P r á v n í
p ř í l o h a
JSOU PRÁVNÍ NÁSTROJE PREVENCE ZANEDBÁVÁNÍ PÉČE O DÍTĚ DOSTATEČNÉ?1 Miroslav Mitlöhner, Petr Wisiński Anotace: Velice často se ozývá kritika neúčinnosti a nedostatku právních opatření k ochraně détí před škodlivými vlivy, zanedbáváním a kriminalitou páchanou na dětech nebo dětmi. Autoři ve svém článku vycházejí z Listiny základních práv a svobod, Úmluvy o právech dítěte. Popisuji, shrnují a dávají do souvislostí právní nástroje ochrany dětí před negativními vlivy, které jsou obsaženy v účinných právních normách, jako jsou zákon o rodině, zákon o sociálné-právní ochraně dětí, zákon o přestupcích a zejména trestní zákoník. Významnou část článku věnují složité a stále málo i v odborné veřejnosti známé problematice neoznámení a nepřekažení těch trestných činů, které v souvislosti s kriminalitou páchanou na dětech přicházejí. Čtenář článku tak získá souhrnný přehled v dané problematice. Klíčová slova: dítě, kriminalita, ochrana dítěte. Listina základních práv a svobod, Úmluva o právech dítěte, sociálnéprávni ochrana dětí, nepřekažení trestného činu, neoznámení trestného činu, rodičovská zodpovědnost. Učitelé, vychovatelé, další školští pracovníci, ale i pracovníci nejrůznéjších institucí a zařízení pro détí a mládež, včetné zařízení pro volnočasové aktivity, se mohou setkat a také se reálné setkávají s détmi, na kterých jsou patrny znaky jejich zanedbávání osobami, které naopak jsou povinny o tyto déti pečovat. Toto zanedbávání může mít různé formy, různou intenzitu, a dokonce může být někdy i méně zřetelné. Smyslem našeho článku je seznámit veřejnost se základními právními nástroji, 1
jejichž uplatněním lze účinné tomuto nežádoucímu jevu čelit, případné mu zcela zabránit a zanedbávající osoby varovat či případně potrestat. Byli bychom rádi, kdyby čtenářům Speciální pedagogiky pomohl k potřebné orientaci v dané oblasti. Zpravidla vždy, kdy dojde k odhalení závažného případu zanedbávaného dítěte, volají jedinci, různé iniciativy, ale i instituce, p o přijetí „účinné a konkrétní" právní úpravy, která by zabránila v opakování podobného dalšího případu. Přitom již dávno existuje řada potřebných a účinných
Stať vychází z referátu předneseného na 18. kongresu PARDUBICE 2010, který se konal 23.-25. 9. 2010 v Pardubicích.
možností, postupu a metod jak zavčas zanedbávání péče o díté předejít, jak je ukončit, efektivně potrestat a nepřipustit vznik škodlivých následku. Jen se o nich často bohužel nic neví. K ubližování dítěti většinou dochází z m n o h a příčin a r ů z n é p r o p o j e n ý c h mechanismů m n o h a forem a způsobů. Dochází k němu nejčastěji v dysfunkčních a afunkčních rodinách. Tyto skutečnosti jsou zároveň d ů v o d e m k tomu, aby se detekce a diagnostika ubližování dítěti uskutečňovala multidisciplinárně, mezioborové a komplexně 2 . Zanedbávání péče o dítě přináší celou řadu negativních dopadů na jeho psychický a somatický vývoj. V této souvislosti uvádí Pemová, že dochází-li v útlém dětství k hrubému zanedbávání především rozvoje verbálních dovedností, jen velice těžko se tento deficit v pozdějších letech vyrovnává. Zanedbávané děti mívají problémy se svým verbálním projevem, což komplikuje nejen jejich výsledky ve škole, ale významně ovlivňuje i jejich schopnost navazovat a udržovat sociální kontakty 3 . Protože je problematika zanedbávání péče o dítě velmi rozsáhlá a projevuje se v n e j r ů z n ě j š í c h f o r m á c h , je v zorném poli státu a jeho orgánů. Její řešení (včetně prevence) je u p r a v e n o v ř a d ě 2
3 4 5
předpisů z různých právních odvětví. Jde o n o r m y nejen práva občanského, rodinného, sociálního, zdravotnického, školského, správního a přestupkového, ale jako ultima ratio 4 i práva trestního. Významnou roli zde hrají i mezinárodní pakty, smlouvy, konvence a úmluvy. Právní úprava přichází nejen v zákonech, ale i v celé řadě podzákonných norem, jako jsou především vyhlášky ministerstev a nařízení vlády.
Listina základních práv a svobod5 je součástí ústavního pořádku České republiky a jejím smyslem a cílem je zajišťovat a chránit základní práva a svobody všech lidí bez rozdílu. Ochrana dětí a jejich rodin je obsažena v její čtvrté hlavě mezi hospodářskými, sociálními a kulturními právy, a to v článcích 30 až 33, které deklarují povinnost státu pomáhat svým občanům v obtížných sociálních situacích a vytvářet podmínky p r o jejich u s p o k o j i v é vyřešení. Tvoří východiska pro poskytování sociálních služeb a sociálního zabezpečení. Zároveň poukazují na potřebu ochrany détí a rodiny jako základní společenské jednotky. Tvoří rámec pro prevenci zanedbávání péče o díté jako sociálně patologického jevu.
DUNOVSKÝ, J.; MITLÓHNER, M.; HEJČ, K.; HANUŠOVÁ-TLAČILOVÁ, J. Problematika dětských práv a komerčního sexuálního zneužívání dětí u nás a ve světě. Praha : Grada, 2005. ISBN 80-247-1201-6. PEMOVÁ, T. Zanedbávání détí není výjimečné. Děti a my. 2002, 32, č. 3, s. 35. Krajní prostředek či prostředek krajního řešení. Zák.č. 2/1993 Sb.
Úmluva o právech dítěte6 Jejím základním smyslem je posílit postavení dítéte ve společnosti a zdůraznit potřebu jeho ochrany a zabezpečení. P r o k l a m u j e z á k l a d n í potřeby a o b čanská, politická, ekonomická, sociální a kulturní práva dítěte, a to od základních práv zabezpečujících přežití, až po práva vyjadřující možnost dítéte o sobé rozhodovat. Podle čl. 3 je jejím cílem především hájit zájmy dítěte a chránit jeho blaho. Úmluva formuluje práva, která přímo či nepřímo zajišťují dítěti ochranu před zanedbáváním. Opatření, jež směřují přímo k ochraně dětí před různými formami zanedbávání, obsahují články 19,32 a 36 (ochrana před všemi formami vykořisťování). Nepřímo se z a n e d b á v á n í t a k é týká u s t a n o v e n í článku 9, o odloučení dítéte od rodičů, článku 18, o rodičovské zodpovědnosti, a článku 27, o právu dítěte na zabezpečení adekvátní životní úrovně. Úmluva v článku 24 věnuje pozornost prevenci zanedbávání a v článku 39 se zabývá reintegraci détí, které se již staly obětí zanedbávání.
