až se objeví před ním, a rychle se vracím domů. Večer pan Rodin a jeho přítel večeří rozjařeně a rychle. Po jídle sestupují do sklepa. Abych zakryla svůj čin, zlomila jsem zástrčku a klíč jsem ukryla tam, kde jsem jej nalezla. Jiná opatření jsem neučinila. Chtěla jsem vzbudit dojem, že dívka uprchla sama. Ale tito dva muži nebyli z těch, kteří se dají snadno oklamat. Za chvíli se pan Rodin vrátil nahoru. Zuřil. Vrhl se na mne a zasypávaje mne ranami, tázal se, co jsem učinila s dítětem, které zavřel. Nejprve jsem zapírala, ale má neblahá upřímnost mne donutila k přiznání. Nic na světě se nevyrovná nadávkám a zlořečení,
54
kterého užívali tito muži vědy. Jeden navrhoval, aby provedli pokus se mnou, když nemají dítě. Druhý souhlasil, dodávaje, že jde pro potřebné nástroje. Třásla jsem se strachy a než jsem se nadála, pustila jsem spodem vodu a ztrácejíc vědomí, padla jsem do své vlastní loužičky. Tu se jejich hněv utišil. Pan Rodin mne vzkřísil a žádal, abych se svlékla donaha. Poslechla jsem, třesouc se na celém těle. Když jsem byla nahá, řekl pan Rodin, klada jakési železo do ohně: „Sebral jsem ji zmrskanou a pustím ji poznamenanou.“ Jeho přítel mne podržel a pan Rodin mi přitlačil na záda, na podbřišek, a na chodidla rozžhavené železo, jímž se znamenají zločinci. „Ať se ta kurva teď odváží ukázat někde s tímto znamením hanby!“ řekl pan Rodin. Potom se mne chopili a zavedli mne na kraj lesa, kde mne bezcitně opustili. Byla noc. Schovala jsem se do křoví a únavou jsem usnula. Když jsem se ráno vzbudila, přemýšlela jsem pouze o tom, jak bych se vzdálila z tohoto neblahého místa. Poněvadž ranhojič pečlivě opatřil rány, jež mi způsobili, mohla jsem se vydat na cestu. Přesto, že poranění na nohou mi bránilo v rychlé chůzí, přece jen jsem ušla první den čtyři míle, druhý a třetí rovněž tolik. Nevyznala jsem se v kraji a nikoho jsem se neptala na cestu. A tak jsem bloudila stále kolem Paříže. Čtvrtého dne jsem došla do Lieusaint. Věděla jsem, že to městečko leží na cestě do jižní Francie. Rozhodla jsem se jít po ní. Naštěstí jsem u sebe měla peníze ušetřené u ranhojiče. V přemíře utrpení jsem byla šťastna, že mi nesebrali tuto oporu a utěšovala jsem se, že mi vydrží alespoň, než najdu nějaké
55
zaměstnání. Znamení hany, které mi vpálili na tělo, nebylo vidět. Doufala jsem, že si mi vždy podaří ukrýt je tak, aby mi nebránilo vydělávat si na živobytí. Bylo mi dvaadvacet let, byla jsem zdravá a hezká. Postavu jsem měla štíhlou a pružnou a tvář takovou, že ji lidé vychvalovali. Měla jsem některé ctnosti, jež mne těšily i přesto, že mi stále jen škodily. A měla jsem naději, že mne prozřetelnost jednou za vše odmění. Šla jsem cestou přes Sens a chtěla jsem si hledat štěstí až někde v Dauphiné. V dětství jsem o tomto kraji mnoho slýchávala a byl pro mne vždy spojen s představou blaženého života. Asi dvě míle a Auxerrey jsem přecházela k večeru malé, zarostlé návrší, kde jsem se rozhodla občerstvit se několika hodinami spánku. Usedla jsem pod dubem, pojedla jsem kousek chleba a oddala se sladkému spánku. Ráno, když jsem se probudila, se zalíbením jsem se dívala do kraje, ležícího přede mnou. V klínu lesa, rozprostírajícího se až na obzor, ve vzdálenosti asi tří mil, bylo vidět stříšku malé zvonice, trčící skromně k obloze. Sladká samota, řekla jsem si, je asi útulkem několika jeptišek nebo svatých samotářů, oddaných jedině modlitbám a vzdálených společnosti zlých lidí. Z těchto úvah mne vytrhla dívka mého věku, která pásla několik ovcí na nedaleké rovnice. Zeptala jsem se jí na onu věžičku a ona mi odpověděla, že je to františkánský klášter, obývaný čtyřmi samotáři, jejichž zbožnosti, střídmosti a zdrženlivosti se nic nevyrovná. „Chodí se tam,“ pokračovalo děvče, „jednou za rok na pouť k zázračné Panně Lesů, od níž nábožní prosebníci obdrží vše, co žádají.“ Zachtělo se mi ihned prosit o
56
pomoc a dala jsem si ukázat cestu. Pasačka mi ještě řekla, že páter kvardian, nejsvětější a nejctihodnější muž, mne nejen dobře přijme, nýbrž mi nabídne i pomocné prostředky, jsem-li snad v takovém postavení, kdy je potřebuji. Nazývají prý ho důstojným otcem Rafaelem, neboť je původem Ital, ale od mládí žil ve Francii, kde se mu zalíbilo v této samotě. Vypravování pastýřky mne rozplamenilo tak, že jsem se rychle vydala na cestu k svaté Panně Lesů. Octnuvši se na rovině a v lese, ztratila jsem zvonici z očí, takže jsem se mohla řídit pouze dohady a záhy jsme zabloudila. Teprve k večeru jsem přišla na ušlapanou lesní cestu, jíž jsem se dala nazdařbůh. Šeřilo se již, když jsem zaslechla ze vzdálenosti asi jedné míle hlas zvonku. Konečně jsem uviděla několik živých plotů, za nimiž dřímal klášter. Obrátila jsem se na zahradníka, jehož chatrč stála u zdi vnitřního asylu a tázala jsem se ho, zda mohu mluvit s páterem kvardianem. Dodala jsem, že náboženská povinnost a slib mne přivádějí do tohoto svatého místa a že bych byla dostatečně odměněna za všechny námahy cesty, kdybych směla na chvíli klesnout k nohám Panny Lesů. Mnich mne vyzval, abych si odpočinula a zašel ihned do vnitřní budovy. Poněvadž byla téměř už noc a bratři dleli, jak mi řekl, u večeře, vrátil se až za dlouhou chvíli a v průvodu jiného mnicha. „To je otec Kliment, slečno. Je správcem domu a chce vás dříve vidět, než se osmělí vyrušit pátera kvardiana. Otec Kliment byl asi čtyřicetipětiletý tlustý muž, obrovské postavy, divošského a ponurého vzhledu. Měl
57
drsný a chraplavý hlas a polekal mne víc, než potěšil. Zachvěla jsem se bezděčně, když mne oslovil: „Co chcete? Teď není hodina k návštěvě kostela. Vypadáte jako dobrodružka!“ „Svatý muži,“ pravila jsem, vrhajíc se na zem, „myslila jsem, že k návštěvě božího domu se hodí každá hodina. Přicházím z velké dálky, plna horlivosti a zbožnosti, a prosím, abych se směla vyzpovídat. Až poznáte mé srdce, uvidíte, jestli jsem hodna pokleknout před zázračným obrazem, který je ve vašem domě.“ „Ale teď není hodina vhodná ke zpovědi,“ řekl mnich hlasem mírnějším. „Kde strávíte noc? Byla byste lépe učinila, kdybyste přišla až ráno.“ Když jsem smutně mlčela, zamyslil se a šel o tom zpravit otce kvardiana. Okamžik poté přišel kvardian sám a pozval mne, abych šla do kaple. Byl to asi čtyřicetiletý, vysoký, štíhlý muž s duchaplnou a sladkou tváří. Mluvil skvěle francouzsky, ale s nádechem italské výslovnosti. Celý jeho zjev vyzařoval laskavost. „Mé dítě,“ řekl mi půvabně. „Ačkoliv není vhodná hodina a nejsme zvyklí přijímat hosty a kajícníky tak pozdě, vyslechnu vaši zpověď a budu přemýšlet o tom, jak byste zde mohla strávit noc, abyste zítra pozdravila svatý obraz, který zde ukrýváme.“ Po těchto slovech poručil rozžehnout svíce u zpovědnice a řekl mi, abych klekla. Když odeslal bratra kostelníka a kázal zavřít všechny dveře, vyzval mne, abych se mu s důvěrou vyzpovídala. Byla jsem nyní úplně klidná a svěřovala jsem se mu prostě neponechávajíc ho v ničem v nejistotě. Přiznala jsem se ke všem chybám, líčila jsem mu všechny svá
58
neštěstí. Ni jsem nevynechala, řekla jsem i o potupných znameních, jimiž mne poskvrnil pan Rodin. Otec Rafael mne vyslechl pozorně. Nechal mne opakovat některé podrobnosti a byl pln soucitu a zájmu. Jeho hlavní otázky se týkaly asi těchto věcí: Je-li jisto, že nemám rodičů, přátel, ochrany a nikoho, komu bych psala? Zda je pravda, že jsem sirotek z Paříže? Nesmluvila-li jsem si s pastýřkou schůzku po svém návratu? Jestli je pravda, že jsem dosud pannou a je mi teprve dvaadvacet let? Vím-li určitě, že mne nikdo nesledoval a neviděl vstoupit do kláštera? Když jsem mu vše zodpověděla, vstal a vzal mne za ruku. „Pojďte, mé dítě! Dnes je již pozdě, ale zítra budete přijímat pod obrazem svaté panny. Nyní však přemítejte, jak vám opatříme nocleh!“ Za této řeči mne vedl k zákristii. V jeho spěchu bylo něco tajemného, takže se mne zmocnil jakýsi nepokoj. Mnich to postřehl a otevíraje dveře, jimiž sousedil klášter se zákristií, řekl: „Půvabná poutnice což se bojíte strávit noc se čtyřmi mnichy?“ A zachechtal se strašlivě. „Ach, uvidíte záhy, nevinný andělíčku, že nejsme tak pobožní, jak se zdáme a umíme se pobavit s krásnou dívkou.“ Zachvěla jsem se. „Spravedlivé nebe,“ pravím sama sobě. „Stanu se snad opět obětí své důvěřivosti a dobrot?“ Ale mnich mne táhl za ruku temnotou, až jsem uviděla schodiště. Potom mne pustil napřed a když zpozoroval jakési váhání a odpor, změnil tón svého hlasu a řekl zlostně: „Táhni, děvko! Brzy uvidíš, že by ti bylo lépe, kdybys byla padla do rukou zlodějů, než do spárů čtyř františkánů, jimž věčně stojí ocasy.“
59
Neměla jsem času děsit se nad jednotlivými slovy, který jsem ani nevnímala, neboť se před námi otevřely dveře a já jsem spatřila tři mnichy a tři mladé dívky, sedící okolo stolu. Všech šest se nalézalo v nejnecudnějším stavu. Dvě nahé dívky, jejichž těla pokrývaly stopy po bičování, seděly na klínech polonahých mnichů. Třetí ležela ňadry na stole a za její vyšpulenou zadnicí stál kostnatý ohromný muž, jehož koňský úd právě vypadl z její zadní dírky. Mnich jej otíral o kůže mezi jejími stehny a ona trpělivě čekala, až jí dovolí vzpřímit se. Obě dvojice, rozjařené vínem, přihlížely tomuto chlípnému dílu, a ti dva mniši nutili ženy, aby rty a hrou prstů zdvihly jejich nedávnou zvrhlostí skleslá pohlaví. „Drazí přátele,“ řekl otec Rafael, „jedna nám chyběla. Tu je! Dovolte, abych vám představil opravdovou pannu, mající na zádech znak, zdobící nejprohnanější kurvy.“ Odpovědí mu byla salva smíchu a zpola opilý otec Kliment zvolal, že je nutno okamžitě ověřit tuto pravdu. Vstal a vrávoravým krokem ke mně přistoupil. Myslila jsem, že zemřu hrůzou a když se na mne upřely jeho smilně podlité oči, chvěla jsem se na celém těle. Zvrhlík mi prsknul do tváře, musela jsem se před jeho zapáchajícím dechem naklonit dozadu. Než jsem se nadála, vjel mi rukou pod sukně. Jeho hrubá pěst sevřela surově moji kundičku, která mne vždycky strhávala do neštěstí, neboť muži, místo, aby si nevinnosti vážili, pronásledovali a loupili ji, kdekoli se s ní setkali. Hnětl ji prsty, jakoby mi i chtěl vyrvat z klína. Potom do ní vsunul dva prsty, které mi způsobily
60
hroznou bolest.. „Aj, jak je sevřená a tlustá ta vaše díra! Bude nám na ocase milejší než prsten svatého otce na prstě!“ A mihotaje ukazovákem u mé zadní branky, volal opile: „A tahle je ještě hezčí!“ Potom všichni s rouhavými slovy ověřili moje panenství. Přísahám vám, paní, nikdy můj stud netrpěl takovou trýzní, jako tehdy, když prsty zvrhlíků vnikaly do mého dosud neposkvrněného otvoru, který mohl dát tolik slastí muži milovanému, kdybych svůj život nebyla zasvětila nevinnosti. Posléze ode mne odstoupili a přemáhajíc bujnost údů, klátících se tvrdě pod jejich břichy, posadili se ke stolu. Pro mne umístili židli mezi otcem Rafaelem a starým mnichem Jeronýmem. Pokusím se nejprve popsat lidi, s nimiž jsem se setkala. Otce Klimenta a otce Rafaela znáte již dostatečně. Třetí mnich, otec Antonín, byl malý hubený čtyřicátník se satyrskou tváří. Byl chlupatý jako medvěd, bezuzdně vilný a bezpříkladně zlý. Otec Jeroným byl starý, šedesátiletý chlípník, který předstihoval otce Klimenta v pití i v hřešení. Poněvadž byl přesycen obyčejnými požitky, musil se uchylovat ke zvráceným perverzím a zvrhlým výstřednostem, v nichž jedině nalézal jakési záblesky rozkoše. Floreta byla nejmladší ze tří dívek, které jsem spatřila. Pocházela z Dijonu, kde její otec byl váženým občanem. Bylo jí asi třináct let. Byla bruneta, velmi krásných očí a nesmírně štíhlého pasu, který se rozšiřoval přes hladké boky do oválné pánve nejčistší souměrnosti. Pod lehounce vypouklým břichem se rýsoval hustě zarostlý, havranovitě černý trojúhelník, od
61
nějž vybíhala mladá a štíhlá stehna. Floreta měla nejkrásnější ruce, jaké jsem kdy viděla. Kornelii bylo šestnáct. Tato rusovláska měla zajímavý vzhled. Malá, obtloustlá dívka, vzkypělých vnad, odstávajících prsů s velkými bradavkami a pevných, dozadu vystrčených hýždí, prazvláštní velikosti, a tlustého břicha, pod nímž splývalo nezvlněné, ohnivě červené rouno, mohla zajisté náramně dráždit zvrhlé chtíče mnichů. Ale její hořcově modré oči vyzařovaly smutnou nevinnost, již nemohlo porušit ani horlivé oddávání se neřesti. Její otec měl v Auxerre obchod s vínem. Byla svedena Rafaelem, který ji tajně odvedl do tohoto povedeného kláštera. Omphale, třetí žena, byla třicátnice velké postavy, jemných tváří a nádherných vlasů. Měla silně vyvinuté a nádherné prsy. Její tělesné tvary svítily zralou, pevnou a vědomou krásou. Mezi vysokými boky byl vklíněn jemně utvořený trup, zakončený hrdě nesenými rameny, hodnými zajisté spíše purpuru vévodkyně než vilných výlevů mužské zvrácenosti. Měla majestátní postavu, která svou vznešenou jemností podmaňovala každého, kdo ji uzřel. Byla dcerou bohatého vinaře z Joigny. Jeroným ji vylákal nejpodivuhodnějšími svody a unesl ji, když jí bylo šestnáct let, v předvečer jejího sňatku s mužem, který měl založit její štěstí. Taková byla společnost v domě, v němž jsem hledala ctnost a útěchu. Jakmile jsem se octla v tomto hrozném kruhu, řekl mi otec Rafael: „Uhodnete snadno, milá kurvičko, že v tomto osamělém domě, kam vás vaše neblahá hvězda zavedla, je jakýkoli pokus odporu zbytečný. Vytrpěla jste, jak říkáte, již mnohá neštěstí, a vše nasvědčuje
62
pravdivosti vašeho vypravování, ale uznejte, že v součtu vašich ponížení chybí největší neštěstí, které se ctnostné dívce může stát. Cožpak je panenství u dívky vašeho věku ještě přirozené? Není to zázrak, který nemůže již déle trvat? A nezpůsobuje tak dlouhé odříkání choroby přirození i nemoce ducha? Nemohla jste si přát lepšího zasvěcení. Omrdáme vás tu tak, že by vám to mnoho ctnostných žen závidělo. Shledáte, že naše ocasy, jejichž velikost a neúnavnou sílu jste viděla, vám dají výjimečné rozkoše. Nelpíme ovšem příliš na cestách určených přírodou a jako tvorové, jimž bůh dal rozum a svobodnou vůli, ponecháváme zvyk mrdat kundu zvířatům, neboť ve všech vašich, ostatně rozkošných, otvorech a koutech – v zadnici, mezi rty, pod bradou a v podpaží – naleznete slast, po níž naše zjemnělé vášně touží. Ale nebojte se, že vaše kunda bude zahálet. Občas ji rozedřeme a rozcitlivíme tak, že ucítí slast již při pouhém přiblížení. Uvědomte si však, že se zde vše děje pro blaho mužovo a vaše rozkoš je vedlejší. Zde zříte dívky, které se zpočátku bránily jako vy, ale konečně přišly k rozumu a podrobily se, když viděly, že je lepší s námi se radovat a spát v měkkých peřinách, než sloužit a prát nám naše špinavé kutny. Buďte rozumná a uvědomte si své osamocení ve světě, neboť nemáte příbuzných ani přátel, kteří by vás vysvobodili z rukou čtyř chlípníků, kteří nemají nejmenší chutí ušetřit vás. Ke komu byste mohla utéci s prosbou o pomoc? Není moci lidské, ani boží, která by vás vyrvala z našich rukou a zachovala nadále vaši
63
nevinnost, na níž jste tak pyšná. Svlékněte se tady donaha, Žofie, a snažte se zasloužit si našeho laskavého chování nejdokonalejší povolností, neboť podrobíte-li se nám úslužně, nebudeme s vámi jednat hrubě.“ Po těchto slovech cítila jsem přespříliš dobře, že mi nezbývá nejmenší záchrany. Padla jsem Rafaelovi k nohám a prosila jsem ho, aby nezneužíval mého postavení. Trpké slzy smáčely jeho kolena. Pokusila jsem se odvrátit zlo nejohnivějšími slovy, jaká mi mé srdce napovídalo. Nevěděla jsem však, že pláč a slzy jsou v očích zločinných a zvrhlých pouze novým dráždivým půvabem. Nevěděla jsem, že vše čím jsem chtěla tyto netvory obměkčit, rozpaluje ještě více jejich smyslné choutky. Svíjela jsem se před ním na podlaze a prolévala jsem nejtrpčí slzy. Ale zvrhlík se mé kruté trýzni jen vysmíval, zlehčoval bezděčně pohyby, které mému tělu vnukala bolest. „Nerejděte tak, schovejte si to, až ucítíte ocas v zadku, potom vám toho bude třeba,“ řekl mi a zvihnuv sukně udeřil mne několikrát těžkou dlaní do obou nahých tváří. Můj křik ho ještě více podráždil. Sklonil se a zahryzl se v zuřivé vášni do mé ubohé prdelky. Přitom sevřel mé hrdlo tak, že jsem se dusila. Konečně mne prudkým kopnutím odhodil od sebe a zuřivě se rozkřikl. „Chopte se té tulačky, Antoníne a svlékněte ji donaha před našima očima, ukažte jí, že soucit zde nemá místa.“ Otec Antonín mne tvrdě uchopil a za strašných kleteb strhal mi z těla šaty. Stála jsme úplně nahá před očima celého shromáždění. „Sečkejte,“ řekl otec kvardian. „Znáte obřady
64
přijímání, nechť je vychutná všechny. Tyto tři ženy se mezitím postarají, aby naše ocasy byly stále tvrdé.“ Všichni utvořili kruh kolem mne a moje nešťastné družky držely v rukou údy mužů a dráždily je mazlivými pohyby. Kdykoli se potom některý z nástrojů těchto zhovadilců sehnul, přiskočila kterákoliv a strčila jazyk do jeho nastavené hrozné díry. Dovolíte, madame, pravila naše krásná zajatkyně s ruměncem studu na tváři, abych vám alespoň trochu vylíčila necudné podrobnosti této orgie, neboť ani nejzvrhlejší představa se nepřiblíží ke skutečnosti, kterou hřích smilstva vnukal chlípníkům. Prohlíželi mne dvě hodiny, píď po pídi, potěžkávali mé prsy, srovnávajíce je s ňadry mých družek. Přestože na celém mém těle nerostl ani jediný chloupek, vyjímaje ovšem místa, kde je určila sama příroda, nalezli na mém levém prsu dva nebo tři jemné vlasy, které mně surově vyrvali. Když mi omakali skoro celé tělo, položili mne na záda a přinutili dívky, aby roztáhly mé nohy. Jejich neřestné ruce nevynechaly ani jediný kousek mé kundičky. Jeden po druhém vytahoval mého poštěváčka a srovnával ho s poštěváčky Omphale a Florety. Konečně mi otec Jeroným vsunul do zadnice rukojeť kříže a liboval si hloubku, již nalezl. Než kříž odložil, utřel rukojeť o chlopně přední dírky, což vyvolalo smích, přičemž otec Antonín kopnutím přinutil váhavou Floretu, aby mi ji čistě vylízala. Paní, ujišťuji vás, že bych byla cítila rozkoš, kdyby nebylo předcházelo takové rouhání, za které spravedlivý bůh musí tyto kacíře zatratit. Jazyk mé družky poněkud utišil bolest, již mi způsobila vilná zvědavost mnichů, ale to vše se nedá srovnat s činy,
65
které následovaly! „Pokračujme,“ pravil otec Rafael, jehož chtíč vydráždila Kornelie lízáním varlat tak, že jej jen s krajní námahou ovládal. „Nastal okamžik obětování, připravte se všichni na své oblíbené požitky, jichž vám její nevinnost dá přehojně.“ Zvrhlík mne položil na pohovku. Naříkala jsem, že bych byla kámen obměkčila a bránila jsem se zoufale. Antonín a otec Kliment mne zkroutili do kozelce, aby má nešťastná, k prasknutí zkroucená prdelka trčela do výše. Otec Jeroným mi potřel rýhu a díru olejem posledního pomazání a otec Rafael nasadil k ní svůj obludný úd. „Roztáhni prdel, kurvo, anebo ji nezavřeš do smrti!“ Oba mniši rozevřeli mé poloviny tak, že mi praskla kůže. Madame, nezažila jsem nikdy takovou bolest a takovou hrůzu jako ve chvíli, kdy do mne vnikal onen obrovský kmen. Myslila jsem, že zemřu. Trhal mne, čtvrtil mne, pronikal mi až k srdci, hýbal mi vnitřnostmi a má ubohá dírka, roztržená kolem dokola, vytržená ze svého místa, pálila jako pekelný oheň. Zmítala jsem sebou, křičela jsem, kousala jsem se do rukou, které mne držely, kroutila sebou, ale zvrhlík za mnou jen blaženě vzdychal a jeho medvědí tlapy, svírající mé boky, mne surově narážely na kůl čím dál tím hlouběji. Náhle zachroptěl a vykřikl něco, čemu jsem nerozuměla, protože mně jiný mučitel sevřel hlavu svými chlupatými stehny. Pod břichem jsem viděla, jak ženská ruka uchopila měch otce Rafaela a dva prsty se sunuly do jeho špinavého zadku. Zdálo se mi, že příšerný netvor v mém těle roste. Cloumal sebou, vzpínal se a drtil mé útroby, až najednou se ve mně
66
začal šíleně rychle pohybovat a potom do mne vytékala horká řeka žhavého olova, znovu a znovu, a zaplavila mne uvnitř celou. Nikdy se žádný kozel tak nevylil do své samice. Nestydatá vášeň tohoto zhovadilého mnicha se ve mně vybila zezadu, aniž mne oloupila o panenství. Ó vrchole poblouznění! Všichni tito sveřepí smilníci zapomněli při volbě svých nízkých rozkoší na přirozenost přírody a domnívali se, že konají nějaké slavné činy. Otec Kliment, podrážděný pohledem na kvardiana a lechtán jazykem Florety, která jím neustále šimrala jeho úd po celé délce, přiblížil se ke mně a prohlásil, že ani on mou nevinnost neohrozí. Poručil mi kleknout si před něj a obejmout rty děsnou palici jeho údu. Políčky a ranami mne nutil sáti tento zduřelý a zvířecí nástroj, takže jsem ani neměla času naříkat nad úchylností jeho ukájení. Jeho úd mi klouzal až do hrdla a kdykoliv jsem se ho z neznalosti této zvrhlosti dotkla zuby, dal mi pár pohlavků. Má ponížená a zdeptaná duše plakala. Ačkoli bůh viděl mé neštěstí, nezničil jeho původce. Naopak, ten lotr vystříkl v křeči své hnusné semeno do mého krku v takovém množství, že jsem je nestačila polykat, abych se nezadusila, a přebytek chámu mi vytékal z úst, míse se s mými slzami. Potom se mne zmocnil otec Jeroným. Ale ani tento padouch nevnikl do mé svatyně. Dráždil se pouze pohyby v brance a ohledávaje vchod proti mé vůli mokrý, slinil těžkou hlavu svého kyje. Rozvášněn touto smilnou předehrou, jejíž chlípnost se nedá popsat, vrazil mi celý úd do zadnice s takovou divokostí, že mne obestřela mdloba. Bůh chtěl, abych poznala hlubinu trýzně! Cesta příliš roztržená netvornou zduřelostí opatova údu,
67
nemohla ukojit jeho vášeň. Chopil se tedy důtek a ponořen do mne až po kořen, začal mne nemilosrdně bičovat. Rány dopadaly na mé boky, řemeny obtáčející mé tělo a uzle rvoucí kusy kůže z mých zad způsobily křečovité vlnění. Sevřela jsem zadnici a svíjela jsem se jako na rožni. Když ve slepé zuřivosti, provázené hlasitým řičením, dospíval konec aktu, vytáhl úd, jehož se chopila Kornelie. Dodělávala mu oběma rukama úd, až konečně žhavý proud polil celé mé tělo. Sotva byl otec Jeroným hotov, stál nade mnou otec Antonín. V hrsti si nadhazoval ocas, který v ničem nezadal mohutné jedinečnosti údu otce Rafaela. Jeho křivost a ohnutí jej však činily ještě hroznějším. Pravil: „Tak pojďte, kurvičko. Jste ohromně připravena pomstít se mnou nepřirozenosti mých bratří. Utrhnu květ prvničky, který mi jejich výstřednosti ponechaly.“ Líčit vám podrobně všechno, co se se mnou dělo, to je jako bych vše prožívala podruhé. Tento padouch byl ze všech nejhorší a nejchlípnější. Ač se zdálo, že jde přirozenými cestami, blížil se po nich nevhodně. A ač se zdál lidštějším v hrozném obřadu, odškodnil se na všem, co mne mohlo hanobit. Bohužel, kdykoli v jsem v mládí, v obraznosti zabloudila k těmto slastem lásky, domnívala jsem se, že jsou cudné jako Bůh, který je vnuká a myslela jsem, že je příroda stvořila k potěšení lidí a věřila jsem, že se rodí z lásky a z něžnosti. Abyste si madame, mohla učinit přibližný obraz o všem, popíši vám jen část mnohých surovostí, jichž se mnich na mně dopustil, neboť podrobný popis by mne příliš ponižoval. Otec Antonín zavolal Omphale a Kornelii, aby
68
rozevřely má stehna, zatímco dva zhýralí mniši mne přidržovali na pohovce. Otec Antonín mi začal mrskat břicho, kundičku a vnitřní strany stehen. „Musíme zkypřit záhon, než do něj zasadíme nejkrásnější štěp!“ Konce řemínků se mi zasekávaly do kůže, vnikaly mi do záhybů a do otvorů a za chvíli jsem měla poupátko tak oteklé a rudé jako kus syrového masa. Zvrhlík se v něm prohraboval prsty, potom vzal karafu oleje a vylil ji do mého lůna. Posléze ukázal svým druhům na podivný koš, zavěšený u stropu. Vrhli se na mne a svázali mne do kozelce, koleny provlékli tyč a za ramena a za kotníky mne vytáhli do výše. Můj trýznitel stál přede mnou a otec Rafael vytahoval nebo spouštěl tak dlouho, až se má rozevřená kundička ocitla přesně proti hlavě údu otce Antonína. Nikdy bych byla netušila, že zvrhlost může mít tuto podobu. Otec Antonín položil ocas na kraj otvoru a klouzal jím chvíli v brance. Potom mne prudce odmrštil a já, visíc na provazech, jsem se rozhoupala. Odhazoval mne stále výš a výš a vždy, kdykoli se jeho úd ocitl mezi pysky mé kundičky, zastavil pohyb. Všichni zhovadilci chválili jeho zručnost. Posléze, když jsem již začínala věřit, že svou hru ukončí a znásilní mne na pohovce, odrazil mne oběma rukama a čekal s připraveným údem, až se vrátím. Vykřikla jsem, až se zatřásla okna. Jeho ocas, tvrdý jako poleno, vjel do mne celou prudkostí mého rozhoupaného těla. Prorval mi nejen blánu, ale roztrhl mé ubohé pohlaví nahoře i dole. Otec Antonín, šílený vášní nastávajícího deliria, mne objal svýma opičíma rukama a vystříkl se do mne v cukajících záchvěvech údu a beder. Křičel a chroptěl, kousal a líbal mne
69
hnusnými lichotkami rozvášněného tygra a v mdlobě, která mne přemáhala, domnívala jsem se, že jsem v objetí dravce, který svou vášeň ukojí jen, když mne sežere. Strhl mne na zem, rozvázal a válel se po mně, jako by byl ve smrtelné křeči. Potom zaťal zuby do mého pravého prsu a cítila jsem ještě, že se do mne vymočil. Ztratila jsem vědomí. Potom prý otec Rafael poručil ženám, aby mne vzkřísily a ošetřily. Při probuzení mne přepadl záchvat šílené bolesti. Nemohla jsem se smířit s hroznou představou ztraceného věnečku a zneuctění lidmi, od nichž jsem očekávala pomoc a mravní posilu. Plakala jsem a naříkala, válela jsem se po zemi, rvala si vlasy a křičela jsem na své mučitele, aby mne zabili. Ale tito lotři byli příliš otrlí, aby je dojala má bolest a místo uklidňování a utišování zaměstnávali se znovu rozkošnými a smyslnými hrami se svými družkami. Konečně, když je můj křik počal obtěžovat, rozhodli poslat mne někam, odkud by mé lkaní neslyšeli. Když mne již Omphale chtěla odvést, vrhl se mne otec Rafael znovu a nevšímaje si mého hrozného stavu prohlásil, že nechce, abych odešla, aniž přinesu ještě jednu oběť jeho vášni. Smýkl mnou surově na pohovku, zdvihl svůj úd na můj krvavý zadek a vrazil jej do něj. Bolesti v této noci mne přemohly tak, že jsem cítila sotva tupé brnění a zůstala jsem bez pohnutí. Ale jeho vášeň vybíjená od večera v zadnicích Omphale a Florety, potřebovala prudšího dráždidla a mnich do mne vylil svou nečistou zásobu chámu až tehdy, když mne bičováním donutil k vrtivým a skákavým pohybům. Leč tentokrát nepustil své semeno
70
do mých střev; když cítil, že se chvíle výstřiku blíží, zajel surově do mé rozedrané přední dírky. Bylo toho méně než poprvé, ale přece ještě tolik, že málokterý muž napoprvé toho tolik vystříká. Jaká přemíra zvrhlosti! Tito surovci dali mi trpět nejstrašnější fyzické bolesti právě v okamžicích mé největší mravní krize. „U ďasa,“ řekl otec Antonín, chystaje se znova na mne. „Nic není tak hojno následování jako příklady představených a nic nedráždí tolik jako opakování. Říká se, že bolest je přípravou k rozkoši. Jsem přesvědčen, že mne tato spanilá dívka učiní nejšťastnějším člověkem na světě.“ Přes můj křik a pláč stala jsem se podruhé obětí jeho zvrhlosti. Dopadl na mne, zdvihl mi kolena k ramenům a vedral se do mé vyhřezlé dírky. Zmítaje se ve mně, kousal a líbal mne neméně dravě než poprvé a svíraje mne tak, že jsem již uvěřila ve svůj konec, byl hotov dvakrát za sebou bez vyndání, pokaždé v křeči, která svou zvířeckou surovostí a silou připomínala hry dravců s kořistí. Když se do mne vylil podruhé, vrazil dva prsty do mé zadní dírky a přinutil mne, abych učinila totéž. V návalu zoufalství jsem mu je tam strčila, jak jsem mohla hluboko a padouch byl šťasten, ježto mou odevzdanost zemřít považoval za rozkoš, kterou s ním sdílím. Konečně mne nechal odejít. „Kdybych si to nebyl udělal tolikrát před příchodem této sličné kurvička,“ pravil otec Kliment, „přisámbohu, neodešla by odtud tak lehce.“ „Čekáním nic neztratí,“ pravil otec Jeroným, schovávaje si pod kutnu své fialové moudí. Otec Rafael ukončil orgie, odvedl si však s sebou
71
na noc Floretu. Mne zavedla Omphale do našeho společného pokoje, který se nalézal v jakési čtyřhranné věži. Otec Kliment za námi zavřel dveře na dva západy. V naší komnatě byly kromě vchodu pouze jedny dveře a ty vedly do přilehlého záchodu, jehož okno bylo hustě zamřížováno. V místnosti samé nebylo nábytku; jediná židle a u každého lože malý stoleček a několik dřevěných kufrů, dva bidety a společná police na různé věci. To bylo vše. „Spravedlivé nebe,” řekla jsem si uléhaje, „jaké zlo jsem spáchala, chtějíc vykonat v toto domě zbožnou povinnost? Anebo jsem ta špatná od narození, že jsem urazila nebesa, snažíc se oddat zbožnosti a toto utrpení je odměnou mně přirozenou?” Slyšíc mne vzlykat, Omphale přistoupila k mé posteli. „Drahá družko,“ řekla mi, „Vzchop se již a netruchli! V prvních dnech jsem plakávala jako ty, ale zvykla jsem si. A ty si také zvykneš. První okamžiky jsou nejhorší. Naší trýzní není jen povinnost neustále ukájet bezuzdné vášně těchto zvrhlých mnichů, ale je jí také ztráta svobody. Poslouchej mne dobře,“ pravila. „Budu s tebou hovořit otevřeně, ale nezapomínej, že této důvěry nesmíš nikdy zneužít. Nejhroznějším naším utrpením je nejistota našeho osudu. Nemůžeme totiž předvídat, co se s námi stane, až opustíme tato místa, neboť je jisté, že o dívkách, mnichy zavržených a odtud vyhozených, nikdo nikdy neslyšel. Co se s nimi stane? Zavraždí je? Nikdy ani jediná z vyloučených nesplnila svůj slib, že propuštěna na svobodu, bude pracovat na našem osvobození a mnichy udá soudu. Když se ptáme těch, které
72
přicházejí, po oněch, jež odešly, nevědí nikdy nic. Co se tedy stalo s těmi nešťastnicemi? Tato neblahá jistota je největší trýzní našeho prokletého života. Jsem v tomto domě čtrnáct let a za tuto dobu jsem viděla odejít přes patnáct dívek. Kde jsou? Proč nesplnila své slovo ani jediná, když všechny přísahaly, že nám pomohou? Náš počet je omezen na čtyři, alespoň v tomto pokoji, ale jsme víc než přesvědčeny, že jsou zde vězněny ještě jiné čtyři ženy. Důkazem toho jsou jisté zvláštnosti v chování mnichů a jejich řeči i to, že službu, možno-li tak nazvat orgie, jichž jsi byla svědkem, vykonáváme pouze obden, ač tito chlípníci nevypadají, že by měli jeden den újmy. O neblahém propouštění nerozhoduje věk nebo sešlost. Viděla jsem tu sedmnáctiletou ženu a mnoho dívek, jimž nebylo šestnáct, které odcházely tři dny po svém příchodu. Jiné odcházely za měsíc a některé teprve po letech. Ani chováni nic nemění. Viděla jsem dívky, vyhovující ochotně jejich chtíčům a odešly po šesti týdnech. Jiné, mrzuté a lenivé, ze zůstaly po mnoho let. Je tedy zbytečné předpisovat příchozí dívce způsob chování. Fantazie a přání mužů jsou nevyzpytatelné. Vzbudí-li některá dívka jejich nelibost, tu jí nedomlouvají, ale hned potrestají. Jediným přijatým způsobem trestu je bič. Je to prosté. Bolest je jednou z epizod jejich rozkoše. Rány bičem pocítíš záhy. Všichni čtyři jsou tímto barbarství posedlí. Každý den je jiný mnich správcem domu. On přijímá zprávy od dívky, pověřené dozorem v pokoji, stará se o program při večeři, k níž jsou pozvány, on soudí chyby a sám je trestá. Náš denní život plyne asi takto: V devět hodin nám přinesou snídani skládající s z chleba
73
a vody. Ve dvě se předkládá dost dobrá polévka, kus hovězího masa se zeleninou, trochu ovoce a láhev vína. V pět hodin nás pravidelně navštěvuje denní správce a vyslechne stížnosti a žaloby, které, protože vpravdě žádné nejsou, musí si dozorčí dívky vymyslit, aby mniši měli příčinu nás týrat bičem. Potom se tento mnich obyčejně pobaví s některým děvčetem. Po jeho odchodu si můžeme dělat, co chceme. Číst, bavit se, jít na lože, není-li právě den naší večeře s mnichy. Mámeli však společnou večeři, zazní zvonek a připomene nám, že je nutno se připravit. Denní správce přijde, odvede nás do sálu, kde jsi nás právě viděla. Tam se nejdříve hlásí poklesky, jichž jsme se za den dopustily a k tomu se přidají chyby a provinění té které dívky od minulé večeře. Obžalovaná se postaví doprostřed sálu a denní správce stanoví výši trestu. Dozorčí dívka ji svlékne donaha a správce ji zbičuje. Prohnanost mnichů ve hledání přestupků je taková, že není večeře, při níž by se netrestalo. Po večeři začínají orgie. O půlnoci se rozcházíme a každý mnich si má podržet dívku na noc. Tato vyvolená se k nám vrací až ráno. Ostatní jdou do pokoje. Někdy ráno před snídaní si některý mnich vyžádá dívku, jíž k němu odvede správce. Jakmile bratr ukojí své choutky, odvede ji sám zpět, anebo ji pošle s mnichem, který nás střeží. Tento Cerberus čistí náš pokoj, uvidíš ho brzy. Je to sedmdesátiletý, jednooký, němý bratr, který s tím, jehož jsi viděla u brány, posluhuje po celém domě. Náboženské povinnosti nevykonáváme nikdy a je zakázáno o nich mluvit. To je vše, co ti mohu říci,“ ukončila Omphale. „Zkušenost sama tě poučí o
74
podrobnostech. Odřekni se však navždy představy světa svobody. „Drahá přítelkyně,“ řekla jsem Omphale, „děkuji ti za tato poučení. Vyjdu-li kdy odtud, přísahám, že buď zemřu, nebo zmařím tato padoušství. Slib mi to také!“ „Zajisté, ale nepochybuji o marnosti těchto slibů. Dívky zkušenější a snad ještě roztrpčenější, dívky urozené, k pomoci lépe opatřené, nedodržely nikdy podobného slibu. Dovol tedy, abych považovala tento slib za zbytečný.“ Usnula jsem Omphale v náručí. Ráno se vrátila Floreta z cely Rafaelovy a padla vyčerpána na své lože. V devět hodin ke mně přišla něžná Kornelie budíc mne pláčem, pravila: „Ó, drahá slečno, jak jsme nešťastné!“ Potom byla přinesena snídaně. Den mi minul klidně. O páté hodině vstoupil otec Antonín a tázal se mne posměšně, jak se vpravuji do nového života. Neodpověděla jsem mu a když jsem sklopila oči plné slz, řekl s úsměškem: „Zvykne si, zvykne si! V celé Francii není domu, kde by dívky dostaly lepšího vychování.“ Prohlédl místnost, zaznamenal si poklesky, sdělené mu Omphalou, která jich ve své dobrotě mnoho neprozradila. Odcházeje, vrhl se na Kornelii. Padouch přecpaný vilností si neodepřel žádné ze svých neřestných hříček, brutalit a zvrhlostí. Mrdal ji tak jako včera mne. Zdvihl jí nohy a šrouboval v ní svým údem, jakoby jí chtěl proniknout až do hrudi. Mezitím, co se na ní svíjel, dráždily jsme ho všechny tři, aby mu rozkoš prolnula všemi údy a smysly. Floreta mnula jeho těžká a nevyčerpatelná varlata, ucpávajíc mu prsty jeho zadek.
