-1-
-2-
-3-
John Ronal d Re uel Tol kie n
HÚRINOVY DĚTI
ARGO -4-
Přeložila Stanislava Pošustová-Menšíková © Argo, 2007 Originally published in English by HarperCollins Publishers Ltd under the title The Children of Húrin Map, Preface, Introduction, Note on Pronunciation, Appendix and List of Names © Christopher Reuel Tolkien, 2007 The Tale of The Children of Húrin © The JRR Tolkien Copyright Trust and Christopher Reuel Tolkien, 2007 Illustrations © Alan Lee, 2007 Translation © Stanislava Pošustová-Menšíková, 2007 ISBN 978-80-7203-884-8
-5-
P ŘED ML UV A
Nelze popřít, že velmi mnoho čtenářů Pána prstenů vůbec nezná pověsti ze Starých časů (dříve uveřejněné v různých podobách v Silmarillionu, Nedokončených příbězích a v The History of Middle-earth), leda z doslechu jako cosi zvláštního a nepřístupného pojetím i literárním zpracováním. Proto již dlouho považuji za opodstatněné předložit otcovu dlouhou verzi pověsti o Húrinových dětech jako samostatné dílo v knižní podobě, s co nejmenšími redakčními zásahy a především jako souvislý příběh bez mezer a přeryvů, pokud toho bude možné dosáhnout bez zkreslování a vymýšlení, přestože otec některé části zanechal v nehotové podobě. Myslil jsem si, že by se takto předložený příběh o osudu Túrina a Niënor, dětí Húrina a Morwen, mohl stát průhledem do neznámé Středozemě, v níž se odehrává děj živý a bezprostřední, a přece pojatý jako vyprávění z dávných věků, z utonulých zemí západně od Modrých hor, kde se v mládí procházíval Stromovous, o životě Túrina Turambara v Dor-lóminu, Doriathu, Nargothrondu a Brethilském lese. Tato kniha je tedy určena především čtenářům, kteří si například vzpomenou, že kůže Oduly byla tak strašlivě tuhá, že ji „nemohla prorazit žádná lidská síla, ani kdyby meč ukoval elf nebo trpaslík a kdyby jej vedla Berenova či Túrinova ruka“, nebo že Elrond v Roklince před Frodem mluvil o Túrinovi jako o „jednom z mocných přátel elfů z dávných dob“, ale nic víc o něm nevědí. Když byl můj otec mladý, během první světové války, dávno předtím, než vůbec tušil, že jednou vznikne příběh o Hobitovi nebo o Pánu prstenů, -6-
začal sepisovat soubor pověstí, které nazval Kniha ztracených pověstí. Bylo to jeho první literární dílo, a k tomu značně rozsáhlé. Přestože zůstalo nedokončené, existuje čtrnáct úplných příběhů. Právě v Knize ztracených pověstí se ve vyprávění poprvé objevili bohové neboli Valar, elfové a lidé jako děti Ilúvatara (Stvořitele), Melkor-Morgoth jako velký nepřítel, balrogové a skřeti a také země, do nichž jsou příběhy umístěny: „země bohů“ Valinor za západním oceánem a „Velké země“ (později nazývané „Středozem“) mezi východními a západními moři. Tři ze Ztracených pověstí byly pojednány v mnohem větší šíři a rozsahu. Všechny tři se zabývají jak lidmi, tak elfy. Jsou to Pověst o Tinúviel (jež se v Pánu prstenů objevuje ve stručné podobě jako příběh o Berenovi a Lúthien, který Aragorn vyprávěl hobitům na Větrově; otec ji napsal v roce 1917), Turambar a Foalókë (Túrin Turambar a drak; jistě existovala již v roce 1919, ne-li dříve), a Pád Gondolinu (1916-17). V často citovaném úryvku z dlouhého dopisu z roku 1951, v němž otec své dílo popisoval tři roky před vydáním Společenstva Prstenu, vyprávěl o svých mladistvých ambicích: „Kdysi dávno (už mi od té doby dávno spadl hřebínek) jsem zamýšlel vytvořit soubor více či méně souvislých pověstí, od vznešených a kosmogonických až po romantické pohádky – ty vyšší by byly založeny na menších, spjatých se zemí, kdežto ty menší by přejímaly nádheru z velkolepého pozadí… Některé z velkých pověstí jsem chtěl rozepsat v plnosti a mnohé pouze vřadit do celkového schématu a ponechat v náčrtku.“ Z této vzpomínky je zřejmé, že k jeho pojetí budoucího Silmarillionu již odedávna patřilo to, že některé z „Pověstí“ budou pojednány mnohem obšírněji; v témže dopise z roku 1951 dokonce výslovně zmiňuje tři pověsti, o nichž jsem výše konstatoval, že jsou zdaleka nejdelší z Knihy ztracených pověstí. Příběh o Berenovi a Lúthien zde nazval „hlavním z příběhů Silmarillionu“ a řekl o něm: „Ta pověst je (podle mne krásná a silná) hrdinsko-bájeslovná romance, přijatelná sama o sobě i při velmi mlhavé všeobecné znalosti pozadí. Tvoří však také podstatný článek v cyklu a vytržená ze svého místa v něm postrádá svůj plný význam. Existují i jiné pověsti téměř stejně obsáhle pojednané,“ pokračoval dále, „stejně nezávislé, a přesto spjaté s celkovou historií“: totiž Húrinovy děti a Pád Gondolinu. -7-
Z otcových slov mi tedy nesporně vyplývá, že pokud by dokázal vytvořit definitivní, ukončená vyprávění v žádoucím rozsahu, považoval by tři „Velké pověsti“ ze Starých časů (Berena a Lúthien, Húrinovy děti a Pád Gondolinu) za díla natolik úplná sama o sobě, že nevyžadují znalost velkého souboru pověstí známého jako Silmarillion. Na druhé straně, jak otec tamtéž poznamenal, příběh o Húrinových dětech je neodlučnou součástí historie elfů a lidí ve Starých časech a nutně se v něm vyskytuje množství odvolávek na události a okolnosti onoho většího příběhu. Zatěžovat čtenáře množstvím poznámek podávajících informace o osobách a událostech, které jsou málokdy skutečně důležité pro bezprostřední vyprávění, by bylo v naprostém rozporu s pojetím této knihy. Tu a tam by však mohlo být užitečné takovou pomoc poskytnout; proto jsem v Úvodu podal velmi stručný přehled o Beleriandu a o národech, které tam žily ke konci Starých časů, kdy se narodili Túrin a Niënor, a kromě mapy Beleriandu a zemí severně od něho jsem přidal i seznam všech jmen a názvů, které se v textu vyskytují, s velmi stručnými údaji o každém z nich, a zjednodušené rodokmeny. Na konci knihy je Dodatek, složený ze dvou částí: první se týká otcových pokusů dospět ke konečné podobě tří příběhů, druhý sestavování textu této knihy, který se v mnoha ohledech liší od znění v Nedokončených příbězích. Jsem velmi vděčný svému synovi Adamu Tolkienovi za pomoc, bez níž bych se při sestavování a předkládání látky Úvodu a Dodatku neobešel, a také za převedení knihy do elektronické podoby, což bych sám určitě nezvládl.
-8-
ÚVO D
Středozem ve Starých časech Postava Túrina měla pro mého otce hluboký význam a jeho dětství, podstatné pro celý příběh, zobrazil velmi citlivě pomocí přímočarých a bezprostředních dialogů: jeho přísnou a trudnomyslnou povahu, jeho smysl pro spravedlnost i soucit; vytvořil rovněž portrét hbitého, veselého a optimistického Húrina a uzavřené, statečné a hrdé Túrinovy matky Morwen, a také obraz života domácnosti ve studeném dor-lóminském kraji v letech již obtížených strachem, když Morgoth ještě před Túrinovým narozením prorazil Obklíčení Angbandu. To vše se však odehrávalo ve Starých časech, Prvním věku světa, v nepředstavitelně vzdálené době. Hlubina času, z níž se vynořuje tento příběh, byla nezapomenutelně znázorněna v jedné pasáži z Pána prstenů. Na Velké radě v Roklince hovořil Elrond o Posledním spojenectví elfů a lidí a o porážce Saurona na konci Druhého věku před více než třemi tisíci lety: Nato se Elrond odmlčel a vzdychl. „Dobře si pamatuji jejich skvělé korouhve,“ pokračoval po chvíli. „Připomnělo mi to slávu Starých časů a beleriandských vojsk, tolik se shromáždilo velkých knížat a kapitánů. A přece ne tolik a ne tak sličných, jako když padlo Thangorodrim a elfové se mylně domnívali, že zlu je jednou provždy konec.“ „Vy to pamatujete?“ vyslovil Frodo v úžasu nahlas neodbytnou myšlenku. „Ale já myslel,“ zakoktal, když se k němu Elrond obrátil, „já myslel, že Gil-galad padl hrozně dávno.“ „To ano,“ odvětil Elrond vážně. „Má paměť však sahá až do Starých časů. Mým otcem byl Eärendil, který se narodil v Gondolinu, než město padlo, a má matka byla Elwing, dcera Diora, syna Lúthien z Doriathu. Viděl jsem tři věky západního světa a mnoho porážek a mnoho neplodných vítězství.“
-9-
Asi šest a půl tisíce let předtím, než se v Roklince konala Elrondova Rada, se v Dor-lóminu „v zimě toho roku“, jak je zaznamenáno v Beleriandských letopisech, „se znameními žalu“ narodil Túrin. Tragédie jeho života však zdaleka není obsažena toliko v jeho povaze; byl totiž odsouzen žít v pasti zlořečení obrovité a tajemné moci, nenávistného prokletí, které Morgoth uvrhl na Húrina, Morwen a jejich děti, protože se mu Húrin vzepřel a odmítl konat jeho vůli. A Morgoth, Černý nepřítel, jak se mu začalo říkat, byl přece původem „Melkor, první a nejsilnější ze všech Valar, který byl dřív než svět“, jak prohlásil k Húrinovi, když mu ho přivedli zajatého. Nyní trvale přijal tělesnou podobu, obrovitou a majestátní, avšak strašlivou, kraloval severozápadu Středozemě a sídlil v mohutné pevnosti Angband neboli v Železném pekle: černý kouř vycházející z vrcholků Thangorodrim, hor, které nad Angbandem navýšil, bylo vidět z dálky, jak poskvrňuje severní oblohu. V Beleriandských letopisech se vypráví, že „Morgothovy brány stály pouhých čtyři sta padesát mil od mostu do Menegrothu; daleko, a přece příliš blízko“. Tato slova se vztahují k mostu vedoucímu do sídla elfího krále Thingola, který přijal Túrina za schovance. Sídlo se nazývalo Menegroth, Tisíc jeskyní, a leželo daleko na jih a východ od Dor-lóminu. Avšak Morgoth žil v tělesné podobě, a tak znal strach. Otec o něm napsal: „Jak rostl ve zlobě a vysílal ze sebe zlo, které plodil v podobě lží a ničemných stvůr, jeho moc přecházela do nich a rozptylovala se, takže on sám byl stále víc spoután se zemí a nechtělo se mu vycházet z vlastních temných pevností.“ Když tedy velekrál noldorských elfů Fingolfin sám přijel k Angbandu a vyzval Morgotha na souboj, vzkřikl u brány: „Vyjdi ven, zbabělý králi, a bojuj vlastní rukou! Vylez z doupěte, vládce otroků, zalezlý lháři, nepříteli bohů i elfů, pojď ven! Chci totiž vidět tvou zbabělou tvář.“ A tak (jak se vypráví), „Morgoth vyšel“. Nemohl totiž „před očima všech svých kapitánů výzvu odmítnout“. Bojoval s velikým kladivem jménem Grond, které při každém úderu vyrylo velkou jámu, a zatloukl Fingolfina do hlíny. Ten však ještě těsně před smrtí přibodl Morgothovu obrovitou nohu k zemi, takže „vytryskla černá a kouřící krev a zalila jámy vyryté Grondem. … Morgoth od toho dne navždy kulhal.“ Podobně když Beren a Lúthien v podobě vlka a netopýra pro- 10 -
nikli do nejhlubší síně Angbandu, kde Morgoth trůnil, Lúthien ho zaklela kouzlem: „Náhle se zhroutil, jako když pahorek klouže lavinou, zřítil se před svým trůnem jako blesk a zůstal ležet na podlaze pekla. Železná koruna se mu s řinčením odkutálela z hlavy.“ Prokletí takové bytosti, jež může prohlásit, že „na Ardě [Zemi] leží stín mého záměru a vše, co v ní je, se pomalu a jistě sklání před mou vůlí“, je něco jiného než kletby nebo zlořečení bytostí s mnohem menší mocí. Morgoth na Húrina a jeho děti „nesvolává“ zlo či neštěstí, „nevzývá“ vyšší moc, aby to způsobila: hodlá totiž jako „Pán osudů Ardy“, jak se před Húrinem označil, uvrhnout svého nepřítele ve zkázu sám svou gigantickou vůlí. „Vytváří“ tedy budoucnost těch, které nenávidí, a Húrinovi říká: „Na všechny, které miluješ, má myšlenka dolehne jako mrak Sudby a přivede je do tmy a zoufalství.“ Muka, která vymyslil pro Húrina, spočívala v tom, že „uvidí Morgothovýma očima“. Můj otec vysvětlil, co to znamená: jestliže byl někdo nucen hledět Morgothovi do očí, „viděl“ (neboli přejímal z Morgothovy mysli do své) přesvědčivě věrohodný obraz událostí, pokřivený Morgothovou bezmeznou zlobou; pokud byl vůbec někdo schopen vzepřít se Morgothovu příkazu, Húrin se nevzepřel. Podle mého otce to zčásti bylo tím, že láska k rodině a úzkostná starost o ně v něm vyvolávala touhu dovědět se o nich co nejvíc, bez ohledu na to, z jakého zdroje, a zčásti to způsobila jeho pýcha; věřil totiž, že Morgotha přemohl v debatě, a že tedy dokáže také „odolat jeho pohledu“, nebo si alespoň zachovat kritický rozum a rozlišit mezi skutečností a zlobou. Po celou dobu Túrinova života od jeho odchodu z Dor-lóminu a po celý život jeho sestry Niënor, která svého otce nikdy nespatřila, bylo Húrinovým údělem právě takto bez hnutí sedět na výšině Thangorodrim v rostoucí hořkosti vnukané jeho mučitelem. V příběhu Túrina, který sám sebe přejmenoval na Turambara, „Pána sudby“, se Morgothovo prokletí zdá být chápáno jako moc vyslaná, aby působila zlo a vyhledávala své oběti; proto je řečeno, že se padlý Vala sám obává, že Túrin „doroste k takové moci, že kletba, kterou na něj vložil, ztratí účinnost a on unikne osudu, jenž mu byl připraven“ (s. 97). Později v Nargothrondu Túrin své pravé jméno tajil, a tak se rozzlobil, když je Gwindor vyjevil: „Teď jsi mi učinil zle, příteli, když jsi prozradil - 11 -
mé pravé jméno a přivolal na mě mou sudbu, před níž jsem se chtěl skrýt.“ Právě Gwindor pověděl Túrinovi, co se vyprávělo v Angbandu, kde byl Gwindor vězněn: že Morgoth vložil na Húrina a celý jeho rod kletbu. Nyní však rozezlenému Túrinovi odpověděl: „Ta sudba je v tobě, ne v tvém jménu.“ Toto složité pojetí je pro příběh tak podstatné, že otec pro něj dokonce navrhl alternativní název Narn e∙’ Rach Morgoth, Příběh o Morgothově kletbě. Jeho názor na ně je zřejmý z těchto slov: „Tak skončil příběh neblahého Túrina, nejhorší z Morgothových skutků mezi lidmi starodávného světa.“ Když Stromovous rázoval Fangornovým hvozdem se Smíškem a Pipinem v podpaží, zpíval jim o místech, která znával v dávných dobách, a o stromech, jež tam rostly: Vrbovými luhy Tasarinanu chodíval jsem zjara. Ach, ten pohled a ta vůně jara v Nan-tasarionu. A řekl jsem, že je to dobré. V létě jsem bloudil jilmovými lesy Ossiriandu. Ach, to světlo a ta hudba v létě u sedmi řek Ossir! A myslel jsem, že je to nejlepší. S podzimem jsem přišel k neldorethským bukům. Ach, to zlato a ta červeň a ty vzdechy listí v podzimním Taur-na-neldoru. Bylo to víc, než jsem si mohl přát. Do borového lesa na výšině Dorthonion vyšplhal jsem v zimě. Ach, ten vítr a ty černé větve zimy na Orod-na-Thônu. Můj hlas se zvedl a pěl do nebe. Nyní ty země všechny leží pod mořem. A já chodím po Ambaróně, Tauremorně, Aldalómë, ve své vlastní zemi, v kraji Fangornově, kde dlouze roste kořání a roky hustěji než listí leží v Tauremornalómë.
- 12 -
Paměť Stromovouse, „enta zemí zrozeného, starého jako hory“, byla vskutku dlouhá. Vzpomínal na starodávné hvozdy v rozlehlém kraji Beleriandu, jenž byl zničen v bouřích Velké bitvy na konci Starých časů. Velké moře se přes něj přelilo a zatopilo všechny země západně od Modrých hor, nazývaných Ered Luin a Ered Lindon: proto mapa v knize Silmarillion na východě končí tímto pohořím, kdežto mapa k Pánu prstenů tímtéž pohořím končí na západě; ve Třetím věku ze země nazývané jednak Ossiriand, Země sedmi řek, jednak Lindon, po jejíchž jilmových lesích kdysi Stromovous chodíval, nezůstalo nic než přímořské kraje za horami, na mapě pojmenované Forlindon a Harlindon (Severní Lindon a Jižní Lindon). Chodíval také mezi mohutnými borovicemi na vysočině Dorthonionu („Zemi borovic“), která se později nazývala Taur-nu-Fuin, „Les noci“, když ji Morgoth proměnil v „kraj děsu a temných kouzel, bloudění a zoufalství“ (s. 101), a došel do Neldorethu, severního hvozdu Thingolovy říše Doriath. Právě v Beleriandu a zemích na sever od něj se odehrával Túrinův strašný osud; ano, jak Dorthonion, tak Doriath, kudy chodíval Stromovous, byly pro jeho život klíčové. Narodil se do světa plného válek, ačkoli poslední a největší bitva v beleriandských válkách se odehrála, když byl ještě dítě. Velmi stručný přehled toho, jak se vše zběhlo, odpoví na otázky, jež vyvstávají v průběhu vyprávění, a také na různé narážky a odvolávky. Severní hranici Beleriandu zřejmě tvořily Hory stínu, Ered Wethrin, za nimiž ležela Húrinova země Dor-lómin, součást Hithlumu; na východě se Beleriand táhl až k předhůří Modrých hor. Dále na východ se prostíraly země, o nichž se v historii Starých časů téměř nemluví; avšak národy, které tu historii utvářely, přišly od východu přes průsmyky Modrých hor. Elfové se objevili na zemi daleko na východě, u jezera, které se nazývalo Cuiviénen, Vody probuzení. Valar je pozvali, aby opustili Středozem a přes Velké moře se odebrali do „Blažené říše“ Aman na západě světa, do země bohů. Ti, kdo pozvání přijali, podnikli pod vedením Valy Oromëho, Lovce, velký pochod napříč Středozemí, a nazývají se Eldar, elfové Velké pouti, Vznešení elfové, aby se odlišili od těch, kdo pozvání - 13 -
odmítli a zvolili si jako svou vlast a úděl Středozem. To jsou „nižší elfové“, nazývaní Avari, Neochotní. Avšak ne všichni Eldar přepluli moře, přestože překročili Modré hory; ti, kdo zůstali v Beleriandu, se jmenují Sindar, Šedí elfové. Jejich velekrálem byl Thingol (což znamená „Šedoplášť“), jenž jim vládl z Menegrothu, Tisíce jeskyní v Doriathu. A ne všichni Eldar, kteří Velké moře přepluli, v zemi Valar zůstali; jedna z jejich velkých čeledí, Noldor („Učení“), se totiž do Středozemě vrátila. Těm se říká Vyhnanci. Hlavním hybatelem jejich vzpoury proti Valar byl Fëanor, „Ohnivý duch“, nejstarší syn Finwëho, jenž vedl zástup Noldor z Cuiviénenu, ale nyní již byl mrtev. Klíčovou událost v historii elfů můj otec v Dodatku A k Pánu prstenů stručně vylíčil takto: Fëanor byl největším z Eldar v umění i učenosti, avšak také nejpyšnější a nejsvévolnější. Vyrobil Tři klenoty, silmarily, a naplnil je září Dvou stromů, Telperionu a Laurelinu, jež osvětlovaly zemi Valar. Po klenotech zatoužil Morgoth, Nepřítel, a ukradl je, když nejprve zničil Stromy, odnesl je do Středozemě a střežil je ve své veliké pevnosti Thangorodrim [hory nad Angbandem]. Proti vůli Valar opustil Fëanor Blaženou říši a odešel do vyhnanství ve Středozemi. Odvedl s sebou velkou část svého lidu; ve své pýše totiž hodlal dobýt klenoty zpět od Morgotha silou. Následovala beznadějná válka Eldar a Edain proti Thangorodrim, v níž byli nakonec naprosto poraženi.
Fëanor brzy po návratu Noldor do Středozemě padl v bitvě a jeho sedm synů ovládalo rozlehlé země na východě Beleriandu mezi Dorthonionem (Taur-nu-Fuin) a Modrými horami; jejich moc však zanikla ve strašlivé Bitvě nespočetných slz, která je vylíčena v Húrinových dětech, a od té doby „Fëanorovi synové bloudili jako větrem hnané listí“ (s. 39). Druhým synem Finwëho byl Fingolfin (Fëanorův nevlastní bratr), jenž byl považován za velekrále všech Noldor; se svým synem Fingonem vládl v Hithlumu, který ležel severozápadně od vysokého pohoří Ered Wethrin, Hor stínu. Fingolfin bydlel v Mithrimu u velkého stejnojmenného jezera, kdežto Fingon držel Dor-lómin na jihu Hithlumu. Jejich hlavní pevností byla Barad Eithel (Věž u pramene) u Eithel Sirionu (pramene Sirionu), kde z východního srázu Hor stínu prýštila řeka Sirion: tam mnoho let sloužil jako voják Sador, starý chromý sluha Húrina a - 14 -
- 15 -
Morwen, jak vyprávěl Túrinovi (s. 26). Po Fingolfinově smrti v souboji s Morgothem se stal velekrálem Noldor Fingon. Túrin ho jednou spatřil, když „s mnoha svými pány projížděl Dor-lóminem, jel přes most nad Nen Lalaith a bíle a stříbřitě se třpytil“ (s. 25). Fingolfinovým druhým synem byl Turgon. Zprvu po návratu Noldor bydlel v domě zvaném Vinyamar, u moře, v kraji Nevrastu, západně od Dor-lóminu; tajně však vybudoval skryté město Gondolin, které stálo východně od řeky Sirion, na pahorku uprostřed planiny zvané Tumladen, zcela obklopeno Okružními horami. Když byl Gondolin po mnoha letech dřiny postaven, Turgon se z Vinyamaru odstěhoval a bydlel se svým lidem, jak s Noldor, tak se Sindar, v Gondolinu; tato elfí pevnost podivuhodné krásy byla po staletí uchovávána v nejhlubší tajnosti. Její jediný vchod nebylo možno nalézt a navíc byl silně střežen, takže do ní nemohl vstoupit nikdo cizí, a Morgoth nebyl s to zjistit, kde se nalézá. Teprve v Bitvě nespočetných slz, kdy od odchodu z Vinyamaru uplynulo víc než tři sta padesát let, se Turgon z Gondolinu vynořil se svým velikým vojskem. Třetí syn Finwëho, vlastní bratr Fingolfinův a nevlastní bratr Fëanorův, byl Finarfin. Ten se do Středozemě nevrátil, ale jeho synové a dcera přišli s vojskem Fingolfina a jeho synů. Nejstarším Finarfinovým synem byl Finrod, který se inspiroval velkolepostí a krásou Menegrothu v Doriathu a založil podzemní pevnostní město Nargothrond. Proto byl nazýván Felagund, což v jazyce trpaslíků znamenalo „Pán jeskyní“ nebo „Stavitel jeskyní“. Brány Nargothrondu se otvíraly do rokle řeky Narog v západním Beleriandu v místě, kudy protékala vysokými pahorky nazývanými Taur-en-Faroth neboli Vysoký Faroth; Finrodova říše se však prostírala doširoka, na východ až k řece Sirion a na západ k řece Nenning, jež se vlévala do moře u přístavu Eglarest. Finrod však byl zabit v kobkách Morgothova hlavního služebníka Saurona a nargothrondskou korunu převzal druhý Finarfinův syn Orodreth: to se stalo v roce následujícím po narození Túrina v Dor-lóminu. Ostatní Finarfinovi synové, Angrod a Aegnor, vazalové svého bratra Finroda, dleli v Dorthonionu a hleděli na sever přes rozlehlou pláň Ard-galen. Finrodova sestra Galadriel dlouho bydlela v Doriathu u královny Melian. Melian byla Maia, duch obdařený velkou mocí, který - 16 -
na sebe vzal lidskou podobu a sídlil v beleriandských lesích s králem Thingolem. Byla matkou Elrondovy pramáti Lúthien. Nedlouho před návratem Noldor z Amanu, když z Angbandu přitáhly na jih do Beleriandu silné armády, Melian (jak se vypráví v Silmarillionu) „vyslala svou moc a ohradila celé panství [hvozdy Neldoreth a Region] kolem dokola neviditelnou hradbou stínu a zmatení: Melianiným pásem, jímž od té doby nemohl projít nikdo proti její vůli nebo proti vůli krále Thingola, pokud nepřicházel s větší mocí, než měla Maia Melian“. Od té doby se ta země jmenovala Doriath, „Opásaná země“. V šedesátém roce po návratu Noldor vyšlo z Angbandu velké vojsko skřetů, čímž skončilo mnoho let míru. Noldor je však naprosto porazili a potřeli. Toto střetnutí se nazývalo Dagor Aglareb, Slavná bitva; elfí páni ji však pochopili jako výstrahu a vytvořili Obklíčení Angbandu, které trvalo téměř čtyři sta let. Vypráví se, že lidé (jimž elfové říkali Atani, „Ti druzí“, a Hildor, „Následníci“) povstali ke konci Starých časů daleko na východě Středozemě; avšak lidé, kteří za dnů Dlouhého míru, kdy byl Angband obklíčen a jeho brány zavřeny, vstoupili do Beleriandu, nikdy nemluvili o svých nejstarších dějinách. Vůdce těchto prvních lidí, kteří překročili Modré hory, se jmenoval Bëor Starý. Když se s nimi jako první potkal nargothrondský král Finrod Felagund, Bëor prohlásil: „Za námi leží tma a my jsme se k ní obrátili zády a nechceme se tam vracet ani v myšlenkách. Naše srdce se obrátila k západu a věříme, že tam najdeme Světlo.“ Stejně mluvil starý Húrinův sloužící Sador k chlapci Túrinovi (s. 26). Později se však vyprávělo, že jakmile se objevili lidé a Morgoth se o tom dověděl, naposled opustil Angband a odebral se na Východ, a že první lidé, kteří vstoupili do Beleriandu, „litovali a vzbouřili se proti Temné moci a byli krutě pronásledováni a utiskováni těmi, kdo ji uctívali, a jejími služebníky“. Tito lidé patřili ke třem Domům známým jako Dům Bëorův, Dům Hadorův a Dům Halethin. Húrinův otec Galdor Vysoký byl z Hadorova domu: byl totiž Hadorovým synem; Húrinova matka však pocházela z Halethina domu, kdežto jeho manželka Morwen z domu Bëorova a byla spřízněná s Berenem. - 17 -
Lidé ze Tří domů se nazývali Edain (sindarská podoba slova Atani) a říkalo se jim Přátelé elfů. Hador sídlil v Hithlumu a od krále Fingolfina obdržel vládu nad Dor-lóminem; Bëorův lid se usídlil v Dorthonionu a Halethin lid tou dobou sídlil v lese Brethil. Když skončilo Obklíčení Angbandu, přišli přes hory lidé docela jiného druhu; běžně se jim říkalo Východňané a někteří sehráli v Túrinově příběhu důležitou roli. Obklíčení Angbandu skončilo děsivě náhle (ovšem po dlouhé přípravě) jedné noci uprostřed zimy, 395 let poté, co začalo. Morgoth vypustil řeky ohně, které se valily dolů z Thangorodrim, a rozlehlá travnatá pláň Ard-galen, která se prostírala na sever od Dorthonionu, se proměnila ve vyprahlou a neplodnou pustinu. Od té doby byla známa jako Anfauglith, Dusivý prach. Tento katastrofální výpad byl nazván Dagor Bragollach, Bitva náhlého plamene. Tenkrát se poprvé z Angbandu v plné síle vynořil Glaurung, Otec draků, na jih se valily obrovské armády skřetů, elfí páni Dorthonionu padli a s nimi velká část Bëorova lidu. Král Fingolfin a jeho syn Fingon byli s hithlumskými bojovníky zahnáni zpět do pevnosti Eithel Sirion ve východní stěně Hor stínu a Hador Zlatohlavý při její obraně zahynul. Pánem Dor-lóminu se potom stal Húrinův otec Galdor; proudy ohně se totiž zastavily o hráz Hor stínu a Hithlum i Dor-lómin odolaly. V roce po Bragollachu se Fingolfin v záchvatu zoufalství rozjel k Angbandu a vyzval Morgotha na souboj. O dva roky později se Húrin a Huor dostali do Gondolinu. Po dalších čtyřech letech byl v pevnosti Eithel Sirion při obnoveném útoku na Hithlum zabit Húrinův otec Galdor. Sador byl při tom, jak vyprávěl Túrinovi (s. 27), a viděl Húrina (tehdy jednadvacetiletého mladíka), „jak přebírá jeho panství a velení“. Všechny tyto věci byly v paměti Dor-lóminu čerstvé, když se devět let po Bitvě náhlého plamene narodil Túrin.
- 18 -
POZNÁMKA K VÝSLOVNOSTI Tato poznámka slouží k ujasnění hlavních rysů výslovnosti jmen. Souhlásky
C CH DH G
vždy se vyslovuje jako k. jako ch. vyslovuje se jako znělé anglické th. vždy se vyslovuje g.
E EA a EO
na konci slova se vždy vyslovuje a v této pozici se píše ë. nejsou dvojhlásky, ale tvoří dvě slabiky; tato spojení se píší ëa a ëo.
Samohlásky
Ostatní samohlásky a dvojhlásky se vyslovují, jak je běžné v češtině.
- 19 -
KAP ITOLA 1
Túrinovo dětství
Hador Zlatohlavý byl pánem Edain a miláčkem Eldar. Po všechny své dny žil pod panstvím Fingolfina, který mu dal širé země v onom kraji Hithlumu, jemuž se říkalo Dor-lómin. Jeho dcera Glóredhel se vdala za Haldira, syna Halmirova, pána lidí z Brethilu, a při téže hostině se jeho syn Galdor Vysoký oženil s Halmirovou dcerou Hareth. Galdor a Hareth měli dva syny, Húrina a Huora. Húrin byl o tři roky starší, ale postavou menší než jiní muži z jeho rodu; v tom se podobal matčinu lidu, ale ve všem ostatním byl jako jeho děd Hador, silného těla a ohnivé povahy. Oheň v něm však hořel stejnoměrně, a navíc byl velmi houževnatý. Ze všech mužů Severu znal nejvíce z úradků Noldor. Jeho bratr Huor byl vysoký, nejvyšší ze všech Edain kromě jeho vlastního syna Tuora, a rychlý běžec; byl-li však závod dlouhý a tvrdý, do cíle dobíhal první Húrin, protože i na konci dráhy běžel se stejnou silou jako na počátku. Mezi bratry panovala velká láska a v mládí byli skoro stále spolu. Húrin se oženil s Morwen, dcerou Baragunda, syna Bregolase z Bëorova rodu; byla tedy blízkou příbuznou Berena Jednorukého. Morwen - 20 -
byla tmavovlasá a vysoká a pro zář jejího pohledu a krásu tváře jí muži říkali Eledhwen, elfsky sličná; byla však poněkud strohá a pyšná. Strasti Bëorova rodu jí zarmoutily srdce; přišla totiž do Dor-lóminu jako vyhnankyně z Dorthonionu po zkázonosném Bragollachu. Túrin byl nejstarším dítětem Húrina a Morwen. Narodil se v roce, kdy Beren přišel do Doriathu a potkal Thingolovu dceru Lúthien Tinúviel. Morwen také porodila Húrinovi dceru a ta se jmenovala Urwen, ale všichni, kteří ji během jejího krátkého života znali, jí říkali Lalaith, totiž Smích. Huor se oženil s Rían, sestřenicí Morwen; byla dcerou Bregolasova syna Belegunda. Tvrdý byl osud, který ji přivedl na svět právě za takových dnů, neboť měla mírné srdce a nemilovala lov ani válku. Její láska patřila stromům a divokým květinám, zpívala a skládala písně. Jenom dva měsíce byla vdaná za Huora, když s bratrem odešel do Nirnaeth Arnoediadu, a více ho nespatřila. Nyní se však příběh vrací k Húrinovi a Huorovi ve dnech jejich mládí. Vypráví se, že Galdorovi synové nějaký čas pobývali v Brethilu jako schovanci svého strýce Haldira, jak tehdy bývalo u lidí ze severu zvykem. Často chodili s muži z Brethilu do boje se skřety, kteří nyní sužovali severní hranice jejich země. Húrin, kterému bylo teprve sedmnáct, byl totiž silný a mladší Huor byl již stejně urostlý jako většina dospělých mužů z onoho lidu. Jednou se Húrin a Huor vydali na výpravu se skupinou zvědů, byli však ze zálohy přepadeni skřety a rozprášeni a oba bratři byli pronásledováni k brodu Brithiach. Tam by byli zajati nebo zabiti, nebýt Ulmovy moci, jež byla v Sirionu stále silná. Z řeky vyvstala mlha, ukryla je před nepřáteli a oni unikli přes Brithiach do Dimbaru. Tam za velkých strastí bloudili mezi pahorky pod strmými srázy Crissaegrim, až byli zmateni záludy oné země a nevěděli, kam dál, ani jak nazpátek. Tam je zpozoroval Thorondor a vyslal jim na pomoc dva své orly. Orli je zvedli a přenesli přes Okružní hory do tajného údolí Tumladen a do skrytého města Gondolin, které ještě žádný člověk neviděl. Tam je král Turgon dobře přijal, když se dověděl, z jaké jsou přízně; Hador byl totiž Přítel elfů a mimoto Ulmo Turgonovi radil, aby se syny - 21 -
onoho Domu jednal laskavě, protože se odtud v nouzi dočká pomoci. Húrin a Huor byli hosty v králově domě téměř rok a říká se, že se za tu dobu Húrin naučil od elfů mnohé moudrosti a pochopil něco z úradků krále Turgona. Ten si totiž Galdorovy syny velmi oblíbil a hodně s nimi mluvil; a skutečně si je přál držet v Gondolinu z lásky, nejen pro svůj zákon, že nikdo cizí, elf ani člověk, který nalezl cestu do tajného království a zhlédl město, nikdy neodejde, dokud král neskoncuje s utajováním a skrytý lid nevyjde. Ale Húrin a Huor si přáli vrátit se k vlastnímu lidu a podílet se na válkách a bolestech, které jej nyní stíhaly. Húrin Turgonovi řekl: „Pane, jsme jenom smrtelní lidé, ne jako Eldar. Ti mohou vytrvávat dlouhé roky a čekat na bitvu s nepřáteli v nějakém dalekém dnu, ale pro nás je čas krátký a naše naděje a síla brzy ochabuje. Kromě toho jsme cestu do Gondolinu nenašli a vskutku najisto nevíme, kde město stojí, protože jsme byli ve strachu a úžasu přeneseni vysokou vzdušnou cestou a naše oči byly milosrdně zastřeny.“ Turgon tedy vyslyšel jeho prosbu a pravil: „Smíte odejít cestou, kterou jste přišli, bude-li Thorondor ochoten. Rmoutí mě to loučení; přesto se možná podle počítání Eldar zakratičko sejdeme.“ Ale Maeglin, syn královy sestry, v Gondolinu mocný muž, se nad jejich odchodem vůbec nermoutil; nepřál jim královu přízeň, protože nemiloval nikoho z lidského plemene. „Králova milost je větší, než si uvědomuješ,“ řekl Húrinovi, „a někdo by se mohl divit, proč se dělá výjimka z přísného zákona pro dva lidské kloučky. Jistější by bylo nedat jim jinou možnost, než aby tu zůstali jako naši sluhové do konce života.“ Na to mu Húrin odpověděl: „Králova milost je vskutku veliká, ale nestačí-li naše slovo, budeme ti přísahat.“ A bratři přísahali, že nikdy neodhalí Turgonovy úradky a zachovají v tajnosti vše, co viděli v jeho říši. Pak se rozloučili, v noci pro ně přiletěli dva orli a do svítání je složili v Dor-lóminu. Příbuzní se zaradovali, když je spatřili, protože poslové z Brethilu přinesli zprávu, že se ztratili; neřekli však ani otci, kde byli, jen to, že je v pustině zachránili orli, kteří je přinesli domů. Ale Galdor namítl: „Žili jste tedy rok v pustině? Nebo vás orli hostili ve svých hnízdech? Našli jste ovšem potravu a pěkné oblečení, takže se vracíte jako mladá knížata, a ne zbloudilci z lesa.“ Húrin odpověděl: - 22 -
„Spokoj se s tím, že jsme se vrátili; bylo nám to totiž dovoleno jen pod přísahou mlčení.“ Pak se jich už Galdor nevyptával, ale on i mnozí jiní uhodli pravdu. Soudili, že jak přísaha mlčenlivosti, tak orli poukazují na Turgona. Tak plynuly dny a stín strachu z Morgotha se dloužil. Avšak v roce čtyřstém šedesátém devátém po návratu Noldor do Středozemě se mezi elfy a lidmi probudila naděje; rozběhla se totiž mezi nimi zvěst o Berenovi a Lúthien: jak byl Morgoth zahanben na vlastním trůnu v Angbandu, a někteří tvrdili, že Beren a Lúthien stále žijí nebo že vstali z mrtvých. V tom roce také téměř uzrály velké úradky Maedhrosovy, Morgothův nástup byl zastaven oživenou silou Eldar a Edain a skřeti byli vytlačeni z Beleriandu nazpátek. Pak začali někteří mluvit o budoucích vítězstvích a o pomstě za bitvu Bragollach, až Maedhros vyvede spojená vojska, zažene Morgotha pod zem a zapečetí brány Angbandu. Moudří však zůstávali nesví, báli se, že Maedhros příliš brzy odhalil svou rostoucí sílu a že Morgoth bude mít dost času vymyslit něco proti němu. „V Angbandu opět povstane nějaké nové zlo, o němž elfové ani lidé nemají tušení,“ říkali. A na podzim toho roku se jejich slova potvrdila: ze Severu přišel pod olověnou oblohou zhoubný vítr. Říkalo se mu Zlý dech, neboť přinášel mor; v zemích hraničících s Anfauglithem na sklonku roku mnozí onemocněli a zemřeli a byly to hlavně děti nebo dorůstající mládež v příbytcích lidí. Toho roku bylo Túrinovi, synu Húrinovu, teprve pět let a jeho sestře Urwen byly na počátku jara tři. Vlásky měla jako žluté lilie v trávě, když běhala po lukách, a její smích byl jako zvuk veselého potůčku, který zpíval po cestě z kopců za domem jejího otce. Jmenoval se Nen Lalaith a lidé z domu po něm říkali Lalaith i dítěti, a jejich srdce pookřálo, když děvčátko přišlo mezi ně. Túrin však nebyl tak milován jako ona. Byl tmavovlasý jako jeho matka a sliboval, že po ní bude i povahou; nebyl totiž veselý a mluvil málo, třebaže se naučil mluvit brzy, a vždy vypadal starší, než byl. Těžko zapomínal křivdy nebo posměch; měl však v sobě také oheň svého otce a občas býval prudký a divoký. Přesto dovedl soucítit a bolesti i smutek živých tvorů ho dokázaly dojmout k slzám; v tom se také podobal otci, protože Morwen byla k jiným stejně přísná jako k sobě. Miloval svou - 23 -
matku, protože s ním mluvila přímočaře a prostě; otce však vídal málo, protože Húrin byl často dlouho pryč z domu s Fingonovým vojskem, které střežilo východní hranice Hithlumu, a když se vrátil, jeho rychlá řeč plná neznámých slov, žertů a narážek Túrina mátla a nebylo mu při ní volno. V té době všechna vřelost jeho srdce patřila jeho sestřičce Lalaith; zřídka si s ní však hrál, raději ji neviděn střežil a sledoval, jak chodí po trávě nebo pod stromy a zpívá si písničky, jaké kdysi dávno skládaly děti Edain, když byl jazyk elfů ještě čerstvý na jejich rtech. „Sličná jako elfí dítě je Lalaith,“ pravil Húrin k Morwen, „avšak jen nakrátko, žel! A tím snad ještě sličnější či dražší.“ Túrin ta slova slyšel, hloubal nad nimi, ale nemohl jim porozumět. Žádné elfí dítě totiž nikdy neviděl. Tou dobou v otcově zemi nežili žádní Eldar a Túrin je spatřil jen jednou, když král Fingon s mnoha svými pány projížděl Dor-lóminem, jel přes most nad Nen Lalaith a bíle a stříbřitě se třpytil. Do konce roku se ukázala pravdivost otcových slov; do Dor-lóminu přišel Zlý dech, Túrin onemocněl a dlouho ležel v horečce a zlém snu. Když se uzdravil, neboť takový byl jeho osud a síla života v něm, ptal se po Lalaith. Chůva však odpověděla: „Nemluv již o Lalaith, Húrinův synu; na svou sestřičku Urwen se však musíš zeptat matky.“ Když k němu přišla Morwen, Túrin jí řekl: „Už nejsem nemocen a chtěl bych vidět Urwen; proč ale nesmím říkat Lalaith?“ „Protože Urwen je mrtva a smích v tomto domě utichl,“ odpověděla. „Ty však žiješ, Morwenin synu, a žije také Nepřítel, který nám to udělal.“ Nepokoušela se ho utěšit o nic víc než sebe; své hoře totiž přijímala mlčky a s chladným srdcem. Húrin ale truchlil neskrývaně, vzal harfu a chtěl složit žalozpěv; nešlo mu to však. Rozbil harfu, vyšel ven, pozvedl ruku k Severu a zvolal: „Kéž bych tě mohl spatřit tváří v tvář, ty zohaviteli Středozemě, a mohl tě zohavit jako můj pán Fingolfin!“ Túrin však v noci o samotě hořce plakal, přestože před Morwen jméno své sestřičky již nikdy nevyslovil. Jen k jedinému příteli se obrátil v té době a k němu mluvil o svém žalu a o prázdnotě domu. Ten přítel se jmenoval Sador, sloužil v Húrinově domě, byl chromý a opomíjený. Býval dřevorubcem a nešťastnou náhodou nebo neobratností si sekyrou uťal pravé chodidlo a noha bez chodidla uschla; Túrin mu říkal Labadal, - 24 -
což značí „Hopsavá noha“. Přezdívka však Sadora nemrzela, protože byla dána ze soucitu a ne posměšně. Sador pracoval v hospodářských staveních a vyráběl či opravoval málo cenné věci, jichž bylo v domácnosti zapotřebí, protože byl zručný v práci se dřevem. Túrin mu nosil, co mu scházelo, aby šetřil jeho nohu, a někdy tajně odnesl nějaký nástroj nebo kus dřeva, které zrovna nikdo nehlídal, pokud si myslil, že by se příteli mohly hodit. Sador se pak usmál, ale poslal ho s dárky zpět. „Dávej štědře, ale jen z vlastního,“ napomínal ho. Odměňoval laskavost dítěte, jak mohl, a vyřezával mu postavičky lidí a zvířat, Túrinovi se však nejvíc líbily Sadorovy příběhy. Býval totiž mladý za dnů Bragollachu a nyní rád vzpomínal na krátké dny své plné mužnosti před zmrzačením. „Byla prý to veliká bitva, Húrinův synu. V nouzi onoho roku mě povolali od práce v lese, nebyl jsem však v Bragollachu, jinak bych možná ke svému zranění přišel s větší ctí. Dorazili jsme totiž pozdě a mohli jsme už jen odnést máry našeho starého pána, Hadora, který padl mezi stráží krále Fingolfina. Pak jsem se stal vojákem a sloužil jsem dlouhé roky v Eithel Sirionu, velké pevnosti elfích králů. Aspoň dnes mi to připadá dlouho, protože nezáživné roky od té doby se skoro ničím nevyznačují. Byl jsem v Eithel Sirionu, když jej napadl Černý král a Galdor, otec tvého otce, velel namísto krále. Byl při tom útoku zabit a já viděl tvého otce, jak přebírá jeho panství a velení, přestože sotva dozrál k mužnosti. Vypráví se, že měl v sobě takový oheň, až se mu v ruce rozpálil meč. Za ním jsme nahnali skřety do písku; od té doby se neodvážili přijít na dohled hradeb. Ale běda! Má láska k boji se nasytila; viděl jsem totiž dost prolité krve a ran, a tak mi dovolili vrátit se do lesů, po nichž se mi stýskalo. A tam mě potkalo mé zranění, neboť člověk, který utíká před něčím, čeho se bojí, někdy shledá, že si k tomu jen zkrátil cestu.“ Tak mluvíval Sador k Túrinovi v jeho dětství a Túrin kladl mnoho otázek, na něž se Sadorovi těžko odpovídalo; myslil si, že by ho měli učit jiní, bližší příbuzní. Jednou se ho Túrin zeptal: „Byla Lalaith opravdu podobná elfímu dítěti, jak říkal otec? A co myslel tím, že bude jen nakrátko?“ „Velmi podobná,“ odpověděl Sador, „protože v raném mládí se děti lidí a elfů zdají blízce příbuzné. Lidské děti však rostou rychleji a jejich mládí brzy pomíjí; takový je náš osud.“ - 25 -
Tu se ho Túrin zeptal: „Co je osud?“ „Na osud lidí se musíš zeptat moudřejších, než je Labadal. Jak ale každý vidí, brzy se unavíme a umřeme a zlou náhodou nás může smrt stihnout ještě dřív. Elfové se však neunaví ani neumírají, leda na těžké zranění. Dokážou se uzdravit z ran a zármutků, jaké by lidi zahubily; a podle některých se opět vracejí, i když jejich tělo zahynulo. S námi to tak není.“ „Lalaith se tedy nevrátí? Kam odešla?“ „Nevrátí se. Ale kam odešla, to neví žádný člověk; aspoň já ne.“ „Bývalo to tak vždycky? Nebo trpíme nějakým prokletím zlého krále, třeba něčím jako Zlý dech?“ „Nevím. Za námi leží tma a z ní pochází málo příběhů. Snad otcové našich otců mohli něco povědět, ale nepověděli. I jejich jména jsou zapomenuta. Mezi námi a životem, ze kterého přišli, stojí hory a nikdo neví, před čím uprchlí.“ „Báli se?“ „Možná. Snad jsme prchali před strachem ze Tmy a nakonec jsme ji našli tady, před sebou, a není už kam utéci, jen na Moře.“ „Už se nebojíme,“ opáčil Túrin. „Všichni ne. Můj otec se nebojí a já se bát nebudu; nebo aspoň jako matka budu mít strach, ale nedám to najevo.“ Tu Sadorovi připadlo, že Túrinovy oči nejsou jako oči dítěte, a pomyslel si: „Hoře je pro tvrdou mysl jako brus.“ Nahlas však řekl: „Synu Húrina a Morwen, jaké to bude s tvým srdcem, to Labadal neuhodne; málokdy a málokomu však ukážeš, co v něm je.“ Na to Túrin odpověděl: „Snad je lepší neříkat, co si přeješ, když to nemůžeš mít, ale já si přeji, Labadale, abych byl jedním z Eldar. Pak by se Lalaith možná vrátila a já bych tu pořád byl, i kdyby byla dlouho pryč. Půjdu jako voják s nějakým elfím králem, jakmile budu moci, stejně jako ty, Labadale.“ „Můžeš se od nich mnoho naučit,“ přisvědčil Sador a vzdychl. „Jsou sliční a úžasní a mají moc nad srdci lidí. Přesto si někdy myslívám, že by snad bylo líp, kdybychom se s nimi byli nikdy nesetkali, ale chodili skromnějšími cestami. Vždyť jsou již poznáním prastaří, jsou pyšní a vydrží mnoho. V jejich světle pohasínáme, nebo hoříme příliš rychlým plamenem a břímě naší sudby na nás doléhá větší tíhou.“ - 26 -
„Ale můj otec je miluje,“ namítl Túrin, „a není bez nich šťastný. Říká, že skoro všechno, co víme, jsme se naučili od nich, a stali se z nás tak ušlechtilejší lidé. Říká, že lidé, kteří nedávno přišli přes hory, nejsou o moc lepší než skřeti.“ „To je pravda, alespoň o některých z nás to platí. Avšak šplhání vzhůru je bolestné a z výšek se snadno padá dolů.“ Tou dobou již bylo Túrinovi skoro osm let, v měsíci gwaeronu podle počítání Edain, v roce, na který nelze zapomenout. Mezi staršími se již šeptalo o shromažďování mužů a hromadění zbraní. O tom se Túrin nedoslechl, všímal si však, že na něj otec často upřeně hledí, jako se člověk dívá na něco drahého, s čím se musí rozloučit. Húrin znal Morweninu odvahu a mlčenlivost, proto s ní často mluvíval o záměrech elfích králů a o tom, co se může stát, jestliže vyjdou nebo naopak nevyjdou. Srdce mu povznášela naděje a výsledku bitvy se příliš neobával; nezdálo se mu totiž, že by jakákoli síla ve Středozemi mohla porazit moc a nádheru Eldar. „Viděli Světlo na Západě,“ říkal, „a Tma musí nakonec prchnout před jejich tváří.“ Morwen mu neodporovala, v Húrinově společnosti se totiž nadějné vyhlídky vždy zdály pravděpodobnější. I její rod však elfy znal, a tak si v duchu říkala: „Což však Světlo neopustili a nejsou od něho nyní odděleni? Třeba na ně Páni Západu zapomněli; jak potom mohou i Starší děti přemoci jednoho z Mocných?“ Zdálo se, že na Húrinu Thalionovi neulpěl ani stín takové pochybnosti; přesto se jednoho rána na jaře onoho roku probudil zasmušilý jako po neklidném spánku a na jeho jas toho dne dolehl mrak. Večer náhle řekl: „Až budu povolán, Morwen Eledhwen, nechám ti v péči dědice Hadorova domu. Lidský život je krátký a neblahé náhody se stávají i v době míru.“ „Tak je to odjakživa,“ odpověděla. „Co se skrývá za tvými slovy?“ „Prozíravost, ne pochybnost,“ odvětil Húrin. Přesto vypadal znepokojeně. „Avšak ten, kdo hledí dopředu, musí vidět toto: že věci nezůstanou tak, jak byly. Bude to velké střetnutí a jedna strana musí padnout níž, než stojí nyní. Padnou-li elfí králové, povede se Edain zle a my sídlíme k Nepříteli nejblíže. Jestliže to však opravdu dopadne špatně, nebudu ti - 27 -
říkat: Neboj se! Bojíš se totiž toho, co si strach zaslouží, a jedině toho, a strach tě neodradí. Říkám ti ale: Nečekej! Vrátím se k tobě, jakmile to bude možné, ale nečekej! Vyraz na jih tak rychle, jak budeš moci; já půjdu za tebou a najdu tě, i kdybych měl prohledat celý Beleriand.“ „Beleriand je rozlehlý a přístřeší pro vyhnance se v něm těžko hledá,“ opáčila Morwen. „Kam bych měla uprchnout, ať již s mnohými nebo s hrstkou?“ Húrin se zamyslel. „V Brethilu jsou příbuzní mé matky,“ řekl pak. „To je asi devadesát mil vzdušnou čarou.“ „Kdyby opravdu přišla tak zlá doba, co nám bude platná pomoc od lidí? Bëorův dům padl. Padne-li velký dům Hadorův, do jakých děr zaleze malý lid Haleth?“ „Do takových, jaké najdou. Nepochybuj však o jejich statečnosti, přestože je jich málo a nejsou učení. Kde jinde je naděje?“ „Nemluvíš o Gondolinu,“ připomněla Morwen. „Ne, protože to jméno nikdy nesešlo z mých rtů. Přesto je pravda, co jsi slyšela. Byl jsem tam. Po pravdě ti však nyní říkám, jak jsem neřekl nikomu jinému a nikdy neřeknu: nevím, kde stojí.“ „Ale tušíš, a myslím, že tušíš dost přesně.“ „Možná,“ přisvědčil Húrin. „Pokud mě však Turgon sám nezprostí přísahy, nemohu o svém tušení povědět ani tobě, a tak bys hledala marně. Kdybych však ke své hanbě promluvil, našla bys přinejlepším zavřenou bránu; pokud totiž Turgon nevytáhne do války (a o tom nepadlo ani slovo a nedoufá se v to), nikdo nevejde dovnitř.“ ,Jestliže tedy u tvých příbuzných není velká naděje a tví přátelé tě zapírají,“ opáčila Morwen, „musím si poradit sama a napadá mě Doriath.“ „Vždy míříš vysoko,“ pousmál se Húrin. „Myslíš příliš vysoko?“ opáčila Morwen. „Podle mne bude jako poslední ze všech hrází prolomen Melianin pás, a Bëorův rod nebude v Doriathu opovrhován. Nejsem snad královou příbuznou? Vždyť Beren, syn Barahirův, byl vnukem Bregorovým stejně jako můj otec.“ „Mé srdce není Thingolovi nakloněno,“ namítl Húrin. „Od něho králi Fingonovi žádná pomoc nepřijde, a nevím, jaký stín mi to padá na ducha, když slyším jméno Doriath.“ „Při jméně Brethil se zase zatmívá mé srdce,“ pravila Morwen. - 28 -
Tu se náhle Húrin zasmál: „Sedíme tu a rozebíráme věci, jimž nerozumíme, a stíny, které pocházejí ze snu. Nebude tak zle, a kdyby, pak bude všechno záviset na tvé odvaze a rozvaze. Učiň pak, co ti srdce velí, učiň to však rychle. Dosáhneme-li svého cíle, králové elfů jsou rozhodnuti navrátit všechna léna Bëorova rodu jeho dědici, a to jsi ty, Morwen, dcero Baragundova. Pak budeme vládnout rozsáhlým panstvím a našemu synovi se dostane vznešeného dědictví. Nebude-li zloby na Severu, měl by získat velké bohatství a stát se králem mezi lidmi.“ „Húrine Thalione, pravdivější mi připadá toto: ty hledíš vysoko, já se však bojím hlubokého pádu.“ „Toho se ani v nejhorším nemusíš bát,“ usmál se Húrin. Tu noc Túrin napůl procitl a zdálo se mu, že u jeho lůžka stojí otec s matkou a hledí na něho ve světle svic, které drží; do tváře jim však neviděl. Ráno v den narozenin dal Húrin synovi dar, elfy vyrobený nůž, jehož jílec a pochva byly stříbrné a černé, a řekl: „Dědici Hadorova domu, tady máš dárek k tomuto dni. Ale pozor! Je to ostrá čepel a ocel slouží jen těm, kdo s ní dovedou zacházet. Zařízne se ti do ruky stejně ochotně jako do čehokoli jiného.“ Postavil Túrina na stůl, políbil syna a řekl: „Už jsi větší než já, Morwenin synu; brzy budeš takhle velký i na vlastních nohou. Toho dne ať se mnozí bojí tvé čepele.“ Túrin pak vyběhl z komnaty a odešel sám. U srdce ho hřálo, jako když slunce hřeje studenou zem a vyvolává růst. Opakoval si otcova slova: dědic Hadorova domu; na mysl mu však přišla i jiná slova: Dávej štědře, ale jen z vlastního. Vydal se za Sadorem a zvolal: „Labadale, mám narozeniny, narozeniny dědice Hadorova domu! A přinesl jsem ti dárek, abys na ten den nezapomněl. Tady je nůž, zrovna jaký potřebuješ: uřízne všechno, co budeš chtít, jemně jako vlásek.“ Sador se znepokojil; dobře věděl, že Túrin nůž onoho dne dostal sám; lidé však pokládali za neblahé odmítnout dobrovolný dar z ruky kohokoli. Proto ho vážně oslovil: „Jsi ze štědrého rodu, Túrine, synu Húrinův. Neudělal jsem nic, co by se vyrovnalo tvému daru, a nemohu doufat, že se zlepším ve dnech, které mi ještě zbývají, avšak co budu moci udělat, udělám.“ A když vytáhl nůž z pochvy, dodal: „To je - 29 -
opravdový dar: čepel z elfí oceli. Už se mi dlouho stýskalo po jejím doteku.“ Húrin si brzy všiml, že Túrin nůž nenosí, a zeptal se, zda z něj dostal strach kvůli jeho výstraze. Túrin odpověděl: „Ne, ale dal jsem nůž řezbáři Sadorovi.“ „Pohrdáš tedy otcovým darem?“ zeptala se Morwen a Túrin odvětil: „Ne, ale mám rád Sadora a je mi ho líto.“ Na to Húrin řekl: „Všechny tři dary byly tvé a směl jsi je dát, Túrine: láska, slitování a nejmenší ze všeho, ten nůž.“ „Přesto pochybuji, že si je Sador zaslouží,“ namítla Morwen. „Kdyby nebyl nešika, nikdy by se nezmrzačil. A své úkoly plní pomalu, protože spoustu času promarní nad malichernostmi, o které nebyl žádán.“ „Přesto s ním měj slitování,“ řekl Húrin. „Poctivá ruka a věrné srdce mohou tnout vedle a takovou úhonu může být těžší snášet než dílo nepřítele.“ „Teď si ale musíš na novou čepel počkat,“ poznamenala Morwen. „Tak bude dar opravdovým darem a na tvůj vlastní náklad.“ Přesto si Túrin všiml, že se Sadorem od té doby zacházejí laskavěji, a dostal za úkol vyrobit velký stolec, na němž by jeho pán sedal ve své síni. Přišlo jasné ráno v měsíci lothronu, kdy Túrina vzbudilo náhlé troubení. Rozběhl se ke dveřím, na nádvoří spatřil velkou tlačenici pěších mužů i jezdců a všichni byli plně vyzbrojeni jako do války. Stál tam i Húrin, mluvil k mužům a dával příkazy, a Túrin se dozvěděl, že se toho dne vydávají k Barad Eithelu. Byla to Húrinova stráž a muži z jeho čeledi; povoláni však byli všichni muži z jeho země. Někteří již odešli s otcovým bratrem Huorem a mnozí další se měli k pánu Dor-lóminu připojit cestou a následovat jeho praporec ke králově velké zbrojní hotovosti. Morwen se s Húrinem rozloučila bez slz a slíbila: „Budu střežit, co mi necháváš v péči – jak to, co je, tak to, co bude.“ Húrin jí odpověděl: „Buď zdráva, Paní Dor-lóminu; vyjíždíme nyní s větší nadějí, než jakou jsme kdy poznali. Mysleme si, že letos o zimním slunovratu bude hostina veselejší, než jakou jsme dosud zažili, a po něm - 30 -
přijde jaro beze strachu!“ Pak si vyzvedl Túrina na rameno a zvolal ke svým mužům: „Ukažte dědici Hadorova domu světlo svých mečů!“ A slunce se zablyštělo na padesáti čepelích a nádvoří se rozlehlo bitevním pokřikem Edain ze Severu: Lacho calad! Drego morn! Zaplaň, světlo! Prchni, noci! Pak Húrin konečně vyskočil do sedla, zavlál jeho zlatý praporec a trubky zazpívaly do jitra; tak odjel Húrin Thalion do Nirnaeth Arnoediadu. Morwen a Túrin však dál stáli u dveří, dokud z dálky nezaslechli ve větru slabý zvuk jediného rohu: Húrin přejížděl temeno kopce, za nímž již svůj dům neviděl.
