J.J. RAJ. číslo ISSN Z ráje do ráje. Časopis pro svobodný život J.J. RÁJ. Ježíš - - Boží vyslanec. Foto: Johana

číslo 6 2010 ISSN 1801-0059

Z ráje do ráje

Ježíš - Boží vyslanec Foto: Johana

Časopis pro svobodný život

J.J. RÁJ

J.J. RAJ

Úvodník

Boží vyslanec Georges Stéveny Připomeňme si důležité zaslíbení dané Mojžíšem: „Proroka z prostředku tvého, z bratří tvých, jako jsem já, vzbudí tobě Hospodin Bůh tvůj; jeho poslouchat budete.“ (5M 18,15) Apoštol Petr používá tento výrok na Ježíše v jednom ze svých prvních projevů po letnicích a dodává: „Jehož poslouchati budete ve všem, cožkoli bude mluviti vám. Staneť se pak, že každá duše, kteráž by neposlouchala toho Proroka, vyhlazena bude z lidu.“ (Sk 3,22.23) Tento výrok je velice tvrdý. Muž, o kterého se jedná, není pánem nad tolika jinými, namyšlenými lidmi. Poselství, které přináší, je natolik rozhodující, že na něm závisí život. Není možné vše sledovat jen zpovzdálí nebo příležitostně, a vybírat, co se nám líbí, a zbytek přehlížet. „Jehož poslouchati budete ve všem, cokoli bude mluviti vám... Každá duše, kteráž by neposlouchala tohoto Proroka, vyhlazena bude z lidu.“ Pluralismus, který chce se svým velkým vlivem spojit všechna náboženství jako právoplatnou cestu záchrany, vychází z dobrých úmyslů, ale špatně se shoduje s evangeliem. Jedná se dokonce o etickou záležitost, kde se pravidlo dobra a zla mění podle libosti každého. Jestliže je pravda, že bychom neměli posuzovat druhé, jestliže je moudré neupadnout do pyšné domýšlivosti, jestliže naše spojení s Kristem zahrnuje lásku nás všech, dokonce lásku k našim nepřátelům, pak je důležité vědět, že nemůžeme sloužit dvěma pánům a že dělicí

2

Z ráje do ráje 6 2010

čára pro rozlišení mezi pravdou a falší není elastická. Apoštol Pavel nepřestává opakovat: „Ducha neuhašujte. Proroctvím nepohrdejte. Všeho zkuste: což dobrého jest, toho se držte. Od všeliké zlé tvárnosti se varujte.“ (1Te 5,19– 22) „A nepřipodobňujte se světu tomuto, ale proměňte se obnovením mysli vaší, tak abyste zkusili, jaká by byla vůle Boží dobrá, libá a dokonalá.“ (Ř 12,2) Lukáš blahopřeje Berienským, kteří uposlechli Pavla a Sílase: „Kteřížto přijali slovo Boží se vší chtivostí, na každý den rozvažujíce Písma, tak-li by ty věci byly, jak kázal Pavel.“ (Sk 17,11) Zde je příklad hodný následování, ať už je tradice, ke které lneme, jakákoliv. Je nebezpečné si myslet, že jakékoliv náboženství je dobré. Sám Ježíš nás před tím varuje: „Ne každý, kdo mi říká: Pane, Pane, vejde do království nebeského, ale ten, kdož činí vůli Otce mého, kterýž v nebesích jest.“ (Mt 7,21) Jsme u slovních hříček, které se staly populárními. Ale jaká je tedy Boží vůle, která umožňuje přístup do jeho království? Příchod Krista na zem nás má právě tomu naučit. Proto Ježíš přišel na zem. Je třeba studovat celá evangelia, abychom byli schopni dát úplnou odpověď. To by dalo této knize rozměry, kterým se chceme vyhnout. Omezíme se na nejdůležitější Pokračování na str. 4.

Z e j rá o d e j rá Impressum

Nezávislý časopis Z ráje do ráje sleduje misijní účel. Časopis vychází šestkrát za rok. Cena jednotlivého výtisku je 30 kč plus poštovné. Redakce a případní spolupracovníci pracují bez nároku na odměnu. Rádi bychom zasílali časopis na sběrné adresy, snížíme tím náklady na poštovné a uspoříme spoustu práce. Máte-li zájem, můžete si časopis objednat a předplatit na celý rok na adrese redakce. Pokud se vám časopis líbí, nabídněte ho sousedům, známým a spolupracovníkům. Mnozi z nich jistě o radostné zvěsti neslyšeli. Redakce: Jaroslav Juřica Ivo Kapec Jana Schlauer Adresa redakce: Vydavatelství a nakladatelství Jurica Jaroslav - Ráj Lubenská 630 739 11 Frýdlant n. Ostr. Tel: 0049 8031-9412291 E-mail: [email protected] [email protected] IČ: 87221284 MK ČR E 15637; ISSN 1801-0059 Bankovní spojení: Komerční banka Frýdek Místek Číslo účtu: 86-5795310207/0100 IBAN: CZ6601000000865795310207 BIC: KOMBCZPP

OBSAH 2 5 7 10 11 12 13 17 20

Úvodník

G. Stéveny

Odpuštění

A. Smith

Víra, která snese...

J. Kováčik

Skrytý poklad

R. u. H. Publ.

Není času

E.G.W.

Pouze jeden traktát

M.C.K. Stubs

Seriál o pravdě

O. Vožeh

Zvláštní Boží dar

J.J. Grosboll

Můžeme zvítězit nad hříchem?

L. Nelson

22 23 24

Zbožnost

F. Poslušný

Závěr 3. poselství

E.G.W.

Pasivita

J. Jurica

„Ne každý, kdo mi říká: Pane, Pane, vejde do království nebeského, ale ten, kdož činí vůli Otce mého, kterýž v nebesích jest.“ (Mt 7,21)

3

Úvodník Pokračování ze str. 2. upřesnění nejdříve toho, že je důležité brát velice vážně Ježíšovo doporučení: „Mějte víru v Boha.“ (Mk 11,22 francouzský překlad) V tomto průzkumu je potřeba, abychom měli na paměti základní Kristova slova. Když stanul před Pilátem, otázal se ho: „Ty-li jsi Král Židovský? Odpověděl Ježíš: Sám-li od sebe to pravíš, čili jiní tobě pověděli o mně? Odpověděl Pilát: Zdaliž jsem já Žid? Národ tvůj a přední kněží dali mi tebe. Co jsi učinil? Odpověděl Ježíš: Království mé není z tohoto světa. Byť z tohoto světa bylo království mé, služebníci moji bránili by mne, abych nebyl vydán Židům. Ale nyní mé království není odsud. I řekl jemu Pilát: Tedy král jsi ty? Dí Ježíš: Ty pravíš, že já král jsem. Já jsem se k tomu narodil, a proto jsem na svět přišel, abych svědectví vydal pravdě. Každý, kdož jest z pravdy, slyší hlas můj.“ (J 18,33-37) Dávejme si pozor! Nacházíme se v srdci Kristova poslání. U Židů byl očekáván král, který byl vybavený všemocností. Talmud mluví o „Králi-Mesiáši“. Ježíš touží poznat celou myšlenku zmocňovatele. Jaký smysl dává slovu „král“? Jde o smysl náboženský nebo politický? Ale Pilát se neodhalí. Jen ať obviněný vše objasní! A on to dělá. Jeho poslání není politické. Jistě, je Králem; ale ne proto, aby rivalizoval s Césarem. Následuje objasnění, které se nedá více upřesnit: „Já jsem se k tomu narodil, a proto jsem na svět přišel, abych svědectví vydal pravdě. Každý, kdož jest z pravdy, uslyší můj hlas.“ Tato pasáž nejlépe odhaluje, proč Ježíš přišel na náš svět. Ježíš je u kormidla světa, aby dal v plném světle poznat pravdu. Samozřejmě že nemá na mysli pravdu ve vědeckém nebo filozofickém smyslu. V modlitbě ke svému

4


Otci, o několik hodin dříve, řekl: „Slovo tvé pravda jest.“ (J 17,17) Avšak tato slova obsahují vše, co se přenáší na vztahy lidí k Bohu. Pravda, předaná proroky Izraelskému lidu, byla nebezpečně zrazena. Bylo potřeba ji znovu vyhlásit: „Slyšeli jste, že řečeno jest ...ale já pravím vám...“ (Mt 5,21.22) Apoštol Pavel, Žid mezi Židy a farizeus, velmi dobrý znalec Starého zákona, přiznává, když mluví ke svým: „Ale ztupeni jsou smyslové jejich. Nebo až do dnešního dne to zastření v čítání Starého Zákona zůstává neodkryté; nebo skrze Krista toliko se odnímá. Protož až do dnešního dne, když se čtou knihy Mojžíšovy, zastření jest položeno na jejich srdci.“ (2K 3,14.15) Ano, dotýkáme se nejdůležitějšího: Ježíš přišel, aby obnovil pravdu. Můžeme ho snad také zradit? Naprosto hluchá a slepá Helen Keller se naučila číst a mluvit. Jednou se jí někdo zeptal, která kniha byla její oblíbenou. Ona zvolala: „Bible! Je to nejkrásnější kniha na světě!“ A když se jí ten dotyčný zeptal, proč má pro ni Bible takovou hodnotu, Helen odpověděla: „Protože v mé temnotě mi Bible umožňuje vidět velké světlo.“ Ukázka z připravované knihy od Georgese Stévenyho: JEŽÍŠ – BOŽÍ VYSLANEC proč přišel (Překlad Marcela Poslušná)

ODPUŠTĚNÍ Annie Smith „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ L 23,34. Nedávno jsem rekapitulovala celý svůj život a našla jsem v něm několik případů, ve kterých jsem nedokázala odpustit. Mnoho let jsem s těmito bolestivými zážitky z minulosti zápasila a pokoušela se odpustit skrze své vlastní úsilí a prosila jsem o Kristovu pomoc. Veškeré úsilí o odpuštění však nebylo nikdy završeno totálním vítězstvím a čistou láskou vůči těm, kteří ublížili. Můj předivný Ježíš mi však dal jednoduché vyřešení, se kterým se s vámi chci podělit. Duch svatý mi vtiskl do mysli tohle: Kristova modlitba musí být mojí modlitbou. Abych to mohla vysvětlit, povím vám jednu příhodu z mé životní cesty. Jednoho dne v šedesátých letech jsem se v práci octla v trapné situaci. Do nemocnice přišel nový lékař a byl představován všem zdravotníkům. Každý ošetřovatel a každá sestra byli voláni jménem a vítali se s novým lékařem. Já jsem byla mezi nimi. Jsem však černá a mé jméno nebylo vyvoláno. A já jsem v sobě nenašla tolik síly, abych vystoupila a řekla mu, co jsem opravdově měla na srdci: „Jmenuji se Annie Smith a chtěla bych vás tady vřele uvítat a říct, že vám chci být ku pomoci všemi svými silami.“ Z tohoto setkání jsem si odnesla těžce potlačovaný odpor vůči těm, kteří mne nezahrnuli mezi sebe jako svou kolegyni, což se stávalo často mezi křesťany té doby. A musím říct, že většina z nich byli adventisté sedmého dne. Jaký byl můj úkol, proč jsem tam vůbec byla? Jak jsem mohla zlepšit vztahy a komunikaci mezi mnou a mými bílými kolegy a kolegyněmi? Byla jsem jediná černá profesionální sestra v celé této adventní nemocnici.

barva vaší kůže. Ježíšova láska je však ke všem stejná. „Kteřížkoli v Krista pokřtěni jste, Krista jste oblékli. Není ani Žid, ani Řek, ani sluha, ani svobodný, ani muž, ani žena. Nebo všickni vy jedno jste v Kristu Ježíši. A když Kristovi jste, tedy símě Abrahamovo jste, a podlé zaslíbení dědicové.“ Ga 3,27-29. Pán mi ukázal větu „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ A ta se stala mojí odpovědí. Možná, že si nenaplánovali říkat mi zraňující slova, anebo prostě neviděli závažnost toho, co říkali. Tím nechci omlouvat jejich postoj vůči mě, ale pomohlo mi to „shrnout uhlí řeřavé na hlavu jejich.“ Pán mi neříká, abych soudila skutky druhých; říká mi, abych dovolila Jeho lásce plynout k nim skrze mou bytost. My všichni čelíme různým těžkostem na své cestě k nebesům. I ti, kteří byli Kristu nejblíže, měli předsudky, kterých se museli zbavit. Museli se naučit milovat tak, jak miloval Ježíš. Duch svatý s nimi vykonal důkladné dílo a oni završili svůj život jako naprostí vítězové. „Protož lační-li nepřítel tvůj, nakrm jej, a žízní-li, dej mu píti. Nebo to učině, uhlí řeřavé shrneš na hlavu jeho.“ Ř 12,20. Co vlastně znamená „uhlí řeřavé“? To přece známe ze svatyně. Kde ve svatyni se nacházely žhavé uhlíky? V prvním oddělení svatyně před oponou byl oltář kadění (vůně), neboli oltář modliteb.

