Jižní Kavkaz mezi demokracií a autoritarismem. Vincenc Kopeček

Jižní Kavkaz mezi demokracií a autoritarismem

Vincenc Kopeček

KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Kopeček, Vincenc Jižní Kavkaz mezi demokracií a autoritarismem / Vincenc Kopeček. -- Praha : European Science and Art Publishing, 2012. -- (Vědecká monografie) ISBN 978-80-87504-18-5 316.323.7:316.42 * 342.5 * 321.64 * 321.7+342.34 * 328/329 * (479.2) * (479.25) * (479.24) * (479.22) - postkomunismus -- Zakavkazsko - politický systém -- Zakavkazsko -- 1991-2010 - autoritativní režimy -- Zakavkazsko -- 1991-2010 - demokracie -- Zakavkazsko -- 1991-2010 - Arménie -- politika a vláda -- 1991-2010 - Ázerbájdžán -- politika a vláda -- 1991-2010 - Gruzie -- politika a vláda -- 1991-2010 - monografie 321 - Politologie [15]

Poděkování: Děkuji prof. RNDr. Vladimíru Baarovi, CSc. za odborné vedení disertační práce, jejíž přepracovanou verzí je tato monografie. Děkuji i oponentům původní disertace, zejména prof. PhDr. Vladimíře Dvořákové, CSc., za cenné připomínky, jež jsem zohlednil při úpravách původního rukopisu. Poděkování zaslouží i kolegové z katedry sociální geografie a regionálního rozvoje PřF OU, kteří mi svými postřehy a kritickými připomínkami pomohli utřídit rozsáhlý materiál do finální podoby. Děkuji také manželce Mgr. Lence Kopečkové, Ph.D., která po více než rok byla prvním kritikem mých úvah o politických režimech v zemích Jižního Kavkazu a ujala se také jazykové korektury textu. Veškeré omyly a nepřesnosti, jež i přesto čtenář v knize najde, jdou pochopitelně na mou odpovědnost.

© © ©

European Science and Art Publishing, Praha, 2012 Vincenc Kopeček, 2012 Cover: Petra Fantová, 2012 (www.eusapub.eu)

ISBN 978-80-87504-18-5

OBSAH PŘEDMLUVA .......................................................................................................................... 4 ÚVOD ........................................................................................................................................ 6 Poznámka o použitých zdrojích a relevantní literatuře .......................................................... 7 Poznámka o překladech a transkripci jmen ............................................................................ 9 1 DEMOKRATICKÉ A NEDEMOKRATICKÉ REŽIMY ......................................... 12 1.1 Totalitarismus a posttotalitarismus........................................................................... 13 1.2 Demokracie a její měření ......................................................................................... 15 1.3 Autoritarismus .......................................................................................................... 21 1.4 Přes tranzitologii a demokratizaci k hybridním režimům ........................................ 24 2 JIŽNÍ KAVKAZ: PŘEDSTAVENÍ REGIONU ......................................................... 34 2.1 Základní charakteristika regionu .............................................................................. 34 2.2 Utváření moderní politické společnosti na Jižním Kavkaze .................................... 40 2.3 Sovětská vláda a její kolaps ..................................................................................... 43 3 POLITICKÝ REŽIM V GRUZII 1995–2012 .............................................................. 51 3.1 Eduard Ševardnadze: novodobý feudál .................................................................... 51 3.2 Revoluce růží nebo růžový coup d’état? .................................................................. 55 3.3 Gruzie po roce 2003: cestou k modernitě nebo demokracii? ................................... 59 4 POLITICKÝ REŽIM V ARMÉNII 1991–2012 .......................................................... 72 4.1 Levon Ter-Petrosjan: umírněný autoritář ................................................................. 72 4.2 Hledání nové rovnováhy: 1998–2000 ...................................................................... 78 4.3 Robert Kočarjan a Serž Sargsjan: koalice klanů ...................................................... 81 5 POLITICKÝ REŽIM V ÁZERBÁJDŽÁNU 1995–2012............................................ 88 5.1 Hejdär Älijev – prezident otec ................................................................................. 88 5.2 Předávání trůnu ........................................................................................................ 93 5.3 Ilham Älijev – prezident syn .................................................................................... 97 ZÁVĚR .................................................................................................................................. 103 Politické režimy zemí Jižního Kavkazu ............................................................................. 103 Hybridní (defektní) režimy a dvoukořenový přístup M. Bogaardse .................................. 107 LITERATURA ..................................................................................................................... 109 PRAMENY ........................................................................................................................... 119 SEZNAM ZKRATEK POLITICKÝCH STRAN ............................................................. 131 SEZNAM OBRÁZKŮ A TABULEK ................................................................................. 132 ABSTRACT .......................................................................................................................... 133 PŘÍLOHY ............................................................................................................................. 134

PŘEDMLUVA Jsi politik, jsi státník, jsi císař a stát, víš, kolik je zemí, tak tolik je vlád. A kolik je států, tak tolik je měn a peníze znamenají jmění. Ten, kdo je má, může být zítra okraden, každý ví, časy se mění. (Bob Dylan / Zdeněk Rytíř) Zatímco prezident Eduard Ševardnadze zahajuje svým projevem zasedání nově zvoleného parlamentu, do jednacího sálu se přes ochranku prodere skupina demonstrantů v čele s Micheilem Saakašvilim, předsedou strany, která podle oficiálních výsledků z voleb vyšla jako poražená. Saakašvili odmítá výsledky voleb uznat, označuje je za zfalšované, požaduje jejich opakování a také rezignaci prezidenta Ševardnadzeho, jehož z volebního podvodu obviňuje. Protestující jsou nejprve ochrankou vytlačeni ze sálu, pak ale dav v kuloárech vylomí dveře a vhrne se mezi poslance. Někteří demonstranti drží v rukou růže, po nichž celá událost dostane své jméno. Bodyguardi urychleně odvlékají Ševardnadzeho od řečnického pultu, zatímco na předsednických lavicích již stojí demonstranti a mávají červenobílou vlajkou se svatojiřským křížem. Saakašvili přichází k pultu, od něhož Ševardnadze pronášel projev, a do dna vypíjí hrnek čaje, z něhož ještě před několika vteřinami usrkával prezident. Snad nikde jinde na světě neproběhlo předání moci tak symbolicky jako 22. listopadu 2003 v Gruzii. Podobné dramatické momenty však nezažívala pouze Gruzie, ale i další dvě země na jižních svazích Kavkazu. Píše se 27. říjen 1999 a v arménském parlamentu právě probíhají interpelace, živě přenášené televizí. Najednou se v sále ozývá střelba, několik ministrů a poslanců, včetně premiéra Vazgena Sargsjana a předsedy parlamentu Karena Demirčjana, padá mrtvých k zemi, ostatní se schovávají pod lavicemi. Sněmovní síní pobíhá trojice mužů s kalašnikovy a jeden z nich pažbou dobíjí smrtelně zraněného poslance. Teroristický útok na parlament v přímém televizním přenosu skončil o den později propuštěním rukojmích a vzdáním se útočníků, kteří byli později všichni odsouzeni k doživotním trestům. Dodnes se neví, kdo za útokem stál, zda Rusko, arménský prezident Robert Kočarjan, nebo šlo o akci vedenou šílencem. Ani v Ázerbájdžánu není o dramatické momenty nouze. Jeden z nich zachycuje dokumentární film Jak se dělá revoluce, mapující pokus ázerbájdžánské opozice o napodobení gruzínské „revoluce růží“. V listopadu 2005, po brutálně rozehnané opoziční demonstraci, hlídkují po celou noc na bakuském náměstí Fontán příslušníci policie. Na dlažbě se válí trosky stanů, v nichž chtěli demonstranti strávit noc, kusy oblečení, ztracené boty, zbytky transparentů, a dokonce i audio technika, ponechaná v nastalém zmatku na místě. Policisté si berou, co se jim hodí, když najednou se odkudsi vynořuje drobná kavkazská bábuška. Brodí se nepořádkem na náměstí a sbírá dřevěné tyče od transparentů, snad mají posloužit jako dříví na otop. Policisté se ji snaží zahnat, ale bábuška se nedá a oni si vůči staré ženě nedovolí hrubě zasáhnout. „V téhle zemi nikdy nebude svoboda, nikdy,“ počastuje bábuška policisty a odchází. Všechny tři příběhy ve zkratce vypovídají cosi příznačného o politické kultuře a podstatě politických režimů tří jihokavkazských zemí. Na první pohled vypadají jako demokracie 4

potýkající se s celou řadou problémů, mj. s častými politickými krizemi a z toho plynoucí nestabilitou. Při detailnějším zkoumání se však lze ptát, zda výše popsané dramatické příběhy nejsou podstatě politických režimů ve třech zemích Jižního Kavkazu vlastní, zda jsou Arménie, Ázerbájdžán a Gruzie skutečně demokraciemi a pokud ne, jaká je vlastně povaha jejich politických režimů. K hledání odpovědí na tyto otázky jste nyní zváni.

5

ÚVOD Jsou Arménie, Ázerbájdžán a Gruzie státy demokratickými nebo autoritářskými? Autor této knihy, který se Jižním Kavkazem, oblastí, v níž zmiňované státy leží, dlouhodobě zabývá, dostal podobnou otázku již mnohokrát. Sir Humphrey Appleby, stálý tajemník ministerstva pro administrativní záležitosti z legendárního britského seriálu Jistě, pane ministře, by na ni nejspíše odpověděl svým slavným „ano i ne“. Podobně vždy odpovídal i autor této knihy. Zatímco odpověď sira Humphreyho měla za cíl situaci zamlžit, autorovo „ano i ne“ vždy směřovalo ke zpochybnění schematického dělení států a jejich politických režimů na demokratické a autoritářské, dělení, které pochopení toho, jak politické režimy v Arménii, Ázerbájdžánu a Gruzii fungují, značně ztěžuje. Předkládaná studie je tedy obsáhlou autorovou odpovědí na úvodní otázku, na níž v omezeném čase na přednášce, semináři či besedě s veřejností není prostor. Kniha sestává ze tří hlavních částí. V kapitole 1 předkládáme typologii politických režimů, v kapitole 2 představujeme zkoumaný region v geografických, historických, ekonomických a geopolitických souvislostech. V kapitolách 3 až 5 se pak detailně věnujeme politickým režimům v Arménii, Ázerbájdžánu a Gruzii. Ač si předkládaná studie dává za cíl především porozumět politickým režimům zemí Jižního Kavkazu, neobejde se bez rozsáhlejší teoretické diskuse; bez ní by nebylo možné studované režimy patřičně uchopit a pojmenovat. V rámci této diskuse se postupně věnujeme jednotlivým typům režimů, vycházejícím víceméně z Linzova typologického schématu, obohaceného ovšem o recentní koncept tzv. hybridních režimů. V tomto ohledu lze naši studii chápat i jako jakýsi test, jenž může ukázat, zda koncept hybridních režimů, ležících na pomezí demokracie a autoritarismu, nabízí vhodný teoretický rámec pro analýzu podobných států jako Arménie, Ázerbájdžán a Gruzie. Konečně třetím cílem je nabídnout české odborné i laické veřejnosti první původní českou monografii komplexně se věnující moderním politickým dějinám Jižního Kavkazu, dynamického regionu, na nějž se upírá pozornost řady evropských států, USA, Ruska, Turecka i dalších významných aktérů světové politiky. Je to region, jemuž bývá připisována velká geopolitická či strategická důležitost, region s významnými energetickými zdroji a zároveň bezpečnostními riziky, v němž dochází k dramatickým společenským procesům souvisejících s modernizací, globalizací a demokratizací. Význam Jižního Kavkazu pro EU a tedy i pro Česko byl vyjádřen jeho zahrnutím do Evropské politiky sousedství a do Východního partnerství. V nejbližších letech bude tedy Jižní Kavkaz i pro Česko důležitou oblastí, již stojí za to blíže poznat. Proto se při objasňování principů, na nichž jednotlivé politické režimy na Jižním Kavkaze stojí, pouštíme do obsáhlejšího výkladu politického vývoje studovaných zemí, než by bylo vzhledem k předchozím dvěma cílům nezbytně nutno. Věříme proto, že předkládaná publikace upoutá jak čtenáře zajímající se zejména o region Jižního Kavkazu a jeho politické dějiny, tak čtenáře zajímající se zejména o teorii politických režimů a její aplikaci v praxi; v tomto ohledu lze Jižní Kavkaz totiž chápat jako svého druhu laboratoř. Vzhledem k tomu, že u „regionalistů“ nepředpokládáme hlubší znalost teorie demokratických a nedemokratických režimů, bude náš exkurz do této oblasti politologického bádání poněkud rozsáhlejší, než by očekávali čtenáři zabývající se politickými režimy. Podobně tak exkurz do geografie a politických dějin Jižního Kavkazu může být komplexnější, než by uvítal kavkazský „regionalista“, který obé velmi dobře zná; naopak pro toho, kdo s regionem není obeznámen, je politicko-geografický základ nezbytností, bez níž může na Jižním Kavkaze poněkud tápat. 6

Poznámka o použitých zdrojích a relevantní literatuře Všechny zdroje, které jsou v monografii použity, jsou v textu řádně citovány a uvedeny v sezamu literatury a pramenů (primárních zdrojů). Přesto si však na tomto místě dovolíme krátký komentář jednak k zásadním zdrojům, s nimiž jsme pracovali, tak k literatuře, po níž může sáhnout čtenář při dalším studiu jihokavkazského regionu. Základ teoretické části tvoří dnes již doslova kanonické monografie z oblasti politické vědy, věnující se problematice politických režimů, případně přechodů mezi režimy (tranzitologií) autorů Paula Brookera, Zbigniewa Brzezinského, Roberta Dahla, Carla Joachima Friedricha, Samuela Huntingtona, Juana José Linze, Adama Przeworského, Giovanni Sartoriho, Alfreda Stepana, Josepha Aloise Schumpetera, Alexise de Tocquevilla, Fareeda Zakarii aj. Pasáže věnované demokratizaci a hybridním režimům staví zejména na textech Matthijse Bogaardse, Thomase Carotherse, Davida Colliera, Larryho Diamonda, Stevena Levitského, Wolfganga Merkela, Guillermo O’Donnella či Lucana Waye. I v českém jazyce již existuje několik podnětných studií o politických režimech, z nichž vybíráme následující. Základní přehled lze získat v práci učebnicového charakteru autorů Víta Hlouška, Lubomíra Kopečka a Jakuba Šeda Politické systémy. Fenoménu demokracie se věnuje sborník Demokracie: teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie editovaný Vítem Hlouškem a Lubomírem Kopečkem či učební text Jaromíra Pavlíčka Teorie a praxe demokracie. Na nedemokratické režimy se zaměřují texty Stanislava Balíka a Michala Kubáta Teorie a praxe totalitních a autoritářských režimů či Jana Holzera a Stanislava Balíka Postkomunistické nedemokratické režimy. Studie k proměnám politické teorie v posttranzitivním čase. Zejména monografie Holzera a Balíka je zajímavá v tom, že nezůstává u učebnicového popisu, vysvětlování a ilustrativních příkladů, ale pouští se do polemiky s konceptem hybridních režimů. Původními českými monografiemi věnujícími se primárně přechody mezi režimy jsou texty O přechodech k demokracii Vladimíry Dvořákové a Jiřího Kunce a Přechody k demokracii v teorii a praxi Marka Ženíška. Ojedinělými politicko-filozofickými texty české provenience jsou pětidílná Otázka demokracie Vladimíra Čermáka a Krise demokracie Josefa Ludvíka Fischera. Pominout nelze ani české překlady stěžejních zahraničních děl, např. Demokracie a její kritici či populárněji laděný text O demokracii z pera Roberta Dahla, legendární Demokracie v Americe Alexise de Tocquevilla a O původu totalitarismu Hannah Arendtové, či Skutečný svět demokratické teorie Iana Shapira; do slovenštiny byla přeložena Sartoriho Teória demokracie. Části regionálně zaměřené pracují s velkým množstvím zdrojů, jež lze rozdělit na přehledové monografie, zachycující politický vývoj ve sledovaném regionu či státu, dále na odborné články zaměřené na dílčí politické fenomény, na informativní či analytické články renomovaných výzkumných a analytických institucí (např. Berkeley Program in Soviet and Post-Soviet Studies, International Crisis Group, Congressional Research Service, Eurasianet, CACI Analyst, Caucasus Analytical Digest) a konečně na klasická primární data, mající charakter jak indexů (projekty Freedom in the World, Nations in Transit, Polity apod.), tak reportů mezinárodních i nevládních organizací a článků zpravodajských serverů lokálních (např. Hetq, Noyan Tapan, Civil Georgia, Georgia Today, Azeri Report) i mezinárodních (např. Guardian, New York Times, BBC, RFE/RL). Stěžejními autory zabývajícími se oblastí Jižního Kavkazu, jejichž texty jsme využívali, jsou zejména Audrey Altstadt, Nicholas Awde, Suha Bolukbasi, Svante E. Cornell, Nora Dudwick, Thomas Goltz, Edmund Herzig, Richard G. Hovannisian, Gerard J. Libaridian, 7

Ghia Nodia, Ronald Grigor Suny, Tadeusz Swietochowski, Thomas de Waal či Jonathan Wheatley. Aktuální analýzy a zprávy z oblasti pocházejí často z pera Molly Corso, Marianny Grigoryan, Nairy Hayrumyan, Farize Ismailzadeho, Giorgi Lomsadzeho, Gayane Mkrtchyan či Miny Muradovové. V českém prostředí již existuje relativně početná skupina odborníků z oblasti politických věd zabývajících se širším regionem Kavkazu. Z těch, pro něž je Kavkaz významnou oblastí jejich zájmu, lze uvést např. Vladimíra Baara, Filipa Černocha, Eltaye Dilbaziho, Ondřeje Ditrycha, Tomáše Hocha, Vincence Kopečka, Petru Kuchyňkovou, Emila Souleimanova, Víta Stříteckého či Tomáše Šmída. Pominout nelze ani dnes již legendárního kavkazologa Václava Černého, či armenisty Petru Košťálovou (roz. Kohoutkovou) či Vagaršaka Šaginjana, kteří se však spíše zaměřují na kavkazskou historii, literaturu a kulturu obecně. Z publicistů lze uvést zejména Petru Procházkovou a Jaromíra Štětinu a v redakci Rádia Svobodná Evropa působící Liz Fuller. Soustředíme-li se na původní české monografie věnující se regionu Jižního Kavkazu z hlediska politické vědy, příliš mnoho jich nenajdeme. Zatím publikované monografie Emila Souleimanova se soustředily na Čečensko,1 kratší texty se nacházejí v několika sbornících a kolektivních monografiích širšího regionálního záběru, např. Rusko a postsovětský prostor editora Emila Souleimanova, Etnické konflikty v postkomunistickém prostoru editorů Tomáše Šmída a Vladimíra Vaďury či Politika Ruské federace v postsovětském prostoru a střední Evropě autorů Jana Hodače a Petra Strejčka. Svým záběrem úzká, ale velmi podnětná je studie Možnosti rozvoje de facto států prostřednictvím humanitární pomoci, rozvojové spolupráce a aktivit organizací občanské společnosti: případová studie Abcházie autora Tomáše Hocha. Původními českými texty jsou i historiografické práce Vagaršaka Šaginjana Dějiny Arménie od počátku až do roku 2000, Lubomíra E. Havlíka Dějiny středověké Gruzie a Petry Košťálové Arménské kroniky od jezera Van XVI.–XVIII. století. Zajímavý úvod do arménské kultury a literatury poskytuje útlá kniha Petry Kohoutkové Písně země Nairi. Lidové a trubadúrské písně středověké Arménie. Do češtiny bylo přeloženo několik cizojazyčných monografií zaměřujících se na Jižní Kavkaz. Karabašskou válkou se zabývá text Thomase de Waala Černá zahrada – Arménie a Ázerbájdžán v míru i za války. Dějinám Arménie se věnují Anna Elizabeth Redgate v knize Arméni a Burchardt Brentjes v knize Arménie – tři tisíce let dějin a kultury. V blízké době by měly vyjít v edici Lidových novin Dějiny Gruzie. Bohužel, žádná původní ani do češtiny přeložená monografie se nevěnuje Ázerbájdžánu. Proto zde vzpomeňme alespoň rozsáhlejší článek Tomáše Šmída uveřejněný v časopise Středoevropské politické studie Alievův Ázerbajdžán – případová studie hybridního režimu. Region Jižního Kavkazu v Česku tematicky pokrývá i několik časopisů. Jedná se především o Bulletin Centra ázerbájdžánských a kaspických studií (vycházející na Masarykově politologickém ústavu v Brně) a populární, poněkud propagandistický časopis IRS Dědictví vydávaný jako česká mutace mezinárodního ázerbájdžánského časopisu IRS Heritage; zprávy z Jižního Kavkazu průběžně přináší populární časopis Navýchod. Monotematické číslo zaměřené na Jižní Kavkaz vyšlo např. v prosinci 2007 v časopise Mezinárodní politika.

1

Jedná se o česky psanou monografii Konflikt v Čečensku. Minulost, současnost, perspektivy a anglickou An Endless War: The Russian-Chechen Conflict in Perspective.

8

Poznámka o překladech a transkripci jmen Jména jednotlivých národů a států či území (tzv. geonyma)2 používáme pokud možno v podobě českých exonym. Ta jsou kodifikována pro státy (Arménie, Ázerbájdžán, Gruzie), případně některá další území (Karabach, Nachičevan, Osetie,3 Abcházie/Abchazsko, Adžárie/Adžarsko).4 V případě Abcházie a Adžárie dáváme přednost koncovce -ie oproti koncovce -sko z toho důvodu, že česká odborná literatura tuto koncovku preferuje.5 U dalších územních celků odvozujeme česká exonyma od původního endonyma pomocí koncovek -ie nebo -sko. Možných variant je ovšem mnoho a zejména v případě gruzínských regionů a etnografických oblastí nelze vysledovat jednoznačný způsob jejich tvoření. Obecně se dá říci, že tam, kde to čeština umožňuje, preferujeme koncovku -ie oproti koncovce -sko, což sice není zcela konzistentní, ovšem podobně by na tom byl i opačný přístup s preferencí koncovky -sko. V některých případech je navíc třeba odtrhnout předponu sa- (ve významu země určitého etnika, např. Samegrelo – země Megrelů). Jména národů, etnik či etnografických skupin píšeme pokud možno bez přípony -ec, která se často chybně používá ve spojení s ruským přídavným jménem. Klasickým případem je Oset/Osetinec; jméno Osetinec je odvozeno od ruského etnonyma Osetin, resp. přídavného jména osetinskaja (např. respublika). Ač Ústav pro jazyk český připouští používání obou variant, kratší z nich nám připadá v češtině logičtější.6 Podobně používáme i kratší a z našeho pohledu logičtější etnonyma Armén, Gruzín, Abcház či Čečen, nikoliv Arménec, Gruzínec, Abcházec či Čečenec (byť u posledních tří případů jsou obě podoby v češtině přípustné).7 Za rusismus považujeme i etnonymum Mingrel, vycházející z ruského imperiálního toponyma Mingrelija; místo něj píšeme Megrel, respektujeme tak vlastní megrelské etnonymum megrelebi. V případě Ázerbájdžánců/Azerů využíváme dvou podob etnonyma k rozlišení mezi obyvateli Ázerbájdžánu obecně (různé etnické příslušnosti) a dominantním etnikem v zemi. Obyvatele země obecně nazýváme Ázerbájdžánci, příslušníky dominantního národa v zemi pak Azery. Další zeměpisné názvy primárně uvádíme v podobě českých exonym, jsou-li uvedena v Indexu českých exonym (např. města Baku, Jerevan, Gjandža, řeky Kura, Araks) nebo pokud jsou často užívána v odborných nebo populárních textech (např. Sumgait). Pokud exonymum neexistuje, používáme původní arménské, azerské a gruzínské názvy (např. Tbilisi, Batumi, Poti, Kutaisi). V případě používání originálních zeměpisných názvů a samozřejmě také vlastních jmen osob, je nutno vyřešit otázku jejich přepisu. Arménština i gruzínština používají specifická hlásková písma, azerština pak latinku mírně odlišnou od turečtiny, ač byla v minulosti zapisována i azbukou či arabským písmem. Proto je třeba zvolit optimální strategii 2

Geonyma – obecně zeměpisné názvy. Rozlišují se exonyma, tj. české varianty geonym ležících vně oblasti českého jazyka a endonyma, tj. původní názvy v cizím jazyce. Dále se rozlišují etnonyma (jména etnických skupin), toponyma (místní jména), hydronyma (jména řek, jezer) apod. Většinu českých exonym obsahuje publikace Index českých exonym, Beránek et al. 2006. 3 Osetii Index českých exonym kupodivu pomíjí, ač výskyt tohoto exonyma je jak v odborných, tak populárních českých textech zcela běžný a nepoužívá se endonyma ruského (Osetija), gruzínského (Oseti), ani osetského (Iryston). 4 Beránek et al. 2006. Index uvádí i varianty exonym. 5 Např. Baar 2001; Baar, Hoch a Kopeček 2010; Ditrych 2006; Hoch 2011, 2012; Hoch, Kopeček a Baar 2012; Kovács 2008 aj. 6 Srov. Baar 2008. 7 Černá et al. 2008.

9

reflektující specifika daného jazyka a písma a přitom umožňující čtenáři plynule číst jak arménské a gruzínské, tak azerské názvy. Pro arménštinu i gruzínštinu byly vyvinuty transliterační systémy, umožňující jednoznačné převedení zápisu do latinky; tyto systémy však obsahují řadu specifických grafémů způsobujích čtenáři neznalého příslušného transliteračního systému potíže. Proto jsme se rozhodli vydat se cestou transkripce a používat výhradně písmena české abecedy. Arménština i gruzínština však mají několik hlásek, které v češtině neexistují a přitom většina z nich pro čtenáře neznalého arménštiny či gruzínštiny nemusí být od jiných českých hlásek příliš rozeznatelná (například tvrdé a měkké č a c v arménštině). V textu tohoto charakteru by proto jejich rozlišování spíše působilo komplikace. Podobně jsme se rozhodli neznázorňovat aspirace a glotalizace pomocí apostrofů či jiných znaků. Pozor je tak třeba dát pouze u výslovnosti spřežky gh, kterou používáme jak pro arménštinu, tak gruzínštinu a která reprezentuje hlásku podobnou francouzskému r. Azerštinu lze sice ponechat v originální latince, její výslovnost je však pro čtenáře obtížná, protože některá písmena v azerštině značí zcela jiné hlásky než v češtině; ty proto nahrazujeme jejich českým zápisem. Původní azerské c píšeme jako dž, g jako ď, j jako ž, q jako g, x jako ch a y jako j. Azerština dále používá několik specifických grafémů označujících jak hlásky, které čeština má, tak ty, které nemá. Tyto grafémy proto zapisujeme buď českým ekvivalentem, případně spřežkou či přehláskou: azerské ǝ píšeme jako ä, ç jako č, ş jako š. Hlásku ğ přepisujeme jako gh a vyslovujeme ji podobně jako v případě arménštiny a gruzínštiny, případně místo jejího vyslovení prodloužíme předchozí samohlásku. Azerské İ, i (přední) a I, ı (zadní) není nutno při výslovnosti rozlišovat (v češtině tak činí pouze některé moravské dialekty), nicméně vzhledem k nutnosti zpětné rekonstrukce použitého přepisu píšeme přední İ, i jako české měkké I, i a zadní I, ı jako české tvrdé Y, y. Konečně ü a ö, která se čtou podobně jako v němčině, jsme v zápise ponechali z toho důvodu, že český čtenář grafémy zná a intuitivně je vysloví tak, jak by přibližně znít měly. Problém v případě azerštiny nastává ještě v tom, že řada jmen prodělala rusifikaci a po vyhlášení nezávislého Ázerbájdžánu byla opět azerizována. Někdy se jedná o kosmetické a lehce odlišitelné změny – např. rusifikované Gejdar (či dokonce Gajdar) Alijev se změnilo na Hejdär Älijev, jindy jsou změny podstatnější – např. Isa Kambarov (či Gambarov) na Isa Gämbär. V takovém případě používáme novější podobu jména. Někdy však rusifikovaná koncovka nemizí (např. Surät Hüsejnov), a proto by nás neměla taková azerská jména překvapit. Podobně i ruské otčestvo (jméno po otci) bylo azerizováno, např. z Gejdar Alijevič Alijev vzniklo Hejdär Älirza oghlu Älijev. Používání otčestev se však v zájmu zjednodušení textu vyhýbáme. S názvy politických stran, hnutí, různých organizací apod. zacházíme podle následující logiky. Tří a víceslovné názvy (většinou obsahující slova „strana“, „hnutí“ apod.) používáme v podobě zkratky vycházející z původního názvu, nikoliv českého, ruského či anglického překladu, přičemž při prvním výskytu uvádíme nejprve český překlad a v závorce používanou zkratku a originální název, např. Spojené národní hnutí (ENM, ertiani nacionaluri modzraoba). Pro některé strany používáme namísto zkratek tradiční ustálená zkrácená pojmenování (např. dašnaci, müsavatisté či republikáni místo HHD, JMP či SRP), což nám přijde „uživatelsky příjemnější“. V případě dvouslovných a jednoslovných názvů používáme většinou původní název, který při prvním použití uvádíme v závorce v přibližném českém překladu, např. Hümmät (Úsilí). Je tomu tak z toho důvodu, že překlady se mohou v různých českých i anglických textech lišit a použití původního názvu by mělo zabránit možným nejasnostem. V českém překladu používáme 10

pouze obecně srozumitelná a shodně překládaná jména, např. Národní garda nebo Arménská národní armáda. Při psaní velkých a malých písmen v původních názvech se řídíme pravidly daného jazyka. Proto v případě gruzínských názvů používáme výhradně malá písmena, neboť velká písmena gruzínská abeceda nezná.

11

1 DEMOKRATICKÉ A NEDEMOKRATICKÉ REŽIMY V běžné mluvě velmi často splývají dva termíny: politický systém a politický režim. Politická věda jimi přitom označuje velmi odlišné věci. První ze zmiňovaných termínů přinesli do politické vědy David Easton a Gabriel A. Almond,8 kteří aplikují systémovou teorii na společnost a politiku. Jednoduše řečeno – každý systém je tvořen prvky navzájem spolu interagujícími a plnícími určité funkce. Pokud je společnost chápána jako systém, politický systém je jejím subsystémem; politický systém zároveň pomocí vstupů a výstupů komunikuje se svým okolím, jinými společenskými subsystémy. Protože se v zásadě jedná o model používaný při politickovědních výzkumech, vymezení politického systému může být širší či užší, podle konkrétního výzkumného záměru. Obecně se však politickým systémem určité země rozumí souhrn klíčových politických institucí, jako jsou vlády, parlamenty, soudy, politické strany, ale i samosprávné orgány, zájmové skupiny apod. Mezi politickým systémem a jeho nepolitickým okolím (tj. občany státu, členy politické obce) existuje určitý hodnotový vztah. Tento hodnotový vztah, který, mimo jiné, legitimizuje konkrétní politické uspořádání, můžeme vyjádřit slovem politický režim. Ten je podle Bělohradského nadpolitickou kategorií, definuje rámec vládnutí, říká, „co je dobré a co zlé, co je lidské a nelidské, co je nám vlastní a co je nám cizí.“9 Podobně to vidí i jiní autoři. Např. Holzer s Balíkem mají za to, že režim „především přináší exkluzivní dimenzi zdroje a modelu legitimizace moci“.10 Holländer pak chápe režim jako povahu či charakter metod „uskutečňování politik státem, politickými stranami, jakož i dalšími subjekty politického systému“.11 Jednoduše řečeno je politický režim částí politického systému, jeho ideologickou, hodnotovou a legitimizační složkou. Existuje přitom více rovin, podle nichž lze režimy klasifikovat. Tou základní klasifikační rovinou je to, kolik osob se podílí na vládě, respektive má možnost pokojným způsobem podílet se na výběru elit, které státu vládnou. Podle této roviny můžeme politické režimy (a de facto pak i celé systémy) členit v zásadě na demokratické a autokratické (nedemokratické). Toto členění si můžeme představit jako osu mezi dvěma ideáltypy, mezi nimiž existuje množství různých režimů, respektive konkrétních politických systémů, jež lze dále členit. Značí-li demokracie vládu lidu (tedy ideálně všech), je jejím opakem autokracie, tj. vláda jednotlivce.12 Ani jeden z ideáltypů jistě v reálu neexistuje, nikdy nevládnou opravdu všichni, stejně jako nikdy nebude moc ve státě odviset zcela od jednoho člověka. Spíše jde o rozlišení mezi vládou založenou na pluralitě a konkurenci politických aktérů a jejich programů, a vládou založenou na rozhodování více či méně úzké skupiny osob a omezené či žádné politické konkurenci. Takovéto členění je však poněkud schematické. Proto se na půdě politické vědy vyvinuly detailněji propracované typologie v zásadě rozlišující mezi třemi moderními formami politických režimů – demokracií, autoritarismem a totalitarismem, přičemž se v současnosti objevil i přístup hovořící o tzv. hybridních režimech, vyplňujících kontinuum reálných politických uspořádání na pomezí demokracie a autoritarismu. Klíčovým pro nás bude přístup Juana José Linze, který nejprve vyčlenil tři typy moderních režimů – demokracii, autoritarismus a totalitarismus – aby posléze své typy obohatil 8

Almond 1956; Easton 1965a, 1965b; Říchová 2000: 45–60. Bělohradský 1992: 33. 10 Holzer a Balík 2007: 29. 11 Holländer 2009: 172–173. 12 Srov. Sartori 1993: 205–209. 9

12

o posttotalitarismus a sultanismus. Námi studované země se na cestu politické a ekonomické transformace vydaly z posttotalitarismu a diskuse, kterou posléze povedeme, bude spočívat zejména v tom, zda se v současnosti jedná o demokracie, autoritarismy či případy nesoucí znaky obou typů. Nejprve se proto budeme krátce věnovat totalitarismu, respektive posttotalitarismu, posléze pozornost přesuneme k demokracii, způsobům jejího měření a k autoritarismu. Sultanismus jako režimní typ v podstatě pomineme, protože nám v tomto případě nepřijde koncepční. Po představení základních typů režimů vycházejících z Linze se zaměříme na teorii přechodů mezi režimy (tranzitologii), resp. teorii demokratizace, a objasníme si, jak v kontextu jejího selhávání došlo ke vzniku konceptu tzv. hybridních režimů. Představíme si také některé propracované přístupy, jež se v rámci tzv. hybridních režimů objevily – zejména Wolfganga Merkela, Stevena Levitského, Lucana Waye a Mathijse Bogaardse. Ty nám pomohou porozumět politickým režimům jihokavkazských zemí.

1.1 Totalitarismus a posttotalitarismus Slovo totalitarismus vychází z latinských výrazů totus (celý, všechen) nebo totaliter (zcela, docela, úplně), ovšem do politologického či politicko-filozofického slovníku se dostalo přes italštinu. Prvním, kdo adjektivum „totalitní“ či „totalitární“ použil v politické souvislosti, byl zřejmě novinář Giovanni Amendola roku 1923 při kritice nedemokratických praktik italských fašistů.13 Jednalo se o výraz pejorativní, ale sami fašisté jej nakonec převzali, protože podle nich docela dobře vystihoval to, o co jim šlo. V italštině totiž existuje výraz totalitarietà značící valnou hromadu (akciové společnosti), což se dalo docela dobře aplikovat i na fašistickou vizi státu a společnosti, kde ona celistvost na „valné hromadě“ byla dána do kontrastu oproti fragmentárnosti (frammentarietà) demokracie.14 Nově vzniklý termín se ujal nejen mezi italskými fašisty, ale i v oblasti politické vědy a filozofie. Ač někteří autoři sledují fenomén totalitarismu i u některých historických státních útvarů či společností (např. H. Arendt, E. H. Carr, J. L. Talmon, K. R. Popper aj.),15 v našem případě budeme totalitarismus chápat jako moderní politický režim, související s existencí masové individualizované společnosti. Na počátku této tradice stojí práce Friedricha a Brzezinského,16 jejichž charakteristiky totalitarismu byly dále zpřesňovány, přičemž největší ohlas vzbudila díla Juana José Linze a Giovanni Sartoriho. Giovanni Sartori jednoznačně spojil totalitarismus s moderní dobou a rovněž také s moderními technologiemi, ideologizací politiky a „ovládnutím všeho, včetně mimopolitického života člověka“. Rovněž se vyjádřil i k trvání totalitarismu a jeho vztahu k násilí a teroru, které jsou podle něj vlastní zejména fázi nastolování totalitarismu, zatímco s jeho stabilizací přichází „rutinní“ fáze, v níž již vzhledem k vysokému stupni indoktrinace obyvatel není nutno násilí používat v tak velké míře jako na počátku.17 Sartori 13

Balík a Kubát 2004: 22. Srov. Dvořáková a Kunc 1994: 38. 15 Srov. např. Balík 2007: 260; Balík a Kubát 2004: 24; Dvořáková a Kunc 1994: 38. 16 Friedrich a Brzezinski 1956, 1965. 17 Ostatně míra násilí je docela špatným kritériem posuzování toho, jestli jde o režim totalitární nebo ne. Bašírův Súdán, Bokassova Středoafrická republika, Uganda Idiho Amina aj. režimy rozpoutaly sice krvavé hrůzovlády, ale k totalitarismům bychom je rozhodně nepřiřadili. Nejde totiž o míru násilí, ale o dosah donucení, tj. co všechno chce stát kontrolovat. 14

13

chápe totalitarismus jako jeden z krajních pólů kontinua politických režimů. Druhým krajním pólem je demokracie. A stejně jako nelze dosáhnout úplné demokracie, nelze dosáhnout ani úplného totalitarismu. Existují tak pouze více či méně se ideji (ideáltypu) totalitarismu blížící režimy.18 Ještě koncepčněji než Sartori se problematice totalitarismu věnoval Juan José Linz. Ten totalitarismus zařadil spolu s autoritarismem a demokracií mezi tři moderní politické režimy (posléze jejich počet dále rozšířil) a pro typ totalitarismu určil tři podmínky: (1) mocenské centrum je monistické, ale ne nutně monolitické, tj. legitimita případných dalších existujících institucí je odvozena od centra; (2) ideologie je exkluzívní, intelektuálního charakteru, interpretuje celou sociální realitu včetně dějin a jejich cíle a smyslu; (3) po všech členech společnosti je vyžadována politická angažovanost, vše se stává politickým a útěk do pasivity je nežádoucí.19 Linz spolu se Stepanem si podobně jako Sartori všimli toho, že totalitarismus není statickým politickým režimem, ale že má určité fáze, a identifikovali tak pretotalitární a posttotalitární režimy, přičemž posttotalitarismus posléze vyčlenili nikoliv jako subtyp, ale jako typ na roveň totalitarismu a autoritarismu.20 Za příklady totalitarismu se nejčastěji uvádí Sovětský svaz za Stalina, nacistické Německo, Čína za Mao Ce-tunga, Kambodža za vlády Rudých Khmerů apod. V současnosti se označení totalitární vztahuje zejména k Severní Koreji. Nicméně různí autoři řadí mezi totalitarismy i další historické případy. Kupříkladu Wolfgang Merkel v jednom z více pokusů totalitarismy dále členit identifikoval kromě komunistických a fašistických totalitarismů i totalitarismy teokratické, mezi něž řadí Írán za Chomejního nebo Afghánistán za vlády Tálibánu.21 Námi studované země Jižního Kavkazu si v období stalinismu prošly totalitárním obdobím, nicméně následná období vlády Chruščova a zejména Brežněva a Gorbačova již za totalitární označit nejde. Můžeme tedy v rámci Linzovy typologie říci, že k postsovětské epoše svých dějin vyšly jihokavkazské státy z reality posttotalitarismu. Podle Linze a Stepana vzniká posttotalitarismus v podstatě degradací totalitarismu, a to několika cestami. Jedná se (1) o detotalitarizaci úpadkem, tj. vnitřním vyprázdněním režimu, erozí jeho kádrů (např. NDR); (2) o detotalitarizaci společenským dobytím, tj. resistencí určitých částí společnosti uniknuvších totalitární kontrole (kam bychom navrhovali přiřadit revoluční Maďarsko, případně Polsko v roce 1956, pokud bychom předchozí období charakterizovali alespoň jako kvazitotalitární); (3) o detotalitarizaci shora, tj. řízenou reformou nejvíce omezujících prvků totalitarismu, což byl případ Sovětského svazu za vlády Chruščova. Ať už k detotalitarizaci dochází kterýmkoliv z výše uvedených způsobů, mění se podstatné charakteristiky u čtyř kritérií, podle nichž Linz se Stepanem jednotlivé režimy definují, tj. u pluralismu, ideologie, mobilizace a vůdcovství. Zatímco v totalitarismu prakticky žádný pluralismus neexistuje, v posttotalitarismu jde o pluralitu institucí, tedy byrokraticko-technokratický pluralismus, ne však o pluralismus politický; stát si rovněž udržuje primát v oblasti ekonomiky.22 Co se ideologie týče, ta upadá do rutiny, stává se 18

Sartori 1993: 194–205. Linz 2000: 70. 20 Linz a Stepan 1996: 38–54. 21 Balík a Kubát 2004: 46–47. 22 To vychází z toho, že Linz se Stepanem sledují posttotalitarismy pouze na případech komunistických zemí. Nacistické Německo a tálibánský Afghánistán padly po intervenci zvenčí a tudíž k procesu detotalitarizace nedošlo, Írán pak nepatří do oblastí, jimž se oba v dané monografii věnují: Jižní Evropa, postkomunistický prostor a Jižní Amerika. 19

14

víceméně prázdně opakovanými hesly bez reálného obsahu a prakticky mizí víra ve slibovanou utopii. S tím souvisí i mobilizace společnosti, která se také rutinizuje, omezuje se na formální vyjádření souhlasu s režimem a namísto přesvědčených stranických kádrů nastupují byrokratičtí a technokratičtí kariéristé. Konečně i vůdcovství doznává značných změn. Přestává být charismatickým jako u totalitarismu, stává se technokratickým a vzhledem k nízké schopnosti vládnoucí elity rekrutovat své následovníky navíc také často vyloženě „gerontokratickým“.23 Linz se Stepanem rozlišují také několik subtypů posttotalitarismu, se kterými dále pracuje např. Thompson.24 Podle něj se jedná o značně nestabilní formu režimu, náchylnou k tranzicím k jiným režimním typům. Rozlišit tak můžeme: (1) raný posttotalitarismus, jenž je asi v míře ideologizace, mobilizace apod. nejblíže skutečnému totalitarismu (např. Chruščovova éra v SSSR) a je v podstatě počátečním stadiem všech posttotalitarismů. Posléze se však transformuje na další subtypy, jimiž jsou buď (2) hybridní posttotalitarismus, v němž existuje značná represe v politické sféře, ale zároveň probíhají ekonomické reformy (např. Kádárovo Maďarsko v 50. až 80. letech, Čína a Vietnam v 90. letech) nebo (3) zamrzlý posttotalitarismus, jehož vládnoucí elitu tvoří technokratickobyrokraticko-gerontokratické kádry, za nichž dochází k úpadku a rutinizaci ideologie (např. Brežněvova éra v SSSR, normalizační Československo). Další stupeň ve vývoji posttotalitarismů podle Thompsona tvoří buď (4) zralý posttotalitarismus, v němž dochází k bohatší strukturaci společnosti, ekonomickým reformám a jehož reformně naladěné elity jsou ochotny vyjednávat se silnou opozicí (Maďarsko konce 80. let, Sovětský svaz za Gorbačova), nebo (5) paralyzovaný posttotalitarismus, jenž je konečným stadiem posttotalitarismu zamrzlého, a je charakteristický paralyzovanou elitou, neschopnou ani vyjednávání s opozicí, ani represí, kterými by opozici potlačila. Zatímco zralý posttotalitarismus může vyústit v jednání mezi vládou a opozicí, vedoucí k dojednanému přechodu k demokracii (tzv. paktu), paralyzovaný posttotalitarismus končí kolapsem. K tomu však může situace dospět i v případě posttotalitarismu zralého, jak se stalo v případě většiny sovětských republik, včetně Arménie, Ázerbájdžánu a Gruzie. Tomuto kolapsu se budeme podrobněji věnovat v kapitole 2.3.

1.2 Demokracie a její měření Demokracie patří mezi nejdiskutovanější termíny politické vědy. Více či méně úspěšně se s tímto fenoménem pokoušely vyrovnat celé zástupy autorů, počínaje někde u Platóna a Aristotela. Po většinu doby existence státu jako formy společenské organizace byla demokracie známa jako jeden z možných způsobů vlády, jenž se ale příliš často nerealizoval. Jedním z důvodů bylo to, že demokracií se po dlouhá staletí rozuměla demokracie přímá, kterou, alespoň tradičními prostředky, nelze realizovat ve velkých územních celcích s miliony obyvatel. Až od konce 18. století začala být demokracie (v Evropě a Severní Americe) spojována s parlamentarismem a zároveň také s liberální ústavní vládou (konstitucionalismem) a nabrala tak tu podobu, jakou známe dnes. Původní debata o demokracii se vedla v tom smyslu, zda je demokracie vhodnou formou vlády, vhodným politickým režimem. V současném světě se však takřka všechny státy odkazují k tomu, že jsou demokraciemi, tudíž o legitimitě demokracie, spočívající na 23 24

Linz a Stepan 1996: 44–45. Thompson 2002.

