JOSEF ŠUTA. Kdo zvítězil v "Zálivu"? TEORIE A PRAXE LETECKÉ VÁLKY. Vydala: VOTOBIA 1998

JOHN A. WARDEN III. / JOSEF ŠUTA Kdo zvítězil v "Zálivu"? TEORIE A PRAXE LETECKÉ VÁLKY Vydala: VOTOBIA 1998 OBSAH Slovo úvodem 7 Poděkování 8 I/HISTORICKÝ VÝVOJ US LETECKÉ DOKTRÍNY Počátek úsilí o vývoj letecké doktríny (1926-41) Vývoj doktríny v letech 1941-55 11 Doktrína v letech 1955-78 13 Doktrína v období od roku 1980 až do současnosti 14 II/ WARDENOVA "THE AIR CAMPAIGN" Letecká kampaň - úvod 16 1/ AS (ovládnutí vzdušného prostoru) - koncepce 20 2/ Útok, nebo obrana 24 3/ Útočné operace 27 4/ Obranné operace 36 5/ Omezené možnosti 42 6/ AI (operace proti zálohám a zásobování) 45 7/ CAS (přímá letecká podpora) 51 8/ Zálohy 57 9/ Instrumentace - sladění úsilí 63 10/ Plánování letecké kampaně 70 III/ PRAKTICKÁ APLIKACE TEORIE V BOJI OPERACE "INSTANT THUNDER" 1/ Plán 79 2/ Realizace plánu 85 IV/ A CO DÁL? VÝVOJ TEORIE LETECKÉ VÁLKY "PO ZÁLIVU" 1/ John A. Warden III. 111 2/ David A. Deptula 116 3/ John Boyd 121 4/ Budoucnost teorie letecké války 124

9

Použitá literatura 131 Seznam použitých zkratek a anglických výrazů 133 Seznam obrázků a tabulek 137 Důležité pojmy a jejich anglické ekvivalenty 139 SLOVO ÚVODEM Historie vojenského letectva je relativně krátká, ale bohatá. K prvnímu použití letounu ve válečném střetnutí došlo v roce 1911, tedy celých osmdesát let před válkou v Perském zálivu. Za těchto osmdesát let učinilo vojenské letectvo velký krok kupředu. Od neohrabaných, plátnem potažených letounků až po "neviditelné" F-117 zasahující cíle s téměř milimetrovou přesností. Na pozadí mílovými kroky kráčejícího technického vývoje letectva se odehrává neméně dramatický proces vývoje nauky o použití vojenského letectva ve válečném konfliktu. První průkopníci teorie použití vojenského letectva začínali na "zelené louce". Letectvo bylo novou zbraní, pohybující se a bojující ve třetí dimenzi, tj. v prostředí člověku do té doby neznámém. Všechno bylo nové. Nebylo z čeho vycházet, na čem stavět. Douhet, Trenchard a Mitchell položili základy, na kterých pak budovali další Většinou piloti, kteří se "dokázali povznést nad úroveň kokpitu" a zobecnit těžce získané a krví zaplacené zkušenosti.

Mezi takové patří i John Warden. Veterán vietnamské války s 266 bojovými lety nad džunglemi jihovýchodní Asie, později pilot Phantomů F-4 a neméně slavných F-15, které bezkonkurenčně ovládly oblohu nad "Zálivem". Warden se stal známým, protože jako první letecký teoretik po druhé světové válce formuloval obecné zásady a principy vedení leteckých operací. Warden se stal slavným, protože naplánoval leteckou kampaň v Perském zálivu tak, že vedla k rychlému a nekrvavému vítězství Spojenců. Warden je dnes pojmem - přednáší na univerzitách a jeho teorie je široce uplatňována v doktrínách moderních leteckých sil celého světa. Wardenova "The Air Campaign", která je základem této knihy, se stala v krátké době "biblí" amerických vojenských letců. Přesto není určena pouze vojenským profesionálům. Má co říci také široké vrstvě zájemců o problematiku vojenského letectví - těm, kterým nestačí barvité popisy leteckých soubojů, ale které také zajímá PROČ ta či ona strana zvítězila v letecké operaci. Proč Němci prohráli Bitvu o Británii, proč početně slabší izraelské letectvo porazilo své mnohem silnější sousedy, co svázalo ruce vojenskému letectvu Spojených států v Koreji a Vietnamu atd. Čtenář se dozví o základních principech vedení leteckých operací, což mu pak usnadní pochopení a umožní vlastní analýzu událostí minulých, přítomných i budoucích spojených s vojenským letectvem a jeho použitím. "The Air Campaign" je srozumitelná každému příznivci letectví, protože je psána přístupnou formou a všechny teoretické vývody jsou doloženy četnými historickými příklady. Přináší-li překlad Wardenovy knihy základní principy, pak další část ukazuje konkrétní aplikaci teorie v praxi a analyzuje válku v Perském zálivu z hlediska leteckých operací. Poprvé v české letecké literatuře jsou zde publikována konkrétní hodnocení použití leteckých sil v "Zálivu" a některé statistické údaje. Například úplný přehled vzdušných vítězství spojenců, ale i letounů, které spojenci v "Zálivu" ztratili. Pozorný čtenář získá po přečtení této knihy nový pohled na tak aktuální problémy, jakými jsou například vstup České republiky do NATO, nákup nadzvukových stíhaček pro letectvo AČR či co lze očekávat od nově vyvíjeného L-159. PODĚKOVÁNÍ Patří především dnes již plukovníkovi USAF v záloze, panu J. A. Wardenovi, za laskavé svolení k bezúplatnému překladu jeho knihy "The Air Campaign". Dále mému příteli ze studií na Letecké akademii USAF v Montgomery majoru Chrisi Cookovi, test-pilotovi nejnovějších amerických bombardérů B-2, který mi kontakt s panem Wardenem zprostředkoval. Můj dík patří také paní B. A. Leeové a její kolegyni A. Webbové z Air Force Historical Research Agency v Montgomery a pánům W. D. Abballemu a D. Lombardovi z firmy Lockheed Martin, kteří mi poskytli podklady pro průvodní ilustrační fotografie. J. Šuta I. Tak jak Spojené státy nesly v období po druhé světové válce hlavní tíhu zodpovědnosti za obranu demokracie ve světě, neslo vojenské letectvo USA břímě zodpovědnosti za životaschopnou a efektivní doktrínu leteckých sil. Nejdůležitějším úkolem pro letectvo USA v období studené války bylo, v součinnosti s ostatními vojenskými letectvy států NATO, čelit masivní vzdušné agresi ze strany Sovětského svazu a jeho spojenců. Především tento úkol formoval doktrínu USAF v období minulých pětačtyřiceti let. Podívejme se, jakým vývojem a jakými úskalími teorie použití leteckých sil v USAF prošla, abychom snáze pochopili, z čeho vycházel a co rozvíjel J. A. Warden. HISTORICKÝ VÝVOJ US LETECKÉ DOKTRÍNY "V srdci válčení leží doktrína. Ta reprezentuje ústřední přesvědčení, že válka je vedena za účelem dosažení vítězství. Doktrína je duch, schéma boje a vědomost posilovaná zkušeností, která předkládá vzor použití lidí, výzbroje a taktiky. Je stavebním materiálem strategie." Generál Curtis E. LeMay, USAF POČÁTEK ÚSILÍ O VÝVOJ LETECKÉ DOKTRÍNY (1926-41) Letecký sbor (The Air Corps) zveřejnil svou první doktrínu v r. 1926 po téměř osmiletém úsilí o popsání funkce letectva ve válce. Ústřední myšlenkou těchto "Training regulations 440-15" bylo, že "letectvo pomáhá pozemním silám dosáhnout rozhodujícího úspěchu". Revidována v r. 1935 platila tato doktrína až do r. 1940. The Air Corps Tactical School (Taktická škola leteckého sboru; dále ACTS), pod stále živým dojmem krvavých lázní zákopových bojů první světové války, soustředila svou pozornost na teorii rychlého a levného (z pohledu lidských obětí i odčerpaného národního bohatství) vítězství v další možné válce. Vycházela při

tom z myšlenek prvních teoretiků letecké války - W. Mitchella a H. Trencharda, kteří zase byli nepochybně ovlivněni pracemi otce teorie letecké války, italského generála G. Douheta, zejména jeho dílem "The command of the air". Tito skuteční průkopníci věřili v obrovský potenciál letectva a viděli v něm rozhodující zbraň. Proto také bojovali za jeho vyčlenění z pozemních sil a jeho osamostatnění. Letečtí důstojníci ACTS pracovali individuálně na myšlenkách, které potom v souhrnu tvořily základ operační doktríny. Tento proces odráží "ad hoc" metodu, kterou US Air Force používá při vytváření své základní1 (viz Důležité pojmy) a operační doktríny2 dodnes. V polovině třicátých let vzniká neoficiální operační doktrína, zdůrazňující strategický útok jako zbraň zajišťující vítězství. " základní a nejdůležitější úlohou vzdušných sil, v případě, že to umožňuje jejich výzbroj, je útok na životně důležitá centra protivníkovy ekonomické struktury, což povede k paralýze jeho schopnosti vést válku a tím k dosažení cíle války - k překonání protivníkovy vůle k odporu." Srdcem doktríny bylo přesné denní strategické bombardování z velké výšky. Masové bombardování protivníkových měst, favorizované Douhetem, bylo považováno za nepřípustné a problém ničení jednotlivých cílů v hustě osídlených aglomeracích měl být řešen přesností bombardování. Háček byl v tom, že v té době nebyly k dispozici odpovídající technické prostředky. Na druhé straně tak bylo ovšem jasně stanoveno, jaká výzbroj a výstroj bude nezbytná. V letech 1934-35 obrátila ACTS svou pozornost na soubory cílů, proti kterým by měla být doktrína zaměřena. Práce vedla ke vzniku koncepce průmyslové sítě, na jejímž základě pak byly vytvořeny plány použití US bombardovacího letectva v předvečer druhé světové války. V roce 1940, s příchodem nových B-17 vybavených Nordenovým zaměřovačem, dochází k radikálnímu obratu. Letectvo může prakticky realizovat svou doktrínu, která již je, díky tomu, že byla po sedm let vyučována na ACTS, široce zažita a akceptována. Formální podoba doktríny nesla označení FM-1 a vyšla v dubnu 1940. Tím se stala základní doktrínou Air Corps. VÝVOJ DOKTRÍNY V LETECH 1941-55 K dalšímu vývoji doktríny došlo během kampaně v severní Africe v letech 1942-43. Základem FM 100-20 byly zkušenosti získané v této jediné letecké kampani. Manuál byl zaměřen zejména na taktické letecké síly a na podporu bojových operací na válčišti. Poprvé zde byly zakotveny hlavní úkoly taktického letectva: - ovládnutí vzdušného prostoru (Air Superiority, dále AS); - operace proti toku záloh a materiálu od zdrojů na frontu (Air Interdiction, dále AI); - přímá letecká podpora (Close Air Support, dále CAS). Pro mnoho leteckých důstojníků byla nejdůležitější pasáž pojednávající o rovnoprávnosti a vzájemné závislosti letectva a pozemního vojska, vyjadřující jejich touhu po samostatném letectvu, jakožto rovnoprávné složce ozbrojených sil. Tyto tendence podpořila i poválečná studie o strategickém bombardování během druhé světové války, která konstatovala, že spojenecké letecké síly se rozhodujícím způsobem podílely na vítězství v západní Evropě. K vyčlenění letectva z podřízenosti armádě došlo 18. 9. 1947 a vznikla USAF. Důležitým momentem bylo vytvoření Velitelství taktického letectva, které znamenalo významný obrat od názoru, do té doby respektovaného, že celé letecké síly musí být schopny plnění jak strategických, tak taktických úkolů. Mladé letectvo muselo také odolat bezprostřední hrozbě ze strany US Navy, která měla v úmyslu získat část úkolů strategického bombardování pro své palubní letouny. Vývoj doktríny po r. 1953 byl ovlivněn skutečností, že si letectvo nevedlo příliš dobře za války v Koreji, především ve světle toho, co "slibovalo" a co pak nemohlo uskutečnit. Problém spočíval v tom, že FM 10020 definoval pouze základní doktrínu, ale již ne operační, která by stanovila, co může být vykonáno pomocí AI a za jakých podmínek. Ani přesné strategické bombardování nebylo velkým přínosem zejména v konečné fázi korejského konfliktu, hlavně z důvodu nedostatku vhodných strategických cílů. Polovina padesátých let nebyla obdobím příznivě nakloněným inovátorům, protože stoupenci strategického letectva vlastnili "tělo i duši" USAF. Ještě před svým rozchodem s US Army vytvořilo letectvo svou Air University (Leteckou univerzitu) na základně Maxwell AFB. Univerzita měla sloužit k vývoji doktríny a organizaci vzdělávání příslušníků letectva. Na jednotlivých školách Air University měly být vypracovány a přednášeny tři kategorie doktríny: kategorie 1, 2 a 3, tj. základní, operační a taktická.3

Po překonání nesčetných problémů a mnoha revizích byla v březnu 1953 vydána nová základní doktrína označená AFM 1-2. Nejvyšší představitel USAF té doby, gen. Vandenberg, ji charakterizoval takto: "Vychází ze získaných zkušeností a analýz kontinuálního dopadu nových zbraňových systémů na způsob vedení války. Dynamická a konstantní změna ve zbraňových systémech činí podstatné změny doktríny nezbytnými." Následovaly čtyři manuály operační doktríny. Za zmínku stojí zejména AFM 1-3 "Theater air operations" (Letecké operace na bojišti), zahrnující mj. statě o systému velení a řízení, elektronickém boji atd. Manuály byly jasným pokusem o to, aby letectvo bylo připraveno na konvenční válku. USAF se v tomto období začínají rozcházet z teorií, která byla jejich hnací silou před druhou světovou válkou, a soustřeďují se více na kvalitní výzbroj, v níž hledají spásnou formuli (do výzbroje přichází mj. slavný B-52). Stručně řečeno - v r. 1955 jsou USAF postaveny na základní doktríně, která je o něco více než derivátem FM 100-20. Operační doktrína byla sice nová, ale skutečnou změnu představovalo pouze uvedení atomových zbraní v oblasti strategických leteckých operací. Ale ani zde si autoři doktríny nebyli příliš jisti, zda zavedení nukleárních zbraní přinese významné změny ve způsobu vedení letecké války, nebereme-li v úvahu pouze jejich mohutnou ničivou sílu. DOKTRÍNA V LETECH 1955-78 Nukleární strategie, vývoj větších a lepších atomových zbraní, rychlá cesta k zavedení raketové techniky do výzbroje a neméně rychlý a s tím související vývoj v oblasti dobývání kosmu upoutaly pozornost USAF a posunuly ji směrem od teorie aplikace leteckých sil, jakožto hnacího motoru doktríny, k mentalitě řízené velikostí zbrojního rozpočtu. Strategické odstrašování se v podstatě stalo hlavním důvodem existence USAF. V červenci 1958 byla u Štábu letectva založena pobočka pro leteckou doktrínu, s úkolem dohlížet na její vývoj. Jak již víme, práce na základní doktríně byla úkolem Air University, zatímco operační doktrína měla být vytvářena hlavními velitelstvími (MAJCOM). Tak byl proces vývoje doktríny institucionalizován a stabilizován. Revidovaný AFM 1-2 z roku 1959 je důležitý z toho důvodu, že zde byl poprvé uveden termín "aerospace power" (letecké a kosmické síly)4 namísto doposud používaného "airpower" (letecké síly)5. Tím bylo řečeno, že operační prostor letectva začíná nad povrchem země a výškově je prakticky bez hranic. Vnitřní kritika zaznívající z úst nastupující generace teoretiků letecké doktríny byla impulzem k revizi názoru na ni. Kritizována byla zejména nekontinuálnost jejího vývoje jakož i ponechání tohoto vývoje na libovůli operačních velitelů (viz operační doktrína). Na jaře r. 1963 inicioval tehdejší náčelník Štábu letectva, známý gen. C. E. Le May, dalekosáhlou studii předpokládaného vývoje USAF nazvanou "Project forecast". Projekt položil základy technického rozvoje letectva do osmdesátých let. S novými názory na samotné kořeny základní, nyní už letecké a kosmické, doktríny přichází sekretář USAF M. Zuckert. Podle něho musí být doktrína vytvořena tak, aby podporovala národní politiku a strategii. To byla zásadní změna oproti dosavadní doktríně, jež byla založena na teorii vzdušných sil vycházející z operační zkušenosti a odrážející možnosti, ale také limity leteckých a kosmických sil. Nový postoj k doktríně byl zakotven v novém AFM 1-1 z r. 1964. Manuál uvedl mj. teorii pružné reakce a předpoklad, že totálnívítězství, byť i v konvenční válce, nebude zřejmě možné. Stanovil základní typy válečných konfliktů, na něž musí být letectvo připraveno (nukleární, s použitím atomových zbraní pouze na taktické úrovni, konvenční a protipovstalecký) a vyjádřil potřebu jak pilotovaných, tak bezpilotních prostředků pro vedení války. V r. 1965, kdy se USA začínají čím dál více angažovat ve Vietnamu, vychází sada manuálů operační doktríny. AFM 1-1 byl v malé míře revidován v r. 1971 a 1975. V tomto období letectvo ztroskotalo ve svém úsilí napsat společnou doktrínu přímé letecké podpory pro všechny složky ozbrojených sil USA. V roce 1978 se objevuje nový manuál operační doktríny TACM 2-1 "Letecká a kosmická operační doktrína", odrážející zkušenosti z vietnamské války. USAF, frustrovány svou neschopností dosáhnout shody mezi všemi složkami ozbrojených sil, pověřily Velitelství taktického letectva vydáním dokumentu, ve kterém shoda nemusela být tak široká jako v AFM 1-1. Nový manuál identifikoval publikace série AFM-2 jako zdroj "procedurálních detailů pro specifické taktické úkoly s taktikou rozpracovanou v příslušných 3-XX manuálech". Po téměř padesáti letech nebylo stále ještě dosaženo kontinuálního a institucializovaného procesu tvorby doktríny. V r. 1979 byl AFM 1-1 s malými změnami opět revidován. USAF tak ještě koncem sedmdesátých let

používaly základní předpis, jehož koncepce byla, přinejmenším částečně, mylná a z nějž nemohla vycházet operační doktrína letectva. DOKTRÍNA V OBDOBÍ OD R.1980 AŽ DO SOUČASNOSTI V roce 1984 vychází nový AFM 1-1 "Základní letecká a kosmická doktrína USAF". Nedostatek "intelektuálního prostředí" při tvorbě této doktríny měl za následek nedostatek smysluplné kontinuity historických a operačních zkušeností "nad úroveň kokpitu". Nicméně ve srovnání s bezprostředně předcházejícími manuály základní doktríny to byl krok k lepšímu. Koncem osmdesátých let byla vytvořena Toddova komise, zabývající se úlohou USAF v kosmickém prostoru. Zatím poslední AFM 1-1 vychází v r. 1992 a jeho autorem již není Štáb letectva, ale Středisko pro leteckou a kosmickou doktrínu, výzkum a vzdělání při Letecké univerzitě (CADRE). Tým CADRE představoval vhodné spojení znalosti historie a operační zkušenosti. Manuál nazvaný "Základní letecká a kosmická doktrína USAF" má dvě části. Část 1. je stručným přehledem základní doktríny. Mnohem delší druhá část je souborem esejí rozvíjejících fundamentální postuláty části první. Základní doktrína je založena na dlouhodobých praktických zkušenostech, je systematická a logicky organizovaná. Postihuje všechny principiální části doktríny vojenského letectva - organizaci, výcvik, vybavení a vzdělání. Nejnovějším vydáním AFM 1-1 vývoj americké letecké doktríny nekončí. Na podzim roku 1996 byla publikována studie AIR FORCE 2025, která prezentuje výhledovou vizi USAF pro první čtvrtinu příštího století. II. WARDENOVA "THE AIR CAMPAIGN"6 "Koncepční základ letecké kampaně proti Iráku." Generál Perry Smith, USAF LETECKÁ KAMPAŇ - ÚVOD Válku lze charakterizovat jako velice složité a komplexní lidské úsilí. Právě s ohledem na její komplexnost a složitost ji můžeme dělit podle různých kritérií a hledisek. Z hlediska předmětu studia, kterým se zabývá "The Air Campaign", tj. z hlediska plánování a řízení leteckých operací, bude nejužitečnější hodnotit válečné úsilí podle kritéria "klesající úrovně odpovědnosti". Úrovně války Úroveň vysoké strategie je úrovní, na které jsou uskutečňována nejzákladnější koncepční rozhodnutí. Zde se rozhoduje, zda země vstoupí do války, kdo jsou spojenci a nepřátelé, jaké jsou základní cíle válečného úsilí atd. Strategická úroveň je zaměřena na celkové vedení války, na velikost sil, které je nutno mobilizovat, a na rozložení válečného úsilí mezi jednotlivá bojiště. Operační úroveň následuje po strategické úrovni a je primárně orientována na praktické dosažení strategických cílů s využitím přidělených sil. Je to úroveň, na které dochází ke konkrétnímu plánování využití pozemních, námořních a leteckých sil a zároveň k přímé realizaci těchto plánů. Je překvapující, že od druhé světové války nebylo o teorii a praxi operační úrovně, zvláště v oblasti vedení letecké války, téměř nic publikováno. Hlavním důvodem tohoto jevu byl pocit, že nukleární zbraně činí koncentraci pozemních, námořních i leteckých sil zastaralou. Opak je však pravdou, zvláště v současné historické etapě charakterizované přechodem od válek globálních k válkám regionálním - vedeným konvenčními zbraněmi. Kniha "The Air Campaign" je pokusem vyplnit vzniklou mezeru a předložit osnovu pro plánování a praktickou realizaci letecké kampaně na operační úrovni. Důležitým poznatkem je, že strategická a operační úroveň mohou v určitém období, nebo v určité válečné situaci, splývat. Proto musíme přihlížet ke stále existující kontinuitě mezi operacemi od nejnižší po nejvyšší úroveň a nesmíme ztrácet ze zřetele jejich vzájemnou provázanost. Za druhé světové války spojenecké strategické bombardování nejenže podstatně oslabilo Luftwaffe, ale přinutilo ji také k soustředění většiny jejích sil k obraně německého území. Následně pak během invaze spojeneckých vojsk v Normandii, v červnu 1944, spojenečtí stíhači nenarazili na téměř žádný odpor. Na druhé straně německá armáda měla značné problémy s přísunem vojsk a materiálu, protože spojenecké letecké síly toto zabezpečení téměř znemožňovaly. Naopak v severní Africe, při omezených lidských a materiálních zdrojích a celkově odlišné vojenskopolitické situaci, se obě strany soustředily na vzájemné zničení svých pozemních armád. Jak pro britské, tak pro německé velitele mělo strategické bombardování protivníkova mateřského území jen velmi malý význam.

Taktická úroveň je nejnižší úrovní války. Je to úroveň, na které dochází k přímému střetu protivníků, přičemž cíle jsou konkrétní a jasné (například potopení nepřátelské lodi, dobytí určené kóty, ap.). Velitel na válčišti musí vzít v úvahu všechny typy operací, které mohou ovlivnit konečný úspěch kampaně. Je-li zranitelná vůle nepřátelského národa setrvat ve válce, musí se soustředit na tuto vůli. Je-li protivník závislý na vnějších zdrojích zásobování, může být klíčem k úspěchu určitý bod tohoto zásobovacího řetězce. Ovšem v mnoha případech, zvláště v konfliktech s vysoce rozvinutými industriálními státy, neexistuje pouze jediný takovýto klíč k úspěchu. Proto je třeba útočit na množství cílů - musí to ovšem být cíle vybrané tak, aby ovlivnily nepřátelské "body zranitelnosti" (Centers of Gravity, dále COGs). COGs (body zranitelnosti) COG je definován jako bod, kde je nepřítel nejzranitelnější, tj. bod, jehož zničení bude mít podstatný vliv na další průběh konfliktu. Toto označení má svou analogii v mechanice, kde se používá pro označení bodu, ve kterém má působící síla větší účinek než stejná síla působící v kterémkoliv jiném bodě. Každá úroveň války má svůj COG nebo svá COGs. Snad nejdůležitějším úkolem velitele je správně identifikovat a zaútočit na správná COGs. V některých případech musí velitel identifikovat pouze dosažitelná COGs, nedisponuje-li dostatečnými zdroji nebo není-li oprávněn útočit na základní (nejdůležitější) COGs. Velitel válčiště disponuje obvykle pozemními, leteckými a námořními silami. Po identifikaci nepřátelských COGs se musí rozhodnout, jakým způsobem tyto síly využije. Rozhodne-li se pro současné využití více druhů vojsk (např. pozemního vojska a letectva), musí stanovit úkol každému z nich. V procesu rozhodování musí uplatnit tvůrčí myšlení a vyvarovat se schematických řešení (jako např. že všechny zúčastněné druhy vojsk se musí podílet stejnou měrou, že určitý druh vojska hraje hlavní roli a ostatní jej musí podporovat ap.). Musí tedy pochopit podstatu a cíle války, poznat co nejlépe svého nepřítele a na tomto základě navrhnout síly potřebné k dosažení úspěchu. Poznámka k COGs (není součástí knihy "The Air Campaign"): Při systémové analýze protivníka dospěl J. Warden k závěru, že všechna strategická uskupení mohou být "rozložena" na pět základních komponentů. Nejkritičtějším elementem systému a centrálním kruhem Wardenova pětikruhového modelu (obr. 1) je nejvyšší politické a vojenské vedení. Centrální kruh je obklopen dalšími kruhy, jež představují ostatní komponenty, a to v pořadí podle jejich důležitosti pro celkové fungování systému. Jsou to: základní součásti válečné ekonomiky (např. petrochemický průmysl, těžba a zpracování strategických surovin a materiálů, vojenská výroba), infrastruktura (např. elektrická síť, dopravní síť), populace (včetně zásobování obyvatelstva vodou, potravinami a věcmi denní potřeby), ozbrojené síly (jednotlivé složky ozbrojených sil). Uvnitř každého kruhu existuje COG, nebo soubor COGs, který reprezentuje "zdroj veškeré síly a pohybu" daného kruhu. Je-li COG zničen nebo neutralizován, ustane efektivní fungování daného kruhu, což ovlivní celý systém více či méně významným způsobem (záleží na tom, o který kruh se jedná). Při zjišťování těchto klíčových "zdrojů veškeré síly a pohybu" uvnitř každého kruhu doporučuje Warden další dělení daného kruhu na pět podkruhů a ty na dalších pět atd., dokud nedojde k přesné identifikaci COG (nebo COGs). Hlavním principem pětikruhového modelu je, že nejefektivnější strategický plán bude vždy zaměřen především na centrální kruh, tj. na nejvyšší politické a vojenské vedení. I v případě, že vedení státu představuje nedosažitelný soubor cílů, letečtí stratégové musí vždy zaměřit svou pozornost na "myšlení protivníkova vedení a velení" při výběru COGs uvnitř ostatních kruhů. Tam leží COGs, které, jestliže budou zasaženy, způsobí určitou úroveň fyzické paralýzy, čímž vzroste cena dalšího odporu v mysli protivníkova vedení. Z toho plyne, že zničení nebo neutralizace COG(s) středového kruhu způsobí úplnou fyzickou paralýzu systému, zatímco úspěšný útok na COGs uvnitř ostatních kruhů způsobí pouze částečnou fyzickou paralýzu, ale nepřekonatelný psychický tlak na vedení a velení. 1/ AS (OVLÁDNUTÍ VZDUŠNÉHO PROSTORU) - KONCEPCE AS je nezbytnost. Od německého útoku na Polsko v r. 1939 žádná země nezvítězila ve válce, ve které dosáhl nepřítel AS. Žádná významná ofenziva nebyla úspěšná, pokud protivník ovládal vzdušný prostor, a totéž lze říci i o obranných operacích. Naopak, žádný stát neprohrál ve válce, pokud byl schopen udržet si AS. AS byla vždy nezbytnou podmínkou vítězství. Dosáhnout převahy ve vzduchu znamená ovládat vzdušný prostor v takové míře, že je možno útočit všemi prostředky vzdušného napadení (pilotovanými i nepilotovanými), přičemž tyto útočné akce nejsou nijak významně omezovány obrannou aktivitou protivníka. Současně to také znamená, že protivník není schopen významného leteckého útoku. Podle stupně dosažené vzdušné nadvlády rozeznáváme: - místní (lokální) AS7: AS v omezeném prostoru a čase; - AS na válčišti8: neomezená AS v rozsahu celého válčiště; - vzdušnou neutralitu9: žádná strana nemá takovou převahu, aby ovládala vzdušný prostor.

Tvrzení o AS jako nezbytné podmínce vítězství, resp. vyhnutí se porážce, vychází z teoretických analýz válečných střetnutí. Podívejme se blíže na některé z nich. Výše zmíněný německý útok na Polsko znamenal úplné zničení polského letectva v prvních dnech kampaně. Od tohoto okamžiku byly polské pozemní jednotky vystaveny nepřetržitým a nelítostným útokům Luftwaffe. Tím byla narušena veškerá bojová činnost těchto jednotek, zásobování a přísun záloh, a naopak umožněn snadný postup německých pozemních armád. Pro Němce zcela opačnou situaci vidíme při útoku Spojenců v Normandii. Jak poznamenal velitel německých vojsk ve Francii von Rundstedt: "Spojenecké letecké síly paralyzovaly veškerý pohyb ve dne a činily jej velice obtížným i v noci." AS - kritický článek úspěchu Je-li AS nezbytným předpokladem úspěchu, pak je třeba vysvětlit, jak má velitel postupovat, aby tohoto úspěchu dosáhl. Bude-li AS akceptována jako nutnost, pak všechny operace musí být podřízeny - v nezbytném rozsahu dosažení tohoto cíle. To neznamená, že žádná operace nemůže být uskutečněna, dokud není dosaženo AS. Znamená to, že žádná jiná operace by neměla být zahájena, pokud by ohrozila primární úkol - tj. dosažení AS, nebo by využívala prostředky nezbytné k dosažení AS. V praxi mohou existovat výjimky z tohoto pravidla - ovšem neměly by být základem pro plánování. Za normálních podmínek je AS prvním a nejdůležitějším úkolem. Obvykle se předpokládá dosažení AS kombinovaným působením letectva, protiletadlových řízených střel (Surface to Air Missile(s), dále SAM(s)) a protiletadlového dělostřelectva (Anti-Aircraft Artillery, dále AAA). Tyto složky jsou opravdu rozhodující, ale k dosažení AS mohou také významnou měrou přispět pozemní vojsko a námořnictvo. Zúžený pohled na letectvo a protivzdušnou obranu (Air Defense, dále AD) jako na jediné prostředky k dosažení AS je tedy nesprávný. Dosažení AS není jednoduchý úkol. Velitel musí vzít v úvahu nejen své postavení, ale i všechny průvodní okolnosti. Jinak může vést dobře plánovanou operaci ovšem za úplně odlišných průvodních podmínek, nebo vést boj špatným způsobem ve špatném čase. AS kampaň ovlivňují tři základní faktory: - materiál - zahrnuje letouny, výzbroj AD a celou infrastrukturu výrobních zařízení produkujících nejen tyto zbraně, ale i všechny prostředky nezbytné k jejich provozu; - personál - kvalitně vycvičené obsluhy zbraňových systémů, nejdůležitější složkou této kategorie je létající personál; - poloha - rozmístění a zranitelnost leteckých základen, statických postavení SAMs, postavení pozemních vojsk a jejich čáry dotyku a poloha jednotlivých zařízení výrobní infrastruktury (viz materiál). Všechny tyto faktory dohromady představují osnovu pro plánování kampaně k dosažení AS. Protože jejich vzájemné vztahy mohou tvořit nekonečné množství kombinací, musí být pečlivě analyzovány a zjednodušeny tak, aby byly srozumitelné pro nižší velitele a štáby. Pět případů válečné situace Za účelem zjednodušení analýzy vzdušné situace a pro vytvoření osnovy plánování mohou být možné válečné situace rozděleny na pět typických případů, charakterizovaných vzájemným vztahem mezi letectvy obou protivníků. 1.Obě strany mají prostředky a úmysl útočit na základny protivníka. 2.Jedna strana je schopna útočit na protivníka kdekoliv, zatímco druhá strana může víceméně udržet jen frontu. 3.Opak situace 2. Jedna strana je vystavena téměř neomezeným útokům protivníka a přitom není schopna jej vážně ohrozit. 4.Žádný z protivníků nemůže působit proti týlovým oblastem a leteckým základnám nepřítele. Tato zvláštní situace nastala např. za války v Koreji, kdy letecké síly USA nemohly kvůli politickým omezením útočit na čínské základny a infrastrukturu severně od řeky Jalu. Naproti tomu komunistické letectvo nebylo schopno vzhledem k vzdušné převaze protivníka efektivně útočit na jeho zázemí. 5.Žádná strana nemá letecké síly nebo je z důvodu politických dohod nepoužívá. Pět výše uvedených případů představuje přehled možných situací charakterizujících začátek a průběh kampaně (sumarizace hlavních charakteristik je uvedena v tab. 1). V kontextu s tímto přehledem musí velitel posoudit také tři základní faktory uvedené výše (materiál, personál a polohu), protože ty mají podstatný vliv na proces plánování. Tab. 2 ukazuje možné vztahy mezi materiálem a personálem. Tab. 1 Případy AS - hlavní charakteristiky

Případ MODŘÍ Linie fronty** ČERVENÍ v. situace 1 2 3 4 5

letiště a týl*

letiště a týl

zranitelná dosažitelná zranitelná bezpečná*** dosažitelná**** zranitelná zranitelná dosažitelná bezpečná bezpečná dosažitelná bezpečná bezpečná nedosažitelná bezpečná

* zahrnuje podpůrnou infrastrukturu, tj. energetické zdroje, palivo, velitelská stanoviště ap. ** obvykle pozemní linie fronty, ale může to být i hranice státu *** znamená, že nepřítel není technicky schopen nebo nemůže (např. z politických důvodů) útočit na tyto cíle **** bude-li situace 2 pokračovat ke svému logickému závěru, červení nebudou pravděpodobně schopni dosáhnout ani linii fronty Tab. 2 Možné kombinace vzájemných vztahů mezi personálem a materiálem Kombinace A omezený neomezený***

Vycvičený personál* omezený B omezený

Materiál** neomezený C neomezený

omezený D neomezený***

* pod tímto pojmem rozumíme personál, jehož výcvik je dlouhodobý a nákladný a který nemůže být jednoduše nahrazen v případě ztráty ** viz výše uvedená charakteristika této skupiny *** charakteristika je časově závislá: platí-li na začátku konfliktu, nemusí platit v jeho průběhu Dosažení AS znamená eliminaci těch sil nepřítele, které mohou narušovat průběh vlastních leteckých operací. Jak bylo již dříve uvedeno, lze k tomu využít různých prostředků. Obecně řečeno, dvě kategorie zbraňových systémů mohou narušovat letecké operace, tj. bránit v dosažení AS. Jsou to letouny a pozemní prostředky AD. Tyto základní systémy jsou podporovány systémy detekčními (radiolokátory) a systémy radioelektronického boje. Společně se přímo podílejí na vedení bojové činnosti. Nepřímý, ale přesto rozhodující podíl na vedení bojových operací má infrastruktura zabezpečující provoz výše zmíněných bojových systémů. Rozsah infrastruktury je velice široký - od munice a paliva pro letouny, přes naftové rafinérie až po výzkumné laboratoře. Záleží pak na konkrétní situaci, zda vybojování AS bude dosaženo eliminací pouze malé části, nebo celé infrastruktury. Bez ohledu na to, co bude nutno eliminovat za účelem dosažení AS, existuje obvykle několik způsobů, jak jí dosáhnout. Přitom přímý přístup nemusí být vždy tím nejvýhodnějším a nejekonomičtějším řešením. Budeli např. klíčem k úspěchu zničení stíhacích letounů protivníka, není nejvýhodnější ničit tyto letouny přímo ve vzduchu (přímý přístup). Daleko výhodnější bude napadnout základny stíhacího letectva, což lze ovšem úspěšně provést až po eliminaci prostředků AD bránících nejen tyto základny, ale i přístupy k nim (nepřímý přístup). 2/ ÚTOK, NEBO OBRANA AS, i když sama o sobě není cílem, umožňuje dvě věci: jednak dovoluje provádět letecké operace proti nepříteli s přijatelnými ztrátami a za druhé znemožňuje protivníkovi provádět totéž. Předpokládejme "případ 1", kdy na začátku konfliktu jsou obě strany stejně zranitelné. Kterákoliv strana, jež jako první dosáhne AS, získá významnou a pravděpodobně i rozhodující výhodu. Volba mezi obranou a útokem Obecně existují dva teoretické přístupy jak dosáhnout AS při stejném počátečním stupni zranitelnosti obou protivníků. První zdůrazňuje obranu před nepřátelskými vzdušnými silami, zatímco druhý se soustřeďuje na vedení ofenzivních operací za účelem přímé redukce nepřátelských prostředků vzdušného napadení a přinucení protivníka vyčlenit více prostředků k obraně. Samozřejmě jsou možné i různé kombinace těchto dvou základních přístupů. Bohužel, v takovém případě je nutno dělit prostředky i čas, které má velitel k dispozici. Obrana je první teoretickou možností, spojenou ovšem s mnoha obtížně překonatelnými problémy. Za prvé, obvykle je potřeba více než jednoho letounu ke zničení jednoho protivníkova letounu ve vzdušném boji. Za druhé, z hlediska velitele se obrana jeví jako předání iniciativy nepříteli. Soustředění sil k obraně je obtížné a letouny čekající na útok nepřítele nejsou využívány efektivně.

