Josef Krulich
VÁLEČNÝ DENÍK
1915 – 1920
Poznámky po dobu mého zajetí za r. 1915. 4. září jsem přešel do zajetí. Navečer 3. září jsme útočili na Rusy. Útok se nezdařil a Rusové Rakušany zahnali opět na stará místa. Na ten okamžik, až budou Rakušani přinuceni k ústupu, jsem čekal už dlouho a dnes k tomu konečně došlo. Ještě s několika známými hochy od 18.pěšího praporu jsme se skryli ve vesnici 1 , která zůstala mezi ruskými a rakouskými okopy, jenomže pro velikou střelbu z ručnic jsme byli nuceni setrvat na místě až do 5. 8. do rána (jako úkryt nám sloužila stodola). Stále jsme si nebyli jisti, zda k nám nezabloudí nějaká rakouská hlídka, která kolem nás dost často v noci obcházela, jenomže oni také neměli mnoho chuti dívat se na tak nebezpečná místa. Noc se nám zdála být věčností, až jsme se konečně domluvili, že přejdeme za každou cenu na druhou stranu. To bylo spojeno s velikým nebezpečím, ale nám už to bylo jedno - jenom od Rakušáků pryč! Pořád jsme očekávali, že z ruské strany přijdou nějaké hlídky a že nás seberou. Jelikož jsem byl hodně unaven, lehl jsem si vedle spících, zatímco dva dávali pozor, co se bude dít dále. Ještě jsem snad ani nezamhouřil oko, když ke mě přijde jeden známý hoch a šeptá mi do ucha, že přicházejí k vesnici dva Rusáci. Hned jsem vyskočil a ještě s jedním jsme se jim vydali naproti. Jakmile nás zpozorovali, hned začali křičet a vzdávat se „Pán, my vaše!“ Nechali jsme je dojít až k nám a teprve potom začalo vyjednávání: Že vlastně my si to zajetí přejeme - a nakonec jsme na to měli větší právo než oni, protože nás byla většina a potom - na ten okamžik se čekalo celou noc!! Na velké rozmlouvání nebylo moc času, proto jsme byli nuceni rychle jednat. Jak kdo nejlépe uměl, tak s nimi mluvil. Konečně se rozhodli slovy „sobírajtes chlopci“ a my jsme tak poznali, že máme jít. Dokud jsme šli přes vesnici, bylo dobře, ale jakmile se došlo na otevřené pole, zpozorovali nás Rakušani, a nejméně celý batalion po nás spustil střelbu z ručnic i děl. Trochu jsme se rozběhli, ale zpět se nevrátil nikdo, každý z nás si myslel, že je lepší zemřít, než jako otrok dále sloužit „Frantovi“. Šťastně jsme dosáhli ruských okopů. Přijali nás ne jako nepřátele, ale jako Čechy, tou dobou nás už asi dobře znali. Odebrali nám zbraně a všechny zápisky a poslali nás ke korpusu, kde nás předvedli před k výslechu generála. Všechno, co kdo věděl se řeklo, nikdo nic nezamlčel. Konečně nás propustil a dostali jsme oběd - polévku (zupu) a kaši. Chleba si každý mohl vzít kolik chtěl. Odtud nás poslali pod dohledem stráží do Rovna, kde k nám přibylo ještě mnoho zajatců od různých jednotek. Každý den se dělal pochod přes 25 - 30 verst 2 . Šlo se přes Žitomír až do Kieva. Cestou jsem se měl dost mizerně, o hlad nebyla žádná nouze. Ještě velké štěstí, že mě zůstalo několik korun, takže si člověk mohl přilepšit. V Žitomíru se nocovalo v trestnici, kde jsme nachytali hodně vší a štěnic. Asi po 15 denním pochodu jsme dorazili do Kieva, který se procházel ve vzorném pochodovém pořádku. Když jsem docházel k městské bráně, zaslechl jsem mezi zástupem české hlasy. Vtom kdesi vpředu zaslechnu ženský hlas „Jsou mezi vámi Češi?“ Najednou se ozvalo na různých místech „tady“ a dárkyně nás obdarovala mnoha stříbrnými desetikopějkami. Docházíme dále a takových sympatizantů tam bylo více, obdarovávali nás i kuřivem, takže nám ten den způsobili velikou radost. Hned každý kupoval bílý chleba, kterého zde bylo nadbytek a který jsme už takovou dlouhou dobu neviděli. K večeru jsme přišli na místo do krepostí 3 , kde se nocovalo do rána pod širým nebem. V tu dobu byla už slušná zima, takže každému drkotaly zuby. Asi v 6 hodin se vydáváme na další pochod k Dárnici přes řeku Dněpr, kde byl koncentrační tábor pro zajatce. Tam jsem byl držen tři dny, které se zdály věčností. Jakmile jsme tam přišli, hned nám všechno sebrali, nože, břitvy atd. Jednou za den byla zupa a kousek chleba a pro ten si musel každý přispíšit, jinak místo oběda dostal holí přes záda. Nocovalo se pod širým nebem (tábor byl umístěn v lese). Každou noc jsme měli nějaký výstup s Němci nebo s Maďary.
1
podle záznamů v Databázi legionářů (http://www.vuapraha.army.cz/) je místem zajetí Luck (dříve polský Lutsk), protože J.Krulich zmiňuje vesnici, bude to nějaká obec v okolí tohoto města u řeky Styr. Její jméno však již nezjistíme. 2 1 versta - stará ruská míra = 1066,781m 3 "krepost" – rus. pevnost
1
20. 9. jsme se konečně dočkali vysvobození. Přišli tam čtyři vojáci a sháněli asi šest Čechů, mezi které jsem se vpletl také já. Říkali nám, že jedeme na práci do Kieva, ale na jakou, to neřekli nikomu. Mě to bylo konečně jedno, jenom pryč odtud. K ránu jsme dorazili na místo, kde jsme poznali, že se bude stavět trať z nádraží až do města k arzenálu 4 . Ostatních tam bylo asi na pět set, vesměs samí Češi, malá hrstka Poláků a Slováků. Hned druhý den jsme dostali lopaty a dali jsme se do práce. Tak asi za 14 dní se ptáme po penězích co nám slíbili, ale místo nich nám ukázali hole. Pracovalo se ve všední dny i v neděli, což bylo zpočátku každému velice nemilé, ale později se na to přivyklo. Asi dvakrát nás pustili ke svazu 5 na přednášky. Nejhorší byla práce v zimě, ať bylo počasí jaké chtělo, pracovat se muselo. Na vánoční svátky mi náš starší dovolil jít do města pomáhat jednomu holiči. Byl jsem u něho dva dny a když mě propouštěl, dal mi 6 rublů. Zase bylo na dva měsíce na přilepšenou. V květnu 1916 se mi vyrazila po těle vyrážka, takže mě byli nuceni dopravit do nemocnice. 27. května jsem byl v Dárnici a odtud vyslali transport do Moskvy na léčení. Tam jsem byl týden a odtud některé posílali do Nižního Novgorodu. Za 14 dní jsem byl zdráv jako ryba. 6 Z Nižního Novgorodu odvážejí Čechy do zvláštního tábora (výhradně pro Čechy) do Muromu. Jelo se po řece Oku na parníku. Jízda trvala dva dny. V táboře jsem se sešel k mé velké radosti s prvním známým v Rusku, Jendou Šabatovým. Zase jsem byl o mnoho veselejší. Zde už to bylo lepší, strava dobrá a mimoto se chodilo k civilistům na práce. Jenomže dlouho to netrvalo. Jednoho dne tam přišel český důstojník v srbské uniformě. Vyšlo se na dvůr a tam nám začal vykládat o nastoupení do Srbské armády. Říkali jsme mu, že chceme do České družiny. Na to se on ujal slova a říkal, že Česká družina neexistuje. Proto se nás asi třicet nechalo ihned zapsat. Od té doby nás už neposílali na práci a za 14 dní se spolu s důstojníkem jelo. V Moskvě se přesedalo z jednoho nádraží na druhé, takže se prošla celá Moskva. Když jsme přicházeli k náměstí pozdraví nás, co jsme zůstali vzadu, jeden Čech a ptá se, kam vlastně jdeme. Říkáme mu, že do srbské armády a o té české, že snad vůbec není, se mu řeklo také. Co na to odpověděl, to nám stačilo a mezitím se došlo na nádraží. Tam jsme o tom informovali druhé a většina byla toho náhledu jet do Kieva. Protože jsme se při tom dohadování shlukovali, byli jsme odvezeni do Kožuchova, do lágru mezi zajatce. Tam nás ihned přebírali kam vlastně kdo chce jít, a kdo nechce nikam, může zůstat dále v lágru. Do Kieva se nás přihlásilo patnáct, do srbské armády s důstojníky dvacet a pět jich úplně odešlo. 7 Takto nás tam zdrželi celý týden. Mezitím přijel švédský červený kříž a rozdával zajatcům šaty, boty a prádlo. Nám nechtěli jako dobrovolníkům ničeho dáti. Jelikož jsme se nechtěli jenom tak nechat odbýt, museli jsme se mezi ně vmísit a tak jsme také něco dostali. Za tři dny nato se odjíždělo. Dobrovolníkem 4. srpna 1916. Vstoupil jsem jako dobrovolník do československé brigády v Kievě, která byla umístěna v univerzitě proti Nikolajevskému parku. Ustrojili nás až po dvou dnech. Celkem nás tam bylo na dva tisíce, které byly rozděleny na 4 roty. Každý jednotlivec přecházel od čtvrté roty se zkouškami postupně až do první, ze které se sestavovala maršová (bojová) rota. Asi pět dní jsem cvičil ve čtvrté rotě u prap. Horníčka a pak po zkoušce jsem byl přidělen ke třetí. Nás začali vybírat do maršky ze všech rot. Přihlásil jsem se ze třetí roty už za 14 dní. V Kievě nás cvičilo zpočátku české sokolské komando, později pak ruské. Každodenně se chodilo se zpěvem cvičit pod Kreposť. Strava byla dobrá a bylo jí dost. Knedlíky, guláš, hrách, kaše. Během našeho pobytu v Kievě tam přijel poslanec Dürych 8 a předal nám pozdrav z vlasti. 4
arzenál - sklad (střeliva) "svaz" - zřejmě Svaz československých spolků na Rusi, řídící organizace krajanského hnutí v Rusku, která v dubnu 1916 přesunula většinu svých činností z Petrohradu do Kyjeva (Zdroj: Jiří Fidler - Zborov 1917, Malý encyklopedický slovník, JOTA, Brno 2003) 6 autor svým dětem i vnoučatům nechával občas nahmatat výraznou prohlubeň na temeni své hlavy směrem k pravému uchu. Přišel k ní prý při práci na stavbě kolejí, kdy zajatci zatloukali obouruční palicí kolejové hřeby. Jeden z jeho sousedů se rozmáchl a při tom jej zasáhl do hlavy. Mohla by to být událost z této doby. Je ale s podivem, že takový poměrně velký úraz nezmiňuje, zatímco popisuje problém s vyrážkou... 7 V Kijevě vznikala převážně aktivitou v Rusku žijících Čechů dobrovolnická jednotka Česká družina (její vznik je datován rozkazem z 28.8.1914). Nábor se ovšem prováděl také do Ruské a Srbské armády, informovanost mezi zajatci byla problematická a z toho zřejmě pramenily popsané zmatky a dohady. 8 Dürich Josef (1847 - 1927), český exilový politik, bývalý poslanec Říšské rady, na jaře 1915 byl vyslán představiteli domácí politické scény do francouzského exilu, kde navázal spolupráci s Tomášem Gariquem Masarykem. Pozván do Ruska, podařilo se mu získat ruské oficiální kruhy pro výstavbu dobrovolnických jednotek z řad zajatců, spolu5
2
13. srpna řečnil na schůzi svazu Československé společnosti v Rusku. Schůze byla bouřlivá, rezervní důstojníci vinili svaz z netečnosti a nepoctivosti. Dobrovolníci provolávali "My chceme do Francie!". S Dürichem byl jako pobočník francouzský leitnant Štafel (Čech). V Kievě jsme chodili často se Šabatem k jeho bratranci Krulichovi, který byl ještě jako zajatec na práci u firmy Dědina - Filvert, Tulejevka č.8.
U štábu v Maněvičích 9 . 27. srpna v sobotu odpoledne jsme odcházeli s novou hudbou na nádraží. Byli jsme ozdobeni od zdejších slečinek květinami. Cesty byli poházeny kvítím, jako bychom chodili po záhonech někde v zahradě. Na každém bylo vidět, s jakou radostí jde se bít za osvobození vlasti, která nám jest tak drahá. Asi v 9 hod. se vyjelo z Kieva. Ke štábu se přijelo 29.8. v pondělí odpoledne. Někteří byli rozděleni k prvnímu pluku a nás 300 zůstalo v doplňovací jednotce pro roty na frontě. První naše práce byla stavět si nové příbytky, rusky takzvané zemljanky. Jelikož nebyly pily ani sekery, snášelo se dřevo ze starých rakouských okopů, ze kterých v krátké době nic nezůstalo. Za nějaké tři dny bylo vše úplně hotovo. V naší zemljance bylo 20 lidí. Počasí bylo krásné, suché, cvičení nebylo mnoho, takže jsme byli úplně spokojeni. Ve dne i večer jsme byli před zemljankami, při ohních a bavili jsme se vším možným. Nejvíce se zpívalo a vypravovaly všelijaké příhody ze zajetí, pak každý z nás vzpomínal na své drahé doma a s tou myšlenkou jsme usínali. Ležel jsem pohromadě s Jendou Šabatovým. Jedli jsme spolu, vařili čaj a každou chvíli mluvili o tom, co dělají nebo jak se mají naši doma. Rád si vzpomenu na ty časy. Také jsem se jednoho dne dozvěděl, že v našem táboře je Svejn z Kvasin 10 . Pro oběd se chodilo od nás z lesa až do vesnice Okonsk. K obědu už se vařilo po rusky, kaše a zupa, nebo obráceně zupa a kaše. Plukovníkem naším byl Chodkievič 11 . U nás se mu všeobecně říkalo „poklasný“ 12 . U 4. roty II. pluku. 25. září Střelecký pluk přecházel na druhé místo, na Jasinu. Nás rozdělili k rotám. Ke 4. rotě nás šlo celkem 120. Přijel si pro nás podpraporčík Brajlov. Jeli jsme celou noc úzkokolejkou z Antonovky. V pondělí odpoledne jsme přišli k rotě. Rotný byl štábní kapitán Pavlov (Rus), pak tam byli ještě tři praporčíci, dva Hrůzové, Češi, jenomže česky neuměli a třetí Čech Pjatov. Zemljanky byly skoro hotové, tak jsme je pomohli ruským Čechům dostavět, jenomže my na tom měli malý podíl. Pak se stavěla zemljanka pro rotného komandíra, kancelář. Všech zemljanek bylo dohromady asi 12. Vypadalo to jako malá vesnice. Později jsme si udělali okrasu kolem zemljanek, takže to vypadalo jako v parku. Cvičilo se celkem málo, jenom tak před nějakou parádou, která se konala ve vesnici Kukva 13 před kostelem. Defilírovalo se divizním i korpusnímu generálu, za což jsme byli vždy pochváleni. Naše rota je asi 6 verst za linií v pěkném lesíku, oddělena od ruských jednotek. Jsme přiděleni k 1.Kubánské divizi, která zaujímá celý účastek 14 před námi. Nám je přidělena úloha rozvědóvka (výzvědná) za první linií, kde odpočíváme v zamljankách a čekáme, až od divize dostaneme příkaz jít na rozvědku. Na rozvědky chodíme spolu s partyzánským oddílem 15 , který čítá na 100 mužů. Život náš jest zcela bratrský s výjimkou ruských Čechů, se kterými se ve svých názorech nemůžeme shodnout. Nemohou nijak pochopit, proč jsme sem práce s Milanem Rastislavem Štefánikem. Později se s vedením odboje dostal do sporu pro své proruské směřování, po březnové revoluci 1917 ruskou vládou zbaven politického vlivu a Štefánik s Benešem jej vyloučili z Československé národní rady. 9 Maněvyči - městečko leží na spojnici Kovel - Pinsk, cca 50km jjz od Pinska, v centru Pinských bažin (Pinski bolota). Řeky Turja, Stochod, Sluč, Styr a další meandrují bažinami a vlévají se do řeky Pripjať, která severně nad Kyjevem, u Černobylu, ústí do Dněpru. 10 obec Kvasiny leží u řeky Bělá, mezi Skuhrovem a Solnicí na Rychnovsku (východní Čechy). 11 Chotkjevič (Chotkiewitz) Andrej Viktorovič, plukovník ruské armády, boje v Haliči a v Karpatech, zraněn na řece Sanu. 1916 jmenován velitelem 2. čs. střeleckého pluku, během roku jej zreorganizoval z pěti rot na plný stav. V dubnu 1917 povýšen na podplukovníka, v květnu téhož roku se vzdal funkce ze zdravotních důvodů a odešel na léčení do Kyjeva. Jeho další osud není znám. (Zdroj: Jiří Fidler - Zborov 1917, Malý encyklopedický slovník, JOTA, Brno 2003) 12 poklasný - řídil polní práce panské čeledi 13 Na soudobé mapě oblasti Kukva nenalezena, ale asi 8 km jihovýchodně od Maněviči leží vesnička Kukly 14 " účastek" - počeštěný ruský termín pro "učastok", čili sektor. Toto míchání češtiny s ruštinou je v deníku s prodlužujícím se časem pobytu na východní frontě stále častější. 15 dtto, jako bod 11, v originále latinkou psáno "otrjadem"
3
vlastně přišli. Jedním slovem nechápou nás. Jinak jsou to dobří lidé. Máme k nim úctu jako k starším družinníkům. Mnozí z nich mají válečná vyznamenání jako kříže a medaile. Ve volných chvílích se bavíme zpěvem, pořádají se různé hry a také tu a tam nějaké divadlo. Večer, když se setmí, sedáme u ohníčku a bavíme se vypravováním svých zkušeností po dobu zajetí. Když jest špatné počasí, předčítá se nějaká kniha nebo hoši vyprávějí všelijaké příhody ze svého života, což bývá dosti zajímavé. Sem tam také pohádky, jako pro malé děti, ale my to vítáme, hlavně když uběhne čas. Zkrátka vedeme život družný v pravém slova smyslu. Ve dne i v noci chodíme na obhlídku pozice, která zde je vzhledem k terénu stálá. Chodíme po malých oddílech, abychom se s ní seznámili. Prostranství mezi naší a nepřátelskou linií má různé vzdálenosti, jako například 300 kroků, 1000 kroků, ale také až na 2 versty. Příčinou toho jest příliš močálovitý terén a také řeka Stochod, která mezi liniemi protéká. Před námi stojí říšští Němci. V noci se chodí na rozvědky a nosí se k jejím zástavám 16 různé proklamace. Někdy se dělají demonstrace, chceme je vylákat, abychom některého "ulovili". Když Stochod i močály zamrzly, chodíme na zastavy, nebo zásady 17 . Přikrademe se v bílých dlouhých pláštích až k jejich drátěným zahražděním 18 , lehneme si u vyšlapaných cestiček do sněhu a tiše čekáme dalších příkazů. Občas ve vzduchu zablýská raketa. Přikrčíme se do sněhu, takže nás na 3 kroky nikdo nerozezná. Tak ležíme několik hodin, ba někdy i celou noc, abychom přepadli jejich patrolu, která chodí ven za dráty na obhlídku. Skoro vždy se jde domů s prázdnou. Sotva odejdeme několik kroků, zapálí si každý cigaretu, a jelikož jsme kryti křovinami, o které zde není žádná nouze, ulehčujeme si nadávkami na zbabělé Němce, kteří nám tu radost neudělají, aby se s námi sešli. Později jsme se dozvěděli, že ruský voják, který přeběhl, jim všechno pověděl. Že na rozvědky chodí Češi, bývalí rakouští vojáci a že běda Němci, který se jim dostane do rukou. Němci se nás báli a byli hrozně opatrní se s námi jenom vidět. Také vypsali na naše hlavy ceny. Za jednoho Čecha - dobrovolníka, ať živého nebo mrtvého ten, kdo ho přivede dostane 1000 marek a nějakou dovolenou. Ovšem málo kdo se o to pokusil, poněvadž by ho to mohlo stát hlavu, o kterou se asi příliš obával. Byli jsme svým nezdarem mrzuti. Říkali jsme rotnému veliteli kapitánu Pavlovi, aby vymohl u náčelníka štábu divize, abychom mohli jednat trochu podle toho, jak se nám samým zalíbí. Chtěli jsme se vedrat přes drátěnou překážku do německé linie a tam přepadnout jejich zástavu, kterých tam bylo dosti hustě. Avšak bezvýsledně. Asi nám nevěřili. 15. ledna 1917 Konečně jsme se toho dočkali. Přišel rozkaz od štábu divize. Dle pozorování se u nepřítele stala změna. Buďto přišly nové síly na výměnu starých jednotek, nebo nám chystají nějaké překvapení svou návštěvou. Místo dvou pozorovacích balónů viděli jsme u nepřítele čtyři. Také eroplán častěji létal a házel bomby. Jednu bombu hodil skoro až k naší zemljance, z čehož jsme pozorovali, že o nás velice dobře vědí. Rozkaz byl téže noci se zmocnit za každou cenu jednoho nebo dvou Němců, ovšem dostat je živé, aby se štáb mohl lépe informovat. My se celý den na ten okamžik těšili jak malé děti. Večer se vycházelo ze zemljanek. Šlo nás asi 100 a s námi 100 Kozáků (partyzánů). Vedení nade všemi měl partyzánský podpraporčík Ostrohradský s naším praporčíkem Nejedlým. Rozdávaly se potřebné zbraně. Na stříhání drátěných překážek bylo určeno 30 lidí, dostali dlouhé nůžky, každý plně nabitou pušku, bombu a bílý plášť. Na ochranu jim bylo přiděleno 30 mužů, kteří dostali každý bomby. První partie měla stříhat drát a druhá se po 15 mužích rozdělí po obou jejich stranách. Ostatní mužstvo a kozáci byli hlavní trupa 19 , ze které se vysílaly dozory 20 na všechny strany. Mezi hlavní trupou jsem byl též já, později pak jsem byl poslán ještě se šesti bratry a několika Kozáky doprava na dozor. Chránili jsme předek ze stran a z týlu. S dobrou náladou a s nadějí na dobrý úspěch se vyšlo. Avšak pprap. Ostrohradský, když se došlo na neutrální pásmo, celý plán změnil. Důvěřoval-li více svým Kozákům či šetřil snad nás - nevím. Na stříhání drátu byli určeni Kozáci. Tito už byli se stříháním hotovi, v největší tichosti měli čekat až půjde svjaz (t.j. spojovací hlídka, která chodí od jedné zástavy k druhé), tři neb šest mužů, kteří se měli zajmout. Našim 30 mužům připadla úloha chrániti Kozáky ve vzdálenosti asi 100 kroků. Druhá skupina asi 120 mužů nás kryla zezadu a v případě potřeby byla ku pomoci i těm předním. Vzdálenost byla asi 200 kroků od první skupiny. Kupkův oddíl byl rozmístěn u zástavy číslo 69. Bylo dosti temno. Šlo se jeden za druhým asi půl hodiny. (Zatímco tyto oddíly byly vpředu u německých drátů, my v tu dobu byli rozloženi v řetězu 300 kroků od drátů.) Bloudilo se, ale konečně došli na vykázané místo, které jim ml. důst. Kupka určil, asi 20 kroků od drátěné přehrady. Mezi nimi byl Olšanský, dále psáno podle jeho vyprávění: 16
"zastava" - rus. stráž (arch.) "zasada" - rus. past, nástraha, záloha, nebo - v tomto případě - číhaná 18 "zahražděnije" - rus. překážka, překážky, zátarasy 19 "truppa" - rus. skupina 20 "dozor" - rus. hlídka 17
4
