1
Jmenuji se Serena Frome (vyslovuje se to do rýmu s „dům“) a před téměř čtyřiceti lety mě britská rozvědka vyslala na tajnou operaci, která nedopadla úplně dobře. Rok a půl po nástupu do služby mě ze zaměstnání vyhodili, sebe jsem znemožnila a svého milence zničila, i když on ke své zkáze bezesporu nemalou měrou přispěl. Nebudu ztrácet příliš času líčením svého dětství a dospívání. Jsem dcera anglikánského biskupa a vyrůstaly jsme se sestrou na faře v půvabném městečku ve východní Anglii. Můj domov byl vlídný, vytříbený, spořádaný a zaplněný knihami. Rodiče se měli docela rádi, mě milovali a já milovala je. Se sestrou Lucy jsme rok a půl od sebe, a třebaže jsme v době dospívání spolu sváděly tuhé boje, skončilo to bez trvalých následků a v dospělosti jsme se opět sblížily. Víra našeho otce v Boha byla zdrženlivá a uvážlivá, do našich životů příliš nezasahovala a stačila právě tak k tomu, aby hladce stoupal v církevní hierarchii a zařídil nám příjemné bydlení ve starém novobarokním domě. Z oken jsme měli vyhlídku do uzavřené zahrady se starobylými skalkami podél obvodových zdí, oplývajícími trvalkami, v nichž se dobře vyznali a dodnes vyznají všichni ti, kteří se zajímají o květiny. Takže všechno stabilní, záviděníhodné, přímo idylické. Vyrůstaly jsme uprostřed zahrady obehnané zdí se všemi radostmi a omezeními, která to s sebou nese. Koncem šedesátých let se náš život projasnil, ale nenarušil. Kromě nemoci jsem na místní střední škole nechyběla ani jediný 7
den. V závěru mých středoškolských let k nám přes zahradní zeď proklouzl petting, jak se tomu tenkrát říkalo, experimenty s tabákem, alkoholem a trochou hašiše, rock-and-rollové desky, pestřejší barvy a všeobecně vřelejší vztahy mezi lidmi. V sedmnácti jsme s kamarádkami plaše a s potěšením rebelovaly, ale dělaly jsme domácí úkoly, učily se nazpaměť odříkávat tvary nepravidelných sloves, rovnice, motivy románových postav. Chtěly jsme se považovat za zkažené holky, ale ve skutečnosti jsme byly spíš hodné. Užívaly jsme si to, v roce 1969 vládlo v ovzduší všeobecné vzrušení. Bylo rovněž nerozlučně spojené s očekáváním, že už brzy nadejde čas, abychom odešly z domu a vydaly se za vzděláním někam jinam. Během prvních osmnácti let života se mi nikdy nepřihodilo nic divného ani strašného, a proto je přeskočím. Kdyby záleželo na mně, zvolila bych si nějaké nenáročné studium angličtiny na provinční univerzitě daleko na sever nebo na západ od svého domova. Ráda jsem četla romány. Četla jsem rychle – dokázala jsem slupnout dva nebo tři za týden –, a kdybych to tak mohla dělat v jednom kuse celé tři roky, naprosto by mi to vyhovovalo. Jenže v té době mě pokládali za jakousi hříčku přírody – holku, která má náhodou talent na matematiku. Vůbec mě ten předmět nezajímal, neměla jsem ho v nijak zvláštní oblibě, ale líbilo se mi, že v něm patřím mezi nejlepší a že mě to nestojí žádné velké úsilí. Znala jsem řešení příkladů dokonce ještě dřív, než jsem si uvědomila, jak na ně přijdu. Zatímco moje kamarádky usilovně počítaly, já docházela k výsledkům řadou lehce načrtnutých kroků, jež byly částečně vizuální a částečně pouhým citem pro správné řešení. Těžko se mi vysvětlovalo, jak vím to, co vím. Zkoušky z matematiky pro mě zjevně představovaly mnohem menší úsilí než zkoušky z anglické literatury. A v posledním ročníku školy jsem byla kapitánkou školního šachového týmu. Musíte zapojit trochu dějinné představivosti a uvědomit si, co v těch dobách pro holku znamenalo cestovat do sousední školy a nandat to nějakému domýšlivě se usmívajícímu nýmandovi. Nicméně jsem matematiku a šachy považovala spolu s pozemním hokejem, plisovanými sukněmi a zpěvem církevních chvalozpěvů za pouhé školní záležitosti. Když jsem začala přemýšlet o podání 8
