JUDr. Klára VESELÁ – SAMKOVÁ Advokátní kancelář – attorney at law Mgr. Petra GERLICHOVÁ JUDr. Zuzana NAVRÁTILOVÁ Mgr. Alena NAJGEBAUROVÁ Mgr. Lucie VEJVODOVÁ JUDr. Klára VESELÁ – SAMKOVÁ
Ústavní soud České republiky Joštova 8 660 83 Brno 2 DOPORUČENĚ NA DORUČENKU
Španělská 6, 120 00 Praha 2 tel.: 224 239 390, 224 238 996 e-mail:
[email protected] www.lawyers.cz
Odesláno též na elektronickou podatelnu na el. adresu
[email protected]
TROJMO
v Praze, dne 9. června 2008
Věc:
ústavní stížnost do Usnesení OS Přerov ze dne 21. 4. 2008 S procesním návrhem na přednostní projednání věci S procesním návrhem na atrahování věci Plénem Ústavního soudu
Stěžovatelka:
Bc. Marcela Urbanová, nar. 19. 6. 1967, trvale bytem Semetín 1464, okr. Vsetín, PSČ 755 01
Právně zastoupena: JUDr. Klárou Veselou Samkovou, advokátkou se sídlem Španělská 6, 120 00 Praha 2
Vedlejší účastník řízení:
Okresní soud v Přerově, na adrese 750 11 Přerov, Smetanova 2
1
Ústavní stížnost proti zásahu veřejné moci, kterým byla porušena tato práva stěžovatelky: 1) čl. 6 odst. 1 Úmluvy o základních lidských právech a svobodách – právo na spravedlivé soudní řízení nezávislým a nestranným soudem ve spojení s čl. 38 odst. 1 Listiny základních lidských práv a svobod – nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci 2) čl. 8 Úmluvy – právo na respektování soukromého a osobního života ve spojení s čl.10 odst. 1,2 Listiny základních lidských práv a svobod – každý má právo na zachování lidské důstojnosti a na ochranu soukromého a rodinného života 3) č. 13 Úmluvy o základních lidských právech a svobodách – právo na účinné právní prostředky nápravy, a to ve spojení jak s čl. 6 odst. 1, tak článkem 8 Úmluvy 4) čl. 10 odst. 3 Listiny základních lidských práv a svobod, kdy každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. To vše samostatně a ve spojení s čl. 3 Úmluvy o základních lidských právech a svobodách, kdy nikdo nemůže být mučen nebo podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu.
I. KRÁTKÉ VYLÍČENÍ DĚJOVÉ OSY 1) Stěžovatelka byla od roku 1992 do června 2005 zaměstnankyní městského úřadu města Vsetín, posledních osm let pracovala jako vedoucí sekretariátu vsetínských starostů. 2) Od roku 2003 se stupňovaly její konflikty se starostou Jiřím Čunkem, které spočívaly zejména v tom, že odmítala jeho návrhy a jednání, které lze charakterizovat jako sexuální obtěžování. Dalším zdrojem konfliktů byla situace, kdy se stala předsedkyní zaměstnaneckých odborů na pracovišti, což starosta Čunek interpretoval jako střet zájmů. 3) I po skončení pracovně-právního poměru probíhala jednání mezi stěžovatelkou a starostou města Vsetín, Jiřím Čunkem, o narovnání vztahů. V této věci zastupoval stěžovatelku advokát působící v Praze a Přerově, JUDr. Jiří Novák. Tento advokát pak usiloval o mimosoudní dohodu s Jiřím Čunkem, ke které však nedošlo. Během postupu jednání advokáta s Jiřím Čunkem se stěžovatelka svému advokátovi zmínila, že byla svědkem předání finanční částky starostovi města Vsetín Jiřímu Čunkovi, kterou on sám označil za provizi v souvislosti s prodejem městského majetku. Advokát upozornil klientku na skutečnost, že by bylo vhodné, aby se o tomto protiprávním jednání jmenovaného dozvěděla policie a poukázal (nepřesně) i na ust. § 168 tr. zákona – možnost jejího trestního stíhání pro trestný čin neoznámení trestného činu. Nato stěžovatelka svému tehdejšímu advokátovi sdělila, že si nepřeje být uvedena jako oznamovatelka tohoto jednání p. Čunka; poté podal advokát oznámení sám a klientky se pouze zeptal, zda je ochotna sdělenou informaci potvrdit při policejním výslechu. Toto stěžovatelka v důvěře, že obhajuje její zájmy, svému advokátovi slíbila a svůj slib posléze dodržela. 4) Na základě trestního oznámení učiněného JUDr. Jiřím Novákem došlo k obvinění a následnému vyšetřování Jiřího Čunka z trestného činu dle § 160 Tr. zákona – přijímání
2
úplatku a ing. Ing. Petr Hurta, komplementáře společnosti H & B REAL, kom. spol. z trestného činu dle § 161 Tr. zákona – podplácení. V této věci byla stěžovatelka opakovaně vyslýchána státními zástupci a policejními orgány. Její postavení je postavení svědkyně. 5) V souvislosti s vyšetřováním úplatku Jiřím Čunkem se rozvířila řada dalších případů a okolo této ústřední záležitosti se začala angažovat řada dalších osob. Jednou z takovýchto osob je i podnikatel Roman Vaškůj, popsaná níže.
II. POPIS PŘÍPADU POKUSU O UPLÁCENÍ STĚŽOVATELKY ROMANEM VAŠKŮJEM A PETREM ŠMIŘÁKEM 1) Dne 20. 2. 2007 kontaktoval paní Marcelu Urbanovou pan Petr Šmiřák s panem Vlastimilem Zubíkem a následně přišli s nabídkou urovnání sporu mezi p. Čunkem a paní Urbanovou pomocí financí a dalších úsluh. Jmenovitě se mělo jednat i o to, že paní Urbanová zašle fakturu panu Romanovi Vaškůjovi na konzultační služby na 750.000,- Kč s tím, že p. Čunek uhradí pí. Urbanové další částky ve výši, kterou si sama určí. O této návštěvě paní Marcela Urbanová neprodleně informovala policii, která monitorovala i následující setkání stěžovatelky s panem Šmírákem a Vaškůjem. 2) Je plně zdokumentováno Policií ČR, že stěžovatelce, paní Urbanové, přislíbil p. Roman Vaškůj další dary a výhody za to, že přestane vypovídat proti Jiřímu Čunkovi a posléze když prohlásí, že do celé věci byla natlačena Policií ČR, která měla mít připraveny předem její protokoly s výpověďmi. Těmito dalšími plněními byla záruka neodvolatelnosti druha M. Urbanové z jeho funkce ředitele či jednatele vsetínských lesů – společnosti vlastněné městem Vsetín, další částka placená panem Čunkem a následující dlouhodobá dovolená v zahraničí. Oba zprostředkovatelé po paní Urbanové chtěli, aby se zavázala, že proti panu Čunkovi již nebude nikdy vypovídat. Pan Roman Vaškůj stěžovatelku M. Urbanovou také naváděl, aby se omluvila z výslechu stanovenému na 2. 3. 2007 a měl již připraven koncept dopisu omluvy. Marcela Urbanová zdánlivě přistoupila na vyjednávání a dala si podmínku – omluvný dopis od p. Čunka. Tento dopis zabavila policie při zatýkání Romana Vaškůje a Petra Šmiřáka dne 1.3.2007 . 3) Pan Vaškůj a pan Šmírák byli následně obviněni z trestných činů křivého obvinění, podplácení a nadržování. Řízení je vedeno Policií ČR, útvarem pro odhalování korupce a finanční kriminality, expozitura Ostrava, Bohumínská 1, 728 99 Ostrava, pod číslem jednacím OKFK-17/6-2007. 4) V době podání této ústavní stížnosti jsou Roman Vaškůj a Petr Šmiřák obžalováni a je proti nim u Okresního soudu v Přerově vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání trestného činu podplácení podle § 161 odst. 1,2 písm. a) trestního zákona, trestného činu nadržování podle § 166 odst. 1 trestního zákona ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 trestního zákona a trestného činu křivého obvinění podle § 174 odst. 1,2 trestního zákona ve stádiu přípravy podle § 7 odst. 1 trestního zákona. 5) Řízení je vedeno u Okresního soudu v Přerově pod spisovou značkou 4T 14/2008. Ve věci bylo nařízeno hlavní líčení na 13.5. – 16.5. 2008. Toto hlavní líčení proběhlo, avšak nebylo ukončeno a v řízení bude i nadále pokračováno.
