Josef Fabián OTEVŘENÁ OPONA. aneb Historie valašskomeziříčských ochotnických divadel

Josef Fabián OTEVŘENÁ OPONA aneb Historie valašskomeziříčských ochotnických divadel

1

Josef Fabián

OTEVŘENÁ OPONA aneb Historie valašskomeziříčských ochotnických divadel

2

3

JAK VZNIKALA TATO KNIHA

ISBN 978-80-239-9952-5 4

Je vlastně paradoxem, že tato knížka o dlouhé a bohaté historii amatérského divadla ve Valašském Meziříčí vznikla díky Pražákům. NIPOS – ARTAMA Praha totiž stál za vydáním knih Cesty českého amatérského divadla a Místopis českého amatérského divadla a následně i spuštěním internetové databáze českého amatérského divadla, pro něž byly zpracovávány prameny v této knize použité. Není jich příliš, vlastně jsou to jen dva sokolské almanachy z let 1934 a 1947, pět strojopisných svazků uložených v Muzeu regionu Valašsko v meziříčském zámku Kinských a útlá knížka o Schodu. A to bylo vše, kromě materiálů, které mám buď nezpracované či zpracované doma, a fotografií, které mi na základě inzerátů v tisku zapůjčili nebo darovali ochotní občané města. Je to neuvěřitelně málo, na tu bohatou historii, kterou amatérské divadlo v našem městě má, ale jeho divadelní historikové měli prostě smůlu. Naši předkové nebyli prvními, kdo v tomto regionu začal hrát ochotnické divadlo. Toto prvenství patří Rožnovanům, kteří je hráli už v letech 1859 – 1860, neboť v tomto lázeňském městě se hosté co čtrnáct dní střídali a ochotníci mohli své hry často reprizovat. Ale naši předkové se příliš neopozdili, jenže je nám to některými nepřejícníky upíráno, protože to nemůžeme věrohodně dokázat. A mohli bychom, pokud by Josef Divoký, Hubert Weisshammer a Josef Demel, kteří sepsali v roce 1905 dějiny Ochotnické družiny a poslali je Matici k otištění, neměli tu smůlu, že dějiny v Matici nevytiskli a dokonce ztratili jejich rukopis. Později sice vyšly dva výše zmíněné sokolské almanachy, ale tam toho o prehistorii ochotnických divadel ve městě moc není. Aby té smůly nebylo málo, tak snaha Františka Hanuse a jeho meziříčských divadelních přátel o knižní vydání dějin meziříčského ochotnického divadla v posledních letech po roce 1980 také nevy5

šla. A když František Hanus zemřel, zůstaly nám z jejich práce pouze strojopisné svazky uložené v muzejním depozitáři, ale nenávratně zmizely všechny do Prahy odeslané podklady, na jejichž základě byly svazky vytvořeny a také příslušné fotografie. Takže jsme na tom hůř, než kdyby se vůbec nic nesepisovalo. Nikdo dnes není schopen dohledat například pečlivě zapisovanou kroniku Dělnické scény nebo divadla Radost dětem. Jejich stopy zmizely. A pamětníci každým rokem odcházejí a s nimi mizí i doklady a fotografie, které by nám snad mohly pomoci. Dokonce už začíná být problémem sehnat údaje a dokumenty o divadlech v našem městě z druhé poloviny dvacátého století. Proto jsem se rozhodl, i když jsem si vědom toho, že nepůjde o bestseller, sepsat o ochotnickém divadle v našem městě všechno, co se ještě sepsat dá, aby to nezmizelo s jeho posledními pamětníky. Ochotnická divadla totiž mizí rychle a i když v našem městě dnes ještě jsou, zítra už tu být nemusí.

Valašskomeziříčská ochotnická družina v roce 1886

ZAČNĚME HEZKY OD ZAČÁTKU - OD SOKOLŮ Sokolské divadlo bylo z valašskomeziříčských divadel nejznámější, vždyť odehrálo přes tisícovku představení a hrálo přes osmdesát let. Ale to s těmi lety vlastně není jisté, protože nevíme kdy to přesně začalo, ani kdy to skončilo. Sokolové sice datují počátek svého divadla rokem 1867, ale historičtí puristé tvrdí, že tehdy hrající ochotníci nepatřili pod Sokol, ale byli samostatným spolkem, což je pravda. Na druhé straně je ale pravdou také to, že jak Sokol tak toto ochotnické divadlo založil František Barvič, jeho první hru režíroval náčelník Sokola Josef Piskoř, většina herců byla členy Sokola a od roku 1868 jim členství v Sokole dokonce nařizovala interní směrnice, takže se nemůžeme divit, že své divadlo považovali za sokolské. Berme to tak, že v letech 1867 – 1887 hrál ve městě subjekt, který sám sebe nazýval ochotnická společnost, ochotnický spolek nebo ochotnická družina a jeho prvním představením byl Moliérův Lakomec, který byl odehrán 1. 12. 1867 „přičiněním bratří Jana a Emanuela Lodrových v domě u Ulri-

Sokolští divadelníci v roce 1897 po premiéře hry Strakonický dudák

6

7

chů“ na náměstí. Zápisy o divadelní činnosti však záhy umlkly a další máme až z let osmdesátých, kdy vznikla nová divadelní družina Sokola, jejíž vedoucí osobností a zřejmě i režisérem byl František Demel starší a která pracovala pod patronací Sokola s vladykou Karlem Jahnem. Hrávalo se v pivovaře u Haselmanů a později v místnostech Besedy na malém přenosném jevišti a repertoár jen zřídka obsahoval celovečerní hry. Většinou byly hrány aktovky. Pro historické puristy však ani toto divadlo nebude divadlem sokolským, neboť tehdy platné stanovy Sokola z roku 1869 divadelní činnost neuvádějí. Ale personálně se to prolínalo a vždy to byli činovníci Sokola, kteří žádali a ručili za provedení divadelní hry, nebo kteří po určité stagnaci činnost ochotníků oživovali. (Barvič, Sobotka, Jahn, Kašlík, František Demel a další) Například žádost na povolení Šibřinek podala „Tělocvičná jednota Sokol ve Valašském Meziříčí vladykou svým Karlem Jahnem“ a žádost na povolení divadelního představení „Ochotnická družina ve Valašském Meziříčí, zastoupení Karlem Jahnem.“ Termín „divadelní družina zdejšího Sokola“ použil poprvé v žádosti o povolení představení Josef Ježíšek 1. 3. 1888. Do sálu pozděj-

ší sokolovny, tehdy ještě do sálu restaurace Richarda Kašlíka, se kulturní život města začal přesouvat až v roce 1889, kdy Kašlík dostal výsadní povolení k odbývání divadelních představení a jiných zábav. A teprve ve stanovách Sokola z roku 1909 je uvedeno, že „účelem Sokola jest povznesení tělesných a mravních sil a uvědomění v lidu českém. Účelu toho se domáhá spolek za e) pěstováním zpěvu, divadel (i divadla loutkového), výletů a zábav vůbec.“ Ale to už měli sokolové něco odehráno!

Sokolští divadelníci v roce 1901 po premiéře hry Cesta

Poválečný rok 1918 zakončili sokolští ochotníci veselohrou

kolem světa za 80 dní

Třetí zvonění

8

Divadelní sál sokolovny po požáru v roce 1909

9

Po roce 1893 se stal vedoucí osobností a režisérem divadla Jožka Divoký, který za 40 let uvedl přes 70 her, především Tyla, Jiráska, Šamberka a Vrchlického. Plánovitě vytvářel organizaci ochotnické družiny, navrhl její jednací řád a zavedl dvě pravidelné divadelní sezóny. Jeviště v restauraci u Kašlíků, kterou Sokol koupil po krachu Mikyškovy měšťanské záložny, postupně účelně vybavil a po požáru sokolovny v roce 1909 v ní nechal postavit moderní jeviště se zákulisím. Divoký byl také znamenitým režisérem a obratným dramaturgem. Do roku 1904 se o ochotnické divadlo nejvíce zasloužili vedle Františka Demla a Jožky Divokého i herec a režisér Hubert Weisshammer, který se podílel i na výpravách her, Antonín Staněk a František Sokol – Tůma. Nové sokolské jeviště bylo po požáru otevřeno 4. 3. 1911 hrou Noc na Karlštejně a v roce 1914 převzal otěže divadla profesor učitelského ústavu Hanuš Kosík. Krátce po oslavách padesátiletého trvání jednoty ale začala 1. světová válka, sokolovna byla přeměněna ve vojenskou nemocnici a divadlo se přestěhovalo do pivovarské restaurace. V roce 1915 jeho činnost stejně skončila až do druhé poloviny roku 1917. A ani poválečné začátky nebyly lehké. Ještě

celé jarní období 1918 režíroval Kosík sám, potom se k němu přidali Suchánek a Weisshammer a teprve v roce 1919 už byla činnost souboru zase normální. V roce 1920 byl zvolen předsedou divadelního odboru a vrchním režisérem Karel Strnadel. Velkou část sokolského repertoáru tvořily hry se zpěvy, operety a malé komické opery, na jejichž nastudování se do 1. světové války nejvíce podílel Jan Nepomuk Polášek, který k řadě her se zpěvy sám komponoval hudbu. Po válce se až v roce 1921 povedlo J. Sedláčkovi secvičit orchestr tak dobře, že divadlo mohlo odehrát Křičkovu operu Ogaři

V roce 1922 si sokolští ochotníci troufli i na Blodkovu operu

Zázrak nad Bečvou byl veselý, vtipný a hodně rozverný,

V studni

takže se na něj diváci jen hrnuli

10

11

a v roce 1922 Blodkovu operu V studni. Od roku 1925 byly pravidelně hrány operety a když v roce přišel do Meziříčí 40. pěší pluk s vynikající kapelou, mohlo sokolské divadlo v roce 1928 dokonce uvést Smetanovu Prodanou nevěstu s vynikajícím pěvcem Otakarem Mařákem jako hostem, v roce 1929 balet J. N. Poláška Juliána – krásná panna, v roce 1932 Dvořákovu Rusalku a v roce 1933 Smetanova Dalibo-

Kolem uvedení Langerovy Jízdní hlídky v sokolovně i v Lidovém domě bylo v roce 1935 ve městě hodně rušno

Takhle to vypadalo, když se Sokolové vypravili před 2. světovou válkou s divadlem na zájezd

Tisící představení sokolského divadla Josef Kajetán Tyl Jaroslav Malík v roce 1931 ve hře R.U.R., s níž se

bylo jedním z posledních, které ještě mohli Sokolové v roce

meziříčští ochotníci zúčastnili soutěže České obce sokolské

1940 odehrát, než přišli o sokolovnu zabranou Němci

12

13

ra. V roce 1931 se Jednota Čapkovou hrou R.U.R. zúčastnila divadelní soutěže IX. všesokolského sletu a v roce 1934 byla k 70. výročí jednoty hrána Jiráskova Lucerna. V letech 1935 a 1936 sokolské divadlo zvítězilo v župní divadelní soutěži s hrami Revoluční svatba a Golgota, událostí roku 1937 pak bylo představení Čapkovy Bílé nemoci v režii Jindřicha Gratze. Sletové soutěže v roce 1938 se divadlo zúčastnilo Langrovou hrou Dvaasedmdesátka a v užší soutěži Šrámkovou hrou Červen. Podzimní sezóna byla znemožněna obsazením sokolovny vojskem. V roce 1939 bylo sehráno 8 her, z nichž si pozornost zasluhují Čapkova Matka a Jiráskova Lucerna, v roce 1940 opět 8 her, z nichž Šamberkovým Josefem Kajetánem Tylem oslavila jednota své tisící představení. V dubnu roku 1941 byla činnost Sokola okupanty zastavena a byl zabaven jeho majetek. Členům divadelního odboru se podařilo ukrýt a tím i zachránit reflektory, oponu, proměnovky, závěsy, povlaky na křesla, líčidla a vlásenky, ale Němci spálili divadelní knihovnu a sokolovna nebyla po osvobození provozuschopná. Hlavně proto chtěli Sokolové začít činnost uvedením Šubrtova dramatu Jan Výrava v zámeckém parku v Krásně, kde se dokonce konaly i dvě zkoušky, ale nakonec k tomu nedošlo a první poválečná hra, Čapkova Matka, se hrála v prosinci 1945 už v sokolovně. Jenže brzy se ukázalo, že kromě majetku se během války rozpadl i divadelní kolektiv. V roce 1946 sice uvedl Sokol ještě tři premiéry a v roce 1947 jednu. Slavnostním představením Zeyerova Radúze a Mahuleny oslavil osmdesátiny sokolského divadla ve Valašském Meziříčí, ale pak už šlo všechno špatně. Po Únoru došlo ke sjednocení tělovýchovy, což znamenalo, že se ze Sokola stal Sokol 1 a z DTJ Sokol 2 a ty měly být v roce 1950 proti vůli svých členů sloučeny. K tomu sice nedošlo, ale soubory byly v roce 1952 převedeny pod ZV ROH Stavomontáže (Sokol 1) a ZV ROH Tesla (Sokol 2), 14

což byl konec jeho divadla. Sokol 1 si už také zahrál jenom v roce 1953 Jiráskovu Lucernu a Goldoniho Lháře a sokolské divadlo definitivně skončilo. Koncem roku 1953 se sice meziříčští ochotníci dohodli, že od 1. května 1954 budou hrát v novém souboru nazvaném Valašské divadlo, které pro ně administrativně zřídil Dům osvěty, ale to už je jiná a bohužel nepříliš plodná historie, končící dočasným zánikem amatérského divadla ve městě.

