pořídit si něco chic na sebe je asi tak jediná příjemná věc, kterou cvičení poskytuje, a usedla jsem na rotoped. Na obalu své knihy musím vypadat bezvadně… Pochopitelně jsem se s tím cvičením nikomu nesvěřila, jelikož bych před svými kamarády ztratila image kavárenské povalečky.
Každou středu se scházím u ranního kafe s Klárou, Jitkou a Markem. Marek je gay, takže má vlastně stejný problémy jako my holky, ovšem s tím rozdílem, že jeho kluci jsou obvykle mnohem hezčí než ti naši. Dneska nepřijde, je služebně v Bruselu, ale včera nám dal kouř. Byly jsme s holkama v našem oblíbeným baru a seděl tam i kluk, po kterým teď zrovna Marek jede. Když jsme mu to zavolaly, pověřil nás, ať ho sledujeme a zjistíme, jestli je volnej, nebo ne. Takže jsme tam seděly až do půl třetí, a to úplně zbůhdarma, protože nikdo, kdo by zajímal nás, se neobjevil. Když objekt Markova zájmu konečně dopil poslední drink, zaplatil a nasedl do taxíku, naskákaly jsme do Klářina auta a nenápadně ho sledovaly. Jelikož v tuto dobu byly silnice prázdný, bylo to s tou nená-
padností dost složitý. Pronásledovaly jsme ho ovšem úspěšně až domů, a když zašel do baráku, rozhodly jsme se tam zodpovědně ještě pár minut počkat, jestli už jde jako opravdu spát nebo ještě někam vyrazí. Při čekání jsme usnuly. Vzbudilo nás denní světlo, takže do postele jsem se dostala až v šest a na kafe až v půl jedenáctý. Holky tady nebyly, buď ještě spí, nebo už odešly. Telefon jsem si ani nezapínala, vždyť se mnou kolegové můžou mluvit, až dorazím do kanceláře.
Ráno jsem si přivstala a skočila do fitka. Říkala jsem si, že v tak blbou dobu tam skoro nikdo nebude, takže mě nikdo neuvidí zpocenou a hnusnou. No tak to jsem se ale přepočítala! Je vidět, že se sortou sportovně založených lidí nemám žádné zkušenosti. Bylo tam úplně narváno. A co víc, byl tam jeden hezčí chlap než druhej. Moje pohybové aktivity se omezily na jízdu na rotopedu, protože jsem se nechtěla ztrapňovat tím, že se u každého nářadí budu ptát, co na něm mám jako dělat. Na kole jezdit umím, takže jsem působila jako poměrně zdatná cvičenka. Měla
jsem dokonce velmi příjemný pocit z toho, že na mne ostatní přítomní pohlíželi jako na součást sportovní komunity. A zítra mi asi upadnou nohy.
Stalo se, co jsem předpokládala. Po probuzení jsem horko těžko vstala z postele. Od pasu dolů jsem cítila každý svalíček. Zavolala jsem do práce, že mám svalovou horečku. Opět byli dost nepříjemní a měli dokonce tendence mou nemoc zlehčovat. Skoro jsem se rozbrečela. Kdyby se to stalo jim, určitě by se nechali odvézt do nemocnice. Já se to aspoň snažím vyležet doma, abych se vyhnula hospitalizaci a mohla se co nejdřív vrátit do práce.
Mám dojem, že trpím podobnou poruchou, jako Kim Basinger nebo Uma Thurman ve filmu Mrazivá vášeň. Jedna z nich (ve filmu nakonec není jasné, která přesně) pokaždé, když jen přičichla k alkoholu, ztrácela sebekontrolu a páchala činy, na něž si druhý den vůbec nevzpomínala. Že mám stejný problém mne napadlo jednoho rána po bujarém večeru, kdy jsem přišla z ložnice do obýváku a moje krásná palma tam stála pečlivě zabalená do deky. Odshora až dolů, přičemž deka byla sepnuta kolíčky na prádlo. Nikdo jiný než já to udělat nemohl, ale kterak květinu balím, to jsem si ani trochu nepamatovala. Vybavila jsem si pouze fakt, že mě několikrát v předchozích dnech napadlo, zda rostlina nestojí příliš blízko u okna a netáhne na ni.