Všeobecně se se mnou zacházelo dobře, hlavně ze strany sester z jiných zemí. Byly tam však některé, které zjevně projevovaly rasové předsudky a dělaly poznámky, které mne zraňovaly. Jsou některé věci, které na sobě nemůžete změnit. Jednou z nich je

5

Odpuštění „Vedlé obyčeje úřadu kněžského los naň přišel, aby položil zápal [vůni kadidla – KJB, pozn. překl.], vejda do chrámu Páně. A všecko množství lidu bylo vně, modlíce se v hodinu zápalu.“ [kadidla – KJB, pozn. překl.].“ L 1,9-10. Kde je nyní Ješíš, když se modlíme? Jsme povoláni, abychom se modlili za druhé? Chápeme se úlohy kněží? Řekl nám, jak se máme modlit za své nepřátele? „Od Ježíše Krista, jenž jest svědek věrný, ten prvorozený z mrtvých, a kníže králů země, kterýž zamiloval nás a umyl nás od hříchů našich krví svou, a učinil nás krále a kněží Bohu a otci svému, jemuž buď sláva a moc na věky věků. Amen.“ Zj 1,5.6. „On dnes stojí před oltářem zápalu a předkládá Bohu modlitby těch, kteří touží po Jeho pomoci. ‘Kdož jest ježto by potupil [odsoudil – pozn. překl.]? Kristus jest, kterýž umřel, nýbrž i z mrtvých vstal, a kterýž i na pravici Boží jest, kterýž i oroduje za nás.’“ Signs of the Times, 9. května 1900. „Ale já vám pravím, milujte nepřátely své, dobrořečte těm, kteříž vás proklínají, dobře čiňte nenávidícím vás a modlete se za ty, kteříž vás utiskují a vám se protiví.“ Mt 5,44. Když je nám předložena situace nenávisti a diskriminace, kdo se bude modlit za přestupníky, jestli ne my? Tohle může být jejich jediná příležitost, kdy budou představeni Kristu s láskou, odkudž jim bude dáno „uhlí řeřavé“ odpuštění. Tohle je dílo soudu; a když nám Duch svatý představí zvláštní potřebu odpuštění druhým, musíme pamatovat na to, že Kristus šel touhle cestou před námi a vydláždil ji pro nás. Budiž Jeho jméno pochváleno! On právě teď stojí u oltáře zápalu a čeká na naše modlitby za odpuštění a očištění od hříchu z našeho života, aby je mohl předat svému Otci. My mu musíme dovolit, aby z našeho srdce odstranil veškerou zášť a předsudky. Obě tato slova v podstatě znamenají, že zde chybí láska. „Duch sestoupil na čekající, modlící se učedníky v plnosti, která zasáhla každé srdce. Nekonečný

6


se své církvi mocně projevil. Bylo to, jakoby tento vliv byl zadržován po celé věky a nyní se nebesa radovala v tom, že mohou na církev vylít bohatství milosti Ducha. A pod vlivem Ducha se slova pokání a vyznávání mísila s chalozpěvy za odpuštěné hříchy. Bylo slyšet slova díkůvzdání a proroctví. Celá nebesa se hluboce sklonila, aby spatřila a uctila moudrost nesrovnatelné, nepochopitelné lásky. Unešeni údivem, apoštolé zvolali ‘V tom je láska!’ S dychtivostí se chopili uděleného daru. Co následovalo? Meč Ducha, nově naostřený a blyštící se nebeskou září, si prosekával cestu skrze nevíru. Tisíce byly obrácené za jediný den.“ Acts of the Apostles (Skutkové apoštolů), str. 38. Co znamená „Pozdní déšť“? „Aj oráč očekává drahého užitku zemského, trpělivě naň očekávaje, až by přijal podzimní i jarní déšť.“ Jk 5,7. „Tak i křesťan má s trpělivostí čekat na ovoce slova Božího ve svém životě. Často, když se modlíme o milosti Ducha, nás Bůh vyslýchá tak, že nás postaví do situací, ve kterých toto ovoce může uzrát. A my nerozumíme Jeho záměru a jsme udivení a zmalomyslnění. A přesto nikdo v sobě nemůže tyto milosti rozvinout bez procesu růstu a nesení ovoce. Naším úkolem je přijmout slovo Boží a pevně se ho držet, plně se poddat Jeho vládě. Potom bude Jeho záměr s námi završen.“ Christ’s Object Lessons (Krisova podobenství), str. 61. „Miluje-li mne kdo, slova mého ostříhati bude, a Otec můj bude jej milovati, a k němu přijdeme, a příbytek u něho učiníme.“ J 14,23. „Moc silnější a dokonalejší mysli nás ovládne, protože máme živé spojení se zdrojem vše snášející síly. V našem božském životě budeme přivedeni do zajetí Ježíši Kristu. Nebudeme už žít obvyklý život sobectví, ale Kristus bude žít v nás. V naší přirozenosti bude zplozena Jeho povaha. Tak máme přinášet plody Ducha svatého – ‘jedno třidcátý, a jiné šedesátý, a jiné pak stý.’“ (Krisova podobenství str. 61). Annie Smith je (2010) 73 let. Žije ve státě Georgia v USA, kde pečuje o svou dvaadevadesátiletou maminku. Všechna svá aktivní léta sloužila nemocným jako zdravotní sestra. V případě zájmu ji mohou čtenáři kontaktovat e-mailem. Adresa je dostupná ve vydavatelství časopisu. Překlad: Pra del Torno Publishing

Víra, která snese i žár ohně Ján Kováčik

O

heň je na jedné straně velice užitečný, ovšem na straně druhé je nevypočitatelným živlem. V krátké době dokáže zlikvidovat pracně postavený dům, nashromážděnou úrodu a vše, co mu stojí v cestě… A když se člověk stane jeho kořistí, způsobí mu těžká a bolestivá popálení. Tedy nic příjemného! Bible se zmiňuje o ohni na mnoha místech. První přímá zmínka je v 1M 19,24: „Hospodin chrlil na Sodomu a Gomoru síru a oheň.“ A nepřímá je uvedena v 1M 4, kde je záznam o Kainovi a Abelovi, kteří přinášeli Bohu své oběti. Je logické, aby oběť byla spálena; na oltáři musí být oheň. Ap. Pavel se zmiňuje o zvláštním ohni, který nemá nic společného s ohněm fyzickým. Přesto však pálí a jeho žár je bolestivý. Přichází z Božího dopuštění za účelem otestování naší víry. „Milovaní, nedivte se té zkoušce ohněm, jež na vás přišla…“ 1Pt 4,12 O ohnivých zkouškách víry se zmiňuje i ses. EGW: „Boží lid brzy bude zkoušen ohnivými zkouškami, a veliká část těch, kteří se nyní zdají být věrnými a pravými, zjeví se jako bezcenný kov. Místo aby je protivenství, pronásledování a tupení posilovalo, zbaběle se postaví na stranu protivníka…“ 5T 136 Tyto zkoušky se mohou dostavit v nejrůznější formě. Někdy to však může být i skutečný oheň! U Izaiáše čteme, jaké druhy ohně to mohou být:

Vyjádření, že Boží lid bude zkoušen ohnivými zkouškami, znamená – až do krajnosti, na nejvyšší stupeň, na doraz, víc už není možné, už není žádná rezerva. Nyní se podívejme na takové věřící, jejichž víra snesla prudký žár ohně, snad až na ten nejvyšší stupeň.

Zkouška až na doraz

J

1. JOB

eho jméno lze významově vyložit jako PRONÁSLEDOVANÝ. Přesto, že byl „bezúhonný, poctivý, bohabojný a prostý všeho zla“ – aneb právě proto, že takový byl, satanovi překážel. I když to Bůh věděl, vydal ho do jeho ruky, aby mu dokázal, že jeho víru a oddanost nezlomí! Ovšem stanovil mu jasnou hranici, kde může experimentovat. „Všechno, co má, ať je ve tvé moci. Jeho samého se ale nedotkneš!“ Když satan vyšel od Boží přítomnosti, začaly se jeho působením dít ve velice rychlém sledu hrůzné divy. Do Jobova příbytku, postupně – jeden za druhým – přicházejí ustrašení a udýchaní čtyři mužové, přinášející tragické zprávy. Je zajímavé, že pohromě unikl vždy pouze jeden služebník, aby oznámil to, co se stalo.

„Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud. Půjdeš-li ohněm, neshoříš, plamen tě nespálí.“ (43,2)

Jak reagoval Job, když to všechno vyslechl? Úžasně! Zamysleme se nad tím, co řekl: „Nato Job vstal, roztrhl svůj plášť a oholil si hlavu, potom padl na zem a klaněl se: Nahý jsem vyšel z lůna své matky, nahý se k ní zas navrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal. Ať je požehnáno jméno Hospodina!“ (1,20.21; B21)

A do všech těchto situací, byť by byly jakékoliv, zní Jeho ujištění: „Neboj se, já jsem s tebou, nestrachuj se, já jsem tvůj Bůh…“ (41,10)

Jak bychom reagovali my, ne někdo z nevěřících?! Jak reagujeme v menších zkouškách? (neúroda, propuštění z práce,

7

Víra, která ... problém se sobotou, krize v podnikání…) O zkoušeném Jobovi je vydáno svědectví: „V tom ve všem Job nezhřešil a neobvinil Boha z ničeho špatného.“ (v.22) Jenže šroub zkoušky nebyl ještě dotažen až do maxima. A to věděl i satan. Proto po nové rozmluvě s Bohem mu bylo dovoleno sáhnout na jeho tělo. Tím Job na sobě pocítil ještě silnější žár ohně. Satan jej ranil hroznými vředy, které si pak pro zmírnění bolesti škrábal střepem. A když ho vlastní žena viděla, jak se trápí v bolestech a radila mu eutanazii - zkrátit život plný utrpení, zlořečit Bohu, její radu nekompromisně zamítnul. Bůh vydal o něm i nyní své svědectví: „V tom všem Job ani jediným slovem nezhřešil.“ (2,20) A ap. Jakub nám, kteří často ve zkouškách reptáme a jsme netrpěliví nebo slabí ve víře, předkládá právě Joba: „Slyšeli jste o Jobově vytrvalosti a viděli jste, co nakonec pro něj Pán připravil, vždyť Hospodin je nesmírně milosrdný a soucitný.“ (5,7-11; B21)

