Josef Pecinovský. agent JFK svazek 21. Budiž vám Msíc lehký

Josef Pecinovský agent JFK svazek 21 Budiž vám M síc lehký

agent John Francis Ková

21

BUDIŽ VÁM M SÍC LEHKÝ

Josef Pecinovský PRVNÍ RYZE ESKÁ SCI-FI / FANTASY SÉRIE!! 2

Copyright © Josef Pecinovský, Petr Totek, 2009 Cover Art © Tomáš „sketchbook“ Jedno, 2009 Design © Jan Doležálek, 2009 Edition © 2009 All rights are reserved ISBN 978-80-7387-331-8

3

Od: KILLERa – Kvantový Inteligentní Interrealitní Retranslátor EF báze HUMAN IV tech Komu: GODovi – Centrální Nad-inteligenci EF Subjekt: Agent John F. Ková Vyhrazení: Materiál nep ístupný lidem

Agent John F. Ková Statut: op t v inné služb Rekapitulace: Agent JFK, ukrytý pod falešnou identitou, rozkryl bu ku agent zneužívajících prost edky Agentury i její technologie k soukromým ú el m. Nelegální aktivity generál majora Luciuse Treneporta vyústily ve zkázu celého jednoho sv ta a ztrátu desítek agent . Do d je byla zapojena entita X-Hawk s ne zcela jasným cílem. Díky zásahu JFK, Vegy, agenturního poprav ího Noela Dwakena a Zá ící Anny (její fyzická podstata není známa) byla situace vícemén stabilizována. Došlo ke ztrát zbran ozna ované kódovým jménem Diaspora. Její další použití je nepravd podobné, poslední žijící tv rce Asenat zmizela v neznámé realit . Spole enská analýza týmu Bytewské okolo JFK na požadavek Centrální Nad-inteligence GODa: Tým p es snahy okolí funguje. Zdánliv rozložen, ale jeho lenové velmi efektivn spolupracují. Všechny analýzy nasv d ovaly, že JFK definitivn opustí ady EF a možná se dokonce postaví proti ní. Po nespecifikované intervenci velitele Ultimativní divize se vrátil do služby. Pro ? Z pohledu oficiálního velení nespolehlivý. KILLER Poznámka: materiál není ur en do lidských rukou, mohl by ovlivnit deformace kauzality. 4

PROLOG Astronaut Eugene Andrew Cernan se už vzdálil od lunárního vozítka Lunar Rover dobrých p tapadesát yard . Nacházeli se na samém okraji údolí Taurus-Littrov tém uprost ed Mare Serenitatis. Vozítko dovezlo oba astronauty prakticky na horizont, do vzdálenosti asi t í mil od lunárního modulu Challenger. Cernan se ohlédl. Jeho kolega Harrison Hagan Schmitt byl p vodním povoláním geolog, a tak se nebylo co divit, že byl práv pln zaujat n jakým na pohled bezvýznamným kamenem a z stal tedy n kolik krok pozadu. Cernan dosp l k vrcholu terénní vlny jako první. P ekonal ji a pohlédl na planinu, která se p ed ním rozev ela. Byla prozá ena sluncem a ukon ena v nevelké vzdálenosti ost e zubatým okrajem nevelkého kráteru. Cht l ud lat další krok, ale to, co spat il o n kolik stup sm rem doprava od h ebene kráteru, mu doslova zarazilo nohy do tenké vrstvi ky m sí ního prachu. Stál a díval se tak dobré dv nebo t i vte iny a po celou tu dobu doufal, že trpí jen halucinacemi a že vzáp tí musí ten p elud zmizet. Nestalo se tak. Cernan m l pocit, že se dusí, protože nic nebylo mén pravd podobné než to, co se práv odehrávalo p ed ním. Vnímal jakési zvuky ze sluchátek, ale to byly jen hlasy z ídícího st ediska. Ješt chvíli váhal. M l strach, že ho budou považovat za blázna, ale co když je ten p elud skute ný… V rukou t ímal fotoaparát. Zvedl jej a zamí il objektivem tam, kde v bec nic nem lo být. Stiskl spouš . Podruhé, pot etí. P elud existoval dál. 5

Cernan nev d l, co má ud lat, ale nakonec zvít zila profesionální est. „Houstone, máme problém,“ ekl dost nerozhodn do mikrofonu.

6

MODRÉ MONSTRUM John Francis Ková , který se práv v era vrátil z mise do sv ta Dorova, zacvakl oba uzáv ry kufru. M l už plné zuby telepatických bestií, kanibalských hod a Ultimativního odd lení. Kone n dovolená, íkal si a zálibn se díval na dv letenky na Havajské ostrovy. Pohled na hodinky jej p esv d il o tom, že p ed odletem má ješt ty i hodiny as. Druhá letenka byla ješt anonymní. Uvažoval, zda by opravdu nem l zavolat Andree de Villefort a nenápadn ji postavit p ed hotovou v c, ale sotva vytáhl mobil z kapsy, p ístroj mu v ruce zadrn el. S nechutí si na displeji p e etl jméno Ljuby Bytewské, své šéfové. Vid l se s ní naposledy dnes ráno, kdy mu doslova zakázala podílet se na další akci a vyhnala ho na dovolenou. Nejd ív s ní v bec necht l mluvit, ale cosi mu íkalo, že jejím zám r m stejn neujde a že v Praze jednadvacátého století nedokáže zmizet, i kdyby mobil zahodil, natož pak na Havaji. Ta ženská ur it dávno ví nejen to, kterým letadlem a v kolik hodin poletí, ale zná i íslo sedadla a jméno hotelu, kde se ubytuje, v etn ísla pokoje, a je schopná ho p itáhnout zpátky z druhého konce zem koule. „Slyším,“ ekl neutráln a byl zv dav, v jaké nálad ta dáma je. Z jejího obli eje se dala vy íst snad jen obvyklá p ísnost. Mohlo to znamenat leccos. P edevším se nabízela možnost, že se John Francis Ková ocitl v kardinálním pr švihu. Nedalo se ani vylou it, že má být vyznamenán a povýšen. A taky se naskýtala nejhorší varianta – n kde n co ho í a zachra ovat situaci p jde op t on. T etí možnost byla ta správná. „Johne, pot ebuji vás tady,“ ekla Ljuba Bytewská suchým ú ednickým tónem. 7

„Ve 21.10 mi letí letadlo,“ nesm le namítl Ková . „Je možné, že to stihnete, sbalte si kufr a vemte si ho pro jistotu s sebou.“ M l na jazyku dev t š avnatých poznámek, místo toho ekl: „Musím to být opravdu já?“ „Ano, Johne, tentokrát to musíte být doopravdy vy.“ Neptal se, co se d je, do telefonu by mu to stejn ne ekla. Už mu bylo jasné, že nikam nepoletí. Ljuba se tvá ila až p íliš tajemn . Nakonec naložil do auta i ten kufr, p estože m l p vodn v úmyslu jej vyhodit z okna a letenky roztrhat a hodit do koše. Cestovní pr kazy zasunul do kapsy saka. Rozhodl se, že to vezme nejkratší trasou. Jist , riskoval pokutu, ale nebyl práv v nejlepší nálad a n jaké dopravní p edpisy mu byly ukradené. Navíc dob e v d l, že ve st edu Prahy ho nikdo stav t nebude. Ve Vodi kov ulici musel zpomalit, na zastávce stály dv tramvaje s íslem 3, naskládané v obou sm rech, a nebylo kudy projet. Uvažoval o tom, že p ekážku objede Palackého ulicí a potom Jungmannovou, dalo se odbo it i doleva do Školské ulice, v každém p ípad se pot eboval dostat p es Vltavu. Nejlépe p es most Legií, ekl si, tato trasa se mu promítla do mysli namísto p vodn uvažované Resslovy ulice a Jiráskova mostu. Tato zkratka sice byla delší, ale podle navigace na palubní desce byla práv te pr jezdná. Trochu ho mátlo, že nebyl varován p ed zablokovanou Vodi kovou ulicí, ale domyslel si, že se jedná o obvyklé extrémy dopravního podniku. Odbo it už nestihl. Cosi jeho v z rázn zastavilo. Tak rázn , že ucítil bezpe nostní pás. Zajímalo ho, na co vlastn narazil, ale p ed nárazníkem nebylo nic jiného než vzduch. Auto samo to za náraz nepovažovalo, protože airbagy z staly na svém míst , p esto m l John na okamžik zvláštní pocit v žaludku. Motor vozu ztichl. Johnovi se zdálo, že se chv je zem . Ob tramvaje p ed ním jako kdyby se na okamžik dostaly do proudu žhavého vzduchu, protože se jejich kontury prudce rozechv ly, a pak za aly mizet do neznáma. John tuto situaci znal, bylo z ejmé, že se tady práv p ed ním otvírá portál. 8

Sáhl do kapsy po zbrani, protože uvnit vozu si nep ipadal práv bezpe ný. Vzal za kliku dve í. Ven už se nedostal. Dlažba se propadla. Jakýsi zvláštní výboj na okamžik obklopil jeho v z a John uslyšel ostrý sykot. Dve e byly beznad jn uzam eny a John marn lomcoval klikou. Hled l však s pistolí v ruce stále p ed sebe a vid l, jak se z erného otvoru v dlažb zhmot uje jakési záhadné t leso, sv tlemodré až bezbarvé, lesklé jako mramor. Na toto mírumilovné místo se n co takového rozhodn v bec nehodilo. To, co se pomalu, ale neodbytn hrnulo ven z portálu do reálného prostoru, byl nade všechny pochyby tank. Zvláštní tank. Zcela jiný tank.1 Nepat il do tohoto sv ta. Tvar ješt jakž takž odpovídal standardnímu vzhledu t žkého bojového vozidla, v ž, která na pohled pevn splývala s podvozkem, se však neježila ani jednou hlavní, a p esto bylo z ejmé, že neznámé zbran s drtivými ú inky mí í Johnovi p ímo do obli eje. Podvozek, který se objevil na pražské dlažb jako poslední, nem l pásy ani kola. Tank klouzal po zvláštním podvozku, jenž se podobal nejvíc ze všeho harmonice. Drtil žulové kostky na prach, který odletoval do stran v prudkých gejzírech. Pláš té obludy zjevn neprošel žádným hutním závodem na této planet . Sice na pohled p ipomínal sklo, ale Ková usoudil, že se jedná o kov, protože kdo by taky vyráb l tanky ze skla. Zadní ást tanku z stávala ješt v zet v portálu, takže nebylo z ejmé, jak je ta v c dlouhá, rozchod podvozku však p esn odpovídal rozchodu tramvajových kolejí, ovšem v obou sm rech. A pak se na p edku té kovové obludy otev ela nenasytná ústa a z nich se pomalu vysouvaly dva ob í nástroje podobající se nejspíše mechanickým rukám, a ty b hem dvou vte in rázn stiskly z obou stran Ková v v z. John marn zápasil s adicí pákou, pedálem spojky a startérem, jak se snažil uvést v z do chodu a vycouvat. Pak pocítil, jak se nepr st elná karosérie za íná lámat, a poznal, že už není kudy uniknout. 1

Tyto „zcela jiné tanky“ pat í k produkt m ze sv t , kde se po delší dobu civilizace rozvíjela s gravitací menší než jedna t etina g. Ve sv tech s gravitací blížící se naší je vyvinutí pat i n silného motoru bez principu antigravitace náro né a nevýhodné. Jako úsporn jší se jeví klasické turbínové motory.

9

„Tak co vlastn chceš, ty hajzle?“ procedil mezi zuby. „A odkud ses tu vzal?“ Rozhodn však nemínil stát se potravou n jaké kovové zr dy. Stiskl malé tla ítko pod p ístrojovou deskou. Doufal, že aspo n co bude fungovat. Do kal se. St echa vozu se roztrhla a Vodi kovou ulicí se rozlehl tlumený výbuch. O dv vte iny pozd ji dopadlo sedadlo, jež se práv katapultovalo ven ze zmrza eného stroje, o dvacet metr dál. Ne nadarmo trénoval Ková katapultáž. V d l dob e, jak udržovat rovnováhu, jak se do sedadla sbalit, aby tramvajovou trolej roztrhla horní hrana op radla a nikoli jeho hlava, a také dob e v d l, co d lat t sn p edtím, než sedadlo dopadne. Pevn zapnuté pásy jej udržely a náraz dopadu z výše patnácti metr utlumil pomocný výbuch. Pásy rozepnul nau eným pohybem a parakotoulem se vzdálil od sedadla, které mu práv zachránilo život. A teprve te uslyšel, jak k i ící dav prchá, spat il n kolik bezvládn ležících lidí, vid l ho ící tramvaj, nap l pono enou do dosud pevné dlažby, a také gigantický otvor, z n hož stále ješt tr el korpus cizího tanku, vzh ru tryskal nesmírný proud vody z narušeného vodovodního potrubí. Z oken rozbité tramvaje se pokoušeli vyskakovat lidé. Moc se jim to neda ilo. Zá tramvaje se pozvedla natolik, že se její zadní ást dotkla troleje, zajisk ilo to. Ková si uv domil, že z jámy krom jiného uniká i plyn. Každá sebemenší jiskra jej mohla p ivést k výbuchu. V elektrickém vozu dosud v zelo n kolik desítek k i ících a sténajících lidí… Vid l své auto, jak je vtahováno kamsi do hlubin toho divného stroje, a nepochyboval o tom, že n kdo si dal takovou námahu s pr nikem jen proto, aby se zmocnil jeho. Jist , šlo jim o Ková e a cht li ho živého. Kdyby ho cht li zabít, použili by mnohem jednodušší a rázn jší prost edky. I takto se mu však zdálo, že kulisy jsou p íliš megalomanské, on by sv j vlastní únos osnoval elegantn ji. Pochopil ovšem, že ješt není vyhráno. Stál tady prakticky s holýma rukama, vlastn jen s revolverem v ruce, proti stroji vyzbrojenému neznámými zbran mi. Na co vlastn ekají? Pro se nic ned je? 10

Uslyšel sirény, brzy bude mít záchranná služba situaci pod kontrolou. Pokud ovšem tenhle tank… Usoudil, že bude nejlepší zmizet. Nebude tady nic platný. Pak poznal, že už to nejde. Ucítil náraz. Neviditelný náraz. Zní to absurdn , ale John vnímal tu ránu celým povrchem t la a sou asn vnímal, že se mu n co p ehrabuje v mozku. Mozek p ece nebolí, íkal si, ale on ucítil bolest, jaká ho pomalu srážela do kolen. P estal vnímat okolí, ztratil pojem o tom, kde je, jen marn zápasil s tou tajemnou silou, která se te snažila poko it jeho bytost. Pak tlak pon kud povolil a John byl zpátky v Praze. Vid l, že cosi neviditelného ho uchopilo a za alo ho to pomalu vlá et po dlažb sm rem k tanku, který už sežvýkal a vyplivl trosky jeho auta. Pochopil, že je v pasti, t lo i ruce mu sev ela neznámá síla, která jej pomalu a neodvratn vlekla tím sm rem, kde za st íb itým tankem zel portál. Letmo do n j nahlédl a poznal, že tunel je neskute n hluboký a že tady, ve Vodi kov ulici, práv existuje pr chod do sv ta, který mu rozhodn nebude p átelský. Ne eká ho smrt, to v d l, oni ho pot ebují. Pro ? K emu je jim John Francis Ková , speciáln cvi ený agent E. E? Nemínil se dát tak lehce, ale síla jeho sval nesta ila. Zamí il revolver do sv télkujícího ch tánu, p ímo do té brány, a vyst elil. Jednou, dvakrát, t ikrát. Mohl si to dovolit, dob e v d l, že už je odd len sférickým polem od prostoru pražské ulice a k výbuchu plynu nem že dojít. Dvakrát uslyšel cinknutí kovu o kov, jednou st ela vlétla do vnit ku portálu a její dopad nezaznamenal. tvrtá st ela se odrazila a hvízdla mu kolem uší; silové pole ji hrav zneškodnilo. Trapn dopadla na dlažbu hned vedle nábojnice. Trochu se zastyd l. Takhle by si vyst ílel celý zásobník úpln zbyte n , jeho zbra je tady naprosto neú inná. Možná ji ješt bude pot ebovat. Chyb lo asi deset krok , už se skoro nebránil, a pak p ímo p ed sebou spat il cizí ruku. Ruku, kterou by poznal snad i potm . Vyno ila se z malého pomocného portálu, který se otev el doslova na jeho p ání. N kdo ho tedy sledoval, ješt n kdo jiný než ti neznámí z modrého tanku. Ruka t ímala cosi, co se podobalo petláhvi, kdyby to nebylo modré a nevážilo to dob e dva kilogramy. 11

„Díky, Andreo,“ sta il zašeptat a uchopit ten p edm t, než se malý portál, násiln otev ený do sféry silového pole, vzáp tí op t uzav el. Nev d l, co drží v ruce, ale musela to být zbra . Nesedla dob e do ruky, musel ji uchopit ob ma. Nem la klasickou spouš , jen jakési tla ítko, a navíc nikde nevid l hlave . To mi mohli rovnou hodit luk a šípy, pomyslel si ironicky, ale pak za al jednat. Zamí il láhev hrdlem proti tanku a prudce stiskl tla ítko; nic jiného se vlastn s tím p edm tem d lat nedalo. T žký, jakoby mazlavý proud zá ení vytryskl sm rem k pr zra nému jícnu a Ková vzáp tí s uspokojením konstatoval, jak tank klesl. Pak se za al tavit. T i, ty i, p t, osm vte in. Silové pole povolilo a z tanku se stala beztvará tekutá hrouda. Ková v automobil, už nap l pohlcený, se doslova vypa il. Portál do jiného sv ta ješt jednou zamžikal, Johnovi se zdálo, že v n m vidí jakousi postavu, takový zvláštní sve epý obli ej, ale pak se vše zast elo ohnivou st nou. Byl volný. Hodil plazmový zá i – co jiného to bylo? – do jámy vedle trosek tanku. Ani jedno z t chto za ízení nepat ilo do tohoto sv ta. Spokojen pozoroval, jak se na oba p edm ty za íná aplikovat Maurbyho efekt. Vzhledem k tomu, jak rychle efekt postupoval, odhadl konstrukci stroje na rok 30002 nebo budoucnost ješt vzdálen jší. Když p ijela policie a hasi i, mohli v jám uprost ed Vodi kovy ulice, ve zm ti dlažebních kostek a kolejí, spat it jen rezavé trosky n eho, co v bec nep ipomínalo zázrak techniky. To už ale sed l John Francis Ková v taxíku, který ho unášel po Smetanov náb eží.

2

Zkušení agenti dokáží dle rychlosti degradace odhalit technologickou náro nost objektu oproti realit , v níž se pohybují. Každý však používá subjektivní stupnici hodnocení. Jejich údaje je asto velmi obtížné využít.

12

SETKÁNÍ S PLUKOVNÍKEM EDWARDSEM „Zajímá se o vás a tím pádem i o nás CIA,“ ekla Ljuba Bytewská. Johnovi p ipadala neoby ejn nervózní. Takovou ji neznal. „S CIA p ece nespolupracujeme,“3 namítl John. „Ne ekla jsem, že p jde o spolupráci.“ „Opravuji se. Do naší sféry vlivu CIA nikdy nezasahovala.“ „Jist , ale zdá se, že to ode dneška bude trochu jinak.“ „Má to n jaký racionální smysl, jít jim na ruku?“ „Vždycky má smysl nerozhn vat si mocné tohoto sv ta,“ ekla tvrd Johnova šéfová a zm nila se v tu chvíli v jakousi asexuální bytost. Vzáp tí pook ála: „Nevolala bych vás, kdyby nešlo o vás osobn .“ „Jsem v pr švihu?“ ptal se Ková a marn pátral ve své mysli, kde by se mohl na svých misích dotknout životn d ležitých zájm USA. Po malé chvilce uvažování pochopil, že tak ka na všech. „Ješt ne, ale bojím se, že budete, když te odmítnete spolupracovat.“ „Tak v tom p ípad jsem ochoten naslouchat.“ JFK si toho možná dovolil až p íliš, ale Bytewská ten ironický tón p eslechla. „Nechci po vás nic jiného, než abyste jim byl po n jakou dobu pln k dispozici.“ „Máte pro to n jaký zvláštní d vod?“ „Ne, ale je to jakási…“ na chvíli zaváhala „…intuice. Myslím, že si vás vybrali zám rn . A taky si myslím, že jim n kde p kn ho í koudel u zadku.“ 3

Skute ná povaha vztahu EF a CIA je záležitost utajení t ídy IV pro administrativní pracovníky. Pro agenty v poli i pro senior agenty jde o utajení t ídy II. Z jasných d vod .

13

Proto si vybrali m , pomyslel si Ková . Nejenže jim ho í p kn koudel u zadku, ale n co tam p kn smrdí a taky jde o kejhák. Kdybych já mohl vybírat, taky bych tam poslal Ková e. P edstavila mu plukovníka Thomase Pattena Edwardse. Ková významn nadzvedl obo í, pak podal tomu vyzáblému padesátníkovi s nakrátko st iženými lehce prošediv lými vlasy ruku. Bytewská jim dala k dispozici salonek. Ková dob e v d l, že zde, v sídle pobo ky Agentury, se žádné odposlechy nevedou. Vše, co si eknou s tímhle pánem, bude skute n d v rné a jen mezi ty ma o ima. Pravdou ovšem je, že Ljuba Bytewská o ekává podrobné hlášení, ale co do n j napíše, to už záleží jen a jen na n m. Ková chvíli pozoroval toho lov ka. Nebylo na n m nic, ale v bec nic zvláštního. Žádné ost e ezané rysy, žádné speciáln vyvinuté svaly. Jen upravený, elegantní oblek, patrn šitý na míru, pon kud zablácené boty, což byl d sledek sou asného pražského po así. Ameri an zjevn ušel n jaký kus cesty p šky. Ková pochyboval, že CIA by m la prsty v pokusu o únos, který musel p estát p ed necelou hodinou. Nem l d vod v tomto ohledu Ameri any podez ívat, ti používali jiné metody. Ostatn v d l, že ten útok sice nebyla náhoda, ale on sám neznámému nep íteli napochodoval do rukou jako tele na porážku. Jde jen o to, zda práv tak dobrovoln položí hlavu pod gilotinu. Ková usrkával sodovky, plukovník Edwards m l p ed sebou masivní sklenici whisky bez sody, ale nezdálo se, že by se o nápoj n jak zvláš zajímal. Chvíli se pozorovali. Kone n se plukovník pohnul. „Pot ebujeme vás, Ková i.“ „CIA se dostala do krize?“ ušklíbl se JFK. „Ne tak docela, aspo ne tak, jak si myslíte. Problém je n kde jinde. Sledujeme iniciativy vaší Agentury už delší as.4 Nejsou nám 4

Central Intelligence Agency byla založena v roce 1947 osmnácti zakládajícími leny. Jeden z nich byl agentem EF. innost CIA byla monitorována v takovém p ípad obvyklým zp sobem. V roce 1961, v dob Karibské krize, došlo p i uklid ování vztah mezi velmocemi (vedení EF bylo za tuto svou innost ostatními bázemi siln kritizováno) k prozrazení existence EF jednomu z

14

proti mysli, protože zatím nijak neohrožují integritu Spojených stát ani se nedotýkají jejich území, vyjma…“ Na chvíli se odml el a Ková si man p ipomn l svou cestu do ústí eky svatého Vav ince. Pravda, tehdy o n jakých Spojených státech ješt nemohlo být ani slechu, ale p ece jen… „Me a tomahawk jste pojmenovali tu akci, že?“ JFK pozvedl obo í, protože musel uznat, že CIA je informována skute n velmi dob e. „Musíme v d t všechno, rozumíte? Ale te jde o n co jiného. Ne, nebojte se, tentokrát se to netýká samotné bezpe nosti Spojených stát . Jde o n co víc.“ „O vlastn ?“ kone n promluvil Ková , kterého to pobíhání kolem horké kaše nebavilo. „N kdo zabil Kolumba a on neobjevil Ameriku?“ „Ne, s tím bychom si poradili. Nejste jediní, kdo hlídá d jiny této planety a sleduje narušitele z paralelních sv t . Zatím to však bylo jen škádlení mravence bosou nohou.“ „A te ?“ „Te n kdo škádlí tygra.“ „A jak se to projevuje?“ „Zatím nijak, ale obávám se, že jde o bezpe nost celé Zem , i spíš naší civilizace.“ „To už tvrdil George Bush hned po 11. zá í.“ „Je to trochu jinak. Útok je veden nenápadn , ale o to záke n ji. Ví o n m zatím jen n kolik lidí. Chcete znát podrobnosti?“

významných byrokratických inovník CIA. To byla nep ípustná situace, vojenská ást EF velení navrhla zlikvidovat n kolik set agent americké výzv dné služby, aby bylo zaru eno, že existence EF nevyjde najevo. Našt stí pro t ch n kolik set muž a žen bylo nakonec zvoleno jiné ešení: v CIA bylo vybudováno specializované supertajné odd lení zabývající se jen sledováním aktivit EF. Deset procent jeho p íslušník jsou agenti EF. editel tohoto odd lení je p ímo odpov dný jen americkému prezidentovi. Jakékoliv porušení informa ní kázn je trestáno ztrátou identity, obvin ním z terorismu a doživotním v zením na Guantanámu, p ípadn na jiných lokalitách, nebo rychlou eliminací. editel tohoto odd lení je agentem EF. Jediný americký prezident, jenž v d l o existenci EF, byl také agentem Ková rovnováhy.

15

„Když už jste to nakousl, tak asi p edpokládáte, že je budu chtít v d t.“ „Pak ovšem musíte odlet t se mnou. Tady… I v Praze mají všechny st ny uši. Tam, kde si spolu budeme povídat, žádné št nice nejsou a ani být nemohou.“ Možná by se divil, pomyslel si Ková , plukovník mu sice v bec nep ipadal nezkušený, ale když m l št nice ve zdech Kremlu Brežn v, snad už na Zemi neexistuje místo, které by se nedalo odposlouchávat. „Kam by to m lo být?“ „Dovíte se b hem letu.“ „Takže mimo Evropu?“ „I tak by se to dalo íct. Souhlasíte?“ Ljuba p ece Ková e požádala, aby byl plukovníkovi ve všem k dispozici. Kývl hlavou. „Ale cestou jsem p išel o kufr…“ „Nem jte obavy, vybavení pro vás už máme p ipraveno.“ Takové letadlo JFK ješt nevid l. Nedivil se, že startovali až v noci. Kdyby vzlétli ve dne, mohli by na nebi nad St edo eským krajem zp sobit zbyte nou pozornost.5 Te letoun tr nil v uzam eném hangáru, do kterého se prokousávali ty násobnou ostrahou. Za uniformami eských strážník rozpoznal JFK hranaté postavy amerických bodyguard , v emž ho utvrdila i svérázn p ežvykovaná americká angli tina. Tipoval na n který z jižních stát , Alabamu nebo Georgii. eši sem, zdá se, p ístup nem li. Hangár tonul ve tm a Ková mohl jen letmo zahlédnout mimo ádn štíhlý trup letounu s úzkými šípovitými k ídly. Neur itá prostora kolem n j zkreslovala rozm ry. Odhadl délku trupu na padesát metr a marn se snažil rozluštit, jakou barvu má nát r na povrchu stroje. Nespat il ani žádné výsostné znaky. Letoun byl, zdá se, pln anonymní. 5

adovým agent m EF odd lení CIA, viz p edchozí poznámka, je ponecháván dojem, že skute n kontrolují EF. Ob as to zp sobuje jisté t žkosti, ale podle Edwardova teorému vyvážených systém je tento p ístup jediný možný. CIA je také využívána k testování d v ivosti ve ejnosti v i existenci nevysv tlitelných jev a nových neznámých technologií.

16

Vyb hli po n kolika sch dcích a vzáp tí se za nimi zav ely dve e. Prostor uvnit byl rozd len na n kolik salonk a jak se zdálo, bylo zde možné i p espat. Nebyly tu žádné stewardky, jen muži. John spat il dva palubní pr vod í v nenápadných uniformách; ti už se nemuseli p evlékat za eské strážníky, po p istání tady v Ruzyni patrn palubu letadla neopustili. Ani jeden z nich nebyl pilotem, pilotní kabinu v bec nevid l. A co bylo nejzajímav jší – stroj nem l okna. Byl to zvláštní stísn ný pocit, cestovat letadlem bez oken. Tajemný šípovitý stroj. „Vyvine jist nejmén 3 M,“ nadhodil Ková . Plukovník Edwards se p ipoutal v sedadle vedle n j. Oba m li dost místa, protože nikdo jiný už necestoval. Vzáp tí JFK ucítil, že stroj se pohnul. Uslyšel svištivý zvuk, ale stroj byl mnohem tišší než b žná proudová letadla. Asi deset minut letadlo rolovalo na ploše, Ková slyšel, jak kola ská ou na dilata ních spárách mezi betonovými panely, ale v kabin jinak nebyly žádné ot esy znát. Pak ho silné p etížení p itisklo hluboko do sedadla. Letadlo se vzneslo snad b hem p ti vte in od okamžiku, kdy se rozjelo po ranveji. „Letíme mnohem rychleji než 3 M,“ odpov d l plukovník Edwards, když už byl stroj ve vzduchu. P etížení neustávalo. „Jak rychle?“ ptal se Ková . „Takhle budeme za oceánem b hem dvou hodin.“ „Nesp chejte s otázkami, vše se v as dovíte.“ Svišt ní pomalu utichalo. P etížení už bylo snesitelné, p esto se Ková ovi zdálo, že letoun po ád stoupá. Odhadl výšku na ty icet nebo padesát kilometr . „Tak te už snad m žete vyklopit, o jde,“ podotkl Ková . „Tady snad opravdu žádné št nice nemáte.“ „To tedy ur it ne,“ ekl Edwards. „Pane Ková i, vzpomenete si jist na výpravy Apolla.“ „To už je dost dávno,“ odv til Ková . „Osobn si to nepamatuji.“ „Možná tomu tak skute n je,“ ekl dost záhadn Edwards. „Jako poslední p istálo na M síci Apollo 17. Bylo to v roce 1972, výprava odstartovala z mysu Canaveral 7. prosince a vrátila se 19. prosince. Její posádku tvo ili pilot lunárního modulu LM Harrison Schmitt, 17

pilot velitelského modulu VM Ronald Evans a velitel letu Eugene Andrew Cernan, zvaný Gene. To byl, tuším, p vodem váš krajan.“ „Byl p vodem Slovák, takže to byl skoro krajan.“ „Budiž, omlouvám se, ale v národech Evropské unie mám pon kud zmatek.“ „Pro mi to všechno ale vyprávíte? To si najdu v každé u ebnici kosmonautiky.“ „Vydržte ješt . Lunární modul Challenger s posádkou Eugene Cernan a Harrison Schmidt p istál 11. prosince 1972 na povrchu M síce v údolí Taurus-Littrov v m sí ním Mare Serenitatis. Tato výprava m la s sebou malé elektrické vozítko Lunar Rover, mohli se tedy dostate n vzdálit od modulu. A tam, 13. prosince v p l t etí odpoledne, vyslal Eugene Cernan do ídícího st ediska v Houstonu zajímavou zprávu. Domnívám se, že má interpretace by byla nedokonalá, jist bude lepší, když vám p ehraji originál.“ Ková nev d l, kam vlastn Edwards v monolog sm uje, a tak p ikývl. Plukovník spustil p ehráva ve svém mobilním telefonu. Po chvíli se ozval starý záznam, plný p eslech a vesmírného praskotu. Slova velitele výpravy i odpov di ídícího st ediska z Houstonu byla však srozumitelná. „Houstone, máme problém.“ „Challengere, co se d je?“ „Nebudete tomu v it. Já sám si myslím, že mám vid ní.“ „Je jasný den, Challengere, obraz máme istý.“ „To jist ano, ale kamera nemí í sem. Vyškrábal jsem se na malý h eben, asi tak dev t stop nad úrove terénu. Mám p ed sebou nevelkou planinu a tam v pozadí z ejm st nu impaktního kráteru. To íkám ale jen proto, abyste v d li, že jsem se nezbláznil.“ „To ti rádi v íme, Challengere. Co ješt vidíš?“ „Je tady n jaký chlap.“ „…“ „Houstone, pro nic ne íkáte, rozum li jste mi?“ „Ano, ekl jste, že je tam n jaký chlap. Tak to musí být Schmitt.“ „Ne, Schmitt je asi šedesát yard za mnou a práv se hrabe lopatkou v zemi. Tohle je jiný chlap.“ 18

„…“ „Ovšem, v d l jsem to, nev íte mi.“ „Eugene, popište nám ho!“ „Jist , myslíte si, že je to p elud, ale tady asi osmdesát yard p ed sebou vidím lov ka.“ „Není to skála ve tvaru muže? Je tam p ece zvláštní sv tlo a m že se zdát…“ „Už jste slyšeli, aby n jaká skála krá ela?“ „Chcete íct, že ten lov k – se pohybuje?“ „Ano, práv to. Jde sm rem ke mn , ur it m už vid l.“ „Rusové!“ „Ne, myslím, že to není Rus. To totiž nem že být Rus.“ „Jak jste to poznal?“ „Každý Rus, který by p istál na M síci, by musel mít skafandr.“ „Chcete íct, že…“ „Ano, práv tohle chci íct. Ten chlap jde sm rem ke mn a nemá skafandr.“ „Vždy tam není vzduch, a tak nem že…“ „To vím taky. íkám jen to, co vidím. Je tady lov k ve zvláštní modrošedé kombinéze, je dokonale p iléhavá. Ur it má holé ruce i obli ej, hlava je p ikrytá jen jakousi kuklou.“ „Je ozbrojen?“ „Ne, nezdá se mi, že by m l n jakou zbra .“ „Challengere, na izujeme vám stáhnout se do lunárního modulu. Okamžit .“ „Ne, tak rychle to nep jde. Rád bych si totiž na n j po kal. Pokud je to nep ítel, tak mu stejn neute eme.“ „A co na to íká Schmitt?“ „Nic, ten tuhle frekvenci neslyší.“ „Tak pochopte jednu v c, Challengere, pot ebujeme sv dectví vás obou, a ješt lépe n jaký ten obraz. Zkuste na n j namí it kameru, a ho taky vidíme. Challengere! Challengere, ozv te se…“ Záznam skon il. „Jak to bylo dál?“ zajímal se Ková . „Když se tam dobelhal Harrison Schmitt, byla planina prázdná. Cht li se vydat na to místo, kde Cernan vid l p ízrak, ale p ed nimi 19

byl terénní zlom, který nemohli p ekonat. Proto nemohli p inést žádný d kaz o tom, zda tam z staly n jaké stopy.“ „Takže se pak m lo za to, že Cernan m l vidiny, a nikdo ho už do vesmíru nepustil.“ „Ne tak docela,“ podotkl Edwards. „Byl to muž inu. Když nestihl zavolat svého druha ani nep inesl kameru, m l ješt jednu zbra v záloze.“ „Jakou?“ „Fotoaparát. Eugene Cernan ten p elud osmkrát vyfotografoval.“ „A výsledek?“ „P ivezl na Zemi osm snímk m sí ní krajiny a na ní obrys lov ka bez skafandru. Ten muž m l na sedmi snímcích tvá ve stínu, proto nebylo možné rozpoznat jeho rysy. Jisté bylo jen to, že si to Cernan nevymyslel a že tedy na M síci byl objeven inteligentní život. Nepochybn se ale jednalo o návšt vníky, a protože pocházel ze Zem roku 1972, pak to byli…“ „Ufoni?“ „Ne, na ty snad nev íte. Návšt vníci. Z jiného asu, z jiné doby.“ „A co Maurbyho efekt?“ „Jist , víme o n m. Z n jakých d vod ten efekt neú inkoval.“6 „Pro se nepokra ovalo ve výzkumu?“ „Apollo 18 m lo p istát na stejném míst a jeho st žejním úkolem bylo zjistit, co za tím p eludem stojí. Ale federální vláda program Apollo ze známých d vod zastavila. Fotografie zmizely v trezoru a posádka dostala p íkazem ml et.“ „Dob e, ale po ád ješt nechápu, jak to souvisí se mnou.“ „Teprve p ed n kolika týdny se poda ilo díky novým technickým kouzl m rozpoznat tvá muže na fotografii. Toho, co se toulal po M síci.“ „A co se zjistilo?“ „Mimo veškerou pochybnost jste to byl vy, Johne Francisi Ková i.“ Ková ova tvá znehybn la. Chvíli pozoroval plukovníka a pak se znovu zaposlouchal do svistotu motor . 6

CIA agenti „dohlížející“ na EF mají jistou zjednodušenou informaci o existenci Maurbyho efektu.

20

„My neletíme do Spojených stát , plukovníku.“ „Ano, uhodl jste, do USA skute n neletíme,“ odv til Edwards. „Letíme na M síc.“

21

M SÍ NÍ STANICE TAURUS 1 T žké pancé ové dve e se pomalu odsunuly a John Francis Ková poprvé vkro il na p du americké základny Taurus 1. Obklopilo jej t sné, dusivé prost edí plné zvláštního vzduchu, který neosv žoval. To už m l na sob b žnou kombinézu lena posádky stanice, protože mu za letu nezbylo nic jiného, než se upsat ke krátké stáži, ímž sv j pobyt na M síci právn legalizoval. Nev d l, co ho eká. Zpo átku se mu zdálo, že trpí závratí, než si navykl pohybovat se v nízké gravitaci i v tomto nezvyklém prost edí. Uvítal, že chodby jsou práv tak široké, že se p i rozpažení dotkne sou asn obou st n. Od okamžiku, kdy se dov d l, že práv on je podez elým z narušení poklidné innosti výpravy Apolla 17, ješt na toto téma n kolikrát hovo il s plukovníkem Edwardsem. Ten už nebyl nejsdíln jší, zdálo se, že ekl Ková ovi vše, co m l, a dál se vyjad oval zna n diplomaticky. John získal neodbytný pocit, že p ed ním plukovník ješt n co d ležitého tají. To, že práv on se octl v hledá ku fotoaparátu Eugena Cernana, t žko zavdalo podn t k tomu, aby ho vlekli na M síc, a to bez jakékoli p edchozí p ípravy. Znamenalo to, že Bytewská je do v ci zasv cena a dob e v d la, kam CIA Johna dopraví. Musela tedy aspo rámcov v d t, o jde. Pro to tedy nemá v d t on? „Pro si myslíte, že jsem se v roce 1972 potuloval po M síci?“ ptal se Ková plukovníka. „Já si to nemyslím, pane Kovar,“ nedokázal Ameri an vyslovit eské , „d kazy hovo í samy.“ „D kazy? Fotografie, která ležela ty icet let v archivu. Kdekdo se jí mohl zmocnit a retušovat ji.“

22

„To t žko,“ odpov d l plukovník. „Zkoumali jsme tenkrát každou možnost, i to, že by si z nás Challenger nep kn vyst elil a vytvo il tuhle fotomontáž. Ale nev ím n emu tak absurdnímu. Eugene Cernan pat il k nejspolehliv jším lidem, které jsme na M síc poslali. A pak, spíš by nám n kdo podstr il fotografie malého zeleného muží ka než tohle.“ „Ale vy dob e víte, že jsem to nemohl být já.“ „Jist , vím, že vy jste to být nemohl. Není však vylou eno, že tam jednou budete.“ Plukovník tím nazna il mnohé a možná odkryl karty víc, než zamýšlel. „Ovšem,“ odsekl Ková , „já se vrátím do roku 1972, vyletím na M síc a budu jen tak pro plezír b hat p ed objektivem fotoaparátu vaší výpravy. M žete mi íct, jen tak mimochodem, jak se tam dostanu a hlavn jak tam p ežiju?“ „To druhé ješt nevíme, ale to první nem žeme za adit do kategorie nemožných jev . A nem žeme-li vylou it první, nevylu ujeme ani druhé. Johne, vy to p ece dokážete. A když ne sám, tak na to máte lidi.“ Ovšem, kdybych cht l, tak se do roku 1972 dostanu, ale pro bych to d lal? To už John ne ekl, nem lo smysl Ameri ana dráždit. Když se nad tím na okamžik zamyslel, pochopil, že plukovník m že mít pravdu, ta však asi nebude tak prostá. Vždy kolik existuje M síc , na nichž v roce 1972 p istála šestá posádka Apolla? Kolik existuje M síc , k nimž dolet lo i Apollo 13? Kolik existuje M síc , k nimž vzlétlo Apollo 13 a nikdy se nevrátilo na Zemi? Kolik existuje M síc , na nichž p istáli nejd íve Rusové? Kolik existuje M síc , na nichž lov k ješt nep istál? Lépe si takové otázky neklást. John by nejrad ji v d l, komu se v bec nelíbilo, že se m l setkat práv s plukovníkem Edwardsem, a to natolik, že neváhal poslat za ním portálem bojové vozidlo. Ljub Bytewské tenhle incident nehlásil, byl si jist, že ta už o n m ví. „Tak kone n kápn te božskou a ekn te mi, k emu m pot ebujete.“

23

Plukovník Edwards se pohodln natáhl do k esla a sklopil jeho op radlo. „Doporu uji vám, ud lejte to jako já. Poletíme ješt osma ty icet hodin, neškodí se trochu prospat.“ John ale vysko il z k esla, což nem l d lat, protože gravitace te , p i sníženém tahu motor , byla minimální. „A p ista te zpátky v k esle, nemám rád, když mi n kdo poletuje nad hlavou.“ John se chytil op radla a pomalu se stáhl dol . S uspokojením konstatoval, že beztížný stav snáší velice dob e. Nezapomn l nic ze své dávné obratnosti. Pásy zacvakly. „Všechno se dovíte v as. A bu te si jist, kdybychom v d li, že ten úkol m že splnit n kdo z našich lidí, netahali bychom vás tam.“ „Ovšem, nemám p ece vaše bezpe nostní prov rky,“ ušklíbl se Ková . „O n tolik nejde. Ostatn , uvidíte sám.“ Plukovník uzav el o i. Zbytek letu d lal plukovník Edwards Ková ovi tichého spole níka. Byl velmi sdílný, pokud John zavedl hovor na ženy, film nebo americký fotbal. Prom nil se v kus kamene, pokud John zabrousil do politiky, historie let Apollo nebo sou asného tajného pobytu Ameri an na M síci. John z n j nedostal jediné slovo ohledn letounu, na jehož palub se nacházeli, ani o tom, kdy se Ameri ané na M síci natrvalo usadili. A ani nev d l, jak to dokázali utajit p ed sv tem. Anebo to možná utajit nedokázali, ale vše se stalo za tiché spoluú asti Rus , í an i Pákistánc … Pro asi? Letadlo na M síci nep istálo, bylo zachyceno vle ným paprskem na ob žné dráze a staženo k povrchu. Johnovi to mimod k prozradil Edwards, který se telefonicky domlouval s posádkou. Tiše, naprosto bezhlu n vklouzl lun do podzemního hangáru a výstupní otvor se hermeticky p isál k teleskopické chodb . Z M síce John nespat il ani kráter, ba ani jeden kámen. Kdyby nevnímal šestkrát nižší gravitaci, mohl by si myslet, že ho plukovník podvedl a že je po ád ješt na Zemi, ve výcvikovém st edisku, kde na n m bude CIA zkoušet n jaké experimenty. Ale ani Ameri ané nemají na tak drahé experimenty. 24

Plukovník se p evlékl do šedé kombinézy s americkou vlajkou na levém rukávu, s odznakem stanice Taurus 1 s bý í hlavou na hrudi a všitou jmenovkou. Prošli kolem n kolika dve í, John automaticky pro ítal nápisy A32, A33, A34, které mu logicky nic ne ekly, a pak zaznamenal na st n nevelký obraz. Díval se na n j celé ty i vte iny, víc asu mu plukovník nedal a John necht l vzbudit podez ení, ale v té chvili ce pln zapojil do akce svou pam a v d l, že se na ni m že spolehnout. Na st n totiž visel plánek celé základny, a pokud ne základny, tak aspo tohoto podlaží. Ud lali tady Ameri ané chybu, nebo to byl úmysl? Kdyby ho cht li seznámit s plánkem základny, sta ilo p ece, kdyby o to John požádal, a hned by jej m l k dispozici. Ne, oni o to p íliš nestáli, ale plánek na zdi nebyl pro n j. I mnozí domácí tady asi m li v tomto beztvarém anonymním prostoru potíže s orientací. Možnosti Johnovy pam ti zatím Ameri ané neznali, ale John už asi tušil, kam ho vedou. Na opa né stran kruhu, ve vzdálenosti zhruba osmdesáti metr , byla kabina ozna ená jako velitelská. Jist , John se má nejd íve setkat s velitelem, a tím plukovník Edwards nepochybn není. John se mýlil. Nesetkal se s velitelem, ale s velitelkou. Pokud by mu n kdo sliboval práci v mladém kolektivu, p edstavoval by si ji asi takhle. Dám , která se na n j tvá ila neutráln zpoza nevelkého psacího stolu, nebylo víc než ty icet. Na pozadí podrobné mapy okolí stanice p sobily její na esané vlasy jako aureola n jakého svatého. Ani neutrální šedá uniforma jí nedokázala ubrat nic ze ženskosti, p estože lí ení používala minimáln . Když spat ila Johna, nasadila profesionální úsm v, zhruba stejný, s jakým se ptají hosta na jeho p ání prodava ky u McDonald . Tím Johna nedokázala zmást, nebyl si ale v bec jist tím, zda tady vet elce z Evropy vidí ráda, nebo je pro ni jen obtížným hmyzem. „John Francis Ková , zam stnanec Agentury EF. Podplukovník Jane Kerrigan, velitelka stanice Taurus 1.“ P edstavení bylo u konce, pot esení rukou krátké a nezávazné. Židle, kterou Johnovi nabídli, nepat ila k nejpohodln jším, ale dob e si všiml, že velitelka Jane nesedí na ni em lepším.

25

Plukovník Edwards se porou el, jeho role, aspo co se tý e uvedení Johna na základnu, skon ila. Te m l John nad ji, že se dozví n co víc. Zatím nem l tušení, jak dalece d v rn se m že chovat k této Ameri ance, tedy dám ze zem , kde každý pohled do výst ihu je považován za sexuální harašení. Našt stí kombinéza, což zde byl, jak se zdá, univerzální stejnokroj, dokázala všechny sexuální projevy tém dokonale utlumit. „Vítám vás na základ Taurus 1, majore.“ „Nejsem major,“ namítl John. „Po dobu vašeho pobytu je vám prop j ena hodnost majora Armády Spojených stát , pane Ková i.“ John uznale pokýval hlavou. Jane Kerriganová na sob zapracovala a dokázala tém dokonale vyslovit . „Znamená to, že podléháte armádnímu velení.“ „P estože jsem nesložil p ísahu?“ „V t chto podmínkách to není nutné, protože pevn v ím, že jsme na jedné lodi. Je i ve vašem zájmu, abyste se pln pod ídil našemu velení. Tady, na M síci, nem že vládnout anarchie. Každá svévolná akce je považována za vážný p estupek. Výstup na povrch M síce je povolen pouze na výslovný rozkaz velení. Doba klidu se p ísn dodržuje. Ostatn až vás te propustím, budete podrobn seznámen s denním ádem, p id líme vám kajutu a nezbytn nutné osobní v ci.“ „Co ode mne o ekáváte?“ „Aktivní pomoc. Dostali jsme se do situace, kdy… Kdy nutn musíme požádat o pomoc další osobu, tedy vás.“ „Jde vám o kohokoli, kdo má zkušenosti z práce v naší agentu e, nebo vám jde speciáln o mne?“ „P jdu rovnou k v ci, majore. Plukovník Edwards vám už nazna il, že jste podez elý z narušení mise Apolla 17. Ne, nep erušujte m , prosím. Víte, v zíte tak trochu po krk ješt v n em jiném. Na naší základn došlo k pokusu o vraždu.“ Nu, vida, tak jsem tady coby Hercule Poirot. Ameri an je tu deset, jeden z nich vraždí a oni se nemohou dohodnout, kdo. Ne ekl však nic, jen se významn podíval na velitelku.

26

„Nechceme po vás, abyste tu vraždu vyšet il, samoz ejm . S tím jsme si už poradili sami. Zlo ince jsme dokonce chytili krátce po inu.“ Odml ela se, jako by o ekávala jeho reakci. „Dobrá, ale pak nevím, pro …“ „Vydržte ješt chvíli. Možná vás trochu p ekvapím, vrahem totiž nebyl nikdo z naší posádky.“ Nu vida, za íná se to vybarvovat. Byl zv dav, jak dalece bude ta žena ochotná odkrýt karty. „Chcete-li namítnout, že to mohl být n kdo z jiné základny, pak vás musím ujistit, že tato stanice, Taurus 1, je na celém M síci jediná a že od doby Apolla 17 nep istál na M síci nikdo jiný než n kolik posádek, které tuto stanici postavily, a pak náš výsadek. Jsme první posádkou stanice. Pochopiteln , ješt jste tu vy.“ „Mám tomu rozum t tak, že tím, kdo cht l vraždit, není – lov k?“ napadla Johna odvážná myšlenka, tak odvážná, že ji vypustil a skoro okamžit toho litoval. Ale jak se zdálo, žádná myšlenka tady není dost šílená. „Ne, ne, bohužel, je p ece známo, že drtivou v tšinu zlých in páchají jen a jen lidé. Asi p ed dv ma hodinami na palubu naší stanice vnikl vet elec, a když byl p istižen, snažil se utéct, naši lidé mu v tom zabránili, což je pochopitelné. Došlo k zápasu, p i kterém byl jeden náš muž ran n bodnou zbraní.“ „To je mi líto,“ prohodil John obvyklou frázi. „Ob tí je poru ík Cliff Hinden, je to nejmladší len naší posádky a byl p íliš aktivní. Našt stí se z toho vyk eše, rána byla jen povrchová. Ovšem, nemohlo ho napadnout, že…“ T žce polkla. „Krátce potom se poda ilo vet elce odzbrojit a zadržet.“ John ekal, co dalšího se dozví. „Už se m na nic nezeptáte, majore? Znáte totožnost ob ti, to vás nezajímá totožnost pachatele?“ „Obávám se, že toho lov ka stejn neznám.“ „Nu, myslím, že se mýlíte,“ ekla Jane a zapnula projektor. „Vrahem je tento muž.“

27

John pochopil, že sleduje p ímý p enos z jedné z kabin, která tady sloužila do asn jako v zení. Asi t icetiletý muž dob e stav né postavy ležel na kavalci. Bylo z ejmé, že ruce i nohy má spoutány kovovými et zy. „To je on?“ zeptal se John. „Nezacházíte s ním práv humánn .“ „Je to on,“ p ikývla. Na Johnovu poznámku nereagovala. „Nevidím mu do tvá e,“ namítl John. „Schmidte, mohl byste se oto it?“ zvýšila Jane Kerriganová hlas. „Jak si vaše milost p eje,“ prohodil ledabyle ležící muž a zvedl hlavu. John si nikdy nemyslel, že by ho ješt n co mohlo ohromit. Nevyd sil ho ani Pátra , nepodlehl panice, když byl sv dkem roz ezávání papeže motorovou pilou, zcela nete ným ho nechaly kanibalské hody ve sv t Dorova, ale te cítil, jak mu b há mráz po zádech, a sám sebe slyšel, jak žádá o sklenici vody. Tam, na kavalci ve v ze ské cele, ležel muž, který byl nepochybn Johnem Francisem Ková em. A pokud to nebyl on, pak to bylo jeho zcela v rné dvoj e.