3
III. PRÁVNÍ POSTAVENÍ STĚŽOVATELKY 1) Stěžovatelka původně měla ve vyšetřování pokusu o uplácení R. Vaškůjem a P. Šmiřákem postavení poškozené. Dopisem ze dne 11.4.20071 byla stěžovatelka vyzvána pplk. Jindřichem Pustkou z PČR Ostrava – útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality – aby podepsala předtisky poučení poškozeného v trestním řízení a vrátila je zpět na součást policie. Stěžovatelka tak učinila dne 16. 4. 2007 2a zároveň požádala o umožnění nahlédnutí do spisu. 2) Stěžovatelce bylo umožněno nahlédnutí do spisu, o čemž svědčí úřední záznam ze dne 17. 4. 20073, podepsaný mimo jiné opět pplk. Jindřichem Pustkou. Poškozená stěžovatelka nahlížela do spisu od 9,30 do 13,15 a požádala o pořízení kopií z většího rozsahu listinného materiálu, což nebylo možno obratem zařídit. Další postup je popsán právě v tomto úředním záznamu, z jehož obsahu vyplývá, že fotokopie části spisu poškozená převezme na pracovišti PČR Olomouc. Náklady na zhotovení fotokopie spisu musí poškozená uhradit. Proti tomu, aby jí coby poškozené byla vydána fotokopie části spisu, v této fázi řízení nikdo nebrojil a právo stěžovatelce neupíral. 3) Dne 24. 4. 20074 byla stěžovatelka vyrozuměna dopisem vyšetřujícího policejního rady pplk. JUDr. Jindřicha Pustky o tom, že dle názoru dozorového státního zástupce není ve věci poškozenou, takže nemá právo nahlížet do spisu a nemá právo na pořízení fotokopií ze spisu. Tímto způsobem ztratila stěžovatelka možnost být jakkoliv informována o průběhu řízení, které mělo na její osobní život zásadní vliv, stejně jako mělo vliv na vyšetřování dalších případů s tímto pokusem o uplácení souvisejícím. Stěžovatelka hodnotí tento krok – změnu klasifikace svého postavení z poškozené na pouhého svědka – jako účelový krok orgánů činných v trestním řízení vzdáliv ji veškerých informací, které by posléze mohla použít na svoji obranu. 4) Dne 2. srpna 20075 se obrátila právní zástupkyně stěžovatelky na vyšetřovatele PČR a opětovala žádost o již jednou žádané dokumenty a hlavně požádala o fotokopii vlastní výpovědi stěžovatelky v dané věci. 5) Dne 9. 8. 20076 obdržela právní zástupkyně stěžovatelky faxem dopis vyšetřovatele pplk. Jindřicha Pustky, ve kterém opětovně zamítá přiznat stěžovatelce paní Marcele Urbanové postavení poškozené a přiznává jí jediné právo – právo nahlížet do vlastní výpovědi. K rozhodnutí otázky, zda M. Urbanové náleží postavení poškozené či nikoliv, postoupil pplk. J. Pustka podání právní zástupkyně stěžovatelky dozorujícímu státnímu zástupci OSZ Přerov. 6) Dozorující okresní státní zástupce v Přerově ve svém dopisu ze dne 24. 8. 20077 prohlásil, že stěžovatelka není jednáním obžalovaných (tehdy obviněných) R. Vaškůje a P. Šmiřák poškozena, neboť jejich jednání směřovalo primárně vůči policistům, jejichž práce měla být znevěrohodněna, nikoliv vůči stěžovatelce Marcele Urbanové. 7) Poté, co z médií stěžovatelka zjistila, že se chystá soudní řízení s obžalovanými Romanem Vaškůjem a Petrem Šmiřákem, se obrátila na Okresní soud v Přerově – soudce 1
Příloha č. 1 Příloha č. 2 3 Příloha č. 3 4 Příloha č. 4 5 Příloha č. 5 6 Příloha č. 6 7 Příloha č. 7 2
4
Mgr. Jiřího Barboříka s žádosti, aby jí bylo přiznáno postavení poškozené strany a toto svoje podání řádně zdůvodnila. Stalo se tak jejím dopisem ze dne 3. března 20088. 9) Vzhledem k tomu, že z médií bylo již známo předběžné datum nařízení soudního jednání ve věci obžalovaných Vaškůje a Šmiřáka , přičemž o postavení stěžovatelky nebylo rozhodnuto, obrátila se stěžovatelka přípisem ze dne 14. 4. 20089 k předsedkyni Okresního soudu v Přerově. Na tuto svoji urgenci obdržela přípis ze dne 24. 4. 200810 10) Dne 28. 4. 2008 stěžovatelka převzala Usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 21. 4. 200811, kterým bylo rozhodnuto, že se jako poškozená k hlavnímu líčení nepřipouští. 11) Následně stěžovatelka obdržela ve věci obžalovaného Romana Vaškůje a Petra Šmiřáka předvolání svědka12. K Okresnímu soudu v Přerově se řádně dostavila a ve věci vypovídala. Na počátku své výpovědi uvedla, že se cítí být v této věci poškozena i když soud toto její právní postavení neuznává. 12) Dopisem ze dne 27. května 200813 stěžovatelka požádala soud o fotokopii své vlastní výpovědi svědka v předmětné věci. Na tuto svoji žádost doposud neobdržela žádnou odpověď. Na tomto místě je třeba poznamenat, že stěžovatelka nikdy neobdržela žádnou fotokopii své vlastní výpovědi ani z policejního spisu, ačkoliv o toto opakovaně žádala. Její žádosti o poskytnutí byť i vlastní výpovědi jí bylo vždy orgány policie zamítnuto.