2. Americký Job Jak podle nadpisu usuzujete, nejedná se o biblický příběh, i když je v něm biblické jméno muže, nad kterým jsme se právě zamýšleli. Jelikož mne tento příběh zaujal, chci se s ním podělit i s vámi. Doufám, že může být i nám k povzbuzení! Pan Johnson po snídani sedl do auta a odjel do své kanceláře na Wall Street. Když vstoupil dovnitř, sekretářka ho přivítala velice smutně. „Jen co jste vyjel z domu, telefonoval někdo od vás, že vaši tři synové zahynuli při autonehodě.“ On se zamyslel a řekl: „Buď požehnáno jméno Hospodinovo!“ Sekretářka se tomu divila, a proto řekla: „Pane Johnson, já jsem neřekla, že jsou zraněni, ale mrtví.“ A on opět: „Buď požehnáno…“ a odešel do své kanceláře, usedl za stůl, dal hlavu do dlaní… V tom telefonoval kolega: „Všechny naše peníze jsme na burze ztratili.“ A on opět „Buď

8


pochváleno jméno Hospodinovo!“ Jeho kolega se divil, proč chválí Boha, když přišel o peníze. A pan Johnson řekl: „Když mi je Bůh dal, pomáhal jsem, kde bylo třeba, a nyní, když je vzal, buď Jeho jméno pochváleno!“ Jak bychom reagovali my na podobné jobovské zvěsti? To dokážou jen silní ve víře, ve které se ovšem musíme zdokonalovat všichni, neboť nevíme, jakého druhu zkouška zaklepe na nás! A jaký žár přinese s sebou! Proto musíme své srdce připoutat pevně k Ježíši, který je Skálou Věků, pevným Základem víry. Kromě toho musíme svoji víru budovat z takového materiálu, který neshoří dřív, než ucítí oheň (než se žár ohně přiblíží)! Ap. Pavel to vyjádřil jasně: „Ať už kdo…staví ze zlata, stříbra, drahého kamení, z dříví, sena nebo ze slámy, dílo každého vyjde najevo. V onen den se to ukáže; bude to zjeveno ohněm, neboť vyzkouší dílo každého člověka.“

Zkouška víry ohněm

Z

kušenost, kterou popsal br.Lawrence Nelson v časopisu Historic Land Marks of Adventism, January 2001, jsem převzal a přeložil. Sledujte jeho napínavé vyprávění:

Tento příběh vyprávěl kazatel Kenneth Oster, vedoucí misie v Etiopii, v době, kdy komunisté ovládali tuto zemi. Byli rozhodnuti zdejší křesťanství zničit. Tehdy jeden zdejší domorodý kazatel čelil hrozným problémům. Proti jejich plánu - rozdrtit každého v Boha věřícího - nemohl prakticky nic udělat. Když se jednoho dne připravoval na pastorační návštěvu svých členů, uslyšel silné bouchání na své dveře. Když otevřel, stáli před ním dva sovětští policisté, kteří ho vyzvali, aby je následoval. Přivedli ho na velitelství KGB. Když vstoupili do budovy, uvěznili ho asi na 4 hodiny. Poté důstojník KGB vstoupil do místnosti i s lékařem, nesoucím malý balíček a doprovázen psem. Lékař otevřel balíček a vybral z něj Bibli. Pak se otázal kazatele: „Věříte Božímu slovu?“

„Ano“, odpověděl. Pak ho vyzval číst hlasitě z Markova evangelia, 16. kap. Když přišel k verši 9: „Když Ježíš vstal ráno prvého dne týdne…“ (překl. Krále Jakuba), doktor řekl „Stop!“ a otázal se: „Věříte skutečně, že ukřižovaný Ježíš, který zemřel, byl pohřben, byl vzkříšen, že žije doposud?“ Kazatel opět odpověděl: „Plně tomu věřím!“ Pak dostal příkaz ve čtení pokračovat. Když byl u veršů 17 a 18: „Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: v mém jménu budou vymítat démony, budou mluvit v nových jazycích, budou brát hady, a kdyby vypili něco jedovatého, nijak jim to neublíží…“ (B21) „Dost“, zvolal doktor a ptal se: „Skutečně věříte tomu, co jste četl?“ „Ano, věřím“, řekl.

nezkolabuje? Víře, která snese i žár ohně, se musíme učit ve svém každodenním životě! Bůh měl zde v každé době věrné děti, které raději podstoupily hrozná utrpení, než aby zapřely svého Spasitele. Měly takovou víru, že se nebály ani žáru pece rozpálené několikanásobně. Někdy to byli jednotlivci, jindy celé skupiny (Hugenoti, Valdenští, Čeští bratři…) Jejich jména jsou v nebeských záznamech. To jsou klenoty nebeské! Ap. Pavel se o těchto bezejmenných hrdinech víry, „kterých svět nebyl hoden“, zmiňuje v listě Židům 11,36.37. Nyní je řada na nás! Dokážeme to? Uschopní nás naše víra, aby nebeští andělé mohli dopsat naše jména ke jménům těchto svědků víry? Bude záležet na nás!

Poté lékař otevřel svoji tašku a vyňal z ní malou lahvičku. Přivolal k sobě psa a na jazyk mu stříknul několik kapek roztoku. Pak otevřel dveře a přikázal mu odejít. Ovšem dřív než přiběhl ke dveřím, padl mrtvý na podlahu… Nyní se lékař opět obrátil k pastorovi a pokračoval: „Řeknete mi, zda skutečně věříte, že váš Bůh vás může ochránit od této smrtelně jedovaté látky, kterou jsem před chvílí podal psovi?“ „Ano“, odpověděl pastor, „pokud Bůh bude chtít.“ Pak doktor vzal lžičku, naplnil ji po okraj a kazatelovi přikázal otevřít ústa, do kterých mu vlil celý obsah lžičky smrtelného jedu, a on i důstojník KGB očekávali bezprostřední smrt pastora. Uplynulo pět vteřin…deset vteřin…jedna minuta…pět minut… Překvapený doktor se obrátil k důstojníkovi KGB, vytáhl svoji komunistickou legitimaci, roztrhal ji a řekl: „Komunismu už více nevěřím. Nyní věřím Ježíši Kristu!“ Jaké vítězství víry v ohni zkoušeného pastora v moc Ježíše Krista! Jakého mocného Boha máme! Jsme si toho vědomi? Bude nás moci Bůh představit světu i vesmíru, že naše víra

Lana

9

Nejen pro děti

Skrytý poklad Podzim patří k období krásných barev. Zvlášť v lese jsou stromy krásně zbarvené, jakoby slavnostně nazdobené. Listy se barví zářivě červeně, žlutě a oranžově. Někdy svítí na stromy sluníčko tak jasně, jakoby hořely. Před dávným časem si hrály dvě sestry Ellen a Sarah Harmonovy s kamarádkami ve velkém lese. Bydlely v Americe. Děvčata skotačila v lese, skákala, smála se, lítala a výskala. Někdy měla s sebou sáčky a ty sáčky měla pro docela zvláštní potřebu. Pořád se děvčátko dívalo na zem, volalo na druhá děvčata, sklonilo se a něco strčilo do sáčku. Hledalo bukvice. Když se rozlouskly, dobře chutnaly. „Já jsem našla více než ty!“ volalo jedno děvče. „Vidím další“ volá jiné děvče a ukazuje prstem. Hned utíkají všechna. V tom zůstane jedno děvčátko stát a volá: „Dívejte se.“ Uviděla veverku. „Jenom veverka“, smála se. „Ty jsou tu všude.“ „Ale to je zvláštní veverka“. „Proč?“ zeptala se Sarah. „Podívej, má něco v čumáčku“. „Bukvice, udiveně říká jedno děvče“. „Odkud je má?“ „Nevím, ale teď se chci podívat, co bude dělat.“ Všechna se upřeně dívala na veverku. „Kde šplhá?“ „Nevím.“ „Pojďte, budeme ji následovat.“ A to také udělala. „Teď je tam!“ volá jedno děvče. „Jen se dívejte,“ říká jiné děvče, když vidělo veverku šplhat na strom a bukvici pustila do díry ve stromě. „Tam schovává ty bukvice“. „Pojďte, na to se podíváme!“ Co asi našla děvčata v té díře ve stromě? Hodně, hodně bukvic. Jedno děvče řeklo: „Děkuji, paní Veverko.“ Otočilo se k ostatním a řeklo: Naplňte své sáčky!

Olda

10


„Ne, nic takového!“ protestovala Ellen. „To je přece zásoba na zimu pro veverku.“ Ostatní děvčata se smála a vybírala tvrdě odpracovaný poklad veverky tak dlouho, dokud díra nebyla prázdná. Ellen stála a smutně se dívala. Ubohá veverko, pomyslela si. Ty jsi těžce pracovala. Co budeš jíst, když přijde zima? Když si děvčata své sáčky naplnila bukvicemi, utíkala domů. Potom ještě několikrát přišla do lesa hledat bukvice. Ellen byla také vždy v lese. Smála se velice málo. Měla velkou tajnost, kterou nikdo neznal, dokonce ani její sestra. Vždy, když děvčata vybrala díru ve stromě, udělala nepozorovaně něco velmi překvapujícího. Šla ke každé díře ve stromě, kde dříve byla děvčata. Potom se opatrně podívala kolem sebe, zda ji někdo nepozoruje, sáhla do svých kapes a vytáhla něco zlatého. Natáhla ruce nad díru ve stromě a naplnila ji kukuřicí. Teď, pomyslela si: Nemusíš už hladovět, když přijde zima, paní Veverko. Když Ellen vyrostla, provdala se a pak se jmenovala Ellen White. Celý svůj život myslela na druhé, co zvláště potřebují. Až potom se starala o své potřeby a přání. A to dokonce, když se jednalo jen o veverku. Ellen úplně zasvětila zbytek života úloze, přinést radost, štěstí a Ježíšovu lásku těm, které potká. R. u.H. Publishing Association, 2002

Lana

N E N Í

Č AS U

E.G.W. Není času věnovat se divadlu nebo tanečnímu sálu. Není času na reptání. Je to ztracené, ztracené. Není času na hraní karet. Není času chodit na koňské dostihy. Není času navštěvovat estrády. Jak je to s mou duší?... Mám živé spojení s Bohem? Pokud ano, musím se snažit získávat tyto duše, které jsou přitahovány těmito povrchními radovánkami. Satan to tak zařídil. Satan je vymyslel, aby jedno potěšení šlo v patách za druhým horečnatým vzrušením. Není času na přemýšlení o Bohu, není času uvažovat o nebi nebo nebeských věcech, není času ke studiu Bible, není času na to, vynaložit úsilí plné zájmu o ty, kteří jsou bez Krista. Ms 43,1894

„Mluvme o světle; choďme ve světle. „Bůh je světlo a není v něm žádná tma.“ (1Jan 1,5) Nezabývejme se tím, jak uspokojit vlastní „já“. Ztraťme ze zřetele vlastní „já“ a spatříme velké množství lidí, hynoucích ve svých hříších. Naberte pro své duše odvahu, která může přijít jen od Světla světa. Tím, že budete zapomínat na sebe, budete pomáhat mnohým, kteří jsou kolem vás ve vašem dosahu. Mluvme o víře a vaše víra zesílí... Choďte tak, že váš život bude odrážet paprsky světla na ostatní. Důvěřujte Ježíšově lásce a obdržíte milost pro záchranu hynoucích duší. Vaše stezka pak bude jako stezka spravedlivých – „jako světlo jasné, kteréž rozmáhá se, a svítí až do pravého dne.“ (Př 4,18)ST 3.6.1903

Pozvání ke studijnímu setkání ve dnech 10. až 12. prosince 2010

Srdečně vás zveme na studijní setkání s bratrem A. Krakolinigem. Setkání se uskuteční v Domě zahrádkářů ve Frýdlantu nad Ostravicí, ulice Za Hřbitovem. Začátek bude v pátek v 15 hodin a ukončení v neděli ve 13 hodin. O stravu je postaráno. Prosíme zájemce o ubytování (cena za noc 150 Kč), aby se přihlásili buď telefonicky na číslech 775 687 118, 558 681 363 ve večerních hodinách, nebo písemně na adrese redakce a na adresách elektronické pošty: [email protected]; [email protected]. Téma setkání:

Dějiny doby konce a spásy ve viděních Zjevení 10., 11. a 17. kapitoly

1. Budoucnost církve ostatků a světa z hlediska těchto tří zvláštních kapitol knihy Zjevení. 2. Pohledy na proroctví, které nám mají jako Božímu lidu doby konce pomoci správně se připravit na poslední události dějin naší planety.