28

VELITELSKÁ PORADA M l p ldruhé hodiny asu. Vykázali mu kabinu, na dve ích už našel svou jmenovku. Kabina se otvírala na dotyk dlan , bylo tedy pravd podobné, že ostatní se sem bez jeho svolení nedostanou. Ale tomu se zase tak moc v it nedalo. Ukázali mu, kde se dá umýt a konat další pot eby. P itom se dov d l, že celá stanice Taurus 1 je zbudována asi 20 metr pod povrchem M síce, že stavba za ala zhruba p ed t emi lety a do skály ji vyvrtali roboti za ú asti osmi lidí, kte í dokon ili záv re nou montáž. Stanice byla v provozu osm m síc . To vše mu sd lil p i inlivý seržant Hutton Rudby, který byl JFK ur en k ruce pro první okamžiky. Johnovi se zdálo, že seržant je hluchý, protože na jakýkoli jeho dotaz pokýval hlavou a pak pokra oval tam, kde p edtím p estal, bez jakékoli souvislosti s tím, na se John ptal. Nakonec se p es tuto bariéru dov d l to nejpodstatn jší, co pot eboval, a navíc i to, že má šet it vodou, protože její recyklace ješt není dokonalá, a že nemá d lat prudké pohyby, protože nízká gravitace nutí p edm ty k nekalým kousk m. Na záv r mu s tajemnou tvá í sd lil p ístupová hesla k síti a doplnil vše poznámkou, že zapomenutí hesla zde bývá drahé. Formu pokuty, eventuáln ástku, neup esnil. Jakmile seržant Rudby p e íkal vše, co považoval za nutné, kamsi se vytratil a teprve te si John uv domil, že neví, kde se ta velitelská porada, na kterou byl pozván, vlastn bude konat. Z toho, co si p ivezl s sebou, mu z stal jen opasek a hodinky, jinak zde nem l vlastn v bec nic, co by se dalo považovat za jeho vlastnictví. Musel odevzdat prsteny i peníze. Na hodinkách nastavil palubní as, který byl shodný s washingtonským. Stál v kabin , která nem ila víc než dva krát dva metry, a nízký strop jej tísnil tak, až m l pocit, že se musí p i každém kroku 29

sehnout. Jednu st nu zapl ovalo velké zrcadlo, aspo n co, co ten namodrale kovový systém zlidš ovalo. Pon kud absurdn p sobila sk í ka se t emi zásuvkami. Sem si mohl narovnat od v, pokud by byl ochoten stav t komínky, ale co by m l uložit do t í zásuvek, to ho skute n nenapadlo. P ipadal si jako Švejk, kterého se zeptali, pro u sebe nic, ale v bec nic nemá. Ale on jako Švejk nemohl odpov d t, že nic, ale v bec nic nepot ebuje. John toho postrádal víc než dost, a nebyla to fajfka a tabák. K dispozici m l stoli ku a prázdný st l. Sed t se tam dalo se st edními obtížemi, pod st l se mu neda ilo sm stnat nohy. „K emupak mi asi jsou ta p ístupová hesla,“ broukal si sám pro sebe a bezd n stiskl tla ítko na pravé stran stolní desky. Za tichého bzu ení vyjela ze zdi malá klávesnice a ást st ny se prom nila v monitor. S tichým cvaknutím vysko ila ze zdi podložka s myší. Podložkou se dalo otá et, ale nebyla práv stabilní. „Vida,“ ekl si John. Ne ekl nic víc, protože m l takové neblahé tušení, že práv te n kolik pár o í hledí na to, co ten cizinec vlastn v nových podmínkách podniká. Jeho dvojník jménem Schmidt obýval p esn stejnou kabinu, kabiny jsou ur it všechny stejné, to znamená, že i tady je n kde ve zdi kamera. Možná, že mu ta hesla nebyla k ni emu, nebylo kam je napsat. Když chvíli zápasil s po íta em, poznal, že zatím žádné heslo nepot ebuje. Op t sta ila jeho pravá dla , aby se p ihlásil do systému. Monitor mu záhy poskytl pohled z n kolika kamer, takže mohl vid t prakticky celou kruhovou chodbu a sledovat veškerý pohyb. Potom p išel na to, že si m že obraz zv tšit a zmenšit, sta ilo se dotýkat rukou displeje, kamerami však otá et nemohl. Záhy se mu poda ilo vyluštit na n kolika dve ích jména dalších obyvatel stanice, plukovník Edwards mezi nimi nebyl. M l sice obraz, ale nikoli zvuk, nem l tudíž jedinou šanci dov d t se, o em si lidé na chodb povídají, z ejm do té doby, dokud k tomu sami nedají souhlas. Práv tak nev d l, jak se podívat na záb ry ze Schmidtovy cely i nahlédnout do ostatních kajut, patrn to byla jen výsada velitelky. K dispozici m l internet a na to, že byl od Zem víc než jednu sv telnou vte inu daleko, byla odezva mnohdy rychlejší než z jeho pražského bytu, byly však zablokovány všechny výstupy. Veškeré 30

pokusy odeslat zprávu mimo stanici se nesetkaly s porozum ním, okno, které vysko ilo na obrazovce, mu oznámilo, že zpráva je uložena a bude odeslána následujícím spojem. Luxusu poznat, kdy to bude, mu nebylo dop áno. Pohodln se však mohl procházet vnit ní sítí stanice a komunikovat s kýmkoli obrazem i zvukem. Zatím nev d l, o em by si s kým m l povídat, krom dvou lidí ješt neznal nikoho dalšího, seznámil se však s profily všech osmi len posádky, i když se vlastn dov d l jen to, co m li v kádrových materiálech a co oni sami považovali za vhodné sd lovat ostatním. Šest muž , dv ženy, a nikdo z nich nem l, na rozdíl od Johna, žádné bojové zkušenosti. Zatím poznal jen velitelku Kerriganovou a seržanta Rudbyho, ostatní uvidí brzy. Napadený Cliff Hinden, mladí ek sotva odrostlý kadetské škole, o sob nepokryt uvedl, že je hackerem. Zdá se, že Ameri ané zam stnávají v armád lidi schopné všeho. Protože se John pot eboval umýt, m l dobrý d vod opustit svou kabinu. Když opustil stejn stísn ný prostor malé koupelny, které tu byly celkem ty i, usoudil, že mu nikdo nem že zabránit, aby se vydal na pr zkum chodby opa ným sm rem. Pokud n koho potká, snadno se vymluví na to, že si spletl sm r. Nev d l zatím totiž skoro nic. Nev d l, jak se dostat na povrch M síce, nev d l, jak se dostat do hangáru, kde p istálo meziplanetární letadlo, nev d l, kde jsou ukryty zbran . A že tu byly ukryty, tím si byl jist. Vojenská organizace a naprosté utajení, ím jiným byla tato stanice než vále nou základnou USA? P ed ním si nemohli hrát na mírumilovné výzkumníky, to prost nešlo. Když si prohlížel na obrazovce monitoru ve své kabin okružní chodbu, záhy poznal, že mu ást chodby p ece jen z stala skryta. Když si promítl tyto obrazy do plánu stanice, který si uchoval ve své pam ti z onoho krátkého pohledu, pochopil, že nedohlédl na místo, kde i na plánku je jakási hluchá proluka. A práv tam nyní sm ovaly jeho kroky. „Majore Johne Francisi, vra te se, jdete špatným sm rem,“ ozval se náhle chodbou tichý, neutrální hlas. P ipadal mu bezpohlavní a podle tónu jej nemohl pronést živý lov k. 31

Provoz na chodb tedy hlídal robot. Rozhodl se, že neuposlechne, aspo zatím ne. Cht l v d t, jakých donucovacích prost edk proti n mu budou ochotni použít. Ud lal další dva kroky. Zapotácel se. Tohle už se mu tady stalo pon kolikáté. Zatím to p isuzoval snížené gravitaci, ale te poznal, že se d je n co jiného. Ten pocit znal. Zdálo se mu, že na okamžik, na zlomek vte iny, nastal stav beztíže. Pak ucítil tuhý odpor prost edí, jako kdyby v n m na okamžik uvázl. Ud lal krok. Vzáp tí to pominulo. Ud lal další dva kroky a poznal, že znovu n co není v po ádku. Rozmíst ní dve í nesouhlasilo s plánkem. Byly tu dvoje dve e navíc. Harold Murray. To jméno neznal, p esto se na hermetických dve ích skv la vizitka s touto sekvencí znak . Popošel ty i kroky. Jurij D st n v. Honosil se titulem MUDr. A na rozdíl od ostatních si titul nechal doplnit na vizitku. Tohle jméno ovšem znal, shodovalo se s mužem, který o sob v dotazníku uvedl, že ho zajímají ženy a hv zdy. Edward Volkert. Tenhle lov k rozhodn nebyl v seznamu posádky stanice Taurus 1. Že by jej zapomn li aktualizovat? Ne, ne, v t chto ohledech bývá v armádách celého sv ta po ádek. Pravda, jsou výjimky, ale tady? Vylou eno. Rodney Carwell. John si pamatoval, že tento muž by se m l jmenovat Ray, tedy Raymond… Judith Anderson. To jméno op t neznal. To už bylo trochu mnoho. Zastavil se a uvažoval. Málokdy se stalo, že m l takový pocit nejistoty. Uvažoval p esn ty i vte iny. Pak se rozhodl, že okruh dokon í. V tom zjistil, že stojí tvá í v tvá zcela neznámému lov ku. Ovšem, zatím poznal jen dva obyvatele stanice, mohl to být kdokoli další. Rodney Carwell, práv tolik mu ekla jmenovka na hrudi. Ovšem, p íjmení Carwell souhlasí, k estní jméno nikoli. A podoba rovn ž ne. „Kde se touláte,“ ekl ten asi ty icetiletý hladce oholený muž, typický Ameri an s hranatou tvá í, asi takovou, jakou by namaloval Kája Saudek do svého komiksu. „Velitelská porada už za ala.“ 32

Lehce mu pokynul rukou, ímž Ková ovi nazna il, aby šel p ed ním. John cht l namítnout, že ješt nenastal as, ale pak se rozhodl, že nebude d lat potíže. Neznámý ho vedl k velitelské kabin . Dve e se s tichým sykotem odsunuly a John se octl v téže kabin , v níž jej p ed p lhodinou vítala Jane Kerriganová. Nyní tu bylo sedm lidí a na Johna zbyla práv jedna židle. Vešel, ml ky kývnul a posadil se na zbývající židli. P ed ním ležely desky formátu A4, které ukrývaly tenkou složku papír . John na ni pohlédl a chvíli se mu d lalo mdlo. Jmenovka na deskách zn la: Jan František Schmidt. Další události mu nedaly p íliš asu na p emýšlení, jen v d l, že musí zaujmout neutrální strategii a obrannou taktiku. Nesmí prozradit, že je tady vet elcem. Podobá se p ece Schmidtovi jako jedno vaje né dvoj e. Na p emýšlení bude as pozd ji. „Mr. Schmidt,“ práv ostrým hlasem pronášela Jane Kerriganová, která se jmenovala Jane Kerriganová a p itom to nebyla ta pravá Jane Kerriganová. „Myslím si, že t ch vašich výst elk je až p íliš. Ono sta í už to, že po ád lpíte na té podivné slovanské zkomolenin svého jména. Vaše anarchistická akce, na kterou jste se bez jakékoli konzultace vydal, skon ila, jak jsme mohli všichni vid t, fiaskem. Ohrozil jste samu podstatu naší mise. Zanecháváte za sebou spouš . Jak vás mohlo napadnout otev ít bránu?“ M l jen asi tak ty i vte iny na to, aby dal dohromady odpov . O tom, co se kolem n j d je, m l jen slabý pojem, ale už se ocitl na tolika paralelních sv tech, že by ho nic nem lo vyvést z konceptu. A že byl práv te na n kterém z alternativních sv t , na to mohl vzít jed. A práv v tom sv t , do n hož neo ekávan pronikl, Ameri ané postavili na stejném míst stejnou základnu, jmenovali do velení stanice stejnou ženu a lenem posádky se stal jeho dvojník, který ovšem nyní sedí v cele tam kdesi za bariérou, na opa ném konci vesmíru, tak daleko a p itom tak blízko, a on nyní má bezd n hrát jeho roli. Otázka zn la – jak se neprozradit a jak co nejrychleji zmizet? Je zajímavé, že nejvíc se mu honilo hlavou, jak bylo možné tak snadno a hlavn tém nenápadn otev ít portál. Dokonce tak snadno, že jeho dvojník je z toho podez elý.

33

Nev d l, jaký má Jan František Schmidt hlas, ale musel riskovat. Nep edstíral nachlazení ani náhlou indispozici, za al hovo it tak, jak mu zobák narostl. „Žádný portál jsem neotev el,“ ekl rozhodn a málem dodal „podplukovníku“, ale v as se zarazil. Jakoupak tady má asi velitelka hodnost? „Prost jsem do n j propadl,“ odpov d l podle pravdy, i spíš podle pravdy Johna Ková e. Pak a se zodpovídá Schmidt, jestli ud lal n jakou tu anarchii. „Chcete nám íct, že se nám tady na stanici otvírají a zavírají portály samy od sebe?“ Vida, na hlase nic nepoznali. „Ne, to ne, ale…“ Te trochu zaváhal. Ješt tak v d t, zda Schmidt je také agentem nebo snad stálým lenem posádky. Musel se spolehnout na to, že tenhle alternativní sv t je tak ka totožný s jeho, což znamená, že JFS je tady na návšt v . Další otázkou je, zda oni v dí o existenci totožné základny v jiném vesmíru, nebo ne. P inejmenším však n co tuší, ale patrn nep edpokládají, že by k nim n kdo mohl proniknout. „Velice jste riskoval, Schmidte,“ kárala ho Jane. „Kdybyste prošel portálem, mohl byste zahynout. Tam na druhé stran není vlastn nic jiného než vakuum.“ „Podplukovníku,“ ozval se Rodney Carwell, muž, který Johna oslovil p ed n kolika minutami. „Schmidt portál ur it nemohl otev ít, už proto, že prost neví jak.“ „Otev el jste ho snad vy?“ „Ne, jen vám chci, podplukovníku, nazna it, že nikdo na naší stanici není tak nezodpov dný, aby otev el portál bez p edchozí konzultace. P ítomnost portálu jsme však nepochybn zaznamenali a tady Schmidt do n j bezd n pronikl. Každý portál má ale dva konce. My si myslíme, že portál otev eli…“ Nedopov d l a velitelka stanice dodala za n j. „Ti z druhé strany? Ti o nás v bec ješt nev dí.“ „A co když ano?“ zeptal se starší muž, jenž m l v hlase ruský p ízvuk. Aha, Jurij D st n v. „A tenhle dobrodruh, který portálem propadl, mohl tam na druhé stran napáchat p knou paseku.“ „Jist , Schmidte, jak jste se vlastn dostal zp t? Byl jste mimo dobré ty i hodiny.“ 34

„Promi te, nerozumím vám. Já jsem nikde nebyl!“ p edstíral Ková rozho ení. Leccos už pochopil. Schmidt pronikl portálem na základnu Taurus 1 a tam, patrn nedorozum ním, zranil jednoho lena posádky. Nyní je ve v zení a on, JFK, má jeho nep ítomnost vysv tlit, ba co víc, má ho nahradit. Pro tohle ho vzali na M síc? Ne, p ed t emi hodinami ješt nev d li, že n jaký JFK má na paralelní stanici svého dvojníka. „A to jste si mysleli, že tady na stanici budu sed t se založenýma rukama? Požádali jste m o pomoc, tak chci být užite ný.“ „Vašemu vysv tlení nerozumím,“ ekla velitelka stanice. „P iznám se, že já taky ne. Sv t se se mnou zahoupal a pak se zase uklidnil. Myslel jsem, že je to vlivem nízké gravitace, p ece jen se v ní ješt neumím tak dob e pohybovat. Rad ji jsem odešel do kabiny a lehl si, snad jsem si i zd íml. Když jsem vyšel ven, tak se sv t zahoupal podruhé. A pak m potkal tady Mr. Carwell a p ipomn l mi, že je as k porad .“ „Ve své kabin jste nebyl!“ ozval se hlasitý protest. To byl muž, který nesl jmenovku Harold Murray. Nedíval se na Johna, te tedy na Jana, práv p átelsky. „Jak to m žete tvrdit? Vy jste tam byl?“ „Ne, ale na p íkaz velitele jsme vaši kabinu otev eli…“ „Já ne íkám, že jsem byl ve své kabin . Vždy jsem vám íkal, že mi bylo trochu nevolno. Ale v n jaké kabin jsem ležel, to vím jist .“ „Vy jste prošel portálem, Schmidte, vykrucujete se,“ p itvrdil Mountbay. „Promi te, ale nevím, o em mluvíte,“ te už zcela bezostyšn lhal Ková . Zdálo se, že jeho zdánliv nejapná výmluva zabrala. „Poslyš, Harolde,“ mínil Rodney Carwell, „Schmidt je tady mezi námi sotva ty iadvacet hodin, pozvali jsme ho sem na základ rozhodnutí ministerstva obrany Spojených stát , a vy ho hned tém obvi ujete z velezrady. Je na M síci naprostým nová kem.“ „To možná, ale nemýlím-li se, má za sebou bohatou minulost, když pominu to, že pochází z komunistické zem . Co je to vlastn za lov ka, znáte ho n kdo? Jak víte, že neumí otev ít portál?“

35

„Už jste n kdy vid l, jak se otvírá portál?“ zeptal se Murraye Ková v masce Schmidta. Te byl zp t na své palub , a tedy silný v kramflecích. Trochu se zamyslel, protože v posledních t ech dnech m l tu est vid t n jaký ten portál hned dvakrát, poprvé z n j vylezl tank záhadného p vodu a podruhé jím propadl sám. Jak rád by s Murrayem souhlasil, ale byl p íslušníkem svého sv ta, tady byl vet elcem, a nemínil prozradit ani jediné slovo navíc. Strašn rád by v d l, jak to ten profesor Carl Maria von Wonder d lá, ale sám tomu ješt tak úpln nerozum l. Te je t eba všem tady kolem nazna it, že otev ení portálu není jen stisknutí knoflíku, ale nesmí vlastn prozradit nic navíc. A tak za al plácat páté p es deváté o antitenzní hmot , kalibraci místa a asu, o fantomech, p edhazoval jim odborné termíny, aniž by ekl jen n co víc než to, co už vlastn dávno v d li. „Jak jsem ekl, nelze otev ít portál kdekoli a kdykoli, ale jen na p esn ur eném míst a v p esn ur eném ase, a to vždy s vynaložením nesmírného množství energie,“ dokon il sv j nesouvislý projev. P itom sledoval p ítomné, n kte í na n m doslova viseli o ima, jiní se tvá ili lhostejn , velitelka Kerriganová profesionáln a Harold Murray nadále nep átelsky. „Není možné, opakuji, není možné otvírat portál tak, jako kdybyste spoušt li televizor dálkovým ovlada em.“ P esto práv tohle n kdo ud lal, a to p inejmenším dvakrát. Jednou pronikl portálem na stanici Taurus 1 Jan Schmidt, podruhé stejným portálem pronikl John Ková na tuto stanici, o které po ád nev d l, jak se jmenuje ani v jakém sv t se nachází. „P esto si tady n kdo otvírá portály, jak ho napadne, Schmidte,“ vedl dál svou p i Harold Murray. „Vy to jist víte taky.“ „Ovšem, ale pokud ano, nemám v tom prsty já.“ „Ovšemže, a po povrchu M síce jste se taky toulal bez skafandru vy.“ „Harolde, ovládej se, všichni dob e víme, že to Jan nemohl být.“

36

„Nic nevíte,“ pustil se Murray i do své velitelky. „Tenhle chlap se na t i hodiny doslova vypa il. Nikdo neví, kde byl, a on to neumí uspokojiv vysv tlit. Já tvrdím, že to není on, že je to vet elec.“ Johnovi v té chvíli nebylo práv dob e, ale p edstíral podobné rozho ení jako polovina p ítomných. „To je trochu silná káva, Harolde, jak to chcete dokázat?“ „Jednoduše. M žete m na okamžik následovat, pane Schmidte?“ vstal Murray ze stolu a ukázal ke dve ím. „Není to zbyte né?“ „Ne, není. Pokud vy si myslíte, že je to Schmidt, tak já tvrdím n co jiného. P jdete nebo ne?“ John svého soka následoval, i když v bec netušil, o jde. Murray zastavil y ele pr vodu u dve í Schmidtovy kabiny. „Mohl byste nám, pane Schmidte, ukázat, jak otvíráte svou kabinu?“ „P ece takhle,“ p iložil John pravou dla na kontaktní idlo. Ostatn , v danou chvíli mu nic jiného nezbylo. Ta vte ina, než si stroj p ekontroloval jeho ruku, byla pro Johna tak ka nekone ná. Jaká je pravd podobnost, že má ten Schmidt stejný otisk dlan jako on? Ukázalo se, že velká. Dve e se s tichým sykotem otev ely. „Tak, a máš to, Harolde,“ ušklíbl se Carwell. Všichni se pomalu vrátili do zasedací místnosti. Jen Murray stál ješt n jakou dobu u otev ených dve í a p emýšlel. „Hochu,“ politoval ho v duchu John. „jak rád bych ti ekl, že máš pravdu.“ Musel ješt prosed t víc než hodinu na porad , která se však už v bec netýkala jeho, ale organiza ních záležitostí. M l dost asu p emýšlet o tom, co se vlastn stalo, a hlavn pozorn poslouchat, aby si vštípil do hlavy všechny detaily. Jak se zdá, bude tady muset n jakou dobu prožít v roli Jana Schmidta. Nev d l však v bec, v jaké roli vystupuje.

37

VELITELSKÁ PORADA John žhavil internet, jak jen to bylo možné. Procházel stránku za stránkou a snažil se zjistit, ím se tento sv t liší od jeho vlastního. Objevil, že pramálo, p esto si tu a tam n jakého rozdílu povšiml, nikdy však zcela zásadního. Datum souhlasilo, dokonce i mapa sv ta byla zcela totožná. Ale nap íklad poslední prezidenti USA se jmenovali Reagan, Rush, Carlton, Rush, Obama; ten m l ale odlišné k estní jméno a byl pon kud tmavší pleti. esko bylo stále republikou a funkci p edsedy vlády zastával jistý Paroubek, ODS v ele s Mirkem Topolánkem však drtivým zp sobem vyhrála krajské volby. Tady John znejist l, nebo , po pravd e eno, nev d l p esn , jak tomu je v jeho realit . Newyorkská dvoj ata padla v úterý 18. zá í 2001. Na bratislavském nám stí Ústavy stál Husák v pomník a dálnice D8 byla odklon na p es Louny a neprotínala eské st edoho í. O tom, že by na M síci byla z ízena kosmická stanice, nebylo na webu ani slovo. Za al se zajímat o lety programu Apollo a s p ekvapením zjistil, že Apollo 13 bez problém dolétlo k M síci a že celá mise byla ukon ena letem Apolla 21 v roce 1973. Spole ný let Sojuz-Apollo se uskute nil až v roce 1983, krátce po Brežn vov smrti. To vše byly jen drobné odchylky, které nemohly p íliš ovlivnit d jiny na Zemi; ale jak je to s d jinami M síce? Jen tak mimochodem se podíval na zprávy t i dny staré. Nedo etl se o žádném výbuchu plynu ve Vodi kov ulici, který m l zp sobit p ed prodejnou McDonalds osm metr hluboký kráter. Znamená to, že v tomto ohledu je na tom Jan František Schmidt o n co lépe, vždy už byl na cest k M síci, zatímco John se ješt potuloval po pražských ulicích. Ti neznámí tedy neprahli po Janu Schmidtovi, jejich cílem byl skute n John Ková . Ale ani tady se zatím 38

nedov d l, co vlastn p im lo Ameri any v tomto sv t postavit na M síci základnu. A co vlastn p im lo Ameri any v jeho sv t postavit na M síci základnu Taurus 1? Záhadné fotografie, které po ídil Eugene Cernan? Vždy i v tomto v tomto sv t m l Eugene Cernan podobné potíže, jak nazna il Harold Murray. Pak si John uv domil, že má k dispozici celou informa ní sí stanice. Bylo tu skoro vše, co pot eboval v d t. Stanice se ovšem jmenovala Aries 1 a byla situována tém na stejném míst jako Taurus 1. Plány obou stanic byly prakticky totožné, kdyby je položil na sebe, tak by se tém kryly. Už se nedivil, že mohl projít portálem bez nejmenších potíží, skoro jako kdyby portál neexistoval. Ale sám stále nerozum l tomu, jak se tento portál otvírá, aniž by to bylo ostatním nápadné. Našel vše, co se týkalo letu Apolla 17, ale nic o tom, že by se Eugenu Cernanovi zjevila záhadná postava v modré kombinéze. Ale docela dob e o tom nemusel najít informaci ani na intranetu stanice Taurus 1. Oba sv ty se p ece jen v n em lišily. Pro ale byl vyslán na M síc Jan Schmidt, když nebyla k dispozici jeho fotografie tvá í v tvá Apollu 17? Anebo byla? M l by se ho na to zeptat. Nau il se nazpam jména všech len posádky a nasoukal do pam ti i n které jejich charakteristiky. Jen bohužel nev d l, s kterými z nich Schmidt už mluvil a o em si s nimi vypráv l. P emýšlel, zda má riskovat a podívat se na tajné stránky Agentury. P ipojit se ke stránkám Agentury, to je normální, to se od agenta o ekává, navíc v d l, že jsou dostate n zabezpe eny, aby na n nepronikl žádný vet elec. Nakonec to ud lal, ale neprolomil Schmidtovo heslo, Johnovo vlastní p ihlášení nefungovalo. Nepomohl ani fígl, který mu poradila Andrea de Villefort. Které webové stránky navštívil Jan Schmidt? John doufal, že jeho dvojník nesmazal historii. Nesmazal, ale internet mu z ejm neu aroval. P esto však John na n kolik zajímavých stránek narazil; zjistil, že Jan Schmidt si liboval v pornografii. To trochu nesed lo. Ková si všechny tyto v era navštívené stránky prohlédl a snažil se zapamatovat, co na nich

39

našel. V tšinou to ale krom oplzlých obrázk byla jen inzerce na erotické pom cky. John vymazal celou vlastní historii a zlikvidoval i cookies. V d l však, že všechny stopy za sebou nezametl. Je tu n kdo tak všímavý, aby jej stopoval i v jeho vlastním po íta i? Jist , ten Murray se mu v bec nelíbil. Tak se stalo, že John se seznámil s posádkou stanice Aries 1 d íve, než se v bec na M síci sta il rozkoukat. Navíc nev d l, zda pro n j není pr chod do stanice Taurus 1 navždy uzav en. Portály se p ece neotvírají jen tak na každé mezi. Najednou se rozezvu el hlasitý signál a nad dve mi se rozblikalo sv tlo. Sou asn pohasla obrazovka monitoru a objevil se na ní nápis nazna ující, že se jedná o poplach a posádce se ihned na izovalo shromáždit se na ur ených místech. Poplachové sm rnice ješt ne etl. Nev d l tedy, kam má vlastn jít, ale jist u n j jako u hosta bude omluvitelné, že to neví. Prost si obul boty a vyrazil na chodbu. Nikdo tam nebyl, ale odkudsi slyšel hlasy; díky kruhovému tvaru chodby nebyl schopen ur it sm r. Zkusil vyrazit vlevo. I na chodb blikala výstražná sv tla; po chvíli si všiml, že mají tvar šipek, které ho sm ují tam, kam bylo pot eba. B žel tedy na správnou stranu. O n co zakopl. Když padal k zemi, tak ho cosi zachytilo a odvleklo stranou. Na okamžik se ocitl ve tm , pak poznal, že je ve skladišti. Cosi ho drželo za kombinézu. Byla to ruka, která pat ila k brunátnému obli eji Harolda Murraye. Nebylo tady dost místa, místnost m ila asi ty i krát ty i metry a byla plná regál , kdyby tu spolu cht li tancovat, na val ík by to sice nebylo, ale ploužák by jist svedli. „Tak poslyš, frajírku, m neopiješ. Já moc dob e vím, že nejsi Schmidt.“ Ková se pokusil postavit na nohy, ale Murray m l, zdá se, dost síly, aby ho udržel v neoby ejn vratké poloze. „Nesmysl,“ odsekl. Zatím p edstíral, že neví, jak se ze sev ení dostat. Jeho soupe je v afektu, možná n co bezd n vyzradí.

40

„Se Schmidtem jsem mluvil t sn p edtím, než zmizel. A ty sis z toho, co jsme si íkali, pranic nezapamatoval.“ Ovšem, tady byla chyba, to John v d l. „A jak bych se sem asi tak dostal, když nejsem Schmidt?“ ekl John p iškrceným hlasem. „To už nám, chlap e, ekneš sám.“ „Myslím, že podplukovníkovi se nebudou líbit tvoje metody,“ prohodil John jen tak nazda b h. „A kdoví, co vlastn ty jsi za .“ Jako kdyby zasáhl správné místo, pozoroval, jak se jeho sokovi hrne krev do tvá e. Dívali se jeden na druhého ze vzdálenosti asi deseti centimetr . John ud lal rychlý pohyb rukou a zasáhl Murraye do citlivého místa. Ameri an vyjekl a povolil sev ení, v necelé vte in stál John metr p ed ním v plném st ehu. Jen doufal, že jeho soupe nemá zbra . „Hochu, budeš m muset zabít,“ procedil mezi zuby Murray, „jinak ud lám všechno proto, abych t odhalil.“ „Už jsi to ud lal. Otisk dlan mám totožný, nesta í ti to?“ „Ne, nesta í. Ostatní s tebou nemluvili, já ano. ekni, kde ses tu vzal, co tady chceš a kam se pod l Schmidt.“ „Podplukovník Kerriganová je jiného názoru než ty, a to je d ležité. Spíš by m zajímalo, kde ty ses tady vzal. Ty jsi n kdo jiný než ten, s kým jsem mluvil v era.“ John musel svou hru dohrát. Mohl by te Murraye uml et, ale zabít ho nesm l. V d l, že ho nep esv d í. O em si ti dva asi tak mohli povídat? Nic ho nenapadlo. Nezbylo, než ho trochu popíchnout a hlavn se ho rychle zbavit. Našt stí Murray neuvažoval a domníval se, že spor vy eší pomocí p stí. V úzkém prostoru si s ním Ková pohrával jako ko ka s myší. Údery svalnatých paží trefovaly regály, shazovaly na zem krabice s materiálem, tu a tam jej John lehce zasáhl, aby jej trochu vyvedl z konceptu. Murray po n m sko il a pokusil se jej srazit vahou svého t la, dokázal však jen to, že prolet l dve mi na chodbu. Chvíli ležel, toho John využil, p ekro il jej a vydal se ve sm ru blikajících šipek.

41

Murrayovo chování Johna trochu zklamalo. Chlap m l svaly jako kulturista, ale prát se v bec neum l. Ne, Murray nebyl žádným agentem, kdyby m l John v výcvik, tak by te m l ur it navrch on. Zdálo se mu, že op t o n co zakopl, zapotácel se a p idržel se st ny. Ohlédl se. Murray už tam neležel. Pokr il rameny a b hem deseti vte in se octl na shromaždišti. „Kde jste byl, Johne?“ ptal se Harold Murray. John bezd n znovu za al p sti, pak se ale podrobn podíval na vizitku, kterou m l svalovec na hrudi, a zjistil, že má co do in ní s Haroldem Mountbayem, a ten rozhodn nem l snahu lámat mu elisti. „Promi te, ješt jsem se tu nesta il zorientovat,“ ekl omluvn John a uvažoval nad tím, co se to vlastn d je. „Konec poplachu, konec poplachu,“ ozvalo se hlášení a blikající šipky pohasly. „P átelé, zp t do zasedací místnosti,“ ozval se hlas Jane Kerriganové. John ji zahlédl, jak vystoupila do chodby. M la na sob kombinézu skafandru, ale ješt si nenasadila p ilbu. „Poplach byl falešný, jednalo se o dopad meteoritu ve vzdálenosti asi t í mil.“ John se na okamžik zamyslel. Zvláštní, ale tentýž meteorit nepochybn dopadl i nedaleko stanice Aries 1. „Mám závažné informace,“ ekl John. „Mohli byste se shromáždit v zasedací místnosti?“ Velitelka se na n j pátravé podívala. „Ovšem, tam jsme sed li, když poplach vypukl, všichni, v etn vás. Kde jste tedy byl?“ „Hned se to dovíte.“ Zasedací po ádek byl pon kud odlišný než na stanici Aries 1. Když John p elet l tvá e p ítomných, zjistil, že šest lidí v etn n ho má na stanici Aries 1 své dvojníky, další t i osoby však byly odlišné. „Pokra ujeme v p erušené porad ,“ ekla Jane Kerriganová. „O slovo požádal právem naléhavosti náš host major Ková .“ „D kuji,“ ekl John, usmál se a povstal. Ten úsm v byl zbyte ný, ekl si. Po ád podv dom cítil tu posedlost Ameri an sexuálním harašením. „Práv jsem se vrátil z podobné porady. Konala se ve stejné místnosti na stejné kosmické stanici na stejném M síci, který obíhá 42

kolem stejné Zem . Ale ta stanice se jmenuje Aries 1 a posádka je pon kud odlišná. Velitelem je podplukovník Jane Kerriganová, to souhlasí. Po její levici jste sed l vy, pane Carwelle, nejmenoval jste se však Ray, ale Rodney. Vedle vás sed l pan Mountbay, k estní jméno m l shodné, Harold, ale nosil p íjmení Murray. Sle na Patricia Smithová bohužel žádnou tak dokonalou dvojnici nemá. Namísto ní tam sed la jiná atraktivní dáma, jakási Judith Anderson.“ John letmo sledoval reakci sn dé dívky, Patricie Smithové. Nezdálo se, že by ji Johnovo hodnocení n jak ohromilo, spíš naopak. „A co já?“ prohodil s kyselým úsm vem mladý muž jménem Ramon Sanchez. „Podoba je v rná,“ odv til Ková , „na vizitce však nosíte p íjmení Gutierez.“ Hispánec se ušklíbl: „To je zajímavé, takhle se jmenuje d v e, které…“ Trochu mu zamrzl úsm v na rtech. „A co já?“ ptal se Jurij D st n v. I zde hovo il s ruským p ízvukem. I tady m l na vizitce dopln n titul MUDr. „Na mne jste zapomn l.“ „Ale kdepak. Chlapík stejného vzhledu a stejného jména má i na stanici Aries 1 zavedenou praxi. Jinak tomu je ovšem u pán Huttona Rudbyho a Cliffa Hindena. Namísto nich sed li jistí Edvard Volkert a Alex Turk. Ani jednomu z vás se nepodobali. Pochopiteln jsem tu ješt já, ale jak víte, m j dvojník jménem Jan Schmidt sedí s pouty na rukou v jedné z našich kabin. Vy, pane Hindene, máte s Janem Schmidtem jistou zkušenost. Kdyby pronikl na palubu stanice Taurus 1 o n kolik hodin pozd ji, ur it byste v n m vet elce nepoznal.“ Hinden, mladík ve v ku kolem dvaadvaceti let, m l rozhalenou kombinézu a na pravé ruce bílý obvaz. Sv j úd l však nesl state n a jak se zdálo, rozhodn odmítl jakýkoli klid na l žku. Na Ková ova slova p ikývl: „Ovšem, pohled na vás ve mn evokuje jisté nep íjemné vzpomínky. Skoro nejsem ochoten v it tomu, že jste n kdo jiný.“ John se na chvíli odml el, protože jeho slova zp sobila mezi p ítomnými po ádný rozruch. Ten okamžik využila podplukovník Kerriganová a vzala si slovo: 43

„Majore Ková i, kdyby te nebyl zav ený v cele vet elec, který na M síc nikdy nelet l, a p esto je prokazateln mezi námi, musela bych pochybovat o vašem zdravém rozumu. Takhle se zdá, že v bec nic není nemožné. Mám tomu rozum t tak, že na M síci je ješt jedna stanice?“ „Ne, tak jednoduché to zase není. Nevím, co vám o mn prozradil plukovník Edwards, já sám o tom mluvit nemohu. Ale krom toho, že mám pomoci vy ešit otázku fotografie, mám ješt jedno poslání. Možná, že se k vám nedostaly informace o existenci paralelních sv t , kterých v sou asnosti evidujeme n kolik tisíc. Sledujeme možné varianty minulých i budoucích sv t , vytipujeme krizová místa a tam posíláme své agenty.“ „Co myslíte t mi krizovými místy?“ zeptal se nevzrušeným hlasem Harold Mountbay. Pohled na n j vyvolal v Ková ovi neodbytnou vzpomínku na brutální metody Harolda Murraye a p emýšlel, jak ty dva chlapy od sebe odlišit. Kdyby nem l jmenovku… „Ne vždy jde vývoj lineárn tak, jak má jít. Existují dokonce záškodníci, kte í tyto krizové body vyhledávají a snaží se upravit d jiny ve sv j prosp ch. Byl jsem již vyslán na n kolik takových misí, kde bylo pot eba…“ na okamžik hledal vhodný výraz „…ud lat po ádek.“ „ ímž chcete íci, že práv te a tady se nacházíme v tom krizovém bod ,“ ušklíbl se Murray. „To ješt nevím, byl jsem sice na toto místo vyslán svým zam stnavatelem, ale na p ímou žádost CIA a jak vidím, i Armády Spojených stát . V každém p ípad zatím nevíme nic o tom, že by tento bod byl krizový, d je se tu totiž n co jiného. K tomu, abych se dostal do krizového bodu, tedy do jiného století a do jiného sv ta, je t eba otev ít portál, propojit oba tyto body v ase a prostoru. Je k tomu t eba zna ného úsilí n kolika lidí v našem centru, velký objem p esných výpo t a také zna né finan ní prost edky. O tom, jak se takové portály otvírají, nic nevím, ale jako agent jsem n kolikrát takovými portály prošel. lov ku sta í ud lat krok a octne se v jiném sv t a v jiném ase, p i pr chodu portálem si na okamžik p ipadá, jako kdyby uvízl v pavu in . 44

Vše nasv d uje tomu, že na této stanici se otvírá portál. N kolikrát denn , v ur itých intervalech. S nejv tší pravd podobností se tímto portálem neprochází do jiného asu, ale jen do jiného prostoru. Prošel jsem jím dvakrát, aniž jsem to zamýšlel, a co je nejzajímav jší, aniž jsem si toho všiml. Chyb l tu totiž ten neodbytný lepkavý pocit pavu iny. Otev ený portál vždy jasn rozpoznám, je to zející díra do jiného sv ta, která do daného místa rozhodn nepat í. Ostatn podobný portál jsem m l tu est vid t p ed t emi dny, kdy jsem byl p epaden pomocí zbraní z jiného asu. To není nic tajného, píší o tom všechny noviny. Jen nepoužívají pojem portál, ale je tam e o výbuchu plynu v pražské Vodi kov ulici. Pokud však vím, otev ít portál p edpokládá složité p ípravy, p esné zam ení a velké množství energie. Zde se otvírá portál tak, že jste si toho nikdo ani nevšimli, jen já jsem m l tu sm lu i št stí, že jsem tímto portálem dvakrát prošel. Podobn jako Jan Schmidt. M l jsem víc št stí než on. Nikdo nepoznal, že jsem na cizí stanici vet elec, až na jednoho. Byl to váš dvojník, pane Mountbayi. S ním jsem se dokonce dostal do k ížku, ale poda ilo se mi ho zpacifikovat. Vím, nakonec bych se asi prozradil, jako každý, kdo by pronikl na tuto stanici.“ Tato slova ekl úmysln , p ítomné totiž v bec neznal a nem l tedy jistotu, zda jsou to skute n oni a jejich totožnost odpovídá vizitce na hrudi. Nikdo se však nezachoval podez ele. Nemuselo to nic znamenat, n kte í lidé se dovedou výborn ovládat. „Kde je tedy ta druhá stanice, jak íkáte – Aries 1?“ zeptala se podplukovník Kerriganová. „Na paralelním M síci, ale ve stejném ase. Je to pravd podobn sv t s totožným vývojem jako na naší Zemi, s n kolika drobnými odchylkami. Ale ty odchylky jsou tak nepatrné, že došlo dokonce k dopadu meteoritu ve stejném okamžiku tam i zde. Jsem p esv d en, že stanice Aries 1 je situována na totožném míst a postavena podle stejných plán . Jak už jsem ekl, nemáme tento bod ozna en jako kritický, aspo doposud ne. P i první p íležitosti ohlásím, co se tady d je.“

45

„A jak si vysv tlujete to náhlé otvírání portálu, o kterém tady hovo íte?“ ptala se velitelka stanice. „Podotýkám, že tady si Mr. Ková nevymýšlí, p átelé. P ítomnost Jana Schmidta hovo í za vše.“ „Myslím, že budu moud ejší, až se dovím, pro vlastn tato stanice byla zbudována.“ „Oficiáln jako p edsunutá stanice obranného charakteru. Víte, že hrozí p istání í an na M síci v nejbližších letech. V budoucnu m že komunistická ína ohrozit bezpe nost Spojených stát , proto se naše vláda rozhodla zbudovat tuto stanici tajn . Nejsem si jista, zda se existenci stanice poda ilo skute n udržet v tajnosti. P inejmenším vy, p íslušník cizího státu, už o její existenci víte.“ „Já a naše Agentura rozhodn bezpe nost Spojených stát neohrozíme, i když prioritu má bezpe nost celé planety, ale to si neodporuje. Já jsem až do v erejška o existenci této stanice nem l tušení, ale to také nic neznamená, protože jsem jen agentem a nezaujímám žádnou z vedoucích pozic v Agentu e. Nic víc tedy za touto stanicí není?“ „Ne, ale jsou tu jisté podez elé jevy, proto jste byl povolán vy. Krom jiného má stanice za úkol objasnit fantomy, které vyfotografoval Eugene Cernan na misi Apolla 17. Zde m žete také být nápomocen.“ Ková ml ky p ikývl. Bylo mu ale z ejmé, že Kerriganová ne ekla vše. „Vidím, že hrozí každým okamžikem pr nik na paralelní stanici,“ pokra ovala velitelka. „Žádám kapitána Carwella a poru íka Smithovou, aby prozkoumali fyzikální aspekty tohoto jevu. Poru ík Hinden bude trvale sledovat chodbu. Ne, nesta í kamery, poru íku,“ rázn uml ela jakékoli námitky. „Je t eba okamžit v d t, zda se na n které z chodeb n kdo cizí neobjeví…“ „Nebo naopak,“ vstoupil jí do e i Ková , ímž vyvolal jistou nelibost, „zda nezmizí.“ „Ano,“ ovládla se Kerriganová. „Pohybujte se v chodb s nejv tší opatrností, zvažte každý krok. Obávám se však, že pr chod portálem stejn nepoznáte. Aspo to vyplynulo ze slov majora Ková e.“

46

„P ece jen bych dodal malý detail. Vždy jsem p i pr vodu portálem na stanici Aries 1 cítil lehkou ztrátu gravitace. Ale to už bylo pozd , už jsem byl na druhé stran . Dovolíte, abych p ednesl jeden návrh?“ „Prosím.“ „Je z ejmé, že stanice Aries 1 byla z ízena ze stejných d vod jako stanice Taurus 1. Domnívám se, že d vodem je potenciální nebezpe í z jiných sv t , které tu nebylo zmín no. Ne z n kolika sv t , ale z jednoho sv ta. Máme tedy patrn spole ného nep ítele. Navrhuji, abychom využili toho, že jsou ob stanice do asn takto navzájem p ístupné, a pokusili se dohodnout na spole ném postupu na velitelské úrovni.“ Bylo vid t, že Jane Kerriganová je návrhem siln zasko ena. „Já nesmím stanici opustit, ale…“ „Nemusíte stanici opoušt t, m žete poslat zprávu po Janu Schmidtovi, zdá se totiž, že to není vet elec ani agent cizí mocnosti, ale dostal se sem náhodou stejn jako já na stanici Taurus 1. Tady pan Hinden jist p ijde na to, jak propojit ob stanice po íta ovou sítí. Kdyby to nešlo, mohu se o totéž pokusit p es Agenturu.“ „Zvážím to,“ ekla neur it Kerriganová, ímž tuto otázku zatím odložila. „Kon ím poradu. Všichni ostatní zatím plní úkoly dané rozpisem. Prosím majora Ková e, aby šel se mnou do mé kancelá e.“ Porada byla u konce, ale jak mohl John vid t, lidé se rozcházeli p ece jen rozrušeni. Bylo z ejmé, že poklidný režim provozu stanice dostal Ková ovým p íchodem velké trhliny.

47

MARE SERENITATIS „Pot ebuji se spojit s centrem Agentury v Ženev ,“ ekl John, jakmile se za nimi zav ely dve e velitelské kabiny. Dob e v d l, že porušil mnohá pravidla etikety, ale p edešel tak zbyte ným e em a nedal velitelce as, aby jakkoli negativn reagovala na jeho návrh. Jane Kerriganová se na n j up en podívala. Ur it m la na srdci n co jiného, ale pak odpov d la: „Není to možné.“ „Tomu nerozumím,“ podivil se John. „Máme tady nevysv tlitelný jev, samovoln se otvírající portál. Je t eba, aby se o tom dozv d l náš odborník, profesor Carl Maria von Wonder. On nám m že vysv tlit, co se tady d je, eventuáln dát instrukce, jak podobným efekt m zabránit nebo je využít v náš prosp ch.“ „Ne že bych vám necht la vyhov t, majore, ale my nemáme žádné spojení se Zemí.“ „Co mi to tu íkáte, v kabin mám zaveden internet a…“ „Ovšem, máte internet. Celý obsah internetu je zkopírován do našeho serveru, tedy minimáln osmdesát procent, jak se nám zaru ili odborníci, v každém p ípad tu najdete všechny d ležité stránky a ty, které tu nejsou, rozhodn pot ebovat nebudete.“ „Ale zprávy na webu jsou aktuální, je tam už i zmínka o mém souboji s neznámou technikou ve Vodi kov ulici…“ „Internet je pravideln aktualizován, ale aktualizace sem vozíme na palub letadla. Není p ípustný jakýkoli radiový styk se Zemí. Nikdo, opakuji nikdo, krom CIA, Pentagonu a prezidenta Spojených stát , o této stanici neví a ješt dlouho v d t nebude. Jakýkoli p enos dat z M síce by nutn vzbudil pozornost všech bezpe nostních služeb na Zemi, zejména v Rusku a ín .“

48

„P esto ale najdete n jakou cestu, jak bych mohl p edat do úst edí zprávu.“ „Ovšem, pošlete e-mail nebo použijte jiné spojení, jaké máte. Letoun startuje zítra v poledne, p eveze vše zp t na Zemi.“ „A kdy budu mít odpov ?“ „Za týden.“ John zakroutil hlavou: „Za tu dobu tady nemusíte být ani vy, ani já, ani stanice Taurus 1.“ „Proti tomu nemohu prost nic d lat. Tak to je.“ John se na okamžik zamyslel. „Dobrá, odložme to stranou. Je t eba, abyste mi ekla, pro vlastn tato stanice byla z ízena. Soudím, že vaši v dci zde narazili na n co neoby ejn zvláštního, když vláda Spojených stát neváhala v novat miliardy dolar na stavbu stanice a další miliardy dolar na její utajení. Cernan v fantom za tím není.“ Velitelka lehce zakroutila hlavou. „Podplukovníku, vy p ece dob e víte, že jsem nep ijel na tohle místo, abych se tady rekreoval. Pokud máte obavy, že by n které informace, které mi p edáte, mohly ohrozit bezpe nost Spojených stát , tak jste na špatné adrese. Nevím, kolik máte informací o naší agentu e, ale jestli máte aspo n jaké, pak ur it víte, že hlavním obsahem naší innosti je ochrana Zem . Chráníme-li Zemi, chráníme i Spojené státy. Proto pot ebuji v d t, pro byla z ízena tato stanice.“ Jane Kerriganová se tvá ila neutráln , na tvá i stále ten nau ený úsm v, ale John vycítil, že se v ní odehrává složitý souboj. Odml el se a ekal na odpov . „Dobrá, zkusím to jinak,“ ujal se slova op t JFK. „O portálech, které se otvírají a zavírají, zatím bez systému a náhodou, už víte. Vím, normálnímu lidskému chápání je n co takového siln vzdáleno a vy se na to patrn díváte zcela pragmaticky. Jste p esv d ena, že n co takového není možné, a hledáte pro to, co vám tady popisuji, n jaké rozumné ešení. Ale nenacházíte je. Vím, že otev ít portál našimi technickými prost edky prost není možné tak snadno. N kdo zde používá zcela jinou technologii, na daleko vyšší bázi. Já netuším, kdo to je a pro se tak d je, ale jsem si jist, že to není p írodní jev. Jsme práv ve st etu s neznámou 49

mocností, potenciáln velkou silou. Neznáme jejich zám ry ani prost edky.“ Kone n se pohnula: „Pokud je to tak, jak íkáte, tak práv vy musíte v d t, jak tomu všemu zabránit. Vy umíte vysv tlit existenci dvou stanic na stejném míst ?“ „Nejde o existenci dvou stanic, jde o existenci dvou M síc ,“ podotkl JFK. „Nep erušujte m , prosím. Tuto v tu jsem neslyšela.“ Odemkla trezor a váhav z n j vyj mula tenké desky opat ené pe et mi a razítky. „Stanice Taurus 1,“ za ala od íkávat, „byla z ízena Armádou Spojených stát jako p edsunutá stanice pro výzkum asteroid a propo et jejich drah s ohledem na možné ohrožení Zem . Dalším jejím úkolem je monitorovat lety jiných mocností, zejména Ruska a íny, a v as zjistit pokusy o využití M síce z jejich strany, zejména k vojenským ú el m.“ Ješt jednou zaváhala, pak se kone n rozhodla. „Tady je tajný dopln k, s jehož obsahem jsou seznámeni jen dva lenové naší mise. T etí budete vy. Chci vám jen p ipomenout, že jste vojákem Armády Spojených stát .“ Váhav podala Johnovi desky, na nichž se skv l p edevším velký nápis TOP SECRET. Uvnit byl pouze jeden papír s n kolika v tami. Z obsahu dokumentu John vyrozum l, že na M síci v oblasti Mare Serenitatis byla pozorována neobvyklá aktivita, kterou nelze p ipisovat innosti žádné z pozemských mocností. Z družic na ob žné dráze kolem Zem byl vyfotografován zvláštní objekt, který rozhodn nebyl p irozeného p vodu. Výsadek s lidskou posádkou však na tom míst nenašel zhola nic a také z pozemských dalekohled onen objekt zmizel. Bylo ovšem zaznamenáno silné magnetické pole, na M síci zcela neobvyklé. Seismografy ukazují trvalou aktivitu kdesi v hlubinách M síce, natolik pravidelnou, že ji nelze p ipisovat p írodním silám. Nic víc se John nedov d l. Odložil desky a pohlédl na velitelku stanice.

50

„Jsme tady už víc než t i m síce,“ ekla Jane Kerriganová. „Nep etržit monitorujeme okolí stanice, za celou tu dobu jsme nezaznamenali žádnou aktivitu s výjimkou ob asného zachv ní seismograf . P iletíte vy a všechno je naruby.“ „Nemyslím,“ odv til John. „Portál na stanici Aries 1 se mohl otvírat a zavírat již dávno p edtím, než m sem dopravili. Nemuseli jste si toho v bec všimnout. Já už prošel portálem tolikrát, že jej poznám vždy. A pokud jste náhodou n kdo pronikl na stanici Aries 1, nemuselo vám to být v bec podez elé. Ob stanice jsou, jak jsem si všiml, totožné, a n kte í lenové posádky zde mají své dvojníky. Není vhodný as na to, abychom si promluvili s panem Janem Františkem Schmidtem?“ „Už jsme s ním mluvili. Nenechal se ani na vte inu zmást. D lá si z nás dobrý den, dob e totiž ví, že je tam, kde nemá být. Neprozradil v bec nic. Zatím jsme nepoužili žádné… donucovací metody.“ „Bylo by to zbyte né, pokud je fakt mým dvojníkem. ekne vždycky jen to, co chce. Není ale vhodný as, abych s ním promluvil já?“ „Vy jste v tomto ohledu naším posledním trumfem, majore. Psychologové radí, abychom s tím po kali, vidí to jako poslední možnost. Možná bude natolik šokován, že se kone n n co dovíme.“ JFK uvažoval, jak zap sobila na jeho nervovou soustavu skute nost, že zde má svého v rného dvojníka. V d l, že ztratil duševní rovnováhu na t i, ty i vte iny. Zavrt l hlavou. „Nemyslím, znám ho jako své boty. Zažil už horší v ci.“ „P esto bylo rozhodnuto vaše vzájemné setkání zatím oddálit. Mám pro vás jiný úkol. Jist jste slyšel záznam z Apolla 17.“ John p ikývl. „Zatím jsme se p i procházkách kolem stanice vyhýbali místu, kde astronaut Cernan vid l toho fantoma. Te nastal as, abychom se tam jeli podívat. Po ád ješt totiž nevíme, co vlastn vyfotografoval. Pokud se tam skute n n kdo procházel, musely tam z stat stopy. Pr zkum toho místa bude vaším prvním úkolem.“ „P jdu tam sám?“ „Ne, na povrch lze vycházet minimáln ve dvojicích.“ 51

„Kdo se mnou p jde?“ „Budete t i. Vy, kapitán Carwell a poru ík Smithová.“ „Kdy vyrazíme?“ „Za hodinu.“ „Výborn . Ale dovolte mi ješt dotaz – jak budete reagovat na m j návrh k navázání oficiálních kontakt se stanicí Aries 1?“ „ eknu vám to rovnou – nepodniknu nic bez souhlasu Pentagonu.“ Bylo z ejmé, že delší v tu v této souvislosti z ní John nedostane. Než John vystoupil na povrch M síce, zastavil se ješt ve své kabin . Odeslal krátký e-mail na zcela neutrální adresu neexistujícího Pavla Ková e. „Zabíja ka ve st edu od 12.00. Prase 126 kilo, volej ezníka na linku 22 17 14.“ T žko by v t chto údajích n kdo hledal p esnou polohu na map M síce, nedaleko stanice Taurus 1 na m sí ním globu. Pokud letoun dorazí zp t na Zemi za t i dny a vše bude fungovat tak, jak nazna ila velitelka, m že p íští týden informovat vedení Agentury a dostat konkrétní pokyny p ímo v centru v Ženev . Zatím byl na M síci zcela izolován a mohl jen proklínat tu k e ovitou snahu Ameri an o utajení p ítomnosti na M síci. M l pocit, že informa ní služby Ruska a íny toho momentáln v dí víc než on. Ani o pravém ú elu stavby stanice se toho moc nedov d l, ale zdálo se, že Ameri ani tady n co d ležitého na ukli. N co, co by m li v d t p edevším v Agentu e. Nebo o tom možná v d li… Kdo sem vlastn Johna vyslal – je tady na pozvání Ameri an , nebo je to speciální akce Agentury? M l silné nutkání vejít do kabiny, kde pokojn trávil sv j as Jan František Schmidt, kterého soud podle výrazu jeho tvá e nic netížilo a pokojn spal. Pak si ale ekl, že zatím bude respektovat ád na stanici, a tudíž uposlechne zákazu velitelky. O p l hodiny pozd ji už se soukal do skafandru. Vše tady bylo t sné, jak jinak, proto mu taky vše p ekáželo. St ny, strop i židle. Poznal, že jeden lov k se do skafandru prost sám neoblékne, všem

52

t em u toho asistoval ješt seržant Hutton Rudby, bezvýrazný nemluvný muž tmavé pleti. „Kapitáne,“ obrátil se Rudby ke Carwellovi. „Jste velitelem této mise. Budu vás sledovat z dispe inku. Musím vás upozornit, že každou zm nu trasy jste povinen s dispe inkem konzultovat.“ „Tedy s vámi, Rudby.“ „Dob e jste to pochopil.“ „Jakoukoli odchylku od harmonogramu budu hlásit,“ ekl Rudby a bylo z ejmé, že to myslí vážn . „T ší m , že máte o nás takovou starost,“ odtušil Carwell. I Ková ovi byl Rudby zna n nesympatický, p ipadal mu zakomplexovaný a te dostal šanci si své mindráky pon kud zahojit. Seržant si nevšiml ironického tónu a pokra oval: „Celá trasa je zanesena v pam ti transportéru. Do ízení nebudete zasahovat, jen budete dávat p íkazy STOP a GO.“ „To jste tam rovnou mohli poslat ten transportér samotný,“ odsekl Carwell. John ml ky p ihlížel, rozhovor se ho zatím netýkal. „Vy, Smithová, máte na starosti dokumentaci. Celý výjezd je snímán automaticky, ale vy máte navíc fotoaparát. Zapome te na to, že umíte d lat um lecké fotografie. Pot ebujeme p esnou dokumentaci toho, co na míst najdete. Pokud tam nenajdete nic, tak taky. Rozumíte?“ „Zajisté, Hutty,“ usmála se Patricie, namí ila mu objektiv fotoaparátu do tvá e a jednou stiskla spouš . Blesk na okamžik rozehnal pochmurné šero. Pak zaklapla p ilbu. John a kapitán Carwell ud lali totéž. „Okamžik, ješt jsem neskon il,“ ekl dot en Rudby. „Vy, Kovarr, jedete jako pozorovatel. Pozorovat znamená dívat se, ale na nic nesahat.“ Hláska mu zjevn inila velké potíže. „D kuji za bezpe nostní školení,“ odv til s milým úsm vem John a nechal dispe era, a si vše p ebere. Rudby odešel z místnosti a hermetické dve e se za nimi se sykotem zaklaply. „Výstup povolen,“ ozval se Rudby odkudsi z neznáma. Otev ely se dve e na opa né stran a John se poprvé dotkl vakua M síce.