75
Já, stojíc před ním, musela jsem si vrazit do své kundičky svíci, která svou velikostí předčila úd otce Rafaela, a pohybovati jí rychle sem a tam. Omphale, aby nezahálela, strčila si také do zadního otvoru svíci a pohybovala jí velmi rychle a zručně... Otec Antonín byl neúnavný. Když se vylil do Kornelie, osvěžil se v mých ústech a prováděl své dravčí milování na Floretě. Konečně se ukojil a odešel. Protože jsme nebyly s mnichy, byly jsme klidné. moje družky mne těšily, jak uměly, ale nikdo nemohl mírnit můj nesmírný žal. Nazítří ráno v devět hodin přišel otec kvardian a otevřev jeden kufr v našem kabinetu, vyňal několik kusů ženského oděvu, košile, čepce a řekl mi: „Poněvadž nemáte nic s sebou, musíme myslit na vaše ošacení. Já sice myslím, že všechno šatstvo je zbytečné a nechybili bychom příliš, kdybychom nechali chodit dívky nahé, ale moji bratři jsou lidmi velkého světa. Chtějí přepych a parádu, myslíce, že oděné ženy jsou dráždivější a že zadnice vystrčená z šatu rozněcuje více než nahá a bez dekorace, a že stehno ukryté v hedvábí anebo v plyši ztopořuje i prsty, které je ohmatávají.“ Potom mi řekl, abych se svlékla. Zůstal u mne, neodpustiv si necudných slov a dotyků. Rozohniv se, poručil mi lézt před ním po čtyřech. Chtěla jsem prosit o slitování ale vidouc v jeho očích hněv a zlost, řekla jsem si, že učiním nejlépe, když poslechnu. Po několika minutách, když jsem se před ním plazila jako ubohá psice, rozhrnuv kutnu a obnaživ svůj bodec, chystal se vpálit ho do mé zadnice. Pochopila jsem jeho úmysl a
76
rozložila jsem se před ním v žádaném postoji. Starý smilník poručil dívkám, aby nás obklopily a zpívaly mu písně. Uprostřed desáté sloky jakési nábožné hymny se ukojil podle svého zvyku, na účet přirozenosti, mravnosti a náboženství. Dala jsem mu asi silnou rozkoš, neboť mě při večeři chválil a nařídil mi, abych s ním strávila noc. Rafael měl celu zařízenou rozkošnicky a s vkusem. Jakmile za námi zapadla závora, svlékl se donaha a poručil mi učinit totéž. Posadil se do lenošky a chtěl, abych ho dráždila. Klekla jsem si mu mezi nohy a objížděla jsem jazykem splihlou hlavu údu. I v tomto pokleslém stavu, v němž jsem ji zřídkakdy viděla, byla velká jako modrá aubergina a visela na tlustém laně, delším mé dlaně s prsty. Vnikala jsem mu jazykem do dírky, objížděla krček a po žíle až dolů po ohromný pytel do zadního otvoru. Anebo jsem ji vzala celou do úst a nafukujíc nebo vysávajíc ji, pomáhala jsem prsty jeho údu k topornosti. Když mu konečně vstal a trčel ve své hrozivosti, chvíli jsem mu jej mnula prsy, chvíli jsem ho svírala mezi zadními oblinami, anebo jsem ho kladla do své dírky. Ukájel se na všech cestách, v ústech, v uších, v pletencích vlasů, vpředu i vzadu, ale viděla jsem, že největší radost měl, když mi ho prudce vrážel do zadnice a potom, když mi ho dával k očištění do úst. Mohu říci, že jsem se v oné noci naučila umění milovat tak dokonale, že bych mohla kdykoliv zahanbit i tu nejzvrhlejší dívku. Po čtvrtém nebo pátém čísle mi začala ze zadnice téci krev, ale on se jen smál. Když viděl, že mu nehodlám v ničem odporovat, kroutil mými údy a rozvracel mne. Šlehal metlami celé tělo a když
77
bylo jako v plameni, ukájel na něm opětovně svou nekonečnou vilnost. Bezohledně vyléval se mi na krk a na záda a nic neuniklo zuřivé vášni prznitele. Jeho rozkoš se vytvářela a stupňovala podle výše mého utrpení. „Lehněte si,“ pravil konečně. „Tato svatá cvičení mně nikdy neunaví.“ Užíval mne jako své otrokyně. Dělal mi to mezi sevřená chodidla a lámal mne tak, aby nalezl skulinu mezi mými lopatkami. Třikrát jsem musela spolknout jeho chám a devětkrát mne naplnil vpředu i vzadu. K ránu byl nejhroznější. Položil mne zády na stůl a musela jsem prsty obou rukou otevírat svou nebohou kundičku, aby do mne mohl vnikat v příšerných nárazech. Konečně žádal, abych si na něj sedla. Vrazil mi ho zezadu, vstávala jsem, odsedávala a kroutila se, zatímco on mne důtkami pobízel k rychlejším pohybům. Bolelo mne celé tělo. Nebylo na něm neznesvěceného místa. Využívajíc chvíle odpočinku, kterému se oddával v pauzách mezi jednotlivými smilnými výkony, prosila jsem ho, aby mi řekl, smím-li doufat v odchod z tohoto domu. „Zajisté,“ odpověděl, „až se tě všichni nabažíme, domluvíme se o tvém odchodu a určitě tě propustíme.“ „Ale,“ pravila jsem s úmyslem zvědět více, „což neprozradí mladší a méně diskrétní dívky, než jakou já zůstanu po celý život, nikdy nic z toho, co se zde děje?“ „To je nemožné,“ řekl. „Nemožné? Ach, ovšem! Mohl byste mi to vysvětlit?“ „Ne, to je naše tajemství. Mohu ti jen říci, nechť jsi
78
mlčenlivá, nebo ne, nebudeš moci nikdy vyprávět o tom, co tu provádíme.“ Když domluvil, poručil mi neurvale změnit předmět hovoru a já jsem se neodvážila odmlouvat. V sedm hodin mne dal odvést do našeho pokoje. Spojila-li jsem smysl toho, co jsem zvěděla od otce Rafaela s tím, co mi řekla Omphale, a získala jsem osudnou jistotu, že s propuštěnými dívkami bylo naloženo násilně. Představovala jsem si, že opouštěly klášter v rakvích a že byly pohřbeny zaživa. Za týden jsem se přesvědčila, že život v klášteře bude hrozný. Od otce Antonína jsem vytrpěla nejvíce. Nemůžete si představit, jak tento vyvrhel stupňoval své ukrutnosti, až dospěl k deliriu smilného šílenství. S oblibou vyhledával nejzvrácenější pozice. Divila jsem se, že lehkomyslný způsob, jakým do nás vyléval své semeno, neoplodnil ani jednu z nás a tázala jsem se Omphale, jak tomu zabraňuje. Odpověděla mi, že ničí veškeré zárodky života svým žárem, neboť jeho úd je prý podoben hořící pochodni. Čas v tomto bordelu, majícím pověst svatyně, rychle plynul a přiblížila se doba slavného svátku. Nevěřila byste, paní, jakého hrozného rouhání se odvážili mniši v tento den. Řekli si, že by nějaký zázrak rozmnožil slávu a proslulost kláštera. Oděli Floretu, nejmenší a nejmladší dívku, všemi ozdobami panny Marie, přivázali ji na podstavec provazy, umístěnými neviditelně kolem pasu a rozkázali jí zdvihnout zbožně ruku k nebi při mši právě v okamžiku pozdvihování. Protože této malé nešťastnici vyhrožovali nejkrutějším trýzněním, nesehraje-li podle jejich návodu svou roli,
79
provedla vše co nejlépe. Podvod se zdařil. Lidé křičeli, že se udál zázrak, zanechaly Svaté Panně v Lesích veliké dary a odešli přesvědčeni o svatosti místa, naplněného milostí nebeské matky. Zpustlíci se však rozhodli dovršit své rouhání bezbožností ještě větší. Přivedli Floretu k večeři v šatech, které ji vynesly tolik poct. Kromobyčejnost tohoto rozmaru vybičovala jejich odporné vášně tak, že chtěli s ní souložit v tomto kostýmu. Když se všichni čtyři na ní vystřídali, byli podrážděnější než na počátku. Proto Floretu svlékli donaha, položili ji na břicho na veliký stůl, roztáhli jí nohy a mezi ně postavili kalich a hostii. Každá dívka vzala mezi rty úd jednoho mnicha a když z něj vysála semeno, vyplivla jej do kalicha. Otec Antonín jej dolil vínem a začal sloužit svou ďábelskou mši. Chvěla jsem se hrůzou a očekávala jsem, že Bůh, který se zajisté nemůže dívat na tento příšerný obřad, zničí celý klášter ohněm a sírou. Potom mniši rozžehli svíčky, načež se odvážili vykonat na ní posvátné obřady. Svlékly jsme se donaha a tři mniši vrazili své údy do našich zadnic a třesouce jimi, napodobovali hlasy zvonů. Při pozdvihování uchopil otec Antonín kalich, vymočil se do něj a dal nám píti. Potom četl latinskou modlitbu a máčeje důtky ve svěcené vodě, bil nás přes záda. První byl hotov kvardian. Když cítil svou chvíli, vytáhl úd, vstal a vypustil svou špínu do lůna Florety, kam otec Antonín zasunul několik hostií. Ostatní mniši učinili totéž. Floretina kunda, z níž vytékal chám, se pomalu pohybovala, jakoby nevýslovně trpěla onou
80
svatokrádeží. Potom jsme šly přijímat. Musily jsme kleknout před jejím otevřeným klínem a hledat v něm jazykem hostie. Omdlela jsem při tomto hrozném divadle. Musili mne odnést do pokoje, kde jsem v horečkách a blouznění tři dny oplakávala hrozný zločin, jemuž jsem proti své vůli sloužila. Žila jsem již šestý týden v tomto příšerném domě, když jednoho rána k nám vstoupil otec Rafael. Zdál se velmi rozčilen. Prohlížel si nás všechny, jednu po druhé nutil do poloh, hovějícím jeho choutkám a zdálo se, že se rozhoduje, kterou obšťastní svými svinstvy. Konečně se zastavil u Omphale a pozoruje její dráždivý postoj, zmocnil se jí, ale ačkoliv se v ní zmítal divoce, nemohl být hotov. Pln zášti, poručil jí vstát. „Sloužila jste nám dost,“ řekl jí. „Propouštíme vás. Připravte se, přijdu pro vás, jakmile nastane noc.“ Sotva zavřel dveře, vrhla se mi zděšená Omphale do náručí. Vynaložila jsem všechny síly na uklidnění. Omphale přísahala slavně, že použije všeho, aby nás osvobodila, že mnichy obžaluje. Způsob, jakým to říkala, nenechal nás ani na chvíli v pochybnostech, že to učiní. V šest večer přišel otec Rafael a řekl Omphale úsečně: „Jste připravena?“ „Ano, otče?“ „Pojďme tedy.“ Tu se ještě Omphale otázala, smí-li s sebou vzít své věci. „Ne,“ řekl otec Rafael, „což všechno nenáleží
81
klášteru? Z těch věcí vám již nebude ničeho zapotřebí.“ Naše nešťastná přítelkyně vyšla, vrhajíc na nás neklidný pohled plný slz. Za půl hodiny přišel otec Antonín a odvedl nás k večeři. Pozorovaly jsem úzkostlivě otce Rafaela, který byl velmi rozčilen. Hovořil šeptem s mnichy a výsledek jejich tajného jednání byl ten, že nás odvedli do našeho pokoje mnohem dříve než obvykle. Mniši pili také nekonečně více, než měli ve zvyku a spokojili se s pouhým drážděním a rozněcováním svých žádostí, ale neukájeli se na nás. Co jsme vyvozovaly z těchto poznatků? Neměly jsme dost odvahy domyslit vše do konce. A snad nyní, opakujíc vám, paní, tyto zvláštní podrobnosti, vyvolávám u vás týž strašný pocit hrůzy, jaký jsem měla tenkrát po Omphalině zmizení. Čekaly jsme čtyři dny na zprávu od ní, ale marně. Konečně jsme s zřekly všech nadějí. Čtvrtého dne po Omphalině odchodu nás odvedli jako obyčejně k večeři, ale jak jsme byly překvapeny, vidouce vstupovat v téže chvíli novou družku. „Toť ta, která nahradí Omphale,“ řekl otec Rafael. „Žofie,“ obraceje se ke mně, „jste nejstarší z dívek, povyšuji vás na dozorkyni. Znáte své povinnosti, dbejte jejich bedlivého plnění.“ Byla bych ráda odmítla, ale neodvažovala jsem se. Uklonila jsem se tedy a slíbila vykonat vše k jejich spokojenosti. Když naší nové družce sňali závoj z hlavy a z ramen, uzřeli jsme mladou, asi patnáctiletou dívku, okouzlující tváře. Její nádherné oči vlhly slzami, když si
82
nás prohlížela. Mohu říci, že jsem v celém svém životě neuzřela obličeje s rysy tak dojemnými a tak trpně smutnými. Husté, jako len zlaté vlasy se jí v pletencích kadeřily na ramenou. Její ústa žhnula svěží červení a byla tak svůdná, že nebylo možno vidět je a necítit se k nim váben. Později jsme se dověděly, že se jmenuje Oktavie a je dcerou lyonského velkoobchodníka. Vracela se s vychovatelkou z Paříže ke svým rodičům a mezi Auxerrem a Vermentonem byla přepadena, unesena a zavlečena do tohoto domu. Nevěděla ničeho, co se stalo s vozem a s ženou, jež ji doprovázela. Čtyři nemravové stáli před těmito půvaby chvíli jako u vidění. Dokonalá krása vzbuzuje úctu a i nejzkaženější padouch ji neposkvrní bez výčitek svědomí. Avšak tito zvrhlíci přestali brzy vzdychati. „Nu, slečno,“ řekl kvardian, ukažte nám také své skryté vnady. Uvidíme, jestli se vyrovnají tomu, co může uzřít kdokoliv.“ Když se tato krásná nešťastnice zardívala, jsouc zmatena a nechápajíc jeho slov, chytil ji otec Antonín brutálně za rameno, zaklel a řekl: „Vy tedy nerozumíte, malá upejpalko? To znamená, abyste se okamžitě svlékla donaha!“ Nový pláč, nová obrana, ale již se jí chopil otec Kliment a za minutu zmizelo vše, co halilo stud této jímavé bytosti. Vnady, které skrývala, odpovídaly půvabům, jež morálka a společnost dovoluje odhalovat. Nikdy nikdo nespatřil bělejší pleti, krásnějších tvarů, tolik svěžesti, jemnosti a nevinnosti, sloučených v těle jediné bytosti. A to vše měli poplenit tito barbaři!
83
Žhavý otec Antonín neměl tolik sebevlády, aby se zdržel. Vrhl se na ni, vpadl krutě do rodících se půvabů a miliskoval je v slepé zuřivosti, že dívka naříkala srdcelomně. Panenství jí však nezbavil. Otec Rafael již také nedovedl čekat. Sotva ji jeho zvrhlý druh pustil, objal ji, stočil do kozelce a musela si kleknout do lenošky a vystrčit svou zadnici, která se vypjala v této poloze v celé své bílé nádheře. Požádal otce Klimenta, aby mu ji přidržel a rozevřel její dvě polokoule. Oktavie pláče a v očích strašného kvardiana plane oheň. Kliment rve obě poloviny široce od sebe, malá dírka mezi nimi vystupuje, otevírá se k prasknutí a velká hlava údu otce kvardiana do ní vchází. Jaký nepoměr je mezi ohavností jeho svíce, jako vejce velkého žaludu s malým otvorem, do nějž vniká! Dívka se svíjí, hrůzný pot jí vystupuje na zádech a bocích. Křičí, chce uniknout, avšak marně. Otec Kliment ji drží a plije do rýhy, aby Rafaelův úd snadněji vnikal a zvrhlý kvardian naléhá celou strašnou silou svých zvířecích beder. V záplavě krve se do ní konečně pohroužil celý a srdcervoucí řev nebohé oběti nám oznamuje její porážku. Avšak pyšný vítěz se nářkem dráždí, nic ho nedojímá, divokými skoky v její díře vylévá se do jejích útrob. „Nikdy jsem nešel tlustější branou,“ řekl otec Rafael. „Myslil jsem, že budu hotov na polovici cesty.“ „Udělám jí to v jiné poloze,“ řekl otec Antonín a nedovoluje jí povstat, nadzdvihl ubohou dívku tak, že stála téměř na hlavě. Dva mniši mu ji pomáhali držet. Dvěma prsty každé ruky vnikl do malé kundičky a
84
roztahoval ji na všechny strany. Když myslil, že ji dostatečně rozšířil, strčil do vchodu svůj úd. Strašný skřek zastavil krev v našich žilách. Oba mniši, kteří mu pomáhali, dali nyní slabou oběť do vodorovné polohy. „Teď,“ řekl a surovci začali pomalu narážet bezvládné tělo na jeho ohromný kůl. Oktavie počala znovu zoufale křičet a v té chvíli byl obludný muž hotov. „Díky, bohu, bez nářku byl bych pochyboval o skončení tohoto čísla. Vážím si pouze vítězství nad slzami.“ „Opravdu,“ řekl otec Jeroným. „Teď je na mně řada. Položíme ji do původní pozice, neboť vyhovuje dokonale mým smyslům.“ Prohlíží, ohmatává, hněte obliny a stehna, šimrá prsty roztržené pohlaví a bere bič. Hrozný svist syčí vzduchem. Krásné hýždě mění barvu, pleť nejživějšího inkarnátu pokrývá liliovou bělost a na vyvalených zadních tvářích naskakují dlouhé pruhy, z nichž prýští krev. Nic nezadrží sveřepého mnicha. Čím víc Oktavie naříká, tím je surovější. Brzy není na celém spanilém těle místa, které by nekrvácelo. Uzlovitý úd vstupuje střídavě do obou otvorů, které se podobají chuchvalcům krvavého masa. Dívka se dusí a sípe, jakoby umírala. Chvílemi sebou křečovitě trhá. Zvrhlík, nenalézající konec své chlípnosti ani v předním ani v zadním otvoru, vytahuje úd a rozdírá jím rány zasazené bičem – až konečně postříká krvavé hýždě bílou záplavou. Ale ani teď není spokojen a proklínaje nedostatečnou rozkoš, bije rukou a pěstí její ubohou prdelku. „Jsem něžný,“ praví otec Kliment a vine k sobě
85
polovědomou krasavici. „Zde je oltář, na němž budu obětovat,“ dodává a tiskne hnusný polibek na její korálová ústa. Bere mezi své žluté zuby rty, jistě stvořené Venuší a rozvášňuje je. Potom k nim přikládá své nečisté pohlaví a nutí ubohou oběť ranami, aby je lízala. Fialová hlava se pohybuje mezi jejími rty a nadouvá jí tváře. Za chvíli jsou ústa, tento šťastný zdroj rozkoše a nejsladší útulek lásky, poskvrněna výlevem jeho páchnoucího semene. Zbytek večera nezadal v ničem orgiím, které jsem právě vylíčila. Spanilá krása a dojemný věk této dívky rozněcovaly zvrhlíky k šílenství. Konečně přesyceni, poslali ji do našeho pokoje. Byla bych ji ráda utěšila, zejména této první noci, ale musela jsem jít spát s otcem Antonínem a sama bych tudíž potřebovala útěchy. Když jsem se ráno vrátila, nalezla jsem naši novou družku v slzách. Řekla jsem jí vše, mluvila jsem k ní, jako kdysi Omphale mluvila ke mně. Ale tak krutá bolest se nedá zacelit za jediný den. Tato mladá dívka měla velmi silný základ mravní výchovy, proto se jí zdál její osud tím krutější a beznadějnější. Ponenáhlu však čas hojil její rány a Oktavie se vpravila do svého neštěstí a těšila se jedině nadějí, že jednou vše skončí. Nedoufala marně. Nebyla u nás ani šest týdnů, když jí otec Rafael jednoho dne přišel oznámit, že bude propuštěna. Oktavie, slíbíc nám totéž, co Omphale, zmizela, aniž jsme kdy zvěděly, co se s ní stalo. Mniši za ni neustále hledali náhradu. Až konečně našli dvanáctiletou selskou dívku, která se jí však přesto, že byla svěží a hezká, nevyrovnala.
86
Uplynuly dva roky. Byla jsem nejstarší dívkou v klášteře. Kornelie také odešla, přísahajíc mi jako Omphale, že o ní ještě uslyším. Marně. Zapadla jako všechny předešlé. Místo ní přišla jakési krasavice z Arles. Bylo jí patnáct let a pocházela ze vznešené rodiny. Oloupila mne k mé radosti o přízeň otce Antonína. Také jiné známky, věštící blízkost mého propuštění, se množily. Utěšovalo mne to, ale zároveň jsem se chvěla bázní. Mniši mne zahrnovali nejhorším jednáním. Nebylo dne ani noci, aby si na mne nestěžovali. Mezi ranami bičem jsem se modlila k bohu a trpělivě čekala, co se se mnou stane. Jednou ráno, mimo naše nadání, se objevil v našem pokoji otec Antonín a zvěstoval nám, že otec Rafael, příbuzný a chráněnec svatého otce, byl za zvláštní zásluhy jeho Svatosti právě jmenován generálem františkánů. „A já, milé děti, povýšil jsem na kvardiana v Lyonu. Místo nás sem přijdou noví otcové. Čekáme jej již dnes. Neznám je, možná, že vás pošlou domů, ale stejně možné je, že si vás tu ponechají. Nechť je váš osud jakýkoli, radím vám ve vašem zájmu, abyste držely jazyk za zuby. Přiznejte je to, co nemůžete zatajit.“ Novina tak radostná nám nedovolila odmítnout otce Antonína, který se chtěl s námi po svém způsobu rozloučit. Neodepřely jsme mu ničeho a vyhověly jsme mu ochotně. Klekla jsem si, a nevíte, madame, jak ráda jsem mu otvírala svou, tolikrát zneuctěnou zadničku. Floreta mi vlezla na skloněná záda a také mu nastrčila svůj zadní otvor, čímž měl dvě díry nad sebou na vybranou. Dráždil se v obou, ale když cítil blížící se
87
vrchol rozkoše, vsunul úd do dráždivého hnízda, utvořeného rýhou mezi oblinami a velkou kundou Florety. Vydávaje dračí skřeky, nechal vytékat svou šťávu na naše těla v takové hojnosti, že mi stékala po stehnech. Potom tuto kratochvíli opakoval s druhými dvěma dívkami. Svou rozkoš povzbuzoval pohledem na minet, který jsem před jeho očima prováděla se svou družkou. Než odešel, udělala mi to ještě jednou do úst a síla tohoto smilníka byla taková, že jsem nestačila jeho výtok polykat. Oběd jsme držely jako obyčejně a asi o hodinu později vstoupil k nám otec Kliment v průvodu dvou věkem i vzhledem úctyhodných mnichů, z nichž jeden pravil: „Připusťte, dobrý otče, že tato zpustlost je hrozná a je zvláštní, že ji nebesa tak dlouho trpěla.“ Otec Kliment neodporoval, připustil pokorně výtky, omlouval se však že on, ani jeho bratři nezaváděli novot. Nalezli klášter v témž stavu, v jakém jej dnes odevzdávají. Jestliže časem vyměňovali dívky, přejali tento zvyk od svých předchůdců. „Budiž,“ pravil cizí mnich. „Buď jak buď, my odstraníme tyto zpustlé zvyky.“ A když se nás tázal, jaká jsou naše přání pro budoucnost, odpověděly jsme mu jednohlasně, že se chceme vrátit do svých domovů. „Stane se, dítky,“ řekl mnich. „Dostanete potřebnou částku na cestu, ale musíte odcházet jedna po druhé v dvoudenních přestávkách. Půjdete samy a pěšky. Běda vám, budete-li rozkřikovat události v tomto domě.“ Posléze nás vyzval, abychom přísahaly při nejsvětější svátosti, na stupních oltáře, že pomlčíme o všem, co se zde dělo. Ruším-li nyní před vámi svůj slib
88
a vypravuji vám, paní, tyto příhody, vím, že z tohoto klášteru nevzejdou nikdy nepříjemnosti, jimiž by řád těchto otců trpěl. Odešla jsem první. Prosila jsem o dovolení jít do Grenoblu. Dali mi dva zlaťáky na cestu. Vzala jsem si šaty, v nichž jsem do kláštera přišla a plna spokojenosti, že jej opustím způsobem dost příjemným a velmi očekávaný, stoupala jsem k lesu. Brzy jsem byla na silnici do Auxerre, na témže místě, kde jsem ji před třemi lety opustila, abych se střemhlav vrhla do onoho útulku neřesti. Chybělo mi několik neděl do mých pětadvacátých narozenin. Mou první radostí bylo pokleknout a prosit Boha, aby mi odpustil hříchy, jichž jsem se nedobrovolně dopustila. Modlila jsem se s velkým soustředěním a plakala jsem slzy lítosti, usmívajíc se štěstím. Odpočívajíc několik dní v Lyonu, dočetla jsem se v novinách, patřících mé bytné, jak jsou zločiny odměňovány. Rodin, hlavní původce mého neštěstí, padouch, který mne tak krutě potrestal zato, že jsem zabránila vraždě, stál na vrcholu slávy. Noviny psaly, že byl jmenován tělesným lékařem švédského krále a že má velké příjmy. Nechť je šťasten, lotr. Pravděpodobně přece jen spáchal promyšlený zločin, řekla jsem si. Budu raději trpět, protože je psáno, že soužení a bolest jsou těsným údělem ctnosti. Po třech dnech jsem odtud odešla a hnána pošetilou nadějí, že mne čeká štěstí v Dauphiné, vydala jsem se na cestu do této provincie. Šla jsem pěšky, jako obyčejně, nesouc na holi malý raneček s nejnutnějšími potřebami. Asi dvě míle za Lyonem jsem potkala
89
stařenu, která mne oslovila a s bolestným vzezřením mne zapřísahala, abych jí dala malou almužnu. Protože jsem soucitná, vytáhla jsem ihned sáček a chtěla jí dát několik drobných mincí. Ale tulačka, rychlejší mne, vyrvala mi celou peněženku a silnou ranou do žaludku mne srazila k zemi. Když jsem vstala, uviděla jsem ji v dálce, obklopenou čtyřmi chlapy, kteří mně vyhrožovali. Neodvážila jsem se jít za nimi. „Ó, spravedlivé nebe!“ zvolala jsem trpce. Je tedy vyloučeno, aby sebemenší úmysl nebo čin nebyl hned vzápětí trestán nejsurovějším neštěstím?“ V tomto okamžiku mne opustila všechny odvaha a chuť k životu. Dnes prosím nebesa o odpuštění, ale tenkrát jsem byla na pokraji zoufalství. Bez peněz zbývala mi jediná možnost. Vrátit se do Lyonu a žít tam jako kurva. Rouhajíc se, představovala jsem si svůj život v tomto městě. Dosud, nechť mé tělo bylo jakkoli znásilňováno a zneuctěno, zůstávala moje duše čistá, neboť žádná z neřestí, do nichž mne uvrhl můj neblahý osud, se nedála pro rozkoš mého srdce a podle mé vůle. Kam ale vedou cesty ctnosti? Nyní mi nezbývalo než poslání kurvy. Utěšovalo mne však, že je rozdíl mezi tím, co konáme dobrovolně a z donucení. Bůh ten rozdíl jistě vidí! Věděla jsem, že by nikdy žádný muž nebyl tak sveřepý jako mniši a nikdo by na mně nechtěl takové zvrácenosti, ale prosté pomyšlení, že bych měla dobrovolně roztáhnout nohy pro potěšení chlapa kterého si přivedu z ulice, mne děsilo. Nenáviděla jsem vše, co souviselo s pohlavím. Mé tělo, přesycené touto nečistotou, se ještě nevzpamatovalo. Můj zadek ukazoval stopy ran, má ubohá dírka neměla nikdy
90
možnost se pořádně zahojit a srostla křivě, mé ohanbí bylo vypelichané a vydřené a prsy jsem měla poseté jizvami po kousání. A co by mne očekávalo v bordelu? Tytéž hry, tytéž pohyby zadnicí, kundička neustále drcená silnými údy chlípníků a nadto potupná odměna v penězích. Zdálo se však, že mi nic jiného nezbývá. Neumím nic, než mrdat všemi možnými způsoby a dráždit mužské vášně tak dlouho, až se ukojí. Ale Bůh se nade mnou po tomto krutém rouhání slitoval a naplnil mé srdce novou jiskřičkou naděje. Šla jsem dále, umiňujíc si, že ve Vienne prodám své poslední věci, abych získala peníze na cestu do Grenoblu. Kráčela jsem pomalu, asi po půl míli jsem na planině vpravo u cesty zpozorovala dva jezdce, týrající nějakého muže, svíjejícího se pod kopyty jejich koní. Za chvíli ho s největší rychlostí opustili a zanechali ho ležet na zemi jako mrtvého. Toto děsné divadlo mne dojalo k slzám. Běda, řekla jsem si, tento ubožák je politováníhodnější než já. Mně zbylo zdraví a síla. Mohu si vydělat na chléb, ale on bude mrzákem do smrti. Není-li zrovna boháčem, co se s ním stane? A také nyní jsem nemohla odolat hnutí milosrdenství a šla jsem k umírajícímu. Otevřel oči, prozradil jimi svou vděčnost a vybídl mne abych ho ošetřila. Roztrhla jsem svou košili, nadělala z ní obvazy a zastavila jsem krev, tekoucí z mnohých ran. Napojila jsem ho vínem, které jsem u něho našla a zbytkem jsem vymyla jeho pohmožděniny. Konečně se ubožák vzpružil a s vracejícími se silami se mu vrátila vůle k životu. Nezdálo se, že by byl jen chudým člověkem. Měl na sobě několik cenných
91
předmětů – prsteny, hodinky a jiné klenoty, ale vše bylo poškozeno. Jakmile byl schopen řeči, tázal se, který anděl mne poslal na pomoc a co může učinit, aby mně dokázal svou vděčnost. Ve své nepolepšitelné dobrotě jsem věřila, že duše vázaná vděčností mi bude bezvýhradně náležet. Myslila jsem, že se budu těšit v bezpečí ze soucitných slz, které vypláče ten, jenž právě proléval slzy v mém objetí. Vypravovala jsem mu všechny své příhody. Vyslechl mne pozorně a když jsem dopověděla i poslední příběh, z nějž mohl posoudit bídu, ve které se nacházím, zvolal: „Jak jsem šťasten, že alespoň budu moci zaplatit vše, co jste pro mne učinila! Jmenuji se Daville a mám v horách, patnáct mil odtud, krásný zámek. Nabízím vám v něm útulek, chcete-li tam jít se mnou. Jsem ženat a moje žena potřebuje k ruce spolehlivé děvče. Nedávno jsme propustili nepoctivou komornou, jejíž místo vám nabízím. Děkoval jsem mu pokorně a tázala jsem se, proč se odvažoval cestovat bez průvodu a vydávat se nebezpečí přepadení. „Jsem mladý a silný, ale poněkud tělnatý,“ odpovídal mi Daville, „proto jsem si zvykl chodit do Vienne pěšky, čímž získává zdraví i měšec. Nečiním to snad protože bych musel počítat s každým penízkem, neboť jsem dost bohatý, o čemž se brzy přesvědčíte, když mi prokážete laskavost a doprovodíte mne. Dva muži, jež jste viděla, jsou darebáci, kteří mi dluží sto zlaťáků. Potkal jsem se náhodou a žádal jsem ty peníze. Viděla jste sama, jak mne zřídili.“ Litovala jsem dvojnásob nehody, jejíž obětí se stal a tu mi během
92
hovoru navrhl, abychom se vydali na cestu. „Díky vaší péči je mi již lépe,“ pravil, „ale noc se blíží. Pojďme do hostince vzdáleného odtud asi dvě míle a odtamtud pojdeme zítra ráno na najatých koních domů. Snad do večera dojedeme do zámku.“ Rozhodla jsem se využít pomoci, kterou mi nebesa seslala a podporovala jsem Davilla při chůzi a po dvou mílích cesty jsme skutečně nalezli hospodu, o níž mluvil. Večeřeli jsme spolu vesele a počestně a po jídle mne svěřil hostinské, která mne uložila ke spánku na lože vedle sebe. Nazítří jsme na dvou mezcích, vedených podomkem z hostince, dostihli hranic Dauphiné a jeli jsme stále hlouběji do hor. Daville byl však tak unaven, že jsme museli jet pomalu a často odpočívat. K večeru jsme se zastavili ve Virieu a můj společník byl ke mně právě tak pozorný a zdvořilý, jako včera. Ráno jsme pokračovali týmž směrem. Kolem čtvrté hodiny odpolední jsme odbočili do roklí a celé čtyři míle jsme stoupali serpentinami soutěsek. Opustili jsem nadobro jakékoliv cesty a stezky. Proti mé vůli se mne zmocňoval jakýsi nepokoj. Bloudíc mezi strmými skalami, vzpomínala jsem na cestu ke klášteru Panny Marie v Lesích. Konečně jsme spatřili zámek, strmící nad strašnou propastí, takže se zdálo, že je nedostupný. Sestoupili jsme z mezků, Daville zaplatil čeledínovi a rozkázal mu, aby se vrátil. Stezka, kterou jsme nyní šli, se vinula nekonečnými oklikami a byla zavalena kamením. „To je můj dům,“ řekl, a když jsem se podivila, že obývá takovou samotu, povídal mi dost hrubě, že každý bydlí jak může. Tón jeho řeči mne urazil, právě tak jako polekal,
93
ale poněvadž jsem se již nemohla vrátit, nedala jsem nic najevo. Poznamenala jsem znova, jak ho mohlo napadnout usadit se v samotě, připomínající peleš lotrovskou ze strašidelných povídaček. „Peleš lotrovská? Ne!“ řekl Daville, pozoruje mne potměšile, když jsme docházeli k bráně. „Není to peleš lotrovská, ale není to také obydlí poctivých lidí.“ „Ach, pane, rozechvíváte mne hrůzou! Kam mne to vedete?“ „Vedu tě mezi penězokazy, děvko,“ řekl, uchopiv mne za ruku a vlekla mne násilně přes padací most, který se sklonil, když jsme se přiblížili, aby se za námi okamžitě zdvihl. „Jsi mezi nimi,“ dodat, sotva jsme stanuli na dvoře. „Vidíš tuto studnu?“ tázal se, ukazuje na velikou cisternu, u níž byly přikovány dvě ženy, točící kolem, které vylévalo vodu do nádrže a pohánělo patrně nějaký mechanismus v podzemí. „Zde jsou tvé družky, s nimi budeš pracovat dvanáct hodin denně. Nikdy již neokusíš svobody a až zemřeš vysílením, hodíme tě do propasti, již jsi viděla. Dopadneš ke třiceti nebo čtyřiceti jiným, které tam již odpočívají po této těžké práci.“ „Spravedlivé nebe!“ zvolala jsem u nohou Davillových. „Vzpomeňte si, že jsem vám zachránila život a chtěl jste se mi odvděčit!“ „Chybuješ, mluvíš-li zde o vděčnosti,“ pravil muž. „Měla jsi na vybranou dvě možnosti. Mohla jsi pokračovat v cestě, nevšímajíc si mne, anebo jsi mi mohla pomoci a jít se mnou. Zvolila jsi tu poslední. Z pohnutek, jež ti srdce napovídalo, oddala jsi se pouze hnutí vlastního srdce. Jak se teď odvažuješ tvrdit, že se
94
ti musím odměnit za radost, kterou jsi sama sobě způsobila? A jak tě mohlo napadnout, že muž, jako jsem já, zahrnutý zlatem a hojností, člověk, který se chce právě odebrat do Benátek, aby tam podle své chuti užíval miliónového jmění, by se mohl tak snížit, že by zůstal něco dlužen bídnici, jakou jsi ty sama! Nejsem ti ničím povinen, jakmile jsi pracovala pro své potěšení. Do práce, otrokyně, do práce! Pamatuj si, že civilizace, zdokonalující řád přírody, neporušila její původní podstaty. Příroda původně stvořila bytosti silné a slabé s úmyslem, aby druhé byly neustále podrobeny prvním, jako jehně je podrobeno lvu a skřivan sokolu. Obratnost a inteligence člověka mění postavení jedinců. Podřadnost jedněch i nadřazenost ostatních již neurčuje fyzická síla, nýbrž bohatství. Člověk nejbohatší se stává nejsilnějším, jedinec nejchudší je bytostí nejslabší. Vidíš snad u zvířat city, kterými ty se honosíš? A zvířata nám přece mají být ve všem příkladem! Ovládám-li tě nyní svým bohatství, musíš se vzdát myšlenky, abych tě dosadil vedle sebe a dal ti část svých práv. Popírám jakoukoli rovnost, neboť neexistuje nikde, ani v přírodě. Kdyby sloužil rovný rovnému, pýcha vznešenější duše tuto rovnost vždy poruší. Copak není ten, který dává, vždy ponižován obdarovaným? Nevděk není neřestí, je ctností hrdých duchů právě tak, jako je dobročinnost ctností duchů slabých. Ostatně prokazuj tolik služeb, kolik je ti libo, nalezneš-li v tom rozkoš, ale nežádej nic za to, že jsi měla potěšení někomu posloužit.“ Daville mi nedopřál, abych odpověděla na tato slova. Sotva domluvil, chopili se mne dva holomci,
95
svlékli mne podle rozkazu donaha a přivázali řetězy k mým dvěma spolutrpitelkám, takže jsem musela pracovat u kola již první večer, aniž jsem si směla odpočinout po úmorné cestě. Banda penězokazů, končících právě svůj pracovní den, se nakupila u nás a prohlížela si mne, zahrnujíc mne posměchem a drzostmi na vrub mých potupných znamení. Dotýkali se mne hrubě na všech místech a posuzovali ve sprostých žertech, co jsem jim bezděčně musela ukazovat. Po této bolestné scéně odstoupili a Daville se chopil biče. Napínaje všechny síly, zasadil mně pět nebo šest ran. Přitom mi řekl: „Viz uličnice, jak s tebou budu jednat, nesplníš-li všechny povinnosti, jež jsou ti uloženy!“ Každá rána mi z těla servala pruh kůže. Tak prudké bolesti jsem nepocítila ani v rukou pana de Bressac, ani v rukou chlípných mnichů. Svíjela jsem se ve svých okovech, vyrážejíc hlasitý nářek, který vzbuzoval jedině chechtot netvorů, kteří mne obklopovali. Člověk je tedy od přírody zlý, řekla jsem si. V deliriu vášní i za všech jiných okolností. Utrpení bližního nakonec každého člověka rozradostní. Hned vedle studny stály tři od sebe oddělené temné kobky, podobající se žaláři. Jeden z lotrů mi ukázal mé doupě. Dal mi příděl vody, chleba a bobů a zavřel mne do brlohu. Doufala jsem, že si konečně budu moci odpočinout. Když jsem však usínala, otevřely se náhle dveře a vstoupil Daville. Bez jediného slova postavil svíčku na zem a vrhl se na mne jako divoké zvíře. Marně jsem se bránila. Pohrdal mou obranou a ochromoval mé pohyby ranami a kroucením údů, což
96
mi působilo strašné bolesti. Hrozná síla jeho chtíče mi rozvrátila nohy, div mi je nevymkla a jeho hrbolatý úd, větší psího údu, se mi v palčivé trýzni vhroužil hluboko do podbřišku. Byla jsem zvyklá na nelidské rozměry a výstřední zvrácenosti, ale Davillův úd, plný bradavic, tvrdých jako roh, mi způsobil takové utrpení, jakoby do mne byl někdo vrazil struhadlo. Tak se na mně tento lotr ukojil třikrát za sebou, aniž ho vyndal. Mé lůno bylo po této operaci ve žhavém ohni, který neuhasily ani býčí výstřiky jeho prokletého semene. Ale tato trýzeň mu nestačila. Když slyšel mlaskavé zvuky, doprovázející zarážení a vytahování sukovitého údu z ubohé přetékají cí dírky, smál se surově a aby zvýšil mou bolest a stud, vrazil mi do zadnice tlustou násadu býkovce. Při každém náporu vnikala hlouběji a hlouběji, až jsem myslila, že zemřu vnitřním zraněním. Konečně jsem se nemohla přemoci a chcala jsem bolestí. Netvor se rozzuřil, zpola mne omráčil svou pěstí, svlékl kalhoty a vypustil své smrduté lejno mezi má nebohá ňadra, na něž Bůh uvalil již tolik ponížení. Potom vzal světlo, zavřel za sebou dveře a klidně odešel. Mezi člověkem a divokým zvířetem není žádného rozdílu, řekla jsem si. Ale to se již zamřížovaným oknem do mého brlohu draly paprsky vycházejícího slunce a já, aniž jsem si odpočala, byla jsem odváděna, znovu připoutána a s pomocí ostatních jsem započala svou smutnou denní práci. Moje dvě družky byly dívky ve věku dvaceti pěti let a jevily na sobě ještě stopy někdejší krásy. Byly však otupělé strádáním a znetvořené přemírou tělesné práce. Smutný rozhovor s nimi mne poučil, že obě byly v různých dobách
97
milenkami Davillovými; jedna v Lyonu, druhá v Grenoblu. Přivedl si je do tohoto smutného útulku a jako odměnu za rozkoše, které mu poskytly, jim dal tuto ponižující práci. Dověděla jsem se rovněž, že má rozkošnou milostnici, která ho pravděpodobně doprovodí do Benátek, kam v nejbližší době odjede, dostane-li náhradu za značné částky falešných peněz, jež nedávno poslal do Španělska. Nechtěl utrácet falešné peníze v Itálii a nikdy je tam neposílal, neboť se tam chtěl usadit. Takto prý mu nehrozí nebezpečí prozrazení. Dověděvši se tyto podrobnosti, vzdychla jsem a řekla svým družkám: „Ach, prozřetelnost bude přece jednou spravedlivá. Takový netvor nemůže mít úspěch. My tři se zcela jistě dostaneme na svobodu, jsouc pomstěny.“ V poledne jsme měly dvě hodiny odpočinku. Šly jsme do svých kobek, najedly jsme se a odpočinuly si. Ve dvě hodiny nás uvázali znovu a musely jsme u studně šlapat kolo do setmění. O půlnoci opět přišel Daville a ukojil na mně své choutky, právě tak jako předešlé noci. Chtěla jsem této chvíle využít a požádat o zmírnění pracovní povinnosti. Leč netvor mi odpověděl: „Jakým právem? Snad proto, že mám v noci chuť ukojit na tobě svůj chvilkový rozmar? Mám snad, kleče u tvých nohou, prosit tě o přízeň? Mé jednání je prosto lásky, kterou moje srdce nikdy nepotřebuje. Když cítím potřebu, užívám ženy, jako při jiné potřebě užívám nočníku. Ostatně k věcem, které si mohu za své peníze koupit, nepociťuji něžnosti. Nemám, proč bych projevoval svou vděčnost. To, že jsem pohaněl ženu, dává mi právo pohanět ji podruhé,
98
ale nikdy to není dostatečným důvodem, abych ji odškodňoval.“ Pracovaly jsme do úpadu. Nesnesitelné vedro v létě bylo příčinou, že jsme pracovaly nahé. V zimě nás oděli do ovčích koží. Občas se na nás přišel Daville podívat a když viděl, že jsme nenačerpaly dostatečné množství vody, vzal býkovec a zpráskal nás všechny do krve. Ačkoliv mne nijak nešetřil, nebyly mu jeho surovosti překážkou, aby se mnou v noci nesouložil. Když jsem mu ukázala rány, které mi zasadil, a odvážila jsem se mu připomenout den, kdy jsem roztrhla košili, abych ošetřovala jeho rány, zodpověděl mé nářky jen pohlavkováním a hrůznými nadávkami. Byla jsem ráda, že ode mne ihned odcházel, jakmile byl hotov. V tomto hrozném postavení minul rok. Konečně se rozšířila pověst, že bohatství Davillovo je nejen zajištěno množstvím cenných papírů pro Benátky, ale žádá se od něj ještě za několik miliónů padělaných peněz, za něž mu jednatelé dodají předem záruční listiny pro Itálii. Nemohlo ho potkat skvělejší a neočekávanější štěstí. Takový byl nový příklad, jímž mne prozřetelnost chtěla přesvědčit, že zločin je odměňován bohatstvím, a že ctnost je nerozlučně spojena a neštěstím a chudobou. Daville se připravoval k odjezdu. Po půlnoci posledního dne mne navštívil a vypravoval mi o svém štěstí a o své cestě. Padla jsem mu k nohám a zapřísahala jsem ho, aby mi vrátil svobodu a poskytl mi nejnutnější prostředky na cestu do Grenoblu. „V Grenoblu mne udáš!“ „Ne, pane,“ pravila jsem, smáčejíc jeho kolena
99
slzami. „Nepomohu ti,“ odpověděl mi tvrdě tento darebák. „Vše, co se zve almužnou, je mi odporné. Příroda tvořící lidi nestejných sil, pojala chudáka do svého řádu. Pomáhat mu znamená ničit stanovený řád, pracovat k nebezpečné rovnosti ve společnosti, podporovat neschopnost a zahálku, učit chudého, jak by okradl boháče.“ „Ó, pane, jak tvrdé jsou vaše zásady! Mluvil byste tak, kdybyste se nebyl narodil již bohatým?“ „Mnohé chybělo k tomu, abych se narodil boháčem. Ale brzy jsem se naučil způsobu, jak zbohatnout. Uměl jsem pošlapat fantom ctnosti, brzy jsem se naučil, že lidskost je vždy překážkou všemu, co tíhne ke štěstí. Proto jsem na troskách předsudků jiných lidí zabezpečil své vlastní blaho. Proč jsi neučinila podobně? Každý člověk je strůjcem svého štěstí.“ Nazítří, těsně před odjezdem, nám ukázal scénu, jíž není podobné v letopisech Endroniků, Neronů, Václavů ani Tiberů. Všichni se domnívali, že jeho milostnice, kterou předtím nechal dopravit do zámku, pojede s ním. V okamžiku, kdy se chystala vstoupit na koně, ji však strhl a smýkl s ní k nám. „Tady je tvé místo,“ pravil a rozkázali jí svléknout se donaha. „Chci, aby na mne moji přátelé vzpomínali, proto jim zde přenechávám ženu, do které jsem se podle jejich mínění zamiloval. Poněvadž je však třeba pouze tří žen, a protože před nebezpečnou cestou, na niž se chystám, je nutné dobře vyzkoušet zbraně, zastřelím jednu z vás. Namířil pistolí na hlavu jedné mé družky a prostřeliv jí mozek, dodal: „Řekni
100
ďáblu, že Daville, nejbohatší lotr světa, vzdoruje nejdrzejším způsobem ruce nebes i pekel.“ Potom vsedl na koně a odjel.