přihlášky na univerzitu, měla jsem dojem, že je načase odložit všechny podobně dětinské věci stranou. Jenže to jsem přemýšlela bez své matky. Ta byla ztělesněním – nebo spíš parodií – vikářovy a posléze biskupovy manželky: úžasná paměť na jména, tváře a stížnosti farníků, způsob, jakým plula ulicí v šátku od Hermèse, laskavé, ale neústupné chování vůči posluhovačce a zahradníkovi. Dokonale okouzlující na kterékoli příčce společenského žebříčku, v jakémkoli postavení. Jak chápavě se dokázala přizpůsobit přísně se tvářícím, nepřetržitě kouřícím ženám ze sídliště, když přicházely do Klubu pro matky s dětmi v kryptě kostela. Jak podmanivě četla štědrovečerní evangelium dětem z dětského domova, které jí seděly u nohou v našem obývacím pokoji. S jakou přirozenou přesvědčivostí dokázala uvolnit arcibiskupa z Canterbury, když k nám jednou po vysvěcení zrestaurované katedrální křtitelnice zavítal na čaj a sušenky. Nás s Lucy vyhnali po dobu jeho návštěvy do patra. A to všechno – a v tom právě spočívá ta obtíž – se pojilo s naprostou oddaností a podřízeností úřadu mého otce. Podporovala ho, sloužila mu, na každém kroku mu umetala cestu. Od pečlivě poskládaných ponožek a vyžehlené komže visící v šatní skříni přes pracovnu bez jediného smítka až po hrobové sobotní ticho, které v domě vládlo, když si psal kázání. Na oplátku za to všechno požadovala – tedy alespoň podle mého odhadu – pouze to, aby ji miloval, nebo aby ji přinejmenším nikdy neopustil. Nikdy jsem ale u své matky nepochopila, že hluboko pod tímto konvenčním zevnějškem se skrývá houževnatý a odolný zárodek feministky. Jsem si jistá, že to slovo jí nikdy nesplynulo ze rtů, ale na tom nesejde. Její jistota mě děsila. Prohlásila, že je mojí povinností jako ženy jít studovat matematiku na Cambridge. Jako ženy? V těch dobách v našem prostředí nikdo takovým způsobem nemluvil. Žádná žena nic nedělala „jako žena“. Řekla mi, že nedopustí, abych zahodila svůj talent. Měla jsem vyniknout a stát se výjimečnou osobností. Musím se věnovat řádné kariéře na poli vědy, v nějakém technickém oboru nebo v ekonomii. Podléhala onomu známému klišé, že člověku leží svět u nohou. Vůči mé sestře bylo nefér, že já jsem byla chytrá i hezká, zatímco 9
ona ani jedno z toho. Kdybych selhala v naplnění svých vysokých cílů, jen by to tuto nespravedlnost znásobilo. Logiku takové úvahy jsem nechápala, ale nic jsem na to neříkala. Matka mi řekla, že by nikdy neodpustila mně ani sobě, kdybych měla jít studovat angličtinu a stala se jen o maličko vzdělanější ženou v domácnosti, než je ona sama. Hrozilo mi, že si zkazím život. Tak o tom mluvila a z jejích slov se dalo vyčíst doznání. Bylo to jedinkrát, kdy vyjádřila nebo aspoň naznačila nespokojenost se svým osudem. Potom povolala do zbraně otce – se sestrou jsme mu říkaly „biskup“. Když jsem jednou odpoledne přišla domů ze školy, matka mi řekla, že mě otec očekává v pracovně. V zeleném blejzru školní uniformy s erbovním znakem a vyšívaným nápisem Nisi Dominus Vanum (Bez Boha je vše jen marnost) jsem se rozmrzele zabořila do jeho kožené lenošky, zatímco on důležitě trůnil za pracovním stolem, přesouval různé papíry, tiše si pro sebe pobrukoval a rovnal si myšlenky. Říkala jsem si, že si na mně asi hodlá procvičit podobenství o hřivnách, ale překvapivě nasadil praktický a rozumný tón. Předem se na situaci informoval. Cambridge horlivě usilovala o pověst univerzity „otvírající své brány modernímu rovnostářskému světu“. S mým břemenem trojnásobné smůly – výsledky na střední škole, dívka a výlučně mužský předmět studia – jsem měla jistotu, že mě přijmou. Kdybych se tam nicméně hlásila na angličtinu (to jsem nikdy neměla v úmyslu; biskup byl odjakživa slabý v detailech), budu to mít mnohem těžší. Během následujícího týdne si matka promluvila s ředitelem školy. Potom na mne nasadili učitele některých předmětů, kteří dále rozvinuli argumenty mých rodičů, přidali pár vlastních a já se samozřejmě musela podvolit. Takže jsem se vzdala své touhy vystudovat anglickou literaturu v Durhamu nebo Aberystwythu, kde bych podle svého přesvědčení byla určitě šťastná, a odebrala se místo toho do cambridgeské Newnham College, abych tam už při prvním semináři, který se konal na Trinity College, zjistila, jak průměrně jsem na matematiku nadaná. První podzimní semestr mě zdeprimoval a málem jsem odešla. Neohrabaní kluci, nepolíbení žádným půvabem ani jinými lidskými vlastnostmi, jakými jsou třeba empatie nebo 10
generativní gramatika, chytřejší bratranci hlupáků, které jsem drtila v šachách, po mně lascivně pokukovali, když jsem se pachtila s matematickými koncepty, jež oni pokládali za samozřejmé. „Á, naše seriózní slečna Fromeová,“ vítal mě sarkasticky jeden z učitelů, když jsem každé úterý ráno přicházela na jeho seminář. „Serenissima. Modrooká! Jen pojďte dál a sdělte nám, co je nového ve světě matematiky!“ Mým učitelům i spolužákům bylo jasné, že se mi v matematice nemůže nijak zvlášť dařit, protože jsem dobře vypadající holka v minisukni, blondýnka s vlnitými vlasy splývajícími až na lopatky. Pravda ovšem byla taková, že se mi v matematice nemohlo dařit, protože jsem podobně jako téměř celý zbytek lidstva nebyla v matematice až tak dobrá, rozhodně ne na této úrovni. Dělala jsem, co jsem mohla, abych přestoupila na angličtinu nebo francouzštinu, dokonce jsem zkoušela i antropologii, ale nikde mě nechtěli. V těch dobách se přísně dodržovala daná pravidla. Abych tu dlouhou nešťastnou historku zkrátila, řeknu jen tolik, že jsem vydržela a nakonec se mi podařilo prolézt u státnic s trojkou. Jestliže jsem tak narychlo odbyla své dětství a dospívání na střední škole, určitě můžu zestručnit i svůj život vysokoškolačky. Nikdy jsem neveslovala na pramici, ať už s gramofonem s klikou, nebo bez něj, nikdy jsem nenavštívila vyhlášené studentské divadlo Footlights – divadlo mě přivádí do rozpaků – ani jsem se nenechala zatknout během pouličních bouří u hotelu Garden House. Ale v prvním semestru jsem přišla o panenství, zdálo se, že na několik pokusů, protože to obvykle probíhalo beze slov a neohrabaně, a taky jsem měla pěknou řádku milenců, šest, sedm nebo snad osm během devíti semestrů, záleží na tom, jak definujete tělesný styk. Mezi dívkami na Newnham College jsem si našla pár skvělých kamarádek. Hrála jsem tenis a četla knihy. Díky své matce jsem sice studovala nesprávný obor, ale číst jsem nepřestala. Během studií jsem moc nečetla poezii ani divadelní hry, ale myslím, že románů jsem si užila víc než moje univerzitní kamarádky, které se musely každý týden potit nad esejemi o Middlemarchi nebo Jarmarku marnosti. Proletěla jsem stejné knížky, možná jsem o nich prohodila i pár slov, byl-li zrovna nablízku 11