Pohádkou Radúz a Mahulena oslavili v roce 1947 ochotníci 80. výročí divadelní družiny Sokola

Úplně posledním představením sokolského divadla byla v roce 1953 Goldoniho hra Lhář 15

PRVNÍ POLOVINA DVACÁTÉHO STOLETÍ - DIVADLO LIDOVÉHO DOMU Divadlo lidového domu působilo ve městě necelých třicet let v první polovině dvacátého století, ale křesťanské spolky začaly hrát divadlo už o několik desetiletí dřív. Co o jejich činnosti vlastně víme? Již v roce 1868 byl ve městě založen Spolek katolických tovaryšů, který měl spolkové místnosti v hospodě u Machlů a později v pivovaru. Spolek vyvíjel bohatou vzdělávací a kulturní činnost a organizoval různé herecké výstupy a divadelní představení. Nejčastěji šlo o kombinaci přednášky se sborovým zpěvem a s komickými výstupy herců. Spolek můžeme považovat za předchůdce Dramatického odboru Lidového domu a díky Novinám zpod Radhoště také můžeme od roku 1889 sledovat jeho činnost. Dozvíme se tam, že spolek hrál v roce 1900 veselohru Blázinec na cestách a tragédii Egmont, v roce 1902 hru Varšavané v Karpatech, v roce 1903 aktovky Cikánka, Otcova kletba a Sluhové a v roce 1904 frašku Zmatek nad zmatek, Jakou našel Jakub metlu na zlou Teklu, Chudý písničkář, Páni doktoři, Furiant a Zrušená přísaha. V roce 1905 následovala Pomsta

víly, Poklad a Vysoké spropitné aneb hluboké mlčení, v roce 1906 Vojtěch Žák – výtečník, Bratr Honák, U bílého koníčka, Mistr Bedrník a jeho chasa a Obětní beránek, v roce 1907 Černá Hora aneb Boj za svobodu, To jsem sám rád a Vojnarka a v roce 1908 Sedlák křivopřísežník, Třetí zvonění, Bohatá holka a Ženilkov. Bohužel se nám napodařilo získat žád-

Jednou z prvních her Divadla lidového domu byla v roce

Rok 1927 zahájili v Lidovém domě hned 1. ledna

1920 Divoška

představením Řím v plamenech

16

17

nou fotografii z těchto představení. Víme také, že 22. listopadu 1908 bylo ustaveno Družstvo Katolického domu ve Valašském Meziříčí a Krásně a roce 1909 byl utvořen Divadelní odbor všech místních křesťanských organizací, pod jehož hlavičkou byla v tomtéž roce odehrána hra Noemova Archa, v roce následujícím Námluvy v lese, Tatíčkův návrat, Pod perutě Orla, Pasačka z Lurd, Úděl sirotka a Paní revírníková

K operetám patřily i tance a hezká děvčata a nejinak tomu bylo i v Cikánské princezně, hrané v Lidovém domě v roce 1937

K úspěšným představením Divadla Lidového domu patřila i Podvodnice, kterou tam hráli v roce 1929

Meziříčská divadla často hrála českou klasiku. Tato fotografie je ze hry Jan Výrava, kterou hráli v Lidovém

Jedním z nejvýpravnějších představení v Lidovém domě

domě v listopadu 1934

byla Erbenova Kytice, hraná v roce 1941

18

19

a její Tony a v roce 1911 Pro zpovědní tajemství, Paní revírníková a její vnoučata a Svatí Cyril a Metoděj. V roce 1913 si v Novinách zpod Radhoště přečteme postesknutí: „Proč meziříčské katolické organizace nemohou hrát divadla? Je to proto, že dosud nemáme svého domu, který se sice snažíme vybudovat, ale dosud nemáme dostatečné finanční zajištění stavby“. Už 31. července téhož roku však olomoucký arcibiskup František Saleský Bauer, rodák z Hrachovce, koupil v dražbě zrušenou věznici, bývalý zámek Žerotínů, daroval ho spolku a v roce 1914 byla schválena adaptace jednoho traktu zámku na spolkový dům. Byly i peníze, jenže vypukla válka a tak se adaptovalo až v roce 1919 a v roce 1920 byl divadelní sál Lidového domu hotov. Ještě než byl 28. srpna slavnostně otevřen dramatem Lešetínský kovář, byl při místní Lidové jednotě ustanoven divadelní odbor, jehož řízením byli pověřeni Adolf Bogner a Josef Štrajt. Ti vyhlásili do odboru nábor a přihlásilo se jim devatenáct členů, kteří nejprve absolvovali dramaturgický kurs a potom nacvičili výše uvedené drama. V roce 1920 ještě uvedli hry Románek na horách, Pytlákova žena, Modlitba na hřbitově, Divoška, Sněhurka a Dcery betlémské

a potom každý rok uváděli několik her. Spolková kasa byla po adaptaci zámku tak prázdná, že neměli na kostýmy, ale to vyřešila sbírka, v rámci níž příznivci divadla „darovali pro garderobu věci, jež mohli doma postrádat.“ Výhodou spolku bylo, že ochotníci měli také velké a dobře vybavené dílny, v nichž byl po celá desetiletí hlavním technikářem Josef Vrátník. Ten si kromě toho zapisoval všechny hry a díky němu se zachoval přehled představení hraných v Lidovém domě divadelním odborem, ale i divadelními společnostmi, jimž býval občas sál zapůjčován. Další oporu měl soubor ve svém vedoucím Adolfu Bognerovi, autorovi řady her, například hry Michal a Matěj domobranci nebo Pytlákova žena. Při jejím uvedení noviny napsaly: „Divadelních her Bognerových je to tiskem vydaný 26. svazek. Pro krajany našeho valašského dramatika poskytuje jeho premiéra zajímavou příležitost srovnávat tuto z jeho posledně vydaných prací s prvními počátky jeho dramatické múzy, které většinou měly též u nás svoje premiéry, ovšem tehdy ještě z rukopisů autorových. Dnes už je jméno Bognerovo známo nejen v českých vlastech, nýbrž i v českých diasporách na Porýní i v Americe. Jako dramatický autor má náš Bogner radost, že se

V roce 1942 hráli v Lidovém domě Lehárovu operetu Země

Důkazem toho, že Divadlo Lidového domu hrálo i po

úsměvů

2. světové válce, jsou fotografie ze hry Hvězda z Lisieux

20

21

o něm sice málo píše, ale zato tím více se jeho hry objednávají a hrají. Nejlepší důkaz, že jsou to hry ze života pro život.“ Soubor Lidového domu pochopitelně hrával i hry jiných autorů, zejména komedie, frašky, hry se zpěvy a operety, ale také hry závažnějšího obsahu od českých i světových klasiků, například Maryšu bratří Mrštíků, nebo Smetanovu operu Hubička, kterou hrála na scéně Lidového domu Cyrilská jednota ve spolupráci s hudbou 40. pěšího pluku za řízení praporčíka Františka Rylicha v režii Aloise Svozila. Soubor lidového domu také půjčoval své jeviště „snaživým venkovským ochotníkům divadelním“ aby zde mohli vystoupit pro meziříčské publikum, pochopitelně ochotníkům z řad strany lidové. Jako první využila této nabídky Lidová jednota v Lešné, která „o druhé postní neděli odpoledne“ odehrála v Lidovém domě hru Furiant. Naproti tomu vztahy mezi divadelníky z Lidového domu a divadelníky sokolskými byly vždy napjaté, takže je až k nevíře, že se v roce 1935 spojili u příležitosti Výstavy práce a kultury 550 let Valašského Meziříčí a nacvičili Smetanovu operu Prodaná nevěsta. (Na představení spolupracoval i třetí meziříčský soubor, Divadlo Dělnického domu.)

Zábavní výbor výstavy 1935 ve Valašském Meziříčí se rozhodl, že zábavní odbory místních organizací mají kromě jiného nastudovat operu Prodaná nevěsta, což bylo údajně důkazem výtečné kulturní úrovně těchto odborů. Ale jednání byla složitá a dohody bylo dosaženo s tou podmínkou, že se bude hrát jednou v Sokolovně a podruhé v Lidovém domě. (V Dělnickém domě se naštěstí opera hrát nedala, jinak by se asi muselo hrát i tam.) Jeden z konfliktů mezi Lidovým domem a Sokolem vypukl po pronájmu dvou křídel zámku městu, která zde zřídilo kasárna. Lidovci vzkázali Sokolům v novinách: „Nehrajte si s ohněm – ať se nespálíte! Sokoli ve své nenávisti k lidovému domu začínají se chovat poněkud hruběji, než by se dalo klidně snést. Sokol od prvopočátku viděl v Lidovém domě nebezpečného konkurenta jak v ohledu kulturně–politickém, tak finančně-obchodním. Proto vůdcové sokolského domu jali se klásti podkopy Lidovému domu, aby ho znemožnili a zničili. Myslili, že se jim to podaří, když do města zavolají vojsko, které obsadí celou trestniční budovu a tak znemožní vybudování Lidového domu. Lidovci nabídli městu dvě křídla ohromné budovy do nájmu na dvacet let, aby si je upravilo na školy, které nemá

Tuto nálevnu v předsálí Lidového domu již nikdo ve městě

ale tento sál má ještě dost lidí v živé paměti

nepamatuje, 22

23

kde umístit, ale pokroková většina to zamítla a přitáhla sem vojenskou posádku v naději, že znemožní Lidový dům. Tak sokolskou nenávist k Lidovému domu zaplatí město tisícovými obnosy na ubytování důstojníků a jiná vojenská vydání, mimo to budou trpět naše děti dále v nezdravých nynějších školních špeluňkách a snadno se může stát, že tu nebo onu školu ztratíme, protože nebudeme míti pro ni vhodných místností. Když se nepodařilo Sokolům zničiti Lidový dům pomocí vojska, nastoupili jinou cestu. Ve své pokrokové svobodomyslnosti vydali heslo, že žádný Sokol nesmí vkročit do Lidového domu ani na divadlo, ani na přednášku, ani na ples nebo jinou společenskou zábavu. Než marný boj. Společenský život v Lidovém domě je tak srdečný, upřímný a veselý, že tam občané velmi rádi chodí, aby po denních klopotách pookřáli“ A tak dál a tak dál.“ V roce 1935, kdy divadelní odbory sokolů a lidovců „dokázaly svou výtečnou kulturní úroveň“ společným nacvičením opery, vypukl mezi nimi snad největší spor, který kdy měly. A začalo to docela nevinně. Někteří ochotníci, nespokojení s repertoárem svých mateřských scén, si založili Intimní scénu, kde uváděli pro své potěšení a pro potěšení náročnějších diváků hry závažnější. A chtěli tam uvést i Langrovu

Jízdní hlídku, jenže se nějak nedohodli a hra se měla hrát v Lidovém domě. Sokolové se ale začali bouřit, že lidovci nemají právo hrát hru o legionářích, protože byli na straně c.k. mocnářství a legie zakládali sokolové. A rozhodli se připravit premiéru hry na tutéž sobotu a na tutéž hodinu jako v Lidovém domě. Jenže tam na poslední chvíli přeložili premiéru na čtvrtek a Sokoly doběhli. Všechno to bylo hojně ventilováno Sokoly v Lubině a lidovci v Novinách zpod Radhoště. Jízdní hlídka byla jedním z nejlepších představení Lidového domu, ale Sokolům se nevyvedla a ani nemohla, protože měli k jejímu nacvičení málo času. V roce 1938 byla mobilizace a hrálo se málo. Od té doby to už lepší nebylo a nakonec se už nehrálo vůbec, podobně jako na sokolské scéně. Po válce se ještě nějakou dobu v Lidovém domě hrálo, jenže archiv divadla se ztratil a jediné, čím to mohu doložit, jsou fotografie ze hry Hvězda z Lisieux, hrané v roce 1947. Potom přišel převrat a Lidový dům byl lidovcům zabaven, předán městu a dnes je v něm jediný divadelní sál ve městě. Jeho příliš malé jeviště brání zvát do města velká divadla. Nepočítáme-li těch několik poválečných let, hrálo divadlo Lidového domu pouhých dvaadvacet let,

A ještě jeden pohled na tento sál, tentokrát s nějakou

Tak vypadal Lidový dům, zámek Žerotínů, ještě v první

plesovou výzdobou a směrem na jeviště

polovině devadesátých let minulého století

24

25

ale byla důležitým článkem kulturního života města. Kvalitní byla i jeho, někdy až šestnáctistránková Meziaktí, vydávaná k významnějším hrám. V jeho řadách byla řada osobností, například básník, dramatický spisovatel, režisér, herec a první vedoucí dramatického odboru Lidového domu Adolf Bogner, který kromě hraní ve Valašském Meziříčí jezdil do Ostravy číst své hry. Nebo manželé Svobodovi, varhaník kostelního kůru Alois, který byl žákem Leoše Janáčka a kromě divadla, v němž byl hlavním zpěvákem oper i operet, byl i dirigentem pěveckého sboru Beseda, a jeho manželka Antonie, která v divadle zpívala hlavní role operet a byla sólistkou Cyrilské jednoty, a další vynikající herečky Olga Strejčková, Lída Zámrská, Karla Zámrská a Zdena Nachmilnerová, která navíc i výborně tančila. I muži byli v tomto divadle výborní, Josef Stáník dokonce tak, že hrál v Národním divadle v Bratislavě a později v Košicích a v Prešově. Jindřich Mach se zase vypracoval v nepopulárnějšího komika na Valašsku a později i režíroval, stejně jako Karel Odložilík, Adolf Vodáček, Josef Šimáček a Antonín Daněk. Výbornými herci byli Alois Ryšavý, Antonín Majer a Ferdinand Charvát, architekt Kavan hrál i navrhoval vynikající výpravy a Pavel Vít zase kromě hraní skvěle napovídal. Těžko by to také šlo bez korepetitora Václava Zámrského, který při všech zpěvech a tancích seděl u klavíru, a bez techniků Bednaříka, Kylnara, Rolince a Gutta, vedených Josefem Vrátníkem Zapomenout nesmíme ani na dirigující bratry Michoňkovy a Rygala i vojenské dirigenty Rylicha a Křepely, ani na choreografa prof. Machka s manželkou a na jeho tanečnice Lošotovou, Šimíkovou, Ujcovou, Kašíkovou, Bekovou, Nachmilnerovou, Doupvcovou, Budějovskou a sestry Solanské na maskéra Jana Mikše a na nápovědku Elišku Čípovou. Oni všichni a ještě mnozí další byli Divadlo Lidového domu.