Po dvou měsících nám oznámil jeho zástupce, že se Daville dostal šťastně do Benátek. Usadil se tam prý, uložil výhodně své jmění a těšil se ze svého blahobytu. Pracovaly jsem teď mnohem lehčeji, neboť jsme nebyly připoutány. Na hradě panoval klid a práce, ač zločinná, postupovala pod vedením Davillova nástupce lehce a vesele. Jednoho dne však, aniž jsme mohly něco předvídat, byly hradby náhle obklopeny vojskem, valy ztečeny a než se penězokazi se svou rotou vzchopili k obraně, naplnil se zámek více než stem biřiců. Nezbylo, než se vzdát. Spoutali nás a odvedli do Grenoblu. Proces s penězokazy se konal ihned. Všichni jsme byli odsouzení k smrti na šibenici. Pokusila jsem se vzbudit soucit jednoho spravedlivého soudce, jehož dobročinnost a lidskost byla známa daleko široko. Jmenoval se Servant. Vyslechl mne a jsa přesvědčen o mé upřímnosti, ráčil mne utěšit svými slzami. Stal se mým obhájcem, moje slova byla vyslyšena, můj nářek dolehl ke všem uším a můj pláč stékal do srdcí. Velkomyslně se mi otevírala budoucnost. Povšechný dostatečný výslech zločinců podepřel příznivými výroky horlivost muže, který se o mne začal zajímat. Soud mne prohlásil za svedenou a bez viny, dokonale mne očistil, zprostil žaloby a propustil na svobodu. Můj ochránce uspořádal v můj prospěch jakousi dobročinnou sbírku, která mi vynesla skoro sto pistolí. Zdálo se mi, že se má předtucha o štěstí v Grenoblu vyplní. Opustivší vězení, ubytovala jsem se v hostinci
101
proti mostu přes Iseru. Ujistili mne, že tam mohu bydlet v počestnosti. Na radu pana Servanta jsem pojala úmysl prodlet zde do doby, než ve městě naleznu zaměstnání, anebo, nepodaří-li se mi to, do doby, než se vrátím do Lyonu. V tomto hostinci jsem jedla, jak se říká, table de lhote. Již čtvrtý den jsem si všimla, že se na mně upřeně dívá jakási velmi tlustá dáma. Byla dobře oděná a nazývali ji paní baronkou. Prohlédnuvši si jí dobře, zjistila jsem, že ji odněkud znám. Přiblížila se ke mně, objala mne, ale já jsem stále nemohla vzpomenout, odkud ji znám. Konečně mi řekla: „Nemýlím-li se, jste dívka, kterou jsem asi před deseti lety zachránila z vězení. Nepamatujete se již na paní Dubois?“ Tento objev mne potěšil velmi málo, ale přesto jsem odpověděla zdvořile, neboť jsem stála proti nejchytřejší a nejprohnanější ženě na světě. Paní Duboisová mne zahrnula zdvořilostmi, řekla mi, že se zajímala o mou záležitost. Dala jsem se odvést do jejího pokoje, kde jsem jí vyprávěla o svých pronásledovatelích. „Má drahá přítelkyně,“ řekla, znovu a znovu mne objímajíc. „Přála jsem si tě vidět mezi čtyřma očima jen proto, aby mohla říci, že mé štěstí je zajištěno a vše, co mám, je k tvým službám. Pohleď,“ pravila otevírajíc krabice plné zlata a diamantů. „Pohleď na výsledek mého snažení! Kdybych byla ctnostná jako ty, neměla bych dnes patrně nic anebo bych seděla někde v žaláři.“ „Ó, madame,“ odpověděla jsem jí. „Vděčíte-li za toto vše jedině zločinům, nedopřeje vám prozřetelnost,
102
která je nakonec přece jen spravedlivá, dlouhého užívání tohoto bohatství.“ „Mýlíš se,“ pravila Duboisová, „nedej se svést k omylu okamžikem klamného štěstí! Zákonu života je zcela lhostejno, oddal-li se někdo neřesti nebo ctnosti. Vyslechni mně, Žofie, chtěla bych tě konečně přesvědčit! Ve světe dokonale ctnostném radila bych ti být ctnostnou, protože ctnost by nesporně vedla ke štěstí a byla by jistě odměňována. Ale ve světě zcela zkaženém nabádám tě jen k neřesti a doporučuji ti jen cestu zla. Kdo nejde cestou, po níž jdou všichni, hyne. Prozřetelnost, v níž ty věříš, chce marně řídit lidi cestou dobra. Jak by jinak bylo možné, aby tě po celý život pronásledovalo neštěstí? Neustále ses ubírala opačným směrem po cestě, jíž kráčeli všichni. Kdybys šla s proudem, došla bys ke klidnému přístavu jako já. Hovoříš stále o prozřetelnosti, ale kdo ti dokáže, že ona miluje řád a v důsledku toho i ctnost? Což ti nedává nepřetržitě pouze příklady svých nespravedlností a výjimek. A proč si představuješ, že se jí nelíbí neřestné bytosti, když ona sama tvoří neřestně a vše v jejích dílech je hříchem a zločinem? Nedala-li nám ostatně ruky prozřetelnosti všechny pudy, které nás vedou ke hříchu? A jsou-li nám neřesti užitečnější, proč bychom se jim bránili? Jakým právem bychom je měli potlačovat a jak bychom mohli odolávat jejich volání?“ „I kdybych byla tak slabá, madame,“ odpověděla jsem této vyznavačce zla,“ a poddala se vaší filozofii, jak by se vám podařilo zadusit všechny výčitky svědomí, které by mne do smrti pronásledovaly? „Výčitky svědomí jsou chimérou, má drahá Žofie,“
103
pokračoval Duboisová. „Jsou bláhovými výkřiky duše příliš slabé ztlumit je.“ „Což je možno ztlumit je?“ „Nic není snazšího. Vyčítáme si pouze to, co nejsme zvyklí činit. Opakujte často činy, které probouzejí výčitky vašeho svědomí, a zničíte je brzy. Postavte proti nim pochodně vášní, zákony mocného zaujetí a rozeženete je brzy. Výčitky svědomí nedokazují, že jsme spáchali zločin, prozrazují pouze snadno podmanitelnou duši. Kdyby někdo dal nesmyslný rozkaz, který by ti zabraňoval opustit tento pokoj, nevyjdeš z něj bez výčitek svědomí, ačkoliv je zcela jisto, že bys neprovedla nic zlého. Není pravda, že pouze zločin probouzí výčitky svědomí. Zvykněme si považovat čin, vzbuzující výčitky svědomí, za úplně lhostejný. Opakujeme jej tak často, jak lze a pochodeň rozumu brzy zničí všechny odezvy svědomí. Drahá Žofie, síť neustálých neřestí a zločinů mne vede již třicet let krok za krokem k bohatství. Ještě dva nebo tři šťastné tahy a přejdu z bídy prostřednosti, v níž jsem se zrodila, k bohatství. To jest k více než padesáti tisícům zlatých ročního důchodu. Myslíš, že v celé této kariéře mně výčitky svědomí, byť i jen jednou, daly pocítit svých trnů? Nevěř tomu, nikdy jsem je nepoznala. A kdyby mne v této chvíli nějaká strašná událost svrhla z nejvyššího vrcholu do nejhlubší propasti, nepřipustila bych si je. Stěžovala bych si pouze na svou vlastní neobratnost. Svědomí by mi dalo pokoj. „Budiž,“ řekla jsem, „Uvažujme však chvíli o zásadách filosofie, již hlásáte. Jakým právem se odvažujete žádat ode mne, aby moje svědomí bylo
104
zrovna tak tvrdé jako vaše, jestliže od dětství nezvykalo přemáhání týchž předsudků? Jakým právem žádáte, aby stroj, sestrojený jinak než váš, přijímal tytéž mravní zásady a zákony? Připustíte-li, že v přírodě je tolik zla jako dobra, musíme připustit, že je třeba stejné množství lidí, kteří konají dobro, jako těch, kteří činí zlo. Říkáte, že nalézáte na své cestě štěstí, ale mně není možno je hledat jinde než na dráze po níž jdu. A nedomnívejte se, že bdělost zákonů nechá dlouho v klidu ty, kteří je přestupují. Což nevidíte příklad na vlastní oči? Z patnácti lidí, mezi něž mne přivedlo moje neštěstí, čtrnáct lotrů bude viset na šibenici. Pouze já jediná nevinná jsem byla zachráněna.“ „Co sejde na jejich bídném konci? Jsou to lidé bez zásad. Ostatně, jestliže nám čest není ničím než předsudkem, ctnost přeludem, budoucnost iluzí, a překročili-li jsme všechny zákony, není nám lhostejné, zda zemřeme takto nebo na své posteli? Na světě jsou dva druhy lidí. Jedni, které před šibenicí chrání jejich nesmírné jmění a nevyčerpatelný úvěr a druzí, kteří se šibenici nevyhnou, jsou-li chyceni. Ti poslední se pohybují mezi bohatstvím nebo lámáním kolem. Zákony jsou bezmocné, neboť nezasahují ty, kdo mají moc, ani lotry, kteří kromě nože nemají jiné opory, neboť ty zákon neděsí. A myslíte, že na onom lepším světě neočekává nebeská spravedlnost člověka, kterého na zemi zlo ani šibenice neděsila? Myslím si, kdyby byl Bůh, bylo by na světě méně zla. Věřím, že existuje-li na zemi zlo, je hřích buď Bohu podobný a k jeho existenci nutný, anebo Bůh sám je zlo. Proto mu vzdoruji bez bázně a směji se jeho bleskům.“
105
„Budíte ve mně hrůzu, madame,“ řekla jsem vstávajíc. „Odpusťte, nemohu déle poslouchat váš prokletý rouhačský hovor.“ „Sečkej, Žofie, nemohu-li tě svést ke zločinu, neodpírej mi alespoň svou pomoc. Zde je sto zlatých. Dávám je stranou před tvýma očima, budou ti patřit, jakmile se podaří věc, v níž je mi třeba tvé součinnosti. Viděla jsi onoho mladého velkoobchodníka z Lyonu, který s námi již tři dny stoluje?“ „Dubreuila?“ „Ano. Řekl mi, že je do tebe zamilován. Má v malé skříňce u svého lože šest tisíc zlatých, něco ve zlatě a část v papírech. Namluvíš mu, že jsi ochotna vyslyšet ho, nechť je to pravda nebo lež. Co ti na tom sejde? Vyzvu ho, aby ti nabídl procházku za město. Namluvím mu, že výletem tě může získat. Ty ho pobavíš, zdržíš pokud možno nejdéle a já ho mezitím okradu. Neuprchnu však a ukradené peníze pošlu do Turína. Použijeme všeho k odvrácení jeho podezření a budeme mu zdánlivě pomáhat v pátrání. Za čas ohlásím svůj odjezd. Ty přijedeš za mnou a sejdeme se v Piemontu, kde ti vyplatím slíbenou odměnu.“ „Svoluji, madame,“ řekla jsem Duboisové, jsouc pevně rozhodnuta zpravit ubohého Dubreuile o všem. „Ale pomyslela jste na to, že miluje-li mne doopravdy, mohla bych z něho vyrazit více než to málo, jež mi nabízíte vy? Stačí, když ho budu varovat nebo se mu poddám.“ „To je pravda, začínám věřit, že ti nebesa také dala sklony k zločinu. Dobře, zde je úpis na tisíc zlatých. Zkus mne nyní odmítnout.“
106
Téhož večera jsme začala obletovat Dubreuile a záhy jsem poznala, že je mi nakloněn. byla jsem však nesmírně vzdálena zločinu i kdybych z něj mohla vytěžit třikrát tolik, než mi bylo slíbeno, ale ošklivilo se mi také pomyšlení, že bych mohla přivést na šibenici ženu, již jsem vděčila za svobodu před deseti lety. Chtěla jsem zločinu zamezit, ale ženu neprozradit. V den určený k vycházce, pozvala nás Duboisová k obědu do svého pokoje. Přijali jsme a po skončeném jídle jsem sešla s Dubreuilem dolů, abychom urychlili přípravu povozu, který jsme si zamluvili. Duboisová nás nedoprovázela, proto jsem byla s Dubreuilem před vstupem do vozu chvíli sama. Řekla jsem spěšně: „Pane, vyslechněte mne pozorně, bez pohoršení a učiňte vše, co vám poradím. Máte v hospodě spolehlivého přítele?“ „Ano, má zde mladého obchodníka, kterému plně důvěřuji.“ „Dobře pane, jděte ihned a řekněte mu, aby šel do vašeho pokoje a střežil jej po celou dobu naší vyjížďky.“ „Co znamená tato přemíra opatrnosti? Vždyť mám klíč k té místnosti ve své kapse.“ „Je to důležitější, než si myslíte. Učiňte tak, pro smilování boží, nebo s vámi nepojedu. Žena, u které jsme obědvali, je bídnice, uspořádala náš výlet jenom proto, aby vás mohla pohodlně oloupit. Pospěšte si, pane, pozoruje nás a je velmi nebezpečná. Nechť nevzbudíme dojmu, že vás varuji. Odevzdejte rychle klíč svému příteli, ať jde ihned do vašeho pokoje ve společnosti ještě několika osob, může-li, a nehnou se z místa, pokud se nevrátíme. Ostatní vám vysvětlím ve
107
voze.“ Dubreuil mne poslouchá, tiskne mi ruku vděčností a letí dát rozkazy podle mé rady. Vrátí se, vyjedeme, a cestou mu vykládám celý příběh. Mladý muž mi projevuje vděčnost za službu, kterou jsem mu prokázala. Když mne zapřísahal, abych mu vyprávěla pravdivě o svém postavení a já jsem mu vyhověla, řekl, že nic z toho, co jsem mu o sobě řekla, mu nebrání nabídnout mi ruku a své bohatství. „Naše společenská postavení jsou si rovna. Můj otec byl velkoobchodníkem jako váš, můj osud byl šťastný, váš nešťastný. Jsem nesmírně rád, že mohu napravit všechny chyby, jichž se na vás prozřetelnost dopustila. Uvažujte o tom, Žofie! Jsem svým pánem a nezávisím na nikom. Cestuji do Ženevy, abych výhodně umístil částku, kterou vaše upozornění zachránilo. Pojedete se mnou, hned se vezmeme a v Lyonu se již objevíte pod mým jménem. Taková nabídka mi příliš lichotila. Neodvážila jsem se odmítnout, ale nechtěla jsem ji také přijmout, aniž jsem dala možnost Dubreuilovi poznat vše, čeho by mohl později litovat. Řekla jsem mu všechno o svém neštěstí. Naléhal ještě s větší neústupností. Hle, jak jsem byla nešťastná. Nabízelo se mi štěstí, ale jen proto, abych živěji pociťovala smutek z jeho nedosažitelnosti. Asi dvě míle za městem jsme vystoupili, abychom užili přírodních krás na břehu řeky. Usedli jsme, můj společník mne něžně objal v pase a já jsem položila na jeho rameno svou unavenou hlavu. Mé myšlenky, plny naděje, letěly vstříc krásné budoucnosti. Přimknuti k sobě v těsném objetí snili jsme o svém příštím
108
společném životě. Dubreuil se ke mně choval nanejvýš korektně, nedovolil si vůči mně nic, co by se nesrovnávalo s dobrým vychováním a společenským taktem. Pojednou jsem pocítila, že se můj přítel chvěje a jeho bledou tvář obestírá pot. Řekl mi, že je mu velmi špatně a vyvinul se mi z náručí. Odstoupil a přepadl ho strašný pocit dávení. Zavolala jsem kočího, naložili jsme ho na vůz a šílenou rychlostí jsme se vraceli do Grenoblu. Jeho stav překvapil přátele, kteří podle rozkazu neopustili jeho pokoj. Lékař konstatoval, že Dubreuil byl otráven. Sotva jsem zvěděla tuto hroznou zprávu, letěla jsem do svého pokoje. Skříň byla vypáčena, těch několik věcí a peníze, které jsem měla – vše zmizelo. A Duboisová, jak mi řekli, již před třemi hodinami odjela Turinskou ulicí. Není pochybnosti, že ona byla strůjcem těchto zločinů. Při obědě otrávila mého průvodce jenom proto, aby se po návratu zabýval více záchranou svého života, než jejím pronásledováním a poskytl jí čas k útěku. A konečně aby podezření z těchto činů padlo na mne a nikoliv na ni. Spěchám opět k Dubreilovi, nedovolují mi však přiblížit se k němu. Zemřel v kruhu svých přátel, ale sňal ze mne veškeré podezření, ujistiv všechny že jsem nevinná. Běda, mohla jsem hořce neoplakávat ztrátu jediného muže, který se velkomyslně nabídl, že mne vysvobodí, věda o mé ztrátě panenství? Mohla jsem nelitovat krádeže, která mne znovu uvrhla do neblahé propasti bídy, z níž nebylo pro mne úniku? Svěřila jsem se Dubreuilovu příteli. Litoval mne a želel trpce osudu
109
svého nešťastného druha. Káral mne však pro nadbytek jemnocitu, který mi zabránil udat zločin ihned, jakmile jsem o něm zvěděla. Pomýšleli jsme, že učiníme udání. Řekli jsme si však, že tato strašná žena dojede do Itálie dřív, než vymůžeme rozkaz k jejímu stíhání. Příhodou by však byl těžce postižen majitel hostince, který by mohl v sebeobraně snadno zničit i mne, která jsem v Grenoblu stěží unikla ztrátě hrdla. Tyto důvody nás přesvědčily o marnosti udání a mne polekaly tak, že jsem se rozhodla neprodleně odtud odjet. Dubreuilův přítel toto rozhodnutí schválil a netajil se mi, že by při nezbytném výslechu musel říci věci mne kompromitující, vyprávět o mém styku s Duboisovou a o naší vyjížďce. Ujistil mne pak, že proti mně nikdy nic nepodnikne. Řekl mi: „Přál bych si, aby mi Dubreuil byl dal nějaké dispozice vzhledem k vám. Splnil bych je s největší radostí, chtěl bych aby mi byl potvrdil, že vám děkuje za radu, podle níž jsme za jeho nepřítomnosti střežili jeho pokoj. Ale on řekl jen, že nejste vinna jeho smrtí a přál si, abychom vás nechali na pokoji. Musím se tedy omezit pouze na vykonání jeho rozkazů. Neštěstí, do kterého jste pro nás padla, by mne mělo pohnout k pomoci, ale já pro vás nemohu zhola nic učinit. Začínám teprve obchodovat, a mé prostředky jsou velmi skromné. Z Dubreuilových peněz, na něž se těšila ta bídnice, mi nepatří ani jediný zlaťák. Vrátím vše jeho rodině. Dovolte mi, Žofie, abych se mohl omezit na jedinou službičku. Zde je pět zlatých. Potom zavolal jakousi ženu, s níž jsem se v hostinci již setkala a řekl mi: „Zde vidíte poctivou obchodnici z mého kraje, z Chalon-sur-Saone, vrátí se
110
domů po jednodenním pobytu v Lyonu, kde má jakousi práci.“ „Paní Bertrandová,“ řekl mladík představuje mne té ženě, „zde je mladá dívka, kterou vám doporučuji. Ráda by nalezla na venkově zaměstnání, a prosím vás, abyste ji v našem kraji našla místo, odpovídající jejímu původu a vychování. Nechť až do oné chvíle nemá nejmenších vydání; vše vám zaplatím při příštím setkání.“ „Sbohem, Žofie!“ Přijala jsem jeho nabídku a přísahala si, že budu pracovat jen proto, abych mu mohla peníze v budoucnu vrátit. Na odchodu jsem si řekla: „I když mne cit pro spravedlnost uvrhl do neštěstí, mám aspoň poprvé zdání útěchy v této děsné propasti zla, do níž mne vhání dobro.” Odjela jsem, jak bylo určeno, v noci po Dubreuilově smrti s paní Bertrandovou z Grenoblu, aniž jsem s rozloučila se svým dobrodincem, panem Servantem. Paní Bertrandová měla malou osmnácti měsíční dcerušku, kterou ještě kojila a kterou jsem si ke svému neštěstí okamžitě oblíbila takovou láskou, jakou ji mohla milovat jen ta, jež jí dala život. Jely jsem v krytém voze, který jsme střídavě řídily. Brzy jsem poznala, že paní Bertrandová je megera bez vychování a bez ducha. Byla podezřívavá klepna, nudná a omezená, jako všechny ženy z lidu. Vždy večer jsme vynášely cenné věci z vozu a přenocovaly jsme v hostincích v jednom pokoji. Přijely jsme bez nehody do Lyonu, kde má společnice obstarávala své záležitosti.
111
Jednou odpoledne, procházela jsem se po nábřeží Rhony s jednou ze služek naší hostinské, jsem náhle viděla otce Antonína, kráčejícího proti nám. Tento kat mého panenství, s nímž jsem se seznámila v klášteře Svaté Panny v Lesích, byl nyní kvardianem františkánského kláštera v Lyonu. Antonín mě dvorně oslovil a tázal se mne před služkou, nechtěla-li bych jej navštívit a obnovit tak naše někdejší rozkoše. Při této řeči jsem s nesmírně zarděla a snažila jsem se ho znameními přimět, aby se před mou průvodkyní alespoň trochu krotil. Ale nic neucpalo ústa tohoto drzého chlapa a jeho výzvy se staly ještě naléhavějšími. Konečně, když jsem rozhodně odmítla jít s ním, tázal se nás, kde bydlíme. Abych se ho zbavila, udala jsem nepravou hospodu. Zapsal si ji do modlitebních knížek a opustil nás s ujištěním, že brzy přijde na návštěvu. Vracely jsme se domů. Cestou jsem se snažila vysvětlit své družce příběh této neblahé známosti. Ale služku to, jak se zdálo, neuspokojilo. Z jejích řečí a ze slov paní Bertrandové jsem soudila, že se dohadují pravdy o známosti s hovadským mnichem. Nicméně otec Antonín se již neukázal a my jsme odcestovaly. Kteréhosi dne v šest hodin večer jsme přijely do Vollefranche, kde se mi přihodilo neštěstí, které mne k vám přivedlo v poutech zločince. Rychle jsme se navečeřely a šly jsme spát, abychom nazítří urazily větší díl cesty. Neodpočívaly jsem ani dvě hodiny, když do ložnice vnikl hustý dým a my jsme se probudily. Někde nablízku hořelo. Oheň se již rozmohl s hroznou
112
děsivostí. Polonahé jsme otvíraly dveře, ale ze všech stran jsme slyšely pouze strašný praskot trámů, lomoz bortících se stěn a hrozný řev nešťastníků. Do tváří nám zavanuly sžíravé jazyky plamenů a nám zbyl jen okamžik k útěku. Vyrazily jsme ven a záhy jsme se octly mimo nebezpečí na dvoře v zástupu zpola upečených nešťastníků. Má družka, paní Bertrandová, omdlela. V této chvíli jsem si vzpomněla, že Bertrandová zapomněla na své dítě. Neřekla jsem nikomu nic a letěla jsem plameny zpět do našeho pokoje. Oheň mne oslepoval, na mnoha místech sežehl mé tělo, ale přesto jsem děťátko našla. Vrhla jsem se zpět, abych je přinesla matce. Opřela jsem se o zpola prohořelý trám, ale smekla se mi noha. Pudově jsem před sebe vztáhla ruku a tento impulsivní pohyb sebeobrany mne přinutil pustit drahocenné břemeno. Nešťastné děvčátko spadlo před matčinýma očima do plamenů. Poloomdlelá strašná žena nemyslila na účel mého jednání, kterým jsem její dítě chtěla zachránit. Zdrcena jeho ztrátou, divoce na mne skočila, zasypala mne ranami a puzena šílenou bolestí, obvinila mne z vraždy. Mezitím byl požár uhašen. První starostí paní Bertrandové bylo, aby se vrátila do našeho pokoje, který zůstal jednou z nejméně poškozených místností v hostinci. Zde vypukla pláč a vyčítala mi, že jsem měla nechat dítě tam, kde bylo, že by mu nehrozilo nebezpečí. Zpozorovala jsem, že všechny její věci někdo ukradl. Naslouchajíc pouze hlasu svého zoufalství, obvinila mne z požáru, abych jí mohla snadněji okrást.
113
Řekla, že mne udá, a také to okamžitě učinila. Marně jsem ji zapřísahala svou nevinou. Neposlouchala mě. Úředník, po němž se ptala, nebyl daleko. Pronesla obžalobu a aby jí dodala váhy a věrohodnosti, vyzdobila ji vším, co ji napadlo. Vylíčila mne jako špatnou děvku, která v Grenoblu unikla provazu, řekla, že jsem osoba, kterou jí proti její vůli svěřil mladý muž, patrně milenec. Mluvila o františkánovi z Lyonu, nezapomněla na nic, čím by všechny přesvědčila, že jsem vinna. Řekla vše, co jí zoufalství mohlo vnuknout. Soudce počal vyšetřovat. Poznali, že oheň vznikl na půdě. Několik lidí tvrdilo, že mne tam k večeru viděli vstupovat. Byla jsem zatčena a souzena podle všech pravidel. Vyslechli svědky a nechtěli slyšet mou obhajobu. Křivé svědectví jim stačilo k důkazu, že jsem žhářka, usoudili, že mám spoluviníky, kteří kradli, zatímco já jsem unikala plamenům. Nazítří ráno mne odvedli zpět do vězení v Lyonu a zavřeli mne jako žhářku, vražednici dítěte a zlodějku. Jsem od mládí zvyklá trpět křivými obviněními a pomluvami, nespravedlností a pronásledování, proto jsem pociťovala bolest spíše tupou než hlodavou a má lítost se projevovala tichým pláčem více než naříkáním. Hledala jsem však přitom všechny cesty, jimiž bych unikla z propasti, do které mne vrhl nešťastný osud. V této tísni jsem si vzpomněla na otce Antonína. Ačkoliv jsem se děsila setkání s ním, požádala jsem ho, aby přišel. Nevěda, kdo pro něj vzkazuje, přišel a tvářil se, jakoby mne neznal. Teprve, když jsem s ním osaměla, ptal se mne, proč jsem uvězněna. Padla jsem mu k nohám a zapřísahala jsem ho, aby mne zachránil.
114
Vyslechl mě pozorně a odpověděl: „Žofie, poslouchej mne a nerozčiluj se jako obvykle, když se člověk dotkne tvých zatracených předsudků. Nyní se můžeš snadno přesvědčit, že neměly nikdy jiného účelu, než smýkat tebou z propasti do propasti. Zanech jich, chceš-li, abych ti zachránil život. Vidím pouze jediné východisko. Vrchní soudce je mým příbuzným, zpravím ho o všem, ty řekneš, že jsi jeho neteř, vyžádá si tě právem strýce, slíbí, že tě uzavře do kláštera a já jsem přesvědčen, že se mu podaří soudní řízení zastavit. Před veřejností zmizíš. Já pak přejmu všechny starosti o tebe až do chvíle, kdy vše utichne a změněné okolnosti dovolí vrátit ti svobodu. Ukryji tě, ale za to mi budeš náležet, staneš se mou otrokyní a budeš ukájet všechny mé chtíče! Znáš mne. Vol tedy mezi mnou a šibenicí a nenech mne čekat na odpověď. „Odejděte, otče,“ řekla jsem. „Jděte pryč! Jste netvor, jestliže máte odvahu zneuctít a zneužít tak surově mého bědného postavení. Odejděte! Dovedu zemřít! A zemřu alespoň bez výčitek svědomí.“ Mé protesty však rozvášnily padoucha tak, že se odvážil ukojit na mně svůj hrozný chtíč a neostýchal se myslit pod šibenicí, která mne čekala, na své smilné choutky. Honil mne po cele, a konečně mne porazil na nešťastnou slámu mého lože. Rozepjal příklopec a vyhrožuje mně smrtí, budu-li křičet, vyňal svůj nelidský úd, který mi způsobil již tolik bolesti a na jehož ojedinělou velikost jsem již dávno zapomněla. Vysmál se mému zděšení a pravil: „Kurvo, dej si ho do huby a nafukuj pořádně!“ Se srdcem ronícím slzy a duší zdeptanou na dno
115
hanby, učinila jsem, co žádal a brzy mne zaplavil horkým proudem nečistoty. Když jsem chtěla ustat v hrozném pohybu úst, dal mi políček a syčel: „Pokračuj, ještě jednou!“ Neukojil se však již mezí mými rty, obrátil mne, zdvihl mé nohy a rozdivočelý pohledem na zralý zadek, oblá stehna, vhroužil svůj toporný kyj do otvoru mezi hýžděmi. Zapomněla jsem již na tyto bolesti, má zadnice byla opět normální a mohla sotva pojmout děsný obušek, který se do ní úporně zavrtával. Cítila jsem dvojnásobné bolesti a neodvažujíc se křičet, sténala jsem tiše pro sebe a prosila jsem boha, aby mi seslal anděla smrti. Konečně se smilník vylil do mé prdelky a vyčerpav svou zuřivou chlípnost, mrštil mnou o zem. „Opouštím tě,“ pravil mi, zapínaje se a zaklepal. Biřic vstoupil a padouch mu řekl: „Tato dobrá dívka se mýlila. Mluvila o otci Antonínovi, který je v Bordeaux, neznám ji a nikdy jsem ji neviděl, ale prosila mne, abych ji vyzpovídal. Vyhověl jsem jí tedy. Znáte zákon a víte tedy, že existuje zpovědní tajemství. Buďte oba pozdraveni.“ Domluviv, vyšel z vězení. Byla jsem odsouzena k smrti a jsem na cestě do Paříže, kde má být tento rozsudek potvrzen. Děkuji vám, paní, že jste mne ráčila vyslechnout a že jste se a mne dívala pohledem plným slitování a útrpnosti. Prosím vás o prominutí, že jsem měla odvahu zneužít vaší trpělivosti. Ale slunce již vychází a stráž mne brzy zavolá. Zaplačte na osudem ubohé Justiny! Nebojím se smrti, neboť smrt zkrátí mou trýzeň a ukončí mé utrpení. Smrt mi připadá hroznou pouze u
116
bytosti šťastné, jejíž život byl plný jasu. Nešťastný člověk, který žije toliko v bídě, člověk, jenž šel pouze trním, žena, jež nepoznala muže, leč zneuctění a která žila jen proto, aby život proklela, ta, jíž krutý osud odňal rodiče, sestru, věno, pomoc a ochranu přátel, ta, jež svými slzami svlažovala jen svou bolest, taková žena očekává smrt bez zachvění, žádá si jí a touží po ní jako po přístavu, kde dojde míru a pokoje.” Pan a paní de Corville vyslechli toto vypravování v hlubokém pohnutí. Po chvíli mlčení paní de Corville, v níž omyly mládí nezničily něhu a citlivost srdce, řekla: „Slečno, nelze mi slyšet vás bez zachvění, smím-li se vám přiznat, pudí mne k vám nějaký nevysvětlitelný pocit, cit hlubší, než může být soucit, přenáší do mého srdce vaše hoře. Změnila jste své jméno, skryla jste svůj původ. Zapřísahám vás, odhalte mi své tajemství! Nedomnívejte se, že marnivá zvědavost mne pudí k této prosbě. Co kdyby bylo pravdou to, co tuším? Ó, Justino! Kdybyste byla mou sestrou! Justino!“ „Madame! Ó, Julietto! Jsi to ty, kterou slyším?“ zvolala nešťastná dívka a vrhla se do objetí paní de Corville. „Velký bože, jak jsem se rouhala, pochybujíc o tvé prozřetelnosti. Ach, zemřu nyní méně nešťastna, ježto jsem mohla alespoň ještě jednou obejmout svou sestru!“ A obě ženy plakaly, ležíce si pevně v náručí. Pan de Corville nemohl potlačit pohnutí. Tiše opustil pokoj a odešel do své pracovny, kde napsal ministru spravedlnosti list, v němž ohnivě líčil nešťastný osud ubohé Justiny. Zaručil se za její nevinnost a přiložil žádost, aby Justina byla až do revize procesu vězněna na jeho zámku. Slíbil také, že ji na první
117
rozkaz nejvyššího soudu přiveze do Paříže. Dopsav list, zavolal jednoho biřice a rozkázal mu, aby okamžitě vsedl na koně a odnesl list do hlavního města. Potom ohlásil ostatním, že přejímá na svou odpovědnost uvězněnou dívku do své ochrany. Biřicové, kteří věděli, s kým jednají, nebáli se uposlechnout. Mezitím předjel vůz. „Pojeďte, krásná nešťastnice,“ řekl pan de Corville Justině, ležíc odsud v loktech své sestry. „Tímto okamžikem mění se celý vás osud. Doufám, že vaše ctnost bude odměněna již zde na zemi a že nikdy vás nepotká nic špatného. Pojďte s námi!“ „Muži hodný úcty, rovněž tak lásky,“ zvolala hraběnka de Corville, objímajíc svého manžela, toť nejkrásnější čin vašeho života! Pouze ten, kdo zná lidské srdce, smí soudit člověka.“ Vyjeli. Pana a paní de Corville těšilo vědomí, že neštěstí Justiny mohou zmírnit pohodlím, jež skýtá bohatství. Předkládali jí nejlepší a nejchutnější pokrmy, spala v hedvábí a činili vše podle jejího přání. Justina stávala se den ze dne krásnější. Byla modlou obou manželů, kteří se přestihovali ve snaze zahladit vzpomínky na její minulá neštěstí. Jeden slavný lékař odstranil potupná znamení na jejím těle. Stopy přestálých hrůz zvolna mizely z čela rozkošné Justiny a ustupovaly půvabům, které ji krášlily. Popelavou barvu její kdysi úbělové pleti nahradil růženec, podobný barvě jarních růží. Úsměv tak dlouhou ztracený snesl se opět na její rty. Pan de Corville, povzbuzený ještě horlivostí pana
118
Servanta, který se s ním spojil, pohnul těžkopádnou spravedlností a královským dekretem byla Justina konečně očištěna od všech nařčení a osud jí vrátil počestné jméno, které ji právem patřilo. Justina by byla málem onemocněla samou radostí, ale jsouc nedůvěřivá, říkávala: „Nejsem zrozena k takové přemíře blaha a není možné, aby mé štěstí bylo trvalé!“ Léto se chýlilo ke konci. Jednou chtěli pan a paní de Corville se svou chráněnkou jít na procházku, ale strašná bouře jim nedovolila vyjít, takže trávili siestu v pokoji, kde je nesmírné vedro přinutilo otevřít všechna okna. Divoké blesky osvětlovaly setmělou místnost a strašný vítr metal proudy deště dovnitř. Hrozné údery hromu děsily paní de Corville a Justina, chtějíc uklidnit svou sestru, povstala, aby okna zavřela. Okamžik zápasí s větrem, který jí v tom brání. Blesk ji zabije. Zaplačte nad její mrtvolou! Byla zasažena do pravého prsu, blesk spálil jí obě ňadra a vyšel ústy, znetvořiv její cudnou tvář. Skončeno po čtrnáctidenní práci osmého července 1787. Trpěl jsem bolestí očí, píše toto.
