Jiří Krutina
JÓGA DECHU VĚDOMÍ Čit-Prána Tantra Nakladatelství Krutina Jiří – Vacek ISBN 978-80-87493-47-2 © Ing. Jiří Krutina, Praha 2013. Veškerá práva si vyhrazuje autor. Opisování a jakékoliv rozmnožování bez jeho svolení není dovoleno a bude považováno za porušení autorských práv.
3
OBSAH • Úvod • Pochopení vztahu vědomí, jeho dechu a mysli • Dech vědomí a pozornost • Duchovní „psychologie“ • Dech vědomí = Prána, čhi, ki, pneuma, psyché, životní energie • Zkušenosti s dýchacím procesem • Základní princip jógy dechu vědomí • Přímé instrukce k praxi • Duchovní „anatomie“ těla vědomí a jeho dechu • Sebe si vědomé duchovní tělo vědomí a Srdce • Duchovní centrum a orgán Srdce • Cesta Srdce • Pránájáma: jóga dechu – moci vědomí • Klíčové aspekty pránájámy • Pránájáma Srdce – expanze prostoru vědomí • Vnitřní pránájáma: expanze vnitřního prostoru vědomí • Mantra moci vědomí: JÁ JSEM (AHAM) • Kundaliní jóga • Centra moci vědomí • Srdce – hridaja • Krajní centra nad hlavou a pod nohama • Hlava, „Čelo“ ve slovanském systému • Hara, „Život“ ve slovanském systému • Muladhara, „Vřídlo“ ve slovanském systému • Šaktipat a kundaliní • Stavy vědomí a jim odpovídající stavy dechu vědomí • Harmonizace center vědomí • Tradiční výklad kundaliní jógy a jeho pochopení • Kundaliní • Prána • Pránájáma • Sušumna – centrální nádí • Ida a pingala • Vědomí jako tvořivá moc – Šakti
• Vědomá řeč a slovo – komunikace a naslouchání • Ramana Maháriši a Sádhu Óm o práně a pránájámě • Ramana Maháriši • Sádhu Óm o pozorování dechu • Pránická věda = věda moci vědomí a jejího projevování • Ke kontemplaci • Pránické zkušenosti moci vědomí • Základní praxe jógy dechu vědomí • Základní sebedotazování • Základní principy jógy dechu vědomí • Odevzdanost a „svatá oběť“ • Dech a odchod z těla a jeho světa
4
Zachyceno z milosti mých duchovních učitelů. Óm Guru Óm Poznámka autora: Toto písmo je součástí (jednou z kapitol) knihy Jiří Krutina: Duchovní moc vědomí, ve které autor seznamuje na základě svých zkušeností z duchovní praxe s nedvojnou podobou tantry. Nelze uvažovat toto pojednání za celistvý výklad duchovní praxe, zejména ne pro začátečníky. Pojednání je zaměřeno specificky na oblast duchovní praxe z pohledu stezky síly k Bohu. Pro základní poučení o praxi jógy všechny odkazuji na informace uvedené na webu: www.jirivacek.cz, kde začátečník nalezne vše potřebné.