Další a mnohem horší věc je, že po požití alkoholu mě napadá neuvěřitelné množství třeskutě zajímavých myšlenek a mám potřebu se o ně okamžitě podělit s celým světem. Tento problém vyřešil žlutý lísteček, který jsem si před každým večírkem nalepila na telefon. Stálo na něm: NEPSAT, NEVOLAT! Časem jsem si tento příkaz vryla do podvědomí a už jsem ani nemusela na telefon nic lepit. Jen výjimečně teď dochází k situacím, kdy mi některý momentální nápad přijde skvělý tak neuvěřitelně, že poruším nařízení a textovku odešlu. Před odesláním ji ovšem třeba i desetkrát pročtu, abych se ujistila, že je opravdu senzační a neobsahuje nic závadného. A častokrát je základ té sms skutečně bystrý a vtipný, ale VŽDYCKY obsahuje bohužel také něco, co jsem prostě psát neměla. Ale jak říkám, jsou to výpadky už spíše ojedinělé. A nebýt dalších komunikačních možností, neměla bych už s uvedenou poruchou větší problémy… Všechno se to seběhlo po oslavě něčích narozenin. Přijela jsem domů a nějak se mi nechtělo spát. Příkaz NEPSAT, NEVOLAT! jsem respektovala bez výhrad, a tudíž, protože jsem se nudila, jsem se připojila na facebook… Vybavuju si živě euforický pocit, který
mne zaplavil po napsání prvního z mnoha komentářů: Ježíši, to je super, že mám ten facebook, když nesmím použít telefon! Ano, skutečně excelentně jsem sama sebe převezla. Následky byly tak katastrofální, že jsem hned druhý den zrušila připojení k internetu a změnila si telefonní číslo. Poté jsem zašla k psychologovi, jemuž jsem se svěřila se svým problémem. Poradil mi, abych se striktně vyhýbala konzumaci alkoholu. No, tak takhle chytrá jsem taky. Za radu a doktorovo telefonní číslo pro případ krize jsem vyplázla tisíc korun. Po takové odborné konzultaci jsem nemohla a vlastně ani nechtěla jinak a natruc jsem si dala panáka. Hmm, jen ať si pan doktor počte!
Po čem ženy touží? Zlato, stříbro, drahé kamení? Jistě. Věčné mládí? Taky. Princ na bílém koni? No bodejť. Když nás ale někdo bezmezně obdivuje, na diamanty a omlazovací kúry si ani nevzpomeneme. Co opravdu hledáme, po čem toužíme, co si představujeme, když se nám někdo zalíbí, je to, jak se do nás dotyčný bláznivě zamiluje, bude nás mít plnou hlavu a bude mít pocit, že nikdy, ale opravdu nikdy nic podobného nezažil. No a když se potom rozejdeme, moc by se nám líbilo, kdyby dával onen muž (ačkoli nyní už zbytečný) až do konce svého mrzkého života veřejně najevo, že jsme jedinečné a nedostižné. Prostě by nám poskytoval takové pěkné promo… A když
jich bude víc, může z toho být pěkná osobní PR agentura. Moje kamarádka Lenka posiluje svůj reklamní tým tak, že připravuje pro každého svého miláčka akce, které nazývá „z pohádky do pohádky“. Objednává mu jídlo z nejlepších restaurací, o kterém tvrdí, že je sama uvařila, srdečně zve na návštěvy jeho naprosto nemožné kamarády i maminku, nezakazuje mu hrát playstation ani v hlavním vysílacím čase, kdy dávají její oblíbený seriál, a sem tam mu dokonce koupí nový joystick. Inu, každý máme vlastní metody. I já mám několik úlovků, které jsem uvrhla právě do toho dojmu, že jsem naprosto úžasná. A to díky sexu. Hmm, možná to není nic k chlubení, ale nejsem ani dost chytrá, ani dost krásná, natož dost bohatá, abych byla úžasná nějakým důstojnějším způsobem. Leč s touto mou devizou v poslední době malinko zametá internet. Ještě před pár lety byly totiž stránky, na kterých je možné shlédnout „úplně všechno“, placené, a nesurfoval na nich tedy kdo chce a kdy chce. Jo, to se mi to tehdy shlíželo z piedestalu sexuální bohyně, když bylo stále čím překvapovat a ohromovat.