119
120
JULIETTA aneb Slasti neřesti
121
122
Byly jsme s Justinou vychovány v Panthemontském klášteře. Eufrosina, která jako mladé děvče utekla ze sousedního rodného domu, aby se vrhla celou duší v rozkoše, byla v klášteře naší společnicí. Protože jsem od ní a jedné s ní spřátelené jeptišky dostala první morální zasvěcení, chtěla jsem Justinu s oběma seznámiti, neboť tyto dvě sirény již tehdy zasely do mé duše zárodky pozdějších neřestí. Jeptiška se jmenovala Delbene. Byla v ústavu již pět let abatyší a bylo jí 30 let, když jsem ji poznala. Nemohlo být větší krasavice. Měla sladký, nebeský výraz obličeje, světlé vlasy, velké modré oči a postavu gracie. Jako oběť svého bratra, jenž toužil po bohatství a jejž nenáviděla, byla mladá Delbene ve svých 12 zavřena do kláštera a dalo mnoho práce přiměti ji k poslušnosti. Představená mne jednou pozvala na snídani zároveň s Eufrosinou. Bylo neuvěřitelné horko a žár slunce byl oběma omluvou jejich obleku. Byly totiž mimo gázové košile sepiaté širokým růžovým páskem úplně nahé. „Od té doby co jste vstoupila do tohoto útulku,“ pravila Delbene, líbajíc mne nedbale na čelo, „přála jsem si stále, abych vás poznala blíže. Jste velmi hezká a zdá se, že máte ducha.“ Byla jsem v rozpacích. „Červenáte se, andílku – to vám zakazuji. Stud je hloupý předsudek. Záleží právě jen na zvyku. Příroda, jež stvořila muže i ženu nahé, nemůže žádat od nich, aby se proto styděli. Tu pravdu dokazuje i to, že jsou
123
jisté ctnosti, které mohly vzniknout jenom úplným zanedbáváním přírodních zákonů. O tom se však nebudeme bavit. Pohovoříme si dnes o něčem jiném. Svlékněte se, tak jako my.“ Při těch slovech se obě šelmy se smíchem přiblížily a brzo jsem byla jako ony. Také polibky představené se nyní změnily. „Jak je hezká moje Julietta!“ zvolala. „Jak se její překrásné prsy zachvívají! Eufrosino, má je již větší než ty – a přece je jí teprve 13 let.“ Prsty naší rozkošné představené lechtaly mé prsy a její jazyk mi vnikal do úst. Brzo viděla, že její mazlení na mě účinkuje tak silně, že mi až bylo nevolno. „K čertu,“ pravila, sotva se ovládajíc, „u všech hromů, jaký temperament! Přítelkyně, nezdržujme se již; čert vezmi vše, co skrývá našim očím půvaby přírody.“ Při tom se sebe strhla halící ji závoj a stála před námi krásnější než Venuše. Sotva by se našla žena dokonaleji urostlá, s čistší a sladší pletí a pěknějších tvarů. Eufrosina ji hned následovala a ukázala mi nemenší půvaby. Nebyla tak plná jako paní Delbene, ale její oči a její duch! Svedena takovou krásou obou žen, které žádaly, abych odvrhla pouta studu, poddala jsem se. V jemném opojení mne odnesla Delbene na svou postel a pokryla mne polibky. „Okamžik,“ řekla docela rozpálená, „okamžik, drahá přítelkyně. Uspořádejme trochu své požitky. Užívat se dá, jen když je vše v pořádku.“ S těmi slovy mi roztáhla nohy, lehla si na břicho,
124
hlavu mi vstrčila mezi stehna a lízala mne, zatím co Eufrosina, jíž nabídla tváře své zadnice, jí prokazovala prsty tutéž službu, jako ona mně jazykem. Eufrosina, která již znala Delbeniny záliby, tloukla ji při tom mocně do zadku. Účinek na naši laskavou představenou byl znamenitý; neboť ta děvka tím lačněji sála šťávy, které po její akci ze mne prýštily. Občas přestávala a pozorovala mne. „Jak je krásná,“ volala rozkošnicky, „k čertu, jak je zajímavá. Pomoz mi, Eufrosino, lechtej ji, má drahá, chci se opít proudem jejího semene.“ A pak hned pokračovala: „Změňme nyní trochu polohu, drahá Eufrosino, musím také tobě poskytnout trochu rozkoše; tak, andílkové, budu vás lechtat obě najednou.“ Položila nás vedle sebe na postel, poručila, abychom zkřížily ruce a pak jsme se lechtaly vzájemně. Nejprve vnikal její jazyk do Eufrosininy pochvy, při čemž nás rukama lechtala v dírkách zadnice. Střídavě opouštěla pochvu mé společnice a přisávala se k mé, takže jsme byly všechny tři při tomto trojím společném požitku brzo hotovy. Po chvíli nás šelma otočila tak, že jsme jí ukazovaly zadky. Pak nás lízala v zadní dírce a v přední lechtala; naše zadky ji okouzlovaly, hladila je a my jsme skoro zmíraly rozkoší. „Udělejte mi to také tak,“ vykřikla a zdvihla se, opojená jako bakchantka, „lechtejte mne obě. Chci ležet v tvém náručí, Julietto, chci líbat tvá ústa a dotýkat se jazykem tvého a mazlit se. Vstrčíš mi do pochvy toto godemiché,“ pokračovala, dávajíc mi je, „a ty, Eufrosino,
125
se postaráš o můj zadek a budeš mi lechtat dírku.“ „Maličká,“ řekla, líbajíc mne, „nesmíš mou pochvu opustit, neboť tam je pravé sídlo rozkoše. Dři ji až do krve, jsem otužilá, potřebuji silnějších prostředků. Kdyby to šlo, chtěla bych být dvacetkrát po sobě ukojena.“ A opravdu, udělaly jsme jí to stejně dobře. Nikdo by nepracoval ohnivěji než my. „Můj anděli,“ řeklo mi toto okouzlující stvoření, když jsme vstaly, „nemohu ti ani říci, jak jsem šťastna, že jsem tě poznala. Pozvu tě k všem svým zábavám, a je jich hodně, ač jsem vyhoštěna z lidské společnosti. Zeptej se Eufrosiny, jak je se mnou spokojena.“ „Ó miláčku, dokáži ti to svými polibky,“ zvolala naše mladá přítelkyně, vrhajíc se Delbeně na prsa. Děkuji ti za to, čím jsem. Tys vytvořila mého ducha, zbavilas mne blbých předsudků dětství. Ach! Julietta může být šťastna, dáš-li jí stejné vychování.“ Báječné jídlo, jež jsme požily nahé, nás posílilo a začly jsme znova. Opět jsme se lechtaly a tvořily jsme tisíce chlipných posic. Brzo jsme si hrály na muže, potom zas byla ženou ta, jež předtím představovala manžela, a tak jsme znásilňovaly přírodu, nutíce ji, aby nám celý den poskytovala nejsladší rozkoše. Uběhl měsíc a Eufrosina opustila klášter i rodinu a věnovala se cele neřesti. Naše milovaná představená mi však brzo ukázala, že nemiluje pouze mne. Ostatní se též zúčastnily zábav, v nichž bylo víc vilnosti než něžnosti. „Přijď zítra odpoledne ke mně,“ řekla mi jednou.
126
„Eliška, Flavie, paní de Volmar a Saint-Elme přijdou též; bude nás šest a chci dokázat neslýchané věci.“ „Jak,“ zvolala jsem, „ty se miluješ se všemi těmito ženami?“ „Ovšem! Či myslíš snad, že mi postačíš? V tomto domě žije třicet jeptišek, z nichž dvaadvacet prošlo mýma rukama, a osmnáct novicek, z nichž neznám dosud jen jedinou. Je vás tu šedesát na vychování a jen tři mi dosud odporovaly. Jakmile přijde nová, musím ji mít; nedám jí ani osm dní na rozmyšlenou. Ach. Julietto, kdybys mohla být šťastna v zločinu jako já – neboť se dopouštím, má drahá, velmi mnohých – kdybys v nich nalézala stejný požitek jako já! Uvidíš, že se tomu neubráníš!“ Nyní se mne ptala Delbena, jak daleko jsem v náboženských věcech. „Ještě jsem nebyla u prvního přijímání,“ byla má odpověď. „Tím líp,“ pokračovala, objímajíc mne, „chci tě této bláznovské frašky ušetřiti, můj anděle. Budou-li ti mluviti o zpovědi, řekni, že ještě nejsi připravena. Představená novicek je mou přítelkyní, je na mně závislá a přimluvím se za tebe. Pokud se týče mše, musíš na ni chodit, bohužel, stejně jako já, ale tady mám sbírku knih,“ pravila, ukazujíc mi 30 marokénových svazečků, „půjčím ti je a můžeš je při službách božích číst a nebudeš nic slyšet.“ „Oh, má drahá přítelkyně,“ zvolala jsem, „jak jsem ti vděčná. Mé srdce i můj rozum ti je po vůli a poslechnu tvých rad.“ „To, co jsi mi říkala o morálce, není pro mne
127
novinkou, ale nečekala jsem, že budeš tolik nenávidět náboženství.“ Slyšely jsme, že přichází společnost. „Ticho,“ řekla mi, „mysleme nyní na své potěšení. Polib mne, Julietto.“ Musím popsat nyní své vstupující přítelkyně. Paní de Volmar přijala závoj asi před půl rokem. Bylo jí dvacet let, velká štíhlá, kaštanově hnědá a měla jasnou pleť a báječnou postavu. Po paní Delbene, jež si ji oblíbila, byla nejsmyslnější účastnicí těchto orgií. Saint-Elme byla sedmnáctiletá novicka, měla následkem smyslného žáru nádherné oči a božské prsy. Dvě chovanky, Eliška a Flavie, byly třináct a šestnáct let staré. Postava Eliščina byla velmi něžná, ale dobře vyvinutá. Postavu Flaviinu bylo možno nazvat skoro nebeskou. Její úsměv byl zvláštní a ukazovala při něm zuby. Také její šíje i pleť byly dokonalé. „Myslím, že dnes nesvedu ani jedno číslo,“ pravila paní de Volmar Delbeně vstupujíc, „jsem vyčerpána, má drahá, strávila jsem noc s Fontenillou. Zbožňuji tuto šelmičku. Ještě nikdy jsem nedělala tolik čísel. Ó, má drahá, my jsme prováděly věci!“ „Neuvěřitelné, není-liž pravda?“ řekla Delbene. „Ale přece si troufám dnes večer dokázat něco zvláštního.“ „U čerta, pak si tedy pospěšme,“ řekla Saint-Elme, „jsem chlipná, neboť jsem spala sama.“ Odkryla se a zvolala: „Podívejte se na mou dírku, potřebuje pomoci.“ „Delbeno, podívej se přece na Volmarovou,“ řekla
128
Eliška, „líbá Juliettě zadek; patrně ji pokládá za chlapce a chce ji mrdat odzadu.“ „Nevíš, že Volmarová je mužem?“ pravila SaintElme. „Má klitoris tři coule dlouhý.“ Přistoupila ke mně a ohmatávala mne se všech stran. „Je dobře urostlá, šelmička,“ pokračovala, „a přisahám, že ještě před večerem ochutnám její semeno.“ „Mám chuť! Nač ještě čekáš? Musíme ještě před výpraskem prosit? Svléknout šaty, přítelkyně!“ Okamžitě se objevilo šest božsky nahých děvčat. „Teď byste mne však mohly trochu poslouchat,“ řekla prosebně Delbene. „Poslyšte: Julietta si lehne na postel a vy si s ní uděláte jedna po druhé, nač budete mít chuť. Při odchodu každou přijmu já a u mne doděláte, co začnete na Juliettě. Já se však zdržím, abych byla hotova, až po vás po všech.“ Rozkazy představené byly přesně splněny. Všechny byly velmi rozvášněné. Eliška si lehla na okraj postele a lechtala Delbenin poštěváček. Flavia si klekla tak, že měla nohy pod postelí a hlavu ve výši ramen představené a mohla ji pohodlně líbat. Na Elišce ležela Saint-Elme zadkem u jejího obličeje a celé její ohanbí bylo vystaveno polibkům Delbeniným, již Volmarová mrdala zezadu. Musela jsem skupinu doplnit. Skloněna přes Saint-Elme, nabídla jsem Delbeně zezadu to, co hledala vpředu, a její jazyk skákal neuvěřitelnou rychlostí z mé pochvy do mé řiti a zase zpět. Sála a lízala, takže byla každou minutu hotova. „Ó, ďáble,“ řekla Delbene, odstupujíc rudá jako bakchantka, „kolikrát mi to přišlo! Ale to nevadí,
129
pokračujme! Lehněte si teď všechny na postel. Julietta si od vás po řadě vezme, po čem touží. Ale protože je dosud nováčkem v těchto věcech, budu jí radit a musí být tolikrát hotova až poprosí o milost.“ První byla Eliška. „Postav se tak, abys mohla líbat její svěží ústa a přitom ji lechtej. Vezmu si zatím na starost tvůj zadek. Flavia pomůže Elišce při práci. Doporučuji ti zvlášť její pěkné prsy. Chceš-li potěšit Volmarovou, vstrč jí jazyk do zadnice, zatím co ona tě bude lízat. Víš, co uděláme se Saint-Elme?“ ptala se představená. „Postaví se tak, abych jí mohla současně lízat zadek i pochvu, a při tom ona totéž udělá tobě. Co se mne týče, jsem docela volná a tobě k službám.“ Okouzlená tím, co jsem viděla u Volmarové, zvolala jsem: „Budu tě mrdat pomocí godemiché do zadnice.“ „Velmi dobře,“ pravila Delbene potěšena, „tady je!“ „Kupředu tedy,“ pravila jsem. „Začněme. Drahá Volmarová, udělej mi poštěváčkem to, co já dělám Delbene. Chtěla bych lechtat Flavii a Elišku a lízat Flavii kundu.“ Sedmkrát nás zalil výtok z pochev. Delbene si všimla, že dávám přednost Saint-Elme, již jsem zbožňovala. „Protože vidím, že bys chtěla někoho připravit o panenství nebo sama o ně přijít,“ řekla mi druhého dne Delbene, „musíš mi přisahat, že se už se Saint-Elme nebudeš stýkat, a vyplním všechna tvoje přání.“ Těšíc se na slíbené požitky, slíbila jsem všechno. „Dobře,“ pravila Delbene po měsíční zkoušce. „Jsi rozhodnuta? Koho chceš znásilnit?“ „Což nevidíte, drahá přítelkyně, na koho se upírají
130
mé chlipné oči? Na děvče, jež vidíte před sebou – na moji sestru.“ Paní Delbene ji však dobře znala a zrazovala mne. „Dobře,“ pravila jsem, „dej mi tedy Laurettu. Její dětství (bylo jí sotva deset let), svěží obličej a její urozený původ mne neobyčejně dráždí.“ Představená v tom neviděla překážku, neboť Lauretta byla sirotek a já jsem již v duchu obětovala její nevinnost. V předvečer tohoto slavnostního dne mne Delbene pozvala k sobě na noc. Rozpálena dlouhým rozhovorem s ní, vrhla jsem se jí do náručí. Děkovala jsem jí tisíckrát za práci, jakou si dává s mojí výchovou. „Jsem ti dlužna víc, než svůj život,“ volala jsem. „Jakou cenu má život, trávíme-li jej v díře lži a nesmyslů? Buď ujištěna, že tě budu hodna.“ Delbene mne stále líbala a projevila naději, že ze mne bude stejně nemravné a bezbožné stvoření, jako je ona sama. „Protože tedy chceš být zbavena panenství, chci tě hned uspokojit,“ řekla mi. V opojení chlipnosti si opásala godemiché. Nejdřív mne lechtala, aby, jak řekla, uspala bolesti, a pak vyrazila tak mocně, že při druhém nárazu bylo po mém panenství. Nemůžete si ani představit, jak jsem trpěla; brzy však po hořkých bolestech protržení následovaly syté rozkoše a požitek. Delbene, již nic nemohlo vyčerpat, toho ještě neměla dost. Přirážela mocně dále, až jsem ji za hodinu prosila o slitování. Změnila jsem se nyní v něžnou milenku vášnivého
131
milence. Zmocnila se jí a myslím, že nepoznám již ženy, která by byla šílenější v užívání, než ona. Desetkrát za sebou byla v mém objetí hotova. Když jsme byly obě vyčerpány touto zábavou, vzpomněla si má vychovatelka na svůj slib ohledně znásilnění Lauretty. „Nezapomněla jsem na to,“ odvětila paní Delbene, „až dnes večer půjdete spat, musíš se pokusit utéci. Volmarová a Flavia přijdou též; o ostatní se nemusíš starat. Jsi nyní zasvěcena do našich tajemství, buď odvážná, Julietto, a ukáži ti úžasné věci.“ Opustila jsem svou přítelkyni a vrátila jsem se domů. Tím víc jsem se však divila, když jsme se doslechla, že jedna schovanka prchla z kláštera. Ptala jsem se na její jméno. Byla to Lauretta. „Lauretta,“ vykřikla jsem a k sobě jsem si řekla: „Ó, bože, a právě s ní jsem počítala, právě ona rozpálila mé touhy!“ Ptala jsem se na podrobnosti, ale nikdo mi ni nemohl říci. Pospíchala jsem k Delbeně, abych jí o tom zpravila, našla jsem však její dveře zamčeny a nemohla jsem ji před smluvenou hodinou nalézti. Ah, jak pomalu mi ubíhal čas! Konečně přišla naše hodina. Volmarová a Flavia šly napřed a zastihla jsem je již u Delbeny. „Jak dostojíš svému slovu?“ ptala jsem se představené. „Lauretta zmizela. Kdo ji nahradí?“ A dodala jsem: „Ah, nepoznám již nikdy rozkoše, kterou jste mi slíbily.“ „Julietto,“ odpověděla mi velmi vážně paní Delbene, „první podmínkou přátelství je důvěra. Chceš-li být
132
jednou z nás, musíš být opatrnější a ne tak zlostná. Což je pravděpodobno, že bych ti slíbila zábavu, kdybych ti ji pak nemohla poskytnout, a důvěřuješ tak málo mé obratnosti a mé moci, že máš strach o splnění svých přání? Pojď za námi, ale tiše. Neřekla jsem ti, že uvidíš něco zvláštního?“ Delbene rozžala malou svítilnu a šla napřed. Následovala jsem ji s Volmarovou a s Flavií ke kostelu. Jaký byl můj údiv, když tam otevřela hrobku a sestupovala do sídla smrti! Mé společnice šly tiše za ní a jenom já jsem nedovedla skrýti trochu strachu. Volmarová mne však uklidnila a brzy jsme byly v podze mním prostoru, určeném pro pohřbívání mrtvých klášternic. Šly jsme dolů po schodech a přišly jsme do skvěle vyzdobeného sálu, jehož větráky vedly na hřbitov. Ó, milí přátelé! Koho jsem tu našla! Laurettu, vyšňořenou jako panny, které bývaly obětovány Bakchovi, dále abbé Ducroze, biskupského vikáře z Paříže, a našeho zpovědníka pátera Téléma. „Má strach,“ řekla Delbene a přistoupila k oběma mužům a představila mne jim. „Uvidíš, ty neviňátko, že se tu scházíme jen k mrdání a zločinům. Vstupujeme do říše mrtvých jen proto, abychom byli co nejdále od živých. Kdo má tak zkažené sklony jako my, ten by se nejraději skryl do středu země, jen aby unikl lidem a jejich nesmyslným zákonům.“ Nyní poručila Delbene Volmarové, aby mne svlékla. „Ducroz bude Juliettu obrábět zpředu, Volmarová jí bude lízat zadek; já si lehnu pod Volmarovou a budu ji svým jazykem líbat poštěváček. Télém mne při tom
133
bude mrdat a dráždit Laurettě pochvu. A pak mne mrdejte odzadu,“ pokračovala, „jeden po druhém, poslužte si, tady je můj zadek! Julietto, zde je tvá oběť,“ ukázala na Laurettu, „zprzni ji zepředu i zezadu. Téléme a Ducrozi, vy si sedněte vedle mne, chci mít vaše údy v rukou. Čerta! Jsou tvrdé a trčí k nebesům! Kupředu, přátelé, zpracujte můj nenasytný zadek! Ať utiší proudy vašeho semene můj žár. Julietto, chci lízat tvou kundu, zatím co mne narážejí zezadu. Volmarová ať si vleze na tebe a zlíbej všechny její vnady! Pravicí lechtej Flavii, levou rukou stiskni Laurettě zadek.“ Její přání byla splněna. Protože mi byla určena role obětníka, navlékli mi veliký umělý úd, dříve namaštěný. Lauretta byla přivázána na stoličku tak, že její roztažené nohy a ruce byly kruhy připevněny k zemi. Télém jí držel hlavu a Ducroz si vlezl na mne zezadu. Poblíže stojící oltář posloužil představené jako lenoška. Lauretta byla strašně roztržena. Povzbuzovali mne však se všech stran, a já sama jsem byla tolik rozčilena, že jsem si počínala jako nejžhavější milenec. Potoky krve a příšerný křik naší oběti nám ukázaly, že operace neměla hladký průběh. Skutečně byla maličká tak poraněna, že jsme se báli o její život. Delbene však vykřikla: „Ta kurva je naším majetkem, nešetřte ji. Nejsem za ni nikomu odpovědna.“ „Ona však zemře!“ namítla jsem. „Dále,“ volala abatyše, jejíž příšernou povahu jsem
134
poznala teprve nyní. „Nepřestávej, dokud nebudeš plně ukojena.“ Dostavilo se mi to ještě jednou a megera se přiblížila s otázkou: „Je mrtva?“ „Je na tom hůř než po prvním útoku,“ řekl Ducroz. „Co mi záleží na jejím životě? Ať třeba pojde!“ „Má drahá Delbene, jak chceš potom zabránit neštěstí?“ „Ránu, kterou utrpíš ty, zahojím mastí. Lauretta je naším výhradním vlastnictvím a stane se obětí naší rozkoše. Nyní pojďme jíst.“ Lauretta nás obsluhovala a brzy jsme viděli, že je také obětí. Neudělala krůčku bez rány nebo políčku. Bylo veliké horko a my byli všichni nazí. Volmarová se přiblížila se sklenicí punče k oběma mužům, kteří do nápoje musili vstrčit své ocasy. Pak jim třela údy, až do něj vypustili své semeno. „Dovolím to jen, když se přidá Juliettina moč,“ řekla představená. Namočila jsem do směsi a celá společnost pila. Když jsme byli nasyceni, přerušila Delbene stolování. Julietta šla do jejího pokoje, aby si trochu pohovořily. „Poslyš, Julietto, je neuvěřitelno, jak mnoho potřebuješ poučení…“ Právě při těchto slovech vstoupil mou matkou poslaný lokaj, jenž přinesl představené zprávu o hrozném úrazu mého otce. Matka žádala, abych se sestrou hned opustila klášter. „Hrome,“ řekla Delbene, „zapomněla jsem ti spravit tvé panenství; počkej, andílku, vezmi si tuto nádobku,
135
namaž se vždy ráno a večer po devět dní myrtovou esencí. Buď jista, že desátý den budeš zase čistou pannou, jako by se ti nikdy nic nestalo.“ Pak mne odevzdala lokajovi s rozkazem, abychom se vrátili co nejdříve. Můj otec zemřel a po tomto neštěstí následovalo nové. Do měsíce zavřela oči i matka a my byly obě opuštěny. Justina, jež nevěděla o mých stycích s představenou, nedozvěděla se ani o mé návštěvě u ní. „S vaší bídou, která vás tísní, odkazuji vás na Eufrosinu. Věnovala se bez nátlaku řemeslu kurvy – udělejte totéž, bude-li nutno. Nenavštěvujte mne však již. Možná, že budete mít neúspěch a bídu a budete potřebovat peníze nebo doporučení. Nemohla bych vám dát ani jedno ani druhé.“ S těmi slovy přerušila Delbene rozmluvu a nechala mne stát v úžasu. Hned jsem se vrátila s rozhodnutím, že uposlechnu její rady, která mohla být nebezpečnou. Na štěstí jsem si ale vzpomněla na jméno a adresu paní, o níž Eufrosina jednou mluvila, a spěchala jsem k ní. Duvergierová mne přijala neobyčejně laskavě. Skvělý prostředek Delbenin oklamal stejně její bystrozrak, jako ostatně každého; rozešla jsem se se sestrou a začala jsem novou životní dráhu, zcela odlišnou od její. Má učednická léta byla velmi hořká a tak mne zkazila, že musím přejít podrobnosti, abych nemusila před vámi kreslit obraz nejdivočejších výstředností. U paní Duvergier bylo nyní šest žen, ale více než tři sta jich bylo v jejích službách. Dva lokajové pět stop
136
a osm palců vysocí s nelidskými údy a dva 14 a 15 letí jockeyové byli u ní k disposici těm, kdož toužili po lásce, a když nestačili, měla náhradu v osmdesáti mimo dům žijících mužích. Během šesti týdnů prodala tato obratná ničema mé panenství aspoň padesáti osobám a každý večer opravovala mou natrženou nevinnost mastí. Protože všichni tito lupiči panenství byli velmi neohrabaní, ušetřím vás jednotlivostí. Krásnou Fatimu, nejmilejší z mých společnic, ohromně těšilo mé vyprávění. Měla více štěstí, neboť ukradla jednomu knížeti tobolku s padesáti louisdory, aby se odškodnila za utrpěné bolesti. „Jak jsi se toho mohla odvážit?“ ptala jsem se. „Když to jde, má drahá – svědomí mi to neztíží!“ odvětila. „Peníze těchto ničemů jsou určeny pro nás a byly bychom hloupé nehrabat, kde je vidíme. Jsi snad tak hloupá, že vidíš v krádeži něco špatného?“ „Ó, ty zkažené děvče,“ odvětila jsem „ty zkazíš úplně i mne. Cítím jasně, že takové ničemnosti by mne jen těšily. Ale pokračuj, budu tvou učenlivou žačkou. – Dovolí ti to Duvergierová?“ „O to se nestarej,“ řekla Fatima. Druhého dne časně ráno odvezl nás fiakr na venek. Vstoupily jsme do odlehlého, ale vybraně vypadajícího domu. Přijal nás sluha, a když nás uvedl do skvěle zařízeného pokoje, zmizel. Teprve když kočár odejel, svěřila se mi Fatima. „Víš, u koho jsi?“ ptala se. „Ne“, odvětila jsem. „U velmi zvláštního muže,“ pokračovala má
137
společnice. „Oklamala jsem tě, když jsem ti ho vydávala za svého milence. Ve skutečnosti je mým dobrým klientem a já podvádím paní Duvergier. Co si vysloužím, patří tedy jediné mně; není to však zcela bez nebezpečí…“ „Vysvětli mi to blíže,“ odvětila jsem živě, „vzbuzuješ mou zvědavost.“ „Jsi u nejslavnějšího pařížského zloděje. Dorval se živí krádežemi a při svém povolání užívá největších rozkoší. I při projevech milostných vášní musí míti dojem, jako by naše důkazy přízně kradl, takže se musíme tvářit, jako bychom nebyly placeny, ačkoliv jsem dostala peníze již napřed. Zde je důkaz, Julietto: Těchto 10 louisů patří tobě; nechávám si pro sebe stejně. Tento muž stopuje pomocí nesčetných zvědů bohaté cizince, přicházející do Paříže. Přijímá a hostí je v přítomnosti žen našeho druhu a my musíme hosty při aktu vášně okrádat. Odevzdáváme mu všechno a dostáváme vedle svého platu ještě čtvrtinu kořisti. Dnes přijdou dva nebo tři cizinci; po jídle jdeme vždy po párech do pokojíku. Olup obratně tvého; já se již o svého postarám. Dorval se bude dívat z úkrytu. Až bude po všem, uspíme nápojem své oběti a strávíme zbytek večera s pánem domu, jenž po několika hodinách vždy odchází.“ Sotva jsme domluvily, vstoupil Dorval. Mohlo mu býti čtyřicet let a zářil laskavostí a duchem. Zdálo se, že umí skvěle svádět, což hrálo v jeho povolání velkou úlohu. „Fatimo, čekám dva Němce, kteří hoří touhou
138
poznati nějaká pěkná děvčata. Jeden z nich nosí diamant v ceně 20.000 tolarů; toho nechám tobě, Fatimo. Druhého přidělím vám, Julietto. Vykonejte dobře svou úlohu a uvidíme se ještě častěji.“ Vstoupily jsme. Scheffner, můj ctitel, byl stár 45 let, žrout a hlupák. Kohout, jejž měla oškubat má přítelkyně, jmenoval se Konrád. Byl opravdu jako poset démanty, jinak se však úžasně podobal svému příteli. Fatima, jež byla stejně krásná jako obratná, popletla brzy ubohému Konrádovi hlavu a také má nevinnost a bázlivé chování získaly mi velmi rychle Scheffnerovo srdce. Dorval, jenž chtěl každou z nás zvláště pozorovat, zdržel Konrádovu vášeň pod záminkou, že má jen jednu místnost určenou holdování Venuši – a já jsem se dala s Scheffnerem do práce. Dobrý Němec byl docela okouzlen a stále neměl dost mazlení. Bylo horko a řekla jsem mu, aby se svlékl docela do naha. Abych ho více rozdráždila, svlékla jsem se též, a zatím co na mne vlezl a tiskl zamilovaně hlavu na má prsa, prohledala jsem nerušeně jeho šaty pravou rukou. V pravé kapse jeho obleku jsem našla peněženku a skryla jsem ji rychle pod matraci našeho lůžka lásky. Někdo zvonil. Objevilo se děvče, jež hodného Němce upravilo a nabídlo mu nápoj s příslušným obsahem; pak ho zavedlo do pokoje, kde upadl v hluboký spánek, že ještě za osm hodin chrápal. Sotva byl odbyt, vstoupil Dorval a řekl: „Jste okouzlující, slečno.“ Při tom mne objal a pokračoval. „Viděl jsem všechno. Podívejte se na můj
139
úd, jenž je tvrdší než železná tyč; tolik jste mne vzrušila.“ Pak se se mnou vrhl na pohovku a poddal se své vášni: ukrást mi vystříknuté semeno z pochvy. Sál tak zručně a uměl jazykem vniknout tak hluboko, že jsem ho opravdu zaplavila. Potom šel k mé přítelkyni. Protože jsem ho nyní mohla pozorovat, viděla jsem, že i jí vložil hlavu mezi stehna a stejně jí vysál semeno vstříknuté Konrádem. Schoval pak kořist a oběma Němci jsme byli jisti; odebrali jsme se do rozkošného pokojíku, kde nám Dorval – když udělal ještě jedno číslo – podal vysvětlení svých zvláštních sklonů. Blížila se noc a Dorval nás ještě potřeboval. Vstrčil oba Němce do kočáru a poručil svým lidem, kteří mu při takové práci vždy pomáhali, aby je vyhodili v některé liduprázdné ulici a nechali je tam nahé ležet. Rozkaz byl přesně splněn. Oba Němci spali jako mrtvoly a dozvěděly jsme se později, že je vysadili v temné uličce poblíž nového boulevardu. Druhého dne byli odvedeni na policejní komisařství, kdež je brzo propustili, když nemohli proniknout záhadou tohoto dobrodružství. Když je odnesli, dal nám Dorval přesně čtvrtinu kořisti a odešel. Musily jsme se také vzdálit. Venku čekal kočár a za pět čtvrtí hodiny jsme zas byly u matky našeho bordelu. Paní Duvergier ještě spala, proto jsme vklouzly do svých pokojů. „Nemluv o tom,“ řekla Fatimu, „Duvergierová nemusí nic vědět. Víš, že se to vše děje za jejími zády.