53

M síc vypadal p esn tak, jak si jej p edstavoval na základ film a fotografií z misí Apolla. Sluncem prozá ená krajina nehrála zrovna barvami, v tšinou byl terén sv tle šedý, místy nabýval odstínu okru až sv tlé hn di, proložený temnými stíny. Obzor byl nezvykle blízko a ost e kontrastoval s nekone nou erní oblohy. Na ní zá ily statisíce hv zd, p ipomínající bílý poprašek. John dob e v d l, že tolik hv zd jako odsud ješt t žko n kdy uvidí. Nebyla zde atmosféra, která by bránila ve výhledu do kosmu. Jen ostrý disk Slunce, který m l práv za zády, byl mnohem jasn jší než cokoli, co kdy vid l. Obloze pak dominoval ob í kotou Zem , která se m la brzy dostat do první tvrti a visela tém v nadhlavníku. John toho moc nerozeznal, protože krom jasn modré barvy mo í vid l jen ost e zá ící bílá oblaka, p etínající kotou v dlouhých pruzích. Pevniny byly tak ka neznatelné. Neosv tlenou oblast planety vnímal jako erný stín na bílém poprašku hv zd. Marn se snažil rozpoznat osv tlení vyvolané lov kem. „Nastupte si,“ probudil Johna z krátkého okamžiku sn ní hlas kapitána Carwella. On i Patricia už sed li na p edních sedadlech na pohled chatrného vozítka. JFK vid l, že se p íliš neodlišuje od dopravního prost edku, který s sebou vezla výprava Apolla 17. Transportér však m l ty i sedadla a pom rn velkou plošinu pro náklad, nyní prázdnou. Taková odleh ená Avia, usmál se. Spojení mezi skafandry pracovalo bez nejmenších potíží, dokonce až tak dokonale, že JFK slyšel Carwell v dech. John zkusil, jak se ve skafandru chodí. Bylo to pom rn nepohodlné, ale t ch n kolik krok ud lal bez obtíží. I do sedadla se mu poda ilo nasoukat bez cizí pomoci. V kosmu nebyl poprvé, ale ten skafandr mu p ipadal p ece jen pon kud neforemný. Na to, že v tomto ohledu nem l žádný výcvik, sám sob v duchu zatleskal. „Jsem p ipraven, kapitáne,“ odpov d l, když se pohodln usadil. „ íkejte mi Rayi,“ oto il se k n mu kapitán, se mu to skafandr dovoloval. „Já jsem John,“ odpov d l JFK a ekal, že Patricia Smith mu rovn ž nabídne tykání, tady se však s žádnou reakcí nesetkal. Dívka mí ila teleobjektivem kamsi k obzoru a nezdálo se, že by je slyšela.

54

John si p edstavoval vždy skafandr podle toho, jak jej znal ze záb r Apolla, a byl p esv d en, že se jedná o ob í p ístroj s velkou bednou na zádech. To, co m l nyní na sob , bylo mnohem menší a na pohled k eh í, ale JFK v d l, že se vývoj nezastavil. Konstrukté i mysleli možná na všechno, jen ne na to, aby lov ku usnadnili pohyb. „Kolik máme kyslíku?“ zeptal se. „Stav ode teš zevnit na pr zoru skafandru. Je v n m malý po íta a displej se zobrazuje z vnit ní strany na skle pr zoru. Ovládáš ho tady,“ ukázal Ray na záp stí levé ruky, kde byla malá klávesnice. „Stav skafandru se zobrazí po stisknutí dvojky. Jedni ka je nápov da.“ „Díky,“ odpov d l John a vzáp tí v d l, že má kyslíku na ty i hodiny. Dýchalo se mu velmi dob e. Zásoby tekutého kyslíku byly uvnit , ve dvojitém plášti skafandru. Aby bylo t lo izolováno od d sivého chladu, byl navíc celý skafandr konstruován jako termoska, Dewardova nádoba. „Jak je skafandr vytáp n?“ „Automaticky. Nyní je pot eba spíš chladit, protože jsme na p ímém slunci. Nesmíme se dlouho pohybovat ve stínu, energii pro skafandr dodávají slune ní baterie.“ „Nikde je nevidím?“ „Jsou nenápadné, idlem slune ních baterií je vlastn celý povrch skafandru.“ John pochopil, že má na sob jeden z nejdražších p ístroj , které kdy lidská ruka stvo ila. Skoro ho zajímalo, co vše ješt Ameri ané vyvinuli, zatímco jejich raketoplány vozily kosmonauty na ISS a jejich skafandry tam p ipomínaly neohrabané golemy. Na povel: „Go!“ se vozík dal do pohybu. John se ani neptal, zda je i jeho povrch pokryt slune ními lánky, vytušil, že odpov bude kladná. Jeli asi dvacetikilometrovou rychlostí na jihozápad. Když se John ohlédl, aby si prohlédl stanici Taurus 1 zvenku, zjistil, že nevidí nic. P echodové dve e, kterými vyšli ven, n kam zmizely. Vid l, že terén okolo je k ížem krážem orazítkován stopami podobných vozítek, na kterém te cestovali po m sí ním povrchu.

55

Necht lo se mu v it, že by Ameri ané m li k dispozici jen jeden transportér, ale všechny stopy byly totožné. „Jak je to daleko?“ „Jen asi dv a p l míle,“ odpov d l Ray. „Vše se dovíš, když stiskneš osmi ku.“ Vida, ekl si John, když prohlížel na skle pr zoru mapu plánované trasy. Naslouchal tomu, co si vypráv jí Ray s Patricií, která Johna stále ostentativn ignorovala, to asi proto, jak se vyjád il o jejím vzhledu. lov k se v t ch Ameri ankách skute n nevyzná. Zkoušel možnosti skafandru. Nápov du si etl na obrazovce a v d l, že má k dispozici podrobnou mapu terénu, celkovou mapu M síce, informace o stavu skafandru, navigaci LPS (Lunar Positioning System), pokyny pro p ípad nehody, zásady první pomoci. V d l také, jak vyslat nouzový signál. „Stop,“ ekl Ray. Vozítko se poslušn zastavilo. „Tady, podívejte.“ Asi padesát metr p ed nimi stála n jaká konstrukce. John se neptal, co to je, protože poznal rampu, z níž p ed tém ty iceti lety odstartoval lunární modul Challenger. Ležely tu také dv neforemné hromádky, což byly skafandry, v nichž Eugene Cernan a Harrison Schmitt vystoupili na m sí ní povrch. Opodál postávalo, trochu naklon no, vozítko Lunar Rover. Vše vypadalo, jako kdyby posádka odsud odešla p ed malou chvílí. Celá oblast byla ohrani ena ervenou páskou a John si mohl p e íst malou tabuli, která tento prostor vymezovala jako památné místo. „Nemáme tam vstupovat, pokud to nebude bezpodmíne n nutné,“ ekl Ray. „Ne, tady se nic nestalo. Musíme jet v jejich stopách,“ ekl John, ale tohle Ray bezpochyby v d l. Patricie ud lala asi deset snímk a pak požádala Raye, aby pomalu pokra oval. Vozítko vykroužilo kolem památného místa oblouk. Patricie zdokumentovala celé místo z n kolika r zných pozic. John jako by cítil ticho, které obklopuje památník, a necht l nijak narušovat jeho pietu. Vodítko bezhlu n pokra ovalo na své cest a John vid l, že jedou kolem starých kolejí. Ano, práv tudy ujížd la vp ed posádka Apolla 17 na své výzkumné výprav . Jeli tak asi tvrt hodiny, jen 56

t ikrát zastavili, když Patricie cht la ud lat panoramatické snímky krajiny. Nikdo nevystupoval. Po pravé ruce vid l John strmé svahy, brzy si uv domil, že tato bariéra tvo í kruh a že jej postupn objížd jí. Mapa mu prozradila, že to je impaktní kráter Taurus-Littrov. Pak zastavili na míst , kde našli desítky lidských stop. Otisky obuvi skafandru. „Tam to bylo,“ ukázal Ray na nedaleký pahrbek. „Jmenuje se to tady Cernan v val, on to místo objevil. Tady stál Lunar Rover a Eugene Cernan poodešel asi padesát yard . Naše vozidlo tam ale nevyjede.“ „Vystoupíme? Rád bych se podíval tím sm rem jako on.“ „Po kejte, popojedu dál, abychom nenarušili Cernanovy stopy.“ Ková p ikývl; nenapadlo ho, že kapitán Carwell ho dozadu nem že vid t, protože vozítko nem lo zp tná zrcátka, nejezdili po dálnici. Zastavili t sn u srázu, Cernanovy stopy byly asi dva metry daleko. Vedly nahoru a pak zase zp t. John sesko il z vozítka a n kolika kroky se octl na nízkém h ebenu. Carwell a Smithová stanuli po jeho boku. Carwell ukázal Johnovi, jak si m že promítnout na sklo pr zoru historickou fotografii. John se snažil, aby spat il terén pod stejným úhlem. „Jist , bylo to tady na té planin , ta postava mohla být tak t icet metr daleko,“ ekl Ková . „Ale nevidím nikde žádné stopy…“ „Odsud se nedá nic rozlišit,“ ekla Patricie, která si p itahovala kritická místa dlouhým sklem transfokátoru. „P ed námi je rozsedlina, není vid t, jak je hluboká,“ namítl Carwell. „M žeme ji objet, ale podle mapy je t eba jet nejmén p l míle sm rem k jihu.“ „Nevadí,“ ekl John, ud lal dva kroky vp ed a odrazil se. „Zbláznil ses, Johne?“ vyk ikl Ray, ale to už se John octl na druhé stran pr rvy. „Jestli chcete, tak tou objíž kou m žete pro mne p ijet. Já se tady na to zatím podívám zblízka.“ „Upozor oval jsem t p ece, že…“

57

„Vidím, že jsi ješt nevid l agenta v akci. Tuhle dvoumetrovou skulinu p esko í každý, kdo má trochu solidní trénink. Vždy je to dokonce asi o metr z kopce.“ „Ale ty se na M síci pohybuješ poprvé.“ „Ovšem, ale s beztížným stavem mám etné zkušenosti, tak si snad tady taky poradím,“ odtušil John a dal najevo, že nemíní o v ci dál diskutovat. Sebev dom se vydal vp ed, k tomu místu, kde p ed ty iceti lety spat il Cernan podivného fantoma. Když prošel asi 20 metr vzh ru do mírného svahu, zastavil se. Rozhlížel se z Cernanova valu. Práv tady uvid l údajn Eugene Cernan jeho, tedy JFK. Trochu se pousmál, ale ten úsm v jemu samotnému p ipadal trochu nucený. Asi t icet metr daleko, na mírn sklon né pláni, na míst , kam nikdy prokazateln nemohl vstoupit žádný lov k z planety, jež mu visela nad hlavou, spat il otisky profilovaných bot. Pomalu zvedl hlavu. Stopy vedly z místa za skalou p ipomínající vzty ený prst, vzdálenou asi šedesát metr , a tímtéž sm rem se zase vracely. Ohlédl se, aby upozornil na stopy své dva druhy. Jejich hlasy stále slyšel ve sluchátkách skafandru a do toho se navíc mísily jadrné kletby Huttona Rudbyho. Nikoho už ale nevid l. Poznal, že Carwell op t nasedl do vozítka a vydává se na „záchrannou“ výpravu, kterou John v bec nepot eboval. Spat il jakýsi záblesk. „Ta bláznivá ženská po ád fotografuje, ale odkud?“ íkal si John, protože poru íka Smithovou nikde nevid l. Ucítil zachv ní. Zapotácel se. To má z toho, jak se tady po ád vrtí na míst , ješt ztratí rovnováhu. Uvažoval nad tím, co by se stalo, kdyby upadl. Dokázal by se v tomto neohrabaném skafandru zvednout? John nepochyboval o tom, že ano, ale v d l, že by s tím byly problémy. Spat il, že na pláni se kutálí n kolik balvan . Ze by zase zem t esení? To je divné, spíš op t dopadl meteorit. Zdálo se, že na povrchu M síce není p íliš bezpe no. Ovšem z ejmé bylo, že mu meteorit m že spadnout na hlavu tady stejn jako u vchodu do stanice Taurus 1. Rozhodl se, že se podívá, odkud vlastn kdysi ten neznámý p išel.

58

„Majore Johne Francisi Ková i, necho te dál, terén p ed vámi není prozkoumán! Kdykoli se m žete z ítit do n jaké pr rvy. Vra te se ve svých stopách k místu setkání s fantomem!“ Takto na n j h ímal Hutton Rudby a John mu ty nelogické záv ry nevyvracel. „To práv d lám, já jsem na míst setkání s fantomem,“ odtušil a p estal na Rudbyho vzteklé výk iky reagovat. Tam, kde prošel p ed lety fantom, projde i on. A všechny myšlenky o tom, že osoba na fotografii byla jen iluzí a šikovným sv telným efektem, nyní padla. Fantomy nenechávají otisky bot v m sí ním prachu. Pomalu krá el vp ed a dbal, aby nenarušil p vodní otisky. A když nahlédl za skálu, spat il tam cosi jako temný otvor. A tam, asi p t metr od malého pahrbku, jemuž se ani nedalo íkat výšina, spat il cosi, co zá ilo bled modrou barvou. Taková barva se nikde na M síci nevyskytovala. Zdálo se mu, že to je pohozený kus od vu, ale když p išel blíž, zjistil, že tam v m sí ním prachu leží postava, od ná v modré kombinéze. Byla to žena.

59

MODRÁ KO KA „Majore Johne Francisi Ková i, vaše chování je bezprecedentní. Okamžit se vra te ve vlastních stopách k Cernanovu valu, k místu, kde jste opustil lunární vozidlo!“ Rudbyho hlas h ímal ve sluchátkách maximální silou a John marn p emýšlel, jak ztišit hlasitost. Ovládání skafandru bylo natolik složité, že tuhle mali kost ne a ne odhalit. Do toho se mísily hlasy Raye Carwella a Patricie Smithové, kte í te bloudili s vozítkem dosud neprobádaným terénem, a Carwell ob as hlasit zaklel, protože tuto trasu nem l zanesenu v pam ti a musel transportér ídit ru n . Zbyte n je John p esv d oval, aby z stali na míst , že se k nim bez potíží vrátí, jen co tady dokon í pr zkum. Ray Carwell m l svou hlavu a Hutton Rudby své p edpisy. Musel tedy rezignovat a nep etržit poslouchat vše, co se odehrávalo v éteru. Našt stí ho to moc nerušilo, protože M síc je jinak sv tem ticha a vn jší akustické podn ty prakticky neexistovaly. Ušel t ch šest krok k ležícímu t lu. Ležela naznak, ruce rozhozené od t la. Prázdné o i hled ly kamsi k obloze, tam, kde stále ješt zá il obrovský srpek Zem . Nem la žádný skafandr. Byla mladá, nebylo jí víc než t icet let. Její štíhlé t lo bylo oble eno do modré kombinézy, která podobn jako u skafandru tvo ila s obuví jeden celek. Na rukou však nem la žádné rukavice, takže John mohl spat it zelen nalakované nehty, pe liv upravené do špi ky. „Drápy jako ko ka,“ napadlo Johna. „Tady by se to mohlo jmenovat Ko i í skála,“ dotáhl myšlenku do konce a blažilo ho v domí, že také trochu p isp je do místopisu M síce.

60

Na hlav m la nasazenu ernou kuklu, i ta však byla sou ástí kombinézy; zcela skrývala vlasy. John tak mohl spat it jen ást symetrické tvá e, lehce nalí ené. S velkými ernými asami a modrýma o ima. Rty byly pootev ené a odhalovaly hezké bílé zuby. Logicky nemohla v tomto prost edí p ežít, p esto však John nabyl dojmu, že není mrtvá. Samoz ejm ihned poznal ten od v. Byl stejný jako na fotografiích, které mu ukazoval plukovník Edwards. Jenže tenkrát byl do takového od vu oble en on, JFK, nebo spíš ten, kdo mu byl jako vejce vejci podoben. Otisky podrážek p esn souhlasily s t mi, které prozkoumal p ed chvílí v míst setkání s fantomem. Jedná se o jakýsi stejnokroj? Kdo a pro používá tyto obleky, kdo dokázal vyvinout metodu, jak p ežít v absolutním vakuu bez kyslíku, jak p ežít v prost edí, kde se do lov ka z jedné strany opírá slunce a oh ívá jej na víc než sto stup Celsia, zatímco z druhé strany na n j úto í mráz blízký absolutní nule? Dob e v d l, že kdyby se porušila hermeti nost jeho skafandru, jednoho z nejdokonalejších a nejdražších výrobk sou asnosti, prakticky by už nem l šanci se to dov d t… N kolik vte in se Johnovi zdálo, že n co není v po ádku. Když se pe liv rozhlédl, poznal, co mu nejvíc vadí. Ta žena tady kolem nikde nezanechala žádné stopy. On sám za sebou vytvo il celý et zec otisk . Vrstva prachu byla nejmén p t centimetr silná, Johnovi to chvílemi p ipadalo, jako když šlape v píse ných dunách. Pokud sem ta žena p išla, musela tady ležet n kolik set tisíc let, aby M síc dokázal všechny stopy zast ít vrstvou prachu, ale to by pak bylo pokryté prachem i její t lo, což se zjevn nestalo. A je to jak chce, i v tomto prost edí by muselo dojít k n jaké mumifikaci. Žena, na kterou hled l, vypadala stále jako živá. A co víc, bylo z ejmé, že John na toto místo p ed chvílí dohlédl již od Cernanova valu. Nevid l, že by tu n co leželo. Pokud tam tedy ta dívka p ed chvíli nebyla, musela sem odn kud spadnout, sesko it, vylézt z nitra M síce, nebo ji shodili z letadla. Ve skafandru se Johnovi špatn zaklán la hlava. Nakonec dohlédl až na vrchol Ko i í skály, asi osm metr vysoko. Krom nehybné ženy zde leželo pohozeno i n kolik r zn velkých kamen , spat il je, 61

jak se kutálejí. I ty kusy skal odn kud spadly, nechaly za sebou v m sí ním prachu krátkou cesti ku. Z ítila se tedy ze skály, to je z ejmé. N kdo by ekl, že na M síci je pád z osmi metr zcela bezpe ný, ale sou asn padaly i kameny. Ovšem, ten záblesk. Johnovi se zdálo, že se povrch M síce zachv l, ale dával to do souvislosti se svou nezkušeností s pohybem v tomto prost edí. Domyslel si, že ženu srazil z útesu jakýsi výbuch. Mohl být um lý, mohl to být náraz kosmického projektilu. „Kovarri, Carwelle, Smithová, došlo k další meteorické srážce. Situace venku není bezpe ná. Urychlen se vra te na základnu Taurus 1!“ opakoval nyní do omrzení Hutton Rudby. „Na to ti seru,“ ekl John esky. Byl však rád, že základna potvrdila jeho myšlenky. Žena m la na své procházce sm lu, že ji zasáhl nebo srazil padající meteorit. Nemohl být velký, to by se nyní procházel uprost ed kráteru. A m li také št stí, kdyby vesmírný projektil dopadl o kousek dál… Nepochybn ješt p ed dv ma t emi minutami byla živá. Co tu asi d lala? Tém jist sledovala výpravu t í len posádky Taurus 1. A kde se tu vzala? To se zjistí pozd ji, ale nade všechno je jisté, že není p vodní obyvatelkou M síce. Pochází ze Zem . To ur it , ale ze které? A z kterého asu? Už p ed ty iceti lety kdosi z onoho sv ta sledoval výpravu Apolla a dopustil, aby ho Eugene Cernan vid l. Pro ? John v d l, že má p ed sebou možná jeden z nejv tších objev , a nemínil tady nechat ležet ten nesmírn vzácný p ístroj. Kombinéza, kterou má na sob ona žena, se musí dostat na základnu. Je t eba zjistit, jak je vyrobena, Ameri ané jist dokážou ud lat kopie, a pak bude pohyb ve vakuu pro lov ka hra kou… K tomu, aby p enesl tu zvláštní bled modrou kombinézu na základnu, logicky s sebou musí vzít i celé t lo. Te by se mu možná hodilo, kdyby sem Carwell dorazil i vozítkem. Ostatn , za n jaký as tu ur it bude. Jak John zaslechl, i on ignoruje Rudbyho pokyny a snaží se probít terénními vlnami. Zjevn se ale dostal do nesjízdného terénu.

62

„Rayi,“ oslovil ho John. „Prosím t , uklidni se a vra se zp t k místu setkání s fantomem. Nalezl jsem n co p evratného. Vracím se i s nálezem zp t k Cernanov valu.“ „Jak se vyškrábeš zpátky na val?“ „S tím si ned lej starosti, mám horolezecký výcvik. V nejhorším p ípad mi hodíš lano.“ „Jsi tedy v bezpe í?“ „No, pokud nespadne ješt jeden meteorit, tak asi ano.“ „Dobrá, vracíme se. A co je to za d ležitý nález?“ „Budeš se divit, je to ko ka,“ odpov d l John. „Žerty stranou, Johne,“ mínil Ray, ale pak zmlkl. Stroj si pamatoval cestu, kterou projel, a vracel se již automaticky. „U Cernanova valu budu za šest minut,“ hlásil Ray. „Výborn , to mi p esn vyhovuje,“ ekl John a sklonil se, pokud mu to skafandr dovoloval, k ležícímu t lu. Pozoroval zblízka strukturu materiálu, z n hož byl ten záhladný od v vytvo en, ale na pohled na n m nevid l nic zvláštního. Lehce se ho dotkl. Prst se zabo il asi centimetr. Látka byla pružná. Cht l ženu vzít do náru e, ale náhle se zarazil. Zdálo se mu, že se o ní ví ka dívky pohnula. O dv vte iny pozd ji už v d l, že to není klam. O i dvakrát zamrkaly a pootev ela se ústa. Pak z ejm spat ila stín, který se nad ní sklán l. Ve tvá i m la nestrojený úlek. Pootev ela ústa a snad i n co ekla, ale John pochopiteln nic neslyšel. „Vida, tak ty jsi živá,“ ekl si spíš jen pro sebe. Dívka ho neslyšela, ale všiml si toho Carwell a ptal se, co se d je. John už nesta il odpov d t. Chytil ženu za ruku, protože se snažila vstát. Vysmekla se mu. „Nikam nep jdeš, musím v d t, co jsi za , víš, holoubku“ dodal John a chytil ji znovu. Vykázala neoby ejnou sílu. Odrazila jeho ruku jako mí , vstala a dala se na út k. Ud lala však jen dva kroky a znovu upadla. Tvá se jí zk ivila bolestivou grimasou. Bezd n si sáhla na kotník. John vid l, že má d v e levou nohu nep irozen zhroucenou.

63

„Moc se neplaš, trochu sis pochroumala nohu,“ ekl. „To ti dáme snadno dohromady.“ Kroutila se jako had, ale proti Johnovi nem la šanci. Pokusila se mu sice zlomit vaz, ale snaha to byla spíše symbolická. Ovšem nakonec se jí poda ilo Johna porazit a chvíli se váleli v jednom chumlu. Pak nabyl JFK vrchu, zkroutil jí ruku za záda a p esv d il sám sebe, že ve skafandru dokáže vstát. „Co tam tak supíš, Johne?“ „Ko ka se vybarvuje,“ ekl John a p ehodil si mrskající se b emeno p es rameno. Nevážila v m sí ní gravitaci víc než dvanáct kilo a její obrana trochu ochabla. Zdálo se, že ji pochroumaný kotník opravdu bolí, a v této poloze musela dost trp t. John se nad ní slitoval, položil ji na zem a nazna il, že ji vezme do náru e, když bude sekat dobrotu. Už se nebránila. Bylo vid t, že zatíná zuby, ale držela se state n . John i s b emenem sestoupil do rokliny a pom rn snadno se vydrápal nahoru na Cernan v val. Spat il vozítko s dv ma postavami ve vzdálenosti asi dvou set metr . „Patricie, prosím, p ipravte si fotoaparát, co kdyby nám ta ko ka zase utekla,“ ekl John. Myslel to nap l v žertu, ale stále se pokradmu ohlížel. Podv dom cítil, že tady „ko ka“ nemohla být sama. Kdyby se jich vyrojilo víc, jen t žko by se jim trojice ve skafandrech ubránila, tím spíš, že nikdo nebyl ozbrojen. Plá však byla pustá a krom stop v m sí ním prachu nic nenasv d ovalo tomu, že by se tady n kdo pohyboval. Ray Carwell byl tak p ekvapen, že zapomn l dát vozítku p íkaz k zastavení, takže musel stroj reagovat automaticky a zastavil se necelý metr od Johnových nohou. „Vidím, že to je kapitální úlovek,“ pokýval Ray hlavou. „Jak to d láš, Johne, když já vyjdu do terénu, najdu vždycky jen pár šutrák .“ „To se musíš um t narodit,“ ušklíbl se John a naložil sv j nález na zadní sedadlo transportéru. „Ona je živá?“ divila se Patricie a i p es sklo skafandru spat il John v její tvá i úlek.

64

„Moc nechyb lo a už živá nebyla. Meteorit ji nezasáhl, ale ten projektil šel asi dost blízko.“ „Ona je živá?“ opakovala Patricie. „Pat, prosím t , uklidni se,“ ekl Ray Carwell. „Tohle jsme docela mohli p edpokládat. Když se dokázal producírovat na M síci bez skafandru tady John, tak to snad dokážou i jiní.“ „A kde se tu… Kde se tu vzala? Na M síci?“ „Myslím, že bychom si to mohli vysv tlit až na stanici,“ ekl John. „Rayi, šlápni na to. A vy, Patricie, prosím vás, použijte ten p ístroj, co vám visí na krku.“ Modrá ko ka se dívala s nelibostí na oba p íchozí, p esto se však nechala bez odporu usadit. Patricia ješt chvíli ml ela, ale pak už neváhala. P ekonala po áte ní šok a zv nila nového lena posádky vozu nejmén ty icetkrát, modrá ko ka snímkování jen ne inn p ihlížela. Ray dal vozu pokyn k cest na základnu, jejich úkol u Cernanova valu byl nejenže spln n, ale n kolikanásobn p ekro en. Modrá ko ka se nesnažila prchnout, ale John ji pro jistotu stále p idržoval. Zabránil jí v prudkém pohybu rukou, ale ona se na n j vy ítav podívala. Ud lala ten pohyb ješt jednou, byl zcela p irozený a nijak nesouvisel s n jakým pokusem o út k. John spat il, že ve struktu e kombinézy na jejím levém záp stí je malý p ístroj s displejem. Znak m, které se tu zobrazovaly, však nerozum l. Dívka ukázala na ciferník a pak na sebe. Zatvá ila se p itom velmi neš astn . Znovu ukázala na ciferník. „Má to asi n co spole ného s asem,“ mínil John, který si tak vysv tlil její posunky. Dívka si tentokrát sáhla na krk a nazna ila dušení. „Myslím, že to tak je. Má málo asu. Patrn jí dochází kyslík.“ „O em si to tam po ád vyprávíte?“ ozýval se nervózní hlas Huttona Rudbyho. „A majore, pro vás je p ipravena korekce.“ Zdálo se, že se jako každý byrokrat vyžívá v dodržování p edpis a už si lajnoval tresty, které za tuto výpravu budou p id leny. „Sklapni,“ odtušil Ková . „Na mne je Armáda Spojených stát po ád ješt krátká.“ To ovšem doplnil esky. „Rayi,“ pokra oval v

65

angli tin , „budeme na to muset šlápnout, pokud ji chceme na základnu dovézt živou.“ „Jak dlouho to potrvá?“ „Nevím. Pokud by zkolabovala hned, tak p t minut. Ale já se s ní nedomluvím. Je jako o život.“ „Vaše p ání je mi rozkazem.“ „Jak to máme daleko?“ „Asi dvacet minut. Držte se,“ ekl Ray Carwell a vypnul automatický režim. „Kapitáne Carwelle, vypnul jste automatický režim transportéru, víte o tom?“ ozvalo se ve sluchátku. „Prosím t , nevíš, jak toho mamlase vypnout?“ zeptal se Ková . „Je to jednoduché,“ ozvala se Patricia, která tak poprvé promluvila p ímo k Johnovi. „Sou asn bychom ale vypnuli vzájemnou komunikaci,“ dodala. „Musíme ho tedy strp t. N kdy to je ale úžasný kretén.“ „Kapitáne Carwelle, zpomalte, jedete p íliš rychle!“ John jako kdyby vid l p ed o ima, jak Hutton Rudby rudne ve tvá i. Ray Carwell pokyny dispe inku ignoroval. „Jedeme maximální rychlostí,“ ekl. „Hej, ty tam, Taurus 1, spo ítej mi, když pojedeme touhle rychlostí, kdy u vás budeme?“ „Kapitáne Carwelle, jedete…“ „Ty zasraný debile!“ rozk ikl se Carwell. „Tady jde o život, tak za ni kone n d lat, co máš, a ser na p edpisy! Propo ítáš tu rychlost nebo ne?“ „Tohle si zodpovíte, kapitáne Carwelle.“ „Už se t ším,“ odv til Carwell. „A te po ítej, nebo t zkopu, že t velitelka nepozná.“ „Šestnáct minut,“ ozvalo se kone n . „Ale hrozí vám…“ „Vím, co nám hrozí,“ odsekl Carwell. Patricia se oto ila k dívce, která už neskrývala svou bolest. „Vím, že nás neslyšíte,“ ekla. „Johne, m žete jí n jak nazna it, že to bude trvat trochu déle?“ „Snad to p jde,“ ekl John a pokusil se posunky nazna it, že zbývá asi tvrthodina. Ale zjevn si nerozum li.

66

„Tak dýchej hezky pomalu, modrá ko ko,“ ekla Patricia, ale spíš tím uklidnila sebe než podivnou návšt vnici. „Nem žeš jet rychleji, Rayi?“ „Ždímám z toho všechno. Tyhle potvory jsou zatracen líný, nejsou stav ný na n jaký závody.“ „Musíme ji dovézt živou, a to za každou cenu,“ dodal Ková . Ukázal k obzoru, kde se zvedal h bet, v n mž se skrývala stanice Taurus 1. Modrá ko ka p ikývla, snad pochopila. A John najednou v d l, že s tou zásobou vzduchu, kterou modrá ko ka má, nep ijedou ke stanici v as. Nechápal, jak se to stalo, ale to cizí d v e mu najednou n jak eklo, že má patrn zlomenou nohu pádem z výšky a že i její od v je patrn poškozen, proto má kyslíku tak málo. „Ten au ák je moc t žkej,“ hlásil Carwell. „Odleh íme mu,“ ekl John. „Patricie, m žete vystoupit? Ray se pro vás za chvíli vrátí.“ Cekal odpor, ale Patricie Smithová se rozhodla neoby ejn rychle. Ray trochu zpomalil, sesko ila za jízdy. John, a nevid l dozadu, si byl jist, že na odjížd jící transportér mí í objektiv svého p ístroje. „Huttone, ty parchante!“ volal Ray Carwell. „Jestli nezpomalíš, tak p jdeš p ed soud za…“ „Drž klapa ku a poslouchej. Pot ebuju, aby byl u brány léka s dýchacím p ístrojem. Vezeme pacienta, který bude patrn ve stadiu klinické smrti.“ „Co blbneš, vždy vás slyším všechny t i…“ „Jestli tam nebude, tak p jdeš p ed soud ty. Otev i p echodová vrata a p iprav se na to, že máme na p estup jen pár vte in.“ „Ale…“ „Tak budeš kone n poslouchat?“ „Za ídím,“ ekl Hutton Rudby. „Ale myju si ruce a vše hlásím veliteli.“ „Doufám, že to ud láš, protože Jane bude mít desetkrát víc rozumu než ty.“

67

Vozidlo se pon kud smýklo v zatá ce, když se Ray prodíral skulinou mezi dv ma balvany. Trochu riskoval, protože jel vlastn zkratkou, p vodní trasa balvany objížd la. „Doufám, že nás nevyklopíš,“ podotkl John a svrb ly ho ruce, protože by si sám rád zkusil, jak se tenhle terénní stroj ídí. Kdyby ovšem nebylo vyjetých kolejí, jen t žko by se v tom podivném terénu s neoby ejn blízkým obzorem orientoval. Ray jel našt stí neoby ejn jist . „Už jen ty i minuty!“ ekl John a starostliv pozoroval dívku vedle sebe. Zatím se na ní neprojevovaly žádné p íznaky nedostatku kyslíku, jen bylo vid t, jak trp liv snáší bolest v kotníku. Ot esy musela dost trp t. „Za pár minut jste u nás,“ ozval se Hutton Rudby. „Už vás mám v zorném poli. Co íkáte, že n koho vezete? Neblbn te mi hlavu! Vždy jste jen t i!“ „Tak tam zapiš, že jsme ty i. Kdybys nás po ádn poslouchal a zapomn l na ty svoje p edpisy, tak bys všechno dávno v d l. Už je Jurij p ipraven?“ „Stojí vedle mne.“ „Nemá stát vedle tebe, ale u p echodové komory.“ „Za chvíli tam bude.“ John stanici Taurus 1 stále nevid l, ale už v d l, že je zapušt na v terénu, dve e do p echodové komory spat il až tém na poslední chvíli, když byl transportér zhruba sto metr daleko. Modrá ko ka sed la tiše vedle n j, ale stále pohybovala o ima. A pak najednou jako kdyby pohasla. Ne, nebyla to agónie, nechytala se za hrdlo a nelapala po vzduchu. Ostatn , Johnovi bylo jasné, že do této chvíle v bec nedýchala, zdroj kyslíku m la n kde jinde; netroufal si odhadovat, kde ten životodárný plyn vlastn brala. Nyní m l vedle sebe a na svém rameni bezvládné t lo, t žké tak, jak jen na M síci bezvládné t lo mohlo být. „P idej,“ sykl na Raye, ale ten d lal, co mohl. Zastavili asi t i metry od dve í, John sesko il, vzal dívku do náru e a p ímo s ní do p echodové komory vb hl. „D lej, Huttone, zavírej,“ ekl.

68

O minutu pozd ji se jak on, tak i podivná návšt vnice ocitli na chodb stanice Taurus 1. Dívka se prudce rozkašlala, ale zdálo se, že jinak vše p ežila bez úhony. Jurij nasadil dívce kyslíkovou masku, prudkým pohybem se pokusil roztrhnout jí kombinézu, a když to nešlo, použil prvního ezného nástroje, který m l po ruce – skalpelu. „Srdce je v po ádku, za chvíli se probere,“ ekl za chvíli. „Kde jste ji našli a jak to, že byla venku bez skafandru?“ „To je práv to, co pot ebuju zjistit. To zp sobil tenhle od v,“ odpov d l John. Stál t sn vedle a snad léka i i p ekážel. M l na sob ješt skafandr, ale se zvednutým hledím. Už tu byli i všichni ostatní, chyb li jen Jane Kerriganová a Hutton Rudby. „Krom toho si ud lala n co s levou nohou, vypadá to na distorzi kotníku nebo zlomeninu,“ ekl John. „Vezmu ji pod rentgen, jen co se trochu vzpamatuje,“ ekl Jurij. Modrá ko ka otev ela o i, pod maskou však nebylo vid t, jak se tvá í. „Klidn ležte, už jste v bezpe í,“ ekl Jurij. Nedala na sob znát, zda n co slyší. Náhle John spat il, že barva modrého obleku se zm nila. Na n kolika místech za ala rezav t a zdálo se, že se za íná rozpadat. „Hrome, Maurbyho efekt!“ vyk ikl. „To nesmíme dopustit!“ Jurij D st n v nev d l, o em John hovo í. „Tam, ve vakuu, Maurbyho efekt nep sobil, tady, v prost edí technologií 21. století, se projevuje naplno, a to nevídanou rychlostí.7 D v e, ty musíš být z p kn vzdálené budoucnosti,“ ekl nahlas. Nereagovala, asi mu nerozum la. „Po kej ješt , Juriji, n co musím za ídit.“

7

Tady se JFK dopustil p ílišného zjednodušení. Jeho hlášení se však stalo podkladem k výzkumu, který potvrdil existenci do té doby jen hypotetických Maurbyho izo ár. Tedy ár spojujících všechny body v jedné realit , kde má Maurbyho efekt stejnou intenzitu. Základna, na níž se JFK nacházel, pat ila skute n do sv ta s technologickou úrovní jedenadvacátého století a v okolí se nacházela soustava dynamických izo ár s úrovní Maurbyho efektu odpovídající p ibližn století ty iadvacátému.Whittacker na t chto datech založil nový v dní obor, takzvanou M efektovou dynamiku.

69

John se pokusil odtrhnout kus kombinézy, ale neda ilo se mu to. Byla neoby ejn pevná. „Skalpel, p j mi ten skalpel, musím kus toho hadru zachránit,“ vyk ikl John. S Jurijovou pomocí vy ízl nepravidelný tverec o stran asi dvacet centimetr . John s ním vyrazil zp t k p echodové komo e a volal na Huttona Rudbyho, aby mu umožnil znovu pr chod ven. „To je ale proti všem p edpis m, aby…“ Našt stí se mu poda ilo jeho námitky zpacifikovat a o minutu pozd ji ležel kus kombinézy, který byl zasažen Maurbyho efektem jen áste n , venku, pod vlivem absolutního vakua. John jej chvíli pozoroval a zdálo se, že se destrukce zastavila. „Tak, tady to m žeme chvíli nechat ležet,“ ekl udivenému Rayovi, který práv oto il vozítko a chystal se odjet pro Patricii. „Te si p jdu s tou modrou ko kou popovídat.“ A aniž si to ostatní uv domovali, John pro tuto chvíli vlastn bezd n p evzal veškeré velení.

70

SPOJENEC NEBO NEP ÍTEL? Na stanici Taurus 1 panoval dokonalý zmatek. John si škodolib uv domil, jaký tady byl klid, když poprvé vstoupil do okružní chodby. Všichni sed li n kde zalezlí a v novali se své práci, nebo se jí také nev novali, ale všude bylo ticho. Te je tady John jen pár hodin a na stanici vládne neuv itelný zmatek. Lidé pobíhali tam a zpátky, vypadalo to, že zcela bez systému, mluvili jeden p es druhého a Johnovi se hlavou drala nap í neodbytná myšlenka. A po ítal, jak po ítal, zdálo se mu, že je tady n kdo navíc. Nebyl si však jist. Pomalu svlékal skafandr, p i emž musel naslouchat výtkám Huttona Rudbyho, který již opustil své místo za panelem dispe inku a vysv tloval mu, že na botách skafandru nutn zanesl do stanice prachové ástice, které bude jen obtížné odstranit. „Sepiš ty mé proh ešky, probereme je potom najednou,“ ekl ost e John, už se zcela ze skafandru vysoukal, pohodil ho na podlahu a vydal se sm rem k ošet ovn . „A kdo bude za vás, Mr. Kovarr, uklízet ten svin ík?“ „Co tady d láte, seržante Rudby?“ ozval se ostrý hlas. John spat il podplukovníka Kerriganovou, která m la ve tvá i neoby ejn p ísný výraz. „Sjednávám po ádek v p estupní komo e, aby…“ „Jak to, že jste opustil dispe ink?“ h ímala Kerriganová. „To nevíte, že máme v terénu stále ješt jedno vozidlo?“ „Ovšem, ano, ale, ale Carwell jel jenom asi p l míle, je na dohled…“ „Váš p estupek projednáme, až akce skon í. Te tryskem zpátky! Kapitán Carwell práv hlásí, že Patricia Smithová zmizela.“ Johnem jako kdyby projel blesk. 71

„Nemohla p ece ztratit cestu, jestli šla po našich stopách…“ „S vámi si promluvím pozd ji, majore. Kam jdete?“ „P jdu ji hledat.“ „Ne, to za ídí Sanchez s Mountbayem. Vy tady uklidíte ten nepo ádek, což znamená, že uložíte skafandr a podrobíte jej desinfekci. Jak se to d lá vám ukáže Carwell, kterého jsem práv z akce stáhla.“ „Ale…“ „Je to rozkaz, majore.“ „Jde o tu ženu, která…“ „Nebojte se, D st n v vám ji nesní. Je zatím v izolaci, léka na ídil, že k ní nikdo nesmí. P idávám se k tomu i já, nap ed musíme zjistit, jaké vzácné mikroorganismy nám ta návšt vnice p inesla s sebou. A ostatn , pokud vím, tak práv usnula.“ Po dvou minutách se objevil rozho ený Ray Carwell a soukal se ze skafandru. Siln rozrušen vypráv l Johnovi, co se vlastn stalo. „Zpátky jsem nejel s automatikou a toho potrhlého seržanta to ani moc nevyto ilo, ale tam, kde Pat vystoupila, p ece trefím p esn . V bec, jak se da í naší modré krásce?“ „Má ji v pé i Jurij D st n v, i když se o to v bec nezasloužil. Jediný, co vím, je, že žije a že usnula.“ „Aspo to. Tak ti tam jedu, kolem t ch dvou skal, který bych poznal i v noci, a vidím, p esn tady Patricia vysko ila. Ale nebyla tam. Jist , fotografka, zašla n kam za roh a d lá tam ty hezký obrázky. A nechala za sebou stopy, doslova brázdu, nikdo jiný to nemohl být. Sesko il jsem z vozu a jdu se tam podívat, a on tam ležel ten její fo ák. Práv tenhle,“ ukázal Ray na p ístroj, který rovn ž p itáhl s sebou. „Dob e, žes to vzal,“ ekl Ková . „Podíváme se, co vyfotografovala.“ „Hergot, neštvi m , tady se nám ztratil len posádky a ty myslíš na n jaký fotky.“ John se podíval na svého druha a vid l, jak je rozrušen. Hochu, kdybych se m l pokaždé takhle roz ilit, když jde do tuhého, to bych tady už dneska nebyl, pomyslel si. „Kam ty stopy pokra ovaly dál?“ zeptal se. 72

„No práv že nikam. Bylo vid t, že tam chvíli p ešlapovala, asi opravdu fotila, a pak – už nic. Zpátky rozhodn nešla.“ „A ty jsi tam šlapal po t ch jejích stopách.“ „Ne. No vlastn jo. Já ti už v bec nevím. B hal jsem chvíli tam a zpátky, cht l jsem v d t, kde se schovává, volal jsem na ni, a nechá t ch žert , ale byla pry .“ „No a Hutton Rudby, místo aby sledoval, co se d je kolem vozidla, m tady buzeroval, abych si vyluxoval skafandr,“ odtušil John. „Snad existují n jaké záznamy z terénu, je okolí monitorováno nep etržit ?“ „Ano, ale je to jako u webových kamer. Pokud se nic nehýbá, tak je záznam ukládán v minutových intervalech. A pokud se n co hýbá…“ „Takže kdyby ji n kdo unesl, bylo by to zaznamenáno?“ „Ano a ne,“ zamyslel se Ray. „Jak to myslíš?“ „Sám dob e víš, jaké tam jsou terénní vlny. Od stanice k t m dv ma skalám není vid t.“ „Podíváme se na to, te sem dej ten p ístroj.“ „Ne, ne, to není práce pro tebe ani pro mne. To má na starosti správce sít .“ „A kdo to je?“ „Cliff Hinden.“ „Tak já mu to tam hodím. Možná, že Pat n co opravdu vyfotografovala.“ Cliff Hinden se nedíval na Johna práv p ív tiv . Jeho pracovišt nebylo o mnoho v tší než oby ejná kabina, ale st ny byly plné nejr zn jších displej , které ukazovaly interiér stanice i jeho okolí ze všech možných úhl . „Vím, nelíbím se ti,“ podotkl John. „Ale já jsem to opravdu nebyl, kdo ti polámal ruku a pochroumal žebra.“ „No, je t žký tomu uv it, že jsi n kdo jinej,“ ušklíbl se mladík. Johnovi nesed lo, že by práv tenhle hoch m l být ukázn ným p íslušníkem americké armády. Dlouhé vlasy tr ely neuspo ádan do všech stran, p estože se jejich majitel snažil umravnit je gumi kou do jakési napodobeniny ko ského ohonu. Protože m l vyhrnutý rukáv, 73

bylo vid t na jeho záp stí tetování; John rozpoznal n co jako dra í šupiny. Mladíkovi nebylo víc než t iadvacet, m l dlouhé prsty s polámanými nehty a v nose st íb itý piercing. „Máš opravdu pádnou ránu, to mi v ,“ utrousil Cliff. „Musím si jen prov it, kdo doopravdy jsi.“ Rozehrál malý koncert na myši, s kterou rejdil po kolen . Krom toho m l na klín i klávesnici a rozhodn p i rozhovoru s Johnem nemínil sundat nohy ze stolu. Na jedné z etných obrazovek spat il John záb r do jedné z kabinek; už se tam jednou takto na dálku díval. Stále ješt tam v zel na pohled zcela spokojený Jan František Schmidt. Pokojn ležel na l žku a ruce m l založeny na hrudi. O i m l zav ené a usmíval se. „Tak to je on,“ ekl Hinden, „a tohle jsi ty. Víš, špatn se to chápe.“ „Budeš se s tím muset smí it. M žu vid t fotky, které po ídila Patricie na tom našem výlet ?“ „Kv li tomu jsi p išel? Budou brzy na síti.“ „Možná ano, možná ne. Já totiž chci vid t všechny.“ Cliff pokr il rameny. Na jedné z obrazovek se objevily náhledy. „Je jich n co kolem sto padesáti.“ John nic ne ekl a deset minut se v noval prohlížení fotografií. Cliff to nevydržel a u n kterých obrázk byl zv dav na podrobnosti. „B hala tam opravdu bez skafandru?“ ptal se, když na obrazovce vid l detail tvá e té neznámé dívky. John se u toho snímku na chvíli zastavil, a zatímco oba vyslovovali nejr zn jší teorie o tom, jak m že lov k p ežít na M síci, John studoval detaily záhadného od vu, který m l ty neuv itelné schopnosti. Nev d l, jak dopadne úst ižek záhadného od vu, který musel nechat na m sí ním vakuu, a byl si jist, že modré ko ce zbyly z jejího od vu budoucnosti už jen o i pro plá . Pomalu se dostávali k fotografiím, které Johna zajímaly nejvíc. „Z stala tam sama,“ konstatoval Cliff, když vid l na obrázku transportér ujížd jící pry . „To jo, možná ty fotky ukážou, co se jí vlastn stalo. Poznal jsem, že je do fotografování fanatik, ta by rozhodn nenechala fo ák n kde jen tak ležet.“ 74

Na dalším obrázku byl záb r m sí ní krajiny s dv ma zubatými okraji nevelkých kráter , pak pokra ovalo panorama dalšími p ti snímky. Následoval detail povrchu, bylo tam cosi jako d lek na kuli ky. A pak erný, prázdný snímek. Tím všechno kon ilo. „To není prázdný snímek, to je obloha,“ vyslovil Cliff to, co si už uv domil i John. „Pro fotila oblohu?“ „Nefotila oblohu, zmá kla spouš mimod k.“ „Co ji k tomu vedlo?“ „Kdyby t n kdo náhle chytil zezadu a ty bys práv stiskl spouš , co by asi bylo na obrázku?“ John vid l všechny snímky, k n kterým se cht l vrátit, ale na to bude jist as pozd ji. V d l, že obrázky se nikam neztratí a snad k nim bude mít p ístup i pozd ji. Cht l si promluvit s cizí ženou, cht l se podívat na místo, kde se ztratila Patricie Smithová, ale protože m l jisté podez ení, nejd ív musel objasnit n co, co ho velmi zaujalo hned po návratu do stanice Taurus 1. „Prosím t , Cliffe, m žeš mi pustit záznam kamery z p estupní komory od okamžiku, kdy jsme se vrátili z terénu?“ „Vždy jsi tam byl a bylo t slyšet ze všech nejvíc, hned po Huttonovi,“ podotkl Hinden. „No práv proto bych to rád vid l. Možná, že se do káme p ekvapení.“ „Žádný problém,“ podotkl Cliff a nepovažoval za nutné sundat nohy ze stolu. Ukázal na jednu z obrazovek. „To je krátce potom, co jste zavolali, že pot ebujete pomoc.“ Na chodb se objevil Jurij D st n v a tla il p ed sebou vozík pro pacienty. Krátce za ním odkudsi z druhé strany p ib hl Harold Mountbay, konkrétní úkol tady žádný sice nem l, ale asi si myslel, že bude n co platný. Ješt okamžik a objevil se i Ramon Sanchez. „Tak jsou tam všichni, krom velitelky. Vy t i jste venku a zbývám ješt já. Nejsem práv mobilní a navíc mám na ízeno sed t tady a vytrvale um t do obrazovek, to prej kdyby se n kdo náhle objevil.“ „A už se objevil?“

75

„Nemyslím, ostatn on provoz na chodbách není zas tak velký. Podívej, už jste tady.“ Otev ely se dve e p echodové komory. John spat il na obrazovce sám sebe, jen ve skafandru s otev eným hledím. Nesl v rukou vzácné b emeno. „Neseš tu holku jako pytel brambor,“ neodpustil si Cliff jízlivou poznámku. Modrá ko ka, o níž zatím nic nev d li, ležela klidn na lehátku a Jurij D st n v jí práv zkoušel základní životní funkce. Ml ky strp la vše, co léka podnikal. „Vezmu ji na ošet ovnu,“ íkal D st n v, ale zarazil se, protože její dosud jasn modrý od v za al rezav t. Ková ml ky sledoval, jak si od D st n va vyp j il skalpel a vy ízl kousek oné záhadné látky. Pak se Ková oto il a zmizel op t v p echodové komo e. Dve e za ním se zaklaply. Ve skute nosti už nemohl být Ková sv dkem toho, jak D st n v odvážel pacientku a trochu se pohádal s Huttonem Rudbym, který projevil neoby ejnou aktivitu a cht l se nosítek ujmout sám. „Kde se tam vzal Rudby?“ ptal se John. „Nevid l jsem, že by p išel.“ „Rudby p ece…“ Hinden se zarazil. „Rudby se za celou dobu nehnul z dispe inku, to p ece…“ „Taky si myslím, že ne. Je to p kný pedant. Nechci v it tomu, že by opustil ur ené místo. Ale pak to znamená, že…“ Nedopov d l. Op t se otev ely dve e p echodové komory, dovnit vešel Ková a proti n mu stál Rudby, zjevn pon kud p ekvapený. Vypukla hádka o tom, kdo a pro a co bude vlastn uklízet. Do toho se vložila i Jane Kerriganová, která rozehnala diskusní skupinu. „Ano, velitelka p išla zleva, zatímco D st n v a ostatní odjeli s tou ko kou sm rem vpravo. Já jsem ekal, až se vrátí Carwell, vidíš, už je tady. A je tady znovu Rudby. Ne, Cliffe, to v bec nesedí. Máš kameru taky v dispe inku?“ „Jist , m žu pustit oba záznamy paraleln .“ „Nic jiného jsem si nep ál.“

76

Sta ilo sledovat oba záznamy t i minuty, aby bylo z ejmé, že v bec nesed l v dispe inku, ale své místo prokazateln opustil, takže byl velitelkou stanice pokárán zcela po právu. „A p esto tam byl n kdo navíc, a Rudby to nebyl,“ mínil Ková . „Cht lo by to studovat záznamy z chodeb v delším intervalu, ale nemám na to as. Myslím totiž, že máme ve stanici vet elce.“ „Co s ním ud láš, když ho chytneš?“ „Je tady snad ješt n jaká ta místnost, a když ne, tak ho zav u k Schmidtovi. A koli…“ Johna osvítil náhlý nápad a vyb hl na chodbu. Netrvalo ani dvacet vte in a dob hl ke kabin , v níž byl ješt p ed chvílí zav ený Jan František Schmidt. Dve e do kabiny byly otev eny a v nich stál muž obrácený zády do chodby. „Co tady d láte?“ vyk ikl. Muž se oto il a John hled l do hlavn revolveru, který držel v pravé ruce Harold Mountbay. Nebo to nebyl Mountbay? „Pracky nahoru, Ková i nebo jak si vlastn íkáte!“ „Cliffe, podívej se, kde je te Harold Mountbay!“ vyk ikl John a nedbal toho, že mu zbra šermuje t sn p ed nosem. „Tohle v žádném p ípad není on.“ „Povídám, drž hubu,“ ekl svalovec a p itiskl Johna ke st n . „Dlouho to nebude trvat, všichni se seb hnou a pak ti to jen tak neprojde, Murrayi.“ „Možná, ale ty budeš dávno bradou vzh ru.“ Harold Murray cht l zjevn pokra ovat v rozhovoru, který s Johnem zap edl p ed n kolika hodinami, ale JFK na to nem l náladu. Byl to prost jen hromotluk s pon kud omezeným rozhledem a jednosm rným myšlením, který ovšem díky tomu dokázal rozpoznat na Johnovi cosi nep irozeného. Te jen ustupoval k druhé st n chodby, protože na n j John mí il jeho vlastní zbraní, která se pro Murraye nepochopitelným zp sobem p est hovala z ruky do ruky. „Po kej, Johne, snad bychom to mohli vy ešit klidn . Co kdybyste ke mn zašli na aj.“ John vid l, jak z kabiny vystoupil Jan František Smith a promluvil na n j jeho vlastním hlasem. Poprvé se setkal se svým dvojníkem tvá í v tvá . 77

„Jsem pro,“ ekl, „ale myslím, že ten hrubián u toho nemusí být.“ Hovo il schváln esky, Jan Schmidt vládl tímto jazykem stejn plynule. „Harolde, tohle nikam nevede,“ ekl Schmidt. „Snad se dovnit všichni t i vejdeme.“ „Tak to je na mne p íliš, Schmidte. Já jsem t z té šlamastyky cht l vytáhnout, ale zdá se, že dáváš p ednost brat í kování s druhou stranou. Jdi se st elit,“ dodal Murray a doplnil to n kolika nevhodnými nadávkami. Ráznými kroky odpochodoval pry . John m l co d lat, aby se ovládl, protože Murray najednou zmizel kdesi v neviditelnu. Bylo z ejmé, že se tady op t otvírá portál. „Prosím, m žeš jít dál,“ ukázal Schmidt na otev ené dve e. „Snad se my dva nebudeme prát.“ Za okamžik za nimi zaklaply dve e Schmidtova v zení. Stalo se tak vlastn v poslední chvíli. Za dve mi slyšel z chodby dupot krok n kolika lidí a zaslechli hlas Harolda Mountbaye: „Hrome, Ková i, kam ses pod l?“ Nešlo o žádný oficiální rozhovor, nebyla tu kv tinová výzdoba a jako pohošt ní se podával aj, kapalina nevalné chuti a mdlého zápachu. „Co to piješ za b e ku?“ zeptal se John, když okusil vlažného nápoje nalitého do plastikového kelímku. „Piju to, co mi nosí tví p átelé. Skoro bych ekl, že do toho míchají brom, abych byl klidn jší.“ „Jo, n co podobného mi podstrkovali v nemocnici, když jsem tam ležel se zlomeným kotníkem.“ „Na Bulovce?“ „Jo, na Bulovce. U primá e Seidla.“ „To souhlasí, vrchní sestra m la p inejmenším sto dvacet kilo živé váhy.“ „Ovšem, práv kv li ní byly všude tak široké dve e.“ „A ty jsi chodil tajn kou it na balkon.“ „Taky m tam dvakrát nachytala.“ „Jo, cht l jsem se jí pomstít, ale pak m to p ešlo. To víš, ve 13 letech má lov k r zné nápady.“