Zákon o rodině7 Upravuje především vztahy uvnitř rodiny, přiznává členům rodiny práva a ukládá jim i povinnosti. Vymezuje základní předpoklady, za jakých rodiče či jiní zákonní zástupci dětí mohou tato svá práva a povinnosti vykonávat. Stanoví 6 7
podmínky, za jakých může stát zasahovat do rodiny a jaká opatření může v zájmu dítéte provést. Zásadou je, že stát rodině, kde není poskytována dětem řádná péče, nejdříve nabídne pomoc pro nápravu a až následné uplatní represivní opatření. Podle § 32 náleží rozhodující úloha ve výchově dětí rodičům. Ti také mají svým osobním životem a chováním být svým dětem příkladem. Vztahy mezi rodiči a dětmi jsou upraveny v § 31 jako rodičovská zodpovědnost, t v o ř e n á s o u h r n e m práv a p o v i n n o s t í a) při péči o nezletilé dítě, která zahrnuje zejména péči o jeho zdraví, o jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, b) při zastupování nezletilého, c) při správě jeho jmění. Rodiče jsou povinni aktivně předcházet jeho zanedbávání, chránit zájmy dítěte, řídit jeho jednání a vykonávat nad ním dohled. K tomu mohou použít pouze takových výchovných prostředků, kterými nebude dotčena důstojnost dítéte, ohroženo jeho zdraví a všestranný rozvoj. Pokud rodiče z jakýchkoliv d ů v o d ů n e m o h o u , nechtějí či n e j s o u s c h o p n i plnit své povinnosti, v důsledku čehož díté n ě j a k ý m z p ů s o b e m z a n e d b á v a j í , přistupuje stát k pozastavení, omezení, anebo v případech velmi vážného zanedbávání ke zbavení rodiče jeho rodičovské zodpovědnosti. Podle intenzity zanedbávání a m í r y ohrožení života a vývoje dítěte se volí
Sdělení č. 104/1991 Sb. Zák. č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
v h o d n á opatrení. Při m é n ě závažném zanedbávání, kdy díté zůstává v rodině, se p ř i s t u p u j e k výchovným o p a t ř e n í m uvedeným v § 43 odst. 1, která mají rodinu vést k odstranění nedostatků v péči. Jedná se a) o napomenutí nezletilého či osob, jež narušují jeho řádnou výchovu, b) o stanovení dohledu nad nezletilým, c) o uložení takových omezení, která zabrání škodlivým vlivům na jeho výchovu. Pouhé uložení výchovného opatření pro zlepšení situace však zpravidla nestačí a proto lze zprostředkovat služby, které budou rodinu podporovat v úsilí o pozitivní změnu. Ve velmi závažných případech zanedbávání, kdy není možné dítě dále nechávat v rodině, se díté z rodiny odebírá. Dítě může být svěřeno d o péče jiné fyzické osoby než jsou rodiče, jestliže tato osoba poskytuje záruku j e h o ř á d n é výchovy a se svěřením dítěte souhlasí. Při výběru vhodné osoby dá soud přednost zpravidla příbuznému dítěte (§ 45 odst. 1). Od této situace je třeba odlišit svěření dítěte do pěstounské péče fyzické osobě, nebo do pěstounské péče manželů (§ 45a o d s t . 1,3), p ř í p a d n é svěření dítěte d o pěstounské péče na p ř e c h o d n o u dobu osobám, které jsou podle § 27a) zák. čís. 359/1999 Sb., o sociálné-právní ochraně dětí, zařazeny do evidence osob vhodných k výkonu pěstounské péče na přechodnou dobu (§ 45a odst. 2). Pro tento postup jsou
v zákoně explicitně vymezeny důvody, které nelze rozšiřovat. Problematika kvalifikace osob pro řádný výkon pěstounské péče je stále častěji diskutovaným problémem a sílí hlasy po profesionalizaci této činnosti. Podle bývalého ministra práce a sociálních věcí ČR a současného premiéra RNDr. Nečase mají úkol d n e š n í c h ústavů v budoucnu převzít profesionální pěstouni. Klíčovou z m ě n o u celého stávajícího systému by tedy m ě l o být rozšíření p ě s t o u n s k é péče, včetně její profesionalizace. V budoucnu má proto být v souladu s touto změnou pěstounská péče chápána jako způsob obživy, a ne altruismus. Pěstounská rodina by měla fungovat jako mikrokomunita s důrazem na krátkodobý pobyt dítěte v ní. Znamená to, že citová fixace by neměla být stejná jako v klasické rodině, přičemž prostředí, v němž díté žije, by mělo být příjemnější než v ústavu. S plnohodnotnou realizací tohoto požadavku bezprostředné souvisí odborná příprava pěstounů, a to tak, aby byli schopni postarat se i o handicapované děti. A to nejenom ze zdravotního hlediska, ale i z jiného etnického či jinak sociálně znevýhodněného prostředí 8 . Tam, kde se nepodaří nalézt v h o d n é osoby, které by se o díté postaraly, výchova dítěte je vážně ohrožena nebo vážně narušena a jiná výchovná opatření by nevedla k nápravě, nebo jestliže z jiných závažných
" Důvodová zpráva k Rámcovému návľhu na zpracování systému školních aktivit pro členy pěstounských rodin v rámci České republiky. Praha : Hefaistos, 2008.
důvodů nemohou rodiče výchovu dítéte zabezpečit, může soud podle § 46 odst. 1 nařídit ústavní výchovu, nebo dítě svěřit do péče zařízení pro détí vyžadující okamžitou pomoc. Tento postup je možný za situace, kdy se dítě ocitlo bez jakékoliv péče, nebo jsou-li jeho život nebo příznivý vývoj vážné ohroženy. Dále ocitlo-li se díté bez péče přiměřené jeho věku, jde-li o dítě tělesně nebo duševně týrané nebo zneužívané, anebo díté, které se ocitlo v prostředí nebo situaci, kdy jsou závažným způsobem ohrožena jeho základní práva.
dítěte. Definuje všechny typy sociálněprávní ochrany détí, upravuje činnosti orgánů sociálněprávní ochrany, jejich vzájemnou součinnost a vymezuje úlohu nestátních subjektů v rámci sociálněprávní ochrany dětí. Podle tohoto zákona sociálněprávní ochrana zahrnuje zejména zajištění práva dítéte na příznivý vývoj a na rádnou výchovu, o c h r a n u oprávněných zájmů dítěte a působeni směrující k obnovení narušených funkcí rodiny. Z tohoto vymezení jasně vyplývá ochrana dítéte před zanedbáváním.
Ochrana a pomoc takovému dítěti spočívá v uspokojování základních životních potřeb, včetně ubytování, v zajištění zdravotní péče zdravotnickým zařízením a v psychologické a jiné obdobné nutné péči9. Soud je však před nařízením ústavní výchovy povinen zkoumat, zda výchovu dítéte nelze zajistit náhradní rodinnou péčí nebo rodinnou péčí v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, která má přednost před výchovou ústavní. Soud má ze zákona povinnost nejméně jednou za 6 měsíců přezkoumat, zda trvají důvody pro nařízení tohoto opatření, nebo zda není možné zajistit dítěti náhradní rodinnou péči.