15

souhlasu občanů s tím, jak jim bude vládnuto, pochybuje jen málokdo. Nadále se však vedou debaty na jiná témata s demokracií spjatá. Jedna z těchto debat řeší to, zda je demokracie jevem vázaným na západní svět, případně je realizovatelná prakticky všude tam, kde nastanou určité podmínky. Z posledních let nelze poukázat na výmluvnější události, než na tzv. arabské jaro, které ukázalo, že alespoň vize demokratické a svobodné společnosti je vlastní i arabskému světu, který byl a mnohými dodnes stále je považován za oblast demokracii a svobodě velmi nepřátelskou.25 Není samozřejmě nikde psáno, že ve všech koutech světa musí demokracie vypadat stejně, nicméně autoři jako Dahl nebo Stoker26 mají za to, že jakási základní představa o principu demokracie je přítomna prakticky ve všech kulturách a všech historických epochách. Dahl dokonce tvrdí, že demokratický princip je něčím přirozeným, podle čeho člověk za určité socioekonomické situace začne jednat; tj. považuje všechny členy určité komunity nebo alespoň všechny členy nesoucí určité znaky (např. pohlaví, věk, majetek) za stejně způsobilé k tomu, aby rozhodovali o věcech spojených se správou této komunity. Otázkou je, zda jsou určité podmínky pro nastolení a udržení demokracie klíčové.27 Ukazuje se však, že spíše než o kauzální závislosti se jedná o tendence a kombinace více faktorů. Např. Adam Przeworski a Fernando Limongi zjistili, že bohatší země mají tendenci být demokratickými častěji než země chudé. Leonard Wantchekon zase upozornil na to, že země závislé na surovinách mají tendenci být nedemokratickými navzdory tomu, že mohou být značně bohatými. Arend Lijphart svým slavným modelem konsociační demokracie objasnil mechanismy, které malým, ale kulturně, nábožensky či jazykově heterogenním evropským státům umožnily praktikovat demokratickou vládu. A konečně Christopher Clague, Suzanne Gleason a Stephen Knack poukazují na to, že zejména chudé země mají větší tendenci být demokratickými tehdy, jedná-li se o populačně malé státy či ostrovy a pozitivní vliv spatřují i u institucionálních a historických předpokladů, konkrétně pak u britského koloniálního dědictví.28 O institucionálních a historických předpokladech hovoří i Fareed Zakaria, a to na příkladu Indie, kde se demokracie založená na britském vzoru udržela navzdory obrovským sociálním disparitám i bezpečnostním rizikům. Zároveň však Zakaria poznamenává, že demokracie ne vždy musí lícovat se svobodou. Indie je právě takovýmto příkladem. Obrovská míra korupce a klientelismu, růst netolerantního hinduistického nacionalismu či přežívající kastovní systém rozhodně rozvoji lidské svobody nepřejí. Indie tak demokracií podle Zakarii sice je, ale není rozhodně demokracií liberální, tj. založenou na úctě k lidským právům tak, jak jsou chápána v Evropě či v Severní Americe. Zakaria Indii nazývá demokracií neliberální a do tohoto širokého konceptu řadí i další země, v nichž sice probíhají volby, ale které toho s ústavním liberalismem, tak jako ho známe z Evropy a Severní Ameriky, nemají mnoho společného: Rusko a další postsovětské země, státy Latinské Ameriky apod.29 Jak jsme viděli u Zakarii, kulturní a historické podmínky mohou demokratický ideál deformovat takovým způsobem, že z pohledu Evropana či Američana se již o demokracii vlastně ani nemusí jednat. Rozdíl mezi ideálem demokracie a jejími různými formami je ostatně předmětem další velké debaty o demokracii. Někteří autoři se totiž věnují 25

Srov. Anderson 2011; Gause 2011; Sadiqi 2011. Dahl 1995; Dahl 2001; Stoker 2006. 27 Obšírněji podmínky demokracie diskutují např. Barro 1999; Hadenius 1994; L. Kopeček 2003; Lipset 1959 a 1994; Neubauer 1967 aj. 28 Clague, Gleason a Knack 1997; Lijphart 1969; Przeworski a Limongi 1997; Wantchekon 2000. 29 Zakaria 2005: 109–146. 26

16

zkoumání onoho reálně neexistujícího a pravděpodobně nedosažitelného ideálu, jiní se naopak zabývají tím, jak demokracii operacionalizovat či aspoň konceptualizovat tak, abychom o určitém státě mohli říci, zda je či není demokratický. Až na výjimky přitom autoři pro ideál i reálně existující formy používají stejný název – demokracie. Výjimkou je Robert Dahl,30 nazývající reálně existující moderní politické režimy založené na ideji demokracie polyarchiemi (tj. vládami mnohých) a nachází také celkem sedm institucí, které musí být ve státě přítomny, aby mohl být klasifikován jako polyarchie. V podstatě jde o to, že stát je řízen politiky (státními úředníky), kteří mohou své posty získat pouze skrze svobodné a spravedlivé volby založené na všeobecném aktivním i pasivním volebním právu. Ve státě musí být dále zajištěna svoboda projevu, svoboda sdružování a možnost získávat alternativní informace.31 Dalo by se tak říci, že polyarchie je jednou z možných realizací demokratického principu. Zde se již dostáváme k tomu, co musí určitý stát v reálu splňovat, abychom jej demokracií mohli nazvat. Stačí pouhá existence voleb k tomu, abychom určitou zemi označili za demokracii? Se zkušenostmi z komunistického Československa, v němž volby byly tyjátrem manifestujícím věrnost občanů komunistickému režimu, můžeme směle říci, že to rozhodně nestačí. Přidejme tedy požadavek na volby svobodné a férové (níže v této kapitole požadavek blíže vysvětlíme), na jejichž základě pak svobodně zvolené elity vykonávají politickou moc. Tím se dostáváme ke klasické Schumpeterově teorii demokracie,32 kterou můžeme označit jako teorii minimální, protože pro zařazení určité země mezi demokracie vyžaduje v podstatě pouze toto minimum. Existují však i tzv. široké teorie demokracie, kdy se k požadavkům svobodných voleb přidávají další požadavky, jako to činí např. Dahl ve své polyarchii nebo de Tocqueville33 v případě substantivní demokracie, pro niž vidí jako klíčovou podmínku existenci občanské společnosti a ochranu menšiny před tyranií většiny. Demokracii založenou pouze na svobodných volbách považuje de Tocqueville za demokracii formální. Zkrátka čím více podmínek stanovíme pro to, aby mohla být určitá země označena za demokracii, tím méně demokracií napočítáme a čím méně takovýchto podmínek stanovíme, tím více prostoru nám zbývá na to, abychom se bavili o možných podobách demokracie a její kvalitě. V posledních letech se počítání demokracií docela rozmohlo. Demokracie respektive polyarchie sice počítal již Robert Dahl, nicméně až s pádem jihoevropských a latinskoamerických diktatur a východoevropských komunistických režimů, kdy se začínala více rozvíjet studia přechodů k demokracii, se pozornost řady autorů upřela k tomu, kolik že těch demokracií vlastně je. Někteří, např. Francis Fukuyama,34 si po tolika pádech autoritářských a posttotalitárních režimů dokonce mysleli, že se naplnila jakási meta lidských dějin a svět již navěky spočine v liberální demokracii. Podle všeho se Fukuyama mýlil, nicméně i tak nikdy jindy v historii nežilo v demokraciích tolik lidí jako dnes. Asi nejznámějším „seznamem“ demokracií, využitelným zejména pro diachronní výzkumy, je databáze Freedom in the World nevládní organizace Freedom House, sestavovaná od roku 1972. Jejím základním problémem ovšem je, že samotný Freedom House ji prezentuje coby index pro měření svobody, nikoliv demokracie, což jsou v zásadě dvě různé věci, jak ukazoval již Zakaria. Navíc, jak sami autoři Freedom in the World 30

V češtině např. Dahl 1995. Dahl 1995: 202. 32 Schumpeter 2004. 33 de Tocqueville 2001. 34 Fukuyama 2002. 31

17

uvádějí,35 svoboda může být omezována jak aktéry státními, tak nestátními (povstaleckými skupinami, teroristy), což je pro potřeby studia politických režimů poněkud zavádějící. Další problém vyvstává z metodologie, následné generalizace výsledků a jejich klasifikace. Základem pro výpočet indexu jsou dvě základní sady otázek formulovaných tak, aby se na ně dalo odpovědět ano/ne, rozdělené do dílčích okruhů. Otázky zodpovídá skupina expertů, kteří mohou ono ano/ne vyjádřit na škále 1 až 4 (1-ano, 2-spíše ano, 3-spíše ne, 4-ne). Výsledná bodová hodnocení v rámci obou základních sad se sečtou a podle počtu získaných bodů je každému státu přidělena známka 1 (nejlepší) až 7 (nejhorší). V konečné fázi jsou dvě vypočtené známky zprůměrovány a státy nakonec zařazeny do tří kategorií – svobodné (free), částečně svobodné (partly free) a nesvobodné (not free). Celkový postup je patrný z obrázku 1. Obrázek 1 Konstrukce indexu Freedom in the World

Zdroj: Podle Freedom House 2009 zkonstruoval autor. Již publikováno v Baar, Hoch a Kopeček 2010.

Pokud bychom země klasifikované Freedom House jako svobodné chtěli považovat za demokracie, museli bychom konstatovat, že se jedná o velmi široký přístup. Zúžením tohoto přístupu je část A, volební proces, zahrnující otázky: (1) Jsou čelní představitelé exekutivy voleni ve svobodných a férových volbách? (2) Jsou poslanci legislativních těles voleni ve svobodných a férových volbách? (3) Jsou volební zákony a celkový rámec voleb férové?36 Freedom House na základě odpovědí na tyto otázky umisťuje jednotlivé země do 35

Freedom House 2012c. Freedom House používá při charakteristice demokratických voleb adjektiva free and fair. Zatímco s anglickým free není při překladu problém, fair se v tomto kontextu nejčastěji překládá jako „spravedlivý“. 36

18

skupiny tzv. volebních demokracií (electoral democracies) pokud dosáhnou skóre alespoň 7 bodů a více z 12 možných a zároveň dosahují v bloku politických svobod skóre alespoň 20 z maxima 40 (viz obrázek 1, sada otázek A). Dá se říci, že země klasifikované jako volební demokracie by měly znát volnou soutěž politických stran, univerzální volební právo, pravidelně konané volby (bez výrazných volebních podvodů) vyjadřující vůli občanů, a mělo by rovněž platit, že politické strany jsou schopné oslovit své voliče pomocí médií a klasické volební kampaně. Bohužel je však tento index pro studium politických režimů poněkud vágní; dělí totiž země v podstatě do dvou kategorií – volební demokracie a ty ostatní – přičemž volebních demokracií se k roku 2011 uvádí 117.37 Další možností jak počítat demokracie je Democracy Index časopisu The Economist, který byl poprvé spočítán roku 2006 a posléze i v letech 2008, 2010 a 2011. Nejedná se tedy o index vhodný pro diachronní analýzu. Democracy Index kombinuje data z pěti různých oblastí: (1) volební proces a politický pluralismus, (2) občanské svobody, (3) fungování vlády, (4) politická participace, (5) politická kultura. Vychází se z toho, že volební demokracie je pouze demokracií formální v de tocquevilleovském smyslu a že index musí od volebních demokracií odlišit demokracie liberální, tj. substantivní ve významu de Tocquevillově. Proto jsou zahrnuty kategorie občanských svobod (ve smyslu svobody projevu, protestu, svobodných médií apod.), politické participace (bez níž by se z pluralismu stala pouze záležitost elit) a politické kultury (ve smyslu preference demokracie jako politického režimu, potřeby vůdcovství apod.). Oblast fungování vlády konečně znamená to, zda volené orgány skutečně mají vliv na tvorbu a vykonávání jednotlivých politik a zda není exekutiva ovládána vojenskými či bezpečnostními složkami nebo dokonce zahraničními mocnostmi.38 Ve výsledku Democracy Index člení jednotlivé státy na úplné demokracie (full democracies), vadné demokracie (flawed democracies), hybridní režimy (hybrid regimes) a autoritářské režimy (authoritarian regimes). Podle našeho mínění dovede Democracy Index poměrně spolehlivě určit, které státy lze považovat za liberální demokracie západního střihu (zhruba Dahlovy polyarchie) a které za klasické autoritarismy. Kategorie vadných demokracií a hybridních režimů jsou však docela nejasné, totalitarismy pak index zcela pomíjí, i když Severní Koreu, která snad jediná ze současných zemí kritéria totalitarismu jednoznačně splňuje, umisťuje na samé dno žebříčku. Protože Democracy index nabývá hodnot od 0 do 10 se zaokrouhlením na dvě desetinná místa, umožňuje v omezeném diachronním srovnání detekovat i jemné trendy vývoje jednotlivých politických režimů. Vzhledem ke krátké historii indexu se však pro podobné účely lépe hodí projekt Polity. Jeho první dataset byl pořízen na University of Maryland Se spravedlivostí voleb je to však dvojznačné. V tomto kontextu se má na mysli to, že volby probíhají podle volebního zákona, v rámci nějž se strany či jednotlivci mohou svobodně ucházet o mandáty, a že výsledky voleb jsou spočítány podle předem stanoveného klíče, bez falzifikací. Je ovšem otázkou, zda lze toto vyjádřit slovem „spravedlivý“, které se může vztahovat i k celému systému pravidel, nazývaných volební systém. Je např. současný český volební systém do Poslanecké sněmovny spravedlivý? Příklad Strany zelených z roku 2006 napovídá, že jej mohou mnozí vskutku chápat jako nespravedlivý a označit tak i české parlamentní volby z roku 2006 za nespravedlivé. Žádný volební systém však není spravedlivý ke všem, každý má pro určité politické strany jisté výhody a nevýhody. Pokud Freedom House hovoří o fair volbách, nemá tím na mysli spravedlivost (anglicky justice) volebního systému, ale to, zda volby proběhly podle předem stanovených pravidel, rámcově odpovídajících představám o tom, jak by volby v demokracii měly vypadat. Proto jsme v této práci zvolili termín „férový“, přejatý ze sportovní terminologie, který podle našeho názoru dobře vyjadřuje to, co Freedom House měří. Termín „férový“ je použit zcela záměrně a v žádném případě se nejedná o jazykovou interferenci. 37 Freedom House 2012a. 38 EIU 2011; Kekic 2007.

19

pod vedením Teda Roberta Gurra a je znám jako Polity I. V současnosti již probíhá projekt Polity IV pod vedením Monty G. Marshalla a Keitha Jaggerse z Societal-Systems Research, Inc. a Colorado State University. Autorský kolektiv Polity posuzuje to, zda politické instituce mají spíše demokratický nebo autokratický charakter. Hodnocení se přitom týká pouze území vládou efektivně kontrolovaného. Výsledná hodnocení nabývají hodnot celých čísel od –10 do +10. Vzhledem k tradici několika desetiletí, během nichž je Polity index sestavován, umožňuje tento nástroj dobře sledovat vývoj politických režimů v čase a posuzovat i to, zda je určitý stát „demokratičtější“, než druhý. Až sekundární je pro Polity přiřazení jednotlivých případů ke konkrétním režimním typům. U skóre +6 až +10 navrhuje Polity řazení mezi demokracie, u –10 až –6 mezi autokracie a u –5 až +5 mezi anokracie, tj. o režimy nekonsolidované či smíšené. Jako anokracie chápe projekt Polity i státy v tranzici či bezvládí, označené kódy –66, –77 a –88. Polity také identifikuje období frakcionářství (factionalism), během nichž sice jednotlivé státy bodově hodnotí, zároveň však toto hodnocení chápe jako problematické vzhledem k nestálosti principů, kterými se státní instituce řídí. Velmi přínosná je snaha projektu Polity o identifikaci zlomových momentů politických režimů, a to nejen jejich počátků a konců. Jedná se o puče (převraty), exekutivní puče (autogolpe), revoluce, návraty k autokracii u demokratizujících se režimů a konečně také o selhání státu jako takového.39 V populárním významu slova puč, převrat a revoluce splývají. Je však důležité si uvědomit, že z odborného hlediska je mezi nimi podstatný rozdíl. Revolucí je míněna zásadní změna režimu, jedná se navíc o celospolečenský proces, do něhož se zapojují široké masy obyvatel. Oproti tomu puč či převrat je akcí užší skupiny osob, které silou uchopí politickou moc. Nutně však pučem či převratem nemusí dojít ke změně politického režimu a principy, podle nichž je vládnuto, mohou zůstat zachovány. Specifickým typem puče je exekutivní puč (autogolpe, auto-puč), spočívající v tom, že si legitimně zvolený představitel exekutivy (nejčastěji prezident) nelegálně usurpuje více politické moci. Častým průvodním jevem je tak např. suspendování ústavy, rozehnání parlamentu apod. Představili jsme si tři indexy (databáze) měřící demokracii a pokoušející se identifikovat i další režimní typy. Podobných projektů existuje ve světě více, náš výběr však sledoval to, aby se jednalo o indexy známé a používané a také o principiálně odlišné. Hodnocení, která jednotlivé země získaly, jsou obsaženy v příloze 1 a promítneme je také do analýzy politických režimů v kapitolách 3, 4 a 5. Na tomto místě však tyto tři indexy (databáze) splnily ještě jeden důležitý úkol. Ač každý měří poněkud odlišné věci a jimi vytvářené kategorie jsou poměrně vágní, vcelku spolehlivě nám určily, že ani jedna z námi sledovaných zemí nepatří mezi země obecně považované za liberální demokracie (viz příloha 1). Výše popisované indexy či databáze pokrývají prakticky celý svět. Freedom House však v rámci projektu Nations in Transit od roku 1995 podrobně zkoumá přechody od komunistického posttotalitarismu v zemích střední a východní Evropy a bývalého Sovětského svazu. V rámci každoročních zpráv podrobně mapujících transformační procesy se Freedom House snaží i o číselné vyjádření klíčových charakteristik jednotlivých režimů tak, aby je šlo porovnávat jak diachronně, tak synchronně. Jedná se o kategorie volebního procesu, občanské společnosti, nezávislosti médií, demokratického charakteru státních institucí na úrovni celostátní a lokální, nezávislosti a funkčnosti soudního systému a od roku 2000 i míry korupce. Bodová hodnocení se přidělují po čtvrtbodech (0,25) a nabývají hodnot od 1 do 7, přičemž hodnota 1 značí bezproblémový stav. Body přiděluje vybraný expert, přičemž se vždy vychází z předchozí hodnotící 39

Marshall a Cole 2011: 8–11.

20

zprávy, případné změny v hodnocení musí být odůvodněny a většinou by neměly být větší než půl bodu (0,50). Hodnocení je následně rozesláno dalším několika expertům, kteří bodování posoudí, a jsou-li jejich představy o hodnocení odlišné o více než půl bodu, negociují mezi sebou případné korekce. Nejsou-li rozdíly příliš velké, bodová hodnota se určí aritmetickým průměrem se zaokrouhlením na dvě desetinná místa. Aritmetický průměr se posléze spočítá i ze všech sledovaných kategorií a výsledná hodnota se používá pro orientační stanovení typu politického režimu. Nations in Transit rozeznávají konsolidované demokracie (1,00 až 2,99), semi-konsolidované demokracie (3,00 až 3,99), tranzitivní a hybridní režimy (4,00 až 4,99), semi-konsolidované autoritarismy (5,00 až 5,99) a konsolidované autoritarismy (6,00 až 7,00).40 Pro naše potřeby má projekt Nations in Transit nedocenitelný význam. Zaměřuje se na země v jednom geografickém areálu, na země s podobnými transformačními problémy a dokáže přitom kvantifikovat i dílčí aspekty transformačního procesu, který navíc sleduje dostatečně dlouho. Bodová hodnocení Nations in Transit pro nás tak vedle výše popisovaných indexů a databází budou pomocnými ukazateli pro určení typu režimu v třech námi studovaných zemích.

1.3 Autoritarismus Termín autoritarismus pochází od latinského auctoritas, což znamená záruku, jistotu, spolehlivost, vážnost. Až, jak konstatuje Sartori, nepřesným překladem Weberova díla do angličtiny, kdy jeho termín panství (Herrschaft) byl přeložen jako authority, došlo k částečnému zmatení pojmů a pod autoritou dnes rozumíme především moc. Autorita však v původním významu značí moc ve spojení s legitimitou, s uznáním oné moci; není o nařizování, ale o přirozeném respektu. Právě tuto „pravou autoritu“ měly na mysli fašistické režimy, když se označovaly jako „autoritativní“ – byla chápána pozitivně. Když se autoritarismus dostal do slovníku politické vědy, přešel do něj ve významu negativním, tj. jako autoritářství, zneužívání autority. Proto používáme termín „autoritarismus“ a „autoritářský režim“, nikoliv „autoritativní“. Tím, kdo termín autoritarismus přinesl do politické vědy, byl Juan José Linz, který si jako jeden z prvních uvědomil, že poválečný svět nešlo dělit pouze na demokracie a totalitarismy, protože většina zemí nespadala ani do jedné, ani do druhé kategorie. Na případu frankistického Španělska proto definoval typ autoritářského režimu, a to pomocí čtyř kritérií: (1) Vládnoucí skupina či jednotlivec umožňují dalším společenským skupinám účast na veřejném životě, zejména ekonomickém a sociálním, ale někdy i politickém a vytváří tak limitovaný politický pluralismus. (2) Namísto vybroušené ideologie se režim spoléhá na určitou mentalitu, již si lze představit jako spíše emocionální a poměrně jednoduchou, spočívající v široce pochopitelných příslibech ekonomické prosperity, pořádku, osobní bezpečnosti apod. (3) Od občanů není, až na výjimky (např. fáze ustavení režimu), požadováno vyjadřování souhlasů s režimem, často režim naopak programově pracuje na depolitizaci obyvatel; politická sféra má zůstat jasně oddělena od dalších sfér, v nichž může panovat velká míra svobod (např. ekonomika); hovoříme proto o nízkém stupni politické mobilizace. (4) V čele stojí jedinec nebo menší skupina vládnoucí v rámci špatně definovaných, ale přece jen předvídatelných pravidel či

40

C. Walker a Habdank-Kolaczkowska 2012.

21

mantinelů. Nejedná se tedy v žádném případě o „totalitářský teror“, jehož obětí se může stát kdokoliv a kdykoliv, včetně režimních špiček.41 Toto je základní typologizační schéma, na kterém více či méně (ale spíše více), staví většina typologií autoritářských režimů. Linz se Stepanem autoritarismy dále členili na sedm subtypů, precizovaných Merkelem do následující podoby: (1) komunistické autoritarismy; (2) fašistické autoritarismy; (3) militaristické režimy, jež jsou dále děleny na byrokraticko-militaristické v čele s vojenskou juntou (např. latinskoamerické režimy v 60. až 70. letech) nebo militaristické vůdcovské v čele s charismatickým „generálem“ (např. Frankovo Španělsko); (4) organicko-etatistické autoritarismy, v nichž je uplatňován princip funkčního resp. organického zastoupení (korporace, syndikáty, gildy) oproti územnímu neboli demokratickému zastoupení (např. Salazarovo Portugalsko); (5) rasistické autoritarismy, v nichž je z politické participace zcela vyloučena rasově vymezená složka populace (např. Jihoafrická republika před rokem 1993); (6) modernizační autoritarismy, vytvořené za účelem rychlé modernizace agrárních zemí (např. Atatürkovo Turecko); (7) teokratické autoritarismy, k nimž bývá víceméně řazen pouze Tibet do okupace Čínou; (8) dynastické autoritarismy, založené na dědičném předávání moci, přičemž monarcha kontroluje legislativu i exekutivu (např. Saúdská Arábie); (9) sultanistické autoritarismy, extrémní personalismy s nízkou institucionalizací, v nichž glorifikovaný vůdce neuznává jakoukoli vládu zákona a o své vůli zasahuje do života společnosti, přičemž tyto zásahy mohou mít značně excentrickou povahu (např. Turkmenistán za Nijazova-Turkmenbašiho). Poslední Merkelův subtyp pak můžeme ztotožnit s pozdějším Linzovým sultanismem, který doplňuje jím rozeznávaný počet typů politických režimů na pět. Široký konsensus však panuje pouze na existenci demokracie, autoritarismu a totalitarismu.42 Merkelovo rozčlenění, ač vypadá poměrně logicky, je především výčtem existujících či alespoň teoreticky možných autoritarismů a má spíše didaktické přednosti. Umožňuje rozčlenit a utřídit pestrou paletu režimů, nepatřících v období studené války ani mezi západní demokracie, ani mezi totalitární či posttotalitární komunistické režimy. Od 80. let spolu s přechodem řady zemí k demokracii však čelí koncept autoritarismu podobné výzvě, jako koncept demokracie. Objevuje se pestrá paleta režimů, jež nelze jednoznačně označit za demokratické, zároveň je však cosi odlišuje i od klasických autoritarismů jako Frankovo Španělsko, Salazarovo Portugalsko, meziválečné Rakousko, latinskoamerické vojenské junty apod., na nichž byl Linzův koncept postaven. Lépe řečeno, „nové autoritarismy“ mají oproti těm starým něco navíc. Zatímco Salazar či Franco demokracií pohrdali, „nové autoritarismy“ samy sebe za demokracie označují a více či méně určité demokratické principy, zejména pluralitu politických stran a volby, praktikují. Souvisí to jednak s globálním trendem, kdy demokracie je v podstatě jediným celosvětově přijímaným způsobem legitimity, ať už se v konkrétním případě o demokracii jedná nebo ne,43 a zjevně také s tím, že řada těchto režimů vzešla z pokusu o tranzici k demokracii a z čistě praktických důvodů se demokratických atributů nemohou jednoduše vzdát. Samotná skutečnost, že se v nějaké zemi konají volby a že v nich kandiduje více politických stran, nemusí na logice fungování autoritarismu nic měnit. Může se jednat jen o jakési divadlo, předstírání demokratického procesu, ale, jak dále uvidíme, jsou státy, v nichž volby nejsou ani naprostým divadlem, ani férovou soutěží politických stran. A právě u těchto režimů politickovědní obec váhá, kam je vlastně zařadit. Někteří se 41

Srov. např. Brooker 2000: 22–26; Linz a Stepan 1996: 44–45. Balík a Kubát 2004: 62–64. 43 Srov. Stoker 2006: 19–31. 42

22

přiklánějí k tomu, že se jedná o určité deformace v rámci demokracie, jiní tvrdí, že takové situace odpovídají Linzovu konceptu autoritarismu, který ostatně limitovaný politický pluralismus předpokládá. Otázkou zůstává, při jaké míře politického pluralismu ještě můžeme o autoritarismu hovořit. Řada autorů proto začala uvažovat o režimech hybridních. Nejen hybridní režimy oslabily klasický koncept autoritarismu. Byl to sám J. J. Linz, kdo vyčlenil z autoritarismu další typ režimu, jenž nazval sultanismem. Kořeny tohoto termínu lze hledat u Maxe Webera, který popsal patrimonialismus, jednu ze situací tradiční formy vlády tak, že státní aparát i armáda jsou v přímém vlastnictví vládce a pouze jeho zájmům slouží. Extrémní formu patrimonialismu nazývá sultanismem – a tento jeho termín přebrali i Linz, Stepan a později Chehabi, stavějící sultanismus (v přeneseném významu) jako režimní typ na roveň autoritarismu či demokracii. Definovali jej jako režim založený na vládě jednotlivce, kontrolujícího státní aparát složený takřka úplně z jeho příznivců či přívrženců netvořících žádnou konkrétní sociální skupinu či třídu. Jedinou jejich společnou charakteristikou je osobní vztah k vládci, založený na rodinné příbuznosti, kamarádství, obchodním partnerství apod. Režim je charakteristický vysokou mírou nepotismu, korupce a klientelismu. Rozhodování vládce nejsou vázána žádnou koherentní ideologií a jsou značně arbitrární, vycházející z jeho špatně čitelných a často svérázných preferencí. Zmiňovaní autoři nalezli také řadu případů, řadících se k jimi definovanému typu, např. Trujillova Dominikánská republika, Batistova Kuba, Írán Muhammada Rezy Pahlavího nebo Nijazovův Turkmenistán.44 Podobné režimní typy však formuluje více autorů, např. Brooker hovoří o prezidentských monarchiích, v nichž jsou titulární prezidenti často doživotními vládci státu, usurpujícími si v podstatě monarchické pravomoci i monarchistické rituály. Souměřitelný je i Russellův koncept monarchických autoritarismů nebo Snyderův koncept neopatrimoniálních diktatur.45 V podstatě jde o to, že se několik konceptů „točí“ kolem jedné věci, kterou pokaždé pojmenovávají poněkud jinak a přidávají k ní další různé charakteristiky. Tou věcí je (neo)patrimonialismus, námi chápaný jako soustředění velkého množství pravomocí do rukou jedné osoby (personalismus) využívající tyto pravomoci z valné části pro svůj vlastní prospěch, přičemž tato osoba vládne pomocí úzké koalice věrných (často příbuzných) a rozsáhlých sítí korupce, klientelismu, nepotismu a protekcionismu. Je však otázkou, zda lze něco takového povýšit na samostatný režimní typ, nebo to raději chápat jako určitý syndrom, který lze pozorovat jak v autoritarismu, tak v totalitarismu, případně posttotalitarismu. Lze si jistě představit kimovskou Severní Koreu jako (neo)patrimoniální (sultanistický) totalitarismus, Ceausescovo Rumunsko jako (neo)patrimoniální (sultanistický) posttotalitarismus apod. Herbert Kitschelt (odvolávající se mj. i na Linzův sultanismus) dokonce hovoří o patrimoniálním komunismu jako o jednom ze tří typů komunismu vedle národně-akomodativního a byrokratickoautoritativního. Patrimoniální komunismus umisťuje do zemí s malou tradicí průmyslové výroby a naopak s převládajícím venkovským obyvatelstvem a zemědělskou výrobou. Víceméně lze říci, že patrimoniální komunismus nastal v zemích se značnou tradicí patrimoniální vlády bezprostředně před nástupem komunismu, tj. zejména zemích středoasijských a do jisté míry i zemích jihokavkazských. Jako jedny ze základních charakteristik patrimoniálního komunismu Kitschelt uvádí existenci vztahů patronáže a klientelismu mezi uznávaným vládcem (prvním tajemníkem strany) s jistým kultem

44 45

Srov. Chehabi a Linz 1998; Linz a Stepan 1996: 51–54. Brooker 2009: 46–80; Russell 2004; Snyder 1992.

23

osobnosti a jeho poměrně úzkou klikou.46 Z logiky věci pak lze očekávat, že se (neo)patrimonialismus či sultanismus jako politické syndromy projevují i v jihokavkazských politických režimech.

1.4 Přes tranzitologii a demokratizaci k hybridním režimům Od 70. let 20. století upoutával pozornost politické vědy fenomén přechodu mezi politickými režimy. Nejprve se jednalo o teoretickou reflexi pádu latinskoamerických demokracií a vzniku vojenských a jiných autoritarismů, posléze se však výzkum začal soustředit na opačný proces, tj. přechod autoritářských režimů v režimy demokratické.47 To bylo umožněno zejména tím, že v 70. letech přešly od autoritarismu k demokracii Španělsko a Portugalsko, následované Řeckem, několika latinskoamerickými a východoasijskými zeměmi, aby tento proces, pojmenovaný jako třetí vlna demokracie,48 v letech 1989 až 1990 vyvrcholil rozpadem komunistického bloku a vznikem nových demokracií zejména ve střední Evropě. Mezi první teoretické koncepce přechodů k demokracii (tranzitologie) lze zařadit práce Linze, Przeworského, Rustowa, Stepana, Schmittera aj.49 Někteří autoři se spíše soustředili na to, jak autoritářské režimy končí, zatímco jiní spíše na to, jak probíhá vlastní proces nastolování a stabilizace demokracie. Dobrý přehled v češtině k tomuto poskytují např. Dvořáková a Kunc nebo Říchová.50 My se již dále počátky tranzitologických teorií zabývat nebudeme a přeneseme se až do 90. let 20. století, v nichž se politická věda soustředila spíše na demokratizaci a demokratickou konsolidaci. Navíc panovalo přesvědčení, že proces demokratizace zasáhl většinu zemí tehdejšího světa; uvažovalo se totiž až o sto státech v procesu tranzice k demokracii.51 Zmiňovaná teorie demokratické konsolidace vysvětlovala, jakým způsobem se tranzitivní režimy, či podle O’Donnella a Schmittera neurčité demokracie (uncertain democracies),52 stávají stabilními demokraciemi. Jedním z autorů, který se teorií demokratické konsolidace zabýval, byl již zmiňovaný Wolfgang Merkel. Demokracie se podle něj konsoliduje na čtyřech rovinách: (1) institucionální (zejména ústavní), (2) representační (neboli intermediární, tj. v oblasti politických stran, stranických systémů a zájmových skupin) a rovněž (3) behaviorální a (4) přístupové (tj. akceptaci celého procesu elitami a masami).53 Nicméně většina tranzitivních režimů se nekonsolidovala tak, jak by si řada badatelů přála; v podstatě se to podařilo pouze jiho- a středoevropským státům plus některým dalším zemím, zatímco zejména státům postsovětským, až na čestnou výjimku Pobaltí, nikoliv.54 Někteří autoři si tohoto selhávání či deformace tranzitivního procesu začali všímat, což je vedlo k vytváření různých subtypů demokracií či autoritarismů. Jedním z prvních byl O’Donnell, který na několika zemích Latinské Ameriky identifikoval tzv. delegativní 46

Kitschelt et al. 1999: 23 a n. Říchová 2000: 241. 48 Huntington 2008. 49 Karl a Schmitter 1991; Linz a Stepan 1996; Przeworski 199, 1992; Rustow 1970; Stepan 1986 ad. 50 Dvořáková a Kunc 1994; Říchová 2000: 241–256. 51 Carothers 2002: 6–7. 52 O’Donnell a Schmitter 1986. 53 Merkel 1998. 54 Carothers 2002: 9. 47

24

demokracie, režimy mající sice řadu demokratických institucí, včetně voleb, ovšem dominované oligarchickými elitami se sklony k autoritářskému stylu vlády (např. Fujimoriho Peru).55 Rázným ukončením „tranzitologického snu“ byla práce Thomase Carotherse, 56 v níž byly jasně pojmenovány mýty spojené s tranzitologií a demokratickou konsolidací. Řadu „tranzitivních“ států umístil Carothers do tzv. šedé zóny (gray zone)57 mezi demokracií a autoritarismem. V rámci šedé zóny pak identifikoval státy s nefunkčním pluralismem (feckless pluralism) a státy s dominantně-mocenskou politikou (dominant-power politics). Země s nefunkčním pluralismem sice užívají velké míry svobod a mají v podstatě všechny demokratické instituce včetně kompetitivních voleb, nicméně tím v nich politická participace občanů končí. Politické elity jsou občany vnímány jako zkorumpované, odcizené společnosti a nehodné respektu. Ruku v ruce s těmito charakteristikami jdou i špatně koncipované politiky, zejména hospodářské a sociální, produkující řadu problémů. Politické strany v těchto zemích se vytvářejí kolem charismatických vůdců, ne podle cleavages58 ve společnosti, a utvářejí křehké aliance. Země s dominantně-mocenskou politikou mají podle Carotherse více problémů než ty s nefunkčním pluralismem. Jedná se o potíže s nezávislostí některých institucí (zejména soudů) na exekutivě, o nefunkčnost opozičních politických stran a o nízkou férovost voleb. Opoziční strany sice nejsou zakázány, v praxi ale nejsou schopny funkci opozice plnit a opoziční roli tak přebírají zejména nezávislá média a nevládní organizace. Volby v zemích s dominantně-mocenskou politikou Carothers výstižně označuje jako „podivné“. Jejich principem je to, aby stávající vládnoucí skupina bezpečně zvítězila, ale zároveň aby ovlivňování průběhu voleb či přímo falšování výsledků probíhalo takovým způsobem, že volby jako celek budou v zahraničí uznány jako v podstatě férové, ale s dílčími problémy, které je třeba do budoucna vyřešit. Právě mezi země s dominantně-mocenskou politikou řadí Carothers i Arménii, Ázerbájdžán a Gruzii, přičemž konstatuje, že státy s nefunkčním pluralismem či s dominantně-mocenskou politikou jsou docela stabilní případy dosáhnuvší jistého ekvilibria. Např. u zemí s dominantně-mocenskou politikou se podařilo vládě „držet na uzdě“ opozici tak, aby ještě existovala jistá míra politické otevřenosti umožňující kritizovat vládu přímo z občanské sféry. To pochopitelně režim přímo neohrožuje a přitom ponechává občanům možnost alespoň minimální politické participace. Nutno ještě na závěr pasáže o Carothersově příspěvku konstatovat, že sám autor jak feckless pluralism tak dominant-power politics nepovažuje za režimní typy, ale za politické syndromy,59 jež je možno určitými postupy odstranit, a to i za pomoci okolního (demokratického) světa. Nevzdává se tak docela možnosti další demokratizace „tranzitivních“ zemí, pouze ji vnímá velmi obezřetně a střízlivě. Práce Carotherse, O’Donnella a Schmittera v podstatě otevřely cestu ke konceptu hybridních režimů, tj. režimů na pomezí demokracie a autoritarismu. Jednou 55

O’Donnell 1994. Carothers 2002. 57 Sám Carothers přiznává inspiraci Diamondovým termínem soumračná zóna (twilight zone) – viz Carothers 2002: pozn. 10. 58 Teorie cleavages byla formulována Lipsetem a Rokkanem (1967) na základě studia západoevropských stranických systémů. Jde v ní o to, že politické strany se formovaly na základě určitých štěpných liní ve společnosti: centrum-periferie, město-venkov, stát-církev a třídních rozdílů. Štěpné linie v jiných částech světa mohou pochopitelně vypadat více či méně odlišně, v principu však jde o to, že politické strany se (ideálně) formují podle určitých sociálních a ideologických rozdílů ve společnosti, což se však v zemích s nefunkčním pluralismem neděje. 59 Carothers 2002: 13. 56

25

z nejvlivnějších prací se v tomto ohledu stal článek Thinking about Hybrid Regimes Larryho Diamonda,60 který se pokusil sestavit kontinuum režimů mezi demokracií a autoritarismem. Přínosem Diamondova přístupu je to, že jednotlivé režimy od sebe odlišuje mírou politické soutěže. Jeho typologie počíná od liberální demokracie a pokračuje přes volební demokracie k dvojznačným režimům (ambiguous regimes), u nichž Diamond nedokáže rozhodnout, zda se blíží více demokracii či autoritarismu; dále na autoritářské straně spektra se nachází kompetitivní autoritarismus, hegemonický volební autoritarismus a politicky uzavřený autoritarismus. Zatímco v kompetitivním autoritarismu dochází ve volbách k politické soutěži, v hegemonickém volby soutěž postrádají a v politicky uzavřeném autoritarismu již volby neexistují vůbec. Potud je Diamondův pokus přínosný, i když spíše než o typologii se jedná o klasifikaci. Problém nastal tehdy, když se Diamond pokusil propojit své typy či třídy režimů s hodnoceními Freedom in the World. Tato databáze sice může být pro identifikaci typu režimu užitečným nástrojem, ovšem protože výsledná čísla v sobě skrývají příliš mnoho různých informací, může být stejná výsledná hodnota odrazem zcela jiné struktury. Např. nižší míra občanských svobod může být způsobena jak činností povstaleckých skupin v jinak liberálním státě, tak závislostí jurisdikce na exekutivě v politicky stabilní zemi. Navázat třídu či typ režimu na jeden index, aniž by tento byl podroben kritickému rozboru, není šťastné řešení. Nelze se tak divit, že právě s odkazem na Diamonda někteří autoři, v českém prostředí např. Holzer a Balík, koncept hybridních režimů odmítli.61 Koncepčnější přístup ke studiu hybridních režimů počíná od práce Colliera a Levitského.62 Ti si všimli, že politickovědní literatura vyprodukovala řadu termínů, jež lze nazvat jako „demokracie s přívlastky“, a rozhodli se udělat v nich pořádek. Jejich argumentem, vycházejícím ze Sartoriho, bylo, že různé přívlastky v podstatě „natahují“ koncept demokracie tak, až ztrácí svou zřejmost a srozumitelnost. Jde o to, že můžeme buď používat pojmy definované pouze pomocí několika málo kritérií, a mít tak pro každý typ velké množství empirických případů, nebo naopak můžeme pojmy definovat pomocí více kritérií, čímž dostáváme úžeji vymezené subtypy, jež ale musí mít tu vlastnost, že se dají pojmenovat i termínem o stupeň obecnějším. Pohybujeme-li se např. v oblasti studia demokratických režimů (již zde máme dvě úrovně obecnosti – obecnější režim a užší demokratický režim), můžeme vymezit subtypy parlamentní nebo prezidentské demokracie, přičemž oba subtypy považujeme za plně odpovídající námi použité definici demokracie. Problém však nastává tehdy, použijeme-li adjektivum vylučující některé z kritérií obsažených v naší definici. Dá se očekávat, že v minimální definici demokracie by bylo obsaženo kritérium volné soutěže politických stran, takže pokud bychom hovořili o kontrolované demokracii (controlled democracy), atribut volné soutěže by nám tento termín vyloučil; některé politické subjekty by ze soutěže byly vyloučeny, mezi jinými by volná soutěž probíhala. Takto vzniklé typy nazývají Collier a Levitsky redukovanými subtypy (diminished subtypes). Široká definice demokracie by mohla vyprodukovat jiné redukované subtypy, např. poručenskou demokracii (tutelary democracy), referující o jihoamerické zkušenosti velké role armády v politickém systému, a tudíž omezení schopnosti demokraticky zvolených vlád skutečně řídit zemi. Široká definice by v tom případě zahrnovala požadavek na schopnost vlády vzešlé ze svobodných voleb efektivně řídit stát, při velké moci armády by však byla tato schopnost vlády omezena a my bychom mohli použít 60

Diamond 2002. Balík a Holzer 2006; Holzer a Balík 2007. 62 Collier a Levitsky 1997. 61

26

termín poručenská demokracie, který právě atribut efektivní kontroly státu vládou z definice demokracie vylučuje. Ještě však existuje další možnost, a to použití adjektiva, jež přímo popírá samotnou demokracii – např. fasádní demokracie; tím již ale konkrétní subtyp samotný vylučujeme z demokratického typu režimu. Je to vlastně takový oxymóron; ten dle našeho názoru může mít vysokou sdělovací hodnotu např. v médiích, ale sotva může být použit politickou vědou jako subtyp. Otázkou, kterou si kladou již Levitsky s Collierem, je to, co dělat s redukovanými subtypy demokracie, vzniknuvšími badatelským úsilím řady autorů. Buď je můžeme zařadit pod typ demokracie, nebo pod typ autoritarismus, nebo pro ně vytvořit typ nový – např. v podobě hybridního režimu. Pokud bychom jednoduše vzali všechny redukované subtypy demokracie a udělali z nich subtypy hybridních režimů, způsobili bychom v pojmosloví jenom obrovský zmatek. Za prvé různě nazvané redukované subtypy často značí v podstatě jedno a to samé, takže by nám vznikla spousta překrývajících se subtypů hybridních režimů, a za druhé bychom vytvořili nový typ, který nemá žádnou definici, tudíž by nebylo možno říci, zda původně redukované subtypy demokracie jsou zároveň i klasickými subtypy hybridního režimu. Obrovský počet existujících redukovaných subtypů demokracie, ale i autoritarismu, nás však vede k názoru, že samotné studium těchto režimů, které můžeme prozatímně souhrnně nazývat hybridními, je nejen ospravedlnitelné, ale i potřebné. Je však nutno tento labyrint režimů s přívlastky zpřehlednit tak, aby jednotlivé redukované subtypy byly vytvořeny na základě stejné logiky, nepřekrývaly se a přitom vytvářely určité kontinuum režimů mezi demokracií a autoritarismem. Jedním z přístupů, jak takové kontinuum získat, je „disagregace dimenzí demokracie“, o niž se pokusili Howard a Roessler.63 Když odečetli od liberální demokracie svobodu, pluralismus a právní stát, získali volební demokracii. Když od volební demokracie odečetli svobodné a spravedlivé volby, získali kompetitivní autoritarismus, v němž jsou volby sice ne férové, ale aspoň soutěživé. V dalším stupni, hegemonickém autoritarismu, již oba autoři identifikují pouze volby, ale bez reálné soutěže, a konečně jejich uzavřený autoritarismus volby vůbec nepoužívá. Aby jednotlivé režimy lépe identifikovali, přidávají Howard s Roesslerem ještě několik dalších kritérií – a to hodnocení země v rámci politických svobod Freedom in the World a skóre indexu Polity. U Freedom House skóre 2 a nižší značí, že se jedná o demokracie, naopak skóre 7, že se jedná o uzavřené autoritarismy. U Polity se kompetitivní autoritarismy mají nacházet mezi hodnotami –8 a +6. K odlišení kompetitivních autoritarismů od hegemonických autoritarismů používají kritérium 70% volebního zisku deklarovaného vítězící stranou či kandidátem ve volbách. Problémem přístupu Howarda a Roesslera je jeho arbitrárnost. Demokracii totiž chápou jako jistý „základní režim“, jehož dimenze jsou disagregovány, resp. redukovány. Stejně tak by však bylo možno disagregovat i jednotlivé dimenze autoritarismu. Protože z tohoto úhlu pohledu není jasné, odkud vlastně disagregovat, považujeme za účelnější použít tzv. dvoukořenovou strategii (double-root strategy), již navrhnul Bogaards.64 V rámci ní vznikají redukované typy jak v případě demokracie, tak v případě autoritarismu, přičemž je třeba najít základní kritérium (identifikujeme jej později), které od sebe odliší země v zásadě demokratické od těch v zásadě autoritářských. Kontinuum režimů, jež tak vznikne, může při aplikaci třetího kořenového konceptu dosáhnout až k totalitarismu. 63 64

Howard a Roessler 2006. Bogaards 2009.

