Agent JFK. svazek 24. Válka pašeráků

Vlado Ríša

Agent JFK svazek 24 Válka pašeráků

agent John Francis Kovář 24 Válka pašeráků Vlado Ríša PRVNÍ RYZE ČESKÁ SCI-FI / FANTASY SÉRIE!!! Copyright © Vlado Ríša, 2010 Cover Art © Tomáš „sketchbook“ Jedno, 2010 Design © Jan Doležálek, 2010 Edition © 2010

All rights are reserved ISBN 978-80-7387-370-7 Od: KILLERa – Kvantový Inteligentní Retranslátor EF báze HUMAN IV tech

Interrealitní

Komu: GODovi – Centrální Nad-inteligenci EF Subjekt: Agent John F. Kovář Vyhrazení: Materiál nepřístupný lidem Agent John F. Kovář: Statut: Ve službě. Nepodal žádost o přednostní zařazení do služby, jak starý psychologický profil předpovídal, nastoupil po ukončení vyšetřování a ukončení celkového lékařského vyšetření. Fyzicky naprosto zdráv, následky utrpěných zranění eliminovány aplikací rejuvenizačních technik prvního stupně. Psychicky uzavřenější než dřív, velká míra sebekontroly při testování. Dle vnitřního oddělení absolvoval JFK množství dlouhých rozhovorů s kolegy Andreou de Villefort, Vincentem Vegou, podezření na kontakty s dalšími senior

agenty – veterány. Dle posudku se rozhodl ignorovat narůstající rozpolcenost a řevnivost panující v Agentuře a chce dělat to, co považuje za nezpochybnitelně prospěšné – potírat interrealitní pašování. Společenská analýza týmu Bytewské okolo JFK na požadavek Centrální Nad-inteligence GODa: Bytewská zproštěna všech obvinění, dostala pouze formální pokárání. Všichni její podřízení nastoupili do služby. Oddělení opět funguje s předchozí výkonností. Z rozboru nákladů však vyplývá, že dochází k menšímu čerpání prostředků k výkonu služby, a to přes některé zjevně náročné operace. Podezření: agenti využívají černých fondů k činnostem, o kterých nechtějí informovat nadřízené. Pravděpodobně budování rozsáhlé sítě kontaktů, únikových identit, nákup materiálu. Sledovat Villefortovou, bude se této činnosti věnovat s největší intenzitou. Poznámka: Lékařsko-technologické vyšetřování agenta Boormana skončilo neúspěchem – bez použití nanotechnik nepřístupných v dané realitě není možné odhalit žádné modifikace jeho organismu. Z jeho funkčnosti však plyne, že nám dostupný výsledný obraz jeho těla je jen kamufláž. Vzhledem k možnosti potenciální infekce a špionáže má zakázán přístup do jádra ženevského centra.

KILLER Poznámka: Materiál není určen do lidských rukou, mohl by způsobit deformace kauzality. Nedodělaná práce „Vstupte,“ ozval se z kanceláře hlas, který si příjemností nezadal s dlouhou dvaatřicetiliberkou z Nelsonovy Victory. Vega se podíval na Kováře, dvakrát polkl a váhavě zvedl ruku ke klice na dveřích vedoucích do kanceláře jejich šéfky Ljuby Bytewské. „Vypadá to, že má dneska náladu pod psa,“ poznamenal tiše Vega. „Tak maximálně pod jezevčíka,“ přikývl nakysle John. Vešli do pracovny, která si svojí rozlohou nezadala s tenisovým kurtem. Na stěnách se nedávno objevily dva obrazy. Jeden abstraktní od Martiena Zhuffa a druhý byl kvaš od Miláno Fibigeriose a ztvárňoval námořní bitvu. Pochodovali až ke stolu obloženému několika monitory, zpoza nichž trčela hlava Ljuby Bytewské. Její modrozelené oči metaly blesky a navíc vypadaly jako hluboká jezera připravená definitivně zmrznout. Dlouhé hnědé vlasy však

měla pečlivě upravené, právě tak jako ruce s manikúrou, která nemohla být starší než jeden den. To Johna Francise Kováře mírně uklidnilo a pomyslel si: „Ještě není nejhůř.“ „Předpokládám, že je vám jasné, proč jsem si vás pozvala?“ zavrčela Bytewská a vycenila na ně zuby v úšklebku, který se určitě nedal nazvat úsměvem. V místnosti se zřetelně ochladilo. Oba muži vytvořili na svých tvářích zdvořilý výraz absolutní nechápavosti, neboť si neuvědomovali, že by v poslední době provedli něco obzvláště zavrženíhodného. Samozřejmě, že nějaké ty drobnůstky se našly, ale určitě nic, co by mělo jejich šéfovou uvést do takového stavu. „Ne?“ pro tentokrát vykouzlila Bytewská na svém pěstěném obličeji výraz údivu. „Nějak, hoši, začínáte ztrácet ajfr! Když jste zlikvidovali nelegální vývoz hyuaky, tak jste si mysleli, že tím je všechno hotové?! Považovali jste to za dovolenkový výlet?! Nějak vám nedošlo, že uzavřením portálu jste nezlikvidovali ten základní problém: Proč a kdo za tím vlastně stojí!“ „Ale mým úkolem bylo…“ vymáčkl ze sebe poměrně tiše Vincent Vega a v rozpacích si přejel rukou po černých vlasech hladce stažených do ohonu, jako kdyby se chtěl přesvědčit, že tam opravdu stále ještě jsou.

Svaly na ramenou se mu pod košilí zavlnily a záda ztuhla. „Che!“ štěkla Bytewská. „Tohle má být odpověď?! Obyčejně se mě ani nezeptáte na upřesnění úkolu a teď se najednou držíte, a to myslím vás oba, přesně rozkazů! Ještěže jste sem nepřivezli první světovou válku a toho vašeho Bigglese, nebo jak se jmenuje…“ „Já jsem tam vlastně nebyl,“ vstoupil poprvé do rozhovoru Kovář, „co se děje?“ Naklonil hlavu na stranu a přimhouřil oči. „Martin Štěpánek se vrátil od černokabátníků, kam jsem ho poslala, aby prověřil, proč se vlastně pustili do tak nebezpečného podniku. To za prvé. Za druhé, černokabátníci se opět objevili na…“ „Opravdu?“ vykulil oči Vega. „Ano. Ale tentokrát jsme je zachytili hned na začátku a sledují je. Takže tam to je v pohodě. Zato u černokabátníků ne. Tam to vypadá na zásadní problém. Takže, pánové…“ na okamžik se významně odmlčela, podívala se na levé zápěstí, kde se třpytily hodinky Chopard z řady La Strada, „bude nejvhodnější, když okamžitě navštívíte von Wondera. Portál se otevírá za šest hodin čtrnáct minut a je nejvyšší čas, abyste dokončili to, co jste začali. A nepárejte se s tím! Mám pro vás opravdovou práci, ale tohle potřebuji mít urychleně uzavřené! Tady máte Štěpánkovu zprávu.“

„Ano,“ vypálili ze sebe oba současně. Bleskurychle se otočili, aby vypadli z pracovny dřív, než si to jejich šéfová rozmyslí a ještě jim něco přidá. „Co se to děje?“ otočil se Vega na Johna, jen co za sebou zavřeli dveře. John Francis Kovář pokrčil rameny a pomyslel si: „Nechť učený mluví a moudrý naslouchá.“ „Asi ví něco, co my ne,“ podrbal se Vega v pravém koutku úst, kde se mu hojil škrábanec po ranním nepříliš vydařeném holení. „Nejdřív se podíváme na tu zprávu,“ zabručel Kovář, „a pak hurá do CERNu. Mimochodem neřekla nám, kam to bude, jestli za Bigglesem, nebo za černokabátníky.“ „Uvidíme,“ usmál se Vega. „Teda Bigglese bych viděl docela rád.“ „Tak, hoši, copak máte na srdci?“ von Wonder se podrbal ukazováčkem na masivním orlím nose, který byl významnou dominantou na jeho drobném těle. Vega se tázavě podíval na Kováře, který se ušklíbl tak, až se mu skoro zavřely oči.

„Sám velký malý Carl Maria von Wonder si z nás dělá srandu,“ pravil rozšafně a přejel pohledem z drobného, bledolícího mužíka na kruhový dóm vnitřního prostoru největšího urychlovače částic na světě, nacházejícího se ve Švýcarsku. Jeskyně měla v průměru skoro kilometr. Železobetonová konstrukce s devíti opěrnými pilíři podpírala strop pokrytý technologickými krápníky. Měly přes padesát metrů na výšku a z každého vyčnívala spletitá soustava časoprostorových výměníků. Sedmimetrová parabolická zrcadla a dvacetimetrové, vodorovně trčící stožáry vypadaly v nesmírném prostoru jako modelářské miniatury. Nafialovělé kulečníkové koule se vznášely prostorem a vytvářely tak nejúžasnější divadlo, které by Kovář mohl sledovat snad do nekonečna. Bylo v tom něco z dětského zaujetí hračkou zvanou kaleidoskop, kterou kdysi dostal a dokázal si s ní hrát celé hodiny. Jedna z koulí se nebezpečně začala přibližovat k ochozu ve výšce dobrých třiceti metrů nad podlahou, na němž muži stáli. Von Wonder vytáhl z kapsy nepříliš bílého pláště malou krabičku s asi šedesáti tlačítky a prsty pravé ruky se po nich rozběhly jako splašený zajíc utíkající před útokem orla. Koule sebou škubla, uhnula nejdřív doprava, pak nahoru. Poté se prudkým obloukem rozlétla zpátky k ostatním, které se zdržovaly přibližně uprostřed obrovitánské jeskyně.

„Skvrny na slunci,“ poklidně komentoval s drobným úsměvem právě proběhlou situaci von Wonder a Johnovi se zdálo, že jeho masivní odstálé uši, které vypadaly, jako kdyby se připojily k vědcově hlavě jen náhodou, poněkud zrudnuly. „Takže,“ mávl netrpělivě rukou Vega v gestu připomínajícím vodorovný sek katanou, „náš portál se otevře za necelé dvě hodiny. Kdy tady opravdu máme být? Potřebovali bychom…“ „Nikam nechoďte,“ zamával rukama Carl Maria tak, že vypadal jako větrný mlýn v silném větru. „Spojení není příliš stabilní. Už se Štěpánkem jsme měli potíže a ten je daleko drobnější než vy dva. Je tam něco, co nás ruší. Není to stabilní, takže když budete mít štěstí, tak projdete bez problémů.“ „Chcete naznačit, že se tam taky můžeme dostat jako sekaná?“ „To se může stát vždycky,“ pokrčil melancholicky rameny von Wonder a pak se šibalsky ušklíbl, „ale procentuální pravděpodobnost, že se něco takového stane, je normálně několik promile.“ „V našem případě?“ zajímalo Vegu. „Asi dvakrát tolik,“ mužíkova levička opsala něco jako ležatou osmičku, což Kováře mírně zarazilo, ale pak nad

tím v duchu mávl rukou. „Dobře,“ řekl John, „dostanete nás na ostrov Mark-S? Štěpánek tam vybudoval něco jako základnu.“ „Ale jo, to by mělo být bez problémů,“ von Wonder se usmál koutkem úst, „bude to jako obvykle.“ John se zhluboka nadechl a pak to nechal být. Už se pomalu soustřeďoval na to, až se dostanou do černokabátnické dimenze a budou muset začít jednat. Agent senior Štěpánek – Zpráva z průzkumu dimenze ZR-BL-B7022. Místo častého výskytu a těžby hyuaky, v množství řádově několik desítek kilogramů ročně. Látka je tu využívána ve velkém, hlavně ve válečných strojích a při magických manipulacích. Dimenze se po geografické stránce příliš Zemi nepodobá. Skládá se z velkého množství ostrovů nacházejících se v zásadě v subtropickém pásmu. Dvě hlavní souostroví, Mark-S a Ray-B, spolu válčí s různou intenzitou již několik desetiletí o naleziště hyuaky. Mark-S má republikánské zřízení, zatímco Ray-B je

despotické království. Hlavní město Marku-S se jmenuje Lavanger a Raye-B Dergell. Co se týče válečné techniky, Mark-S využívá letadel na úrovni počátků pozemského dvacátého století a Ray-B vzducholodí. Vzhledem k problémům s vodní dopravou, která prakticky neexistuje, a kvůli blíže neujasněným nebezpečím spojeným s mořskými živočichy se pokud možno všechen pohyb mezi ostrovy provozuje letecky. Neměl jsem dostatek času, abych zjistil podrobnosti, jak co se týče námořní, tak letecké dopravy. K pohonu letadel i vzducholodí se využívá hyuaka smíšená s blíže nedefinovanou krví. V poslední době válka eskaluje vzhledem k nedostatku hyuaky. To byl důvod přesunu černokabátníků z Ray-B pomocí místních portálů a pokusu o její získaní odjinud. Důvod nedostatku není příliš jistý, spotřeba nemohla tak rapidně stoupnout. Takže je pravděpodobné, že ji někdo shromažďuje za jinými účely. Někteří piloti hlásili podivný objekt jedoucí po vlnách. Podle jejich popisu se velmi podobal kočáru taženému čtyřspřežím. Spolupráce s Bongem Baturou, ministrem války Marku-S, kterého napojil do naší zpravodajské sítě místní agent, je uspokojující, leč nikoli příliš přínosná. Mnohé podstatné informace se k němu nedostávají, protože je to civil, zvolený v posledních volbách, které proběhly před šestnácti lety. Od té doby, vzhledem k válce, nebylo možné nové volby

uspořádat. Velení armády je poměrně nezávislé na parlamentu i na svém ministrovi. Jejich povinností je řídit se globálními rozhodnutími, ale přímé velení zůstává na armádě. Informační síť funguje jen na Marku-S. Na ostrovech Ray-B se nám nepodařilo stálé výzvědné stanoviště vytvořit. Všichni naši agenti byli velmi rychle vypátráni a popraveni, což vždy kvitovaly místní zpravodajské kanály. Počet příloh: 3 Příloha 1: Spojení na místního agenta Příloha 2: Pavouk místní vlády a možnosti napojení na některé zajímavé lidi Příloha 3: Otevírání místních portálů „Tak co na to říkáš?“ obrátil se John na Vincenta. Mohutný agent se podrbal za uchem a pravil: „Docela bych uvítal na téhle akci Andreu. Království, to by mohlo být pro ni.“ „Mě spíš zarazila jedna poznámka v tom hlášení.“

„Která?“ „Kočár jezdící po moři,“ John si podepřel hlavu levou rukou a zamyslel se. „To může být nějaká místní legenda. Kolik jich máme my tady,“ mávl Vega pohrdavě mohutnou tlapou. Otevřely se dveře a dovnitř vešel Patrik Bezděch, agenturní specialista na výrobu zbraní starými technologiemi. Přes rameno měl hozený pytel, v němž pocinkávalo cosi kovového. „Ejhle, náš zachránce,“ zaculil se Vega a natáhl ruku po vaku, v němž, jak dobře tušil, byly zbraně pro jejich misi. „Moc se neraduj,“ zchladil ho Bezděch a položil plátěný pytel na stůl. „Podle toho, co jsem dostal jako zadání, a taky podle zkušeností Martina Štěpánka, jsem vám připravil dva Colty M1911 a dva Webley Mk IV. Tak si vyberte. Jejich období odpovídá, takže není problém s Maurbyho efektem.“ Zářivě se usmál na oba agenty a pyšně vypnul hrudník. „Samozřejmě jsem vám k tomu udělal holstry a připravil vám i dokumenty, které by vám měly usnadnit práci.“ Otevřely se dveře a dovnitř vstrčil hlavu drobný bledolící muž s vysunutou bradou a mohutným orlím nosem. Než stačil kdokoli cokoli říct, zaburácel:

„Kde se flákáte?! A ty je nezdržuj! Otevření okna se blíží jako tsunami a vy se tu vykecáváte! Fofrem!“ Vega se překvapeně podíval na Kováře a ten mu podobným pohledem odpověděl. Taková nervozita u Carl Maria von Wondera, věčně ponořeného do vědeckých problémů, nebyla obvyklá. Mezitím mužík zmizel na chodbě a bylo slyšet jen jeho rychlé ťapkání směrem pryč. „Měli byste ho poslechnout. Je v poslední době nějaký nervózní. Ostatně jako všichni šéfové v Agentuře,“ pokýval hlavou Patrik Bezděch a prohrábl si rozpačitě bujnou kštici, kterou si už nějakou dobu pěstoval. „Něco se děje a nikdo neví co. Je to frustrující.“ „Mně je to jedno,“ ušklíbl se levým koutkem Kovář, „Bytewská je pořád stejná a všichni ostatní mi můžou být ukradení.“ „Jdeme,“ popohnal ho Vega a strkal parťáka ke dveřím. „Naštěstí má Carl Maria krátké nožky, takže ho snad doběhneme.“ John Francis Kovář se – jako vždy, když měl tu možnost – zastavil na okamžik na ochozu podzemní části CERNu a kochal se nádherou té podívané. Podlahu obrovské jeskyně

tvořily ohromné lesklé čtverce, kryla je tenoučká plazmatická fólie, takže to vypadalo jako neskutečně velké kluziště. Nicméně jít se tam klouzat se nedoporučovalo. Mezi podlahou a stropem se vznášely obrovské nafialovělé „kulečníkové koule“, do mnohých z nich by se vešel i pětipatrový činžák. Proplouvaly majestátně prostorem a jen Carl Maria von Wonder byl schopný předpovědět jejich pohyb a hlavně co mohou způsobit. A to ještě ne vždy. Plavně se vyhýbaly devíti opěrným pilířům, které držely strop a nesly na sobě desítky ovládacích antén. John zhluboka vdechl vzduch a ucítil vůni, která mu evokovala cosi vysokohorského, buď to byl ozón, nebo vůně kleče před bouří, a před očima se mu mihly rozpálené skály bez jediné rostliny. Zatřepal hlavou, aby představu zahnal, a pak seběhl dolů po bíle natřených kovových schodech. Podařilo se mu nakonec malého mužíka dohnat. Schodiště mu drnčelo pod nohama a měl pocit, že se mírně pohupuje. Možná to bylo tím, že těsně za ním dusal Vega. Když položil ruku na tenké zábradlí, tvořené naleštěnou, chromovanou trubkou, ucítil, že se opravdu chvěje. Když se zastavil, nepřestalo to. „Stíháte to tak tak,“ zamračil se von Wonder, který už zamířil k malému ovládacímu pultu.

Pultíku, jak mu s láskou říkal. Monstru, které zabíralo tolik místa, že by se pod ním schovala půlka fotbalového hřiště. Proklusal kolem několika desítek monitorů jako hráč šachové simultánky, tu sáhl, tam táhl a obrazy na monitorech se začaly závratnou rychlostí měnit. Proti velkému ovládacímu pultu, kde kromě něj pracovaly dobré dvě desítky techniků, tenhle zvládal sám. „Připravte se,“ zahulákal. Několik metrů od nich se objevila nafialověle zářící časoprostorová propusť a její okraje vysílaly do okolí drobounké žluté blesky. Nebyly příliš dlouhé, asi tak půl metru. Při zániku vydávaly praskavý hluk. „Můžete,“ křikl do rachocení blesků von Wonder, když zhodnotil pohledem nejen údaje přístrojů, ale i propusť samotnou. Kovář se podíval na Vegu, robustní Hispánec se usmál a kývl hlavou. Oba muži vykročili k oválu. John se jako vždy před vstupem zhluboka nadechl. Asi tak jako před skokem do vody. Dobře věděl, že je to zbytečné, ale nemohl si pomoct. Projelo jím ostré bodnutí, při průchodu časté, a najednou se ocitl jinde. Válka Výhled, který se jim naskytl, by jim musel závidět každý pozemský turista. Stáli na nevysokém kopci, kolem šuměly

vysoké štíhlé palmy, jejichž vějířovité koruny je chránily před pálícím sluncem. Pod nimi se rozprostírala pláž tvořená bělostným pískem, jehož jas až bodal do očí. Modrozelené klidné moře se táhlo až k obzoru, nikde nebylo vidět další zemi nebo ostrov. John se nadechl svěžího vzduchu, v němž byly cítit vůně neznámých květů a rostlin a slaný pach moře. „Nespletl se ten náš starý Einstein?“ vydechl nadšeně Kovář. „On nás snad poslal do ráje…“ V tom okamžiku se ozvala rána a hned za ní bylo slyšet ostré hvízdání dělostřeleckého granátu prorážejícího vzduch. Odpověděla mu dávka z kulometu. Po ní hned několik dalších. Pak se někde za kopci rozlehl obrovský výbuch. „K zemi,“ zařval Vega a ihned následoval svého vlastního příkazu. John ho okamžitě napodobil. Převrátil se však na záda a upřel oči k nebi. Nemýlil se. Nad nimi plula vzducholoď. Bylo ji vidět mezi dlouhými štíhlými listy palem. Žlutá, s černými pruhy, se majestátně vznášela vysoko v modru oblohy. Kolem ní poletovalo pět dvouplošníků a jejich kulomety dštily oheň a zkázu. Začala

stoupat a vypadalo to, že si její posádka zase až tak moc dorážejících letadel nevšímá. Vzducholoď byla také vyzbrojena kulomety a ty měly trochu jiný zvuk než ty ze stíhaček. Zněly jako řetězová pila. „Ty musí mít spotřebu nábojů jako blázen,“ blesklo Kovářovi hlavou. Letadla se snažila útočit na kabinu, odkud se vzducholoď řídila. Nevypadalo to, že by piloti byli nějak příliš úspěšní. Zaduněl další výstřel ze vzducholodi. Hned za kabinou, na spodku, se objevil oblak černého kouře. Musel to být docela velký kalibr, protože to s ní škublo. Hvízdající granát přeletěl oba muže a zmizel kdesi za kopcem, kde dunivě vybuchl. „Ne, ne,“ usmál se Vega, který už také zíral na nebe. „Náš drahý Carl se nikdy nemýlí, a když ano, tak platí pravidlo jedna. Jsme správně.“ Vzducholoď se majestátně vzdalovala, až pomalu zmizela v modři oblohy. Zvedli se a vydali se na vrchol kopce. Bzukot motorů letadel i vzducholodi nahradilo bzučení hmyzu, který využíval stínu palmového lesíka ke svému životu. Doprovázelo ho štěbetání ptáků velmi podobných papouškům, alespoň jejich barevnému opeření to odpovídalo. Po kmenech palem pobíhaly ještěrky velké asi jako ruka Andrey de

Villefort. Měly stejně lehounce hnědozlaté zabarvení jako její opálená kůže. Dívaly se korálkovitýma očima na oba supící muže a najednou začaly měnit barvu. Vincent se na okamžik zamyslel nad tím, jak by asi chutnaly opečené s řeckou marinádou, ale pak mu tyhle myšlenky vylétly z hlavy, jako kdyby je vymetla zimní vánice. Před nimi se otevřel pohled na nádherné středověké kamenné město jižního přímořského stylu. Dvoupatrové bílé domy s plochými střechami střídaly kostely s vysokými cibulovitými věžemi, které měly těsně pod kopulemi ochozy z tmavého kamene. Na dvou místech hořelo a plameny šlehaly vysoko. Některé byly vyšší než cokoliv ve městě. Bylo vidět, jak se kolem hořících domů rojí lidé a snaží se hasit. „Není tu těch kostelů nějak moc?“ podivil se Vega. „Napočítal jsem jich jedenáct,“ pokrčil rameny John Kovář. „Podle mě tady žije nějakých třicet, čtyřicet tisíc lidí…“ Vincent Vega souhlasně kývl. Nízko nad hlavami jim proletěly dva dvojplošníky a zvuk rachotivých motorů na okamžik přehlušil jejich debatu. Vincent se toužebně díval za nimi, když klesaly kamsi za město na přistání. Otevřel ústa, aby něco řekl, když se zpoza nich ozval nečistý kašlavý zvuk dalšího leteckého motoru a těsně nad vrcholky palem proletěl třetí dvojplošník, celý natřený na modro. Pilot naklonil stroj, aby se vyhnul přeletu nad městem. Z motoru

vycházel hustý černý dým. „Nechce nad obydlená místa,“ konstatoval Vega, „není si jistý, že to dotáhne až na letiště.“ John Kovář krátce přikývl. „Pokud se Carl nespletl, tak jsme na okraji Lavangeru.“ „Určitě to je ono,“ prohlásil s úsměvem Kovář a nadhodil si batoh na zádech. „Jdeme!“ „Stůjte!“ křikl drobný mladý voják střežící bránu do města a namířil na oba muže pistoli. Měl vykulené oči, ve kterých mu seděl strach. Ruka se zbraní se mu trochu klepala a prst na spoušti k ní přiléhal se znepokojivou silou. „Ale my stojíme,“ usmál se na vyplašeného mladíka John Kovář a odhadoval, jestli ho přinejhorším dokáže zpacifikovat dřív, než vystřelí. Z brány vyšel postarší muž s mohutným plnovousem, který jemně prokvétal stříbrem, a poklepal mladíkovi na rameno. Ten sebou škubl, ale viditelně si oddychl. „Cizinci se blíží k městu, veliteli!“

„Zklidni se, Tobo, to vidím také. Právě tak jsem si všiml, že nemají v rukách žádné zbraně a jsou jenom dva. Takže by stačilo, abys je slušně požádal o průkazy. Přeci vidíš, že nemají rudé oči, jako obvykle mívají raybijáci.“ „Ale já jsem je ještě nikdy neviděl,“ oponoval Toba, ale už nenápadně zasunul pistoli do pouzdra, které měl hrdě pověšené na opasku na břiše. „Papíry! Hned!“ vyštěkl na ně. „Samozřejmě, vojáku,“ sáhl Vincent Vega do vnitřní kapsy kožené vesty, kterou měl na bílé košili. Vytáhl několik úhledně složených papírů a předal je mladíkovi. Kovář ho chtěl napodobit, jenže v té chvíli už Toba otevřel první z nich a zbledl. Bleskurychle listinu opět složil, přiložil na čelo a s hlubokou úklonou ji vrátil Vegovi. „Ó promiň, efendi, že jsem se k vám nechoval s úctou, která náleží takovým poutníkům, jako jste vy…“ Vega se přívětivě usmál s nadřazeností vlastní jen vysokým státním úředníkům a novým zbohatlíkům. „Naopak, milý mladíku. Já musím pochválit tvoji ostražitost a poctivost, s jakou plníš svoje poslání.“ Kovář se rozkašlal, aby zakryl úsměv, který mu mimovolně vklouzl na tvář. Vega byl ve své nadutosti velkolepý. Velitel

stráže se na oba muže podezřívavě podíval, ale přece jen viděl vlastnoruční podpis ministra války na dokumentu, který voják otevřel, takže neřekl nic, jen mávl rukou a oběma tak uvolnil průchod brankou pro pěší. Ve vzduchu byl cítit ostrý čpavý dým spáleniště, když Vega s Kovářem procházeli kolem ještě doutnajícího domu. „To bylo o chlup,“ řekl Kovář, když dům minuli. Mířili k čtvrtému domu od spáleniště, masivnímu dvoupatrovému kamennému paláci. Úzká ulička, která ho oddělovala od sousedního domu, byla plná bahna. Očouzená zeď naznačovala, že až sem padaly hořící trosky po výbuchu střely ze vzducholodi. Na ploché střeše postávali špinaví muži svlečení do půli těla a polévali z věder stále ještě rozpálený sousední jednopatrový dům, který byl zřejmě prázdný. Kovář se zastavil před masivními dřevěnými okovanými vraty, která byla dokořán. V nich postával postarší muž v zelených kalhotách a špinavé bílé košili a pátravě se díval na oblohu. Jestli vyhlížel další vzducholoď nebo létající nahotinku se nedalo odhadnout. V jeho tváři se příliš inteligence nezračilo. Zato svalů měl na kostře až až. Vincent Vega k němu přistoupil a muž přestal pozorovat prázdnou oblohu. Výškově na tom byli stejně, ale váhově

místní vyhrával. „Vodprejskněte!“ zahuhlal muž a mezerou mezi vyraženými předními zuby, které měly barvu přezrálých meruněk, si odplivl. Slina dopadla několik milimetrů od špičky Vegovy levé boty. Vincent ho napodobil, čímž upoutal jeho pozornost na nejvyšší míru. Chlap se nahrbil, zaťal pěsti a v zelených očích se mu zablýskalo. „Okamžitě nás ohlas, ty kretíno, panu Arvikovi! Jestli rychle nemrskneš prdeli, tak tě nechám zbičovat!“ Muž vyvalil oči tak, až hrozilo, že mu vypadnou. Pak se nahrbil, bleskurychle se otočil a tryskem utíkal dovnitř domu. Vrata zůstala volná. „To je hezká práce,“ řekl Kovář, když vešli na vnitřní nádvoří. „Myslíš tu mramorovou fontánu, nebo dívku, která je schovaná v okně?“ „Samozřejmě obojí, dívku sice nevidím zase až tak dobře, ale řekl bych, že ta najáda na fontáně by mohla být její podobizna.“ „Taky si myslím,“ uchechtl se Vega, „tedy pokud to není podobizna maminky.“

Kovář se zamyslel, sklonil hlavu trochu doleva a pečlivě si prohlížel hrdě vztyčenou najádu, která měla na rameni štíhlou trubkovitou ulitu, z níž tryskal třpytivý proud vody. Ve výši asi čtyř metrů se rozpadal do jiskřivě se blyštících kapek ve tvaru deštníku a padal zpátky na ramena nádherné ženy oblečené jen do lehoučké tuniky, kterou umělec pouze naznačil. Žena stála na masivní ploché rybě s dlouhým bičovitým ocasem, který měla postava obtočený kolem kotníků. „Asi to bude maminka,“ přejel Kovář ještě jednou zálibným pohledem po nazelenalém vlhkém mramoru. „Ta socha tu musí stát už nějakou dobu…“ „Máte pravdu, pane,“ zahlaholil muž ve středním věku, docela štíhlý, s mohutným mrožím knírem a zcela lysou hlavou. Na sobě měl bílou galábiji, což bylo tradiční oblečení v Lavangeru. V poslední době se ale mužská móda měnila a zvlášť mladí galábije nosili už zřídkakdy. „Je to moje manželka. Ale že se Paterikovi Krasevicovi povedla. Škoda, že už umřel. Hned bych mu zadal další sochu, tentokrát podle dcery. Bylo by to nádherné sousoší… Ale omluvte mě, prosím… Kvůli té soše jste sem určitě nepřišli. S kým mám tu čest?“ „Vincent Vega a můj kolega je John Francis Kovář. Přijeli

jsme kvůli prodeji krve namodralých termináků.“ „Mléka je dost a krve málo, ó slovutný,“ odpověděl Hatyn Arvika svojí polovinou hesla a zlehýnka se usmál. Dobře věděl, že se mu v tomto okamžiku obnovil přísun peněz, který ustal Štěpánkovým odjezdem. Uklonil se a velebným gestem ruky pozval hosty do domu. Oba muži šli za ním. Po opulentním jídle, sestávajícím ze šesti chodů, se muži usadili v salonku a popíjeli nazelenalou tekutinu, která i otrlému Vegovi vrážela svojí silou slzy do očí. Chutnala mu však. Kovář si tiše pomlaskával, sem tam si otřel zpocený obličej a přitom se rozhlížel po salónu. Otevřenými okny sem proudil chladnější večerní vzduch a houpal lehkými bílými závěsy, které chránily místnost před nepříjemným hmyzem. Jednu stěnu zakrývala masivní police plná knih. Dvě kratší prorážela okna, mezi nimiž stály velké malované truhly. Ve čtvrté stěně byl vchod a velký masivní krb, který nicméně nevypadal, že by se v něm někdy topilo. Jeho vnitřek byl křídově bílý, právě tak jako mramorový překlad, na němž stály tři drobné švartnové sošky. „… válka je v plném proudu,“ řekl Hatyn a mocně potáhl z vodní dýmky, kterou oba muži odmítli. Vypustil tři kroužky voňavého dýmu a pokračoval:

„Přišli jsme o tři naše velké válečné fregaty. Rozstříleli je ti sviňští černokabátníci ze vzducholodí… Takže nám zbývají už jenom čtyři. Nedostatek vhodného dřeva na jejich stavbu je strašlivý, ale nevzdáváme se a stavíme…“ „Ano, i my jsme dnes viděli souboj mezi jednou z nich a vašimi letadly,“ řekl Vega. „Nevypadalo to, že byste je dokázali sestřelit.“ „Nevím o tom moc, ale říká se, že to ani nejde. Prý jsou začarované. Jen je možné pobít posádky a pak ty šajtanovy stroje vítr zažene nad moře, ale je to těžké, velmi těžké,“ pokýval lysou hlavou, na níž se mu třpytily velké kapky potu. „Už se to někdy povedlo?“ „Ó nikoli, avšak hrdinství našich obdivuhodných pilotů je udržuje v nejistotě. Ostatně jste sami dnes, ó efendi, viděli, co jedna z nich dokáže způsobit.“ „Mluvil jste o nedostatku dřeva, tak proč je nepostavíte ze železa?“ vmísil se do rozhovoru Kovář. „Vy jste ještě, slovutný, neslyšel o výbušných rybách?“ nechápavě zavrtěl hlavou Hatyn Arvika. Domácí pán vypadal, že je otřesený neznalostí svých návštěvníků, kteří se na sebe nechápavě podívali a pak zavrtěli hlavami.

„Náš předchůdce o ničem takovém ve svém hlášení nepsal. Ostatně ani o lodní dopravě,“ řekl Kovář vážně a pomyslel si, že s některými agenty by bylo potřeba pořádně zatočit. „V našem moři žijí lemrouchové nazelenalí, ryby, které dorůstají délky až sedmnácti metrů…“ „To už je pěknej kousek,“ zamumlal si sám pro sebe John Francis Kovář. „Jsou to vcelku neškodné a velice lahodné ryby, když jsou na talíři. Loví malé rybky, lidi nenapadají. Avšak v blízkosti kovových předmětů, zvláště železných, dochází v jejich tělech k prudké reakci – zvíře prakticky vybuchne. Žádná loď není schopná něčemu takovému odolat. Naši vědci vyzkoušeli mnohé věci, obložili kovový trup lodí dřevem, použili všemožné nátěry… Nic nepomáhá. Lemrouchové vybuchují, když se dostanou do blízkosti asi pěti metrů. Bohužel jich je v moři poměrně velké množství, takže železné lodě jsou u nás nepoužitelné. Ani raybijáci zatím nepřišli na to, jak se proti nim účinně bránit. Dřevo na stavbu lodí roste jen na Severních ostrovech a ty jsou příliš daleko. Navíc ho tam zase není až tak moc. Naše letadla tam nedoletí, a i kdyby se jim to povedlo, nejsou schopná přivézt dostatečné množství dříví na stavbu válečných lodí.“ Kovář si nalil další dávku ostrého pití z broušené karafy. „A co vzducholodě? Vaši nepřátelé je mají,“ John poválel

malý doušek pálenky v ústech. Jazyk mu příjemně trnul. Pití chutnalo po mandarinkách, ale takové ovoce v této dimenzi neexistovalo. „Bohužel helium mají jen oni. Naštěstí jeho zásoby nejsou příliš velké, takže nemají ani zdaleka tolik vzducholodí, kolik by chtěli. Jediný zdroj, který známe, je na ostrově Margus.“ „Co vodík?“ „Jeden zásah, efendi, a celá loď je ztracená i s posádkou,“ pokrčil rameny Hatyn, odložil bohatě zlatem zdobený náustek vodní dýmky a uchopil svoji sklenku. „I to se zkoušelo, ale i když jsme létali jen v noci, stejně nás ti zatracení raybijáci dokázali vyhmátnout. S nákladem se vrátila jedna z pěti. To byly neúnosné ztráty. Musíme tady mít jejich špiony… Takže vzducholodě nepřicházejí v úvahu,“ pokrčil rozpačitě rameny Arvika a znova se chopil náustku dýmky. „Ten darebák Nikolay Arsentikotics prakticky ovládá všechna větší naleziště hyuaky. Nám jich zbylo jen pár. Naši mágové prostě na ty jeho nestačí. Jak se válka protahuje, čím dál tím víc se blížíme k porážce… A to se ještě prý dokázali dostat kamsi jinam, odtud Nikolayovi přivezli velké množství…“ „Ale už nepřivezou,“ prudce se narovnal Kovář. „O to jsme se postarali!“ „A taky toho nebylo mnoho, pár kilo…,“ poznamenal

Vincent Vega. „To je neuvěřitelné množství,“ Hatynovi přeskočil rozčilením hlas. „My vytěžíme za celý rok necelé dva kilogramy. Zato ten darebák Arsentikotics…“ „V tom případě by došlo k významnému narušení rovnováhy mezi dimenzemi,“ pomyslel si Kovář a starostlivě se podrbal na tváři. „Tak proto nás sem Bytewská poslala. Co s tím ale udělat? Na něco určitě přijdeme,“ podíval se na Vegu. Osmahlý Hispánec se tvářil vážně a zamyšleně. „Jsme přece kováři rovnováhy,“ připomněl si název Agentury a usmál se. „Nicméně jsem se doslechl,“ pokračoval Hatyn Arvika a lišácky se usmál, „to víte, my obchodníci máme své zdroje… Že ani Arsentikotics na tom není zase až tak dobře. Valnou většinu hyuaky musí odevzdávat nějakému tajemnému mágovi, který se nedávno, přibližně před necelým rokem, objevil u jeho dvora. Prý mu zaručil vítězství, ale požaduje od něj hodně.“ „Nevíte o něm něco bližšího?“ John Francis Kovář se pohodlněji posadil v křesle a ulevil tak zádům. „Všichni Arsentikoticsovi poskoci se mu klanějí jako bohovi, ale nikdo neviděl jeho tvář. Má ji neustále zakrytou

maskou.“ Kovář s Vegou se po sobě podívali, oběma bleskla hlavou jedna a táž myšlenka: X-Hawk! „Říká se, že všechnu získanou hyuaku prý skladuje někde na Severních ostrovech. To je všechno, co se o něm ví,“ pokračoval Hatyn Arvika a přitom gestikuloval pravičkou, v níž měl náustek dýmky, z kterého se vinul tenoučký proužek kouře. „Možná by vám o něm mohl říct víc Bongo Batura, za kterým půjdeme zítra. Máte totiž velké štěstí, protože jsem k němu ohlášený už přes dva týdny. Rychleji se k našemu ministru obrany nikdo nedostane. Přece jen má pod palcem výzvědné služby. Kdyby nešlo o krev termináků, kterou nutně potřebují naši piloti, tak bychom museli počkat ještě daleko déle. Přece jen jsem nepostradatelný,“ řekl pyšně Arvika. „Nikdo nemá větší dojící závody než já.“ „Jaké dojící závody?“ zeptal se Vega o dvě vteřiny dřív, než by to byl učinil Kovář. „Termináci jsou obrovští mořští savci,“ smířil se s nevědomostí svých návštěvníků Hatyn. „V moři nemají konkurenci a jediným jejich problémem může být nedostatek potravy. Když se zjistilo, že jejich krev je vynikající palivo do letadel, začali jsme je určitým způsobem „pást“. Mám speciální obrovské klece, kam jsou naučeni připlouvat za krmením. Vzhledem k jejich velikosti – mám ve svých stádech až třicetimetrové kusy – musejí být klece

opravdu obrovské. Naštěstí mohou být postavené z palmového dřeva…“ „K věci, prosím,“ přerušil jeho rozlet John Kovář a nervózně upil ze své sklínky. Bylo mu jasné, že narazili na oblíbené hostitelovo téma a mohli tu ztvrdnout třeba až do rána, než by se něco dozvěděli. Do místnosti vešel štíhlý, černě oblečený sluha a z flakónku rozstříkal do vzduchu jakousi kapalinu. „To je proti komárům, kteří teď začínají lov,“ mávl přezíravě rukou Hatyn Arvika. „Ale vraťme se k našemu tématu. Termináci se s chutí živí odpadem z výroby cukru. Jsou to celkem tupá zvířata, a tak si ani neuvědomují, že jim při krmení odčerpáváme krev. Ze zvířete střední velikosti získáme z jednoho dojení asi tak tunu krve. To nemluvě o tom, že ze samic za tu dobu dostaneme asi tak tři sta kilo mléka.“ „Jak velká stáda vlastníte?“ nedalo to Kovářovi. „Čtyři, po přibližně dvaceti kusech termináků,“ řekl pyšně Hatyn. „Nikdo jiný tak velký provoz nemá. Jestli chcete, tak se tam můžeme zajet podívat, když bude čas. Do Bileciku to nakonec není tak daleko.“

„Co to je za styl?“ zastavil se toho rána na rohu náměstí John Kovář a díval se na rozlehlý prostor před sebou. „Ale Johne,“ pousmál se káravě Vincent Vega. „To je pozdní maurský styl. Podobných je ve Španělsku spousta. Přesně čtvercové náměstí, ulice přicházející z jeho rohů, jednu stranu zaujímá nejvýznačnější budova…“ „V tomto případě,“ vložil se mu do výkladu Hatyn Arvika, „patří ten palác ministerstvu obrany.“ „… ani ne tak výškou, jako rozlohou a výzdobou,“ pokračoval Vega a divoce gestikuloval rukama. „Samozřejmě tu nesmí chybět fontána. Používáte do nich mořskou vodu, že ano?“ otočil se Vega k Hatynovi. „Jsme na ostrově a k moři tady není nikdy příliš daleko,“ odsouhlasil Vegův odhad a navyklým pohybem ruky si srovnal pokrývku na hlavě – něco mezi turbanem a fezem. „Ale pospěšme si, ať ministr nečeká. Státní úředníci mají svoji nepřekonatelnou hrdost.“ „Jsem rád, že se nám do služby hlásí tak významní pomocníci,“ duněl bas Bongo Batury rozlehlou místností. „Přítel Hatyn,“ mávl rukou, která si nezadala s ploutví termináka, směrem k obchodníkovi s krví, který se natěšeně usmál, „nás upozornil, že máte v plánu zničit toho psího syna Arsentikoticse…“

Mohutný, skoro dva metry vysoký muž s typicky námořnickými licousy a tenkým knírkem pod bambulovitým nosem roztáhl přátelsky ruce a nasadil si na tmavou tvář široký, až politický úsměv. John sklonil hlavu na stranu a po skoro nepostřehnutelném zaváhání odpověděl: „Není to úplně tak, Vaše Eminence. Náš úkol je poněkud jiný, máme se postarat o černokabátníky a hlavně o jejich pána.“ To, že jejich hlavním posláním je navrátit tuhle dimenzi do jakési rovnováhy, si nechal pro sebe. „Myslíte tím toho Xingo Hawkinse? Prasečího výpotka, který se tu objevil asi před dvěma roky?“ zahřměl Batura a jeho modré oči dštily hromy a blesky. Chlupaté ruce položené na desce stolu měl zaťaté v pěst. Několik papírů, které tam měl položené, už přišlo k úhoně, některé byly pomačkané a jiné potrhané. Bongo si toho vůbec nevšiml. „Asi ho nejvíc štve, že se neobjevil u nich,“ ušklíbl se v duchu John Kovář. „To by měl zajištěné křeslo i v příštích volbách, které se neúprosně blíží. Což je pro nás výhodné, bude se nám snažit pomoct ze všech sil.“ Jméno, které Bongo Batura před pár okamžiky vyslovil, jen

potvrdilo podezření, které už v něm nějakou dobu hlodalo. Zatajil dech a přivřel oči, aby se vzpamatoval. Pak vrhl bleskurychlý pohled na Vincenta Vegu, sedícího vedle něj ve stejném vyřezávaném a modrým saténem polstrovaném křesle z černého bandarového dřeva. Vincent seděl strnule, ale bílé, odkrvené prsty zaťaté do područek svědčily o tom, že je také v obraze. „Tady úřaduje Xaverius Hawk! Mělo mi to být jasné, už když jsem si přečetl ve zprávě o tom kočáru jezdícím po vlnách!“ bušil se v té chvíli John Francis Kovář v duchu do hlavy. Ministr se za okamžik uklidnil, jen velké kapky potu nad kořenem bambulovitého rudého nosu ho usvědčovaly z rozrušení. Mechanicky si je otřel horní stranou ruky. Zhluboka oddechoval a levičkou se popotahoval za licous pod uchem. „Čím vám tedy mohu být prospěšný?“ řekl nakonec už docela klidně, nicméně jeho dunivý bas stejně dokázal rozdrnčet malé tabulky skla v oknech. „Já i můj kolega jsme dobří piloti a velmi by nám pomohlo, kdybychom se mohli zařadit mezi vaše stíhače.“ „Ale raybijácké vzducholodě jsou nesestřelitelné. Vyzkoušeli jsme všecko!“ hřměl místností opět zvýšený ministrův hlas. Evidentně ho uráželo, že by nějací cizinci, byť s těmi

nejlepšími doporučeními – ministrův pohled sklouzl na Hatyna Arviku, který se začal mírně potit a v podpaží se mu na bílé galábiji objevily malé tmavé ostrůvky –, mohli přijít na něco, co by jeho vlastní lidé nedokázali. „To je možné,“ přikývl Kovář a dokázal na tváři vyloudit drobný úsměv. „Nicméně, sám jste říkal, že válka se začala pro vás nepříznivě vyvíjet, když se tu objevil ten Hawkins.“ „No, hned ne, ale postupně se to začalo horšit,“ mrzutě přiznal Bongo Batura a odsunul stranou listiny, které mu evidentně překážely. Některé spadly na zem, ani si toho nevšiml. „On je naším cílem,“ řekl tiše John. Chvíli bylo ticho a pak si ministr odkašlal, jako kdyby si chtěl uvolnit krk. „Dobře, dostanete ode mě volnou ruku jako moji agenti s nejvyšší prioritou. Doufám, že mou důvěru nezklamete!“ Podíval se na všechny tři muže ještě jednou přísným pohledem modrých očí zpod huňatého obočí. Kovářovi to připomnělo jeho učitele tělocviku, který byl pověstný velkou benevolencí, ale také bleskově přilétajícími fackami, když se překročily meze. „Tady by to fackami neskončilo,“ prolétlo Johnovi hlavou.

