John Powell
Láska bez podmínek
KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Powell, John Láska bez podmínek / John Powell ; [z anglického originálu ... přeložil Jan Fischer]. – Vyd. 5. – Praha : Portál, 2010. – 72 s. Název originálu: Unconditional love ISBN 978-80-7367-821-0 (brož.) 177.6 * 27-582/-587 * 27 * 17.02 * 316.472.4 * 27-423.79 * 27-277.2 - láska – křesanské pojetí - sebepoznání – křesanské pojetí - smysl života - interpersonální vztahy - křesanská láska - biblické citáty - úvahy 27-5 - Křesanské umění a symbolika. Duchovní život [5]
UPOZORNĚNÍ PRO ČTENÁŘE A UŽIVATELE TÉTO KNIHY Všechna práva vyhrazena. Žádná část této elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.
Původní anglické vydání: Unconditional Love, SJ, Tabor Publishing © 1978 John Powell 200 East Bethany Drive, Allen, Texas 75002, USA Revidované české vydání: © Portál, s. r. o., Praha 2010 Translation © Jan Fischer, 2010 ISBN 978-80-7367-821-0 (tištěná verze) 978-80-262-0300-1 (ePub) 978-80-262-0301-8 (mobi) 978-80-262-0299-8 (pdf)
Obsa h
Úvodem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 1 Životní princip . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 2 Současná krize lásky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29 3 Smysl lásky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40 4 Dynamika lásky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51 5 Bůh lásky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60
Ú vodem
M
é první setkání s Johnem Powellem někdy na počátku sedmdesátých let skrze jeho knížku o bezpodmínečné lásce bylo náhodné. Pro mladého psychologa osloveného Erichem Frommem, jeho Uměním milovat a poznáním, že být je více nežli mít, začteného do Erika Ericsona a jeho periodizace lidského života, v jehož prvém období jde o získání základní důvěry k světu, to byl další mimořádný objev. Poznatky vědecké psychologie dostávaly spirituální rozměr. Duševní a duchovní rozvoj mohou jít ruku v ruce. Slova jezuity a profesora na Loyola University v Chicagu: „Jediná pravá láska hodná toho jména je láska bezpodmínečná…“ jsou právě tak vyjádřením zkušenosti psychologické, jako duchovní. A tak jsem pak už systematicky pátral po dalších Powellových knihách a z každé objevené jsem se znovu radoval. Citujme alespoň názvy některých z nich: Proč se bojím ti říci, kdo jsem?; Tajemství přebývání v lásce; Plně lidský, plně živoucí; Proč se bojím milovat?; Dotkl se mě; Proč žít, proč umírat. Těší mne, že prvou z nich můžeme předat do rukou našich čtenářů. Určitě v ní najdou mnohé podněty pro vlastní reflexi, k integraci psychologické a duchovní zkušenosti a poznání. Ti ze čtenářů, kteří prvotní pramen lásky spatřují v existenci Boha a v jeho záměru s každým jednotlivým člověkem jakožto bytostí povolanou k životu z lásky a k lásce (protože stvořené k Božímu obrazu), budou povzbuzeni k tomu, aby každý svůj konkrétní projev vůči kterémukoli bližnímu hlouběji chápali jako totožný s přímou službou Tvůrci. A ti, kteří neuvažují o lásce v těchto pojmech, naleznou tu dostatek podnětů k plnějšímu
8
John Powell