27

V případě redukovaných typů demokracie lze sáhnout po ambiciózním projektu Wolfganga Merkela.65 Ten uspořádal různé pokusy o redukované subtypy demokracie pomocí rozdělení celého konceptu demokracie na pět „dílčích režimů“ a dále na vnitřní a vnější okolnosti, které existenci demokracie podporují, nicméně pro její samotnou existenci nejsou nutné. V souhrnu se tak de facto jedná o jakousi rozpracovanou širokou definici demokracie. Pokud všech pět dílčích režimů v rovnováze funguje, nazývá Merkel takový režim usazenou demokracií (embedded democracy). Pokud empirický případ selhává v aplikaci jednoho z dílčích režimů demokracie, konstruuje Merkel čtyři redukované subtypy demokracie, jež souhrnně nazývá defektními demokraciemi (defective democracies). Pět dílčích režimů demokracie Merkel člení do tří dimenzí. První z nich je dimenze vertikální zodpovědnosti, složená z režimu volebního a režimu politických práv. Volební režim je přitom klíčovým dílčím režimem demokracie jako takové, protože bez něj demokracie existovat nemůže. Zároveň je to ale také znak, který sám rozhodně nepostačuje a identifikuje tak maximálně „volební demokracii“, což je však podle Merkela příliš široký koncept. Volební režim Merkel charakterizuje tak, že vysocí státní představitelé jsou voleni, volební právo je všeobecné, každý dospělý má právo kandidovat a volby jsou organizovány jako svobodné a férové. Dílčí režim politických práv zahrnuje zejména svobodu slova a sdružování a tvoří s volebním režimem nerozlučnou dvojici, poněvadž svoboda slova a sdružování jsou nezbytným předpokladem k tomu, aby byly volby svobodné a férové. Druhou dimenzi liberální ústavnosti a právního státu tvoří dílčí režim občanských práv a dílčí režim horizontální zodpovědnosti. Prvním z těchto dvou dílčích režimů Merkel rozumí ochranu individuálních práv před zásahy jak státních, tak soukromých aktérů a rovnost před zákonem, druhým pak oddělení mocí včetně principu brzd a rovnovah. Konečně třetí dimenzi efektivní kontroly agendy tvoří jediný dílčí režim – schopnost efektivně vládnout – charakterizovaný tím, že volení nejvyšší státní činitelé mají kontrolu nad veškerou agendou státu a žádné její části nezůstávají pod dominancí nějakého nevoleného subjektu (většinou armády). Jako vnitřní faktory usazenosti Merkel identifikuje to, že jednotlivé dílčí režimy se navzájem svým fungováním posilují; nepřítomnost či slabost jednoho dílčího režimu nebo naopak nadměrná váha jiného dílčího režimu oslabuje usazenost demokracie. Dále k faktorům vnitřní usazenosti, jež napomáhají k funkčnosti usazené demokracie, řadí Merkel socioekonomický kontext (rozvinutost ekonomiky, rovnoměrné rozdělení bohatství), občanskou společnost66 a zakotvení státu v mezinárodních integračních uskupeních ekonomického či politického charakteru, z nichž jako jedinou skutečně funkční uvádí Evropskou unii, podporující svým charakterem usazenost demokracie v členských státech. Vidíme, jak Merkel chytře a logicky rozlišil pět dílčích režimů demokracie, jakási definiční kritéria, jichž musí daný stát dosáhnout, aby mohl být identifikován jako (usazená) demokracie, a jak vyčlenil další kritéria, která sice s demokracií, jak ji většinou chápeme, souvisí, ale nejsou nutnou podmínkou k její existenci, byť ji pomáhají stabilizovat a snižují pravděpodobnost přechodu k nedemokratickému režimu. Např. pokud je bohatství v zemi 65

Merkel 2004. Občanskou společnost Merkel chápe ve čtyřech základních významech: lockeovském – tj. jako ochránce před svévolnými zásahy státu vůči společnosti, montesquieovském – tj. jako rovnováhu mezi státními a nestátními aktéry, de tocqueivillovském – tj. jako místo svobodného sdružování a produkce sociálního kapitálu a konečně také ve smyslu habermasovském – tj. jako veřejnou sféru. 66

28

rozděleno značně nerovnoměrně, je otázkou, proč by ona masa chudých měla být s existencí demokracie spokojena, když jim nedokáže zajistit rozumnou životní úroveň? Nechme však nyní stranou vnitřní a vnější faktory usazenosti a přenesme svou pozornost k onomu demokratickému jádru, jež by se dalo se Sartorim nebo s Collierem a Levitským nazvat kořenovým konceptem (root concept). Již víme, že pokud k takovému konceptu připojíme adjektivum, můžeme vytvořit buď subtyp, nebo redukovaný subtyp, pokud určitý atribut kořenového konceptu oním adjektivem popřeme. Merkel, inspirován četnými předchozími pokusy, identifikoval ve vztahu k redukci atributů usazené demokracie čtyři redukované subtypy, varianty defektní demokracie. Prvním typem jsou exklusivní demokracie (exclusive democracies), redukující všeobecné volební právo, které je v tomto případě vyhrazeno pouze určité skupině, často na základě etnického nebo náboženského klíče. Jak Merkel konstatuje, exklusivních demokracií ubývá. Druhým typem jsou demokracie doménové (domain democracies), v nichž určité politiky zůstávají pod kontrolou tzv. „veto mocností“ (veto powers), např. armády, policie, podnikatelské či pozemkové oligarchie. Za oblast s výskytem takovýchto defektních demokracií považuje Merkel Latinskou Ameriku, případně jihovýchodní Asii. Třetím typem jsou neliberální demokracie (illiberal democracies), v nichž je porušen princip právního státu (závislá či polozávislá justice) a tím pádem i individuální práva. Neliberální demokracie jsou podle Merkela běžné a vyskytují se prakticky ve všech částech světa. Konečně čtvrtým defektním typem jsou demokracie delegativní (delegative democracies), v nichž je narušena možnost kontroly exekutivy v horizontální rovině (z pozice jurisdikce a legislativy). V praxi jsou delegativní demokracie charakteristické vládou charismatických prezidentů. Merkel si dále všímá toho, že defektní demokracie nejsou většinou přechodnými typy, ale relativně stabilními režimy, a formuluje celkem deset hypotéz, které mohou způsobovat to, že se demokratizující země vyvinou v defektní demokracie. Lze je snad shrnout do té podoby, že šance na vznik defektní demokracie stoupají při nerovnoměrném ekonomickém vývoji, nahromadění sociálních, ekonomických a politických konfliktů podél etnických linií, při neexistenci regionálních institucí podporujících demokratizaci, či při neschopnosti nových demokratických institucí nahradit přetrvávající instituce nedemokratické, jako je korupce či klientelismus. Rovněž vydává-li se země na cestu demokratizace z posttotalitarismu či sultanismu, je šance na vznik defektní demokracie vyšší. Merkelovo schéma má snad jen jeden podstatný problém – a to kolik atributů kořenového konceptu demokracie může být redukováno, aby se ještě jednalo o defektní demokracii? S jedním redukovaným atributem pracuje sám Merkel, z logiky věci vyplývá, že tři redukované atributy (čili většina) již režim z kategorie defektní demokracie vyřazují. U dvou redukovaných atributů je zjevně vždy na zvážení, zda již daný případ nespadá pod některý z redukovaných typů autoritarismu, o nichž bude řeč níže. V případě redukovaných typů autoritarismu nelze sáhnout po natolik komplexním konceptu, jakým byl ten Merkelův v případě demokracie. Zřejmě nejpropracovanější redukovaný typ autoritarismu vytvořili Levitsky a Way.67 Nejedná se však ve své podstatě o logické doplnění Merkela či Bogaardse (pokus Levistkého i Waye je starší než oba citované texty), ale o jinou perspektivu zkoumání. Levitsky a Way se na celou problematiku dívají více z perspektivy kritiků tranzitologického paradigmatu, mají tedy za to, že nestudují tranzitivní režimy transformující v liberální demokracie, ale režimy, které

67

Levitsky a Way 2002.

29

se podle nich ubírají spíše k typu autoritarismu. Proto formulují nikoliv redukovaný typ demokracie, ale redukovaný typ autoritarismu. Jako kořenový koncept víceméně ponechávají Levitsky a Way Linzovu definici autoritarismu a atributem, který redukují, je nepřítomnost politické soutěže. Autoři tak v redukovaném subtypu kompetitivního autoritarismu zvyšují míru politického pluralismu. Jednoduše konstatují, že v kompetitivním autoritarismu existuje určitý prostor pro opozici a že opozice se účastní volebního procesu charakterizovaného inklusivním volebním právem a prostého masivních podvodů (massive fraud). Spíše mezi řádky lze vyčíst, že oním masivním podvodem je v podstatě myšleno zajištění výhry stávající garnitury, zřejmě jednoduše tím, že volby proběhnou, ale buď v nich žádná opozice nekandiduje (je formálně zakázána, bylo jí kandidovat znemožněno nebo sama volby bojkotuje) nebo je kontrola stávajícího establishmentu nad sčítáním hlasů tak dokonalá, že jejich výsledky jsou jen vymyšlená čísla. Pokud je systém prostý masivního podvodu, ovšem volby přesto nejsou férové, jedná se podle Levitského a Waye o kompetitivní autoritarismus. Opozice se voleb účastní, ale čelí různému zastrašování, násilným útokům, nedostatku prostoru v médiích, odmítání registrace některých kandidátů, někdy dokonce i jejich uvěznění, dochází také k různým manipulacím s odevzdanými hlasy apod. I když takové volby nedosahují ani minimálních standardů, běžných v západních demokraciích, přesto se v nich jistá soutěž koná a rozhodně není zaručeno, že vládnoucí garnitura volby „přežije“. Otázkou nyní je, proč se některé režimy uchylují k takovému riskantnímu modelu a dávají mu přednost před ekvilibriem klasického Linzova autoritarismu, v němž prostě politická soutěž s opozicí není přítomna. Levitsky a Way se domnívají, že je příčinou jednak vliv západního světa, kladoucího důraz na existenci demokratických procedur, zejména voleb (dobré vztahy se západními státy převáží riziko plynoucí z volebního klání), a také slabost států, v nichž kompetitivní autoritarismy nalézáme. Kvůli slabým, špatně fungujícím institucím nejsou vlády těchto autoritarismů schopny větší kontroly společnosti a nemohou tak zabránit vzniku opozice. Je nutno zdůraznit, že Levitsky a Way rozlišují mezi státy, v nichž jsou volby pouze fasádou a v nichž v rámci voleb dochází k soutěži, byť neférové. Režimy, v nichž jsou volby pouze fasádou, neřadí pak v žádném případě ke kompetitivním autoritarismům, ale ke klasickým autoritarismům (full-scale authoritarianism) Linzova konceptu. Volby v nich nemají reálný význam, jsou pouze manifestačním zdrojem legitimity režimu. Rozdíl mezi předstíranou soutěží a nefér soutěží lze pak popsat např. příměrem k fotbalovému utkání. Předstíranou soutěží by bylo, kdyby jednomu z týmů bylo zabráněno k zápasu nastoupit, což by ale bylo prezentováno jako jeho odstoupení od utkání z vlastní vůle (např. uznání lepších kvalit soupeře, neschopnost nastoupit do hry) nebo kdyby hráči obou týmů hráli schválně tak, aby utkání skončilo předem stanoveným poměrem. Nefér soutěží by bylo to, kdyby jeden z týmů měl špatné podmínky pro trénink, hrál se dvěma vyloučenými hráči a rozhodčí by nadto ještě připískával soupeři. I za neférových podmínek se ale dá vyhrát; ne všechny útočné snahy lze vydávat za ofsajd a ne všechna zakopnutí za faul, zvláště když má znevýhodněný tým na své straně diváky. Volby jsou však podle Levitského a Waye pouze jednou ze čtyř arén, v nichž se neférová soutěž odehrává. Tou druhou je aréna legislativní; v kompetitivním autoritarismu je sice legislativa slabá, není ale v naprosté závislosti na exekutivě a dokáže se jí v určitých případech vzepřít. Třetím případem je aréna soudnictví – soudy v kompetitivním autoritarismu čelí sice značnému tlaku exekutivy, ale rovněž na ní nejsou zcela závislé a svými rozhodnutími ji občas dokáží omezovat. Konečně čtvrtou arénou jsou média. 30

Vedle sebe existují jak vládou řízená státní média, tak soukromá média, která sice opět čelí zastrašování, útokům, soudním žalobám apod., ale jsou přese všechno schopna (alespoň některá) být vůči vládě kritická a představovat tak základnu pro opoziční aktivity. Levitsky a Way vycházejí z Linze a jeho konceptu autoritarismu. Kompetitivní autoritarismus redukoval limitovaný politický pluralismus, jeden z klíčových znaků Linzova konceptu tak, že do něj přinášel (neférovou) politickou soutěž. Je otázkou, zda lze redukovat i zbývající tři Linzova kritéria. V případě kritéria mentality se nabízí její nahrazení ideologií, což je však krok směřující k totalitarismu, v němž je přítomna jediná vševysvětlující ideologie. V demokracii může existovat více soupeřících ideologických proudů, což v důsledku neznamená nic jiného, než politický pluralismus, o němž jsme již hovořili. Ideologizovaný autoritarismus se tak sice nabízí jako jeden z redukovaných typů autoritarismu, nebude však součástí kontinua mezi demokracií a autoritarismem. Nízký stupeň politické mobilizace může být změněn/redukován na vysoký stupeň politické mobilizace, což se opět blíží charakteristice totalitarismu. Linz navíc vyšší politickou mobilizaci v autoritarismu připouští, a to zejména v době jeho vzniku.68 Konečně kritérium předvídatelných pravidel lze redukovat k pravidlům nepředvídatelným, což buď indikuje sultanistickou/neopatrimoniální deviaci autoritarismu nebo jeho přiblížení se k totalitarismu. Kompetitivní autoritarismus nám tak vychází jako jediný redukovaný typ autoritarismu ležící mezi autoritarismem a demokracií. K vytvoření alespoň pracovního kontinua režimů mezi demokracií a autoritarismem nám tak zbývá jen jednoznačně od sebe odlišit režimy v zásadě demokratické od těch v zásadě autoritářských. Situaci přitom komplikuje ten fakt, že samotnou existenci voleb, které jsou alespoň deklarovaným zdrojem legitimity mnoha režimů, nelze považovat za kritérium, které by demokracii a autoritarismus od sebe jednoznačně oddělilo. Proto se musíme spíše ptát po smysluplnosti (meaningfulness) voleb jako mechanismu sloužícího k ustavení či změně vlády.69 Pokud demokracii v nejužší nominální definici chápeme jako vládu lidu, měli by občané daného státu být schopni skrze volby pokojně změnit vládu. Pokud občané volbami pokojně vládu změnit nemohou, jedná se o autoritarismus. V případě, že jsou volby pouhou zástěrkou sloužící k legitimizaci moci, jejich výsledek je předem dán a neprobíhá v nich žádná relevantní politická soutěž, jedná se o hegemonický volební autoritarismus. Kompetitivní autoritarismus pak nastává tehdy, pokud ve volbách dochází k politické soutěži, vládnoucí skupina si však své vítězství snaží zajistit tím, že opozici nastaví nerovné podmínky a je schopna i značné manipulace s odevzdanými hlasy.70 Slabost státních institucí či snaha vládnoucí skupiny o hru na demokracii však opozici vytvářejí prostor, aby mohla na neférovost voleb upozorňovat, ať již skrze volební komise, volební soudy či nezávislá paralelní sčítání hlasů. Zejména pokud opozice občanům prokáže, že volby byly zmanipulovány, otevírá se cesta ke svržení stávající vlády a v důsledku toho k respektování skutečného volebního výsledku, nikoliv toho, který byl původně ohlášen.71 Volby tak jsou v kompetitivním autoritarismu mechanismem, který může vést ke změně vlády, ovšem nikoliv pokojným způsobem. Shrneme-li výše napsané, vypadá celý model následovně: pokud pomocí voleb jsou občané schopni pokojně změnit vládu, jedná se o demokracii (mohou být přítomny různé defekty – např. exklusivní demokracie s neinkluzivním volebním právem, dominance vlády 68

Linz a Stepan 1996: 45. Srov. Schedler 2002. 70 K volbám v autoritarismu blíže viz např. Bunce a Wolchik 2009; Gandhi a Lust-Okar 2009 nebo Howard a Roessler 2006. 71 Srov. Bunce a Wolchik 2009: 105. 69

31

v mediální sféře, volební systém zkonstruovaný tak, aby zvýšil pravděpodobnost výhry vládnoucí strany apod.). Pokud volby jsou soutěží, která v důsledku může vést ke změně vlády, třeba i skrze jiné, nestandardní procesy (demonstrace apod.), jedná se o kompetitivní autoritarismus. A pokud jsou volby ryzí fasádou, můžeme hovořit o klasickém autoritarismu, resp. jeho subtypu, jenž můžeme s Diamondem72 nazvat hegemonickým volebním autoritarismem. S použitím návrhu Bogaardse73 jak typologizovat demokracie a autoritarismy předkládáme naši pracovní typologii, v jejímž rámci se budeme pohybovat při zkoumání politických režimů v Gruzii, Arménii a Ázerbájdžánu (viz tabulka 1). V typologii využíváme kořenové typy demokracie a autoritarismu definované Merklem a Linzem. V rámci klasických subtypů uvádíme vždy pouze příklady pro ilustraci, v rámci redukovaných subtypů pak propracované subtypy, jež budeme používat v následujících kapitolách. Pod tranzitivním typem je míněn časově omezený případ, kdy ve státě aktuálně probíhají zásadní změny při přechodu mezi dvěma režimy. Kurzívou jsou uvedeny nikoliv typy či subtypy, ale spíše termíny používané pro označení určité množiny typů a subtypů. Hybridními režimy tak máme na mysli režimy mezi demokracií a autoritarismem, jak se tento termín, i bez potřebné precizace, již vžil. Patří mezi ně jak tranzitivní režimy, tak defektní (redukované) subtypy demokracie i autoritarismu. Volebními režimy rozumíme ty režimy, jež využívají institutu voleb, lhostejno zda jako fasádu či jako soutěživé klání. Tabulka 1 Typologie režimů s použitím klasických a redukovaných subtypů kořenový typ režimu souhrnné názvy pro skupiny typů (subtypů) subtypy

demokracie

tranzitivní režim hybridní režimy (defektní režimy)

autoritarismus

volební režimy klasické (příklady) parlamentní demokracie prezidentská demokracie semiprezidentská demokracie

redukované (defektní subtypy) exklusivní

redukované (defektní subtypy) kompetitivní

klasické (příklady) vojenský

delegativní

byrokratický

neliberální

hegemonický volební politicky uzavřený

doménová Zdroj: Sestavil autor podle Bogaards 2009: 411.

Vzniklé kontinuum režimů může čelit jedné výrazné výtce, kterou obecně formuloval Giovanni Sartori. Každé třídění podle něj čelí „skutečnosti dvou protikladných požadavků, totiž, (1) mít dostatek tříd pro zaznamenání změn a (2) mít dostatek případů pro každou ze tříd“.74 Tříd, které jsme mezi demokracií a autoritarismem vytvořili, je sice pět, resp. šest včetně tranzitivních režimů, nicméně zároveň existuje i dostatečný počet případů, které lze do našich tříd přiřazovat. Freedom House uvádí k roku 2011 celkem 60 zemí v kategorii

72

Diamond 2002. Bogaards 2009: 411. 74 Sartori 2005: 232–233. 73

32

částečně svobodné,75 která z logiky věci nejvíce odpovídá našim hybridním režimům. V průměru tak vychází 10 případů na jednu třídu, což při počtu cca 200 států na světě vychází jako vcelku vysoký počet případů.

75

Puddington 2012: 3.

33

2 JIŽNÍ KAVKAZ: PŘEDSTAVENÍ REGIONU V minulých desetiletích bylo námi zkoumané území většinou nazýváno Zakavkazskem. Vychází to z ruského pohledu na věc, protože ruská vojska musela při expanzi na území dnešní Arménie, Ázerbájdžánu a Gruzie překonat průsmyky v pohoří Velkého Kavkazu. Odtud tedy názvy Zakavkazsko pro oblast na jih od hlavního kavkazského hřebene a Předkavkazsko pro území na sever od něj. V ruskojazyčném prostředí se termín Zakavkazje dodnes udržel jako neformální označení pro tři sovětské a posléze postsovětské republiky. V češtině se však v současnosti dává přednost názvu Jižní Kavkaz, případně geograficky přesnějšímu, ale v praxi zřídka používanému pojmenování Jižní Kavkazsko. Kavkaz, přesněji Velký Kavkaz, je totiž zejména pohořím, proto logicky by jako Kavkaz neměla být označována i území, která v horách (Velkého) Kavkazu neleží, jako např. Kursko-arakská či Kolchidská nížina nebo Araratská kotlina. Název Jižní Kavkaz se však zejména vlivem anglického The South Caucasus natolik uchytil v odborných i populárních textech, že se tuto nepřesnost již nebudeme snažit napravovat a budeme názvy Jižní Kavkaz a Jižní Kavkazsko používat jako synonyma. Pro naše potřeby budeme Jižním Kavkazem rozumět území tří mezinárodně uznávaných států – Arménie, Ázerbájdžánu a Gruzie – přičemž se nebudeme zabývat zřízeními a politickými režimy tří mezinárodně neuznávaných států, formálně patřících ke Gruzii (Abcházie, Jižní Osetie) a Ázerbájdžánu (Náhorní Karabach).

2.1 Základní charakteristika regionu Z hlediska fyzicko-geografického tvoří sever studovaného regionu přes tisíc kilometrů dlouhé pohoří Velkého Kavkazu, přesahující několika svými vrcholy výšku 5 000 m, rozčleněné ve svém středu několika průsmyky s výškami přesahujícími 2 000 m (zejména v Gruzii v Kazbegi a v Jižní Osetii), jimiž lze pohoří relativně snadno překročit. Západní a východní hranici regionu Jižního Kavkazu tvoří Černé, resp. Kaspické moře. K nim přiléhají nížiny, táhnoucí se hluboko do vnitrozemí a přecházející postupně v široká říční údolí. Na západě je to Kolchidská nížina, nazvaná podle starověkého státu, jenž se v tomto prostoru pravděpodobně nacházel. Její osu tvoří mohutná řeka Rioni. Na východě je to Kursko-arakská nížina, nazvaná podle svých dvou nejvýznamnějších řek. Kura je v Gruzii nazývána Mtkvari a vytváří centrální údolí východní Gruzie, v němž leží i gruzínské hlavní město Tbilisi. Araks pak tvoří jižní hranici studovaného regionu, přičemž politicky rozděluje Araratskou kotlinu mezi Arménii a Turecko. Povodí Kury a Rioni odděluje pohoří Lichi, které zároveň na dvě části (povětšinou s odlišným historickým vývojem) dělí i samotnou Gruzii. Jih Gruzie, sever Arménie a západ Ázerbájdžánu (Náhorní Karabach) vyplňuje soustava několika pohoří, dohromady označovaná jako Malý Kavkaz, jejíž nejvyšší vrchol Gjamyš přesahuje 3 700 m; jižně od Malého Kavkazu začíná vulkanická Arménská vysočina, která na území Arménie přesahuje 4 000 m (Aragac), na území Turecka pak i 5 000 m (Ararat). Etnická a jazyková struktura Jižního Kavkazu je velmi složitá, a tak níže napsané je nutno brát pouze jako letmý exkurz do složité situace, která se často odráží i v politickém dění. Základem současného osídlení jsou tři státotvorné národy – Arméni, Azerové (Ázerbájdžánci) a Gruzíni. Všichni tři se považují za původní obyvatele oblasti, i když si to zejména Azerové a Arméni vzájemně upírají. Etnogeneze všech tří národů jsou nesmírně komplikované, a i když zejména Arméni a Gruzíni jistě měli určité starověké či středověké 34

formy etnické identity, jako moderní národy začínají vystupovat až během 19. století a Azerové až dokonce na přelomu 19. a 20. století.76 Arméni (vlastním jménem Haj) hovoří indoevropským jazykem silně ovlivněným turečtinou, perštinou či kavkazskými jazyky a jsou převážně křesťané, dominantně příslušní k arménské apoštolské církvi. Před vypuknutím etnického konfliktu v Karabachu žili Arméni i na území Ázerbájdžánu, zejména v Baku a okolí, nicméně takřka všichni z něj uprchli do zahraničí, zejména do Arménie. Dodnes jsou však Arméni převládajícím etnikem v separatistickém Náhorním Karabachu. Převládají také na jihu Gruzie v Džavachetii (0,4 mil.) a velmi početní jsou i v Abcházii. Zhruba stejně Arménů jako ve vlastní Arménii (3 mil.) žije v diaspoře, zejména v USA, Francii, Rusku, Libanonu a Sýrii,77 což do značné míry způsobila genocida spáchaná během první světové války tehdejší tureckou vládou na anatolských Arménech, tehdy tvořících gros arménské populace. Současná Arménie je dnes na jihokavkazské poměry po exodu azerského obyvatelstva etnicky homogenním státem bez výraznějších menšin.78 Gruzínština (kartuli ena) byla dlouho řazena do kavkazské jazykové rodiny, novější výzkumy však vymezují specifickou rodinu kartvelských jazyků, která kromě vlastní gruzínštiny (kartvelštiny) zahrnuje i svanštinu, lazštinu či megrelštinu (0,5 mil.), jimiž se mluví na severozápadě Gruzie a v severovýchodním Turecku, nemají však psanou podobu. I Gruzíni (3,2 mil.)79 jsou převážně křesťané, většina z nich se hlásí ke gruzínské autokefální církvi. Část Gruzínů (Adžarové) se hlásí k islámu, ale počet muslimů mezi touto gruzínskou etnografickou skupinou rychle klesá ve prospěch gruzínského pravoslaví.80 Etnonymum Azerové používáme pro odlišení etnických Ázerbájdžánců od dalších obyvatel země, pro něž nadále budeme používat pouze delší formu jména. Azerové hovoří jazykem z altajské jazykové rodiny blízkým turečtině a jsou většinou šíitští muslimové. Sami se povětšinou považují za potomky Alwanců (neboli Kavkazských Albánců, kteří ale nemají nic společného s Albánci na Balkáně). Alwanci pravděpodobně hovořili kavkazskými jazyky, nicméně část jich byla zřejmě armenizována a část islamizována a turkizována, ovšem to se dopouštíme značného zjednodušení celé situace. 81 Paradoxem je, že na jih od řeky Araks žije přes deset miliónů íránských Azerů, hovořících prakticky stejným jazykem jako ti žijící v Ázerbájdžánské republice. Jejich etnický původ je však zřejmě zcela jiný a je třeba jej hledat u středověkého íránského etnika Azárů, či, podle některých názorů, dokonce u starověkých Médů.82 Od počátku 20. století mívají obě komunity Azerů větší či menší tendenci považovat se za jeden národ. Početná azerská komunita žije i na jihovýchodě Gruzie v Dolní Kartlii (0,4 mil.). Počet Azerů v Ázerbájdžánu je paradoxně poměrně těžké určit. Oficiální data udávají jejich počet na

76

K moderní etnogenezi, nacionalismu a politickým dějinám viz např. Altstadt 1992; Awde a Hill 2009; Libaridian 2004; Suny 1993 a 1994. 77 Lewis 2009; Šaginjan 200: 198–199. 78 CIA 2012. 79 CIA 2012; Lewis 2009. World Factbook počítá Megrely a Svany mezi Gruzíny, což je zjevně dáno tím, že Megrelové i Svanové používají jako spisovný jazyk gruzínštinu, jejich jazyky totiž nemají psanou podobu. Ze stejného důvodu uvádí i encyklopedie Ethnologue počet mluvčích gruzínštiny cca 3,9 mil. a počet mluvčích megrelštiny cca 0,5 mil. – ti jsou zjevně zahrnuti i mezi mluvčí gruzínštiny. Při celkovém počtu obyvatel Gruzie cca 4,5 mil. a při vědomí existence cca 0,4 mil. Arménů a 0,4 mil. Azerů v zemi a dalších etnických menšin není možné, aby etničtí Gruzíni dosahovali počtu 3,9 mil. Srov. také Sedlářová 2011: 292. 80 Hoch a Kopeček 2011. 81 Blíže např. V. Kopeček 2008. 82 Ale-Osfur 2006; Atabaki 1993: 7–12; Yepiskoposian et. al. 2011.

35

cca 8,2 mil.,83 ovšem jejich skutečný počet bude zřejmě o několik set tisíc nižší vzhledem k tomu, že počet příslušníků etnických menšin (zejména Tályšů a Lezgů) je pravděpodobně úřady záměrně snižován. Naopak představitelé menšin mají tendenci čísla nadsazovat.84 K nejvýraznějším etnickým menšinám na Jižním Kavkaze patří Abcházové (0,1 mil.), Oseti (0,1 mil.), Lezgové (0,2 mil.), Tályšové (0,2 mil.), Čečeni, Meschetští Turci, Tátové, Židé, Rusové a Kurdové.85 Rusové na Jižním Kavkaze v podstatě zbyli ze sovětských dob, jejich počty však neustále klesají. Ruština nicméně nadále zůstává lingua franca celé oblasti, i když její postavení pomalu ohrožuje nastupující angličtina.86 Podobně i Židé, Kurdové a Meschetští Turci jsou jen zbytky původní rozsáhlejší populace. Zatímco Židé se začali hromadně vystěhovávat do Izraele zejména z ekonomických důvodů, přičemž vrcholu tento exodus dosáhl po rozpadu SSSR, Kurdové a Meschetští Turci byli vysídleni za stalinských dob do Střední Asie a do dneška se jim nepodařilo vrátit zpět. V období války v Karabachu učinili Arméni pokus o vyhlášení Kurdské lačinské republiky na území dobytém na Ázerbájdžánu a s historicky kurdským osídlením, jednalo se však o neúspěšný pokus. Otázka Meschetských Turků je citlivá dodnes a týká se zejména Gruzie, která je odmítá přijmout zpět. Početnější židovská komunita existuje v Ázerbájdžánu; jedná se však zejména o svébytnou skupinu tzv. Horských Židů, koncentrovaných ve vesnici Krasnaja Sloboda a hovořících tátštinou. Proto také bývají mezi Táty někdy počítáni. Abcházové, Lezgové a Čečeni hovoří jazyky řazenými nejčastěji do severokavkazské jazykové rodiny, ovšem každý z nich patří do jiné skupiny a vzájemně jsou zcela nesrozumitelné. Abcházové jsou nábožensky rozděleni mezi muslimy a křesťany, ale toto rozdělení v praxi nehraje výraznější roli. Nyní jsou zřejmě nejpočetnějším etnikem v Abcházii (i když stále netvoří etnickou většinu)87 a po období gruzinizace a rusifikace se pokoušejí abcházštinu revitalizovat a prosadit jako jazyk státní správy, vzdělávaní apod. Lezgové žijí zejména v ázerbájdžánsko-ruském pohraničí, jsou převážně sunnitští muslimové a v 90. letech jejich část reprezentovaná hnutím Sadval neúspěšně usilovala o vytvoření samostatného Lezgistánu. Čečeni, kteří na Jižním Kavkaze žijí převážně v gruzínském údolí Pankisi, sami sebe označují za Kisty (celkem v Gruzii 12 tis.), případně používají čečenského autoetnonyma Vajnach. Jsou to převážně sunnitší muslimové, v minulosti ale část z nich byla i křesťany a někteří dodnes udržují i pohanské rituály, což souvisí s popularitou islámského súfistického mysticismu.88 Politické a bezpečnostní problémy působili Kistové zejména na přelomu 20. a 21. století, kdy poskytli útočiště uprchlíkům z válkou zmítaného Čečenska. Údolí Pankisi se na několik let dostalo víceméně mimo kontrolu gruzínské vlády a sloužilo jako základna pro čečenské bojeviky a organizovaný zločin. Po obnovení gruzínské kontroly nad Pankisi část Kistů konvertovala k striktnějšímu výkladu islámu (což většinou znamenalo, že přestali provozovat súfistickou mystiku) a bývají spíše neprávem nálepkováni jako wahhábisté.89

83

AZSTAT 2009. Srov. např. Shafee 2008. Nižší čísla pro etnické Azery a naopak vyšší čísla pro minority uvádí např. Lewis 2009. 85 Lewis 2009. Zejména čísla pro Tályše a Lezgy je obtížné zjistit vzhledem k rozdílným údajům ázerbájdžánských úřadů a představitelů etnických menšin. Např. u Tályšů udává AZSTAT 112 tis., tályšští aktivisté (např. Minahan 2000: 674) hovoří o čísle 835 tis. V případě Lezgů udává AZSTAT 180 tis., lezgští aktivisté pak směřují své odhady přes 700 tis. Střízlivé odhady hovoří o cca 250 tis. Shafee 2008: 38. 86 Kopečková 2012. 87 Hoch 2011: 68. 88 Sanikidze 2007. 89 Wiktor-Mach 2009. 84

36

Tályšové a Oseti hovoří indoevropskými jazyky ze skupiny jazyků íránských, ale vzájemně jsou oba jazyky zcela nesrozumitelné. Oseti žijí zejména na Severním Kavkaze na území Ruské federace, kde mají svou autonomní republiku. Tvořili ovšem poměrně významná osídlení i na různých místech v Gruzii (přes 100 tis. osob), vlivem etnického konfliktu v Jižní Osetii však často své domovy opustili.90 Právě separatistická Jižní Osetie je dnes centrem osetského osídlení na Jižním Kavkaze. Zatímco Osetové jsou především křesťané, Tályšové žijící na jihu Ázerbájdžánu jsou šíitští muslimové. Začátkem 90. let mezi nimi existovalo určité autonomistické či separatistické hnutí a v roce 1993 byla dokonce vyhlášena Republika Tályš-Mughan s centrem ve městě Lenkoran, prakticky kopírující území bývalého Tályšsko-Mughanského chanátu. Tento pokus je ovšem nutno číst v kontextu tehdy probíhajícího mocenského konfliktu v zemi. Během několika týdnů byl separatistický pokus, který nezískal širší podporu ani mezi vlastními Tályši, potlačen ázerbájdžánskou armádou. Historie Jižního Kavkazu je neméně pestrá jako jeho etnická struktura. S jistým zjednodušením lze říci, že dějiny tohoto regionu spočívaly v soupeření místních státních útvarů s impérii pronikajícími do regionu z okolí. Své starověké a středověké státy vytvářeli předkové jak dnešních Arménů a Gruzínů, tak i dnešních Azerů, byť tady je pátrání po historické kontinuitě mezi Alwanem (tzv. Kavkazskou Albánií) a novověkými muslimskými chanáty na území dnešního Ázerbájdžánu poněkud komplikovanější. Celý Jižní Kavkaz býval často dobyt silnějšími mocnostmi – Parthií, Persií, Římem (Byzancí), Araby, Osmanskými Turky a nakonec Rusy. Své stopy tu zanechali i nejedni nájezdníci, ať už to byli Mongolové, turkmenské kmeny, Timurova armáda, či dokonce Vikingové, kteří na Jižní Kavkaz dopluli přes Volhu a Kaspické moře. Klíčovým pro vývoj současných politických struktur v regionu Jižního Kavkazu bylo dobytí oblasti carským Ruskem během první poloviny 19. století. Tradiční státní struktury byly nahrazeny ruskou správou a místní etnika pod vlivem evropské myšlenky nacionalismu nabyla současné podoby tří státotvorných národů a několika desítek drobnějších národů či etnických skupin. Po krátkém období nezávislosti tří jihokavkazských republik v letech 1918 až 1920 (resp. 1922) ovládli prakticky celé bývalé ruské Zakavkazsko (s výjimkou oblasti kolem měst Kars, Ardahan a Artvin, kterou získalo Turecko) bolševici. Ti zde vytvořili čtyři sovětské socialistické republiky (SSR) – Arménskou, Ázerbájdžánkou, Gruzínskou a Abcházskou. Gruzínská a Abcházská spolu tvořily unii, jež byla s Arménskou SSR a Ázerbájdžánskou SSR součástí Zakavkazské sovětské federativní socialistické republiky (ZSFSR), zakládajícího člena Sovětského svazu. Avšak již roku 1932 zanikla Abcházie jako SSR a byla coby autonomní sovětská socialistická republika (ASSR) přičleněna ke Gruzii. Roku 1936 byla celá ZSFSR rozpuštěna a tři zakavkazské SSR se staly přímými subjekty „federace“ sovětské. S rozpadem Sovětského svazu na podzim 1991 vyhlásily SSR nezávislost – a coby bývalé subjekty federace dosáhly mezinárodního uznání. V rámci jednotlivých SSR však existovalo několik autonomních celků. V Gruzii se jednalo o Abcházskou ASSR, Adžarskou ASSR a Jihoosetskou autonomní oblast (AO), v Ázerbájdžánu o Nachičevanskou ASSR, Náhorně-karabašskou autonomní oblast (NKAO) a pouze krátkodobě existující Kurdský újezd, respektive Kurdský autonomní okruh (AOk), ležící mezi NKAO a Arménskou SSR, zrušený v roce 1930. Abcházská ASSR vznikla již zmiňovanou degradací ze SSR. Abcházové byli v republice titulárním národem, nicméně v době konce Sovětského svazu již v republice netvořili 90

Cornell 2001b: 167.

37

většinu. Kromě Abcházů tvořili obyvatelstvo republiky zejména Gruzíni, Megrelové, Rusové a Arméni.91 V důsledku etnického konfliktu v první polovině 90. let 20. století uprchla značná část Gruzínů do vlastní Gruzie. Abcházští separatisté byli podpořeni ruskými jednotkami a podařilo se jim efektivně odtrhnout od Gruzie, což bylo potvrzeno v roce 2008 po krátké rusko-gruzínské válce. Abcházii se poté dostalo uznání od Ruska, které je jejím patronem, a také dalších několika zemí (v roce 2012 se jednalo o Venezuelu, Nikaraguu, Nauru, Tuvalu a Vanuatu).92 V Gruzii dodnes existuje „exilová“ vláda autonomní Abcházie. Podobně jako Abcházie je na tom v současnosti i Jižní Osetie. Ta byla původně etnicky pestrým územím, na němž žili jak Oseti, tak Gruzíni, přičemž osetské osídlení bylo možno nalézt i v dalších částech Gruzie, ovšem již bez autonomního statusu.93 I v Jižní Osetii došlo k etnickému konfliktu, který sice nenabyl takové destruktivní podoby jako v Abcházii, ovšem i Osetům se s ruskou podporou podařilo dostat většinu území Jižní Osetie pod svou kontrolu. V srpnu 2008 se Gruzie rozhodla získat Jižní Osetii (AO byla oficiálně zrušena a Gruzie tak nyní hovoří o Cchinvalském okrese) silou, což vyvolalo zásah Ruska a zbavilo Gruzii jakékoliv kontroly nad tímto územím. Jižní Osetie je uznávána stejnými státy jako Abcházie, nicméně její závislost na Rusku je takřka absolutní.94 Adžarská ASSR nebyla vytvořena na bázi etnické či jazykové, ale náboženské. Adžarové jsou etnickými Gruzíny, sami se za Gruzíny považují a mluví západogruzínským (gurským) dialektem, ovšem na rozdíl od většiny Gruzínů byli v důsledku své lokalizace na okraji gruzínského teritoria islamizováni. Po rozpadu Sovětského svazu sice Adžárie nedeklarovala nezávislost na Gruzii, ovšem v praxi se jako samostatný stát pod vládou autoritářského prezidenta Aslana Abašidzeho chovala. Po nástupu Micheila Saakašviliho k moci v Gruzii se podařilo Abašidzeho z Adžárie vypudit a obnovit kontrolu centrálních gruzínských úřadů. Omezenou autonomii si však Adžárie zachovala a vzhledem ke svému bouřlivému ekonomickému rozvoji, založeném na obchodu a turismu, je modelem, který Gruzie nabízí svým dvěma separatistickým regionům.95 Nachičevanská ASSR a NKAO vznikly v důsledku Karské dohody mezi bolševickým Ruskem a kemalistickým Tureckem. Náhorní Karabach byl sice většinově osídlen Armény, ale byl v rámci sovětské politiky „rozděl a panuj“ přičleněn k Ázerbájdžánské SSR jako AO. Nachičevan měl po první světové válce také značnou arménskou populaci, avšak ta již tvořila menšinu,96 a proto byl Nachičevan připojen k Ázerbájdžánské SSR jako ASSR, byť je od vlastního Ázerbájdžánu oddělen Zangezurem, patřícím k Arménii. Tento fakt lze vnímat jako značnou nespravedlnost vůči Arménům, protože obě sporná území byla připojena k Ázerbájdžánu, přičemž to s etnickou azerskou většinou jako ASSR, zatímco to s arménskou většinou pouze jako AO. Koncem 80. let 20. století propukly v Náhorním Karabachu a okolí etnické střety mezi Armény a Azery, jež v roce 1992 přerostly v regulérní válku mezi Ázerbájdžánem a arménskými karabašskými jednotkami, podporovanými vlastní Arménií. Do roku 1994 ovládly arménské jednotky nejen takřka celé území bývalé NKAO, ale i rozsáhlá území na západ a jih od ní a vyhlásily Náhorní karabašskou republiku (NKR, lze použít i ekvivalentní termín Arcašská republika), kterou 91

Cornell 2001b: 156. V případě Vanuatu je situace poněkud komplikovanější, jednotliví představitelé státu se na uznání Abcházie neshodují. Viz. např. Barry 2011; Lomsadze 2011. 93 Cornell 2001b: 165. 94 K jihoosetskému a abcházskému konfliktu po roce 2008 blíže např. Boden 2011 nebo Markedonov 2011. 95 Blíže k Adžárii např. Hoch a Kopeček 2011. 96 Baar 2001: 248. 92

38

však žádný členský stát OSN neuznává, a to včetně Arménie, i když ta reálně umožňuje NKR existenci a hraje vůči NKR podobnou roli patrona jako Rusko pro Abcházii.97 Co se ekonomiky týče, jihokavkazské státy po rozpadu Sovětského svazu prošly rozsáhlou hospodářskou krizí, uvrhnuší velkou část populace do chudoby. To způsobilo i značné vystěhovalectví, zejména z Arménie, kde se úbytek populace vlivem zahraniční migrace počítá na statisíce.98 S koncem 20. století skončilo i období největších hospodářských problémů. Největší ekonomický rozvoj zažívá Ázerbájdžán, jehož HDP vlivem těžby ropy v šelfu Kaspického moře rostlo i o 10 % ročně. Dnes je z hlediska HDP per capita nejbohatším státem regionu.99 Tabulka 2 Základní geografické a ekonomické údaje – Arménie, Ázerbájdžán, Gruzie stát

Arménie Ázerbájdžán Gruzie

rozloha v km2

29 743 86 600 69 700

počet obyv. v mil. 2011 3,0 9,5 4,6

HDP v mld. USD 2011 18,7 94,25 24,86

HDP p.c. v tis. USD 2011 5,5 10,3 5,6

vývoj HDP v %

1992

2000

2009

2011

-34 -25 -35

+5,0 +11,4 +1,9

-14,2 +9,3 -3,8

+4,4 +0,1 +7,0

míra chudoby v% 1999 2009 45 60 60

34,1 11,0 9,7

Zdroj: CIA 1993, 2001, 2010 a 2012.

Rovněž Gruzie začala s novým stoletím ekonomicky růst; její rozvoj je zejména opřen o neoliberální étos Saakašviliho vlády a snadný příliv zahraničních investic. Důležitý je však i sektor zemědělství a potravinářského průmyslu, ovšem export gruzínských potravinářských komodit jako je víno, koňak, minerální vody apod. je značně omezen vlivem ruského bojkotu gruzínského zboží. Právě Rusko v dobách Sovětského svazu bylo klíčovým importérem gruzínských potravin. Stále důležitějším ekonomickým odvětvím se pro Gruzii stává turismus, k němuž má takřka ideální dispozice – od přímořských letovisek přes historická města, církevní památky a lázně až po vysokohorská lyžařská střediska či farmy provozující agroturistiku. Arménie postrádá prakticky jakékoliv nerostné suroviny a s výjimkou Araratské kotliny nedisponuje ani vhodnými podmínkami pro zemědělství. Země tak závisí na zahraničních investicích (přičemž využívá rozsáhlé arménské diaspory v USA, Francii či Rusku) a zpracovatelském průmyslu. Ten v poslední době stojí zejména na zpracování diamantů, které se vyvážejí do zemí Evropské unie, představující klíčového arménského exportního partnera.100 Hranice Arménie s Ázerbájdžánem a Tureckem jsou vzhledem k nevyřešenému karabašskému konfliktu uzavřeny, a tak Arménii zbývá jediná obchodní spojnice na západ – Gruzie. Energeticky je Arménie závislá na Rusku, resp. Íránu, s nímž země udržuje čilé obchodní styky. Z geopolitického hlediska leží Jižní Kavkaz na křižovatce zájmů několika mocností, od těch globálních jako USA, Rusko či EU, až po ty regionální, jako Turecko nebo Írán. Geopolitické zájmy těchto mocností se promítají jak do historie a současnosti tří nevyřešených jihokavkazských etnických konfliktů, tak do zahraničně-politické orientace jihokavkazských zemí. Zatímco Arménie bývá považována za hlavního spojence Ruska v oblasti, Gruzie pod vládou prezidenta Saakašviliho je počítána k partnerům USA a EU. 97

Jedny z nejnovějších přehledů karabašského konfliktu podávají Kotanjian 2011 a de Waal 2011. Šaginjan 2001: 166. 99 K ekonomice Jižního Kavkazu např. Gogolashvili 2011, Nranyan 2011 nebo Valiyev 2011. 100 V. Kopeček 2011: 15. 98

39

Ázerbájdžán, vzhledem ke své dobré ekonomické kondici a značným zásobám ropy, je vnímán jako země schopná lépe balancovat mezi jednotlivými vnějšími mocnostmi.101

2.2 Utváření moderní politické společnosti na Jižním Kavkaze Na sklonku 18. století byl Jižní Kavkaz rozdělen mezi dvě feudální muslimská impéria – Perskou a Osmanskou říši – a několik menších politických celků, které často na historických mapách najdeme zaznačeny jako suverénní státy, ač byly reálně více či méně závislé na zmíněných dvou říších. V případě Gruzie se jednalo o několik království či knížectví. Nejvýznamnějším bylo východní Kartlo-kachetské království s centrem v Tbilisi, území na západ od pohoří Lichi bylo desintegrováno na několik drobných feudálních útvarů, přičemž jihozápad byl přímou součástí Osmanské říše. Území dnešní Arménie a Ázerbájdžánu bylo rozděleno na několik větších či menších chanátů, více či méně podléhajících moci perského šáha. Samotná Kartlo-kachetie byla sice nejvýznamnějším jihokavkazským státem té doby, ovšem tlak ze strany obou sousedních muslimských říší nemohla samostatně ustát. Nadto trpěla i kořistnickými nájezdy z prostoru Severního Kavkazu, zejména dnešního Dagestánu. Král Erekle II. se proto již od 60. let 18. století začal orientovat na Rusko, což vyústilo v podpis georgievského traktátu v roce 1783, jímž se Rusko zavázalo vojensky Kartlo-kachetii chránit, avšak respektovat přitom její vnitřní nezávislost. Smlouva s Ruskem nicméně Kartlo-kachetii ochranu nepřinesla – Rusko za kavkazským hřebenem nebylo ochotno vázat dostatečné vojenské síly, a tak roku 1795 perská armáda dobyla a zcela zdevastovala hlavní město Tbilisi.102 Po smrti krále Erekle II. roku 1800 se Rusové na Jižním Kavkaze objevili znovu, tentokrát však již ne s cílem realizovat principy georgievského traktátu, ale připojit Kartlo-kachetii k Rusku, což se roku 1801 také stalo. V následujících letech byly připojovány i západogruzínské státní útvary. Poslední nezávislé gruzínské knížectví – Svanetie – bylo dobyto v roce 1833, od Osmanské říše získali Rusové oblast kolem města Achalciche roku 1813, dnešní Adžárii pak až v roce 1878, přičemž součástí tohoto posledního ruského územního zisku na Jižním Kavkaze byla i oblast kolem měst Kars, Ardahan a Artvin, tehdy s početným gruzínským (lazským) a arménským obyvatelstvem, dnes však tvořící severovýchodní výspu Turecka. Území dnešní Arménie a Ázerbájdžánu získalo Rusko v podstatě ve dvou etapách. První začala roku 1804 a byla završena gulistánskou smlouvou s Perskou říší roku 1813. Rusko po vojenské kampani vůči polonezávislým chanátům získalo převážnou část území dnešního Ázerbájdžánu, což byla Persie nucena akceptovat. V roce 1826 se sice perský šáh pokusil získat chanáty zpět, válku ovšem prohrál a turkmenčajskou smlouvou z roku 1828 Rusové získali i území zhruba dnešní Arménské republiky. Rusko-perská hranice se tak stabilizovala na linii řek Kury a Araksu a Tályšských hor. Zatímco nespočetní dobyvatelé v minulosti víceméně respektovali tradiční jihokavkazské politické struktury, s ruskou armádou přišla i politicko-správní reforma oblasti. Původní chanáty, sultanáty, království či knížectví byly postupně zrušeny a Rusové na jejich místě vytvářeli vlastní správní aparát, který sice dostál několika změn, ale nakonec se stabilizoval ve formě pěti gubernií (Kutaiská, Tifliská, Jelizavetpolská, Jerevanská 101 102

K současné geopolitice Jižního Kavkazu viz např. Cheterian 2008; Shaffer 2009; Dadandish a Vaezi 2011. Srov. Suny 1994: 59.