„Taky ale už nejsem klučina ze školy.“ Hranatý, otevřený automobil tiše ujížděl po prašné silnici čtyřicetikilometrovou rychlostí. Za volantem seděl řidič v kožené kukle a s hranatými skleněnými brýlemi na očích. Oblečený byl do bílé galábije, která postupně tmavla prachem cesty. Bylo mu však lépe než cestujícím zavřeným uvnitř kabiny, protože mu čerstvý větřík ovíval tvář. S velkou chutí by si kuklu sundal, ale nemohl, protože to byla povinná výbava všech místních řidičů. Slunce pálilo o sto šest, i když bylo časně ráno. Na nebi nebyl ani mráček. Místní výrobci automobilů, které navíc byly jen pro ty nejbohatší, se zatím nedopídili ke stahovacím okénkům, i když některé z těch nejhonosnějších kočárů už je měly. Nad hlavami jim přeletěl roj dvojplošníků a Vega je toužebně pozoroval nadšenýma očima. Od rána s ním nebylo k vydržení. Letiště, chránící hlavní město, naštěstí nebylo daleko, takže to cestující přežili. Cestu jim přehradila modrá dřevěná závora, u níž postával mladičký vojáček schovaný pod stříškou. Kovář se uchechtl, když se rozhlédl kolem a zjistil, že letiště chrání právě jen

tato závora přehrazující silnici. Kdyby z ní sjeli, mohli by přijet k několika domkům pro obsluhu letiště i k hangárům bez nejmenších problémů. „Je to jako všude,“ prolétlo Johnovi hlavou a rozveselilo ho to natolik, že se mu na tváři usadil široký úsměv. Skoro tak široký, jaký seděl na tváři Vincenta Vegy, když uviděl před sebou letadla připravená ke startu. Oba vystoupili a automobil o pár metrů couvl, sjel na trávu vedle cesty, otočil se a zamířil zpátky k Lavangeru, který se tyčil na obzoru. „Určitě si oddychl, že nás má prozatím z krku,“ prohodil tiše Vega ke Kovářovi. V té chvíli už vytahoval z obdélníkovité kožené tašky, kterou měl pověšenou na řemeni přes rameno, dokumenty vystavené kanceláří ministra obrany. Vojáček si je zběžně prohlédl, zasalutoval a zamířil k závoře, že ji zvedne. „To není potřeba,“ mávl rukou Kovář a obešel ji. Mladík se zatvářil pohoršeně, asi tak, jako kdyby mu John plivl do piva. Muži na něj však nebrali ohled a zamířili k dlouhému dřevěnému domku, před nímž se povalovalo na plátěných rozkládacích lehátkách několik mužů v krátkých

zelených šortkách, do půli těla nahých. Trojice letadel vedená strojem natřeným na modro přilétala proti větru a nasazovala na přistání. Dvojplošníky se lehce dotkly trávy, levý ještě několikrát jemně poskočil, a už rolovaly přímo k domu, k němuž mířili Kovář s Vegou. Brumlající motory utichly a z letadel se soukali piloti. Z modrého stroje seskočil mladistvě vyhlížející muž s bílým turbanem z obvazu na hlavě. Byl vysoký, s bílou pletí a modrýma očima. Dlouhé ruce si založil za záda a zamířil ke skupince pilotů. Hlahol hlasů je přivítal zpátky na letišti, ale velmi rychle utichl, když se přiblížili dva návštěvníci. Kovář automaticky zamířil k muži s obvazem na hlavě, který zblízka už nevypadal tak mladě. Mohlo mu být asi třicet let, kolem jasně modrých očí měl vrásky, které obzvlášť vynikly, když se usmál. Kovář se před ním zastavil, vytáhl z kožené brašny na mapy papíry a podal je veliteli: „John Kovář,“ představil se. „Vincent Vega.“ „Už jsem něco slyšel,“ ušklíbl se muž, „kapitán Rovigo. Zprávy se šíří rychle. Půjdete si to vyzkoušet?“ Mechanici začali vytahovat z hangárů další letadla a ta, co právě přiletěla, tam zase zatlačovali.

„Zřejmě se bude létat celý den, nebo jen chtějí mít lepší světlo na opravy,“ pomyslel si Kovář. „Tady by si to Biggles užíval,“ usmál se při vzpomínce na parťáka z honičky za černokabátníky. Vega došel k modrému stroji, který nápadně připomínal německý Fokker D VII. Jednomístná stíhačka lahodila oku svými ladnými tvary a mírně předsazeným horním křídlem. Nad motorem zíraly kupředu dva kulomety. Na vrtuli nebyly žádné kovové štítky, které by ji chránily před střelami, takže mu bylo jasné, že se místní konstruktéři už dopracovali k přerušovači střelby. Přejel rukou po plátěném potahu a hledal záplaty. Nikde nebyly vidět ani cítit pod prsty. „Předevčírem jsme vás viděli, když jste útočil na tu vzducholoď,“ řekl Vincent a díval se kapitánovi Rovigovi do jen velmi málo opálené tváře. Muž se ušklíbl a pokrčil rameny. „Ne vždycky se všechno povede. Tentokrát měli raybijáci docela dobrou mušku,“ zlehka se dotkl ovázané hlavy, „ale zase naštěstí ne až tak moc přesnou.“ Kapitán pozoroval Vegu, jak si prohlíží trup i podivně vypadající plochý motor. „Máme tady nejlepší výzbroj,“ usmál se, „vždyť chráníme hlavní město.“

„To jste ho opravovali celého?“ pohladil Vega bok letounu. „Ne,“ usmál se kapitán Rovigo. „Vyměňoval se jenom motor, ten byl na hadry. Bylo vůbec s podivem, že jsem dokázal doletět až na letiště. Musel nade mnou držet ochrannou ruku některý ze státních čarodějů. Jinak to snad ani není možné. Co se týče potahu, ukořistili jsme barvu, kterou mají raybijáci natřené vzducholodě. Kouzelná barva, která okamžitě opravuje všechny průstřely. Bohužel to nefunguje na lidi, ale jenom na plátno,“ smutně se ušklíbl. Kapitán si prohlédl papíry, které mu oba agenti předali, otočil se a křikl na mechaniky: „Natankujte mi nádrž a vytáhněte osmnáctku! Půjdeme se prolétnout,“ kývl směrem ke Kovářovi. „S vámi, jako se střelcem, to zkusí poručík Samedi.“ Z lehátka vyskočil snědý drobný mladík s širokým úsměvem a odstálýma ušima. Strhl z opěradla košili, přetáhl si ji přes hlavu. Zapomněl si však rozepnout horní knoflíky a uvázl v ní. Navíc prudkým pohybem, kterým strhl košili, rozložil lehátko a to s rachotem spadlo na zem. Zvedl se obláček prachu, který za chvíli pokryl našedlou trávu kolem. Celá skupina letců v čele s kapitánem se rozesmála při pohledu na poskakujícího mladíka. To už si zipem připínal dolní část kalhot, takže už na sobě neměl kraťasy, ale normální kalhoty vhodné do letadla.

Mezitím mechanici nejen doplnili krev do nádrže kapitána Roviga, ale stačili vytáhnout i druhý, podobně vypadající stroj z hangáru, který však byl modrý jen na výškovce a křidélkách. Hlavní mechanik do každé nádrže odměřil i pár kapek výtažku z hyuaky. Z dalšího hangáru tři muži vytlačili mnohem robustnější stroj, v němž pilot seděl na předním sedadle a za ním měl své místo pozorovatel. Letadlo bylo vyzbrojeno zdvojeným otočným kulometem pro pozorovatele a dvěma kulomety mířícími kupředu pro pilota. Mělo modrý kryt motoru. „Všechna naše letadla mají na sobě něco modrého,“ poznamenal poručík Samedi, když šli k letadlu. „Je to značka vaší letky?“ Poručík krátce přikývl. John Francis Kovář se zastavil a kochal se letadlem, které měl před sebou. Hodně se podobalo jeho oblíbenému Bristolu f2b, na němž létali s Bigglesem, až na jiný tvar motoru. Nebyl to řadový Rolls Royce, ale plochý motor typu boxer. „Líbí se vám?“ usmál se Samedi. „Na něčem podobném jsem už létal, tedy jako Vegův střelec. Docela nám to spolu šlo,“ usmál se Kovář, když si vzpomněl na počet sestřelů, kterého společně dosáhli. Samedi přikývl: „Pokud vám to půjde, tak vás kapitán

nechá spolu. Je docela rozumný – na seveřana.“ „Předpokládáte nějaký souboj, nebo to bude jenom výlet?“ zeptal se Kovář. „To se nikdy neví. Raybijáci přilétají zcela nepravidelně, hlavně když je nikdo nečeká a nikdo není ve vzduchu,“ pokrčil rameny poručík. „Je lepší předpokládat tu horší variantu.“ Pak se na okamžik zastavil a přelétl pohledem oblohu. Kovář zahlédl, jak mu zkameněla tvář. „Děje se něco?“ „Asi ne,“ zavrtěl Samedi hlavou, až se mu dlouhé, černé vlasy rozlétly kolem ní. „Jen se mi nelíbí támhleten mráček,“ ukázal prstem v černé kožené rukavici kamsi k západu. John si vzpomněl na tropické bouře, jež zažil na moři a které se bleskurychle vyvinuly právě z takových nenápadných mráčků. Oba se podívali směrem ke kapitánovi, ale ten se tvářil neutrálně a právě vlézal do kokpitu svého letadla. Postarší mechanik, s bujným zrzavým plnovousem až pod oči, podal Kovářovi koženou kuklu, brýle, rukavice a bundu. John si na sebe za chůze věci navlékl a zkušeně vylezl na místo pozorovatele. Připoutal se speciálními popruhy, které

umožňovaly pozorovatelovi vstát a pohybovat se v kabince a přesto ho chránily před vypadnutím. Přejel kulomety po kruhu, na němž seděly, aby se přesvědčil, že se nezadrhnou v tom nejneočekávanějším okamžiku. Rukojeti mu sedly do rukou a palce přilehly k vroubkovaným spouštím. Pak si sedl na sedačku a křikl na pilota: „V pohodě a bez problémů!“ Trochu ho překvapil malý knipl na levé straně kokpitu, plynová páka na opačné straně a také pedály na podlaze. Pak si řekl: „Ono to vlastně není až tak od věci, když se pilotovi něco stane, má pozorovatel šanci dostat se na zem vcelku a ne po kusech.“ Tiše se rozbublal motor a z výfuků vylétl načervenalý kouř. Samedi ani nečekal na to, až se mu motor zahřeje, hned přidal plyn a následoval svého kapitána a Vegu na okraj startovací plochy. Tři letadla se seřadila do trojúhelníku a chvíli vyčkala, než motory dosáhly správné teploty. Kovář v té chvíli neměl co dělat, jen se rozhlížel kolem a ukládal si do paměti orientační body. Jeho pohled zabloudil i k mráčku, na který ho upozornil poručík. „Kdyby mi ho neukázal, tak bych ho asi přehlédl,“ pomyslel si.

Nicméně mráček se za tu chvíli poněkud zvětšil a ztmavl. Vzducholoď Motory zaburácely a letadla se pomalu rozjela vysokou travou. Znatelně zrychlovala a Kovář nenápadně položil ruku nedaleko malého kniplu, který se pohyboval sám od sebe. Jakmile se letoun odlepil od země, Kovářovi se ulevilo. Start a přistání jsou vždy nejrizikovějšími okamžiky celého létání a John si dobře pamatoval, co mu jako klukovi vyprávěla máma před spaním místo pohádek: „Když máš výšku a rychlost, tak se ti nemůže nic stát. Když je nejhůř, tak musíš mít alespoň jedno z nich.“ Kapitán začal s akrobatickými prvky hned nízko nad zemí. Oba další piloti ho následovali. Kovář se křečovitě chytil okrajů kabiny, aby sebou zbytečně nemlátil. Bylo mu jasné, že v tomhle okamžiku má svalnatý Hispánec ústa roztažená nadšením od ucha k uchu a strašně si to užívá. Ať kapitán dělal, co chtěl, Vega mu seděl na ocase jako přišitý a Kovářovi se zdálo, že v hukotu motorů zaslechl mohutné Vegovo: „Jupíííííííííííííííííí!“ Samedi se choval k letadlu mírně decentněji, ne že by nedělal stejné „vylomeniny“ jako kapitán, ale pomaleji a tak nějak elegantněji.

Kovář mu za to byl vděčný. Kapitán se najednou přestal předvádět a zdvihl ruku z kokpitu. Zakroužil jí nad hlavou a pak bodl směrem doleva. Kovář zaostřil zrak a v duchu udiveně hvízdl. Rovigo, i při divokých kouscích, dokázal pozorovat oblohu kolem sebe a všiml si černé čárky poměrně vysoko na nebi a ještě dost daleko. „Vzducholoď,“ uvědomil si Kovář. „To je paráda!“ rozbušilo se mu srdce bojovností. Všechna tři letadla začala stoupat nejvyšší rychlostí, jaké byla schopna. Ochlazovalo se. Kovářovi se nezdálo, že by motory ztrácely na výkonu, a v duchu pokýval hlavou nad originalitou zdejších vědců. Nepřátelská vzducholoď se blížila. Plula majestátně vzduchem a vypadala jako spokojená velryba vznášející se oblakem krilu. Mohla mít tak sto padesát metrů na délku, byla štíhlá a poháněly ji tři motory. Jeden byl umístěný na zádi a dva v gondolách po stranách. „Zcela běžné konstrukční řešení,“ usmál se Kovář, když si vzpomněl na několikeré setkání s tímto typem vzdušných korábů v několika jiných dimenzích. Už i raybijáci si jich všimli a ozvala se krátká ostrá dávka z

některého z kulometů rozmístěných po celé délce lodi. „Někdo byl příliš netrpělivý,“ zašklebil se Kovář, který dobře věděl, že na takovouhle dálku střelec nemá šanci. „Může jich být tak osm,“ odhadoval John počet střelišť a postavil se v kokpitu. Rozhýbal prsty a uchopil do rukou držadla kulometů. Pak je zase pustil a otočil se, aby viděl na vzducholoď. Měl dost času, až Samedi dokončí nálet a bude se vzdalovat od nepřítele. Pak přijde jeho chvíle. Zatím se není potřeba ukvapovat. Rovigo s Vegou se přibližují shora od přídě. Samedi je následuje s malým odstupem. Ze země musejí všechna tři letadla vypadat trochu směšně, jako když mouchy útočí na slona. Opět se rozehrává tanec drobných letadélek, čímž se piloti snaží znepříjemnit střelcům míření. Už jsou v polovině vzdušného obra, ale ani jedno letadlo zatím nevystřelilo. Vypadá to, jako kdyby si piloti hráli a zkoušeli, co jejich letadla vydrží. Najednou se Rovigo překrutem snáší okolo boku vzducholodi a ocitá se na dostřel kabiny. Tu, samozřejmě, chrání alespoň čtyři střeliště a zřejmě také slabší pancéřování. Vzduchem se míhají kulky a rychlopalné kulomety vzducholodě kvičí jako postřelená prasata.

Kovář si dobře pamatuje na upozornění, že střílet po vzducholodi samotné je zhola zbytečné, a proto šetří náboji. Dostávají se na dostřel řídící kabiny nepřítele a nyní se do jekotu obranných zbraní ozývají úplně jiným hlasem i zdvojené kulomety letadel. Kovář vidí, jak se rozlétá sklo v pilotní kabině vzducholodi. Letadlo poskakuje, naklání se ze strany na stranu, jak se Samedi snaží znepříjemnit obráncům jejich úkol. Překruty, skluzy a přemety zvedají Johnovi žaludek ne do krku, ale až někam k hornímu křídlu jejich letadla. To však neznamená, že by něco takového nedokázal zvládnout. Není to poprvé ani naposledy, co s ním pilot dělá takové psí kusy. John si podvědomě uvědomuje, že Samedi si nedovolí s letadlem to, co suverén Vega. Přesto je možné občas zaslechnout zapraskání v konstrukci letadla. John je soustředěný tak, že automaticky vyrovnává všechny Samediho manévry. Prudký pohyb dolů znamená, že nadchází jeho chvíle. Kovář vstane, otočí se proti směru letu, opře se zády o kraj kokpitu, aby měl pevnější postavení, a zamíří. Kulomety se začnou otřásat a dští smrt. John přejede několikrát celou délku pilotní kabiny vzducholodi a je si jistý, že všechny střely zasáhly cíl. Samedi znovu stoupá k břichu „velryby“, které má nyní nad sebou. Kličkuje a znovu střílí. Míří na levý přední motor, ale

jeho palba není úspěšná. Jen pár kulek zazvoní o pancéřový kryt a ty nemohou způsobit velké problémy. Rovigo s Vegou jsou úspěšnější. Záďový motor dostává od nich co proto. Začíná se z něj kouřit a kouř nepochází od výfuků. Oba prolétávají mimo, vzdalují se od štiplavých kulometů obránců. Znovu stoupají. V té chvíli je Samedi teprve blízko záďového motoru a letadlo se začíná otřásat rachotem čtyř kulometů najednou. Samedi se snaží dokonat to, co začali jeho kolegové, a pálí na záďový motor. Tentokrát je úspěšnější než před pár okamžiky. Kulky rvou poškozený kryt a objeví se ostrý záblesk výbuchu. Pilot nadšeně zakývá křídly ze strany na stranu, což vyloudí z Kovářových úst proud nadávek, z kterých by zrudl i přístavní povaleč prvního řádu. Samedi mu ztížil míření, nicméně kulky z Kovářových kulometů, které mají přece jen větší ráži než příďové, zasahují svůj cíl. John má štěstí. Trefil jednu vzpěru, kterou je motorová gondola připevněná k trupu vzducholodě, a přestřelil ji. Další bušící kulky nezlikvidovaly motor jako takový, ale rozvibrovaly ho v jeho úložišti. Vrtule, běžící na plný výkon, dokonala dílo zkázy. Další dva nosníky se pomalu, jakoby zpomaleně, ohnuly. Motor, se stále ještě se točící vrtulí, naklonil vzducholoď na stranu. Táhl ji teď šikmo dolů. S tím ale konstruktéři nepočítali a

nosníky to nakonec nevydržely. Motor se odlomil a padal dolů. To Kovář neviděl, protože v té chvíli už Samedi stoupal za svým velitelem. Zahlédl však, jak motor padá, nyní už hluboko pod ním, do moře. Podnikli ještě jeden útok zaměřený na pilotní kabinu. Nezbylo v ní snad jediné sklo celé, ale vzducholoď zřejmě měla dostatečný počet členů posádky, takže bylo kým nahrazovat zraněné a zabité. Rovigo se nechal unést a vletěl do kulometné dávky jednoho z obránců. Z letadla odletovaly kusy křídla a kulky ho prošily po celé délce. Velký kus směrovky odlétl, začal se točit a pomalu klesal do hlubin. Rovigo prudce strhl svůj stroj stranou, a to mu zřejmě zachránilo život. Vega okamžitě zaútočil na střeliště, odkud vylétaly přesně mířené kulky, a donutil tak střelce, aby si přestal všímat poškozeného letadla. Samedi se přidal a pak se obě letadla odpoutala od zraněné vzducholodě. Následovala svého velitele, jehož letadlo nejistým, kolébavým letem směřovalo na domácí letiště, které naštěstí nebylo zase až tak daleko. Kovář stál v kokpitu a snažil se rozevřít křečovitě zatnuté prsty do držadel kulometů. Trvalo mu dost dlouho, než se to povedlo. Díval se, jak se žlutě natřená vzducholoď pomalu otáčí od ostrova, nakloněná na stranu. Dokonce zahlédl, jak

se v řídicí kabině pohybují černé postavičky. Zatnul zuby vzteky. Bojové vzrušení ho stále ještě neopustilo. Natáhl se k pilotovi a poklepal mu na rameno. Snědá Samediho tvář skrytá pod velkými hranatými leteckými brýlemi vyjadřovala otázku. Kovář bodl prstem směrem ke vzducholodi. Samedi zavrtěl hlavou a ukázal stranou. Kovář si teprve teď všiml, že malý mráček, který byl ještě před nedávnem kdesi daleko nad mořem, zaujímá třetinu oblohy a jeho barva nevěstí nic dobrého. Letadlem zalomcoval prudký závan větru. Studený vzduch zchladil Kovářovi nejen rozpálený obličej, ale i bojový zápal. Letadla nyní prchala před blížící se bouří nejvyšší rychlostí, které bylo schopno Rovigovo letadlo. John se ještě jednou otočil ke vzducholodi, která stoupala do modra nebes. „Asi doufají, že se dostanou nad bouřku a tak jí uniknou,“ pomyslel si John Kovář. „Třeba se jim to nepovede,“ řekl si pomstychtivě. Dráty zpevňující konstrukci křídel drnčely vysokými tóny. Vlevo od letadel se objevil šedomodrý trychtýř spojující mořskou hladinu s nízkými mraky. Rovigo mu prudce uhnul

z cesty a sklonil nos letadla přímo k zemi. Evidentně se snažil nabrat co největší rychlost i přes nebezpečí, že se poškozené letadlo rozpadne na kusy. Vítr s nimi lomcoval čím dál tím víc, ale spásná země se blížila. Spustil se prudký liják. Během několika okamžiků byl John promočený až na kost. Netrvalo dlouho a na podlaze kokpitu se vytvořila louže vody, ale pak někam zmizela. „Zřejmě s tím buď konstruktéři počítali, nebo nás přece jen někdo trefil,“ zabručel si Kovář pod nos. Vrhl pohled přes rameno na vzducholoď a překvapeně hvízdl. Šedomodrý, rotující trychtýř se k ní velmi rychle blížil. Ani rychlé stoupání jí nepomohlo. Trychtýř prošel středem létajícího kolosu jako nůž sulcem. Vzducholoď se rozpadla na dva kusy. John ji přes clonu chlístajícího deště, který mu větrné poryvy neustále házely do obličeje, téměř neviděl, ani brýle mu příliš nepomáhaly. Ruce v rukavicích mu klouzaly po vycpaných okrajích kokpitu, kterého se držel. Obdivoval Samediho, že dokáže v něčem takovém pilotovat. Už bylo slyšet rachot mořských vln narážejících do pobřežních skal. Kovář nevěděl, jestli voda, kterou dostával ve velkých dávkách do obličeje, pochází z mořské tříště nebo z oblohy. Olízl si rty, voda chutnala trochu slaně.

Naklonil se přes okraj kokpitu a uviděl zpěněné vrcholky vysokých vln, jak se prohánějí jen několik metrů pod zlehýnka se otáčejícími koly letounu. „Tohle nedopadne dobře,“ pomyslel si, schoulil se do kokpitu a utáhl si pevněji pásy. Levičku položil na sponu, která je v případě nutnosti okamžitě otevře. Kola drcla o vrcholek jedné z vln. Bylo to, jako kdyby Johna někdo kopnul okovanou botou do zadku. Stroj nadskočil a ještě chvíli letěl. Další vysoká vlna už praštila do trupu letadla a motor zmlkl. Letadlo se zhouplo a pod koly mu zaskřípěl písek pláže. Další vlna plácla letadlo do zádi a spodních křídel a posunula ho dál k čáře příboje. To už se Kovář i Samedi soukali ven. Seskočili na drobné mokré kamínky. Stáli po kolena ve vodě. Najednou se mladému poručíkovi podlomila kolena a zhroutil se do vody. Vzepřel se na rukách a jeho bolestí zkřivená tvář se objevila nad hladinou. Kovář si všiml, že ve vodě se mu kolem levé nohy rozpíjí krvavá skvrna. Popadl mladíka pod rameny a táhl ho na souš. Když se konečně dostal na místo, kam nedosahovaly rozbouřené vlny, položil ho na zem. Samedi byl pobledlý a zuby měl zakousnuté do spodního rtu bolestí. Zavřel na okamžik oči. Když se pak posadil, podíval se směrem k letadlu.

„Vytáhněte ho dál z vody,“ řekl tak tiše, že mu Kovář málem v tom okolním rámusu nerozuměl. V té chvíli si už svíral nohu, jako kdyby tím mohl zastavit krvácení. „Chvilku počká. Vy jste přednější,“ křikl John. Vytáhl z kapsy zavírací nůž a rozřízl mu jedním dlouhým tahem nohavici od kotníku až k pasu. Pak si uvědomil, že stačilo odcvaknout suchý zip. Samedi měl čistý průstřel lýtka. Johnovi se ulevilo. Druhým řezem nohavici rozdělil na dva pruhy a použil je jako provizorní obvaz. Za pár okamžiků měl poručík nohu staženou. John vstal a narovnal se v zádech. Křuplo mu v nich. Pak se rozběhl k letadlu, které si stále ještě koupalo břicho ve zpěněné vodě. Vlny ho však dostrkaly nejdál, co mohly, a nyní už jen nesměle bušily do doleva vychýlené směrovky. John obešel letadlo a u kořene spodního křídla se o něj opřel. Zapřel se a začal tlačit. Písek zkarbovaný zpěněnou vodou mu klouzal pod nohama, ale po chvíli se letadlo přece jen pohnulo. John hekal a pomáhal si ostrými výkřiky a stroj se pomaloučku sunul ke spásnému suchu. Když dostal stroj z vody ven, unaveně si sedl na mokrou zem a oddychoval. Blížila se velká vlna, nedaleko od břehu se zlomila a nakonec jen její poslední jazýčky mu opláchly

natažené nohy. Kousek od něj se na drobných kamíncích zmítala asi metr dlouhá ryba. Bouře se uklidňovala a i déšť pomalu začal slábnout. Nyní mu však byl příjemný, protože ho ochlazoval. Po chvíli pomalu vstal, jednou rukou se opřel o křídlo a plátno se mu pod ní prohnulo. „Seberte ji,“ uslyšel přes hluk příboje poručíkův hlas. „Nenechte ji, aby se dostala zpátky do vody!“ John popadl rybu a hodil ji směrem k sedícímu Samedimu. Ten jen uhnul prostovlasou hlavou letící rybě a zasmál se. „Skoro jste se trefil!“ zahulákal a plácl rukou do písku a drobných kamínků vedle sebe. Ohodil si tak kuklu i brýle, které tam před chvílí položil. „Do háje!“ zaklel, ale pak nad tím s trochu křivým úsměvem mávl rukou. John se narovnal a rozhlédl se kolem. Nikde v dohledu nebylo žádné letadlo. „To bude večer pochoutka!“ křikl Samedi. „Nemusíte se o ně bát. Než jsme sebou pleskli do vody, viděl jsem je o kus dál, jak sedají na pláž. Oba.“

Johnovi se ulevilo. Bez hřmotného Hispánce by splnění jejich úkolu bylo neskonale obtížnější. „Počkáme tady,“ mávl rukou v uklidňujícím gestu Samedi. „Bouře je za chvíli pryč a kluci z letiště nás tady brzy najdou.“ 2. Kapitán Rovigo vstal a zvedl broušený skleněný pohár do výše očí. Okamžik počkal, než se ztiší celá důstojnická jídelna, a pak zvedl pohár ještě výš: „Chci tímto připít na posily, které jsme dostali. Jsou to lidé, jaké jsme potřebovali. Umí nejen své řemeslo, ale mají i potřebné štěstí,“ napil se a pokračoval: „Už několikrát se nám podařilo zlikvidovat posádku raybijáckých vzducholodí od té doby, co se nedají normálně sestřelit, ale zničit se nám ještě žádnou nepodařilo. Až teď. A navíc jsme při tom neztratili ani jednoho člověka. Arsentikotics bude dneska mít opravdu těžké spaní. Přišel o jednu ze svých čtyř lodí, kterými nás deptal, ničil naše města a…“ „Zkraťte to, kapitáne,“ zaúpěl někdo schovaný mezi ostatními v hloubi místnosti. „Nebo nám to lavangerské šumivé zteplá.“ Rovigo se usmál a mávl volnou rukou: „Dobrá, měli jsme kliku. Naše střelba byla velmi přesná. Zřejmě neměli na palubě žádné černopláštníky. Ono jich nikdy není dost. Pro

příště musíme víc spolupracovat s rosničkáři, aby nám mohla pomoct příroda.“ „Nebo to byl samotný Cloudblack, bůh počasí,“ zabrumlal si pod nos poručík Samedi a přiložil si zaťatou pěst na srdce. Kovář se na něj zpytavě podíval. Nepřipadalo mu, že by Samedi byl nějak příliš nábožensky založený. „To se jen tak říká,“ snažil se napravit dojem snědý mladík a svá slova doprovodil úsměvem. „Na zdraví všem!“ křikl kapitán a vypil velký pohár na jeden zátah. Nastavil ho, aby mu dolili. Všichni v místnosti ho následovali. Ani Kovář a Vega se neostýchali a hodili do sebe obsah sklenic. Šumivé víno bylo nasládlé a bublinky štípaly do nosu. „To bude opice,“ ušklíbl se v duchu John. Obsluha začala roznášet pečená kuřata, která si velikostí nezadala s husami rodné Johnovy dimenze. „Jak tady musí být velké slepice,“ blesklo Kovářovi hlavou, když se pustil do šťavnatého, dobře upečeného stehna s křupavou kůžičkou. Šťáva mu tekla po bradě, ale jemu to nevadilo.

3. Nikolay Arsentikotics seděl na masivním trůnu z černého dřeva. Trůn byl rozložitý právě tak jako král, který neměl moc pod dva metry. Nikolay byl zavalitý, s vypouklým břichem, které vynikalo právě při sezení. Ducaté tváře nyní měly barvu zralé třešně, protože cholerický král řval na svého velitele letectva. Mladý generalissimus von Stalkerbine měl skloněnou hlavu, upřeně zíral do země a v duchu se vztekal skoro ještě víc než samotný král. Dobře věděl, že nedokáže Nikolayovi vysvětlit namyšlenost velitelů vzducholodí a jejich bezprostředního velitele, protože také nebyl schopný pochopit, jak ti přiblblí marksánci dokázali zlikvidovat chloubu jejich letectva. Dvořani, kteří se dnes ráno shromáždili na dopolední příjem u krále, a bylo jich mnohem víc než obvykle, protože zpráva o ztrátě vzducholodi se rozlétla Dergellem už včera večer, čekali, co to bude dnes za divadlo. A bylo. „Jak to, že dokázali sestřelit…,“ řval skoro už nepříčetně Arsentikotics, od úst mu odletovaly kapičky slin a dopadaly na naleštěnou podlahu jen kousek od stojícího generalissima. Levou rukou bušil do područky trůnu tak silně, že černé dřevo popraskávalo. Byl nakloněný kupředu a očima

propaloval nešťastného von Stalkerbina. Na druhé straně Marbuelova sálu se tiše, bez nejmenšího vrznutí, otevřely dveře. Dovnitř vešel vysoký muž v tmavomodrém plášti splývajícím až na zem. Kapuci měl nataženou na hlavu a na obličeji měl stříbrnou masku. Šepot, který zněl sálem, když král plísnil generalissima, nyní utichl úplně. Díky tomu se zarazil i Arsentikotics. Zvedl hlavu a přejel pohledem hrobově tichý slavnostní sál svého paláce. Všichni dvořani zírali na muže, který najednou procházel širokou uličkou. Rychle ustupovali z jeho blízkosti, dělali to však co možná nejnenápadněji. „To je sám Xingo Hawkins,“ zašeptala jedna z dvorních dam. Byla to hraběnka d’Urvaille, která slynula velkou krásou, lehkými mravy a prázdnou hlavou. V tichu to zaznělo, jako kdyby křičela. Muž to zaslechl, otočil k ní hlavu a jeho studené oči se zableskly. Hraběnka podklesla v kolenou, jako kdyby chtěla omdlít, ale rychle si uvědomila, že parketová podlaha je tvrdá a špatně se na ní leží. Xingo Hawkins kráčel k trůnu, jako kdyby tu nikdo jiný nebyl. Nesl se tak majestátně, že se všichni přítomní cítili být jen hnojem pod jeho podpatky. Král stačil ještě velitelsky mávnout rukou, což bylo pro všechny znamením, že mají

zmizet. S velkou chutí ho do jednoho poslechli. Nikomu se nechtělo být při tom, když bude peskován jako malý kluk. Dobře věděli, že jejich král má dobrou paměť, je pomstychtivý a zákeřný. Poslední boční dveře zaklaply za nejpomalejším z dvořanů, sedmdesátiletým staříkem, který se belhal o holi, právě v té chvíli, kdy se Xingo Hawkins zastavil před trůnem. „Nejsem si jistý,“ pravil kovově rezavým hlasem, „jestli je vhodné nechat popravit pro výstrahu jen tohoto neschopného generalissima, který se jím mohl stát jen díky tomu, že je vaším příbuzným. Je jen o něco málo pitomější než Vaše Veličenstvo!“ bodl Xingo prstem směrem ke zkamenělému králi a z jeho hlasu neukapávaly přezíravost a opovržení. Obě z něho tryskaly jako Niagarské vodopády. „Nevím, proč musím spolupracovat s někým tak neschopným, jako jsi ty!“ přešel rádce Xingo k tykání. Von Stalkerbin se choulil jako mimino před porodem. Snažil se být nejmenším na celém světě. Bylo mu zcela jasné, že pokud by i ten průšvih přežil, tak přítomnost u takovéhle scény přežít nemůže. „To musela být nějaká obrovsky nešťastná náhoda,“ blekotal Nikolay. „Vždyť naše vzducholodě jsou nesestřelitelné!“ „Ano,“ zasyčel Xingo, „ale jen díky mým kouzlům a

schopnostem!“ „Zatím nikdo neví, co se stalo,“ pokračoval král, který si v tomto okamžiku připadal jako chlapec přistižený při první onanii. „Je jasné jenom to, že se Benadar 3 nevrátila a nikde není k nalezení. Chci vyslat dvě vzducholodě, aby po ní pátraly.“ „Já ale vím, že ji zničili naši milí nepřátelé marksáci nad mořem blízko Lavangeru. Na to nepotřebuji vysílat nějaké pátrání,“ usekával jízlivě Hawkins slova, jako kdyby měl v ústech sekáček na led. „Stačí mi trochu hyuaky a nějaké ty schopnosti, které ty však nemáš! Mají je ale tvoji čarodějové! Kde byli?! Jak to, že žádný z nich nebyl na palubě Benadaru? Pro výstrahu popravit!“ ukázal kostnatým prstem na von Stalkerbina. „Zítra v poledne!“ „Ale…,“ vztyčil se Nikolay Arsentikotics, který si chtěl zachovat alespoň trochu sebeúcty a přesvědčení, že v RayB vládne on. „O tom nebudeme diskutovat!“ řekl Hawkins hlasem tak chladným, že ztuhnuli i dva ptáci prolétající za otevřeným oknem. „Okamžitě se vracím na Severní ostrov. A předpokládám,“ řekl a na rtech pod maskou se mu objevil drobný, avšak nepříjemně vypadající úsměv, „že přestaneš s tím pitomoučkým bombardováním a budeš se věnovat

podstatnějším věcem. Dodávky hyuaky v poslední době váznou a to se mi ale opravdu nelíbí! Ještě tak dva, tři měsíce a budu mít dostatečné množství. Potom ti budu moct přenechat větší část těžby, abys konečně mohl ukončit tu válku. Ostatně znovu slibuji, že ti pomohu v ní zvítězit! I když nejsem přesvědčený, že to bude ku prospěchu věci.“ „Jo,“ pomyslel si Nikolay, „a bude to konec mé vlády. Převezmeš moc a já tady budu maximálně jenom tvoje loutka… Tedy pokud mě necháš na živu, o čemž opravdu pochybuji. Tvoje chamtivost je ještě větší než moje, a to je co říct,“ král zaťal zuby, když mu padl zrak na klečícího příbuzného. „Od té doby, co jsme přišli o naše lidi, tak…“ „Mlč! Stejně to byla jenom vaše chyba!“ Hawkins zvýšil hlas a bylo vidět, že jeho klid a povýšenost je ta tam. Otočil se na patě a dlouhými kroky mířil k hlavnímu vchodu do sálu. Nikolay unaveně klesl zpátky na trůn. Složil hlavu do dlaní a zavřel oči. Když uslyšel z nádvoří hrkotání kočáru, zvedl se a šel se podívat z otevřeného okna. Chtěl se přesvědčit, jestli jeho rádce, ve skutečnosti pán, opravdu odjíždí. Opřel se rukama, které byly hustě porostlé světlými chloupky, o parapet. Černý kočár projel branou, přejel most přes

zarostlý vodní příkop a zamířil k přístavu. Král vztekle praštil rukou do okna, až malé skleněné tabulky zadrnčely a hrozily vypadnutím. „Ten podělanej bastard!“ drtil Nikolay slova mezi zuby. „On si bude rozhodovat, koho mám popravit a koho ne!“ Obrátil se ke klečícímu von Stalkerbinoví. „Mám sto chutí ho poslechnout!“ syčel vztekle. „Kdo vydal ten pitomej rozkaz k odletu bez čaroděje?“ „Plukovník Mieres. Čarodějové odmítli letět s tím, že je to zbytečný let a mají důležitější věci na práci! Je jich málo,“ von Stalkerbin mluvil tak tiše, že ho málem Arsentikotics neslyšel. „Dozvěděl jsem se o tom, až když se vzducholoď nevrátila,“ mladík se opíral rukama o studené parkety, hlavu měl svěšenou a dlouhé světlé vlasy mu padaly do tváře. „Plukovníka popravit!“ rozhodl král. „Vezmeš pět lodí a tvým cílem je ostrov Kanemura-H. Je ti doufám jasné proč,“ zvýšil hlas Arsentikotics. „Klesá těžba hyuaky a já se postarám…“ „Uvědom si, že je to tvoje poslední šance. Jestli to posereš, budeš viset hned vedle Mierese. Jedině výsledky ti mohou zachránit život, i když jsi můj příbuzný.“

Poslední slova doprovodil ranou pěsti do otevřené dlaně. Ostře to plesklo a generalissimus sebou trhl, jako kdyby dostal facku. „A teď už padej, než si to rozmyslím!“ houkl už k vzdalujícím se nahrbeným zádům mladého generalissima. „To byl ale pitomej nápad jít do armády,“ pomyslel si von Stalkerbin. „Kdybych to byl věděl, tak bych zůstal sedět v bance na zadku.“ 4. John seděl s Vincentem v ložnici, kterou jim přidělili. Na stole před sebou měli rozloženou mapu této dimenze, na níž byla vyznačena ložiska hyuaky. „Podle zpráv, o nichž mluvil Rovigo, se dá předpokládat, že nás brzy pošlou napadnout jejich postavení buď sem, nebo sem, eventuelně sem,“ bodal Vega silným prstem do mapy. „Jasně, musí se využít euforie a zvýšeného sebevědomí vojáků,“ souhlasil John Francis Kovář. „Už mě nebaví jen lítat na hlídky. Naše mise se nijak nehýbe kupředu,“ bručel otráveně. Pak pokračoval v původním tématu: „Ale já bych soudil, že to bude sem,“ ukázal na poměrně velký ostrov, u něhož bylo napsané jméno Kanemura-H. „Je tam jedno z největších nalezišť hyuaky, které ještě sem tam patří Marku-S. Podle

toho, jak se šetří s jejími přídavky do motorů, tak si myslím…“ Do místnosti nakoukl jeden z mladých mechaniků a houkl: „Okamžitě ke kapitánovi!“ Oba muži se zvedli a vydali se do kanceláře kapitána Roviga. Společně s nimi tam mířili všichni piloti jednotky. 5. „Dostali jsme zprávu od našich zpravodajců, že k ostrovu Kanemura-H míří Arsentikoticsovy lodě. Vzhledem k tomu, že jde o…“ „… jedno z největších nalezišť hyuaky, které je v moci nepřítele,“ doplnil ho Vincent. Kapitán přikývl a ušklíbl se. Za těch pár dní si oba „nováčky“ oblíbil nejen pro jejich pilotní a střelecké umění, ale i pro další vlastnosti, které jsou tak potřebné ve vojenských jednotkách: Přátelskost, schopnost přizpůsobit se, ale na druhou stranu prosadit se, když je to zapotřebí. Přejel očima všechny shromážděné piloty a potěšilo ho, že uviděl na jejich tvářích nadšení. „No, naši mládenci jim to tam docela slušně znepříjemňují, takže část těžby jde úplně jinam, než by si Arsentikotics představoval. Vzhledem k tomu, že ostrov je rozlehlý, hornatý a porostlý pralesem, tak ten, kdo se tam vyzná, je v

obrovské výhodě. Kanemura byla vždycky naše, takže,“ nechal doznít svá slova, „z toho vyplývá…“ Kovář se vítězoslavně podíval na Vincenta a ten si s otráveným výrazem ve tváři prohrábl rukou černé dlouhé vlasy, které měl dnes výjimečně rozpuštěné. Jeho tmavší hispánská pleť se prokrvila ruměncem naštvání. „No jo,“ zabručel, „náhodou jsi měl pravdu.“ Rovigo se na ně zpytavě podíval, ale pak nad nimi mávl v duchu rukou. „Provedeme nálet na lodě a pokusíme se je potopit. To by jim mělo pořádně pustit žilou. Kanemura-H je nyní v doletu našich letadel, když použijeme přídavné nádrže, které zítra dostaneme. Nepřítel s něčím takovým nepočítá, takže by to měla být naše výhoda. Nebudou to čekat. Napadení provedeme při podélném přeletu, abychom měli větší šanci zásahu. V případě, že se nám povede zastavit jejich lodě, je připraveno šest fregat s výsadkem našich vojáků, abychom opět dostali naleziště pod úplnou kontrolu. Letadla budou startovat ve třech vlnách po třech strojích. Odlet v šest nula nula. Rozchod!“ Ozvalo se hrkání židlí, jedna se překotila a s rachotem dopadla na černobílé kachle tvořící podlahu velitelského baráku. Piloti se nešikovi začali vysmívat a toho využili

Vega s Kovářem, aby vyšli ven. „Konečně se to pohnulo,“ usmál se Kovář a podíval se na slunce, které před chvílí překročilo zenit své dnešní pouti oblohou. „Jdeme se podívat, jak si hoši poradili s tím tvým nápadem ohledně bomb.“ Vega pouze přikývl a zamířil k velkému, mírně orezlému hangáru. Nálet „Tentokrát tam dali čerstvou krev a je to hned znát,“ zahulákal přes rameno Vincent Vega a upravil si brýle na očích. Seděl před Kovářem na místě pilota. Pohnul rameny, aby se přesvědčil, že má dobře utažené pásy. Pak plynulým pohybem přidal plyn až na doraz a s uspokojením sledoval, jak se vrtule změnila v průhledný kruh a pokosená louka se rozeběhla dozadu pod masivními koly. Drncalo to na nerovnostech a nadskakovalo. Po chvíli jemně potlačil knipl kupředu a zdvihl ocas od země. Letadlo začalo znatelně zrychlovat. Měli za sebou víc jak tři čtvrtě startovací dráhy, když se konečně kola odlepila od země. „Jupííííííí, hombre,“ zavýskl Vincent Vega a ostře zakýval

křídly. Johnovi se ulevilo, když se palmy, které ohraničovaly konec letiště, mihly nějakých třicet metrů pod nimi. Letadlo bylo přetížené, neslo kromě posádky ještě tři padesátikilogramové bomby. Každá z nich byla schopná zapálit jakkoli velkou loď, stačilo se jen trefit… A to nemluvě o přídavné nádrži. „Mám pocit, že pilotuju almaru,“ houkl přes rameno Vega a zlehka pohnul kniplem. Letadlo na to prakticky nezareagovalo. Letka se seřadila do rojů a vyrazila za svým velitelem. Rovigo letěl na svém Sonteru S5, právě tak jako poručík Samedi, který si i přes průstřel nohy nemohl nechat ujít takovou „zábavu“. Nohu mu pevně zabandážoval doktor, který dojížděl na letiště každý den. Když se belhal k letadlu a přitom se opíral o dvě hole, sklidil od svých kolegů zčásti obdivné, zčásti nechápavé pohledy. „Poklepání na čelo je snad gesto platné ve všech dimenzích,“ ušklíbl se v duchu John Kovář, když to sledoval ze svého místa pozorovatele. Samedimu museli do kokpitu pomáhat dva mechanici a třetí držel v nábožně natažené ruce obě Samediho hole, které mu mladý pilot svěřil.

Třetího do počtu jim v roji dělal Vega se Samediho Fraussem R1, který jim mladík předal do používání po dobu své „choroby“. Ostatní dva roje měly podobné složení. Sontera dokázala nést jednu padesátikilogramovou bombu a dvě desetikilogramové. Rovigo nasadil obvyklou stopadesátikilometrovou cestovní rychlost. Roje letěly v trojúhelníkovité formaci, na jejíž špici byl ten Rovigův. John Kovář tudíž neměl co na práci, protože strany a prostor za nimi měli na starosti pozorovatelé druhých rojů. Nicméně zvyk je železná košile, takže se John pečlivě rozhlížel a sledoval oblohu nad sebou. Raybijáci neměli moc letadel a navíc jejich stroje daleko zaostávaly za výkonností letadel z Marku-S, takže jim velké nebezpečí nehrozilo. Vystoupali do výšky dvou tisíc metrů a Johnovi začala být zima. „Nějak rychle jsem si zvykl na zdejší teplo,“ problesklo mu hlavou. Pečlivě si zapnul kožešinovou bundu na všechny knoflíky. Všiml si, že přesně totéž udělal i Vincent, který mávl na Johna, aby na chvíli převzal řízení letadla. Vega si na ruce natáhl silné kožené rukavice. Kovář ho chtěl napodobit a chvíli šátral ve schráně na levé straně kabiny a hledal je

tam. Když se mu nedařilo je nahmatat, naklonil se nad schránku a začal v duchu nadávat. Nejdřív mechanikovi, který mu je tam zapomněl dát, a hned potom sobě, že si to nezkontroloval. Když schránku zavřel, naklonil se na opačnou stranu a otevřel druhou. Tam ležely hned navrchu hledané rukavice. Kovářovi spadl kámen ze srdce, protože v této výšce už byla docela citelná zima, zvlášť v otevřeném letadle, kde ji ještě podstatně zvyšoval vstřícný vítr. „To bych chtěl vidět, jak bych se zmrzlýma rukama dokázal přesně střílet,“ pomyslel si Kovář a pečlivě si rozhýbával ztuhlé prsty. Pravý krajní letoun letky najednou zakýval křídly. Jeho pozorovatel zvedl ruku nad hlavu, zakroužil jí a pak bodl paží směrem doprava dozadu. Kovář se pootočil a spokojeně se usmál. Blížilo se dalších dvacet pět letadel. Byla to směska podobná té jejich. Jen tam byly dva další typy letadel, stíhací Marfin a čtyři dvoumístné bombardovací Alestor XVI. Oba typy však měly o něco horší letecké parametry než letadla patřící kapitánu Rovigovi. „Máme posily,“ křikl Kovář na Vegu a ten souhlasně pokýval hlavou. „Už jsem si říkal, kdy se k nám připojí,“ zařval a vítr mu rval slova od úst. „Pan ministr to vzal důkladně,“ hulákal spokojeně Kovář.