5
Úvod Dech vědomí (prána váju) je prvotní ryzí moc vědomí, která zahrnuje, proniká a plynule spojuje oba základní rozlišené prostory vědomí: vnitřní prostor neprojevené moci vědomí a vnější prostor aktuálně projevené moci vědomí v podobě prožívaného pozorovaného světa jmen a tvarů. Středem a zdrojem dechu vědomí je Srdce jako duchovní centrum a orgán. Naše tělo, tedy námi z vědomí uvědomovaný pociťovaný vnitřní povrch těla – tělo vědomí (jemné či pocitové tělo) působí a slouží jako více či méně (podle dosaženého duchovního stupně) propustná membrána dechu vědomí, který volně prostupuje, proniká a vyplňuje celý prostor neomezeného svobodného vědomí, zahrnující jak oblast neprojevené moci vědomí v Srdci, tak oblast projevenou; jak aktuálně existující projev v podobě zevního těla a jeho světa, tak potenciálně existující v neprojevené moci vědomí. Toto ryze subjektivní duchovní tělo vědomí je tvořeno právě dechem vědomí – jenž je základním substrátem všeho projeveného a projevujícího se. Je tvořivou mocí vědomí v aktivním působení. Dech vědomí je kvalita moci vědomí, která je onou všepronikajícností a všeprostupností vědomí – jeho tvořivé moci. Vnitřní prostor vědomí v Srdci (hridajákáša) je spojen s duchovním nádechem moci vědomí, tedy směrem pohybu moci vědomí z „vnějšího“ prostoru (okraje projeveného) do „vnitřního“ subjektivního neprojeveného vědomí (z projevu do neprojevu). Zevní prostor expandované moci vědomí v podobě projeveného těla a jeho světa je spojen se směrem duchovního výdechu moci vědomí, tedy pohybem moci vědomí z vnitřního subjektivního prostoru neprojevené moci vědomí ze Srdce do zevního prostoru expandované moci vědomí (z neprojevu do projevu). Srdce tak zahrnuje dva rozlišené prostory, dvě sféry moci vědomí: neprojevenou – potenciální a projevenou – aktuální. To je pohled na Srdce a jeho dynamiku z pohledu prostorovosti vědomí jako základní kvality a vlastnosti vědomí. Srdce z jiného pohledu zahrnuje dva pohyby moci vědomí, dva základní proudy (nádí) tvořivé moci vědomí: dostředivý proud moci vědomí a odstředivý proud moci vědomí. To je pohled na Srdce a jeho dynamiku z pohledu pohybu moci vědomí. 6
Esencí duchovní dynamiky Srdce, která je zdrojem obou proudů moci vědomí, jenž vytváří rezonanci mezi oběma prostory jediného vědomí, je tep moci vědomí – spanda šakti. Celý vnitřní povrch těla fyzického, jak jej prožíváme, když jej vědomě pronikneme vědomím, kterým jsme, je dýchající – pulsující – vnitřně pociťovanou, více či méně propustnou membránou dechu vědomí mezi vnitřním prostorem v Srdci a jeho zevní expanzí v podobě těla a světa. Duchovní nádech moci vědomí stahuje – shromažďuje roztříštěnou moc vědomí z projeveného do neprojeveného. Představuje základní univerzální dostředivou sílu; přesněji snad proud moci vědomí. Duchovní výdech moci vědomí vyzařuje – odhaluje neprojevenou moc v projevu. Představuje základní univerzální odstředivou sílu – přesněji snad do projevu unášející proud moci vědomí. Středem a zdrojem ve smyslu rovnovážného stavu obou projevů této inherentní vnitřní dynamiky samotného vědomí – vnitřního tepu moci vědomí je Srdce, v kterém se nachází i obnovuje ztracená jednota vědomí a jeho moci jako výsledek rovnovážného, středního, vyrovnaného stavu neprojevené moci vědomí vůči aktuálně projevené. Tento ryze duchovní tep – pulsace – vibrace duchovního vyzařování moci vědomí je přímo vědomím intuitivně poznáván a uvědomován dosažením vyrovnání a neutralizací obou základních protikladných sil – pohybů – proudů dechu vědomí ve vědomí. Pokud je dosaženo rovnovážného stavu mezi nádechem a výdechem moci vědomí, kdy současně svobodné sebe si vědomé pozorující vědomí zahrnuje jak vše neprojevené, tak v základu vše aktuálně projevující se bez jakékoliv oddělenosti za stavu prostého veškeré aktivity mysli (nirvikalpa), přímo spočíváme „vyladěni“ v tomto tepu božské moci vědomí. V naprostém utišení Já (nirvikalpa samádhi) si uvědomujeme vnitřní dynamiku moci ryzího vědomí, jenž věčně tepe – vyzařuje jako všepronikající vědomí – jeho moc a udává jediný duchovní, byť smysly nezachytitelný rytmus všemu živému i neživému. První zásadní pochopení toho, co je prána, je, že se jedná o dech vědomí, 7
