J.J. RÁJ RAJ J.J. číslo ISSN Z ráje do ráje. Časopis pro svobodný život. Foto: Johana

J.J. J.J. RÁJ RAJ

1 2010

číslo

Časopis pro svobodný život

ISSN 1801-0059

Z ráje do ráje

NÁHRA DNÍ NÁ

BOŽENS

Foto: Johana

TVÍ

Úvodník

ÚVODNÍK M

ilí čtenáři, vstoupili jsme do sedmého ročníku vydávání časopisu Z ráje do ráje. Děkuji našemu Bohu za možnost, kterou nám dává, že časopis může vycházet i v tomto roce. Děkuji Bohu za zdraví i ostatní hmotné potřeby nutné k vydávání časopisu. Děkuji všem dopisovatelům i spolupracovníkům za jejich ochotu přinášet osobní oběti v podobě mnoha hodin k tomu, aby časopis byl čtivý a měl i odpovídající duchovní náplň. Vím, že se nám nedaří, abychom časopis naplnili takovým obsahem, který by vyhovoval všem čtenářům. V žádném případě jsme nikdy nechtěli někoho myšlenkově zmalomyslnit nebo i ponížit. Pokud by u někoho vyvstal takový dojem, prosíme o prominutí. Našim úmyslem je dát čtenářům impuls do dalšího samostatného studia „načaté“ problematiky.

Š

est let je za námi. Pozorujeme nějaké změny v našem okolí a zejména v našem životě? Duch doby nás nemilosrdně tlačí dopředu. Před čtyřiceti léty by nás nikdy nenapadlo, kolik dětí bude usmrceno v matčiných tělech. Nebo že ve školách nebude existovat svoboda mluvení o Bohu (také i mnohé státy EU), že budou médií podporovány veškeré perverzní sexuální formy. Nebo že bude napadené manželství, výchova dětí atd. Tyto změny nejsou jen ve světě, ale stejně se týkají i církve.

P

okusme si vzpomenout na změny v církvi za posledních čtyřicet let, ti mladší za dvacet či deset let. Vezměte si papír a tužku a pokuste si napsat jen několik změn. Budeme překvapeni, že jich nebude jen několik ale celá řada. Údiv nevezme konce. Jen jedna maličkost, za totality musel mít každý, kdo chtěl ve sboru kázat, povolení od církevního tajemníka. Dnes musí

2

Z ráje do ráje 1 2010

mít povolení od církve. oží slovo, Bible, nám říká zcela jasně, že jsme zatažení do boje kosmických rozměrů. Je to boj na život a na smrt. Je to duchovní boj, o kterém píše ap. Pavel následující: „Neboť není bojování naše proti tělu a krvi, ale proti knížatstvu, proti mocnostem, proti světa pánům temností věku tohoto, proti duchovním zlostem vysoko.“ (Ef 6,12) Věříme skutečně tomu, že se nacházíme v kosmickém boji? Věříme tomu, že síly temna ovládají naší současnost? Ap. Jan říká: „…všechen svět ve zlém leží.“ Jestliže tomu nevěříme, pak nemůžeme v tomto boji očekávat dobré vyhlídky na vítězství. Jakou výzbroj potřebujeme pro tento boj? Přečtěme si Ef 6,10.11.13-18. Abychom mohli tyto zbraně použít, potřebujeme mít živé spojení s Kristem.

B

J

e zajímavé, že všechny zbraně, až na jednu, jsou obranné (defenzivní). Jen meč Ducha je útočná (ofenzivní) zbraň. Zatímco obrannými zbraněmi se musíme bránit útokům satana, s Biblí můžeme jít do útoku proti duchovním nepřátelům a zvítězit nad jejich nepřátelstvím proti Bohu. Když jdeme s Biblí do útoku, musí nám být jasné, co učí nejen o spasení a morálce, ale i o poslušnosti Boha. Když přijmeme v některé oblasti kompromisy, pak rozbíjíme sílu evangelia, sílu Božího slova a vydáváme se do rukou nepřítele.

V

zpomínám na jednoho bratra, který říkával: „Když nemám žádné problémy, starosti a překážky, tak se tážu, kde jsem udělal s nepřítelem kompromis“. Jistě se to nedá uplatnit na všechny situace, ale „kus“ pravdy na tom je. Závěrem je mým přáním, abychom všichni bojovali ten dobrý boj víry, aby nám náš Pán a Spasitel neřekl „Neznám vás“. Redakce

r

Z e j rá do e j rá Impressum

Nezávislý časopis Z ráje do ráje sleduje misijní účel. Časopis vychází šestkrát za rok. Cena jednotlivého výtisku je 30 kč plus poštovné. Redakce a případní spolupracovníci pracují bez nároku na odměnu. Rádi bychom zasílali časopis na sběrné adresy, snížíme tím náklady na poštovné a uspoříme spoustu práce. Máte-li zájem, můžete si časopis objednat a předplatit na celý rok na adrese redakce. Pokud se vám časopis líbí, nabídněte ho sousedům, známým a spolupracovníkům. Mnozi z nich jistě o radostné zvěsti neslyšeli. Redakce: Jaroslav Juřica Ivo Kapec Jana Schlauer Adresa redakce: Vydavatelství a nakladatelství Jurica Jaroslav - Ráj Lubenská 630 739 11 Frýdlant n. Ostr. Tel: 0049 8031-9412291 Fax: 0049 8031-206 83 98 E-mail: [email protected] IČ: 87221284 MK ČR E 15637; ISSN 1801-0059 Bankovní spojení: Komerční banka Frýdek Místek Číslo účtu: 86-5795310207/0100 IBAN: CZ6601000000865795310207 BIC: KOMBCZPP

OBSAH 2

Úvodník

Redakce

4

Náhradní náboženství

překl. Jurica

5

Stále hlasitěji

R.R.Standish

6

Typologie troubení

A. Krakolinig

7

Konec světa

Jon Paulien

8

Dětem

redakce

9

Duch svatý

F. Poslušný

10 Černá růže, 2. část

Redakce

12 Seriál o pravdě, 5.část

O. Vožeh

15 Osobní svědectví

P. Hudson

19 Zaslíbení Ducha

E.G.White

21 Svědomí

J. Kováčik

24 Římanům 11. kap.

A. Krakolinig

chlubíš se zákonem, a přitom zneuctíváš boha porušováním zákona? Jak je psáno, „pohané pohrdají božím jménem kvůli vám“. Ř 2, 23.24

3

Náhradní náboženství

Náhradní náboženství Jste si vědomi, že krystaly nebo růžence často slouží jako vstupní proluka klamavého světa esoteriky? Drahým kamenům jsou přiřknuty léčivé schopnosti (síly). Jaká filozofie za tím stojí? Zhruba před 30 lety se začala šířit v západním světě esoterická vlna. Esoterická v  původním významu znamenala tajné učení pro zasvěcené. V současnosti ale již zasáhla nejširší vrstvy obyvatelstva. Knižní prodejny mají stále rostoucí poptávku po esoterické literatuře. Kurzy esoteriky získaly na popularitě a jsou stále plně obsazeny. Jsou to např. pohybové učení Tai-Chi, harmonické učení Feng–Shui, Qui– Gong a mnohé jiné s tajemnými názvy. Esoterik je svět fází Měsíce, hry tónů a Bach–Blüten. Východní kouzelník se stal náboženstvím především lidem, žijícím v  pohodě. Je to převážně evropský a severoamerický fenomén. Dokonce i školní děti často využívají esoterických znalostí. Jsou to např. aromatické látky proti strachu, léčivé kameny v  kapse, rádce měsíčních fází pro termín zkoušek a jiné. Samotné vedení zdravotnictví nemá úplný přehled o nabízených terapiích. Rozdíl mezi seriózností a šarlatánstvím lze mnohdy pro nezasvěcené těžko nalézt. Esoterické terapie se skrývají za tajuplnými názvy, jako např. neinkarnační terapie, rádce pro životní energii nebo biotensorové kurzy. Co je na esoterice atraktivního? Na tuto otázku můžeme najít více odpovědí. Německý časopis Der Spiegel to vidí takto: „New Age je první postmoderní systém víry. Je to náboženství televizní generace, Kung–Fu, filmů z dálného východu, tajuplných, jako hororbestseller od Stephen Kungs a posedlých vědou, jako může být jen Sience–Fiction. Jsou to čtyři velké „M“–Magie, Märchen, Mystik a Mythos (magie, pohádky, mystika a pověsti) a vracejí se zpět, spojené s technikou a vědou.“ Esoterika je pseudonáboženský světový názor a dobrý obchod. Náhradní náboženství – esoterika – je také odpovědí na křesťanství, které již nemá sílu, jehož věroučný základ je rozbořený. Základ pravého křesťanství je spasitelné učení Ježíšovo a apoštolů, které je současným náhledem považováno za rozbíječství. Převážná většina lidí, která hledá spasení v esoterice, to nedělá z náboženského důvodu. Nejčastěji jsou

4

Z ráje do ráje 1 2010

to otázky: „jak poznám sám sebe, jak najdu šťastný vztah a zachráním moje manželství“, atd. Lidé, kteří se cítí méněhodnotní, nebo kteří hledají novou autoritu, se velice často uchylují do esoterických skupin a podobných kultů. To, že Bible může dát odpověď na otázky života, je v dnešní době téměř neznámé sekulárnímu člověku. Zklamání z  církví roste a roste tím i počet hledajících smysl života v esoterice. Kořeny esoteriky Již první křesťané téměř před 2000 lety byli kompromitováni gnosticizmem, filozofií plnou tajemství. Gnosticizmus je produkt synkretizmu, kde je smícháno křesťanské učení s  pohanskými prvky. Gnostické myšlení klade důraz na zkušenosti jednotlivce, které pak vedou k poznání. To je svůdné a atraktivní. Křesťanství se naproti tomu zakládá na víře a poslušnosti Božího slova, jako nejvyšší autority. Tehdy tyto rozpory vedly k  porážce zastánců gnosticizmu, kteří byli z křesťanské církve, dá se říci, vyhnáni. V  křesťanském společenství, které duchovně žije, nemá filozofie místo, jako např. gnosticizmus nebo esoterika. Proto se gnosticizmus uchýlil do „podzemí“ jako tajemné vědění a esoterika a v dnešní době znovu vystoupil na denní světlo. Výzkum ukázal, že v  současné době esoterika existuje i v  křesťanských církvích. Tak např. ve Švýcarsku mezi pravidelnými návštěvníky se jedna třetina hlásí k těmto novým „náboženským“ směrům (62 % Yoga, 59 % duchovní léčení, 38 % astrologie a kyvadlo, 30 % věštění). Bible nám ale říká, že přijde čas, kdy se budou dít znamení a zázraky, které jsou ale lživé. Lidé, kteří neznají Bibli, nebo se jí málo zabývají, jsou v nebezpečí svedení tím, co nádherně vypadá, a zdá se, že je to od Boha. Ko 2,8.9: „Hleďtež, aby vás někdo neobloupil moudrostí světa, a marným zklamáním, uče podle ustanovení lidských, podlé živlů světa, a ne podle Krista. Nebo v něm přebývá všecka plnost Božství tělesně.“ Falešná cesta ke spasení Křesťanská epocha začala vítězným tažením evangelia. Zvěstováním života, smrti a zmrtvýchvstání Vykupitele Ježíše Krista a pravdy, osvobozující od hříchů, odložilo mnoho pohanů

falešný způsob myšlení. (Panteizmus). Světlo Božího slova je osvobodilo od strachu duchů. Nyní, kdy nastala doba rozpadu hodnot, vrací se nové pohanství s  magickým myšlením, zázraky a touhy po vlastních zkušenostech. Místo uctívání Stvořitele uctívají Jeho dílo. Panteizmus, světový názor, který Boží existenci, jeho moc a působení převedl do hmoty, nacházíme ve stejné podobě v  hinduismu, buddhismu i ve starém Egyptě. Panteizmus nezná osobního Boha, na kterého se může člověk obrátit. Nezná ani Stvořitele. Bůh je jen transcendentní síla. Ř 1,21: „Proto že poznavše Boha, nectili jako Boha, ani jemu děkovali, ale marní učinění jsou v myšleních svých, a zatmíno jest nemoudré srdce jejich.“ Panteizmus a esoterické myšlení vedou ke hledání božského v  lidském nitru. Stát se sám bohem je svádění dnešních dnů. „Když je Bůh v  každém stromě a keři, pak musí být také i v tobě a ty musíš jen božské rozvíjet!“ Bible jasně mluví proti tomuto falešnému učení. Iz 57,15: „Nebo takto dí ten důstojný a vyvýšený, kterýž u věčnosti přebývá, jehož jméno je Svatý. Na výsosti a v místě svatém bydlím, ano i s tím, kterýž jest zkroušeného a poníženého ducha přebývám, obživuje ducha ponížených, obživuje také srdce zkroušených.“ Vlastní člověk nadpřirozené síly? Na začátku dějin lidstva slíbil satan Evě: „Budeš jako Bůh.“ Tento svod, satanova lež, by byla bez významu, kdyby vlastnila božskou sílu. Ale ta se nenachází v  lidech, je jim jen propůjčována, a nejvíce od démonů. Satan chce, aby lidé uvěřili, že tato moc, např. dar uzdravování, je v nás. Esoterický slib zní: „Odpověď leží v tobě, všeho sám dosáhneš! Musíš se jen správně naučit zákonům a věřit tomu!“ Člověku schází ale něco docela jiného. Je smrtelně nemocný od hříchu. Žije zcela oddělen od Boha, zdroje života! Bůh jasně v Bibli říká, co je dobré a co zlé. Ve světě New – Age je naproti tomu všechno dobré, vše je „božské“. Neexistuje objektivní pravda, neexistuje zlo. Pravda je jen v  oblasti osobní zkušenosti. V  esoterickém učení je z  vědění a mystiky smíchán smrtelný nápoj. Ten odvádí od Božího zjevení, od spasení a od poselství o ukřižovaném a zmrtvýchvstalém Kristu! Místo toho se věří na energii a pohyby, magnetismus, hlasy duchů, na magické síly v květech a kamenech. Slovo o Kříži je pro esotericky založené lidi mrtvým pojmem. Zde platí slova apoštola Pavla.