78

„Víš, Jane, kdybychom se setkali za jiných okolností, mohli bychom si p kn dlouho povídat. Takhle to vypadá, že stojíme na opa né stran barikády.“ „Já doufám, že to tak jen vypadá, že skute nost je jiná.“ „N co si ale musíme vysv tlit. M žeš mi ukázat levé p edloktí?“ Jan Schmidt vyhrnul rukáv. Položil ruku na stolek. Proti n mu sedící John Ková ud lal totéž. Oba se te ml ky dívali na trojici jizev, shodnou do posledního detailu. „Naše dosavadní životy byly tak ka shodné, až na tu anomálii ve jmén ,“ íkal pomalu John. „Tady jsme se sešli, je však nanejvýš pravd podobné, že od tohoto okamžiku p jdeme každý svou cestou. Jsi z jiné Zem a cestoval jsi na jiný M síc. Jsi lenem Agentury EF a je to patrn jiná Agentura EF. Neustále budeme pozorovat n jaké rozdíly.“ „Ovšem, ty už máš n co navíc. Prý jste venku chytili n jakou š abajznu.“ „Obávám se, že tady nebudu práv nejsdíln jší. Po ád ješt totiž nevím, jestli nebudeš mým protivníkem.“ „Jak tak pozoruji, problémy p icházejí odjinud,“ podotkl Schmidt. „Myslím si to taky,“ souhlasil John. „Ale vy jste zvládli metodu otev ení portálu s nízkou energetickou náro ností, což jsem si mohl práv všimnout. Dokonce jsem dvakrát do té pasti spadl.“ „To nejsou naše portály, Johne. My jsme do toho spadli po hlav .“ „Takže p ece jen…“ John nedopov d l. „Víš o tom n co víc?“ „Možná ano,“ usmál se Schmidt. „Ale práv tady z stávají má ústa zam ená.“ John se rovn ž usmál. „Necháme si svá malá tajemství. Musím pevn v it, že v tob budu mít nikoli protivníka, ale spojence.“ „Obávám se, že další rozhovor by nic nového nep inesl,“ mínil Schmidt. „Nanejvýš bychom si p ipomínali události, které jsme prožili spole n a každý n kde jinde. A aj už taky došel,“ zat epal prázdnou termoskou. „Musím ocenit, že jsi nešel s Murrayem,“ podotkl Ková . „Dob e jsem si všiml, že portál je otev ený.“ „To sis všiml správn .“ 79

„Z toho tedy plyne, že t nechám jít; p edpokládám ovšem, že se hodláš omluvit Cliffu Hindenovi za t ch pár ran.“ „No, on byl ten hoch p íliš iniciativní a jaksi nev d l, s kým má tu est. Já jsem hlavn necht l, aby k i el, ale stejn zburcoval celou stanici. Nebránil jsem se, nem lo to smysl. Mohl bych n komu doopravdy ublížit. V d l jsem, že pro mne brzy p ijdou. Trochu dlouho jim to trvalo, zmátls je totiž ty, tebe považovali za mne a jen Murray m l trochu za ušima.“ „Má trochu zvláštní metody, musel jsem mu domluvit, ale na tom te nezáleží. Vra se klidn zpátky. A dohodn me se, že mezi námi zavládne klid zbraní. Proto tvoje zajetí a Murrayova agresivní výprava byly tak trochu navíc. Náš a patrn i váš soupe je tam n kde, na M síci.“ „Možná jsme opravdu na stejné lodi,“ ekl Schmidt. „Snad ano, ale možná máte prsty v n em jiném. Portály se tady otvírají až p íliš asto. P ed chvílí zmizela v terénu Patricia Smithová, fotografka. Není podobná nikomu od vás, snadno ji poznáš.“ „O tom nic nemohu v d t,“ namítl Schmidt. „To vím. Jestli ale je ten únos vaším dílem, p edpokládám, že se Patricie brzy vrátí na naši stanici. Proto ber své propušt ní sou asn jako projev dobré v le. A potom, navrhl jsem naší velitelce, aby navázala kontakty s vaší velitelkou a domluvily se na spole ném postupu. Tady jsem narazil. Pokud si myslíš, že by spolupráce byla užite ná, pokus se z vaší strany o totéž.“ „A jestli jsme dívku unesli, nevrátíme ji a naše velitelka nebude mít zájem o spolupráci?“ „V tom p ípad – budiž vám M síc lehký.“

80

MODRÁ KO KA VYTAHUJE DRÁPY Jane Kerriganová p ipomínala rozezlenou sa . Pobíhala po kancelá i tam a zpátky, pohazovala hlavou a zcela z ní vyprchalo pomíjivé fluidum Ameri anky za všech okolností se usmívající. „Já jsem íkala plukovníku Edwardsovi, aby vás sem netahal, Ková i! On na mne nedal, prý jste pro náš projekt velmi d ležitý. Vy st edoevropané nemáte žádný smysl pro káze . Od chvíle, kdy jste sem p išel, je celá stanice vzh ru nohama. A te jste dokonce propustil našeho zajatce. Nechám vás zatknout, budete souzen pro velezradu!“ „Mohla byste se uklidnit?“ zeptal se pokojn Ková . Sed l p ed ní na židli, kterou mu nenabídla, a m l neodolatelné nutkání dát si nohy na st l, ale tím by ur it spustil další kaskádu nep kných slov. „Co se tý e pana Schmidta, mohl utéct už dávno. Byl tak zdvo ilý, že na mne po kal a prohodil se mnou n kolik slov, aby neodešel bez rozlou ení. Dohodl jsem s ním p ípadnou vým nu, pokud je Patricia Smithová u nich, pak…“ „P ekro il jste své pravomoci!“ „Jaké pravomoci?“ nenápadn ji popíchl Ková . „Žádné tady nemám. Vy si prost myslíte, že budu na vaší stanici ne inn sed t a poslouchat p íkazy, že budu konat n jaké ty vedlejší práce jako je mytí zkumavek nebo pasivn se ú astnit vašich porad? Dámo, trochu jste se ve mn zmýlila.“ „To už vím, že mám na stanici nezvládnutelný živel. Plukovník Edwards tu bude za… n kolik dní. Požádám ho, aby si vás odvezl zp t.“ „Ano, a jakmile odsud odejdu, vy op t propadnete tomu falešnému klidu a budete d lat, že se nic ned je. Tahle m sí ní stanice není oby ejnou observato í, kde by se jen ekalo, až vesmír 81

p edhodí n jakou tu událost. Jestli si to neuv domujete, tak jste práv v první bojové linii. Stanice je obklopena nep áteli, které nevidíte nebo nechcete vid t!“ „Ovšem, ale kdo je tím nep ítelem? To d v e, které jste p ivlekl b hvíodkud? Nebo ten váš dvojník?“ „Jste ran ná slepotou. Nep ítel neúto í eln a vlastn po ád ješt nevíme, jestli úto í. Nevíme, co chce a jaké jsou jeho zám ry. Ale já se bojím, že vy neznáte ani své vlastní zám ry a plány. Vás sem prost n kdo dosadil a ne ekl vám, co tu máte d lat, a pokud vám to ekl, tak jste to nepochopila. A pokud jste to pochopila, tak to tajíte p ede mnou, což je ten nejdražší luxus, jaký si tu m žete dop át. Te p kn p jdete, zavoláte si nejschopn jšího laboranta, kterého máte, a necháte ho do posledního detailu prozkoumat ten kousek látky, který jsem uložil venku vedle p echodové komory.“ „Ovšem, všimla jsem si, že jste to d v e dost drsným zp sobem svlékal. Ostatn , její oblek se krátce po p íchodu na stanici rozložil…“ „Ovšem, Maurbyho efekt. Až si vyhrabete v encyklopediích, co to vlastn je, tak snad pochopíte, že ta dívka je hostem z daleké budoucnosti a že tu ona a její druhové nejsou na p átelské návšt v . N co tu cht jí. Te , tady, v jednadvacátém století natahuje své prsty neznámá mocnost z budoucnosti. A vy byste nejrad ji klidn sed la a lov ka, který s tím kone n chce n co d lat, hodláte obžalovat pro velezradu.“ „Agente Johne Francisi Ková i, musím vás zatknout!“ „Obávám se, že k tomu nemáte dost sil. M l jsem zájem vám všechno vysv tlit, ale vy jste se k tomu nepostavila práv vst ícn . Mn houby záleží na bezpe nosti Spojených stát i na bezpe nosti M síce, ale záleží na bezpe nosti našeho sv ta. Proto jsem tady. Pamatujte si, že vy mi klacky pod nohy házet nebudete.“ „Majore Ková i, první lodí vás odešlu zp t na Zemi.“ „V to doufám. Jsem totiž p esv d en, že v tu dobu už bude celá záležitost vy ešena,“ podotkl JFK a bez pozdravu odešel, v dom si toho, že jeho chování má velmi daleko do n jaké vojenské subordinace. Po pravd e eno, v bec nebyl p esv d en o tom, že

82

záležitost bude za pár dní u konce, ale zdálo se, že ho tady opravdu v bec nepot ebují. Namí il si to p ímo do palubní nemocnice. Byl rozhodnut nerespektovat jakékoli zákazy. Pravidla hry je t eba stanovit tak, jak bude vyhovovat pln ní jeho úkolu, a ostatní se tomu prost budou muset n jak pod ídit. Našt stí ne všichni na stanici sdíleli skepticismus své velitelky nebo sloužili do posledního dechu podle byrokratických pravidel seržanta Rudbyho. „ eklo se, že sem nikdo nep jde o umovat,“ prohlásil Jurij D st n v, který, jak se zdálo, ned lal poslední hodinu nic jiného, než že odhán l zv davce. „Já sem jdu služebn ,“ odpov d l Ková . „Jde mi o ten její od v.“ „Aha,“ ekl Rus. Z ejm si v bec neuv domil, že na n j John promluvil rusky, a plynule rovn ž p ešel do tohoto jazyka. John to ud lal zám rn . V d l, že na lodi prakticky neexistuje soukromí, že všichni se hned dov dí, kdo si s kým o em povídal. V ruštin budou mít aspo n jakou tu tajenku. „Co z té kombinézy zbylo?“ „Mám to támhle v kýblu,“ ukázal Jurij na plastikovou nádobu. „Je to n jaký polotekutý hnus, páchne to jako… No, však víš jako co.“ „Co má na sob ona?“ „Nic. Když vid la, jak z ní šaty doslova stékají, s odporem všechno ze sebe strhala. Pod kombinézou nem la v bec nic. Te tam leží pod p ikrývkou, dal jsem jí uklid ující léky. Usnula. Tady ji hlídám.“ Ukázal na p ístroje sledující innost organismu. Prosklenou st nou mohl John vid t modrou ko ku, která te už v bec nebyla modrá. M la nakrátko st ižené hn dé vlasy a sn dou ple , což tam venku nebylo z ejmé. „Jinak nic zvláštního?“ „No, ekl bych, že n co tady bude. Když z ní padala ta smradlavá kombinéza, trochu se poranila na rukou a na nohou. Zdálo se, že m la do žil zapíchnuté jehly, zbyly tam malé ranky. Myslím, že jsem zahlédl kov, ale všechno to bleskurychle zmizelo. Ty ur it víš, co se to tady vlastn stalo.“

83

„Maurbyho efekt,“ pronesl John vševysv tlující formuli, která nezasv cenému ne ekla v bec nic. „Všechno, co technologicky pat í do dokonalejšího sv ta, se samovoln rozpadá, a to tím rychleji, ím víc století je tento sv t od nás vzdálen.“ „Víš, n co jsem o t ch cestách asem slyšel,8 ale myslel jsem si, že je to humbuk a reklama. A te s tím p ijdeš ty.“ „Já ne, to ona,“ ukázal John na pacientku. „ íkala n co?“ „V bec nic, ale nebránila se tomu, co jsme s ní provád li. Asi ocenila ten rychlý zákrok. Ješt minutu bez kyslíku a m li jsme tu poh eb.“ „Takže mi dovolíš s ní mluvit?“ „Tak to t nesmí ani napadnout. Dokud…“ „Poslyš, Juriji, já jsem ji našel a p ivezl ji sem. Já asi tuším, odkud pochází, ale nevím, kde se tady vzala a hlavn pro . To znamená, že p ijdou další. A ty jist chápeš, že ona nebo jí podobní mohou p edstavovat potenciální nebezpe í.“ „Já to všechno chápu!“ zvýšil hlas Jurij. „Ale jsem léka .“ „Juriji, nenu m k tomu. Mohl bych t jedinou ranou na deset minut zcela uml et a pak si s ní povídat tak dlouho, jak uznám za vhodné. Nev tomu, že bys tomu dokázal zabránit.“ „To jsi vždycky tak brutální?“ „Ne, jen když mi n kdo hází zbyte n klacky pod nohy.“ „A to, hrome, nem žeš aspo po kat, až se probere?“ „Už je dávno vzh ru, podívej se na encefalogram.“ „Ty mu rozumíš?“ „Možná víc, než si myslíš, m jen tak neoblafneš.“ „Dob e, p t minut. Vem si roušku. Na ošet ovn není kamera, Kerriganová to neuvidí. Ale i tak si zad lávám na malér.“ „Spasibo, mal ik,“ dodal John. Modrá ko ka nedávala najevo, že Johna vidí. Nadále p edstírala spánek. Její p kn tvarované t lo, což bylo z ejmé i skrz prost radlo, se ani nepohnulo. Dech byl navenek tak ka neznatelný. 8

Typický omyl áste n zasv cených a také spousty zkušených agent praktik . Nikdy nejde o cestování asem, ale o cestování mezi paralelními sv ty, kde as b ží r znými rychlostmi nebo kde z fyzikálních nebo spole enských d vod došlo ke zpomalení / urychlení technologického vývoje.

84

Ruce m la na prost radle, do levé byla zavedena infuze. John skute n zaznamenal na levé paži malou ranku a u ní nevelkou mod inu. D st n v m l pravdu. „Vím, že jste vzh ru,“ ekl tiše John. Nereagovala. „ eknu to takhle – nechci vám rozhodn ublížit, ale našli jsme vás na míst , které bylo p inejmenším podez elé. Vím, že nepocházíte z M síce, a proto bychom se rádi dov d li, kdo jste a co tu d láte.“ „Takže jste m zajali.“ Vida, funguje to, pomyslel si John. „Ovšem že to funguje,“ uslyšel a teprve te si všiml, že dívka má nadále zav ené o i a její rty se ani nepohnuly. „ ím mén budeš mluvit, tím to bude lepší. Neznám váš jazyk.“ „Telepatie, ovšem,“ uv domil si John. Tak proto tam v terénu náhle v d l, jaké starosti má to d v e. Je to telepatka! Hned ho napadlo, že by nem l myslet v bec na nic a rychle se odsud vypa it. To d v e mu m že p e íst celou pam a dov d t se i to, co by John neprozradil ani na mu idlech. „Ne, neumím íst tvou pam ,“ uslyšel, „zachytím jen myšlenky, na které se pln soust edíš, které chceš n komu p edat.“ „A to ti mám tak v it?“ napadlo Johna. „Budeš muset. Ostatn , nikdo t nenutí, aby sis tady se mnou vypráv l. M žeš klidn odejít.“ „Tak se, prosím t , probu , nerad si vyprávím s n kým, kdo spí.“ Otev ela o i. M la je jasn modré. Ovšem, modrá ko ka. „Co je to ko ka?“ John to cht l vysv tlit, ale p ed o ima se mu mihla perská ko ka jeho sousedky. „Aha, už to vím,“ dov d l se zpoza modrých o í. „Ale nevím, jestli je to lichotka, nebo urážka.“ „Je to velmi nezvyklé, diskutovat takto – telepaticky. Musím se vrátit k tomu okamžiku, kdy jsme se setkali. „Aha, tam v terénu.“ „Cos tam d lala?“ „Procházela jsem se.“

85

„Neumíš lhát,“ pochopil John, protože p edávaná myšlenka se pon kud zadrhla a došla k n mu se zpožd ním. „Dob e, pozorovala jsem vás. Dostala jsem za úkol sledovat vaši výpravu. Bylo t eba v d t, kam vlastn jedete a co tam chcete d lat.“ „Takže je vás tady víc?“ „To nemohu íct,“ odpov d la a John poznal, že má pravdu, chce si n jaké to tajemství udržet, budiž. „A odkud tedy jsi?“ „Jsem odsud. Vy jste tady vet elci.“ „Ne, nejsme vet elci, je to náš M síc. M síc nikomu nepat í.“ „P esto je náš, a chcete nebo ne. Byli jsme tu už dávno.“ Johnovi se zdálo, že na okamžik, na neuv iteln krátký okamžik, spat il cizí, záhadnou krajinu s podivnými stavbami. Ale snad to byl jen p elud, protože záhadný vjem okamžit zmizel. „Takhle se daleko nedostaneme. Co se ti stalo, že jsi spadla ze skály?“ „P esn to nevím, váš útok to rozhodn nebyl, ten bych p edvídala. Ale n co m srazilo. Kdybych prost jenom spadla, tak by se mi nic nestalo. Takhle mám na noze tohle.“ Vysunula proti Johnovi ortézu. „Musím se vrátit dom , tenhle zp sob lé by je – primitivní.“ „Jak se chceš vrátit?“ „Nevím, p ijdou pro mne. Otev ou bránu.“ „Chci jít s tebou.“ „Nejsi vítán.“ „Musím jít s tebou. Dovídám se, že je vás tady mnoho, že vám pat í M síc. Chci s vámi hovo it.“ „Opakuji, že nejsi vítán. M síc je náš. Odejd te.“ John p erušil tok myšlenek. Pochopil, že tudy cesta nevede. Sám se až divil, jak dokázal sv j mozek úpln vypnout. Usoudil, že bude nejlepší, když te odejde a nechá si vše v klidu projít hlavou. „Jak se vlastn jmenuješ?“ zeptal se myšlenkou, o které doufal, že bude v tomto rozhovoru poslední. „Já jsem John.“ Uslyšel pom rn málo srozumitelný tok hlásek, který si p eložil jako Rita. Ur it to zn lo jinak, ale toto ženské jméno bylo nejblíže. „Rita, íkáš?“

86

„ íkej mi, jak chceš, ale nemusíš m po ád p irovnávat ke ko kám.“ „Jak myslíš.“ Ustupoval ke dve ím. Jeho zrak sjel k oknu do ordinace, kde spat il Jurije, který napjat pozoroval, co se v l žkové ásti jeho ústavu d je. Rita se pohnula. Volnou rukou pomalu stahovala prost radlo. Johnovi to nedalo, aby se na ni pozorn nezahled l. Byl muž a jeho zv davost byla zcela p irozená. Prost radlo náhle spadlo k zemi. Jurij m l pravdu, Rita na sob krom ortézy a kusu leukoplasti, která p idržovala infuzní jehlu v levém podpaží, nic nem la. Její t lo bylo sn dé, celé bez jediné skvrnky. Nebyla však opálená, John poznal, že toto je p irozená barva její pleti. M la hezká, pevná, dob e tvarovaná adra se sv tlými bradavkami, ploché b icho s m lkou jamkou pupku, neoholený klín. A d lal cokoli, musel soust edit svou mysl na to, co vid l, a spat il na Ritin tvá i malý úsm v. Ovšem, ona si jeho myšlenky p e etla, nu, snad nejsou v jejím sv t až tak nemravné. „M la by ses zakrýt, tohle se v našem sv t nehodí,“ promluvil John další myšlenkou a sehnul se k spadlému kusu látky. Rita se vymrštila. Bleskov sesko ila na zem. Její levá ruka, k níž stále ješt byla p ipevn na hadi ka infuze, se Johnovi mihla p ed o ima. Zablýskal se kov. To, že ekal n jakou zradu, p ece jen dokázal ve své mysli potla it. Natolik byl profesionálem, že byl ve st ehu stále. Pevným stiskem zadržel její ruku. Muselo to zabolet, Rita vzdechla. Cosi cinklo. Z prst jí vypadl skalpel, kterým z ejm cht la Johnovi vypíchnout o i. „Juriji, musíme ji p ipoutat,“ zavolal John. Zvedl dívku ze zem a hodil ji na l žko jako pytel brambor. Nebránila se, poznala, že narazila na siln jšího soka. Uslyšel, že se za ním otvírají dve e. Natáhl ruku a ekal, že mu Jurij podá emeny. Nestalo se tak. Když se ohlédl, spat il, že za ním stojí cizí lov k.

87

LUNA C Vet elec byl st ední postavy, od ný do šedé kombinézy se záhladným emblémem na hrudi. Prostovlasý, sv tlé vlasy krátce st ižené. Za ním zel portál. Dlouhá, temná, špatn osv tlená chodba se táhla zdánliv do nekone na. Z temné díry práv vycházela další postava. Tenhle lov k byl docela podoben již p ítomnému, jen byl o n co mohutn jší. Oba byli neidentifikovatelného v ku, John hádal na t icítku. To, co drželi v rukách, rozhodn nebyla velikono ní pomlázka. Nepodobalo se to žádné pozemské zbrani, už proto, že to nem lo hlave , ale zp sob, jakým oba ty p edm ty drželi, dával naprostou jistotu, k emu se chystají. „Nemyslet, nemyslet,“ íkal si John, ale jedna utkv lá myšlenka se mu stále drala na povrch. Musel ji p ebít akcí. „Co chcete?“ První z nezvaných návšt vník cosi zahuhlal. „Nerozumím,“ pokr il rameny John. Cizinec Johna odstr il a vztáhl tuku po Rit . John jej vrazil zp t do tunelu. Neznámý útok ne ekal a trochu se zapotácel. Pozvedl zbra . Rita ho pokynem ruky zadržela, asi u nich m la jistou autoritu. „Nejsou to telepati, Johne,“ uslyšel v mysli Ritin hlas. Nijak jí nevadilo, že jí chybí jakýkoli od v. „Dob e, Rito, to jsem rád,“ vyslal John myšlenku. „Tak mi p ekládej, co mají pánové na srdci.“ „Cht jí, abych šla s nimi.“ „A ty chceš?“ „Jist , p jdu dom .“ „Dobrá, nebudu ti bránit, ale chci jít s tebou.“ 88

„To nem žeš.“ „ ekni to jim!“ Rita cosi zašveholila neznámým jazykem. Chvíli se s ob ma muži p ela. „ íkají, že to není možné. Nikdo z vás u nás není žádoucí.“ „Pak oni nejsou žádoucí tady. A odejdou.“ „Jsem tedy zajatcem?“ zazn lo vy ítav . „Zatím ne, ale jsi vet elcem práv tak jako oni. Ješt jsme si všechno nevyjasnili.“ „Myslím, že nemáme o em hovo it,“ pokra ovala zarputile Rita. Oba návšt vníci zatím p ihlíželi s kamennou tvá í. „Tak ti tedy n co eknu. K nám se nechodí tajn . Když k nám chce n kdo p ijít na návšt vu, nemusí se skrývat za skalami a špehovat, co d láme. Toto je náš sv t, a ne váš.“ „Je to náš sv t, my jej kolonizujeme. Ostatn , plním jen rozkazy…“ „Tuhle výmluvu už jsem slyšel mnohokrát. Zatím z staneš u nás, dokud ti tam na druhé stran nedostanou rozum.“ Op t chvíle dohadování. Rita se s ob ma p íchozími o n em p ela, John nezachytil ani myšlenku, zato slyšel bušení na do asn neexistující dve e. „Máš m pustit a my p jdeme. Vrátíme se do našeho sv ta. To je vše, co ti mám vy ídit. A nemáš se schovávat za slabou ženu.“ „Neschovávám se. Kdyby cht li, mohli m dávno odd lat. Nebo se o to aspo pokusit. Oce uji, že jste se zatím z ekli násilí. Zatím. Znamená to, že dáváte p ednost vyjednávání. Nevím, co je na tom tak komplikovaného. Chci vás navštívit na vašem M síci, v tom vašem sv t , který zatím neznám, a popovídat si s n kým odpov dným. Jsem agentem E. E, pokud jste to už n kdy slyšeli. Je totiž víc než pravd podobné, že vaše innost zde na M síci je nebezpe ná. Pro náš i pro váš sv t. Chci vás na tuto skute nost upozornit a najít spole né ešení.“ Druhý z muž otev el ústa a cosi ekl. Johnovi ta slova nemusel nikdo p ekládat, zn lo to skute n jako by ekl: „Tak dost!“ Rita se cht la Johnovi vysmeknout, ale držel ji pevn . „Dobrá, není s vámi e . M žete odejít, d v e z stane u nás.“ 89

Jeden z vet elc pozvedl zbra a zašermoval jí Johnovi p ed o ima. Pak jeho tvá ztuhla. Dosud st íb it lesklá zbra byla pokryta rezavými skvrnami, podobn jako od vy obou návšt vník . Obojí se pomalu za alo rozpadat. „Myslím, že jsem to ekl jasn ,“ ekl d razn John. „Vy p jdete dom , to d v e si tu zatím necháme.“ Vet elec se chystal vyst elit, ale zbra se mu v prstech rozdrobila tak ka na prášek. Cosi ekl; nebylo t eba velké fantazie k tomu, aby John poznal zaklení. John mu ukázal sm r. Cizinec se rozmáchl. Za atá p st mí ila do Johnovy tvá e. Ková ten útok ekal; kde dojdou argumenty, nastupují p sti. Lehce útok odrazil a vzáp tí kontroval. Jeho p st pohladila mladíkovu sanici, její majitel se zhroutil jako pytel hrušek. Druhý vet elec se vrhl po Johnovi hlavou nap ed, p esn tak, aby John lehkým pohybem uhnul. Nekrytá hlava se seznámila s tvrdostí kovové st ny izolace. Oba se ješt jednou pokusili zvednout, ale dva p esné údery je poslaly tam, kde se to Johnovi líbilo nejvíc. Leželi na zemi, sténali a p epo ítávali si kosti. M li toho na chvíli dost. John však musel ob ma v novat všechnu pozornost, a toho využila Puta. Vytrhla si z levé paže infuzi, hadi ka voln kmitala vzduchem. Ona sama strhla z l žka prost radlo, ob hla Johna a vydala se do tunelu. M la již dobrých p t metr náskok a pomalu mizela v temném otvoru. Portál však z stal otev en a John ani na okamžik nezaváhal. Vyrazil za ní. Byla zahalena jen nap l, prost radlo za ní vlálo a zdálo se, že jí spíš p ekáží. Ješt víc ji brzdila ortéza, p esto udržovala slušné tempo. Kdyby John cht l, dohonil by ji na dvaceti metrech, vytušil však, že se mu tady otvírá šance proniknout tam, kam ho necht li pustit. M síc se základnou Taurus 1 a její posádkou z stal kdesi za ním, práv tak tam z stali i dva nezvaní návšt vníci. Musel jen doufat, že si s nimi Jurij n jak poradí. Možná, že z toho zase bude pr švih, vždy neuhlídal vzácnou ko ist, ale nezdálo se, že by Jane 90

Kerriganová n jak zvláš oce ovala jeho p ístup a zásluhy na dopadení cizí osoby. Tunel vypadal nejd íve jako tmavý, John však zjistil, že je vlastn plný sv tla. A byl dlouhý, neoby ejn dlouhý. Byl navyklý na to, že pr chod do jiného sv ta je jen tenká hranice, jakási polopr chodná neviditelná blána, kdy prošel jen n kolika kroky na druhou stranu, aby se portál za ním hned uzav el. Tenhle pr chod m il snad n kolik set metr a z stával trvale otev ený. Carl Maria von Wonder by to Johnovi jist dokázal vysv tlit. Rita prchala a neohlížela se, John ji následoval. Napravo cítil silovou st nu a vnímal ji jako zakalené sklo, za ním pak mohl vid t m sí ní krajinu, po levé ruce m l n jakou temnou st nu; stezka tunelu se p imykala t sn k ní. Vinula se do spirály, která stoupala zvolna vzh ru a t sn obepínala tajemný neviditelný, ale jaksi úžasn hmotný válec o pr m ru dobrých dvaceti metr . Rita klopýtla a prost radlo se jí omotalo kolem nohou. Málem upadla, pak se jí však poda ilo vyprostit nohy, zbyte ný kus textilu zahodila a utíkala dál. John v b hu bílý kus látky zvedl, tušil, že se možná bude hodit. Nyní zálibn pozoroval její hezkou postavu. Pak si n co uv domil. On sám b žel nep irozen , pohyboval se, jako kdyby se vznášel. Ovšem, byl ve sv t s šestkrát nižší gravitací, jeho pohyb nebyl tak jistý jako na Zemi. Ale Rita se pohybovala suverénn , nevid l na ní žádné potíže, které m l p i pohybu na M síci on. Ona se na M síci narodila, to je jasné, ona tu žije. Je to její rodný sv t, sv t s nízkou gravitací. P i b hu John vnímal, že sou asn se st edem tubusu p esunují ohromná kvanta hmoty. T-pole v t chto místech musí vykazovat maximální hodnoty. Kdosi si v minulosti našeho M síce z ídil lom a p esunuje vyt ženou hmotu do své doby, a zjevn i na sv j sv t. Pro p esun velkých kvant materiálu nelze používat b žný portál ur ený pro pr chod osob. John už slyšel o zvláštních tunelech typu G, kterými bylo možno loupit kapaliny, plyny i pevné látky. Prý kdysi docházelo k loupežím zlata i p esun m celých lodí. Tyto pirátské metody byly b žné v zemském st edov ku a Agentura všechny pokusy, zejména o krádež zlatých poklad , v as podchytila. 91

Tady jde zjevn o n co jiného. Kdosi chce M síc a tedy i budoucí Zemi p ipravit o n kterou ze vzácných surovin, které pak bude nedostatek. John však zatím nev d l, co se uvnit onoho dutého válce st huje. Je to pevný tubus postavený nap í v ky, který je n kdy patrný i v dobách, jichž se p ímo netýkají koncové asové body transportní trasy. Na n co takového tedy narazil zde. Co se vlastn skrývá v kráteru v Taurus-Littrov? To by mu mohla íct Rita, která te blázniv prchá. To se mohl dov d t Eugene Cernan, kdyby pokra oval v ch zi ješt o n jakých pár set metr dál. To se mohl dov d t vlastn i on sám, kdyby se nesnažil zachránit dívku se zlomeným kotníkem, která te navzdory svému zran ní prchá jako srnka. Ob hli st ed spirály asi t ikrát a p ed nimi se objevil sv tlý obdélník. John p idal do kroku a v okamžiku, kdy cht la Rita vyb hnout z tunelu, ji dostihl. Kroutila se jako had, cht la kousat a škrábat, ale snadno si s ní poradil. Byla ze sv ta s nízkou gravitací, m la mén síly. „Jen tak mi neute eš,“ vyslal k ní John myšlenku. „A nech toho vykrucování, protože p esn takhle se svíjí naše ko ky, když je n kdo chytí.“ Podívala se mu do tvá e s výrazem plným opovržení. „Mysli si, že do svého sv ta vedeš hosta, a ne nep ítele,“ p esv d oval ji John. Vzdala to a nechala se zahalit prost radlem. „A te pomalu p jdeme, a žádné podfuky,“ ekl John. Pustil ji, ale pevn ji držel za ruku. „Opravdu tam nesmíš, ublíží ti!“ „A není to spíš tak, že budeš mít pr švih ty? Kdo vlastn jsi, Rito?“ Odpov dí mu bylo ml ení. Uzav ela se p ed ním jako mrtvá schránka. Stáli ve vchodu do tunelu, John cítil jeho p ítomnost jako nedefinovatelnou hustou mlhu. V d l, že toto místo je nebezpe né, v d l o p ípadech, kdy se portál uzav el v okamžiku, kdy jím procházel lov k. Následky nebyly hezké. „Jak myslíš,“ ekla. 92

Ud lala krok a John s ní. „To není ono!“ zachytil John Ritinu zoufalou myšlenku. „Sem ne, sem nesmíme!“ Obrátila se a cht la Johna strhnout zp t do tunelu. Bylo pozd . Tunel za nimi se uzav el. Cht la se mu vysmeknout. „Po kej, po kej, tady budu pot ebovat pr vodce,“ namítl John a sev el své pr vodkyni bezd n ruku trochu siln ji. Uslyšel výk ik bolesti. „Podívej, Rito, tohle mi ned lej,“ ekl John. „Bez tebe se tady ztratím.“ „Cht la jsem si jen upravit to prost radlo,“ namítla Rita. Stáli oto eni zády k temné st n . Hled li do kraje z nevysokého návrší. John si musel dvakrát prot ít zrak, aby tomu uv il. To nebyl M síc, to nebyla ani Zem . To byla úpln cizí planeta s temn modrou oblohou, s ost e zá ícím sluncem nevysoko nad obzorem. P ed ním se rozprostírala pr myslová krajina, protože ty stavby nemohly být ni ím jiným než továrními komplexy, bylo tady ale i dost místa na stromy a ke e, jejich mod byla sv ží. Ovšem, modrá, pro ne, i když odstíny do zelena tu mohl vid t. A všude kv ty. Co však Johna zmátlo, byla gravitace. Lehce posko il, aby se o tom p esv d il. Byla to po ád jedna šestina pozemské tíhy. Jak se zdá, je to další z paralelních M síc . Podíval se na Geiger-Thurgau v indikátor; zjistil, že je 15. duben 3260. Tak vida, daleká budoucnost. Není divu, že o tomhle porušení T-pole se zatím moc neví, prognostické série z této doby se ješt zpracovávají. Hoši by si m li pospíšit. Tohle by m l v d t profesor Carl Maria von Wonder. Problém bude v tom, jak otev ít komunika ní tunel. P ed n kolik dny požádal o otev ení portálu na vlastním M síci, to ovšem netušil, že se dostane práv sem. I tady by m la fungovat Agentura, John však zatím nezachytil jedinou indicii. Ze zpráv agent o tomto M síci ješt neslyšel. Pravda, má se za to, že M síc je v paralelních sv tech jen pustá kamenná koule, kde se obvykle T-pole nenarušuje. Zdá se, že v budoucnosti tomu bude jinak.

93

Co však tihle lidé z budoucnosti na našem M síci vlastn cht jí? Odpov možná stála vedle n j a práv si upravovala prost radlo do jakési tógy, ale nezdálo se, že by se od ní n co podstatného dov d l. „Jestli ses už dost vynadíval, tak bychom mohli n kam jít,“ vyslala k n mu myšlenku. Zjevn už se uklidnila, ale v prvních vte inách byla dost vyd šená. „M li bychom rychle zmizet.“ „Tady jsi doma?“ zeptal se John. „Ano, toto je m j sv t. Uznáš, že vypadá rozhodn lépe než ta vaše pustina.“ John pokr il rameny, v tomto ohledu nebylo o em diskutovat. „Ta hv zda tamhle, to je Slunce?“ „Ovšem, co by to m lo být?“ ,Je to stejné Slunce jako u nás?“ K Johnovi dolehl n jaký zmatený tok myšlenek, ve kterém se nevyznal. Ona tu otázku v bec nepochopila. „Kdy jste osídlili M síc?“ Týž zmatek, tatáž nejasná odpov . Johne Francisi Ková i, tady n co nehraje. „Kam se tak díváš?“ zeptala se, aby zakryla své rozpaky. „Hledám Zemi.“ „Zemi? Jakou Zemi. Tohle kolem je Zem .“9 „Ne, hledám Zemi na obloze. Planetu, kolem které váš sv t obíhá.“ „Ale náš sv t neobíhá kolem žádné planety, jen kolem Slunce.“ John se zarazil. Narazil na n co, co rozhodn neo ekával. V tomto sv t tedy existuje jenom M síc, ale neexistuje Zem . Je možné, že by se na M síci mohl vyvinout život? John to považoval za vylou ené. Zem v tomto sv t kdysi musela existovat, ale ti, co zde žijí, na to patrn dávno zapomn li, anebo spíš, n kdo se postaral o to, aby pravdu set ely v ky.

9

Obrovský, stále nevysv tlený problém. Alespo z hlediska bází do úrovn dvacátého osmého století. Zni it planetu Zemi není problém. Odstranit zbytky po její destrukci, zamezit fluktuacím ve Slune ní soustav a poslat M síc na stabilní ob žnou dráhu je náro ný úkol i pro extrémn rozvinuté kosmogonické inženýrství. Podle neov ených informací je tak dokonale provedený úkon nemožný. eká na vy ešení další misí, tentokrát ryze v deckou.

94

„M žeš myslet jasn ji?“ zeptala se Rita. „Nevyznám se v tom, co íkáš.“ „To nebylo d ležité,“ odpov d l John, který už se nau il ídit své myšlenky tak, aby zbyte n n co neprozradil. Bylo ale z ejmé, že Rita je trochu jednoduchá dívka, nasazená do terénu s jedním konkrétním úkolem, a patrn v bec nezná pozadí celé akce. V d l, že je to lepší – kdo nic neví, nic neprozradí. „Tak budeme tady stát?“ ptal se John. „Zni il jsi mi šaty, nemohu nikam zavolat.“ „Šaty ti zni il Maurbyho efekt, ale to ti asi nevysv tlím. Rád bych, abychom se n kam pohnuli. Ve m .“ „Nevím, kde jsme, tady to neznám. Musím zavolat centrálu.“ Ur it myslel n co jiného, ale Johnovi se vybavil smysl centrály. Ostatn bylo to jedno, jak své nad ízené Rita pojmenuje, John pot eboval mluvit s nimi. „Tunel nás p ece m l vyvést na místo, které znáš.“ „Používám jiný tunel.“ John zaslechl dva nesrozumitelné shluky hlásek, které si p evedl do slov Plantel a Gourm. „Oni otev eli nouzový tunel. Ale n kdo ho za nimi – p evrátil. Tím jsme se dostali sem. Ale oni tam z stali!“ Trochu panika ila. „Neboj se, nepovede se jim špatn , jsou na ošet ovn . Jurij je dá dohromady. Doufám, že jsem jim moc nepochroumal chrup.“ „Jsi zlý,“ namítla Rita. „Oni na mne taky nešli v rukavi kách. Vlastn m cht li zabít.“ Rita nereagovala. „Divím se, že tady na nás ne ekali.“ „Kdo?“ „Ti z Jihu.“ John nev d l, o koho se jedná, ale pochopil, že místní lidé asi nemají portály pevn v rukou. Rozhlížel se po krajin , snažil se vst ebat atmosféru tohoto M síce, porozum t mu. Tohle nebyla žádná z paralelních Zemí, to byl úpln jiný sv t. „Jak se tv j sv t vlastn jmenuje?“ zeptal se. Uslyšel cosi, co nedávalo dohromady v bec žádné hlásky. „Zkus to vyslovit.“

95

M l rád její hlas, ale mluvila tak málo. Myšlenky, které vnímal, žádnou barvu hlasu nem ly. ekla cosi, co mohlo vzdálen znít jako Luna. Možná, že to slovo m lo i spole ný základ s pozemskými jazyky, Johnovi se necht lo v it, že by vývoj zde byl zcela odlišný. „Takže Luna,“ ekl. „A když máme M síc A i M síc B, tak a je to Luna C. Aspo pro nás dva.“ Protože to vše íkal esky, dívala se na n j Rita s podivným výrazem ve tvá i. John mávl rukou a zkusil to telepaticky. Sám sob se divil, jak rychle si tuto metodu komunikace osvojil. „P jdeme,“ navrhl. „Ale takhle nemohu nikam jít,“ namítla Rita. „Nepo káme na ve er?“ „Obávám se, že je pozd ,“ namítl John. „Už nás n kdo vid l.“ Ukázal sm rem, kterým se Rita nedívala. Hlída e John poznal na první pohled. „Už mi bylo divné, že si ten sv j portál nehlídají.“ „Nepat í k armád . Nevím, kdo to je.“ „To je možné, ale telefonuje. Myslím, že mu v tom musíme zabránit.“ Strážný byl tak p ekvapen, že si nechal klidn vzít malé elektronické za ízení z ruky. John chvíli váhal a pak p ístroj rozšlápl. Muž byl jinak neškodný, nem l nic krom obušku, a ten si John p ivlastnil. „Promi , hochu,“ ekl mu, ale n jak se mu necht lo muže dále pacifikovat. „Nechám ho jít, sice spustí poplach, ale jen o pár minut d ív, než by doopravdy vypukl. Zatím zkusíme jít tudy dol a n kam se schováme.“ Hlída utíkal pry a zdálo se, že cosi volá. Rita pokr ila rameny a bez dalších slov se vydala na cestu. Vedl sem dlážd ný chodní ek. Johnovi se dýchalo celkem slušn , i když tady byla koncentrace kyslíku p ece jen o n co nižší. Teplotu odhadl na patnáct stup . Sestupovali ze svahu. John se oto il. Za ním se do výšky ty ila mohutná stavba, p ipomínala pevnost. Válec, ovšemže to byl válec. Tr el ze zem jako lešená ská trubka. Nejzajímav jší bylo, že nikde 96

nekon il. Nesahal až do oblak, snad jen dvacet nebo t icet metr nad terén, a pak se jeho vrcholek rozplýval jakoby v mlze, jako kdyby pronikal n kam, kam lidské oko nedohlédne. Ovšem, kolem tohoto válce obíhala Rita a John, když pronikali portálem. Uvnit tubusu se st huje zboží, kolem tubusu lidé. Portál G. „Co je to?“ optal se Rity. Odpov d la nejasn , možná opravdu nic nev d la. „Já se bojím,“ ekla Rita. „Nejsme tu správn .“ „Ale tím tunelem p ece pro tebe p išli tvoji p átelé, tak pro …“ „Nevím, n co se n kde p ihodilo. Cht la jsem se vrátit zp t, ale portál se už uzav el.“ „A kde tedy jsme?“ „Nep átelé. Tady jsou nep átelé.“ „To – nemá být tady,“ slyšel její tichou myšlenku. Ukázala na d sivý tubus. „Má být na Severu.“ „Portál? Na severu? A kde tedy jsme?“ „Na Jihu, tady jsou nep átelé. Vzali nám portál.“ John pokr il rameny. Víc se toho od Rity nedoví. On sem ale b žel proto, aby v d l všechno, skoro se mu te necht lo se skrývat, ale pak by m la nep íjemnosti Rita. Ale pro na ni bere ohledy, utekla sem p ece o vlastní v li! Snad se brzy setká s n kým, kdo mu všechny dotazy zodpoví. Sešli do úrovn terénu a vydali se cestou, která obtá ela pahorek s monstrózní stavbou. Cestu kryla hustá zele . John slyšel hukot, který dun l pod jeho nohama. Nejvíc ze všeho mu to p ipomínalo metro v ím , které je blízko pod povrchem a dokáže po ádn rozt ást i Koloseum. Tak vida, tenhle sv t má taky n jaké potíže. Johna napadlo, že práv existence portálu m že být zdrojem nep átelství mezi dv ma stranami potenciálního konfliktu. Nev d l, jestli se tady už rozho ela n jaká válka, nebo zda se jedná o ozbrojené p ím í. Ale krádež portálu, to musí být p kný mezinárodní incident. Ková uvažoval nad tím, pro se musí vždycky n jakou nevyzpytatelnou náhodou ocitnout tam, kde si místní obyvatelé vy izují vzájemné ú ty. On však jejich spory nemínil nijak ešit. 97

„Tady se nikde neschováme,“ ekla Rita, protože se náhle objevili na ulici mezi domy. „Tak ten kravál vypukne o n co d ív,“ podotkl Ková , když spat il, že se sbíhají lidé. „Ostatn , cht l jsem na ten váš M síc jít úmysln , pot ebuji tady n co projednat.“ Spat il dokonce cosi jako automobily, ale nem lo to kola. Vozidla se vznášela asi deset centimetr nad povrchem, ale protože nikde nevid l rozví ený prach, bylo z ejmé, že se nejedná o klasická vznášedla. Zatím tedy nepochopil princip pohonu, ale v tak nízké gravitaci se nedalo vylou it nic, vlastn ani antigravitace. A pak zaslechl cosi, co zn lo jako poplašná siréna. „Pro mají policajti vždycky tak protivný signál,“ íkal si, když je obklopily dva mohutné bojové prost edky a rozehnaly sbíhající se dav. Stáli bezmocn s Ritou vedle sebe a pozorovali, jak na zem seskakují ozbrojení muži, byly jich tém dv desítky. John nedával najevo ohromení, ale jeden z t ch st íb itých modrošedých voz už m l tu est p inejmenším jednou vid t. P ed n kolika dny vylézal podobný tank z dlažby Vodi kovy ulice a jediným cílem posádky bylo zlikvidovat osobu jménem John Francis Ková . Mí ili na n n ím podobným, co si nesli Plantel a Gourm, ale tihle muži vypadali, že se svými nástroji dovedou zacházet lépe. Zbran byly v tší a z ejm i ú inn jší. Muži cosi k i eli, John jim nerozum l. „Na to plýtvání,“ zeptal se Ková , ale odpov dí mu bylo jen zašermování zbraní p ímo p ed nosem. Zatím se ho nikdo nedotkl. „Co to vou?“ zeptal se Rity. „N co v tom smyslu, že se nemáme hýbat. Tohle je jen mužstvo, ekají na velitele. Radši ned lej prudké pohyby.“ Rita cosi íkala sm rem k ozbrojené et , odpov dí byla jen zvýšená frekvence výk ik . Zv davci z ulice zmizeli, ale John dob e vid l, že se lidé skrývají za zdmi a okny. Pozorují, co se d je, ale mají strach se objevit. Ani v roce 3260 se neobejde spole nost bez násilí…

98

„Cht jí, abych byla zticha,“ hovo ila Rita potichu s Johnem. „A tamhleten skr ek na m ve, abych se oblékla. Jako kdybych m la do eho.“ John v jejích myšlenkách ucítil strach z toho, co bude následovat. „Nem žeš mi opravdu vysv tlit, jaké pom ry tady panují?“ Vzdychla. „Oni pat í k Jihu, já jsem ze Severu.10 Nedávno jsme vedli válku. O suroviny. Oni prohráli. Jsou zlí, cht jí se zmocnit našich zdroj . Ješt asi neví, kam pat íme, ty jsi nápadný, protože máš na sob divný od v, a já… No, já jsem nahá. Ale brzy na to p ijdou, že pat ím k druhé stran . Mají naše databáze. Nic hezkého nás ne eká.“ „Už jsem se dostal z horších šlamastik,“ ut šoval ji John a byl docela rád, že v tomhle srabu není osamocen. Když nic jiného, tak se zdálo, že si Rita s nimi rozumí. „Oni nejsou telepati?“ „Ne, to umí jen málokdo.“ „Aspo to. O jaké suroviny jde?“ Už neodpov d la. P isvišt lo cosi, co se podobalo st íb itému šípu, a zhmotnilo se v podlouhlé vozidlo, standardn se vznášející kousek nad povrchem. Z n j vystoupil pan N kdo. „Klotzmon,“ ekla Rita. Tedy aspo takhle to zn lo v Johnových uších. „Ten je nejhorší.“ John pozoroval potentáta, m l na sob vojenskou uniformu podle všech pravidel, s blýskavými výložkami. Sv tlo se odráželo do t í malých plíšk , John ho tedy za adil mezi plukovníky. Žádná velká šarže, ekl si. Rita to uslyšela. „B hem posledního konfliktu nechal post ílet stovku našich zajatc .“ „Já mám ješt po ád hlavu na krku a snad to i tak z stane. Je to telepat?“ „Nevím, ale myslím, že ano. Kdo není telepat, t žko se dostane k n jaké velké funkci.“

10

Další indicie, že spole nost byla rozd lena um le, zásahem vyšší síly. Rozd lení celého sv ta na dva antagonistické, ale jinak naprosto hegemonní celky je velmi nepravd podobné.

99

Jeden z muž , prohnutý jako luk, s rukou vystr enou k okraji helmy, což p sobilo jako komická karikatura salutování, val na p íchozího hlášení. „ íká, že zajali dva podez elé diverzanty, kte í sem pronikli tunelem.“ Plukovník odpov d l dv ma strohými v tami, muž podávající hlášení v rozpacích ustoupil. „Klotzmon mu vy inil, m l nás prý nechat jít, abychom ho dovedli ke špionážnímu centru. Považuje nás dva za nuly.“ „Možná, že ho brzy nau ím s ítat,“ ekl John. „Nic mu zatím ne íkej, možná že nás dovedou k n komu d ležit jšímu.“ „Myslím, že on je ten nejd ležit jší.“ „Vypadá jako hlupák, uvidíme,“ ekl John. Už nedodal, že mu p ipadá jako brutální hlupák. Vojáci Johna i Ritu prohledali, a aby si byli jisti, že Rita není ozbrojena, strhli z ní prost radlo. Plukovník jejich nehorázné po ínání ponechal bez povšimnutí. Bylo t eba nazna it, že tihle pánové by s Johnem m li po ítat. Odstr il ty dva, co mu práv osahávali t lo, a dva nejdot rn jší srazil p stí k zemi. Vytrhl jim z rukou prost radlo a hodil ho Rit . Dv ma p esn mí enými kopy odmrštil ty, kte í se k n mu hnali, a na muže, který ho objal zezadu, použil chvat randorino-kata. Obušek, který sebral strážnému, se mu te výborn hodil. Dalším dv ma dot r m ukázal, jak ho lze výhodn použít. Pak z stal stát a založil ruce na hrudi. Pomlácené družstvo se jen t žko sbíralo ze zem . Ostatní se seb hli, ale nikdo z nich už nebyl tak hloupý, aby se o cokoli pokoušel. V bojovém um ní zde tedy John nem l rovného soupe e. P ed o ima se mu octla desítka on ch záhadných zbraní. Už se nebránil, na jeho rukou zacvakla pouta. Obušek mu sebrali. Vojáci zavázali Rit i Johnovi o i a nahnali je do vnit ku jednoho z modrých tank . Nastala strastiplná jízda, protože vevnit bylo vedro a tísnila se tam víc než desítka lidí. O n jakém pohodlí nemohla být e . P estože John nevid l, dokázal podle zm ny odst edivé síly odhadnout sm r jízdy, ale protože tento typ vozidla neznal, m l 100

problémy s výpo tem vzdálenosti. Byl si však jist, že by znovu trefil na místo, kde je zajali. Krom toho temný kovový válec tr el v krajin jako íp v Polabí, takže tu byl mocný orienta ní bod. Ur it nem li jet daleko, v z s plukovníkem se p ece objevil b hem deseti minut. A opravdu, asi po dvaceti minutách v z zastavil, vojáci vyskákali ven a vyhnali také Johna i Ritu. Místo, kde se octli, nebylo pro Johna velkým p ekvapením. Odemkli mu ruce a nechali ho být. Sám si musel strhnout pásku z o í. Octl se ve zcela prázdné místnosti bez oken a jedinou otev enou stranu p ehrazovaly železné m íže. Rita už s ním nebyla a ani nevnímal její myšlenky. „Jako ve st edov ku,“ povzdechl si a p emýšlel o tom, pro stavitelé v znic nemají žádnou fantazii. Sv tlo vycházelo odnikud a odevšad, aspo nevid l žádný sv telný zdroj. Také tu nezaznamenal nic, co by mohlo být mikrofonem nebo televizní kamerou, ale domyslel si, že techniku, kterou na n j jist nasadili, v bec nemusí poznat. Kamera mohla být docela dob e jedním ze zrní ek na omítce a slyšet jej na dálku ur it také nebyl problém. A to v bec neuvažoval o tom, že všude kolem m že být spousta telepat . Rozhodl se, že se zatím nepokusí odsud dostat. Nezajali ho p ece proto, aby ho tady nechali shnít. Posadil se na podlahu ke st n a uvažoval nad tím, co se vlastn p ihodilo. Byl si jist, že narazil na n co velmi d ležitého. Narušené T-pole a zvýšená radioaktivita. Agenturu to bude zajímat.

101

METODY PLUKOVNÍKA KLOTZMONA Dlouhou dobu nic ned lo. V zení to bylo neoby ejn tiché a klidné. Nikde žádný k ik, p íkazy, rány, rachot. Zato ob as zaznamenal n co jiného. Ucítil myšlenky jiných lidí. Byly krátké, úse né, málo srozumitelné. John však rozpoznal, že lidem, kte í t mito myšlenkami hovo í, není v té chvíli práv nejlépe. Nev d l ješt , v jakém sv t se vlastn octl, ale když spat il modrý tank a vzpomn l si, jak rychle tento stroj podlehl ve Vodi kov ulici Maurbyho efektu, usoudil, že technologický pokrok zde musí být na vysoké úrovni. Zatím však nic takového nezpozoroval, stavby, které vid l, byly primitivní, ulice neudržované, lidé zasmušilí až zatrpklí. Inu, technologický pokrok není vše. Jsou tu zjevné kontrasty. Záleží na tom, jakou má tento sv t vládu, a o tom si ned lal žádné iluze. Nev d l, kam odvedli Ritu. Od okamžiku, kdy je oba vysadili na nádvo í tohoto v zení, i spíše pevnosti, ji nevid l. M li mezi sebou takový neur itý vztah, skoro se zdálo, že Johnovi za ala d v ovat. Ale když se lou ili, ne ekla v bec nic, nevyslala jedinou myšlenku a Johnovi to p ipadalo jako nevd k. Nechali ho o hladu a bez vody celou noc. Z staly mu hodinky i opasek, takže v d l, že noc trvala n co kolem šestnácti hodin. Tento zvláštní M síc se tedy otá í zhruba jednou za dvaat icet hodin. M l tak trochu vztek, protože dole na M síci možná události letí šíleným tempem a on tady zatím zahálí. Rozhodl se dob e, když se vydal za Ritou? Ur it ano, ale nemohl tušit, a Rita taky ne, že padnou p ímo do rukou nep átel. P išli pro n j dopoledne. Zavázali mu o i, spoutali ruce za zády a vedli ho nekone nými chodbami. Cítil chlad kamenných st n, zápach desinfekce, ale i krev a nemytá lidská t la. Pamatoval si, kudy ho 102

vedli, ale cestou se t ikrát otev ely a zav ely m íže. Slyšel rachot zámk , ale necinkaly klí e. Dve e se zamykaly jinak, sám by tudy neprošel. Te , když nevid l, mu ch ze ve snížené gravitaci p ipadala obzvlášt nejistá. Postavili jej v holé místnosti p ed uniformovaného potentáta, v n mž John ihned poté, co mu strhli pásku z o í, poznal „plukovníka“ Klotzmona. Cosi na Johna k i el, další dva uniformovaní muži stáli t sn vedle n j a netvá ili se dvakrát p átelsky. John odpov d l n kolika pozemskými jazyky, ale tady se octl v prost edí lingvisticky zcela odlišném. Chvíli bylo ticho a pak p ivedli další osobu, i ta byla v poutech. John poznal Ritu. Na sob m la cosi, co nemohlo být nic jiného než v ze ský stejnokroj. Nechápal, pro se na všech sv tech šaty ur ené k tomuto ú elu navzájem tak podobají. Absolutn jí totiž neslušely. Vlastn nechápal ani to, pro všude mají v zení. „Mám p ekládat,“ zachytil John její myšlenku. „ ekni mu, že jsem zde jako vyslanec a p eji si, aby m rozvázali.“ Rita promluvila k plukovníkovi tím jejich zvláštním jazykem. Hv zdnatá uniforma odpovídala úse n , kategoricky, s d razným akcentem. Muž zvyklý porou et. Muž zvyklý, že ho všichni poslouchají. Samolibý. Bezohledný. Krutý. Pro se v každém sv t najdou takové typy lidí, prahnoucí po moci? On svou aroganci v bec neskrýval, nehrál si na lidumila. Všeho, eho kdy dosáhl, dosáhl silou. „Kdo jsi a co tu chceš, ptá se pan Klotzmon,“ dov d l se John od Rity. Vida, ani myšlenka navíc. Ovšem, to, co íká Rita telepaticky, slyší p ece všichni. Nebo aspo všichni, kdo ovládají telepatii. Nikdo neví, kolik jich tu je. Ale to, co si myslí John, snad vnímá jen ona… Nebo ne? „Jsem agentem E. E, ovšem to asi panu plukovníkovi nic ne ekne. P išel jsem na tento sv t, abych vás upozornil, že je narušeno T-pole. Váš sv t je v reálném nebezpe í blížícího se kolapsu.“ Rita chvíli diskutovala s plukovníkem. „Plukovník íká, že jsi špion Severu.“

103

„Nepletu se do vnit ních záležitostí této planety. Chci hovo it s n kým, kdo má v tší pravomoci než on.“ „Já jsem tu pánem!“ odpovídá Klotzmon. „Pokud neodpovíš pravdiv na naše otázky, máme prost edky, jak tu pravdu z tebe dostat.“ „Oblíbené metody všech špatných vládc .“ „Tohle nep eložím,“ namítla Rita. „Prosím t , ekni mu to tak, jak to íkám.“ Plukovníkovi se nahrnula krev do tvá e a gorily, které Johna držely, za aly svou práci. Rita vyk ikla. T ch n kolik ran John vydržel, aniž by musel p íliš couvnout. „Vidím, že vám násilí d lá dob e, pane plukovníku. Zjevn nerozumíte tomu, co jsem vám ekl. Ohrožujete rovnováhu vesmíru a Agentura bude nucena zakro it, pokud vše nenapravíte. To patrn skon í vy azením vašeho sv ta a jeho p ípadnou likvidací.“ Vysmekl se ze sev ení. Nespoutali mu ruce, ale nev d li, s kým mají tu est. Ti dva, co ho drželi, se rozplácli každý o jinou st nu. Tentokrát už John nebral žádné ohledy. Bylo mu jedno, jestli si polámou kosti, a~jak brzy zjistil, obyvatelé Luny C m li kosti mimo ádné k ehké. „Johne, to nesmíš, to ne…“ „Nech m , Rito,“ vyst elil John myšlenku a stanul p ed Klotzmonem. V cest mu stáli už jen dva Klotzmonovi strážci. V jejich rukou se objevily zbran . Klotzmon je zadržel. „P iznám se, že jsem se ješt nesetkal s mužem, který by ovládal tento zp sob boje. Jak se jmenuješ?“ „Ková .“ John to ekl nahlas. „Hm, to se nedá vyslovit.“ Z Klotzmonova hrdla se vydralo cosi, co se podobalo více kašlání než Johnovu jménu. „Z staneme u standardního zp sobu komunikace.“ John pochopil, že te v bec neslyší Ritu. Tak vida, Klotzmon je telepat! Zatím to maskoval, snad si myslel, že prost ednictvím své družky John prozradí i n co navíc, co on zaslechne a pozd ji použije. Rita se zatím kr ila v koutku, p estali ji hlídat.

