Jonáš Hájek Bienaczova Skrzynka Byla to láska na první pohled. S kamarády na víkend do Krakova, hostel, zapiekanka, obligátní Wawel s katedrálou a slonovinovou číší, vždy živý Rynek Główny, židovská čtvrť Kazimierz proměňující se v jednu velkou Stodolní, čvachtání kolem centra únorovou břečkou parku Planty – později jsem se dozvěděl, že takhle za války probíhaly vysokoškolské přednášky – nápis Jubilat nad ohybem řeky, vyvolávající vzpomínky na dětskou knížku S malířem kolem světa, nepřístupná Dáma s hranostajem a hlavní budova Muzeum narodowego s bohatou sbírkou polského umění dvacátého století. V něm sály mimoděk upozorňující, že stálá expozice nemusí brnkat na komediální strunu osvěty a jak velkou roli u nás hrály kubismus, surrealismus a pomrkávání po Paříži – třebaže jeden sál se jmenuje „Ku Francji“. Polská avantgarda jako by byla tradičnější a zároveň se nebála jít vlastními cestami; příkladem za všechny buď Stanisław Witkiewicz-Witkacy. Byla to láska na první pohled. V sále nazvaném „Ex-presja“ jsem zpozorněl u obrazu hýřícího zelenou: byly na něm vyvedeny polámané poštovní schránky a zářil na mě z jiného místa než za rok. Je těžké vyvolat první dojmy, které se vždy tolik liší od všech následujících, ale pamatuji si, že mně nálada obrazu přišla velmi veselá a naprostý realismus obyčejného předmětu, vyjímající se mezi složitými vizemi, kombinovanými představami a barevnými alteracemi, ve mně vzbuzoval pocit podařeného vtipu. Konečně nějaké osvěžení po všech těch vážných tvářích, zátiších a projekcích! Obraz se potom dostal do jedné mé nepublikované básně, nazvané Pohlednice z Krakova, v níž skládám dohromady několik zajímavostí, které mě na výletě potkaly. Hlavním dojmem je tu děvče, postávající před knižním výprodejem s cedulí v jedné a rozevřenou knihou ve druhé ruce. Kříž okna, znak, v levé horní čtvrti nápis, v pravé dolní postava v pláštěnce: holka dělá živou reklamu na levné knihy, deštivou ulici láká náměstí v pozadí.
Tomuhle obrazu se vyrovná snad jen večerka Leviatan nebo vylámané poštovní schránky v galerii. Holka čte volnou rukou moknoucí knihu, a žádné levné knihy neexistují, couvá ulice s kavárenským deštěm, neexistuje nic kromě tohoto výjevu, leží svinuta korouhev krále Sobieského společně s pršipláštěm od krále Slunce, jen Leviatan dupe kolem ohybu Visly, něčí ruka cpe dopis do něčí schránky, jsou jen věty šíleně krásné knihy, v níž holka píše dopis Leviatanovi spícímu v domě s vylámanými schránkami, Slunce se opatrně vylupuje zpoza mraků a my nemůžeme přijít na smysluplnější text příliš romantické pohlednice. Jaký obraz vybrat pro cyklus Literární sklony? Od počátku jsem věděl, ještě dřív než mě Petr Borkovec oslovil. V Hradci Králové mají jedno plátno od Zdeňka Berana, nazvané Konečná představa, obraz pukající zdi, s jehož plakátovou reprodukcí za pětikorunu jsem žil po celý svůj lipský rok. Chtěl jsem mluvit o Zeitgeistu doby kolem Sametové revoluce, o tom, co v mém vnímání spojuje Beranovo plátno s Ajvazovým Druhým městem nebo Švankmajerovou Lekcí Faust. Pak přišel e-mail, jímž visegrádská nadace potvrzovala udělení stipendia pro tříměsíční tvůrčí pobyt v Krakově, oslovení od Petra Borkovce pro cyklus Literární sklony a možnost pravidelného kontaktu s jistým zeleným akrylem z roku 1977. Čeští básníci rádi a podezřele často používají slovo „fascinace“ a já mu projednou taky podlehnu. Obraz „Skrzynka“ katovického malíře Macieje Bieniasze mě nepřestával fascinovat. Při všech dalších návštěvách jsem si znovu a znovu ověřoval, že krakovská sbírka moderního umění neskrývá pouze jediný poklad; podařený vtip v kontextu těch několika sálů už nebyl jenom podařeným vtipem; v sále Ex-presja, před zvěčněním poničeného předmětu,