Zákon v § 6 odst. 1 přesně vymezuje skupinu dětí, kterým je poskytována sociálněprávní ochrana. Okruh těchto détí je velmi rozsáhlý a lze v něm najít všechny situace, které jsou obsaženy v jednodivých typech zanedbávání. Jedná se kupříkladu o děti, jejichž rodiče neplní povinnosti či nevykonávají práva plynoucí z rodičovské zodpovědnosti, o děti, které vedou zahálčivý nebo nemravný život, o děti, které jsou opakovaně umisťovány do ústavů či o déti, které jsou ohrožovány násilím mezi vychovateli. Zákon v těchto případech předpokládá, že tyto skutečnosti trvají tak dlouho, nebo jsou takové intenzity, že nepříznivě ovlivňují vývoj dětí, nebo jsou, anebo mohou být příčinou nepříznivého vývoje détí.
Zákon o sociálněprávní ochraně dětí'0 Tvoří základní a výchozí právní normu pro oblast problematiky zanedbávaného
Podle § 7 odst. 2 je každý oprávněn upozornit orgán sociálněprávní ochrany
' § 42 odst. 1. zák. č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí. 10 Zák. č. 359/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů. 51
dětí na výše uvedené skutečnosti anebo na zjištění, že rodiče zneužívají práva, či nemohou plnit povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti. Jinak řečeno, každý je oprávněn ohlašovat případy dětí, u nichž je podezření, že jsou ohroženy zanedbáváním. Stejné tak je každý oprávněn na závadné chování détí upozornit jejich rodiče. U p o z o r n ě n í má d ů v ě r n ý charakter, a tak ustanovení § 57 odst. 1 citovaného zákona ukládá zaměstnancům sociálnéprávní o c h r a n y p o v i n n o s t zachovávat mlčenlivost o osobě, která na skutečnosti nasvědčující negativnímu jednání vůči dětem upozornila. Zákon v § 8 dává dítěti právo požádat příslušné orgány o pomoc při ochraně svého života, zdraví a dalších práv, a to i bez vědomí vychovatelů. To významné přispívá k ochraně dětí, které jsou již schopny vzhledem ke svému věku a r o z u m o v é vyspělosti upozornit na nedostatečnou péči v rodině. Podle § 9 mají vychovatelé dítěte stejné právo na pomoc při výkonu svých práv a povinností. Podle § 10 odst. 1 je obecní úřad povinen vyhledávat z úřední povinnosti děti, na které se podle § 6 odst. 1 zaměřuje sociálnéprávní ochrana. O b d o b n ě pak jsou p o d l e § 10 odst. 4 státní orgány, pověřené osoby, školy, školská zařízení a zdravotnická zařízení, popřípadě další zařízení určená pro děti, povinny oznámit
11
S účinností od 1.7.2010.
obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností dítě, které je uvedené v § 6 odst. 1, a to bez zbytečného odkladu poté, co se takovou skutečnost dozví. Zvláštní povinnost je v § 10 odst. 5 a 6 uložena lékařům, kteří mají v případě p o d e z ř e n í z týrání dítěte, zneužívání dítěte, nebo podezření na zanedbávání p é č e p o v i n n o s t zajistit z a z n a m e n á n í nálezu a upozornit na tuto skutečnost příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností. Smyslem tohoto ustanovení je přispět ke včasnému podchycení případu zanedbávaného dítěte. Záznam se stává podkladem pro sociální šetření, případné pro zahájení trestního stíhání. S tímto postupem souvisí ustanovení § 53 odst. 1, podle kterého mají státní orgány, zaměstnavatelé a další fyzické či právnické osoby (tzn. školy, školská, zdravotnická a jiná obdobná zařízení či jejich zřizovatelé) povinnost sdělit na výzvu orgánu sociálnéprávní ochrany údaje potřebné pro poskytnutí sociálnéprávní ochrany. P o v i n n o u mlčenlivost nelze uplatnit v případě podezření z týrání, zneužívání dítěte nebo v případě zanedbávání péče o né. Ustanovení § 53a zavazuje na úseku sociálné-právní ochrany výslovné ke spolupráci a k rozsáhlým povinnostem Ministerstvo vnitra a Policii České republiky". K základní charakteristice zákona o sociálnéprávní ochraně détí patří důsledné
odděleni preventivní a poradenské činnosti od intervenčních činností orgánů sociálněprávní ochrany, které s m ě ř u j í k zabránění vzniku nežádoucích situací včasným o d s t r a ň o v á n í m jejich příčin. Právní ukotvení je obsaženo v § 10 a § 11; spočívá především ve vyhledávání ohrožených dětí, v působení na rodiče a děti, při zprostředkování poradenství, při zjišťování a následném odstraňování příčin vzniku nepříznivých vlivů působících na děti, anebo při činnostech sociálních pracovníků, kteří pomáhají rodičům řešit výchovné, sociální a jiné problémy související s péčí o děti a s jejich výchovou. Důležitou úlohu v oblasti prevence hrají komise pro sociálněprávní ochranu détí v obcích s rozšířenou pravomocí, jejich snahou je zajistit interdisciplinární přístup při řešení případů ohrožených détí (§ 38). Mezi intervenční aktivity patří především rozhodování o výchovných opatř e n í c h a o p a t ř e n í c h na o c h r a n u dětí (§ 13, 14), jako je pozastavení, omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti 1 2 či nařízení ústavní výchovy, svěření dítéte d o péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, nebo její prodloužení či zrušení. Dále sem náleží řešení situace dítéte, jež se ocitlo bez péče přiměřené jeho véku a kterému je obecní úřad povinen zajistit neodkladnou péči. Při ní se dává přednost příbuznému dítěte (§ 15, 16),
12 13
a to včetně vymezení podmínek pro vydání předběžného opatření 13 , ke kterému by se mělo přistupovat pouze v akutních případech vážného zanedbávání. Využití tohoto institutu je třeba chápat jako krajní řešení nepříznivé situace dítéte, pokud veškeré předchozí snahy o nápravu selhaly. Obecné platí, že má obec v těchto případech nejprve zkoumat možnost svěřit dítě do pěstounské péče na přechodnou dobu (§ 27a), využít služeb zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (§ 42), a až v poslední řadě by se mélo přikročit k u m í s t ě n í dítéte do ústavní výchovy (§ 28). Současné musí orgány sociálněprávní ochrany pravidelně spolupracovat s rodiči těchto détí a poskytovat jim pomoc při řešení sociální situace rodiny, což by mělo dítěti umožnit relativně rychlý návrat domů (§ 12 odst. 2). Protože je zanedbávání dítěte velmi častým důsledkem poruchy ve výchově a špatně chápaného rodičovství, které je n u t n é usměrnit, měla by všechna tato ustanovení zákona přispět ke včasnému podchycení nežádoucích jevů a k intervenci do rodiny tak, aby dítě mohlo setrvat ve svém rodinném prostředí, anebo aby se do svého prostředí mohlo co nejdříve vrátit. Zákon o sociálněprávní ochraně détí v části sedmé, hlavě I - Přestupky - vyp l ň u j e m e z e r u mezi j e d n á n í m osoby ohrožující dítě týráním, zanedbáváním či jiným obdobným jednáním, které je nepo-
§ 31 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, v platném znění. § 76a občanského soudního řádu.