- 31 -
KAP ITOLA 2
Bitva nespočetných slz
Mnoho písní dosud pějí a mnoho pověstí vyprávějí elfové o Nirnaeth Arnoediadu, Bitvě nespočetných slz, v níž padl Fingon a uvadl výkvět Eldar. Kdyby se mělo vypravovat vše, lidský život by k poslechu nepostačil. Zde se bude vyprávět jen o skutcích, jež mají vztah k osudu Hadorova rodu a dětí Húrina Stálého. Když Maedhros postupně shromáždil všechny síly, které mohl, stanovil den, jitro letního slunovratu. Toho dne trubky Eldar pozdravily východ slunce, na východě se vznesla zástava synů Fëanorových a na západě zástava Fingonova, prapor Velekrále Noldor. Pak Fingon vyhlédl z hradeb Eithel Sirionu. Jeho vojsko bylo seřazeno v údolích a lesích na východě Ered Wethrinu, dobře skryto před očima nepřátel; věděl však, že je velmi velké. Shromáždili se tam totiž všichni hithlumští Noldor spolu s mnoha elfy z Falasu a Nargothrondu; měl velkou sílu mužů. Napravo stál dor-lóminský voj a celá udatnost Húrina a jeho bratra Huora a z lesů k nim přišel s mnoha muži Haldir Brethilský. - 32 -
Pak Fingon pohlédl na východ a jeho elfí zrak zahlédl v dáli prach a blesk oceli jako hvězdičky v mlze; poznal, že Maedhros vytáhl, a zaradoval se. Pak pohlédl směrem k Thangorodrim a tam ležel tmavý mrak a vznášel se černý kouř; tu věděl, že Morgothův hněv vzplál a jejich výzva byla přijata. Do srdce mu padl stín pochybnosti. V tu chvíli se však ozval křik, který se s větrem nesl od jihu, z údolí do údolí, a elfové i muži pozvedli hlas v úžasu a radosti. Neboť Turgon, nevyzván a neočekáván, otevřel brány Gondolinu a přišel s desetitisícovým vojskem v lesklé zbroji, s dlouhými meči a lesem kopí. Když potom Fingon uslyšel z dálky velikou troubu svého bratra Turgona, stín minul, jeho srdce se povzneslo a on hlasitě vzkřikl: „Utúlie’n aurë! Aiya Eldalië ar Atanatári, utúlie’n aurë! Den přišel! Hle, lide eldarský a Otcové lidí, den přišel!“ A všichni, kdo slyšeli jeho mohutný hlas rozléhající se v kopcích, odpovídali voláním: „Auta i lómë! Noc pomíjí!“ Velká bitva vzápětí začala. Morgoth totiž věděl o mnohém, co jeho nepřátelé dělali a plánovali, a měl plány pro hodinu jejich útoku připraveny. Od Angbandu se již k Hithlumu blížilo velké vojsko, zatímco jiné a větší pochodovalo vstříc Maedhrosovi, aby se síly králů nespojily. A ti, kteří šli proti Fingonovi, byli všichni oblečení hnědošedě a neukazovali obnaženou ocel, takže byli již daleko na píscích Anfauglithu, než se zjistilo, že přicházejí. Tu se srdce Noldor rozpálilo a jejich velitelé si přáli napadnout nepřítele na pláni. Fingon však mluvil proti tomu. „Dejte si pozor na Morgothovy úklady, páni!“ prohlásil. „Jeho síla je vždy větší, než se zdá, a jeho záměr jiný, než prozrazuje. Neprozrazujte svou vlastní sílu, ale nechte nepřítele, ať vyplýtvá svůj první nápor na kopce.“ Maedhros měl podle plánu králů otevřeně vypochodovat s celou svou silou elfů, lidí i trpaslíků přes Anfauglith, a až v odpověď vyláká Morgothova hlavní vojska, jak se doufalo, Fingon vytáhne ze západu; tak se Morgothovo vojsko octne jako mezi kladivem a kovadlinou a bude roztříštěno; znamením mělo být zapálení velkého majáku v Dorthonionu. Morgothův velitel na západě však dostal příkaz za každou cenu vylákat Fingona z kopců. Pochodoval tedy dál, až se jeho předvoj roztáhl před tokem Sirionu od hradeb Barad Eithelu až k bažině Serech, takže - 33 -
Fingonovy přední hlídky viděly nepřátelům do očí. Na svou výzvu však nedostával odpověď a posměšný křik skřetů tichl, když hleděli na mlčící zdi a skrytou hrozbu kopců. Pak vyslal Morgothův velitel jezdce s odznaky vyjednavačů a ti předjeli přímo před vnější výspu Barad Eithelu. Přivedli s sebou Gelmira, syna Guilinova, nargothrondského pána, jehož zajali v Bragollachu a oslepili. Hlasatelé ho předvedli a zvolali: „Máme jich takových doma ještě spoustu, ale musíte si pospíšit, jestli je chcete najít, protože takhle naložíme se všemi, až se vrátíme.“ Pak Gelmirovi usekali ruce a nohy a nechali ho ležet. Neblahou náhodou stál na tom místě na výspě Gwindor, syn Guilinův, s mnoha Nargothrondskými; vytáhl do války s tolika muži vlastně proto, že se trápil bratrovým zajetím. Jeho hněv vzplál, skočil na koně a mnoho jezdců s ním, pronásledovali angbandské vyslance a pobili je; za nimi následoval celý nargothrondský lid a vrazili hluboko do angbandských řad. Když to vidělo noldorské vojsko, zahořelo, Fingon si nasadil bílou přilbu, dal zatroubit na trubky a celé jeho vojsko se vrhlo z kopců v náhlém útoku. Světlo tasených noldorských mečů bylo jako oheň v houšti rákosí a jejich útok byl tak rychlý a prudký, že Morgothovy plány málem selhaly. Než mohla být armáda vyslaná na západ posílena, byla smetena a Fingonovy praporce přejely Anfauglith a vztyčily se před hradbami Angbandu. V první řadě té bitvy jel stále Gwindor a nargothrondští elfové a ani nyní se nedali zabrzdit; prorazili vnější bránu a pobili stráže přímo na nádvoří Angbandu; Morgoth se na svém trůnu v hlubinách zachvěl, když slyšel, jak mu buší na dveře. Gwindor tam však padl do pasti, byl zajat živý a jeho lid pobit; Fingon mu totiž nemohl přijít na pomoc. Morgoth vypustil mnoha tajnými dveřmi v Thangorodrim své hlavní vojsko, které nechával čekat, a Fingon byl od hradeb Angbandu s velkými ztrátami odražen. Tehdy, čtvrtý den války, začala na pláni Anfauglith bitva Nirnaeth Arnoediad. Všechen její žal nevypoví žádný příběh. O tom, co se odehrálo na východní frontě, jak byl belegostskými trpaslíky zahnán na útěk drak Glaurung, jak Východňané zradili, jak bylo přemoženo Ma- 34 -
edhrosovo vojsko a synové Fëanorovi se dali na útěk, se zde již více nevypráví. Na západě ustupoval Fingonův voj přes písky a tam padl Haldir, syn Halmirův, a většina mužů z Brethilu. Ale pátý den, když padala noc a oni byli ještě daleko od Ered Wethrinu, obklíčily angbandské armády Fingonovo vojsko, a bojovaly až do rána, dotírajíce stále víc. S jitrem přišla naděje, když se ozvaly Turgonovy rohy a on připochodoval s hlavním vojem Gondolinských; Turgon stál totiž na jihu, střežil Sirionský průsmyk a zadržel většinu svého lidu před zbrklým útokem. Nyní spěchal na pomoc bratrovi a Gondolinští byli silní a jejich řady na slunci zářily jako ocelová řeka, protože meč a zbroj nejmenšího z Turgonových bojovníků měly větší cenu než výkupné za jakéhokoli krále lidí. Falanga královy gardy nyní prorazila řady skřetů a Turgon se prosekal k bratrovi. Vypráví se, že setkání Turgona uprostřed bitvy s Húrinem, který stál vedle Fingona, bylo radostné. Angbandská vojska byla na chvíli zatlačena nazpátek a Fingon opět zahájil ústup. Morgoth však měl po porážce Maedhrose na východě k dispozici velká vojska, a než se Fingon a Turgon stačili dostat pod ochranu kopců, byli napadeni přílivem nepřátel třikrát větším než všechny síly, které jim zbyly. Přišel Gothmog, angbandský vrchní velitel, a vrazil mezi elfí vojska klín. Obklíčil krále Fingona a Turgona s Húrinem zatlačil stranou k bažině Serech. Pak se obrátil k Fingonovi. Bylo to kruté klání. Nakonec stál Fingon sám a celá jeho garda ležela kolem něho mrtvá; bojoval s Gothmogem, dokud se zezadu nepřiblížil jiný balrog a nehodil na něj ocelové laso. Poté po Fingonovi ťal Gothmog svou černou sekyrou a z královy přilby vyšlehl bílý blesk, když se rozpoltila. Tak padl král Noldor; zatloukli ho do prachu svými palcáty a jeho modrostříbrný praporec zadupali do kaluže jeho krve. Boj byl ztracen, ale Húrin a Huor s ostatkem Hadorova domu ještě pevně stáli při Turgonovi Gondolinském a Morgothovy voje stále nemohly dobýt Sirionský průsmyk. Tehdy Húrin oslovil Turgona: „Odejdi nyní, pane, dokud je čas! Vždyť v tobě je poslední naděje Eldar, a dokud stojí Gondolin, Morgoth bude znát v srdci strach.“ „Teď už se Gondolin dlouho neutají, a až bude odhalen, musí padnout,“ opáčil Turgon. - 35 -
„A přece, postojí-li ještě chvilku,“ vmísil se Huor, „pak z tvého domu vzejde naděje elfů a lidí. To ti říkám, pane, na prahu smrti: přestože se tu navěky loučíme a já už na tvé bílé zdi víckrát nepohlédnu, z tebe a ze mne vzejde nová hvězda. Buď zdráv!“ Maeglin, syn Turgonovy sestry, který stál opodál, ta slova slyšel a nezapomněl na ně. Pak Turgon přijal Húrinovu a Huorovu radu a dal pokyn, aby jeho vojsko zahájilo ústup do Sirionského průsmyku; jeho velitelé Ecthelion a Glorfindel chránili pravé a levé křídlo, aby je nikdo z nepřátel neobešel, neboť jediná cesta v tom kraji byla úzká a táhla se po západním břehu mohutnějícího proudu Sirionu. Muži z Dor-lóminu však drželi zadní stráž, jak si Húrin s Huorem přáli; v srdci totiž netoužili uprchnout ze severních krajů, a když se nemohli probojovat zpět k domovu, chtěli tu stát až do konce. Tak se tedy Turgon probíjel na jih, až se dostal za Húrinovu a Huorovu stráž, prosmykl se podél Sirionu a unikl. Zmizel do hor a skryl se před Morgothovým zrakem. Ale bratři kolem sebe stáhli ostatek mužů z Hadorova domu a ustupovali píď za pídí, dokud se nedostali za bažinu Serech a neměli před sebou říčku Rivil. Tam stanuli a dál neustoupili. Pak se proti nim vyrojila všechna angbandská vojska, přemostila tok svými padlými a obklíčila ostatek Hithlumských jako stoupající příliv skálu. Když se slunce schylovalo k západu a stín Ered Wethrinu temněl, padl Huor zasažen do oka otráveným šípem a všichni udatní Hadorovci kolem něho leželi pobití na hromadě. Skřeti jim zutínali hlavy a navršili je v zapadajícím slunci jako zlatou mohylu. Poslední ze všech stál Húrin sám. Pak odhodil štít, zmocnil se sekyry skřetího velitele a uchopil ji do obou rukou. Zpívá se, že sekyra kouřila černou krví Gothmogovy obří gardy, až ji to spálilo, a pokaždé, když Húrin zabil, zvolal: „Aurë entuluva! Den zase přijde!“ Sedmdesátkrát takto vykřikl; nakonec ho však zajali živého na rozkaz Morgotha, který mínil, že mu tak způsobí větší příkoří, než kdyby ho dal zabít. Skřeti ho tedy chytali rukama, jež na něm ulpívaly, i když jim usekal paže, a jejich počet se stále obnovoval, až nakonec pod nimi padl pohřben. Potom ho Gothmog spoutal a s výsměchem odvlekl do Angbandu. - 36 -
Tak skončila Nirnaeth Arnoediad, když slunce zapadlo za moře. Na Hithlum padla noc a ze Západu se přihnal bouřlivý vichr. Velký byl Morgothův triumf, přestože se všechny jeho záštiplné záměry dosud neuskutečnily. Jedno pomyšlení jej hluboce znepokojovalo a kazilo mu vítězství: ze sítě mu unikl Turgon, právě ten nepřítel, kterého ze všech nejvíc toužil zajmout nebo zahubit. Neboť Turgon z mocného rodu Fingolfinova byl nyní podle práva králem všech Noldor a Morgoth se Fingolfinova rodu bál a nenáviděl jej, protože jím ve Valinoru pohrdli a přátelili se s jeho nepřítelem Ulmem, a také kvůli ranám, které mu Fingolfin zasadil v boji. A ze všech nejvíce se Morgoth bál Turgona již od chvíle, kdy mu na něj ve Valinoru padl zrak; kdykoli se k němu přiblížil, na ducha mu doléhal temný stín předtuchy, že mu v nějakém dosud utajeném čase z Turgona vzejde zkáza.
- 37 -
KAP ITOLA 3
Slova Húrinova a Morgothova
Nyní na Morgothův příkaz sebrali skřeti pracně těla všech nepřátel a všechna jejich brnění i zbraně a navršili z nich uprostřed Anfauglithu mohylu. Byla jako velký pahorek, který bylo vidět z dálky, a elfové jej pojmenovali Haudh-en-Nirnaeth. Přišla tam však tráva a opět se tam hustě zazelenala – na tom jediném pahorku v celé pustině; a žádná Morgothova stvůra víckrát nestoupla na půdu, pod níž rezavěly meče Eldar a Edain. Fingonova říše zanikla a Fëanorovi synové bloudili jako větrem hnané listí. Do Hithlumu se nevrátil ani jediný muž z Hadorova domu a nedošly ani zprávy o bitvě a o osudu jejich pánů. Morgoth tam však poslal lidi, jimž vládl, snědé Východňany, uzavřel je v té zemi a zakázal jim ji opustit. To bylo vše, co jim dal z bohaté odměny, slíbené za zradu Maedhrose: směli drancovat a týrat starce, děti a ženy z Hadorova lidu. Ostatek hithlumských Eldar, všechny, kdo neunikli do divočiny a do hor, odvlekl do dolů v Angbandu a učinil z nich nevolníky. Zato skřeti se volně potulovali po celém Severu a stále se tlačili dál na jih do Beleriandu. Tam dosud zůstával Doriath a Nargothrond; - 38 -
Morgoth však o ně příliš nedbal, buď proto, že o nich mnoho nevěděl, nebo že v záměrech jeho zloby dosud nepřišla jejich hodina. Stále se však v myšlenkách vracel k Turgonovi. A tak Húrina přivedli před Morgotha; Morgoth totiž dík svým kouzlům a špehům věděl, že Húrin je královým přítelem, a pokusil se ho zastrašit pohledem. Húrin se však ještě zastrašit nedal a Morgothovi vzdoroval. Proto ho dal Morgoth zakovat do řetězů a podrobit pomalému mučení; po chvíli však za ním přišel a dal mu na vybranou: svobodně odejít, kam bude chtít, nebo obdržet moc a postavení největšího z Morgothových velitelů, jen když mu zjeví, kde má Turgon svou pevnost, a cokoli jiného, co ví o králových úradcích. Húrin Stálý se mu však vysmál: „Jsi slepý, Morgothe Bauglire, a slepý navždy zůstaneš, protože vždy vidíš jen tmu. Nevíš, co vládne srdcím lidí, a i kdybys věděl, dát bys to nemohl. Avšak blázen je ten, kdo přijme, co Morgoth nabízí. Nejprve si vezmeš cenu a slib pak nesplníš; a kdybych ti řekl, nač se ptáš, dostal bych jenom smrt.“ Nato se Morgoth zasmál: „Ještě mě o ni možná budeš prosit.“ Potom vzal Húrina k Haudh-en-Nirnaethu. Byl tehdy čerstvý a páchl smrtí. Morgoth postavil Húrina na jeho vrcholek a vyzval ho, ať se podívá na západ k Hithlumu a pomyslí na manželku, syna a ostatní příbuzné. „Nyní totiž sídlí v mé říši,“ ušklíbl se Morgoth, „a jsou mi vydáni na milost.“ „Žádnou nemáš,“ opáčil Húrin. „Přes ně si ale na Turgona nepřijdeš, vždyť jeho tajemství neznají.“ Tu Morgotha přemohl vztek a odsekl: „Mohu si však přijít na tebe a na celý tvůj prokletý rod a ty se zlomíš o mou vůli, i kdybys byl celý z oceli.“ Vzal dlouhý meč, který tam ležel, a zlomil jej Húrinovi před očima, takže mu úlomek zranil tvář; Húrin však nezbledl. Pak Morgoth napřáhl dlouhou paži k Dor-lóminu, proklel Húrina a Morwen i jejich potomstvo a pravil: „Hle! Stín mé myšlenky bude na nich ležet, kamkoli půjdou, a moje nenávist je bude pronásledovat až na konec světa.“ Húrin však odvětil: „Mluvíš marně. Nemůžeš je totiž vidět, ani je z dálky ovládat. Nemůžeš, dokud si zachováš tuto podobu a budeš toužit být viditelným králem na zemi.“ Morgoth se obrátil k Húrinovi: „Hlupáku, maličký mezi lidmi, kteří jsou nejmenší z těch, kdo mluví! Viděl jsi Valar, nebo jsi změřil moc - 39 -
Manwëho a Vardy? Znáš dosah jejich myšlenek? Nebo si snad myslíš, že na tebe myslí a mohou tě z dálky zaštítit?“ „Nevím. Mohlo by to tak ovšem být, kdyby to bylo jejich vůlí. Starší král totiž nebude zbaven trůnu, dokud trvá Arda.“ „Sám to říkáš,“ ušklíbl se Morgoth, „protože Starší král jsem já: Melkor, první a nejsilnější ze všech Valar, který byl dřív než svět a utvořil jej. Na Ardě leží stín mého záměru a vše, co v ní je, se pomalu a jistě sklání před mou vůlí. Ale na všechny, které miluješ, má myšlenka dolehne jako mrak Sudby a přivede je do tmy a zoufalství. Kamkoli půjdou, vyvstane zlo. Kdykoli promluví, poradí špatně. Cokoli učiní, obrátí se proti nim. Zemřou bez naděje, proklínajíce život i smrt.“ Húrin však odpověděl: „Zapomínáš, s kým mluvíš? Takové věci jsi říkal už dávno našim otcům; my jsme však z tvého stínu unikli. A teď tě známe, protože jsme pohlédli do tváře těm, kteří viděli Světlo, a slyšeli hlasy, jež mluvily s Manwëm. Byl jsi dříve než Arda, jiní však také, a tys ji nestvořil. A nejsi ani nejsilnější; vyplýtval jsi totiž svou sílu sám na sebe a promarnil ji ve své vlastní prázdnotě. Už nejsi víc než uprchlý nevolník Valar a stále na tebe čeká jejich řetěz.“ „Naučil ses nazpaměť lekce svých pánů. Takové dětinské moudro ti však nepomůže, teď když všichni utekli.“ „Řeknu ti tedy poslední věc, nevolníku Morgothe, a ta není z moudrosti Eldar, ale je mi v tuto hodinu vložena do srdce. Ty nejsi Pán lidí a nebudeš, i kdyby pod tvou vládu padla celá Arda i Menel. Za Kruhy Světa již nebudeš pronásledovat ty, kdo tě odmítnou.“ „Za Kruhy Světa je pronásledovat nebudu, protože za Kruhy Světa je jen Nicota. Avšak uvnitř nich mi neuniknou, dokud nevstoupí do Nicoty.“ „Lžeš,“ odsekl Húrin. „Uvidíš a přiznáš, že nelžu,“ opáčil Morgoth. Odnesl Húrina zpátky do Angbandu a posadil ho na kamenný stolec na vysokém výčnělku Thangorodrim, odkud mohl z dálky vidět Hithlum na západě a kraje Beleriandu na jihu. Tam byl Morgothovou mocí upoután; Morgoth stanul vedle něho, znovu ho proklel a vložil na něj svou moc, takže se nemohl pohnout z onoho místa ani zemřít, dokud ho Morgoth nepropustí. - 40 -
„Nyní tu seď,“ prohlásil Morgoth, „a dívej se na země, kde na ty, jež jsi mi vydal do rukou, přijde zlo a zoufalství. Opovážil ses mi posmívat a zpochybnil jsi moc Melkora, Pána osudů Ardy Proto budeš vidět mýma očima a slyšet mýma ušima a nic ti nebude skryto.“
- 41 -
KAP ITOLA 4
Túrinův odchod
Do Brethilu si nakonec zlou cestou přes Taur-nu-Fuin našli cestu pouze tři muži, a když se Hadorova dcera Glóredhel dověděla o pádu Haldira, zemřela zármutkem. Do Dor-lóminu nepřišly žádné zprávy. Huorova manželka Rían v rozrušení uprchla do pustiny, pomohli jí však Šedí elfové z mithrimských pahorků, a když se jí narodil syn Tuor, ujali se ho. Rían však odešla na Haud-en-Nirnaeth, lehla si tam a zemřela. Morwen Eledhwen zůstala v Hithlumu a truchlila mlčky. Jejímu synovi Túrinovi šlo teprve na devátý rok a ona opět čekala dítě. Dařilo se jí špatně. Do země přišli ve velkých tlupách Východňané a s Hadorovým lidem jednali krutě, oloupili jej o vše, co vlastnil, a zotročili jej. Odvedli z Húrinovy vlasti všechny, kdo mohli pracovat nebo posloužit jakémukoli účelu, i děvčátka a chlapce; staré pobili nebo vyhnali, aby někde zemřeli hladem. Na Paní Dor-lóminu se však zatím neodvážili vztáhnout ruku ani ji nevyhnali z domu; proslýchalo se totiž mezi nimi, že je nebezpečná čarodějka, která se stýká s bílými ďábly: tak nazývali - 42 -
elfy, protože je nenáviděli, ale ještě víc se jich báli. Proto se také báli hor, v nichž (zejména na jihu země) našlo útočiště mnoho Eldar, a nechodili do nich. Když Východňané skončili s drancováním a pronásledováním, odtáhli zpátky na sever. Húrinův dům stál na jihovýchodě Dor-lóminu a hory byly blízko; vždyť Nen Lalaith tryskal z pramene ve stínu Amon Darthiru, přes jehož rameno vedl strmý průsmyk. Skrze něj mohli zdatní lidé překročit Ered Wethrin a kolem pramenů Glithui sestoupit do Beleriandu. Východňané však o tom nevěděli a Morgoth zatím také ne; dokud totiž stál Fingolfinův dům, byla celá ta země před ním bezpečná a nikdy tam nepřišel ani jediný z jeho sluhů. Věřil, že Ered Wethrin tvoří nepřekonatelnou hráz jak proti útoku ze severu, tak proti útoku z jihu, a skutečně, mezi Serechem a dalekým západním výběžkem, kde Dor-lómin hraničil s Nevrastem, žádný jiný přechod nebyl. Tak se stalo, že po prvních nájezdech nechali Morwen být, ovšem v okolních lesích se ukrývali všelijací lidé a bylo nebezpečné vydat se někam dál. Pod ochranou Morwen zatím dále zůstávali dřevař Sador, několik starců a stařen, a Túrin, jehož držela stále ve své blízkosti. Húrinovo hospodářství však brzy upadlo, a přestože Morwen tvrdě pracovala, byla chudá a hladověla by, nebýt pomoci, kterou jí tajně posílala Húrinova příbuzná Aerin; jistý Brodda, Východňan, si ji totiž násilím vzal za ženu. Almužny chutnaly Morwen hořce, přijímala však tu pomoc kvůli Túrinovi a nenarozenému dítěti a také proto, že pocházela z jejího vlastního, jak říkala. Právě Brodda se totiž zmocnil lidí, zboží i dobytka z Húrinova domova a odvlekl je do vlastního sídla. Byl to smělý muž, ale před příchodem do Hithlumu mezi svým lidem nic neznamenal; snažil se tedy obohatit a ochotně zabíral země, které nikdo jiný nechtěl. Morwen spatřil jen jednou, když na loupežné výpravě přijel k jejímu domu, zmocnil se ho však tenkrát před ní velký děs. Připadalo mu, že pohlédl do nelítostných očí bílé ďáblice, a padl na něj smrtelný strach, aby ho nepostihlo něco zlého; nevyplenil tedy její dům a neobjevil ani Túrina, jinak by býval život dědice pravého pána krátký. Brodda nadělal ze Slámových hlav, jak říkal Hadorovu lidu, nevolníky a nechal si postavit dřevěný dvorec v zemi severně od Húrinova domu; jeho otroci byli natlačení v ohradě jako dobytek, ale špatně střežení. Našli se mezi nimi takoví, kteří se dosud nezalekli a byli ochotni - 43 -
pomáhat Paní Dor-lóminu, přestože to pro ně bylo nebezpečné. Morwen od nich dostávala tajné zprávy o celé zemi, ačkoli ty novinky skýtaly málo naděje. Brodda si však vzal Aerin za manželku a ne za otrokyni, protože v jeho vlastní tlupě nebylo mnoho žen a žádná se nemohla rovnat dcerám Edain; doufal, že si v té zemi vybuduje panství a bude mít dědice, který by je spravoval po něm. O tom, co se stalo a co se může stát v budoucnu, Morwen Túrinovi mnoho neřekla a on se ji bál vyrušovat z mlčení otázkami. Když prvně přišli do Dor-lóminu Východňané, zeptal se: „Kdy se vrátí otec a vyžene ty šeredné zloděje? Proč nepřichází?“ Morwen odpověděla: „Nevím. Třeba byl zabit, nebo je zajat, nebo byl třeba zahnán někam daleko a zatím se nemůže vrátit přes nepřátele, kteří nás obklopují.“ „Myslím, že je tedy mrtev,“ prohlásil Túrin a potlačil před matkou slzy; „kdyby byl živ, nikdo by mu přece nemohl zabránit, aby přišel a pomohl nám.“ „Myslím, že jedno ani druhé není pravda, můj synu,“ vzdychla Morwen. Jak plynul čas, Morwenino srdce se stále víc zatmívalo strachem o syna Túrina, dědice Dor-lóminu a Ladrosu; neviděla totiž pro něho žádnou lepší budoucnost, než že se zanedlouho stane otrokem Východňanů. Vzpomněla tedy na rozmluvu s Húrinem a její mysl se opět obrátila k Doriathu. Nakonec se rozhodla, že tam Túrina tajně pošle, bude-li to možné, a poprosí krále Thingola, aby se ho ujal. Zatímco přemítala, jak to provést, v mysli jasně uslyšela Húrinův hlas, který říkal: Jdi rychle! Nečekej na mne! Blížila se však její těžká hodinka a cesta byla náročná a nebezpečná. Čím víc jich půjde, tím menší bude naděje uniknout. A srdce ji stále šálilo nepřiznanou nadějí; v hloubi duše cítila, že Húrin není mrtev, a za bezesných nocí naslouchala, zda se neozvou jeho kroky, nebo se budila s domněním, že na nádvoří zaslechla ržání jeho koně Arrocha. Kromě toho byla sice ochotna nechat syna vychovat u dvora někoho jiného, jak bylo tou dobou zvykem, ale stále ještě se nechtěla pokořit a žít jako almužnice, ani u krále. Proto oslyšela Húrinův hlas či vzpomínku na něj a první nit Túrinova osudu byla utkána.
- 44 -
Než Morwen dospěla k tomuto rozhodnutí, podzim Roku nářků se nachýlil a ona nyní spěchala; na cestování zbýval již jen krátký čas, děsila se však, že jí Túrina vezmou, bude-li čekat přes zimu. Východňané obcházeli kolem plotů a špehovali dům. Proto Túrinovi náhle oznámila: „Tvůj otec nepřichází. Musíš tedy jít, a brzy. Tak si to přál.“ „Jít? Kam půjdeme? Za hory?“ „Ano, za hory, na jih. Na jih – tam snad leží nějaká naděje. Neřekla jsem však půjdeme, můj synu. Ty musíš jít, ale já musím zůstat.“ „Nemohu jít sám!“ namítl Túrin. „Neopustím tě. Proč bychom nešli spolu?“ „Já jít nemohu. Sám ale nepůjdeš. Pošlu s tebou Gethrona a snad i Grithnira.“ „Labadala nepošleš?“ „Ne, protože Sador je chromý a ta cesta bude těžká. A protože jsi můj syn a časy jsou kruté, nebudu ti nic zakrývat: můžeš na té cestě zahynout. Rok se sklání. Zůstaneš-li však, přijdeš k horšímu konci: staneš se nevolníkem. Chceš-li být mužem, až dospěješ mužného věku, statečně uděláš, co ti přikazuji.“ „Ale vždyť tě tu nechám jen se Sadorem, se slepým Ragnirem a se stařenami,“ namítl Túrin. „Neříkal otec, že jsem Hadorovým dědicem? Dědic by měl zůstat v Hadorově domě a bránit jej. Teď je mi líto, že už nemám svůj nůž!“ „Dědic by zůstat měl, ale nemůže,“ odvětila Morwen. „Jednoho dne se možná vrátí. Vzchop se! Bude-li hůř, půjdu za tebou, pokud budu moci.“ „Jak mě ale najdeš ztraceného v pustině?“ zanaříkal Túrin. Odvaha ho náhle opustila a neskrývaně se rozplakal. „Jestli budeš kňourat, dřív tě najdou jiní,“ napomenula ho matka. „Já přece vím, kam jdeš, a pokud tam dojdeš a zůstaneš tam, najdu tě tam, budu-li moci. Posílám tě totiž ke králi Thingolovi do Doriathu. Nechceš být raději královým hostem než nevolníkem?“ „Nevím,“ odpověděl Túrin. „Nevím, co je to nevolník.“ „Posílám tě pryč, aby ses to nemusel dozvědět.“ Pak si postavila Túrina před sebe a podívala se mu do očí, jako by z nich chtěla vyčíst nějakou hádanku. „Je to těžké, můj synu Túrine,“ vzdychla nakonec. - 45 -
„Není to těžké jen pro tebe. Tíží mě, že mám ve zlé době posoudit, co bude nejlepší. Dělám však to, co považuji za správné; proč bych se jinak loučila s tím nejdražším, co mi zůstalo?“ Už o tom spolu nemluvili a Túrin byl zarmoucen a zmaten. Ráno šel za Sadorem, který štípal dříví na podpal – měli ho málo, protože se neodvažovali zajít hlouběji do lesa. Sador se opřel o berlu a pohlédl na Húrinův velký stolec, který strčili nedokončený do kouta. „Bude se muset rozštípat,“ řekl, „protože v téhle době se musíme starat jen o nejnutnější potřeby.“ „Ještě ho nerozbíjej,“ zaprosil Túrin. „Snad přijde domů a pak bude rád, až uvidí, co jsi pro něho udělal, zatímco byl pryč.“ „Falešné naděje jsou nebezpečnější než strach,“ opáčil Sador, „a v téhle zimě nás nezahřejí.“ Pohladil řezby na stolci a vzdychl. „Mařil jsem čas, přestože se ty hodiny zdály příjemné. Všechny takové věci však mají krátký život a radost z práce na nich je, tuším, jejich jediným skutečným účelem. A teď bych ti vlastně mohl vrátit tvůj dar.“ Túrin natáhl ruku a pak rychle ucukl. „Muž nebere své dary zpět.“ „Když je však můj, nemohu ho snad dát, komu chci?“ „Ano, komukoli kromě mne. Ale proč jej chceš dávat?“ „Nemám naději jej použít na něco, co by ho bylo hodno,“ vysvětlil Sador. „V budoucnu nečeká na Labadala nic jiného než nevolnická práce.“ „Co je to nevolník?“ zeptal se Túrin. „Muž, který býval mužem, ale zachází se s ním jako se zvířetem,“ odpověděl Sador. „Živí ho, jen aby se udržel naživu, udržují ho naživu, jen aby dřel, a dře jen ze strachu z bolesti nebo smrti. A od těch lupičů se může dočkat bolesti či smrti jen pro jejich zábavu. Slyšel jsem, že si vybírají hbité běžce a štvou je s loveckými psy. Poučili se od skřetů rychleji než my od Sličného lidu.“ „Teď tomu rozumím líp.“ „Je hanba, že musíš tak brzy rozumět takovým věcem,“ posteskl si Sador a pak postřehl v Túrinově tváři zvláštní výraz. „Čemu teď rozumíš?“ „Proč mě matka posílá pryč,“ odpověděl Túrin a oči se mu zalily slzami. - 46 -
„Aha!“ pochopil Sador a zamumlal k sobě: „Proč však tak dlouho otálela?“ Pak se obrátil k Túrinovi: „To snad není nic k pláči. Neměl bys však o matčiných úradcích mluvit nahlas s Labadalem ani s nikým jiným. Dnes mají všechny zdi a ploty uši a ty uši nerostou na pěkných hlavách.“ „Ale já musím s někým mluvit! Vždycky jsem všechno říkal tobě. Nechci tě opustit, Labadale. Nechci opustit tento dům ani matku.“ „Když ale nepůjdeš,“ namítl Sador, „brzy bude s Hadorovým rodem navždy konec; to už přece chápeš. Labadal nechce, abys šel, ale Húrinův služebník Sador bude šťastnější, když bude Húrinův syn mimo dosah Východňanů. No, nedá se nic dělat, musíme si dát sbohem. Nevezmeš si teď můj nůž jako dárek na rozloučenou?“ „Ne. Jdu k elfům, k doriathskému králi, jak říká matka. Třeba tam dostanu jiné takové věci. Tobě ale nebudu moci posílat žádné dárky, Labadale. Budu daleko a úplně sám.“ Potom se rozplakal, ale Sador mu řekl: „No tak! Kdepak je Húrinův syn? Není to dlouho, co jsem ho slyšel říkat: Půjdu jako voják s nějakým elfím králem, jakmile budu moci.“ Túrin spolkl slzy. „Tak dobře: jestliže to Húrinův syn řekl, musí držet slovo a jít. Ale kdykoli řeknu, že chci udělat to nebo ono, vypadá to docela jinak, když ta chvíle nadejde. Teď se mi nikam nechce. Musím si dát pozor, abych už takové věci neříkal.“ „To by opravdu bylo nejlepší,“ souhlasil Sador. „Tak káže většina lidí, ale málokdo se tomu naučí. Nestarej se o dny, které jsi ještě neviděl. Dneška je až až.“ A tak Túrina vypravili na cestu. Rozloučil se s matkou a tajně odešel se svými dvěma průvodci. Když ho však vyzvali, aby se obrátil a podíval se ještě na otcovský dům, bolest loučení jím projela jako meč a on vykřikl: „Morwen, Morwen, kdy tě zas uvidím?“ Morwen stojící na prahu zaslechla ozvěnu toho výkřiku v lesnatých kopcích a stiskla veřej tak, až si rozedřela prsty. To byl Túrinův první zármutek. Počátkem roku po Túrinově odchodu Morwen porodila. Pojmenovala holčičku Niënor, to jest Truchlení; když se narodila, byl již Túrin daleko. Cesta byla dlouhá a zlá, protože Morgothova moc se rozlézala široko daleko; jako průvodce však měl Gethrona a Grithnira, kteří bývali - 47 -
- 48 -
mladí za dnů Hadorových, a přestože již zestárli, byli stateční a dobře ty končiny znali, jelikož kdysi často putovali po Beleriandu. Tak jim osud a odvaha pomohly překročit Stínové hory; sešli do údolí Sirionu a vstoupili do lesa Brethil. Nakonec došli unavení a vyhublí na hranice Doriathu. Tam však byli zmateni a padli do zajetí královniných kouzel, takže bloudili bezcestím mezi stromy, až jim došlo jídlo. Dospěli až na pokraj smrti, protože od severu přišla krutá zima; avšak Túrinova sudba nebyla tak lehká. Právě když zoufalí ulehli, zaslechli roh. V tom kraji právě lovil Beleg Lučištník – stále pobýval na hranicích Doriathu a za oněch dnů byl největším znalcem lesa. Zaslechl jejich výkřiky, přišel k nim, dal jim najíst, a když se dozvěděl jejich jména a odkud přišli, naplnil ho úžas a soucit. Se zalíbením pohlédl na Túrina, protože byl krásný po matce, oči měl po otci a byl statný a silný. „Co dobrého žádáš od krále Thingola?“ zeptal se chlapce. „Chtěl bych být jedním z jeho rytířů, vyjet proti Morgothovi a pomstít otce,“ opáčil Túrin. „To se může stát, až ti přibude let,“ odpověděl Beleg. „Neboť přestože jsi ještě malý, máš v sobě zárodek statečného muže, hodného být synem Húrina Stálého, pokud je něco takového možné.“ Húrinovo jméno totiž bylo ve všech elfích zemích chováno v úctě. Proto se Beleg rád stal poutníkům vůdcem, odvedl je do chýše, kde tou dobou ještě s jinými lovci bydlil, a tam našli přístřeší, zatímco posel putoval do Menegrothu. Když přišel zpátky vzkaz, že Thingol a Melian Húrinova syna a jeho opatrovníky přijmou, Beleg je zavedl tajnými stezkami do Skrytého království. Tak přišel Túrin k velkému mostu přes Esgalduinu, prošel branou Thingolových síní a jako dítě pohlédl na divy Menegrothu, jež předtím nespatřil žádný smrtelník kromě Berena. Pak Gethron přednesl Thingolovi a Melian Morwenino poselství, Thingol je přijal vlídně a na počest Húrina, nejudatnějšího z lidí, a svého příbuzného Berena si Túrina posadil na kolena. Kdo to viděl, žasl, neboť to bylo znamení, že Thingol přijímá Túrina za svého schovance, což tehdy králové lidem nečinili a od té doby to již neučinil žádný elfí pán. Nato mu Thingol řekl: „Zde bude tvůj domov, Húrinův synu, a po celý život budeš považován za mého syna, přestože jsi člověk. Bude ti dána moudrost nad míru - 49 -
smrtelných lidí a do svých rukou dostaneš elfí zbraně. Snad přijde čas, kdy získáš zpět země svého otce v Hithlumu; nyní však v lásce zůstávej tady.“ Tak začal Túrinův pobyt v Doriathu. Nějaký čas s ním zůstali jeho opatrovníci Gethron a Grithnir, ačkoli toužili po návratu ke své paní do Dor-lóminu. Pak na Grithnira dolehlo stáří a nemoc a zůstal u Túrina, dokud nezemřel, ale Gethron odešel a Thingol s ním poslal doprovod, aby ho vedl a chránil, a nesli zprávu od Thingola pro Morwen. Nakonec došli do Húrinova domu, a když se Morwen dozvěděla, že Túrin byl v Thingolových síních se ctí přijat, ulevilo to jejímu zármutku; elfové také přinesli od Melian bohaté dary a vzkaz, který ji vyzýval, aby se s Thingolovými posly vrátila do Doriathu. Melian totiž byla moudrá a předvídavá a doufala, že tak odvrátí zlo, jež bylo přichystáno v Morgothově mysli. Morwen však ze svého domu odejít nechtěla, protože její srdce se ještě nezměnilo a její hrdost byla ještě veliká; kromě toho byla Niënor nemluvňátko. Proto doriathské elfy s díky propustila, dala jim darem poslední drobnosti ze zlata, které jí zbyly, a zatajila svou chudobu. Vybídla je, aby s sebou k Thingolovi odnesli Hadorovu přilbu. Túrin však stále vyhlížel návrat Thingolových poslů, a když přišli sami, utekl do lesů a plakal, protože věděl o Melianině pozvání a doufal, že Morwen přijde. To byl Túrinův druhý zármutek. Když poslové přednesli Morweninu odpověď, Melian byla pohnuta lítostí, neboť pochopila její smýšlení a viděla, že osud, který předvídala, nebude snadné odvrátit. Hadorova přilba byla předána Thingolovi do rukou. Byla vyrobena z šedé oceli zdobené zlatem a byly na ní vyryty runy přivolávající vítězství. Měla moc chránit toho, kdo ji nosil, před zraněním a smrtí, protože meč, který do ní ťal, se zlomil, a střela, jež ji zasáhla, odskočila. Vyrobil ji nogrodský kovář Telchar, jehož díla byla proslulá. Měla hledí (po způsobu těch, která používali trpaslíci ve svých kovárnách, aby si chránili oči) a tvář toho, kdo ji nosil, vnukala děs srdci každého, kdo ji spatřil, sama však byla chráněna před střelami i ohněm. Na vrcholku měla vyzývavě nasazen pozlacený obraz hlavy draka Glaurunga; byla totiž vyrobena krátce po tom, co poprvé vylezl z Morgothových bran. - 50 -
Hador a po něm Galdor ji často nosili do války a srdce hithlumského vojska se pozvedala, když ji viděli vysoko čnít uprostřed bitvy, a volali: „Dor-lóminský drak je cennější než zlatý drak z Angbandu!“ Húrinovi však byla Dračí přilba nepohodlná a stejně ji nechtěl nosit, protože tvrdil: „Raději hledím na nepřítele svou skutečnou tváří.“ Přesto přilbu považoval za jedno z nejvýznamnějších dědictví svého domu. Thingol měl v Menegrothu podzemní zbrojnice plné nádherných zbraní: kov zpracovaný jako rybí šupiny a zářící jako voda při měsíci, meče a sekyry, štíty a přilby vyrobené samotným Telcharem nebo jeho mistrem, starým Gamilem Zirakem, anebo ještě dovednějšími elfími řemeslníky. Dostal totiž darem některé předměty, jež pocházely z Valinoru a byly vyrobeny Fëanorem v jeho mistrovských letech. Po všechny dny světa nebylo většího řemeslníka než on. Přesto Thingol zacházel s Hadorovou přilbou tak, jako by byl jeho poklad jen skrovný, a pronesl dvorně: „Hrdá by byla hlava, jež by nosila tuto přilbu, kterou nosívali Húrinovi otcové.“ Potom ho cosi napadlo, povolal Túrina a pověděl mu, že Morwen posílá synovi mocný předmět, dědictví po otcích. „Přijmi nyní Dračí hlavu Severu,“ vybídl ho, „a až přijde čas, nos ji dobře.“ Túrin však byl ještě příliš malý, aby přilbu uzvedl, a ve svém zármutku o ni nedbal.
- 51 -
KAP ITOLA 5
Túrin v Doriathu
V letech dětství strávených v Doriathu bděla nad Túrinem Melian, přestože ji vídal jen málokdy. Žila tam však dívka jménem Nellas, která bydlila v lesích; ta na Melianin pokyn chodila za Túrinem, když se zatoulal do hvozdu, a často se tam s ním jako náhodou potkávala. Hrávali si spolu nebo se procházeli ruku v ruce; Túrin totiž rychle vyspíval, kdežto ona vypadala jako děvčátko stejně staré jako on a přes svůj elfí věk srdcem taková i byla. Od Nellas se Túrin dozvěděl mnoho o životě a divokých tvorech v Doriathu a naučil se od ní mluvit sindarským jazykem po způsobu starobylé říše, jazykem starším, dvornějším a bohatším na krásná slova. Tak se nakratičko rozjasnil, dokud opět nepropadl stínu a ono přátelství nepominulo jako jarní jitro. Nellas totiž do Menegrothu nechodila a nikdy nechtěla vkročit pod kamennou klenbu; když tedy Túrinovo dětství končilo a on obracel mysl k mužným činům, vídal ji stále méně často a nakonec ji už nevyhledával. Bděla však nad ním dál, přestože nyní zůstávala skryta. - 52 -
Devět let dlel Túrin v síních Menegrothu. Jeho srdce i mysl se stále obracely k příbuzným a občas ho potěšily zprávy od nich. Thingol totiž posílal co nejčastěji posly k Morwen a ta posílala zpátky vzkazy pro syna; tak se Túrin doslechl, že se Morwenin úděl zlepšil a že jeho sestra Niënor roste do krásy jako kvítek šedivého severu. A Túrin rostl a rostl, až byl vysoký mezi muži, převyšoval doriathské elfy a jeho síla a houževnatost byly v Thingolově říši pověstné. V oněch letech se naučil mnohé moudrosti a dychtivě naslouchal příběhům o dávných dnech; stal se přemýšlivým a skoupým na slovo. Často za ním do Menegrothu přicházel Beleg Lučištník, vodil ho daleko do přírody a učil lesní moudrosti, lukostřelbě a (což měl raději) zacházení s mečem; v tvořivých řemeslech však byl Túrin méně zručný, protože se jen pomalu učil znát vlastní sílu a často zkazil to, co dělal, nějakým náhlým úderem. I v jiných věcech se zdálo, že mu štěstěna není nakloněna, takže jeho plány se často zhatily a to, po čem toužil, nedostával; ani přátelství nezískával snadno, protože nebyl veselý, zřídka se zasmál a na jeho mládí ležel stín. Avšak ti, kdo ho dobře znali, ho chovali v lásce a úctě a požíval cti jako králův schovanec. V Doriathu však byl kdosi, kdo mu to nepřál, a jak se Túrin blížil mužnosti, stále více. Jmenoval se Saeros. Byl pyšný a jednal povýšeně s těmi, jež považoval za méně urozené a vážené, než byl sám. Spřátelil se s pěvcem Daeronem, neboť byl sám také obratný ve zpěvu, a vůbec si nepotrpěl na lidi, zejména ne na příbuzné Berena Jednorukého. „Není to divné,“ ptával se, „že se tato země otevřela dalšímu z toho nešťastného plemene? Nezpůsobil ten druhý Doriathu dost velké škody?“ Proto hleděl úkosem na Túrina a na vše, co dělal, a říkal o tom nejhorší, co mohl; jeho slova však byla vychytralá a záští zahalené. Když se s Túrinem potkal o samotě, mluvil s ním povýšeně a otevřeně mu dával najevo své pohrdání; Túrina to pomalu přestávalo bavit, ačkoli dlouho oplácel zlá slova mlčením; Saeros byl totiž mezi doriathským lidem velký a byl královým rádcem. Avšak Túrinovo mlčení Saerose popouzelo stejně jako jeho slova. V roce, kdy bylo Túrinovi sedmnáct, se jeho zármutek obnovil; úplně totiž přestaly chodit zprávy z domova. Morgothova moc rok od roku - 53 -
rostla a celý Hithlum byl nyní pod jeho stínem. Temný pán bezpochyby věděl mnohé o tom, co dělali Húrinovi lidé i příbuzní, a nějaký čas je nechával v klidu, aby se jeho záměr mohl naplnit; nyní však při jeho uskutečňování začal bedlivě střežit všechny průsmyky v Stínových horách, takže z Hithlumu nemohl nikdo vyjít ani tam vejít, leda za cenu velkého ohrožení, a kolem pramenů Narogu a Teiglinu i na horním toku Sirionu se hemžili skřeti. Tak přišla chvíle, kdy se Thingolovi posli nevrátili, a král další poslat nechtěl. Vždy jen nerad nechával někoho vyjít ze střežených hranic a v ničem neprojevil dobrou vůli k Húrinovi a jeho rodině více než v tom, že posílal své služebníky na nebezpečnou cestu k Morwen do Dor-lóminu. Túrinovi bylo nyní těžko u srdce, nevěděl, jaké nové zlo kde číhá, a bál se, že Morwen a Niënor stihl nějaký neblahý osud; mnoho dnů mlčel a dumal o pádu Hadorova domu a mužů ze Severu. Pak vstal a vyhledal Thingola; zastihl jej, jak sedí s Melian pod velkým bukem Hírilornem u Menegrothu. Thingol pohlédl na Túrina s údivem; náhle před sebou místo svého schovance spatřil neznámého muže, vysokého, tmavovlasého, jenž na něj přísně a hrdě hleděl hlubokýma očima v bledé tváři, ale nemluvil. „Co si přeješ, schovanče?“ zeptal se Thingol; tušil, že to nebude žádná maličkost. „Brnění, meč a štít na mou postavu, pane,“ odpověděl Túrin. „Také si s vaším dovolením vyzvednu Dračí přilbu svých předků.“ „To dostaneš,“ ujistil ho Thingol. „K čemu však již potřebuješ takovou výzbroj?“ „Potřebuji ji jako muž a jako syn, který musí pamatovat na svou rodinu. A potřebuji také statečné druhy ve zbrani.“ „Dám ti místo mezi svými rytíři, kteří vládnou mečem; meč totiž vždy bude tvou zbraní. Smíš s nimi okusit válku na hranicích, přeješ-li si.“ „Srdce mě volá za hranice Doriathu,“ opáčil Túrin. „Toužím spíš zaútočit na nepřítele než se bránit.“ „Potom musíš jít sám. O účasti svého lidu na válce s Angbandem rozhoduji já podle svého uvážení, Túrine, synu Húrinův. Nyní nevyšlu z Doriathu žádné vojsko a zatím ani nepředvídám, že bych to udělal.“ - 54 -
„Přesto můžeš svobodně odejít, budeš-li chtít, Morwenin synu,“ vmísila se do řeči Melian. „Melianin pás nebrání v odchodu těm, kdo vešli s naším svolením.“ „Pokud tě nezadrží moudrá rada,“ dodal Thingol. „Jaká je vaše rada, pane?“ „Vzrůstem se jevíš jako muž, ba jako víc než muž, ale ještě jsi nedospěl své plné mužnosti. Do té doby bys měl být trpělivý, zkoušet svou sílu a cvičit ji. Potom snad budeš moci vzpomenout na své rodné; je však malá naděje, že by jeden muž sám zmohl proti Temnému pánu víc než pomáhat elfím pánům při jejich obraně, dokud potrvá.“ Na to Túrin opáčil: „Můj příbuzný Beren udělal víc.“ „Beren a Lúthien,“ opravila ho Melian. „Jsi však příliš smělý, mluvíš-li tak s otcem Lúthien. Myslím, že tvůj úděl není tak vysoký, Túrine, synu Morwen, přestože v sobě máš velikost a tvůj osud je propleten s osudy elfího lidu, k dobrému či zlému. Dej si na sebe pozor, aby to nebylo k zlému.“ Odmlčela se a pak pokračovala: „Jdi nyní, schovanče, a řiď se královou radou. Ta bude vždy moudřejší než tvé vlastní úradky. Přesto si nemyslím, že u nás v Doriathu dlouho zůstaneš, až dosáhneš mužnosti. Budeš-li mít v budoucnu na paměti Melianina slova, prospěje ti to: boj se žáru i chladu svého srdce a usiluj o trpělivost, můžeš-li.“ Túrin se pak před nimi uklonil a odešel. Brzy nato si nasadil Dračí přilbu, vzal zbraně, odešel na severní hranici a připojil se k elfím bojovníkům, kteří vedli nepřetržitou válku se skřety a všemi Morgothovými služebníky a stvůrami. Tak se jeho síla a odvaha prověřila, zatímco byl ještě skoro chlapec, a protože měl stále na paměti křivdy svých blízkých, vždy se vrhal do troufalých činů a obdržel mnoho ran kopím, šípem i skřetí zakřivenou čepelí. Sudba jej však uchránila před smrtí a po lesích i daleko za hranicemi Doriathu se šířila zvěst, že se opět objevila dor-lóminská Dračí přilba. Mnozí pak uvažovali a říkali: „Může se duch nějakého člověka vrátit z mrtvých, nebo snad Húrin Hithlumský opravdu unikl z pekelných jam?“ V tom čase byl mezi strážci Thingolových hranic jen jediný zdatnější ve zbrani než Túrin, a to byl Beleg Lučištník; Beleg a Túrin byli druhy v každém nebezpečí a chodili široko daleko divokými lesy spolu.