Ale dneska? Profesionální „herečky“ ze mě udělaly pouhou melouchářku. Teď vás asi napadne, že svou roli mohl sehrát i zub času, a tudíž moje působivost možná neklesá jen kvůli čím dál snadnější dostupnosti lechtivých záběrů… A to zase ne. Rozvíjí se totiž i lékařská, kosmetická a jiná věda a také moje zkušenosti nesou ovoce, takže si dokonce troufám tvrdit, že v mnohých ohledech se mi moje někdejší já snad ani nemůže rovnat! Přesto už mi dnes nepřináší žádné extra potěšení někoho zblbnout, protože i když se ten frajer třeba až do rána nakrásně tváří, že je ze mě úplně „paf“, já potom další den projdu na benzínce kolem regálu s časákama pro velký kluky a připadám si jako naprostá tuctovka. A lepší už to nebude. Je zkrátka konec starých dobrých časů, kdy „býti úžasná“ bylo tak snadné…
Vadí nám klíč na baru. Klíč od WC. Sedíte si v kavárně, v tomto případě je úplně jedno, jestli s chlapem nebo s kamarádkou, a potřebujete si odskočit. Vstanete od stolu a zamíříte na toaletu. A na dveřích vás zastaví cedule: KLÍČ JE U BARU. Je to trapné a nedůstojné. Nejen že se musíte promenádovat po lokále tam a zpět, čímž na sebe upoutáte pozornost a všichni vědí, že se vám chce! Ale když dojdete k tomu barovému pultu, obvykle u něj sedí pár chlápků, kteří vás
očumují. A vy se musíte podívat na barmanku, v horším případě na barmana, a říct: „Můžete mi půjčit klíč od záchodu?“ Ano, ochotně vám jej půjčí, ale nemáte vyhráno. Jak už jsem se zmínila, v tuto chvíli už všichni přítomní vědí. Proto se snažíte strávit na oné místnosti co nejkratší dobu, abyste nezavdala důvod k dalším trapným spekulacím. Nakonec musíte klíč zase vrátit. A tady vás nemůže potkat nic horšího, než že se barman usměje a řekne: „Všechno v pořádku?“ Nejradši byste se propadla a slibujete si, že příště to vydržíte až domů. Takže, milí podnikatelé v oblasti pohostinství, za všechny ženy vás vyzývám: Pokud nás rádi vidíte ve svém podniku – NECHÁVEJTE ODEMKNUTO!
Chodníky jsou prima, ale měly by být vcelku. Pěkně polité asfaltem, bez jakýchkoliv miniškvírek. Proč? Protože do takové miniškvírky se může nepěkně zarýt podpatek. Nejhorší jsou takové ty na pohled hezoučké chodníky, vydlážděné krychličkami o délce strany deset centimetrů. Každé ráno, cestou do práce, se na dvou stech metrech „zaryju“ asi tak třicetkrát. Pěkně si to vykračuji, elegance sama, a najednou cítím, jak
se zadní část mé boty noří o něco hlouběji, než ta přední. Zastavím, zkontroluji škody na podpatku (v lepším případě oděrky, v horším fraktury) a pokračuji v chůzi, abych po pár metrech provedla znovu tutéž kontrolní sestavu. Vím, že je to beznadějná situace. Není na koho hystericky ječet a není nikdo, kdo by zjednal nápravu, ačkoliv je to stejně barbarské, jako by se na silnice sypaly místo soli střepy. Ba naopak, trendem ve všech větších městech je vydláždit maximální počet chodníků těmi odpornými malými potvorami, které přinášejí zkázu našim krásným, drahým botám.
Vadí nám parkování do řady. Ale pozor! Ne proto, že bychom nebyly schopny vklínit svůj vůz mezi dva jiné, že bychom snad nevěděly, kdy kam otočit volantem, aby auto jelo přesně tam, kam chceme, a zapadlo jako puzzle do řady podél chodníku. Vadí nám to ze dvou jiných důvodů. Jednak proto, že když se nám to nepovede hned na první pokus, přítomní muži se naším počínáním velice baví, ačkoli je zcela běžné, že i chlap to mnohdy správně trefí až napodruhé. Vím to, protože do řady se parkuje pod okny mého bytu. Řidičky to zkusí
dvakrát, třikrát, když to nevyjde, jedou jinam. Řidiči to zkoušejí tak dlouho, dokud tam to auto nenarvou. Dalším důvodem, proč je parkování v řadě nepraktické, je nemožnost pohodlného hrabání se v kufru. Musíme si dávat pozor, abychom se neotřely o špinavou kapotu auta za námi, a připravená osobní zavazadla se svými nejnutnějšími věcmi si nemůžeme nahromadit za vůz a přerovnávat je tak dlouho, až se nám tam nakonec na dvanáctý pokus všechna vejdou. Z čehož jednoznačně vyplývá, že my ženy preferujeme šikmé stání, leč nikoli z nedostatku schopnosti manévrování s vozidlem.