B
stižitelné jinými, zejména trestněprávními normami, a jednáním osoby vůči dítěti, které již svoji intenzitou naplňuje některou ze skutkových podstat trestných činů dle trestního zákona. Na určité formy zanedbávání lze aplikovat především ustanovení § 59 odst. 5, podle kterého je přestupkem ponechání dítěte bez náležitého dozoru přiměřeného jeho věku, rozumové vyspělosti, případně z d r a v o t n í m u stavu, čímž je vystaveno nebezpečí vážné újmy na zdraví, nebo v důsledku tohoto přestupku díté způsobí újmu na zdraví jiné osobě, nebo způsobí škodu na cizím majetku nikoli nepatrnou.
Zákon o přestupcích'4 Na jednotlivé formy chování, které jsou způsobilé vést k zanedbávání dítěte, lze aplikovat hned několik ustanovení přestupkového zákona. Jako přestupek na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi podle § 30 je postihováno jednání toho, kdo úmyslné u m o ž ň u j e požívání alkoholických n á p o j ů n e b o užívání jiných návykových látek, než látek omamných a psychotropních, osobě mladší osmnácti let, ohrožuje-li tím její tělesný nebo mravní vývoj, či umožní neoprávněně požívání omamných a psychotropních látek osobě mladší osmnácti let, nejde-li o čin přísněji trestný, dále když prodá, podá, nebo jinak
14 15 16
umožní užití tabákového výrobku osobě mladší 18 let, nebo neodepře jejich prodej osobé, o níž lze mít pochybnost, že splňuje podmínku věku. K zanedbávání je podle § 31 možno rovněž vztáhnout přestupek na úseku školství a výchovy mládeže, který spočívá v ohrožení výchovy a vzdělání dítěte tím, že není přihlášeno k povinné školní docházce či dochází k zanedbávání péče o ni.
Trestní zákoník'5 Trestní právo je ze své podstaty ultima ratio, a tudíž postihuje taková protiprávní jednání, která tvoří jen nejzávažnější formy zanedbávání. Podle § 13" je trestným činem protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoně. Vyjádření zásady subsidiarity trestní represe znamená, že trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Významným předpokladem uplatňování zásady zákonnosti a jejího upevňování na úseku trestního právaje dokonalejší diferenciace podmínek trestní odpovědnosti a trestu. Je tedy třeba spolehlivě vymezit hranici trestní odpovědnosti z hlediska zá-
Zák. č. 200/1990 Sb„ ve znění pozdějších předpisů. Zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. V této kapitole jsou paragrafy trestního zákoníku uváděny bez jeho citace.
vážnosti protiprávního jednání, tj. rozlišit mezi přestupkem a trestným činem. K trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovné, že postačí zavinění z nedbalosti. Zanedbávání dítěte se může pachatel dopustit řadou trestných činů, a to jednak přímým jednáním, jednak nepřímo, kdy je vlastně strádání a zanedbávání dítěte určitým důsledkem jiné trestné činnosti. Z hlediska zkoumané problematiky lze trestněprávní ingerenci vymezit dvojím směrem. Jde jednak o trestné činy, u kterých je jejich přímou obětí díté, tj. osoba mladší osmnácti let17, pokud trestní zákon nestanoví jinak, jednak o trestnou součinnost s pachatelem takového trestného činu".
Opuštění dítěte nebo svěřené osoby (§ 195) Objektem je zájem na ochraně života a zdraví dítěte, které si samo nedokáže, nebo nemůže opatřit pomoc, anebo osoby, která dovršila sice věk 18 roků, ale není vzhledem ke svému somatickému či psychickému zdravotnímu stavu způsobilá v případě ohrožení života či zdraví toto nebezpečí odvrátit. Objektivní stránka spočívá v tom, že ten, kdo má povinnost o takovou osobu pečovat, ji opustí a vystaví tak nebezpečí smrti nebo ublížení na zdraví. Odložení 17
§ 126 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. " Zejména § 367, 368 zák. č. 40/2009 Sb.
dítěte na frekventovaném místě, v čekárně zdravotnického zařízení, v blízkosti jeslí nebo školky, charitativní organizace a podobně, nebude zpravidla trestným činem. Naproti tomu, jestliže pachatel odložením dítěte na odlehlém místě sleduje jeho usmrcení, půjde o trestný čin vraždy. Opuštěním se rozumí jednání, kterým je osoba ponechána svému osudu, a spočívá jak v konání, tak opomenutí. Nejde 0 opuštění dítěte, jestliže žena porodí, dítě zanechá v porodnici a odejde, protože v tomto prostředí není život a zdraví dítěte ohroženo. Pachatelem může být jen osoba, která má povinnost pečovat. Vedle rodiče to může být opatrovník, pracovník výchovného či ochranného ústavu, osoba, které byly dítě nebo osoba svěřeny soudním rozhodnutím, ale třeba i taková osoba, která fakticky převzala o dítě péči. Čin musí být spáchán s úmyslem vyvolat nebezpečí smrti nebo ublížení na zdraví.
Zanedbání povinně výživy (§ 196) Objektem je nárok na výživu, vyplývající ze zákona o rodině. Patří sem vedle vyživovací povinnosti rodičů k dětem 1 vyživovací povinnost dětí k rodičům, mezi manžely, osvojencem a osvojitelem, jakož i právo neprovdané matky podle (§ 95 zákona o rodině). Předpokladem pro vznik vyživovací povinnosti je, že existuje rodinnoprávní vztah, se kterým je tato
povinnost spojena. Obsahem vyživovací povinnosti je vedle vlastní výživy i ošacení, bydlení, příprava na budoucí povolání apod. Pokud jde o formu, jsou to zpravidla nároky na penéžité plnění. Povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného spočívá nejen v poskytování peněžitého plnéní, ale i v povinnosti vyživovat a zaopatřovat oprávněnou osobu v naturální formě, tedy ve fakticky poskytované péči. Nárok na výživné nemusí být zpravidla vysloven soudním rozhodnutím, protože vzniká přímo ze zákona. Povinnost přispívat na výživu rozvedeného manžela vzniká na základě d o h o d y nebo r o z h o d n u t í m soudu. Výše výživného je závislá na výdělkových a majetkových poměrech osoby povinné a na odůvodněných potřebách osoby oprávněné. Může se v průběhu času měnit. Vyživovací povinnost zpravidla zaniká tehdy, když má díté možnost živit se vlastní prací. Objektivní stránka má dvě formy jednání. Jednak neplnění, byť z nedbalosti, zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného (odst. 1), jednak úmyslné vyhýbání se plnění zákonné povinnosti vyživovat n e b o z a o p a t ř o v a t j i n é h o (odst. 2). V d r u h é m případě jde o takové jednání, kterým pachatel usiluje o zbavení se povinnosti, nebo o zmaření možnosti nárok na výživné vymáhat. V obou případech tak musí pachatel jednat po dobu delší než čtyři měsíce.