- 55 -
Tak uplynuly tři roky a Túrin během té doby jen málokdy zašel do Thingolových síní; již nedbal na svůj vzhled ani ošacení, vlasy měl zanedbané a brnění halil šedý opršelý plášť. V létě třetího roku po odchodu, když mu bylo dvacet let, však zatoužil po odpočinku a potřeboval také kováře na opravu zbraní; přišel tedy nečekaně do Menegrothu a jednoho večera vstoupil do síně. Thingol tam nebyl, neboť s Melian pobýval v zeleném lese, jak v plném létě někdy rád činíval. Túrin se bez rozhlížení posadil, protože byl unavený po cestě a zamyšlený; naneštěstí si sedl za tabuli mezi starší říše a přímo na místo, kde byl zvyklý sedět Saeros. Ten přišel pozdě a rozhněval se; domníval se, že to Túrin udělal z pýchy a že ho chtěl záměrně urazit. Jeho hněv se nijak nezmenšil, když shledal, že ti, kdo tam seděli, Túrina nepokárali, ale uvítali ho mezi sebou jako někoho, kdo si to zaslouží. Saeros chvíli předstíral, že smýšlí stejně, a posadil se jinam, naproti Túrinovi. „Strážce hranice nás zřídka poctí svou přítomností,“ poznamenal, „a já mu rád přenechám své obvyklé místo za možnost pohovořit si s ním.“ Ale Túrin, který právě rozmlouval s Mablungem Lovcem, nevstal a jen stručně opáčil: „Děkuji.“ Saeros se ho pak začal vyptávat na novinky z hranice a na jeho činy v divočině; přestože se však jeho slova zdála pěkná, posměšný tón v hlase nebylo možné nepostřehnout. Vtom na Túrina padla únava; rozhlédl se a pocítil hořkost vyhnanství; přes všechno světlo a smích v elfích síních se jeho myšlenky obrátily k Belegovi a k jejich životu v lesích a odtamtud daleko k Morwen v Dor-lóminu v otcově domě. Zachmuřil se nad svými temnými myšlenkami a Saerosovi neodpověděl. Saeros se domníval, že se Túrin mračí na něho, a již svůj hněv nebrzdil. Vytáhl zlatý hřeben, hodil jej před Túrina na stůl a zvolal: „Jistě jsi spěchal k tomuto stolu, hithlumský muži, a tvůj odraný plášť lze omluvit; hlavu však nemusíš mít zanedbanou jako houští ostružin. A kdybys neměl zakryté uši, třeba bys líp slyšel, co se ti říká.“ Túrin nic neřekl, ale obrátil zrak na Saerose a v temných očích mu zablýsklo. Saeros nedbal na výstrahu, oplatil mu opovržlivým pohledem a přitom řekl tak, aby to všichni slyšeli: „Jestliže jsou hithlumští muži tak divocí a drsní, jaké jsou asi tamější ženy? Pobíhají jako laně, oděné jen svými vlasy?“ - 56 -
Túrin náhle uchopil pohár, mrštil jím Saerosovi do obličeje, a ten padl nazad, bolestivě poraněn. Túrin tasil meč a byl by se na něho vrhl, ale Mablung ho zarazil. Saeros vstal, vyplivl krev na tabuli a rozbitými ústy s námahou pronesl: „Jak dlouho tu budeme hostit tohoto lesního Wose? Kdo tu dnes večer vládne? Králův zákon tvrdě postihuje ty, kdo zraní jeho leníky v síni, a pro ty, kdo tasí meč, je nejlehčím rozsudkem vyhoštění. Venku před síní bych ti dovedl odpovědět, lesní Wosi!“ Když Túrin spatřil krev na stole, zchladl, vyprostil se z Mablungova sevření a beze slova opustil síň. Pak řekl Mablung Saerosovi: „Co to s tebou dnes je? Z tohoto zla viním tebe; možná že králův zákon usoudí, že rozbitá ústa jsou za posměšky spravedlivou odplatou.“ „Má-li to štěně pocit křivdy, ať si jde ke králi pro rozsouzení,“ odsekl Saeros. „Ale tasení meče v síni nelze ničím takovým omluvit. Pokud na mne ten lesní Wos vytasí meč venku před síní, zabiju ho.“ „Mohlo by to dopadnout i jinak,“ připomněl Mablung. „Ať však přijde o život ten nebo onen, bude to zlý skutek, hodný spíš Angbandu než Doriathu, a vzejde z něho další zlo. Ano, cítím, že tento večer mezi nás sáhl jakýsi stín ze Severu. Dej si pozor, Saerosi, abys ve své pýše neplnil Morgothovu vůli, a pamatuj, že jsi z Eldar.“ „Na to nezapomínám,“ opáčil Saeros; jeho zloba však neutuchla a jeho zášť celou noc rostla, jak si ošetřoval své zranění. Ráno si na Túrina počíhal, když časně vyrazil z Menegrothu a hodlal se vrátit na severní hranici. Sotva ušel kousek cesty, Saeros se k němu přihnal zezadu s taseným mečem a štítem na paži. Avšak Túrin, z divočiny vycvičený k ostražitosti, jej koutkem oka spatřil, uskočil, rychle tasil a obrátil se k nepříteli. „Morwen!“ zvolal, „ten, kdo se ti posmíval, nyní zaplatí za své posměšky!“ Rozpoltil Saerosův štít a pak se dali do boje rychlými čepelemi. Túrin však měl za sebou tvrdou školu a dosáhl stejné mrštnosti jako kterýkoli elf, byl však silnější. Brzy získal převahu, ranil Saerose do paže vládnoucí mečem a elf mu byl vydán na milost. Pak šlápl na meč, který Saeros upustil. „Saerosi,“ ušklíbl se, „čeká tě dlouhý běh a šaty by ti překážely. Musí ti stačit vlasy.“ Nato ho srazil na zem a svlékl. Saeros pocítil Túrinovu velikou sílu a dostal - 57 -
strach. Túrin ho však nechal vstát a křikl: „Utíkej! Utíkej! A nepoběžíš-li rychle jako jelen, budu tě zezadu pobodávat.“ Šťouchl Saerose hrotem meče do zadku a ten se rozběhl do lesa; v hrůze divoce volal o pomoc, ale Túrin za ním běžel jako lovecký pes, a ať Saeros utíkal, kudy chtěl, a uhýbal, jak chtěl, stále měl za sebou meč, který ho poháněl dál. Saerosovy výkřiky přivolaly k honičce mnohé jiné a ti je následovali. S běžci však udrželi krok jen ti nejrychlejší. Nejdále vpředu byl Mablung a v mysli byl znepokojen; přestože se mu včera popichování zdálo zlé, „ráno procitlá zloba udělá do večera radost Morgothovi“; navíc se považovalo za neblahé svévolně zostudit někoho z elfího rodu, aniž byla záležitost předložena soudu. Nikdo v tu chvíli nevěděl, že Túrin byl nejprve napaden Saerosem, který ho chtěl zabít. „Zadrž, zadrž, Túrine!“ volal. „Tohle je skřetí dílo v lesích!“ „Skřetí dílo už máme za sebou, tohle je jen skřetí hra!“ zavolal zpátky Túrin. Než Mablung promluvil, chystal se již Saerose pustit, nyní se však za ním s výkřikem opět rozběhl. Saeros již nedoufal v pomoc, myslel si, že má za zády smrt, a zběsile utíkal, až náhle doběhl ke srázu, kde přítok Esgalduiny proudil mezi vysokými skalami hlubokou roklí, jež byla na jelení skok příliš široká. Saeros se přesto ve velkém strachu pokusil přeskočit, na protější straně mu však uklouzly nohy, s výkřikem se zřítil zpět a rozbil se o velký balvan v řece. Tak ukončil svůj život v Doriathu a Mandos si ho dlouho podržel. Túrin pohlédl na jeho tělo ve vodě a pomyslel si: „Nešťastný hlupák! Odtud bych ho byl nechal jít zpátky do Menegrothu. Nyní na mne vložil nezaslouženou vinu.“ Otočil se a temně pohlédl na Mablunga a jeho společníky, kteří nyní doběhli a stáli opodál na srázu. Po chvíli ticha se vážně ozval Mablung: „Běda! Pojď ale nyní s námi zpátky, Túrine, protože tyto skutky musí posoudit král.“ Túrin však prohlásil: „Kdyby byl král spravedlivý, zprostil by mě viny. Nebyl to však jeden z jeho rádců? Proč by si spravedlivý král vybíral za přítele člověka se zlomyslným srdcem? Odříkám se jeho zákona a soudu.“ „Tvá slova jsou příliš pyšná,“ napomenul ho Mablung, přestože mladíka v srdci litoval. „Nauč se moudrosti! Přece se nestaneš uprchlí- 58 -
kem. Vyzývám tě, aby ses se mnou vrátil jako přítel. Jsou tu i jiní svědkové. Až se král dozví pravdu, můžeš doufat v jeho odpuštění.“ Túrina však již elfí síně omrzely a bál se, že bude uvězněn; opáčil tedy: „Odmítám tvou výzvu. Nebudu krále Thingola pro nic za nic prosit o odpuštění a odejdu tam, kde mě jeho rozsudek nemůže dostihnout. Máte na vybranou jen z dvojího: buď mě nechte jít, nebo mě zabijte, odpovídá-li to vašemu zákonu. Je vás totiž příliš málo na to, abyste mě zajali živého.“ Z ohně, který mu plál v očích, viděli, že to myslí vážně, a nechali ho jít. „Jedna smrt stačí,“ řekl Mablung. „Neudělal jsem to schválně, ale neželím toho,“ prohlásil Túrin. „Kéž ho Mandos posoudí spravedlivě, a vrátí-li se někdy do zemí živých, kéž je moudřejší. Žijte blaze!“ „Žij svobodně,“ odpověděl Mablung, „když je to tvé přání. Říkat žij blaze by bylo marné, odcházíš-li takto. Leží na tobě stín. Kéž není temnější, až se opět setkáme.“ Na to Túrin neodpověděl, ale opustil je a rychle odešel, sám, nikdo nevěděl kam. Vypráví se, že když se Túrin nevracel na severní hranice Doriathu a nepřicházely o něm žádné zprávy, Beleg Lučištník ho sám přišel hledat do Menegrothu a s těžkým srdcem vyslechl novinu o Túrinových činech a útěku. Brzy potom se do svých síní vrátili Thingol a Melian, protože léto bylo na sklonku. Když král uslyšel, co se stalo, řekl: „To je truchlivá záležitost a musím ji vyslechnout celou. Přestože můj rádce Saeros je mrtev a můj schovanec Túrin uprchl, zítra usednu na soudnou stolici a znovu vše v řádném sledu vyposlechnu, než vynesu rozsudek.“ Druhý den usedl král na svůj trůn ve velké síni Menegrothu a kolem něj všichni náčelníci a starší z Doriathu. Byli vyslechnuti mnozí svědci. Nejvíce a nejzřetelněji mluvil Mablung. Když líčil hádku u stolu, králi se jevilo, že se Mablungovo srdce přiklání k Túrinovi. „Mluvíš jako přítel Túrina, syna Húrinova?“ zeptal se Thingol. „Byl jsem jím, ale pravdu miluji víc a déle,“ odvětil Mablung. „Vyslechni mě do konce, pane!“ - 59 -
Když bylo vypovězeno vše až po Túrinova slova na rozloučenou, Thingol vzdychl; pohlédl na ty, kdo před ním seděli, a pravil: „Běda, vidím na vašich tvářích stín. Jak se jen vkradl do mé říše? Zde působí zloba. Saerose jsem považoval za věrného a moudrého; kdyby však žil, pocítil by můj hněv, protože jeho posměšky byly zlé a viním ho ze všeho, co se zběhlo v síni. Potud Túrinovi promíjím. Nemohu však přejít to, co se stalo později, když měl hněv již vychladnout. Zostuzení Saerose a jeho uštvání k smrti byly křivdy větší než způsobená urážka. Ukazují na tvrdé a pyšné srdce.“ Pak se Thingol na chvíli zamyslel a nakonec smutně pokračoval: „Je to nevděčný schovanec a člověk vskutku příliš pyšný na svůj stav. Jak mohu u sebe dál chovat toho, kdo pohrdá mnou a mým zákonem, či prominout tomu, kdo nelituje? Můj rozsudek musí znít takto: vypovím Túrina z Doriathu. Pokusí-li se vejít, bude přede mne přiveden k soudu, a dokud nebude u mých nohou prosit za odpuštění, není mým synem. Považuje-li to někdo za nespravedlivé, ať se ozve!“ V síni zavládlo ticho a Thingol zvedl ruku, aby vynesl rozsudek. V tu chvíli však spěšně vstoupil Beleg a zvolal: „Pane, smím ještě promluvit?“ „Jdeš pozdě,“ napomenul ho Thingol. „Nebyl jsi pozván s ostatními?“ „Máš pravdu, pane, zdržel jsem se však; pátral jsem po někom, koho jsem znal. Nyní konečně vedu svědka, který by měl být vyslechnut, než vyneseš rozsudek.“ „Byli povoláni všichni, kdo měli co říci,“ namítl král. „Co může sdělit závažnějšího než ti, které jsem vyslechl?“ „To posoudíš, až uslyšíš,“ odpověděl Beleg. „Dopřej mi to, jestliže jsem si kdy zasloužil tvou přízeň.“ „Tobě to dopřeji,“ rozhodl Thingol. Nato Beleg vyšel ven a za ruku přivedl dovnitř dívku Nellas, která sídlila v lesích a nikdy nevstupovala do Menegrothu; bála se veliké sloupové síně a kamenného stropu stejně jako množství očí, které se na ni upřely. Když ji Thingol vyzval, aby promluvila, vyhrkla: „Pane, seděla jsem na stromě,“ potom se však v bázni před králem zajíkla a nebyla schopna pokračovat. Král se pousmál a pravil: „To už dělali i jiní, ale necítili potřebu mi o tom vyprávět.“ - 60 -
„Opravdu, i jiní,“ přisvědčila, protože jeho úsměv jí dodal odvahu. „Dokonce i Lúthien! A onoho rána jsem myslela na ni a na člověka Berena.“ Na to Thingol nic neřekl, ale přestal se usmívat. Čekal, až Nellas opět promluví. „Túrin mi totiž připomněl Berena,“ vysvětlila nakonec. „Jsou prý příbuzní a někteří dokážou jejich příbuznost postřehnout: ti, kdo bedlivě pozorují.“ Thingol ztratil trpělivost. „To je možné. Ale Túrin, syn Húrinův, mnou pohrdl a odešel a ty už ho neuvidíš, abys mohla zkoumat jeho příbuzenství. Nyní totiž vynesu rozsudek.“ „Pane králi!“ vykřikla. „Měj se mnou strpení a nech mě domluvit. Seděla jsem na stromě, abych se na Túrina podívala, až bude odcházet. A spatřila jsem Saerose, jak vychází z lesa s mečem a štítem a vrhá se na nic netušícího Túrina.“ V síni se ozvalo mumlání, král zvedl ruku a pravil: „Přinášíš mému sluchu zprávu závažnější, než se zdálo pravděpodobné. Dávej pozor na všechno, co řekneš; toto je totiž hrdelní soud.“ „To mi říkal Beleg,“ odpověděla, „a jen proto jsem se sem odvážila vstoupit, aby Túrin nebyl chybně posouzen. Je statečný, ale milosrdný. Bojovali spolu, pane, ti dva, až Túrin připravil Saerose o štít i o meč, ale nezabil ho. Proto nevěřím, že mu na konci přál smrt. Jestliže byl Saeros zostuzen, ostudu si zasloužil.“ „Soud patří mně,“ ohradil se Thingol. „Bude se však řídit tím, co jsi vypověděla.“ Pak se Nellas důkladně vyptal a nakonec se obrátil k Mablungovi: „Je mi divné, že ti o tom Túrin nic neřekl.“ „Neřekl,“ odvětil Mablung. „Jinak bych to byl vypověděl. A má slova na rozloučenou by byla zněla jinak.“ „I můj rozsudek bude nyní jiný,“ pokračoval Thingol. „Slyšte mě! Tu vinu, kterou lze u Túrina nalézt, nyní promíjím a považuji ho za ukřivděného a vyprovokovaného. A protože mu skutečně ublížil člen mé rady, jak zdůraznil, nemusí o prominutí žádat, ale sám mu je pošlu tam, kde se nalézá, a se ctí ho povolám zpět do svých síní.“ Ale když vynesl rozsudek, Nellas se rozplakala. „Kde ho však najdeš?“ vyhrkla. „Opustil naši zemi a svět je širý.“ - 61 -
„Budeme ho hledat.“ Pak Thingol vstal, Beleg vyvedl Nellas z Menegrothu a řekl jí: „Neplač, vždyť jestliže Túrin žije a chodí po světě, já ho najdu, i kdyby to nikdo jiný nedokázal.“ Nazítří předstoupil Beleg před Thingola a Melian a král mu řekl: „Poraď, Belegu; trápím se totiž. Přijal jsem Húrinova syna za svého a tak to zůstane, pokud se Húrin sám nevrátí ze stínů a nevyžádá si ho. Nechci, aby někdo říkal, že byl Túrin neprávem vyhnán do pustiny, a ochotně bych ho přijal zpět; vždyť jsem ho miloval.“ „Dej mi svolení, pane,“ odvětil Beleg, „a já se pro tebe pokusím to zlo napravit, dokážu-li to. Taková slibná mužnost by neměla přijít nazmar v divočině. Doriath ho potřebuje a bude ho potřebovat stále víc. A já ho také miluji.“ Thingol Belegovi řekl: „Nyní vkládám v tuto výpravu naději! Jdi s mou dobrou vůlí, a najdeš-li ho, střež ho a veď, jak dovedeš. Belegu Cúthalione, dlouho jsi byl nejpřednějším obráncem Doriathu a zasloužil sis mé díky mnoha skutky udatnosti i moudrosti. Za největší budu považovat nalezení Túrina. Požádej při tomto loučení o jakýkoli dar a neodepřu ti jej.“ „Žádám tedy o dobrý meč, protože skřeti se nyní hrnou tak hustě a tak blízko, že samotný luk nestačí, a čepel, kterou mám, jejich brnění neprorazí.“ „Vyber si ze všech, které mám, jenom můj Aranrúth mi nech.“ Tehdy si Beleg vybral Anglachel; byl to meč velmi proslulý a jmenoval se tak, protože byl vyroben ze železa, které spadlo z nebe jako plápolající hvězda. Rozetnul každé železo vytěžené ze země. Ve Středozemi byl jen jeden jemu podobný. Ten nepatří do tohoto příběhu, přestože jej vyrobil ze stejné rudy stejný kovář; tím kovářem byl Eöl, Temný elf, jenž si vzal za ženu Turgonovu sestru Aredhel. Dal Anglachel Thingolovi jako daň – ač nerad – za to, že bude smět bydlet v Nan Elmothu, ale ten druhý meč, Anguirel, si ponechal, dokud mu jej neukradl jeho syn Maeglin. Když však Thingol podával Belegovi jílec Anglachelu, Melian pohlédla na čepel a pravila: „V tom meči je zloba. Dosud v něm sídlí kovářovo srdce, a to bylo temné. Nebude milovat ruku, které slouží, a také u tebe dlouho nezůstane.“ - 62 -
„Přesto jím budu vládnout, dokud budu moci,“ opáčil Beleg. Poděkoval králi, vzal meč a odešel. Široko daleko pak marně hledal po Beleriandu zprávy o Túrinovi, vydávaje se do mnoha nebezpečenství. Tak minula zima a po ní i jaro.
- 63 -
- 64 -
KAP ITOLA 6
Túrin mezi psanci
Nyní se příběh vrací k Túrinovi. Považoval se za psance, jehož bude král pronásledovat, a tak se nevrátil k Belegovi na severní hranice Doriathu, ale odešel na západ, tajně vyšel ze Střežené říše a dostal se do lesnaté krajiny jižně od Teiglinu. Před Nirnaeth tam bydlívalo v rozptýlených usedlostech mnoho lidí, většinou z Halethina lidu. Neuznávali žádného pána, živili se lovem a zemědělstvím, na pastvinách chovali vepře a obdělávali lesní paseky oplocené proti vpádům z divočiny. Většina jich však nyní zahynula nebo uprchla do Brethilu a na celý kraj doléhal strach ze skřetů a psanců. V tom čase zkázy se tam totiž potulovali muži bez domova a zoufalci: uprchlíci z prohraných bitev a ze zpustošených zemí; někteří byli vyhnáni do pustiny pro zlé skutky. Lovili a sháněli obživu, jak se dalo, ale mnozí se naučili loupit a byli krutí, když je poháněl hlad nebo jiná potřeba. Největší strach budili v zimě, jako vlci, a ti, kdo dosud hájili své domovy, jim říkali Gaurwaith, Vlčí lidé. Asi šedesát se jich spojilo v jednu tlupu a toulali se po lesích za západní hranicí Doriathu; vysloužili si stejnou nenávist jako skřeti, - 65 -
protože mezi nimi byli vyvrhelové tvrdého srdce, kteří chovali zášť k vlastnímu rodu. Nejtvrdší srdce měl jistý Andróg, vyhnaný z Dor-lóminu proto, že zabil ženu. Z té země přišli i jiní: starý Algund, nejstarší ze společenstva, který uprchl z Nirnaeth, a muž, který si říkal Forweg, muž se světlými vlasy a uhýbavýma blýskavýma očima, mohutný a smělý, ale odpadlý od způsobů Edain z Hadorova lidu. Přesto ještě dokázal být občas moudrý a šlechetný; byl velitelem společenstva. Smrt strádáním nebo v šarvátkách nyní zmenšila jejich počet asi na padesát. Naučili se být velmi ostražití a stavěli kolem sebe zvědy nebo stráže, ať byli v pohybu nebo odpočívali. Tak se záhy dozvěděli o Túrinovi, když se zatoulal do jejich lovišť. Stopovali ho a stáhli se okolo něho; když vyšel na mýtinu u potoka, náhle se octl v kruhu mužů s napjatými luky a tasenými meči. Zastavil se, ale nedal najevo žádný strach. „Kdo jste?“ zeptal se. „Myslel jsem, že jen skřeti přepadají lidi, ale jak vidím, mýlil jsem se.“ „Toho omylu budeš možná litovat,“ prohlásil Forweg, „protože tohle jsou naše loviště a my nedovolujeme jiným lidem, aby tudy chodili. Propadají životem, pokud se nevykoupí.“ Túrin se drsně zasmál: „Ode mne, vyhnance a psance, výkupné nedostanete. Až budu mrtev, můžete mě prohledat, ale důkaz, že mluvím pravdu, vás možná přijde draho. Hodně vás při tom nejspíš přijde o život.“ Přesto se jeho smrt zdála blízká, protože v tětivách bylo založeno mnoho šípů a čekalo se jen na velitelovo slovo, a přestože měl Túrin pod šedou kazajkou a pláštěm elfí brnění, někteří by ho jistě zasáhli smrtelně. Žádný z nepřátel nestál v dosahu skoku s taseným mečem. Túrin se však náhle shýbl, protože na kraji potoka u svých nohou zpozoroval nějaké kameny. V tu chvíli jeden psanec pohněvaný jeho hrdými slovy vypustil střelu. Mířil mu do obličeje. Střela však přelétla nad Túrinem, ten vyskočil jako puštěná tětiva a velikou silou mrštil po střelci přesně mířený kámen. Muž padl na zem s rozbitou lebkou. „Líp bych vám posloužil živý namísto toho nešťastníka,“ prohodil Túrin a otočil se k Forwegovi: „Jestliže jsi tu velitelem, neměl bys svým mužům dovolit, aby stříleli bez příkazu.“ „Nedovoluji to,“ opáčil Forweg, „ale tenhle byl rychle potrestán. Přijmu tě místo něho, budeš-li lépe dbát mých slov.“ - 66 -
„To budu, dokud budeš velitelem, a ve všem, co veliteli přísluší. Ovšem volba nového člena společenství asi nezávisí jen na něm, soudím. Měly by být vyslechnuty všechny hlasy. Je tu někdo, kdo mě nevítá?“ Tu proti němu promluvili dva psanci; jeden z nich byl přítelem padlého. Jmenoval se Ulrad. „Podivný způsob vstupu do společenstva,“ ušklíbl se, „zabít jednoho z našich nejlepších mužů!“ „Ne bez napadení,“ připomněl Túrin. „Tak tedy pojďte! Postavím se proti vám oběma, se zbraní, nebo jen silou. Pak uvidíte, mohu-li nahradit jednoho z vašich nejlepších mužů. Pokud se však má při této zkoušce používat luk, musím ho také dostat.“ Vykročil k nim, ale Ulrad couvl a nechtěl bojovat. Druhý hodil luk na zem a pokročil Túrinovi vstříc. Byl to Andróg z Dor-lóminu. Stanul před Túrinem a prohlédl si ho od hlavy k patě. Posléze zavrtěl hlavou. „Ne, nejsem zbabělec, muži to vědí, ale tobě se nevyrovnám. Myslím, že nikdo z těch tady. Co se mě týče, můžeš se k nám připojit. Máš ale v očích zvláštní světlo; jsi nebezpečný člověk. Jak se jmenuješ?“ „Říkám si Neithan, Ukřivděný,“ odpověděl Túrin a psanci mu od té doby říkali Neithan; přestože však prohlašoval, že utrpěl bezpráví (a vždy až příliš ochotně propůjčoval sluch každému, kdo o sobě tvrdil totéž), nevyjevil o svém životě ani domově nic víc. Viděli však, že poklesl z nějakého vznešeného postavení, a třebaže neměl nic než svou zbroj, ta byla vyrobena elfími kováři. Brzy si získal jejich chválu, neboť byl silný, statečný a v lese se vyznal lépe než oni, a důvěřovali mu, protože nebyl chamtivý a na sebe příliš nemyslel. Báli se ho však pro jeho náhlé záchvaty hněvu, jež málokdy chápali. Do Doriathu se Túrin nemohl – nebo ve své pýše nechtěl – vrátit; do Nargothrondu nebyl od Felagundova pádu nikdo vpuštěn. K menšímu Halethinu lidu v Brethilu se nesnížil odejít a do Dor-lóminu se neodvažoval, protože byl neprostupně obklíčený a Túrin soudil, že v té době nemá osamělý muž naději průsmyky v Horách stínu projít. Zůstal tedy s psanci, neboť jakákoli lidská společnost pomáhala lépe snášet útrapy v divočině, a protože chtěl žít a nemohl se s nimi stále svářit, nesnažil se je příliš brzdit v jejich podlých činech. Tak se brzy zatvrdil a zvykl si na bídný a často krutý život. Přesto v něm někdy procital soucit a znechu- 67 -
cení a pak byl ve svém hněvu nebezpečný. Tímto zlým a nebezpečným způsobem žil Túrin až do konce roku, i přes zimní nouzi a hlad, až přišlo předjaří a potom krásné jaro. Jak bylo řečeno, v lesích jižně od Teiglinu ještě stály usedlosti lidí, tvrdých a ostražitých, přestože jich nyní bylo málo. Přestože Gaurwaith vůbec neměli rádi a pramálo je litovali, v kruté zimě kladli jídlo, bez něhož se mohli obejít, na místa, kde je Gaurwaith mohli nalézt; doufali, že se tím vyhnou útoku vyhladovělé tlupy. Od psanců se však dočkali menšího vděku než od zvířat a ptáků a ochránili je spíš jejich psi a ploty. Kolem mýtiny u každé usedlosti totiž rostl vysoký živý plot a domy byly obehnané příkopem a palisádou; od usedlosti k usedlosti vedly pěšiny a lidé mohli v nouzi přivolat pomoc troubením. Když však přišlo jaro, bylo pro Gaurwaith nebezpečné zdržovat se tak blízko domů lesních lidí, kteří by se mohli shromáždit a uštvat je; proto se Túrin divil, že je Forweg nevede pryč. Dál na jihu, kde nezůstali žádní lidé, bylo víc potravy i lovné zvěře a méně nebezpečí. Jednoho dne pak Túrin nemohl najít Forwega ani jeho přítele Andróga; ptal se po nich, ale jeho společníci se rozesmáli. „Asi si vyřizují nějakou vlastní záležitost,“ prohodil Ulrad. „Zanedlouho se vrátí a pak se pohneme. Možná budeme mít naspěch; budeme mít totiž štěstí, jestli za sebou nepřivedou včeličky z úlu.“ Slunce svítilo, mladé listí se zelenalo a Túrinovi se příčil špinavý tábor psanců, takže se zatoulal sám daleko do lesa. Proti své vůli vzpomínal na Skryté království a zdálo se mu, že slyší jména doriathských květin jako ozvěnu téměř zapomenutého starého jazyka. Náhle však zaslechl výkřiky a z lískového křoví vyběhla mladá žena; šaty měla potrhané trním, celá vyděšená klopýtla a bez dechu padla na zem. Túrin se vrhl k houští s taseným mečem a skolil muže, který vyrazil z lísek za ní; teprve když udeřil, poznal, že je to Forweg. Zatímco v úžasu hleděl na krev na trávě, vyšel Andróg a také se ohromeně zastavil. „Zlé dílo, Neithane!“ zvolal a tasil meč. Túrin však zchladl a zeptal se Andróga: „Kde jsou ti skřeti? Předhonili jste je, abyste jí pomohli?“ „Skřeti?“ odsekl Andróg. „Hlupáku! A ty si říkáš psanec! Psanci neznají žádný zákon kromě svých potřeb. Starej se o sebe, Neithane, a nás nech na pokoji.“ - 68 -
„To udělám, dnes se však naše cesty zkřížily. Buď mi tu ženu necháš, nebo půjdeš za Forwegem.“ Andróg se zasmál. „Když je to tak, ať je po tvém. Netvrdím, že na tebe stačím sám, ale naši druhové ti tu smrt možná budou zazlívat.“ Žena vstala a položila ruku Túrinovi na paži. Pohlédla na krev, pohlédla na Túrina a v očích měla potěšení. „Zabij ho, pane!“ řekla. „Zabij i jeho! A pak pojď se mnou. Přineseš-li jejich hlavy, můj otec Larnach nebude nerad. Za dvě ,vlčí hlavy‘ už lidi dobře odměnil.“ Túrin se však obrátil k Andrógovi: „Jak daleko je k jejímu domovu?“ „Asi míli, žije v jedné ohrazené usedlosti. Zatoulala se ven.“ „Jdi tedy rychle,“ obrátil se Túrin zpátky k ženě. „Řekni otci, ať tě líp hlídá. Nebudu však utínat hlavy svým druhům, abych si koupil jeho přízeň nebo cokoli jiného.“ Pak vrátil meč do pochvy. „Pojď!“ vyzval Andróga. „Vrátíme se. Chceš-li však pohřbít svého velitele, musíš to udělat sám. Pospěš, protože mohou vyhlásit poplach a pronásledovat nás. Přines jeho zbraně!“ Žena odcházela lesem a mnohokrát se ohlédla, než ji stromy zakryly. Pak šel Túrin bez dalších řečí svou cestou. Andróg se za ním díval a mračil se jako ten, kdo luští hádanku. Když se Túrin vrátil do tábora psanců, našel je neklidné a poplašené; již příliš dlouho totiž zůstávali na jednom místě, blízko dobře střežených usedlostí, a reptali proti Forwegovi. „Riskuje na náš úkor,“ mručeli, „a za jeho rozkoše mohou zaplatit jiní.“ „Zvolte si tedy nového velitele,“ prohlásil Túrin a stanul před nimi. „Forweg už vás dál nepovede; je mrtev.“ „Jak to víš?“ zeptal se Ulrad. „Hledal jsi med ve stejném úlu? Poštípaly ho včely?“ „Ne. Stačilo jedno žihadlo. Zabil jsem ho já. Avšak Andróga jsem ušetřil; brzy se vrátí.“ Pak jim pověděl, co se zběhlo, a káral ty, kteří dělali takové věci; než domluvil, vrátil se Andróg s Forwegovými zbraněmi. „Vidíš, Neithane!“ zasmál se. „Nevyhlásila žádný poplach. Třeba doufá, že se s tebou ještě sejde.“ „Jestli se mnou budeš žertovat, budu litovat, že jsem jí tvou hlavu nedopřál. Teď pověz svůj příběh a buď stručný.“ - 69 -
Andróg celkem popravdě vylíčil vše, co se stalo. „Jenom si teď lámu hlavu, co tam pohledával Neithan,“ dodal. „Zřejmě ne to, co my. Když jsem totiž přišel, Forweg už byl zabitý. Ženské se to líbilo, chtěla jít s ním a prosila o naše hlavy jako o výkupné za nevěstu. On ji ale nechtěl a poslal ji pryč. Tak nevím, co měl proti veliteli. Mně nechal hlavu na krku, za což jsem vděčný, i když hodně zmatený.“ „Pak odmítám tvé tvrzení, že pocházíš z Hadorova lidu,“ zvolal Túrin. „Pocházíš spíš od Uldora Prokletého a měl ses nabídnout do služeb Angbandu. Slyšte mě nyní!“ obrátil se na všechny. „Dávám vám na vybranou. Buď si mě vezmete za velitele místo Forwega, nebo mě necháte odejít. Buď budu tomuto společenstvu nyní vládnout, nebo je opustím. Jestli mě ale chcete zabít, dejte se do toho. Budu bojovat s vámi všemi, dokud nebudu mrtev já – nebo vy.“ Tu mnozí sáhli po zbraních, ale Andróg zvolal: „Ne! Hlava, kterou ušetřil, není bez rozumu. Budeme-li bojovat, nejeden zbytečně padne dřív, než zabijeme toho nejlepšího mezi námi.“ Pak se zasmál. „Je to zase tak, jako když se k nám připojil. Zabíjí, aby si udělal místo. Když se to osvědčilo předtím, třeba se to osvědčí zas. Třeba nás dovede k většímu zdaru než k oblézání cizích hnojišť.“ Starý Algund přisvědčil: „Nejlepší muž mezi námi. Bývaly časy, kdy bychom udělali totéž, jen kdybychom si troufli; mnoho jsme však zapomněli. Třeba nás nakonec dovede domů.“ Tu napadlo Túrina, že se od této malé tlupy může povznést a vybudovat si vlastní svobodné panství. Pohlédl však na Algunda a Andróga a pravil: „Říkáte domů? Vysoké a studené Hory stínu stojí mezi námi a domovem. Za nimi je Uldorův lid a kolem angbandské houfy. Jestliže vás to neleká, sedmkrát sedm mužů, třeba vás k domovu povedu. Jak daleko však dojdeme, než padneme?“ Všichni mlčeli. Pak Túrin pokračoval. „Berete mě za svého velitele? Potom vás nejprve odvedu do divočiny, daleko od lidských sídel. Buď se nám tam povede lépe, nebo ne; přinejmenším si však vysloužíme méně nenávisti od vlastního rodu.“ Tu se k němu shlukli všichni, kdo pocházeli z Hadorova lidu, a přijali ho jako velitele; ostatní, ač nepříliš rádi, také souhlasili. Hned nato je z onoho kraje odvedl. - 70 -
Thingol vyslal mnoho poslů, aby pátrali po Túrinovi v Doriathu a v zemích blízko jeho hranic; v roce jeho útěku však po něm pátrali marně, protože nikdo nevěděl a ani by neuhodl, že je s psanci a nepřáteli lidí. Když přišla zima, všichni se vrátili ke králi; kromě Belega. Ten pokračoval stále dál, i když všichni odešli. Avšak v Dimbaru a na severních hranicích Doriathu bylo zle. Dračí přilba se tam již v boji neobjevovala a scházel i Lučištník; Morgothovi sluhové pookřáli a jejich počet i troufalost rostly. Zima přišla a odešla a s jarem se jejich útoky obnovily: zabrali Dimbar a lidé z Brethilu se báli, protože po všech jejich hranicích s výjimkou jižní obcházelo zlo. Od Túrinova útěku již uplynul téměř rok, Beleg ho stále hledal a naděje mu ubývalo. Na svých toulkách došel na sever k brodu přes Teiglin, tam uslyšel zlé zprávy o novém nájezdu skřetů z Taur-nu-Fuinu, obrátil se nazpátek a náhodou přišel k domovům lesních lidí krátce potom, co Túrin kraj opustil. Uslyšel tam zvláštní příběh, který se mezi nimi vyprávěl. V lesích se prý objevil vysoký a pánovitý muž nebo snad elfí bojovník, zabil jednoho z Gaurwaith a zachránil Larnachovu dceru, kterou pronásledovali. „Byl velmi pyšný,“ vyprávěla Belegovi Larnachova dcera, „s jasnýma očima, jimiž se skoro neuráčil na mne pohlédnout. Přesto prohlašoval Vlčí lidi za své druhy a nechtěl zabít jiného, který stál opodál a znal ho jménem. Říkal mu Neithane.“ „Dovedeš rozluštit tu hádanku?“ zeptal se Larnach elfa. „Žel, dovedu. Muž, o němž mi vyprávíte, je ten, koho hledám.“ Neřekl lesním lidem o Túrinovi nic víc, ale varoval je, že se na severu sbírá zlo. „Brzy sem do kraje přijdou vyhladovělí skřeti v příliš velké síle na to, abyste se jim mohli postavit. Tohoto roku se musíte vzdát buď svobody, nebo života. Jděte do Brethilu, dokud je čas!“ Pak spěchal dál a hledal brlohy psanců a znamení, která by mu ukázala, kam odešli. Brzy je našel; Túrin však byl několik dní napřed, pohyboval se rychle, v obavách z pronásledování lesními lidmi, a používal veškeré umění, které znal, aby obloudil nebo svedl ze stopy každého, kdo by se ho pokusil sledovat. Vedl své muže na západ, pryč od lesních lidí a od hranic Doriathu, až se dostali na severní konec velké vysočiny čnící mezi údolími Sirionu a Narogu. Půda tam byla sušší a les náhle končil na okraji srázu. Pod ním bylo vidět prastarou Jižní silnici, - 71 -
jak stoupá od brodu přes Teiglin a ubírá se po západním úpatí náhorních vřesovišť směrem k Nargothrondu. Tam psanci nějaký čas ostražitě pobývali, zřídka zůstávali dvě noci v jednom táboře a nechávali po sobě pramálo stop. Tak se stalo, že i Beleg je honil marně. Veden znameními, která se mu podařilo rozluštit, nebo zvěstmi o procházejících lidech, jež získal od divokých tvorů, s nimiž se uměl dohovořit, často přišel blízko k nim, ale pokaždé našel doupě opuštěné; ve dne v noci totiž stavěli stráže, a jakmile se doslechli, že se někdo blíží, rychle vyskočili a uháněli pryč. „Běda,“ říkal si, „příliš dobře jsem to lidské dítě naučil lesní i polní moudrosti! Málem bych si myslel, že je to družina elfů.“ I oni si však uvědomili, že je stopuje nějaký neúnavný pronásledovatel, jehož nikdy nezahlédli, ale přesto ho nemohli setřást, a tak zneklidněli. Zanedlouho přišli přes Brithiach skřeti, jak se Beleg obával. Handir Brethilský se jim postavil do cesty se všemi bojovníky, které se mu podařilo svolat, a tak zamířili od brodu přes Teiglin k jihu a hledali, kde by co uloupili. Mnoho lesních lidí dalo na Belegovu radu a poslalo ženy a děti prosit o ochranu v Brethilu. Ty se svým průvodem unikly, protože přešly přes brod včas, ale ozbrojení muži, kteří šli za nimi, narazili na skřety a podlehli. Pár se jich probilo do Brethilu, mnozí však byli zabiti nebo zajati; skřeti táhli dál k usedlostem, vydrancovali je a zapálili. Pak se ihned obrátili k západu hledat Silnici, protože se teď chtěli s kořistí a zajatci co nejrychleji vrátit na Sever. Avšak zvědové psanců je brzy zpozorovali, a přestože jim na zajatcích vůbec nezáleželo, uloupený majetek lesních lidí v nich vzbudil chtivost. Túrinovi se zdálo nebezpečné odhalit se skřetům, dokud nebudou vědět, kolik jich je, ale psanci ho nechtěli poslechnout, protože jim v pustině mnohé scházelo, a někteří už začínali litovat, že je vede. Túrin si tedy vzal za společníka jediného muže, jistého Orlega, a šel na výzvědy za skřety; velení v tlupě svěřil Andrógovi a přikázal mu, aby se kryl a nikam nevycházel, dokud se nevrátí. Skřetí vojsko bylo mnohem větší než tlupa psanců, byli však v končinách, kam se skřeti málokdy odvážili, a věděli také, že za Silnicí leží Talath Dirnen, Střežená pláň, na níž hlídají nargothrondští zvědové a strážci; báli se nebezpečí, a tak byli ostražití a jejich zvědové prolézali - 72 -
mezi stromy po obou stranách pochodujícího voje. Tak se stalo, že Túrin a Orleg byli odhaleni, protože tři zvědové na ně náhodou narazili v jejich úkrytu; dva sice zabili, ale třetí uprchl s křikem Golug! Golug! To bylo jejich pojmenování pro Noldor. Les byl okamžitě plný skřetů, kteří se tiše rozptýlili a hledali je široko daleko. Když Túrin viděl, že má malou naději uprchnout, usoudil, že je aspoň oklame a odvede od úkrytu svých mužů. Z křiku Golug! pochopil, že mají strach z nargothrondských vyzvědačů, a tak utíkal s Orlegem na západ. Pronásledovatelé chvátali za nimi, až nakonec museli prchající chtě nechtě z lesa ven; tam byli spatřeni, a když se pokoušeli dostat přes Silnici, Orlega probodalo mnoho šípů. Túrina však zachránilo elfí brnění a unikl sám do pustiny za Silnicí; dík rychlosti a obratnosti se nepřátelům vyhnul a prchl daleko do kraje, který neznal. Pak skřeti ve strachu, aby na ně nepřišli elfové z Nargothrondu, pobili zajatce a pospíšili na Sever. Když uplynuly tři dny a Túrin ani Orleg se nevraceli, někteří psanci chtěli odejít z jeskyně, kde se skrývali; Andróg se však postavil proti tomu. Uprostřed této rozepře mezi nimi náhle stanula šedá postava. Beleg je konečně dohonil. Předstoupil beze zbraně a ukazoval jim dlaně; v úleku však vyskočili, Andróg se k němu přikradl zezadu, hodil přes něj smyčku a utáhl ji tak, že mu spoutala paže. „Nepřejete-li si hosty, měli byste lépe hlídat,“ řekl Beleg. „Proč mě vítáte takto? Přicházím jako přítel a hledám jen přítele. Slyšel jsem, že mu říkáte Neithan.“ „Není tu,“ opáčil Ulrad. „Jak ale znáš to jméno, pokud nás už dlouho nešpehuješ?“ „Špehuje nás už dlouho,“ řekl Andróg. „To je ten stín, který šel pořád za námi. Nyní se snad dozvíme jeho skutečné úmysly.“ Pak jim přikázal, aby Belega přivázali ke stromu vedle jeskyně, a když mu pevně spoutali ruce i nohy, vyslýchali ho. Na všechny otázky však jim Beleg dával jedinou odpověď: „Byl jsem tomuto Neithanovi přítelem od okamžiku, kdy jsem ho poprvé potkal v lese, a to byl ještě dítě. Hledám ho jen z lásky a nesu mu dobrou zprávu.“ „Zabijme ho a zbavme se jeho špehování,“ zvolal zlostně Andróg. Hleděl na Belegův veliký luk a zatoužil po něm, protože byl sám lu- 73 -
kostřelcem. Někteří však měli lepší srdce a odporovali mu a Algund ho varoval: „Velitel se ještě možná vrátí a pak budeš litovat, dozví-li se, že jedním rázem přišel o přítele i o dobrou zprávu.“ „Nevěřím pohádce toho elfa,“ opáčil Andróg. „Je to špeh doriathského krále. Má-li však opravdu nějaké zprávy, musí nám je povědět, a my posoudíme, zda stačí na to, abychom ho nechali naživu.“ „Počkám na vašeho velitele,“ prohlásil Beleg. „Budeš tu stát, dokud nepromluvíš,“ odsekl Andróg. Pak na Andrógovo naléhání nechali Belega bez jídla a bez vody uvázaného u stromu, posadili se opodál a jedli a pili; nic víc jim však neřekl. Když takto uběhly dva dny a dvě noci, dostali zlost a strach a dychtili odejít; většina byla nyní ochotna elfa zabít. Jak se schylovalo k večeru, všichni se shromáždili okolo něho a Ulrad přinesl plápolající větev z ohníčku hořícího u ústí jeskyně. V tom okamžiku se však vrátil Túrin. Přišel po svém zvyku tiše, zůstal stát ve stínu za kruhem mužů a ve světle ohně spatřil Belegovu přepadlou tvář. Jako by ho zasáhla střela a jako by náhle povolil mráz, do očí se mu vevalily dlouho neprolité slzy. Vrhl se ke stromu. „Belegu! Belegu! Jak ses sem dostal? A proč tu takhle stojíš?“ Okamžitě přeťal pouta a Beleg se mu skácel do náruče. Když Túrin vyslechl vše, co mu byli muži ochotni říci, rozhněval se a zarmoutil; nejdříve se však staral jen o Belega. Pečoval o něho, jak uměl, přitom přemýšlel o svém životě v lesích a rozzlobil se sám na sebe. Vždyť cizinci byli často zabíjeni, když je psanci chytili poblíž svého doupěte nebo si na ně počíhali, a on tomu nebránil. Sám často mluvil špatně o králi Thingolovi a Šedých elfech, takže musí sdílet vinu, jestliže se s nimi jednalo jako s nepřáteli. Potom se s hořkostí obrátil ke svým mužům: „Byli jste krutí, a bezdůvodně. Dosud jsme nikdy zajatce nemučili; k takovým skřetím skutkům nás dovedl život, který vedeme. Nezákonné a ničemné byly všechny naše činy, sloužili jsme jen sobě a živili v srdci nenávist.“ Andróg namítl: „Komu budeme sloužit, ne-li sobě? Koho budeme milovat, když nás všichni nenávidí?“ „Alespoň já už nikdy nepozvednu ruku proti elfům ani lidem,“ odvětil Túrin. „Angband má sluhů dost. Jestliže jiní tento slib nesloží se mnou, budu chodit sám.“ - 74 -
Tu Beleg otevřel oči a zvedl hlavu: „Sám ne! Teď mohu konečně říci svou novinu. Nejsi psancem a jméno Neithan ti nepatří. Nakolik jsi byl shledán vinným, bylo ti odpuštěno. Již rok tě hledáme, abychom tě povolali zpět ke cti a do služeb krále. Dračí přilba nám schází již příliš dlouho.“ Túrin se však z té zprávy nezaradoval a dlouho seděl mlčky; při Belegových slovech na něho totiž opět padl stín. „Počkejme do rána,“ řekl nakonec. „Potom se rozhodnu. Tak či onak musíme zítra opustit tuto skrýš, protože ne každý, kdo nás hledá, nám přeje dobré.“ „Nikdo,“ vyštěkl Andróg a vrhl zlý pohled na Belega. Ráno si Beleg, který se po způsobu dávných elfů rychle zotavil ze svých útrap, vzal Túrina stranou. „Čekal jsem větší radost ze své noviny,“ pravil. „Teď se přece jistě vrátíš do Doriathu!“ A prosil Túrina a domlouval mu, jak uměl. Čím víc však naléhal, tím víc se Túrin zdráhal. Přesto se Belega důkladně vyptal na Thingolův soud. Beleg mu pověděl vše, co věděl, a Túrin nakonec řekl: „Takže Mablung se prokázal jako můj přítel, jak se kdysi zdával?“ „Spíš jako přítel pravdy,“ opravil ho Beleg, „a tak to bylo nakonec nejlepší. Proč jsi mu ale, Túrine, neřekl, že tě Saeros napadl? Všechno mohlo být jinak.“ Pohlédl na muže, kteří se rozvalovali u vchodu jeskyně. „A mohl jsi stále hrdě nosit svou přilbu a nemusel upadnout v tohle.“ „Snad, říkáš-li tomu úpadek. Snad. Ale už se stalo. Slova mi tenkrát uvázla v hrdle. Očima mě káral, přestože se mě na nic nezeptal, za skutek, kterého jsem se nedopustil. Mé lidské srdce bylo pyšné, jak řekl elfí král. A stále je takové, Belegu Cúthalione. Ještě mi nedovolí vrátit se do Menegrothu a snášet útrpné a odpouštějící pohledy, jako bych byl napravený neposlušný klouček. Já bych měl odpouštět, ne odpuštění dostávat. A nejsem už žádný klouček, ale muž, jak to odpovídá mému rodu; a osud tomu chtěl, že tvrdý muž.“ Belega ta slova ztrápila. „Co tedy hodláš dělat?“ „Žít svobodně,“ opáčil Túrin. „To mi Mablung přál, když jsme se rozcházeli. Myslím, že se Thingolova milost nerozšíří tak, aby přijal tyto společníky mého úpadku; nyní se však s nimi nerozejdu, nebudou-li se - 75 -
chtít oni rozejít se mnou. Svým způsobem je mám rád, i toho nejhoršího tak trochu. Jsou z mého plemene a v každém je něco dobrého, co by mohlo růst. Myslím, že budou stát při mně.“ „Vidíš je jinýma očima než já. Pokusíš-li se je odvrátit od zla, zklamou tě. Pochybuji o nich, zejména o jednom.“ „Jak může elf soudit lidi?“ „Stejně jako soudí všechny činy, bez ohledu na to, kdo je provedl,“ opáčil Beleg, ale neřekl víc a nezmínil se o Andrógově zlomyslnosti, která především způsobila, že s ním tak špatně zacházeli; rozpoznal totiž, v jakém je Túrin rozpoložení, obával se, že mu neuvěří, že se tím jen poškodí jejich staré přátelství a že to Túrina zažene zpátky na špatnou cestu. „Říkáš, že chceš být svobodný, příteli Túrine,“ pravil tedy. „Co tím myslíš?“ „Chci vést své vlastní muže a válčit svým vlastním způsobem,“ odpověděl Túrin. „Alespoň v jednom se však mé srdce změnilo: lituji každé rány kromě těch zasazených Nepříteli lidí a elfů. A ze všeho nejvíc bych tě chtěl mít po svém boku. Zůstaň se mnou!“ „Kdybych s tebou zůstal, dal bych se vést láskou a ne moudrostí. Srdce mě varuje, že bychom se měli vrátit do Doriathu. Jinde před námi leží stín.“ „Přesto tam nepůjdu.“ „Běda,“ povzdechl Beleg, „ale jako pošetilý otec, který splní přání svého syna navzdory vlastní předvídavosti, se tvé vůli podřídím. Když mě požádáš, zůstanu.“ „Výborně!“ opáčil Túrin. Pak se náhle odmlčel, jako by si sám uvědomil onen stín a zápolil s pýchou, která mu nedovolovala obrátit se nazpět. Dlouho seděl a dumal o létech, která měl za sebou. Náhle se probral a pohlédl na Belega. „Ta elfí dívka, kterou jsi jmenoval: dlužím jí mnoho za její včasné svědectví; přesto si ji nedokážu vybavit. Proč mě pozorovala?“ Tu na něj Beleg podivně pohlédl. „Ano, proč?“ opakoval. „Túrine, žil jsi vždy srdcem a myslí napůl v dálavách? Jako chlapec jsi přece chodil s Nellas po lesích.“ „To muselo být hrozně dávno. Tak mi aspoň nyní mé dětství připadá, leží na něm mlha – kromě vzpomínky na otcův dům v Dor-lóminu. Proč bych prosím tě chodil s elfí dívkou?“ - 76 -
„Snad aby ses naučil to, co tě naučit mohla,“ odvětil Beleg, „třeba jen pár elfích jmen pro lesní kvítí. Aspoň jejich jména jsi nezapomněl. Běda, lidské dítě! Ve Středozemi jsou i jiné zármutky než tvůj a rány nezasazené zbraní. Opravdu si začínám myslet, že by se elfové a lidé neměli stýkat ani se navzájem plést do svých záležitostí.“ Túrin nic neřekl, ale dlouho hleděl Belegovi do tváře, jako by z ní chtěl vyčíst odpověď na hádanku jeho slov. Nellas z Doriathu ho již nikdy nespatřila a jeho stín od ní odešel. Nyní se Beleg a Túrin obrátili k jiným věcem a dohadovali se, kde by měli zůstávat. „Vraťme se do Dimbaru na severní hranici, kde jsme kdysi spolu chodívali!“ naléhal Beleg. „Je nás tam zapotřebí. Skřeti si v posledním čase našli cestu dolů z Taur-nu-Fuinu; postavili silnici průsmykem Anach.“ „Na ten se nepamatuji.“ „To ne, tak daleko od hranic jsme nikdy nešli,“ přisvědčil Beleg. „Viděl jsi však v dálce štíty Crissaegrim a na východě temnou hráz Gorgorothu. Anach leží mezi nimi nad vysoko položenými prameny Mindebu; je to neschůdná a nebezpečná cesta; nyní jich však po ní přichází mnoho, Dimbar, kde býval mír, upadá pod Temnou ruku a lidé z Brethilu jsou zneklidněni. Zvu tě do Dimbaru!“ „Ne, nebudu se v životě vracet,“ opáčil Túrin. „Nyní se také do Dimbaru snadno nedostanu. V cestě leží Sirion, přes který nevedou žádné mosty ani brody kromě Brithiachu daleko na severu; cesta přes něj je nebezpečná všude mimo Doriath. Ale já do Doriathu nevejdu a nevyužiji Thingolova svolení a odpuštění.“ „Říkáš o sobě, že jsi tvrdý muž, Túrine, a máš pravdu, pokud tím myslíš tvrdošíjný. Teď jsem na řadě já. Když dovolíš, odejdu co nejdřív a rozloučím se s tebou. Budeš-li si přát mít po svém boku Lučištníka, hledej mě v Dimbaru.“ Túrin na to nic neřekl. Druhý den se Beleg vydal na cestu a Túrin s ním šel na dostřel luku od tábora; nic však neříkal. „Loučíme se tedy, Húrinův synu?“ zeptal se Beleg. „Přeješ-li si opravdu dodržet slovo a zůstat se mnou,“ odpověděl Túrin, „hledej mě na Amon Rûdhu. Jinak se loučíme jednou provždy.“ „Snad to tak bude nejlepší,“ opáčil Beleg a odešel. - 77 -
Vypráví se, že se Beleg vrátil do Menegrothu, předstoupil před Thingola a Melian a pověděl jim o všem, co se stalo, kromě toho, jak špatně s ním zacházeli Túrinovi společníci. Thingol vzdychl: „Vzal jsem na sebe, že budu Húrinovu synovi otcem, a toho se nemohu zříci z lásky ani z nenávisti, pokud se nevrátí sám Húrin Statečný. Co by ode mne ještě chtěl?“ Melian však řekla: „Dám ti nyní dar, Cúthalione, aby ti byl pomocí a poctou, protože nic cennějšího nemám.“ A dala mu zásobu lembasu, cestovního chleba elfů, zabaleného ve stříbrných listech; nitky, jimiž byl ovázán, byly na uzlících zapečetěny královninou pečetí, oplatkou bílého vosku ve tvaru květu Telperionu. Podle zvyku Eldalië totiž přechovávání a vydávání lembasu náleželo jedině královně. „Tento cestovní chléb ti bude pomocí v pustině a v zimě, Belegu, a pomůže i těm, které si vybereš. Nyní jej totiž svěřuji tobě, abys jej mým jménem rozdělil podle své vůle.“ Ničím neprojevila Melian Túrinovi větší přízeň než tímto darem, protože Eldar nikdy předtím nedovolili smrtelníkovi, aby požil tento cestovní chléb, a i později to učinili jen vzácně. Beleg se tedy odebral z Menegrothu zpátky na severní hranici, kde měl skrýše a mnoho přátel; když ale přišla zima a válčení utichlo, druhové náhle zjistili, že s nimi Beleg není, a už se k nim nevrátil.