40

a Bakuská)103 a dvou oblastí (Batumská a Karská), které spolu s územími na Severním Kavkaze zastřešovalo Kavkazské místokrálovství (namestničestvo) s centrem v Tbilisi. Během ruské správy se jihokavkazská společnost značně proměnila. Pozbytí tradičních politických strutkur otevřelo cestu citelné rusifikaci, zároveň však v druhé polovině 19. století začala demontáž přežívajícího feudalismu a zavádění moderních forem správy. Zrušení nevolnictví a rozvoj těžby ropy v Baku způsobily migraci venkovského (zejména gruzínského a azerského) obyvatelstva do měst, v nichž předtím dominovali jak ekonomicky, tak často i početně Rusové a Arméni. V modernizující se a industrializující se společnosti se utvářely moderní jihokavkazské národy a jejich politické, ekonomické a kulturní elity. V 70. letech 19. století byla zavedena městská samospráva, což umocnilo zejména v Tbilisi a Baku rozvoj politických spolků, na přelomu 19. a 20. století se transformujících do podoby prvních politických stran. Ty se však vyvíjely v realitě absolutistické monarchie, jež jim, vyjma samosprávných orgánů, neumožňovala reálnou politickou participaci. Situace byla přitom komplikovanější pro Azery, protože se na ně jako na muslimy vztahovaly restrikce, které zprvu jejich účast v městkých radách znemožňovaly.104 Po ruské revoluci z let 1905–1906 se politický systém v carské říši poněkud demokratizoval; byly umožněny volby do Státní dumy, jichž se účastnily i jihokavkazské politické strany, případně jihokavkazští politici kandidovali za celoruské subjekty, jako byli sociální demokraté, eseři, kadeti aj.105 V městských dumách a ve Státní dumě získávali jihokavkazští politici první zkušenosti s praktickou politikou v rámci svobodně zvolených orgánů, ovšem zejména v případě Státní dumy se jednalo pouze o několikaletý experiment, který byl v předvečer první světové války ukončen. V té době však již jak Arméni, tak Gruzíni a Azerové disponovali organizovanými politickými elitami natolik sebevědomými, že se v nadcházejícím období pokusily vydobýt svým národům nezávislost. Únorová revoluce v roce 1917 svržením carského režimu otevřela novou kapitolu v politickém vývoji Jižního Kavkazu. Prozatímní vláda v Petrohradě zřídila OZAKOM (Osobyj zakavkazskij komitet, Zvláštní zakavkazský výbor), jenž pokračoval v demokratizaci Ruska. Vznikala zemstva, jakési regionální parlamenty, paralelně s nimi však také dělníci, vojáci i rolníci vyhlašovali sověty, lokální volené rady. Konaly se dokonce volby do ruského ústavodárného shromáždění, ovšem jejich výsledky vešly vniveč kvůli bolševické revoluci z listopadu 1917. Bolševický převrat v Petrohradě většina jihokavkazských politiků neuznala a vytvořila Zakavkazský komisariát a posléze i Zakavkazský sejm, jenž v dubnu 1918 vyhlásil nezávislost. Nový státní útvar nesl jméno Zakavkazská federativní republika, přičemž Arméni, Azerové a Gruzíni byli chápáni jako konstitutivní národy federace. Hlavním městem bylo Tbilisi. Nový státní útvar však přežil sotva měsíc; rozložil se vlivem rozdílných mezinárodně-politických preferencí federovaných národů. Zatímco Gruzie se orientovala na Německo, Ázerbájdžán preferoval jako hlavního partnera Osmanskou říši, resp. rodící se moderní Turecko a Arméni spatřovali naději ve spojeneckých armádách. Tři nástupnické republiky se deklarovaly jako demokracie, což však vzhledem k jejich krátké existenci těžko hodnotit. Fakt je ten, že Arménie, Ázerbájdžán i Gruzie měly pluralitní systém politických stran a vlády byly sestavovány na základě výsledků voleb. 103

V období ruské správy bylo pro Tbilisi užíváno jméno Tiflis. Na Jelizavetpol přejmenovali ruští dobyvatelé město Gandzak (Gandža), během sovětských dob známé jako Kirovabad, v současnosti Gändžä. 104 Altstadt 1992: 62. 105 Eseři – jméno odvozené od zkratky SR (Sociální revolucionáři), kadeti od KD (Konstituční demokraté).

41

V Gruzii dokonce vládnoucí menševici vytvořili cosi jako tripartitní orgán, sloužící k vyjednávání sociálního smíru mezi zaměstnavateli a dělníky.106 Složitější situace panovala v Arménii, kde se dvě nejsilnější arménské politické strany – dašnaci (radikální nacionalisté) a lidovci (liberálové) – dohodly na koaliční vládě až zhruba po půl roce od vyhlášení nezávislosti. Problémem bylo i to, že Arméni žili takřka po celém území Jižního Kavkazu a dvěma největšími centry arménského osídlení byla města Tbilisi a Baku, metropole Gruzie a Ázerbájdžánu. Právě v Tbilisi a Baku měli zázemí lidovci, zatímco dašnaci se koncetrovali v Jerevanu ve vlastní Arménii. Dašnaci nadto usilovali o co nějvětší územní zisky na Turecku a deklarovali vznik Sjednocené arménské republiky, zahrnující i území západní Arménie (tj. dnešního východního Turecka). Lidovci na protest proti jednostrannému postupu dašnaků opustili vládu a bojkotovali parlamentní volby v roce 1919, což v důsledku znamenalo drtivé vítězství dašnaků a sestavení jednobarevné vlády, která se v roce 1920 pod sílícím tlakem bolševiků a Turků uchýlila k ryze autoritářským způsobům.107 Ázerbájdžánská demokratická republika měla ze tří jihokavkazských států asi nejkomplikovanější život. Problém byl již v samotném názvu, protože ten se používal zejména pro území na jih od řeky Araks. Území severně od Araksu neslo tradiční názvy Širván, Arran a Karabach (ve směru od východu k západu). Použití názvu Ázerbájdžán pro stát severně od Araksu již tehdy docela nelibě nesli jižní, íránští Azerové (Ázerbájdžánští Turci) a dodnes to vcelku nelibě nese i moderní Írán.108 První ázerbájdžánská vláda vedená bezpartijním premiérem Fätäli-chánem Chojským, zasedající v Jelizavetpoli, se zapsala do dějin muslimského světa tím, že deklarovala první převážně muslimskou republiku hlásící se k demokracii a liberalismu, a která dokonce vedle náboženské rovnosti zavedla i volební právo pro ženy.109 Tato republika ovšem zdaleka nekontrolovala své území, zejména přirozené hlavní město Baku, ovládané tehdy bolševiky. Tzv. Bakuská komuna byla v červenci 1918 za pomoci britských jednotek svržena a místo ní vznikla nová vláda, známá jako Středokaspická diktatura, vedená esery, dašnaky a menševiky. Po několika týdnech však Baku dobyla osmansko-azerská vojska a to se tak stalo hlavním městem země. V prosinci 1918 se konaly parlamentní volby, v nichž uspělo hned několik azerských stran a také arménští dašnaci. Až do dubna 1920, kdy bylo Baku dobyto bolševiky, se v Ázerbájdžánské demokratické republice vystřídalo celkem sedm koaličních vlád, což sice svědčí o demokratickém charakteru země, ale zároveň také o její velké nestabilitě.110 Ázerbájdžán byl první jihokavkazskou zemí, již bolševici dobyli. Brzy následovala i Arménie a v roce 1921 i Gruzie. Jižní Kavkaz totiž nejprve opustila osmanská a německá vojska, aby na jejich místo přišli Britové, kteří se však brzy stáhli a nechali nově vzniklé demokracie na pospas bolševikům a armádám rodícího se kemalistického Turecka. Těmto silám nemohly slabé státy, válčící mezi sebou o sporná území, vzdorovat a proměnily se tak v sovětské socialistické republiky. Nezávislost, kterou Arménie, Ázerbájdžán a Gruzie v letech 1918–1920 (resp. 1921) zažily, byla sice krátká, ale i tak se zapsala do národních pamětí a ani po sedmdesáti letech komunistické vlády z ní nebyla vymazána.

106

Suny 1994: 200–201. Srov. Hovannisian 1997; Suny 1993: 119–132. 108 Srov. Atabaki 1993: 50. 109 Altstadt 1992: 89. 110 Srov. Altstadt 1992: 89–107; Swietochowski 1995: 129–164. 107

42

2.3 Sovětská vláda a její kolaps Od konsolidace sovětské moci ve 20. letech 20. století byl Sovětský svaz totalitárním státem. Všechny tři jihokavkazské sovětské republiky si tak prošly podobnými peripetiemi jako další součásti SSSR, včetně násilné kolektivizace, stalinských čistek, diskriminací, případně deportacemi některých etnik (Kurdů, Meschetských Turků). Totalitární období skončilo se smrtí Stalina v roce 1953 a následnou politikou destalinizace prováděnou Nikitou Chruščovem. Politické režimy ve všech třech studovaných zemích tak můžeme od druhé poloviny 50. let až do konce existence SSSR v roce 1991 označit jako posttotalitární. Nejprve se jednalo o raný posttotalitarismus, který za Brežněva takříkajíc „zamrzl“ a až s příchodem Gorbačova a jeho liberalizačních politik perestrojky a glasnosti dospěl do podoby zralého posttotalitarismu. Brežněvovské „zamrzlé“ období přineslo Jižnímu Kavkazu dlouholetou vládu výrazných komunistických stranických lídrů – Karena Demirčjana v Arménii (1974–1988), Hejdära Älijeva v Ázerbájdžánu (1969–1982) a Vasila Mžavanadzeho (1953–1972)111 a Eduarda Ševardnadzeho (1972–1985) v Gruzii. Vzhledem ke stabilitě mocenského aparátu, ekonomické stagnaci a relativnímu materiálnímu nedostatku se za jejich stranického předsednictví ve společnosti vytvořily klientelistické a klanové struktury,112 které lze chápat jako neformální politické instituce. Mnozí autoři tyto dva termíny zaměňují a někdy je skutečně těžké mezi těmito dvěma formami rozlišit; v zásadě však platí, že klan je založen na principu společného původu, ať už rodového nebo regionálního, zatímco klientelistické skupiny jsou založeny na vztahu patron–klient a jinou spřízněnost nutně nevyžadují.113 Jistá forma patrimoniálního komunismu, jak o ní hovoří Herbert Kitschelt,114 která se v Arménské, Ázerbájdžánské a Gruzínské SSR vyvinula, se značně podepsala i na charakteru politických režimů jihokavkazských zemí po rozpadu Sovětského svazu. Gorbačovova liberalizační politika se pro budoucnost SSSR ukázala být likvidační. Snahy o ekonomické i politické reformy s sebou nutně přinesly i organizování občanské společnosti, formulující další politické požadavky, často vycházející z letitých sporů mezi jednotlivými sovětskými národy. To se stalo i v regionu Jižního Kavkazu, kde nejprve začaly doutnat a posléze i eskalovaly konflikty v Náhorním Karabachu, Jižní Osetii a Abcházii, přičemž latentních etnických konfliktů bylo a stále je v regionu mnohem více; připomeňme jen arménskou a azerskou populaci v Gruzii, koncentrovanou do Džavachetie a Dolní Kartlie, separatistické snahy Lezgů v severovýchodním Ázerbájdžánu či vytvoření Tályšsko-Mughanské republiky, byť v tomto případě se jednalo o akci v širších souvislostech mocenského konfliktu v Ázerbájdžánu. Ostatně právě situaci v Ázerbájdžánu v letech 1993–1995 a podobnou situaci v Gruzii v letech 1991–1995 lze s jistou opatrností nazvat občanskou válkou, což byl další typ konfliktu provázející kolaps sovětského systému. My se však již více než na ozbrojené konflikty s častým etnickým podtextem zaměříme v komparativním pohledu na politický vývoj, tj. na deklarovaný přechod z posttotalitárního režimu na režim demokratický. Jižní Kavkaz byl spolu s Pobaltím tou oblastí 111

Mžavanadzeho a také předešlé stalinsko-berijovské období zajímavým způsobem reflektuje gruzínská kinematografie. V roce 1984 natočil režisér Tengiz Abuladze film monanieba (Pokání), který na příběhu fiktivního gruzínského města ukazuje praktiky, jež byly typické pro celou Gruzii. 112 Cornell 2011: 43; Sidikov 2004: 68–69; Stefes 2008: 77; de Waal 2003: 133–134; aj. 113 Srov. Böröcz 2000; Helmke a Levitsky 2004; Lauth 2000. 114 Kitschelt 1999: 23 a n.

43

Sovětského svazu, kde se organizované opoziční skupiny formulující požadavky nejen na politické reformy, ale také na národní suverenitu a potenciální samostatnost objevily nejdříve. Vznik těchto opozičních skupin byl přitom rychlejší v případě Arménie a Gruzie, než v případě Ázerbájdžánu. V Arménii a Gruzii se v agendě opozičních skupin objevily nejprve ekologické požadavky, brzy doplněné požadavky nacionalistickými. V Gruzii opozice cílila zejména na projekt stavby transkavkazské železnice z Ordžonikidze (dnešní Vladikavkaz v ruské Severní Osetii) údolími řek Těrek a Aragvi do Tbilisi. Železnice měla kromě místní přírody údajně znehodnotit také několik významných gruzínských kulturních památek, kolem nichž by v úzkých údolích vedla. Gruzíni se rovněž domnívali, že železnice by přivedla do republiky další ruské imigranty. Železniční projekt tak byl po protestech nakonec opuštěn.115 V Arménii se ekologické požadavky týkaly zejména znečištění životního prostředí v Jerevanu a v dalších průmyslových městech a také provozu jaderné elektrárny Mecamor v seizmicky aktivní zóně nedaleko Jerevanu. Ekologie se brzy smísila s požadavky na politické a ekonomické reformy a na boj proti korupci a klientelismu. Demonstrace, které se v ulicích Jerevanu začaly na přelomu let 1986 a 1987 scházet, začaly artikulovat i nacionalistický program, spočívající zejména v požadavku na připojení NKAO k Arménské SSR. Nacionalismus na gruzínské a arménské straně pochopitelně vyvolal reakci u těch, proti nimž byl více či méně namířen – tj. gruzínským etnickým menšinám (zejména Osetům a Abcházům) a Azerům; ti se tak rovněž začali politicky organizovat. Protiabcházské demonstrace v Tbilisi v dubnu 1989 dokonce přerostly do demonstrací protisovětských, ukončených zásahem svazové armády, zanechávajícím za sebou 19 mrtvých. 116 Na přelomu 80. a 90. let však již opoziční skupiny často existovaly legálně a v Gruzii a Arménii se jim dokonce podařilo převzít politickou moc. V Gruzii se většina opozičních skupin rozhodla bojkotovat komunisty organizované volby do gruzínského Nejvyššího sovětu v říjnu 1990. Jedinou výraznější opoziční formací, která se voleb zúčastnila, byl Kulatý stůl – Svobodná Gruzie (mrgvali magida – tavisupali sakartvelo), vedený dlouholetým disidentem Zviadem Gamsachurdiou. Kulatý stůl v nich zvítězil a Gamsachurdia stanul v čele Nejvyššího sovětu Gruzie. Premiérem se stal další představitel Kulatého stolu Tengiz Sigua. Opoziční skupiny bojkotující volby vytvořily paralelní parlament – Národní kongres (nacionaluri kongresi). V dubnu 1991, poté, co bojkotovala referendum o zachování SSSR, vyhlásila Gruzie nezávislost a o měsíc později byl Gamsachurdia zvolen prezidentem. Gamsachurdiova vláda zaujala radikální postoj vůči etnickým menšinám, zejména Osetům a prezident nadto začal používat „diktátorské“ praktiky, jako např. restriktivní politiku vůči médiím kritizujícím nekompetentnost jeho vlády, zákaz registrace nových politických stran či zrušení samosprávy. Takovýto způsob vlády vyústil v puč polovojenských jednotek vzniknuvších kolem jednotlivých politických formací. Tyto milice se vymkly kontrole a podléhaly pouze svým velitelům. Nejvýznamnější z nich byli mchedrioni (Jezdci) kolem Džaby Ioselianiho a Národní garda Gruzie (sakartvelos erovnuli gvardia) kolem Tengize Kitovaniho, jejíž vznik coby základ budoucí gruzínské armády původně inicioval sám Gamsachurdia.117 Kitovaniho a Ioselianiho jednotky během tzv. vánočního puče dobyly prezidentský palác v Tbilisi, v němž se ukrýval Gamsachurdia. Ten začátkem ledna 1992 uprchl do Dudajevova Čečenska, kde zformoval exilovou vládu. Ioseliani a Kitovani přizvali do jimi 115

Cornell 2001b: 158–159. de Waal 2010: 132. 117 Srov. Suny 1994: 326–327; de Waal 2010: 131–135. 116

44

zřízeného Vojenského výboru bývalého premiéra Siguu a společně řídili zemi. Propustili vězněné disidenty, odvolali zákaz registrace nových stran a uvolnili kontrolu nad médii. V březnu se pak zejména na návrh Ioselianiho vrátil z Moskvy bývalý sovětský ministr zahraničních věcí Eduard Ševardnadze, jehož Vojenský výbor postavil do čela Státní rady. Ta se postupně rozšiřovala o další představitele politických stran, až nakonec v květnu 1992 dosáhla počtu 92 osob z celkem 52 politických subjektů.118 Arménie směřovala k nezávislosti poklidnější cestou než Gruzie. Opozice se totiž sdružila do jednoho výrazného eklektického subjektu – Panarménského národního hnutí (HHŠ, Hajoc Hamazgajin Šaržum). Na základě úspěchu HHŠ v legislativních volbách v roce 1990 byl jeho lídr, filolog a historik Levon Ter-Petrosjan, zvolen předsedou Nejvyššího sovětu Arménské SSR. Předsedou arménské vlády byl jmenován další nacionalista Vazgen Manukjan a komunisté se tak v Arménii najednou ocitli v opozici. Levonu TerPetrosjanovi se podařilo zabránit chaosu, který jsme viděli na příkladu Gruzie a do značné míry uvidíme i v případě Ázerbájdžánu, když ihned po svém nástupu odzbrojil vznikající milice, respektive jen jediné z nich, vedené Vazgenem Sargsjanem, bylo dovoleno ponechat asi 250 mužů ve zbrani.119 Vazgen Sargsjan byl pak po dlouhá léta TerPetrosjanovým spojencem a ministrem obrany. Arménské dobrovolnické jednotky posléze dostaly značný prostor v karabašském konfliktu, nebojovaly však na území vlastní Arménie. Po svobodných volbách do Nejvyššího sovětu na jaře 1990 Arménská republika svými politickými reformami směřovala k demokracii a nezávislosti. Byl zaveden pluralismus politických stran, zavedena svoboda vyznání a zároveň upraveno oddělení církve od státu, začala se budovat tržní ekonomika. Legislativu měl v rukách Nejvyšší sovět, exekutiva byla rozdělena mezi jeho Prezídium v čele s Ter-Petrosjanem a jím jmenovanou vládu v čele s premiérem Vazgenem Manukjanem. I k samotnému vyhlášení nezávislosti došla Arménie přísně demokratickým procesem, byť zejména Ter-Petrosjan původně počítal s tím, že nezávislosti bude dosaženo až za několik let a že Sovětský svaz bude transformován ve volný svazek států. Situaci změnil až puč komunistických kádrů v Moskvě, po němž se nezávislost Arménie zdála nevyhnutelná. Nejvyšší sovět jako jedinou cestu k samostatnosti stanovil referendum, v němž většina obyvatel s nezávislostí souhlasila a v říjnu 1991 Arménie svou nezávislost vyhlásila. Spolu se zákonem o referendu přijal Nejvyšší sovět i zákon, jenž vytvořil post prezidenta země coby šéfa exekutivy, do nějž byl zvolen Levon Ter-Petrosjan. Komunista Gagik Harutjunjan přitom kandidoval jako Ter-Petrosjanův viceprezident, čímž demonstroval spíše sjednaný než revoluční přechod od komunistického režimu. Ostatně i prezidentův bratr Telman byl vysokým komunistickým funkcionářem.120 Oproti Gruzii a Arménii byl vznik opozičních skupin v Ázerbájdžánu poněkud opožděn. Ázerbájdžánští komunisté byli totiž na rozdíl od svých gruzínských a arménských kolegů poměrně konzervativní a netolerovali takřka žádný disent. Ve větší míře se tak opoziční skupiny začaly objevovat zejména v souvislosti s rozvojem nacionalistického hnutí v Arménii, požadujícího připojení Náhorního Karabachu. Objevily se pouliční protesty a dokonce i etnické střety, které si již v únoru 1988 v průmyslovém městě Sumgaitu nedaleko Baku vyžádaly přes třicet obětí. Původně neorganizované nacionalistické hnutí se v kontextu karabašské krize zformovalo do Ázerbájdžánské lidové fronty (Azärbajdžan Chalk Džäbhäsi) v čele s Äbülfäzem Elčibäjem. Lidová fronta velmi rychle získala 118

Slider 1997: 188. Rutland 1994: 853. 120 Srov. Dudwick 1997: 90; Libaridian 2004: 208-210; Rutland 1994: 853–856; Rutland 1994: 856. 119

45

v Ázerbájdžánu značný vliv a prosadila vyhlášení svrchovanosti Ázerbájdžánu v září 1989.121 Situace v Ázerbájdžánu se komunistům na přelomu let 1989 a 1990 prakticky vymkla z rukou, v Džälilabadu a v Lenkoranu došlo ke vzpourám a v Baku k masovým demonstracím, jež se zvrhly v pogrom na místní Armény.122 Dne 20. ledna 1990 zasáhly v Baku sovětské jednotky, zanechávající za sebou desítky mrtvých. Čelní představitelé Lidové fronty byli pozatýkáni a Nachičevanská ASSR dokonce v reakci na svazový zásah vyhlásila nezávislost, kterou ale po osmi dnech odvolala.123 Po těchto událostech, známých jako „černý leden“ (Gara Janvar), se kontrola nad Ázerbájdžánem vrátila zpět do rukou komunistů, jejichž nový, z Moskvy dosazený šéf Ajaz Mütällibov byl v květnu 1990 ázerbájdžánským Nejvyšším sovětem zvolen prvním prezidentem Ázerbájdžánské SSR. Mütällibov prakticky přejal nacionalistický program Lidové fronty, ovšem bez požadavku nezávislosti, což Mütallibovovi zajistilo podporu Moskvy – a to mimo jiné i v otázce Náhorního Karabachu. Komunisté také dokázali v roce 1990 zinscenovat volby do ázerbájdžánského Nejvyššího sovětu, v nichž pochopitelně jednoznačně „zvítězili“ a v roce 1991 podobným způsobem nechali v referendu odhlasovat novou svazovou smlouvu. Mimo jejich kontrolu se však již prakticky dostal Náhorní Karabach a také Nachičevan, v němž dělal v podstatě nezávislou politiku Hejdär Älijev, jenž opustil řady komunistů a ve volbách v září a říjnu 1990 byl zvolen do Nejvyššího sovětu Nachičevanské ASSR, jehož se stal i předsedou. Älijev zajistil Nachičevanu zásobování z Íránu a z Turecka a eliminoval nebezpečí přenesení bojů z Karabachu do Nachičevanu.124 Nezávislým státem se tak Ázerbájdžán paradoxně stal pod vedením místních komunistů poté, co se na konci roku 1991 Sovětský svaz jednoduše rozpadl. Formálně vyhlásil Nejvyšší sovět Ázerbájdžánu nezávislost 30. srpna 1991 po neúspěšném puči konzervativních komunistů v Moskvě a v září se Mütallibov nechal v přímých volbách, ovšem při neúčasti opozice a voličů z Nachičevanu, kde Älijev hlasování zakázal,125 zvolit prezidentem republiky. Následně Mütallibov rozpustil komunistickou stranu a v prosinci téhož roku formálně posvětil ázerbájdžánskou nezávislost referendem. Konec prezidenta Mütällibova přišel v souvislosti s karabašským konfliktem, jenž začátkem roku 1992 eskaloval do regulérní války. Arménie sice oficiálně prohlásila, že není stranou konfliktu a její jednotky se bojů neúčastní, nicméně v podstatě se jednalo o válku dvou suverénních států, v níž značnou roli hrály milice a soukromé armády.126 Ázerbájdžánská armáda na počátku roku 1992 v podstatě neexistovala a proti dobře vyzbrojeným a vycvičeným Arménům neměly ázerbájdžánské jednotky šanci. V březnu 1992 dobyly arménské jednotky Azery osídlené městečko Chodžaly v Karabachu, v němž se následně odehrál zřejmě největší masakr celé války. Událost působila v Ázerbájdžánu jako rozbuška politické krize, ústící po dvoudenním zasedání Nejvyššího sovětu v rezignaci prezidenta Mütällibova. Úřadujícím prezidentem se stal předseda Nejvyššího sovětu Jagub Mämmädov, klíčovou postavou byl však premiér Häsän Häsänov. Tomu se podařilo dojednat koalici s Lidovou frontou, jejíž tři představitelé vstoupili do vlády.127 121

Bolukbasi 2011: 117–118. Pro dobrý přehled o událostech v Sumgaitu 1988 a Baku 1990 viz např. Cornell 2001b: 79–94; de Waal 2003: 29–44 a 89–95. 123 Altstadt 1997: 122; Swietochowski 1995: 205–206. 124 Cornell 2011: 57; Swietochowski 1995: 215. 125 Swietochowski 1995: 215–217. 126 Ke karabašskému konfliktu existuje rozsáhlá literatura, např. Croissant 1998; Goltz 1998; de Waal 2003. V češtině pak kratší přehledové texty Ditrych 2006; Ditrych 2007; V. Kopeček 2005; Šmíd 2007 a z angličtiny přeložená monografie de Waal 2012. 127 Altstadt 1997: 125; Cornell 2011: 63. 122

46

Tristní bilance ázerbájdžánských jednotek v Karabachu ovšem pokračovala – a tím pádem pokračoval i chaotický vnitropolitický vývoj. Takřka absurdní podoby dosáhla politická nestabilita v zemi v květnu 1992, kdy do rukou Arménů padla Šuša, nejvýznamnější azerské město v Náhorním Karabachu. Zatímco se prezident Jagub Mämmädov s ministrem obrany Rähimem Gazyjevem z Lidové fronty dohadovali o tom, kdo za ztrátu Šuši může, parlament prohlásil březnové odvolání Mütällibova z funkce za neplatné a provolal jej opět prezidentem. Mütällibov poté prohlásil, že je připraven stát se diktátorem a převést Ázerbájdžán pevnou rukou přes neklidné období. Tato eskapáda však měla jeden podstatný problém – a to ten, že parlament se nesešel v usnášeníschopném počtu. Převažovali v něm sice Mütällibovovi přívrženci, ovšem hlasování nemohlo být platné. K faktickému svržení Mütällibova byl však nutný ozbrojený zásah. Ten provedly hned na druhý den jednotky Isgändära Hämidova, panturkistického radikála z řad Lidové fronty. Mütallibov poté uprchl do Moskvy a Jagub Mämmädov se znovu na několik dní stal úřadujícím prezidentem. Jakmile se však parlament konečně sešel v usnášeníschopném počtu, byl Mämmädov donucen rezignovat na funkci jeho předsedy a tím pádem i na post úřadujícího prezidenta. Na jeho místo byl zvolen čelní představitel Lidové fronty Isa Gämbär, který zemi vedl až do řádných voleb.128 Prezidentské volby konané 7. června 1992 jsou označovány za jediné svobodné volby v novodobých dějinách Ázerbájdžánu. Pozoruhodným byl horní věkový limit, zamezující kadidovat osobám starším 65 let. Tento zákon pocházel z dob perestrojky a jeho cílem původně bylo odstavit od moci staré brežněvovské kádry. V Ázerbájdžánu však zůstal nadále v platnosti a lze se domnívat, že důvodem byla snaha zamezit kandidovat Hejdäru Älijevovi.129 Hlasování bylo sice chaotické, podle pozorovatelů ale zmatky nikoho nezvýhodnily, a proto byly výsledky voleb uznány. Vítězem se stal předseda Lidové fronty Äbülfäz Elčibäj, jenž získal 60 % hlasů.130 Zatímco v Gruzii lidové hnutí v této době již moc ztratilo a v Arménii ji drželo od roku 1990, v Ázerbájdžánu mu až Elčibäjovo vítězství otevřelo cestu k moci. Byla to však pouze krátká, zhruba rok trvající etapa, znamenající jak pokus o liberální demokracii, tak prodloužení chaotického vývoje v zemi, připomínající čím dál více zhroucený131 stát, než cokoliv jiného. Podobně „zhroucená“ však byla i Gruzie. Svržení Gamsachurdii bylo sice v Gruzii většinově uvítáno jako konec diktátora, ovšem takovýto pohled není zcela bezproblémový. Gamsachurdia byl legitimně zvoleným prezidentem, který před demokratizací dával přednost budování národní nezávislosti, demokracie měla přijít až posléze. Svrhnut byl polovojenskými jednotkami ustavivšími vládu podivné kliky, složené z válečnických dobrodruhů a představitelů různých kriminálních skupin; aby taková vláda vůbec mohla získat legitimitu, přizvala do svého čela osobu s vysokým kreditem doma i ve světě – bývalého ministra zahraničních věcí SSSR Eduarda Ševardnadzeho. Ten v podstatě jen chytře manévroval mezi různými frakcemi a postupně posiloval svou moc.132 V červenci 1992 se Ševardnadzemu podařilo podepsat dohodu o příměří v Jižní Osetii, čímž byla „horká“ fáze konfliktu v podstatě zažehnána až do srpna 2008, nicméně na západě země v Megrelii povstali proti Ševardnadzemu zviadisté (příznivci svrženého 128

Altstadt 1997: 126; Cornell 2011: 63–65; Swietochowski 1995: 218–219. Cornell 2011: 66. 130 Altstadt 1997: 127; Swietochowski 1995: 219–220. 131 Termín zhroucený, selhávající či slabý stát (failed state) označuje situaci, v níž státní instituce nejsou schopny vykonávat své funkce, poskytovat občanům patřičné služby či kontrolovat státní území. Blíže ke konceptu zhrouceného či selhávajícího státu viz např. Ištok 2002, 2005; Ištok a Koziak 2010; Šmíd a Vaďura 2009. 132 Christophe 2004: 7. 129

47

prezidenta Zviada Gamsachurdii),133 kteří byli poraženi až v roce 1993, což bývá dáváno do souvislosti se vstupem Gruzie do SNS a následnou vojenskou pomocí Ruska. Ševardnadzeho kontrole nepodléhala ani část Tbilisi ovládaná Národním kongresem (paralelním parlamentem), ani soukromé milice; Kitovaniho Národní garda táhla válčit do Abcházie, kde však byla s pomocí severokavkazských dobrovolníků a ruské armády poražena. Do října 1993 dobyli Abcházové takřka celou autonomní republiku a vyhnali z ní na 200 000 Gruzínů, převážně Megrelů.134 Navzdory dramatickým událostem se Státní rada snažila obnovit alespoň částečně v Gruzii pořádek. Obnovila platnost ústavy z roku 1921, ovšem po neblahých zkušenostech s Gamsachurdiou v ní zrušila funkci prezidenta a naplánovala parlamentní volby na říjen 1992. V nich zvítězil Mírový blok (mšvidoba), složený z postkomunistů a Svazu pro obnovu Adžárie vedeného Aslanem Abašidzem, potomkem tradiční adžarské šlechty, který během Gamsachurdiovy vlády získal nad pohraniční autonomní republikou takřka naprostou kontrolu. Ostatně podobně byla po volbách parcelována celá Gruzie. Např. Tengiz Kitovani se stal ministrem obrany a Džaba Ioseliani ministrem vnitra, což oběma zajišťovalo nejen kontrolu nad silovými složkami, ale i nad nezanedbatelným množstvím peněz, které za nejrůznější „služby“ vybírali mchedrioni a Národní garda.135 V čele státu stanul Eduard Ševardnadze, pro něhož bylo vytvořeno speciální, přímo volené místo předsedy parlamentu, vyhrazené pouze pro nestraníka. Ševardnadze jako jediný kandidát uspěl a podle dekretu o státní moci, vydaného v listopadu 1992 parlamentem jako doplnění ústavy, mu navíc připadla funkce „hlavy státu“ volené parlamentem a od července 1993 mu také parlament dovolil vydávat prezidentské dekrety se silou zákona.136 Během let 1993–1995 Ševardnadze stabilizoval svou moc. V roce 1993 se mu podařilo za pomoci Ioselianiho a bývalých generálů KGB Giorgadzeho a Kvirii sesadit ministra vnitra Kitovaniho, postupně rozpustit jeho Národní gardu a v roce 1995 jej, po zoufalém pokusu o pochod s několika sty dobrovolníky na Abcházii, zatknout.137 Neúspěšného atentátu na svou osobu v srpnu 1995 Ševardnadze využil ke zbavení se Ioselianiho, Giorgadzeho a Kvirii (které obvinil ze spiknutí proti prezidentovi) a konečně dostal pod kontrolu i mchedrioni.138 Přechod od posttotalitarismu k novému typu politického režimu se tak v Gruzii završil. Podobný vývoj jako v Gruzii se s nepatrným zpožděním odehrál i v Ázerbájdžánu. Paralely lze vidět zejména v politicky nezkušených nacionalistech u vlády a v existenci různých ozbrojených skupin, jež vládu nacionalistů ukončily. Zásadním rozdílem je však to, že oproti Zviadu Gamsachurdiovi byl Äbülfez Elčibäj přesvědčeným demokratem. Ve výsledku mu to však k dlouhodobému politickému přežití nepomohlo. Jeho vize o spojení severních a jižních Azerů rozjitřily vztahy s Íránem, nechutí přivést Ázerbájdžán do SNS a snahou o britské investice do ázerbájdžánského ropného sektoru si znepřátelil Rusko. Elčibäjův idealismus nakonec vedl i k odvolání klíčových členů vlády – zkorumpovaného a proruského ministra obrany Rähima Gazyjeva a násilnického ministra vnitra Isgändära Hämidova.139

133

Zviad Gamsachurdia zřejmě spáchal sebevraždu v roce 1993. Pohřben byl v Grozném, v roce 2007 byly jeho pozůstatky převezeny do Gruzie a uloženy na hřbitově Mtacminda v Tbilisi, gruzínském „Slavínu“. 134 Srov. Cornell 2001b: 171–174. 135 Devdariani 2004: 92–93; Slider 1997: 164. 136 Christophe 2004: 11–12; Slider 1997: 189. 137 Devdariani 2004: 95. 138 Christophe 2004: 11; Slider 1997: 167. 139 Srov. Cornell 2011: 60–80.

48

Prezident Elčibäj poté dosadil do čela silových rezortů své lidi, to ovšem v ázerájdžánské realitě nehrálo příliš velkou roli. Státní struktury byly velmi slabé a výměna ministra vnitra disponujícího ozbrojenými jednotkami spojenými s panturkistickým hnutím Bozkurtlar (Šedí vlci) znamenala ztrátu i těchto jednotek – jejich loajalita totiž nebyla vázaná k instituci ministerstva, ale osobě ministra. V této situaci nastala chvíle pro Suräta Hüsejnova, velitele další z významných milic známé podle místa svého působení jako gandzakská brigáda. Mnozí autoři však vidí za Hüsejnovovým pučem ruku Moskvy, která se tímto způsobem měla snažit zamezit britským investicím do ázerbájdžánského ropného průmyslu. Potvrdit to jednoznačně nelze, ale logiku tato verze rozhodně má. Z Gjandžy se totiž předčasně stáhla 104. ruská divize (Ázerbájdžán se tak stal první postsovětskou zemí bez ruských vojsk) a jejich zbraní zanechaných v kasárnách se zmocnila Hüsejnovova gandzakská brigáda. Hüsejnov požadoval odstoupení předsedy Nejvyššího sovětu Gämbära a prezidenta Elčibäje a vydal se v čele svých jednotek vstříc bezbrannému Baku. Puč však dopadl poněkud jinak, než si přála Moskva nebo sám Hüsejnov. Do situace se totiž pravděpodobně vložil turecký premiér Sülejman Demirel, který přesvědčil Elčibäje, aby se na předání moci dohodl s Hejdärem Älijevem. Älijev byl Demirelův přítel a snad pouze on byl v té době vahou své osobnosti schopen naprostý chaos v zemi nějak zvládnout.140 K nástupu Älijeva k moci existovala dokonce i ústavní cesta. Když odstoupil předseda ázerbájdžánského Nejvyššího sovětu Isa Gämbär, stal se jeho úřadujícím předsedou právě Hejdär Älijev; ázerbájdžánská ústava totiž stanovila, že post prvního místopředsedy Nejvyššího sovětu Ázerbájdžánu automaticky náleží předsedovi Nejvyššího sovětu Nachičevanské autonomí republiky. Když pak 17. června 1993 rezignoval prezident Elčibäj, stal se Älijev úřadujícím prezidentem.141 Hejdär Älijev se poté dohodl s Hüsejnovem a jmenoval jej premiérem s kompetencemi rozšířenými o resorty obrany a vnitra. Älijevovi se povedl vskutku husarský kousek, nicméně jeho pozice byla prozatím velmi slabá a trvalo celé dva roky, než se mu ji podařilo upevnit a zároveň uklidnit situaci v zemi a vybudovat základní státní struktury. Nejprve se musel vypořádat se separatistickým pokusem Äläkräma Hümbätova,142 velitele tzv. tályšské divize, další z ázerbájdžánských milicí, který po svržení Elčibäje v Lenkoranu deklaroval Tályšsko-Mughanskou autonomní republiku. Ač se vskutku jednalo o oblast osídlenou menšinovými Tályši, podporu mezi obyvateli tento krok příliš nenašel a je ho nutno číst spíše jako pokus o oslabení Älijeva než reálný pokus o separaci. Hümbätovova vzpoura byla zlikvidována v srpnu 1993 a ihned poté byli pozatýkáni čelní opoziční představitelé, včetně Isy Gämbära, Isgändära Hämidova či Hümbätovova spojence Rähima Gazyjeva. V srpnu bylo rovněž uspořádáno referendum, potvrzující platnost Elčibäjova sesazení. První fáze stabilizace Älijevovy moci skončila v říjnu 1993, kdy se v řádných prezidentských volbách, ovšem bojkotovaných řadou opozičních stran a nadto ještě zjevně zfalšovaných, stal Hejdär Älijev s příznačným ziskem 98,8 % hlasů ázerbájdžánským prezidentem.143

140

Goltz 1998: 366–367. K dohodě Äbülfäze Elčibäje s Hejdärem Älijevem mohlo přispět i to, že oba byli původem z Nachičevanu. Spíše paradoxem je to, že i Elčibäjovo vlastní jméno bylo Älijev (bez příbuzenského vztahu k Hejdärovi). Elčibäj je přezdívka znamenající Vznešený posel. 142 Jiné verze jména jsou Alikram Gumbatov, Humbatov či Hummatov, také Älikräm Hümmät nebo dokonce Ali Akram Hemmatzadeh. 143 Altstadt 1997: 128–129; Cornell 2001b: 99–102; Goldenberg 1994: 128; Swietochowski 1995: 224–225. 141

49

Druhá etapa konsolidace Älijevovy moci počíná zlepšením vztahů s Ruskem, a to díky vstupu země do SNS. To umožnilo získat Ázerbájdžánu zbraně a zastavit tak arménský postup z Náhorního Karabachu na území vlastního Ázerbájdžánu. V květnu 1994 pak obě strany, válčením již značně vyčerpané, podepsaly příměří. Konec bojů dovolil Älijevovi v září 1994 podepsat tzv. „kontrakt století“, umožňující konsorciu převážně západních společností v čele s British Petrol těžit lukrativní ropná ložiska v šelfu Kaspického moře. Pro Ázerbájdžán to do budoucna znamenalo příliv jak investic, tak podílů na výnosech z těžby. „Kontrakt století“ však příliš nevyhovoval Rusku a tak to vypadá, že Moskva se ještě jednou pokusila dosadit do Baku loajální vládu. Bezprostředně po podepsání kontraktu došlo ke konfrontaci mezi prezidentovi věrnou armádou a speciálními jednotkami ministerstva vnitra (OPON), přičemž Gjandžu obsadily jednotky Suräta Hüsejnova. Älijevovi se ovšem podařilo zorganizovat na svou podporu masivní demonstrace, a když zjistil, že je mu věrná i armáda, obvinil Hüsejnova z pokusu o puč a odvolal jej z funkce premiéra. Hüsejnov poté uprchl do Ruska.144 Älijevovi se podařilo udržet se u moci navzdory snahám zahraničních aktérů a zbavit se i vážných vnitřních konkurentů, disponujících určitým silovým zázemím, zejména Hüsejnova, ale i Gazyjeva a Hümbätova. Přesto však v březnu 1995 přišel ještě jeden pokus o puč, připomínající svým průběhem film ze série o Jamesi Bondovi. Älijeva se totiž pokusili zabít příslušníci jednotek OPON, vedených náměstkem ministra vnitra Rövšänem Džvavadovem, a to zřejmě ve spojení s tureckým podsvětím, prorůstajícím do státní správy. Jednalo se tak tentokrát o spolčení ryze kriminálního charakteru, které se ve své činnosti cítilo ohroženo konsolidujícím se ázerbájdžánským státem. Älijev byl údajně na poslední chvíli varován tureckým prezidentem Demirelem, jemuž poskytly informace turecké tajné služby. Ázerbájdžánský prezident uniknul naplánovanému atentátu a nařídil zlikvidovat Džavadova a jednotky OPON, což se po krátkém boji podařilo.145 Po událostech z března 1995 již můžeme Älijevův režim považovat za stabilizovaný a v kapitole 5.1 jej prozkoumáme blíže. Jak jsme viděli, přechod od posttotallitarismu k novému režimu reprezentují na Jižním Kavkazu tři různé příběhy, nicméně dva z nich bezprostředně vedly ke zhruba stejnému výsledku. Gruzii a Arménii dovedla k nezávislosti národní hnutí – Kulatý stůl a HHŠ. Zatímco HHŠ přechod vyjednalo s komunisty a relativně poklidným způsobem stabilizovalo zemi, Kulatý stůl převzal moc v Gruzii pomocí voleb, které ale byly většinou opozice bojkotovány. Diktátorské praktiky prezidenta Zviada Gamsachurdii poté vedly k puči, jenž zemi uvrhl do několika let chaosu, v němž mezi sebou bojovaly různé ozbrojené frakce. Do čela státu byl postaven Eduard Ševardnadze, který měl hroutícímu se státu dodat mezinárodní legitimitu. Do roku 1995 dokázal bojůvky zlikvidovat a stal se zakladatelem nového gruzínského politického režimu. V Ázerbájdžánu byla nezávislost dosažena za vlády místních komunistů, jimž se podařilo pomocí svazových vojenských jednotek opozici potlačit. Neúspěchy ve válce v Karabachu však přivedly pád nyní již postkomunistů a nástup radikálních nacionalistů, kteří snesou jisté srovnání s gruzínskými zviadisty. I v ázerbájdžánském případě jejich konec přinesl puč provedený soukromou armádou a i tentokrát se do čela země dostala konsensuální osoba z komunistické minulosti – Hejdär Älijev – který, podobně jako Ševardnadze, zvládl do roku 1995 stabilizovat zemi, stojící na pokraji občanské války.

144 145

Cornell 2011: 85–86. Cornell 2011: 86–87.

50

3 POLITICKÝ REŽIM V GRUZII 1995–2012 V této kapitole se budeme zabývat politickým vývojem v Gruzii po roce 1995, kdy se Eduardu Ševardnadzemu podařilo stabilizovat zemi a můžeme tak hovořit o konci vlastního tranzitivního procesu. Období po roce 1995 jsme rozčlenili na subkapitoly analyzující postupně prezidentství Eduarda Ševardnadzeho, poté jeho pád během tzv. „revoluce růží“ a z ní vzešlou novou vládu Micheila Saakašviliho.

3.1 Eduard Ševardnadze: novodobý feudál Jak jsme již zmiňovali v kapitole 2.3, Gruzie po vyhlášení nezávislosti obnovila ústavu z roku 1921, nicméně potřeba vypracovat nový základní zákon byla zjevná. V letech 1992– 1995 byla zformulována nová ústava, kterou v srpnu 1995 schválil parlament víceméně v takové podobě, v jaké si ji představoval Ševardnadze.146 Vznikl tak podivný hybrid kombinující prvky prezidentského a semiprezidentského systému, dávající hlavě státu rovněž rozsáhlé pravomoci ve vztahu k místní správě. Ústava byla s určitými úpravami platná ještě v době vzniku tohoto textu, měla však být nahrazena novou ústavou v říjnu 2013, po inauguraci nově zvoleného prezidenta. V původní neupravené verzi ústavy z roku 1995 byl prezident, volený většinovým dvoukolovým systémem na 5 let a s omezením nejvýše dvojího zvolení za sebou, nejen hlavou státu jmenující a odvolávající členy vlády, ale i vlastním šéfem exekutivy. Legislativa byla svěřena do rukou dvoukomorového Parlamentu Gruzie (sakartvelos parlamenti), složeného z Nejvyšší rady (umaghiesi sabčo) a Senátu (senati), který však nebyl v důsledku konfliktů v Abcházii a Jižní Osetii zřízen, a počítalo se s ním až v případě obnovení územní celistvosti země a její eventuální federalizace. Z 235 poslanců Nejvyšší rady s čtyřletým funkčním obdobím bylo 150 volených poměrným systémem a 85 většinovým systémem. Podávání kandidátek do proporční volby bylo vyhrazeno pro politické strany, zatímco v majoritní volbě v jednomandátových obvodech mohl kandidovat pouze jednotlivec, který nashromáždil alespoň tisíc podpisů nebo byl v době voleb členem parlamentu. Parlament vyslovoval důvěru prezidentem jmenované vládě, případně mohl vetovat některého z ministrů, nicméně pokud ani na třetí pokus parlament důvěru vládě nevyslovil, měl prezident právo jmenovat vládu bez souhlasu parlamentu, parlament samotný rozpustit a vypsat nové volby. V průběhu funkčního období vlády jí mohl parlament vyslovit nedůvěru, ovšem bylo na prezidentovi, zda by v takovém případě odvolal vládu nebo rozpustil parlament. V roce 1997 byl přijat zákon o samosprávě, který od roku 1998 zavedl následující strukturu. Základní územní jednotkou se staly obce s volenými zastupitelstvy (sakrebulo), u větších obcí i s obecními radami (gamgeoba) jakožto exekutivními orgány. V čele každé obce stanul gamgebeli (starosta či předseda), zodpovědný radě nebo zastupitelstvu. Gamgebeliho ve větších městech (Tbilisi, Batumi, Rustavi, Poti aj.) však jmenoval přímo prezident. Tato města tak byla postavena na úroveň vyšších samosprávných celků – okresů (raioni) – územně shodných se sovětskými jednotkami téhož jména. I okresy se staly formálně samosprávnými jednotkami s volenými zastupitelstvy a radami, pravomoc jmenovat okresního gamgebeliho však připadla prezidentovi. Nadto byli ještě zavedeni tzv. prezidentští zmocněnci (sachelmcipo rcmunebuli) neboli guvernéři pro devět oblastí 146

Herzig 1999: 24.