Vydání oprávněné osoby nebezpečí nouze, nebo odsouzení či potrestání za takový čin je v posledních třech letech důvodem pro přísnější kvalifikaci, a tudíž i potrestání. Při posuzování trestní odpovědnosti u povinné osoby, jejímž jediným příjmem jsou sociální dávky dosahující výše životn í h o minima, je třeba zkoumat, v jaké výši byla povinná osoba v rozhodné dobé povinna platit výživné, a hodnotit všechny okolnosti týkající se nezpůsobilosti povinné osoby plnit závazky. Jde zejména o takový důvod, jakým je ztráta zaměstnání a n e m o ž n o s t jeho opětovného získání, dále o celkové majetkové poměry a rozsah poskytované péče oprávněné osobě v naturální formě. Dále je třeba zjišťovat důvody, pro které se povinná osoba dostala do situace, která ji fakticky znemožňuje platit výživné, aniž by se tím sama vystavila nebezpečí nouze. Pokud v rozhodném období povinná osoba neplnila vyživovací povinnost z důvodu ukončení pracovního p o m ě r u , je třeba hodnotit důvody, pro které byl pracovní poměr ukončen". Splnění vyživovací povinnosti je okolností důležitější než potrestání pachatele, a p r o t o t r e s t n o s t t o h o t o činu zaniká, jestliže trestný čin neměl trvalé nepříznivé následky a pachatel svoji povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek. Pachatelem může být pouze ten, kdo má vyživovací povinnost podle zákona o rodině.
" Výkladové stanovisko Nejvyššího státního zástupce č. 6/2001 Sb. v. s. NSZ.
B
Týrání svěřené osoby (§ 198) a týrání osoby žijící ve společném obydlí (§ 199) O b j e k t e m je zájem společnosti na ochraně osob, které jednak vzhledem ke svému věku nebo zdravotnímu stavu jsou v péči nebo výchově jiných, jednak žijí z nejrůznějších důvodů ve společném bytě nebo domě s násilníkem. Objektivní stránka spočívá v týrání osoby, která je buďto v péči nebo výchově pachatele, anebo s pachatelem společné žije z nejrůznějších důvodů. Za týrání se považuje, jestliže pachatel hrubší nečitelností působí nepříznivě na tělesnou nebo duševní stránku poškozeného. Nemusí jít o způsobení újmy na zdraví, ale týraná osoba pociťuje jeho bolestivost a krutost jako příkoří. Týrat lze i opomenutím povinné péče. Za určitých okolností může být tímto způsobem postižena šikana. Pachatelem je v prvém případě jen ten, v jehož péči nebo výchově se týraná osoba nachází, v druhém případě pak kdokoliv, kdo žije s týranou osobou ve společném bytě nebo domě. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl.
Únos dítěte a osoby stižené duševní poruchou (§ 200) Objektem je zájem na řádné výchově dítěte nebo psychicky nemocné osoby. Objektivní stránka spočívá v jednání, kdy pachatel díté nebo osobu stiženou duševní poruchou nebo duševně nedostatečné vyvinutou odejme z opatrování toho, kdo má podle zákona nebo podle
ú ř e d n í h o r o z h o d n u t í povinnost o ni pečovat. Eventuelní souhlas dotyčné osoby s jednáním pachatele je právně bezvýznamný. Dítětem se rozumí osoba mladší než osmnáct let (§ 126). Úředním rozhodnutím je zde zpravidla soudní rozsudek. O únos nejde v případě, že rodič nevrátí díté po povolené návštěvě, anebo ukrývá dítě, které uprchlo z ústavu. Toto jednání by mohlo být za určitých podmínek kvalifikováno jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí, spočívající v závažném jednání směrujícím ke zmaření výkonu rozhodnutí, týkajícího se výchovy nezletilých détí. Pachatelem může být každý, vyjma toho, kdo má povinnost o takovouto osobu pečovat. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel za odměnu svěří dítě do moci jiného za účelem adopce nebo pro jiný podobný účel. Tímto podobným účelem může být kupříkladu svěření dítěte do pěstounské péče apod. Obchodování s dítětem za účelem využití k pohlavnímu styku nebo k jiným f o r m á m sexuálního obtěžování nebo zneužívání, k otroctví nebo nevolnictví, nebo k nuceným pracím nebo k jiným formám vykořisťování je postižitelné jako trestný čin obchodování s lidmi podle § 168 tr. zák. Pachatelem může být ten, kdo má dítě ve své moci, nebo má povinnost o dítě pečovat, tedy v první řadě rodič.
Ohrožování výchovy dítěte (§ 201) Objektem je zájem na ochraně mládeže, tj. osob mladších osmnácti let, před negativními vlivy, které je vystavují nebezpečí zpustnutí. Objektivní stránka je naplněna čtyřmi formami. Jde o jednání, které má jednak určité charakteristické znaky pomoci nebo návodu, nejde však o účastenství, protože chybí hlavní trestný čin a jednak má charakteristické znaky hlavního trestného činu, pokud jde o závažné porušení povinnosti pečovat o osobu mladší osmnácti let. Umožnění vést zahálčivý nebo nemravný život, svádění takové osoby k zahálčivému nebo nemravnému životu, byť i z nedbalosti, umožnění hry na hracích přístrojích, které jsou vybaveny technickým zařízením, které ovlivňuje výsledek hry a které poskytuje možnost peněžité výhry (výherní hrací přístroje, výherní automaty), umožnění opatřovat pro sebe nebo pro jiného prostředky trestnou činností nebo jiným zavrženíhodným způsobem, nebo porušení důležité povinnosti, vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, závažným způsobem. Podle některých autorů tato poslední forma trestného jednání otevírá možnost trestního postihu osob, které odloží díté na takové místo, kde mu nehrozí újma na zdraví, ale bude mu včas poskytnuta pomoc, čehož si je pachatel vědom. Jde tedy o určitou analogii k trestnému činu 20
odložení dítěte podle § 205 tr. zákona Slovenské republiky 20 . Projevy zpustnutí spočívají především v příživnickém způsobu života, prostituci, v pohlavní nevázanosti, záškoláctví, návyku na alkohol a drogy, výtržnictví, páchání trestné činnosti, zanedbávání hygienických zásad, tuláctví, v bezdomoveckém způsobu života apod. Není třeba, aby skutečně ke zpustnutí došlo, stačí, že tento stav hrozí. Trestní odpovědnost není vyloučena ani v případech, že šlo o osobu již předtím mravné narušenou. Pachatelem může být kdokoliv, po subjektivní stránce stačí nedbalost, u formy svádění pak úmysl.
Pohlavní zneužívání (§ 187) O b j e k t e m t o h o t o t r e s t n é h o činu je m r a v n í a tělesný vývoj détí mladších 15 let před jakýmkoliv útokem na jejich n e d o t k n u t e l n o s t v sexuální sféře, a to i v případech, kdy k ž á d n é m u narušení psychické či télesné integrity dítěte nedošlo. Toto u s t a n o v e n í p o s k y t u j e o c h r a n u oběma pohlavím, a to jak před heterosexuálními, tak homosexuálními činy. Míra pohlavní vyspělosti a nedotčenost není rozhodná. Stejně tak není rozhodné, z čí strany vzešla iniciativa k jednání, kdo byl aktivnější, zda ke skutku došlo na základě citového vztahu, se souhlasem či na výslovnou žádost zneužité osoby.
ČENTÉŠ, J.; KOLCUNOVÁ, M. Opuštění dítéte a odložení dítéte z hlediska trestního práva v Slovenské republice. Trestněprávní revue. 2010, 9, č. 6.