„Nebo slovo kříže těm, kteříž hynou, bláznovstvím jest, ale nám, kteříž spasení dosahujeme, moc Boží jest.“ 1K 1,18

STÁLE HLASITĚJI A HLASITĚJI!

Zvuk také trouby více se rozmáhal, a sílil se náramně...až se zhrozil všechen lid, který byl v ležení“ (2M 19,19.16) Význam svatého strachu (bázně) a respektu spočinul na celém shromáždění Izraelců. Žádný člověk se neodvážil přiblížit k hoře, neboť v Boží přítomnosti by zemřel. Bůh sestoupilnahoru,neboťlidsimělvyslechnoutJehoZákon. „Bůh hodlal vyhlásit svůj Zákon za velkolepých a strašných okolností, aby tím projevil jeho vznešený ráz“ (PP 303; PP 219). Od lidu byla požadována čistota. Symbolicky jim bylo nařízeno vyprat své oděvy, což představovalo očištění jejich srdcí posvěcením. Na třetí den nebyla slyšet žádná lehkovážná slova a žertování, nebyly slyšet ani projevy světského chování, neboť byli v přítomnosti „mocného Boha a věčného Otce“ (Iz 9,6) Izrael slyšel zvuk trouby jako hlas polnice. Každá další generace měla slyšet takové mohutné troubení; někdy v slyšitelných tónech, při jiných příležitostech troubení symbolizovalověrnéknězeaproroky,jakostrážnénazdech Siona, vyzývajících lid Boží k návratu zpět k Bohu. Bylo to výstižné, že počáteční úcta v Písmu k hlasu trub byla spojena s  vyhlášením svatého Božího Zákona ze Sinaje, neboť „hlas trub“ po celá staletí symbolizoval Boží milostivé něžné volání Jeho lidu k  návratu zpět k spravedlnosti a ke shodě se svatým Desaterem. Tak hroznou úctu (respekt) způsobila Boží přítomnost, že smrtelníci se strachem chvěli. Jeho čistota, Jeho moc, Jeho spalující přítomnost dolehla na ně víc, než mohli snést. Jejich reakce je výstižně uvedena:„Veškeren pak lid viděl hřímání to a blýskání, a zvuk trouby, a horu kouřící se. To když viděl lid, pohnuli se a stáli zdaleka. A řekli Mojžíšovi: Mluvtys námi,aposlouchatibudeme;nechťnemluvís námi Bůh, abychom nezemřeli“ (2M 20,18.19). To mělo svůj význam a Mojžíš ho lidu odhalil:„Odpověděl Mojžíšlidu:Nebojtese,neboprozkušenívássámBůhpřišel, aby bázeň jeho byla mezi vámi, abyste nehřešili“ (v.20) Bůh si připravoval svatý lid, lid, který bude díky obdrženým přednostem respektovat a svědčit o Boží drahocenné pravdě. Svaté dějiny prozrazují, že Izrael Boží zamýšlený plán nikdy nesplnil. I dnes Bůh volá a vyzývá svůj lid k takovému vznešenému a svatému povolání, přinášet světu, degenerovanému ohavnými hříchy a nevěřícímu v  Boha, Jeho největší poselství lásky. Pouze ti, jejichž životy jsou čisté od hříchu, jsou schopni tento úkol splnit. Dnes, jak nikdy předtím, je čas troubit na Sionu, troubit dlouze hlasitěji a hlasitěji, čistými a jasnými tóny, jelikož radostný den se blíží! The Remnant Herald, Nov/Dec 2009 R.R.Standish volně. přel. – jkov

5

Troubení

Typologie troubení Armin Krakolinig Chci upozornit na to, že troubení v  biblické symbolice není něco, co „troubí“ staletí před zvláštní událostí, nýbrž stojí bezprostředně před událostí, na kterou má upozornit. Proto také věřím, že troubení ve Zjevení mají zvěstovat před námi stojící den soudu, a ne upozorňovat lidi po staletí na budoucí soud. Několik příkladů ze Starého zákona nám podtrhne tuto myšlenku. Troubení u Jericha Typologie, která se speciálně týká časového seřazení sedmi troubení, se nenajde nikde tak zřetelně, jako v  troubení u Jericha. (Joz 6). Před soudem Jericha se jedná o bezprostřední troubení pozounů. Nekoná se to týdny nebo měsíce dopředu. Z tohoto důvodu není možné brát troubení ve Zjevení jako varování nebo soud pro celé křesťanské období. Pozoruhodný je také obraz sedmidenního troubení, což i v  sedmém dni mělo sedmkrát zaznít. Vidím v  tom obraz pro sedm troubení, kde v  sedmém troubení je obsaženo sedm ran. Není náhoda, že jen sedm kněží troubilo se sedmi pozouny. Je to jako obraz sedmi andělů, kteří troubí ve Zjevení na sedm pozounů. Troubení u Joela Také u Joela lze poznat, že jeho volání zaznívá bezprostředně před Božím soudem a napomíná k poslednímu obrácení. (Jl 1+2). Všimněme si také kobylek v první kapitole a koňů v  druhé kapitole. Zde vidím velmi jasné poselství, které můžeme dát velmi dobře do spojitosti s  troubením ve Zjevení. Jsem přesvědčen, že obzvláště Joel je nám velikou pomocí při výkladu troubení. Není obsahem Joelova poselství právě také i zničení přírody? Současně vidíme ve 4. kap. i zbrojení národů k  poslední válce. To může být velice přesný obraz pro „hněv národů“ v troubení! Troubení u Jeremiáše Celá čtvrtá kapitola Jeremiáše poukazuje na blížící se soud nad Jeruzalémem. Také zde je troubení obrazem válečných událostí a současně zničení přírody. Jr. 4,23-27; Ez 33. Troubení ve velkém Dni smíření Polnice byly také velmi úzce spojeny se starozákonním „Dnem smíření“ 3M. 23,24. Den troubení (polnic) je bezprostředně přede Dnem smíření (l. podzimní svátek)! Podle 3M 25,9-

6

Z ráje do ráje 1 2010

14 troubily polnice ve velkém Dni smíření! Tím je oznámen svatý rok osvobození. (PP 514). Toto srovnání se starozákonním Dnem smíření by mělo v  nás vzbudit očekávání, že stejně tak během novozákonního Dne smíření budou troubit polnice. Právě to je v  této studii velmi zřetelně ukázáno. Podle výkladu nastal skutečně v nebesích od roku 1844 velký Den smíření. Boží poslové zvěstují na Zemi slovy, ale také stejným dílem zvláštními znameními v  přírodě a mezi národy (v obraze troubení) blížící se konečný soud. Z  tohoto základního konceptu je dále možné udělat podrobný rozbor troubení, pečetí a ran, a k tomu uvést texty ze Zjevení a Daniele. Ve Zj 11,15-19 pokračuje popis sedmého troubení, ve kterém je ukončen prorocký obraz troubení. Zde je nám ukázáno konečné vítězství Boží nad mocnostmi zla a je zde naznačen soud nad nimi. Můžeme vidět, jak Bůh proti tomu odmění svůj lid a převezme svou říši. Tím je ukončena třetí řada sedmerých vidění.

Mojžíšova představa „konce světa“ Jon Paulien Mojžíšův proslov k izraelskému národu krátce před jeho vstupem do Kanánu obsahoval jeden z  možných „konců světa“. Byl to proslov na rozloučenou před jeho smrtí. Bůh vysvětlil národu skrze Mojžíše, jak se naplní zaslíbení, daná Abrahámovi, aby se jeho potomci stali mocným národem v  úrodné zemi. Události v  5M 28. kapitole popisují vidění budoucnosti úplně jiného druhu, než jak známe z NZ. Konec světa podle Mojžíše nenastane najednou jako náhlá událost, ale je to postupně se vyvíjející proces. Nenastane náhle, jako např. nastala světová potopa. (5M 28, 1.2) Zaslíbená požehnání (v. 3 – 13) můžeme popsat moderními pojmy, jako např. stoupající produktivita, moc, popularita, což se rovná: bohaté úrodě, spoustě dobytka, kvetoucímu obchodu, velkému počtu dětí. Když by Izraelité poslouchali Boha, byl by národ stále bohatší a mocnější. Stál by na špici všech národů. (v.13) Dnes by to byla supervelmoc. Porazil by všechny nepřátele a všechny národy by ho respektovaly. Zaslíbení, daná Abrahámovi, by se naplnila v překypující míře, kdyby Izraelité poslouchali Boha a spolupracovali s  Ním. „Konec světa“ by nastal během světových dějin, ne po jejich ukončení! Kdyby Izrael poslouchal Boha, byl by Kanán postupně přeměněn v  zahradu Eden. Stávající problémy, jako plevel a nemoci, by byly postupně překonány. Boží požehnání by vytlačilo hřích. Ale byla zde ještě jiná možnost. Neposlušnost, která je přivede k zániku. (potopa, Babylonská věž) 5M 28,15 Nejsrašnější zlořečenství jsou zapsána ve verších 16 až 68, která také způsobí postupný zánik národa. Když národ nebude Boha poslouchat, země nebude dávat úrodu, přijdou neštěstí, strašné nemoci a přírodní katastrofy a nepřátelé budou na ně útočit ze všech stran.

t

os n š u l

IZRAELSKÝ NÁROD

pos

nep

osl

Pokud bude neposlušnost dále trvat, budou vyhnáni ze své země a roztroušeni mezi všechny národy. (v 63 – 66) 5M 28. kapitola popisuje národní pohled konce světa. Přitom je izraelský národ míněn jako celek, o spravedlivých ostatcích zde není žádná řeč. Izrael se mohl rozhodnout mezi postupným znovuobnovením zahrady Eden a mezi pozvolným rozptýlením a zánikem. Izrael stál před volbou mezi požehnáním a prokletím, mezi životem a smrtí. (5M 30, 15-20) Najdeme někdy v  průběhu dějin Izraele, že byl dost dlouho poslušný, aby mohlo být započato se znovuvybudováním zahrady Eden? Izrael nebyl nikdy úplně jednotný, mimo 60 až 70 let za vlády Davida a Šalamouna. A také v  této fázi zažil skutečně Boží požehnání. Národ byl respektován, měl uznání okolních národů a převyšující moudrost. Bůh jim žehnal, že Šalamoun mohl říci: „1Kr 8,56“ Vypadalo to, že Izrael je na cestě k  novému ráji. Zaslíbení z  5M 28 se začala vyplňovat, ale zůstávala i nadále závislá na podmínce poslušnosti Božího zákona. (1Kr 9, 3-9) Zřízení monarchie přineslo s sebou i nová nebezpečí. Jestliže byl král věrný Bohu, Izraeli se vedlo dobře. Když byl král bezbožný, národ byl na cestě vedoucí do záhuby. Každý, kdo Královské knihy četl, ví, jak se dějiny dále vyvíjely. Za krále Šalamouna nastala dlouhá cesta odvrácení se od Boha, a tím i úpadku národa. Zaslíbení, daná Abrahámovi a Mojžíšovi, se stala čistým snem, ale chudoba, slabost, porážky a ničení nepřátelskými vojsky, rozptýlení a vyhnanství se staly skutečností. Bylo stále jistější, že „zahrada Eden“ nebude moci být zřízena skrze poslušnost Izraele. Boží plán s národem Izraelským podle 5M 28. kapitoly Pokračování příště. Zpracoval Jurica podle Jon Paulien: What the Bibel Says About the End-Time.

Znovuzřízení rájezahrady Eden

ušn

ost

Rozptýlení mezi okolní národy a jeho zničení

7

Dětem

O hrachové rostlince a proutku Začínalo léto. Každý den odpoledne jsme společně pracovali na zahradě. Dnes jsme museli nutně připravit pro naše hrachové sazenice pnoucí tyčky. Dosud jsme k tomu neměli čas, ale tyto sazeničky už hledaly oporu a začínaly se pnout po zemi. Tak naši chlapci běhali do lesa a nosili proutky a já jsem je zapichovala do záhonu a opatrně okolo nich omotávala tyto křehké sazenice. Později mi pomáhal i Samuel, náš nejstarší.

které by jinak neměly žádnou šanci růst vzhůru. Mladé hrachové rostliny potřebovaly pevnou oporu, aby se nemusely celý život plazit jen po zemi, v naději, že sousední rostlina, plevel nebo kamínky mohou být jejich oporou. Musel jim být ukázán směr, kterým mohou a mají růst. Tak byl tento směr, který nejdříve vzbuzoval dojem jakéhosi věznění nebo svazování, ve skutečnosti pomocí k volnosti.

Každý z nás byl zamyšlen a zaměstnán svou prací. Tu náhle přerušil Samuel ticho: “Mami, to jsem ale rád, že nejsem hrachová sazenice!” “Jak to myslíš?”, chtěla jsem vědět. “No mami, představ si, že byste mě museli také tak připevnit k proutku, a jsem tak rád, že mohu běhat, skákat a dělat to, co zrovna chci!” “Ano, to chápu,“ odvětila jsem,“ ale přesto existuje i v našem životě takováto pnoucí opora.” “Ale mami, jak by to mělo fungovat? Nemyslím si, že by se mi něco takového líbilo!” “Samueli, byl bys s tím srozuměn, kdybychom se dnes večer sešli na zahradě a o tom popřemýšleli?” “Mami, řekni mi to přece teď hned”, prosil Samuel. “Já bych ale byla ráda, kdyby to tvoji bratři také slyšeli. Jsou teď tak zabraní do hraní, tak je nechci rušit”, vysvětlila jsem. “Ale nesmíš na to zapomenout, mami!” “Ne, můj drahoušku, to ti určitě slibuji. Ale můžeš mi to vždy znovu připomínat”, odpověděla jsem.