Bylo nám to divno. Dle našich úsudků, měli jsme být ještě dále nalevo. Kupkovi zdálo se to být správné. Zůstali jsme tedy na tomto místě. Právě na zamrzlém Stochodě. Rozložili jsme se u řeky a zachovávali největší ticho. Po nějaké chvíli jsem před námi slyšel, přímo před německou zástavou, na kterou máme obracet největší pozornost, jakýsi šustot. Sdělil jsem to vedle mne ležícím hochům a také Kupkovi. Potvrdili to, ale nevěnovali tomu žádnou pozornost. Po chvilce jsme viděli jakýsi černý chumáč v podobě keře, který se pohybuje směrem k nám. Kupka vyslal dva hochy, aby se opatrně přiblížili a zjistili, co to asi jest. Hlouček přicházejících se zastavil, asi nás zpozorovali. Hoši se vrátili s nepořízenou, slyšeli jen slabý hovor a prý jako kdyby jim jejich náčelník něco přikazoval. Rozhovor byl spíše jako ruský. A přece od té strany, nemohl nikdo jiný přicházeti, než Němci sami. Střílet jsme nesměli. Nastala trapná nejistota. Zatím se chumáč před námi rozvinul v řetěz, pokud jsem je přehlédl, byl dlouhý asi 30 metrů. Přibližovali se k nám. Kupka jim vyšel několik kroků vstříc. Když přišli na 15 kroků, velí „stoj!“ a ptá se, co jsou zač. Neodpověděli mu. Kupka rychle šel zpět a komanduje nám „na zad !“, abychom zaujali výhodnější pozici, jelikož jsme byli na hladkém ledě. Chceme se odplížit a v tom slyšíme „Meine kamaraden, schiessen sie nicht“ a hned na to prudká střelba a křik hurá! Byl jsem tím ohlušen. Bránit jsme se nemohli. Hoši se chtěli skrýt za nejbližší křoviska. Vyskočím také, avšak noha mi uklouzla a já jsem se svalil na záda udeřiv se při tom do hlavy. Neztrácím duchapřítomnosti rychle se zvedám, zvednu pušku a hledím se skrýt v křovinách. To všechno se seběhlo v několika okamžicích. Střelba a křik neustává. Proplétám se křovinami, unaven neboť při každém druhém kroku se bořím do bahna nebo do vody, o kterou zde nebylo nouze. Byl jsem celý promočený. Ohlédnu se a nikoho nevidím, hoši zmizeli, takže jsem zůstal sám. Dosud stříleli, avšak jiným směrem, než jsem byl já. Proč, to nemám ponětí. Utíkám dále, až jsem narazil na dráty. Krátké „halt!“, na to výstřel a hrnul jsem si to nazpátek. Utíkám několik kroků a „hop“, byl jsem v jámě naplněné vodou. Vylezu a utíkám dále, zabořila se mi noha do bahna a já neměl už dost síly jí vytáhnout. Zůstal jsem tak několik minut, abych si trochu odpočinul. Prohlížím pušku, byla celá od bahna. Vystřelím jednu ránu abych ji vyzkoušel, směrem k drátům, kde jsem viděl několik černých postav, což nebyla zrovna chytrost. Ozvalo se několik výstřelů - naštěstí šly mimo. Jdu zase po okraji křovisek dále. Střelba utichla. Dívám se na hvězdy, bych poznal další svůj směr, kudy mám jíti. Brzy jsem uviděl rozložený řetěz proti mě - poznal jsem je, byla to hlavní trupa. Olšanského vypravování končí. V hlavní trupě jsem byl také já. Hned nastalo vyptávání, jak se to vlastně stalo. Za chvíli jsme se dozvěděli, že se tam naše první a druhá skupina srazila mezi sebou. Příčinou byla jednak velká tma a jednak druhá strana, kde byl kornet Ostrohradský, mluvila proti Kupkově německy. Z Kupkovy skupiny byl zabit Plzák, raněn do obou nohou Janeček a lehce raněn Urbánek. Jelikož se nám to na této zástavě nezdařilo, přece jen jsme se nevzdali naděje a šlo se trochu doprava, kde byla druhá. Rozložili jsme se zase do řetězu a několik kozáků s našimi šli zase vybírat. Ležíme klidně dále a nasloucháme. Pochyboval jsem, že po takovém rámuse se nám podaří dostati žádaného Němce. Němci jistě budou dvojnásobně opatrní. Proklínal jsem v duchu neprozřetelnost obou velitelů, kteří podle mého smýšlení srážku zavinili. Mrzel jsem se skutečně nad opět nezdařenou rozvědkou. Rakety, které Němci po srážce ještě hodnou chvíli pouštěli jednu za druhou, aby prostranství před sebou měli osvětlené, teď poněkud ochabovaly. Promočený skrz naskrz klepal jsem se zimou. Jelikož jsme zajatce museli za každou cenu přivést, změnil rychle velitel výpravy svůj plán. Nám přišel rozkaz posunout se dále doprava a ostřelovat silně německou zástavu před námi. Vyplnili jsme rozkaz. Němci nám odpovídali a také se ozval kulomet. Nezbytné rakety opět létaly. Tím jsme obrátili jejich pozornost na sebe. Zatím oněch třicet Kozáků zároveň s našimi odešli kupředu, k německé zástavě. Přišel rozkaz pomalu přestávat střílet. Po nějaké chvíli nastalo ticho. Byl jsem zvědav jak to skončí. Za krátkou dobu jsme slyšeli zleva krátké „halt!“, na to výstřel - třesklo několik bomb - ozvalo se několik hlasů a ticho. Každý z nás napjatě naslouchal. Po půl hodince nás stáhli. Šlo se tiše zpět. Když jsme ušli asi 400 kroků, zatroubil trubač od Kozáků „sbor“, a podporučík Ostrohradský nám děkoval za zdařilou rozvědku. Odpověděli jsme mu po ruském způsobu „Rádi starjatsja, Vaše blahorodí“ a šlo se domů. Cestou jsem se dozvěděl, jak to vlastně všechno bylo. Jednoho Němce jsme přece jen sebou přivedli domů. Kozáci prostříhali dráty, přiblížili se s našimi k zástavě nepozorovaně a hodili bomby. Němci utekli kromě třech. Jednoho zastřelili, když chtěl utíkat. Druhého, který byl lehce raněn od bomby a chtěl se bránit, probodli štykem 21 a třetí se vzdal. Byl to poznaňský Polák. Druhý den nám přišel poděkovat velitel divizie generál leitnant Kuzmin Karavajev za zdařilou výpravu a rozdal několik vyznamenání. Třetí den byl pohřeb zabitého, kterého jsme si přinesli domů. Leží na malém hřbitůvku za vesnicí Špikotovčina. Hodný ten hoch byl první obětí 22 . Zase jsme chodili na zástavy (na čekanou), jenomže po menších oddílech. Také jsem si
21 22
"štyk" - rus. bodák, bajonet Virtuální Památník čs. legií "Čestná vzpomínka" (http://www.pamatnik.valka.cz/stranky/vyhled.php) uvádí ke jménu PLZÁK Alois: střelec 4. roty 2. stř. pluku. Narozen 28.9. 1891, Ratiboř, u Tábora. Příslušen tamtéž. V čs. vojsku od 25.7.1916. Padl 3.1.1917 u Svahovičů… tento časový údaj - noc z 15. na 16.ledna podle nového kalendáře - odpovídá noci z 2. na 3.1. podle starého, datum úmrtí tedy souhlasí.
5
ukracoval dlouhou chvíli holením 23 . Chodil jsem holit generála a všechny kozácké oficíry. Hrála se divadla, žilo se vesele jako dříve, jenže nám scházel vypravěč pohádek Plzák… 20. 2. 1917 Byla určená velká noční rozvědka, vlastně jakýsi výpad za nepřátelskou linii, kde byla hned vesnice. V ní se nacházel jakýsi štáb batalionu nebo pluku, určitě nevím. K tomu účelu šla celá naše rota v počtu 150 lidí a 120 Kozáků se třemi kulomety. Plán byl asi takový: Na předem určené místo se prostříhají dráty bez jakéhokoliv hluku. K tomu účelu bylo vybraných 20 lidí s nůžkami a každý po jedné bombě, v bílých pláštích, poněvadž byl napadlý sníh. Aby nás šlo rozeznat od Němců, kteří je také nosili, byl dán rozkaz sejmout vrchní část pláště tak, aby byly viděny čepice. Až budeme se stříháním hotovi, postaví se za dráty na obou stranách po jednom kulometu a 50 lidí u nich zůstane. Tyto měly hlavní trupě ochraňovat týl a zároveň zpáteční cestu. Hlavní trupa (i s námi asi 200 mužů) má za úkol napadnout vesnici, způsobit zmatek, sebrat několik zajatců a hlavně - bude-li možno - zajmout i štáb. Večer, když se setmělo, jsme vyšli. V naší první linii nám dal kapitán Pavlov, spolu s kornetem Ostrohradským ještě nějaké pokyny a zároveň heslo, abychom se mohli domluviti s Kozáky. Bylo to obyčejné slabé písknutí, nebo mlasknutí, neb zakašlání atd. Pak jsme vyšli skrze naše dráty na neutrální pásmo. Šli jsme obyčejně jeden za druhým - jako duchové jsme v těch bílých pláštích vypadali. Vpředu šel Kozák, který se lépe než my vyznal v těch proklatých bažinách, za tím pak hlavní partie asi dvaceti mužů, která měla stříhat dráty. Potom šla druhá, silnější část a pak konečně zbytek výpravy se sanitáři. Musím podotknouti, že pozice zde byla velice špatná, hotové bludiště. Vždy jsme kousek šli a zase se stálo, tak to šlo skoro až k německým drátům. Konečně se došlo do hustého křoviska, kde jsme se úplně zastavili. Kozák, který nás vedl, ztratil směr. Hvězdy nebylo vidět - tma kolem dokola - takže se nebylo podle čeho orientovat. Nevěděli jsme si rady. Přišel k nám kornet s ostatními důstojníky, aby se zorientovali. Zjistilo se, že jsme hodně blízko německých drátů, avšak vesnice nám zůstala hodně vlevo. Teď bylo třeba jít tou samou cestou zpět a potom se vydat jiným směrem. Obrátíme se a jdeme. Po nějakých sto krocích jsme zůstali stát. "Co je?" ptáme se jeden druhého. Zadní, kteří šli nyní vpředu, asi na něco narazili. Jdeme zase pomalu kupředu, přední voj se zahýbal doprava. V tom je slyšet: „Halt - stoj - halt - halt“, vyšla rána, druhá, třetí a již se strhla prudká střelba. Já sám vystřelil asi 5 ran. Kornet Ostrohradský velí neztratit duchapřítomnost a dává povel „Zprava po linii v cep!“ Obrátíme se doprava, celý řetěz se hrne do rákosí za střelby a neustálého křiku „hurá!“. Křičel jsem také, ale vlastního hlasu jsem neslyšel. Byl to pekelný rámus. Konečně se došlo na volné prostranství, na jakousi zamrzlou říčku, nějaké to rameno Stochodu. Shromáždili jsme se. Německé rakety i prožektor 24 svítily jako zběsilé. Byl jsem zvědav, jak se to vlastně všechno událo. Němci tu noc byli také venku, chtěli si bezpochyby udělat výlet na naši stranu a když se vraceli zpět, šli tou samou pěšinou, po které jsme šli my, proto jsme na ně narazili. Ovšem brzy, jakmile poznali že jsme to my, vzali do zaječích. Jak jsme se později dozvěděli, bylo jich něco kolem stovky. Někteří z nich byli ranění, což jsme poznali z úzkostlivého volání „sanitét !“a „hilfe !“ . Byl-li některý zabit nevím, protože nikdo se v té vodě nechtěl koupat, aby je hledal. Náš plán byl zmařen. Byli jsme prozrazeni. Také již bylo pozdě, bylo hodně k ránu. Vrátili jsme se domů za úplného světla, mrzutí z toho nezdaru. 21. 2. 1917 Večer se hrálo divadlo. Jenomže byla velká nouze o herečky, takže jsme byli nuceni hráti si ženské úlohy sami. Publika bylo vždy dosti: Ruští oficíři, sestřičky a Kozáci. 22. 2. Druhý den byla škola a cvičení jako obyčejně, když se nešlo na rozvědky. Učili nás nastupování a vzdávání pocty, což nás moc netěšilo. Občas nás navštíví generál nebo kozáčtí důstojníci. Každou chvíli byla nějaká slavnost. Chodilo se na parádu ke štábu divize do vesnice Kukša, která byla od nás vzdálena hodinku cesty. V kostele se odbývala mše a potom se defilovalo generálovi, který nás poctil nejlepšími pozdravy. Na rozvědku chodíme stejně, nejméně dvakrát týdně. Jednou jsme se nepohodli s Kozáky. Jsou sice dobří vojáci, ale trochu divocí. Oni málo rozumějí naší řeči a my rusky také ještě málo. My je poznáváme ve tmě, i kdyby potichu mluvili. S nimi ovšem je to něco jiného. Kozák se vynoří jako duch, blízko tebe, takže ho ani neslyšíš, naslouchá jak se mluví, nerozumí tomu, pokládá tě za Němce a hned střílí, bez rozmýšlení. Proto chodíme na rozvědky raději sami - a oni také.
23 24
Josef Krulich se čtyři roky učil holičem v Solnici, okr. Rychnov nad Kněžnou "prožektor" - rus. reflektor, světlomet
6
4. 3.Opět určena rozvědka. Bude-li možno, přivézt zajatce. Tentokrát jsme šli sami. Ruští Češi s námi nechodili, když nemuseli. Dělali to jedině ze strachu. My nejraději chodili sami, poněvadž jeden o druhém věděl, kdyby se něco strhlo, že žádný z nás nepovolí. Vyšlo se asi v 7 hod. večer. Bylo nás skoro 100. Plán byl stejný - prostříhat dráty, počkat až půjde kolem spojovací hlídka, tuto přepadnout a aspoň jednoho přivézt živého. Šel jsem opět s první linií stříhat. Velení nad námi měl bratr Šupáček. Nad hlavními oddíly kapitán Pavlov a praporčík Nejedlý. Šli jsme známým pochodem, ale na jiné místo, kde jsme ještě nebyli. Jdeme asi hodinu, když se nám zdá, že jsme u cíle. Byla taková tma, že bylo těžko německé dráty nalézt. V tom vystřelí Němci na vedlejší zástavě raketu přikrčíme se do sněhu (měli jsme bílé pláště) a ani nedýcháme. Asi 15 kroků před námi jsme viděli dráty a nalevo si odkašlal německý voják. Byli jsme u cíle. Jakmile raketa uhasla, připlazili jsme se opatrně k drátům. Stály zde kůly, na kterých byly připevněné ve výši člověka dráty, dráty tlusté a ostnaté, holou rukou se brát nemohly. Němci na některých místech mívají také elektrizované dráty, proto míváme nůžky obalené hadry. Několik nás co možná tiše stříhá, druzí dráty odhazují stranou, poněvadž se kroutí a zapichují do plášťů. Stříháme poslední drát, někteří už přecházejí na druhou stranu, když vtom začne střelba z malé vzdálenosti. Je vystřeleno několik raket, které ozáří celé prostranství - světlo jako ve dne. Přikrčíme se ke sněhu a čekáme. Když byla opět tma, vstáváme a pomalu couváme zpět. Byli jsme prozrazeni. Více už dělat nešlo. Opatrně odcházíme a jdeme k zadní trupě. Šupáček objasnil kapitánovi náš nezdar a šlo se domů. Proklínali jsme Němce, že nám to v poslední chvíli zkazí. Cestou se jako obyčejně počítají lidé, jsou-li všichni. Jeden nám scházel. Za chvíli se zjistilo, že to je Češka z prvního sledu, také s námi stříhal dráty. Hned po něm začalo shánění. Jedni říkali, že viděli, jak někdo padl když byla střelba, druzí zase tvrdili, že ho viděli na zpáteční cestě, avšak s námi nebyl. Jdeme se dívat zpátky k drátům, tou samou cestou, kudy se šlo zpět. Nenašli jsme ho. Mrzuti odcházíme nazpět. Zapálíme si papirosy, vypravujeme jeden druhému svoje domněnky a jdeme domů. Mysleli jsme, že při střelbě někam zaběhl a potom nás nemohl najít. Doufali jsme, že ráno přijde domů. Ohlásilo se na zástavách, aby nestříleli, uvidí-li jednoho člověka vracet se od německé strany. Avšak Češko nepřišel. Měli jsme o něm svůj úsudek. Buďto byl zabit, že ani nehlesl a jelikož měl bílý plášť a byla tma tak, že jsme ho ve sněhu nenašli, nebo prostě přeběhl na německou stranu, což by pro nás bylo velice nemilé. Ruští Čechové nám příliš nevěřili a tohle byla voda na jejich mlýn. Aspoň nemuseli chodit na rozvědky, vymlouvajíce se na nás, že bychom přeběhli, jak prý už se to stalo a oni že by zůstali v kritickém postavení. Nám to bylo ovšem jedno, spíše jsme byli rádi, že nepůjdou s námi takoví zajíci. Bohužel stal se nám takový případ podruhé. Asi za 14 dní, když Stochod a bažiny rozmrzly, odstěhovaly se naše přední linie asi verstu dozadu, protože pozice byly celé pod vodou. A mosty dělané na přechod z jedné zástavy na druhou byly potopeny a rozervány. Linie se tedy přesunuly na souš. S pozorovacího stanoviště bylo oznámeno, že se na našich starých zástavách objevují Němci. (V tu dobu už vody tolik nebylo.) Buďto se tam usadili nebo tam konají časté návštěvy. Byla nám přidělena úloha zjistit celou tu situaci. Šlo nás 30 s podporučíkem Hrůzou a praporčíkem Pitnerem. Šlo se k té zástavě, která stála na suchu. Mysleli jsme, že tam nejspíš budou. Dojdeme k ní asi na 200 kroků. Kolem zástavy jsou husté křoviny. Děláme řetěz a jdeme trochu zprava. Projdeme křovím a na planině za kopečkem se díváme. Němci tam skutečně byli. Ze zemljanky se kouřilo. Vydán rozkaz po jednom odcházet dozadu. Bylo to ve dne. Když jsme odešli z dostřelu, zpozorovali jsme, že nám schází Osadec (byl to Rusín, který přišel do roty zároveň s námi). Ten úmyslně přeběhl k Němcům. Vrátili jsme se domů. Ruští Čechové zase měli příčinu. Nemohli jsme se proti tomu obhajovat. Od té doby jsme se s nimi stále přeli. Nastaly různé hádky. Oni dostávali za nás vyznamenání (my jsme po tom moc netoužili), ale nebylo to spravedlivé. S rotným velitelem (byl Rus) byli jedna ruka, stále jezdili na dovolenou, a rotnému za to přinášeli různé dárky. A my zatím chodili na rozvědky za ně. Jelikož z nich byla většina „suržete“ 25 a z nás nikdo, museli jsme mlčet. Mezitím nastala v Rusku revoluce. Ve vojsku byly zavedeny nové řády, otroctví ruského vojáka odpadlo. Přivítali jsme revoluci s jásotem a hned se pracovalo o rozdělení s ruskými Čechy. Oni mluvili sice česky, ale o povinnosti Čechie nechtěli vůbec slyšet. První ruští „gembljáčci“ 26 . Oni by snad bojovali za českou samostatnost, jen kdyby jim přitom nešlo o krk. Proto jsme se od nich chtěli za každou cenu oddělit. Na rozvědky jsme chodili zase sami. Střídali jsme se po malých oddílech. Kolikrát jsme se brodili po pás ve vodě za střelby, to nebylo nic zvláštního. 14. 1. 1917 Potom byli Kozáci vystřídáni pěchotou. Odešli na odpočinek. Těžce jsme se s nimi loučili. Kornet Ostrohradský odjížděje, líbal se s naším rotným a dával nás za příklad ruským vojákům, řka: „S takovými vojáky, jako jsou 25
„suržete“ - nejasné, patrně z franc. „surjette“, obšívání, entlování - mohlo by tedy mít souvislost s distinkcemi, s výložkami, resp. hodností 26 "gembljáčci" - smysl slova nejasný
7
Češi, chtěl bych rozbít celé Německo.“ Divizní generál se s námi na památku nechal vyfotografovat. Druhý den pak odešli. S novým vojskem přišel generál Goldšmít - Němec. Hned jak uslyšel, že k jeho pěchotě je přidělena česká rota řekl „že se s Čechy nebude moc mazlit“. A také se podle toho choval. Honil nás ve dne v noci. Ruští Češi trpěli s námi. Nastaly rozbroje a různé skandály. Konečně přišla zpráva, že se máme dostat na odpočinek. Trochu se nám ulevilo. Také od rotného bylo dovoleno 4 dobrovolcům jet na dovolenou. Mezi nimi jsem byl též já, Šupáček, Valta a Procházka. To bylo asi 6. května. Hned jsme se vypravili a jelo se ke štábu pro papíry. V tu dobu byl právě štáb na pozici. Z Maněvič se jelo úzkokolejnou dráhou, kterou táhli koně. 10. 5. Večer jsme přijeli se Šupáčkem do Kieva. Jelikož už bylo hodně po půlnoci, neměli jsme kam jít na noc. Zašli jsme do Kavárny a potom jsme chvíli chodili po městě. K šesté hodině ráno jsem navštívil Františka Krulicha, který pracoval u firmy Filvert a Dědina. Šupáček zůstal u známého v Kievě a já večer sedl na vlak a jel ke švagrovi do Ekatěrinské gubernie do Kadievky. Naše shledání po tak dlouhé době bylo radostné. Měli jsme si co vyprávět. Nejvíce jsme vzpomínali na naše doma, jak se jim daří. Také jsme spolu psali dopis, jenomže já to stále skrýval, že jsem od vojska. Když jsem odcházel, dostal jsem od hochů na cestu peníze, které se mi hodily. Cesta vlakem byla mizerná. Všude se muselo dlouho čekat a lidí bylo plno. Tak jsem se zase dostal zpět do Kieva. Zastavil jsem se ještě u Krulicha a po dvou dnech jsem jel zpět k rotě. V Sájnoch jsem se opět k mé veliké radosti sešel se Šupáčkem, který jel také zpátky. Čekali jsme na vlak asi 5 hodin, takže jsme si zatím mohli vyprávět ta naše dobrodružství z cesty, což nebylo zrovna nic pěkného. Konečně se vlak pohnul a my byli za půl hodiny na místě Antonovec. Tam jsme se dozvěděli, že je rota na oddychu v Teklovce, což bylo asi 15 verst od stanice. Napili jsme se a šli jsme dál pěšky. Ráno v pět hodin jsme byli na místě. Hned jsem se nakvartýroval s Pechem a Tomečkem. Odchod roty z pozice za mé nepřítomnosti. (dle vypravování br. Olšanského) 23. 5. 1917Po sedmi měsících rozvědčické činnosti odcházíme ze Špikatovčiny. S milými vzpomínkami na dobrodružný život a trpkými zkušenostmi na nenáviděné Němce. Opouštíme svoji malou útulnou českou vesničku. Je nám teskno. Nescházel zde ani kuželník, cvičicí nářadí, umělý park, letohrádek a mnoho zábavných věcí, které jsme si pro ulehčení našeho těžkého života vytvořili. Odcházeje, ohlížíme se ještě na bránu postavenou z břízy, která tvořila vchod do našeho prvního působiště, na níž rovněž z březových větví byl vyřezán nápis „Nazdar!“ 24. 5. Jsme u štábu pluku. Všechny naše oddíly, které dosud byly na frontě, teď odpočívají. Již máme i třetí pluk. Naše rota je umístěna u vesnice Teklovka po barákách. Jsme na území Volyňské gubernie. Lid, většinou chudobný, je k nám přívětivý. Konáme vojenské cvičení. Ruští Čechové jsou ze všech rot sebráni a je z nich vytvořen druhý prapor našeho pluku. První a třetí prapor tvoříme my. Je nám tak lépe. U naší roty zůstal ruský Čech Kašina a kuchař Mojžíš, hodní lidé. Za několik dní se proslýchá, že máme jít na haličskou frontu ke Zborovu. Za tím účelem přišel rozkaz, aby se vybrala z pluku úderná rota. My jsme prohlásili, že chceme všichni jako úderníci. Na naše přání z nás byla udělána „úderná brigáda“. Život v Teklovce byl jednotvárný. Byla zde řeka, koupali jsme se, ryby se chytaly z dlouhé chvíle. Zde také odešel od pluku na naše přání plk. Chodkievič. Byl již starý, považovali jsme ho za málo bojovného a týral nás svojí nesmyslnou disciplinou. Později jsme dostali nového plukovníka, který byl dobrý člověk, ale zato žádný voják. (vypravování Olšanského končí) Po mém příchodu z dovolené zdrželi jsme se v Teklovce ještě tři dni a mezi tím se připravujeme na frontu. Jsem rád, že jsem přišel včas. 14. 6. Vycházíme z Teklovky v 5 hod. ráno za veselého zpěvu. Téhož dne nasedá v Antonovce první a druhý pluk na vlak, třetí má následovat hned za námi. Jedem rychle. Jízda trvá 2 dny. 17. 6. Přijíždíme do Tarnopole. Zde vysedáme a s hudbou jdeme pěšky 2 versty do vesnice Bělé, kde bydlíme ve stodolách. Naše rota čítá asi 70 bojových lidí. V Bělé bydlíme 2 dni. Chodím do Tarnopole na pivo a do kavárny, pokud moje jmění stačí. Nevím, jak bude dále a proto chci ještě trochu užít. Ovšem mnoho užívat nemohu, jsem odkázán pouze na vojenský plat, a ten je hrozně tenký - 7,50 rublů měsíčně.