Po studiu 7 pečetí a 7 troubení se budeme zabývat důležitými viděními z knihy Zjevení, která se nacházejí mezi 6. a 7. troubením. Jedná se zejména o vidění v 10., 11. a 17. kapitole. Zaměříme se na pohled dějinného naplnění v době konce a na identifikaci obou záhadných šelem z propasti, o nichž se píše ve Zj 11.

Každý, komu není lhostejné, jak chápat důležitá vidění doby konce z knihy Zjevení a jak je zvěstovat hynoucímu světu, je k tomuto studiu srdečně zván. Objednávky, a to i starších zvukových záznamů (MP3), zasílejte na adresu redakce, případně na adresy elektronické pošty, nebo volejte na uvedená tel. čísla. Nahrávky jsou zdarma, prosíme jen o úhradu poštovného. Adresa redakce: Jaroslav Juřica, Lubenská 630, 739 11 Frýdlant n. Ostr., e-mail: [email protected]; [email protected], nebo tel. 775 687 118 (večer), 558 681 363. Redakce časopisu Z ráje do ráje

11

Nejen pro děti

POUZE JEDEN TRAKTÁT Mabel C.K.Stubs Říkejme ji Konstance Durrant. Byla diakonkou velké, ale chudé farnosti v Anglii. Jednoho dne, když už končila svoji pečovatelskou obchůzku svého rajonu, všimla si, že na okně jednoho domu je nová záclona. To jí napovědělo, že se tam nastěhoval někdo cizí, a proto se tam zastavila. Když muž pootevřel dveře, zjistila, kdo je u nich, hrubě se na ni osopil: „Není žádoucí, abyste ke mně chodila, a nepřeji si, abyste mne obtěžovala! Já Boha ani náboženství nepotřebuji!“ Distance se bez slova vzdálila. Její srdce však truchlilo nad takovými lidmi, jakým byl nepochybně i tento muž. Nabídka byla učiněna pro věc Ježíše Krista, a proto se rozhodla znova ji zopakovat. Napříště, když opět touto čtvrtí procházela, znovu zaklepala na dveře tohoto muže. Když přišel otevřít a uzřel neodbytnou návštěvnici, řekl: „Neřekl jsem vám, abyste mne neobtěžovala?“ – a dveře zabouchnul. Konstance ovšem nepatřila k těm, kdo se nechá snadno odradit, neboť cítila, že si Pán přeje, aby pro Něj pracovala. A vnitřní hlas ji usvědčoval, že Boží vůlí je pokračovat v návštěvě tohoto domu. Při další pochůzce tímto rajonem zastavila se i u těchto dveří. Nyní jí tento muž řekl: „Nemohu pochopit, proč tu stále chodíte, když si to nepřeji!“ Konstance se usmála a zdvořile odpověděla: „Řekla jsem si, že přijdu opět, abych věděla, jak se vám daří, neboť je mi líto, že žijete bez Boha. On je můj pomocník a mé potěšení.“ Pak mu nabídla traktát. Dosti nepřívětivě jej přijal a dveře zavřel. Constance odešla, avšak v průběhu dalších dnů se hodně modlila, aby Bůh vší milosti požehnal své tištěné Slovo na této ubohé a ztracené duši, za kterou Kristus taktéž zemřel. U další pochůzky, když přišla opět do této části, se rozhodla, že tento dům zatím nenavštíví, neboť uplynula jen krátká doba. Ale co se nestalo – když ho míjela, muž právě vyhlédl z okna, a když ji uviděl, zavolal: „Máte trochu času pohovořit si se

12


mnou o tom traktátu, který jste mi minule dala? V té chvíli její srdce radostí poskočilo. Naplněna radostí a modlitbou na rtech se vracela, aby jí Pán dal vhodná slova pro tohoto muže. Když přišla ke dveřím, byly již otevřené - a pozval ji dovnitř. Vstoupila a ke svému překvapení pak zjistila, že před sebou má člověka, připraveného a toužícího po Ježíši Kristu. A dřív než dům opustila, měla velkou radost z nasměrování onoho muže k Pánu. Tento muž se stal pravým příkladem obrácení. Od toho dne činil pokrok v poznávání Boží pravdy. Ó, jak velká je moc v tištěném Slově v podobě traktátu! A nadchnout se jím způsobí to, co nedokáže ani žádné kázání! Bratři a sestry v Kristu, stůjme ve víře a konejme. Nechť nás nic neodradí, i když nevidíme žádný velký výsledek. Rozsévejme evangelium, jak je to jen možné: slovem svých úst, případně traktáty! Vždyť máme pevné zaslíbení: „Tak bude slovo mé, kteréž vyjde z úst mých. Nevrátí se ke mně prázdné, ale učiní to, což se mi líbí, a prospěšně to vykoná, k čemu je posílám.“ Iz 55, 11 Z The Infromer July 2010, Přek. J.Kováčik

Lana

Seriál o pravdě 7. pokračování

Otakar Vožeh „Válka je peklo“, prohlásil kdysi slavný americký generál Sherman. Válka je tím nejhroznějším projevem zla. Válka je vždycky hrozná. Válka je příšerná, odporná. A přece se nemůžeme vyhnout přesvědčení, že válka může být v některých případech nevyhnutelná a morálně ospravedlnitelná. Pokud taková situace nastane, nesmíme se vyhnout osobní odpovědnosti. Jsou případy, kdy vyhnout se boji znamená větší zlo než boj sám. Vzpomínám si, jak jsem byl při své první po-exilové návštěvě někdejšího komunistického Československa v roce 1980 „pozván na pohovor“ na policejní stanici v Kroměříži, kde jsme se museli s rodinou přihlásit k pobytu. Mladý důstojník STB mi tehdy položil celou řadu pozoruhodných otázek, jejichž intenzita výrazně zesílila ve chvíli, kdy si uvědomil, že mluví s redaktorem křesťanského vysílání z Monte-Carla. Jeho klíčová otázka byla: „Jste vy v tom vašem vysílání pro mír nebo pro válku?“ Upřímně řečeno, vzalo mi to na chvíli dech, protože jsem zřejmě hloubku dotazu hned nepochopil. Pak jsem se zmohl jen na malý úsměv a začal jsem mladíkovi vysvětlovat, co je to křesťanství, a kdo je to Kníže pokoje. Asi si myslel, že se jeho otázce snažím chytře vyhnout, nevím. Napsal pak o naší rodině posudek, na jehož pokladě nám byly jakékoli další návštěvy Československa zamítnuty. Prý „nadosmrti“. No nevím, tuhle jsem jel poprvé z Rakouska do Čech a už tam ani žádná hranice nebyla. Nevím, kde je dnes můj vyšetřovatel z kroměřížské STB, docela rád bych si s ním opravdu přátelsky

popovídal. Žádný věřící člověk nemůže „být pro válku“. Ale to neznamená, že jsou nutně věřící lidé pacifisté, že odmítají jakýkoli konflikt, jakýkoli boj. Jsou války fyzické, kterým se ani věřící nemůže vyhnout, ale je tu především válka duchovní, které nejenže se nemůžeme vyhnout, my jsme ji přímo povinni bojovat. Duchovní boj byl pro věřící kdysi více-méně samozřejmostí. Dnes tomu tak už není. Žijeme ve světě a v době, kdy se náboženští fanatikové odpalují v aktech vraždy a sebevraždy, útočí letadly, bombami a trhavinovými náložemi umisťovanými mezi civilním obyvatelstvem a snaží se tak fyzicky terorizovat svět ve jménu náboženství. Biblická duchovní válka nemá samozřejmě nic společného s islámským džihádem. Boj křesťanů není fyzického charakteru. Bible – Písmo

MISTR JAN HUS

13

Seriál o pravdě svaté – je naprosto jasná v tom, že fyzické násilí není legitimním nástrojem k šíření Božího království. Církev nemá žádnou autoritu k tomu, aby bojovala mečem za prosazení Božích cílů, nebo dokonce ani na svoji vlastní obranu! Ježíš Kristus řekl apoštolu Petrovi v zahradě Getsemanské, když Ho přišli zatýkat římští vojáci: „Vrať meč svůj na místo. Všichni, kdo meč berou, mečem padnou.“ (Mt 26,52). Abych předešel nedorozumění, musím poznamenat, že použití násilí v případě sebeobrany je pro věřícího přijatelné, nikde není v Bibli odsouzeno nebo zakázáno. „Nastavení druhé tváře“ podle Mt 5,39-40 se vztahuje na osobní urážky a pronásledování kvůli víře v Ježíše Krista, a nikoli na zločinné útoky. Jak už jsem uvedl, absolutní pacifismus není biblicky opodstatnitelný. Církev, jako Kristovo tělo, křesťané, však nemají od Boha žádný mandát k použití síly při šíření Božího království na světě. Válka o Pravdu, jíž se zabýváme v tomto rozhlasovém seriálu, nemá co dělat s fyzickým násilím. Tady nemohu než naprosto jednoznačně odsoudit tragické historické události jako byly křižácké války a inkvizice, jimiž se chtěla prosadit tehdejší církevní komunita za účelem získání majetku a moci – a činila tak ve jménu Ježíše Krista. Naprosto nepřijatelné a neopodstatněné! Náboženský militarismus je přítomen všude tam, kde se Církev vměšuje do řízení státu, a kde dochází ke zneužití Církve státní mocí. Dějiny jsou plné takových nesmyslných válek se všemi tragickými důsledky – a některé z těch důsledků můžeme pozorovat dodnes. Bible kategoricky prohlašuje, že válka o Pravdu je docela jiná válka, válka jinými zbraněmi a s jinými cíli. „ Vždyť náš boj není proti krvi a tělu,“, píše apoštol Pavel věřícím do Efezu (Ef 6,12). „Ačkoliv totiž chodíme v těle“, píše tentýž apoštol do Korintu, „nebojujeme podle těla“. Zbraně