„Mami, myslíš snad, že naše pnoucí pomoc je Boží Slovo?“ ptal se Samuel. Na to rychle odvětil Simeon: „To by mohlo být, protože v Bibli stojí, co je pro nás dobré a jak můžeme být hodní.“ „A mami“, dodal Samuel, „co vy jako rodiče říkáte, je také jako Boží Slovo, že?“, protože my Pánu Bohu ještě tak dobře nerozumíme, je to pravda?“ A s úsměvem ještě dodal: „To musíte ale neustále dávat pozor, co říkáte, aby to také jako Boží Slovo bylo.“ Tak porozuměly naše děti lekci o hrachové rostlince a pnoucí tyčce. Jak o tomto dále popřemýšlet, to ponecháme vám.

Byl večer. “Představte si, dnes budeme mít na zahradě u zeleninových záhonů zamyšlení”, oznámil Samuel svým bratrům. Všichni byli velmi napjati, protože toto se u nás neděje každý den. Sedli jsme si do trávy a zpívali nejdříve písničky. Potom jsme udělali malý okruh zeleninovými záhonky a pozorovali, jak vše roste. Ke konci jsme také přišli k dvěma záhonům, kde se tyto hrachové rostlinky pnuly po jejich oporách. Žel, třetí záhonek nebyl ještě hotov. Toto jedno odpoledne jsme nestihli vše dokončit. To bylo ale dobře, protože teď jsem se mohla mých dětí zeptat: “Chlapci, které sazenice se vám více líbí? Které rostou lépe, ty, které mají oporu nebo ty druhé?” Nebylo se co ptát, samozřejmě, ty které měly tyčky jako oporu, ty druhé se pnuly po zemi a zaplétaly se vzájemně do sebe. Tak nemohly na chlapce udělat velký dojem. Tímto jsme začali naši rozmluvu. Chlapci brzy pochopili, jak důležité byly tyto pnoucí tyčky pro hrachové rostliny,

8

Z ráje do ráje 1 2010

Kresba: Lana

JAK PRACUJE DUCH SVATÝ – JAK NA TO REAGUJE ČLOVĚK Při studiu Písma jsem byl zaujat jednou pasáží ve Skutcích apoštolských. Sk. 8,26-40. Známá to pasáž Nového zákona, která velmi jasně říká, jak to dělá Duch svatý, to na jedné straně. Dále ukazuje, jak by to měl dělat člověk, tedy jak bychom měli reagovat my lidé, kteří se často modlí o Ducha svatého. Budiž hned na počátku řečeno, že naše jednání se od toho ukázkového vzoru poněkud odlišuje, hned v  několika velmi důležitých aspektech. Apoštolové a ti, co zakusili moc Ducha svatého, se učili nyní v  nové situaci, novému způsobu a novým, dosud nezakoušeným situacím. Dokud byl s  nimi Mistr – Pán Ježíš, učil je sám, jak mají postupovat. Učňovská léta však minula. Navíc Mistr už s nimi nebyl. Nyní bylo zcela na nich, jak porozumí tajemnému hlasu Ducha oni sami. Filip – evangelista, o němž je zmínka ve Sk. 6,5, byl jedním ze sedmi helénistů, tj. Židů mluvících řecky, určených k  péči o chudé v  křesťanském sboru v  Jeruzalémě. Měl vedle Štěpána vlivné postavení, ale Štěpán už byl mrtev. Před nedávnem byl ukamenován a on sám, tedy Filip, musel utéci z Jeruzaléma pryč. Zvolil si Samaří, část Palestiny, kde byl relativně bezpečnější než v  Jeruzalémě samém. Kdo, anebo co ho vedlo právě sem, nám Písmo nezjevuje, ale je i možné, že sám Duch svatý, vzhledem k logice jeho práce. Zavedl Filipa do těchto míst. Logika práce Ducha svatého je ostatně i středem zájmu našeho uvažování. Je úplně jiná než logiky lidského uvažování. Už setkání se Šimonem kouzelníkem, které předcházelo setkání s  komorníkem – Etiopanem, je zajímavé z  pohledu, jak pracuje Duch svatý vzhledem k  charakteru člověka. O Filipovi toho dále nic víc nevíme, až téměř po devatenácti létech (Sk. 21,8) se u něho v domě zastavil ap. Pavel se svými průvodci a pobyl u něho několik dní. Jistě si měli o čem povídat po tak dlouhé době. Filipova reakce na působení Ducha svatého při jeho evangelizační práci je velmi podnětná, a proto jí stojí za to věnovat pozornost. Filip se nechal použít Duchem svatým. V  tom se poněkud liší jeho přístup vzhledem k  našemu. My se často modlíme o Ducha svatého, ale chceme jej používat, respektive jeho služeb, tak jak sami uvážíme nebo k  účelům které nejsou v  intencích Svatého Ducha. V tom je asi ten problém. Měli bychom být citliví k jeho hlasu a dovolit mu, aby mohl pracovat on skrze nás a ne my skrze něho. Viz Řím. 8,26. To by mělo být prvním naučením z této pasáže Písma. Písmo – má každému co povědět, jenom číst se zájmem. To je dalším poučením. Je-li tomu tak, Duch svatý se postará o další sám. Často způsobem vymykajícím se lidské logice. Někteří evangelisté Nového zákona s  tím měli zkušenosti a jsou pro nás zaznamenány. Sk. 11,12. Sk. 16,6.8. Dbejme hlasu Ducha svatého a naučme se mu rozumět. Další průběh tohoto líčení, dvořana a Filipa, dává za pravdu už zmíněným závěrům. Dvořan byl na návštěvě v  Jeruzalémě. Zmínka o tom, že „přijel do Jeruzaléma, aby se modlil“, nasvědčuje tomu, že to nebyly státnické, úřední důvody, proč přijel. Zřejmě si při té příležitosti

koupil svitek Písma, tedy Izaiášův svitek. Uměl číst, to je jasné, zřejmě hebrejsky. V  té době to všichni neuměli. Prostě při jízdě četl. Nyní si všimněme, jak si počínal Filip…Ze slibně se rozvíjející práce v Samaří, je najednou odvolán. Jak bychom asi reagovali my? To nedává smysl, mohl si říkat, já tady mám rozpracovanou práci a mám jít pryč? My už víme, že kdyby jeden člověk měl být zachráněn, Ježíš by podstoupil onu oběť, ale Filip tuto známost neměl. Co dělá? Čeká. Na co? Na tentýž hlas, který ho od slibně se rozvíjející práce odvolal. A on se ozval znovu. Sk. 8,29. Celá režie události je už plně pod kontrolou Svatého Ducha. Jak to praktikujeme my? Nechceme všechno organizovat tak, až to „přeorganizujeme?“ Když si byl Filip jist, že je to hlas Ducha, z  povzdálí se přiblížil a dvořana oslovil… Nevnucoval se. Jistě měl mnoho co říci tomuto člověku, ale čekal na pravou příležitost. Svatý Duch režíroval celou událost tak, aby bylo nade vší pochybnost jasné, že: 2 Kor. 4,7. Děláme to také tak? Nečpí z naší práce někdy až příliš: To JÁ jsem zorganizoval a zařídil… Čí je potom důstojnost té moci? K pohotovosti a ochotě Filipově vhodně dodává apoštol Petr: „…Hotovi pak buďte k  vydání počtu každému, kdož by od vás požádal zprávu z naděje té, která jest ve vás s  tichostí a bázní…“ 1 Petr. 3,15. Někdy se přihodí taková situace, že v  celé „cestě křesťanské kariéry“ se to nepřihodí, a člověk toho nevyužije, není připraven. Nevíme, kolik podobných příležitostí měl ještě Filip. Takto se stala tato p o h o t o v o s t jednoho člověka semenem, které později vyústilo v užitek zevangelizování velké části Habeše, země černého kontinentu už před dvěma tisíci léty. Momentální výsledek Filipovy reakce na hlas Ducha byl: Sk. 8,36. Ano věřím celým srdcem, tak zněla jediná předkřestní odpověď. Snad ještě nerozuměl v „podrobnostech“ všemu, jedno však věděl: Ježíš je můj zachránce a Spasitel. To mu Filip právě vysvětlil a objasnil. Jeruzalém toho byl stále ještě plný, po dvou měsících od té události. Ve městě se nemluvilo o ničem jiném mezi mnoha lidmi, kteří se tam sešli ze všech koutů tehdy známého světa. Takových jako byl onen cizinec z Habeše, bylo mnohem víc. Všichni byli zvědavi, co se to tam vlastně stalo a jak to bylo doopravdy. Bylo kolem dvou měsíců po největších židovských svátcích, na které přicházelo veliké množství lidí. Dozvěděl se pravdu nejen o této události, i když vůdcové lidu šířili nepravdy a lži. Nyní poznal pravdu o této události, a nejen to. Dozvěděl se také pravdu o sobě a lidech stejně „poznamenaných“ jako on sám. To mu dodalo nové naděje a nového elánu, nové životní vize, když četl zmíněnou knihu, svitek Izaiáše. Text Skutků nám nesděluje podrobnosti o tomto člověku, jen říká, že byl správcem královského pokladu, k  tomu ještě kleštěnec. To znamená muže, který byl operací učiněn nezpůsobilý k plození. V Bibli, ostatně ve starém Orientu všeobecně, často znamená komorníka, dvořana. Mohl jím být i Pokračování na str. 14

9

Nejen pro děti

ČERNÁ RŮŽE Příběh z války Severu proti Jihu - část druhá

Když se po čase Jeffe znovu ujal své služby, byl z něho docela „jiný negr“, jak říkával. Každý poznal, že se s ním něco stalo. Jeho vzhled, řeč a celé jeho chování se úplně změnilo. Byl teď vyhledáván ještě víc než dříve, protože sloužil každému a pomáhal všem. Jestliže mu někdo nabídl alkohol, s  díky odmítl, a když si z něho dělali vojáci legraci, beze slova odešel. Zpíval více než dřív, ale jeho písně byly docela jiné než dříve. S  větší horlivostí také začal šetřit, ale jeho stará punčocha se asi také změnila. Peníze se v ní nějak nedržely. Vždy v sobotu odpoledne, když měl Jeffe volno, odcházel do města a vracel se až večer, kupodivu s prázdnou punčochou. Plukovník si toho všiml a bylo mu to divné. Nikdy totiž u něj neviděl, že by si kupoval nějaké mlsky a patrně nedával peníze ani svému krejčímu, protože měl roztrhaný oděv, ani opravit si jej nedával. O peníze nehraje – co tedy dělá se svými pěťáky? A tak se plukovník usmyslil, že chlapce vystopuje. Když v sobotu zase Jeffe přišel jako jindy pro svůj pas, bez kterého nikdo nesměl z tábora, plukovník mu ho dal, ale přitom mu vážně řekl: „Tak mně napadá, Jeffe, že bys měl své peníze používat trochu rozumněji. Jsi takový otrhaný, vůbec nevypadáš jako plukovníkův sluha. V  čem to vězí? Copak ti dávám malé služné?“ Jeffe se na plukovníka smutně podíval a sotva se zmohl na několik slov odpovědi. Tak ho dojala velitelova výtka. „Máte pravdu, pane, opravdu jsem otrhaný.“ Podíval se na své kalhoty a začervenal

10

Z ráje do ráje 1 2010

se studem: „Já si to všechno rozmyslím, pane plukovníku. Už příští týden.“ Plukovník odešel a Jeffe zůstal ve stanu sám. O chvíli později se však plukovník vrátil a slyšel, jako by Jeffe s  někým mluvil. Zřetelně slyšel chlapův prosebný hlas: „Můj nebeský Otče, drahý Pane Ježíši, vidíš, v jaké jsem situaci. Měl bych si pořídit nové šaty, pan plukovník to řekl a je to pravda. Ale já přece nemám peníze na to, abych je utrácel za zbytečnosti. Ta hodná paní v nemocnici říkala, že ty všechno víš. Četla mi z té knihy, kde je napsáno, že si máme brát příklad z květin, které se také nestarají o svůj oděv. Víš, můj Pane, kdybys mne oblékl jako ty květiny, pomohl bys mi a já bych mohl své peníze dát na docela jiné, potřebnější věci. Vždyť je přece tolik nemocných dětí a potřebných lidí. Prosím tě, ať se nemusím starat o toho „negra“, a ať se pan plukovník na mě nehněvá. Amen.“ Plukovník, který tiše poslouchal, byl velmi překvapen. Když Jeffe odešel, dal si osedlat koně a řekl si, že vše vypátrá, a to ihned. Hned v první ulici vešel Jeffe do cukrářství. „Vida ho, žebráčka,“ řekl si plukovník sám pro sebe. „Je to negr, jako všichni ostatní. Jíst a spát, spát a jíst, to je všechno, oč jim jde. I když Jeffe není žádný lenoch, ovšem...“ Po chvíli se Jeffe objevil před obchodem s rukama plnýma balíčků a spěšně zahnul do další ulice, kde zmizel v květinářství. Za chvilku však vyšel a vydal se k  předměstí. Plukovník ho zpovzdálí sledoval