jsem nicméně trávil další zamilované minuty. Proč, vysvětlím za pár okamžiků. O autorovi mi mnoho známo není. Krakovský rodák, absolvoval v roce 1963 tamní Akademii Sztuk Pięknych. Brzy zakládá s dalšími třemi absolventy skupinu Wprost – Přímo – se Zbylutem Grzywaczem, Jackem Waltośem a s Leszkem Sobockým, o několik let starším než ostatní. První společná výstava se koná v roce 1966. Signalizuje obrat od tehdy převládající abstrakce a zároveň příklon k odkazu předčasně zemřelého Andrzeje Wróblewského, který na přelomu let čtyřicátých a padesátých dospěl k brutální variantě socialistického realismu. „Chceme se vyjádřit přímo, neopomíjet rozmanité možnosti… Ukazujeme… svůj způsob vidění světa, abychom odhalili myšlenky a představy v jejich bezprostřední, většinou první podobě,“ hlásají členové skupiny Wprost. Pořádají výstavy a brzy získávají renomé; fungují dalších dvacet let a dál kladou důraz na sdělení o osudu jedince ve společnosti i společnosti jako takové. Grzywacz se zaměřuje na úděl ženy a tvoří celé cykly moderních Máří. Od Sobockého bych chtěl alespoň zmínit obraz Polák 1979, který je napůl podobiznou čerstvě zvoleného papeže, napůl autoportrétem umělce. Bílý muž na černém pozadí si podpírá bradu v zamyšleném gestu, vlastně spíš čichá k pravé dlani, kterou podpírá levačka. Mezi zapřenými lokty, na místě hrudi, vyrůstá modrý prostor utajované transcendence. Maciej Bieniasz se nejprve zabývá biblickými tématy, v sedmdesátých letech přechází do sfér každodennosti. V cyklech obrazů a kreseb zachycuje antény, studny, zdi a městské scenerie tehdejšího Slezska, zejména Katovic, kde žije a učí. Motiv poštovní schránky se u něj objevuje nejednou. Významný je také rozsáhlý cyklus Mistr a Markétka – bulgakovovský dialog, jehož některé části se objevily v páté básnické sbírce Renaty Putzlacher, nazvané Markétka hledá Mistra. Nejde v tomhle případě o klasické ilustrace, naopak některé básně vznikly teprve na podnět vybraných Bieniaszových kreseb. Tyhle informace ale ještě nevím, když stojím před zelenou záhadou, obklopen prácemi Wróblewského a wprostovců. To, co se mi na obraze Skrzynka z roku 1977 líbí, je nápověda příběhu. Nebo příběhů, chcete-li. Obrys člověka, řekl by Štěpán Nosek. Zkusím teď všechny ty malé příběhy vyjmenovat. První příběh: schránka jako věc. Sloužící, plněná důležitými vzkazy, pozdravy z dovolené, složenkami, fatálními oznámeními, předvoláním na policii, líbesbrífy a nesmysly. Vydaná napospas.
Mikołaj Łoziński ve své třetí knížce postavil rodinnou historii právě na příběhu věcí. Tahle kvete zeleně. Druhý příběh: tahle připevněná schránka. Někde rozhodli, že činžák dostane zbrusu novou. Ještě září neopotřebovaností, beze jmen. Jak se do ní asi vrhají dopisy? Musí se odemknout, nebo má otvor zboku? Třetí příběh: tahle poničená schránka. Kdo to udělal a proč. Plezír, nebo vztek? Čím jednotlivé schránky vypáčeny? Je jich dvanáct, jako apoštolů. Drobných otvorů na dolním okraji každé z nich je taky dvanáct. Schránek vypáčeno sedm, pět zbývá nedotčených. Vandala někdo vyrušil, nebo mu to už stačilo. Vylomené schránky se pnou vzhůru jako rostliny. Rostou z toho. Čtvrtý: zeď. Má historii. Nátěr je potlučený, praskliny naznačují, že nejde o žádnou novostavbu. Taktéž nápis frakturou. Snad „Jude“? Spíš „Mode“, určitě však nějaká němčina. Minulost se tlačí na povrch, zatímco současnost – zdevastovaná schránka – uvadá. Díky vlhnutí se takhle začaly drát na světlo fresky v kapli Umučení sv. Kateřiny v Kouřimi, a to zpoza sedmi vrstev! Náš natěrač se s tím moc nemazal: cákance a steklé přebytky barvy prozrazují ruku vpravdě lidskou. Pátý příběh: světlo. Podle stínu a patrně reklamního nápisu bychom tipovali exteriér ve slunečním poledni. Malba a fakt schránky naopak svědčí pro chodbu. Anebo dvůr. Rozhodně žádný temný koridor; světla je dostatek a míří shora. Všimněte si dvanácti světlých obdélníčků v útrobách druhé schránky odzdola vpravo. Poničená dvířka, visící shora, vytvářejí inverzní obrázek, připomínající světla nočního domu. Šestý až osmý příběh: trojhvězdí rulička – nedopalek se sirkou – roh strženého papíru. Z vyhlášky nebo plakátu se nedočteme nic. Bylo oznámení