uskutečnění svého lidství v konkrétním vztahu vůči druhému člověku. Bezpodmínečná láska má v sobě jiskru nekonečna a proměňující sílu. Jsme si však přitom dobře vědomi, že láska má mnoho faset, rozhodně není symfonií hranou jen na jediné struně. Je asi vhodné říci i zde, že zejména v procesu výchovy uplatňovaná láska má i další dimenzi, kterou – hovoříme-li o lásce přijímající bez podmínek jako o lásce mateřského typu – bychom mohli charakterizovat jako lásku otcovskou, která miluje, ale zároveň klade nároky. I tato podoba lásky, o níž v této knize přímo řeč není, k životu patří. Přál bych čtenáři podobnou závra z četby Powellovy knihy, jakou jsem kdysi zažil sám. Jaroslav Šturma
1
Životní princip
Ž
A nadto nade všechno lásku, což je svorník dokonalosti… List Kolosanům 3,14
ivot, který si neklade otázky, nemá valnou cenu, říkal Sokrates. Dříve nebo později se každý z nás ve svém nitru zeptá, jaký má jeho život smysl. Tato otázka je velmi důležitá a často bolestná. Ale vyhnout se jí člověk nemůže. Když si ji kladu já, snažím se ji obrátit spíše k svému srdci než ke své hlavě. Má ubohá hlava zná nazpamě už tolik ideálních (a naučených) odpovědí, že stačí stisknout správný knoflík a začnou se z ní hrnout jako z automatu. Cíle a potřeby, o něž usilujeme, tvoří, jak zdůrazňoval velký psycholog Abraham Maslow, určitou hierarchii, jakoby žebřík o mnoha příčkách. Nejníže jsou základní potřeby potravy, obydlí a ochrany před vnějším nebezpečím. Uprostřed jsou čistě lidské potřeby a cíle, tzv. „vyšší“ touhy: po důstojnosti, sounáležitosti, lásce. A vrchol Maslowova žebříku tvoří nejvyšší lidské aspirace: touha být nezávislý a dokonalý. Tento stav nazývá Maslow seberealizace. Vrcholu samozřejmě nikdy nedosáhneme, ale právě to nás udržuje v pohybu. Maslow byl přesvědčen, že nejlépe žijeme tehdy, když zápasíme o něco, co nemáme. Myslím, že měl z velké části pravdu.
10
John Powell
A tak vás zvu, abyste se se mnou vydali na cestu, kterou Dag Hammarskjöld kdysi nazval „cestou nejdelší, cestou dovnitř“ do středu naší bytosti, kde se odpovědi nedají naučit nazpamě, ale zato jsou živé a plné síly. Není to snadná cesta. Proslulý psychiatr Carl Gustav Jung napsal: Kdykoli sestupujeme do nejhlubšího nitra, do jádra osobnosti, většiny lidí se zmocňuje strach a mnozí prchají… Riziko vnitřního prožitku, dobrodružství ducha, je v každém případě většině lidských bytostí cizí. (Erinnerungen) Zvu vás, abyste se mnou přemýšleli o tom, proč žijeme. Zkuste si někdy sestavit scénář svého budoucího života. Představte si, že máte prázdný šek: Můžete vyplnit jakoukoli sumu úspěchu či neúspěchu, slz nebo smíchu, dlouhého či krátkého života, utrpení či nadšení. Máte naprostou vládu nad rozkoší, mocí, penězi, slávou, lidskými vztahy. Jaký život byste považovali za ideální? Co doopravdy chcete nejvíc? Také je přínosné napsat si průběh „bezvadného“ dne nebo seznam deseti činností, které vám dělají největší radost. Až se nad svými záznamy zamyslíte, získáte možná jasnější představu o svých nejhlubších potřebách a tužbách. Zjistíte-li například, že během vašeho bezvadného dne nebo při vašich nejmilejších činnostech jste sami, je asi hluboko ve vás skryta potřeba samoty, nebo dokonce sklon vyhýbat se lidským vztahům. Otázka tedy zní: Jaký má pro vás život smysl?