8
Po dvou dnech odchází brigáda do Jizerné, asi 20 verst. Cesta byla ošklivá, po celou dobu pršelo, takže se nám špatně šlo. Vyšli jsme navečer a k ránu se přišlo do Jizerné a my byli ve vesnici Ostašovka, kde byl náš pluk umístěn. Nad Ostašovkou a Jizernou lítá dvakrát i třikrát denně eskadra eroplánů, které na nás vrhají bomby. Ruské dělostřelectvo je ostřeluje. Není radno chodit po ulici, střepiny a části šrapnelů dopadají hustě na zem. Bydlíme celá rota v jedné stodole. Čistíme zbraně. Dostáváme náboje a jiné potřebné věci. Zde Ruští Čechové odmítli jít s námi na frontu a takřka podněcovali ruské důstojníky a vojáky proti nám. S ruskými prý by šli, ale s námi jako s bývalými rakouskými zajatci ne. My prý můžeme jednoduše přejít na rakouskou stranu a oni prý budou rozstříleni. Ubozí ruští vojáci, ba ani důstojníci nemají o Češích ani ponětí - většinou jim bylo strašně divné, jak se někdo může dobrovolně hlásit na vojnu a k tomu ještě bývalí „austrijáci“. Samo sebou, že jim věřili a nám začali nedůvěřovat. Takoví byli ruští Češi. Někteří z nich byli dobří lidé, ale těch bylo velice málo. To všechno dělali proto, že my jsme se vždy hlásili na frontu, nečekaje až nám uplyne doba oddychu a oni že museli jít s námi. Jim, podle jejich úsudku, do nás nic nebylo. Oni budou stejně žít v Rusku, tak jako dříve. Bylo nám skutečně líto, když pronášeli takové úsudky o bývalé své vlasti a o svých rodných bratřích. 22. 6. Navečer odcházíme z Ostašovky do přední linie. Je to asi 20 verst. Cesta je namáhavá. Neseme plnou výzbroj. Zpočátku jsme zpívali různé písně, nebo hovořili o budoucím našem útoku, těšili jsme se, jak budeme prohánět „Austriáky“. Teď jdeme tiše, jsme unaveni, zpoceni a zaprášeni. Nachýleni kupředu pod tíží výzbroje, docházíme na místo asi verstu za první linii, kde odpočíváme. Zakouříme cigarety nebo vyndáme z brašny kousek chleba a s chutí pojídáme. Sem tam je slyšet nějaký výstřel. Popijeme vody a čekáme co bude dále. Na východě se již začínají rdít červánky. Brzy nastane jitro. Přemáhám se, abych neusnul. Brzo byl vydán rozkaz „vstát“. Každý rotný velitel vede rotu na vykázaný úsek. Jdeme dlouhými klikatými podzemními chodbami. Přejdeme třetí linii, potom druhou a konečně nás průvodčí dovedl do první. Zde po četách vyměňujeme ruské vojáky. Hned zaujímáme svá místa u střílen. Opravujeme co je třeba, pušky na určená místa a když se úplně rozednilo, zalézáme do svých podzemních bytů a oddáváme se na tvrdém lůžku odpočinku. Venku zůstala jenom stráž. Tu noc se mi zdálo o mých drahých tam na druhé straně, které jsme doufali v krátké době osvobodit. Boje 2. pluku u Zborova Zborov! Kolik myšlenek zalétá k tomuto malému, až donedávna neznámému haličskému městečku! Tam poprvé po staletích vystoupil zase český voják, aby hájil práva svého národa a dobyl si ztracenou svobodu. Klidné jsou dnes Zborovské pláně. Na chudých úhorech zase pracují haličští „mužíci“, hluboké, vším pohodlím opatřené rakouské zákopy, jim dnes slouží snad za útulek v čas deště. Ale ještě před dvěma roky ozýval se zde válečný ryk a krev česko-slovenská barvila svěží jarní zeleň. Dnes pouze dvě veliké mohyly nad Secovou 27 a malé jednotlivé hroby s prostými kříži mezi rakouskými zákopy jsou svědky toho, co se zde odehrávalo. A přece zde byl položen základní kámen svobody našeho národa 28 . V zákopech zborovských 10. června před svítáním 1.a 3.prapor vystřídaly v přední linii 22.Finský střelecký pluk. Pravé křídlo úseku vykázaného pluku bylo obsazeno třetím praporem, levé prvním. Proti nám stály tyto rakouské pluky: 1.Bosno-Hercegovinský, 35.Plzeňský a 75.Jindřicho-hradecký. Úkol pluku do útoku: Zaujmout a houževnatě hájit pozici od „Spinetu“ u Secovského údolí včetně do jižního okraje vesnice Josefůvky včetně. V noci vést aktivní výzvědnou činnost a ve dne pozorně pátrat po nepříteli.
27
Cecová (dnes Kalinivka) - vesnička u Zborova ve východní Haliči (Ukrajina). V době bitvy zde bylo obvaziště a operační síň, v níž lékaři O. Biebl a Vl. Haering poskytovali raněným pomoc. Na poli u Cecové byli 4. července 1917 ve společné mohyle („Mohyla bratří“) pohřbeni padlí čsl. dobrovolníci, hrdinové od Zborova. 28 Zborov - městečko na sz. od Tarnopolu. Zde byla 2. července 1917 svedena bitva, kterou čsl. brigáda (1., 2. a 3. prapor) získala mezinárodní ohlas, jímž zajistila podporu pro jednání exilovoé České národní rady (Masaryk, Beneš, Štefánik, Červinka). Bitva nevedla k žádnému zásadnímu zlomu ve válce, způsob boje čs. vojáků měl však průkopnické prvky, které se dokonce později dostaly do vojenských učebnic (samostatná činnost malých skupin, tzv. „hloučků“)
9
Stoje na stráži zpozoroval jsem, že z rakouských okopů vyšlo několik mužů a za nimi následovaly jakési dva vozy. Bylo mi divné, co vlastně zamýšlejí. Přiblížili se o něco blíže a tak jsem rozeznal, že muži nesou kosy na trávu. Když došli na 200 kroků od našich okopů, pustili se směle do práce. Ihned jsem zavolal kolemjdoucího telefonistu a říkám mu, aby ohlásil dozadu dělostřelectvu, co jsem viděl. Netrvalo to ani deset minut a vyšly tři rány z děla přímo k vozům. Rakušáci tím byli asi nemile překvapeni, poněvadž Rusové jim to nedělali. Hned se rozprchli na všechny strany a pak ve zděšeném útěku prchali zpět. Od té doby byli opatrnější, už poznali, že tam jsme my. Při vystřídání ruští vojáci ukazovali časopisy přinesené od nepřítele a vyprávěli o bratření s ním, proto jsme museli být hodně opatrní. Zákopy byly námi obsazeny velice řídce, služby bylo mnoho. Za 48 hodin spí se pouze 12 hodin a 36 hodin trvá služba. Zákopy v první linii byly ve velmi špatném stavu: zpola sesulé, místy velmi mělké, střílny zarostlé trávou, úkrytu před dělostřeleckou palbou a „zemljanek“ málo a pokud, tak velmi špatné. Před první linií se táhnou dvě řady drátěných překážek, dále vpředu je linie polních stráží. Zákopy jsou zde mělké po kolena, nanejvýše po hruď. Jelikož Finský pluk zakopal před naším příchodem množství munice do země, nebyly v prvních dnech v zákopech vůbec ruční bomby 29 , světelné rakety a zásoby patron. Ve střílení nejevil protivník ani my žádnou zvláštní činnost. 11. června navečer se ruské dělostřelectvo zastřelovalo. V zákopech přestřelka z pušek a kulometů. V noci byl vyslán zákopnický oddíl s 60 dělníky, celkem 110 mužů. Opravili a zesílili drátěné překážky, které byly na četných místech rozstříhány i povaleny - následek předchozího bratříčkování Rusů s Rakušáky. V noci se nepřítel pokoušel proniknout k naší polní stráži, byl však rozehnán palbou z pušek, kulometů a děl. Naše ztráty: jeden zabitý a jeden raněný. 12. června ostřeloval protivník půl hodiny naše baterie u vesnice Chorošec i samotnou vesnici. Ztráty nebyly. V noci znovu zákopníci s dělníky, celkem 165 lidí, opravovali drátěné překážky před 3., 11. a 12. rotou. Do zákopů bylo dopraveno 8 bombometů. Podporučík Růžička, který vyučil obsluhu dvou bombometů, vypálil na zkoušku několik ran a čtyři projektily dopadly přímo na nepřátelskou polní stráž. 13. června se upravují zákopy, kopou úkryty a upravují se tabulkami orientace v zákopech. Večer zpíváme ve strážích české písně a voláme na druhou stranu, kde máme proti sobě také Čechy. 14. června
ostřeloval nepřítel naše pozice poněkud silněji.
15. června odešel velitel pluku, kapitán Ivšín, převzít velení nad prvním plukem. Prozatímním velitelem se stal pplk. Zembalovský 30 . Téhož dne se konala ve vsi Krásno schůze všech plukovních výborů s brigádní Radou. Byla vypracována rezoluce prof. Masarykovi, v níž byly objasněny poměry na frontě. Rezoluci měla prof. Masarykovi předat zvláštní delegace (z 2. pluku V.Roubal, z 3. pl. praporčík Sedláček). Protože již v noci začala dělostřelecká příprava k chystanému útoku, delegace neodjela a rezoluce předána nebyla.) Vojáci dostávají denně dvě konzervy. Celý den je úžasné vedro a odpoledne slabá bouře. Letadla vykazují zvýšenou činnost. Následkem přetížení službou je v rotách nervozita a s netrpělivostí se očekává den útoku. 16. června začíná bombardování nepřátelských pozic na levé i pravé straně. Zvláště na levé straně se zdá, že země tam hoří a hukot děl celý den neustává. Nepřítel dosti silně odpovídá. Téhož dne je vyslán z každého praporu jeden důstojník a z každé roty jeden střelec do Jezerné, jako delegace k uvítání ministra Kerenského - tento však nepřijel. Obědy jsou v posledních dnech přiváženy k zákopům už kolem třetí hodiny ranní. 17. června zaujímá 2.rota v síle padesáti dobrovolníků a pěti důstojníků úsek mezi 9. a 12.rotou. Silné ostřelování nepřátelských pozic neustává. 29 30
ruční bomby – ruční granáty Dmitrij Nikolajevič Zembalovskij (1878 - ?), podplukovník ruské armády byl do České družiny zařazen v srpnu 1914. Zastával funkce velitele 1.roty, prozatímního velitele družiny, velitele náhradní roty a velitele 1.praporu.Od února 1916 byl velitelem 1.praporu Čs. střeleckého pluku, poté velitelem Prvního československého střeleckého pluku a od června 1916 byl hospodářem Čs. střelecké brigády. V dubnu 1917 opět velitelem 1.čs. střeleckého pluku a v červnu velel 2. čs. střeleckému pluku. Během bojů u Zborova velel jižnímu úseku brigády. Od jeho nástupu na dovolenou v červenci 1917 o něm není nic známo. (Zdroj: Jiří Fidler - Zborov 1917, Malý encyklopedický slovník, JOTA, Brno 2003)
10
18. června vydán rozkaz připravit se k útoku. Linie polních stráží se obsazuje silněji. Vyslána rozvědka na polní nepřátelskou stráž, kterou čtyři muži dobyli v pravé poledne. Vzato do zajetí 5 vojáků 35.pluku; přitom padl náčelník rozvědky Svítek z 2.roty. Rozdává se ve větším množství machorka a „podárky“, zaslané sovětem dělnických a vojenských deputátů. Přichází zpráva o dobytí první nepřátelské linie finskou divizí. Večer je poslána 10.rota do zálohy, do záložní linie jihozápadně od vsi Chorošec; před půlnocí je odvolána zpět na staré místo. Po půlnoci jsou vyslány silné výzvědné oddíly aby zjistily, zdali a jak silně jsou obsazeny nepřátelské zákopy. Ministrem Kerenským 31 vydán rozkaz, aby v čele nastupujících vojsk byly z důvodů taktických a hlavně ideových neseny rudé prapory. Většina našich rot nebrala příkaz v úvahu. Den útoku
19. června
(2. července) 32
19. června byl předán na posílení 2. pluku jeden prapor 3. pluku, který obsadil úsek od Jozefůvky ke třetí spojovací chodbě táhnoucí se od Secůvky ke vsi Josefůvce. Útok se má provést bez dělostřelecké přípravy časně z rána. Nálada je poněkud stísněná vzhledem k tomu, že drátěné překážky před naším úsekem zůstaly netknuté. Pluk se stahuje poněkud doprava a seskupuje se kolem východu z vlastních zákopů. Pohyb byl patrně zpozorován, neboť nepřítel začal silně ostřelovat naše pozice. Rozložení rot při útoku počínaje zleva: 1.rota, 3., 12., 2., 9., 4., 11. a 10 rota. Napravo od 2. pluku byl 1.pluk, nalevo prapor 3.pluku, dále pak 23.Finský pluk. České brigádě byla dána pasivní úloha: bránit pozici a nastupovat teprve tehdy, až na bocích českého úseku budou učiněny průlomy a nepřítel bude nucen sám ustoupit. Velitel brigády s velitelem pluku a veliteli obou praporů vypracovali obranný plán i plán útoku pro pomoc nastupujících sousedních jednotek. Plán byl tento: Před svítáním 19.6. u folwerku 33 Secůvka a u pravého křídla po secůvském dolíku poslat dva silnější oddíly rozvědčíků za drátěné překážky a kromě toho menší oddíly ke každé zástavě nepřátelské (dělostřelecké cíle č.102., 106., 108., 110., 111., 113. a 115.) Všem vyslaným lidem dát ruční granáty. Každý oddíl udržuje spojení, musí nepozorovaně přistupovat až k hranici naší dělostřelecké palby a nepodnikne jinou činnost, dokud dělostřelecká příprava trvá a naše řetězy nedojdou vpřed. Po přerušení dělostřelecké palby začne útok na pravém křídle, řetěz 2. pluku se bude vyrovnávat podle řetězu prvního pluku. Když pak budou naše pluky nastupovat, tehdy aby se protivník silně zneklidnil a palba se odvedla od nastupujících řetězů, budou rozvědky útočit na nepřátelské polní stráže, obsadí chodby vedoucí do hlavních okopů a po přípravě se vervou do okopů. Ten úkol připadl naší a jedenácté rotě. (Naší rotě velel praporčík Nejedlý.) Před bojem zaujímal pluk úsek 3/4 až jedné versty 34 . 1.prapor měl celkem 580 bodáků 35 , 3.prapor 490. Kulometů bylo na úseku 2.pluku celkem 14. Když skončila dělostřelecká příprava trvající od 6 hodiny a bylo už vidět nastupující řetězy prvního pluku, oddíly poslané vpřed na pravém křídle a výzvědné oddíly 10. a 11.roty přešly do útoku na nepřátelské polní stráže. Jakmile to v 9.40 velitel pluku zjistil, ihned vydal rozkaz poslat na celé frontě pluku kupředu 3 čety od každé roty. Kulometné i zákopnické oddíly s jednou četou od každé roty tvořily zálohu v první linii. První rota vyšla vinou svého velitele ze zákopu o půl hodiny později, než ostatní roty. Díky neohroženosti, s jakou šlo mužstvo vpřed, jeho nevídané chrabrosti a odvaze, byla první linie v našich rukou v 9.25 a v 9.45 byly již první naše řetězy v chodbách vedoucích do druhé linie a místy již na druhou linii útočily. První 31
Kerenskij Alexandr Fjodorovič - ruský liberální politik, ministr války v prozatímní vládě a později její předseda. podle nového kalendáře 33 vollwerk - obranné postavení, zděné opevnění, může jít o opěrný bod zřízený v nějaké usedlosti nebo statku 34 1 versta = 1066,781m = 1,07km 35 pojmem „bodák“ je zde označován útočící pěšák 32
11
linie, ačkoli výborně opevněná, byla dobyta s poměrně malými ztrátami. Při útoku na druhou linii, hlavně na pravém křídle proti úseku 3.praporu, protivník provedl několik protiútoků, všechny však byly odraženy a nepřítel rozdrcen. Při dalším útoku setkalo se naše vojsko jen s hloučky utíkajících rozbitých oddílů protivníka, které se ve třetí linii ještě částečně bránily, ale většina se jich bez odporu vzdala. Pouze v okopu a ve spojovací chodbě vedoucí do třetí linie, jdoucí rovnoběžně s Godovskou dolinou vedle lihovaru, setkala se třetí rota s odporem, avšak rychlým bodákovým útokem odrazila nepřítele a zbylé živé vzala do zajetí. Nějakou dobu byly naše nastupující oddíly na třetí linii ostřelovány ruským dělostřelectvem, které nemohlo pochopit náš rychlý postup; raketami jim bylo dáno znamení, aby střelbu přenesla na ustupujícího nepřítele. Po obsazení třetí linie byl vydán rozkaz zastavit, obsadit okopy a vyslat kupředu silné hlídky. V 15 hodin naše rozvědka přinesla zprávu, že na linii Godov - Travotloky jsou pouze slabé nepřátelské oddíly. Jít vpřed nebylo však možné, protože nebyla naděje na pomoc z týlu a spojení se šestou Finlandskou divizí bylo přerušeno. Již na počátku boje bylo zřejmé, že úkol určený české brigádě byl velmi skromný. Za hodinu od počátku útoku byly již oddíly 2.pluku za vsí Secůvkou. Poněvadž první pluk zašel moc vlevo, druhý pluk se nemohl podle něho řídit, prošel svým pravým křídlem vsí Secůvkou a pokračoval ve směru na rozbitou vesnici Kosčavku a na výšinu 388., dotýkaje se svým levým křídlem Godovského údolí a cesty u lihovaru. Tím, že pluk již při obsazení druhé linie zabral veliký úsek, se mužstvo rot vzájemně promíchalo. Při dalším postupu nebylo třeba útočit po celé frontě, ale pouze v některých opěrných bodech. Za druhou linií se utvořily z pluku menší oddíly po 50 - 80ti mužích, v nichž bylo mužstvo dvou i tří různých rot. Pravé křídlo 2. pluku se smísilo s prvním plukem. Po obsazení třetí linie byly rychle posíleny pozice a vyslány rozvědky ve směru na Godov a chutor 36 Emilevku. Rozvědky ve vzdálenosti jedné versty od našeho řetězu se zakopaly a zůstaly tam až do vystřídání 326.plukem. Hned u třetí linie byly sklady plné bomb, raket, stanů i obuvi; vše se rychle rozebralo. Poněvadž proti vsi Košovkám byl řetěz 2.pluku velice hustý a v něm mnoho lidí 1.pluku, bylo nutno zaplnit vzniklou mezeru mezi naším plukem, praporem 3.pluku a šestou finlandskou divizí. Proto byl vydán rozkaz, aby se řetěz roztáhl do vzniklé mezery. Tato byla však značná a celou zaplnit nebylo možné. Plukovní pobočník poslal veliteli brigády tento telefonogram: "Všechny tři linie v našich rukou. Se šestou finlandskou divizí není spojení. Neobsazená mezera široká přibližně dvě versty. Aby bylo možno udržeti zaujmuté posice a využíti našeho úspěchu, třeba rychle vyslati silnou posilu, jinak neudržíme zabrané prostranství." K 18. hodině se na obzoru objevovaly nepřátelské kolony, které bylo možno vidět pouhým okem. Kolony byly brzy výborně ostřelovány gvardějskou artilerií z chutoru Secůvky. Rozložení rot ke konci útoku, počítaje od výšiny 366 u Travotlok k výšině 404, bylo toto: 2.r., 10.r., 9.r., 11.r., 12.r., 1.r., 3.r. a 4.rota. Kolem 20 hodiny přišel konečně 326 pluk a během jedné hodiny druhý pluk vystřídal. Pluk vzal 1 200 zajatců, vojáků i důstojníků, 11 kulometů a vyvezl 4 děla. Ze zabraných nepřátelských děl zanecháno na bojišti 9 nevyvezených děl. U lihovaru v Godovském údolí třetí a čtvrtá rota získaly bojem baterii s pěti děly. 12.rota vzala dvě děla u výšiny 377, hned za druhou linií. Jedenáctou a dvanáctou rotou byla severně od Godova u výšiny 388 objevena a ostřelována nepřátelská baterie, v níž bylo 6 děl, avšak zabrat ji nebylo možné pro nedostatek sil, navíc se objevily nepřátelské posily. Na vyvezená čtyři děla byly obdrženy stvrzenky, které se přikládaly k odměnným listinám. Z jedenácti ukořistěných kulometů si pluk vzal sebou jenom 8 kusů. Ztráty v jednotlivých rotách: 37 Zabití: 36 37
1.a 2.rota žádného.