51

(mchare), vytvořených na základě prezidentských dekretů jako prozatímní územní jednotky do doby, než bude dořešen statut Abcházie a Jižní Osetie.147 V listopadu 1995 se podle nové ústavy souběžně konaly parlamentní a prezidentské volby. V těch prezidentských jasně zvítězil Eduard Ševardnadze a v parlamentních strana Svaz občanů Gruzie (SMK, sakartvelos mokalaketa kavširi), založená v roce 1993 Eduardem Ševardnadzem a Zurabem Žvaniou, lídrem gruzínských Zelených. Přes pětiprocentní kvórum se vedle SMK přehouply už jen dvě strany, z nichž jednou byl i blok adžarského prezidenta Aslana Abašidzeho.148 V období 1995–1999 měly politické strany zastoupené v parlamentu na reálnou politiku jen malý vliv. Ševardnadze se totiž vydal cestou jakési novodobé feudalizace státu, když umožnil jednotlivým politickým klikám skrz ministerské posty zastávané bezpartijními ministry ovládat určité sektory ekonomiky či státní správy a zároveň přenechal na regionální a místní úrovni moc lokálním klanovým či klientelistickým strukturám. Bylo to způsobeno tím, že Ševardnadze přišel do Gruzie v situaci, v níž zemi ovládaly ozbrojené skupiny a on sám žádné významné mocenské zázemí po sedmi letech působení v Moskvě neměl. Chtěl-li se zbavit ozbrojenců a konsolidovat jak zemi, tak svou moc nad ní, musel vytvářet pragmatická spojenectví, což vyústilo v onu neo-feudání strukturu.149 V jejím čele stál Ševardnadze a jeho příbuzní, jakýsi „klan“, zahrnující tři dílčí rodiny. Paradoxem bylo to, že sám Eduard Ševardnadze by pokládán za čestného politika, zatímco např. jeho synovec Nugzar měl tu nejhorší pověst a již během 90. let čelil podezřením ze zpronevěry a korupce.150 Nugzar Ševardnadze byl hlavou první z rodin; ovládal zejména obchod s ropnými produkty (firma Iveria Plus) a zaměřoval se i na oblast hazardu. Prezidentův zeť Gia Džochtaberidze reprezentoval druhou spřízněnou rodinu, přičemž se zaměřil zejména na oblast telekomunikací (mobilní operátor MAGTI). Nejmocnějším ze spřízněných rodin byli Achvledianové, reprezentovaní zejména Guramem Achvledianim, otcem prezidentovy snachy. Tomu plynuly podíly z takřka veškerého gruzínského exportu, a to skrze obchodní komoru, udělující exportérům licence. Rodina Achvlediani také ovládala klíčový přístav Poti a řadu gruzínských čerpacích stanic.151 Samotný Eduard Ševardnadze disponoval formálně sice nevýznamným, ve skutečnosti ale velmi mocným státním kancléřstvím, budovaným po vzoru sovětského Politbyra a obsazovaného převážně bývalými komunisty. Kancléřství mělo přímý vliv na obsazování jak důležitých postů v gruzínských regionech, tak na ministerstvech. Nejvýznamnějšími ministerstvy bylo ministerstvo státní bezpečnosti a zejména ministerstvo vnitra, vedené Kachou Targamadzem. Obě ministerstva byla schopna dělat „černou práci“, např. falšovat výsledky voleb či vydírat neloajální úředníky a politiky. Vedle služeb pro nejužší mocenskou skupinu se struktury vytvořené kolem ministerstev zaměřovaly i na vlastní prospěch. Podílely se na pašování zboží a značné zisky jim plynuly z rozsáhlé korupce v policejních složkách.152 Nejvýznamnějším regionálním hráčem, s přesahem i na celostátní úroveň, byl Aslan Abašidze, předseda Nejvyššího sovětu (de facto prezident) autonomní republiky Adžárie. Jeho příbuzní tvořili polovinu poslanců adžarského Nejvyššího sovětu a zastávali také pozice adžarského premiéra a vicepremiéra, ministrů vnitra, bezpečnosti, kultury, spojů 147

Civitas Georgica 2003. Slider 1997: 181–185. 149 George 2009: 130–131; de Waal 2010: 189. 150 Dixon 2001; de Waal 2010: 189. 151 Chiaberashvili a Tevzade 2005: 129–130; Wheatley 2005: 109–113. 152 Wheatley 2005: 111–115; Wheatley a Zürcher 2008: 6. 148

52

a zdravotnictví, starosty hlavního města Batumi a ředitele správy daní a cel. Právě cla z přeshraničního obchodu byla díky výhodné poloze Adžárie na pobřeží Černého moře a u tureckých hranic klíčovým zdrojem příjmů Abašidzeho rodiny. Abašidzeho politická strana, jejíž název se nakonec ustálil na Demokratickém svazu obrody (DAP, demokratiuli aghordzinebis pavširi),153 byla po SMK druhou nejvýznamnější politickou stranou v Gruzii. Dalšími významnými regionálními hráči byli prezidentští zmocněnci/guvernéři a okresní gamgebeliové, rekrutující se často z řad bývalého Komsomolu. Zmocněnci v regionech Dolní Kartlie, Imeretie, Meschetie-Džavachetie a Megrelie si na prezidnetovi vydobyli více samostatnosti a zejména megrelský zmocněnec byl pověstný extrémním propojením s organizovaným zločinem.154 Tento systém se ukázal být velmi otevřeným, a proto pružným. Ghia Nodia jej přirovnává k akciové společnosti, v níž byl tehdejší gruzínský prezident v pozici manažera držícího 51 % akcií a ochotného dát podíl na moci všem, kteří se o ni přihlásí, budou-li respektovat jeho autoritu.155 Takřka kdokoliv se tak mohl přidat k vládnoucí skupině a přijít ke snadnému zisku, což dlouho bránilo vzniku efektivní opozice. Zaměření administrativy a exekutivy na vlastní profit sebou samozřejmě neslo takřka nulovou snahu směřující k tomu, aby se stát podílel na zajišťování, správě či distribuci veřejných statků. Navenek se však Ševardnadzeho režim jevil poměrně liberální a demokratický, vznikla i řada nezávislých nevládních organizací a masmédií.156 Ševardnadze dokázal image demokratického státníka využít a získával pro Gruzii značné objemy peněz od Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Tyto instituce pochopitelně tlačily na to, aby Gruzie prováděla další ekonomické a politické reformy, což vyneslo do ministerských křesel mladé reformátory. Micheil Mačavariani se stal vůbec prvním ministrem za SMK a připadl mu rezort správy daní. Micheil Saakašvili se stal ministrem spravedlnosti, Zurab Noghaideli ministrem financí. Zurab Žvania stanul v čele parlamentu, a dokonce se objevily zvěsti, že by měl být Ševardnadzeho nástupcem. To sice vyvolalo kladnou odezvu ve světě, ovšem vedlo to k nepřekonatelnému rozporu mezi reformátory a starší elitou SMK. Mladí ministři postupně odcházeli z vlády, obviňujíce ji z korupce. Zurab Žvania rezignoval z postu předsedy parlamentu. Krize v SMK nakonec vyvrcholila tím, že z jejího čela odešel sám prezident, čímž stranu i režim zjevně odsoudil k zániku, neboť pouze jeho osoba držela tento nesourodý, na moc a profit orientovaný celek pohromadě.157 Pokusme se nyní Ševardnadzeho režim vyložit v kontextu typologie představené v kapitole 1.4. Abychom mohli Gruzii přiřadit ke kořenovému typu demokracie nebo autoritarismu, musíme zjistit, zda bylo pomocí voleb možné pokojně změnit vládu. I když jednotlivým politickým stranám v účastni ve volbách a v předvolební kampani bráněno nebylo, rozhodně se nejednalo o zcela férovou soutěž. Na druhou stranu však výsledky voleb nebyly ani zcela vymyšlené. Jejich ovlivňování spočívalo zejména v účelově nastaveném právním rámci a také v manipulování s odevzdanými hlasy v určitých geograficky vymezených oblastech. Právním rámcem máme na mysli zejména účelově stanovenou výši volebního kvóra, které v roce 1995 bylo 5 % a v roce 1999 dokonce 7 %, což ve velmi roztříštěném stranickém systému způsobilo to, že se pokaždé do parlamentu v rámci 153

Strana byla založena jako Svaz pro obnovu Adžárie a po několik let nesla také jméno Všegruzínský svaz obrody. 154 Chiaberashvili a Tevzade 2005: 132–135; Christophe 2004: 11; Wheatley 2005: 115–120. 155 Nodia 2005: 43. 156 Jones 2000. 157 Devdariani 2004: 95–102; Christophe 2004: 15–26; Lazarus 2010; Wheatley 2005: 117.

53

poměrného hlasování dostaly jen tři politické strany.158 Mezi regiony, v nichž docházelo k masovějším falzifikacím hlasů pro Ševardnadzeho a jeho spojence, patřily zejména menšinami obývané oblasti Dolní Kartlie a Meschetie-Džavachetie a autonomní Adžárie. V Dolní Kartlii a Meschetii-Džavachetii panovala mezi obyvatelstvem i místní elitou obava, že případné vítězství opozice způsobí další vlnu gruzínského nacionalismu; proto v nich Ševardnadze vždy získal bezpečnou většinu, a to i za cenu falsifikací volebních výsledků.159 Aslanem Abašidzem ovládaná Adžárie pak již byla kapitolou sama pro sebe. DAP v Adžárii v legislativních volbách vždy jednoznačně porazil Ševardnadzeho SMK (což jej činilo druhou nejsilnější stranou v zemi), zatímco v prezidentských volbách Ševardnadze vždy v Adžárii přesvědčivě zvítězil.160 Pokud budeme Ševardnadzeho Gruzii hodnotit jako v zásadě demokratickou, naráží naše analýza na dva zásadní problémy. Za prvé, prostřednictvím voleb nikdy ke změně vlády nedošlo, a za druhé, jediná data dokladující míru manipulace s volebními výsledky pocházejí až z parlamentních voleb v roce 2003. Tehdy probíhalo paralelní sčítání hlasů, potvrdivší zfalšování volebních výsledků zejména ve prospěch Abašidzeho DAP a v neprospěch Spojeného národního hnutí (ENM, ertiani nacionaluri modzraoba) vedeného Micheilem Saakašvilim. Rozdíl mezi oficiálními a paralelními výsledky sčítání hlasů v případě vládní koalice Aliance za novou Gruzii, jejímž členem byl i SMK, se pohybují v rozmezí statistické chyby (viz tabulka 4). Pokud by Abašidze „nepřispěl“ předem jistými hlasy pro DAP z Adžárie, což byl v té době jakýsi stát ve státě, Saakašviliho ENM mohlo v listopadu 2003 slavit vítězství. Ševardnadze se tak buď záměrně spoléhal na „adžarskou kartu“, nebo výsledky voleb ve vlastní Gruzii výrazněji zfalšovat nedokázal. První verze by podporovala tezi o tom, že volbami pokojně změnit vládu nešlo, druhá pak to, že by to možné bylo, ale bránila tomu pouze specifická situace v Adžárii. Ke změně vlády tak došlo až pomocí povolebních demonstrací (blíže viz kapitola 3.2), což je indikátor kompetitivního autoritarismu; jak však vidíme, nejedná se v tomto případě o indikátor zcela jednoznačný. V jedněch volbách však vládnoucí skupina skutečně poražena byla – a to ve volbách do tbiliského sakrebula v roce 2002. Zvítězila v nich levicová Gruzínská strana práce (sakartvelos leiboristuli partia, tzv. leiboristé), těsně následovaná ENM, zatímco SMK se do sakrebula vůbec neprobojoval.161 Lze sice namítnout, že tbiliské komunální volby nejsou až tak důležité, ovšem při vědomí toho, že hlavní město představuje zhruba třetinu populace Gruzie, podobné vysvětlení rozhodně neobstojí. Pro SMK tak byly tbiliské volby spíše důrazným varováním, že parlamentní volby v roce 2003 je třeba opravdu dobře ohlídat, což se však příliš nepovedlo. Na základě výše provedené diskuse tvrdíme, že gruzínské volby za Ševardnadzeho mohly v zásadě vést k pokojné změně vlády, i když SMK a zejména DAP volby ve svůj prospěch ovlivňovaly. S určitostí by to však šlo říct jen tehdy, kdyby ke změně vlády pomocí voleb skutečně došlo. Naše tvrzení však podporuje i index volební demokracie nevládní organizace Freedom House, který po celou dobu Ševardnadzeho prezidentství, s výjimkou roku 2003, kdy došlo k „revoluci růží“, hodnotil Gruzii jako volební demokracii (viz příloha 1). Podobně lze interpretovat i data Nations in Transit; ta sice jednoznačně neurčují, zda byly volby v zásadě férové, či ne, ovšem nejnižší hodnoty za celé období, kdy byla Gruzie sledována, udávají v letech 1998–2001 (viz tabulka 6). Index Polity Gruzii 158

IFES 1999; Slider 1997: 182. Devdariani 2004: 99; Christophe 2004: 15. 160 George 2009: 140–141. 161 Whitmore 2002. 159

54

nehodnotí jako demokracii, ale jako anokracii, to však vzhledem k tomu, že se Polity soustředí na demokratické či autokratické chování politických institucí a aktérů, je vzhledem k výše popsaným principům Ševardnadzeho neofeudálního režimu pochopitelné. Pokud připustíme, že za Ševardnadzeho prezidentství bylo v Gruzii navzdory různým neregulérnostem možné pokojně volbami změnit vládu, musíme zemi hodnotit jako v zásadě demokratickou, ovšem s určitými defekty. V případě Merkelových redukovaných subtypů demokracie se nabízí jak demokracie delegativní, tak doménová. Delegativní demokracii lze zvažovat z toho důvodu, že Ševardnadzeho exekutiva dominovala nad legislativou; pokud bychom klíčovou roli přisoudili nevoleným klanovým strukturám obsadivším exekutivní posty, mohli bychom Ševardnadzeho Gruzii označit za demokracii doménovou. Je zjevné, že Gruzie nesla znaky obou těchto typů, avšak zdá se, že v počátcích Ševardnadzeho vlády nesl režim větší znaky doménové demokracie, s postupem času však politici z SMK obsadili některé exekutivní posty a v politickém režimu začaly převažovat delegativní prvky, přičemž v roce 2003 se dalo uvažovat i o náběhu ke kompetitivnímu autoritarismu. To je však již tématem následující kapitoly.

3.2 Revoluce růží nebo růžový coup d’état? Události v Gruzii na přelomu let 2003 a 2004 bývají řazeny mezi tzv. barevné revoluce, o nichž se nějaký čas soudilo, že ukončují tzv. třetí vlnu demokratizace.162 Vedle gruzínské „revoluce růží“ bývají mezi barevné revoluce řazeny i „oranžová revoluce“ na Ukrajině, „tulipánová revoluce“ v Kyrgyzstánu a svržení režimu Slobodana Miloševiče v Srbsku,163 kterému se jaksi nedostalo žádného poetického označení, snad z toho důvodu, že se jednalo o první z této série protivládních protestů. Ač byly svého času barevné revoluce vnímány jako završení demokratizačního procesu, s odstupem času můžeme vidět, že snad jen první z nich, tj. ta srbská, posunula politický režim směrem k usazené demokracii. „Oranžová revoluce“ skončila rozhádáním se původního prozápadního tábora a dnes je jedna z jejích protagonistek, Julia Tymošenko, politickým vězněm režimu Viktora Janukovyče – toho Janukovyče, jehož nástupu do funkce prezidenta svého času „oranžová revoluce“ zabránila. Kyrgyzská „tulipánová revoluce“ také neskončila liberální či usazenou demokracií, nicméně politický vývoj v zemi rozhodně nevedl k tuhému autoritářskému režimu, jak jej známe z dalších středoasijských zemí. Prezident Kurmanbek Bakijev, jehož „tulipánová revoluce“ vynesla k moci, skončil po pěti letech podobně jako jeho předchůdce Askar Akajev – byl svržen lidovým povstáním, tentokrát ovšem mnohem krvavějším. Úřadující prezidentka Roza Otunbajeva dovedla Kyrgyzstán k na místní poměry svobodným volbám, z nichž vzešel současný prezident Almazbek Atambajev, nicméně země je stále Freedom House hodnocena pouze jako „částečně svobodná“ a The Economist ji řadí mezi režimy hybridní.164 Bližší srovnání demokratičnosti režimů Gruzie, Kyrgyzstánu, Srbska a Ukrajiny poskytuje tabulka 3.

162

Termín zavedl již začátkem 90. let Samuel Huntington; česky vyšlo jako Huntington 2008. Mitchell 2012: 3. 164 EIU 2011. 163

55

Tabulka 3 Srovnání demokratického vývoje v Gruzii, Kyrgyzstánu, Srbsku a na Ukrajině rok „barevné revoluce“

Gruzie Kyrgyzstán Srbsko Ukrajina

2003/2004 2005 2000 2004

1998 Freedom in the World (PP/OS) +5 3/4 -3 5/5 -6 6/6 +7 3/4

Polity

2003 Freedom in the World (PP/OS) +7 4/4 -3 6/5 +7 3/2 +6 4/4

Polity

2006 Freedom in the World (PP/OS) +6 3/3 +4 5/4 +6 3/2 +6 3/2

Polity

2010 Polity

+6 +3 +8 +6

2011 Freedom in the World (PP/OS) 4/3 5/5 2/2 4/3

Zdroj: Freedom House 2012b; Marshall a Jaggers 2011. Vysvětlivky: PP – politická práva, OS – občanské svobody

Přesto, že ze střednědobého pohledu vedly jednotlivé barevné revoluce k odlišným výsledkům, měly podobný průběh, teoreticky dobře objasněný Michaelem McFaulem.165 Ten barevné revoluce umístil do zemí jím nazývaných semidemokraciemi, tj. takovými, které v našem textu obecně nazýváme hybridními režimy, a určil šest podmínek schopných při svém spolupůsobení vést k nenásilné změně režimu. První podmínkou je pochopitelně existence nepopulární vlády, resp. prezidenta, kteří mají být „revolucí“ odstraněni, druhou pak sjednocení opozice. Třetí až šestá podmínka jsou spojeny do logického řetězce. Protože všechny barevné revoluce nastaly v souvislosti se zfalšovanými výsledky voleb, nelze si jejich průběh představit bez organizací, které byly schopny provádět jejich nezávislý monitoring, dokazující tvrzení opozice, že vládnoucí skupina se pokusila volby „ukrást“. Tato zjištění musela být pochopitelně medializována, jinak by opozice nebyla schopna mobilizovat své sympatizanty. Alespoň nějaká nezávislá či opozicí kontrolovaná média tak byla nezbytná. Konečně pro zdárný průběh byla nutná pokud ne vysloveně podpora, tak alespoň nechuť ozbrojených složek potlačit občanské protesty. S jistými odchylkami, zejména v případě Kyrgyzstánu, tento teoretický rámec slušně objasňuje průběh toho, co se ve čtyřech postkomunistických zemích stalo, nicméně nehovoří již o tom, k jakým výsledkům ony „revoluční události“ vedly. V této kapitole pomocí McFaulova schématu objasníme průběh „revoluce růží“ v Gruzii, v následující pak ukážeme, jaké reálné výsledky „revoluce růží“ měla. Počátek řetězce událostí vedoucích k pádu Ševardnadzeho lze hledat v již zmiňovaném štěpení jeho politické strany, zpředmětňující korupci a klientelismus v zemi. V roce 2001 odešel z vlády i SMK Micheil Saakašvili a založil ENM, s nímž uspěl roku 2002 v komunálních volbách v Tbilisi. Druhou klíčovou opoziční stranou se stal blok Burdžanadze-Demokraté (burdžanadze-demokratebi), vzniklý sloučením Žvaniových Spojených demokratů (ertiani demokratebi) se skupinou kolem Nino Burdžanadze, političky, jež po Žvaniovi přebrala funkci předsedkyně parlamentu. Existovaly i další opoziční skupiny, ať již to byli republikáni (respublikelebi), jejichž tradice sahala do disidentských dob, pozůstatky zviadistů, leiboristé, podnikatelské formace Nová pravice (achali memardžveneebi) a Průmysl zachrání Gruzii (mrecveloba gadaarchens sakartvelo, tzv. industrialisté) ad. Eduard Ševardnadze zformoval před parlamentními volbami v roce 2003 koalici několika větších i menších politických stran, pojmenovanou Aliance za novou Gruzii, jejíž jádro tvořil SMK. Jako spojenec Ševardnadzeho bloku se přirozeně jevil Abašidzeho DAP 165

McFaul 2005.

56

a podporu mu vyjadřoval i kontroverzní mediální magnát Badri Patarkacišvili, blízký spolupracovník ruského „oligarchy“ Borise Berezovského.166 Ševardnadzeho Aliance poměrně okatě činila vše proto, aby obsadila klíčové posty ve volebních komisích, což vzbuzovalo značnou nedůvěru u ostatních stran i u voličů. Vyhlášené výsledky, přiznávající Alianci vítězství a DAP druhé místo, byly zpochybněny jak na základě nezávislých předvolebních odhadů, tak na základě paralelního sčítání hlasů (viz tabulka 4). Až v tomto momentu se opozice, resp. její klíčová část tvořená ENM, republikány, zviadisty a Burdžanadze-Demokraty spojila pod vedením Micheila Saakašviliho a byla schopna mj. pomocí přátelsky nakloněných nevládních organizací (např. studentská Kmara!) a médií (televizní stanice Rustavi-2) přivést do ulic početné demonstrace, proti nimž policie nezasáhla. Dne 22. listopadu 2003, ve chvíli, kdy Ševardnadze zahajoval zasedání nově zvoleného parlamentu, vtrhli demonstranti vedení Saakašvilim do parlamentu, přerušili jeho jednání a donutili Ševardnadzeho k útěku. Růže, které někteří z nich drželi, daly události jméno. O den později Ševardnadze rezignoval, úřadující prezidentkou se stala předsedkyně parlamentu Nino Burdžanadze a v ulicích Tbilisi propukly mohutné oslavy. Ústavní soud posléze část výsledků listopadových voleb prohlásil neplatnými a nařídil jejich opakování.167 Tabulka 4 Porovnání volebních výsledků (poměrná volba) dle údajů Centrální volební komise a paralelního sčítání hlasů; gruzínské parlamentní volby (listopad 2003) strana/blok

Aliance za novou Gruzii DAP ENM leiboristé Burdžanadze-Demokraté Nová pravice industrialisté

% hlasů podle Centrální volební komise 21,3 18,8 18,1 12,0 8,8 7,3 6,2

% hlasů podle paralelního sčítání hlasů 18,9 8,1 26,6 17,4 10,2 8,0 5,2

Zdroj: ODIHR Election Obeservation 2003a.

Ač výše popsané události dostaly jméno „revoluce růží“, dle našeho hodnocení šlo spíše o státní převrat. Původním impulsem k protestům bylo domáhání se neplatnosti zfalšovaných voleb, nicméně Saakašvili a jeho spojenci nakonec donutili k rezignaci na místní poměry legitimně zvoleného prezidenta. Podobně jako v případě svržení Gamsachurdii bylo sáhnuto k neústavnímu řešení, byť tentokrát mírumilovnému. Revoluci Saakašviliho převrat připomínal jen tím, že se těšil podpoře valné části společnosti, přivítavší konec politika, jehož jméno se stalo synonymem pro korupci; s mladým a energickým Saakašvilim byly naopak spojovány naděje na lepší budoucnost. O žádné lidové povstání však nešlo – prakticky vše se vyřešilo několila demonstracemi a rychlým obsazením parlamentu. Prezidentské volby se podle ústavy musely konat do 45 dnů od rezignace Ševardnadzeho a jednoznačně v nich zvítězil Micheil Saakašvili. Do funkce se nechal uvést v klášteře Gelati, kde teatrálně přísahal na hrob gruzínského středověkého krále Davida IV.

166

Devdariani 2004: 105–106. K průběhu „revoluce růží“ blíže viz např. Mitchell 2004 a 2008; Nodia 2005; de Waal 2010: 190–194; Wheatley 2005: 171–193. 167

57

Stavitele.168 Ihned po svém zvolení dokázal v demoralizovaném parlamentu ještě s převahou poslanců SMK prosadit důležité ústavní změny, o nichž budeme hovořit v další kapitole, a v březnu 2004 dovedl ENM k vítězství v opakované části listopadových parlamentních voleb. ENM, republikáni a Burdžanadze-Demokraté se spojili do jednoho parlamentního klubu s názvem Národní hnutí-Demokraté, zatímco zbylá protiševardnadzeovská opozice neměla vůči extrémně populárním Saakašvilimu, Burdžanadze či Žvaniovi příliš šancí. Pouze Pravicová opozice (memardžvene opozicia), koalice industrialistů a Nové pravice, dokázala v poměrné volbě získat alespoň několik mandátů. Doposud vládnoucímu SMK zůstalo jen několik poslanců z většinových obvodů a strana posléze zanikla. V čele nově zvoleného parlamentu opět usedla Nino Burdžanadze a prezident Saakašvili jmenoval premiérem Zuraba Žvaniu. Tabulka 5 Konečné zisky mandátů po částečně opakovaných gruzínských parlamentních volbách (březen 2004) strana/blok Národní hnutí-Demokraté Pravicová opozice leiboristé DAP Aliance za novou Gruzii poslanci zvolení za Abcházii 1992 nezávislí celkem

% hlasů mandáty mandáty (poměrná (poměrná (většinová volba) volba) volba) 66,2 135 18 7,6 15 8 6,0 0 3 3,9 0 6 0 19 11 21 150 85

mandáty celkem169 153 23 3 6 19 11 21 235

Zdroj: ODIHR Election Obeservation 2004.

V květnu 2004 vypukly v adžarském hlavním městě Batumi protesty proti prezidentovi Abašidzemu, které Saakašvili využil k jeho odstranění. Po krátké krizi, hrozící přerůst v ozbrojený střet, vstoupily gruzínské jednotky do Adžárie, zatímco Abašidze prchnul do Ruska. „Revoluce růží“ tak byla ukončena, přičemž proběhla přesně podle McFaulova schématu. Ševardnadzeho režim byl nepopulární a zmanipulování voleb, které bylo vzhledem k nezávislému monitoringu zjevné, využila sjednocená část opozice ve spolupráci s médii (Rustavi-2) a občanskou společností (Kmara!) k nastartování mohutných protestů. Ozbrojené složky nezasáhly a Ševardnadze pod tlakem rezignoval, stejně jako Abašidze o několik měsíců později.

168

Král David IV. Stavitel (Davit IV. Aghmašenebeli) je evidentně Saakašviliho oblíbencem – pojmenováno je po něm i v roce 2012 rekonstruované mezinárodní letiště v Kutaisi, druhém největším gruzínském městě. Letiště otevíral sám Saakašvili. 169 Údaje „celkem“ značí ústavou uváděný počet mandátů. Reálný počet mandátů se však liší z různých důvodů: v některých obvodech volby neproběhly nebo byly zrušeny, případně přetrval mandát poslanců z Abcházie, čímž zase počet mandátů narostl.

58

3.3 Gruzie po roce 2003: cestou k modernitě nebo demokracii? Saakašviliho nástup do prezidentského paláce byl s nadšením uvítán nejen v Gruzii, ale i v západním světě. „Revoluce růží“ zapadala do konceptu třetí vlny demokratizace a očekávalo se, že Saakašvili bude lídrem, který Gruzii tímto směrem povede. Již po několika letech se však ukázalo, že Saakašviliho vláda před demokratizací upřednostňuje spíše modernizaci země a sám prezident byl stále častěji označován za autoritářského vládce. Řada událostí, o nichž se v této kapitole zmíníme, skutečně svědčí o spíše autoritářském charakteru Saakašviliho prezidenství, ovšem průběh a výsledky parlamentních voleb z října 2012 naopak svědčí o příklonu Gruzie k demokracii; sice ne liberální či usazené (jak je ostatně vidět z údajů Freedom House či pomocí indexu Polity), ale na místní poměry až překvapivě funkční. V této kapitole zmapujeme jednotlivé aspekty fungování Gruzie po roce 2003, tj. v období prezidentství Micheila Saakašviliho. Nejprve se zaměříme na fungování státních institucí a ekonomiky, posléze přesuneme pozornost na ústavní rámec, na významné politické aktéry, průběh voleb a stav občanských a politických práv obecně. Konsolidace státu Gruzie na počátku 21. století sice již nebyla „zhrouceným státem“ jako v první polovině devadesátých let, nicméně svírala ji všudypřítomná korupce a klientelismus, vysoká míra chudoby, vysoká kriminalita (zejména v oblastech jako Megrelie, Svanetie či Pankisi, kde byla moc centrální vlády slabší), v zemi byla velmi špatná infrastruktura, na denním pořádku byly výpadky dodávek energií apod. Je nesporným faktem, že Saakašviliho vláda dokázala ve všech zmiňovaných oblastech dosáhnout značných úspěchů, což bylo dáno zejména tím, že se zlepšilo fungování státu jako takového. Saakašviliho vláda udělala za Gruzií Eduarda Ševardnadzeho tlustou čáru a zemi se snažila budovat na zcela novém základě. Nejlépe to snad dokumentuje změna státní vlajky z tradiční tmavočervené bikolóry s černobílým pruhem v levém horním poli na bílou vlajku s červenými svatojiřskými kříži, jež byla původně vlajkou ENM. Tuto symbolickou změnu doprovázela i čistka ve státní správě, z níž byla prakticky odstraněna stará (post)komunistická elita. Na její místo přišli převážně mladí lidé, dříve často působivší v nevládních organizacích a mající zkušenosti z Evropy a USA. Byli proto z velké části prostoupení duchem modernizace a europeizace země, ovšem zároveň vytvořili podobnou uzavřenou strukturu, jako představitelé bývalé (post)komunistické elity. Proevropsky a modernizačně naladěna byla zejména v prvních letech po „revoluci růží“ i většina gruzínské populace, vítající první hmatatelné výsledky Saakašviliho politiky. Znatelně klesla zejména míra korupce (posun o 50 míst nahoru v žebříčku vnímání míry korupce Transparency International), dramaticky se zlepšila schopnost vybírat daně (státní rozpočet díky tomu již v roce 2006 narostl na 3 mld. USD, oproti „předrevolučním“ 350 mil. USD), zlepšilo se fungování policie, provedena byla reforma vzdělávacího systému, masivně se investuje do rozvoje turistického ruchu a viditelně se zlepšila i infrastruktura země. V souhrnu ekonomické reformy vynesly Gruzii na 16. místo

59

v žebříčku zemí s nejlepšími podmínkami pro podnikání v hodnocení Světové banky a na 34. místo v žebříčku zemí s největšími ekonomickými svobodami. 170 Některé Saakašviliho činy je však třeba i v těchto na první pohled pozitivních krocích hodnotit jako nepříliš šťastné. Zakročil sice proti zkorumpovaným policistům, úředníkům i podnikatelům, ovšem dělo se tak často za hranou zákona, kdy zadržení byli nuceni bez soudu zaplatit milionové pokuty přímo do státního rozpočtu.171 V případě budování infrastruktury se zase často jedná o megalomanské projekty, sestávající např. z rekonstrukce celých městských center (Kutaisi, Sighnaghi) nebo budování horských či přímořských středisek (Mestia, Goderdzi, Batumi). Poslední plánovaný projekt dosáhl v tomto ohledu absolutního vrcholu a jeho dokončení se nezdá, vzhledem k finančním i populačním možnostem Gruzie, reálné. V bažinách ústí řeky Enguri, několik kilometrů od hranic s Abcházií, začala na jaře 2012 stavba zcela nového města Lazika, které má mít podle vládních údajů až půl miliónu obyvatel a má tvořit zvláštní ekonomickou zónu.172 Vedle konsolidace státních institucí a ekonomického prostředí čekala Gruzii pod Saakašvilim i konsolidace státního území. Po ovládnutí Adžárie se vládě podařilo stabilizovat situaci v Megrelii, Svanetii a v údolí Pankisi. Překvapivou vojenskou akcí Gruzíni obsadili Horní Kodori, část separatistické Abcházie, osídlené převážně Svany, kde bylo zřízeno sídlo „exilové“ vlády abcházské autonomie. Saakašvilimu se navíc podařilo vyjednat odchod ruských vojáků z gruzínských základen; ruská vojska tak zůstala (ilegálně) pouze v Gudautě v Abcházii, na území mimo kontrolu gruzínské vlády. U těchto počátečních úspěchů však konsolidace státního území skončila. K průlomu ve vztazích s osetskými a abchazskými separatisty nedošlo, naopak dobré vztahy Gruzie se západem a Saakašviliho snahy o přijetí země do NATO nenacházely pochopení u Ruska, které separatisty dále podporovalo a demonstrovalo Gruzii svou vojenskou sílu. Vše vyústilo v krátkou válku ze srpna 2008, kdy gruzínské jednotky zaútočily na Jižní Osetii s cílem rychle ji dobýt. Ruské jednotky však zřejmě gruzínskou akci očekávaly a zjevně k ní Gruzíny soustavným narušováním vzdušného prostoru a podporou separatistů provokovaly. Během několika dní se daly gruzínské jednotky na ústup a ruská vojska na několik týdnů okupovala části gruzínského území, včetně důležitých měst Poti a Gori. Po mírových jednáních, zprostředkovaných francouzským prezidentem Sarkozym, se sice Rusové z vlastní Gruzie stáhli, ovšem Abcházii a Jižní Osetii začali uznávat jako nezávislé státy, i když se v reálu jedná spíše o proruské loutkové režimy.173 Srpnová válka značně poškodila image Gruzie u jejích západních spojenců. Před válkou si Gruzie dělala ambice na členství v NATO a bukurešťský summit dokonce o Gruzii hovořil jako o potenciálním členu, po válce však tato možnost v podstatě padla. Saakašviliho režim se totiž projevil jako poměrně nezodpovědný, když se nechal vyprovokovat k vojenskému dobrodružství, jež neměl šanci vyhrát. Válka rovněž zmrazila vztahy s Ruskem, klíčovým gruzínským obchodním partnerem. Nová vláda premiéra Bidziny Ivanišviliho, vzešlá z parlamentních voleb v říjnu 2012, deklaruje zachování euroatlantického směřování země, ovšem zároveň také nutnost pokusit se obnovit zejména ekonomické vztahy s Ruskem. Zahraničně-politickou orientaci Gruzie tak lze popsat pomocí metafory houpačky. Od antiruských nálad z dob Zviada Gamsachurdii přešla Ševardnadzeho vláda k pragmatickému balancování mezi Západem a Ruskem, zatímco Saakašviliho vláda vše 170

Srov. Lazarus 2010; Miller et al. 2012: 199–200; Mitchell 2006: 672-675; Tatum 2009: 167–169; Tsikhelashvili 2010: 119; de Waal, 2010: 195; Wheatley a Zürcher 2008: 6; World Bank 2012a. 171 de Waal 2010: 195. 172 Barry 2012. 173 Blíže např. Cornell a Starr 2009; de Waal 2010: 205–224.

60

vsadila na západní kartu. To sice Gruzii přineslo zahraniční investice174 a samotnému Saakašvilimu image demokrata, nicméně ke kýženému připojení separatistických regionů jí to nepomohlo. Vláda nového premiéra Bidziny Ivanišviliho, vzešlá z parlamentních voleb v říjnu 2012, nadále preferuje euroatlantickou orientaci Gruzie, zdůrazňuje však také potřebu obnovení zejména ekonomických vztahů s Ruskem.175 Pomyslná „geopolitická houpačka“ se tak vrací do více rovnovážné polohy. Ústavní rámec Co se ústavního rámce týče, v době vzniku tohoto textu platila v Gruzii Ševardnadzeho ústava z roku 1995. Saakašvilimu se však ihned po „revoluci růží“ podařilo prosadit v parlamentu přijetí ústavních změn, posilujících již tak podle ústavy silnou pozici prezidenta. Nově byla zřízena funkce premiéra (namísto dřívějšího „státního ministra“), ovšem pravomoce měl premiér značně okleštěné. Jmenován byl prezidentem po konzultacích s parlamentem, s prezidentským souhlasem pak premiér jmenoval členy vlády. Prezident mohl odvolat buď vládu jako celek, případně bez souhlasu premiéra mohl odvolat ministry zahraničních věcí, obrany a státní bezpečnosti. Zrušeno bylo státní kancléřství, místo něj vznikl úřad vlády a samostatná prezidentská kancelář, obsazená Saakašvilimu loajálními úředníky, která obdržela důležité pravomoce. Stouply i prezidentovy pravomoce vůči parlamentu, jenž mohl rozpustit poté, co dvakrát odmítl schválit rozpočet.176 Volební systém se od dob Ševardnadzeho také výrazně nezměnil, a to jak navzdory tlaku opozice na preferenci poměrné volby, tak navzdory tlaku Benátské komise při Radě Evropy na vyrovnání velikostí většinových obvodů, z nichž některé jsou až desetkrát lidnatější než jiné, což značně deformuje váhu hlasu v jednotlivých obvodech. Nadále tak volební systém zůstává kombinací poměrné a většinové volby, přičemž pro menší opoziční strany bylo až do roku 2012 obtížné získat nejen mandáty ve většinových obvodech, v nichž logicky ENM dominovalo, ale vzhledem k systému přepočtu hlasů na madnáty i v poměrné volbě. Od roku 2012 však platí pravidlo, že pokud strana překročí 5% kvórum, automaticky získává alespoň šest mandátů, které jí umožní založit poslanecký klub. 177 Problémem ústavy i volebního zákona je zejména to, že jak dlouhodobě vládnoucí ENM, tak opoziční strany jej nechápaly jako stálý rámec politického soupeření, ale jako systém, který měl vyhovovat jedné ze stran. Příkladem využívání ústavních změn ve vlastní prospěch budiž řetěz událostí z let 2006–2008. Již v prosinci 2006, kdy byla pozice prezidenta Saakašviliho v podstatě neotřesitelná, schválil parlament ústavní změnu stanovující období, v němž je možno konat volby do parlamentu výlučně na podzim každého roku. Zároveň měly být na podzim přesunuty i prezidentské volby. Saakašvili argumentoval tím, že se proces voleb zracionalizuje, tj. budou se konat najednou. Sám si přitom své první funkční období o půl roku zkracoval, zatímco „porevolučnímu“ parlamentu jej o půl roku prodlužoval. Opozice však za ústavní změnou viděla pouze snahu zlepšit výsledek ENM v parlamentních volbách tím, že se zároveň povede kampaň do prezidentských voleb, v níž by pochopitelně dominoval Saakašvili. Dá se také 174

V období Ševardnadzeho vlády se přímé zahraniční investice v Gruzii pohybovaly zhruba mezi 100 a 200 mil. USD ročně. V roce 2004 po nástupu Saakašviliho dosáhly již téměř 500 mil. USD a od roku 2006 se pohybují mezi 800 až 1800 mil. USD ročně. World Bank 2012b. 175 Henning a Japaridze 2012. 176 Constitution of the Republic of Georgia as ammended February 2004; Mitchell 2006: 672; Wheatley a Zürcher 20008: 6. 177 Civil Georgia 2011d.

61

spekulovat o tom, že Saakašvili chtěl maximalizovat výhody plynoucí z takřka jednobarevného parlamentu a půlročním prodloužením jeho mandátu si zajistit podporu před klíčovým summitem NATO na jaře 2008, na němž se (marně) očekávalo přizvání Gruzie do Aliance.178 Plán se zkombinováním prezidentských a parlamentních voleb Saakašvilimu nakonec nevyšel a po násilném rozehnání opozičních demonstrací v prosinci 2007 byl donucen rezignovat. Následující prezidentské volby však opět vyhrál a před podzimními parlamentními volbami jím kontrolovaný parlament prosadil další zjevně účelové úpravy volebního zákona, zvyšující počet poslanců volených v jednomandátových obvodech z 50 na 75. To samozřejmě vyhovovalo zejména ENM, které v nich z pozice nejsilnější strany bývalo výrazně úspěšnější než opozice.179 Zajímavým tahem provedeným Saakašvilim v roce 2009 bylo rozhodnutí o přesunutí parlamentu z Tbilisi do Kutaisi, druhého největšího města v zemi. Prezident argumentoval zejména tím, že Gruzie je příliš centralizovaný stát a že přesunutím parlamentu se decentralizaci země napomůže. V Gruzii existují vedle Tbilisi v podstatě tři další významnější města: Batumi, Suchumi a Kutaisi. Batumi je hlavním městem autonomní Adžárie a byl do něj přesídlen ústavní soud, Suchumi je de facto centrem separatistické Abcházie, pouze Kutaisi, historické hlavní město západogruzínských států, nemělo až doposud žádný větší politický význam. Přesun parlamentu tak lze jistě vnímat v této symbolické rovině – posílení významu centra západní Gruzie a zároveň přiblížení jedné z klíčových státních institucí k separatistické Abcházii, která tak má vidět, že Gruzie je jí ochotna poskytnout vysokou míru autonomie.180 To však v žádném případě není decentralizace. Té se lépe než přesunem parlamentu dosáhne zavedením regionální a místní samosprávy namísto současných jmenovaných prezidentských zmocněnců a gamgebeliů. K tomu se ovšem Gruzie odhodlala pouze v případě starosty Tbilisi, naopak v roce 2005 byla zrušena volená zastupitelstva v malých obcích.181 Samotný přesun parlamentu z Rustaveliho třídy ze samotného centra Tbilisi do nové budovy v parku na předměstí 250 km vzdáleného Kutaisi tak spíše může efektivně izolovat v parlamentu zastoupené opoziční strany od reálného výkonu moci.182 Vláda Bidziny Ivanišviliho, sestavená po říjnových volbách v roce 2012, bude ještě jeden rok fungovat v rámci ústavy z roku 1995, resp. 2004. Prezident Saakašvili po volbách prohlásil, že odchází do opozice, přesto však až do konce svého volebního období bude podle ústavy klíčovou politickou figurou v zemi, která může jak odvolat vládu, tak v určité situaci rozpustit parlament. V tomto přechodném období bude důležité, jak budou prezident s premiérem schopni a ochotni spolupracovat a nezneužívat buď ústavní pravomoce, nebo parlamentní většinu k mocenským konfrontacím. Větší stabilitu by Gruzii měla přinést až nová ústava, jež by měla vstoupit v účinnost v říjnu 2013 po inauguraci nově zvoleného prezidenta. Tato ústava, přijatá parlamentem s převahou ENM v roce 2011, byla neúspěšně připomínkována opozicí i Benátskou komisí při Radě Evropy a při jejím schvalování panovaly obavy, že si ji Saakašvili, jemuž v říjnu 2013 skončí druhé prezidentské období, ušil na míru tak, aby mohl dále vládnout z pozice premiéra, a to neomezeně dlouho, protože pro předsedu vlády v demokratických státech tradičně žádná omezení v délce výkonu funkce nejsou.183

178

Tsikhelashvili 2010: 123. Nilsson a Cornell 2008: 3 a 18–19. 180 Civil Georgia 2012b. 181 George 2009: 169–170. 182 Srov. Corso 2012a. 183 Srov. Jackson 2010. 179

62

Konečná podoba ústavy vypadá následovně. Premiér je chápán jako šéf exekutivy a i nadále je jmenován přímo voleným prezidentem, který ovšem musí respektovat výsledky parlamentních voleb (první šanci k sestavení vlády dostává jejich vítěz). Premiér již bez souhlasu prezidenta sestavuje vládu, s níž musí získat důvěru parlamentu. Pokud ji nezíská, může se ucházet tentýž premiér o důvěru podruhé. Třetí pokus klade značnou moc do rukou prezidenta; parlament v tomto případě navrhuje dvoupětinovým počtem hlasů kandidáta, případně i dva kandidáty na post premiéra, z nichž prezident může jednoho vybrat. Pokud ani takto sestavená vláda nezíská důvěru, konají se nové parlamentní volby. Komplikované je i vyslovení nedůvěry vládě. To musí být učiněno dvakrát v průběhu 20 až 25 dnů a parlament musí zároveň s vyslovením nedůvěry navrhnout prezidentovi nového premiéra; přehlasovat prezidentské veto nového premiéra může parlament pouze třípětinovou většinou. Pokud parlament není schopen ustavit novou vládu, prezident jej rozpouští.184 Nová ústava sice přináší přesnější vymezení kompetencí a větší vyvážení moci mezi premiérem a prezidentem, což je třeba hodnotit pozitivně, zároveň se však jedná o komplikovaný model, nevyzkoušený hybrid mezi kancléřským a semiprezidentským systémem, což může do budoucna dělat problémy.185 Posun Gruzie ke konsensuálnímu modelu demokracie by na první pohled měla slibovat i reforma volebního systému spočívající v přechodu k poměrnému zastoupení, ovšem v rámci několika vícemandátových obvodů,186 což však, jak ostatně známe i z Česka, může pro malé politické strany znamenat neúměrně malé zisky mandátů. Političtí aktéři a politická kultura Nejdůležitějším politickým aktérem „porevoluční“ Gruzie se stalo ENM, jež se v únoru 2004 sloučilo se Spojenými demokraty Zuraba Žvanii a Nino Burdžanadze. V opakovaných parlamentních volbách konaných v březnu 2004 spolu s ENM kandidovali i republikáni, ti však brzy řady vládnoucího uskupení opustili. Větší ranou pro ENM však byla tragická smrt premiéra Zuraba Žvanii v únoru 2005.187 V jeho osobě totiž odešel zkušený a konsensuálně orientovaný politik, často označovaný za jedinou Saakašviliho protiváhu a za skutečného tvůrce vládních reforem.188 Těžko hodnotit, zda by Žvania udržel ENM méně závislé na osobě Saakašviliho, nicméně právě to, že Saakašvili se stal prakticky neomezeným lídrem ENM i Gruzie, zřejmě způsobilo rozkol s dalšími ambiciózními politiky uvnitř ENM. Postupně jej opustili ministr obrany Irakli Okruašvili, ministr školství Ghia Nodia, ministryně zahraničních věcí Salome Zurabišvili, předsedkyně parlamentu Nino Burdžanadze či předseda vlády Zurab 184

State Constitutional Commission 2010. Pro velmi podrobnou kritiku ústavy viz např. Bartole et al. 2010. 186 Civil Georgia 2010b. 187 Zurab Žvania byl nalezen mrtev spolu s guvernérem regionu Dolní Kartlie Raulem Usupovem v bytě, který si Usupov v Tbilisi pronajímal. Na základě vyšetřování gruzínské policie a rovněž americké FBI bylo oznámeno, že oba muži zemřeli na otravu oxidem uhelnatým, unikajícím z vadného plynového topení. Takové vysvětlení smrti klíčového konsensuálního politika samozřejmě zavdává k vytváření dalších hypotéz, které smrt premiéra Žvanii chápou jako vraždu, z níž jsou viněny někdy mafiánské skupiny, jindy Rusko či dokonce samotný Saakašvili. Objevují se i spekulace o tom, že Zurab Žvania a Raul Usupov nebyli přáteli, ale milenci, a proto vyšetřovatelé záměrně neobjasnili řady podivných okolností provázejících smrt obou vysoce postavených mužů. Pokud by tomu tak skutečně bylo, ve značně homofóbní gruzínské společnosti by odhalení homosexuálních vztahů mezi starším premiérem a mladým guvernérem způsobilo obrovský skandál, kterému by se vláda určitě snažila vyhnout. K diskusi o příčinách smrti Zuraba Žvanii viz např. Civil Georgia 2005; Quinn 2007: 29; Quinn-Judge 2006; The Times 2005. 188 BBC 2005; Chauffour 2005; The Times 2005; de Waal 2010: 196. 185

