Prázdniny s dráčkem také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.fragment.cz
Napsal Michal Vaněček Ilustroval Ondřej Zahradníček Prázdniny s dráčkem – e-kniha Copyright © Fragment, 2015
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
Obsah Začaly prázdniny Jedeme k babičce Dobrodružství na traktoru Jak vejce přestalo být vejcem Bronťovo vyprávění o pravěku Jak šla babička krmit králíky a co z toho vzešlo Máme nového člena rodiny Dráček poznává vesnici Dobrodružství u řeky S Bronťou v lese Bronťa v ohrožení Dráček stůně Dráček je sám s babičkou a dědečkem Bronťa ve škole Bronťa na pouti Prázdniny končí a začíná škola
5/23
Začaly prázdniny Byl pátek, konec týdne. A zrovinka to tak hezky vyšlo, že v ten pátek končil školní rok. A nejen školní, ale i školkový. Malý Vojta šel naposledy do školky a nesl paní učitelce kytku. Po prázdninách už půjde do školy, kam chodí velké děti. Bylo mu trochu líto, že už nebude chodit do školky. Ale když tak o tom přemýšlel, napadlo ho, že ho stejně už nebavilo chodit po obědě spát, a tak se docela těšil, že vymění pytlík se svačinou za školní brašnu. Ve školce se rozloučil s paní učitelkou, naposledy se svezl na kolotoči a skluzavce, pohladil houpacího koníka a šel s maminkou domů. Do školky ho maminka vodila. Vojta přemýšlel, jaké to bude ve škole. Maminka mu řekla, že první dny s ním určitě do školy půjde, aby nezabloudil a nebyl z toho všeho nového zmatený. Ale pak bude chodit sám nebo s ostatními dětmi z domu. Karolína z druhého patra jde po prázdninách přece také do první třídy a Pepík z přízemí už jde do třetí. Ale s Pepíkem se moc nekamarádil. Totiž, rád by se s ním kamarádil, ale Pepík, který už byl ve druhé třídě, se díval přezíravě na děti, které ještě chodily do školky a po obědě spaly. „Kam vlastně pojedu na prázdniny?“ vyhrkl z ničeho nic Vojta, kterého vlastně až doteď nenapadlo, že když skončila školka, začínají prázdniny. „Podívej,“ usmála se maminka a zamávala Vojtovi před nosem dopisem, který vytáhla z kabelky. „Copak je to?“ zeptal se Vojta a vyndal dopis z obálky. „Babička píše!“ vykřikl radostně. Babiččino písmo poznal. Babička byla už stará a odmítala se přeškolit ze starých dobrých dopisů na maily či mobilní telefon, které tatínek s maminkou denně používali. I Vojta už uměl některá písmenka vyťukat na klávesnici, když ho tatínek pustil
7/23
k počítači. Ale tatínek to dělal nerad, protože se Vojtovi často podařilo v nestřežené chvilce zmáčknout nějakou podivnou kombinaci kláves, a to pak tatínek zuřil, něco s počítačem dělal a říkal slova, kterým Vojta ještě nerozuměl a maminka dělala na tatínka „psst“.
Babička tyhle starosti neměla, protože posílala papírové dopisy. Vojta znal babiččino písmo a poznal, jak obálka a dopis voní senem a trávou a všemi vůněmi venkova. „Ano, píše babička, co bydlí na vesnici,“ smála se maminka, „a píše, abys na pár týdnů přijel, než nám s tatínkem začne dovolená a pojedeme někam společně.“
8/23
9/23
Vojta zajásal. U babičky už několikrát byl a moc se mu tam líbilo. Na venkově je to všechno tolik jiné než ve městě. Babička má kozu, slepice, vepříka, psa Meďulu, který je hnědý jako medvěd, a taky má dědečka, co kouří fajfku a chodí na pivo do hospody na návsi. To babičce nevadí, protože si jde mezitím popovídat se sousedkami. Jen babička nemá moc ráda, když dědeček jde domů pozdě a zpívá u toho. Tomu Vojta moc nerozuměl, proč babička nemá ráda, když dědeček zpívá. Dědeček zpíval hezky, rád a nahlas. Ale to zpívával obvykle jenom když měl narozeniny, a tak se na něj babička většinou nezlobila. „A kdy tam pojedu?“ těšil se Vojta. „Hned zítra,“ řekla maminka, „tatínek tě tam odveze a já pojedu s vámi, ať si tě ještě přes víkend trochu užiju.“
Maminka byla sice ráda, že si od Vojty, který někdy zlobil, chvíli o prázdninách odpočine. Ale na druhé straně jí začalo být smutno při pomyšlení, že doma nebude mít kdo zlobit. A tak Vojta běžel domů, v ruce dopis od babičky, co voněl senem a venkovem a trochu i dědovou fajfkou, a těšil se. V noci skoro nemohl usnout, jak se těšil, až bude ráno a všichni pojedou k babičce a dědečkovi.