a velice se divil, když zjistil, že Jeffe vstupuje do nemocnice. Uviděl také, jak ho vrátný přátelsky vítá. Když Jeffe zmizel v  budově, dojel plukovník k vratům nemocnice a zeptal se vrátného: „Co tady dělá ten černoch? Je to totiž můj sluha.“ Vrátný odpověděl: „Ten je tady, pane, velmi vítaným hostem. Už na něho pokaždé moc čekají. Jde vždycky do chlapeckého oddělení. Pokud si přejete, doprovodím vás k okénku u sálu, odkud ho budete moci sledovat.“ „Dobrá,“ souhlasil plukovník. „Jenom nenápadně, prosím, nechci, aby mne uviděl. Mám k tomu svůj důvod.“ Sluha dovedl plukovníka k okénku právě včas, aby uviděl, jak Jeffe, vchází do místnosti. Chlapec šel od postýlky k  postýlce, na žádnou nezapomněl. Rozděloval dětem pomeranče a tu a tam s  nimi promluvil několik slov. Plukovník viděl vděčné pohledy nemocných dětí a slyšel, jak radostně děkuji. V této chvíli by byl dal tento starý bojovník sto dolarů za to, kdyby mohl být na Jeffově místě. Konečně byly všechny balíčky rozdány a Jeffe přistoupil k  posteli, na které ležel sotva desetiletý chlapec. Bylo na první pohled patrné, že umírá. Když se Jeffe u chlapce ocitl s prázdnýma rukama, zalily se chlapcovy oči slzami. Jak rád by plukovník hodil svému sluhovi dolar, aby mohl přinést mnohem větší dárek, ale viděl také, že nemocný už nemůže nic jíst. Rovněž Jeffe uviděl, jak je umírající chlapec nešťastný, a tak se na něho povzbudivě usmál a vytáhl z kapsy jakousi plechovou krabičku. Oči dítěte zazářily v  očekávání, co je asi uvnitř! Sám plukovník se málem prozradil, jak se nakláněl z okénka, aby viděl, co je v krabičce. Jeffe vytáhl z krabičky nejprve vlhký šáteček a pak se objevila překrásná bílá růže. Ze rtů nemocnému se ozvalo tiché, radostné: „Ach...“ Jeffe položil růži na polštář vedle chlapcovy hlavy, ten zavřel oči a plnými doušky vdechoval její vůni. „Ó Jeffe,“ šeptal chlapec. „Jak jsi hodný! Až přijdeš jednou do nebe, budeš tím nejbělejším andělem, bílým jako tahle růže.“ Jeffe náhle zvolal, jakoby oslněn novým poznáním: „To je určitě ono, co míní ta stará, moudrá kniha, když mluví o kvítí tam nahoře. Jsem černý, hloupý negr. Modlil jsem se, abych byl jako to kvítí, které nepotřebuje šaty, abych mohl všechny peníze, které mám, použít pro vás a na vaše potřeby. Myslel jsem

si, že se nemusím starat o šaty, že mi je Pán Bůh dá, stejně jako je dává květinám. A těšil jsem se na to. Vždyť ty moje jsou už tak ošklivé! Ale teď vidím, a ty jsi mi k  tomu pochopení pomohl, dřív jsem tomu dost dobře nerozuměl, že teprve v nebi budu jako kvítí, jako černá růže, nevadí. Bůh ji pozná. Tam teprve přestane bída, ne zde. A proto chci ještě víc pracovat, abych vám tady mohl být k něčemu užitečný. Víš, já jsem plukovníkův sluha a musím se slušně oblékat. Ale Pán Ježíš to zařídí, já tomu věřím. A tam,“ pokračoval Jeffe a ukazoval vzhůru, „tam budeme zářit krásou jako kvítí a růže. Tak jsi to myslel, viď?“ A Jeffe políbil umírajícího chlapce a odcházel. Plukovník si utíral slzy a usmíval se zároveň. Vtiskl vrátnému pětidolarovou bankovku a řekl: „Kupte pomeranče pro nemocné.“ Pak se co nejrychleji vzdálil. Když vjížděl do vojenského ležení, vezl si s sebou jakýsi balíček. Druhého dne zrána se stalo něco, co udělalo Jeffemu velikou radost, ale zároveň ho to přivedlo do rozpaků. Když se totiž zvedl ze svého slamníku aby se oblékl, zjistil, že jeho šaty zmizely a na jejich místě ležely šaty úplně nové. Plukovník už nespal, ale byl úplně zticha a zvědavě Jeffa pozoroval. Jeffe si několikrát protřel oči a ohmatával nové šaty, jako by nevěřil svému zraku. Pak uchopil kalhoty a začal si je oblékat, ale najednou se zarazil: „Možná, že nejsou pro tebe, Jeffe,“ řekl si a potřásl hlavou. „Ale pro koho tedy jsou? Pan plukovník se do nich nevejde, ach, jak bych si přál, aby byly moje!“ „Jeffe,“ ozval se plukovník. „Tady jsem, pane plukovníku. Zdá se mi, že jsem se tak trochu zbláznil.“ odpověděl chlapec. „Jeffe, tvůj nebeský Pán vyslyšel tvou modlitbu a poslal ti nové šaty, aby ses nemusel starat a mohl žít jako kvítí.“ „Pane plukovníku, kdo vám to pověděl? Nebo je to jen sen? Je to skutečně pravda,“ Pak Jeffe padl na kolena a modlil se tak, jak se umí modlit jen prosté dítě pocházející z otroctví. Až dosud byl plukovník člověkem, který se jen velmi málo staral o Boží pravdu. Později však vypravoval svým přátelům, že ho Jeffova modlitba změnila. Často si rovněž přál, aby tuto chlapcovu modlitbu slyšel celý pluk. Jeffův velitel se od této chvíle stal jeho nejlepším přítelem. Stávalo se, že se se svým malým černým

11

Seriál o pravdě sluhou radil, protože na něj Jeffe udělal svou poctivou věrností a svědomitostí dobrý dojem. Jeffe mu jeho lásku splácel bezvýhradnou oddaností. Měl nové šaty a byl šťastný. Vojáci ho škádlili, že vypadá jako milostpán, a Jeffe se vždy rozesmál, až se jeho bílé zuby blýskaly, zkřížil ruce přes prsa a prohlásil: „Jsem oblečen jako kvítí.“ A v jeho hlase bylo něco tak vděčného a uctivého, že smích kolem něj umlkal. Chlapecké oddělení nemocnice brzy poznalo, že jeho malý mecenáš má nyní plnější peněženku. Velmi často přišel s  Jeffem i plukovník. Kráčel s  plnýma rukama od jedné postele ke druhé a vzbuzoval jásot malých nemocných. Tak byl tímto bývalým otrokem otevřen proud požehnání a stovky malých pacientů z  tohoto proudu pily své štěstí. Jeffe jim nezapomínal svým způsobem vyprávět o nebeském Otci, který pečuje o děti jako o květiny. Mnohé hasnoucí oko se ještě zalesklo, když Jeffe vypravoval, že i nemocné děti jsou květiny, které jednou tam nahoře v  nebesích rozkvetou plným zdravím, protože je Pán Ježíš miluje. Jeffe také radostně vykonával své denní povinnosti, čištění bot. Radost mu nemohlo pokazit to, když jej někdy vojáci nazývali pobožným negrem, který střádá pěťáčky pro Pána Boha. „Jeffe potřebuje peníze, mnoho peněz. Jeffe bude lordem. Vojáci spotřebují všechno jen pro sebe, ale Jeffe ne,“ bránil se. A vojáci dobře věděli, že Jeffe vše, co vydělá, vydává pro jiné. A tak častokrát mnohý „pěťák“, který by byl jinak utracen všelijak, putoval v  dobré náladě do staré punčochy. Pokračování příště.

Seriál o pravdě 5. část Otakar Vožeh

T

ěsně před svým ukřižováním, u výslechu před římským místodržitelem Pilátem, říká Ježíš: „Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ A na to mu Pilát říká: „Co je pravda?“ (J 18,37-38). Dodnes se teologové přou o to, jestli Pilát myslel svoji otázku vážně, nebo sarkasticky, a pokud ji vyslovil vážně, jestli byla faktického nebo filosofického charakteru. Kdybych vám stejnou otázku položil v této chvíli, jak byste mi asi odpověděli? Jak bychom definovali pravdu?

P

okusím se o biblickou definici, tak jak Bibli rozumím: „Pravda je to, co je v  souladu s myslí, vůlí, charakterem, slávou a podstatou Boží.“ Nebo ještě jinak: „Pravda je vyjádřením Boha.“ Pravda z Boha vychází, a proto můžeme říct, že pravda má teologický charakter. Zároveň můžeme říct, že pravda má i svůj ontologický charakter, pro vás, kdo si ještě pamatujete hodiny filozofie, ontologický neznamená nic jiného než to, že pravda je vyjádřením toho, jak se věci mají. Realita – skutečnost – je to co je, protože Bůh realitu stvořil a prohlásil ji za realitu. A tak Bůh je autorem, zdrojem, ustanovitelem, správcem a konečným soudcem veškeré reality a pravdy.

P

án Ježíš Kristus sám o sobě prohlásil, že je Pravda, a tím potvrdil své božství. Také řekl o psaném Božím slově, že je pravda, a jinak to ani ve skutečnosti být nemůže (J 14,6; 10,35; 17,17). Mezi vtěleným Slovem, jímž je Kristus, a psaným Slovem (Biblí) nemůže být neshoda. Pravda si nemůže protiřečit. Bůh se lidstvu zjevil především v  osobě svého Syna, ale rovněž ve svém Slově, Bibli. K tomu ještě můžeme připojit i určité zjevení skrze přírodu, celý vesmír, a Písmo nás učí i to, že jistá míra základního poznání Boha je každému člověku vrozena – především to, co bychom

12

Z ráje do ráje 1 2010

nazvali „morálním cítěním“, nebo „smyslem pro morálku“ (Ř 1,19-20 a 2,15). Abychom si však rozuměli: jediným zdrojem poznání Ježíše Krista jako cesty spasení, záchrany, je Písmo, Bible, Boží slovo. Příroda na Boha ukazuje a hovoří o Boží moci a slávě. Jedině Boží slovo však přináší poznání Ježíše Krista jako Božího Syna a Spasitele. Již proto je tedy Boží slovo měřítkem veškeré pravdy a otázka pravdy a klamu je ve své podstatě řešitelná jedině na podkladě Písma.

T

o, co se snažím říct je, že pravda neznamená vůbec nic v oddělení od Boha. Pravda se nedá ani definovat, ani vysvětlit, ani rozpoznat a pochopit bez svého zdroje, jímž je Bůh. Zkuste to a uvidíte, jestli byste to dokázali. Apoštol Pavel píše o těch, kdo chtějí poznat pravdu bez Boha, takto: „ . . . svou nepravostí potlačují pravdu. Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu, ani mu nebyli vděční, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství“ (Ř 1,18-22). A o kousek dál Pavel ukazuje na přirozený morální důsledek odmítnutí poznání Boha jako zdroje pravdy: „Protože si nedovedli vážit pravého poznání Boha, dal je Bůh napospas jejich zvrácené mysli, aby dělali, co se nesluší„ (Ř 1,28). Odmítnutí biblického poznání pravdy vede zcela logicky a nevyhnutelně k morálnímu úpadku.

Zatímco klasická filozofie byla pokusem o pravdu bez Boha, postmoderní smýšlení je „pokusem o Boha bez pravdy“. Jinými slovy, dnes se lidem nabízí duchovní zážitky a prožitky podle jejich gusta a přání, nehledě na to, jestli jsou založeny na pravdě. Stále víc se přiznává existence nějakého „duchovna“ nebo „něčeho nadpřirozeného“, ale s  tím, že jde o čistě subjektivní zkušenosti. Každý má mít jakési „právo“ na toho svého „boha“, na svůj duchovní prožitek, aniž by se zkoumalo, jestli je postaven na pravdě, jestli je v souladu s pravdou. Lidé přicházejí na to, že vytvořit si svého osobního bůžka, svoji vlastní spiritualitu, je neohrožuje, nenabourává to nijak jejich postoje, jejich pojem morálky, jejich soběstřednost. Nejsou nuceni ke konfrontaci s objektivní pravdou, protože si vytvářejí svoji vlastní, subjektivní pravdu, která jim vyhovuje a „hodí se jim do krámu“. K tomu se přidá notná dávka vzájemné tolerance a hle, máme tu postmodernismus. „Světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé“ (J 3,19). To jsou biblická slova z Janova evangelia. Jinými slovy, naše vlastní morální postoje diktují náš postoj vůči pravdě, vůči světlu. Toto je velmi vážné slovo pro ty, kdo tvrdí, že je to náš rozum, náš intelekt, který stojí v  konfliktu s  vírou a s pravdou. Není tomu tak. Lidé se stavějí zády k  pravdě ne z  rozumových, ale především z morálních důvodů. Nechce se jim měnit jejich život, nechtějí opustit svůj hříšný životní styl, a proto odmítají pravdu, i když ji mají před

K

dyž se zamyslíme nad morálními otázkami dobra a zla, práva a bezpráví, krásy a ošklivosti, ctnosti a neřesti, zjistíme velmi rychle, že bez Boha na ně nemáme plnou a trvalou odpověď. Filosofie, láska k moudrosti, je mlácením prázdné slámy, pokud nevychází z Boha. Moudrost není myslitelná bez pravdy a pravda není myslitelná bez Boha.

V

MISTR JAN HUS

  dnešní tzv. postmoderní době dochází k revolučnímu zvratu v nahlížení na pravdu.

13

Seriál o pravdě očima. „Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází ke světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo“, dokládá dál apoštol Jan (v.20). Hříšník miluje svůj hřích, a proto utíká před světlem, které by mu ho ukázalo v plné hrůze a vedlo ho k pravdě.

P

ostmodernismus jako nový směr smýšlení a nahlížení na svět je charakterizován odmítáním jakékoli možnosti poznat pravdu. Postmoderní člověk tvrdí, že subjektivita lidské mysli znemožňuje poznání objektivní pravdy. Objektivní pravda mimo nás je prý jen nějaká iluze. Nic není jistého a myslící člověk nebude nikdy mluvit s  plným přesvědčením o ničem. Silné osobní přesvědčení je považováno za aroganci a naivitu. Každý má svou vlastní pravdu a pravda mimo nás neexistuje.

K

dyž to domyslíme, postmodernismus vlastně neumí a nemůže rozpoznávat mezi dobrem a zlem. A jestli si to uvědomujete nebo ne, pojem zla vlastně poznenáhlu mizí z našeho myšlení a slovníku. Protože když nemůžeme vědět nic docela jistě, jak můžeme tvrdit, že je něco dobré nebo něco zlé? Postmodernismus není ničím jiným než systematickým popíráním pravdy a odmítnutím jakékoli jistoty. Jistota je postmoderním člověkem považována za aroganci a za projev netolerance a nesnášenlivosti. Ve skutečnosti se nejedná o nic jiného než o další marný pokus vymýtit morálku a jakýkoli pocit viny z lidského života. Hříchem porušená, nepokojná a neuspokojená mysl člověka stále hledá východisko pro svůj neutěšený stav.