IV. ÚSILÍ STĚŽOVATELKY O ZÍSKÁNÍ PROTOKOLŮ S VLASTNÍ VÝPOVĚDÍ 1) V průběhu šetření případu pokusu o uplácení obžalovaných Vaškůje a Šmiřáka, který je popsán v čl. II a III této stížnosti, se stěžovatelka opakovaně domáhala získání protokolů alespoň s vlastními výpověďmi. 2) Poté, co byl stěžovatelce odebrán status poškozené, se začala dožadovat protokolu se svojí vlastní výpovědí prostřednictvím dopisu své právní zástupkyně ze dne 2. srpna 200714. Právní zástupkyně zde uvedla: „ …právo na obdržení protokolu o jeho vlastní výpovědi je nejen poškozeného, ale i svědka je osobnostním právem nejen poškozeného, ale práva i svědka………vlastní výpověď je osobnostního charakteru, jako taková je nezcizitelná a každá má na ni právo bez ohledu na to, že toto právo není explicitně uvedeno v trestním řádu. Právo mít v držení záznam svého vlastního projevu vyplývá dle mého názoru mimo jiné i z článku 8 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, který zaručuje každému právo na soukromý život. Záznam vlastního projevu je bezesporu projevem soukromého života, který nemůže být nikdy a nikomu zcizen.“ 3) V přípisu ze dne 9.8.200715 pplk. JUDr. Pustka uvedl, že „….§65 odst. 3 trestního řádu stanoví, že tomu, kdo měl právo být úkonu přítomen, což je nepochybně i osoba svědka, 8
Příloha č. 8 Příloha č. 9 10 Příloha č. 10 11 Příloha č. 11 – včetně fotokopie obálky s datem převzetí 12 Příloha č. 12 13 Příloha č. 13 14 Příloha č. 5 15 Příloha č. 6 9
5
nemůže být odepřeno nahlédnutí do protokolu o takovém úkonu……praxe policejních orgánů se při hodnocení obsahu pojmu „„nahlédnutí““ opírá o jazykový výklad ust. § 65 odst. 1 TŘ, z něhož je patrno že zákonodárce nepovažuje pojem „„nahlížení““za pojem, jež by v sobě zahrnoval i právo na pořízení kopie ze spisů.“ 4) Souběžně s případem obžalovaného Romana Vaškůje se stěžovatelka dožadovala vydání protokolů s její vlastní výpovědí i v dalším případě, ve kterém vystupovala jako svědek, a to v případě obviněného Jiřího Čunka. Ani zde orgány činné v trestním řízení nechtěly původně protokoly s vlastní výpovědí stěžovatelce vydat, avšak posléze změnily názor a protokoly s vlastní výpovědí vydaly. Protože stále se objevovaly – zejména v médiích – pochybnosti o tom, zda poskytnutí protokolů s vlastní výpovědí svědka či nikoliv je v souladu s právním řádem, obrátila se právní zástupkyně stěžovatelky na dozorující Krajské státní zastupitelství v Brně – mimo jiné i svým dopisem ze dne 27. 11. 200716. 5) Na urgenci ze dne 27.11. 2007, která byla ještě několikrát zopakována, se nakonec právní zástupkyni stěžovatelky dostalo odpovědi, a to přípisem Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 27.3.200817. Krajské státní zastupitelství zde k problematice vydání protokolu s výpovědí svědka právě tomuto svědkovi uvedlo: „….trestní řád výslovně poskytnutí protokolů o vlastní výpovědi vyslýchané osobě nezakazuje a tento zákaz nelze dovodit pouze z absence práva k nahlížení do spisového materiálu. Tyto protokoly navíc na rozdíl od dalšího spisového materiálu zaznamenávají pouze údaje, které vyslýchaná osoba sama uvedla, jsou jí tedy známy a může do nich pochopitelně nahlédnout, když potvrzuje svým podpisem, že obsah výpovědi souhlasí s tím, co vypověděla. Nepřinášejí proto žádné informace, které by bylo nutno před vyslýchanou osobou tajit, neboť s nimi může disponovat i bez vlastního protokolu. Lze tedy shrnout, že státní zástupce nemá povinnost poskytnout protokoly o její výpovědi vyslýchané osobě, ale současně mu ani žádné ustanovení trestního řádu v tomto nebrání.“ 6) Odvolávaje se na výše citované stanovisko krajského státního zastupitelství v Brně se právní zástupkyně stěžovatelky opět obrátila dopisem ze dne 7. 4. 200818 na PČR – Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality – pplk. Jindřicha Pustku a požádala o vydání protokolu s výpovědí stěžovatelky. 7) Policie ČR v Ostravě prostřednictvím pplk. Jindřicha Pustky odpověděla na žádost stěžovatelky dopisem ze dne 9. 4. 200819, ve kterém stěžovatelce bylo sděleno, že její žádost se postupuje Okresnímu soudu v Přerově, který má celý spis k disposici. 8) Kromě odpovědi uvedené ad 7) se k žádosti o vydání protokolu vyjádřilo i Policejní prezidium ČR – Úřad služby kriminální policie a vyšetřování, když její zástupce ředitele plk. Mgr. Libor Vrba dopisem ze dne 18. 4. 200820 žádost opětovně explicitně odmítnul. Důvodem tohoto odmítnutí bylo, že již byla podána obžaloba, takže je nutno se obrátit s touto žádostí na příslušný soud. V odpovědi policejního prezidia je ovšem uvedeno toto velmi zajímavé stanovisko: „Je nutno Vám přisvědčit, že vzhledem k absenci práva svědka na vydání protokolu o svém výslechu v trestním řádu, kdy takové právo nelze dovodit ani z ústavních předpisů, není postup orgánů činných v trestním řízení v důsledku odlišného výkladu v uvedených případech jednotný a bylo by proto vhodné ho ujednotit.“ Stěžovatelka je toho názoru, že právo svědka na jeho vlastní výpověď JE možno velmi dobře vyvodit z ústavních předpisů a opakovaně 16
Příloha č. 14 Příloha č. 15 18 Příloha č. 16 19 Příloha č. 17 20 Příloha č. 18 17
6
svoji argumentaci v tomto směru orgánům Policie předkládala. Protože však Policie není ochotna Ústavu a ústavní principy lidských práv do své činnosti aplikovat, je to též jeden z důvodů, proč se stěžovatelka obrací na Ústavní soud. 9) Na žádost stěžovatelky o vydání protokolů svědka z policejního spisu reagoval soudce Mgr. Jiří Barbořík přípisem ze dne 21. 4. 200821, kde opět tuto žádost pod číslem jednacím 4 T 14/2008 zamítnul. Odůvodnění tohoto zamítnutí bylo velmi stručné, v podstatě pouze uvedl, že osoba Marcely Urbanové není osobou poškozenou a z toho vyvodil i to, že nemá právo na vydání protokolu se svojí vlastní výpovědí. Se stanoviskem krajského státního zastupitelství v Brně, které bylo k původní žádosti připojeno, se soudce vůbec nevypořádal. S odůvodněním plně odkázal na usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 5.9.2007 sp. zn. II ÚS 2126/07. 10) Stěžovatelka považuje za nutné se u posledně zmíněného argumentu soudu zastavit: především uvedená stížnost je její vlastní stížnost, která byla odmítnuta ovšem pro to, že nesplnila formální náležitosti podání – byla totiž podána jako návrh na předběžné opatření a Ústavní soud naznal, že tímto způsobem nelze žádost o předběžné opatření podávat. K meritu věci se Ústavní soud prakticky nevyjadřoval. Toto usnesení Ústavního soudu není veřejně přístupné a není zřejmé, zda a jakým způsobem se soudce Mgr. Jiří Barbořík k tomuto usnesení vůbec dostal a jakým způsobem jej hodnotil – z tohoto hlediska je jeho rozhodnutí, byť vydané ve formě blíže formálně neidentifikovatelného přípisu, nepřezkoumatelné. 11) Na základě stanoviska Mgr. Jiřího Barboříka se právní zástupkyně stěžovatelky obrátila na předsedu Ústavního soudu JUDr. Pavla Rychetského s žádostí o sdělení, jakým způsobem je Okresní soud v Přerově obeznámen s obsahem rozhodnutí o odmítnutí ústavní stížnosti, když taková nejsou veřejně přístupná. Právní zástupkyně stěžovatelky se též tázala, zda byl spis Ústavního soudu ve výše uvedené věci někým vyžádán, popř. kým a kdy. Uvedený dotaz na předsedu Ústavního soudu byl vznesen dopisem ze dne 6. 5. 200822. 12) Návrh důkazu Kromě všech dokumentů, které jsou v příloze tohoto podání, navrhujeme, aby ke stížnosti byl připojen spis Ústavního soudu II ÚS 2126/07.
