DRSŇÁK
Vězel až po krk v maléru. Uvědomil si to už před dvěma hodinami v Kannelmäki, když vyšel z paneláku do dvora, namířil si to k autu, a vtom zahlédl nápis na boku červené dodávky. Nejdřív si těch dvou mužů nevšiml. Parkovali na stání pro hosty o řadu dál od jeho opelu, pokuřovali a klábosili. Až když z kapsy vylovil klíčky a bezúspěšně se je snažil zastrčit do zámku svého kadetu, pohlédl do strany a uviděl text na boku dodávky: Stavby Turunen s. r. o. Po zádech mu přeběhl mráz, dál se však soustředil na zámek. Trčela v něm zlomená zápalka. „Trable?“ ozval se za ním hlas. V melodii řeči se dal postřehnout přízvuk navrátilce z Ingrije. „To je kára na dvě věci.“ Drsňák se otočil a spatřil neoholený obličej, který na něj zíral ze vzdálenosti dvou metrů. Chlap přistoupil blíž a natáhl ruku, druhou měl v kapse. „Dej sem ty klíčky, Ilja tě sveze. Nemusím ti snad říkat, co mám v kapse. Rozhodně to není žádná hračka. Ani Ilja si na ně nepotrpí.“ Chlap pokynul hlavou k dodávce. „O co jde?“ zeptal se Drsňák přidušeným hlasem. „To se brzo dozvíš. Naval ty klíče,“ luskl prsty chlap se strništěm. Drsňák upustil klíčky do dlaně velké jako lopata. „A hybaj do auta. Ilja tě vezme na okružku po bankomatech. Vyprázdníš svůj účet do posledního groše. Ilja ti bude dělat garde.“ Drsňák poslušně přešel k posuvným dveřím dodávky, které mu Ilja už zdvořile otevřel. Drsňákovi se strachy podlamovala kolena. Když lezl do téměř prázdného nákladového prostoru, ohlédl se. Neoholenec už seděl v jeho autě a zrovna zavíral dveře na straně spolujezdce. Pak se přes řadicí páku a středový panel přesoukal na místo řidiče. Okno svého bytu Drsňák 9
nezahlédl. Asi je to tak lepší, říkal si. Malý Petteri možná stál na umělohmotné stoličce, kterou mu koupili právě proto, aby se mohl koukat z okna, díval se za tátou na cestě do práce a mával mu na rozloučenou, jako to poslední dobou dělal skoro každý den. Drsňák doufal, že dnes ráno jeho syn za záclonami s Mumínky nestojí. Nechtěl, aby Petteri zrovna tohle viděl. Dobře si vzpomínal, jak byl synek nadšený, když poprvé vystoupil na tu stoličku, položil své malé dlaně na parapet a nosík připlácl na sklo. „Je odsud vidět až na silnici!“ radoval se. A on stál s Kirsi za ním, připravený chytit chlapce do náruče, kdyby se příliš rozvášnil a ztratil rovnováhu. Hlídal ho ale zbytečně, syn po něm podědil jeho silné, jisté nohy. Jednou z něj bude stejně dobrý hokejista, jako býval jeho táta, ne-li lepší. Třeba Petteri bude mít víc rozumu a opravdu na své kariéře zamaká. On sám skončil právě v době, kdy měl pořádně začít. Räihä, jeho trenér, mu pak několikrát volal a ještě dlouho se po něm ptal. Nejdřív skoro každý den, pak skoro každý týden, a nakonec, po jeho prvním trestu za vloupání, už vůbec. Později Drsňák Räihäho několikrát náhodou potkal, ale prošedivělý trenér dělal, jako že ho nezná. Petteri nesmí dopadnout stejně. Drsňák nechtěl, aby Petteri opakoval jeho chyby. Z jeho syna nikdy nebude recidivista, o to se postará. Dlužil