tedy subjektivním vědomím pozorovatele pociťovaný nehmotný pohyb moci vědomí ve vědomí, jehož zevním vyjádřením je i zevní dýchací proces. Můžeme říci, že zevní dech, který pozorujeme jako dýchací proces fyzického těla, je nejhrubším projevem základního impulsu moci vědomí k pohybu moci vědomí, jenž oživuje vše živé a udržuje dýchací cyklus v tělech všech živých bytostí. Mnohé tradiční vyjadřování svádí začátečníky v duchovní praxi k nesprávnému pochopení, že prána je určitou objektivně existující biologickou životní „energií“ v těle. Současně s tím se objevují teorie v současné vědě, zejména ve fyzice, že „vše je energie“ apod. Pravdou je, že vše je samo vědomí a vše projevené je vědomím – jeho mocí ve svém specifickém projevu. Tvořivá moc vědomí je neprojeveným pohybem vědomí, a tento pohyb vědomí je pohybem dechu vědomí, který se dále v nižších projevených úrovních manifestuje do různě pozorovaných, vnímaných druhů nejrůznějších pociťovaných vjemů, kterým říkáme „energie“. To, čemu říkáme obecně „energie“, však není nic objektivně na pozorujícím vědomí nezávisle existujícího, ale je jen specifickým způsobem uvědomovaný pohyb moci vědomí – pociťovaný jemný pohyb dechu vědomí – prány. Tomuto prožívanému pocitu pohybu moci vědomí pak říkáme „energie“, životní síla apod. Pojem „energie“ pochází z evropského myšlení, konkrétně z řečtiny, zatímco v józe, tedy sanskrtu, tento pojem není znám. Zde se užívá prána váju – dech vědomí. Pro veškerou praxi základním pravidlem samozřejmě zůstává neztotožňování se s ničím z uvědomovaného a udržování rozlišení sebe sama jako samo vědomí.
8
Pochopení vztahu vědomí, jeho dechu a mysli To, co nazýváme tradičně mysl či duše, není nic jiného než samotný dech ducha, tedy dech vědomí – pohyb moci vědomí. Vztah mezi duchem a duší není vztahem mezi dvěma od sebe oddělenými, reálně existujícími entitami, ale jedná se o samo jedno jediné vědomí a jeho pohyb – dech v různých fázích svého působení a projevení. I ze slov duch – duše – dech je zřejmé, že mají stejný základ, a tím je duch – tedy samo vědomí. Duše neboli mysl v obecném slova smyslu je dechem vědomí, tedy pohybem moci vědomí ve spojení s jeho prožíváním. Mysl – duše jako sama prvotní aktivita prožívání, citlivosti, cítění a myšlení je projevem vědomí. Je projevem jeho tvořivé moci – schopnosti – citlivosti ve spojení s dechem vědomí. Mysl je vždy aktivní ve spojení s dechem vědomí a vědomím, které si její aktivitu uvědomuje. Vědomí setrvává při aktivitách a projevech mysli vždy přítomné ve své stopě jako sebe si uvědomující pozorovatel prožívaných zkušeností citlivosti mysli ve spojení s pránou, která přináší uvědomované zkušenosti do pozornosti vědomí. Proto také existují v duchovních naukách vyjma samotné přímé átmavičáry v zásadě dva duchovní postupy, jak ovládnout a přivést do stavu klidu tvořivý princip vědomí, a to tzv. mantrajáma a pránájáma. Jenom připomínám, že když hovoříme o vědomí, nemáme na mysli vědomí „něčeho“, tedy zkušenostní vědomí v podobě uvědomovaných vnímaných zkušeností, žádostí, emocí, myšlenek, ani se nejedná o poznávací reflexi uvědomovaného – to je právě projev mysli ve spojení s pránou – dechem vědomí. Vědomí je noumenon – prvotní princip uvědomovací, který je zdrojem a uvědomovatelem všeho, co si vědomí uvědomuje. Zásadní je rozdíl mezi samotným vědomím – principem uvědomovacím, a tím, co si vědomí uvědomuje, a tak v podobě mysli zakouší a prožívá. Vědomé rozlišování samotného vědomí od jím uvědomovaných zkušeností vědomí je základním výchozím bodem praxe meditace. Bez vědomí není uvědomované. Vědomí je prvotní skutečností a vše uvědomované je na vědomí závislé a nachází se výhradně ve vědomí jako uvědomovaný obsah – zkušenosti. Ty jsou zevním projevem moci vědomí. 9