někdo, kdo snesl nízkou úroveň mého diskurzu, ale hned jsem se vrhla na další. Četba pro mě představovala způsob, jak nepřemýšlet o matematice. Ba možná víc než to (nebo chci říct míň?), byl to způsob, jak nepřemýšlet vůbec. Zmínila jsem se, že jsem byla rychlá. Jak teď žijeme za čtyři odpoledne strávená v posteli! Dokázala jsem jedním vizuálním lokem pozřít celý blok textu nebo i celý odstavec. Stačilo k tomu nechat oči a myšlenky změknout jako nahřátý vosk a celou stránku si začerstva otisknout do paměti. K rozčilení lidí kolem sebe jsem s netrpělivým škubnutím zápěstí každých pár vteřin obracela stránku. Měla jsem prosté nároky. Příliš jsem se netrápila s tématy nebo s výstižnými obraty a přeskakovala jsem poutavé popisy počasí, krajiny a interiérů. Chtěla jsem postavy, kterým bych mohla věřit, a chtěla jsem, aby ve mně autor vzbudil zvědavost, co se s nimi stane. Obecně řečeno jsem upřednostňovala, aby se lidé zamilovávali a rozcházeli, ale příliš mi nevadilo, když zkoušeli štěstí i v něčem jiném. Jistě bylo něco takového přízemní, ale měla jsem ráda, když na konci někdo řekl: „Vezmeš si mě?“ Romány bez ženských postav byly pouští bez života. Conrad pro mě nepřipadal v úvahu, stejně jako většina Kiplingových a Hemingwayových povídek. Na pověsti autora mi nijak nezáleželo. Četla jsem všechno, co mi přišlo pod ruku. Brak, kvalitní literaturu a všechno, co bylo mezi tím – všechny ty knížky jsem hltala se stejnou neomalenou náruživostí. Který slavný román začíná následujícím hutným vyjádřením? Toho dne, kdy přijela, bylo na teploměru dvaatřicet stupňů. Není to poutavé? Vy to nevíte? Své kamarádky z Newnham College studující anglickou literaturu jsem pobavila, když jsem jim řekla, že Údolí panenek je stejně dobré jako cokoli z toho, co napsala Jane Austenová. Smály se a utahovaly si ze mě celé měsíce. A v životě si z díla Jacqueliny Susannové nepřečetly jedinou řádku. Ale komu na tom záleželo? Kdo se opravdu staral o nedovyvinuté názory neúspěšné matematičky? Ani já, ani moje kamarádky. Přinejmenším do té míry jsem byla svobodná. Záležitost mé četby během vysokoškolských studií není odbočka od tématu. Ty knížky mě nasměrovaly ke kariéře v tajných 12
službách. V posledním ročníku založila moje kamarádka Rona Kempová týdeník nazvaný ?Quis?. Podobné projekty rostly a zase zanikaly jako houby po dešti, ale Ronin časopis předběhl dobu svou směsí vysokého a nízkého umění. Poezie a populární hudba, politické hypotézy a společenské drby, smyčcová kvarteta a studentská móda, francouzská nová vlna a fotbal. Za deset let už tenhle recept používali všude. Možná ho Rona nevymyslela, ale patřila k prvním, kteří pochopili jeho přitažlivost. Po krátkém působení v Times Literary Supplement přešla do redakce Vogue a pak se střídavými úspěchy zakládala nové časopisy na Manhattanu a v Riu. Dvojitý otazník v názvu jejího prvního časopisu představoval inovaci, která mu zajistila jedenáct čísel v řadě. Pamatovala si na můj výstup s Jacquelinou Susannovou a požádala mě, abych přispívala pravidelným sloupkem „Co jsem četla minulý týden“. Krátký článek měl být „čtivý a s širokým záběrem“. Brnkačka! Psala jsem stejně, jak jsem mluvila, obvykle jsem si vystačila se shrnutím zápletky z knížek, které jsem právě proletěla, a ve vědomé sebeparodii jsem případný verdikt zvýraznila několika vykřičníky. Moje lehkým perem psané recenze se ujaly. Několikrát se mi stalo, že mě na ulici zastavili cizí lidé, aby mi mé psaní pochválili. Dokonce i ten můj nejapný učitel matematiky utrousil pochvalnou poznámku. Tehdy jsem asi nejvyšší měrou ochutnala onen sladký a opojný elixír studentské slávy. Napsala jsem půl tuctu bujarých komentářů, když vtom se cosi zadrhlo. Jako mnozí spisovatelé, kteří poznají menší úspěch, jsem se začala brát příliš vážně. Byla jsem holka s neškoleným vkusem, nepopsaná duše, zralá k tomu, aby mě