"chutor" - osada, usedlost Celkové ztráty Československé brigády během útoku činily 167 padlých (z toho pět velitelů rot), raněno bylo téměř tisíc vojáků a nezvěstných bylo hlášeno jedenáct. Za tuto cenu však brigáda dokázala prolomit tři nepřátelská obranná pásma, získala více než čtyři tisíce zajatců a velké množství výzbroje včetně dvou desítek zákopových děl a minometů. (Zdroj: Jiří Fidler - Zborov 1917, Malý encyklopedický slovník, JOTA, Brno 2003)
12
3.rota: stř. Švec Miroslav, Málek Mikoláš. 4.rota: prap. Nejedlý, stř. Homolka Eman, Korycánek Jos., Matula Frant., Mrázek Jindřich. 9.rota: stř. Michl, 10.r Ceplecha Frant., Fink Ant., Káně Vlad. Nezvěstní:
Koza Ant., Lukeš Jan, Miřejovský Václav. 11.r. důst. zást. Svítek Adolf, Ptáček Josef, Uhlík Karel.
Raněných bylo celkem 62. Cestou se pluk zastavuje v rakouských pozicích a konečně odpočívá v hlavních rakouských zákopech. Vojáci jsou hrozně unaveni a hladoví, přesto však jsou všichni nadšeni a hrdí nad vykonanou prací. Do rána se spalo v okopech a každému se jistě zdálo o svých drahých doma. 20. června (3. 7.) odpoledne se pluk soustřeďuje a odchází do Secové, kde již táboří 1.pluk. Za deštivého počasí stavíme odpoledne na návrší stany a odpočíváme. Ještě během odpoledne velitel 49.armádního sboru, generál Selivače děkuje se slzami v očích brigádě za vítězný boj. Praví, že takových „lidských orlů a bílých sokolů“ dosud neviděl. 38 Provoláno bouřlivé „hurá“ a "nazdar" ruskému i československému vojsku. Nepřátelská letadla krouží nad bojištěm i nad naším táborem. 21. června (4. 7.) odpoledne byli padlí bratři pohřbeni ve dvou velkých hrobech na návrší u Secové, hrála hudba 1.pluku. Poněvadž nepřátelská letadla i dělostřelectvo nás stále znepokojují, odcházíme v noci poněkud dále na východ. 22. června (5. 7.) časně zrána odcházíme přes Krásno za ves Velká Plavuča, kde se umísťujeme na řídkce porostlém návrší pod stany. Týž den přišla naše plukovní hudba. 23. června (6. 7.) krouží celý den nad Krásnem nepřátelská letadla a útočí na dva ruské aerostaty 39 . Náš aerostat je zapálen a padá k zemi, hned nato je však sestřeleno nepřátelské letadlo naším kulometem. V dálce na pozicích hrozná neustává střelba. Večer (6.července nového kalendáře) jsme oslavili památku Mistra Jana Husa. Za hřmění děl (Němci se pokoušeli o průlom) sešel se pluk na blízkém návrší, kde promluvil o významu M.J.Husa br. Jar. Šauer česky, velitel brigády generál major Trojanov a bratr Franz z 10.roty rusky. Při slavnosti též účinkovala hudba. 24. června (7. 7.) ve 4 hod. ráno odcházíme na pozici vystřídat 327. pěší pluk rozbitý včera během německého útoku. Náš pluk má obsadit úsek od mostu přes potok Zárudže k levému křídlu 326. pl. u výšiny 392. Za Secovou odpočívá pluk v starých zákopech až do večera. Místy v drátěných překážkách i u zákopů jsou dosud vybuchlé fugasy 40 . Většina nás z 2.pluku (i z prvního) odpíráme jít na frontu, poněvadž jsme viděli, že je vše zrazeno. Ruské vojsko se stahovalo a nás tam chtěli, abychom německý útok zastavili. Vyslán plukovní výbor na schůzi do Krásna pro objasnění situace. Schůzi přítomen prap. Medek člen O.Č.S.N.R. 41 Z této schůze vyslána delegace k veliteli korpusu, kde získala příslušné informace. Za soumraku se šlo do zákopu. Cesta dlouhá a únavná. Německé letadlo létá přímo nad námi, při měsíčku, ve výši 60 m nad zemí. Dohadovali jsme se, že Němci něco zamýšlejí. Nepřátelská děla ostřelují naši cestu. Přicházíme konečně do vsi Jelzanka a Zárudže, obě vsi jsou úplně zničené. Za vesnicí obsazeny první zákopy 1.praporem, 3.prapor u silnice ve vsi v záloze. Štáb pluku ochraňuje naše rota. Z ruských vojáků mnozí z pozice prostě odcházejí, takže v některé rotě zůstalo velice málo lidí. 25. června (8. 7.) ostřeluje nepřítel naše pozice, zálohy a hlavně ves u cesty vedoucí k pozicím. Polovina našich hochů pro špatné vydávání rozkazu plukovníka Zembalovského, který říkal "...jestli chcete, tak běžte do linie a jestli ne, já vás nenutím...", tak prostě odešla do týlu a ostatní do okopů. 26. června (9. 7.) ráno došel pluk vrátivši se po několika hodinách z okopů vystřídán ruskými oddíly. Šlo se v nepořádku, do Secové, když byl rozdán oběd. Po krátkém odpočinku pochod přes Lisie Jámy a Jezernou do vsi Ostašovce. 38
míněn starý ruský generál patriarchálního vzezření Solivačev, který se před jednotkami poklonil do půl pasu a řekl: "Hluboce se klaním před slavnými orly, kteří přivlekli za sebou ruské slepice!" (citováno z knihy Generál Matěj Němec - Návrat ke svobodě, Naše vojsko, 1994) 39 aerostat - pozorovací balon upoutaný obvykle na navijáku 40 fugas – ruční nálož 41 O.Č.S.N.R. - Odbočka Československé národní rady na Rusi. Rudolf Medek se stal v květnu 1917 členem několika jejích pracovních komisí.
13
Blíže Jezerné zástupy zajatců vzatých v boji u Zborova (někteří s bílo-červenými stužkami na čepicích) radostně hledí na naše řady procházející se zpěvem, hudbou a prapory. K večeru docházíme do Ostašovky. Naše rota byla opět ubytována ve stodolách, kde jsme byli před útokem. Ten den hrozně pršelo. Cesty mění se stálým blátem v louže. Každý se hned chopil čistění zbraní, pak se pohodlně natáhl na slámu a spal tvrdým spánkem až do rána. 27. června (10. 7.) přišel doplněk záložního pluku a byl rozdělen k naší a druhé rotě i k oddílům. Vybíráni dobrovolníci z rot pro výzvědnou činnost k 83.divizi. Mezi jinými jsem se přihlásil i já. Hned večer jsme vyšli a druhý den jsme dorazili na místo. Po celý ten čas stále pršelo. Za frontou bylo mnoho ruských vojáků, obrněných automobilů a jiných válečných pomůcek. Následující den se měl konat útok, proto jsme šli v noci na rozvědku v síle 90 mužů. Pod dělostřeleckou palbou jsme došli do okopů asi ve 23 hod. Celou noc hučela německé děla a několik granátů padlo, jak jsme ráno zpozorovali, přímo k zemljance. K ránu se mělo jít na rozvědku, proto jsem si klidně lehl a spal. Vzbudím se a bylo už 6hod. Vyjdu ven ze zemljanky a naše zákopy byly plné vody, proto byla rozvědka zase odložena na příští noc. Celý den pršelo. Odpoledne k nám přijde praporčík Stehlík a hlásí nám, že z rozvědky nic nebude, Rusové se zase bratříčkují a nechtějí útočit. Proto jsme byli nuceni z naší rozvědky upustit, jelikož jsme si nebyli jisti, jestli nás Rusové nezradí nebo dokonce nepostřílí. Jakmile se setmělo opouštíme okopy a odcházíme mrzuti nezdarem zase zpět ke pluku do Ostašovce. 3. července (16. 7.) se došlo zpět ke štábu. Unaven dalekou cestou lehl jsem si ve stodole, kde byla naše rota pohromadě. 4. července (17. 7.) Chodíme ve volné chvíli do Jezerné, kde je ubytován 3.pluk. Německé eroplány nám zase často dělají svoje návštěvy. 5. července (18. 7.) odpoledne se za vsí loučil generál major Trojan, velitel brigády, s naším plukem. Byl jmenován velitelem finlandské divize. 6. července (19. 7.) odpoledne se sešel pluk ke společné schůzi, kde o situaci promluvil a pozdravný dopis prof. Masaryka přečetl člen O.Š.S.N.R. prap. Eisenbergr. Schůzi přítomen byl též V.Huska. Ještě před ukončením schůze došel rozkaz velitele brigády odejít jako záloha 3.Sibiřské pěší divize do okruhu vsi Volůvky. Rozejdeme se a konáme přípravy k dalším bojům. Z Ostašovců k Volosůvce Po třetí hodině se řadí pluk a hned nato odchází se zpěvem na frontu. Štáb pluku s velitelem, vozatajstvo 2.řádu i plukovní sklady zůstaly v Ostašovcích. Velení bojové kolony, čítající 720 bot (1. a 3.prapor) s vozatajstvem 1.řádu převzal štábní rotmistr Djakonov, jenž cestou do Volosůvky obdržel od velitele korpusu rozkaz, kde mu bude předán bojový úkol. Cestou potkáváme ujíždějící dělostřelectvo i civilní obyvatele. Směrem ke vsi Kudobince jsou na frontě požáry a děsná kanonáda. Naše doplnění, které jsme dostali k rotě, vyšlo též s námi a úplně beze zbraní. Před vsí Kudobince se pluk zastavil v dolině a doplněk se vrátil zpět s ppor. Bednářem a Pitnerem pro zbraně do Ostašovců. Štáb 3.divize dal rozkaz vyslat tři roty na „rozvědku“ do okruhu vsi Kudynovce na Ostrý Hrb a folverk Cholčina Dolina. Rozkaz byl hned nato změněn a odešla pouze první rota (byla vylosována) pod velením prap. Piálka na folvark Chalčina dolina. Ostatní roty obdržely rozkaz vyjít ve 21.hod. rychle na linii Kudobince - Kudynovec na řece Strypě, kde ustupuje 623.pluk, aby bylo zabezpečeno pravé křídlo 3.divize a divizní dělostřelectvo. Pluk vyšel za naznačeným cílem, avšak náčelník štábu třetí divize rozkázal změnit směr a jít ke vsi Tustogolovy, odtud pak na sever a rozložit se napravo od 12.pěšího pluku, přitom udržovat spojení s 10. plukem. Šli jsme přes bahnitá luka na vysoký násep železnice, vedoucí ke Zborovu. Cestou bouře, déšť a hrozná únava. Jdeme po trati pomalu, každou chvíli se zastavujeme, a konečně přecházíme železniční most, po němž bylo velmi nebezpečné přecházet za tmy, protože na něm nebyla položena prkna. Časté blesky osvětlují cestu. Konečně na 3.hod. ráno přišel pluk ke vsi Tustogolovy, kde potkáváme utíkající oddíly ruské (mezi nimi mnoho opilých), 3.sibiřské divize a 9. a 12.pluku, které nám předaly rozkaz odejít na pozici severně od vsi Podhájčiky a tuto obsadit až k výšině 386. Boj u Volosůvky 42
42
Na současné mapě Ukrajiny (ve velmi kvalitním provedení 1:100 000 je k nahlédnutí na http://maps.vlasenko.net/?x=25.14273&y=49.66335&search=Zboriv) lze většinu zeměpisných pojmů, které autor
14
7. července (20. 7.) Tento úsek byl plukem obsazen o 6.hodině ranní. Na levém křídle byl 1.prapor. Před úsekem našeho pluku měl být 11.sibiřský pluk. Obsazené zákopy byly mělké, zpola sesuté, velmi klikaté a v místě, kde byla 12.rota, šly dokonce do pravého úhlu. Před zákopy byly 2 řady, místy i 3 řady kůlů, spojených ostnatým drátem; na četných místech byly však v překážkách mezery. Ihned jsme se dali do práce a během hodiny bylo vše napraveno. Opravovaly se střílny a prohlubovaly zákopy, poněvadž byly mělké a místy i sesuté. Dělaly se úkryty před šrapnely. Po ukončení práce chodili jednotlivci do vesnice vařit ostatním čaj v kotlících. Po vesnici chodilo mnoho ruských vojáků, kteří utekli z pozice. Krátce po našem zakopání se Němci začali zastřelovat na naše zákopy. Poslali 11 granátů menšího kalibru, z nichž žádný však nevybuchl. Poněvadž napravo stále nebylo možno navázat spojení (10.pluk nepřicházel), vyšel pluk ze zákopů, aby se roztáhl a tím byla aspoň částečně zakryta mezera. Vtom (bylo kolem 9.hod. ranní) se objevily na obzoru z pravé strany řetězy neznámého vojska. Ruský dělostřelecký důstojník sdělil, že řetězy jsou germánské. Slíbil, že po nich bude střílet - má prý ještě několik nábojů. Brzy nato začala dvě děla ostřelovat husté řetězy protivníka. Ten útočil v síle asi dvou pluků v několika vlnách současně z výšiny Zlatá Hora i z výšiny severně od Kudynovec na celé frontě až ke vsi Žukovec na městečko Zborov a rozvíjel se napravo. Včas přijel na pomoc obrněný vlak s jedním rychlopalným a druhým dalekonosným dělem a střílel útočícímu nepříteli do boku, čímž kritickou situaci pluku zlepšil. Pluk se zatím celkem v nepořádku rozvinul do řetězu na čáře Podhájčiky - Mšana a zakopával se. Měli jsme napilno. K pluku se připojily asi dva prapory 9.sibiřského pluku, které měly některé dobré důstojníky. Začala střelba po útočícím nepříteli, jenž obsadil opuštěné zákopy. Pravé křídlo pluku začalo útočit (byl to náš prapor), načež celý řetěz (promíchaní Češi i Rusové) se hnal bez rozkazu na Němce. Hoši byli ještě opojeni slávou z útoku a nehleděli na množství ani na vlastní pozici. Němci byli v několika minutách vybiti ze zákopů a asi 30 jich padlo do zajetí. (Tito vypravovali, že protiútok „bíločervených“ způsobil v německém vojsku paniku a že všechno spěšně ustupuje). Přes veliké ztráty udržoval řetěz protivníka v šachu ještě hodinu. Následoval útok nepřítele, který dostával stále nové posily a několikrát opakoval pokus nás odehnat. Zvláště pravé křídlo bylo již obkličováno. Ustoupilo se proto na dřívější obrannou linii na výšinách od Podhájčiků k Močené. Zde byl zadržován útok nepřítele střelbou do druhé hodiny odpolední, kdy štábní kapitán Gajda (kterýž vlastně v boji pluku velel), dal rozkaz k ústupu. Zatímco náš pluk bojoval s Němci u Volůvky, oni byli již u Ostašovců, kde zapálili naše sklady, které nebylo možno odnést. Bohužel naši i ruští vojáci při ústupu nezdržovali účinnou střelbou útočícího nepřítele (byl veliký nedostatek patron), takže na pozici zůstalo mnoho mrtvých i raněných. Tím nám způsobil nepřítel velké ztráty. Četní naši ranění, bojíce se německého zajetí, kde by je očekávala potupná smrt, se sami zabíjeli granáty. Brzy však došly patrony úplně, naše řady silně zřídly, odcházeli ranění i zdraví a nepřátelská dělostřelba se stala silnější. Konečně byl pluk vystřídán Preobraženským plukem. Železniční most u Volůvky byl na rozkaz štábního kapitána Gajdy po odchodu pluku zničen. Padlí byli zanecháni na bojišti. Díky patří dělostřelectvu i Kozákům, kteří naše raněné odnášeli dozadu. Celkem bylo zabito 36 a raněno 164, z nichž mnozí nemohli býti odneseni a jejich osud dosud není znám. Ústup Pluk ustoupil směrem ke Kozlovu. Hoří Jezerná i Ostašovka, zvláště v Jezerné se opakují časté výbuchy muničních skladů. Na obzoru se objeví sloup dýmu, který se ve výšce rozšíří jako koruna stromů. Brzy na to je slyšet výbuch – je to nádherný i strašný pohled zároveň. Slunce pálí - únava hrozná. Každý se vleče jen posledními silami, které mu dodává obava před zajetím. Odpoledne dochází pluk do Kozlova, kde panuje ještě větší zmatek. Stačí vykřiknout „Germánskaja kavaleria!“ aby se celý pluk Rusů dal na útěk. Cesty jsou naplněny dělostřelectvem, vozy a lidmi - vše spěchá bezradně na východ. Jen stěží, prodírajíce se v tom hrozném zmatku, udržujeme se pohromadě českým voláním „Češi sem !“ Konečně opouštíme Kozlov i hlavní cestu a odpočíváme. Pomalu se schází roztroušené zbytky pluku a přichází i první rota. Večer docházíme do vsi Domamorič, asi 20 verst západně Tarnopole, kde se ukládáme k odpočinku pod širým nebem. Většina uléhá na holou zemi a za chvíli už spí tvrdým spánkem. zmiňuje v následující stati, nalézt, ovšem mimo jediného: Volosůvky. Obec možná byly přejmenována, nebo vzala za své během Stalinova hladomoru, či 2.světové války. Pro lepší orientaci by proto bylo vhodné nahradit pojem „Boj u Volosůvky“ pojmem „Boj u Podhájců“ (Podgajčiki).
15
Brzy ráno nás spěšně vzbudí - Rakušáci jsou prý již v Kozlově. Odcházíme rychle bez snídaně dále k Tarnopoli. Zde je zmatek, obchody zavřeny. Za městem u folvarku Štacheince, kde byly štáby 1. a 2.pluku, jsme obědvali. Jenomže bohužel bez naší kuchyně, o které jsme nevěděli. Ve štábu pluku měli již poplašné zprávy o úplném zničení pluku, které šířili někteří zběhové z pozice. (Z toho snad povstaly přehnané články v ruských časopisech o úplném zničení české brigády, spálených praporech a zabíjejících se Češích). Na všech stranách je slyšet výbuchy. Odpoledne jdeme stále dále přes Rajkovce, Stupky a konečně nocujeme u Romanovky na poli. 9. července (22. 7.) po obědě odcházíme do Kamionky, cestou však přijíždí velitel brigády pluk. Mamuntov, na jehož rozkaz se pluk vrací a nocuje v Romanovce v chatách. 10. července (23. 7.) ráno jdeme do Velkých Borků, kde již jest ubytován pluk. Velké háje 11. července (24. 7.) časně ráno odcházíme z Velkých Borků a přicházíme v 8 hod. do Velkých Hájů u Tarnopole. Mnoho slabých a nemocných hochů se hlásí odpoledne k lékařské prohlídce, takže v rotách zůstává pouze hrstka lidí. 2. a 3.pluk tvoří zálohu 7.pěší divize spolu s 28.Polským pěším plukem. Naše oddíly byly hned po příchodu na místo silně ostřelovány nepřátelským dělostřelectvem. Naše výzvědné oddíly zadržely několik vyzvědačů a předaly je na štáb 7.divize. Až do sedmé hodiny večerní odpočíváme v řídkém lese u vesnice, kde hoši kopou zákopy; mimo to jsou vysílány dopředu vyzvědné oddíly. V 8 hod. večer je vyzván 2. a 3.pluk rychle na posilu 27.Vitebskému pluku. Hned nato odešly oba pluky rychle k lesíku jižně od mlékárny Radečín, kde se rozvinuly do řetězu (náš pluk napravo od lesa) a ihned přešly do útoku. Výsledek krátkého a energického úderu byl rychlý, ústup nepřítele za řeku Seret. Nastalá temnota však zamezila využití našeho úspěchu. V našich řadách byla dezorientace, ruští vojáci, kteří se s námi smíchali, se kupili do stále větších hloučků, kde se rozhodovalo o tom, má-li se jíti kupředu, nebo do zajetí, nikdo nevěděl co počíti. Proto dal št.kap. Gajda rozkaz k ústupu. Němci mezitím zase začali nútočit. Ustupovali jsme v hloučkách, nepravidelně. Po rozkazu plk. Mamontova byla obsazena cesta vedoucí z Velkých Hájů, kde nás asi ve dvě hodiny v noci vystřídala ruská divize. Od Velkých Hájů do Podvoločiska 12. července (13. 7.) Ve 3 hod. ráno jsme odešli z Velkých Hájů a přišli jsme do Skalatu 43 , kde jsme se rozložili po chatách. V městečku byl též ubytován 3.pluk. Jelikož naše kuchyně odjely do Podvoločiska (některé dokonce až do Proskurova), stravoval se celý pluk z jedné kuchyně, zapůjčené nám 3.plukem. Velení pluku přejímá št. kpt. Gajda, a ppl. Zembalovský přechází k 1.pluku. 13. července (14. 7.) odpoledne odchází pluk do vsi Kolodziejovky jako divizní záloha. Rozložili jsme se po chatách, avšak o jedné hodině v noci jsme museli rychle odejít - Němci se opět blížili - ruské pozice byly opuštěny! Šli jsme obtížnou cestou, přeplněnou vojskem ustupujícím v úplném nepořádku, zastavovali jsme se často, nemohouce se prodrat hroznou cestou a směsicí různého vojska. 14. července (15. 7.) v poledne jsme přišli konečně do Jasovců. Zde jsme se ubytovali po chatách, stodolách, vyčistili, vyspali a odpočinuli si. Zde byla znovu sestavena 5.rota z ruských Čechů, kteří byli před tím v různých oddílech; čítala 67 mužů. Tamtéž sestaven z dobrovolníků, ovšem i ze starších, pluk - strážní oddíl. Pluk podává písemnou žádost veliteli brigády plk. Mamuntovovi o přejmenování na „pluk Jiřího z Poděbrad.“ 19. července (20. 7.) večer odešel pluk (společně s 1. a 3.plukem) s hudbou a plukovním praporem z Jasovců a dorazil časně ráno do Podvoločinska na ruské hranice. 43
podle soudobé mapy tak ušli vzdálenost cca 25 km
16
(pozn.:Následující část je psána mnohem chvatnějším, méně pečlivým, i když úpravným rukopisem) 1918 21. 1. - 25. 2. Přejíždí náš pluk z rajonu Nové Šortoryje do Berdičeva. 1.prapor pod vedením pplk. Reichla přijel do Berdičeva, kde je umístěn v kasárnách na Lysé Hoře. 22. 1. - 20. 2. Prapor zároveň střídavě posádkou Berdičevo ochraňuje vojenské skladiště i ostatní budovy. V tu dobu se prohlásila Ukrajina samostatnou republikou. V polovině února bolševici, po obsazení Kieva, nastupují přes Fastov, Kozalin na Berdičev, který obsadili po krátkém boji. Naše jednotky byly v bojích mezi Ukrajinou a bolševiky neutrální. 20.února velení praporu převzal poručík Hasal. 22. 2.
Plukem pořádána v městském divadle akademie.
23. 2.
Po uzavření míru s čtyřspolkem (Německem) se začala šířit anarchie
23. 2. Celý druhý pluk odchází v 13.hod. do vesnice Nechvoroše, kde nocuje. (naše rota jela s plukovním vozatajstvem). V době odchodu pluku z Berdičeva Ukrajinci útočí na město ze západu od Šepetovky a ze severu od Žitomíru. 24. 2.
Odchod pluku do vesnice Jaropoviči.