140
Tím, co jsi se právě u Dorvala naučila, můžeš při každé příležitosti vydělat tři až čtyřikrát více než dosud.“ Na mém těle se vystřídalo 15 až 16 mužů měsíčně s více méně všedními příhodami, když jsem byla poslána k muži jménem Noirceuil, jenž se choval tak zvláštně, že o něm přece musím vyprávět. Ve své neuvěřitelné rafinovanosti žádal tento okouzlující muž, aby jeho paní byla svědkem našeho hýření a aby jej při tom obsluhovala. Paní de Noirceuil byla velmi hezká a nejvýš dvacet let stará. Byla v mládí spoutána se svým 40letým a zhýralým mužem. Oba čekali v budoáru, do něhož jsem vstoupila. Na znamení zvonkem se objevili dva nazí hoši ve stáří 16 a 18 let. „Slyšel jsem, srdíčko, že máte nejkrásnější zadek na světě,“ řekl mi Noirceuil. „Dovolte, ať se podívám, paní,“ pokračoval obrácen k své manželce. „Můj pane, žádáte věci –“ odpověděla ubohá paní. „Zcela jednoduché, madame. Děláte to už tak dlouho, že jste si už mohla zyknout.“ Zarděla jsem se za tu ubohou ženu a chtěla jsem jí ušetřit námahu a svléci se, ale Noirceuil mi v tom zabránil a vyjel si na svou paní tak, že konečně uposlechla. Během této předehry dal se Noirceuil líbat od jednoho chlapce a zpracovával ji rukou. Jeden hoch mu lechtal zadnici, druhý úd. Když jsem byla nahá, přivedla mne paní Noirceuil na rozkaz svého muže k němu a ten ničema mi líbal s vilnou chlipností zadek. Brzy byli oba chlapci, dík
141
obratným rukám jeho paní, v stejném stavu jako já. Noirceuil a jeho paní se svlékli též a ničema si nevybíral, ale pomiloval nám všem bez rozdílu pohlaví zadnice. Když byl konečně dosti rozdrážděn, poručil své manželce, aby mne položila na pohovku břichem dolů, a když navlhčil jazykem dostatečně otvor mé zadnice, musila do něj zavésti jeho úd, který byl sedm palců silný a jedenáct palců dlouhý. Následkem toho jsem jej pojala jen s velikou bolestí. Přece však vnikl dovnitř až po sáček a při tom do jeho zadku vnikl jeden z hochů. Pak položil ten lotr svou paní vedle mne a vystavil ji stejným výstřelkům, jimž poddával své vlastní tělo. Zůstal totiž ještě jeden úd volný. Noirceuil jej chytil, a jak ležel na mně, vstrčil jej do něžné zadní dírky své drahé manželské polovice. Okamžik se zdálo, že se chce bránit, ale její příšerný manžel ji silnou rukou přemohl. „Nyní jsem spokojen,“ pravil, když všechno klaplo. „Jsem mrdán, sám mrdám pannu zezadu a mé paní se vede stejně. Nic nechybí mé úplné rozkoši.“ „Ó, můj pane,“ zvolala ubohá manželka, „přivedete mne k zoufalství.“ „Samozřejmě, paní, a musím vám s otevřeností, na niž jste u mne zvyklá, doznat, že by můj požitek byl mnohem menší, kdyby se vám to líbilo.“ Když bylo všechno hotovo, změnili jsme polohy. Sám Noirceuil, jenž stále tyranisoval svou ženu, dostal chuť na něco nového, a poručil jí proto, aby se připravila na věci jí známé. „Jak, můj pane,“ odpověděla tato nešťastnice,
142
chcete tedy zase provádět to hnusné svinstvo?“ „Stále, madame.“ A přinutil ji, aby si lehla na pohovku a přijala do úst jeho semeno, které zanechal v mé zadnici. Vypustila jsem všechno; trochu s potěšením ze zla, že může neřest tolik pokořovat ctnost. Nešťastnice všechno spolykala a myslím, že by ji byl její muž při nejmenší neposlušnosti zmlátil. Těmi hnusnými věcmi byl strašný manžel povzbuzen k novým ničemnostem. Paní Noirceuil si musila lehnout a přijmout po řadě úd svého muže a obou chlapců. Konečně znásilnil Noirceuil oba mladíky, při čemž se dráždil zadnicí své ženy. Na konec tyto ničemnosti vyvrcholily. Noirceuil slíbil tři louisy tomu z nás jenž jeho paní nejvíc ublíží. Směli jsme použít všech prostředků. Nohou, pěstí, facek i ran do žeber. Zločinec se dráždil pohledem na tento výprask. Nedovedete si představit naši vynalézavost, s jakou jsme nešťastnici mučili. Noirceuil, jemuž se má postava a mé ničemnosti zalíbily, zdržel mne a oba mladíky na večeři. Jedli jsme v rozkošném pokojíku docela nazí a obsluhovala nás stejně nahá paní de Noirceuil. Noirceuil měl ducha a dovedl své bláznovství znamenitě ospravedlniti. Pokoušela jsem se mu vyčítat jeho chování k své paní. „Nemáte právo,“ řekla jsem mu, „zacházet tak s tímto ubohým stvořením.“ „To nemám, pravda,“ řekl, „ale jen s hlediska mé paní. Co se mne týče, není nic správnějšího, než co
143
jsem udělal. Důkaz je v tom, že mne nic na světě tak nepotěší. Každá vášeň má dvě formy, Julietto, a jenom příroda mi vnukla tuto vášeň, čímž je mé chování přirozené.“ Paní de Noirceuil a oba chlapci usnuli. „Jsou to hlupáci, jsou pouze nástroji naší chlipnosti a příliš tupí, než aby na to mysleli. Tvůj jemný duch se mi líbí, Julietto. Vidím, že jsi docela zlá.“ „Zcela mimořádně, můj pane, rozpaluje mi to hlavu.“ „Dostaneš se daleko, mé dítě. Miluji tě a chci si tě tu nechat. Nevrátíš se už k Duvergierové.“ „Ale, můj pane, co vaše žena?“ „Ta se již poddá; budeš v mém domě vládnout a jen tebe budou poslouchat.“ „Příroda mne stvořila k lásce, pojď a ukaž mi svůj krásný zadek, Julietto.“ Zůstala jsem tedy v jeho domě. Nechtěl mne ani pustit k Duvergierové pro moje zavazadla. Druhého dne mne představil služebnictvu a známým jako sestřenici, jež má v domě všechna práva. Bylo mi skoro nemožno třebas jen na chvíli navštíviti svou bývalou matronu. Když se mi to podařilo, dělala jsem, jako když mi na ní záleží. „Pojď, drahá Julietto,“ řekla Duvergierová, když mne spatřila, „mám ti říci tisícero věcí.“ Zavřely jsme se do pokoje a ona začla: „Poslyš, Julietto, nevím, jak si představuješ své nové postavení. Ale kdyby sis myslela, že jako vydržovaná milenka musíš být věrná svému muži, jenž
144
má do roka aspoň 700 až 800 jiných, mýlila by ses velmi, můj andílku.“ „Bezpochyby, madame. Budu k vám stále přicházet; jednak pro svoji radost jednak z prospěchu. Ale řeknu vám přímo, že pod 50 louis nejsem k mání.“ „Jistě se udržíš,“ řekla Duvergierová, „chci mít jen tvůj souhlas, peníze jsou vedlejší. Budeš-li poslušná, ochotná a nebudeš-li nikdy odporovat, opatřím ti celé hory peněz.“ Opustila jsem ji brzo, neboť bylo již pozdě a bála jsem se, aby nebyl Noirceuil znepokojen mou dlouhou nepřítomností. Paní de Noirceuil nebylo docela lhostejno, že jsem převzala vedení domácnosti. Denně plakala z nenávisti ke mně. Bydlela jsem lépe než ona, byla jsem lépe obsluhována, měla jsem lepší šaty a svůj vůz jen pro sebe. Můžete si představit, jak mnou opovrhovala. Přece se však Noirceuil tak nechoval jen z lásky ke mně. Viděl v mé společnosti jen prostředek k zločinu. Neboť jeho hříchy bývaly velmi dobře rozmyšleny. Pravidelně denně mu dodávala Duvergierová jednu pannu, jež nesměla být starší šestnácti a mladší 15 let. Za každou platil sto tolarů a Duvergierová ručila dvacetipěti louisy, kdyby Noirceuil dokázal, že děvče nebylo úplně panenské. Přes toto opatření byl každodenně oklamán, jak vám dokazuje můj případ. Zasedání konalo se pravidelně večer. Oba chlapci, madame de Noirceuil a já jsme se tu vždy sešli a Noirceuilova něžná a nešťastná choť bývala obětí jeho zvláštního poblouznění. Později všichni odešli a já jsem
145
večeřela sama s Noirceuilem, který usínal v mém náručí. Již pár dní po mém odchodu poslala Duvergierová pro mne. Měla jsem se sejít s milionářem, jenž na svých zábavách nešetřil a jenž každého, kdo posloužil jeho hanebným zvrácenostem, zasypával penězi. Šest rozkošných děvčat z domu Duvergierové provázelo mne k tomuto Kroesovi, ale jen já sama jsem měla být předmětem jeho uctívání; ostatní sloužily jen jako kněžky. Když jsme přišly, vpustili nás do kabinetu potaženého hnědým hedvábím a naše vůdkyně nám poručila se svléci. Nahou mne zahalila do černého, stříbrem vyšívaného závoje, aby mne odlišila od mých společnic. Konečně vstoupil Mondor. Byl asi 60 let stár, malý, sražený, měl však živé a smyslné oči. Přistoupil ke mně a řekl mi jakousi něžnost, jaké nalézáme v slovníku pasáků. „Dobře, jsou-li dámy připraveny, můžeme se dát hned do práce.“ Následující scéna lásky měla tři akty. Zatím co jsem budila ústy velmi slabý život tohoto zpustlíka, postavilo se mých šest společnic do tří skupin, představujících nejdivočejší výjevy saphické lásky. Tyto předehry trvaly asi půl hodiny, než jsem zpozorovala nějaký pokrok u svého šedesátníka. „Krásný anděle, zdá se mi, že tyto kurvy mi jej ještě postaví. Ukažte teď své zadní tváře, hned se pokusím dostat se do nich.“
146
Mondor však přecenil své síly. „Musíte se postavit všechny okolo mne.“ Pak nás ozbrojila domácí paní karabáči a každá z nás musila po řadě bičovat scvrklý zadek ubohého Mondora. Na konec krvácel, potil se, vzdychal a prosil nás o pomoc. „Ach, mé dámy,“ řekla jeho hospodyně a mazala rozdrásaný zadek pánův kolínskou vodou, „znám jen jediný prostředek, který by pánovi vrátil život.“ „Jakýpak?“ ptala jsem se. „Nu, položím ho na pohovku. Vy, milá Julietto, si musíte kleknout před něj a ve svých růžových ústech zahřát jeho chladný úd. Jinému by se to asi nepodařilo. Vy, mé dámy, s ním musíte provést po řadě tři zvláštnosti. Nejdřív ho důkladně zfackujete, pak mu naplijete do obličeje a na konec ho budete tahat za nos. Podivíte se účinkům.“ Vše se stalo podle jejích slov a musím doznat, že výsledek byl podivuhodný. Balon se v mých ústech nadouval a dalo mi práci udržeti jej. Konečně se líný úd nadmul tak, že jsem se bála, aby mi neroztrhal ústa, a Mondor dal služce znamení, aby všechno připravila. Stará mne postavila, jak je to potřebí při sodomii, a Mondor se zuřivě vrhl do chrámu nejsladší rozkoše. Přece to však nebylo ještě všechno. Nejdříve se musila jeho hospodyně ozbrojit obrovským godemiché a vlézti na něj zezadu, stejně jako to dělal on mně. Za druhé si musila jedna dívka kleknout pode mne a jazykem mi lízat pochvu, aby slyšel mlaskání. Za třetí
147
jsem musila v každé ruce svírat jednu krásnou zadnici. Konečně dvě děvčata musila své lejno vyprázdnit do úst a na čelo chlipného kozla. V těchto rolích jsme se tak dlouho střídaly, až se podařilo Mondorovi bídné své semeno vypustit do mého zadku. „Má krásko,“ řekl mi Mondor, „odvlékaje mne do odlehlého kabinetu a louče se s ostatními ženami, musíte nyní napodobit své společnice a poskytnout mým ústům své božské lejno a šťávu, jíž jsem zavlažil váš zadek.“ „Ráda, můj pane,“ odpověděla jsem ochotně, „jsem připravena vás poslechnout.“ „Ach, božské děvče, už si to nikdy neudělám tak pěkně!“ Při vstupu do tohoto pokojíku jsem zpozorovala na psacím stole dosti veliký balíček a zdálo se mi, že jeho obsah by hezky rozmnožil můj majetek. Sotva jsem jej spatřila, zchvátila mne v srdci touha po něm. Ale jak to provést? Byla jsem nahá a kam bych skryla ten dosti veliký balíček... „Nepotřebujete něčí pomoci?“ ptala jsem se Mondora. „Ne, toto poslední blaho užiji docela sám, stávají se při tom všelijaké chlipné věci,“ pokračoval finančník. „Ó, to nevadí, potřebujeme přece někoho.“ „Myslíš, můj anděli?“ „Zajisté, pane.“ „Nu, podívej se tedy, zda neodešly všechny ženy, a pusť jsem tu nejmladší. Její zadek se mi líbil nejvíce.“ „Ale, můj pane, neznám váš dům a ostatně nemám žádné šaty.“
148
„Zazvoním tedy.“ „Nedělejte to, pane, nechci, aby mne vaši sluhové takto viděli.“ „Vždyť přijde jen ta stará.“ „Ale kdežpak, ta přece doprovází děvčata.“ „Ó, kolik času jsme již ztratili,“ a s těmi slovy odběhl ten hňup do pokoje, z něhož jsme přišli, nevšímaje si, že mne nechává samotnou uprostřed svých pokladů. Neměla jsem již důvodu, abych se mírnila, jako u Noirceuila. Neztrácela jsem ani okamžik. Jak mi můj muž ukázal záda, zmocnila jsem se balíčku a dobře jej skryla. Sotva jsem byla hotova, již mne Mondor volal. Děvčata ještě neodešla a chtěl, aby se následující scéna odehrála na stejném místě jako předchozí. Nejmladší děvče musilo lízat jeho úd a on mu naplnil ústa semenem, a pak jsem je já poskytla jemu, smíšené s jeho oblíbeným pokrmem. Nevšiml si ničeho a odjely jsme v sedmi kočárech s bohatou odměnou. „Oh, bože,“ řekla jsem, když jsem se vrátila k Noirceuilovi a mohla jsem v klidu prohlédnouti svůj nový majetek. Je možné, že by nebesa požehnala hned mojí první krádeži? Balíček obsahoval peněžní poukázky na 60.000 franků. Neváhala jsem a uložila co nejlépe u Mondora ukradené peníze. Krádež jsem musila Noirceuilovi zatajit, neboť by v tom měl důkaz pro moji nevěru a bál by se ještě o svůj majetek. Proto jsem se rozhodla, že mu ničeho neřeknu a že budu své úspory i nadále takto rozmnožovat.
149
Brzy mi Duvergierová poskytla novou příležitost. Šlo o to, abych se zúčastnila hostiny u muže, jehož vášní bylo bičovati děvčata. Sešla jsem se s třemi okouzlujícími stvořeními v kavárně u brány sv. Antonína, vstoupily jsme do kočáru a jely ke knížeti Dennemarovi na jeho překrásné letní sídlo Saint-Maur. Nejstaršímu děvčeti nebylo ještě 18 let a jmenovalo se Minetta. Líbila se mi tolik, že jsem stěží udržela, abych ji nezahrnula chlipnými něžnostmi. Druhé dvě byly 16 a 14 roků staré a stejně rozkošné. Dozvěděla jsem se, že kníže byl sveden mým mládím a krásou, že se odřekl své zásady: nezadávati si ve společnosti s děvčaty. Mé společnice byly mladé modistky, jimž podobné scény byly úplně cizí. Nyní byly svedeny velkými obnosy, jež kníže sliboval, a ujištěním, že se jejich panenství nic nestane. Každá jsme dostaly 50 louisů. Naše vůdkyně nás přivedla do nádherného pokoje a poručila, abychom se svlékly. Mohla jsem pohodlně pozorovat nevinné půvaby svých mladých kamarádek. Jejich postavy byly velmi něžné, prsy svěží a jejich zadnice opravdu okouzlující. Pokryla jsem děvčata něžnými polibky a ona mi odpovídala s takovou nevinností, že jsem byla v jejich náručí brzy hotova. Tak jsme se bavily asi tři čtvrtě hodiny, až konečně vstoupil krásný, velký, polonahý lokaj a sdělil nám, že máme vstoupit podle stáří. Přišla jsem tedy třetí na řadu. Pokoj, v němž nás kníže přijal, byl okrouhlý a celý obložený zrcadly a uprostřed stál asi deset coulů vysoký porfyrový sloup.
150
Musila jsem vystoupit na tento podstavec a komorník spoutal mé nohy bronzovým kruhem; ruce jsem měla přivázány nahoru provazem. Nyní přistoupil ke mně sám kníže, jenž dosud ležel na pohovce. Měl hnědou hedvábnou vestu, od boků dolů byl však úplně nahý. V levé ruce držel tenkou, černým páskem obtočenou metlu. Knížeti bylo asi čtyřicet let a rysy jeho obličeje byly velmi tvrdé. „Lubine,“ řekl svému sluhovi, „tahle se mi líbí víc než ty ostatní, její zadek je kulatější, pleť jemnější a obličej zajímavější a lituji jí, neboť bude trpět stejně.“ S těmi slovy přistoupil ošklivec ke mně, políbil moji zadnici a kousl mne do ní. Vyrazila jsem výkřik. „Ach, ach, zdá se mi, že jste citlivá, tím hůř, neboť ještě nejsme hotovi,“ řekl a cítila jsem, jak se jeho ostré nehty vrývají do mého masa. Mé výkřiky toho zločince jen potěšily, a on vjel dvěma prsty do mé pochvy a vytáhl je teprve, když byla jemná kůže úplně roztržena. „Triumfuji, Lubine,“ řekl svému komorníkovi a ukázal mu své zakrvácené prsty, „mám kůži z její pochvy.“ Při tom jí pokryl špičku Lubinova pyje, jenž byl neobyčejně vzrušen. Pak otevřel malou, zrcadlem zakrytou skřínku a vytáhl dlouhou guirlandu spletenou ze zelených listů. Nevěděla jsem, co s tím udělá, ale jak se přiblížil, viděla jsem, že je poseta trny. Nyní ji obtočil se svým pomocníkem třikrát nebo čtyřikrát okolo mého těla, takže bylo celé kromě zadních tváří rozedráno. Jenom ony zůstaly odkryty a nabízely se ranám metly toho zpustlíka. Deset poměrně
151
lehkých ran přecházelo strašné bouři, jež zavalila můj zadek. „Kupředu, k čertu, nešetřit jí,“ křičel a víc než dvěstěkrát mne udeřil bez přerušení. Zatím co mne týral, pokoušel se jeho sluha vysát mu jed, jenž jej dělal tak zlým. „Ach, ta kurva, potvora – oh, jak se štítím žen – proč je nemohu zničit ranami biče – ah, konečně krvácí. Cucej, Lubine, cucej, jsem šťasten, vidím krev.“ Přiblížil se ústy k mé zadnici a opatrně sbíral krev, která stékala. Pak pokračoval: „Vidíš, Lubine, že mi nestojí a proto musím bičovat dál, a až se mi postaví, nepřestanu, dokud nebudu hotov. Kupředu, holka je mladá, něco vydrží.“ A nyní začal znovu krvavý obřad, přece však se změnou, neboť Lubin svého pána již nelízal, nýbrž bičoval býkovcem, stejně jako on mne. Byla jsem pokryta krví. Mlátil mne do stehen a zkrvavěl celý podstavec; nevěděla jsem, která část těla mne bolí více, až konečně můj chlipností říjící kat poručil, aby mne rozvázali. Chvějíc se, přikročila jsem k němu. „Lechtejte mne,“ pravil a líbal mi stopy své surovosti, „nebo ne, lechtejte Lubina, to je mi milejší.“ Lubin mne chytil a přitiskl k sobě, jak jsem byla ještě ovázána ostnatou guirlandou. Stál tak, že kdyby má snaha měla úspěch, musilo by jeho semeno vystříknout do pánova obličeje. Konečně byl sluha hotov a obličej jeho pána byl zaplaven jeho spermatem. Dennemar si však svoje šetřil na větší chlipnosti.
152
„Jděte ven,“ řekl mi, když byl Lubin hotov. „Než se vrátíte, musím vyřídit vaši čtvrtou přítelkyni.“ Otevřely se mi dveře a ve vedlejším pokoji jsem viděla děvčata, jež byla na řadě přede mnou. Ale, spravedlivý bože, v jakém stavu jsem je spatřila! Byla na tom hůře než já. Jejich dříve svěží a bílá těla vypadala nyní hrozně. Nešťastnice plakaly a litovaly, že podnikly takové dobrodružství. Jen já jsem byla hrdá, silnější a pamatovala jsem na své odškodnění. Polootevřenými dveřmi jsem viděla do ložnice knížete a směle jsem vstoupila. Spatřila jsem ihned tři věci: plnou peněženku, krásný diamant a báječné hodinky. Rychle jsem otevřela okno a viděla jsem, že vedou ke dveřím, jimiž jsme vstoupily. Popadla jsem punčochu, všechny tři věci jsem vstrčila do ní a hodila jsem ji do křoví pod okny. Pak jsem se vrátila ke svým společnicím. Po chvilce pro nás přišel Lubin. Nyní nás chtěl velekněz obětovat všechny najednou. Podstavec byl již pryč. Lubin poručil, abychom si lehly do středu pokoje na břicho. Uspořádal nás tak obratně, že bylo vidět pouze naše zadnice. Jen si pomyslete, v jakém stavu byl kníže, když k nám přistoupil a lil na nás vařící se olej. Na štěstí krise netrvala dlouho. „Ach, shořte přece, kurvy!“ křičel a mísil své semeno do vařící se tekutiny. „Ach, jsem hotov.“ Zdvihly jsme se v takovém stavu, že jedině lékař by jej dovedl popsati. Trvalo také deset dní, než se zahojily stopy těchto strašných scén.
153
Ať jsem byla sebe více zničena, přece jsem neztratila hlavu a při odchodu se mi podařilo zmocniti se mého pokladu, jenž mne měl odškodnit za utrpěná muka. Noirceuilovi jsem vzkázala, že jsem nemocná a že ho prosím o pár dní klidu, což on, nejsa nijak zneklidněn nebo zamilován, rád přijal. Desátého dne jsem byla svěžejší než předtím a mohla jsem v klidu prohlédnout svou kořist. Našla jsem v peněžence 300 louisdorů, diamant v ceně 50.000 franků a hodinky byly odhadnuty na 1000 tolarů. Přidala jsem obnos k ostatním úsporám, takže jsem nyní měla téměř dvanáct tisíc liber renty. Tak uběhl rok, v němž jsem zažila ještě několik dobrodružství, ale takové štěstí jsem již neměla nikdy. Noirceuil, jenž mne vůbec nemiloval, vydával přece na mne mnoho peněz. Vyplácel mi ročně 24.000 franků, a přičtete-li k tomu rentu 125.000, které jsem si sama vydělala, musíte uznat, že se mi nedařilo zle. Jednoho dne mne prosila přítelkyně o pomoc pro svého příbuzného, jemuž se přihodilo cosi nepříjemného. Řekla, že bych mohla pohnout k zakročení svého milence, jenž měl veliký vliv na ministra. Proti své vůli jsem dostala chuť někoho obšťastnit, přikývla jsem a mladík se objevil. Nebesa! Jak jsem byla překvapena, když jsem v něm poznala Lubina. Ze vší síly jsem se snažila skrýt svůj zmatek. Lubin mi vyprávěl, že již není u knížete a nažvanil mi jakýsi román, který neměl ani hlavu, ani patu. Slíbila jsem, že mu pomohu. Zrádce odešel s
154
ujištěním, že je rád, že mne konečně po roce marného hledání našel. Pár dní uběhlo bez zvláštní příhody, až jednou večer při odchodu z italské komedie zadrželo šest mužů můj kočár, přinutili mne vystoupit a s křikem: Do vězení! mne vstrčili do fiakru. Ptala jsem se mužů: „Pánové, nemýlíte se?“ „Prosím za odpuštění, slečno,“ řekl jeden ze zločinců, v němž jsem hned poznala Lubina, „máme vás teď odvézti na šibenici. Protože však musíme mít přece jen trochu ohledu na pana de Noirceuil, stane se to s malým zdržením, ale doufám, že přece brzy.“ Byla jsem již dva dni ve svém strašném vězení, když se otevřely s velikým hlukem dveře. „Oh, Noirceuile,“ zvolala jsem, poznávajíc svého manžela, „který dobrý bůh vás přivádí ke mně a jak bych vzbudila váš zájem o mé neštěstí?“ „Způsob, jakým jsme spolu žili, milá Julie,“ odvětil Noirceuil „dokud jsme byli sami, nedává mi právo dělat vám vyčitky. Byla jste volná. Smýšleli jsme oba podobně, ale přece jste mi nevěnovala svoji důvěru, což je pochopitelné. Nemyslete si, že vás zbavím řetězů ze soucitu. Jednám jen z egoismu a přisahám vám, že bych ani chvíli neváhal, kdybych měl větší požitek z vašeho oběšení. Ale vaše společnost je mi příjemná. I kdybyste zasluhovala oběšení, je to dostatečný důvod k vaší záchraně. Pojďte za mnou, jste volná.“ Na Julii byla vznesena žaloba, a když stála před soudem, promluvil Noirceuil: „Moji pánové,“ řekl
155
soudcům, „ta slečna nemá v úmyslu skrývat vám jméno zlodějky; právě mi sdělila, že to bylo jedno ze tří děvčat, které je doprovázely k panu Dennemarovi. Promluvte, Julietto, vzpomínáte si na jméno onoho děvčete?“ „Ano, opravdu, můj pane,“ odvětila jsem, chápajíc okamžitě ničemův plán. „Byla to ta nejhezčí, asi 19 let stará, Minetta.“ „To je všechno, co od vás potřebujeme, slečno,“ pravil soudce; „můžete svou výpověď odpřisáhnout?“ „Ale ovšem,“ odvětila jsem, zdvihajíc ruku ke kříži. „Potvrzuji a přisahám,“ mluvila jsem po něm nahlas a přesvědčivě, „a skládám před bohem svědectví, že krádeží u pana Dennemara je vinna Minetta.“ Odešli jsme a rychle vstoupili do kočáru. „Nu, Julietto,“ řekl mi můj milenec, „líbej mne, anděle, ať ochutnám tvé křivopřísežné rty na svých ústech. Ach, chovala jsi se božsky. Minetta bude oběšena, a tak nevinnost zaujme místo hříchu.“ „Ó, Noirceuile, jak tě miluji,“ zvolala jsem, „jsi jediná osoba na světě mně rovná.“ „Musíš si však dát pozor na svoji známost s Duvergierovou. Stýká se jen se zpustlíky, jejichž strašné náklonnosti by tě zničily. Kdyby ses mi byla svěřila se svojí pletkou, byl bych ti opatřil sám deset výnosných dobrodružství, při nichž by nebezpečí bylo mnohem menší, a mohla bys krást podle chuti, neboť nic není prostšího a užitečnějšího ne krádež. Přišla jsi o mnoho, Julietto, neboť pět či šest mých přátel hořelo touhou po tobě a já jsem je odmítl, neznaje tvé názory. Ostatně,“ pokračoval Noirceuil, „bez toho prokletého Lubina bych se byl nic nedozvěděl.
156
Ale jsi pomstěna, andílku, poslali jsme ho totiž včera do vězení, v němž stráví zbytek svého života. Bude též dobře, abys věděla, že za své osvobození vděčíš mému příteli, ministru Saint-Fondovi. Byla bys již zítra oběšena, neboť bylo proti tobě dvacet svědků. Ale i kdyby jich bylo pět set, nemusili bychom se jich báti, neboť náš vliv je nesmírný. Kníže jen žádal popravu jednoho děvčete: nyní je spokojen a my též. Lubin byl i v mých službách, pracoval však špatně a byl velmi drahý; štítil jsem se ho tak, že už jsem ho chtěl dát dávno zavřít. Ministr však tě přece chce vidět, a proto povečeříme dnes společně. Je mimořádně zvrácený a nepotřebuji ti říkat, že svou vděčnost mu musíš osvědčit naprosto slepou poslušností.“ „Dělej se mnou, co chceš náležím ti plně, jsem spokojena s postavením ženy úplně závislé.“ „Ne tak docela,“ odpověděl Noirceuil, „blahobyt, v němž žiješ, tvůj duch a charakter tě úplně zbavují všeho otroctví. Jen manželky a kurvy jsou odvislé. Chci, abys byla paní a otrokyní mých přátel a mou; všem ostatním můžeš vládnout. Ministr mi poručil, abych ti dal tento dopis. Obsahuje poukázku na 1000 tolarů hotově splatných v nemocnici. Nemocní dostanou o trochu polévky méně, na tom nesejde. Máš nyní 25.000 liber roční renty a z toho vidíš, že následky zločinu nejsou vždycky nejhorší. Ach, spáchej zločinů sebe víc, zaručuji ti beztrestnost.“ „Oh, Noirceuile, jak nespravedlivé jsou lidské zákony. Nevinná žabka úpí v žaláři a hříšná Julietta je zahrnuta bohatstvím. Ráda bych si od tebe vyprosila
157
jednu laskavost, Noirceuile. Přítelkyně, která ke mně přivedla Lubina, vzbuzuje ve mně touhu po pomstě a chtěla bych ji potrestat.“ „Jen mi řekni její jméno a adresu a již zítra bude uvězněna.“ Právě jsme se vrátili. „Zde je Julietta,“ řekl Noirceuil a předvedl mne své paní, „byla obětí falešného udání, je však nejpočestnějším děvčetem na světě a prosím vás, paní, abyste jí i nadále prokazovala patřičnou úctu.“ „Nebesa,“ zvolala jsem, když jsem byla opět ve svých komnatách a přemýšlela jsem o svém štěstí, jaký život nyní povedu, „vaše božské pošetilosti, které nazýváte zločinem, budou od nynějška mou jedinou radostí.“ Mé ženy na mne čekaly, aby mi připravily lázeň. Svěží jako růže jsem se objevila večer u ministra. Ujišťovali mne, že jsem krásnější než hvězda, a proklínali darebáky, kteří mne jim na celé dva dni uloupili. Panu de Saint-Fond bylo 50 let. S nespoutaným sklonem k výstřednostem se v něm spojovala ukrutnost a nenucená povýšenost. Uměl znamenitě okrádat Francii; a neváhal vydávati zatykače, i když po tom zatoužilo sebe menší hnutí jeho vášně. Následkem toho úpělo nyní přes 20.000 osob obojího pohlaví a všeho stáří ve vězeních, jimiž je Francie poseta. Přece však z těch 20.000 nebyl ani jediný vinen, jak mne vesele při příležitosti ujišťoval. Večeře se zúčastnil
158
též d‘Albert, první předseda pařížského soudního dvora, což mi řekl Noirceuil až při mém vstupu. Čtyři rozkošná děvčata mimo paní de Noirceuil a mne tvořila serail pro tyto pány. Tato dosud panenská stvoření obstarala Duvergierová. Šest hochů od 15 do 20 let nás obsluhovalo; byli nazí a měli ženský účes; všichni ti zpustlí účastníci večeře mohli svou chlipnost ukojit na čtyřech osobách: na dvou chlapcích a dvou děvčatech. Protože dosud nebyl nikdo přítomen, líbali a objímali mne asi čtvrt hodiny d‘Albert a Saint-Fond. Bavili se a žertovali o mém dobrodružství. „Rozkošná slečinka,“ řekl Noirceuil, „aby vám dokázala vděčnost za svoji záchranu před smrtí, je ochotna bez váhání ukojit vaše žádosti.“ „Máte pravdu, ale přece se mi zdá, že bychom měli víc jednat a míň žvanit. Chcete poznat Juliettiny půvaby než přijdou ostatní?“ „Já ne, řekl d‘Albert, „netoužím vůbec po tête-atête, neumím se při tom chovat. Potřebuji vždycky podporu, a proto dám přednost trpělivému čekání na příchod všech ostatních.“ „Nesouhlasím s tím tak docela,“ odpověděl SaintFond, „a rád bych se chvíli pobavil s Juliettou v koutku tohoto budoáru.“ „Ujistili mne, že budete mým fantastickým výstřednostem po vůli; budou vám možná trochu odporné, rád věřím, ale počítám s vaší vděčností. Víte, co jsem již pro vás učinil, bude toho však ještě více. Jste zlá a pomstychtivá; dobrá, potěšte se tímto.“ Při tom mi podal šest zatykačů, které stačilo jen vyplnit,
159
abych kohokoli mohla zbavit svobody. „Přijměte též tento diamant, má cenu tisíc louisů – jako dík za potěšení, jež mám z vaší známosti. Jen berte, nic mne to nestojí, jsou to státní peníze.“ „Můj pane, vaše dobrota mne již opravdu mate.“ „Ó! Nezůstanu jen při tom! Chtěl bych si vás vzíti k sobě; potřebuji ženu, jako jste vy, všeho schopnou. Chci jí svěřit přípravu jedů.“ „Jakže, můj pane, pracujete i takovými prostředky?“ „Je to nutno, neboť se často musím leckoho zbavit… Nemáte přece předsudků, doufám?“ „Ani v nejmenším; přisahám vám, že se nebojím žádného zločinu, naopak každý mne těší.“ „Ach, dejte mi hubičku! Jste rozkošná. Budiž! Za tento slib se vám zaručuji, že se postarám o vaši naprostou beztrestnost. Jednejte, jak sama uznáte za vhodné; prohlašuji slavnostně, že vás ochráním ve všech zlých příhodách, které vás potkají, musíte mi však hned dokázat, že máte schopnost k povolání, jež jsem vám nabídl. Zde vezměte,“ a podával mi malou krabičku, „posadím dnes vedle vás tu osobu, na níž chci vyzkoušet vaši dovednost. Chovejte se k ní hezky, neboť přetvářka je nutným pláštíkem ničemnosti. Hleďte ji co nejlépe oklamat a po jídle jí vsypte tento prášek do její sklenice. Účinek na sebe nedá dlouho čekat; poznám z toho, jste-li mne hodna. Pak máte své postavení zajištěno.“ „Ó, můj pane,“ odvětila jsem horlivě, „jsem plně k vaší disposici, dejte to sem a uvidíte, jak obratně vše zařídím.“
160
„Rozkošná! Pobavme se nyní trochu, slečno, vaše nevázanost mne velmi dráždí… Dovolte však nejdřív, abych vás upozornil na pravidlo, jehož se musíte držet: Nesmíte nikdy ztratit poníženou úctu, již vyžaduji a jež mi náleží nejen pro mé postavení; v tom ohledu je moje hrdost bezmezná. Nikdy vám nebudu tykat; chovejte se stejně a oslovujte mne vždy „Monseigneur“. Užívejte pokud možno třetí osoby a tvařte se vždy uctivě.“ Když jsem byla nahá, zvolal ničema okouzleně: „Ach, jak krásný zadek! Prosím vás, shýbněte se, ať do něj mohu vstrčit jazyk. Jeho svěžest mne přivádí z míry. Chtěl bych, aby byl hodně zaneřáděn, jeho čistota mne mate. Podívejte se na můj, je plný špíny. Vrhněte se před ním na kolena, vzdejte mu čest, jakou je mu povinen celý svět. Kolik by jich bylo na vašem místě šťastno! Kdyby k nám sestoupili i bohové, i ti by zatoužili po této přízni. Jen líbejte, vstrčte doň hluboko svůj jazyk. Jen žádný odpor, mé dítě!“ Můj hnus byl silný, ale přece jsem jej přemohla, neboť můj zájem toho vyžadoval. Učinila jsem všechno, co ten zpustlík žádal. Líbala jsem jeho varlata, dala jsem se fackovat, mlátit přes ústa, vykálel se mi na krk, plival a močil do obličeje a kopal do zadnice. Na konec jsem mu dovolila, aby mne obdělával až do chvíle vzrušení, po němž mi vystříkl své semeno do úst a poručil mi, abych je spolkla. Učinila jsem to a poslechla jsem slepě všech jeho rozkazů. Saint-Fondovo vystříknutí semene bylo plno síly, chlipnosti a ohně; jeho ztráta byla značná, semeno vřelé, tučné a chutné, jeho vzrušení bylo mocné, přirážení divoké. Krátce, jeho milování bylo mocně
161
intensivní. Měl krásné, pěkně bílé tělo a nejkrásnější zadnici; šourek byl tučný a jeho masitý úd měřil jistě sedm coulů na délku a šest v objemu. Žalud byl nejméně dva couly dlouhý a silnější než prostředek údu; předkožka byla skoro stále stažena. Byl to velký, dobře urostlý muž s ušlechtilým nosem, měl krásně černé oči, čisté zuby a nepáchlo mu z úst. Na konec se mne ptal, zda nemá famósní semeno. „Jako krém,“ odvětila jsem, „neznám většího požitku, než je srkat.“ „Prokáži vám častěji čest, abyste je užila,“ pravil, „a budu-li velmi spokojen, dostane se vám i mého lejna. Nyní však poklekněte, polibte mi nohy a děkujte za dnes vám prokázanou přízeň.“ Poslechla jsem, načež mne Saint-Fond objal s ujištěním, že jsem jej okouzlila. Ručníkem a voňavkou jsem odstranila všechny stopy. Vrátili jsem se do salonu. Čekali nás již; dámy již přišly. Při našem vstupu projevil d‘Albert chuť strávit chvíli s paní de Noirceuil, Henriettou a Lindanou v budoáru. Nemohli jsme pochybovat o druhu jeho zálib, jejichž svědkyní jsem ostatně byla později. Zůstala jsem s Lolottou, Egleou, se čtyřmi chlapci, s ministrem a de Noirceuilem v salonu; pak jsme se dali do našich svinstev. Dvě mladé dívky se pokoušely podráždit SaintFonda stejnými prostředky jako dříve já a také se jim to podařilo. Zatím se dal zpracovávat Noirceuil zezadu a líbal mi při tom zadek. Saint-Fond si hrál s mládeží; po tom se bavili delší dobu mezi čtyřma očima s
162
Noirceuilem. Vrátili se rozpálení. Když se k nám přidala ostatní společnost, zasedli jsme ke stolu. Představte si moje překvapení, když posadili vedle mne paní de Noirceuil a já jsem si vzpomněla na své tajné poslání. „Můj pane,“ ptala jsem se Saint-Fonda, sedícího vedle mne s druhé strany, „je ona tou vyhlédnutou obětí?“ „Zajisté,“ odvětil ministr, „ale zbavte se přece svého strachu. Škodí vám to v mých očích. Ještě jednu takovou malomyslnost a ztratíte pro vždy mou úctu.“ Posadila jsem se. Večeře byla stejně nádherná jako dráždivá. Dámy v neúplných toiletách vystavovaly své vnady ohmatávání nemravných zpustlíků. Brzy se nám hlavy rozpálily tak, že se ženy počaly chvěti. Viděla jsem chlipné pohledy mužů a slyšela jejich nestydatá a sprostá slova. Přece ze všeho jasně vysvítalo dvojí: Že se zájem netočil kolem mé osoby, nýbrž byl soustředěn na paní de Noirceuil, což zviklalo moji jistotu. Putujíc od Saint-Fonda k svému muži, pak zas k d‘Albertovi, byla ubohá Noirceuilová již dosti tvrdě týrána. Její prsa, ruce, stehna i zadek, všechny masité části jejího těla nesly již zřetelné stopy krutosti těch ničemů, když jí Saint-Fond v nejvyšším rozčilení dvanáctkrát udeřil do zadnice a dal jí šest zuřivých poličků do tváře. Pak ji svázal a připevnil její silně roztažené nohy na zem a ruce na stolice. Potom postavili mezi její nohy dvanáct rozžatých svíček, takže plameny olizovaly její pohlaví i zadek. Toto mocné dráždění způsobilo, že
163
krásné rysy ženiny ztrnuly a přijaly výraz chlipné bolesti. Saint-Fond jí při tom svítil do obličeje, jež bedlivě pozoroval. Zatím si dal lízat svůj údu od Lindany a zadnici od Lolotty. Noirceuil se dal obrábět zezadu, a kousaje Henriettin zadek, křičel na svoji paní: „Je velmi sladké umírat takovým způsobem.“ Při tom znásilňoval ještě d‘Albert zezadu jednoho z chlapců, plácaje do zadnice Egleiu. Pobízel Noirceuil, aby ještě více mučil družku svého života. Byla jsem pověřena vrchním vedením; náhle jsem si všimla, že jsou svíčky příliš krátké, než aby mohly naší oběti působit patřičný stupeň bolesti. Postavila jsem tedy světla na stoličku; Noirceuilové výkřiky bolesti, jež se stávaly nesnesitelnými, vynesly mi nejvyšší uznání těch katů. Tu začal Saint-Fond, neovládaje již své smysly, s neslýchanou krutostí svou oběť mučit; přiblížil ubohé trpitelce svíčku k obličeji a spálil ji řasy, dokonce skoro i oči; d‘Albert hned vzal jinou svíčku a spálil jí jednu prsní bradavku a její manžel konečně vlasy. Podivuhodně vzrušena tím zrcadlem, povzbuzovala jsem účastníky a nařídila jsem změnu v mučení. Na moji radu ji natřeli kořalkou a pak zapálili. Byla chvíli celá zahalena plameny. Když oheň dohořel, poskytovala její úplně spálená kůže hnusný obraz. Nemůžete si představit, kolik chvály mi potom vynesla tato příšerná myšlenka. Saint-Fond, podrážděn mou zlotřilostí, opustil ústa Lianina, aby s na mne vrhl zezadu, provázen Lolottou, jež mu nepřestávala lízat zadnici. „Co podnikneme dál?“ ptal se Saint-Fond,
164
pokrývaje má ústa polibky a zavrtávaje mi svůj úd hluboko do těla. „Vymysli si ještě něco, Julietto! Tvé nápady jsou skvostné. Tvé návrhy jsou božské.“ „Je tisícero mučení, jimiž bychom jí mohli posloužit, jedno hroznější druhého.“ Chtěla jsem právě nějaké navrhnout, když se k nám přiblížil Noirceuil a řekl Saint-Fondovi, že jí už musím dát jed, který mám u sebe. Že jinak ztratí potřebnou sílu, abychom mohli plně určit a vychutnat účinku jedu. Zbavili paní pout a předali mi ji. „Drahé, ubohé stvoření,“ řekla jsem a vsypala jsem prášek do sklenice vína, „napijte se, ať se posilníte.“ Ta šílená pila poslušně. Hned mne pustil Noirceuil, jenž mne celou tu dobu narážel zezadu, aby mohl svoji oběť pozorovat hodně zblízka, nechtěje přijít o její smrtelnou křeč. „Musíte zemřít,“ řekl jí, „jste na to připravena?“ „Ano, smrt – jen smrt!“ zvolala nešťastnice. „Je to poslední milost, o niž prosím. Nenechte mne dlouho čekat.“ „Smrt, po které tolik toužíš, bídná kurvo, je již v tvém těle,“ zařval na ni Noirceuil. „Právě jsi ji přijala z rukou Juliettiných. Prokázala nám čest, že tě otrávila.“ „Musíme nyní všechno uspořádat,“ mínil Noirceuil, jenž z křečí své ženy poznal, že ji už nesmíme pouštět z očí. Dal přinésti do středu pokoje koberec, na který položil oběť, kolem níž jsme utvořili kruh. Saint-Fond mě obráběl zezadu a každou rukou třel úd jednoho z chlapců. D‘Albert si dal lízat penis od Henrietty, sám sál úd jednoho chlapce, jednou rukou jej třel druhému chlapci a druhou dráždil Lindanin zadek.