Každá osoba bez ohledu na svůj vék má nezadatelné právo rozhodovat dobrovolné o svém sexuálním životé, kdy, jak a s kým se rozhodne sexuálně žít. A to bez ohledu, zda takové její rozhodnutí povede k negativním dopadům na psychický, fyzický a citový rozvoj. Pro tento závěr svědčí výklad čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, zaručující každému právo činit vše, co není zákonem zakázáno. Podle definice zdravotní komise Rady Evropy z roku 1992 se za pohlavní zneužívání považuje nepatřičné vystavení dítěte pohlavnímu kontaktu, činnosti či chování, jako je jakékoliv dotýkání, styk nebo vykořisťování, a to kýmkoliv, komu bylo svěřeno díté do péče, nebo kýmkoliv, kdo dítě zneužívá. Může jít o bezdotykové setkání s exhibicionistou, ale i o účast na jakýchkoliv sexuálních aktivitách, kde nedochází k žádnému sexuálnímu kontaktu, například vystavení dítěte pornografickým videozáznamům a podobné. Kontaktní zneužívání je takové, kdy dochází k dráždění prsou, pohlavních orgánů, souloži, orálnímu či análnímu sexu. Jiné formy sexuálního obtěžování détí vycházejí z rozdílného výchovného pojetí v rodinách, z osobních zkušeností a množství informací. Objektivní stránka spočívá v souloži nebo jiném způsobu pohlavního zneužití. Předmětem útoku je dítě mladší patnácti let, bez ohledu na pohlaví, jak v homosexuálním, tak heterosexuálním vztahu. 21
§ 18.
Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, a to alespoň nepřímý. Nestačí tedy, že pachatel souloží, nebo jinak pohlavně zneužije osobu mladší patnácti let, ale musí být alespoň srozuměn s tím, že jde o osobou mladší než 15 let. V opačném případě by pachatel jednal ve skutkovém omylu21. Za pohlavní zneužívání je tedy považováno jakékoliv jednání, jehož smyslem je dosažení pohlavního uspokojení pachatele nebo alespoň jeho vzrušení. Čin je spáchán i tehdy, kdy přes snahu pachatele k uspokojení nedojde. Z hlediska trestní sazby zákon oba způsoby vedoucí ke spáchání trestného činu nerozlišuje. Nicméně na rozdíl od pojmu soulož je pojem „jiný způsob zneužití" širší. Bude třeba vždy posuzovat intenzitu takovéhoto jednání jednak z hlediska naplnění objektivních znaků trestného činu vůbec, jednak z hlediska uložení přiměřeného trestu pachateli. K závažnější formě pohlavního zneužívání dochází, jestliže pachatel spáchá tento čin na dítěti mladším patnácti let, svěřenému jeho dozoru, zneužívaje jeho závislosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu (§ 187 odst. 2). Jedná se kupříkladu o takovou osobu, vůči které má pachatel právo a povinnost na ni dohlížet a bdít nad ní. Tak je tomu zejména ve vztahu mezi rodiči a dětmi, u vychovatele, učitele, vedoucího dětského tábora, sportovního instruktora, lékaře, sociálního pracovníka apod.
Za takovou osobu se považuje i partner jednoho z rodičů, který žije s poškozenou osobou ve společné domácnosti. Ten sice není subjektem práv a povinností rodičů při výchové détí, avšak ve shodě s pravidly morálky a ustanovením § 18 zákona o rodině je povinen pomáhat při řádné výchové, včetně mravní výchovy. S přihlédnutím k tomu pak je přirozené, že manžel rodiče (v daném případě to byl nevlastní otec poškozených) musí mít i oprávnění nezbytná k tomu, aby mohl svou povinnost vyplývající ze zákona plnit. Naplnění znaku zneužití závislosti předpokládá, že poškozená osoba je v určitém sméru odkázána na pachatele, a tím je omezena svoboda jejího rozhodování. Právě tohoto nedostatku úplné svobody rozhodováni pachatel využívá k realizaci svých záměrů. Stejná situace jako u manžela rodiče je i u druha rodiče, osvojitelů či pěstounů a poručníka. Zneužití závislosti osoby svěřené dozoru pachatele znamená, že tato osoba mladší patnácti let dá pachateli souhlas k souloži nebo jinému pohlavnímu zneužívání pod určitým psychickým nátlakem, daným autoritou vztahu, případně formou pachatelova zákazu či odepření něčeho. Na druhé straně může ke vztahu závislosti dojít slibem určité materiální nebo jiné výhody či prospěchu, jakou může být kapesné, financování volnočasových aktivit a podobné. Zde by ovšem šlo o jednočinný souběh s trestným činem svádění k pohlavnímu styku podle § 202.
Pakliže by však došlo k vynucení soulože nebo jiného obdobného pohlavního styku násilím nebo p o h r ů ž k o u násilí (nebo zneužitím bezbrannosti), šlo by o trestný čin znásilnění podle § 185. Naplnění znaku zneužití závislosti předpokládá stav, kdyje poškozená osoba v určitém směru odkázaná na pachatele, a tím je omezena svoboda jejího rozhodování. Právě tohoto nedostatku úplné svobody pachatel využívá k realizaci svých záměrů. Je to kupříkladu opatrovník osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům, vychovatel ve výchovném ústavu pro mládež apod.
Svádění k pohlavnímu styku (§ 202) Objektem je zájem na ochraně mládeže před komerčním sexuálním zneužíváním, které začíná nabývat zcela neúnosných rozměrů. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nabídne, slíbí nebo poskytne dítěti nebo jinému za pohlavní styk s dítětem, pohlavní sebeukájení dítěte, jeho obnažování nebo jiné srovnatelné chování za účelem pohlavního uspokojení, úplatu nebo výhodu nebo prospěch. Pachatelem může být kdokoliv, po subjektivní stránce musí jít o úmysl. Dítě, které žádá nebo přijme úplatu nebo jinou výhodu či prospěch za uvedené jednání, není pro takový čin trestné. Výhoda či prospěch může být cokoli. V případě drogy by šlo o jednočinný souběh s trestným činem šíření toxikománie. Nabídka a slib plnění musí být učiněny
pred realizací p o h l a v n í h o styku n e b o obdobného jednání, k poskytnutí plnéní může dojít jak před, tak po této realizaci. Není trestným činem, jestliže dojde k poskytnutí úplaty nebo jiné výhody či prospěchu až po pohlavním styku či obdobném jednání a bez jakékoli předchozí nabídky nebo slibu. Samotný název tohoto trestného činu - „svádění k pohlavnímu styku" - vylučuje jakékoli svádění k činu poté, kdy byl tento spáchán. Pro spáchání takového trestného činu je nerozhodné, jde-li o heterosexuální nebo h o m o s e x u á l n í praktiky. Trestný čin je naplněn, i když k realizaci nabídky či slibu úplaty, výhody nebo prospěchu nedošlo.
Podání alkoholu dítěti (§ 204) S ohledem na rozsah, v jakém je alkohol dítěti podáván, může mít uvedená trestná činnost rovněž charakter zanedbávání dítěte. Tento trestný čin je spáchán buďto prodáním, podáním nebo poskytnutím alkoholu dítěti jednorázově ve větší míře, anebo opakovaným prodáváním, podáváním nebo poskytováním alkoholu v menší míře. V osobě kupce či konzumenta mohou být různé osoby. Podobná úprava je v § 286-288 u omamných a psychotropních látek, jedů, jiných návykových látek než alkoholu a látek s hormonálním účinkem.