V. PRÁVNÍ KVALIFIKACE PORUŠENÍ ZÁKLADNÍCH LIDSKÝCH PRÁV A SVOBOD Podle názoru stěžovatelky došlo v jednotlivých případech vedení trestních řízení k následujícím porušením jejích základních lidských práv a svobod: A Nepřipuštění stěžovatelky jako osoby poškozené 1) Ve svém usnesení trestní soudce Mgr. Jiří Barbořík uvedl, že stěžovatelka není poškozenou osobou. Podle jeho názoru – stejně jako již dříve před tím deklarovaným názorem PČR bylo, 21 22
Příloha č. 19 Příloha č. 20
7
že úmyslem obžalovaných Romana Vaškůje a Petra Šmiřáka bylo zdiskreditovat práci policie, totiž vytvořit přesvědčení, že policie se snažila Marcelou Urbanovou a její výpovědí manipulovat. Z tohoto orgány činné v trestním řízení dovodily, že předmětem útoku obžalovaných byly policejní složky a nikoliv Marcela Urbanová. Stěžovatelka naprosto nepopírá úvahu orgánů činných v trestním řízení, že předmětem útoku obžalovaných byli TAKÉ příslušníci Policie ČR. Naprosto se však nemůže ztotožnit z hodnocením, že ona sama – ačkoliv v tomto pojetí měla sloužit „jenom“ jako nástroj diskreditace PČR, poškozená nebyla. 2) Policie ČR a soud totiž setrvale ignorují DŮVOD kvůli kterému měla být Policie ČR diskreditována. Policie ČR měla být totiž pouze tím nástrojem, jejímž prostřednictvím mělo dojít k diskreditaci a znevěrohodnění Marcely Urbanové, která vystupovala jako svědkyně v případu obviněného Jiřího Čunka. Ke změně stanoviska policii ani soud nepřiměly ani veřejně a mediálně prezentované názory obžalovaného Romana Vaškůje, který sám uvedl, že celou akci připravil jako cílenou provokaci, kterou chtěl Urbanovou přimět k tomu, aby si sama řekla o úplatek a tím se zdiskreditovala.“ Tyto výroky obžalovaného Romana Vaškůje byly uveřejněny v Mladé frontě Dnes – regionu Jižní Morava – ze dne 14. 9. 200723 a ve Valašském deníku dne 16. září 200724. Shodně vypovídal obžalovaný Roman Vaškůj i ve svém obsáhlém interview, které poskytnul časopisu Reflex a které vyšlo v 17. čísle tohoto časopisu, které vyšlo dne 26. 4. 200725. Zde Roman Vaškůj uvedl, že „..ji chtěl jako svědkyni znedůvěryhodnit“ Na tyto výroky stěžovatelka Policii ČR upozornila, uvedené články Policii neprodleně zaslala a upozornila Policii na skutečnost, že podle jejího názoru spadá jednání Romana Vaškůje pod kvalifikaci trestného činu zločinné spolčení dle ust. § 163a) trestního zákoníku. Tento podnět zaslala poškozená prostřednictvím svojí právní zástupkyně policii dne 17. září 200726 3) Na tento podnět odpověděla Policie opět odmítavě, když pplk. J. Pustka z PČR Ostrava ve svém dopisu ze dne 11. 10. 200727 opět stěžovatelce připomněl, že není ve věci poškozenou, takže nemá právo navrhovat žádné důkazy. Kromě toho PČR sdělila, že není důvod pro to, aby se zahajovalo trestní řízení pro další trestné činy. Za zmínku stojí ke konci uvedená věta ze stanoviska PČR: „Dle stanoviska zastávaného odborem bezpečnostní politiky MV je toto opatření opatřením svého druhu, které nemůže přezkoumávat ani oddělení kontroly a stížností PČR nebo nadřízený policejní orgán, ani státní zástupce, tedy toto opatření není možno napadnout žádnou stížností.“ Stěžovatelce není známo, že by nějaké rozhodnutí státního orgánu podléhalo takové míře nepřezkoumatelnosti, na jakou pplk. Pustka v tomto dopisu upozorňuje. Z citovaného textu není zřejmé jaké opatření má Policie ČR na mysli – zahájení dalšího vyšetřování? Odnětí postavení poškozené ve vyšetřování a trestním řízení?? V každém pádě však z tohoto vyjádření vyplývá, že o vyšetřování daného případu se zajímalo Ministerstvo vnitra a to způsobem, který se jeví být zcela nestandardním a z hlediska trestního řádu, zákona o policii a eventuálně dalších právních norem neodůvodněný. Tato zmínka, jejíhož významu si pravděpodobně PČR Ostrava vůbec nebyla v daném okamžiku vědoma, poukazuje k tomu, že s vyšetřováním bylo od samého počátku manipulováno, a to pravděpodobně ze strany Ministerstva vnitra. 23
Příloha č. 21 Příloha č. 22 25 Příloha č. 23 26 Příloha č. 24 27 Příloha č. 25 24
8
4) Jak správně vyhodnotilo i Okresní státní zastupitelství v Přerově ve svém stanovisku ze dne 24. 8. 200728, dle ust. § 43 odst. 1 trestního řádu je poškozený ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda. Podle názoru stěžovatelky, který vždy a na všech úrovních ve svých podáních prezentovala, je nepochybné, že jí byla jednáním obžalovaného Vaškůje způsobena značná morální škoda již tím, že byla veřejně označena za osobu, která je schopna si říci o úplatek a následně si jej vzít. Je třeba se také zamyslet nad termínem „jiná škoda“, z níž vyplývá jednoznačně, že výčet uvedený v § 43 TŘ není taxativního, ale demonstrativního charakteru. Jestliže se máte stát nástrojem pro záchranu údajně nespravedlivě obviněné osoby a je k tomu užito protizákonných prostředků, na jejichž základě musíte hledat ochranu u policie, pak to je jednoznačně JINÁ ŠKODA, která způsobuje zásah do vašeho soukromého, rodinného i profesního života přesně tak, jak se stalo stěžovatelce. Právě takovéto zásahy jsou však dle čl. 8 Úmluvy zásahy protiprávními. Protože Úmluva o lidských právech a základních svobodách je – jak vyplývá z čl. 10 Ústavy – SOUČÁSTÍ českého právního řádu, je zřejmé, že musí být vnímána jako doplněk Trestního řádu, respektive jako bod, ze kterého musí být trestní řád nahlížen a jakým způsobem musí být aplikován. Orgány činné v trestním řízení, které o postavení stěžovatelky rozhodovaly, se fatálně spolehly na pozitivně-právní úpravu trestního řádu, přiřknuly ust. § 43 TŘ taxativní rozměr a proto zcela nesprávně žádost stěžovatelky zamítly. Tyto orgány též zcela nesprávně zhodnotily úmysl obžalovaného, ačkoliv ten jej opakovaně deklaroval: předmětem jeho útoku primárně nebyla Policie, ale právě stěžovatelka Marcela Urbanová. Je tedy možno říci, že jak u PČR tak u OS Přerov došlo k fatální záměně příčiny a následku, nástroje a cíle…. 5) Na postavení stěžovatelky je též nutno se podívat z hlediska ust. §§ 43 – 48 TŘ, kde je upraveno postavení poškozeného. Z postavení poškozeného vyplývá, že již přímo u trestního soudu se může dožadovat přiznání náhrady škody v tak zvaném adhezním řízení. Pro uplatnění tohoto nároku musí být zřejmá příčinná souvislost mezi spácháním trestného činu a škodou. Pro stěžovatelku je tato příčinná souvislost zřejmá – pro orgány činné v trestním řízení a soudce nikoliv. Pakliže tato příčinná souvislost mezi jednáním obžalovaného a škodou způsobenou stěžovatelkou nebyla uznána v rámci trestně-právního řízení, je více než zřejmé, že nemůže být uznána ani v rámci eventuálního občansko-právního řízení, když by se stěžovatelka obrátila na soud s žalobou na příklad ve smyslu ust. §§ 11 – 15 občanského zákoníku – žalobami na ochranu osobnosti. I občanskoprávní soud by totiž s maximální pravděpodobností musel vycházet z premisy zafixované soudem trestním, totiž, že mezi jednáním pachatele a škodou stěžovatelky není příčinná souvislost. Existuje zde očividný logický nesoulad, když pachatel je stíhán pro pokus o uplácení a osoba, na které byl tento pokus spáchán, není dle právní argumentace vyšetřovatelů a trestního soudu osobou poškozenou. Touto logickou úvahou aplikovanou dosud všemi instancemi se dostáváme k situace, kdy dle českého právního řádu se kdokoliv může stát obětí pokusu o uplácení a z toho plynoucí šikany, zásahů do osobního a rodinného života, ba může se stát proti své vůli i mediálně propíranou osobou, avšak nemá sebemenší možnost se proti takovémuto jednání domáhat ochrany – a to ani jako poškozený v trestním řízení, ani v rámci občanskoprávního řízení…. Takovýto konstrukt považuje stěžovatelka ze zcela protismyslný celé konstrukci poškozené osoby. V souvislosti s řadou výše popsaných situací, jakož i s ohledem na další skutečnosti, které vyplývají z dalších případů souvisejících s vyšetřováním trestného činu Romana Vaškůje a Petra Šmiřáka pouze nepřímo, se nemůže stěžovatelka zbavit přesvědčení, že její změna právního statutu z poškozené na svědkyni byla ryze účelová a byla součástí širších 28