„Jsou tady skoro všechna letadla z okolí.“ „Jenom doufejme, že toho raybijáci nevyužijí,“ zagestikuloval volnou pravičkou Hispánec, který dokonale vyplňoval nevelkou pilotní kabinku. Přece jen zdejší lidé byli drobnější a s tak rozložitým pilotem se příliš nepočítalo. Ještě že místní motory měly dostatek výkonu. Uplynuly dvě hodiny poklidného letu. Motory tiše hučely a na jasně modrém nebi nebyl jediný mráček. Najednou Rovigo zamával křídly. John se vyklonil do strany, aby se mohl podívat dolů. V dálce před sebou uviděl na klidném moři, jen lehce zvlněném zčeřenými vlnkami – alespoň ze shora to tak vypadalo – pět drobounkých lodí. Připomínaly mu hračky, které si kdysi v dětství pouštěl s kamarády na rybníku. Pluly v šípovité formaci. Obdélníkovité plachty měly napnuté na všech třech stěžních a i ty třícípé na předních čelenech se vzdouvaly ve větru. Mohly mít dobrých osmdesát metrů na délku. Oblé boky měly vysoká zábradlí, která chránila posádku před střelbou nepřítele. Na záďových nástavbách stály velké dřevěné katapulty, které byly schopné na nepřítele vrhat zápalné granáty podobné bombám, jež nyní nesla letadla. Jak se k nim blížili, rozeznával Kovář stále větší detaily. Na

palubách se zahemžili námořníci a kulomety zvedaly své hladové tlamičky směrem k blížícím se letadlům. Letadla přilétala k lodím zezadu tak, jak si naplánovali. V té době letěla Rovigova letka jako druhá. Byli asi kilometr za první vlnou. První letadla sklonila nosy, aby provedla hloubkový nálet. John, stejně jako všichni ostatní, napjatě sledoval výsledek jejich snažení. Najednou se letadla zapotácela, jako kdyby do nich udeřila silná pěst nebo narazila na neskutečně rychlé klesavé proudy. Stroje se okamžitě propadly o dobrých sto metrů, šest z devíti se naklonilo doleva a nasadilo dlouhou zatáčku, která je však vedla mimo napadené lodě. Tři letouny tvrdošíjně pokračovaly původním směrem. Stroje postupně odhazovaly pumy, které padaly do moře. Na hladině se tak objevovaly obrovské koláče ohně. Plameny šlehaly do výšky dobrých padesáti metrů a uhasínaly jen velmi pomalu. „Mají tam čaroděje!“ zařval John Kovář, který si dobře pamatoval problémy, jež měli s tímto způsobem obrany v úplně jiné dimenzi. „S tím se dalo počítat!“ odpověděl Vega a stiskl zuby, jako kdyby mu to mohlo pomoct. I je zasáhl slabší náraz mentálního příkazu zatočit doleva a odhodit pumy do vody.

Kováře příšerně rozbolela hlava, ale díky výcviku v Agentuře a jistým úpravám svého organismu to na něj nepůsobilo tak silně jako na místní. Proto ani nenatáhl ruku ke spušťadlu bomb. Jen se chytil za hlavu, aby se mu nerozskočila. Vega se ani nepohnul, jen zkřivil tvář. Rovigovo letadlo se rozhoupalo, jak se jeho velitel snažil nepodlehnout příkazu. „A bude hůř!“ zahulákal Vega a tiskl si prsty spánky a skalní kost za uchem, což mu na chvíli pomohlo. Koleny svíral knipl. Proti nalétávajícím letadlům vyletěla smršť kulek ze záďových kulometů pronásledovaných lodí. Dvě z těch, která stále ještě držela přibližný kurz na nepřátelské lodě, začala hořet. Od spodku jednoho se odlepila bomba, pilot ji stačil ještě odhodit. Dopadla do moře a na místě dopadu se objevila narudlá ohnivá koule a pak další hořící koláč. Letadlo potácivým letem pokračovalo v prudkém klesání a nakonec narazilo do plachtoví poslední z lodí. Prolétlo jím a dopadlo nedaleko přídě, kde prorazilo palubu. Plachty na zadním a prostředním stěžni začaly hořet, právě tak jako paluba. Námořníci okamžitě začali na hořící místa stříkat mořskou vodu čerpanou pumpami, které poháněly malé motory na krev. Než se přiblížila druhá vlna letadel, oheň na palubě byl uhašený, i když napáchal nemalé škody. Z díry na přídi ještě sem tam vyšlehly plameny. Uhasit požár v

podpalubí bylo zřejmě daleko obtížnější než nahoře. Loď znatelně zaostávala za ostatními a příď se začala víc nořit do vody. Námořníci se horečnatě snažili, za řvaní důstojníků, opravit škody na plachtoví, aby fregata znovu nabyla svých plavebních vlastností. Druhý pilot nedokázal pumu odhodit a jeho letadlo se změnilo při dopadu na mořskou hladinu v ohnivou kouli. Rachot výbuchu dolehl i přes hluk motoru až ke Kovářovi. Poslední pilot podlehl mentálnímu příkazu nepřátelského čaroděje pozdě. Při levotočivé zatáčce se dostal nad jednu loď a jeho pozorovatel toho dokázal využít. I když se na něj soustředily všechny zbraně nepřítele, odhodil své pumy ve správný okamžik a letem těsně nad hladinou uháněl pryč od ohnivého pekla, které rozpoutal. Nyní pilot rád poslechl příkazu čaroděje a neměl ani zájem podívat se, jakou zkázu způsobil. Jedna bomba dopadla těsně vedle lodě a druhá prorazila palubu. Z podpalubí vybíhali hořící vojáci, kteří tam byli schovaní, a námořníci, kteří tam měli svá stanoviště. Bezmyšlenkovitě se vrhali do spásné vody. Ta je však přivítala stejným ohnivým peklem, kterému se snažili uniknout. Do hlubin se nořily ohořelé mrtvoly. Loď plála jako pochodeň a nebylo jí, ani lidem na ní, pomoci. Setrvačností se pohybovala dál, a tak poslední

nešťastníci, kteří skákali do moře, už padali do vody a nikoli do plamenů. Pomohlo to však jen málokterým. Ostatní lodě od ní prudce uhýbaly, aby na ně plameny nepřeskočily. Další letadlo začalo hořet po mnoha zásazích z palubních kulometů, které měly tak vysokou kadenci, že ječely jako pily. Pilot z něj vyskočil a padal dolů jako kámen. Až těsně nad hladinou se mu začal otevírat padák. Šňůry se mu ale zamotaly a on dopadl na hladinu rychlostí, o níž byl John přesvědčený, že ji nemohl přežít. Mentální příkaz sílil, jak se blížili k lodím. První tomu podlehl Samedi. Jeho letadlo shodilo pumu, loudavě se převrátilo na bok a Kovář jen zahlédl vytřeštěné oči mladého pilota těsně před tím, než se Sontera začala řítit k vodní hladině. Horní křídlo letadla se prohnulo a odlétlo pryč. Pak pomalu, jako javorové semínko, padalo dolů. Dolní křídla se ulomila o okamžik později. Trup Sontera se proměnil v torpédo, které narazilo na vodní hladinu skoro kolmo. Letoun okamžitě zmizel ve výbuchu vodní tříště pod hladinou. Další tři letadla zahnula doleva a bezúčelně odhazovala své pumy. Chvílemi bylo vidět, jak se piloti snaží prorazit mentální příkazy čaroděje a letadla se začínají vracet na původní kurz, ale pak znovu podléhají. „Nějak jim jejich výcvik proti čarodějům moc nefunguje,“ smutně si pomyslel John Kovář, když sledoval poslední let mladičkého poručíka.

Vztek, který v něm jeho smrt vzbudila, přehlušil nejen bolest hlavy, ale i mentální nápor raybijáckého čaroděje. „Ten musel sežrat snad kilo hyuaky,“ prolétlo Johnovi hlavou, když čaroděj neumdléval, „nebo je fakt dobrej,“ musel uznat jeho výkon. Vega následoval kapitána Roviga, který tvrdošíjně směřoval k lodím. „Já vidím tu svini,“ najednou zařval Vincent Vega a dunivě se rozesmál. Kovář si na okamžik pomyslel, že se Hispánec zbláznil, ale pak mu došlo, koho myslí. „Odhoď bomby! Musíme dostat…“ ječel Vega a nemusel větu ani dokončit. Frauss R1 nadskočil, jak se mu ulehčilo o sto kilogramů. John odhodil dvě ze tří, které s sebou vezli. Bomby s hvízdáním dopadly daleko za opožďující se lodí, ale ani Kovářovi, ani Vegovi to nevadilo. Vincent mířil prudce k vodní hladině. Když byli asi tak deset metrů nad ní, vyrovnal Vega let a kličkoval takovým způsobem, až drnčely výztuhové dráty mezi křídly. Leckdy nebyli ani půl metru od vodní hladiny. Tak nízko se mohly sklonit hlavně kulometů jen v některých palebných postaveních, takže kolem nich nesvištělo až tak moc kulek. A ty, co letěly, zatím rozrážely

jen vodní hladinu kolem nich. Vincent nalétával do rozevřené části šípové formace a neúprosně mířil k druhé lodi zleva, na jejíž zadní nástavbě stála vysoká postava v dlouhém černém plášti. Její holá hlava se leskla v dopoledním slunci a Johnovi připadalo, jako kdyby se na čaroděje díval dalekohledem. Potřásl hlavou a loď, která byla vlevo úplně vzadu, se dostala do postavení, kdy na ni mohl začít střílet. Neodolal. Vstal a pevně sevřel prsty kolem držadel dvojčat. Vega přestal kličkovat, protože to nebylo nutné, a John mohl dobře mířit. Kulomety zarachotily krátkou dávkou. A znovu. A znovu. Přesně mířené kulky zametly palubu lodě u kormidelního kola. Všichni na palubě padali jako přezrálé hrušky. Loď sebou škubla a začala uhýbat do strany. Pohyb byl tak prudký, že mnoho námořníků na palubě i v podpalubí popadalo. K neovládanému kormidlu se vrhli tři muži. I ty John dávkou smetl. Vega udělal ladnou zatáčku vlevo, jak se mu to snažil vnutit raybijácký čaroděj, srovnal letadlo a mírně zvedl čumák vzhůru. V tom okamžiku se dostal před příď poslední lodě vlevo a John zatáhl za spušťadlo. Uvolnil tak poslední bombu, kterou si ponechal právě pro tuto příležitost. Frauss vyletěl o dobrých třicet metrů nahoru. S hvízdáním, které však v

rachotu kolem nebylo příliš slyšet, zamířila bomba ke zvlněné mořské hladině. Nevybuchla hned po nárazu, na to byli příliš nízko, ale až o několik okamžiků později. Na hladině se vynořila obrovská padesátimetrová ohnivá koule. John ucítil na zádech závan jejího žáru. Ten však okamžitě pominul, jak se letadlo rychle vzdalovalo od toho pekla. A přímo do něj fregata najela. Okamžitě vzplály nejen plachty na čelenu, ale i na předním stěžni. Příď hořela jasným plamenem. Vybuchlo střelivo do několika kulometů a zabilo střelce. Díky tomu ustala palba, která ohrožovala Vegovo letadlo nejvíc. Ozvala se strašlivá rána. To vybuchla první loď, kterou poškodil onen neúmyslně sebevražedný nálet jednoho ze Sonter. Námořníkům se nepodařilo zvládnout oheň v podpalubí a ten se dostal až k zásobárně střeliva. Loď se v mžiku rozlomila na dva kusy, které se začaly pomalu potápět. Vega zamířil na černou postavu svými dvěma kulomety a stiskl spoušť. Když začal palbu, byl ve vzdálenosti asi sto padesát metrů. Postava se mu zvětšovala v zaměřovačích, až vypadala jako obr. Kulky ji zasahovaly doprostřed těla. Muž však stále stál s kupředu nataženýma rukama. V hlavách jim znělo dunění mentálního rozkazu. Za čarodějem

se rozletovaly kusy dřevěné nástavby a také zadní stěžeň se začal povážlivě naklánět. Praskala lana a plachty pomalu sjížděly dolů na palubu a zvyšovaly tak zmatek na lodi. Kolem čaroděje se válelo několik zkrvavělých mrtvol. Najednou čarodějova hlava vybuchla jako vejce v mikrovlnce. V tom okamžiku mentální příkaz zeslábl na minimum. Jen prudká zatáčka doleva zachránila letadlo před nárazem do lodě. John Kovář kropil ze svých kulometů palubu, aby zabránil mířené palbě obránců. Byli příliš blízko. Jen na okamžik zahlédl malou postavičku v černém plášti. „Měli tam dva,“ blesklo mu hlavou. „Naštěstí ten druhý je žabař.“ Pokusil se zamířit i na něj, ale jeho kulky prošily palubu lodě nějakých pět, šest metrů od čaroděje, který se namáhal ze všech sil. Ty, naštěstí pro útočníky, byly opravdu slabé. „Do zasrané prdele!“ drtil John Francis Kovář mezi zuby nadávku, když jejich letoun zasáhla dlouhá dávka z kulometu. Frauss se otřásl, ale letěl dál, jako kdyby se nic nestalo. John se bleskově podíval na Vegu, ale ten vypadal nezraněný, dokonce vycítil Johnův pohled a nad hlavou ukázal staré znamení potápěčů, že je vše v pořádku – kroužek vytvořený palcem a ukazováčkem.

Nabírali výšku, ale šlo to nějak pomalu. John se zaposlouchal do zvuku motoru, ale v rachotu, který je obklopoval, neslyšel nic zvláštního. Rozlehlo se několik výbuchů, které otřásly jejich letadlem. To třetí vlna využila čarodějovy smrti a neúprosně útočila na lodě, jejichž obrana nyní slábla, i díky narůstající panice obránců. John viděl, jak vzplály další dvě lodě. Spokojeně se usmál: „Povedlo se,“ pomyslel si a očima hledal letadla ze své letky. Prvního zahlédl kapitána Roviga, který právě nalétával na poslední nepoškozenou loď a nechával své kulomety dštít smrt. Společnost mu dělala další tři letadla jejich letky. Vega pokračoval táhlou stoupavou zatáčkou a zamířil domů. Až když se přece jen trochu vzdálili od místa boje, uslyšel John, že se z jejich motoru ozývá jakési občasné jemné zacinkání. „To není dobře,“ pomyslel si a zadoufal, že je jejich robustní Frauss R1 přece jen doveze až domů. Od spodku letadla se oddělil dlouhý, stříbrný doutník. To Vincent odhodil prázdnou přídavnou nádrž. Letadlu se ulehčilo a Vega ho vedl s jemností hodinářského mistra, který opravuje tři sta let starý strojek. John si rozepnul bundu, protože najednou zjistil, že je zpocený tak, že se může ždímat. Stáhl si rukavice i kuklu a nastavil tvář i ruce

větru, který hvízdal kolem kabiny. Uplynula hodina letu. Vega zacházel s letadlem jako s nakřápnutým vajíčkem, jemně a ohleduplně. Letěli pomalu, tak, aby se motor co nejméně namáhal. Podporoval je i vítr, který jim vál do zad. Nebyli vysoko, sotva nějakých tři sta metrů. Několikrát nad sebou zahlédli vracející se letadla, ale žádný z pilotů si jich nevšiml. John už vychladl a znovu si natáhl na hlavu kuklu a na ruce rukavice. Seděl, ani se nehýbal, aby nenamáhal letadlo víc, než je zdrávo. Z motoru se začalo kouřit, nejdřív sem tam obláček černého, mastného dýmu. Pak jich začalo přibývat. Když už se z motoru valil hustý kouř, odhodil Vega brýle, protože přes ně kvůli mastným sazím vůbec nic neviděl. Nebylo to o moc lepší, ale po chvíli vyšlehly z motoru plameny a kouře ubylo. Z předku letadla se ozývalo řinčení, jaké dokáže vyrobit jen rozčílená manželka v kuchyni se starým nádobím. Vincent zamířil k vodní hladině. Letadlo nabíralo rychlost a John nevěděl, proč to Vega dělá. Dobře však věděl, že má k pilotování dar od pána boha, takže se spolehl na jeho instinkt. Těsně před nárazem Vega letadlo podrovnal a díky rychlosti, kterou se přiblížil k mírně zvlněné mořské hladině, urazil podvozek tak čistě, jako kdyby ho odřízl nožem.

Frauss chvíli po hladině klouzal jako oblázek. Když se zastavil, začal se naklánět kupředu. Mořská voda nejen uhasila požár, ale také dokonala dílo zkázy. Rozžhavený motor se roztrhl a jeho kusy proletěly kolem obou strnulých pilotů. Celý předek letadla se ulomil a zbytky motoru ho pomaličku stahovaly do modravých hlubin. Za několik okamžiků po něm zbylo jen pár bublin, které se rozpraskávaly na hladině. Vega vypadl také, ale hned se vynořil. Zoufale ze sebe rval oblečení. Byl zády k vraku, v němž stále ještě seděl John Kovář. „Nech toho!“ zařval na něj John a vyklonil se ze svého místa. Vstal a natáhl ruku směrem k Vegovi. Vincent se pomalu, s mohutným cákáním, otočil a na tváři se mu objevil úsměv. Byl celý černý a podobal se v tom okamžiku daleko spíš Franku Boormanovi, než vždy upravenému Hispánci s černými vlasy do culíku. John mu podával ruku a Vincent se jí velmi rád chopil. Troska letadla se zhoupla, když se pilot škrábal nahoru. Usadil se na vršku trupu a opřel se zády o horní křídlo. „Jak to, že se to taky nepotopilo?“ otřel si mokrým rukávem obličej, ale nepomohlo mu to. „Dej sem ty věci,“ řekl John, „rozložím je za sebou a za chvíli ti uschnou.“ „Už to nebudu potřebovat,“ Vincent mávl rukou a chtěl

koženou bundu, která byla nacucaná vodou jako dánský námořník, když se dostane na břeh, hodit do moře. „Neblázni, v noci může být docela zima,“ zabránil mu v tom Kovář. „Přepážka mezi pozorovatelem a pilotem vydržela, takže trup je uzavřený. Takže pokud nepřijde nějaká bouře, tak se na hladině udržíme. Otázka však je, jak se dostat ke břehu… Hej!“ zařval najednou John. „Zvedni ty haxny nad vodu!“ Vincent ho okamžitě poslechl a až teprve potom se začal zajímat, proč by tak měl učinit. Podíval se doprava a tam nic neuviděl. Zato vlevo se zvědavě přibližovala, velmi pomalými, ladnými pohyby, tlama plná plochých destiček k filtrování vody, nasazená na třímetrovém světlounce zeleném těle. Neznali ji, a proto si nebyli jistí, nakolik může být nebezpečná. „To je lemrouch!“ vyjekl Vincent. „Odhoď ty kulomety, nebo…“ V tom okamžiku už John povoloval tři speciální úchyty, které držely kulomety i s podstavcem v letadle. Nadlidským úsilím je zvedl nad hlavu a odhodil doprava. Kovová součástka se okamžitě ponořila a zmizela pod vodou. Lemrouch sebou mrskl, jeho vodorovně situovaná ocasní ploutev plácla o vodu a ryba zmizela v hlubinách. Oba muži si oddychli a zvědavě se dívali do modré vody

pod sebou. Vega si rukávem košile otřel najednou zpocený obličej. Nechápavě se pak díval na černé šmouhy, které se objevily na světle khaki rukávu. Po pár vteřinách se ozvalo slabé zadunění. Asi patnáct metrů od vraku praskla po chvíli na hladině krvavá bublina a vytvořila rozplývající se červenou skvrnu. „Oni měli pravdu,“ vrtěl nechápavě John hlavou. „Já jsem tomu nechtěl věřit… Myslel jsem si, že je to sranda, že si z nás utahujou…“ „Neutahovali,“ klidně potvrdil Johnova slova Vega. „A už se nedivím, že na letadle není ani kus kovu, všechno je lepené. Všude, kde to jenom jde.“ Po chvíli na hladinu vyplulo několik kusů roztrhaného bílého masa, ale to už bylo daleko za nimi. Vítr je hnal správným směrem, ale k zemi měli ještě hodně daleko. Vincent se pohodlně opřel o horní křídlo a zavřel oči. Potřeboval si odpočinout po namáhavém letu. Byl vyčerpaný víc než po třídenním tahu s Boormanem. Usnul. John ho nerušil, bylo mu jasné, že stejně nemohou nic dělat, tak ať si odpočine. Noc uplynula v poklidu. Když se na východě začalo nebe barvit do růžova, otevřel John Kovář oči a protáhl se. Trup vraku se ani nepohnul, protože dolní křídla působila jako

vahadla katamaránu. „Docela bych se něčeho napil,“ zachraptěl Vincent a protáhl se, až mu zalupalo v zádech. „Já taky,“ odsouhlasil mu John nápad, „základní otázka ale je: Čeho? Já jsem si sice včera vzal s sebou láhev růžového vína pro případ, že bychom měli co slavit, ale jedna z kulek toho zas…,“ ještě víc zesmutněl, „kulometčíka ji rozbila na kousíčky. Takže mám houby.“ „Moje feldflaška si pro změnu zahrála na potápěče i s motorem,“ podrbal se Vincent za uchem. „Bylo by vhodné něco vymyslet, protože takhle bychom se mohli taky dostat ke břehu jako vysušené mrtvolky.“ „To by se mi zase až tak moc nelíbilo,“ neztrácel humor John Kovář. „I když na druhou stranu bys byl krásně hubenej. Žádnejch sto kilo, ale sotva dvacet… To by měli v ženskejch časopisech o hubnutí radost…“ „Jdi do háje…,“ zabručel Vega a zadíval se závistivě nad sebe na hejno přelétajících ptáků. „Já bych chtěl křídla,“ řekl toužebně. „Tak si to horní odmontuj a leť,“ odsekl John a pak se ušklíbl. „To není zase až tak blbej nápad,“ pleskl se do čela. „Když ho vztyčíme, získáme něco jako plachtu a vítr nás požene…“

„Bůh ví kam,“ uštěpačně odsekl Vincent. „Nemáme kýl, aby se to dalo řídit…“ „Ale máme,“ ukázal John Kovář na směrovku, která se tyčila do výše dvou metrů. „Tu bychom mohli použít jako kormidlo, kdyby se to povedlo, ale jak ji otočit směrem dolů… To je blbost,“ mávl rukou. „Víš co? Nejdřív odmontujeme to křídlo a třeba nás potom něco napadne.“ Vega přelezl mezi křídly až ke zbytku pilotní kabiny a vytáhl odtamtud vak z pogumovaného plátna, v němž chrastily nástroje. Vzal si z něj štípací kleště a vak podal Kovářovi. Pak se vypravil na spodní křídlo a uvolňoval vypínací dráty. „Hele,“ podával první Johnovi, „ono to není ze železa, ale z něčeho podobného silonovému lanku, ale umělá hmota to není. Je to daleko míň pružné.“ „Mám takový pocit, že šéfmechanik…“ „Kterej?“ „Ten s tím zrzavým plnovousem. Říkal, že je vyrábějí z rybího odpadu. Snad z kůží lemrouchů nebo z něčeho takového.“ „Není podstatné. Důležité je, že je můžeme použít…“ „Kdybys míň kecal a víc dělal,“ zarazil John Vegův rozlet.

Vincent se vrátil na křídlo a za chvíli měl John ve svém kokpitu několik klubíček a tři vzpěry. Křídlo se složilo na trup, jeden konec se ráchal ve vodě, druhý trčel k nebesům. „Teď mi poraď, jak z tohodle mám udělat plachtu,“ remcal Vega, když zjistil, jak těžké křídlo je. Ozvalo se tenoučké bzučení a neslo se vzduchem. Oba v něm poznali zvuk leteckého motoru. „Hledají nás,“ vyjekl nadšeně Kovář, postavil se na trup a očima pátral po nebi. Vincent se také postavil a opřel se rukama o křídlo. Přejížděl očima po celém nebi. Zvuk tu sílil, tu slábl, ale ať se oba namáhali, jak chtěli, letadlo v modři oblohy nezahlédli. „To není pátrací patrola,“ zavrtěl nakonec hlavou John, „normální hlídka proti raybijákům. Jsou moc vysoko, nemají šanci nás zahlédnout.“ „Asi ne,“ řekl sklesle Vincent. „Nějak ztrácím invenci. Z tohohle vraku plachetnici neuděláme ani za nic. Chcípneme tady.“ Sedl si na trup do stínu křídla a John se usadil vedle něj. „Neremcej,“ ušklíbl se John, „může být daleko hůř. Zatím stále míříme správným směrem…“

„No jo, ale stejně tak dobře můžeme ostrov minout a…“ John mávl rukou a přestal se bavit o takových vyhlídkách. Vrak se pohupoval na hladině a ten pohyb byl silně uspávající. I když se oba snažili neusnout, pohyb a teplo je zmohly. Bylo dávno po poledni a slunce pomalu mířilo k nočnímu spánku, když se probrali. John znovu prolezl svoji část letadla a nenašel nic, co by je mohlo zajímat. Ani jídlo, ani pití. „Tak co?“ řekl mdle Vincent. „Máš něco?“ „Ne,“ zavrtěl zklamaně hlavou Kovář, „ale co kdybychom se pokusili ulovit nějakou rybu? Máme lanko…“ „To by šlo,“ ožil Vincent a zvedl se. Vytáhl jednu vzpěru a snažil se na ni připevnit lanko. „I kdyby se mi to povedlo, máš připravený háček?“ „Možná to nebude potřeba,“ zajásal John, který sice přemýšlel o výrobě háčku, ale přitom nepřestával pozorovat okolí. „Podívej se.“ „Co to je?“ zabručel Vincent a přiložil si ruku na čelo, aby mu slunce nesvítilo do očí.

„Vzhledem k těm výtryskům bych soudil, že by to mohli být termináci, co o nich mluvil Arvika. Svaž ta lanka k sobě, třeba se k nám přiblíží jako ten lemrouch. Mohli bychom se k některému…“ „Jasně,“ Vincent Vega okamžitě pochopil Kovářův záměr a ruce mu začaly kmitat neskutečnou rychlostí. John keramickou dýkou, která zůstala v kokpitu po předešlém pozorovateli, opižlával uvolněnou vzpěru na jednom konci do ostra. Vega připoutal lanko, které teď mohlo mít víc jak sedmdesát metrů na délku, k jiné vzpěře. Stádečko osmi termináků se přiblížilo k zajímavému objektu a začalo okolo něj kroužit. Velcí živočichové plavali kolem, potápěli se a jeden obzvláště zvědavý drcnul tupým čenichem o velikosti anglického dvoupatrového autobusu zespoda do vraku. Termináci měli šedou, vrásčitou kůži, bělavá břicha a malá očka po stranách masivní válcovité hlavy. Občas vyfukovali vysoké sloupy vodní páry smíšené se vzduchem. Jeden z nich zkropil trup letadla i oba muže. „Smrdí to hůř než měsíc staré olomoucké syrečky,“ zavrčel Kovář a skočil do vody, aby ze sebe spláchl páchnoucí povlak. „Co to je omoloucké syrečky?“ ptal se Vincent, který plaval

vedle něj. „Olomoucké,“ opravil ho mechanicky John. „Velká pochutina. Až se vrátíme domů, tak tě na ně pozvu.“ „Jak tě znám,“ funěl Vega do vody, „tak se k tomu pije to vaše pivo. Co?“ „Klidně si k nim můžeš dát i víno, když chceš,“ usmál se Kovář. „Počkej,“ drcnul ho do ramene Vincent. „Podívej se. Co to je?“ John zaostřil pohled směrem, kterým Vega ukazoval. Z terminákova boku trčela šikmo vzhůru krátká, tak dvoumetrová tyč, nahoře uzavřená masivním červeným uzávěrem. „Honem,“ zavelel John sám sobě a vymrštil se nahoru na trup letadla. Vzepřel jednu vzpěru uvnitř pozorovatelova kokpitu a hodil konec lanka Vegovi. Hispánec doplaval k terminákovi a bleskurychle připoutal konec lanka k tyči. Když se vynořil, odfukoval, jako kdyby byl pod vodou půl hodiny. Prskal a nadával. „Ten idiot mě plácl ploutví,“ remcal, když se drápal na trup letadla. „Málem jsem se utopil.“

Sedl si a voda z něj stékala po stružkách. Otřel si obličej a čichl si k ruce. Zatvářil se vcelku spokojeně. „Pojď mi pomoct,“ křikl na něj John, který zápolil s uvolněným horním křídlem, které chtěl shodit do vody. Společnými silami sesunuli křídlo do moře. Trup sebou škubl, protože mladého termináka přestala troska zajímat a vydal se za svým stádečkem, které pomalu odplouvalo pryč. „Asi si ani nevšiml, že nás táhne za sebou.“ „Doufám, že si nevšimne,“ pokrčil rameny John. „Nevíš zcela náhodou, do jakých hloubek se termináci potápějí?“ Vega stál na předku trosky, která nabrala docela slušnou rychlost. Zamyšleně se drbal na tváři a pak si přejel prstem přes nos. „Nevím, ale doufám, že moc hluboko ne. Pokud se živí něčím jako plankton, tak by se v podstatě měli pohybovat u hladiny.“ John si nepatrně oddychl. „Budeme si muset sednout dozadu, aby se trochu vynořil předek, jinak půjdeme pod vodu jako Titanik,“ řekl Vega a zamířil po čtyřech k ocasu trosky.

John vstal a opatrně šel za ním. Usadili se u výškovky. Nos letadla se zvedl, právě tak jako spodní křídlo. Vrak klouzal po vodní hladině, až se zdálo, že letí. Malé vlnky bušily do spodní plochy křídla a to vydávalo zvuk jako bongo bubínky. Terminák přidal, asi ho ten zvuk znervózňoval. Zamíchal se do stádečka a tam se zklidnil. Zřejmě se mezi svými cítil bezpečně. „Zatím plujeme správným směrem,“ pochvaloval si cestování Vincent. „Kdyby bylo nejhůř, tak se pokusím o odčerpání nějaké té krve. Říká se, že může nahradit vodu.“ John se zaškaredil. Věděl, že Vincent má pravdu. Sám vyzkoušel tenhle postup v dobách, kdy byl nájemným žoldákem v Africe, ale krvi na chuť nějak nikdy nepřišel. Slunce začínalo pálit a zřejmě ani terminákům to nebylo příliš příjemné, protože se občas potopili. Naštěstí to nikdy nebylo hluboko, takže se jejich plavidlo neměnilo v ponorku. I oba muži museli občas smočit tělo ve vodě, aby se z nich nestalo dobře propečené maso. „Ta voda je teplá jako kafe,“ stěžoval si John, když vylézal už po osmé z vody. „Vůbec člověka neosvěží. Na druhou stranu mám pocit, že ta voda je nějaká sladší. Přesněji řečeno, není tak slaná jako před hodinou.“ Opálením se začínal podobat Vincentovi, na jehož tmavší

pokožku nemělo slunce zase až takový vliv. „Taky jsem si toho všiml, ale nechtěl jsem vzbuzovat plané naděje,“ radostně kývl hlavou Vega a zamával kolem sebe rukama do stran v gestu, které vyjadřovalo buď jeho chuť opět vzlétnout, nebo jen radost. „Máme kliku, že se zřejmě plaví za potravou.“ „Hm.“ John se drápal nahoru na trup. Prsty mu klouzaly, a kdyby mu Vincent nepodal jednu ze svých dlouhých rukou, spadl by zpátky do vody. Vincent prudce škubl a při tom se zapřel nohama, aby neztratil rovnováhu. Ozvalo se ostré zapraskání a noha mu projela mezi výztuhami do trupu. Plátno takový nápor nevydrželo. Trhlina se okamžitě začala zatahovat a obemykala Vegovu nohu čím dál tím větší silou. Vyjekl, vytrhl ji z díry ven a zhluboka si oddychl. Otvor se po pár okamžicích zatáhl. „Tedy,“ poznamenal Vega, když si oddychl a setřel pot z čela, „zůstat uvězněný ve svém vlastním letadle, to je ale blbá smrt.“ John se mu smál, což Vincenta naštvalo. Usedl nahoru na trup letadla proti Vegovi. „Ty bys mě v tom klidně nechal,“ zavrčel a oči se mu trochu přivřely narůstajícím vztekem.

„To víš, že ne, ale uvažoval jsem o tom, že takováhle barva by se nám mohla docela hodit i leckde jinde.“ „Jo,“ souhlasil Vincent, „jenže hyuaky je nedostatek, takže vyrábět něco takového ve velkém by nebylo –“ Nedořekl a zůstal civět s otevřenými ústy před sebe. John otočil hlavu, aby se podíval, co Vincenta tak vyvedlo z míry. Pak zaječel jako kovboj, když dostane týdenní výplatu ve městě, kde je vyhlášený bordel s krásnými ženami. „Jupíííííííííííííí!“ ječel, až uši zaléhaly. „Voda! Napijeme se!“ Stádečko se blížilo k ostrovu, který se musel vynořit zpoza obzoru teprve před pár okamžiky. Nebo si ho předtím v zápalu debaty nevšimli. Nebyl ani veliký, ani nevystupoval příliš vysoko nad hladinu. Nejvyšším bodem na něm byla dřevěná věž, z níž se k nim nesl zvuk fanfáry. Nahoře na ochozu stál muž a dul do rohu ze zářivě bílé lastury, která se leskla v nízko stojícím slunci. „Doufejme, že to patří Marku-S,“ řekl Vega, ale i on zářil jako letní slunce v poledne. „Přinejhorším padneme do zajetí.“ „Neblázni. Nevím, jestli tě opustil tvůj orientační smysl, ale podle mě jsme pluli pořád správným směrem, takže by to mělo…“ „Jo, mělo… Uvidíme…“

„Řekl slepý a šlápl do hovna,“ nenechal se vyvést z míry John, který měl najednou v ústech děsně sucho. „Nemůžeme být daleko od Lavangeru. Protéká jím velká řeka a ta ústí o kus dál do moře. Před chvílí jsme se shodli na tom, že je moře sladší než ráno. Ten ostrov musí být blízko pevniny!“ Kovář se rozeběhl na příď trosky a přeřízl lanko vedoucí k terminákovi. „Musíme se odpojit od našeho tažného zařízení. Mohli bychom ještě třeba ztroskotat.“ „To je vtipný,“ odtušil Vega, ale také už stál a zuřivě máchal rukama, takže v té chvíli vypadal jako rozčílený větrný mlýn. „To je mooooc vtipný.“ Z věže se ozval jiný signál než před chvílí a z toho oba muži usoudili, že je strážný zahlédl. Stádečko termináků dál plulo k ostrovu a teprve nyní si John všiml, že tam kousek od břehu trčí nad vodu jakási zařízení a cosi, co připomínalo obrovské, z jedné strany otevřené bazény. Bylo jich víc než zvířat, která právě připlouvala. Právě do nich termináci mířili. Zpoza nich se vynořila čtyřveslice a poháněná silou paží dvou svalnatých mužů mířila k pomalu plujícímu vraku letadla, které proud unášel stranou. Na zádi, u kormidelního

vesla, stál chlapík oblečený jen do krátkých šedivých kalhot. Tělo se mu lesklo potem, právě tak jako lysá hlava. Elegantně zatočil, když se dostali do blízkosti vraku. Ohnul se a ze dna loďky zvedl konec lana. Hodil ho Johnovi, který stále ještě stál na zbytku přídě jejich Frausse. Než ho hodil, přejel pohledem bok letadla a jeho modré zbarvení. „Vy patříte ke kapitánu Rovigovi!“ překvapeně vykřikl a na tváři se mu rozlil široký úsměv, až se mu skoro zavřela už tak úzká a šikmá očka. Hodil lano tak prudce, že John málem promáchl. Nicméně na poslední chvíli ho zachytil a zamaskoval to tak zkušeně, že to vypadalo frajersky. Dračí smyčkou lano připoutal ke vzpěře, na níž se stále ještě klimbal kousek lanka, kterým k sobě připoutali termináka. „Jste na ostrově Jurkos, který patří panu Hatynu Arvikovi. Měli jste štěstí, že jste narazili na termináky, kteří se sem pluli nakrmit.“ „To je normální,“ pokrčil přezíravě John Francis Kovář rameny, jako kdyby si osedlával termináky minimálně jednou za tři dny. Kormidelník zavrtěl nechápavě hlavou a křikl na veslaře. Muži zabrali a člun se rozjel. Za chvíli to letadlem cuklo a vrak pomalu následoval čtyřveslici. Spásný břeh se blížil. Na šesti bazénech se hemžili lidé a obsluhovali připluvší termináky.

Únos „Jsem úplně u vytržení,“ Hatyn Arvika pozvedl velký broušený skleněný pohár, na kterém se duhově odráželo světlo svic. Zhluboka se napil a John, který seděl naproti němu, ho okamžitě napodobil. Přestože byli v Lavangeru už třetí den, stále ještě měl pocit, že musí vypít jakoukoli tekutinu, která se mu dostane na dosah. Dnes ráno překvapil Vincenta tím, že vypil na jeden zátah skoro půl litru čerstvého mléka. „Vaše hrdinství je neuvěřitelné. Získali jsme zpět jedno z největších nalezišť hyuaky. Pustili jsme žilou Arsentikoticsovi a jeho námořním silám…“ John přestal tirádu poslouchat a věnoval se svému poháru. Víno mělo barvu krve, kterou poháněli motory svých letadel. Kovář se sám pro sebe usmál, když si vzpomněl, s jakou rychlostí na ostrov Jurkos přijel nejen Arvika, ale i kapitán Rovigo. V té době John i Vincent leželi ve vanách se sladkou vodou a postarší služebné – jiné na ostrově nebyly – jim nestačily přinášet vodu smíšenou se šťávou z drubanku. Oba ji do sebe lili jako nezavření, až se jim udělalo špatně. „… všichni lidé republiky Mark-S jsou vám zavázaní. Právě vám i ostatním pilotům, kteří se tak významně podíleli na zvratu války,“ zakončil nadšeně proslov Hatyn Arvika.

Kapitán Rovigo, který seděl z druhé strany vedle Hatyna, měl koženou tvář a kamenný úsměv. Když Arvika skončil s proslovem, přejel si ukazováčkem po mírně zarostlé bradě a povstal. Měl unavené oči a trochu svěšená ramena. „Ano, udělali jsme velký krok,“ navázal na Hatyna, „ale je to opravdu jen první, i když velký krok. Tato válka ještě není vyhraná, bohužel. Tahle bitva nás stála polovinu pilotů, kteří se jí zúčastnili, a to se ještě neuvěřitelným způsobem zachránili dva, které jsme už oplakali. Ti, díky nimž se nám podařilo bitvu vyhrát. Dva, co nás zbavili největší překážky, která nám stála v cestě: Arsentikoticsova čaroděje. To Vincent Vega ho dostal za pomoci svého přítele Johna Francise Kováře. Nikdy neměli raybijáci tak silné čaroděje. I kdyby požívali takové množství hyuaky, které by normálního čaroděje zabilo, nebylo by to možné. Musí v tom být víc.“ Upřeně se zadíval na Bonga Baturu, který seděl naproti němu. „Strýčku,“ řekl Rovigo tiše, „ty sám dobře víš, co potřebujeme vědět. Jak dál?“ Ministr obrany se trochu nešťastně podíval na svého synovce a odkašlal si, aby si pročistil krk. „To je problém,“ sklonil hlavu na stranu. „Existují státní tajemství, o nichž se nesmí mluvit ani před vysoce postavenými, natož před vámi…“ pochybovačně pokrčil

rameny. „Připravujeme generální útok. To není žádná novinka. Jenže jsou potíže. Předesílám, že jestli se dostane cokoli, co teď řeknu, mimo tyto zdi, může to stát krk nejen vás, ale i mne a celé naše rodiny,“ přejel těžkým pohledem lidi sedící u stolu. Všichni mlčeli. „Dobře víte, že se válka začala vyvíjet pro nás nepříznivě asi tak přede dvěma roky. Do té doby to byla taková pošťuchovaná, ale najednou Arsentikotics začal mít navrch. Naši spojenci na jeho dvoře nám ohlásili, že má nového rádce, který dokáže divy daleko větší než všichni čarodějové dohromady. Přinesl mu vítězství, o jakých se Nikolayovi nikdy ani nesnilo. Jenže prakticky veškerá produkce hyuaky mizí v jeho sídle na Severním ostrově. Přesto ten zbyteček, který Arsentikoticsovi zůstal, stačil k tomu, aby nás poráželi. Věděli všechno dřív a lépe. Navíc ty nesestřelitelné vzducholodi… Hm,“ odkašlal si a zamával pravičkou, „já vím, že jste nedávno jednu zničili, ale měli jste štěstí a pomohl vám samotný Kojival, ke kterému se modlím dnes a denně. Vypravíme proti nim všech jedenáct korvet, které máme k dispozici. Pokud se nám podaří opravit ty dvě, které jsme poničené ukořistili u Kanemury-H, bude jich třináct a to je šťastné číslo. Takže by to tentokrát mohlo vyjít. Vy je, Rovigo, budete doprovázet tak daleko, jak to jenom půjde…“

V té chvíli se Kovář hluboce zamyslel a přestal řečnícího ministra vnímat. Přemýšlel o tom, jak co nejvíc prospět Marku-S a vyřídit si to s tím napůl záhadným rádcem krále Nikolaye. Vega drcnul Johna do pravého lokte a Kovář zvedl hlavu. Ministr právě zvedal broušenou číši se zlatavými bublinkami. „To jsem rád, že už to máme za sebou,“ zabručel John, když nasedal do vysokého, hranatého automobilu, který opravdu hodně připomínal kočár, kterým tak rád jezdil Xaverius Hawk. „Ty taky máš tak rád tyhle sedánky?“ zaculil se Rovigo, který si sedl proti němu. John Francis Kovář jenom kývl, i když si nebyl jistý, jestli ho jeho velitel vůbec vnímal. Možná ne, protože Rovigo mlčel a vypadalo to, že okamžitě usnul. Tiše zabublal motor a automobil se rozjel s tak prudkým škubnutím, až Johnovi cvakly zuby. Měl otevřená ústa, něco chtěl říct, ale tím prudkým rozjezdem mu všechny myšlenky vylétly z hlavy. Křečovitě se chytil koženého madla, které měl na své straně ve výši ramene. Rovigo se probudil. Nechápavě se rozhlédl kolem sebe a

zase okamžitě usnul. John vyhlédl z okénka a uviděl, že řidič se proplétá úzkými uličkami takovou rychlostí, že raději přivřel oči a přestal zírat ven. „Je pozdě, všichni už by měli být v postelích,“ prolétlo mu hlavou. „Doufejme, že je to tak, jinak bude muset pustit stěrače, pokud nějaké máme,“ vzpomněl si na prastarý vtip. Jakmile se vůz dostal z města ven, řidič zřejmě sešlápl plyn až k podlaze, motor hučel ve vyšších otáčkách a vítr svištěl o ostré hrany kožené střechy natažené na tenkých kovových trubkách nad hlavami cestujících. Silnice byla rovná, jen ve dvou poměrně prudkých zatáčkách se John musel opět chytit madla, aby nespadl na Vegu, který spal opřený v koutě automobilu a bohatýrsky chrápal. Venku byla tma jako v pytli. Nebe bylo plné tmavých bouřkových mraků, které byly příliš vysoko na to, aby se z nich spustil déšť. Jeli už skoro tři čtvrtě hodiny, když se najednou ozvalo zoufalé kvílení brzd, jak na ně řidič nekompromisně dupnul. Automobil se smýkal ze strany na stranu, využíval celou šířku silnice. Řidič se ho snažil na ní udržet a netrefit tak skálu po pravé ruce ani stromy lesíka, které se táhly po ruce levé. John se přilepil tváří na okénko a snažil se vepředu zahlédnout to, co způsobilo takovou kalamitu. Nic neviděl, ale náraz, který ho vymrštil kupředu, ho přesvědčil, že tam opravdu nějaká překážka byla. Prudkost letu snížil tím, že

se na zlomek vteřiny dokázal udržet madla, ale zahlédl, jak Vega letí obličejem na protější sedadlo. Ani nestačil nastavit ruce před sebe. Rovigo, který seděl v hlubokém předklonu a spal, narazil zátylkem do dřevěné stěny za sebou. Pak se automobil zhoupl na levou stranu a začal se naklánět. Celé to probíhalo jako ve zpomaleném filmu. Alespoň to tak John Francis Kovář vnímal. Automobil se převrhl a kutálel se z mírného kopce. Vozidlo skřípalo, chrastilo a vydávalo dunivé zvuky. Cestou dvakrát škrtlo o stromy a vždy při tom mírně změnilo směr pádu. Po pěti otočkách zůstal automobil ležet na boku. „Tak takovou atrakci neměli ani na Matějské pouti, když jsem byl malý,“ prolétlo z ničeho nic Kovářovi hlavou. Když se potlučený John vzpamatoval, uviděl ve světle měsíce, který se přece jen dokázal prodrat škvírou v mracích, zkrvavenou Rovigovu tvář a Vegu bezvládně ležícího na dvířkách automobilu s jednou rukou podivně natočenou dozadu. „Bude ji mít možná vykloubenou,“ pomyslel si John. Nadzdvihl se a v tom okamžiku ho bodlo v pravém rameni. Nemohl pořádně rukou pohnout.