někdo ovládl. Čekala jsem, jak se psalo v některých románech, které jsem četla, až přijde ten pravý a já se do něho po uši zamiluju. „Ten pravý“ byl v mém případě jeden přísný Rus. Objevila jsem autora a jeho svět a úplně jsem se nadchla. Najednou jsem měla své téma a poslání přesvědčit ostatní. Začala jsem se oddávat zdlouhavému přepisování svých textů. Místo abych se vyjádřila přímočaře na jedné stránce, tvořila jsem druhé a třetí verze konceptů. Podle mého skromného názoru se z mého sloupku stala životně důležitá služba veřej13
nosti. V noci jsem se budila, abych škrtala celé odstavce a čmárala po stránkách šipky a bubliny odkazů. Chodila jsem na inspirativní procházky. Věděla jsem, že kouzlo a obliba mého psaní vyprchá, ale bylo mi to jedno. Pokles mé popularity jen dokazoval správnost mých názorů, byla to cena, o níž jsem věděla, že ji musím hrdinně zaplatit. Četli mě špatní čtenáři. Bylo mi jedno, když Rona měla námitky. Ve skutečnosti jsem měla pocit, že mi tím dává za pravdu. „To není zrovna čtivé,“ prohlásila chladně, když mi jednou odpoledne vracela v kavárně Copper Kettle rukopis. „Na tomhle jsme se nedomluvily.“ Měla pravdu. Moje žoviální svěžest a vykřičníky byly tytam a místo nich mé zájmy zúžila zloba a naléhavost, které zničily můj styl. Můj úpadek zahájilo padesát minut strávených s Jedním dnem Ivana Děnisoviče Alexandra Solženicyna v novém překladu Gillona Aitkena. Pustila jsem se do něho hned po dočtení Chobotničky Iana Fleminga. Byl to drsný střih. O sovětských pracovních táborech jsem do té doby nic nevěděla a slovo „gulag“ jsem v životě neslyšela. Vyrůstala jsem na faře u katedrály, a tak co jsem mohla vědět o krutých absurditách komunismu, o tom, jak přinutili statečné muže a ženy v pochmurných a vzdálených trestaneckých táborech, aby celé dny nepřemýšleli o ničem jiném než o tom, jak přežít? Stovky tisíc lidí transportovaných do sibiřských pustin za to, že bojovali za svou vlast v cizích zemích, za to, že padli do válečného zajetí, za urážku stranického funkcionáře, za nošení brýlí, za své židovství, za homosexualitu. Sedlák, který vlastnil jednu krávu, básník. Kdo promlouval za veškeré to ztracené lidství? Nikdy předtím jsem se politikou nezatěžovala. Nevěděla jsem zhola nic o sporech a deziluzích starší generace. Nikdy jsem neslyšela ani o „levicové opozici“. Kromě školy se mé vzdělání omezovalo na trochu matematiky navíc a na hromady paperbacků. Byla jsem nevinná a mé rozhořčení mělo mravní rozměr. Nepoužívala jsem a dokonce jsem ani nezaslechla slovo „totalitarismus“. Asi bych se domnívala, že to má něco společného s koňskými dostihy. Věřila jsem, že jsem právě prohlédla, že jsem objevila něco naprosto nového, a začala jsem z té neznámé fronty podávat hlášení. 14
Solženicynovo dílo V kruhu prvním jsem přečetla za týden. Titul je citát z Danta. První kruh pekla byl vyhrazen řeckým filosofům a čirou náhodou ho tvořila příjemná zahrada obehnaná zdí, kolem níž se odehrávalo pekelné utrpení. Byla to zahrada, z níž se nedalo utéct a dostat se do ráje. V nadšení nad svým objevem jsem udělala chybu a předpokládala, že moji dřívější nevědomost sdílejí všichni kolem mě. Z mého sloupku se stalo povýšené kázání. Copak samolibá Cambridge netuší, co se dělo a stále se děje o pět tisíc kilometrů dál na východ? Nevšimla si, jaké škody způsobila lidské duši tahle zkrachovalá utopie front na jídlo, strašného oblečení a zákazu cestování? Co se má dělat? ?Quis? toleroval můj antikomunismus celá čtyři čísla. Můj zájem se rozšířil na Koestlerovu Tmu o polednách, Nabokovovo Ve znamení levobočka