Příloha č. 7
9
souvislostí, z nichž lze předpokládat snahu o ovlivňování způsobu vyšetřování. Za podstatný důvod, proč by orgány činné v trestním řízení mohly mít zájem na překvalifikování jejího právního postavení je zejména skutečnost, že jako poškozená v případu Vaškůj by měla volný přístup k vyšetřovacímu spisu dříve obviněného Jiřího Čunka, který patří ke spisům s vysokým stupněm neformálního utajení na straně jedné a nejvíce žádaným na straně druhé. 5) Na základě výše uvedených faktů je stěžovatelka toho názoru, že postupem orgánů činných v trestním řízení, jakož i postupem Okresního soudu v Přerově došlo k Porušení čl. 8 Úmluvy o základních lidských právech a svobodách – právo na respektování soukromého a osobního života ve spojení s čl. 13 úmluvy, práva na přístup k soudu. Nutnost opakovaného a bezúčelného domáhání se ochrany u orgánů PČR i Soudu pak stěžovatelka považuje za porušení čl. 6 ost. 1 Úmluvy, když se nemůže domáhat svých zákonných práv u svého zákonného soudce. Je jí odepřena i možnost samotného procesu zaručeného čl. 6 odst. 1, dle kterého má každý právo na to, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě posouzena. Tímto postupem PČR i soudu se stěžovatelka cítí být vystavena ponižujícímu zacházení, kdy se marně domáhá svých Ústavou zaručených práv. Stěžovatelka též upozorňuje na skutečnost, že porušení jejích zákonných práv zejména policejními orgány jí přineslo dlouhotrvající osobní utrpení, způsobené naprostou nemohoucností hájit svoje zájmy a očistit svoje jméno před celonárodní veřejností. B Zamítnutí žádostí o vydání fotokopií protokolů vlastních výpovědí Jak správně sdělilo Policejní prezidium ČR ve svém dopise ze dne 18. 4. 200829, právo svědka na vydání fotokopií s vlastní výpovědí není právní nárok. O tom, zda toto právo existuje či nikoliv, když není explicitně upraveno zákonem, existují mezi jednotlivými orgány činnými v trestním řízení takové rozpory, že vedou ke zcela kontradiktorním výsledkům.V případech, kde stěžovatelka vystupuje jako svědkyně, je orgány činné v trestním řízení popírají její právo pořídit si (na vlastní náklady) fotokopii ze své vlastní výpovědi. Právního zdůvodnění se stěžovatelce v tomto bodě dostalo od pplk. JUDr. Jindřicha Pustky, vyšetřovatele PČR – Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality v Ostravě Jmenovaný ve svém přípise ze dne 9.8.200730 uvádí: „Ustanovení § 65 odst. 3 trestního řádu stanoví, že tomu, kdo měl právo být úkonu přítomen, což je nepochybně i osoba svědka, nemůže být odepřeno nahlédnutí do protokolu o takovém úkonu. Jistě je Vám však známo, že praxe policejních orgánů se při hodnocení obsahu pojmu „nahlédnutí“ opírá o jazykový výklad ust. § 65 odst. 1 trestního řádu, z něhož je patrno, že zákonodárce nepovažuje pojem „nahlížení“ za pojem, který by v sobě zahrnoval i právo na pořízení kopie spisů“. Z uvedeného je zřejmé, že jádrem problému je interpretace pojmu „nahlížení“. Zde je stěžovatelka toho názoru, že uvedený jazykový výklad, používaný Policií ČR nemůže obstát. Stěžovatelka je přesvědčená, že odepření vydání protokolů s jejími vlastními výpověďmi je v rozporu s jejími právy zaručenými Ústavou ČR tak, jak jsou specifikovány dále. Své stanovisko opírá stěžovatelka o tyto argumenty: 29 30
Příloha č. 18 Příloha č. 6
10
1)
Chybný jazykový výklad:
Policie ČR i Státní zastupitelství se opírá o jazykový výklad a odkazuje se na „vůli zákonodárce“. Vůle zákonodárce však byla formována v roce 1961, neboť zákon č. 141/1961 Sb. – trestní řád včetně ustanovení § 65 odst. 3, který n e d o z n a l od doby svého přijetí novelizace, nabyl účinnosti k 1. 1. 1962, tedy před 45 lety. V té době neexistovaly technické možnosti, které by umožňovaly pořizování fotokopií ze spisu komukoliv. Osoby s dřívějším datem narození (včetně právní zástupkyně stěžovatelky a stěžovatelky samotné) si velmi dobře pamatují na problémy pořizování kopii čehokoliv. Vymizení uhlových papírů z běžného vybavení kanceláří lze považovat skutečně za projev pokroku, který přinesl čas. Zákonodárce v roce 1961, i kdyby byl jakkoliv spravedlivý a čestný, n e m o h l předvídat rozvoj techniky a obecnou dostupnost pořizování fotokopií ze spisu. Jazykový výklad zákona z roku 1961, vycházející z tehdejších technických znalostí proto nemůže být naprosto žádným měřítkem. Je proto nutno se obrátit k dalším formám nalezení výkladu právního institutu „nahlížení do spisu“. V tomto směru existují i nálezy Nejvyššího správního soudu, který judikoval, „nahlížení“ do spisu je totožné s pořizováním si fotokopií a dokonce judikoval rovněž, že osobě, která má právo do spisu „nahlížet“ není možno bránit v tom, aby si na svoje náklady pořizovala fotografie fotoaparátem, který umožní přečtení dokumentů. Jedná se o rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Azs 3/2008, zmiňovaný v tiskové správě Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 200831. Zde je nutno znovu odkázat na úvahy na technický pokrok, kdy i malé digitální fotoaparáty vybavené funkcí stabilizace obrazu jsou schopny ofotit při prostém „focení z ruky“ dokumenty v takové kvalitě jakou může poskytnout fotokopírovací či scannovací technologie. Podle názoru stěžovatelky je nepochybné, že když může do spisu „nahlížet“, má k této svojí výpovědi stejná práva jako účastník řízení ve výše zmíněném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, o jehož věci bylo rozhodováno ve směru k celému spisu. 2)
Výklad v souvislosti se základními právy:
Obsah zastaralého zákona je nutno podle názoru stěžovatelky posuzovat v kontextu nově přijatých právních předpisů, poskytujících ochranu základním právům a svobodám, které, mimochodem, rovněž nebyly v době přijetí úpravy § 65 odst. 3 zák. č. 141/161 Sb. Ústavou garantovány. Stěžovatelka vychází z úvahy, že vlastní výpověď – ať již svědka, poškozeného či obviněného v jakémkoliv stádiu trestního řízení je projevem osobní povahy a jako takový je tento projev nezcizitelný. To, že jej – v našem případě svědek – podává Policii ČR ve formě protokolu, je pro posouzení věci nepodstatné – vždy se jedná jen a jenom o jeho vlastní projev. Je to svědek sám, kdo svým projevem nezcizitelně disponuje a v tomto případě jej poskytuje právě policii. Tato disposice svědka s jeho vlastní výpovědí zřetelně vystupuje i z poučení, které je dáváno při každém výslechu – totiž právo nevypovídat, pakliže by svou výpovědí mohl přivodit trestní stíhání sobě či osobě sobě blízké. Shromažďování výpovědi svědka bez možností, aby mohl s touto svojí výpovědí disponovat, považuje stěžovatelka za neoprávněné shromažďování údajů o své osobě. Je nepochybné, že ve výpovědi svědka se nachází řada citlivých osobních údajů, které jsou ze zákona chráněny zvláštním právním režimem. Je nemyslitelné, že by je samotný subjekt, o němž se shromažďují, neměl mít k dispozici.