Proto také někdy pro odlišení samotného vědomí od uvědomovaných zkušeností nazýváme vědomí ryzím. Základní vlastností vědomí je, že je sebe si vědomé, tedy živé, a současně propůjčující vědomý život všemu ostatnímu, jehož je zdrojem a oživovatelem. Všechny uvědomované zkušenosti vědomí tvoří zevní projev duše – mysli. Jsou ryze subjektivním prožíváním, které je tvořeno dechem vědomí. Vědomí samo poskytuje citlivost prožívání mysli – duše. Duše – mysl nejsou podstatně reálně existující entity, ale pojmenování pro prožívání – cítění vědomím, tedy pro zkušenostní – empirické uvědomování. Je to přesně tak, jak říká Ramana Maháriši: mysl je podivuhodná síla Já. Ve společném kořenu slov „duch“, „duše“ a „dech“ je zachována informace, že se jedná o projevy jednoho a téhož: samotného ryzího vědomí – ducha. Jde o vědomí, jeho vědomé prožívání a jeho moc v podobě dechu vědomí. Podobný společný základ nalezneme v sanskrtských slovech „čit“, „čitti“ a „čitta“, tedy princip uvědomovací – moc vědomí – pozornost a projevená moc vědomí v podobě projevů mysli. Chápat mysl a pránu – dech vědomí jako objektivně existující jsoucna nezávislá na vědomí je nesprávné. Jde o projevy vyvolané vnitřním pohybem moci vědomí v podobě uvědomování specifických pohybů dechu vědomí. Ovládnutí mysli je zejména o „ovládnutí“ samotného mechanismu pozornosti vědomí; řešení a duchovní cesta pro oblast mysli musí vždy vycházet z vědomí jako základního prostoru pro projevy mysli a získání dovednosti – schopnosti nezaujatého pozorování bez ztotožňování s uvědomovanými zkušenostmi.
10
Dech vědomí a pozornost Pozornost je základní vlastností a projevem vědomí v naší zkušenosti. Pokud si něco uvědomujeme nebo chceme uvědomit, musíme tomu věnovat pozornost či se pozorností na danou záležitost soustřeďovat. Pozornost je čirým světlem vědomí, kterým vědomí osvěcuje vše, co si uvědomuje. Soustředění pozornosti bez uvědomování si jejího základu a zdroje, kterým je samo ryzí sebe si vědomé vědomí, je vždy aktem, který přináší nesvobodu v určitém stupni. Věnování pozornosti něčemu mimo samo vědomí, tedy směrem „zevně“ z vědomí k předmětům světa, vede vždy k omezení až naprosté ztrátě vnitřní duchovní svobody. Proto například pouhé zevní soustředění na „předměty“ světa až do ztotožnění se s nimi je vždy pouze soustředěním zesílenou lókavičárou, jak Ramana Maháriši nazývá vše mimo soustředění na samo vědomí (Já), tedy opakem átmavičáry. Pozornost je již určitým směrem zaměřená moc vědomí. Kam se upíná a jde naše pozornost, tam se skrze ni i projevuje moc vědomí. Doslova se vlévá do ohniska pozornosti, a tak danou skutečnost oživuje a posiluje její vliv v našem vědomí. Abychom neztráceli s uvědomovací aktivitou vědomí naši svobodu ve vědomí a jeho moc skrze pozornost, musíme se naučit věnovat pozornost světu jako samotnému vědomí v podobě „jevení se“ světa; tedy jako specifickému projevu moci vědomí, nikoliv jako reálnému fyzickému prostoru se svými reálnými hmotnými objektivními předměty v tomto prostoru. Musíme se naučit nepozorovat pouze „zevní“ předměty jako hmotné a reálné objektivní předměty „v“ prostoru, ale naučit se pozorovat předměty jako jejich zkušenosti v prostoru vědomí. Tyto zkušenosti objektů světa jsou ve skutečnosti ryze duševními projevy prány ve spojení s pociťováním mysli ve spolupráci s tvořivou mocí vědomí. Jde o zcela zásadní rozdíl v pozorování světa. V prvním věnujeme bodově pozornost z vědomí k předmětu „v“ prostoru. V druhém případě si uvědomujeme zkušenost – vjem či odraz předmětu nikoliv „v“ prostoru fyzickém, ale v prostoru pozorujícího vědomí, kterým jsme. Je nutné si uvědomit, že zevní svět není reálně existujícím objektivním světem tvořeným reálnými hmotnými objekty v reálném fyzickém prostoru, byť se nám to takto skrze zevní smysly ve spojení s myslí jeví. Zdůrazněme: je to právě pouze „jevení se“, a to ryze nehmotné. To, že je toto „jevení se“ světa podstatně neskutečné, ale nelze chápat tak, že na nás nepůsobí nebo nás neovlivňuje. To nesmíme zaměňovat. To, že má něco jinou skutečnou podstatu, než se 11