165
Noirceuil zpracovával Egleu zezadu a stejnou proceduru dal provádět sám na sobě. Zároveň lízal úd chlapce a na kolenou si nechal jiným obrábět Lolottu. Začínala krise; byla strašlivá. Sotva si kdo představí strašný účinek jedu. Ubohá paní se svíjela do klubka a trpěla hroznými křečemi. „Nádherné,“ křičel Saint-Fond, narážeje moji zadnici. Trpitelka musila přes svůj odpor – mladíci ji drželi příliš pevně – nabídnouti svůj zadek Saint-Fondovi, jenž do ní hned prudce vrazil svůj úd. Po něm nastoupil d‘Albert, naposled Noirceuil. „Pánové,“ vykřikl, „madame to již nepotřebuje, spíše zpovědníka.“ „Ať jde k ďáblu!“ Toto prokletí ji dorazilo. Vypustila ducha současně s vystříknutím semene tří lumpů za stálého jejich rouhání. „Nuže, drahý příteli,“ řekl Saint-Fond, „má dcera patří vám. Ať požehnají nebesa vašemu spojení, jímž získám opravdu milého zetě vedle jistoty, že mne žena, jež mi dodala tento jed, neoklamala.“ Noirceuil se tiše něco zeptal Saint-Fonda a ten přikývl. Ministr se nyní obrátil na mne: „Julietto, musíte mne zítra navštívit, abych vám důkladně vysvětlil, co jsem dnes jen naznačil. Jsem s vámi velmi spokojen; váš zadek je božský. Pokládám vás za ukrutnou a hodnou zpustlého života; vesměs ctnosti, které mohu potřebovat.“ „Můj pane,“ odvětila jsem, „s vděčností přijímám
166
vaši nabídku.“ Paní de Noirceuil byla pohřbena v zahradě, načež jsme se rozešli. Nepředvídaná náhoda zmařila Noirceuilův sňatek a stejně i záměry ministrovy; nemohla jsem s ním tedy druhého dne mluvit. Král, jsa velmi spokojen se SaintFondem, věnoval mu totiž plně svou důvěru a pověřil ho tajným posláním, takže musil ihned odjeti. Když se vrátil, dostal vysoký řád a 100.000 tolarů ročního platu. V ministrově dopisu Noirceuilovi dostala jsem rozkaz, abych si zařídila skvělé obydlí. Protože jsem současně dostala k tomu prostředky, najala jsem si nádherný palác na Faubourg Saint Honoré. Koupila jsem si čtyři koně a dva velké kočáry; přijala jsem tři lokaje vysokého, majestátního vzrůstu, dále kuchaře, dva kuchtíky, hospodyni, tři panské, předčitatelku, dvě děvčata na hrubší práci a dva kočí. Salony byly opatřeny nádherným nábytkem. Navštívila jsem ministra hned, když se vrátil. Nejdřív jsem mu gratulovala k jeho vyznamenání. „Vidíte mne,“ pravil, „v zenitu slávy. Nikdy nebyl můj vliv mocnější a bohatství větší. Podívejte se na tyto dva klíče. Jeden je od klenotnice, jež je vám k službám, budu-li s vámi spokojen. Druhý od Bastilly. Proviníte-li se proti poslušnosti, čeká vás doživotní žalář.“ „Spolehněte se na svou poníženou otrokyni a buďte si mnou jist.“ „Svěřím vám dvě důležité záležitosti. Mé postavení mne nutí, abych obětoval nesmírné množství lidí. Podle mých rozkazů použijete určitého jedu z této skřínky, v
167
níž jsou všechny druhy. Prudké pro ty, jichž se musím zbavit rychle, zbytek s nálepkou ,Pomalu účinkující jedy‘ je určen těm, jejichž nemoc se musí z důležitých politických důvodů hodně protáhnout, aby na mne nepadlo podezření. Mám žhavou fantasii. Každodenní požitky mi už dávno neposkytují nic nového. Uspořádám tedy ve vašem bytě, ať už s Noirceuilem, nebo s jinými přáteli, dvakrát týdně zábavné večírky, pro něž připravím vždy nejméně tři oběti. Odečteme-li dobu cestování, bude potřebí asi dvou set dívek, které si musíte sama zaopatřit, přece vám však jejich výběr omezím výhradami. Nejošklivější z nich musí být stejně krásná jako jste vy; nesmějí být mladší něž devět a starší než šestnáct let; musí být dosud nedotčené, urozeného původu, šlechtické nebo aspoň velmi bohaté.“ „Ó, pane, chcete obětovat všechny?“ „Zajisté, slečno; vražda je pro mne nejsilnějším dráždidlem, dychtím po krvi, je to má největší vášeň. Mou zásadou však je, abych vás uspokojil za každou cenu.“ „Můj pane,“ odvětila jsem, pozorujíc, že Saint-Fond čeká na odpověď, „pokud jste mne poznal, zrada z mé strany je naprosto vyloučena. Ano, pane, příroda mi propůjčila stejné vášně jako vám…“ „Spočítáme nyní váš majetek. Noirceuil vám dává 10.000 liber renty, ode mne máte 3.000. Sama máte 12.000 liber, to je dohromady 25.000; k tomu přidávám ještě 25.000 na základě naší smlouvy, máte tedy 50.000 liber ročně. Přejděme vedlejší výdělky…“
168
Padla jsem ministru k nohám, abych mu poděkovala za nový důkaz přízně; nechal mne klidně padnout, načež jsem si opět sedla a on pokračoval: „Dovedete si jistě spočítat, že s tak malým příjmem nevystačíte na dvě nákladné orgie týdně. Dostanete tedy ročně na tyto zábavy jeden milion; musíte však je uspořádat velkolepě. Nejvybranější jídla, nejvzácnější vína a nejjemnější zvěřina musí být pro nás připraveny. I při pouhém tête-a-tête bude aspoň padesát chodů. Za každou oběť dostanete 20.000 franků, což není příliš mnoho, jak vás znám. Ještě tedy přídavek 3.000 franků za každou, kterou zabijete vlastnoručně; protože jich bude aspoň 50 do roka, vynese vám to půldruhého milionu franků a k tomu vám přidám ještě 20.000 franků měsíčného platu. Budete mít tedy k disposici šest milionů a 790.000 franků. Na drobná vydání vám přidám 210.000, takže dohromady máte asi sedm milionů. Jste s tím spokojena, Julietto?“ Přemohla jsem se a skryla svou radost, abych ve své hrabivosti získala ještě více. Předhodila jsem ministrovi, že povinnosti mně uložené jsou nejméně stejně těžké, jako příjmy značné; při své touze, abych ho dobře obsloužila, že nebudu šetřit a že je možno, že nesmírné sumy, které mne to bude stát, přesáhnou hodně příjem a mimo to…“ „Tak to mám rád,“ přerušil mne ministr; „ukázala jste také, že dovedete myslit na vlastní prospěch. To se mi líbí a nyní jsem si jist, že budu dobře obsloužen. Dostanete tedy deset milionů ročně. Tento přídavek mne nepřivede z rovnováhy; vím, kde mám brát, aniž bych zmenšil své jmění. Byl bych věru bláznivý státník,
169
abych si nedal své rozkoše platit státem. Bída lidu mi nevadí, jen když mohu ukojit své vášně. Musíme nyní obchod potvrdit,“ pravil ministr, „zde je prozatím malý dárek.“ Při tom mi dal skřínku s 5.000 louisy a s klenoty a s nádhernými šperky. „Vezměte si to zároveň s jedy domů.“ Potom mne odvedl do tajného pokoje, v němž se pojil největší přepych s vybraným vkusem. „Zde jste pouhou kurvou; na venek budete nejurozenější dámou Francie.“ Svlékla jsem se. Saint-Fond, opojen radostí, že konečně našel tak výbornou pomocnici, se překonával ve svém odporném chování. Dal prokazovat svému údu a zadnici božské úcty. Když se vyprázdnil, musila jsem před lejnem vykonat svou pobožnost. Protože byla jeho střeva prázdná, spolykal moje lejno a při každém soustu mne políbil. Pak mne vyprovodil ven a vážně mi řekl: „Odneste si skřínku s sebou a nezapomeňte, že naše ujednání začneme provádět během tří týdnů.“ V určený den přišel Saint-Fond se šedesátiletým mužem, jenž byl velmi oblíben u dvora. Byl to božský večer. Šli jsme do magicky osvětlené besídky utvořené z bezu a růží. Sotva jsme přišli, rozevřela se opona. V ohnivých oblacích se nám zjevily furie, držíce naše tři oběti v poutech. Sestoupily na zem a přivázaly děvčata ke keřům vedle nás. Každý vyslovil,
170
co ho napadlo, a hned přinesly furie žádané. „Opravdu, Saint-Fonde, vaše Julietta je božská a má krásnou zadnici.“ „Zatím ji nechme,“ pravil Saint-Fond, „a zabývejme se zadky těchto furií.“ Na tuto poznámku odkryly všechny tři bohyně, tři nejkrásnější dívky z Paříže, ihned své zadnice a oba zpustlíci je podle chuti líbali, lízali a kousali. Vyrazili jsme nyní všichni společně. Oba ničemové, tři oběti a já. Před malou alejí prohlásil Saint-Fond, že nepůjde dál, dokud neukojí svých chtíčů. Chytil nejmladší děvče a v deseti minutách je zbavil panenství. Zatím jsem dráždila starce, jejž nic nepohnulo. Když mu podali nejmladší dívku, mučil ji ukrutně a já mu při tom sála jeho mužství. Při tom defloroval Saint-Fond druhou, aby konečně starému přenechal nejstarší z dívek. Na otázku, kterou z nich chce zabít, dal stařec nejstarší Saint-Fondovi a uchýlil se s oběma mladšími a příslušnými mučidly stranou. Následovala jsem svého milence s tou, jež měla z jeho rukou přijmout smrt. „Jsi duchaplná,“ řekl, „čím déle tě znám, tím více pociťuji touhu připoutat tě k sobě.“ V té chvíli přistoupila k nám stará žebračka a prosila o almužnu. „Jak sem mohli,“ ptal se Saint-Fond, „vpustit tuto ženu?“ Když však viděl můj úsměv, pochopil hned můj žertík. „Ach, šelmo!“ pravil, „to je skvostné! Copak chcete?“ obrátil se k stařeně. „Běda,“ naříkala nešťastnice, „prosím jen o maličký
171
dárek. Podívejte se jen na mojí bídu a pojďte se mnou.“ S tím vzala ministra za ruku a vedla ho do bídné dřevěné chaty, v níž seděli nahý hoch a dívka na trošce slámy. „Ó, pane, ať jste kdokoliv, řekněte mi jen, prosím vás, znáte-li pana de Saint-Fond?“ „Ano,“ odvětil ministr. „Dal zavřít mého muže a nám vzal to málo, co jsme měli.“ „A nyní, přátelé, uvidíte moji velkou zásluhu: Vypátrala jsem ubohou oběť toho netvora Saint-Fonda a nabízím vám jí k ukojení vaši ukrutnosti.“ „Ha, žebračko!“ vykřikl, probodávaje ženu svými pohledy, „znám ho a také ty mne brzo poznáš. Ano, dal jsem uvěznit jejího nevinného muže a dokonce jsem provedl něco lepšího: je již mrtev. Bohužel, ona sama mi unikla.“ „Jaký zločin jsme spáchali?“ „Nechtěli jste mi prodat kus pole, který ležel v mém obvodu. Dostal jsem jej teprve, když jsem vás zničil – umíráte-li hladem, co na tom?“ „Ale tyto nešťastné děti!“ „Francie jich má deset milionů nad potřebu.“ Při tom srazil děti nohou a křičel: „Jsou to pěkná kvítka!“ Pak chytil chlapce a znásilnil ho odzadu a totéž provedl i s děvčetem. „Stará čarodějnice,“ křičel dál, „ukaž mi svůj zadek! Musím jej vidět, abych byl hotov.“ Stará plakala a vzpírala se. Pomohla jsem však jeho přání splnit. Pak všemožně ztýral nešťastnici a rozdupal hlavy
172
jejím dětem; při tom vystříkal semeno do její zadnice a v té chvíli jí prohnal hlavu kulí. Potom jsme opustili tato místa. „Nuže, můj pane,“ řekla jsem mu při odchodu, „můžete nyní majetku té rodiny nerušeně užívat; dosud to dobře nešlo. Tito lidé si našli protekci a spustili povyk; vím sice, že na takové věci jen pliváte, ale přece jen to bylo nepříjemné. Našla jsem je a vy jste se jich zbavil.“ Okouzlený Saint-Fond mě políbil. „Ach, jak sladký je zločin, Julietto, jak rozkošné má účinky! Nemáš ponětí, jak mne rozpaluje tvé božské chování, jímž mne podporuješ. Můj anděle, mé jediné božství, řekni mi, jak se ti odměním?“ „Vím, že se vám zavděčí, kdo dychtí po penězích; zvětšte tedy obnos mně slíbený!“ „Neobnášel sto tisíc tolarů?“ „Ovšem.“ „Slibuji vám tedy dvojnásob.“ „Jsme nyní u hrobu připraveného pro naše oběti.“ „Ano,“ volal Saint-Fond, hmataje rukama kolem sebe, „ten stařec asi již jednu zabil. Cítím tu mrtvolu.“ „Vynesme ji ven,“ řekla jsem, „ať vidíme, kdo to je… Mrtva není, je to ta nejmladší. Zdá se, že je zadušena, ale ten ničema ji pohřbil za živa. Musíme ji opět oživit a pak si můžeš dopřát potěšení a zabít je obě.“ Skutečně přišla nešťastnice po chvíli k sobě, nemohla nám však říci, co jí starý udělal, když ztratila vědomí. Obě sestry se s pláčem objaly, ale nemilosrdný Saint-Fond jim oznámil, že je zabije obě; hned také přistoupil k provedení svého úmyslu.
173
Nestvůra dokončila vraždu a při ní se vyprázdnila do zadnice nejmladší dívky. Zasypali jsme hrob a šli dále. „Ó! Jaká rozkoš je v ničení,“ řekl mi ten hnusný ničema, „nic nevzpružuje tolik chlipnost. Žádné kouzlo se nevyrovná půvabu takové špatnosti. Kdyby všichni lidé znali tuto rozkoš, byla by země do deseti let vylidněna. Drahá Julietto, z vašich skutků vidím, že milujete zločin stejně jako já.“ Přesvědčila jsem ho, že mne dráždí ještě víc, než jeho. Již se rozednívalo, když se oba zpustlíci chtěli vrátit. V mých pokojích nás čekala bohatá snídaně předložená třemi nahými ženami. Stařec chtěl zůstat se svolením Saint-Fondovým pár hodin v mé posteli. Po nekonečných námahách podařilo se starému pánovi vstrčit svůj úd na okamžik do mé zadnice. Byl však již ochablý, a když se mu nepodařilo vzchopit síly, aby se vyprázdnil, neboť, jak mi řekl, utrpěl při dnešních orgiích dvakrát ztrátu semene, usnul s nosem v mé řiti. Když jsme vstali, dal mi Saint-Fond, okouzlenější než dříve, poukázku na 800.000 franků. Pak oba zpustlíci odešli. Za čtvrt roku mi Saint-Fond oznámil, že musím příštího dne spáchat nový zločin. Ach, uhodli byste, kdo byl vyhlédnutou obětí? Jeho vlastní otec. Šestašedesátiletý stařec; v každém ohledu úctyhodný. Křížil úmysly svého syna, domnívaje se, že mu víc prospěje, podá-li demisi, než kdyby upadl v nemilost. Toto jednání rozčililo Saint-Fonda, a protože měl po
174
otci dědit rentu 300.000 liber, byl rozsudek smrti nad vlastním otcem brzy hotov. Předvídaje, že tento smrtelný hřích mne přece jen trochu zviklá, hleděl svůj čin ospravedlnit: „Je otcovražda zločinem nebo není? Zajisté je možno takový čin spíš omluvit než jiný. Proč bych měl prokazovat svou vděčnost muži, jehož jediná zásluha je, že v záchvatu pohlavního chtíče vyprázdnil své sémě do lůna mé matky? Není nic směšnějšího nad tento bláznivý předsudek. Ale což když svého otce ani neznám? Ptám se nyní, zda mohu jen chvíli váhat?“ „Dobrá,“ odvětila jsem, „ale jak to provedeme?“ „Jako má přítelkyně pozveš starce k diner. Z tvého pozvání musí poznat, že se ti jedná jen o jeho radu. Jistě přijde; odnesou ho nemocného z tvého bytu. Ostatní už obstarám sám. Tady máš poukázku na 200.000 tolarů za státní pokladny. Jsi spokojena?“ „Miluji peníze, ale nechci jich víc než zasluhuji.“ Sjednali jsme ještě několik maličkostí ohledně slavnosti, již si ministr objednal. Na to jsem se radila s Noirceuilem o přípravách. Místo šesti žen pracovalo jich bez přestání dvacetčtyři, jež pomocí stejného počtu pomocnic sháněly potřebné po venkově. „Nelituj žádné cesty, třebas i 30 mil, abys viděla vše na vlastní oči, a ber jen to, co uznáš opravdu za skvostné.“ „Co mi navrhujete, je těžko proveditelné, neboť tyto věci bývají často unášeny.“ „Dobrá, je nutno jich unésti dvacet, aby nám jich deset zbylo.“ „Co však s tím, co nebude přijatelné?“
175
„Ty můžeš prodat svým přátelům, nebo je přenechat kuplířkám. Bude to pro tebe slušný vedlejší výdělek. Dá se na tom získat aspoň 100.000 franků ročně.“ „Dobře, bude-li chtít Saint-Fond za všechny zaplatit; platí však vždy jen za tři.“ „Doporučím mu, aby ti je zaplatil všechny.“ „Bude pak také ještě líp obsloužen.“ Spatřila jsem svého milence až při provedení zločinu, jejž jsem musila jeho jménem spáchat. Dobrý stařec přišel ke mně. Než jsme se odebrali ke stolu, učinila jsem vše možné, abych s ním jeho syna smířila; byla jsem velmi překvapena, že to nebylo ani příliš těžké. Náhle jsem změnila svůj úmysl. Nešlo nyní o smíření, napadlo mě pojednou; neboť kdyby se uskutečnilo, ztratila bych jednak příležitost k zločinu, který již nyní ve mně vzbuzoval chlipné záchvěvy, a k tomu bych ještě přišla o milion a 200.000 franků, které mi byly slíbeny za provedení činu. Dovedu s jedem velmi dobře zacházet. Stařec omdlel, odnesli ho pryč a za tři dny jsem se dozvěděla, že po strašném utrpení zemřel. Sotva byl mrtev, přišel ke mně jeho syn, aby se zúčastnil večírku, který jsme nyní dvakrát týdně pořádali. Špatné počasí nás přimělo zůstat v pokoji. Noirceuil byl jediný host, jenž měl dnes přístup. „Mám pro vás připraveny tři báječně krásné dívky, staré čtrnáct až patnáct let, jež byly uneseny z kláštera hlavního města a stály mne každá 100.000 franků. Můžete s nimi zapomenout na utrpěnou ztrátu,“ řekla
176
jsem, ukazujíc mu je. „Mám svědomí klidné,“ řekl Saint-Fond líbaje mne na ústa, „mohl bych denně spáchat 15 takových zločinů bez nejmenších výčitek svědomí. Jenom mne mrzí, že při tom víc netrpěl.“ „Ale víte, že byl již úplně nakloněn k smíru?“ „Jak by mi byl ten starý ničema na obtíž, kdyby ještě žil! Nenávidím ho i proto, že mu musím vystrojit pohřeb, k čemuž mne nutí nízké předsudky. Nejraději bych jeho mrtvolu hodil psům, celý život mi kazil.“ Spustlík se nyní dal hned o práce a podrobil tři dívky důkladné prohlídce. Ani nejpřísnější kritik mi nemohl to nejmenší vytknouti; krásné postavy, urozenost, zachovalost, dětský věk, nic tu nechybělo. přes to jsem poznala, že nejsou spokojeni, neboť ani jeden z nich se nevzrušil. „Řekněte mi tedy, co vlastně chcete, když vás tyto předměty neuspokojují,“ ptala jsem se, „neboť neznám nic lepšího.“ „Máte úplně pravdu,“ odpověděl Saint-Fond, „ale Noirceuil i já jsme již vyčerpáni. Máme právě za sebou pěkné věci, takže nevím, co by nás ještě mohlo vzkřísit.“ Dvě děvčátka objímala Noirceuila. Jedna lízala jeho úd, což on činil zároveň druhé. Mně bylo uloženo hladit penis vypravujícího, jenž při tom svíral zadek třetí dívky. Vypravoval toto: „Přivedl jsem k umírajícímu otci svou dceru. Byl přítomen též Noirceuil. Spáchal jsem příjemné barbarství tím, že jsem otci řekl, že jeho bolesti jsou mým dílem; že byl na můj rozkaz otráven. Nato jsem
177
provedl před jeho očima se svou dcerou sodomii. Noirceuil si to udělal do mého zadku. Když mne však uličník viděl, jak przním Alexandrinu, nastoupil brzy na mé místo. Pak jsem přikročil k starému poctivci a zneuctil jsem ho tím, že jsem do něj vypustil své semeno. Zatím Noirceuil s údem v konečníku mé dcery skoro ztratil chlipností vědomí. Tonul jsem v rozkoši, jsa zahrnován proklínáním a zlořečením: Spáchal jsem současně otcovraždu, krvesmilství, sodomii i kurevnictví.“ Nyní vzal ten lump jedno z děvčat, a když je důkladně zprznil, žádal, abychom je s Noirceuilem před ním mučili. Trýznění, která jsme si vymýšleli byla hrozná. Zprznění mladého děvčete účinkovalo na SaintFonda podivuhodně; šelma chtěl již skoro vypustit semeno, ale aby ušetřil svých sil, vytáhl opatrně svůj úd z dívčího zadku a vzal si ještě obě zbývající. S úspěchem se zadržel, znásilnil všechny tři zpředu i zezadu a Noirceuilovi nechal již jen opadalé růžičky. K vypuštění semene se mu nabízely má i Noirceuilova zadnice; líbal a lízal je obě. Pak jsme večeřeli; musila jsem posluhovat sama a nahá. Děvčata byla položena břichem na stůl; použili jich jako svícnů, vstrčivše jim do konečníků svíčky. Protože však tyto svíčky byly náhodou příliš krátké a jídlo trvalo dlouho, škvařila se kůže jejich stehen. Tím, že jsme je připoutali ke stolu, vzali jsme jim možnost pohybu; v ústech měly kus bavlny, takže nás jejich bolestné výkřiky nerušily. Tato příhoda pobavila zpustlíky skvěle; ohmatávala jsem je častěji a vždy
178
jsem našla jejich údy v znamenitém stavu. Po večeři jsem své oběti, samozřejmě jen z vypočítavosti, posilnili a oživili. Nevím, proč byl Noirceuil právě tento večer zamilován víc než jindy do mého zadku; nestačil jej dost líbat, mazlit se, lízat a obrábět. Každou chvíli měl úd uvnitř a hned jej vytahoval a dával děvčatům k lízání. Potom se vracel ke mně a neobyčejně silně mne bil do zadku a do beder; šel dokonce tak daleko, že mi třel poštěváček. To všechno mne uvedlo do takového vzrušení, že jsem musela na své přátele dělat neuvěřitelně smilný dojem. Ale jak jsem měla nalézti uspokojení u dvou vyčerpaných děvčat a zemdlených zpustlíků, jimž se už ani nemohl ztopořit. Navrhla jsem jim, aby mne nechali před svýma očima obrábět jedním lokajem. Ale Saint-Fond, opilý vínem a ukrutností, se tomu bránil, že prý má jen choutky dravého zvířete. Musí si pospíšit, aby spolykal předložené čerstvé maso. Vrhl se se strašnou silou na malé zadečky všech tří děvčátek. Se všech stran tekla krev, když se zdvihl jako zuřivec se skleslým údem a trpce si stěžoval, že dnes nenalézá způsobu, aby dal obětem trpět podle své chuti. „Všechno, co si dnes vymýšlím, zůstává daleko za mým úmyslem. Najděte přece něco, aby se ty kurvy tři dni svíjely v nesnesitelných mukách.“ „Budeš však zatím hotov a po zničení iluse je zase osvobodíš.“ „Nemohu Juliettě odpustit,“ řekl Saint-Fond, „že mne tak podceňuje. Mýlíš se, můj anděli, když myslíš,
179
že se má krutost ohřívá jen v plamenech mé vášně. Ha! Chtěl bych, aby cítily můj vztek až za hrob; jsem barbarský až k zuřivosti, když jsem rozdělán, ale po vystříknutí semene je má krutost chladnokrevná. Dokážu ti to,“ pokračoval ten arcilotr. „Udělám si to a budeme pokračovat v mučení těch kurev, až bude můj pytlík prázdný. Uvidíš, budu-li měkčí.“ „Saint-Fonde,“ odvětil Noirceuil, „myslím, že bude nejlépe, když slečnu jednoduše nabodneme na rožeň, a pokud se bude za živa před našima očima opékat, pohoní nám Julietta údy, abychom zalévali tuto pěknou pečínku svým semenem.“ „K čertu,“ vykřikl Saint-Fond, „přisahám vám, že ta, kterou mám v rukou já, bude trpět víc, než si představujete.“ A zlomil svýma svalnatýma rukama její prsty, vykloubil jí všechny údy a víc než tisíckrát ji bodl nožíkem. „Na rožni by trpěla stejně,“ řekla jsem. „To jí také neodpustíme,“ odvětil Saint-Fond, „bude dokonce trpět mnohem víc, až jí ohněm zuhelnatí otevřené rány, než kdyby byla opékána bez poranění.“ Popadla jsem nyní jednu, Noirceuil druhou. Brzo se oběti pekly na pekelném ohni. Noirceuil proklínaje všechny bohy, vyprázdnil se do mé zadnice a já jsem tak dlouho tloukla Saint-Fonda, až se v bestiální rozkoši vystříkal na zuhelnatělá těla tří nešťastných obětí. Pak jsme je hodili do díry a dali jsme se opět do pití. Asi za měsíc mi představil Noirceuil ženu, již mi nabídl za přítelkyni. Vybral si paní de Clairvil znamenitě. Byla velká a krásná jako obrázek, pohled měla
180
ohnivý a těžko k snesení; její velké a hluboké černé oči vzbuzovaly respekt. Celkový vzhled byl majestátní, ústa svěží a smyslná a havranově černé vlasy jí padaly až ke kolenům. Její krásně formovaný nos, ušlechtilé, vznešené čelo, skvělá zahnědlá pleť a silné svaly vzbuzovaly dojem spojení Minerviny postavy s půvabem Venušiným. Tato krásná žena byla již pět let vdovou. Neměla nikdy dětí, neboť se jich štítila. Pyšnila se, že nikdy neprolila slz a že se nikdy nepoddala neštěstí. Za pár dní přišla Clairvilová, jež se do mne ihned prudce zamilovala, aby se mnou mezi čtyřma očima povečeřela. Svěřily jsme se obapolně se svými zálibami a pocity. Ve chvíli vzájemné důvěry se sklonila ke mně. Ležely jsme nedbale na měkkých polštářích v zrcadlovém pokoji. „Není správné, můj anděli,“ řekla líbajíc mne na krk, „že ženy jako jsme my si mají v milostných záležitostech důvěřovat?“ S těmi slovy mě uchvátila a vstrčila mi horký jazyk hluboko do krku. „Oh, Julietto, dovolíš mi, abych se rozehřála na plameni okouzlení, které v tobě vzbudím? Šelmičko, tvá ústa mi odpovídají, tvůj jazyk volá můj a zve jej k chlipnostem.“ „Svlékněme se,“ řekla jsem přítelkyni, „člověk se zahřeje, jen když je nahý. Ha, chtěla bych slyšet, jak ti tluče srdce, až tě rozdělám.“
181
„Jaký nápad,“ řekla, „v tom poznávám tvůj charakter, zbožňuji tě, má Julietto! Dělej, jak uznáš za dobré.“ Svlékly jsme se a pár minut jsme se mlčky zkoumaly. Clairvilová se rozohňovala půvaby, jež mi příroda tak marnotratně propůjčila – a já jsem se nemohla jejích nasytit. Nikdy jsem neviděla krásnějších boků nebo půvabnějšího hrdla. Ty zadní tváře! Bože! To byla přece zadnice Řeky uctívané Venuše! Stále jsem jen líbala její vnady. Má přítelkyně však, jež se mi ochotně poddávala, mi vracela polibky dvojnásob. Konečně mne položila se široce roztaženýma nohama na otoman a řekla: „Ukáži ti, má drahá, že dovedu ženě způsobit potěšení.“ Dva její prsty pracovaly na mém poštěváčku a v zadní díře, zatím co strkala jazyk hluboko do mé pochvy a lačně sála šťávy vyměšované jejím lechtáním. Nikdy v životě jsem nepocítila takového vzrušení. Dvakrát po sobě jsem se vyprázdnila do jejích úst s takovou rozkoší, že jsem se bála zalknutí. Clairvilová změnila, stále stejně chlipná, čtyřikrát svůj způsob, vždy lehce a obratně. Vložila mi do pochvy prst, druhým mi dráždila poštěváček a při tom měla jazyk v mé řiti. A nové výtoky byly plodem božských pohybů tohoto nejchlipnějšího stvoření na světě. „Nu,“ ptala se, když jsem se vzpamatovala, „zdá se ti, že dovedu vzrušit ženu? Jsem zrůdná. Mohu za to,
182
že mi dala příroda chuti, neznámé obyčejným ženám? Neznám nic nesmyslnějšího, než zákon o spojení různých pohlaví, když si mohu opatřit čistější potěšení.“ „Obdivuhodná ženo, znáš-li můj poměr k ministrovi, můžeš si představit, že nemám o mnoho lepší mravní zásady.“ „Zajisté,“ odvětila, „vím, co všechno děláš pro SaintFonda; znám se s ním a s Noirceuilem již dávno. Jak bych neznala také všechny výstřednosti, jimž se oddávají? Sloužíš jim a chválím tě za to; kdybych musila, jednala bych stejně. Vím však též, že jsi pro druhé udělala mnoho, ale málo, velmi málo pro sebe, neboť dvě či tři krádeže nejsou žádným hrdinstvím a musíš se ještě mnoho učit. Potřebuji tolik příprav, abych se vzrušila, tolik nestvůrných myšlenek a neřestí, abych byla hotova, že ti moje zvyky budou odporné a mé potřeby tě unaví.“ Pak se jí zablesklo v očích a rty jí zvlhly chlipností, když se mne chtivě ptala: „Máš tu ženy? Jsou neřestné? Krása je vedlejší, stačí mi tvoje půvaby. Přeji si však, aby byly řádně nestydaté, chlipné a silné, aby strašně klely a aby sem přišly nahé. Kolik mi můžeš nabídnout takových žen?“ „Mám po ruce jen čtyři, které nutně potřebuji,“ řekla jsem. „To je věru málo. Při svém bohatství jich máš mít denně aspoň dvacet k disposici a týdně je měnit. Nuže zavolej sem ty čtyři a dej přinést metly, chceš-li vidět, jak budu hotova.“ „Metly? Jsi zvyklá na bičování, má milá?“ „Ovšem, až do krve. A totéž dám udělat i sama
183
sobě. Neznám skvělejšího požitku! Nikdo dnes nepochybuje, že pasivní flagelanství je nejsilnějším prostředkem k získání nových sil u těch, kdož nadmíru užívali. Tento postup vyvolává v ochablém organismu mocný otřes, rozplameňuje chlipné podráždění a má za následek neobyčejně mohutný výtok. Pocit bodavé bolesti na zešlehaných částech těla způsobuje rychlý oběh krve, oživuje ducha a mimořádně rozpaluje pohlavní orgány. Konečně umožňuje i proti vůli přírody dokončiti akt uspokojení a rozmnožuje radost z neřesti až za její hranice.“ Čtyři ženy vstoupily; byly podle přání mé přítelkyně nahé a pohled na ně budil největší smyslnost. Nejstarší nebylo ještě osmnáct let, nejmladší sotva patnáct. Měly neobyčejně krásné postavy. „Nejsou zlé,“ řekla Clairvil, pozorujíc je povrchně. Vzala od každé z nich svazek metel a postavila je vedle sebe. „Pojďte sem,“ řekla nejmladší, „ano, ano, jen blíže a omluvte se za svoji včerejší hloupost.“ „Ale, madame, přece jsem žádnou neprovedla.“ Clairvilová odpověděla mocným políčkem. „Řekla jsem vám, že jste provedla hloupost, a poroučím vám, abyste na kolenou prosila za odpuštění.“ „Nuže, dobře, paní,“ řeklo děvče, vyhovujíc jí poslušně, „prosím vás zaň pokorně.“ „Odpustím vám, ale dříve budete potrestána; vstaňte a ukažte mi laskavě své zadní tváře!“ Clairvilová je nejdříve lehce pohladila dlaní; potom však udeřila tak silně, že bylo znát stopy všech pěti
184
prstů. Po tvářích ubohého děvčátka začly stékat slzy, neboť bylo v tomto ohledu nezkušené a takové přijetí se ho bolestně dotklo. Clairvilová ji pozorovala a políbila jí oči plné slzí. Její oči však se leskly rozkoší – dech se jí zarážel a v krásném hrdle jí škubalo. Pak vstrčila svůj jazyk do dívčiných ústa a dlouho ji líbala, načež ji udeřila znovu a ještě silněji. „Jste malá kurvička,“ vysvětlila jí, „viděla jsem vás včera, jak jste honila mužské údy. Nestrpím, abyste se tak nemravně chovala.“ „Ujišťuji vás, paní…“ „Již je dobře, nevymlouvejte se, darebo!“ přerušila ji Clairvilová a zasadila ji prudkou ránu pěstí do boků. „Ať je vinna nebo ne, ztýrám ji stejně; musí mne pobavit. Takové ničemné stvoření je sotva dobré pro zábavu ženy mého druhu.“ S těmi slovy hrábla Clairvilová své oběti tak prudce pod žebra, že z ní vyrazila výkřik bolesti. Ale potlačila jej hned v začátku tím, že jí dala zavázat ústa. Se zuřivostí vykřikovala špinavá pustá slova a nejsprostší nadávky plynuly z jejích nečistých rtů. Pak položila svou oběť na pohovku, pozorovala chlipně její zadnici, jejíž tváře trochu roztáhla a mezi ně vstrčila jazyk. Pak přešla na boky a na čtyřech místech ji kousla; děvče to nevydrželo bez škubání a bez skoků, které moji přítelkyni znamenitě bavily a pohnuly ji k zlému úsměvu, který jistě pocházel spíš z krutosti než z radosti. „Nyní budeš, ty zkurvená šelmo, zbičována. Ano, hergotsakrament, zpráskám tě důkladně a chtěla bych jen, aby každá má rána zanechala na tvém zadku
185
nesmazatelné stopy.“ Pak vzala svazek prutů, přinutila dívku vstát, objala její tělo levou rukou, přitiskla jí kolena k břichu a zvedla tak zadek do příslušné výšky; chvíli jej pozorovala a pak začala pravou rukou tlouci. Bez přípravy jí vpálila nemilosrdně 25 ran, jež tuto svěží růžovou zadnici tak zřídily, že na ní nebylo místečka bez pruhů. Pak zavolala ostatní tři ženy, dala si od nich strkat jazyk do úst a poručila jim, aby ji při líbání hodně tloukly do zadku, aby jí třely zadní otvor a mačkaly přední. Po třech děvčatech přišla jsem na řadu já. Chovala jsem se stejně: zlehčovala jsem trest, jímž obdařila svou oběť, a rozohnila jsem její chlipný vztek lživými žalobami na její oběti. Když jsem ji líbala, žádala mne, abych jí vyprázdnila pochvu do úst, načež celý výtok spolkla. Pak se dala znovu do práce a tloukla ji dvojnásobně a výprask opakovala ještě po třetí. Zadnice děvčete byla pokryta krví; poručila třem ostatním, aby ji srkaly a pak vyplily jí do úst. Musila jsem se od ní dát líbat, při čemž zase tuto krev přenášela do mých úst. „Julietto,“ pravila, „dostávám horečku. Upozorňuji tě, že ostatní tři zpráskám ještě víc.“ Pustila maličkou a dala si od ní trochu lízat pochvu a řiť. „Kupředu, mrcho!“ řekla pak druhé, starší dívce. Tato však, rozčilena zkušeností své kamarádky, neposlechla a ucouvla. Clairvilová neměla právě útlocitu. Přitáhla ji k sobě násilím a ze všech sil ji zfackovala. Děvče se dalo do pláče. „Dobře,“ řekla Clairvilová, „to mám právě ráda.“
186
Protože mělo toto šestnáctileté stvoření nádherná ňadra, rvala mu je, až začalo křičet. „Dále,“ řekla nadávajíc, „ukažte mi zadnici!“ Zdála se jí tak nádhernou, že před výpraskem zvolala: „Ach, jak svěží zadek! Ta krása mne nutí k novému uctění.“ Sklonila se, políbila ji, lízala řiť, načež děvče otočila, podrobila stejné proceduře jeho poštěváček a zase se vrátila k zadku. „K čertu!“ křičela, „jsem rozčilena na nejvyšší stupeň, ta kurvička má nejkrásnější zadek, jaký jsem kdy viděla.“ Pak vzala metlu a chystala se k výprasku. Levicí, jíž dívku objímala, roztáhla jí zadní tváře, aby rány dopadaly na nejcitlivější části řiti a okolí; brzy byla tato část zalita krví. Při tom žádala, aby byla celou tu dobu líbána a hlazena po zadnici. Vyplnila jsem s třemi ostatními její přání. Dívky jako bakchantky, ba krásnější než Venuše nechala si Clairvilová postavit vedle sebe, aby mohla porovnávati jejich zadky. „Julietto,“ ptala se mne, „mám tě také zpráskat?“ „Zajisté,“ odpověděla jsem, „jak si můžeš myslet, že bych nechtěla stejně jako ty vydráždit svou rozkoš k nejvyšším hranicím?“ „Nuže, dobrá,“ řekla mi, „vyšplhej se na záda té nejmladší; zatím co tě budu bít, uposlechnou ostatní mých předpisů.“ „Vezměte metly; nejdřív nejslabší, pak přijdou na řadu ostatní.“ „Musíte si kleknout před mým zadkem, zbožňovat a líbati jej, pak mi roztáhnete zadní tváře a vsunete jazyk hluboko do řiti, při čemž položíte prsty na můj poštěváček. Pak vstanete a za stálého nadávání a
187
proklínání mi vysázíte bez přerušení 200 ran. Rozuměly mi i druhé dvě? Učiníte stejně jako ona. Nuže, začněme!“ Clairvilová týrala zadek děvčete, na jehož ramenou jsem seděla; zároveň mne ze všech sil tloukla. Ostatní její rozkazy byly přesně provedeny. Protože ta tribadka nechtěla nic nechat zahálet, líbala na ústa vždy to děvče, které ji právě přestalo tlouci. Když se na mém zadku ukázaly stopy jejích ran, lačně je líbala a lízala. Jakmile však dostala určený počet ran, změnila polohu. Osmnáctileté děvče si před ní kleklo, Clairvilová opřela její ohanbí o obličej druhé a třela její stydké pysky a klitoris o ústa, nos a oči druhé. Jedno děvče si postavila napravo, druhé nalevo. Musily mou přítelkyni silně tlouci a ona s metlou v každé ruce jim současně výprask oplácela. Sedíc jezdecky na lebce oné, jíž lízala rodidla, nabídla jsem jí svá k disposici. Nyní byla tribadka ukojena s takovými výkřiky, křečemi a blasfemiemi, které ji charakterisovaly jako nejchlipnější a nejspustlejší stvoření. Její svěží obličej byl zalit výtoky. „Kupředu, u ďábla!“ křičela, aniž by si dopřála času k oddechu. „Neodpočívám nikdy, jsem-li hotova; sekejte mne, lízejte mne, kurvy, a vzrušte mne co nejvíce!“ Osmnáctiletá dívka si lehla na otoman a já si jí sedla na obličej, Clairvilová zas na můj. Lízala mne a já ji činila totéž. Stojíc nade mnou, dala si nejmladší lízat zadnici od Clairvilové, jíž zas jiná narážela zezadu godemiché. Nejmenší jí dráždila poštěváček a nastrkovala ohanbí Clairvilové, jež jí činila totéž.