Navíc čistá obrana nepřinese nikdy pozitivní výsledky - v nejlepším případě pouze zachování původního stavu. Závěrem je třeba ještě podotknout, že efektivně vedená útočná operace může přinést lepší "obranný efekt" než čistě obranně vedená operace. Druhou teoretickou možností je útok vedený všemi silami za účelem dosažení AS. Všechny akceschopné letouny jsou využity ke zničení protivníkova útočného potenciálu. Ofenzivní přístup má mnoho výhod. Udržuje iniciativu a nutí nepřítele reagovat. Přenáší válku na protivníkovo území. Využití letounů je efektivní. Proto by útočný způsob vedení boje měl být preferován všude, kde je to možné. Přes výše zmíněné nevýhody může být obrana v mnoha případech upřednostněna. Za určitých podmínek může účinná obrana přesvědčit protivníka, že další vedení útočných operací je příliš nákladné. Takovéto rozhodnutí předpokládá velice dobrou znalost protivníkových možností, jeho politické vůle vést válku i za nepříznivých okolností atd., ale také správný odhad vlastních sil. Klasickým příkladem takto vedené obrany je Bitva o Británii. Dalším důvodem může být anticipace pozitivních změn ve vývoji válečné situace v blízké budoucnosti. Noví spojenci, významné dodávky výzbroje, získání času pro přísun rezerv a koncentraci sil k útočné operaci - to vše mohou být důvody k obraně. Velitel, který zvolí takovouto možnost, sází na předpokládanou budoucnost, tj. na události, které mohou, ale nemusí nastat. V tom spočívá riziko této alternativy. Posledním důvodem upřednostnění obrany před útokem je fázování operace. Velitel může mít důvod věřit, že je schopen způsobit protivníkovi natolik velké škody v průběhu obranné operace, že potom následná útočná operace bude úspěšná. Z tohoto pohledu je pak obrana efektivní přípravou k útoku. Chyby v hodnocení protivníka Chyby v hodnocení protivníka, zejména ve smyslu jeho podcenění, nejsou v historii neobvyklým jevem. Německo podcenilo V. Británii a SSSR ve druhé světové válce. Totéž lze říci o USA ve vztahu k Japonsku před útokem na Pearl Harbor. K těmto chybám může dojít velice snadno a jsou to chyby neodpustitelné. Jak se jim tedy vyhnout? Prvním krokem je velice pečlivé vyhodnocení zpravodajských informací s následným štábním cvičením (válečnou hrou). Následuje další shromažďování a vyhodnocování zpravodajských informací pokračující další válečnou hrou, dokud nemá velitel relativní jistotu nebo dokud není vývojem situace přinucen jednat. Tento cyklus a racionální (neemocionální) posouzení možností nepřítele je aplikovatelné univerzálně. Dojde-li velitel k závěru, že pozemní AD je natolik významná, že průlet letounů nad ní či kolem ní je nemožný nebo s rizikem příliš velkých ztrát, musí ji neutralizovat. Neutralizace může být realizována zničením nejdůležitějších částí systému, cestou radioelektronického boje (Electronic warfare, dále EW) potlačením (zarušením) klíčových komponentů, dostatečným narušením systémů velení a řízení a izolací systému od jeho podpůrných a zabezpečovacích podsystémů. Operace s cílem zničení prostředků AD mají vysoce komplexní charakter a jsou obvykle založeny na kombinaci různých přístupů. Nicméně některé z těchto přístupů mají obecnou platnost. Pozemní systémy AD mají určité obecné charakteristiky. Jsou konečné a obvykle mají křídla (boky). Na základě předpokládaného směru nepřátelských útoků jsou určitým způsobem směrově orientovány. Jen zcela výjimečně jsou rovnoměrně silné po celé hloubce a šířce. Tzn., že některé prostory mohou být velice silně bráněny, zatímco jiné jsou pokryty jen lehkou obranou. Konečně, systémy nejsou, z hlediska válčiště, mobilní. Ačkoliv mohou být takticky mobilní (baterie, která byla včera na určitém místě, bude zítra o několik kilometrů dále), přesuny velkých počtů systémů AD na velké vzdálenosti v krátkém čase tak, aby nahradily zničené prostředky a zaplnily mezery v obranné linii, jsou obvykle nemožné. Na základě těchto charakteristik lze říci, že kampaně vedené proti pozemním prostředkům AD budou založeny na útocích na křídla, průlomech a jejich následném rozšiřování, nebo na jejich systematickém ničení od linie fronty po týl. V r. 1973 využil Izrael úspěšně kombinaci útoku na křídla a průlomu. Izraelské raketové čluny zaútočily na severní okraj obranné linie egyptských SAMs koordinovaně s útokem pozemních vojsk, která překročila kanál a zničila několik baterií. Egyptská linie byla prolomena a Izraelci izolovali a ničili jednotlivé baterie vcelku beztrestně. Pozemní systémy SAMs podléhají systémům velení a řízení. Pokud jsme schopni identifikovat a zničit tyto systémy, potom zničení jim podřízených výkonných systémů není již takovým problémem. Bohužel, centra velení a řízení jsou obvykle umístěna dosti daleko za frontovou linií a velmi dobře chráněna. Nelze-li úspěšně útočit na centra, může být vhodné zaútočit na jejich senzory. 3/ ÚTOČNÉ OPERACE Velitel musí vést útočnou operaci tehdy, jestliže má být boj přenesen na území nepřítele, je-li to nutno z důvodu dosažení politických cílů ap. Útočnou operací se budeme zabývat v její nejčistší formě, tj. v takové formě, kdy je každá myšlenka věnována pouze útoku - bez úvah o obraně. Nejlepší scénář "Případ 2" splňuje všechna kritéria nejlepšího scénáře a je ideální situací pro každého

velitele. Jeho vlastní základny jsou téměř imunní proti nepřátelským útokům, zatímco on může napadnout nepřítele kdekoliv. Typickým příkladem je anglo-americká letecká ofenziva proti Německu v období 1943-1945. Spojenecké základny v Anglii byly prakticky bezpečné před útokem, protože Němci neměli nic, čím by je mohli ohrozit, aniž by riskovali značné ztráty. Z novějších dějin můžeme za příklad uvést operaci "Desert Storm". "Případ 2" poskytuje příležitost pro rozhodné akce - tak rozhodné, že válka může být prakticky vítězně vybojována pouze působením letectva (viz operace "Desert Storm"). Nejpravděpodobnějším důvodem, proč základny jedné strany jsou nezranitelné, zatímco druhá strana je zcela vystavena útokům protivníka, je nedostatek potřebné výzbroje. Jedna ze stran prostě nemá letouny schopné dosáhnout protivníkových základen. Nebo má-li tyto letouny, nemá dostatek vycvičeného personálu, výstroje atd. K této situaci může dojít proto, že výše zmíněné komponenty nezbytné k vedení letecké války nebyly nikdy k dispozici, nebo proto, že došlo k jejich ztrátě v průběhu předchozích operací. Posledně zmíněnou možnost je třeba mít stále na mysli. Situace na válčišti se může v průběhu konfliktu podstatně měnit: to, co je dnes správným řešením, může být špatným zítra, za týden, za měsíc. Útok na COGs V "případě 2", kdy možnost útočit na protivníka je prakticky neomezena, může velitel vést útok přímo na COGs nepřítele. Výběr správných COGs se pak stává kritickou částí rozhodovacího procesu. Proces výběru COGs je částečně závislý na relativní síle. Jestliže velitel disponuje takovými silami, které významně převažují síly protivníka co do počtu, kvality výzbroje atd., může být výběr potenciálních cílů široký. Jakmile se ovšem měřítko převahy posune směrem k rovnováze, nebo dokonce k nerovnováze ve smyslu převahy protivníka, přesné určení COGs se stává velice kritickým. Zejména v případě vyložené protivníkovy převahy může vést k vítězství jen jedna cesta. Pokud velitel učiní špatné rozhodnutí, může tak ztratit jedinou příležitost vybojování AS. Typickým příkladem správného rozhodnutí byl izraelský útok na arabské letecké síly v r. 1967. Naopak, klasickým příkladem špatného výběru COGs je německý útok na Británii v r. 1940. Protivníkova COGs mohou být: výzbroj (letouny nebo SAMs), logistické zabezpečení, zeměpisná poloha (poloha a počet operačních a podpůrných základen a zařízení), personál (počet a kvalita), systém kontroly a řízení. Každá z těchto položek musí být dále vyhodnocena z hlediska její polohy. Jinými slovy, dosažitelnost jednotlivých částí, např. řetězce výzbroje (od výrobce k uživateli), je různá. Proto pouze pečlivá analýza protivníkovy doktríny může odhalit jeho slabé i silné stránky a stanovit správná COGs. Výzbroj Z pohledu laika je AS spojována s ničením nepřátelských letounů. Ačkoliv je to pravda, není to jediný možný přístup. Potenciálně zranitelná "řada aktivit", neboli tzv. "letadlový řetězec", musí nastat předtím, než letoun vzlétne k bojové akci. Letadlový řetězec začíná zpracováním rudy potřebné k výrobě kovových částí letounu a končí na operačním letišti přípravou letounu a jeho vzletem k bojovému letu. Teoreticky je možno eliminovat protivníkovo letectvo útokem na kteroukoliv část řetězce. Nejsložitějším a nejdražším způsobem ničení nepřátelských letounů je jejich ničení ve vzduchu, tj. formou vzdušného boje. Na základě statistických údajů lze předpokládat, že jeden vlastní letoun může zničit jeden protivníkův. Existují samozřejmě výjimky, tzv. "esa", ale na druhé straně většina stíhacích pilotů nikdy nesestřelila protivníkův letoun. Pokračujeme-li zpět po letadlovém řetězci, dostáváme se k letounu na zemi. Za ideálních podmínek přinášejí útoky na letecké základny vynikající výsledky. Německá armáda zničila za prvních osm dnů "ruského tažení" 4000 sovětských letounů na zemi. Přitom Luftwaffe disponovala v tomto období na východní frontě pouhými 1400 letouny. Izraelský útok na arabská letiště v r. 1967 přinesl stejně impozantní výsledky. 196 izraelských letounů zničilo ve dvou dnech 400 arabských. Z historie vyplývá, že ničení protivníkových letounů na zemi je mnohem účinnější a levnější než ve vzduchu. Proto je třeba aplikovat tuto metodu, kdykoliv je to možné. Přitom samozřejmě velkou roli hraje moment překvapení, nepřátelská AD, opatření k ochraně letounů na letištích (zodolněné kryty) atd. Zejména je nutno zdůraznit moment taktického překvapení. Další možnou cestou je metodické ničení leteckých základen protivníka. Nevýhodou tohoto způsobu je, že útoky musí být vedeny nepřetržitě a s velkým úsilím, protože v opačném případě, tj. při ojedinělých útocích, dochází zpravidla k rychlé "regeneraci" napadených letišť. Dalším bodem řetězce je přesun letounu z výrobního závodu na operační letiště. Vzhledem k tomu, že k

přesunům dochází zpravidla v zázemí bojujících stran, není mnoho možností je ovlivnit. Dále se dostáváme k výrobě letounu. Produkce moderního letounu je závislá na velkém množství výrobních podniků produkujících motory, kuličková ložiska, draky, elektronické systémy, munici atd. V mnoha případech mohou být daleko důležitější zařízení zabezpečující činnost těchto podniků. Zdroje energie a doprava jsou obzvláště kritickými články řetězce (viz Japonsko a Německo za druhé světové války). Posledním článkem je produkce materiálů potřebných k výrobě letounu. Ta sama o sobě není zpravidla vhodným cílem, nicméně dopravní síť zabezpečující dodávky materiálů do výrobních podniků může být velice zranitelná (viz Japonsko téměř absolutně závislé na dovozu prvotních surovin za druhé světové války). Z výše uvedeného je zřejmé, že existuje mnoho cest, jak dosáhnout cíle, tj. AS, přičemž přímé ničení letounů ve vzduchu je obvykle ta nejhorší volba. Protože průvodní okolnosti budou u každého konfliktu jiné, je úkolem velitele správně analyzovat situaci a investovat úsilí tak, aby přineslo co největší efekt. Poslední poznámka k letadlovému řetězci: Jestliže protivníkovy výrobní zdroje jsou mimo operační prostor, potom se problém prevence dodávek nových letounů, nebo SAMs, stává složitější, nebo jednodušší. Jakmile se Spojené státy rozhodly uzavřít vietnamské přístavy a vyvinout enormní tlak na nepřítele v průběhu operace Linebacker II, severovietnamská armáda pocítila velmi rychle nedostatek SAMs. Logistika Logistika může být velmi dobrým COG. Letouny nemohou létat, pokud nemají dostatek pohonných hmot, munice a náhradních dílů. Je-li napadnutelný celý logistický řetězec, potom pravděpodobně nejslibnějším cílem bude nafta. Celý cyklus výroby pohonných hmot, od zásobníků surové nafty přez rafinérie až po dodávku paliva uživateli, je mimořádně zranitelný. Není-li možno útočit na rafinérie, zranitelnost palivového řetězce klesá. Palivový řetězec ovšem stále zůstává potenciálním klíčovým cílem, protože moderní vojenská mašinérie nemůže bez paliva existovat. Také přeprava pohonných hmot je vhodným cílem. Pohonné hmoty mohou být přepravovány po železnici nebo silniční síti, po moři nebo potrubím. Všechny tyto "cesty" mohou být úspěšně letecky napadeny. Útoky budou samozřejmě tím účinnější, čím je celková "palivová situace" protivníka kritičtější. Také ostatní články logistického řetězce mohou být napadeny a mělo by se tak stát hlavně v tom případě, pokud jsou na základě pečlivé analýzy vyhodnoceny jako COGs. Nezávisle na tom, který článek logistického řetězce bude napaden, téměř vždy je nutno počítat s tím, že uplyne určitá doba mezi úspěšným útokem a jeho důsledky projevujícími se v bojové činnosti protivníkova letectva. Proto je nutná trpělivost a vytrvalost. Zeměpisná poloha Jsou-li protivníkova letiště izolována a jejich obrana z hlediska přesunu a koncentrace sil je tedy obtížná, může správně vedený útok přinést pozitivní výsledky. V opačném případě je efektivní útok velice obtížný, příliš drahý, nebo dokonce neproveditelný. Zpravidla není situace vyhraněná; tzn. letiště se obvykle nachází někde mezi úplnou izolací a úplným využitím všech dosažitelných sil pro jeho obranu. Potom, jeví-li se útok na letiště nezbytným, je nutno najít taková slabá místa, která umožní účinnou akci při minimálních ztrátách. Nelze ovšem očekávat, že jediný, byť masivní útok, vyřadí letiště na významně dlouhou dobu. I v tomto případě je nutná vytrvalost a trpělivost. Personál Vysoce kvalitní výzbroj je bezcenná, pokud není k dispozici personál vycvičený k její obsluze. Lidé obsluhující leteckou a raketovou techniku musí mít vysokou úroveň znalostí a praktických dovedností, jejichž dosažení je dlouhodobým procesem. Tito lidé nemohou být proto snadno nahrazeni. Zvláště kritickým článkem jsou letové osádky, protože zejména jejich výcvik je časově i finančně velice náročný. Podstatná redukce létajícího personálu může být příčinou výrazného omezení schopnosti vést válku. K takovéto situaci došlo v Německu v letech 1944-45, ačkoliv produkce letounů dosáhla svého vrcholu právě v tomto období. V podstatě existují dva základní způsoby, jak redukovat početní stav protivníkova létajícího personálu. Za prvé je to přímo v průběhu válečných operací, kdy je určitý počet pilotů zabit, zraněn nebo zajat. Je-li pilot sestřelen nad územím protivníka, je obvykle ztracen (z hlediska dalšího použití) a to alespoň na určitou dobu. Nemusí tomu tak být vždy. Za příznivých podmínek a při existenci účinného systému pátrací a záchranné služby, lze počet takto ztracených pilotů významně redukovat (USAF ve Vietnamu). Druhým způsobem je přímý nebo nepřímý útok na protivníkova výcviková zařízení. Přímý útok přináší tytéž potíže jako jakýkoliv jiný útok na letecké základny. Navíc, výcviková zařízení jsou obvykle umístěna v hlubokém zázemí. Proto nepřímý přístup (např. útok na systém výroby a distribuce pohonných hmot) je zpravidla mnohem účinnější.

Přestože početní stav příslušníků létajícího personálu je obvykle kritickým článkem leteckých sil, bude jen zřídka identifikován jako COG, který by měl být ničen přímo. Jednak z důvodu obtížné dosažitelnosti protivníkových výcvikových základen a jejich účinného zničení a dále z důvodu existence množství dalších, mnohem výhodnějších cílů, jejichž zničením dojde následně i k nepřímému ovlivnění létajícího personálu a zároveň k rychlejšímu dosažení AS. Systém velení a řízení Velení je základem všech vojenských operací. Vždy existuje několik úrovní velení. Od velitele roje až po generální štáb. Zničení nebo izolace kterékoliv úrovně může mít vážný dopad na všechny podřízené jednotky. Proto je samozřejmě velení s jeho přidruženými systémy komunikace a získávání informací přirozeným COG. Velitel na jakékoliv úrovni není sám o sobě COG, protože je plně zastupitelný štábem, který pro něj pracuje. Tzn., že tímto COG je štáb. Štáby ovšem obvykle pracují ve velmi dobře chráněných úkrytech daleko za frontou, takže jejich zničení nebo zajmutí je velice obtížné. Mimo to jsou příslušníci štábu zpravidla nahraditelní jinými důstojníky. Protože fyzická likvidace štábů je velice obtížná a nemívá dlouhodobý efekt, je třeba zvážit jiné způsoby přístupu. Aby velitel a jeho štáb mohli pracovat efektivně, musí být průběžně informováni o situaci na obou stranách fronty. Dále musí disponovat účinným systémem předávání informací nadřízeným a podřízeným stupňům velení. V době mezi příjmem a předáváním informací probíhá rozhodovací proces. Obecně řečeno, velení může být napadeno ve třech sférách: informační, rozhodovací a komunikační. Jestliže kterákoliv ze sfér je účinně narušena, efektivnost válečných operací poklesne. Nakolik bude tento pokles významný, záleží především na konkrétní situaci a úsilí vyvíjeném nepřítelem. Útočí-li nepřítel pomalým konvenčním metodickým způsobem, potom není nezbytné vysoké tempo výměny informací a rozhodování. Velitelé na nižší úrovni nepotřebují velké množství řídících pokynů z vyšších stupňů a budou pravděpodobně efektivně pokračovat v boji po určitou dobu i bez nich. Za takové situace útok na systém velení nepřinese rychlý a významný efekt. Na druhé straně, je-li tempo vedení operace vysoké, potřeba rychlé výměny informací a rozhodování stoupá exponenciálně. Potom každé narušení tohoto procesu má nebezpečné až katastrofické následky. Velení je skutečným COG a má smysl na něj útočit, kdykoliv je možno. Opět je třeba si uvědomit, že výsledný efekt útoku nemusí být po určitou dobu patrný - zvláště není-li protivník pod silným tlakem. Trpělivost a vytrvalost jsou proto opět nezbytné. Tři složky velení - dosažitelnost informací, rozhodovací proces a komunikace mohou být napadány jednotlivě, nebo společně jako část celkového úsilí o vybojování AS. Každá ze složek může být napadena přímo, nebo nepřímo - to záleží na situaci. Klíčovým elementem je samozřejmě rozhodovací proces, protože bez něj jsou ostatní dvě složky bezcenné. Bohužel, jen těžko lze rozhodovací proces napadnout přímo. Německé útoky na britské radary v Bitvě o Británii byly pokusem o zamezení přísunu informací životně důležitých pro britskou AD. Ačkoliv se skutečně podařilo zničit jeden z radarů, celkově se akce minula účinkem, a to díky klamné protiakci Angličanů (vysílání falešných signálů z místa zničeného radaru), která vlastně byla ve svých důsledcích útokem na německé velení (na jeho rozhodovací složku). Dodáváním klamných informací donutili Britové Němce činit chybná rozhodnutí. Možnosti a způsoby útoku na rozhodovací článek velení jsou omezeny pouze představivostí. Tzn. mohou mít velice široký rozsah - od přímých útoků na protivníkova velitelská postavení až po komplexní operace zaměřené na takové oklamání nepřítele, které má za následek jeho chybná rozhodnutí. V Bitvě o Británii se Němci více méně soustředili na různé elementy britského stíhacího letectva. Jejich počínání bylo poměrně úspěšné až do britského útoku na Berlín. Tento útok, vojensky zcela nevýznamný, přiměl Hitlera nařídit letecké útoky na Londýn. Přesunutí významné části úsilí Luftwaffe na britské hlavní město výrazně odbřemenilo RAF ve smyslu nutnosti obrany vlastních základen a umožnilo jí soustředit veškeré úsilí na boj s německým letectvem. Samozřejmě nelze předpokládat, že Britové napadli Berlín proto, aby donutili Němce útočit na Londýn. Nicméně tento příklad ukazuje jasně téměř vždy existující možnost udělat něco, co donutí protivníka jednat iracionálně. Modernějším příkladem kombinovaného útoku na všechny tři složky velení je izraelská operace v Libanonu v r. 1982. Na jaře toho roku se izraelské velení rozhodlo eliminovat raketové systémy AD, které Sýrie rozmístila v údolí Bekaa. Izraelský přístup k řešení problému je charakterizován progresivním myšlením a použitím nových technologií, jako např. bezpilotních prostředků leteckého průzkumu vybavených TV kamerami pro sledování aktuální situace na bojišti. Celá operace probíhala následovně: Izraelci nejprve

vypustili bezpilotní letouny vytvářející radarový odraz podobný radarovému odrazu stíhacího letounu. Syřané vypálili salvu protiletadlových řízených střel SA-6. Dále Izraelci významně zredukovali protivníkovu schopnost získávat informace tím, že zaútočili na radiolokátory syrské AD. Tak si zároveň otevřeli cestu k útoku na jednotlivá palebná postavení SAMs. Protože pozemní AD byla tím pádem paralyzována, Syřané vyslali několik vln stíhacích letounů. Izraelci reagovali nasazením prostředků EW, kterými zarušili nejen automatizovaný přenos dat, ale i hlasovou komunikaci, tj. prvky velení, na kterých byli syrští piloti mimořádně závislí. Důsledkem byla naprostá dezorganizace syrských stíhačů, jejichž skupiny se rozpadly na nikým neřízené jednotlivce pokoušející se bojovat proti početní převaze velmi dobře řízených letounů protivníka. Ztráta schopnosti získávat informace a komunikovat vedla syrské velení k bezúčelnému vyslání dalších stíhačů do boje. V průběhu týdenní operace ztratila Sýrie 85 stíhacích letounů a 29 baterií SAMs. Izraelci nepřišli ve vzdušných bojích o jediný letoun, pouze ztratili 2-3 v důsledku pozemní AD. Izraelský úspěch byl fenomenální. O tom, zda může být opakován v širším měřítku, lze jen spekulovat. Nicméně možnosti tu jsou, a pokud jsou vlastní základny relativně bezpečné (jako ve výše uvedeném případě), stávají se skutečně enormními. Takže vždy je nutno věnovat pozornost koordinovanému ničení protivníkova systému velení. Doktrína vojenského letectva Při řešení problému, kam soustředit úsilí k vybojování AS, je třeba provést důkladnou analýzu protivníkovy doktríny. Přitom se musíme vyhnout etnocentrismu (nelze předpokládat, že to co považuje za logické a nezbytné vlastní velení, je logické a nezbytné rovněž pro protivníka). V určitém smyslu byla válka v průběhu staletí vždy bojem mezi odlišnými doktrínami. Skutečně rozhodujícího úspěchu dosáhl ten, kdo přijal novou doktrínu - takovou, na kterou nebyl protivník schopen účinně reagovat. Nová doktrína byla obvykle logickým důsledkem zavedení nové zbraně nebo zbraňového systému. Syrská letecká doktrína byla vytvořena podle sovětské letecké doktríny, založené na velice úzké spolupráci mezi stíhacími letouny a pozemním řídicím střediskem. Doktrína klade důraz na schopnost získávat informace a komunikovat. Tím se na druhé straně stává velice zranitelnou v případě narušení této schopnosti - tak jak tomu bylo v r. 1982. Pečlivé vyhodnocení protivníkových COGs, doplněné analýzou jeho doktríny, je prvním krokem k úspěchu. Druhým krokem je koncentrace úsilí. Zvláště v situaci, kdy má jedna ze stran početní převahu, dochází k tendenci útočit na všechny možné cíle. Výsledkem je neefektivní plýtvání sil a prostředků. "Případ 2" se významně liší od ostatních případů, zejména od těch, kde protivníkovo zázemí není dosažitelné. Postupuje-li velení v "případě 2", jako by to byl "případ 4", čas potřebný k úspěšnému ukončení války se přinejmenším prodlouží. Jinými slovy, jestliže existuje příležitost útočit na protivníkovy základny a podpůrné systémy (viz letadlový řetězec, palivový řetězec ap.) a není využita, cena tohoto opomenutí bude vysoká. Z historických zkušeností vyplývá, že nejdražším způsobem ničení nepřítele je jeho ničení v přímém boji. V některých případech může politické vedení odmítnout útoky na protivníkovo zázemí. Z čistě vojenského hlediska je to ale nelogický krok, který ve svých důsledcích zvyšuje cenu a prodlužuje dobu trvání války. 4/ OBRANNÉ OPERACE "Případ 3" je pro velitele nejnevýhodnější situací. Protivník je schopen útočit na jeho zázemí, zatímco on tuto možnost nemá. Nejenže dosažení AS je v tomto případě nejobtížnější, ale její ztráta má nejtragičtější následky - zpravidla vede k celkové porážce. "Případ 3" může nastat z mnoha důvodů. Nedostatek adekvátní výzbroje (letouny o dostatečně dlouhém doletu), doktrína zaměřená na obranu a politická rozhodnutí - to jsou některé z nich. Ve vedení útočné operace mohou bránit také některé nepříznivé okolnosti, pokud byl např. první protivníkův útok tak razantní, že zničil zbraňové systémy nebo personál nezbytný k ofenzivě. Historickými příklady "případů 3" jsou např. Polsko, Francie a V. Británie za druhé světové války, severní Korea, severní Vietnam a arabské státy v letech 1967 a 1973. Slabá pozice V klasické pozemní válce může být obrana silnější než útok. V letecké válce to ovšem neplatí a existuje několik důvodu proč: - Letecké síly jsou natolik mobilní, že mohou útočit z daleko více směrů než pozemní armáda. - Rychlost, s jakou se letecké síly přemisťují, činí koncentraci sil proti nim mnohem obtížnější, než koncentraci obrany proti pozemnímu útoku. - Pozemní obránce má obvykle připraveny pozice, ze kterých vede palbu na protivníka pohybujícího se v