nám jeví skrze hmotné smysly v nevědomosti, ještě neznamená, že to není reálně náš život a kvalitu naší existence ovlivňující. Chápat svět a jeho dění jako pouhý „sen“ či „iluzi“ s tím, že se tak lze ke světu chovat, je projevem nepochopení duchovního sdělení nauk, zejména advaity. V tom právě spočívá ona maja šakti, jak o ní hovoří jóga a védánta. Tak, jak svými zevními smysly vnímáme svět a jak se nám jeví, ve skutečnosti svět neexistuje. S tímto je nutné přistupovat i k pozorování světa. Pozorovatel nemá jenom povahu bodového ohniska „v“ prostoru, ve kterém se nachází jiné reálné předměty, které pozoruje a na které se soustřeďuje. Pozorovatel je současně svým základem všezahrnujícím prostorem vědomí, které si v sobě uvědomuje zkušenosti předmětů. Nepozorujeme z jednoho „bodu“ jiný předmět v prostoru, ale naopak jako samo prostor pozorující vědomí si v sobě uvědomujeme dané vjemy předmětů. Jinými slovy, pozorovací schopnost pozorovatele musí být vystupňována natolik, že, obrazně řečeno, pozorovatel proniká a tvoří základ i pozorovaných objektů, které se nacházejí ve stejném základu jako pozorovatel. Pozorovatel stále pozoruje sebe sama, ať již výhradně v podobě ryzího sebeuvědomování jako samo vědomí, tak i v případě uvědomování si částí své vlastní moci v podobě pozorovaných zkušeností jevového dění světa. Svět, jeho dění a všechny zkušenosti, které si uvědomujeme, jsou projevem prány ve spolupráci s myslí, oživované mocí vědomí procházejí skrze most pozorovatele. V jednotlivých zkušenostech světa a těla ztracenou a utopenou pozornost lze navrátit zpět do zdroje právě duchovním nádechem moci vědomí z okraje projeveného do vnitřního prostoru Srdce, do svého neprojeveného stavu jako ryzí světlo nerozlišené pozornosti vědomí. Pránájáma nebo mantra moci vědomí je duchovní technika, která se samozřejmě provádí na podkladě základní přirozené meditace spočívající v soustředění na rozlišené uvědomující se vědomí od uvědomovaného. Praxí mantry – pránájámy vědomí vracíme ztracenou pozornost a pránu – dech vědomí, které opustily svůj neprojevený základ v Srdci díky aktivitě ega ve spojení s myslí a smysly, což vedlo k promítnutí naší pozornosti a prány do utopení v pozorovaném projevu jevů. Pozorované jevy, opakovaně oživovány pozorností a tak i mocí vědomí – pránou, pak nabývají doslova objektivní skutečnost. A co více, ovládají náš život a karmickou příčinností 12
nám přinášejí opakované utrpení v nebožském životě v nesčetných doslova nekonečných cyklech smrtí a zrodů. Pránájáma Srdce na přímé stezce átmavičáry je zcela přirozenou a snadnou meditací, ve které společně se soustředěním na pozorující vědomí (Já) současně spojíme vnitřní dýchací proces. Impuls k nádechu a celou fázi nádechu během soustředění pozornosti na základ pozorujícího vědomí v Srdci současně z celého prostoru zahrnujícího celý projev včetně těla a jeho vnitřního subjektivně uvědomovaného pocitového těla, které je výsledkem kontaktu citlivosti vědomí s tělem fyzickým, vdechujeme – sajeme roztříštěnou pozornost jako dech vědomí. Současně celý impuls k výdechu a fázi výdechu zvnitřňujeme v Srdci a vedeme je do neprojeveného vědomí, aniž bychom nechali opouštět dech vědomí se zevním výdechem. Současně, a to je nedílnou součástí této pránajámy, se rozlišujeme do pozorujícího Já od tohoto takto zvnitřněného vzestupného proudu výdechu. Tuto pránájámu nás učí nejen mistři kašmírského šivaismus, siddhové, ale i sám Ramana Maháriši, pokud budeme detailně studovat výroky tohoto mudrce. Zcela jasně nám říká: Duchovní nádech je soustředění na Já; Zástava dechu je spočívání v Já s veškerou odevzdaností a otevřeností k moci Já, která nás přesahuje; Duchovní výdech je rozlišování Já od pozorovaného. Tyto tři původně rozlišené fáze vnitřního dýchacího procesu nakonec dojdou sjednocení právě v Srdci jako jednota vědomí a jeho moci.