188
„Julietto,“ řekla mi za několik minut, „říkám ti, že jen fantastické myšlenky na mne účinkují; zejména silné nadávky budí mou obrazotvornost. Ale tvé holky jsou tiché.“ Tím mne přivedla v rozpaky: Tato děvčata pocházela z lepších měšťanských rodin; prováděla sice se mnou svinstva, ale neuměla tak mluvit, jak si přála Clairvilová. Snažily se, ale přece jsem musila vypomáhat nejpustšími urážkami nejvyššího stvoření. To se jí velmi líbilo, ač v jsoucnost boží nevěřila stejně jako já. Na to mne v lízání vystřídala dívka, jež jí třela poštěváček. Tribadka byla velmi rozrušena, ale nedosáhla ničeho, takže se polohy musily změnit ještě jednou. Nikdy jsem neviděla nic krásnějšího a vášnivějšího nad tuto božskou ženu v této nové situaci. Kdo by chtěl vymalovat samu bohyni chlipnosti, nenašel by lepšího modelu. Padla mi okolo krku a čtvrt hodiny mne skoro škrtila a pak mi ukázala svůj zadek. Byl šarlatově rudý a nápadně kontrastoval s oslňující bělostí její pleti. „Ach, hergotsakrament,“ řekla plna vnitřního žáru. „Jak jsem rozčilena. Julietto, v tomto stavu bych byla všeho schopna. Není zločinu, po kterém bych nyní netoužila. Ó, má nejdražší, ty moje kurvo, má drahá tribadko, ty, již nekonečně miluji a v jejímž náručí bych chtěla být ukojena! Musíš přiznat, že nic nepudí k strašným zločinům tak jako klid, beztrestnost, bohatství a zdraví. Vzpomeň mi ještě na nějaký zločin, ať jej před tebou uskutečním! Spáchejme nějakou ničemnost, prosím tě o to!“
189
Když jsem viděla, že nejmladší ji nejvíc dráždí, že jí stále líbá ústa, zadek i přirození, ptala jsem se jí tiše, nechce-li si ji vzít.“ „Ne,“ odvětila, „to by mne neuspokojilo. Ráda ženu mučím a bičuji, ale pokud se týká úplného zničení – ty mi rozumíš – k tomu potřebuji muže. Mužové mne více dráždí ke krutosti. Nemůžeš si představit, jak ráda bych nyní zabila nějakého muže. Oh, bože! Jaká muka bych mu dala vytrpět! Jak tajuplně bych jej usmrtila! Skončeme nyní zábavu nějakým svinstvem, když nemůžeme spáchat zločin.“ Přesně a s potřebnou nestydatostí provedené akty ji konečně vyčerpaly; vykoupala se v růžové vodě. Osušily ji a ve velmi neslušném negligé jsme společně povečeřely. Clairvilová bizarně a nadmíru hltala jídlo a brala si jen drůbež a zvěřinu, jež musila být vykloubena a připravena v nemožných tvarech. Obyčejné stravy se ani nedotkla. Nejraději pila ledovou vodu s cukrem, nikdy víno, zato však hodně likérů a kávy. Jedla enormně mnoho. Nevynechala jediný z padesáti chodů. Protože jsem znala již její chuti, bylo vše patřičně připraveno a spolykala toho neuvěřitelné množství. Tato rozkošná žena ráda prokazovala své záliby v jídle a pohnula mne k stejné stravě, jen vína jsem nenechala. Vždycky mi chutnalo a zůstanu mu asi po celý život věrná. Během večeře jsem se Clairvilové přiznala, že jsem byla její orgií opravdu překvapena. „To nic není! Jen jsem to trochu naznačila, v jakých
190
zvrácenostech si libuji! Chtěla bych provésti společně s tebou něco neslýchaného. Vymohu ti přijetí do společnosti, jejíž jsem členkou, a v níž jdou obscénnosti do zcela jiných rozměrů. Tam musí přivésti každý muž svou ženu, bratr sestru, otec dceru, mládenec svou přítelkyni a milenec milenku. Všichni se shromáždí ve velkém salonu a každý si vybere společníka podle libosti. Nemáme předpisů mimo svá přání. Čím bláznivěji se chováme, tím jsme šťastnější.“ „Ó, drahá přítelkyně,“ řekla jsem, vrhajíc se jí do náručí, „hořím touhou, abych byla přijata mezi vás.“ „Ano, ale budeš toho hodna? Přijímací zkoušky jsou strašné.“ „Můžeš o mně pochybovat? Bojíš se, že bych váhala po všem tom, co jsem již provedla ve společnosti Noirceuilově a Saint-Fondově?“ „Nu, dobrá, slibuji ti, že budeš přijata.“ Měla jsem takovou radost, že jsem nechtěla Clairvilovou pustit bez přísahy. Přísaha byla zpečetěna výtokem po spáření, jež se mnou provedla a na něž si dala svítit třemi lokaji. „Vidíš, jak si člověk zvykne cynismu; tak daleko musíš jít, aby byla hodna naší společnosti.“ Okouzleny jsme se rozloučily a smluvily jsme si brzkou schůzku. Za několik dní jsem již nedovedla odolati touze po zločinu. Rozhodla jsem se tedy k činu, který by byl důstojný mého každodenního vyučování. Chtějíc zároveň vyzkoušet svou odvahu i ukrutnost,
191
oblékla jsem se jako muž a šla jsem s dvěma pistolemi do odlehlé uličky, abych přepadla, zabila a oloupila prvního, kdo mi přijde pod ruku, a to jen pro své potěšení. Opřena o zeď, byla jsem vzrušena neklidem, vyvolaným nesmírnou vášní, jež je přirozeným podkladem rozkoše ze zločinu. Číhala jsem… Každý šustot oživil mé čekání. Při nejmenším pohybu jsem již viděla svou oběť, když jsem náhle zaslechla bědování. Spěchala jsem po hlase. Blížíc se rozeznávala jsem žaloby. Napříč přede dveřmi ležela chudá žena a vzdychala. „Kdo jste,“ ptala jsem se, přistupujíc k ní. „Nejnešťastnější z žen,“ odvětila mi plačky. „Usmrtíte-li mne, prokážete mi velkou službu.“ „Proč jste nešťastná?“ „Je to strašné,“ řekla žena, zvedla se a ukázala mi v matném světle hezkou a zajímavou tvář. „Již osm dní jsme bez práce. Nemůžeme zaplatit nepatrné nájemné ze světnice a měsíční stravné za naše dítě. Odvezli nebožáka do nemocnice a muže mi zavřeli. A jen mi zlostně vynadali. Vidíte mne na prahu domu, který mně dříve patřil. Za lepších časů jsem pomáhala chudým, pomozte nyní mně!“ Při těch slovech se mi zablýsklo v očích. „Saperlot,“ řekla jsem si, „to je příležitost spáchat hnusný zločin!“ Proto jsem řekla ženě: „Vidíš, že jsem mužem a rád bych se potěšil tvým
192
tělem.“ „Pane, což neštěstí a bolest vzbuzuje touhy?“ „To mne právě rozpaluje – pospěš si tedy!“ Vzala jsem ji za ruku a přinutila ji, aby byla povolná mému ohmatávání. Nikdo by netušil, co jsem našla pod jejími šaty; pevné svaly a bělostnou pleť. „Lechtej mne,“ řekla jsem jí, strkajíc si její ruku do přirození, „jsem žena, jež touží je po stejném pohlaví a chci se s tebou potěšit.“ „Oh, nebesa – nechte mne. Chvěji se při vašem nečistém skutku. Nepokořujte mne tak!“ Chtěla utéci, ale chytla jsem ji za vlasy a nasadila jsem ji ústí pistole na spánky. „Ty kurvo,“ řekla jsem, „jdi do pekla a hlas se tam jako zkušební kus Juliettin!“ Válela se ve vlastní krvi. Můj nervový systém byl tak rozrušen, že jsem po tomto činu byla docela zalita výtokem. Po výstřelu otevřelo se několik oken, což mne přinutilo myslet na svoji bezpečnost. Se všech stran se sbíhala stráž. Byla sotva půlnoc, když mne zatkli. Našli u mne pistole, takže nemohli o své kořisti pochybovat. Ptali se, kdo jsem. „Odpovím vám až v přítomnosti ministrově,“ řekla jsem drze. „Odveďte mne do paláce Saint-Fondova.“ Biřicové, překvapeni mým pohlavím, neodvážili se odporovat. Byla jsem spoutána a chvěla jsem se rozkoší. Tyto náramky jsou skvostné, dostaneme-li je za zločin spáchaný radostně.
193
Saint-Fond ještě nespal, a tak jsem byla před něj předvedena. „Dobrá,“ řekl biřicům, „budete oběšeni za to, že jste sem tuto dámu nepřinesli. Splňte svoji další povinnost. Co se stane potom, je tajemství, které nemohu prozradit.“ Mezi čtyřma očima jsem vše vyprávěla svému milenci, z čehož se mu ztopořil úd. Ptal se mne, zda jsem u té ženy pozorovala křeče, když padla. „Neměla jsem k tomu dost času,“ odpověděla jsem. „To je nepříjemné, když se člověk nemůže pást na své oběti.“ Jak jsem pravila, vyprávění vzrušilo Saint-Fonda a můj mužský úbor ho okouzlil. Vzal mne do svého boudoiru. Objevil se komorník. Saint-Fond mi rozepjal chlipně kalhoty a nechal jím pevně zplácat mou zadnici. Zároveň třel sluhův penis a mou dírku. Pak do ní zavedl svůj pyj a obráběl mne zezadu, zatím co jsem musila lízat sluhův úd, až se postavil tak, že mohl vniknout do ministrova zadku. Po této proceduře mi Saint-Fond řekl, že se vystříkal lépe než jindy a že by má zadnice zasloužila vyznamenání. „Ten, jenž mně obráběl a jemuž si lízala ocas, je s tebou rovnocenný,“ řekl ministr, „a je vyslovený zločinec. Už jsem ho nejmíň šestkrát zachránil od šibenice. Tady máš odměnu za svůj zločin, který jsi spáchala na vlastní pěst. Kočár na tebe čeká, vrať se domů. Zítra odjeď na panství Sceaux, které jsem pro tebe koupil. Vezmi s sebou jen málo lidí. Čtyři své ženy, a to jen ty nejhezčí, kuchyň, služebnictvo a tři děvčata,
194
určená pro příští večírek.“ Vzdálila jsem se, spokojena s výsledkem svého zločinu. Druhého dne jsem odjela, kam mně ministr určil. Sotva jsem se na odlehlém panství zařídila, oznámili mi příchod statného cizince, jenž se mnou chtěl mluvit jménem ministrovým. Poručila jsem ho ihned přivésti; pak jsem otevřela jím doručený dopis. Byl v něm rozkaz: „Vaše služebnictvo ať se ihned zmocní doručitele dopisu a zamkne ho do připravené cely. Ručíte mi zaň svým životem. Za ním přijde jeho žena a dcera; naložíte s nimi stejně. Neopomiňte dát provést mé rozkazy se svědomitou přesností. Použijte vší své falešnosti a krutosti. Adieu…“ „Můj pane,“ řekla jsem hned doručiteli dopisu, aniž bych dala na sobě něco znát, „patříte bezpochyby k ministrovým přátelům?“ „Již dlouho zahrnuje mne a mou rodinu důkazy své přízně.“ „Vidím to z jeho dopisu, dovolte mi, abych svým lidem nařídila, aby vás přijali podle jeho přání.“ Nabídla jsem mu křeslo a zmizela jsem. Moji lidé, spíš otroci než sluhové, se ihned opatřili provazy a vrátili se se mnou do pokoje. „Odveďte pána do pokoje, který mu určil ministr!“ rozkázala jsem jim. Chlapi se na nešťastníka vrhli a odvlekli ho do odporného vězení. „Ó, paní, jaká je to zrada, jaká hanebnost!“ křičela nešťastná oběť mé a Saint-Fondovy falešnosti. Přece však – tvrdá a neoblomná vůči jeho nářku –
195
jsem slepě uposlechla rozkazů ministrových, aniž bych mu odpověděla na jedinou z otázek, jimiž mne zahrnoval. Sotva jsem se vrátila do salonu, přijel nad dvůr kočár. Byla v něm nešťastníkova žena a dcera, jež mi doručily, nic netušíce, dopisy stejného obsahu. „Oh, Saint-Fonde,“ řekla jsem si, když jsem spatřila obě ženy, krásu sotva 36 let staré matky a půvab a sličnost nejvýše šestnáctileté dcery, „ach, Saint-Fonde, není podkladem tohoto ministerského činu ničemná chlipnost? Nedopadne na tvoje neřesti v tomto případě nebo později pomsta národa?“ Sotva bych vám dovedla popsat křik a slzy obou nešťastnic, když byly surově vlečeny do svých cel. Ale zůstala jsem stejně nepřístupná pláči ženy a dcery, jako otcovu, chovala jsem se stejně přísně a neměla jsem tak dlouho klidu, dokud jsem neměla v kapse klíč od vězení těchto důležitých vězňů. Přemýšlejíc o jejich osudu, domnívala jsem se, že jde o něco jiného, než o zatčení, protože provedení rozsudku smrti bylo mojí věcí a neměla jsem žádných zpráv. Tu mi byla ohlášena čtvrtá osoba. „Přijměte tohoto muže zvlášť roztomile,“ psal mi Saint-Fond; „je to hlavní osoba krvavé hry, kterou zítra provedeme. Krátce, je to nanteský kat, jenž přišel na můj rozkaz, aby provedl rozsudek nad osobami, které máte pod zámkem. Protože jsem nucen pod ztrátou svého místa přinésti tyto tři hlavy pozítří králi, pochopíte, že bych si je nejraději vzal sám na starost, kdyby Jeho veličenstvo nehořelo touhou přijmout tyto hlavy z rukou katových.
196
Nezná důvody, proč byl k vám poslán. Poučte ho, ale neukazujte mu oběti. Přijedu zítra ráno. Zacházejte se zatčenými, zvláště se ženami, velmi přísně. Dostanou jen tvrdý chléb s vodou a žádné světlo.“ „Můj pane,“ řekla jsem tomu muži, „je čas k jídlu; potom si pohovoříme.“ Delcourovi bylo 28 let. Měl krásný vzhled, jehož zevnějšek i detaily mi pomátly hlavu. Pozornosti, jež jsem mu prokazovala, byly srdečné. Po obědě jsme se příjemně škádlili. Delcour brzo dokázal, že má námaha není bezvýsledná. Jeho přiléhavé kalhoty se ku podivu nadmuly, že jsem se již nedovedla udržet. „Saperlot,“ řekla jsem mu, „podívejme se, miláčku, co to tu vlastně máš? Tvůj mohutný úd mne rozpaluje, chtěla bych, abys mi to udělal.“ Jakmile vytáhl své znamenité nářadí na denní světlo, začala jsem mu je podle svého zvyku lízat. Sotva jsem je však udržela v ústech. Delcour zaútočil do mého ohanbí a za dvě vteřiny jsme byli hotovi. „Hergot,“ vykřikl, „to šlo příliš rychle; napravím tu chybu ihned.“ Protože mne obsloužil teprve jednou, položil mne na lehátko a obráběl mne tuhým údem, jaký se najde zřídka. V celém životě jsem nebyla tak uspokojena. Saint-Fond přišel druhého den v poledne; své služebnictvo a kočár poslal domů a hned se odebral ke mně do salonu. Trochu zneklidněna, jak se bude dívat na mou malou hloupost s Delcourem, doznala jsem mu vše. „Julietto,“ řekl mi, „spráskal bych vás, kdybych vám nebyl dal slovo, že schvaluji všechny vaše výstřelky; co
197
jste si dovolila, není nic tak zvláštního. Neprovedla jste nic zlého, než že jste důvěřovala Delcourovi, jenž je schopen indiskretnosti. Sloužil mi dvě léta jako hoch. Byl synem popravčího; tato myšlenka mne rozohňovala. Když jsem se ho nasytil, odevzdal jsem ho pařížskému katovi, u něhož zůstal jako pomocník až do smrti svého otce. Nyní zaujímá jeho místo. Má ducha, ale je příliš výstřední.“ „Obejmi mne, drahý příteli,“ řekla jsem vrhajíc se mu do náručí; „jsi mým bohem a u tvých nohou chci žít věčně.“ „A propos,“ řekl mi Saint-Fond, když jsme vstali a posadili se na pohovku, „zapomněl jsem ti říci; že mne král miluje víc než dříve; dokázal mi znovu svou přízeň. Dělalo mu starost, že mám mnoho dluhů a daroval mi proto dva miliony; dám ti z nich polovinu. Drž se stále mých zásad a služ mi stále dobře; pozvednu tě k nejvyššímu postavení. Chci, abys byla mou otrokyní a zároveň bohyní ostatních. Nic mne tolik nedráždí, jako tato myšlenka. Julietto, dnes provedeme něco hrozného, že ano, můj anděle!“ „Hrozné ukrutnosti!“ Líbal mne na ústa a při tom mi dole třel poštěváček. Líbala jsem ho bez přestání. Těžíc z jeho opojení a dobré nálady, dala jsem mu podepsat zatykač na Elvířina otce, jenž mi ji chtěl odvésti, a dobyla jsem ještě několik důkazů jeho přízně, z nichž mi každý vynesl pět až šest tisíc franků. Saint-Fond se probudil asi v pět hodin. V saloně bylo vše připraveno podle mého rozkazu. V pravé části skupiny stála tři děvčata určená pro orgie, nahá,
198
ozdobená jen růžovými věnci – všechna byla urozená a krásná. Byla unesena z kláštera. První, Louise, bylo 16 let. Bylo to neobyčejně zajímavá blondýnka. Druhá se jmenovala Helena, byla stará 15 let. Měla elegantní tajli, kaštanové vlasy, oči a ústa jako bohyně lásky a byla by z nich nejhezčí, kdyby ji nebyla předčila třetí, Fulvia. S touto skupinou kontrastovala nešťastná rodina, rovněž nahá, ale pokrytá černým flórem. Otec s matkou si leželi v náručí. U jejich nohou seděla rozkošná Julie. Nahé údy měla spoutány řetězy, jež ji zraňovaly. Její levý prs byl úplně rozedřen. Mezi nohama paní de Cloris byl jiný řetěz, jenž dráždil její stydké části. Delcour, kterého jsem oblékla do odporného kostymu démona a jenž byl opatřen nutnými nástroji k popravě, držel konce řetězů a občas jimi trhal a rozdíral části jimi ovinuté. Čtyři mé služky stály jako Venuše Kalipygos a obracely zadky k Saint-Fondovi. Měly na sobě jen bílé a hnědé závoje. „To je božské,“ řekl Saint-Fond, když se probudil, „na tom všem poznávám ducha a fantasii Juliettinu.“ „Ať mi předvedou obviněné,“ pokračoval; lízal při tom úd Montalmův a svíral krásnou zadnici Palmiřinu. Skupina, vedena Delcourem, se přiblížila. „Jste všichni tři obžalováni z velkého zločinu,“ pravil ministr, „mám od královny tajný rozkaz vás ihned popravit.“ „Tento rozkaz je nesprávný,“ odpověděl Cloris, „já i moje rodina jsme nevinni – a ty to dobře víš, ničemo.“
199
„Ano, vím to dobře; jsme-li opravdu vinni, pak ať jsme souzeni a ne vydáni na pospas chlipné krutosti tygra, jenž nás mučí jen pro ukojení svých nečistých vášní.“ „Delcoure,“ zvolal Saint-Fond, „přitáhněte mu řetěz.“ Silným trhnutím katovým se natrhlo ohanbí ženino, dceřin prs a otcovo stehno, až prýštila krev. „Příliš jste přestoupili zákon,“ pokračoval SaintFond, „jehož se dovoláváte, než aby vás nyní mohl ochránit. Připravte se na smrt.“ „Zabiji ho vlastnoručně,“ řekl Delcourovi, „chci se nasytit jeho krve.“ Pak se pustil do zatčené ženy. „Ach, můj pane,“ naříkala ta ubožačka, „čím jsme si zasloužili tak barbarské zacházení?“ Nejdřív rozvázali paní de Cloris a předvedli mu ji. „Ty kurvo, pamatuješ se, jak jsi byla vůči mně upejpavá?“ Dnes tě užiji stejně, má drahá!“ Brutálně ohmatával její vnady. Obráběl ji zepředu před jejím manželem, jemuž lízal při tom úd. Hrabal se s rozkoší v prsech nešťastnice a rozohňoval se na ní zuřivě. Rval a kousal ji, až tekla krev. Na můj rozkaz byl Cloris přivázán na pohovku s roztaženými stehny. „Delcoure, dejte mu provaz okolo krku, a kdyby se bránil, přitáhněte, až pojde!“ Pozorovala jsem ho a řídila jsem celý obřad. Nešťastník ani nepromluvil. Po jeho levé straně byla ňadra matčina, napravo hezký zadek jeho dcery. Sotva vnikl Saint-Fondův úd do zadnice, po níž
200
toužil, začal bodat nožíkem do nabízejících se vnad, postavených tak, že prýštící krev obou žen tekla na hlavu otcovu. „Ještě nejsem spokojen,“ řekla ta nestvůra, „budu bičovat děvče a jeho rodiče je budou držet. Julietta a Delcour nasadí ústí pistole na jejich spánky. Pohnou-li se, prostřelte jim lebky!“ Vzala jsem si na starost matku. Ubohá Julie byla nejdřív zbičována metlami, pak zmrskána karabáčem, při čemž až stříkala krev. Pak se vrhl na otce a zpracoval ho bičem propleteným železnými hřeby, až byl úplně zalit krví. Pak jsme chytli matku, položili ji s roztaženýma nohama na pohovku a mrskali ji karabáčem, míříce hlavně na vnitřek její pochvy. Cloris zuřil vztekem, ale neodvážil se otevřít ústa. Byl spoután a nemohl se bránit. Děvče bylo vyzdviženo a Saint-Fond poručil katovi, aby je zpracoval ze předu a sám s ním prováděl sodomii. Přemluvila jsem nešťastného otce, jejž jsem rozvázala, aby se pokusil sebe i svou rodinu zachránit tím, že Saint-Fonda zpracuje odzadu. Pečlivě jsem mu honila úd a dosáhla jsem plného úspěchu. Saint-Fond, okouzlen, že cítí v zadku tak skvostný úd, se mrskal jako ryba, hodíme-li ji zpět do vody. „Je božský a snad dostane milost,“ řekl Saint-Fond, „dopustí-li se na své dceři sodomie.“ „Není tisíckrát lepší,“ ptala jsem se Clorise, „udělat to své dceři, než ji zabít?“ „Zabte ji!“
201
„Váš odpor znamená její smrt. Zemře, zůstanete-li tvrdohlavým.“ „Kupředu!“ řekl Saint-Fond, „zabme ji, když jí to nechce udělat.“ Tento krutý rozkaz ho přiměl k poslušnosti. S jedné strany jsem přiblížila Juliin kříž k jeho penisu a s druhé jsem vstrčila strašný úd do jejího zadku. Mé úsilí bylo korunováno úspěchem. Cloris páchal krvesmilství, aby zabránil vraždě dítěte. Mezitím musila Delia mrskat Saint-Fonda. Týral zadnici matčinu a líbal zadní tváře jednomu lokajovi. Dal se pak od něj obrábět zezadu a vzal si na mušku zadnici Delcourovu. „Nuže,“ pravil, zpěněn chlipností, „podívejme se nyní, s jakými mukami je usmrtíme. Chtěl bych něco strašného. Delcoure, tvá fantasie se dnes musí překonávat, tento neřád musí podstoupit pekelná muka.“ Políbil Fulvii; zřejmě ho rozpalovala nejvíce. „Delcoure, svěřuji ti toto malé, hezké stvoření; jak se bude pěkně vyjímat na kole, jak chlipně vzrušující bude pohled na její rozedranou zadnici!“ Při těch slovech ji asi šestkrát kousl na různých místech až do krve; jedno kousnutí jí urvalo bradavku levého prsu, již ten ničema spolkl. Svůj úd jí na chvíli strčil do zadku; pak se zmocnil údu Delcourova a sám jej zavedl do právě opuštěné díry. Zatím rval nehty zadnici a prsy dívčiny a lízal prýštící krev; poručil přistoupiti Palmiře a řekl jí: „Vidíš, tak zacházím se ženou, jež mne vzruší.“
202
Po těch slovech jí vstrčil úd do zadnice, pak si musila vylézt na židli, aby ji měl stále před očima. Delia musila zaujmout stejnou polohu; potom se musily tři oběti seskupit okolo něj. Klekly si a on je chytil za hrdla, zatím co mu Blaisine třela úd. Bodal pučící ňadra tří nešťastnic, a uříznuv je nožem, spálil rány žhavým železem. Stupňovala jsem jeho vzrušení tím, že jsem se dala Delcourem obrábět zezadu a každou rukou jsem třela úd jednomu sluhovi. Dal svázat klečící oběti zády k sobě a zbičoval je karabáčem. Palmira musila být se svým zadkem stále po ruce. V pausách se naň vždy vrhl a líbal jej. „Kupředu,“ křičel, „mám ještě chuť na trochu bičování.“ Sedm žen bylo přivázáno k sloupům. Ve zdvižených rukou držely kříže. Nohy čtyř tribadek spočívaly též na křížích. Tři oběti stály na koulích posetých hroty, takže se rozdíraly vahou vlastního těla. Jejich prsy byly staženy strunami, které se jim zařezávaly do masa. Nad hlavami jim visel ostře špičatý hřeb, který se jim podle Saint-Fondovy chuti do nich zabodával; mohl jej pomocí pera regulovat. Ostatním byly podobné hřeby namířeny proti očím. Saint-Fond použil nejdříve metly; dal obětem po stu, tribadkám po padesáti ranách. Pak přišel na řadu bič se železnými hroty: 200 ran dostaly oběti, tribadky 10. Nato rozehrál Saint-Fond hřebíky. Oběti bodány se všech stran, vyrážely řev, který by pohnul každým mimo nás. Saint-Fond, jenž již sotva udržoval své semeno, dal si předvésti šestnáctiletou Louisu, již chtěl znásilnit
203
první. Líbal ji, lízal a hladil její zkrvavělý zadek a dal si od ní lízat řiť. Pak ji předal Delcourovi, jenž jí nejdřív vstrčil svůj penis do obou otvorů a pak na ní provedl čínský trest smrti, spočívající v tom, že ji za živa roztrhal na 24 tisíc kusů. Saint-Fond pozoroval scénu, sedě na kolenou jednoho z lokajů. Mezi nohama držel Helenu, jež nyní přišla na řadu. Její mučení spočívalo v tom, že jí byly vypíchnuty oči a všecky údy za živa zlámány. Zatím co ji Saint-Fond obráběl zezadu, dorazil ji Delcour. Její mozek vystříkl Saint-Fondovi na nos a pokryl mu celý obličej. Jak mohla rozkošná Fulvia, obklopena krvavými zbytky svých družek, pochybovat o svém údělu? Saint-Fond jí ukázal kolo. „Podívej se, co na tebe čeká. Nechali jsme ti to nejlepší.“ Vyrážela strašný řev, když ji Delcour přivazoval na kolo, které se pomalu začlo otáčet. Saint-Fond, obsluhován dvěma lokaji, strčil při každém otočení svůj úd do zadnice Delcourovy. Brzy jsme ze zdvojnásobeného křiku poznali stupeň bolesti naší oběti. Saint-Fond, vyčerpán vší tou ukrutností, vystříkl konečně své semeno do Palmiřina nádherného zadku. Zároveň lízal Delcourův a poplácával jednou rukou můj a druhou Montalmův zadek a díval se, jak Delií bičovaný lokaj obráběl Blaisinu. Pak spal ten arcilotr klidně plných deset hodin, jako by byl provedl nejzáslužnější činy, nerušeně a bez nejmenší známky neklidu. Uplynuly dva měsíce bez jakýchkoli zajímavých
204
událostí. Právě jsem dosáhla osmnácti let, když jednou přišel ke mně Saint-Fond a řekl mi, že navštívil obě sestry paní de Cloris v Bastille; zdá se, že mladší je neobyčejně krásné stvoření. „Nuže,“ řekla jsem, „z toho by mohl být zase výlet na venek?“ „Ovšem!“ „A stařec?“ „…z toho by mohla být pěkná omáčka.“ „Dobrá, ale nepozná ředitel vězení, když mu odejdou najednou tři vězňové?“ „Lehko je nahradíme. Nejdříve příbuzným Clairvilové, jenž jí vyčítá její život a nechce se s ní pro její ničemnosti stýkat. Pokud se týče ostatních dvou, ručím vám, že do týdne jsou vystaveny zatykače.“ „Zítra odcestuj, Julietto, a vezmi Clairvilovou s sebou.“ „Ještě něco chybí,“ řekla Clairvilová, když jsem jí sdělila ministrův úmysl. „Tato mladá děvčata mají milence; ty musíme unést též a obětovat je společně. Z takových situací se dá čerpat nekonečně mnoho chlipných detailů.“ Pospíšila jsem k ministrovi a sdělila jsem mu myšlenku paní Clairvilové. Schválil ji; věc byla o týden odložena, aby bylo možno vypátrat milence. Pátrání po nich bylo Saint-Fondovi pramenem nových požitků. Šel do Bastilly a sám se každého děvčete zvlášť vyptával. Jen tím, že v nich dovedl obratně vzbudit současně naději i strach, se mu podařilo dozvědět se, že mladší sestra Clairvilová, slečna Faustina, má za
205
milence mladíka stejného věku jménem Dromona a její sestra, dvacetiletá Felicita, zadala své srdce Delnorovi, o dvě léta staršímu, nejkrásnějšímu muži Paříže. Během čtyř dnů byli oba mladíci falešně nařčeni. Tyto nové oběti strávily v Bastille jen noc a již v příští byly dopraveny na mé venkovské sídlo, kde na ně jejich dámy již čekaly. Přijaly jsme je s Clairvilovou a zavřely jsme je odděleně. Zatčení nevěděli jeden o druhém. Po důkladném jídle jsme se odebrali do salonu, kdy bylo vše připraveno pro plánovité mučení. Saint-Fond obráběl Clairvilovou zezadu, líbaje mi při tom zadnici. Pak spáchal sodomii se mnou. „Kupředu, do práce,“ řekl, „takto bych byl příliš brzy hotov. Vy obě máte zadky, jimž nemohu odolat.“ „Saint-Fonde,“ řekla Clairvilová, „musím tě poprosit o dvě laskavosti: Za prvé ti ukáži ukrutnost, jakou si nemůžeš, můj milý, ani představit. Cítím v sobě zvláštní schopnost. A za druhé: Přenech zavraždění obou mladíků mně. Víš, že mučení mužů je mou oblíbenou vášní. Chci si pochutnat na mučení obou krasavců; snad více než ty na zavraždění jejich milenek.“ „Clairvilová, vy jste netvor!“ „To vím, můj milý. Zahanbuješ mne však, že mne vždy předstihneš.“ Protože chtěl Saint-Fond vidět čtyři milence jednotlivě, přivedli nejdříve Dormona, milence mladší sestry Faustiny. „Mladíku,“ řekla Clairvilová, „stojíte tu před svým pánem. Jen úplná poddanost a svědomitá pravda mohou ulehčit vaše postavení. Pomyslete si, že váš
206
život je v jeho rukou.“ „Ach,“ vzdychal nešťastník, „nemám, co bych řekl, madame, neboť absolutně neznám důvod svého uvěznění a nechápu, proč k němu došlo.“ „Nebyl jste vyhlédnut Faustině za muže?“ ptala se Clairvilová. „Měla být štěstím mého života!“ „Nadšení, které bývá ve vašem mládí projevováno,“ pravila Clairvilová, „zničilo již mnoho lidí. Ostatně jde o něco jiného. Přivedli jsme vás sem, abychom vám řekli, že vaše Faustina je tu též a že vás čeká odměna a milost ministrova, zřeknete-li se jí.“ „Nezasloužím si milosti, neboť jsem nespáchal zločin,“ řekl mladík hrdě. Po těch slovech se na mladíka vrhla Clairvilová s oběma starci a v okamžiku byl nahý a spoután. Přivedli ho tak k Saint-Fond, jenž dlouho a důkladně prohlížel jeho pěkný zadek. „Ha,“ zvolal nešťastný Dormon, když pochopil, pro jakou hru byl uvězněn. „Byl jsem oklamán, jsem mezi lotry!“ „Můj pane,“ řekla Clairvilová, „to vám brzy dokážeme.“ Po několika bohaprázdnostech mne pověřili přivedením Faustiny. Sotva byl někdo krásnější a zajímavější než ona. Jaké nové vnady jí propůjčil její stud, když viděla, jak je přijata! Omdlela skoro, poznavši v předmětu laskání SaintFondova a Clairvilové svého milence. „Uklidněte se, krásný anděli,“ řekla jsem jí, „trochu
207
tu sviňačíme, mé srdce, a jsme nestydatí; ukážete nám svůj krásný zadek a my vám nabídneme náš.“ „Ale co to vše znamená? Smilování, kde jsem – vysvětlete mi!“ „Jste u ministra, svého strýce a přítele.“ „Víte, jak je vaše chování pro něho urážlivé. Buďte proto poslušná a vlídná, může zase vaše věci urovnat.“ „A Dormon se dovedl poddat?“ „Ach,“ odvětil nešťastný mladík, „jsem stejně jako ty obětí násilí. Ale po dnešním zahanbení čeká na nás brzy den pomsty.“ „Zanechte své hrdinské pózy, mladíku,“ řekl SaintFond a udeřil ho prudce do zadnice, „vaše ohnivá výmluvnost vaší milence jen více uškodí.“ Největší rozkoš Clairvilové nespočívala v mučení žen, dávala ve svých sklonech přednost týrání mužů. Ač mu zatím nic nedělala, přece ráda viděla jeho trýznění. Stála vedle Dormona a třela mu jej, pozorujíc se zlou zvědavostí Faustinino zahanbení; udělovala nám dokonce v tom ohledu rady. „Kupředu,“ řekl Saint-Fond, musíme spojit ty, kteří se těšili na brzký svazek manželský. Nejsem tak krutý,“ dodal ironicky, „abych pánům nevyhověl. Clairvilová, ty je zatím připrav, já naladím dámy.“ Přiznám se, že jsem nečekala tento postup. Strach, starost, neklid a strašné naříkání obou milenek přece jim nemohlo dodat chuti k lásce. Tu uskutečnil se nesporně největší zázrak přírody, jejíž moc triumfovala nade vším neštěstím: Dormon ohnivě obráběl svou milenku. Nutit jsme musili pouze ji. Ať jsme ji jakkoliv dráždili a laskali, její duše zůstala uzavřena a nedosáhli
208
jsme ničeho, mimo slz a zoufalství. „Tak to mám rád,“ řekl Saint-Fond, „nestojím příliš o výraz radosti v obličeji ženině; dávám přednost bolestnému výrazu. Ten aspoň není klamný.“ Zatím tekla krev, neboť byly prvničky protrženy. Podle přání Clairvilová držel Dormon Faustinu tak, že se přes něj nakláněla. Následkem toho se nám ukazovaly nádherné zadní tváře dívčiny. „Držte ji tak stále,“ řekl Saint-Fond jedné služce, „zatím co je zpracovávána zepředu, udělám si s ní trochu sodomie.“ Podařilo se to znamenitě, ale děvče, jež dosud něco takového ani neznalo, hrozně křičelo. „Mladíku,“ řekl Saint-Fond, „chci od vás něco neobvyklého, co se vám asi bude zdát hodně barbarským, ale přece jen je to jediný prostředek k záchraně vaší milé. Dám ji připoutat ke sloupu a vy jí metlou rozsekáte zadek.“ „Nestvůro, jak se můžeš odvážit učinit mi takový návrh?“ „Je vám její smrt milejší? Neposlechnete-li mne, zemře ihned!“ „Ach, jak se mám rozhodnout? Nemáte pro mne něco snazšího než tuto bezbožnost nebo smrt mé milenky?“ „Jsi slabší,“ odvětila jsem, „proto se musíš poddat. Učiň, co ti navrhujeme, jinak bude tvá milenka před tvýma očima probodnuta.“ „Musíte se na věc dívat s tohoto hlediska,“ pravil Saint-Fond, zasazuje jí deset silných ran přes bílou zadnici.
209
„Ach, můj pane, nemohu…“ Protože jsme ho však stále nutili a Clairvilová křičela, že ji zabíjí jen svým odporem, dal se Dormon přece do práce; ale jak slabošsky! Saint-Fond mu musil vésti ruku a podpírati ho. Můj milenec ztratil klid a vbodl do chvějících se prsů Faustininých dýku; Dormon zdvojnásobil sílu – a omdlel. „K čertu!“ vykřikl Saint-Fond, „vidím, že to nepůjde bez přinucení; laskavost není nic platná.“ S tím se vrhl na nastavenou zadnici; za pár minut byla pokryta krví. Při tom byl spáchám jiný zločin: Clairvilová, nemyslíc na to, aby Dormonovi pomohla, mučila ho s všemožnou krutostí. „Mstím své pohlaví,“ křičela a trýznila Dormona stejně jako Saint-Fond Faustinu. Oba nešťastníci byli za chvíli v odporném stavu. Musím doznat, že jsem ještě Clairvilovou dost neznala; její krutost mne přiváděla v úžas. Když jsem však spatřila, jak si potírá obličej krví své oběti, jak ji líže a pije, jak jí zuby vykusuje celé kusy masa, jak si tře poštěváček o krvavé rány, které sama způsobila – pak teprve jsem viděla, jakým je zvířetem. Když na mne křičela: „Dělej to taky tak, Julietto!“ dala jsem se strhnout hrozným příkladem té kanibalky, a snad ještě spíše silou své fantasie, a přiznávám se, přátelé, že jsem ji napodobila. Saint-Fond nechtěl nic většího podniknout, dokud nepřijde druhý pár. Zatím jsme je pevně spoutali. Druhému páru, Delmorovi a Felicitě, byl určen stejný osud, jen s tím rozdílem, že měl být postup zcela obrácený.