- 78 -
KAP ITOLA 7
O trpaslíku Mîmovi
Nyní se příběh obrací k Drobnému trpaslíku Mîmovi. Na Drobné trpaslíky se dávno zapomnělo, protože Mîm byl poslední. I zastara se o nich vědělo málo. Beleriandští elfové jim kdysi říkali Nibin-nogrim, ale neměli je rádi, a Drobní trpaslíci neměli rádi nikoho, jen sebe. Jestliže se báli skřetů a nenáviděli je, Eldar nenáviděli neméně a Vyhnance ze všech nejvíc; neboť Noldor jim prý ukradli jejich země a domov. Nargothrond byl objeven nejprve Drobnými trpaslíky a ti v něm začali hloubit dávno předtím, než přišel přes moře Finrod Felagund. Podle některých pocházeli z trpaslíků, kteří byli v pradávných dnech zapuzeni z velkých trpasličích měst na východě. Dlouho před Morgothovým návratem se zatoulali na západ. Protože neměli pána a bylo jich málo, těžko získávali kovové rudy a jejich kovářská zručnost i zásoba zbraní se zmenšovaly; zvykli si žít kradí a poněkud se zmenšili proti svým východním příbuzným, jelikož chodili s nahrbenými rameny, rychlými, plíživými krůčky. Přesto byli jako všichni trpaslíci mnohem silnější, než sliboval jejich vzrůst, a dokázali se udržet při - 79 -
životě i za velkého strádání. Nyní však již ve Středozemi vymřeli, všichni kromě Mîma a jeho dvou synů; a Mîm byl starý i podle počítání trpaslíků, starý a zapomenutý. Po odchodu Belega (což bylo v druhém létě po Túrinově útěku z Doriathu) se psancům vedlo špatně. Přišli neočekávané deště a ze Severu a po staré Jižní silnici přes Teiglin přicházeli skřeti ve větším počtu než kdy dříve a hemžili se ve všech lesích na západních hranicích Doriathu. Bezpečí i odpočinek byly vzácné a družina byla častěji pronásledována než pronásledovala. Jak tak jedné noci leželi a číhali ve tmě bez ohně, Túrin začal přemýšlet o svém životě a připadlo mu, že by se dalo leccos zlepšit. „Musím najít nějaké bezpečné útočiště,“ říkal si, „a zabezpečit nás proti zimě a hladu.“ Nevěděl však, kam se obrátit. Druhý den své muže odvedl pryč, dál od Teiglinu a hranic Doriathu, než zatím zašli, a po třech dnech putování stanuli na západním okraji lesů v údolí Sirionu. Půda tam byla sušší a holejší, jak se zvedala do vrchovišť. Brzy nato se přihodilo, že se Túrin a jeho muži za šera po šedivém deštivém dni schovali v cesmínovém houští; za ním byl nezarostlý prostor se spoustou velkých balvanů, které se o sebe opíraly nebo se vedle sebe válely. Bylo úplné ticho, jen z listí kapalo. Náhle dal pozorovatel signál. Vyskočili a spatřili tři šedě oblečené postavy v kápích, jak se kradmo pohybují mezi kameny. Každá měla na zádech velký pytel, přesto kráčely rychle. Túrin na ně křikl „Stát“ a muži se za nimi rozběhli jako lovečtí psi, postavy však šly dál, a přestože po nich Andróg střílel, dvě zmizely v soumraku. Jeden zůstal pozadu; buď byl pomalejší, nebo měl těžší břemeno. Brzy ho chytili, srazili na zem a pevně ho přidržovali rukama, přestože se bránil a kousal jako šelma. Túrin však přistoupil a napomenul své muže. „Co to tu máte? Copak musíte být tak suroví? Je to staré a malé. Co vám to udělalo?“ „Kouše,“ odvětil Andróg a ukázal krvácející ruku. „Je to skřet nebo nějaký jejich příbuzný. Zabij to!“ „Však si nic jiného nezaslouží, protože zklamal naše naděje,“ poznamenal jiný, který se zmocnil jeho vaku. „Jsou tam jen kořínky a kamínky.“ - 80 -
„Ne,“ opáčil Túrin. „Má vousy. Bude to jen trpaslík. Nechte ho vstát a mluvit.“ Tak se Mîm dostal do příběhu Húrinových dětí. Pracně se totiž zvedl na kolena u Túrinových nohou a prosil o život. „Jsem starý a chudý. Jenom trpaslík, jak říkáte, žádný skřet. Jmenuji se Mîm. Nedovol, pane, aby mě zabili pro nic za nic, jako by to udělali skřeti.“ Túrin ho v srdci politoval, řekl však: „Vypadáš chudý, Mîme, ač je to u trpaslíka zvláštní; myslím však, že my jsme chudší: bez domova a bez přátel. Kdybych řekl, že tě ve své velké nouzi neušetříme jen ze soucitu, co bys nabídl jako výkupné?“ „Nevím, co by sis přál, pane,“ opatrně odvětil Mîm. „V tuto chvíli jen málo!“ hořce se rozhlédl Túrin kolem sebe očima plnýma deště. „Bezpečné místo na spaní místo mokrého lesa. Ty sám určitě takové máš.“ „Mám,“ přisvědčil Mîm, „nemohu je však dát jako výkupné. Jsem příliš starý na to, abych žil pod širým nebem.“ „Dál stárnout nemusíš,“ přitočil se k němu Andróg s nožem v nezraněné ruce. „Toho tě mohu ušetřit.“ „Pane!“ vykřikl zděšeně Mîm a objal Túrinovi kolena. „Přijdu-li o život, ty přijdeš o obydlí. Bez Mîma je totiž nenajdeš. Nemohu je dát, ale podělím se o ně. Je v něm víc místa, než bývalo; tolik jich navždy odešlo,“ a dal se do pláče. „Tvůj život je ušetřen, Mîme,“ řekl Túrin. „Aspoň dokud nedojdeme k jeho doupěti,“ dodal Andróg. Túrin se k němu obrátil: „Jestliže nás Mîm bez šalby dovede do svého domu a ten bude dobrý, potom je jeho život vykoupen a nezabije ho žádný muž, který mě následuje. To přísahám.“ Nato Mîm políbil Túrinovi kolena a řekl: „Mîm bude tvým přítelem, pane. Zprvu jsem si podle tvé řeči a hlasu myslel, že jsi elf, jsi však člověk, a to je lepší. Mîm nemá elfy rád.“ „Tak kde máš ten svůj dům?“ pobídl ho Andróg. „Musí být opravdu dobrý, abych jej sdílel s trpaslíkem. Andróg totiž nemá rád trpaslíky. Jeho lidé si o nich z východu nepřinesli žádné dobré pověsti.“ „Sami za sebou nechali horší,“ podotkl Mîm. „Suď můj dům, až jej - 81 -
uvidíš. Budete ovšem potřebovat na cestu světlo, vy klopýtaví lidé. Vrátím se včas a povedu vás.“ „To ne!“ zvolal Andróg. „To přece nedovolíš, veliteli! Víckrát bys toho starého darebáka nespatřil.“ „Stmívá se,“ odpověděl Túrin. „Ať nám nechá nějakou zástavu. Že bychom si nechali tvůj pytel i s nákladem, Mîme?“ Nato trpaslík opět s úlekem padl na kolena. „Kdyby se Mîm nechtěl vrátit, nevracel by se kvůli starému pytli s kořínky. Já se vrátím! Pusťte mě!“ „Nepustím,“ opáčil Túrin. „Když se se svým pytlem nechceš rozloučit, musíš zůstat s ním. Třeba po noci strávené pod listím budeš litovat ty nás.“ Postřehl však a jiní také, že si Mîm svého nákladu cení víc, než by na pohled zasloužil. Odvedli starého trpaslíka do svého neutěšeného tábora a on si cestou mručel neznámým jazykem, který se zdál nabitý prastarou nenávistí; když mu však spoutali nohy, rázem zmlkl. A ti, kdo měli stráž, viděli, že celou noc seděl mlčky a nehybně jako kámen, jen bdělé oči se mu blýskaly, jak přebíhaly tmou. Před ránem přestalo pršet a ve stromech zaševelil vítr. Přišlo ráno jasnější než mnohá před ním a lehký vánek od jihu rozvál mraky, takže se okolo vycházejícího slunce rozprostírala bledá a jasná obloha. Mîm seděl dál bez hnutí a vypadal jako mrtvý; nyní měl totiž těžká víčka zavřená a v ranním světle se zdál seschlý a svraštělý stářím. Túrin stál a shlížel na něho. „Už je dost světlo,“ pravil. Mîm otevřel oči a ukázal na svá pouta. Když ho rozvázali, vyhrkl: „Jedno se naučte, hlupáci! Nedávejte trpaslíkovi pouta. Neodpustí vám. Nechce se mi umřít, ale pro to, co jste mi udělali, se mé srdce rozpálilo. Odříkám se svého slibu.“ „Ale já ne!“ opáčil Túrin. „Dovedeš mě do svého domu. Do té doby nebudeme mluvit o smrti. To je má vůle.“ Upřeně se zahleděl trpaslíkovi do očí a Mîm to nevydržel; málokdo totiž snesl Túrinův pohled vyjadřující odhodlání nebo zlobu. Brzy odvrátil hlavu a vstal. „Pojď za mnou, pane.“ „Dobrá! Nyní však dodám: chápu tvou hrdost. Možná zemřeš, ale spoután již víckrát nebudeš.“ - 82 -
„To nebudu,“ přisvědčil Mim. „Ale pojď již!“ S tím je dovedl zpátky na místo, kde byl zajat, a ukázal na západ. „Tam je můj domov! Hádám, že jste jej často viděli, protože je vysoký. Říkali jsme mu Šarbhund, než elfové změnili všechna jména.“ Pak pochopili, že ukazuje na Amon Rûdh, Holý vrch, jehož nezarostlé temeno čnělo nad mnoha mílemi divočiny. „Viděli jsme jej, ale nikdy ne zblízka,“ ozval se Andróg. „Jaká tam může být bezpečná skrýš nebo voda nebo cokoli, co potřebujeme? Já tušil, že v tom bude nějaký háček. Copak se lidé schovávají na kopci?“ „Daleký rozhled může být bezpečnější než schovávání,“ řekl Túrin. „Z Amon Rûdhu je rozhled široko daleko. Dobrá, Mîme, půjdu a podívám se, co tam máš. Jak dlouho to nám, klopýtavým lidem, potrvá, než tam dojdeme?“ „Celý den až do setmění, vyrazíme-li hned,“ odpověděl Mîm. Zakrátko vyrazila družina na západ a Túrin kráčel v čele po boku Mîmovi. Když vyšli z lesů, našlapovali opatrně, krajina se však zdála pustá a tichá. Přešli poházené kameny a začali stoupat; Amon Rûdh totiž stál na východním okraji vrchovišť, jež se zvedala mezi údolími Sirionu a Narogu, a jeho čelo se tyčilo ještě tisíc stop a výše nad kamenitou plání na úpatí. Na východní straně se nerovná půda pomalu zvedala k vysokým hřebenům mezi březovými a jeřábovými chlumky a prastarými hlohy, zakořeněnými ve skále. Dál, na vřesovištích a dolních svazích Amon Rûdhu rostly houštiny aeglosu; strmá šedá hlava však byla holá, po kameni se rozlézal jen rudý seregon. Na sklonku odpoledne se psanci přiblížili ke kořenům kopce. Přicházeli od severu, protože tudy je Mîm vedl; zář sklánějícího se slunce padala na temeno Amon Rûdhu a seregon byl právě v plném květu. „Pohleďte! Na tom kopci je krev,“ zvolal Andróg. „Ještě ne,“ odvětil Túrin. Slunce klesalo a v prohlubních se stmívalo. Pahorek nyní vyvstával před nimi a oni se v duchu ptali, nač vlastně potřebovali průvodce k tak nápadnému cíli. Když je však Mîm vedl dál a oni začali šplhat do posledních strmých svahů, všimli si, že se cestou řídí podle nějakých taj- 83 -
ných znaků či starého zvyku. Zahýbal sem a tam, a když pohlédli stranou, viděli, že se po obou stranách otvírají temné rokle a pukliny nebo že terén klesá do nehostinných polí velkých kamenů se zrádnými jámami a děrami, zastřenými ostružiním a trním. Bez průvodce by tu mohli bloudit a potácet se celé dny, než by našli cestu. Posléze se dostali na strmější, ale hladší půdu. Ve stínu starých jeřábů vstoupili pod klenbu vysokého, zespodu holého aeglosu: do šera plného sladké vůně. Náhle před nimi vyvstala plochá a svislá skalní stěna, vysoká snad čtyřicet stop, soumrak však zatmíval oblohu nad nimi a nedalo se to spolehlivě odhadnout. „Tohle jsou dveře tvého domu?“ zeptal se Túrin. „Trpaslíci prý kámen milují.“ Přikročil k Mîmovi, aby je nakonec přece jen neošidil. „Dveře ne, ale branka do zahrady,“ opáčil Mîm. Zabočil po úpatí skály doprava a po dvaceti krocích stanul; Túrin spatřil, že obratné ruce nebo účinky počasí vytvořily štěrbinu, kde se dvě skalní stěny překrývaly a mezi nimi se zpátky doleva táhl průchod. Vstup halily dlouhé splývavé rostliny, zakořeněné ve štěrbinách nahoře, uvnitř však vedla tmou nahoru strmá kamenitá stezka. Čúrkem po ní tekla voda a bylo tam vlhko. Stoupali jeden za druhým. Nahoře stezka opět zahnula doprava a k jihu a trnitou houštinou je přivedla na zelenou plošinu, přes kterou ubíhala dál do stínu. Tak přišli k Mîmovu domu, Bar-en-Nibin-noegu, na který se vzpomínalo jen ve starých pověstech z Doriathu a Nargothrondu a který žádný člověk nespatřil. Padala však noc, na východě svítily hvězdy a oni zatím neviděli, jak toto zvláštní místo vypadá. Vrchol Amon Rûdhu tvořila veliká hmota podobná strmé kamenné čepičce s holým zploštělým temenem. Na severní straně z něho vyčnívala plochá a téměř čtvercová římsa, kterou nebylo zdola vidět; jako zeď za ní totiž stál vrcholek kopce a na východ i na západ od jejího okraje spadaly svislé srázy. Jen od severu, kudy přišli, se tam mohl snadno dostat ten, kdo znal cestu. Od „branky“ vedla pěšina a brzy zabíhala do hájku zakrslých bříz obklopujících čiré jezírko v nádrži vytesané do skály. Vtékal do něj pramínek prýštící z úpatí stěny vzadu a žlábkem se přeléval jako bílá nitka přes západní okraj římsy. Za zástěnou stromů, - 84 -
blízko pramene zela mezi dvěma skalními baštami jeskyně. Vypadala jako pouhá mělká prohlubeň s nízkým prolomeným obloukem; dál uvnitř však byla pomalýma rukama Drobných trpaslíků zahloubena i prokopána hluboko do nitra kopce během dlouhých let, kdy tam sídlili, nerušeni Šedými elfy z lesů. Mîm je vedl hlubokým šerem okolo tůně, kde se nyní mezi stíny březových větví zrcadlily hvězdy. V ústí jeskyně se otočil a poklonil se Túrinovi. „Vstup do Bar-en-Danwedhu, Domu výkupného; tak bude totiž nazýván.“ „Možná,“ odvětil Túrin. „Nejdříve si jej prohlédnu.“ Pak s Mîmem vešel dovnitř, a když ostatní viděli, že se nebojí, šli za ním, i Andróg, který trpaslíkovi nejvíc nedůvěřoval. Brzy se octli v černé tmě, Mîm však zatleskal a zpoza rohu se vynořilo světélko: z chodby v pozadí vnější jeskyně vykročil jiný trpaslík s malou pochodní. „Tak jsem ho minul, jak jsem se obával!“ zabručel Andróg. Mîm však začal s druhým rychle hovořit jejich vlastním drsným jazykem. Zdálo se, že to, co slyší, ho znepokojilo nebo rozhněvalo. Vrhl se do chodby a zmizel. Andróg chtěl ihned za nimi. „Zaútočme první!“ vykřikl. „Třeba jich je tam celý roj, ale jsou malí.“ „Hádám, že jenom tři,“ odpověděl Túrin a šel první, zatímco psanci za ním tápali po hmatu chodbou mezi neohlazenými stěnami. Cesta mnohokrát v ostrém úhlu zahýbala; nakonec však vpředu zakmitlo slabé světlo a oni vešli do malé, ale vysoké síně, mdle osvícené lampami visícími na jemných řetízcích ze stinné klenby. Mîm tam nebyl, slyšeli však jeho hlas. Túrin se jím dal vést a došel ke dveřím komnaty, jež se otvírala v pozadí síně. Nahlédl a spatřil Mîma klečet na podlaze. Vedle něho mlčky stál trpaslík s pochodní, ale na kamenném loži u protější stěny ležel další. „Khîme, Khîme, Khîme!“ kvílel starý trpaslík a rval si vousy. „Ne všechny tvé střely minuly,“ prohodil Túrin k Andrógovi. „Tento zásah se ale možná prokáže jako neblahý. Příliš snadno pouštíš tětivu. Kdo ví, zda se dožiješ zmoudření.“ Nechal ostatní stát, tiše vstoupil, stanul za Mîmem a oslovil ho. „Co se stalo, pane?“ zeptal se. „Umím trochu uzdravovat. Mohu ti pomoci?“ - 85 -
Mîm otočil hlavu a oči mu rudě zasvitly. „Leda bys uměl vrátit čas a uťal kruté ruce svým mužům,“ opáčil. „To je můj syn. Měl v prsou šíp. Nyní už nepromluví. Zemřel při západu slunce. Tvá pouta mi zabránila jej uzdravit.“ Túrinovi opět vytryskl v srdci dlouho okoralý soucit jako voda ze skály. „Běda!“ vzdychl. „Přivolal bych tu střelu zpět, kdybych mohl. Nyní se tento dům opravdu bude jmenovat Bar-en-Danwedh, Dům výkupného. Ať se zde totiž usídlím nebo ne, budu se cítit tvým dlužníkem, a jestliže někdy získám nějaké jmění, zaplatím ti za syna danwedh v těžkém zlatě na znamení lítosti, třebaže to tvé srdce již nerozradostní.“ Mîm vstal a dlouze se na Túrina zahleděl. „Slyším tě. Mluvíš jako dávný kníže trpaslíků a to mě udivuje. Nyní mé srdce zchladlo, třebaže se neraduje. Proto své výkupné zaplatím: smíš tady bydlet, budeš-li chtít. Dodám však: ten, který vypustil šíp, zlomí svůj luk a šípy, položí je k nohám mého syna a už nikdy nevezme do ruky šíp ani neuchopí luk. Pokud ano, zemře jím. Tu kletbu na něj vkládám.“ Andróg se ulekl, když o té kletbě slyšel; s velkou hořkostí zlomil luk a šípy a položil je mrtvému trpaslíkovi k nohám. Když ale vycházel z komnaty, zle zamžoural na trpaslíka a zabručel: „Říká se, že trpaslíkova kletba nikdy nezhyne, ale i lidská může dojít cíle. Kéž zemře se střelou v hrdle!“ Tu noc leželi v síni a spali neklidně kvůli nářku Mîma a jeho druhého syna Ibuna. Nevěděli, kdy přestal, ale když se konečně vzbudili, trpaslíci byli pryč a komnata byla zahrazena kamenem. Byl zase jasný den, psanci se za ranního světla umyli v tůni a připravili si jídlo, které měli. Když jedli, stanul před nimi Mîm. Poklonil se Túrinovi. „Odešel a je po všem,“ řekl. „Leží se svými otci. Nyní se obracíme k životu, který nám zbývá, přestože naše dny budou možná již krátké. Líbí se ti Mîmův dům? Je výkupné zaplaceno a přijato?“ „Ano,“ přisvědčil Túrin. „Všechno je tedy tvoje a uspořádej si tu bydlení, jak budeš chtít, až na jedno: komnatu, která je zavřena, nesmí otevřít nikdo jiný než já.“ „Slyšíme tě,“ odpověděl Túrin. „Pokud jde o náš život tady, zdá se, že jsme tu v bezpečí, přesto musíme mít potravu a jiné věci. Jak se dostaneme ven, a hlavně, jak se dostaneme zpátky?“ - 86 -
K jejich znepokojení se Mîm hrdelně zasmál. „Bojíte se, že jste šli za pavoukem do středu jeho sítě? Mîm lidi nejí! A pavouk by se těžko vypořádal s třiceti vosami najednou. Jste přece ozbrojení a já tu stojím s prázdnýma rukama. Ne, musíme se dělit, vy a já – o dům, o potravu, oheň a možná i o jiné zisky. Hádám, že dům budete střežit a udržovat v tajnosti pro vlastní dobro, i když poznáte cestu ven a dovnitř. Časem se to naučíte. Do té doby vás musí vodit Mîm nebo jeho syn Ibun. Jeden s vámi půjde tam, kam jdete, a vrátí se, až se vrátíte vy – nebo na vás bude čekat někde, kde to znáte a kam trefíte bez pomoci. Tuším, že to bude stále blíž k domovu.“ Túrin s tím souhlasil, poděkoval Mîmovi a většina jeho mužů byla ráda; za ranního slunce v plném létě to vypadalo jako pěkné obydlí. Jen Andróg byl nespokojený. „Čím dřív se naučíme přicházet a odcházet, tím líp,“ prohlásil. „Ještě nikdy jsme si na své výpravy nevodili zajatce s pocitem křivdy.“ Ten den odpočívali, čistili si zbraně a spravovali výstroj; měli totiž ještě jídlo asi na dva dny a Mîm jim ještě přidal. Půjčil jim tři velké hrnce i dřevo na podpal a vynesl pytel. „Smetí,“ prohlásil. „Nestojí za ukradení. Jen plané kořínky.“ Když však kořínky umyli, ukázalo se, že jsou pod slupkou bílé a masité, a když je uvařili, byly chutné; trochu připomínaly chléb. Psanci je vzali rádi, protože chléb už dlouho neměli, ledaže se jim jej podařilo ukrást. „Divocí elfové je neznají, Šedí elfové je nenašli, ti pyšní ze Zámoří jsou na hrabání v zemi příliš pyšní,“ poznamenal Mîm. „Jak se jmenují?“ zeptal se Túrin. Mîm na něj pohlédl úkosem. „Nemají jméno, jen v trpasličím jazyku, jemuž nevyučujeme. A neučíme lidi, jak je hledat, protože jsou nenasytní a nešetrní a neuskrovnili by se, dokud by všechny rostliny nezašly. Teď kolem nich nevědomky chodí, když se potulují po divočině. Víc se ode mne nedozvíte, můžete jich však mít dostatek z mé štědrosti, pokud budete mluvit slušně a nebudete špehovat ani krást.“ Opět se hrdelně zasmál. „Mají velikou cenu. V hladové zimě jsou cennější než zlato, protože se dají uskladnit jako oříšky pro veverku. Už si děláme zásobu z prvních, co uzrály. Jste ovšem blázni, - 87 -
myslíte-li si, že bych se s jedním malým nákladem nerozloučil ani za cenu života.“ „Slyším tě,“ ozval se Ulrad, který nahlédl do pytle, když byl Mîm zajat. „Přesto ses s nimi rozloučit nechtěl a tvá slova ve mně budí jen větší zvědavost.“ Mîm se otočil a temně na něho pohlédl. „Jsi hlupák, nad kterým by jaro netruchlilo, kdyby v zimě zašel. Dal jsem slovo a byl bych se musel vrátit, rád či nerad, s pytlem nebo bez něho, ať si bezzákonní a nevěrní lidé myslí, co chtějí. Nemám však rád, když mi zlí násilím berou, co je moje, i kdyby to byl jen řemínek z boty. Myslíš, že si nevzpomínám, že tvé ruce byly mezi těmi, které mě spoutaly a zdržely tak, že jsem už nestihl promluvit se svým synem? Kdykoli budu vydávat zemní chléb ze svých zásob, s tebou počítat nebudu, a budeš-li jíst, tak jen ze štědrosti svých druhů, ne z mé!“ S tím odešel, avšak Ulrad, který před jeho hněvem couvl, za jeho zády prohodil: „Vznešené řečičky! Stejně měl ten starý darebák v pytli ještě něco jiného, stejného tvaru, ale tvrdého a těžšího. Třeba jsou v divočině kromě zemního chleba i jiné věci, které elfové nenašli a lidi nesmějí znát!“ „To je možné,“ přitakal Túrin. „V jednom měl ovšem trpaslík pravdu – že jsi hlupák. Proč říkáš nahlas, co si myslíš? Když ti slušná slova nejdou z krku, líp bys nám posloužil, kdybys zůstal zticha.“ Den minul v klidu a nikdo z psanců nezatoužil vyjít. Túrin přecházel po zeleném trávníku na římse od jednoho kraje k druhému, vyhlížel na západ i na sever a žasl, jak daleko je v jasném vzduchu vidět. Na severu viděl klamně blízko Brethilský les, zeleně obrůstající Amon Obel. Shledával, že tam jeho zrak zabíhá častěji, než si přál, protože srdce jej táhlo spíš na severozápad, kde se mu zdálo, že na krajíčku oblohy míle a míle daleko zahlédl Hory stínu a hranice svého domova. Večer však Túrin pohlédl na západ do slunce, když rudě klesalo do oparu nad dalekým pobřežím, a před ním tonulo ve stínech hluboké údolí Narogu. Tak začal pobyt Túrina, syna Húrinova, v Mîmově sídle Bar-en-Danwedh, Domě výkupného. - 88 -
Psancům se dlouho žilo docela dobře. Netrpěli nedostatkem jídla a měli dobré přístřeší, suché a teplé, kde bylo místa víc než dost; zjistili totiž, že by se do jeskyní v případě potřeby vešla stovka i více obyvatel. Hlouběji ve skále byla další malá síň. Na jedné straně měla krb, nad nímž stoupala skalou vzhůru kouřová šachta k průduchu chytře ukrytému v puklině svahu. Bylo tam i mnoho jiných komůrek, ústících do síní nebo do chodby mezi nimi; některé sloužily k obývání, jiné jako dílny nebo skladiště. Skladovat uměl Mîm lépe než oni a měl mnoho nádob a truhel z kamene i dřeva, jež vypadaly velmi starobyle. Většina komůrek však byla nyní prázdná. Ve zbrojnicích visely sekyry a jiné zbraně pokryté rzí a prachem, police a výklenky byly prázdné a kovárny zahálely. Až na jednu: místnůstku, jež vybíhala z vnitřní síně a jejíž ohniště ústilo do kouřového průduchu v síni. Mîm tam občas pracoval, jiné však u sebe nestrpěl; nepověděl jim také o tajném schodišti, jež vedlo z jeho domu na plochý vrcholek Amon Rûdhu. Přišel na ně Andróg, když měl hlad, slídil po Mîmových zásobách potravin a zabloudil přitom v jeskyních; svůj objev si však nechal pro sebe. Po zbytek roku už nepodnikali žádné výpady, a pokud šli na lov nebo sbírat potravu, většinou chodili v malých skupinkách. Cesta zpět jim však dlouho dělala potíže a kromě Túrina jen asi šest mužů dosáhlo časem jistoty. Přesto, když viděli, že by obratný člověk mohl do jejich doupěte vniknout i bez Mîmovy pomoci, ve dne v noci stavěli stráže u štěrbiny v severní stěně. Od jihu nepřátele neočekávali a nebylo ani obav, že by někdo zlezl Amon Rûdh z té strany; za dne však většinou stával na temeni strážný a viděl daleko na všechny strany. Úbočí temene byla sice strmá, ale nahoru se bylo možné dostat, protože východně od ústí jeskyně byly vytesány hrubé schody až ke svahům, kde už lidé mohli lézt bez pomoci. Tak plynul rok bez nehody a bez poplachu. Ale jak se dny krátily, jezírko zešedlo a zchladlo, břízy byly holé a vrátily se silné deště, museli trávit víc času pod střechou. Pak se jim záhy omrzela tma pod kopcem i přítmí v síních a většině připadalo, že by se jim žilo lépe, kdyby se nemuseli dělit s Mîmem. Příliš často se vynořil z nějakého zastíněného kouta nebo průchodu, když si mysleli, že je někde jinde, a kdykoli byl nablízku, řeč vázla. Navykli si mezi sebou mluvit šeptem. - 89 -
Avšak – a to jim připadalo zvláštní – s Túrinem to bylo jinak; choval se ke starému trpaslíkovi stále přátelštěji a stále více dal na jeho rady. V zimě, jež následovala, sedával s Mîmem dlouhé hodiny, naslouchal jeho moudrostem a příběhům ze života a nenapomínal ho, když mluvil špatně o Eldar. Mîma to zjevně těšilo a oplácel Túrinovi velkou přízní; jen jeho občas pustil do své kovárny a tam si spolu tiše povídali. Když však minul podzim, zima na ně těžce dolehla. Před zimním slunovratem se od severu přihnal sníh tak těžce, jak to v říčních údolích neznali. V té době se zimy v Beleriandu horšily, stále více, jak moc Angbandu rostla. Amon Rûdh byl hluboce zavát a ven si troufali jen ti nejotužilejší. Někteří ochuravěli a všichni trpěli hladem. V mdlém šeru zimního dne se mezi nimi náhle objevil muž, aspoň tak vypadal, velmi mohutný a objemný, v bílém plášti a kápi. Obešel jejich stráže a beze slova přikročil k jejich ohni. Když muži vyskočili, zasmál se, shodil kápi a oni viděli, že je to Beleg Lučištník. Pod širokým pláštěm nesl velký balík, v němž přinesl mužům spoustu věcí. Tak se Beleg vrátil k Túrinovi, z lásky k němu a proti vlastní moudrosti. Túrin byl opravdu rád, protože nejednou zalitoval své tvrdohlavosti, a nyní dostal, po čem v srdci toužil, aniž se musel pokořit nebo ustoupit od své vůle. Túrin byl sice rád, ale Andróg a někteří jiní z družiny nikoli. Domnívali se, že si Beleg a jejich velitel dali schůzku a utajili jim to. Andróg je žárlivě sledoval, když spolu usedli stranou a povídali si. Beleg s sebou přinesl Hadorovu přilbu; doufal totiž, že snad pozvedne Túrinovu mysl nad život vůdce bezvýznamné družiny v divočině. „Je tvá a já ti ji nesu zpátky,“ řekl Túrinovi, když přilbu vyňal. „Zůstala v mé péči na severní hranici, myslím, že však nebyla zapomenuta.“ „Málem,“ odpověděl Túrin, „ale víckrát nebude.“ Zmlkl a zamyšleně se zahleděl do dáli. Náhle postřehl záblesk něčeho jiného, co Beleg držel v ruce. Byl to Melianin dar; stříbrné listy však byly ve světle ohně rudé, a když Túrin spatřil pečeť, oči mu ztemněly. „Co to tam máš?“ zeptal se. „Největší dar, jaký může dát ten, kdo tě stále miluje,“ odpověděl Beleg. „To je lembas in∙ Elidh, cestovní chléb elfů, který dosud člověk neokusil.“ - 90 -
„Přilbu svých otců si beru a děkuji, že jsi mi ji opatroval. Dary z Doriathu však nepřijmu.“ „Pak pošli zpět svůj meč a zbroj,“ opáčil Beleg. „Pošli zpět také učení a výchovu, které ti poskytovali v mládí. A nech své muže, kteří jsou věrní, jak říkáš, pomřít v pustině hladem kvůli svému vrtochu. Nicméně tento cestovní chléb nebyl darem tobě, ale mně a já s ním mohu naložit podle své libosti. Nejez jej, vázne-li ti v hrdle; jiní možná budou hladovější a méně pyšní.“ Túrinovi se zablesklo v očích, když však hleděl Belegovi do tváře, oheň v nich pohasl a zešedly; pravil sotva slyšitelným hlasem: „Divím se, příteli, že ses snížil k tomu, aby ses vrátil k takovému nevychovanci. Od tebe přijmu všechno, co dáváš, i pokárání. Od nynějška mi budeš radit ve všem kromě cesty do Doriathu.“
- 91 -
KAP ITOLA 8
Země Luku a Přilby
Ve dnech, jež následovaly, se Beleg velmi namáhal pro blaho družiny. Ošetřoval raněné a nemocné, takže se rychle uzdravili. V oněch dnech totiž byli Šedí elfové ještě vznešený lid, vládli velkou mocí, vyznali se v životě i ve všech živých tvorech, a přestože měli menší řemeslnou zručnost a učenost než Vyhnanci z Valinoru, znali mnohá umění, na jaká lidé nestačili. Beleg Lučištník byl navíc velký mezi doriathským lidem; byl silný, houževnatý a daleko dohlédl myslí i zrakem; v případě potřeby byl udatný bojovník a nespoléhal jen na rychlé šípy svého dlouhého luku, ale i na svůj velký meč Anglachel. A v Mîmově srdci stále rostla nenávist, vždyť nenáviděl všechny elfy, jak již bylo řečeno, a žárlivě zahlížel na lásku, kterou k Belegovi choval Túrin. Když přešla zima a nastalo předjaří a jaro, psance zanedlouho čekala těžší práce. Morgothova moc se dala na pochod a předvoj jeho armád zkoumal cesty do Beleriandu jako dlouhé prsty šátrající ruky. Kdo nyní zná Morgothovy úradky? Kdo může změřit dosah myšlenek toho, jenž býval Melkorem, mocným mezi Ainur Velké písně, a jenž nyní - 92 -
seděl jako temný pán na temném trůně na Severu, vážil ve své zlobě všechny zprávy, které mu docházely, a věděl o činech a záměrech svých nepřátel víc, než se obávali i ti nejmoudřejší z nich kromě královny Melian. K ní se jeho myšlenky často obracely, ale nepronikly k ní. V tomto roce tedy obrátil svou zlobu k zemím západně od Sirionu, kde dosud existovala síla schopná postavit se proti němu. Gondolin dosud stál, byl však skrytý. O Doriathu věděl, ale zatím tam nemohl vniknout. Ještě dál ležel Nargothrond, k němuž dosud žádný z jeho sluhů nenašel cestu, a to jméno v nich budilo strach; tam v utajené síle přebýval lid Finrodův. A z daleka, z jihu za bílými březovými lesy Nimbrethilu, z pobřeží Arvernienu a od ústí Sirionu přicházely pověsti o Přístavech. Tam nemohl dosáhnout, dokud nepadne vše ostatní. Nyní tedy skřeti táhli ze Severu ve stále větším počtu. Přicházeli přes Anach, zabrali Dimbar a pronikli do všech severních výběžků Doriathu. Sestupovali prastarou silnicí, jež vedla dlouhým průsmykem Sirionu, kolem ostrova, na němž stávala Finrodova Minas Tirith, zemí mezi Malduinou a Sirionem a dál po okraji Brethilského lesa k brodu přes Teiglin. Odtamtud pokračovala silnice na Střeženou pláň, pak po úpatí náhorní planiny, na kterou shlížel Amon Rûdh, dolů do údolí Narogu a konečně do Nargothrondu. Skřeti však zatím po té silnici daleko nechodili, protože v divočině nyní sídlila skrytá hrozba a na rudém kopci byly bdělé oči, na něž je nikdo předem neupozornil. Toho jara si Túrin opět nasadil Hadorovu přilbu a Beleg byl rád. Zprvu měla jejich družina necelých padesát mužů, ale dík Belegově znalosti lesa a Túrinově udatnosti připadali nepřátelům jako vojsko. Vyzvědači skřetů byli lapáni, jejich tábory vyhledávány, a jakmile se shromáždili a dali se na pochod nějakou soutěskou, ze skal nebo ze stínu lesa se na ně vrhala Dračí přilba se svými urostlými, bojovnými muži. Brzy se velitelé skřetů třásli, jakmile v kopcích zaslechli jeho roh, a jejich vojáci se dávali na útěk, ještě než zasvištěl šíp nebo se zableskl meč. Již bylo řečeno, že potom, co Mîm vydal své skryté sídlo na Amon Rûdhu Túrinovi a jeho družině, žádal, aby ten, kdo vypustil šíp, který zabil jeho syna, zlámal svůj luk a šípy a uložil je Khîmovi k nohám. Ten muž byl Andróg a udělal to s velkou nechutí. Mîm navíc prohlásil, že - 93 -
Andróg nesmí už nikdy vzít do ruky luk ani šípy, a vložil na něho kletbu, aby v případě neposlušnosti sám touto zbraní zahynul. Na jaře onoho roku se Andróg proti Mîmově kletbě vzepřel a vzal si na výpravu z Bar-en-Danwedhu opět luk; na té výpravě byl zasažen otráveným skřetím šípem a přinesli ho domů v bolestech. Přestože měl smrt na jazyku, Beleg jeho zranění vyléčil. Proto se nenávist, kterou Mîm choval k Belegovi, ještě znásobila, jelikož zmařil jeho kletbu. Utěšoval se, že Andróga „opět hryzne“. Toho roku se po celém Beleriandu pod stromy, nad vodou i v průsmycích šeptalo, že Luk a Přilba, které padly v Dimbaru (jak se lidé domnívali), zas nečekaně povstaly. Tu se mnozí elfové i muži, kteří chodili bez vůdce, bez domova, ale nepokoření, pozůstalí z prohraných bitev a zpustošených zemí, vzchopili a šli hledat Dva velitele, přestože nikdo zatím nevěděl, kde mají svou pevnost. Túrin ochotně přijímal všechny, kdo k němu přišli, ale na Belegovu radu žádného příchozího nevpouštěl do svého útočiště na Amon Rûdhu (to se nyní jmenovalo Echad i Sedryn, Tábor věrných); cestu tam znali jen členové Staré družiny a nikdo jiný tam vpuštěn nebyl. Kolem dokola však byly zbudovány jiné střežené tábory a pevnůstky: v lese na východě, na vysočině i v mokřadech na jihu, od Methed-en-gladu („Konce lesa“), který ležel jižně od brodu přes Teiglin, po Bar-erib několik mil na jih od Amon Rûdhu v kdysi úrodném kraji mezi Narogem a jezery na Sirionu. Ze všech těchto míst viděli muži vrcholek Amon Rûdhu a dostávali zprávy a příkazy pomocí signálů. Tak se Túrinovi stoupenci, než skončilo léto, rozrostli ve velké vojsko a moc Angbandu byla odražena. Doslechli se o tom i v Nargothrondu a mnozí tam začali být nepokojní. Když dokáže způsobit Nepříteli takové škody nějaký psanec, co by nedokázal Pán Narogu, říkali. Nargothrondský král Orodreth však nechtěl změnit své úradky. Ve všem se řídil podle Thingola, s nímž si tajnými cestičkami vyměňoval zprávy, a byl to moudrý vládce, podle moudrosti těch, kdo v první řadě myslí na svůj vlastní lid a na to, jak dlouho mohou uchránit svůj život a jmění před žádostivostí Severu. Proto nikomu ze svých nedovolil odejít k Túrinovi a poslal za ním posly se vzkazem, že při ničem, co ve své válce podnikne, nesmí stanout na půdě Nargothrondu ani tam zahnat skřety. Nabídl však - 94 -
Dvěma velitelům v případě potřeby jinou než ozbrojenou pomoc (k tomu ho, jak se soudí, pohnuli Thingol a Melian). Pak se Morgoth stáhl a pouze předstíral časté útoky, aby sebedůvěra vzbouřenců snadnými vítězstvími přerostla v opovážlivost, což se také stalo. Túrin totiž nyní pojmenoval celou zemi mezi Teiglinem a západní hranicí Doriathu Dor-Cúarthol, prohlásil se jejím pánem, dal si nové jméno Gorthol, Strašlivá přilba, a jeho srdce se povzneslo. Belegovi však nyní připadalo, že Dračí přilba na Túrina zapůsobila jinak, než doufal, a se znepokojením vyhlížel do budoucnosti. Jednoho dne ke konci léta seděli s Túrinem v Echadu a odpočívali po dlouhém boji a pochodu. Túrin se Belega zeptal: „Proč jsi smutný a zamyšlený? Nedaří se všechno dobře od chvíle, kdy ses ke mně vrátil? Neprokázal se můj záměr jako dobrý?“ „Nyní je dobře,“ odpověděl Beleg. „Naši nepřátelé jsou ještě překvapení a mají strach. A ještě máme před sebou dobré dny – na chvilku.“ „A co pak?“ „Zima. A po ní další rok pro ty, kdo se ho dožijí.“ „A co pak?“ „Zuřivost Angbandu. Popálili jsme konečky prstů Černé ruky – nic víc. Ta se nestáhne.“ „Není však zlost Angbandu naším cílem a radostí? Co jiného bych měl podle tebe dělat?“ „Ty to dobře víš. O té cestě jsi mi však zakázal mluvit. Nyní mě však vyslechni. Král nebo pán velkého vojska má mnoho potřeb. Musí mít bezpečné útočiště a musí mít jmění a mnoho poddaných, jejichž práce nespočívá ve válčení. Víc lidí potřebuje víc jídla – mnohem víc, než si mohou lovci v divočině opatřit. A to je konec utajení. Amon Rûdh je dobré místo pro malou skupinku – má oči a uši. Stojí však o samotě a je vidět z dálky. K jeho obklíčení není třeba mnoha vojáků, pokud jej nebrání celé vojsko, mnohem větší, než zatím máme a než pravděpodobně někdy budeme mít.“ „Přesto chci být velitelem vlastního vojska,“ opáčil Túrin, „a padnu-li, padnu. Zde stojím Morgothovi v cestě, a dokud stojím, nemůže použít cestu na jih.“ - 95 -
- 96 -
Zpráva o Dračí přilbě v kraji západně od Sirionu rychle došla k Morgothovu sluchu a on se zasmál, protože nyní se mu Túrin opět odhalil poté, co byl dlouho ztracen ve stínech a pod závoji Melian. Přesto dostal strach, že Túrin doroste k takové moci, že kletba, kterou na něj vložil, ztratí účinnost a on unikne osudu, jenž mu byl připraven, nebo že ustoupí do Doriathu a opět se mu ztratí z dohledu. Proto si nyní umínil, že se Túrina zmocní a postihne ho stejně jako jeho otce, zmučí ho a zotročí. Beleg měl pravdu, když Túrina upozornil, že Černé ruce pouze připálili prsty a že se nestáhne. Morgoth však své záměry tajil a prozatím se spokojil s vysláním svých nejobratnějších zvědů; netrvalo dlouho a Amon Rûdh byl obklíčen špehy, kteří nepozorovaně číhali v pustině a nijak nezasahovali proti vycházejícím a vcházejícím družinám. Mîm si však byl přítomnosti skřetů v okolí Amon Rûdhu vědom a z nenávisti k Belegovi se nyní v jeho zatemnělém srdci zrodilo zlé rozhodnutí. Jednoho dne na sklonku roku oznámil mužům v Bar-en-Danwedhu, že půjde se svým synem Ibunem hledat kořínky do zásoby na zimu; jeho skutečným záměrem však bylo vyhledat Morgothovy sluhy a dovést je k Túrinovu úkrytu.* Přesto se pokusil vnutit skřetům jisté podmínky. Ti se mu smáli, ale Mîm opáčil, že ničemu nerozumějí, když se domnívají, že z Drobného trpaslíka něco dostanou mučením. Pak se ho zeptali, jaké podmínky by to byly, a Mîm vznesl své požadavky: aby mu za každého muže, kterého zajmou nebo zabijí, zaplatili jeho váhu v železe, ale za Túrina a Belega ve zlatě; aby Mîmovi nechali jeho dům, až z něj odstraní Túrina a jeho družinu, a nijak ho nepronásledovali, aby svázaného Belega přenechali Mîmovi a Túrina aby propustili na svobodu. Morgothovi vyslanci s podmínkami ochotně souhlasili, ač vůbec nehodlali první ani druhou splnit. Skřeti velitel usoudil, že Belegův osud může klidně ponechat v Mîmových rukách, ovšem ohledně Túrina dostal *
Vypráví se však i jiná verze příběhu, že totiž skřety nepotkal záměrně. Ke zradě jej
dovedlo zajetí syna a hrozba, že ho budou mučit.
- 97 -
příkaz přivést ho „živého do Angbandu“. S podmínkami sice souhlasil, ale trval na tom, že si Ibuna ponechají jako rukojmí; tu se Mîm zalekl a snažil se z celého podniku vycouvat nebo utéct. Skřeti však drželi jeho syna, a tak je byl Mîm nucen do Bar-en-Danwedhu zavést. Tak byl Dům výkupného prozrazen. Již bylo řečeno, že skalnatý vrcholek Amon Rûdhu měl holé a ploché temeno, a přestože stěny byly strmé, lidé se mohli nahoru dostat po schodech vytesaných do skály nad terasou před vchodem do Mîmova domu. Na vrcholku stávali strážní a dávali výstrahu, když se blížili nepřátelé. Avšak ti, které vedl Mîm, se dostali na rovnou plošinu před vchodem a Túrin s Belegem byli zatlačeni dovnitř. Někteří z mužů, kteří se pokusili vyšplhat po schodech ve skále, byli sestřeleni skřetími šípy. Túrin a Beleg ustoupili do jeskyně a průchod zavalili velkým balvanem. V této tísni jim Andróg odhalil utajené schody na ploché temeno Amon Rûdhu, které našel, když zabloudil v jeskyních, jak již bylo řečeno. A tak Túrin a Beleg s mnoha svými muži vystoupili po schodech, na vrcholku vyšli ven, překvapili hrstku skřetů, kteří se tam zatím dostali zvnějšku, a sházeli je přes okraj. Chvíli odráželi skřety, kteří lezli po skále, neměli se však na holém temeni kde skrýt a mnozí byli zdola zastřeleni. Nejstatečnějším z nich byl Andróg, který padl smrtelně raněn šípem na horním konci vnějšího schodiště. Potom se Túrin a Beleg s deseti muži, kteří jim zbyli, stáhli doprostřed temene, kde stál balvan, kruhem jej obstoupili a bránili se, dokud nebyli pobiti všichni kromě Belega a Túrina, neboť ty skřeti chytili do sítě. Túrina svázali a odvlekli, Belega, který byl raněn, také svázali, ale položili ho na zem a zápěstí i kotníky mu připoutali k železným kolíkům, které zatloukli do skály. Nyní skřeti našli ústí tajného schodiště, slezli z vrcholku do Bar-en-Danwedhu a vydrancovali jej. Mîma schovaného v jeskyních nenašli, a když z Amon Rûdhu odešli, Mîm se objevil na vrcholku, přistoupil k nehybně ležícímu Belegovi a kochal se pohledem na něho, zatímco si brousil nůž. Mîm a Beleg však nebyli jediní živí na kamenné plošině. Smrtelně raněný Andróg se k nim mezi mrtvými těly připlazil, zmocnil se meče a - 98 -
bodl po trpaslíkovi. Mîm se zděšeným křikem doběhl k okraji srázu a zmizel: prchl po neschůdné strmé pěšince, kterou znal. Andróg z posledních sil přesekal Belegova pouta a osvobodil ho; umíraje však povzdechl: „Mé rány jsou tak hluboké, že je ani ty neuzdravíš.“
- 99 -
KAP ITOLA 9
Belegova smrt
Beleg hledal mezi mrtvými Túrina, aby ho pohřbil, jeho tělo však nenašel. Pochopil tedy, že Húrinův syn stále žije a byl odvlečen do Angbandu; musel však zůstat v Bar-en-Danwedhu, dokud se mu nezahojily rány. Pak s malou nadějí vyrazil hledat stopy skřetů a nalezl je blízko brodu přes Teiglin. Tam se skřeti rozdělili: někteří se dali po okraji Brethilského lesa směrem k brodu Brithiachu, kdežto druzí odbočili na západ; Belegovi se zdálo jasné, že musí za těmi, kteří se ubírali přímo a největší rychlostí k Angbandu a mířili k průsmyku Anach. Proto putoval dál přes Dimbar a vzhůru průsmykem Anach v Ered Gorgorothu, Horách děsu, na vysočinu zvanou Taur-nu-Fuin, Les noci, do kraje děsu a temných kouzel, bloudění a zoufalství. Když Belega v tom zlém kraji zastihla noc, náhodou spatřil mezi stromy světélko, zamířil k němu a našel elfa spícího u kořenů velikého uschlého stromu; u hlavy měl lampu, z níž sklouzl kryt. Beleg spáče vzbudil, dal mu lembas a zeptal se, jaký osud ho přivedl na to strašlivé místo. Elf mu pověděl, že je Gwindor, syn Guilinův. - 100 -
Beleg na něj pohlédl s bolestí, neboť Gwindor byl pouhým shrbeným, bojácným stínem někdejší podoby i rozpoložení, v němž tento nargothrondský pán v Nirnaeth Arnoediadu se zbrklou odvahou dojel až k bráně Angbandu a tam byl zajat. Málo Noldor, kteří padli Morgothovi do rukou, bylo totiž usmrceno, neboť uměli zručně těžit kovy a drahokamy. Gwindor tedy nebyl zabit, ale musel pracovat v dolech na Severu. Tito Noldor vlastnili mnoho fëanorských lamp, což byly krystaly zavěšené v jemné řetízkové síťce. Tyto krystaly stále zářily vnitřním modrým světlem, jež bylo vynikající pomocí při hledání cesty v noční tmě nebo v tunelech; tajemství výroby lamp však sami neznali. Tak se mnoha elfím horníkům podařilo z temných dolů uprchnout, protože se prokutali ven; Gwindor však dostal od jednoho elfa, který pracoval v kovárně, krátký meč, a když pracoval v kamenolomu, náhle napadl stráže. Unikl, avšak usekli mu ruku. Nyní ležel vyčerpán pod mohutnými borovicemi, jaké rostly v Taur-nu-Fuinu. Od Gwindora se Beleg dozvěděl, že malá předsunutá družina skřetů, před níž se schoval, s sebou neměla žádné zajatce a spěchala; snad to byl předvoj nesoucí do Angbandu zprávy. Ta novina dohnala Belega k zoufalství; uhodl totiž, že stopy, které viděl odbočovat za brodem přes Teiglin na západ, patřily většímu voji, který se podle skřetího způsobu vydal loupit a hledat potravu po kraji, a nyní se možná vrací do Angbandu „Úzkou zemí“, dlouhou soutěskou Sirionu daleko na západě. Pokud se nemýlil, jeho jedinou nadějí bylo vrátit se k brodu Brithiachu a pak se vydat na sever k Tol Sirionu. Sotva se však k tomu odhodlal, zaslechli hluk velkého vojska, které se blížilo lesem od jihu; schovali se ve větvích stromu a sledovali, jak pod nimi pomalu procházejí Morgothovi sluhové, obtížení kořistí a zajatci, obklopení vlky. A spatřili i Túrina se řetězy na rukou, poháněného biči. Tehdy Beleg pověděl Gwindorovi, proč vlastně do Taur-nu-Fuinu přišel, a ten se ho pokoušel odradit; tvrdil, že se jedině připojí k Túrinovi v mukách, která ho čekají. Beleg však nemínil Túrina opustit, a třebaže si sám zoufal, probudil v Gwindorově srdci novou naději; šli dál spolu a následovali skřety, dokud se z lesa nevynořili na vysoké stráně, které se svažovaly do holých písků Anfauglithu. Tam, na dohled štítů Thangorodrim, se skřeti utábořili v pustém dolíku a po okraji nastavěli - 101 -
vlčí stráže. Začali popíjet a hodovat ze své kořisti, chvíli týrali zajatce a pak jich většina upadla do opileckého spánku. Tou dobou den končil a rychle se stmívalo. Ze západu přicházela silná bouře, a zatímco se Beleg s Gwindorem plížili k táboru, již hřímalo. Když všichni v táboře spali, vzal Beleg luk a ve tmě tiše postřílel vlčí stráže na jižní straně jednu po druhé. Pak za velkého nebezpečí vstoupili a našli Túrina spoutaného okovy na rukou i na nohou a uvázaného k suchému stromu. Všude kolem něho byly v kmeni zabodané nože, jimiž po něm házeli, ale Túrin zraněn nebyl. Byl v bezvědomí, buď omámený nějakým dryákem, nebo v těžkém spánku z naprostého vyčerpání. Potom Beleg a Gwindor přeřezali pouta na stromě a vynesli Túrina z tábora. Byl však příliš těžký, a tak ho nedonesli dál než do houštiny hloží vysoko ve stráni nad táborem. Tam ho složili. Bouře se již blížila a nad Thangorodrim šlehaly blesky. Beleg vytasil meč Anglachel a přesekal jím okovy, které Túrina poutaly; osud však byl toho dne silnější, protože čepel Temného elfa Eöla se mu v ruce smekla a bodla Túrina do nohy. Túrin se zprudka probudil k zuřivosti a strachu, a když viděl, jak se nad ním někdo ve tmě sklání s obnaženým mečem, se silným výkřikem vyskočil, přesvědčen, že ho skřeti opět přicházejí mučit; dal se s ním potmě do rvačky, zmocnil se Anglachelu a zabil Belega Cúthaliona v domnění, že je to nepřítel. Ale jak tam stál, svobodný a připravený prodat svůj život draho domnělým nepřátelům, šlehl nad nimi jasný blesk a on v jeho světle pohlédl do tváře Belegovi. Zůstal mlčky stát jako zkamenělý, zíral na tu strašlivou smrt a uvědomoval si, co udělal; jeho tvář ozářená kmitajícími blesky byla tak hrozná, že se Gwindor schoulil na zem a neodvažoval se zvednout oči. To už se v táboře dole probudili skřeti, zburcovaní burácením bouřky i Túrinovým výkřikem, a zjistili, že je Túrin pryč. Nepátrali však po něm, protože se děsili bouře, která přišla od Západu, v domnění, že ji proti nim poslali velcí Nepřátelé ze zámoří. Pak se zvedl vítr, spustil se liják a z výšin Taur-nu-Fuinu se řítily potoky; a přestože Gwindor na Túrina křičel a varoval ho, že jim hrozí krajní nebezpečí, ten neodpovídal, ale bez hnutí a bez slz seděl v bouři u těla Belega Cúthaliona, - 102 -
jenž tam ležel v temném lese zabit jeho rukou, právě když ho zprostil otrockých okovů. Do rána odešla bouře přes Lothlann na východ a vyšlo horké a jasné podzimní slunce; avšak skřeti, kteří je nenáviděli skoro stejně jako bouřku, usoudili, že Túrin již odtamtud jistě daleko uprchl a všechny stopy po útěku budou smyty, a tak chvatně odešli, aby se co nejdříve dostali do Angbandu. Gwindor je spatřil v dálce, jak pochodují pryč přes pařící se písky Anfauglithu. Tak se stalo, že se vrátili k Morgothovi s prázdnou a nechali za sebou Húrinova syna, který seděl pomatený a beze smyslů na svazích Taur-nu-Fuinu s břemenem těžším než jejich pouta. Potom Gwindor Túrina zburcoval, aby mu pomohl Belega pohřbít, a ten vstal jako náměsíčný. Společně uložili Belega do mělkého hrobu a vedle něj jeho velký luk Belthronding z černého tisového dřeva. Obávaný meč Anglachel však Gwindor vzal. Pravil, že bude lépe, aby se mstil na Morgothových služebnících, než aby bez užitku ležel v zemi, a vzal také Melianin lembas, aby je posiloval v pustině. Tak skončil Beleg Lučištník, nejvěrnější přítel, nejdovednější ze všech, kdo sídlili v beleriandských lesích za Starých časů, rukou toho, koho nejvíc miloval; to hoře se vrylo Túrinovi do tváře a nikdy nevymizelo. V nargothrondském elfovi se však obnovila odvaha a síla. Odešel z Taur-nu-Fuinu a odvedl Túrina s sebou. Na celé dlouhé, bolestné pouti Túrin ani jedinkrát nepromluvil a šel jako ten, kdo nemá žádná přání a žádný cíl, zatímco se rok schyloval ke konci a po severních zemích táhla zima. Gwindor však byl stále po jeho boku, chránil a vedl ho, a tak přešli přes Sirion na západ a posléze došli ke krásnému jezírku Eithel Ivrin, prameništi, odkud zpod Hor stínu tryskal Narog. Tam Gwindor Túrina oslovil: „Vzbuď se, Túrine, synu Húrina Thaliona! Na jezeře Ivrin zní nekonečný smích. Napájí se z neselhávajících křišťálových pramenů a před poskvrnou je střeží Ulmo, Pán vod, který v pradávných dnech stvořil jeho krásu.“ Túrin poklekl, napil se té vody, náhle se vrhl na zem, konečně mu vytryskly slzy a on se uzdravil ze své pomatenosti. - 103 -
Tam složil píseň pro Belega, nazval ji Laer Cú Beleg, Píseň o velkém luku, a zpíval ji nahlas, nedbaje na nebezpečí. Gwindor mu vložil do ruky meč Anglachel a Túrin poznal, že je těžký, silný a má velkou moc; jeho čepel však byla černá a nelesklá a ostří ztupené. Tu Gwindor řekl: „Je to zvláštní meč a nepodobá se žádnému, jaký jsem ve Středozemi viděl. Truchlí pro Belega stejně jako ty. Ale utěš se, neboť se vracím do Nargothrondu, jenž patří Finarfinovu domu, kde jsem se narodil a bydlil, než mě postihlo hoře. Půjdeš se mnou, uzdravíš se a obnovíš své síly.“ „Kdo jsi?“ zeptal se Túrin. „Toulavý elf, uprchlý nevolník, kterého Beleg potkal a utěšil,“ odvětil Gwindor. „A přece jsem býval Gwindor, syn Guilinův, jeden z pánů v Nargothrondu, dokud jsem neodešel do Nirnaeth Arnoediadu a nebyl zotročen v Angbandu.“ „Viděl jsi tedy dor-lóminského válečníka Húrina, syna Galdorova?“ „Neviděl jsem ho, ale pověst o něm v Angbandu praví, že Morgothovi stále vzdoruje; a Morgoth proklel jeho a celý jeho rod.“ „Tomu opravdu věřím,“ pravil Túrin. A tak vstali a putovali po břehu Narogu od Eithel Ivrinu na jih, až je zajaly elfí hlídky a přivedli jako vězně do skryté pevnosti. Tak přišel Túrin do Nargothrondu.