otevřeném terénu, tj. nacházejícího se v nevýhodné situaci. - Střetnou-li se dvě letecká uskupení, rozdíl mezi obráncem a útočníkem se stírá. V leteckém boji se nelze bránit bez toho, že bychom zároveň neútočili. Z historického pohledu na leteckou válku vyplývá, že čistá obrana je velice nebezpečná. Velikost nebezpečí závisí na charakteru prostoru, který má být bráněn. Je výhodné bránit kompaktní prostor, kde je obránce schopen efektivního působení na útočníka v kterémkoliv bodě periferie a účinné vzájemné podpory (přesunu sil). Nejobtížnější je obrana dlouhého úzkého prostoru, kde vzdálenosti omezují vzájemnou podporu a kde útočník má možnost výběru z velkého množství cílů. Zde je třeba poznamenat, že hovoříme o operacích strategického významu, tj. odehrávajících se na celém válčišti, a že jediným skutečně efektivním předpokládaným protivníkem letounu je pouze jiný letoun. Posledně zmíněný předpoklad neznamená, že pozemní AD může být ignorována. Ve skutečnosti je natolik nebezpečná, že si nelze představit zahájení ofenzivní kampaně bez toho, aby si útočník nebyl relativně jist svou schopností toto nebezpečí neutralizovat - za použití různých prostředků, tzn. nejen letectva. Pro obránce je, z hlediska poměru jeho vlastních a útočníkových sil, velice důležitá zeměpisná poloha bráněných základen. Útočník totiž musí koncentrovat své síly k provedení útoku tak, aby dosáhl žádaného efektu. Jednotlivý letoun, byť vyzbrojený přesně naváděnou municí (Precision Guided Munition, dále PGM), není schopen zničit leteckou základnu nebo jiný vojensky významný cíl. Toho je schopna pouze koncentrovaná síla. Je tedy nutno očekávat, že protivník zaútočí takto koncentrovanými silami. Historie letecké války, jakkoliv krátká, ukazuje, že koncentrovaný útok může být úspěšně odvrácen jedině koncentrovanou obranou. Pokusy o obranu, ale na druhé straně také o útok, malými nebo podřadnými silami byly vždy neúspěšné. Pozn.: Proto je také prvořadou povinností velitele na operační úrovni zabezpečit převažující koncentraci sil ve správném čase na správném místě. Ani protivníkova početní převaha jej nezbavuje této povinnosti. Je-li pro obranu nezbytná koncentrace sil, pak musí být realizována ve správném čase. Koncentrovaná síla je užitečná jedině tehdy, když může být vržena proti nepřátelskému útoku. Z tohoto pohledu je letoun, který se neúčastní boje, neužitečný. Jak tedy neprohrát kampaň k dosažení AS v "případě 3"? Otázka zcela záměrně nezní "jak vyhrát". Vedeli někdo obranný boj, potom skutečně nejlepším výsledkem, kterého lze dosáhnout, je neprohrát. Čistou obranou nelze dosáhnout ničeho pozitivního, ačkoliv to může být příprava k následujícímu protiútoku. Naštěstí existuje malá, velmi malá výhoda pro toho, kdo je v pozici obránce. Protivníkova vůle útočit, a tedy i vůle akceptovat ztráty, může být menší než vůle obránce ubránit vlastní teritorium. Je málo pravděpodobné, že by útočník vrhl celé své letecké síly do boje a celé je ztratil předtím, než se rozhodne vzdát se útoku. Naproti tomu obránce nemusí shledat nic nelogického na tom, že při vlastní obraně ztratí byť i celé letecké síly. Tato skutečnost dává obránci slabou psychologickou výhodu, která by měla být náležitě využita. Způsobení vysokých ztrát nepříteli Klíčem k tomu, abychom neprohráli, je způsobit protivníkovi takové ztráty, že přestane být buď schopen, nebo ochoten je akceptovat. V defenzivě lze redukovat sílu nepřítele pouze jediným způsobem, a to sestřelovat jeho letouny a zajímat osádky, které sestřel přežijí. Protivník bude samozřejmě určitou úroveň ztrát akceptovat a bude s nimi počítat i výhledově. Jedno procento ztrát je "úroveň opotřebení", která je snesitelná pro většinu leteckých sil, aniž by činily drastické změny ve svých operačních plánech. Představme si pro ilustraci letectvo o síle 1000 letounů, kterému jsou způsobovány každodenní jednoprocentní ztráty po dobu deseti dnů. Celková ztráta bude představovat 100 letounů. Jestliže letectvo v tomto období při těchto ztrátách splní plánované úkoly, velitel bude pravděpodobně pokračovat ve vedení operace. Naproti tomu, ztratí-li sto letounů v jediném dni, téměř s jistotou bude uvažovat o změně svých operačních plánů. Jednak proto, že určitě nebude moci akceptovat tak výraznou ztrátu více než jednou nebo dvakrát. Ztráty této úrovně téměř s jistotou zničí některé jednotky natolik, že bude nutné jejich stažení z boje. A potom, nelze opomenout ani vliv enormních ztrát na morálku leteckého personálu a jeho psychickou připravenost pokračovat v boji. Stručně řečeno, je velký rozdíl mezi každodenními malými ztrátami a velkou ztrátou v jediném dni. Úkolem obránce je proto způsobit protivníkovi co nejvíce takových "špatných dnů". V letecké kampani proti Německu považovalo velení amerických leteckých sil desetiprocentní ztráty za nejvyšší možnou akceptovatelnou hranici "opotřebení". V říjnu 1943, který byl pro Luftwaffe nejúspěšnějším

měsícem války, činily americké ztráty 12-16 %. To už byla úroveň ztrát pro americké velení neakceptovatelná, a proto velitel 8th Air Force zastavil dálkové denní nálety na dobu téměř čtyř měsíců. Hlavním úkolem obránce tedy je způsobit protivníkovi co nejtěžší ztráty v co nejkratším čase. Aby mohl být tento úkol úspěšně splněn, je třeba vzít v úvahu dva základní principy: - koncentrace vlastních sil k vytvoření početní převahy nad protivníkem v určitém střetnutí, prostoru nebo čase; - akceptování skutečnosti, že není možno vést obranu všude, resp. bránit všechno. Ten, kdo brání všechno, nebrání vlastně nic. Koncentrace sil Je potřebné, aby velitel pochopil další důležitý fenomén - velikost ztrát je nepřímo úměrná velikosti nasazených sil. Střetnou-li se dvě letecké síly ekvivalentní co do počtu, výzbroje a úrovně vycvičenosti, jejich ztráty budou s největší pravděpodobností také ekvivalentní. Bude-li jedna z výše uvedených leteckých sil, při zachování ostatních podmínek, v početní nevýhodě, budou její ztráty větší, než by se z rozdílu sil předpokládalo. Tzn. rozdíl ve velikosti nasazených sil bude úměrný velikosti ztrát. Úměra nebude ovšem lineární, ale exponenciální. Čím větší jsou nasazené síly, tím menší ztráty utrpí a tím větší ztráty způsobí svému protivníkovi. Dva historické příklady: Japonci zaútočili na Midway se 108 bombardovacími a stíhacími letouny. Letka USMC čítající 26 stíhacích letounů utrpěla téměř stoprocentní ztráty. V červnu 1982 se utkalo 90 izraelských stíhacích letounů s 60 syrskými. Izraelci zničili 23 protivníkových letounů bez vlastních ztrát. Bohužel nelze stanovit pravidlo, jak velká převaha bude dostatečná k dosažení vítězství. Nicméně čím větší bude početní převaha obránce nad útočníkem, tím pravděpodobnější bude obráncův úspěch. Vše, co bylo výše uvedeno, může navozovat představu, že konečný výsledek kampaně vedené za účelem získání AS v "případě 3" bude závislý na relativním předválečném poměru sil (s uvážením jejich změny vlivem produkce letounů po vypuknutí války). Nebo jinými slovy, má-li obránce méně letounů než útočník, je odsouzen k porážce. Tato představa je klamná. Statistický poměr sil je důležitý, nemusí být ovšem sám o sobě rozhodující - pokud není převaha jedné strany absolutní. Rozhodující je vždy poměr sil, které se utkají ve skutečném boji. Početně slabší bránící se letecké síly mohou zvítězit, pokud disponují správně vybavenými letouny a pokud jsou schopny tyto letouny koncentrovat takovým způsobem, že početně převýší protivníka v kterémkoliv leteckém boji. Koncentrace sil k dosažení početní převahy je imperativem, a to i za cenu neschopnosti čelit útoku protivníka na jiném místě. Mnohem efektivnější než působit nepříteli denní 1-2 % ztráty, je způsobit mu těžké ztráty v jediném boji v jednom dni. Důležité také je, že bránící se velitel, zvláště ten, jehož síly jsou celkově početně slabší, zjistí, že jeho ztráty budou nižší, když početně převýší svého protivníka v boji. A opět - velké protivníkovy ztráty v jediném dni nebo v jednom vzdušném boji dělají zázraky s morálkou - a to na straně vlastní i protivníkově. Obě důležité podmínky vedení úspěšného boje s cílem dosáhnout AS (koncentrace a početní převahy) je obtížné realizovat ve válce, nejsou-li způsoby jejich dosažení intenzivně procvičovány v mírovém období. Galland, poté co dospěl k závěru o nezbytnosti dosažení početní převahy 3-4 : 1, aby byl schopen čelit svazům amerických bombardérů, zjistil, že jeho piloti mají velké problémy operovat ve skupinách větších než roj, protože je nelétali více než tři roky. Praktický výcvik je nezbytností. Systém řízení a výstrahy Bránící se letectvo musí vymyslet způsob, jak "dostat do vzduchu" co nejvíce letounů v co nejkratší době. To je zvláště důležité v případě, kdy rozmístění základen není příliš výhodné. Nezbytnou podmínkou úspěšného splnění tohoto úkolu je dobrý a odolný systém výstrahy a řízení. Samozřejmě, čím více informací je schopen takový systém poskytnout, tím lépe. Na druhé straně, velitel si musí být vědom neustále hrozící možnosti klamání ze strany nepřítele, tj. zejména snahy vylákat obránce do vzduchu a zaútočit, jakmile mají jeho letouny malý zbytek pohonných hmot. Protivníkova strategie a taktika může buď usnadnit, nebo naopak ztížit úkol rozhodující koncentrace sil. Viz již dříve zmíněný příklad Luftwaffe v Bitvě o Británii. Jakmile německé velení soustředilo veškeré úsilí na bombardování Londýna, nebylo pro Brity obtížné koncentrovat síly stíhacího letectva do tohoto prostoru a způsobit protivníkovi těžké ztráty. Ještě jedna věc stojí za zmínku. Britové pravidelně střídali jednotky v první linii a v zázemí. Tím si udržovali rezervy, které pak bylo možno nasadit v rozhodující fázi boje. Luftwaffe podobnými rezervami nedisponovala.

"Případ 3" kampaně k získání AS nemusí znamenat porážku obránce, pokud velitel využije přidělených sil správným způsobem. Tzn. pokud vytvoří a následně správně využije účinný systém výstrahy a řízení, koncentruje síly na správném místě a ve správném čase a je ochoten akceptovat nerušenou činnost protivníka jinde. Naopak, pokud se snaží bránit všude, rozmělní své síly a prohraje. 5/ OMEZENÉ MOŽNOSTI Na rozdíl od předchozích případů, kdy dosažení AS bylo základním předpokladem celkového úspěchu, může také dojít k situaci, kdy vzdušné operace jsou vázány pouze na oblast fronty nebo kde letectvo nehraje důležitou roli. Jestliže zázemí obou bojujících stran jsou relativně bezpečná, ať už kvůli politickým omezením, nebo z důvodu neschopnosti fyzicky dosáhnout vhodné cíle, celkový plán kampaně je jednoduchý. Není ovšem zpravidla snadno realizovatelný. AS nebude sama o sobě cílem, spíše jen prostředkem k tomu, jak zabránit protivníkovi v narušování operací vlastních pozemních jednotek v oblasti fronty a jak mu naopak znemožnit rozvíjení jeho vlastních aktivit. Nelze-li útočit na protivníkovo zázemí, možnosti jsou velmi omezené. K dosažení AS nelze obvykle udělat víc, než sestřelovat protivníkovy letouny a útočit na jeho pozemní systémy. Za těchto podmínek musí velitel rozhodnout, zda jsou pozemní systémy tak velkou hrozbou, že musí být ničeny jako první, nebo zda mohou být eliminovány elektronicky (prostředky EW), zatímco hlavní úsilí je soustředěno na ničení nepřátelských letounů ve vzduchu. Neutralizace nepřátelské AD byla rozebrána v kapitole "Útok nebo obrana". Podívejme se proto blíže na vzdušný boj. Možnosti závisející na nepříteli Nelze-li útočit na protivníkovy základny, je nutno ničit jeho letouny ve vzduchu. Možnosti závisí na protivníkově síle a doktríně. Je-li protivník slabý, bude se pravděpodobně vyhýbat vzdušnému boji a zaměří své úsilí proti té části leteckých sil, která působí proti jeho pozemním jednotkám a zásobovacím liniím v blízkosti fronty. V takovéto situaci je AS dosaženo automaticky, díky minimální nebo nulové resistenci protivníka. Pokud ovšem protivníkovo letectvo vyvíjí byť jen minimální aktivitu, musí být ničeno. Přehrazování střehem ve vzduchu10 Existuje několik metod jak vést stíhací kampaň, když nelze útočit na protivníkovo zázemí. První metodou je přehrazování střehem ve vzduchu mezi nepřátelskými základnami a frontou. Tato metoda byla úspěšně použita Američany v Koreji proti letounům operujícím z čínského území. Nevýhodou je ponechání aktivity nepříteli. Ten má možnost volby místa, času (nejlépe, když jsou přehrazující stíhači téměř bez paliva) a velikosti sil, kterými zaútočí. Je-li protivník početně slabší, bude letecký velitel pravděpodobně udržovat přehrazující síly o takové velikosti, aby byl schopen čelit jakémukoliv útoku. Ačkoliv je těžké stanovit optimální poměr sil pro tuto metodu boje, poměr 1 : 1 je považován za minimální postačující k dosažení pozitivního výsledku. Samozřejmě udržování permanentních přehrazujících sil je velice nákladnou záležitostí. Je-li protivník stejně silný, nebo dokonce silnější, stává se trvalé přehrazování velice obtížným. Klíčem k úspěchu bude, tak jako vždy, boj v lokální převaze. Trik spočívá v dosažení větší koncentrace sil ve správném čase na správném místě. Jednou z hlavních vlastností letectva je jeho mobilnost. Je-li této vlastnosti využito k dosažení rychlé koncentrace sil, pak lze zvítězit. Koncentruje-li protivník síly k rozhodujícímu útoku, lze jej předejít vytvořením přehrazení za předpokladu, že vlastní základny se nacházejí v dostatečné blízkosti fronty, že detekční systémy jsou natolik výkonné, že jsou schopny podat včasnou a kvalitní informaci o pohybu nepřítele, a že lze vyslat dostatečně velké síly v krátkém čase tak, aby bylo dosaženo početní převahy v nastávajícím boji. K tomu je ale třeba koordinovaného velení. Doprovodné operace11 Přehrazování střehem ve vzduchu není potřebné, jestliže protivník využívá svůj vzdušný prostor defenzivním způsobem. Za těchto podmínek je obvykle dostačující doprovod letounů CAS nebo AI. Za předpokladu, že protivník bude akceptovat vzdušný boj a na tyto letouny zaútočí, je otázkou, jak nejlépe vést doprovodné operace. Možné jsou dva základní přístupy: "čistění" vzdušného prostoru12 nebo blízký doprovod13. Při "čistění" vzdušného prostoru letí stíhací letouny před bombardovacími a "čistí" vzdušný prostor na trati. V případě blízkého doprovodu zůstávají stíhací letouny v blízkosti doprovázených bombardérů a jejich úkolem je zabránit eventuálnímu útoku nepřátelských stíhačů. Diskuse o volbě typu doprovodné operace je vlastně exkursem do oblasti taktiky, která není předmětem tohoto pojednání. Operační velitel by měl obvykle stát mimo problém taktiky. Některá taktická rozhodnutí

mohou mít ovšem významný dopad na další průběh celého válečného tažení. Jedním z takových je i rozhodnutí o typu doprovodných operací. V tomto případě musí tedy operační velitel učinit taktické rozhodnutí. Určující vlastností "případu 4" je bezpečné zázemí obou protivníků. Proto bude mít kampaň pravděpodobně vleklý průběh, neboť kterákoliv strana dokáže ztěží víc, než pozvolna vyčerpávat protivníka. Takový vývoj bude zejména patrný, když budou síly obou stran vyrovnány. Je-li jedna ze stran ve významném oslabení, pak musí postupovat velmi opatrně a snažit se způsobit protivníkovi co největší ztráty s co nejmenšími vlastními. Z hlediska operačního je "případ 4" poměrně jednoduchý, protože nabízí jen velmi málo možností řešení. Pokud je omezení útočit na protivníkovo zázemí dáno politickými důvody, měl by operační velitel informovat politické vedení o pravděpodobných důsledcích (tj. vleklý konflikt "opotřebovávající" obě strany bez významných vojenských a tím i zpravidla politických úspěchů). "Případ 5", kde jsou letecké síly zcela nevýznamné, nabízí ještě méně možností než "případ 4". K válečnému střetnutí bez použití letectva může dojít mezi malými, relativně primitivně vybavenými protivníky, ale i v takové fázi války, kdy oba protivníci ztratili možnost letectvo používat - buď kvůli ztrátám, nebo problémům s údržbou letounů v provozuschopném stavu. Situace se může velice rychle změnit, získá-li jedna ze stran letouny (např. nákupem), nebo vstoupí-li do hry letectvo spojence. Každý z výše diskutovaných případů válečné situace je něčím specifický, a vyžaduje proto zvláštní přístup. Společným pro všechny z nich je požadavek koncentrace sil. Neexistuje jednodušší a v praxi více ignorovaný požadavek. 6/ AI (OPERACE PROTI ZÁLOHÁM A ZÁSOBOVÁNÍ) Boj lze jednoduše definovat jako střetnutí dvou ozbrojených protivníků. Aby k němu mohlo dojít, musí být vojska, jejich výzbroj, munice, potraviny, informace atd. přemístěny do místa střetnutí, tj. na frontu. Potom, po zahájení bojových operací, je nutno udržovat nepřetržitý tok záloh a materiálu. Pohyb záloh a materiálu ze zázemí na frontu je uskutečňován po tzv. zásobovacích liniích. Ty mohou mít různou podobu - od primitivních stezek až po letecké zásobování. Kromě zásobovacích linií táhnoucích se ze zázemí, existují také linie probíhající podél fronty a sloužící zejména k přesunům vojsk mezi různými oblastmi fronty. Existuje mnoho definicí AI. Pro zjednodušení budeme považovat za AI jakoukoliv operaci sloužící ke zpomalení nebo úplnému zastavení toku záloh a materiálu od jejich zdrojů na frontu nebo podél fronty. Přitom nebudeme činit rozdíl mezi útokem na zdroje ležící v hlubokém zázemí a na zásobovací linie v těsné blízkosti fronty. Je ale jisté, že časový úsek mezi akcí a jejím praktickým efektem bude v obou případech různý. S výjimkou přímého útoku na zdroje válečného materiálu je praktický efekt AI úzce svázán jak se situací vlastních vojsk na bojišti, tak se situací nepřítele. Obecně řečeno, nejúčinnější bude, je-li protivník pod tlakem, nebo vyžadují-li jeho záměry přesun vojsk. Pro lepší znázornění těchto situací rozdělíme pozemní akce do šesti kategorií, které detailně popíšeme. Na ústupu Nejdůležitějším úkolem pozemních jednotek je zpomalení postupu protivníka za účelem vytvoření časové rezervy k vybudování nových linií, evakuaci, přísunu rezerv atd. V tomto ohledu může být AI rozhodujícím elementem. Bohužel, problémy, které jsou příčinou ústupu - zvláště ústupu v rámci celého bojiště - pravděpodobně zahrnují i ztrátu AS. Za určitých podmínek tomu tak nemusí být - viz ústup Američanů od řeky Jalu v Koreji na podzim r. 1950, kdy čínská ofenziva s převahou 10 : 1 přinutila americkou armádu ustoupit. Protože Američané byli schopni udržet si AS na celém bojišti, dokázali zastavit postup čínských vojsk ve dne. Postup Číňanů, možný pouze v noci, se tak významně zpomalil a umožnil tím generálu MacArthurovi ústup s relativně nízkými ztrátami. 13 000 mrtvých a raněných oproti 30 000 Číňanů. Statická obrana před nepřátelským útokem Další pro obránce velmi nepříjemná situace. Po zahájení korejské války byla americká a jihokorejská vojska zatlačena daleko na jih Korejského poloostrova. Tady, poblíž přístavního města Pusan, se podařilo vybudovat obrannou linii, která ovšem mohla být ve velmi krátké době proražena, protože protivník koncentroval síly k dalšímu útoku. Gen. MacArthur očekával přísun posil z USA, které byly nezbytné k podniknutí rozhodného protiútoku. Proto bylo nutno udržet obranu za každou cenu. Jedinou možností bylo využít letectvo k intenzivní AI kampani. Ofenzivní operace obou protivníků Síly obou protivníků jsou zhruba rovnocenné a obě strany se snaží vést útočné operace. Za těchto podmínek pravděpodobně žádná strana nebude mít dostatečnou AS, aby mohla vést účinnou AI kampaň. Nicméně naskytne-li se k takové akci příležitost a je náležitě využita, může to významně ovlivnit další průběh války.

Boje v severní Africe v r. 1941 jsou zajímavým příkladem. Žádná ze stran nedosáhla AS v prostoru bojové činnosti, ale Britové byli úspěšní ve vedení AI operací proti německým zásobovacím liniím. Na podzim 1941 německá ofenziva zatlačila Brity zpět na egyptskou hranici. Britové ale vedli úspěšnou leteckou kampaň proti lodní dopravě do Libye a Tunisu - hlavním zásobovacím liniím německé armády. Letouny startující ze základen na Maltě ve spolupráci s britským námořnictvem zničily v září 1941 38,5 % a v listopadu dokonce 77 % zásob určených pro Rommelovu armádu. Rommel byl nucen ustoupit. Německé vrchní velení si uvědomilo význam Malty a uskutečnilo masivní nálet na britské základny umístěné na ostrově. Britské letecké a námořní jednotky nebyly pak již schopny operovat z maltských základen a důsledky se projevily téměř okamžitě - v lednu 1942 byly ztráty jen 20 %. Malta je klasickou ukázkou případů, kdy záležitost, ve vztahu k hlavní operaci zdánlivě bezvýznamná, je ignorována. Kdyby Italové obsadili Maltu na začátku války, což mohli, nebo kdyby se německý nálet uskutečnil o několik měsíců dříve, válka v severní Africe by mohla mít úplně jiný průběh. Ofenzivní operace proti statické obraně Aby protivník odolal útoku, musí mít dostatečné zásoby a musí mít možnost přísunu rezerv a přesunu sil v prostoru frontové linie. AI je principiálně zaměřena proti všem těmto pohybům. Nicméně zkušenosti naznačují, že zastavení nebo zpomalení přísunu záloh a přesunů jednotek bezprostředně za linií fronty přináší rychlejší a významnější efekt. Spojenecká invaze v Normandii byla plánována s vědomím, že německé síly v severní Francii významně převýší síly útočníka. Jedinou možností jak dosáhnout úspěchu, bylo zamezit přesunům německých vojsk v prostoru Normandie. To bylo možno jedině AI kampaní. Převaha Němců byla enormní. Proti 1,5 milionu mužů pod vedením von Rundstedta byli Spojenci schopni během prvního týdne vylodit pouhých 325 000 vojáků. Němci se, na základě své doktríny, rozhodli podržet síly v rezervě, dokud nebude zřejmý prostor hlavního vylodění. Pokud byli Spojenci v jasné početní nevýhodě, co se týče pozemních jednotek, pak v poměru leteckých sil byla situace zcela opačná. AI kampaň byla zahájena již dva měsíce před invazí. V den D uskutečnili Spojenci 14 000 bojových letů, zatímco Němci pouhých 100. AI kampaň měla dvě fáze. První začala počátkem jara 1944 a byla zaměřena proti německému dopravnímu systému, zejména proti železniční dopravě. Druhá fáze byla vedena za účelem zabránění přesunu německých sil do prostoru Normandie po zahájení operace. Úspěch první fáze byl evidentní - květnový objem železniční přepravy dosáhl pouhých 13 % lednového objemu. Také druhá fáze přinesla požadované výsledky "Spojenecké letecké síly paralyzovaly veškerý pohyb ve dne a činily jej velmi obtížným i v noci," prohlásil von Rundstedt. AI kampaň v Normandii byla úspěšná. Uskutečnila se za úplné AS a obránce byl vystaven silnému tlaku útočníka. Prokázala se také účinnost kombinace AI kampaně s ofenzivou vedenou pozemními jednotkami. Proti ustupujícímu protivníkovi Ustupující protivník je z hlediska AI zvláště zranitelný, a to z několika důvodů: - pravděpodobně ztratil AS; - není obvykle schopen organizovat důkladnou AD; - pravděpodobně ztratil značnou část pozemních prostředků AD; - narušení systémů komunikace a velení vede k dezorganizaci a ke ztrátě disciplíny. Vezmeme-li v úvahu tyto faktory, je ustupující protivník ideálním cílem pro letectvo. Když Spojenci v květnu 1944 prolomili v severní Itálii Gustavovu linii, německé jednotky byly přinuceny k rychlému ústupu. Ačkoliv Němci ustupovali organizovaně a byli schopni udržet vysokou disciplínu, činily jejich ztráty více než 70 000 mužů (mrtvých a zraněných). Porovnejme nyní tyto ztráty se ztrátami Američanů při výše vzpomínaném ústupu od řeky Jalu. Rozdíl spočívá v tom, že oproti Němcům si byla americká vojska schopna udržet AS. Proti soběstačným silám Jedná se o jednotky partyzánského (nebo také guerrilla) typu. Tyto jednotky bývají soběstačné, nebo téměř soběstačné, zejména v počáteční fázi války. I relativně velké síly tohoto typu mohou být téměř nezávislé, pokud vedou málo intenzivní bojovou činnost, nebo nejsou-li pod velkým tlakem ze strany protivníka. Samozřejmě jednotky, které potřebují velmi málo, nebo téměř nic k tomu, aby vedly bojovou činnost, nepotřebují ani zásobovací linie a AI vedená proti nim nemá smysl. Podle relativní vzdálenosti od linie fronty, dělíme AI do tří kategorií: blízkou, střední a vzdálenou. Vzdálená AI14 je zaměřena proti zdrojům materiálu a lidského potenciálu nebo, nemá-li protivník vlastní průmyslovou základnu, proti přístavům a letištím, kam je materiál dodáván jeho spojenci. Střední AI15 je aplikována mezi zdroji a frontou. Blízká AI16 je uskutečňována v úzkém prostoru podél frontové linie, kde dochází k přesunům

protivníkových jednotek. Na základě analýzy nepřítele lze plánovat AI jednoho nebo všech typů. To závisí na okolnostech a velikosti sil, které má operační velitel k dispozici. Vzdálená AI může mít rozhodující přínos a ovlivnit situaci na celém bojišti, nebo i na několika bojištích. Časová prodleva mezi akcí a jejím praktickým účinkem je v tomto případě nejdelší. Zničení naftové rafinérie se neprojeví nedostatkem pohonných hmot na frontě hned druhého dne. Operační velitel si musí být vědom této časové prodlevy a musí také správně odhadnout celkovou dobu trvání válečných operací. Nemá smysl ničit tento typ cílů, je-li předpoklad rychlého ukončení války. V tomto případě je naopak nutno soustředit úsilí jinam. Také u střední AI existuje určitá časová prodleva mezi akcí a jejím účinkem, i když ne tak dlouhá jako u předchozího typu. Tato kategorie AI je velice vhodná jako příprava pro nastávající operaci. Klasickým historickým příkladem je již vzpomínaná letecká příprava na vylodění Spojenců v Normandii. Blízká AI je výhodná zejména v okamžiku, kdy bojové operace již probíhají. 7. října 1973 nestálo třem stovkám syrských tanků, pronikajícím skrze Golandské výšiny na území Izraele, téměř nic v cestě. Úspěšně započatou operaci se jim však nepodařilo stejně úspěšně dokončit. Izraelské letectvo totiž během předchozí noci zničilo konvoj nákladních automobilů vezoucí zásoby munice a pohonných hmot. Tato akce zcela zvrátila průběh boje vyvíjejícího se v neprospěch izraelské armády. AI je účinným nástrojem v rukách vševojskového i leteckého velitele. Nástrojem, který je možno využít k dosažení jak dlouhodobějších cílů (vzdálená AI), tak k dosažení bezprostředních cílů v průběhu pozemní operace (blízká AI). Je účinná, alespoň v určitém rozsahu, téměř ve všech situacích. Pokud slouží k podpoře pozemních operací, je nejúčinnější, vystavíme-li protivníka silnému tlaku. Je potřeba vzít v úvahu i některé možné problémy spojené s AI. Skutečně efektivní AI vyžaduje opět koncentraci sil a úsilí. Protože tento typ operací vede ke ztrátám letadel a pilotů, je nutné mít jistotu, že možné ztráty budou úměrné možnému zisku. Ztráta moderního letounu a vycvičeného pilota je příliš vysokou cenou za zničení náklaďáku přepravujícího potraviny a řízeného vojínem. AI operace nesmí být prováděny na úkor mnohem důležitější AS. V mnoha případech bude pozemní velitel požadovat AI předtím, než bude dosaženo AS. Pokud přínos takovéto operace zcela přesvědčivě nepřeváží podstoupené riziko, nemělo by k ní dojít. Z výše uvedených historických příkladů víme, co znamená bojovat bez AS. Nicméně někdy je možný kompromis mezi požadavkem na AI při podpoře pozemních operací a nezbytností dosáhnout AS v co nejkratším čase. Zničení některých cílů může být výhodné jak z hlediska AI, tak z hlediska AS. Typickým příkladem takového cíle je palivo. Ačkoliv protivníkovy stíhací letouny a tanky nebudou jistě používat tentýž druh paliva, oba typy paliva budou pravděpodobně distribuovány jednou sítí. Tzn. útok na distribuční síť, stejně tak jako na rafinérie, bude výhodný jak z hlediska AS, tak z hlediska AI. 7/ CAS (PŘÍMÁ LETECKÁ PODPORA) Přímá letecká podpora se v mnoha případech může jevit jako AI a naopak. Letecký útok na protivníkovy jednotky nacházející se na linii dotyku několik desítek metrů od postavení vlastních jednotek a řízené, alespoň nepřímo, pozemním velitelem, je bezesporu považován za CAS. Naproti tomu útok na továrnu produkující tanky určitě ne. Mezi těmito dvěma extrémy leží ovšem velké množství potenciálních cílů. Definujme CAS jako jakoukoliv leteckou operaci, která by teoreticky mohla být realizována pozemními silami, kdyby vhodné jednotky nebo dělostřelectvo byly k dispozici. Kterákoliv jiná letecká operace nevyhovující této definici je buď AS, nebo AI. Naše definice nemusí být zcela totožná s definicemi přijatými jednotlivými armádami nebo jejich leteckými silami. To není důležité. Mnohem důležitější je, že jak letečtí, tak pozemní velitelé rozlišují CAS od ostatních typů leteckých operací. Pozemní velitel musí hrát klíčovou roli při stanovení místa, kde má být CAS realizována. Přirozeně, pozemní velitel má tendenci soustředit se na svou vlastní práci, tj. na postup pozemních jednotek, nebo na zabránění protivníkovi v jeho postupu. Je-li definice CAS příliš široká, potom tento velitel ve skutečnosti disponuje velkou částí leteckých sil. To byl případ Luftwaffe na ruské frontě, kde si armáda monopolizovala rozhodování o činnosti letectva. Až v r. 1944, kdy už bylo příliš pozdě, si velení armády uvědomilo, že AI by bývala mnohem produktivnější než CAS. Jak již bylo výše naznačeno, pozemní velitel má tendenci soustředit svou pozornost na svůj prostor činnosti a na činnost svých vojsk v tomto prostoru. Podobně i političtí vůdcové posuzují situaci na válčišti podle polohy frontové linie na mapách. Tam je totiž zcela jasně patrné, jak je činnost vlastních jednotek