Vadí nám kamerové systémy u domovních dveří. Když někde zvoním na zvonek a vidím nad sebou kameru, okamžitě znejistím. V tu chvíli nevím, jestli se na mě někdo dívá, či nedívá, a přemýšlím, co jsem přesně dělala, když jsem ke dveřím přicházela. Pátrám v paměti, zda jsem neučinila nějaký trapný pohyb nebo se jinak neznemožnila. Když mačkám zvonek, schválně se nedívám do kamery a snažím se tvářit naprosto nezúčastněně. Moc mi to ale nejde, do obličeje se mi vtírají různé nepřirozené grimasy, a když se ozve bzučák
dveří, zalomcuji s nimi, jako by to byla otázka života a smrti. Než byly zavedeny tyto nemožné bezpečnostní systémy, měla jsem ve zvyku přede dveřmi zběžně okouknout svůj obličej v zrcátku, případně přepudrovat, co je třeba, načechrat si účes a upravit oblečení. Teprve potom jsem klidná a sebevědomá zazvonila na zvonek. Teď už to není možné. Takže nejen že mě kamery totálně rozhodí, ale sebraly mi možnost vplout na scénu s dokonalým mejkapem a účesem. Tyhlety šmírovací kamery mi prostě vadí.
Vadí nám řetězy na kola, které je nutno na ně narvat, když to na tom sněhu prostě nejede zrovna tam, kam by bylo potřeba. Je s podivem, že v roce 2010, kdy si lidstvo podmaňuje vesmír, klonuje ovce, kříží broskve s meruňkami, komunikuje bez drátu, létá nadzvukovou rychlostí, recykluje odpad, staví mrakodrapy, jezdí v rychlodrahách, produkuje jadernou energii, vrací do přírody ohrožené druhy zvířat, předpovídá počasí, nastřeluje náušnice a zuby, vyrábí umělé kožešiny, operuje mozky... že tedy v této době ještě není základní výbavou automobilů čudlík, po jehož zmáčknutí by
z pneumatik vyjelo NĚCO, co by dokonale nahradilo to kovové svinstvo s nevinným názvem „sněhové řetězy“. Nejdřív je člověk obvykle nemůže najít, potom si nemůže vzpomenout, jak je tam loni dával, a nakonec na těch kolech nějak nedrží…
Nevadí nám samozřejmě odpadky jako takové, ty máme vcelku na háku, dokud se pěkně vejdou do koše, ale jejich vynášení z domácnosti je opruz, když na to nemáte lidi. Vědeckotechnická revoluce tyto zdánlivé podružnosti trvale opomíjí. A tak jsme opět u nepoměru technického pokroku v různých odvětvích lidského konání. Moderní člověk, který má v autě navigační systém pro celou zeměkouli, v kapse mobil dosahující úrovně počítače a místo zapalování cigaret si lepí po těle náplasti, tento moderní člověk přijde domů a musí vynést odpadky. Doufám, že projektanti budoucnosti přijdou na to, že stejně jako toaleta patří do základní výbavy každého bytu i otvor ve zdi vedoucí do odpadní šachty. A pro mě za mě mohou být ty otvory třeba čtyři – na papír, sklo, plasty a na všechen ostatní bordel. Hlavně když s tím nebudu muset nikam chodit.
Tvrzení, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše, je sprostý trik, jenž si vymysleli muži, kteří své partnerky moc nežerou. Nechtějí nic vysvětlovat, nechtějí se hádat, chtějí být vnímáni jako Marťani, co nic nechápou a nemůžou za to.
Cože? Váš kluk vás nepozval na rande? A jak to, že je to váš kluk? Pozvala jste ho vy! Chyba, dámy. Muži jsou lovci. Pokud se setkáte ve společnosti více lidí a třeba po sobě jen pokukujete, ale nevyměníte si telefonní čísla, vykašlete se na to. Umíte-li sehnat číslo vy na něj, umí sehnat i on to vaše. Když nevolá, tak to asi nebylo tak horký. A jestli jste si čísla vyměnili
a nevolá stejně? No tak asi nechce! Nevymlouvejte se na emancipaci. Když cinknete první vy jemu, není to rovnoprávnost, je to uhánění.