63

Noghaideli. Kromě Nodii, který se vrátil k akademické dráze, přitom všichni založili své politické strany a více či méně úspěšně se zapojovali do gruzínské politiky coby představitelé opozice. ENM se tak prakticky stalo stranou jednoho muže, ovšem právě díky svému charismatickému předsedovi si udržovalo až do roku 2012 přibližně 50% podporu veřejnosti.189 Od konce roku 2007 do gruzínské politiky začaly vstupovat známé osobnosti z byznysu či médií. Některé se Saakašvilim v podstatě kooperovaly, jiné se staly jeho reálnými politickými rivaly. Nejprve se jednalo o miliardáře Badri Patarkacišviliho, vlastnícího televizní stanici Imedi, jež hrála významnou roli v protestech proti Saakašviliho vládě na podzim 2007. V lednu 2008 Patarkacišvili neúspěšně kandidoval na prezidenta a o měsíc poté zemřel v Británii na infarkt. Jeden z moderátorů TV Imedi, Giorgi Targamadze, založil nedlouho před parlamentními volbami na jaře 2008 Křesťansko-demokratické hnutí (KDM, kristianul-demokratiuli modzraoba), jež se jako jedno z mála nejen dostalo do parlamentu, ale navíc se také ujalo svých poslaneckých mandátů (většina opozičních poslanců se na protest proti údajně zfalšovaným volbám odmítla mandátů ujmout). Až do parlamentních voleb v říjnu 2012 představovalo KDM jakousi loajální opozici, podobně jako populističtí leiboristé, kteří vždy zásadně do voleb kandidují samostatně. Konečně v roce 2011 do gruzínské politiky vstoupil další miliardář, poněkud tajemný Bidzina Ivanišvili, o němž dříve kolovaly spíše legendy a fámy než reálné informace. Bývá často označován za oligarchu, ale od osob stylu Berezovského, Abramoviče či Patarkacišviliho jej přeci jen něco odlišuje. Své bohatství získal během divokých 90. let v Rusku, nicméně od té doby takřka nevystupoval na veřejnosti a skrytě financoval nejrůznější projekty, včetně stavby největší gruzínské katedrály. Ze svého financuje rozvoj rodné vesnice a jejího okolí a zřejmě je mecenášem řady gruzínských umělců.190 Bidzina Ivanišvili založil politickou stranu Gruzínský sen – Demokratická Gruzie (kartuli ocneba – demokratiuli sakartvelo)191 a spolu s dalšími pěti politickými subjekty ustavil opoziční koalici Gruzínský sen (koalicia kartuli ocneba). Opoziční platformy jsou ostatně typickým zjevem gruzínské politiky. Roztříštěná opozice se neustále přeskupuje a uzavírá spojenectví, povětšinou krátkodobá. K reálné integraci stran a konsolidaci stranického systému příliš nedochází. V roce 2008 např. existovala poměrně široká platforma Spojená opozice (ertiani opozicia), stojící za neúspěšnou prezidentskou kandidaturou Levana Gačečiladzeho. V roce 2009 se dvě pravicové strany, Nová pravice a republikáni, sdružily v Alianci pro Gruzii (aliansi sakartvelostvis), do jejíhož čela postavili Irakli Alasaniu, bývalého velvyslance Gruzie při OSN, majícího pověst racionálního a konsensuálního politika, jenž např. v dobách před srpnovou válkou z roku 2008 preferoval ve vztahu k jihoosetským a abcházským separatistům vyjednávání před silovým řešením.192 Alasania však nakonec po neúspěšné kandidatuře na tbiliského starostu založil vlastní politickou stranu Naše Gruzie – Svobodní demokraté (čveni sakartvelo – tavisupali demokratebi), která se v roce 2012 stala spolu s republikány, industrialisty, konzervativci a Národním fórem (erovnuli porumi) součástí Ivanišviliho platformy Gruzínský sen. Alasania v letech 2009 a 2010 vystupoval sice kriticky vůči Saakašviliho vládě, nicméně v zásadě se choval loajálně vůči systému. Např. poté, co prohrál ve volbách tbiliského starosty s kandidátem ENM, vyjádřil se v tom smyslu, že průběh voleb sice nebyl ideální, 189

Navarro a Woodward 2012. Srov. Doward 2011; Osborn 2011; Stephenson 2010. 191 Gruzínský sen je původně titul písně populárního gruzínského rapera Bery, syna Bidziny Ivanišviliho. Ve videoklipu k této písni se objevuje i znak, který Ivanišviliho politická strana používá; Fortin 2012. 192 Civil Georgia 2009a, 2009b, 2009c; Stack 2009. 190

64

nicméně že porážku uznává a doufá, že příští volby budou opět o něco férovější.193 Alasaniův přístup byl značně odlišný od toho, jaký v té době praktikovaly další opoziční subjekty, a to až do takové míry, že začal být spolu s Targamadzem a některými dalšími politiky počítán k „loajální opozici“. Další opoziční představitelé, např. Irakli Okruašvili či Levan Gačečiladze, totiž po roce 2008 odmítali uznat Saakašviliho vládu za legitimní a Nino Burdžanadze dokonce iniciovala vznik paralelního grass-roots organizovaného parlamentu, tzv. Lidového shromáždění (sachalcho kreba),194 jež však ohlasu u dalších opozičních stran nedosáhl. Když Bidzina Ivanišvili sjednotil část opozice, včetně Alasaniových svobodných demokratů a republikánů Davita Usupašviliho, do platformy Gruzínský sen, smrskla se politická debata v zemi prakticky jen do slovních přestřelek mezi Saakašvilim a představiteli Gruzínského snu, zejména Ivanišvilim; ten dokonce prohlásil, že pokud získá většinu v novém parlamentu, bude iniciovat odvolání Saakašviliho z prezidentské funkce.195 Vyhrocené vztahy mezi vládou a opozicí jsou pro gruzínskou politickou kulturu zničující. Jednotliví aktéři si navzájem upírají legitimitu a v případě vítězství ve volbách deklarují, že poraženého protivníka z politiky jednou pro vždy odstraní, případně jej budou trestně stíhat za údajnou korupci či zneužití pravomocí. To samozřejmě vytváří z každých voleb hru s nulovým součtem, v níž vítěz bere vše a poražený téměř o vše přichází.196 Zlomem v této politické kultuře však mohou být parlamentní volby z října 2012 – alespoň politický vývoj v době vzniku této knihy tomu nasvědčoval. Volby a politická práva Charakter voleb a stav politických práv jsou v námi používaném teoretickém rámci zásadními indikátory demokratického či autoritářského režimu. Protože podle hodnocení Freedom House i Polity stála Gruzie v letech 2003–2012 (viz příloha 1) na hraně mezi svobodnou/demokratickou a nesvobodnou/nedemokratickou politickou obcí, budeme fenoménu voleb a politických a občanských práv věnovat zvýšenou pozornost. Až do října 2012 soupeření vládního ENM a opozičních stran ve volbách vždy skončilo jasným vítězstvím Saakašviliho strany. Prezidentské a parlamentní volby v roce 2004 se konaly ve všeobecné euforii po „revoluci růží“ a jejich výsledky zpochybňovány nejsou. Jiná situace však nastala při parlamentních a prezidentských volbách v roce 2008, jimž předcházely „šachy“ s ústavními změnami a termíny voleb a rovněž skandál s bývalým ministrem obrany Okruašvilim, který po své demisi a po založení vlastní politické strany obvinil v září 2007 Saakašviliho z korupce, neschopnosti obnovit územní celistvost země, snahy o autoritářskou vládu, plánování neuskutečněné vraždy mediálního magnáta Badri Patarkacišviliho a z maření vyšetřování smrti Zuraba Žvanii. Jen dva dny po svém vystoupení to však byl sám Okruašvili, kdo skončil ve vazbě kvůli obvinění z korupce. Po několika dnech ve vězení svá tvrzení veřejně odvolal, byl propuštěn a odcestoval do zahraničí, odkud v přímém televizním vstupu na TV Imedi, spoluvlastněné zmiňovaným Patarkacišvilim, svá obvinění opět potvrdil.197 Ukázalo se, že Saakašvili byl schopen pro své politické cíle využívat i policii a justici, což ve spojení s výše zmiňovanými problémy vyústilo v masové demonstrace končící policejním zásahem, zanechávajícím za sebou řadu zraněných. 193

Civil Georgia 2010a. Blíže o paralelním parlamentu na jeho vlastních webových stránkách http://www.kreba.info/. 195 Levine 2012. 196 Srov. de Waal; Wheatley a Zürcher 20082010: 134: 9. 197 Civil Georgia 2007; Corso 2006; RFE/RL 2007; Tsikhelashvili 2010: 125. 194

65

Po rozehnání demonstrací byl v zemi vyhlášen výjimečný stav, nicméně o několik dní později Saakašvili přijal za události politickou zodpovědnost, ohlásil nové prezidentské volby na počátek ledna příštího roku a rezignoval, což je v prostředí Jižního Kavkazu něco velmi neobvyklého a až doposud se to stalo pouze v tomto případě. Saakašviliho krok lze sice hodnotit jako velmi demokratický, nicméně při bližším ohledání uvidíme, že byl zároveň taktickým „majstrštykem“. Opozice s tak brzkými prezidentskými volbami nepočítala a do voleb se jí nepodařilo výrazněji sjednotit a postavit kandidáta, který by pro Saakašviliho byl skutečným soupeřem. Přesto však Saakašvili ziskem 53,5 % hlasů jen těsně unikl tomu, aby se musel ve druhém kole utkat s Levanem Gačečiladzem (25,7 % hlasů),198 společným kandidátem několika opozičních stran, jenž v Tbilisi získal dokonce vyšší podporu, než Saakašvili.199 OBSE ohodnotila volby jako obecně férové, nicméně s nesrovnalostmi v celé čtvrtině volebních místností.200 Opozice proto požadovala nejprve konání druhého kola, v němž by se Saakašvili utkal s Gačečiladzem, poté neúspěšně napadla volební výsledky u soudu. Opírala se o to, že při malém náskoku Saakašviliho nad nutnými 50 % získaných hlasů neregulérnosti dokumentované OBSE stačily k ovlivnění výsledku voleb. Zejména v oblastech obývaných etnickými menšinami (asi 10 % hlasů) zvítězil Saakašvili, přičemž Dolní Kartlie ani Džavachetie neměly příliš dobrou pověst ohledně férového sčítání hlasů již z dob Ševardnadzeho. Paralelní sčítání hlasů organizované nevládní organizací new Generation – new Initiative ukázalo Saakašviliho zisk 52,09 %, International Society for Fair Elections and Democracy (ISFED) Saakašvilimu přiřknula pouze 50,08 % se statistickou chybou 2,2 %.201 Po prezidentských volbách se vztahy mezi Saakašviliho vládou a opozicí dále vyostřily. Opozice výsledky prezidentských voleb neuznala a v duchu gruzínské politické kultury nazývala Saakašviliho vládu fašistickou; vláda zase kontrovala tím, že opozici označila za zrádce a kriminálníky.202 Do květnových parlamentních voleb vedl kandidátku Spojené opozice opět Levan Gačečiladze, ale i nyní získala kandidátka Saakašviliho ENM (po odstoupení Nino Burdžanadze vedená Davitem Bakradzem) téměř 60 % hlasů a 119 mandátů z celkových 150.203 Mezinárodní pozorovatelé hodnotili volby poměrně s rozpaky. OBSE byla v hodnocení nejopatrnější, ale i tak dokumentovala vážné problémy v 26 % okrsků.204 Kritičtěji se vyslovovaly jiné organizace – ISFED a Asociace mladých gruzínských právníků (sakartvelos achalbazrda iuristta asociacia).205 Zdá se, že parlamentní volby z roku 2008 byly těmi nejméně férovými od revoluce růží – a to jak procesem hlasování a sčítáním hlasů, tak účelovými změnami volebního zákona. Levan Gačečiladze coby zástupce Spojené opozice prohlásil volby za zfalšované a neúspěšně požadoval jejich opakování.206 Opozice se po volbách rozdělila na dva tábory; zatímco většina stran sdružených ve Spojené opozici se odmítla mandátů ujmout, poslanci leiboristů, KDM a Čventviton („My sami“), strany založené uprchlíky z Abcházie, v parlamentu zasedli a byli tak 198

IFES 2008b. Lazarus 2010. 200 Lanskoy a Areshidze 2008: 164. 201 ISFED 2008, nGnI 2008. 202 Nilsson a Cornell 2008: 9–10. Nicméně určitá část opozice je zřejmě na kriminální skupiny skutečně napojena, viz Melikishvili 2010. 203 ODIHR Election Obeservation 2008a. 204 ODIHR Election Obeservation 2008a: 24. 205 Lanskoy a Areshidze 2008: 165. 206 Nichol 2008a: 30. 199

66

vnímáni jako ti, kteří se Saakašvilim spolupracují.207 Zbývající „spojená opozice“ se rozhodla protestovat před parlamentní budovou. Na řadu týdnů zablokovala Rustaveliho třídu v centru Tbilisi unimobuňkami s čísly cel, v nichž měli být vězněni někteří členové opozice zadržení po demonstracích v listopadu 2007. Symbolem protestujících byla vlajka Gruzie z dob Ševardnadzeho a první gruzínské republiky z let 1918–1921. Protesty ustaly až koncem července 2008, jen několik dnů před počátkem rusko-gruzínské války, která na čas spojila opozici i ENM.208 Protesty však po skončení války pokračovaly, přičemž demonstranti bývali často rozehnáni policií a opoziční strany průběžně aktualizovaly seznamy údajných politických vězňů. Demonstrace na jaře 2009 způsobily dočasné uzavření parlamentu a poslanci zasedali v náhradních prostorách v tbiliských hotelech. Právě tyto demonstrace bývají chápány jako jeden z důvodů pro přesun parlamentu do Kutaisi.209 Na den nezávislosti Gruzie v roce 2011 skončila rozsáhlá protivládní demonstrace zásahem policie. Výsledkem byli tři mrtví na straně demonstrantů a jeden na straně policie. Vláda oficiálně oznámila, že dva demonstranti zemřeli nešťastnou náhodou po zásahu elektrickým proudem, když během policejního zásahu vyšplhali na střechu budovy, a že k dalším dvěma úmrtím (včetně policisty) došlo v důsledku dopravní nehody. Opozice nicméně tvrdí, že první dva z demonstrantů zemřeli na následky tvrdého policejního výslechu. 210 Dalšími daty protivládních protestů, tentokrát již pod taktovkou Bidziny Ivanišviliho, se stal květen 2012 a zejména září 2012, kdy vešly do ulic desetitisíce občanů poté, co s Ivanišvilim spřízněná televizní stanice Maestro zveřejnila záběry ukazující týrání vězňů v gruzínských věznicích. Saakašvili na záběry promptně reagoval vyhozením několika ministrů a slíbil podmínky ve věznicích zlepšit.211 Přesto skandál s týráním vězňů Saakašviliho vládu oslabil a je pravděpodobné, že značně přispěl k porážce ENM v parlamentních volbách v říjnu 2012.212 Saakašviliho vláda zásadně nesahala k tomu, aby politické strany jako takové zakazovala nebo se o jejich zákazy snažila a s výjimkou skandálu kolem Okruašviliho (dnes žijícího v emigraci) a manžela Nino Burdžanadze,213 nebyly nikdy policií zadrženy či stíhány významné opoziční figury. Podivná zatčení a obvinění méně významných představitelů opozice se ale objevovala relativně často, např. na jaře 2011 byli ze špionáže ve prospěch Ruska shledáni vinnými čtyři fotoreportéři, ovšem vzápětí byli podmíněně propuštěni. Lze souhlasit s gruzínskými analytiky, že pokud by se jednalo skutečně o špióny, rozhodně by je soud nepouštěl s podmínečným trestem a jednalo se tak buď o demonstraci síly vůči opozičním novinářům, nebo o snahu vlády udržovat Gruzíny v jistém strachu z Ruska.214 207

Akhmeteli 2008. Autorova vlastní pozorování. Srov. také Lanskoy a Areshidze 2008: 166; Lazarus 2010. 209 Lomsadze 2009. 210 Civil Georgia 2011a a 2011b. 211 Corso 2012b; Rustavi-2 2012. 212 I když je týrání vězňů samo o sobě jistě závažným problémem, majícím potenciál otřást vládou, v níž je minitrem vnitra člověk, který v předchozích letech stál v čele vězeňského systému, nelze bez bližšího povědomí o charakteru gruzínské společnosti dopad takového odhalení náležitě docenit. Gruzínská společnost dosud silně akcentuje tradiční hodnoty, včetně důrazu na vzájemnou slušnost a úctu, to vše doplněné o jistý machoismus a homofóbii. Vzhledem k tomu, že vězni z videonahrávky nebyli jenom byti, ale i znásilňováni násadou od koštěte, což se dá vyložit jako takřka největší představitelná potupa, nelze se divit, že se v ulicích měst objevily desetitisícové demonstrace; viz např. Lomsadze 2012. 213 Manžel Nino Burdžanadze měl zaplatit pokutu ve výši 100 000 lari (asi 1 milión Kč) v souvislosti s nepovolenou demonstrací v květnu 2011, pokutu však odmítl zaplatit a raději nastoupil dvouměsíční trest odnětí svobody; Rikadze 2011. 214 Grdzelishvili 2011; Japaridze a Edialishvili 2011; Natsvlishvili 2011. 208

67

Velmi tvrdě postupovala Saakašviliho administrativa proti nejvážnějšímu opozičnímu rivalovi Bidzinovi Ivanišvilimu a jeho koalici Gruzínský sen; poprvé od kauzy Okruašvili šlo opět pozorovat, do jaké míry Saakašvili kontroloval státní aparát, jenž neváhal v rámci určitých mantinelů použít ve svůj prospěch. Prvním krokem vůči Ivanišvilimu bylo zbavení gruzínského občanství (Ivanišvili vlastnil také ruský a francouzský pas),215 následně státem kontrolovaná média začala Ivanišviliho spojovat s Ruskem, několik příznivců jeho politického hnutí bylo obviněno z přípravy falšování voleb a konečně v červnu vyvrcholila série pokut směřovaných vůči Ivanišvilim vlastněným firmám peněžitým trestem kvůli údajnému porušení zákona o financování politických stran ve výši neuvěřitelných 90 miliónů dolarů.216 Zatímco Saakašvili měl pro předvolební kampaň k dispozici státní aparát a vládou kontrolovaná média, Ivanišviliho devízou byly takřka neomezené finanční prostředky217 a spřízněná média, včetně TV Maestro. Další zbraní Gruzínského snu v předvolební kampani byl skandál s již zmiňovaným videem, zachycujícím mučení a znásilňování gruzínských vězňů. K autorství videonahrávky se přihlásil bývalý vězeňský dozorce Vladimer Bedukadze. Ten podle vlastních slov video natočil na příkaz ministra vnitra Bačo Achalaji, jemuž mělo sloužit k zastrašování opozičních aktivistů či novinářů. Bedukadze posléze uprchl do Belgie, odkud se rozhodl video zveřejnit.218 Vzhledem k tomu, že skandál vypukl dva týdny před parlamentními volbami a že byl do světa vypuštěn skrze Ivanišvilim ovládanou televizní stanici, je těžké věřit tomu, že by se jednalo o ryzí náhodu. Tvrzení Bedukadzeho o okolnostech pořízení nahrávky nebylo dosud prokázáno a nelze tudíž vyloučit, že byla pořízena účelově, nebo že se jedná dokonce o podvrh, což se gruzínské ministerstvo vnitra poněkud neuměle pokoušelo dokázat.219 I pokud by byla nahrávka pravá, je s podivem, že by byla doručena právě do TV Maestro a to ještě pouhých čtrnáct dnů před volbami. Ať už Ivanišvili nahrávku sám zinscenoval, nebo, a to je pravděpodobnější, pouze využil, nebylo to z jeho strany v rámci předvolební kampaně fér. Nutno však říci, že podobné zacházení s kompromitujícími či skandalizujícími záznamy je vlastní i zemím, o jejichž demokratičnosti nikdo nepochybuje. Skandál s týráním vězňů Gruzínskému snu jednoznačně pomohl. Spontánní protesty se transformovaly do organizovaných opozičních demonstrací, z nichž té největší, konané dva dny před volbami, se účastnilo v centru Tbilisi na 200 tisíc osob.220 Rovněž voličské preference se přelily od ENM, které ještě před několika týdny vedlo, ke Gruzínskému snu. V listopadu 2011 by podle průzkumů Institutu sociálních studií a analýz a Gruzínského rozvojového výzkumného institutu, nevládních organizací blízkých opozici, volilo ENM 36 % voličů, zatímco Gruzínský sen 32 % voličů; v červenci 2012 podle průzkumů mezinárodní nevládní organizace National Democratic Institute, jejíž gruzínskou sekci lze považovat za bližší Saakašvilimu, by v parlamentních volbách hlasovalo pro ENM 38 % 215

Zbavení Ivanišviliho občanství se nakonec ukázalo být kontraproduktivním a těžce obhajitelným. Aby nebyla zpochybněna autorita soudu, byla narychlo přijata změna ústavy, umožňující kandidovat do parlamentu a dokonce stát se premiérem nejen občanům Gruzie, ale i všem osobám gruzínského původu, majícím občanství některého ze států EU. Zatímco ENM změnu ústavy z pera Giorgi Targamadzeho přivítalo jako dobré kompromisní řešení, Ivanišvili něco takového odmítl s odkazem na to, že ústavu nelze účelově měnit podle aktuálních potřeb a že on sám usiluje o navrácení gruzínského občanství; Civil Georgia 2012a; New Europe 2012. 216 Civil Georgia 2011c, 2012c, 2012d, 2012e. 217 Magazín Fornes řadí Ivanišviliho na 153. místo v žebříčku nejbohatších osob světa a jeho jmění odhaduje na 6,4 mld. USD; Forbes 2012. 218 RFE/RL 2012a. 219 Lomsadze 2012. 220 RFE/RL 2012b.

68

voličů, pro Gruzínský sen 18 % voličů, přičemž 22 % voličů nebylo rozhodnuto.221 Ve volbách 1. října 2012 však Gruzínský sen zvítězil vcelku jasně jak v poměrném hlasování (55 % ku 40 % hlasů), tak ve většinových obvodech (40 ku 33 mandátům) a v parlamentu utvořil většinu s 84 křesly, proti menšině ENM s 66 křesly.222 Říjnové parlamentní volby byly v Gruzii očekávány v obavách z vypuknutí násilí po vyhlášení výsledků. Jak Ivanišvili, tak Saakašvili se totiž předem prohlašovali vítězi a zejména Ivanišvili hovořil o procentech hlasů a počtu mandátů, které určitě musí získat – jiný výsledek by podle něj znamenal zfalšování voleb. Oba politici však svá vyjádření v průběhu zveřejňování průběžných volebních výsledků a paralelního sčítání hlasů mírnili, aby 2. října po sečtení většiny volebních okrsků Saakašvili uznal porážku a oznámil, že jmenuje Ivanišviliho premiérem. Ivanišvili na oplátku odvolal požadavek na rezignaci prezidenta. V nové Ivanišviliho vládě usedli kromě ministrů za Gruzínský sen – Svobodnou Gruzii i zástupci dalších stran opoziční koalice, např. vicepremiérem a ministrem obrany se stal Irakli Alasania, předseda strany Naše Gruzie – Svobodní demokraté. Předsedou parlamentu (ústavně druhého nejvyššího postu v zemi) byl zvolen předseda republikánů Davit Usupašvili.223 Zatímco v minulých letech provázely gruzínské volby vždy větší či menší pochybnosti a vládnoucí strana v nich vždy zvítězila, vše nasvědčuje tomu, že Gruzie v říjnu 2012 zažila první demokratické předání moci ve své historii, a to na základě voleb, jejichž průběh a výsledky, navzdory několika incidentům, nebyly vítězem ani poraženým zpochybněny. Typologizace režimu po roce 2003 K zařazení gruzínského režimu po roce 2003 mezi demokracie, či autoritarismy musíme rozřešit především otázku voleb. Pomineme-li parlamentní a prezidentské volby konané v roce 2004 bezprostředně po „revoluci růží“, které spíše než vůli občanů vyjadřovaly jejich nadšení z konce zkorumpovaného režimu, zažila „porevoluční“ Gruzie tři celostání volby: prezidentské a parlamentní v roce 2008 a parlamentní v roce 2012. Oboje volby v roce 2008 provázely pochybnosti a Freedom House dokonce přestal roku 2008 řadit Gruzii mezi volební demokracie (viz příloha 1). V té chvíli to i v kontextu předchozího zásahu proti opozičním demonstracím a vzniku pseudoopozičních stran vypadalo, že Gruzie má nakročeno spíše ke kompetitivnímu autoritarismu, než k defektní demokracii. Zároveň byl však rok 2008 ve znamení zhoršujících se vztahů s Ruskem, vrcholících válkou ohrožující samou existenci Gruzie. Je tak pochopitelné, že Micheil Saakašvili, v té době ještě s vysokou podporou Západu, měl tendenci politická práva občanů Gruzie poněkud přiškrtit. Parlamentní volby z října 2012 se však již odehrávaly v poněkud jiné situaci. Proti Saakašvilimu nestály obskurní politické postavy Patarkacišviliho či Okruašviliho, ale euroatlanticky se orientující Ivanišvili, Alasania či Usupašvili, a i tlak Západu na férový průběh voleb byl vyšší. I když se předvolební kampaň nesla ve vzájemném osočování dvou hlavních rivalů a ENM v ní zneužívala svou dominanci v exekutivě a jurisdikci, samotné hlasování proběhlo bez zásadních problémů a obě strany výsledky voleb, vedoucích k pokojné změně vlády, uznaly.

221

Modebadze 2011; NDI 2012. Civil Georgia 2012e. 223 Civil Georgia 2012g, 2012h, 2012i, 2012j. 222

69

V námi používaném teoretickém rámci platí, že pokud jsou občané schopni pomocí voleb pokojně změnit vládu, jedná se o režim v zásadě demokratický. Ergo, Gruzie roku 2012 musí být chápána jako demokracie. S hodnocením celého období po roce 2003 však musíme být opatrnější. Jedná se zatím pouze o deset let „porevolučního“ vývoje, což je z hlediska určení typu režimu poměrně krátká doba, zejména když režim nebyl jednoznačně ukončen tranzicí k režimu jinému. V této chvíli nevíme, zda období kolem roku 2008 bylo výjimečnou reakcí na složitou vnitropolitickou a zahraničněpolitickou situaci, zda naopak specifickou situací, která se již nemusí opakovat, nejsou parlamentní volby v roce 2012, stejně jako nevíme, zda se podobné výkyvy nestanou v Gruzii normou. První zmíněný případ by znamenal, že Gruzie je defektní demokracií. Ovlivňování výsledků voleb se spíše než skrze volební komise děje v předvolební kampani, v níž vládnoucí skupina zneužívá státní aparát k zastrašování opozice, k omezování svobody médií apod. Taková situace, kdy exekutiva dominuje nad dalšími mocemi ve státě, přesně odpovídá modelu delegativní demokracie Wolfganga Merkela. Zároveň však Gruzie po roce 2003 nese i znaky demokracie neliberální, v níž dochází k porušování občanských práv.224 Druhý případ by spíše vedl k určení Gruzie jako kompetitivního autoritarismu, což si lze nejsnáze představit tak, že se nová Ivanišviliho vláda vydá ukrajinskou cestou, začne kriminalizovat příslušníky bývalé vládní elity a omezí politickou soutěživost minimálně na úroveň roku 2008. Třetí případ by pak vedl k identifikaci Gruzie jako skutečného hybridního či slovy Larryho Diamonda dvojakého režimu, v němž se střídají demokratičtější a autoritářštější období a nelze ho proto jednoznačně k nějakému subtypu demokracie či autoritarismu zařadit. Tabulka 6 Gruzie podle Nations in Transit

volební proces občanská společnost nezávislá média demokrat. správa úroveň státu lokální úroveň soudnictví korupce celkové skóre

1997

1998

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

2008

2009

2010

2011

2012

4,50

19992000 4,00

5,00

4,50

5,00

5,25

5,25

4,75

4,75

4,50

4,75

5,25

5,25

5,00

5,00

4,50

4,25

3,75

4,00

4,00

4,00

3,50

3,50

3,50

3,50

3,50

3,75

3,75

3,75

3,75

4,50

4,25

3,75

3,50

3,75

4,00

4,00

4,25

4,25

4,00

4,25

4,25

4,25

4,25

4,25

4,50

4,50

4,50

4,75

5,00

5,50

5,75

n/a

n/a

n/a

n/a

n/a

n/a

n/a

n/a

n/a

n/a

n/a

n/a

n/a

n/a

n/a

5,50

5,50

5,50

5,75

6,00

6,00

5,75

5,75

n/a

n/a

n/a

n/a

n/a

n/a

n/a

6,00

5,75

5,50

5,50

5,50

5,50

5,50

5,50

5,00 n/a n/a

5,00 n/a n/a

4,00 5,00 4,17 THR

4,00 5,25 4,33 THR

4,25 5,50 4,58 THR

4,50 5,75 4,83 THR

4,50 6,00 4,83 THR

5,00 5,75 4,96 THR

4,75 5,50 4,86 THR

4,75 5,00 4,68 THR

4,75 5,00 4,79 THR

4,75 5,00 4,93 THR

4,75 5,00 4,93 THR

5,00 4,75 4,86 THR

5,00 4,50 4,82 THR

Zdroj: Freedom House 1995–2012. Vysvětlivky: n/a – údaj není dostupný THR – tranzitivní a hybridní režim

224

Příkladem budiž nerespektování vlastnického práva. Při megalomanských vládních projektech totiž místním obyvatelům bývá vyvlastňována půda, což je zdokumentováno např. ve Svanetii, v Adžárii nebo při výstavbě nového města Lazika; Transparency International Georgia et al. 2012.

70

Podíváme-li se na Gruzii po roce 2003 detailním pohledem Nations in Transit (viz tabulka 6), uvidíme, že se hodnocení Gruzie do současnosti výrazně zlepšilo pouze v oblasti korupce, která se dramaticky snížila, ostatní hodnoty spíše kolísají, stagnují nebo se zhoršují. I hodnocení indexu Polity (příloha 1) spíše zachycuje konsolidaci státu, než jeho výraznou demokratizaci. Jednoznačně tak lze říci jen to, že Micheil Saakašvili po roce 2003 Gruzii modernizoval a stabilizoval, čímž vytvořil podmínky i pro možnou demokratizaci. To ostatně mimoděk potvrzuje on sám. K demokracii se sice často jak doma, tak venku rád hlásí,225 ovšem jiné jeho výroky rozhodně nejsou větami, které by pronášel přesvědčený demokrat: „Revoluce růží pochopitelně není počátkem našich dějin, je ale počátkem moderní doby, počátkem rekonstrukce Gruzie, na níž všichni společně pracujeme. Sami neznamenáme 226 nic.“ „Lidé mne přirovnávají k JFK, ale já mám podstatně blíže k Atatürkovi, Ben Gurionovi nebo generálu de Gaullovi – k lidem, kteří budovali národní státy. Ševardnadze promarnil svou šanci stát se otcem zakladatelem národa. Já a mí přátelé máme nyní tu čest se otci 227 zakladateli stát.“

Pro Gruzii by bylo dobrou zprávou, kdyby tím, že jako první politik v dějinách Jižního Kavkazu uznal volební porážku, se Saakašvili stal otcem zakladatelem moderní gruzínské demokracie.

225

Srov. např. Barnard 2008; Levine 2012. Saakashvili 2012. Překlad z angličtiny autor. 227 Cit. v de Waal 2010: 194. Překlad z angličtiny autor. 226

71

4

POLITICKÝ REŽIM V ARMÉNII 1991–2012

Politický režim v Arménii se stabilizoval dříve, než v dalších zemích Jižního Kavkazu. Bylo to způsobeno tím, že území vlastní Arménie nezachvátily žádné boje, jako tomu bylo v Gruzii a v Ázerbájdžánu. Válka v Karabachu, jíž se Arménie účastnila, sice vyčerpávala ekonomiku, postiženou blokádou hranic ze strany Ázerbájdžánu a Turecka, nicméně politicky byla země poměrně stabilní. Proto naše zkoumání začneme již na sklonku roku 1991, kdy Arménie vyhlásila nezávislost a kdy byl prvním arménským prezidentem zvolen Levon Ter-Petrosjan. Postupně se budeme zabývat třemi hlavními obdobími současných arménských politických dějin, tj. vládami tří prezidentů: Levona Ter-Petrosjana, Roberta Kočarjana a Serže Sargsjana. Věnovat se budeme i obdobím předávání moci mezi těmito třemi muži a zhodnotíme, zda jejich vlády přinesly svébytné politické režimy, či zda Arménie od roku 1991 představuje stále stejný režimní typ.

4.1 Levon Ter-Petrosjan: umírněný autoritář Jak jsme již konstatovali v kapitole 2.3, při rozpadu Sovětského svazu to vypadalo, že ze všech tří jihokavkazských republik to bude právě Arménie, která se vydá nejpřímější cestou k demokracii. Tuto tezi podporoval jak relativně demokratický průběh voleb do arménského Nejvyššího sovětu na jaře 1990, tak volba umírněného kandidáta, předsedy HHŠ Levona Ter-Petrosjana, prezidentem země na podzim roku 1991.228 Nový prezident si uvědomoval, že Arménie je ve velmi nevýhodné geografické pozici a že vyhrocení situace v Náhorním Karabachu ji může vyřadit z širší regionální spolupráce. Karabašský konflikt, který se mezitím rozhořel do otevřené války mezi Ázerbájdžánem a karabašskými Armény, podporovanými pravidelnými i nepravidelnými jednotkami z Arménské republiky, hodlal Ter-Petrosjan řešit především kompromisem. Rovněž se snažil o navázání vztahů s Tureckem, a to bez předchozích podmínek (zejména bez uznání arménské genocidy ze strany Turecka). Opoziční strany oproti snahám HHŠ o spolupráci se všemi arménskými sousedy stavěly tzv. národní ideologii (azgajin gaghaparachosutjun), sestávající z glorifikované a idealizované arménské historie, jednoduše z něčeho, co historik Ter-Petrosjan odmítal jako „naprostý blábol“.229 Situace se však vyvíjela jinak, než si HHŠ a Ter-Petrosjan představovali. Válka v Karabachu vedla k tomu, že Turecko na výraz sounáležitosti s etnicky blízkým Ázerbájdžánem uzavřelo hranice s Arménií a komunikace mezi oběma zeměmi zůstala velmi omezená. Turecké výhrůžky vojenskou akcí proti Arménii na podporu Ázerbájdžánu důvěře Ter-Petrosjanově vládě mezi Armény rozhodně nepřidaly.230 V Nejvyšším sovětu, jak se i po vyhlášení nezávislosti dále jmenoval arménský parlament, vznikla řada politických stran. Některé z nich navazovaly na tradici předsovětských arménských stran, jiné na disidentské struktury, další se ustavovaly zcela nově. Opozici k HHŠ představovaly zejména tři poměrně radikální politické strany: dašnaci, Národní demokratická unie (AŽM, Azgajajn Žoghovrdakan Mjutjun) a Unie národního sebeurčení (AIM, Azgajajn Inchnorošum Mjavorum). AŽM byla založena Vazgenem Manukjanem poté, co v roce 1991 rezignoval na funkci premiéra, AIM se zformovala kolem 228

Baumgartner 2002: 30. Srov. Astourian 2001: 34; dopad národní ideologie je dnes patrný v celé arménské společnosti, pěkně to zachycují na příkladu školních učebnic dějepisu Zolyan a Zakaryan 2008. 230 Např. Cornell 2001b: 109. 229

72

dlouholetého disidenta Parujra Hajrikjana. Nejproblematičtější z těchto stran však byli dašnaci, jimž bylo díky podpoře tehdejšího premiéra Vazgena Manukjana dovoleno se registrovat jako pobočka celosvětové organizace Arménské revoluční federace, což však bylo proti arménskému právnímu řádu.231 Nadto byly aktivity dašnaků soustředěny i do samozvané Náhorní karabašské republiky, v níž se stali nejsilnější politickou stranou. Ter-Petrosjan se vzhledem k realitě faktické války s Ázerbájdžánem pokoušel ustavit širší koalici, ovšem nebyl v tomto ohledu příliš úspěšný, pouze v letech 1992–1993 se mu podařilo povolat na ministerstvo obrany bývalého premiéra Vazgena Manukjana. Ten však podporoval další eskalaci konfliktu v Karabachu, když na jeho pokyn jednotky pravidelné arménské armády dobyly ázerbájdžánský a převážně Kurdy osídlený region Kälbädžär (arménsky Karvačar), ležící mezi Náhorním Karabachem a Arménií.232 Po Vazgenu Manukjanovi zastával od roku 1993 klíčový post ministra obrany Vazgen Sargsjan, hrdina karabašské války, jehož milice jako jediné Ter-Petrosjan v roce 1990 nenechal odzbrojit233 a mohl ho tak považovat za spojence. Ter-Petrosjan se sice snažil o kompromisní řešení konfliktu, běh věcí ale nabral vlastní logiku; džina, kterého pomáhal vypustit v roce 1988, se mu již zpátky do láhve zahnat nepodařilo. Místo kompromisu tak karabašská válka skončila v dubnu 1994 poté, co ázerbájdžánské jednotky konečně dokázaly zastavit postup Arménů; a protože ani jedna strana nebyla schopna patovou situaci na frontě zvrátit, bylo za asistence Ruska podepsáno příměří.234 HHŠ se po ukončení bojů zaměřilo na konsolidaci svých pozic v Arménii. V prosinci 1994 zakázal prezident Ter-Petrosjan činnost dašnakům, tehdy nejsilnější opoziční straně, s odvoláním na kriminální aktivity některých jejích členů. Ti měli údajně založit tajnou organizaci Dro235 a účastnit se zločinných aktivit, včetně vraždy bývalého starosty Jerevanu Hambarcuma Galstjana. Právní systém nicméně prezidentovi neumožňoval zakázat činnost politické straně. Rozhodnout proto musel v lednu 1995 Nejvyšší soud; ten odmítl obvinění z kriminálních a teroristických aktivit jako nepodložená (byť v Arménii panovalo přesvědčení, že o zcela vymyšlená obvinění se nejednalo), avšak suspendoval dašnaky jako politickou stranu na půl roku na základě toho, že jejich činnost byla řízena z diaspory, což odporovalo arménskému zákonu o politických stranách. Půlroční zákaz vypršel těsně po parlamentních volbách a byl následně prodlužován až do konce TerPetrosjanovy vlády. Individuální členové strany se však mohli nadále ucházet o politické funkce.236 Parlamentní volby v červenci 1995 byly spojeny s referendem o nové ústavě, kterou opozice odmítala s tím, že vytváří příliš silnou pozici prezidenta. Ústava byla přijata a s menšími změnami platí dodnes. Formálně je Arménie prezidentskou republikou, která se však v praxi chová jako republika semiprezidentská; prezident jmenuje premiéra a na jeho návrh členy vlády, vláda však nemůže vládnout bez souhlasu parlamentu – Národního shromáždění (Azgajin Žoghov). Prezident sice musí Národní shromáždění rozpustit, pakliže to dvakrát po sobě během dvou měsíců neschválí programové prohlášení vlády, nicméně doposud se tak nikdy nestalo a prezident vždy jmenoval premiéra tak, aby za sebou měl parlamentní většinu. Některými odborníky však bývá Arménie řazena mezi 231

Srov. Libaridian 2004: 239. de Waal 2003: 211–213. 233 Rutland 1994: 853. 234 Croissant 1998: 96–97. 235 Drastamat Kananjan, zvaný Dro, byl jedním z arménských velitelů z období první světové války a bojů proti Turkům, za dob první arménské republiky velel Dro operacím v Náhorním Karabachu. Během druhé světové války byl velitelem tzv. Arménské legie, která bojovala po boku nacistického Wehrmachtu. 236 Pro podrobnější informace viz Dudwick 1997: 88; Libaridian 2004: 238. 232

73

systémy „superprezidentské“.237 Je to dáno tím, že arménský prezident má výlučné pravomoce jmenovat soudce, vysoké státní úředníky a dokonce i guvernéry (marzpetner) deseti regionů (marzer), včetně starosty Jerevanu. Přes guvernéry má prezident silný vliv i na místní samosprávu, jejíž představitelé jimi mohou být v určitých případech odvoláni.238 Legislativa je podle ústavy v rukou Národního shromáždění. Počet poslanců je stanoven na 131, přičemž poměr proporčně a majoritně zvolených poslanců se měnil. Ve volbách roku 1995 se ještě podle provizorního volebního zákona volilo celkem 190 poslanců, z toho 40 poměrně a 150 většinově. Kandidátní listiny pro proporční hlasování podávají pouze politické strany (jejich pluralita a role v politickém systému je zakotvena v ústavě), kandidáty pro majoritní hlasování mohou být i bezpartijní občané po sesbírání příslušného počtu podpisů. V proporčním hlasování je kvórum pro vstup do Národního shromáždění stanoveno na 5 % pro politické strany a 7 % pro volební koalice. Vítězným uskupením parlamentních voleb v roce 1995 se stal blok Hanrapetutjun (Republika), vedený HHŠ a sdružující další menší umírněné subjekty. Proprezidentskou koalici doplňovalo 31 ze 45 nezávislých poslanců zvolených v jednomandátových volebních obvodech, kteří vytvořili tzv. reformní blok, vedený zaměstnancem strojírenského podniku Hrazdanmaš, vlastněného prezidentovým bratrem Telmanem TerPetrosjanem, a dále také strana Šamiram,239 která se prezentovala jako strana žen a skončila za blokem Hanrapetutjun na druhém místě. Na její kandidátce se však objevily zejména manželky vysokých státních úředníků a za jejím vznikem zřejmě stál ministr vnitra Vano Siradeghjan, jehož blokem v parlamentu Šamiram de facto byla.240 Opozice byla v Národním shromáždění zastoupena nejsilněji komunisty, následována AŽM a AIM.241 Komunisté a AŽM však jednání parlamentu často bojkotovali, protože volby nepovažovali za férové, v čemž s nimi souhlasili i pozorovatelé OBSE.242 Po parlamentních volbách HHŠ a Levon Ter-Petrosjan zcela dominovali politickému životu země. Většina opozice se proto v prezidentských volbách, konajících se podle nové ústavy v září 1996, sdružila v Národní dohodu, postavivší proti Ter-Petrosjanovi jako protikandidáta Vazgena Manukjana. Ter-Petrosjan byl u občanů po letech ekonomické krize poměrně nepopulární, a proto měl Manukjan slušné šance na vítězství. TerPetrosjanova administrativa však potvrdila své autoritářské tendence a sáhla ke zjevnému zfalšování výsledků voleb, když stávající prezident již v prvním kole těsně překonal 50% hranici; následné protivládní demonstrace byly rozehnány zásahem ozbrojených složek.243 Ač si Levon Ter-Petrosjan zfalšovanými volbami zajistil moc, v dlouhodobějším horizontu byly prezidentské volby z roku 1996 jen počátkem jeho pádu. Staronový prezident se snažil získat zpět nyní ještě více pošramocenou důvěru a začal zasahovat do křehkých rovnovah v rámci vládnoucí koalice. Jeho snahou bylo jmenovat premiéra nepošpiněného předchozími událostmi, a proto svého spojence Hranda Bagradjana nahradil arménským

237

Např. Astourian 2001; Dudwick 1997; Ishiyama a Kennedy 2001. Tumanyan 2003. 239 Šamiram, česky Semiramis, legendární babylónská královna, je populární postavou (nejen) arménské mytologie; Šamiram je i častým arménským ženským jménem. 240 Srov. např. Dudwick 1997: 96; Wilson 2005: 191. 241 Výsledky voleb nikdy nebyly kompletně uveřejněny, údaje vychází z více různých odhadů, viz Baumgartner 2002: 34; Dudwick 1997: 97; Nelson a Katulis 2005: 16. 242 Libaridian 2004: 218. 243 Dudwick 1997: 104. 238

74

velvyslancem v Londýně Armenem Sargsjanem,244 od něhož se očekávalo provedení nutných, zejména ekonomických reforem. Nadto prezident odvolal ministra vnitra Vano Siradeghjana, kterého jmenoval starostou Jerevanu a jeho ministerstvo sloučil s ministerstvem národní bezpečnosti, kontrolovaným Seržem Sargsjanem.245 Ve výsledku Ter-Petrosjanovy kroky vedly k rozštěpení HHŠ. Ti, kteří cítili, že jsou v HHŠ na mocenském sestupu (např. Hrand Bagradjan a Edward Jegorjan), založili vlastní strany a přetáhli do nich část poslanců. Premiér Armen Sargsjan seznal, že v rozhádaném HHŠ nemá příliš šancí prosadit reformy, k nimž byl povolán, a když se k tomu přidaly zdravotní problémy, v březnu 1997 rezignoval.246 Levon Ter-Petrosjan se poté rozhodl k riskantnímu kroku a jmenoval premiérem Roberta Kočarjana, do té doby prezidenta samozvané Náhorní karabašské republiky. Existují v podstatě tři interpretace tohoto kroku. Ta první hovoří o tom, že Ter-Petrosjan opět chtěl ve vládě nějakou novou tvář, nespojenou s korupcí v zemi, ta druhá má za to, že Kočarjan coby arménský premiér a zároveň představitel Karabachu měl pomoci vyjednat řešení karabašského konfliktu. Třetí pak souvisí s významnou pozicí tzv. karabašského klanu (o arménských „klanech“ níže v této kapitole), jehož byl Kočarjan čelným představitelem.247 Ať už však byla prezidentova motivace jakákoliv, do nejvyšších pater arménské politiky přivedl po Serži Sargsjanovi, jednom z architektů karabašské domobrany, který již dříve zastával různé vládní posty, dalšího muže z Karabachu, jehož faktickou nezávislost chtěl vyměnit za mírové řešení sporu a ekonomickou prosperitu země. Ter-Petrosjan se totiž domníval, že ekonomické potíže Arménie nezpůsobila politika jeho vlády, ale válka v Karabachu a blokáda ze strany Turecka a Ázerbájdžánu. Rozhodl se proto, že v mírových jednáních o statusu Náhorního Karabachu přistoupí na tzv. step-bystep model. Arménské jednotky si měly ponechat kontrolu pouze nad vlastním Náhorním Karabachem a měly se stáhnout z okolních území, která na Ázerbájdžánu dobyly. Následně mělo dojít k uvolnění blokády, rozmístění mírových jednotek, návratu uprchlíků a teprve poté k určení finálního statusu Náhorního Karabachu. Na veřejnost navíc pronikly informace, že Náhorní Karabach má získat pouze vysokou autonomii v rámci Ázerbájdžánu a že strategický lačinský koridor, spojující Náhorní Karabach s Arménií, bude pod svrchovaností Ázerbájdžánu, pouze pronajatý jednotkám OBSE, které jej budou chránit.248 V reakci na Ter-Petrosjanův záměr došlo k definitivnímu rozpadu HHŠ. V říjnu 1997 opustili jeho řady poslanci, kteří dříve bojovali v nepravidelných jednotkách v karabašské válce a v čele s Vazgenem Sargsjanem vytvořili parlamentní frakci Jerkrapahner (Obránci vlasti). Prezidentem nabízené řešení odmítali i premiér Kočarjan, ministr vnitra Serž Sargsjan a také opoziční strany. Jejich společnému požadavku na odstoupení nebyl schopen Levon Ter-Petrosjan vzdorovat. Poté, co k Jerkrapahner přeběhla i část reformního bloku a další poslanci z parlamentní frakce HHŠ a Jerkprapahner se tak stali nejsilnější frakcí v parlamentu, rezignoval i ministr zahraničních věcí Alexandr Arzumanjan, starosta Jerevanu Siradeghjan a konečně 3. února 1998 rezignoval sám prezident, následován předsedou Národního shromáždění Babkenem Ararkcjanem, na 244

Příjmení Sargsjan je v Arménii velmi časté. Mezi Armenem Sargsjanem a již zmiňovaným ministrem obrany Vazgenem Sargsjanem neexistuje příbuzenská vazba, podobně ani mezi těmito dvěma a ministrem národní bezpečnosti (budoucím prezidentem) Seržem Sargsjanem. Arménie dokonce pamatuje celkem 5 premiérů příjmením Sargsjan. Příbuzní byli z toho jen dva – Vazgen Sargsjan a jeho bratr Aram. 245 Astourian 2001: 46-47. 246 Astourian 2001: 47-50. 247 Herzig 1999: 21. 248 Srov. Astourian 2001: 54–55; Walker 1998.