„Do hajzlu,“ vyjekl a chytil se za paži. „Já taky.“ Kromě toho měl zavřené levé oko. Když si ho ohmatal, zjistil, že mu po tváři stéká hojný proud krve. Byl však jediný, kdo byl v havarovaném automobilu při vědomí. Vyštrachal se na nohy a kopl do střechy. Byla z pevné kůže tojukora červeného, a proto nepovolila. Postavil se pevněji, nohy rozkročené, aby nešlápl na nehybně ležícího Vincenta. Měl problém s rovnováhou, ale zvládl to. Uvolnil se a pak se prudce předklonil. Rameno mu s lupnutím skočilo zpátky. Zhluboka se nadechl a vydechl, aby nezavyl po návalu prudké, bodavé bolesti. Zkusil pohnout rukou a šlo to. Bolest ustupovala, až ji dokázal potlačit tak, že ji přestal vnímat. Sáhl do kapsy a vytáhl zavírací nožík, kterým střechu rozřízl. Vytvořil tak díru, kterou se mohl protáhnout ven. Narovnal se a zjistil, že je vcelku v pořádku, snad až na to zhmožděné rameno a tržnou ránu na hlavě. Začalo mírně krápat. Postupně vytáhl ven jak Roviga, tak i Vegu. S poraněným ramenem mu to šlo velmi pomalu. Hekal při tom a funěl jako postřelený medvěd. Tiše si pro sebe nadával. Pomáhalo to.

Oba muži měli povrchová zranění, byli v bezvědomí, ale dýchali. Otočil je na bok a zaklonil jim hlavu, aby jim nezapadly jazyky. Rukávem si otřel krev z oka, ale nezlepšilo se to. Stejně na něj neviděl. Vlezl zpátky do automobilu a šátral po podlaze, hledal svoji zbraň, která mu při přemetech automobilu vypadla z pouzdra. Webley Mk IV však zmizel, jako kdyby se do země propadl. Mávl nad tím rukou a protáhl se dírou ve střeše ven. Když se potácel kupředu, aby se podíval, co je s řidičem, zaslechl shora ze silnice hlasy. Otočil se a chtěl vykřiknout o pomoc, ale pak si to rozmyslel. Instinkt mu velel být opatrný. Překážka, která způsobila havárii, se nemusela ocitnout na silnici náhodou. Přítomnost nějakých lidí, v hluboké noci na tomto místě, byla podezřelá. Řidič ležel bezvládně kus od automobilu. Při těch kotrmelcích z něj vypadl. Právě otevíral oči a snažil se sednout si. Čtyři muži, kteří sem scházeli od silnice, cosi vykládali, ale ohlušený John Francis Kovář jim nerozuměl. Na vatových nohách obešel automobil a prošel lískovým křovím, které vyrostlo mezi vysokými stromy. Skrylo ho před lidmi přicházejícími od silnice. Podlomila se mu slabostí kolena a upadl na všechny čtyři. Zhluboka dýchal a snažil se vzpamatovat z havárie i z následného vyčerpání, jak se snažil vytáhnut přátele z

automobilu. Přetočil se a sedl si na zadek. Mezi větvičkami keřů zahlédl v matném světle měsíce trojici mužů zahalených do plášťů, jak obchází auto. Čtvrtý zůstal stát kousek výš na svahu. Narazili na řidiče, který už stál a kýval se, jak se snažil udržet rovnováhu. „Tohle vám neprojde!“ slyšel ho John „Tohle jsou vojáci a hrdinové, vy zloději prašiví!“ Opřel se rukou o přední kolo a upadl, protože se roztočilo. Už nevstal. Jeden z mužů vytáhl ošklivě vypadající velkou pistoli a rána štěkla nocí. „Ty ses zbláznil!“ vztekle okřikl střelce muž, který do této chvíle stál o několik kroků za nimi. „Co kdyby to někdo slyšel? Kromě toho, máme je vzít jako zajatce!“ „Kdo by se tahal s řidičem. Důležití jsou ti vevnitř!“ odporoval mu střelec. „Do prdele!“ zaklel, když uviděl ležící piloty. „Měli být tři!“ „No, jestli jsi zastřelil toho nesprávného, tak tě Nikolay moc nepochválí,“ řekl další z trojice. „Třeba to řídil právě jeden z nich,“ ukázal na mrtvého řidiče. „To, to přece není možné,“ zakoktal se zběsilý střelec. „Přece by takoví… sami neřídili…“

„Stále nám ještě jeden schází,“ poznamenal muž, který do této chvíle mlčel. „Třeba s nimi nejel zpátky. Zdržel se u nějaké křehotinky…“ v hlase střelce byly slyšet tóny přezíravosti, ale také ukrývaný strach. „Neměli bychom se podívat po okolí?“ nedal se mlčenlivý únosce. „Jak bys ho chtěl v téhle tmě hledat? Máš snad oči samotného Xinga? O něm se přece tvrdí, že vidí i v noci…“ „O něm se toho tvrdí…“ mávl rukou další muž. „Nechte zbytečných keců,“ ostře nařídil muž stojící o samotě. „Seberte je a mizíme! Máme před sebou dalekou cestu a dobře víte, že Jeho Veličenstvo si přálo promluvit s těmi darebáky, kteří nám způsobili takové problémy. A jeho slovo a přání jsou svatá.“ Dva muži vyběhli nahoru na silnici a odtud přivezli jakési vozítko. Byla to plošina na kolečkách, ale pohybovala se i v terénu velmi lehce a nevypadalo to, že by se s ní únosci nějak zvlášť nadřeli. Naložili Vegu a Roviga a zamířili zpátky nahoru na silnici. „Ještě to tu ukliďte, nikdo nemusí vědět, že se tu něco vůbec stalo. Automobil je dost daleko v lese, takže ho nějakou dobu nemusejí najít,“ slyšel John vzdalující se hlas

velitele únosců. „Čím déle jim potrvá, než ho najdou, tím líp pro nás.“ Nahoře na silnici bylo slyšet nadávání a hekání mužů, kteří odklízeli překážku tvořenou několika kmeny pokácených stromů. Postupně se jeden za druhým kulily ze svahu dolů, ale žádný kmen se nedovalil až k rozbitému automobilu a zarazily se buď o velké kameny, nebo o stojící stromy. John byl rád, protože stále ještě nebyl ve stavu, kdy by byl schopný přeskakovat a uhýbat valícím se kmenům. Za chvíli se ozval hukot automobilového motoru a pak se rozhostilo noční ticho. Únosci odjeli směrem, kterým měli původně namířeno piloti. „Musejí tam někde mít buď loď, nebo letadlo,“ došlo Johnovi a to ho vybudilo k činnosti. Ztěžka se zvedl. Musel při tom použít nejbližší strom jako oporu, na niž se rukama zavěsil. Pomalu se škrábal na silnici. Když se tam dostal, bylo mu, jako kdyby se vyšplhal na Čo-Oyu, jednu z nejtěžších pozemských osmitisícovek. Bolela ho hlava, ale mírný deštík mu dělal dobře. Chtělo se mu zvracet, ale nebylo to tak hrozné. Chvíli nerozhodně stál na silnici a uvažoval, kterým směrem se má vydat. Pak se rozhodl, že je přece jen daleko blíž letišti.

Bylo už těsně nad ránem, když hlídka u brány letiště uviděla pomalu a nejistě pochodující postavu, která se vynořila z předjitřní mlhy. Voják byl schovaný pod stříškou, která ho normálně chránila před sluncem, ale nyní se mu právě tak dobře hodila jako ochrana před drobným deštěm. „Ti se museli ožrat,“ prolétla vojákovi hlavou první myšlenka, která ho napadla. „To musela být pařba. A kde jsou ostatní?“ Váhavě se vydal vstříc potácející se postavě, v níž nakonec poznal Johna Kováře. Když dorazil blíž, bylo mu hned jasné, že tady o žádnou pitku nešlo. Potrhaná uniforma, nateklé oko, bezvládně visící ruka, kterou si John přidržoval levičkou. „Co se stalo, pane?“ vydechl voják, když doběhl k Johnovi. „Havárie automobilu,“ zachraptěl John. „Pomožte mi k telefonu,“ řekl vyčerpaně a opřel se o vojákovo rameno. Strážný vytáhl zpod košile píšťalku a silně hvízdl. Za okamžik se ozvalo dusání masivních kožených bot, jak přibíhali dva vojáci ze strážnice. „Ano, pane,“ řekl John do telefonního sluchátka, z něhož se ozýval rozčílený hlas Bonga Batury. „Ano, byla to úmyslně připravená havárie. Ti muži mluvili o našich nepřátelích, a

že tam na nás čekali. Museli mít přesné zprávy. Věděli, že tamtudy pojedeme právě my… Unesli kapitána Roviga a Vincenta Vegu. Oba byli na živu, ale v bezvědomí. Asi pětkrát jsme se převrátili a spadli s autem do lesa. Řidiče zabili. Ano, jakmile mě ošetří lékař, okamžitě se vypravím za vámi. Ne, nejsem těžce zraněný, jen mám vykloubenou ruku a zřejmě i slabší otřes mozku. Hýbat s ní mohu. Dobře, počkám na váš automobil. Předávám telefon majoru Sotovi.“ Vysoký, hubený muž s tenoučkým knírkem pod nosem převzal sluchátko, a když uslyšel hlas ministra obrany, postavil se do pozoru a celou dobu neřekl než: „Ano, pane ministře! Samozřejmě, pane ministře!“ Se světlými vlasy ulízanými na malé hlavě a tím velkým nosem vypadal jako nějaký dravý pták. John však věděl, že je to výborný pilot, ale Rovigovi se nemohl rovnat v organizačních schopnostech. „Jsem od této chvíle pověřený velením na naší základně,“ řekl Soto důležitě a přejel si ukazováčkem po knírku, jako kdyby se chtěl přesvědčit, že tam stále ještě je. „A vy vyčkejte na příjezd…“ „… automobilu,“ přerušil ho neuctivě John. „Já vím.“ Nikdy neměl v lásce „důležité“ lidi. Otočil se a opustil

Rovigovu kancelář. Na chodbě minul patero dveří a do šestých opatrně vešel. Za stolem seděl doktor Babia, tlusťoučký, žoviální chlapík, s červeným nosem a silným sklonem ke konzumaci červeného vína. Právě se zabýval nějakými papíry, které k smrti nesnášel, a tak od nich s chutí zvedl oči. John došel k židli a s úlevou si na ni sedl. Otřes ho zabolel ve vykloubené ruce, takže se mimovolně chytil za rameno. „Á, pilot Kovář,“ roztáhl koutky úst k širokému úsměvu doktor, „to kvůli vám mě vytáhli z postele v tak příšernou dobu? Vždyť slunce ještě ani pořádně nevyšlo na oblohu. S kým jste se to popral? Nebo to byla srážka s blbcem?“ „S kutálejícím se automobilem,“ lakonicky odtušil Kovář, kterému se nechtělo dál vysvětlovat stav věcí. „Vykloubil jsem si ruku, ale ta skočila zpátky prakticky sama hned. Pak jsem se praštil do hlavy…“ „No na šití to nevypadá,“ vstal Babia zpoza stolu a došel k Johnovi. Ten se mezitím pohodlně rozvalil na židli a natáhl nohy, kam až to šlo. Doktor cestou vzal tampon, který ležel na stole v chromované misce, a namočil ho do desinfekčního roztoku. John zkřivil tvář, protože mu bylo jasné, že to bude nepříjemné.

Bylo. Babia mu nepříliš šetrně očistil kůži od zaschlé krve a spokojeně pomlaskával. Zakrvácený tampon hodil na zem a ruce si otřel do bílých kalhot. Objevily se na nich krvavé šmouhy. Babia nad tím mávl rukou. „To je v pohodě,“ řekl nakonec, když se dostatečně vynadíval. „Jenom povrchový škrábanec. Jak jsem předpokládal, šít není potřeba, jenom to přelepím, aby se do rány nedostala špína. A co ta ruka?“ uchopil Johna jednou rukou za loket a druhou mu položil na rameno. Zahýbal rukou a řekl: „Hodil jste si ji tam správně. Pár dní vás to ještě bude bolet, máte tam natažené vazy, ale jinak jste v pořádku.“ „Já vím,“ zabručel John. „Není to poprvé, co jsem si ji vykloubil, a kromě toho už jsem jich také pár viděl na jiných.“ „Dám vám něco proti zvracení a na zklidnění, protože předpokládám, že si lehnout a marodit nepůjdete.“ „Předpokládáte zcela správně,“ poprvé po delší době se dokázal John usmát. Kovář pomalu a rozvážně vystupoval z auta. Bolel ho celý člověk, takže si vypomáhal tiše drcenými nadávkami mezi

zuby. Řidič uctivě stál u otevřených dvířek, ale neodvážil se mu nabídnout pomocnou ruku. Nebyl si jistý, jestli by se taková pomoc setkala s kladným ohlasem. I když byl Kovář oblečený do nové vycházkové uniformy, nevypadal příliš přívětivě. On také pomlácený obličej s dlouhým šrámem nad levým okem a jasně modrými modřinami po celé tváři nedodával jeho výrazu na přívětivosti. „Děkuji,“ zabručel nakonec směrem k řidiči, když se konečně postavil a narovnal. Nyní už pevným krokem zamířil k paláci, v němž sídlil Bongo Batura. Jakmile ho zahlédli dva vojáci stojící na stráži u široce rozevřených vstupních dveří, postavili se do pozoru. Po schodišti už sbíhal dolů Bongův adjutant. Zřejmě musel vyhlížet automobil z okna. „Mám vás okamžitě zavést k panu ministrovi,“ vychrlil ze sebe ještě, než Kovář vstoupil na první mramorový schod. John opatrně kývl a jemně se opřel o masivní kamenné zábradlí, které mu nápadně připomínalo podobné, s nímž se setkal na jednom anglickém zámku severně od Londýna nedaleko Stordfordu. Na okamžik se zastavil a zamyslel se. Pak zlehka pokýval hlavou, jako kdyby si odsouhlasil nějaký geniální nápad. Adjutant uctivě otevřel vysoké, na bílo natřené dveře se zlatou zdobnou klikou. Za nimi se objevila obrovská

pracovna s masivním stolem nedaleko tří obdélníkových oken. Za ním, zády k oknům, seděl Batura a psal. Zvedl hlavu a kývl, aby dal najevo, že vnímá příchozího, pak mávl rukou k židli s vysokým opěradlem a červeným polštářkem na sedadle. Pak se opět věnoval psaní. V místnosti bylo ticho, rušilo ho jen skřípění pera po papíru a občasné cvaknutí, jak ho Batura energicky namáčel do skleněného kalamáře ve tvaru dívky s rybím ocasem, která držela v natažených rukách něco jako kouli s víčkem. Kromě hromady papírů byl na stole ještě rámeček, v němž byl miniaturní portrét Bongo Batury s velmi příjemně vypadající mladičkou černovláskou. Rámeček byl natočený trochu do strany, takže si ho John mohl prohlédnout. Batura si toho všiml a trochu smutně se usmál. „To je moje dcera,“ řekl, „je zasnoubená s Franceskem…“ Když uviděl nechápavý Johnův pohled, zlehka rozhodil rukama: „Já vím, že sňatky mezi příbuznými by neměly být, ale Rovigo není zase až tak blízká přízeň.“ „Aha,“ dokázal ze sebe vypravit Kovář, kterému teprve teď došlo, že kapitán se jmenuje křestním jménem Francesco. „Do pátrání jsme zapojili všechny lidi, které mám k dispozici. Zatím jediným výsledkem je, že jsme odhalili sluhu, který donášel jistému Sarkasymu. Co se jeho týče, už

dlouhou dobu ho podezříváme, že je rezidentem raybijáků, ale zatím se mu nic nedalo přišít. Je to nesmírně vychytralý člověk. Ale dnes v noci zmizel…“ „Jak vypadal?“ zajímalo Johna. Bongo mu po hladké, nablýskané desce stolu posunul tužkou kreslený portrét. Kovář se na něj zběžně podíval a kývl: „To by mohl být ten čtvrtý, který jim velel.“ „Máte nějaký nápad, jak je zachránit?“ „Můžeme to zkusit letecky. Předpokládám, že použili člun nebo loď.“ „Už jsem v tom smyslu vydal rozkazy nejen majoru Sotovi.“ „Když je nedostaneme na moři, musí se někdo vypravit do Dergellu.“ „Mluvili prý o tom, že je chce samotný Nikolayův rádce, a ten sídlí na Severním ostrově. Tam naše letadla nedoletí…“ Bongo Batura byl bezradný. Poklepával si prsty na levou tvář a lehce se potil. Byl zachmuřený a maličko mu poškubávalo levé oko. „Je to ztracené. Jediná šance, kterou máme, je, že Arsentikotics je bude chtít vyměnit za významné zajatce, které držíme pro změnu zase my.“

„Možná to bude fungovat u kapitána Roviga,“ přikývl John a přejel si palcem po tváři, aby setřel zrádnou kapku potu, která mu po ní klouzala. „Ale jakmile Xingo Hawkins dostane do pracek Vincenta, tak bude zle. Řekl bych, že právě o něho mu jde.“ „Velmi pravděpodobně i o mne,“ pomyslel si John a zhluboka se nadechl. „Nevěřím, že by se nám podařilo osvobodit je dřív, než se dostanou na Ray-B,“ povzdychl si ztěžka Bongo Batura. „Moře je nekonečné a oni mohou plout tolika různými cestami, že celé naše letectvo, i kdyby bylo ve vzduchu dvacet čtyři hodin denně, nemá šanci je najít. To by byla neskutečná náhoda. A na ty já nevěřím!“ „Náhoda křížená se schopnostmi Vincenta Vegy, ale pravděpodobnost podstatně zvyšuje, pane ministře. Kromě toho si myslím, že kapitán Rovigo také není úplně neschopný,“ odporoval Baturovi Kovář nejen proto, aby zdvihl jeho sebevědomí, ale proto, že v to opravdu věřil. Dobře znal schopnosti svého parťáka. „Když myslíte,“ odpověděl Bongo Batura a jeho ruce přestaly cupovat list papíru ležící na stole. Byla to známka zlepšené nálady.

„Pokud se dostanou až na Ray-B, tak je stejně nemáme šanci osvobodit,“ pesimismus však Bongo Baturu neopustil. „Šlo by to, kdyby bylo nejhůř,“ zamyslel se John. „Buď bychom museli upravit nějakou loď na letadlovou, nebo – což by bylo možná jednodušší – vybavit Frausse plováky a pokusit se ho… jenže jsou tam dva…“ „Nemáme tak vynikající piloty, jako byli kapitán Rovigo, Vincent Vega nebo poručík Samedi. Ti nejlepší zahynuli při náletu na raybijácké lodě.“ bědoval Bongo Batura. „Budeme se muset smířit…“ John mávl prudce rukou a přerušil tak ministrův monolog. „Věděl bych o pilotovi, který by Vincenta dokázal nahradit,“ řekl tiše. „Mohu se pokusit ho sem přivést. Trvalo by to možná několik dní…“ „Odkud?“ nadšeně se na něj podíval Bongo Batura. „Ze stejné země, odkud pocházíme my,“ pohnul levým ramenem Kovář, aby vyjádřil nepodstatnost takové otázky. „Myslíte, že je šance zachránit oba naše hrdiny?“ ministr přešel z hluboké deprese do nadšení velmi rychle. „Šance je vždycky,“ usmál se John a připomněl si, z kolika šlamastyk se už dokázal dostat.

„Jenom jestli se mu bude chtít,“ pomyslel si starostlivě. Vstal z pohodlného křesla a kývnutím hlavy se rozloučil s ministrem. Být zajatcem není med Vincent Vega se probral k vědomí a bylo mu hrozně. Hlava mu třeštila jako po pětidenním tahu s Kovářem. Žaludek se mu houpal jako na vodě, chtělo se mu zvracet a také k tomu došlo. Začal dávit a zelenožlutá tekutina z něj tryskala jako voda z hasičské stříkačky. „Jdi do hajzlu,“ zařval mu kdosi u ucha. Vega si odplivl, aby se zbavil hořkosti v ústech, za což si vysloužil kopanec do žeber. Pokusil se otevřít oči, měl je slepené jako tím nejlepším vteřinovým lepidlem. Nešlo to. „Do prdele,“ vydechl. Poté, co se vyzvracel, se mu udělalo líp. Pohnul rukama, bolelo to a zjistil, že je má svázané. Pomaloučku se mu podařilo s vypětím téměř všech zbývajících sil pootevřít levé oko. Kolem bylo šero a teprve teď zjistil, že pohupování žaludku není dáno ani tak nepotěšujícím stavem jeho vlastního těla, jako tím, že leží spoutaný v podpalubí lodě,

která uhání po mořské pláni. Potvrdilo mu to tichounké popraskávání dřeva kolem, pleskání vln o boky lodi a hvízdání větru v plachtách, nemluvě o náklonu. „To ses mi musel vyblít na nohy?“ donesl se k němu káravý a naštvaný hlas, ve kterém poznal kapitána Roviga. Vincent několikrát otevřel naprázdno ústa, vypadal při tom jako kapr na suchu. Asi v této dimenzi měli nějakou podobnou rybu, protože Rovigo se rozesmál. Vincent se rozhlédl kolem. Leželi spoutaní v nevelké místnůstce, která musela být podpalubím nepříliš velké, ale zato na rychlost stavěné lodě. Oba boky se zdvíhaly strmě vzhůru a žebra byla poměrně hustá, ale nepříliš masivní. Teprve nyní si uvědomil, že ho tlačí do zad. Pohnul se, aby si našel pohodlnější polohu. „Kde to jsme?“ zachraptěl a podařilo se mu otevřít i druhé oko. Kapitán Rovigo ležel na boku vedle něj, na tváři měl zaschlou krev. Sarkasticky se zašklebil: „Na lodi,“ lakonicky odpověděl. „To vím taky,“ nerudně odsekl Vincent. „Probral jsem se před chvílí, takže nevím o nic víc než vy.“ „Myslím, že bychom si mohli začít tykat,“ polkl Vincent

hořkou slinu. „Tak nějak mi připadá, že vojenská hierarchie je v tomhle okamžiku pasé.“ „Samozřejmě,“ kývl Rovigo. „Jsem Francesco.“ „Vincent,“ odvětil Vega. „Nechápu, proč nás raybijáci unesli,“ řekl zamyšleně Rovigo. „Tak to já zase ano,“ ušklíbl se Vincent a bolestí zkřivil tvář, protože mimické svaly na obličeji nechtěly pracovat. „Jestli je pravda to, co si myslím, tedy že vím, kdo je oním rádcem krále Arsentikoticse, tak král úpěnlivě potřebuje něco na to, aby ho zklidnil. Jinak by se mohlo stát, že by raybijáci mohli mít velmi rychle nového krále.“ „Cože?“ vykulil oči Rovigo. „To, že by si troufl?“ „Lehce,“ odtušil Vincent Vega a popojel výš po boku lodě, aby ulevil potlučeným zádům. Venku začínalo svítat, sluneční světlo se prodíralo do podpalubí pootevřeným poklopem a vystřídalo tak slabý stříbřitý svit měsíce. „Můj příkaz zněl: Popravit!“ hřměl hlas Xingo Hawkinse královou pracovnou.

Před Arsentikoticsem stálo velké oválné zrcadlo, na němž bylo vidět stříbrnou masku králova rádce a oči metající vzteklé blesky. Kdyby mohly zabíjet, tak by král měl trápení už dávno za sebou. Ony sice mohly, ale zatím se králův rádce držel zpátky. „To byla chyba! To byla hrubá chyba,“ drnčelo Nikolayovi v hlavě. „Neměl jsem být tak chamtivý!“ „Řekl jsem POPRAVIT!“ duněl rádcův hlas místností, až se třásly okenní tabulky letního sídla raybijáckého krále. „A vy mu místo toho svěříte velení nad polovinou loďstva a on o všechny lodě, samozřejmě, přijde. Jediné jeho štěstí je, že je mrtvý. Jinak bych ho nechal veřejně upálit! Možná i vás, jako návdavek!“ Ohnivé oči se propalovaly Arsentikoticsovi do mozku. Dvoumetrový král se choulil ve zlatem vykládaném křesle z modrého dřeva stromu gordosa a snažil se být co nejmenší. To mu však nevydrželo dlouho. Narůstal v něm vztek. Nikolay Arsentikotics nikdy nebyl příliš trpělivý a o jeho výbušné povaze se vyprávěly legendy. Snažil se odtrhnout oči od rádcových, ale nedařilo se mu to. Pak se najednou prudce narovnal, ve tváři zbělel jako sníh na vrcholcích hor Severního ostrova a vybuchl: „Já jsem tady král! A já rozhoduji, co se stane! Obyčejný rádce mi nebude nařizovat, co mám dělat! Za vaše služby platím

hyuakou a vy budete…“ „Nebudu!!!“ rádcův hlas přešel do syčivého šepotu. „Poslouchejte, vy idiote! Vy budete poslouchat, co vám řeknu, a nejenom poslouchat! Vy to okamžitě uděláte! A bez jakýchkoli…“ Král vyskočil z křesla jako čertík z krabičky. Narazil velkým břichem do hrany stolu a ten se naklonil. Zrcadlo se zhouplo a padlo plochou na desku. Zachrastilo to. Začalo se pomalu sunout po nakloněné ploše. Pak prolamované nožky stolu z černého bandarového dřeva sklouzly po hladké podlaze a stůl dopadl zpátky na všechny čtyři. Zrcadlo se vztyčilo plavným a pomalým pohybem do svislé polohy. Arsetikoticse zamrazilo. Taková kouzla neuměl žádný z jeho čarodějů. Strnul s levou rukou zvednutou. Tou, kterou chtěl ono odporné zrcadlo rozbít. Po tváři mu stékaly hojné kapičky mastného potu. Ústa měl pootevřená v bezhlesém výkřiku. Rádce vyštěkl několik syčivě znějících slov a přitom upíral na Nikolaye uhrančivé oči zpod masky, kterou nikdy neodkládal. Arsentikotics ucítil neskutečnou bolest v levičce. Podíval se na ni a uviděl, jak mu ruka sesychá a černá.

Podlomila se mu kolena a padl zpátky do křesla. Zčernalá ruka zavadila o područku a odlomila se v lokti. Nikolay necítil žádnou bolest. Jen vytřeštěně zíral, jak ruka padá na podlahu. Letěla tak pomalu, jako kdyby nic nevážila. „Zatím zůstanu u tohoto varování,“ znovu zaburácel místností Hawkinsův hlas. „A to jenom proto, že jste nařídil únos těch darebáků, kteří…“ Arsentikoticsovi přelétl po tváři letmý úsměv. Byl v té chvíli neskonale šťastný, že tu akci spustil. Z hlavy se mu vypařil jakýkoli náznak odporu proti svému milovanému rádci. „Ano, ten trest jsem si zasloužil,“ bušilo mu v hlavě. „Vždyť jsem ohrozil celou akci…“ Král potřásl hlavou, jako kdyby z ní chtěl vyhnat všechno, co se v ní kdy objevilo. Měl intenzivní pocit, že se mu v ní někdo šťourá, že se tam přehrabuje a urovnává jeho myšlení podle svého. Nikolay nebyl slaboch, byla to silná osobnost, jinak by se na trůnu neudržel tak dlouho. Proto dokázal, i když jen do určité míry, vzdorovat svému rádci. Možná to bylo i tím, že byl od něj přece jen dost daleko. Arsentikoticsovi přeběhl mráz po zádech, když si uvědomil, co by se mohlo stát, kdyby Xingo Hawkins byl ve stejné

místnosti jako on. A zamrazilo ho ještě víc, když mu došlo, že jeho rádce, který se momentálně nacházel na vzdáleném Severním ostrove, který oddělovalo od Ray-B mnoho set kilometrů opuštěného moře, ví o jeho přísně tajené operaci. Rozklepal se jako jeho oblíbený ratleek, když se slunce schová za bouřkový mrak. Xaverius Hawkins se spokojeně rozvalil v křesle potaženém kůží z morloka. Všechno klapalo tak, jak mělo. „Bylo potřeba mu dát tu drobnou lekci,“ pomyslel si. „Nicméně budu se muset věnovat válečným operacím víc než doposud. I jedna zbytečná, drobná chyba může zhatit dobře se vyvíjející akci. Potopení těch lodí není jen tak. Je docela možné, že se do toho opravdu zase zamíchali ti kreténi z Agentury. Nebo to byla jenom náhoda? Podle zprávy, kterou poslal Sarkasy, by sem měl vézt kromě příbuzného toho skřeta Batury také dva piloty, kteří se na tom významně podíleli. Zdejší podlidé přece nemají šanci odolat mnou vycvičeným čarodějům. Ale to všechno se vyjasní, jakmile sem ta malá krysa dorazí,“ Xingo Hawkins se usmál a nebyl to úsměv právě příjemný. „Vyslechnu je sám a mně neodolá ani ten…“ tvář se mu protáhla nepříjemnou vzpomínkou, kolikrát se mu někteří

lidé z Agentury postavili do cesty a on musel ustoupit. „Ustoupit ne!“ narovnal se hněvivě v křesle a pěstí uhodil do stolu před sebou tak silně, až to zadunělo jako bubny lokalí. „Změnit strategii, najít jinou cestu…“ Loď se několikrát po sobě mírně naklonila ze strany na stranu, jak začala manévrovat. Zazněly povely a plachty sjely ze stěžně, pak se z přídě lodi ozvalo charakteristické zasvištění kotevního lana a šplouchnutí kamenné kotvy. „Nejsou blbí,“ uznal Vincent. „Přes den nás budou hledat letecky…“ „Tedy pokud Kovář přežil havárii auta a dostal se někam do obydlených míst,“ dodal skepticky Rovigo. Ta věta vyvolala na Vincentově tváři široký úsměv. „Je vidět, že neznáte nezničitelného Johna. Havárie automobilu je jenom drobnůstka…“ v jeho hlase bylo tolik přesvědčení, že se na něj Francesco Rovigo udiveně podíval. „Jak to myslíte?“ „Dokázal přežít daleko víc než jen obyčejnou havárku.“ „Z níž jsme se my dva dokázali probrat až po mnoha hodinách…“ doplnil ho stále ještě skepticky kapitán. „Navíc

mám takový dojem, že jsem po té havárii zaslechl střelbu.“ Vincent pokrčil rameny: „Nevím. Já si na nic nepamatuji. Možné to je. Ale pevně věřím –“ větu nedokončil, protože palubní poklop se otevřel dokořán a v něm se objevila silueta nevelkého, hubeného muže. Sklouzl po příkrých schůdcích do podpalubí a upřel na zajatce pichlavé, zelené oči. „Tak vidím, že jste se konečně probrali. Už jsem si myslel, že prochrápete celý den,“ tenoroví tě vysoký, mírně ječivý hlas drnčel prostorem. Vincent zkřivil ústa. Na jeho bolavou hlavu působil ten ječák jako tisícovka malých kováříčků se stříbrnými kladívky. „Máte šanci podívat se ven, protože tu budeme kotvit, dokud se nesetmí. Jenom za podmínky, že nebudete dělat potíže,“ muž se zkoumavě podíval na lidské trosky, které před ním ležely svázané na dně malé plachetnice. Podrbal se na špičce velkého nosu, který kraloval drobnému obličeji. „Odtud stejně neutečete. Není kam. Je to malý ostrůvek a jedině byste nás zdrželi, což je fuk,“ přezíravě se ušklíbl. „Tuhle lodičku musel stavět Demigo Cintas,“ řekl

Francesco. Vega tázavě nakrčil čelo. „To je náš nejlepší stavitel závodních jachet. Jen se podívej na ty štíhlé boky a oplachtění. Ta je stavěná na rychlost. Problémy by mohly nastat, jen kdyby vypukla nějaká silnější bouře,“ Rovigo se zalíbením přejížděl očima po ladných tvarech lodi, kterou právě tři námořníci zatahovali pod vysoké stromy trochu podobné mangrovníkům, aby nebyla vidět ze vzduchu. Ke špici měli připoutané lano a táhli ji do stínu stromu. Zůstal na ní jediný námořník, který ji dlouhým bidlem odstrkával, aby zbytečně nenarážela do masivních kořenů, které místy vystupovaly z vody. Rovigo s Vincentem seděli na písčité pláži asi tak sto metrů od lodi. Sarkasy se právě zabýval pouty na rukách Vincenta Vegy. S tichým klapnutím otevřel zavírák, který rozměry neměl daleko ke španělským navajám, a Hispánec si konečně mohl promnout ztuhlá zápěstí. Počkal, až se osvobodí i Francesco, a pak pomalu vstal. Vydal se k vodě. Moře bylo klidné, vlnky jen zlehýnka olizovaly bílý písek. Vega si svlékl potrhané a zkrvavené oblečení a vlezl si do teplé vody. Za chvíli se cítil jako v nebi. Smyl ze sebe krev a špínu a na tváři se mu objevil úsměv. Rovigo se na něj nechápavě díval: „Vypadáš v pohodě…“ „Hlava mě přestává bolet a to ostatní jsou jenom

drobnůstky,“ znovu se usmál Vega a rozcvičoval pohmožděné rameno v teplé vodě. Občasná bodavá bolest mu vždy na okamžik zkřivila tvář, ale to ho neodradilo od cvičení. Rovigo se dal do pořádku a vypral si oblečení. Vega ho následoval. Svršky rozložili na rozpálený písek kousek od stínu, kam se chtěli uložit. Slunce už stačilo písek nahřát na skoro nesnesitelnou teplotu. Natáhli se do příjemně vyhřátého písku ve stínu palem. Svršky byly suché za pár minut a oba muži na sebe natáhli spodky a košile. Přišel jeden z námořníků a přinesl jídlo. Položil ho na písek vedle odpočívajících. Rovigo se ušklíbl. „Slanina, chleba a voda. Žádná velká žranice to není,“ bručel nakvašeně. „To včerejší hostina byla mnohem, mnohem lepší. Ještě že přinesli i trochu zeleniny.“ Vega si naložil na krajíc bílého chleba tři plátky slaniny a na to položil zelené listy ramauky, zeleniny chutí velmi podobné okurkám. Zakousl se do obloženého sucharu a po několika soustech se natáhl pro láhev vody. Rovigo ho pozoroval a k jídlu se neměl. „Najez se, síly budou potřeba,“ zahuhlal Vega s plnými ústy.

Francesco se na chvíli zamyslel a pak ho poslechl. „Ten darebák se má líp,“ střelil okem po Sarkasym, který se ládoval nahrubo nakrájenou šunkou a k tomu přikusoval papričky boroto. Když dojedli, opět se natáhli do stínu. Pomalu se jim začaly zavírat oči. Upadali do příjemného polospánku. Uplynula asi hodina lenošení, když Vincent zaslechl tiché bzučení leteckého motoru. Pohnul se. Právě tak Rovigo, který zvedl hlavu. Vtom však oba uslyšeli tiché cvaknutí natahovaného kohoutku. Vincent se vzepřel na loktech a obrátil se k Sarkasymu, který seděl opřený o drsný kmen palmy nedaleko od nich a cenil na něj zuby v poťouchlém úsměvu. Díval se do ústí šestiraňáku, konstrukčně velmi podobného Johnovu oblíbenému Enfieldu, ovšem ráže .40, který si tak oblíbili místní ozbrojenci. Nebyl to hezký pohled, zvlášť když byl Sarkasy v té správné vzdálenosti, kterou Vincent neměl, ani při svém výcviku, možnost překonat. Měl proti sobě profesionála. Uznal to. Uvolnil se, opět si lehl do písku a dal si ruce pod hlavu. Dobře věděl, že musí vyčkat na vhodnou příležitost, a

to tento okamžik nebyl. Rovigo však vyskočil a ani bleskurychlá reakce Vegy mu v tom nestačila zabránit. Vtom zaduněl jediný výstřel a letec se zřítil tváří do písku. Z prostřelené nohy mu tryskal proud krve. Marksánec se za ni držel a bolestí skřípal zuby. Ležel na boku, schoulený do klubíčka, a tichounce sténal. Kolem nohy se pomalu tvořila loužička jasně červené krve. „Ještě že netrefil tepnu,“ blesklo Vincentovi hlavou, když poklekl vedle Roviga. „To bychom měli větší starosti.“ „To jsem rád, že aspoň vy máte rozum,“ řekl Sarkasy s kamennou tváří. O kousek se odsunul, ale pistole stále mířila přesně a jeho ruka se ani nezachvěla. „Nemám zájem vás zabít, ale když budu muset, potíže mi to neudělá. Prostě králi přivezu jenom vaše hlavy. Asi by vás raději měl živé, ale když to nepůjde…“ pokrčil lhostejně rameny. Motor letadla nyní hučel někde poblíž, ale Vincent se na to neohlížel. Klečel u Francesca a obhlížel jeho zranění. Krev marksánci prosakovala mezi prsty a rubínové kapky dopadaly na vyprahlý písek. Vega ze sebe stáhl vypranou hedvábnou košili a utrhl z ní rukáv. Zručně omotal improvizovaný obvaz kolem Rovigova stehna a pevně ho stáhl.

Kulka nenadělala velkou paseku, minula kost i důležité tepny a žíly. Byl to čistý průstřel. Vincent si oddychl. Krev chvíli prosakovala skrz obvaz, ale pak krvácení ustalo. Francesco byl bledý a jeho snědou tvář pokrývaly kapky potu. Otřel si obličej o rameno a pak si dlouze povzdychl. Zůstal ležet na boku, zády k Sarkasymu. „Já ho zabiju,“ cedil mezi zuby vztekle a tvář měl zkřivenou bolestí. „Až bude příležitost! Tohle byla od tebe pitomost!“ šeptl Vincent. „Jo,“ přitakal Francesco, „jenže jsem to nevydržel…“ Letadlo udělalo kruh nad ostrovem, ale pilot nic nezahlédl. Loď byla schovaná dobře, navíc námořníci nakladli na palubu nasekané listy z mangrovníků, takže nemohla k sobě přitáhnout pozornost, i kdyby pilot letěl daleko níž. Vincent pozoroval letadlo závistivým pohledem skrz listy palem. „Hledají nás,“ ušklíbl se nakonec. „To znamená, že John je naživu a pokračuje v akci. To je dobře.“ „Kovář to přežil,“ šeptl Rovigo a potvrdil tak Vincentův odhad.

Vega kývl a v duchu se usmál: „Zlikvidovat Kováře, to není jen tak. Ten chlap nemá devět životů jako kočka, ale snad padesát. A to ho možná ještě podceňuju.“ John Kovář procházel úzkou uličkou mezi dvoupatrovými bílými domy. Byl tady stín, ale také vedro a puch ze špatně vybudované kanalizace. Mezi domy visely ve výši prvního patra natažené šňůry a na nich schlíple viselo prádlo. Sem tam padaly z některých kusů kapky vody. Na zemi se na ně okamžitě nabalil prach, takže se měnily v kuličky, a během několika okamžiků se vsákly do vyprahlé země. Vyšel z uličky a zabočil před honosný dvoupatrový palác. Zastavil se před zavřenými vraty, líně zvedl pravou ruku a použil klepadlo ve tvaru prohnutého lemroucha. Slunce pálilo jako o život a Kovář se ovíval vějířem, který tady na Marku-S nosili všichni muži, když byli donuceni vyjít ven kolem poledne. Vrata se pootevřela a John s úlevou vklouzl dovnitř. Na dvoře bylo daleko příjemněji díky vlhčímu vzduchu, o který se starala tiše zurčící fontána uprostřed. John opět spočinul obdivným pohledem na soše Najády. „Vítám vás ve svém skromném domě,“ řítil se k němu Hatyn Arvika takovou rychlostí, že bílá galábije, kterou měl jako obvykle na sobě, za ním vlála. „Co mohu udělat pro našeho

hrdinu?“ popadl Johna za loket a vlekl ho dovnitř. John zabočil na schody a zamířil směrem k pracovně. Arvika si povzdychl: „Bude to pracovní?“ přejel si prstem po kníru v podvědomém gestu znechucení. „Ano! A spěchá to,“ řekl John. Vešli do rozlehlé pracovny. Silné zdi paláce tu udržovaly příjemný chládek. John počkal, až Hatyn zavře dveře. „Potřebuji váš Q-vysílač. Vím, že tu jeden máte pro případ nouze. A ten právě nastal.“ „Ale já tu pak zůstanu bez možnosti –“ zablekotal Hatyn Arvika. „To byste tu nechal celou rodinu jen tak?“ pokrčil čelo John a Arvika zrudl jako rajče. „To-to-to v žádném případě, ale –“ koktal Hatyn, ale už mířil k obrazu slavného lovce termináků Sameda Arviky, svého pradědečka. Stiskl nenápadné tlačítko na levé straně rámu a obraz se odsunul doleva. Za ním se objevil masivní trezor zasazený hluboko do kamenné stěny. Hatyn nastavil heslo pomocí několika soustředných kruhů s číslicemi uprostřed dvířek a s funěním, ne nepodobným zvukům vydávaným přežraným

terminákem, otevřel těžká dvířka trezoru. Na několika poličkách z leštěného kovu ležely vyrovnané papírové složky, asi patnáct cihel zlata a dvě malé dřevěné truhličky, v nichž se obvykle transportovala hyuaka. Byla na nich značka známá ve všech dimenzích – stylizovaný lidský mozek v černém trojúhelníku. Určitě nebyly prázdné. Hatyn byl opravdu bohatý muž. Odsunul složku z horní poličky stranou a sáhl dozadu. Vytáhl odtamtud malý balíček, otočil se a s povzdechem ho předal Johnovi. Kovář jen zběžně zkontroloval pečetě na Q-vysílači a balíček zasunul do plátěné vojenské torby. Upravil si popruh přehozený přes rameno a otočil se k odchodu. U dveří se na okamžik zastavil a řekl: „Přivezu vám od von Wondera jiný.“ Stál na kopci nad městem a čekal na odpověď, když ho tiché zabzučení odtrhlo od pohledu na Lavanger. Ulevilo se mu. Nemusel čekat zase až tak strašně dlouho. Q-vysílač splnil svůj úkol, dal von Wonderovi zprávu o potřebě vytvoření nouzového interdimenzionálního průniku, jinak přezdívaného portál. John Kovář si přehodil přes rameno již nepotřebný jednorázový vysílač, jednu z nejnovějších věciček vyvinutých výzkumným oddělením. Visela na

jedovatě žlutém popruhu a vážila dobrá dvě kila. „Proč tady Štěpánek tuhle neskutečně drahou hračku Hatynovi nechal?“ pomyslel si Kovář. Pak nad tím mávl rukou. „Podstatné je, že tady byla,“ ušklíbl se v duchu. „Jenom jestli se mi podaří z malého nosatce vydyndat ještě jednu. No, snad jo. Třeba to tu Hatyn má z nějakého důvodu, který vědět nemusím…“ John Kovář důvěřivě vkročil do stříbřitým světlem ohraničeného oválu. Krok dokončil na leštěné podlaze malého technologického centra pod Macochou. Kruhovou podlahu sluje tvořily ohromné čtverce pokryté lesknoucí se, plazmatický vodivou fólií. Ve volném prostoru mezi podlahou a stropem se vznášely do fialových odstínů zbarvené „kulečníkové“ koule. Strop pokrývaly technologické krápníky. Každý z nich měl přes deset metrů na výšku a z každého vyčnívala spletitá soustava časoprostorových výměníků, parabolická zrcadla a vodorovně trčící stožáry. Mezi tím chaoticky poletovaly kulečníkové koule. Alespoň se to tak Kovářovi vždycky zdálo. Kdyby to však někdy řekl von Wonderovi, dostal by asi drobný mužík jeden ze svých poměrně vzácných záchvatů a ječel by na něj, že všechno je přesně propočítané. „Kdopak to k nám přišel?“ Jelizavetin ostrý hlas porušil ticho centra. „A já si myslela, že jde o nějakého důležitého…“

Zmlkla pod Kovářovým oceňujícím pohledem, který ji svlékl během setiny vteřiny ze všeho, co měla na sobě. Polkla a narovnala se ještě víc. Povýšeně pokračovala: „Tak co by náš superák potřeboval?“ evidentně stále ještě nedokázala Kovářovi zapomenout Bertrama a svou přítelkyni Nikitu. Zafuněly těžké dveře, které měly v případě nouze zadržet fantomy nebo tlakovou vlnu při občasných výbuších. Prošel jimi Carl Maria von Wonder. „Kontrola,“ zahlaholil bodře a překvapeně se podíval na Johna. U ovládacích pultů postávalo několik znuděných techniků. Jakmile se ve dveřích objevil jejich velký malý šéf, okamžitě nastalo hemžení, jak všichni najednou předstírali horečnou činnost. Von Wonder se potutelně usmál a přestal si jich všímat. „Co se děje? Vypukla osmnáctá světová nebo máte za zadkem…“ podíval se tázavě na Q-vysílač. „Potřebuji se dostat do dimenze R-336-694, a to co nejrychleji. Pak připravit návrat zpátky. Jo, a taky pokud možno nový Q-v. Měl bych ho vrátit v provozuschopném stavu.“

„To jsem rád, že se mi to řekne alespoň trochu předem, abych se mohl připravit,“ bručel von Wonder a zamířil k ovládacímu pultu. „Jo, a mimochodem,“ natočil orlí nos směrem k Johnovi, „nemáte náhodou představu, že Agentura má doly na zlato a diamanty? Víte, kolik tahle hračka stojí?“ „Raději to vědět nechci. Jenom chci co nejlíp splnit úkol!“ odsekl Kovář už skoro u dveří. Jelizaveta neochotně ustoupila von Wonderovi stranou. Byla přesvědčená, že by celou proceduru zvládla právě tak dobře. „Ale ten zakrslej dědek mě k ničemu pořádnému nechce pustit. Navíc, i kdyby se něco podělalo, tak by toho ksindla Kováře nebyla zase až tak velká škoda,“ prolétlo jí hlavou, ještě než začaly von Wonderovy prstíky kmitat po dotykové klávesnici. Pak si vzpomněla na Nikitu a tvář se jí zkřivila nepřátelstvím ještě víc. Carl Maria se plně soustředil na práci a přestal vnímat okolí. Vybraný, nepříliš velký fantom, tak osmnáct metrů v průměru, poslal na přesně určené místo a druhý do jeho blízkosti. Sršely blesky, rachotily a drnčely volně položené věci. Vzduch byl naplněný čímsi podivným, co znesnadňovalo dýchání. Z krápníků začaly odkapávat jakési

zelenofialové bublinky. „Máte kliku, Kováři,“ odvrátil von Wonder po chvíli oči od plazmových obrazovek před sebou a jeho tvář se rozzářila skoro dětským úsměvem. „Za necelých dvacet tři minut se otevře portál, který vás tam dostane. Jak vy to děláte?“ „To jsou léta perné dřiny,“ odpověděl John a nemohl spustit oči ze ztepilé Jelizavetiny postavy. „Skočte si, Kováři, na kafe, mám tu ještě práci. Jelizaveto,“ obrátil se na spolupracovnici, „mohla byste mi pomoct s tím přechodem do… Však víte kam. Jsou na to potřeba čtyři šikovné ruce a já mám jenom dvě.“ „Skromnost je hlavní vlastností vás géniů,“ pomyslela si Jelizaveta, když se usadila u svého ovládacího pultu. Cítila na zátylku Kovářův pohled a dělalo jí to dobře. Nicméně když procházel dveřmi ven, už ho nevnímala, protože byla zabraná do práce až po své krásné, malé uši. Anglie, ta sladká Anglie Kovář procházel Caterhamem, městečkem nacházejícím se jižně od Londýna. Portál ho vyplivl nedaleko prvních typicky anglických přízemních domků a John byl rád, že to nikdo neviděl. Bylo léto, slunce bude zapadat až o hodně později, i když v

Anglii se o slunci dalo mluvit zřídkakdy. Na ulicích bylo lidí dost a dost. Stále tu ještě vládla euforie po vyhrané válce, navíc se postupně vraceli domů veteráni a lidi radostně vítali všechny, kdo tu strašlivou hrůzu přežili. „Kdybyste tak věděli, co vás teprve čeká,“ pomyslel si Kovář a popotáhl si bundu letecké uniformy s kapitánskými insigniemi, aby mu lépe seděla, „tak byste se asi zase až tak moc neradovali.“ Přitočila se k němu mladinká černovláska s vlasy ostříhanými na cibulku a vrazila mu do ruky květinu, kterou vytáhla z veliké kytice. Pak si stoupla na špičky a políbila ho na tvář. Zasmála se a rozběhla se dál ulicí. John Francis Kovář se překvapeně zastavil a díval se za ní. „Táta se vrátil!“ křikla přes rameno a pádila směrem k nádraží, k němuž ostatně směřoval i John, avšak daleko rozvážnějším krokem. To už se před ním objevila masivní stavba z červených cihel, ošklivá jako většina nádraží kdekoli na světě. Nad hlavním vchodem ve tvaru ohromného gotického okna povlávala na dlouhé žerdi anglická vlajka. Dav houstl, zřejmě měl přijet další vlak z Londýna. John se proplétal mezi lidmi, když mu najednou cestu zahradil malý kluk v kraťasech s jednou kšandou, v placaté čepici a ušmudlané bílé košili. Pod paží měl balík novin a

jedním výtiskem mával nad hlavou. „Kupte si Timesy! Kupte si Timesy, nejlepší noviny v celé Anglii!“ vyvolával vysokým ječivým dětským hlasem. Kovář sáhl do kapsy, a když podával klukovi drobné, ten odmítavě zamával rukou s novinami. „Letci mají noviny ode mě zadarmo!“ podával mu jeden výtisk. „Chci se taky stát letcem. Budu slavný jako vy nebo kapitán Bigglesworth.“ „Jak se jmenuješ?“ zeptal se John s úsměvem. „James Lacey,“ řekl kluk hrdě. „Když máš tak rád letectví, můžeš mi říct, kde bych našel kapitána Biggleswortha? Právě jsem se vrátil…“ ukázal prstem tím směrem, kde by měla být Evropa. „Několikrát jsme se potkali a chtěl bych si s ním promluvit. Mimochodem, nejsi příbuzný pilota Algernona Laceye?“ usmál se na kluka. James si utřel hřbetem ruky nos a mírně zesmutněl. „Nejsem,“ pohodil hlavou, „ale budu určitě stejně slavný jako on. Bohužel o kapitánu Bigglesworthovi vám nemůžu říct nic, protože už čtrnáct dní se o něm nic nenapsalo. A to jsou Timesy nejinformovanější noviny v celé Anglii. Naposledy jsem se dočetl, že 266. letku přesunuli do

Lutonu. Takže by mohl nejspíš být tam.“ John Francis Kovář stočil noviny do ruličky a zasunul si je do podpaždí. „Děkuji ti,“ usmál se na ušmudlaného kluka s leteckým nadšením v očích. „Věřím, že z tebe opravdu bude dobrý pilot,“ plácl ho po drobném, kostnatém ramínku. Sáhl do kapsy a vytáhl odtamtud skotskou dvacetilibrovku. Podal mu ji a kluk si ji vzal s otevřenými ústy. „Pa-pane…“ koktal. „Tu si schovej,“ řekl mu přísně John Francis Kovář. „Budeš si platit pilotní výcvik, to se ti bude hodit.“ Pak se otočil a zamířil k pokladnám. Sklonil se k okénku a už chtěl požádat o jízdenku do Lutonu, když mu hlavou prolétlo číslo, které si kdysi několikrát opakoval Biggles, než ho vytočil na polním telefonu. Patřilo plukovníku Raymondovi z velitelství. John se narovnal a ustoupil od okénka. Přívětivě mávl rukou na postarší, korpulentní ženu, která stála za ním a trpělivě čekala, až si vyřídí svou objednávku. Překvapeně se na něj podívala, pak pokrčila rameny a vysokým, pištivým hlasem požádala o jízdenku do Londýna. John vyšel ven z nádraží. Rozhlédl se kolem a pohled mu

padl na výrazný vývěsný štít s hrdým nápisem POŠTA. Vešel dovnitř. Za jediným okénkem seděla mladá, příjemně vypadající žena v šedém saku a se staromódním účesem na hlavě. „Čím mohu posloužit?“ zvedla oči od paperbackového románu, který nenápadně zasunula pod důležitě vypadající papíry. „Potřebuji zavolat do Londýna na číslo 731 655. Byla byste tak laskavá?“ John se usmál a slečna za okénkem zjihla. „Samozřejmě, pane,“ řekla a zvedla sluchátko. Vytočila jakési číslo a chvíli vyčkala, pak ze sebe vychrlila několik slov tak rychle a tiše, že je John nezachytil. Když sluchátko položila, otočila se k čekajícímu Kovářovi. „Posaďte se támhle na lavici. Jakmile přijde spojení, řeknu vám, do které kabinky to bude.“ Kovář se ohlédl a teprve nyní si všiml, že za ním jsou dvě telefonní kabinky s malými kulatými okénky. „Jak dlouho to bude trvat?“ zeptal se. „Snažila jsem se to popohnat, když je to pro vás,“ rozzářila se dívka širokým úsměvem a koketně si zasunula pramen vlasů, který jí vyklouzl z účesu, za malé kulaté ouško.