DĚLNICKÁ SCÉNA – DIVADLO, KTERÉ MĚLO PŘÍLIŠ MÁLO ČASU Dělnická ochotnická činnost ve Valašském Meziříčí začíná v roce 1908 založením jedné z prvních Dělnických tělocvičných jednot v regionu v Krhové a vytvořením jejího dramatického odboru v roce 1909. Nejprve krhovští divadelníci uváděli na primitivním pódiu jen sólové výstupy a jednoaktové hry, ale již v roce 1910 si v hospodě vybudovali jeviště, na kterém byla 28. března odehrána hra Zvrhlé duše v režii Bohuslava Konvičného. Oponu a kulisy k ní namaloval učitel místní školy a pozdější ředitel Zemské gobelínové a kobercové školy Jaro Kučera. Zde se pak hrála řada her až do roku 1914, v němž se na velikonoční svátky připravovalo divadlo uvedení hry Samot chorobné květy, ale v noci po generální zkoušce jeviště shořelo a nehrálo se. A protože pak vypukla první světová válka byl s hraním konec. Prvním nositelem kulturních aktivit sociálně demokratické strany ve městě byla Dělnická akademie, která zde působila od roku 1919 do roku 1934, v němž byl postaven Dělnický dům. Působila kde se dalo, nejvíce v hostincích Na mokré hadře, U Štorků a v Ameri-

Aktéři prvního představení v Dělnickém domě Čaj u pana senátora po premiéře 1. listopadu 1934 26

27

ce (později hotel Přerov), ale i v v Pivovarské restauraci, v bývalém Kasinu a v sokolovně. Z činnosti krnovských divadelníků ani z činnosti Dělnické akademie jsem nenašel žádné fotografie. Po postavení Dělnického domu navázal na činnost Dělnické akademie dramatický odbor DTJ Valašské Meziříčí, ale už v září roku 1935 dostalo divadlo výraznější název Dělnická scéna. Činnost divadla byla zahájena 8. ledna 1934 ustavující schůzí dramatické-

ho odboru a slavnostním představením, jímž mělo být divadlo otevřeno, měla být Jiráskova Lucerna. Jenže po stavbě Dělnického domu nebyly peníze na nákladnou výpravu a tak se otevíralo 1. a 2. prosince 1934 hrou Ivana Stodoly Čaj u pana senátora, která měla výpravu o poznání skromnější. Do začátku nacistické okupace stihla Dělnická scéna odehrát velký počet představení a byla rovnocennou partnerkou divadla sokolského a Divadla

Původně ale měl být Dělnický dům otevřen Jiráskovou

Posledním představením Dělnické scény před 2. světovou

Lucernou, ale ta se nakonec hrála až v roce 1935

válkou byl Mučedník Brixenský

V roce 1935 se také konal v Dělnickém domě první

V roce 1946 se po premiéře pohádky Za čarovným květem

režisérský kurs

nechali divadelníci vyfotografovat venku pod Oborou

28

29

Lidového domu. Repertoár Dělnické scény byl sestavován promyšleně a tak neměla nouzi o diváky. Jejím posledním představením před válkou byla hra Mučedník brixenský, která měla premiéru 7. března a reprízu 12. března 1939. Po okupaci republiky 15. března byla činnost DTJ zakázána, Dělnický dům zabaven a používán jako sklad. Po skončení války trvalo skoro rok, než byl Dělnický dům opraven a sešla se první členská schůze divadelního odboru která rozhodla, že zahájí svou činnost 30. dubna a 1. května 1946 aktovkami Ženatý Romeo a Kdo je blázen, doplněnými dalšími hudebními a zábavnými čísly. Pak divadlo ještě několik let hrálo, ale již méně než před válkou a jeho posledním vystoupením byl silvestrovský program roku 1949 Co jaro dokáže, i když divadlo pod názvem Dělnická scéna ještě odehrálo 30. dubna a 1. května 1950 Gogolovu Ženitbu. Předtím ale došlo ke sjednocení tělovýchovy a mělo se už hrát pod názvem Sokol 2. Šlo tedy vlastně, byť stále hrál původní soubor Dělnické scény, o představení sokolského divadla. Pod názvem Sokol 2, resp. Dělnická scéna – Sokol 2 hrálo divadlo až do slučovací schůze 1. března 1952, po

níž byl jeho majetek předán závodnímu klubu ROH národního podniku Tonak Valašské Meziříčí a v Dělnickém domě se pouze sportovalo. Pozoruhodným experimentem této scény bylo uvedení hry Lenivá Fedora, jejíž premiéra se konala ve volné přírodě. Ale sešlo se na ní příliš mnoho lidí, kteří představení rušili a hra musela být několikrát přerušena, takže

Konec roku 1947 a začátek roku 1948 oslavila v Dělnickém

Divou Báru už hráli v říjnu roku 1950 pod názvem

domě na jevišti. Ještě netušili, že není co slavit a že budou

„Dělnická scéna – Sokol 2“

Jedním z posledních představení Dělnické scény byla Zlatá svatba, které měla premiéru 27. listopadu 1949

brzy zrušeni 30

31

Intimní scénu založili členové meziříčských ochotnických divadel „nezatížení zaprášeným názorem na amatérské divadlo“ a do stanov si napsali: „Účelem spolku je pěstovati zejména dramatické umění, české lidové divadelnictví v nejširších kruzích, pracovati na zvýšení mravní a kulturní úrovně života duševního i společenského divadlem a jinými uměleckými podniky a pracovati o uskutečnění snah a cílů Ústřední matice divadelního ochotnictva a jejího okrsku.“ Tyto velké plány se Intimní scéně splnit nepodařilo, neboť narazila na odpor tradičních divadelních spolků a na nepřízeň osudu. Nedošlo totiž k rekonstrukci Zemědělského domu a tak zůstala Intimní scéna bez vlastního sálu vydána na milost a nemilost ostatním ochotnickým spolkům. MUDr. Ptáček tvrdil, že první inscenací Intimní scény byla Molnárova komedie Hra na zámku, ale datum její premiéry se nepovedlo zjistit. Pokud to tak bylo, musela se hrát někdy mezi červencem a koncem října 1930, neboť 22. 11. již odehrála Intimní scéna premiéru Brinkerovy hry Čemu se říká láska. Hrálo se na sokolském jevišti. Jedinou premiéru roku 1931, Molnárovu hru

Dobrá víla, uvedla Intimní scéna až 24. 10., údajně proto, že „domácí“ scény příliš obsazovaly „nevěrné členy“ do svých her a oni neměli na Intimní scénu čas. Ta proto i v roce 1932 uvedla pouze Loucelaleyho konverzační komedii Komáři vždycky nezpívají a jejím členům už o moc víc ani nešlo. Vždyť hráli a režírovali v jednom kuse na domácích scénách a z Intimní scény se pro ně stalo místo, kde si dělali radost hraním her dle vlastního výběru. V roce 1934 uvedli Goetzovu komedii Hokus pokus a potom si našli nový dočasný domov v Dělnickém domě, kde 6. 4. 1935 uvedli hru Gregora Schmitta Pozor na dopisy. V roce 1936 uvedla Intimní scéna tři hry: 16. února Joachimovu komedii Škaredá holka, 5. dubna Niccodemiho hru Stín a potom, tentokrát zase v sokolovně, francouzskou konverzačku Rozkošná příhoda, v níž hostovala paní Kybasová z Rožnova. Ta se o rok později stala předsedkyní Intimní scény. Ale o Intimní scéně v roce 1937 se mi kromě toho, že se konala valná hromada a schválily se různé plány, nepodařilo vypátrat nic, v roce 1938 také ne a v roce 1939 pouze to, že neoznámila, zda bude nadále vyvíjet činnost a byla zrušena. Neproběhla však její likvidace a po oznámení pokračování v práci, byla Intimní scéna se starými sta-

První hrou, kterou uvedla Intimní scéna, byl Hukus - pokus

5. dubna 1936 uvedla Intimní scéna hru Stín

INTIMNÍ SCÉNA – POKUS, KTERÝ TAK ÚPLNĚ NEVYŠEL

v roce 1934 32

33

novami i názvem opět schválena 30. 11. 1939. Ovšem jako spolek nový, který měl svou první valnou hromadu 2. 2. 1940 Na tu se však nedostavila předsedkyně Růžena Kybastová, která se písemně vzdala se funkce kvůli „dnešním poměrům“. Dál je o Intimní scéně známo jen to, že pan Majer v roce 1943 připravoval uvedení Halbeho hry Proud, ale musel ještě před premiérou odjet na práci do Říše a tak se nehrálo a Intimní scéna skončila. V roce 1946 byl sice pan Majer několikrát úřady kontaktován, ale protože na výzvy nereagoval, byla Intimní scéna 28. 10. 1949 vymazána ze spolkového katastru.

MLADÁ SCÉNA – ZÁBLESK V DOBĚ TEMNA Mladá scéna vznikla na počátku okupace z iniciativy bratrů Radoků, kteří po uzavření vysokých škol pobývali ve Valašském Meziříčí. Poučeni vývojem pražského Déčka uvedli s kolektivem mladých lidí z města sborovou recitaci Wolkerova Moře a inscenaci Havlíčkova Krále Lávry. Po jejich návratu do Prahy se Mladé scény ujal Svatoslav Papež, který s ní nacvičil Nerudův text Seděly žáby v kaluži a Mathesovy Zpěvy staré Číny. Pak Mladá scéna zanikla o její členové pokračovali ve skupině Tvar, kterou vedl Dobroslav Tesař. Ve Tvaru hráli staré německé a francouzské frašky, ale i Puškinova Kamenného hosta a Kvapilovu Princeznu Pampelišku s hudbou Svatopluka Havelky. Mladá scéna existovala krátce a je otázkou, proč se o ní rozepisovat. Ty důvody jsou dva: jejím zakladate-

Podávání žádostí k pořádání kulturních akcí nebylo

Režisér Alfréd Radok v době, kdy vedl ve Valašském Meziříčí

v Česku nikdy snadnou záležitostí

Mladou scénu

34

35

lem byl pozdější významný český režisér Alfréd Radok a byla předchůdkyní pozdějších divadel poezie. Nejprve uvedu výňatky z recenze prvního představení Mladé scény v Pestrém týdnu dne 24. srpna 1940: „…nejedná se o individuality, ale o kolektivní divadlo mladých divadelních nadšenců, kteří se nejdříve vzdělávali teoreticky (Mladá scéna má své pravidelné semináře pro všechny složky, které tvoří divadlo) a dokázali, že poctivá divadelní práce přinesla dobré ovoce… Praktickou divadelní činnost zahájila Mladá scéna 29. června 1940 „Mořem“ Jiřího Wolkera v provedené sborové recitace a „Králem Lávrou“ K. Havlíčka Borovského. Radokova inscenace Borovského Krále Lávry byla divadelní revolucí, která se v malém městě nesetkala jenom s příznivým přijetím

Největší výhrady měli k inscenaci konzervativní sokolští

Po odchodu Radoka vedl Mladou scénu Svatoslav Papež

ochotníci

a nacvičil s ní scénickou úpravu básně Seděly žáby v kaluži

36

37

…Inscenace Krále Lávry byla překvapením i pro odborníky. Režisér zdůraznil každou myšlenku a každé slovo této satiry vtipným náznakem, použil všech jevištních možností, aby před divákem rozvinul pestrý kaleidoskop rychle se střídajících scén, tvořících silný a jednotný myšlenkový celek. Největšího úspěchu a skutečně živého divadla bylo dosaženo tím, že každý divák se stal vlastně hercem, proměnil se v část onoho hadrového davu, který se šibeničním humorem prožívá na svých bedrech vládu milostpána krále Lávry. Hlediště se stává jevištěm, v němž matka Kukulínova „se skrze zástup tlačí“ a dovolává se spravedlnosti pro svého nebohého syna. Stejně tak jest divák překvapen, když mu herec přímo do ucha šeptá nejnovější zprávy o králi, který má dlouhé oslí uši, a když nakonec celé hlediště provolává slávu králi Lávrovi, nebo když z žebříku nad hlavami obecenstva zazní jarmareční píseň „již posloužil králi, již ho vede kat, ukrutnou odměééénůů za tu službu brát“. Promítání diapozitivů, proměna herců v živé rekvisity, ostré ohraničení scén světelnými kuželem, to vše nás přenáší do neexistujícího světa iluse, z níž si každý divák vytváří řadu vjemů, jež jsou i jemu vlastní, jako členu celistvého kulturního kolektivu. Hudba, sborová recitace, voice-band, tanec a herecká sóla tvoří celek, který se nedává strhnout

pozlátkem modernosti, ale vytváří na podkladě tradice nové jevištní uspořádání dramatického projevu, jemuž jde především o myšlenkový podklad a o živé divadlo dneška.“ Divadelní časopis „Program D 41“ zase citoval, co o své programové linii napsali členové divadla: „Vyrůstáme z tradice, ale nikdy se nebudeme vracet. I Kdybychom stáli, šli bychom zpět. …nové vyjadřování a postihování skutečnosti vyžaduje nových vyjadřovacích prostředků nejen hereckých, nýbrž i scénicky výtvarných, které nás vedou k zjednodušení a myšlenkovému prohloubení. Chceme, aby naše scéna nebyla divákem chápána jako vnější pozlátko pro oči a dvouhodinovou zábavu, ale aby se stala vnitřním majetkem obecenstva. Syntetickou spoluprací všech slo¬žek, které tvoří moderní divadlo, docílíme toho, že význam slova, které uhnětl autor, dostane nejčistší a nejryzejší dramatický účin. Věříme, že na¬jdeme své obecenstvo, tak jako jsme nalezli režiséra, herce a technické spolupracovníky. Jsme kolektivem „beze jmen, každý z nás má jen jeden cíl: stát se částí divadla - být divadlem.“ A to vlastně divadlem poezie, o čemž svědčí text Poezie na divadle z programu k představení Zpěvů staré Číny: „Téměř sto let si poezie razila cestu ostatními uměními a vyhrazovala si v nich stále rozsáhlejší podíl, pře-

a Zpěvy staré Číny, s precizní scénickou choreografií

a dokonalou, na ochotnických scénách nevídanou výpravou

38

39

tvořovala všechna umění, řídila jejich postup a obrážela v ruch svou tvář, až konečně je zrušila a nastoupila na jejich místo. Malířství, které přestalo napodobovat přírodu a jalo se čerpat své obrazy z imaginárních představ, bylo jedno z prvních umění, jež strhlo přehradu oddělující obraz od básně. Mělo-li divadlo nastoupit také na tuto cestu, muselo se především, podobně jako malířství, zříci snahy zobrazovat a napodobovat skutečnost, muselo se tedy vymanit z realismu, a nad to se muselo osvobodit od všech dosavadních dramaturgických receptů. Bylo třeba vytvořit nové divadelní prostředí, nasycené skepsí, nedůvěrou, nechutí a nevolí k tomu druhu umění, jež bylo a je provozováno na kukátkových jevištích s alegoricky pomalovanými oponami a s natura1istickými kulisami před patricijským publikem. Bylo třeba popřít to konvenční divadlo a herectví, kterému akademická estetika přisoudila roli reprodukčního umění; vždyť přece reprodukční umění nemůže existovat, umění může být jen produktivní, jinak přestává být uměním. Scénický poetismus má docela jinou funkci než zobrazovat život. Nechce, aby si diváci z inscenované básně odnášeli útěchu a rozřešení svých denních starostí či posilu pro své filozofické, náboženské nebo politické názory. Jeviště, má-li se stát ohniskem umění, nemůže přece být filozofickým agitátorem nebo poradnou pro volbu povolání či posléze biřmováním víry v ten či onen světový názor. Aby divadlo přestalo být takovým reprodukčním ústavem, kde herec, technikář, režisér, tanečník ilustrují věrně myšlenky zosnované dra¬matickým autorem; aby se dostalo básnické tvorbě skutečné inscenace, je nutno v prvé řadě nazírat ve vztahu k vnitřními světu. Jen z takového vnitřního podkladu lze uvádět na jeviště každou báseň, i takovou, která zdánlivě odporuje uznaným dramatickým formám, kterou odmítá oficiální dramatická kritika…“