10/23
Jedeme k babičce Ráno je probudilo sluníčkem. Tatínek naložil do auta všechny potřebné věci. Trochu u toho brblal, cože to všechno vezou, protože měl už plný kufr, až se obával, že se to tam ani nevejde. Nasedli do auta a vyrazili z města. Tatínek řekl, že se hrozně zdržel nakládáním všech těch věcí do kufru, ale že k babičce a dědečkovi je to hodina cesty, takže na oběd tam budou. Jenomže asi po půl hodině začalo auto na silnici nějak divně klouzat. Tatínek zastavil u krajnice a vystoupil z auta se slovy že doufá, že nepíchl kolo. Za chvilku se vrátil do auta, prohlásil, že píchli a že musí všichni vystoupit. Vojta se těšil, že bude tatínkovi s výměnou kola pomáhat, ale maminka namítla, že by se mu mohlo něco stát a ať si s ní pěkně sedne do trávy, budou prý tatínkovi jenom radit. Tatínek se na maminku tak nějak divně podíval a začal zase všechny věci z kufru vyndávat, protože rezervní kolo bylo pod nimi.
12/23
Poté, co všechno vyndal, pustil se do výměny kola. Maminka se zeptala, proč mu to trvá tak dlouho, že takhle oběd u babičky nestihnou. Tatínek opět řekl ta slova, co jim Vojta nerozuměl a která tenkrát říkal, když mu Vojta rozbil počítač. Maminka tatínka okřikla a pak spolu zbytek cesty nemluvili. Tatínek jen po chvíli oznámil, že je špinavý jako prase, maminka opáčila, že to nevadí, a pak spolu zase nemluvili. K babičce a dědečkovi šťastně dojeli, i když o hodinu později. Babička už stála u vrátek a starostlivě je vyhlížela. Na hlavě měla šátek. Když spatřila, jak se jejich auto konečně blíží, utáhla si uzel na šátku, ten si posunula z čela a vykročila jim v ústrety.
13/23
„Děti moje zlaté,“ zajásala, „to je dobře, že už jste tady, pojď ke mně, Vojtíšku.“ „Proč jsi jako prase, Venouši?“ přistoupil k nim dědeček, vyndal z úst fajfku a stiskl tatínkovi ušmudlanou ruku. Tatínek jen něco zamumlal o píchlém kole, podíval se na maminku, která vyprskla smíchy, a odešel s dědečkem dovnitř, aby se umyl. Maminka hned z auta vyložila tašky s různými dárky pro babičku a dědečka. Vyndávala ovoce, párky, tabák a spoustu dalších věcí, až babička spráskla ruce a pravila: „Že si, děti, děláte takovou škodu.“ Ale maminka jen mávla rukou, že to je přeci v pořádku, když se dávají dárky. Maminka pak šla s babičkou do kuchyně, aby přichystaly oběd. Vojta neměl co na práci, tak si sedl s pejskem Meďulou na zápraží a vyprávěl mu, co všechno se dělo před prázdninami ve školce. Meďula ho pozorně poslouchal a co chvíli mu olízl tvář. Vojta měl pocit, že mu Meďula všechno rozumí. Pak Vojtu zavolali na oběd. Babička upekla vepřovou se zelím a s knedlíkem a to měl Vojta tuze rád. Meďula jen seděl na podlaze u stolu a koukal na ně, nosem nasával tu voňavou dobrotu a pravidelně se olizoval. „A co teď budeme dělat?“ zeptal se po obědě Vojta. „Co budeme dělat?“ ozval se dědeček. „Jestli se ti chce něco dělat, můžeš jít sbírat vajíčka.“ „Sbírat vajíčka?“ divil se Vojta.