Nepřekažení trestného činu (§ 367) Spočívá v tom, že se někdo hodnověrné dozví o přípravě nebo páchání některého následně uvedeného závažného trestného
činu a tuto činnost úmyslné nepřekazí. Jedná se o trestný čin: vraždy (§ 140), zabiti (§ 141), těžkého ublížení na zdraví (§ 145), mučení a jiného nelidského a krutého zacházení (§ 149), nedovoleného přerušení těhotenství bez souhlasu těhotné ženy (§ 159), neoprávněného odebrání tkání a orgánů (§ 164), obchodování s lidmi (§ 168), zbavení osobní svobody (§ 170), zavlečení podle § 172 odst. 3 a 4, loupeže (§ 173), braní rukojmí (§ 174), vydírání podle § 175 odst. 3 a 4, neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 180 odst. 4, znásilněni (§ 185), pohlavního zneužití (§ 187), zneužití dítěte k výrobě pornografie (§ 193), týrání svěřené osoby (§ 198), krádeže podle § 205 odst. 5, zpronevěry podle § 206 odst. 5, podvodu podle § 209 odst. 5, pojistného podvodu podle § 210 odst. 6, úvěrového podvodu podle § 211 odst. 6, dotačního podvodu podle § 212 odst. 6, podílnictví podle § 214 odst. 3 a 4, legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 4, padělání a pozměnění peněz (§ 233), neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku (§ 234), neoprávněné výroby peněz (§ 237), zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 3, zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 4, poškození finančních zájmů Evropských společenství podle § 260 odst. 5, porušení předpisů o kontrole vývozu zboží a technologií dvojího užití (§ 262), porušení povinností při vývozu zboží a technologií dvojího užití (§ 263), provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence (§ 265), porušeni povinnosti v souvislosti s vydáním povolení a licence pro zahraniční obchod s vojenským materiálem (§ 266), obecného ohrožení (§ 272), vývoje, výroby a držení zakázaných bojových prostředků (§ 280), nedovolené výroby a držení radioaktivní látky a vysoce nebezpečné
látky (§ 281), nedovolené výroby a držení jaderného materiálu a zvláštního štěpného materiálu (§ 282), nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy (§ 283), získaní kontroly nad vzdušným dopravním prostředkem, civilním plavidlem a pevnou plošinou (§ 290), zavlečení vzdušného dopravního prostředku do ciziny (§ 292), vlastizrady (§ 309), rozvracení republiky (§ 310), teroristického útoku (§ 311), teroru (§ 312), sabotáže (§ 314), vyzvědačství (§316), ohrožení utajované informace (§317), válečné zrady (§ 320), násilí proti orgánu veřejné moci podle § 323 odst. 3 a 4, násilí proti úřední osobé podle § 325 odst. 3 a 4, přijetí úplatku (§ 331), podplacení (§ 332), násilného překročení státní hranice podle § 339 odst. 2 a 3, organizováni a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 4, vzpoury vězňů (§ 344), účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 2 a 3, neuposlechnuti rozkazu podle § 375 odst. 2 a 3, zprotivení a donuceni k porušení vojenské povinnosti podle § 377 odst 2 a 3, porušování práv a chráněných zájmů vojáků stejné hodnosti podle § 382 odst 3 a 4, porušování práv a chráněných zájmů vojáků podřízených nebo s nižší hodností podle § 383 odst. 3 a 4, zběhnutí (§ 386), ohrožování morálního stavu vojáků podle § 392 odst. 2, genocidia (§ 400), útoku proti lidskosti (§ 401), apartheidu a diskriminace skupiny lidí (§ 402), přípravy útočné války (§ 406), styků ohrožujících mír (§ 409), použití zakázaného bojového prostředku a nedovoleného vedeni boje (§ 411), válečné krutosti (§412), perzekuce obyvatelstva (§ 413), plenění v prostoru válečných operací (§414) nebo zneužití mezinárodně uznávaných a státních znaků (§ 415 odst. 3). Překažení trestného činu musí být realizováno efektivně a tak, aby pachatel upustil od zamýšleného trestného činu nebo
jeho dokonání. K překažení trestného činu může dojít i včasným oznámením státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu.
Neoznámení trestného činu (§ 368) Spočívá v tom, že se někdo hodnověrné dozví o spáchání, tj. dokonání následné u v e d e n é h o z á v a ž n é h o t r e s t n é h o činu a tuto skutečnost úmyslně bez prodlení neoznámí. Jedná se o trestný čin: vraždy (§ 140), těžkého ublížení na zdraví (§ 145), mučení a jiného nelidského a krutého zacházení (§ 149), obchodování s lidmi (§ 168), zbavení osobní svobody (§ 170), braní rukojmí (§ 174), zneužití dítéte k výrobě pornografie (§ 193), týrání svěřené osoby (§ 198), padělání a pozměnění peněz (§ 233), neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku (§ 234), neoprávněné výroby peněz (§ 237), porušení předpisů o kontrole vývozu zboží a technologií dvojího užití (§ 262), porušení povinností při vývozu zboží a technologií dvojího užití (§ 263), provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence (§ 265), porušeni povinnosti v souvislosti s vydáním povolení a licence pro zahraniční obchod s vojenským materiálem (§ 266), obecného ohrožení (§ 272), vývoje, výroby a držení zakázaných bojových prostředků (§ 280), nedovolené výroby a držení radioaktivní látky a vysoce nebezpečné látky (§ 281), nedovolené výroby a držení jaderného materiálu a zvláštního štěpného materiálu (§ 282), získání kontroly nad vzdušným dopravním prostředkem, civilním plavidlem a pevnou plošinou (§ 290), zavlečení vzdušného dopravního prostředku do ciziny (§ 292), vlastizrady (§ 309), rozvracení republiky (§ 310), teroristického útoku (§311), teroru (§ 312), sabotáže (§ 314), vyzvědačství
(§316), ohrožení utajované informace (§ 317), válečné zrady (§ 320), přijetí úplatku (§ 331), podplacení (§ 332), účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 2 a 3, genocidia (§ 400), útoku proti lidskosti (§ 401), apartheidu a diskriminace skupiny lidí (§ 402), přípravy útočné války(§ 406), použití zakázaného bojového prostředku a nedovoleného vedení boje (§411), válečné krutosti (§ 412), perzekuce obyvatelstva (§413), plenění v prostoru válečných operací (§414) nebo zneužití mezinárodně uznávaných a státních znaků (§415 odst. 3). Tato povinnost nastává i tehdy, kdy není pachatel trestného činu známý. Jestliže by šlo o trestný čin, který nebyl ještě dokončen, přichází v úvahu trestný čin nepřekažení trestného činu podle § 167. Na rozdíl od povinnosti překazit dok o n á n í t r e s t n é h o činu, n e m á advokát nebo advokátní koncipient, který se dozví o spáchání trestného činu v souvislosti s výkonem advokacie nebo právní praxe, povinnost oznámit spáchaný trestný čin. Tuto oznamovací povinnost nemá také duchovní registrované církve a náboženské společnosti s oprávněním k výkonu zvláštních práv, dozví-li se o spáchání trestného činu v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo v souvislosti s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství. Paradoxně se tato oznamovací povinnost nevztahuje kupříldadu na trestné činy zabití podle § 141, znásilnění podle § 185 a pohlavního zneužívání podle § 187. V souvislosti s těmito skutkovými podstatami nepřekažení trestného činu a ne-
oznámení trestného činu považujeme za důležité připojit následující výklad: I. Pedagog se může dostat do situace, kdy se od žáka, případné z jiných zdrojů dozví o připravované, páchané nebo již spáchané trestné činnosti a dostává se tak do složité situace, jak dále postupovat. Na jedné straně důvěra dítěte a určitá etická hlediska, na druhé straně existuje pro pedagoga nebezpečí trestního postihu, pokud nebude postupovat takovým způsobem, který zcela nekompromisné a pregnantné stanoví trestní zákon. Jen opravdu zcela zdánlivě se může pedagog, ale nejen ten, nýbrž i každý občan či obyvatel České republiky dostat do jakéhosi dilematu, zda v této situaci konat, anebo učinit příslušné oznámení, nebo nekonat, či zvolit mlčení o získaném poznatku. Rozhodne-li se nekonat, nebo zvolí-li mlčení, je zcela lhostejno jakými úvahami si sám před sebou svůj postup zdůvodní. Rozhodující je fakt, že nekonal, ač konat měl, že mlčel, ač mlčet neměl, protože mu zákon nekonat nebo mlčet nedovoluje. Ba dokonce mu ukládá nemlčet, ale konat způsobem zcela jednoznačně stanoveným v trestním zákoně. Jakým způsobem konkrétně překazit trestný čin bude tedy především záležet na okolnostech, které přípravu nebo páchání trestného činu provázejí, na osobě pachatele a jeho pohnutce či motivu, na sociálním prostředí, způsobu uvažovaného spáchání trestného činu a na celé řadě dalších podmínek a hledisek.