- 104 -
KAP ITOLA 10
Túrin v Nargothrondu
Vlastní lid zprvu nepoznal Gwindora, který vyšel mladý a silný a vrátil se teď po svých mukách a dřině podoben starci ze smrtelných lidí a k tomu zmrzačený. Ale Finduilas, dcera krále Orodretha, ho poznala a uvítala, protože ho milovala a před Nirnaeth byli dokonce zasnoubeni. Gwindor miloval její krásu tak, že ji nazval Faelivrin, totiž třpyt slunce na Ivrinských tůních. Tak se Gwindor vrátil domů a kvůli němu byl vpuštěn i Túrin, protože Gwindor prohlásil, že je to udatný muž, drahý přítel Belega Cúthaliona z Doriathu. Ale když chtěl vyslovit jeho jméno, Túrin ho zarazil a prohlásil: „Jsem Agarwaen, syn Umarthův (totiž Zkrvavený, syn Zlého osudu), lovec z lesů.“ Přestože elfové uhodli, že si ta jména dal, protože zabil svého přítele (jiné důvody neznali), dál se ho nevyptávali. Dovední nargothrondští kováři mu překovali meč Anglachel, a přestože zůstal stále černý, jeho ostří se rozzářilo bledým ohněm. Túrin pak byl díky svým pověstným činům s onou zbraní v Nargothrondu nazván Mormegil, Černý meč; meč však pojmenoval Gurthang, Železo smrti. - 105 -
Díky své udatnosti a obratnosti ve válce se skřety si Túrin získal přízeň Orodretha a byl přijat do jeho rady. Túrinovi se však nelíbil způsob boje nargothrondských elfů – boj ze zálohy, z úkrytu, tajnými šípy – a naléhal, aby jej změnili a využívali svou sílu k útokům na služebníky Nepřítele, k otevřené bitvě a pronásledování. Gwindor však v této věci vždy na králových poradách mluvil proti Túrinovi, připomínal, že byl v Angbandu a něco ví o Morgothově síle a záměrech. „Malá vítězství se nakonec ukáží neužitečná,“ říkal, „neboť tak se Morgoth dozví, kde se nalézají jeho nejsmělejší nepřátelé, a shromáždí dostatečně velkou sílu, aby je zničil. Veškeré spojené síly elfů a Edain stačily sotva na to, aby ho zadržely a nastolily mír za obklíčení; ano, mír byl dlouhý, ale trval jen, dokud Morgoth vyčkával, než obležení prolomil; a takové spojenectví nelze již nikdy vytvořit. Naděje na přežití tkví jen v utajení. Dokud nepřijdou Valar.“ „Valar!“ zvolal Túrin. „Vás opustili a lidmi opovrhují. K čemu hledět přes nekonečné Moře k slunci hasnoucímu na Západě? Je jen jeden Vala, s nímž máme co do činění, a to je Morgoth. Nemůžeme-li jej nadobro přemoci, můžeme ho aspoň zraňovat a překážet mu. Vítězství je totiž vítězství, i když je sebemenší, a jeho cena netkví jen v tom, co z něj vyplyne. Je také užitečné. Utajování není donekonečna možné: jedinou hrází proti Morgothovi jsou zbraně. Neuděláte-li nic pro to, abyste ho zastavili, zanedlouho padne celý Beleriand do jeho stínu a pak vás jednoho po druhém vykouří z děr. Co potom? Ubohý ostatek uprchne na jih a na západ, bude se krčit na břehu Moře, v pasti mezi Morgothem a Ossëm. Lepší je vybojovat si čas slávy, třeba jen nakrátko, protože konec nebude o nic horší. Mluvíte o utajení a říkáte, že v něm tkví jediná naděje; kdybyste si však dokázali vyčíhat všechny Morgothovy špehy a vyzvědače až do posledního a žádný by se nikdy nevrátil se zprávami do Angbandu, i podle toho by Morgoth poznal, že žijete, a uhodl kde. A také toto pravím: přestože smrtelní lidé mají proti elfům krátký život, raději jej utratí v boji, než aby prchli nebo se poddali. Vzdor Húrina Thaliona je velký čin, a i kdyby Morgoth odvážlivce zabil, ten čin se nemůže odestát. I Páni Západu jej budou ctít. Což není vepsán v historii Ardy, kterou nemůže vymazat Morgoth ani Manwë?“ - 106 -
„Mluvíš o vznešených záležitostech,“ opáčil Gwindor, „a je zjevné, že jsi žil mezi Eldar. Leží však na tobě tma, stavíš-li vedle sebe Morgotha a Manwëho nebo mluvíš-li o Valar jako o nepřátelích elfů či lidí; Valar totiž ničím neopovrhují, a nejméně ze všeho Ilúvatarovými dětmi. Neznáš také všechny naděje Eldar. Mezi námi žije proroctví, že jednoho dne posel ze Středozemě pronikne přes stíny do Valinoru, Manwë uslyší a Mandos se obměkčí. Nemáme se snažit do té doby zachovat sémě Noldor a také Edain? A na jihu nyní sídlí a staví lodě Círdan; co ty víš o lodích nebo o Moři? Myslíš na sebe a na svou slávu a každého vyzýváš, aby činil stejně; my však musíme myslet i na jiné, nejenom na sebe, neboť ne všichni mohou bojovat a padnout, a ty musíme chránit před válkou a zkázou, dokud můžeme.“ „Tak je pošlete na ty své lodě, dokud je čas.“ „Nechtějí se od nás odloučit, i kdyby je Círdan mohl uživit. Musíme zůstat spolu, dokud to půjde, a nenadbíhat smrti.“ „Na to vše jsem už odpověděl,“ máchl rukou Túrin. „Statečná obrana hranic a tvrdé rány, než se nepřítel seskupí: v tom je nejlepší naděje na to, abyste dlouho zůstali spolu. A mají ty, o nichž mluvíš, opravdu raději takové lesní plížily, kteří loví zatoulané ovce jako vlci, než toho, kdo bere přilbu a zdobený štít a zahání nepřítele, i kdyby byl mnohem silnější než celé jeho vojsko? Ženy Edain takové nejsou. Nezdržovaly muže od Nirnaeth Arnoediadu.“ „Utrpěly však větší neštěstí, než kdyby ta bitva nebyla na,“ odvětil Gwindor. Túrin však velmi stoupal v Orodrethově přízni a stal se hlavním rádcem krále, který se ve všem řídil jeho radami. V tom čase zanechali nargothrondští elfové utajování, chodili otevřeně do boje a vyrobili si velkou zásobu zbraní. A na Túrinovu radu postavili Noldor u Felagundových dveří mohutný most přes Narog, aby ozbrojenci rychleji přecházeli, neboť nyní se válčilo převážně východně od Narogu na Střežené pláni. Jako své severní pohraničí nyní Nargothrond držel „Spornou zemi“ okolo pramenů Ginglithu, Narogu a na okraji Núathských hvozdů. Mezi Nenning a Narog nepronikl žádný skřet a východně od Narogu sahala říše až k Teiglinu a hranici vřesovišť Drobných trpaslíků. - 107 -
Gwindorova vážnost upadla, protože již nevynikal ve zbrani, měl málo sil a často jej trápila bolest ve zmrzačené levé paži. Túrin však byl mladý; teprve nyní dosáhl plné mužnosti a od pohledu byl vskutku synem Morwen Eledhwen: vysoký, tmavovlasý, s bledou pletí, šedýma očima a tváří krásnější než kdokoli jiný ze smrtelných mužů ve Starých časech. Mluvou i chováním připomínal prastaré království Doriath a i mezi elfy mohl být při prvním setkání pokládán za příslušníka velkých noldorských domů. Byl tak statečný a tak mimořádně obratný se zbraní, zejména s mečem a štítem, že elfové tvrdili, že nemůže být zabit jinak než nešťastnou náhodou nebo zlým šípem z dálky. Proto mu dali pro ochranu trpasličí brnění a on si jednou v pochmurné náladě našel ve zbrojnici pozlacenou trpasličí masku, před bitvou si ji nasazoval a nepřátelé prchali před jeho tváří. Nyní, když bylo po jeho a vše se dařilo, když měl práci, která mu byla po chuti, a byl pro ni ctěn, byl ke všem dvorný a méně zamračený, než býval, takže se k němu přiklonila téměř všechna srdce a mnozí mu říkali Adanedhel, Člověk-elf. Nejvíce ze všech však cítila, že jí jeho blízkost, ba jen jeho přítomnost v síni rozbuší srdce, Orodrethova dcera Finduilas. Byla po způsobu Finarfinova rodu zlatovlasá a Túrin si oblíbil pohled na ni i její společnost; připomínala mu totiž příbuzné a ženy z otcova domu v Dor-lóminu. Zprvu se s ní setkával, jen když byl u toho Gwindor; po čase jej však začala vyhledávat, takže se někdy setkali o samotě, ačkoli se zdálo, že jen náhodou. Tehdy se ho vyptávala na Edain, jichž dosud spatřila jen málo a zřídka, a na jeho vlast a příbuzné. Túrin s ní o tom rozprávěl bez rozpaků, ač rodnou zemi ani příbuzné nejmenoval, a jednou jí řekl: „Měl jsem sestru Lalaith, aspoň tak jsem si ji pojmenoval; připomínáš mi ji. Lalaith však byla dítě, žlutý kvítek v zelené jarní trávě, a kdyby žila dál, nyní by se již možná zatměla žalem. Ty jsi však jako královna a jako zlatý strom; kéž bych měl sestru tak sličnou.“ „Ty jsi však jako král,“ odpověděla, „právě jako páni z Fingolfinova lidu; kéž bych měla bratra tak udatného. A nemyslím, že Agarwaen je tvé pravé jméno, ani se k tobě nehodí, Adanedhele. Nazývám tě Thurin, Tajemství.“ - 108 -
Túrin sebou trhl, ale namítl: „To není mé jméno a nejsem král, neboť naši králové jsou z Eldar, což já nejsem.“ Túrin si nyní povšiml, že Gwindorovo přátelství k němu ochládá, a divil se také, že zatímco zprvu se zdálo, že z něho angbandské strasti a hrůzy spadly, nyní jako by sklouzával zpět do ustaranosti a zármutku. Napadlo ho: snad ho rmoutí, že odporuji jeho radám a že jsem nad ním zvítězil; kéž by to tak nebylo. Miloval totiž Gwindora jako svého vůdce a uzdravitele a z hloubi duše ho litoval. V oněch dnech se však zatměla i záře Finduilas, její krok se zpomalil, tvář zvážněla, zhubla a pobledla; když si toho Túrin všiml, domníval se, že jí Gwindorova slova vnukla strach z toho, co může nastat. Ve skutečnosti byla Finduilas vnitřně rozervána. Gwindora ctila a litovala a nechtěla k jeho utrpení přispět ani jedinou slzou; láska k Túrinovi v ní však proti její vůli den ze dne rostla. Myslila na Berena a Lúthien. Túrin však nebyl jako Beren! Neopovrhoval jí a byl v její společnosti rád, přesto věděla, že k ní nechová lásku takového druhu, po jakém toužila. Myslí i srdcem byl jinde, u řek v dávno minulých jarech. Pak Túrin s Finduilas promluvil: „Nelekej se Gwindorových slov. Protrpěl si ve tmě Angbandu své a pro někoho tak statečného je těžké být zmrzačený a z nezbytí zůstávat vzadu. Potřebuje všemožnou útěchu a delší čas k uzdravení.“ „Já vím.“ „My však pro něho ten čas vydobudeme! Nargothrond obstojí! Zbabělec Morgoth již z Angbandu nikdy nevykročí a musí ve všem spoléhat na své sluhy; tak praví Melian z Doriathu. Oni jsou prsty jeho ruky a my je budeme bít a usekávat, dokud nestáhne pařáty. Nargothrond obstojí!“ „Snad. Obstojí, dokážeš-li to ty. Dávej však pozor, Thurine; když vycházíš do boje, mé srdce je těžké strachem, aby Nargothrond neosiřel.“ Potom Túrin vyhledal Gwindora a řekl mu: „Gwindore, drahý příteli, upadáš zpátky do smutku; nečiň to! Vždyť v domech svých příbuzných a ve světle Finduilas se dočkáš uzdravení.“ - 109 -
Gwindor na Túrina upřel zrak, nic však neřekl a tvář měl pod mrakem. „Proč se tak na mne díváš? Tvé oči na mne poslední dobou hledívají cize. Jak jsem tě zarmoutil? Stavěl jsem se proti tvým radám, ale muž musí mluvit tak, jak to vidí, a netajit pravdu, ve kterou věří, ze žádných osobních důvodů. Rád bych, abychom byli jedné mysli; mám vůči tobě velký dluh a nezapomenu na něj.“ „Opravdu? Přesto tvé skutky a tvé rady můj domov i mé příbuzné změnily. Leží na nich tvůj stín. Proč bych měl být rád, když jsem kvůli tobě všechno ztratil?“ Túrin těm slovům nerozuměl a hádal jen, že mu Gwindor nepřeje jeho místo v srdci a úradcích krále. Když však Túrin odešel, Gwindor seděl v temném zadumání a proklínal Morgotha, který dovede takto pronásledovat své nepřátele hořem, ať se obrátí kamkoli. „Teď konečně věřím angbandské pověsti, že Morgoth proklel Húrina a celý jeho rod,“ říkal si. Pak vyhledal Finduilas a řekl jí: „Leží na tobě smutek a pochybnost; příliš často tě nyní postrádám a začínám tušit, že se mi vyhýbáš. Ty mi neřekneš proč, a tak musím hádat. Dcero z Finarfinova rodu, ať mezi námi neleží žádný zármutek; vždyť přestože Morgoth zničil můj život, stále tě miluji. Jdi však tam, kam tě vede láska; už nejsem hoden toho, abych se s tebou oženil, a ani má zdatnost ani mé rady již nejsou uznávány.“ Finduilas se rozplakala. „Ještě neplač!“ napomenul ji Gwindor. „Ale dej si pozor, abys neměla proč. Nehodí se, aby se Ilúvatarovy Starší děti zasnubovaly s Mladšími; není to ani moudré, neboť žijí krátce, brzy pomíjejí a nechávají nás ve vdovství, dokud trvá svět. Ani osud to nestrpí, leda jednou dvakrát pro nějakou vznešenou záležitost sudby, kterou nechápeme. Ale tento muž není Beren, přestože je stejně sličný a stejně statečný. Skutečně na něm leží sudba; temná sudba. Nevstupuj do ní! Uděláš-li to, láska tě zradí k hořkosti a smrti. Slyš: Přestože je vskutku agarwaen, syn úmarth, jeho pravé jméno je Túrin, syn Húrina, jehož Morgoth drží v Angbandu a jehož rod proklel. Nepochybuj o moci Morgotha Bauglira! Není snad vepsána ve mně?“ - 110 -
- 111 -
Tu Finduilas vstala a vskutku vypadala jako královna. „Tvé oči jsou zatemněné, Gwindore,“ pravila. „Nevidíš nebo nechápeš, co se tu stalo. Musím být nyní dvojnásob zahanbena a sama ti zjevit pravdu? Vždyť já tě miluji, Gwindore, a stydím se, že tě nemiluji víc, přepadla mě však láska ještě větší, jíž nemohu uniknout. Nehledala jsem ji a dlouho jsem ji od sebe odstrkovala. Mám-li však soucit s tvými zraněními, měj ty soucit s mými. Túrin mě nemiluje a milovat nebude.“ „Říkáš to, abys sňala vinu z toho, kterého miluješ. Proč tě tedy vyhledává, dlouho u tebe vysedává a odchází potěšen?“ „Protože také potřebuje útěchu a přišel o rodinu. Oba máte své potřeby. Ale co Finduilas? Nestačí snad, že ti musím přiznat, že nejsem milována? Musíš mi ještě navíc říkat, že tě klamu?“ „Ne, v takové věci se žena snadno neklame,“ odvětil Gwindor. „A nenajdeš mnoho takových, které by popřely, že jsou milovány, jestliže to tak opravdu je.“ „Je-li z nás tří někdo nevěrný, jsem to já, ne však ze své vůle. Ale co záleží na té tvé sudbě a na angbandských pověstech? Co záleží na smrti a zkáze? Adanedhel je podle míry Světa velký a někdy v daleké budoucnosti doroste až k Morgothovi.“ „Je pyšný,“ připomněl Gwindor. „Ale též milosrdný,“ namítla Finduilas. „Není ještě probuzený, přesto ho soucit dokáže vždy bodnout do srdce a on jej nikdy nezapře. Možná že soucit vždy bude jedinou cestou k němu. Ke mně však soucit necítí. Chová ke mně uctivou bázeň, jako bych byla jeho matkou a královnou zároveň.“ Snad měla Finduilas pravdu, vidouc pronikavýma očima Eldar. A Túrin, který nevěděl, co se odehrálo mezi ní a Gwindorem, se k ní choval tím ohleduplněji, čím smutnější se zdála. Jednou mu však Finduilas řekla: „Thurine Adanedhele, proč jsi přede mnou tajil své jméno? Kdybych byla věděla, kdo jsi, nectila bych tě o nic méně, avšak lépe bych rozuměla tvému zármutku.“ „Co tím myslíš? Za koho mě máš?“ „Za Túrina, syna Húrina Thaliona, velitele ze Severu.“ Když se Túrin od Finduilas dozvěděl, co se stalo, rozzlobil se a řekl Gwindorovi: „Mám tě v lásce, protože jsi mě vysvobodil a ochránil. Ale - 112 -
teď jsi mi učinil zle, příteli, když jsi prozradil mé pravé jméno a přivolal na mne mou sudbu, před níž jsem se chtěl skrýt.“ Gwindor však odpověděl: „Ta sudba je v tobě, ne ve tvém jménu.“ V tom čase oddechu a naděje, kdy byla Mormegilovými činy západně od Sirionu zadržena Morgothova moc a ve všech lesích byl klid, uprchla konečně Morwen se svou dcerou Niënor z Dor-lóminu a odvážila se dlouhé pouti do Thingolových síní. Tam ji čekal nový zármutek, protože shledala, že je Túrin pryč a do Doriathu nedošly žádné zprávy od chvíle, kdy Dračí přilba zmizela ze zemí západně od Sirionu; Morwen a Niënor však zůstaly v Doriathu jako hosté Thingola a Melian a zacházelo se s nimi uctivě.
- 113 -
KAP ITOLA 11
Pád Nargothrondu
Když uplynulo pět let od chvíle, kdy Túrin přišel do Nargothrondu, na jaře se objevili dva elfové, prohlásili, že jsou Gelmir a Arminas z Finarfinova lidu, a oznámili, že mají zprávu pro Pána Nargothrondu. Túrin nyní velel všem nargothrondským vojskům a spravoval všechny válečné záležitosti; ano, stal se z něho přísný a pyšný muž, který byl zvyklý všechno řídit tak, jak si přál a jak pokládal za dobré. Elfové tedy byli přivedeni před Túrina; Gelmir však řekl: „Chceme mluvit s Orodrethem, synem Finarfinovým.“ Když Orodreth přišel, Gelmir ho oslovil: „Pane, jsme z Angrodova lidu a od Nirnaethu putujeme široko daleko; v posledním čase jsme však sídlili mezi Círdanovci u ústí Sirionu. Jednoho dne nás zavolal a poslal nás za tebou. Zjevil se mu totiž sám Ulmo, Pán vod, a varoval ho, že se k Nargothrondu blíží velké nebezpečí.“ Orodreth však byl opatrný a odpověděl: „Proč tedy přicházíte od severu? Nebo jste měli ještě jiné pochůzky?“ Tu se ozval Arminas: „Pane, již od Nirnaeth Arnoediadu hledám Turgonovo skryté království a nenalézám je. Bojím se nyní, že jsem při tom - 114 -
hledání příliš zdržel naši pochůzku sem. Círdan nás totiž v zájmu rychlosti a utajení poslal podél pobřeží lodí a vysadil nás na břeh v Drengistu. Mezi přímořským lidem však byli i ti, kdo v uplynulých letech přišli na jih jako Turgonovi poslové, a z jejich opatrných slov jsem vysoudil, že Turgon možná stále sídlí na Severu, a ne na Jihu, jak se domnívá většina. Nenašli jsme však ani stopu, ani pověst o tom, co jsme hledali.“ „Proč hledáte Turgona?“ zeptal se Orodreth. „Protože se říká, že jeho království obstojí proti Morgothovi nejdéle,“ odpověděl Arminas. Ta slova připadala Orodrethovi zlověstná a nelíbila se mu. „V Nargothrondu se tedy nezdržujte,“ řekl jim, „neboť tady se o Turgonovi nic nedozvíte. A nikdo mě nemusí poučovat, že Nargothrondu hrozí nebezpečí.“ „Nehněvej se, pane,“ oslovil ho Gelmir, „odpovídáme-li ti na otázky pravdivě. A to, že jsme cestou sem sešli z přímé stezky, nebylo bez užitku, neboť jsme zašli dál než všichni tvoji zvědové; přešli jsme napříč Dor-lóminem a všemi zeměmi pod stínem Ered Wethrinu a propátrali jsme Sirionský průsmyk, abychom vyzkoumali Nepřítelovy zámysly. V těch krajích se sbírá veliké množství skřetů a zlých stvůr a kolem Sauronova ostrova se shromažďuje vojsko.“ „To vím,“ vmísil se Túrin. „Vaše zprávy jsou staré. Jestliže mělo Círdanovo poselství nějaký smysl, mělo přijít dřív.“ „Uslyšíš to poselství alespoň nyní, pane,“ řekl Gelmir Orodrethovi. „Slyš slova Pána vod. Tak pravil k Círdanovi, Staviteli lodí: ,Zlo ze Severu poskvrnilo prameny Sirionu a má síla se stahuje z prstů tekoucích vod. Přijde však cosi ještě horšího. Pověz proto Pánovi Nargothrondu: Zavři dveře pevnosti a nevycházej. Svrhni kameny své pýchy do hučící řeky, ať plíživé zlo nenajde bránu.‘“ Ta slova se zdála Orodrethovi temná a jako vždy se obrátil o radu k Túrinovi. Túrin však poslům nedůvěřoval a ušklíbl se: „Co ví Círdan o válčení u nás, kteří sídlíme blízko Nepřítele? Ať se námořník stará o své lodě! Jestliže nám však Pán vod chce opravdu poslat radu, ať mluví zřetelněji. Jinak se bude člověku školenému ve válčení stále zdát v našem případě lepší shromáždit vojenské síly a vyjít směle vstříc nepřátelům, než přijdou příliš blízko.“ - 115 -
Nato se Gelmir uklonil Orodrethovi se slovy: „Mluvil jsem tak, jak mi bylo přikázáno, pane,“ a obrátil se k odchodu. Arminas se však zeptal Túrina: „Jsi skutečně z Hadorova rodu, jak jsem slyšel?“ „Zde se mi říká Agarwaen, Černý meč z Nargothrondu,“ opáčil Túrin. „Zdá se, že si velmi potrpíš na opatrné řeči, příteli Arminasi. Dobře že ti Turgonovo tajemství zůstalo skryto, jinak by se o něm brzy doslechli v Angbandu. Mužovo jméno patří jen jemu, a kdyby se Húrinův syn někdy doslechl, že jsi ho prozradil, když chtěl být utajen, kéž tě Morgoth zajme a upálí ti jazyk!“ Arminas byl Túrinovou černou zlobou zaražen, Gelmir však řekl: „Námi prozrazen nebude, Agarwaene. Neradíme se snad za zavřenými dveřmi, kde lze mluvit otevřeněji? A Arminas se tě hádám zeptal proto, že všem, kdo sídlí u Moře, je známo, že Ulmo chová k Hadorovu domu velkou lásku, a proslýchá se, že Húrin a jeho bratr Huor kdysi vstoupili do Skryté říše.“ „Kdyby to tak bylo, nemluvil by o tom s nikým, velkým ani menším, a už vůbec ne se svým synem jako dítětem. Proto nevěřím, že se mě na to Arminas ptal v naději, že se dozví něco o Turgonovi. Nedůvěřuji takovým zlověstným poslům.“ „Nech si svou nedůvěru!“ rozhněval se Arminas. „Gelmir mě nepochopil. Ptal jsem se, neboť jsem pochyboval o tom, čemu se tu zřejmě věří; málo se totiž podobáš Hadorovcům, ať už se jmenuješ jakkoli.“ „Co o nich víš?“ „Viděl jsem Húrina,“ opáčil Arminas, „a před ním jeho otce. A v dor-lóminských pustinách jsem potkal Tuora, syna Húrinova bratra Huora. Ten se svým otcům podobá, ty však ne.“ „Snad,“ pokrčil rameny Túrin, „ač o Tuorovi jsem dosud neslyšel ani slovo. Mám-li však hlavu tmavou a ne zlatou, nestydím se za to. Vždyť nejsem první syn, který se podobá matce, a přes Morwen Eledhwen pocházím z rodu Bëorova a z příbuzenstva Berena Camlosta.“ „Nemluvil jsem o rozdílu mezi černou a zlatou. Jiní z Hadorova domu se však chovají jinak a Tuor také. Jsou totiž zdvořilí, naslouchají dobré radě a mají uctivou bázeň před Pány Západu. Ty se však, zdá se, radíš jen se svou vlastní moudrostí nebo se svým mečem a mluvíš povýšeně. Říkám ti, Agarwaene Mormegile, budeš-li tak jednat, tvá sudba bude jiná, než by mohl očekávat někdo z Hadorova a Bëorova rodu.“ - 116 -
„Jiná je odjakživa,“ opáčil Túrin. „A musím-li již zřejmě snášet Morgothovu nenávist kvůli statečnosti svého otce, mám snášet také posměšky a zlé předpovědi uprchlíka z války, i když se hlásí k příbuzenství s králi? Vrať se k bezpečným břehům Moře!“ Gelmir a Arminas tedy odešli a vrátili se na jih; vzdor Túrinovým posměškům by však byli rádi vyčkali bitvy po boku svých rodných a odešli jen proto, že Círdan jim na Ulmův příkaz nařídil, aby mu přinesli zpět zprávu o Nargothrondu a o tom, jak tam uspěli. Orodreth byl slovy poslů velmi znepokojen, ale Túrin byl stále zarputilejší a za nic nechtěl naslouchat jejich radám; zejména nehodlal strpět rozboření velkého mostu. Tolik totiž z Ulmových slov pochopili správně. Brzy po odchodu poslů byl zabit Handir, Pán Brethilu, protože do jeho země vpadli skřeti, kteří si chtěli zabezpečit brod přes Teiglin pro svůj další postup. Handir s nimi svedl bitvu, brethilští však prohráli a byli zahnáni zpět do svých lesů. Skřeti je nepronásledovali, protože dosáhli svého tehdejšího cíle, a dál shromažďovali vojenské síly v Sirionském průsmyku. Na podzim toho roku Morgoth usoudil, že je čas, vypustil na lid u Narogu veliké vojsko, jež dlouho připravoval, a přes Anfauglith se přeplazil Glaurung, Otec draků, odtamtud pronikl do severních údolí Sirionu a natropil tam mnoho zla. Pod stínem Ered Wethrinu pošpinil Eithel Ivrin, odtamtud se vplazil do Nargothrondské říše a pálil Talath Dirnen, Střeženou pláň mezi Narogem a Teiglinem. Tu nargothrondští válečníci vytáhli a Túrin se toho dne zdál vysoký a strašlivý a srdce vojska se pozvedlo, když jel po Orodrethově pravici. Morgothovo vojsko však bylo mnohem větší, než hlásili vyzvědači, a nikdo kromě Túrina chráněného trpasličí maskou nemohl odolat Glaurungovu náporu. Elfové byli zahnáni zpět a poraženi na Tumhaladském poli; tam shořela všechna pýcha Nargothrondu a celé jeho vojsko. Král Orodreth padl v první bitevní řadě a Gwindor, syn Guilinův, byl smrtelně raněn. Túrin mu však přispěchal na pomoc a všichni před ním prchali; vynesl Gwindora z tlačenice bezhlavě prchajících, vběhl do lesa a tam ho složil do trávy. - 117 -
Tu Gwindor Túrinovi řekl: „Ať vynesení platí za vynesení. Ale mé bylo neblahé a tvé bylo marné; mé tělo je totiž raněno tak, že se již neuzdraví, a musím opustit Středozem. A přestože tě miluji, Húrinův synu, lituji dne, kdy jsem tě vyrval skřetům. Nebýt tvé udatnosti a pýchy, měl bych ještě lásku a život a Nargothrond by ještě chvíli stál. Jestliže mě miluješ, nyní mě opusť! Pospěš do Nargothrondu a zachraň Finduilas. A toto jsou má poslední slova: ona jediná stojí mezi tebou a tvou sudbou. Jestliže ji nenajdeš, sudba si najde tebe. Buď zdráv!“ Túrin tedy spěchal zpátky k Nargothrondu a sbíral uprchlíky, které cestou potkal. Kudy šli, tam padalo v silném větru listí ze stromů, neboť podzim právě přecházel v nehostinnou zimu. Skřetí vojsko a Glaurung však dorazili dříve, protože zachraňoval Gwindora; přihnali se náhle, ještě než se ti, kdo zůstali na stráži, dozvěděli, co se stalo na tumhaladském poli. Toho dne se most přes Narog prokázal jako zlo; byl totiž velký a důkladný a nedal se rychle zničit, takže nepřítel snadno překročil hlubokou řeku, Glaurung přilezl před Felagundovy dveře s nezmenšeným ohněm, vyvrátil je a vnikl dovnitř. Když se Túrin blížil, strašlivé plenění Nargothrondu již bylo téměř dokonáno. Skřeti pobili nebo zahnali všechny, kdo ještě měli zbraně, a právě drancovali velké síně a komnaty, plenili a ničili; avšak ženy a dívky, jež neuhořely a nebyly zabity, nahnali na terasu přede dveřmi, aby je odvedli do Angbandu jako otrokyně. Do této zkázy a bědy vpadl Túrin, a nikdo před ním nemohl obstát, ani se o to nepokusil, protože srážel všechno před sebou, překročil most a probíjel se k zajatkyním. Stál nyní sám, protože houfec, který ho následoval, prchl do úkrytu. V tu chvíli se však ze zejícího vchodu vyplazil strašlivý Glaurung a lehl si dozadu mezi Túrina a most. Pak náhle promluvil zlý duch, kterého měl v sobě: „Vítej, Húrinův synu. Rád tě vidím!“ Túrin se skokem obrátil, rázoval mu vstříc a ostří Gurthangu zářilo jako plamen. Glaurung však zadržel svůj žár, široce rozevřel své hadí oči a upřel je na Túrina. Túrin do nich beze strachu pohlédl, když zvedal meč, a rázem upadl pod strašlivé dračí kouzlo a zůstal stát jako zkamenělý. Tak dlouho stáli bez hnutí a mlčky před velkými Felagundovými dveřmi. Poté Glaurung opět výsměšně promluvil: „Všechny tvé cesty byly zlé, Húrinův synu. Nevděčný schovanec, psanec, vrah přítele, - 118 -
zloděj lásky, uzurpátor Nargothrondu, zbrklý velitel a zrádce svých příbuzných. Tvá matka a sestra žijí v Dor-lóminu jako nevolnice v bídě a nouzi. Ty se šatíš jako kníže, ale ony chodí v hadrech. Teskní po tobě, ale ty na to nedbáš. Tvůj otec bude mít jistě radost, až se dozví, že má takového synáčka, a on se to dozví.“ A Túrin očarovaný Glaurungem poslouchal jeho slova, spatřil sám sebe jako v zrcadle pokřiveném zlobou, a to, co viděl, se mu hnusilo. A mezitím, co ho drakovy oči držely v duševních mukách, takže se nemohl pohnout, skřeti odehnali zajatkyně jako stádo, prošli nedaleko Túrina a překročili most. Byla mezi nimi i Finduilas, vztáhla k Túrinovi paže a volala ho jménem. Glaurung však Túrina nepropustil, dokud její výkřiky a nářek zajatkyň neutichly na cestě k severu, a on si nemohl zacpat uši před tím hlasem, který ho pak pronásledoval. Tu Glaurung náhle odvrátil pohled a Túrin se pohnul jako ten, kdo se probouzí z ošklivého snu. Probral se a s výkřikem skočil po drakovi. Glaurung se však zasmál: „Chceš-li se dát zabít, zabiji tě rád. Tím ale Morwen a Niënor moc nepomůžeš. Na volání té elfky jsi nedbal. Zapřeš i pouto krve?“ Túrin se však rozpřáhl mečem a ťal po drakových očích. Glaurung se rychle odtáhl, vztyčil se nad ním a řekl: „Ne! Aspoň jsi statečný, statečnější než všichni, s nimiž jsem se setkal. A ti, kdo tvrdí, že nectíme statečnost nepřátel, lžou. Hle: nabízím ti svobodu. Jdi ke svým příbuzným, můžeš-li. Běž! A zůstane-li nějaký elf nebo člověk, který by složil příběh o těchto dnech, budou tě jistě jmenovat s opovržením, odkopneš-li tento dar.“ A Túrin, ještě omámený dračím pohledem, uvěřil Glaurungovým slovům, jako by jednal s nepřítelem, který zná slitování, obrátil se a odspěchal přes most. Ale když odcházel, Glaurung za ním pronesl strašlivým hlasem: „Pospěš si, Húrinův synu, do Dor-lóminu! Jinak tam skřeti zase budou dřív než ty. A zdržíš-li se kvůli Finduilas, už nikdy neuvidíš Morwen ani Niënor a ony tě proklejí.“ Túrin spěchal dál cestou k severu a Glaurung se opět zasmál, protože splnil poslání svého Pána. Pak se obrátil k vlastním radovánkám: vychrlil oheň a všechno kolem spálil. Nato vyhnal všechny skřety, kteří horlivě plenili, a nedopřál jim z jejich kořisti ani jedinou cennou věc. Zbořil - 119 -
most, shodil jej do zpěněného Narogu, a když se takto zabezpečil, shrnul všechny Felagundovy poklady a celé bohatství na hromadu, lehl si na ně v nejzazší síni a odpočíval. A Túrin chvátal po cestách k Severu, zpustlými zeměmi mezi Narogem a Teiglinem, a vstříc mu přicházela krutá zima. Toho roku totiž napadl sníh, ještě než skončil podzim, jaro přišlo pozdě a bylo studené. Cestou se Túrinovi stále zdálo, že slyší výkřiky Finduilas, že ho z lesů i kopců volá jménem, a byla to pro něj muka; srdce však měl rozpálené Glaurungovými lžemi a v duchu stále viděl, jak skřeti podpalují Húrinův dům nebo mučí Morwen a Niënor. Držel se tedy své cesty a nikam neodbočil.