Získ at m ísto v nebi
Vzpomínám si, jak jsem před mnoha lety byl v Německu a snažil se zvládnout němčinu. Sloužil jsem po určitou dobu jako kaplan v jednom odlehlém bavorském klášteře. O můj pokoj se starala
Láska bez podmínek
11
milá čtyřiaosmdesátiletá sestřička. Kdykoli jsem vyšel z pokoje, třeba jen na chvíli, dala se do uklízení. A nebyl to jen nějaký povrchní úklid. Voskovala podlahu, leštila nábytek a tak dále. Jednou jsem si vyšel na krátkou procházku a při návratu jsem zastihl „Schwester“ na kolenou, jak leští poslední kousek podlahy. Smál jsem se a žertem řekl: „Schwester, Sie arbeiten zuviel!“ („Sestro, vy příliš pracujete!“) Milá, věrná sestřička se napřímila (stále na kolenou), pohlédla na mne vážně, ba skoro přísně, a řekla: „Der Himmel ist nicht billig!“ („Nebe není laciné!“) Bůh jí žehnej. Byla bezpochyby vychována ve víře – a věřila z celého srdce – že život má být tvrdou zkouškou, cenou za věčnou blaženost. Že nebe je nutno si koupit a není to levné. Jsem si jist, že nebe jí už patří, té drahé duši, jež žila tak věrně podle svého poznání. (Myslím si dokonce, že tam musí být zvláštní oddělení pro takové duše, jako byla „Schwester“.) Ale nemohu uvěřit, že neradostné vykupování místa v nebi je skutečně tím životem, k němuž nás Bůh volá. Nevěřím, že je jeho úmyslem, abychom získávali věčnou odměnu v nebi tím, že polezeme po zkrvavených rukou temným tunelem. Bůh není Shylock žádající za věčný život půl kila lidského masa. Věřím, že – teologicky řečeno – věčný život v nás již začal, protože Boží život je už v nás. Měli bychom se z toho radovat. Jsme ratolesti Kristova vinného kmene. (Jan 15,5) Pamatujete si modlitbu Zdrávas, královno? Popisuje velmi smutnou a bezútěšnou podobu lidského života: „…k tobě voláme, vyhnaní synové Evy, k tobě vzdycháme, lkajíce a plačíce v tomto slzavém údolí.“ Často jsem si myslel, že kdyby tomu někdo doopravdy věřil, byl by život velmi skličující. Ale Ježíš řekl: „Já jsem přišel, abyste měli život a měli ho v hojnosti.“ (Jan 10,10) „To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná.“ (Jan 15,11)
12
John Powell
Osobní in v entá ř
Musíme se otevřít otázce: Proč žijeme? Měli bychom zapátrat až v nejhlubší tkáni našeho každodenního života: Co vlastně dělám? Skládá se můj život pouze z časových termínů…, schůzí…, uklízení psacího stolu…, zvedání sluchátka…, přecházení z jedné krize do druhé? Těším se na to, co mě ještě v životě čeká? Nežiji ze dne na den? Je můj život jen otázkou „obstát a prosadit se“? Je mou první větou po probuzení „Dobré jitro, Bože!“ nebo spíš „Dobrý Bože, zase ráno!“? Je můj život zápasem o přežití? Připadám si jako v pasti? Nelpím na něčem? Neptám se, jak dlouho to ještě dokážu vydržet? Carl Jung říká, že někteří z nás se bojí si tyto otázky vůbec položit ze strachu, co by pro nás mohlo z odpovědí vyplynout. Už předem se bojíme, že někdo, kdo nás nechápe, by mohl našich odpovědí zneužít a říct nám, že máme změnit svůj život nebo své zaměstnání, opustit rodinu, přestěhovat se do zdravějšího prostředí a podobně. Jistě je možné, že bychom měli něco v našich životech změnit, ale myslím, že mnohem realističtější a důležitější je změnit něco v nás samých. Asi bychom měli věnovat větší pozornost parazitům, kteří nás sžírají uvnitř a okrádají nás o hlubší radost a potěšení ze života. Musím-li se například neustále „zavděčovat“ ostatním, jsem-li závislý na tom, zda mě nebo moji práci někdo pochválí, pak mi asi žádná změna podmínek, zaměstnání, rodiny ani prostředí nepomůže. A bych šel kamkoli nebo udělal cokoli, problém je ve mně. Dál bych si kladl mučivé otázky jako: Znamenal jeho pohled, že se mu nelíbím?… Proč se na mě neusmála? Zřejmě se jí nezamlouvá, jak jsem se zachoval… (A tisíce podobných.) Totéž platí o perfekcionistovi, který má neustálé nutkání k naprosté dokonalosti. Takový člověk je, aspoň uvnitř, nemilosrdným kritikem všech věcí i lidí. (I při vstupu do nebe by určitě Bohu navrhl, aby věnoval pár korun na vylepšení bydlení.)
Láska bez podmínek
13
Měli bychom důkladně zrevidovat paletu svých postojů a reakcí, zjistit jejich polohu a případná pokřivení napravit. Především bychom se pak měli zaměřit na prozkoumání svého „životního principu“.