Pokud jste se seznámili, jak se sluší a patří, čímž myslím, že jste se nechala sbalit, vzniká nám vztah. Ve vztahu na sebe lidé myslí, potřebují vzájemný kontakt. Když nejsou právě spolu, občas si zavolají. A on vám nevolá? A co říkal? Že má moc práce, že má slabou baterku, že zapomněl? Zapomněla jste někdy zavolat někomu, koho milujete a s kým chcete být? Ne. Protože ať děláte, co děláte, vzadu v hlavě myslíte na něj a těšíte se, až ho aspoň uslyšíte. A co dělá on? Řekne vám, že neslyšel telefon a nevšiml si, že má nepřijatý hovor. Tak to z vás zřejmě nebude až tak úplně „hyn“.
Přítel, který vás skutečně chce – vás a jenom vás – by to nejraději vykřičel do celého světa. A ten váš vás drží stranou od svého okolí? Že by se za vás styděl? Ale ne, patrně v tom bude pouze to, že jste jen jedna z řady a rozhodně ne ta poslední.
Zdravý chlap, který po vás touží, z vás nesundá ruce. Oni už jsou prostě takoví. Nemůžou za to. Po nějaké době společného života se může frekvence zmírnit, to jistě, zub času se zahryzne i zde, ale přece jen poznáte, jestli nepřibrzdil moc. Pokud ano, pak se patrně dostatečně vydovádí na cizím hřišti. Dokud má jen vás, nikdy ho nepřestane bavit na vás sahat.
Řekne-li muž tuto větu, je to jen část celého sdělení. Uvedená věta zní v kompletní verzi takto: Nejsem připraven na manželství s tebou… Přece víte, že když se chlap doopravdy zamiluje, ženil by se hned a kecy o tom, jestli je, anebo není připravený, ho ani nenapadnou.
Tento bod úzce souvisí s předešlým. Kdyby měl pocit, že jste ta pravá, nekontroloval by, zda jste si nezapomněla vzít antikoncepci, a neorosil by se pokaždé, když na ulici nakouknete do kočárku. Vemte jed na to, že až „tu pravou“ najde, začne se nad těmi kočárky rozplývat taky.
Pravda je taková, že se mu nelíbíte vy. Když je totiž láska opravdová a vzájemná, budete spolu klidně bydlet ve sklepě a budete šťastní. Není absolutně důležité, jakou barvou máte vymalované stěny a ve kterém rohu stojí postel. Záleží pouze na tom, s kým mezi těmi stěnami žijete.
Ne, tento bod není o tom, zda byste se ráda nechala od svého přítele hýčkat. Ovšemže byste to chtěla, to my všechny. Ale když vás zahrne láskou a nikoliv bohatstvím, tak to prostě stačí. Jenže všechno má své meze. Chudý nápadník je přijatelný pouze do té doby, než se stane pravidlem, že za vás oba platíte vy, a než si od vás začne půjčovat peníze. Jistě, každý se může dostat do úzkých, ale slušný chlap se od svojí holky dotovat nenechá.
On vám byl nevěrný a pořád spolu chodíte??? Že vlastně ani nechtěl, byl opilý a ta holka ho svedla… no jak myslíte.
Udělejte si kávu, vezměte si tužku a papír a napište si seznam dvaceti věcí, kterých byste si považovala na svém partnerovi. Opravdu o tom přemýšlejte, může jich být i přes dvacet, prostě všechno, co od něj očekáváte. Času máte, kolik potřebujete… Jste hotová? Tak buďte tak hodná a podívejte se, zda je na tom vašem seznamu napsáno, že by měl být ženatý. Není? Tak snad aby šel pomalu domů, ne? Stačilo vám tohle desatero, abyste poznala, zda jste žena jeho života? Možná, že jste, v tom případě gratulujeme. A co vy ostatní? Patrně toho svého dál budete omlouvat a dalších několik let čekat, až vás začne milovat, nosit na rukou, volat každou hodinu a žebrat, abyste si ho vzala. A možná si vás nakonec i vezme. Hloupé je, že pokud ta pravá nejste vy, pořád tady existuje možnost, že jednou se s ní zkrátka potká. A pak nastane čoro moro… vždyť víte, láska hory přenáší. Neměla byste to radši skončit hned? Někde tam venku totiž čeká muž vašich snů, a vy ho pro samé slzy nad tím svým „zázrakem“ nevidíte.