DOZVUKY KLASICKÁHO DIVADLA V PADESÁTÝCH A ŠEDESÁTÝCH LETECH DVACÁTÉHO STOLETÍ 1. VALAŠSKÉ DIVADLO Na podzim 1953 se meziříčští ochotníci podvolili tlaku a dohodli se, že od 1. ledna 1954 vytvoří společný divadelní soubor. Mezeru mezi končícím sokolským divadlem a Valašským divadlem ještě sokolští ochotníci zaplnili hrou Míly Koláře O rozmazlené Pamele, kterou nacvičili s Divadelním kroužkem Domu dětí, mládeže a pionýrů, a v roce 1954 odehráli Perly panny Serafinky a pod novým názvem pak čtyři další premiéry a řadu repríz. Bohužel v dalších letech už uvedli jen jednu či dvě premiéry ročně a v roce 1957 skončilo Valašské divadlo úplně. Problém byl v tom, že městské orgány chtěly, aby Valašské divadlo hrálo na jevišti Domu Osvěty (v zámku Žerotínů), což divadelníci odmítali a chtěli hrát na lépe vybaveném jevišti sokolském. A když jim v tom bylo bráněno, využili v roce 1956 vzniku Tělovýchovné jednoty Tatran a nového divadelního zákona k tomu, aby z Valašského divadla odešli a založili si divadlo Tatran. Valašské divadlo vlastně odehrálo jenom devět premiér a úplně poslední hrou, kterou uvedlo v roce

V roce 1954 hrálo Valašské divadlo komedii Chudák manžel 40

41

1957, byl Stodolův Čaj u pana senátora. Ale vzhledem k různým reorganizacím je hranice mezi Valašským divadlem a divadlem Tatran tak nejasná, že k některým premiérám se hlásili členové obou divadel. 2. DIVADLO TATRAN Nehledě na prolínání konce Valašského divadla a začátků divadla Tatran je jisté, že když bývalí sokolští divadelníci opustili Valašské divadlo, nebyl ještě

Miroslav Valter v pravděpodobně první hře divadla Tatran Svátek pana ředitele, hrané v roce 1957.

schválen nový divadelní zákon a oni nemohli hrát pod Tělovýchovnou jednotou Tatran. Proto inscenaci operety Oskara Nedbala Polská krev uvedli v sokolovně pod hlavičkou Rudého koutku Lidového nábytkářského družstva Valašské Meziříčí, v němž pracoval jejich člen Miroslav Valter a vedl tam loutkářský soubor. Vzhledem k tomu, že tenkrát hrálo v sokolovně jak Valašské divadlo tak i divadlo Tatran, připisoval Valter Offenbachovu operetu Krásná Helena Tatranu, ale to není možné, protože Tatran začal hrát až v roce 1957 a jeho první inscenací byla dle všech dostupných pramenů hra Z. Skowronského a J. Slowieského: Svátek pana ředitele. Potom divadlo Tatran ještě uvedlo tři hry: Rozpustilý Janeček, Společný byt a Svatba v Malinovce. To bylo vše, neboť po sloučení tělovýchovných jednot Tatran a Spartak v listopadu 1958 se už divadlo v sokolovně nikdy nehrálo. 3. DIVADELNÍ SOUBOR SDRUŽENÉHO ZÁVODNÍHO KLUBU V roce 1960 uvedl Pavel Šabacký na výzvu Kulturní komice Městského národního výboru operetu I. Dunajevského: Volný vítr, ale dnes už přesně nevíme pod jakým jménem souboru. Tatáž Kulturní

Technici divadla Tatran na fotografii po skončení

Nanebevzetí plukovníka Heiliga v provedení Divadelního

hry Kocour v botách

souboru Sdruženého závodního klubu (SZK)

42

43

komise pak založila Divadelní soubor Sdruženého závodního klubu, který ještě několik let pokračoval v divadelní tradici města. Jeho první premiérou byla 20. 5. 1961 hra německého autora H. Pfeiffera: Dva lékaři, následovaly hry Nanebevzetí plukovníka Heiliga, Je libo cigaretu?, Benátská vdovička, Stromy umírají vstoje, Hra lásky a náhody, Blázinec v prvním poschodí, Musím být zavražděn a nakonec, v roce 1969, Na tý louce zelený. Tím klasické ochotnické divadlo ve městě skončilo s výjimkou oslav výročí města v roce 1977, kdy místní ochotníci znovu nacvičili hru A. Casony Stromy umírají vstoje. Režii měl Emil Klein a pět z devíti herců si své role z minulého nastudování zopakovalo.

Inscenace Stromy umírají vstoje v roce 1977 Divadelním souborem SZK, či vlastně už Jednotného kulturního zařízení, byla posledním ojedinělým pokusem obnovit ve městě klasické ochotnické divadlo 44

NÁSTUP NOVÝCH DIVADEL V ŠEDESÁTÝCH LETECH DVACÁTÉHO STOLETÍ 1. DIVADLO MINIMAX Dne 15. února 1961 se v kavárně Tesla na náměstí (dnes Komerční banka) sešlo několik nadšenců, kteří založili Scénickou skupinu, základnu divadla Minimax (MINimální náklady MAXimální kvalita), jehož vedoucím a režisérem byl po celou dobu Jan Trůneček. Za tři týdny, 8. března, už divadlo ještě pod názvem Scénická skupina odehrálo v rámci oslav MDŽ svou první premiéru Pozor – člověk! Pásmo viděl později v Praze Oldřich Nový napsal členům divadla dopis, z nějž vyjímáme: „Jak je Vám známo, jsem vedoucím oddělení hudební komedie při státní konzervatoři v Praze a současně, jako předseda komise estrády a malých divadelních forem při Svazu československých divadelních a filmových umělců, propaguji na této škole výchovu studujících na základě všestrannosti: od velkých klasických operet až k malým divadelním formám a estrádě. Žáci II. ročníku mají vystoupit v nějakém hodnotném pásmu. Mám pocit, že Vaše zkrácené pásmo „Pozor člověk“ by bylo nejvhodnějším pro moje žáky. Buťe tak laskavi, dejte mi pásmo opsat a pošlete mi ho. Pokud možno záhy…“ Nevím, jak to nakonec dopadlo, ale pro začínající soubor to byla velká pocta. V roce 1961 uvedlo divadlo Minimax ještě inscenaci Triptych, v roce 1962 divadlo uvedlo hry Cesty, Faust, Markéta, služka a já a Kouzelník všedního dne, v roce 1963 kabaret Obchodník s časem a hru Filozof a blázen a v roce 1964 hru Striptýz, kterou skončilo uvádění celovečerních inscenací. Vedle hraní v klubu Tesly jezdil Minimax na zájezdy, v letech 1962 a 1963 hrál na okresních divadelních přehlídkách v Karolince, v roce 1963 zvítězil v krajské soutěži agitačních skupin v Ostravě a tamtéž byl druhý na krajském festivalu kabaretu. Soubor se také zúčastnil ústředního kola STMP (Soutěž tvořivosti mládeže a pionýrů) v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka v Praze. V prvním 45

roce činnosti se v inscenacích Minimaxu střídaly prvky divadla poezie s prvky kabaretu a komedie, ale po odchodu vyznavačů poezie v září 1962 do vlastního divadla, převážil v Minimaxu druhý směr. Většina aktérů ale nadále hrála v obou souborech. Uzavřeme tuto etapu divadla citací z tisku z února 1964, která je snad jediným komplexním hodnocením tohoto prvního divadla malých forem v našem městě: „…Soubor patřil vždy mezi ty kolektivy, které nepracovaly pro soutěž – má svůj záměr, svůj cíl, své výrazové prostředky a názory. Cesta k pravdě, málokdy široká

a bez překážek, stala se někdy i riskantní. Byla však po zásluze oceněna. O vývoji a růstu souboru svědčí nejen to, že počet členů se neustále mění, ale také skutečnost, že zprvu hrál soubor na malém jevišti, později na velké scéně. Dnes, ve znamení návratu k divákovi opět přichází Minimax na malé jeviště. Neboť právě ono je zárukou kontaktu s divákem, který za takovouto pozornost dokáže být vděčný. Málokdo si však uvědomuje, co předchází premiérovému večeru. Že jsou to stovky neuznaných brigádnických hodin, o kterým může svědčit jen spokojená tvář diváků.“ Po odchodu některých členů divadla na vysoké školy v roce 1965 hrál Minimax jen v rámci komponovaných

Divadlo Minimax v jedné ze svých prvních inscenací

Jan Trůneček nebyl jen vynikajícím režisérem a organizátorem, ale také recitátorem a hercem. Josef Vahalík zrál roli holiče víc než zodpovědně 46

Na fotografii je v pořadu „Kabaret kouše!!!“ 47

pořadů MLOKu (MLádí Okolo Kultury). Jan Trůneček to zdůvodnil takto: „Je zhola nerentabilní nacvičovat jakýkoliv pořad tři, čtyři měsíce, pak udělat premiéru, která je vyprodána, pak udělat reprízu, která snad ještě také, potom ještě druhou, ta však už zdaleka není vyprodána, a tím všechna práce odchází pryč. Proto jsme se rozhodli, tedy divadélko Minimax, že to budeme dělat jinak.“ První Mlok se konal 26. února 1966 a poslední 28. června 1968. Byly to úspěšné pořady a byly téměř vždy vyprodány. Celkem jich bylo, bez paralelné pořádaných hudebních Mloků, čtyřicet. Na jejich přípravě se tvůrčím způsobem podíleli vlastně jen tři lidé, ale na provedení i další jako technici a pořadatelé. Aktivní vystupování členů Minimaxu v programu bylo nejprve časté, ale postupně ho ubývalo a nakonec se většina Mloků konala už bez něho. A pokud ne dříve, tak v polovině roku 1968 se skončením Mloků skončil i Minimax. Členové divadla však neskončili a v rámci Svazu klubů mládeže založili Mlok-klub a od září 1968 pokračovali nejen v pořádání kulturních programů pro mládež, ale hlavně v plnění svého velkého snu, v budování vlastního klubu. Vhodné prostory našli ve sklepě zámku Žerotínů, v němž měl své sídlo Klub pracujících.

Mlok-klub měl své registrované členy, kteří se věnovali zejména budování klubu a kulturní programy už pořádali většinou z dovezených programů. Například 6. listopadu 1969 v rámci Mlok-klubu hrálo Divadlo bez opony Praha inscenaci Pamflety a paskvily. V roce

Jan Trůneček a Josef Vahalík přemýšlejí jak na to

Jiří Hruška a Libuše Pagáčová v roce 1963

A možná právě tehdy Josefa napadlo, že než se nudit

ve hře Filozof a blázen

doma, je lepší jít spát na Mloka

48

49

1970, po zrušení Svazu klubů mládeže v rámci normalizace byl zrušen také Mlok-klub. Místo Svazu klubů mládeže tu byl Socialistický svaz mládeže a místo Mlok-klubu Mistral – klub mladých. A když se v roce 1971 splnil sen členů divadla Minimax a Divadla poezie mít vlastní sál jeviště, nebyl už u toho skoro žádný z nich a klub vedl dosazený člověk, který byl současně i předsedou Městského výboru SSM. 2. DIVADLO POEZIE Jeho zakladateli byli v září 1962 členové divadélka MINIMAX, kteří měli vyhraněný zájem o poezii a chtěli ji přiblížit veřejnosti, zvláště mládeži. Nový soubor, vedený ing. Jiřím Brollem, se poprvé představil veřejnosti 27. 11. 1962 premiérou pásma poezie Jiřího Wolkera Balady. Po půl roce se divadlo přihlásilo další premiérou Bez náhubku, jejíž scénář byl pásmem z poezie a životních osudů Francoise Villona. A od té doby soubor pracoval podle pevného dramatického plánu a uváděl další programy, jejichž scénáře byly vlastní tvorbou členů souboru, z převážné většiny Jiřího Brolla. Kromě toho členové divadla založili v roce 1965 Krajský festival poezie, který se po třech letech stal Moravským festivalem, po deseti letech, festiva-

lem celostátním, který se po rozdělení republiky vlastně stal festivalem mezinárodním. Ale vraťme se k divadlu, jehož zlatou érou byla léta 1963 – 1965. Byli v něm skvělí recitátoři, v čele s Dagmar Oravovou, Janem Trůnečkem, Miroslavem Kyšákem, Jiřím Hruškou, Marcelou Doubravskou a Olgou Duškovou, skvělí scenáristé i režiséři. Jenže to byli většinou středoškoláci a po maturitě odešli z města na vysoké školy. Jejich loučením byl pořad Na nerozlou-

Jiří Hruška a Miroslav Kyšák v inscenaci 3x z duše „Haarlemský zpěvník“ v režii Františka Schollyho v roce 1964

Jednou z inscenací Divadla poezie v roce 1964 byla

S nevšední pečlivostí a vkusem se Divadlo poezie od svého

Dámská volenka

počátku staralo o propagaci svých pořadů

50

51

čenou, který měl premiéru 8. září 1965. Jejich místa zaujali mladší členové divadla a divadlo tuto výměnu generací ustálo. V letech 1967 a 1968 podstatně ubylo premiér i vystoupení. Labutí písní tohoto kolektivu byla premiéra pásma poezie Francoise Villona Bez náhubku na 4. Moravském festivalu poezie 26. října 1968. Potom se Divadlo poezie do dubna 1971 někam ztratilo, ale ne tak ing. Broll, který si uvědomil, že pokud chce mít divadlo poezie, musí si najít talenty a z nich recitátory vychovat. A tak v roce 1971 zorganizoval soutěž žáků základních devítiletých škol, nazvanou na přání zaštiťujícího podniku O putovní televizní baňku, dnes pokračující pod názvem Krásenský zvoneček. Výše zmíněné ztracení Divadla poezie asi bylo způsobeno tím, že divadlo nemělo svou scénu ani potřebnou publicitu, což se zlepšilo otevřením M-klubu Jednotného kulturního zařízení v zámku Žerotínů, kde Divadlo poezie začalo vystupovat, občas jako Divadlo poezie MV SSM nebo Divadlo poezie JZK, ale šlo pořád o totéž divadlo. Tím začala jeho další etapa, trvající od roku 1971 do roku 1974. Divadlem prošlo v oněch letech několik recitátorských osobností, například Dana Ernestová,