14


našeho boje totiž nejsou tělesné,. . .“ (2K 10,3-4). Pán Ježíš Kristus říká římskému místodržiteli Pilátovi: „Mé království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali,…“ (J 18,36). Církev jako společenství Božího lidu nemá právo na použití tělesné, fyzické síly jakéhokoli druhu. Zato je plně zapojena do duchovního boje, do boje o Pravdu. To není boj o žádná území nebo o národy. Není to boj a země a města. Není to boj mezi stoupenci různých náboženských přesvědčení nebo o vliv na denominačním poli různých církví. Není to boj o majetek nebo o moc. Je to zápas o Pravdu. Zápas o lidskou mysl. Je to boj proti falešnému, nebiblickému učení, boj proti nevíře. Konečným cílem války o Pravdu je, slovy apoštola Pavla, „Boříme výmysly a každou povýšenost, která se pozdvihuje proti poznání Boha; uvádíme každou myšlenku do zajetí, aby byla poslušna Krista.“ (2K 10,5). Bitevním polem je lidská mysl. Cílem je absolutní vítězství Pravdy. Kořistí jsou lidské duše vykoupené z otroctví hříchu a jeho následků. Důsledkem vítězství je dobrovolná poddanost Ježíši Kristu a oslava Krista jako Krále všech králů a Pána všech pánů. Zdá se mi, jako kdybych dnes stále častěji slyšel křesťany říkat něco jako: „Nebudeme se přece stále hádat o to, čemu věříme. Doktrína není zas až tak důležitá. Spíš budeme hledět na to, abychom správně žili, abychom žili jako Ježíš. To, jak žil, je přece důležitější než to, co říkal. Přestaňme se hádat o věrouku a dogma a žijme životem Ježíšovy lásky.“ Takové uvažování je na první pohled velmi laskavé, voní pokorou a vzájemným porozuměním. Při hlubším zamyšlení však zjistíme, že se jedná o vědomé nebo nevědomé přehlédnutí slov Pána Ježíše, který řekl jasně : „Kdo slyší mé slovo a věří Tomu, který mě poslal, má věčný život. . .“ (J 5,24). Ježíš rovněž řekl: „Slova, která

vám mluvím já, jsou Duch a jsou život.“ (J 6,63). Je vážnou chybou vysvětlovat si evangelium tak, že víra v obsah slov a učení Pána Ježíše Krista je méně důležitá než napodobování Jeho chování a jednání! Ve skutečnosti je to právě naopak. Poselství Nového Zákona klade důraz znovu a znovu na víru ve slyšené Slovo ve srovnání s pouhou snahou „žít jako Ježíš“. Protože je to jedině víra v Ježíše Krista, která přináší spasení, vykoupení, ospravedlnění, společenství s Bohem a věčný život. Problém je v tom, že my jsme tak soustředěni na život „tady a teď“, že nám věčný rozměr křesťanské víry pomalu ale jistě uniká. Docela zapomínáme na to, že křesťanství je především a na prvním místě o věčných hodnotách. Apoštol Pavel ukazuje na příkladu národa izraelského, jak je podobné smýšlení zavádějící. Píše: „Nepoddali se totiž Boží spravedlnosti, protože Boží spravedlnost neznají a snaží se ustanovit svou vlastní spravedlnost. (Ř 10,3). Padlý, hříchem porušený člověk si vždycky raději hledal svou vlastní cestu, než aby se podřídil cestě Boží. Izrael měl značnou dávku poznání Boha a hledal cestu k Bohu, jenomže nepochopil pravou podstatu Božího plánu záchrany a pravou roli Ježíše Mesiáše. Boží soud nad člověkem se zakládá na prvním místě a především na nevíře v Krista. Apoštol Jan píše naprosto jasně a srozumitelně: „Bůh totiž neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něj věří, není souzen, ale kdo nevěří, je již odsouzen; neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Božího Syna.“ (J 3,17-18). Následování Ježíše je druhý a naprosto přirozený krok v životě s Bohem. Tím prvním a základním krokem je však víra v Krista. Těším se opět na vás při dalším pokračování seriálu o pravdě. Z pořadu TWR-CZ: O pravdě. Text poskytlo TWR

Zaslíbení Ducha E. G. White

Kristus prohlásil, že po svém nanebevstoupení sešle své církvi, jako dokonalý dar, Utěšitele, který má zaujmout Jeho místo. Tímto Utěšitelem je Duch svatý, duch Jeho života, výkonný nástroj Jeho církve, světlo světa. Se svým Duchem Kristus posílá usmiřující vliv a moc, která odnímá hřích. V daru Ducha dal Ježíš člověku nejvyšší dobro, jaké mohla nebesa poskytnout. Spasitel hleděl na lidstvo a viděl je pod mocí tmy, ale viděl pro lidské bytosti také naději, neboť v božské přirozenosti je moc k úspěšnému zápasu se zlými silami. S radostným ujištěním řekl: „Nyníť jest soud světa tohoto, nyní kníže světa tohoto vyvrženo bude ven. A já budu-liť povýšen od země, všecky potáhnu k sobě.“ Duch byl dán jako obnovující činitel, bez něhož by byla Kristova oběť marná. Moc zla po staletí sílila a podrobení se člověka tomuto satanskému zajetí bylo úžasné. Hříchu je možné odolat a je možné nad ním zvítězit pouze skrze mocné působení třetí božské osoby, která nepřichází ve zmenšené, nýbrž v plné božské síle. Je to Duch, který způsobuje, aby to, co vykonal Spasitel světa, bylo korunováno úspěchem. Právě prostřednictvím Ducha je srdce očištěno. Skrze Ducha se věřící stává účastníkem božské přirozenosti. Kristus dává svého Ducha, jakožto božskou moc k vítězství nade všemi zděděnými i vypěstovanými sklony ke zlu a k tomu, aby vtiskl církvi svůj vlastní charakter. Kristus o Duchu řekl: „Onť mne oslaví“. Tak, jako Kristus oslavil Otce zjevením své lásky, tak má Duch oslavit Krista tím, že světu odhalí bohatství Jeho milosti. Právě takový obraz Boha má být obnoven v lidech. S dokonalostí charakteru Jeho lidu se pojí čest Boží, čest Kristova. Za cenu nekonečné oběti a utrpení nám Kristus opatřil všechno podstatné k úspěchu v křesťanském boji. Duch svatý působí silou, která člověka uschopňuje vítězit. Je to právě působnost Ducha svatého, skrze kterou se podmaňuje satanova vláda. Duch usvědčuje z hříchu a se souhlasem

15

Zaslíbení Ducha lidské bytosti vypuzuje hřích ze srdce. Mysl je pak přivedena pod nový zákon – královský zákon svobody. Duch v nás působí tím, že v naší mysli často oživuje drahocenné pravdy plánu spasení. My bychom tyto pravdy zapomněli a nebýt Ducha, jenž bere z Božích věcí a ukazuje nám je, ztratila by tato bohatá Boží zaslíbení svůj výsledný účinek. Rozjímání o Ježíši a Jeho lásce hřeje naše srdce a my toužíme vyprávět druhým ta potěšující ujištění, která byla přinesena do našich myslí. Je výsadou každého Božího syna a dcery mít Ducha, který by v nich přebýval. Jestliže by ti, kdo znají pravdu, Pána stále milovali a báli se Ho, a pokud by setrvávali v Kristu, měli by mravní a duchovní sílu. Milost Kristova by v nich byla jako pramen vody, vyvěrající k věčnému životu a vytékala by z nich jako proudy živé vody. Duch prosvětluje naši temnotu, poučuje naši nevědomost a pomáhá nám v našich rozmanitých potřebách. Ale mysl musí stále postupovat podle Boží vůle. Jestliže dovolíme, aby do nás vstoupilo světáctví, jestliže nemáme touhu se modlit, netoužíme důvěrně rozmlouvat s Tím, který je Pramenem síly a moudrosti, Duch s námi nebude prodlévat. Ti, kteří nemají víru, neobdrží ten bohatý dar milosti, který by jim dal moudrost ke spasení, vytrvalost, trpělivost a vnímavost k tomu, aby pochopili a ocenili nebeskou něžnou péči, byli pohotoví k rozeznání satanových plánů a silní k odolání hříchu. Bůh pro ně nemůže vykonat své mocné dílo kvůli jejich nevíře. Kristus zaslíbil své církvi dar Ducha, a toto zaslíbení nám patří právě tak, jako patřilo i prvním učedníkům. Ale jako všechna ostatní zaslíbení, je i toto dáno podmíněně. Je mnoho těch, kteří věří a hlásí se k nároku na zaslíbení Pána, mluví o Kristu a o Duchu svatém, avšak nepřijímají z toho žádný prospěch. Nepoddávají svou duši, aby byla vedena a ovládána božskými silami. Nemůžeme používat Ducha svatého. Duch má použít nás. Skrze Ducha Bůh působí ve svém lidu „chtění i skutečné činění, podlé dobře libé vůle své“. Ale mnozí se tomu nepodvolují. Chtějí řídit sami sebe. To je důvod, proč neobdrží nebeský dar. Pouze těm, kteří pokorně čekají na Boha, kteří jsou k jeho vedení citliví, je dán Duch. Kristus prohlásil, že božské působení má Jeho následovníky provázet až do konce. Boží lid však toto zaslíbení nepřijímá a nevěří mu, proto jeho naplnění není vidět. Zaslíbení Ducha je věcí, o které se málo uvažuje. Výsledkem je jenom to, co se dalo očekávat – duchovní vyprahlost, duchovní slabost, duchovní úpadek a smrt. Pozornost zaměstnávají věci malého významu a Boží moc, která je pro růst a rozkvět církve nezbytná, a která by jí přinesla všechna další požehnání na její cestě, chybí, ačkoli

16


je nabízena ve své nekonečné hojnosti. Pokud je církev spokojena s maličkostmi, neobdrží velké věci Boží. Proč nehladovíme a nežízníme po daru Ducha, když je to způsob, jímž máme obdržet moc? Mluvte o tom, modlete se za to, kažte o tom. Pán je mnohem ochotnější dát nám Ducha svatého, než jsou rodiče ochotni dát dobré dary svým dětem. Pouštěli by se naši pracovníci do díla bez vědomí jeho svatosti, kdyby si plně uvědomovali odpovědnost, která na nich spočívá? Neviděli bychom na mužích, kteří sami sebe představují jako kazatelé, hluboké hnutí Ducha svatého? Za křest Duchem svatým by měl každý pracovník Boha prosit. Společenství by se měla shromažďovat, aby prosila o zvláštní pomoc, o nebeskou moudrost k tomu, co plánovat a jak konat. Zvláště by se měli lidé modlit, aby Bůh pokřtil Duchem svatým své misionáře. Pro toho, kdo zapomene sám na sebe, udělá ve svém srdci místo pro práci Ducha svatého a žije život cele zasvěcený Bohu, není žádného omezení. Jestliže budou lidé snášet potřebnou kázeň bez stěžování si nebo umdlévání, bude je Bůh vyučovat hodinu za hodinou a den za dnem. On touží zjevit svoji milost. Jestliže Jeho lid bude odstraňovat překážky, On vylije vody spasení v hojných proudech skrze lidské nástroje. Kdyby lidé, kteří vedou pokorný život, byli povzbuzováni, aby vykonali veškeré dobro, jaké jen mohou, a kdyby nebyla potlačována jejich horlivost, pak by měl Kristus sto dělníků tam, kde má nyní jednoho. Bůh bere lidi takové, jací jsou, a vychovává je pro svoji službu, jestliže se mu poddají. Duch Boží, přijatý do duše bude posilovat všechny její schopnosti. Pod vedením Ducha svatého se mysl, která se bezvýhradně oddá Bohu, vyvíjí harmonicky a je posilována, aby pochopila a plnila Boží požadavky. Slabá, nestálá povaha prodělá změnu a stane se silnou a pevnou. Ustavičná oddanost a zbožnost tak upevňuje úzký vztah mezi Ježíšem a jeho učedníky, že se Mu křesťan stává podobný svou myslí a povahou. Skrze spojení s Kristem bude mít jasnější a širší rozhled. Jeho bystrost bude pronikavější, jeho úsudek vyváženější. Přítomnost Ducha svatého u Božích dělníků představí pravdu s mocí, jakou nemůže poskytnout veškerá čest a sláva světa. Duch dává sílu, která udržuje snahu zápasící duše v každé krizi, uprostřed nepřátelství příbuzných, nenávisti světa i vědomí vlastních nedokonalostí a chyb. Spojení božského a lidského úsilí, těsné spojení s Bohem, zdrojem vší síly ve všem vždy a všude – to je v naší práci absolutně nezbytné. (Review and Herald, 19. května, 1904) Překlad: Pra del Torno Publishing