V ý zna m životního principu
Životní princip je zobecněný, přijatý úmysl či zamýšlený postoj, který pak uplatňujeme při konkrétním rozhodování ve specifických podmínkách. Například: „Je nutno konat dobro a vyhýbat se zlu.“ Je-li toto jedním z mých životních principů, pak kdykoli jsem postaven před konkrétní volbu mezi dobrem a zlem, vede mě můj princip k tomu, abych zvolil to, co je dobré, a vyhnul se tomu, co je zlé. Zdá se, že každý člověk má nějaký svůj základní životní princip, jímž se při rozhodování řídí. Není vždy snadné ho vylákat z temnot podvědomí do plného světla, ale někde tam je. Každý máme ve svém myšlení celý systém potřeb, cílů a hodnot. Je zde cosi, co v záplavě křižovatek každodenního života řídí všechny naše touhy: náš životní princip. Prostupuje složitou konstrukcí našich rozhodnutí jako hlavní téma v hudební skladbě, opakovaně se vrací a zaznívá v nejrůznějších scénických úpravách. A samozřejmě jen každý sám si může odpovědět na otázku, co je jeho životním principem. Někteří lidé si například ze všeho nejvíce cení pocitu bezpečí. Vyhýbají se místům, kde by mohlo číhat nebezpečí, i kdyby na témže místě čekaly nové možnosti. Nechtějí podstoupit žádné riziko, hrát hru o štěstí. Sedí doma a nikomu nezjevují své nejhlubší já. Říkají: Je lepší být v bezpečí, než pak litovat. Podobná stručná skica se dá načrtnout o člověku, pro něhož je hlavní starostí a životním principem uznání, peníze, sláva, úspěch, zábava, vztahy, pochvala nebo moc.
14
John Powell
C vik děl á z v y k
Mít životní princip vede k psychologické hospodárnosti. Snižuje únavnou námahu spojenou s nezbytností rozhodovat se pokaždé „od nuly“. Je-li například mým životním principem zábava, pak kdykoli stojím před nějakou volbou nebo jsem třeba pozván ve stejný večer na dvě různá místa, uplatním prostě svůj životní princip: kde budu mít větší zábavu? Základním hlediskem mé volby je zábava, protože to jsem přijal, vědomě nebo nevědomě, jako životní princip. Je pak snadné si z daných možností vybrat. Nemusím pátrat někde ve svém nitru, abych zjistil, co skutečně v životě hledám; to už všechno vím. Jediná nejistota, kterou si musím vyřešit, je posoudit, kde mě čeká větší zábava. Mít takový životní princip je tedy, jak jsme řekli, věc psychologické hospodárnosti. Je dobré si uvědomit, že jsme tvorové „návykoví“. Kdykoli přemýšlíme určitým způsobem, hledáme nějaké dobro nebo uplatňujeme nějaký záměr, vytváří a prohlubuje se v nás návyk. Každé opakování návyk prohlubuje, jako když se znovu vyrývá rýha nebo vyjíždí kolej. (Už jste se někdy snažili odstranit nějaký návyk? Pak dobře víte, co mám na mysli). A tak je to i s životním principem, a už je jakýkoli. Každým opakováním se prohlubuje a vrývá se stále víc a víc. Návyky nás řídí od samého začátku našeho života. Definují a diktují naše akce a reakce. Staré přísloví říká: „Zemřeme tak, jak jsme žili.“ Jaký život, taková smrt. Lidé, kteří se ve stáří projevují jako naprosto zaměření na sebe a nároční, stejně jako ti, kdo projevují „měkkost“ a toleranci, se takovými nestali až v posledních letech života. Tento postoj prohlubovali po celý život; podivíni stařecké podivínství, světci svou svatost. Prostě uplatňovali různé životní principy. To, co z nás na konci života bude, je stále víc a víc určováno tím, jak se dnes rozhodujeme a o co dnes usilujeme. Existuje základní volba – životní princip – která nás jednou bude ovládat až do morku kostí a do poslední kapky krve v žilách. Je jisté, že náš konec bude výslednicí života, jaký jsme vedli.