25. 2.
Odchod pluku do vesnice Vodotyj
26. 2.
Odchod pluku do vesnice Ryševa
27. 2.
Odchod pluku do vesnice Ignatěvky
28. 2. 1. 3.
Odchod pluku přes Svjatošín a Kiev za Dněpr do Slobodky Nikolské, kde nocuje Odpočinek
2. 3. Němci společně s Ukrajinci obsadili Kiev a museli postupovat na mosty, které hájil 2.prapor - 1.prapor byl v záloze. V jedenáct hodin 1.rota vyslána, aby obsadila Dárnický les. 2. a 3.rota obsadily severovýchodní konec Slobodky Nikolské (boj s Němci na mostě). V pět hodin pluk ustupuje na městečko Brovory. I. prapor vyslán v před voji přes Brovory do vesnice Trebuchovo, kde nocuje. Postaveny polní stráže na západní, jihozápadní a jižní straně vesnice. 3. 3.
Dňovka (Oddych)
4. 3.
Pluk odchází do vesnice Jadlůvky
5. 3.
Přechod do městečka Bozáň
6. 3.
Přechod do vsi Makajovka, kde nocuje 1.prapor, vystavuje polní stráže
7. 3.
Dňovka
8. 3.
Přechod do vsi Ruslovka.
9. 3.
Přechod do města Priljuky
10. 3. Pluk obdržel rozkaz, aby se naložil do vlaku a odejel do Orlovské Gubernie, kde se měl rozmístiti v rajoně města Jelce, podél trati Jelec - Orel. V 8 hod. pluk odchází na nádraží, kde se nejdříve naložil 1. prapor s kulometnými oddíly. Ve 14:40 vlak odjel na Ičnu, Bachmač. V tu dobu již Němci obsadili město Něžin a stanici Kristy a útočili na Bachmač podél železnice Kiev -
17
Bachmač. K večeru obsadili stanici Plisky, čímž ohrožovali trať Ična -Bachmač. Proti nim byl vyslán 6.pluk, který zadržoval jejich postup, aby mohla I.divize projet na Bachmač. 11. 3.
Ráno vlak přijel do Konotop a odjíždí dále na Vorožbu.
12. - 15.3. Jízda přes Lojov, Kursk, Koštornaja do Jelec, kam vlak přijel v 16 hodin. 16. 3. ze
Jelikož na trati Jelec - Orel nebylo místo, 1.prapor po třídenním pobytu na st. Jelec -Rozjansko - Uralské drá-
18. 3.
ve 20 hodin odjíždí přes stanici Astopovo, Rasienburg a Kozlovo.
19. 3. Jízda přes Tambov do Kirozanova, kam I.prapor přijel v 17.hod. V tu dobu se O.Č.S.N.R. dohodla se spojenci, že Československý armádní sbor bude převezen z Ruska přes Vladivostok do Francie na západní frontu; avšak vláda lidových komisařů v Rusku žádala, aby naše vojsko odevzdalo část svých zbraní a výzbroje. Vyjednávalo se v Penze a na konec se O.Č.S.N.R. dohodla s představiteli sovětské vlády, že na ochranu každého našeho vlaku bude ponecháno 168 pušek, po 300 patronách na každou a 1 kulomet s 10 000 náboji. Ostatní zbraně a výzbroj se odevzdají v Penze. 20. 3. - 1. 4. Prapor měl strážní službu na stanici Kirzanovo. Vlaky se připravovaly na cestu přes Rusko a Sibiř do Vladivostoku. 30. 3. pořádána akademie v železniční škole. 1.prapor byl doplněn 80 lidmi z 1.záložního pluku. 1. 4. 1.prapor přejíždí na stanici Umjet 1. - 19. 4. Pobyt 1.praporu ve vlaku na stanici Umjet. Strážní služba, cvičení a vycházky. Volby delegátů na sjezd československého vojska. Za 1.prapor zvoleni: 3.rota svob.Vorš, 4.rota des. Hájek. Přehlídka praporu novým velitelem pluku poručíkem Syrovým. Upravování vlaku a přípravy k další cestě do Vladivostoku. K našemu vlaku přidělen pěší výzvědný oddíl a dvě čety kulometného oddílu. 19. 4.
1.prapor odjíždí na Rtiščevo
21. 4.
Odjezd na stanici Serdobsk, kde vlak 1.praporu, štáb do 25. 4.
25. 4.
Odjezd na zastávku Psněvku (50 verst za Penzou.)
27. 4.
Příjezd do Penzy, kde jsou odevzdány zbraně a výzbroj kromě zbraní určených pro sebeobranu vlaku.
28. 4. v 9 hod. ráno 1.prapor odjíždí z Penzy ze st. Penzy Syzraňo-Ufimské železnice. Sjezdové předporady v Penze. V 20 hod. vlak odjíždí z Penzy. 30. 4. - 1. 5.
Jízda přes Samaru, Kyněl, Buguruslan, Rájevku, Šismy do Reky
2. 5. - 4. 5.
Jízda přes Ural 44 , Zlatoust 45 na stanici Poletajevo (24 versty před Čeljabinskem 46 )
5. 5. - 12. 5. Pobyt 1.praporu ve vlaku na stanici Poletajevo. Pořádána cvičení, vycházky. Přehlídka pluku velitelem pluku. 1.praporem pořádány dva večírky, čistý výnos věnován na invalidní fond. 18. 5. Zahájen sjezd Československého vojska v Čeljabinsku. V tu dobu německá a rakouská vláda kategoricky žádala vládu lidových komisařů, aby všichni jejich váleční zajatci, kteří vstoupili do Rudé armády, byli odzbrojeni a 44
V literatuře té doby se rozlišuje pojem Ural a Urál. Urál je pohraniční pohoří mezi Asií a Evropou, 3500 km dlouhé a 82 km široké, zatímco pojmem Ural (s krátkým a) se míní ruská řeka 2 443 km dlouhá, tvoří přirozenou hranici mezi Evropou a Asií, ústící do Kaspického moře. 45 Zlatoust město na Uralu, železniční křižovatka Samaro-Zlatoustské dráhy. 26. 5.1918 přijel do Zlatoustu vlak štábu 1.čsl. pluku a byl zde bolševickými úřady zadržen. Ráno 27. května byl vlak bolševiky přepaden a na stanici došlo k vražednému boji, při němž byli bolševici se značnými ztrátami rozehnáni. Po boji odjel vlak na stanici Tunduš, kam se dostavil bolševický komisař a žádal vydání všech zbraní. Vlak byl opuštěn a štáb se vydal se do Čeljabinska pěšky. 46 Čeljabinsk - město na jižním Urale, stanice Samaro-Zlatoustské dráhy, cca 300 km vých. od Zlatoustu. V noci na 1.6.1918 obsadil 3. pluk (Jana Žižky z Trocnova) město a tím začalo vystoupení čsl. vojsk proti bolševikům.
18
dáni do zajateckých táborů, což se hlavně týkalo našeho armádního sboru. Lidoví komisaři, jako věrní sluhové a nástroj Německa, žádosti chtěli vyhověti a žádali na Československém vojsku, aby odevzdalo zbraně a pak že bude dáno do zajateckých táborů. Ale to se všechno provádělo tajně. Sjezd československého vojska však žádost odmítl. Začalo se vyjednávati, ale nedosáhlo se žádného výsledku. 15. 5. Směr cesty do Francie pro 1.divizi byl změněn a tak místo přes Vladivostok měla jet přes Jekatěrinburg, Perm, Vjatku, Vologdu na Archangelsk, kde se měla nalodit a odjet do Francie. Došlo ke konfliktu na nádraží v Čeljabinsku mezi projíždějícími zajatými Němci a Maďary a mezi hochy 6.pluku, který končil tím, že hoši ze 6.pluku zbili několik zajatců. Jeden raněný podlehl zranění. Rada vojenských a dělnických zástupců v Čeljabinsku věc začala vyšetřovat a někteří bratří ze 6.pluku (celkem 10) byli dne 17. 5. uvězněni. Sjezd žádal, aby uvěznění byli propuštěni. Když tak ale rada vojenských a dělnických zástupců neučinila 18.5. celý 3.pluk společně s částmi 6.pluku obsadil nádraží a město Čeljabinsk a silou osvobodil uvězněné, se kterými vrátil zpět na nádraží. Došlo zase k vyjednávání, které však nemělo žádný výstup, pouze sovětský národní komitét byl nucen odvolat udání. 20. 5. Na zachycených telegramech se zjistilo, že se v nejbližších dnech chystá naše odzbrojení. Sjezd rozhodl, že československé vojsko zbraně neodevzdá a silou si probije cestu do Vladivostoku. Zvolen prozatímní výbor s předsedou B.Pavlů, který měl řídit celý postup. Rozhodnuto, že z Čeljabinska se nepojede, dokud nepřijede Penzenská skupina. Současně odjel z Čeljabinska ke svým plukům Čeček a Gajda. 22. 5. 3.pluk opět obsadil nádraží a město. Odzbrojil a zajal skoro všechno vojsko rudé armády, čímž byl vlastně dán signál ostatním částem našeho armádního sboru k vystoupení proti vládě lidových komisařů. 23. 5. tě.
I.prapor obdržel rozkaz, aby ihned přijel do Čeljabinska. V 10 hodin ráno vyjel a v 11:30 hod byl již na mís-
23. 5. - 25. 5. 26. 5.
Prapor měl strážní službu a ochranu stanice.
Prapor odjíždí v 17 hod přes Šumichu do Kurgánu, kam přijel 27. 5. ráno.
27. 5. - 30. 5. Vyjednávalo se s Kurgánskou radou vojenských a dělnických deputátů o průjezdu našeho vojska. Vyjednáváním se však k ničemu nedospělo. Proto velitel pluku poručík Syrový nařídil obsadit nádraží, kontrolovat telegraf, telefon a vlaky, které přijížděly a odjížděly. Odzbrojena železniční stráž, čímž bylo pro prapor získáno přes 200 pušek. Horečně se konaly přípravy k vystoupení proti vládě lidových komisařů. Z amerických vozů zhotoven obrněný vlak. Vysíláni vojáci v přestrojení na zvědy. 30. 5.
Prapor odjíždí v 22 hodin zpět na Čeljabinsk.
31. 6. Ráno prapor na 20. a 14. verstě (od Čeljabinska) čistí uhelné doly od bolševiků a odzbrojuje dělníky. Na 14. verstě bolševici rozebrali trať a přerušili telegrafní spojení. Trať brzy opravena a v 17 hodin vlak přijel do Čeljabinska. 1. 6. - 2. 6. 2. 6.
Strážní služba ve městě i na nádraží. Prapor se vyzbrojuje.
K vlaku byla připojena dvě děla 75 mm a k večeru se odjíždí na východ.
3. 6. V 5 hodin ráno prapor dojel na 2 versty ke stanici Šumicha (na 117. verstě od Čeljab.) Vystoupila 1., 2. a 3.rota a pěší výzvědný oddíl. Rychle obklíčili nádraží a městečko, které bylo bez boje obsazeno. Zástupci a přívrženci sovětské vlády byli uvězněni. V 10 hodin vlak odjíždí dále na Kurgán. Na ochranu městečka Šumichy byla ponechána 1.rota, která dělala výpravy do okolí až na 50 verst a čistila okolí až na 50 verst od nepřátelských elementů. Na stanici Miškíno jsme se setkali s obrněným vlakem Kurgánu. 4. 6. Ve 4 hodiny ráno vlak odjíždí z Kurgánu na Petropavlovsk, Isyl-kul, kam přijel ve 20 hodin večer a odjíždí dále na východ. 5. 6.
Ráno přijel prapor na stanici Moskalenky, kde se spojil s 6.plukem a vstoupil pod pravomoc velitele 6.pluku.
19
V 5 hodin ráno započal útok podél železnice. Bojem byly obsazeny zastávky Pomurynove Piketnoje. Ve 20 hodin prapor společně se dvěma rotami 6.pluku (s 5. a 6.rotou) pod vedením poručíka Hasala (celkem skoro 600 bodáků, 4 kulomety a 10 jezdců) obdržel rozkaz, aby obešel zastávku Tatjanský a zaútočil na stanici Marionovku obsazenou vojáky Rudé armády od východu (od Omska). Po zatlačení protivníka měl prapor rozebrat trať. Jednotky 6.pluku měly útočit podél železnice 6. 6. v 10 hod. ráno. Prapor poodjel vlakem 3 versty k zastávce Těťanovský, kde o půlnoci vystoupil společně s dvěma rotami 6.pluku. 6. 6. Ve 4 hod. ráno došel oddíl do vesnice Šurino (10 verst na jih od stanice Marionovky). Obdržel rozkaz oddechnout si a rychle pak postupovat k trati mezi stanici Marionovkou a zastávku Alonský. K osmé hodině ranní došel na 1 verstu k železnici. Vyslané hlídky oznámily, že rudí mají silně obsazenou a opevněnou stanici Murjanovu. Zajali jednoho rudého. Podle jeho výpovědi bylo na stanici 2000 rudých. Kromě toho pojížděly na stanici dva vlaky s vojskem. Jelikož lidé byli unaveni dlouhým pochodem (40 verst) a horkem, nebylo možno ihned útočiti. Oddíl došel asi na 4 versty zpět, kde byl povolen odpočinek. Ve 2 hod. odpoledne začaly jednotky 6.pluku útočit od zastávky Tretjanský na stanici Murjanovku. Jakmile oddíl zpozoroval, že naši postupují, ihned začal útočit na Murjanovku z jihu a jihovýchodu a rozebral trať mezi stanicí a zastávkou. Asi 2 ½ versty od nádraží narazil na hustý řetěz rudých. Zahájili boj, který trval do večera. V 20 hod. byla stanice Marjanovka 6.plukem obsazena. Ztráty bolševiků byly veliké. Získáno mnoho zajatců, kulometů, 3 děla, mnoho pušek i nábojů, pancéřový automobil, dvě lokomotivy a mnoho vagonů. Prapor měl pouze jednoho raněného. 2 roty 6.pluku měly 1 zabitého a 8 raněných. V 22 hod. se oddíl shromaždil na statku „Fedorovka“ a ráno 7. 6. odešel do vlaku na st. Marjanovka. 7. 6.
Odpočinek na stanici Marjanovka
8. 6. I. prapor odjíždí dále na Omsk, kde 7. 6. „frontovíci“ 47 a železniční zřízenci udělali převrat a svrhli vládu lidových komisařů. Příjezd do Omska ve 12 hod. Po příjezdu ihned obsazeno nádraží, telegraf a telefon. Ve 14 hod. obrněný vlak 2. pluku a 3. a 4.roty odjíždí dále na východ, aby pronásledoval ustupující rudé. V 16 hod. odjíždí zbytek praporu za 3. a 4.rotou směrem na Tatarskou. 9. 6. Ke čtvrté hodině ranní vlak i 3. a 4.rota odjeli na zastávku Karatkansk, kde byl zajat vrchní velitel západosibiřské rudé armády Čerepanov. Odtud obrněný vlak se 3. a 4.rotou rychle vyjel na stanici Tatarskoju, kde bylo bez boje zajato na 300 rudých, získáno 1 dělo, 15 kulometů, několik set pušek, milion nábojů, 8 lokomotiv, mnoho vagonů, 10 000 pudů 48 pšenice a mnoho potravin. Rudí ustoupili částečně směrem na Sluvgor po Kulunotinské železnici, částečně na Barabisk, který byl již obsazen naším 7.plukem, postupujícím na Tatarskuju. Obrněný vlak odjel dále na zastávku Kabakly, kterou bez boje obešel. Rudí zaujali pozici mezi zastávkou Kabakly a Čany. K večeru poodjel 1.prapor 6.pluku. Vystaveny polní stráže. V 20 hod. odjel na stanici Tatarskaja 7.pluk od Barabinska, který rozbil skupinu rudých mezi Kabakly a Tatarskoje. V 21 hod. obdržel 1.prapor rozkaz, aby odejel zpět do Omska. 10. 6. - 14. 6.
Odpočinek na stanici Omsk.
15. 6. Vlak 1.praporu odjíždí zpět do Kurgánu, kam přijel 16. 6. v 11 hod. Po příjezdu ihned vystřídal stráže 1.praporu ve městě, na nádraží a u železničního mostu přes Tobol. 17. 6.- 27. 6. Prapor drží služby, jsou podnikány výpravy po Kurgánském a Čeljabinském újezdě a odzbrojovány bandy bolševiků. 21. 6. Vyslána výprava pod vedením prap. Koláře (60 lidí, 1 kulomet) na sever od Kurgánu na závod „Smolina“, vzdálenost 35 verst od Kurgánu. Zde byla rozehnána banda rudých. Výprava se vrátila 25.6. 22. 6. Vyslána výprava pod vedením ppor. Osvalda (20 lidí, 2 kulomety) ze stanice Zynjanka na sever přes vesnici Velká Bělá na Jefimovku a dále na ženský klášter, kde byl oddíl rudých z Jekatěrinburku, mající za úkol rozbít železnici Čeljabinsk-Kurgán. Ve srážce u vesnice Velká Bělá byli 2 rudí zabiti, 2 ranění a 2 zajati. Odebrány jim 2 miny po
47 48
"frontovik" - rus. voják, který se vrátil z fronty 1 pud = 16,38046 kg (Zdroj: http://converter.misto.cz/_MAIL_/index.htm)
20
16 funtech 49 , 1 záložní hlaveň ke kulometu „Kolta“ 50 , 8 krabic s pásy a náboji do kulometu, několik pušek, ručních bomb a 2 koně. 25. 6. Vyslán malý oddíl (10 lidí) pod vedením prap. Nenadála na zastávku 197.versta (na železnici KurgánČeljabinsk), kde se potkala s bandou rudých. Proti 199. verstě byla srážka, výsledkem bylo několik zabitých a zraněných rudých. Celkem na výpravách zabito 15 rudých, 12 zraněno a 5 zajato - mezi nimi milosrdná sestra. 27. 6. Vyslána společně s 1.stepním sibiřským středním plukem (asi 120 lidí) výprava (3.rota, část pěšího výzvědného oddílu s dvěma 35 51 kulomety) pod vedením pr. Bukovského ze stanice Miškino na Ščedrinsk. 26. 6. Ráno vyjel oddíl (42. lidí s kulometem) po vedením prap. Kudrny s ruskými dobrovolci (50 lidí) na sever od Kurgánu k Jalutorovku. 28. 6. Výprava vyslána ze st. Miškino na Ščedrinsk, odjela ve 12 hod. na nákladních automobilech do vesnice Voskresenskoje, kde se rozdělila na dvě skupiny. Pravá skupina: 3.rota, část pěšího výzvědného oddílu s 2.kulomety a oddílem (asi 5 lidí) sibiřských vojsk celkem 155 mužů se dvěma kulomety pod vedením prap. Rukovského. 29. 6. Ve 4 hod. oddíl postupoval po cestě přes vesnici Travjanskoje a Novo Pesčanskoje na vesnici Mingrály, která byla obsazena oddílem rudých (300 lidí, 3 kulomety). Ve vesnici Mingalevka narazily přední hlídky na polní stráž rudých, kterou rychlým útokem zničily. Ostatní ustupovali na ves Mingraly, vzdálenou od vesnice Mingalevky 1.verstu. Před vesnicí začal boj, který trval od 8 do 10 hod. Rudí byli z vesnice vytlačeni, přičemž ztratili přes 50 mrtvých, 2 kulomety, 20 krabic s pásy nábojů k kulometům, 28 000 patron, okolo 100 pušek a polní kuchyni. Naše ztráty: 3 zabiti, 6 raněných. Levá skupina: oddíl sibiřských vojsk. Postupovala přes vesnici Pjaturinskoje a Krásnomylskoje a obešla Ščedrinsk ze západní strany. U vesnice Mylníkovo přešla řeku Išet, rozebrala železnici mezi stanocemi Leševo - Zamarajevo, kde poté vykolejil vlak. 30. 6. Ráno oddíl obsadil nádraží a odpoledne město. Rudí v panice ustoupili na sever přes vesnici Ivaniščestskoje. Před ústupem spálili dřevěný most přes řeku Išet k Ščedrinsku. Naše pravá skupina postupovala po obsazení vesnice Mingaly dále přes vesnici Pogadajskoje a Osijeva, přešla spálený most přes Išet a v 16 hod bez boje vešla do Ščedrinska. V Ščedrinsku byl zajat obrněný vlak, 9 lokomotiv, přes 800 vagonů, 5 000 pušek, ½ milionu patron, velké sklady obleků a výstroje. 1. 7. Okolí Ščedrinska se očišťovalo od rozběhlých rudých band. 2. 7. V 16 hod. vyslány 3 vyzvědné oddíly: První oddíl - 20 lidí s prap. Špačkem přes vesnici Osjevo - Sergejevo, na vesnici Voroběno. Oddíl na rudé nenarazil a vrátil se zpět 3.7. v 8 hod ráno. Druhý oddíl - 20 lidí pod velením pr. Koláře po Dalmatské silnici na vesnici Suchrinskoje. Došli do vesnice kde se ještě držel u moci sovět, ten byl rozpuštěn, ihned svolána schůze, na níž bylo vysvětleno proč jsme vystoupili proti bolševikům a poté byla vytvořena nucená samospráva. Potom se přikročilo k prohlídce, přičemž se odebralo mnoho pušek i patron. Oddíl se vrátil 3. 7. v 6 hodin ráno. Třetí oddíl - pod vedením prap. Chmelaře - byl vyslán na vesnici Komaškoje. Oddíl dojel do vesnice, kde byl též rozpuštěn sovět a utvořena nucená samospráva s několika ruskými důstojníky v čele, které vysílá hlídky do vesnice Malcovo Dromovskoje a udržuje spojení s obranou vesnice Ivaničevskoje. Oddíl se vrátil 3.7.v 7 hod. ráno. 49
funt (starší ruská jednotka hmotnosti.) = 0,408233133 kg jde zřejmě o těžký kulomet Colt model 1914 51 v původním textu je uvedeno ".35". Pokud jde v tomto případě o ráži, nejblíže uvedené hodnotě je U.S. kulomet Lewis, nebo britský Vickers, oba ráže 0.303 inch. 50
21
3. 7. Vyslány opět tři výzvědné oddíly. 1. oddíl pod vedením prap. Bukovského s jedním kulometem po Čeljabinském traktu přes vesnici Bělojarskoje na Uksanskoj. Ve vesnici Verchtěčenskoje narazili rozvědčíci na nepřítele v síle 200 mužů. Po krátkém boji byli rozprášeni a několik z nich vzato do zajetí. Ščadrinská skupina prodělala ještě mnoho bojů a vrátila se zpět do Kurgánu 1. srpna. Naše rota po tu dobu držela služby ve městě a v zajateckých táborech. 3.rota utrpěla v těch bojích velké ztráty, jak mrtvých i raněných. 8.srpna. 1918
Odjezd z Kurgánu k Simbírsku.