úspěšná, nebo neúspěšná. Na druhé straně je velmi obtížné takto očividným způsobem doložit efekt AI operace zaměřené například proti produkci a distribuci pohonných hmot. Letecký důstojník je vycvičen tak, že uvažuje ve zcela jiných dimenzích. Uvažuje v dimenzích AS, zranitelných míst dopravní sítě nebo výroby a distribuce paliva, jak uskutečnit AI operaci proti divizím, které jsou ještě v hlubokém týlu a teprve se připravují k zasazení na frontu atd. Jeho pohled je obšírnější jak prostorově, tak časově. Velitel válčiště činí konečné rozhodnutí o tom, jak bude operace probíhat. Toto rozhodnutí je založeno na konzultaci s pozemním a leteckým velitelem na bojišti. Přáním každého pozemního velitele je, aby letecký útok vždy předcházel útoku pozemních vojsk. Žádné letecké síly nejsou ovšem natolik velké, aby poskytly takovouto službu vždy a v požadovaném rozsahu. Jedinou historickou výjimkou byla válka ve Vietnamu, kde se USAF podílely téměř na každé pozemní operaci. Jak tedy nejlépe využít leteckých sil, když požadavky na CAS převyšují jejich možnosti? Odpověď spočívá ve výše uvedené definici CAS a v samotné podstatě letounu jako zbraně. Předpokládáme, že CAS je náhradou za něco, co by mohlo být vykonáno pomocí dodatečných divizí nebo dělostřelectva. Kdyby byly k dispozici a kdyby mohly být nasazeny ve správný okamžik. Stranou leží otázka, zda by tyto divize vůbec mohly být nasazeny. Odpověď hledejme v celkové koncepci operačních rezerv. Tato koncepce bude rozebrána dále - zde je třeba říci, že rezervy na operační úrovni jsou obvykle nasazeny k využití příležitosti (ať už pozitivní, nebo negativní). To znamená, že využití rezerv je vhodné, když umožní veliteli uskutečnit nebo rozšířit průlom anebo zastavit tutéž aktivitu realizovanou protivníkem. CAS jako operační rezerva je tedy něco, co má být použito rychle a rozhodně. Je to šokující zbraň, která je nejefektivnější, je-li použita koncentrovaně, a to jak v čase, tak v prostoru. Rychlost a mobilita letounu jsou základem koncentrace a nasazení. Tyto dvě charakteristiky také znamenají, že letoun podílející se na jiném úkolu může být v průběhu relativně krátké doby předisponován k CAS, jestliže se naskytne vhodná příležitost. Proto příležitosti k nasazení jsou mnohem početnější než u pozemních rezerv, kde může trvat dny, než jsou zformovány a nasazeny. Je na operačním veliteli, zda použije pozemní rezervy, nebo letecké síly k uskutečnění CAS ve stejné roli. CAS může být využita, podobně jako pozemní jednotky, k průlomu protivníkovy obrany, k zabránění nepříteli v průlomu a k přikrytí křídel (boků) vlastních jednotek. Uveďme si několik historických příkladů. Na pacifickém válčišti předcházely masivní letecké útoky každému námořnímu výsadku. Nepřetržitá letecká příprava, předcházející námořní výsadkové operace proti velmi dobře opevněnému protivníkovi, významně redukovala ztráty amerických jednotek. Díky dosažené AS a leteckým útokům proti pozemním jednotkám, byly ztráty Japonců až desetkrát větší než ztráty útočících Američanů. K prvnímu významnému použití letectva k ochraně křídel postupujících jednotek došlo v r. 1940 při počáteční fázi vpádu německých jednotek do Francie. Luftwaffe zde úspěšně chránila křídla obrněných jednotek rychle rozšiřujících průlom francouzskou obranou. Posledním příkladem je použití CAS při podpoře vojsk v obraně. Více než dvě divize Severovietnamců (15 000-20 000 mužů) útočily na Khe Sanh, obsazený 6000 příslušníky USMC. Ačkoliv Vietnamci útočili s nesmírným úsilím a odvahou, nebyli schopni prolomit obranu podporovanou USAF. Letecká podpora představovala více než 400 vzletů denně po dobu dvou měsíců. V březnu 1968 ustoupili s obrovskými ztrátami. Více než deset let předtím porazila vietnamská armáda Francouze za téměř stejných podmínek u Dien Bien Phu. Rozdíl mezi oběma bitvami je prostý; Američané měli masivní leteckou podporu, Francouzi ne. Je patrné, že CAS může být pro pozemního velitele významným přínosem. Samozřejmě i ona má své slabiny. Nejvýznamnější z nich je špatné počasí. CAS nemusí být také vždy k dispozici, i když letecké síly jsou dostatečně velké. Jednak nutnost jejich nasazení na jiném úseku fronty může být vyšší a potom je nezbytné, aby pozemní velitel pochopil, že jiné typy operací (AS nebo AI) mohou mít v dané chvíli vyšší prioritu. Jak bylo uvedeno výše, AS je nezbytností. Pokud není dosaženo AS, jakékoliv úsilí, které nepřispívá k jejímu dosažení, je akceptovatelné jen v případě nebezpečné situace s tím, že musí být zváženo riziko a možný zisk takovéto akce. Jak velitel na bojišti, tak letecký velitel musí zvážit cenu CAS. CAS téměř vždy bude něco stát - i kdyby to měla být "jen" ztráta příležitosti. Na začátku této kapitoly jsme mohli vidět, jak německá armáda pozdě zjistila svou chybu při přílišném využívání letectva k CAS. Také spojenecká invaze v Normandii by se neobešla bez silné CAS. Proto spojenecké velení omezilo AI operace proti německému týlu a využilo takto získané letouny k CAS. Cena, kterou Spojenci za "odklonění úsilí

těžkých bombardérů" zaplatili, bylo tříměsíční zpoždění útoku na německý petrochemický průmysl. Urychlilo by to konec války, kdyby německé tanky a letouny byly bez paliva o tři měsíce dříve? Tuto otázku již zřejmě nikdo nezodpoví. A ani to není nutné. Důležité je, že Spojenci zaplatili konečnou cenu. Byla to správná cena? Zodpovězení této otázky v příštích konfliktech bude vždy záležet na velitelích a na jejich rozhodnutích. Podobně jako AI a operační zálohy je i CAS nejúčinnější, když se situace na pozemním válčišti vyvíjí dynamicky. Při relativně statické situaci je účinnost CAS značně omezena. Poznámka k CAS (není součástí knihy "The Air Campaign"): Na CAS existují i odlišné názory než ty, které uvádí Warden. Jedním z oponentů současné koncepce CAS je podplukovník US Army W. G. Welch, dělostřelec s více než dvaceti lety aktivní služby a účastník operace Desert Storm ve funkci člena plánovacího štábu "Černé díry": CAS byla původně vyvinuta jako soubor procedurálních řídících nástrojů určených k dosažení bezpečné součinnosti pozemních jednotek a letectva. Cílem bylo zabránit svržení pum nebo odpalu střel do prostoru rozmístění vlastních vojsk. CAS nebyla tedy druhem bojové činnosti letectva. V době, kdy dělostřelectvo bylo nepřesné, málo mobilní a munice nedostatečně účinná, letectvo často zachránilo pozemní jednotky od porážky. Navíc letouny vzlétající z polních letišť v těsné blízkosti fronty byly schopny reagovat velmi rychle. V období svého vzniku a rozvoje byla CAS někdy jedinou možností, jak intenzivně působit na cíl. Dnes, v době značného technického pokroku v rozvoji dělostřelectva, bitevních vrtulníků a komunikačních systémů, se použití "klasického letectva" v roli CAS jeví jako zbytečné mrhání sil. CAS má ve své dnešní podobě několik slabin, které činí její použití omezeným: - CAS je aplikována v prostoru, kde je na ni protivník velmi dobře připraven, tzn. kde jeho protivzdušná obrana "tlačí" letouny CAS k zemi (např. letouny A-10 se blíží k cíli ve výšce kolem 30 m nad terénem). Správná identifikace cíle v přízemním letu v prostoru, kde vlastní jednotky jsou v dotyku s protivníkem a kam se pilot "přižene" vysokou rychlostí, je nesmírně obtížná. Často dochází ke střelbě do vlastních jednotek, což má obvykle velice negativní dopad na jejich bojovou morálku. Vyhnout se tomu, znamená posunout koordinační linii palebné podpory (laicky řečeno čáru, před niž se, při pohledu z vlastního území, nesmí střílet) hlouběji na protivníkovo území. Efektivnost CAS se tím podstatně sníží. - Kvalita cíle, jakožto objektu CAS, s časem rychle klesá. S obecným trendem neustálého zkracování časové prodlevy mezi objevením cíle a jeho zničením, význam tohoto faktoru poroste. Druhého března 1991 24. pěší divize US Army zaútočila na divizi irácké armády, snažící se o útěk do prostoru severně od řeky Eufrat. V průběhu boje styčný důstojník letectva, působící u pěší divize, vyžádal CAS. Letouny A-10, vyčkávající v patnáctiminutové pohotovosti na letišti Krále Fahda, přiletěly do prostoru bojiště až za 3 hodiny! Vyžádání CAS znamená rovněž zbrždění tempa operace. Vše musí zastavit, nebo dokonce couvnout, aby nedošlo k zasažení vlastních jednotek. A ztráta tempa znamená ztrátu iniciativy. - CAS je obvykle uskutečňována "přidělováním" určité části plánovaných letů pozemnímu veliteli. Je na něm, kde a kdy "přidělené" lety použije. To přináší dva významné problémy. Za prvé, pozemní velitel, který má letouny CAS pouze "vypůjčené" (tedy nikoliv pod svým přímým velením), si není zpravidla stoprocentně jist, zda se objeví ve správném čase (viz výše uvedený příklad). Za druhé, velitel disponující pouze omezeným počtem letů CAS má přirozenou tendenci lety šetřit, vědom si omezenosti zdroje a nemaje jistotu, zda pravá chvíle k jejich využití již nastala. Letouny sedící na zemi a vyčkávající na tu "pravou chvíli" nejsou využívány efektivně. Let, který není uskutečněn, je ztracen. - Letectvo je primárně určeno k útokům na koncentraci cílů. Takováto koncentrace se v moderní válce vyskytuje v oblasti AI. Naopak v prostoru kontaktu s protivníkem jsou cíle rozptýleny a pečlivě kamuflovány. - Z pohledu CAS se žádný letoun ve výzbroji USAF nemůže rovnat vrtulníku AH-64 "Apache". Apache je levnější, má lepší schopnost "přežít" v boji a také lepší výzbroj, pokud jde o požadovanou přesnost. Vrtulník nevyžaduje letiště s jejich infrastrukturou. Nemusí prolétávat nad cílem nebo v jeho blízkosti a vystavovat se tak riziku sestřelení. Tím, že je součástí pozemního vojska, odpadají problémy způsobené nedokonalou součinností mezi touto složkou a letectvem, včetně všech výše zmíněných potíží s "přidělováním letů" atd. Pro letectvo je nejvhodnějším úkolem AI. Koncentrace sil a prostředků v prostoru AI je nejvhodnějším cílem pro zbraňové systémy soudobých bojových letounů. Bojový letoun je "vaječná skořápka vyzbrojená kladivem". Nemůže si proto dovolit opakované průlety nad cílem bez toho, že by nebyl s vysokou

pravděpodobností sestřelen. Neposílejme jej proto do prostředí vyžadujícího zbraňové systémy o vysoké přesnosti. Použijme tanky v prostoru blízkého boje a nechme letectvo provádět AI. Nicméně existují dva případy, kde CAS může být preferovanou metodou boje: - Plánovaná palebná podpora: Na tento typ úkolu se mohou piloti velmi dobře připravit, protože mají k dispozici detailní údaje o cíli a dostatečnou časovou rezervu. - Extrémní situace: Např. vlastní jednotky v obklíčení atd. Tolik podplukovník W. G. Welch. Současný trend ve vyzbrojování USAF naznačuje, že podobné názory, jaké má podplukovník Welch, mají příznivou odezvu. A-10 pomalu dosluhují a budou pravděpodobně nahrazeny víceúčelovými F-16. Jisté je, že letoun kategorie A-10 není v USA vyráběn ani vyvíjen. Opačná situace je v Rusku. Použití letectva pro potřebu CAS má v ruské (sovětské) armádě dlouholetou tradici - od slavných Il-2 a Il-10 z období druhé světové války, přes známé Su-25 (s více než 6000 bojovými vzlety v Afghánistánu), až po nejnovější Su-39. Ten je charakterizován jako: " vhodný pro přímou leteckou podporu pozemních vojsk a zejména pro mírové operace letectva v lokálních konfliktech " Je otázkou, která z obou koncepcí se v budoucnu prosadí. 8/ ZÁLOHY17 Tato kapitola pojednává o operačních rezervách a způsobu jejich nasazení. Operačním rezervám v leteckých operacích byla do této doby věnována jen velmi malá pozornost. Teorii rezerv není jednoduché akceptovat a následně realizovat v praxi už jen z emočního hlediska cítíme, že jednotka, která není nasazena do boje, jako by ztrácela na svém významu. Uvažujeme v intencích teorie maximální koncentrace síly a její aplikace rozhodujícím způsobem. Kalkulujeme poměry sil a nejsme nikdy spokojeni s velikostí vlastní převahy (nebo s nedostatkem této převahy). Máme přirozenou snahu maximalizovat svou převahu (nebo alespoň minimalizovat její nedostatek). Přidáváním síly se snažíme zvýšit svou šanci na vítězství, nebo snížit svou šanci na porážku. V určitém smyslu nejsou tyto úvahy zcela špatné. Lépe řečeno, nebyly by v perfektně předvídatelném světě. Jenže v takovém světě by se války odehrávaly pomocí matematických výpočtů a přiměří by byla podepsána ještě předtím, než by vylétla první kulka. Válka je ovšem lidskou aktivitou, a proto nelze její výsledek přesně matematicky vyjádřit. To je důvod, proč jsou rezervy tak důležité při vedení pozemních operací. Clausewitz mluví o "mlze"18, "tření"19(frikci) a nejistotě války. Nic nemůže eliminovat tyto překážky perfektně naplánované operace, ale rezervy mohou podstatně zmenšit jejich negativní dopad, a to nejméně ve dvou směrech. Jednak jsou pro operačního velitele silou, kterou může využít při protivníkově chybě nebo selhání. Na druhé straně mohou pomoci eliminovat následky vlastních chyb, kdy chce protivník využít situace k rozhodujícímu protiútoku. Příchod dalších sil na bojiště vytváří úplně novou bojovou situaci, nebo alespoň zcela novou fázi boje. Do okamžiku jejich nasazení bojuje protivník proti relativně známé síle vyvíjející relativně známou aktivitu. Rezervy okamžitě zvýší faktor nejistoty tím, že podstatně změní poměry kvantity a manévru na bojišti. Jinými slovy, efekt divize nově nasazené v průběhu boje je úplně jiný, než kdyby tatáž divize byla součástí původních sil. "Mlha" a "tření", které jsou překážkami vlastní činnosti, se stávají spojenci, pokud ovlivňují činnost protivníka. Rezervy napomáhají tomuto procesu už jen samotnou svou existencí, protože nepřítel musí počítat s jejich možným nasazením. Vzhledem k tomu, že neví, kde a kdy mohou být nasazeny, musí rozložení svých vlastních sil přizpůsobit této nejistotě. Tj. rozmístit je a "zaměstnat" jiným způsobem, než kdyby tato potenciální hrozba neexistovala. Existují dva základní principy nasazení rezerv: 1. Rezervy nesmí být nasazeny po částech, ale najednou. Zdá se, že největší hodnota rezerv spočívá v jejich náhlém "objevení se" na bojišti a v šoku, který to způsobí protivníkovi. Tento šok může být daleko důležitější než pouhá fyzická přítomnost dalších jednotek na bojišti. Fyzický účinek rezerv je přímo úměrný jejich velikosti. Vezmeme-li v úvahu oba výše zmíněné účinky - psychický a fyzický - vidíme, že nasazení rezerv postupně a po částech dává jen malý smysl. Adaptace protivníka na postupnou změnu situace na bojišti je mnohem jednodušší než jeho adaptace na masivní náhlou změnu. 2. Rezervy nesmí být nasazeny ani příliš brzo, ani příliš pozdě. Správný odhad "pravého okamžiku" je velice subjektivní záležitostí. Podstatou myšlenky je názor, že v kterékoliv bitvě, a dokonce i celé válce se vyskytují okamžiky, kdy síly jsou v takové rovnováze, že aplikace nové, dodatečné síly může přinést takový zvrat celkové situace na bojišti, který není vůbec úměrný velikosti nové síly. Tento zvrat může být v dané situaci rozhodující. Odhadnout pravý okamžik není jednoduché.

Výše uvedené principy a analogie jsou platné pro pozemní operace. Jsou aplikovatelné i pro vedení leteckých operací? Teoreticky jistě. Otázkou je, jak se teorie promítne do praxe. Bojový let, který se neuskutečnil, není ztracen Existuje všeobecně rozšířená představa, že letouny by měly létat tak často, jak to jen požadavky na údržbu dovolí, a že pro každý bojový let se vždy najde vhodný cíl. Tento názor pak formuje přesvědčení, že koncepce operačních rezerv není uplatnitelná pro letectvo. Skutečně, existuje jen velmi málo historických příkladů použití rezerv při leteckých operacích. Jedním a snad nejznámějším z nich je Bitva o Británii. Navzdory německé početní převaze udržovali Britové třetinu svých stíhacích letounů v záloze. Zahájení Bitvy o Británii je datováno na 8. srpna 1940 a až do začátku září si Němci, i přes některé své chyby, vedli velice dobře. Po vojensky nevýznamném náletu na Berlín, který rozzuřil Hitlera, dochází ke zlomu. Luftwaffe, jejímž hlavním cílem do této chvíle byla britská AD, přesunula své úsilí na Londýn. Rozhodující nálet, který měl nejen zlomit vůli Britů k dalšímu odporu, ale také zničit stíhací letectvo britské AD, byl naplánován na 15. září. Britové, díky své rozvědce, znali záměry Němců, a dokonce i termín tohoto "rozhodujícího'' náletu. Záměrně oslabenou leteckou aktivitou utvrdili protivníka ve správnosti jeho rozhodnutí. 15. září, kdy Němci poslali všechny letuschopné stroje nad Londýn, nasadili také Britové vše, včetně svých záloh. Nasazení rezerv a koncentrace úsilí přinesly RAF vítězství a Luftwaffe těžké ztráty. Německé velení shledalo, že RAF má k porážce velmi daleko a že Luftwaffe nemá dostatek sil ani času, aby tento úkol splnila. Během několika dnů přesunulo německé letectvo své úsilí k vojensky bezcenným nočním náletům na Londýn. Tento příklad může vnucovat představu, že letecké rezervy jsou mimořádně důležité. Znamená to, že je potřeba mít vždy takovéto operační nebo strategické rezervy? Odpověď není zcela jasná a jednoznačná. Například USAF nikdy neudržovaly rezervy (ačkoliv v určitém smyslu produkční kapacita amerického leteckého průmyslu v období druhé světové války strategickou rezervu zabezpečovala). USAF byly ovšem v každém válečném konfliktu od r. 1943 v ofenzivě, a to zpravidla s významnou početní převahou. Tuto převahu Britové neměli. Vrátíme-li se k předchozí teoretické diskusi, zdá se, že rezervy jsou nejužitečnější, když je situace nestabilní a nasazení každé nové síly může významně zvrátit rovnováhu na bojišti. Zdá se také, že rezervy jsou nejpotřebnější v situaci, kdy protivník je stejně silný nebo poněkud silnější. Pro doplnění k těmto teoretickým závěrům - výsledky na počítačích prováděných válečných her potvrzují užitečnost leteckých rezerv. Jedna z těchto her např. zkoumala možnost, zda by CAS mohla být efektivnější ve 2., či ve 3. dni operace, nebo dokonce ještě později. Dříve než rozebereme výsledky hry, udělejme si počáteční představu o tom, jak může být CAS použita. Standardní představou je, že v prvním dni operace by mělo být provedeno tolik letů CAS, kolik je jen možno. V dalších dnech by počet bojových letů neustále klesal vzhledem k bojovému opotřebení (ztráty, poškození). Graficky by se tento způsob využití letounů CAS dal zjednodušeně vyjádřit jako přímka klesající od nejvýše položeného bodu v den 1. do nejníže položeného bodu v den "x" (základní graf využití PLP, obr. 2). Jak můžeme změnit průběh grafu? Nabízí se několik rozdílných způsobů využití letů CAS: 1. Lety CAS budou zahájeny až v den 2. nebo 3. Graf pak bude mít tutéž podobu (ignorujeme-li možnost zničení letounů na letištích) s tím, že nejvýše položený bod se posune do dne 2. nebo 3. (obr. 3). Za určitých podmínek náhlé nasazení letounů CAS může mít stejný účinek jako nasazení pozemních rezerv. Myšlenka, že pozemní rezervy mohou být udržovány v záloze po určitou dobu, je všeobecně akceptována. Proč by tomu nemohlo být i u leteckých rezerv? 2. Přímka bude mít horizontální průběh, tj. stejný počet letů bude proveden v den 1. až 6. (obr. 4). 3. Poslední teoretickou možností je přímka stoupající, tj. s minimem v bodě den 1. a maximem v bodě den 6. (obr. 5). Dosažení stejného počtu letů v posledním dni, jakého by bylo možno dosáhnout v prvním dni, je samozřejmě prakticky nemožné z důvodu bojového opotřebení. Nicméně lze dosáhnout i v posledním dni vyššího počtu letů než u předchozích schémat. Výhoda výše uvedených možností změny základního grafu využití CAS vychází z předpokladu, že ne každý den operace je stejně důležitý. Ve skutečnosti lze průběh válečného úsilí (v závislosti na čase) vyjádřit spíše sinusoidou než přímkou. Období mezi maximy protivníkova úsilí je třeba využít nasazením vlastních koncentrovaných pozemních i leteckých sil. K tomu velitel potřebuje dostatečné množství letounů CAS, které nesmí být opotřebovány neúčelně investovaným úsilím. Z toho plyne, že bojový let provedený v určitý den může mít daleko vyšší hodnotu, než je-li proveden v jiný den. Tzn. let, který může být vykonán později, protože letoun předtím nebyl ztracen při jiném letu, nemůže být v žádném případě považován za ztracený bojový let.

Válečné hry potvrzují, že takováto koncentrace "ušetřených" letů, dosažená záměrným omezením úsilí v počáteční fázi boje, může být významným přínosem. Zatím jsme diskutovali možnost získání leteckých rezerv změnou základního grafu využití CAS. Téhož lze dosáhnout udržováním určité části leteckých jednotek mimo bojiště tak, jak to udělali Britové v r. 1940. Velitel, který dosáhl AS, má samozřejmě větší možnost "manipulovat s úsilím" než ten, který je schopen vyvíjet pouze tu nejnutnější minimální aktivitu. Kouzlo leteckých rezerv spočívá v tom, že mohou být vrženy do boje, aniž by to znamenalo snížení úsilí na jiném místě. Poslední velkou výhodou je možnost výše zmíněné rotace jednotek (odeslání bojem opotřebovaných jednotek do zázemí k odpočinku a doplnění a jejich nahrazení odpočatými a doplněnými jednotkami). Historických příkladů je přiliš málo a jejich časový odstup je přiliš velký na to, abychom mohli absolutizovat nezbytnost leteckých rezerv. Na základě výše uvedené teorie by ale letecký velitel měl možnosti jejich vytvoření věnovat patřičnou pozornost. Zvláště očekává-li střetnutí s početně silnějším protivníkem. 9/ INSTRUMENTACE - SLADĚNÍ ÚSILÍ20 Velitel na bojišti a jemu podřízení velitelé jednotlivých složek jsou zodpovědní za takový způsob vedení vojenských operací, jehož výsledkem bude dosažení politických cílů stanovených politickým vedením státu. Za tímto účelem musí využít pozemních, námořních a leteckých sil tak, aby bylo dosaženo vojenských cílů, které podporují dosažení cílů politických. Má-li operační velitel splnit svůj úkol co nejlépe, musí vzít v úvahu vztah mezi těmito politickými a vojenskými cíli. Válka může mít celou řadu politických cílů, od požadavku bezpodmínečné kapitulace až po získání záruky výhodných podmínek příměří. Vojenské cíle jsou voleny tak, aby byl protivník přinucen akceptovat cíle politické. Dva příklady z historie: Za druhé světové války byla politickým cílem Spojenců bezpodmínečná kapitulace Německa. Vojenským cílem bylo zničení německých ozbrojených sil. K tomu, jakož i ke zničení velké části válečného průmyslu, skutečně došlo. Nakonec Německo bezpodmínečně kapitulovalo, protože ztratilo schopnost chránit obyvatelstvo a udržet integritu státu. Není jisté, zda by ke kapitulaci došlo, kdyby Němci vlastnili ještě nějaké účinné prostředky obrany. Vojenským cílem tedy muselo být zabránění nepřátelskému státu bojovat, a to buď zničením jedné, nebo všech složek jeho ozbrojených sil, anebo jejich zneschopněním zamezením přísunu materiálu nezbytného k vedení bojových operací. Porážka Německa je příkladem čistě strategické ofenzivy vedené za účelem dosažení jasného politického cíle. Na druhé straně stupnice leží válka ve Vietnamu. Severovietnamci měli jednoduchý politický cíl - stažení US vojsk z Indočíny. Očekávali, že Američané budou v této válce ochotni investovat jen omezené množství času, peněz a životů. Podaří-li se jim donutit protivníka jít až za tyto limity, zvítězí. Jejich vojenským cílem bylo působit Američanům co největší lidské a materiální ztráty po dlouhou dobu. Vzhledem k enormní vojenské síle Spojených států, musela být kampaň vedena jako strategická obrana. Nakonec Vietnamci svých vojenských i politických cílů dosáhli. Na základě obou výše uvedených případů lze vyvodit určité obecné závěry: - Nikdo se nevzdá "všeho", dokud není zřejmé, že další odpor je marný nebo fyzicky nemožný. - Stupeň devastace a ztrát, které je stát ochoten snést, souvisí úzce s tím, co je od něj "žádáno". (USA byly "požádány", aby se vzdaly svých pozic v Indočíně. Něco takového byly schopny a ochotny akceptovat.) - Záleží na rozdílu postojů účastníků k předmětu sporu. (Ovládnutí Indočíny bylo v očích Severovietnamců bezesporu cílem hodným jakékoliv oběti. Pro Američany to byl jen kus džungle, kde se bojovalo více méně jen o teoretické národní zájmy plynoucí z doktríny zadržování komunismu.) - Intenzita boje je určována stranou, jejíž zájmy a vůle jsou vyšší - tento bod je v úzké relaci k oběma předchozím. (Ve Vietnamu neměla být americká kampaň založena na amerických zájmech v regionu, ale na tom, co by přimělo Severovietnamce ztratit zájem na dalším pokračování války.) Poslední a snad nejdůležitější - vojenské cíle a plánování kampaně musí být úzce svázány s politickými cíly. Ovšem tak, jak jsou viděny očima protivníka, nikoliv našima vlastníma. Nerespektování tohoto principu vede k těžkostem a k porážce. Ve většině případů nemůže velitel válčiště politické a mnohdy ani vojenské cíle ovlivnit. Zpravidla jsou mu dány a jeho úkolem je naplánovat kampaň tak, aby jich bylo dosaženo. Někdy ale dojde k situaci, kdy musí řešit logické neshody nebo jiné problémy, které nebyly známy nebo byly opomenuty na strategické úrovni velení. Za určitých podmínek musí být velitel válčiště schopen ovlivnit, nebo dokonce navrhnout vojenské cíle válečné kampaně. Co by měl v takovém případě vzít v úvahu? Vojenské cíle musí vést k dosažení politických cílů a velitel válčiště musí mít k dispozici dostatečně velké síly schopné stanovené cíle realizovat. Ačkoliv vojenské cíle

mohou být rozmanité, lze je zpravidla zařadit do některé z níže uvedených kategorií: 1. Zničení nebo neutralizace části či všech nepřátelských sil. Nezbytný stupeň destrukce bude závislý na důležitosti politických cílů tak, jak jsou viděny očima protivníka. Dalším důležitým faktorem je velikost protivníkových ozbrojených sil. Ve válce o Falklandy zvítězili Britové tím, že zničili takové části argentinských leteckých a námořních sil, že Argentinci nebyli schopni pokračovat v boji o ostrovy, ačkoliv na území Argentiny byly k dispozici velké pozemní síly. 2. Zničení části nebo celého protivníkova ekonomického potenciálu (zvláště té jeho části, jejíž produkce je nezbytná k vedení válečných operací). Zničení německé produkce pohonných hmot a dopravní sítě koncem r. 1944 znemožnilo Německu pokračovat ve vedení válečných operací. 3. Zlomení protivníkovy vůle k odporu - a to buď vůle vlády, nebo obyvatelstva (nebo obou). Tento cíl je úzce svázán s oběma předchozími, protože je těžké ovlivnit vůli protivníka k odporu bez předchozí, alespoň částečné destrukce jeho ozbrojených sil a válečného průmyslu. Jinými slovy, vůle k odporu se zhroutí, když ozbrojené síly nejsou schopny aktivní činnosti a když průmysl není schopen zabezpečit základní potřeby obyvatelstva a armády. Zdálo by se, že přímé útoky na protivníkovu civilní populaci (pomineme-li morální aspekt) budou tou nejúčinnější cestou, jak zlomit vůli národa k odporu. Z historie je ovšem známo, že jak německé, tak britské obyvatelstvo projevilo v tomto ohledu nepředpokládanou odolnost. Kromě toho, obyvatelstvo jako takové má jen malý vliv na rozhodování svých vůdců. Jinou metodou je nepřímý přístup. Severovietnamci v zásadě útočili na vůli Američanů k odporu. Také další neméně důležitý aspekt by měl být brán v úvahu. Vůle k odporu může být někdy daleko snáze zlomena laskavostí než brutální destrukcí. Někteří historikové se domnívají, že kdyby německá armáda přišla na Ukrajinu v roli osvoboditele, nikoliv ničitele, mohlo Německo SSSR porazit. Poté co jsou stanoveny politické cíle, je nutno jednat. Existují tři základní způsoby jak vést vojenskou akci zaměřenou na dosažení těchto cílů: 1. Ortodoxní způsob - přímý přístup. Neúprosný frontální útok za účelem zničení protivníkovy schopnosti a vůle k odporu. Z historického pohledu byl tento způsob použit ve většině válečných střetnutí. 2. Nepřímý přístup. Udeř a stáhni se. Historicky relativně málo používaný způsob. 3. Nepřímý přístup. Naprosto nečekaná akce - zcela netradiční přístup k řešení dané konkrétní situace. Někdo by mohl říci, že ortodoxní přístup se velmi dobře osvědčil ve válkách vedených Spojenými státy více než jedno století, a že by tedy nebylo moudré tento přístup měnit. To sice může být pravdou, ale pouze za předpokladu, že podmínky zůstanou zachovány. V každé válce, kterou USA vybojovaly od r. 1812, byla jejich průmyslová základna schopna, co do množství produkce, překonat průmyslovou základnu kteréhokoliv jejich oponenta. Tzn. v jakékoliv příští válce budou moci Američané bojovat tímto konzervativním způsobem, pokud bude jejich protivník v materiální a technologické nevýhodě. Jestliže ne, pak konzervativní způsob bude cestou ke zkáze. V každém případě je nutno vzít v úvahu, že takto vedená válka stojí obvykle více krve a peněz než úspěšná neortodoxní alternativa. Jaká jsou tedy nejobecnější pravidla vedení vojenské kampaně? COGs musí být identifikovány Ve všech případech musí být protivníkovy COGs identifikovány a musí být na ně zaútočeno. Při výběru vhodných COGs a prostředků k jejich zničení je nutno vzít v úvahu stav a uspořádání protivníkových sil. "Případ 1" vyvolává představu dvou proti sobě bojujících států (každý z nich si představme jako systém opevněných bodů - hradů), kde každá strana může učinit výpad a obléhat jednotlivý hrad s tím, že pomoc tomuto hradu může přijít odkudkoliv, není-li tomu zabráněno účinnou protiakcí. "Případ 2" představuje situaci, kdy útočník obklíčí hrad a utočí na něj podle libosti, neboť ten je schopen pouze minimální obrany. "Případ 3" je reverzní k "případu 2", tzn. je to situace obránců hradu schopných pouze nejnutnější obrany, zatímco útočníkovy možnosti nejsou nijak výrazně omezeny. "Případ 4"představuje situaci, kdy žádná ze stran není schopna napadnout hrad protivníka, tzn. boj se odehrává v prostoru mezi hrady. Zobecněním "hradní analogie" dostáváme tři základní přístupy k boji s protivníkem: 1. Útok na široké frontě, kde cílem je dobýt každý jednotlivý hrad, a to buď jeden po druhém, nebo současně (jsou-li k dispozici dostatečné prostředky). 2. Zničení jednoho nebo dvou hradů, ignorování všech ostatních a využití takto vzniklé mezery v obraně k dobytí hlavního města a tím i k celkovému vítězství. 3. Vymyslet způsob, jak se vyhnout všem hradům a dobýt přímo politický COG.

Třetí způsob je samozřejmě ten nejrychlejší a nejlevnější. Za předpokladu, že je prakticky realizovatelný. Velitel válčiště se musí rozhodnout, který přístup je pro něj nejvýhodnější. V ideálním případě by mohl ještě před zahájením boje přijmout definitivní rozhodnutí a vytvořit kompaktní plán vedoucí k vítězství. Vezmeme-li však v úvahu veškeré nejistoty, "tření a mlhu" války, skutečnost, že protivník je lidskou bytostí snažící se prosadit svou vůli a bojovat podle svých představ, a v neposlední řadě také skutečnost, že každý velitel se v průběhu války učí získanými zkušenostmi, je ideální případ velice nepravděpodobný. Proto musí být velitel flexibilní a připraven změnit plán, vyžadují-li to okolnosti. Maje připraven počáteční plán, musí se velitel válčiště rozhodnout, zda svých cílů nejlépe dosáhne využitím leteckých, námořních, nebo pozemních sil. Je nepravděpodobné, že by všechny tři složky hrály v jeho plánu ekvivalentní roli. Proto musí stanovit hlavní - klíčovou složku (sílu) a ostatním přidělit pomocnou roli. Koncepce identifikace hlavní složky není vždy vítána, zvláště ne v prostředí, kde mezisložková spolupráce vázne a kde termín kooperace znamená buď podřízenost jedné složky druhé, nebo naopak vymezení přesně stejné úlohy pro každou složku bez ohledu na podmínky boje. V dřívějších dobách každý akceptoval skutečnost, že některé úkoly mohou být splněny pouze námořnictvem a jiné pouze pozemními silami. Příležitostně mohl existovat důvod k jejich spolupráci. Ve většině případů měla ale každá z těchto složek svou specifickou "práci", jejíž přesné provedení vedlo k dosažení vojenských cílů. Jediným rozdílem mezi minulostí a dneškem je existence třetí složky - leteckých sil, kterým musí být přiznána rovnocenná role potenciální hlavní složky. Abychom porozuměli koncepci klíčové síly a vzájemnému vztahu mezi jednotlivými složkami, lze úspěšně využít analogii koncertu. Skladatel píše koncert, aby něco vyjádřil - aby dosáhl nějakého cíle. Poté co si ho stanoví, se musí rozhodnout, jak jej dosáhne. Vybere jeden nástroj, který k tomu bude nejvhodnější. To ovšem neznamená, že ostatní nástroje nemají své role. Naopak, jsou důležité, protože zajišťují podporu, která dovolí hlavnímu nástroji vyjádřit to, co by sám o sobě nebyl schopen. Během koncertu je hlavní nástroj jediným nástrojem hrajícím v přesně stanovených okamžicích, zatímco ostatní nástroje vyčkávají na svou sekvenci. V jiných okamžicích naopak hlavní nástroj mlčí a další nástroje podávají maximální výkon. Úkolem skladatele a později dirigenta je sladit, nikoliv podřídit nebo integrovat jednotlivé nástroje. Takže ty pak mohou dělat svou "práci" ať už v roli klíčové, nebo podpůrné složky. Proces sladění není úsilím přimět jeden nástroj, aby hrál stejnějako jiný, nebo aby jej zastupoval. Spíše jde o to, přidělit každému nástroji takovou roli, ke které je svou podstatou předurčen. Sladění není podřízením nebo integrací. Je to základ moderní války. Jak má velitel rozhodnout, která složka bude pro danou operaci klíčovou? Nejjednodušeji se rozhoduje o námořnictvu. Jeho role bude závislá zejména na geografické poloze státu, proti kterému je kampaň vedena. I když je námořnictvo vybráno za hlavní složku, letectvo může být kritickou složkou, která musí zajistit volnost při vedení plánovaných námořních operací. Také pozemní síly mohou mít důležitou úlohu při obsazování oblastí kritických pro ovládnutí např. námořních průplavů. Volba mezi pozemním vojskem a letectvem je mnohem obtížnější. Každá z těchto složek je teoreticky schopna toho, co dokáže druhá. Začněme tedy rozhodovací proces vymezením jednoznačných případů. Pozemní síly musí být hlavní složkou, když letectvo není schopno podstatně přispět k celkovému úsilí v průběhu kampaně. Letectvo má malou hodnotu např. v boji proti soběstačné guerille, která splývá s populací. V tom případě neexistuje vhodný cíl pro letecký útok. Pozemní síly mohou být také klíčovou složkou v případě, kdy okupace omezené části území je vojenským cílem a znamená sama o sobě ukončení války. V krátkých termínech není letectvo schopno zastavit postup velkých vojenských uskupení - AI vyžaduje určitou dobu, aby se projevily její výsledky. To samé platí pro letecké útoky na válečný průmysl. Pozemní vojsko musí být klíčovou silou, když je rozhodujícím ukazatelem čas a všeobecně je uznáván názor, že akce pozemního vojska vedou podstatně rychleji k dosažení politických cílů než akce letectva. Před zahájením diskuse o letectvu jako klíčové síle je třeba vzít v úvahu dva důležité aspekty pozemní kampaně: 1. Území je ve válce nebezpečným okouzlením. Významné války byly zřídka vyhrány obsazením území, pokud toto území nezahrnovalo důležité politické a ekonomické COGs, jejichž ztráta znamenala také ztrátu schopnosti vést válku. Obsazení Francie v r. 1940 nevyhrálo Němcům válku, protože Francie nebyla COG protihitlerovské koalice. Území může být politickým cílem kampaně, ale jen zřídka vojenským cílem. 2. Odhady (předpoklady) času se mohou snadno stát nebezpečnými. Je velmi obtížné předpovídat dobu trvání války nebo kampaně. Německo plánovalo krátkou válku a nebylo schopno vést dlouhou.