- 120 -
KAP ITOLA 12
Návrat Túrina do Dor-lóminu
Nakonec došel znaven spěchem a dlouhou cestou (ušel totiž bez odpočinku víc než sto dvacet mil) s prvním zimním ledem k Ivrinským tůním, kde se onehdy uzdravil. Nyní tam však byl jen zmrzlý kal a už se tam nemohl napít. Odtamtud se dostal do průsmyků v Dor-lóminu, ze severu přišel krutý sníh a cesty byly nebezpečné a studené. Přestože uplynulo třiadvacet let od doby, co tudy šel, stezku měl vrytou do srdce; tak velký byl jeho žal nad loučením s Morwen. Tak nakonec došel zpět do země svého dětství. Byla neveselá a holá, lidí tam bylo málo, byli neurvalí a mluvili drsným jazykem Východňanů – starý jazyk se stal řečí sluhů nebo nepřátel. Proto Túrin kráčel opatrně, zahalen kápí a mlčky, až konečně došel k domu, který hledal. Byl prázdný a temný a v okolí nebylo ani živáčka; Morwen totiž odešla a Příchozí Brodda (ten, který si vzal násilím za ženu Húrinovu příbuznou Aerin) vydrancoval její dům a pobral vše, co zbylo z majetku a služebnictva. Broddův dům stál nejblíže starého Húrinova domu a právě tam Túrin přišel vyčerpán - 121 -
cestou a zármutkem prosit o přístřeší; bylo mu dopřáno, protože díky Aerin se tam uchovalo ještě něco ze starých, laskavějších způsobů. Dali mu místo u ohně mezi sloužícími a několika tuláky stejně drsnými a unavenými jako on. Začal se vyptávat, co je v zemi nového. Nato společnost zmlkla, někteří se odtáhli a pohlíželi na neznámého úkosem. Jeden starý tulák s berlou však řekl: „Když už musíš mluvit starým jazykem, pane, mluv jím tišeji a neptej se na novinky. Chceš být zbit jako darebák nebo oběšen jako zvěd? Podle tvého vzezření tě může potkat to i to. Tím chci říct,“ přistoupil blíž a zašeptal Túrinovi do ucha, „že vypadáš jako někdo z dávného laskavého lidu, který přišel za zlatých časů s Hadorem, dřív než se hlavy oblékly do vlčí srsti. Jsou tu takoví, třebaže dnes jsou z nich žebráci nebo otroci, a nebýt paní Aerin, nedostali by ani tenhle oheň a tuhle polévku. Odkud jsi a po jakých novinkách se sháníš?“ „Bývala tu paní jménem Morwen,“ odpověděl Túrin, „a kdysi jsem žil v jejím domě. Po dlouhém putování jsem tam šel hledat útočiště, ale nejsou tam nyní ani lidé, ani oheň.“ „A nejsou tam už dobře rok,“ vysvětlil stařec. „Avšak od té vražedné války tam bývalo lidí i ohně pomálu; vždyť paní byla ze starého lidu – jak nepochybně víš – vdova po našem pánu Húrinovi, synu Galdorovu. Neodvážili se jí však dotknout, protože se jí báli. Byla hrdá a sličná jako královna, dokud ji nezhyzdil žal. Říkali jí čarodějnice a vyhýbali se jí. Čarodějnice – to v novém jazyce znamená všehovšudy ,přítelkyně elfů‘. Přesto ji okrádali. Často by byla i s dcerou hladověla, nebýt paní Aerin. Prý jim tajně pomáhala a často za to byla bita tím neurvalcem Broddou, manželem z nezbytí.“ „A co tento rok? Jsou mrtvé nebo zotročené? Nebo ji napadli skřeti?“ „Neví se jistě,“ odpověděl stařec. „Odešla však se svou dcerou a tenhle Brodda její dům vydrancoval a pobral, co zbylo. Nezůstal ani pes a z hrstky jejích lidí jsou jeho otroci, až na ty, kdo odešli po žebrotě jako já. Sloužil jsem jí mnoho let a předtím velkému pánovi, já, Sador Jednonohý; nebýt jedné prokleté sekyry tenkrát v lese, ležel bych nyní ve Velké mohyle. Dobře si vzpomínám na den, kdy poslali pryč Húrinova synáčka, a jak plakal – a jak plakala ona, když byl pryč. Šel prý do Skrytého království.“ - 122 -
Stařec se odmlčel a nejistě koukl po Túrinovi. „Jsem starý a žvaním,“ řekl. „Neber mě vážně. Je sice příjemné mluvit zas starým jazykem s někým, kdo jím mluví pěkně jako kdysi, dny jsou však zlé a člověk musí být opatrný. Ne každý, kdo pěkně mluví, má i pěkné srdce.“ „Máš pravdu,“ přitakal Túrin. „Mé srdce je drsné. Bojíš-li se však, že jsem špehem Severu nebo Východu, pak nejsi o moc moudřejší než kdysi, Sadore Labadale.“ Stařec na něho zůstal zírat s otevřenými ústy. Pak roztřeseně vyhrkl: „Pojď ven! Je tam chladněji, ale bezpečněji. Ty mluvíš příliš nahlas a já příliš mnoho pro Východňanovu síň.“ Když vyšli na nádvoří, chytil Túrina za plášť. „Říkáš, že jsi tam bydlíval. Pane Túrine, synu Húrinův, proč ses vrátil? Konečně se mi otevřely oči a uši; máš otcův hlas. Ale jménem Labadal mi říkal jedině mladý Túrin. Nemyslel to zle, byli jsme tenkrát veselí přátelé. Co tady hledá nyní? Málo nás zůstalo, jsme staří a neozbrojení. Šťastnější jsou ti ve Velké mohyle.“ „Nepřišel jsem s myšlenkou na bitvu, třebaže ve mně tvá slova tu myšlenku nyní probudila, Labadale. To však musí počkat. Přišel jsem hledat Morwen a Niënor. Co mi můžeš narychlo povědět?“ „Málo, pane. Odešly tajně. Šeptalo se mezi námi, že je povolal Pán Túrin; nepochybovali jsme totiž, že za ta léta vyrostl ve velkého muže, krále nebo pána v nějaké jiné zemi. Ale zdá se, že to tak není.“ „Není,“ odpověděl Túrin. „Býval jsem pánem v jedné jižní zemi, přestože je teď ze mne tulák. Nepovolal jsem je však.“ „Pak nevím, co bych ti pověděl. Ale paní Aerin to určitě bude vědět. Ta znala všechny úradky tvé matky.“ „Jak se k ní mohu dostat?“ „To nevím. Stálo by ji hodně bolesti, kdyby ji přistihli, jak u dveří mluví s vandrákem z utiskovaného lidu, i kdyby ji nějaký vzkaz mohl vyvolat ven. A takový žebrák jako ty nedojde síní směrem k panské tabuli daleko, než ho Východňané chytí a zbijí, nebo ještě hůř.“ Túrin na to hněvivě vykřikl: „Že nesmím projít Broddovou síní a že mě zbijí? Tak se pojď podívat!“ Vstoupil do síně, shodil kápi, odstrčil všechny, kdo mu stáli v cestě, a rázoval k tabuli, u níž seděl pán domu, jeho manželka a jiní páni z - 123 -
Východňanů. Někteří vyskočili, aby ho chytili, ale on jimi mrštil o zem a zvolal: „Což tomuto domu nikdo nevládne, nebo je to snad skřetí doupě? Kde je pán domu?“ Brodda rozzlobeně vstal. „Tomuto domu vládnu já,“ pravil. Než stačil říci více, Túrin pokračoval: „Pak ses nenaučil zdvořilosti, jež v této zemi vládla dávno před tebou. Je nyní zvykem lidí dovolovat lokajům, aby obtěžovali příbuzné jejich manželek? Právě to jsem a mám co mluvit s Paní Aerin. Projdu volně, nebo si mám cestu vynutit?“ „Pojď,“ zamračil se Brodda. Aerin však zbledla. Túrin rázně přikročil k panské tabuli, stanul před ní a poklonil se. „Prosím za prominutí, Paní Aerin,“ řekl, „že k tobě tak vpadám; mé poslání je však naléhavé a přicházím kvůli němu z daleka. Hledám Morwen, Paní Dor-lóminu, a její dceru Niënor. Její dům je však prázdný a vydrancovaný. Co mi můžeš povědět?“ „Nic,“ odpověděla Aerin s velkým strachem, protože Brodda ji probodával pohledem. „Tomu nevěřím,“ opáčil Túrin. Tu Brodda vyskočil, zrudlý opileckým vztekem. „Dost!“ křikl. „Bude mé ženě před mýma očima odporovat žebrák, který mluví jazykem nevolníků? Není žádná Paní Dor-lóminu. Ale Morwen, ta byla z lidu nevolníků a uprchla, jako prchají nevolníci. Udělej totéž, a rychle, nebo tě dám pověsit na strom!“ Túrin po něm skočil, vytasil svůj černý meč, chytil Broddu za vlasy a zvrátil mu hlavu nazad. „Ať se nikdo ani nepohne, nebo se tahle hlava skutálí z ramen! Paní Aerin, ještě jednou bych tě prosil za prominutí, kdybych si myslel, že ti tenhle hulvát někdy udělal něco jiného, než ti ubližoval. Mluv nyní, prosím, a neodpírej mi! Nejsem snad Túrin, Pán Dor-lóminu? Mám ti přikázat?“ „Přikaž mi.“ „Kdo vydrancoval Morwenin dům?“ „Brodda.“ „Kdy uprchla a kam?“ „Před rokem a třemi měsíci. Pán Brodda a jiní z Příchozích z Východu tady v okolí ji těžce utlačovali. Už dávno ji zvali do Skrytého království; nakonec se tam vydala, neboť země mezi námi a jím prý byly - 124 -
na chvíli osvobozeny od zla dík udatnosti Černého meče z jižní země; s tím je však nyní konec. Těšila se, že ji tam bude čekat syn. Jestliže jsi to však ty, obávám se, že se všechno nějak pokřivilo.“ Túrin se hořce zasmál. „Pokřivilo?“ zvolal. „Ano, vždycky se všechno pokřiví: je to křivé jako sám Morgoth!“ Náhle jím zazmítala černá zloba; otevřely se mu totiž oči, poslední vlákna Glaurungova kouzla z něj spadla a on poznal, jakými lžemi ho oklamal. „Byl jsem tedy ošálen, abych přišel sem a bezectně tu zahynul, místo abych aspoň statečně padl přede dveřmi Nargothrondu?“ A zazdálo se mu, že z noci obestírající síň slyší výkřiky Finduilas. „Nezahynu tu první!“ vykřikl. Uchopil Broddu a silou své trýzně a zloby ho zvedl do výšky a zatřásl s ním jako se štěnětem. „Říkal jsi Morwen z rodu nevolníků? Ty synu zbabělců, zloději, otroku otroků!“ A hodil Broddu hlavou napřed přes jeho vlastní stůl, přímo do obličeje Východňanovi, který vstával, aby Túrina napadl. Ten pád zlomil Broddovi vaz; Túrin skočil za ním a pobil další tři, kteří se krčili za stolem, protože byli překvapeni beze zbraně. V síni nastala vřava. Východňané, kteří tam seděli, by se na Túrina vrhli, ale bylo tam shromážděno mnoho jiných, kteří pocházeli z bývalého dor-lóminského lidu. Dlouho byli krotkými služebníky, nyní však s výkřiky povstali ke vzpouře. Brzy se v síni rozpoutal boj, a přestože nevolníci měli proti dýkám a mečům jen nože na maso a cokoli mohli popadnout, na obou stranách jich bylo mnoho rychle zabito, než mezi ně seskočil Túrin a pobil poslední Východňany, kteří v síni zůstali. Pak odpočíval opřen o sloup a z ohně jeho vzteku zbyl jen popel. Tu se k němu připlazil starý Sador a objal mu kolena, neboť byl smrtelně raněn. „Třikrát sedm let a víc jsem čekal na tuto hodinu,“ vydechl. „Teď ale jdi, pane! Jdi a nevracej se, jedině s větším vojskem. Vzbouří proti tobě zemi. Mnoho jich ze síně uteklo. Jdi, nebo tu skončíš. Buď zdráv!“ Pak sklouzl na zem a skonal. „Mluvil v okamžiku smrti pravdu,“ řekla Aerin. „Dozvěděl ses, cos chtěl. Nyní rychle odejdi! Nejdříve však jdi za Morwen a utěš ji, jinak ti těžko odpustím spoušť, kterou jsi tu natropil. Můj život byl sice těžký, ale svým násilím jsi na mne přivolal smrt. Příchozí se za tento večer pomstí na všech, kteří tu byli. Tvé činy jsou zbrklé, Húrinův synu, jako bys byl pořád ještě tím děckem, které jsem znala.“ - 125 -
„A tvoje srdce je slabé, Aerin, dcero Indorova, stejně jako když jsem ti říkal teto a ty ses bála každého hafana,“ opáčil Túrin. „Byla jsi stvořena pro laskavější svět. Ale pojď odtud! Dovedu tě k Morwen.“ „Na zemi leží sníh, více ho však mám na hlavě. S tebou v pustině bych zašla stejně rychle jako mezi surovými Východňany. Nemůžeš napravit, co jsi udělal. Jdi! Kdybys tu zůstal, všechno bude ještě horší a zbytečně bys oloupil Morwen. Jdi, snažně tě prosím!“ Túrin se jí tedy hluboce poklonil, otočil se a odešel z Broddovy síně; avšak všichni povstalci, kteří měli sílu, šli za ním. Prchali k horám, protože někteří z nich se dobře vyznali v divočině, a blahořečili sněhu, který za nimi padal a zakrýval stopy. Tak se jim podařilo uniknout na jih do pahorkatiny, přestože vzápětí začala štvanice s mnoha muži, psy a ržáním koní. Tam se ohlédli a daleko v kraji, který opustili, spatřili rudou zář. „Zapálili síň,“ pravil Túrin. „Proč to udělali?“ „Oni? Ne, pane: to ona, tuším,“ řekl jeden, který se jmenoval Asgon. „Nejeden bojovný muž špatně chápe trpělivost a tichost. Vykonala mezi námi mnoho dobrého a mnoho za to zaplatila. Její srdce nebylo slabé a každá trpělivost nakonec dojde.“ Ti nejotužilejší, kteří dokázali snést zimu, zůstali s Túrinem a odvedli ho tajnými pěšinami do útočiště v horách, jeskyně známé psancům a uprchlíkům; byly tam ukryty jisté zásoby jídla. Počkali tam, dokud nepřestalo sněžit, potom mu dali jídlo a dovedli ho k málo používanému průsmyku, který vedl na jih do údolí Sirionu, kam sníh nedospěl. Na stezce dolů se rozloučili. „Nyní buď zdráv, Pane Dor-lóminu,“ pravil Asgon. „Nezapomeň však na nás. Budeme nyní štvanci a Vlčí lid bude krutější, protože jsi přišel. Proto jdi a nevracej se jinak než s vojskem, s nímž bys nás osvobodil. Buď zdráv!“
- 126 -
- 127 -
KAP ITOLA 13
Túrinův příchod do Brethilu
Túrin se ubíral dolů k Sirionu a v mysli byl rozpolcen. Připadalo mu totiž, že zatímco předtím měl dvojí hořkou volbu, nyní má trojí a jeho utlačovaný lid, jemuž přinesl jen zhoršení údělu, ho volá. Měl jedinou útěchu: že Morwen a Niënor určitě dávno došly do Doriathu a že měly bezpečnou cestu jen díky udatnosti Černého meče z Nargothrondu. A v duchu si říkal: „Kam jinam bych je lépe schoval, kdybych byl vskutku přišel dříve? Bude-li prolomen Melianin pás, je všemu konec. Ne, lépe je nechat to tak, jak to je; svou zlobou a zbrklostí vrhám stín všude, kde se usadím. Ať se o ně stará Melian! A já je na chvíli ponechám v klidu a beze stínu.“ Příliš pozdě však nyní pátral po Finduilas, procházel lesy na úpatí Ered Wethrinu, divoký a ostražitý jako šelma, a číhal u všech cest vedoucích na sever k Sirionskému průsmyku. Příliš pozdě. Všechny stopy smyl déšť a sníh. Stalo se však, že cestou po proudu Teiglinu narazil na několik mužů z Halethina lidu, žijících v Brethilském lese. Válkou se ztenčili na hrstku lidí a vesměs žili hluboko v lesích, chráněni palisádou - 128 -
na Amon Obelu. To místo se jmenovalo Ephel Brandir, neboť jejich pánem byl nyní Handirův syn Brandir, jelikož jeho otec padl. Brandir nebyl žádný válečník, protože byl chromý – v dětství si nešťastně zlomil nohu – a navíc byl povahou mírný, měl raději dřevo než kov a znalost toho, co roste ze země, než jiné poznání. Někteří z lesních lidí však stále honili skřety na svých hranicích, a tak se stalo, že Túrin cestou zaslechl hluk boje. Pospíšil tam opatrně mezi stromy a spatřil malou družinu obklíčenou skřety. Muži se zoufale bránili zády ke shluku stromů rostoucích o samotě na pasece, skřetů však bylo hodně a muži by bez pomoci těžko vyvázli. Proto Túrin, jehož nebylo v podrostu vidět, začal dělat velký hluk, dupat a lámat větve, a potom hlasitě vykřikl, jako by vedl mnoho mužů: „Ha! Tady jsou! Všichni za mnou! Na ně, a zabíjejte!“ Nato se mnoho skřetů s úlekem otočilo, Túrin se vyřítil ven, dělal, že mává mužům za sebou, a ostří Gurthangu mu v ruce kmitalo jako plamen. Tu čepel znali skřeti až příliš dobře a mnozí prchali, ještě než mezi ně skočil. Lesní lidé se mu rozběhli vstříc a společně zahnali nepřátele do řeky; na druhý břeh se jich dostala jen hrstka. Nakonec stanuli na břehu a vůdce lesních lidí Dorlas řekl: „Jsi rychlý lovec, pane, ale tví muži tě následují pomalu.“ „Ne,“ opáčil Túrin, „my všichni běžíme spolu jako jeden muž a nedáme se rozdělit.“ Muži z Brethilu se rozesmáli: „Jeden takový stojí za mnohé. Jsme ti povinováni velkými díky. Kdo však jsi a co tu děláš?“ „Konám jen své řemeslo, a to je zabíjení skřetů,“ odpověděl Túrin. „A zůstávám tam, kde mám práci. Jsem Divoch z Lesů.“ „Tak pojď a bydli s námi,“ pozvali ho. „Sídlíme totiž v lesích a takové řemeslníky potřebujeme. Byl bys vítán!“ Túrin na ně divně pohlédl: „Zůstal tedy ještě někdo, kdo strpí, aby mu do dveří padl můj stín? Přátelé, mám však ještě jeden bolestný úkol: najít Finduilas, dceru Orodretha Nargothrondského, nebo se o ní aspoň něco dozvědět. Běda, je to již mnoho týdnů, co byla z Nargothrondu odvlečena, přesto musím hledat dál.“ Pohlédli na něj se soucitem a Dorlas řekl: „Už nehledej. Od Nargothrondu k brodu přes Teiglin totiž táhlo skřetí vojsko a my jsme o něm - 129 -
věděli dlouho předem; pochodovalo velmi pomalu, protože vedli mnoho zajatců. Napadlo nás, že v té válce zasadíme svůj malý úder, a počíhali jsme si na skřety se všemi lučištníky, které se nám podařilo shromáždit. Doufali jsme, že některé zajaté zachráníme. Běda! Jakmile byli ti hnusní skřeti napadeni, pobili nejdřív všechny zajaté ženy a Orodrethovu dceru přibodli oštěpem ke stromu.“ Túrin stál jako smrtelně raněný. „Jak to víš?“ zeptal se nakonec. „Protože ke mně promluvila, než zemřela,“ vysvětlil Dorlas. „Pohlédla na nás, jako když hledá někoho, na koho čekala, a řekla: ,Mormegil. Povězte Mormegilovi, že je Finduilas tady.‘ Víc neřekla. Pro její poslední slova jsme ji však pochovali tam, kde zemřela. Leží v mohyle u Teiglinu. Ano, už je to měsíc.“ „Doveďte mě tam,“ požádal je Túrin a muži ho dovedli k hrobu u brodu přes Teiglin. Tam ulehl a padla na něj tma, takže ho pokládali za mrtvého. Dorlas však na něj pohlédl, jak tam ležel, a otočil se ke svým mužům: „Pozdě! To je žalostná souhra okolností. Hle, tady leží sám Mormegil, mocný velitel Nargothrondu. Měli jsme ho poznat podle meče, jako ho poznali skřeti.“ Pověst o Černém meči z Jihu totiž spěla široko daleko, i do nejhlubšího lesa. S úctou ho tedy zvedli a donesli do Ephel Brandiru; Brandir jim vyšel vstříc a divil se, jaká to nesou nosítka. Pak odtáhl pokrývku, pohleděl do tváře Túrina, syna Húrinova, a do srdce mu padl temný stín. „Ó krutí muži Halethini!“ zvolal. „Proč jste mu nedopřáli smrt? S velikou námahou jste sem přinesli konečnou zhoubu našeho lidu.“ Lesní muži však odpověděli: „Ne, je to Mormegil z Nargothrondu, velký zabíječ skřetů, a přežije-li, bude nám velkou pomocí. A i kdyby ne, měli jsme nechat muže skoleného žalem ležet jako zdechlinu u cesty?“ „Ovšem že ne,“ odvětil Brandir. „Sudba tomu chtěla jinak.“ A vzal Túrina k sobě domů a pečlivě ho ošetřoval. Když ze sebe Túrin konečně setřásl tmu, vracelo se již jaro; procitl a spatřil slunce na zelených pupenech. Tu v něm procitla i odvaha Hadorova domu, vstal a řekl si: „Všechny mé činy a minulé dny byly temné a plné zla. Přišel však nový den. Zde budu přebývat v pokoji a zřeknu se jména i rodu; tak nechám svůj stín za sebou, nebo jej aspoň nevložím na ty, které mám rád.“ - 130 -
Proto přijal nové jméno a říkal si Turambar, což v jazyce Vznešených elfů znamenalo Pán sudby, bydlil mezi lesními lidmi, kteří ho milovali, a prosil je, aby zapomněli jeho staré jméno a považovali ho za brethilského rodáka. Přesto změnou jména nemohl úplně změnit svou povahu ani zapomenout na starou hořkost vůči Morgothovým sluhům, a chodil honit skřety s několika stejně smýšlejícími, přestože se to Brandirovi nelíbilo. Doufal totiž, že svůj lid ochrání spíš tím, že se budou držet zticha a skrývat se. „Mormegil už není,“ říkával, „dej si však pozor, aby Turambarova chrabrost nepřivodila stejnou pomstu Brethilu!“ Proto Turambar odložil svůj černý meč, už jej do boje nenosil a zacházel spíš s lukem a kopím. Nestrpěl však, aby skřeti použili brod přes Teiglin nebo se přiblížili k mohyle, v níž ležela Finduilas. Říkalo se jí Haudh-en-Elleth, Mohyla elfí dívky, a skřeti se brzy naučili děsit se toho místa a vyhýbali se mu. Dorlas Turambarovi řekl: „Zřekl ses jména, stále jsi však Černý meč; a nemá pověst pravdu, když říká, že byl syn Húrina z Dor-lóminu, pán Hadorova domu?“ Turambar odpověděl: „Také jsem to slyšel. Ale nešiř to, prosím, jako že jsi můj přítel.“
- 131 -
KAP ITOLA 14
Putování Morwen a Niënor do Nargothrondu
Když odešla Krutá zima, do Doriathu přišly nové zprávy o Nargothrondu. Někteří totiž při plenění unikli, přežili zimu v divočině a nakonec přišli hledat útočiště u Thingola. Strážci hranic je přivedli ke králi. Někteří tvrdili, že se všichni nepřátelé stáhli na sever, jiní, že Glaurung stále přebývá ve Felagundových síních; někteří tvrdili, že je Mormegil zabit, jiní, že byl drakem očarován a že tam stále stojí jako zkamenělý. Všichni ale prohlašovali, že před koncem se v Nargothrondu vědělo, že Černý meč není nikdo jiný než Túrin, syn Húrina Dor-lóminského. Na Morwen a Niënor padl velký strach a žal a Morwen prohlásila: „Taková nejistota je pravým dílem Morgothovým! Což se nemáme dozvědět pravdu a s jistotou vědět to nejhorší, co musíme přetrpět?“ I Thingol si velmi přál zvědět více o osudu Nargothrondu a již pomýšlel na to, že tam někoho opatrně pošle, věřil však, že Túrin byl opravdu zabit nebo že ho nelze zachránit, a netěšil se na hodinu, kdy se to Morwen najisto dozví. Proto jí odpověděl: „Je to nebezpečný podnik, - 132 -
Paní Dor-lóminu, a musí se zvážit. Taková pochybnost skutečně může být Morgothovým dílem, aby nás zlákal k nějaké zbrklosti.“ Rozrušená Morwen však zvolala: „Zbrklost, můj pane! Skrývá-li se můj syn hladový v lese, úpí-li v poutech, leží-li jeho tělo nepohřbeno, pak chci být zbrklá. Nechci ztratit ani hodinu a chci ho jít hledat.“ „Paní Dor-lóminu,“ namítl Thingol, „to by si Húrinův syn jistě nepřál. Myslil by, že tu jsi ve větším bezpečí než v kterékoli jiné zemi, jež zbývá: tady, pod ochranou Melian. Kvůli Húrinovi a Túrinovi nechci, abys bloudila světem v černém nebezpečí těchto dnů.“ „Túrina jsi před nebezpečím nezdržel, ale mne chceš zdržovat, abych za ním nešla,“ volala Morwen. „Pod ochranou Melian! Ano, uvězněná Pásem! Dlouho jsem otálela, než jsem do něj vešla, a nyní toho lituji.“ „Mluvíš-li takto, Paní Dor-lóminu, věz: Pás je otevřený. Svobodně jsi přišla, svobodně zůstaneš – nebo odejdeš.“ Tu se ozvala Melian, která do té doby mlčela: „Neodcházej odsud, Morwen. Měla jsi pravdu: tato nejistota je od Morgotha. Půjdeš-li, půjdeš z jeho vůle.“ „Strach z Morgotha mě nezadrží před voláním mé krve,“ odpověděla Morwen. „Bojíš-li se však o mne, pane, propůjč mi nějaké své služebníky.“ „Tobě rozkazovat nemohu,“ odpověděl Thingol. „Svému lidu však ano. Pošlu je dle vlastního uvážení.“ Morwen již neřekla nic, ale rozplakala se a odešla. Thingolovi bylo těžko u srdce, neboť mu Morwen připadala jako posedlá; zeptal se Melian, zda by ji nechtěla zadržet svou mocí. „Proti vniknutí zla mohu udělat mnoho,“ odpověděla, „avšak proti odchodu těch, kdo chtějí odejít, nic. To je tvůj úkol. Má-li zde však být zadržena, musí být držena násilím. Tím jí však možná rozvrátíš mysl.“ Morwen šla nyní k Niënor a řekla jí: „Buď tady zdráva, Húrinova dcero. Jdu hledat svého syna nebo pravdivé zprávy o něm, protože tady nikdo nic neudělá, ale budou otálet, dokud nebude pozdě. Čekej tu na mne, snad se vrátím.“ Vyděšená a rozrušená Niënor se ji snažila zadržet, Morwen však neodpověděla, odešla do své komnaty, a když se rozbřesklo, ukázalo se, že si vzala koně a je pryč. - 133 -
Thingol vydal příkaz, aby ji nikdo nezdržoval ani nevzbudil jen zdání, že na ni číhá. Jakmile však odjela, shromáždil skupinu nejzdatnějších a nejzkušenějších strážců hranic a velení svěřil Mablungovi. „Teď rychle za ní,“ přikázal, „ale ať o vás neví. Ovšem až bude v divočině a bude-li hrozit nebezpečí, ukažte se; nebude-li se chtít vrátit, střežte ji, jak umíte. Přál bych si však, aby někteří z vás šli co nejdál napřed a zjistili, co se dá.“ Thingol tedy vyslal větší družinu, než původně zamýšlel, a bylo v ní deset jezdců s náhradními koňmi. Následovali Morwen. Ta jela napříč Regionem na jih, a tak se dostala na břeh Sirionu nad Soumračnými jezery; tam zůstala stát, protože Sirion byl široký a rychlý a ona neznala cestu. Proto se stráže nyní musely ukázat a Morwen se zeptala: „Chce mě Thingol zastavit? Nebo mi posílá pomoc, kterou mi odepřel?“ „Obojí,“ odpověděl Mablung. „Nechceš se vrátit?“ „Ne!“ „Potom ti musím pomáhat,“ pokračoval Mablung, „třebaže proti své vůli. Sirion je tu široký, hluboký a nebezpečný pro zvířata i pro lidi.“ „Pak mě převeď jakoukoli cestou, jíž se přes něj dostávají elfové. Jinak se pokusím přeplavat.“ Mablung ji tedy zavedl k Soumračným jezerům. Mezi potůčky a rákosím tam byly u východního břehu schovány a střeženy pramice; tou cestou se totiž přepravovali poslové mezi Thingolem a jeho příbuznými v Nargothrondu. Nyní za hvězdnaté noci čekali na pozdní hodinu a v bílých mlhách před úsvitem přepluli. Právě když slunce rudě vstávalo nad Modrými horami a silný jitřní vítr rozháněl mlhy, stráže vystoupily na západní břeh a opustily Melianin pás. Byli to urostlí doriathští elfové oblečení v šedém a s plášti přes zbroj. Morwen je z pramice pozorovala, jak mlčky přecházejí kolem, náhle však vykřikla a ukázala na posledního z družiny, který ji míjel. „Kde se tu vzal? Třikrát deset vás ke mně přišlo. Třikrát deset a jeden vystupuje na břeh!“ Tu se ostatní otočili a viděli, jak slunce ozařuje zlatou hlavu: byla to Niënor a vítr jí shodil z hlavy kápi. Vyšlo najevo, že následovala družinu a ve tmě se k ní připojila, než přepluli řeku. Byli zaraženi a Morwen nejvíce ze všech. „Vrať se, vrať se! Přikazuji ti to!“ volala. - 134 -
„Může-li vyjít Húrinova manželka navzdory všem radám, když ji volá rodná krev,“ opáčila Niënor, „může i Húrinova dcera. Pojmenovala jsi mě Truchlení, ale já nebudu truchlit sama za otce, bratra i matku. Z nich všech znám jen tebe a miluji tě nade všechny. A nebojím se ničeho, čeho se nebojíš ty.“ A opravdu, v její tváři ani v držení těla nebylo vidět strach. Zdála se vysoká a silná, neboť lidé z Hadorova rodu byli urostlí, a takto oblečena v elfím rouše se zcela vyrovnala strážím – převyšovali ji jen největší z nich. „Co chceš dělat?“ ptala se Morwen. „Jít tam, kam ty. Nesu ti tuto volbu: buď mě odvedeš zpět a svěříš mě pod ochranu Melian, protože není moudré odmítat její radu, nebo věz, že půjdu do nebezpečí, půjdeš-li ty.“ Niënor totiž popravdě přišla hlavně v naději, že se matka ze strachu o ni a z lásky k ní obrátí nazpátek, a Morwen byla skutečně v duchu rozpolcená. „Jedna věc je odmítnout radu,“ pravila, „a jiná věc je odmítnout příkaz matky. Okamžitě se vrať!“ „Ne,“ odpověděla Niënor. „Už dávno nejsem dítě. Mám vlastní vůli a vlastní moudrost, přestože se doposud s tvou nestřetla. Půjdu s tebou. Raději do Doriathu, z úcty k těm, kdo mu vládnou, pokud však ne, tedy na západ. Ano, má-li z nás jít jen jedna, pak spíše já, v plné síle.“ Tu Morwen spatřila v jejích očích Húrinovu stálost a zakolísala, nedokázala však přemoci svou pýchu a nechtěla, aby to (přes krásná slova) vypadalo, že ji dcera odvádí nazpátek jako pošetilou stařenu. „Jdu dál, jak jsem si předsevzala,“ odpověděla. „Pojď také, ale proti mé vůli.“ „Budiž.“ Pak řekl Mablung své družině: „Vskutku, Húrinovci přivádějí druhé do nesnází nedostatkem soudnosti, ne odvahy! Stejné to bylo s Túrinem; s jeho praotci to ovšem bylo jiné. Nyní jsou ale všichni jako posedlí a to se mi nelíbí. Toto královo poslání mě děsí víc než lov na Vlka. Co máme dělat?“ Avšak Morwen, která mezitím vyšla na břeh a blížila se k němu, zaslechla poslední slova. „Konej, co přikázal král,“ pravila. „Hledej zprávy o Nargothrondu a Túrinovi. Proto jsme sem všichni přišli.“ - 135 -
„Je to ještě dlouhá a nebezpečná cesta,“ řekl Mablung. „Půjdete-li dál, obě dostanete koně, pojedete uprostřed jezdců a nevzdálíte se od nich ani na krok.“ Tak se stalo, že po rozednění vyrazili, pomalu, obezřetně se vynořili z kraje rákosí a nízkých vrb a dojeli do šedých lesů, jež pokrývaly velkou část jižní pláně před Nargothrondem. Celý den jeli přímo na západ a neviděli nic než spoušť a neslyšeli vůbec nic; kraj byl totiž tichý a Mablungovi připadalo, že na něm leží bezprostřední strach. Touž cestou kdysi kráčel Beren a lesy tehdy byly plné očí ukrytých lovců; nyní však byli všichni, kdo předtím žili u Narogu, pryč a zdálo se, že skřeti se zatím tak daleko na jih nezatoulali. Té noci tábořili v šedém lese bez ohně a beze světla. Jeli dál ještě dva dny a k večeru třetího dne cesty od Sirionu pláň přejeli a blížili se k východnímu břehu Narogu. Zde na Mablunga padla tak velká tíseň, že prosil Morwen, aby dál nejezdila. Zasmála se však: „Budeš rád, že se nás brzy zbavíš, což je dost pravděpodobné. Ještě nás však musíš chvilku strpět. Nyní jsme příliš blízko na to, abychom se ve strachu obrátily nazpátek.“ Mablung zvolal: „Obě jste posedlé smrtí a bláhově si troufáte. Nepomáháte nám získat zprávy, naopak nám překážíte. Teď poslouchejte! Dostal jsem příkaz nezastavovat tě silou, zároveň jsem však dostal příkaz střežit tě, jak budu moci. V této situaci mohu udělat jen jedno. A hodlám vás střežit. Zítra vás odvedu na Amon Ethir, Pahorek zvědů, který je nedaleko; tam zůstanete se stráží, a dokud tu velím, dál nepojedete.“ Amon Ethir byla mohyla velká jako pahorek, kterou dal kdysi Felagund pracně nasypat na pláni před svou branou tři míle východně od Narogu. Byla zarostlá stromy, jen vrcholek měla holý a odtamtud byl rozhled na všechny strany, na cesty k velkému mostu u Nargothrondu a na okolní kraj. Pozdě dopoledne k pahorku dojeli a od východu na něj vystoupili. Pak Mablung pohlédl směrem k Vysokému Farothu za řekou, který byl hnědý a holý, a elfím zrakem spatřil na strmém západním břehu nargothrondské terasy a Felagundovy dveře, zející jako černý otvůrek v úbočí kopce. Neslyšel však žádný zvuk a neviděl žádné známky přítomnosti nepřátel ani žádné stopy po drakovi kromě - 136 -
spáleniště okolo brány, jež vzniklo v den plenění. Všude vládl pod bledým sluncem klid. Proto Mablung, jak řekl, nařídil deseti jezdcům, aby střežili Morwen a Niënor na temeni pahorku a nehnuli se odtamtud, dokud se nevrátí, ledaže by hrozilo nějaké nebezpečí; v tom případě měli vzít Morwen a Niënor mezi sebe, ujíždět co nejrychleji na východ k Doriathu a jednoho poslat napřed se zprávou a pro pomoc. Potom vzal Mablung ostatních dvacet členů své družiny a odplížili se z pahorku dolů. Vyšli na louky na západě, kde bylo málo stromů, rozptýlili se a každý se odvážně, ale opatrně plížil k břehům Narogu. Mablung sám šel prostřední cestou směrem k mostu, takže došel k jeho bližšímu konci a zjistil, že je pobořený. Řeka v hlubokém korytě, rozbouřená po deštích na dalekém severu, pěnila a burácela mezi popadanými kameny. Glaurung však zatím ležel ve stínu na krajíčku široké chodby vedoucí od rozbitých dveří dovnitř a už dlouho o zvědech věděl, přestože by je postřehlo jen málokteré oko ve Středozemi. Pohled jeho zlých očí však byl ostřejší než orlí a dohlédl dál než elfové; drak dokonce věděl, že někteří zůstali vzadu a sedí na holém temeni Amon Ethiru. Právě když se Mablung plížil mezi skalisky a zkoumal, zda by se mohl přebrodit přes divokou řeku po spadaných kamenech mostu, Glaurung náhle vyšel, plný ohně, a slezl dolů do proudu. Okamžitě se ozval mocný sykot, zvedly se husté páry a Mablunga a jeho druhy, kteří se skrývali opodál, zahalily oslepující výpary a ohavný puch; většina se dala naslepo na útěk k Pahorku zvědů. Když se však Glaurung plazil přes Narog, Mablung se stáhl stranou, lehl si pod skálu a zůstal tam; soudil totiž, že tu ještě má své poslání. Nyní již věděl, že Glaurung opravdu sídlí v Nargothrondu, dostal však i příkaz zjistit pokud možno pravdu o Húrinovu synovi; v udatnosti svého srdce hodlal překročit řeku, jakmile bude Glaurung pryč, a prohledat Felagundovy síně. Myslil si totiž, že pro ochranu Morwen a Niënor bylo učiněno vše, co se dalo; Glaurungův příchod přece nepřehlédnou a jezdci by už nyní měli spěchat k Doriathu. Glaurung tedy Mablunga minul jako mohutný obrys v mlze. Pohyboval se rychle, neboť to byl drak veliký, a přesto hbitý. Mablung potom - 137 -
vzdor velkému nebezpečí přebrodil Narog; pozorovatelé na Amon Ethiru však zpozorovali, že drak vylézá, a ulekli se. Okamžitě vybídli Morwen a Niënor, aby bez řečí nasedly, a chystali se prchnout na východ, jak jim bylo přikázáno. Avšak ve chvíli, kdy sjížděli z kopce, zlý vítr přivál husté páry a přinesl puch, který žádný kůň nesnese. Koně oslepení parami a šílení hrůzou z dračího puchu přestali být ovladatelní a zdivočele se rozběhli všemi směry. Strážci se rozptýlili a buď se zraňovali nárazem o stromy, nebo marně hledali jeden druhého. Řičení koní a výkřiky jezdců dolehly ke Glaurungovi a ten byl potěšen. Jeden z elfích jezdců, zápolící v mlze se svým koněm, spatřil Paní Morwen projíždět kolem jako šedý přízrak na šíleném oři; volala Niënor. Pak zmizela v mlze a už ji nespatřili. Když na jezdce padla slepota a děs, Niënořin zdivočelý kůň klopýtl a dívku shodil. Padla měkce do trávy a neublížila si, ale když vstala, byla sama: ztracená v mlze bez koně a bez společníků. Odvaha ji neopustila, a tak začala uvažovat; připadalo jí marné běhat za tím či oním výkřikem, protože křik se ozýval kolem dokola, ale slábl. V té situaci se jí zdálo lepší zamířit zpátky na pahorek. Mablung tam jistě před odchodem přijde, přinejmenším aby se ujistil, že tam nikdo z družiny nezůstal. Proto šla podle odhadu a pahorek skutečně našla; byl blizoučko. Poznala, že jí půda stoupá pod nohama, a pomalu kráčela po pěšině vedoucí od východu. Jak stoupala, mlha řídla, až nakonec vyšla na holý vrcholek, kde svítilo slunce. Postoupila vpřed a pohlédla na západ. A tam, přímo před ní, vyvstala veliká hlava Glaurunga, který se právě v tu chvíli připlazil z druhé strany; než si to stačila uvědomit, pohlédla mu do očí, a ty byly strašlivé, neboť byly naplněny zlým duchem jeho pána Morgotha. Niënor měla silnou vůli i odvahu a zápasila s Glaurungem; vynaložil však proti ní svou sílu. „Co tu hledáš?“ zeptal se. Z donucení řekla: „Hledám jen jistého Túrina, který tu nějaký čas přebýval. Možná že je ale mrtev.“ „To nevím,“ odpověděl Glaurung. „Byl tu ponechán, aby bránil ženy a slabé; když jsem však přišel, opustil je a prchl. Vychloubač, ale zbabělec, zdá se mi. Proč někoho takového hledáš?“ - 138 -
„Lžeš,“ odsekla Niënor. „Húrinovy děti přinejmenším nejsou zbabělé. Nebojíme se tě.“ Glaurung se zasmál, protože tak se Húrinova dcera odhalila jeho zlobě. „Potom jste hlupáci oba, ty i tvůj bratr, a vaše vychloubání se ukáže jako plané. Já jsem totiž Glaurung!“ Pak se vpil do jejích očí a její vůle se zbortila. Zdálo se jí, že slunce slábne, a všechno kolem ztrácelo zřetelnost; pomalu se nad ní zavřela veliká tma a v té tmě bylo prázdno; nic nevěděla, nic neslyšela, nic si nepamatovala. Mablung dlouho pátral v nargothrondských síních, nakolik to ve tmě a zápachu šlo, nic živého tam však nenašel: mezi kostmi se nic nehýbalo a na výkřiky nikdo neodpovídal. Nakonec na něj dolehla hrůznost toho místa a obával se také Glaurungova návratu. Šel tedy zpátky k bráně. Slunce klesalo na západ a stín Farothu se zezadu temně kladl na terasy a na divokou řeku dole; v dálce pod Amon Ethirem však jako by rozeznával zlou siluetu draka. Návrat přes Narog byl v takovém strachu a spěchu obtížnější a nebezpečnější a Mablung stěží dospěl na východní břeh a schoulil se pod srázem, když se Glaurung připlazil. Nyní však lezl pomalu a kradí; všechen oheň v něm jen doutnal, vždyť vynaložil mnoho síly a chtěl si ve tmě odpočinout a prospat se. Prolezl tedy vodou a kradl se k bráně jako obrovský popelavý had, zanechávaje za sebou slizkou stopu svého břicha. Než zašel, otočil se však, pohlédl nazpět k východu a vyšel z něho Morgothův smích, tlumený, avšak hrozný, jako ozvěna zloby z dalekých černých hlubin. Po něm se ozval studený tichý hlas: „Ležíš tam pod břehem zalezlý jako hraboš, silný Mablungu! Špatně plníš Thingolovy úkoly. Pospěš si na pahorek, ať vidíš, co se stalo s tvými svěřenkyněmi!“ S tím Glaurung zalezl do doupěte, slunce zapadlo a na kraj se studeně snesl šedivý večer. Mablung však pospíšil zpět k Amon Ethiru. Když vylezl nahoru, na východě vycházely hvězdy. Proti nim viděl, že tam stojí temná postava, nehybná jako kamenná socha. Tak tam stála Niënor, neslyšela, co jí říká, a neodpovídala. Když ji však nakonec vzal za ruku, pohnula se a dala se odvést: dokud ji držel, šla s ním, jakmile ji však pustil, zůstala stát. - 139 -
Velký byl Mablungův zármutek a zmatek, neměl však na vybranou a musel tak Niënor vést dlouhou cestou na východ bez pomoci a sám. Odešli tedy, kráčejíce jako náměsíční, na pláň zahalenou nočním stínem. Když se vrátilo jitro, Niënor klopýtla, padla, zůstala ležet a Mablung vedle ní seděl a zoufal si. „Neobával jsem se té výpravy nadarmo,“ říkal si. „Zdá se, že to bude má poslední. S tímto nešťastným lidským dítětem zahynu v pustině a mé jméno bude v Doriathu v opovržení, pokud se tam ovšem vůbec někdy dozvědí o našem osudu. Všichni ostatní jsou nepochybně zabiti a ona jediná ušetřena, ale ne z milosrdenství.“ Tak je nalezli tři členové družiny, kteří při Glaurungově příchodu uprchli od Narogu a po dlouhém bloudění se vrátili k pahorku, když se mlha rozptýlila. Nikoho tam nezastihli, a tak si začali hledat cestu domů. Mablungovi se vrátila naděje; šli dále spolu a mířili na severovýchod, protože na jihu nevedla zpět do Doriathu žádná cesta a od pádu Nargothrondu měli strážci pramic zakázáno přepravovat kohokoli jiného než ty, kdo přišli zevnitř. Putovali pomalu, jako by vedli unavené děcko. Avšak jak se vzdalovali od Nargothrondu a blížili k Doriathu, Niënor se pomaličku vracely síly, a když ji vedli za ruku, hodinu za hodinou poslušně kráčela. Její široce rozevřené oči však neviděly, uši neslyšely a ze rtů jí nevyšlo ani slovo. Konečně po mnoha dnech došli k západní hranici Doriathu poněkud jižně od Teiglinu; hodlali totiž projít ohrazením malého Thingolova území za Sirionem a tudy přijít ke střeženému mostu blízko ústí Esgalduiny. Na chvíli se tam zastavili, uložili Niënor na travnaté lůžko, ona zavřela oči, což dosud neudělala, a zdálo se, že usnula. Elfové si tedy také odpočinuli a pro samou únavu nedbali na opatrnost. Tak je nečekaně přepadla tlupa skřetů na lovu, jaké se nyní v těch končinách hojně potulovaly, tak blízko hranic Doriathu, jak se odvážily. Uprostřed šarvátky náhle Niënor vyskočila z lože jako spáč probuzený nočním poplachem a s výkřikem se rozběhla do lesa. Skřeti se otočili, rozběhli se za ní a elfové za nimi. Na Niënor však přišla zvláštní proměna: všechny předběhla, letěla mezi stromy jako laň a vlasy jí vlály. Mablung a jeho druhové skřety rychle dohonili a všechny do jednoho - 140 -
pobili; pak spěchali dál. Mezitím však Niënor zmizela jako přízrak; už ji ani nezahlédli a nenašli po ní ani stopy, přestože zašli až daleko na sever a pátrali mnoho dní. Tu se Mablung konečně vrátil do Doriathu, zdrcen zármutkem a studem. „Vyber si jiného velitele lovců, pane,“ řekl králi. „Já jsem zneuctěn.“ Melian ho však uklidnila: „Není to tak, Mablungu. Dělal jsi, co jsi mohl, a nikdo jiný z králových služebníků by tolik nedokázal. Neblahou náhodou ses však utkal s mocí, jež proti tobě byla příliš velká; ano, příliš velká proti všem, kdo nyní sídlí ve Středozemi.“ „Poslal jsem tě pro zprávy, a ty jsi získal,“ řekl mu Thingol. „Není tvá vina, že ty, jichž se ony zprávy nejvíce týkaly, je nyní neuslyší. Tento konec celého Húrinova příbuzenstva je vskutku truchlivý, ale ty za to nemůžeš.“ Neboť nejenže Niënor nyní bez rozumu utekla do divočiny, ale i Morwen se ztratila. Ani tehdy ani později nedošly do Doriathu ani do Dor-lóminu žádné spolehlivé zprávy o jejím osudu. Přesto si Mablung nedopřál odpočinku, vypravil se s malou družinou do divočiny a tři roky putoval daleko široko od Ered Wethrinu až po ústí Sirionu a hledal stopy či zprávy o ztracených.
- 141 -
KAP ITOLA 15
Niënor v Brethilu
Niënor však běžela dál do lesa, protože za sebou slyšela výkřiky pronásledujících; strhala ze sebe šaty, cestou odhazovala jeden kus oděvu za druhým, až byla nahá, a běžela celý den jako štvané zvíře, div že jí srdce nepuklo, a neodvážila se zastavit a nabrat dech. Večer ji náhle šílenství opustilo. Chviličku stála jako v údivu a pak se v mdlobě z naprostého vyčerpání zhroutila do kapradí. Tam ležela uprostřed loňských listů a čerstvých jarních výhonků a spala, na nic nedbajíc. Ráno procitla a zaradovala se ze světla jako někdo právě povolaný k životu, vše, co viděla, jí připadalo nové, neznámé a nic nedovedla pojmenovat. Za ní totiž ležela jen pustá tma, z níž nepronikala žádná vzpomínka na nic, co kdy znala, ani ozvěna nějakého slova. Pamatovala si jen stín strachu, a proto byla ostražitá a stále hledala úkryty: jakmile se polekala nějakého zvuku nebo stínu, šplhala na stromy nebo zalézala do houští, rychlá jako veverka nebo liška, a dlouho odtamtud vyhlížela mezi listím, než se odvážila dál. - 142 -
Pokračovala směrem, jímž zprvu běžela, přišla k řece Teiglin a uhasila žízeň; nenašla však nic k jídlu a nevěděla, jak hledat, takže byla hladová a prostydlá. A protože se stromy za vodou zdály hustší a tmavší (a také byly, neboť to byl okraj Brethilského lesa), nakonec přebrodila řeku, došla k zelenému kopečku a tam si lehla; byla totiž vyčerpaná a připadalo jí, že ji tma, která ležela za ní, opět dohání a slunce se zatmívá. Ve skutečnosti to však byl černý bouřkový mrak přicházející z jihu, obtěžkaný blesky a silným deštěm; ležela tam, choulila se zděšena hřímáním a temný déšť bušil do jejího nahého těla; dívala se kolem sebe beze slov, jako divoké zvířátko v pasti. Shodou okolností se v tu chvíli několik lesních lidí z Brethilu vracelo z výpravy proti skřetům a spěchali brodem přes Teiglin do nedalekého úkrytu; náhle šlehl mocný blesk a ozářil mohylu Haudh-en-Elleth bílým plamenem. Turambar, který muže vedl, couvl, zakryl si oči a zachvěl se; připadalo mu, že vidí přízrak zabité dívky ležící na hrobě Finduilas. Jeden z mužů se však rozběhl k mohyle a volal: „Sem, pane! Leží tu mladá žena a žije!“ Turambar přišel a zvedl ji. Voda jí kapala z promáčených vlasů, ona však jen zavřela oči, chvěla se a již se nevzpírala. Turambar se podivil, že tu ležela nahá, zahalil ji svým pláštěm a odnesl ji do jedné lovecké chaty v lese. Tam rozdělali oheň, zavinuli ji do přikrývek, ona otevřela oči a podívala se na ně. Když jí padl zrak na Turambara, tvář se jí rozsvítila a ona k němu natáhla ruku, protože se jí zdálo, že konečně našla něco, co v té tmě hledala, a utěšila se. Turambar ji však vzal za ruku, usmál se a zeptal se: „Paní, nepovíš nám teď své jméno, z jakého jsi rodu a jaké zlo tě potkalo?“ Zavrtěla hlavou, nic neřekla, ale rozplakala se; nezneklidňovali ji tedy, dokud nezhltla něco z toho, co jí mohli nabídnout. Když se najedla, vzdychla a opět vložila ruku do Turambarovy. Řekl: „S námi jsi v bezpečí. Dnes si tu můžeš odpočinout přes noc a ráno tě odvedeme k sobě domů do vysokého lesa. Rádi bychom však znali tvé jméno a tvé příbuzné, abychom je pokud možno našli a přinesli jim o tobě zprávu. Nepovíš nám to?“ Opět se místo odpovědi rozplakala. „Netrap se!“ konejšil ji Turambar. „Snad je ten příběh příliš smutný, než abys jej nyní vyprávěla. Dám ti však jméno a budu ti říkat Níniel, Slzavá dívka.“ Při tom jménu vzhlédla a zavrtěla hlavou, řekla však: - 143 -
„Níniel.“ To bylo první slovo, které pronesla od okamžiku, kdy na ni padla tma, a lesní lidé ji tak od té doby nazývali. Ráno nesli Níniel k Ephel Brandiru; cesta strmě stoupala až k místu, kde musela překročit prudký proud Celebrosu. Stál tam dřevěný most, tok pod ním přepadal přes ohlazenou kamennou hranu a mnoha pěnivými stupni se řítil do skalní mísy hluboko dole; vzduch byl plný tříště jako při dešti. Nad vodopádem se prostíral zelený palouk, kolem nějž rostly břízy, ale z mostu byl široký rozhled k rokli Teiglinu asi dvě míle západně odtud. Vzduch tam byl chladný a poutníci tam v létě odpočívali a pili studenou vodu. Vodopádu se říkalo Dimrost, Deštné schody, avšak od onoho dne Nen Girith, Zimničná voda, protože Turambar a jeho muži se tam zastavili, ale když se tam octla Níniel, začalo jí být zima, roztřásla se a nemohli ji zahřát ani ukonejšit. Proto si pospíšili dál; než však dorazili do Ephel Brandiru, Níniel už blouznila v horečce. Dlouho ležela nemocná a Brandir vynaložil všechnu svou dovednost, aby ji uzdravil, a manželky lesních lidí u ní bděly ve dne v noci. Avšak pouze když byl u ní Turambar, ležela pokojně nebo spala bez sténání; a všichni, kdo se o ni starali, si všimli jedné věci: ač byla často velmi neklidná, nezamumlala ani slovo žádným elfím ani lidským jazykem. A když se jí pomalu vracelo zdraví, probudila se a začala opět jíst, brethilské ženy ji musely učit mluvit jako dítě, slovo po slově. Učila se však rychle a velmi ji to těšilo, jako když člověk znovu nalézá velké i malé poklady, které byly někde založené. Když se konečně naučila mluvit natolik, aby si mohla s přítelkyněmi povídat, říkávala: „Jak se jmenuje tahle věc? V mé tmě se mi to totiž ztratilo.“ Když zase mohla chodit ven, vyhledávala Brandirův dům, protože dychtila naučit se jménům všeho živého a on o tom mnoho věděl; chodívali spolu po zahradách a po pasekách. Tehdy si ji Brandir zamiloval; když zesílila, podpírala ho, aby nekulhal, a říkala mu bratře. Její srdce však patřilo Turambarovi a usmívala se, jen když přišel on, a smála se, jen když on řekl něco veselého. Jednoho zlatého podzimního večera spolu seděli, slunce zažíhalo stráň a domy Ephel Brandiru a vládl hluboký mír. Tu mu Níniel řekla: „Už jsem se vyptala na jména všeho, jen na tvoje ne. Jak ti říkají?“ - 144 -
„Turambar,“ odpověděl. Odmlčela se, jako když poslouchá nějakou ozvěnu, řekla však: „A co to znamená? Nebo je to jméno jen pro tebe?“ „Znamená to Pán temného stínu. I já, Níniel, jsem zažil svou tmu, v níž se mi ztratily drahé věci; myslím, že jsem ji však nyní překonal.“ „Také jsi před ní prchl a utíkal až do těchto krásných lesů? A kdy jsi unikl, Turambare?“ „Ano, prchal jsem mnoho let. A unikl jsem, když jsi unikla ty. Než jsi přišla, Níniel, bylo totiž temno, ale od té doby je světlo. A zdá se mi, že ke mně přišlo to, co jsem dlouho marně hledal.“ A když se soumrakem vracel ke svému domu, říkal si: „Haudh-en-Elleth! Přišla ze zelené mohyly. Je to znamení? A jak je mám číst?“ Zlatý rok končil, přešel v mírnou zimu a přišel další jasný rok. V Brethilu byl mír, lesní lidé klidně odpočívali, nikam nechodili a neslyšeli žádné zvěsti z okolních zemí. Skřeti, kteří tou dobou přicházeli na jih do Glaurungovy temné říše nebo byli vysláni na výzvědy k hranicím Doriathu, se vyhýbali brodu přes Teiglin a chodili po západní straně daleko od řeky. Níniel se již zcela uzdravila a vrátila se jí krása a síla. Turambar se již nezdržoval, ale požádal ji o ruku. Níniel se zaradovala, ale když se to dozvěděl Brandir, rozbolelo ho srdce a řekl jí: „Nespěchej! Nemysli si, že jsem nelaskavý, když ti radím, abys počkala.“ „Nic, co děláš, není nelaskavé,“ odpověděla. „Proč mi však dáváš takovou radu, moudrý bratře?“ „Moudrý bratře? Spíš chromý bratře, nemilovaný a nevzbuzující lásku. Vlastně ani nevím, proč to říkám. Na tom muži však leží stín a já se bojím.“ „Byl na něm stín,“ přisvědčila Níniel, „to mi vyprávěl. Ale unikl z něj stejně jako já. A nezaslouží si snad lásku? Přestože nyní zachovává mír, nebýval tím největším velitelem, před nímž naši nepřátelé prchali, jakmile ho spatřili?“ „Kdo ti to pověděl?“ podivil se Brandir. „Dorlas. Nemluvil pravdu?“ „Je to pravda,“ přisvědčil Brandir, avšak rozmrzele, protože Dorlas byl hlavou strany, která si přála válku se skřety. Přesto dál hledal důvody, - 145 -
jak Níniel zdržet, a tak dodal: „Je to pravda, ale ne celá; býval totiž velitelem v Nargothrondu a předtím přišel ze Severu; říká se, že byl synem Húrina Dor-lóminského z bojovného rodu Hadorova.“ Když si všiml, že jí při tom jménu přes tvář přeletěl stín, špatně si jej vyložil a pokračoval: „Ano, Níniel, právem si můžeš myslet, že někdo takový brzy opět odejde do války, možná daleko z této země. A odejde-li, jak dlouho to vydržíš? Dej si pozor, mám totiž předtuchu, že vyjde-li Turambar ještě jednou do boje, ne on, ale Stín dosáhne vítězství.“ „Vydržela bych to těžko, ale neprovdaná o nic lépe než provdaná. A manželka by jej možná lépe zadržela a ochránila před stínem.“ Přesto ji Brandirova slova znepokojila a poprosila Turambara, aby ještě chvíli počkal. Nechápal to a byl sklíčený, když se však od Níniel dozvěděl, že jí odklad poradil Brandir, mrzelo ho to. Když ale přišlo další jaro, řekl Níniel: „Čas plyne. Čekali jsme, a já už čekat nebudu. Dělej, jak ti velí srdce, nejdražší Níniel, ale pochop: musím si nyní vybrat. Buď půjdu zpět do války v divočině, nebo se s tebou ožením a víckrát do války nepůjdu – leda abych tě bránil, jestliže nějaké zlo zaútočí na náš domov.“ Tu se opravdu zaradovala, dala mu slovo a o letním slunovratu se vzali; lesní lidé uspořádali velkou hostinu a dali jim pěkný dům, který jim postavili na Amon Obelu. Bydlili tam šťastně, ale Brandir se soužil a stín na jeho srdci se prohluboval.