mu to, dlužil to i Kirsi a sobě. Dlužil to všem. Právě proto šel do téhle akce. Měl to být první krok vstříc novému začátku, vstříc lepší a bezpečnější budoucnosti. A tak teT sedí tady a sleduje, jak jeho vlastní krev odkapává na zelenou plachtu. Kap, kap, kap. Zavře oči a představuje si, že je doma, s Kirsi a Petterim. Sedí na pohovce, objímá Kirsi kolem ramen a Petteri mu sedí na klíně. Dívá se na svoji ženu, dívá se na jejich syna, který se směje tak zvonivě, až z toho Drsňáka šimrá v uších. Kirsi a Petteri, promlouvá k nim v duchu a je si jistý, že ho slyší. Nic se neděje, táta se vrátí domů hned, jak tohle skončí. TeT je to jiné, ne jako dřív. TeT je všechno, jak má být. Všechno bude v pořádku. Všechno bude dobré, už napořád. 10
SARI
Po dlouhé době jsem se odvážila být šUastná; musím být šUastná, že jsem naživu. Všichni jsou naživu. Nechci ještě zemřít, chci žít. Chci zestárnout s Juhou, chci vidět, jak Liina dospívá do puberty, jak se mění v dospělou ženu a začíná žít vlastní život. Jednou se stanu babičkou, budu v náručí držet Liininy děti. V té době si už nebudu barvit vlasy, budu chtít, aby na mně byl můj věk znát, aby bylo vidět, že jsem život prožila. Juha bude sedět vedle mě, stejně prošedivělý, a na svá vnoučata bude šišlat stejně neohrabaně, jako šišlal na naši dceru: trochu stydlivě, ale přesto hrdě. TeT už se Juha k Liině chová přirozeněji. Čím je dcerka starší, tím líp s ní Juha vychází. Den ode dne se naší rodině daří líp, a tenhle pocit potrvá, bude stále sílit, to vím jistě. Já zesílím. Všechno je v pořádku, všechno je mnohem lepší než dřív. I všední den může být krásný a drahocenný. A nejen může, on je: už žádné podmínky, už žádné stesky. TeT a tady mám všechno, co si můžu přát. Saponát na nádobí voní, talíře schované pod pěnou dutě bouchají o dno dřezu a horká voda mě téměř pálí na pokožce, dává mi pocit, že jsem naživu, ten pocit je čím dál silnější a jistější. Mé ruce budou brzy vypadat tak, jaké budou v daleké budoucnosti: svraštělé a měkké, milující ruce, které dokážou konat jen dobro. Už nikdy nic zlého, nikomu. Už žádné takové myšlenky, potřetí už ne. Umýt nádobí v ruce byl dobrý nápad, mám energie až dost. Vyluxování a utření prachu nestačilo, a jenom naskládat nádobí do myčky by bylo málo. Všeho bylo moc málo, teT si to uvědomuju: času, komunikace, lásky, důvěry, víry, jistoty. TeT, když jsem se uzdravila, chci všechno, lačním po životě. Probudila jsem se, jsem znovuzrozená. Jak jsem se mohla dobrovolně vzdát? Jak jsem mohla nechat všechno, i sebe samu, zajít tak daleko? Jak dlouho potrvá, než si zase získám 11