31
Příloha č. 26
11
Jestliže orgán činný v trestním řízení odmítá svědkyni poskytnout její vlastní výpověď učiněnou před tímto orgánem, pak dle názoru stěžovatelky porušuje tato základní lidská práva a svobody: čl. 8 Úmluvy o základních lidských právech a svobodách – právo na respektování soukromého a osobního života ve spojení s čl. 2 odst. 3 Listiny základních lidských práv a svobod – každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá a s čl. 10 odst. 1 Listiny základních lidských práv a svobod – právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti a dále čl. 10 odst. 3 Listiny základních lidských práv a svobod, kdy každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Vzhledem k masivní mediální kampani, která se okolo celé kauzy točila a točí, kdy stěžovatelka je již více než rok vystavena tlaku médií a kritice celého národa, má stěžovatelka za to, že došlo k porušení ustanovení Ústavy, Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, došlo jak samostatně, tak ve spojení s čl. 3 Úmluvy, kdy nikdo nemůže být mučen nebo podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu. Stěžovatelka prohlašuje, že to, co si zažívala a zažívá, ji hluboce lidsky ponižuje, poškozuje její soukromí a osobní život a zejména s ohledem na to, že sama žije na malém městě, ji prakticky znemožňuje normální občanský život. 3) Soudce Mgr. Jiří Barbořík v odůvodnění svého usnesení32 zcela odkázal na usnesení Ústavního soudu II ÚS 2126/07, proto je nutno se tímto usnesením zabývat. 3.1) Především je nutno připomenout, že v návrhu, který byl posléze citovaným usnesením Ústavního soudu odmítnut, se stěžovatelka nedomáhala přiznání postavení poškozené tak, jak to činila ve svém návrhu k Okresnímu soudu v Přerově a jak to činí i touto Ústavní stížností. Soudce tedy mohl odkázat maximálně na část usnesení Ústavního soudu, nikoliv však na usnesení celé. Z tohoto hlediska považuje stěžovatelka část rozhodnutí za nepřezkoumatelnou. Stěžovatelce také není známo, na základě jakých skutečností byla soudci vůbec známo usnesení Ústavního soudu, zda měl možnost se seznámit i s podklady a přílohami usnesení a na základě čeho dospěl k názoru, že toto usnesení je aplikovatelné. 3.2) Dále je nutno zdůraznit, že Usnesení Ústavního soudu II ÚS 2126/07 není rozhodnutím ve věci a proto není možno na něj pohlížet jako na závazné stanovisko Ústavního soudu. V usnesení citované rozhodnutí II ÚS 386/04 pak dle názoru stěžovatelky není dobře na její situaci aplikovatelné. Soudce zpravodaj v relevantních částech svého stanoviska uvádí, že „omezení (práva na respektování soukromého života, byla omezena v legitimním veřejném zájmu na svých osobnostních právech. Její svědecké výpovědi …… slouží na základě zákona k úředním účelům, a proto podle § 12 odst. 2 občanského zákoníku nepodléhají ochraně osobnosti.“33 Dále soudce zpravodaj uvádí, že „……takové omezení je legitimováno veřejným zájmem a ochraně společnosti před pachateli trestné činnosti“34 a dále uvádí, že „Přítomnost svědka není právem, ale vynutitelnou povinností“.35 K tomu považuje stěžovatelka na nutné uvést tři argumenty: 3.2.1) Prvním argumentem je tvrzení soudce zpravodaje, že odepření poskytnutí protokolu s vlastní výpovědí je opřeno o ust. § 12 odst. 2 občanského zákoníku. Zde se soudce 32
Příloha č. 11 Příloha č. 27 - Usnesení Ústavního soudu II ÚS 2126/07 ze dne 5.9.2007, str. 4, druhý odstavec shora. 34 Tamtéž, 3. odstavec shora. 35 Tamtéž, třetí řádek zespodu. 33
12
dovolává pomoci Občanského zákoníku, tedy podústavní normy, ačkoliv sám za tento postup, který údajně shledal v návrhu stěžovatelky (což stěžovatelka odmítá, neboť se vždy dovolávala pouze svých ústavních práv, nikoliv občanskoprávních) velmi kriticky odmítá, když prohlašuje: „……na danou problematiku nelze nahlížet optikou podústavních norem upravujících právo nesoukromí a ochranu osobností, jak to činí navrhovatelka.“36Je zřejmé, že soudce sám na Občanský zákoník odkazuje a dovolává se jej. 3.2.2)Druhým argumentem je skutečnost, že soudce zpravodaj opřel svoje stanovisko o „veřejný zájem na ochraně společnosti před pachateli trestné činnosti.“37 Stěžovatelka v této ani v již odmítnuté stížnost NEBYLA pachatelkou trestné činnosti – před ní společnost nemusí být chráněna. Pakliže snad soudce zpravodaj byl toho názoru, že svědkyně automaticky bude získaným protokolem své výpovědi podporovat kriminální činnost třetích osob nebo se jí sama začne dopouštět, je zcela nezbytné, aby takovéto velice závažné obvinění dobře zvážil a řádně zdůvodnil. Jinak nemůže tato argumentace obstát. 3.2.3) Třetím argumentem je fakt, že soudce zpravodaj zcela opominul základní nástroj, s jehož pomocí je ust. čl. 8 odst. 2 Úmluvy aplikováno, totiž vyváženost veřejného zájmu na omezení určitého práva a toto omezení samo. Stěžovatelka je nezvratně přesvědčena o tom, že taková aplikace čl. 8 odst. 2 Úmluvy, jakou zvolil soudce zpravodaj, je zcela v rozporu se stávající judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, neboť veřejný zájem na tom, aby stěžovatelka v pozici svědka nemohla obdržet fotokopii svojí vlastní výpovědi je ve srovnání se vzniklým omezením v naprostém nepoměru. Zadržením výpovědi svědkyně nemůže stát a veřejný zájem nic ztratit. Stěžovatelka v pozici svědkyně naopak může získat o svých vlastních výpovědích a tím, že bude mít v ruce fotokopii svojí vlastní výpovědi, podepsanou příslušnými zástupci orgánů činných v trestním řízení dostane záruku a kontrolu nad tím, že její výpovědí nebude nikdy v budoucnosti manipulováno. Stěžovatelka upozorňuje na skutečnost, že v případě souvisejícím s případem pokusu o podplácení Romanem Vaškůjem a Petrem Šmiřákem, totiž v případu dříve obviněného Jiřího Čunka, došlo k prokazatelné ztrátě části vyšetřovacího spisu a dalším zásahům do spisu, a to právě ve vztahu ke stěžovatelce. Tato skutečnost vyplývá z rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 36 C 8/2008 – 141 ze dne 5. 6. 200838, kde je uvedeno: „30) Trestní stíhání Jiřího Čunka zastavil žalobce Salichov usnesením ZT 327/2007 dne 3. 8. 2007……Soud měl k disposici konečné doplněné usnesení po zásahu Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 16. 11. 2007, které podává důvody k zastavení nejúplněji. ……pro tuto věc je podstatná skutečnost, že „„úřední záznamy policejních orgánů od 6. 11. 2006 do 10. 11. 2006 o prováděném prvotním šetření ve věci……jsou k disposici ve dvou verzích, v obou chybí první úřední záznam a spisový materiál začíná číslem listu 2, v jedné verzi jsou čísla dodatečně přepsána……advokát……předložil policejnímu orgánu písemnost, v níž bylo uvedeno, že Jiří Čunek obdržel 500.000,- Kč a z těch 497.000 uložil na svůj účet. Tato důležitá písemnost nebyla ve spise zjištěna a nepodařilo se ji dohledat.““39 Zde je potřeba upřesnit, že v Usnesení o zastavení trestního stíhání Jiřího Čunka byl oním zmiňovaným advokátem, jehož dokument se ze spisu tehdy obviněného Jiřího Čunka ztratil, advokát stěžovatelky, tedy stěžovatelky v tomto řízení i v usnesení vydané soudcem zpravodajem JUDr. Nykodýmem o odmítnutí stížnosti.