75

něhož měly podle ústavy přejít prezidentské pravomoce. Třetím v ústavní hierarchii byl premiér, a tak prezidentské pravomoci přešly na Roberta Kočarjana. Bývalý prezident separatistického Náhorního Karabachu a de facto občan Ázerbájdžánu se stal úřadujícím prezidentem Arménie.249 Edward W. Walker nazval konec Ter-Petrosjanova prezidentství „ústavním pučem“.250 Je to velmi výstižný termín, protože vše se z formálního hlediska odehrálo v souladu s ústavou. Ter-Petrosjan podle svých vlastních slov rezignoval proto, aby zabránil destabilizaci země.251 Tomu se dá vcelku věřit, protože ozbrojené složky byly pod kontrolou jeho oponentů a Ter-Petrosjan se hrozícímu násilí zjevně hodlal vyhnout. Ukázalo se také, že pokud prezident nemá podporu parlamentu, je jeho pozice velmi obtížná. Za méně vypjaté situace by Ter-Petrosjan musel buď kapitulovat před Kočarjanem, zůstat v prezidentské funkci a přihlížet, jak Kočarjan s podporou parlamentu vládne, případně by musel parlament rozpustit a vypsat nové volby. To však v dané situaci nebylo možné a demise byla jediným nenásilným řešením. Rezignací Levona Ter-Petrosjana skončilo jedno období arménských politických dějin, které lze charakterizovat jako politicky poměrně stabilní, což v kontextu vítězné, ale vyčerpávající války v Karabachu, existence radikální nacionalistické opozice a obrovských ekonomických potíží plynoucích z války, blokády hranic i rozpadu sovětského trhu, je nutno hodnotit jako malý zázrak. Ten byl zjevně způsoben vnitřní strukturou TerPetrosjanova režimu, jenž byl v některých momentech podobný Ševardnadzeho režimu v Gruzii. I v Arménii totiž existovaly (a dodnes existují) neformální politicko-ekonomické skupiny, založené na klientelistické či klanové bázi, jež Arménie v podstatě zdědila z předchozích komunistických dob. V první polovině 90. let existovalo několik výraznějších neformálních struktur, seskupených kolem prezidenta Levona Ter-Petrosjana, premiéra Hranda Bagradjana, ministra vnitra Vano Siradeghjana a ministra obrany (resp. státního ministra pověřeného řízením resortu obrany) Vazgena Sargsjana, které kontrolovaly segmenty ekonomiky a státu jako takového. Např. bratr Levona TerPetrosjana Telman se díky členství v komisi dohlížející nad privatizací stal ředitelem velkého strojírenského podniku Hrazdanmaš a údajně ovládal takřka celý arménský průmysl, další z prezidentových bratrů Petros měl vliv na privatizaci ve stavebnictví. Vano Siradeghjan skrze ministerstvo vnitra zřejmě kontroloval výnosy z korupce v prostředí policie, celní a daňové správy a je dokonce podezírán z přípravy vražd starosty Jerevanu Hambarcuma Galstjana (Levonem Ter-Petrosjanem připisované dašnakům) a ředitele železnic Avtandila Kandeljana.252 Konečně Vazgen Manukjan z pozice ministra obrany měl podíl na nelegálním obchodu přes frontovou linii a směřovala k němu také část poplatků, kterými se mohl branec, samozřejmě nelegálně, vykoupit z vojenské služby.253 Výše zmínění „patroni“ byli převážně sdružení v HHŠ, které tak na rozdíl od gruzínského SMK od počátku ovládalo důležité exekutivní posty. Mimo HHŠ stála skupina kolem Vazgena Sargsjana a pak také tzv. karabašský klan kolem Serže Sargsjana a Roberta Kočarjana, který se údajně podílel na pašování ropných produktů z Ázerbájdžánu do Arménie a stal se tak významným hráčem i ve vlastní Arménii.254 249

Srov. Astourian 2001: 52–58. Walker 1998. 251 New York Times 2008. 252 V roce 1999 uprchl Siradeghjan do zahraničí, kde se dodnes skrývá. Je dokonce na seznamu osob hledaných interpolem. V roce 2012 probíhala v Arménie diskuse o jeho možném návratu do země; Mkrtchyan 2012b. 253 Srov. např. Dudwick 1997: 89–91; Nelson a Katulis 2005: 15–17. 254 Srov. Herzig 1999: 21. 250

76

Ter-Petrosjanův režim nebyl zdaleka tak inkluzivní, jako Ševardnadzeho režim v Gruzii. Ač členům vládní koalice umožňoval podobně jako v Gruzii rozdělit si sféry vlivu ve státě a ekonomice, nedokázal kvůli svému zahraničně-politickému pragmatismu přizvat k moci další významné politické síly v zemi, zejména dašnaky, AIM a AŽM. Tyto strany před pragmatismem upřednostňovaly národní ideologii, která našla ohlas i u širší arménské společnosti, což ve spojení s korupcí, klientelismem a ekonomickými neúspěchy vlády HHŠ přivodilo nepřiznané vítězství Vazgena Manukjana v prezidentských volbách v roce 1996. Ve chvíli, kdy se zahraničně-politický pragmatismus Levona Ter-Petrosjana ukázal být příliš problematickým, ztratil podporu silových ministrů spojených s karabašským konfliktem a rovněž výrazné osobnosti v HHŠ cítící se ohroženy mocenskými rošádami praktikovanými prezidentem zvolily odchod a vytváření nových politických subjektů. Identifikace politického režimu Klíčem pro typologizaci Ter-Petrosjanova režimu z let 1991–1998 je zjištění, zda pomocí voleb mohli občané pokojně dosáhnout změny vlády (byť by volby nebyly zcela férové), případně zda si v nich tehdejší vládní garnitura zajistila vítězství podvodem. Podle Freedom House nešlo Arménii ani v jednom roce vlády Ter-Petrosjana hodnotit jako volební demokracii, ovšem zejména v jeho prvním volebním období je celkové hodnocení politických a občanských svobod vcelku příznivé (viz příloha 1). Problémem pro hodnocení Freedom House je to, že se v období vlády Ter-Petrosjana mnoho voleb nekonalo. Parlament až do roku 1995 fungoval na základě voleb do Nejvyššího sovětu, jejichž výsledky nikdy zpochybňovány nebyly, podobně ani první volba Ter-Petrosjana v roce 1991 nebývá chápána jako problematická. Obé volby navíc proběhly v době tranzice a o reálném fungování Ter-Petrosjanova režimu nám toho příliš nesdělí. V tomto ohledu je tedy hodnocení Freedom House až do roku 1994 založeno na předpokladech „co by kdyby“. Index Polity (viz příloha 1) charakterizuje Arménii jako demokratický režim do přelomu let 1994 a 1995. Poté identifikuje tzv. exekutivní puč, po němž Arménie v hodnocení rychle padá mezi autokracie. Pozornost je tedy nutno upřít na parlamentní volby v roce 1995 a prezidentské v roce 1996. Parlamentní volby v roce 1995 lze sice označit za kompetitivní v tom smyslu, že mezi sebou soupeřily různé neformální politicko-ekonomické skupiny, nicméně zdá se, že do tohoto souboje příliš nemohli zasahovat voliči. Manipulace přitom nepocházely pouze z pozic vládnoucí garnitury, ale pokoušeli se o ně prakticky všichni, a to tam, kde volební výsledky ovlivnit mohli. Jednotliví kandidáti totiž většinou představovali patrony v klientelistických strukturách a mohli tak spoléhat jak na hlasy příslušníků rozvětvených arménských rodin, tak svých klientů. Soutěž se konala spíše v tom smyslu, že patroni a jejich pomocníci soupeřili o to, komu bude napočítáno více hlasů. Na celostátní úrovni si rozhodující převahu pojistila koalice vedená HHŠ.255 Takovéto volby, byť v zásadě kompetitivní, však rozhodně nemohly vést k pokojné změně vlády, protože hlasy voličů nebyly podstatné; soupeřily mezi sebou jednotlivé klany a klientelistické sítě. Prezidentské volby v roce 1996 rovněž nelze považovat za férové, i když samotné manipulace s výsledky nedosahovaly tak velkých rozměrů, jako při volbách parlamentních. Dokládá to i zveřejněné vítězství Vazgena Manukjana v Jerevanu. Na úrovni státu si ovšem Ter-Petrosjan pojistil těsné vítězství již v prvním kole.256 Po vyhlášení výsledků, které zpochybnila i OBSE, vypukly v Jerevanu demonstrace, dav zlynčoval předsedu parlamentu Babkena Ararkcjana a zasáhnout musely policejní jednotky. Následně byli 255 256

Srov. Dudwick 1997: 94–98. Dudwick 1997: 103–105.

77

pozatýkáni někteří opoziční poslanci a vyhlášen byl výjimečný stav, během něhož platil zákaz shromažďování a do ulic Jerevanu byla povolána armáda, kontrolovaná TerPetrosjanovým spojencem Vazgenem Sargsjanem. Stížnost k ústavnímu soudu podaná neúspěšnými kandidáty Vazgenem Manukjanem a Ašotem Manučarjanem byla zamítnuta.257 Ač byly parlamentní i prezidentské volby v zásadě odlišné, ani v jedněch nebyly klíčové hlasy voličů, ale zákulisní souboje mezi klany a klientelistickými skupinami, resp. v případě prezidentských voleb sice rozsahem nevelké upravení výsledků, ale zato odhodlaně bráněné silovými složkami. Takové volby pak víceméně odpovídají tomu, jak je v případě kompetitivního autoritarismu popisují Levitsky a Way (viz kapitola 1.4). Jsou sice kompetitivní, ale ke změně vlády může dojít pouze pomocí mimovolebních mechanismů, jako jsou zejména demonstrace. V tomto případě k nim sice došlo, ale nebyly úspěšné. I pomocná kritéria, která Levitsky a Way uvádějí, potvrzují příslušnost Ter-Petrosjanovy Arménie k typu kompetitivního autoritarismu. Legislativa, rozdrobená na řadu drobných subjektů s dominantním HHŠ a jím spřízněnými stranami, byla již podle ústavy oproti exekutivě ve značně podřízeném postavení, a až rozpad proprezidentské koalice v roce 1998 její význam zvýšil. Vztah mezi exekutivou a jurisdikcí je dobře patrný při zákazu dašnaků v roce 1994 i při stížnosti na průběh voleb z roku 1996. V roce 1994 soud TerPetrosjanova kriminální obvinění vůči dašnakům zamítl a jejich činnost suspendoval na základě porušení arménské legislativy ohledně registrace politických stran. Jurisdikce tehdy zabránila demonstrativnímu rozpuštění dašnaků, a i když její rozhodnutí bylo pro exekutivu nakonec přijatelné, rozhodla o suspendování činnosti dašnaků na základě jejich skutečného porušování platné legislativy. V roce 1996 se naopak ústavní soud ukázal jako závislý na exekutivě, kdy stížnost na zcela zjevné zfalšování voleb zamítnul. Co se týče médií, ta v Arménii sice nepodléhala oficiální cenzuře a byla schopna podávat nezávislé informace, nicméně řada novinářů musela čelit tlakům ze strany exekutivy, 258 což je opět jeden ze znaků kompetitivního autoritarismu.

4.2 Hledání nové rovnováhy: 1998–2000 Po pádu Levona Ter-Petrosjana ukazatele Freedom House (Freedom in the World, volební demokracie a Nations in Transit) i index Polity udávají posílení demokracie v zemi (viz příloha 1 a tabulka 7). Jak však touto kapitolou chceme ukázat, nejednalo se o skutečnou demokratizaci, ale o pouhé oslabení autoritářské vlády. Rozpad HHŠ totiž v Arménii otevřel prostor pro formování nových mocenských koalic a několik let trvalo, než se situace znovu stabilizovala. Procesem hledání nové politické rovnováhy v letech 1998– 2000 se nyní budeme zabývat. První událostí, která rozhodovala o budoucím směřování Arménie, byly prezidentské volby z března 1998. Úřadující prezident Robert Kočarjan v nich do jisté míry zaujal místo Levona Ter-Petrosjana, když do voleb vstoupil jako kandidát koalice Mjasnutjun jav Ardarutjun (Jednota a spravedlnost), složené z dřívějších stran vládního bloku Hanrapetutjun, z některých menších opozičních stran, z dašnaků, jejichž zákaz Kočarjan mezitím zrušil, a konečně také z hlavních aktérů Ter-Petrosjanova svržení – Serže 257 258

Srov. Astourian 2001: 44-45; Libaridian 2004: 240. CPJ 1998.

78

Sargsjana, Vazgena Sargsjana a bloku Jerkrapahner. Kočarjanovými soupeři ve volbách byli zejména dva hlavní představitelé opozice proti Ter-Petrosjanovi – Vazgen Manukjan a Parujr Hajrikjan – a také Karen Demirčjan, dlouholetý první tajemník Komunistické strany Arménie z dob SSSR. Ten kolem sebe začal formovat Lidovou stranu Arménie (HŽK, Hajastani Žoghovrdakan Kusakcutjun) a snažil se tak napodobit své kolegy, rovněž bývalé první tajemníky komunistických stran v Gruzii a Ázerbájdžánu, Eduarda Ševardnadzeho a Hejdära Älijeva, kteří v té době zastávali prezidentské úřady. Právě Demirčjan a Kočarjan postoupili do druhého kola voleb, v němž Kočarjan zvítězil s 59,5 % hlasů.259 Nyní již coby regulérní prezident se Kočarjan pokusil vybudovat širokou mocenskou koalici. Premiérem jmenoval Armena Darbinjana, ministra hospodářství z dob svého premiérství, Vazgen Sargsjan zůstal ministrem obrany a Serž Sargsjan se stal vedoucím prezidentské kanceláře. Významní představitelé AŽM, AIM či dašnaků získali posty ve státní správě. Kočarjanova koalice se však začala hroutit na základě rivality mezi ním a Vazgenem Sargsjanem. Ten se dohodl s Andranikem Margarjanem, předsedou do té doby nevýrazné Republikánské strany Arménie (HHK, Hajastani Hanrapetakan Kusakcutjun) na sloučení Jerkrapahner s HHK, čímž vznikla stranická platforma schopná uspět v parlamentních volbách. Do nich navíc HHK vstoupila ve volební koalici Mjasnutjun (Jednota) s HŽK Karena Demirčjana. Hlavním cílem této pragmatické aliance bylo zbavit Kočarjana a jeho spojence, často původem rovněž z Karabachu, moci v Arménii. Ve volbách blok Mjasnutjun jasně dominoval, zatímco menší strany v čele s dašnaky, na něž se spoléhal Kočarjan, získaly nepoměrně menší zisky; do parlamentu se vůbec neprobojovala Hajrikjanova AIM a s výjimkou jednoho mandátu z většinové volby ani HHŠ. V parlamentu však zasedly některé nové strany, seskupené kolem výrazných osobností, např. Národní jednota (Azgajn Mjabanutjun) kolem bývalého starosty Jerevanu Artašese Geghamjana a Orinac Jerkir (Právní stát) kolem právníka Artura Baghdasarjana.260 Po volbách se mohl Kočarjan v parlamentu opřít jen o Orinac Jerkir a dašnaky; ti však dohromady disponovali pouhými 14 hlasy a prezident byl proto nucen jmenovat premiérem jednoho z lídrů vítězného bloku Mjasnutjun, držícího 55 křesel a disponujícího i podporou většiny z 36 nezávislých poslanců.261 Opět se tak ukazuje, že za standardních podmínek je arménský systém spíše semiprezidentský. HŽK a HHK spolu vytvořily koaliční vládu, Vazgen Sargsjan se stal premiérem a Karen Demirčjan předsedou parlamentu. Zmíněné dvoje volby dobře demonstrují oslabení arménského autoritarismu. Prezidentské volby v roce 1998 byly rozhodně férovější než ty z roku 1996, nicméně i tak s sebou nesly řadu problémů, jako byly násilnosti během předvolební kampaně, nevyvážené zpravodajství ve prospěch úřadujícího prezidenta a konečně také protiústavnost Kočarjanovy kandidatury. Arménská ústava totiž vyžaduje, aby byl prezidentský kandidát občanem Arménie a žil na jejím území nejméně deset let. To však Kočarjan, de iure občan Ázerbájdžánu, nesplňoval a celou situaci musel řešit Ústavní soud a Ústřední volební komise, kteří mu kandidovat povolili. Demirčjan coby poražený kandidát se sice neuchýlil k pouličním protestům, nicméně výsledky voleb nikdy oficiálně neuznal. Parlamentní volby z roku 1999 jsou dokonce charakterizovány jako jedny z nejsvobodnějších v postsovětské Arménii. Klíčem k oné poměrné férovosti bylo to, že do nich nebylo 259

IFES 1998a. Srov. Baumgartner 2002: 42-46. 261 Baumgartner 2002: 45–46. 260

79

zasahováno z vládní úrovně, zjevně z toho důvodu, že Kočarjan nedisponoval patřičnými kapacitami k tomu, aby zajistil vítězství jemu blízkých politických stran.262 Krátké období vlády relativně svobodně zvolených politických stran ukončila tragédie. Skupina pěti ozbrojenců vnikla 27. října 1999 přímo do jednacího sálu Národního shromáždění a na místě zastřelila předsedu parlamentu Karena Demirčjana, premiéra Vazgena Sargsjana, pět dalších poslanců a členů vlády a jednoho novináře. Ozbrojenci v jednacím sále zadržovali až do druhého dne na 40 rukojmích, poté se vzdali policii a po několikaletém soudním procesu byli odsouzeni k doživotním trestům. Motivy jejich činu zůstávají nejasné. Sám Hunanjan poskytl několik různících se vysvětlení svého činu, a to od pokusu o státní převrat až po snahu pouze upozornit na špatnou vládní politiku; podle jednoho svého vyjádření chtěl zabít pouze premiéra Sargsjana, podle jiného něchtěl zabít nikoho a oběti byly jen důsledkem přestřelky s parlamentní ochrankou.263 O příčinách Hunanjanova teroristického činu se proto vynořila spousta spekulací. Jednou z variant je, že jednal na Kočarjanův příkaz, aby jej zbavil hlavních politických konkurentů. Jak Karen Demirčjan, tak Vazgen Sargsjan byli totiž opravdu klíčovými politickými figurami v zemi, vedli nejsilnější politické strany a Sargsjan nadto coby bývalý ministr obrany a „otec zakladatel“ arménské armády měl značný vliv na silové složky. Druhou verzí je, že atentát byl zorganizován dašnaky, nacionalistickou stranou, které byl Hunanjan dříve členem. První a druhá verze se přitom mohou do značné míry prolínat. Třetí verzí je to, že atentát byl zosnován Ruskem, které tím chtělo zkomplikovat mírový proces v Karabachu. Konečně je také možné, že Hunanjan jednal z vlastní iniciativy, jak ostatně sám tvrdí, a k čemuž se přiklání i někteří odborníci. Značná část Arménů je však dodnes přesvědčena, že Hunanjan útok na parlament spáchal na něčí příkaz.264 Vazgen Sargsjan a Karen Demirčjan byli nejen vrcholnými ústavními činiteli, ale i lídry dvou neformálních politicko-ekonomických skupin – jedné s kořeny v arménských dobrovolnických jednotkách a druhé sahající do komunistických dob. Nástupnictví v případě skupiny kolem Karena Demirčjana bylo jednodušší – bývalého prvního tajemníka nahradil jeho syn Stěpan. V případě skupiny kolem Vazgena Sargsjana byla situace složitější, protože HHK mělo v zásadě dvě části: jedna podporovala Andranika Margarjana, dlouholetého člena a tehdejšího předsedu HHK, druhá Arama Sargsjana, bratra zavražděného premiéra. Právě nezkušeného Arama Sargsjana jmenoval Robert Kočarjan novým předsedou vlády. Již po půl roce jej však z funkce odvolal a na jeho místo jmenoval předsedu HHK Andranika Margarjana. To způsobilo rozkol mezi HHK a HŽK, přičemž sama HHK se rozštěpila na dva tábory – Sargsjanův, jenž vystupoval proti Kočarjanovi, a Margarjanův, jenž Kočarjana podporoval. Sargsjanův tábor HHK opustil a dal vzniknout nové politické straně s prostým názvem Hanrapetutjun (Republika). Politické strany se tak přeskupily podle koalic uzavřených lídry jednotlivých neformálních skupin. Kočarjan se mohl spolehnout zejména na HHK, zbavenou „klanu“ Sargsjanů, a na dašnaky. Parlament byl demoralizovaný a pasivní; hlavními opozičními stranami v něm byli Hanrapetutjun a HŽK, jejich spolupráce však byla značně omezená. V důsledku předchozích událostí se na tři části rozpadla i AŽM, zatímco HHŠ bylo stále oslabené po událostech z roku 1997.265 Robert Kočarjan se zabydlel na prezidentském postu a stal se nejdůležitější politickou figurou v zemi.

262

Baumgartner 2002: 37–42; Libaridian 2004: 250–251. Srov. CACI Analyst 2003; Libaridian 2004: 253; Marsden 1999; New Internationalist Editorial 2006 aj. 264 Libaridian 2004: 253; de Waal 2003: 255–256, 2010: 128. 265 Srov. Libaridian 2004: 253–254. 263

80

Podívejme se nyní na to, jak období let 1998–2000 hodnotí ukazatele Freedom House a indexu Polity (viz příloha 1 a tabulka 7). Vzhledem ke značnému zlepšení demokratického průběhu voleb v porovnání s roky 1996 a 1997 začal Freedom House Arménii od roku 1998 počítat mezi volební demokracie, což souvisí se zlepšením hodnocení politických práv v rámci Freedom in the World. Projekt Nations in Transit zaznamenal dílčí zlepšení v oblasti voleb a nezávislosti médií, ovšem celkově Arménie zůstala mezi tranzitivními a hybridními režimy. Index Polity naopak po roce 1998 zaznamenává skokovou demokratizaci o 10 bodů z hodnoty -6 na +4, což ovšem v důsledku znamenalo pouze posun z nejmírnější autokracie na anokracii těsně pod bodovou hranicí demokracie. Všechny ukazatele tedy zaznamenávají uvolnění režimu, nicméně neshodují se v jeho míře. Náš kvalitativní rozbor napovídá, že se ve skutečnosti nejednalo o demokratizaci, ale o pouhé oslabení autoritářské vlády způsobené pádem Levona Ter-Petrosjana, kdy žádný z existujících politických klanů nebyl schopen ovlivnit volby ve svůj prospěch. Ve chvíli, kdy do křehké mocenské rovnováhy zasáhl útok na parlament, vychýlilo se politické kyvadlo směrem k Robertu Kočarjanovi, který byl schopen kolem své osoby vybudovat nové mocenské centrum. O něm však blíže až v následující kapitole.

4.3 Robert Kočarjan a Serž Sargsjan: koalice klanů Prezidentství Roberta Kočarjana lze chápat ve dvou rovinách. Ta první je dána jeho karabašským patriotismem, ta druhá jeho mocenskými a ekonomickými zájmy. Do roku 2002 se Kočarjan snažil vyřešit karabašský konflikt tak, aby jeho domovina nebyla podřízena Ázerbájdžánu. Ač se to dnes z odstupu více než deseti let zdá neuvěřitelným, někteří analytici se shodují na tom, že k vyřešení statusu Náhorního Karabachu nebylo v té době daleko. Robert Kočarjan totiž Hejdäru Älijevovi nabízel výměnu území. Za vzdání se Náhorního Karabachu byl ochoten předat Ázerbájdžánu pruh území kolem řeky Araks, čímž by došlo k územnímu spojení vlastního Ázerbájdžánu a Nachičevanské autonomní republiky. Zdá se, že kromě strategických důvodů (Arménie by ztratila hranice s Íránem) byla střelba v arménském parlamentu a následný chaos v zemi jedním z důvodů, proč z výměny území sešlo.266 I v dalších letech se sice objevily relativně nadějné návrhy mírového řešení konfliktu, ale to už se Robert Kočarjan zabydlel v Jerevanu a soustředil se spíše než na Karabach na své setrvání u moci, což vyžadovalo zejména utvořit patřičně silná spojenectví. Prezident Kočarjan spolu se Seržem Sargsjanem tvořili v prvních letech 21. století základ tzv. karabašského klanu, tvořeného především osobami původem z Náhorního Karabachu, jimiž Kočarjan se Seržem Sargsjanem zaplnili řadu významných pozic v arménské státní správě a ekonomice, doplněnou o významné „oligarchy“, kteří dříve podporovali HHŠ a pragmaticky nyní přešli na stranu nového prezidenta.267 Karabašský klan neměl po většinu Kočarjanova prezidentství žádnou vlastní politickou stranu a reprezentoval jej zejména prezident, kolem něhož se vytvářela širší koalice politických stran. K té původně patřili dašnaci, HHK, Orinac Jerkir a podpory se jí dostávalo i z diaspory, která však Kočarjana kvůli jeho podivným politickým praktikám nechápala jako spojence ideálního. HHK byla zprvu nejméně stabilní součástí koalice a zůstávala v ní zejména proto, že jejím cílem bylo udržovat stabilitu Arménie. Dašnaci naopak karabašský klan podporovali spíše 266 267

Libaridian 2004: 276; De Waal 2003: 266–268, 2010: 128. Stefes 2008: 78.

81

z ideologických důvodů – viděli v Kočarjanovi i Serži Sargsjanovi hrdiny karabašské války. Orinac Jerkir je pak nutno chápat jako spojence ryze pragmatického.268 Opozice byla na počátku Kočarjanova prezidentství rozdělena do čtyř neformálních skupin, jež většina autorů jednoduše nazývá klany, i když sensu stricto se o klany nejednalo, spíše jen o klientelistické skupiny, jejichž vnitřní vazby byly částečně podpořeny rodinnou sounáležitostí. První z nich byl „klan“ Stěpana Demirčjana, který hrál v arménské politice a ekonomice zásadní roli již od 70. let 20. století, kdy se Stěpanův otec Karen stal prvním tajemníkem arménské komunistické strany. S Demirčjanovým „klanem“ měl spolupracovat Vazgen Manukjan (AŽM). Druhý „klan“ byl soustředěn kolem Arama Sargsjana a strany Hanrapetutjun, přičemž měl vazby i na „klan“ kolem HHŠ. Posledním výrazným opozičním „klanem“ byla skupina kolem Artašese Geghamjana, podpořená Parujrem Hajrikjanem a otevřená jakýmkoliv koalicím.269 Výše načrtnutá spojenectví se od té doby vícekrát přeskupila, většinou se tak dělo v souvislosti s volbami, případně se zásadními zahraničně-politickými rozhodnutími. V roce 2003 se konaly v Arménii volby hned dvoje. V těch prezidentských svůj post obhájil Robert Kočarjan, když ve druhém kole porazil Stěpana Demirčjana; v parlamentních zvítězila HHK, přičemž v parlamentu zasedli i Orinac Jerkir, dašnaci, Národní jednota, byznysmenem Gurgenem Arsenjanem nově založená Spojená strana práce (MAK, Mjavorvac Ašchatankajin Kusakcutjun) a blok opozičních stran Ardarutjun (Spravedlnost), složený mj. z HŽK, hnčakovců, Hanrapetutjunu či AŽM. Komunisté ani HHŠ se do parlamentu neprobojovali.270 Po parlamentních volbách vznikla vládní koalice HHK, dašnaků a Orinac Jerkir, přičemž Artur Baghdasarjan se stal předsedou parlamentu a Andranik Margarjan premiérem. Národní jednota a Ardarutjun označily volby za zfalšované a na protest zasedání parlamentu bojkotovaly. Jejich tvrzení ostatně svým charakteristickým způsobem dokládá zpráva OSCE/ODIHR, která sice konstatuje pokojný průběh voleb a dílčí zlepšení oproti minulým volbám, ale zároveň uvádí vážné problémy v plné jedné třetině volebních místností.271 Opozice se zmobilizovala na jaře 2004 v reakci na gruzínskou revoluci růží, kdy dostala do ulic až 25 tisíc demonstrantů vyjadřujících nespokojenost s režimem; protesty byly ale rozehnány policií a několik opozičních představitelů bylo zatčeno.272 V roce 2006 doznala vládnoucí koalice první výrazné změny; Baghdasarjanův Orinac Jerkir odešel do opozice a ve vládě byl nahrazen MAK Gurgena Arsenjana a dosud bezpartijní Serž Sargsjan přistoupil k HHK, přičemž byl ihned zvolen do obnovené funkce předsedy stranického výboru. Spolu se Seržem Sargsjanem do strany vstoupili další členové vlády a řada arménských podnikatelů.273 Takto posílená HHK se připravovala na parlamentní volby, ovšem dva měsíce před nimi podlehl infarktu premiér a předseda strany Andranik Margarjan. Na jeho místo nastoupil zánovní muž strany číslo dvě – Serž Sargsjan. HHK tak dokonala svůj transformační proces. Původně malá nacionalistická strana se v roce 1998 stala za spojenectví s Vazgenem Sargsjanem vládní stranou, v roce 2000 pod vedením Andranika Margarjana byla nepříliš pevnou součástí Kočarjanovy koalice, aby se nakonec po roce 2007 pod vedením Serže Sargsjana stala jejím základem.

268

ICG 2004: 9–11. ICG 2004: 11–13. 270 IFES 2003; ODIHR Election Obeservation 2003b. 271 ODIHR Election Obeservation 2003b. 272 Srov. ICG: 11; Nelson a Katulis 2005: 4. 273 Petrosyan 2006; Petrosian 2006. 269

82

Postavení inovované HHK potvrdily parlamentní volby z května 2007, které jí přinesly vítězství; přinesly však také další přeskupení politických stran, respektive neformálních politicko-ekonommických skupin. Robert Kočarjan jmenoval vítězného Serže Sargsjana premiérem, jenž vytvořil vládní koalici s dašnaky a novým parlamentním subjektem – Stranou prosperující Arménie (BHK, Bagravadž Hajastani Kusakcutjun), založené „oligarchou“ Gagikem (Gago) Carukjanem, bývalým mistrem světa v přetlačování paží. Jako opozice se deklarovali Orinac Jerkir a další nový subjekt v parlamentu, strana Žarangutjun (Dědictví), založená Raffi Hovhannisjanem, Arménem z diaspory, který v letech 1991–1992 působil na arménském ministerstvu zahraničí a byl Ter-Petrosjanem vyhozen pro neopatrné výroky vůči Turecku. Tradiční opoziční strany Hanrapetutjun, Národní jednota a HŽK se po čtyřletém bojkotu do parlamentu neprobojovaly, podobně jako dříve vládní MAK.274 Robert Kočarjan neusiloval na rozdíl od prezidentů některých dalších postsovětských zemí o prolomení ústavy a v prezidentských volbách v únoru 2008 již na třetí funkční období po sobě nekandidoval. Podpořil však svého dlouholetého politického souputníka Serže Sargsjana, který se ve volbách musel utkat se znovuzrozeným lídrem opozice Levonem Ter-Petrosjanem. Na podpoře Ter-Petrosjana se shodla většina relevantních opozičních stran,275 samostatně však kandidoval předseda Orinac Jerkir Artur Baghdasarjan. Volební komise oznámila vítězství Serže Sargsjana již v prvním kole,276 což však druhý v pořadí Levon Ter-Petrosjan neuznal a prohlásil volby za zfalšované. Několik dní okupovali TerPetrosjanovi příznivci náměstí u jerevanské opery, ale byli nakonec rozprášeni policejními a vojenskými jednotkami, zanechávajícími za sebou deset mrtvých. Pozatýkáni byli také někteří opoziční představitelé v čele s Alexandrem Arzumanjanem, předsedou znovuzrozeného HHŠ, či Nikolou Pašinjanem, lídrem radikálního bloku Impeachement.277 Nově zvolený prezident jmenoval dosavadního šéfa centrální banky Tigrana Sargsjana premiérem a moc v zemi si pojistil rozšířením vládní koalice o Orinac Jerkir, jehož předseda Artur Baghdasarjan skončil v prezidentských volbách na třetím místě. Vládní koalici posléze opustili dašnaci kvůli nesouhlasu s připravovanými protokoly o narovnání vztahů s Tureckem.278 Levon Ter-Petrosjan v reakci na konsolidaci moci Seržem Sargsjanem založil zastřešující organizaci arménské opozice Arménský národní kongres (HAK, Haj Azgajin Kongres), jenž podle vlastní webové prezentace sdružuje 13 opozičních subjektů včetně HHŠ, HŽK, Hanrapetutjunu, Impeachmentu, hnčakovců ad., ovšem bez parlamentních dašnaků a Žarangutjunu. Protože opoziční strany sdružené v HAK neměly po roce 2007 žádné zástupce v parlamentu, jejich politické aktivity se realizovaly především na ulicích a náměstích Jerevanu,279 a to poté, co prezident Serž Sargsjan zrušil zákaz pouličních demonstrací a v letech 2009 a 2011 amnestoval asi sto opozičních představitelů uvězněných v souvislosti s protesty v roce 2008. V roce 2011 byl nakonec zahájen i dialog s HAK, což vše ve výsledku přispělo k jistému uvolnění situace před parlamentními volbami konanými v květnu 2012.280

274

IFES 2007; ODIHR Election Obeservation 2007. Soghikyan 2008. 276 IFES 2008a. 277 Srov. HRW 2008; Nichol 2008a; New York Times 2008. 278 Stepanyan 2009. 279 Viz např. Mkrtchyan 2010a, 2010b. 280 ICG 2012: 3. 275

83

Tyto volby nicméně skončily jednoznačným vítězstvím HHK, získavší ve sněmovně nadpoloviční většinu křesel. Zhruba čtvrtinu míst získala BHK a o zbylé mandáty se podělili HAK, dašnaci, Žarangutjun a Orinac Jerkir.281 Zajímavé bylo to, že již před volbami se HAK, dašnaci a BHK domluvili na společném orgánu, který měl monitorovat průběh voleb. To signalizovalo jak eventuální povolební spojenectví těchto stran, tak jejich obavu z toho, že HHK, ovládající největší část exekutivy, bude mít tendenci volby zfalšovat ve svůj prospěch. BHK sice po volbách s HHK opatrně jednala o případné koalici, vítěz voleb se však nakonec dohodl s nejmenší parlamentní stranou Orinac Jerkir, jež se stala koaličním partnerem ve vládě staronového premiéra Tigrana Sargsjana. Výsledky voleb nadto s výhradami přijali i čelní představitelé EU, USA a OBSE, což bylo pro Sargsjanovu vládu velmi důležité. EU před volbami deklarovala, že jejich řádný a férový průběh bude pro budoucí vztahy Arménie a EU klíčový.282 O férovém průběhu voleb však měli pochybnosti HAK, BHK a dašnaci; téměř pět stovek stížností na průběh voleb dorazilo k arménskému ústavnímu soudu, který se však jimi prakticky nezabýval. Všechny politické strany se však ujaly svých mandátů, i když čelní představitelé HAK, např. Levon Ter-Petrosjan či Aram Sargsjan, se svých mandátů vzdali ve prospěch kolegů níže na kandidátní listině. Nadto HAK, BHK a dašnaci začali uvažovat o povolební spolupráci, která by mohla vyústit jak ve vzájemnou podporu v komunálních volbách, tak v prezidentských volbách v roce 2013.283 Tato spolupráce je na první pohled poněkud překvapivá, protože BHK je považováno za stranu blízkou bývalému prezidentovi Kočarjanovi,284 jenž se podílel na sesazení Levona Ter-Petrosjana z prezidentské funkce v roce 1997, a dašnaky naopak svého času jako politickou stranu Levon Ter-Petrosjan zakázal. Nicméně ani tato nepřátelství z minulosti nejsou zjevně v Arménii překážkou pro spojenectví, zvláště když se ukazuje, že HHK má zemi stále více a více pod kontrolou. Pokud přistoupíme na logiku „klanové“ politiky, menší neformální politicko-ekonomické skupiny či „klany“ se mají tendenci spojit proti skupině dominantní, což se po parlamentních volbách z května 2012 začalo dít. Naopak aktuálně nejslabší parlamentní politická skupina kolem Artura Baghdasarjana využila nabídky HHK a stala se součástí vládní koalice, což má pochopitelně své výhody: účast v exekutivě otvírá cestu k finančním benefitům a teoreticky také k ovlivňování průběhu dalších voleb. Zda avizovaná spolupráce jak na vládní, tak opoziční úrovni vydrží, je otázkou, která přesahuje rámec této knihy. Pro naše potřeby je však důležité to, že události spojené s parlamentními volbami z května 2012 opět ukázaly na „klanový“ charakter arménské politiky. Ideologické rozpory mezi dašnaky a HAK, o nichž jsme již psali výše, a které by v evropském prostředí byly zřejmě nepřekonatelné, nehrají v určité politické konstelaci příliš velkou roli a strany jsou schopny kooperovat. Dokonce i aktuálně nejsilnější neformální politicko-ekonomická skupina kolem Serže Sargsjana, reprezentovaná HHK, si pojistila svou pozici koalicí s dalším parlamentním subjektem, i když podle parlamentní matematiky mohla vládu vytvořit sama.

281

ODIHR Election Obeservation 2007: 29. Abrahamyan 2012; Danielyan 2012; Hayrumyan 2012a, 2012b; Mkrtchyan 2012a; Stepanian a Chilingarian 2012. 283 Eurasianet 2012; Gevorgyan 2012; Grigoryan 2012a, 2012b; Harutyunyan 2012; Hayrumyan 2012c, 2012d; Musayelyan 2012. 284 Např. Hayrumyan 2010a, 2010b. 282

84

Identifikace politického režimu Data Freedom House a indexu Polity (viz příloha 1 a tabulka 7) se v případě Kočarjanova a Sargsjanova režimu na první pohled příliš neshodují. Zatímco jak Freedom in the World, tak Nations in Transit vypovídají o pomalé, ale nezpochybnitelné stabilizaci autoritářského režimu, Polity hodnotí od roku 1998 Arménii stále stejnou známkou +5 a řadí ji mezi anokracie. Od roku 2002 ovšem identifikuje v Arménii frakcionářské období, což zhruba koresponduje s dobou, kdy se vedle HHK začaly ve vládě střídat menší politické strany a vláda čelila několika výrazným protestním akcím. Kvantitativní data tak v tomto případě identifikují určité etapy vývoje politického režimu, ovšem v jeho charakteru se neshodují. Více nám proto pomůže kvalitativní rozbor celého období. Klíčem k určení typu režimu jsou pochopitelně volby. Ani v jednom z let po upevnění moci Roberta Kočarjana či po zvolení Serže Sargsjana prezidentem neuváděl Freedom House Arménii v seznamu volebních demokracií. I když oficiální představitelé EU, USA i OBSE víceméně vždy arménské volby uznali, zejména zprávy OBSE při detailnějším čtení odhalují, že jak parlamentní, tak prezidentské volby byly vždy do značné míry manipulovány. Přitom se však nikdy nejednalo o „masivní podvod“ v tom smyslu, že by byly výsledky zcela vymyšleny; zprávy OBSE vždy uvádějí počet volebních okrsků, v nichž došlo k nesrovnalostem. Jako příklad uveďme poslední parlamentní volby z roku 2012, které bývají navzdory všem problémům označované za nejsvobodnější arménské volby posledních let.285 OBSE hodnotí v 10 % volebních místností průběh hlasování negativně, což značí, že v nich došlo, či alespoň mohlo dojít, k výraznému ovlivnění výsledků voleb. Často se jednalo o přítomnost neautorizovaných osob ve volebních místnostech, dokumentováno bylo zastrašování voličů, pokusy o koupení hlasů pro některého z kandidátů, hromadné hlasování celých skupin voličů (zřejmě pro jednoho kandidáta), opakované hlasování či naopak velmi si podobné podpisy na seznamu voličů ve volební místnosti. Na některých místech nebyly náležitě zapečetěny volební urny či nebyla zajištěna anonymnost hlasování.286 Zvláštností voleb v roce 2012 byl speciální inkoust, jímž byly razítkovány pasy voličů, kteří již hlasovali. Inkoust se měl vstřebat po dvanácti hodinách, tj. po ukončení hlasování, nicméně razítka z pasů evidentně mizela dříve, což voličům umožňovalo v jiném okrsku znovu hlasovat.287 Po každých volbách, ať již prezidentských nebo parlamentních, v Arménii zavládla nejistota provázená většími či menšími protesty opozice. K těm největším došlo v roce 2008 po prezidentských volbách, kdy kandidatura Levona Ter-Petrosjana byla pro vládnoucí skupinu skutečným ohrožením. Takovéto situace napovídají, že ke změně vlády mohou v Arménii vést pouze volby ve spojení s pouličními protesty, což odpovídá kritériím Levitského a Waye pro kompetitivní autoritarismy. V tomto ohledu se od prezidentství Levona Ter-Petrosjana v podstatě nic nezměnilo. Režim je v zásadě stále stejný, pouze se mění jeho čelní představitelé a celý systém se rovněž postupně stabilizuje. Oproti dobám prezidentství Ter-Petrosjana země poznala znatelné zlepšení životní úrovně a jednotlivé neformální politicko-ekonomické skupiny, tzv. klany, dospěly do určité rovnováhy.288

285

Např. Khachatrian 2012. International Election Observation 2012: 12. Podobně se vyjadřuje i zpráva ICG 2012. 287 Grigoryan 2012b. 288 Srov. ICG 2008: 6–9. 286

85

Tabulka 7 Arménie podle Nations in Transit

volební proces občanská společnost nezávislá média demokrat. správa úroveň státu lokální úroveň soudnictví korupce celkové skóre

1997

1998

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

2008

2009

2010

2011

2012

5,75

19992000 5,25

5,50

5,50

5,50

5,50

5,75

5,75

5,75

5,75

5,50

5,75

5,75

5,75

5,75

3,50

3,50

3,50

3,50

3,50

3,50

3,50

3,50

3,50

3,50

3,50

3,75

3,75

3,75

3,75

5,25

5,25

4,75

4,75

4,75

5,00

5,25

5,50

5,50

5,75

5,75

6,00

6,00

6,00

6,00

4,50

4,50

4,50

4,50

4,50

4,75

4,75

n/a

n/a

n/a

n/a

n/a

n/a

n/a

n/a

n/a

n/a

n/a

n/a

n/a

n/a

n/a

5,00

5,00

5,25

5,25

5,75

5,75

5,75

5,75

n/a

n/a

n/a

n/a

n/a

n/a

n/a

5,50

5,50

5,50

5,50

5,50

5,50

5,75

5,75

4,75 n/a n/a

4,75 n/a n/a

5,00 5,75 4,79 THR

5,00 5,75 4,83 THR

5,00 5,75 4,83 THR

5,00 5,75 4,92 THR

5,00 5,75 5,00 SKA

5,25 5,75 5,18 SKA

5,00 5,75 5,14 SKA

5,00 5,75 5,21 SKA

5,25 5,75 5,21 SKA

5,50 5,50 5,39 SKA

5,50 5,50 5,39 SKA

5,50 5,50 5,43 SKA

5,50 5,25 5,39 SKA

Zdroj: Freedom House 1995–2012. Vysvětlivky: n/a – údaj není dostupný THR – tranzitivní a hybridní režim SKA – semikonsolidovaný autoritarismus

Současný prezident Serž Sargsjan se snaží zajistit Arménii image progresivní a reformující se země; do exekutivy přivedl skupinu mladých odborníků, nespjatých s komunistickým režimem, kteří prosazují ekonomické, právní i sociální reformy. To oceňuje v rámci sousedské politiky i Evropská unie,289 nicméně politický režim nadále stojí na koalicích neformálních skupin. Na rozdíl od Ševardnadzeho Gruzie, kde při nefunkčnosti státních orgánů v reálu vládly místní klanové a klientelistické struktury, arménský model je založen na tom, že prezident, případně členové vlády jsou těmi, kteří skutečně vládnou, opírají se ovšem o jednotlivé „oligarchy“. Tak jsou v Arménii (a nejen tam) nazýváni čelní představitelé byznysu, dosáhnuvší svého postavení v „divokých“ devadesátých letech 20. století nepříliš poctivou cestou a mající nyní monopol v určitém odvětví hospodářství. V regionech se Sargsjanova vláda spoléhá na existenci pyramidových klanových uskupení, založených na tradičních vztazích nadřízenosti, podřízenosti a odpovědnosti, která jsou schopna jí zajistit patřičnou podporu, včetně té volební.290 Takováto společnost připomíná do značné míry Lijphartovu segmentovanou společnost,291 protože početní velikost jednotlivých neformálních skupin se víceméně nemění; mění se pouze jejich vliv, jenž je dán mnoha politickými i nepolitickými aktivitami a schopností lídrů nejsilnějších neformálních skupin získat spojence z řad skupin menších. Zcela svobodné a férové volby tak toho samy o sobě pro jednotlivé neformální skupiny příliš neřeší, jsou pouze jednou z více soutěží, které mezi nimi existují, nicméně pouze prostřednictvím voleb (ať již zfalšovaných či ne), se tyto skupiny mohou dostat k výkonné moci. Exekutivní i legislativní posty zároveň slouží k „odměňování“ členů těchto skupin, resp. politických stran.292 289

V. Kopeček 2011. ICG 2012: 4–6. 291 Lijphart 1969. 292 Srov. vynikající studii o významu voleb v autoritarismech Gandhi a Przeworski 2007. 290

86

V kontextu neustálého posilování moci HHK se lze ptát, zda nemá Arménie našlápnuto k přechodu k jinému typu autoritarismu, a to hegemonickému volebnímu. Ač tomu události v roce 2008, odrazivší se i na zhoršeném hodnocení Freedom House, nasvědčovaly, po čtyřech letech je situace o něco uvolněnější a výsledky parlamentních voleb z května 2012 o přechodu k hegemonnímu volebními autoritarismu nesvědčí. Ovšem stále se jedná „pouze“ o volby parlamentní, a tak až prezidentské volby v roce 2013 ukáží, zda se Arménie politicky uzavírá, či nikoliv.

87

5 POLITICKÝ REŽIM V ÁZERBÁJDŽÁNU 1995–2012 Ázerbájdžán jsme v kapitole 2.3 opustili ve chvíli, kdy se Hejdäru Älijevovi podařilo zbavit svých mocenských konkurentů a stabilizovat zemi. Od té doby rodina Älijevů Ázerbájdžánu vcelku nerušeně vládne. Otce Hejdära v roce 2003 na prezidentském postu vystřídal syn Ilham. Zdálo by se tak, že v Ázerbájdžánu k žádným velkým proměnám politického režimu od roku 1995 nedošlo, ovšem to by byl omyl. Jak ukážeme, Ázerbájdžán ušel od roku 1995 do současnosti poměrně dlouhou cestu, během níž se charakter politického režimu postupně měnil, přičemž těžko lze nějaké konkrétní datum chápat jako zlomové. Proto jsme kapitolu rozdělili konvenčně na část věnovanou prezidentství Hejdära Älijeva, na období předávání moci mezi otcem a synem a konečně na část věnovanou prezidentství Ilhama Älijeva.