Juhovu důvěru? A Liininu? Naštěstí nevědí úplně všechno. Aspoň sama sobě teT můžu důvěřovat. To, co se stalo, a hlavně to, co jsem málem udělala, bylo odporné a strašné, byly to myšlenky choré mysli, naštěstí jen myšlenky. Už to, že jsem o tom vůbec uvažovala, že jsem vůbec vzala do ruky ten polštář, se nikdy nemělo stát. Ale stalo se to. Stalo se to už podruhé. Nevím, jestli si to někdy dokážu odpustit, bude mi pouhé onemocnění stačit jako omluva? Prostě se k tomu nemůžu stavět tak, jak mě to kdysi učila máma: lidé se mýlí, dělají chyby, a s těmi omyly a chybami zkrátka musí dokázat žít, musí se z nich poučit a přerůst je. Ale copak se dá zabití, i pouhé uvažování o něm, považovat za omyl nebo chybu? „Proč myješ nádobí v ruce? A s kým to mluvíš?“ Když Liina promluvila, lekla jsem se. Talíř mi vyklouzl z prstů a udeřil okrajem o dno dřezu. Neslyšela jsem Liinu přijít. TeT tu stojí v bílých punčocháčích a červeném tričku, v ruce drží knížku, a upřeně na mě hledí zpod přerostlých vlasů. „Musím ti ostříhat ofinu,“ prohlásím, jen abych něco řekla. „Připomeň mi to zítra.“ „Proč nedáš nádobí do myčky?“ „Prostě se mi chtělo umýt ho v ruce.“ „Myčka je rozbitá?“ „Není.“ Kdepak, nic už není rozbité, ani myčka, ani já. „Tak proč?“ „Jen tak, pro zábavu.“ „S kým sis to šeptala?“ „Přemýšlela jsem nahlas.“ „Aha. Přijdeš mi pak číst, až to domyješ?“ „Co bys chtěla, abych ti četla?“ „Tohle.“ Liina zvedne knihu před sebe, drží ji oběma rukama. Malý princ. Rychle obrátím zrak zpět k nádobí. Proč zrovna tuhle knížku? Vedle talířů čekajících na opláchnutí se udělala louže vody, odráží se v ní světlo žárovky. Hořící jezero. 12
„Nechceš pro změnu číst něco jiného?“ „Ne, chci tohle!“ vykřikne Liina a dupne si. „Ale zlato, vždyU už to znáš zpaměti,“ pohlédnu na ni a usměju se. „No a co?“ „Asi nic.“ „Tak přijdeš mi číst?“ „Ale jo, hned jak domyju nádobí.“ „Jak dlouho ti to bude trvat?“ „Už jen chvilku,“ odpovím. Liina přikývne a otočí se. „Liino, poslyš.“ Dcera se mezi dveřmi ohlédne. Znova mě překvapí, že vypadá jako já před třiceti lety, jen oči má po Juhovi. Líně pomrkává, má podmanivý pohled, její pomalé oči jsou jakoby lepkavé. „Četli ti z téhle knížky táta nebo babička?“ „Kdy?“ „No když,“ začnu, ale nedokážu hned pokračovat. Odmlka není dlouhá, ale připadá mi jako celá věčnost. Musím se naučit to přerůst. „Když… byla maminka nemocná.“ Musím jít číst Liině, zapomenout na noc, na polštář a na reakce, které ve mně ta knížka vyvolává. Musím to dokázat, tohle je jen další krok vpřed. „Ne.“ „Aha. Ty sis neřekla?“ „Ne.“ „A proč ne?“ „Proto. Od nikoho jiného to není ono. Já chci, abys mi četla ty. Počkám v obýváku,“ Liina odpovídá jako paní učitelka, ten styl si přinesla ze školky. „Přinesu Pontuse, chce taky poslouchat.“ Pak je pryč. Zavřu oči a snažím se zadržet slzy. ŠUourám štětkou na nádobí ve dřezu, hranou druhé ruky si otírám koutky očí. Co to do mě vjelo? Co kdyby se mi to podařilo? Naštěstí se to nestalo. Naštěstí jsem tady, Liina na mě čeká v obývacím pokoji a Juha si šel zaběhat, jako každý večer. 13
Naštěstí jsme všichni naživu a zlo je pryč. Zmizelo z mého nitra nadobro. Tentokrát už se nevrátí. Miluju Liinu, miluju Juhu, miluju sebe. Miluju život. Propuknu v pláč, ale je to dobrý, vděčný pláč. A moje ruka je mokrá, teplá, svraštělá a samá pěna. Všechno je, jak má být. Všechno bude v pořádku. Všechno bude dobré, už napořád.