- 146 -
KAP ITOLA 16
Příchod Glaurunga
Glaurungova moc a zloba zatím rychle rostly, drak tloustl, shromažďoval k sobě skřety a panoval jako dračí král; byla mu podřízena celá bývalá nargothrondská říše. Ještě než skončil tento rok, třetí, který Turambar prožil mezi lesními lidmi, začal napadat jejich zemi, která předtím měla chvíli klid; Glaurung a jeho pán totiž dobře věděli, že v Brethilu stále bydlí zbytek svobodných lidí, poslední ze Tří domů, kteří ještě vzdorují moci Severu. To nemínili strpět; Morgoth měl totiž v úmyslu podmanit si celý Beleriand a propátrat všechna jeho zákoutí, aby v žádné díře ani skrýši nezůstal nikdo, kdo by nebyl jeho nevolníkem. Nesejde tedy na tom, zda Glaurung uhodl, kde se Túrin skrývá, nebo zda (jak soudí někteří) na čas opravdu unikl očím Zla, jež ho pronásledovalo. Nakonec se totiž Brandirovy rady musely prokázat marné a Turambarovi musela nakonec zůstat jen dvojí volba: nečinně sedět, dokud nebude nalezen a vykouřen jako krysa, nebo zakrátko vyjít do boje a odhalit se. Když však do Brethilu poprvé dolehly zprávy o příchodu skřetů, nevyšel a podvolil se prosbám Níniel. Řekla mu totiž: „Na naše domy - 147 -
ještě nikdo nezaútočil, jak jsi pravil. Skřetů prý není mnoho. A Dorlas mi vypravoval, že před tvým příchodem nebyly takové šarvátky vzácné a lesní lidé se uměli ubránit.“ Lesní lidé však prohráli, protože skřeti patřili ke zlé, divoké a vychytralé odrůdě a přišli se záměrem skutečně vpadnout do Brethilského lesa, a nejen projít po jeho okraji cestou jinam nebo lovit v malých tlupách jako kdysi. Dorlas a jeho muži byli tedy se ztrátami zahnáni zpět, skřeti překročili Teiglin a pronikli hluboko do lesů. Dorlas přišel za Turambarem, ukázal své rány a pravil: „Podívej se, pane, teď na nás po čase falešného míru přišla nouze, jak jsem předvídal. Nežádal jsi, abychom tě pokládali za jednoho z nás a ne za cizince? Není to i tvé nebezpečí? Naše domovy přece nezůstanou utajeny, vejdou-li skřeti hlouběji do naší země.“ Turambar tedy povstal, opět uchopil svůj meč Gurthang a šel do boje; když se to dozvěděli lesní lidé, pookřáli a sběhli se k němu, až měl zástup mnoha set bojovníků. Vydali se do lesa na lov, pobili všechny skřety, kteří se tam vkradli, a rozvěsili je po stromech u brodu přes Teiglin. Když proti nim přitáhlo nové vojsko, chytili je do léčky a skřeti, zaražení jak početností lesních lidí, tak hrůzou z navrátivšího se Černého meče, byli na hlavu poraženi a velký počet jich byl pobit. Lesní lidé pak rozdělali velké vatry, spálili hromady těl Morgothových vojáků a kouř jejich pomsty černě stoupal k obloze a vítr jej nesl na západ. Jen hrstka živých donesla novinu do Nargothrondu. Tu se Glaurung doopravdy rozzlobil; nějaký čas však jen ležel a dumal o tom, co slyšel. Zima tedy minula v klidu a lidé tvrdili: „Brethilský Černý meč je velký, neboť všichni naši nepřátelé jsou přemoženi.“ Níniel se utěšila a radovala se z Turambarovy slávy; on však byl zamyšlený a v srdci si říkal: „Kostky jsou vrženy. Nyní přijde zkouška, v níž se mé vychloubání buď prokáže jako pravdivé, nebo úplně selže. Dál prchat nebudu. Opravdu budu Turambarem a vlastní vůlí a silou překonám svou sudbu – nebo padnu. Ale ať padnu, nebo zvítězím, alespoň Glaurunga zabiji.“ Přesto byl neklidný a vysílal odvážné muže daleko do kraje na výzvědy. Nyní totiž (ač o tom nepadlo ani slovo) vskutku vše řídil, jak se mu zachtělo, jako by byl pánem Brethilu, a na Brandira se nikdo neohlížel. - 148 -
Přišlo jaro plné naděje a lidé si při práci zpívali. Toho jara však Níniel počala, pobledla, zeslábla a na její štěstí padl stín. Brzy nato přišly podivné zprávy od mužů, kteří odešli přes Teiglin, že daleko v lesích na pláni před Nargothrondem vypukl velký požár. Lidé přemítali, co to asi bude. Zanedlouho však přišly další zprávy: že ohně směřují k severu a jejich původcem je sám Glaurung. Opustil totiž Nargothrond a má někam namířeno. Ti pošetilejší nebo důvěřivější si říkali: „Jeho vojsko je zničeno a on konečně zmoudřel a vrací se, odkud přišel.“ Jiní říkali: „Doufejme, že nás mine.“ Turambar v to však nedoufal; věděl, že Glaurung hledá jeho. Kvůli Níniel si tento názor nechal pro sebe, ale dnem i nocí přemítal, jak se rozhodnout; jaro se zatím blížilo k létu. Přišel den, kdy se dva muži vrátili do Ephel Brandiru zděšení, protože spatřili samotného Velkého draka. „Pane, opravdu se už blíží k Teiglinu a neodbočuje. Ležel uprostřed velkého požářiště a ze stromů okolo něho se kouřilo. Jeho puch se dá stěží snést. A jak to vypadá, celé dlouhé míle zpátky k Nargothrondu se za ním táhne jeho ohavná stopa rovnou čarou, nikam neuhýbá, ale míří přímo k nám. Co máme dělat?“ „Mnoho ne,“ odvětil Turambar, „ale to málo už mám rozmyšlené. Zprávy, které přinášíte, ve mně budí spíš naději než děs. Ubírá-li se totiž opravdu přímo, jak říkáte, mám pro statečná srdce jistou radu.“ Muži byli zvědaví, protože v tu chvíli nic víc neřekl, ale jeho pevnost jim dodala důvěry. Řeka Teiglin tekla následovně: z Ered Wethrinu proudila stejně rychle jako Narog, zprvu však mezi nízkými břehy. Teprve za brodem, když nabrala sílu ze svých přítoků, si prorazila cestu úpatím vysočiny, na níž rostl Brethilský les. Dál pokračovala hlubokými roklemi, jejichž vysoká úbočí byla podobná skalním stěnám, ale vody sevřené na dně se hnaly velmi prudce a hlučně. A přímo v cestě Glaurungovi nyní ležela jedna taková rokle, ne sice nejhlubší, ale nejužší, těsně nad ústím Celebrosu. Proto Turambar vyslal tři statečné muže, aby z jejího okraje sledovali pohyb draka, sám však hodlal odjet k vysokému vodopádu Nen Girith, kde ho mohly rychle dostihnout zprávy a odkud sám viděl daleko do kraje. - 149 -
Nejprve však shromáždil lesní lidi v Ephel Brandiru a oslovil je: „Brethilští muži, přišlo na nás smrtelné nebezpečí, jež odvrátí jen velká statečnost. V této věci však nepomůže velké vojsko; musíme použít chytrost a doufat ve štěstí. Kdybychom vytáhli proti drakovi s celou svou silou jako proti vojsku skřetů, jen bychom se všichni nabídli smrti a nechali své ženy a děti bezbranné. Proto vám říkám, abyste zůstali tady a připravili se k útěku. Přijde-li totiž Glaurung, musíte toto místo opustit a rozptýlit se široko daleko; tak snad někteří uniknou a zůstanou naživu. Bude-li totiž moci, jistě to tu zničí a zahubí všechny, které najde, ale potom tu nezůstane. Všechen svůj poklad má v Nargothrondu a jsou tam hluboké síně, v nichž může v bezpečí ležet a růst.“ Tu byli muži zaraženi a naprosto zdrceni, protože Turambarovi důvěřovali a očekávali od něho nadějnější slova. Pokračoval však: „Ne, to je ta nejhorší možnost. A nenastane, jestliže se nemýlím a budu mít štěstí. Nevěřím totiž, že je tento drak neporazitelný, přestože jeho síla i zloba s léty rostou. Něco o něm vím. Jeho moc spočívá spíš ve zlém duchu, který v něm sídlí, než v mohutnosti těla, přestože je velká. Poslechněte si, co vyprávěli ti, kdo bojovali v Nirnaeth, když jsme já a většina mých posluchačů byli dětmi. Na tom bitevním poli proti němu dokázali obstát trpaslíci a Azaghâl z Belegostu ho bodl tak hluboko, že prchl zpátky do Angbandu. Zde je však trn ostřejší a delší než Azaghâlův nůž.“ Turambar švihem vytasil Gurthang a bodl jím vzhůru nad svou hlavu, a těm, kdo přihlíželi, se zdálo, že z Turambarovy ruky vyšlehl plamen do výše mnoha stop. Pak ze všech sil vykřikli: „Hle, Černý trn z Brethilu!“ „Černý trn z Brethilu,“ přitakal Turambar; „má proč se ho bát. Vězte totiž: tomuto draku (a celému jeho potomstvu, jak se praví) je souzeno, že jeho rohovinové brnění je sice tvrdší než železo, ale vespod musí mít břicho obyčejného hada. Proto jdu, brethilští muži, vyhledat Glaurungovo břicho. Způsob snad najdu. Kdo půjde se mnou? Stačí mi pár mužů se silnou paží a ještě silnějším srdcem.“ Předstoupil Dorlas: „Já s tebou půjdu, pane; vždy totiž raději vycházím, než čekám na nepřítele.“ Nikdo jiný však s odpovědí na výzvu nespěchal, protože na ně doléhala hrůza z Glaurunga a zprávy zvědů, kteří ho viděli, se opakováním zveličily. Tu Dorlas vykřikl: „Slyšte, brethilští muži, nyní je zjevné, že - 150 -
Brandirovy rady byly pro dnešní zlou dobu marné. Před drakem se nikdo neschová. Nezaujme nikdo z vás místo Handirova syna, aby nebyl Halethin dům zahanben?“ Tak byl Brandir, jenž sice seděl na vysokém stolci pána shromáždění, ale nikdo na něho nedbal, znevážen a v srdci mu bylo hořko; Turambar totiž Dorlase nenapomenul. Povstal však jistý Hunthor, Brandirův příbuzný, a řekl: „Zle činíš, Dorlasi, když takto mluvíš k hanbě svého pána, jehož údy neblahou náhodou nezmohou tolik, kolik by chtělo srdce. Dej pozor, aby se u tebe jednou neprojevil pravý opak! A jak můžeš tvrdit, že se jeho rady prokázaly jako marné, když nikdy nebyly přijaty? Ty, jeho leník, jsi je odjakživa přehlížel. Říkám ti, že Glaurung nyní na nás přichází, stejně jako předtím na Nargothrond, protože nás naše činy prozradily, jak se Brandir obával. Ale když už to neštěstí na nás přišlo, s tvým svolením, Handirův synu, půjdu za Halethin dům.“ Na to Turambar řekl: „Tři stačí. Vás dva vezmu s sebou. Pane, já tě však neznevažuji. Pohleď! Musíme velmi spěchat a náš úkol si žádá silné údy. Domnívám se, že tvé místo je u tvého lidu. Jsi přece moudrý a k tomu uzdravitel a zakrátko možná bude moudrosti a uzdravování velice třeba.“ Avšak tato slova, přestože byla vyřčena uznale, Brandira jen ještě víc roztrpčila, a tak Hunthorovi řekl: „Jdi tedy, ale ne s mým svolením. Na tom muži totiž leží stín a dovede tě k zlému.“ Nyní již Turambar spěchal; když se však přišel rozloučit s Níniel, pověsila se na něho a hořce se rozplakala. „Neodcházej, Turambare, snažně tě prosím! Nevyzývej ten stín, před nímž jsi uprchl! Ne, ne, prchej dál a vezmi mě s sebou, někam daleko!“ „Nejdražší Níniel,“ odpověděl, „my dva již dále prchat nemůžeme. Jsme uzavřeni v této zemi. A i kdybych odešel a zradil lidi, kteří se nás ujali, mohl bych tě jedině odvést do divočiny, kde není žádná střecha nad hlavou, a zahubit tebe i naše dítě. Tři sta mil leží mezi námi a jakoukoli zemí, kam ještě nedolehl Stín. Vzchop se však, Níniel. Říkám ti totiž: ani tebe, ani mne nezabije tento drak ani žádný nepřítel ze Severu.“ Pak Níniel přestala plakat a zmlkla, její polibek na rozloučenou však byl chladný. Turambar s Dorlasem a Hunthorem tedy pospíšili k Nen Girithu, a když tam došli, slunce se sklánělo k západu a stíny byl dlouhé; čekali tam na ně poslední dva zvědi. - 151 -
„Nepřišel jsi příliš brzy, pane,“ řekli mu. „Drak totiž postupuje, a už když jsme odcházeli, dolezl na okraj Teiglinu a zíral přes vodu. Pohybuje se vždy v noci, můžeme tedy před rozedněním očekávat nějaký tah.“ Turambar vyhlédl přes vodopád Celebrosu a viděl, jak se slunce chystá zapadat a u řeky stoupají černé sloupy dýmu. „Není času nazbyt,“ řekl, „přesto jsou to dobré zprávy. Bál jsem se totiž, že bude hledat jinou cestu, a kdyby odlezl na sever a dostal se k brodu a staré cestě v nížině, bylo by po naději. Nyní ho však jakási zuřivost pýchy a zloby žene střemhlav kupředu.“ Když to říkal, napadlo ho cosi, nad čím se v duchu zamyslel: „Nebo se snad i bytost tak zlá a sveřepá vyhýbá brodu stejně jako skřeti? Haudh-en-Elleth! Leží snad Finduilas stále mezi mnou a mou sudbou?“ Potom se obrátil ke svým druhům: „Toto je úkol, který máme před sebou. Musíme ještě chvíli počkat; příliš brzy by totiž v tomto případě bylo stejně špatné jako příliš pozdě. Až se setmí, musíme se odplížit co nejnenápadněji dolů k Teiglinu. Avšak pozor! Glaurung má uši stejně bystré jako oči – a nesou smrt. Dostaneme-li se k řece nepovšimnuti, musíme pak slézt do rokle, přebrodit vodu a takto se dostat na cestu, jíž se dá, až se pohne.“ „Jak ale může tamtudy postupovat?“ zeptal se Dorlas. „Je možná hbitý, ale přesto je to velký drak; jak sleze z jednoho srázu dolů a po druhém vyleze nahoru, když jedna část jeho těla už musí lézt nahoru, zatímco druhá bude teprve sestupovat? A jestli to dokáže, k čemu nám bude dobré čekat dole v té divoké vodě?“ „Třeba to dokáže,“ odpověděl Turambar, „a pokud ano, zle se nám povede. Ale z toho, co se o něm dozvídáme, a z toho, kde nyní leží, mi svítá naděje, že pojal jiný úmysl. Dostal se na okraj Cabed-en-Arasu, přes který, jak jsi mi vyprávěl, jednou před lovci z Halethina lidu skočil jelen. Drak je nyní tak velký, že se myslím pokusí vrhnout se přes rokli. To je celá naše naděje a smíme jí důvěřovat.“ Dorlasovi při těch slovech pokleslo srdce; znal totiž brethilský kraj jako nikdo jiný a Cabed-en-Aras bylo skutečně neschůdné místo. Na východní straně strměl svislý útes vysoký asi čtyřicet stop, holý, jen na temeni porostlý stromy; na druhé straně byl břeh o něco méně - 152 -
srázný a ne tak vysoký, obrostlý převislými stromy a keři, uprostřed se však mezi skalisky prudce řítila voda, a třebaže za dne ji mohl smělý a pevně našlapující muž přebrodit, odvážit se tam v noci bylo nebezpečné. Takový však byl Turambarův plán a bylo marné mu odporovat. Proto za soumraku vykročili a nešli přímo k drakovi, ale nejprve se dali pěšinou k brodu; pak kousek před ním odbočili úzkou stezičkou na jih a zašli do setmělých lesů nad Teiglinem. A jak se tak krok za krokem blížili ke Cabed-en-Arasu, přičemž se často zastavovali a naslouchali, dolehl k nim zápach spáleniny a puch, z něhož se jim dělalo nevolno. Všude však vládlo mrtvé ticho a vzduch se ani nehnul. Na východě se před nimi mihotaly první hvězdy a na západě stoupaly proti poslednímu světlu přímo vzhůru a bez kolísání tenké věžice dýmu. Když Turambar odešel, Níniel stála mlčky jako zkamenělá; přišel k ní Brandir a oslovil ji: „Níniel, neboj se nejhoršího, dokud nemusíš. Neradil jsem ti však, abys počkala?“ „Radil,“ přisvědčila. „Co by mi to však nyní prospělo? Vždyť láska může trvat a trpět i bez oddavek.“ „To vím, přesto sňatek není jen tak.“ „To ne,“ pravila Níniel. „Nyní totiž už dva měsíce čekám jeho dítě. Nezdá se mi však, že je můj strach ze ztráty o to těžší. Nerozumím ti.“ „Ani já si nerozumím. Přesto mám strach.“ „Ty jsi mi pěkný utěšitel!“ zvolala. „Avšak, příteli Brandire, vdaná či nevdaná, matka či panna, nemohu unést svůj děs. Pán sudby odešel vyzvat svou sudbu k zápasu daleko odtud, a jak tu mám zůstávat a čekat na pomalý příchod zpráv, dobrých či špatných? Snad se již této noci utká s drakem, a jak mám stát nebo sedět anebo pročekat ty strašné hodiny?“ „Nevím, ale nějak ty hodiny pročekat musíš – ty i manželky těch, kdo šli s ním.“ „Ať ony činí, co jim velí jejich srdce!“ zvolala. „Já však půjdu. Mezi mnou a nebezpečím mého pána nesmějí ležet míle. Půjdu zprávám vstříc!“ - 153 -
Na Brandira při jejích slovech dolehl černý děs a on zvolal: „To neučiníš, budu-li tomu moci zabránit. Tak totiž ohrozíš všechny úradky. Míle, které nás dělí, mohou poskytnout čas k úniku, dopadne-li to špatně.“ „Dopadne-li to špatně, nebudu si přát uniknout,“ odpověděla. „A nyní je tvá moudrost marná a nezabráníš mi.“ Postavila se před lidi, kteří byli stále shromážděni na volné ploše Ephelu, a zvolala: „Brethilští muži! Já tady čekat nebudu. Jestliže selže můj pán, je všechna naděje klamná. Vaše země a lesy budou úplně spáleny, všechny domy obráceny v popel a nikdo, nikdo neunikne. Proč tedy zůstávat zde? Nyní jdu vstříc novinám a všemu, co snad sudba pošle. Ať ti, kdo jsou stejného smýšlení, vykročí se mnou!“ Tu byli mnozí ochotni jít s ní: manželky Dorlase a Hunthora, protože ti, které milovaly, šli s Turambarem, jiní ze soucitu s Níniel a z touhy ji chránit, mnohé jiné zlákala samotná pověst o draku a ve své smělosti či pošetilosti (vědouce málo o zlu) se domnívali, že spatří neobyčejné a skvělé činy. Černý meč se totiž v jejich mysli vskutku stal tak velkým, že jen málokdo si uměl představit, že by jej mohl přemoci i sám Glaurung. Zakrátko tedy pospíšili jako velká družina směrem k nebezpečí, jemuž nerozuměli; cestou málo odpočívali, a tak došli unavení k Nen Girithu, právě když padala noc, jen chvíli poté, co Turambar odešel. Noc je však chladný rádce a mnozí se nyní divili vlastní zbrklosti; a když slyšeli od zvědů, jak blízko je Glaurung a jaký zoufalý záměr má Turambar, zamrazilo je u srdce a dál se neodvažovali. Někteří úzkostně vyhlíželi ke Cabed-en-Arasu, ale nic neviděli, a neslyšeli nic kromě studeného hlasu vodopádu. Níniel se posadila stranou a zmocnila se jí silná zimnice. Když Níniel a její společníci odešli, Brandir řekl těm, kdo zůstali: „Pohleďte, jak mnou opovrhli a zhrdli všemi mými radami! Vyvolte si jiného, aby vás vedl: zde se totiž odříkám panování i lidu. Ať je tedy Turambar vaším pánem i podle jména, když již stejně převzal veškerou mou autoritu. Ať u mne již nikdo nehledá radu ani uzdravení!“ A zlomil svou hůl. K sobě si řekl: „Nyní už mi nezbývá nic než má láska k Níniel; proto kam půjde ona – moudře či pošetile –, tam musím já. V této temné - 154 -
hodině nelze nic předvídat, může se však snadno stát, že bych od ní mohl odvrátit nějaké zlo, budu-li nablízku.“ Opásal se tedy krátkým mečem jako málokdy předtím, uchopil berlu a rázoval tak rychle, jak mohl, pryč z brány Ephelu, a kulhal za ostatními dlouhou cestou na západní hranici Brethilu.
- 155 -
KAP ITOLA 17
Glaurungova smrt
Když se nakonec na celý kraj snesla noc, Turambar a jeho druhové došli ke Cabed-en-Arasu a byli rádi, že voda hučí; slibovala sice v hlubinách nebezpečí, ale přehlušovala všechny ostatní zvuky. Potom je Dorlas odvedl trochu stranou, na jih, a slezli trhlinou na úpatí útesu; tam však jeho srdce zakolísalo, protože v řece čnělo mnoho balvanů a velkých kamenů, voda kolem nich bouřila a skřípěla zuby. „Tohle je jistá cesta k smrti,“ šeptl. „Je to jediná cesta, ať ke smrti, nebo k životu,“ odpověděl Turambar, „a otálení nám naděje nepřidá. Proto za mnou!“ Vykročil před nimi, a buď díky obratnosti a udatnosti, nebo že tak bylo souzeno, přešel na druhou stranu a v hluboké tmě se ohlédl, kdo jde za ním. Stanula vedle něho temná postava. „Dorlas?“ zeptal se. „Ne, to jsem já,“ odpověděl Hunthor. „Myslím, že se Dorlas přechodu zalekl. Muž totiž může milovat válku, a přesto se děsit mnoha věcí. Hádám, že sedí na břehu a třese se; a kéž se stydí za slova, jež řekl mému příbuznému.“ - 156 -
Nyní si Turambar s Hunthorem chvíli odpočinuli, brzy však na ně dolehl noční chlad, protože byli oba promáčení, a tak začali hledat cestu proti proudu na sever k místu, kde ležel Glaurung. Propast se tam zatmívala a úžila, a jak tápali kupředu, spatřili nad sebou zákmit jakoby doutnajícího ohně a zaslechli, jak velký drak v ostražitém spánku zavrčel. Pak si hmatem hledali cestu vzhůru, aby se dostali pod okraj srázu; v tom totiž tkvěla jejich jediná naděje dostat se k nepříteli nestřeženě zespodu. Zápach však byl nyní tak odporný, že se jim točila hlava, při šplhání sklouzávali, chytali se kmenů stromů, kašlali a ve svém utrpení zapomněli na všechen strach kromě hrůzy z pádu do zubů Teiglinu. Tu řekl Turambar Hunthorovi: „Zbytečně plýtváme ubývajícími silami. Dokud nebudeme mít jistotu, kudy drak poleze, je marné šplhat.“ „Ale až to budeme vědět,“ namítl Hunthor, „nebude čas hledat cestu ven z propasti.“ „Pravda. Avšak tam, kde vše závisí na náhodě, se musíme na náhodu spolehnout.“ Proto se zastavili, čekali a z temné rokle pozorovali, jak se jedna bělostná hvězda ve výši ubírá přes bledý proužek oblohy; pak Turambar pomalu upadl do snu, v němž všechnu svou vůli upnul k tomu, aby se udržel, přestože ho olizoval černý příboj a zakusoval se mu do údů. Náhle se ozval silný hluk a stěny propasti se zatřásly a zahučely ozvěnou. Turambar procitl a řekl Hunthorovi: „Pohnul se. Přišla naše hodina. Udeř hluboko, protože dva nyní musí bít za tři!“ Tak Glaurung zahájil svůj útok na Brethil a vše se odehrálo víceméně tak, jak Turambar doufal. Drak se totiž pomalou vahou připlazil k hraně útesu a neuhnul, ale chystal se silnýma předníma nohama přeskočit propast a pak za sebou přitáhnout celé tělo. Přicházela s ním hrůza; nezahájil totiž přechod přímo nad nimi, ale trochu severněji, takže pozorovatelé zdola viděli obrovitý stín jeho hlavy na pozadí hvězd; čelisti měl dokořán a uvnitř sedm ohnivých jazyků. Pak vychrlil žár, celá rokle se naplnila rudým světlem a mezi skalami se rozletěly černé stíny: stromy před ním se okamžitě zkroutily a rozplynuly v dýmu a do řeky se řítilo kamení. Tu se vrhl vpřed, mocnými drápy sevřel protější skálu a začal se přesouvat. - 157 -
- 158 -
Nyní bylo zapotřebí smělosti a rychlosti, neboť Turambar a Hunthor sice unikli žáru, protože nebyli drakovi přímo v cestě, museli se však k němu dostat dřív, než přeleze, jinak by bylo po naději. Turambar se tedy bez ohledu na nebezpečí drápal po skalisku, aby se pod něho dostal; žár a puch tu však byly tak smrtící, že se zapotácel a byl by spadl, kdyby ho Hunthor, který jej udatně následoval, nechytil za paži a nepřidržel. „Velké srdce!“ vydechl Turambar. „Šťastná byla volba, jež mi tě dala za pomocníka!“ Než však domluvil, přiřítil se shora velký kámen, udeřil Hunthora do hlavy a ten spadl do vody. Tak skončil nikoli nejméně statečný z Halethina domu. Turambar zvolal: „Běda! Je zlé kráčet v mém stínu. Proč jen jsem hledal pomoc? Vždyť nyní jsi sám, Pane sudby, jak jsi měl vědět, že to musí být. Nyní dobuď vítězství sám!“ Pak sebral všechnu svou vůli a všechnu nenávist k drakovi a jeho pánu a připadalo mu, že náhle nalezl v srdci a těle sílu, jakou dosud nepoznal; zlézal skálu kámen za kamenem, kořen za kořenem, až nakonec uchopil tenký stromek, který rostl kousíček pod hranou propasti, a přestože koruna byla sežehnutá, kořeny stále držely pevně. A právě když se pevně uchytil ve vidlici jeho větví, objevil se nad ním střed drakova těla a vlastní vahou se pronesl téměř až k Túrinově hlavě, než jej Glaurung mohl zvednout. Spodek těla byl bledý a zvrásněný, celý vlhký šedým slizem, v němž ulpělo všelijaké smetí, a páchl smrtí. Tehdy Turambar vytasil Belegův Černý meč, bodl vzhůru vší silou své paže a své nenávisti, a smrtící čepel, dlouhá a hladová, zajela do břicha až po jílec. Když Glaurung pocítil smrtelnou bolest, vyrazil skřek, jímž se zatřásly lesy, a pozorovatelé v Nen Girithu strnuli. Turambar zakolísal, jako by dostal ránu, sklouzl dolů, meč se mu vymkl z ruky a zůstal v dračím břiše. Glaurung totiž v silné křeči skrčil celé své třesoucí se obrovité tělo a vrhl se přes propast. Tam, na druhém břehu, se s jekem svíjel, tloukl a zmítal ve svých mukách, až okolo sebe utvořil široký kruh. Nakonec tam zůstal ležet v kouři a zkáze a nehýbal se. Turambar se usilovně držel kořenů stromku, omráčený a téměř přemožený. Ovládl se však a přinutil se k pohybu. Napůl slezl, napůl sklouzl k řece a opět se odvážil nebezpečného přechodu; lezl teď po čtyřech, přidržoval se kamenů, oslepen pěnou, až se dostal na druhou stranu a - 159 -
unaveně vyšplhal trhlinou, jíž sestoupili. Tak posléze došel na místo, kde ležel umírající drak, bez slitování pohlédl na skoleného nepřítele a byl rád. Glaurung tam ležel s tlamou dokořán, všechen jeho oheň však dohořel a zlé oči byly zavřené. Byl natažený v celé délce, převalený na bok, a z břicha mu trčel jílec Gurthangu. Turambarovi se ulevilo, a třebaže drak ještě dýchal, rozhodl se dobýt zpět svůj meč; jestliže si ho dosud cenil, nyní mu byl nad všechny poklady Nargothrondu. Pravdivými se prokázala slova pronesená, když byl kován: že nic velkého ani malého, do čeho se jednou zakousne, nezůstane naživu. Turambar přikročil k nepříteli, stoupl mu na břicho, uchopil jílec Gurthangu a vší silou jej vytahoval. Přitom posměšně napodobil Glaurungova slova před Nargothrondem: „Buď zdráv, Morgothův hade! Rád tě zas vidím! Teď zemři a propadni se do tmy! Tak je pomstěn Túrin, syn Húrinův.“ Tu vyrval meč, ale za ním vytryskla černá krev, dopadla mu na ruku a jed mu spálil tělo, až nahlas vykřikl bolestí. Tu se Glaurung pohnul, otevřel své strašlivé oči a pohlédl na Turambara s takovou zlobou, že měl pocit, jako by ho zasáhl šíp; to a bolest ruky způsobily, že padl do mdlob a zůstal ležet vedle draka jako mrtvý s mečem pod sebou. Glaurungovy skřeky dolehly k lidem u Nen Girithu a zděsily je; a když pozorovatelé z dálky viděli spoušť a požár, které drak způsobil ve smrtelných křečích, věřili, že dupe po těch, kteří ho napadli, a zabíjí je. V té chvíli si přáli, aby míle, které je od toho místa dělily, byly delší, neodvažovali se však opustit vyvýšeninu, kde se shromáždili, protože si pamatovali Turambarova slova, že zvítězí-li Glaurung, nejprve poleze do Ephel Brandiru. Proto se strachem vyhlíželi nějaké známky pohybu, nikdo však neměl odvahu jít hledat zprávy na místo boje. A Níniel seděla, nehýbala se, jen se třásla a nemohla ovládnout své údy; když totiž zaslechla Glaurungův hlas, naděje v ní zmírala a Níniel cítila, jak se k ní opět plazí tma. Tak ji našel Brandir. Nakonec totiž pomalu a unaveně došel k mostu přes Celebros; celou dlouhou cestu kulhal sám o své berli a od domova to bylo nejméně patnáct mil. Poháněl jej strach o Níniel a zprávy, jež nyní vyslechl, nebyly o nic horší, než se obával. „Drak překročil ře- 160 -
ku,“ říkali mu, „a Černý meč je jistě mrtev i s těmi, kdo ho doprovázeli.“ A tak se Brandir postavil vedle Níniel, uhodl, jak trpí, a srdce ho pro ni bolelo; pomyslel si však: „Černý meč je mrtev a Níniel žije.“ Otřásl se, protože se mu náhle zdálo u vod Nen Girithu chladno, a tak přehodil svůj plášť přes Níniel. Nenacházel však žádná slova a ona nepromluvila. Čas plynul a Brandir stále mlčky stál vedle ní, hleděl do tmy a naslouchal, nic však neviděl a neslyšel žádný zvuk kromě padajících vod Nen Girithu. Myslil si: „Teď už je Glaurung jistě pryč a vešel do Brethilu.“ Nelitoval však nyní svůj lid, blázny, kteří opovrhli jeho radou a vysmívali se mu. „Jen ať drak doleze na Amon Obel; pak bude čas utéci a odvést Níniel.“ Sotva věděl kam, vždyť nikdy nevykročil z Brethilu. Nakonec se shýbl, dotkl se paže Níniel a řekl: „Čas utíká, Níniel! Pojď. Je čas jít. Dovolíš-li, povedu tě.“ Mlčky vstala, vzala ho za ruku, překročili most a sešli po pěšině vedoucí k brodu přes Teiglin. Avšak ti, kdo je viděli pohybovat se ve tmě jako stíny, nevěděli, kdo jsou, a nedbali. Když ušli kousek cesty mezi mlčícími stromy, za Amon Obelem vyšel měsíc a lesní mýtiny se naplnily šedavým světlem. Tu se Níniel zastavila a zeptala se Brandira: „Jdeme správnou cestou?“ Odpověděl: „Co je správná cesta? Všechna naše naděje v Brethilu skončila. Není pro nás jiná cesta než uniknout před drakem a uprchnout od něho co nejdál, dokud je čas.“ Níniel na něho pohlédla s údivem. „Což jsi mi nenabídl, že mě dovedeš k němu? Nebo jsi mě chtěl oklamat? Černý meč byl má láska a můj manžel a jedině jeho jdu hledat. Co jiného sis myslel? Teď dělej, co chceš, ale já musím spěchat.“ A zatímco Brandir v ohromení zůstal stát, chvátala od něho pryč; vykřikl za ní: „Počkej, Níniel! Nechoď sama! Nevíš, co tam najdeš. Já půjdu s tebou!“ Nevšímala si ho však a spěchala, jako by ji nyní pálila krev, jež předtím byla studená, a přestože ji ze všech sil následoval, brzy se mu ztratila z dohledu. Pak proklínal svůj osud i svou slabost, neobrátil se však zpět. Měsíc bíle stoupal po obloze. Byl blízko úplňku, a jak Níniel scházela z výšiny k řece, připadlo jí, že si na něj vzpomíná, a bála se ho. Došla totiž k brodu přes Teiglin a vyvstala před ní mohyla Haudh-en-Elleth, v - 161 -
měsíčním svitu bledá, a přes ni se křížem táhl černý stín. Z mohyly vycházel veliký děs. S výkřikem se otočila a prchala po proudu řeky k jihu. Cestou shodila plášť, jako by odhazovala tmu, jež na ní ulpěla, a pod ním byla oblečená celá v bílém, takže se ve světle měsíce třpytila, míhajíc se mezi stromy. Proto ji Brandir nahoře na svahu spatřil a obrátil se, aby jí pokud možno zkřížil cestu. Šťastnou náhodou nalezl pěšinu, po níž se vydal Turambar, protože odbočovala z vyšlapanější cesty a strmě klesala na jih k řece, a konečně se opět dostal těsně za Níniel. Přestože však volal, nedbala nebo neslyšela a brzy ho zase předběhla; tak se blížili k lesům u Cabed-en-Arasu a k místu Glaurungových smrtelných muk. Měsíc nyní plul po bezmračné obloze na jihu a svítil studeně a jasně. Níniel došla na okraj zpustošeného místa kolem Glaurunga a uviděla tam ležet jeho tělo. Jeho břicho se šedalo v měsíčním svitu a vedle něj ležel muž. Tu zapomněla na strach, proběhla doutnající spouští a přispěchala k Turambarovi. Ležel na boku, meč pod sebou, tvář však měl v bílém světle smrtelně bledou. Vrhla se s pláčem na zem vedle něho, líbala ho a zdálo se jí, že slabě dýchá; myslila však, že ji jen šálí klamná naděje, neboť byl studený, nehýbal se a neodpovídal jí. A jak ho hladila, zjistila, že má celou ruku černou, jako by se popálil, umyla mu ji slzami, utrhla pruh ze svých šatů a ovázala ji. Stále se však nehýbal. Znovu ho políbila a hlasitě zvolala: „Turambare, Turambare, vrať se! Slyš mě! Vzbuď se! Vždyť je tu Níniel. Drak je mrtvý, mrtvý, a já jediná jsem u tebe.“ Neodpovídal však. Její křik zaslechl Brandir, protože již došel na okraj spouště, ale právě když vykročil směrem k Níniel, zastavil se a strnul. Když Níniel vykřikla, Glaurung se totiž naposled pohnul a celým tělem mu prošel záchvěv; na štěrbinu otevřel své zlověstné oči a měsíc se v nich zaleskl, když zasípal: „Buď zdráva, Niënor, dcero Húrinova. Tak jsme se před koncem ještě sešli. Jen se raduj, že jsi konečně našla svého bratra. A teď ho budeš znát: toho, kdo bodá ve tmě, zrádného k nepřátelům, nevěrného přátelům, prokletí celého svého rodu, Túrina, syna Húrinova! Ale nejhorší ze všech jeho skutků pocítíš v sobě.“ Niënor seděla jako omráčená, Glaurung však dokonal a s jeho smrtí z ní spadl závoj jeho zloby a jasně se jí vynořily všechny vzpomínky, - 162 -
den po dni, přičemž nezapomněla na nic, co se s ní dělo od chvíle, kdy ležela na mohyle Haudh-en-Elleth. Celé její tělo se otřáslo hrůzou a bolestí. Avšak Brandir, který vše vyslechl, byl zdrcen a opřel se o strom. Náhle Niënor vyskočila, stála v měsíčním světle bledá jako přízrak, pohlédla dolů na Túrina a zvolala: „Sbohem, můj dvakrát milovaný! A Túrin Turambar turún’ ambartanen: pane sudby, sudbou opanovaný! Máš štěstí, že jsi mrtev!“ Pak šílená žalem a hrůzou, které ji postihly, divoce prchala z toho místa. Brandir klopýtal za ní a volal: „Počkej! Počkej, Níniel!“ Na okamžik se zastavila a ohlédla se vytřeštěnýma očima. „Počkat?“ vykřikla. „Počkat? To jsi mi vždycky radil. Proč jsem na tebe nedala! Nyní však už je pozdě a já už ve Středozemi dál čekat nebudu.“ A chvátala před ním dál. Rychle doběhla na kraj Cabed-en-Arasu, stanula tam a pohlédla na hučící vodu. Zvolala: „Vodo, vodo! Vezmi si Níniel Niënor, dceru Húrinovu; Truchlení, Truchlení, dceru Morwen! Vezmi si mě a odnes mě do Moře!“ S tím se vrhla ze srázu: bílý záblesk pohlcený temnou propastí, výkřik ztracený v burácení řeky. Vody Teiglinu plynuly dál, ale Cabed-en-Aras již nebyl: lidé jej od té doby nazývali Cabed Naeramarth, Skok strašné sudby, neboť žádný jelen již jej víckrát nepřeskočil, vše živé se mu vyhýbalo a žádný člověk se neprocházel po jeho břehu. Poslední člověk, který pohlédl dolů do jeho tmy, byl Brandir, syn Handirův, a s hrůzou se odvrátil, protože mu srdce zesláblo, a přestože nyní nenáviděl svůj život, nedokázal tam přijmout smrt, po které toužil. Pak se myšlenkami obrátil k Túrinu Turambarovi a zvolal: „Nenávidím tě, nebo tě lituji? Jsi však mrtev. Nemám ti zač děkovat. Vzal jsi mi všechno, co jsem měl nebo chtěl. Můj lid ti však má zač děkovat. Sluší se, aby se o tom ode mne dozvěděli.“ Začal se tedy belhat nazpátek k Nen Girithu a se zachvěním se vyhnul místu, kde ležel drak. Jak opět stoupal strmou stezkou, narazil na muže, jenž vyhlížel mezi stromy a couvl, když Brandira spatřil. Poznal však ve svitu klesajícího měsíce jeho tvář. - 163 -
„Hej, Dorlasi!“ zvolal. „Jaké zprávy pro mne máš? Jak jsi to přežil? A co je s mým příbuzným?“ „Nevím,“ zamračil se Dorlas. „To je tedy zvláštní.“ „Když to chceš vědět, Černý meč po nás chtěl, abychom se ve tmě brodili přes teiglinské peřeje. Je snad něco divného, že jsem to nedokázal? Se sekyrou dovedu zacházet líp než leckdo jiný, ale jako koza neskáču.“ „Takže šli na draka bez tebe? Ale jak to bylo, když se dostal na druhou stranu? Jistě jsi aspoň zůstal nablízku, abys viděl, co se bude dít.“ Dorlas však neodpověděl a jen na Brandira nenávistně zíral. Tu Brandir pochopil. Náhle si uvědomil, že tento muž opustil své druhy a pak se zlomen studem schoval v lesích. „Hanba ti, Dorlasi!“ řekl. „Ty jsi strůjce našich běd! Podněcoval jsi Černý meč k boji a tím na nás přivedl draka, mě jsi zesměšnil, Hunthora vylákal na smrt a pak si utečeš a zalezeš do lesa!“ Přitom ho napadlo ještě něco a s velkým hněvem dodal: „Proč jsi nepřinesl zprávy? To bylo to nejmenší pokání, jaké jsi mohl vykonat. Kdybys to byl udělal, Paní Níniel po nich nemusela pátrat sama. Nikdy nemusela draka spatřit a mohla žít. Dorlasi, já tě nenávidím!“ „Nech si svou nenávist! Je stejně chabá jako všechny tvé rady. Nebýt mě, dávno přišli skřeti a pověsili tě v tvé vlastní zahradě jako strašáka. Kdo vždycky zalézal? Ty!“ S tím, ve svém zahanbení ještě prchlivější, namířil na Brandira mohutnou pěst, a tak dokonal svůj život, než mu z očí stačilo zmizet ohromení. Brandir totiž vytasil meč a zasadil mu smrtelnou ránu. Chviličku roztřeseně stál, protože se mu z krve dělalo nevolno, pak odhodil meč, odvrátil se a šel dál, shrbeně se opíraje o berlu. Když došel k Nen Girithu, bledý měsíc již zapadl a noc světlala; na východě se rodilo jitro. Lid, který se stále choulil u mostu, ho viděl přicházet jako šedý stín za úsvitu a někteří na něj s údivem volali: „Kde jsi byl? Viděl jsi ji? Paní Níniel totiž odešla.“ „Ano, odešla. Odešla a nikdy se nevrátí! Já však přicházím, abych vám podal zprávu. Slyš nyní, brethilský lide, pověz, zda se kdy naskytl takový příběh, jaký ti přináším já! Drak je mrtev, ale mrtev je i Turambar po jeho boku. A to jsou dobré zprávy: ano, obě jsou opravdu dobré.“ - 164 -
Lid začal reptat, divil se jeho slovům, a někteří říkali, že se zbláznil; Brandir však zvolal: „Vyslechněte mě až do konce! I Níniel je mrtva, Níniel sličná, kterou jste milovali a kterou já miloval nejvíce ze všech. Skočila z břehu Jeleního skoku a pohltily ji zuby Teiglinu. Je pryč, protože nenáviděla světlo dne. Než prchla, dozvěděla se totiž toto: oba byli Húrinovými dětmi – sestra a bratr. Nazývali ho Mormegil a sám si dal jméno Turambar, aby utajil svou minulost: že je Túrin, syn Húrinův. Níniel jsme pojmenovali my, neznajíce její minulost: byla Niënor, dcera Húrinova. Přinesli do Brethilu temný stín své sudby. Zde na ně sudba dopadla a tato země se již nikdy nezprostí hoře. Nenazývejte ji Brethil ani země Halethrim, ale Sarch nia Chîn Húrin, Hrob Húrinových dětí!“ Ač dosud nechápali, jak došlo k tak velkému zlu, rozplakali se tam na místě a někteří pravili: „Hrob milované Níniel je v Teiglinu a hrob bude vykopán i pro Turambara, nejudatnějšího z mužů. Náš osvoboditel nezůstane ležet pod širým nebem. Pojďme k němu.“
- 165 -
KAP ITOLA 18
Túrinova smrt
Právě když Níniel prchala, Túrin se pohnul a zdálo se mu, že ji ve své hluboké tmě slyší z dálky volat; když však Glaurung pošel, probral se z černé mdloby, opět se zhluboka nadechl, vzdychl a z veliké únavy usnul. Před svítáním se však krutě ochladilo, Túrin se ve spánku obrátil, jílec Gurthangu se mu zaryl do boku a on se náhle probudil. Noc odcházela a ve vzduchu byl dech jitra; vyskočil, vzpomněl si na své vítězství a na palčivý jed na své ruce. Zvedl ji, pohlédl na ni a podivil se. Byla totiž ovázaná ještě vlhkým proužkem bílého plátna a nebolela; řekl si tedy: „Proč mě někdo takto ošetřil, a přece mě nechal ležet v chladu ve spoušti a dračím puchu? Jaké podivné věci se přihodily?“ Pak zavolal, ale nikdo se neozýval. Všechno kolem bylo černé, neutěšené a páchlo smrtí. Sklonil se, zvedl svůj meč, a ten byl celý a světlo jeho ostří se nezkalilo. „Nečistý byl jed Glaurungův,“ řekl, „ty jsi však silnější než já, Gurthangu. Ty piješ každou krev. Vítězství patří tobě. Pojď však. Musím jít pro pomoc. Mé tělo je unavené a prochladl jsem až do morku kostí.“ - 166 -
Pak se obrátil zády ke Glaurungovi a nechal ho hnít, ale jak z místa odcházel, každý další krok byl pro něj těžší, i říkal si: „Snad najdu u Nen Girithu někoho ze zvědů, jak na mne čeká. Rád bych však byl brzy ve svém vlastním domě, abych pocítil jemné ruce Níniel a Brandirovu zručnost!“ Tak nakonec unaven, opíraje se o Gurthang, došel za ranního šera k Nen Girithu, a právě když se muži vydávali hledat jeho mrtvolu, stanul před lidem. Zděšeně couvali, domnívajíce se, že je to jeho nepokojný duch, ženy kvílely a zakrývaly si oči. Řekl však: „Neplačte přece, radujte se! Podívejte se! Což nejsem živ? A nezabil jsem draka, kterého jste se báli?“ Tu se všichni vrhli na Brandira a křičeli: „Hlupáku, co jsi to vykládal, že je mrtev? Neříkali jsme, že ses zbláznil?“ A Brandir strnul, zíral na Túrina se strachem v očích a nezmohl se na slovo. Túrin se k němu obrátil: „Tak to jsi byl ty, kdo tam přišel a ošetřil mi ruku? Děkuji ti. Tvé znalosti však upadají, když nepoznáš mdlobu od smrti.“ Pak se otočil k lidem: „Nemluvte tak s ním, všichni jste hlupáci. Kdo z vás by se zachoval lépe? Alespoň sebral odvahu přijít na místo boje, zatímco vy tady fňukáte! Ale teď mluv, Handirův synu. Chtěl bych se dozvědět víc. Proč jsi tady a proč je tu všechen tento lid, který jsem nechal v Ephelu? Když se kvůli vám vydávám do smrtelného nebezpečí, to mě nemůžete poslouchat, zatímco jsem pryč? A kde je Níniel? Doufám, že aspoň ji jste s sebou nepřivedli, ale nechali ji tam, kde jsem ji usadil, ve svém domě, s věrnými muži, kteří ji střeží?“ Když nikdo neodpovídal, zvolal: „Tak kde je Níniel? Ji bych chtěl vidět nejdříve a jí nejdřív povědět o tom, co bylo v noci vykonáno.“ Odvraceli však od něho tváře a Brandir nakonec řekl: „Níniel tu není.“ „To je dobře. Půjdu tedy domů. Najde se tu pro mne kůň? Lepší by však byla nosítka. Omdlévám únavou.“ „Ne, ne!“ vyhrkl ztrápeně Brandir. „Tvůj dům je prázdný Níniel tam není. Je mrtva.“ Jedna z žen – Dorlasova manželka, která Brandira příliš nemilovala – však zaječela: „Nedej na něho, pane! Je pomatený. Přišel a volal, že jsi mrtev, a tvrdil, že je to dobrá zpráva. Ale ty žiješ. Proč by tedy měla být pravdivá jeho zkazka o Níniel, že je mrtvá a ještě hůř?“ - 167 -
Túrin přiskočil k Brandirovi. „Má smrt tedy byla dobrá zpráva? Ano, nikdy jsi mi ji nepřál, to jsem věděl. Teď je prý mrtvá. A ještě hůř? Jakou lež jsi ve své zlobě vyplodil, Chromče? Chtěl bys nás zabít podlými slovy, když jinou zbraní nevládneš?“ Tu hněv vypudil z Brandirova srdce soucit a on zvolal: „Pomatený? Pomatený jsi ty, Černý meči černé sudby! A všechen tenhle poblouzněný lid. Já nelžu. Níniel je mrtvá, mrtvá! Hledej ji v Teiglinu!“ Túrin strnul a zledověl. „Jak to víš?“ zeptal se tiše. „Jak jsi to nastražil?“ „Vím to, protože jsem ji viděl, jak skáče. Nastražil jsi to však ty. Prchala před tebou, Túrine, synu Húrinův, a vrhla se do Cabed-en-Arasu, aby tě víckrát neviděla. Níniel! Níniel? Ne, Niënor, dcera Húrinova.“ Túrin po něm skočil a zacloumal s ním; v těch slovech totiž zaslechl kroky sudby, která ho doháněla, avšak jeho srdce ji v hrůze a zuřivosti nechtělo přijmout, tak jako smrtelně raněná šelma ještě napadá všechny kolem, než dokoná. „Ano, jsem Túrin, syn Húrinův,“ volal. „To jsi už dávno uhodl. O mé sestře Niënor ale nevíš nic. Vůbec nic! Sídlí ve Skrytém království a je v bezpečí. Je to lež, kterou sis ve své podlosti vymyslel, abys dohnal k šílenství mou ženu a nyní mne. Ty kulhavé zlo – chceš nás snad oba uštvat k smrti?“ Brandir ho však setřásl. „Nesahej na mne! Přestaň šílet. Ta, kterou nazýváš svou ženou, k tobě přišla a ošetřila tě, ale tys na její volání neodpovídal. Někdo však odpověděl za tebe: drak Glaurung, který vás, tuším, oba osudně očaroval. Takto promluvil, než skonal: ,Niënor, dcero Húrinova, tady máš svého bratra: zrádného k nepřátelům, nevěrného přátelům, prokletí celého svého rodu, Túrina, syna Húrinova.‘“ Náhle Brandira posedl šílený záchvat smíchu. „Říká se, že lidé na smrtelném loži mluví pravdu,“ chechtal se. „Zřejmě to dělají i draci. Túrine, synu Húrinův, prokletí celého svého rodu a všech, kdo se tě ujmou!“ Túrin sevřel Gurthang a v očích mu zaplálo zlověstné světlo. „A co ty, Chromče?“ řekl pomalu. „Kdo jí tajně za mými zády prozradil mé pravé jméno? Kdo ji přivedl vstříc drakově zlobě? Kdo zůstal stranou a nechal ji zemřít? Kdo si sem pospíšil zvěstovat tu hrůzu? Kdo se teď nade mnou vypíná? Mluví lidé před smrtí pravdu? Mluv tedy rychle.“ - 168 -
Brandir, vida v Túrinově tváři svou smrt, stál pevně a nezakolísal, přestože neměl jinou zbraň než svou berlu, a pravil: „Vše, co se zběhlo, je dlouhý příběh, a já už tě mám dost. Pomlouváš mě však, Húrinův synu. Pomluvil Glaurung tebe? Zabiješ-li mě, všichni uvidí, že nepomluvil. Přesto se nebojím zemřít, protože pak půjdu hledat Níniel, kterou jsem miloval, a třeba ji za Mořem opět najdu.“ „Hledat Níniel!“ vykřikl Túrin. „Kdepak, najdeš jen Glaurunga a spolu budete plodit lži. Budeš spát s Hadem, bratrem své duše, a spolu shnijete ve tmě!“ Pak zvedl Gurthang, skolil Brandira a usmrtil ho. Lidé si však před tím skutkem zakrývali oči, a když se otočil a odcházel od Nen Girithu, zděšeně od něho prchali. A tak Túrin chodil pustými lesy jako pomatený, chvíli proklínal Středozem a celý lidský život, chvíli volal Níniel. Když ho však šílenství zármutku opustilo, usedl, hloubal nad všemi svými činy a slyšel sám sebe, jak volal: „Je ve Skrytém království a je v bezpečí!“ A napadlo ho, že nyní, přestože je celý jeho život v troskách, musí jít tam, neboť všechny Glaurungovy lži ho vždy sváděly z cesty. Vstal tedy a ubíral se k brodu přes Teiglin. Když míjel Haudh-en-Elleth, zvolal: „Trpce jsem zaplatil, Finduilas, za to, že jsem dal na draka. Pošli mi nyní radu!“ Ještě než domluvil, spatřil dvanáct dobře ozbrojených lovců, kteří přecházeli brod. Byli to elfové, a když se přiblížili, jednoho z nich poznal. Byl to totiž Mablung, Thingolův nejvyšší lovčí. A Mablung na něho radostně zavolal: „Túrine! Konečně jsem tě našel. Hledám tě a jsem rád, že tě vidím živého, přestože roky na tebe těžce dolehly.“ „Těžce!“ přisvědčil Túrin. „Ano, jako Morgothova noha. Jsi-li však rád, že mě vidíš živého, jsi poslední v celé Středozemi. Pročpak?“ „Protože jsi byl mezi námi chován v úctě,“ odpověděl Mablung, „a třebaže jsi vyvázl z mnoha nebezpečí, nakonec jsem o tebe dostal strach. Pozoroval jsem, jak Glaurung vyšel ven, a myslil jsem, že naplnil svůj hanebný záměr a vrací se ke svému pánu. Obrátil se však směrem k Brethilu a právě tehdy jsem se od tuláků dověděl, že se tam znovu objevil Černý meč z Nargothrondu a skřeti se hranicím Brethilu vyhýbají jako smrti. Tu jsem se zděsil a řekl si: Běda! Glaurung jde tam, kam se jeho skřeti neodváží, hledat Túrina. Proto jsem spěchal, jak jsem mohl, abych tě varoval a pomohl ti.“ - 169 -
„Spěchal jsi, ale ne dost. Glaurung je mrtev.“ Elfové na něho pohlédli s úžasem: „Ty jsi zabil Velkého hada? Tvé jméno bude navždy chváleno mezi elfy i lidmi!“ „Nedbám toho. I mé srdce totiž dotlouklo. Jdete však z Doriathu. Povězte mi, co je nového s mými nejbližšími? V Dor-lóminu mi totiž řekli, že uprchly do Skrytého království.“ Elfové se neměli k odpovědi, až nakonec promluvil Mablung: „Skutečně přišly, v roce před příchodem draka. Běda, nyní tam však nejsou!“ Túrinovi se sevřelo srdce, neboť uslyšel kroky sudby, jak ho neúprosně pronásledují až do konce. „Dál!“ zvolal. „Rychle, mluv dál!“ „Vyšly tě hledat do divočiny navzdory všem radám. Když vešlo ve známost, že Černý meč jsi ty, nedaly si říct a šly do Nargothrondu; a Glaurung vyšel ven a všichni jejich strážci byli rozehnáni. Morwen od onoho dne nikdo nespatřil, avšak na Niënor padlo zakletí, oněměla, uprchla na sever do lesů jako plachá laň a ztratila se.“ Nato se Túrin k úžasu elfů pronikavě rozchechtal. „Není to pěkný žert? Ó sličná Niënor! Tak ona utekla z Doriathu k drakovi a od draka ke mně. Jaká laskavost štěstěny! Byla hnědá jako oříšek, tmavovlasá, malá a útlá jako elfí děcko, nikdo si ji nemohl splést!“ Mablung byl ohromen. „To je nějaké nedorozumění. Tak tvoje sestra nevypadala. Byla vysoká, modrooká, vlasy měla jako čisté zlato, věrný obraz svého otce Húrina v ženské podobě. Určitě jsi ji nemohl vidět!“ „Nemohl? Opravdu nemohl, Mablungu? Ale proč by ne! Vždyť jsem přece slepý! Tos nevěděl? Slepý, slepý, odmalička tápající v Morgothově temné mlze! Proto pryč ode mne! Jdi! Jdi zpátky do Doriathu, a ať jej zmrazí zima! Proklínám Menegroth! A proklínám tvou výpravu! Už jenom tohle scházelo. Teď přichází noc!“ A dal se na útěk od nich, rychle jako vítr. Padl na ně úžas a bázeň. Mablung však řekl: „Přihodilo se něco podivného a strašného, o čem nevíme. Pospěšme za ním a pomozme mu, půjde-li to. Pomátl se a hledá smrt.“ Túrin je však předběhl, dospěl ke Cabed-en-Arasu a tam se zastavil; slyšel burácení vod a viděl, že všechny blízké i vzdálené stromy uschly a svrasklé listí z nich truchlivě opadává, jako by v prvních dnech léta přišla zima. - 170 -
„Cabed-en-Arase, Cabed Naeramarthe!“ zvolal. „Nepošpiním tvé vody, v nichž se omyla Níniel. Všechny mé činy totiž byly špatné a ten poslední nejhorší.“ Pak vytasil meč a oslovil jej: „Zdravím tě, Gurthangu, železo smrti, ty jediný nyní zůstáváš! Jakého pána nebo věrnost však znáš kromě ruky, jež tebou vládne? Necouvneš před žádnou krví. Vezmeš si Túrina Turambara? Zabiješ mě rychle?“ A z čepele zazněl v odpověď studený hlas: „Ano, napiji se tvé krve, abych zapomněl na krev svého pána Belega a na krev Brandira, zabitého neprávem. Zabiji tě rychle.“ Pak Túrin opřel jílec o zem, vrhl se na ostří Gurthangu a černý meč mu vzal život. Mablung však přišel, pohlédl na ohavnou Glaurungovu zdechlinu, pohlédl na Túrina a zarmoutil se. Vzpomínal na Húrina, jak ho viděl v Nirnaeth Arnoediadu, a na strašlivou sudbu jeho rodu. A zatímco tam elfové stáli, od Nen Girithu přicházeli lidé podívat se na draka, a když viděli, jak skončil život Túrina Turambara, plakali. Pak se elfové konečně dozvěděli, proč s nimi Túrin tak mluvil, a zděsili se. Tu Mablung hořce zanaříkal: „I já byl zapleten do sudby Húrinových dětí, a tak jsem slovy zabil toho, koho jsem miloval.“ Pak Túrina zvedli a viděli, že se jeho meč zlomil. Tak pominulo vše, co mu patřilo. Mnoho rukou usilovně sbíralo dříví; vysoko je navršili, zapálili velký oheň a zničili drakovo tělo, až z něho zbyl jen černý popel a kosti roztlučené na prach, a na spáleništi už nikdy nic nevyrostlo. Túrina však uložili do vysoké mohyly tam, kde padl, a vedle něj úlomky Gurthangu. Když bylo dokonáno a elfí i lidští pěvci zapěli žalozpěv vyprávějící o Turambarově udatnosti a o kráse Níniel, přinesli velký šedý kámen a postavili na mohylu. Elfové na něj doriathskými runami vytesali: TÚRIN TURAMBAR DAGNIR GLAURUNGA a pod to napsali také: - 171 -
NIËNOR NÍNIEL Ale Niënor tam nebyla a nikdo se nikdy nedozvěděl, kam ji odnesly studené vody Teiglinu. Zde končí Příběh Húrinových dětí, nejdelší z beleriandských pověstí.
Po smrti Túrina a Niënor propustil Morgoth Húrina z pout, aby posloužil jeho zlému záměru. Během svého bloudění dospěl do lesa Brethil a navečer přišel od brodu přes Teiglin na místo, kde spálili Glaurunga, k velkému kameni stojícímu na kraji Cabed Naeramarthu. O tom, co se tam zběhlo, se vypráví toto.
Húrin však na kámen nepohlédl, protože věděl, co je tam napsáno, a jeho oči již postřehly, že není sám. Ve stínu kamene seděla postava skloněná ke kolenům. Vypadala jako nějaký tulák bez domova, zlomený stářím, příliš unavený putováním, aby dbal na jeho příchod; cáry, do nichž se halila, však byly zbytky ženského šatu. A jak tam Húrin mlčky stál, posléze shodila potrhanou kápi a pomalu zvedla obličej, vyzáblý a hladový jako tvář štvaného vlka. Byla šedivá a stará, s ostrým nosem a polámanými zuby, a vychrtlou rukou si svírala na prsou plášť. Náhle mu však pohlédla do očí a tu ji Húrin poznal; třebaže byly nyní zdivočelé a plné strachu, stále v nich probleskovalo světlo, jež bylo těžko snést: elfí světlo, které jí kdysi získalo jméno Eledhwen, nejhrdější ze smrtelných žen v dávných dnech. „Eledhwen! Eledhwen!“ zvolal Húrin. Vstala, klopýtla kupředu a on ji chytil do náruče. „Konečně přicházíš,“ řekla. „Příliš dlouho jsem čekala.“ „Byla to temná cesta. Přišel jsem, jak jsem mohl,“ odpověděl. „Jdeš však pozdě, příliš pozdě. Jsou ztraceni.“ „Já vím. Ale ty ne.“ - 172 -
„Téměř ano,“ odpověděla. „Jsem na konci sil. Odejdu se sluncem. Jsou ztraceni.“ Křečovitě sevřela jeho plášť. „Zbývá už málo času. Víš-li, pověz mi: jak ho našla?“ Húrin však neodpověděl a usedl u kamene s Morwen v náručí; již nepromluvili. Slunce zapadlo, Morwen vzdychla, stiskla mu ruku a znehybněla; a Húrin věděl, že zemřela.
- 173 -
- 174 -
ROD OKM EN Y
- 175 -
- 176 -
- 177 -
- 178 -
DODATEK
1.
Vývoj velkých příběhů
Tyto vzájemně propojené, ale samostatné příběhy odedávna vynikaly v dlouhé a spletité historii Valar, elfů a lidí ve Valinoru a ve Velkých zemích. Když otec opustil Ztracené pověsti, aniž je dokončil, odvrátil se od prozaické tvorby a začal pracovat na dlouhé básni nazvané Túrin, syn Húrinův, a drak Glórund, později v revidované verzi přejmenované na Húrinovy děti. To bylo v první polovině dvacátých let, kdy působil na univerzitě v Leedsu. Pro tuto báseň použil staroanglické aliterační metrum (veršová forma Béowulfa a jiné anglosaské poezie) a vtiskl moderní angličtině náročný vzorec přízvuků a „počátečních rýmů“, jejž zachovávali staří básníci. V tomto umění dosáhl velké zběhlosti a využíval je velmi rozličnými způsoby, od dramatického dialogu Návrat Beorhtnothův po elegii za muže padlé na Pelennorském poli. Aliterační Húrinovy děti byly zdaleka nejdelší z jeho básní v tomto metru; měly víc než dva tisíce veršů. Koncipoval však dílo v tak velkolepém měřítku, že ve chvíli, kdy je opustil, dospěl ve vyprávění teprve k útoku draka na Nargothrond. Když ze Ztracené pověsti zbývalo vyprávět ještě tolik, byl by v tomto měřítku musel napsat ještě mnoho tisíc veršů; kdežto druhá verze, opuštěná v dřívějším bodu vyprávění, je do onoho bodu asi dvakrát delší než první verze. V oné části pověsti o Húrinových dětech, kterou otec ztvárnil v aliterační básni, byl starý příběh ze Ztracených pověstí podstatně rozšířen a rozpracován. Především se nyní zrodilo veliké podzemní opevněné město Nargothrond a rozsáhlá říše, jíž panovalo (jeden z ústředních prvků nejen v pověsti o Túrinovi a Niënor, ale v celé historii Starých časů - 179 -
Středozemě), i s popisem zemědělské půdy nargothrondských elfů, který je jednou z vzácných ukázek „mírového života“ ve starodávném světě. Cestou k jihu po proudu řeky Narog Túrin a jeho společník (v textu této knihy Gwindor) nalezli pozemky poblíž vchodu do Nargothrondu napohled opuštěné: …do kraje došli dobře obdělaného; luznými luhy a líbeznými lány se brali, bez obyvatel byla však ta zem, pole, kde u Narogu půdu poltil pluh nad řekou v stráních. Nářadí spousty po poli poházeného, žebříky popadané v trávě v bohatých sadech; stromů spleť poutníky pokradmu pozorovala, i tetelivé trávy napínaly sluch; ač poledne plálo na plavém poli, ze zamlklého kraje čišel chlad. Tak oba poutníci došli k bráně Nargothrondu v rokli Narogu: tam strmě stála silná ramena pahorků trčících nad prudkým proudem, tam pod pláštíkem stromů prostřela se planina uhlazená a ušlapaná u pat útesu. Veliká vrata v svahu zívala, vtesaná v kámen, veřejí kyklopských, s prahem i nadpražím nedostižné práce. Elfové se jich zmocnili a provedli je portálem, který se za nimi zavřel: Skřípěly v pantech strašlivé dveře a třeskly jim v patách s hlubokým hukotem podobným hromu. Pustými chodbami plula ryčná a rachotná ozvěna pod rozložitou klenbou a světlo zhaslo. Stráže vzápětí vedly vetřelce v dál. - 180 -
Tápali temnými stezkami ve skále, dokud jim daleko nebleskly plamínky pochodní; tu zaslechli ztlumený ševel hlasů, jako by sešel se starších stmelený sbor. Spěchali tam. Tu cesta se stočila, vkročili v komnatu vysoko klenutou a stáli ohromeni. Užasle uzřeli slavnostní sešlost, jak v poradní síni k nim potichle obrací zrak s otázkou plnou očekávání. V textu Húrinových dětí, předloženém v této knize, se však nedozvídáme víc než toto (s. 105): A tak vstali a putovali po břehu Narogu od Eithel Ivrinu na jih, až je zajaly elfí hlídky a přivedly jako vězně do skryté pevnosti. Tak přišel Túrin do Nargothrondu.