104

Dva zran ní sténali a necht lo se jim vstávat. Klotzmon se o jejich zdraví v bec nezajímal. „Opakuji znovu, že vaše planeta hazarduje s rovnováhou vesmíru.“ „Jsi vyzv da em Severu, to už víme. Te záleží jen na tob , zda nám ekneš, kdo a s jakými úkoly t sem vyslal.“ „Tupý, zelený mozek,“ projela Johnovou hlavou bezd n h íšná myšlenka. H íšná na místní pom ry. Klotzmon zesinal. Takhle s ním patrn už hodn dlouho nikdo nejednal. Navíc te v mozku toho divného muže p ed sebou necítil žádnou lítost nad tím, co si pomyslel. Takhle jeho poddaní nejednali. „Takového kdybych m l ve svých službách,“ unikla plukovníkovi myšlenka. I on bezd n prozradil Johnovi, co se mu honí hlavou. Rita to nikdy neud lala, ta dokázala sd lovat myšlenkami jen to, co cht la. Klotzmon byl tedy daleko horší telepat než ta dívka. „Nabídku ke spolupráci vždycky vítám,“ vyslal John další testovací sondu. „Ale rád se rozhoduji dobrovoln , a ne pod nátlakem. Váš postup je ubohý.“ ekal, jak jeho prot jšek zareaguje. Na chvíli ucítil z Klotzmonovy hlavy zmatek. Uniformovaný kolohnát otev el zeširoka své o i, dosud p ipomínající temné škvírky. Tenké vrásky vytvo ily zlov stný v jí . A pak John ucítil úder. Kdesi uvnit hlavy mu za alo pracovat p inejmenším parní kladivo. P ed o ima se mu zatm lo, ta rána ho odhodila dozadu. Ucítil za zády st nu, ale zem pod jeho nohama se houpala jako p i zem t esení. Tlak na chvíli povolil, ale vzáp tí následoval další agresivní výpad. John nebyl schopen myslet v bec na nic, ale p esto si uv domoval, že toto je zcela jiný zp sob výslechu, než s jakým se kdy setkal. Trochu cítil zadostiu in ní – donutil Klotzmona, aby odkryl karty p ed asn . Man si p ipomn l moc arod j na jedné ze svých misí na paralelní Zemi. Tohle však bylo n co jiného. arod jové se snažili svou mocí z Johnovy hlavy vytlouct p iznání, tady se však n kdo za al procházet v jeho mysli a cht l ji p e íst. Planeta telepat … 105

Tak proto je Klotzmon velitelem, snad i vládcem. Proto, že ovládá nejlépe tyto schopnosti, proto, že umí zdeptat své ob ti tak, že otev ou svou mysl. John si uv domil, že vyk ikl, ale nedokázal tento reflex ovládnout. Telepat na n j úto il jen s krátkými p estávkami a John vnímal, jak se mu ostrá bolest st huje v hlav z místa na místo. Klotzmon se v jeho mysli procházel jako po pose eném poli. Te šlo vlastn jen o to, co se vlastn má dov d t. A John, p estože úp l pod nárazy výbuch granátu, které rvaly jeho hlavu na kusy, se nejvíc soust edil na poslední bitvu v Nicaragui, kde elil vrtulníkovému výsadku. Rány, které mu ušt d oval Klotzmon, se totiž ze všeho nejvíc podobaly tlakovým vlnám výbuch , které se tehdy rozléhaly džunglí. Tohle se ten mamlas dov d t m že, ale nic jiného. Nic jiného… Nev d l, jak dlouho to trvá, ale pak ucítil, že interval mezi výpady se zpomaluje. Údery bu to slábly, nebo si na n John uvykl. Zkusil otev ít o i, ale vid l jen závoj ervené mlhy, z n hož se jako p ízrak vyno ovala n jaká postava. Te už nemusel k i et, ale ob as n jaký ten výk ik vyrazil, aby si jeho trýznitel nadále myslel, že má p ed sebou jen zhroucenou trosku lov ka. „Pauza,“ zaslechl potom. Najednou bylo ticho. Byl op t ve v znici, v místnosti ur ené pro výslechy. Zjistil, že leží na podlaze a kryje si hlavu rukama. Bylo pološero, odkudsi svítila ervená lampa a t sn p ed o ima vid l nalešt né holínky. M l nep ekonatelnou touhu na ty boty plivnout, ale ovládl se. Ni emu by tím neposloužil. Ne, takto Johna Francise Ková e nikdo nesmí vid t. Zdeptaného a poko eného. Pomalu se zvedl z podlahy, i když mu dalo dost práce postavit se na nohy. Opíral se o st nu. Krom Klotzmona nevid l nikoho, jeho nohsledi odešli a odvedli i Ritu. Z ejm splnila svou úlohu v ji ky, John ješt nev d l, jestli dob e, nebo špatn . V rudém sv tle m ly Klotzmonovy o i krvavý nádech. To, že Klotzmon ud lal p estávku, znamenalo, že výslech neskon il. Bylo z ejmé, že se zatím nedov d l to, co pot eboval. John mohl tedy o ekávat v krátké chvilce pokra ování, ale mezitím už Klotzmon 106

mohl Johnovu pam p e íst jako otev enou knihu a dál se jen vyžívat ve svých sadistických choutkách. Plukovník se procházel po místnosti s rukama v kapsách, nohy na podlaze temn dun ly. „Tak co, už víš, co jsi cht l v d t?“ pokusil se John o komunikaci. Nebude p ece trpn ekat na to, co bude dál. Nejlepší bude ten tupý mozek vyprovokovat. „Musím p iznat, že s tak tuhým odporem jsem se zatím nesetkal. Všechna est. Ale tady nakonec podlehnou všichni, tedy i ty. Nebude lepší, když to rovnou vzdáš? Generál Bandrak mi sem posílal v tšinou samý póvl, ty jsi z jiného t sta. Žádný Seve an zatím tak dlouho nevydržel.“ Ovšem. Klotzmon hledá informace o špionážním centru Severu. To se teda, hochu, nahledáš! John se rozesmál. V Klotzmonov tvá i te mohl íst lépe než v jeho uzav ené mysli, ten chlapík v bec neovládal své emoce. Jeho rysy ztuhly, jako kdyby slyšel od Johna tu nejv tší urážku. „Jak vidíš, tvým metodám se vysmívám, plukovníku. Existují postupy, jak se nau it vzdorovat té primitivní brutální technice. Ale ty vy tady ješt neznáte.“ Na chvíli vy etl z jeho mysli dychtivost dov d t se, jak to John d lá, pak však p evládl zb silý vztek. „M l by ses ovládat,“ podotkl John, „nebo ti p íliš stoupne tlak. Vidím, že tv j kardiovaskulární systém na tom není nejlépe.“ Na to mohla následovat jediná odpov , ale John na ni byl p ipraven. Sám nev d l, jak to ud lal. Pozd ji si tyto chvíle n kolikrát v hlav p ehrával, ale nedosp l k jednozna nému výsledku. Nedokázal to zopakovat, ale te , tvá í v tvá Klotzmonovi jako kdyby p ed sebou náhle postavil pružnou kovovou sí , která sice dopustila, aby Klotzmon v výboj dosp l až k jeho mozku, tam se však odrazil a… Najednou spat il, jak se Klotzmon svíjí v k e ích na podlaze a nep í etn ve. Zakrýval si hlavu rukama, svíjel se jako ch estýš a jeho lesklé holínky bušily kovovými podpatky do podlahy. A najednou John v d l to, co cht l. 107

Luna C je rozd lena mezi dv mocnosti, d licí linií je zhruba rovník. Ob ma stranám však chybí suroviny, protože tato civilizace je starobylá, Luna C je malá a vlastn vydrancovaná. Nabízí se tu možnost t žit suroviny na jiných sv tech, a k tomu se velice hodí práv pozemský M síc. Vlastn dva M síce… Ale v sou asnosti roku 3260 už je M síc osídlen lidmi z planety Zem , proto bylo t eba obrátit se do minulosti a vyt žit lidem vzácné zdroje p ed nosem. T žbu zahájil Sever, který se nemínil o své zdroje s nikým d lit, a tak Jih vytvo il paralelní portál a ob as odkloní sm r toku k sob . Toto pirátství vyjde rozhodn levn ji než budovat vlastní doly. John má být špionem Severu, ovšem. Vše je velmi prosté, až na to, že rovnováha mezi sv ty je už nyní siln narušena. T-pole je narušeno, hrozí kolaps. A je tedy na Johnovi, aby vše dal do po ádku. Jednání s lidmi typu Klotzmona nevedlo k ni emu a John se za al obávat, že vládci Severu na tom budou stejn , ale pokusit se o to musí, takže, má p ed sebou úkol dostat se na Sever. Uvolnil stisk, stál a pozoroval Klotzmona. Plukovník krvácel z nosu a jeho kon etiny se zmítaly v nekontrolovatelném t asu. John zabušil na dve e a stanul tvá í v tvá udivenému pobo níkovi. „Pošlete sem léka e,“ ekl esky a ukázal na lidskou trosku na podlaze. A dlouho potom ješt uvažoval o tom posledním, co mu plukovník jen velmi nerad prozradil. To slovo mu dun lo v mysli jako buchar, až se za ekl, že na n musí zase zapomenout, protože nikdo nemusí v d t, že už pochopil p í inu toho všeho. Už v d l, jakou surovinu dopravují mezi sv ty, nap í tisíciletími, za cenu neskute ných náklad a neuv itelného rizika. Uran.

108

GLADIÁTOR Sed l zav ený v malé kobce, která drkotala spolu s automobilem, jehož byla sou ástí, po nerovné cest . Nevid l nic, ale vnímal ob as myšlenky lidí, které na té velmi špatné cest potkávali. Nerozpoznal z nich prakticky nic d ležitého. Byli to náhodní chodci a pro n nebylo p ekvapující, že kolem nich jede policejní v z. V tomto sv t patrn zcela b žný výjev. Poté, co zavolal pomoc pro zdeptaného a poníženého plukovníka, se John tvá í v tvá paprskomet m nebránil a nechal se poslušn odvést zp t do cely. Všechno mu vzali, v etn kombinézy, kterou ho vybavili na základn Taurus 1. Plukovník Klotzmon si nyní patrn hraje s jeho skv lým opaskem i hodinkami. John jen doufal, že bude mít veselou zábavu, protože všechny p ístroje byly zabezpe eny proti zneužití. Slzný plyn bylo to nejp íjemn jší, co se mohlo Klotzmonovi p ihodit. Poté ho oblékli do ehosi, co bylo zhotoveno z hrubého sukna, utkaného snad z kop iv. I John byl po posledním rozhovoru s plukovníkem vy erpán. Možná, že se mohl pokusit o další mentální útok, mohl udolat své strážce, dokonce mohl prorazit i na ulici, ale na takto neplánovaném út ku by asi brzy ztroskotal. Nevyznal se zde a navíc byl se svou fyzickou konstitucí mezi místními k ehkými obyvateli nápadný. Rozhodl se, že zatím vy ká dalších událostí a bude pomalu sondovat terén. Netušil, že další výslechy už nebudou. Dva dny, pokud se mu da ilo odhadovat as, sed l zav ený ve své kobce, tak ka potm , jen s tlumeným sv tlem, a nikdo za ním nep išel, tedy aspo nikdo významný, z jehož myšlenek by n co nového vy etl. O úklid se staral primitivní robot. Nem l mozek a telepatie byla p i jednání s

109

ním zbyte ná. N kdy k Johnovi dolehly zmatené myšlenky týraných lidí. V ru, nebyl to p ív tivý sv t. A pak ho najednou naložili do vozu a vezli jej pry z v zení. Zatím nev d l, kam, jen v mozku lov ka, který m l p evoz na starosti, rozpoznal podobu ehosi obludného, co se mu jako kynoucí t sto p evalovalo p ed o ima a d silo ho. A ten lov k projevoval zvláštní radost, protože v d l, že n kdo má zem ít. A John nemusel chodit daleko pro roz ešení této tajenky. Budoucí ob práv vezli v kovové sk íni na porážku. Primitivní zábava v primitivním sv t . Asi po p lhodin ten drkotavý povoz zastavil. Kabinou cosi šmyklo, chvíli se houpala a pak se její st na rozev ela. John mohl p ejít do v tší místnosti. Nebyl nijak p ekvapen, když zjistil, že je v dalším v zení. Nikde žádné dve e, žádné okno a jen tolik sv tla, aby si vid l na prsty u rukou. Cítil p ítomnost stovek, tisíc lidí, slyšel temný hukot. A ješt n co dalšího. Byla tu n jaká jiná bytost, u níž se nedalo hovo it o intelektu. Jako kdyby byla daleko a zárove kolem n j a její myšlenky, pokud se dalo hovo it o myšlenkách, p sobily na Johna neoby ejn depresivn . Snad to má být p edb žné opracování materiálu ješt p edtím, než se do n j zas n kdo pustí, pomyslel si. Jak? Mentálním výbojem? Seká kem na maso nebo ho cht jí hodit do lisu? Dnešek nemá John Francis Ková p ežít, to už je z ejmé. Nem že ani volat SOS, nemá nic, co by jej spojovalo se ženevským centrem, a brzy nadejde termín, který stanovil Carl Maria von Wonderovi pro otev ení komunika ního portálu. Portál se otev e naprázdno, pokud se v bec otev e. Z nedostatku lepšího mudroval nad šifrou, kterou Wonderovi poslal, a uv domil si, že se dopustil malé nep esnosti – neuvedl planetu, jen sou adnice. Doufal ale, že v Agentu e už v dí o tom ohromném p esunu hmoty a masivním narušení T-pole, ešení této záležitosti už bude na n kom jiném. Zkusil odpov d t na onen mentální šum, který se k n mu dral. Nepoda ilo se to. A tak sed l a ekal, uzav ený do sebe, uzav ený p ed vším, co mohlo úto it na jeho mysl. A pak zmizela jedna ze st n kobky a rozednilo se.

110

Johna na okamžik oslnilo slunce stojící nízko nad obzorem. Jeho vnit ní hodiny zcela selhávaly, nedokázaly se p izp sobit jinému rytmu st ídání dne a noci. Nev d l tedy, jestli je ráno nebo ve er, ale te to vlastn bylo jedno. V d l, že mu nepom že dál tup sed t v té tmavé dí e, a tak vyšel na denní sv tlo podívat se, jaké p ekvapení mu uchystali jeho noví p átelé. Tušil, že to nebude nic p íjemného, což mu vzáp tí potvrdil hukot n kolika tisícovek lidských hrdel. Stál na pís ité ploše ohrani ené vysokou bariérou. Nikde nevid l žádné dve e, ani když se ohlédl. Vstup do jeho v zení bleskov zav eli. Na strmých ochozech zahlédl ernající se anonymní dav. „Zdá se, že jsem hlavním hrdinou n jakých místních oslav,“ pomyslel si Ková . „Doufám, že nebudu také hlavním chodem.“ K es any p edhazovali lv m, byl zv dav, jaký koktejl z místních potvor bude namíchán pro n j. Tušil, že od toho tupého davu se nedo ká žádné p ízn ani pomoci, což ješt umocnily myšlenky n kterých jedinc , které dokázal zachytit. Jist , i tady se najde n kolik telepat . Ti možná v dí, že Ková je v i telepatii citlivý. Snažil se tedy zachovat si veselou mysl, aby si p íliš proti sob nepopudil publikum. Bylo pravd podobné, že ti lidé v bec nev d li, co je Ková za a odkud p ichází, podobné hry tady byly asi na denním po ádku. Bylo obdivuhodné, jak tak vysoce technická civilizace m že v lidech p stovat podobn zvrácené choutky. Pravda, na jeho vlastní Zemi si lidé také ob as libují v soubojích nejr zn jšího druhu, ale p i nich nete e krev a nezabíjejí se lidé, tady tomu asi bude jinak. Jen tak v d t, co m eká a jak se proti tomu bránit. Ková ješt chvíli doufal, že proti n mu nastoupí jiný lov k, ale brzy pochopil, že tolik št stí mít nebude. Mlaskavý zvuk ho donutil, aby se oto il. Spat il, jak se písek pohnul, jako kdyby se dobýval ze zem krtek. Krtek velikosti slona. Brzy narostla hromádka velikosti malé pyramidy, jejíž vrchol se za al propadat dol , a pak najednou, bez varování a bez výrazného zvukového doprovodu, vysko ilo odkudsi z hlubin cosi r žového a naprosto neforemného. M lo to barvu vybledlé žížaly a popravd e eno i její tvar. Jen velikostí se ten odporný tvor od svého pozemského prot jšku odlišoval. John odhadl, že podobná stv ra by klidn mohla pohltit medv da. 111

Napadlo ho, že by to mohl být bájný olgoj chorchoj, na Zemi dosud neprokázaná životní forma, tady, jak se zdá, oblíbený domácí mazlí ek. A pokud to není on, tak n který z jeho p íbuzných. Jak si povšiml, životní formy se na tomto M síci p íliš neodlišují od pozemských, nebylo tedy d vodu, pro by zde evoluce dopustila n jakou odchylku. A John p itom zaslechl kosy, vid l špa ky, v noci naslouchal houkání sov, pokud to tedy byly sovy a pokud houkaly. Takže olgoj chorchoj, budiž. John musí p istoupit na jejich hni. Bohužel o n m v d l dost málo, o záhady se p íliš nezajímal. V Mongolsku m l ten tvor zabíjet lidi na dálku. Nikdo nev d l, jak se to d je, a ti, co se s obludou setkali, o tom už obvykle moc neprozradili. John si pomyslel, že s vražednou silou té žížaly to nebude zas tak žhavé, protože kdyby se dostala t sn k barié e, musel by to být p kný masakr. O ty i metry výš sedí diváci. Ti z ejm ohroženi nejsou, což znamená, že ervík je nebezpe ný tak na t i metry. Nem l by si ho tedy pustit p íliš blízko k t lu. Utéct však nebylo kam, a a se bude snažit sebevíc, hladový soupe si ho nakonec najde. A co víc, John se tady necht l projevit jako zbab lec, to nepat ilo k jeho povaze. V d l, že na tom vlastn nezáleží, jaký tady zanechá dojem, ale tušil, že nejvíc se do srdcí t ch lidí zapíše, když tuhle mrchu udolá. Ješt tak v d t, co na ni platí. M l jen holé ruce. To bylo dost málo. Hrátky musí trvat n jakou dobu, není p ece myslitelné, aby žížala spolkla soupe e b hem pár vte in. Má tedy n jakou možnost obrany, ale zatím nev d l jakou. Mezitím se olgoj rozkoukal. Pravda, o í se nedostávalo, ale John poznal, že obluda p esn ví, kde ho má hledat. ervík lehce mrskl ocasem, ale ten konec, to mohla být taky hlava. Jak je dlouhý? P t, šest metr . A v pr m ru skoro p l druhého metru. Spíš tlustá ponrava než žížala. Sta í, aby svou ob zavalil, a i v této nízké gravitaci pošle Johna k p edk m. Jde o to, jak rychle se m že takové monstrum pohybovat. John záhy zjistil, že se olgoj pohybuje dost rychle, ale nelezl p ímo, valil se šikmo do strany. Rozhodn nemí il p ímo k n mu, vypadalo to, jako by se cht l k n mu dostat obchvatem, zezadu. John stál uprost ed arény, která byla zhruba kruhová. M l tedy k barié e 112

na všechny strany stejn daleko. Vid l, jak ta odporná masa živé hmoty kolem n ho vykrajuje spirálu, jejíž konec nemohl být nikde jinde než p esn uprost ed. John ustoupil o t i kroky, ale nespustil ze svého nep ítele o i. „Doufám, že ti zasko ím v krku, zr do,“ ekl. A pak ucítil náraz. Jako kdyby se mu dralo do mozku cosi obrovského, gigantického, t žkého, masivního; jako kdyby mu hlavou projížd l buldozer se speciáln upravenou radlicí. Ustoupil o krok a trochu se p ikr il, což si publikum patrn vysv tlilo jako projev slabosti a propuklo ve vít zný ev. Tak tohle má být ta tajemná síla, kterou olgoj chorchoj zabíjí? Ková se nedivil, že tomu mentálnímu tlaku lidé v krátké dob podlehnou. Další náraz, a další. Ano, obluda nedokáže ten výboj vydávat trvale, musí jej opakovat. Každý další výboj byl o n co slabší. Kolikrát ješt bude ten odporný ervík schopen úto it? Pauza, John nev d l, jak bude dlouhá. Mazlí ek si dává na as, zjevn práv skon ilo první kolo. Olgoj chorchoj si zatím jen naklepával ízek, brzy ho asi za ne smažit. Nastalo úplné ticho, i vítr se utišil v p edzv sti o ekávání. Obluda vy kávala, a jako kdyby se povrch jejího t la vlnil v drobných záchv vech. P ed sebou m l náhle utkv lou p edstavu, podivný latentní obraz. Vid l arénu, vid l olgoje chorchoje, vid l ubožáka plazícího se po ty ech a nad ním ervovitou obludu ty ící se do výše, a vzáp tí se neš astník svíjel po zemi v podivném záchvatu, v n mž se mu t ásly všechny údy zb silým rytmem. Jeho t lo, stále ješt živé, bylo pomalu vst ebáváno povrchem t la hnusného tvora, který svou ob málem zavalil, aby ji pak vysál jako citron. A tu zaslechl n co jiného. Jako kdyby mu cosi p ímo v mozku promluvilo, jasn rozpoznal myšlenku n koho, kdo stál na jeho stran . „Te , te m žeš úto it,“ tak n jak si vysv tlil to, co k n mu vysílal kdosi neznámý. Nev d l, kdo to byl, nev d l, zda n co takového je b žnou sou ástí t chto her, nebo se našla v davu jedna sp ízn ná duše, která takto riskuje nelibost ostatních.

113

Ano, má úto it, ale jak? Jak? Nemá žádnou zbra krom vlastních rukou, a jak tak pozoroval ten r žový rosol, ani n ž, ani st elná zbra by mu patrn neublížily. „Chcípni, ty mrcho!“ vyk ikl sm rem k oblud , jejíž povrch se stále t ásl. Zblízka John vid l, že tvor není zcela holý, ale je pokryt krátkými r žovými chloupky, které se vlnily jako pole ve v tru. Pod nimi mohl rozpoznat holá místa, k že ohavy byla zcela bílá. „Dokážeš to, Johne,“ uslyšel jasn . Ovšem, jen jedna bytost v tomto sv t ví, jak se olgojova ob jmenuje. Nikomu jinému své jméno neprozradil. Musí úto it jedinou zbraní, která mu zbyla. Ruce mu ale nepomohou. Ovšem, Rita mu p ece ekla, že má sklony k telepatii, jen je t eba je pon kud rozvíjet. Už to pocítil plukovník Klotzmon, na ad je ervík. Te nepot ebuje nikomu p edat n jakou informaci, te musí zahnat tvora, který se chystá snídat. A pak to p išlo. Olgoj chorchoj se ot ásl a Johna jako by cosi odhodilo o p l metru zp t. Zabolela ho hlava jako nikdy p edtím, ale zachoval si klidnou mysl. Obluda znehybn la, t as ustal. A pak erv lehce couvl. Nenávist v i té zr d se v tomto prost edí naklon ném p enosu mentální síly prom nila v úder, který olgoj chorchoj rozhodn ne ekal. John nev d l, jak to d lá, ale ta myšlenka, která se mu pomalu rodila v hlav a která si p edstavovala olgoje chorchoje jako slizkou mrtvolu nabodnutou na rožni a otá enou nad velkým ohn m, se nyní st hovala i do nervové soustavy obludného erva, který se pod t mi nárazy svíjel jako úho . John do n j bušil jako perlíkem do kovadliny a pomalu se p ibližoval k té t esoucí se hromad . Nevnímal okolí, neslyšel voucí davy, které se dostávaly do extáze, nevid l Klotzmona, který sed l v první ad a p ipomínal nejspíše stoikovu sochu, nevid l oblohu, která se pomalu za ínala smrákat. Už v bec necítil mentální nárazy od svého soupe e z íše erv , který za ínal pozvolna mizet, až po n kolika minutách z stala na ploše arény jen rozrytá p da a John Francis Ková tady stanul sám, vít zný a jakoby znovuzrozený. Pak málem klesl do písku, protože si

114

uv domil, že je zcela vy erpán. Srdce mu divoce tlouklo a v hlav m l neoby ejné prázdno. Jediné, co vnímal, bylo ticho. Stejné ticho, jaké slyšel na povrchu skute ného M síce, když se vydal po stopách Eugena Cernana. Obecenstvo doslova ztuhlo na svých místech, protože z ejm ješt nikdy nevid lo, jak lidský jedinec dokázal zahnat obludného erva nadaného nadp irozenou mocí. John Francis Ková neznal místní zvyklosti, a tak se rozhodl, že nebude ekat, až mu dav nebo n jaký císa dá milost; od Klotzmona se žádné milosti nedo ká, tím si byl jist. Rozb hl se. P iblížil se k okraji arény, k té více než t ímetrové palisád , a sko il. M l svaly lov ka navyklého gravitaci šestkrát v tší, než nabízela koule, na které stál. T i metry do výšky zdolal doslova hrav . Stanul na vrcholu bariéry; všichni užasli nad tím, co ten lov k, ješt p ed chvílí ob , nyní vít z, dokáže. Rozb hl se uli kou mezi davem, složeným z k ehkých t l, stoupal vzh ru do ochoz k místu, kde tušil bránu a za ní svobodu. Tam se mu postavila do cesty hráz v podob ty uniforem t ímajících ty zvláštní místní zbran . Než se ochránci ve ejného po ádku vzpamatovali, dv ma z nich John vyrazil ty pistolky z ruky, jedné se zmocnil a dv ma výst ely si proklestil další cestu. Cht l prorazit ke schodišti, ale špatn se orientoval. Než našel cestu, vid l, jak se z obou stran sbíhají další ozbrojenci, a ucítil šlehy výst el , které ho našt stí minuly. „Ješt že ty jejich hra ky mají velký rozptyl,“ pochvaloval si. Ale nebylo úniku, pokra ovat se dalo vlastn jen jedním sm rem. Pohlédl dol , do ulice. Pod sebou spat il travnatý terén, ídce posetý ke i, o kus dál velké parkovišt s podivnými vozy a dvojicí modrých tank . Ani na okamžik se nerozmýšlel a sko il. Padal do dvacetimetrové hloubky. Za letu se usmíval; jediné, co mu vadilo, byla skute nost, že b hem pádu, který trval n kolik vte in, se m že snadno stát ter em n jakého ostrost elce, ale poda ilo se, nikdo totiž ne ekal, že by lov k dokázal z této výšky sesko it jinak než v sebevražedném úmyslu. Dopadl a parakotoulem se dostal op t na nohy. Pak mu bleskla hlavou další myšlenka. Bude-li prchat, nemá šanci. Musí zaúto it tak, jak to nikdo ne eká. 115

Rozb hl se vst íc ob ma tank m, jejichž posádka byla p ipravena na všechno, jen ne na p ímý útok. Dva muži postávali u tanku se založenýma rukama a svou službu vykonávali skute n velmi nedbale. Jednoho z nich John srazil p stí; jeho úder tady už musel být jist pov stný a v bec by se nedivil, kdyby za sebou nechal stejnou pov st jako Old Shatterhand. Druhý se pokusil vytáhnout zbra , ale John byl rychlejší. S lehkým hlesem se jeho soupe zhroutil na beton. V cest mu stál už jen idi tanku; jeho hlavu mohl John vid t v pr zoru. Celý zkoprn lý hled l na to, co se d je. Než se vzpamatoval, popadl ho John za límec a vytáhl ho ven. Dvakrát s ním ve vzduchu zat ásl a pak jej odhodil asi p t metr daleko; v d l, že toho bude mít dost. O p t vte in pozd ji už se sám nasoukal pr zorem dovnit . Dalo mu to dost práce, byl p ece jen mohutn jší než místní vojáci, jež dosahovali nanejvýš tak tlouš ky fazolového stonku. Tušil, že tank bude mít n kde n jaký regulérní vchod, ale zatím nem l as ho hledat. Dopadl na seda ku idi e, která mu byla rovn ž pon kud t sná, a bleskov zaklapl dví ka pr zoru. Vydechl a rozhlédl se. První ást út ku m l za sebou. P ežil setkání s obludným ervem a unikl z arény plné znep áteleného davu. Zmocnil se t žké zbran , s kterou m že do asn ovládnout ulice. Ale dob e v d l, že ho ekají ješt horší zkoušky. Zatím pro n j hrál moment p ekvapení. Brzy proti n mu uražená ješitnost plukovníka Klotzmona pošle celou armádu. Ale po ád je to lepší, než se nechat strávit žalude ními š ávami nechutného erva.

116

BITVA V ULICÍCH V tanku nesed l poprvé, nikdy však nebyl sám a vždycky v d l, jak se takový stroj ídí a jak se dá st ílet. Tank, který zvenku vypadal, že je zhotoven z modrého kovu, byl zevnit pr hledný. Johnovi se skoro zdálo, že tady sedí nahý a bez ochrany. Podlaha pr hledná nebyla, stejn jako palubní deska a n co, co John považoval za spoušt zbra ových systém . Pokud to ovšem byl tank a ne t eba zelený anton, ušklíbl se. Rozhodn nikde nevid l žádnou hlave , marn hledal cokoli jako kulomet, d lo i jiné palné zbran . St elbou se za ne zabývat, až na ni dojde ada. Vlastn se dostal jen z jedné louže do druhé. Stále ješt nem l vyhráno. Když se rozhlédl po nebližším okolí, spat il oba tankisty, kte í p ežili jeho útok, jak p ibíhají ke svému vozidlu a vylézají nahoru na v ž. Ovšem, tam jsou asi dví ka. John je nesmí pustit dovnit do tanku, ale neví, jak dví ka zevnit zajistit. M l by zmizet. P ipadal si jako žák autoškoly, kterého instruktor nechal na pospas hustému silni nímu provozu v rozjetém voze. Snahou takového žáka ale nutn muselo být vozidlo co nejrychleji zastavit. John m l opa ný problém. Technologie tohoto sv ta byly zna n odlišné od pozemských, ale anatomie lov ka byla zhruba stejná. Pod nohama m l dva pedály, na dosah ruky dv páky. N kolik podsvícených ukazatel vysílalo sm rem k n mu znaky neznámého charakteru. Neum l je p e íst, ale nebylo to d ležité. Pokud však svítí palubní deska, je pravd podobné, že je motor v chodu. Pak by m lo sta it sešlápnout jeden z pedál . Plyn a brzda, zdá se, že spojka není pot eba. Má tank automatickou p evodovku? Ostatn , má v bec p evodovku? John neslyšel hluk motoru, ale když p ijel p i Johnové neslavném entrée podobným vozidlem Klotzmon, také nebylo slyšet žádný 117

zvuk. Ostatn ani ve Vodi kov ulici se provoz monstra nevyzna oval n jakým velkým hlukem. JFK lehce sešlápl pravý pedál a v z se k jeho údivu pozvedl ze svého pevného lože. Když John sešlápl víc, dal se tank do pohybu. Mí il proti zdi. John pohnul jednou z pák, tank se za al blázniv otá et kolem svislé osy. ízení je až p íliš jemné, pokr il rameny John a zatáhl pákou na opa nou stranu. Rotace se zastavila. John s uspokojením vid l, že odst edivá síla vykonala své. Oba tankisté se váleli dob e deset metr daleko a jednomu z nich se v bec necht lo vstávat. Druhý se rychle vzpamatoval, b žel sm rem k tanku a poplašen mával rukama. Tak to bychom m li, ekl si John. Ale necht l bych být v tvé k ži, hochu, za ztrátu zbran to bude p inejmenším jednadvacet ostrých nebo rovnou prokurátor. Te rychle pry . Kam? A kudy? Bylo to jednoduché, Rita mu nazna ila, že pat í k druhé, tedy nep átelské stran . íkala p ece Sever, Jih. Klotzmon Johna ozna il za špiona Severu. M l by jet na sever. Nev d l, jak daleko je k hranicím, ale domyslel si, kde je asi sever. Slunce práv zapadalo, m l by je tedy mít po levé ruce. Jist , ale co když… Pokr il rameny. Pokud náhodou mají v tomto sv t sv tové strany obrácen , pak by m l jet p esn na opa nou stranu. Nebylo by lepší uvíznout na Zemi v dob studené války? Východ – Západ, hned by každý v d l, kterým sm rem se má ubírat. Jeden z p ístroj se nápadn podobal kompasu. Ne, magnetické pole tu patrn není, ale jist zjiš uje sv tové strany na jiném principu. Aby John m l jistotu, n kolikrát rozto il tank ob ma sm ry. Ru i ka ukazovala stále stejným sm rem. V každém solidním sv t je na kompasu sever naho e, ve sm ru šipky. Nedá se nic d lat, musí se to riskovat. „Tak pojedeme, modrý p íteli,“ promluvil ke svému dopravnímu prost edku. Kli koval ulicí. Nehled l na to, že jsou u chodníku zaparkované vozy. Tank je odhazoval do stran, poskakovaly jako mí ky, než kone n op t ulehly. N které karoserie se deformovaly, jiné praskaly v p li. P istihl se, jak dokonce jede po st echách t ch nehezkých 118

autí ek, ale nedrtil je, protože vzduchový polštá se od jejich st ech odrážel. Kone n se mu poda ilo páky i pedály zkrotit, ízení bylo velmi citlivé. Chce to cvik, íkal si John, je to stejn splašený stroj jako Suchoj 29. Jen bych pot eboval, aby také um l létat. John projel jednu k ižovatku, druhou. Ob as se ohlédl. Nikdo ho nepronásledoval, to však neznamenalo, že m že být v klidu, po ád je ve velkém, neznámém m st , nezná jeho plán, nemá žádnou mapu. Snad je tady n jaká navigace, ale to by musel porozum t tomu záhadnému písmu a nau it se ten nesrozumitelný jazyk. Ulice p ed ním byla zbyte n úzká, p ipadal by si tam jako v pasti. Odbo il doleva a octl se na širokém bulváru. Byl tady p ekvapiv malý provoz. Na své Zemi by o ekával ulici p epln nou troubícími vozy v kolonách, fronty u semafor , tisíce hemžících se chodc . Tady na širokých chodnících skoro nikdo, na vozovce, která se zdála být až hanebn široká, bylo tak ka pusto. Ty automobily, které se mu dostaly do zorného pole, se rychle snažily uklidit stranou. Jist , nikdo nebude riskovat rozdrcení rodinného mazlí ka. Pak si uv domil, že to tady zná. Ten nevelký pahorek po levé ruce, to je p ece místo, kde se spolu s Ritou dostal na tento M síc falešným portálem. Tam ale p ece n l k obloze mizející tubus portálu G. Ne, nem že se mýlit, místo je stejné, ale tubus je pry . Pravda, mohl se zasunout pod povrch, což by možná znamenalo, že t žba je v tuto chvíli p erušena. Možná se rozhodli tubus ukrýt, když zjistili, že je o n j zájem i v jiných sv tech, ale jak John poznal místní mocipány, jejich pýcha by n co takového nedopustila. Bude za tím n co jiného, ale John te nem l as zjiš ovat, o jde. Jel dál. Tady mohl vyzkoušet, co jeho nové vozidlo dovede. Sešlápl pedál, kam až to šlo, a p etížení ho zabo ilo do sedadla. Odhadl, že se pohybuje stokilometrovou rychlostí. Dojel na velkou k ižovatku, rozhodl se, že zachová sm r k severu, a odbo il vpravo. Povšiml si, že slunce již zalezlo polovinou za horizont, blíží se tedy noc. Bude dlouhá, delší než na Zemi. Jakmile se mu poda í opustit m sto, mohl by se skrýt n kde v terénu, i když si ned lal iluze, že by ho nevypátrali. Ale za pokus to stojí. Napadlo ho, že by

119

možná neškodilo p estoupit do mén nápadného vozu, ale v tanku se cítil bezpe n jší. Pak si uv domil, že slunce klesalo k obzoru tém kolmo. Z toho plyne, že je n kde blízko rovníku – kde však je hranice mezi Severem a Jihem? Je docela možné, že se jedná jen o dva velké ostrovy… Brzy poznal, že se blíží k centru m sta, amfiteátr byl tedy postaven na jižním okraji. Široký bulvár osázený po stranách bizarními stromy, za nimiž se skrývaly futuristické konstrukce budov, ho vedl do hustší zástavby. Stále více lidí udiven pozorovalo, jak se bojové vozidlo ítí ulicí. John si domyslel, že to pro n nemusí být zas tak neobvyklý jev. Pon kud zvolnil. Necht l, by bezd n , ublížit n komu nevinnému. Pak se usmál. Tank je modrý, divná barva pro bojové vozidlo. Ale výborn se bude maskovat v modré tráv a v modrém listí.11 Stromy v aleji m ly modré listí… A pak zjistil, že tady není sám. Proti n mu vyrazila dv podobná monstra, další dv se objevila za ním. Rázem se octl v obklí ení ty bojových vozidel. Vid l, že jsou to o poznání menší zbran než t žký tank, v n mž sed l on. Možná ale mají prost edky, jak prorazit ten pr hledný pancí . On sám jej nedávno zlikvidoval ru ní zbraní – až p íliš snadno… Zatím tedy nebude hladit ko ku proti srsti. Cht l uniknout bo ní ulicí, ale pak poznal, že místo p epadu si vybrali zcela zám rn práv zde. Musel by se probourat budovami, aby mohl odbo it. Smýkl tankem doprava. Práv v as, protože kdyby jel p ímo, dostal by p ímý zásah. Spat il plameny a uslyšel výbuch. Porazil dva stromy a vjel na chodník. Oto il tank do protism ru. Vid l, jak se chodci rychle n kam uklidili. Ujížd l t sn kolem domovních zdí a v necelé minut se dostal dv ma zmateným tankist m do zad. 11

Modrá vegetace: velký biologický problém. Pigment vegetace slouží k získávání energie ze (slune ního) zá ení a následn k její transformaci v energii chemickou, ukrytou do vazeb výsledných produkt fotosyntézy. Modré barvivo takový proces neumož uje. Biologie sv ta, který JFK v této misi navštívil, musí být naprosto odlišná! Více a více expert se kloní k názoru, že jde o um le osídlenou, nebo zám rn modifikovanou realitu. Bohužel, prost edky na velkou v deckou výpravu nebyly vzhledem k stup ujícímu se ohrožení Agentury schváleny.

120

Pokácené stromy vytvo ily nap í ulicí barikády. Byly to mohutné, staré kmeny, ítily se k zemi pomalu jako parašutisté a pak tvo ily dokonalý zátaras. John vyzkoušel, zda se z tanku dá st ílet. Piktogramy na tla ítkách byly stvo eny pro negramotné. Plamenomety, velký kanón, malý kanón, kulomet. Jen nev d l, jak mí it, ale na obrazovce se mu promítal okolní terén a vid l nitkový k íž. Natá el tedy celé vozidlo a dostal jeden z tank p ímo do st edu k íže. Zkusil to kanónem. Na první pokus minul, druhý zásah byl úsp šn jší. Tank doslova klekl. John se o jeho osudy nezajímal a obrátil se sm rem k druhému tanku, který se nyní bleskurychle obracel. Musel jen doufat, že tam sedí n jací zajíci, kte í si b hem výcviku po ádn nezast íleli. Jemu sta ilo tank mírn pooto it a pro zm nu zkusil plamenomet. Ulice byla rázem plna hustého kou e; John spat il dva muže, kte í vyklouzli z ran ného tanku a dali se na panický úprk. M l je p ímo p ed hlavní kulometu, ale byli neškodní, tak je nechal b žet. V jedné minut tak dokázal zlikvidovat dva tanky, ale další dva se práv prodíraly barikádou padlých kmen . Obrátil se a vracel se ve vlastních stopách, tedy k jihu. Zamí il si to napravo a bez jakýchkoli rozpak porazil další ty i stromy. V d l, že nadlouho to jeho pronásledovatele nezdrží, ale m že se aspo trochu krýt. K ižovatka. Zahnul doprava. Ze slunce zbýval už jen úzký, rudý p lm sí ek, který b hem necelé minuty definitivn zmizel. John na další k ižovatce zahnul doprava a poznal, že je ve slepé ulici. Byla p ehrazena hustou m íží a za ní se rozkládala ponurá, t žká budova, která jako by do té moderny všude kolem ani nepat ila. Vypadalo to jako renesan ní palác… Tady to p ece zná. Ovšem, v zení. Ješt nedávno tady sed l. Te se sem vrací jako uprchlík. Nezastavil, nevrátil se. Pokud oba pronásledující tanky pojedou za ním, možná nebude posádka v it tomu, že by se jel ukrýt práv do v zení. John v d l, že má ve svých rukách skute n mimo ádné vozidlo, tak se rozhodl vyzkoušet, co v n m je. Prorazil vn jší ohradu, vytvo enou z ocelových m íží, a dal uskakujícím strážným as na út k. Jeden z nich obrátil proti tanku osobní zbra . John lehce 121

pooto il tank tím sm rem a vid l, jak dosud odvážný muž zahodil všechno, co m l, a bezhlav prchal. Vjel p ímo do zav ené brány budovy, byla postavena p esn na ší ku tanku. Brána se s rachotem rozlet la, tank se octl na velkém nádvo í. Jiná brána tu nebyla. Pohled zp t mu ukázal celou situaci. Oba tanky, které p ežily první st et, nyní obsadily jedinou ústupovou cestu. „Ješt neznáte Ková e,“ ekl John. V prot jší zdi spat il nevelké dve e. Namí il tank p ímo proti nim. Byl to d sivý pocit, když se tank blížil tak ka t icetikilometrovou rychlostí proti pevné hmot . Tohle nejsou stromy. Jestli je ten barák postavený solidn … D m možná byl postavený solidn , ale tank ješt lépe. John ucítil jen lehké škubnutí, uslyšel rachot padajícího materiálu, chvíli byl oslepen velkými oblaky prachu a pak se ocitl i s tankem na chodb . Spat il, jak se mohutná st na ítí p ímo na n j. Bezd n schoval hlavu mezi rameny, ale pak zjistil, že mu stále pevn sedí na krku. Vid l dva bacha e, jak prchají chodbou pry . Nervózn se snažili odemknout m íže, klí e jim padaly z rukou. John povzbudil jejich morálku tím, že vyjel sm rem k nim. M íž se jim odemknout nepoda ilo, tak se po ní vyšplhali vzh ru. Viseli v horní polovin , zatímco John rozrazil tu spodní. Levou stranou svého vozidla bo il st nu, protože chodba byla p íliš úzká. Otvíraly se tak etné cely a John jen doufal, že p íliš neublíží v z m. A pak ho cosi donutilo pohyb tanku zastavit. V úzké št rbin spat il snad jediného lov ka, kterého tady, krom plukovníka Klotzmona ovšem, znal osobn . Ke zdi pod zam ížovaným okénkem se tiskla vyd šená Rita. John kus couvl. Zastavil. Až se divil, jak snadno se mu poda ilo odklopit dví ka ve v ži tanku. Dívka tam stála se zav enýma o ima, kolem se hromadily cihly a rozdrcená malta, oblaka prachu jí na chvíli zakryla tvá . John doufal, že Rita jeho myšlenky p e te, ale ten vpád ji dokonale ochromil. Sesko il, dalším skokem se p enesl p es tu haldu suti, uchopil zmítající se dívku do náru e a p es její odpor ji nasoukal do v že. 122

Ješt chvíli se bránila, tak s ní John zat ásl. Už dlouho nevid l v o ích n kterého lov ka takovou prudkou zm nu od naprostého d su k úplnému št stí. Bezd n se mu vrhla do náru e. O minutu pozd ji už sed la Rita vedle Johna a vedla jej chodbami. Znala to tady, protože ji tudy denn vodili k výslechu. „Zítra jsem si m la popovídat s Klotzmonem,“ ude ila Johna myšlenka. Pochopil, eho ji ušet il. Znamenalo to, že poté, co Klotzmon vyslýchal Johna, se pot eboval n jakou dobu lé it. Za tankem z stávala spouš , ale John brzy prorazil další st nu a pak m íže a octl se s tankem na potemn lé ulici, kde se za ínaly rozsv cet spo e rozmíst né stožáry ve ejného osv tlení. „Budou si muset postavit nové v zení,“ vyslal John jízlivou myšlenku a spokojen sledoval, že Rita se v tanku cítí jako doma. „Umíš s tím zacházet?“ zeptal se John a ukázal na palubní desku, která p ed ní zá ila namodralým svitem. „Mám výcvik pro všechny armádní zbran ,“ odv tila ležérn . „Tak kam máme jet, abychom se dostali na vaši stranu?“ „K Severu,“ ekla Rita, „Hranice je asi…“ Te se nemohli dohodnout o délkových mírách. Nakonec z ní vypadlo, že asi dv hodiny jízdy plnou rychlostí. „Takže dv st kilometr ,“ odhadl John. „Musíme doufat, že se tam dostaneme. Plukovník Klotzmon m z neznámých d vod nemá rád.“ A nazna il Rit , co se odehrálo v arén . Dívka se rozesmála. „Tím ses tedy proslavil na v ky. Zatím jsou známy asi jen dva p ípady z historie, kdy n kdo té erví potvo e unikl ze spár .“ „Pro nejsou na ulicích žádní lidé?“ Ritu ta otázka p ekvapila. Chvíli se dohadovali. Kone n pochopila. „M sto je plné lidí, žije jich tu n kolik milion . Jsme v nejvyšší, p írodní sfé e. Pod námi jsou desítky pater ulic, dom , nám stí, park .“ Tak vida, ekl si John, tenhle M síc p ipomíná ementál. Zatím z n j mohl ochutnat pouze k rku a už se mu za ínal zajídat. Pak spat ili, že nejsou sami. Dva lehké tanky vyjely velkou rychlostí za nimi. 123

„Ujedeme jim,“ mínila Rita, „tenhle typ je rychlejší.“ John neváhal. Te , když pomalu opoušt li m sto, byla silnice tak ka úpln prázdná. Nebezpe n se ale stmívalo. „Za chvíli neuvidím na cestu,“ podotkl John, když zjistil, že ve ejné osv tlení se této ásti dálnice netýká. „Žádný problém,“ ekla Rita a dotkla se ur itého bodu na palubní desce. John uznale pokýval hlavou. Sv t kolem se náhle rozsvítil, ale pon kud se zm nilo barevné lad ní. John pochopil, že Rita p epnula tank na no ní vid ní. „Když p epneš tuhle pá ku, pojede tank automaticky. Je možné jej ídit jen myšlenkami. M žeš se pak pln soust edit na st elbu.“ „Umíš to?“ ptal se John. „Já se v té telepatii ješt p íliš nevyznám.“ Rita se usmála. „Jist . Už jsem slyšela, jak jsi Klotzmonovi pocuchal k idýlka.“ Vida, zprávy se v zením ší í docela dob e. Jak také jinak, sta í p ece pár telepat . P esedli si. Rita vysv tlovala Johnovi, jak nastavit palebnou sílu zbraní a jak je zam it. Nakonec se ukázalo, že tank m že st ílet všemi sm ry a není tedy t eba jej otá et. „Ty lehké tanky, co nás honily, tomuto stroji p íliš neublíží. Ale mohou narušit pohonný systém. Tank by se pak nemohl vznášet a nemá žádná kola. To je jeho nejv tší slabina.“ „Tuším, že existují i ru ní zbran , které mohou s tímhle tankem zacloumat,“ podotkl John. „To ano, ale p chotní pistole poškodí podvozek tanku ze vzdálenosti zhruba dvou metr , na v tší vzdálenost jsou neú inné. Málokterý voják se odváží p iblížit na tak malou vzdálenost.“ John se op t octl ve Vodi kov ulici a p ipomn l si žár, který vytryskl z pistolky, kterou mu Andrea podala nouzovým portálem. „Existují plazmové zá i e, které takovýto tank doslova roztaví,“ namítl John. „Neexistuje síla, která by roztavila pancí tanku, je k tomu t eba vyšší teploty než…“ Tady si nerozum li, protože John neznal místní teplotní stupnici a Rita se nevyznala v chemii. Slovo wolfram jí nic ne íkalo, protože 124

John si nedokázal p edstavit, jak wolfram vypadá, a pokud ano, tak se p íliš nelišil od jiných kov . Vid l však p ed sebou tank ve Vodi kov ulici. Žárem se za n kolik vte in roztavil. Zdálo se, že Rita neví všechno. Anebo byly ve Vodi kov ulici jiné podmínky? Snad ano, vyšší gravitace, odlišné složení atmosféry, a hlavn už mohl p sobit Maurbyho efekt. Jeli dál a John se divil, že je nikdo nepronásleduje. „Nem li bychom sjet z dálnice?“ navrhl. „Nemyslím, že by to bylo ú elné. Mohou nás sledovat na každém kroku, z družic. Tanky sice mají maskování, ale není p íliš ú inné. Myslím, že už jsme zam eni.“ Chvíli se na sebe s Johnem dívali. Rita odklopila malá dví ka. Ležely tam dv ru ní zbran . Každý si vzal jednu, byly o n co v tší než automatické pistole a také mohutn jší. Nem ly spouš v pravém slova smyslu, jen n kolik tla ítek. John poznal, že to rozhodn není plazmový plamenomet, který m l nedávno v ruce. „Jak se z toho st ílí?“ ptal se John. „Až za chvíli,“ ekla Rita a ukázala nahoru. John otev el p íklop a vysko il z tanku, Rita ho následovala. Nechali tank, a ujíždí dál. Neuplynula ani minuta, cosi zasvišt lo a krajem se rozlehl mohutný výbuch. Tank práv p estal existovat.