ZVLÁŠTNÍ BOŽÍ DAR John J. Grosboll „Když pak sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš: Nikomu nic o tom vidění neříkejte, dokud Syn člověka nebude vzkříšen z mrtvých: Učedníci se ho zeptali: Proč tedy tvrdí vykladači Písma, že napřed musí přijít Eliáš?“ (Mt 17,9.10; Petrů) Očekávání Eliáše Jak je vidět, Židé očekávali toho Eliáše, který mluvil s Achabem a Jezábel, že sestoupí z nebe. To se nestalo! Ježíš odpověděl: „Eliáš jistě přijde a všechno obnoví. Říkám vám: Eliáš už přišel, ale oni ho nepoznali a udělali s ním, co chtěli. Tak i Syn člověka bude od nich trpět. Tehdy učedníci pochopili, že jim to mluví o Janu Křtiteli.“ (Mt 17,11-13; Petrů) Dokážete si představit větší tragédii než tuto? Bůh posílá svému vyvolenému lidu zvláštního posla, někoho, kdo je více než prorok. Ode dnů Mojžíše nikdy nebylo v Božím lidu takového, jako byl tento. Pokud ovšem nevíte, o koho se jedná, nezískáte požehnání, které má Bůh pro vás připravené. Náboženští vůdcové se k němu obrátili zády. Nechtěli ho slyšet. To se přihodilo Židům. „Co si myslíte o tomto případu: Jeden člověk měl dva syny. Přistoupil k prvnímu a řekl mu: Synu, jdi dnes pracovat na vinici. On odpověděl: Mně se nechce, ale potom toho litoval a přece šel. Přistoupil k druhému a řekl totéž. Ten odpověděl: Ano, pane, ale nešel. Který z těch dvou vykonal otcovu vůli? Odpověděli mu: Ten první. Ježíš jim řekl: Skutečně, říkám vám: Celníci a nevěstky vás předcházejí do Božího království. Potom přišel Jan, aby vám ukázal správnou cestu, ale neuvěřili jste mu. Celníci pak a nevěstky mu uvěřili. Vy jste to viděli, a přece ani potom jste toho nelitovali.“(Mt 21,28-32; Petrů) Oni (Židé, vedoucí) neuvěřili mimořádnému poslu, Bohem pověřenému. Ježíš řekl, že nevěstky a výběrčí šli za ním, aby byli spaseni, neboť uvěřili. To je hrozně

nebezpečné zavrhnout posla, Bohem vyslaného. Je to vrcholně nebezpečné, neboť tím se obracíte zády k samému Pánu! Takové je Jeho vysvětlení. Odmítnutí – zavržení Pána Máte v paměti událost, kdy starší Izraele přišli k proroku Samuelovi a řekli: My chceme krále!“ A Samuel v pláči volal k Pánu celou noc. Řekl: „Pane, oni mne nechtějí.“ Pán mu řekl: „Nepohrdli přece tebou ale mnou“ (1S 8,6). Co uděláme v případě, když je něco smrtelně nebezpečné? Musíme na to upozornit! Když pohrdnu poslem, kterého Bůh posílá, obracím se zády k samému Bohu! Nikdy nebudu v souladu s Pánem, dokud toho nebudu litovat ! To je vážné! „…Jan přišel, aby vám ukázal správnou cestu, ale neuvěřili jste mu. Celníci pak a nevěstky mu uvěřili. Vy jste to viděli, a přece ani potom jste tomu nevěřili! (Mt 21,32). Co mínil Bůh tím, když řekl: „Pošlu vám Eliáše proroka?“ (Mal 4,5) Co řekl anděl Zacharášovi o Janu Křtiteli? „Půjde před ním v duchu a v moci Eliáše.“ (L 1,17) V duchu a v moci – ne totéž tělo, ne tatáž osoba, která mluvila s Achabem a Jezábel, ale někdo jako Eliáš prorok. Pán zaslíbil, že jako Jeho lid budeme mít opět Eliáše v době konce, neboť věděl, jak nebezpečná doba nastane (nejrůznější falešné teorie, které zničí víru křesťanských církví…důvěru v Bibli, přijmou evoluci a moderní spiritismus…) Z toho důvodu přislíbil svému lidu mimořádného proroka; zaslíbil poslat proroka Eliáše. Bůh to považoval za tak důležité, že ve Zjevení, když mluví o době konce, říká: „Budu zde mít lid, ostatek, a pokud chcete ten můj ostatek vyhledat v poslední době, bude mít dva charakteristické znaky.“ Ve Zj 12,17 je

17

Zváštní Boží dar uvedeno: „Tehdy se drak (satan) na ženu rozhněval a odešel svést boj s ostatními z jejího semene, kteří zachovávají přikázání Boží a drží se Ježíšova svědectví.“ A ve Zj 19,10 čteme: „Ježíšovým svědectvím je Duch prorocký.“ Žijeme v době, kdy Bůh oslovuje miliony, aby se staly součástí ostatků. Duchovní dary budou pokračovat V ep.Efezkým ap. Pavel jasně informuje, že dary Ducha budou existovat dotud, dokud všichni nedosáhneme jednotu víry a známosti Syna Božího, v muže dokonalého, v míru postavy plného věku Kristova“ (v.14). To se doposud ještě nesplnilo. A neuskuteční se to, dokud církev nebude připravena na Ježíšův příchod v nebeských oblacích. Na základě Písma víme, že duchovní dary budou pokračovat až k druhému příchodu, včetně daru prorockého. Někteří lidé mají ve věcech duchovních darů zmatek. Domnívají se, že největším z nich je dar jazyků. Když však nahlédneme na seznam darů u ep. Ř 12; 1Korintským 12; nebo Efezským 4, zjistíme, že dar jazyků je pouze jedním z mnoha darů a nikdy není zmiňován jako velice důležitý. Těmi moc důležitými dary jsou dar apoštolský a prorocký. Porovnejme nyní Zj 12,17 se Zj 19,10 a dovolte mi říci, co ta slova znamenají. Drak je satan; žena je církev, a ostatní z jejího semene – ostatky - tvoří poslední církev. Ježíšovým svědectvím je Duch prorocký. „Tehdy se drak na ženu rozhněval a odešel svést boj s ostatními z jejího semene, kteří zachovávají Boží přikázání a drží se Ducha prorockého.“ Boží lid v době konce bude zachovávat přikázání. Bude církví zachovávající SOBOTU, neboť Zákon deseti přikázání je vepsán v jejich srdcích a budou mít prorocký dar. Když jsem v r. 1988 kázal v Austrálii, obdržel jsem od jednoho, s nímž jsem se tam setkal, určitý materiál. To, co jsem obdržel, byl dokument o něčem, co vysílal australský rozhlas. Neznám náboženský námět, který byl odvysílán. Ale pravděpodobně byla řeč o antikristu. Dokument je fotokopie dopisu. Pisatele neznám. Neměl jsem ani možnost ověřit si jeho autentičnost; je však velice zajímavé, že byl zaslán do rozhlasu. Dokonalá infiltrace Autor v dopise uvádí: „Vyučuji v Church of England, případně na Anglican School.“ O sobě prozrazuje, že byl SJ, co znamená, že

18


patřil k Society of Jesus, tedy k jezuitům. Byl jezuitským knězem, zřejmě tajně působícím jako učitel ve zmíněné anglické škole. Dále uvádí, že tam existuje církev, která je popsaná v Zjevení 12,7 a 19,10.“ Myslím, že je to velice zajímavé, když jezuité vědí o církvi, popsané ve Zjevení. Další věta prozrazuje mnohé. Říká: „my“ (kdo „my“ – jezuité) jsme do této církve velice hluboce pronikli. Kterou církev? Tu, která zachovává přikázání Boží a vlastní Ducha prorockého. Tato skutečnost snad může vysvětlit, proč se ve světě odehrávají takové věci, které někteří lidé nejsou schopni pochopit. Nedomnívejte se, že je pouze jedna církev, která je jimi prolezlá! Pro mne je zajímavé to, že jsem objevil, že jezuité vědí, že existuje taková církev a vědí, která to je, neboť říkají, že ten lid zachovává přikázání a má Ducha prorockého. Více než prorok! Chci vám říci, že jsem šťastný, že to mohu vyjádřit a nejsem vůbec na rozpacích sdělit: Bůh poslal svému lidu ne pouze proroka, ale někoho, kdo je více než prorok, - zvláštního posla. Kdybychom mu naslouchali, byli bychom přivedeni zpět ke všem pravdám Božího Slova. Bůh bude mít perfektní církev. Bude mít dokonalou církev, jejíž členové budou lnout k biblickým pravdám. Se svými výmluvami se nemůže dostavit ke Dni soudu, když se Ježíš vrátí na oblacích, a říci: „Ó, Pane, já jsem ten text neznal. Lituji, Pane, že jsem nežil dle toho, neboť jsem si výstrahy nepovšimnul.“ Pán ví, že vy i já žijeme 6000 let od zahrady Eden a vše porovnáváme s našimi předky a máme velice ubohou mysl. Z toho důvodu se Bůh rozhodl poslat nám svého zvláštního posla, aby nás přivedl zpět k biblickým pravdám. „Moje cesty nejsou jako vaše.“ Ne? Boží cesty jsou rozdílné od našich.1K 1,19-24 ukazuje, jak rozdílné jsou Boží cesty od našich. Podívejme se na to. Je to něco úžasného! Je přece psáno: „Zahubím moudrost moudrých, zavrhnu rozum rozumných. Kde zůstal mudrc? Ke je učenec? Kde zůstal světový myslitel? Copak Bůh neobrátil moudrost světa v bláznovství? Bůh se ve své moudrosti nedal světu poznat jejich vlastní moudrostí. Namísto toho se Bohu zalíbilo, že spasí ty, kdo uvěří tomuto bláznivému kázání. Židé požadují zázraky,

Řekové hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného – pro Židy pohoršení, pro pohany bláznovství, ale pro povolané, ať Židy či Řeky, Krista – Boží moc a Boží moudrost.“(B21)

Podle Bible může být pannou a prorokem, případně vdaná může být prorokem. A proroky byly i ženy vdovy. Vdovství je nediskvalifikovalo z prorockého povolání (Anna; L 2,36.37)

Nyní pohleďme na moc a moudrost Boží, která je vrchovatě vyšší než cokoli, co si dokážeme zobrazit nebo představit. Písmo praví:„Boží bláznovství je totiž moudřejší než lidé a Boží slabost je silnější než lidé. Podívejme se, bratři, jak vás Bůh povolal: podle lidských měřítek mezi vámi není mnoho moudrých, mocných nebo urozených. Bůh ale vyvolil bláznivé tohoto světa, aby zahanbil moudré. Bůh vyvolil slabé tohoto světa, aby zahanbil silné. Bůh vyvolil neurozené a opovržené tohoto světa, ba dokonce to, co není, aby obrátil v niveč to, co je, aby se před Bohem nikdo nechlubil. (v.25-29)