Blanka Mihaljevičová, Marie Odvárková a Jitka Vlčková. Problém však byl se scenáristy a tak divadlo uvádělo pouhá recitační pásma, nebo se vracelo ke scénářům starším, například k Paragrafu 128. Jako divadlo poezie toho moc neukázali a navíc se to ani nedá přesně zjistit, protože v programech M-klubu a na plakátech je mnohdy napsáno pouze „Večer divadla poezie“. Často tam přitom vystupovaly hostující soubory nebo recitátoři buď sami, nebo se s Divadlem poezie o jeho čas k vystoupení dělili. Ale to neznamená, že by členky divadla nic nedělaly, recitovaly často a kde to jenom šlo: na svatbách, při vítání občánků i na různých vernisážích. I v letech 1975 – 1979 divadlo pokračovalo v této činnosti, pouze došlo k další obměně recitátorek a vůdčími osobnostmi divadla se staly Irena Matalíková a Jitka Volfová a později také Věra Holubcová. Divadlo poezie tehdy také vystupovalo na různých soutěžích a přehlídkách. Nejen, že bylo v roce 1979 na Wolkerově Prostějově a v roce 1980 dostalo uznání Ministerstva kultury ČSR, ale v roce 1976 vystoupilo na okresní divadelní přehlídce v Karolince, v letech 1978 a 1979 na Krajské přehlídce MJF na domácí scéně v M-klubu JKZ, což si zopakovalo i při celostátní pře-

Kolektiv divadla poezie v roce 1965, když zakládal Krajský

Rok 1969 - střídání stráži a Maminka Jaroslava Seiferta

(později Moravský a dnes Mezinárodní) festival poezie 52

53

hlídce klubových pořadů Klubová tvorba 79. Členky divadla Irena Matalíková a Věra Holubcová dokonce soutěžily na celostátních přehlídkách, ale divadlo už spělo ke svému konci. Ing. Jiří Broll totiž začal marodit a i když za něj na nějakou dobu vedení divadla převzal Josef Fabián, jeho nástupce se nenašel a divadlo v roce 1980 už nevystupovalo. Jiří Broll zemřel 31. ledna 1981 a krátce nato, 17. února divadlo hrálo nově nastudovaný pořad Poezií světem, který jeho zakládající členové uvedli v polovi-

ně roku již 1963. Bohužel se mi nepodařilo zjistit, kdo toto nové nastudování vedl. A krátce nato, 27. května 1981, v rámci oslav desátého výročí otevření M-klubu, uvedli dostupní členové Divadla poezie v klubu vzpomínkový pořad Dvacet růží pro Jiřího, který režíroval Jiří Hruška. Tím se historie divadla se uzavřela. Vlastně úplně ne, ještě tu je krátká etapa, během níž vedl divadlo Jiří Demel. Uvedl v roce 1982 dvě premiéry, ale bylo jasné, že on divadlo trvale vést nemůže a pokusy najít k recitátorkám někoho, kdo by byl

Jiří Broll se svými mladými recitátorkami v roce 1975

V dobách svého vrcholu Divadlo poezie působilo v klubu Tesly na náměstí (dnes Komerční banka), kde se také

Střídání stráží v Divadle poezie v druhé polovině sedmdesátých

konaly první ročníky festivalu poezie

let (první zleva Dana Ernestová a třetí Irena Matalíková)

54

55

schopen a hlavně ochoten se jim a poezii věnovat, selhaly. Takže Vánoční koncert 4. prosince 1982 ve Frýdku – Místku byl definitivní tečkou za Divadlem poezie. Bylo tu dvacet let.

3. DRAMATICKÝ KROUŽEK Byl založen v Odborném učilišti n. p. Tesla a připravoval zábavné programy, scénky a skeče pro učilištní akce. Vedoucím kroužku a jeho jediným režisérem byl mistr odborné výchovy Josef Lukáš. V roce 1968 se kroužek pustil do nastudování hry Trosečníci na Cidlině, jejíž premiéra se konala v Závodním klubu Tesla na malém skládacím jevišti, vyrobeném v učilištních dílnách. V roce 1970 kroužek uvedl hru Študáci a kantoři, v roce 1971 hru Hoši, dívky a psi, v roce 1972 hru Výtečníci a činnost ukončil v roce 1974 autorskou hrou Parta. Potom se zase vrátil ke hraní skečů a scének, jak to odpovídalo pravidlům učňovských soutěží ZUČ (zájmové umělecké činnosti). Kromě učňů hráli v kroužku i někteří absolventi učiliště.

po vystoupení ve Vsetíně

4. DIVADLO IMPULS Divadlo Impuls sice nepatří mezi divadla vzniklá v šedesátých letech, ale řadíme ho hned za Dramatický kroužek OU n.p. Tesla, protože je jeho přímým pokračovatelem. Vzniklo tak, že byl Josef

Eva Hrušková ve vzpomínkovém programu „Dvacet růží pro

Ve hře Študáci a kantoři, uvedené Dramatickým

Jiřího“, který se konal v M-klubu v květnu 1981 na počest

kroužkem OU národního podniku Tesla v roce 1970, byl

zakladatel Divadla poezie a Mezinárodního festivalu poezie

nepřehlédnutelný Josef Voráč, který hrál sedmdesátých

ing. Jiřího Brolla

letech i ve Schodu

Zpěvák a muzikant Alois Krutílek a členky Divadla poezie

56

57

Lukáš na podzim roku 1978 požádán vedením Jednotného kulturního zařízení, aby založil a ve spolupráci s místní vojenskou posádkou nacvičil hru Holky na ocet. To splnil, představení bylo nacvičeno a odehráno, ale s docházkou vojáků měl Josef Lukáš potíže a protože se právě tehdy rozhodli někteří bývalí členové dramatického kroužku Odborného učiliště národního podniku Tesla zase

hrát divadlo, nahradili vojáky a pod jménem divadlo Impuls začali hrát. Jako první hru si Impuls vybral již v učilišti hrané Trosečníky na Cidlině, s nimiž po několika reprízách vystoupil na Okresním festivalu amatérských divadelních souborů Karolinka 1981. Další hrou souboru byla hra Jako pralidé a potom se pustil do muzikálu Nejkrásnější válka, k jehož provede-

Jednou z nejúspěšnějších inscenací Impulsu byli Trosečníci

Hodně práce si členové Impulsu dali s nacvičením

na Cidlině v roce 1980

muzikálu Nejkrásnější vílka a vyplatilo se jim to. Patři k jejich nejlepším představením

Pavel Nachtman a Alena Machová v roce 1982

Poslední inscenací Impulsu byl Víkend uprostřed týdne

ve hře Jako pralidé

v roce 1990

58

59

ní si členové Impulsu přizvali studentky gymnázia a hudební skupinu Faunus. Hledáním podobné hry se zpěvy pak soubor zmeškal další sezónu a nakonec ji stejně nenašel. Proto uvedl hru Tři kostky cukru, po ní Žena v trysku staletí a teprve v roce 1987 uvedl další hru se zpěvy Gordický uzel. V roce 1989 soubor začal připravovat satirickou hru někdejšího divadla Večerní Brno Drak je drak, ale po listopadu ji stáhl a nacvičil hru Víkend uprostřed týdne. Ta souboru neseděla a po rozpačité premiéře a dvou reprízách se už nehrála a Impuls ukončil činnost.

DIVADLO SCHOD – DIVADELNĚ NEDIVADELNÍ FENOMÉN Divadlo SCHOD bylo založeno na podzim roku 1973 v M-klubu Jednotného kulturního zařízení města Valašské Meziříčí a již 31. prosince vystupovalo v tomto zámeckém sklepním klubu se silvestrovským programem. Pak ještě uvedlo několik pásem poezie a 29. 5. 1974 mělo vystoupit se svým prvním maloformáckým programem z textů Ivana Vyskočila a dvojice Vodňanský – Skoumal nazvaným Good by Jimmy. Mělo, ale nevystoupilo, protože odpoledne před plánovaným vystoupením přišel z okresu zákaz hry. Tak naštvaní členové divadla odehráli představení alespoň svým příbuzným a známým ve zkušebně a divadlo se rozpadlo, protože polovina jeho členů nehodlala investovat svůj čas do něčeho tak nejistého, jako je divadlo. Druhá polovina nejen zůstala a začala připravovat další představení, ale zároveň bojovala o povolení hrát představení zakázané, což se jí nakonec povedlo a představení Good by Jimmy mělo 25. 9. 1974 svou premiéru i derniéru zároveň, neboť jeho hlavní představitel Jiří Vymětal odešel druhý den na vojnu.

Karel Slezák namaloval titulky k videu o divadle Schod a na titulku hudba jsou uvedeni nejčastější autoři písniček

Hamlet IV. měl v M-klubu premiéru v lednu 1975 (Miroslav

ve druhé polovině existence tohoto divadla

Popek, Libuše Cvrčková a Miroslav Kyšák)

60

61

Pak odehráli „schoďáci“ ještě několik představení z textů různých autorů, než si našli autora svého. Bylo to tak, že Vladimír Badalík jednou na chalupě Josefa Fabiána skládal písničky na jeho texty a protože se mu některé ke zhudebnění nehodily, napadlo jej nechat je jen tak a uvést je společně s písničkami. Jejich kabaret, či spíše text-appeal Pojedu do Madrida, uvedený 23. 4. 1975 je prvním z dlouhé řady autorských představení SCHODu. Za půl roku tu byl již s autorem hudby Františkem Horkým další textappeal Ej, vy české luhy, k němuž si divadlo obstaralo i vlastní kapelu. A kapely jsou od té doby jeho nedílnou částí. S Luhy se divadlo zúčastnilo Celostátní přehlídky klubové tvorby, a protože se líbilo, byly z toho hned dva týdenní zájezdy, jeden na Slovensko a druhý po vysokoškolských klubech v Praze. Nakonec se hrály čtyřiapadesátkrát a jsou nejhranějším představením divadla v jeho historii. Přesto se Josef Fabián rozhodl s text-appealy skončit a přejít k divadelním představením postaveným na kabaretním půdorysu, které později dostaly název „klubový muzikál“. Prvním z těchto představení byl Achab a Jezabel napsaný na motivy knihy Roarka Bradforda Černošký pán Bůh a páni Izraeliti, ale dal-

ší hra Ondráš, Juráš a Guláš byla již úplně vlastní, včetně námětu. A byla zpočátku i úspěšná, neboť s ní v roce 1978 SCHOD vyhrál první ročník Krajské soutěže divadel MJF a měl s ní jet na Šrámkův Písek. Ale nejel nikam, protože krátce po přehlídce divadlo hrálo v obci Vysoká, následovalo udání, po němž byla do té doby všemi vychvalovaná hra zakázána a divadlo SCHOD rovněž. Ale nevzdal to a následující etapa divadla, v němž se sešly výjimečné individuality, vyvrcholila v roce 1979 hrou Robinsohn z Krhové, s níž divadlo opět vyhrálo Krajskou přehlídku divadel malých jevištních forem. Opět mělo jet do Písku, ale nejelo nikam. Tentokrát mu to nikdo nezakázal, ale Schoďáci chtěli hrát jen pro své publikum a ne na přehlídkách, s výjimkou těch,které byly pořádány v domácím prostředí M-klubu Z těch ostatních se pokaždé nějak vylhali, zpravidla nemocí některého z herců či muzikantů. Po Robinsohnovi se soubor zase ze dvou třetin obměnil a začínalo se znovu. Zanedlouho tu byl opět kvalitní soubor, který v roce 1981 vyhrál se hrou Hamlet V. další z krajských přehlídek. Následující období divadla vyvrcholilo v roce 1983 hrou Nejhloupější válka a vyznačovalo se zejména kvalitními

Dana Vesková a Oldřich Tomášek v roce 1977 v prvním

Jitka Volfová, Josef Voráč a Jaromír Bartoň v roce 1979

klubovém muzikálu Schodu Achab a Jezabel

v jedné z nejúspěšnějších her Schodu Robinsohn z Krhové

62

63

písničkami, na nichž měl největší zásluhu tehdejší pianista divadelní kapely, později známý písničkář, Vlasta Redl. A snad ono dlouhé období bez větších průšvihů (nepočítáme-li udání, které na SCHOD přišlo po jeho vystoupení na Setkání valašskomeziříčských divadelníků ke 100. výročí českého divadla) vedlo ke ztrátě obezřetnosti a SCHOD se dal v listopadu 1984 vylákat z domácí ulity. Odjel se hrou Jánošík na Celostátní přehlídku klubové tvorby do Mariánských lázní a zase narazil! Tentokrát na některé Slováky, kteří hru považovali za urážku slovenského národního hrdiny. A aby toho nebylo málo, přišlo po návratu domů další udání a po něm se SCHOD na rok nechtěně odmlčel. Další premiérou byla pak až v lednu 1986 hra Mistr a dvě aktovky, v níž se SCHOD pokusil schovat za texty někdejší meziříčské figurky Františka Smočka a v prosinci téhož roku hra Dlouhý, Široký a ten třetí, kde se pro změnu schoval za pohádku. Ale nepomáhalo to a snaha divadlo umlčet byla dovršena po jedné z jeho nedivadelních aktivit, takzvaných „ptákovin“. Šlo o „vrcholový prvosestup hory Saint Stephanow“ a prohřeškem divadla byl už samotný název akce, který byl označen za propagaci křesťanství.

Členové divadla tehdy pochopili, že už jim neprojde vůbec nic a tak ani nečekali na ortel úřadů a rozešli se sami. Jenže divadlo je pořád lákalo a tak se o rok později pokusili o nový začátek hrou Studňa, která měla premiéru 25. 9. 1988, na den přesně čtrnáct let po premiéře hry Gooy by Jimmy. Hru odehráli pětkrát, ale šesté představení, které se mělo konat

Josef Voráč, Alena Tydlačková, Ivana Seidlová a Jiří

Takové malé intermezzo - rok 1994 a tzv. „Schod 2“,

Jiří Vymětal, Lubomír Gruber, Irena Matalíková a Jiří Hruška v roce 1989 ve hře Studňa, s níž vstoupili v listopadu do divadelní stávky a téměř tím končili činnost Schodu navždy.