125

DŽUNGLE Stoupali šikmo svahem, kryti rouškou neproniknutelné tmy. „Nemyslím, že mají tak chabé výzv dné metody, aby nev d li, že jsme jim utekli,“ filozofoval John. „Tady se ukryjeme v lese, tam to nebudou mít tak jednoduché,“ ekla Rita, p esko ili svodidla a utíkali nap í strání. „Jen jestli jim na tob bude moc záležet, pak nep jdou p šky, ale zavolají si další tanky.“ John v d l, že jim na n m skute n hodn záleží, Rita tu myšlenku zaslechla. Oto il se a trochu se podivil. Zatímco doposud byla dálnice zcela prázdná, náhle se v obou sm rech op t zaplnila ujížd jícími vozy. Na obloze problikávaly hv zdy. John spat il známá souhv zdí, aspo v tomto ohledu byl tento sv t v po ádku. M síc nesvítil; ovšem, nemohl svítit, protože práv šlapali po jeho povrchu. Pak by tu m la být Zem , ale v tomhle sv t Zem není. A také nic, co by ji nahradilo. Možná, že práv tady je jádro pudla, napadlo Johna. Analytici se zabývají p edevším pokusy o narušení stability mezi paralelními Zem mi, a to jak v prostoru, tak v ase. Je z ejmé, že existuje ve vesmíru velký po et sv t , které jsou osídleny jinými bytostmi než lidmi, a není pochyby, že tam mají podobné problémy a podobné agentury, jako je naše E. F. Tamní narušení T-pole bývá kritické pro lokální oblast, on sám si nedokázal p edstavit p esun hmoty, který by narušil stabilitu u jiných hv zd nebo dokonce celého vesmíru. Ale tady si kdosi pašuje uran mezi dv ma M síci, což je k Zemi, co by šutrákem dohodil. Je docela možné, že výpo ty nevycházely a v Ženev marn mudrovali nad tím, pro vlastn . Tady byla odpov , kdosi povýšil loupež surovin na státní doktrínu. 126

Ví o tom Rita? Asi ano, protože je ve službách této moci. Ale ona je jen kole kem v systému, který ídí n kdo jiný. Skute ní vládci jen tahají za š rky, na všech sv tech je to stejné. „Mohl by to být les?“ zeptal se John, když rozpoznal asi p l kilometru daleko temnou hmotu. „V hrani ním pásmu je mnoho les ,“ odpov d la Rita, „nikdo tu nesmí bydlet, p íroda si tu d lá, co chce. P íroda, a pak vojáci.“ „Je to stejné i u vás na Severu?“ „Nevím,“ odv tila vyhýbav , „nikdy jsem v hrani ním pásmu nebyla.“ Tak vida, telepaticky se dá i lhát, napadlo Johna. „Já nelžu,“ ozvalo se, ale nezn lo to p esv d iv . Ml eli. Bylo z ejmé, že Rit se stále nejde nejlépe, pochroumaný kotník se ješt nezahojil. Kdyby víc sp chali, asi by ji John musel nést. Rita si zatím nest žovala. Když se John obrátil sm rem k dálnici, spat il rej sv týlek. Ovšem, vojenská policie už je na míst , za chvíli budou v d t, že jim ko ist utekla. Pak za ne pronásledování. Nejpozd ji za hodinu, nejdéle za dv , se bude nebe nad nimi hemžit vrtulníky s termovizí nebo jinou technikou, která dokáže najít nejen lov ka, ale i myš. Kone n na chvíli stanuli kryti korunami strom . V lehkém vánku listí šustilo práv tak jako v každém pozemském lese, pod nohama jim praskaly v tvi ky, John cítil tlející listí, cosi jako prysky ici a ješt n jaké další pachy, které by do pozemského lesa nepat ily. „Tady se ukryjeme,“ ekl John. „Najdou nás, mají dokonalé stopa e,“ trochu se vyd sila Rita. „Práv . P jdou za námi p šky?“ „Ne, to se ned lá, mají lehká bojová vozidla.“ „Jak jsou obrn ná?“ „Už jsi je vid l, podobají se t žkému bitevnímu tanku, jakým jsme sem p ijeli, ale jsou mnohem menší. Jsou ur eny pro jednoho muže.“ John ucítil v ruce pažbu místní p chotní zbran . „Takže tahle pistolka jim m že ublížit.“ „To ano, ale jen z malé vzdálenosti. Málokdo je tak odvážný, aby dokázal p ib hnout do náležité vzdálenosti. A málokdo to p ežil.“

127

„Takže jsi m p esv d ila. Z staneme tady. P ichystám jim p ekvapení,“ ekl John. Mínila, že by m li. pokra ovat dál, ale John tušil, že tak by pronásledovatel m nikdy nemohli uniknout. I z pozemské výzbroje znal ty sve epé p ístroje, kterým erstvá stopa prchajícího lov ka byla živnou p dou. Jenže na Zemi neexistovaly stroje, které by hladce projely džunglí, tady z ejm ano. V tomto sv t k ehkých staveb, k ehkých rostlin a nízké gravitace by bitevní tank nad lal v okolním lese široký pr sek, i když to byla nade vší pochyby džungle – vysoká tráva, dlouhé provazce lián, silné kmeny strom n jící do závratných výšin, to nem lo nic spole ného s lesem vysázeným lov kem. Zdá se, že ozbrojené p ím í mezi Severem a Jihem vládne už dlouhou dobu. Rita udiven pozorovala Johnovo po ínání. Po pravd e eno, pokud nem la o i uzp sobené no nímu vid ní, moc toho vid t nemohla. B hem deseti minut se John zm nil k nepoznání. Tvá m l celou pomazanou tím tmavým bahnem, v n mž šlapali, práv tak i ruce. Celé t lo m l pokryto v tvi kami s modrým listím, takže p i každém pohybu p ipomínal pochodující ke . „Pro to d láš?“ divila se Rita. „Tohle se nesmírn osv d ilo v džunglích Kostariky,“ odpov d l John. „A te ty.“ „Co tím myslíš?“ „Jestli se chceme p ed t mi pronásledovateli dob e ukrýt, musíš se taky namaskovat. Nikdo t v té zm ti v tví a ke a trav nerozezná. Tak nás mohou snadno minout.“ „Musí to být?“ „Nemusí, ale pak si budeš zítra op t vypráv t s panem Klotzmonem, pokud v bec s n kým.“ „Zdá se, že o tom víš své. Ješt jsem nevid la n koho takhle…“ chvíli váhala, „…bojovat.“ „Tak to bude možná p ekvapení pro všechny. To víš, kosmetický salon to není.“ O tvrt hodiny pozd ji se Rita podobala nespíše strašáku, John ji posadil za kmen tak velkého stromu, že jej tanky ur it objedou. Protože však v d l, že z t chto stroj je v noci vid t jako ve dne, 128

bylo docela pravd podobné, že by ji i takto mohli zahlédnout, a tak kolem ní nasázel doslova houštinu ke ík . Tanky jely tém bezhlu n , ale John dokázal rozpoznat na svahu rojnici nejmén šesti stroj . M ly rozestup asi t icet metr . Jely p ímo. John p esn odhadl místo, kudy bude projížd t prost ední tank. O minutu pozd ji hromada listí a trávy zakrývala místo, kde ležel p itisknut k zemi lov k. P esto se ukázal drobný nedostatek; tank byl v principu vznášedlo, a to bylo v lese pom rn nepraktické. Spadlé listí odletovalo zpod podvozku do výšky a vytvá elo kolem vozidla neproniknutelnou clonu. Stejným postupem tank odmaskoval Johna, protože John ležel asi jen p l druhého metru od místa, kde vozidlo projížd lo. M l št stí, nevid li ho. Pátrací vozy jely asi patnáctikilometrovou rychlostí. John si vy íhal okamžik, kdy byl tank asi dva metry za ním, pak se rychle vzty il a vypálil ze své zbran . Turbínky, dosud skoro neslyšitelné, zakvílely a vozidlo t žce dosedlo do pralesního bahna. Pak ztichlo. John se op t p itiskl k zemi, dokonale s ní splynul. V il tomu, že moment p ekvapení byl dokonalý. Kdyby byl na míst tankisty, z stal by sed t ve voze a po kal, až se ten tajemný nep ítel objeví. Krom toho, že znemožnil tanku pohyb, tomu monstru nijak neublížil, ale posádka m la patrn jiné rozkazy. Rozlétl se poklop a muž podoben temnému stínu sesko il z v že. Bylo to poslední, co v život ud lal. John nem l tuhle práci rád, ale v d l, že je to nezbytné. Plížil se lesem k místu, kde zastavil další tank, a slyšel jakési volání. Proti obloze rozpoznal siluetu v že a z ní vy nívající horní polovinu muže, který se patrn ptal svého spolubojovníka, zda je v po ádku. „Všechno OK,“ ekl John esky, ímž muže dokonale zmátl. Sko il. V nízké gravitaci dopadl p ímo na v ž. Sta il jeden stisk, aby se další nep ítel rozlou il se životem, bezvládné t lo o vte inu pozd ji dopadlo s lehkým žuchnutím mezi sple ko en . Na výložkách nahmatal dva výstupky. Patrn to byl podplukovník, tedy velitel celého komanda.

129

Slyšel lehký svistot dalších tank , které pomalu vjížd ly dále do pralesa. Zavolal Ritu. Mohl si to dovolit, slyšet jej mohla jen ona, pokud ovšem nebyl mezi vojáky další telepat. Musel však sesko it z v že a dojít si pro ni, málem ji v té spleti strom a ke nenašel. Byla vystrašená, p esto se nakonec ozvala. Sed la skr ená mezi v tvemi a t esoucí se rukou mí ila p ímo na Johna. O minutu pozd ji se oba tísnili ve v ži tanku, bylo tam místo sice jen pro jednoho, ale Rita byla neoby ejn štíhlá. Johnovi nebyl ten t sný kontakt nep íjemný. Vid li ven jako ve dne a jejich tank se záhy za adil do rojnice, která postupovala vp ed nap í pralesem. Když John zm nil sm r pohybu, vid l, že ostatní tanky jej sledují; sed li tedy skute n ve velitelském tanku. Slyšeli jakási slova z palubní desky. „Co íkají?“ ptal se John. „Je to dost zmatené, o ekávají rozkazy.“ „Hm, to v c trochu komplikuje, brzy na to p ijdou, že jsou bez velitele,“ pokr il rameny John. Les byl tak hustý, že vlastn nevid l ani na tank, který byl nejblíž, jen ob as jej zahlédl mezi mohutnými kmeny. Náhle odbo il doprava a ze vzdálenosti p ti metr vyst elil. S temným zadun ním vzplál sousední tank jako svíce a za al se tavit. Ovšem, plazmový plamenomet, stejná zbra , kterou už m l v ruce ve Vodi kov ulici. John oto il tank a pospíšil opa ným sm rem. I tady zastihl tankistu nep ipraveného. Z reproduktoru slyšel vzrušené hlasy, zbývaly už jen tanky na k ídlech rojnice. John vid l, že ho í nejen oba tanky, ale vzplál i prales. P idal na rychlosti a záhy zjistili, že jsou sami. Oba dosud bojeschopné tanky ujížd ly p ed ohn m každý na jinou stranu a brzy s nimi ztratili jakýkoli kontakt. John zjistil, že tyto tanky jsou p íliš lehké na to, aby jimi mohl kácet stromy. Museli mohutné kmeny objížd t a mnohdy jim p íroda postavila do cesty dokonalý zátaras. Rita cosi namítala, ale John už se nau il místní tanky docela zru n ídit. Snažil se stále držet sm r na sever, ale bylo to obtížné, ob as kompas rotoval jako talí rulety. Ostatn , takovou malou ruletu

130

o život hrál nyní John i v tomto sv t . Brzy budou nep átelé v d t, že jim op t ko ist uniká. Kone n vyjeli tankem na volné prostranství, ale byl to vlastn jen jakýsi palouk o velikosti n kolika hektar , za ním tvo ila ostrou zubatou hranici obzoru další masa lesa. „Tady bychom n kde m li z stat,“ ekl John. „Ale ne v tomhle tanku, brzy jej vypátrají.“ Rita nem la zdaleka takové bojové zkušenosti, takže nic ne ekla, jen Johna ml ky sledovala do no ního chladu. Tank, v n mž se zachránili, se b hem deseti minut stal ter em dalšího náletu, to už však oba dva byli ukryti v malé opušt né betonové pevn stce, kterých, jak m li možnost zjistit, bylo v této oblasti postaveno velké množství. M li dokonce as na chvíli spánku, ale John v d l, že ráno na tomto M síci bude op t pekelné. Ráno bylo v ídkém vzduchu neoby ejn chladné. Rita se probudila ješt za šera, John skoro nespal, protože se obával nenadálého p epadu. Celou noc však byl v lese klid, kolem prošla jen t i v tší zví ata. Pistoli m l pro všechny p ípady po ruce, ale zakro it nemusel. M li hlad. Žíze zahnali z pot ku, který klokotal stejn jako prameny na Šumav . Co se tý e jídla, bylo to horší, John se marn poohlížel po n jakých lesních plodech. Ostatn , produkty namodralých rostlin by pravd podobn stejn nejedl. Rita si nest žovala. Smyli ze sebe maskování, i když John na sob ponechal ješt pár v tvi ek. Pak vyšlo slunce. Velké, ervené, kulaté, a za alo oh ívat prochladlou zem a rozhán lo ranní mlhu. To už byli na cest , sm rem k hranicím. Šli po okraji toho obrovského palouku, kde les nebyl ješt tak hustý. Pak zahlédli svištící letouny, podobaly se protáhlým šíp m. Rita informovala Johna, že to jsou pr zkumné letouny pro jednu osobu. John v il, že je takto nemohou najít, ale Rita vyzývala ke sp chu. Pak klopýtla a znovu ji zabolela ran ná noha. Po p lhodin nemohla dál. John stvo il z u ezaných v tví provizorní dlahy a pak vzal dívku do náru e. Jen letmo ho napadlo, že by ji tady mohl nechat, ale pak si 131

sám vy inil, protože i myšlenky v tomto sv t byly trestné. Rita se taky na n j dob e dvacet minut mra ila. Palouk z stal za nimi, byli na jeho severním okraji. A pak nastalo peklo. ty i výsadkové letouny vyplivly obsah svých tlustých b ich, mali tí mravene kové se snášeli na sm šn malých padácích. Ovšem, šestkrát nižší gravitace nevyžaduje žádnou složitou techniku. Brzy byli obklí eni, i když John nepochyboval o tom, že mnoho nep átel si polámalo nohy nebo z stalo viset na stromech. Zalehli ve skupin ke a ekali, až se kruh sev e. John byl odhodlán se prost ílet, Rita doporu ovala, aby se vzdali. ekla mu, že nemají nejvíc náboj . Jak to zjistila, John nev d l, ale v il jí. Rozhodl se však, že svou k ži neprodá lacino, a v bec ze všeho nejvíc by uvítal, kdyby celé akci velel sám velký plukovník Klotzmon, s nímž m l nevy ízené ú ty. Pak se rojnice zvedla. Máme málo náboj , budiž, ekl John. Mám k dispozici i jinou zbra , olgoj chorchoj by mohl vypráv t. Úporn se zahled l tam, kde se práv blížila trojice ozbrojenc . Byli blízko u sebe, John je všechny zasáhl jediným výbojem. Padli k zemi a kroutili se v k e ích. Pooto il se doleva a složil dalšího vojáka, a pak dalšího. „Johne, za tebou!“ uslyšel Ritu, která práv pomocí své zbran zneškodnila dva nep átele. Tady John už nestihl použít svých myšlenek, a tak nezbylo, než oba muže sest elit výbojem z paprskometu. Podivil se, jaký má ta malá pistolka ú inek. „Cht jí nás živé, to už je z ejmé, Rito,“ sta il ješt vyslat myšlenku. „Tu radost Klotzmonovi neud lám.“ Byla chvíle klidu, nep ítel p išel o dev t muž a stáhl se. John by rád v d l, o em vlastn te rokují, ale marn se snažil zachytit jejich myšlenky. Nebyli mezi nimi telepati. Kone n , kone n jakýsi slabý signál. Ano, práv vyslechl ortel smrti nad sebou i nad Ritou. Ale svou k ži lacino neprodá, to tedy ne. A pak n co zahlédl. Ukázal to Rit a její o i se náhle rozzá ily. Usmála se.

132

Dva giganti tí ptáci s k ídly složenými z obrovských per, s dlouhými holými krky, se supími hlavami a zobany velikosti lžíce bagru se snášeli k nim. „Postav se a rozpaž,“ velela Rita. John nerozum l. „Ud lej to po mn !“ slyšel naléhavou myšlenku, ale nebyl p íliš ochoten ji napodobit, když kolem za aly vybuchovat granáty. Neochotn poslechl. Ob í k ídlo se mu mihlo p ed o ima. Zaslechl cosi jako havraní krákání a ucítil silný zápach. Obrovské dravci spáry ho uchopily za paže a prudce jej vyzvedly do vzduchu, druhý pták sou asn unášel Ritu. Krajina pod nimi se prudce propadla dol a z nep átelských voják se brzy stali mravene kové, rozsévající kolem sebe již zbyte ný zmar ohn .

133

NA SEVERU Ptáci nevzlétli vysoko. Snad bylo b emeno p íliš t žké, ale spíš jednali podle instrukcí. John, visící pod t lem orlosupa jako pytel, málem škrtal nohama o vrcholky nejvyšších strom . Podle místa, kde vid l vycházet slunce, poznal sm r letu. Oba ope enci mí ili se svým nákladem k severu. Jist , tenhle M síc má šestkrát menší gravitaci než Zem , John tady neváží víc než takových šestnáct kilogram . To by na Zemi možná dokázali unést ti nejv tší kondo i. Tito ptáci mají rozp tí k ídel nejmén šestimetrové, jsou to taková místní rogala. Unést Johna je pro n skoro hra ka. Není pochyby o tom, že tito ptáci jsou sou ástí místní studené války. Pokud nemohou p es hranice letadla, pták m v p eletu nikdo nezabrání. Jde jen o to, jak je vycvi it a nau it nosit b emena. Nejsou to rozhodn žádné stroje, to John zjistil ve chvíli, kdy ho mohutné pa áty uchopily a zvedly do výše. Zápach, který se linul z ohnutých zoban t ch pta ích oblud, nemohl žádný stroj napodobit, a vlastn by to ani nebylo nutné. Te jde jen o to, zda nep átelé sta í zorganizovat n jakou protiakci d ív, než ob í perut p eletí tu pomyslnou áru. Protože mu v tšinu oblohy kryla obrovská k ídla, nemohl vid t, zda se neblíží nep átelská eskadra, ale jak se zdálo, jižané nesta ili zareagovat. Tento únos byl pro n dokonalým p ekvapením. Výsadkové letouny kamsi zmizely a ptáky neohrozily ani ojedin lé výst ely, vyslané nazda b h vzh ru. Nevid l nikde Ritu, ale domyslel si, že druhý ope enec je nedaleko. Ostatn poda ilo se mu zaslechnout její myšlenky, a tak se dov d l, že b hem noci se Rita pokusila navázat spojení se silami Severu a byla úsp šná. 134

„Tyhle ptáky,“ íkala (použila jiné slovo, ale pak se dohodli na tom, že budou hovo it obecn ), „používáme jako rychlé posly a ob as se hodí i k záchran osob. Unesou lov ka po dobu asi p l hodiny, a to nám bude sta it.“ Jsou tedy blízko hranice, té pomyslné áry, kterou lov k kreslí nejen na map , ale i v terénu, a marn se tak snaží narušovat p írodní zákony. Brzy však John zjistil, že hrani ní ára v bec není pomyslná. Najednou se pod jeho nohama objevila krajina rozrytá zákopy, drát nými zátarasy a etnými pevn stkami, zahlédl i špatn zamaskovaná d la, pak se ocitli nad asi kilometrovým pásmem nikoho, aby táž opev ovací za ízení spat il i na druhé stran . Ostnaté dráty, elektrické nap tí. N co mu to p ipomínalo, odkudsi z pam ti vytanula vzpomínka na zašlé asy. Jist , na tomto M síci se vede válka konven ními zbran mi, a John pochopil, eho vlastn se tomuto M síci nejvíc nedostává, aby mohl své vále né technologie zdokonalit a pozvednout o ád výš. B hem n kolika týdn , m síc , let zde budou dostate né zásoby uranu. Tak velké, že konven ní válka se stane minulostí. Už v d l, odkud uran plyne, ale tady šlo o to, kam se tato vzácná surovina má dostat. Portál p enášející surovinu byl jen jeden a John zahlédl jeho tubus daleko p ed sebou. ím víc se blížili, tím z eteln ji vid l kruhový portál typu G, který se vyno oval z lín se válející mlhy. Ano, tento portál mohl ješt p ed n kolika dny spat it v moci plukovníka Klotzmona, nyní se op t sype vzácný radioaktivní materiál do služeb Severu. Ob strany spolu vedou studenou válku na povrchu své planety, ale zdá se, že skute né boje probíhají kdesi v nulovém prostoru, v místech, která jsou normálnímu lov ku a jeho st ízlivému rozumu naprosto nepochopitelná. Proto se Rita tolik vyd sila v okamžiku, když se s Johnem v zádech vrátila na Lunu C. Nep átelé práv p esm rovali portál na svou stranu. Jen n kolik dní se mohli t šit z této výsady, nyní op t portál G slouží Severu. Nejpravd podobn jší je, že p i t chto manipulacích si obyvatelé Luny C sv j portál zni í sami, ale to už m že být stabilita narušena tak, že tento vesmír i se svou Lunou C m že sp t ke kolapsu. To by 135

zas tolik nevadilo, zatím tady John krom Rity nenašel sp ízn nou duši, ale spolu s tím by se mohlo svézt i n kolik dalších vesmír , a to už zase Johnovi tolik po chuti nebylo. Není možné, aby n kdo zacházel s miliony tun materiálu i s p echodovými portály tímto zp sobem. Sám vesmír si patrn nenechá líbit tak mocné porušování zákonitostí. John v d l, že ho i tady na Severu eká vážný rozhovor, a ten pro n j nemusí dopadnout dob e. Nevadí, po n m p ijdou další agenti E. E, kte í nakonec usm rní pravidla chování tohoto sv ta, ale m že se to stát za cenu velkých ztrát. Kolem se rozprostírala mlha hustá jako mléko, ale ptáci let li najisto. Kone n se octli pod mlhou, na n kolik okamžik John kolem sebe spat il m sto, kamenné a záhadné, protkané sítí ulic a pocukrované homolkami modrých strom , pak se prudce propadl a vid l pod sebou nepravidelnou dlažbu. Když byl ve výšce asi t í metr , stisk pa át povolil a John padal k zemi. Byl na M síci, proto pád nebyl nebezpe ný, John jej ustál. Rozhlížel se kolem sebe, nad sebou slyšel svišt ní perutí, které odnášely ope ence n kam do neznáma. Když zaklonil hlavu, zjistil, že jeho únosce mizí v nízkých oblacích a spolu s ním i jeho druh. Rita sed la na betonu asi t icet krok od n j. John k ní pomalu p išel, uchopil ji do náru e a rozhlížel se. ekal, co se bude dít. Ovšem, typické pro tento sv t. Kolem se seb hla desítka ozbrojenc , utvo ila kruh a zlov stné obli eje se ukrývaly za namí enými zá i i. Zdálo se, že si v porovnání s Jihem p íliš nepolepšil, ale tady snad má Rita n jaké to slovo. Stáli tak n kolik minut, proti nim bez hnutí ozbrojené komando. Pak se objevilo vozidlo; jak už bylo v tomto sv t obvyklé, jednalo se o vznášedlo. Družstvo voják se rozestoupilo. V z p isup l až k Johnovi, otev ely se dve e a na dlažbu vystoupil pan D ležitý. Zase uniforma. John napo ítal dv pecky. Bu to byl desátník, poru ík nebo podplukovník. Muž však byl mladý, patrn poru ík. Ml ky p edstoupil p ed Johna a natáhl ruku. John se ani nepohnul. Rita mu však podala svou zbra . John chvíli váhal a pak ud lal totéž. „Kdo to je?“ ptal se Rity; neunikla jí jediná myšlenka.

136

Poru ík otev el kuf ík a oba zá i e do n j vložil. Pak pokynul k otev enému vozu. John s Ritou obsadili prázdné sedadlo, poru ík si sedl za ízení, ale ízení se nev noval. Vozidlo bylo automatické, i spíš telepatické. Ve chvíli, kdy slunce prorazilo bílé mléko mlhy, dojelo vznášedlo k nejbližší budov . Zav ela se za nimi vrata. John stále nev d l, jestli je tu vítán nebo je považován za vet elce, a Rita mu situaci neusnad ovala. Trochu dovolila nahlédnout do svého nitra, protože uvažovala p íliš spontánn , a tak John pochopil, že se jí hlavou honí myšlenky na nespln ný úkol, a navíc je tu možnost, že by ji mohli považovat za zrádce. Vrací se p ece z opa né strany fronty a kdo ví, co tam všechno napovídala. Prostorná kabina výtahu je odvezla, a John už se tomu ani nedivil, sm rem dol . Ješt krátká chodba, p edpokoj. John už Ritu nenesl, jen ji podpíral. Dívka ml ela, John ji nep im l k žádné komunikaci. Stráž je dovedla do kancelá e. Za prostým stolem sed l muž v civilu. První civilista, se kterým m l John co do in ní, zatím jej tady obklopovaly samé uniformy. Vstal a n co za al íkat, Rita po chvíli odpovídala, ale John si tady p ipadal jako páté kolo od vozu. Po ád nev d l, na em je. Pak Rita ustoupila. Netvá ila se zahanben , rozhovor ji tedy nijak zvláš nerozrušil. Muž se obrátil k Johnovi. John neváhal a p kn esky se p edstavil. „Nerozumím vašemu jazyku,“ za al se ozývat v Johnové mysli odraz cizích myšlenek, ale tentokrát to nebyla Rita. „Jsem generál Bandrak,“ p edstavil se civilista. Jménu John, pochopiteln , nerozum l, ale op t si p eložil ten shluk hlásek do srozumitelného tvaru. „ íkala mi tady naše spojka, že jste jí pomohl v nesnázích, za což bych vám cht l pod kovat. Rovn ž prý jste neprojevil žádné p átelské vztahy k vládc m jižního teritoria, což mohu s povd kem kvitovat.“ „Jsem pot šen, že vás poznávám, generále,“ odpov d l John. S telepatií už tady m l dost zkušeností. Te byl jen zv dav, zda si tuto schopnost podrží i poté, co se vrátí na svou Zemi. „Nevím však, zda budu zachovávat p átelské vztahy i k vaší stran .“ Generála ta neuctivá slova pon kud p ekvapila. 137

„Nevysv tlujte si má slova chybn . Jsem agent E. R John Francis Ková . Nevím, jestli vám to n co íká. Equilibrium ferrarium, Ková i rovnováhy. Objevujeme se vždy tam, kde je ohrožena stabilita sv t . To, zda budu nadále zachovávat p átelství, bude záviset na vaší reakci.“ „Co míníte tou stabilitou?“ „Nestabilitu m že zp sobit p esun jakéhokoli množství hmoty z jednoho sv ta do druhého. Neumím vám vysv tlit principy narušení rovnováhy, na to se rad ji zeptejte vlastních odborník .“ „Jaký p esun máte na mysli?“ „Tenhle,“ odpov d l John, p istoupil k oknu a ukázal na tubus Portálu G, který byl dosud pom rn dob e viditelný. „Tady se nep esunují nepatrná množství hmoty, pane generále. Kdysi jsem byl u toho, když banda pašerák p evážela z jednoho sv ta do druhého kokosové o echy. Jednalo se o malá množství, maximáln stovky kus . Tehdy šly do akce desítky agent . Protože pašeráci neustali v innosti, bylo použito síly. Agentura EF má všechny prost edky, aby tento p esun zastavila. Tedy i za cenu použití síly, pane generále. Je t eba, aby p esun ihned ustal, a je nanejvýš žádoucí, aby p esunutá hmota byla vrácena zp t.“ Generál se usmál. „Na ta silná slova, pane Ková i?“ rozezn ly se v Johnové mysli doslova akordy p átelství a porozum ní. „Jsem p esv d en, že p esunuté množství bylo zatím nepatrné. Vše je ve stadiu experiment , odebrané množství suroviny zatím slouží výhradn pro v decké ú ely.“ „Status quo na této planet však nasv d uje n emu jinému,“ namítl Ková . „Pro vn jšího pozorovatele se m že jevit politická situace skute n pon kud nepr hledná,“ odpov d l s porozum ním generál. „Již delší as jsem v p ímém spojení s plukovníkem Klotzmonem. Ob strany nyní vyvíjejí spole né úsilí, které povede k zavedení civilních vlád a omezení vlivu armády na politiku. Navíc máme k dispozici výsledky výzkumu p edních v dc , p esun hmoty mezi sv ty je skute n , jak uvádíte, pom rn nebezpe ný. Projekt Tunel G bude v nejbližší dob pozastaven.“ 138

„Status quo na této planet však nasv d uje n emu jinému,“ namítl Ková . „Pro vn jšího pozorovatele se m že jevit politická situace skute n pon kud nepr hledná,“ odpov d l s porozum ním generál. „Již delší as jsem v p ímém spojení s plukovníkem Klotzmonem. Ob strany nyní vyvíjejí spole né úsilí, které povede k zavedení civilních vlád a omezení vlivu armády na politiku. Navíc máme k dispozici výsledky výzkumu p edních v dc , p esun hmoty mezi sv ty je skute n , jak uvádíte, pom rn nebezpe ný. Projekt Tunel G bude v nejbližší dob pozastaven.“ „To rád slyším,“ odpov d l John, který byl rád, že se tady na Severu setkal kone n s pochopením. „M žete u nás z stat n kolik dní, abyste se osobn p esv d il, jak své sliby plníme.“ „Myslím, že to není nutné,“ ekl rozhodn John. „Pln vašim slov m d v uji, pane generále. P i první p íležitosti se vrátím do svého sv ta.“ „Ale jist neodmítnete stát se aspo na dnešní noc naším hostem, pane Ková i,“ usmíval se generál. Na stole se objevila láhev a dv sklenice, které se brzy naplnily šumivým nápojem. Ková musel uznat, že víno mají na této malé planet skute n výborné. Po n kolika hodinách, které John prožil v p íjemném prost edí malého baru s generálem, n kolika p edstaviteli vlády a jejich manželkami, ho odvedl sluha do hotelového pokoje. Na l žku ho ekalo p ekvapení, které nemohl odmítnout, aby nenarušil dosavadní velmi v elé vztahy s vládci Severu. Usínal s pomyšlením na to, že ve vesmíru jsou i p ijatelné sv ty a že práv tato jeho mise byla jednou z nejp íjemn jších.

139

ZRADA John se probudil. Ležel v posteli, v luxusn vybaveném hotelovém pokoji. Byl sám, dívka z ejm využila jeho spánku a odešla. Cítil se lehce opojen. Hlavou mu prob hly vzpomínky na práv prožitý ve er a usmál se, když si vzpomn l na své nemotorné pokusy tan it v prost edí s šestkrát nižší gravitací. Co se tý e jeho no ního výkonu, nenašel v n m chybu. Odkudsi zn la uklid ující hudba. Ješt nebylo ráno. Johnovy biorytmy byly rychlejší než otá ení Luny C kolem osy. Hlavní m sto ješt spalo. Odevšad se linulo neuv itelné ticho. Byl to skute n milý ve er a generál se ukázal jako výborný spole ník. John možná doporu í p átel m z Agentury, aby jezdili na dovolenou práv na tento M síc. Je t eba se p ipravit k návratu. John si vleže, se zav enýma o ima, dával dohromady text zprávy o této misi. Opakoval si všechny události od okamžiku, kdy ho ob í ptáci složili na dlažbu nádvo í centrálního paláce. Setkání s generálem Bandrakem. Rita podávající hlášení. John informuje generála o své misi. Vysv tluje mu, že existence portálu G m že zp sobit nestabilitu tohoto sv ta. Generál odpovídá, že surovina se používá v malém množství výhradn pro v decké ú ely. Generál vysv tluje, že dochází k normalizaci vztah mezi Severem a Jihem. Generál vysv tluje, že dochází k normalizaci vztah mezi Severem a Jihem. John zpozorn l.

140

Cosi mu neodbytn íkalo, že ást rozhovoru se opakovala. Generál použil dvakrát po sob stejná slova. Ne, to nebylo b žné opakování slov, kterými se mluv í snaží zd raznit d ležité pojmy. Generál slovo od slova opakoval n kolik v t. To by p ece lov k nedokázal. Jen ten, kdo se p edem nau í sv j projev nazpam , jej dokáže potom zopakovat. Mají snad tito lidé krom toho, že ovládají telepatii, ješt navíc absolutní pam ? Ne, tak tomu rozhodn není, to by byl ve sv t robot . Ale vzpomínka íkala Johnovi naprosto jasn , že ást rozhovoru se opakovala. Pokud se tato ást rozhovoru opakovala, m že to znamenat, že tato vzpomínka je falešná, že se v Johnové pam ti nalézá cosi, co se nikdy nestalo. Pokud je ást rozhovoru falešná, pak je docela dob e možné, že jsou falešné všechny vzpomínky. Bylo to jako úder do hlavy. Pan generál si myslel, že si z Johna m že d lat dobrý den. Vymazal ást Johnovy pam ti a nasytil ji jinými vzpomínkami. Bylo by dobré nepohodlného návšt vníka rychle vyexpedovat zp t a ješt zanechat v polovin vesmíru dobrý dojem. To už m l John rad ji metody plukovníka Klotzmona, byly p ímé a m ly jednoduché ešení. John te nev d l, na em je. Nev d l, od kterého okamžiku jsou jeho vzpomínky zfalšovány. Musí tedy ke své pam ti p istupovat tak, jako kdyby byly falešné všechny vzpomínky od okamžiku, kdy p elet l na ob ích perutích hranice. Má se vydat znovu za generálem a íct mu, že zjistil jeho podvod? Ne, to je zbyte né. Bezpochyby probíhá t žba surovin nadále a generál se rozhodl, že na podmínky Agentury E. F. nep istoupí. Chce, aby se John vrátil zp t. Nezbude, než mu vyhov t, sepsat další hlášení a upozornit na další pole nestability. Vše do po ádku už dá jiný agent. Johnova mise kon í. Ale co se vlastn stalo? Jaká je vlastn skute nost, kterou se pokoušejí místní telepate p ekrýt um lou realitou? Sv t se zm nil ve virtuální chaos. John se procházel vlastní pam tí a pochopil, že v ní zcela bloudí. Jasn vnímal mávání ob ími k ídly, p istání na nádvo í, ob tí Rity. Usm vavý generál, který ho p ijal v prosté kancelá i. Za átek rozhovoru.

141

Až sem byly Johnovy vzpomínky jasné a ucelené. Od tohoto okamžiku se však v jeho hlav odehrával malý zmatek, k ížily se zde protich dné informace, as jako kdyby se znásoboval a rozbíhal se r znými liniemi, p ed o ima mu kolovaly osoby, které ur it nikdy nevid l a s nimiž prokazateln hovo il. John si p itiskl nice ke spánk m a pokusil se na n kolik minut zcela vypnout pam . Zav el o i. Snad i na okamžik usnul, a možná ne, možná mu v té chvíli sytily pam jiné, ješt zmaten jší vzpomínky, a on nem l, s ím by si tuto falešnou realitu porovnal. Myšlenky nelze zachytit na žádném záznamovém za ízení. Jednu pomocnou pam mu ani plukovník Klotzmon nezabavil, má ji stále u sebe. Malý technický zázrak, který však zaznamenává jen zvuky, nikoli myšlenky. John má záznamník implantován ve vnit ním uchu. Pamatoval se, jak se kdysi bránil, aby byl vybaven touto zbyte nou pom ckou, a pomyšlení na malý léka ský zákrok v n m nevzbuzovalo práv libé p edstavy. Nakonec tu operaci podstoupil. Ješt nikdy toto záznamové za ízení nepoužil a tak trochu na n zapomn l. Možná to bylo št stí, plukovník Klotzmon se tak p i použití psychické sondy o n m nedov d l. Ovšem, generálovy myšlenky tam nebudou, ale neškodí si poslechnout, co se vlastn doopravdy stalo. John slyší otvírání dve í, kroky. Odsunutí židle. Slyší vlastní slova. Ano, jist , mluvil, tak se mu lépe komunikovalo, i když jeho prot jšek etl jen myšlenkový odraz Johnových slov. „Nevysv tlujte si má slova chybn . Jsem agent E. F. John Francis Ková . Nevím, jestli vám to n co íká. Equilibrium ferrarium, Ková i rovnováhy. Objevujeme se vždy tam, kde je ohrožena stabilita sv t . To, zda budu nadále zachovávat p átelství, bude záviset na vaší reakci.“ Generálovu odpov neslyšel, samoz ejm , ale pamatoval si, co generál ekl. Tady se jeho slova shodovala se vzpomínkami. „Nestabilitu m že zp sobit p esun jakéhokoli množství hmoty z jednoho sv ta do druhého. Neumím vám vysv tlit principy narušení rovnováhy, na to se rad ji zeptejte vlastních odborník .“ Po ád ješt bylo všechno v po ádku.

142

„Pane generále,“ odpov d l John, „nerad bych v tuto chvíli porušil jakkoli diplomatický protokol. Prosím, dejte mi as na odpo inek, dejme tomu do zít ka, a promluvte si s místními odborníky, kte í v dí, co je T-pole. Pak si možná budeme rozum t lépe.“ „Status quo na této planet však nasv d uje n emu jinému,“ namítl Ková . To také souhlasí. „Mýlíte se, pane generále, to není ani vm šování do vašich vnit ních záležitostí, ani nepokrytý nátlak a hrozba silou. To je skute nost.“ Ano, tohle John p ece nikdy ne ekl. Aspo se nepamatoval, že by tato slova kdy vyslovil, a p ece je te jasn slyší. Dokonce i ví, co mu ekl generál, protože tato replika jen opakovala generálova slova a pokusila se je pop ít. Zjevn chab . Jak by si te p ál vid t, jak se generál tvá il. Slova, která slyšel, náhle zanikala v temném hukotu. Slyšel sám sebe, jak nevzrušeným hlasem opakuje generálovi to, co musel ovšem sám dávno v d t, a pak temná masa doslova hmotného hluku pohltila vše. Odkudsi z dálky k n mu doléhala zvláštní, cizí slova, pronášená kýmsi, koho John možná znal. Byly to jen útržky, které nedávaly smysl, ale jako celek vytvá ely dokonalý obraz toho, co se vlastn odehrálo. A najednou bylo ticho. John zjistil, že z n j cosi spadlo. A v d l vše. „Jste v našem sv t vet elcem. Možná jsem vás m l nechat shnít tam v kobkách na dalekém Jihu, kde se ješt stále vládci neštítí používat st edov kých metod a hrubého násilí.“ Tak to byla slova, která si John nem l pamatovat. Generál jednal podrážd n , neskrýval své zám ry. Už asi dob e v d l, že John si nic z toho, co se zde odehrálo, nemá pamatovat. A John v d l, že tomuto nervóznímu klimatu nepodlehl, že se nepustil do hádky s generálem. „Upozor ují vás znovu na vážné narušení T-pole z vaší strany. A pokud je n kdo vet elcem, tak to jste vy a vaše t žební za ízení na našem M síci, pokud n kdo postupuje nezákonn , tak je to vaše strana.“

143

„Nebu te sm šný, Ková i,“ odsekává generál. „Ten mizerný satelit není váš, je neobydlený.“ „Je sou ástí systému naší planety a dál o tom nebudeme diskutovat. Já nevím, kam se pod la vaše Zem , generále, ale v sou asném systému paralelních sv t neexistují m síce bez planet. Vy žijete na oby ejném m síci, i když si to patrn neumíte nebo nechcete p ipustit. Co jste ud lali s vlastní Zemí?“ John poznal, že našel zlatou žílu. Takové e i se asi v tomto sv t nevedou. Je z ejmé, že oni sami zni ili svou Zemi, rozdrtili ji na prášek, na atomy, vytvo ili z ní nový pás asteroid , zaclonili slunce, zni ili miliardy život … Ne, John pochopil, že to není jeho vlastní p edstava, to zachytil jako blesk se st ídající myšlenky samotného generála, potomka t ch, co zp sobili tu apokalypsu. „A totéž nyní chystáte u nás?“ položil John další otázku. „Tím jste to dovršil, Ková i. Cht l jsem vás považovat za hosta. Ale hosté se takto nechovají.“ „Nemohu být hostem ve sv t , který doslova krade miliony tun suroviny a který unáší bezbranné ženy.“ Sám nev d l, jak se to stalo. Snad i tuhle myšlenku zachytil hluboko v generálov mysli, ale najednou m l jistotu, že Patricia Smithová, která zmizela beze stopy z povrchu M síce, nem že být nikde jinde než tady. Generál ml el, snad se rozhodoval, co u init s tímto prosto ekým a velmi nebezpe ným lov kem dál. Te svou mysl ovládl a zcela ji uzav el. P esto nebyl v jednoduché situaci. V d l, že likvidací tohoto agenta ni emu neprosp je, protože p ijdou další. „Obávám se, že náš rozhovor se velice vzdálil diplomatickému protokolu,“ vyslal potom zmatenou myšlenku. „P edvolám si vás ráno,“ dodal. „Je t eba, abychom zvážili v klidu další kroky. Vy i já.“ Oto il se a dál si Johna nevšímal. Aniž ji kdokoli zjevn volal, vstoupila do místnosti stráž. Vedla Johna dlouhými chodbami a etnými výtahy. Co by asi ekl generál na to, že John si tuto cestu do posledního metru, do posledního kobere ku i do posledního patra pamatuje?

144

Když o deset minut pozd ji stanul John pod štiplavou sprchou, v d l dob e, že po dlouhé dob bude spát v normální posteli a ne ve v zení. Kupodivu byl v ložnici sám. Tedy žádné d v e, i tato zajímavá vzpomínka byla jen implantovanou iluzí. M l však jednu jistotu. A bude tohoto generála p esv d ovat, jak bude chtít, nikdy dobrovoln neustoupí od t žby uranu na M síci 21. století. Cítil, že jeho mozek pot ebuje delší odpo inek. V hlav m l dokonalý zmatek, k ížily se mu falešné vzpomínky s realitou, na kterou si vzpomn l, ale m l neodbytný pocit, že si nep ipomn l vše. Generál s ním odmítl jakkoli hovo it o únosu Patricie Smithové. To, že p ešel Johnovu poznámku ml ením, znamenalo mnohé. Patricie tu prost n kde je, jinak by to generál okamžit pop el. Otázkou je, pro je vlastn Patricia zde, pro ji unesli. Johna napadla d sivá myšlenka – Patricia nebyla unesena, p išla sem dobrovoln , ten únos, to byla kamufláž… Až se lekl, protože na okamžik odkryl svou mysl. Ale v tomto stadiu vzájemných kontakt už nebyla žádná myšlenka nebezpe ná. Generál se stejn nakonec dozví, že pokus o p epsání Johnových myšlenek selhal. Zdálo se, že Johnova vnímavost na telepatii byla teprve ve stadiu záb hu, neum l se zachycenými zprávami ješt dob e zacházet, neum l si vybírat z toho nesmírného šumu, který kolem n j kolotal. B žn slyšel rozkazy velitel , diskuse voják , rozhovory kucha , dokonce mu p ipadalo, že vnímá i švito ení hejna pták na dvo e. A p itom zde, v podzemí, bylo skoro naprosté ticho. Ty slabé myšlenky, které k n mu doléhaly, byly strohé, útržkovité, nedávaly smysl, nem ly konkrétní obsah. Navíc si v bec nebyl jist, zda z jeho vlastní hlavy neuniká n co, co by dalo výživnou p du místnímu tisku, pokud tu n jaký je, nebo jeho nep átel m, a o tom, že tu jsou, v bec nepochyboval. Aniž tomu mohl zabránit, myšlenky se mu op t rozb hly závratným tempem a co chvíli se p istihl, jak myslí na svou misi a na to, jak bude postupovat dál. Pokud tam n kde venku na n j nasadili n jakou tu telepatickou št nici, v dí tady všechno. Vzpomn l si ovšem na to, co mu to dalo práce, než si p e etl obsah pam ti plukovníka Klotzmona. Asi to nebude tak jednoduché. 145

Ale cht lo by to výcvik. Bohužel, v tomto ohledu bude asi málo asu. John si ned lal iluze ani o vládcích Severu. Prozatím mu mohli projevit vd nost za to, jak se zachoval k jejich agentce, ale skute ností je, že John nem že v novat žádnou p íze kterékoli bojující stran . Musí sledovat jediný cíl – udržení stability a tedy i bezpe nosti vlastní Zem . To rozestlané l žko ješt po ká. Bylo by dobré se tady porozhlédnout. Zkusil otev ít dve e a nesetkal se s p ekážkou. Na chodb nikdo nebyl, p ipomínalo to tady skute ný hotel, ada dve í po obou stranách chodby a vzadu výtah. Tím výtahem ho sem dopravili, víc toho tady zatím nevid l. Jediné, co mohlo být Johnovi na obtíž, byl jeho od v. Tady mu vzali i jeho skv lý v ze ský od v a dali mu n co, co se podobalo nejspíš hedvábnému županu. Byl p ece na recepci, to tam byl v županu? Ale ne, recepce, Johne, to je falešná vzpomínka. Te si p ipadal jako nahý. Od ú adovny generála Bandraka ušli notný kus cesty, pak jej vezli podzemními tunely. Ur it jsou ale stále ješt v pevnosti. Ta dlouhá cesta byla zbyte ná, mohli jít zkratkou, tím si byl John jíst. Podle hrubého odhadu jsou víc než 300 metr pod povrchem Luny C, v tšinou se v tomto ohledu p íliš nemýlil. Krá el chodbami, které vedly paraleln s t mi, jimiž procházel. Všude bylo liduprázdno. Tohle by snad mohla být normální ulice, John rozeznával obchody, okna byt , dokonce i stromy, ale vše bylo pusté. Copak mají v tomto sv t no ní zákaz vycházení? Te už nepochyboval, že o n m v dí. Možná proto vyklidili ulice, v takovémto sv t jediného diktátora to není organiza ní problém. John ob as vnímal nesoust ed né myšlenky mnohých lidí, byli nedaleko, za t mi zdmi. Musí zmizet t m špicl m z o í. Cosi mu íkalo, že by m l vejít do jedn ch dve í. Past? Ne, pro . Celá tato Luna C je vlastn pastí. Magnetický zámek povoluje. P ed ním je dlouhá chodba. Slyší hlasy. Je to divné, ale on t m slov m rozumí, to je p ece angli tina. Kdo v tomto sv t umí anglicky? Tady John nerozumí ani papoušk m! Otvírá další dve e, už jde najisto. 146

I tohle byl hotelový pokoj, jen skromn ji za ízený než luxusní John v byt. U stolu sed li dva lidé, muž a žena. Muž m l na sob stejnokroj m sí ní stanice Aries 1, žena byla v prostém plát ném obleku. „No, trvalo ti to,“ ekl Jan František Schmidt. Patricia Smithová ekla jen skromn : „Hi.“ John se snažil nedat najevo p ekvapení, ale nebylo to zas tak jednoduché. „P jdeš s námi, portál se otev e,“ Jan se podíval na hodinky, „za deset minut a dvanáct vte in.“ „Po kej, ne tak rychle,“ namítl John. „Obávám se, že tady ješt nejsem hotov.“ „Dost toho vím.“ „Možná, ale ten generál má ješt n co v záloze. N co, co mi uniklo. Pokusil se p epsat mi pam , což znamená, že m chce propustit. Asi si nem že dost dob e dovolit vraždit agenty E. F. Já mám potvrdit v centrále, že tady je vše v po ádku a že t žba uranu brzy ustane. Opak je ur it pravdou.“ „Práv tohle vím, t žba neustane. Na adu p ijdou jiné prost edky.“ „Ne, Jane, je tam ješt n co. Ty se ale vra , nem žeme Patricii vystavovat dalšímu nebezpe í.“ „O em si to vy dva tady po ád povídáte?“ namítla trochu neš astná Ameri anka, která v bec nerozum la eštin . „Oh, sorry,“ usmál se John. „Doufám, že s vámi zacházeli dob e.“ „V mezích možností,“ odtušila. John zjistil, že p ed ním náhle otev ela pam , a on b hem dvou t í vte in vy etl informace o n kolika docela brutálních výsleších, temné cele, mizerné strav , chladu a velkých hlodavcích, a pak náhlý Jan v p íchod, když napadl stráž doprovázející Patricii k dalšímu výslechu. John vid l útržky bláznivé honi ky, požáry, slyšel svištící st elbu, a pak poklid tohoto pokoje. Zvláštní sv t, pomyslel si John. Zdá se, že telepatie není vlastností jeho obyvatel, ale tohoto prost edí. Po psychických mukách, které musela Patricia podstoupit, se John divil, že je ješt schopna úsm vu.

147

„P vodn mi íkali, že m vym ní, že prý jste zajali n jakou jejich agentku. To bylo to d v e, které jsme vezli?“ „P esn tak. Ale já už jsem jim ji vrátil, v era ve er.“ „Ne ekej, že místní vládci n co splní,“ ekl Jan, „na to je tenhle sv t p íliš prohnilý. Johne, vra se s námi. Brzy nás tady vy enichají, ale to už budeme zpátky. Ostatn , trochu jsem jim to tady pocuchal a n kolika chlapc m jsem za ídil dlouhodobý pobyt v nemocnici.“ „Ne, Jane, už jsem se rozhodl. Musím to riskovat. Kdybych se nevrátil do dvanácti hodin, zkuste pro mne p ijít.“ „To ti mohu slíbit, vím, kde t zadržují.“ „Jak to m žeš v d t?“ „Máš to napsané tady,“ ekl Jan. A John pochopil, že sklony k telepatii tady má i jeho dvojník. „Možná je lepší,“ odtušil John, „že to tení myšlenek na Zemi zas tak dob e nefunguje.“ Po kal, až se portál otev e, necht l svým pohybem po ulicích zbyte n p itahovat pozornost. Jakmile Jan s Patricií zmizeli v zá ícím tunelu, vyšel op t na ulici a vracel se pomalu ke svému obydlí. Musí jít jist , netápat a na nic nemyslet. Jist , oni o n m v dí. John nepochyboval o tom, že dopustili i otev ení portálu a ml ky tedy souhlasili s návratem Patricie zp t na Zemi. Pravd podobn by nechali odejít i jeho. Možná si dokonce myslí, že se zbavili všech vet elc , ale jist brzy p ijdou na to, že John na Lun C z stal. Po hodin došel op t do své cely, která vypadala jako hotelový pokoj, ale pro Johna to bylo totéž jako v zení. Cestou se n kolikrát úmysln vydal chybnou trasou, pak chvíli tápal a vracel se. Nemusejí se dov d t, že se tady dokonale orientuje. Ulehl do postele a p l hodiny p edstíral, že spí. Snad budou stráže mén pozorné. U stropu vid l John m ížku klimatiza ního systému. Minuta sta ila k tomu, aby ji rozebral, a vzáp tí se nasoukal do t sného prostoru. Plazil se jako krysa t sným tunelem, klimatizace je dokonalým systémem propojujícím všechny místnosti paláce. Jen uzav ít své myšlenky, aby ho nikdo nezpozoroval. Všude byl klid a John se blížil k centru moci místního sv ta. 148

Cosi zaslechl. Nebyly to hlasy v pravém slova smyslu, t m by nerozum l. Zdejší dialekty odporovaly všem zásadám pozemské lingvistiky. Byly to myšlenky. Myšlenky dvou lidí, které už znal. A byl p ekvapen. Jist , generál Bandrak, ten tady byl doma, je tu vládcem a John nabyl dojmu, že neomezeným. Ale kdo je ten druhý? Povídají si, jako kdyby byli spojenci, a p itom by to m li být nesmi itelní nep átelé. Kdo dokáže smí it dva nesmi itelné nep átele? Další nep ítel. Spole ný nep ítel. A kdo je tím nep ítelem? Nikdo jiný než John Francis Ková , takto zástupce planety Zem a tedy celého sv ta. Nikdo jiný než Agentura EF a její cíle, které se ost e k íží se zájmy t chto dvou pán . John nerozumí všemu, jsou to jen úryvky, ale plukovník Klotzmon špatn ovládá své emoce. V i Johnovi projevuje i osobní záš . „…chybný odhad. Netušili jsme, že jsou na takové technické úrovni, aby…“ „Nem li tam co d lat. Jejich M síc je p ece naprosto pustý.“ „Jsou to jen výzkumníci, nemají zbran . Nejsou z toho sv ta. Jsou z nedaleké planety.“ „Jist , je jich jen pár, ale jeden pronikl až k vám a druhý sem. Pobili nám pár chlap a vám málem rozvrátili armádu.“ „P ekvapil nás.“ „Tak se nenechte p ekvapit podruhé.“ „Ovšem, vy jste se p ekvapit nenechali.“ John netušil, že myšlenkám je možné dodat ironický nádech. „Prý je držíte v zajetí.“ „Ne tak docela, lepší bylo zbavit se jich. Nemusejí tady muchat.“ „P ijdou další.“ „Možná ano, možná ne. Musíme tomu p edejít.“ „…dokonale. Ale zdroj je t eba zabezpe it…“ „…tedy výsadek?“ „Ano, spole nými silami…“ Myšlenky se kamsi ztratily, John už víc neslyšel. Pomalu si p ebíral vše, co se dov d l. Pánové byli hodn neopatrní, možná si byli jisti tím, že je nikdo nem že slyšet. Pravda, 149

nikdo z domorodc , ale John je tu vet elcem a má pon kud jiné schopnosti. Jist , plukovník Klotzmon nep ekro il hranici mezi Severem a Jihem, to by nebylo práv diplomatické, ale oba mají mezi sebou telepatickou linku. Jakýsi telepatický telefon, pokr il rameny John. N jak se stalo, že se na to jejich spojení napíchl. Zdálo se, že jeho vnímavost v i telepatii je opravdu extrémní. Te se to hodilo. Pak ale tady existuje jakési tajné spojenectví, d lba moci. 2e by celý tento sv t byl soukromým podnikem obou mocipán ? John netušil a ani ho to moc nezajímalo. P edm tem sváru je nepochybn portál G a tedy doprava surovin. Konstrukté i portálu se patrn p epo ítali v ase. Kdyby jej otev eli o tisíc let d ív, mohli vyrabovat náš M síc bez p ekážek. Ale bylo by tomu opravdu tak? Ne, oba se trochu mýlili, Agentura EF zaznamená narušení T-pole daleko do minulosti. Museli by hrábnout ne o tisíce, ale o miliony let zp t, aby se dostali mimo sféru vlivu. Ale pak by t žba byla tak energeticky náro ná, že by byla prakticky neproveditelná. Nejv tším p ekvapením pro vládce Luny C je ale existence výzkumné stanice na M síci. Na obou M sících. Je t eba obyvatele planety Zem jednou provždy zastrašit a nazna it jim, že na M síci nemají co pohledávat. Jsou to primitivové. Vždy tady nevstupují do konfliktu mezi dv ma sv ty, ale s n kolika desítkami sv t . Narušení rovnováhy si nem žou dát líbit. Pravda, M síc A a M síc B jsou první na rán . Lze tedy o ekávat výsadek. Kdy? Rozhodn co nejd íve, je to otázka dn , možná hodin. Ti dva se už dohodli. John v d l, že te se musí vrátit zp t na M síc, že práv zjistil poslední informaci, která mu chyb la. Jeho diplomatická mise na Lun C skon ila krachem, jako agent E. F. snad usp l. A pak cítil, jak se kamsi propadá. Následoval dlouhý zvláštní stav bez hmoty i zá ení, bez lidí i bez vesmíru, jako kdyby se John ocitl n kde, kde vlastn nem že nic existovat, a pak se znovu probudil. Te v d l vše. Generál mu nenechal p epsat pam proto, aby si John nepamatoval na vlastní audienci. John nesm l nic v d t o tom, 150

že generál Bandrak a plukovník Klotzmon jsou vlastn spojenci. Generál m l jen dv možnosti – nechat Johna zabít, nebo mu nechat p epsat pam . Zvolil druhou možnost. Na to, že by Johna propustil bez dalších podmínek, patrn v bec nepomyslel. Pokud generál Bandrak zjistí, že p epis Johnovy pam ti byl neú inný, jist nebude váhat a sáhne po možnosti první. Diplomacie kon í. Za íná vysoká hra, pane generále, ekl si John, ale po ád m l v mysli takový divný zmatek. Musel si vzpomenout ješt na jednu mali kost. Ano, mali kost, ale velmi d ležitou, proto si dal generál Bandrak velmi záležet na tom, aby ji rovn ž p epsal.