8. 8. Vše je připravováno k odjezdu na Simbirsk. Ve 12 hod. večer odjíždí náš ešalon 52 kromě třetí roty, která zde zůstala jako posádka. Na stanici Šumicha k nám byla přidělena 1.rota, která zde po celou tu dobu držela služby. Celkem nás bylo okolo 400 bodáků, 7 kulometů Maxim a nějaké pušky Lewis. 9. 8. Dojelo se do Ufy a za 2 hod. dále na Simbirsk. V Bugulmě jsme byli ráno v 6 hod. Zde byl ukořistěný pancéřový vlak „Orlík“ zajatý 1.plukem u Simbírsku. V 10 hod. se jelo opět dále. Do Simbirska jsme dojeli 12.8. ráno. Zde stál ešalon na druhém nádraží. Střelba je slyšet dosti blízko a vidíme naše řetězy, jak odrážejí útok nepřítele (který se za pomoci pancéřového vlaku zdařil). 12. 8. Odjíždíme na zástavku Kurdjakovka, kde ihned vysedáme (naše rota má 154 bodáků a 2 kulomety) a jdeme skrytě směrem severozápadním, kde se má obsadit vesnice Bratajevka. V případě, že je obsazena nepřítelem, máme se jí zmocnit bojem. Došlo se na místo, aniž bychom se srazili s nepřítelem. Zde nás nějak zpozorovali a zahájili po nás střelbu z děl. Nikdo nebyl raněn. Dostali jsme k dispozici jednu eskadronu kavalerie a jednu českou baterii. Ve 4 hod. se vyšlo směrem k vesnici Krotovka. Aby nás nepřítel nezpozoroval, šlo se kolem vesnice příkopem až do doliny, kde stála baterie. Zde se rota rozdělila na dvě části: 1. a 2.četa s prap. Pečeným a 3. a 4. s prap. Kolářem, velitelem roty. Byli vysláni před námi vpravo, ale v polovině cesty byli ostřelováni nepřátelskými kulomety, takže se museli vrátit. Mezitím, co baterie ostřelovala vesnici Krotovku i most přes říčku, vyšla první půlrota s jedním kulometem s cílem obklíčit levé křídlo nepřítele severně od vesnice Krotovky. Šli jsme skrytě úžlabím – 2. půlrota s prap. Kolářem šla řečištěm na pravé křídlo až k vodnímu mlýnu, přímo k mostu. Kavalerie byla rozdělena na dvě části. (pozn.: na další stránce DENÍKU je zcela jiný rukopis, který je zde znázorněn odlišným typem písma. Příčinu změny písma se nepodařilo vysvětlit.) Baterie nepřítele mezi tím stále ostřelovala mlýn a vesnici Brataševku, hledajíc naši baterii; takže jsme procházeli touto palbou. Tam také byl raněn dobrovolec 2.čety Láníček. Rozvinuti v řetěz vycházíme z úžlabiny na pole posekaného a kupách složeného žita, jehož druhý okraj měli obsazený bolševici. Kryti kopami žita prošli jsme asi na 150 kroků k protivníkovi, kde již naše pravá ochrana (kavalerie) zahájila s nepřítelem přestřelku. Odtud po několika ranách přecházíme do prudkého útoku, který nepřítel, ač několikrát silnější, prostě nevydržel a my zmocnivše se obou jeho kulometů pronásledujeme jej až do západní strany Krotovky. Mezitím levá skupina (3. a 4.četa) vyrazila, na louce se rozvinula do řetězu a zahájila útok. Nepřítel, zpočátku úplně nečinný, začal skupinu silně ostřelovat ze tří kulometů, na štěstí však vysoko, takže hoši postupovali velice klidným tempem, nedbajíce palby nepřítele, jenž nevydržel útok a připojil se k utíkajícím před pravou skupinou. Zanechal také všechny tři kulomety na místě. Část nepřítele narazila při svém útoku k Otradě na levé část obrany, kde také ztratila několik lidí. Celý tento boj, díky rychlosti útoku, byl pro nás úplně beze ztrát a netrval snad ani půl druhé hodiny. Nepřítel ztratil asi okolo deseti lidí a pět kulometů. Nastávajícím soumrakem scházíme do Kratovky, kde ještě dvě hodiny před tím hospodařili rudí. V jejich okopech nacházíme velice užitečné věci, ponejvíce džbány mléka, láhve se zavařeninou, zrcadla, samovary a podobné věci, po nichž se ihned sháněli jejich majitelé, kterým je rudí „rekvírovali“. Noční stráže stavěly do půlnoci čety druhé půlroty a po půlnoci první půlroty.
52
ešalon – vojenský vlak
22
Na druhý den celý oddíl vyrazil směrem jihozápadním na vesnici Otradu vzdálenou asi 3 versty od Kratovky. Byla obsazena bez boje. Nepřítel, informován o včerejší porážce, se obával nočního napadení a proto ves vyklidil. Rozestavíme stráže a očekáváme rozkazy. Kolem osmé hodiny ranní k nám omylem přijíždí rudý na kole. Byl ihned chycen a při vyšetřování udává, že byl poslán přímo do Simbirska. Co tam? Neřekl - a za to byl zastřelen. K desáté hodině přichází k nám oddíl skládající se z 1. a 2.roty a pěšího výzvědného oddílu s asi čtyřmi kulomety. O polednách postupujeme všichni, mimo naší 4.čety, jež zůstala na ochranu baterie, směrem více západním ke stanici Ochotničevo vzdálené asi 8 verst. Procházíme pole, potom les a za ním zase pole až ke stanici. První práci mělo dělostřelectvo, a to vybít rudé z okopů na pokraji lesa na nějž jsme útočili. Dokázalo však daleko více - zatlačilo je až skoro na druhý okraj lesa tak, že my procházíme lesem bez výstřelu až na planinu, kde právě před naší linií na vzdálenosti asi 600 kroků jel rudý cyklista. Byl raněn, jak dokazovaly stopy od krve, utekl do lesa a zanechal kolo na planině. Tohoto se hned zmocnila první rota. Z této planiny vcházíme dále do lesa. V hloubce asi jedné versty narážíme na rudé tváří v tvář. Nastává děsivá vřava a rudí kolísají čím dál tím více, až konečně jejich ústup se mění v šílený útěk a my je opět vidíme až teprve na druhé straně lesa, divoce běhající na poli, jak bez rozumu. Jsou rozprášeni, avšak nám přichází zpráva, že jsme změnili směr a následkem toho nám stanice Ochotničevo zůstává daleko stranou. Zároveň také naše pravé křídlo nedostačovalo až ven z lesa a patrola vyslaná odtamtud vpravo hlásí, že ze stanice Ochotničevo vyšla kolona nepřítele daleko silnější než naše. Bezpochyby nás chtějí obklíčit. Proto byl dán povel k odchodu zpět, protože místa, ve kterých jsme se nacházeli, byla těžko k uhájení. Na železniční trať bylo nedaleko a odtud také jsme byli ostřelováni kulometnou a kartáčovou 53 palbou, která ale bezpochyby více škodila rudým, než nám. Před odchodem se nám naskytl děsný pohled. Pole až k trati asi 500 - 600 kroků bylo poseto mrtvolami rudých, bylo jich kolem 500. Tedy skoro dvakrát tolik, než kolik tvořil celý náš oddíl. Po trati projížděl volným tempem nepřátelský obrněný vlak ničící svou špatně řízenou kulometnou a kartáčovou palbou to, co zůstalo zdrávo nebo alespoň živo před námi. K večeru docházíme do Otrady a sčítáme svoje ztráty. Jeden zabitý a pět raněných, z nichž dobrovolec naší roty Barborka je raněn těžce do břicha, takže nepřežil. Vzali jsme 4 kulomety tak, jak byly naloženy na povoze, i s koňmi. V Otradě zůstává naše 1.rota s rotou 9.pluku a my jdeme na noční oddech do Krotovky a tam stavíme pouze ochranné stráže. Druhého dne 14. 8. ráno hlásí činná rozvědka, že vesnici Tětušskoje po odchodu našich jednotek obsadili rudí a odtud postupují dosti velkou silou na Pogreby. Ihned jsme byli vysláni v síle dvou čet k obsazení vsi Arskaja Sloboda. Po průchodu vsí jsme se ubytovali na jejím konci směrem ke vsi Pogreby v jakémsi vyloupeném dvoře a na věž místního kostela jsme postavili pozorovatele. Nepřítele bylo vidět tu na té a opět na druhé straně přecházet a také se na různých místech kolem Pogrebů zakopávat. Také padly nějaké rány po našich pozorovatelích. Asi kolem druhé hodiny odpoledne k nám dorazily části 9.pluku a ihned šly pravým obchvatem do útoku. Za silného deště byl nepřítel z Pogrebců vybit, promoklí hoši prošli vesnicí a za ustupujícím nepřítelem postupovali dále na Tětuškoe, kde byl nepřítel již zcela zakopán a silnou palbou zasypával naše řady. Avšak hoši nedbali a zanedlouho rudí vyskakovali nejdříve po jednom a potom konečně všichni začali zachraňovat revoluci útěkem na stanici Ochotničevo, kde takových bylo podle odhadu i výpovědí zajatých okolo šesti tisíc (a nás přitom bylo jen 600). Náš řetěz již obsadil kraj vesnice a baterie přenesla palbu na utíkající rudé, když vtom začala silná dělostřelecká i kulometná střelba ze severozápadního kraje vesnice. Byli jsme zaraženi co to má být. Nepřítel na útěku a pojednou zprava takový oheň. A kupodivu - kulky se zdají jaksi přítulnější, hvízdají blíže kolem uší a je jich trochu více než obyčejně. Není však čas na rozmýšlení a kvůli zamezení zbytečných ztrát byl dán povel k ústupu. Zanecháváme na bojišti 2 mrtvé a ustupujeme na kopec před vesnicí, kde se zakopáváme.
53
kartáč - tato dělostřelecká munice se používala proti pěchotě již od napoleonských válek. Projektil náboje tvořilo tenkostěnné válcové pouzdro, plněné kulemi zalitými sírou. Při výstřelu se stěny válce roztrhly a proud kulí se rozlétl podobně jako broky z brokovnice.
23
Nastává noc a roty v linii jsou vystřídány rotami záložními. Vtom přední stráž přivádí sedláka, který přicházel od vesnice Tetuškoe a nese prý důležité sdělení. A opravdu. Byl vyslán plukovníkem Národní Armády Buzkovem který se svým oddílem měl postupovat přes Michajlovku, Seremchovsk, Ključ na linii Tapaj - Jušansk - Viry - Majna, odbočil z nařízeného směru a vstoupil do vesnice Tetuškoje právě v té chvíli, kdy náš oddíl zabral okraj vsi a pokládal nás - tak jako my jeho - za rudé. (pozn.: Další stránky DENÍKU jsou již opět psány původním rukopisem) 15. 8. V 10 hodin ráno vystupuje celý oddíl, kromě 50 střelců naší první roty a západního pluku, kteří zůstali ve vesnici Otrjada jako obrana naší baterie na vesnici Polonikovska. Naším úkolem je zabrat vesnici Kolosnikovku, s četou samarské baterie a postupovat dále na stanici Ochotniče, zničit trať a zmocniti se stanice. Napravo od nás, z vesnice Petuškoje, zaútočil oddíl kpt. Buskova se čtyřmi lehkými a dvěma těžkými děly přes vesnici Sofin na rozjezd 54 Víry. Vesnice Posnikovka byla od nepřítele vyčištěna. Jelikož nebylo doposud spojení s kpt. Buskovem, nemohlo se postupovat dále. Zde baterie zaujmula pozici Lamerské baterie. Než však byly příkazy vyplněny, nastala noc a nezbylo než čekat s útokem do druhého dne. 16. 8. Brzy ráno pokračoval celý oddíl v útoku a také vesnice Nikolejevka, ležící 2 versty od trati, byla obsazena bez boje. Proto je vyslána část oddílu k ohledání trati a skryta v malém lesíku za tratí. Verstu před tratí byl změněn směr útoku podél stanice Ochotniče. Vtom projížděl na stanici Ochotniče obrněný vlak nepřítele a za ním vlak nákladní, byly ostřelovány naším dělostřelectvem, avšak bezvýsledně. Oba vlaky ujely. Ihned byla vyslána malá jednotka v síle osmi mužů s ppr. Šupáčkem, která spálila mostek přes trať. Potom jsme postupovali dále, silně předcházeje pravé křídlo směrem ke trati. Zaujali jsme frontu přes 2 versty délky (kolmo od trati.) Stanice Ochotničevo byla od nás vzdálena asi 5 verst a kryta vysokým lesem. Část řetězu, jež zabrala pozici na poli u trati, je ukryta před zraky nepřítele. Vtom hlásili naši rozvědčíci, že od stanice Ochotniče přijíždí nějaký vlak. Byl to nepřátelský "broněvík" 55 . Hned zpozoroval náš řetěz na kraji lesa, zahájil po nás střelbu z kulometů i kartáči a způsobil nám ztráty (jednoho zabitého a tři lehce raněné). Po ¼ hodině ostřelování se pokoušel přejet hořící můstek, ale nepodařilo se to, obrátil zpět a za stálého ostřelování našich řetězů odjel do stanice. Protože jsme pro hustý les a houští nemohli postupovati dále, byla vyslána jízdní i pěší rozvědka směrem ke stanici, aby vyjasnila úmysly nepřítele. První rozvědka přinesla zprávu, že nepřítel spěšně vyklízí stanici. Nastával večer. Na další postup lesem nebylo pomyšlení. Na stanici bylo slyšet výbuchy granátů. Byla vyslána silnější rozvědka naší 4.čety a ostatní oddíly odešly nocovat do vesnice Kolesnikovky. Rozvědka se vrátila v jednu hodinu v noci a oznámila, že nepřítel opustil stanici a zapálil vesnici, skladiště granátů a obrněný vlak. Mezitím co náš oddíl nastupoval přes Volesukovku a Nikolajevku, nepřátelský oddíl v síle asi 1000 mužů zahajoval útok na vesnici Otrjady, kde stála naše baterie se slabým zajištěním. Náš oddíl byl nucen opustit vesnici a odešel do vesnice Krolovka, kde dostal posilu dvou ruských rot. Ráno jsme nenadálým útokem na několikanásobně silnějšího nepřítele obsadili vesnici. Naše ztráty: 3 mrtví, 3 ranění. Nepřítel: 100 padlých, včetně velitele brigády, vzato 7 kulometů. 17. 8. Za svítání jsme na povozkách 56 vyjeli od stanice Ochotniče. Broněvik byl úplně rozbit. Navázali jsme spojení s oddíly zprava i zleva a postupovali dále od trati jižním směrem. Obyvatelstvo nám všude vypravovalo o síle a ústupu rudých. Po krátkém odpočinku ve vesnici Ivanovka se šlo dále na Beuchten, kde zůstal celý náš oddíl kromě roty, která obsadila nádraží. Dále kupředu šly jen ruské oddíly. Druhého dne celý oddíl kromě stráží odpočíval. 19. 8. Přišel rozkaz vrátit se zpět do Simbírska na druhé nádraží, kde stál náš ešalon. Odjeli jsme tam na povozkách v 6 hod večer. V noci obdržel velitel praporu rozkaz nalodit se druhého dne ráno v přístavišti a odjet do Kazaně. Příkazem velitele severní skupiny prap. Štěpanova z 21. srpna odpoledne vystupuje prapor na pozici. (Já jsem byl nemocen, proto jsem byl doktorem Sklenářem uznán zůstat na lodi a zároveň dělat jejího velitele.) 54
"rozjezd" - pojem nejasný, ve slovníku nenalezen, snad jde o něco z tehdejší ruské železniční terminologie "broněvík" - obrněný vlak, pancéřovaná lokomotiva a vozy, obvykle plošinové, obložené dřevěnou palisádou, kovovými pláty, nebo pytli s pískem a vyzbrojené kulomety a lehkými děly. Továrně vyrobené pancéřové vlaky měly i vestavěné dělové věže. 56 "povozka" - (rus.) vůz, vozidlo, v tomto případě lehké dvou-, nebo čtyřkolové dřevěné vozíky tažené koněm 55
24
Prapor byl rozdělen na dvě skupiny: První - 1. rota s 2. kulometnou odešla s 11.rotou prvního pluku v Arském směrem na vesnici Samosurovo, odkud měla ještě obejít nepřátelské pozice, rozložené na Jekatěrinburské trati u stanice Vysoká Hora. Druhá skupina, zbytek praporu se čtyřmi kulomety, odešel směrem na vesnici Karavojevo - Turelky. K ní byla přidělena jedna těžká ruská a dvě lehké české baterie. 22. srpna ráno vyšla celá skupina z vesnice Vyselky směrem na vesnici Osinovo, kde byl nepřítel zakopán. Podle zpráv výzvědných oddílů a přeběhlíků měl nepřítel skoro 400 bodáků a 9 kulometů. Na mlýně před vesnicí měl pozorovatele. Před útokem na jeho pozice byla zesílena skupina slabými oddíly Ruské národní armády a 4.rotou I. pluku (celkem asi 130 mužů), kteří zadržovali pohyb nepřítele kupředu až do našeho příchodu. Odpoledne začal čelní a boční útok na vesnici. Na obchvat levého křídla byla vyslána 4.rota, která při útoku pobila jízdní nepřátelskou zálohu a získala 11 koní. Po tříhodinovém boji a při velmi účinné střelbě naší baterie 4.rota s polovinou 2.roty pod velením praporčíka Koláře zaujala pozici na výšině západně a jihozápadně od vesnice. Protože nastala noc, naše jednotky se zakopaly na výšinách u vesnice. Naše ztráty toho dne dosáhly 5 zabitých a okolo 20 zraněných. Ztráty nepřítele byly vyšší: 12 zabitých, 3 zajatci, 3 kulomety, 11 koní se sedly, pušky a skoro 30 000 nábojů. 23. srpna odešly oddíly Národní Armády z naší skupiny na sektor „Krásná Horka“, byly vystřídány částí 2.roty, která převzala jejich sektor jižně od vesnice Osinova. Sektor měl délku 6 verst, pozice tak byla celkem slabě obsazena. Útočit dál na vesnici Turu nebylo možné, protože bychom tím prodlužovali pravé křídlo a při setrvalé pozici sektoru Krásná Horka bylo to ohrožovalo celou frontu. 24. - 26. srpna udržuje náš oddíl pozice a vysílají se pouze rozvědky. Nepřítel kromě dělostřelecké palby neprojevuje žádnou aktivní činnost a podle zpráv rozvědek se silně opevnil u vesnice Tura a jihovýchodně od ní na kraji lesa. 25. srpna naše těžká baterie ostřelovala vesnici Tura, při čemž byla vesnice zapálena. Druhého dne nepřítel obdržel posilu a odpoledne začal ostřelovat těžkou artilerií naši vesnici. Podařilo se mu ji zápalnými granáty na několika místech zapálit. Následkem silného větru skoro polovina vesnice vyhořela. 27. srpna za svítání se nepřítel pod clonou silné mlhy a kouře z hořící vesnice nepozorovaně přiblížil k naší linii a právě na místě nejméně obsazeném podnikl útok na náš sektor. Současně nalevo od našich pozic prorazil sektorem obsazeným Národní Armádou a udeřil z křídla i z týlu na naše levé křídlo. Byli jsme nuceni ustoupit, třebaže naše pravé křídlo (4.rota) zahnala protiútokem nepřítele až skoro do vesnice Tura. Jelikož terén byl velice nevýhodný a levé křídlo bylo ústupem Národní Armády u hlubokého jezera úplně odděleno, ustoupili jsme až na výšiny východně vesnice Vyselky, kde jsme se zakopali. Na této pozici zůstala naše skupina až do 6. září. Celý tento sektor zůstal v souladu s příkazem velitele severní skupiny úplně pasivní, kromě rozvědek (českých), které byly pravidelně vysílány. 6. září silným tlakem u Hlubokého Jezera nepřítel zatlačil Národní Armádu až ke Kazanským prachárnám, čímž i naše skupina (po příkazu plukovníka Švece) musela odejít a zaujmout pozice u Prachových závodů na Slobodce. Téhož dne přišel k naší skupině oddíl por. Káni, sestávající z telefonního oddílu, plukovní ochrany a kulometného oddílu „kolta“ 57 , celkem okolo 200 bodáků s 8 kulomety. Tento oddíl zaujímal na trati Jekatěrinburské dráhy pozici napravo od naší skupiny. Nepřítel útočil celý den na úseku Nové Arakšin 58 , ale bez výsledku. 7. září byl celý český oddíl vystřídán oddílem 2.Kazaňského pluku a odešel do zálohy do Kozově. 8. a 9. září Útoky nepřítele se opakovaly na celém levém břehu Volhy a části Národní Armády postupně ustupovala ke Kazani. K večeru 9. září již nám všem bylo známo, že Kazaň musíme opustit. Začal plánovitý ústup všech jednotek z Kazaně. Nejprve jely vozy s raněnými, muniční parky, dělostřelectvo, za nimi oddíly Národní Armády a nakonec my, s úkolem krýt ústup až do dvou hodin ráno. Směr ústupu byl přes Horku - Stobište na Lautor. 10. září
Oddíl kpt. Hasala došel do vesnice Solomikovo, kde zůstal v záloze.
11. září Večer odešel na rozkaz velitele skupiny oddíl do přístavu Lanženo, kde se nalodil, 12. 9. (Já už byl na lodi a zároveň s praporem jsem vyjel).
57 58
oddíl je nazýván podle výzbroje - U.S. kulometů Colt místopisný název nemusí být přesný, jako ostatně řada jiných v tomto deníku.