Vymětal v roce 1984 ve hře Jánošík, která přinesla Schodu

Jarmila Zajíčková, Pavel Krupa a Radka Martincová ve hře

nejprve úspěch a potom také problémy

Smrt Caesarova

64

65

21. 11. 1989, se už nekonalo. Podobně jako profesionální divadla tenkrát herci SCHODu místo hraní přečetli divákům některá revoluční prohlášení včetně svého vlastního a vstoupili do divadelní stávky, čímž naplnili obavy soudruhů z OV KSČ, kteří se do Mklubu dostavili osobně. SCHOD už ve stávce zůstal a vystoupil z ní jenom v květnu 1991 s pořadem Lustrace nejen pro zvané při

oslavách 20. výročí otevření M-klubu. Někteří jeho členové ještě v roce 1994 doplnili skupinu mladých zájemců o divadlo a pod hlavičkou SCHOD 2 odehráli deset představení další Fabiánovy hry Smrt Caesarova. Ten potom napsal o divadle knížku Divadlo Schod - pravděpodobný svět, která měla být v lednu 2000 pokřtěna a v rámci křtu měla být uvedena i úplně poslední

Deset let po svém prvním uvedení se dočkala obnovené Rok 2000 a Pohřební ústav, který měl v roce 2000 Schod

premiéry také hra Smrt Caesarova. Kleopatra Olgy

pohřbít. Jenže nepohřbil

Tomečkové udělala Caesarovi ze života peklo

Schod začal zase pravidelně hrát. V roce 2002 uvedl novou

V roce 2003 měla obnovenou premiéru hra Nejhloupější

hru Vaši furianti, v níž hráli mimo jiné i Julie Hlavenková

válka. Mezi děvčata Zdenku Miklovou a Ivanu Bublíkovou se

a Lubomír Gruber

vloudil za ženu převlečený špeh Milan Knápek

66

67

hra SCHODu se symbolickým názvem Pohřební ústav. A měla mít, tak jako kdysi hra Good by Jimmy premiéru i derniéru najednou. Ale neměla! Stala se novým začátkem divadla a SCHOD ji nakonec hrál sedmnáctkrát. Po ní následovaly hry další, ať již zcela nové, jako Vaši furianti nebo obnovené hry z minulých let, například onen nešťastný Jánošík, nyní pod názvem Není se proč věšet. Při inventarizaci divadla se ukázalo, že asi z 250 písniček, které ve hrách SCHODu odezněly, se jich asi 150 v různé kvalitě zachovalo, a tak z nich třiačtyřicet SCHOD nahrál a vydal CD Lid se chce bavit (2002) a Asi tady něco nehraje (2004). Dalších dvacet písniček SCHOD nahrál v roce 2007 a vyjdou na CD co nevidět. V únoru roku 2006, přestože mu byl celkový čas hraní různými zákazy a dočasným ukončením činnosti o dvanáct až patnáct let zkrácen, odehrál SCHOD již své pětisté představení. Ve SCHODu se za ty roky vystřídalo kolem dvou stovek herců a muzikantů. Ze sedmdesátých let jsou v něm už jen Josef Fabián, Libuše Rapantová a Jiří Vymětal, z osmdesátých let vedoucí kapely Lubomír Vrátník a Ivana Bublíková, ale jinak jsou v něm už samí noví členové, kteří do divadla přišli až po roce 2000. Hlavní je, že tu zůstala poetika SCHODu

a zůstali tu i jeho diváci, kteří asi třicetkrát za rok zaplňují prostory M-klubu (úmyslně nepíši hlediště, neboť SCHOD v klubu záměrně hraje při jeho restauračním uspořádání a podobnost s hospodským divadlem Jaroslava Haška není náhodná), aby se podíleli na krásné hře na divadlo, při níž si „schoďáci“ dělají legraci ze všeho a ze všech, včetně sebe. Už víc jak třicet let.

Cestu Tam a zpátky hledají ve stejnojmenné hře Ivana

Terezka Fojtů, nejmladší herečka Schodu, si se zkušenou

Bublíková, Jiří Vymětal, Olga Tomečková a Richard Šimčík

Libuší Rapantovou na jevišti rozumí dokonale

68

Nedílnou součástí divadla Schod jsou písničky. Nejvíce jich složil a současnou divadelní kapelu vede Lubomír Vrátník. Přes rameno mu nakukuje Julka Hlavenková, která byla na premiéře Smrti Caesarovy jako divák

69

ŠKOLNÍ, STUDENTSKÁ A DĚTSKÁ DIVADLA Školní divadla začala působit ve městě už na konci devatenáctého století. Hrály se převážně hry na náboženská témata a výtěžek představení byl zpravidla věnován na dobročinné účely. Záznamy školních kronik dokládají taková představení v letech 1899, 1990, 1911 a 1912. Ale školní děti hrály dětské role i ve hrách sokolského divadla. Se studenty to bylo různé, Studující z Krásna hráli divadlo v roce 1883, Akademický klub Palacký o prázdninách v roce 1886 a Studující okolí Valašsko-meziříčského sehráli v roce 1900 v Hrachovci komedii Lumpacivagabundus. Dívčí pokračovací škola ve Valašském Meziříčí hrála v letech 1901 a 1903 v hospodě U Kašlíků, Dívčí průmyslová škola v roce 1903 a Dívčí kroužek ve Valašském Meziříčí a Krásně v letech 1904 a 1905. Děti z krásenské školy hrály v letech 1908 - 1911 a meziříčští studenti hráli v roce 1909 hru Bílá myška v pivovaře. Důležitou roli sehrálo ve městě studentské divadlo v době 1. světové války, kdy jím profesor Hanuš Kosík se svými studentkami vlastně udržoval kulturní život ve městě. Po 1. světové válce došlo i k obnově školního divadla a už v roce 1919

odehráli studenti gymnázia hru Bludar, ale skutečný rozmach školních představení přišel až ve třicátých letech dvacátého století. Výtěžek těchto představení byl věnován většinou Červenému kříži. Po 2. světové válce, v době reorganizací divadelních ochotníků se školní divadlo hrálo jen na několika školách, ale ubývalo jich a nakonec se hrálo jen sporadicky. Další divadelní podhoubí začalo vznikat v roce 1959–1960 na Základní devítileté škole Lenino-

Děti z měšťanské školy v Krásně v roce 1961 přijely zahrát Zvíkovského raráška také do Branek na Moravě

Pan František Demel, učitel měšťanské školy a režisér

A ještě jednou děti ze školy v Krásně, o rok později v pohádce

školního divadla, se svými mladými herci v roce 1934

Hrátky s čertem. Z těchto čertů skutečně strach nejde

70

71

va (dnes Masarykova), kde se nácviku představení nejprve ujal pan Španihel autorskou mírovou hrou s pionýrským a protiatomovým tématem a následně paní Věra Hejhalová, která se stala režisérskou duší následných dvou let. S žáky nacvičila hru Zvíkovský rarášek, scénky ze hry Hrátky s čertem, pásma a scénky týkající se historie i jednotlivá vystoupení pro školy z města. Z její dílny pak vznikly i realizované předscény her V+W Miroslavem Kyšákem a Jiřím Hruškou, které v té době byly příjemným zpestřením života studentů Střední všeobecně vzdělávací školy (dnešního gymnázia). V roce 1962 byla v Jednotném kulturním zařízení založena DĚTSKÁ SCÉNA, kterou vedly paní Šimánková a paní Čáňová. Ty nacvičily s novým souborem hry Čáry, máry, fuk, Dobrodružství Tomy Sawyera a Čapí mládě. Následně Dětskou scénu převzal Milan Zeman, jemuž pomáhala manželka Marie s přípravou kostýmů, syn Martin s hudebními úpravami a dcera Milena, která v Dětské scéně hrála a zpívala, pomáhala všude, kde bylo třeba. Členy souboru byli žáci základních škol

Tři medvíďata v zákulisí v roce 1964

ve městě a dobré vztahy pana Zemana s pracovníky klubu Božkem Kláskem, Jiřím Potáčem, Emilem Kleinem a Miroslavem Kovářem a vhodné prostory pro zkoušení a hraní poskytly souboru možnost v klidu pracovat. A na jeho výsledcích to bylo vidět. Dětská scéna pracovala formou dramatické výchovy a zúčastňovala se okresních i krajských přehlídek dětských divadel. A později Milan Zeman začal s Dětskou scénou uvádět i vlastní dramatizace. S výtvar-

V roce 1971 si mladí diváci zapózovali na náměstí u poutače na hru Jak se broučci měli rádi

Milan Zeman s herci Dětské scény v roce 1978 po premiéře hry Planeta Satró

72

73

ným řešením inscenací souboru pomáhali Vladimír Tesárek, František Beňo a tehdejší výtvarníci Jednotného kulturního zařízení. Protože se situace s prostory v JKZ zhoršovala, přešla Dětská scéna na počátku devadesátých let do Domu dětí a mládeže. Jenže nábor dětí do divadla se nedařil a když jeho stávající členové odmaturovali a odešli, Dětská scéna zanikla a Milan Zeman se začal věnovat folklornímu souboru Mezříčan, pro který připravuje tématická pásma. Dětská scéna, za jeho vedení, uvedla pásmo poezie J. V. Svobody a K. Šiktance Kouzelná skříňka a hry: M. Disman: Tři medvíďata (1964 a 1977), Medvěd Funa (1965), Hrajeme si na pohádky (1968), J. Jílek: Kašpárek, Honza a zakletá princezna (1969) a Jak se broučci měli rádi (1971), J. Sypal: Planeta Satró (1978) a Z pekla štěstí (1979), C. Collodi: Pinocchiova dobrodružství (dramatizace Zeman, 1981), H. Sachs: Čert a Bába, Žhavé želízko (1983), K. J. Erben: Rozum a štěstí a Plaváček (dramatizace Zeman, 1984), R. Krátký: Vandrovali vandrovníci (dramatizace Zeman, 1990) a O. Syrovátka: Jak čerti ukradli lidem smích. V sedmdesátých letech dvacátého století hrávali divadlo i žáci Základní školy Šafaříkova v režii učitele Jiřího Hrušky. Jak dlouho tato činnost přesně trvala nevím, ale vím, že v roce 1977 hráli pohádku Loupežnické koření na divadelním festivalu v Karolince. A když už se zabýváme divadlem pro děti, připomeňme si DIVADELNÍ KROUŽEK při ZV ROH n.p. Urxovy závody, v němž hráli pohádky dětem dospělí aktéři. Divadelní kroužek založili členové elektroúdržby tohoto podniku na podzim roku 1974 a už 14. prosince uvedli svou první premiéru, pohádkovou hru se zpěvy Kašpárek, Honza a zakletá princezna. V roce 1979 na to vzpomínala v deníku Práce organizátorka souboru Irena Zbranková takto: „…Chtěli jsme dětem ve 74

Valašském Meziříčí udělat radost a jejich zamilované hrdiny z pohádek přenést z knížek na jeviště.“ Za prvních pět let členové kroužku nastudovali pět pohádek a odehráli 35 představení ve Valašském Meziříčí a jeho okolí. Soubor měl pro práci příznivé podmínky, scénu mu navrhovali pracovníci podnikové propagace a vyráběli ve stavební údržbě, měl k dispozici divadelní sál Jednotného kulturního zařízení, s kostýmy a maskami mu pomáhali manželé Zemanovi z Dětské scény, paní Marie později v kroužku i hrála, a znalosti členů souboru v práci s elektřinou a chemikáliemi umožňovaly provádět na jevišti pro pohádky nevídané efekty a výbuchy. Soubor hrál výhradně pohádky se zpěvy, později i s vlastním hudebním doprovodem, první a čtvrtou inscenaci režíroval František Chvátík, druhou a třetí Ladislav Hojgr, a všechny další Josef Šimčík. Divadelní kroužek uvedl za jedenáct let svého trvání tyto pohádky: Kašpárek Honza a zakletá princezna (1974), Zkoušky čerta Belínka (1975), Kašpárkovy čertoviny (1976), Kocour v botách (1978), Jak se čerti ženili Princezna Žofinka a drak Dynamit (1979), Jak byla čertům v pekle zima (1981), Jak se

Už ve své první pohádce předvedli členové Divadelního kroužku dětem na jevišti draka, který dštil oheň a síru 75

kradou princezny (1982), Cesta do pohádky a zpátky (1983), O Vendulce a Vitouškovi (1984) a Poklad kapitána Habakuka(1985). Všechny jsou zaznamenány ve dvou kronikách, bohužel však v posledních letech ne příliš dobře, takže od poslední z nich je tam pouze nedatovaný divadelní program bez fotografií, a tak posledním důkazem o činnosti tohoto souboru je záznam o jeho účasti na divadelním festivalu v Karolince v květnu 1985. Tam někde činnost Divadelního kroužku končí, ne však činnost

jeho členů. Zemanovi pokračovali v práci v Dětské scéně, Bohuslav Vlček pokračoval v činnosti v Hrachovci a Jaromír Král hrál zase ve Schodu. Ti ostatní, o jejichž další divadelní činnosti nic nevím, nechť mi prominou.