důležité? Kdo neví, má smůlu. Sirka ukazuje, jak rychle si kuřák připálil. Špaček zas, kdy se nasytil nikotinu. Pěkný vtipálek, tenhle náruživec, který vajgl i sirku provokativně „uklidil“ na nepatřičné místo. A nakonec rulička, vsunutá do drobného otvoru druhé schránky vpravo nahoře, centrální motiv, který soustřeďuje tajemství. Naléhavý vzkaz někoho někomu, snad smluvený, přinášející radost nebo smrt, snad nahodile zastrčený, možná vzkazujícímu chyběl dostatečně široký otvor i klíč, a tak mu nezbylo, než dopis vložit originálním způsobem. Stála skříňka odesílateli za použití přes svou poničenost, nebo se vzkazu, ať už jakéhokoli, při akci zželelo pachateli? Devátý příběh, poczt numer adresowy. Číslo 40-092 odpovídá ulici Adama Mickiewicze v Katovicích. Velmi přesná lokace dějiště, díky
jemnému rozlišení polských poštovních směrovacích čísel. Mimochodem, kromě zanedbaných přechodů pro chodce, zpožděných drah a nespolehlivé pošty dnes funguje v Polsku všechno. Procházím rušnou jednosměrkou v centru šedivého města, dostávám se na dvůr, svítí slunce, na jednom zvonku po chvíli pátrání nalézám jméno Bieniasz, rozčilen zvoním, malíř mě vítá, na přeskáčku vysvětluji, co mě sem přivedlo; on vaří kafe a ukazuje mi to místo, kde byla kdysi připevněna schránka. Teď tam mají nové. Devátý příběh, pravdivý. Procházím rušnou jednosměrkou v centru Katovic a obraz se ničím nepřipomíná. Zima. Otlučené baráky se zvonky beze jmen střídají naleštěné vitríny bank a cestovních kanceláří. Průchody, babka prodává květiny, na jednom dvorku antikvariát a sexshop. Konec. Desátý příběh je možnou kombinací předchozích: figurují v něm jenom dva lidé, a sice instalátor a devastátor. Instalátor přišel s novou, krásnou schránkou, určenou k dlouholetému spokojenému využívání. Ta záležitost ho moc nezajímala: praskliny, steklá barva – napřed to nějak přitloukl a potom ledabyle přetřel, připevnil oznámení o nové schránce a hurá na oběd. Co měl, udělal, nebo ne? A odpověď devastátora, která mohla přijít i za pár minut: strčte si novou schránku za klobouk. Zapálil cigaretu, vypáčil sedm dvířek, oznámení strhnul, sroloval do ruličky, vložil do úzkého otvoru, cigaretu típnul a jako podpis přiložil k sirce. Špaček cigarety je tedy svědectvím o času nezbytném pro našití hrubé záplaty na hrubý pytel. Všechny předměty a motivy na obraze se mohou spájet do jednoho rychlého příběhu, zároveň spolu vůbec nemusejí souviset. Myslím si, že toto vzrušovalo také malíře Macieje Bieniasze, když na schránku natrefil, možná ještě napůl podvědomě, a také že směs různých stop, člověčina, nedořečenost, radostné chvění předcházející všem možným i nemožným odpovědím, že právě toto jej přimělo převést fotografii náročnou prací do kontextu veškeré světové malby. Můj bratranec, žák Zdeňka Berana, malíř Jindra Hájek, mi o Bieniaszově akrylu na požádání napsal: „Pro mě je tento obraz krásnou ukázkou východoevropského totalitního nebo posttotalitního umění. Autora sice neznám, ale zdá se, že se mu podařilo zobrazit naprosto antipropagandistický výjev, a to způsobem nevídaným – technikou právě iluzívního realismu, který byl v té době [sic] v našich končinách zneužíván do podoby tzv. socialistického realismu, což byl směr, který se stal naopak nástrojem propagandy. On se tímto paradoxem nenechal odradit
vědom si jedné positivní vlastnosti tohoto směru, kterou mu nemůžeme upřít – skvěle zvládnutého řemesla, (za předpokladu, že autor toto řemeslo ovládá) – ale přitom použil symbolický motiv, který společnost ironizuje, usvědčuje, obnažuje a trochu se jí vysmívá. – Jinak stín,“ svěřil jsem totiž Jindrovi jistou pochybnost týkající se tmavého zubu v dolní části obrazu, „odpovídá skutečnosti, protože nejnižší schránka vrhá stín sice pod sebe, ale zároveň přesahuje hranu celé skřínky, takže se uplatňuje v celé hloubce vrhaného stínu skřínky.