36
Tamtéž, konec třetího odstavce zespodu. Tamtéž, str. 4, třetí odstavec shora – uprostřed. 38 Příloha č. 28 – zdroj: rozsudek byl nascannován a zveřejněn na www.aktualne.cz 39 Tamtéž, str. 16, bod 30) – 3. odstavec shora 37
13
I dále40 je v citovaném rozsudku Městského soudu v Praze poukazováno na skutečnost, obsaženou v usnesení o zastavení trestního stíhání Jiřího Čunka, totiž, že se spisem a údaji, poskytnutými advokátem stěžovatelky bylo manipulováno. Městský soud došel k závěru, že se spisem bylo manipulováno pravděpodobně ještě ve Vsetíně. Z uvedeného rozsudku je zřejmé, že jak předchozí, tak současná obava stěžovatelky, kvůli které se obracela a obrací na Ústavní soud, je plně odůvodněná . Současný stav a způsob vedení spisu nezaručuje svědkyni, že s její výpovědí nebude nijak manipulováno, případně že nezmizí vůbec. Obdržení stejnopisu protokolu vlastní výpovědi je důležitou zárukou zákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení. 3.3) Stěžovatelka cítí potřebu se vyjádřit ještě k jedné právní argumentaci soudce zpravodaje Jiřího Nykodýma, který uvedl41, že stěžovatelka v žádném případě není osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti, neboť „Stěžovatelem nemůže být osoba, která účastníkem řízení před orgánem veřejné moci nebyla, a to ani v případě, že se sama za účastníka považuje a cítí se dotčena rozhodnutím orgánu veřejné moci“. Dále soudce zpravodaj svůj kategorický soud poněkud zmírňuje, když uvádí: „V souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu je tedy nezbytnou podmínkou, aby takováto osoba byla účastníkem původního řízení, jako účastník rovněž vystupovala a jako s účastníkem s ní bylo jednáno, nebo ve výjimečných případech, aby se výsledky řízení v materiálním smyslu mohly přímo dotknout jejích základních práv.“ Právě toho, že se výsledky řízení, ve kterém měla stěžovatelka postavení svědka, se přímo dotýkala jejich základních lidských práv, stěžovatelku legitimovalo k podání již minulé stížnosti. V době podání této první stížnosti nebyl k disposici ani citovaný rozsudek Městského soudu v Praze, ani samotné usnesení ZT 327/2007 ze dne 3. 8. 200742 o zastavení trestního stíhání Jiřího Čunka, které dříve obviněný Jiří Čunek sám zveřejnil a umístil na webové stránky, ale z těchto dokumentů vyplývá oprávněnost požadavků stěžovatelky na ochranu Ústavním soudem. Pakliže by Ústavní soud hodlal i v této stížnosti setrvat na zdůvodnění soudce zpravodaje Jiřího Nykodýma, pak by nezbylo než konstatovat, že pokud se jednou nějaké orgány činné v trestním řízení rozhodnou porušit práva na soukromý a rodinný život svědka, pak by neexistovala vnitrostátní právní ochrana, které by se svědek mohl domáhat. S takovýmto nazíráním práva se stěžovatelka nemůže ztotožnit, neboť by takovýto výklad buď zcela dehonestoval Ústavní pořádek České republiky nebo alespoň poukázal na zásadní mezery v zákonu, které ovšem by byly o to horší, že by i na místě ochraňujícím ústavnost scházela vůle k jejich scelení. Pouze na závěr a v odkazu na výše uvedené právní úvahy Jiřího Nykodýma stěžovatelka znovu upozorňuje, že to, že jí bylo odepřeno postavení poškozené v trestním řízení, má zcela jistě naprosto zásadní vliv i na její budoucí postavení a ochranu jejích základních lidských práv.