John sklonil hlavu v poděkování a zamířil k tvrdé dubové lavici, která stála hned vedle budek. Ještě než na ni stačil dosednout, ozvalo se zařinčení telefonu a dívka zvedla sluchátko. Pak ho přikryla rukou a křikla: „Můžete jít do jedničky!“ Poté provedla několik magických pohybů rukou, alespoň Johnovi to tak připadalo, když zasouvala kolíčky do otvorů v telefonní ústředně před sebou. „Prosím,“ ozval se ve sluchátku suše a nepříjemně znějící ženský hlas. Johnovi se před očima zjevila stará, kostnatá učitelka, s kterou kdysi na střední škole bojoval skoro celý rok, než vzdala pokusy o převýchovu nezdárného žáka podle svých představ. „Dobrý den, u telefonu John Francis Kovář. Potřeboval bych mluvit s plukovníkem Raymondem, jestli je to možné.“ „Sir Raymond není momentálně přítomen, ale mohu mu vyřídit váš vzkaz,“ hlas trochu zvlídněl a John to přičítal tomu, že použil vojenskou hodnost. „Můžete mi ještě jednou říct své jméno?“ ozvala se sekretářka. „Kapitán John Francis Kovář,“ zopakoval. „Mám to zapsané, mohl byste zavolat, prosím, za dvě hodiny? Sir Raymond tady už určitě bude.“

„Děkuji,“ řekl John a položil jemně sluchátko do vidlice. Vyšel z budky a setkal se s modrým pohledem dívky za přepážkou. „Kolik jsem dlužný?“ zeptal se a sklonil se k ní. „Sedm pencí,“ šeptla a zrudla kolem uší. Johnovi bylo jasné, že poslouchala jeho rozhovor a nyní byla vyvedená z míry tím, že mluví s člověkem, který je nejen válečným pilotem, ale má i známosti na vysokých místech, neboť dobře věděla, na které ministerstvo John právě volal, zatímco on nikoliv. Kovář zaplatil několika mincemi, které mu ještě před chvílí cinkaly v kapse. Začínalo svítat a loď mířila k přístavišti, kde měla strávit další den v úkrytu. Stále ještě byli v doletu marksáckých letadel a Sarkasy nechtěl riskovat, i když počasí nebylo moc nakloněné letům. Celou noc měl vítr sílu vichřice a vlny i na volném moři nebyly nejmenší. Pohazovaly štíhlou lodí jako kouskem dřeva, kterým ostatně oproti velikosti oceánu byla. Stěžeň skřípal a lodí se ozývalo praskání, které slyšeli hlavně vězni v podpalubí, vzhledem k tomu, že leželi přímo na lodním dně opřeni o žebra lodě. Moře výhružně hučelo a pohrávalo si s lodí jako dítě s kačenkou ve vaně. Námořníci

si nedovolili mít na stěžni víc jak jednu skasanou plachtu a loď celou noc prchala před bouří. „Snad se to nerozpadne,“ povzdychl si Vincent. „Neboj,“ ujišťoval ho Fracesco, „Demigo Cintas ví, jak se lodě staví.“ „Tys ale tvrdil, že staví závodní kocábky,“ pochybovačně řekl Vincent. „Ty se staví na rychlost a na vítězství, takže jejich pevnost nebývá…“ „Uvidíme,“ zašklebil se ve tmě Rovigo, „maximálně si zaplaveme.“ „No,“ poznamenal Vincent Vega a zvedl spoutané ruce, „umím sice ledacos, ale že bych závodně plaval se spoutanýma rukama, to ne.“ Sarkasy dvakrát za noc sešel do podpalubí na chvíli si oddychnout. S ním přišla otevřeným poklopem i nepříjemně ledová sprška vody. Námořníci takovou možnost neměli. Bojovali s bouří skoro celou noc. Až nad ránem vítr zeslábl do příjemného vánku, který tiše šuměl v lanoví. Za dva dny měla přistát u ostrova Marni-A králova osobní vzducholoď a Sarkasy měl díky bouři časový náskok. Doplout k ostrovu mohl za příznivého větru, který nyní vál,

během příští noci. „Jestli je šance na útěk, tak je to dneska,“ šeptal Rovigo Vincentovi do ucha. „Všechny ostrovy, kde jsme mohli před tím přistát, byly malé a bylo jich hodně, takže se nedalo odhadnout, o který jde. Navíc na nich žijí divoké domorodé kmeny. O některých se traduje, že si rády pochutnávají na lidském masu.“ „Proto je tu tolik nalezišť hyuaky?“ zeptal se Vincent. „Přesně tak,“ Rovigo popotáhl nosem a dodal: „Snažíme se to tu zcivilizovat už pěknou řádku let, snad dvě stě, tři sta, ale úspěchy se dostavují velmi pomalu. Ray-M i Mark-S jsou dva nejcivilizovanější státy, ale jinak…“ Leželi opět celou noc v podpalubí, nohy a ruce svázané, aby nemohli provést Sarkasymu nějakou neplechu. „Předpokládám, že se dneska budeme schovávat někde u Melangoru-A,“ řekl přesvědčeně Rovigo. „To je ten velký ostrov severozápadně od Marku?“ „Ano, od Marku-S,“ kývl ve tmě Francesco, což Vincent vidět nemohl. „Leží asi na polovině cesty mezi našimi státy a je osamělý, což je u nás výjimečné. Většina ostrovů vždycky náleží k nějakému souostroví a nejsou příliš velké. Výjimku na severní polokouli tvoří právě jen Ray-B, Mark-S a Melangor-A.

Na severu ostrova máme tajnou vojenskou základnu, která má za úkol pozorovat vzdušné a lodní pohyby raybijáků, aby nás nepřekvapili. Přece jen k Ray-B to není odtud zase až tak daleko. Předpokládám, že oni tady mají něco podobného.“ „Jak to víš?“ „Jak myslíš, že jsou zásobováni? Doletí sem bombardovací Hustlis 11 a shodí jim zásoby. To se děje víceméně jednou za měsíc.“ „Ostrov je pořádně veliký,“ zamyslel se Vincent. „Je,“ souhlasil Rovigo. „Takže jestli chceš zkusit utéct, tak musíš sám a tady. Kvůli mojí blbosti, tím myslím tu nohu, s tebou jít nemůžu. Ty utéct musíš. Mně se v podstatě nic tak strašného stát nemůže.“ Vincent o tom nebyl ani zdaleka přesvědčený, ale raději mlčel. Neměl důvod Rovigovo odhodlání srážet svými pochybnostmi. „Arsentikotics mě využije jako rukojmí,“ pokračoval Francesco, „a velmi pravděpodobně mě nakonec vymění za některého ze svých lidí, které držíme zase my. S tebou by to bylo horší. Pokud tomu dobře rozumím, tak ty máš nevyřízené účty s tím jeho rádcem, Xingo Hawkinsem. O něm jsem toho moc dobrého neslyšel. Dokonce i raybijáci z

něj mají strach a vyčítají králi, že se s ním spojil.“ „Kdyby ještě věděli, s kým se jejich král spojil, měli by strach daleko větší,“ pomyslel si Vincent. „Dál k severu už není žádný velký ostrov,“ Rovigo se protáhl a pohnul rameny, až mu zapraskalo v zádech. „Víš, jak to tady vypadá?“ „Kdyby na Melangoru bylo alespoň něco, tak tu žijí lidé. Všechna naše náboženství na tenhle ostrov umisťují peklo, nebo alespoň očistec.“ „To není příliš příjemná představa.“ „Ne. Zeleň, tedy prales, pokrývá jenom pobřeží ostrova, asi tak do hloubky deseti kilometrů, prostě tam, kam se dostane voda z moře. Celý střed je vyprahlá poušť. Na severu jsou nízké hory. Jedna z těch nejvyšších má tvar psí hlavy, tam, v jeskyni, má tábor skupina našich pozorovatelů.“ „Jak to víš?“ „Někdo je sem tam zásobovat musí,“ usmál se ve tmě Rovigo. „Shodit pytle se zásobami v rámci pozorovacího letu není zase až tak velký problém. Vždyť jsem ti to povídal. Už jsem tady taky byl.“

„Takže ten tvar je vidět z letadla?“ „Jo, směrem od moře,“ souhlasil Rovigo a usmál se. „Budeš muset vzletět a pak ji najdeš úplně hladce,“ potutelně se zašklebil. „Ne, teď si dělám srandu,“ povzdychl si. „Ten tvar je opravdu výrazný, pravda, hlavně směrem od moře. Ale myslím si, že bude stačit, když půjdeš po břehu.“ O boky lodě zašelestily kořeny mangrovníků, ozvalo se zaskřípání, jak se loď otřela o nějaký větší. „To by mohlo stačit,“ ozval se velitelský hlas kapitána lodě, velkého, tmavého zrzka, který měl vždycky na hlavě uvázaný šátek. „Přitáhněte ji ještě blíž ke stromům,“ Sarkasy nebyl spokojený a dal to nahlas znát. „Ale pane…“ kapitán se odvážil oponovat, avšak jen velmi opatrně. Pak zřejmě nad sebou mávl rukou a zavelel: „Arendo a Dokisi, přitáhněte ji blíž k támhletomu stromu.“ Dvojité cáknutí naznačilo, že oba muži skočili do hluboké vody. „Do hajzlu!“ zaklel jeden z nich. „Co je?“ „Dopadl jsem na kořen,“ vztekal se lodník.

„Doufám, že rozkrokem,“ chechtal se poslední námořník, který zůstal s kapitánem na lodi. Nikdo mu neodpověděl. Loď sebou škubla do strany a po chvíli náraz do boku ukončil její dnešní pouť. „Dál to nejde, pane,“ hlásil jeden z námořníků. „Tak ji přivažte!“ Chvíli bylo ticho, pak se ozvalo šplouchání, jak se lodníci brodili zpátky k lodi. Kotva s plesknutím dopadla na vodní hladinu. Z paluby se ozvalo zívnutí, to se už některý z členů posádky těšil na zasloužený spánek. Za chvíli všechno na lodi utichlo, jen shora z paluby se ozývalo tiché dvojhlasé chrápání. Vega se kroutil jako žížala a snažil se uvolnit pouta. Pracoval na tom už včera. Když ho spoutávali, tak napnul nenápadně svaly, takže teď měl pouta volnější. Pomáhal si třením o žebro lodě. Rovigo se k němu překulil blíž, ale brzy zjistil, že Vincentovi pomoct nemůže. Uplynula půlhodina vyplněná úsilím, funěním a drsnými slovy drcenými mezi zuby, než praskl první pramen lana. Za chvíli byl Vincent Vega volný. Přejel si rukou po sedřeném zápěstí a sykl. Pomalu a opatrně se postavil. Protáhl si

několika cviky tělo, aby ho dostal do správné provozní teploty. Některé svaly silně protestovaly proti takovému zacházení, ale po chvíli si daly říct. Vega prošel lodí až k přídi a pomaloučku odsunul poklop vedoucí na palubu. Jachta opravdu byla postavena na rychlost a její vnitřní vybavení tomu odpovídalo. Nebylo vhodné pro delší plavby. V podpalubí nebyly žádné kóje, palandy ani kuchyňka, jak je zvykem, prostě jen prázdný prostor. Zato masivní stěžeň naznačoval bohaté oplachtění. Vega vystrčil hlavu ven a musel se usmát. Vyčerpaní námořníci leželi na palubě a spali hlubokým spánkem k smrti vyčerpaných lidí. Sarkasy zřejmě chtěl držet hlídku, ale i on podlehl teplu a klidu. Seděl opřený o stěžeň, otočený k zadnímu poklopu. Hlava mu klesla na prsa a spal právě tak tvrdě jako námořníci. Jeho šestiraňák mu ležel u nohy. Vega na okamžik zaváhal, jestli to má risknout a pokusit se připravit Sarkasyho o zbraň, ale pak si řekl, že je to zbytečné riziko. Plížil se na příď, aby sklouzl do vody co nejdál od spících. Na levém boku narazil na podlouhlou bednu, která měla asi metr na délku a půl na výšku. Uzavřená byla dvěma pérovými uzávěry. Vincent si klekl a opatrně bednu otevřel. V duchu zajásal.

Uvnitř ležely dvě pušky zabalené do voskovaného plátna a také dva Enfieldy .40. Smutně se podíval na pušky, ale bylo mu jasné, že je vzít s sebou nemůže. Byly příliš těžké. Zato oba šestiraňáky vytáhl na světlo boží a pak i obě pušky. Ty přenesl na příď a hodil je do vody. Samozřejmě tak, aby ani kapička vody nevystříkla. Doufal, že si jich v bahně nikdo nevšimne. Pak se vrátil pro oba revolvery. Na okamžik zaváhal, jestli by se neměl pokusit zastřelit Sarkasyho a námořníky, jenže pak si všiml, že oba revolvery jsou vybité. Neměl čas hledat náhradní náboje. S každým okamžikem, co se pohyboval po palubě, hrozilo nebezpečí, že se některý z mužů probudí a jeho útěk bude prozrazený. Nevěděl, jestli námořníci také nejsou ozbrojeni, i když o tom pochyboval. Nehodlal však zbytečně riskovat. V jednom z Enfieldů byl poslední náboj, ten putoval do kapsy kalhot, ten druhý, prázdný, pak za oběma puškami pod vodní hladinu. Vincent pečlivě zavřel bednu. Doplazil se na kraj lodě, přelezl ho a opatrně se spustil do vody. Voda se nad ním zavřela, byla daleko hlubší, než čekal. Využil toho a plaval pod hladinou co nejdál od lodi. Voda tu byla průzračná, takže dobře viděl, kam plave. Vynořil se dost daleko od připoutané jachty, mohlo to být dobrých třicet metrů. Stále bylo ticho. Nikdo jeho útěk nezaznamenal. Plaval po

tiché hladině a nízké vlnky jím pohupovaly jako s gumovým míčem. Bylo typické londýnské počasí, zataženo a krápal déšť. Chladný vítr profukoval Kovářovo oblečení a jen kožená pilotní bunda ho chránila před tím, aby mu nedrkotaly zuby. John Kovář našel poštu nedaleko nádraží a znovu si nechal spojit číslo plukovníka Raymonda. Tentokrát za přepážkou seděl postarší úředník s mohutnými námořnickými licousy, takže pohled na něj mu ani zdaleka nezpříjemnil čekání na spojení, jako tomu bylo v Caterhamu. „Rád vás slyším, Johne,“ ozval se v sluchátku příjemný hlas, který mu za války dával leckdy velmi nepříjemné rozkazy. „Jste v Londýně?“ „Rád bych se s vámi sešel, pane,“ řekl Kovář. „Pokud možno co nejdřív. Přesněji řečeno…“ „Předpokládám, že jste přijel vlakem na Victoria Station, takže, když si vezmete drožku, můžete být za půl hodiny v mém klubu na Kings Road 46. Podrobnosti si řekneme na místě.“ „Ano, pane,“ Kovář se usmíval, když pokládal starožitné sluchátko, které mělo dole trychtýřek pro lepší zachycení hlasu.

Vyšel ven z pošty a mávl na kolem projíždějící drožku. „Za půl hodiny potřebuji být na Kings Road 46,“ řekl postaršímu muži v peleríně a tvrďáku, který seděl shrbený na kozlíku s bičem v ruce. Když muž uslyšel adresu, narovnal se a vojácky odpověděl: „Samozřejmě, pane. Jste poprvé v Londýně, pane?!“ „Nejsem,“ zavrtěl hlavou John Kovář. „Ale pokud máme čas, rád si prohlédnu londýnské zajímavosti.“ „Ano, pane,“ křikl kočí a práskl páru koní bičem nad hlavami. Šlo o starý pánský klub. Místnosti byly vybaveny masivním černým nábytkem, pohodlná křesla se dala najít skoro v každé místnosti, obrazy a gobelíny zdobily každou volnou stěnu. Jen jídelnu vybavili strohým, skoro vojenským stylem. Zato jídlo bylo vynikající. Kovář využil nabídky plukovníka Raymonda a opravdu si pochutnal. Teprve poté ho sluha dovedl do salonu, kde sedělo několik typických anglických gentlemanů. Popíjeli portské a whisku, pokuřovali doutníky a vášnivě debatovali. Jen Raymond seděl o samotě v koutě u plápolajícího krbu a četl si noviny. Jakmile však John vešel, zvedl hlavu a noviny odložil na malý, viktoriánský kuřácký stolek, který stál vedle jeho

křesla. „Mám pocit, že se potřebujeme navzájem,“ řekl v okamžiku, kdy John usedl do klubovky a opřel se o měkké opěradlo. Mávl na sluhu a vysoký, skoro vyzáblý muž v tmavém obleku s mohutným knírem pod zobákovitým nosem okamžitě přispěchal s novou sklenicí z českého broušeného skla. S úklonou ji Johnovi podal a nyní čekal, co si vybere k pití. „Whisku,“ řekl s úsměvem Kovář, když viděl nádhernou zlatavou barvu moku v sluhově ruce. „Tomu se nedá odolat.“ John se zpytavě podíval na plukovníka, který ve světle šedém, přísně střiženém obleku vypadal v klubu trochu nepatřičně. „Jak jste to myslel? Vlastně, je s podivem, že jste mě neposlal rovnou tam, kam potřebuji. Vždycky jste měl podivuhodnou schopnost…“ pokračoval poté, co ochutnal první doušek. „Tentokrát se mi váš příchod opravdu velice hodí. Mám problém.“ „To jsme dva, plukovníku.“ „Předpokládám, že naše problémy se protínají,“ usmál se Raymond a zkušeným pohybem zakroužil sklenkou s whiskou. „Potřebuji vás, abyste dostal Jamese z deprese.“

John měl pocit, že mu oči vypadnou z důlků, tak neuvěřitelnou byla představa kapitána Biggleswortha v depresi. Ano, měl za války nervy napnuté k prasknutí, když kolem něj umírali jeho přátelé, když padali z nebe v plamenech nebo s tak rozstřílenými těly, že skoro nebylo co pohřbívat. Uklidňoval si je neskutečnými dávkami alkoholu a cigaret. Když však šel nahoru, byl vždy střízlivý jako mimino. „Deprese a Biggles, to přece k sobě vůbec nejde,“ pomyslel si John. „Ale jde,“ uhádl jeho myšlenky plukovník. Kovář se na něj tázavě podíval. „Biggles je bez práce, kterou umí a kterou miluje, a to člověk, jako je on, nedokáže snést. Druhým a podstatnějším důvodem je, že přímo na konci války přišel o svou lásku. Nejenže je mrtvá, ale byla to navíc i německá špiónka. To byla pro něj daleko větší rána, než by normální člověk dokázal snést, navíc po takovém vypětí, jakým válka samozřejmě je, zvlášť pro piloty.“ „Ano,“ pomyslel si John, „člověk musí ve vzduchu být neustále ve střehu, vždyť tam rozhodují zlomky vteřin o životě a smrti. To šílené vypětí se na člověku musí někde podepsat.“ „Kde je?“ podíval se tázavě na Raymonda.

„Letka byla přemístěna do Lutonu a pokud vím, tak je tam, ale příliš o sobě neví. Utápí se v alkoholu a jestli se brzy něco nestane, tak o něj můžeme přijít.“ „Potřeboval bych ho jako pilota někde úplně jinde. Byl by to problém?“ Plukovník Raymond se usmál: „Jak jsem předpokládal, naše zájmy se kříží. Připravuji Bigglesovi práci pro naše ministerstvo, ale bude to ještě nějakou dobu trvat. Takže bych docela uvítal, kdybyste ho na nějakou dobu zabavil.“ „Pokud bude chtít,“ kývl na to John. „Určitě se ho budu snažit přemluvit.“ „Zajistím potřebné papíry. Už teď jsem měl problémy s tím, jak se snižují stavy armády, aby prozatím zůstala většina 266. letky ve službě. Během tří dnů bude všechno připravené.“ „Děkuji,“ Johnův hlas vyjadřoval nejen poděkování, ale i ulehčení, že se tak odstranily možné problémy. „Ty největší ale teprve přijdou,“ pomyslel si John, ale věřil svým přesvědčovacím schopnostem. „Možná byste se nejdřív měl zastavit pro hraběnku z Nordhamptonu,“ Raymond se lišácky usmál. „Pro koho?“ Kovář neměl ani ponětí, o kom to plukovník mluví, a v jeho hlasu to bylo opravdu znát.

„Ach tak, vy ji znáte pod jménem Charlotta.“ Johnovi se okamžitě na tváři usadil úsměv, když si vzpomněl na nádhernou mladičkou černovlásku s jemným obličejem a bubikopfem na hlavě, která byla evidentně zamilovaná do svého slavného příbuzného. Viděl přímo před sebou její oříškově hnědé oči, jak je zbožně upírá na Bigglese. „To je velmi dobrý nápad,“ řekl natěšeně. „Ty tři dny bychom mohli strávit návštěvou hraběnky z Wiggenu.“ „To vůbec není špatné,“ kývl plukovník a napil se whisky. „Začínám vážně uvažovat o tom, že bych se vás pokusil přesvědčit, abyste začal pracovat pro naše ministerstvo. Ovšem, to bylo míněno jen jako kompliment. Je mi jasné, že vás asi nedokážu zlomit.“ „Asi ne,“ John Kovář naklonil hlavu na stranu a zamyslel se. „Nicméně, za určitých okolností by se o tom možná uvažovat dalo.“ „To by se musela Agentura rozpadnout,“ dodal v duchu. Plukovník Raymond položil sklenici vedle sebe na stolek a vzal z něj hnědou, poměrně velkou obálku. „Tady máte dovolenku pro Bigglese a další potřebné papíry. Za tři dny vás čekám na ministerstvu. Auto je

připravené v garáži klubu. Peter vás k němu dovede,“ kývl na sluhu, který nenápadně postával vedle dveří a tvářil se, že tam vůbec není. „Hraběnka je momentálně v Londýně a bydlí v hotelu Admirál na Sussex Gardens.“ John se podíval na Raymonda s obdivem a pomyslel si: „Ten by se hodil k Bytewské. Docela by mě zajímalo, kdo z nich by byl lepší. Viděl bych to na remízu.“ Útěk Nejnovější Nash Touring Car, který John dostal od plukovníka Raymonda do osobního používání, uháněl po silnici do Lutonu. Šestiválec tiše brumlal, slušné pérování zajišťovalo, že si oba pasažéři neukousli jazyky, kdykoli si chtěli něco říct. John se kochal vyhlídkou nejen na anglický venkov, kterým projížděli, ale i na Charlottu sedící vedle něj. Kožená sedadla sportovního automobilu poskytovala dostatečné pohodlí oběma. Měla na sobě zelený cestovní kostým od J. B. Calmuse a bílou halenku s krajkovým fiží, které lemovalo velmi lákavý výstřih, vítr jí cuchal pečlivě upravený účes. Johnovy vlasy chránila kostkovaná čapka s dvěma klopami po stranách a štítkem vepředu. Bylo nádherně, slunce svítilo a cesta rychle ubíhala. „Děkuji vám, Johne, že jste mě vytáhl z toho nudného londýnského života. To jsou samé večírky, divadla, ženské kluby, večeře… Už jsem z toho unavená. Navíc se uvidím s

Jamiem,“ zasněně se usmála. „Manžel odjel do Afriky lovit. Po celou dobu války se musel vzdát své záliby, takže teď byl k neudržení. Už je pryč dva měsíce. Naposledy jsem měla možnost se potkat se strýčkem,“ to slovo vyslovila mazlivě a zasněně, „asi před rokem, když byl ještě ve Francii. Přijel tehdy do Anglie na týdenní dovolenou.“ John takticky pomlčel, že volal do Lutonu na letiště Algymu a upozornil ho na svůj příjezd a taktéž na to, že s sebou přiveze Bigglesovu sestřenku. Úlek, který zaslechl v Algyho hlase, mu byl dostatečným zadostiučiněním, že udělal dobře, když zavolal předem. Navíc ho upozornil, že bude mít pro Bigglese práci, kterou mu schválil plukovník Raymond. Po těchto slovech bylo slyšet v Algyho hlase nejen ulehčení, ale něco velmi podobného nadšení. „Co dělá vaše přítelkyně Leonora?“ zeptal se Kovář. Charlotta se o ní zatím vůbec nezmínila, takže si nebyl jistý, jak zareaguje na jeho dotaz. Dívka se rozzářila a vrhla na Johna škádlivý úsměv. „Ta drží stále ještě smutek. Představte si, že přestala jezdit i na srazy emancipovaných žen. Dokonce jsem zaslechla, že si něco začala se svým vlastním zahradníkem. Prostě hrůza!“ přejela si prsty po klopě saka a přitáhla tak Johnův pohled na záhyb, který na něm vytvářela její kulatá prsa. Na okamžik se zasnil, pak potřásl hlavou a soustředil se na

řízení. „Ještě dobře, že nejsme o nějakých padesát let dál. To bych už byl čumákem v nějakém kamionu,“ prolétlo mu hlavou. „Vy jste nikdy nebyl v Lutonu na letišti, že?“ otočila k němu zrůžovělý obličej. „Ne, proč?“ zeptal se. „Protože jsme právě přejeli odbočku k němu.“ John Kovář se na okamžik zatvářil kysele, ale pak se opanoval. Dupl na brzdu, strhl volant a elegantním smykem, při kterém pištěly všechny čtyři gumy, otočil Nashe do protisměru. „To byla nádhera!“ vykřikla nadšeně. „Že mě tohle také naučíte, Johne!“ sepjala prosebně ruce. Ani si nevšimla, že na okamžik zatajil dech, to když se pravé zadní kolo ocitlo při smyku nad jámou vedle silnice, které si, samozřejmě, před tím nevšiml. Zvlášť když druhé kolo velmi poslušně následovalo to první. Prudce přidal plyn a kola se naštěstí chytla a posunula Nashe zpátky na silnici správným směrem. Vzadu za autem vylétla do vzduchu sprška štěrku. „Samozřejmě, drahá, jen na to bude potřeba víc prostoru,

než je tady.“ Když uviděl její rozzářené oči, řekl si: „Teď jsem si trochu spravil reputaci.“ „Tady musíme odbočit,“ mávla rukou v rukavičce k nenápadné odbočce. Zpomalil a soustředil se na řízení. Bez posilovače musel využívat víc síly, než byl zvyklý. „Mimochodem,“ otočila se k němu a mírně zvážněla, „co kdybychom jeli Leonoru navštívit? Když se teď neválčí, tak přece nemusí strýček stále sedět na letišti. Ne?“ „To je výborný nápad,“ John byl rád, že to vyšlo od ní. Vyjeté hluboké koleje naznačovaly, že tohle opravdu není normální cesta, kterou využívají automobily. Za nimi se zvedal hutný oblak prachu, takže John nemohl příliš zpomalit, aby je nedohnal. „Byla jsem tady dvakrát nebo třikrát s Montmonercym,“ řekla stydlivě, „když sem jezdil létat. Nikdy mě však nechtěl vzít tam nahoru,“ pustila rozpaky cupovaný krajkový kapesníček a ukazováčkem bodla směrem k nebesům. Podíval se na ni a tentokrát plápolaly šibalské ohníčky v jeho očích.

„To je můj bratr,“ řekla vzdorovitě, ale to, jak zrudla, ji usvědčovalo z drobné lži. „Mně je to jedno,“ ubezpečil ji. „Ale něco bych pro vás udělat mohl, protože krásným ženám se mají přání plnit. Pokusím se promluvit s Bigglesem…“ nechal konec věty viset ve vzduchu. Málem tentokrát nabourali do masivního javoru po levé straně polní cesty, protože se mu bouřlivě vrhla kolem krku a stiskla ho silněji, než objímá kudlanka nábožná svého partnera po kopulaci. Musel napnout všechny dobře vycvičené krční svaly, aby si udržel průchodnost průdušnice a nezačal se dusit. Na druhou stranu to bylo velice příjemné. Zabrzdil a když se automobil zastavil, oddychl si. „Charlotto, jestli máme dojet ve zdraví na letiště, musím vidět na cestu…“ „Ale vždyť vám to tak šlo i se zavřenýma očima,“ dělala si z něj legraci. „Dobře, už budu hodná holčička.“ John Kovář zařadil jedničku a Nash se opět plavně rozjel. Za několik okamžiků se před nimi objevilo něco, co se nacházelo v každém vojenském táboře – závora a u ní strážný. Byla i tady, i když letiště, jako obvykle, nebylo oplocené. John se usmál na Gingera „Zrzka“

Hebblethwaitha, který znuděně seděl v křesle u závory a popíjel napěněný pohár piva. „Tohle je nějaké přivítání, Zrzku?“ vyklonil se z auta John. Ginger si totiž ostentativně nevšímal automobilu, který zastavil u závory. Tvářil se povýšeně, což na jeho klukovské tváři vypadalo legračně. „Copak jsi provedl, že tu sedíš na stráži? Neříkej mi, že je to za odměnu.“ „Johne!“ vyskočil Zrzek, když konečně poznal, kdo to přijel. Jak vyletěl z křesílka, upustil sklenici s pivem, to se mu vylilo na zelené kalhoty a zanechalo na nich napěněnou skvrnu. Sklenice se roztříštila o štěrkem vysypanou cestu a střepy se rozlétly na všechny strany. Ginger si toho nevšímal. Vrhl se k autu a nadšeně poklepával Kovářovi po rameni. „Mohl bys mi otevřít tu závoru?“ usmál se jeho nadšení John. „Vezu sem Bigglesovi a Algymu návštěvu.“ Teprve nyní si Ginger všiml dívky, která seděla vedle Kováře a usmívala se na něj. Zrudnul ještě o chlup víc než Charlotta před chvílí. Vrhl se k závoře a kopnutím ji vyhákl, takže se její konec pomalu vznesl k nebi a uvolnil tak cestu Kovářovu Nashi.

Vincent doplaval k prvním stromům asi sto metrů od lodi. Prosmýkl se mezi nimi a vylezl na bahnitý břeh. Slunce už pálilo o sto šest a Vega byl docela rád, že ho proti bodavým paprskům chrání široké listy stromů. Vyšel na malou mýtinu a zorientoval se podle slunce. Loď přistála na jižním pobřeží ostrova, a tak Vincent zamířil na sever. Francesco mu do prachu v podpalubí nakreslil velmi hrubou mapu ostrova. Jeho tvar odpovídal mírně protaženému vdolku, který měl v průměru nějakých padesát kilometrů od severu k jihu a sedmdesát kilometrů od východu na západ. Skála ve tvaru psí hlavy měla být skoro přesně na severním výběžku nízké pahorkatiny. Jak se vzdaloval od pobřeží, stromy začaly řídnout a zmenšovat se. Ušel nějaké tři kilometry lesem, v němž stále převládaly slanomilné stromy. Kolem hlavy mu poletovalo množství hmyzu, některé mouchy byly tak vlezlé, že mu dosedaly na zpocený obličej, zalézaly do uší, očí a pod límec mírně špinavé košile. Měly měňavou barvu, od zlatavé přes kovově modrou až k jasně zelené. Nekousaly, ale byly nepříjemné a odporné. Velikost těch největších si nezadala s nehtem na malíčku. „Čím se tady mohou živit,“ vrtalo Vincentovi hlavou, když se

kolem sebe rozmachoval rukama, aby alespoň trochu rozehnal hejno trapiček. Nepomáhalo to. Na stromech seděli podivní, skoro půl metru velcí šedaví ptáci s dlouhými ostrými zobany a ještě delšíma nohama. Křičeli ostrými hlasy, kdykoli se přiblížil k místu jejich odpočinku. Kolem hlavy mu poletovalo šest nejodvážnějších ptáčků o velikosti prostředníčku. Jejich krvavě rudá křídla se míhala vzduchem a vířila ho. Lovili mouchy za letu a Vincent si přál, aby jich kolem něj bylo daleko víc. Jakmile mu země pod nohama trochu vyschla, rozeběhl se. Na chvíli to bylo lepší. Oblak much zůstal daleko za ním. Vedro však způsobilo, že brzy musel ubrat na rychlosti. Začalo se mu totiž nedostávat kyslíku. Běh střídal s rychlou chůzí. Vyšel na kraj zeleného pásu, ohraničujícího pobřeží Melangoru-A, a zastavil se. Planoucí paprsky rychle stoupajícího slunce se nepříjemně odrážely od drobného křemičitého písku a oslepovaly ho, i když stále ještě stál pod jedním ze stromů. Přivřel oči, aby si zvykly na ostré světlo. „Budu to muset vzít napříč,“ zamyslel se. „Kdybych se to snažil obejít kolem, musel bych ujít kolem dvou set kilometrů. Na druhou stranu…“

V dálce za sebou uslyšel nějaké výkřiky. Došlo mu, že jeho útěk už byl objeven a pronásledovatelé na sebe nenechají dlouho čekat. Vytáhl zpoza opasku Francescovu košili a omotal si ji kolem hlavy jako turban, aby ji chránil před palčivými slunečními paprsky. Pak si povytáhl opasek a s ním i kalhoty. Nahlas zaklel. Byl na cestování pouští zvyklý, ale zdejší slunce mělo daleko ostřejší paprsky než ta, pod nimiž se obvykle pohyboval. Alespoň se mu to tak teď zdálo. Vyrazil do pouště ostrým krokem zdatného chodce. Bylo už k poledni, když za sebou Vincent uviděl malé postavičky, které šly v jeho stopách. Byly daleko a byly dvě. Už se cítil unavený, přece jen byl dlouho svázaný a po celonoční bouři si příliš neodpočinul. Písečná pláň se táhla od obzoru k obzoru, písek mu tiše skřípal pod nohama a vedro bylo nesnesitelné. Vincent si v duchu nadával, že se nechal přemluvit k útěku, že nepočkal na noc, kdy by se mu šlo daleko líp, že si s sebou nevzal alespoň jednu pušku, že se nepokusil najít nějakou nádobu na vodu, že se… Prostě snažil se zaměstnávat hlavu, aby nemyslel na jednotvárné okolí, únavu, pálící slunce nad hlavou, pronásledovatele, kteří se přibližovali. Zvedal se kolem nich nevelký oblak prachu, stejně jako za ním.

Sucho v ústech ho začínalo zmáhat, měl pocit, že má v puse víc písku, než co leží kolem něj. „Alespoň tu nejsou mouchy,“ pomyslel si, „ty by tady stejně okamžitě chcíply.“ Při těch úvahách málem přehlédl hromadu kamení, která se najednou objevila po jeho boku na levé straně. Byla nedaleko, asi tak sto metrů. Automaticky k ní zamířil, v hlavě měl jedinou myšlenku: „Třeba tam bude stín. Nebo voda!“ Nebylo tam ani jedno. Nicméně balvany o velikosti pětiletého dítěte mu vnukly myšlenku na léčku. Podíval se za sebe a uviděl, že pronásledovatelé jsou zase blíž a stopy, které za ním zůstávaly, je dovedou přímo k němu. Nepředpokládal, že budou tak hloupí, aby mu vlezli přímo na mušku a mohl tak efektivně využít jediného náboje v Enfieldu. Zkusit to však musel. Navíc si potřeboval odpočinout. Našel si kámen, který přece jen poskytoval kýžený kousek stínu. Byl placatý, zabořený šikmo do země a vyčníval nad ni do výše tak půl druhého metru. Ještě jednou se podíval směrem k pronásledovatelům a křivě se usmál. Plahočili se dál pouští rozpálenou žhavým sluncem. Byli ještě příliš daleko na to, aby dokázal rozeznat, kteří dva to jsou. Setřel si ramenem pot z obličeje a složil se do stínu balvanu.

Musel se pečlivě zkroutit, aby se do něj vešel celý a nikde nevyčníval na pálící slunce. Písek tu byl stejně suchý a rozpálený jako v okolí, ale po chvíli přece jen trochu zchladnul. Vincentovi se začaly klížit oči. Vypětím veškeré vůle odehnal spánek. Vytáhl Enfielda, jak překřtil místní podobu šestiraňáku, a zahuhlal otráveně: „Utrhl bych hlavu tomu idiotovi, který nechá v bubínku náboj. Na druhou stranu, ještěže ho tam nechal…“ Vytáhl náboj ven, pečlivě si ho prohlédl a položil ho na košili vedle sebe. Pak z turbanu utrhl kousek látky a vyčistil jím zbraň. Opět ji nabil a připravil k výstřelu. Zabalil ji do Francescovy košile a vyhlédl směrem k pronásledovatelům. Stále pochodovali po jeho stopách a byli daleko blíž než před tím. „Tak ještě hodinu a budou tady,“ odhadl rychlost jejich postupu. Znovu se natáhl do stínu a odpočíval. Čas od času kontroloval vzdálenost obou nepřátel. Za půl hodiny už byl schopný rozeznat, o koho jde. V jeho stopách se plahočil samotný Sarkasy a vysoký masivní námořník v bílém turbanu se zelenými nitkami Grancchova věřícího. Oba byli vyzbrojeni puškami.

„Doprdele zelený,“ vztekal se Vincent, „buď jsem ty pušky hodil blízko, nebo do malý hloubky, nebo tam měli ještě jedno místo, kde měli zbraně.“ Popolezl stranou od kamene, který ho chránil před sluncem, a škvírou mezi balvany sledoval postup nepřátel. Zatím jim nedošlo, že by na ně mohl čekat. Ploužili se hrubým pískem a námořník hlasitě nadával, což se krásně neslo tichým, tetelícím se vzduchem rozpálené pouště. Byli od ležícího Vegy nějakých sto metrů, když si Sarkasy všiml změny směru Vegových stop. Jeho osobně vidět nemohl, ležel pevně přitištěný k zemi. „Drž hubu, ty kreténe,“ utrhl se na obrovitého námořníka Sarkasy a zastavil se. „Nikdo na tvý kecy není zvědavej!“ „Měli jsme na něj hodit bobek!“ brblal dál unavený námořník. „Poušť ho zabije ještě spolehlivějc než kulka. Tady nedokáže přežít ani sagama, natož nejakej blbej marksáckej pilot.“ Nadhodil si ruksak na zádech a v něm to tichounce zažbluňkalo, tak tichounce, že si toho Vincent málem nevšiml. Když to však zaznamenal, znělo mu to jako rajská hudba nebo zpěv jeho oblíbené Johnie Wolkerové. Polkl a v hrdle mu zaskřípal písek. „Co je to sagama?“ otočil hlavu ke stojícímu námořníkovi Sarkasy.

„Taková malá pouštní ještěrka, který stačí k napití ranní rosa, a to ještě jenom jednou za tejden.“ Sarkasy stál a přivřenýma očima přejížděl okolí. Bylo mu jasné, že hromada balvanů, vyčnívajících z hrubého pouštního písku, je ideálním místem pro léčku. „Jenže má ještě sílu na to, aby tu na nás čekal, zvlášť když nemá zbraň? Nebo nějakou má? Nějakou, kterou jsme přehlídli?“ uvažoval. Popošel stranou a začal hromadu pomalu obcházet. Před rameno hodil: „Počkej tady, obejdu to. Chci se podívat, jestli šel dál a tímhle nás chtěl jenom zdržet, nebo už nemohl, někde tam leží a čeká na příležitost, aby nám skočil po krku.“ „Ten kretén si nepřipouští, že bych mohl mít nějakou zbraň,“ zaculil se v duchu Vega, ale pak se nad tím zamyslel. „Ne, riskuje jenom život toho námořníka. Proto ho zavedl dost blízko, abych ho mohl napadnout a on byl v pohodě.“ Námořník otráveně popošel blíž k ležícímu Vegovi, o němž neměl ani tušení. V rukách držel pušku a ostražitě se rozhlížel. Přece jen si nebyl jistý. Po tmavé tváři mu stékaly stružky potu. Po chvíli, když Sarkasy zmizel za balvany, ztratil na ostražitosti a popošel ještě blíž. Když se nic nedělo, ušklíbl se a mávl rukou. Zamířil k nejbližšímu balvanu a chtěl si na něj sednout, aby si odpočinul.