151

ZP T NA M SÍC John uvažoval: má nadále hrát svou hru a p edstírat, že nic nepoznal? M že to být jedna ze sch dných cest, ale nemusí vést k cest zp t. Má se vydat na cestu samostatn ? Pak pravd podobn nemá šanci prorazit portálem, a kdo mu zaru í, že když už jím projde, tak najde na opa né stran prost edí vhodné pro život? Povrch M síce je jedinou smrtící dávkou vakua… Ovšem, John m l generál v slib, že mu umožní návrat. Ne ekl sice, kdy se tak má stát, ale z rozhovoru vyplynulo, že „v nejbližším vhodném termínu“. Tento pojem bylo možné si vykládat široce. Nabízela se ješt další možnost jménem Plantel a Gourm. P išli portálem p ímo na stanici Taurus 1, cht li vysvobodit Ritu. John jim trochu poškodil t lesné schránky a je docela dob e možné, že jsou ješt na stanici Taurus 1. Další trumf vyfoukl generálovi Bandrakovi Jan Schmidt. Jednání by mohlo být jednodušší. Do pokoje vešel sluha a p inesl Johnovi šaty, pochopiteln podle místní módy. Pravda, trochu ho škrtily, ale nemohl o ekávat, že by mu místní konfekce, stav ná p ece jen na útlejší typy, dokonale padla. Nebyl to práv ve erní oblek, John poznal p ešitou uniformu. John vzkázal po sluhovi, že má zájem o audienci u generála. Vzáp tí dostal odpov , generál mu vyhoví, p ijme ho asi za dv hodiny. John si mezitím dal skv lou koupel, vyzkoušel místní kosmetiku a oholil se. Jeho tvá p edtím p ipomínala grizzlyho v t etím stadiu alkoholismu. Generál Bandrak se usmíval a p átelskými myšlenkami se Johna otázal, jak se vyspal. John odpovídal diplomaticky, takže pochválil všechny hotelové služby a dodal, že tak krásnou noc už nem l p inejmenším týden. P itom si letmo p ipomn l páchnoucí v zení tam daleko na Jihu a generál tu myšlenku zachytil a lehce se usmál. 152

Konverzace u nápoje lehce p ipomínajícího kávu byla skute n neformální, ale John v d l, že bude muset p ejít k v ci. „Jsem rád, generále, že se vztahy mezi našimi sv ty vyjasnily,“ ekl kone n . Generál Johnovy myšlenky p ijímal s nehybnou tvá í. „Vím, že mi te umožníte návrat do mého sv ta. Je docela pravd podobné, že dva muži, Plantel a Gourm,“ te se John pokusil vyslat myšlenkou jejich jména, ale asi nebyl p íliš úsp šný, „kte í navštívili bez pozvání naši stanici, tam ješt jsou. Ostatn m l jsem s nimi menší konflikt. Abych potvrdil naši dohodu, nabízím, že okamžit po mém p íchodu na stanici umožníme jejich návrat do vašeho sv ta.“ Generál se na chvíli zamyslel. „Škoda, doufal jsem, že nám budete hostem pon kud déle. Ale vaši nabídku p ijímám.“ Já bych te vzal telefon a zavolal pobo níka, pomyslel si John. Generál telefon nepot eboval, pobo ník tu byl b hem deseti vte in. Tentokrát spolu komunikovali akusticky, pak pobo ník srazil paty holínek k sob . „Za deset minut bude p ipraven v z, který vás odveze k portálu. Na cestu dostanete tlumo nici, ne každý zde umí komunikovat myšlenkami jako vy nebo já.“ Po tichém zaklepání vstoupila do generálovy pracovny Rita. Nemyslet, na nic nemyslet, íkal si John, ale ím usilovn ji se o to pokoušel, tím v tší zažíval jeho mozek invazi myšlenek. Vždy už jen ta základní myšlenka – na nic nemyslet – musela všechny, kdo jeho mysl zachytí, p kn pobavit. Byl nezkušeným telepatem, velmi nezkušeným. Snad generálovi nevyzradil nic, co by nem l, ale tušil, že tato nad je je klamná. Opravdu ho te generál propustí? Malé vozidlo, zevnit pr hledné podobn jako mohutné tanky, je unášelo ulicemi m sta. P ed nimi sed l idi a jeho uniforma se zlatými výložkami napovídala mnoho o charakteru tohoto sv ta, který byl skrz naskrz prolezlý militarismem. Vedle Johna sed la Rita, m la na sob slušivou kombinézu, sice bez výložek, ale stejnokroj se nedá zamaskovat.

153

„Kam jedeme?“ zeptal se John, aby se pokusil komunikací zahnat ten p íval myšlenek, který ho tak trápil. Ani na vte inu totiž nev il tomu, že by idi , tvá ící se jako kyselé jablko, nebyl telepatem. „P ímo k portálu,“ odpov d la Rita. „Je tam pro tebe p ipravené okno.“ Kdyby mohl v myšlence zachytit smutek, tak by to bylo te . Anebo se Rita snažila nazna it n co, co nem že íct? Rita nic nev d la, ona by se asi tak p etva ovat nedokázala, ale generál chystá zradu. Tubus portálu se ty il do neskute né výšky. John si uv domil, že s krátící se vzdáleností se markantn m ní perspektiva toho obludného monstra. Jako kdyby se tady i m nila gravitace, Johnovi se najednou zdálo, že silnice je postavena šikmo a že auto jede naklon no. Vozidlo klouzalo na vzduchovém polštá i tak ka bezhlu n a Johnovi se trochu za ala to it hlava. Pak zastavili. „Jsme na míst ,“ ekla Rita. Uvítací výbor v podob ty erných uniforem tvo il estný špalír. Zbývalo jen dát k poct zbra … Když John zaklonil hlavu, uvid l, že portál G trhá nebesa. Byl nekone ný, sm rem nahoru i sm rem dol , protínal prostor i as, a tam n kde, tisícovku let zp t, umož oval drancování p írodního bohatství M síce a narušoval stabilitu sv t . John zahnal nebezpe né myšlenky. Vstoupil do temného tunelu, osv tleného jen symbolicky, a pak se p ed nimi otev ela nevelká komora.Oranžové nestálé sv tlo p edstavovalo jednu ze st n, John poznal portál. Pochvaln pokýval hlavou, inžený i Luny C zvládli energetickou náro nost p enosu na výbornou, jak se zdálo, mohl být portál otev en trvale. Další dv st ny tvo il nepochybn ídící panel portálu, na nevelkých displejích se p elévaly nesrozumitelné obrazce, v jí e k ivek, girlandy zá ících bod . Temný doprovod se postavil jako estná stráž. „Cesta je volná,“ ekla Rita. „Bu na sebe opatrný, Johne. Už se neuvidíme.“ „Do kterého okamžiku se vrátím?“ zeptal se John. „Objevíš se na vašem M síci asi t i dny poté, co jsi jej opustil.“ „P esn to nevíš?“ 154

„Neumím p epo ítávat vaše a naše asové jednotky. A snad je to jedno. Ur it se na vaši stanici Littrov vrátíš v po ádku.“ Rita tu myšlenku vyslala zcela bezd n , nebyla ni ím nápadná. P esto Johna zamrazila až do kone k prst u nohou. Rita p ece v d la, jak se jeho stanice jmenuje. Tak pro … Ti ty i nebyli na pohled ozbrojeni. A pokud byli, tak své zbran nesta ili vytáhnout. John je nešet il. První dva srazil k zemi, než se sta ili vzpamatovat, další dva sice už mezitím byli ve st ehu, ale nem li kam ustupovat, protože za nimi zela rozev ená tlama portálu. Možná znali zásady sebeobrany, ale te nastoupila brutální síla. T etího složil p ímým direktem, s pot šením uslyšel, jak praskla kost. Tak, hoši, užijte si trochu boxu… tvrtému, který se pokusil uniknout, nastavil nohu. Protože si p i pádu p íliš neublížil, John jej uml el ostrou ranou do týla. Mezitím vstal jeden z prvních dvou. John se na n j vrhl skokem plavmo, a tady v nízké gravitaci chvíli skute n plaval. Chytil ho za krk a tíhou vlastního t la složil k podlaze. Muž jen p idušen vyk ikl, pak zcela odpadl. John vstal, ani se p íliš neunavil. „Rito, zradili m , je to tak?“ Plakala, ale souhlasnou myšlenku John zachytil. „Donutili m , nev d la jsem, jak t mám varovat.“ „Nemusela jsi riskovat, tušil jsem n jakou ertovinu.“ „Co te ale budeš d lat? „Vrátím se, tady nejsem vítán. Ale bez skafandru nep jdu, kde jsou uskladn ny ty vaše zázra né obleky?“ Ukázala na jednu z bo ních st n, byly tam dob e zamaskované dve e. John do nich musel t ikrát kopnout, než zámek povolil. Nem l as na to, aby prohledával nehybné strážce a snažil se najít klí . Byly to úhledné modré balí ky, kdyby ležely v regále v hypermarketu, považoval by je za stany. Když jeden rozmotal, spat il kombinézu z materiálu tenkého jako kovová folie. „Tohle mne má ochránit?“ divil se John. „Zkus to obléknout, snad ti to bude,“ ekla Rita. „Až budeš oble en, je t eba oblek aktivovat…“ chvíli se jí nedostávalo vhodných slov, „…vzduchem, kyslíkem.“

155

Neváhal. Shodil ze sebe všechno, co mu generál Bandrak laskav prop j il, nenechal si ani nitku. Dob e si pamatoval, že Rita byla ve svém skafandru úpln nahá. Za al na sebe soukat ten zvláštní od v. Kupodivu nikde nic nedrhlo, skafandr byl zhotoven z p íjemné látky. Ucítil prudké bodnutí pod koleny. Když navlékl rukávy, podobné bodnutí ucítil v podpažních jamkách. „Skafandr je te propojen s krevním ob hem,“ íkala Rita. „Nebudeš muset dýchat, kyslík jde p ímo do krve.“ John si p etáhl kuklu p es hlavu. Vypadám jako kapucín, napadlo ho. Nebo spíš jako Spiderman, jen mi chybí namalovat na dres pavu inu. „Co je to Spiderman?“ divila se Rita. „Škoda, asi ti ho nikdy neukážu,“ pokr il rameny John. „Takový zajímavý pán. Kde najdu ten kyslík? Rád bych zmizel.“ Zdálo se mu, že jedna z jeho ob tí za íná p icházet k v domí. Rita vzala Johna za ruku a odvedla ho ke st n . Ukázala mu, jak p iložit rukáv na ur ité místo. Vzáp tí John cítil, jak jej skafandr za íná svírat, to se jeho vnit ní prostory, podobné bu kám, za ínaly plnit životadárným plynem. Nedávali chvíli pozor na to, co se d lo v místnosti, a to byla chyba. Zaslechli jen klapnutí dve í. John se oto il a vid l, že nehybní strážci tady leží už jen v trojici. Jeden z nich se probral a utekl. „Za chvíli jsou tady,“ John ucítil v Ritiných myšlenkách paniku. Lehce ji si ji p itáhl k sob a vtiskl jí polibek. „Sbohem. Vždycky, když si vzpomenu na tento sv t, budu vid t tebe.“ „Ješt necho , Johne, ješt nemáš…“ Ale John Francis Ková v d l, že te nesmí zaváhat. Skokem zmizel v rozev eném portálu. Zdálo se mu, že proniká želatinou. To nebyl spirálovitý portál, jaký otev eli Plantel a Gourm pro Ritu. To byla prostá zkratka, kde nebylo vid t, kam cesta vlastn vede. Želatina povolila. Portál Johna vyvrhl ven jako zátku z láhve šampa ského. Kutálel se ze svahu, a p estože sv j pád koordinoval, nebyl schopen jej zastavit. A pak si uv domil, že kolem je naprosté vakuum. Takové vakuum, jaké dosud nepoznal.

156

Tak takovéhle p ekvapení mu uchystal generál Bandrak. Mohl ovšem tvrdit, že nastala chyba ve výpo tech, že se prost zmýlili. Nepatrná chybi ka, pro lov ka bez skafandru s fatálními následky. Ale on by netvrdil nic, nem l by se komu omlouvat. Ale opravdu je to, co má te na sob , skafandr? Je to jen n jaký modrý oblek, t sn p iléhající kombinéza s kuklou nataženou p es hlavu. Pravda, pro trénované agenty z Luny C p edstavují tyto od vy dokonalou ochranu, ale jak se v n m bude cítit pozemš an? John dopadl na záda, m l pocit, jako kdyby si vyrazil dech, což nebylo dost dob e možné. M sí ní prach, který svým pádem zví il, rychle dopadl zp t. Na okamžik jej oslepil. Set el si to svinstvo z o í. Holou rukou z nekrytých o í. A p ece ruka nebyla holá a o i nebyly nekryté. Žil. Nedýchal, ani se o to nepokoušel. Plíce byly jako sev ené a jakýkoli reflexivní pokus o nadechnutí byl bolestivý. Ale chyb l tady ten d sivý pocit dušení. Vše tedy bylo v po ádku, aspo zatím. Na záp stí m l n jaký p ístroj podobný hodinkám. Pamatoval si, že mu na n j Rita p i jejich prvním vzájemném setkání ukazovala a nazna ila mu, že jí brzy dojde kyslík. P ežila ješt asi p l hodiny. Znamenalo to, že i John m l p ed sebou p lhodinu a patrn i víc. Neznal kapacitu tohoto skafandru, nev d l, kolik kyslíku má k dispozici, ovšem jeho t lo bylo mnohem mohutn jší než Ritino, m l tedy spot ebu kyslíku vyšší. Dobrá, p lhodina. Bude s ní po ítat. Bude-li to déle, bude mile p ekvapen. Musel se rychle orientovat. Krajinu nepoznával, ale nepochybn ležel na svahu kráteru Taurus-Littrov. N kde za ním z stal otev ený portál na Lunu C. Bylo možné, že jej budou pronásledovat, ale možná ne. Musel s tím po ítat a musel to riskovat. Te jen dostat se ke stanici Taurus 1. Ale kterým sm rem? Musel objevit stopy vozítka, kterým jeli k Cernanovu valu, odsud už trefí. Vozítko tam jelo dvacet minut. Za jak dlouho ub hne John tuto vzdálenost? Netroufal si odhadnout. Za dvacet minut ub hl na Zemi šest kilometr . Za dvacet minut na M síci? Je mnohem leh í, krok je delší, ale jakou m že vyvinout rychlost? Od Cernanova valu to jsou dva nebo t i kilometry, to by m lo sta it, ale Cernan v val nebyl nikde v dohledu. 157

Byl dole, na úpatí kráteru, p ímo p es strmé st ny to nep jde. Jak dlouhý je obvod kráteru? Dva kilometry? Takže má p ed sebou ty i kilometry b hu v neznámém terénu, v nízké gravitaci, s omezenou zásobou kyslíku. Jakmile pob ží, spot eba kyslíku se bude zvyšovat. Tak Johne, neplýtvej asem a vydej se na cestu. Ješt se podíval za sebe, sm rem k portálu, který odsud nebylo vid t, jestli náhodou od strmých st n kráteru nevybíhají vojáci ve službách generála Bandraka. Musel doufat, že jim n jakou dobu potrvá, než zorganizují pronásledování. Nebyl ozbrojen, byl by proti jejich zbraním bez šance. Maurbyho efekt na M síci neú inkuje… Vrhl krátký pohled na oblohu. Zem visela stále na svém míst , ale její srpek byl mnohem menší. Pak si uv domil, že srpek m l být opa ný – byl pry víc než týden. Mezitím m lo ub hnout m sí ní poledne a p iblížit m sí ní ve er. Slunce m lo klesnout k západu. Jak dlouho byl pry ? Týden, deset dní? Te se mu zdálo, že Slunce je stále na stejném míst , jen ten srpek se pon kud zv tšil. S asem to není jednoduché. John už vyb hl, jeho skoky byly dlouhé, snažil se neplýtvat silami. Dýchání ovlivnit nemohl. Kyslík mu proudil do krevního ob hu celým povrchem t la a patrn i t mi ty mi jehlami, které byly zabodnuty hluboko pod k ži a te , p i prudkých pohybech, je za ínal vnímat. Dob hl k hluboké pr rv . P esko it se nedala, John našt stí v as zabrzdil. Mohl by ji zdolat, ale zdržel by se. Bylo nutné ji ob hnout, o t i sta metr sm rem vpravo John našel místo, kde byla propast zúžena. ty metrový skok jej p enesl na druhou stranu. Uvid l stopy. Zastavil se. Byl zmaten, ovšem, tady nikdy nebyl. To nebyly stopy pozemš an , vid l p ed sebou otisky neoby ejn malých nohou. Ano, tady se z portálu vyno ovali zv dové, kte í sledovali, co se d je na stanici Taurus 1. Tudy se vyno ila z portálu Rita, když sledovala Johna u Cernanova valu. B žel po stopách, ty ho bezpe n k Cernanovu valu dovedou. Po deseti minutách stanul na míst , kde ješt stále stála p istávací ást lunárního modulu Challenger. Stopy byly neuv iteln zmatené, ale cesta byla z eteln vytý ena. 158

Jak by te pot eboval, aby toto místo bylo monitorováno ze stanice Taurus 1. Ovšem, kamery tu byly, ale díval se n kdo na obrazovky? Neležel zase Cliff Hinden s nohama na stole a nehonil náhodou Klingony na n kolika displejích najednou? Musel doufat, že ne. Jedinou jeho šancí byla signalizace rukama. Semafor, vlajková abeceda. Snad to n kdo pochopí. Pravou ruku upažit, levou šikmo dol . S. Pravou ruku upažit, levou šikmo nahoru. O. Pravou ruku upažit, levou šikmo dol . S. Signalizaci opakoval t ikrát, pak vyb hl sm rem ke stanici Taurus 1. M l by to stihnout, ale rad ji vyhlížel, jestli mu nejede naproti ten malý transportér. Krajina však byla pustá, liduprázdná, jen vyjeté koleje n kolika vozítek nasv d ovaly tomu, že se tudy kdysi pohyboval lov k. Ty stopy mohly být staré dva dny, ty icet let nebo také tisíc a John už za ínal pochybovat o tom, že je na správném míst . Vzdálenost si pamatoval dob e, ale absolvoval ji vsed na transportéru, nyní se pohyboval p šky. A M síc, to není Zem . Znovu se snažil signalizovat o pomoc, aspo dal odpo inout sval m, které poci ovaly nedostatek kyslíku. Ovšem, objem kyslíku je dán rychlostí, kterou se ten životadárný plyn uvol uje z bun k skafandru, nem že si pomoci zrychleným dechem. Je tedy unaven mnohem d ív, než kdyby b žel v prost edí s atmosférou. Nedoufal, že by ho tady n kdo vid l, toto místo ur it nebylo monitorováno. Stál dv , t i minuty, a stále ješt žil. Kdyby tak rozum l t m symbol m na malém p ístroji na záp stí. John si myslel, že má dobrou pam , ale nemohl si vybavit, jak vypadaly znaky ve chvíli, kdy ho Rita upozor ovala na to, že jí kyslík dochází. A pak zaznamenal pohyb. Vlevo, ve vzdálenosti asi t í set metr , se n kdo pohyboval. Jakási tenká árka, ale to bylo zkreslení vzdáleností. Nemohlo to být nic jiného než lov k, roboti se zde nepoužívají. John zpomalil, potom zastavil. Ten lov k se pohyboval p ímo k n mu. Klopýtal, b žel. A najednou byl blízko, velmi blízko. A John poznal Ritu.

159

Kmital mezi nimi p ímo myšlenkový uragán. John nem l asu nazbyt, p esto Ritu požádal, aby mu vysv tlila svou p ítomnost zde. Nejv tší obavu m l z toho, že se jí v patách vyrojí eta voják z Luny C, a Rita to nevylou ila. Utekla. John si n co takového nedovedl p edstavit, ale Rita skute n uprchla ze svého rodného sv ta. Tvrdila, že ji cht li postavit p ed soud za zradu. Jak se jí m la dopustit, to nev d la, ale nepochybovala o tom, že obvin ní by se prokázalo. Využila zmatku, který zp sobil John svým út kem. Obíhala kráter Taurus-Littrov z druhé strany, jejich cesty se setkaly. Co se te d je na Lun C? Opravdu by si nechali jen tak uniknout tak vzácnou ko ist? Možná byl generál Bandrak p esv d en, že John nic neví. Možná je John skute n p ekvapil, s Ritinou zradou nemohli po ítat. Ale co te tady s Ritou? Tak nebo tak, je t eba dob hnout ke stanici Taurus 1. Rita zavrt la hlavou: „Máš už málo kyslíku, nestihneš to,“ nazna ila vyd šen . „P ed asn jsi p erušil aktivaci,“ ukázala na Johnovo záp stí. „Jak dlouho s ním vysta ím?“ Rita nazna ila, že asi deset minut. Ke stanici zbývala p lhodina. „Co doporu uješ?“ D v e zavrt lo hlavou. Vým na kyslíku mezi dv ma skafandry není možná. John cítil, že by m l podlehnout panice, nebo by snad m l spáchat hrdinský in po vzoru slavných a zni it skafandr, ale na sebevraždu je asu dost. Byl už v bezvýchodných situacích tolikrát, že mu tato p ipadala jako jeden malý lánek navle ený na nitce zkázy. „Jdeme, t eba to nem í tak p esn .“ ekl to jen tak, v d l dob e, že Rita se v odhadu nemýlila. „A jak dlouho vydržíš ty?“ zeptal se jí. „Ke stanici dojdu procházkovým tempem.“ „Tak tam vy i …“ John zaváhal. Co když Rita neutekla, co když to na n j te jen hraje? T eba mu lže. T eba je tady v roli vyzv da e. John jí málem prozradil vše, co se na Lun C dov d l a co bude d ležité pro obranu stanice. Ale m li by v d t, že stanici Taurus 1 eká invaze. A John 160

už také ví, jak se bránit. Když to te prozradí Rit , co jí zabrání vrátit se zp t a vyzradit všechno generálu Bandrakovi? Možná si tak vykoupí i milost. Zaváhal. „Ty mi nev íš?“ zachytil další myšlenku. Kdoví, možná, že už jí bezd n prozradil všechno, vždy je to prvot ídní telepatka. „Ješt je as, ješt žiji,“ ekl a vyb hl sm rem ke stanici Taurus 1. Rita na chvíli zaváhala, pak se vydala za ním. A pak je spat il. Desítku muž v temn modrých oblecích, s plazmovými zá i i v rukou. Rojnicí postupovali sm rem k osam lé dvojici, která te byla prakticky obklí ena. Ohlédl se, zda se neblíží transportér, ale na stanici asi zaspali. Bude si muset promluvit s velitelkou. Morálka Ameri an nestojí za nic, možná jsou skute n p esv d eni, že M síc je liduprázdný, a nepovažují svou p ítomnost zde za bojovou misi. Anebo je to jinak? Rojnice se p iblížila, ti muži nebyli dál než dv st metni. Uzavírali p lkruh, pohybovali se v dlouhých skocích, ovšem, byla to pro n p irozená gravitace. Generál Bandrak m l sm lu. Johnovi nezbývalo tolik asu, aby se dostal zp t do portálu. Ale možná že v bec necht li Johna, jeho smrt ur it jen uvítají. Oni cht li Ritu. Uslyšel výk ik, aspo tak mu to p ipadalo. Uvid l Ritu, jak ukazuje na opa nou stranu. Oranžový svit. Otvíral se tady portál. To je ovšem jiný portál. John nepochyboval o tom, že je to je portál Agentury, který se na tomto míst objevil jako na zavolanou. Jako na p ání. Nemohl pátrat, kde se tu vzal. Rojnice se p iblížila. Jakmile je muži spat í, za nou jednat. Výst el m John neute e. Další myšlenky k ižovaly mezi prchající dvojicí. Rita už v d la, že ji eká šestinásobné p etížení, p esto však nezaváhala a následovala Johna do portálu. O minutu pozd ji, v centru E. F. v Ženev , už Maurbyho efekt požíral nejdokonalejší vesmírné skafandry a John vyslovil požadavek, aby mu Andrea de Villefort podala n jaký kus od vu. Dívala se na n j s významným a

161

tajemným úsm vem ve tvá i, ímž jednozna n ohodnotila výsledek Johnovy mise. Rita ležela na podlaze, tam, kam ji p ibilo p etížení, a sténala. „Vydrž,“ uklid oval ji John, „nepotrvá to dlouho. Brzy se vrátíme zp t na M síc.“ Rita neodpovídala. Ze by ta vysoká gravitace zp sobila… „Rito, slyšíš m ? Rito!“ Nic, ani ta nejslabší reakce, John nezachytil jedinou myšlenku. Pak pochopil. Zem není pro telepatii stvo ena. „Kolikátého je dnes?“ zeptal se muž , kte í se hned seb hli. Dov d l se, že je st eda, 12 hodin sv tového asu. Portál se otev el na tom míst a v tom ase, který si vyžádal John v jediném emailu, který poslal z M síce.

162

VELITEL „Myslela jsem si, že už t nikdy nebudu muset vytahovat z bryndy,“ ušklíbla se Andrea de Villefort. „Jsou chvíle, kdy je pomocná ruka vítána,“ usmál se John, ale hned namítl: „Kdybych si neobjednal portál do t ch sou adnic, tak mi ani ta tvoje boží ruka nepomohla.“ „Myslíš? Tak se zeptej pana Carla Maria von Wondera, kdo vyluštil ten tv j kryptogram. Cht l pro tebe otvírat portál, pravda, cht l, i v daných sou adnicích, ale takhle by ho otev el n kde na Saha e.“ „Snad tady v Ženev v dí, kam m vyslali?“ „N kdo možná, ale ne všichni. Tvoje mise byla tak tajná, že málem ani Bytewská nev d la, kde je tvé aktuální p sobišt . A když si navíc dovolíš poztrácet T-opasek i hodinky, tak se nediv. Mají to tady s tebou opravdu t žké.“ „Co to d láte za zmatky, Ková i,“ uslyšel John dunivý hlas starší dámy. Oto il se a poznal svou velitelku. „Od chvíle, co jste odlet l s plukovníkem Edwardsem, je T-pole tak nestabilní, že von Wonder neví, kde mu hlava stojí, a v akci je p inejmenším t icítka agent . O ekávám hlášení.“ John vypráv l asi deset minut a snažil se, aby vše, co íkal, dávalo smysl. Když v myšlenkách krá el ve vlastních stopách, zdálo se mu, že leccos postrádá souvislosti. „Nejzávažn jší jsou dv skute nosti,“ dodal nakonec. „Zdá se, že na stanici Taurus 1 je zrádce. A pak, poda ilo se mi vládce Luny C povzbudit moráln natolik, že patrn budou chtít v nejbližší dob zlikvidovat ob stanice, jak Taurus 1, tak Aries 1.“ „Pus te z hlavy, že byste na ten vpád m l n jaký vliv, Johne,“ namítla Bytewská. „D íve nebo pozd ji by to ty generály ur it 163

napadlo, pokud mají mozek aspo trochu upraven na zp sob podobných hoch z naší planety. A o tom nepochybuji. Americká základna jim musí být trnem v oku. Sami se prozradili a budou to chtít vy ešit.“ „To m ale moc neuklid uje. Musím zpátky. Mám nápad, který možná není tak geniální, jako ú inný. Pokud se to ovšem povede.“ John se jí sv il s postupem, který by mohl odrazit vpád tank z Luny C. „Jist , je to zajímavé, m l byste si o tom popovídat s von Wonderem, ten je na tyhle detaily skute n odborník. Za dané situace asi jiná okamžitá obrana není možná. P esun jaderných zbraní portálem prost nep ipadá v úvahu. Ale moc von Wondera nezdržujte, on je z toho fantomu Luny C trochu vyd šený, nestabilita je skute n zna ná. Pokud se nepoda í portál G zlikvidovat do týdne, m že se T-pole úpln rozsypat.“ „Takže jestli tomu dob e rozumím, nezáleží ani tolik na osudu stanice Taurus 1 jako na tom, aby p estal existovat portál G.“ Ljuba ml ky p ikývla. „Co to d v e, které jste s sebou p ivlekl? Kolik toho ví?“ „Je jenom p šákem, íkala, že je pozorovatelkou. Sleduje pohyby na stanici Taurus 1 a p ežila náraz meteoritu. No, p esn ji e eno, zem t esení zp sobené meteoritem ji shodilo ze skály. Zranila se, tak jsem ji vzal s sebou. V jejím rodném sv t ji proto považovali za zrádce, a tak prchla za mnou.“ „Bu te opatrný, nemusela prchnout, mohli ji zám rn poslat.“ „Nev d li, že ute u. Ona taky ne. P ipravili tam na mne malou pasti ku. Rita mi nakonec pomáhala zmizet, všechno se to stalo spontánn .“ „Rita?“ „Pro ne Rita.“ Bytewská se zamyslela. „Doporu uji, aby z stala na Zemi.“ „Nevím, nakolik o tom mohu rozhodovat, ale myslím, že lépe jí bude na M síci.“ „Johne,“ namítla Ljuba Bytewská. „Pokud je skute n agentem druhé strany, tady v Ženev napáchá mén škody.“

164

„Nep ežije tady. P edstavte si sama sebe v šestinásobné gravitaci. A pak, ona je naším jediným pojítkem mezi M sícem a Lunou C. Možná má opravdu v domosti, které se nám budou hodit.“ „A myslíte, že bude chtít opravdu zradit sv j sv t?“ „To nevím,“ znejist l John. „Berme to tak, že nás požádala o azyl.“ „Zdá se mi, že jste až zbyte n humánní, Ková i,“ podotkla Bytewská. „O tom, co podnikneme s tou vaší Ritou, se musíme ješt dohodnout.“ John se nezdržel na Zemi déle než ty iadvacet hodin. Delší dobu strávil ve vzrušené diskusi s Carl Maria von Wonderem a pozoroval fantom Luny C. Ljuba Bytewská mu nechala pro akci na M síci volnou ruku. Co se tý e o ekávané invaze, nebyl d vod se nijak znepokojovat, z hlediska narušení rovnováhy se jednalo o nepatrnou zm nu, kterou nebylo možné srovnávat s masivním p esunem uranové rudy. Obrana stanice Taurus 1 byla záležitostí Ameri an a ti vlastn nemohli d lat nic. Pro záchranu lidí Agentura EF doporu ila Spojeným stát m, aby stanici do asn vyklidily. John v d l, že práv na to generálové z Luny C ekají, tím by dosáhli svých cíl , ale m l za to, že na evakuaci už nebude as. Rita ležela se zav enýma o ima. Na sob m la lehkou kombinézu, byla napojena na dýchací p ístroj, k paži byla p ipojena infuze. O i m la zav ené. „Samoz ejm ji vezmu s sebou,“ ekl John. „V tomto sv t by zahynula. Máme deset minut do otev ení portálu. M žete ji odpojit?“ Léka p ikývl. Sestra ml ky vykonala žádané. „Tak poj , d v e, odnesu t sice do horšího sv ta, ale bude ti tam lépe,“ ekl John a vzal Ritu do náru í. „N žn , hochu, n žn ,“ podotkla Andrea de Villefort. „Tebe bych si hodil p es rameno jako pytel brambor,“ odtušil John. Rita byla stále v bezv domí, volná ruka se jí klátila dol . Byla sice mnohem t žší než na M síci, ale Johnovi stále p ipadala lehká jako pírko.

165

U st ny, kde se m l otev ít portál, odpo ítával Carl Maria von Wonder poslední vte iny. John nemohl ani pokynout na pozdrav. Jakmile se objevila oranžová zá e, prost ud lal n kolik krok . Sv t za ním zmizel, na okamžik ucítil odpor vazkého prost edí a pak byl zp t na chodb stanice Taurus 1. Von Wonder zam uje portály mnohem lépe než generál Bandrak, pomyslel si s uspokojením. První, koho na chodb stanice Taurus 1 potkal, byl Jurij D st n v. „Johne, to byl dneska už t etí meteorit. Zatím nejv tší. Ješt te se t esou skleni ky na stole naší veli… Ale kde ses tady vzal?“ „Vezmi do pé e to d v e,“ ekl John, ne ekal na jeho reakci a Ritu mu vložil do náru e. „Drželi ji v um lém spánku ve sv t s šestinásobnou gravitací, ale ty si s tím jist poradíš.“ „To ano, ale…“ „Všechno se dovíš, te pospíchám.“ D st n v nic nechápal, ale m l pacienta, tak Ritu odnesl do ordinace. John zatím stál na míst a pevn doufal, že mezitím nevyjde na chodbu n kdo mén p íjemný, a to se mohlo stát každou chvíli, protože otev ení portálu neprojde tak úpln klidn . Nikdo se však neobjevil, stanice Taurus 1 p ipomínala spící hotel. Nu ovšem, je tady noc, uv domil si John. Ale všichni p ece nespí… Takhle sta ilo, aby stál chvíli bez hnutí na chodb , v d l, že do minuty to musí p ijít. Napo ítal do 46, když se mu na okamžik zdálo, jako kdyby prošel mýdlovou bublinou. V d l, že je te na stanici Aries 1. „ íkal jsi, že p íští setkání bude pro m obzvlášt nep íjemné,“ ekl ironicky Jan František Schmidt, když otev el Johnovi dve e své kajuty. „Už se vidíme pot etí.“ „Tentokrát jsme skute n na jedné lodi. Dohodn me se, že toto je pokra ování za atého dialogu,“ odpov d l John. „Já jinak své sliby plním.“ „Pak se tedy p ihodilo n co závažného, o em patrn já nevím.“

166

„Nevím, o em víš, tam na Lun C jsme si toho moc pov d t nemohli. Telepati mají své dlouhé prsty všude. O hlavním problému ur it víš. Máte to p ldruhého kilometru od stanice.“ „Myslíš ten Portál G, který parazituje v kráteru Serenitatis?“ „My tomu íkáme Taurus-Littrov, ale to není d ležité. Podstatné je, že to je stejný portál, u vás i u nás.“ „Ovšem, o tom vím, ale šéfová mi vzkázala, abych s tím zatím nic ned lal. Prý to máš v kompetenci ty.“ „Kdo je tvoje šéfová?“ „Ljuba Bytewská.“ „Takže dvojnice mé šéfové.“ „Ale kdež, je to jedna a ta samá ženská.“ „Já myslel, že máte vlastní…“ Johne, zarazil se. Kam t zavedly myšlenky. Agentura má sv j vliv nap í sv ty. „Jak jinak. My dva jsme pro práci v Agentu e EF p edur eni.“ John se snažil nedat najevo žádné p ekvapení. „Takže si musíme íct vše podstatné. Vrátil jsem se z Luny C a vzal jsem to oklikou p es Ženevu.“ „O tom také vím, Johne, Carl Maria von Wonder m už informoval o tvých cestách. Jak víš, splnil jsem i p íkaz osvobodit tu vaši mulatku, už se v po ádku vrátila na vaši stanici. Od té doby jsem bohužel ztvrdl tady na stanici a krom pozorování toho hnusného tunelu do budoucnosti, který p itahuje meteority jako mucholapka mouchy, jsem nic po ádného nedokázal. Myslím ale, že mám stejný p íkaz jako ty.“ „A ten zní?“ „Zastavit t žbu uranové rudy za každou cenu.“ „Tak to jsme na tom stejn .“ „Jist , ale máme spojit své síly. Portál G je propojený p es oba naše M síce, zásah tedy musí být spole ný, jak ze stanice Taurus, tak ze stanice Aries.“ „Takže se p ipravte k obran . Plukovník Klotzmon, to je jeden takový neposedný týpek, chystá malou invazi. Generál Bandrak, jeho tajný spojenec, mu práv asi dodává techniku.“ „Jaká je výzbroj?“

167

„Pravd podobn jen n kolik desítek tank odolávajících všem sou asným zbraním krom jaderných. P inesou si také ru ní zbran , plazmové zá i e neboli paprskomety, chceš-li. Jsou ovšem technologií daleké budoucnosti a my proti nim nic nemáme. Mohou srovnat naši stanici se zemí, tedy s M sícem, b hem pár minut. A co je nejhorší – nevíme, kdy má k invazi dojít. Jejich portál je ale otev ený trvale.“ „A co Maurbyho efekt? M síc je p ece bazální objekt.“ „Ovšem, to je, ale až p íliš. Na M síci není a nikdy nebyla žádná technologie, v tomto smyslu je to objekt ve stavu zrodu. Tam, kde nezasáhla innost lov ka, je Maurbyho efekt anulován. Mám s tím zkušenost. To jejich d v e b halo po M síci ve skafandru budoucnosti jako la ka. Ostatn já taky, kdybych m l dost kyslíku. Jakmile jsme se dostali do prost edí s naší technologií, byl t m výdobytk m budoucích civilizací konec. Skafandr se rozpadl tak rychle, že jsem málem nezachránil ani kousek pro analýzu.“ Oba se na sebe pátravé podívali. „Musíme tedy za ídit,“dodal John, „aby M síc už nebyl tak úpln bazální planetou.“ „Jestli tomu dob e rozumím, tak v oblasti, kde už p sobil lov k z naší doby, je Maurbyho efekt ú inný. ím dál od stanice, tím je p sobení efektu nižší.“ „P esn tak. P vodn jsem se domníval, že p sobení Maurbyho efektu souvisí s vakuem. Cht l jsem zachránit kus toho jejich zázra ného skafandru, nechal jsem jej vynést ze stanice. Bylo to zbyte né, ležel p íliš blízko a rozpadl se také.“ „Takže pokud posuneme sféru našeho vlivu mimo stanici…“ „…nejlépe do okruhu zhruba p ti kilometr , bude v ochranné zón Maurbyho efektu nejen základna, ale i kráter Serenitatis, neboli Taurus-Littrov.“ „Vidím, že si rozumíme, Johne. Zahrnul jsi tedy do naší sféry vlivu i jejich portál. Na portály ale Maurbyho efekt nep sobí.“ „Možná ano, možná ne. Mají p ece jen vysp lejší technologii.“ Jan František Schmidt pokr il rameny. „Takže nás eká nejt žší úkol.“

168

„Souhlasím s tebou, musíme p esv d it velitelku stanice. Mn není práv p átelsky naklon na. Jak jsi na tom ty?“ „Zatím jsem se s ní moc nerozhádal, ale je to ženská,“ pokr il rameny Schmidt. „Ty dv už se potkaly, kdoví, co si všechno ekly.“ „Potkaly se?“ „Ovšem, n co zp sobilo, že ob naše stanice jsou prakticky propojeny a malé portály se otvírají v nepravidelných intervalech tak, že to lov k ne eká. To ostatn víš. A tak jsme se tady n kolik dní vzájemn navšt vovali a došlo p itom k mnoha zmatk m, než se všechno vyjasnilo. Snažíme se tomu p ijít na kloub, Gutierez má n kolik zajímavých nápad .“ „Myslím, že kdyby se poda ilo zlikvidovat portál G, zanikne i p ímé spojení mezi našimi stanicemi.“ „Jsem si toho v dom, ale možná, že najdeme cestu, jak je znovu propojit.“ „My dva bychom ji našli, ale jak jsem zjistil, i tady na M síci má na všechno vliv vysoká politika. Jane, ješt než se rozejdeme, m žeš mi n co prozradit?“ „Ovšem.“ „Jsi prakticky mým dvojníkem, pro si libuješ v pornografických stránkách?“ Jan František Schmidt chvíli koukal pon kud p ekvapen a pak se usmál: „Tob to mohu íct, ty to neprozradíš. Jsou tam zašifrované pokyny. Agentura oslovuje své agenty, jak jist víš, nejr zn jšími cestami.“ „Tak to m nenapadlo,“ pokr il rameny John Francis Ková . Podali si nice a John po chvíli proklouzl portálem zp t na stanici Taurus 1. První, co tam spat il, byl nerudný obli ej Harolda Mountbaye. John si málem odplivl, když toho lov ka vid l; tušil, co nastane. Výhr žku, že Mountbay ohlásí Johnovu innost velitelce stanice, John ignoroval, s námitkou, že jí to práv jde sám ohlásit. Rudý Mountbay pospíchal za ním, ve dve ích Johna p edb hl a nep í etn val, že tenhleten John Kovar je zrádce a bylo by t eba ho vsadit do izolace.

169

„Pane Mountbayi, mohl byste nás tady nechat s majorem Ková em o samot ?“ zeptala se klidn Jane Kerriganová, ímž vzala nep í etnému udava i vítr z plachet. Mountbay cosi zakoktal v tom smyslu, že to požene na vyšší místa, a vztekle za sebou zabouchl dve e.

170

VPÁD Velitelka nevyzvala Johna, aby si sedl. To nev stilo nic dobrého. Chvíli sed la ve své židli, napjatá jako struna, a dívala se do Johnovy tvá e. Až p íliš vyzývav , pomyslel si John. Ameri ané uhýbají pohledem, ochranu p ed sexuálním harašením mají v krvi. Ale v této chvíli ho v bec nenapadaly p i pohledu na tuto ženu n jaké erotické myšlenky. Rozhodl se však, že vojenskou subordinaci nebude brát p íliš vážn , proto nestál v p edpisovém pozoru. „Majore Ková i,“ za ala rozvážn velitelka. „Je možné, že jste byl jmenován majorem naší armády pouze formáln , aby se legalizoval váš pobyt na této stanici. Ale od okamžiku, kdy jste sem vešel, jste se dopustil n kolika závažných p estupk a te už i trestných in . Budete obvin n z velezrady, kontaktu s teroristy, zb hnutí. Je zjevné, že po celou dobu své p ítomnosti, i spíše nep ítomnosti, vyvíjíte innost nep átelskou Spojeným stát m.“ „Podplukovníku…“ ozval se John. „Ješt jsem neskon ila!“ za vala hlasem desátníka buzerujícího t ítýdenní nová ky. „Za provoz této stanice a tedy i obranu zájm Spojených stát odpovídám já. Z moci dané mi prezidentem Spojených stát vás zatýkám. Nemohu vás vyzvat, abyste odevzdal osobní zbra , protože žádnou nemáte. Odejdete do své kabiny, kde budete vykonávat do asný trest domácího v zení. Prvním transportem vás odešleme zp t na Zemi.“ „Jist , na Guantanámu jsou ješt volné cely.“ „Nebu te drzý!“ zvýšila znovu hlas. „Takže to shrneme, drahá Jane,“ ekl ost e Ková . Velitelka cht la n co namítnout, ale John bez ohledu na její snahu pokra oval. „Jestliže tento sv j zám r uskute níte, budete tím nejubožejším d stojníkem, jakého Spojené státy v tomto tisíciletí 171

m ly. Obávám se, že to neskon í pouze degradací. Veškerá varování, všechny informace, které jsem vám p edal, jste zatím ignorovala. Te vám oznamuji, že tato stanice je v bezprost edním ohrožení. V n kolika hodinách nebo dnech dojde k invazi z Luny C. Ti lidé mají prost edky, proti kterým v našem sv t neexistuje obrana, s výjimkou jaderných zbraní. Již jsem za ídil, že budou na M síc dopraveny, ale ješt to díky byrokracii v Pentagonu n jaký týden potrvá. Proto je t eba ihned vyhlásit pohotovost a shromáždit všechny dostupné prost edky obrany. Co ud láte?“ „Majore Ková i, svévoln jste opustil prostor stanice Taurus 1, stýkáte se s lidmi podez elými z terorismu, zat eného agenta cizí mocnosti jste pustil na svobodu. Vy m tady nebudete pou ovat o tom, co mám nebo nemám d lat.“ „Mám tu informaci opakovat? Prosím. Hrozí vám invaze.“ „Nev ím vám ani slovo.“ „Typický dogmatismus,“ ulevil si Ková . „Nevidíte si ani na špi ku nosu. Prosím, nebudu vám to vyvracet. Vezm te ovšem na v domí, že Armád Spojených stát podléhám jenom formáln . Jsem agentem EF a podléhám tedy jejímu velení, které mi pro operaci na M síci dalo naprosto volné ruce. A nade vše je rovnováha našeho sv ta. Vy na tom ovšem žádné zásluhy mít nebudete.“ Jane Kerriganová sáhla do zásuvky a vytáhla z ní pistoli. „Majore Ková i, vy…“ „Ješt nevíte, co dokážou p šáci v první linii,“ ušklíbl se John, když jí jediným hmatem vytrhl zbra z ruky. Vytáhl zásobník a pomalu z n j vysypával náboje. Podal jí je na otev ené dlani. Kdybys nebyla ženou, m l bych n kolik ušt pa ných poznámek, pomyslel si. „Tak tím jste to dovršil,“ ekla zsinalá Kerriganová. „Nyní vás zav u v této kabin , podplukovníku,“ ekl John. „Odpojím vás od veškeré elektroniky a zbavím vás možnosti kontaktu s lidmi ve stanici.“ „To znamená, že…“ „To znamená, že až na další p ebírám velení.“ Johna v té chvíli man napadlo, jak si asi vede v podobné situaci Jan František Schmidt.

172

„Opakuji vám, že jste zat en! Vra te mi zbra a odeberte se do své kabiny!“ „Obávám se, že vaše opat ení budou muset po kat, podplukovníku,“ ozvalo se náhle od dve í. Práv vešel Thomas Patten Edwards, plukovník CIA, muž, který p vodn zlákal Johna k cest na M síc. „To je zasahování do pravomoci velitele stanice!“ vyk ikla Jane Kerriganová. V té chvíli se podobala nejspíše rozlícené sani. Johna napadlo, že v Armád Spojených stát siln zanedbávají psychologický výcvik d stojník . „Z moci dané mi prezidentem Spojených stát práv p ebírám velení nad stanicí Taurus 1,“ ekl rozhodn plukovník Edwards. „To je spiknutí, žádné takové rozhodnutí neexistuje.“ „Podívejte se na zprávu, která vám práv p išla z Bílého domu, a pak zkuste znovu vznést protest,“ opá il plukovník. John vid l, jak se uvnit bývalé velitelky stanice odehrává zápas, který už p edem nem l žádného vít ze. „Necht jte, abych vás dal zatknout,“ dodal pon kud smí liv ji plukovník Edwards. „To je nesmysl, internet není z této stanice dostupný.“ „Vláda Spojených stát práv rozhodla o tom, že projekt Taurus 1 už není tajný. Internet je tedy dostupný, máte k dispozici i p ímé spojení se Zemí.“ Na ta slova si Jane Kerriganová sedla a zabo ila pohled do obrazovky monitoru. Edwards pokra oval: „Následovalo sice n kolik protestních nót z íny, Ruska, Íránu a Pákistánu, ješt ekáme nótu z Evropské unie. Doufáme ale, že sv t brzy ocení úlohu Spojených stát v nastávajícím konfliktu. Až zjistíte, podplukovníku, co už víte ode mne, seberte si osobní v ci a p est hujte se do své kajuty,“ to byla poslední slova, kterými bral Edwards Kerriganovou na v domí. „Majore Ková i,“ obrátil se plukovník k Johnovi. „Sv uji vám obranu stanice Taurus 1 p ed vpádem z Luny C.“ „Provedu!“ srazil k sob paty John tak, jak byl navyklý ve své armádní minulosti. „M žete použít všech dostupných prost edk .“ John si neodpustil, aby ješt jednou nepohlédl na bývalou velitelku. Pak pochopil, že mu jí je vlastn líto, a snad ani nem l použít tak tvrdá slova. 173

Major Ková sed l za velitelským stolem, když se kabina za ala plnit lidmi. Nebylo p íliš p íjemné sledovat pohledy n kterých z nich, zejména Harold Mountbay nešet il sarkastickými poznámkami. P ítomnost plukovníka Edwardse však zp sobila, že se všichni více mén p izp sobili vojenské kázni. Krom sedmi len posádky byli v kabin p ítomni i Plantel a Gourm, kterým John p i vzájemném kontaktu pon kud pošramotil t lesné schránky. Zatím se nesm li vrátit zp t do svého sv ta. M li oble eny uniformy vojín a jejich kon etiny zdobily sádrové obvazy. John se necítil být natolik zavázán generálu Bandrakovi, aby ihned po návratu na stanici Taurus 1 tyto muže nechal propustit. John si pozval i Ritu. Její tvá nesla ješt stopy útrap, které musela prožít ve vysoké gravitaci. Plukovník Edwards oficiáln seznámil posádku se situací, p estože se o zásadní zm n ve velení všichni již dov d li. „Major Ková bude naším velitelem po dobu ohrožení stanice, protože nejlépe zná situaci, je seznámen s bojovými prost edky nep ítele a má jistý plán, jak invazi odrazit. Jmenování do funkce je tedy omezené, jakmile nebezpe í pomine, bude jmenován nový velitel stanice. Podplukovník Kerriganová to ale nebude, v kritické chvíli selhala. O jejím dalším p sobení rozhodne Pentagon.“ Jako na sch zi, íkal si John, když slyšel ten nekontrolovatelný šum hlas , jež cht ly sd lit n komu cosi závažného tak, aby to nikdo jiný neslyšel. Proto vstal a ujal se slova. „Vím, jsem cizinec,“ ekl rozhodn . „P ijal jsem ale velení proto, že jako jediný z této skupiny mám bojové zkušenosti, a to jak z pozemských válek, tak i z boj na jiných sv tech.“ Tuto ást projevu velmi dob e zvážil. P edtím si skute n podrobn prostudoval životopisy ostatních, aby m l jistotu, že nikdo z nich nikdy a nikde nezasáhl do boj . V tomto sm ru to m l jednoduché, Armáda Spojených stát sem poslala ty své lidi, kte í nikdy nevkro ili do Iráku ani Afghánistánu. Skute n se nep edpokládalo, že by tu mohlo dojít k bitv . „Vzal jsem na tuto poradu i t i naše hosty. Dva z nich tu z stali nedobrovoln , myslím tím tyhle pány, a jeden host za námi p išel z vlastní v le, protože mu v jeho sv t hrozilo nebezpe í. D ív, než dojde k hlavní ásti této porady, m žete jim položit dotazy ohledn 174

výzbroje a zp sobu boje na Lun C. Možná, že budou ochotni mluvit.“ „Jak s nimi chcete mluvit, když jim nerozumíme?“ vysko il pohoršené Harold Mountbay. „Já si s nimi rozumím velice dob e, vi , Rito.“ „Ráda odpovím na otázky. Ale ten velký chlap mi není sympatický.“ Prohodili t ch pár slov myšlenkami. Na okamžik nastalo ticho. „Nic jsme neslyšeli,“ ušklíbl se Mountbay. „Ne, ne, Harolde, já jsem n co slyšela. Kdosi tady íkal, že nemáš jeho sympatie.“ John zvedl o i, jeho pohled se vpil do tvá e Patricie Smithové. Sn dá dívka jako jediná z této skupiny má tedy sklony k telepatickému kontaktu. Nikdo jiný, zdá se. Pokud ano, tak to dokázal mistrovsky utajit. „ ekal jsem, že práv ty uv íš každému blábolu,“ zatvá il se Mountbay velice otráven . „Nebylo slyšet nic.“ „Pak nezbývá, než abyste v il nám a poru íku Smithové, Mountbayi,“ ekl Ková . „Naši nezvaní hosté p ijdou z jiného sv ta, z M síce, který má atmosféru, je obydlen starodávnou civilizací a rozd len na dva znep átelené tábory. Práv vlády Luny C postavily ten obrovský portál G, kterým dopravují na Lunu C suroviny, podle všech nepsaných zákon náležející nám. Je to uranová ruda.“ John v d l, že jeho slova budou ú inkovat. Všichni rázem zpozorn li. „Existence portálu G narušuje T-pole a navíc p esun velkých hmot ohrožuje stabilitu celé soustavy. Je t eba tomu za každou cenu zabránit. Vládci Luny C se rozhodli, že tato nebezpe í budou ignorovat. My jim stojíme v cest . Padlo rozhodnutí, aby stanice Taurus 1 byla zni ena. Paraleln s námi existuje Luna B, kde vaši dvojníci, s kterými jste se ob as setkávali, postavili stanici Aries 1.1 proti této stanici má být podniknuta agrese. Zatím nevíme, kdy, ale obávám se, že se tak stane velmi brzy. Pentagon rozhodl, že na M síc budou dopraveny jaderné zbran , kterými na Lun C nedisponují. Je to jediná možná obrana proti jejich pokro ilé technice.“

175

John spat il v o ích n kolika lidí jakýsi záblesk touhy vrátit se co nejrychleji zp t na Zemi. „Využijme nyní p ítomnosti našich host ,“ ekl. „Více hlav víc ví, možná, že po rozhovoru s nimi p ijdeme na n jaký nápad, jak zabránit invazi v p ípad , že k ní dojde ješt p edtím, než sem budou dopraveny jaderné zbran .“ Chvíli bylo ticho. „Jak využíváte jadernou energii?“ zeptal se Hutton Rudby. John položil tuto otázku Rit a ta se asi p l minuty dohadovala s ob ma zafa ovanými zajatci. „Nepoužíváme jadernou energii, naše zdroje radioaktivních látek jsou p íliš malé.“ „Co jste ud lali se Zemí?“ „Nepamatujeme se, že by kdy náš sv t obíhal kolem planety.“ „Není to tak, že pocházíte z jiné planety a Lunu C jste osídlili až poté, co jste ji zni ili?“ Vida, ekl si John, naše posádka se docela dob e aklimatizovala, otázky jen prší, skoro nesta il p ekládat. Po necelé hodin byli hosté propušt ni a odvedeni do svých kabin. Bohužel, nic nového se John už nedov d l. „Johne Ková i, jak m že existence portálu G ohrozit naši planetu?“ Tahle otázka byla rozhodn na míst . „T eba takhle,“ ekl John, protože p íroda mu práv nahrála. Stanice se op t ot ásla. „Tady nedaleko spadl meteorit. Možná jste si všimli, že ty dopady jsou stále ast jší a vesmír nás astuje náboji stále t žšího kalibru. Už ani nevyhlašujete poplach, jak jste si zvykli. Meteorické roje se budou stahovat blíž k M síci, a tím pádem také k Zemi. Brzy se stane, že n který v tší meteorit M síc mine a tam,“ John ukázal nahoru, „má lepší cíl. Všichni víte, co m že napáchat meteorit o pr m ru 100 metr , tady bych v il fantast m. A krom toho, všem se vám patrn stalo, že jste mimod k prošli na stanici Aries 1, která je postavena na paralelním M síci. Portál G vytvá í silné pole, které narušuje stabilitu v okruhu n kolika kilometr , a sou asn se otvírají malé nezávislé portálky. Já mohu jen p edpokládat, že mám p ed sebou kompletní osazenstvo stanice 176

Taurus 1.“ Práv se rozhlédl. „I kdyby tomu tak nebylo, tolik to nevadí, Jan František Schmidt, kterého jste taky poznali, nyní organizuje na stanici Aries 1 obdobnou obranu. Nemají tam ale zajatce…“ „Pro jste jim, Ková i, prozradil, co všechno víme?“ zeptal se Mountbay. „Co když se jim poda í uniknout, vždy víte, jak snadno se sem dostali…“ „Já doufám, že se jim poda í uniknout,“ usmál se Ková . „Práv dostali falešné informace. My už totiž taktiku obrany máme vypracovanou. Je t eba, aby o ní nic nev d li, ale naopak byli p esv d eni, že do doby, než budeme mít jaderné zbran , jsme bezmocní. A taky je pravd podobné, že k invazi dojde ješt p ed západem slunce, sv tlo Zem m že být nedostate né.“ „Co tedy máme d lat?“ „Od tohoto okamžiku až do odvolání budou všichni v maximální mí e opoušt t prostor stanice. Je t eba, abyste vyvinuli maximální innost v celém okolí kráteru Taurus-Littrov. Kopejte jámy, tunely, rozvážejte techniku, pohazujte zde odpadky. Možná si toho všimnou, možná ne. Pokud to uvidí, nemusejí jim dojít souvislosti. A strach z jaderných zbraní, ten ur it vykoná své.“ John už m l tak citlivé smysly, že poznal otev ení portálu okamžit . Nebylo to však v místnosti, v níž byli zav eni Plantel a Gourm, ani v kabin , kde sídlila Rita. Trvalo necelých sedm vte in, než sta il vyb hnout z velitelské kabiny a dorazit okružní chodbou ke dve ím, za nimiž se otev el pr chod do jiného sv ta. Dve e rozrazil prudkým kopnutím. Možná se daly hermeticky uzavírat, ale zámek nevydržel. Masivní hmota p itiskla k zemi muže, jemuž John nevid l do tvá e. Na pozadí zá ícího tunelu vedoucího do neznáma spat il John mohutnou postavu a hled l do hlavn pistole, kterou Harold Mountbay držel v ruce. „Tak pracky ke hv zdám, pane veliteli,“ zn l striktní pokyn, který nep ipoušt l alternativu. „A p kn se jich drž,“ dodal Mountbay, když John váhav poslechl. „Generál Bandrak m l pravdu, trochu jsem se bál. Ty si opravdu nic nepamatuješ.“ 177

V tom okamžiku si John vzpomn l a teprve te se mu celá skládanka složila dohromady. Poslední, ta nejzasut jší vzpomínka práv vytanula na sv tlo. Tam, na chodb v generálov rezidenci, došlo k neo ekávanému setkání. Tehdy John položil Mountbayovi hloupou otázku: „Tebe taky chytili?“ a pak, když hromotluk odkrá el chodbou, si teprve John uv domil, že stanice Taurus 1 už je p kn dlouhou dobu zrazována. Ne, John Ková se nesm l vrátit zp t do svého sv ta, a pokud ano, pak m l vše zapomenout. Tenhle muž v d l všechno o tom, jak se stanice Taurus 1 bude bránit proti invazi. John na okamžik zaváhal. Když ho te pustí na Lunu C, patrn k invazi nedojde. Ale to by byla škoda, byl si jist, že jeho plán je stoprocentní. Kabina na stanici Taurus 1 nebyla práv vhodným místem pro rva ku. Mountbay ud lal chybu, íkal si John, když mu vyrazil pistoli z ruky. Nem l žvanit, m l st ílet. Pistole dopadla na chodbu jako neškodný kousek železa a na Mountbayovu bradu dopadla Johnova p st. Ta rána hromotlukem ot ást nemohla. Bylo tu opravdu málo místa, a tak John nemohl použít prakticky žádný chvat. Mountbay však nemyslel na to, aby Johna p emohl. Jako kdyby ho otev ený portál magicky p itahoval, vlastn se jen bránil a couval sm rem k té erví dí e. Pokusil se Johna odstr it kopancem, ale agent dokázal úderu uhnout, p itom bezd n šlápl na vyklopené dve e a uslyšel heknutí. Dve e do kabiny z staly otev eny, což vzáp tí zp sobilo dokonalý sb h lidu. N kdo náhle Johna prudce odstr il a mohutné t lo se vrhlo na prchajícího Harolda Mountbaye. Ten lov k m l víc síly a v t sném prostoru byly jeho metody mnohem ú inn jší. Za okamžik už vyvlekl Harold Murray zmítajícího se Mountbaye na chodbu. „Tady ho máte, Ková i,“ ekl Mountbay v dvojník, který prošel miniportálem práv v as. „Máte to jako splátku za ty nep íjemnosti, co jsem vám zp sobil.“ Ležící dve e se pohnuly a jako had se z nich vyplížil lov k v uniform Bandrakovy armády. „Necháme ho b žet,“ mávl rukou John. „Jediné, co se Bandrak dozví, bude fakt, že jeho agent byl odhalen.“ 178

Vpád za al druhý den odpoledne. Zbývalo ješt víc než 24 hodin do západu slunce. B hem n kolika vte in bylo okolí základny Taurus 1 plné bojových stroj a muž ve skafandrech ozbrojených zá i i. Neotev el se žádný velký portál. Tanky nevjížd ly na m sí ní povrch z žádného tunelu. Jen jako kdyby se na krati ký okamžik zatetelilo vakuum, a pak tu byl tank. M sí ní prach se lehce pozvedl z lože, v n mž spo íval miliony let, a pak stejnou rychlostí zase padl zp t. Na další v ky tu z stane stopa po vet elci, který takto znectil okolí památného místa. Celá plá Mare Serenitatis v okolí asi p l druhého kilometru se stala nyní jediným bojišt m. „P ipadá mi, že jdou s bubnem na zajíce,“ ušklíbl se JFK. Sám si pomyslel, že mnohem jednodušší by bylo použít jeden nebo dva tanky, s kterými by sem vjel za m sí ní noci a ne za plného slunce. Stroje vrhaly na šedivý povrch dlouhé ostré stíny a stávaly se tak dokonalými ter i. Byla tu dokonce rozmanitá technika, nejen t žké tanky, které už John poznal na Lun C. Krom t chto vozidel na povrch M síce dosp ly i stonožkám podobné dopravníky, na kterých sed lo deset muž , vznášedla opat ená ví ivými lopatkami, vysoké krá ející stožáry s kabinou zjevn jen pro jednu osobu. John pochopil, že generál m z Luny C nejde o prosté zpacifikování stanice Taurus 1, jim jde o její úplné vyhlazení a p edevším o demonstraci síly. Od tohoto okamžiku m l lov k našeho století a tohoto sv ta p ijít o všechny ambice kolonizovat toto vesmírné t leso. M lo pat it n komu jinému. „Jsou to vznášedla, jak se budou pohybovat v prost edí úplného vakua?“ namítl Ray Carwell. „Podívej, už jedou,“ ekl John. Jakmile skon il p esun, vozy dosud neuspo ádané do formace vyjely. „Nepoužívají ale princip vznášedla. P esto se nesou deset až dvacet centimetr nad povrchem.“ „Jste si jist, Johne, že víte, co d láte?“ zeptala se Patricia Smithová. Od okamžiku, kdy se setkali na Lun C, nem l John možnost si s ní promluvit.