Území je lákadlem a čas klame. Je třeba mít se na pozoru před oběma. Letectvo musí být klíčovou silou, když pozemní vojsko a námořnictvo nejsou schopny "vykonat potřebnou práci", a to buď z důvodu nedostatečné velikosti vyčleněných sil, nebo z důvodu neschopnosti dosáhnout protivníkovy COGs. Také v případě, kdy protivníkovy pozemní síly mohou být izolovány nebo zdrženy, zatímco letectvo působí přímo proti politickým a ekonomickým COGs. Podobně, když protivníkovy síly jsou soustředěny na relativně malém území, jako je například ostrov. Letectvu může být také přisouzena klíčová úloha ve fázi kampaně vedoucí k bodu, kde pozemní nebo námořní síly začnou hrát dominantní úlohu. Může mít rozhodující úlohu, když vojenským cílem války je destrukce protivníkova válečného průmyslu. Nakonec to může být i široká škála případů, kdy čas není významným ukazatelem. Nastínili jsme základní pravidla pro rozhodnutí o hlavní síle kampaně. Učinit toto rozhodnutí v reálné situaci není jednoduché, ale je to úkol, kterému se nelze vyhnout. Historie zná mnoho válek, kdy "skladatel" měl jen mlhavý cíl a nestanovil klíčovou sílu. Války tohoto druhu byly obvykle tragické. 10/ PLÁNOVÁNÍ LETECKÉ KAMPANĚ Letecká kampaň může mít na bojišti primární, nebo podpůrnou úlohu. V obou případech je plánování letecké kampaně nezbytností. Plán by měl zahrnovat popis COGs, fázování operace a potřebné zdroje. Musí také poskytovat všeobecné pokyny pro rozdělení úsilí mezi AS, AI a CAS. Měl by vysvětlovat, jak budou ostatní druhy vojsk letectvo podporovat, nebo naopak, jak budou letectvem podporovány. Než budeme pokračovat, zopakujme si některé důležité pojmy. Je velice důležité poznat podstatu protivníka. Existuje mnoho způsobů, jak kategorizovat nepřítele. Může být např. racionální, iracionální, fanatik atd. Podle toho, kam jej zařadíme, můžeme do určité míry předpovídat jeho činnost a také jeho odezvu na naši aktivitu. Druhou stranou mince je znalost sama sebe. Plánování vyžaduje vysokou úroveň iniciativy a nezávislosti na každé úrovni velení. Může být proto velmi riskantní, když je mírový výcvik založen na detailních operačních rozkazech distribuovaných vyššími štáby. Podobně je tomu také s doktrínou. Je-li doktrína založena na "opotřebení" protivníka a na přímém útoku, bude pak v reálném boji hodně složité tuto mírovým výcvikem zažitou doktrínu změnit. Nové taktice se dá naučit i v průběhu války. Zažité způsoby chování lze změnit jen velmi těžko. Proto musí velitel akceptovat skutečnost, že pracuje s "lidským materiálem" určité kvality a že veškerá jeho činnost musí odrážet tuto reálnou kvalitu, a ne kvalitu ideální, tedy takovou, jakou by chtěl skutečně mít. Velitel musí rozhodnout, jak budou v letecké kampani integrovány všechny elementy letecké operace, tj. AS, AI a CAS. Správné rozhodnutí může vést k vítězství, nesprávné k porážce. Začněme tento obtížný proces s úvahou o AS. Řekli jsme, že není možno zvítězit ve válce, kde má protivník AS. Skutečně, žádný stát ještě neprohrál ve válce, ve které dosáhl a udržel AS. Takže ten, kdo se pokouší zvítězit, nebo jen neprohrát bez dosažení AS, usiluje o to, co nedokázal ještě nikdo před ním. V první kapitole jsme hovořili o pěti případech, se kterými se může setkat letecký velitel připravující plán dosažení AS nebo celé kampaně. "Případ 3", kdy protivníkovy základny nemohou být napadeny, dovoluje pouhou obranu před nepřátelskými útoky. Situace je podobná i v "případě 4", kde se letecké operace odehrávají pouze v oblasti frontové linie. "Případ 5" je nejjednodušší; zde připadá v úvahu pouze plánování s cílem zamezit protivníkově snaze zahájit leteckou činnost na bojišti. Zůstávají dva poslední případy, které jsou nejsložitější, protože nabízejí nejširší škálu možných řešení. "Případ 2" je příznivější, protože umožňuje činnost proti nepřátelským základnám, zatímco vlastní jsou nedotknutelné. Proto největší problém stojící před leteckým velitelem je, na které části protivníkova letectva zaútočit, aby dosáhl AS. "Případ 1" je nejsložitější, protože možnosti obou stran jsou vyváženy. Je to šachová hra a podobně jako v ní statisticky častěji vyhrává ten, kdo táhne první. Vyskytují se názory, že plán získat AS na celém válčišti je příliš ambiciózní a požaduje více, než je nezbytné. Namísto toho někteří odborníci doporučují pouze vybojování místní AS (lokální AS). Pojem lokální AS může mít dva významy. Nejčastěji je chápána jako vybudování ochrany (přikrytí) pozemních operací. Dále také jako fáze letecké kampaně, podobná průlomové operaci pozemních vojsk, která vytvoří podmínky nezbytné pro další operace. První definice předkládá místní AS jako doplněk pozemní kampaně. Pokud nejde o případ, kdy je čas nezbytný k dosažení místní AS velmi krátký, není tato koncepce příliš přesvědčivá, protože vrhá letectvo do defenzivy. Jak jsme již dříve viděli, v letecké válce je defenziva jasnou nevýhodou. Uveďme si dvě ilustrační situace. 1.Místní AS má své opodstatnění v krátké operaci, jako je například zabezpečení průjezdu námořního

uskupení průplavem. Za tímto účelem lze zaútočit na protivníkovy letecké základny a zabránit mu tak v provádění leteckých operací. Dále lze dostatečně "přikrýt" flotilu za účelem další ochrany. Celkovou dobu požadovaného trvání místní AS lze udat řádově v hodinách, což je reálné a dosažitelné. 2.Ve druhém případě může být záměrem zabezpečení místní AS pro pozemní protiútok nebo obranu. Zde se požadovaná doba trvání AS může pohybovat v širokém rozmezí od hodin až dnů po týdny až měsíce. Protivník má dostatek času soustředit síly proti "přikrývajícímu" letectvu a může plně využít výhody útočníka nad obráncem. Existuje určitý kompromis mezi lokální AS a AS na bojišti. Je-li cílem kampaně vyhrát válku okupací části území, pak AS nad tímto územím může být uskutečněna tak, že protivníkovy letecké síly jsou zatlačeny za bod, odkud nemohou dosáhnout prostor bojiště. Tato koncepce je úplně odlišná od koncepce "přikrývací" operace. Je to vlastně "případ 2". V situaci, kdy jsou obě strany rovnocenně zranitelné ("případ 1"), má letecký velitel možnost ofenzivního nebo defenzivního postupu. Ačkoliv v počáteční fázi kampaně může být důvod k obraně, velitel musí inklinovat k ofenzivnímu způsobu boje. Jakmile se rozhodne pro ofenzivu, musí vyřešit problém priority cílů. COGs nemusí být dosažitelné Priority cílů závisejí na důležitosti protivníkových COGs. Je nutno si ale uvědomit, že COGs nemusí být zpočátku dosažitelné. Z důvodu obrany může velitel útočit v počáteční fázi na zcela jiné cíle, než jsou jeho cíle finální. Klasickým příkladem výše uvedeného je neutralizace nepřátelské AD jako prolog letecké kampaně. Cesta k protivníkovým COGs nemusí být tedy přímá. AS kampaň (ať je již sama o sobě cílem, nebo jen prostředkem k jeho dosažení) by neměla být vedena pouze letectvem. Námořní a pozemní síly by měly přispět, kdekoliv a kdykoliv je to možné. Budou-li velitel bojiště a velitelé jednotlivých druhů vojsk neohrožení a se smyslem pro inovaci a budou-li společně chápat prvořadost potřeby dosažení AS, povede jejich spolupráce k vítězství. V procesu plánování a provedení letecké kampaně musí velitel vzít v úvahu tři následující problémy: - použití letectva v nebezpečných situacích, jako je např. rychle postupující protivníkova pozemní ofenziva; - rozhodnutí o poměru úsilí vyčleněného pro AI a pro CAS; - přání zabezpečit AS, AI a CAS současně. V případě náhlé masivní nepřátelské ofenzivy je přirozenou tendencí velitele vrhnout vše proti postupujícím jednotkám, tzn. zastavit AS a AI operace, dokud nebezpečí nepomine. Tato tendence, ačkoliv je přirozená, může být smrtelně nebezpečnou, zvláště když protivníkovo letectvo je stále schopno efektivní činnosti. Jestliže je vše vrženo proti hrotu nepřátelského útoku, tlak proti jeho letectvu rapidně klesá a může dosáhnout bodu, kdy protivník zahájí letecké protioperace do té doby nemožné. Je-li vše soustředěno na CAS, protivník může koncentrovat své úsilí proti této CAS nebo se může soustředit na vlastní AS operace. V obou případech využívá výhod plynoucích z ofenzivy. S ohledem na předchozí je vržení všech sil proti postupujícímu nepříteli optimálním řešením jen za následujících podmínek: - když se nesporně jedná o rozhodující bitvu celé války; - když je ústup z vojenského hlediska nemožný; - když by ztráta bitvy znamenala kapitulaci; - když bitva určitě skončí v průběhu několika dní; - když zastavení protivníka znamená jeho zneschopnění k dalšímu útoku předtím, než dojde k přeskupení a posílení vlastních pozemních a leteckých sil. V jiných případech vyčlenění veškerého úsilí k CAS činí možný úspěch problematickým, i když bezprostřední nebezpečí bylo odvráceno. Dalším problémem je rozdělení úsilí mezi AI a CAS. Řešení je jednoduché pouze v armádách, kde vojenská doktrína preferuje jednu z nich. U Izraelců je např. známá nechuť k CAS, Sověti ji zase naopak preferují. Pokud doktrína neudává preferenci, je řešení na veliteli. Stanovme si pro začátek případy, kdy jedna ze složek je nevhodná nebo nepoužitelná. Není-li po ruce nic, co bychom mohli ovlivnit AI operací, jako například u konfliktů nízké intenzity se silami typu guerilla, pak veškeré úsilí může být vyčleněno pro CAS. Bohužel neexistuje opačný případ, tj. takový, kdy by CAS byla nepoužitelná. Musíme proto zvolit jiný přístup. Bojové lety ve prospěch CAS zpravidla redukují počet AI letů a opačně. Jednou z výjimek je případ, kdy letecké síly provozují takový typ letounu určeného pro CAS, který není schopen "přežít" AI akci, alespoň pokud není vybojována AS. Vzájemná vazba mezi CAS a AI lety vyžaduje, aby velitel válčiště rozhodl, který typ bojových letů bude vhodnější pro dosažení jeho záměru. Historická zkušenost a také logika straní AI letům. Jedna bomba svržená na továrnu produkující tanky přinese s největší

pravděpodobností mnohem výraznější efekt než tatáž bomba svržená na bojišti na jediný tank. Jak bylo již dříve uvedeno, AI může být vzdálená (směřující proti zdrojům protivníka), střední (např. proti dopravnímu systému) a blízká (např. proti přesunům nepřátelských jednotek v těsné blízkosti fronty). Stupeň taktické koordinace s velitelem pozemních jednotek bude samozřejmě nejvyšší u blízké AI a pouze koncepční u vzdálené. Blízká AI má podstatný vliv na vedení pozemních operací. Proto letecký velitel musí plánovat operaci tak, aby maximální měrou splnil potřeby pozemního velitele. To v žádném případě neznamená podřízení letectva pozemnímu vojsku. Posledním problémem, který stojí před leteckým velitelem, je pravděpodobnost, že bude nucen vést dvě až tři operace současně. Například nepříznivá pozemní situace může nastolit požadavek na CAS a blízkou AI, zatímco AS je stále vyvážená. Letecký velitel by mohl v této situaci rozdělit síly na tři stejné části. Až na zcela výjimečné situace by takováto volba byla nesprávná a s největší pravděpodobností by žádná z "třetin" nebyla schopna splnit svou úlohu. Naopak, takovýto pokus by mohl skončit tragicky. Jaké je tedy řešení? Koncentrace sil je pravděpodobně nedůležitějším principem letecké války. Proto by měl letecký velitel vyvinout veškeré úsilí k tomu, aby přesvědčil jak velitele válčiště, tak velitele pozemních sil, že je potřeba vybrat jednu operaci, která by, díky koncentraci leteckých sil, přinesla kýžené ovoce. V tomto rozhodovacím procesu si musí velitel uvědomit, jak je nebezpečné pokoušet se o jiné operace předtím, než byla vybojována AS. AS musí být prioritou číslo jedna, protože vše další - pozemní operace, CAS a AI jsou na ní silně závislé. Teoreticky by AI operace neměly být zahájeny dříve, než je zcela zřejmé, že AS kampaň je na cestě k úspěchu. V praxi však existuje prostor pro určitý logický kompromis. Je to prostor společného zájmu - prostor přinášející výhody pro oba typy operací. Existují systémy, které podporují jak pozemní , tak letecké operace protivníka. Jejich konkrétní identifikace je závislá na konkrétní válce. Některé z nich jsou ale používány vždy, anebo téměř vždy. Například výroba pohonných hmota jejich distribuce, dopravní síť, systém velení a řízení atd. Dobrá zpravodajská služba a správná analýza získaných údajů mohou přinést více kandidátů. Ničení takovýchto cílů v rámci smíšené AS a AI operace je zcela smysluplné. Existují ještě další faktory, které by neměly být opomíjeny: - Klamání nepřítele může být velice účinnou zbraní. Příprava dokonalého plánu vedoucího k oklamání protivníka není ovšem jednoduchá. Úspěšný plán musí vzít mimo jiné v úvahu i přirozenost protivníka, tj. způsob jeho myšlení a jednání. Možnosti klamání jsou nekonečné. - Psychologická válka je s klamáním úzce svázána a je nejúčinnější proti státům vytvořeným násilným sdružením různých národností ap. Psychologická válka je zpravidla vedena na strategické úrovni. - Zálohy. Velitel se musí rozhodnout, zda je vůbec vytvoří a kdy je nasadí. K tomu je rozhodující předpokládaná délka války. Problematika záloh byla diskutována výše. - Racionální kalkulace možného rizika a možného zisku musí být nezbytnou součástí plánování každé operace. V zápalu boje není nesnadné ztratit perspektivu a správný úsudek. - Reálný výcvik. V předchozím jsme hovořili o potřebě znát sama sebe. Celé pojednání o letecké kampani zdůrazňuje nezbytnost koncentrace sil. Koncentrace vyžaduje velké formace ve vzduchu. Formace, které není snadné naplánovat, řídit a také létat bez intenzivního procvičování v době míru. Myšlenka je jednoduchá: má-li být něco praktikováno ve válce, mělo by to být procvičováno v době míru. Nebylo-li to procvičováno, ztráty budou pravděpodobně vysoké a plánovaná operace nebude mít předpokládaný průběh. Poznámka k reálnému výcviku (není součástí knihy "The Air Campaign"): "Výcvik by měl být tak realistický, jak je to jen možné. Letecké a kosmické síly musí cvičit tak, jak míní bojovat. Cvičení musí v maximálním možném rozsahu napodobovat chaos, stres, intenzitu, tempo, nepředvídatelnost a násilí války. A dále - cvičení musí zahrnovat scénáře 'volné hry', zdůrazňující tvůrčí řešení problémů, rychlou změnu situace a omezené možnosti. Cvičení kopírující předem dané scénáře vzbuzují dojem kompetence, který může dobře maskovat neschopnost řešit naléhavé situace v reálném boji," říká předpis AFM 1-1 (Základní letecká a kosmická doktrína USAF). Protože v mnoha armádách je problém realistického výcviku podceňován nebo nedoceňován, dovolím si, pro zvýraznění významu výše uvedené citace, uvést epizodu popisující první bojovou akci jednoho z tehdy nejzkušenějších pilotů USAF. Podotýkám, že američtí vojenští piloti jsou jedni z nejlépe vycvičených pilotů na světě s ročními nálety kolem 200-250 hodin. Vedoucím prostředního roje "Eaglů"(F-15 C), určeného k vyčistění vzdušného prostoru před útočnou

skupinou, byl kapitán Alan Miller. V té době měl na svém kontě téměř 2000 hodin v kokpitu "Ef-patnáctky" a byl absolventem "Fighter Weapons Tactical School" (Taktická škola stíhacího letectva - obdoba známého "Top Gun" pilotů US Navy), což je pocta určená jen těm nejlepším. Roj protnul hranici ve výšce 30 000 stop, pátraje po šesti iráckých Mig-29 "Fulcrum", které byly zachyceny letounem AWACS nedaleko letecké základny Al Tagaddum západně Bagdádu. Pro Millera, tak jako pro mnoho dalších pilotů, šlo o první bojovou akci a čest účastnit se první útočné vlny proti Iráku byla jedinou odměnou za dlouhé týdny zničujícího výcviku v nočním létání. Za neustálého sledování obrazovky palubního radiolokátoru a poslechu informací z AWACSu se Millerův roj blížil k základně Al Tagaddum. Obrazovka ale zůstávala prázdná - irácké stíhačky zřejmě unikly. Namísto nich obloha náhle ožila protiletadlovými řízenými střelami a palbou protiletadlového dělostřelectva. Kokpit "Eaglu" se zaplnil naléhavými tóny a blikajícími světly palubních detektorů radiolokačních zaměřovačů nepřátelských řízených střel. Miller prudce strhl letoun na západ. Aby zlepšil akceleraci, odhodil přídavné palivové nádrže, riskuje jejich kolizi s trupem ostře nakloněného stroje. Trojice "Eaglů" jej následovala, ale za několik sekund se těsná formace rozpadla, jak se piloti snažili vyhnout protivníkově palbě. Miller klesající v ostrém náklonu, aby se vyhnul řízeným střelám, stiskl tlačítko odpalovače klamných radiolokačních cílů a speciálních světlic vytvářejících "horké body" k odklonění střel s infračerveným naváděním. To byla ovšem velká hloupost způsobená deseti lety zažitého stereotypu zkušeností pouze s denním létáním. Světlice se rozzářily oslnivě mléčným světlem, které nejenže "Eagla" perfektně osvítilo, ale zároveň oslepilo pilota. Neschopen zaregistrovat stoupající salvu střel, ale varován akustickým signalizátorem, potlačil letoun do ještě strmějšího klesání. Střely jej naštěstí minuly. Zazněl třetí varovný signál a Miller ještě více potlačil Při vybírání letmým pohledem na výškoměr s hrůzou zjistil, že se dostal pod 15 000 stop, a poskytl tak ideální cíl protiletadlovým dělostřelcům. Instinktivně trhl pákami ovládání motorů do polohy zapnutí přídavného spalování, aby získal maximální tah motorů. Dlouhý ohon žlutých plamenů, který vyrazil z obou výstupních trysek, upoutal okamžitě pozornost střelců baterií protiletadlových kanonů. "Eagle", pronásledovaný obláčky vybuchujících granátů, rychle nabíral spásnou výšku. Za několik sekund byl ve dvaceti tisících. Kapitán přežil svůj první křest ohněm, ale velice dobře si uvědomil, že jeho výkon v žádném případě neodpovídal jeho dlouholetému výcviku a leteckým kvalitám, kterých za tyto roky dosáhl. Vzteklý a otrávený dostoupal na 30 000 a obrátil letoun domů. Tentokrát měl štěstí, ale to není nikde více vrtkavé než ve vzduchu. - Systém velení a řízení je nezbytný k tomu, aby spojil všechny části leteckých sil v jedinou koherentní bojující organizaci. Systém bude fungovat, pokud budou splněny tři klíčové podmínky: 1. Důstojníci a mužstvo na všech úrovních musí vědět jaký systém velení a řízení je, ale také jaký není. 2. Velení a řízení musí být intenzivně procvičováno v době míru. 3. Jednotkám na nižší úrovni musí být poskytnuto alespoň minimální množství informací nezbytných k tomu, aby mohly splnit svůj úkol. Stručná poznámka o systému velení a řízení zakončuje tuto kapitolu a tím zároveň také celý překlad knihy "The Air Campaign". Ta samozřejmě nezahrnuje vše, co potřebuje velitel k tomu, aby zvítězil v letecké kampani. Nicméně postihuje základní principy, jejichž znalost mu umožní zvolit si tu správnou cestu. Vše ostatní už záleží jen na něm III. PRAKTICKÁ APLIKACE TEORIE V BOJI OPERACE "INSTANT THUNDER" "Toto je skutečná válka a od začátku chceme zdůraznit, že to není Vietnam. Takto se to dělá správně. Toto je použití letecké síly." Col. J. A. Warden III., USAF "Spojené státy spoléhají na letecké síly, a letectvo nebylo nikdy rozhodujícím faktorem v historii válek." Saddám Husajn, 30. 8. 1990 1/ PLÁN Snad každý student válečné teorie bude souhlasit s názorem, že války jsou vedeny z politických důvodů. Válka přitom může být použita jako jeden z několika prostředků prosazení požadavků jednoho státu vůči

druhému. Jakmile ovšem dojde k rozhodnutí zahájit válku, její praktičtí realizátoři se mohou přiklonit k jednomu ze dvou názorových proudů, týkajících se jejích primárních cílů: 1. Cílem války je porážka protivníkovy armády (nebo některých jejích částí, např. námořních sil ap.) a všechny zdroje musí být zasvěceny tomuto cíli. Zastánci tohoto proudu citují obvykle pruského vojenského teoretika von Clausewitze: "Celkově vzato, ze všech možných cílů války se zničení protivníkových ozbrojených sil vždy jeví jako cíl nejvyšší." Potom i jakékoliv použití leteckých sil by mělo přispívat ke splnění cíle války, tj. podporovat ostatní složky vlastních ozbrojených sil při destrukci protivníkovy armády. Tím je jasně definováno hlavní úsilí a plány operací pozemních vojsk jsou plně koordinovány s plány pro přímou leteckou podporu. Jinými slovy, plány letectva by měly být vybudovány na základě a na podporu plánů pozemního vojska. 2. Ve válce jsou primární politické cíle. Ačkoliv lze použít pouze ozbrojených sil k donucení protivníka podrobit se (viz úplná destrukce odporu Německa na konci druhé světové války), nebývá to obvyklý postup. Mnohem častěji přinášejí konečný výsledek politická jednání a rozhodnutí (viz např. kapitulace Japonska v r. 1945). Podle tohoto myšlenkového schématu nejlepším prostředkem k dosažení požadovaného stavu je aplikace přesně propočítaného tlaku na klíčové body, tj. COGs. Tato strategie by měla přesvědčit protivníkovo vedení, že odpor je marný, nebo že cena zaplacená za odpor bude mnohem vyšší než cena za podrobení se. Je těžké historicky doložit výše uvedené (resp. bylo před válkou v Zálivu); určitým příkladem může být reakce libyjského vůdce M. Kaddáfího na omezený letecký útok proti Libyi v r. 1986. Primárním cílem se stává národní vedení, nikoliv ozbrojené síly, které koneckonců slouží pouze k jeho ochraně jakož i k ochraně ostatních COGs. Budeme-li sledovat tuto myšlenkovou linii, pak budeme možná schopni naplánovat leteckou operaci, zcela nezávislou na pozemní operaci, která sama o sobě přiměje protivníkovo vedení k podrobení se. Operace "Instant Thunder" byla naplánována tímto způsobem. Wardenův štáb očekával, že se mu s použitím nových vojenských technologií podaří demonstrovat rozhodnou účinnost moderních leteckých sil a splnit americké politické cíle, i když irácká armáda v Kuvajtu bude v zásadě ignorována. Kombinace technologie, doktríny a strategie navržená v plánu operace "Instant Thunder" měla způsobit "strategickou paralýzu"21 Iráku, a přimět tak Saddáma Husajna ke kapitulaci, nebo podnítit jeho odstranění iráckým lidem. Plánovači založili koncept operace na unikátním pětikruhovém modelu moderního státu, který již byl popsán v úvodu části II. Tedy jen pro stručné zopakování - každý z pěti soustředných kruhů reprezentuje kritický element státu (viz obr. 1). Střední kruh, tj. kruh obklopený, podporovaný a ochraňovaný ostatními, reprezentuje národní politické vedení. Je to nejkritičtější element ve smyslu politických výsledků války. Druhý kruh reprezentuje klíčovou produkci. Státní infrastruktura - dopravní síť, rozvod elektrické energie atd. - představuje třetí kruh. Čtvrtým kruhem je národní populace, tj. obyvatelstvo. Posledním, vnějším kruhem jsou ozbrojené síly element, který chtěli plánovači z velké části obejít. Namísto útoku na ozbrojené síly zamýšleli použít nové technologie (stealth, přesně naváděnou munici, přesnou navigaci, přístroje pro noční vidění atd.) k přímému útoku na národní politické vedení. Toto schéma bylo také nazýváno "válkou naruby". Wardenův tým doufal, že použití pětikruhového modelu pomůže US silám splnit národní politické cíle, které si plánovači odvodili z projevu prezidenta Bushe: - okamžité, bezpodmínečné a úplné stažení všech iráckých sil z Kuvajtu; - obnovení legitimní kuvajtské vlády, která nahradí loutkový režim; - zajištění bezpečnosti a stability v Perském zálivu; - ochrana životů US občanů v zahraničí. Konkrétně měl "Instant Thunder" realizovat uvedené cíle řízenou strategickou leteckou kampaní, zaměřenou proti "nervovým centrům" Iráku. Mnohonárodní síly měly útočit na kritické elementy (tj. komunikační síť, výrobu a distribuci elektřiny atd.), a přesvědčit tak irácké vedení a/nebo iráckou společnost, že okupace Kuvajtu je mnohem dražší než jeho opuštění. Souběžně měly také ničit klíčovou produkci a národní infrastrukturu (tj. mj. zařízení pro vývoj a produkci zbraní hromadného ničení). Takto by koaliční síly redukovaly útočný potenciál Iráku, aniž by vážně snížily jeho schopnost bránit se v případě napadení jinou regionální mocností. Dále se měly uskutečnit psychologické operace s cílem přesvědčit irácký lid o nutnosti sesazení Husajna. Možná nejdůležitějším aspektem bylo udržení ztrát na obou stranách (zvláště mezi iráckým civilním obyvatelstvem) na minimální možné úrovni, protože plán předpokládal intenzivní použití technologií zajišťujících velice přesné ničení vybraných cílů. Po potvrzení výše uvedených cílů stanovených prezidentem USA zahájila skupina plánovačů identifikaci kategorií cílů kritických pro irácká COGs. Během několika dnů identifikovali osm kategorií systémů, jejichž zničení by Irák paralyzovalo:

1/ strategická AD, 2/ strategický útočný potenciál, 3/ politické vedení státu v čele se S. Husajnem, 4/ civilní a vojenská telekomunikační síť, 5/ elektrická síť, 6/ vnitrostátní spotřeba ropy, 7/ železniční síť, 8/ zařízení pro výzkum a vývoj zbraní hromadného ničení (weapons of mass destruction, dále WMD). Další dodatky a rekombinace vedly k vytvoření konečného souboru dvanácti cílů: 1/ sídla národního vedení a vojenského velení, 2/ zařízení sloužící k výrobě el. proudu, 3/ telekomunikace, prvky systému velení, řízení a spojení (command, control and communications, dále C3), 4/ integrovaný systém AD, 5/ letecké síly a jejich základny, 6/ výzkum, výroba a sklady WMD, 7/ střely Scud, jejich vypouštěcí, výrobní a skladovací zařízení, 8/ námořní přístavy a zařízení, 9/ rafinérie a distribuce nafty, 10/ železniční síť a mosty, 11/ vojenské jednotky včetně Republikánské gardy, 12/ vojenská výrobní a skladovací zařízení. Nakonec byly pro každou z těchto kategorií stanoveny konkrétní cíle nebo soubory cílů. Snad nejkritičtějším ze souborů cílů byl irácký systém strategické AD, jehož neutralizace by učinila Irák bezbranným proti leteckým útokům a byla by základem všech dalších operací Spojenců. Specifické cíle tohoto souboru zahrnovaly systém včasné výstrahy a navedení, systém C3, pozemní SAMs a jejich odpalovací zařízení a konečně stíhací letouny AD a jejich operační letiště. Počítalo se s nasazením letounů F-117, F-111, F-15E, F-4G, F-16 a TORNADO. Za účelem redukce dlouhodobého i krátkodobého útočného potenciálu Iráku v rámci regionu byly naplánovány útoky na dvě klíčové skupiny cílů: 1. polní chemické WMD a jejich nosiče (letouny a řízené střely); 2. zařízení pro vývoj a výrobu WMD. Aby se zabránilo nežádoucí kontaminaci okolí, plánovalo se použití letounů F-117 a F-15E vyzbrojených PGM. Útoky proti dalším třem skupinám cílů - telekomunikacím, naftě a železniční síti - měly odtrhnout národní vedení od iráckého lidu a také od irácké armády v Kuvajtu. Zejména útok na systém C3 měl "zmrazit" schopnost iráckého vedení jednat. Vzhledem k politickým cílům USA v této oblasti si plánovači operace "Instant Thunder" nepřáli zmrzačit schopnost Iráku udržet rovnováhu sil v regionu po ukončení války. Proto namísto ničení zařízení k výrobě a přepravě surové nafty měly spojenecké letecké síly ničit pouze vnitrostátní čerpací systém a skladovací zařízení. Tak měla být ovlivněna pouze domácí distribuce s tím, že bude umožněno rychlé obnovení produkce a exportu, jakmile Irák vyhoví požadavkům OSN. Útoky letounů F-16, B-52 a TORNADO měly odříznout zásobování jednotek v Kuvajtu pohonnými hmotami a také demoralizovat iráckou populaci. Přeprava sil a materiálu do Kuvajtu měla být znemožněna ničením železniční sítě. B-52, F-16 a F-15E měly udeřit na klíčové železniční mosty, seřazovací nádraží a důležité uzly. Také elektrická síť byla považována za cíl vysoké priority, protože se předpokládalo, že její zničení významně ovlivní ostatní soubory cílů (závislých na dodávkách el. energie). Bylo vybráno pět klíčových transformačních stanic důležitých pro napájení Bagdádu a velké části zbytku státu. Počítalo se s tím, že zničení transformačních stanic bude mít stejný efekt jako zničení výrobních zařízení (generátorů), ale následná rekonstrukce bude podstatně rychlejší a levnější. V kombinaci s psychologickou kampaní měl být takovýto přístup signálem pro irácký lid: "Jsme tady, připraveni pomoci, jakmile pomůžete vy nám." Vzhledem k tomu, že el. síť byla jedním z prvních cílů, a to velice důležitým, předpokládalo se použití letounů F-117. Za základní COG byl považován Husajnův režim sám o sobě. Útoky na palác a ostatní lokality, kde se Husajn mohl nacházet, měly za účel učinit jeho režim neudržitelným a měly být také poselstvím iráckému lidu, že spor není veden s ním, ale pouze s Husajnem a představiteli jeho režimu. Ačkoliv by Husajnova smrt při některém z těchto útoků byla vítána, z politických důvodů nebyl Husajn sám o sobě označován za oficiální cíl. Opět bylo počítáno s použitím F-117 nebo speciálních jednotek. Prvotním cílem Spojenců bylo vrazit klín mezi Husajna a jeho národ a ozbrojené síly. Plukovník Warden a mnoho jeho spolupracovníků předpokládalo, že jakmile bude dosaženo vojenských cílů, tj. zneschopnění výše uvedených skupin cílů, irácké síly v Kuvajtu poznají beznadějnost svého postavení a vrátí se domů. Předpokládalo se také, že zdiskreditovaný režim by mohl být svržen. Někteří z plánovačů považovali tuto vizi za příliš ideální, nicméně práce na plánu pokračovaly a desátého srpna byl koncept připraven pro generála Schwarzkopfa. Ačkoliv Schwarzkopf uvítal koncept plánu s nadšením, nebyl si jist, zda pouze s jeho pomocí dosáhne cílů stanovených prezidentem USA. Pohlížel na plán spíše jako na první fázi širší útočné kampaně zaměřené na vytlačení irácké armády z Kuvajtu. Nicméně další práce na plánu schválil. Následujícím krokem plánovačů byl výběr konkrétních cílů pro každý jednotlivý soubor cílů, stanovení typu výzbroje atd. To vyžadovalo úzkou spolupráci se zpravodajskou službou. Spolupráce probíhala zpočátku