210
Felicita, opravdu krásná dívka, trochu bělejší než její sestra, měla stejně krásné formy a velmi výrazné oči. Měla víc energie než její sestra, zase však Delmor méně než Dormon. Když náš ničema i druhou zprznil zezadu, vystříkl své semeno do krásného zadku Delmorova, při čemž rval rozkošné prsy Felicitiny. Nyní seděl klidně mezi Clairvilovou, jež s ním filosofovala, a mnou, jež jsem mu jej třela, a radil se s námi před spoutanými obětmi o jejich osudu. „Jsem katan této rodiny,“ řekl, „tři jsem zde již popravili, dva jsem dal zabít na venkově; jednoho otrávit v Bastille a doufám, že ani tito čtyři nám neujdou. Takové účtování je rozkošné.“ Nešťastníci slyšeli naše řeči, viděli naši otevřenost vůči sobě – a neumírali. Delcorem vynalezené kolo na mučení bylo přineseno. Saint-Fond je pozoroval a úd se mu mohutně ztopořil při myšlence, někoho do něho vplésti. Pak to zvíře vyložilo hlasitě vlastnosti tohoto pekelného nástroje a řeklo, že děvčata musejí losovat, která z nich má být do kola vpletena. Clairvilová byla proti tomu. Řekla, že jí musíme dopřát potěšení, aby na něm nejdříve viděla muže, protože na dívce již je jednou vyzkoušela. Žádala o Dormona, jenž jí pomátl hlavu. Ministr pravil, že dámy mají míti přednost, aby zemřely první při tomto novém mučení. Přece však se podrobil. Při losování dostal černý lístek Dormon. „Obejměte svou nevěstu,“ řekl můj milenec, rozvazuje Dormona, jemuž nechal spoutány jen ruce a
211
nohy. „Polibte ji, bude vás po celou dobu vaší popravy pozorovat. Slibuji vám, že jí to zatím udělám zezadu.“ Saint-Fondův úd byl neobyčejně ztopořen. V jeho tváři bylo vidět barbarskou krutost. Ruku měl stále na zadnici své oběti. „Kupředu, zatracený lumpe,“ řekla Clairvilová, plna radosti, že ho uvidí v takovém stavu. „Saint-Fonde,“ pokračovala ta megera, „máme tu málo mužů a chtěla bych, aby mi to někdo udělal, zatím co bude Dormon dodělávat.“ „Jeho milenka ti ji bude honit,“ řekl Saint-Fond, „a já ti posloužím zezadu.“ „Poteče krev na nás?“ „Zajisté.“ „Tedy do práce,“ řekla Clairvilová, „polib mne, kurevníku, než půjdeš na smrt!“ Protože odporoval, vytřela si o jeho nos zadek. Pak mu bylo dovoleno obejmout svou nevěstu, rozplývající se v slzách. Clairvilová mu jej třela a Saint-Fond lechtal poštěváček mladému děvčeti. Na konec ho služky přivázaly na hrozné kolo. Faustina byla položena na Clairvilovou a musila ji tříti; při tom mě má přítelkyně líbala a lechtala. Saint-Fond obráběl Faustinu zezadu. Brzy jsme byli všichni zakrváceni. Děvčátko nesneslo toto divadlo až do konce; zemřelo, zničeno bolestí. „Ještě okamžik,“ vykřikl Saint-Fond, „ta kurva snad zemře bez mého přičinění.“ S těmi slovy se vystříkl do jejího mrtvého těla.
212
Clairvilová, jež svírala Delmorův šourek, zatím co jsem ho bodala jehlou do zadnice, byla za pustého hulákání třikrát ukojena než Dormon zemřel. Zbývala nám již jen Felicita se svým ženichem. „K ďáblu,“ řekl Saint-Fond, „na mučení této kurvy se musím odškodnit. Prve viděla dívka umírat svého milence, nyní to bude obráceně.“ Byla odsouzena k nabodnutí za živa a Saint-Fond jí vlastní rukou vrazil do řiti tyč, jež opět vyšla ústy. „Příteli,“ řekla Clairvilová, „prosím tě, dopřej mi výběr mučení této poslední oběti. Zdá se mi, že se ten chlap podobá Ježíši Kristu a chci s ním naložit podle toho.“ Myšlenka vzbudila mnoho veselosti. Za Saint-Fondova téte-a-téte s obětí byly pečlivě vykonány přípravy. Popis mučení byl položen na zadnici jedné služky a já jsem předčítala a vedla jednání. Mladíkovi se nyní vedlo zle. Clairvilová, Saint-Fond a druhá služka prováděli mučení. Přibili ho na kříž. Utrpěl stejné rány, jaké zasadili chytří Římané Galilejskému. Probodli mu bok a korunovali ho trny. Dali mu pít z houby. Když jsme viděli, že neumírá, obrátili jsme ho. Neznám muk, jichž by byla jeho zadnice ušetřena; bodali jsme ji, pálili a rozdírali. Konečně Delmor, šílící bolestí, zemřel. Clairvilová a Saint-Fond byli současně hotovi. Po těchto bezbožnostech následovala bohatá hostina.
213
Po čase přišla ke mně Clairvilová a navrhla mi zvláštní podnik. Byly právě Velikonoce. „Pojď se mnou ke zpovědi.“ „Zbláznila jsi se?“ „Nikoliv, ale myslím na to již dlouho. A chtěla bych to s tebou provésti.“ „Proč?“ „V karmelitánském klášteře je mnich – krásný jako den. Toužím po něm již půl roku. Chci si s ním zamrdat. Půjdeme k němu ke zpovědi a rozpálíme jeho smysly nejdivočejšími detaily; jsem přesvědčena, že nám sám učiní nabídku a ukáže způsob a cestu, jak se k němu dostat. Pak ho důkladně vypumpujeme.“ „Zpověď, která svádí karmelitána, je dobrý nápad,“ řekla jsem nyní. „Ale profanování hostie by mi bylo stejné, jako spálení kousku papíru.“ „Správně, ale papír je pouhým papírem a na kousku hostie lpí náboženské uctívání celé Evropy.“ Jely jsme kočárem. Naše bezvadné toalety se znamenitě hodily k našemu chování a páter Claudius, jehož jsme si daly zavolati, nás pokládal ve zpovědnici za dvě zbožné kajícnice. Clairvilová začala. Ubohý karmelitán byl hned v ohni. Pak jsem se dala do práce já. „Oh, můj otče, mějte se mnou slitování, musím se vám vyznat ze strašných zločinů.“ „Odvahu, mé dítě. Bůh je dobrý a milosrdný. Co se stalo?“ „Oh, mé nemravnosti a výstřednosti se denně
214
opakují. Roztrhla jsem přes své mládí všechna pouta a odvrátila jsem se od Nejvyššího. Protože mne nyní nezná, potřebuji vás jako prostředníka. Budete se chvěti z mých hříšných vášní.“ „Jsi provdána?“ „Ano a denně svým nevázaným životem prohřešuji se proti svému choti.“ „Milenec, toť bláznovství.“ „Všechny druhy neřestí s muži i se ženami…“ „Jsi vášnivá!“ „Nenasytná, můj otče. Žene mne to na dráhu hříchu přes všechnu pomoc, již mi poskytuje náboženství.“ „Mám se vám vyznat? Dokonce i v této chvíli ruší akt milosti myšlenka, že jsem s vámi sama. Hledám boha před jeho soudnou stolicí a nalézám rozkošného muže, jemuž bych se hned poddala.“ „Má dcero,“ řekl úplně poblázněný ubožák, „tvůj stav mne bolí, lituji tě. Jen veliké pokání…“ „Oh, největší by bylo, kdybych tě již nesměla spatřit. Božský muži, tvá řeč se dotýká mého srdce místo rozumu a nalézám vzrušení, kde jsem hledala klid. Sejděme se někde jinde. Opusť toto prostředí, které mne naplňuje strachem. Přestaň na chvíli být sluhou božím!“ Bílá a plná prsa, která jsem mu obratně ukázala, vlhké oči a touha, která ho měla přesvědčit o mém stavu, účinkovaly. Byl celý bez sebe. „Sladká ženo,“ řekl zaníceně, „vaše přítelkyně mi učinila podobné návrhy, k jakým mne vedou vaše oči, a hořím touhou po jejich provedení. Jste sirény,
215
okouzlující sladkou řečí. Pryč z kostela! Mám tu poblíž pokojík a tam se vás pokusím uklidnit.“ Pak zavřel zpovědnici a vzal Clairvilovou za ruku. Odešli jsme rychle. Byla již temná noc. Claudius nám řekl, abychom ho opatrně na 20 kroků sledovaly. Brzy jsme přišli do zastrčeného a tajemného domku, kde nás mnich pohostil piškoty a likéry. „Rozkošný muži,“ řekla Clairvilová, „zanechme všech těch mystických řečí. Chceme si s tebou obě zamrdat. Zasměj se s námi naší lsti a uspokoj nás. Zbožňuji tě už půl roku a poslední dvě hodiny myslím jen na tvůj ocas.“ Vyhrnula si sukně „Vidíš, co ti nabízím. Je brouček hoden svého ptáka?“ Při tom se vrhla na postel a rychle se ukázal mohutný stožár. „Nebesa, to je nástroj, Julietto,“ řekla Clairvilová a třásla se chlipností. „Popadni toho kozla a veď jej k útoku.“ Stalo se jí po vůli. Šíp zmizel rychle v pochvě, která již byla čtvrt hodiny vlhká touhou po něm. „Oh, milí přátelé, chcete-li mít krásný vzorek údu nebo stojanu, obraťte se na karmelitána.“ Claudiův úd byl 9 coulů tlustý a 13 dlouhý. Sotva jsem objala oběma rukama jeho strašnou hlavu. Zázrakem přírody měl tři kulky. A byly plné, jako oteklé. Sotva pronikl Clairvilové do pochvy, vystříkly celé
216
proudy. Claudius mne třel prsty, zatím co s ní obcoval. Když přestal, zůstala Clairvilová ležet. Onanovala se v očekávání příští soulože. Ztopořil se mu hned znovu. Claudius se vyhnul mé ruce a chtěl sám vniknouti do nabízené mu dírky. „Nikoliv,“ vykřikla Clairvilová a odmítla žár svého ctitele. „Julietto, povzbuď mi chuť, nech mi jej tančit na poštěváčku.“ Claudius se podvolil těmto přípravám. Konečně, jako běžec, který spatří cíl, se utrhl a ponořil se do propasti. Položil mne při tom vedle Clairvilové a potom s ní vší silou obcoval a mne velmi obratně rozdražďoval. „Roztrháš mne, Claudie,“ křičela Clairvilová zuřivě, „ó, božský ptáčníku, nevydržím tvých nárazů, každý mně vyhání z těla proudy šťávy. Líbej mne aspoň a strkej mi jazyk do úst tak hluboko, jako ocas do pochvy.“ „Ó, ďáble, jsem již zase hotova, nedělej to po mně,“ odstrkovala ho, „zadrž, musíš mi to udělat ještě víckrát.“ Nešťastník se však nedovedl ovládnout a byl dvakrát hotov. Vytřepala jsem mu z údu pěnivý proud na Clairvilinu kundu. „U všech kurev,“ vykřikla Clairvilová a zdvihla se, „ten chlap mne dorazil. Julietto, ty ho nesneseš.“ Přece se však vzpamatovala a chytla jeho úd. Aby jej sluhovi Páně ztopořila, pokoušela se o lízání, ale tento stožár se jí nevešel do úst. Konečně si pomohla jinak: vstrčila mu dva prsty do zadnice. Je to osvědčený prostředek pro lidi zvyklé souložit zezadu.
217
Na otázku Clairvilové se Claudius přiznal, že také v mládí se svým společníkem… „Nu, dobrá, to můžeme potřebovat,“ řekla Clairvilová a odkryla mnichovi zadek; políbila jej a začala lízat. „Ano, uděláme ti to odzadu!“ a ukázala mu godemiché. „Tvá milenka se stane tvým milencem. Mrdejte, přátelé, dám mu to zezadu a pak nám to může, bude-li mít chuť, oplatit. Podívej se,“ řekla a odkryla si zadnici, „tohle má stejnou cenu jako kunda, kterou máš v práci. Vzhůru, ničemo, a omrdej tuto novicku, která se ti prve zpovídala. Za trest jí to udělej, ty šoustači, a hlavně stejně dobře jako mně.“ Ležela jsem na posteli s roztaženým nohama a s oltářem připraveným k zasvěcení. Ale ač jsem to ve svých výstřednostech přivedla již daleko a ač jsem již užila nejpěknějších mužských údů Paříže, tento jsem přece nepojala bez přípravy. Clairvilová měla se mnou soucit. Navlhčila jazykem mnichův nestvůrný žalud a moje stydké pysky. Pak mi vstrčila ruku pod zadnici, aby ji přiblížila tomu hromotlukovi, a druhou zaváděla mohutný stožár do mé přední dírky. Claudius, odvážný po prvních vítězstvích, sevřel mne vší silou kolem boků, potil se a s pěnou u úst dostal se dovnitř. Jeho úspěch mne však stál krev. Bylo to, jako bych dosud byla pannou. I bolest jsem měla tutéž. Brzy se však změnila v nejsladší rozkoš a pochutnávala jsem si na každém nárazu. Obdařily jsme mnicha rozkoší a pak jsme ho dali zajmouti. Když se mu pak jeho úd po prvé vzpřímil, uřízla mu jej u samého břicha a dala si jej
218
chirurgem preparovat. Tak získala jsem nejkrásnější a podivuhodné godemické, jaké jsem kdy v životě viděla. Claudius vydechl za strašných muk svou duši a Clairvilová tato muka v své chlipné zuřivosti zesílila až k šílení. „Nuže,“ řekla mi ta děvka, když nás zalil svým semenem, „neříkala jsem ti, že po porážce toho chlapa mi po něm ještě něco zbude?“ Pak následovala jiná příhoda. Moji lidé mi ohlásili asi pětačtyřicetiletého muže; je prý ve velké bídě a neústupně prý prosí o milost, aby se mnou mohl nerušeně promluvit. Nejdříve jsem mu vzkázala, že nejsem zvyklá přijímat lidi jeho druhu a že, když má doporučení ministrovo, mi má poslat krátké memorandum a pak že uvidím, co se dá dělat. Ale tvrdošíjný žebrák neodcházel. Spíš ze zvědavosti než z jiného důvodu jsem ho pustila konečně do salonu, v němž jsem obvykle udílela audience, a poručivši svým lidem, aby se nevzdalovali, připustila jsem návštěvu té nové osobnosti. „Mé jméno je Bernole, madame,“ řekl neznámý, „a vím, že jste je nikdy neslyšela, ale znal jsem velmi dobře vaši matku, kterou jste bohužel brzy ztratila. Říkám ,bohužel‘, neboť přes skvělý život, jaký vedete, by vám přece nebyla trpěla vaše nevázanosti a výstřednosti.“ „Můj pane,“ přerušila jsem muže, „tón, jakým začínáte, je tuším nevhodný, chcete-li prosit o pomoc.“ „Jen pomalu, Julietto,“ odvětil Bernole, „žádám o pomoc a je velmi pravděpodobno, že mám také právo užíti tónu, který se vám nelíbí.“ „Nuže, pane, ať jste kdokoliv, poslyšte…“
219
„Slyšte raději sama, Julietto, že, žádám-li vás o pomoc, prokazuji vám tím velikou čest. Prohlédněte si tyto papíry a uvidíte, slečno, že pomoci potřebuji a že mám na ni právo.“ „Nebesa, co to vidím, zvolala jsem, prohlédnuvši doklady. „Cože? Moje matka se provinila! A s vámi!“ „Ano, Julietto, jsem vaším otcem,“ odpověděl důrazně Bernole, „mně děkujete za svůj život. Jsem bratranec vaší matky a byl jsem rodiči pro ni určen. Tu se nahodil výhodnější sňatek, který ona přijala, ač byla se mnou těhotna. Jen mně děkujete za svůj život a černé znaménko na prsou dokazuje, že mám pravdu. Máte je též, Julietto?“ „Zajisté, pane!“ „Tak poznej přece svého otce, ty chladná, bezcitná duše! Váháš-li ještě, přečti si tyto doklady, aby ses přesvědčila. Po smrti tvé matky – vím, byla to těžká smrt – přivoděná darebáctvím jistého Noirceuila, s nímž jsi se spustila, ač jsi o všem věděla, a jenž by byl zítra zničen, kdybychom měli důkazy, tedy po její smrti se na mne hrnulo neštěstí se všech stran. Mé jmění bylo ztraceno, stejně jako jmění tvé matky. Již osmnáct let žiji z veřejné dobročinnosti.“ „Pane,“ řekla jsem krátce, „může být všechno pravda, co mi tu říkáte, ale já v tom nenacházím žádného závazku pro sebe. Mám nezměnitelné zásady, které k vůli vám nemohu měnit. Vracím vám doklady vašeho otcovství. Nedovedete si představit, jak je mi lhostejno, měla-li jsem nějakého otce, nebo ne. Radím vám, abyste hleděl co nejrychleji zmizet, ježto bych vás jinak musila dát vyhodit oknem.“
220
Současně jsem vstala, abych zazvonila. Bernola se vrhl proti mně. „Nevděčné dítě,“ zvolal, „netrestej mne za chybu, kterou oplakávám celý život. Nejsi-li mým dítětem, nemáš-li v sobě mou krev a nezasluhuji-li tvé pomoci, dovol, abych svá práva nahradil pláčem bídného člověka a prosbami.“ Při tom se mi zhroutil k nohám a zalévaje je slzami zvolal: „Julietto, oplýváš bohatstvím a tvůj ubohý otec nemá ani na chleba, ulehči bídu milenci své matky, jedinému muži, kterého milovala, nebo, chceš-li, aby tě Bůh potrestal, zatvrď své srdce nářkům nešťastníka.“ Mé dosud lhostejné myšlenky brzy vzplanuly vášní. Do mého srdce se vplížila krutá chlipnost, jaká mne jímala vždy při myšlence na nějaký hrozný zločin. „Vysvětlila jsem vám již,“ řekla jsem tomu chudákovi, „že vás neznám a že nikdy nic nedávám žebrákům. Naposledy vás vyzývám, abyste opustil moje pokoje, nechcete-li zhynout v mém vězení.“ Muže popadla jakási zuřivost. Vykřikoval střídavě prosby, nadávky, něžnosti, proklínání i urážky a tloukl hlavou o zem a krví zaléval mou obuv. Tato krev byla mojí a to mne bavilo, takže chvíli trvalo, než jsem zazvonila. „Seberte ho,“ řekla jsem svým lidem, a „ven s ním!“ Uposlechli mne. Byla jsem rozpálena. Musela jsem se uklidnit v klínech svých žen, které k tomu potřebovaly plné dvě hodiny. Takové jsou následky zločinu na srdce mého druhu.
221
Druhého dne u mne obědval ministr s Noirceuilem. Ptala jsem se posledního, zda zná jistého Bernola, jenž tvrdí, že byl milencem mé matky a mým otcem. „Ano,“ řekl Noirceuil, „znám tu příhodu. Měl své statky vedle tvého otce a ztratil je mou vinou současně s ním. Byl velmi za dobře s tvou matkou a není jeho zásluhou, že dosud nejsem oběšen. Tohoto ostnu se musíme zbavit.“ „Zcela jistě,“ řekl ministr, „stačí, aby Julietta řekla slovo a zítra bude Bernole spát v Bastille.“ „Nikoliv,“ řekl Noirceuil, „z toho si uděláme jiné divadlo.“ „Ovšem,“ řekla jsem, „žalář je pro takového ničemu příliš dobrý. Víte, jak jste zpracovali mou duši, a buďte jisti, že se ukáží plody vašeho učení. Chlap musí zemřít mou vlastní rukou.“ „Ó, Julietto,“ zvolal ministr, opojen šampaňským, „podívej se, jak tvůj nápad účinkuje na můj ocas.“ „Budeš mít sílu k provedení toho činu?“ „Přísahám ti to při tomto údu,“ řekla jsem, chápajíc se strašného nástroje, který Saint-Fond vytáhl. Noirceuil využil příležitosti mého sehnutí a zmocnil se mé zadnice. „Poslyšte,“ řekla jsem, „zahraji si s ním tak, aby mi to udělal do zadku. Ty a Saint-Fond nás překvapíte a za trest mne přinutíte, abych ho sama zabila. Řekněte to Clairvilové, aby z této sladké ničemnosti také něco měla.“ Oběma se můj plán tolik líbil, že je již nic nemohlo zadržet. Dostala jsem od obou dvojnásobnou dávku do zadnice, neboť má zločinná fantasie je přivedla do
222
extase. Ihned mi dal Saint-Fond 500.000 franků se slibem, že dostanu ještě jednou tolik, až bude čin proveden. Pospíšila jsem si na venek a napsala jsem Bernolovi, že se ve mně probudila láska k němu. Řekla jsem mu, že tento div provedl zdravý venkovský vzduch, který mívá na mne vždycky dobrý vliv. Můj muž přijel. Nemůžete si představit můj požitek z jeho oklamání. Byla jsem přímo opojena a mou první starostí bylo, abych mu ukázala všechno své bohatství. Dráždivé laskání dokončilo jeho uchvácení. Konečně přišel čas oběda. Dala jsem jej připravit stejně pečlivě jako posledně, a jakmile jsme se najedli, pozvala jsem Bernola na pohovku a nabídla mu svoji zadnici. Přemožen mými sofismaty ponořil se do ní a hned potom na nás s křikem vrazili Clairvilová, Noirceuil a Saint-Fond. „Julietto,“ řekl Saint-Fond, „zasluhovala bys, abych tě za tvé zneužití důvěry rozsekal i s tímto netvorem na kusy. Máš jediný prostředek k záchraně, ty nevěrnice: Vezmi tuto pistoli, určenou původně pro tebe; jsou v ní tři kulky, jimiž pošleš tohoto bídníka na onen svět.“ „Nebesa, co ode mne žádáte! Vždyť je to můj otec!“ „Krvesmilná sodomistka se lehko stane i vražednicí svého otce!“ „Jaký rozsudek!“ „Musí to být, jinak zemřete oba!“ „Dejte mi tedy zbraň. Vřele milovaný otče,“ zvolala jsem, „odpusť mi vraždu pro násilí, jemuž jsem, jak
223
vidíš, vystavena.“ „Zab mne, potvoro,“ odvětil Bernole, „ale nemysli si, že ti věřím a že zakryješ svůj zločin.“ „Správně, tatíčku,“ řekla se smíchem Clairvilová, „aby ti bylo jasno, věz, že tvá smrt je jejím dílem a přiznej, že má právo učinit neškodným individuum, které přivedlo na svět takovou dceru!“ Připravili jsme všechno. Bernol byl přivázán na židli a hlavu měl deset kroků ode mne. Saint-Fond si lehl na pohovku a vpálil mi svůj úd do zadnice. Noirceuil ho jednou rukou bil a druhou se sám ukájel. „Mám čekat, až budeme hotovi?“ „Ne, odprav ho hned! Jak vystřelíš, poteče s jeho krví současně mé semeno!“ Vystřelila jsem, Bernol zachroptěl, trefen do čela, a my jsme byli všichni najednou za pustého řevu hotovi. Noirceuil se musil druhého dne vrátit do Paříže; zůstala jsem s Clairvilovou se Saint-Fondem na venkově. Po našem návratu přivedl mi Saint-Fond svoji dceru, jejíž pokoje byly během naší nepřítomnosti upraveny. Děvče bylo neobyčejně krásné: božská ňadra, svěží pleť, gracie a krása všech částí těla, ušlechtilý obličej a romantický duch. „Zde je má dcera,“ řekl Saint-Fond, představuje mi ji; „je určena pro Noirceuila, jenž se snad nebude zlobit pro důvěrnost, kterou jsem si dovolil a kterou denně opakuji: Není ještě všechno zničeno. Zepředu je Alexandrina dosud pannou, ale panenství své zadnice ztratila již dávno. Nikdo si nevšimne,“ pokračoval Saint-
224
Fond, „že je vždy ráno mrskána a večer zneužívána. Svěřím ti tu dívku. Vychovej ji, ať je hodna přítele, jemuž je určena. Dej jí poznat chuť všech zločinů a odpor k ctnosti. Nastupuješ má práva; pěstuj v ní vše, co jsi sama dosud prožila.“ Příští noc jsem ztrávila s Alexandrinou. Děvče bylo stejně krásné jako chladné a klidné. Byla jsem ve svých ideích tak pevná, má lhostejnost a flegmatičnost byly tak bezpečné – ať už z přesycení nebo ze systému – že jsem ji mohla mít deset hodin v náručí a mazlit se s ní, aniž bych ztratila hlavu. Alexandrina mi ukázala své tělo i duch z nové stránky, neboť měla takový temperament, že, když jsem ji chtěla dráždit, našla jsem ji vždy hotovou k výbuchu. Ptala jsem se jí, zda ji bolelo, když ji otec prznil zezadu. „Jen s počátku, nyní jsem si tak zvykla, že již nic necítím.“ Protože však mám ještě důležitější věci k vyprávění, řeknu vám o Alexandrině jen to, že se provdala za Noirceuila, byla v naději, nevím, jak se to mohlo státi, a že po mé krátké výchově zemřela brzo jako oběť ničemnosti svého muže, jemuž jsem při orgiích k tomu dopomohla. Uběhl nějaký čas od mé poslední návštěvy společnosti. Stále obklopena rozkoší, nevěděla jsem, čemu dát přednost. Sotva jsem vstoupila, dostalo se mi se všech stran poklon a pochvaly a brzy jsem byla jejich obětí, ač jsem přišla sama užívat. Neměla jsem chuť opětovat žár asi čtyřicetiletého muže, jenž mne začal mrdat, a pracovala jsem jen mechanicky,
225
pozorujíc bedlivě mladého abbé, jenž střídavě mrdal zezadu dvě dívky a současně se dal mrdat. Byl jen několik kroků od nás. Mé návrhy ho vzrušily a věnoval mi víc pozornosti než individuím, jimiž byl zaměstnán. Jakmile jsme se zbavili svého okolí, spojili jsme se. „Tvůj způsob rozkoš se mi líbí mnohem víc než těch, jichž jsem byla právě obětí. Nechápu, jaké potěšení může míti muž v kundě.“ „Také tomu nerozumím,“ řekl Chabert (hrál později v mých dobrodružstvích významnou úlohu). „To znamená,“ řekl rozkošný abbé, „že tento stojící úd tě lépe zalechtá v zadku než v pochvě.“ „Ovšem,“ odvětila jsem. „Nuže,“ řek a vzal s sebou toho, který ho právě mrdal, „pojďme do budoáru a ukážu ti, že máme podobné chuti.“ Vstoupili jsme. Chabertův společník měl ocas jako osel, abbé byl také dobře urostlý, ale má díra je unavila oba. Slíbila jsem Chabertovi, že ho vyhledám a pospíšila jsem do serailu. Když jsem tu strávila s muži dvě hodiny, poslala jsem si do ženského serailu pro oběť. Toužila jsem sestoupit do oněch hlubin mezi zdmi, v nichž se člověk cítil jako pod zemí. Vzala jsem si dvě děvčátka ve stáří pěti a šesti let a nikdy jsem nepoznala většího blaha. Mohla jsem tam křičet a nadávat podle libosti. Byli by nás dřív uslyšeli naši protichůdci než obyvatelé této zeměkoule a vystoupila jsem po množství hrozných rozkoší na povrch sama, ač jsme dolů šly tři.
226
Uběhly asi čtyři měsíce od té doby, kdy jsem obcovala se svým otcem, a byla jsem velmi rozčilena, obávajíc se, že jsem těhotná. Brzy jsem poznala, že mám pravdu a rychle jsem se rozhodla. Obrátila jsem se na proslulého porodníka, dosti nesvědomitého a obratného, jenž do mé matky zavedl dlouhou, ostrou jehlu a embryo zabil. Za dvě hodiny vyšlo bez bolesti. Jednoho dne řekla Clairvilová: „Mám adresu neobyčejné ženy, k níž se musíme podívat. Vyrábí a prodává všechny možné jedy, prorokuje a jen zřídka se mýlí.“ „Dává též na jedy recepty?“ ptala jsem se. „Za padesát louis.“ „Vyzkoušené?“ „Před námi, přejeme-li si toho.“ „Pak jdu s tebou, Clairvilová, měla jsem jedy vždycky ráda. Je rozkošný pocit, míti v rukou život druhého. Cítila jsem, že ve chvíli, kdy jsi mi to řekla, zachvěly se mé nervy chlipným otřesem.“ Na konci Faubourgu sv. Jakuba bydlela v malém, osamělém domku dobrodružka, již jsme hledaly. Sluha zazvonil a stará služka se ptala, co si přejeme. Pak nás zavedla do nízkého sálu, když nás dříve požádala, abychom nechali kočár v sousedním hostinci. Za čtvrt hodiny se objevila Durandová. Byla to velmi krásná žena, čtyřicet let stará, krásně vyvinutých tvarů, římské hlavy, výrazných očí, příjemného hlasu, jemného chování, měla zkrátka vše, co znamená půvab
227
a ducha. „Paní,“ řekla má přítelkyně, „lidé, které dobře znáte a jimž sloužíte, nás posílají k vám. Nejdřív nám máte předpovídat budoucnost; zde je za to 25 louisů. Dále nám musíte prodat prostředky k ovládnutí života; dáte nám kompletní sbírku jedů. Zde je odměna za poučení,“ řekla Clairvilová, dávajíc jí dalších 50 louisů. „Ukažte nám též svoji zahrádku a pak půjdeme dále.“ „První, co vidím, je, že jste obě krásné dámy,“ řekla Durandová, „a že dříve než vám vyhovím, musíte podstoupit obřady, které se vám možná nebudou líbit.“ „Oč jde?“ ptala se Clairvilová. „Musíte se mnou jít docela nahé do temného pokojíka, kde vás zbičuji.“ „Hodně?“ „Až do krve, drahé přítelkyně, neslevím vám nic z nutných příprav, potřebuji k svému prorokování vybičovanou krev.“ „Tož pojďme,“ řekla Clairvilová, „v svém postavení souhlasíme se vším.“ Kabinet, do něhož jsme vstoupily, zasluhuje popisu. Černě vymalovaný a jen málo osvětlený lampou, měl asi 20 stop rozlohy. Celá pravá strana byla vyplněna všemožnými kamny a jinými chemickými přístroji, nalevo byla spousta lahviček a pohárů na několika stolech. Vpředu zakrývala záclona prostor, o němž promluvím později. Uprostřed byl dřevěný sloup pokrytý černým sametem. K tomu nás Durandová přivázala obličeji k sobě obrácenými. „Nuže,“ řekla, „jste ochotny podstoupit trochu bolesti, abyste dosáhly, po čem toužíte?“
228
„Zajisté,“ odvětily jsme, „jen do toho!“ Pak nás Durandová něžně políbila, ohmatala naše boky a zavázala nám oči. Potom zavládlo naprosté ticho. Dostaly jsme, nevědouce od koho, každá 50 ran metlou. Ta byla tak zelená a tvrdá, že jsme brzy krvácely, ač jsme tomu byly zvyklé. Přece jsme však nepromluvily, neodvážily jsme se naříkat. Pak někdo ohmatal naše zadnice a jistě to nebyly ruce Durandové. Hned to začlo znova. Nemohly jsme tentokrát pochybovat o pohlaví našeho mrskače, neboť se nás dotýkal mužský úd. Smáčel se v naší krvi. Dva nebo tři polibky se dotkly našich zadnic a dokonce jsme v nich pocítily jazyk. Začla třetí procedura. Tentokrát nebylo použito metel, ale velmi ostrých trnů. Cítily jsme je, ač citlivost našich zadnic otupěla; v proudy krve se mísily polibky a exekuce byla skončena. Sňali nám pásky s očí a byla tu jen Durandová, stírající nám opatrně látkou krev. Odvázala nás, vykoupala naše zadky ve vodě s octem a ptala se, jak jsme trpěly. „Na tom nezáleží,“ odvětily jsme, „co bude dál?“ „Nuže, musíte si pohonit poštěváčky,“ řekla Durandová. „Je nutno, abyste byly rozdělané, mám-li vám předvídat budoucnost.“ Potom nás čarodějka položila obě vedle sebe na pohovku tak, že naše hlavy byly za záclonou, o níž jsem se zmínila dříve. Pak nás Durandová spoutala provazy přes prsa tak pevně, že jsme se nemohly zdvihnout a vidět, s kým máme co činit. Polonahá seděla u nás. Její nádherná prsa byla ve výši našich obličejů. Dala si je od nás líbat a pozorovala naše tváře a pohárek s naší krví. Někdo nás rozdělával nejdříve na
229
poštěváčku, pak v pochvě a na konec s velkým uměním v zadnici. Zdvihali a roztahovali nám stehna a přiměřeně velkým údem jsme byly střídavě mrdány zepředu i zezadu. „Paní,“ řekla jsem Durandové, když jsem poznala tento podvod, „zajistěte si tohoto muže.“ „Hlupačky,“ odvětila Durandová, „není to muž, nýbrž bůh.“ „Zbláznila jste se,“ řekla na to Clairvilová, „neboť předně není vůbec boha, a i kdyby byl, posloužil by si – jako vzor dokonalosti – jen naší zadnicí a nikdy kundou.“ „Ticho,“ řekla Durandová, „poddejte se rozkoši masa a nestarejte se, kdo vám ji poskytuje. Ještě slovo a vše je ztraceno.“ „Nic neříkáme, ale pamatujte si, že nechceme dostat ani děti ani příjici.“ „Nemáte se čeho bát od boha,“ odvětila Durandová, „ale jen klid, nemohu vám více říci.“ Tu jsem cítila, jak se ocas, který mne obráběl, důkladně vyprázdnil do mého zadku. „Nyní půjdeme k jedům,“ řekla Durandová, „je-li někdy krásné pracovat na plození lidského pokolení, bývá ještě příjemnější je ničit.“ Jedy byly ve velkém množství uspořádány podle druhů. Nejdříve jsme Durandovou požádaly o ukázku báječných účinků semene ropuchy. „Mileráda, vyberte si jedno z obou děvčat.“ Rozvázaly jsme tu, jež se nám hodila. Durandová se nás ptala, nechceme-li ji dát mrdat mužem a při tom ji otrávit.
230
Odpověděly jsme, že nám tím způsobí potěšení. Durandová zazvonila. Vstoupil hubený, bledý muž, zpustlého zevnějšku a bídně oblečený; v stáří padesáti let. „To je muž,“ řekla jsem Clairvilové, „jenž nám to prve udělal.“ „To by mohlo být,“ řekla Durandová. „Alzamore, musíš tu dívku připravit o panenství, při čemž ji tyto dámy otráví. Jsi připraven k boji?“ „Sem s ní, ukáži vám, co umím!“ Zmocnil se děcka a ve dvou minutách mu protrhl panenskou blánu. Tekla krev. Měl opravdu úžasnou sílu. Clairvilová podala maličké jed v číšce bouillonu. Hned ji zachvátily křeče. Alzamor ji otočil a mrdal ji při tom zezadu. To jen zvětšilo její bolesti a křik. Byl to hrozný pohled. V šesti minutách byla mrtva a její smrtelný zápas byl děsný. Muž vyrážel odporné skřeky, z nichž jsme poznaly, že je to týž, jenž prve obšťastnil nás. Durandová pokračovala ve svých výkladech o jedech. „Zde je spálené maso ethiopského tygra. Musíte poznat jeho rychlý účinek.“ „Učiňme pokus,“ řekla Clairvilová, „ale s mladým mužem.“ „Jaké stáří?“ „Osmnáct až dvacet let!“ Hned se objevil hezký urostlý mladík, ale tak sešlý, že jsme hned uhodly, že je jednou z obětí této čarodějnice. „Chcete se ním potěšit?“ „Ano,“ řekla jsem, „ale musíš se k nám přidat.“
231
„Jakže, chcete mne zřít při mrdání?“ „Ano,“ odvětila jsem. „Zděsíte se však, jsem při tom hnusná.“ „Dej pokoj,“ řekla Clairvilová, „nás jen tak nepolekáš; jsi nás hodna a chceme tě vidět při práci.“ Bez dalších řečí začla Clairvilová rozdělávat mladíka, zatím co já jsem svlékala Durandovou, hltajíc její krásné tělo očima, rukama a jazykem. Měla nad pomyšlení krásné, svěží a bílé formy, nádhernou zadnici, prsa a poštěváček: tak tvrdý a velký jsem dosud neviděla. Pojala jsem k ní hned vřelou náklonnost a začla jsem se s ní s rozkoší mazlit. Tu přitáhla Clairvilová mladíka za jeho úd a odstrčila mne, aby jí jej zavedla do pochvy. Bránila se však se strašným křikem: „Proč na mně chcete takové nechutnosti? Nechci jej do pochvy, nemohu! Myslíte, že jsem obyčejná žena?“ Odstrčila muže pěstí a nabídla mu svůj zadek. Clairvilová zavedla úd stejně lehce do otvoru zadnice, jako by jej zastrčila do měkké pochvy. Pak ta kurva začala chlipně skákat a já jsem její extasi uspíšila lízáním, líbáním a všemožným mazlením. Nelze si představit choutky té ženy, špínu její řeči, nespoutanou neřest jejích ideí, krátce nestvůrnost celé její bytosti, vytvořené neuvěřitelnou silou její vášně. Chtěla uprostřed kruhu líbat naše zadky. Lízala nás a zmocňovala se nás jako muž. Když ji uchvátily smysly, křičela po jedu. „Ne,“ řekla Clairvilová, „nejdříve nás ten chlap musí všechny omrdat.“ Durandová odporně křičela, svíjela se a dostala
232
hnusný nervový záchvat. Ztratila takovou spoustu semene, že jsem měla po svém lízání plná ústa. „Nic není ztraceno,“ řekla Durandová, odstrkujíc mladíka. „Zabraňte mu ve vystřiknutí, bude lépe mrdat!“ Protože můj zadek byl nejblíže, dostal celý náboj jeho údu, který byl v zadku Durandové tak dobře připraven. Zatím co jsem byla mrdána, srkala jsem proudy semene Durandové, jíž Clairvilová vylizovala zadek. Pak přišla na řadu moje přítelkyně, a když ji mladík obráběl, dostal od Durandové prášek. Dostal křeče dřív než měl čas vytáhnout ocas ze řiti mé přítelkyně, a tak zemřel při mrdání, což přivedlo Clairvilovou do takové krise vilnosti, že jsem se bála, že zemře. „Čert mě vezmi!“ křičela. Myslím, že vypustila současně se svým semenem duši. Nelze si představit, jak její úd naběhl a jakou chlipnost ve mně vzbudil. Vášnivé ženy! Otravujte své milence, když je máte v zadku nebo v pochvě, a uvidíte výsledek! „Neznám vášně,“ řekla Durandová, „ani fantasie, ani bláznovství nebo bytosti, kterou bych vám nemohla opatřit. Musíte mi jen o pár hodin dříve oznámit svá přání.“ Šly jsme tam znovu, ale Durandová zmizela. Dobře zamčený dům se přes naši námahu neotevřel a všechna pátrání po té zajímavé ženě zůstala bezvýsledná. Když jsem získala jmění násilným smilstvem, krádeží, vraždou a krvesmilstvem, koupila jsem si tento
233
venkovský zámeček a v klidu a rozvážně prožívám nyní svůj život.
K O N E C
234