14/23
„Nu ano,“ zabafal dědeček z fajfky, „támhle za stodolou, jak je ta vysoká tráva, tam slepice někdy snášejí vajíčka, tak je můžeš jít posbírat, ať máme co k snídani.“
15/23
16/23
Sbírat vajíčka, to se Vojtovi zamlouvalo. Takové vajíčko k snídani, to je přece dobrota. Vzal si od babičky košíček a doprovázen Meďulou začal opatrně našlapovat do vysoké trávy za stodolou. Vajíček tam bylo požehnaně, některá byla ještě teplá, když je Vojta opatrně vzal do dlaně. Už měl skoro plný košík vajec, když tu náhle rozhrnul trávu a co nevidí? V trávě leželo vajíčko. Bylo dobře dvakrát tak velké jako ostatní slepičí vajíčka. Ale navíc bylo nějak divně zeleně tečkované. Takové vejce Vojta ještě nikdy neviděl. I Meďula na to vejce koukal nějak nedůvěřivě. Přičichl k němu a začal kňučet, ocas stáhl mezi nohy a Vojtu zatáhl za rukáv, aby jako šli raději pryč.
Vojta nevěděl, co si počít. Nevěděl, co je to za vajíčko, nechtělo se mu dát je do košíku mezi ostatní vejce. Ale nechat ho tady v trávě, to se mu taky nezdálo. Nakonec se rozhodl, že prozatím to podivné vajíčko schová do slámy ve stodole. Tam bude vejce v bezpečí a mezitím se Vojta rozhodne, co s ním udělá.
17/23
Dobrodružství na traktoru Když Vojta donesl košík s vajíčky do chalupy, dědeček jej pochválil a zeptal se ho, jestli by nechtěl za odměnu limonádu, že by mohli zajít na náves do hospody Na radosti. Babičce došlo, že se děda chce určitě před sousedy pochlubit vnoučkem, usmála se a řekla, ať si tedy jdou. „To je náš Vojta,“ pravil dědeček hrdě, když přišli Na radost, kde stály židličky a stoly i venku před hospodou, protože byl horký den.
„Ahoj Vojto,“ pozdravilo jej několik pánů, kteří u stolků seděli. „Dáš si s námi limonádu?“ zeptal se traktorista Matěj, který seděl u stolku a také cucal limonádu, protože musel jet ještě na pole s traktorem. „Dám,“ pravil rozhodně Vojta, který měl žízeň i chuť na limonádu. „Já tě pak svezu na traktoru, chceš?“ zeptal se Matěj.
19/23
Než mohl Vojta odpovědět, odpověděl za něj dědeček. „Jen běž, Matěj tě proveze traktorem po poli a já si tady zatím popovídám se sousedy,“ pravil dědeček a kývl na pana hospodského, aby mu donesl pivo.
20/23
21/23
Matěj dopil limonádu, vzal Vojtu za ruku a dovedl ho k traktoru. Pomohl mu nahoru, posadil jej na sedačku vedle sebe a vyrazili na pole. Vojtovi se to tuze líbilo, na traktoru ještě nikdy nejel. To je něco úplně jiného než tatínkovo auto. Musí se tatínka zeptat, jestli by taky mohl takhle s autem jezdit po poli. A jak tak po poli jezdil, úplně zapomněl na dědečka. A co bylo horšího, dědeček, jak tak povídal se sousedy, zapomněl na Vojtu taky. Najednou mu přišlo, že tam sedí moc dlouho, že babička bude mít řeči, a raději vyrazil domů. Jak vcházel do vrátek, babička se chytila za hlavu: „Táto, kde máš kluka?“
Dědeček se nejdřív nechápavě rozhlédl a pak se plácl dlaní do čela. „Jezusmankote, já na něj úplně zapomněl. Ale neboj, mámo, kluk je s Matějem na traktoru.“ „Kdeže je?“ vyběhla z chalupy zoufalá maminka. „Neboj, Vlastičko, Matěj si ho vzal na traktor, že ho proveze po poli,“ klidnil maminku dědeček. „Táto, ty nemáš rozum,“ hubovala babička, „co kdyby se Vojtovi něco stalo?“ „Co by se mu stalo,“ ohradil se dědeček, „přece Matěje znáš.“
22/23
Babička ještě hudrovala, když tu zčistajasna před chalupou zastavil traktor a Matěj jim podal dolů rozesmátého Vojtu. „Mami, tati, babičko, dědečku, já jsem jel na traktoru, to bylo príma,“ halasil Vojta a o překot vyprávěl, co všechno na traktoru zažil. Úplně zapomněl na to vajíčko, které si uložil do stodoly na slámu. Vzpomněl si na ně až večer, když usínal v posteli pod babiččinou péřovou duchnou a umínil si, že se hned ráno musí jít na vajíčko podívat. Byl úplněk, měsíční světlo dopadalo oknem na pruhovanou duchnu a Vojta si jen řekl, že když je úplněk, všechno se zdá takové nějaké jiné a zvláštní. A s touto myšlenkou usnul, jako když ho do vody hodí.
@Created by PDF to ePub