hladce, později se vyskytly problémy. Pro plánovací tým bylo obzvláště důležité, aby zpravodajci pochopili koncepci strategické paralýzy, protože ta byla základní myšlenkou plánu operace "Instant Thunder", který se diametrálně lišil od ostatních operačních plánů té doby. Konvenční plány byly založeny na doktríně AirLand Battle22 a jejich cílem byla porážka protivníkovy armády. Letectvo hrálo podpůrnou roli prováděním AI a CAS ve prospěch pozemních vojsk. Toto schéma bylo tak hluboce integrováno v systému velení amerického vojenského letectva, že ani systémy počítačových programů sloužící k přípravě plánů a jejich následné distribuci k útvarům "neznaly" kategorii strategických cílů. To samo o sobě nepředstavovalo velký problém, protože strategické cíle mohly být do programů jednoduše vloženy. Problém spočíval v koncepci programů, která byla pro plánovače poněkud matoucí, protože AI zde byla definována jako aktivita vedoucí k odklonění, rozvrácení, zdržení nebo zničení protivníkova vojenského potenciálu předtím, než bude použit proti vlastním silám. Cílem operace "Instant Thunder" naproti tomu byla dočasná destrukce soudržnosti celého národa včetně jeho ozbrojených sil (bez toho, že by bylo nezbytné útočit na převážnou část těchto sil přímo) - tj. národní strategická paralýza, která by dovolila rychlou rekonstrukci a návrat k normálnímu životu, jakmile bude dosaženo cílů koalice. Operace vyžadovala také nový přístup při vyhodnocování cílů z hlediska zamýšleného stupně jejich destrukce. Do té doby byly plánované stupně ničení charakterizovány měřítkem fyzické destrukce cíle a dobou trvání tohoto efektu (systém známý i u nás). Tato kritéria byla irelevantní pro Wardenovy plánovače, kteří si přáli pouze přerušit fungování velkého množství kritických zařízení a procesů ve velmi krátké době a udržení této "nefunkčnosti" pomocí opakovaných útoků tak dlouho, jak bude třeba. "Instant Thunder" proto představoval významný odklon od konvenčního způsobu plánování leteckých operací, který přenechával strategický útok nukleárním plánovačům. Během několika měsíců byl plán letecké kampaně dokončen a "doladěn" tak, aby mohl být použit jako první fáze Schwarzkopfova čtyřfázového plánu. 2/ REALIZACE PLÁNU Plán osvobození Kuvajtu sestával ze čtyř fází: 1.strategická letecká kampaň proti Iráku; 2.potlačení protivníkovy AD na kuvajtském bojišti; 3.příprava bojiště; 4.pozemní kampaň. Útočná letecká kampaň byla, spolu s výše uvedeným plánem, který podporovala, schválena prezidentem v říjnu 1990. V polovině ledna 1991 zahrnovaly síly koalice téměř 1800 bojových letounů z dvanácti zemí, velké námořní síly v Perském zálivu a Rudém moři a přibližně 540 000 vojáků z 31 zemí. Konečný stav spojeneckých sil představoval 660 000 mužů a žen. V tutéž dobu shromáždil protivník na bojišti 42-43 divizí, tj. cca 540 000 mužů, 4200 tanků, 2800 bojových vozidel pěchoty a přibližně 3100 děl. Dále Irák disponoval více než 700 bojovými letouny, výkonným systémem AD (zjištění a navedení), raketovými čluny a raketovou pobřežní obranou vybavenou raketovými střelami Silkworm. Časně ráno 17. ledna zahájili spojenci masivní letecký útok proti vybraným cílům. Charakter těchto strategických cílů vyžadoval pečlivou volbu zbraňových systémů a munice tak, aby bylo dosaženo požadovaného účinku a přesnosti zásahů při současné maximální eliminaci kolaterární destrukce (tomuto bodu byla věnována opravdu velká pozornost a bylo vyvinuto velké úsilí, aby jak ztráty na životech civilního obyvatelstva, tak stupeň destrukce okolí cíle byly minimální). Mnoho cílů vyžadovalo použití přesně naváděné munice - např. zpevněné kryty pro letouny (mimochodem budované podle stejného modelu jako na vojenských letištích ČR). "Měkčí" plošné cíle byly naproti tomu bombardovány klasickou municí. Ačkoliv denní počet bojových letů byl po celou dobu války udržován na přibližně stejné úrovni, nebyly nikdy plánované úkoly splněny tak, jak bylo zamýšleno. Přibližme si dynamiku průběhu letecké kampaně popisem vzdušné aktivity spojenců dne 17. ledna 1991. První noc a první den Během pěti a půl měsíce, které uplynuly mezi okupací Kuvajtu a zahájením operace Desert Storm, elektronické monitorování a průzkum odhalily složení a způsob fungování irácké protivzdušné obrany. Plánovači pak záměrně stanovili jako hodinu "H" třetí hodinu ranní, protože v tu dobu byla irácká obrana nejslabší. V tomto téměř půlročním období spojenci pravidelně praktikovali velké množství letů ve výcvikových prostorech v těsné blízkosti irácké hranice. Obsluhy radiolokátorů systému AD si na tuto leteckou aktivitu

zvykly a nebyla pro ně ničím překvapujícím - znaly přesně i časové intervaly a tratě jednotlivých letů. Ani 16. 1. 1991 - den před dnem "D" - se zažité stereotypy nezměnily. F-16 vystřídaly F-15 v prostorech leteckého hlídkování, takže "Eagly" se mohly připravit k nastávajícímu boji. Obraz známé letecké aktivity se nezměnil ani v posledních minutách míru Přesně v 02.39, jedenadvacet minut před hodinou "H", osm AH-64 "Apache" US Army, vedené čtyřmi MH-53 US Air Force, zaútočily na dvě stanoviště včasné výstrahy iráckého systému AD umístěná na hranici se Saúdskou Arábií. Tato úspěšná akce otevřela koridor pro první útočné skupiny, které měly udeřit na cíle v iráckém vnitrozemí. Vzniklou trhlinou v systému AD proletěla jako první čtyřčlenná formace letounů F-15E s úkolem zaútočit na statická palebná postavení raket "Scud" v západním Iráku. Dalších osmnáct F-15E následovalo první skupinu se stejným úkolem - ničit zjištěná statická a mobilní postavení obávaných "Scudů". Obě skupiny podporovala dvojice EF-111, rušící nepřátelské radiolokátory. Speciální útočná skupina vrtulníků nebyla ovšem prvním narušitelem iráckého vzdušného prostoru. V době útoku na radarová stanoviště se již dvě F-117 nacházely daleko v iráckém vnitrozemí a mířily na Bagdád. Šest dalších "stosedmnáctek" je následovalo. K prvnímu útoku F-117 došlo v 02.51 a cílem bylo operační centrum stíhacího letectva v Nukayabě. Nukayaba představovala kritický bod iráckého systému AD, protože hrozilo nebezpečí, že právě zde dojde k zachycení první útočné skupiny "Strike Eaglů". Navíc šlo o nejvýhodněji položené stanoviště z hlediska koordinace obrany proti narůstající spojenecké letecké aktivitě. Bagdád byl nejprve napaden dvěma F-117. Letouny, útočící na skupinu cílů zahrnující např. budovu AT&T a Telekomunikační centrum, vlétly do prostoru plně aktivované AD Bagdádu bez jakékoliv podpory ze strany letounů radioelektronického boje. Jak bylo patrno ze záběrů televizní společnosti CNN, útok byl přesto úspěšný. Během pěti minut šestičlenná skupina F-117, následující první dvojici, udeřila na budovu Velitelství iráckého letectva (2x), Operační středisko AD, prezidentský palác, budovu AT&T (podruhé), Oblastní operační centrum AD v Taji a Operační centrum stíhacího letectva v Salman Paku. I těchto šest letounů překročilo iráckou hranici ještě před útokem "Apačů." Mezitím US Navy odpálila z válečných lodí, nacházejících se v Perském zálivu, 52 střel TLAM "Tomahawk" proti budovám politického a vojenského vedení, uzlovým bodům elektrické sítě a dalším cílům v prostoru Bagdádu a jeho okolí. Předpokládaný čas dopadu střel se pohyboval v rozmezí 03.06-03.11. Toto rozmezí odráželo nemožnost přesného naplánování času úderu kvůli různým faktorům - především však větru. Nicméně "Tomahawky" začaly dopadat na stanovené cíle téměř současně s útokem první vlny F-117. Na scénu přicházejí také stíhací letouny. Formace F-15C "Eagle" a F-14 "Tomcat" zaujímají taková postavení, aby byly schopny likvidovat jakoukoliv snahu o napadení útočných skupin iráckými stíhači. Ti ale vzlétali jen ojediněle a jejich připravenost k boji byla ubohá. Došlo dokonce k sestřelu Migu 23 Migem 29, který pak krátce nato sám narazil do země. Další iráčtí stíhači startují krátce po útoku F-15E na postavení "Scudů". AWACS zachytil skupinu "banditů" směřující na jih, tj. proti těmto "Strike Eaglům", právě ve chvíli, kdy dva roje stíhačů F-15C (volací znak "Penziol" a "Citgo") doplňovaly palivo z tankerů. V tom okamžiku již doplněná vedoucí dvojice roje "Penziol" proto urychleně odlétá vstříc "banditům". Rychlost 0,95 M, výška 30 000 stop. Zakrátko ale skupina iráckých stíhačů otáčí zpět na sever a přistává. Pouze osamělý Mig 29, zachycený AWACSem ve vzdálenosti 30 mil severně na výšce 11 000 stop, pokračuje ve stoupání vstříc dvojici roje "Penziol". Ve vzdálenosti 20-22 mil je protivník zachycen palubním radiolokátorem a ve vzdálenosti 16 mil odpaluje vedoucí dvojice protileteckou řízenou střelu "Sparrow" a ostře točí na východ. Irácký pilot se vůbec nepokouší o únikový manévr a stoupá vstříc střele Doplněný roj "Citgo" opouští tanker a rychle míří do vnitrozemí Iráku. V prostoru letecké základny Mudaysis zachycuje dvě skupiny Iráčanů sledujících skupinu "Strike Eaglů" vracejících se z akce. Protože se blíží doba změny kódu systému IFF, piloti roje "Citgo" si nejsou jisti, kdo je kdo. Problém řeší sami Iráčané. Ještě mimo dosah střel amerických letounů točí na sever. Další skupina mezitím vzlétá z letiště Mudaysis. Jedna Mirage F-1 je zasažena "Sparrowem" vedoucího roje a ostatní točí k základnám H2 a H3 pod ochranu pozemních SAMs. Točí i roj "Citgo". Osádky nechtějí riskovat vlétnutí do prostoru účinného dosahu AD těchto základen. Patnáct minut po hodině "H" Iráčané věděli, že útok začal. Ve skutečnosti věděli, že se "něco děje" už ve 02.39. Jedna z radarových stanic totiž těsně předtím, než byla zasažena protitankovou řízenou střelou "Hellfire", stačila vyslat zprávu o útoku. AD Bagdádu zahájila okamžitě zuřivou palbu proti prázdné obloze. Ta postupně ochabovala, ale po dopadu prvních pum a "Tomahawků" se opět projevila v plné síle.

Až do tohoto bodu se celé úsilí USAF soustředilo hlavně na Bagdád s cílem zničit vojenský potenciál a bojovou morálku obránců. Další dvě skupiny směřují do iráckého vzdušného prostoru. Od západu tři EA-6B (letouny radioelektronického boje) doprovázené trojicí F-14 horního krytí, deseti F/A-18, dvěma A-6, osmi A-7 nesoucími střely "Harm" (určené k ničení radiolokátorů AD) a třemi tankery KA-6. Letouny vzlétly z letadlových lodí USN nacházejících se v Rudém moři a mají zaútočit na AD Bagdádu. Chvíli za nimi přilétá čtveřice bombardérů A-6 "Intruder" a čtveřice britských Tornád GR-1. Mají zaútočit na letiště Al Tagaddum. K jejich podpoře je určena další čtveřice A-6 nesoucí TALD. Od jihu se blíží dvanáct F-4G "Wild Weasel" a EF-111, jejichž úkolem je zarušit irácké RL. Pozadí akce tvoří letouny EC-130 "Compass Call", kroužící v bezpečí vzdušného prostoru Saúdské Arábie. Přibližně v tutéž dobu, kdy se k hlavnímu městu blíží od jihozápadu první klamné cíle BQM-74, "Intrudery" vypouštějí své TALD (celkem 25 kusů). Letounky BQM-74 a TALD zvyšují počet cílů na obrazovkách operátorů RL irácké AD. Současné aktivní rušení nutí obsluhy RL zvyšovat vyzařovací výkon a rušení tím eliminovat. Do chvíle příletu klamných cílů byla aktivita RL sporadická. Většina z nich byla zapínána vždy jen na krátkou chvíli tak, aby nepředstavovaly konzistentní zdroj vyzařování (a tím ideální cíl pro střely "Harm"). Příletem klamných cílů se situace mění a vyzařovací aktivita radarů významně stoupá. Nastává chvíle útoku letounů vyzbrojených střelami "Harm". F/A-18 a A-7 odpálily 51 těchto střel a skupina F-4G 22 (10 potvrzených zásahů). O efektivnosti akce nejlépe hovoří oficiální hlášení wingu: Letouny "Wild Weasel" zachytily silnou aktivitu RL zaměřovačů již 100 mil od Bagdádu. Operátoři palubních RL viděli jasně klamné cíle a nepozorovali, že by některé z nich byly sestřeleny iráckou AD. Wing považuje použití klamných cílů za vysoce účinné a stimulující AD, což na druhé straně vytváří prostředí "bohaté na cíle" pro letouny F-4G. Stejně úspěšné útoky se uskutečnily v přibližně tutéž dobu na AD základen raket "Scud" na západě a na východě v okolí měst Kuvajt City a Basra. Současně se skupinami určenými k potlačení irácké AD přilétá další vlna F-117, aby zasáhla operační centra stíhacího letectva, centra velení a řízení a sídla politického a vojenského vedení. Piloti hlásí deset zásahů cíle z 16 odhozených pum. Ještě třetí vlna F-117 nalétává na cíle ve vnitrozemí. Kvůli špatnému počasí v prostoru vybraných cílů je tato mise nejméně úspěšná. Pouhých pět zásahů z 16. Souběžně čtveřice F-111F útočí na bunkry v Salman Paku. Ani zde není dosaženo plánovaných výsledků. Zatímco výše zmíněné skupiny devastovaly iráckou AD, letouny B-52 a Tornado GR-1 zaútočily na předsunuté základny iráckého letectva rozmístěné v blízkosti hranice se Saúdskou Arábií. Důvodem preventivního útoku byla obava, že Irák přemístí své stíhací letouny a bude ohrožovat letouny AWACS a tankery. Iráčané se o něco takového nikdy nepokusili. Během první noci proběhlo ještě několik dalších náletů proti iráckým letištím. Britská Tornáda GR-1 při tom používala kontejnery JP 233. Každý z nich obsahuje 245 kusů submunice, která je při náletu rozptýlena po letištní ploše - 30 kusů submunice proráží a trhá betonový povrch vzletových a přistávacích drah a 215 kusů min "brzdí" práce na zprovoznění letiště. JP 233 však vyžaduje průlet nad cílem v přímém letu a v malé výšce. Jeden z pilotů RAF popisuje akci takto: "Letěli jsme v obvyklé paralelní formaci ve výšce 200 stop. Boční rozestup letounů ve dvojci byl 2-4 míle a rozestup mezi za sebou letícími letouny 40 sekund. Asi 40 mil od cíle jsem upozornil svého WSO (operátor zbraňových systémů) na hustou palbu protiletadlového dělostřelectva na 2. hodině (způsob udávání směru podle hodinového ciferníku - v tomto případě vpravo vepředu). Vzápětí jsme dotočili na bojovou trať a změnili formaci z paralelní na proud letounů za sebou s dvacetisekundovým intervalem mezi letouny a ten největší ohňostroj světa bylna 12. hodině (přímo ve směru letu). Bylo jasné, že všechna ta palba jde přímo z našeho cíle opravdu nezapomenutelný zážitek! Zvýšil jsem rychlost nad 500 uzlů a vypnul autopilota. Viděl jsem, jak submunice předchozích letounů exploduje mezi tím ohňostrojem. Za půl minuty jsme v tom byli i my a při rychlosti 520 uzlů a výšce 180 stop jsme proletěli něčím, co se zdálo být pevnou rudo-bílou stěnou." Navzdory protivníkově husté palbě neztratila RAF během první noci ani jeden letoun! Jakmile byly zahájeny nálety útočných skupin proti cílům na území Iráku, došlo i k aktivizaci již zmíněných tzv. leteckých hlídek, tvořených letouny F-15C a F-14, v blízkosti těch letišť, která by mohla představovat reálné nebezpečí pro útočníky. Letečtí plánovači předpokládali rychlý a tvrdý zásah proti každému pokusu o vzlet. Koncepce se projevila jako správná. Několik sestřelů v blízkosti základen odradilo ostatní od hazardních pokusů. Celkově vzato, první noc znamenala mimořádný úspěch spojenců. Koalice ztratila pouze jeden F/A-18 USMC v 04.24 (pilot zahynul). Zprvu se předpokládalo, že byl sestřelen pozemní SAM, ale některé skutečnosti nasvědčují tomu, že to

mohl být Mig-25, kdo jej poslal k zemi. V tom případě by to byl první a jediný úspěch iráckých stíhačů. Ztráta jediného letounu je považována za vynikající výsledek, protože odhady expertů se pohybovaly mezi 20-25 letouny. Významný byl také stupeň destrukce důležitých systémů protivníkovy obrany. Irácká AD byla sražena na kolena. KARI (komputerizovaný systém velení a řízení irácké AD francouzské provenience) přestal fungovat jako integrovaný systém. Větší část Bagdádu byla bez elektřiny. Ranní rozbřesk nepřinesl Iráčanům očekávaný klid. Letecká válka, která vypukla v noci, pokračovala s nemenší intenzitou i ve dne. Mezi 08.30 a 12.00, po vyčerpávajícím nonstop letu ze základny Barksdale v Louisianě, dosáhlo sedm B52 plánovaných palebných pozic ve vzdušném prostoru Saúdské Arábie a odpálilo 35 střel CALM proti cílům na území Iráku. Není bez zajímavosti, že první "Stratofortress" vzlétl z Barksdale 16. 1. v 06.36 a přelet skupiny směrem na východ přes Azory a Španělsko si vyžádal celkem pět tankování, což znamenalo 57 vzletů tankerů KC-135 a KC-10. Celá akce trvala více než 35 hodin a stala se tak nejdelší bojovou misí v historii letectva. Z osmi atakovaných cílů šest přestalo fungovat, jeden byl zničen a jeden nebyl zasažen. Hned od rána vzlétaly útočné skupiny proti vybraným cílům. A-10 "Warthog" útočily na irácká stanoviště včasné výstrahy systému AD rozmístěná podél hranice se Saúdskou Arábií. V prostoru saúdskoarabské hranice s Kuvajtem se jejich cílem staly také irácké pozemní jednotky. F16 udeřily na Republikánskou gardu, a to v několika náletech. Další útočné skupiny složené jak z letounů USAF, tak USN decimovaly v průběhu dne iráckou AD. Do hry vstupují další "Tomahawky" USN mířící na cíle v Bagdádu a okolí. Záměrem plánovačů bylo udržet hlavní město "pod tlakem" 24 hodin denně. Protože F-117 operovaly pouze v noci, staly se křižující střely jedinou vhodnou zbraní za denního světla. Nejen fyzická likvidace vybraných cílů, ale také psychický dopad vzdušných útoků na morálku obránců hrál svou významnou roli. Odpoledne došlo k útoku proti operačnímu letišti Al Taqaddum a ropným nádržím v Habbaniya. Plánovači měli stále velký respekt k irácké PVO, a tak útočnou skupinu dvaatřiceti F-16 doprovázely čtyři EF-111 a osm F-4G vyzbrojených střelami "Harm". Šestnáct "Eaglů" zajišťovalo skupinu shora. Stojí za povšimnutí, že poměr útočníků (32) a jejich obránců (28) byl téměř vyrovnán. Na tomto příkladu je patrné, jak využití "stealth" technologií v podobě letounů F-117 zefektivňovalo práci letectva. A to nemluvíme o neschopnosti F-16 využívat přesně naváděnou munici. Mimochodem, formování početných úderných skupin nebylo v průběhu operace Desert Storm žádnou raritou. Největší z těchto "Gorilích balíků" (z anglického "Gorilla packages"), jak byly v letecké hantýrce nazývány, byl tzv. "Q package". Tato obří skupina, která 19. 1. zaútočila na obranu Bagdádu, sestávala z útočné části (72 F-16) a z části zabezpečovací (2 EF-111, 8 F-4G, 12 F-15C). Není snad ani třeba dodávat, že "choreografie" balíků vyžaduje přesnou souhrua vysoké organizační mistrovství. Hned s příchodem tmy nastupují opět F-117, které spolu s letouny USN a USMC zaměřují svou pozornost na systém AD ve východním a západním Iráku. Bohužel, kvůli špatnému počasí stosedmnáctky skórovaly jen 10 (zásahů) : 8 (mimo cíl). Mnoho cílů nebylo ze stejného důvodu vůbec bombardováno. Ve 20.00 osmnáct F/A-18 USMC, deset A-6 USMC a čtyři britská Tornáda GR-1 útočí na letiště, mosty a rafinerie ropy v okolí Basry. "Mariňáky" následuje do stejného prostoru balík námořnictva složený také z letounů F/A-18 a A-6. Po nich nastupuje šestnáct F-15E. Tyto tři útočné týmy jsou podporovány dvěma skupinami pro potlačení protivníkovy AD. V první jsou čtyři EA-6B (USMC) provádějící rušení a šest F/A-18 (také USMC) pálící "Harmy" na zjištěná postavení SAMs. Druhá obsahuje stejný počet letounů stejného typu jenže s imatrikulací USN. Na západě ochranná skupina USN kryje útok šesti A-6 a osmi Tornád GR-1 na letecké základny H-2 a H-3. Také první den znamenal pro iráckou AD značný stupeň další destrukce. Protivníkova obrana nebyla schopna zabránit beztrestnému pohybu spojenců ve středních výškách. Druhým velkým překvapením prvním byly enormně nízké ztráty spojeneckých letounů - byla skutečnost, že irácké stíhací letectvo nevyvinulo žádný výraznější odpor. První den provedlo celkem 120 letů (spojenci 2759), ale mnoho z nich nebylo určeno k obraně vzdušného prostoru. V průběhu prvních tří dnů iráčtí stíhači vzlétli o něco více než stokrát. Ztráta tří Mig-29, tří Mirage F-1 a dvou Mig-21 během prvního dne je ale odradila od jakékoliv větší aktivity. Někteří odborníci se domnívají, že irácké vedení nemělo vůbec v úmyslu čelit prvním vlnám útočných skupin, ale šetřilo své letouny k podpoře pozemních jednotek pro chvíli, kdy dojde k jejich střetnutí s útočníkem. Prvního dne spojenci ztratili jedno britské Tornádo GR-1 v 06.09

a Kuvajťané A-4 v 13.27. Pilot se vystřelil a byl před Iráčany zachráněn kuvajtským hnutím odporu. Ve 20.20 je hlášen náraz dalšího Tornáda RAF do země, od 20.12 je postrádán F-15E a ve 20.50, po zásahu SAM, padá A-6 amerického námořnictva. Posádka byla zajata. Celkově hodnoceno ztráty první noci a prvního dne byly překvapující, zvláště když uvážíme, že irácký systém AD byl považován za jeden z nejlépe vybavených na světě. Úspěch, kterého bylo dosaženo, vytvořil podmínky pro vojenskou porážku Iráku s minimálními ztrátami na straně koalice. Již v této chvíli bylo jasné, že spojenecké letecké síly dosáhnou brzy vzdušnou nadvládu nad celým územím Iráku a Kuvajtu. V následujícím budou rozebrány jednotlivé aspekty letecké kampaně spolu s výsledky, kterých bylo dosaženo. Účinek neboli výsledky leteckých útoků byly posuzovány podle tří kritérií: - přímé: např. zničení zpevněného leteckého krytu; - nepřímé: projevující se obvykle jako další účinek (efekt přímých účinků). Vycházíme-li z výše uvedeného příkladu, nepřímým efektem bylo rozptýlení části letounů mimo kryty a přemístění dalších do Íránu; - souvislosti druhého řádu: laserem naváděnou municí byly ničeny obrněné jednotky na území Kuvajtu (přímý účinek = ničení výzbroje). Útoky nutily osádky tanků a obrněných transportérů zdržovat se mimo vozidla, resp. v rozumné vzdálenosti od nich (nepřímý účinek). Tento fakt se projevil při zahájení pozemního útoku, kdy většina iráckých obrněných jednotek nebyla schopna adekvátně reagovat (souvislost 2. řádu). AS (ovládnutí vzdušného prostoru) AS bylo základním předpokladem úspěchu ostatních leteckých a pozemních operací. 27. ledna bylo dosaženo AS na bojišti (Air Supremacy), tzn. irácké vojenské letectvo přestalo existovat jako efektivní bojová síla. Tohoto výsledku bylo dosaženo: 1. Útoky na pozemní části systému AD. Zde byly sledovány dva hlavní cíle: - destrukce systému velení a řízení přímým útokem na operační centra jakož i jednotlivé body systému včasné výstrahy; - potlačení systému radarem navedených SAMs pomocí protiradarových řízených střel (systém "Wild Weasel" na letounech F-4G). 2. Útoky proti leteckým základnám a ničením letounů ve vzduchu: - útoky byly vedeny proti vzletovým a přistávacím drahám za účelem znemožnění vzletů zejména stíhacího letectva (britská Tornáda vybavená pumami JP233 ) a proti zodolněným leteckým krytům (zejména F-111 vyzbrojené laserem řízenými pumami GBU-27 a GBU-24 A/B); - průměrným úsilím 340 vzletů stíhacího letectva denně a zničením 16 letounů během prvních devíti dnů bojů "přesvědčili" spojenci irácké letectvo, aby se zdrželo jakékoliv aktivity (snad kromě přeletů - útěků do Íránu). Celkově spojenečtí stíhači sestřelili 33 letounů a 5 vrtulníků (obr. 6, 7 a tab. 3). Hodnocení: Dosažení AS na bojišti během prvních deseti dnů operace je výsledkem, který hovoří sám za sebe. Statistické průměrné ztráty letounů koalice představují 1 letoun na 1800 bojových letů, což je např. čtrnáctkrát méně než během operace "Linebacker II" (válka ve Vietnamu). Celkově činily ztráty 38 zničených (55 počítáme-li i jiné příčiny než činnost protivníka) a 48 poškozených letounů (obr. 9 a tab. 4). Tohoto vcelku pozitivního výsledku bylo dosaženo účinnou eliminací hlavních systémů irácké AD (systému C2, SAMs a stíhacího letectva), takže podstatná část ztrát (71 %) byla způsobena protiletadlovým dělostřelectvem a pasivně naváděnými (infra) SAMs (obr. 8). Naproti tomu irácké ztráty představují 375 zodolněných leteckých krytů a kolem 400 letounů. Tento na první pohled výborný výsledek neuspokojil letecké plánovače, kteří očekávali vyšší stupeň destrukce iráckého letectva. Za hlavní příčinu "neúspěchu" je pokládána neschopnost spojenců zabránit úletu části iráckých letounů do Íránu (krátká letová doba, 10-15 minut, znemožnila účinnou reakci spojeneckých stíhacích letounů). Strategické útoky "Strategické jádro" letecké kampaně zahrnovalo osm následujících kategorií cílů, vybraných z původních dvanácti (viz výše): 1) systém C3, 2) budovy národního vedení, 3) zařízení pro vývoj, výrobu a skladování WMD, 4) zařízení určená k podpoře ozbrojených sil (sklady, opravny, logistika ap.), 5) odpalovací zařízení balistických řízených střel a jejich infrastruktura, 6) výroba a rozvod el. energie, 7) naftové rafinerie a 8) důležité mosty a železniční zařízení. 15. 1. 1991 zahrnoval seznam 295 konkrétních cílů, 29. 2. již 535. Výše uvedených osm kategorií cílů lze, na základě jejich charakteristik, rozdělit do tří skupin: - národní vedení a telekomunikace / Systém C3; - systémy výroby a distribuce el. energie a pohonných hmot; - WMD a řízené střely Scud. Dělení do skupin ignoruje kategorii 8), která spadala svou podstatou do cílů letecké AI, a kategorii 4), která byla považována za součást všech tří výše uvedených hlavních skupin.

Národní vedení a telekomunikace / Systém C3 Úkolem bylo rozvrátit "centrální nervový systém" Saddámova režimu. Útoky byly vedeny na různé vládní budovy, ministerstva a bunkry vojenského vedení. Prostředky komunikace politického vedení s národem, zejména TV a radiová síť, byly považovány za prioritní cíle podskupiny C3. K útokům na cíle této skupiny bylo použito zejména přesně naváděné munice dopravované letouny F-117. Tím se dosáhlo nejen vysoké přesnosti zásahu, ale i nízkého stupně kolaterální destrukce a ztrát na životech civilního obyvatelstva. Celkově bylo provedeno 260 útoků na cíle podskupiny "národního vedení a telekomunikací" a 580 na cíle podskupiny "C3". Hodnocení: Na konci války byl S. Husajn stále živ a jeho režim u moci. Ačkoliv byly prostředky komunikace s národem a ozbrojenými silami výrazně redukovány, zničeny zcela nebyly. Došlo pouze k úplnému přerušení spojení Iráku se světem. V globálu tedy výsledky nesplnily očekávání plánovačů, tj. úplný kolaps režimu. Systém výroby a distribuce elektrické energie a pohonných hmot Záměrem plánovačů bylo minimalizovat dlouhodobé zničení irácké ekononomické infrastruktury. Spojenci uskutečnili na cíle této kategorie 890 útoků. Téměř 88 % výrobní kapacity elektrické energie bylo dostatečně poškozeno/zničeno přímými útoky nebo izolováno útoky na transformátorové stanice a rozvodná zařízení. Zbylých 12 % představovaly malé zdroje el. energie lokálního významu. Hodnocení: Snížení produkce el. energie odpovídalo představám plánovačů. Naproti tomu poválečná obnova výrobních zařízení proběhla podstatně rychleji, než se předpokládalo. To znamená, že spojenecké letecké útoky způsobily, v souladu s plánem, opravdu jen malá poškození dlouhodobého charakteru. Hlavní kapacitu ropného průmyslu představovaly tři rafinerie v Baji, Basře a Bagdádu. Leteckými útoky bylo zničeno 90 % této kapacity. Hodnocení: S ohledem na nízký stupeň vynaloženého úsilí a výborné výsledky, zdála by se kampaň proti výrobě a distribuci nafty vysoce efektivní. Nicméně vzhledem k nízké aktivitě iráckých ozbrojených sil (bojová aktivita letectva byla již popsána a pozemní vojska v Kuvajtu byla vesměs zakopána, tj. ve statické obraně s minimální spotřebou pohonných hmot, navíc pokrytou lehce dostupnými kuvajtskými zásobami) a vzhledem k jejich rychlému kolapsu po zahájení pozemních operací, neměla kampaň výrazný vojenský význam. WMD a řízené střely Scud Spojenečtí plánovači měli dva zásadní důvody k útokům na WMD a řízené střely Scud. Z krátkodobého hlediska bylo nutno eliminovat schopnost Iráku použít tyto zbraně v boji proti koalici. Z hlediska dlouhodobého mělo zničení existujících zásob WMD, jejich výrobních a vývojových zařízení, jakož i odpalovacích zařízení řízených střel Scud, přispět k udržení stability a míru v oblasti Perského zálivu. Proti podskupině cílů WMD bylo provedeno celkem 970 leteckých útoků. Převážná část z nich byla namířena proti výrobě, vývoji a skladům chemických zbraní. Hodnocení: Přes četné útoky na výše uvedená zařízení objevila poválečná inspekce cca 150 000 kusů chemické munice. Útoky proti této kategorii WMD nesplnily svůj cíl, tj. jejich úplnou likvidaci. Nicméně schopnost Iráku vyvíjet a produkovat chemické zbraně byla značně eliminována. Biologické WMD. Byla napadena vývojová a výrobní zařízení jakož i speciální skladovací zařízení (respektive zařízení, o kterých se předpokládalo, že slouží k těmto účelům, protože výroba této kategorie WMD nebyla ani poválečnou inspekcí potvrzena). Hodnocení: Podobně jako u chemických zbraní podstatným efektem bylo významné zbrzdění možného vývoje a výroby biologických WMD. Pokud jde o jaderné zbraně, teprve v poválečném období se zjistilo, že irácký program hromadění obohaceného uranu postačujícího k výrobě atomové bomby byl podstatně intenzivnější, delší a mnohem méně zranitelný leteckým útokem, než se předpokládalo na začátku války. Navíc Irák předisponoval jak uran, tak nejdůležitější technické vybavení do mobilních prostředků. Hodnocení: Útoky na známá (statická) zařízení iráckého jaderného programu se minuly účinkem a nesplnily svůj účel - podstatnou eliminaci programu. Úsilí spojeneckých leteckých sil o radikální omezení počtu odpalů řízených střel Scud proti Izraeli, Saúdské Arábii a ostatním státům regionu se setkalo s obdobnými problémy jako úsilí o likvidaci jaderného programu. Proti cílům souvisejícím s iráckým potenciálem balistických řízených střel bylo vedeno celkem 1500 útoků. Cíle zahrnovaly mobilní odpalovací zařízení a místa, o kterých se předpokládalo, že slouží jako jejich přechodné úkryty, statická odpalovací stanoviště a konečně zařízení související s výrobou střel.