Písek mu skřípal pod nohama, takže Vincent mohl docela přesně určit, kde se nachází. Muž si sundal ruksak a vytáhl z něj láhev s vodou. Odzátkoval ji a labužnicky se napil. Pak si trochu vody nalil na turban. Vega se plížil mezi kameny jako had. Opíral se o zem jenom špičkami nohou a prsty na rukách. Bylo to pomalé, ale zato dokonale tiché. Vyhlédl ze strany balvanu. Uviděl záda muže sedícího na kameni nějakých dva a půl metru před sebou. Lehl si na okamžik do písku, potřeboval si vydechnout. Ve skrytu balvanu si klekl, aby mohl bleskurychle vystartovat. Když znovu vyhlédl, námořník stál, byl k němu otočený bokem a v rukách měl odjištěnou pušku. Zřejmě vycítil nebezpečí právě tak, jako to dokážou zvířata. Ostražitě se rozhlížel kolem a měl mírně pokrčená kolena, aby byl schopný rychle zareagovat na jakýkoli náznak nebezpečí. Vega vyrazil jako útočící mamba, proti jejíž rychlosti je každý člověk krátký. Na něco takového nemohl být námořník připravený. Zahlédl stín letící vzduchem a stačil se pootočit a nastavit před sebe pušku. Tu uchopil i Vega. Muž pokračoval v otočce a pažba se bolestivě zaryla Vincentovi do žeber. Ozvalo se tiché prasknutí. Vega hekl a vztekle škubl puškou. Jeho mohutné tělo v tom okamžiku

narazilo do muže přibližně stejné váhové kategorie. Námořník instinktivně stiskl spoušť a puška vystřelila. To už ale padal sražený na zem. Vincent v pádu pustil pušku a jeho pěst se námořníkovi zarazila hluboko do břicha. Druhou rukou objal masivní svalnatý krk a stiskl. Ozvalo se chrustnutí a muž byl mrtvý ještě dřív, než si to uvědomil. Vega se převalil na bok. Bodlo ho v místech, kde měl zlomená žebra. Nevšímal si toho. Popadl zbraň a ruksak a znovu zmizel za balvany. Jeho plán zbavit se námořníka tiše nevyšel, ale zato měl teď stejnou výzbroj jako Sarkasy. A také získal vodu. Mrtvole sebral plátěný klobouk a boty. Nohy měl rozedřené od písku do krve, naštěstí měl muž o něco větší nohu než Vega, takže se jeho opuchlé nohy v pohodě do bot vešly. Chvíli uvažoval, že z něho stáhne i špinavě šedivý burnus, ale pak od toho upustil. Objevil se před nimi vysoký zdobný plot a silnice končila v zavřené kovové bráně. John zabrzdil a než stačil stisknout houkačku, otevřela se dokořán. V ní stál hubený, až vychrtlý muž, oblečený v obvyklém obleku majordomů – měl na sobě černošedé proužkované kalhoty, bílou košili, lakýrky a žaket. Prořídlé slámově žluté vlasy měl učesané na pěšinku.

„Šmankote,“ vydechl Biggles, „to je opravdu Isidor?“ John se podíval na Bigglese a poprvé uviděl v jeho očích nějakou tu špetku zájmu. Když přijeli na letiště, byl v šoku z toho, co s Bigglesem udělal konec války. Pobledlý, s ohromnými vaky pod očima, třesoucí se ruce. Nejisté oči a nechuť vyjít na slunce. „Ó, slečno Charlotto, to je návštěva,“ spráskl rukama muž a postavil se do pozoru. „Nějak se nám to tady změnilo, co?“ zaculila se Charlotta. Isidor vytáhl z kapsy píšťalku a zapískal na ni signál. Přiběhli dva obrovští psi a usedli mu u nohou. „Ale jenom trochu,“ zabručel John. „Ostatně některé věci se měnit nemusejí,“ dodal potichu, když si vzpomněl na krásnou majitelku zámku. Biggles se uchechtl poprvé od té doby, co ho John zase uviděl: „To bys toho chtěl nějak moc.“ Kovář přidal plyn a pomalu vjel na cestu vysypanou bílým pískem, která velkým obloukem vedla ke vchodu do zámku. Sochy, které ji lemovaly, mu stále připadaly jako vojáci stojící na stráži. Zastavil před mramorovým schodištěm a počkal, až

vystoupí Biggles i Charlotta. V tom okamžiku se vedle řidičových dvířek zjevil vysoký, štíhlý muž v koženém kabátu: „Dovolíte, pane? Zavezl bych automobil do garáže.“ John polkl a pak vystoupil ven. Motor zabublal a Nash zmizel za rohem ve směru, kde byl hangár. Vyšli nahoru po schodech, kde se jako duch zjevil Isidor. „Jak to ten chlap mohl stihnout,“ prolétlo Johnovi hlavou. „Třeba přijel na jednom z těch psů,“ úkosem se podíval na dvě obrovské dogy, které seděly majordomovi u nohou. „Paní vás očekává v salonu,“ řekl nezúčastněným tónem dokonale vycvičeného anglického sluhy. Vincent vytáhl z ruksaku láhev zteplalé vody a přetočil se na záda. Věděl, že má dostatek času, než se Sarkasy vrátí. Pole kamenů mělo v průměru nějakých dvě stě nebo tři sta metrů. Nalil si na rozpraskané rty pár kapek vody. Bylo to, jako kdyby na ně spadla nebeská mana. Chvíli počkal a potom se zlehka napil. Slastně přivřel oči a dopřál si ještě další dva doušky. Uklidil láhev do ruksaku a začal se věnovat zbrani. Ten systém znal, podobal se americké pušce Winchester 9410 Ranger. Byla to opakovačka, ale v tomto případě měla

výměnný zásobník na deset nábojů. Vážila kolem tří a půl kilogramu a byla dlouhá o něco víc než metr dvacet. Další tři zásobníky našel Vega v ruksaku. Měl tedy k dispozici čtyřicet ran. „Nejsem sice takový střelec jako Kovář, ale na jednoho darebáka by to mělo stačit,“ zahučel si tiše pod nos Vega a opatrně vykoukl vlevo těsně pod vrcholem kamenu, za kterým se skrýval. Hledal očima Sarkasyho. Raybiják nikde nebyl v dohledu. „Je opatrnej, psí svině,“ ulevil si Vincent. Srovnal si klobouk na hlavě, aby mu nepadal do očí. Pak se začal přesunovat od kamene ke kamenu na obvodu balvanovitého pole. Vždy, když se dostal o nějakých deset, patnáct metrů dál, se zastavil a pečlivě pozoroval okolí. Žebra ho bolela při každém pohybu, ale tím se nenechal vyvést z míry. Na něco takového byl zvyklý. Za hodinu se posunul o nějakých tři sta metrů od místa, kde se utkal s námořníkem, když před sebou zahlédl nepatrný pohyb. Strnul a čekal. Po chvíli se pohyb opakoval. Šedavý burnus skoro splýval s pískem pouště. Kdyby se Sarkasy nepohyboval, neměl by šanci ho zahlédnout. Vega se přesunul o třicet metrů doleva, aby se dostal Sarkasymu do cesty. Zalehl za kámen a vyhlížel z boku, aby ho nepřítel nemohl překvapit.

Slunce ho pálilo do zad. V té chvíli byl vděčný svým hispánským předkům, protože kdyby patřil k nordické rase, už by byl spálený na kost. Takhle ho trochu pálila ramena a nohy, ale dalo se to snést. Když se Sarkasy neobjevoval, rozhodl se Vega, že se posune o kus dál, aby měl lepší výhled. V okamžiku, kdy přelézal kámen, houkla rána. Opakovaná rachotivá ozvěna zaduněla mezi kameny. Vincent se bleskurychle překulil za kámen, k němuž směřoval. „Ten zasranec mě zahlíd,“ drtil vztekle mezi zuby. Vzápětí houkl další výstřel. Vega se přitiskl k zemi a znovu zaklel. Od kamene, za nímž se skrýval, se bzučivě odrazila kulka a vzhůru se vznesl šedavý obláček prachu z rozdrceného kamene. Přestože měl vztek, na jeho chování a další postup to nemělo vliv. Opatrně se vysunul na levé straně kamene, aby mezerou mohl vykouknout. Asi padesát metrů před ním stoupal zpoza jednoho masivního kamenu tenký černý proužek dýmu. Vegovy oči, zvyklé na sluncem sežehnuté pláně v mnoha dimenzích, rozeznaly mezi dvěma kameny kovový kroužek modře se lesknoucí oceli. Bylo to ústí pušky a Vincentovi bylo jasné, že jeho soupeř je skoro stejně tak

dobrý jako on. Dvě hodiny houkaly výstřely tu na jedné, tu na druhé straně při jakémkoli náznaku pohybu. Oba už spotřebovali víc jak polovinu zásoby střeliva. Ani jeden však svého nepřítele zatím pořádně nezasáhli, i když kulky vystřelené z pušek létaly nepříjemně blízko. Vincent měl rozseknutou tvář od kamenných odštěpků, vykřesaných jednou kulkou, která narazila do vedlejšího kamene. Drobné škrábance měl i na levé ruce. Sarkasy na tom byl o něco hůř. Vincentova kulka mu srazila klobouk a přejela po hlavě jako ohnivý bič, rozčísla mu potem slepené vlasy. Rozpleskla se o kámen za ním a dopadla jako placka do písku. Rozrazila malému muži jenom kůži na hlavě a pod žhnoucím sluncem krev prýštící ze škrábance velmi rychle zaschla. Problém byl v tom, že klobouk odlétl stranou a Sarkasy na něj nemohl dosáhnout, aniž by se vystavil střele z Vegovy pušky. Vincent měl propocenou košili na zádech, jak do něj pražilo slunce, mokré vlasy přilepené k hlavě. Oči ho pálily. Měl pocit, jako kdyby dostával sněžnou slepotu, tak nepříjemně se odrážely sluneční paprsky od písku a klobouk na hlavě mu v tomhle nemohl pomoct. Už asi čtvrt hodiny se žádný z nich nedostal k výstřelu. Napětí stoupalo. Muži leželi a začínala je přecházet

trpělivost. Oba dobře věděli, že vyhraje ten, kdo jí bude mít víc, ale slunce, únava a napětí je vyčerpávalo rychleji a rychleji. Nevydržel Vincent. Posunul se doprava za další balvan, zpoza kterého by měl mít lepší výhled na zalehlého nepřítele, a tím pádem šanci ho zasáhnout. Sarkasy však něco takového čekal a předpoklad mu vyšel. Na okamžik se mezi kameny mihl bílý rukáv Vincentovy košile a v tom práskla rána ze Sarkasyho pušky. Kulka prolétla Vegovi levým bicepsem a Hispánec vztekle zařval. Převrátil se na záda, puška mu odlétla stranou a zůstala ležet na otevřeném místě. Sarkasy zavýskl vysokým přerývavým hlasem. Ještě chvíli vyčkal a pak se pokusil Vincenta vyprovokovat tím, že hodil kousek stranou pár kamínků, které zašramotily jako pohybující se člověk. Kdyby byl Vega připravený, určitě by se v tom okamžiku pokusil získat zbraň zpátky. Na to Sarkasy čekal a v té chvíli by mu ustřelil hlavu. Vincent se ani nepohnul. Z rány na ruce mu vytékala krev a za tu chvíli vytvořila malou loužičku, kterou vysušený písek dychtivě polykal. Sarkasy se vysunul zpoza hromady kamenů, za nimiž se skrýval. Nic se nedělo. Mužík se obezřetně plížil od balvanu k balvanu, připravený okamžitě zalehnout, kdyby se jeho nepřítel i třeba jen pohnul.

Ticho dunělo. Sarkasy si přetřel obličej rukávem burnusu, aby mu pot netekl do očí. Se zmenšující se vzdáleností od nehybného nepřítele přibývalo jeho opatrnosti. Když byl asi pět metrů od kamene, za nímž leželo Vincentovo tělo, zahlédl nehybné nohy špičkami nahoru. Bylo mu jasné, že Vega je zřejmě v bezvědomí. Vystřelil těsně vedle nohy, kulka se zaryla do písku a noha se ani nepohnula. Nechtěl Vincenta zranit ještě víc. Dobře si pamatoval příkaz svého pána: Roviga přivézt pokud možno živého, ale ty dva cizince musí mít Arsentikotics živé za každou cenu. Sarkasy už začal přemýšlet o tom, jak zraněného muže dopraví k lodi. Obešel balvan s puškou přiloženou k líci a prstem na spoušti. Byl připravený, ale nikoli dostatečně. Jeho napětím bílý prst nestačil stisknout spoušť, když se setkal s až příliš živým pohledem Vegových očí. Kromě nich zíral i do hlavně šestiraňáku. Zbraň vybuchla jediným výstřelem. Kulka prolétla Sarkasymu levým okem a pokračovala vzhůru do mozkovny. Týl hlavy se rozlétl jako přezrálý meloun a úlomky se rozprskly kolem. Několik jich dopadlo na rozžhavené kameny, právě tak jako kapky bílošedé vlhké hmoty, která ještě před několika okamžiky bývala Sarkasyho mozkem.

Zasyčelo to. Drobný mužík ještě pár okamžiků stál, pak se mu podlomila kolena a upadl dopředu, zbytkem obličeje do kamení a písku. Vincent odhodil nepotřebný revolver a sedl si. Podíval se na mrtvolu a hlavou mu prolétlo: „Přece jen to asi bude pravda, že mrtví nikdy nepadají na záda. Někde jsem to slyšel, ale už si nemůžu vzpomenout kde.“ Z pravé kapsy kalhot vytáhl zbytek Francescovy košile, kterou ještě nedávno používal jako turban. Utrhl z ní další kus a otřel si jím prostřelenou ruku, na níž se už vytvořila ze zaschlé krve a písku krusta. Hadr potom odhodil stranou. Došel si pro ruksak, který ležel opodál, a vytáhl z něj láhev vody. Omyl si ránu na ruce a poslední kus Rovigovy košile mu posloužil jako obvaz. Nalil si trochu vody do dlaně a přejel si rukou obličej. Pár kapek smíšených s krví mu steklo na košili. Tvář si otřel rukávem. Když uviděl krvavé šmouhy, které na něm jeho tvář zanechala, štítivě se zašklebil: „Přece jen ten burnus bude lepší než tohle,“ zabrumlal, a než se vydal k mrtvole námořníka, zamířil k místu, odkud na něj Sarkasy střílel. Doufal, že tam bude jeho ruksak a v něm další zásoba

vody. Mýlil se. Malý mužík nechal všechno nést námořníkovi. Jen dva zásobníky s náboji do pušky měl připjaté v sumce na opasku. Ty mu Vega sebral. Bylo časné odpoledne, nebe pokrývaly načechrané bílé mráčky a mezi nimi prosvítalo slunce. Nebylo příliš velké vedro. Prostě ideální počasí na to se proletět. Biggles stál v hangáru vedle Velblouda a opíral se oběma rukama o plátěný potah trupu. Obličej měl opřený o ruce. „Slíbil jsem Charlottě, že ji svezu. Nechceš to udělat ty?“ Kovář se díval na šedivý Bigglesův obličej. Kapitán se odtrhl od letadla, vyšel ven z hangáru, z kapsy vytáhl cigarety a zapálil si. Zamyšleně kouřil, pak se pomalu obrátil k Johnovi, který mezitím obcházel letadla. Kovář se zastavil u dvoumístného Soptwitha Struttera. „Ten tady minule nebyl,“ řekl. „Lord Rebton ho měl objednaný a nikdo nezrušil objednávku,“ řekl Biggles a olízl si vyschlé rty. Prudce potáhl z cigarety a pak se rozkašlal. „To znamená, že ještě nebyl ve vzduchu?“ „Nevím,“ pokrčil rameny Biggles, když zvládl záchvat, „ale

myslím si, že ne. Je tu sice Garbin, který létal se Skleníkem…“ „Tedy s SE 5, jsi chtěl říct.“ „Jasně. Pak utrpěl poměrně těžké zranění a doktoři ho uzemnili. Leonora ho vzala k sobě, aby se jí měl kdo starat o letadla. Přece jenom potřebují stálou údržbu. Počkej,“ zarazil se. „Cos to povídal? Že jsi slíbil Charlottě, že ji svezeš? Ví o tom tetička?“ „Ani náhodou,“ usmál se John. „Právě tak jako neví o tom, že tvá sestřenka patří k sufražetkám. A neví ani další hromadu věcí…“ dodal významně. Biggles sklonil hlavu v rozpacích a špičkou naleštěné boty nakopl malý kamínek. Kovář si to tak trochu užíval, protože vidět rozpačitého válečného leteckého hrdinu není tak časté. „Garbine,“ obrátil se Kovář na přicházejícího muže, „je Strutter připravený k letu?“ Mladý, vysoký muž s plavými ulízanými vlasy, zčesanými na pěšinku, výrazným nosem a jednou rukou, kývl. „Samozřejmě. Nějak si musím peníze, které mi paní hraběnka dává, odpracovat. Nemíním dostávat almužnu,“ hrdě se napřímil. „Ostatně, mám dostat speciální protézu a

snad bych potom zase mohl létat.“ „Slyšel jsem o pilotovi, který létá s protézami obou nohou,“ kývl hlavou Biggles. „To je pravda,“ přitakal i Kovář, „jen se trochu bude muset upravit ovládání, ale to je věc technická a řekl bych, že docela jednoduchá.“ „Pomůžete mi konečně vytlačit toho Struttera z hangáru?“ zeptal se najednou netrpělivě Biggles a v tváři se mu objevil malý ruměnec. Všichni tři zamířili k letadlu. Byl to typický Sopwithův výrobek – dvousedadlový dvojplošník. Pilot seděl vepředu za motorem s tažnou vrtulí a za ním bylo místo pro pozorovatele. Ve vojenské verzi měl Strutter jeden pevný kulomet střílející skrz vrtuli a druhý, otočný, ovládal pozorovatel-střelec. Ty, samozřejmě, scházely. Biggles pedanticky provedl předletovou kontrolu, a i když nebyl ve své kůži a silně se mu třásly ruce, nic nezanedbal. Obešel letadlo, zatahal za všechny výztužné dráty, zkontroloval všechny viditelné matice, šrouby a hadice. Pak vlezl do letadla a prověřil ovládání Struttera. Bylo to výcvikové letadlo, a proto mělo oproti normálním

válečným strojům jednu zvláštnost: Zdvojené řízení. Knipl, pedály i páku plynu, jakož i přístroje měl k dispozici i pozorovatel. Kovář naskočil do kabinky střelce, a když viděl její vybavení, usmál se: „Lord Rebton asi někoho chtěl učit létat,“ křikl na Bigglese, který si už natahoval rukavice, na hlavě měl koženou kuklu a brýle na očích. „Magnet,“ křikl Biggles na Garbina, který stál u vrtule. Mladík prudce škubl vrtulí, pootočila se a motor naskočil. Biggles si jemně pohrával s plynem a čekal, až se motor zahřeje. Od zámku k nim běžela Charlotta v bílých šatech do půli lýtek s balónovitými rukávy a malým modrým kloboučkem s pérem na hlavě. Zpoza rohu se za ní vynořila Leonora, ta však kráčela pomalu a rozvážně, jak se na zámeckou paní, která navíc drží smutek, sluší. Oblečená byla do tmavého. Biggles přidal plyn a Strutter se rozjel po ranní rosou zkropené trávě vstříc slunci. Bylo to tak kýčovité, až to bylo krásné. Louka byla dlouhá dobrý kilometr a Strutter nabíral rychlost. Biggles potlačil knipl kupředu a letadlo zdvihlo zadek a uvolnilo tak ostruhu. Strutter se rozběhl ještě rychleji, a když Biggles jemně přitáhl knipl k sobě, vznesli se do vzduchu a vítr začal hvízdat svou píseň ve vypínacích

drátech letounu. Motor hučel ve vysokých otáčkách a Kovářovi začaly slzet oči. Nasadil si letecké brýle, které měl do této chvíle na čele. Biggles mírně naklonil letadlo doprava a vykroužil precizní stoupavou zatáčku. Hangár i zámek zůstaly daleko pod nimi a oba zažívali ten opojný pocit všech letců, když se vznesou do vzduchu. Kovář se připoutal, protože zcela správně předpokládal, že Biggles, deprese nedeprese, jakmile vsedne do letadla, bude to to staré eso – pilot Bigglesworth. Jedna zatáčka střídala druhou, přemety, výkruty a nakonec i onen obávaný Immelmann. Nakonec po půl hodině poletování nad zámkem nasadil Biggles na přistání. Těsně před dosednutím vypnul motor a ticho bylo skoro božské. Jakmile se Strutter zastavil před hangárem, Biggles z něj vyskočil, strhl z hlavy koženou kuklu i s brýlemi a v očích měl radost a štěstí. Kovář vylezl ven opatrněji, přece jen byl daleko robustnější než vcelku drobný kapitán Bigglesworth. Plátěný potah se dal protrhnout docela lehce, tedy pro muže Kovářovy konstrukce, a to John nechtěl. „To bylo úžasné,“ vydechla Charlotta s rozzářenýma očima. Otočila se ke Kovářovi: „Mohla bych také…“

„Myslím si, že v jeho rukách budete daleko bezpečnější než v mých,“ usmál se na ni Kovář a vrhl pohled na zrozpačitělého Bigglese. „No, mohli bychom se podívat po okolí,“ pokýval James Bigglesworth energicky hlavou a převzal od Garbina plechovku s benzinem. Po chvíli už Strutter opět roloval na startovací dráhu. „A co já?“ zeptala se Leonora, která se v té chvíli něžně opírala o Kovářovu paži. Jednou rukou si přidržovala fialový klobouk, aby ho neodvál vítr, který zvedala vrtule Strutteru. „Už jsem se dlouho nebyla proletět,“ upřela na něj prosebné oči, tak jak to šikovné ženy dělají, když něco chtějí za každou cenu. „No, myslím si, že toho bude mít Biggles dost, až přistane. Přece jen nějakou dobu nelétal…“ na okamžik se John odmlčel, „… pak můžeme letět my. Letadlo to snese, když se o něj Garbin tak dobře stará. Za dva dny musíme odjet,“ řekl s nepatrným tónem smutku v hlasu. „Snad se ale zase někdy vrátíš?“ přitiskla se k němu celým tělem. „Když to jenom trochu půjde…“ řekl vážně. Nízko nad nimi

prolétl Strutter a z místa pozorovatele jim nadšeně mávala Charlotta.

Souboj Vincent Vega počkal ve skrytu kamenů až do časného večera. Když už slunce skoro zapadalo, vyrazil na cestu. Měl ho po levé ruce a už zdaleka tolik nepálilo. Poušť začínala ožívat. Odněkud vylezly ještěrky a zanechávaly za sebou v písku podivné stopy. I hadi začali lovit potravu. Přes cestu mu přeběhla docela velká sagama. Na okamžik zaváhal, jestli ji nemá zastřelit, ale pak si to rozmyslel. Měl ještě nějaké sušené maso, placky a dvě lahve zteplalé vody. Mířil ke kopcům na obzoru a doufal, že nebude muset hledat „psí hlavu“ příliš dlouho. Pochodoval strojovým tempem, ale přesto napjatě sledoval okolí. Nejenže neměl chuť nechat se uštknout nějakým jedovatým zástupcem plazů nebo škorpiónů, kterých se tu vyskytovalo také dost, ale ani se nechat překvapit kýmkoli jiným. Šel skoro celou noc, až nad ránem narazil na podobné kamenité pole, jako bylo to, v němž se střetl se Sarkasym a námořníkem. Díky měsíci si ho mohl pořádně prohlédnout a najít tak slušný úkryt před sluncem, které zatím čekalo na svou chvíli pod obzorem. Byla mu zima, teplota v noci klesla až někam k nule a jen usilovná chůze ho uchránila před zmrznutím. Celou noc foukal ostrý vítr. Naštěstí mu směřoval do zad, takže drobná

písková zrnka, která s sebou nesl, nenarážela Vincentovi do obličeje. Navíc ho jemně postrkoval správným směrem. Nad obzorem se objevily první sluneční paprsky a během pár okamžiků vylezlo slunce celé. Vincent odložil ruksak na zem a nastavil prokřehlé tělo teplu, které ho zalévalo. Vítr pomalu utichal. Vega se rozvážně otáčel, aby ho sílící sluneční paprsky prohřály celého. V jednom okamžiku zahlédl v dálce pohyb. Přimhouřil oči a uviděl skupinku lidí, blížících se k němu. Byl na pochybách, jestli se k nim má vydat. Vzpomněl si, že kapitán Rovigo mu řekl, že tajnou základnu tady mají jak Marksánci, tak zřejmě i Raybijáci. „Bylo by velmi hloupé padnout po takovém útěku do rukou Arsentikoticsovým pochopům,“ pomyslel si. „Jistota je jistota.“ Zalezl do malé jeskyňky, kterou vyhloubil vítr pod masivním kamenem, když odvál písek z jedné strany. Nebyla velká, ale Vincent se do ní vsoukal a doufal, že ho kámen nezavalí. Nezbývalo mu nic jiného, než čekat. Hodiny plynuly a Vega klimbal. K vědomí ho probraly hlasy mužů, kteří procházeli kolem.

Nyní byl vděčný za vítr, který zavál veškeré jeho stopy. Muži mluvili raybijánštinou, jazykem velmi podobným francouzštině, zatímco marksáci mluvili jazykem podobným angličtině. Oba Vincent ovládal dostatečně, takže nyní pochopil, jak udělal dobře, když se ukryl. „Myslíš, že je nutný, abysme šli dál? Ta střelba, kterou jsme včera slyšeli, byla hodně daleko. Kdyby nás neupozornil Gorgonza, že Sarkasy pronásleduje nějakého uprchlíka přes poušť, tak by čaroděj Darja nenaslouchal a o střelbě bysme nevěděli vůbec nic,“ hlas byl vysoký a hádavý. „Velitel řekl, že máme jít Sarkasymu naproti. Tak o tom nebudem diskutovat,“ řekl hluboký, klidný hlas. „Jenže to můžeme taky přejít celou poušť,“ oponoval vysoký ječák. „Pěknou procházku,“ zašklebil se Vincent a poslouchal pomalu utichající kroky pěti mužů. Byl si jistý, že kdyby je nechal vyjít z pole kamenů, dokázal by je bez problémů postřílet na volném prostoru pouště. Nebyl sice tak vynikající střelec jako John, ale tohle by byla bezproblémová záležitost. Jediné, co ho od toho kroku odradilo, bylo, že byl zbytečný a náboje, které ukořistil, by se mu mohly později hodit víc. Navíc by na sebe upozornil. „Takže, snad mi konečně můžeš říct, proč jsi mě vytáhl z

Lutonu?“ zeptal se Biggles Johna Kováře, když seděli po večeři v kuřáckém salonku u sklenky whisky Talisker. „Nevěřím, že jsi mě přijel jen tak navštívit a odvézt mě na návštěvu k Leonoře.“ „Už jsem si myslel, že se nezeptáš,“ pokrčil nos Kovář. „I když po dopoledním létání jsi opravdu ožil. Před tím jsi byl děsná troska, řekl bych skoro chodící mrtvola.“ „Nevíš, co jsem prožil,“ Biggles otáčel sklenkou v prstech a zamyšleně se do ní díval. „Ale to je pryč. Nemá cenu se užírat, když s tím nemohu nic udělat. Navíc jsem měl pocit, že mi velení přestalo věřit, když ona byla špiónka…“ James odhodil nedokouřenou cigaretu do skleněného popelníku. Zamyšleně se díval, jak z něj stoupá tenký proužek modravého dýmu. „To by mě za tebou neposlal plukovník Raymond,“ usmál se John. „Řekl mi, že pro tebe připravuje novou práci, ale ještě nějakou dobu to bude trvat, než to bude moct spustit. Nevím, o co jde, ale vyhovuje mi to. Potřebuji tě teď úplně někde jinde.“ „Má to nějakou spojitost s těmi vzducholoděmi a tou drogou?“ promnul si Biggles čelo, jak se snažil vzpomenout si na to podivné jméno. „Myslíš hyuakou?“

„Ano,“ rozjasnila se Bigglesova tvář. „Má. A velmi blízkou. Podařilo se nám s Vincentem zlikvidovat vývoz té drogy od vás. Ale nezničili jsme…“ „Hm. Jasně,“ kývl Biggles chápavě. „Pracovali jsme na tom s Vincentem, ale došlo k problému.“ „Snad ne Vega?“ podíval se na Johna vážně Bigglesworth. „Ano. Naštěstí není mrtvý, ale unesli ho. A já potřebuji pilota tvých kvalit. Agentura mi povolila…“ na okamžik se zarazil. „No, nepovolila tak úplně, ale taky nezakázala,“ prolétlo mu hlavou. „… zapojit tě do akce, když s tím budeš souhlasit.“ Biggles se rozzářil jako sluníčko. „Za prvé: Pomohli jste nám. Za druhé: Stejně nemám co dělat, akorát se užírám. Létat se nedá a…“ Otevřely se dveře a dovnitř vtrhly dvě sufražetky, Charlotta s Leonorou. „Musíme si to zítra zopakovat,“ vydechla nadšeně Leonora, zatímco Charlotta se vrhla k láhvi s whiskou a nalila si do

skleničky na mužský, nikoli dámský prst. „Nalij mi také, má drahá,“ plavovláska hodila pohled po kamarádce a s úsměvem si sedla na opěradlo Kovářova křesla. „Já jsem také pro,“ řekla Charlotta, „je to lepší než jízda…“ „Ale no tak,“ škádlila ji Leonora. „Myslela jsem na koni,“ trochu zrudla černovláska a pak vzdorovitě pohodila hlavou. „Musíme je využít, dokud jsou tady. Jak znám ty mužské,“ napila se zlatavé tekutiny a olízla si výrazné rudé rty, „zase brzy někam zmizí a nás chudinky nechají napospas nudě. Ještěže máme jedna druhou,“ podívala se trochu vyzývavě na Leonoru. „Ale no tak, dámy,“ vstoupil jim do hovoru Kovář, který byl na takové slovní provokace přece jen lépe připravený než Biggles, odchovaný na přelomu devatenáctého a dvacátého století. „Jestli chcete jít zítra létat, měly byste si už jít odpočinout,“ přejel tentokrát významným pohledem obě mladé ženy, které zrudly jako pivoňky. První se vzpamatovala Charlotta: „Strýčku, že mě doprovodíš,“ usmála se na zaraženého Bigglese a dopila svoji sklínku. Kapitán James C. Bigglesworth, který se nezalekl žádného nepřítele ve vzduchu, mírně zbledl a dopil na jeden zátah svoji skleničku, i když v ní bylo daleko víc whisky než jenom na jediný prst. Pak odhodlaně vstal a nabídl mladičké

hraběnce rámě. „Jsme domluveni, Bigglesi,“ zavolal za ním John Francis Kovář a přitulil se k nádherně tvarovanému stehnu své hostitelky. Jakmile se trochu zešeřilo, vyrazil Vincent, odpočatý celodenním spánkem a myšlenkou, jak raybijáci pochodují přes poušť, k horám, které se rýsovaly v dálce. „Ještěže to jsou hory a ne osamělý strom na obzoru,“ ušklíbl se Vincent, když si vzpomněl na jeden prastarý film. Pochodoval strojovým tempem, jak se to naučil už dávno. Vyžadovalo to nejmenší možnou spotřebu energie a poskytovalo nejvyšší efekt. Zbývalo mu ještě půl láhve vody a nějakých dvacet kilometrů k pobřeží. Měsíc svítil stříbrným světlem na pláň před ním a jak se kopce zvětšovaly, snažil se Vincent najít horu, kterou mu označil Rovigo. Na této straně ostrova scházel zelený pruh mangrovníků i ostatní zeleně a holá kopcovitá poušť končila až v moři. Kolem čtvrté hodiny ranní narazil na první vyšší kopce a vybral si cestu mezi nimi. Nakonec se zastavil na čáře přílivu a zamyslel se nad tím, kterým směrem má vyrazit. „Rovigo mluvil o severní části ostrova, ale to bych tady mohl

bloudit do halelujá,“ kousal se do spodního rtu Vincent. „Nicméně řekl, že ta skála… Že jsem se ho nezeptal, jestli tady byl osobně… Vlastně byl,“ uvědomil si, co mu kapitán říkal. „Stejně by mi víc poradit nemohl,“ mávl nad tím rukou. Vytáhl z kapsy kraťasů, které si vyrobil z kalhot slavnostního obleku, malou minci a vyhodil ji do vzduchu. „Panna nebo orel,“ soustředil se, aby minci chytil v marnivém měsíčním světle. „Panna doleva, orel doprava.“ Otevřel pěst a podíval se na výsledek: „Panna… Tak se jde doleva.“ Otočil se a vyrazil směrem, který mu mince vybrala. Drobné kamínky mu křupaly pod nohama, ale podklad byl pevný díky mořským vlnám, které břeh pravidelně omývaly. Nebyly vysoké a šelestily uklidňujícím zvukem. Vincentovi se najednou chtělo lehnout si do písku, dívat se na hvězdnaté nebe a odpočívat a lenošit. „Maňána,“ zvedl se mu levý koutek v úšklebku. „To by bylo fajn. Jenže…“ Bolel ho celý člověk a nohy zvlášť, nemluvě o zlomených žebrech, která se hlásila při každém prudším nebo neopatrném pohybu. Od moře šlo teplo, takže tady nebyla taková zima jako ve vnitrozemí. Zastavil se, shodil ze sebe šaty a vběhl do moře. Na chvíli si lehl do příjemně teplé

vody a nechal se kolébat nízkými, oblými vlnami. Uvolnil se. Vlny neuvěřitelným způsobem odplavovaly únavu a přinášely klid. Po půl hodině se musel násilím přemoct, aby vylezl na břeh. Setřel ze sebe kapky vody a znovu se oblékl. Na záda si hodil batoh a vydal se na cestu. Začínalo svítat, když zahlédl jachtu, jak pluje kolem pobřeží asi tak půl kilometru daleko. Okamžitě zalehl do písku a připravil si pušku. Na palubě viděl jenom jednu postavu. Loď plula pod jedinou a ještě skasanou plachtou, ploužila se kolem pobřeží jako stín. Vincent na okamžik zauvažoval, že skočí do vody a pokusí se na jachtu doplavat, jenže pak si okamžitě uvědomil, jak ošidný je odhad rychlosti plující lodě a jak zesláblý je on sám. „To, co se mi zdá jako děsně pomalé, bude daleko rychlejší, než dokáže člověk plavat. Navíc na měsícem ozářené hladině bych byl vidět, jako kdybych držel v ruce zapálenou pochodeň,“ brblal v duchu. „Na lodi jsou teď kromě Roviga ještě tři námořníci. Tedy za předpokladu, že se posádka nedoplnila ze zdejších ‚zásob‘,“ usmál se v duchu. Kormidelník zadupal tak silně, že to bylo slyšet až na břeh. Ostatně nad vodou se zvuk nese hodně daleko. Vrzl poklop a na palubu vylezl další muž, hned za ním ještě jeden.

Jachta udělala širokou zatáčku směrem do moře, muži přestavěli plachtu podle povelů kormidelníka a loď zamířila nazpátek. Když zmizela za ostrohem, Vega vstal a oprášil ze sebe jemný písek, který mu ulpěl na burnusu. Vydal se za lodí, protože doufal, že by se mohl přece jen pokusit nějak osvobodit Roviga. Vylezl na kopec, který tvořil výběžek, za nímž jachta zmizela, a uviděl, jak odplouvá dál. Tentokrát nabrala lepší vítr a její rychlost znatelně stoupla. Vincent ji sledoval, dokud nezmizela za dalším výběžkem. Rozhodl se, že vyčká, co se bude dál dít. „Musí se přece vrátit zpátky, protože nemohou přesně vědět, kde se Sarkasy dostane na pobřeží. Budou tady křižovat,“ přesvědčoval sám sebe. Lehl si na vrcholku nevysokého kopce tak, aby měl výhled jak na moře, tak i do vnitrozemí. Slunce vyšlo a začínalo pálit. Uplynula asi hodina, když se zpoza výběžku znovu objevila jachta. Tentokrát proplula kolem a mířila dál k západu. Plula poněkud dál od břehu než před tím, takže ji Vincent mohl sledovat déle. Vytáhl z ruksaku dalekohled po Sarkasym a sledoval jachtu a pobřeží.

Když byla loď asi sedm kilometrů od něj, ozvalo se několik výstřelů a muž u kormidla padl na palubu. Škubal sebou, ale jen chvilku. Pak znehybněl. Nikým neřízená jachta pokračovala v plavbě a na palubě se objevili další dva muži. Opatrně přelezli po čtyřech ke kormidlu, loď prudce změnila směr a zamířila přímo na moře. Ozvalo se ještě několik výstřelů, ale střelec nebo střelci už neměli takové štěstí jako před chvílí. Žádného z mužů na palubě nedokázali zasáhnout. Jachta se vzdalovala na otevřené moře a z podpalubí vylezl další muž s puškou a začal pálit směrem k pobřeží. To bylo pro Vincenta jasnou pobídkou, aby vstal a rozběhl se podél pobřeží k místu, odkud kdosi vedl palbu na nepřátelskou loď. „To jsme tedy někde úplně jinde?“ Biggles několikrát naprázdno polkl. „Ale vždyť to tady vypadá jako někde v Arábii nebo ve Španělsku,“ pokračoval, když si prohlížel krajinu a stavby v okolí. „Ano,“ kývl John a zabušil klepadlem na bránu Hatynova paláce. Dvířka uprostřed vrat se okamžitě otevřela, i když bylo časné ráno. „Pán vás očekává,“ uklonil se dveřník a vedl je přes nádvoří

k širokým bílým schodům. „Jak jsem slíbil, tak plním,“ řekl Kovář a podával Hatynovi úhledný balíček. „Tady je vysílač.“ „Ó děkuji ti, efendi,“ uklonil se štíhlý muž s masivním černým knírem pod nosem a přejel si automaticky rukou zpocenou lysou hlavu, „jsi víc než laskavý vůči svému ubohému dlužníkovi.“ „Dobře, dobře,“ mávl rukou John, „zařídil slovutný ministr to, co jsme potřebovali?“ „Samozřejmě, efendi,“ ukláněl se Hatyn. „Doufám, že všechno bude v nejlepším pořádku. Automobil je připravený právě tak jako letadla, alespoň v to pevně doufám.“ „Jsou nějaké nové zprávy o Rovigovi a Vegovi?“ ze slušnosti se zeptal nejdřív na kapitána. „Cosi jsem zaslechl, ale jsou to jen fámy, snad bude vědět víc slovutný ministr. Zastavíte se u něj? Mám vás nechat ohlásit? Ó, já zapomněl, že vy a váš obdivuhodný přítel můžete za naším nejvyšším ministrem přijít kdykoli a bez ohlášení… Jsem hlupák,“ uhodil se do hlavy. „Takže, jaké jsou ty fámy?“ usmál se v duchu John Kovář nad přehnanými gesty a slovy svého hostitele.

„Och, omluvte moji hloupost,“ zamával Hatyn vějířem, který před okamžikem sebral ze stolu, aby osvěžil svoji zpocenou tvář. „Došlo k nějakým problémům na ostrově Melangor-A. Přišla prý zpráva od čaroděje, který tam velí naší tajné misi…“ „To je opravdu tajná mise, když o ní ví kdejaký obchodníček,“ pomyslel si Biggles. „… že došlo k vyzrazení. Raybijáci tam měli také tajnou vojenskou základnu. Není divu, je to sice ostrov, kde se žít prakticky nedá, ale je strategicky výhodně položený na půli cesty mezi námi a Ray-B. Takže jak my, tak i oni chtěli vědět o pohybu eventuelních lodí, letadel, vzducholodí a tak, jak to už u vojáků bývá. Připlula tam loď a došlo k boji, takže všechno je prozrazené a musí se odtamtud stáhnout všichni vojáci.“ „No a něco o Rovigovi a Vegovi?“ mírně umravnil rozpovídaného Arviku John. „To se neví, ale byli tam prý nějací mrtví a ta jachta nakonec odplula k Ray-B,“ nešťastně pokrčil rameny Hatyn, kterému nesmírně vadilo, že toho víc neví. „Možná, že na ní byli oba vaši přátelé.“ John upil z vysoké sklenice studený šerbet a kostičky ledu mu cinkly o zuby.

„To jsem rád, že jste tady,“ přivítal Johna a Bigglese major Soto ve své stroze vojensky vybavené pracovně na letišti. „Máme málo pilotů a příliš mnoho úkolů. Navíc je tady pro vás už druhý den připravené nové letadlo a jeho konstruktér. Je třeba ho urychleně odzkoušet, protože tu na vás čeká úkol, který přišel přímo od našeho váženého ministra války,“ major povstal a uklonil se nepřítomnému ministrovi, což oba muži kvitovali velice drobnými úsměvy, kterých si Soto nevšiml. „Kdybyste nepřijeli, musel bych provést zkoušky sám, protože nikomu jinému bych to svěřit nemohl,“ povzdychl si a přejel ukazováčkem po tenoučkém knírku, jako kdyby se chtěl přesvědčit, že ho tam stále ještě má. John vstal a Biggles ho následoval. „Letadlo je v hangáru B,“ řekl Soto a velký jestřábí nos dodával jeho tváři výraz hodně unaveného dravce. „To jsem zvědavý, co postavili,“ řekl Biggles, když vyšli z modrého montovaného domku, kde sídlilo velitelství, a v jeho hlase nebyla ani stopa po depresi. John to přičítal nejen možnosti, kterou Bigglesovi dal, ale i blahodárnému působení Jamesovy sestřenky Charlotty. Došli k hangáru B. Vrata byla otevřená a mechanici se hemžili kolem letadel, která tam byla „ustájena“.

U Frausse R s velkými plováky přimontovanými ke kolům postával postarší mechanik s dlouhým zrzavým plnovousem, který mu končil těsně pod očima. Zkoumavě si prohlížel doutníkovité plováky, které byly dlouhé skoro deset metrů. Nakláněl hlavu tu na jednu stranu, tu na druhou. Mhouřil oči a skoro neustále při tom rozkládal rukama. Vedle něj stál vysoký, mírně obézní muž, oblečený do bílé galábije přepásané rudo-zlatým opaskem, a se zájmem naslouchal mechanikovým výhradám. Na hlavě měl něco mezi turbanem a fezem, taktéž v bílé barvě. Na letadle byla modře zbarvená směrovka a plováky – znak letky kapitána Roviga a nyní majora Sota. „… mělo by to být umístěné výš a pod trochu jiným úhlem,“ nabručeným hlasem právě říkal mechanik. „Když zvednou ocas při startu, tak by si mohli škrtnout špicí plováku vo zem a to by znamenalo pěknej kotrmelec.“ „Je to spočítané tak, že by tam mělo být dost místa,“ oponoval muž. „Když se zvedne zadek do vodorovna, je tam skoro půlmetr vůle.“ „Viděl jste trávu na letišti?“ otázal se ho posměšně mechanik. „Sice ji sekáme, ale vona roste jako divá.“ „A to nemluvě o hrbolatosti startovací plochy,“ přidal se Kovář. „Vy jste kdo?“ vysoký muž se na Johna podíval s pohrdáním

znalce, který by se měl bavit s totálním amatérem. „John Francis Kovář,“ sklonil hlavu John, „a měl bych s tímhle také létat.“ „Ó promiňte, pane,“ znejistěl konstruktér. „Nasik Manubi, jsem šéfkonstruktér firmy Frauss. Čekám tady na vaše připomínky. Myslíte si, že to opravdu je tak špatně, jak tvrdí tady Jareks?“ John se podíval na Bigglese, který přece jen měl s plovákovými letadly větší zkušenosti. „Bohužel má pravdu. Pokud bychom ho posadili na vodu,“ popošel k letadlu a položil ruku na plátěný bok Frausse, „tak by to mohlo jít. Ale pro normální létání by to bylo velmi nebezpečné.“ „Vyzkoušíte ho?“ zeptal se konstruktér, ale to už se Biggles, společně s Kovářem a mechanikem, chopili letounu a tlačili ho opatrně ven z hangáru. „Je plná nádrž?“ zeptal se John. „Jasně, pane,“ vydechl mechanik Jareks. „Právě jsem udělal celkovou prohlídku. Všechno je v pořádku.“ Biggles obešel letadlo a pečlivě ho obhlédl. Jareks to nebral jako nedůvěru ve svoji práci, ale jako profesionální přístup pilota, a tak se mu na zarostlé tváři objevil

spokojený výraz. Biggles se podíval na Johna a kývl hlavou, že je podle něj vše v pořádku. Pak vklouzl dopředu na místo pilota a John se vyšplhal na místo pozorovatele. „Tak to rovnou vyzkoušíme,“ houkl Biggles a natáhl si na hlavu koženou kuklu, brýle si posunul na oči. Na pilotovo znamení se mechanik pověsil na vrtuli a škubl s ní. Motor zakašlal a rozběhl se. Biggles vyzkoušel všechny ovládací prvky – knipl, pedály, klapky, plyn – a pak spokojeně vystrčil z kabiny ruku s palcem nahoru. Jareks se tázavě podíval na Kováře, tohle gesto neznal, a John si položil zaťatou pěst na hlavu. Znamenalo to přesně totéž co Bigglesův posunek a mechanik se spokojeně rozzářil. Ustoupil stranou, aby Biggles mohl vyjet na startovací dráhu tvořenou posekanou loukou dlouhou dobré dva kilometry. James C. Bigglesworth se rozhlédl a očima hledal větrný pytel, který je na každém normálním letišti, aby mohl odstartovat proti větru. Nad velitelskou budovou vlála masivní stuha na nízkém stožáru. Biggles se usmál a rozjel se na druhou stranu letiště. Trochu ho vyvádělo z míry, že motor byl velmi tichý a nikde nebylo cítit benzín. Několikrát zkusil přidat víc plynu a Frauss R se vždycky pokusil líně popoběhnout rychleji. Biggles dojel na konec dráhy, otočil letadlo proti větru a

přidal plyn naplno. Motor zařval a Frauss se začal rozbíhat. Tu a tam poskočil na hrbolu, kterých bylo na startovací ploše dost a dost. James jemně potlačil knipl od sebe a zvedl zlehka zadek letadla nad zem, ostruha se ocitla ve vzduchu a Frauss znatelně zrychlil. Vláčné pohyby Bigglesova zápěstí udržovaly letadlo v této poloze do té doby, než nabralo dostatečnou rychlost a odlepilo se od země. John se pustil okrajů kabiny, byl připravený okamžitě vyskočit, kdyby se Bigglesovi nepodařilo letoun udržet ve správné poloze a měli by skončit v kotrmelcích. Biggles přitáhl knipl a Frauss poslušně stoupal k modrému nebi. Pilot nadšeně zamával křídly, otočil hlavu k Johnovi a zařval: „Lítá to dobře! Opravdu to používá krev? Neděláš si ze mě srandu?“ „Vezmi to na kurz čtyřicet stupňů,“ hulákal John, aby přehlušil motor. „Dostaneme se k moři a tam uvidíš, jak ty termináky dojí. Můžeme tam zkusit, jaké to bude s přistáním na moři, a taky se startem.“ Biggles zvedl ruku s palcem vzhůru a Frauss se lehýnce naklonil. Pak se opět srovnal a zamířil udaným směrem. Biggles stáhl plyn na polovinu a letadlo klidně klouzalo horkým dopoledním vzduchem. John pozoroval okolí a kochal se nádherou ostrova Mark-S.