VI. 40
Tamtéž, str. 30 – bod 67, poslední odstavec zdola Příloha č. 27, str. 6, 3. odst. shora 42 Příloha č. 29 41
14
PROCESNÍ NÁVRHY 1) Stěžovatelka navrhuje, aby soudce zpravodaj předložil věc k projednání Plénu Ústavního soudu, a to z následujících důvodů: a) Věc se bezprostředně dotýká velkého množství osob odlišných od stěžovatelky, totiž všech svědků v trestním řízení. Jak již správně poukázalo Policejní prezidium MV, na otázku vydávání či nevydávání protokolů s vlastní výpovědi svědků je nejednotný právní názor a je potřeba jej ujednotit. Zároveň – s ohledem na dosud platnou judikaturu i Ústavního soudu – není zřejmé, zda postavení svědka nebude nutno upravit zcela odlišným způsobem i od dosavadních nálezů Ústavního soudu, a to právě s ohledem na vyváženost veřejného zájmu (tedy nevydání protokolu) a osobnostních lidských práv svědků (tedy pro vydání protokolů). Věc je natolik významná, že si zaslouží posouzení celým plénem, a to zejména s ohledem na skutečnost, že jiný způsob, jak by mohlo dojít k úpravě postavení svědka, je novela trestního řádu. Je otázka, zda by novela trestního řádu byla s ohledem na rozložení politických sil v Parlamentě průchozí. b) Věc se zprostředkovaně týká i řady dalších trestních i občanskoprávních případů, ve kterých samotná stěžovatelka hraje pouze okrajovou roli, ale kteréžto případy hrají zásadní roli v jejím vlastním životě a mají určující význam pro její vlastní postavení. Je to zejména celá kauza již zastaveného trestního stíhání místopředsedy vlády ČR Jiřího Čunka, stejně jako občanskoprávní spor o ochranu osobnosti Nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké, místopředsedy Nejvyššího soudu Pavla Kučery, bývalého ministra spravedlnosti Pavla Němce a dalších proti bývalé nejvyšší státní zástupkyni Marii Benešové, stejně jako stíhání prominentního podnikatele a pravděpodobně multimilionáře (či multimiliardáře) Romana Vaškůje. Za této situace se stěžovatelka jako soukromá osoba ocitla uprostřed palby nejvyšších státních a justičních špiček země, eventuelně vůči ekonomicky značně mocnému podnikateli. Za této situace by stěžovatelka považovala za maximálně vhodné, aby o její věci rozhodovalo právě Plénum, které by svojí vážností jí poskytlo dostatečně vyváženou ochranu. Nelze vyloučit, že by projednání věci Plénem mohlo mít objasňující dopad právě i na některé ze souvisejících kauz, které zdaleka ne všechny jsou zde vyjmenovány. 2) Stěžovatelka zdvořile žádá, aby Ústavní soud určil, že se bude její stížností zabývat přednostně. Důvodem této žádosti je, že pokud by Ústavní soud uznal, že ve věci obžalovaných Romana Vaškůje a Petra Šmiřáka jí náleží postavení poškozené strany, pak je zde možnost, aby alespoň některých svých práv spojených s tímto postavením, využila. Řízení totiž doposud není ukončeno a pokud neskončí pravomocným rozsudkem, rýsuje se zde možnost alespoň na příklad navrhování některých důkazů. Po ukončení případu pravomocným rozsudkem by připadaly v úvahu pouze mimořádné opravné prostředky, jejichž použití je s ohledem na nutnost právních jistot obžalovaného diskutabilní. 3) Stěžovatelka si dovoluje požádat soud, aby jí přiřknul náhradu nákladů za právní zastupování před tímto Soudem. Stěžovatelka uvádí, že se v souvislosti s projednáváním trestního stíhání Romana Vaškůje a Petra Šmiřáka, zároveň s dalšími souvisejícími kauzami, dostala do velmi obtížné sociální situace, její finanční prostředky jsou zcela vyčerpány a s ohledem na širokou medializaci případů nemůže sehnat zaměstnání, zejména nikoliv ve svém domovském regionu. Stěžovatelka je schopna podat o svém sociálním postavení písemné důkazy.
15
VII. NÁVRH NA VYDÁNÍ NÁLEZU Na základě všech výše předestřených skutečností a právních úvah stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud vydal následující
N á l e z: I. Varianta 1 Stěžovatelce Marcele Urbanové, nar. 19. 6. 1967, náleží ve věci projednávané u Okresního soudu v Přerově pod spisovou značkou 4 T 14/2008 postavení poškozené. Usnesení sp. zn. 4 T 14/2008 ze dne 21. 4. 2008 se z r u š u j e a věc se vrací Okresnímu soudu v Přerově k novému projednání. Nebo Varianta 2 Stěžovatelce Marcele Urbanové, nar. 19. 6. 1967, která má ve věci projednávané u Okresního soudu v Přerově pod spisovou značkou 4 T 14/2008 postavení svědka a má právo na získání fotokopií vlastních výpovědí svědka učiněných jak před policejními orgány a státními zastupitelstvími, tak před soudem. Státní zastupitelství a Policie České republiky jsou povinny se zdržet dalších zásahů do ústavně zaručených lidských práv stěžovatelky a jsou povinny jí vydat v těch případech, kdy vystupuje jako svědkyně, fotokopie zápisů protokolů či záznamů o jejích výsleších, podání vysvětlení a výsleších samotných. II. Dosavadním postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod stěžovatelky, a to k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o základních lidských právech a svobodách ve spojení s čl. 38 odst. 1 Listiny základních lidských práv a svobod čl. 8 Úmluvy a čl.10 odst. 1,2 Listiny základních lidských práv a svobod č. 13 Úmluvy o základních lidských právech a svobodách a to ve spojení jak s čl. 6 odst. 1, tak článkem 8 Úmluvy čl. 10 odst. 3 Listiny základních lidských práv a svobod To vše samostatně a ve spojení s čl. 3 Úmluvy o základních lidských právech a svobodách. III. Stěžovatelce náleží úhrada nákladů za právní zastupování před Ústavním soudem. 16
Bc. Marcela U r b a n o v á Prostřednictvím svojí advokátky JUDr. Kláry Veselé Samkové
Přílohy: I.
Plná moc
II. 1) Zaslání předtisků poučení poškozeného v tr. řízení, z PČR Ostrava Marcele Urbanové ze dne 11. 4. 2007 2) Poučení poškozeného v trestním řízení z 16. 4. 2007 – původně příloha ad 1) 3) Záznam o nahlédnutí do trestního spisu z 17. 4. 2007 4) Dopis PČR Ostrava M. Urbanové ze dne 24. 4. 2007 5) Dopis právní zástupkyně Marcely Urbanové(dále jen MU), Kláry Veselé Samkové (dále jen KVS) Policii ČR Ostrava ze dne 2. 8. 2007 6) Dopis PČR Ostrava adresovaný KVS ze dne 9. 8. 2007 7) Dopis Okresního státního zastupitelství v Přerově adresovaný KVS ze dne 24. 8. 2007 8) Dopis MU adresovaný Mgr. Jiřímu Barboříkovi, Okresní soud Přerov, z 3. 3. 2008 9) Dopis MU adresovaný předsedkyni Okresního soudu v Přerově Táně Šimečkové ze dne 14. 4. 2008 10) Dopis předsedkyně Okresního soudu v Přerově Táňi Šimečkové adresovaný MU ze dne 24. 4. 2008 11) Usnesení Okresního soudu v Přerově sp. zn. 4 T 14/2008 ze dne 21. 4. 2008 – zamítnutí postavení poškozené 12) Předvolání svědka MU k OS Přerov na den 14. 5. 2008 13) Dopis MU adresovaný soudci OS Přerov Mgr. Jiřímu Barboříkovi ze dne 27. 5. 2008 14) Dopis KVS ze dne 27. 11. 2007 adresovaný Krajskému státnímu zástupci v Brně JUDr. Milanovi Vagaiovi 15) Dopis Krajského státního zástupce v Brně JUDr. Milana Matouška adresovaný KVS ze dne 27. 3. 2008 16) Dopis KVS ze dne 7. 4. 2008 adresovaný PČR Ostrava 17) Dopis PČR Ostrava ze dne 9. 4. 2008 adresovaný KVS 18) Dopis zástupce ředitele Policejního prezidia ČR, Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování, plk. Mgr. Libora Vrby, adresovaného KVS ze dne 18. 4. 2008 19) Dopis Mgr. Jiřího Barboříka, soudce OS Přerov adresovaný KVS ze dne 21. 4. 2008
17
20) Dopis KVS ze dne 6.5.2008, adresovaný předsedovi Ústavního soudu JUDr. Pavlovi Rychetskému 21) Fotokopie článku „Žalobce: kauza Vaškůj skončí do konce září“, uveřejněného dne 14.9. 2007 v MF Dnes – mutace Východní Morava 22) Fotokopie článku „Žalobce: Případ Romana Vaškůje uzavřou policisté do konce září“, uveřejněný ve valašském deníku 16. 9. 2007 23) Text rozhovoru s Romanem Vaškůjem, uveřejněný v časopisu Reflex č. 17 z 26. 4. 2007 24) Dopis KVS adresovaný PČR Ostrava ze dne 17. 9. 2007 25) Dopis PČR Ostrava adresovaný MU ze dne 11. 10. 2007 26) Tisková zpráva Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2008 27) Usnesení Ústavního soudu II ÚS 2126/07 28) Rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 36 C 8/2008 – 141 29) Usnesení Státního zastupitelství Jihlava sp. zn. ZT 327/2007 ze dne 3. 8. 2007
18