B
Povinnost překazit trestný čin nezná žádnou výjimku na rozdíl od neoznámení již spáchaného trestného činu. Tuto povinnost má tedy každý, i kupříkladu duchovní, dozví-li se o připravovaném či páchaném trestném činu v souvislosti se zpovědním tajemstvím. Vezme-lise v úvahu ustanovení církevního (katolického) práva v Kán. 1388 - $ 1, podle kterého zpovědník, který přímo porušil svátostné tajemství, upadá do exkomunikace, nastupující bez rozhodnutí představeného, vyhrazené Apoštolskému stolci; kdo pouze nepřímo, bude potrestán podle závažnosti zločinu, pak toto shora naznačené tzv. dilema pedagoga či kohokoliv jiného působí spíše úsměvně nežli jakkoliv jinak12. Absolutní a bezvýjimečná povinnost překazit připravovaný nebo páchaný trestný čin je dána skutečností, že jde o takové stadium skutku pachatele, ve kterém lze ještě škodlivý následek trestného činu odvrátit, nebo ho alespoň zmírnit. II. Výrazně odlišná je právní situace u neoznámení trestného činu podle § 368, kdy je postihováno jednání toho, kdo se hodnověrným způsobem dozví, že jiný spáchal některý ze zde taxativně vypočtených trestných činů. Oznámení je třeba učinit bez prodlení. Povinnost oznámit (již spáchaný) trestný čin nezávisí na tom, zda ten, kdo se o jeho 22
spáchání hodnověrným způsobem dozvěděl, zná či nezná jeho pachatele. V tomto případě však oznamovací povinnost nemá advokát nebo jeho zaměstnanec, který se dozví o spáchání trestného činu v souvislosti s výkonem advokacie nebo právní praxe. Oznamovací povinnost nemá také duchovní registrované církve a náboženské společnosti s oprávněním k výkonu zvláštních práv, dozví-li se o spáchání trestného činu v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo v souvislosti s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství. Tedy nikdo jiný z titulu své činnosti, povolání, zaměstnání nebo funkce není oznamovací povinnosti zbaven, tedy ani pedagog. Tento princip platí i v těch profesích, kdy se jinak uplatňuje státem uznaná povinnost mlčenlivosti. Překazit nebo oznámit trestné činy uvedené v § 367 a 368 nemusí ten, kdo by tím způsobil sobě nebo osobám blízkým nebezpečí smrti, ublížení na zdraví, jinou závažnou újmu nebo trestní stihání. Nicméně uvedení osoby blízké v nebezpečí trestního stíhání nezbavuje pachatele nepřekažení trestného činu povinnosti oznámit zvláště závažné trestné činy taxativně vypočtené v § 367 odst. 2 tr. zákoníku. Z hlediska objektivní stránky se předpokládá neoznámení trestného činu, o němž se pachatel dozví po jeho spáchání. Jestliže by šlo o trestný čin, který nebyl ještě dokončen a nachází se tedy ve stadiu trestné přípravy
Codex Iuris Canoníci. Praha : Zvon, 1994. ISBN 80-7113-082-6.
nebo pokusu, přichází v úvahu kvalifikace jako nepřekažení trestného činu (argumentace „páchá") podle § 367.
Závěr Smyslem tohoto sdělení, které autoři pojali spíše z hlediska represivních prostředků, kterými právo disponuje, je poskytnutí nejen potřebné orientace v problematice, ale zároveň i předání určitého množství kvalifikovaných informací, které mohou být dále využité především v odborné praxi. O tom, že v těchto tématech přetrvává informační středověk, přinášejí
dostatečné množství důkazů hromadné sdělovací prostředky, které často přinášejí informace plné nepřesností, nekompetentnosti a vyložených nesmyslů, o přesné terminologii už vůbec nemluvě. Proto je správná orientace v oblasti této právní problematiky nezbytná a potřebná rovněž pro práci široké pedagogické obce. Na otázku položenou v nadpise tohoto článku tedy lze se vší odpovědností odpovědět kladně. Ano, právní nástroje prevence zanedbávání péče o dítě jsou dostatečné. Co je však nedostatečné, je jejich praktické využívání.
POKORNÁ, V. Vývojové poruchy učení v dětství a dospělosti. Praha : Portál, 2010. 240 s. ISBN 978-80-7367-773-2. Vývojové poruchy učení jsou souhrnným označením různorodé skupiny poruch, které se projevují zřetelnými obtížemi při nabývání a užívání takových dovedností, jako je mluvení, porozumění mluvené řeči, čtení, psaní, matematické usuzování nebo počítání, a v důsledku toho mají vliv i na rozvoj myšlení. Dnes se již ví, že vývojové poruchy učení nejsou problémem jen dětského věku, ale v mnoha případech přetrvávají do dospělosti. Autorka na základě studia zahraniční literatury seznamuje čtenáře s nejnovějšími poznatky o poruchách učení v dětství, v období dospívání a v dospělosti, reflektuje stav českého prostředí. Na základě toho hledá nové strategie efektivní práce s lidmi trpícími vývojovými poruchami učení, nabízí možnosti diagnostiky a nápravy v dětství i dospělosti.