Zatímco úsilí vyvinuté proti posledně jmenovaným objektům sledovalo dlouhodobý cíl - omezení poválečného útočného potenciálu Iráku, cílem útoků proti mobilním odpalovacím zařízením byla minimalizace počtu odpalů během operace "Desert Storm". Dlužno podotknout, že Irák používal během války téměř výhradně mobilních prostředků. Většina odpalů raket Scud (kolem 80 %) byla provedena v noci a Iráčané významně zkrátili předstartovní přípravu, přičemž se vyvarovali jakékoliv emise elektromagnetického vyzařování, aby znemožnili detekci a lokalizaci odpalovacího stanoviště před vlastním odpalem. Po odpalu následovala samozřejmě okamžitá změna pozice. Spojenci reagovali zavedením tzv. "Scud patrols", tj. leteckých hlídek, jejichž účelem bylo maximální zkrácení času nezbytného k vyhledání odpalovacích zařízení. Letouny F-15E používané k tomuto nesnadnému úkolu byly schopny cíl nejen vyhledat, ale vzápětí také zničit. Reálná účinnost tohoto opatření nebyla příliš velká, protože rozměry odpalovacího zařízení umístěného na podvozku MAZ-543 dávaly "Eaglům" jen malou šanci identifikovat je a zaútočit na ně předtím, než změnily pozici a stáhly se do úkrytu. Ze 42 případů, kdy byl odpal vizuálně pozorován osádkou hlídkujícího letounu, se podařilo úspěšně zaútočit jen osmkrát. Hodnocení: Reálným výsledkem "lovu na Scudy" bylo radikální omezení počtu odpálených střel. Z průměrného počtu odpalů 4,7 za den během prvního týdne války, došlo ke snížení na 1,5 za den v celém dalším období. To byl sice významný přínos, nicméně celkově je "tažení proti Scudům", s ohledem na vynaložené úsilí, hodnoceno jako nepříliš úspěšné. Celkové hodnocení strategických útoků: Nehledě na soukromé přesvědčení některých leteckých plánovačů, že cílů koalice může být dosaženo bez použití pozemních sil, JEN SKROMNÁ ČÁST CELKOVÉ AKTIVITY LETECTVA (14,8 %) BYLA VYHRAZENA PROTI KATEGORII STRATEGICKÝCH CÍLŮ (obr. 10). Přáním plánovačů, založeným na teorii strategického bombardování, bylo udeřit hned od počátku přímo na centrum irácké síly. Z výše uvedeného vyplývá, že K REALIZACE TÉTO MYŠLENKY NEDOŠLO V POŽADOVANÉM ROZSAHU a že úsilí letectva bylo primárně využito proti mnohem pragmatičtějším cílům. Strategické útoky byly v některých případech méně účinné, než se předpokládalo (např. jaderný program), jindy záměry plánovačů splnily (el. energie). Letecké útoky proti iráckým pozemním a námořním silám Převážná část bojových letů spojeneckého letectva byla zaměřena proti iráckým pozemním silám. Cílem byly pozemní jednotky dislokované v Kuvajtu a jejich zásobovací linie. Tato část letecké války je spíše charakterizována postupným "opotřebováváním" iráckých pozemních jednotek než snahou o jejich rychlou paralýzu, jak tomu bylo v případě iráckého letectva. Plánovači si byli vědomi mimořádně důležitého postavení jednotek Republikánské gardy (dále RG), a proto byla RG vybrána jako jeden z významných COGs (jednotky RG byly nejen důležitou strategickou rezervou v plánech iráckého vedení, ale také nejvýznamnější oporou vládnoucího režimu). Z obavy před jejich možným stažením z bojiště ještě před zahájením pozemní operace, nařídil gen. Schwarzkopf zničení důležitých mostů v jejich týlu. Důvodem bylo jednak přerušení zásobovacích linií, ale hlavně zablokování RG na bojišti. AD na bojišti přinutila osádky bojových letounů bombardovat cíle z mnohem větších výšek, než byly cvičeny. Tím došlo ke snížení přesnosti bombardování a také ke ztížení identifikace cílů. Útoky proti pozemním a námořním silám lze rozdělit do tří základních skupin: - AI proti zásobovacím liniím a dopravě na a uvnitř kuvajtského válčiště; - útoky proti iráckým námořním silám; - útoky proti iráckým pozemním silám před a po zahájení pozemních operací. AI (operace proti zálohám a zásobování) AI operace byly zaměřeny na odříznutí proudu zásob pro kuvajtské bojiště a zastavení přesunů iráckých jednotek. Protože se většina jednotek nacházela na bojišti již v době zahájení letecké kampaně, potřeba zamezení přísunu dalších posil byla omezená. Šlo spíše o zamezení jejich ústupu z bojiště (viz poznámka o RG). Vzhledem k tomu, že hlavní zásobovací linie mezi Bagdádem a kuvajtským bojištěm křižovaly často řeky, staly se klíčovými cíly mosty (126 silničních a 9 železničních). Do zastavení palby bylo zničeno 37 dálničních a 8 železničních mostů. Dalších 8 dálničních mostů bylo silně poškozeno. Iráčané se, obecně řečeno, nepokoušeli o opravy. Jejich protiopatření byla spíše zaměřena na budování náhradních provizorních mostů, změnu přepravních tras, použití vodní přepravy atd. Jak podotkl gen. Horner, velitel spojeneckých leteckých sil na bojišti: "(Iráčané) byli při tom velice vynalézaví a zruční. Nikdy jsem neviděl tolik pontonových mostů." Podstatně větší efekt než ničení silničních mostů, přineslo přerušení železničního spojení. Železniční doprava byla primární

zásobovací linií, hlavně pokud jde o přepravu těžké výzbroje (tanků, samohybného dělostřelectva ap.). Během února byly zahájeny lety útočných letounů, zejména F-16, zaměřené na ozbrojený průzkum s cílem vyhledat a zničit nákladní automobily a ostatní prostředky nákladní silniční dopravy. Iráčané reagovali přesunutím přepravy do nočních hodin, což nepřineslo, vzhledem ke schopnosti spojeneckých letounů operovat i v noci, žádaný efekt. Dalším krokem bylo rozmělnění kolon nákladních automobilů na jednotlivé vozy, čímž se podstatně snížila efektivnost útoků, ale také celkový objem přepravy. Celkové AI úsilí završovaly útoky proti skladům a dopravě. Hlavní aktivita byla zaměřena na nákladní automobily. Podle iráckých válečných zajatců byla leteckými útoky zničena více než polovina nákladních automobilů na bojišti. Silně redukovaná přeprava měla za následek nedostatečné zásobování jednotek zejména potravinami a náhradními díly, což se odrazilo ve snížené bojeschopnosti a morálce iráckých vojáků. Útoky proti systému C2 na bojišti měly omezit komunikaci mezi iráckými divizemi a sbory. Cílem bylo zamezení rychlé reakce těchto útvarů a jejich kooperace při pozemním útoku spojenců. Komunikační síť byla obtížným cílem, a navíc účinky útoků byly těžko vyhodnotitelné. Hlavní irácké protiopatření spočívalo v silném omezení radiokomunikace a vybudování drátového spojení mezi jednotkami, které sloužilo zejména k varování v okamžiku vážného ohrožení. To ale neřešilo problém koordinace činnosti mezi jednotkami a v tomto bodě celý systém zkolaboval (také díky účinnému rušení ze strany spojenců). Hodnocení: Navzdory spojenecké letecké kampani byl Irák schopen přepravit na kuvajtské bojiště dostatečné množství zásob. Zda by dalších několik dnů nebo týdnů leteckých operací přineslo účinné přerušení proudu zásob, může být jen předmětem spekulací. S určitostí lze pouze říci, že eventuální pozemní operace většího měřítka by vyžadovala daleko větší přísun munice a pohonných hmot, což by leteckými útoky zdecimovaná přepravní síť nebyla schopna zabezpečit. Útoky proti iráckým námořním silám Spojenecké letouny útočily na irácké námořní cíle za účelem zabezpečení volnosti pohybu vlastních námořních sil, zejména v severní části Perského zálivu. Irácké námořnictvo bylo malé, ale přítomnost byť jen raketových člunů představovala vážné nebezpečí pro spojenecké válečné uskupení. Vybrané cíle zahrnovaly irácké námořní přístavy, řadu operačních prostorů, odpalovací stanoviště řízených střel Silkworm a námořní flotilu (celkem 178 plavidel, z nichž nejvýznamnější hrozbu představovalo 13 raketových člunů). Hlavní tíhu útoků proti námořním cílům nesly letouny US Navy za asistence vrtulníků britské Royal Navy. Spojenecké letecké síly útočily na pozemní infrastrukturu. Pozdější analýzy prokázaly, že hrozba iráckých raketových člunů byla eliminována k 2. 2. 1991. I potom bylo vedeno množství útoků proti hlídkovým člunům, bateriím pobřežního dělostřelectva a odpalovacím stanovištím střel Silkworm. Hodnocení: 143 zničených, nebo poškozených plavidel včetně 12 z celkového počtu 13 raketových člunů. V předvečer pozemního útoku byla považována za zničená pouze 2 ze 7 známých odpalovacích stanovišť střel Silkworm. Spojenecká aktivita zaměřená proti těmto řízeným střelám byla provázena stejnými problémy jako v případě střel Scud. Útoky na zjištěná postavení nepřinášely kýžené výsledky, což vedlo k podezření, že většina z nich (zejména statických) byly pouze klamné cíle. Nicméně aktivita těchto jednotek byla velice nízká. Byly zaznamenány pouze dva odpaly střel Silkworm (jedna z nich skončila v moři a druhá byla sestřelena AD). Je velice obtížné posoudit, do jaké míry přispěly k omezení počtu odpalů letecké útoky. Útoky proti iráckým pozemním silám - před zahájením pozemních operací Cílem leteckých plánovačů bylo redukovat bojeschopnost irácké armády o 50 %. Kvantitativním ukazatelem bylo zničení potřebného počtu obrněné techniky a dělostřeleckých kusů na kuvajtském bojišti. Realizaci záměru ovlivnilo množství faktorů soubor cílů se stal mnohem širší, než se původně plánovalo. Tím se snížilo množství útoků proti výše uvedeným cílům, snížila se přesnost zásahu (kvůli větším výškám odhozu munice) a konečně také počasí bylo horší, než se předpokládalo. K největší změně oproti plánu došlo v použití munice. Předválečné plánování bylo založeno na širokém použití střel Maverick a další speciální munice. Ve skutečnosti většina použité letecké munice byly klasické pumy. Hodnocení: Ačkoliv nasazení laserem naváděných leteckých pum (od 6. 2.) podstatně zvýšilo množství zničené obrněné techniky a dělostřeleckých kusů, plánovaného cíle (padesátiprocentní redukce bojeschopnosti irácké armády) nebylo před zahájením pozemní kampaně dosaženo. Údaje o stupni "opotřebení" irácké armády se, v závislosti na zdroji, liší. Podle "Central Command" bylo před zahájením pozemních operací dosaženo následujícího stupně zničení: 39 % tanků, 32 % obrněných vozidel a 47 % dělostřelectva. Předpokládané ztráty živé síly činily méně než 10

%. Stupeň zničení nebyl samozřejmě rovnoměrný; nejvíce utrpěly prvoliniové divize v západní části bojiště, nejméně v části severovýchodní. Neméně důležité byly nepřímé účinky a souvislosti. Podle výpovědí válečných zajatců, došlo hned na začátku letecké kampaně k rozvrácení pozemní dopravy. Mnoha zejména prvoliniovým jednotkám tím nastaly problémy v zásobování vodou, potravinami, pohonnými hmotami a náhradními díly. Zastavil se výcvik. Vojáci se zdržovali mimo svou výzbroj (tanky ap.), protože dobře věděli, že ta je cílem spojeneckých letounů. Na počátku letecké kampaně se mnozí Iráčané domnívali, že kampaň bude trvat pouze několik dnů. Když se tak nestalo, začal převládat pocit bezmocnosti a beznaděje. Velké množství iráckých vojáků se rozhodlo nebojovat; někteří z nich dezertovali a ostatní byli připraveni vzdát se při první příležitosti bez odporu. Takovýto postoj vojáků a v mnoha případech celých jednotek (i prvoliniových) včetně jejich velitelů způsobil lavinový efekt zhroucení celé strategické a operační koncepce irácké armády. Koncepce založené na přesunu záložních jednotek do bodu odporu k posílení jednotek prvoliniových. Rychlý kolaps prvoliniových jednotek, nemožnost efektivní komunikace kvůli zničenému a rušenému systému C2 a rychlost, s jakou byla operace vedena, způsobily, že se tyto jednotky staly cílem útoku, ještě než mohly být použity k posílení již zhroucené obrany. Útoky proti iráckým pozemním silám - po zahájení pozemních operací Je dosti obtížné posoudit efektivnost použití leteckých sil v této fázi operace "Desert Storm", protože přímá letecká podpora se realizovala jen v průběhu tzv. stohodinové války a potom během vpádu Iráčanů do saúdskoarabského města Al Khajfi. Krátká doba, jakož i specifické podmínky útoku vedeného proti mnohdy zcela demoralizovaným jednotkám na útěku nebo vzdávajícím se při první příležitosti činí jakékoliv obecné závěry diskutabilními. Přes omezené údaje je zřejmé, že irácké jednotky při útoku, nebo naopak na ústupu byly mnohem zranitelnější než v předcházející statické obraně (zakopané a maskované). K monitorování pohybující se techniky byl poprvé využit systém JSTARS. Vše nasvědčuje tomu, že letecká aktivita měla deprimující účinek zejména v průběhu iráckého útoku u Al Khajfi. Podle tvrzení jednoho z veteránů íránsko-irácké války jeho brigáda utrpěla během třiceti minut větší ztráty než během osmi let předchozího konfliktu. Takový debakl měl důležitý dopad zejména na irácké vojenské velení. Útok u Al Khajfi byl pokusem Iráčanů zahájit pozemní válku, a vyhnout se tím úplnému zničení svých zakopaných jednotek metodicky devastovaných spojeneckým letectvem. Po tomto debaklu již k dalším pokusům o útok nedošlo. Naprostý nedostatek odporu během pozemní části války činil CAS pouze okrajovou záležitostí. Jinými slovy, bylo jen málo situací při kontaktu jednotek s protivníkem, kde by bylo možno "otestovat" spolupráci letounů CAS s pozemními partnery. AI během pozemní operace byla vedena ve dvou fázích. Během první (od začátku pozemní operace do večera 25. 2.) útočily letouny na záložní obrněné divize, a zejména na divize Republikánské gardy za účelem destrukce jejich schopnosti manévru proti pozemním jednotkám spojenců. Druhá fáze nastala v okamžiku, kdy byl průzkumem zjištěn všeobecný ústup iráckých sil. Od této chvíle (večer 25. 2.) až do zastavení palby (8.00 hod. 28. 2.) byla AI zaměřena proti ustupujícím iráckým jednotkám. Hodnocení: Letecké útoky měly dva důležité dopady na iráckou armádu: - v průběhu letecké války paralyzovaly irácké síly tak, že ty se v mnoha případech vůbec nepokoušely/nebyly schopny manévrování nebo účinné obrany. Zničená komunikační síť, výzbroj a systém distribuce potravin, munice atd. na bojišti vytvořily nezbytné podmínky; - během pozemní války soustředěné útoky zabránily iráckým obrněným divizím, aby hrály na bojišti jinou roli než ryze sebeobrannou. Některé z nich nebyly schopny ani toho. Hodnocení přínosu leteckých sil v průběhu pozemní války musí jít až za pozemní kampaň. Přímým důvodem toho, proč pozemní operace byla rychlá a účinná, je výše uvedený úspěch AI v průběhu předchozí letecké války. Spojenecké letecké síly nezničily pouze velké množství vojenské techniky. Zničily především důvěru iráckých vojáků v tuto techniku, která byla považována za magnet pro letecké útoky. Zda a jak dlouho by irácké jednotky na území Kuvajtu vydržely bez pozemního útoku spojenců, je jen předmětem spekulací. Postačujícím a dostatečně průkazným faktem je, že Iráčané nebyli jednoduše schopni reagovat, jakmile spojenci vyrazili do útoku. Závěrem k realizaci záměru plánovačů operace "Instant Thunder" Boj o prosazení plánu a jeho akceptování byl dlouhý a svízelný. Pomineme-li osobní neshody, které určitě sehrály svou roli, zdá se, že hlavní polemika pramenila z rozdílného názoru zúčastněných na to, jaký stupeň destrukce protivníkovy armády je nezbytný k dosažení vítězství. Když byl gen. Horner, velitel spojeneckých leteckých sil, poprvé seznámen s plánem "Instant

Thunder", nebyl jím příliš nadšen. Nicméně podržel si tři plánovače z původního Wardenova týmu (nikoliv plukovníka Wardena - duchovního otce operačního plánu!?) a pověřil gen. Glossona řízením jejich práce ve speciální plánovací skupině, která se stala známou pod názvem "Black Hole" (Černá díra). Gen. Glosson, plánovači z "Černé díry" a původní plán operace "Instant Thunder" byly hlavními nástroji při vývoji spojenecké letecké kampaně během operace "Desert Storm" a KOMPROMISU, který tato kampaň představovala. Jaký by byl průběh války v Perském zálivu, kdyby dostala Wardenova skupina zelenou? To je otázka, která zůstane zřejmě nezodpovězenou IV. A CO DÁL? VÝVOJ TEORIE LETECKÉ VÁLKY "PO ZÁLIVU" "Letectvo, které neudržuje svou doktrínu v předstihu před svou výzbrojí a neupírá svůj pohled dostatečně daleko do budoucnosti, může pouze klamat svůj národ falešným pocitem bezpečnosti." Gen. Henry H. Arnold, USAF V období "po Zálivu" se na dalším rozvoji teorie letecké války a operačního umění letectva podílejí zejména tři významné osobnosti. Je to nám již známý plukovník J. Warden, dále Wardenův blízký spolupracovník a šéf plánovačů z "Černé díry" plukovník Dave Deptula a konečně veterán korejské války plukovník John Boyd. 1/ JOHN A. WARDEN III. "Naše úvahy musíme začít předpokladem, že s pomocí leteckých sil můžeme dosáhnout všeho. Tedy nikoliv předpokladem, že jen toho, čeho jsme dosáhli v minulosti." Col. J. A. Warden III., USAF Warden celý konflikt v Zálivu, a zejména leteckou kampaň, které byl duchovním otcem, důkladně analyzoval. V této analýze zohlednil i své dřívější poznatky a také významné vojensko-politické změny, které nastaly po ukončení studené války: Charakter příštího válečného konfliktu a úloha letectva v něm Na rozdíl od minulosti, kdy proti sobě stála dvě významná vojensko-politická uskupení, nelze dnes přesně předvídat, kdo bude příštím protivníkem. Globální konvenční nebo atomová válka na "připraveném" bojišti (jakým byla např. posledních čtyřicet let německá hranice) se stává nejméně pravděpodobným typem konfliktu blízké budoucnosti. Naopak nejpravděpodobnějším typem konfliktu budou války vedené za účelem zastavení takového chování státu, které je mezinárodně neakceptovatelné (Irák). Tyto války budou charakterizovány rychlou rozhodnou akcí zaměřenou na to, aby bylo co nejdříve dosaženo uspokojivého řešení s minimálními ztrátami nejen na straně vlastní, ale i protivníkově. Dalším vysoce pravděpodobným druhem konfliktu budou operace typu "Urgent Fury" (Grenada) nebo "Just Cause" (Panama), jejichž primárním cílem bylo oddělení diktátora od nevinné populace. Do této skupiny lze zahrnout i protiteroristické a protidrogové operace. Významnou roli budou hrát také tzv. nebojové operace (např. operace pro udržení míru ap.). Novým důležitým aspektem je skutečnost, že neexistuje na světě místo (s výjimkou severní Koreje), kde by jakýkoliv protivník mohl přimět USA ke konvenční válce v prostoru a čase, které si sám zvolí. Neexistuje také místo, kde by zájmy USA mohly být ohroženy v relativně velmi krátké době. Z toho plyne, že USA si sami mohou zvolit, kdy, kde a jak budou reagovat a zda vůbec přistoupí k řešení vzniklé konfliktní situace vojenskou silou. Jakákoliv vojenská akce Spojených států tak bude téměř jistě ofenzivní - protože bude reakcí na předchozí akci protivníka. Americká politika národní bezpečnosti se tím obrací "vzhůru nohama", neboť do této doby (míněno do doby ukončení studené války) byla chápána jako ryze defenzivní. Jak výše uvedené souvisí s leteckými silami a jejich další perspektivou? V Panamě a Grenadě zabezpečovalo letectvo nenahraditelnou podporu pozemních operací formou dopravních letů, elektronické detekce a přesných útoků na pozemní cíle. Uvažujeme-li o reálné projekci síly ve prospěch ochrany zájmů USA proti středně silné hrozbě, letectvo se stává dominantním prostředkem, protože je schopno rychlé, přesné a rozhodující akce. Důležitost letectva spočívá rovněž v jeho unikátní schopnosti působit v prostoru válčiště masivní silou a přímo ovlivňovat protivníkovy strategické a operační COGs. Ačkoliv všechny složky ozbrojených sil jsou schopny útočit na

protivníkovy COGs, pouze letectvo může opakovaně "obejít" nepřítele a zaútočit na ně přímo. Ostatní složky probojovávají "přímou" cestu obvykle s velkými ztrátami. Máme-li pochopit roli letectva ve válce, musíme přemýšlet o cílech války. Drtivá většina válek je vedena za účelem přesvědčit protivníkovo vedení, aby splnilo naše politické požadavky. Cíle války Stát udržuje své ozbrojené síly proto, aby vedly operace k dosažení jeho politických cílů. Vojenským cílem je přinutit protivníkovo vedení k akceptování našich politických požadavků, čímž dojde ke splnění našich politických cílů. Jinými slovy, stát uskuteční své politické cíle, když je schopen donutit protivníkovo vedení k ústupkům. Ovládnutí protivníkových civilních a vojenských řídících a velitelských struktur musí být konečným cílem všech vojenských operací. Střední kruh Wardenova pětikruhového modelu protivníka, představující politické a vojenské vedení státu, zůstává kruhem nejkritičtějším. V moderní válce obvykle nelze ničit vedení státu přímo. Destrukce systému velení a komunikace, to znamená vazeb středního kruhu na ostatní, způsobí protivníkovi nepřekonatelné problémy při řízení válečného úsilí. Další možností je nepřímý tlak na protivníkovo vedení s cílem přivést jej k racionálnímu rozhodnutí k ústupkům. Nepřímý tlak se realizuje destrukcí způsobenou ostatním kruhům. Warden rozlišuje tři způsoby (strategie), jak přimět protivníka, aby se podvolil našim politickým požadavkům. V souhrnu tyto strategie představují kontinuitu aplikace síly: 1. Strategie vnucené ceny - znamená učinit pokračující odpor protivníka příliš drahým pro jeho politické vedení. Předpokládaný "práh bolesti" protivníka je překračován tak často, jak je to jen možné, paralelními útoky na vybrané skupiny cílů. Teoreticky lze tímto způsobem přimět nepřítele, aby akceptoval naše požadavky z důvodu již způsobené částečné paralýzy jeho systému a také z důvodu reálné hrozby úplné paralýzy. 2. Strategie paralýzy - znamená učinit pokračující odpor protivníka nemožným. Jde o totální paralýzu protivníkova systému. 3. Strategie destrukce - zničení celého protivníkova systému. K alternativě destrukce Warden poznamenává: "Tato poslední možnost je v historii ojedinělá, těžko realizovatelná, plná morálních zábran a obvykle nepříliš užitečná vzhledem k nechtěným souvislostem, které způsobuje." Proto je politicky nepřijatelná pro válečné konflikty jedenadvacátého století. Konečně pokud jde o prostředky, Warden obhajuje kontinuální rozklad každého strategického nebo operačního kruhu, dokud se neobjeví klíč k částečné či úplné paralýze. Úspěšně provedený rozklad odhaluje přirozenou vzájemnou závislost (propojenost) mezi jednotlivými prvky protivníkova systému. Tzn. může odhalit COGs, které jsou propojeními mezi jednotlivými kruhy, nebo mezi prvky jednoho kruhu. Platí to jak pro strategickou, tak pro operační úroveň. Jakmile jsou COGs identifikovány, musí se velitel rozhodnout, jak nejlépe na ně zaútočí. Přitom však musí mít na paměti, že správně koncipovaná operace má vést k dosažení politických cílů cestou minimálních ztrát (lidských i materiálních), a to na obou stranách. Výsledky strategického útoku na pět kruhů Iráku byly impozantní. Před zahájením pozemního útoku byla země ve stavu strategické paralýzy, který nebylo možno překonat bez masivní zahraniční pomoci. Efekt strategického útoku byl dlouhodobý. Přitom strategická paralýza byla způsobena "pouze" o něco málo více než 10 000 bojovými lety a 20 000 tunami svržených pum. Srovnejme to s 8 miliony (!) tun svrženými na Vietnam během sedmi let. Na konci strategické kampaně ztratil Irák schopnost udržet své síly v Kuvajtu, vést útočné operace, obnovit svou předválečnou strategickou pozici a životní úroveň obyvatelstva, bránit se útokům spojenců, efektivně komunikovat atd. Letecká kampaň tak způsobila, při celkové spotřebě méně než jednoho procenta pum svržených na Vietnam, nejen strategickou, ale i operační paralýzu, o čemž svědčí hladký průběh následné pozemní operace. Válka v Iráku byla vůbec první válkou vedenou způsobem "zevnitř-ven", tj. od nejdůležitějšího středního kruhu v Bagdádu až po poslední vnější kruh - jednotky v poli. To samo o sobě představuje významný zlom ve způsobu vedení války, neboť ta v minulosti vždy začínala útokem na vnější kruh s postupem ke kruhu střednímu. AS dovolila spojencům činit cokoliv nad iráckým územím a zároveň bránila protivníkovi vyvíjet jakoukoliv vlastní leteckou aktivitu. Od okamžiku nastolení AS bylo jedinou šancí pro irácké vedení najít rychlou cestu k příměří. Závěry vyplývající z analýzy války v Zálivu Letecká operace spojenců proti Iráku je prvním případem, kdy

strategická a operační letecká kampaň byly plánovány jako primární nástroje dosažení politických a vojenských cílů války. Konflikt je také prvním příkladem "hyperválky". To znamená války založené na technologické převaze, nebývalé přesnosti a účinnosti zbraní (PGM s vysokým penetračním účinkem), operačním a strategickém momentu překvapení (za pomoci technologie "stealth" a vysoce účinných prostředků průzkumu a navedení AWACS a JSTARS) a konečně na schopnosti napadnout paralelně všechny důležité cíle. "Hyperválce" je prakticky nemožné se ubránit nebo absorbovat její důsledky. Warden zdůrazňuje zejména pět poznatků, které lze považovat za klíčové, a to nejen ve smyslu pravděpodobného průběhu příštích válek, ale zejména ve smyslu přípravy moderních ozbrojených sil na budoucí války: - důležitost strategického útoku a zranitelnost státu na strategické úrovni; - osudné důsledky ztráty strategické a operační vzdušné nadvlády; - ohromující účinek paralelní války; - významnou roli technologie "stealth" a PGM v moderní válce; - rozhodující úlohu letectva jakožto klíčové síly v naprosté většině konfliktů. Někteří odborníci namítají, že nelze činit dalekosáhlé závěry pro budoucnost z jedné operace či válečné kampaně. Warden s nimi nesouhlasí: "V dnešním světě, nebo přesněji ve světě zítřejším, kde tok informací a změny technologií jsou velice rychlé, si nemůžeme dovolit luxus čekání na deset opakování nějaké události, než se rozhodneme učinit závěry pro budoucnost." Proto nelze analytické závěry z konfliktu v Perském zálivu považovat za unikátní a bez dalších obecných implikací vzhledem ke konfliktům budoucím. Jak řekl bývalý letecký maršál RAF Sir J. Slessor: "Existuje-li nebezpečnější názor než předpoklad, že budoucí válka bude právě taková jako ta poslední, pak je to představa, že bude tak totálně odlišná, že si můžeme dovolit ignorovat všechny poznatky z té předchozí." 2/ DAVID A. DEPTULA "Tato kampaň byla zahájena leteckými silami, byla provedena leteckými silami a byla úspěšná díky leteckým silám". Col. David A. Deptula "Black Hole" 28. 2. 1991 Plukovník Deptula ve své práci, nepochybně ovlivněné dílem J. Wardena a působením ve funkci šéfa leteckých plánovačů v Zálivu, rozvíjí teorii paralelní války. Základní princip paralelní války lze jednoduše vysvětlit na příkladu sériového a paralelního zapojení elektrického okruhu. Zatímco u sériového zapojení několika žárovek je nutný průchod elektrického proudu první žárovkou, aby se rozsvítila druhá atd., u paralelního zapojení tato závislost neexistuje a k rozsvícení všech žárovek dojde současně a nezávisle na sobě. V klasické válce je uplatňován princip postupného potlačení protivníkovy obrany před útokem na cíle vyšší hodnoty. Obrana musí být, alespoň do jisté míry, eliminována ještě předtím, než zaútočíme na cíle, na které skutečně chceme zaútočit. Vyžaduje to značné úsilí a čas. Cíle vysoké hodnoty jsou vždy dobře chráněny, takže je logickým krokem redukovat jejich obranu maximální možnou měrou, a snížit tím pravděpodobnost vlastních ztrát při útoku na ně. Další možností je kombinace sériového a paralelního útoku. Například útok na protivníkovu AD bude proveden současně, tj. paralelním způsobem, čímž se vytvoří podmínky pro následný útok na další cíle jí chráněné - sériový útok. Schopnost útočit současně (paralelně) na celou škálu vybraných cílů s malou/nulovou potřebou potlačit protivníkovu obranu otevírá dveře k monumentální změně ve vedení války. Umožňuje dosáhnout paralyzujícího efektu a ovládnutí protivníka v podstatně kratším čase s výrazně nižšími ztrátami. Pokrytí široké škály cenných cílů v krátkém čase není jediným přínosem paralelního útoku. V kombinaci se strategií znemožnit protivníkovi efektivně řídit stát, sahá účinek paralelního útoku daleko za pouhou výhodu útoku na soubor cenných cílů v kratším čase. Paralelní útok využívá tří dimenzí - času, prostoru a úrovně války. Lze to dokumentovat i na příkladu Zálivu: - V prvních 90 minutách bylo napadeno 50 různých cílů a během prvních čtyřiadvaceti hodin 150. - Objektem útoku bylo území celého Iráku. Neexistoval cíl, který by nemohl být napaden pro svou vzdálenost. - Cíle všech úrovní - strategické (např. budovy politického vedení v Bagdádu), operační (např. operační centra AD) a taktické - byly napadeny současně. Z historického pohledu bylo dosažení protivníkových COGs vždy podmíněno zničením obranných sil. Použití

síly spíše k ovládnutí než k destrukci protivníkovy schopnosti jednat pokládá základy odlišného pohledu na nejefektivnější způsob využití ozbrojených sil. Přitom může být dosaženo takového stupně ovládnutí protivníka, který, z operačního hlediska (jinými slovy z hlediska dosaženého efektu), odpovídá jeho destrukci, ale při podstatně menším použití síly. Cílem paralelní války je dosažení účinného ovládnutí a kontroly souboru systémů, na kterých je závislá protivníkova síla. Základem koncepce jsou akce vedoucí spíše k specifickým účinkům než k destrukci subsystémů vytvářejících strategický systém. Jádrem paralelní války není fyzický element, ale koncepční. Nezbytnými podmínkami praktické realizace paralelního útoku jsou nové technologie a jejich správné použití. Jde především o přesně naváděnou munici (PGM) a technologii "stealth". Ve druhé světové válce byli letečtí velitelé nuceni nahradit přesnost tonáží. Pouze velmi malé procento svržených pum zasáhlo cíl. Udává se, že jen 20 % pum shozených na cíle vyžadující přesné bombardování dopadlo v okruhu o poloměru 300 m od těchto cílů. Masové bombardování překonala přesně naváděná munice. V některých případech jediná PGM puma svržená v průběhu války v Zálivu dosáhla téhož efektu jako 9000 klasických pum za druhé světové války a bez jejich průvodní kolaterální destrukce. Technologie "stealth" znemožňuje, nebo alespoň oddaluje okamžik, kdy je letoun zachycen radiolokátory protivníkovy AD. Systém AD pak není schopen adekvátně reagovat a zabránit letounu v útoku na cíl. Stroje, jako například F-117, konstruované s použitím této technologie, nevyžadují doprovod ochranného uskupení tak jako klasické letouny. Pro ilustraci opět příklad ze Zálivu. Při útoku na cíle v okolí města Basra bylo na ochranu osmi letounů útočících na tři cíle vyčleněno 30 dalších letounů a tři bezpilotní prostředky. V tutéž dobu dvacet F-117 bombardovalo 37 cílů chráněných stejně silnou, nebo dokonce silnější AD. O 47 % méně letounů zničilo o 1200 % více cílů. V průběhu celé války odlétali piloti F-117 "pouhá" 2 % celkového počtu bojových letů, ale zničili 40 % strategických cílů při nulových ztrátách. Kombinace technologií "stealth" a PGM významně redukuje počet letounů, personálu a infrastruktury nezbytné k účinnému útoku na velké množství cílů. Paralelní válka přináší významné změny také v posuzování požadovaného účinku plánovaných útoků a v celkové koncepci operací. Konvenční plánovači a zpravodajská služba mají tendenci uvažovat v intencích "nezbytného počtu bojových letů k dosažení požadovaného stupně zničení stanovených cílů". Vyhodnocení efektivnosti letecké kampaně ve válce v Zálivu ukázalo, jak může být kritérium posuzování stupně zničení jednotlivých cílů zavádějící v porovnání s vyhodnocením účinku útoků na systém jako celek. Protože plánované cíle systému zásobování elektrickou energií nebyly zničeny nebo poškozeny v požadovaném rozsahu, bylo 15. února 1991 analytiky konstatováno, že stanoveného cíle nebylo dosaženo. Ve skutečnosti byl Bagdád odříznut od zásobování elektrickou energií a ostatní oblasti na tom nebyly o mnoho lépe. Požadovaným efektem útoku na elektrickou síť ovšem nebyla destrukce vybraných komponentů této sítě, ale dočasné zastavení produkce el. energie ve stanovených oblastech Iráku. Plánovači, kteří znali aktuální schopnost sítě produkovat el. energii, redukovali počet útoků proti ní pouze na "udržovací" úroveň. Tzn., byla-li v určité oblasti obnovena dodávka el. proudu, byl proveden útok na příslušnou elektrárnu. Sekundární účinek této strategie se projevil tak, že některé elektrárny raději dobrovolně zastavily provoz, než by se vystavovaly útokům letectva spojenců. Tím se dosáhlo požadovaného efektu bez vynaložení dodatečného úsilí. Proces plánování "pro dosažení požadovaného efektu" je komplexní. Plánovači ve spolupráci se zpravodajci musí stanovit, jak působit na jednotlivé systémy protivníka, aby bylo dosaženo vojenských a politických cílů válečné kampaně. Závisí to na specifické situaci, politických a vojenských cílech, protivníkově zranitelnosti, možnostech zbraňových systémů atd. Protože plán kampaně je vysoce závislý právě na zbraňových systémech, které jsou k dispozici, účinný plán z nich musí vytěžit maximum - ovšem nikoliv ve smyslu absolutní destrukce stanovených cílů, ale ve smyslu požadovaného účinku na vybrané systémy protivníka. Při reálném plánování letecké kampaně s využitím paralelního útoku bude počet vybraných cílů obvykle převyšovat možnosti klasických leteckých sil, které budou k dispozici (viz výše uvedený příklad útočného uskupení k doprovodu osmi bombardérů). Tato disproporce ovlivní délku kampaně. Nelze-li zaútočit na všechny vybrané cíle najednou, potom musí být jako první napadeny cíle nejdůležitější pro fungování jednotlivých systémů. Pokud není útočná síla plně složena z letounů kategorie "stealth", musí být primární operace k potlačení protivníkovy AD. Ještě několik skutečností musí vzít plánovač v úvahu:

- Průzkumné a zpravodajské informace o protivníkovi nejsou nikdy dokonalé a kompletní. - Protivník se vždy bude snažit negovat účinek našich akcí a efektivně na ně reagovat. To způsobí nutnost opakovaných akcí i v případě, že jsou k dispozici dostatečné síly pro paralelní útok. Protivník může na akce proti němu vedené reagovat způsobem, který nebyl předpokládán, a užít prostředků nám neznámých. Tím může způsobit naši neadekvátní reakci na jeho aktivitu. Všechny tyto vlivy mohou změnit původní kalkulace paralelního útoku a vyžádat další užití síly a prodloužení času potřebného k dosažení požadovaného efektu. Paralelní válka vyžaduje změny v koncepci využití ozbrojených sil. Měřítkem úspěchu v paralelní válce je efektivní kontrola systémů, na kterých je protivník závislý. Což je podstatná změna oproti dosud uplatňovaným formám válčení - opotřebení a zničení. Změny v uvažování o způsobu aplikace síly, které paralelní válka přináší, se odrazí také v efektivnějším využití ozbrojených sil. Kombinace technologie "stealth" a PGM reviduje princip koncentrace sil. Pozemní vojsko bude vždy základní složkou ozbrojených sil, ale koncentrace pozemních jednotek k poražení protivníka již není absolutním předpokladem k získání kontroly nad ním. Kromě toho, koncentrace vlastních sil představuje lukrativní cíl pro nepřítele. Proto koncentrace sil může být v některých případech slabinou. To, co je přesunováno na bojiště, musí být determinováno schopností účinného vlivu na protivníka. Od okamžiku, kdy schopnost způsobit požadovaný efekt není závislá na koncentraci sil, stává se schopnost projekce síly mnohem důležitější než rozmístění předsunutých sil. Cílem prezence sil, nebo jejich koncentrace v určité oblasti, je ovlivnění protivníka/potenciálního protivníka. Lze-li stejného efektu dosáhnout bez přítomnosti těchto sil, pak mohou být prezence a koncentrace sil nahrazeny projekcí síly (viz již vzpomínaný americký nálet na Libyi v r. 1986). Požadavky na zajištění bezpečnosti v dnešním světě vyžadují: - rychlejší reakci na hrozbu (schopnost reagovat v rozmezí hodin, nikoliv dnů nebo týdnů); - dlouhý dosah (odbourání nutnosti předsunutých základen); - efektivní úder (přesný úder k dosažení potřebného efektu); - snížené náklady (redukce personálu, logistiky atd.). Systémová analýza protivníka, prováděná zpravodajskou službou, je jedním z rozhodujících faktorů nezbytných pro vedení paralelní války. S tím souvisí stoupající závislost na systému C4I (z anglického command, control, communication, computers and intelligence, tzn. velení, řízení, spojení, využití výpočetní techniky a zpravodajské informace) a systému distribuce zpravodajských údajů. Zavedení těchto systémů zkracuje reakční dobu, redukuje nezbytnost předsunutých jednotek a umožňuje účinnou aplikaci síly. Vojenská věda se dnes nachází v období revolučních změn. Teorie paralelní války se zásadně liší od tradičních teorií, ale musí zatím využívat prostředků, které jsou k dispozici. Tzn. současné systémy je nutno přizpůsobit nové strategii. Zároveň musíme zvládnout přechod k systémům novým a zabezpečit, aby jejich vývoj nebyl ovlivněn starou doktrínou. 3/ JOHN BOYD "Válku nevedou stroje. Válku nevede terén. Válku vedou lidé. Musíme proniknout do myšlení lidí. To je místo, kde se vyhrávají bitvy." Col. John Boyd, USAF Boydova teorie prezentuje takový způsob vedení manévrového boje, který je svou orientací více psychologický než fyzický. Jeho cílem je zlomit ducha a vůli protivníkova velení vytvářením překvapivých a nebezpečných strategických a operačních situací. Aby toho bylo možno dosáhnout, je nutné udržovat vyšší operační tempo než protivník, a to s cílem: 1. vytvořit a udržet proměnné a pro nepřítele nebezpečné prostředí; 2. narušit nebo zničit protivníkovu schopnost adaptace na takovéto prostředí. Boyd hovoří o minimalizaci vlastní frikce (tření) a maximalizaci protivníkovy. Minimalizovat vlastní frikci znamená jednat rychleji než oponent. To lze uskutečnit prostřednictvím iniciativy nižších úrovní řetězce velení. Decentralizované rozhodování o tom, "jak jsou věci dělány", musí být řízeno centrálním velením říkajícím, "co a proč musí být uděláno". Společný cíl, daný jediným velitelem, zabezpečuje strategickou a operační harmonii mezi různými taktickými akcemi. Bez společného cíle by "volnost akce" daná podřízeným byla pouhým riskováním jednoty úsilí a tím i zvyšováním frikce. Maximalizace frikce protivníka znamená plánování útoku jako široké škály akcí, které mohou být uskutečněny nejvyšší možnou rychlostí. Tato kombinace slouží k překročení limitu protivníkovy schopnosti identifikovat nejvíce nebezpečné aktivity a adekvátně na ně reagovat. Kontinuální redukcí protivníkovy fyzické a mentální schopnosti klást odpor lze rozložit jeho morální vůli k dalšímu pokračování v boji.

Pokud jde o operační úroveň, Boyd hovoří o rozvrácení protivníkova procesu plánování a následné realizace operačních plánů. Rozvrat nastane rychlým a opakovaným vystavením protivníka kombinaci nejasných, ale nebezpečných situací a takových, které jsou jen klamné a bez nebezpečí. Nepřítel musí být schopen rozeznat reálné nebezpečí od předstíraného, má-li reagovat správně. Srovnáme-li Wardenovu teorii útoků na COGs s teorií J. Boyda, pak ze strategického pohledu útočí Boyd na morálně-mentálně-psychologické vazby spojující COGs. Jejich zničením naruší protivníkovu vnitřní harmonii a jeho vnější vazby na reálný svět. Poněkud méně abstraktní je aplikace Boydovy teorie na rozhodovací proces. Ten může být obecně popsán jako kontinuální cyklus čtyř odlišných fází: pozorování - orientace - rozhodnutí - akce. Celý cyklus je nazýván "smyčkou OODA" (z anglického Observation Orientation - Decision - Action) (obr. 11). Vítězem v moderním manévrovém boji bude ten, kdo je opakovaně schopen pozorovat, orientovat se, přijmout správné rozhodnutí a jednat rychleji a přesněji než protivník. Klíčem k úspěchu při zvyšování rychlosti a přesnosti cyklu OODA je výkonná a účinná orientace. Orientace v pojetí smyčky OODA znamená rychlou a přesnou generaci představ nebo schémat, která nám pomohou vyrovnat se se širokou škálou situací a událostí, jimž musíme v průběhu boje čelit. Jak říká J. Boyd: "Je to proces vyhodnocování reálného světa z mnoha různých úhlů pohledu tak, že jsme schopni vytvořit si systém představ korespondujících s tímto reálným světem." Rozdíl (nesoulad) mezi skutečností reálného světa a našimi představami o něm je příčinou naší nepřesné reakce na události a jevy v tomto reálném světě. Nepřesná reakce vytváří zmatek a dezorientaci, které zase snižují přesnost a rychlost následujícího cyklu OODA. Nedojde-li ke korekci, smyčka OODA se neustále roztahuje, až se stane smrtelnou pastí. Úspěch v konfliktu znamená dostat se "dovnitř" protivníkovy smyčky OODA a setrvat tam. Velitel toho dosáhne výše zmíněnou minimalizací vlastní frikce prostřednictvím iniciativy a harmonizované reakce. Tak "utáhne" vlastní smyčku, tj. urychlí celý proces OODA. Dále musí maximalizovat frikci protivníka generováním široké škály rychlých reakcí na jeho aktivity. Tím vlastně protivníkovu smyčku "roztáhne". Výše popsaná "manipulace s frikcí" umožní veliteli kontinuálně operovat uvnitř protivníkovy smyčky OODA způsobem pro protivníka nebezpečným a nepředvídatelným. To má zpočátku za následek zmatek, později paniku a strach, které se projeví jako současná paralýza schopnosti adekvátně reagovat a vůle k odporu. Ačkoliv celá teorie působí velice metafyzickým dojmem, válka v Perském zálivu může být považována, alespoň částečně, za praktickou realizaci Boydových myšlenek. Realizace byla založena na špičkových technologiích. "Utažení vlastní smyčky" vyžadovalo použití dokonalých senzorů a speciálních průzkumných systémů (např. AWACS a JSTARS), systémů rychlého přenosu, shromáždění, analýzy, zpracování a distribuce informací. Celá plejáda těchto zařízení je zahrnována pod zkratkou C4I. Ve prospěch C4I "pracovalo" na bojišti mj. více než 3000 počítačů napojených na další tisíce spolupracujících v USA. "Uvolnění protivníkovy smyčky" pak znamenalo dokonalou spolupráci systému C4I se systémy zbraňovými, které ničí protivníkovu C4I jakožto prioritní cíl. I zde bylo využito špičkových technologií v podobě letounů kategorie "stealth" vyzbrojených PGM. 4/ BUDOUCNOST TEORIE LETECKÉ VÁLKY "Způsob, jakým lidská společnost dosahuje svého materiálního bohatství, a způsob, jakým vede války, jsou neoddělitelně spjaty Stále není plně doceněno, že významné období industriální epochy je za námi. Základní způsob vytváření bohatství byl revolucionizován - a války, jako obvykle, se mění souběžně." Alvin a Haidy Tofflerovi Přibližně v polovině tohoto století začíná docházet k pomalé přeměně industriální společnosti na společnost informační. Tento proces, podporovaný rapidním pokrokem ve výpočetní a komunikační technice, neustále pokračuje a nabírá na rychlosti. Zcela v souladu s úvodním citátem známých amerických sociologů se metody letecké války mění souběžně. J. Warden a J. Boyd jsou významnými postavami přechodného období ve vývoji teorie letecké války. Strategická paralýza zůstává základním principem letecké války po celé historicky nedlouhé období existence vojenského letectva. Přínosem obou teoretiků je transformace metody a objektu strategické paralýzy z války proti průmyslové základně a ničení průmyslových cílů na válku proti systémům řízení a ničení informačních systémů. Minulost - paralýza válkou proti průmyslové základně a ničení průmyslových cílů V první polovině tohoto století byla letecká doktrína založena na teorii strategické paralýzy realizované prostřednictvím přímých útoků na protivníkovu průmyslovou základnu. Cílem bylo způsobit kolaps protivníkovy válečné ekonomiky.

Počítalo se také s morálním efektem leteckých útoků, tj. se současnou destrukcí protivníkovy vůle k odporu. Strategie, teoreticky rozpracovaná zejména britskými a americkými leteckými důstojníky v čele s leteckým maršálem H. Trenchardem a generálem B. Mitchellem, byla prakticky vyzkoušena při německém útoku na Polsko a Francii. Současnost - paralýza válkou proti systémům řízení a ničení systémů velení Od druhé poloviny dvacátého století začíná proces postupného odeznívání industriální etapy rozvoje lidstva. Industriální epocha přechází v epochu informační. Stejně tak dochází ke změnám ve způsobu vedení války. Celý proces ovšem musí být chápán jako kontinuální a dlouhodobý. Tofflerovi v této souvislosti hovoří o vlnách válek, čímž chtějí zdůraznit nevyhraněnost, kontinuitu a dlouhodobou koexistenci všech tří vln válek (první vlna představuje války agrární epochy, druhá industriální a třetí informační války). V jejich knize "War and Antiwar" je válka v Perském zálivu charakterizována jako první válka třetí vlny, nebo také první informační válka. Americká armáda je v této válce označována jako armáda třetí vlny, protože byla schopna získat, zpracovat a využít informace tak, že dosáhla ve velmi krátké době strategické paralýzy Iráku, jehož armáda je naproti tomu považována za typickou představitelku druhé vlny. Řekněme si ve stručnosti, jak Tofflerovi charakterizují válku třetí vlny, která bude pravděpodobně typickým válečným konfliktem příštího století. - Tak, jak bude informace hlavním zdrojem ekonomického rozvoje, bude i hlavním zdrojem destrukce, čímž umožní významnou redukci ostatních vstupů. Zejména masy výzbroje a vojáků. - Včasná, tzn. v reálném nebo téměř reálném čase podaná a zpracovaná, informace umožní optimální koncentraci sil ve správném čase na správném místě. - "Hrubá síla" bude nahrazena "chytrou silou". Pro ilustraci - jediná "chytrá puma" svržená letounem F117 zničí bodový cíl se stejnou pravděpodobností jako 190 pum svržených ve Vietnamu, nebo dokonce 9000 pum za druhé světové války. - Brutální masová destrukce bude nahrazena mnohem humánnějším přesným ničením bodových cílů s minimálními kolaterálními účinky. - Zmenšování armád. Budoucnost patří menším, flexibilním jednotkám s vysokou účinností a manévrovacími schopnostmi. - Změna charakteru bojiště. Mizí frontová linie. Jednotky jsou rozptýleny na relativně velké ploše, takže je mnohem obtížnější vyhledat a zničit protivníka. - Jednotlivé operace a celý konflikt mají mnohem rychlejší průběh díky podstatně rychlejšímu procesu získávání a zpracování informací a také díky vyšší mobilnosti vojsk. Válka třetí vlny je charakterizována jako válka proti nepřátelským systémům řízení. John Boyd se ve své práci zaměřuje na paralýzu dosaženou destrukcí PROCESU, kterým je velení a řízení realizováno. Činí tak zvyšováním rychlosti a přesnosti cyklu rozhodovacího procesu na všech urovních. Ten, kdo je schopen efektivněji řídit tok informací, může pozorovat, orientovat se, rozhodovat se a jednat rychleji a přesněji a tak operovat uvnitř protivníkovy smyčky OODA. John Warden také obhajuje paralýzu založenou na ničení systému velení, ale zaměřuje se na FORMU (způsob), jakým je velení a řízení realizováno. Střední kruh jeho pětikruhového modelu, tj. politické a vojenské vedení, je přirovnáván k mozku a jeho senzorům (analogie lidských smyslů). Je-li "přímý zásah do hlavy" nemožný z politických nebo praktických důvodů, potom je třeba volit nepřímou cestu destrukce či rozvrácení informačních a řídících kanálů "mozku". Warden si uvědomuje důležitost informačního toku pro "fungování protivníka jako systému". Informační tok mezi jednotlivými kruhy přirovnává ke "šroubu", který je drží pohromadě. Zničíme-li "šroub", dojde k rozpadu celého systému. Tím je řečeno, že informační vazby mezi jednotlivými kruhy mohou prezentovat klíč k rozbití celého protivníkova systému. Jak Boyd, tak Warden přesunuli ohnisko pozornosti z válečného průmyslu na válečné velení a z války proti ekonomické základně na válku proti systémům řízení. Boydova cesta je více abstraktní, zaměřená na mentální a morální dimenzi konfliktu. Naproti tomu Wardenova je prakticky orientovaná na fyzickou stránku války. Zatímco Boyd nabízí způsob myšlení leteckého velitele, který připravuje paralýzu protivníka, Warden nabízí specifický soubor cílů a návod, jak jednat. Obě teorerie nejsou posledními milníky na cestě vývoje teorie letecké války. Jak mnoho futuristů předpovídá, informační revoluce bude i nadále ovlivňovat způsob, jakým vlády a jejich ozbrojené síly povedou válečné konflikty budoucnosti. Budoucnost - paralýza válkou proti systémům řízení a ničení informačních systémů Jedním z nejdůležitějších poznatků aplikace leteckých sil ve válce proti Iráku byla obrovská efektivnost informační

nadvlády. Informační nadvláda, nastolená ve velmi krátké době po zahájení operací, byla z pohledu konečného výsledku války snad stejně rozhodující jako již tradiční nadvláda ve vzduchu. Neustále stoupající závislost moderní válečné mašinérie na efektivních systémech zpracování informací bude na druhé straně vytvářet příležitosti k zamezení, narušení nebo manipulaci s procesem shromažďování, analýzy a distribuce informací o bojišti. Z tohoto pohledu lze předpokládat, že příští války budou podobny válce v Zálivu alespoň v jednom ohledu - ve snaze o nastolení informační nadvlády cestou ovládnutí válečné "datasféry"23. Někteří teoretici hovoří o tzv. "kyberválkách"24, kde je strategická paralýza způsobena útokem (fyzickým, nebo elektronickým) přímo na klíčová informační COGs, anebo na jejich vzájemná spojení. Předpokládaný pokrok v technologiích, na jejichž bázi jsou vybudovány systémy C4I, a integrace těchto systémů s moderními zbraňovými systémy slibují rapidní nárust tempa válečných operací jedenadvacátého století. "Smyčky OODA" budou enormně "utahovány", tzn. proces shromažďování, analýzy, distribuce informací a následné akce bude záležitostí minut, nikoliv dní, jak tomu bylo doposud. Důsledkem bude snaha o ovládnutí "datasféry". Dosažení informační nadvlády se stane klíčem k vojenskému vítězství, protože bude znamenat jednak udržení vlastní schopnosti orientovat se a potom také narušení/rozbití protivníkovy schopnosti činit totéž. Informační revoluce, znamenající pokrok v oblasti informačních a komunikačních technologií, přináší také významné změny v oblastech organizace a řízení. Jde tedy nejen o to, jak zpracovat informace rychle a efektivně, ale také o to, jak modelovat optimální struktury organizací, aby byly schopny těchto informací co nejlépe využít. Předpokládá se, že přechod industriální společnosti ke společnosti informační s sebou přinese rovněž přechod od centralizovaných organizačních modelů k decentralizovaným. Hierarchie bude nahrazena síťovým modelem, nebo jinými slovy, vertikální struktury budou nahrazeny horizontálními. To znamená, že strategické rozhodování a řízení bude decentralizováno a horizontální spolupráce mezi polosamostatnými divizemi jedné organizace se stane mnohem životaschopnější než řízení "shora dolů". Výše uvedené změny se dříve či později projeví také v organizaci ozbrojených sil. Alvin a Haidy Tofflerovi zdůrazňují, že budoucí války nemusí být výhradně válkami třetí vlny. Války první a druhé vlny nezmizí automaticky s nástupem období informační etapy vývoje společnosti. Namísto toho každý větší konflikt bude charakteristický určitou kombinací forem války. Také každá armáda a pravděpodobně i každá složka ozbrojených sil bude mít svou vlastní "charakteristiku" - svou vlastní směs prvků první, druhé a třetí vlny. Potom, navzdory teoriím strategické paralýzy válkou proti systémům řízení prezentovaným J. Boydem a J. Wardenem, skutečný plán, jak porazit protivníka, může být docela dobře kombinací všech tří zmíněných forem paralýzy. POUŽITÁ LITERATURA KNIHY - Warden, John A. / The air campaign / New York: Pergamon Press Inc./ 1989/ USA - Mann, Edward C./ Thunder and lightning/ Maxwell AFB, Montgomery: Air university press/ 1995/ USA - Keaney, Thomas A./ Cohen Eliot A./ Gulf war air power survey summary report/ Washington D.C.: U.S. Government printing office/ 1995/ USA - Fadok David S./ John Boyd and John Warden Air Powerďs Quest for Strategic Paralysis/ Maxwell AFB, Montgomery: Air Force University Press/ 1995/ USA - Deptula David A./ Firing for effect: Change in the nature of warfare/ Arlington: Aerospace Education Foundation/ 1995/ USA - Alvin a Heidi Toffler/ War and Antiwar/ New York: Warner Books, Inc./ 1995/ USA - Richard T. Reynolds/ Heart of the Storm/ Maxwell AFB, Montgomery: Air University Press/ 1995/ USA - R. H. Shultz, Jr., R. L. Pfaltzgraff, Jr./ The future of Air Power/ Maxwell AFB, Montgomery: Air University Press/ 1992/ USA - Kol. - AUCADRE/RI (Dennis M. Drew)/ AFM 1-1/ Department of the USAF, Washington DC 20330-5000/ 1992/ USA ČASOPISY - Journal of military aviation/ ročník 1., č. 1./ USA - ATM/ ročník 1997, č. 5/ ČR - Mowbray James A. Dr./ Air Force Doctrine Problems, Airpower Journal (winter 1995)/ Maxwell AFB, Montgomery: Airpower Research Institute/ 1995/ USA SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK A ANGLICKÝCH VÝRAZŮ AAA - Anti-Aircraft Artillery Protiletadlové hlavňové dělostřelectvo ACTS - Air Corps Tactical School Taktická škola leteckých sborů AD - Air Defense Protivzdušná obrana (Systém protivzdušné obrany) AF - Air force Letecké síly AFB - Air Force Base Základna vojenského letectva AI - Air Interdiction Letecké operace proti zálohám a zásobování prvoliniových jednotek protivníka AIM-7 "Sparrow"

Řízená střela kategorie "vzduch - vzduch" americké výroby AIM-9 "Sidewinder" Řízená střela kategorie "vzduch - vzduch" americké výroby Air University Letecká univerzita AS - Air Superiority Ovládnutí vzdušného prostoru AWACS - Airborne Warning and Control System Létající systém výstrahy a řízení. Slouží k vyhledávání vzdušných cílů. CADRE - Center for Aerospace Doctrine, Research, and Education Středisko pro leteckou a kosmickou doktrínu, výzkum a vzdělání při Letecké univerzitě CAS - Close Air Support Přímá letecká podpora COG(s) Centre of Gravity, Centres of Gravity (mn. č.) Bod zranitelnosti, body zranitelnosti C2, C3, C4I Mezinárodně používané zkratky pro různé úrovně kvality systému velení a řízení. Základním systémem je C2 (z angl. Command and Control - velení a řízení). C3 přibírá Communications, tj. komunikační systémy. C3I přibírá Intelligence, tj. systém získávání informací (průzkumem a rozvědkou). C4I přibírá Computers, tj. propojení C3I s umělou inteligencí. "Eagle" - název letounu F-15 EW - Electronic Warfare Radioelektronický boj "Fulcrum" - název letounu Mig-29 IR SAM - Infra-red Řízená střela s infračerveným navedením JSTARS - Joint Surveillance and Target Attack Radar System Společný radarový systém určený k získávání informací o celkové pozemní situaci a k vyhledávání pozemních cílů na bojišti MAJCOM - Major Commands Hlavní velitelství OODA / smyčka OODA OODA loop (Observation, Orientation, Decision, Action) Smyčka OODA (pozorování, orientace, rozhodnutí, akce) PGM - Precision Guided Munition Přesně naváděná munice RAF - Royal Air Force Britské královské letectvo RG - Republican Guard Republikánská garda RL SAM - Radiolocation Radiolokačně naváděná řízená střela Royal Navy - Britské královské námořnictvo RSAF - Royal Saudi Air Force Královské letectvo Saúdské Arábie SAM(s) - Surface to Air Missile(s) (mn. č.) Řízená střela(y) "země - vzduch" Scud - Balistická střela středního doletu (max. 600 km) Silkworm - Řízená střela používaná Irákem k ochraně pobřeží USAF - United States Air Force Vojenské letectvo USA US Army - United States Army Pozemní vojsko USA USMC - US Marine Corps Námořní pěchota USA US Navy / USN - Vojenské námořnictvo USA WMD - Weapons of Mass Destruction Zbraně hromadného ničení SEZNAM OBRÁZKŮ A TABULEK OBRÁZKY: OBR. 1 (s. 19) Wardenův pětikruhový model protivníka OBR. 2 (s. 60) Základní graf využití CAS OBR. 3 (s. 60) Lety CAS zahájeny třetí den OBR. 4 (s. 61) Stejný počet letů CAS ve dnech 1-6 OBR. 5 (s. 61) Maximum letů CAS v šestém dni OBR. 6 (s. 95) Aktivita iráckého vojenského letectva OBR. 7 (s. 95) Sestřely iráckých letounů dosažené spojenci OBR. 8 (s. 97) Podíl jednotlivých složek irácké AD na ztrátách/poškozeních spojeneckých letounů OBR. 9 (s. 98) Chronologie poškození/ztrát spojeneckých letounů způsobených iráckou AD v průběhu konfliktu OBR. 10 (s. 103) Rozdělení úsilí spojeneckého letectva mezi jednotlivé kategorie cílů OBR. 11 (s. 123) Smyčka OODA TABULKY: TAB. 1 (s. 23) Případy AS - hlavní charakteristiky TAB. 2 (s. 23) Možné kombinace vzájemných vztahů mezi personálem a materiálem TAB. 3 (s. 96) Vzdušná vítězství spojenců dosažená v průběhu operace Desert Storm TAB. 4 (s. 99) Přehled spojeneckých letounů zničených v průběhu operace Desert Storm DŮLEŽITÉ POJMY A JEJICH ANGLICKÉ EKVIVALENTY 1 Základní doktrína (Basic Doctrine) Předkládá základní principy správného použití leteckých a kosmických sil ve válce. Poskytuje návod k tomu, jak mají být letecké a kosmické síly organizovány, cvičeny, vybaveny, používány a zabezpečovány. Na jejím základě letecké a kosmické síly rozvíjejí svou operační a taktickou doktrínu. 2 Operační doktrína (Operational Level Doctrine) Předkládá principy použití leteckých a kosmických sil v průběhu kampaní a důležitých operací. Operační doktrína je spojena s operační úrovní války, a soustřeďuje se proto na aktivity spojující taktiku a strategii - stanovuje operační cíle nezbytné ke splnění cílů strategických a zároveň vytváří podmínky pro aplikaci sil a prostředků na taktické úrovni. Operační doktrína má předvídat změny a vlivy, které mohou působit v průběhu vojenských operací, včetně trendů v protivníkově koncepci použití sil a trendů v technickém pokroku. 3 Taktická doktrína - Taktika (Tactical Level Doctrine) Předkládá detailní taktiku, techniky a procedury provázející použití specifických zbraňových systémů k dosažení specifických cílů. Má prakticky ukazovat, jak dosáhnout taktických cílů a jak podmínky boje (zejména protivník, terén, počasí a konkrétní zbraňové systémy) ovlivňují taktiku. 4 Letecké a kosmické síly (Aerospace Power) Projekce ozbrojených sil do vzdušného prostoru a

kosmu. Letecké a kosmické síly mohou být použity v konfliktu jakékoliv úrovně a dovolují přímou akci proti nepříteli i v oblastech nedostupných pozemním nebo námořním silám. 5 Letecké síly (Air Power) Viz definice letecko-kosmických sil s aplikací pouze pro vzdušný prostor Země. 6 "The Air Campaign" (Letecká kampaň) Kniha napsaná jedním z nejvýznamnějších soudobých teoretiků letecké války J. A. Wardenem. Text druhé kapitoly je volným překladem této knihy. POZN: Kampaň je definována jako řada na sebe navazujících akcí vedoucích k dosažení strategického cíle na válčišti. 7 Místní AS (Local Air Superiority) viz str. 20 8 AS na válčišti (Theater Air Superiority, Air Supremacy) viz str. 20 9 Vzdušná neutralita (Air Neutrality) viz str. 20 10 Přehrazování střehem ve vzduchu (Fighter Screen) viz str. 43 11 Doprovodné operace (Escort Operations) viz str. 44 12 "Čistění" vzdušného prostoru (Sweep) viz str. 44 13 Blízký doprovod (Close Escort) viz str. 44 14 Vzdálená AI (Distant Air Interdiction) viz str. 49 15 Střední AI (Intermediate Air Interdiction) viz str. 49 16 Blízká AI (Close Air Interdiction) viz str. 49 17 Zálohy (Reserves) viz str. 57 18 Mlha války (Fog of War) Myšlenka, že mnoho věcí na válečném poli je neznámých a zůstane neznámými. Proto rozhodnutí nebudou nikdy založena na perfektní informaci a velitelé se budou muset vyrovnat s množstvím nejistot v průběhu války. T. H. Buchanan 19 Tření (frikce) války (Friction of War) Akumulace těžkostí, které činí každé válečné úsilí méně efektivním, než by se teoreticky předpokládalo; neočekávané těžkosti v kombinaci s nebezpečím a námahou; to, co činí ve válce nejjednoduší věc obtížnou. Carl von Clausewitz 20 Instrumentace - sladění úsilí (Orchestration of War) viz str. 68 21 Strategická paralýza (Strategic Paralysis) viz str. 114 22 AirLand Battle Doktrína amerických ozbrojených sil založená na spolupráci všech složek, na ofenzivních akcích, na vedení boje v hloubce protivníkovy sestavy, mobilitě, manévru a iniciativě. Na přelomu 70. a 80. let nahrazuje doktrínu Aktivní obrany. 23 Datasféra (Datasphere) Tok informací 24 Kyberválka (Cyberwar) Snaha dozvědět se vše o nepříteli při současném úsilí o zabránění protivníkovi v témže. Zvrácení rovnováhy informovanosti a znalostí ve vlastní prospěch. c John A. Warden III., Josef Šuta, 1998 Photography c Lockheed-Martin Skunk Works, Air Force Historical Research Agency c Votobia, 1998 ISBN 80-7198-344-6 Obálku navrhla Jiřina Vaclová Typografická úprava Laco Švec Fotografie Lockheed-Martin Skunk Works, Air Force Historical Research Agency Redakce Dana Myslivcová Vydalo nakladatelství VOTOBIA v Olomouci roku 1998 ISBN 80-7198-344-6 Nakladatelství VOTOBIA P. O. BOX 214 771 00 Olomouc http://www.votobia.cz

Nakladatelství Votobia doporučuje: Miroslav Šnajdr Palubní stíhači Jeho Veličenstva II Jaroslav Špaček "Jedenapadesátý" aneb Historie 51. vrtulníkového pluku Rudolf Ströbinger Rudá zrada Rudolf Ströbinger Poker o Prahu Rudolf Ströbinger Stalin stíná hlavy Josef Doubek Joe - navigátor od Třistajedenáctky Jiří F. Šiška Rudé hvězdy válečného nebe Daniel Kamas Válka ve Vietnamu Ladislav Beneš Československé vrtulníky známé i neznámé Připravujeme: Peter Padfield Himmler - Reichsführer SS Eduard Rulf Volá Káhira