N

a závěr je nutné vysvětlit jedno. I když je pravda z  biblického pohledu objektivní, není neosobní. Uvěřit v Ježíše Krista jako Božího Syna a Spasitele neznamená jen nějaké přijetí objektivní a pravdivé doktríny. Spásná víra je osobní záležitost a vede k  velmi osobnímu a intimnímu vztahu mezi Bohem a člověkem. Tak, jak to Bůh zamýšlel od počátku. Důležité je však to, že subjektivní prožitek setkání s  Bohem je založen na objektivní pravdě o Bohu i o člověku. Slovy apoštola Petra: „V nikom

14

Z ráje do ráje 1 2010

jiném (než v Ježíši Kristu) není spásy. Není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni“ (Sk 4,12). Z pořadu TWR-CZ: O pravdě. Text poskytlo TWR

Pokračování ze strany 9 ženatý muž, Gn. 37,36. 39,1. což ale nevylučovalo, že byl skutečným kleštěncem. Byl to vlastně zmrzačený muž. Na východě byl tento zvyk hojně rozšířen a je dosud stále prováděn. Ve starozákonních biblických dobách bylo toto mrzačení lidí, ale i mezi zvířaty zakázáno. Viz. Lv. 21,16-24. 22,24. Dt.23,2-9. Na královských dvorech byl tento zvyk běžným, dokonce i v Izraeli. 1 Král. 22,9. 2 Král. 8,6. 9,32. Také David je měl na svém dvoře. 1 Par. 28,1. Povětšinou to byli cizinci.

Tito lidé se nesměli zúčastňovat bohoslužeb. Šlo-li o zvíře, nesmělo být použito k  obětním účelům. K takovým účelům bývali používáni i malí chlapci, za účelem získání zpěváků s  vysokým hlasovým pěveckým rozsahem. Takoví dospělí mužové bývali hlídači královských ženských harémů. Také byli osobními komorníky králů, často správci jejich pokladů. Cena, kterou platili, byla však velká a celoživotní. Mezi lidmi se o nich leccos vyprávělo, přece jen to nebyl plnohodnotný muž. Všechny tyto atributy se v  plné míře vztahovaly na muže z našeho příběhu. Právě se přesvědčil, že všechno co se dočetl o Ježíši v  proroctví, se splnilo. Proč by se nemělo pravdivě splnit i to, co se dočetl o lidech svého stavu? On - kleštěnec, může být nejen stoupencem a příznivcem tohoto židovského krále, může být dokonce členem jeho rodiny, jeho vlastním synem. Iz. 56,3-7 To nikdy před tím neslýchal, ani na to nepomyslel, až do té doby, než si to přečetl „černé na bílém.“ To ho naplnilo pokojem spolu se křtem, jemuž se podrobil, tak že spokojeně a šťasten pokračoval dál ve své cestě domů, „raduje se“. Bible nezná pojem štěstí tak, jak ho chápou lidé. Ví ale, jak vypadají lidé, kteří jsou šťastní… Chcete být takovými lidmi? Věřte tomu, který je zmiňován v proroctví, v něhož uvěřil i onen dvořan, o kterém jsme četli. Věřte mu nejen ve smyslu proklamací, ale řiďte se jeho radami v praktickém životě tak, jak jsou představovány v Písmu. Neupravovány teology a vykládači, kteří nemají nic z  Ducha svatého.„Jel cestou svou, raduje se…“ To proto, že uvěřil jednoduchým pravdám Písma o Spasiteli, o němž poprvé na vlastní oči četl a slyšel. Nikoli složitým a těžko srozumitelným formulacím teologů.

František Poslušný

Osobní svědectví Pierre Hudson

Dříve než vám řeknu své vlastní svědectví, tak musím říctdůvod,pročvěřímPánu.Mojemaminkabyladevět měsíců nemocná. Byla ochrnutá. Byla v zkroucené pozici. Kdekoliv ji můj tatínek zavezl, aby navštívili odborného lékaře, tak slyšel vždy stejná slova: Připravte se na pohřeb. Devět měsíců.Tehdy mě bylo asi 10 let. Když jsme se vraceli ze školy, tak jsme volali: Ještě pořád dýchá? Bylo nám řečeno, že ano, tak jsme vešli do domu, abychom se podívali, jak se jí daří.

ono to na Haiti není tak, jako tady, že lidé tu nemají rádi sousedy. Na Haiti máme rádi svoje sousedy. A lidi přišli, klepali na dveře, a volali: Kazatelova manželkazemřela?Říkalijsme:Ne!Onajezdravá.Byla uzdravena. Nedokázalitopochopit.Viděli,ženašemaminkazačala chodit. A viděli stopu krve na posteli. Já jsem to viděl! A tak jsem si řekl: Dobře, nejsou žádné modlitby jen pro legraci. A pak jsem mluvil se svým tatínkem a řekl jsem mu: Tatínku, chci se nechat pokřtít.

Narodil jsem se v adventistické rodině. Můj otec je kazatel. Ale abyste znali Pána, musíte mít nějakou osobní zkušenost. Jinak, jak jsme dnes ráno říkali, o Něm nemůžeme mluvit a vydávat svědectví. Každý večer k nám chodila skupinka lidí se modlit, od devíti večer do půlnoci. Ale když nám bylo deset či jedenáct let, myslíte si, že jsme opravdu měli zájem o ty modlitby? Ne ne, teď dokážu pochopit své vlastní děti. A byla tam jedna paní, kterou když jsme uslyšeli, že se začala modlit, tak jsem si řekl: dobře, tak to fakt bude až do půlnoci. A skoro jsem usnul. Ale víte, co Bůh udělal? Udělal něco úžasného. Viděl jsem to svýma vlastníma očima. To nemůže být popřeno. Maminka běžně nemohla vůbec spát, ale ten večer řekla: Chce se mi spát. A my jsme se tak radovali, že třebakonečnězesne.Dokážetetopochopit?Víte,pro nás už to bylo příliš dlouho. A my jsme si říkali: Možná tohle je to vysvobození. Ano bylo to tak.Ve tři hodiny ráno Bůh někoho poslal a ta osoba přišla, (ona tu osobu viděla) a řekla: Ježíš mne poslal, abych ti dala injekci. Bratři a sestry náš Bůh je skutečný! On jeVšemohoucí! Tomísto,kdemojemaminkadostalainjekci,krvácelo. Viděl jsem to na vlastní oči! Víte, ve stejnou dobu, ve tři hodiny ráno, maminka protáhla své ruce, postavila se a chodila. Tatínek nás ve tři hodiny ráno volal: Pojďte sem kluci, pojďte sem kluci! A my jsme řekli: Už zemřela? Ne, ona je zdravá!

To je vážná věc. Pokud někdo z vás chce vědět, kde se nachází, musí vědět, do čeho je zapojený, to je skutečnost. Tohle je skutečný boj. Není to vůbec žádný vtip. Ten stejný boj, který byl bojován na nebi, je stále na této zemi. A tak musíte být buď s Bohem, nebo s nepřítelem. Pak jsem si řekl: Dobrá, o cokoliv požádáme Pána, tak to nám může dát. Já ho o něco požádám. Dostával jsem hudební výuku, a proto jsem se takto modlil: Pane, přicházím k Tobě, abych tě o něco požádal. Pokud si myslíš, že moje prsty nebudou chválit tvoje jméno, tak mne prosím zastav v rozumění hudbě. Prosím, od této chvíle všechno zablokuj.Anebomipomozchápatahrát.Jakémohou být těžkosti? Někteří lidé říkají, slyšel jsem – no nebudu to říkat. Různé chvály pěli na mne. A já jsem řekl: To ne. A pozvedám svou ruku, protože pro sebe si nechci vzít nic. Všechna chvála patří Pánu. Ale víte, já jsem navštěvoval hodiny hudby, rozumíte, V roce 1983 jsem si řekl: Napíšu Mu dopis.

Nemohlijsmetomuuvěřit.Plakalijsmeradosti.Avíte,

Napsal jsem dopis, a řekl jsem Mu: Pane, dávámTi své prsty. Ale tohle bude ta dohoda, že kterýkoliv nástroj uvidím,takmusímbýtschopnýnaněhohrát.Uvědomil jsem si, že chci hrát. A já jsem si řekl: Pane, když to uděláš, tak ti dám padesátku. Takhle platíme Bohu, že mu dáme padesátku. Uschopní mě dělat hudbu dokonale, a já ti za to dám padesátku. Padesátka mnoho znamená, ... a potom: Bože udělej tohle, a já udělám tohle. Víte bratři a sestry, Bůh nás bere vážně.KdyžHooněcožádáme,takonnámnaslouchá. Brzy poté, mám tento dopis schovaný, to je smlouva

15

Osobní svědectví s Pánem, jsem mu řekl: Tohle je ta dohoda, Ty ze mne uděláš dobrého hudebníka a já pro tebe budu hrát na všechny nástroje. Vyrostl jsem v hudební rodině, starší bratři mě učili hrát, a také jsem měl soukromé hodiny. A všichni na mne začali ukazovat: On je hudebník, to je hudebník. A já jsem si říkal: Vždyť oni ani neví, co jsem napsal Pánu. Držel jsem to v tajnosti až do minulého roku. O tomhle papíru jsem s nikým nikdy nemluvil. 31. prosince 1988 byli jsme na shromáždění ve sboru, modlili jsme se za přicházející nový rok a ke mne hovořil tichý hlas: To je to jediné, co chceš dát svému Pánu, jen své prsty? Jen své prsty? A já měl slzy v očích. Říkal jsem: Ne, nejenom prsty, Pane, to je moje celá bytost. Ale víš, ta dohoda je, ony slouží Bohu, dokud je neusekne. Moje prsty. Sloužit anebo zemřít. Takový jsem, to je to jediné, oč jsem ho žádal. A řekl jsem: Bože, můžeš mne říznout zde, zde, nebo tady, ale zTvé milosti mne prosím zachovej. Ale hlavní věc je, dokud prsty mohu vidět, tak musí hrát proTvou slávu a čest. A já je pořád mohu vidět.Takže ony musí hrát pro Pána. To je naše dohoda. Jednoho dne poté, šli jsme do restaurace, organizovali jsme ten nejlepší pěvecký sbor pro adventní církev, sbor měl asi 140 členů, byla to velká schola cantora. Modlili jsme se za tento koncert a také postili. To nebylo jen, že to byl koncert. Když hrajeme a zpíváme, tak to neděláme jen pro vás, abyste měli radost. Pokud Pán má radost, chvála mu za to. To je to jediné, co chci. Dokážete tomu porozumět? V restauraci nás bylo pět včetně kazatele. Byli jsme ve veliké místnosti a o kousek dál tam byla žena, která upoutala mojí pozornost. Řekl jsem: Kluci, Duch svatý ke mně promluvil, abych tu ženu pozval na koncert. Dovedete si představit, že jakmile jsem se postavil, tak ta žena se na mne podívala a řekla: Nechoďte ke mně, nechci s vámi mluvit! Vy mne neznáte! Ona ale nemohla slyšet, co jsme si říkali. Byli jsme od ní daleko. Dokážete to pochopit? A já jsem řekl: Kluci, to ne, tady se něco děje. Jak mohla vědět, co jsme si říkali? Pomodlemese.Modlilijsmeseajápovídám:Vejménu Pána Ježíše s ní musím mluvit. Znátemne,pane?Vymneneznáte,poprvemnevidíte, víteco,nemluvtekemně!Začalamiříkatplnorůzných špatnýchvěcí,jenabysevyhnulatomu,žebysemnou musela mluvit. Mojí společníci se modlili. Odpusťteprosím,aletohlejejenjednomalé pozvání.

16

Z ráje do ráje 1 2010

Budeme mít krásný koncert. A rádi bychom, abyste tam byla. Kde je váš koncert? Tam v sále adventistů sedmého dne, víte. Já se toho koncertu nezúčastním. Proč? Je to příliš dobře zorganizováno. Vy se tomu smějete? Šel jsem zpátky a řekl jsem: No kluci, slyšeli jste, co řekla? Nezúčastní se toho koncertu, protože je příliš dobře zorganizován. Nechtěla o tom koncertu vůbec slyšet. A tak jsem řekl: Pozvu ji, aby přišla do sboru. A tak jsem jí řekl: prosím, přijala byste pozvání, abyste přišla a navštívila náš sbor? Kde chodíte do sboru? Řekl jsem ji. Nachvílisezarazilaapotomřekla:Podívejtesenamne, podívejtesenamne.Ano,anomohujítkvámdosboru. Může jít k nám do sboru, ale nechce jít na ten koncert. Tak přišla do sboru. Řekl jsem ji, jmenuji se Hudson, a onaodvětila,jávámsvojejménoneřeknu.Jakpoznám, až přijdete do sboru, že jste tam? Člověku, který bude, mít službu u dveří řeknu, ať vzkáže, že žena, kterou jste potkal v restauraci je tu. Tak to udělala. Někdokemněpřišelapovídá:Hudsone,tenčlověk,se kterým ses setkal v restauraci je tu. Dobrá, tak jsem chtěl uvítat svého hosta a sedět mu nablízku. Ale všiml jsem si, že se děje něco divného. Když se kazatel modlil, tak pokaždé, když řekl jméno Ježíš, tak byla hlučná. Nikdo nemůže odolat ve jménu Ježíšově. Nikdo. Byla tak hlučná, že po chvilce jsem si říkal, no to teda ne, to se musím podívat. Kazatel se modlil dál a používal jméno Ježíš a ona bojovala. Proti čemu? Proti moci Ježíšově. Po kázání jsem se jí zeptal: Líbilo se vám to? Teď už vím, proč jsem přijala pozvání. Proč? Mám tady hodně lidí. A já říkám: Prosím? Ona říká: Mnoho lidí tady je mých. Já říkám: Ne, ne, nejsou vaši, protože tady je Boží lid. A ona řekla: A všichni ti pokrytci? Šla k jednomu bratrovi a oslovila ho jeho jménem, byl to jeden z nejbohatších mužů ve sboru. A ona mu říká: Nazdar bratře. Ten bratr utekl, nechal tam svoji manželku. Žena stála zády k balkonu a řekla, podívej na dalšího, aniž by ho viděla, rozumíte, ani ho neviděla ještě a řekla: podívej na dalšího. Oslovila ho jeho jménem, když muž zrovna šel dolů po schodech. Nedokázal jsem to pochopit. Říkal jsem si: Kdo je tato žena? Chtěl jsem vědět, kdo byla tato žena, že se lidé před ní tak třásli. Bohatí lidé. Vlivní lidé. Třásli se, lezli po čtyřech, neuvěřitelné.