Před nimi se objevil břeh a dál se už rozprostíralo jen moře, které hrálo všemi odstíny modré. Zvlášť vynikala ta tmavá hodný kus od břehu. John ukázal Bigglesovi na shluk domů a několik velkých, stříbrných válcovitých nádrží, jejichž výška určitě přesahovala čtyřicet metrů. Biggles nasadil na přistání, vysunul klapky a přiškrtil motor. Letadlo klouzalo k mořské hladině jako obrovský dravý pták, který si vyhlédl kořist plující těsně pod vodou. Na břehu se začali srocovat lidé a ukazovali si na přistávajícího Frausse. Křičeli a mávali. Biggles těsně nad hladinou letadlo podrovnal a zlehýnka dosedl na klidnou mořskou hladinu. Plováky rozstřikovaly modrou vodu do stran a letadlo s brumlajícím motorem pomalu mířilo mezi obrovské dřevěné klece směrem ke břehu. Když zaskřípaly první kamínky pod plováky, vypnul Biggles motor. Otočil se k Johnovi. „Zatím to létá docela dobře, otázka je, co to s ním udělá, až poneseme bomby nebo zajatce.“ V té chvíli k nim doběhli první Hatynovi zaměstnanci. Zastavili se a vytvořili půlkruh a překvapeně zírali na nezvykle vypadající letadlo.

„Že tohle ještě nikoho nenapadlo?“ vrtěl hlavou Made Maxion, ředitel Hatynovy „stáčírny“, který sem doběhl, celý udýchaný, jako poslední. Ostatně při jeho značně korpulentní postavě to nebylo nic divného. „Proveďte tady mého přítele po provozu,“ křikl ze svého sedadla John a v hlasu měl prosebné tóny. Biggles ochotně vylezl na břeh a otočil se ke Kovářovi. „Podíváš se na ty plováky?“ „Tak jsem to myslel,“ kývl John a začal se pomalu hrabat z kabinky pozorovatele. Malá vzducholoď doutníkovitého tvaru přistávala u stožáru na ostrově Marni-A. Ve stínu velkého, otevřeného stanu seděl král Nikolay Arsentikotics ve vyřezávaném křesle ze dřeva stromu marni, pojmenovaného podle jediného naleziště, kde se tento strom s nádherným narůžovělým dřevem vyskytoval. Bylo mu vedro. Pravičkou si vztekle rozepínal zlatem vyšívané sako se stojacím límcem a krajkami na pravém zápěstí. Přiskočil lokaj a pomáhal mu svléct si ho. Arsentikotics drtil kletby mezi zuby, stále si ještě nemohl zvyknout na to, že mu schází levá ruka.

„Nikdy bych si nemyslel, že mi ta krchňa, kterou jsem nikdy moc nepoužíval, jak byla nešikovná, bude tolik scházet,“ pomyslel si. Pohled na přistávající vzducholoď ho trochu zklidnil. „Teď znovu nabydu převahu,“ vítězoslavně se usmíval. „Ten kretén,“ před očima se mu objevila rádcova tvář ve stříbrné masce, „se mi bude muset znovu začít klanět. Možná ho přece jenom nenechám popravit…“ „Pane,“ vyrušil ho komoří, který celou dobu stál vedle křesla upnutý v černém obleku a s vysokým kloboukem na hlavě. Král po něm přejel vzteklým pohledem, znovu začínal ztrácet sebeovládání. Zafuněl a otevřel ústa, aby tomu bledému vyzáblému skřetovi dokázal, že ho nemá rušit v tak příjemném okamžiku. Pak si ale všiml natažené ruky zakončené strnule napjatým ukazováčkem. Přejel po ní pohledem a pokračoval ve směru, kterým ukazoval. Po klidné, nebesky modré mořské hladině přijížděl černý kočár tažený čtyřspřežím vraníků. Vznášel se lehýnce nad vodní plochou, nebyl dál než půl kilometru. Arsentikotics zavřel oči a snažil se zvládnout neskutečný nával vzteku. „On si dovolí mi zkazit i tuhle chvíli vítězství svojí přítomností!“ ječel v duchu.

„Pane,“ zopakoval komoří. „To je dobře, že váš rádce bude svědkem vašeho úspěchu.“ Mužík dobře věděl, jak uklidnit vzteky fialového krále. Ostatně to nedělal poprvé. „To je vlastně pravda,“ bleskurychle se zklidnil Nikolay. „Jenom by mě zajímalo, kdo mu donáší, když se dozvěděl i o téhle tak dobře utajené operaci.“ Vydechl a vypadalo to, jako kdyby vypustili páru z přetopeného kotle, který už byl dost daleko za hranicí výbuchu. Kočár přejel hranici přílivu a zamířil ke královu stanu, který stál víc jak kilometr od letní vily o rozloze dobrých dvou kilometrů čtverečních, do níž král tak rád odjížděl z letním sluncem rozpáleného Dergellu. Kočí zastavil jen pár kroků od stanu a zpocení koně začali přešlapovat a pofrkávat. Pomalu se otevřela dvířka kočáru a z nich vystoupil vysoký, štíhlý muž v černém plášti, který byl tak dlouhý, až zametal drobné nerovnosti vytvořené větrem v bělostném rozpáleném písku. Na tváři měl stříbrnou masku, která zahalovala jeho obličej. V té chvíli už sem dobíhal sluha, který nesl další křeslo, sice také vyrobené ze dřeva marni, bylo však mnohem méně zdobené zlatem a stříbrem. Xingo Hawkins se prudce otočil, čímž zvířil jemný písek, a usadil se do křesla.

„Přece bych nemohl opominout poblahopřát Vaší Výsosti k jedinečnému výsledku tajné operace. Únos tak významných lidí nepřátelské země je věc, která stojí za to zlikvidovat dobře pracující špionážní agenturu. Zvlášť, když tam jinou nemáme, že?“ Nikolay na okamžik přivřel oči, neboť mu nebylo úplně jasné, jestli ho Xingo chválí, nebo si z něj utahuje. Pro jistotu se rozhodl, že jde o první variantu. „Jednoho zajatce si ponecháte vy, další dva vyslechnu já.“ „Proč byste je měl vyslýchat právě vy?“ zasoptil stále ještě naježený Arsentikotics. „Mám právě tak dobré mistry výslechu, jako jste vy!“ „Jestli jsou to ti, co si myslím, a já se málokdy mýlím,“ řekl jedovatě Xingo, „tak z nich nedostanete jedinou kloudnou informaci. Vlastně ani nekloudnou. Prostě to jsou lidé, na něž ve vašem království, kromě mojí maličkosti,“ Hawkins se v křesle narovnal a z očí mu vyšlehly výsměšné ohníčky, „nikdo nemá. A to ani kdybyste jim nechal vytrhat všechny končetiny…“ V boku vzducholodě se objevil otvor a z něj se vyklopila malá plošina. Na ni vyšel muž v hnědé uniformě, který za sebou vedl jiného muže, oblečeného jenom do tmavých potrhaných kalhot, z nichž prosvítal bílý obvaz. Zajatec měl zavázané oči a spoutané ruce a nohy.

Nikolay s hlavou vyvrácenou vzhůru pozoroval, jak plošina pomalu a plavně klesá k zemi. Měkce dosedla do písku a voják nasměroval zajatce ke králi a rádcovi. „Už byste mi mohli sundat ten šátek z očí. Je zbytečný,“ otočil zajatec hlavu k vojákovi. Ten však jen beze slova trhnul pouty na rukou. Od nich do jeho ruky vedl tenký, ale pevný řetízek. Voják se zastavil pět kroků od králova křesla a přitiskl si v pozdravu ruku na střed těla. Zajatec do něj narazil ramenem, až se voják zapotácel. Ozval se řezavý smích Xinga Hawkinse. „Toho si můžete nechat!“ „Kde jsou ostatní?“ zařval král. „Kde je Sarkasy?“ „Sarkasy zahynul na ostrově Melangor-A při pronásledování uprchlého zajatce, spolu s jedním ze svých lidí.“ „Kde je ten zajatec, nebo alespoň jeho hlava?“ „Posádce lodě unikl,“ hlásil pobledlý voják, který znal svého krále velmi dobře a věděl, jak dopadají nositelé špatných zpráv. „Kapitán lodě už přichází, můj pane,“ uklonil se voják málem až k zemi a nenápadně začal ustupovat stranou, aby zmizel z králova zorného pole.

Přitom raději pustil i řetízek od pout zajatce. Plošina právě znovu dosedla do písku a na ní stáli dva námořníci z jachty, která unesla Vincenta a Roviga. Pobledlý Sarkasyho nástupce si otřel pot z čela a rozhodným krokem zamířil ke královi. Druhý námořník ho následoval. Nikdo si nevšiml, že si zajatec mezitím sundal šátek z očí a otírá si jím obličej. „Můj pane,“ řekl tiše námořník, „nikdo nevěděl, že na Melangoru-A je tajná základna raybijáků. Velitel Sarkasy nám rozkázal přistát u ostrova, abychom se tam skryli před letadly nepřátel. Toho využil jeden ze zajatců, který záhadným způsobem dokázal rozvázat pouta, omráčil stráž a unikl do pouště. Velitel Sarkasy byl přesvědčený, že tam musí chcípnout. Vyrazil totiž bez vybavení a vody. Velitel se nicméně rozhodl ho pronásledovat, aby mohl Vaší Výsosti přinést alespoň jeho hlavu. K čemu na poušti došlo, nikdo neví, ale hlídka z naší základny našla oba pronásledovatele mrtvé a zajatec byl pryč.“ „Cha! Zajatec, který dokáže utéct celé bandě neschopných pitomců!“ štěkal Xingo rozzuřeně. „Jak to, že jste ho dál nehledali?“ „Hledali, pane,“ odpověděl námořník, otočený nyní proti Xingovi a probodávající ho přimhouřenýma vzteklýma očima, „jenže celou vyslanou hlídku zlikvidovali raybijáci,

kteří s sebou navíc měli schopného čaroděje. A naši loď další část osazenstva nepřátelské základny ostřelovala tak, že jsme začali nabírat vodu a museli jsme zbytek naší posádky nechat na Melangoru-A a odplout. Také nás tlačil čas…“ „Ten chlap byl stokrát důležitější než kdokoli z vás, tenhle je nám k ničemu!“ vybuchl Xingo Hawkins. „Kde je ten třetí?“ „O tom nic nevím, pane,“ uklonil se námořník. „Velitel Sarkasy přivedl na loď jenom dva zajatce. Pokud vím, tak při přepadení jeden muž zahynul, ale to prý snad byl řidič automobilu, a nikdo jiný tam nebyl.“ Oči za stříbrnou maskou se pomalu zavřely a Xingo dýchal zhluboka, aby se uklidnil. Seděl strnule jako socha, potom vstal a beze slova zamířil ke kočáru, který na něj čekal opodál. V okamžiku, kdy se za ním zavřela dvířka, se kočár zvedl nad zem a začal plavně klouzat k moři. „No, alespoň tebe mám v rukách,“ zaskřehotal Nikolay Arsentikotics. Odkašlal si, aby si pročistil strachem stažené hrdlo, a podíval se na pahýl ruky. Pak se jízlivě usmál a zasyčel: „Je to můj osobní zajatec. Budete se o něj starat, jak nejlíp budete umět, ale až potom, co mu zpřelámete obě ruce. A jestli se ho někdo pokusí ošetřit, tak ho zkrátím o půl metru.

Navíc si rozmyslím, jestli to bude seshora, nebo zespodu,“ syčivě se zachechtal, jak ho pomalu opouštěl strach, který v něm vzbudil nenadálý příjezd a chování jeho rádce. „Nikdo mi nebude likvidovat mé milované vzducholodě. A taky si musíte, vy marksáci, uvědomit, že já jsem tady pánem!“ Kapitán Rovigo se na něj podíval posměšným pohledem a pak jím sklouzl na pahýl královy ruky. Ušklíbl se, ale neřekl ani slovo. Dobře věděl, že je zbytečné dráždit holou nohou chřestýše. „Utekl vám Vega a i když mi zlámeš třeba obě nohy, tak se o to pokusím taky. Věčná škoda, že jsem se tehdy na ostrově neudržel. Mohl jsem být volný už teď.“ Nasik Manubi se skláněl nad plánem přestavby Frausse. „Dobře,“ bručel si pod nos a ruka s tužkou se mu míhala po plánu. „Když na tom trváte, tak plováky o čtvrt metru zvedneme. Kola zvětšíme… Ne,“ zavrtěl prudce hlavou, „vezmeme je z Harmawu 111, ten má kola o průměru, který by nám měl vyhovovat.“ „Kola tam být nemohou,“ oponoval mu John. „Jsou zcela zbytečná. Budeme přistávat na vodě a z ní i startovat.“ „Ale jak pak budete moct přistát na zemi?“ vytřeštil na ně nechápavě oči konstruktér.

„S tím se u těchto letadel nepočítá. My jen potřebujeme, aby…“ „To ale nikdy nebude pořádně fungovat,“ rval si Manubi nešťastně vlasy. „Každé letadlo musí mít kola. Stejně jako automobil.“ „To víte, že bude,“ ubezpečoval ho Biggles. „To byste se divil, kolik aut nemá kola,“ culil se John Francis Kovář, když si vzpomněl na vznášedla. „Ostatně kočár Xingo Hawkinse je také vlastně nepotřebuje. Slyšel jsem, že jezdí po vodě. Přesněji řečeno, že se nad ní vznáší.“ „Jenže to jsou kouzla,“ zabědoval Nasik a setřel si pot, který se mu hojně řinul po tváři. Opřel se oběma rukama o stůl, na němž se povalovaly plány letadla. Těkal očima z jednoho šíleného pilota na druhého. Stále si nebyl jistý, jestli si z něj nedělají legraci. „Tolik kouzelníků a nemáme hyuaku.“ „Nezapomeňte přidělat ty poutací řemeny co nejblíž k trupu.“ Biggles s Johnem stáli vedle něj a přikyvovali hlavami. Stůl, na němž Manubi pracoval, stál ve velkém hangáru, nebo spíš výrobní hale. Míhali se tu dělníci, bzučely různé stroje, prostě panoval tu pracovní ruch. Jejich Frauss se měnil

přímo před očima. „Čili, abychom to shrnuli, když to bude takhle, tak by to mělo být v pohodě,“ zvedl hlavu Manubi a upřel na ně modré oči, které vypadaly v jeho skoro černém obličeji jako tanzanit. Biggles pokýval hlavou a podíval se na Johna. „Kdyby tu tak byl,“ povzdychl si Kovář. „Pane, pane!“ vřítil se do haly voják, který sloužil jako hlídka u vchodu. „Přijel pro vás automobil z ministerstva. Okamžitě se tam máte dostavit.“ „Co se děje?“ usmál se John. „Vyhráli jsme válku?“ Voják zůstal zaraženě stát a Johnovi došlo, že jeho vtip nebyl pochopen. Mávl omluvně rukou. „Dobrá, už jedeme,“ řekl a otočil se k Manubimu, naklonil přitom tázavě hlavu na stranu: „Kdy budou letadla připravena k použití?“ „Jestli se nevyskytnou nějaké problémy, o nichž zatím nemám ani ponětí, tak zítra k večeru by ta dvě měla být připravena i s výzbrojí. Jakmile budou v ažúru, dám je přepravit na fregatu Gohark, kterou už upravili a čeká jen na vás.“

„Máte změnu plánu,“ nasadil široký úsměv Bongo Batura. Vstal zpoza masivního stolu a vydal se jim vstříc. Modré oči pod huňatým obočím mu zářily. Vypadal jako medvídek koala, který právě narazil na celý háj eukalyptu. „Právě jsem dostal zprávu z ostrova Melangor-A, že jsme tam vybojovali velké vítězství nad raybijáky a jedním z jeho výsledků je osvobození vašeho přítele Vincenta Vegy. Naše tajná základna…“ „To jsem zvědavý, jak to bylo doopravdy,“ prolétlo Johnovi hlavou a když mrkl na Bigglese, tak mu bylo jasné, že Angličan je téhož názoru. „Tajná základna přece nemůže mít příliš mnoho vojáků…“ „Dozvěděli bychom se o tom dřív, ale náš čaroděj byl v boji dost těžce zraněný, takže nebyl schopný podat zprávu. Takže vaše cesta na Severní ostrov a případně Ray-B, kde nyní vězní kapitána Roviga,“ v hlase mu zazněly tóny soucitu, zřejmě spíš nad osudem své dcery než kapitánovým, „se mírně prodlouží, zastavíte se na Melangoru-A a vyzvednete osazenstvo naší základny, protože už o ní ví i raybijáci a je zbytečné vystavovat je případnému přepadení.“ „To je rozumné,“ pomyslel si John, „zvlášť když nám to posílí posádku fregaty a my k tomu ještě navíc vyzvedneme Vincenta.“

Letadlová loď Gohark Vysoká postava v černém plášti a se stříbrnou maskou na obličeji vešla do laboratoře, která se přimykala k věži, v níž Xingo Hawkins žil. Byla to nízká šedá budova, rozdělená na několik místností. Laboratoř byla největší z nich. Pak tu byl ještě sklad nezpracované hyuaky, pokoje tří čarodějů a také malý, ale dobře chráněný sklad. Nepříliš schopní čarodějové, které mu dal král Arsentikotics k dispozici, pečlivě balili, po přečištění a destilaci, malé dávky hyuaky do speciálních krabiček, které sem Xingo přicházel několikrát denně sám zapečetit. Výroba jedné takové krabičky trvala zručnému kováři a čarodějovi i dva dny. A to nemluvě o práci sklářů, kteří do nich vyráběli vnitřní stínění. Ti však měli svoji dílnu o kilometr dál, protože přísady přidávané do skelné taveniny měly tendenci občas velmi prudce vybuchovat. Záleželo jen na jejich poměrech, v jakých se do roztaveného skla přidaly. Každého nového skláře Xingo vedl k jeho dílně okolo těch starých, bylo jich už pět, a s chutí mu ukazoval masivní kapky skla rozprsknuté kolem každé z nich. Xingo byl netrpělivý, a tak už dva kováři, tři skláři a jeden čaroděj přišli o život jenom díky tomu, že byl přesvědčený o jejich lenosti. To nemluvě o těch, kteří ho ztratili svojí vlastní nešikovností. Laboratoř byla plná skleněných aparatur, protože to byl

jeden z mála materiálů místní provenience, který nějakou dobu odolával hyuace a dokonce ji dokázal odstínit. Xingo převzal dvě plné krabičky hyuaky, zapečetil je vlastním kouzlem a přenesl do vedlejší místnosti, od níž měl klíče jenom on. Se zalíbením se podíval na vyrovnanou hraničku krabic s hyuakou, muselo jich tam být minimálně sto dvacet. „Už by to pomalu mohlo stačit,“ pomyslel si, „tedy pro začátek,“ to promluvila jeho chamtivost, jedna z význačných vlastností všech mocných tohoto i jiných světů. Položil krabičku nahoru a dorovnal tak řadu, o krok ustoupil a pokochal se svojí prací. Pak se otočil, vyšel ven a zamkl za sebou. Navíc ještě přiložil na dveře kouzlo, které neměl šanci překonat nikdo z místních čarodějů. „Už bych měl něco udělat s tou Agenturou a některými agenty. Jsou obtížní jako komáři. Opravdu ublížit nemohou, ale otravní jsou až až…“ zamyslel se Xingo Hawkins a upravil si stříbrnou masku na obličeji. „Ten kretén Arsentikotics si s nimi neporadí, budu se s tím problémem muset vypořádat sám. Jako obvykle. Proč musím vždycky spolupracovat s takovými idioty?“ Z dálky se ozval klapot kopyt a hrčení kočáru. Xingo se usmál. „Jsou věci, které fungují,“ spokojeně konstatoval, když

kočár zastavil několik kroků od něj. Fregata Gohark klouzala po klidné hladině pod všemi plachtami, které si kapitán v tak čerstvém větru dovolil vyvěsit na stožáry. Na zvýšené zádi byla přistavěná plošina, která dosahovala až k zadnímu stěžni a přesahovala palubu jak do stran, tak i dozadu o nějaký ten metr. Díky tomu se na ni vešly oba upravené Fraussy-R, samozřejmě s odmontovanými křídly. Námořníci měli poněkud ztížené obsluhování plachet zadního stěžně, ale s tím si posádka nakonec poradila. Oba Fraussy připevnili k palubě gumovými svazky a pevnými provazy, přesto kapitán starostlivě pozoroval oblohu. Na úplném zadku lodě se tyčil masivní jeřáb, který hladce zvládal nakládku i vyložení obou letadel. „Děje se něco?“ zeptal se kapitána John Francis Kovář, který stál vedle něj, stranou od obou kormidelníků, kteří obsluhovali velké kormidelní kolo. Drobný, do tmava opálený kapitán Madorn pohodil dlouhými, černými vlasy v gestu rozpaků. Pak se podrbal na levé skráni a zabručel: „Nějak se mi to nelíbí. Ale stále nevím co. Něco je ve vzduchu.“ „Myslíte nějakou bouři nebo nepřítele?“ zeptal se John.

„To je právě to!“ vrčel kapitán jak dobře namazaný šicí stroj. „Nevím! To je právě to, co nevím!“ zopakoval a pěstí praštil do vyřezávaného zábradlí. Pod tmavou barvou opálení zrudl vzteky. Ne nadarmo mu námořníci říkali Šílený Mad. Byl to však vynikající námořník, takže přes všechny vady na charakteru se ho Bongo Batura vždy zastal proti komukoli. A Šílený Mad se mu vždy odvděčil nějakým tím vítězstvím. „Co kdybychom nechali jedno letadlo vzlétnout a podívat se po okolí? Pak budeme mít jistotu, že to není nepřítel, ale příroda,“ navrhl John. Madorn na něj upřel výhružný pohled, který jasně naznačoval, kde je Kovářovo místo. „Tady velím já,“ houkl kapitán a podíval se zespodu na Johna. Pak se zklidnil. „No, spíš to bude bouřka. Cítím to ve vzduchu. Ale kdyby to byl druhý případ, tak to vůbec není špatný nápad. Bomb vezeme dost a dost, takže,“ na tváři se mu rozlil šťastný úsměv. „Budu si to pamatovat. Ale teď zmizte do kabiny, poručíku. Překážíte!“ John ani nečekal na dunivé, štěkavé rozkazy, které, podle něj, nemohly vycházet z tak drobného hrdla. Námořníci se

však rozběhli na místa, kam je posílaly, s takovou rychlostí, že by jim to záviděly i opice, které zahlédly volný trs banánů. Zamířil ke dveřím v nástavbě, které vedly k důstojnickým kajutám. V jedné z nich se usídlil společně s Bigglesem. Ještě než stačil otevřít dveře, přišel prudký náraz větru. Ještě štěstí, že se držel kliky. Kdyby kapitán Madorn nenechal včas skasat plachty, lehl by si Gohark možná na bok. Takhle se jen prudce naklonil na pravou stranu, celý zasténal a zapraskal. John se v tom okamžiku bleskurychle otočil a po pomalu se napřimující palubě se rozběhl k letadlům. Dveře od kajuty se otevřely za několik okamžiků a z nich se vyřítil Biggles, jen v kalhotách a košili. Za ním dva mechanici, kteří s ním hráli v kajutě karty. Když doběhli k Johnovi, ten už utahoval povolená lana u prvního letounu. Bičoval ho teplý déšť, z nebe padaly tak velké kapky, že je bylo možné považovat za vodní pingpongové míčky. Mechanici se vrhli k druhému letadlu a dělali totéž. Podlaha jim klouzala pod nohama, chvílemi se zoufale chytali úvazků, aby nepřeletěli přes nízké zábradlí do rozbouřeného moře. Ozvalo se ostré prásknutí. To se roztrhla stěhovka mezi prvním a druhým stěžněm. Nejdřív se rozletěla na dva kusy, které ostře práskaly ve vichřici. Plátno se potom utrhlo a zmizelo po větru pryč. „Jak se mohly najednou zvednout tak velké vlny?“ prolétlo Johnovi hlavou, když dostal ránu vrškem vlny, která se

přelila přes bok lodě. Všude byla voda. A to jak sladká, padající z nebe, tak i slaná přilétající ve sprškách z bouřícího moře. John kašlal, protože ho jedna z vln přepadla v okamžiku, kdy se chtěl nadechnout, a voda mu vletěla až do plic. „Já se snad utopím na lodi,“ zařval na Bigglese, který byl v tom okamžiku vedle něj. Biggles se začal smát právě tak jako John. Oba mechanici, kteří právě utahovali povolená lana za jejich zády, se na sebe nechápavě podívali. Byli přesvědčeni, že se oba piloti museli zbláznit. Pravda je taková, že si to mysleli o lidech, kteří svěřovali své životy nepříliš pevným konstrukcím letadel, i normálně, a tohle bylo jenom potvrzení toho, o čem byli dávno přesvědčeni. V jednom okamžiku se zrzavý mechanik při prudkém zhoupnutí Goharku neudržel lana poutajícího letadlo a klouzal po palubě k zábradlíčku, které ohraničovalo plošinu pro letadla a nemělo víc jak půl metru na výšku. John, který právě ležel na palubě rozpláclý jako žába, když ji přejede náklaďák, to zahlédl a mrskl sebou jako vyplašená ryba. Roztáhl při tom nohy a málem kopl klouzajícího mechanika do hlavy. Zrzek se ho zoufale chytil za nohu, díky čemuž se jeho pohyb za hranice lodi zastavil prudkým trhnutím. I když na to John byl připravený, málem ho to přetrhlo na dva kusy.

Jareks měl vytřeštěné oči a řval jako rozzuřený bizon. John přemýšlel o tom, proč tak huláká. Stejně ho není v řevu bouře slyšet a jenom mu nateče do úst další příval vody. „Třeba má žízeň,“ pomyslel si a zašklebil se pitomosti té myšlenky, která mu vytanula v hlavě. Jareks pomalu šplhal po Johnově těle vzhůru, až se dostal na dosah lana. Chytil se ho. „Děkuji, pane,“ zahulákal, když nastal okamžik relativního ticha. „Neumím plavat.“ „Aspoň bys to měl rychle za sebou,“ pomyslel si John. „Říkalo se, že staří námořníci neuměli plavat právě kvůli tomu, aby se v případě pádu do moře dlouho netrápili.“ Nicméně byl rád, že se mu podařilo mechanikovi zachránit život. Uplynuly asi dvě hodiny, než bouře začala slábnout. Ale pak to šlo velmi rychle, za několik minut byla obloha zase čistá jako slovo boží a slunce pálilo o sto šest. Jen pomalu se uklidňující zvlněné moře ještě dávalo znát, že se tu před chvílí děly věci… Najednou bylo ticho a jen vítr svištěl v lanoví. John si otřel rukávem obličej, ale nepomohlo to. Košili měl promočenou právě tak jako svraštělou kůži. Beze slova

zamířil po rozkolébané palubě ke své kajutě. Biggles ho následoval a hned za ním se potáceli vyčerpaní mechanici. „To nebylo špatné,“ zařval jejich směrem kapitán Madorn, ale hned dodal: „na suchozemské krysy!“ Námořníci, kteří zase už šplhali nahoru do lanoví, aby upravili oplachtění, se souhlasně rozchechtali. John jen mávl rukou a dál to nekomentoval. Bylo časné ráno. Biggles a Kovář vyšli na palubu. Zamířili na záď lodi a postavili se na pravý bok. John nesl v ruce plátěný vak a Biggles smotek lana. Za chvíli už plátěný džber letěl do moře a nabrala se do něj voda. Oba muži byli oblečeni jen do krátkých zelených kalhot a ranní hygienu zahájili vzájemným poléváním se mořskou vodou. Byla sice teplá, ale přesto osvěžovala. Námořníci, kteří neměli co dělat, postávali opodál a nechápavě kroutili hlavami nad podivnými praktikami letců. „Nebudou z toho nemocný?“ zeptal se skřítkovitý námořník svého kolegy, který se nonšalantně opíral o vysoké zábradlí, které v boji chránilo posádku před střelbou nepřátel. „Určitě je to nebezpečný, měli bysme se jim vyhejbat…“ Víc už John z debaty dvou ufudlaných námořníků nezaslechl, protože se ozval burácivý hlas kapitána Madorna: „Poručíku Kováři! Pojďte sem!“

„To jsem zvědavý, kdy se naučí vyslovovat ř,“ pomyslel si posměšně Kovář a nechal Bigglese, aby si v poklidu zapálil svoji první ranní cigaretu. „Bouře nás zahnala poměrně dost daleko na východ,“ řekl kapitán, když se u něj Kovář zastavil. „Což vás asi nebude zajímat, protože je to moje věc. Co by vás ale zajímat mělo, je támhleta raybijácká stodělová fregata. My jsme trochu slabší, ale zato obratnější. Tedy byli jsme, než nám přistavěli tu opičárnu na zádi. Jestli s nimi máme bojovat, potřebuju, abyste mi zmizeli z paluby. Předpokládám, že nejsme jejich prioritním cílem, protože jsme na trase k ostrovu Jaysken-C, což ovšem nic nemění na tom, že si to s námi budou chtít určitě vyřídit.“ „Výborně,“ usmál se John „Za jak dlouho se k nám dostane na dostřel?“ „Noooo,“ protáhl kapitán v zamyšlení. „Když jim trochu uhneme z kurzu, tak dvě až tři hodiny. Stačíte zmizet s těmi svými krámy z mé lodě?“ „To je v pohodě. Předpokládáte, že počasí vydrží?“ zeptal se Kovář a starostlivě se podíval na oblohu, na níž sem tam plul bílý kupovitý mrak. „Po takovéhle bouřce bude počasí stabilní minimálně týden, právě tak jako vítr,“ řekl rozhodně Madorn.

Přejel očima nastavení plachet a rozeřval se. John obdivoval hlasový fond maličkého kapitána, ale urychleně se vzdálil z jeho blízkosti. Měl obavy, že by mohl ohluchnout. Zamířil na záď, kde ve stínu polehávali oba mechanici, kteří tu i spali, protože na čerstvém vzduchu jim bylo daleko lépe než v dusné kabině. „Vstávat, bando líná,“ zahulákal ve stylu kapitána Madorna. Biggles, který k němu stál otočený zády a pozoroval moře opřený o masivní zábradlí, nadskočil leknutím. Právě tak jako mechanici. Ti zase vytřeštili oči na Kováře, protože něco takového od něj nikdy nezažili. „Okamžitě jdeme montovat letadla. Blíží se k nám raybijácká fregata. Za prvé nás chce mít kapitán Madorn pryč z paluby, což chápu, co kdyby některá rána zasáhla letadla… Ale myslím si, že tohle kapitána zase až tak nepálí. Zatímco my,“ otočil se na Bigglese, „bychom si mohli vyzkoušet naše bombardovací zaměřovače v praxi, přece jenom jsme je trochu upravovali.“ „Že bychom kapitánovi zkazili jeho hrátky?“ uculil se kapitán James C. Bigglesworth a odhodil nedopalek po větru přes palubu. „Jdeme na to, chlapci.“ Oba postarší mechanici už stáli u lan, která poutala oba Frausse k palubě, a uvolňovali je. Přidalo se k nim deset námořníků, kteří před vyplutím dostali krátký výcvik v

montáži letadel. Kapitán Madorn to neviděl moc rád, ale neprotestoval. Daleko raději by je viděl v lanoví a na bojových postech. Ale k tomu dojde, času mají ještě dost. Obě letadla pootočili tak, že k sobě stála ocasy a bylo možné jim montovat křídla současně. Na první pohled to vypadalo, že piloti mohou odstartovat do stran, ale to samozřejmě bylo nemožné, těch pár metrů, které letadla měla k okraji lodě, nestačilo ani na to, aby se pořádně rozjela, natož aby vzlétla. Neuplynula ani hodina a obě letadla prošla předletovou prohlídkou obou pilotů. V té chvíli už námořníci vlekli dvě padesátikilogramové pumy z podpalubí f regaty. Nesli je v kolíbce z plachty na popruzích a hekali pod jejich tíhou. Jareks mrkl na Johna: „Uvidíme, co to s nimi udělá.“ „Za předpokladu, že se trefíme,“ řekl vážně Biggles. „No, já jsem myslel tady na palubě, kdyby nám upadly, než je pořádně zavěsíme,“ šklíbil se mechanik náhlému zblednutí námořníků postávajících kolem. „Totéž, co to udělá, když se trefíme,“ opáčil Biggles. „Loď půjde velmi rychle a po částech pod vodu.“ Rázem kolem nich bylo prázdno a všichni ještě před okamžikem zevlující námořníci měli najednou co dělat

někde úplně jinde a co možná nejdál od nebezpečných letadel. Obě bomby se zaduněním dopadly na palubu spolu s úlevným zafuněním nosičů. „Tak mazejte ještě pro další dvě,“ houkl Jareks a otřel si z čela pot. „Ještěže nemají zapalovače, jinak jsme se už učili lítat bez letadel,“ zabručel nevrle. Oba mechanici, za pomoci Johna Kováře, zavěšovali pumy do závěsů pod křídly Frausse. Biggles seděl na pilotním sedadle druhého letadla a prověřoval ještě jednou všechny letové prvky. Lanka vedoucí ke směrovce a výškovce nikde nedrhla, a tak spokojeně vylezl ven, aby pomohl při zavěšování pum na své letadlo. Námořníci právě přifuněli s dalšími dvěma pumami. S velkou radostí je položili na palubu a zmizeli z dohledu. Obsluha jeřábu zavěsila první Frauss za úchyt v těžišti letadla a nadzdvihla ho. Jareks vytáhl z bedničky dva zapalovače, které si do této chvíle v pohodě hověly ve vatě. Zamontoval je do předku pumy a odjistil. „Teď už se k tomu chovejte s opravdovou úctou,“ mávl rukou na námořníka obsluhujícího jeřáb. „Jasně, pane,“ křikl muž. První důstojník, který stál vedle jeřábníka, vytáhl stříbrnou

píšťalku a zapískal trylkovitý signál. Námořníci v plachtoví se vrhli do práce. Kormidelník vytočil loď z větru, aby jim ulehčil spouštění na vodu. Biggles už seděl na pilotním sedadle a za ním jeho mechanik, který se v této chvíli změnil ve střelce. Druhý mechanik právě zašroubovával zapalovače do bomb na Johnově letadle. Kovář seděl nahoře na trupu a čekal, až se uvolní hák jeřábu poté, co dostane na vodu Bigglesovo letadlo. Loď zastavovala. Bigglesův Frauss se už pohupoval nad vodní hladinou a pomalu se sunul dolů. Gohark skoro úplně zastavil a Bigglesovo letadlo zlehka dosedlo na hladinu, nyní jen mírně zvlněnou čerstvým větrem. Mechanik vyvlíkl z úchytu hák a spustil se z trupu na plovák. Opatrně po něm přešel k předku letadla a na Bigglesův pokyn protočil vrtuli. Za okamžik motor bafnul a vrtule se roztočila. To už byl mechanik na cestě zpátky k místu střelce, kam se šikovně vysoukal. Johnův Frauss se už také dotkl hladiny a mechanik rukou přidržoval hák, aby náhodou nepoškodil trup letadla, než ho uvolní. Jeřábník obratně povoloval lano, aby mechanik mohl vyháknout držák a odpojit tak letadlo od Goharku. Hák plácl o vodní hladinu a ponořil se. Jeřábník prudce přehodil páku

a lano se začalo navíjet zpátky. I když to vypadalo, že Gohark stojí, vítr ho přece jen snášel, takže se nyní pomalu vzdaloval od obou letadel. Z lodě se ozval další pískaný signál a také kapitánův býčí hlas. Bleskově se začaly rozvinovat plachty na všech třech stožárech. S klapáním se otvíraly střílny bočních děl a u palubních kulometů už stáli střelci. Gohark se od nich začal vzdalovat čím dál tím rychleji. Loď ověnčená korunou bílých plachet byla mohutná a přesto ladná jako labuť. Motor Johnova Frausse zabublal a rozběhl se na volnoběh. Kovář čekal, až se Jareks vyšplhá na místo střelce. Trvalo mu to déle než jeho kolegovi, přece jen byl starší. John přidal trochu plyn a sledoval, jak ručička měřáku teploty motoru pomalu leze doprava. Podíval se na Bigglese, ten právě přidával víc plynu a už otáčel letadlo proti větru. John přimhouřil oči a vyhledal pohledem proti slunci raybijáckou fregatu. Byla od nich ještě sedm, osm kilometrů a její kapitán si očividně nevšímal dvou malých, drobných strojů pohupujících se na dlouhých oblých vlnách. Jeho pozornost plně poutal Gohark, který přestal dělat podivné manévry a evidentně se chystal k boji. John přidal plyn naplno a letadlo se pomalu a kolébavě rozběhlo po vodní hladině. O několik desítek metrů vlevo prováděl tentýž manévr i Biggles. Obě letadla naposledy ťukla plováky o vršek nízké, oblé vlny, vznesla se do vzduchu a začala nabírat na výšce.

Biggles nasadil pravou zatáčku v malé výšce, aby se zbytečně nepřibližoval nepřátelské lodi, a John ho následoval. Mlčky přiznal Bigglesovi velení. Přece jen to byl lepší pilot. „Tady by měla být máma,“ ušklíbl se v duchu John. „Ta by si to užila.“ Zařadil se za Bigglese ve vzdálenosti nějakých sto padesát metrů. Ve výšce tři sta metrů zamířila obě letadla směrem k nepřátelské lodi. Na ní se hemžili námořníci právě tak jako na Goharku. Na přídi a na zádi byla dvě kulometná hnízda, jejichž obsluha mohla střílet i nahoru a chránit tak loď před nenadálým útokem. Biggles začal kličkovat, ještě když byl z dostřelu palubních kulometů. Letadlo povlávalo jako list v prudkém větru. Zmátl tím střelce, ale ne nadlouho. Měli to těžké, letadla byla dost vysoko a navíc jim jejich nepravidelný let ztěžoval míření. Museli jen doufat, že nějaká ta kulka z obrovského množství, které vyslali do vzduchu, přece jen zasáhne. Když byli John s Jamesem už poměrně blízko, sklonil Biggles nos svého Frausse prudce dolů. Stěžně nepřátelské lodi se blížily neskutečně rychle. Biggles stiskl spouště svých dvou kulometů a pročesával palubu lodi.

Jeho kulomety dštily smrt. Proti němu však letěly kulky obránců a jedna z nich zasáhla větrný štítek před ním a roztříštila ho. Střepiny se rozlétly do všech stran, několik jich zasáhlo Bigglese do obličeje. Jedna rozbila sklíčko jeho leteckých brýlí. Napůl oslepený Biggles automaticky zatáhl za spušťadlo bomb a oba padesátikilogramoví macci se oddělili od letadla. Biggles přitáhl knipl k sobě a naklonil letadlo do pravé zatáčky. Vybral let, přidal plyn až na doraz a zamířil pryč od napadené lodě. Teprve nyní si strhl brýle a hodil je na podlahu. Ozvaly se dva tlumené výbuchy. Obě pumy minuly loď, ale ta druhá vybuchla tak blízko zádi, že ji poškodila a rozbila kormidlo. Jeden kulomet přestal střílet, protože jeho obsluha ležela na palubě v kalužích krve. Střelci obrovská tříska utrhla hlavu, která se nyní kutálela po palubě a zanechávala za sebou krvavou stopu. Všichni střelci vztekle stříleli po vzdalujícím se letadle, z něhož jim odpovídal Bigglesův střelec. James mu umožnil střelbu tím, že postavil letadlo prakticky na křídlo. Bigglesworth měl rozseknuté čelo a krev mu zalévala oko. Frauss však hladce stoupal k nebi a dostal se tak z dostřelu napadené lodě. John napodobil Bigglese a jen zaťaté zuby svědčily o jeho napětí. Nalétával také zezadu, kde nyní už pálil jen jeden zdvojený kulomet. Kovář nestřílel, soustředil se na

zaměřovač bomb. Nechal kličkování a sledoval, jak se paluba nepřátelské fregaty blíží. Když si byl jistý, že trefí, zatáhl za spušťadlo a Frauss nadskočil, jak se mu ulehčilo o padesát kilogramů. Prudká zatáčka doprava na okamžik zmátla střelce, takže se John dostal dál od napadené lodi. Následoval výbuch a hned za ním strašlivý praskot. John se otočil a uviděl, jak se přeražený zadní stěžeň kácí do moře. Lana praskala, jako kdyby byla z papíru. Do moře letěli námořníci, kteří v té době obsluhovali plachty, a to nejen ze zadního stěžně. John dokončil oblet a dostal se na levou stranu napadené lodě. Teprve nyní uviděl, jakou škodu bomba způsobila. Nejenže prorazila palubu, ale v boku raybijácké fregaty zívala díra, která musela mít minimálně sedm metrů v průměru. Loď se naklonila, ale zatím pokračovala v plavbě. Střelci ze špice lodě se pokoušeli zasáhnout útočníka a kulky z jejich kulometů svištěly dopoledním vzduchem zcela mimo. V té chvíli se dostal Gohark na dostřel raybijáckých děl. Ta zahřměla a nad lodí se vznesl oblak spáleného střelného prachu. Gohark odpověděl. Lodě však byly ještě příliš daleko na přesnou střelbu, takže palba nezpůsobila žádné větší škody. John obdivoval odvahu raybijáckého kapitána, který útočil i s tak poškozenou lodí.