Bůh řekl: „Rozhodl jsem se poslat nejslabšího ze slabých.“ Osoba, kterou vybral za zvláštního posla, měla 17 roků a byla tak slabá, že nebyla schopná ani psát, neboť se jí ruka chvěla. Když jí bylo asi 9 roků, měla úraz. Rozzlobené děvče vrhlo po ní kamenem, který jí zasáhl nos. Od té doby až do konce života ho měla zdeformovaný. V nose je plno jemných cév. Když kámen zasáhl její nos, krev začala téci proudem, a než byla přivedena domů, ztratila jí velice mnoho. Z toho byla tak slabá, že nemohla několik měsíců navštěvovat školu. Ruka se jí tak třásla, že nedokázala ani psát. Proto musela opustit školu. Zdálo se, že nebude dlouho žít. Když se její otec vrátil domů, nejdříve se zeptal: „Žije ještě Ellen?“…

A když se Bůh rozhodl poslat svému lidu v době konce zvláštního posla, zvolil k tomu takového, kdo by byl nejen prorok, ale byl více než prorok. Zvláštního posla, který by je přivedl zpět k biblickým pravdám, aby byli připraveni na příchod Ježíše Krista, neboť když On přijde, přijde pro svoji perfektní církev, a ne odpadlou od víry, ne nevěrnou, ne vlažnou, ale dokonalou! Nejslabší nádoba V Bibli čteme, že Bůh se rozhodl použít nástroj, který bude tak slabý, abychom byli schopni rozpoznat, pokud budeme ochotni, že to byla moc a moudrost Boží. Bůh se rozhodl sdělit své poselství skrze nejslabšího ze slabých. Kdo jsou slabí? Prosím, neurážejte ženy, neboť ap. Petr říká, že žena je slabší nástroj (1Pt3,7). To nemluvím já, prosím, neurážejte se. Jestliže řekl, že poselství skrze posla nejslabšího ze slabých, kdo by to mohl být? Především by to mohla být žena. Nemohl by to být muž. Některé ženy jsou mnohem silnější než jiné ženy. Měla by to být žena, která je slabá. Ne slabá jako žena, ale slabá žena. Někdo může říci: „Kazateli Johne, to je nemožné. Pokud Bůh chce poslat někoho, kdo by měl být více než prorok, jistě by poslal muže. Mojžíš byl muž. Bůh by měl poslat muže.“ Někteří lidé v ženské proroky nevěří. Kupříkladu v NZ, ve Skutcích, je řeč, že Filip měl čtyři dcery, které byly prorokyně, a byly to panny. Může být panna prorokem? Ano…

Ukončila snad dva nebo tři ročníky. To je ta osoba, kterou Bůh vybral, neboť On zamýšlel učinit něco zvláštního. Chtěl ukázat, že Boží „bláznovství“ je moudřejší než lidé a Boží „slabost“ mocnější než lidé. Tato žena, když jí bylo 17 let, obdržela své první vidění. Po něm, nesčetněkrát, měla vážné zdravotní potíže, takže se opět zdálo, že v krátké době zemře. V té době šla k lékaři na kontrolu, u kterého byly již jiné dvě ženy. Po prohlídce lékař řekl: „Všechny tři máte problémy se srdcem, ale (obrátil se k Ellen) tvé srdce je horší než těchto dvou.“ Pro nemoc neočekávala, že bude žít. Poté ale žila asi 60 roků, byl to ovšem zázrak! Pán ji uzdravil. Později měla i rakovinu. Měla umřít, ale Bůh ji opět uzdravil. Nemohla psát, byla velice slabá a nesmělá. Bůh to dopustil proto, aby lidé za tím viděli Boží ruku. Obdržela zvláštní poselství. Pánu řekla, že neumí nikoho oslovit a nemůže ani psát, neboť se jí ruka chvěje. A kolik toho napsala! Ona, nemocná, o které se předpokládalo, že umře, svojí slabou rukou napsala toho mnohem víc, než jiné ženy, o kterých se v dějinách mluví. Byl to Boží zázrak! Z Historic Land Marks Adventism, January 2001, přeložil volně j/kov Poznámka: Zjev. 19,10 – přesná citace Bible: „Svědectví pak Ježíšovo jestiť duch proroctví.“

19

Vítězství

MŮŽEME ZVÍTĚZIT NAD HŘÍCHEM? Lawrence Nelson

Četl jsem novou knihu, mající název Seven Condition for Receiving the Latter Rain (Sedm podmínek pro obdržení Pozdního deště). Autor mi laskavě svolil podělit se s vámi o některé myšlenky. Začnu s velice důležitou otázkou: Jaká je Boží vůle s námi? Bible i Duch prorocký učí, že je možné Boží milostí být angažovanými, Duchem naplněnými křesťany a stát se vítězi nad hříchem již v tomto životě. Jak nádherné povzbuzení! Boží vůlí s námi je, abychom nehřešili. U Jana čteme: „Synáčkové moji, toto vám píši, abyste nehřešili. Pakli by kdo zhřešil, Přímluvce máme u Otce, Ježíše Krista spravedlivého“ (1J 2,1) Pouze ti křesťané, kteří bezvýhradně přijmou přímé Ježíšovo svědectví ze Zjevení 3,14-22 a zvítězí nad každým obkličujícím hříchem a plně zrcadlí Ježíšům obraz, obdrží Pozdní déšť.

Rada Věrného Svědka „Ti, kteří zmohou každý bod, obstojí v každé zkoušce a zvítězí, nechť je cena jakákoliv, a dbali svědectví Věrného Svědka, obdrží Pozdní déšť a budou takto způsobilí k proměnění.“ 1T 187 Všimli jste si rady Věrného Svědka? Za prvé: „Kteří zmohou každý bod“; druhé: „obstojí v každé zkoušce“; třetí: „zvítězí nad každým hříchem, nechť je cena jakákoli.“ Ovšem to není vše z přímého svědectví a rady

20


Věrného Svědka. Musíme si uvědomit, že se v něm jedná taktéž o zlato víry a lásky, o bílý oděv Kristovy spravedlnosti (charakter) a oční mast, kterou je duchovní orientace skrze Ducha svatého. Přímé svědectví označuje hřích pravým jménem a apeluje na Boží lid, aby všechen hřích litoval, zanechal a získal vysokou mravní úroveň. Když se snažíme získat takovou úroveň, nezapomeňme, že vítězství nad hříchem je prvořadou záležitostí. Pak dar Ducha a Pozdní déšť bude následovat. Tato záležitost byla jasně předložena: „Bylo mi ukázáno, že pokud Boží lid nevyvine ze své stránky žádné úsilí a bude jen očekávat, že se mu dostane občerstvení, které by odstranilo jeho nedostatky a napravilo omyly a bude-li se spoléhat, že jej očistí od nečistoty těla i duše a učiní jej způsobilým pro Hlasité volání Třetího anděla, bude nalezen lehkým. Občerstvení nebo moci Boží se dostane pouze těm, kteří jsou připraveni na ně konáním díla, které jim Bůh přikázal, zvláště očištěním se ode vší nečistoty těla i ducha, zdokonalováním svatosti v bázni Boží.“ 1T 619

Tajemství, jak získat svatost Překvapila vás zmínka, že musíme být dokonale posvěceni? Prosím, neznepokojujte se! Může vás překvapit objev, že získat svatost je tajemství. Takové vítězství se dostaví postupným podřízením se Kristově vůli. Dnešní podřízení není dostačující pro zítřek. Odevzdání duše Bohu musí jít stále hlouběji, dokud nedosáhne bodu, kdy jako Kristus

řekne: „Ne má vůle, ale Tvá se staň!“ (L 22,42) – a to až do bodu smrti. Často jdeme na svá kolena a beznadějně říkáme: „Otče, pomoz mojí nedůvěře a uschopni mne být poslušným.“ Kristus, náš Vzor, znal plné podřízení. Mnoho Božích dětí, milujících Pána, se nenaučilo lekci (umění) postupného podřízení. Ono má být obnovováno každodenně; jinak vítězové nebudou. „Někteří, kteří přicházejí k Bohu s pokorným vyznáním a upřímně věří, že jejich hříchy jsou odpuštěny, stále se ještě nedožadují – jak by měli – Božích zaslíbení. Nevidí, že Ježíš je stále přítomný Spasitel, a nejsou připraveni svěřit Mu své duše a spoléhat na Něj při dokonání díla milosti, které započalo v jejich srdcích. Zatímco si myslí, že se odevzdávají Bohu, velkou mírou spoléhají na sebe. Jsou to svědomité duše, které spoléhají částečně na Boha a částečně na sebe. Nevzhlížejí k Bohu, aby byli vedeni Jeho mocí, ale spoléhají na svou bdělost a ostražitost v pokušeních a na konání některých povinností, aby Jím byli přijati. V takové víře není vítězství! Takové osoby se bezdůvodně namáhají, jejich duše jsou ve stálém zajetí a nenajdou odpočinek, dokud svá břemena nesloží k nohám Ježíšovým.“ (1SM 353)

Důvěra v satanovu lež Bůh si vypěstuje ostatek, zachovávající přikázání a víru Ježíšovu. Podlehli jsme satanovým svodům? Jsme podobni většině vyznávajících křesťanů v současnosti, věřících satanské lži, že nemůžeme zvítězit? Buďme opatrní, dejme si pozor! Toto se předkládá z některých kazatelen. Je to otec lži, kdo říká, že zvítězit nemůžeme! Zvítězit můžeme, a to v zásluhách Toho, „… který nepoznal hřích,…abychom my byli učiněni spravedlností Boží v něm“ (2K 5,21). Bůh je schopen poskytnout nám vítězství. „Vyžaduje dokonalou poslušnost; a ti, co tvrdí, že není možné žít dokonale, vrhají na Boha

obvinění z nespravedlnosti a nepravdy.“ (Ms Releases1,369.) Jestliže věříme, že zvítězit nemůžeme, pak jsme ozvěnou satanova hlasu. Křesťanství má být životem vítězů. Myšlenka mnohých na vítězství je podobná lanu z písku; rozumově přijatelná, ale nikdy nevyzkoušena. Když nevěříme ve vítězství a nikdy jsme úžasný projev spásné moci Boží nezakusili, musím s lítostí říci: Nebudeme uschopněni obdržet Pozdní déšť!