Tohle není zmrzlý čert, jak by snad napovídal název

Herečky se připravují ke své Cestě do pohádky a zpátky,

pohádky z roku 1981 „Jak byla čertům v pekle zima“, ale

kterou hrály v roce 1979

nejlepší valašský vodník Stanislav Cibulec 76

77

DIVADLA LOUTKOVÁ – PIMPRLATA

Technici připravují scénu, aby v pohádce Jak se čerti ženili kulisy vydržely řádění herců

Loutkové divadlo ve Valašském Meziříčí nemá souvislou historii, je to příběh plný začátků, konců a zase nových začátků. Pří pátrání v nejstarší historii jsme zjistili, že v roce 1850 žil ve městě Josef Dubský, profesionální loutkář s povolením hrát loutkové divadlo na Novojičínsku, Opavsku a Uherskohradišťsku. Další osamocená zpráva říká, že loutkové divadlo bylo součástí Valašského trhu, konaného 5. 8. 1888. Sokolové ve svém almanachu z roku 1934 uvádějí, že hráli ojediněle loutkové divadlo už od roku 1904. Sokol tehdy měl divadlo, které vybudoval Alois Haas a jehož fotografie se nám dokonce zachovala. Diva-

Poslední fotografie, které z činnosti Divadelního kroužku máme, jsou z roku 1984 z pohádky O Vendulce a Vitouškovi 78

Sokolské loutkové divadlo Aloise Haase z roku 1904 79

dlo dokonce přečkalo i požár sokolovny v roce 1909, protože bylo uloženo ve skladě na dvoře a loutky ve skříních na chodbě, ale potom se s ním už stejně nehrálo a bylo prodáno do Štramberka. Gymnaziální profesor Karel Fišer zase uvádí, že jeho kolega z gymnázia Stanislav Trejbal, který tam učil v letech v letech 1912 – 1917, hrál loutkové divadlo ve městě s divadlem patřícím Čtenářskému kroužku a že on v tom pokračoval. Divadlo ale nemělo stálé působiště a tak hraní provázely problémy s jeho neustálým stěhováním a stavěním, takže nakonec leželo dva roky na půdě a v roce 1926 bylo prodáno Okresní péči do Hranic. Fišer si pak pořídil malé loutkové divadlo a kočoval s ním po vesnicích, jenže i to bylo spojeno s problémy a tak se raději věnoval režírování sokolského divadla. Když byl sochař Leopold Christ ve druhé měšťance stal se předsedou dorostu Československého Červeného kříže v krásenské škole a na radu pana učitele Jemelíka si se spolužáky koupil od Karla Dadáka loutkové divadlo s 30 cm vysokými marionetami. S těmi hrávali pro veřejnost v místnosti nad bytem ředitele měšťanky Šíra. Loutkové divadlo hrála po první světové válce i Družina českoslo-

venských válečných poškozenců. Ti hráli v hotelu U Pokorných, ale kdy, co a jak, nevíme. Víme jen, že hráli ještě v roce 1931, kdy končili sezónu hrou Františka Ptáčka Princezna Nafta. Dalším krátce hrajícím loutkovým divadlem je divadlo skautské družiny Havranů, v níž působili pozdější herec Václav Hanus, režisér Národního divadla Václav Kašlík a profesor VŠUP Ladislav Pícha. Měli čtrnáct loutek a hráli ve skautská klubovně na dvoře krásenské radnice v první polovině roku 1933, přesněji řečeno od 26. února do 12. března, kdy odehráli tři hry ve čtyřech představeních. Pak družina zanikla a s ní i divadlo. Koncem roku 1929 zapůjčil odborný učitel Dubský z Krásna meziříčské sokolské jednotě své divadlo s marionetami 40 cm vysokými a hrálo se v sále sokolovny před jevištěm. V roce 1931 si potom Sokolové založili loutkářský odbor a rozhodli se pořídit si vlastní loutkové divadlo. Do jeho budování se pustili Kašlík a Dubský a přestože ten odešel v roce 1930 do Zlína, podařilo se Kašlíkovi divadlo dokončit a 28. října 1931 odehrál na novém jevišti první hru, Schmoranzův Začarovaný les. Kašlík pro divadlo vyrobil marionety 58 cm vysoké a hrálo se

Loutkové divadlo, s nímž hrál profesor Trejbal a po něm

Loutkové divadlo Radost v roce 1956, bohužel jen se svou

profesor Fišer v době 1. světové války

zájezdovou maňáskovou scénou

80

81

s nimi i v letech 1932 a 1933, i když ne tak často, jak si loutkáři přáli. Problém byl opět v tom, že museli stále stavět a bourat divadlo ve velkém sále. Kašlík proto přišel s nápadem upravit sousední malý sál tak, aby v něm vznikla stálá loutková scéna. Stalo se a poprvé se tam hrála 4. března 1934 hra Matěje Kopeckého Pan Franc ze zámku. Podmínky sokolských loutkářů se sice zlepšily, ale zase nám 21. lednem 1935 končí zápisy o činnosti loutkářského souboru a musíme se spokojit se zápisy jednoty, které o loutkovém divadle nepodávají dobré zprávy. Dozvídáme se, že v dubnu 1937 bylo uvažováno o tom najít někoho, který by si loutkové divadlo vzal na starost, což se asi nepodařilo, neboť zápis z února 1938 opět hovoří o příčinách odmlčení loutkového divadla. Víme ale, že v roce 1940 slíbili loutkáři odehrát Sirotka v Radhošti a František Demel ve své práci Valašské Meziříčí ve spárech hákového kříže uvádí, že od 1. ledna 1941 byl ostravským Oberlandrátem zastaven divadelní provoz, ale že se do dubna ještě hrály tři loutkové hry, povolené v minulém roce. Z toho vyplývá, že v letech 1935–1941 se občas loutkové divadlo v sokolovně

hrálo. Podle povolovacího spisu se nakonec hrál i ten Sirotek v Radhošti. Později sokolovnu zabrali Němci, a tak Miloš Kašlík odnesl některé loutky domů a tím je zachránil, neboť všechno, co v sokolovně zůstalo, bylo po válce zničeno částečně lidmi a částečně balvanem, který na sokolovnu spadl, když Němci při ústupu vyhodili do vzduch železniční most. Podle archivních dokumentů víme, že se loutkové divadlo ve městě hrálo i v době války, neboť v sezóně 1940–1941 sehrála loutková skupina Rady starších církve československé 17 her a hrála možná až do roku 1944. A jen o něco později, od podzimu 1942 do podzimu 1943, hráli loutkové divadlo také Dobroslav Tesař s Vlastou Dolákovou a Ester Ballnerovou. To ale brzy skončilo, protože nejprve Doláková a potom i Tesař odešli do divadla Tvar, které potom Tesař vedl. Když se Sokolové po válce do sokolovny vrátili, obnovili také loutkové divadlo. Nový loutkářský odbor byl ustaven 11. září 1946 a o čtyři dny později se už hrálo Koření z černého trhu a 6. října další pohádka Kovář Honza a čert. Jenže to bylo zhruba na rok zase vše, protože do divadelního sálku prše-

Plakát Pimprlat z roku 1997 namalovaný Janou

Než se začne loutkové divadlo hrát, je třeba udělat hodně

Fabiánovou, která také navrhuje všechny scény a loutky

práce, o níž diváci nemají ani tušení

a divadlo vede 82

83

lo a muselo se opravovat. Po opravě se mělo hrát k Mikuláši 1947 Váňovo dobrodružství, ale oprava se protáhla a tak se hrála až 22. února 1948 pohádka Květy Jírové Švec a čert. Pak se ještě 7. března hrála hra Bavlnka a Rorejs a tím zápisy divadelního odboru končí, přestože se určitě hrálo přinejmenším do 28. února 1949, což dokazují doklady o vyúčtování dalších her. Ale pak už vše jenom chátralo a pouze dva čerty a draka se později podařilo zachránit a opravit pro loutkové divadlo Radost dětem závodního klubu n.p. Tesla. To začalo činnost maňáskovým představením v rámci mikulášské nadílky v roce 1949, pokračovalo v roce 1950 další maňáskovou pohádkou na Puškinovy motivy a pak, v roce 1951, dostali divadelníci od Krajské odborové rady ve Zlíně přenosné divadlo s 35 cm velkými marionetami. Jenže toto divadlo leželo ještě rok ve skladě, než se ho ujal ing. Josef Šulc a dal dohromady loutkářský soubor. Hrálo se v klubu Tesly na náměstí a do konce března 1953 bylo uvedeno sedm pohádek. Pak se klub přestavoval a vzniklo v něm jeviště pro půlmetrové marionety, pod nímž byl prostor pro „mluviče“, kteří seděli čelem k divákům a představení sledovali v zrcadlech.

Na otevření divadla si soubor vybral pohádku Kašpárkův první krok do života, ale ta měla hodně loutek a kulis a tak se vše protahovalo, přestože se k divadlu připojil akademický sochař Ambrož Špetík, který se tvorbě loutek a scény věnoval. Ani s voděním marionet to nebylo snadné, protože s tím měli zkušenosti jen ing. Josef Šulc a Jan Vala a ostatní se to museli teprve naučit. Nicméně 6. prosince 1953 se konala premiéra Kašpárkova prvního kroku a měla několik repríz. V roce 1954 se hrála Kainarova Zlatovláska, Cincibuchovy Hrátky na cestách a s malým divadlem z roku 1951 Šulcův Vodník, který se hrál ve Valašské Bystřici. Potom odešel Šulc do Ostravy a divadlo předal Valovi, který v listopadu uvedl premiéru pohádky Sůl nad zlato. Hrálo se i v roce 1955, v němž se soubor přihlásil do soutěže a postoupil do krajského kola a na léto nacvičil dvě pohádky s maňásky. Systematické údaje o tomto divadle končí 8. června 1955. Vala odešel na vojnu a Šulc, který se vrátil z Ostravy, už neměl na divadlo čas. Sice se ještě hrálo, ale bez vedoucího to nešlo. V roce 1957 se o divadlo v klubu Tesly začali zajímat loutkáři z Báňských projektů, vedení Rudolfem

Původní divadlo Pimprlat, které dnes už používají jen při

Pohled po zákulisí tohoto „putovního“ divadla

zájezdech mimo sokolovnu 84

85

Fiedlerem, a vypadalo to, že se zase začne hrát, ale nezačalo. Vlastně se dá říci, že od léta 1955 do roku 1958 byla činnost divadla přerušena a hrálo se jen občas. Pak se souboru ujal Jaroslav Šindler a v dubnu 1958 se opět hrály Hračky na cestách a potom některé další hry. Poslední byla Drimlova Šuki – Muki, která měla premiéru 24. března 1959 a potom několik repríz. Ale 10. prosince 1959 její reprízou divadlo Dětem skončilo. Pak se ho ještě v roce 1972 nějací zájemci pokoušeli oživit, dokonce i opravili jeviště, techniku a loutky, ale hrát nezačali. Zmíněných loutkářů z Báňských projektů nebylo příliš mnoho. Jen pan Fiedler s manželkou a asi 5 – 6 dalších. Závodní výbor jim koupil 50 cm vysoké maňásky a oni hráli pro zaměstnance Báňských projektů, ale protože měli snadno rozebíratelnou scénu, hráli nejen jinde ve městě, ale i na dalších místech okresu. V pamětech pana Fiedlera je zajímavý údaj, že byl učiněn pokus přetáhnout je v roce 1958 do Sdruženého klubu pracujících, kde jim slíbili vybudovat stálou scénu v zámku Žerotínů. Při té příležitosti prý pan Vojvodík ukázal panu Fiedlerovi čtrnáct padesáticentimetrových marionet z lípového dřeva, které údajně převzal ze zrušeného Orla. Měly

být Orly zakoupeny v roce 1930 od nějakého řezbáře a zřejmě se s nimi už před druhou světovou válkou hrálo, ale nenašel jsem o tom jediný důkaz. Stejně jako o tom, kde tyto loutky skončily. Pan Fiedler byl velmi aktivní, absolvoval roční kurs pro režiséry loutkových divadel, sestavil okresní poradní sbor a zorganizoval pro loutkáře dvojí školení a výstavu loutek, rekvizit a divadelních knížek. Vzápětí vznikla nová loutková divadla ve Valašských dřevařských závodech (Miroslav Valter) a ve spořitelně (Ladislav Sladký) a s malými maňásky se začalo hrát skoro ve všech mateřských školách ve městě a v pionýrském domě. Jenže pak došlo ke zrušení okresu Valašské Meziříčí a k reorganizaci řady pod-

A pohled z té správné strany na dnešní stálou scénu, kterou

Když se představení vydaří, tak se s loutkami ukáží

si v loutkáři v sokolovně vybudovali

i loutkoherci

86

87

niků a institucí, takže jak rychle to začalo, tak rychle to zase skončilo. Miroslav Valter byl sice divadelník, ale nebyl loutkář a k myšlence založit loutkářský soubor Rudého koutku Valašských dřevařských závodů ho přivedl kulturní referent podniku Bohumil Pipek s tím, že loutky a scénu si mohou vybrat přímo ve slovenském Martině, kde se divadla vyráběla. Dřevaři si ale stejně nejprve dovezenou scénu upravili a teprve potom dali dohromady herecký soubor, který hrál nejen v podnikové jídelně, ale i v pionýrském domě a protože divadlo mělo k dispozici i automobil, také po okolních vesnicích. Poprvé hráli v prosinci 1958 v rámci nadílky Dědy Mráze dvě krátké pohádky: O zvířátkách a O bázlivém rytíři. Další hra byla náročnější, protože šlo o kombinaci loutek s živým hercem (Valtrem) a bylo třeba vybudovat novou, třístupňovou scénu, a se třetí hrou, pohádkou O pejskovi a kočičce, již byli loutkáři pozváni na 6. Krajský festival loutek do Vsetína. Tím ale vše skončilo, neboť pak byl podnik zrušen a s ním zmizelo i divadlo. V devadesátých letech dvacátého století byl učiněn Domem dětí a mládeže pokus obnovit loutkové divadlo pod vedením Rudolfa Fiedlera, jenže

zůstalo jen u toho pokusu. Pan Fiedler zanedlouho zemřel a zůstalo po něm jen několik loutek. Současné sokolské loutkové divadlo ve Valašském Meziříčí bylo založeno v březnu 1996 a již o měsíc později absolvovaly jeho členky první seminář o výrobě loutek u pana profesora Havlíka v Praze. Při mikulášské nadílce roku 1996 již v malém sále sokolovny sehrály maňáskovou pohádku Perníková chaloupka, kterou potom zopakovaly v místním muzeu na výstavě loutek a o Vánocích sehrály další pohádku O pejskovi a kočičce. S nápadem založit loutkové divadlo přišla Milena Hadašová, k níž se přidala Zdena Šustková, výtvarnice Jana Fabiánová a Jitka Vahalíková a několik dalších žen. Jenže většina z nich se tomu nevěnovala tak, jak bylo třeba, a tak se zrodila myšlenka raději dělat dětské loutkové divadlo. Dětský loutkářský oddíl TJ Sokol Valašské Meziříčí byl založen 1. října 1997 a od té doby má divadlo název Pimprlata. Už 5. prosince vystoupily děti s obnovenou pohádkou O pejskovi a kočičce a pak ji odjely zahrát do Frenštátu, kde dostaly za odměnu 25 starších marionet, které pro divadlo zrestaurovala Helena Galbavá. Od té doby hrají v sezóně 10 – 15 představení, z toho dvě premiéry a mají stále plno. Výtěžek z hraní investují zpět

Vchod do svého divadélka mají Pimprlata pěkně vyzdobený

A jsou na své divadélko patřičně hrdí

88

89

do divadla nebo ho věnují na humanitární účely. Ale často hrají zadarmo. Vedení divadla záhy převzala Jana Fabiánová, která pro divadlo nejen navrhuje a tvoří scény a loutky, ale absolvovala i několik odborných kursů, včetně kursu hraní s marionetami. Pimprlata začala hrát i své vlastní hry, nejprve pohádku Jitky Vahalíkové Princezna a drak a potom pohádky Jiřího Vymětala a Ivany Bublíkové, herců divadla Schod, kteří pro Pimprlata nejen píší a upravují hry, ale také po Jitce převzali jejich režírování. Mezi Schodem a Pimprlaty vlastně vznikla jakási personální unie, neboť kromě jmenovaných příležitostně pomáhají Pimprlatům i další herci Schodu Richard Šimčík a Olga Tomečková a technik Dalibor Cibulec. Nejprve si Pimprlata vybudovala přenosnou scénu, s níž hrála v malém sále sokolovny, ale tam musela být scéna neustále stavěna a bourána a tak Pimprlata usilovala o vybudování stálé loutkové scény v sokolovně. To se podařilo a 28. března 2002 bylo Loutkové divadélko pro šedesát diváků slavnostně otevřeno pohádkami Čaroděj Kopr a Mlsný drak. Pak se vylepšovalo se ozvučení a osvětlení divadla, což vedlo k umístění technika za hlediště, a bylo zřízeno snímání scény videokamerou pro „mluviče“, kteří jsou

v sousední místnosti. A čas přinesl i další změnu, vlastně návrat k původnímu stavu. Děti postupně odcházely, takže dnes už Pimprlata nejsou dětským divadlem, ale zase divadlem dospělých pro děti. Loutkové divadlo Pimprlata hraje také na dalších místech ve městě a jezdí hrát i jinam, například na sokolské loutkářské soutěže do Přerova a Olomouce, na valašský divadelní festival v Hovězí, nebo jen tak na pozvání. A začalo hrát i s marionetami, které čekaly na svou příležitost od roku 1998.