25
13. září Večer odjel na lodi Amur a Mettoděj k Simbírsku. Avšak kolem 3 hod. ráno jsme za přístavem Petušíno potkali štáb. pluk. Kapela, který oznamoval, že Simbirsk 59 je obsazen rudými a že všechny jednotky se mají vrátit do Lajisiva. Naše oddíly se tedy vrátily a zůstaly v přístavu až do 14. září do večera, kdy od plk. Švece obdržely příkaz odjet směrem k Simbirsku, na přístav Stará Majna a vylodit se . Lodě byly poslány zpět a my odešli do vesnice Stary Majny pod pravomoc plk. Kapely. 15. září Do stanice Majny dorazil oddíl kpt. Kasala a zde se nocovalo. Následujícího dne plk. Kapela s oddílem odcházel přes vesnici Malinovku do vesnice Rusujovky. V tu dobu vojska operující pod Simbirskem již byla ve stanici Urchaši. Protivník měl obsazenou vesnici i stanici Šardakly. V Rusujovce byl první výkonný oddíl plk. Kapely (tento oddíl se skládal ze Samarské brigády v počtu asi 800 bodáků při dvanácti kulometech a pěti těžkých dělech). Oznamoval, že protivník útočí a zabírá vesnici Sudní Uraň západně vesnice Krimjovky. Do protiútoku hned nastoupily oddíly Samarské brigády a v první linii za nimi naše 2.rota a oddíl plukovní ochrany. Naše první rota kryla levé křídlo, telefonní oddíl byl určen jako rezerva na pravé křídlo. Jedna lehká a jedna těžká baterie vyjely ihned na pozici a začalo ostřelování vesnice Uraň. V tu dobu rudí vystupovali v hustém řetězu, vpředu s rozvědkou. Mezi naším a jejich řetězem se táhly křoviny, které oba řetězy kryly a rozhodujícím bylo, kdo je první obsadí. Výzvědná hlídka protivníka, která k nim byla blíž, je obsadila, ale prudkou kulometnou palbou a palbou z ručník zbraní byla pobita. Naši ihned křoviny obsadili, 2.rota posílila řady a čekalo se na povel k útoku. Rudí se pokusili o výpad a přejití do útoku a snad by se jim to i podařilo, protože ruské jednotky začaly ustupovat, když v tom 2.rota pod vedením prap. Vetešky přešla do protiútoku a nepřítele rozbila a zahnala. Oddíl plukovní ochrany prodloužil levé křídlo a začal rychle nastupovat na vesnici Uraň. Rudí se již nezmohli na žádný odpor a opustili vesnici. Naše ztráty: 3 zabití, 6 raněných. Ztráty nepřítele: 25 zabitých a okolo 80 raněných (podle zpráv vesničanů.) Zabralo se 9 kulometů a 2 telefonní aparáty. Večer byly naše roty stáhnuty a vystřídány ruskými. Odpočívali jsme ve vesnici Rumjovka. 19. 9. Druhý den hlásila naše 4.rota, že nepřítel nastupuje slabými silami od vesnice Šardakly na Uranovskoje. Velitel úseku plk. Kapel se rozhodl soustředit síly ve vesnici Ivanovce a ve vesnici Uriň – Golovskině. Silnější stráže nechal vejít do Routantu a skupinu zaujímající linii Inganaje - Petrovskoje k oběma obcím a poněkud jižněji k trati. Měl v úmyslu podniknout hlavní útok kolem trati a vyhnat nepřítele na druhý břeh Volhy. Naše oddíly (české) přešly do Ivanovky. Nepřátelský řetěz došel asi ½ versty k vesnici, ale dělostřeleckou palbou byl obrácen na útěk. Následující dny se děly přípravy k nástupu, který začal 27. 9. v 9 hod. ráno. Podle zpráv výzvědných oddílů nepřítel zaujímal linii Jerzovka – Juzůvka - Jurmány - myslivna západně Ivanovky - Šardakly vesnici a Šardakly stanici. Naše oddíly postupovaly na myslivnu 4 versty od Ivanovky. Rudí byli zakopáni na vršku kolem myslivny a okolo lesa v síle 500 lidí s 6 kulomety. Celý boj o toto místo měl trvat jednu a půl hodiny. Rudí se z počátku drželi, ale když začalo ostřelování naší lehkou baterií, začal jejich řetěz kolísat. Naše první linie postoupila a vyhnala je z okopů. Rozběhli se všemi směry, většina do lesa směrem na Juzefku. Mezitím už skupina nastupující podél trati a severně od trati zabrala vesnici i stanici Šerdekly a naše oddíly, chránící pravé křídlo jednou rotou a týl jednou půlrotou, došly na linii levé skupiny. Na panském dvoře severozápadně od Šerdeklů byli naší druhou četou zajati čtyři rudí kteří vypověděli, že proti nám u myslivny stály 4 pluky (1.Simbirský, Kurský, Orlovský a Rostovský). 23. 9. Večer pokračováno v postupu na vesnici Šasovnu. České jednotky měly za úkol obsadit vesnici Jurievku a tento úkol byl splněn bez boje - nepřítel vzal do zaječích. 24. 9. Bez boje obsazena vesnice Petrovka, ležící 2 versty od vesnice Nižní Šasovny. Nejprve začala dělostřelecká příprava a k 5. hod. odpoledne bylo pokračováno v postupu. V čelním směru postupovaly ruské jednotky, 4.rota s 1.rotou na levém křídle nepřítele a v záloze šel telefonní oddíl. Ostatní jednotky byly v záloze. Dříve, než došlo k boji, většina nepřítele ujela na lodích a zbytek přes most na pravý břeh Volhy. 59
Simbirsk - město na pravém břehu řeky Volhy. Na Simbirsku byl 5. července 1918 zahájen za pomoci ruských vojsk plukovníka Kapela pochod čsl. legií v Rusku a 22. července byl dobyt Simbirsk a ukořistěn "broněvik" - obrněný vlak, našimi nazvaný "Orlík". Město bylo opuštěno za vojenské situace dne 12. září 1918.
26
Naše ztráty: 1. raněný do nohy (z naší roty, na rozvědce vedené br. Roubalem). Skupiny postupující nalevo od nás zabraly již Kanavu a Kozvlčichy a došly k mostu, takže celý levý břeh byl vyčištěn od rudých. Naše ztráty: 1 raněný. Bylo ukořistěno mnoho kulometů, 1dělo, 2 automobily a mnoho dalšího válečného materiálu. 25. 9. Odešli jsme jako rezerva do stanice Vrchní Šasovna. Již během cesty jsme se dozvěděli, že se nepřítel vylodil na levém břehu Volhy, je v Majně a postupuje směrem k trati. Zároveň se vylodil na jih od mostu přes Volhu v Krásném Jaru a postupuje na Petrovský Simbirsk. 26. 9. Odpoledne jsme vystoupili na stanici Šardakly, abychom v případě potřeby zasáhli do boje u vesnice Petrovskaja Suča. Naše skupina byla již pochody velice unavena, přesto večer vystoupily dvě roty a oddíl pěší rozvědky na výšiny Šardekly, které držel 1.prapor a telefonní oddíl. Nepřítel se pokoušel útočit, byl však odražen. 27. 9. Druhého dne časně ráno byly jednotky vystřídány 2.praporem 4.pluku, odešly do vesnice Šardakly, odtud ihned dále přes stanici Makušino do N. Makušina a tam nocovaly. 28. 9. Dnes pokračováno v pochodu a večer naše oddíly došly na stanici Melekes. Zde bylo vše naloženo do vlaku a ve 2 hodiny ráno jsme odjeli ve směru na Bugulmu, kam jsme přijeli 30. 9. Avšak již 4. října je náš prapor opět zpátky u fronty, na stanici Nurlat, kde jsme se stali společnou zálohou pro směr Melekevský - Čistopolský. 5. a 6.10. stojíme na stanici Nurlat, kromě 4.roty, která již 5. 10. odchází do vesnice Mensov jako rezerva Kazaňské divizi. Tam zůstala až do 8. 10., kdy se vrátila do ešalonu a odjíždí s celým praporem do Bugulmy. 8. 10. Odpoledne vystupuje prapor z nádraží Bugulmy ve směru na Staré Písmenky s úkolem obsadit vesnici Nové Písmenky a Martinovo, spojit se napravo se 6.Simbirskou divizí až do stanice Karabaše a nalevo s 3.Baškirským plukem ve Vrních Leščách. Před praporem byla vyslána česká jízdní rozvědka. K večeru procházíme Starou Písmenku, kde se setkáváme, se 3.Baškirským plukem a kde míníme nocovat. Avšak již kolem půlnoci přináší jízdní rozvědka zprávu, že vesnice Nová Písmenka je obsazená nepřítelem v síle dvou rot se dvěma kulomety. Velitel praporu se rozhodl, z důvodu nevýhodných pozic okolo Nové Písmenky, zajmout pozice 3 versty severozápadně od vesnice St. Písmenky. Jenomže 9. 10. ve 12 hodin dostává příkaz vyrazit v 6 hodin navečer ve směru na Novou Písmenku a zmocnit se jí (příkaz přichází o šest hodin opožděn). Před námi postupuje směrem na jihozápadě Samarská brigáda, s úkolem zabrat vesnici Durasovku, ležící 3 versty od stanice Písmenky. Když naše jednotky s 3.Baškirským plukem, který byl k našemu oddílu přidělen, přicházejí k vesnici Durasovce, začíná okolo ní boj Samarské brigády s rudými. Důsledkem je nemožnost postupu ostatních jednotek kupředu, protože v případě ústupu Samarců by bylo naše levé křídlo ohroženo. K večeru pak Samarci postoupili až k samotné vesnici, čímž bylo i nám umožněno postoupit z pozice jihozápadně od stanice Durasovky, kde jsme byli nuceni setrvávat. 10. 10. Ráno se mělo nastupovat na celém úseku, a sice Samarci dále na Durasovku, zatímco naše části na Novou Písmenku. Vzhledem ke špatných přístupům k této pozici se kpt. Hasal rozhodl vést úder dvěma směry. Druhá rota s pěší rozvědkou, oddíly a dvěma kulomety měla za úkol obejít levé křídlo nepřítele a zmocnit se výšin severně a severozápadně od Nové Písmenky. Tři roty Baškirských měly vést útok z čela. Jedna Baškirská rota byla poslána, aby chránila levé křídlo Samarců a k tomu jí byly přidány do rezervy naše 1. a 4.rota. Zatímco obchvatná kolona postupovala kupředu, byla na vesnici Nové Písmenky zahájena silná palba z děl naší první baterie (pod velením kpt. Skalaba) a rychlopalných děl (pod velením ppr. Jedličky). Rychlopalná děla velice pomohla tím, že zničila několik nepřátelských kulometů. Také náš první řetěz již došel z linie fronty až k vesnici Nové Písmenky, kterou rudí vyklidili. Samarská brigáda hlásila, že obsadila Durasovku a postupuje dále. Pozvolna se sektor čistil a zdálo se, že po krátkém boji bude náš úkol splněn, když vtom velitel 5.Baškirské roty na našem levém křídle oznamuje, že Samarci ustupují. Po ověření pravdivosti této zprávy dal kpt. Hasal příkaz obchvatné koloně, která mezitím byla posílena 1.rotou, aby se přesunula směrem na Starou Písmenku. A jelikož jízdní výzvědný oddíl, který chránil pravé křídlo obkličující kolony (pod vedením ppor. Hrdličky) oznamoval, že silná nepřátelská skupina - 500 lidí s kulomety - obchází zprava, byla vyslána 4.rota, krátce před tím stažená z levého křídla, aby kryla ústup 1. a 2.roty.
27
Samarské brigádě byl odeslán příkaz, aby se zastavila na pozicích, ve kterých jsme byli nyní my a dále aby naše čelní skupina zůstala na místě do té doby, dokud se obchvatná kolona nevrátí. Po jejím návratu se všichni stáhli do vesnice Písmenky. 11. 10. Ráno jsme dostali příkaz obsadit výšiny na pravém křídle řeky Stepní Háj a držet tuto pozici jako obrannou linii. Naše skupina měla držet tyto výšiny severně vesnice Durasovky, nalevo od nás byla Samarská brigáda, vpravo Simbirská střelecká divize. Celá fronta měla tvar dlaně s otevřeným palcem, avšak již 12. 10. okolo 11. hodiny přišla zpráva, že části Simbirské divize od nás napravo ustupují. Když byli posláni ke štábu této divize kurýři, přinesli zprávu, že nepřítel prolomil jejich pravé křídlo a divize byla nucena ustoupit. Ustupovali jsme i my se Samarskou brigádou a zastavili jsme se 7 verst západně od Bugulmy. Rozestavení jednotlivých jednotek bylo nakonec stejné, jako den před tím. 13. 10. Avšak již následujícího dne ráno nepřítel krátkým úderem zatlačil Simbirskou divizi zpět, takže se vrchní velení rozhodlo opustit pozice a vykliditi město Bugulmu. Naše jednotky ustupovaly za boje, avšak beze ztrát, ke stanici Bugulma. Od stanice jsme odcházeli směrem na Novou Jenisovku - Akvaš, zatímco nepřítele zadržovala jízda. 15. 10. Z Akvaše odcházely oddíly po delším odpočinku Jeprikovo - Moskva za řeku Ik. 16. 10. Náš prapor odcházel jako rezerva přes vesnici Abnangulovo - Bitmat a odtud ráno dále do vesnice Jer Machmat a do Kondry. V noci přišel příkaz od vrchního velitele fronty, že se má náš prapor vrátit k pluku a bude tvořit samostatnou rezervu v ešalonech na linii Ufa – Šišmy, nebo v garnisoně 60 Ufy. 17. 10.
Celý prapor dochází na stanici Kondry, nastupuje do svého vlaku a odjíždí do Šišmy.
18. 10.
Z Permské fronty přijíždí 3.rota a připojuje se k praporu.
20. 10.
Začíná cvičení v rotách.
28. 10. V pondělí přišel rozkaz vystoupit s praporem na pozici. Následujícího dne v 9 hodin ráno zase vyjíždíme na Samarskou frontu. Je nám určena stanice Relebej, kam odjíždíme téhož dne a 30. 10 zde držíme posádkovou službu. 31. 10. V poledne vychází prapor z Relebeje na severozápad s úkolem obsadit vesnici Karšaly a odtud zajistit pozorování západním směrem. Prapor přenocuje ve vesnici Smaslovoje a druhý den odpoledne odchází do Nulšar. Napravo jsme udržovali spojení se škvadronou 61 plk. Kapela, nalevo s 1.česko-ruským plukem. Linie našich vojsk se táhla od vesnice Jermurčina (severozápadně zastávky č.10 na Bugulovské trati) na jih přes stanici Kondry - Jermurčina - Sarjanovo - Bultajevo - Tokajevo - Rarmály – Karšaly, odtud na západ přes V. Trojický závod a dále na jih na Sukolovo Suly Nikolsnino a pak dál podél řeky Ik až ke stanici Abdulino na Samarské dráze. Na Karšalském úseku je nařízeno zajistit silnou rozvědku. 5. 11. Přichází nás vystřídat 1.prapor 3.pluku a baterie a náš prapor odchází přes Smajlovo zpět na Relebej, zde nastupuje do vlaku a přejíždí Aksakovo do stanice Ik východně Abdulina. 8. 11. Vystupujeme z ešalonu a zaujímáme pozici k Ishembachtinu severně od stanice Ik, kde se spojujeme s praporem 11.pluku. Stále se zajišťují pěší i jízdní rozvědky. Velení praporu přejímá kpt. Kolář, mjr. Hasal je určen do funkce pomocníka velitele pluku. 9. 11. Ráno obdržel příkaz postupovat na městečko Abdulino. Přesun probíhá dvěma směry. Čelně nastupuje 1.prapor s četou našeho vzvodu 62 (šli jsme jako rozvědka s prap. Matouškem). Baterie postupuje z jihu, dvě roty 2.praporu také z jihu a dvě roty 2.praporu s četou baterie. Nepřítel měl obsazeny výšiny východně a jihovýchodně od Abdulinu. Jižní skupina prudkým tlakem vytlačila nepřítele z výšiny a postupuje na 60
garnisona - vojenská (posádková) věznice, posádka, v tomto případě je míněno sídlo posádky švadrona - byla taktickou jednotkou jezdectva, což bylo široké rozvrstvení několika rot (roztažená formace tvořená několika rotami). Na začátku 17. století se výrazy švadrona a rota často překrývaly; výsledkem toho bylo, že se pluky dělily přímo do švadron, které se staly nezávislou jednotkou v taktickém, stejně jako organizačním smyslu. (zdroj: Eduard Wagner, Jezdectvo v třicetileté válce, http://www.militaria.cz/archiv/391/clanky/391-10.html) 62 „vzvod“ - z textu vyplývá, že by se mohlo jednat o odřad, čili vyčleněnou skupinu, podporuje to i výraz ve slovníku, kde termín "postavil na boevoj vzvod" znamená nadřadil (v boji). 61
28
Abdulino. Nepřítel byl překvapen a nekladl velký odpor. Ve zmatku začal ustupovat z Abdulina, pronásledován silnou kulometnou a dělostřeleckou palbou obou našich skupin. Po vyhnání nepřítele z města se ihned dělala prohlídka staničních zřízenců. Večer odcházíme zpět do vesnice Ishembachtino, kde se odpočívalo a zároveň držely hlídky. Z Abdulina se muselo pro nedostatek sil ustoupit. 13. 11. Obcházíme k vesnici Tarkaz, která byla obsazena rudými. Pochod probíhá za mlhavého počasí. Na pravém křídle postupuje zároveň s námi druhý prapor 3.pluku. Rudí o našem příchodu již věděli, protože rozvědka najela přímo na jejich hlídku. V řetězu docházíme až před řeku Ik, přímo k vesnici. Najednou se mlha zvedá a my vidíme na druhé straně vesnice řetězy rudých, které už začaly v nepořádku ustupovat. Jejich baterie však po nás začala střílet a způsobila nám ztráty (jednoho raněného). Naše baterie (Volžská baterie Kodraševa) se v tu dobu přiblížila a první salvu poslala přímo do jejich řetězu. Zvedli jsme se a začali útočit přes řeku na druhou stranu. Rudí, jakmile uviděli že se zvedáme k nástupu, dali se do zběsilého útěku, zanechávaje na místě mnoho válečného materiálu. Jelikož byl každý promočený a schylovalo se k večeru, zůstali jsme ve vesnici na noc a teprve druhý den ráno odcházíme zpět do Ishembachtinu. 14. 11. Jakmile jsme se vrátili z výpravy, každý zalezl do baráku a sušil svoje šaty, které byly ještě od včerejšího přechodu řeky mokré a pak se celý den spalo. Večer jsem měl službu ve strážním domku. 15. 11. Celý den hoši hrají karty nedbajíce, že rudí ostřelují granáty a šrapnely naši vesnici. Asi ve 4 hodiny navečer přiběhne dozorčí a hlásí nám, že se máme strojit, rudí prý útočí. Vidíme z okna, jak hoši lezou do kopce zrovna před naší chatou, na vršku se rozkládají do řetězu a střílejí. Vyběhl jsem ven a běžím také do kopce, jenomže naše půlrota byla v rezervě, takže jsme si nemohli zastřílet. Netrvalo to ani půl hodiny a povolžská baterie už byla také přímo v našem řetězu. Začala ostřelovat rudé, kteří se ihned obrátili a v panice ustupovali zpět. Naši hned za nimi a zahnali je až na druhou stranu řeky Ik, kde se potom nocovalo. 16. 11. Opět dostáváme příkazy obsadit vesnici Ishembachtinu, což se vzápětí podařilo. Rudí tam ještě nebyli, obsazují se zase stará místa. 18. 11. Přišel 2.prapor 3.pluku, který nás vystřídal a my odcházíme do vlaku. Rota drží po četách službu na stanici. 1.četa na stanici Aksenovo. 2.četa v Šafranovce, 3.četa v Rájevce a 4.četa také v Rájevce. Za několik dní jsme byli vystřídáni rusko-českým plukem a odjíždíme na odpočinek do města Miasy, kam jsme dorazili 18. prosince. 18. 12. - 2. 2.1919
V Miasích
Náš prapor byl umístěn v kasárnách - mimo naší roty, která byla umístěna ve městě v chatách. Služby a cvičení je celkem málo. Jsem na bytě s Fárkou a Tučkem. Každou neděli zábava v kasárnách. 26. 2. Prapor vyjíždí z Miasů do Irkutska, jenomže jsme byli v Čeljabinsku zdrženi až do 10. března. Chodíme do města a ke „strýčkovi“ 63 do biografu. (pozn.: Následuje 15 prázdných, vynechaných listů, než opět pokračuje další líčení.)
Irkutsk
1919
19. 7. celý den se do kasáren vozily věci z vlaku 1.praporu. Roty odcházely v 5 hodin navečer. Z nádraží do kasáren je 7 verst, takže jsme se pěkně zapotili. Zde má každá rota pro sebe zvlášť jednu místnost. Večer jsem byl u 1.pluku na divadle („Baj–kaj–laj! 64 “) 20. 7.
je neděle, každý se dává do pořádku a k večeru odchází do města. Byl jsem u strýčka na kávě a v biografu.
63
k „strýčkovi“ – vysvětlení je v následujících částech Deníku. Z nich je zřejmé, že podnikaví Američané s putovním kinem (a také s kavárnou a výčepem piva) obveselovali během anabáze naše hochy a při tom je připravovali o žold… 64 Kabaret a píseň s podtitulem Indický pochod, slova složil Jiří Chocholouš, hudbu Karel Pospíšil. Známý je závěr refrénu: „Praha je všech Čechů ráj, ať žije Baj-Kaj-Laj, Baj-Kaj-Laj!“
29
21. 7. ráno jdeme 3. a 4.rota pro plukovní prapor na stanici, zpět do kasáren se vracíme s hudbou. Štáb pluku se dnes stěhuje z vlaku. 22. 7.
Celý den máme volno. Hoši chodí na vycházky do města. Navečer jsem byl u strýčka a u baterie na pivě.
23. 7. Naše rota má službu u pluku. Já mám službu strážného šikovatele. K obědu je polévka a buchty. Večer v kavárně u strýčka z Ameriky hraje plukovní hudba a promítá se biograf. 24. 7. Ráno přehlídka prvního pluku a rozdávání vyznamenání generálem Syrovým. V poledne končím službu. Večer jsem byl v kině 1.pluku. 25. 7. K 1.pluku přijelo americké fotbalové mužstvo 27. pluku s hudbou. Pro deštivé počasí bylo všechno odloženo na pozdější dobu. Navečer odjeli. Večer byl jsem u strýčka 1.pluku v biografu. 27. 7. Předal jsem bratru Radouškovi úřad šikovatele a v 6 hodin ráno 28. 7.odcházím do poddůstojnické školy. Hned v šest hodin ráno začalo cvičení u kasáren prvního pluku. Jsem přidělen k druhé četě. Cvičí se řadové pochody, mezi tím i prostná cvičení do půl jedenácté, do jedné hodiny je oběd a odpoledne do čtvrté hodiny to samé. 29. 7. V 5 hod. budíček a cvičení to samé. U našeho pluku je otevřena kavárna strýčka z Ameriky. 30. 7.
Cvičení jako obyčejně.
31. 7.
Deštivé počasí. Cvičí se v kasárnách, po cvičení zpěv, večer jsem byl u strýčka 1.pluku v biografu.
1. 8. Cvičení na cvičišti jako obyčejně. Každý den chodím k rotě na oběd, protože chutná více a je toho víc – u nás se člověk nepřejí. Bylo též pivo. Kotlík za 10,5 ruble. 2. 8. Dopoledne cvičení. Odpoledne čištění pušek, potom jsem se byl koupat v Angaře a večer na divadle 1.pluku. Hráli „Pražské švadlenky“. 3. 8. Je neděle, takže jsem po celotýdenní únavě spal do devíti hodin, potom jsem se ustrojil a šel k rotě. Večer hrála naše plukovní hudba u „strýčka“ koncert, po koncertě byl biograf. 4. 8.
Cvičení zase jak obyčejně.
5. 8. Dopoledne cvičení a odpoledne mám děžurku 65 . Dnes také jsem našel od 1.pluku Ledeše z Rychnova. Celý den deštivé počasí. 6. – 8. 8.
Cvičení.
9. 8. Dopoledne cvičení a odpoledne čištění pušek. Odpoledne jsem byl s Ledešem v městě v parku, večer pak v městském biografu. 10. 8. Je neděle, celý den volno. Odpoledne sedíme u strýčka v kavárně a hrajeme šachy. Večer jsem byl v divadle u 1.pluku, kde pořádali Petrohradští operetní herci kabaret (paní Jordanová, Ševčenková, pan Maksalov a jiní). Velice pěkné. 11. 8. Cvičení. - Večer hraje muzika dělostřelců u strýčka 1.pluku a při ní se tancuje. 12. 8. Cvičení. - Večer kabaret v divadle. Pořádají Petrohradští herci. 13. 8. Dopoledne cvičení, odpoledne se koupeme v koupelně, potom volno. 14. 8. - 23./8. Cvičení stále stejné, dělají se zkoušky. 24. 8. baterie.
Neděle, hezké počasí. Odpoledne jdu do města do divadla a Intendantského parku, kde hraje hudba první
25. 8. Cvičení celé divize k uvítání delegace.