13
Duchovní „psychologie“ Současná materialistická psychologie a psychoterapie je postavená na snaze o „pochopení“ pacientovy zkušenosti, pochopení jejího významu psychoterapeutem a navržení řešení dotyčnému. Tím se ale duše – mysl omezuje pouze na shluk zkušeností bez jejího prvotního základu a podstaty, kterou je právě dech vědomí, jenž je projevem moci vědomí, které poskytuje základní citlivost a schopnost prožívání mysli. Jakékoliv skutečné řešení v oblasti mysli a jejích duševních obtíží je možné pouze kultivací – rozšířením – expanzí vědomí, prostoru dechu vědomí. Pouze zahrnutím oblastí, které jsou odděleny od svého zdroje a přinášejí opakované obtíže duševního i tělesného rázu, do dechu vědomí a jejich integrací je možno odstranit příčiny obtíží. Jde tedy o snahu o rozšíření vědomého prostoru dechu vědomí. Každá zkušenost ve vědomí je určitým projevem dechu vědomí. Dech vědomí má v sobě již vnitřní dynamiku a prostorovost. Všechny naše zkušenosti vnitřní i zevní tvoří dýchající „tělo“ vědomí – vědomé subjektivní tělo – jemné pránické pocitové tělo. Stavu naší „životní síly“ – duše – dechu vědomí odpovídá naše prožívání sebe sama, světa kolem nás i vnitřních zkušeností. Různé proudy moci vědomí – prány, které proudí naším vědomím mezi námi a druhými a celým společným polem jediného vědomí, ve kterém se vše nachází, prožíváme jako citlivost na atmosféru – klima vědomí v našem okolí, klima vztahu s druhými, společností apod. Zcela reálným, byť duchovním, způsobem cítíme – pociťujeme kvalitu – atmosféru vědomí na základě různých proudů dechu vědomí – prány. Tyto různé proudy dechu vědomí nás mohou navzájem přitahovat, nebo naopak odpuzovat; mohou se vzájemně posilovat, nebo naopak neutralizovat; mohou spolu rezonovat, a tak vytvářet nové proudy moci vědomí, harmonicky, nebo disharmonicky. Pránické proudy nebo také pránické větry – karmické proudy, jak o nich hovoří například buddhisté, stojí za tím, že určité osoby nás přitahují a jiní naopak odpuzují, byť si racionálně nejsme schopni zdůvodnit proč. Je to proto, že se skrytá část nás samých – část naší duše – mysli – pocitového těla při tom doslova vlévá – vtéká do pocitového těla – duše druhých, a tak nalézá dočasný klid a celistvost. Proto nám mnohdy přináší nevysvětlitelné 14
uspokojení pobyt s určitou osobou, a pobyt s jinými osobami nám naopak přináší neklid, rozladění a racionálně nevysvětlitelnou podrážděnost. Mnohdy také cítíme, jak nás přítomnost druhých vyčerpává a doslova vysává, a jindy naopak povznáší a duchovně pozvedá. Tyto subjektivně pociťované zkušenosti se týkají právě vnitřního subjektivního pociťování dechu vědomí a jeho prostoru ve vědomí. Za těmito zkušenostmi naší duše – mysli – pocitového těla stojí právě různé proudy moci vědomí – dechu vědomí – karmické pránické větry. Všechna řešení takto vznikajících konfliktů s částmi nás samých, s druhými či se světem, je možno řešit výhradně rozšířením a zahrnutím těchto nevědomých (podvědomých) aspektů naší duše – mysli – dechu vědomí do svého vědomého prostoru vědomí. Existující pnutí mezi oddělenými částmi původně jednoho harmonického neomezeného dechu vědomí jsou opět sjednoceny ve vědomí. Zkrátka mysl lze správně ovládat jednak rozlišováním, a jednak pomocí pozorování dechu vědomí a jeho využití ke sjednocení oddělené moci vědomí se svým základem, a to z pozice nezaujatého sebe si vědomého pozorovatele.
15