“ V podobném duchu jako Jindra mluví také oficiální interpretace obrazu na internetových stránkách galerie, fungující coby doprovodný text. Kromě toho, že v minimalistickém smyslu nemusí obraz znamenat nic než jen to, co zobrazuje, představuje prý schránka symbol morální degradace národa v dobách Polské lidové republiky. Zničený předmět má být znakem životního standardu v době komunismu, kdy jedním z charakteristických jevů byl nedostatek respektu vůči společnému majetku, který se tak v myslích otupělých občanů stával majetkem nikoho (poznámka pod čarou: dnes už to vnímáme jinak?). To vedlo k různým patologiím, mezi než patřil vandalismus jako zoufalý akt bezmyšlenkovité agrese frustrovaných lidí, zbavených každé lepší perspektivy. Věci zůstávaly v poničeném stavu velmi dlouhou dobu. Andrzej Wajda prý označil Bieniaszovu Skrzynku za nejlepší portrét Polské lidové republiky. Tolik parafráze oficiálního textu. Přiznávám bez mučení, že stejně jako mi jindy naskakují představy o Zeitgeistu, který se tlačí do obrazů, románů a filmů, v tomhle případě zůstal můj zájem upřený na onu nápovědu příběhů, zbavenou částečně konkrétních dobových souřadnic. Jako člověk do té míry apolitický, do jaké to jenom je možné (to znamená politický, když je třeba), vnímal jsem stopy na svém veselém výjevu jako otisky lidských individualit, nikoli jako otisk společnosti, a představoval jsem si, že to samé si představoval, ve výjevu nalézal a do tvořeného díla znovu ukládal malíř Maciej Bieniasz. Dnes si myslím, že je možné řadit vedle sebe všechny tři přístupy: obraz poštovní schránky, znamenající jenom poštovní schránku; obraz příběhu věci, do kterého se vtiskuje žitý čas kolemjdoucích uživatelů, instalátorů a devastátorů; a konečně obraz poničené věci jako symbolu porouchané společnosti, angažmá, apel. Ať se mýlím, mně je stále nejbližší to druhé vidění – to pro mě představuje přiměřené tajemství, do kterého lze zvědavě nahlížet; koketně poodhalenou záhadu, téměř detektivní, která nezná
konečné řešení, a díky tomu nabízející pestrou paletu mnohdy vtipných vysvětlení. Vidění, které koresponduje jak s vyhláškou našich poválečných surrealistů, že konkrétní iracionalitu, jíž se skutečnost sama bezděky nachytá na švestkách, lze nalézt v nejbližším okolí, tak s vyznáním šiktancovsko-hruškovské linie, že někdy úplně stačí „nekadeřený reál“. Tomuto vidění zůstávám věren – jakkoli lákavé a krásné mohou být kadeře vizí, metafor, imaginativních proudů, metafyzických reflexí, manifestů a tak dále. Jde mi teď vlastně jenom o to, abych si připomněl, že nejlepším básnickým objevem se stává také holý vjem, nijak barevně nestylizovaný, neposouvaný, nezobecňovaný. Prostý výjev jako pramen, z kterého prýští rozličné možnosti fabulace, imaginace i metafyziky. Výjev, který, když je dobře ztvárněn, všechny tyto možnosti obemyká v jedinečném a krásném napětí. Příběh se rozrůstá o Mickiewicze a Bulgakova a není nutné ho utínat. Mně na závěr dovolte, abych se ještě jednou vrátil k Polsku těchto dní. My, Češi, nejsme zvyklí se chválit, a proto nás překvapí, když si nás Poláci kladou za vzor. Třeba co se týče četby. To potěší! Kulturu používáme jako antidepresivum, říká jeden současný polský reportér a něco na tom je. Já na druhé straně vidím u Poláků něco, co bych nazval smyslem pro dějinnost dneška. Anebo lépe: aktuálním historickým sebevědomím. Zkrátka a dobře: přesvědčením, že dnešní den platí a že má nějaký smysl. V krakovských tramvajích běhají údaje, kolik dní zbývá do Velikonoc a co se ten který den stalo třeba před patnácti lety. Připomínám si úžasnou historii prvního kostela na gigantickém sídlišti Nowa Huta, jehož stavbě předcházela dramatická obrana vztyčeného kříže tamními obyvateli. Připomínám si modrý duchovní prostor, který Poláci vztyčují holýma rukama. Tenhle můj dojem nesouvisí nutně s katolicismem ani se společenskopolitickými jevy. Polský umělec neskuhrá z mělčin. Důkazem je pro mě necelý metr vysoký obraz Skrzynka katovického malíře Macieje Bieniasze – toto dokonalé zachycení nedokonalosti.