Do hlediště divadélka se vejde asi šedesát dětí

a tak je pořád komu hrát

90

91

PŘÍMĚSTSKÁ DIVADLA 1. KRHOVÁ V roce 1893 byl v Krhové založen Spolek pro postavení kaple, který hrál také ochotnické divadlo. Nejprve hru Sedlák, šelma velká a v roce 1893 další hry Kocourkovská rekrutýrka, Úklady a láska a Faust. Další představení hrál v letech 1894 a 1897. V roce 1893 odehráli tři představení místní ochotníci, zřejmě členové Čtenářsko pěveckého spolku, který vedl knihovnu, zřizoval pěvecký sbor a uváděl i ochotnická divadelní představení, například Šňupka, Pod krovem otcovským, Na statku a v chaloupce, Na Dušičky, Protiva, Sedlák křivopřísežník, Závěť, Lucifer aneb Zázračný elixír a další hry. V roce 1908 byla v Krhové založena Dělnická tělocvičná jednota, která si v roce 1909 založila dramatický odbor a v roce 1908 Divadelní soubor Orla. O jejích počátcích se píše v kapitole o Dělnické scéně a tak se věnujme její činnosti až od roku 1919, kdy obnovila činnost, zřídila si nové jeviště a 30. dubna a 1. května uvedla hru Františka Sokola – Tůmy Pasekáři v režii Josefa Pobořila. Na tomto jevišti hrálo až do roku 1932, kdy si krnovští ochotníci postavili nové, hlubší jeviště. Vůdčí osobností krhovského ochotnického divadla byl

Rudolf Böhna, který v něm uváděl zejména zpěvohry. Poslední hrou krhovských ochotníků před druhou světovou válkou byla v roce 1937 uvedená opereta Perly panny Serafínky, v roce 1938 se už nehrálo a v roce 1939 byla DTJ rozpuštěna, čímž v obci sportovní i kulturní aktivita na několik let skončila. Po válce zde obnovila činnost pouze divadelní skupina Orla, ale pak došlo ke sjednocení tělovýchovy a k převedení kulturního působení na závodní

Další generace krhovských ochotníků v roce 1925 po premiéře hry Hana

V Perlách panny Serafinky v roce 1937 hrála a tančila V roce 1908 hráli ochotníci v Krhové hru Diblík - Šotek z hor 92

i moje mladičká matka. A slušelo jí to 93

organizace ROH, což v tomto případě znamenalo, že jeviště krhovských ochotníků bylo zabaveno a přestěhováno do klubových místností ZK ROH národního podniku Osvětlovací sklo Valašské Meziříčí. Divadelní působení v Krhové skončila a v klubu skláren se nikdy nehrálo. Teprve v roce 1957, když byla v Krhové postavena nová tělocvična s jevištěm, byly na něm uvedeny

Ještě v listopadu roku 1939 hráli v Krhové hru Na závětří pod Šumavou

další a vlastně úplně poslední dvě hry krhovských ochotníků, opereta Perly panny Serafínky a Drdova pohádka Hrátky s čertem, obě v režii Libora Konvičného. Ale to bylo jen takové vzedmutí, které už nemělo pokračování. Tradice byla přerušena. Z osobností krhovského divadla musíme kromě Böhna jmenovat ještě alespoň Otakara Šíra a Josefa Hykla, kteří dovedli soubor na vysokou úroveň. Pokud jde o hry, které krhovští hráli, uvádí Rudolf Cochlar ve svém materiálu 69 a v dalších materiálech je uvedeno ještě asi třicet her, hraných před vznikem DTJ. 2. HRACHOVEC První doložené představení divadelních ochotníků v Hrachovci se hrálo již v roce 1897, ale o dalších víme až z let 1920 a 1921 podle dochovaných fotografií, kdy v Hrachovci režíroval František Holiš, a potom zase až z roku 1927, kdy představení místní Omladiny a Sboru dobrovolných hasičů režíroval Adolf Bogner, jehož hru Cikánčina pomsta hráli hrachovečtí herci ve volné přírodě. Lepší informace o divadelním životě v Hrachovci máme až z let po druhé světové válce. Víme, že

Poslední fotografii krnovských divadelníků máme z roku 1958, kdy hráli Hrátky s čertem a na představení je líčil

Naše nejstarší fotografie hrachoveckého divadla je ze hry

pan František Kovář z Valašského Meziříčí

Písmákova dcera, uvedené v roce 1920

94

95

pan Bauer režíroval v roce 1947 operetu Na tý louce zelený a v roce 1948 operetu Perly panny Serafinky a že pan Hruboň režíroval v roce 1949 hru Paní Marjánka, matka pluku a to dokonce s baletem paní Dobiášové. Další představení byla školní a režíroval je pan řídící Krampl. Nejprve v roce 1950 hru Pro Kaštánka Míru a v roce 1956 pohádku Sněhurka. V obou také vystupoval balet.

Novodobá éra hrachoveckého divadla začala v roce 1984 hrou Lucerna

A potom již začala historie Ochotnického divadelního souboru Hrachovec, tehdy vlastně ještě Osvětové besedy Hrachovci. Pod tímto názvem místní ochotníci hráli pravděpodobně již v roce 1959 hru Poslední desetník a v roce 1960 hru To byl český muzikant, ale s určitostí v roce 1962 hru Divá Bára. Potom následovala delší odmlka, po níž v roce 1978 se souborem místní organizace SSM absolvovala hrou Kašpárkovy čertoviny svou režijní premiéru vůdčí osobnost Ochotnického divadelního souboru Hrachovec paní Jana Konvičná. V roce 1980 sehrála Osvětová beseda v Hrachovci v režii pana Janouška hru Madlenka z kovárny a od té doby všechny hry, ať již hrané pod názvem Osvětová beseda v Hrachovci nebo Ochotnický divadelní soubor Hrachovec, hrány pod režijním vedením Jany Konvičné. V roce 1984 to byla Lucerna, v roce 1985 Kráska a zvíře, v roce 1986 Každý něco pro vlast, v roce 1987 Ťululum, v roce 1998 Noc na Karlštejně, v roce 2000 Cyrano z Bergeracu, poprvé již pod názvem Ochotnický divadelní soubor Hrachovec, a v roce 2002 Kleopatra. Pak Jana Konvičná onemocněla a soubor se odmlčel až do konce roku 2006, kdy začal zase nacvičovat, tentokrát Moliérova Tartuffa.

Zdařilou inscenací Ochotnického divadelního souboru Hrachovec byla Noc na Karlštejně, uvedená v roce 1998 96

O dva roky později uvedl divadelní soubor Cyrana z Bergeracu 97

Soubor se několikrát zúčastnil divadelních přehlídek, zejména Okresních divadelních přehlídek v Karolínce, kde hrál v roce 1984 (Kráska a zvíře), v roce 1985 (Každý něco pro vlast) a v roce 1988 (Ťululum – Záletníci).

JINAK UŽ TOHO MOC NEVÍME Nejvíco toho víme o Podlesí (Křivém), kde v letech 1905 –1914 hrával divadlo poměrně aktivní Čtenářsko-pěvecký spolek (kolem dvaceti doložených inscenací) a v dobách 1. republiky hrály vedle něj divadlo i soubory Sokola, Sociálně demokratické strany a hasičů. Po druhé světové válce hrál v obci již v roce 1946 divadelní soubor Orla, který měl i vlastní jeviště, a ve druhé polovině padesátých let divadelní soubor Občanské besedy. O Poličné víme jen to, že tam v letech 1906 –1910 hrál divadlo Vzdělávací spolek Valašská beseda (doloženo šest inscenací) a od roku 1909 do 1. světové války a potom i po ní (nejméně do roku 1934) Hospodářská besídka. A hrálo se tam divadlo i v době 2. světové války. I v Juřince existovala před 1. světovou válkou Hospodářská besídka, která hrála divadlo, divadelní družina existovala v roce 1912 i ve Lhotě a v Bynině zase hráli v roce 1896 divadlo studenti a v roce 1906 blíže nespecifikovaná mládež. Snad je toho víc, ale pokud ano, teprve to čeká na svého objevitele.

Program hry Kleopatra, kterou hráli

13. února 1944 hráli ochotníci v Poličné hru Na svatém

hrachovečtí ochotníci v roce 2002

Hostýnku

98

99

Vážený čtenáři, pokud nyní čteš tato slova, z velké části to svědčí o tvém prokousání se textem i obrázky z prvního pokusu Jožky Fabiána o zdokumentování historie ochotnického divadelnictví na území dnešního Valašského Meziříčí. Na první pohled by se mohlo zdát, že doba je to tak dávno minulá, že ani není důvodu se s tak okrajovou částí kulturního života města zabývat. Opak je pravdou. Každý střípek z naší historie tvoří i naši současnost. Každý odkaz našich otců a dědů (samozřejmě i matek a babiček) je částí naší přítomnosti. Nyní jsme bohužel často svědky, že odkazy bývají zapomínány a jejich připomínka nám většinou spíše vadí. I tomto případě by to mohlo být stejné. Kde jsou všichni ti, kteří se snažili své volno věnovat nejen sobě, ale i druhým? Že by nová doba nesla i nové činy? Ale jsou adekvátní poslání, která nám naši předkové předali? Ve spěchu současného života zapomínáme na ty, co připravili i svou amatérskou a bezplatnou prací podklady pro to, aby naše město mohlo být kdysi dávno nazýváno Valašskými Aténami. Bohužel, kdysi dávno. Díky předešlým stránkám a hlavně díky autorovi, který se pokusil sehnat všechny dochované střípky o podhoubí valašskomeziříčských ochotníků, se můžeme i my trochu zamyslet a pozastavit v běhu času a popřípadě vzpomenout na ty, jejichž jména se v historii amatérského divadelnictví našeho města objevují. Jsem si samozřejmě vědom, že publikace není a ani nemůže být vyčerpávající historickou studií. Ale je pokusem, který by se mohl stát základním kamenem pro případné další badatele. Záleží v každém případě na tom, zda se ještě najdou lidé, kteří mají ve svých krabicích fotografií i ty s dědečkem či babičkou popř. jiným příbuzným na „prknech, která znamenají svět…“. A pokud si dokáží i něco vzpomenout, mohou být další vydání této publikace mnohem obsažnější a fotograficky rozsáhlejší. 100

101

Jelikož jsem byl od šedesátých let 20. století i aktérem v mnoha výše uváděných spolcích a divadlech, přečetl jsem si s chutí popisnou kroniku uplynulých sta let valašskomeziříčského divadelnictví. S nostalgií jsem si připomněl žákovské i studentské divadlo, MINIMAX, Divadlo poezie i SCHOD. A kdesi uvnitř ve mně zůstává touha po naplnění antického „Historia magistra vitae.“ Ano, je učitelkou života. A nejen ta velká, státní, ale i ta drobná v každém městě či osadě naší země. Mgr. Jiří Hruška

OBSAH Jak vznikala tato kniha ............................................5 Začněme hezky od začátku od Sokolů .....................7 První polovina dvacátého století – Divadlo Lidového domu ................................... 16 Dělnická scéna – divadlo, které mělo příliš málo času .................................................. 27 Intimní scéna – pokus, který tak úplně nevyšel .... 32 Mladá scéna – záblsk v době temna ..................... 35 Dozvuky klasického divadla v padesátých a šedesátých letech dvacátého století: 1.Valašskédivadlo .............................................. 41 2. Divadlo Taran................................................. 42 3. Divadelní soubor Sdruženého závodního klubu 43 Nástup nových divadel v šedesátých letech dvacátého století: 1. Divadlo Minimax............................................. 45 2. Divadlo pozie .................................................. 50 3. Dramatický kroužek… .................................... 57 4. Divadlo Impuls ............................................... 57 Divadlo Schod – divadelně nedivadelní fenomén ...... 61 Školní, studentská a dětská divadla..................... 70 Divadla loutková – Pimprlata ................................ 79 Příměstská divadla: 1. Krhová ............................................................ 92 2. Hrachovec....................................................... 95 Jinak už toho moc nevíme ..................................... 99 Vážený čtenáři ..................................................... 101

František Hanus a pěvecký sbor Beseda při zahájení výstavy ke stému výročí českého divadla 19. listopadu 1983 102

103

Josef Fabián OTEVŘENÁ OPONA aneb Historie valašskomeziříčských ochotnických divadel Vydalo Ončanské sdružení Valašské Athény v roce 2007 jako pátý svazek edice KRÁSNO Počet stran Náklad 500 výtisků ISBN 978-80-239-9952-5 Tisk a sazba RAP GROUP s. r. o., Valašské Meziříčí

104

105

106