14
VESA
„Něco jsi mi slíbil.“ „Jo, já vím. Jenže já musel. Tentokrát je to úplně naposled.“ „To říkáš už kolik měsíců.“ „Jo, jo. Ale víš přece, že jsem si to nevybral,“ Vesa mluví do telefonu a dívá se přitom do zrcadla. „Já to nechtěl.“ „Že vím? Vím jen to, cos mi řekl. Začala jsem trochu přemýšlet.“ „Věř mi. Už jen tahle štace, a mám všechno splacený.“ „To určitě.“ „Vážně, Tiino! TeT už je to naposledy, pak se všechno změní. Pak bude všechno dobrý, už napořád.“ „No jasně. Jediný, co se změnilo, jsi ty. Poslední dobou se chováš divně, už tě vůbec nepoznávám.“ „Nech toho, prosím tě,“ odpoví Vesa, ale někde uvnitř cítí bodnutí. „Proč mi vůbec něco říkáš? Já už nechci nic slyšet.“ „Ale tohle si ještě poslechni. Touhle štací splatím poslední dluhy po fotrovi a ještě mi něco zbyde.“ „Aha, no to je bezva. Kdy se ten váš táta vlastně hodlá vrátit?“ „Až bude po všem,“ odpoví Vesa rychle. „Víš, Tiino, ty moje úspory, říkal jsem si, že bysme mohli třeba zkusit bydlet spolu. Nejdřív samozřejmě v pronájmu, aspoň ze začátku, a já bych si našel nějaký místo. Poctivou práci, jsem si říkal.“ „Tak ty sis říkal.“ „Co je? VždyU už o tom mluvíme druhým rokem. TeT se řeči konečně stávaj skutečností.“ „Ty o tom mluvíš, já ne.“ „Ale no tak! Dobře, já vím, že máš strach. Jsou to přeci jen důležitý rozhodnutí.“ „Neřekla jsem, že mám strach. Neřekla jsem vůbec nic.“ 15
„Hele, jestli jde o tuhle štaci, tak… Půjde to dobře, všechno klapne,“ Vesa se znovu podívá na svůj odraz. Přikývne a zkusí se usmát, snaží se působit přesvědčivě sám na sebe. Úsměv vypadá jako útrpný škleb. „Vím, co a jak mám udělat. Bude to pro mě úplná brnkačka.“ „A já jsem pro tebe taky brnkačka, co?“ „Ale no tak, ty jsi moje sluníčko, musíš se usmívat a mít radost. Jsi moje sluníčko, slyšíš?“ „Jasně. Sluníčko právě zapadá.“ „Tiino! Nepokládej to ještě! Haló, haló! Do prdele.“ Vesa zavěsí ohluchlý telefon. Jeho odraz v zrcadle má tmavé kruhy pod očima, jinak je v obličeji bledý, bílý jako sníh. Tiina neví všechno, nikdy se to nedozví. Vesa v sobě najednou vidí svého otce, svého mrtvého otce. Měl tenkrát pocit, jako by na něj táta zíral zpod zavřených víček, jako by na něj upíral vyčítavý pohled. Ten pocit hned zmizí, stejně jako zmizel tenkrát. Vesa není jako táta, nikdy nebude. Máma. Sakra práce, nakonec jí to musel říct sám. Musel jí být oporou, snažil se ze všech sil, a stejně se sotva držela. I po tom všem, co otec napáchal, máma brečela a doopravdy truchlila. Aspoň nějakou dobu. On sám neuronil ani slzičku, i když se snažil. Když mámu objímal, násilím se nutil do pláče, aby v jejích zamžených očích vypadal stejně nešUastně. Po otcově smrti se nervově zhroutila a ještě pořád se z toho nevzpamatovala. TeT, když znovu začala pít, byla ještě víc mimo než dřív. Co si vlastně doopravdy myslí, co cítí? Ulevilo by se jí, kdyby si o tom mohli popovídat? Kdo to má vědět? A ulevilo by se mně, kdybych to všechno mohl někomu říct? Sám nevím. Podobám se v obličeji vůbec mámě, aspoň trošku? Kdepak, on není ani jako matka, nepodobá se ani jednomu z nich. Nebo se nechce podobat. Vesa na své tváři najednou spatří ten samý výraz, který měl tenkrát táta, když… Vesa odstoupí od zrcadla a vejde do kabinky. Zamkne dveře, posadí se na mísu. Z kapsy bundy vyloví malé psaníčko z alobalu. Jenom trošku, na zklidnění nervů. 16