a skvělé eseje Cszesława Milosze Zotročený duch. Taky jsem jako první člověk na světě pochopila Orwellovo 1984. V srdci jsem ale zůstávala se svou první láskou, Alexandrem. Milovala jsem jeho čelo, které se klenulo jako kupole pravoslavného chrámu, rozeklaný plnovous vesnického pastora, ponurou, gulagem stvrzenou autoritu i tvrdohlavou odolnost vůči politikům. Neodradilo mě ani jeho náboženské přesvědčení. Odpustila jsem mu, když prohlásil, že lidé zapomněli na Boha. On byl přece Bůh. Kdo se mu mohl rovnat? Kdo by mu mohl upřít jeho Nobelovu cenu? Když jsem hleděla na jeho fotografii, chtěla jsem být jeho milenkou. Sloužila bych mu stejně, jako moje matka sloužila otci. Skládala bych mu ponožky? Poklekla bych a umyla mu nohy. Jazykem! V těch časech patřilo k dobrému tónu mezi západními politiky a v komentářích většiny novin vytrvale rozebírat zločinnost sovětského systému. V kontextu studentského života a politiky to bylo jen poněkud nevkusné. Když byla proti komunismu CIA, tak na tom komunismu přece musí něco být. V labouristické straně pořád ještě byli lidé, kteří měli slabost pro stárnoucí kremelské bestie s hranatými tvářemi a pro jejich nelidský projekt, na výročních stranických sjezdech se pořád ještě zpívala Internacionála a pořád se ještě vysílali studenti na výměnné přátelské pobyty. V letech studené války a bipolárního myšlení se jaksi nehodilo, 15
aby člověk souhlasil v názoru na Sovětský svaz s americkým prezidentem, který vedl válku ve Vietnamu. Ale na odpoledním čaji v Copper Kettle prohlásila Rona – i tady dokonale uhlazená, naparfémovaná a precizní –, že v mých sloupcích ji netrápí moje politické názory. Můj prohřešek spočíval v přílišné vážnosti. V příštím čísle časopisu se už moje jméno neobjevilo. Moji rubriku zaplnil rozhovor s kapelou Incredible String Band. A následně to ?Quis? zabalil. Během pár dní po svém vyhazovu jsem se pustila do Colette, která mě pohltila na řadu měsíců. A měla jsem i jiné naléhavé starosti. Za pár týdnů jsem měla jít ke státnicím a taky jsem měla nového milence, studenta historie jménem Jeremy Mott. Vypadal trochu staromódně – samá ruka samá noha, široký nos, vystupující ohryzek. Byl neupravený, nenápadně chytrý a nesmírně zdvořilý. Všimla jsem si, že se v mém okolí vyskytuje spousta podobných kluků. Všichni jako by pocházeli z jedné rodiny a přišli na univerzitu ze soukromých škol na severu Anglie, kde je vybavili stejným oblečením. Byli to poslední muži na zeměkouli, kteří ještě nosili tvídová saka s koženými záplatami na loktech a s olemovanými manžetami. Dozvěděla jsem se, i když ne přímo od Jeremyho, že závěrečné zkoušky zřejmě udělá na výbornou a že mu už otiskli článek ve vědeckém časopise věnovaném dějinám šestnáctého století. Ukázal se jako něžný a ohleduplný milenec, navzdory nešťastně zakřivené stydké kosti, která mě napoprvé bolela jako čert. Omlouval se za to, jako by se člověk omlouval za nějakého šíleného, ale vzdáleného příbuzného. Čímž chci říct, že nějak zvlášť trapné mu to nepřipadalo. Vyřešili jsme to tím, že jsme se milovali s ručníkem složeným mezi našimi těly, a měla jsem pocit, že má to opatření z dřívějška už mnohokrát vyzkoušené. Byl opravdu pozorný a zručný a dokázal vydržet, jak dlouho jsem chtěla, ba i dál, až jsem nemohla. Jeho vlastní orgasmy bývaly ale navzdory mé snaze sotva postižitelné a začala jsem mít podezření, že po mně asi chce, abych něco říkala nebo dělala. Nikdy mi neřekl, o co jde. Nebo spíš trval na tom, že není o čem mluvit. Nevěřila jsem mu. Chtěla jsem, aby měl nějaké tajemství a nestydatou touhu, 16