179

„Myslím, že víc jsme ud lat nemohli. V daném termínu stejn nebylo možné stanici evakuovat. „Máme p ece zbran , m žeme se pokusit útok odrazit d ív, než…“ „Naše zbran jsou zcela neú inné, pokud zde nemáte sklad atomových bomb. A ten tu zatím, jak všichni víte, není.“ Prudký náraz ot ásl stanicí, jeden tank se zahalil do oblaku prachu, a když ta malá smrš opadla, ukázaly se rozdrcené trosky, nap l vy nívající z malého kráteru. John pocítil jisté zadostiu in ní. „Práv nám trochu pomohla p íroda, jen by t ch meteorit mohlo být víc. Víte, generále Bandraku, kdo seje vítr…“ Generál ho neslyšel, odkudsi z bezpe í své Luny C ídil tuto operaci. Blesky žhavých výst el olizovaly terén, tanky se blížily ke stanici. „Hezké divadélko,“ ekl John. Plazmové zá i e z této vzdálenosti nemohly stanici Taurus 1, zakopané dvacet metr pod povrch, zatím nijak uškodit. „Devadesát vte in!“ hlásil Rudby. Ano, devadesát vte in uplynulo od okamžiku, kdy první tank pronikl portálem na povrch M síce. O n co kratší dobu trvalo, než se na Rit zcela rozpadl její skafandr. John pozd ji p iznal, že toto byla chvíle, kdy snad poprvé tvá í v tvá nebezpe í ztratil chladnou hlavu. Ale p ece nebylo možné, že by se tak mýlil. Maurbyho efekt… Tank, který dosedl na povrch M síce jako první, náhle klesl. Vypadalo to, jako kdyby spadl z p lmetrové výšky. Op t se zvedl prachový oblá ek, tentokrát o n co víc. Dosud jasn modrá barva kovu této hypermoderní zbran za ínala dostávat zelenavý a po chvíli i hn davý nádech, ostré obrysy t lesa ztrácely hrany, bortily se, za aly se odloupávat celé pláty hmoty a bezhlu n klesaly do prachu. Vzáp tí zkolaboval další tank a potom další, zastavily se rotace turbínek, i stonožkovité dopravníky p išly o sv j lesk, muži padali dol ze svých sedadel, zahazovali zbran . Bylo z ejmé, že se dusí. B hem necelých dvou minut bylo celé bojišt pokryto rezav jícími hromádkami toho, co kdysi bylo výkv tem techniky, a celá plocha vypadala jako posetá kupkami hnoje. 180

„Nu, M síc se nyní stal bazálním objektem, tak jak by to m lo být,“ ekl John. „Není vám líto smrti tolika lidí?“ zeptala se tiše Patricia Smithová. Byla bledá, musela se p idržovat stolu. „Myslel jsem, že jste profesionální voják,“ namítl John. „Možná byste jim to m la p át za to, jak tam s vámi zacházeli…“ „Snad, ale zatím nikdy jsem se nedívala na smrt takhle zblízka.“ „Jestli si dob e vzpomenete, tak jsem je byl varovat,“ odpov d l John. „Kdyby ale dnes zvít zili, stejn by jim to p íliš nepomohlo. Narušování rovnováhy se vždy vymstí p edevším sv tu, který nedbá pravidel. N kdy se však stane, že spolu s ním se svezou i ti, co jsou v tom nevinn , a to by byl p ípad našeho M síce. Ješt se ale musí stát n co, o ekávám to každým okamžikem.“ Ješt d ív, než John stihl tato slova dopov d t, z kráteru TaurusLittrov za ala unikat podivná, chladná zá e. Zá e až neuv iteln hutná, p ímo hmotná. Jako kdyby n kdo cht l vyst elit tisíce tun hmoty daleko do vesmíru. Povrch M síce se zat ásl a st ny kráteru za aly žhnout, pomalu se rozt kaly a místy se bortily. Brzy se obnažil kovový tubus, mizející v nevelké výšce nad terénem, za al se lámat na kusy a pozvolna p echázel v zá ení, a pak náhle celou plá zasáhl oslnivý záblesk, který zaznamenaly i observato e na Zemi. Další a další ot esy cloumaly stanicí Taurus 1 a John jen doufal, že je postavená skute n solidn . Kone n nastal klid, jen poslední kusy horniny pomalu dopadaly, p itahovány šestkrát menší gravitací než na Zemi, k p d jejího v ného souputníka. Portál G práv p estal existovat. „Zajímalo by m , co to ud lalo na druhé stran ,“ podotkla Patricie Smithová. „No, m docela taky,“ ušklíbl se John, „ale nemíním se o tom jít p esv d ovat.“ Ucítil dotyk na ruce. Oto il se. Spat il Ritu. Zdálo se, že se mu n co snaží sd lit, ale John nemohl zachytit jedinou její myšlenku. „Tak to je konec telepatie, d v e,“ ekl tak, aby mu ostatní rozum li. „S existencí portálu se ztratily atributy vašeho sv ta. Budeš se holt muset nau it n jaký ten náš jazyk. M žeme t dopravit zp t

181

na Lunu C, m žeme t vzít k nám dol , na Zemi, ale jak to vidím, asi z staneš tady. Postaráš se o ni, Pat?“ Nedokázal si p edstavit, že by Rita mohla žít ve sv t s šestinásobnou gravitací, a pak pochopil, že to d v e je odsouzeno žít nadále na M síci, na této stanici nebo na dalších stanicích, které lidé postupn zbudují. Mohl by jí pomoci vyhledat jiný z m síc , kde by pro ni byl život snesitelný, ale jak si bude zvykat vyhnanec z vlastního sv ta? Patricia p ikývla. Ješt dlouho hled li na plá p ed stanicí, jejíž panorama se nyní tak markantn zm nilo. Ale už se tam nic nepohnulo.

182

EPILOG Johnovi to p ipadalo jako sen. Sed l v normálním k esle v normální místnosti s normálním kobercem a normálními tapetami a p ed sebou m l sklenici, z níž unikaly bublinky docela normálního šampa ského. A hlavn – cítil normální gravitaci a nepronásledovaly ho myšlenky nikoho jiného než jeho samého. Obvykle se vracel z akce napln n pocitem dob e vykonané práce, ale te v n m po ád hlodal malý ervík pochybností. Raut byl v plném proudu, kolem n j se hemžili muži v erných oblecích a dámy ve ve erních šatech, ozdobených šperky podle míry vkusu a výše bankovního konta. Vedle n j stála Andrea de Villefort, t ímala ve svých prstících stopku prázdné sklenice a cosi vypráv la, byla neoby ejn veselá a všechny ty zvuky, kterými byla místnost napln na, splývaly Johnovi v podobný hukot jako myšlenky obyvatel Luny C. A John náhle v d l, že se ješt n co musí stát, n co, co už se stalo, a vlastn se ješt nestalo, a co se prost musí stát jenom proto, aby byla stabilita zachována, a v d l také, že tady p i hloupých žvástech jen marní as. Mise ješt neskon ila, Johne Francisi Ková i. „Jdeme, Andreo,“ uchopil mladou ženu za ruku a vlekl ji pry . Nezapý ila se, i když si mohla o Johnové po ínání myslet cokoli. „Kam jedeme?“ ptala se. „Do Ženevy.“ „To není zas tak velké p ekvapení, ekala jsem n co exotického.“ „Exotiky budeme mít možná až dost.“ „Tak co je za tím únosem?“ ptala se. „Jde o dv mali kosti,“ odpov d l John. tvrt hodiny pak vypráv l o všem, co se mu p ihodilo a co ho v této chvíli vlastn ješt tíží. 183

„Taky jsi nemusel tak pospíchat, mohla jsem shodit ze sebe tenhleten ve erní hábit. Už jsem se tam dost nudila,“ ekla Andrea, p elezla na zadní sedadlo a pop ála Johnovi dobrou noc. V z se zatím ítil no ní Evropou a vlastn jen jeho idi v d l, že M síc, vycházející práv na p lno ní oblohu v podob velkého písmene C, o ekává další návšt vu. Carl Maria von Wonder nebyl p íliš naklon n tomu, aby otvíral portály do nahodile vybraných sv t , ale John m l po ruce silný argument. Fantom nestability Luny C zam stnával analytiky už delší as a nemohli se shodnout, co je toho p í inou, když agent John Francis Ková již p ed n kolika dny zamezil p esun m hmoty a portály už od té nebyly, nejsou a patrn ani nebudou otev eny. John p išel s p ekvapivým ešením. A tak se stalo, že v jiném vesmíru, na planet pracovn nazývané Luna C, n kolik okamžik potom, co m l plukovník Klotzmon malou nehodu p i diskusi s jedním v zn m, se v jeho pracovn vyno ily dv postavy, za nimiž zá ila fialová aureola otev eného portálu. „Jsem rád, že se op t vidíme, plukovníku,“ usmál se John. Andrea udiven p ihlížela n mému dialogu. „To jsi zase ty!“ vyk ikl myšlenkami plukovník. John vnímal, že plukovník by rád vyslal proti jeho mysli další ni ivý výboj mentální síly, ale dob e v d l, že John by jej vzáp tí dokázal vrátit. „Nemohl jsem odolat, abych se op t nesetkal se starým p ítelem. Nechci vás moc p emlouvat, pane plukovníku, ale myslím, že by se nám hodil jeden skafandr na pohyb ve vakuu a pak jeden nabitý plazmový zá i . Kampak jdete, pane plukovníku? Špatn jste si má slova vysv tlil. Vy p ece nikam nemusíte, vy zavoláte své pod ízené odsud.“ „Jak ses dostal ven z té zatuchlé díry?“ vztekal se plukovník. „Vztek, to není dobrá vlastnost pro muže, který chce vládnout jiným. Budete tak laskav a pošlete pro to, o jsem vás žádal?“ John zaslechl podivné myšlenky, musel se velice soust edit. Nebylo by zrovna nejlepší, kdyby plukovník zavolal ozbrojené družstvo. 184

„Jist víte, co by vás ekalo, kdybyste m cht l podrazit,“ dodal John a lehce se prošel plukovníkovou myslí, aby mu vzal všechny chut na vymýšlení n jakých kulišáren. Kone n rozpoznal ty správné myšlenky. Pobo ník v nedaleké strážnici je zachytil, a a se trochu divil, brzy rozkazu uposlechl. „O tady vlastn jde, Johne?“ ptala se Andrea, která zatím udiven pozorovala ten n mý výstup. „Je to skute n odporný chlap, to máš pravdu,“ ekl John. „A zkus te na nic nemyslet, tamhleten tlu huba nemusí v d t všechno.“ Kone n p inesli to, co John požadoval. „A te vypadn te!“ k i el tiše plukovník Klotzmon. „Ješt okamžik, plukovníku, o ekával jsem od vás jiné pohostinství,“ ekl John a pomalu se soukal do skafandru. Jakmile jej navlékl p es ramena, ucítil ty i bodnutí. V d l, že má kyslíku zhruba na jednu hodinu. Te už nemohl dýchat normální vzduch, dokud skafandr zase neshodí. Uchopil do ruky plazmový zá i a jednou jej stiskl. S uspokojením vid l, že prot jší st na se za íná rozt kat. „Díky, pane plukovníku, jste velice laskav,“ dodal John. „Zabiju t , rozumíš? Já z tebe stáhnu k ži zaživa!“ Plukovník Klotzmon ta slova vy vával ve svém jazyce, ale John jim velmi dob e rozum l. Aspo na okamžik se zase ocitl v telepatickém prost edí. Rád by mu odpov d l, rád by plukovníka pot šil a vysv tlil mu, že olgoj chorchoj není to pravé, co by vládci tohoto sv ta p ineslo to pravé uspokojení, ale nesm l. Andrea, t ímající v rukou podivnou zbra , stále š ouchala do Johna a cht la v d t, co ten sk et vlastn íká, ale dostalo se jí jediné odpov di. „Pamatuj, protáhnout niku s touhle hra kou portálem, a pak rychle zmizet.“ Za n kolik vte in už byl plukovník Klotzmon ve své pracovn sám, a protože ho nikdo nevid l, tak se v zb silém vzteku zhroutil k podlaze a bezmocn se tam zmítal. John Francis Ková pochopil, že je v pasti. T lo i ruce mu sev ela neznámá síla, která jej pomalu a neodvratn vlekla tím sm rem, kde za st íb itým tankem zel portál. Nemínil se dát tak lehce, ale síla jeho 185

sval nesta ila. Zamí il revolver do sv télkujícího ch tánu, p ímo do té brány, a vyst elil. Jednou, dvakrát, t ikrát. Mohl si to dovolit, dob e v d l, že už je odd len sférickým polem od prostoru pražské ulice a k výbuchu plynu nem že dojít. Dvakrát uslyšel cinknutí kovu o kov, jednou st ela vlétla do vnit ku portálu a její dopad nezaznamenal. tvrtá st ela se odrazila a hvízdla mu kolem uší; silové pole ji hrav zneškodnilo. Trapn dopadla na dlažbu hned vedle nábojnice. Trochu se zastyd l. Takhle by si vyst ílel celý zásobník úpln zbyte n , jeho zbra je tady naprosto neú inná. Možná ji ješt bude pot ebovat. Chyb lo asi deset krok , už se skoro nebránil, a pak p ímo p ed sebou spat il cizí ruku. Ruku, kterou by poznal snad i potm . Andrea de Villefort stála na opa né stran mali kého portálu, nebylo t eba d lat na ulici v tší rozruch, než tam už byl. Nebyl by žádný problém otev ít portál celý a vytáhnout Johna z té pasti, ale on to výslovn zakázal. „Podej mi tu zbra ,“ íkal, „jen mi ji podej, a pak se zdejchni. S dalším už si poradím.“ Poslechla ho. Ucítila letmý dotyk a pak prudké trhnutí. To John Francis Ková namí il zbra kamsi, kam ona nemohla vid t, a ve chvíli, kdy se portál zavíral, už vyslal plazmatický výboj sm rem k neviditelnému nep íteli. „Díky, Andreo,“ zaslechla ješt jeho slova. Astronaut Eugene Andrew Cernan se už vzdálil od lunárního vozítka Lunar Rover dobrých p tapadesát yard . Nacházeli se na samém okraji údolí Taurus-Littrov tém uprost ed Mare Serenitatis. Vozítko dovezlo oba astronauty prakticky na horizont, do vzdálenosti asi t í mil od lunárního modulu Challenger. Cernan dosp l k vrcholu terénní vlny, která se jednou bude jmenovat Cernan v val, jako první. P ekonal ji a pohlédl na planinu, která se p ed ním rozev ela. Byla prozá ena sluncem a ukon ena v nevelké vzdálenosti ost e zubatým okrajem nevelkého kráteru, který už se jmenoval Taurus-Littrov. Cht l ud lat další krok, ale to, co spat il o n kolik stup sm rem doprava od h ebene kráteru, mu doslova zarazilo nohy do tenké 186

vrstvi ky m sí ního prachu. Stál a díval se tak dobré dv nebo t i vte iny a po celou tu dobu doufal, že trpí jen halucinacemi a že vzáp tí musí ten p elud zmizet. John Francis Ková , oble ený do skv lého skafandru, který si p ed n kolika minutami vyp j il ve skladech plukovníka Klotzmona, sestupoval po protilehlém svahu, odd leném od Cernanova valu hlubokým p íkopem. Zastavil se asi ve vzdálenosti p tadvacet metr a vesele na astronauta zamával. Pak ekal, až se pozemš an vzpamatuje. Eugene Cernan zamí il objektivem fotoaparátu tam, kde spat il to zjevení. Stiskl spouš .12 Podruhé, pot etí. John vid l, že se vše stalo tak, jak se m lo stát. Te už v dí Ameri ané vše, co pot ebují. O ty icet let pozd ji bude o kus dál stát stanice Taurus 1. John sice neslyšel, co Cernan íká do mikrofonu, ale ta slova už znal zpam ti. „Houstone, máme problém.“ Obrátil se a pomalu krá el sm rem ke kráteru, z n hož zatím netr el do prázdnoty žádný portál G.

12

Cestování asem není možné. Tato ást Ková ova hlášení rozpoutala bou i ve v deckém odd lení Agentury. Bu tento základní axiom neplatí – a tudíž neplatí obecná teorie paralelních vesmír –, nebo došlo k extrémn nepravd podobnému jevu, fázové synchronizaci velmi podobných, asov však posunutých sv t , kdy agent z každého navštívil vždy jiný, posunutý sv t, ne však ten sv j. Diskuze nad tímto velkým problémem paralelní fyziky nepat í do t chto vysv tlivek. Máte-li pat i né oprávn ní, nebo soudíte, že m žete napomoci k vy ešení paradoxu, kontaktujete GODa.

187

PETR TOTEK

LOVEC Mary Ann Nicholsová zvaná „Polly“ byla zavražd na v pátek 31. srpna 1888. T lo bylo nalezeno asi ve 3:40. Annie Chapman zvaná „Dark Annie“ byla zavražd na v sobotu 8. zá í roku 1888. T lo bylo nalezeno asi v 6:00. Elizabeth Stride zvaná „Long Liz“byla zavražd na v ned li 30. zá í roku 1888. T lo bylo nalezeno asi v 1:00. Catherine Eddowes zvaná „Kate Conway“ alias „Mary Ann Kelly“ byla zavražd na v ned li 30. zá í 1888 stejn jako p edchozí ob . Mary Jane Kelly zvaná „Ginger“ byla zavražd na v pátek 9. listopadu roku 1888. T lo bylo nalezeno asi v 10:40. Všechny tyto vraždy jsou p ipisovány Jacku Rozparova i. Hospoda byla nat ískaná k prasknutí, ostatn jako každý sobotní ve er, a pivo bylo mizerné, doslova odporná b e ka. Bylo to poslední pivo, na které jsem ješt m l, a šet il jsem si ho. Jasn , dal bych si doušek jemné single malt whisky. Jenomže od minulého kšeftu už uplynul n jaký as a ten mejdan potom se mi taky trochu vymkl. Jsem prost na suchu. Podobným putykám a vlastn i podobným tvrtím se v tšinou vyhýbám, snad jen s výjimkou pracovních záležitostí, nicmén v tuto chvíli nebylo zbytí. Poté, co sho ela hospoda, kde se konal onen absintový ve írek, jsem se musel na chvíli uklidit. Vždycky, když si p ihnu, popadnou m vzpomínky na „staré zlaté asy“. Te se živím všelijak a ne vždy úpln estn , p iznávám. Kdysi jsem byl konstábl, ale poté, co m vyhodili od policie, nemám onu instituci zrovna v lásce. Oni m na oplátku také up ímn nenávidí. Na druhou stranu mi zkušenost ze Scotland Yardu i n co dala, vím, eho si všímat, koho a na co se vyptávat nebo kde n koho 188

najít. Pokud se vám zab hla dcera s n kým, kdo jí podle vás není hoden, nebo když chcete vyš ourat špínu na svého konkurenta, jsem tu pro vás já, soukromé o ko. Soukromý detektiv Sherlock Holmes, ztroskotanec, kterého vylili ze sboru pro … pro co vlastn ? Pro „latentní, potencionáln nebezpe né magické vlohy, které ve spojení s introvertní povahou mohou nep ízniv ovlivnit chod sboru“, jo, pamatuji si to ješt po ád p esn . Pochybuji, že kdokoli z mých nad ízených v d l, co to znamená. Pro n to byla jen sn ška neznámých slov a samoz ejm d vod vykopnout m . Blížila se p lnoc, dopil jsem pivo, a abych zaplašil neradostné vzpomínky, zvedl jsem se k odchodu. P ed hospodou jsem se zhluboka nadechl erstvého pov t í, jen spo e prosv tleného tu a tam stojící lampou. Po hustém, tém hmatatelném vzduchu v putyce se i londýnské mlze, zhoustlé kou em ze všech komín , co jich tu bylo, dalo íkat erstvé pov t í. I p es hustý smog byl ve vzduchu patrný závan podzimu. Dal bych si cigaretu, sakra, jak já bych si dal cigaretu! Rozhlédl jsem se po osam lé ulici, krámky emeslník , alchymist i podomních vymíta už byly dávno zav ené, a i kdyby ne, o jejich služby jsem stejn nestál. Žádný z alchymist tady v chudinské tvrti nezvládl permutaci kov a spíš než alchymií se živili zastavováním cenností nebo p ekupnictvím kradeného zboží. Pomalým krokem jsem zamí il k zapadlému hostinci s pochybnou pov stí, kde jsem m l zaplacený pokoj ješt na tuhle noc. Nebylo kam sp chat, moje plány dál nesahaly. P espím a kdo ví, co budu d lat dál. Možná bych se mohl vrátit do svého bytu na Baker Street, ale bojím se, že m síc není dost na vychladnutí všeho, co jsem nedávno zp sobil. Musel jsem se v duchu pousmát – v hadrech, co mám na sob , by m má bytná, paní Hudsonová, asi nepoznala. No co, ekl bych, že je to p evlek, ona by tu malou lest stejn prokoukla, jen pokud by byla st ízlivá, a to hrozí málokdy. Na pití se dala, když jí upálili manžela za arod jnictví v jednom z t ch vykonstruovaných proces . Zrovna jsem byl krásn rozlítostn ný nad svým osudem, když jsem si uv domil, že m n kdo sleduje. Vždycky poznám, že po m n kdo jde. A je to za denního sv tla v davu lidí, anebo v noci na 189

ulici, kde není ani živá ka. Nevím jak, ale poznám to, ne že bych n koho slyšel i vid l, je to jen zvláštní pocit, skoro jistota, že m n kdo sleduje. Jsem ve tvrti, kde se staly ty vraždy, o kterých jsem etl v místním plátku, došlo mi. N kdo tady v okolí zabil pár lidí a prý je i naporcoval, tedy pokud se dá v it novinám. Ten n kdo šel po lehkých holkách, to bych snad m l být v bezpe í, i když jeden nikdy neví. Až když jsem se rozhlížel po vhodném míst , uv domil jsem si, jak nezdravé návyky poslední dobou mám. Cht l jsem doty ného vyprovokovat, aby zaúto il, nebo se p inejmenším p iblížil. Už jsem o n m v d l, že je menšího vzr stu a drobn jší postavy. Jen se m neptejte, jak jsem to zjistil, prost jsem to v d l. Vyhlédl jsem si ústí do úzké uli ky, na rohu se rozkro il a rozepnul si poklopec, p edstíral jsem pot ebu ulevit si. Pro n j ideální p íležitost se p iblížit a snad m i napadnout. Pro m , jak doufám, možnost jej zneškodnit. N ž jsem vytáhnul už p i ch zi a te m p íjemn studil do dlan . Po kal jsem, až úto níka ucítím t i kroky za sebou, a prudce se oto il. A ztuhl jsem. Za mnou stála žena, tedy spíš dáma. Pod plášt m jsem rozeznal šaty, vhodné spíš na ve e i v Buckinghamském paláci, ve kterých p sobila v chudinské tvrti zna n nepat i n . Kožené rukavi ky svírala v levé ruce a nezdála se být nikterak nervózní. „Eeeehm…“ za al jsem inteligentn , „nemáte cigaretu?“ s nap aženým nožem jsem asi nep sobil d v ryhodn . „Dobrý ve er, pan Holmes?“ zeptala se lehkým konverza ním tónem. Nože ani rozepnutého poklopce si nevšímala. „P ijde na to, kdo se ptá,“ schváln jsem nasadil drsný p ízvuk d lníka v p ístavu. „Jmenuji se komtesa Andrea De Villefort a mám zájem o vaše služby,“ pokra ovala nevzrušen . „Pokud jste skute n Sherlock Holmes,“ ujiš ovala se s úsm vem, jako bychom opravdu byli na banketu. Její angli tina byla dokonalá, ta snad studovala fonetiku u profesora Higginse. 190

„K vašim službám, madam,“ nazna il jsem úklonu. „Snad bude lépe probrat to v soukromí,“ lehce kývla hlavou, hvízdla na prsty jako ko ák a nasazovala si rukavi ky. Využil jsem chvilky, zapnul si poklopec a vrátil n ž na své místo. Na dlažb zarachotila kopyta koní a za pár okamžik jsme sed li v útulném prost edí luxusního ko áru. Cht l jsem za ít konverzaci, ale zarazila m , prý až budeme na míst . Byl jsem uveden do luxusního penzionu a usazen do ješt luxusn jšího k esla. Na stole ku chladl šálek aje a teplala skleni ka vynikající brandy. Kone n mohla za ít konverzace. „Víte, co se stalo v noci z 30. na 31. srpna?“ zeptala se komtesa de Villefort p ímo. Jasn , v d l jsem to, sho ela putyka, kde jsem slavil, už ani nevím co. Že to p i požáru odneslo ješt pár okolních dom , snad ani nepo ítám. „Asi spousta v cí, máte na mysli n co konkrétního?“ nezbylo, než d lat hloupého. „A pak za osm dn , v noci ze 7. na 8. zá í?“ pokra ovala ve vý tu. Jen jsem rozhodil rukama. Vážn jsem nev d l, tou dobou už jsem pobýval v oné pochybné tvrti. „Asi vás budeme muset zasv tit úpln ,“ povzdychla si komtesa. Labužnicky jsem usrkl aje a v doucn pokýval hlavou. „To, že asi p ed m sícem vypukl rozsáhlý požár, asi víte,“ zdviženou dlaní m zarazila, když jsem se cht l obhajovat. „Požár jste nezp sobil vy, my víme.“ Te jsem údiv rozhodn nep edstíral. „Po vás chceme pomoc s vyšet ením vražd on ch prostitutek, o kterých jste jist etl v novinách.“ M l jsem divný pocit, nejd ív požár, te vraždy prostitutek. Nevím, co si o tom myslet. „Jack Rozparova ,“ kone n jsem si vzpomn l na p ezdívku vraha v novinách. „Ano, íká se, že to ud lal jakýsi Jack Rozparova ,“ komtesa vypadala najednou zamyšlen . „A neud lal snad?“ snažil jsem se získat informace.

191

„Ne, ur it to nikdo takový nebyl!“ komtesa byla už zase ráznou dámou. „Je to jen nevy ešený problém, a rozhodn tu nemá co d lat! My pot ebujeme n koho znalého pom r , n koho místního, n koho, jako jste vy. To víte, jsme cizinci,“ dovolila si malé pousmání. Podle p ízvuku bych ji na cizinku rozhodn nehádal, snad jen francouzské jméno ji usv d ovalo. „Lovec zaúto il!“ vtrhnul do pokoje bez zaklepání muž, kterého jsem p vodn považoval za ko ího. „Lovec zaúto il, máme šanci ho dostat.“ „Do hajzlu!“ zaklela komtesa, ne zrovna podle bontonu, a vyb hla za oním mužem. Bez ptaní jsem b žel za ní a v hlav mi ví ilo t ch n kolik nesourodých informací. Požár, vraždy prostitutek a te n jaký lovec, to p ece v bec nejde dohromady. A navíc jsem m l hroznou chu na cigaretu. P ed domem jsem m l co d lat, abych sta il za komtesou nasko it do lehké otev ené bry ky, která byla na hony vzdálena tomu luxusnímu ko áru, kterým jsme p ijeli. Znovu ko íroval muž, který nás tak neurvale vytrhl z rozhovoru. Bry ka se rozjela a zanedlouho se ítila p ímo ábelskou rychlostí. Brzy jsem zjistil, že otev ená bry ka není samoú elná. Komtesa celou tu pekelnou jízdu nep estávala sledovat st echy dom . Po chvíli jsem si všiml, že i ko í namísto na cestu hledí kamsi do výšky. Jen v nejprudších zatá kách, kde naše vratké vozidlo jelo jen po dvou kolech, po o ku mrkl, kam se vlastn ubírá. Bry ka zastavila na k ižovatce, kone n jsme byli na míst . Nacházeli jsme se ve Whitechapel, v jedné z chudinských tvrtí. Bylo hodn po p lnoci a ulice byly prázdné. „N kde tady to je,“ ko í stále upíral zrak na st echy dom . Komtesa vytáhla malý plochý kuf ík, jako mívají právníci na listiny. „Marku, víš, že když zlomím pe et , tak máme jen pár dní, kdy Halmochron bude funk ní,“ zaváhala p i otevírání. „Ale je to jediný zp sob, jak Lovce dostat,“ oponoval ko í. Komtesa otev ela kuf ík. Zdánliv se nic nestalo, já m l ale pocit, jako když n kdo otev e pr chod n kam jinam. Jako když otev ete 192

dve e do starého sklepa a do tvá e vám dýchne zatuchlost a hniloba, nebo možná n co úpln jiného, o dost horšího. V kuf íku bylo n kolik st íb itých objekt zvláštních tvar . Komtesa z nich navyklými pohyby b hem n kolika vte in složila p edm t, který musel být zbraní. „Každý jednu ulici,“ sykla komtesa. „Hledejte n co neobvyklého, cokoli,“ dávala instrukce tentokrát p ímo m . „Signál jsou dv zapískání.“ Pomalu jsem krá el po Berner Street, snažil se dohlédnout na st echy dom a p ipadal si jako blbec. Potuluji se po ulicích uprost ed noci, s n kým, koho v bec neznám, hledám n co a vlastn nevím co. A nemám ani jednu cigaretu. Náhle jsem o n co zakopl, div jsem neupadl, a potla il zaklení. Na ulici se válela spousta odpadk , to nebylo nic neobvyklého. Aby se uprost ed ulice jen tak povaloval dámský st evíc a zakrvavené svršky, to divné bylo. Na hlavu mi s hlasitým plesknutím dopadla kapka. Navíc za íná pršet, pomyslel jsem si a vzhlédl. P ímo nade mnou viselo za nohy pov šené nahé t lo ženy. Další kapka krve mi p istála p ímo na obli eji. Ze st echy se snesl stín, jen zvuk dopadu z n kolikametrové výšky nasv d oval, že jde o hmotné t lo. Podle zadun ní na dlažb ulice o zatracen hmotné t lo. Na jeho postavu kone n dopadlo sv tlo, byl odporný, vypadal jako skute ný démon pekel. Š ru na v šení prádla, kterou urval n kde cestou, táhl za sebou i s n kolika kolí ky. Je neuv itelné, eho si lov k v takové chvíli všimne. Stál jsem uprost ed ulice úpln ztuhlý strachem, neschopný se pohnout. Lovec, jak mu íkala komtesa, si m našt stí v bec nevšímal, p i pohledu na p ibíhající komtesu jen hluboce zavr el a zmizel. Doslova. Najednou jsem na jeho postavu nemohl zam it zrak, pohled po n m tak n jak klouzal. P ízrak se oto il k odchodu a i tetelení vzduchu bylo najednou pry . Stín, co se rozplynul mezi stíny. Komtesa kone n p ib hla se svou st íb itou zbraní p ehozenou p es rameno.

193

„K ertu, je pry !“ udýchaná komtesa si tedy nebrala servítky. „Vracíme se,“ jen pot ásla rameny, sklonila hlavu a na dlouho se odml ela. Cestou k ivolakými uli kami zp t k bry ce ješt n kolikrát zaklela v neznámém jazyce. Taktn jsem ml el a nerušil ji ze zadumání. „Ta š ra na prádlo…“ promluvila tiše, když jsme byli tém u bry ky. „Marku, on nevid l š ru na v šení prádla!“ vít zn se podívala na ko ího. „Cože?“ nechápav odpov d l Mark. Byli jsme na tom asi stejn . „Nastražíme pasti!“ usmála se komtesa. Druhý den ráno jsme se všichni t i sešli u snídan v onom luxusním penzionu jako slušná a spo ádaná spole nost. Já, na rozdíl od komtesy a Marka, jsem dal p ed kávou p ednost aji. „K ertu!“ zaklela komtesa nad novinami. Leknutím jsem málem p evrhl sv j šálek Earl Grey. „Stalo se n co, Andreo?“ zeptal se Mark klidn . „Od jedné ob ti jsme ho vyrušili, tak si našel další,“ kývla komtesa k novinám, kde byl palcový titulek „DOUBLE EVENT“. Noviny barvit popisovaly vraždu a zohavení dalších dvou ob tí Jacka Rozparova e. Jednu v Berner Street a druhou, pravd podobn pozd jší, v Mitre Square v centru Londýna. Uv domil jsem si, že práv v Berner Street jsme byli minulou noc. „ eknete mi n co o tom… té p íše e?“ kývnul jsem hlavou sm rem k novinám. „Je to predátor,“ za ala komtesa d sivé vypráv ní. „Jeho prastarý rod loví ty nejnebezpe n jší tvory na stovkách r zných sv t . Tento byl vyobcován z klanu, protože si libuje v zabíjení samic,“ komtesa vypráv la p erušovan unaveným hlasem, z ejm jen nerada se vracela ke starým vzpomínkám. „Jeden m j p ítel m požádal, abych dohlédla na tohoto renegáta. Na to, že se vydá na cestu bez návratu, do hlubokého vesmíru, kvadrantu íslo dev t, ale proklouznul mi a zamí il sem,“ komtesa se odml ela, jako by sbírala síly. „Jeho technika v tomto sv t sice rychle degraduje a selhává, ale je silný a 194

p izp sobuje se, zanedlouho nebude techniku v bec pot ebovat. Tehdy jsem zklamala, te ho dostanu, d j se co d j!“ pronesla op t již pevným hlasem. Ne všemu jsem úpln rozum l, ale nerušil jsem komtesu p i vypráv ní. „On loví lidi?“ došlo mi se zpožd ním. „Klany lovc loví vždy tu nejnebezpe n jší a nejatraktivn jší zv ,“ navázal Mark na vypráv ní. „Tady jsou to lidi,“ povzdechl si. „Jeho modul havaroval v místech, kde jsi tak buja e oslavoval,“ pokra ovala op t komtesa. „A hned na to vraždil.“ „Polly…“ vzpomn l jsem si na jednu z dívek z bujaré oslavy, kterou jsem pozd ji vid l na ulici p íšern zohavenou. „Ano, Polly,“ souhlasil Mark. „Havárie zp sobila požár a Lovec si vzáp tí vybral ob – Polly. Chytili se toho noviná i a Jack Rozparova byl na sv t .“ Pomalu mi za ínalo docházet, co mi to tady ti dva vykládají. Z nebe spadnul jakýsi Lovec a te v okolí vraždí lidi. „Za osm dn zaúto il zase, tentokrát v Hanbury Street. Tam jsme na n j byli p ipravení a skoro ho dostali,“ pokra oval Mark. „Pak se stáhl, možná se nás zalekl, možná mu to zatím sta ilo, to nevíme. V era po t ech týdnech ekání op t zaúto il, vid ls. Vyrušili jsme ho u jedné ob ti, tak si našel další.“ Od toho rána jsme s Markem jezdili po tvrti Whitechaple a lí ili pasti, tedy Mark je lí il. Já jsem domlouval, vyhrožoval a uplácel majitele dom , aby nás pustili na p du. Mark lezl po st echách s velkou brašnou a vyráb l nástrahy a pasti z provázk , kolí k a všeho toho harampádí, co m l v brašn , i toho, co našel v okolí. Nem l jsem valnou p edstavu, jak to m že fungovat, ale doufal jsem, že Mark ví, co d lá. Podle n j spíš než o pasti šlo o signalizaci, o to, abychom v d li, když se tu Lovec objeví. Nejd íve jsme zabezpe ili jen n které domy, strategické body, jak íkal Mark, a pak jsme kladli pasti v ím dál hustším schématu, jako když pavouk sp ádá sí . „Zatracen , už zase,“ uklouzlo mi. „D je se n co?“ zeptal se Mark svým nechutn klidným tónem. Byl by dokonalým Angli anem. „Je to tady plné pavu in,“ roz iloval jsem se. „ ekal jsi n co jiného?“ 195

„Sakra!“ neodpustil jsem si. „B ž sám,“ zastavil jsem se p ed viký em ústícím na st echu, „po kám na tebe,“ sedl jsem si na trám. Mark otev el zaprášené, dlouho nepoužité okénko na st echu a obratn se jím protáhl. Jeho brašnu jsem hodil za ním. Sundával jsem si z obli eje jednu pavu inu za druhou a po o ku sledoval Marka. Se zru ností danou neustálým opakováním za al natahovat provazy a chystat nástrahu. Lovec se u n j zjevil jako duch, než sta il jakkoli zareagovat, chytil ho obrovskou rukou pod krkem a zvedl nad hlavu. Mark chvíli bezmocn kopal nohama ve vzduchu, než v Lovcov ruce ochabl. Ten si ho prohlížel jako exemplá n jakého exotického brouka. Pot ásl nespokojen hlavou a neskute nou silou ho odhodil na st echu daleko od sebe. Markovo t lo sklouzlo po šikmé st eše a na jejím okraji se o n co zachytilo. Snad o zapomenutý h ebík, snad o n jaký výstupek. Lovec vzáp tí zmizel stejn , jako se p ed chvílí objevil. Úpln ztuhlý jsem zíral na to hr zné divadlo. Když Lovec zmizel, násilím jsem se p inutil k pohybu a vylezl na st echu. Bázliv jsem se rozhlédl a opatrn došel k Markovi. Bezvládn ležel na okraji st echy a jen zázrakem nespadl dol . Jeho t lo jsem dotáhnul k okénku a b žel pro komtesu. Cestou jsem musel p ekonat všechny b žecké rekordy. „Marka dostal Lovec!“ vpadl jsem do komtesina pokoje bez klepání. „Chystali jsme nástrahu a on se tam objevil,“ vyrážel jsem ze sebe v okamžicích, kdy jsem zrovna nelapal po dechu. „Musíme okamžit za ním!“ zavelela komtesa. V okamžiku, kdy nás Lovec zaregistroval, se sklán l nad nehybným ženským t lem uprost ed ulice. Nebohá dívka byla vyvržená jako vysoká. Lovec vzhlédl od své ob ti a zdálo se, že hledí jen a jen na komtesu, já jsem pro n j byl mí než vzduch. Vzty il se a já si teprve te uv domil, jak je obrovský, dob e o dv hlavy vyšší než já. Pomalým, tém rituálním pohybem, snad aby nevzbudil dojem útoku, si sejmul z obli eje zvláštní masku, zvrátil hlavu k obloze a dlouze za val. Oto il se na komtesu a z ejm o ekával odpov .

196

Komtesa strhla svou st íb itou zbra z ramene a zaklekla, na okamžik zatajila dech a stiskla spouš . Pokud se m lo n co stát, tak se to evidentn nestalo. Zbra selhala. Lovec pomalým, vyzývavým pohybem vytáhl od pasu velký n ž. Komtesa odn kud ze záhyb svých šat vy arovala velký zavírák, což v porovnání s jeho ma etou p sobilo tak ka sm šn , a postavila se do st ehu. Chr ivé zavr el, snad to m l být smích, a n ž schoval. N kolika dlouhými kroky se ocitl p ímo p ed komtesou. Jejímu p ímému bleskovému výpadu nožem se vyhnul elegantním, tém tane ním úkrokem do strany, jako by výpad p edpokládal. Vzáp tí úderem h betu své obrovské tlapy komtesu katapultoval p ímo prese mne o n kolik metr dál. Dopad jsem za sebou slyšel jen jako žuchnutí bezvládného t la z výšky. To, co vypadalo jen jako polí ek, musela být ve skute nosti rána neskute nou silou. V šestákovém románu by se komtesa zvedla a netvor by ji musel zabít alespo t ikrát, než by skute n vypustila duši, v reálném život sta í jen málo. Komtesa se nehýbala, m l jsem strach, že práv tato rána je to málo, co sta í k uhašení lidského života, který z ní práv te vyprchává. Lovec se oto il na mne, jako bych já byl ten, kdo komtesu brání, ten, koho je pot eba zabít, aby mohl dorazit i ji. A já tam jen hloup stál, zíral na n j a ekal, až m to monstrum zabije. Mávl svou ohromnou tlapou, aby m srazil stejn jako p ed tím komtesu. Byl jsem neschopný pohybu, dokonale paralyzovaný, mohl jsem jen zav ít o i a modlit se, aby rána nedopadla, aby šla mimo, abych se zachránil. Nic se ned lo, smrtící úder nep icházel. P inutil jsem se otev ít o i a pohlédnout na Lovce. Stál p ímo u mne a dával ránu za ranou. Všechny jeho údery klouzaly po n em p ede mnou. P i další rán jsem p ed sebou zahlédl matn pableskující pr hlednou polokouli. Napadlo m , že snad komtesa má na sv domí tento neviditelný štít, na další myšlenku mi nezbyl as. Lovec sev el obrovskou dla v p st a p ímým úderem, který prost musel projít skrz neviditelný štít, se mi chystal urazit hlavu, doslova. Já, stále ztuhlý strachem, jsem jen stál a ekal na tu poslední ránu. Vroucn jsem si p ál být jinde, kdekoli, vždy sta í kousek, pár metr . A náhle jsem byl. Skute n jsem byl o n kolik metr dál. 197

Hlavou mi b želo, že to není možné. To p ece nem že být pravda, jen nejlepší z královských kouzelník se dokáží teleportovat. V hlav mi ví ily všemožné otázky, až mi vyvstala p ed o ima jediná v ta z mého propoušt cího protokolu od policie: „latentní, potencionáln nebezpe né magické vlohy, které ve spojení s introvertní povahou mohou nep ízniv ovlivnit chod sboru“. Na další p emýšlení mi nebyl dop án as. Lovec se bleskov zorientoval a vyrazil mým sm rem. V tuto chvíli z ejm považoval za nep ítele íslo jedna mne. Co te ? Zbra , pot ebuji zbra , rychle! Jakoukoli. Komtesa tvrdila, že Halmochron vydává silné sv tlo, které Lovce spálí. Sv tlo? To je p ece ohe ! Jediné, co m napadlo a co m mohlo zachránit, byl ohe . Upnul jsem se k této myšlence jako k jediné spáse. P edstavil jsem si, jak v pravé ruce svírám ohe . A skute n , v dlani pravé ruky jsem náhle cítil obrovskou sílu a držel jsem v ní ohnivou kouli. Bezmyšlenkovit jsem ji mrštil vst íc postupujícímu Lovci. Koule se o n j rozt íštila jako vlna o žulový kámen na skalnatém pob eží, aniž by mu jakkoli uškodila. Už m nic nezachrání! Lovec m zabije! Jen nepanika it! Panika t nezachrání! Porou el jsem si. Pokusil jsem se soust edit, musel jsem svou nov nabytou sílu n jak ovládnout, podmanit si ji a vnutit jí svou v li. Napadlo m , že když dokážu ohnivou kouli co nejvíc stla it, bude mít více energie a v tší žár. Budu tak mít v tší šanci Lovce zastavit a možná i odehnat. Dal jsem do toho veškerou zbývající sílu své v le, veškerou paniku, která m zachvacovala, a všechen sv j strach. Cítil jsem, jak mi skrz celé t lo do dlan pravé ruky proudí síla a energie. Stla oval jsem ji, násilím jsem všechen ten žár nutil být v jediném bodu. V dlani se mi zrodila jiskra, která rostla, zá ila a sálala ím dál intenzivn jším žárem. Zá e a s ní i žár rostly každým okamžikem, až dosáhly bodu, kdy jsem m l pocit, že mi rostoucí energie spálí obli ej, vyrve cévy z t la a rozpoltí mozek. Z posledních sil jsem tu malou kouli vrhnul po Lovci a propadl se do tmy. Když jsem p išel k sob , v první chvíli m napadlo, že jsem mrtvý. Spolu s úpornou bolestí hlavy p išlo poznání, že to tak není. Stále jsem ležel na kamenném dlážd ní uprost ed ulice, o kousek dál nehybná komtesa a n kde tam naho e Mark. 198

Opatrn jsem se nadzvedl na lokti a rozhlédl se, hledal jsem Lovce. Jeho t lo, nebo spíš to, co z n j zbylo, jsem spat il, až když jsem se nejisté postavil. Doutnající torzo leželo opodál, vytrvalý vnit ní žár ho stále ješt stravoval zevnit a pomalu vše m nil v popel. Musel jsem vy erpáním omdlít, byl jsem, až na pár od rek zp sobených pádem na dlážd ní, v po ádku, p esto jsem byl tak vy erpaný, že mi trvalo tém hodinu, než jsem se dobelhal pro bry ku a dojel pro svého p ítele Watsona. Po prohlídce komtesy i Marka konstatoval, že jsou oba sice po ádn z ízení, ale p ežijí to. Mrtvé dívce nanešt stí již pomoci nemohl. Komtesa i Mark se uzdravovali zázra nou rychlostí a za pár dn cht li odejít. „Nechcete ješt z stat, Andreo?“ p emlouval jsem komtesu. „Oba jste ješt slabí, pot ebujete pé i.“ „Ráda bych, Sherlocku, ale nemohu, povinnosti volají,“ odpov d la a usrkla odpolední aj. „Ale váš zdravotní stav…“ namítal jsem. „Naši lidé se o nás postarají,“ p erušila m . „Co bude te ?“ rozhodil jsem bezradn rukama. „Co tím myslíte, milý Sherlocku?“ odv tila s úsm vem. „Co mám íct lidem? Co mám íct okolí o tom všem, co se stalo?“ zeptal jsem se lehce zoufalým tónem. „Vy už si n co vymyslíte,“ usmála se neodolateln .

Petr Totek Narodil se 14. 11. 1975. Psát za al teprve nedávno. I když má na svém kont n kolik d l drobn jšího rázu pro fanovské stránky http://jfk-fans.ic.cz, je povídka Lovec jeho první knižn publikovanou prací. V sou asnosti p sobí jako správce fanovských stránek literární série Agent JFK (http://jfk-fans.ic.cz) a stránek p íznivc díla Miroslava Žambocha (http://mz-fans.ic.cz).

199

JOSEF PECINOVSKÝ N které publikované knihy: Plástev jedu (1990, 2006). Abbey Road (1991, 2006). Cyklus kroniky nové zem – Vejce s ozv nou, Posvátná larva, záhadná kukla, v né imago (1991, 1992, 1993, 2008). Házím ti laso, kamaráde (1999). Sinusoida 26 (1999). Ve sv t sci-fi se nachází od roku 1954 (pasivn ) a od roku 1962 (aktivn ) s r znými nepravidelnými p estávkami dodnes. Má za sebou hory popsaného papíru a tak ka nekone nou plochu pevného disku. Za vstup do sv ta spisovatel nelze považovat vydání ubohé povídky Signály zmlkly ve VTM v roce 1963, ale spíš ocen ní v sout ži o cenu Karla apka (2. místo v roce 1984 – Mít všechno, Mloci v letech 1986 – Její Veli enstvo a 1987 – Nos to závaží). N které z povídek prosadil již za minulého režimu do asopis (dnes již neexistující Zápisník, V da a život) a n kolika antologií (Návrat na planetu Zemi, Skandál v divadle sn , Lovci zlatých mlok , Ve ejná spole nost sci-fi). V tšina jeho díla, psaná jako standardní sci-fi, byla kamennými domy odmítána pro zjevn nedostate nou um leckou úrove , takže za al pravideln publikovat až po roce 1990, kdy kone n našel pochopení u nakladatel nové doby. Jako první spat ily sv t román Plástev jedu, povídková sbírka Abbey Road (napsaná na motivy LP Beatles) a antiutopie Juta (napsaná pro zm nu na motivy rockové opery Tommy od skupiny the Who). V marné touze stát se profesionálním spisovatelem za al chrlit velký po et d l r zné kvality pro asopis Rodokaps (Stín kobry, Zlatí lumíci, Vražedné planety, Vejce s ozv nou, Posvátná larva), a protože tu byla spole enská objednávka, došlo i na kovbojky (Horká hranice, Zlato v Rocky Springs, M sto kojot atd.).

200

Le bezuzdná touha cestovat po sv t prom nila veškeré honorá e v letenky, a tak z stal skromn u svého povolání pedagoga (nikde se tím moc nechlubí), které dokázalo p ece jen obstojn uživit rodinu. V té dob se mu poda ilo skloubit toto povolání s psací inností, a tak se dostaly na sv t desítky manuál k po íta ovým program m a návod m „Jak na to“. Po roce 1996 došla autorovi š áva a pot eboval si dva t i roky odpo inout od fantastiky. Dílem osudu, náhody a soust ed ním na jiné zájmy se tato pauza protáhla na deset let. V sou asné dob se objevují reedice knih vydaných po roce 1990, k vydání jsou p ipraveny román Probu se, armádo! a povídková sbírka Termiti z Titanu, rozepsány jsou pokra ování knihy Sinusoida 26 a genera ní román 100 miliard hv zd, a do tv r ího schématu zapadá z ásti hotová povídková sbírka Meandry asu. Další díla snad na sebe nenechají dlouho ekat.

201

agent John Francis Ková

21 BUDIŽ VÁM M SÍC LEHKÝ Josef Pecinovský odpov dný redaktor: jazyková redakce: grafická úprava: DTP: tisk:

Milena Mat jková Zuzana Kupková Jan Doležálek Petr Teichmann Sprint Praha

Ve spolupráci s EF vydalo nakladatelství Triton, Praha/Krom íž jako svou 1350. publikaci v edici Trifid svazek . 363 vydání první 2009 ISBN 978-80-7387-331-8 www.agent-jfk.cz Doporu ená cena 139 K

202

TENÁ SKÝ SCI-FI KLUB TRIFID

lenem tená ského sci-fi klubu TRIFID se stanete, objednáte-li si nejmén 3 knihy edice Trifid (science-fiction & fantasy) z aktuální nabídky – platí již p i první objednávce! Knihy Vám pošleme za klubovou cenu + manipula ní poplatek 70 K za zásilku. Platí pouze pro fyzické osoby, nikoliv pro obchodníky. Klubové ceny jsou kone né a nelze uplat ovat žádné další slevy a bonusy. Tyto podmínky platí pro R. Aktuální nabídku knih s platnými cenami najdete na http://www.tridistri.cz, v sekci Trifid. Pro více informací a objednávky kontaktujte naše distribu ní odd lení na e-mailové adrese: [email protected].

203

204

205