Falešná teologie Některé z Božích dětí věří, že při druhém Kristově příchodu jim bude uděleno zázračné vítězství nad hříchem. Když jsem připravoval tento článek, jeden kazatel z blízkého velkého sboru kázal, že Bůh změní náš charakter v době Ježíšova příchodu, a to tak, že už nikdy nebudeme hřešit. To je falešná víra! To je lež! Zázračné vítězství nad hříchem je pro dnešek a pro každý další den, abychom mohli být divadlem - jak lidem, tak i andělům. „Satan si taktéž hlídá svoji příležitost, aby nás svedl. Bude prezentovat poutače, kterými chce odpoutat naši mysl od Boha. Nevěnujme pozornost jeho svodům. Neměli bychom raději vytrvale vyhlížet Boží pomoc, aby nás uchránil od satanských svodů? Ani na chvíli nesmíme odložit výzbroj. Budete slyšet: „Jen věř!“

Satan taktéž věří a třese se. Musíme vlastnit víru, působící skrze lásku a očisťující srdce. Převládá názor, že Ježíš učinil vše za nás a my můžeme v přestupování přikázání pokračovat a nebudeme za to zodpovědní. To je největší svod, jakým satan vždycky sváděl. Musíme zaujmout takovou pozici, abychom neporušovali přikázání za žádnou cenu a byli v takovém duchovním stavu, že budeme schopni vyučovat jiné duchovním věcem.“ (MS Releases, 397)

21

Zbožnost

Z B O Ž N O S T František Poslušný V evangeliu podle Matouše, v kapitole 6, ve verších 1–18, je zmínka o tom, jak by měla vypadat zbožnost těch, kteří se počítají mezi následovníky Ježíše. Jsou to prakticky všichni křesťané, bez rozdílu konfesní příslušnosti. Každý si jistě povšimne toho, že slovo zbožnost se v těchto verších vůbec nevyskytuje. Alespoň ne v překladu Bible, který je u nás nejrozšířenější – v Bibli kralické. V některých překladech, a těch není až tak mnoho, se ale takové znění vyskytuje, jinde je zase použito slovo spravedlnost. Je to proto, že obě řecká slova, zvláště jejich koncovky, znějí podobně. To však není podstatné, protože v Ježíšově době se pokládala zbožnost, spravedlnost a dobročinnost za přirozenou povinnost těch, kdo se hlásili k judaismu i nově rodícímu se učení – křesťanství. Zbožnost, dle představ tehdejších humanistů, záležela ve skutcích a úkonech. Tak tomu alespoň rozuměli Ti, kteří se chtěli ukázat hodni Boží přízně. Ježíš ovšem pokládá dobré skutky za přirozenou povinnost svých učedníků a bez obav mluví o „mzdě“ nebo „odplatě“. (verše 1.4.5.18) Zbožnost dochází zvýraznění ve skutcích a úkonech. Vždycky se to tak projevovalo. Jsou to jednak skutky, kterými člověk přenáší Ježíšovu a Boží lásku na své bližní. Tomu se říká milosrdenství. Pak jsou to také úkony, kterými se zbožnost vyjadřuje buď ve slovech vděčnosti anebo prosbami v modlitbě. Jiným druhem může být zbožnost projevovaná v obětech, půstu, nebo v „almužnách“. To všechno Ježíš uznává a nemá nic proti tomu. Vyslovuje se ale o půstu, almužnách a modlitbě ve svém posudku a doporučení v této oblasti. Obrací se přímo proti základní chybě, která je průvodním „zjevem“ těchto věcí. Tento „zjev“ se jmenuje „přehnaná okázalost“. Je zvláštní, jak se do náboženských úkonů vloudí ješitnost a vypočítavost, a to jak směrem k Bohu, tak i k lidem. Takoví lidé jakoby zapomněli, že

22


Boha nemohou v žádném případě oklamat. Svojí domnělou zbožností sice mohou zapůsobit na lidi, ale to je asi tak všechno. Časem dokonce i lidé poznají, že „něco“ není v pořádku, Bůh však čte v jejich nitru jako v otevřené knize. Zapomínají, že zbožnost je přece povinností těch, kdo se nazývají Božími následovníky. Dělají si z ní zásluhu, chlubí se jí před Bohem a často za ni něco chtějí. (čti Mt 19,27) Tak to vypadalo ve společenství Ježíšových nejbližších následovníků. Položme si kritickou otázku: Jak to vypadá dnes po téměř dvou tisíci letech mezi jeho následovníky? Je to lepší, horší, nebo stejné? Když je náboženství obecně uznávané, člověk si z něj snadno udělá jakoby doklad bezúhonnosti a chlubí se tím. Jiné je to ale v dobách náboženského úpadku. To se lidé předstihují v projevech moderního pohrdání náboženstvím. Zbožnost jakoby se z prostředí lidí vytratila. Ztrácí z očí Boha a výsledkem je prázdná a lživá forma – pokrytectví. Ježíš chce vrátit zbožnosti její pravý účel. Chce obnovit její niternost, chce jí zbavit ješitnosti a vypočítavosti. Chce lidskou duši obrátit od toho, co tomu řeknou lidé, k tomu, co si o tom myslí Bůh a jak na to pohlíží On. Kdo toto ztrácí ze zřetele, vůbec nepočítá s Bohem. Kdo hledá uznání a pochvalu u lidí, už dostal svojí odplatu. Může ještě očekávat odplatu od Boha? Byl by to dobrý obchod s dvojím ziskem. Lehká práce s dvojnásobným platem. Není to pravda? Verš 1. končí zjištěním, že takoví lidé nebudou na nebeské „Boží výplatní listině“. Důvod? Už přece jednu odměnu dostali. Dva platy? To je utopie. Za pravou zbožnost Bůh dává odměnu. Dostali-li jsme za domnělou zbožnost zaplaceno od lidí, v podobě uznání a obdivu, od Boha sotva můžeme cokoli očekávat. František Poslušný

Závěr třetího andělského poselství Potom jsem viděla, jak Pán Ježíš odložil své kněžské roucho a oblékl svůj královský oděv. Na hlavě měl mnoho korun, jedna zapadala do druhé. Pak, obklopen nebeskými anděly, opustil nebesa. Když na obyvatele země začaly dopadat rány, někteří Boha osočovali a proklínali Jej. Jiní spěchali k lidu Božímu, aby byli poučeni, jak by mohli uniknout Jeho soudu. Avšak svatí už pro ně nic neměli. Poslední slzy za hříšníky již byly prolity, poslední úpěnlivé modlitby již byly k nebesům vyslány, poslední odpovědnost byla splněna a dána poslední výstraha. Sladký hlas milosti již nikoho nezval. Když celá nebesa i svatí usilovali o jejich spasení, oni neměli zájem. Byl jim předložen život a smrt. Mnozí toužili po životě, ale nevynaložili sebemenší úsilí, aby jej získali. Nezvolili si život a nyní již nebyla k dispozici krev smíření, aby smyla jejich vinu, ani soucitný Spasitel, který by za ně prosil a volal: „Ušetři, ušetři toho hříšníka ještě nějaký čas!“ Veškerá nebesa se spojila s Pánem Ježíšem, když zaslechla ta hrozná slova: „Stalo se. Dokonáno jest!“ Plán vykoupení byl vykonán, ale jen nemnozí se rozhodli pro jeho přijetí. Nyní, když dozněl líbezný hlas milosti, zachvátila bezbožné bázeň a hrůza. S děsivou určitostí slyšeli slova: „Je pozdě! Je pozdě!“ Lidé, kteří si nevážili Božího slova, běhali sem a tam, od moře k moři, od severu na východ a

hledali Boží slovo. Anděl pravil: „Nenajdou ho! Na zemi nastal hlad; ne hlad po chlebě a žízeň po vodě, ale po slyšení slov Hospodinových.“(Am 8,11) Co všechno by nyní dali za jediné slovo uznání od Boha! Ale ne, musí dále hladovět a žíznit. Den co den pohrdali spásou, víc si vážili pozemského bohatství a světských rozkoší než nebeského pokladu nebo nebeského povzbuzení. Zavrhli Pána Ježíše a pohrdli Jeho svatými. Kdo je nečistý, musí zůstat navždy nečistý. Mnozí bezbožní se velmi rozhněvali, když museli snášet účinky ran. Byl to hrozný pohled. Rodiče vyčítali svým dětem a děti svým rodičům, bratři svým sestrám a sestry svým bratřím. Všude bylo slyšet hlasité naříkání: „To tys mi bránil, abych přijal pravdu, která by mě uchránila od této strašné hodiny.“ Lidé se obraceli s nenávistí proti svým kazatelům a vyčítali jim: „Vy jste nás nevarovali, vy jste nám říkali, že celý svět má být obrácen a volali jste „pokoj, pokoj“, abyste potlačili každou vzniklou bázeň. Vy jste nám o této hodině nic neřekli, a o těch, kteří nás před ní varovali, jste prohlašovali, že to jsou fanatikové a zlí lidé, kteří nás chtějí uvrhnout do záhuby.“ Viděla jsem však, že kazatelé neunikli Božímu hněvu. Jejich utrpení bylo desetkrát větší, než utrpení jejich lidu. (EW 280,281)

23

Proč je pasivita a vnitřní prázdnota nebezpečná

N

ásledování Pána Ježíše a modlitba stále vyžadují naši aktivitu. Bible říká: „Bojuj! Hledej! Pros! Klepej! Přibliž se k Bohu!“ Všechny tyto požadavky říkají jen jedno – nebuď pasivní ale aktivní. Jedno z mnoha Ježíšových varování pro dobu konce říká: „Buďte bdělí.“ Všechny tyto požadavky směřují jen do naší levé poloviny mozku, která ovládá vůli a inteligenci.

W

atchman Nee, čínský křesťan a autor mnoha náboženských knih, píše o fenoménu pasivity toto: „Pasivita věřících je hříchem zanedbání, který dává prostor zlým duchům. Když člověk přestane používat přirozený dar, dá příležitost satanovi a jeho pomocníkům, aby člověka použili pro své účely. Hlavní příčinu podvodu věřících, kteří jsou zasvěceni Bohu, je možno obsáhnout jedním slovem, a to slovem PASIVITA. Pasivní člověk věří, že je cele oddaný Bohu, a proto nechce používat žádnou oblast své osobnosti.“ (Christ, TELOS, Band 3, S. 93-94)

K

řesťané jsou stále častěji zastavování pasivitou, meditací s ponořováním se do vnitřního ticha, meditacemi nad obrazy i různými předměty ve snaze podrobit se hlubokým účinkům Ducha svatého. Máme přijímat všechno, s čím se setkáváme, a bezmyšlenkovitě se tomu poddávat? Pokud se tomu poddáme, naplní se zákony pasivity a člověk se může stát i médiem. Fyzik Sir John Carew Eccles a neurochirurg Wilder Penfield došli při výzkumu funkce mozku k zajímavým výsledkům. Eccles obdržel za své výzkumy Nobelovou cenu. Jednoduše řečeno, oba vědci došli k závěru, že náš mozek nepracuje samostatně. Dá se přirovnat ke klavíru. Rozhodující není jen klavír, ale také ten, kdo na něj hraje.

P

tám se, komu dovolíme ovládat náš mozek? Bohu? Anebo dovolíme jiným zlým duchům, aby řídili a ovládali naše tělo? Tato skutečnost je obzvlášť patrná u některých kultur, např. u kultu vúdú, kdy lidé při hudbě padají v transu na zem a zmocňují se jich zlé duchovní moci. Tito lidé nad sebou zcela ztrácejí kontrolu, škubou celým tělem, křičí, smějí se, chovají se jako zvířata atd. Co k tomu říká Bible?

V

listu Galatským 5,22 jsou vyjmenovány skutky věřícího člověka, které jsou způsobeny Duchem svatým. Jsou to láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Právě z posledního bodu je zřejmé, že Duch svatý posiluje sebeovládání člověka, a nechce, aby byl ovládán a kontrolován zlými duchy. V témže listu, ve verších 19-21, popisuje apoštol Pavel skutky těla, jež není pod vlivem Ducha svatého. Jsou to: cizoložství, smilstvo, nečistota, chlípnost, modloslužba, čarování, nepřátelství, sváry, nenávist, hněv, dráždění, různice, sekty, závist, vraždy, opilství, hodování a podobné věci. Je zajímavé zamyslet se nad tím, proč je skutků těla mnohem více než ovoce Ducha svatého. Kde se nechávám vést pasivním postojem k duchovním věcem, k dění v církvi? Kde se nechávám vést lhostejností? Přečtěme si ještě několik veršů ze Zjevení 3,15-20: „Vímť skutky tvé, že ani jsi studený, ani horký. Ó bys studený byl aneb horký. A tak že jsi vlažný, a ani studený, ani horký…“ Jaroslav Jurica

J.J. RAJ. číslo ISSN Z ráje do ráje. Časopis pro svobodný život J.J. RÁJ. Ježíš - - Boží vyslanec. Foto: Johana

Recommend Documents