65
„děžurka“ – rus. služba, hotovost
30
26. 8. Ve čtyři hodiny odpoledne jdeme (celý instruktorský kurs) s hudbou 1.pluku na nádraží uvítat delegaci, jenomže žádná nepřijela. 27. 8. Budíček v 5 hod., v 6 hod. sedáme na automobily a jedeme zase pro delegaci. Čekalo se do ¾ na devět na její příjezd. Hudba zahrála „Kde domov můj“, při čemž jsme vzdali „k poctě zbraň“. Potom následovala defilírka po peroně 66 a odjezd na automobilech přímo na cvičiště, kde už bylo vše seřazeno (celá 1.divize). Generál Krejčí k nám měl řeč, kterou jsem skoro ani neslyšel, protože jsem byl od něho daleko. Ke konci byla defilírka, která se velice podařila. Po dobu slavnostního uvítání lítal nad cvičištěm náš eroplán. Odpoledne bylo volno. Večer kabaret v divadle 1.pluku, koncert naší plukovní hudby v zahradě u strýčka. Večer biograf u 1.pluku. 29. 8. Pěkné počasí. V 10 hod. fotbalový zápas našeho pluku s 1. a 3.plukem. Přítomno mnoho diváků i někteří z delegace. Fotbal končí úplným vítězstvím našeho pluku. 29. 8. V poledne oběd delegace s hosty v kavárně našeho pluku. Při obědě hraje hudba 1.pluku. Ve 3 hod. prostná s puškami a šavlemi na hřišti 2.pluku v přítomnosti delegace. Hudba druhého pluku. Výsledek velkolepý. Večer akademie v divadle 1.pluku. V zahrádce 2 pluku koncertuje hudba. 30. 8. Návštěvy výstavek, odpoledne schůze, na které měl řeč bratr David a Šmejc. Program: Naše poměry ve vlasti. Večer divadlo. 31. 8. Odpoledne dělám vycházku do města, během ní jsem navštívil biograf u strýčka (ve městě). 1. 9. Cvičení, při kterém se odbývaly předběžné zkoušky. Zúčastnil se plk. Voženílek 67 a další důstojníci od divize. 2. 9. Déšť, škola v kasárnách. 3. 9. 3. - 13. 9. 13. 9.
Cvičení venku. Večer hrál náš pluk divadlo (jednoaktovku). Cvičení. Končíme za přítomnosti podplukovníka Žáka kurz. Odpoledne odcházím k rotě.
14. 9. Neděle. Odpoledne jsem byl s hošma Dostálovýma na Glozkově, kde byl fotbal a jiné hry. Večer jsem šel do divadla 1.pluku, hráli operu „Slečna Nituš. 68 “ 15. 9. - 30. 9. Cvičení a služba. 30. 9.
Začíná se stěhovat 1.pluk do Vladivostoku.
1. 10. - 18. 11. Garnisoní služba, kterou drží náš pluk s kulometným praporem 3.pluku. 11. 11.
Schůze v divadle. Program:
1. Obnovení komitétu 2. Osvobození delegátů 3. Zrušení § 588 4. Změna politického vedení
Politický plnomocník Bohdan Polu nahrazen Dr. Girsou a poslancem Krejčím. 13. 11.
Ve městě se očekává převrat. Dělají se silná protiopatření od Kolčakovy 69 vlády.
66
"defilírka" - přehlídka (na nástupišti nádraží v Irkutsku) Voženílek Karel, podporučík, od října 1918 velel 2. československému střeleckému pluku Jiřího z Poděbrad. Po návratu do republiky byl aktivován v hodnosti podplukovníka. (Zdroj: Jiří Fidler - Zborov 1917, Malý encyklopedický slovník, JOTA, Brno 2003) 68 jde o Mam'zelle Nitouche, operetu Henriho Meilhaca, Alberta Millauda a Florimonda Hervého 69 Kolčak Alexandr Vasiljevič, ruský admirál, 1916 - 17 velitel rus. černomořské flotily, 1918 vůdce jednoho z povstání proti sovětské moci. Monarchista, ostře pravicově orientován. Zformoval protibolševickou vládu, kterou uznaly západní mocnosti a která v letech 1918 - 19 kontrolovola většinu východních částí Ruska. Po její porážce vydán bolševikům a 7.2.1920 v Irkutsku popraven (Zdroj.: Ilustrovaná encyklopedie, Encyklopedický dům spol. s r.o., Praha 1995). 67
31
16. 11.
Bolševiky obsazen Omsk.
17. 11.
Naši ochotníci hrají divadlo.
18. - 25. 11. 26. 11.
Život stále jednotvárný. Proslýchá se, že se v nejbližších dnech máme stěhovat.
Rozdělují se americké dárky, které byly celý rok na cestě. Bylo tam dosti cenných věcí a adresy odesílatelů.
26. - 29. 1.
Nic nového.
29. 11. Ráno v 9 hodin se pluk strojí ke společnému fotografování na cvičišti. Asi za hodinu po příchodu na místo přijel plk. Voženílek, krátkými slovy se s námi rozloučil a popřál nám šťastný návrat do vlasti. Po skončení řeči se jednotlivé prapory i oddíly fotografovaly a také filmovaly. 30. 11.
Služba ve městě.
1. 12.
Jsem povýšen na šikovatele.
2. 12.
Přišel se s námi rozloučit gen. Syrový. Na nádraží se stěhují rychlopalky a výkonná rozvědka.
2. - 5. 12. Služba. Odjíždí 3.prapor. 6. 12. Příprava na zítřek k odjezdu. Navečer ke mě přišel Jos. Ešpandra (pokrývač). Byli jsme v divadle a po divadle byl u mě ještě asi 2 hod. 7. 12. Ráno v 5 hod. budíček a po 6. hodině se odvážejí věci na stanici. V 9:30 prapor odchází. Jelikož vlak na stanici nebyl, čekalo se do 3. hodiny odpoledne, než přijel ze stanice Mysové, kde byl po celou dobu našeho pobytu v Irkutsku. Vozy jsou zařízené, takže bylo vše brzo naložené. Do rána stojíme na stanici. 8. 12. Ráno před odjezdem přišel jeden bratr od osmého pluku a přinesl mě dopis od J.Macháčka. Narychlo jsem odepsal a v 10:15 se odjíždí. Krásný pohled je na hory Bajkalu. Jede se z Irkutsku stále kolem řeky Angary až do stanice Bajkal, kde začíná jezero „Bajkal“. Vyjíždí se ze stanice a jede se stále kolem jezera. Člověk se má pořád na co dívat. Jezdíme z tunelu do tunelu, je jich tu za sebou 39. V 6:45 dojíždíme do Studánky (150 versta), kde se nocuje. 9. 12. V 9:45 ráno jedeme zase do dálek východu. Jezero se stále táhne kolem trati. Asi dvě versty za Studánkou přejíždíme poslední tunel číslo 39. V devatenáct hodin přijíždíme do stanice Mysové, kde je ešalon Semenovců a Američanů. Zde se nocuje. 10. 12. Ve stanici Mysová se stojí až do 12. 12. Naskýtá se zde pěkný pohled na jezero Bajkal, které je tou dobou rozvodněno. 12. 12. no.
V osm hodin večer se jede zase dále na východ až do Verchně-Udinska, kam jsme dorazili v sedm hodin rá-
13. 12. Do večera stojíme na stanici a v 19:30 vyjíždíme opět dále. Trať je zase dosti špatná a velké stoupání, takže se jelo hodně pomalu a některou chvíli se vlak dokonce zastavil. Asi 30 verst před Petrovským Závodem se zůstalo stát v poli. Muselo se čekat, až pošlou z depa ještě jednu lokomotivu. Konečně, ve dvě hodiny odpoledne, se dojelo na místo zvané Petrovský Závod. Z Verchne-Udinska až do Petrovského Závodu jel v našem vagoně jeden Rus s dvěma ženskýma. Pozval mě v „hosti“ 70 , což jsem mu přislíbil. 15. 12. V 5 hod. navečer jsme se s Olšanským a Stoklasou opravdu vydali do městečka na návštěvu. Po dlouhém hledání jsme konečně našli jeho domek. Předložili nám večeři, při které nescházela ruská kořalka tzv. „nikolajevka“, která nás dost brzo rozehřála. Posedělo se asi do deseti hodin a potom nás odvezl na stanici. To nám přišlo právě vhod, neboť jsme byli hrozně unaveni. Tu noc se mě také opravdu dobře spalo. 70
„v gósti“ – rus. na návštěvu
32
Jeho adresa: Петровский завод Забайкайкалсная область Михайлу Иванову Скатову Улица Ерзовка собственный домь Николай Алексеевичь Каднковь улица, подгорная 16. 12. V 11 hodin dopoledne jedeme zase dále až do stanice Chilsk (150 verst od Petrovského závodu). Zase stojí třetí prapor. 17. 12. Ráno jsem byl v městečku, které je dost malé. Odpoledne „бань“ (koupelna). Jak jsem se dozvěděl, máme se na této stanici nějakou dobu zdržet. Donesly se nám zprávy, že ataman Semen nám dělá nějaké překážky v jízdě. Tou dobou byl v Irkutsku převrat (eserský 71 ). Máme tady strašně dlouhou chvíli, takže si krátíme čas vycházkami do místního kopcovitého okolí. Míváme též zkoušky ve škole (pěvecký sbor). Příští neděli budeme pořádat večírek. 22. 12.
Byl jsem na ruské zábavě, kde se tančilo při pianě. Zdržel jsem se do čtyř hodin ráno. (Znakomstvo) 72
23. 12. Zase zábava, ten samý program, jenomže při naší hudbě. Hrály se různé ruské hry, kterých jsem se musel zúčastnit s místními děvčaty. 26. 12. Večírek pořádal náš prapor (zpěvy, kuplety a j.). Čistý výnos byl věnován ve prospěch místní školy. Proslýchá se, že v nejbližších dnech máme odjet, jenom se čeká na nákladní vlak. Došly zásoby, takže nějaký čas nebylo z čeho vařit. Svátky Vánoční se odbyly docela jednoduše. Každý jsme dostal po vánočce a k večeři vepřové maso se zelím. 29. 12.
Příjezd zásobovacího vlaku. Dostávají se produkty 73 a ve 4 hod. odpoledne odjezd se stanice Chilsk.
31. 12.
V 11 hod. večer příjezd na stanici Mogzon. (100 verst od Chilsku).
1. 1. 1920. Již je to pátý Nový rok, který oslavuji v Rusku. Ve škole se pořádá taneční zábava, zpěvy a j. Čistý výnos jde ve prospěch místních chudých dětí (4500 rublů). 4. 1. Odjíždíme k Čitě, kam se přijelo 5. 1. v 11 hod. dopoledne. V 5 hod. odpoledne odjezd. Okolo 11 hod. v noci příjezd na stanici Karenskoje, odkud jde odbočka na Amurskou dráhu. 5. 1. 3 hod. ráno odjezd. Za dvě hodiny dojíždíme na stanice Adrianovka. 7. 1. Odjezd z Adrianovky v 11 hod. Krajina poskytuje nádherný pohled, ale dráha je zde špatná a mezi velikými horami, takže je velice nerovná. Proto jsou k našemu vlaku dány 3 lokomotivy. V 7:45 dojíždíme na stanici Olověnnaja, kde se zdržujeme celkem 4 hodiny a v poledne pokračujeme opět dál. 8. 1. Příjezd na stanici Rorsja. Odjezd o druhé hodině odpolední. V 11 hodin večer příjezd na stanici Mandžurija. 9. 1. V 10 hod. dopoledne odjezd. Krajina zde je pustá, samý kopec a planina. Pěkná podívaná je na Kitejské domky, které jsou malé a úhledné. Na jedné stanici prohlížíme velbloudy a zároveň někteří hoši zkoušejí, jak se na nich jezdí. O půlnoci příjezd do depa Chailar. 10. 1. Ve 3 hod. ráno odjezd. 11. 1. Příjezd na stanici Sžalantun, odkud odjíždíme o půl čtvrté odpoledne. V osm hodin večer příjezd na stanici Chicikar a o půlnoci jedeme dál.
71
Eseři - od zkratky SR - Sociální revolucionáři - ruská politická strana s demokraticko - socialistickým programem. Během ruské občanské války bojovala část eserů na straně bolševiků (leví Eseři), část proti nim. 72 Znakomstvo – známost, toto výmluvné slovo si autor zapsal do závorky v azbuce. Že by kvůli utajení? 73 produkty – rus. potraviny, zboží
33
12. 1. V 8 hod. ráno příjezd na stanici Aida. Poněvadž zde vlak má stát asi 5 hodin, došli jsme se podívat do městečka. Na stanici jsou velké sklady obilí, které Kitajci sváží ze stepi. Povozky mají o dvou kolech a celé dřevěné. Zapřahají do nich 3 až 4 páry mul. Ve 12 hodin odjezd a v 6 večer příjezd do Charbinu. V 10 hodin večer odjezd a přijíždíme 13. 1. v 8 hod. ráno do depa Imjanko. Odjezd v 1 hod. odpoledne. Na stanici Chanducher přijíždíme o 8. hod. večer. 14. 1. Příjezd na st. Mulin 15. 1. „ „ „ Pograničnaja, kde končí Mandžusko. 16. 1. Odjezd o 4.hod. ranní. V poledne příjezd do Nikolsk-Usurijska, kde je poslední depo před Vladivostokem. Odjezd o ½ 4. odpoledne. Příjezd o půlnoci do stanice Rječka I. 17. 1.
V 9 hod. ráno odjíždíme do Vladivostoku, kde se nocuje ještě ve vlaku. Nádraží je těsně u přístavu.
18. 1. Stěhování praporu do kasáren na ostrově „Podnoží“, kde máme čekat na loď, která má v nejbližších dnech vyjet ze Šanghaje. 20. 1.
Dostávají se nové pláště a jídelní příbory.
4. 2. Do přístavu přijela naše loď (Nižní Novgorod - ruská). Je to transportní loď upravená z lodě nákladní. Celkem pojme 750 lidí. Nakládá se bavlna, měď a jiné zboží. 11. 2.
Loď je naložená a začínají se naloďovat roty.
13. 2. Ráno v 8 hodin opouštíme přístav a tím zároveň Rusko. První den je plavba dosti klidný, zato druhý den dostává skoro každý mořskou nemoc. Já byl také mezi těmi nešťastnými. Celé dva dny se mě točila hlava a nechutnalo mě jíst. 16. 2. V 5 hodin ráno loď zakotvila v japonském přístavu Karatsu, kde se nakládá uhlí a bere se sladká voda. Vykládá se bavlna, kterou vezeme z Vladivostoku. Zajímavé je dívat se na práci Japonců. Jakmile loď přistála, přitáhli s malým parníčkem baržu 74 , po každé straně lodi jednu. Na každé barži bylo asi padesát Japonců a Japonek a malými košíky, které nosí na hlavách, přinášejí uhlí do lodi. Potom si je jeden po druhém podávají až do uhelných jam. Nám ta jejich práce připadá velice směšná a předpotopní. Obchodníci přivážejí na malých loďkách všelijaké věci ke koupi. Bohužel nemůžeme si nic koupit, jelikož zde nemáme naši banku, takže se nemohou směnit peníze. Odpoledne hraje hudba pod kapitánským můstkem. Hudba nejvíce zajímá Japonky, které nechávají práce a jdou poslouchat. Počasí jest zde velice pěkné a příjemné, přitom ještě před třemi dny nám v Rusku mrzly nosy. 18. 2. Ve 2 hod. odpoledne vyjíždíme z přístavu směrem k Singapuru. Opouštíme Japonské moře a vplouváme do moře Žlutého. Cesta je vypočtena na 11 až 12 dní. Moře je klidné, takže se dělá 10 - 11 uzlů za hodinu (uzel má skoro 2 kilometry). Začátkem jízdy z přístavu jsem byl zase postižen bolením hlavy, ale v krátké době jsem plavbě úplně přivykl. 20. 2. Rozdělují se na roty záchranné prámy. Na jeden prám připadá 43 lidi. Ve vnitřku jsou umístěny nádoby na vodu a suchary. Voda se musí každý den vyměnit. 21. 2. Deštivé počasí. Projíždíme ostrov Formosu. Obyčejně v těchto místech bývá bouře. V tuto dobu je ale pod mrakem, takže - jak námořníci tvrdí - se není čeho obávat. 22. 2.
Počasí se trochu zlepšilo, ale je stále chladno.
23. - 27. 2. Rychlá změna počasí. Ráno se probudím a bylo větší teplo, než u nás o žních. Námořníci dávají na palubu plachty, abychom se mohli schovat před sluncem, které je nemilosrdné. Dvakrát za den se kropí paluba, čímž se trochu ochlazujeme. Dostáváme tropický oděv a většinou chodí každý skoro bez šatů. Každý den odpoledne koncertuje hudba a večer se na palubě obyčejně zpívá. Také zde máme dva strýčky z Ameriky, kteří sebou mají biograf a snaží se nám nějak tu dlouhou chvíli zkrátit. 27. - 29. 2. 74
Veliké teplo, chodíme pod sprchy. Jízda stále příznivá.
"barža" - barže, nákladní loď
34
29. 2. Příjezd do přístavu Singapoure asi v šest hodin ráno. Odpoledne se na baržích převážíme do města. Každý dostává 5 Sing. dolarů (1 s.doll. = 5.58 fr.). Město je úhledné a dosti čisté. Hlavně zde žijí Malajci a s nimi nepatrná část Evropanů. Nejvíce mě zajímají drožky. Jsou to malé dvoukolové kočárky, které tahají černoši. Je zde velké teplo, takže místní obyvatelstvo chodí takměř nahé. Chtěl jsem se podívat do zoologické zahrady, jenomže na nějaké prohlídky nebylo vůbec času. Ve 3 hod. se vyšlo do města a v 7 hod. večer jsme museli být všichni na nábřeží, odkud nás zase společně odvážejí ne loď. 1. 3. Kupuje se společně káva a koření. 2. 3. V 7 hod. ráno odjezd z přístavu Singapoure. Jízda je následkem špatného uhlí hodně pomalá, takže se ujede za hodinu 6 - 7 uzlů = 13 - 14km. Moře je klidné, až se sami zlobíme, že to jede jak po rybníku. 3. - 7. 3. Na širém moři slavíme narozeniny našeho tatíčka Masaryka. V 6 hod. ráno hraje plukovní hudba pod kapitánským můstkem „budíček,“ V 9 hod. následuje přednáška (popis celého života presidentova až do nynější doby). Potom je slavnostní oběd (svíčková) a večer měl strejček Písek přednášku se světelnými obrazy. Na stožárech vlály celý den vlajky. 9. 3. Ráno jsme viděli břehy ostrova Cejlonu. Moře je stále klidné. 10. 3. V 6 hod. ráno příjezd do přístavu Colombo. Dělníci zde právě stávkují, proto jsme nuceni si sami naložit uhlí. Odpoledne je dovoleno jít do města, já jsem však nešel. 11. 3. Koupě masa a jiných produktů pro transport. 12. 3. V 7 hod. ráno výjezd z přístavu Colombo. 15. 3. Jede se stále malou rychlostí, takže se neujede více než 350 - 370 km za 24 hod. Dnes jsme právě v nejširším moři, daleko vzdáleni od břehů (Arabských). Teprve pátý den po odplutí z Colomba potkáváme první loď, která jede směrem jihozápad. Cesta je velmi jednotvárná. 19. 3.
Slavím svůj šestý svátek mimo domov.
Z 19. 3. na 20. 3. se projíždí kolem ostrova Sokotra, do Adenu zbývá 802km. Dni ubíhají docela pěkně. Krátím si dlouhou chvíli čtením, hraju šachy a podobně. 22. 3. Ve čtyři hodiny odpoledne jsou vidět břehy a v půl šesté navečer vjíždíme do přístavu Aden. Večer se za velkého rámusu Arabů nakládá uhlí. 23. 3. Naše fotbalové mužstvo vyzvalo místní (černochy) na zápas, který skončil vítězstvím našich 4 : 0. V poledne přebírám službu dozorčího šikovatele transportu. O půl čtvrté vyplouváme z Adenu. Odjelo se asi 15 mil od přístavu, když se k našemu úžasu objeví na palubě jeden z dělníků, kteří v noci nakládali uhlí. Podle řeči a posunků jsme se dozvěděli, že v uhelných jamách 75 jich bude asi více. Jdu se dívat a nakonec se jich našlo ještě devět. K útěku je přinutilo to, že se tam stále s nimi nakládá jako s otroky. Je podle toho vidět, že anglická vláda se velice špatně stará o svoje poddané, něco podobného jsem neviděl ani v Rusku. Tři z matrosů, kteří byli v topírně, nám zůstali ve městě, takže utečenci po nich hned dostali zaměstnání. Došly nám zprávy, že naše dva transporty jsou v Singapore. 24. 3. Ve zdejším moři (Rudé moře) potkáváme mnoho lodí, se kterými se musíme těsně míjet, poněvadž moře je hodně úzké. Je vidět mnoho ostrovů, mezi nimiž projíždíme. 24. - 26. 3. Moře klidné a teprve k večeru se udělal dosti silný vítr, takže se moře hodně rozbouřilo. Jedeme strašně pomalu. Za 24 hod. ujeto 165 mil = 295 km. Ve 4 hod. odpoledne přejíždíme obratník Raka (na 23°). 29. 3. V poledne máme ujeto za 24 hod. ještě méně než 133 míle. Ve 3 hod. odpoledne se vítr utišil a mohlo se jet zase dřívější rychlostí. 30. 3. Projíždíme úzkou část Rudého moře před samotným Suezem (silný vítr, teplota 12°C). V 9 hod. večer příjezd do přístavu Suez, kde se zdržujeme do 2 hod. do rána. 75
uhelné jámy, uhelné bunkry - lodní zásobníky na palivo
35
31. 3. Průjezd kanálem probíhal za jasného počasí, které nám slouží k pěkné prohlídce. Kanál je dlouhý 165 km. Ve čtyři hodiny odpoledne přijíždíme do Port-Saidu. 1. 4. Vycházka do města. Všude velká drahota. Dostáváme celé služné za měsíc duben. K 10. hodině večer odjezd (Středozemní moře). 2. 4. Moře klidné. Příprava prámu a záchranných loděk. Rozkaz k tomu dal sám kapitán lodi kvůli minám, které se zde ještě nacházejí. 8. 4. 9. 4.
Ve 4 hod. odpoledne příjezd do Terstu. Ve 3 hod. odpoledne sedáme do vlaku a kolem 4. hodiny odjezd z Terstu.
10. 4.
Příjezd do Lublaně, kde byla přehlídka.
14. 4. 15. 4.
Praha Litoměřice
Škoda, že jsem s dědou o jeho legionářské minulosti nikdy nemohl mluvit doopravdy, ale pouze imaginárně, při luštění a opisování jeho deníku. Na závěr si dovolím připojit úryvek z autorova dopisu, který poslal dne 18. května 1947 své dceři Ivě (za dva roky pak mojí mamince). Dalibor Filáček, Mělník, březen 2007
„...A teď ještě k tomu mému deníku. Už jsem ho několikráte sháněl a nenapadlo mně, že jej máš u sebe. Nerad bych, aby se ztratil. Některé zážitky z něho můžeš dětem přečíst, ale je to slohově mizerně vypracované. Musíš si to nejdříve přečíst a pak to dětem podle toho sama upravit. Hodí se snad pro ně některé věci z rozvědek, zborovská bitva, ústup. Ovšem boje s bolševíky už jsou choulostivější a ty jim nečti. Pro dnešní dobu to není. S tím datem zborovské bitvy tomu rozuměj tak, že pravoslavný ruský kalendář je o 13 dní nazpět. Proto tomu říkáme starý styl. Bitva podle starého stylu byla 19.června 1917 a podle nového stylu (našeho) to bylo 2. 7.. To asi na vysvětlenou...“ 18. května 1947
Adresa odesílatele: Josef Krulich , voj.útvar 2275 Dědice u Vyškova
36