Biggles odlétal pryč a viditelně měl problémy. John Kovář dokončil zatáčku a dostal se do výhodné polohy na další nálet. Stoupavým okruhem získal opět výšku a nasadil na útok, který tak preferovaly německé štuky v druhé světové válce. Stáhl plyn na minimum a motor jen tiše brumlal. Bylo slyšet svištění větru ve vypínacích drátech. Hrál na ně jako na podivný hudební nástroj. Střelba obránců byla slyšet jen jako vzdálený rachot. Znovu vybuchla děla na raybijácké fregatě a loď se zahalila do oblaku černého dýmu. Prudký sestup způsobil, že Johnovi zalehly uši. Musel několikrát rychle polknout, aby ho to nevyrušovalo. Tentokrát odhazoval pumu snad z padesáti metrů, aby měl jistotu, že se trefí. Otevřel plyn naplno a zabočil opět doprava. Výbuch hodil letadlem tak prudce, až to zapraskalo v uchycení křídel. John se trochu vyplašeně podíval nahoru a za sebe, ale vypadalo to, že je vše v pořádku. Velmi jemně vyrovnal let a podíval se dozadu. Nepřátelská fregata byla roztržená v půli a rychle se potápěla. Ve vodě se hemžili námořníci, kteří výbuch přežili. Plachty hořely jasným, narudlým plamenem. „To jsme museli trefit zásobu dynamitu nebo co,“ pomyslel si John, když viděl zkázu, kterou způsobil. Přejel pohledem nebe a hledal Bigglesovo letadlo. Uviděl

ho dost vysoko nad sebou, jak směřuje k fregatě, na které právě skasávali plachty a mířili k potápějící se lodi. Zřejmě se kapitán Madorn rozhodl zachránit přeživší námořníky. Biggles ubral plyn skoro až na volnoběh a klesal k vodní hladině. John ho následoval. Přistáli nedaleko Goharku, který právě spouštěl na vodu záchranné čluny. Byly to deset metrů dlouhé joly s osmi páry vesel. Jedna zamířila k letadlům, pohupujícím se na dlouhých vlnách, a další tři k troskám nepřátelské lodě. Na hladině jich plulo velké množství a na nich visely hrozny nepřátelských námořníků. „Máme vás dotáhnout ke Goharku?“ volal na Johna kormidelník, který hrdě stál na zádi joly a třímal v ruce kormidelní veslo. „Není to nutné, dojedeme k němu sami. Nechcete vy pomoct se zachraňováním?“ hulákal na námořníky John, stojící v pilotní kabince. „Raději ne,“ zařval námořník, „mohlo by to dopadnout špatně.“ Opřel se do kormidelního vesla, člun vykroužil přesný kruh a zamířil k trosečníkům. „Tomu nerozumím,“ zavrtěl hlavou John. „Vždyť jim chceme pomoct…“ „Jenže jsme je před chvílí potopili a určitě jich tam zařvalo

dost a dost…“ uhodl jeho myšlenky mechanik Jareks. „Asi jo,“ praštil se do čela John Kovář. Usedl do pilotní sedačky a zamířil s Fraussem k zádi Goharku, kde právě vytahovali na palubu Bigglesovo letadlo. Za pár minut, jakmile letadlo dosedlo na palubu Goharku, vyskočil z kokpitu a vrhl se k mechanikovi, který letěl s Bigglesem. „Co je s Jamesem?“ vyhrkl, když viděl, jak mechanik nese v ruce zakrvácené a roztříštěné letecké brýle. „Je u doktora,“ odpověděl klidně mechanik, „musí si nechat zašít škrábanec nad okem a vydesinfikovat nějaké další v obličeji a na krku. Střepy z větrného štítku mu trochu upravily obličej, ale nic vážného. Jenom má zavřené oko a vypadá, jako kdyby se porval v přístavní krčmě.“ „Uffff,“ oddychl si John Kovář. „Ale byla to prácička, co?“ spokojeně se zaculil. „Teď se Goharku může říkat první letadlová loď.“ „Nejsem si zase až tak jistý, že kapitán Madorn bude tak nadšený jako vy, pane,“ pokrčil rameny mechanik. „Určitě se těšil, jak si to rozdá s raybijákama, a my mu takhle zkazili radost,“ culil se Jareks Johnovi za zády. „Vždyť si

vystřelili jenom jednou… A Gohark se změnil v záchranářskou loď.“ „Stejně je mi divný, že na tohle už dávno nikdo nepřišel?“ vrtěl hlavou Bigglesův mechanik. „No jo,“ kývl na to Jareks a láskyplně poplácal Frausse po boku. „A válečné loďstvo má po žížalkách. Odteď to budou letadla, která budou vládnout nejen ve vzduchu, ale i na moři. A lodě tady budou jenom jako dopravní prostředek pro Jeho Veličenstvo letadlo.“ „To je fakt,“ usmál se Bigglesův mechanik, „jenže si myslím, že ještě dlouho bude trvat, než si to ti zlatem oprýmkovaní čulibrci připustí.“ „Takže bude docela vhodné, abyste si takové řeči nechali na dobu, až budeme na pevné zemi,“ ukončil jejich debatu John, „abyste náhodou, díky těm ‚převozníkům‘, nezačali plavat, a hodně daleko od pevniny.“ „Ne, stejně to všude na moři není k pevné zemi dál než nějakých pět, šest kilometrů,“ pokrčil lišácky rameny Jareks, „pravda trochu špatným směrem,“ ukázal prstem dolů k mořskému dnu. Všichni tři se úlevně rozchechtali, když uviděli Bigglese s velkým bílým turbanem na hlavě a s obvazem přes pravé oko, jak si to k nim rázuje po palubě. Musel se proplétat mezi mokrými raybijáky, kteří lezli po provazových žebřících

nahoru na palubu ze záchranných člunů. „Kapitán Madorn vás zve do své kajuty,“ zasalutoval před Johnem kadet v pečlivě zapnuté uniformě a na bezvousé tváři mu pohrával nadšený úsměv. „Pane, to bylo nádherné. Něco takového jsem ještě neviděl.“ Když John s Bigglesem vešli do prostorné kapitánovy kajuty vyzdobené obrazy námořních bitev, třemi vlajkami ukořistěnými z poražených lodí, huňatým kobercem a třemi židlemi z téže soupravy, k níž patřil i černý, bohatě zdobený stůl s prolamovanými nožkami, na kterém se kupila vysoká hromada papírů, kapitán Madorn seděl ve zlatem vykládaném křesle z černého bandarového dřeva a držel v ruce vysokou skleničku naplněnou zlatavým mokem, z něhož unikaly malé bublinky. Pokynul oběma pilotům k židlím a druhou rukou mávl na stevarda, který držel v ruce stříbrný tác, na němž byly další dvě sklenky. Stevard se s úklonou zastavil před každým z pilotů a vyčkal s nataženou rukou v bílé rukavici, než si vezmou sklenku dobře vychlazeného šampaňského, tedy tady se mu říkalo dergellské. Pak tiše zmizel z kajuty. „Dovolte mi, abych vám poblahopřál k fantastickému vítězství. Vůbec by mě nenapadlo, že dvě letadla si mohou poradit s fregatou krále Arsentikoticse tak jednoduše a hladce.“

„Není to jen naše vítězství, pane,“ rozhodl se John Francis Kovář trochu pouhladit zjitřené ego kapitána. „Kdybyste nás sem nedopravil a šikovně neodpoutal pozornost od našich strojů svými manévry, tak bychom to měli daleko těžší. Kromě toho si myslím, že jsme měli nehorázné štěstí, protože raybijáci se s něčím takovým na moři ještě nesetkali. Jenže tohle bylo poprvé. Při každém dalším boji to už bude daleko horší a jsem přesvědčený, že palubní dělostřelectvo…“ „Nemažte mi med kolem huby,“ nasadil mírně pohrdavý úsměv kapitán Madorn, „nejsem úplnej blbec, abych neviděl následky dnešního boje. Nicméně tohle vítězství dosáhl Gohark, kterému jsem velel já, a to už nikdo nemá šanci popřít. Je to zlomový okamžik a na to si, pánové důstojníci, připijme. Ode dneška se válka na moři zcela změnila. S tím se nedá nic dělat. Jen musíme využít našeho náskoku, a to nebude vůbec jednoduché. I v našem námořnictvu je hromada zabedněných hlav. Sice nevím, jaké máte vazby na Bongo Baturu, ale je mi jasné, že musejí být silně nadstandardní. Je to jediný člověk, který je schopný s tím rychle pohnout, pročež vám držím palce. Takže na vaše zdraví a na Goharka, první letounovou loď…“ „Letadlovou,“ opravil ho mechanicky John a s chutí se napil z orosené sklenice. Nálet na severní ostrov

Xingo Hawkins se stále ještě nedokázal uklidnit a nejdřív kočáru nařídil zamířit k ostrovu Melangor-A. „Musím tam být dřív než marksáci a toho darebáka z Agentury zabiju vlastníma rukama. Tentokrát na to nepotřebuji žádné zombie, společníky, nájemné vrahy… Udělám to vlastníma rukama nebo kouzly, jedině tak se mi alespoň trochu uleví! Doufejme, že to bude ten slizoun Kovář! To by byla lahoda!“ Xingo přivřel oči v slastném očekávání návalu extáze, která vždy přicházela se zabíjením. Najednou sebou škubl, jako kdyby dostal facku nebo ránu elektrickým proudem. Koutkem vnímání zachytil výbuch radosti. Na duševní úrovni, ale s jasnými podpisy. Byli to John Francis Kovář a Vincent Vega! Xingo Hawkins v nepříčetné zlosti uhodil rukou do bočnice kočáru a prorazil ji. Povoz zasténal a z okrajů rány prýštila jasně zelená tekutina. Kočár kvílel jako raněné zvíře. Ostatně něčím takovým vlastně byl. Čaroděj se tak silně kousl do spodního rtu, až si ho prokousl. Teprve slaná chuť vlastní krve ho vzpamatovala. Vyhlédl z okénka kočáru a zhluboka dýchal, aby se uklidnil. Moře bylo klidné, jen drobné vlnky zdvižené větrem omývaly kopyta koní a kola kočáru. „Stále ještě mám to, co potřebuji – hyuaku! S nimi si to

vyřídím jindy a jinde,“ zabručel Xingo a vztek ho stále ještě neopouštěl. Uvolnil se a opřel o černou koženou opěrku. Na okamžik se zadíval na otvor ve stěně, kterým dovnitř kočáru sem tam zalétaly kapky mořské vody, když vítr foukl správným směrem. Zavrčel pár chraptivě znějících slov a napnul pozornost. Otvor se pomalu začal zmenšovat, jako kdyby kolem něj existovala jakási šňůrka, kterou někdo právě zatahoval. Pak mlaskl na koně a neviditelný kočí škubl opratěmi. Černý kočár vykroužil plavný oblouk doprava a zamířil stále větší rychlostí k Severnímu ostrovu. Gohark právě zvedal kotvu. Na palubě měl už všechny zbylé pozorovatele z marksácké zpravodajské jednotky i s malým, holohlavým čarodějem Tubikou a také šest raybijáků, kteří zbyli z celé tajné mise Arsentikoticsova království. Tři byli zraněni tak, že ani Tubiko nedokázal s určitostí říct, jestli přežijí nejbližších několik dní. Ozývalo se lehké skřípění navijáku, na který se namotávalo kotevní lano, a dupot pobíhajících námořníků, přesněji řečeno pleskání jejich bosých nohou. V kapitánově kajutě seděli, kromě Johna a Bigglese, právě čaroděj Tubiko a také Vincent Vega.

„To je fantastické,“ rozplýval se právě osmahlý Hispánec, kterému zpod rozhalené bílé košile vykukoval obvaz, jímž měl zafixovaná zlomená žebra. „Takhle rychle jste dokázali přestavět Frausse na použití na moři? To je neuvěřitelné.“ „Nevěřil byste, že tato dvě letadla dokázala potopit raybijáckou fregatu,“ vmísil se do jeho chvalozpěvu kapitán Madorn. „Ale věřil,“ roztáhl ústa Vincent do širokého úsměvu, „když u toho byli tihle dva, tak to nemohlo dopadnout jinak. Koukám, Bigglesi, že sis z té legrácky odnesl nějaký ten škrábaneček.“ Drobný, šlachovitý Angličan nejprve zhluboka potáhl z cigarety, pak se napil nádherně hnědé tekutiny ze sklenky ozdobené stříbrnými inkrustacemi. Spokojeně mlaskl a poté si olízl rty, asi tak jako kočka, která se dostane ke krajáči plnotučného mléka. „Ta vaše whaseka, kapitáne, je neodolatelná. Něco takového nemáme ani u nás doma,“ nadšeně přimhouřil oči a zhluboka si povzdychl. „Asi to bude tím, že tu máte víc slunce. Mimochodem,“ otočil se k Vincentovi, „něco si odtud přece musím odnést, abych si zapamatoval, že muž si najde práci kdykoli a kdekoli, jen když o ni má zájem.“ Vincent se tázavě podíval na Kováře, ale ten jemně

zaševelil prsty, čímž naznačil, aby to Vega nerozmazával. Vysvětlení přijde později. „Jestli tomu dobře rozumím,“ Tubiko, oblečený do obvyklého černého burnusu místních čarodějů, si popotáhl provaz, který mu nahrazoval opasek, kousek výš nad kulaťoučké břicho, „tak vaše další cesta vede k Severnímu ostrovu.“ „Ano,“ kývl důstojně kapitán Madorn a nalil si další štědrou dávku whaseky do sklenice. Zvedl ji a díval se skrz ni na slunce, které nakukovalo dovnitř kapitánovy kajuty malým kulatým okénkem. Zálibně pomlaskával. Pak se otočil k čarodějovi. „Máme to v plánu. Docela se nám hodí, že jste v tom s námi, vážený padre,“ vrhl krátký úsměv na čaroděje, který měl ve své sklence čistou vodu. „Myslím, že vám asi nebudu prakticky k ničemu,“ pokrčil mužík rameny. „Na to jsou Xingo Hawkins a jeho fámulové příliš dobří.“ „Myslím, že budete,“ usmál se přátelsky na mužíka John Kovář. „Když nás budete krýt tak, jak jste to dělal na Melangoru. Čím déle o Goharku nikdo z raybijáků nebude vědět, tím líp.“ „To by snad šlo,“ kývl čaroděj a napil se studené vody.

„Podle mého měření jsme nějakých sto šedesát kilometrů východně od Severního ostrova,“ odložil sextant kapitán Madorn do sametem vykládané krabice položené na dřevěném vyklápěcím pultíku vedle kormidla. Podíval se zkoumavě na Kováře, Bigglese a Vegu, který se opíral o hůl, aby příliš nezatěžoval pravé koleno, které si zranil, když sjel po skalách na Melangoru-A. John se narovnal a pohnul pravým koutkem úst, čímž naznačil, že mu taková poloha vyhovuje. Podíval se na Vegu a Bigglese. Oba lehýnce přikývli. Bylo prakticky bezvětří. Madorn zvedl pravý ukazováček, na což zareagoval první důstojník hvizdem na stříbrnou píšťalku. Námořníci se na tento povel rozběhli k letadlům a začali je, pod velením obou mechaniků, připravovat ke startu. Tubiko se připlížil ke skupince svým charakteristickým nenápadným tichým houpavým krokem a v ruce třímal čtyři amulety. Byly to skleněné kuličky o velikosti meruněk a byly i stejně zbarvené. Johnovi se najednou naplnila ústa slinami, jakou měl strašlivou chuť na toto ovoce, které normálně „mohl“ hlavně v tekutém stavu. Meruňky visely na kožených řemíncích a tiše o sebe cinkaly. Čaroděj si z ruky sundal jeden amulet, podal ho Kovářovi a

gestem naznačil, aby si ho pověsil na krk. Když se amulet na okamžik ocitl Johnovi před obličejem, při přetahování přes hlavu, ucítil podivnou vůni. Přivřel oči a snažil se ji identifikovat. Bylo v tom něco z tlejícího listí, pečeného masa, růží, spálené gumy… Nebyl schopný přijít na to, co by to mohlo být. Podíval se tázavě na obtloustlého čaroděje, který se potměšile usmíval. „Co to je?“ John ještě jednou nasál vůni, ale nepomohlo to. „Základem je koncentrovaná hyuaka a pak ještě nějaké přísady, které stejně neznáte. Ostatně, i kdybyste je znal, tak nevíte, v jakých poměrech se musí přimísit do základního roztoku,“ řekl tichým, až tajuplným hlasem Tubiko, „navíc to je profesionální tajemství,“ zakončil debatu a otočil se k Bigglesovi. „Je to nutné?“ Angličanova tvář vyjadřovala směsici nedůvěřivosti a mírné přezíravosti, když přebíral přívěsek z buclatých čarodějových rukou. Byl odchovancem století páry a jeho víra v Boha byla velmi vlažná. „Uškodit to nemůže,“ zahlaholil Vega a zasunul si šňůrku i s „meruňkou“ pod košili. „Neměli by vás ‚vidět‘,“ řekl vážně Tubiko a povytáhl si

provaz kolem pasu, který mu neustále klouzal pod vypouklé bříško. „Tedy raybijáci. Nakolik to bude působit proti Xingo Hawkinsovi, až budete blízko, nevím. Nedokážu to odhadnout. Minimálně byste pro něj měli být tak trochu ‚rozmazaní‘,“ pokrčil rameny a usmál se. „Pak už to bude na vás.“ Během necelé půlhodiny měly oba Fraussy přidělaná křídla a mechanici právě dotahovali vypínací dráty. Na palubě ležely připravené čtyři padesátikilogramové bomby V-R 60. Ze strany je podpíraly dřevěné špalíky, aby se díky mírnému kolébání lodě nevydaly na „cestu“ bez požehnání pilotů. Biggles s Vegou provedli hned po zavěšení všech pum ještě jednou předletovou kontrolu a přípravu. Oba mechanici zašroubovali zapalovače do bomb až ve chvíli, kdy piloti, Vega a Biggles, už seděli na svých místech. Bigglesovým střelcem byl pro tuto misi John Kovář. Jejich letoun byl spuštěn na vodu jako první. John vylezl na plovák, prosoukal se k motoru a nahodil ho. Pak se sehnul a protáhl se pod vířící vrtulí. Vichr od ní ho málem smetl do vody. Na poslední chvíli se chytil vypínacího drátu. Proklouzl pod spodním křídlem, vydechl si a pak se vyšvihl do své kabinky. S povzdechem se posadil do sedačky a hřbetem ruky si otřel obličej. Bylo odpoledne a slunce už přece jen

přestávalo tak pálit. Nicméně vedro bylo stejně velké. Gohark se pomalu vzdaloval od Bigglesova letadla a právě z něj spouštěli na vodu druhého Frausse. Byly s tím nějaké drobné potíže, letoun se pohupoval několik metrů nad hladinou a námořníci se snažili uvolnit zaseknuté lano jeřábu. Podařilo se jim to až po několika neskutečně dlouhých minutách. John si zhluboka odfoukl, když se Vincentovo letadlo nakonec odpoutalo od lana spojujícího ho s fregatou, a usmál se, protože mu bylo jasné, že přesně stejně si musel oddychnout i Vega. Teď už měl Hispánec všechno ve své moci, a jak věděli všichni v Agentuře, když něco má křídla, tak s tím Vincent Vega v pohodě odletí, i kdyby to mělo v základu třeba jen koště. Blížili se k Severnímu ostrovu. Oba letouny letěly v dobrých třech tisících metrů. V této výšce vanul prudký nárazový severní vítr, takže piloti museli vyrovnávat snos, který je neustále snášel k jihu. John už byl oblečený do kožené bundy, na hlavě měl kuklu a brýle, na rukách rukavice. Jen kraťasy kazily dojem z bojového pilota. Ale ty měl schované v kokpitu, takže na nohy mu taková zima nebyla. Pečlivě se rozhlížel kolem, i když v hloubi duše byl přesvědčený, že se s žádným odporem ve vzduchu nesetkají. Proto víc sledoval dění pod sebou. Zatím však po celou dobu letu viděl na moři jen dvě stádečka termináků, pomalu plující hlubokým, tmavomodrým mořem, a nějaké ty

mořské ptáky, které vůbec nevzrušoval pískavý zvuk motorů letadel a dál lovili malé rybky plující těsně pod hladinou. Vega se přiblížil k Bigglesovu letadlu a zamával smluvený signál. Severní ostrov už byl na dohled. Amulety fungovaly, protože až teprve nyní se řítili obránci do palebných postavení k dělům, která měla bránit nevelký ostrov. Strážní byli pozorní a jakmile zahlédli nepřátelská letadla, vyhlásili poplach. Kovář se uchechtl, když je viděl v dalekohledu. „Nikdo nepočítal s náletem letadel,“ zabručel, když přejížděl pohledem obranná postavení. Ostrov chránilo asi dvacet děl, která pokrývala palbou celé pobřeží. Byla to děla námořní, připravená smést z povrchu zemského jakoukoli nepřátelskou loď, ale na letadla připravená nebyla. Jejich elevace to nedovolovala. Kolem nich se nešťastně hemžili dělostřelci, nevěděli, co mají dělat. Byli zcela bezbranní. Kulomety, které doplňovaly obranu, připravené vyřídit si to s případným pokusem o vylodění, měly také střelecké sektory zaměřené na moře. Nyní se jejich obsluhy snažily zasáhnout obě letadla, ale měly to velmi těžké. Střelci toho mnoho nevěděli o předsazení, a tak jejich kulky vesměs prolétaly daleko za oběma letadly. Fraussy začaly prudce klesat, piloti si vybírali cíl, na který

zaútočí. Snažili se vyhodnotit, kde by mohlo být skladiště hyuaky, protože to byl primární cíl celé jejich mise. Obě letadla prosvištěla ve výšce nějakých tří set metrů nad jediným obydleným místem malého ostrůvku. Pak začali piloti opět stoupat do výše asi sedmi set metrů. Vysoká věž vévodila skupince nízkých budov. Další osamělé domky patřily sklářům a kovářům. O kus dál se nacházela kasárna, což bylo jasné vzhledem k tomu, že z nich vybíhali poslední vojáci. Někteří měli v rukách pušky a pár jich třímalo halapartny. John Kovář se tomu šklebil na plná ústa. „Stejně je zajímavé, jak se v téhle dimenzi snoubí poměrně vyspělá technika se středověkem. Asi to bude díky magii,“ grimasa na jeho obličeji vyjadřovala váhavost. Vzpomněl si totiž na rozdíly, které panovaly i v jeho době na Zemi. Halapartny a přilbice vatikánské gardy, atomové pumy a neviditelná letadla, oštěpy jihoamerických indiánů, bumerangy australských domorodců, kteří však ve svých chatrčích měli barevné televize a internet. Vega si evidentně vybral za cíl věž, protože správně předpokládal, že to je obydlí Xingo Hawkinse. Biggles vyčkával, jak dopadne Vegův nálet. Vincent sklonil nos svého Frausse dolů a začal pikovat na

cíl. Vítr svištěl mezi vypínacími dráty a jak narůstala rychlost, začalo celé letadlo vydávat drnčivé a hvízdavé zvuky. Vincent měl upřené oči skrz zaměřovač, kterým bylo kolečko na větrném štítku a malá, asi dvaceticentimetrová anténka těsně za vrtulí, na přibližující se cíl. Když byl přesvědčený, že nemůže minout, zatáhl za spušťadlo. Frauss nadskočil, jak se mu ulehčilo o sto kilogramů, a Vincent jemně, ale rozhodně přitáhl knipl skoro až k břichu. Letadlo začalo vybírat nálet. Vega šlápl na levý pedál a v tomtéž okamžiku naklonil knipl doleva. Za okamžik ho opět vrátil do střední polohy a směrem ke svému břichu. Frauss vykroužil plavnou stoupavou zatáčku doleva a uvolnil tak cestu svému kolegovi. Nebyl ani ve výšce sto metrů, když letadlem otřásly dva silné výbuchy. Vincent se podíval zpátky a s uspokojením konstatoval, že zasáhl cíl. Masivní kamenná věž měla v sobě, na úrovni přízemí, obrovskou díru a nyní se začala pomalu naklánět. Kolem ní se rozptyloval oblak černého dýmu a prachu. Vypadalo to jako ve zpomaleném filmu. Věž se pokládala stranou od nízké budovy, která stála hned vedle ní. Vincent se vztekle kousl do rtu. „Kdybych si to líp rozmyslel, tak spadla na ni a měli jsme to v suchu,“ vrčel vztekle sám na sebe. Nicméně byl spokojený se svou prací. Zamával zaťatou pěstí nad sebou, pustil zbytečné myšlenky z hlavy a soustředil se na pilotáž.

V té chvíli se pustil do náletu Biggles. Obránci se už vzpamatovali a jejich kulky svištěly kolem letadla v nepříjemné blízkosti. Občas bylo slyšet ostré cinknutí, jak některá z nich zasáhla kryt motoru a odlétla stranou. Biggles začal střílet z poměrně velké vzdálenosti. Nepočítal s tím, že by někoho zasáhl, šlo mu spíš o to, aby rozptýlil střelce, nebo je zahnal do nějakého úkrytu. Palba obránců se opravdu zmírnila, přesto byla dostatečně zuřivá. Biggles napodobil Vegu a první bombu vypustil ve výšce padesáti metrů nad zemí. Vykroužil stejně plavnou stoupavou zatáčku jako Vega a s uspokojením sledoval, jak se větší část nízké budovy rozlétla do stran, rozhozená výbuchem. John byl přesvědčený, že dokonce zahlédl několik postav, které výbuch vyhodil do výšky. „Museli tam pracovat a nenechali se vyvést z míry poplachem,“ pomyslel si. „Tam musela být laboratoř na zpracování hyuaky,“ uvědomil si. Když se rozptýlil prach a kouř, uviděl, že část budovy stojí a vypadá úplně nepoškozeně, i když byla dostatečně blízko všem třem výbuchům. „To není možné!“ pomyslel si. Pak si vzpomněl na poslední dárek od Tubika, který měl v

kapse kraťasů. Vypadal jako malá placatka, ve které byla jasně modrá kapalina. „Kdyby bylo něco chráněné kouzly, tak na to hurkatu vylijte. Na nějakou dobu, která závisí na síle kouzla, to ochranu dokáže zrušit, nebo alespoň oslabit. Třeba se vám to bude hodit,“ řekl Tubiko, když mu placatku předával. Stejnou obdržel i Burdan, druhý mechanik, který letěl jako Vegův střelec. Malý čaroděj si nevšímal pohrdavých pošklebků, které si v tom okamžiku mezi sebou vyměnili Vincent a Biggles. John zařval tak silně, že ho Biggles uslyšel. Kovář zamával placatkou a Biggles pokrčil rameny, což znamenalo, že udělá, co po něm John chce, ale myslí si o tom své. Pak Kovář píchl prstem směrem k nepoškozené části budovy. Biggles přikývl a udělal na ni nálet. Přelétával ji ve výšce asi dvaceti metrů. John se vyklonil přes bort letadla a pečlivě odhadoval, kdy má začít tekutinu vylévat. Ta vytvořila za letadlem řídkou modrou mlhu, která pomalu klesala dolů na rozpálenou zem a trosky budov. Biggles provedl něco jako Immelmannův zvrat a bleskově se tak vracel nad cíl. Vypustil poslední bombu a John s úlevou sledoval, jak

doposud nezničitelná část budovy vyletěla s hromovým rachotem do vzduchu a rozhořela se vysokými, jasně zelenými plameny, které vyšlehly snad až do oblak. Johna zasáhla ohnivá vlna a jen díky tomu, že měl kuklu, brýle a chránil si tvář rukou v kožené bundě, mu to nespálilo obličej. Pak je uchopila do své moci rázová vlna a chvíli pohazovala letadlem, takže si připadali jako peříčko v tornádu. John byl přesvědčený, že se jejich Frauss rozpadne na „márne kúsky“, jak trefně říkají Slováci. Biggles mistrně vyrovnával letadlo i v tomhle blázinci a snažil se pokud možno nenamáhat jeho nosné plochy přespříliš. Díky jeho mistrné pilotáži se Frauss, když je rázová vlna výbuchu minula, stále ještě vznášel ve vzduchu celý a nepadal k mořské hladině jako sbírka nepoužitelných součástek. John přelétl očima letadlo a trochu se mu sevřel žaludek. Přes všechno Bigglesovo letecké umění letadlo doznalo újmy. Na některých místech křídel bylo plátno potrhané a jinde zahlédl propálené díry. Nicméně na letu to zatím znát nebylo. „Tak takhle hoří hyuaka,“ prolétlo Johnovi hlavou a na tváři se mu objevil široký úsměv. „Ještěže ji u nás doma nepřidávají do atomovek. To už by ta naše stará, modrá kulička nemohla v žádném případě vydržet.“ Nastoupali k Vincentovi a zamířili zpátky nad moře

směrem, kde na ně čekal Gohark. John zabušil do palubní desky a chvění se přeneslo k Bigglesovi. Pilot otočil hlavu a povytáhl obočí v němé otázce. Kovář píchl ukazováčkem dolů přes levý bort. Biggles se podíval a přimhouřil oči. Uviděl černou tečku pohybující se po mořské hladině. Několikrát zakýval křídly, až si toho Vega všiml, a pak zamířil k tečce. Kovář zahlédl několik lemrouchů, kteří pluli směrem k Severnímu ostrovu. Brzy uviděli, jak se tečka mění v černý kočár letící nad mořskou hladinou obrovskou rychlostí. John nadšeně zavýskl a polaskal držadla kulometu. „Poooozdě, poooozdě, rusalko bleblebledá,“ hulákal nadšeně John Francis Kovář kus árie, kterou kdysi musel coby malé dítě povinně vyslechnout v jakémsi kamenném divadle. Naštěstí to bylo vše, co si z toho dětského utrpení pamatoval. Už si nepamatoval, kde ono divadlo bylo ani co to bylo za hru. Biggles zaútočil a jeho dva kulomety dštily smrt. Přesněji řečeno měly dštít. Kulky se však odrážely stranou od kočáru. Koně padli na mořskou hladinu rozervaní střelbou,

takže bylo jasné, že Biggles neminul. Jejich mrtvoly se pomalu ponořovaly do mořských hlubin, protože postroje kočáru je pustily ze svého objetí. Otevřela se stříbrem zdobená dvířka a na hladinu vystoupil vysoký muž v dlouhém, černém plášti. Hlavu mu kryla stříbrná maska. Od rukou se mu odlepila jasně zářící ohnivá koule a rozletěla se proti útočícímu Vegovi. Mistrným manévrem se jí vyhnul a jeho kulomety řvaly svoji píseň smrti. Ohnivá koule ho však úporně následovala. „Do hajzlu,“ drtil nadávky mezi zuby snědý Hispánec a na tváři mu vystoupily drobné krůpěje potu. „Takhle to vypadalo, když po nás stříleli tepelně naváděné rakety,“ vzpomněl si na jeden úkol v jisté dimenzi, na který by nejraději úplně zapomněl, zůstalo tam příliš mnoho jeho přátel. Snažil se divokými manévry setřást svého ohnivého pronásledovatele. Burdan kropil kouli dlouhými dávkami z kulometu. Nejdřív se zdálo, že to na ni nemá žádný vliv, ale pak bylo jasně vidět, jak se zmenšuje a nakonec vybuchla v jednom jediném ostrém záblesku. Mezitím na Xinga zaútočil Biggles. I jemu poslal muž ve stříbrné masce vstříc ohnivou kouli. Na rozdíl od Vincenta jí Biggles letěl vstříc a pálil do ní z obou kulometů. Vybuchla ještě dřív, než se dostala do blízkosti letadla. Biggles však

už neměl čas střílet po nepříteli, a tak naklonil letadlo na stranu, aby umožnil střelbu Johnovi. Letěl v kruhu. Kovář stál v kabince, oběma rukama pevně třímal rukojeti zdvojeného kulometu a pálil, až se hlaveň rozžhavila málem do ruda. Kulky však stále nedokázaly prorazit Hawkinsovu obranu. K útoku se znovu připojil Vega. Proti nim opět vylétly dvě ohnivé koule. John si všiml, že jsou o něco menší, ale zato letí rychleji než ty před tím. I ty dokázali střelci zničit palbou ze svých zbraní. Mezitím se piloti střídali v útocích na Xinga Hawkinse, jehož obrana slábla. Biggles útočil z výšky a plavně se vyhnul další ohnivé kouli, která vybuchla necelých dvacet metrů za Fraussem. James na tváři a rukách pocítil žár, kterému právě unikli. Vincent sletěl skoro až k mořské hladině a nalétával podobným způsobem, jaký používali v druhé světové válce američtí kotláři. Pálil o sto šest. Tentokrát jeho kulky opravdu v sobě nesly smrt, protože zasáhly kočár a vytrhaly v něm velké díry. Kočár sebou škubl a narazil do Xinga, kterého to na okamžik vyvedlo z míry. Zapotácel se. Bigglesovy střely prošly Hawkinsovou obranou a zasáhly ho do nohy a ruky. Biggles proletěl nad mužem ve výšce

nějakých deseti metrů, letadlo postavené na křídlo, aby Kovář mohl pokračovat v palbě. Smrtelně zraněný kočár se bez magické pomoci svého pána pomalu potápěl. Nyní z něj už nad hladinu vyčnívala jen černá, kožená střecha, a i ta za okamžik zmizela pod vodou. Za chvíli hladinu prorazilo jen pár osamělých bublin. Xingo se však narovnal a z jeho nezraněné ruky vylétla další zářící koule. Vega, který se příliš soustředil na to, aby co nejpřesněji střílel na osamělou postavu, nestačil zareagovat a narazil do ní. Ozval se děsivý výbuch, a i když Vincent na poslední chvíli zavřel oči a navíc si před ně dal ještě ruku, okamžitě oslepl. Instinktivně přitáhl knipl k sobě, ale zadkem cítil, že na to letoun nereaguje. Se stále zavřenýma očima se jednou rukou odpoutal a čekal na náraz, který přišel po několika strašně dlouhých vteřinách. Byl velmi silný. Frauss dopadl na hladinu plováky. Byl však příliš rychlý a plováky se ulomily s praskotem, který Vincentovi ještě dlouho zněl v uších. Letadlo se převrátilo směrem kupředu a Vincenta ze sebe vymrštilo, jako kdyby to nebylo letadlo, ale prak. Letěl vzduchem dlouhým obloukem asi třicet metrů, než narazil na hladinu. Měl pocit, že to není moře, ale beton. Odrazil se jako plochý kamínek a letěl dál. Připadal

si jako žabka, které kdysi házeli o mořskou hladinu, když byla obzvlášť klidná. Let se zastavil a Vincent se ponořil pod hladinu. Na chvíli ztratil orientaci, ale pak se najednou vynořil a mohl lapnout po dechu. Pokusil se otevřít oči a s nadšením zjistil, že trochu vidí. Sice mu připadalo, že je skoro tma a kolem je vidět jen slabé stíny, ale viděl! Nárazy mu servaly z těla kuklu i bundu, rukavice mu však zůstaly. Biggles pokračoval v kroužení a Kovář nyní pálil krátkými dávkami. Měl strach, aby se mu kulomety teplem nezasekly. Blízký výbuch zřejmě oslepil také Hawkinse, takže dvě koule, které mrštil do prostoru, letěly úplně jiným směrem, než se právě pohyboval Bigglesův stroj. To však byl poslední záchvěv Xingo Hawkinse. Další, přesně mířená dávka z Kovářových kulometů ho roztrhala na kusy. Na hladině zůstala jen hlava ve stříbrné masce, z jejíchž průzorů se k nebi nenávistně dívaly skoro mrtvé oči. To však trvalo jen chvíli, protože se u ní vynořila velká ozubená tlama lemroucha, a pak už následoval jen výbuch. „Hergot, to šlo nějak rychle!“ prolétla pochybnost Kovářovi hlavou, ale pak už se tomu neměl čas dál věnovat.

Vincent už začal vidět vcelku dobře. Zamířil k vraku letadla. Snažil se zahlédnout svého střelce, ale neviděl ho ani v letadle, ani v moři. Plaval k letadlu, které se rychle potápělo. Když se k němu dostal, vyškrábal se nahoru na trup a uviděl, že Burdan leží bezvládně zhroucený ve své kabince. Z úst mu vytékala krev, ale dýchal. Byl zamotaný do pásů a Vincent se ho snažil dostat z nich ven. Vklouzl do maličkaté kabinky a sehnul se dolů. Lomcoval zámkem popruhů. Letadlo se naklonilo kupředu a zmizelo pod hladinou. Vincent se chtěl odrazit a vyplavat nahoru. Nedařilo se mu to, uvízl za něco jednou nohou a potápějící se letadlo ho táhlo s sebou do hlubin. Vega se zkroutil a snažil se vytrhnout nohu z vězení. Nakonec nahmatal, že se mu zapletla do bezpečnostního pásu, a podařilo se mu se uvolnit. Bylo to na poslední chvíli, už se začínal dusit. Vystřelil k hladině jako raketa. Když se vynořil, zhluboka lapal po dechu a snažil se zorientovat. Teprve po hodné chvíli, když se mu skoro úplně vrátil zrak, uviděl, jak k němu po hladině klouže Bigglesův Frauss. Začal zuřivě mávat rukou, aby ho náhodou přátelé nepřehlédli. Když k němu dojeli, stáhl Biggles plyn a John vylezl na plovák, aby Vincentovi pomohl vylézt z vody. Když oba stáli na jednom plováku, Frauss se začal naklánět.

„Vlezte dovnitř, vy šašci!“ zařval Biggles, který se obával, že se letadlo převrátí. John to vyřešil tím, že se provlékl pod trupem a přelezl na druhý plovák. Letadlo se vyrovnalo a Biggles si oddychl. „Kde je můj střelec?“ rozhlížel se kolem sebe po modré pustině Vincent. „Nevyplaval?“ Nikde nebylo vidět nic zvláštního, jen sem tam se vynořovaly nazelenalé hřbetní ploutve lemrouchů. „Potopil se i s letadlem,“ otočil se Biggles k Vincentovi. Hned se však odvrátil, když viděl, jak Hispánec zbledl. Na jeho olivově zbarvené tváři to bylo obzvlášť dobře vidět. Vega si uvědomil, že kdyby se mu nepodařilo uvolnit nohu, mohl následovat svého společníka do mořských hlubin. „Když vás to zasáhlo, už jsi proletěl kolem. Výbuch trefil ocas letadla,“ Kovář se díval soustrastně na Vincenta, který se křečovitě držel plovákové vzpěry a stále ještě se zoufale rozhlížel po vodní hladině, jako kdyby doufal v zázrak. „Byl mrtvý ještě než jste dopadli na vodu. Nehýbal se, i když záď letadla hořela. Bylo to pro něj tak lepší,“ John utěšoval svého zdrceného přítele. „To není pravda!“ vykřikl Vincent. „Byl naživu! Viděl jsem

to!“ John dobře věděl, jak je jeho příteli. S oběma mechaniky se už dávno spřátelili a teď se ho smrt jednoho z nich dotkla právě tak hluboce jako Vincenta, který s ním seděl v letadle. „Lezem dovnitř,“ křikl John Kovář na Vegu, aby ho vytrhl z podivné letargie, a sám se začal soukat na místo střelce. Hispánec ho napodobil. Když byl na hraně a podíval se dovnitř, křikl: „Tam se oba nevejdeme.“ „Budeme se k sobě, halt, muset tulit jako dva teplí bratři,“ zachechtal se nakysle John. „Nebo chceš letět domů na křídle? Prý se to tak dělávalo.“ Vincent se otočil dopředu a představil si, jak leží na křídle a křečovitě se drží hrany, a zavrtěl hlavou. „Jenom kdyby bylo vůbec nejhůř.“ „Tak lez,“ pobídl ho Kovář. „Jsem nadšený z vaší úspěšné akce,“ jásal Bongo Batura a mocně všem třem – Kovářovi, Vegovi a Bigglesovi – postupně potřásal rukama ve své obří kanceláři. „Zítra budete při oslavách vyznamenáni Lavangerskou hvězdou s čtyřbarevnou řádovou stuhou. Stejnou dostane i Burdan in memoriam,“ na okamžik se mu na tváři objevil posmutnělý

výraz, který však okamžitě opět vystřídala radost. „Kapitán Madorn a Jareks dostanou Lavangerskou hvězdu druhého stupně. Kromě toho pro vás mám další dobrou zprávu. Dostavil se posel od Arsentikoticse, že navrhuje výměnu zajatců. Musí mu opravdu téct do bot, když se k něčemu takovému odhodlal.“ „Takže kapitán Rovigo…“ začal John. „Ano, ano,“ rozzářil se Batura a poplácal ho bodře po rameni, čímž přiměl Kováře, který takové familiárnosti špatně snášel, ke kyselému úšklebku, „je na seznamu na prvním místě. Bude povýšen a společně s kapitánem Madornem a Nasikem Manubim dostanou na starost vybudování nové flotily letounových lodí…“ „Letadlových,“ opravil ho v duchu John. „Začneme nejdřív třemi fregatami, na které by se měla vejít až čtyři letadla,“ rozvíjel dál své myšlenky ministr, ale John ho přestal poslouchat. „To bude mít kapitán Madorn radost,“ pomyslel si a začal vzpomínat, kdy bude otevřené nejbližší okno zpátky domů. „Mám pocit, že to bude za pět dní…“ Po chvíli do něj drcl Biggles a John se vrátil do přítomnosti. „… předpokládám, že se zúčastníte svatby?“ díval se ministr upřeně na Johna, který se vyplašeně podíval po

svých přátelích, protože nevěděl, o čem je řeč. Po chvíli trapného ticha se Vincentovi Kováře zželelo a nepatrně kývl. „Samozřejmě, a rádi,“ usmíval se Kovář trochu násilně a byl rozhodnutý, že si to s Vincentem při nejbližší příležitosti vyřídí. Nejlépe ručně. „Samozřejmě, pokud nám to povinnosti dovolí,“ dodal u vědomí toho, že nejbližší okno se otevírá za pár dní. „To jsem rád,“ ulevilo se ministrovi. „Na druhou stranu, není proč spěchat pod mateřská křídla Bytewské. Máme právo na odpočinek a uzdravení. Vzhledem k tomu, co se v Agentuře děje, je možná lepší být tady než tam,“ pomyslel si John. „Navíc se musíme domluvit s Bigglesem a Vincentem. Nebylo by od věci Jamese přitáhnout do Agentury, třeba jako externího agenta pro zvláštní letecké úkoly.“ Otevřely se dveře a dovnitř vběhl vyplašený sekretář: „Pane ministře, v předpokoji je ministerský předseda!“ vyhrkl tak rychle, až se zakoktal. „Uveďte ho dál,“ rozhodil rukama Bongo Batura, jako kdyby nechápal, proč ministerský předseda už dávno není vevnitř kanceláře. „Děkuji vám, pánové, a těším se na zítřejší

setkání.“ Xaverius Hawk seděl u krbu a přemýšlel o nejbližších krocích, které hodlá podniknout proti Agentuře. Usmíval se, neboť i přes drobné neúspěchy se mu jeho věc dařila nad očekávání. Díval se na zlatorudé plameny a zhluboka vdechoval vůni hořícího dřeva. V ruce třímal vysokou, broušenou sklenku, v níž se třpytilo rudé víno Hommage a Jacques Perrin z roku 1990. Vychutnával jeho buket, převaloval ho na jazyku s přivřenýma očima. Najednou jím projela bolest, jako kdyby ho někdo bodl dýkou do ledvin. Xaverius Hawk upustil skleničku a strnul prohnutý jako luk. Sklenka dopadla na parkety z bílého dřeva marssan a rudé víno se tam rozlilo jako kaluž krve. Křečovitě uchopil područky křesla Chippendale Shell Full Upholstery Carver a zaťal do nich prsty, až dřevo zapraštělo. Vlny bolesti se mu přelévaly tělem jako rozbouřené moře. Tvář měl zkřivenou do grimasy chrličů na Pražském hradě. Pak najednou bolest zmizela jako mávnutím kouzelného proutku. Dopadl zpátky do křesla a nechápavýma očima přejel místnost umístěnou kdesi mezi dimenzemi, kterou tak dobře znal.

Zarazil se na šlehajících plamenech krbu. „Zabili Xinga!“ prolétlo mu hlavou. „Zabili kousek mého já! Zabili částečku mého těla! To musí skončit! To musí skončit!“ rozhodl se pevně. „Definitivně!“

OBSAH Nedodělaná práce 6 Válka 14 Vzducholoď 31 Nálet 45 Únos 63 Být zajatcem není med 75 Anglie, ta sladká Anglie 87 Útěk 99 Souboj 116 Letadlová loď Gohark 134 Nálet na severní ostrov 148 Vlado Ríša Narodil se nedlouho po druhé světové válce (1949). Když povyrostl, začal chodit do školy a to mu vydrželo opravdu dlouho. Prošel i několika vysokými školami. Právě tak

vystřídal několik zaměstnání. Učil na vysokých i středních školách, ale díky své plachosti se raději stal pracovníkem výzkumného ústavu a zabýval se výrobou a výzkumem radioaktivních léčiv. Překládal SF knihy (což mu vydrželo do dnešního dne) a od roku 1982, kdy se zúčastnil prvního, tedy nultého Parconu se zapojil do SF hnutí. Tehdy dostal diplom za třetí místo s povídkou, která nikdy nevyšla. Je Parcoránem, tedy jedním ze čtyř lidí, kteří se zúčastnili všech setkání scifistů pořádaných pod jménem Parcon. V SF hnutí působí jako rušivý element, porotce literárních soutěží a přednášející. Kolem roku 1990 se ocitl ve správný čas na správném místě a začal pracovat v Ikarii, kterou mu časem hodil její původní šéfredaktor Ondřej Neff na krk. Tuto práci s chutí dělá dodnes. Napsal vysokoškolská skripta, několik románů, např. Gooka a Dračí lidé (ve spolupráci s Evou Hauserovou a Ondřejem Neffem) či Gooka a Yorimar, podle obou vznikly počítačové hry, dále Bokhalú, několik románů Conanovi a Marku Stoneovi a povídkovou sbírku Beta Draconis. Přispěl do několika antologií povídek, několik jich i sestavil, zatím poslední z nich je Časovír. Nyní je připraven do tisku druhý román o Bruncvíkovi, další Conan a několik sbírek, do nichž přispěl. Je členem Obce spisovatelů a Obce překladatelů. Snaží se vychovávat svého syna, který mu přerostl přes

hlavu (204 cm) a spolu s ním hraje závodně basketbal. Je pilotem ultralehkých letadel.

Agent JFK 1. Pašerák Miroslav Žamboch + Jiří W. Procházka 2. Není krve bez ohně Jiří W. Procházka + Miroslav Žamboch 3. Meč a tomahavk Miroslav Žamboch + Jiří W. Procházka 4. Armády nesmrtelných Jiří W. Procházka + Miroslav Žamboch 5. Chladná hra Tomáš Němec 6. Se smrtí v zádech Miroslav Žamboch 7. Hořící andělé Miroslav Žamboch 8. Kalibr .45 Petr Schink 9. Zatmění Jan Hlávka 10. Jeruzalémský masakr Ondřej Neff 11. Podhoubí smrti Jiří W. Procházka 12. Stín legendy Tomáš Němec 13. Prokletí legendy I Miroslav Žamboch

14. Prokletí legendy II Miroslav Žamboch 15. Věk mloků Karolina Francová 16. Pašeráci v oblacích Vlado Ríša 17. Renegát Tomáš Bartoš Svůj svět si musíme kol. autorů zasloužit 18. Naganty a vlčí máky Františka Vrbenská* 19. Odplata 1: Jan Hlávka Země prokletých 20. Odplata 1: Jan Hlávka Vzpoura vyvolených 21. Budiž vám měsíc lehký Josef Pecinovský 22. Vincent Vega Miroslav Žamboch 23. Apokalypsa Jaroslav A. Polák 24. Válka pašeráků Vlado Ríša

ČTENÁŘSKÝ SCI-FI KLUB TRIFID Členem čtenářského sci-fi klubu TRIFID se stanete, objednáte-li si nejméně 3 knihy edice Trifid (science-fiction & fantasy) z aktuální nabídky – platí již při první objednávce! Knihy Vám pošleme za klubovou cenu + manipulační poplatek 70 Kč za zásilku. Platí pouze pro fyzické osoby, nikoliv pro obchodníky. Klubové ceny jsou konečné a nelze uplatňovat žádné další slevy a bonusy. Tyto podmínky platí pro ČR. Aktuální nabídku knih s platnými cenami najdete na: http://www.tridistri.cz, v sekci Trifid.

Pro více informací a objednávky kontaktujte naše distribuční oddělení na e-mailové adrese: [email protected].

agent John Francis Kovář 24 VÁLKA PAŠERÁKŮ Vlado Ríša odpovědný redaktor: Milena Matějková jazyková redakce: Zuzana Kupková grafická úprava: Jan Doležálek DTP: Petr Teichmann tisk: Centa spol. s r. o., Brno Ve spolupráci s EF vydalo nakladatelství Triton, Praha/Kroměříž

jako svou 1389. publikaci v edici Trifid svazek č. 376 vydání první 2010 ISBN 978-80-7387-370-7 www.agent-jfk.cz Doporučená cena 149 Kč PRVNÍ RYZE ČESKÁ SCI-FI / FANTASY SÉRIE!!! Ljuba Bytewská není spokojená s Vincentem Vegou a Johnem Francisem Kovářem. Dokázali sice vyřešit problém s pašováním hyauky (viz Pašeráci v oblacích), avšak pouze na jedné straně. Kdo to celé zorganizoval a proč? Tak přesně to chce vědět šéfová obou hrdinů, a pokud možná co nejrychleji. Oba se proto vypraví do

dimenze, kam byly zásilky hyauky odesílány. Tentokrát proti nim nestojí jen obyčejní čarodějové-pašeráci, ale daleko mocnější bytost. Do války o hyauku se tak musí zapojit i pilot Biggles, který má doma problémy. Válka skončila a o válečné hrdiny – piloty nikdo nemá zájem. Navíc na konci války zahynula jeho milá, německá špiónka, a to Bigglesovi neudělalo dobré jméno v kruzích, kde se o tom ví. Boj pokračuje, válka nekončí. SVŮJ SVĚT SI MUSÍME ZASLOUŽIT