Za chvilku mu začnou slzet oči a musí je zavřít. V nose ho štípe. Nejdřív se mu zatočí hlava, pak se myšlenky rozletí jako neklidné oči za zavřenými víčky, prudce do stran, aniž by se dokázaly někde zastavit. Společný byt. Práce. Jakékoliv místo. Cokoliv je lepší než nic. Budoucnost. Zářivá budoucnost. Všední život. Normální život. Po téhle štaci bude mít všechno splacené. Tenhle marast bude konečně za ním. Bude si jen muset rychle najít nějakou práci, začít normální život a přestat. Vesa mimoděk zatne ruce v pěst, celé tělo se mu napne. Za tohle taky může fotr, hajzl jeden. I po smrti mu dokáže dělat naschvály. Ale brzo bude po všem, už za chvíli se z toho vymaní a zároveň se zbaví táty. Možná by v nějakou vhodnou chvíli mohl dokonce dát anonymní tip policii, aby i máma mohla pořádně truchlit, slušně, a pak se zase postavit na nohy. No, policii snad radši ne. To by mohli oba za chvíli dělat fotrovi společnost, jak on, tak matka. Nebo by musel leccos vysvětlovat, zhroutil by se a všechno vyklopil. Nebo by ho mohla nechat Tiina. To by byl definitivní konec, nikoho jiného už nemá. Prostě se musí držet Tiiny a pokusit se zapomenout, to je všechno. Musí pomoct zapomenout i mámě, pokud ovšem už nezapomněla sama. U ní si teT člověk nemohl být ničím jistý. Vesa nemohl vědět, co máma skrývá za svou nepřetržitou opilostí. Vesa spláchne a do burácení vody začne tiše, skoro šeptem opakovat slova, která se změnila v mantru. Uklidňuje to mysl a dech, který se mu prudce zrychlil. „Všechno bude v pořádku. Všechno bude dobrý, už napořád. Všechno bude v pořádku. Všechno bude dobrý, už napořád.“
17
LUHTA
Sundströmova cela na Luhtu vždycky působila odpudivě, i tentokrát. Bylo na ní něco odporného. Když se člověk podíval jen zběžně ode dveří, byla to stejná cimra jako všechny v pavilonu. Když ale vstoupil dovnitř, na čele se mu začal perlit pot a ovládl ho pocit, že vzduch ztěžkl, takže se dal sotva dýchat. Cela byla neskutečně uklizená. Těch několik Sundströmových osobních věcí bylo uspořádaných do komínků a řad, rovných, jako když střelí. Nějaká ta knížka, sešity, tři droboučké ozdobné předměty: dřevěný výr se žlutýma očima, šedavě žlutý sedící medvídek s černým čumákem, který měl na jedné pacce nápis Bukowski a na druhé červené srdíčko, a soška Dona Quijota, hubená postavička se špičatou bradkou, která si levou rukou přidržovala na břiše knihu. Dlouhý meč v její druhé ruce se zdál tak těžký, že člověk čekal, kdy se soška z police skácí na dokonale ustlanou postel, na níž teT Sundström sedí, hledí na něj šikmo vzhůru a křivě se usmívá. „A jak mám vědět, že ti můžu věřit?“ zeptá se. „Říkám pravdu,“ odpoví Luhta. „To my všichni,“ na to Sundström. „Zásilka vůbec nedorazila,“ řekne Luhta. „Ten Pakarinen prostě nepřišel. Čekal jsem tam na něj hodinu.“ „Jestli je to pravda, budu muset sehnat nový kontakt.“ „Jasně že je.“ „Dobrá,“ přikývne Sundström. „Věřím ti. Přesunu toho zátaháře na jinou práci. Na takovou, pro kterou se hodí.“ „Jakou?“ Sundström drží v prstech hnědou pastelku a na klíně má dětské omalovánky. Pracuje na Bambim, už mu vybarvil hubené, tyčkovité nohy. Luhta jednou Sundströma pozoroval 18