A ona řekla:Ti jsou moji.Víte, ta všechna jejich moc, ty všechny jejich peníze pocházejí ode mne.Všechny ty peníze …Modlil jsem se za ty muže. Protože jsem řekl Bohu: Pane, jestli tito lidé, kterým jsem věřil, mohou mít tak úzký vztah s někým takovým, tak tady je něco špatného. Pane, prosím, pomoz mi, protože já nechci být ve stejné situaci. Asi za tři měsíce přišli za mnou s nabídkou: Ty jsi ten nejlepší hudebník, Hudsone,udělalijsmeprotebevelkouoslavu.Objímali mne.ZorganizovalivelkouoslavupromneaPánmiřekl: Nejez žádné maso. Jdi na oslavu, nejez žádné maso. Jez jenom zeleninu. Slíbil jsem, že na oslavu přijdu. Měl jsem svoje auto. Ne oni chtěli, aby byl někdo mým řidičem. Doktor měl být mým řidičem. Já jsem nikým. Wow.

tady z přítomných může být světlem světa, tak vy ne. Řekl jsem: Proč? A on řekl: Běžte si pohovořit se svou manželkou.

Vraťme se ke dni, kdy mi ta žena říkala další věci. Řekla: Víte, že vás nenávidíme? A já jsem řekl: Proč? Kvůli čemu? Protože vždycky hrajete ve sboru dobrou hudbu. Všechno,cosesnažímedělat,vypokazíte,nenecháte mladélidisidělatcochtějí,vždyckyhrajetejendobrou hudbu. My vás nenávidíme. Víte, že vás mohu zabít? A já jsem řekl:Ve jménu Pána Ježíše, nemůžete. A ona řekla: Já vás tady hned mohu zničit. A já jsem řekl:Ve jménu Pána Ježíše, nemůžete. A pak mi řekla: Jste ženatý? Já jsem řekl: Ano jsem. Znovu se tak podívala nahoru a řekla: Potkám se s vámi ve vašem manželství. Když jsem se vrátil do Kanady, od první chvíle jsem nepoznával manželku. Všechno se změnilo. Ona už není ten stejný člověk. Začal jsem se zajímat o to, jak dělatnahrávkynakazety.Poprvé,kdyžjsemprocházel domem, tak říkala: Na co to děláš? Vzala je, hodila na zem a rozbila. Tak jsem si řekl: o jé.

Chápete, že jsem se setkal s démonem, který ovládal Karibik a já jsem si s ním potřásl rukou. A řekla mi své jméno, protože Pán ji v té chvíli ovládal. Jmenovala se Mari Riviera. A ona mi říká: Já už rozumím, proč jste tak mocný, jste tak mocný, protože moje jméno je jen River (řeka). Ale Hudson je větší než řeka, Hudson je jezero. Já jsem jí řekl: Ne. Ne. To co říkáte, to na mne neplatí. Jánemámžádnoumoc.JedinámocpocházíodBoha. No, a když mi to tak řekla, tak jsem si řekl: Dobrá, pomodlím se.

Bylo to v pátek večer. V sobotu jsem šel do sboru. Mnozí z vás budou znát modlitebnu Benjamin v Ottavě. V sobotní škole jsme studovali lekci – být světlem světu. Do shromáždění přišel muž, který byl oblečenjakokněz,apřišeldotétřídy,vekteré jsem byl já. Lekce probíhala dále.Ten muž říkal, že nemůžeme být světlem světa. Bratře, řekl jsem, Ježíš chce, abychom byli solí země asvětlemsvěta.Najednoumezitímtomužemamnou byl takový šok. Lidi, to bylo neuvěřitelné. Bylo to jako boj. Bojoval jsem s Biblí v rukou a všemi mi známými verši. Musíme studovat Bibli. Musíte studovat Bibli. Na konci řekl: Dovolte mi vám něco říct, pokud každý

Dovedete si to představit: Běžte si pohovořit se svou manželkou. Byl tam, když se to v pátek stalo? Byl tam? Dobrá, mimochodem, musím vám říct, že ta žena, se kterou jsem se setkal na Haiti, tak Pán pro mne udělal něcoúžasného.Pánovládljejíústaaonamiřekla,kým je. Když Pán už chtěl ovládnout její ústa, tak říkala: On hodlá ovládnout má ústa, on hodlá ovládnout má ústa, on hodlá ovládnout má ústa. Už ovládá moje ústa. A pak řekla: Já jsem ten, kdo má na starosti Karibik. Mám tady pod svým velením mnoho vojáků.

Víte, bratři a sestry, někteří lidé, uvnitř sboru, jsou tu, děje se mnoho věcí a oni ani neví, co se děje. Oni prostě jen spí. Kéž je jim Pán milostiv. Zbytek té naší sobotní třídy se jen smál: ha, ha, poslouchejte, co řekl – promluv si se svou manželkou. Já jsem věděl, co mi řekl. Já jsem to věděl. Modlil jsem se za to. Pak jsem šel doprovázet na klavír. A on mi říká: No já vím, proč to tak je, protože kamkoliv přijdete, tak každý je nadšený z vašeho hraní. A vy si myslíte, kdoví co nejste. Řekl jsem: Bratře, já jsem nikým. Nevíš, kdo jsem? Jenobyčejnýhloupýpředmět,kterýBůhpoužívá,aby setřel ty mudrce. Jsem opravdu nikým. O ne, o ne, hádal se a hádal. Když se shromáždění rozcházelo, hrál jsem na klavír. A než jsem dohrál, tak jsem Pánu řekl: Pane, děkuji, děkuji, že zadržíš toho mužepromneudveří,protožejámuchcidátvědět,že vím,kýmje.PoděkovaljsemBohu,protožejsemvěděl, že už ví, co já potřebuji. Budete tomu věřit? Všichni opustili modlitebnu, a toho člověka jsem našel stát u dveří.Nasoběmělnormálníoblek.Nevím,kamzmizelo

17

Osobní svědectví to jeho předchozí kněžské oblečení. Potřásl jsem si s ním rukou a řekl jsem: Nazdar bratře, jak se ti daří? Daří se mi dobře. Čekáš tady na někoho? Copak jsi se mnounechtělmluvit?Tobylajehoodpověď.Nechtěls se mnou mluvit? A já jsem řekl: Jak to víš, že chci s tebou mluvit? Řekl: Po tom, co jsem ti řekl, pokud nebudeš chtít se mnou mluvit dnes, tak už se mnou nikdy nebudeš chtít mluvit. Řekl jsem mu: Znáš Mari Rivieru? A jeho oči se takto změnily, a on se smál, smál, smál, smál, smál, smál, smál. Protože víte, já jsem se dotkl toho ústředního bodu, šel jsem na to přímo. Znáš ji? Vím, že ji znáš. A on mi řekl: bratře, bratře, kdy jsi přišel z Haiti? A já jsem řekl: Je to skoro tři roky. A on řekl: Rozumím. Evangelium je ještě na tobě čerstvé, že? A on říká: Víš co? Musíš být vytrvalý. Ptal jsem se: Proč? Řekl mi něco, co rádi uslyšíte: Tohle je jediná církev, která vede přímo do nebe. Tohle mi řekl. Ajámuřekl:Noacodruhécírkve?Jehoodpověďzněla: jsou to jen duhy. Zeptal jsem se. Co to znamená, duhy? Řekl: jsou jako duhy, ukazují ti, že jdou do nebe, a potom vás pošlou zpět na zem. Takhle jsem to dostal podané od ďáblova služebníka. A tak jsme spolu mluvili a mluvili a on povídá. Víte, že takovítolidénemohoupronéstjménoJežíš,že?Pořád ho oslovují jako on, nikdy neřeknou Ježíš. Nemohou vyslovit jméno Ježíš. My můžeme říct jméno Ježíš. Z milosti Páně. Ale oni nemohou. A on říká: Víš, že musíš dělat to, co dělal On, když byl na této zemi, pokud opravdu chceš jít tam nahoru? Řekl jsem mu: vždyť ty jsi taky v církvi. A on řekl: Hudsone, tohle mi nedělej. Znáš mne.Tohle byl první den, co jsem ho kdy viděl. A přesto on byl tak přesvědčen, že já ho znám. A já říkám: Opravdu? A on řekl. Ano. Musíš pořád sloužit druhým. Jinak můžeš být jako já. A já mu říkám: Co myslíš, že mohu být jako ty? On řekl: Ty víš vše, já jsem už přestoupil tu hranici. Já jsem mu řekl: Ale přesto Tě Ježíš může zachránit. On řekl: Hudsone, nemluv mi o tom, řekl jsem ti, že jsem přestoupil tu hranici, tak už jsem ji přestoupil.

A on řekl: O, ano, děkuji, jen kdybys mne mohl zavézt domů. Ano pojď. Nasedl. Nastartoval jsem auto, a zařadil jsem rychlost, šlápl na plyn, a auto nemělo žádnou sílu, aby se rozjelo. Auto sebou cuklo a zmlklo. A já jsem řekl:Tak to nejde. Auto se nepohnulo.Tak jsem vyřadil rychlost, a modlil jsem se. Pane, ve jménu Pána Ježíše, tady toto auto mne tady ráno přivezlo, abych chválil tvoje jméno, a ono mne zaveze zpět domů.Ve jménu Pána Ježíše. Otevřel jsem oči, nastartoval, zařadil rychlost, šlápl jsem na plyn a muž se smál a smál a smál.... jako někdo, komu řeknete deset tisíc vtipů najednou.

Dokončil jsem rozhovor a chtěl jsem jet domů. On stál pořád u dveří a já šel ke svému autu. Stále tam stál a tak jsem mu řekl: čekáš ještě na někoho? A on řekl: na moje auto. Zeptal jsem se: potřebuješ zavézt?

A on řekl: pamatuj na to, co jsem ti řekl, dělej stále tu práci, kterou dělal On, když byl na této zemi. Protože to je ta jediná cesta, která vede do nebe. Kéž vám Bůh požehná.

18

Z ráje do ráje 1 2010

Během jízdy mi řekl: Hudsone, ty jsi mladý, tvoje budoucnost leží před tebou. Neuvědomuješ si, že tě čekáplnoproblémůvtvépráci,doma?Jsimladý,tvoje budoucnost leží před tebou, neuvědomuješ si, že … A já jsem řekl: Co to znamená? Řekl mi:Tvůj životmůže být jednodušší. Jestli chceš. Zeptaljsemseho:Cotímmyslíš?Aonmiřekl:můžeme udělat spolu dohodu. Protože víš, Hudsone, my tě nenávidíme!Mytětakmocnenávidíme!Ajáříkám:Proč? Protože ty nechceš hrát jazz v modlitebně. Vždycky chceš hrát jen dobrou hudbu a tak nám způsobuješ mnoho problémů. Pokaždé, když chceme něčeho dosáhnout, tak ty to vždy překazíš. Překazíš všechno. A my tě Hudsone, nenávidíme. Jsem šťastný,žemohu od ďábla slyšet, že mne nesnáší. Chvála Pánu za to. A on řekl: Hudsone, to je velmi jednoduché, uděláme dohodu. A já jsem řekl: Jaká je ta dohoda? Dáme ti tolik peněz, kolik budeš chtít, a prosím, už nikdyvmodlitebněnehraj.Anebopokudstálechcešv modlitebně hrát, hraj jazzovou hudbu. Ale z milosti Boží jsem si nevyvolil být hudebník, který by dal přednost jazzové hudbě. Řekl jsem mu: Ve jménu Pána Ježíše, zmiz se svými penězi.Aonsklonilhlavuaměljiskloněnou,dokudjsem ho nepřivezl před jeho dům. A když jsem řekl: Jsme doma, jsme tu, vystoupil z auta, a řekl: Hudsone, jsi odvážný. Potřásal mi rukou. A já říkám, ne, nejsem. A on řekl: Ano jsi, pokud jsi mne byl schopen vzít k sobě do auta a přivézt mě domů, tak jsi odvážný. A já jsem řekl: Ne, Ježíš je odvážný. Ježíš je odvážný.

Zaslíbení Ducha E. G. White Kristus prohlásil, že po svém nanebevstoupení sešle své církvi, jako dokonalý dar, Utěšitele, který má zaujmout jeho místo. Tímto Utěšitelem je Duch svatý, duch Jeho života, výkonný nástroj Jeho církve, světlo světa. Se svým Duchem Kristus posílá usmiřující vliv a moc, která odnímá hřích.

člověka uschopňuje vítězit. Je to právě působnost Ducha svatého, skrze kterou se podmaňuje satanova vláda. Duch usvědčuje z hříchu a se souhlasem lidské bytosti vypuzuje hřích ze srdce. Mysl je pak přivedena pod nový zákon - královský zákon svobody.