Láska bez podmínek
15
Je žíšů v životní princip
V úryvku Pokušení na poušti (Lk 4,1–13) nalézáme Ježíše, jak si na počátku svého veřejného života ujasňuje svůj životní princip. Vidíme ho, jak odmítá tři životní principy, jež mu nabízí ábel. Ježíš začal působit ve veřejném životě až ve třiceti letech. To byl věk přijatelný pro to, aby muž začal svou praxi jako rabbi (učitel). A v této době, dřív než zahájil svůj veřejný život, ho Duch zavedl na pouš: Plný Ducha Svatého vrátil se Ježíš od Jordánu; Duch ho vodil po poušti čtyřicet dní a ábel ho pokoušel. V těch dnech nic nejedl, a když se skončily, vyhladověl. Ďábel mu řekl: „Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kameni, a je z něho chléb.“ Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: Člověk nebude živ jenom chlebem.“ Pak ho ábel vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království země a řekl: „Tobě dám všechnu moc i slávu těchto království, poněvadž mně je dána, a komu chci, tomu ji dám: Budeš-li se mi klanět, bude to všechno tvé.“ Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: Budeš se klanět Hospodinu, Bohu svému, a jeho jediného uctívat.“ Pak ho ábel přivedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrcholek chrámu a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů; vždy je psáno ,andělům svým dá o tobě příkaz, aby tě ochránili‘ a ,na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou svou na kámen‘.“ Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: Nebudeš pokoušet Hospodina Boha svého.“ (Lukáš 4,1–12) Ježíš byl nejprve pokoušen, aby za svůj životní princip přijal princip tělesného uspokojení. Dlouhou dobu nic nejedl a byl velmi vyhladovělý. Ďábel mu slibuje ukojení tělesného hladu. A Ježíšova odpově? „V životě jsou mnohem důležitější věci než chleba!“ Pak ábel Ježíše vezme na vysoké místo a ukáže mu všechna skvělá království světa a slíbí mu moc nad všemi těmito místy a národy. Ježíš tento životní princip pevně odmítá: „Musíme se
16
John Powell
klanět Bohu a jen jemu.“ Nechce dát své srdce ani honbě za rozkoší, ani lichotivým nabídkám moci. A nakonec vynese satan Ježíše vzhůru na vrchol chrámu a vyzývá ho, aby se vrhl z výše dolů: „A tě tvůj Otec zachytí do náručí svých andělů!“ Ďábel popichuje, ale Ježíš zůstává pevný; nezřekne se osobní odpovědnosti za svůj život. Přesně tak vidím toto třetí pokušení: Vychází z toho, jako bychom vůbec nebyli doopravdy svobodní, chce po nás, abychom přijali jistý druh determinismu, který racionalizuje vyhýbání se odpovědnosti, a tak vlastně popírá naši svobodu. Ježíš je neústupný: „Nezahrávej si s Boží trpělivostí.“ V tomto vyjasnění vlastního životního principu Ježíš nesmlouvavě říká: „Nebudu žít pro rozkoš! Nebudu žít pro moc! Nevzdám se odpovědnosti za svůj život a své skutky!“
Různé životní princip y: Fr eu d, A dl er , Sk inner
Právě tyto tři životní principy, jež Ježíš zamítl, předložili tři světoví vědci v dějinách psychologie jako životní principy všech lidí. Sigmund Freud (1856–1939) je tradičně spojován s principem tělesné slasti, která je podle něho hnací silou v životě. V prvním období své vědecké dráhy se domníval, že všechny neurózy jsou způsobeny potlačováním sexuality. Později si uvědomil, že roli hrají i jiné osobní faktory, ale používal i nadále slova libido (latinsky „touha“, „slast“, „smyslnost“), aby popsal pudové energie a touhy, jež jsou odvozeny od takzvaného id. Pojem id představuje to, za čím se (živočišně) ženeme: marnivost, žravost, smysl nost. Id je zdrojem energie, která se projevuje v emotivních hnutích. Tyto impulsy jsou nekultivované a primitivní, jsou zaměřené jedině na bezprostřední ukojení touhy. Freud ovšem učil, že tuto základní touhu po rozkoši je nutno krotit. Toto krocení provádí superego (cenzor), což znamená, že v každém