Jak k tomu došlo? Pokusím se nyní na tuto otázku odpovědět. Zdá se prakticky jisté, že vše, co můj otec z aliterační básně o Túrinovi napsal, vzniklo v Leedsu a že psaní zanechal na konci roku 1924 nebo na počátku roku 1925; proč, to se již nikdy nedozvíme. Není však tajemstvím, k čemu se tehdy obrátil: v létě 1925 se pustil do nové básně ve zcela odlišném metru, osmislabičných rýmovaných dvojverších, a nazval ji Zpěv Leithian, „Propuštění z pout“. Začal se tedy nyní zabývat dalším z příběhů, které o mnoho let později, v roce 1951, označil za obsáhle pojednané, nezávislé, a přesto spjaté s „celkovou historií“, jak jsem se již zmínil. Námětem Zpěvu Leithian je totiž pověst o Berenovi a Lúthien. Na této druhé dlouhé básni pracoval šest let a pak ji také opustil, v září 1931, když napsal víc než 4000 veršů. Stejně jako aliterační Húrinovy děti, po nichž následovala a jejichž místo zaujala, představuje i tato báseň významný pokrok ve vývoji legendy oproti původní Ztracené pověsti o Berenovi a Lúthien. Zatímco pracoval na Zpěvu Leithian, napsal v roce 1926 „Náčrt mytologie“, jmenovitě určený pro R. W. Reynoldse, který býval jeho uči- 181 -
telem na Škole krále Edwarda v Birminghamu, „pro osvětlení pozadí aliterační verze Túrina a draka“. Tento stručný rukopis v rozsahu přibližně dvaceti tiskových stran byl vědomě psán jako synopse, v přítomném čase a zhuštěném stylu, přesto se stal východiskem následných verzí Silmarillionu (ač ještě nenesly to jméno). Třebaže byl v tomto textu předložen celý koncept mytologie, Túrinův příběh zjevně zaujímá hlavní místo – konečně název rukopisu zní „Náčrt mytologie se zvláštním zřetelem k ,Húrinovým dětem‘“ což odpovídá záměru, s nímž jej psal. V roce 1930 následovalo mnohem obsažnější dílo, Quenta Noldorinwa (Historie Noldor; neboť historie noldorské větve elfů je ústředním námětem Silmarillionu). Bylo odvozeno přímo z „Náčrtu“, a přestože otec časnější text velmi rozšířil a psal vybroušenějším stylem, stále Quentu chápal především jako shrnující dílo, zhuštění mnoha příběhů: to jasně ukazuje podtitul, který jí dal a v němž prohlásil, že jde o „stručnou historii [Noldor] načerpanou z Knihy ztracených pověstí“. Nezapomínejme, že Quenta v té době představovala (ač jen v poněkud holém obrysu) celý rozsah otcova „představovaného světa“. Nebyla to historie Prvního věku, jíž se později stala, protože zatím neexistoval žádný Druhý ani Třetí věk; neexistoval ani Númenor, ani hobiti, a samozřejmě ani Prsten. Historie končila Velkou bitvou, v níž byl Morgoth definitivně poražen ostatními bohy (Valar) a jimi „vystrčen Dveřmi bezčasé noci do Prázdna za Hradbami světa“; otec na konci Quenty napsal: „Takový je konec příběhů z pradávných dnů v severních končinách Západního světa.“ Bude se tedy zdát opravdu zvláštní, že Quenta z roku 1930 přesto zůstala jediným ukončeným textem Silmarillionu (po „Náčrtu“), jejž kdy pořídil; vývoj jeho díla však jako až příliš často ovládaly vnější tlaky. Později ve 30. letech následovala po Quentě nová, krasopisná verze, konečně nadepsaná Quenta Silmarillion, historie silmarilů. Byla, či měla být mnohem delší než předcházející Quenta Noldorinwa, ale pojetí díla jako v podstatě shrnutí mýtů a pověstí (které by měly zcela jinou povahu a rozsah, kdyby byly vyprávěny v úplnosti) se rozhodně nevytratilo a je opět definováno v názvu: „Quenta Silmarillion… Toto je stručná historie načerpaná z mnoha starších příběhů; neboť všechno, co obsahuje, existovalo odedávna a dosud existuje mezi Eldar ze Západu a vypráví se úplněji v jiných příbězích a písních“. - 182 -
Zdá se přinejmenším pravděpodobné, že otcův náhled na Silmarillion skutečně vyplynul z faktu, že to, čemu bychom mohli říkat „quentová fáze“ díla ve 30. letech, začalo zhuštěnou synopsí sloužící vyhraněnému účelu, ale pak v následujících stadiích procházelo rozšiřováním a vybrušováním, až ztratilo vzhled synopse, přesto si však z původní podoby zachovalo příznačnou „vyrovnanost“ tónu. Již jinde jsem napsal, že „encyklopedická neboli shrnující forma a styl Silmarillionu, naznačující, že se za ním tají celé věky poezie a ,lidové moudrosti‘, způsobem vyprávění výrazně evokuje pocit ,nevyprávěných příběhů‘; nikdy se neztrácí ,odstup‘. Není tu vypravěčská naléhavost, pocit tlaku a obav z něčeho vzápětí nadcházejícího a neznámého. Nevidíme silmarily tak bezprostředně, jako vidíme Prsten.“ Quenta Silmarillion v této formě však dospěla k náhlému, a jak se ukázalo, definitivnímu konci v roce 1937. Druhého září toho roku vydali Allen a Unwin Hobita a nedlouho potom otec na nakladatelovu výzvu odeslal několik svých rukopisů, jež došly do Londýna 15. listopadu 1937. Mezi nimi byla i Quenta Silmarillion tak, jak v té době existovala: končila uprostřed věty na konci stránky. Avšak zatímco byla pryč, otec pokračoval ve stručném náčrtu příběhu až po Túrinův útěk z Doriathu a jeho příchod mezi psance: přešel hranici říše a shromáždil k sobě družinu bezdomovců a zoufalců, jací se v oněch dnech vyskytovali v divočině, jejichž ruce byly obráceny proti všem, kdo jim přišli do cesty – elfům, lidem i skřetům.
To je předchůdce textu (v této knize s. 65) na počátku kapitoly Túrin mezi psanci. Otec právě dospěl k těmto slovům, když mu vrátili Quentu Silmarillion a ostatní rukopisy; tři dny nato, 19. prosince 1937, píše Allenu a Unwinovi: „Napsal jsem první kapitolu nového příběhu o hobitech: ,Dlouho očekávaný dýchánek‘.“ V tomto bodě skončila souvislá a vyvíjející se tradice Silmarillionu ve shrnujícím, quentovém pojetí, uťata v okamžiku Túrinova odchodu z Doriathu. Pokračování příběhu od onoho bodu zůstalo v následujících letech jakoby zmrazeno v jednoduché, zhuštěné a nerozvité podobě - 183 -
Quenty z roku 1930, zatímco při psaní Pána prstenů vznikaly mohutné konstrukce Druhého a Třetího věku. Ono pokračování však mělo ve starodávných pověstech klíčovou důležitost, protože závěrečné příběhy (vyvozené z původní Knihy ztracených pověstí) líčily neblahý osud Túrinova otce Húrina poté, co ho Morgoth propustil, a zkázu elfích království Nargothrondu, Doriathu a Gondolinu, o nichž Gimli po mnoha tisíciletích zpíval v Morii. Svět krásný byl, hory pyšně stály za Starých časů, nežli padli král Nargothrondu, Gondolinu, když marně vzdorovali stínu, a dávno jsou již za mořem… A toto mělo být korunou a dovršením celku: neblahý osud noldorských elfů v jejich dlouhém zápasu s Morgothovou mocí a úloha, kterou v této historii sehráli Húrin a Túrin; na konci měla stát pověst o Eärendilovi, který unikl z plamenné zkázy Gondolinu. Když byl po mnoha rocích, počátkem 50. let, Pán prstenů dokončen, otec se s energií a sebedůvěrou vrátil k „látce Starých časů“, z nichž se nyní stal „První věk“, a v bezprostředně následujících rocích vytáhl ze šuplíku mnoho starých rukopisů. Pustil se do Silmarillionu a pokryl krásný rukopis Quenty Silmarillion opravami a doplňky; ta revize však ustala v roce 1951, ještě než dospěl k Túrinovu příběhu, kde Quentu Silmarillion opustil v roce 1937 kvůli vznikajícímu „novému příběhu o hobitech“. Zahájil revizi Zpěvu Leithian (rýmované básně líčící příběh Berena a Lúthien, opuštěné v roce 1931), z níž zanedlouho vznikla téměř nová a mnohem dokonalejší báseň; práce však šla do ztracena a otec jí nakonec nechal. Začal psát něco, co se mělo stát dlouhou prozaickou ságou o Berenovi a Lúthien, přesně sledující děj přepsaného Zpěvu, ale i toho nechal. A tak se jeho touha pojednat první z „velkých příběhů“ v rozsahu, o jaký usiloval, přes opakované pokusy nikdy nenaplnila. - 184 -
Tou dobou se také konečně znovu vrátil k „velkému příběhu“ o Pádu Gondolinu, který stále existoval pouze v podobě Ztracené pověsti, vzniklé zhruba před pětatřiceti lety, a na několika stranách, jež mu byly věnovány v Quenta Noldorinwa z roku 1930. Nyní, když byl na vrcholu sil, hodlal předložit podrobné a přesně prostorově umístěné podání neobyčejného příběhu, který roku 1920 přečetl Esejistické společnosti na své koleji v Oxfordu a který po celý jeho život zůstával jedním z podstatných prvků jeho imaginárních Starých časů. Zvláštní spojitost s příběhem o Túrinovi tkví v tom, že Túrinův otec Húrin a Tuorův otec Huor byli bratři. Jak se líčí v Húrinových dětech (s. 22), Húrin a Huor se v mládí dostali do elfího města Gondolinu, ukrytého v kruhu vysokých hor; potom se s gondolinským králem Turgonem opět setkali v Bitvě nespočetných slz a on jim řekl (s. 36): „Teď už se Gondolin dlouho neutají, a až bude odhalen, musí padnout.“ Huor na to odpověděl: „A přece, zůstane-li stát ještě chvilku, pak z tvého domu vzejde naděje elfů a lidí. To ti říkám, pane, na prahu smrti: přestože se tu navěky loučíme a já už na tvé bílé zdi víckrát nepohlédnu, z tebe a ze mne vzejde nová hvězda.“ Toto proroctví se splnilo, když Túrinův bratranec Tuor přišel do Gondolinu a oženil se s Turgonovou dcerou Idril; jejich syn byl totiž Eärendil: „nová hvězda“, „naděje elfů a lidí“, jež přežila zkázu Gondolinu. V tom, co se mělo stát prozaickou ságou Pád Gondolinu (začátek práce spadá pravděpodobně do roku 1951), můj otec vylíčil putování Tuora a jeho elfího společníka a vůdce Voronwëho. Během cesty opuštěnou divočinou zaslechli v lesích výkřik: Jak čekali, kdosi prošel mezi stromy a oni viděli, že je to urostlý muž, ozbrojený, černě oděný, s taseným mečem; divili se, neboť i čepel meče byla černá, ostří však zářilo jasně a studeně.
Byl to Túrin spěchající z vypleněného Nargothrondu (s. 120-121); Tuor a Voronwë jej však neoslovili a „nevěděli … že Nargothrond padl a že to byl Túrin, syn Húrinův, Černý meč. Tak se jen na okamžik – a nikdy víc – sblížily cesty oněch příbuzných, Túrina a Tuora.“ V novém příběhu o Gondolinu můj otec dovedl Tuora na vyvýšené místo v Okružních horách, odkud mohlo oko přes planinu dohlédnout ke Skrytému městu; tam, žel, přestal psát a už nikdy nedospěl dál. A tak se - 185 -
jeho záměr ani v případě Pádu Gondolinu nezdařil a my nespatříme ani Nargothrond, ani Gondolin v jeho pozdějším vidění. Jinde jsem již napsal, že „po dokončení onoho velkého ,vetřelého‘ příběhu a odbočky, Pána prstenů, se zřejmě vrátil ke Starým časům s přáním pokračovat v onom mnohem velkolepějším měřítku, v němž kdysi dávno začal Knihu ztracených pověstí. Jedním z cílů stále zůstávalo dokončení Quenty Silmarillion; avšak ,velké příběhy‘, oproti původní podobě značně rozvinuté, z nichž měly být vyvozeny pozdější kapitoly Silmarillionu, nebyly nikdy dokončeny.“ Tato slova platí i o „velkém příběhu“ Húrinových dětí; v tomto případě se však otci podařilo napsat mnohem více, přestože nikdy nedokázal dovést podstatnou část pozdější a značně rozšířené verze do konečné a ucelené podoby. Ve stejné době, kdy se opět obrátil ke Zpěvu Leithian a Pádu Gondolinu, začal znovu pracovat i na Húrinových dětech, ne na Túrinově dětství, ale na pozdější části příběhu, vyvrcholení jeho neblahého osudu po zničení Nargothrondu. To je text obsažený v této knize od Túrinova návratu do Dor-lóminu (s. 123) po jeho smrt. Nedokážu vysvětlit, proč otec postupoval způsobem tak odlišným od své obvyklé praxe začínat znovu od začátku. V tomto případě však mezi svými papíry zanechal také spoustu pozdějších, ale nedatovaných textů, jež se vztahovaly k příběhu od Túrinova narození do vyplenění Nargothrondu, kde velmi rozpracoval staré verze a obohatil je o dosud neznámá vyprávění. Zdaleka největší část tohoto díla, ne-li celé, patří do doby po vydání Pána prstenů. V oněch letech se pro otce Húrinovy děti staly dominantním příběhem o konci Starých časů a dlouho se jim plně věnoval. Měl však nyní potíže s tím, aby příběhu vtiskl pevnou vypravěčskou strukturu, protože složitost postav i děje vzrůstala; v jedné dlouhé pasáži se příběh dochoval ve změti nespojitých náčrtků a synopsí zápletek. Přesto jsou Húrinovy děti ve své nejpozdější podobě hlavním prozaickým vyprávěním o Středozemi po dokončení Pána prstenů a život a smrt Túrina jsou zobrazeny s přesvědčivou silou a bezprostředností, jaké se jinde v příbězích o národech Středozemě téměř nevyskytují. Proto jsem se v této knize pokusil po dlouhém studiu rukopisů vytvořit text, který předkládá souvislé vyprávění od počátku do konce, aniž bych do něj vložil jakékoli prvky, jež nejsou svým pojetím autentické. - 186 -
2.
Sestavování textu
V Nedokončených příbězích, uveřejněných před více než čtvrt stoletím, jsem předložil část textu dlouhé verze tohoto příběhu, známé jako Narn (z elfího názvu Narn i Chîn Húrin, Příběh Húrinových dětí). Tvořil však jen jednu z částí rozsáhlé knihy rozmanitého obsahu a text byl velmi neúplný, v souladu s celkovým záměrem a povahou oné knihy: vynechal jsem totiž řadu podstatných pasáží (jednu z nich velmi dlouhou), kde jsou si text Narnu a mnohem stručnější znění Silmarillionu velmi podobné, nebo kde jsem usoudil, že nelze předložit žádný zřetelně „dlouhý“ text. Proto se podoba Narnu v této knize v nejednom liší od znění z Nedokončených příběhů a vychází mimo jiné z daleko pečlivějšího zkoumání obrovské spleti rukopisů, jež jsem podnikl poté, co byla ona kniha publikována. To mě dovedlo k jiným závěrům ohledně vzájemných vztahů a pořadí některých textů, zejména v mimořádně matoucím vývoji legendy v období nazvaném „Túrin mezi psanci“. Následuje popis a vysvětlení toho, jak byl tento nový text Húrinových dětí sestaven. Jedním důležitým prvkem je zvláštní postavení publikovaného Silmarillionu; jak jsem se totiž zmínil v první části tohoto Dodatku, otec opustil Quentu Silmarillion tam, kam dospěl ve chvíli, kdy začal v roce 1937 psát Pána prstenů, totiž jak se Túrin stal po odchodu z Doriathu psancem. Při ztvárňování příběhu pro publikované dílo jsem značně využíval Beleriandských letopisů; původně to byl pouhý „letopis“, jenž se však souběžně s novými verzemi Silmarillionu v jednotlivých po sobě jdoucích verzích postupně rozrůstal a rozšiřoval v analistické vyprávění a pokračoval až k propuštění Húrina Morgothem po smrti Túrina a Niënor. A tak první pasáž, kterou jsem z verze Narn i Chîn Húrin v Nedokončených příbězích vynechal, je líčení pobytu Húrina a Huora v Gon- 187 -
dolinu v jejich mládí; udělal jsem to prostě proto, že příběh se vypraví v Silmarillionu (s. 137-139, vydání MF 1992). Otec však ve skutečnosti napsal dvě verze: jedna z nich byla výslovně určena do úvodu Narn, dosti přesně však sledovala znění pasáže v Beleriandských letopisech a jen málo se od něj průběžně lišila. V Silmarillionu jsem používal oba texty, ale zde jsem se řídil verzí z Narn. Druhá pasáž, kterou jsem z Narn v Nedokončených příbězích vypustil, je líčení Bitvy nespočetných slz, a učinil jsem to z téhož důvodu; i zde napsal otec dvě verze: jednu v Letopisech a druhou mnohem později, ale s textem Letopisů před očima, a tímto textem se vcelku přesně řídil. Toto druhé vyprávění o velké bitvě bylo opět výslovně zamýšleno jako součást Narn (text má nadpis Narn II, tj. druhý úsek Narn) a na počátku (s. 33) se v textu této knihy praví: „Zde se bude vyprávět jen o skutcích, jež mají vztah k osudu Hadorova domu a dětí Húrina Stálého.“ Otec proto ponechal z Letopisů jen líčení bojů na západě a zkázy Fingonova vojska; tímto zjednodušením a zkrácením vyprávění změnil průběh bitvy oproti tomu, jak je líčen v Letopisech. V Silmarillionu jsem se samozřejmě řídil Letopisy, přestože jsem převzal některé rysy z Narn; v této knize jsem se však celkově přidržel textu, který můj otec pokládal za náležitý pro Narn jako celek. Počínaje Túrinem v Doriathu doznal nový text oproti textu z Nedokončených příběhů značných změn. Existuje spousta rozmanitých rukopisů, mnohdy jen velmi zhruba načrtnutých, jež se týkají stejných prvků příběhu v různých vývojových fázích, a v takovém případě je samozřejmě možné dospět k různým názorům na to, jak by se mělo s originálním materiálem zacházet. Nyní jsem došel k mínění, že v době, kdy jsem sestavoval text Nedokončených příběhů, jsem si dopřál větší redaktorskou svobodu, než bylo třeba. V této knize jsem znovu uvažoval o původních rukopisech a na mnoha místech (obvykle v maličkostech) vrátil text do dřívější podoby, včlenil spojovací věty nebo krátké pasáže, které neměly být vypuštěny, opravil několik chyb a zvolil jiná z původních znění. Pokud jde o stavbu příběhu o tomto období Túrinova života – od útěku z Doriathu až po vznik útočiště psanců na Amon Rûdhu –, měl otec v hlavě určité základní prvky: soudní přelíčení před Thingolem, - 188 -
dary Thingola a Melian Belegovi, špatné zacházení psanců s Belegem v Túrinově nepřítomnosti, jednotlivá setkání Túrina a Belega. Přesouval tyto „prvky“ ve vzájemném vztahu a pasáže dialogu vkládal do různých kontextů, dělalo mu však potíže sestavit z nich ucelenou „osnovu“ – „zjistit, co se skutečně stalo“. Nyní se mi však po dlouhém bádání zdá zřejmé, že se otci předtím, než práce zanechal, přece jen podařilo dospět k uspokojivému sledu událostí v této části příběhu, a také, že mnohem stručnější vyprávění, které jsem sestavil pro uveřejněný Silmarillion, se s ním shoduje – až na jediný rozdíl. V Nedokončených příbězích je ve vyprávění třetí mezera na s. 108 (vydání MF 1994): příběh je přerušen v místě, kde Beleg konečně našel Túrina mezi psanci, ale nedokáže přítele přesvědčit, aby se s ním vrátil do Doriathu (s. 75-77 v novém textu), a pokračuje teprve poté, co se psanci setkají s Drobnými trpaslíky. Zde jsem čtenáře pro vyplnění mezery opět odkázal na Silmarillion a poznamenal, že v příběhu následuje Belegovo rozloučení s Túrinem a jeho návrat do Menegrothu, „kde od Thingola obdržel meč Anglachel a od Melian lembas“. Lze však doložit, že otec tuto verzi zavrhl; „ve skutečnosti“ totiž Thingol dal Belegovi Anglachel hned po soudu nad Túrinem, když se Beleg poprvé vydával přítele hledat. Proto je v tomto textu darování meče umístěno právě tam (s. 63) a o daru lembas se nemluví. V pozdější pasáži, když se Beleg po nalezení Túrina vrátil do Menegrothu, není v novém textu samozřejmě ani zmínka o Anglachelu, ale jen o daru Melian. Zde je na místě upozornit, že jsem z textu vypustil dvě pasáže, jež jsem zahrnul do Nedokončených příběhů, ale jež do tohoto příběhu vlastně nepatří: vyprávění, jak se Dračí přilba dostala do vlastnictví Hadora Dor-lóminského (NP, s. 86-7, vydání MF 1994), a o Saerosově původu (NP, s. 88-9, vydání MF 1994). Dík lepšímu pochopení vzájemného vztahu mezi rukopisy se mimoto jeví, že otec jméno Saeros zavrhl a nahradil jménem Orgol, jež se „lingvistickou náhodou“ shoduje se staroanglickým orgol, orgel – „pýcha“. Zdá se mi však příliš pozdě jméno Saeros odstraňovat. Největší mezera ve vyprávění publikovaném v Nedokončených příbězích (s. 118, MF 1994), od konce oddílu O trpaslíku Mîmovi, přes Zemi - 189 -
Luku a Přilby, Belegovu smrt, Túrina v Nargothrondu až po Pád Nargothrondu, je v novém textu vyplněna na stranách 93-121. V této části „Túrinovské ságy“ existuje velmi složitý vztah mezi původními rukopisy: příběhem, jak je vyprávěn v Silmarillionu, nespojitými pasážemi shromážděnými v dodatku k Narnu v Nedokončených příbězích a novým zněním v této knize. Vždy jsem vycházel z toho, že otec měl v úmyslu, až přijde čas, kdy dá „velkému příběhu“ o Túrinovi uspokojivý tvar, vyvodit z něj mnohem stručnější podobu příběhu ve stylu, který bychom mohli nazvat „silmarillionský“. To se ovšem nestalo, a tak jsem se (od té doby nyní uběhlo už víc než třicet let) ujal zvláštního úkolu: pokusil jsem se simulovat to, co otec neudělal, totiž sepsat „silmarillionskou“ verzi nejpozdější podoby příběhu, ale vyvodit ji z různorodých materiálů „dlouhé verze“, Narnu. Tak vznikla 21. kapitola publikovaného Silmarillionu. Proto je text, který v této knize vyplňuje dlouhou dějovou mezeru v Nedokončených příbězích, vyvozen ze stejných původních materiálů jako odpovídající pasáž v Silmarillionu (s. 177-186, MF 1992). Jsou však použity pokaždé k jinému účelu a v novém textu s lepším pochopením labyrintu náčrtků a poznámek i jejich sledu. Z původních rukopisů zůstává k dispozici mnohé, co bylo v Silmarillionu vynecháno nebo zhuštěno, ale tam, kde nebylo k verzi v Silmarillionu co dodat (jako v příběhu o Belegově smrti, vyvozeném z Beleriandských letopisů), se tato verze prostě opakuje. Výsledkem je to, že jsem sice při sestavování textu z různých náčrtů tu a tam musel vložit spojovací pasáže, ale v delším textu, který se zde předkládá, není ani zlomek jakékoli cizorodé „invence“. Text je přesto umělý, neboť to jinak být nemůže, tím spíš proto, že celá ta spousta rukopisů představuje neustálý vývoj příběhu jako takového. Náčrty nezbytné pro vytvoření nepřerušovaného vyprávění někdy ve skutečnosti patří do dřívějšího období. Uveďme příklad z ranější fáze vyprávění: jeden z prvních textů o příchodu Túrinovy tlupy na pahorek Amon Rûdh, o tom, jaké přístřeší tam našli, o jejich životě v něm i o dočasném úspěchu země Dor-Cúarthol, byl napsán dříve, než se zrodila myšlenka Drobných trpaslíků; plně rozvinutý popis Mîmova domu pod vrcholkem se ve skutečnosti objevuje dříve než Mîm sám. - 190 -
Ve zbývající části příběhu, počínaje Túrinovým návratem do Dor-lóminu, jemuž dal otec definitivní podobu, je přirozeně jen málo odchylek od textu v Nedokončených příbězích. V líčení útoku na Glaurunga u Cabed-en-Arasu jsou však dvě podrobnosti, kde jsem původní znění opravil, a to bych měl vysvětlit. První se týká zeměpisných údajů. Na straně 155 se říká, že v onen osudný večer, když se Túrin a jeho druhové vypravili z Nen Girithu, nešli přímo k drakovi, který ležel na druhé straně rokle, ale nejprve se dali cestou k brodu přes Teiglin a „pak kousek před ním odbočili úzkou stezičkou na jih“ a lesem nad řekou šli směrem ke Cabed-en-Arasu. Když se blížili, podle původního znění pasáže „na východě se za nimi mihotaly první hvězdy“. Když jsem připravoval text pro Nedokončené příběhy, neuvědomil jsem si, že to nemůže být správně, protože rozhodně nešli směrem na západ, ale na východ či jihovýchod, směrem od brodu, a první hvězdy na východě musely být před nimi a ne za nimi. Když jsem o tom hovořil v knize The War of the Jewels (1994, s. 157), přijal jsem předpoklad, že „úzká stezička“ mířící na jih se opět stáčela k západu, aby se dostala k Teiglinu. Nyní se mi to však jeví nepravděpodobné, protože to ve vyprávění nedává smysl, a mnohem jednodušší řešení je opravit „za nimi“ na „před nimi“, jak jsem to udělal v novém textu. Mapa, kterou jsem načrtl pro Nedokončené příběhy* není ve skutečnosti správně orientovaná. Z otcovy mapy Beleriandu je vidět a na mapě
*
Pozn. překl: V českém vydání MF 1994 chybí
.
- 191 -
k Silmarillionu jsem to tak reprodukoval, že Amon Obel ležel téměř přímo na východ od brodu přes Teiglin („za Amon Obelem vyšel měsíc“, s. 163), a Teiglin tekl roklemi na jihovýchod či jiho-jihovýchod. Nyní jsem načrtnutou mapu překreslil a vložil do ní i přibližnou polohu Cabed-en-Arasu (v textu se říká na s. 151, že „přímo v cestě Glaurungovi nyní ležela jedna taková rokle, ne sice nejhlubší, ale nejužší, těsně nad ústím Celebrosu“). Druhá věc se týká zabití Glaurunga při překračování rokle. Existuje náčrt a konečná verze. V náčrtu Túrin a jeho druhové šplhali vzhůru po vzdálenějším břehu propasti, až se dostali pod okraj; viseli tam, zatímco noc míjela, a Túrin „upadl do snů, v nichž se celou vůlí upínal na to, aby se udržel“. Když se rozednilo, Glaurung se chystal přelézt „mnoho kroků směrem na sever“, a tak Túrin musel sešplhat dolů do řečiště a pak znovu vylézt po skále nahoru, aby se dostal drakovi pod břicho. V konečné verzi (s. 160) se Túrin a Hunthor dostali jen do určité výše protější skály, když Túrin prohlásil, že plýtvají silami, když šplhají nahoru nyní, dokud ještě nemají jistotu, kudy Glaurung poleze; „proto se zastavili a čekali“. Neříká se, že slezli z místa, kde v tu chvíli byli, a z náčrtu je převzata pasáž o Túrinově snu, v němž všechnu svou vůli „upínal na to, aby se udržel“. V revidovaném příběhu se však držet nepotřebovali: mohli slézt na dno a čekat tam, což by jistě udělali. A opravdu to udělali: v konečném textu (Nedokončené příběhy s. 149) se říká, že nestáli Glaurungovi v cestě a že se Túrin „drápal po břehu …, aby se dostal pod něho“. Zdá se, že finální příběh obsahuje zbytečný prvek předešlého náčrtu. V zájmu soudržnosti jsem opravil „protože nestáli přímo Glaurungovi v cestě“ na „protože nebyli Glaurungovi přímo v cestě“ a „drápal po břehu“ na „drápal po skalisku“ (s. 161). Samy o sobě jsou to maličkosti, ujasňují však snad nejnázorněji vykreslené výjevy v celých pověstech ze Starých časů a jednu z největších událostí, které se odehrály.
- 192 -
SEZN AM JMEN V P ŘÍBĚH U HÚRI NO VÝ CH DĚTÍ
Jména, která se objevují na mapě Beleriandu, jsou opatřena hvězdičkou. Adanedhel Aerin Agarwaen Ainur Algund Amon Darthir* Amon Ethir Amon Obel* Amon Rûdh* Anach* Andróg Anfauglith* Angband Anglachel Angrod
„Člověk-elf“, jméno dávané Túrinovi v Nargothrondu. Húrinova příbuzná v Dor-lóminu, s níž se oženil Východňan Brodda. „Zkrvavený“, jméno, jež si dal Túrin, když přišel do Nargothrondu. „Svatí“, první bytosti stvořené Ilúvatarem, které byly dříve než svět: Valar a Maiar („duchové stejného řádu jako Valar, ale nižšího stupně“).
Muž z Dor-lóminu, člen tlupy psanců, k níž se Túrin připojil. Štít v pohoří Ered Wethrin jižně od Dor-lóminu. „Pahorek zvědů“, velká mohyla zbudovaná Finrodem Felagundem tři míle východně od Nargothrondu. Pahorek uprostřed Brethilského lesa, na němž stál Ephel Brandir. „Holý kopec“, osamělé návrší v zemích jižně od Brethilu, obydlí Mîma. Průsmyk vedoucí dolů z Taur-nu-Fuinu na západním konci Ered Gorgorothu.
Muž z Dor-lóminu, předák tlupy psanců, k níž se Túrin připojil. „Dusivý prach“, velká pláň severně od Taur-nu-Fuin, kdysi travnatá a nazývaná Ard-galen, ale po Bitvě náhlého plamene Morgothem proměněná v poušť. Velká Morgothova pevnost na severozápadě Středozemě. Belegův meč, dar od Thingola; po překování pro Túrina nazván Gurthang. Třetí syn Finarfinův, zabitý v Dagor Bragollachu.
- 193 -
Anguirel Aranrúth Arda Aredhel Arminas Arroch Arvernien* Asgon Azaghâl
Eölův meč. „Králův hněv“, Thingolův meč. Země. Turgonova sestra, manželka Eöla. Noldorský elf, který přišel s Gelmirem do Nargothrondu varovat Orodretha před nebezpečím. Húrinův kůň. Přímořské kraje Beleriandu západně od ústí Sirionu; zmíněny v Bilbově písni v Roklince. Muž z Dor-lóminu, který Túrinovi pomohl uprchnout po zabití Broddy. Pán belegostských trpaslíků.
Barad Eithel Baragund Barahir Bar-en-Danwedh Bar-en-Nibin-noeg Bar Erib Bauglir Beleg
„Studniční věž“, pevnost Noldor u Eithel Sirionu. Otec Morwen, Berenův bratranec. Berenův otec, bratr Bregolase. „Dům výkupného“, jméno, jež dal Mîm svému domu. „Dům Drobných trpaslíků“ na Amon Rûdhu. Pevnost v Dor-Cúartholu jižně od Amon Rûdhu. „Donucovač“, jméno dané Morgothovi. Doriathský elf, velký lučištník, přítel a společník Túrina. Měl přezdívku Cúthalion, „Silný luk“. Belegost „Velká pevnost“, jedno ze dvou měst trpaslíků v Modrých horách. Belegund Otec Rían, bratr Baragunda. Beleriand* Ve Starých časech země západně od Modrých hor. Belthronding Belegův luk. Bëor Vůdce prvních lidí, kteří vstoupili do Beleriandu, praotec Bëorova domu, jednoho ze tří Domů Edain. Beren Muž z Bëorova domu, milenec Lúthien, který vyřízl silmaril z Morgothovy koruny; nazýván ,Jednoruký“ a Camlost, „Prázdnoruký“. Bitva nespočetných slz viz Nirnaeth Arnoediad. Bragollach Viz Dagor Bragollach. Brandir Vládce Halethina lidu v Brethilu, když tam přišel Túrin, syn Handirův. Bregolas Otec Baragunda, Morwenin děd. Bregor Otec Barahira a Bregolase. Brethil* Les mezi řekami Teiglin a Sirion; lidé z Brethilu, lid Halethin. Brithiach* Brod přes Sirion severně od lesa Brethil. Brod přes Teiglin* Brod, kde stará Jižní cesta k Nargothrondu překračovala Teiglin.
- 194 -
Brodda
Východňan v Hithlumu po Nirnaeth Arnoediadu.
Cabed-en-Aras
„Jelení skok“, hluboká rokle řeky Teiglinu, kde Túrin zabil Glaurunga. Cabed Naeramarth „Skok strašlivé sudby“, jméno, jež dostal Cabed-en-Aras poté, co Niënor skočila z jeho skály. Celebros Říčka v Brethilu, vlévající se do Teiglinu nedaleko brodu. Círdan Nazývaný „Stavitel lodí“, pán Falasu; po zničení Přístavů po Nirnaeth Arnoediadu uprchl na ostrov Balar na jihu. Crissaegrim* Horské štíty jižně od Gondolinu, kde hnízdil Thorondor. Cúthalion „Silný luk“, Belegovo přízvisko. Černý král Černý meč
Morgoth. Túrinovo jméno v Nargothrondu, také meč samotný. Viz Mormegil.
Daeron Dagor Bragollach
Pěvec z Doriathu. (též Bragollach), Bitva náhlého plamene, jíž Morgoth ukončil Obklíčení Angbandu. Země mezi řekami Sirion a Mindeb. „Deštné schody“, vodopády Celebrosu v lese Brethil, později nazývané Nen Girith. Jméno, jež si dal Túrin, když přišel mezi lidi z Brethilu. „Země Luku a Přilby“, jméno území hájeného Túrinem a Belegem z jejich úkrytu na Amon Rûdhu. Království Thingola a Melian v lesích Neldorethu a Regionu, jemuž vládli z Menegrothu na řece Esgalduině. Význačný muž Halethina lidu v Brethilském lese. Kraj na jihu Hithlumu, který dal král Fingolfin jako léno Hadorovu domu; domov Húrina a Morwen. „Země borovic“, velká lesnatá vysočina na severních hranicích Beleriandu, později nazývaná Taur-nu-Fuin. Dlouhý mořský záliv pronikající do Ered Lóminu, Hor ozvěny. Plemeno trpaslíků ve Středozemí, jehož posledními žijícími příslušníky byli Mîm a jeho dva synové.
Dimbar* Dimrost Divoch z lesů Dor Cúarthol Doriath* Dorlas Dor-lómin* Dorthonion* Drengist* Drobní trpaslíci Echad i Sedryn Ecthelion Edain Eithel Ivrin*
(též Echad), „Tábor věrných“, jméno dávané Mîmovu domu na Amon Rûdhu. Elfí pán z Gondolinu. (v jednotném čísle Adan) Lidé ze Tří domů Přátel elfů.
„Prameny Ivrinu“, pramen řeky Narog pod Ered Wethrinem. - 195 -
Eithel Sirion* Eldalië Eldar Eledhwen Eöl Ephel Brandir Ered Gorgoroth* Ered Wethrin Esgalduina* Faelivrin Falas* Fëanor
Fëanorovi synové Felagund Finarfin Finduilas Fingolfin Fingon Finrod Forweg Galdor Vysoký Gamil Zirak
„Prameny Sirionu“ ve východní stěně Ered Wethrinu; pevnost Noldor na tom místě, zvaná též Barad Eithel. Elfí lid, ekvivalent Eldar.
Elfové, kteří podnikli Velkou pouť z východu do Beleriandu.
Přízvisko Morwen, „Elfí třpyt“. Nazývaný „Temný elf“, velký kovář, který bydlil v Nan Elmothu, tvůrce meče Anglachel, otec Maeglinův. „Brandirův plot“, ohrazené sídliště lidí z Brethilu na Amon Obelu; též Ephel. „Hory děsu“, obrovské srázy, jimiž spadal Taur-nu-Fuin na jih, též Gorgoroth. „Stínové hory“, „Hory stínu“, velké pohoří tvořící hranici Hithlumu na východě a na jihu. Doriathská řeka oddělující lesy Neldoreth a Region a vtékající do Sirionu. Jméno, jež dal Gwindor Finduilas. Přímořské kraje Beleriandu na západě. Nejstarší syn Finwëho, prvního vůdce Noldor; nevlastní bratr Fingolfinův, tvůrce silmarilů, vůdce Noldor při jejich vzpouře proti Valar, zabitý v boji krátce po návratu do Středozemě. Viz Fëanorovi synové. Sedm synů Fëanora, kteří drželi země ve východním Beleriandu. „Hloubitel jeskyní“, přízvisko krále Finroda po zbudování Nargothrondu, často užívané samostatně. Třetí syn Finwëho, bratr Fingolfina a nevlastní bratr Fëanora, otec Finroda Felagunda a Galadriel. Finarfin se do Středozemě nevrátil. Dcera Orodretha, druhého krále Nargothrondu. Druhý syn Finwëho, první vůdce Noldor, Velekrál Noldor, sídlící v Hithlumu, otec Fingona a Turgona.
Nejstarší syn krále Fingolfina a Velekrál Noldor po jeho smrti.
Syn Finarfinův, zakladatel a král Nargothrondu, bratr Orodretha a Galadriel, často nazývaný Felagund. Muž z Dor-lóminu, velitel tlupy psanců, k níž se připojil Túrin. Syn Hadora Zlatohlavého, otec Húrina a Huora, zabit u Eithel Sirionu. Trpaslík, kovář, učitel nogrodského Telchara.
- 196 -
Gaurwaith Gelmir 1) Gelmir 2) Gethron Ginglith* Glaurung Glithui* Glóredhel Glorfindel Gondolin* Gorgoroth Gorthol Gothmog Grithnir Guilin Gurthang Gwaeron Gwindor
„Vlčí lidé“, tlupa psanců, k níž se v lesích za západní hranicí Doriathu připojil Túrin. Nargothrondský elf, bratr Gwindorův. Noldorský elf, který přišel s Arminasem do Nargothrondu varovat Orodretha před nebezpečím. Jeden z Túrinových společníků na cestě do Doriathu. Řeka vlévající se do Narogu nad Nargothrondem. „Otec draků“, první z Morgothových draků. Řeka tekoucí z Ered Wethrinu a vlévající se do Teiglinu severně od ústí Malduiny. Dcera Hadorova, sestra Húrinova otce Galdora, manželka Haldira z Brethilu. Elfí pán z Gondolinu. Skryté město krále Turgona. Viz Ered Gorgoroth. „Strašlivá přilba“, jméno, jež si dal Túrin v zemi Dor Cúarthol. Pán balrogů, jenž zabil krále Fingona. Jeden z Túrinových společníků na pouti do Doriathu, kde pak zemřel. Elf z Nargothrondu, otec Gwindora a Gelmira. „Železo smrti“, Túrinovo jméno pro meč Anglachel poté, co byl v Nargothrondu překován. „Větrný měsíc“ březen. Elf z Nargothrondu, milovník Finduilas, druh Túrinův.
Hador Zlatohlavý
Přítel elfů, pán Dor-lóminu, vazal krále Fingolfina; otec Galdora, otce Húrina a Huora; padl u Eithel Sirionu v Dagor Bragollachu. Hadorův dům jeden z Domů Edain. Haldir Syn Halmira Brethilského; oženil se s Hadorovou dcerou Glóredhel. Haleth Paní Haleth, která se záhy stala vůdkyní Druhého domu Edain, Halethrim neboli Halethina lidu, jenž sídlil v lese Brethil. Halmir Pán lidí z Brethilu. Handir Brethilský Syn Haldira a Glóredhel, otec Brandirův. Hareth Dcera Halmira Brethilského, manželka Galdora Dor-lóminského, matka Húrinova. Haudh-en-Elleth „Mohyla elfí dívky“ u brodu přes Teiglin, v níž byla pohřbena Finduilas. Haudh-en-Nirnaeth „Mohyla slz“ v poušti Anfauglithu. Hírilorn Mohutný buk v lese Neldoreth s třemi kmeny. Hithlum* „Země mlh“, severní kraj ohraničený Horami stínu.
- 197 -
Hory stínu* Hunthor Huor Húrin
Viz Ered Wethrin. Muž z Brethilu, Túrinův společník při útoku na Glaurunga. Húrinův bratr, otec Tuora, otce Eärendila; padl v Bitvě nespočetných slz. Pán Dor-lóminu, manžel Morwen a otec Túrina a Niënor; nazýván Thalion, „Stálý“.
Ibun Ilúvatar Ilúvatarovy děti Indor Ivriri*
Jeden ze synů Drobného trpaslíka Mîma. „Otec všeho“. Elfové a lidé. Muž z Dor-lóminu, otec Aerin. Jezero a vodopád pod Ered Wethrinem, kde prýštila řeka Narog.
Jelení skok Jižní cesta*
Viz Cabed-en-Aras. Prastará silnice od Tol Sirionu do Nargothrondu přes brod na Teiglinu.
Khîm
Jeden ze synů Drobného trpaslíka Mîma.
Labadal Ladros*
Túrinovo pojmenování pro Sadora. Země severovýchodně od Dorthonionu, již noldorští králové věnovali Bëorovu domu. „Smích“, přezdívka Urwen. Jeden z lesních lidí v zemích jižně od Teiglinu. Obyvatelé lesů jižně od Teiglinu, napadaní lupiči Gaurwaith. Rozlehlá pláň východně od Dorthonionu (Taur-nu-Fuinu). Pátý měsíc. Přízvisko Belega, viz Cúthalion. Dcera Thingola a Melian, která se po smrti Berena rozhodla stát se smrtelnicí a sdílet jeho osud. Nazývána Tínúviel, „dcera soumraku“, slavík.
Lalaith Larnach Lesní lidé Lothlann Lothron Lučištník Lúthien
Mablung Maedhros Maeglin Malduina* Mandos Manwë Melian
Elf z Doriathu, Thingolův vrchní velitel, přítel Túrinův, nazývaný „Lovec“. Nejstarší syn Fëanorův, který držel země na východě za Dorthonionem. Syn „Temného elfa“ Eöla a Turgonovy sestry Aredhel, zrádce Gondolinu. Přítok Teiglinu. Vala; Soudce a Strážce Domů zemřelých ve Valinoru. Hlavní z Valar, nazývaný Starší král. Maia (viz heslo Ainur), manželka krále Thingola v Doria-
- 198 -
Melianin pás Melkor Menegroth* Menel Methed-en-glad Mîm Minas Tirith Mindeb* Mithrim* Mladší děti Mocnosti Modré hory Morgoth Mormegil Morwen
Nan Elmoth* Nargothrond* Narog* Neithan Nellas Nen Girith Nen Lalaith Nenning* Nepřítel Nevrast*
thu, kolem nějž postavila neviditelnou ochrannou hradbu, Melianin pás; matka Lúthien. Viz Melian. Quenijské jméno Morgotha. „Tisíc jeskyní“, síně krále Thingola a Melian na řece Esgalduině v Doriathu. Nebesa, říše hvězd. „Konec lesa“, pevnost v Dor Cúartholu na kraji lesa jižně od Teiglinu. Drobný trpaslík sídlící na Amon Rûdhu. „Strážní věž“, postavená Finrodem Felagundem na Tol Sirionu. Přítok Sirionu mezi Dimbarem a lesem Neldoreth. Jihovýchodní končina Hithlumu, oddělená od Dor-lóminu Mithrimskými horami. Lidé. Viz Ilúvatarovy děti. Valar. Velké pohoří (nazývané Ered Luin a Ered Lindori) mezi Beleriandem a Eriadorem ve Starých časech. Velký vzpurný Vala, původně nejsilnější ze všech Mocností; nazýván Nepřítel, Temný pán, Černý král, Bauglir. „Černý meč“, jméno dané Túrinovi v Nargothrondu. Dcera Baragunda z Bëorova domu, manželka Húrina a matka Túrina a Niënor; nazývaná Eledhwen, „Elfí třpyt“, a Paní Dor-lóminu. Les ve východním Beleriandu, sídlo Eöla. „Velká podzemní pevnost na řece Narog“, založená Finrodem Felagundem, zničená Glaurungem; také říše Nargothrond, táhnoucí se na východ i na západ od řeky. Hlavní řeka západního Beleriandu pramenící v Ivrinu a vlévající se do Sirionu blízko jeho ústí. Lid od Narogu – elfové z Nargothrondu. „Ukřivděný“, jméno, které si dal Túrin mezi psanci. Elfka z Doriathu, přítelkyně Túrina v jeho dětství. „Zimničná voda“, jméno dané Dimrostu, vodopádům na Celebrosu v Brethilu. Potok pramenící pod Amon Darthirem, štítem v Ered Wethrinu, tekoucí kolem Húrinova domu v Dor-lóminu. Řeka v západním Beleriandu vlévající se do Moře u přístavu Eglarestu. Morgoth. Kraj západně od Dor-lóminu za Horami ozvěny* (Ered Lómin).
- 199 -
Nibin-noeg, Nibin-nogrim Drobní trpaslíci. Niënor „Truchlení“, dcera Húrina a Morwen, sestra Túrinova; viz Níniel. Nimbrethil* Březové lesy v Arvernienu, zmíněné v Bilbově písni v Roklince. Níniel „Slzavá dívka“, jméno, které dal Túrin Niënor v Brethilu. Nirnaeth Arnoediad Bitva „nespočetných slz“, též Nirnaeth. Nogrod Jedno z dvou měst trpaslíků v Modrých horách. Noldor Druhý zástup Eldar na Velké pouti z Východu do Beleriandu; „Hlubocí elfové“, „Učenci“. Núath, lesy* Lesy táhnoucí se na západ od horního toku Narogu. Okružní hory Orleg Orodreth Ossë
Hory obepínající gondolinskou pláň Tumladen. Muž z Túrinovy tlupy psanců. Král Nargothrondu po smrti svého bratra Finroda Felagunda, otec Finduilas. Maia (viz heslo Ainur), vazal Pána vod Ulma.
Pahorek zvědů Pán vod Paní Dor-lóminu Páni Západu
Viz Amon Ethir. Ulmo. Morwen. Valar.
Ragnir Region* Rían
Slepý sluha v Húrinově domě v Dor-lóminu. Jižní les v Doriathu. Sestřenka Morwen, manželka Húrinova bratra Huora, matka Tuora. Říčka padající z Dorthonionu a vlévající se do Sirionu v bažině Serech. Rok Nirnaeth Arnoediad.
Rivil* Rok nářků Sador Saeros Sauronův ostrov Serech* Sindarština Sirion* Skrytá říše Skryté království Slámové hlavy
Dřevař, Húrinův sluha v Dor-lóminu a Túrinův přítel z dětství, jím nazývaný Labadal. Elf z Doriathu, Thingolův rádce, Túrinův nepřítel. Tol Sirion. Velká bažina severně od Sirionského průsmyku, kam z Dorthonionu vtékala říčka Rivil. Šedá elfština, elfí jazyk Beleriandu. Viz Šedí elfové. Velká beleriandská řeka pramenící v Eithel Sirionu. Gondolin. Doriath. Přezdívka, kterou dali Východňané v Hithlumu Hadorovu lidu.
- 200 -
Sličný lid Soumračná jezera* Stínové hory Starší děti Střežená pláň* Střežená říše
Eldar. Kraj bažin a tůní, kde se do Sirionu vléval Aros. Viz Ered Wethrin. Elfové. Viz Ilúvatarovy děti. Viz Talath Dirnen. Doriath.
Šarbhund Šedí elfové
Trpasličí jméno pro Amon Rûdh. Sindar, jméno Eldar, kteří zůstali v Beleriandu a nepřekročili Velké moře na Západ.
Talath Dirnen* Taur-nu-Fuin* Teiglin*
„Střežená pláň“ severně od Nargothrondu. „Les noci“, pozdější název Dorthonionu. Přítok Sirionu pramenící ve Stínových horách a protékající lesem Brethil. Viz Brod přes Teiglin. Proslulý nogrodský kovář. Bílý strom, starší z Dvou stromů, jež osvětlovaly Valinor. Morgoth. „Hory útlaku“, jež Morgoth vyzvedl nad Angbandem. „Šedoplášť“, král Doriathu, vrchní pán Šedých elfů (Sindar); oženil se s Maiou Melian, otec Lúthien. „Král orlů“ (srv. Návrat krále VI.4: „Dávný Thorondor, který si postavil hnízdo v Okružních horách, když byla Středozem mladá“). „Tajemství“, jméno, jež dala Finduilas Túrinovi. Ostrov na řece v Sirionském průsmyku, na němž Finrod postavil věž Minas Tirith; později zabrán Sauronem. Dům Bëorův, Dům Hadorův a Dům Haleth. Údolí v západním Beleriandu mezi řekami Ginglith a Narog, kde bylo poraženo nargothrondské vojsko. Skryté údolí v Okružních horách, kde stálo město Gondolin. Syn Huora a Rían, bratranec Túrina a otec Eärendila. „Pán sudby“, jméno, které si dal Túrin mezi lidmi z Brethilu. Druhý syn krále Fingolfina a bratr Fingonův; zakladatel a král Gondolinu. Syn Húrina a Morwen, hlavní postava zpěvu nazvaného Narn i Chîn Húrin. Jeho jiná jména viz Neithan, Gorthol, Agarwaen, Thurin, Adanedhel, Mormegil (Černý meč), Divoch z lesů, Turambar.
Telchar Telperion Temný pán Thangorodrim Thingol Thorondor Thurin Tol Sirion* Tři domy (Edain) Tumhalad* Tumladen Tuor Turambar Turgon Túrin
Uldor Prokletý Ulmo
Jeden z vůdců Východňanů, který padl v Bitvě nespočetných slz. Jeden z velkých Valar, „Pán vod“.
- 201 -
Ulrad Úmarth Urwen
Valar Valinor Varda Velká mohyla Velká píseň Vlčí lidé Vyhnanci Východňané Vysoký Faroth*
Člen tlupy psanců, k níž se připojil Túrin. „Zlý osud“, fiktivní jméno otce, jež uvedl Túrin v Nargothrondu. Dcera Húrina a Morwen, jež zemřela v dětství; říkalo se jí Lalaith, „Smích“. „Mocnosti“, velcí duchové, kteří na počátku času vstoupili do Světa. Země Valar na Západě za Velkým mořem. Největší královna Valar, manželka Manwëho. Viz Haudh-en-Nirnaeth. Hudba Ainur, v níž započal Svět. Viz Gaurwaith. Noldor, kteří se vzbouřili proti Valar a vrátili se do Středozemě. Lidské kmeny, které následovaly po Edain do Beleriandu. Vysočina západně od řeky Narog nad Nargothrondem, též Faroth.
- 202 -
P OZNÁ MK A K MAP Ě
Tato mapa je založena na mapě doprovázející Silmarillion, jež byla sama vyvozena z mapy, kterou pořídil můj otec ve 30. letech a kterou nikdy ničím nenahradil, ale používal ji pro všechna svá následující díla. Formalizovaná a očividně velmi výběrová znázornění hor, pahorků a lesů jsou napodobeninou jeho stylu. Při nynějším překreslování jsem přikročil k jistým změnám, jež by měly sloužit k zjednodušení a k výslovnému uplatnění pro příběh Húrinových dětí. Mapa tedy nezahrnuje východní části – Ossiriand a Modré hory – a některé zeměpisné prvky jsou vynechány; až na několik výjimek jsou vyznačeny pouze názvy, které se přímo vyskytují v textu příběhu.
- 203 -
OBSAH
Předmluva / 7 Úvod / 11 1 Túrinovo dětství / 21 2 Bitva nespočetných slz / 33 3 Slova Húrinova a Morgothova / 39 4 Túrinův odchod / 43 5 Túrin v Doriathu 53 6 Túrin mezi psanci / 65 7 O trpaslíku Mîmovi / 79 8 Země Luku a Přilby / 93 9 Belegova smrt / 101 10 Túrin v Nargothrondu / 107 11 Pád Nargothrondu / 115 12 Návrat Túrina do Dor-lóminu / 123 13 Túrinův příchod do Brethilu / 129 14 Putování Morwen a Niënor do Nargothrondu / 133 15 Niënor v Brethilu / 143 16 Příchod Glaurunga / 149 17 Glaurungova smrt /159 18 Túrinova smrt / 169 Rodokmeny / 177 Dodatek / 181 Seznam jmen v příběhu Húrinových dětí / 195 Poznámka k mapě / 205
- 204 -
John Ronald Reuel Tolkien
HÚRINOVY DĚTI
Z anglického originálu The Children of Húrin, vydaného nakladatelstvím HarperCollins v Londýně v roce 2007, přeložila Stanislava Pošustová-Menšíková. Ilustroval Alan Lee. Odpovědný redaktor Viktor Janiš. Technický redaktor Milan Dorazil. Přebal, vazbu a grafickou úpravu podle návrhu Matouše Přikryla zhotovil Libor Batrla. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, www.argo.cz,
[email protected], v roce 2007 jako svou 989. publikaci. Vytiskly Těšínské papírny. Vydání první. ISBN 978-80-7203-884-8 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS Sklad: V Zahradě 877, 252 62 Horoměřice Tel: 226 519 383, fax: 226 519 387
[email protected], www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz
- 205 -