V daru Ducha dal Ježíš člověku nejvyšší dobro, jaké mohla nebesa poskytnout. Spasitel hleděl na lidstvo a viděl je pod mocí tmy, ale viděl pro lidské bytosti také naději, neboť v božské přirozenosti je moc k úspěšnému zápasu se zlými silami. S radostným ujištěním řekl: „Nyníť jest soud světa tohoto, nyní kníže světa tohoto vyvrženo bude ven. A já budu-liť povýšen od země, všecky potáhnu k sobě.“

Duch v nás působí tím, že v naší mysli často oživuje drahocenné pravdy plánu spasení. My bychom tyto pravdy zapomněli a nebýt Ducha, jenž bere z Božích věcí a ukazuje nám je, ztratila by tato bohatá Boží zaslíbení svůj výsledný účinek. Rozjímání o Ježíši a Jeho lásce hřeje naše srdce a my toužíme vyprávět druhým ta potěšující ujištění, která byla přinesena do našich myslí.

Duch byl dán jako obnovující činitel, bez něhož by byla Kristova oběť marná. Moc zla po staletí sílila a podrobení se člověka tomuto satanskému zajetí bylo úžasné. Hříchu je možné odolat a je možné nad ním zvítězit pouze skrze mocné působení třetí božské osoby, která nepřichází ve zmenšené, nýbrž v plné božské síle. Je to Duch, který způsobuje, aby to, co vykonal Spasitel světa, bylo korunováno úspěchem. Právě prostřednictvím Ducha je srdce očištěno. Skrze Ducha se věřící stává účastníkem božské přirozenosti. Kristus dává svého Ducha, jakožto božskou moc k vítězství nade všemi zděděnými i vypěstovanými sklony ke zlu a k tomu, aby vtiskl církvi svůj vlastní charakter.

Je výsadou každého Božího syna a dcery mít Ducha, který by v nich přebýval. Jestliže by ti, kdo znají pravdu, Pána stále milovali a báli se Ho, a pokud by setrvávali v Kristu, měli by mravní a duchovní sílu. Milost Kristova by v nich byla jako pramen vody, vyvěrající k věčnému životu a vytékala by z nich jako proudy živé vody.

Kristus o Duchu řekl: „Onť mne oslaví“. Tak, jako Kristus oslavil Otce zjevením své lásky, tak má Duch oslavit Krista tím, že světu odhalí bohatství Jeho milosti. Právě takový obraz Boha má být obnoven v lidech. S dokonalostí charakteru Jeho lidu se pojí čest Boží, čest Kristova.

Duch prosvětluje naši temnotu, poučuje naši nevědomost a pomáhá nám v našich rozmanitých potřebách. Ale mysl musí stále postupovat podle Boží vůle. Jestliže dovolíme, aby do nás vstoupilo světáctví, jestliže nemáme touhu se modlit, netoužíme důvěrně rozmlouvat s Tím, který je Pramenem síly a moudrosti, Duch s námi nebude prodlévat. Ti, kteří nemají víru, neobdrží ten bohatý dar milosti, který by jim dal moudrost ke spasení, vytrvalost, trpělivost a vnímavost k tomu, aby pochopili a ocenili nebeskou něžnou péči, byli pohotoví k rozeznání satanových plánů a silní k odolání hříchu. Bůh pro ně nemůže vykonat své mocné dílo kvůli jejich nevíře.

Za cenu nekonečné oběti a utrpení nám Kristus opatřil všechno podstatné k úspěchu v křesťanském boji. Duch svatý působí silou, která

Kristus zaslíbil své církvi dar Ducha, a toto zaslíbení nám patří právě tak, jako patřilo i prvním učedníkům. Ale jako všechna ostatní zaslíbení, je i

19

Zaslíbení Ducha toto dáno podmíněně. Je mnoho těch, kteří věří a hlásí se k nároku na zaslíbení Pána, mluví o Kristu a o Duchu svatém, avšak nepřijímají z toho žádný prospěch. Nepoddávají svou duši, aby byla vedena a ovládána božskými silami. Nemůžeme používat Ducha svatého. Duch má použít nás. Skrze Ducha Bůh působí ve svém lidu „chtění i skutečné činění, podlé dobře libé vůle své“. Ale mnozí se tomu nepodvolují. Chtějí řídit sami sebe. To je důvod, proč neobdrží nebeský dar. Pouze těm, kteří pokorně čekají na Boha, kteří jsou k jeho vedení citliví, je dán Duch. Kristus prohlásil, že božské působení má Jeho následovníky provázet až do konce. Boží lid však toto zaslíbení nepřijímá a nevěří mu, proto jeho naplnění není vidět. Zaslíbení Ducha je věcí, o které se málo uvažuje. Výsledkem je jenom to, co se dalo očekávat - duchovní vyprahlost, duchovní slabost, duchovní úpadek a smrt. Pozornost zaměstnávají věci malého významu a Boží moc, která je pro růst a rozkvět církve nezbytná, a která by jí přinesla všechna další požehnání na její cestě, chybí, ačkoli je nabízena ve své nekonečné hojnosti. Pokud je církev spokojena s maličkostmi, neobdrží velké věci Boží. Proč nehladovíme a nežízníme po daru Ducha, když je to způsob, jímž máme obdržet moc? Mluvte o tom, modlete se za to, kažte o tom. Pán je mnohem ochotnější dát nám Ducha svatého, než jsou rodiče ochotni dát dobré dary svým dětem. Pouštěli by se naši pracovníci do díla bez vědomí jeho svatosti, kdyby si plně uvědomovali odpovědnost, která na nich spočívá? Neviděli bychom na mužích, kteří sami sebe představují jako kazatelé, hluboké hnutí Ducha svatého? Za křest Duchem svatým by měl každý pracovník Boha prosit. Společenství by se měla shromažďovat, aby prosila o zvláštní pomoc, o nebeskou moudrost k tomu, co plánovat a jak konat. Zvláště by se měli lidé modlit, aby Bůh pokřtil Duchem svatým své misionáře. Pro toho, kdo zapomene sám na sebe, udělá ve svém srdci místo pro práci Ducha svatého a žije život cele zasvěcený Bohu, není žádného omezení. Jestliže budou lidé snášet potřebnou kázeň bez

20

Z ráje do ráje 1 2010

stěžování si nebo umdlévání, bude je Bůh vyučovat hodinu za hodinou a den za dnem. On touží zjevit svoji milost. Jestliže Jeho lid bude odstraňovat překážky, On vylije vody spasení v hojných proudech skrze lidské nástroje. Kdyby lidé, kteří vedou pokorný život, byli povzbuzeni, aby vykonali veškeré dobro, jaké jen mohou, a kdyby nebyla potlačována jejich horlivost, pak by měl Kristus sto dělníků tam, kde má nyní jednoho. Bůh bere lidi takové, jací jsou a vychovává je pro svoji službu, jestliže se mu poddají. Duch Boží, přijatý do duše bude posilovat všechny její schopnosti. Pod vedením Ducha svatého se mysl, která se bezvýhradně oddá Bohu, vyvíjí harmonicky a je posilována, aby pochopila a plnila Boží požadavky. Slabá, nestálá povaha prodělá změnu a stane se silnou a pevnou. Ustavičná oddanost a zbožnost tak upevňuje úzký vztah mezi Ježíšem a jeho učedníky, že se Mu křesťan stává podobný svou myslí a povahou. Skrze spojení s Kristem bude mít jasnější a širší rozhled. Jeho bystrost bude pronikavější, jeho úsudek vyváženější. Přítomnost Ducha svatého u Božích dělníků představí pravdu s mocí, jakou nemůže poskytnout veškerá čest a sláva světa. Duch dává sílu, která udržuje snahu zápasící duše v každé krizi, uprostřed nepřátelství příbuzných, nenávisti světa i vědomí vlastních nedokonalostí a chyb. Spojení božského a lidského úsilí, těsné spojení s Bohem, zdrojem vší síly ve všem vždy a všude - to je v naší práci absolutně nezbytné. (Review and Herald, 19. května, 1904)

Drobnost Řeč vaše vždycky budiž příjemná, ozdobená soli, tak abyste věděli, kterak byste měli jednomu každému odpovědíti. Ko 4,6 Umění mluvit je dar, který bychom měli pečlivě pěstovat. Ze všech darů, které od Boha dostáváme, je řeč největším požehnáním. Hlasem můžeme přesvědčovat a dokazovat, jím přednášíme Bohu modlitby a chvály, vypravujeme druhým o lásce Vykupitele. Jak je tedy důležité, abychom svou řeč vypěstovali pro co nejúčinnější konání dobra! COL 335

Svědomí vstup zakázán! Ján Kováčik V  tomto článku se budeme zamýšlet nad velice důležitým darem, kterým Stvořitel vybavil každého člověka. Tím darem je Svědomí. Je uloženo v našem srdci. Žel, že o této Boží „výbavě“ se mluví velice málo. Zdá se, že slovo Svědomí vypadlo z lidského slovníku, podobně jako i slovo hřích. Když přijde řeč na svědomí, lidé obyčejně jen mávnou rukou a řeknou: Svědomí? Má dnes ještě někdo svědomí, nebo je svědomitý? Jací jsou ti tam „nahoře“, kteří berou hrubé platy a k  tomu ještě získávají tučné úplatky? Nedostatek svědomí je způsoben právě hříchem, který tento Boží dar otupil a udusil. Lidé se Boha nebojí, a proto nerespektují ani Jeho svatý Zákon-Desatero. Co svědomí vůbec je? Lidské tělo pozůstává z  nejrůznějších orgánů, větších i menších. Lékaři mají pro každý z  nich, i pro tu nejmenší kostičku, latinské pojmenování. Některé ze svých orgánů vidíme a můžeme se jich dotýkat. Ty, které jsou ukryté uvnitř těla lze vidět jen pomocí rentgenu nebo sona. Uvedl jsem, že svědomí vložil Bůh do srdce. Jak je to možné, že žádný kardiochirurg operující srdce, toto jemné „zařízení“ v  něm neviděl? Ono je totiž lidskému zraku neviditelné, ono reaguje v určitých situacích, a když se projeví, jeho „kmitání“ lze zaznamenat při tom, jak se kdo chová. Svědomí je jako „pojistka“ (jistič), která brání (měla by bránit) dopouštět se nejrůznějších zel. Je to mravní uvědomění si, co je dobré a co zlé. Je to vnitřní hlas, který nám ukazuje naši odpovědnost před Bohem i lidmi. Svědomí je buď čisté, neposkvrněné, citlivé…nebo špatné, nečisté, zahlušené, ocejchované, poznamenané, vypálené, otupělé, zablokované…Když se svědomí začne po vykonání nějakého zlého činu ozývat, člověk je na dobré cestě svůj čin litovat, činit pokání a svůj chybný krok napravit.

způsobem nesdělí, jakého zla se v životě dopustili. Pak zbavení hrozného břemene a výčitek, umírají. Jejich svědomí se ozvalo, začalo je sžírat – třeba až po mnoha letech! 6. srpen 1945 – Svědomí vstup zakázán! Stáli jste už někdy před tabulkou s nápisem „Vstup zakázán!“? „Na staveniště vstup zakázán“ – „Negrům vstup zakázán“ – „Židům vstup zakázán!“ Takovýchto a podobných zákazů bylo a je velké množství. Kdysi jsem četl slovenskou knihu Svědomí vstup zakázaný! Jméno autora jsem už zapomněl. Pojednávala o americkém letci, který… Přesuňme se nyní proti proudu času zpět o šedesát let. Poblíž Velkého Solného jezera, ve státě Utah (USA), na letišti Vendover, se shromáždilo 150 dobrovolníků. Byli to vybraní letci, kteří procházeli speciálním výcvikem. Z  počátku ani netušili, za jakým účelem. To věděl pouze 30. lety plukovník letectví Paul W. Tibbetts. Několik týdnů se cvičili v  shazování bomb na neviditelné cíle, s  největší přesností, z mimořádných výšek. Na jaře 1945 se v Pentagonu konala tajná porada, na které japonská města je třeba shodit A-bombu. Podobnou té, která už byla mezitím vyzkoušena 16. července v  poušti Alamogordo. Dohodli se asi na čtyřech, mezi kterými byla i Hirošima a Nagasaki.

„Je pravda, že lidé se někdy zastydí za své hříšné skutky a vzdávají se některých svých zlozvyků, než si vůbec uvědomí, že jsou přitahováni ke Kristu. Kdykoli se však pokusí o nápravu, kdykoli se v nich probudí touha jednat spravedlivě, jsou k  tomu puzeni mocí Kristovou. Působí na ně vliv, který si neuvědomují, probouzí se v nich svědomí…“ E.G. White, Cesta ke Kristu, 20 Někdy se stává, že lidé mající zatížené svědomí nějakým zlým činem, nemohou v  klidu ani umřít, dokud se buď nevyzpovídají, nebo jiným

21

Svědomí vstup zakázán Onoho 16. července, kdy vybuchla v  poušti zkušební A-bomba, vyplul ze San Franciska křižník Indianopolis, s  tajemným nákladem atomové bomby LITTLE BOY (Chlapeček), určeným na některé z  vytipovaných měst. Tento americký „dárek“ byl pak přeložen na bombardér B 29 Enola Gay. Po půlnoci z 5. na 6. srpna o 1:40 hod. nasedá posádka do Emily a startuje k cíli. Hodinky ukazují 8:11. Zmáčknutím knoflíku se bomba vysunula ze své komory a vznáší se pod padákem na svůj cíl, aby tisícům obyvatelům Hirošimy přinesla smrt! Pouze plukovník, který vydal příkaz ke startu, Tibbetts, věděl, o jakou misi se jedná. A jaká byla bilance amerických válečných jestřábů, majících zahlušené a ocejchované svědomí? 100 tisíc mrtvých! Tlaková vlna zničila ze 75 tisíců domů 70 tisíc! Následoval prudký výskyt leukémie, rodily se zrůdné děti a údělem těch co přežili, byla bída a mnohý žal! Pouze u jednoho z  posádky Emily se ozvalo svědomí, když se dověděl o následcích. Major Claudie Eartherly zvolal: „Bože, co jsme to udělali!,“ Svědomí ho tížilo a pálilo jako noční můra. Byl neklidný. Neměl kam uniknout, neboť stále musel myslet na to, co způsobil. Nezabíraly žádné léky. Jeho probuzené svědomí nebylo možné umrtvit. Bible mluví o lidech s vypáleným svědomím Kain: Jelikož se tento Adamův prvorozený syn bezdůvodně rozhněval na svého bratra Abela, byl Bohem varován: „Hřích ve dveřích leží“ (1M 4,7), ale on zůstal hluchý, neboť po určité době Abela zavraždil. Bůh opět k němu promluvil a otázal se: „Kde je Abel, bratr tvůj?“ Kain drze odpověděl: „Nevím, zdaliž jsem já strážným bratra svého? (v.9) Jeho svědomí bylo satanem, který je „vrahem od počátku“ zahlušené. Neprojevil ani špetku lítosti. Podobně jednají vrahové až doposud. Mají soucit pouze se sebou, neboť když je jim vyměřen trest na několik let do vězení, zdá se jim to nespravedlivé a proti rozsudku se odvolají. Josefovi bratři: Josef byl otcem Jákobem vyslán navštívit své bratry, pasoucí stáda. Po dlouhém a únavném hledání je v dáli zahlédl a těšil se na ně. Když ho oni spatřili přicházet, začali spřádat plány, jak ho zahubit. První jejich myšlenkou bylo, že ho zabijí. Když přišel „přivítali“ ho krutě: prozatím ho vhodili do nějaké jámy. Oni se však posadili, aby pojedli. Svému bratrovi, který byl jistě hladový, nedali ani kousek jídla (1M 37) Jelikož se mezitím naskytla příležitost, prodali ho na návrh jednoho z  nich, kolem procházející karavaně kupců, za 20 stříbrňáků. Jelikož jich bylo deset, každý získal z prodeje 2 mince. Po tomto činu poslali otci jeho sukni namočenou v  krvi kůzlete s  jízlivou otázkou: „Toto jsme nalezli. Pohleď, zda se nejedná o sukni tvého syna? Zdá se, že byl roztrhán od dravé zvěře“ (v.31-33)

22

Z ráje do ráje 1 2010

Když se po čase vrátili domů a viděli naříkajícího otce, Bible uvádí, že se ho „snažili potěšit“ (v.35). Co to bylo za „těšení“? Kde bylo jejich svědomí, když tak naložili s Josefem a zachovali se bezcitně i ke svému otci? Josef pak byl prodán v Egyptě, a jak čas plynul, ze správce Putifarova domu a později vězně, stal se ministrem zásobování (1M 41, 39-44) Král David: Dopustil se cizoložství s  Batšebou, manželkou jednoho vojína, bojujícího v  té době na frontě proti Amonitským (2S 11,1-4). Když Davidovi po čase Batšeba oznámila, že její nevěra bude mít následky, král přikázal veliteli Joábovi, aby Batšebinu manželovi, Uriášovi, umožnil navštívit jeho ženu. Tím chtěl zahladit své stopy. Jenže šlechetný Uriáš, vůbec nevstoupil do svého domu, aby si užil se svoji manželkou. Spal na ulici u vrat králova domu. Jako satan vnukl Kainovi myšlenku zavraždit Abela, tak podobně navedl i Davida zavraždit statečného Uriáše. Proto ho odeslal zpět s dopisem pro Joába s  příkazem, aby ho postavil na nejnebezpečnější místo. Když byl zahájen útok, Amonité zabili několik z Joábových mužů. Mezi nimi byl i Uriáš, který, když se vracel z „dovolené“ ani netušil, že si nese „dekret smrti“. Kde bylo Davidovo svědomí, když dal chladnokrevně zavraždit svého udatného řeka (2S 23,39). Jak převrácené a lstivé může být lidské srdce, kdo ho pozná? Lidé čistého, případně s probuzeným svědomím Josef: Bible o něm mluví, že když byl ve službách

egyptského pána Putifara, že Bůh byl s ním a žehnal jeho práci. A taktéž i to, že byl urostlý a krásný. Jeho krása okouzlila manželku jeho pána a začala ho svádět k  milostným, ale Bohem zakázaným hříšným hrátkám. Když se mu denně nabízela a sladce lákala, promluvil k ní tak, jak mu diktovalo jeho svědomí: „Není žádného přednějšího nade mne v domě tomto, aniž co vyňal (pán můj) ze správy mé, kromě tebe, jelikož jsi manželka jeho. Jak bych tedy učinil takovou nešlechetnost a zhřešil proti Bohu?“ (1M 39,1-9). Štít jeho svědomí zůstal čistý, neposkvrněný před Bohem i lidmi. Zacheus-celník: O celnících lidé obyčejně neměli dobré mínění. Věděli, že jsou podplatitelní, případně, že vybírají vyšší poplatky. Něco podobného jsme zažili asi před pěti lety ze strany Ukrajinského celníka. Vezli jsme známým starší oblečení a on chtěl po nás 40 $. Podobně tomu bylo i za Jana Křtitele. Když se k němu přišli křtít celníci v službách Říma a ptali se, jak a co mají dělat, řekl jim: „Nevybírejte víc, než je vám stanoveno!“ (Lk 3,12.13) Když jednoho dne Ježíš oslovil vysoce postaveného celníka Zachea (Lk 19), že ho chce navštívit, svědomí tohoto celníka, snad do té doby nelítostné, zareagovalo: „Hle, polovici svého jmění, Pane, dávám chudým, ošidil-li jsem koho o něco, vracím mu to čtyřnásobně.“ Ježíš před všemi přítomnými řekl: „Dnes se dostalo spásy tomuto domu, vždyť on také je syn Abrahamův“ (Lk 19, 8.9, Žilka). V  Ježíšově přítomnosti se může změnit i bezcitné lidské srdce a svědomí. Zločinec na kříži: Ježíše ukřižovali mezi dva zločince. Jeden z  nich, podobně jako dav pod křížem, se Mu posmíval a rouhal: „Což nejsi Kristus? Zachraň sebe i nás. Ale v  tom druhém se ozvalo svědomí, neboť jeho srdce začalo lnout k  Ježíši a proto svého kolegu pokáral: „Ty se nebojíš Boha? My trpíme spravedlivě, neboť dostáváme jen to, čeho si zasluhujeme za své činy, kdežto on neučinil nic zvráceného“. (L 23,39-41, Žilka) Trpící Ježíš mu podobně jako Zacheovi dal příslib věčného života: „Amen (skutečně) ti říkám dnes, budeš se mnou v ráji!“ A tak bychom mohli ve výčtu dalších příkladů pokračovat. Vraťme se však ještě alespoň skutečně k těm postavám, se kterými jsme se už seznámili, které měly kruté, necitlivé svědomí. S i t u a c e mohou i to nejtvrdší srdce obměkčit, pokud se poddá doteku Ducha svatého. a)Jelikož se Kain tomuto působení nepoddal, neboť „zatvrdil své srdce jako hrot diamantu“ (Za 7,12, Roháček), nikdy v  životě nelitoval svého činu. Litoval pouze sebe, když vytýkal Bohu: „Ty mne vyháníš…budu tulákem…a když mne někdo nalezne, zabije mne.“ (1M 4,14.15)

b)Josefovi bratři. Mezi tím, co byl Josef prodán v Egyptě, stal se mocným pánem v  Egyptě. Distribuje potraviny v  době hladu. Z  Kananejské země přicházejí v té době nakoupit potraviny i jeho bratři. On je i po mnoha letech poznal, zatímco oni nevěděli, s kým vlastně mluví, neboť mluvil s nimi skrze tlumočníka. Deset tvrdých mužů se před ním až k zemi sklání a žádá o možnost nákupu. Josef s  nimi mluví „tvrdě“ – naoko, zdánlivě, to nemluvilo jeho srdce. Obviňuje tyto muže ze špionáže. A když jednoho z  nich dal spoutat a uvrhnout do vězení, v  jejich drsných srdcích se začíná probouzet svědomí. Pod jeho tíhou vedou mezi sebou řeč o událostech před mnoha lety o tom, jak jednali tehdy s  Josefem. Mluvili o tom, který stál před nimi a všechno slyšel! „I mluvili jeden k druhému: Jistě provinili jsme se proti bratru svému. Nebo viděli jsme soužení jeho duše, když nás pokorně prosil, a nevyslyšeli jsme ho, protož přišlo na nás soužení toto.“ (1M 42,21) Jejich svědomí bylo mrtvé asi 15 let! Ale v  dané situaci se ozvalo. Získané peníze je začaly pořádně pálit! Duch svatý zatěžkal jejich svědomí a pronikl do hloubí srdcí žhavými šípy výčitek. Před Bohem člověk nikde neunikne! (Ž 139) Až když při dalším nákupu přivedli Benjamina, na důkaz, že nejsou vyzvědači, dal se jim Josef znát. Řekl jim: „Já jsem ten, kterého jste prodali.“ Když tato slova uslyšeli, oněměli úžasem a strachem. Nemohli promluvit ani slova. Josef je neponechal v  tomto stavu. Povzbudil je, že vše co se stalo a děje, je Boží řízení. Oni ho požádali o odpuštění a pak když se vrátili domů, vyznali se i otci z dlouho tajeného zločinu proti Josefovi i proti němu. c)David. Po tom všem, čeho se král s  Batšebou a jejím mužem dopustil a do čeho namočil i velitele vojska Joába, přišel k němu prorok Nátan, který mu oznámil Boží ortel: „Aj, já vzbudím proti tobě zlé z domu tvého. Ačkoli ty učinil jsi to tajně, já však učiním to zjevně, před vším Izraelem…“ (2S 12,912) Když to uslyšel, jeho svědomí se probudilo a svůj hřích vyznal. Bůh jeho lítost přijal a odpustil mu. Jeho modlitba je uvedena v  Žalmu 51, který je výkřikem jeho probuzeného svědomí. Zvláště verš 9 a 12! Buďme Bohu vděční, že do našich srdcí vložil vzácný dar svědomí. Člověk se může vědomě nebo nevědomě dopustit hrozného činu. Může na něj zapomenout. Hlas svědomí se může ohlásit až po mnoha letech. V té chvíli ať nikdo nezatvrzuje hlas svědomí, vycházející ze srdce. Vyznat a činit pokání není nikdy pozdě!

23

Jak rozumíme veršům Římanům 11,1-5 Armin Krakolinig Přečtěme si zcela pozorně uvedený text. „Ptám se tedy: Zavrhl bůh svůj lid? V žádném případě! Vždyť i já jsem Izraelita, ze semene abrahamova, z pokolení benjamínova. bůh nezavrhl svůj lid, který odedávna znal. Znáte přece vyprávění Písma o tom, jak si eliáš bohu stěžoval na Izrael: Pane, tvé proroky pobili a tvé oltáře rozbořili; zůstal jsem jen já, a i mně usilují o život! Jak mu tehdy bůh odpověděl? Ponechal jsem si sedm tisíc mužů, kteří neklekali před baalem. stejně tak i nyní zůstala hrstka vyvolených milostí.“ Text vyjadřuje zcela zřetelně, že Pavel nechtěl říci, že jen malá část Izraele byla zavržena, ale se srovnáním a upozorněním na 7000 věrných v Izraeli, v době Eliáše, říká pravý opak. Totiž, že byla zavržena velká část a jen malý díl národa zůstal zachráněn. Tento výklad také odpovídá vysvětlení EGW 11. kapitoly Římanům. Její vysvětlení je dobrou pomocí k porozumění Pavlem popisovaného děje. V tomto směru chci také doporučit všem čtenářům knihu „Skutky apoštolů“, kapitolu 35 s názvem Spása Židům. Uvedu jen několik vět z této stati. Izrael klopýtl a padl; to však neznamená, že by nemohl opět vstát… Bylo úmyslem Božím, aby milost Boží byla zjevena pohanům právě tak jako Izraelitům… Přesto se Izrael jako národ neosvědčil, zůstali z něho mnozí, kteří měli být zachráněni… Pavel přirovnává zbývající v Izraeli k šlechtěné olivě, z níž byly některé větve vylomeny. Pohany pak přirovnává k větvím plané olivy, jež byly naroubovány na šlechtěný kmen… Izrael se jako národ zpronevěřil a pohrdl

záměrem, který s ním měl Bůh, a tím ztratil spojení s Bohem; avšak větve, které byly odděleny od mateřského kmene, mohl Bůh opět spojit s pravým kmenem Izraele, se zbývajícími, kteří zůstali věrni Bohu svých otců… Když Pavel říká, že Bůh nezavrhl svůj lid, nemíní tím celý Izrael, nýbrž jen ostatky věřících Židů. Také stojí za povšimnutí, že EGW nevidí v podobenství o olivovém stromu (Ř 11) celý starozákonní Izrael jako národ, jak bývá obyčejně vykládáno, (např. Jacques Doukhan), nýbrž jen ostatek Izraele, z kterého se pak vytváří novozákonní církev, k níž jsou připojeni i pohané. Tím také chtěla EGW přirozeně říci, že Bůh nezavrhl všechny v Izraeli, ačkoliv celému národu, jako takovému, byla odebrána přednostní práva, jako dětem Abrahama, být dále vyvoleným národem. Tak také vznikl zdánlivý rozpor, že Bůh na jedné straně nezavrhl svůj národ a pak na druhé straně zavrhl. Kromě toho musíme ještě vidět, že nejen vůdci národa nesplnili úkol vůči pohanům být zvláštním světlem, ale celý národ nesplnil tuto úlohu. Jak jinak by mohl Pavel napsat Židům po zavržení Krista v dopise Římanům, že kvůli nim pohrdají pohané Božím jménem. Ř 2,24: „Pohané pohrdají Božím jménem kvůli vám.“ (NBK) Zde nejsou míněni vůdcové Izraelského národa, ale celý národ. Bůh si v novozákonní době vyvolil z ostatků Izraele lidi, kteří s nasazením života a za spoluúčasti obrácených „pohanů“ nesou evangelium do celého světa, což Izrael jako národ až dodnes neudělal.