5.1 Hejdär Älijev – prezident otec Hejdär Älirza oghlu Älijev, za sovětských dob známý jako Gejdar Alijevič Alijev, patří k nejpozoruhodnějším postavám jak poválečného Sovětského svazu, tak jeho následnických republik. Svou kariéru zahájil v sovětských tajných službách, přičemž vystoupal až na pozici šéfa ázerbájdžánské KGB v roce 1967. V roce 1969 byl jmenován prvním tajemníkem Komunistické strany Ázerbájdžánu; z této pozice byl faktickým vládcem Ázerbájdžánské SSR až do roku 1982, kdy se stal členem Politbyra Komunistické strany Sovětského svazu, tj. nejvyššího kolektivního stranického orgánu. Zároveň se stal i prvním místopředsedou Rady ministrů Sovětského svazu, tj. de facto sovětským vicepremiérem. Protože byl Älijev chráněncem Brežněva a Andropova, donutil jej Michail Gorbačov k rezignaci z obou funkcí; to však pro zkušeného politika znamenalo jen krátkou přestávku v jeho politické kariéře. Po roce 1990 se vrátil do Ázerbájdžánu, resp. do rodné Nachičevanské autonomní republiky, kde založil Stranu nového Ázerbájdžábu (JAP, Jeni Azärbajdžan Partiasy). Za ni byl v roce 1991 zvolen do nachičevanského Nejvyššího sovětu, jehož se stal i předsedou. Právě Nachičevan se stal Älijevovou novodobou mocenskou základnou.293 Člověk s tak pozoruhodnými politickými zkušenostmi měl pochopitelně před svými mocenskými konkurenty v Ázerbájdžánu značný náskok a dokázal se jich briskně zbavit, jak jsme již také v kapitole 2.3 psali. Jeho návratu do Baku napomohlo i to, že měl pověst jednoho z nejúspěšnějších sovětských republikových lídrů; v dobách, kdy stál v čele Komunistické strany Ázerbájdžánu, zažívala republika hospodářský i kulturní rozvoj, což byla do značné míry skutečně Älijevova zásluha. Na druhou stranu je třeba nutné si uvědomit, že Hejdär Älijev také v Ázerbájdžánu pomáhal vytvářet klientelistické a klanové struktury, a to zejména z řad svých krajanů z Nachičevanu nebo kolegů z KGB. Podobné neformální mocenské struktury jsou pro zemi charakteristické i v současnosti.294 Když pozorujeme přerod Hejdära Älijeva z brežněvovského komunisty na lídra umírněně nacionalistické JAP, vidíme zejména velkého pragmatika. Právě v pragmatičnosti spočíval zásadní rozdíl oproti Älijevovu předchůdci v ázerbájdžánském prezidentském křesle, Äbülfäzi Elčibäjovi, kladoucímu důraz především na osobní integritu, demokracii a nacionalismus. Ve chvíli, kdy Hejdär Älijev v nezávislém Ázerbájdžánu uchopil moc, 293 294

Srov. Altstadt 2003. Bolukbasi 2011, 4–5; Cornell 2011: 43–44; Meissner 2011: 6; de Waal 2003: 134–137.

88

začal zejména konsolidovat státní struktury a pragmatickými kroky posilovat svou pozici. Mehran Kamrava identifikuje celkem pět způsobů, jimiž si Älijev moc zajistil. (1) Uzavření příměří s Armény mu umožnilo dostat pod kontrolu armádu, která ve válečném stavu mohla kdykoliv vyprodukovat dalšího Suräta Hüsejnova. (2) Vytvořil a prosadil ústavu vymyšlenou tak, aby dala vzniknout silné exekutivě a slabé legislativě. (3) Vybudoval silnou státostranu, pomocí níž (4) umístil do státní správy loajální úředníky. (5) Začal budovat kult osobnosti, a to jak vlastní, tak posléze svého syna Ilhama, jenž se stal jakýmsi korunním princem v zamýšlené „prezidentské monarchii“.295 O dosažení příměří v Karabachu jsme již psali v kapitole věnované Arménii, proto se nyní budeme věnovat bodům 2 až 4; na bod 5 se zaměříme až v kapitole 5.2. Co se týče ústavního rámce, až do roku 1995 platila s minimálními úpravami ústava Ázerbájdžánské SSR ze 70. let. Na podzim 1995 představil prezident Älijev návrh nové ústavy, během několika dnů schválený v referendu. Nová ústava byla ještě několikrát referendy změněna, naposled v roce 2009. Podle ní je Ázerbájdžán ryze prezidentskou republikou. Prezident je hlavou státu i šéfem exekutivy a je volen na 5 let dvoukolovým většinovým systémem. Jmenuje a odvolává premiéra a členy vlády, k čemuž nepotřebuje souhlas parlamentu (resp. po třetím zamítnutí nově ustavené vlády parlamentem může prezident jmenovat vládu bez souhlasu parlamentu). Kromě toho prezident jmenuje soudce a také generálního prokurátora, čímž má zajištěnu kontrolu nad soudní mocí. Legislativa je v rukou Národního shromáždění (Milli Mädžlis), jehož 125 poslanců je voleno na 5 let většinovým volebním systémem (do roku 2002 se 25 poslanců volilo poměrně). Kandidáty mohou navrhovat politické strany, ale o zvolení se mohou ucházet i nezávislí kandidáti; všichni navrhovaní kandidáti musí získat příslušný počet podpisů podporujících jejich kandidaturu. Národní shromáždění nemůže vyslovit nedůvěru vládě, ale ani nemůže být prezidentem rozpuštěno.296 Jako další důvod úspěchu Hejdära Älijeva uvádí Kamrava vybudování silné státostrany. Tou byla JAP, založená Hejdärem Älijevem ještě v Nachičevanu; během několika let jeho prezidentství se tato strana stala zdaleka nejvýraznější politickou silou v zemi. Älijev se při jejím budování nejprve spoléhal na své krajany z Nachičevanu, ale ve chvíli, kdy uchopil moc v Baku, stala se JAP jedinou platformou, skrze niž vedla cesta k lukrativním místům ve státní správě. Vstupovali tak do ní členové různých dalších klanových a klientelistických skupin. Věnujme se nejprve strukturám klanovým. Ty existují v Ázerbájdžánu od nepaměti a jsou založeny na regionálním základě, což reflektuje i rozdělení Azerů do celkem šesti etnografických skupin, hovořících snadno rozeznatelnými dialekty. 297 Dvěma základními klany, které ovládaly Ázerbájdžán za Hejdära Älijeva, byli nachičevanský klan a arménský neboli jerevanský klan (Jeraz), tvořený Azery pocházejícími původně z území Arménie. Protože rodina Hejdära Älijeva měla kořeny v Arménii, i když on sám se již narodil v Nachičevanu, dokázal oba západoazerské klany zvládnout a přimět ke spolupráci. Mimo strukturu JAP, určenou pro účely obsazení státních postů a distribuce zisků, utvořily si tyto dva klany i své vlastní společenské organizace, dokládající štěpení mocenské elity. Nachičevanský klan představovala organizace Älindžä, pojmenovaná podle nachičevanské pevnosti, Jerazové měli organizace dvě – Aghridaghi (Ararat), vedenou dlouholetým

295

Kamrava 2001. Srov. Constitution of the Republic of Azerbaijan ; Election Code of the Republic of Azerbaijan; Heinrich 2011; Ismailzade 2006; Kamrava 2001. 297 ICG 2003: 8; Swietochowski 1995: 20. 296

89

ministrem zdravotnictví Äli Insanovem, a Jerevanskou jednotu (Irävan birlik), vedenou Ramizem Mehdijevem, dlouholetým šéfem prezidentské administrativy. Mimo JAP, a tudíž i významné státní posty, existovaly další klany, např. karabašský (tj. Azerů původem z Karabachu), údajně vedený Isou Gämbärem, gruzínský (tzv. Graz, tj. složený z Azerů původem z Gruzie), zřejmě vedený Häsänem Häsänovem, bakuský neboli širvánský, údajně vedený Ajazem Mütällibovem (dnes podobně jako jeho šéf je většina klanu v exilu), lenkoranský, vedený šejkem Pašazadä, případně kurdský klan, žijící z přeshraničního obchodu s Gruzií a Arménií a až do roku 2003 prakticky ovládající město Gjandža.298 V centru mocenské struktury stál Hejdär Älijev a jeho rodina. Jejich doménou se stal zejména ropný byznys, ovládaný skrze prezidentova syna Ilhama, jmenovaného v roce 1994 viceprezidentem státní ropné společnosti SOCAR (State Oil Company of Azerbaijan Republic, rovněž Azärbajdžan Respublikasy Dövlät Neft Širkäti, ARDNŠ). Rodina Älijevů se však realizovala i v dalších odvětvích ekonomiky, např. obchodu s tabákem či kaviárem. Hejdärův bratr Džälal investoval do telekomunikací a získal majoritní podíl akcií v mobilní síti Azercell.299 Nejbližší okruh Älijevových spolupracovníků, členů rodiny, se uváděl na přelomu 20. a 21. století v počtu osmnácti osob, z nichž mnozí zastávali či dodnes zastávají vysoké vládní posty, např. Mahmud Mämmädgulijev, Fikrät Mämmädov či Nadir Ähmädov.300 Vasif Talybov, další z Älijevových příbuzných, zcela ovládl život v Nachičevanské republice a bývá často přirovnáván k bývalému turkmenskému prezidentovi Nijazovovi-Türkmenbašimu.301 I když se při jmenováních do funkcí hledělo zejména na rodinné či regionální vazby, některá lukrativní místa začala být v podstatě „prodávána“, s čímž souvisel vznik klasických klientelistických sítí založených na vztahu patron–klient. Tato klientelistická struktura měla významný dopad na charakter korupce, kterou země zdědila z dob Sovětského svazu. Počátkem 90. let korupce ohrožovala samou existenci Ázerbájdžánu jako státu, avšak její svázání do vztahu patron–klient, kdy peníze byly vybírány za služby na nejnižších patrech policie, celní správy, zdravotnictví apod. a postupě tekly nahoru až k patronům na ministerských postech, zemi stabilizovalo. Korupce se tak stala základem celého systému. Významnou oporu režimu tvořila za Hejdära Älijeva i početná skupina tzv. „Nových Azerů“, rekrutujících se z valné části z řad bývalých komunistických funkcionářů, případně rovnou z řad KGB.302 Nástup Älijeva a jeho spojenců k moci potvrdily parlamentní volby v listopadu 1995, jimž předcházely represe vůči opozici a vyškrtnutí kandidátek několika politických stran. Voleb se nakonec účastnilo osm stran, ale jen tři překročily vysoké osmiprocentní kvórum.303 Nově zvolenému parlamentu zcela dominovala JAP, k níž je nutno připočítat i většinu z „nezávislých“ poslanců zvolených majoritní volbou. Hejdär Älijev navíc začal praktikovat politiku vytváření pseudoopozičních politických stran, případně uzavření více či méně explicitní dohody s některými politickými stranami na tom, že budou hrát roli „konstruktivní“ opozice. K prezidentskému bloku se tak hlásily např. Strana občanské solidarity (VHP, Vätändaš Hämräjliji Partijasy) a strana Ana Vätän (Otčina), „konstruktivní“ opozici tvořila Strana národní nezávislosti Ázerbájdžánu (AMIP, 298

Cornell 2011: 167–170; ICG 2003: 20–21. Bolukbasi 2011: 218. 300 ICG 2003: 10–12. 301 ICG 2003: 12; de Waal 2003: 270–271. 302 Börzel a Pamuk 2012; Cornell 2011: 82–83; Darden 2008. 303 Gill 2002: 72. 299

90

Azärbajdžan Milli Istiglal Partijasy), původně frakce Etibara Mämmädova, odštěpená od Lidové fronty. V podstatě jen Lidová fronta a obnovený Müsavat v čele s Isou Gämbärem představovaly z kandidujících stran reálnou opozici. Zhruba dvacet menších politických stran se však ani nepokusilo předložit listiny s podpisy sloužícími k registraci kandidátů a jimi vytvořený blok Kulatý stůl prohlásil volby za nelegitimní. O falšování voleb se poměrně jasně zmiňuje i zpráva OBSE a OSN.304 Prezidentské volby v říjnu 1998 potvrdily nastolený kurz Älijevova režimu. Většina opozice se vzhledem k platnému volebnímu zákonu, který považovala za diskriminační, rozhodla volby bojkotovat. Nejproblematičtější pasáže volebního zákona byly nakonec po nátlaku ze zahraničí a po konzultacích vlády s opozicí změněny a uvolnila se i kontrola tisku, nicméně jedinou výraznou opoziční stranou, která nakonec kandidáta skutečně postavila, byla AMIP.305 Volby byly opět evidentně zfalšovány (Älijev získal 76,1 % hlasů oproti 11,6 % hlasů pro Mämmädova),306 i když Älijev by v nich zřejmě tak či onak zvítězil, protože nezávislé průzkumy mu dávaly mezi 50 a 65 % hlasů, zatímco Mämmädovovi pouze přes 25 % hlasů. Älijev se zjevně chtěl za každou cenu vyhnout druhému kolu voleb, snad aby si uchoval image národního hrdiny, nicméně v důsledku mu zfalšování voleb popularitu spíše zmenšilo. Opoziční strany naopak po volbách zvýšily svoji aktivitu, zejména AMIP, jejíž účast ve volbách, i když v důsledku znamenala jejich legitimizaci, jí umožnila prezentovat se před voliči jako skutečná alternativa, zatímco bojkot Müsavatu a Lidové fronty byl voliči vnímán spíše jako projev slabosti.307 Lidová fronta v srpnu 2000 přišla o svého lídra, když Äbülfäz Elčibäj podlehl rakovině. Novým předsedou byl zvolen mladý reformista Äli Kärimli, což způsobilo rozpad strany. Lidovou frontu opustili jednak přívrženci tradicionalistické Elčibäjovy politiky, ale také skupina kolem Güdräta Häsängulijeva, vytvořivší proälijevovský klon Lidové fronty. Protože tradicionalistické křídlo vedené Mirmahmudem Fättahovem začalo mít blízko k müsavatistům, znamenalo to v důsledku nedůvěru mezi reformisty z Lidové fronty a Müsavatem a znemožnilo tak vytvoření předvolební opoziční aliance.308 Kärimliho Lidová fronta se nakonec stylizovala do role subjektu otevřeného ke spolupráci s JAP, zatímco Müsavat se profiloval jako nekompromisní opozice, a to spolu s Ázerbájdžánskou demokratickou stranou (ADP), k níž přešel bývalý předseda parlamentu a příslušník nachičevanského klanu Räsul Gulijev. Ten se stal první výraznou obětí mocenského zápasu uvnitř JAP. Byla proti němu vznesena obvinění z korupce a musel se nakonec uchýlit do exilu v USA.309 Rozpad Lidové fronty a Kärimliho nedohoda s Müsavatem značně zmenšily šance opozice na úspěch v parlamentních volbách z roku 2000. Úřady pod kontrolou JAP však ani tak nic nenechávaly náhodě a několika opozičním stranám, včetně Müsavatu a AMIP, odmítly registraci kandidátních listin. Po nátlaku ze zahraničí však prezident Älijev „přesvědčil“ Ústřední volební komisi, aby své rozhodnutí změnila. To lze sice hodnotit jako vstřícný krok vůči západním demokraciím, ale ve skutečnosti to ukazuje na podstatu Älijevova režimu. Pokud Ústřední volební komise skutečně konstatovala zfalšování podpisů voličů, nutných k registraci kandidátky, nemůže mít přeci prezident možnost nařídit volební 304

Inter-Parliamentary Union 2008; OSCE/UN 1996: 10; Valiyev 2006: 19. Srov. Cornell 2001a: 121. 306 IFES 1998b. 307 Srov. Cornell 2001a: 121–122. 308 Srov. Cornell 2001a: 122–123; ICG 2003: 10. 309 Rasizade 2003: 357. 305

91

komisi porušit zákon. Nicméně stalo se a všech třináct stran získalo registraci k účasti v poměrném hlasování, v němž se však obsazovalo pouze 25 ze 125 křesel. Zbývajících sto se volilo v jednomandátových obvodech, v nichž byla opozičním kandidátům často registrace opravdu upřena – což pochopitelně výsledky voleb ovlivnilo mnohem více, než problémy při poměrném hlasování.310 Výsledky voleb byly zdrcující. JAP získala přes 70 % hlasů, přičemž pouze Lidová fronta jako jediná opoziční strana překročila šestiprocentní volební práh. Opozice ihned zahájila bojkot parlamentu a značná kritika se na Ázerbájdžán snesla i ze zahraničí. Po několika dnech učinil Älijev překvapivý krok a sám přiznal pochybení při sčítání hlasů. V důsledku to však byl jeho politický „majstrštyk“. JAP si sice ubrala získané hlasy a vyhlášeno bylo, že se do parlamentu probojovaly další opoziční strany, ovšem jednalo se o méně významné subjekty – obnovené komunisty a VHP. Älijev jim jednoduše nabídl křesla v parlamentu, která by jinak pro tyto strany byla jen těžko dosažitelná; na oplátku prezident získal „loajální“ opozici. Müsavat a AMIP byly až na čestné úspěchy v majoritní volbě vykázány z parlamentu.311 Určitou naději, že se Ázerbájdžán vydá po cestě k pluralitní demokracii, parlamentní volby v roce 2000 pohřbily. Ukázalo se, že režim je schopen volební výsledky upravit,312 sestavit si parlament k vlastnímu obrazu a ještě vnést do řad opozice rozkol tím, že některé ze stran přizve k moci, zatímco jiné nikoliv. V tomto kontextu je třeba zdůraznit, že západní demokracie nakonec výsledky voleb uznaly a s Älijevovým režimem nadále spolupracovaly, což se vzhledem k investicím společností jako British Petrol či Unocal dalo očekávat. Výsledky rozsáhlého průzkumu mezi představiteli ázerbájdžánské opozice, provedeného Herdastveitem zhruba rok před volbami, ale zveřejněného rok po nich, na tento fenomén dostatečně poukázaly. Již v roce 1999 měla značná část opozičních představitelů pocit, že vliv západních ropných společností na demokratický vývoj v Ázerbájdžánu je spíše negativní, protože konzervuje status quo, v němž byly ropné kontrakty uzavřeny. 313 Výše popsaný režim vytvořený Hejdärem Älijevem rozhodně není demokracií, i když se tak sám rád nazývá. Volební proces je naprosto pod kontrolou JAP, která drží většinu v Ústřední volební komisi314 a může tak výsledky voleb vyhlásit prakticky v té podobě, jaké bude chtít. Volby proto rozhodně nejsou mechanismem, mohoucím vést k pokojné změně vlády. Ohledně přiřazení k některému ze subtypů autoritarismu je však již třeba vést diskusi, protože Ázerbájdžán Hejdära Älijeva nesl jak znaky kompetitivního, tak hegemonického volebního autoritarismu. Kritériem rozlišujícím oba subtypy je to, zda volby jsou pro vládnoucí mocenskou skupinu reálným ohrožením, či zda jsou jen neškodným divadlem představujícím pouhou demokratickou fasádu. Režim Hejdära Älijeva mezi oběma subtypy autoritarismu v podstatě kolísal, nicméně velmi časté bojkoty voleb opozičními stranami, cítícími, že účastí ve volbách, v nichž nemohou zvítězit, jen legitimizují vládu, svědčí spíše o autoritarismu hegemonickém volebním. V důsledku toho si pak vládnoucí skupina začala neškodnou opozici, mající za cíl její vládnutí legitimizovat, vytvářet sama, případně místa v parlamentu získávaly ty subjekty, které vyjádřily ochotu s JAP kooperovat.

310

Cornell 2001a: 126. Cornell 2001a: 127–128; Mekhtiev 2000; ODIHR Election Obeservation 2001. 312 Kamrava 2001. 313 Heradstveit 2001. 314 Cornell 2011: 97. 311

92

Ke změně vlády nevedly ani povolební protesty, přičemž svou roli v jejich neúspěchu hrálo více faktorů. (1) Opozice nikdy nebyla skutečně jednotná a zejména mezi Müsavatem a Lidovou frontou existovalo silné pnutí, projevující se i v ochotě „zradit“ svého opozičního partnera (a zároveň konkurenta) a spolupracovat s JAP. (2) Volby nebyly nikdy výrazně zpochybňovány ze zahraničí. I USA a státy EU vždy jejich výsledky uznaly, i když k jejich průběhu bývaly vyjádřeny jisté výhrady. (3) Hejdäru Älijevovi hrály do karet i evidentní úspěchy jeho vlády, a to jak ekonomické, tak na poli vnitřní bezpečnosti, když se mu zemi po chaosu první půle 90. let podařilo stabilizovat. Tyto úspěchy mohla opozice jen stěží popřít,315 a tak pro ni bylo těžké se vůči němu vymezit. (4) Popularita Hejdära Älijeva souvisela s omezováním svobody médií. Nezávislá média se během jeho vlády dostávala stále pod větší tlak a některá dokonce zanikla; řada novinářů čelila zastrašování či trestnímu stíhání.316 Neviděli-li občané alternativu, je logické, že většina populace Hejdära Älijeva a JAP skutečně volila a nemohla tak vyslyšet výzvy opozice, aby šla bránit do ulic své hlasy.

5.2 Předávání trůnu Na přelomu tisíciletí byl Hejdär Älijev již starým a nemocným mužem. Mnozí se tak ptali, co bude poté, až tento velezkušený politik zemře. Hejdär Älijev ovšem nakonec žádné velké drama nepřipustil a umetl pro svého syna Ilhama cestičku až do prezidentského paláce. Ač nakonec vše proběhlo velmi hladce, rozhodně se nejednalo o předem jasnou záležitost a svou roli v předání moci hrála jak Hejdärova zkušenost, tak Ilhamova připravenost. Naše studium předání moci z otce na syna proto nejprve začneme u otce Hejdära a analýzy toho, co všechno pro svého syna připravil, poté se zaměříme na to, jak se syn Ilham moci chopil a jak si ji upevnil. Aby mohl předat moc synovi, potřeboval Hejdär Älijev nejprve Ilhama pevně umístit do struktur JAP, s níž se i nadále počítalo jako s mocenským zázemím budoucího prezidenta. Čas k tomu nazrál v roce 1998, kdy v JAP vyvrcholily rozpory mezi „starou gardou“ a mladými reformně orientovanými členy, z nichž několik stovek dokonce přešlo k opozici. Očistného procesu, který v této souvislosti v JAP nastal, využil Hejdär Älijev k tomu, aby syna Ilhama postupně prosadil jako jednu z mladých tváří strany (roku 1999 byl zvolen místopředsedou JAP) a na klíčové posty dosadil osoby mu nakloněné.317 Vzhledem k tomu, jak se události dále vyvíjely, lze za krok k předání moci od Hejdära k Ilhamovi chápat i změnu ústavy, stanovující, že v případě smrti či odstoupení prezidenta přecházejí jeho pravomoci nově na premiéra, nikoliv na předsedu parlamentu. Zatímco post předsedy parlamentu je volený, a tudíž v případě nějakého rozkolu v JAP se nedalo zaručit, že se po Hejdärově smrti či rezignaci stane úřadujícím prezidentem buď Ilham, nebo někdo jemu blízký, premiéra jmenuje sám prezident, a to dokonce bez nutného souhlasu parlamentu. Hejdär Älijev si ostatně v roce 1993 vyzkoušel, jak důležité je kontrolovat před prezidentskými volbami exekutivu. Dalším důvodem ke změně ústavy mohlo být i to, že legitimita parlamentu po zfalšovaných volbách byla poměrně nízká

315

Srov. Kamrava 2001. Freedom House 2002. 317 ICG 2003: 19–20. 316

93

a Hejdär nechtěl Ilhamovi ztěžovat cestu k moci skrz málo legitimní post předsedy sněmovny.318 Zatímco změna ústavy cílila zejména dovnitř JAP, změna volebního zákona měla eliminovat opozici. Zavedena byla totiž čistě majoritní volba všech 125 poslanců. V zásadě je to sice demokratická alternativa k přímé volbě, ovšem v případě Ázerbájdžánu majoritní volební systém ještě více oslabuje politické strany (zejména opoziční) a naopak umožňuje místním klanům a mafiím prosazovat do parlamentu své členy, loajální prezidentovi.319 Nakonec bylo třeba ještě zacílit i na samotné občany Ázerbájdžánu, aby Ilhama proti možným vyzyvatelům podpořili. K tomu posloužil kult osobnosti pěstovaný Hejdärem Älijevem. JAP byla totiž postavena zcela neideologicky a navíc tak, že stála a padala se svým předsedou. Politické úspěchy byly připisovány prezidentovi a nikoliv určitému na ideologických východiscích založenému postupu.320 V tomto kontextu pak již nebylo složité začít, zprvu nenápadně, prezentovat Ilhama Älijeva jako nástupce svého otce. Ač se kandidatura nemocného Hejdära v prezidentských volbách roku 2003 neočekávala, stal se již osmdesátiletý prezident oficiálním kandidátem JAP.321 Ilham Älijev však oznámil kandidaturu také, a to jako nezávislý kandidát navržený skupinou voličů z Nachičevanu.322 Hejdärův zdravotní stav se ale stále zhoršoval, a byl proto převezen do nemocnice do amerického Clevelandu, kde se podrobil operaci srdce. Na dálku z Clevelandu jmenoval svého syna premiérem a rovněž se v jeho prospěch vzdal prezidentské kandidatury; Ilham se tak stal kandidátem JAP. Opozice, cítící šanci na dosažení alespoň části moci, nebyla schopná se dohodnout ani na vzájemné podpoře kandidátů, natož na kandidátovi společném. Dvěma z hlediska Älijevova klanu i západních států nejproblematičtějším kandidátům, proruskému Ajazu Mütällibovovi a v USA žijícímu Räsulu Gulijevovi, byla odmítnuta registrace. Hlavními opozičními kandidáty tak byli Isa Gämbär za Müsavat, Äli Kärimli z reformistické Lidové fronty a Etibar Mämmädov za AMIP. Zajímavou kandidátkou byla lékařka Lalä Šövkät, kandidující za zárodek opoziční aliance – blok Národní jednota (Milli Birlik). Další kandidáti již neměli ve volbách reálnou šanci. Týden před volbami nakonec došlo k dílčí konsolidaci opozičních sil – Kärimli odstoupil ve prospěch Mämmädova.323 Ilham Älijev zvítězil jasně se 76 % získaných hlasů, oproti pouhým 14 % hlasů pro Isu Gämbära.324 Takové výsledky prezidentských voleb překvapily úplně všechny, včetně Ilhama Älijeva, jenž údajně instruoval státní úředníky, aby volby zfalšovali ne tak okatě, jako bývalo zvykem za jeho otce. To se však nezdařilo, úředníci byli příliš snaživí a výsledky byly v příkrém rozporu s několika málo nezávislými odhady, připisujícími Ilhamovi kolem 50 % a Gämbärovi zhruba 40 % hlasů.325 Opozice vedená Gämbärem vyšla do ulic protestovat, ovšem demonstrace ukončil rázný zásah policie a armády, nechávající za sebou raněné a mrtvé a desítky zatčených; Isa Gämbär skončil v domácím vězení.326 Zatímco vláda připsala demonstrace na vrub 318

Cornell 2001a: 130. Srov. Valiyev 2006: 20. 320 Srov. Kamrava 2001. 321 Ústava sice zakazovala kandidovat na třetí prezidentský post v řadě, Hejdär Älijev však byl poprvé zvolen prezidentem ještě před schválením současné ústavy, takže v rámci platné ústavy kandidoval podruhé. 322 Cornell 2011: 105; ICG 2003: 15. 323 ICG 2003: 16. 324 IFES 2003. 325 ICG 2003: 16-17. 326 Valiyev 2006: 21. 319

94

radikálním islamistům ztotožněným s Müsavatem, opozice požadovala vypsání nových voleb, přičemž ke zrušení výsledků v řadě obvodů skutečně došlo. I tady se však ukázala opoziční nejednota, když Etibar Mämmädov vyzval k dialogu s vládou, přičemž se od demonstrací müsavatistů distancoval. Výsledky voleb byly nakonec uznány i EU, USA a Ruskem a to navzdory problémům konstatovaným ve zprávě OBSE. Nevládní organizace IDEE, která pro OBSE monitoring voleb vykonávala, se dokonce od postupu OBSE distancovala.327 Ilham Älijev usednul v prezidentském křesle po svém otci,328 nicméně tento post si musel obhájit zejména uvnitř JAP. Čas k tomu nadešel v říjnu 2005, kdy se Ilham Älijev rozhodl zlikvidovat osoby, které by jej buď byly schopny nahradit v čele strany, případně by byly schopny se spojit s opozicí. Během několika dnů byli pozatýkáni bývalý ministr financí Fikrät Jusifov, ministr hospodářského rozvoje Färhad Älijev, jeho bratr Rafig Älijev,329 majitel sítě čerpacích stanic Azpetrol a také ministr zdravotnictví Äli Insanov, jeden ze dvou hlavních představitelů klanu Jeraz. Viněni přitom byli vesměs z korupce nebo z plánování státního převratu.330 Nedlouho po této čistce se konaly parlamentní volby, do nichž vkládala značné naděje opozice; doufala totiž v podobný vývoj jako v Gruzii či na Ukrajině. Tato naděje se však ukázala být lichou. Ázerbájdžán totiž nesplňoval prakticky žádnou z McFaulových podmínek pro úspěch tzv. barevné revoluce. Chyběla nezávislá média, chyběla sjednocená opozice, po předchozích čistkách již nebyl ani rozkol mezi vládnoucí elitou a konečně zejména neexistoval žádný nepopulární prezident. Ilham Älijev uspěl mezi občany jako dědic Hejdära, v jehož kultu osobnosti pokračoval,331 a zahraničními institucemi prováděné průzkumy mu připisovaly oblibu až dvou třetin obyvatel.332 Nejednotu opozice, rozdělené na dva bloky – Azadlig (Svoboda), tvořený Lidovou frontou, AMIP a Müsavatem a Jeni Sijasät (Nová politika), složený z menších stran a nevládních organizací333 – posilovaly cílené akce vládnoucí kliky, podporující vznik tzv. otkolů či much. Andrew Wilson tak nazývá politické strany vzniknuvší odštěpením od původní strany nebo uměle vzniklé subjekty, napodobující název a program určité strany, a to s cílem snížit počet hlasů, které tato strana může ve volbách získat.334 V Ázerbájdžánu vznikl např. „klon“ Müsavatu s názvem Müasir Müsavat (Moderní Müsavat),335 existovaly celkem tři „lidové fronty“, čtyři politické strany s přívlastkem „demokratická“ a několik stran komunistických.336 K tomu je nutno přidat ještě vládní kontrolu médií a různé zastrašování opozice, včetně rozhánění demonstrací, únosů, bití a zatýkání jak členů

327

ICG 2003: 16. Hejdär Älijev zemřel po volbách v prosinci 2003 v Clevelandu. 329 Rafig a Farhad nejsou v příbuzenském vztahu k Ilhamu Älijevovi. 330 Meissner 2011: 7; Valiyev 2006: 28. 331 Po Hejdäru Älijevovi se již jmenuje nejen nadační fond Ilhamovy manželky Mehriban, ale i bakuské mezinárodní letiště nebo koncertní sál. Zemi také zaplavily billboardy, na nichž byli Ilham a Hejdär zobrazeni vedle sebe v pozici učitele a žáka. 332 Srov. např. Cornell 2005: 2–3; McFaul 2005; Valiyev 2006: 27–31. 333 Valiyev 2006: 22. 334 Wilson 2005: 151 a n. 335 Začátkem 90. let vznikla v Ázerbájdžánu politická strana Jeni Müsavat (Nový Müsavat), která se posléze sloučila s exilovým Müsavatem. Müasir Müsavat (Moderní Müsavat) tak „parazituje“ na původním jménu novodobé ázerbájdžánské politické strany. 336 Valiyev 2006: 28. 328

95

opozičních stran, tak mládežnických organizací Yox! (Dost!), Jeni Fikir (Nové myšlení) či Magam! (Přišel čas!),337 vzniknuvších po gruzínském a ukrajinském příkladu.338 Na výše popsaném chování k politickým oponentům je patrné, jakým způsobem si chtěl Ilham Älijev zajistit volební vítězství. Zatímco jeho otec se soustředil spíše na omezení počtu soupeřů, zajištění „spolehlivé“ opozice a poté na zfalšování volebních výsledků, Ilham se rozhodl voličům předestřít pestrou paletu kandidátů, mezi nimiž se hlasy pro opozici rozmělnily. JAP s Ilhamovou manželkou Mehriban a strýcem Džälalem coby lídry kandidátky vyšla z voleb jako vítěz, i když tentokrát s pouhými 56 mandáty ze 125. Je ovšem nutné si uvědomit, že velká část ze 46 bezpartijních poslanců 339 byla již tradičně spojenci prezidenta. Na nefér volební klání se snesla kritika ze stran OBSE i západních demokracií, které však s čestnou výjimkou Norska volby nakonec uznaly jako legitimní. Alibistický přístup západních demokracií i mezinárodních organizací podtrhuje policy paper jinak brilantního Svante Cornella.340 Ten oceňuje pluralitu voleb a hodnotí je jako svobodnější, než ty minulé, ovšem poněkud mu ušla skutečnost, že liberální přístup k registracím doslova zaplavil volební lístky v každém obvodě řadou kandidátů, kteří rozmělnili opoziční hlasy a umožnili v jednokolovém systému snadno vyhrát provládnímu kandidátovi.341 Cornellovi rovněž uchází skutečnost, že vládou kontrolovaná média vykreslila prezidenta do takové idealistické podoby, že JAP prostě prohrát nemohla. Také konstatování, že řada machinací nebyla řízena z centra, ale byla dílem soubojů mezi příslušníky regionálních mocenských skupin, je z hlediska pluralitní demokracie spíše negativní než pozitivní, protože jakákoliv reálná soutěž se děla pouze v rámci JAP, případně mezi „nezávislými“ kandidáty podporujícími JAP. Volby v roce 2005 by se spíše než jako krok k demokracii daly hodnotit coby ukázka jakéhosi „institucionálního gerrymanderingu“342 – tj. nastavení fasádních demokratických institucí takovým způsobem, aby samy o sobě, bez výrazné manipulace z prezidentského paláce, vyprodukovaly potřebné volební výsledky. Opozice se pokusila výsledky voleb zvrátit pouličními protesty, ovšem tento pokus skončil jejím naprostým rozkladem. Hlavním opozičním lídrem byl v té době Äli Kärimli, jehož image v očích veřejnosti vylepšilo dva roky staré vzdání se kandidatury na prezidenta ve prospěch opoziční jednoty. Kärimli s Gämbärem svolali na bakuské náměstí Fontán (Fävvarälär mejdany) demonstraci, o níž doufali, že se změní v permanentní blokádu, podobně jako se to podařilo ukrajinské opozici v roce 2004 na kyjevském náměstí Nezávislosti (Majdan Nězaležnosti). Doufali však marně, demonstrace byla rozehnána policií. V části okrsků však byly Ústřední volební komisí skutečně přiznány podvody a hlasování se v nich opakovalo.343 Problém nastal v tom, že část opozice vedená Kärimlim se rozhodla opakované volby bojkotovat. Kärimli se totiž vůči vládě vymezoval značně radikálně, k čemuž zřejmě přispěla i kampaň, v níž byl politiky JAP označován za

337

Yox! a Magam! si přivlastnili jména gruzínského Kmara! (Dost) a ukrajinské Pora! (Už je čas). Ostatně ukrajinští a gruzínští aktivisté vzniku těchto organizací napomáhali. Problematika mládežnických organizací v tzv. barevných revolucích blíže např. V. Kopeček 2006. 338 Muradova a Abbasov 2005; Valiyev 2006: 20–26. 339 ODIHR Election Obeservation 2006: 30. 340 Cornell 2005. 341 Alieva 2006: 150–151. 342 Termínem gerrymandering se označuje záměrná manipulace s hranicemi volebních obvodů tak, aby v nich bylo zajištěno vítězství určité strany či kandidáta. Název pochází od jména amerického politika Elbridge Gerryho, který podobnými manipulacemi proslul. 343 Valiyev 2006: 32–33.

96

homosexuála, což je v homofóbní ázerbájdžánské společnosti likvidační.344 Řady Azadligu ale opustil Gämbärův Müsavat, vycítivší šanci na dohodu s JAP a na zisk části mandátů. Volby tak tímto svým aktem legitimizoval.345 Mandátů se vedle poslanců JAP a Müsavatu nakonec ujali i zástupci Lidové fronty a několika menších proprezidentských stran, představitelka bloku Jeni Sijasät Lalä Šöfkät svůj mandát odmítla.346 Ilham Älijev partii rozehranou svým otcem dohrál úspěšně do konce. Zbavil se největších konkurentů v JAP a dokázal odrazit i útok opozice, a to ještě takovým způsobem, že to bylo chápáno jako vcelku demokratické vítězství. Předání moci z otce na syna bylo v roce 2005 ukončeno.

5.3 Ilham Älijev – prezident syn Ilham Älijev v roce 2005 již sice pevně seděl v prezidentském křesle, rozhodně to však neznamenalo, že by ázerbájdžánský politický režim ustrnul v podobě, v jaké jej zanechal Ilhamův otec. Na následujících řádcích zmapujeme postupné změny, které ázerbájdžánský režim posunuly zase o něco blíže k ideálu autoritarismu. Nejprve se věnujme volbám a soutěži s opozicí. Prezidenské volby v říjnu 2008, v nichž Ilham Älijev zvítězil s 88,7 % hlasů,347 hlavní opoziční strany bojkotovaly. Vláda sice opět přistoupila na některé požadavky ze zahraničí formulované prostřednictvím Benátské komise při Radě Evropy, ovšem klíčová Ústřední volební komise zůstala zcela pod kontrolou jednoho z čelních představitelů JAP Ramize Mehdijeva. O úřad prezidenta se ucházelo kromě Ilhama Älijeva dalších šest kandidátů z řad tzv. „loajální opozice“. Většina z těchto kandidátů byla v minulosti členy skutečných opozičních stran, ale posléze z nich odešla a založila vlastní strany – klony těch původních. Specifickým případem byl Igbal Aghazadä, předseda Ázerbájdžánské strany naděje (AÜP, Azärbajdžan Ümid Partijasy), který byl při demonstracích po prezidentských volbách v roce 2003 zatčen a osmnáct měsíců vězněn. Po propuštění zřejmě poněkud změnil na Älijevovu vládu názor a AÜP je již počítána mezi „loajální opozici“.348 Parlamentních voleb v roce 2010 se sice jak Lidová fronta, tak Müsavat zúčastnili, poslanecká křesla však nezískali. JAP obsadila 72 ze 125 křesel, jedinou parlamentní opozicí se staly již „osvědčené“ VHP a Ana Vätän, vytvářející zdání plurality. Vláda se dále mohla spoléhat na hlasy 48 „nezávislých“ poslanců.349 Vzhledem k tomu, že v červenci parlament schválil zákon, jímž se koordinuje zákonodárná činnost vlády a parlamentu do podoby ročního plánu,350 ztratil parlament poslední zbytky nezávislosti a zvolení členem parlamentu lze chápat jako ryzí distribuci statků plynoucích ze spolupráce s vládnoucí skupinou. Jakékoliv opoziční aktivity se proto v současnosti soustředí do uličního prostoru. Demonstrace, ať už pořádané opozičními stranami, nebo organizované spontánně přes sociální sítě, jsou sice vcelku časté, ale počty demonstrujících dosahují pouze řádu desítek 344

Cornell 2011: 183–185. Alieva 2006: 157. 346 Alieva 2006: 156. 347 Central Election Commission of the Republic of Azerbaijan 2008. 348 Srov. Muradova 2010; Nichol 2008b. 349 IFES 2010. 350 ICG 2010: 6. 345

97

nebo stovek a jejich organizátoři často končí ve vězení. Jako příklad spontánní akce lze uvést demonstrace z března 2011 inspirované protesty v Tunisku a Egyptě, ty organizovanější se konaly např. v květnu a červnu 2012, kdy chtěli opoziční představitelé využít přítomnosti zahraničních novinářů přišedších do Baku v souvislosti s finále pěvecké soutěže Eurovize. Älijevův režim opoziční aktivisty či nezávislé novináře perzekuuje i průběžně a neváhá přitom sáhnout po obviněních z kriminálních deliktů, jako je např. obchod s drogami. Řada politických věznů však bývá při různých příležitostech, zejména návštěvách západních politiků, prezidentem omilostněna.351 Ilham Älijev si upevnil moc ústavními změnami a dalšími legislativními opatřeními. Jedná se zejména o zrušení omezení výkonu prezidentského mandátu na nejvýše dvě funkční období po sobě (tvrdí se, že Ilham měl v úmyslu předat v roce 2013 prezidentství své manželce, což ale narazilo na odpor části nachičevanského klanu).352 Kontroverze však vzbudila i další právní opatření. V roce 2012 schválil parlament zákon o imunitě pro prezidenta a první dámu, vztahující se na jakékoliv trestné činy spáchané během funkčního období prezidenta. Zároveň zákon také zakázal poskytovat informace o firmách, mj. i o jejich vlastnické struktuře, pokud by tyto informace mohly ohrožovat bezpečnost a zájmy státu nebo by mohly uškodit obchodním zájmům vlastníků společnosti.353 Takový zákon efektivně chrání členy nejen Älijevovy rodiny, ale prakticky všechny ty, kteří se stali součástí vládnoucí skupiny a svou pozici využívají pro podnikání a dosažení snadných zisků, zejména přes státní zakázky. Zaměříme-li se na tuto současnou vládnoucí elitu, zjistíme, že oproti Hejdärovým časům doznala určitých změn a již ji nelze jednoduše charakterizovat jako nachičevanský a jerevanský klan. Na jejich úkor se prosadily buď užší regionální skupiny, nebo skupiny založené převážně na systému patron–klient a ne na rodové či regionální spřízněnosti. Z původních blízkých spolupracovníků Hejdära Älijeva, tzv. „staré gardy“, zbyla skupina kolem Jeraze Ramize Mehdijeva, hlavního stranického ideologa a vedoucího prezidentské administrativy. Její největší devízou je kontrola nad Ústřední volební komisí a tudíž i nad výsledky voleb. Na úkor původního nachičevanského klanu se prosadila rodina Pašajevů, spřízněná s „nachičevanci“ sňatkem mezi Ilhamem Älijevem a Mehriban Pašajeva.354 Nejmocnější část ázerbájdžánské politické elity tvoří několik rodin či klientelistických skupin spojujících kontrolu nad určitou oblastí státní správy s dominancí v odpovídajícím ekonomickém odvětví. Motorem celého systému je ropa. Tu převážně těží mezinárodní konsorcia, ovšem jejich součástí je vždy státní ropná společnost SOCAR. Jejím viceprezidentem byl Ilham Älijev v letech 1994–2003; po nástupu do funkce prezidenta svěřil Ilham Älijev SOCAR do péče Rövnäga Abdullajeva, původem z Nachičevanu. SOCAR je odpovědný za kompletní management ropného hospodářství Ázerbájdžánu a bývá často popisován jako jakýsi stát ve státě. Objem peněz generovaných ropným odvětvím postupně roste od 3 mld. EUR v roce 2006 až po 23 mld. EUR v roce 2010. Velká část z ropných zisků přechází do státního ropného fondu SOFAZ (State Oil Fund of Azerbaijan, také Azärbajdžan Respublikasi Dövlät Neft Fondu, ARDNF); např. roku 2008 při ziscích z těžby ropy více než 11 mld. EUR odešlo do SOFAZu přes 10 mld. EUR, v roce 2010 pak asi 6 mld. EUR. Celkový objem fondu v roce 2011 činil 22,5 mld. EUR.355 351

Brooks 2012; Muradova 2011a, 2011b; RFE/RL’s Azerbaijani Service 2012a, 2012b, 2012c, 2012d; S. Walker 2012. 352 ICG 2010: 10. 353 Kazimova 2012. 354 Cornell 2011: 180; ICG 2010: 8–10. 355 Ibadoglu 2011; Valiyev 2011: 222.

98

Kontrolu nad SOFAZem si ponechává přímo prezident,356 jenž tak v podstatě určuje, kolik prostředků SOFAZ převede do státního rozpočtu a kolik jich přímo utratí na financování různých projektů, zejména infrastrukturního charakteru. Např. v roce 2008 činily přímé výdaje SOFAZu 4,4 mld. EUR, v roce 2010 5,4 mld. EUR.357 I když se v Ázerbájdžánu dramaticky snížila míra chudoby ze 44,7 % v roce 2003 na pouhých 9,1 % v roce 2010,358 a tudíž nelze říci, že by vláda do rozvoje země neinvestovala, velká část finančních prostředků z těžby ropy je převáděna na soukromé účty příslušníků mocných ázerbájdžánských rodin, a to zejména prostřednictvím státních zakázek, realizovaných firmami spřízněnénými s těmito rodinami.359 Těžko odhadovat, jak velké částky to jsou, ovšem podle Gubada Ibadoghlu, předního ázerbájdžánského ekonomického experta a předsedy bakuského Economic Research Centre, si představitelé vládnoucí elity mezi lety 1994 a 2010 přivlastnili asi 39 mld. EUR.360 Protože je Ibadoghlu zároveň nezávislým opozičním aktivistou, je třeba jeho výpočet chápat i jako součást politického boje; nicméně v porovnání s objemem peněz, jímž disponují SOCAR a SOFAZ, to rozhodně není částka nepředstavitelná. Na příkladu tří nejmocnějších ázerbájdžánských rodin si ukážeme, jak celý systém funguje. Jedná se o rodiny Älijevů-Pašajevů, Hejdärovů a Mämmädovů. Rodina Älijevů-Pašajevů je pochopitelně poněkud specifická, protože ovládá klíčové mocenské pozice a zároveň Ilham Älijev a jeho nejbližší příbuzní si budují kult osobnosti, jenž jim zaručuje oblíbenost u občanů. Ilham se proto nevyhýbá ani nepolitickým funkcím, je např. předsedou Ázerbájdžánského olympijského výboru. V pozadí nezůstává ani jeho manželka Mehriban, která je nejen poslankyní, ale i velvyslankyní dobré vůle UNESCO a předsedkyní Nadace Hejdära Älijeva (Hejdär Älijev Fondu), díky čemuž je neustále na očích veřejnosti ve spojení s různými charitativními projekty. Místopředsedkyní Älijevovy nadace je starší prezidentova dcera Lejla, která je i hlavní koordinátorkou mezinárodní kampaně Spravedlnost pro Chodžaly (Justice for Khojaly), soustředící se na jedno z největších ázerbájdžánských traumat z karabašské války.361 Manželem Lejly je Emin Aghalarov, člen významné rusko-ázerbájdžánské podnikatelské rodiny a zároveň populární zpěvák. Další Pašajevové okupují významné pozice v diplomacii, akademické či umělecké sféře a dá se tak říci, že úspěšně zaplnili ázerbájdžánský veřejný prostor.362 Rodina Pašajevů ovládá ministerstva kultury a cestovního ruchu, mládeže a sportu, zdravotnictví a školství, čili jednoduše to, co je tradičně považováno za oblasti, jimž se věnuje první dáma. Pašajevové také vlastní velké ázerbájdžánské firmy, zčásti sdružené do PAŠA Holdingu; patří mezi ně banky, pojišťovny, stavební firmy, telekomunikační společnosti, cestovní kanceláře aj. Co se týče vlastních Älijevů, vedle Ilhama je za nejmocnějšího z rodiny považován Hejdärův bratr Džälal, vlastnící mobilní síť Azercell; výzamné postavení má i Bäjlär Äjjubov, šéf prezidentské bezpečnosti.363

356

Gojayev 2010: 22. Ibadoglu 2011. 358 Ibadoglu 2011. 359 Meissner 2011: 8. 360 Azerireport 2010. 361 Leyla Aliyeva Official Website 2012; Luft 2011. Chodžaly bylo městečko v Náhorním Karabachu, obydlené především etnickými Azery. V roce 1992 na jeho obyvatelích arménské jednotky spáchaly etnickou čistku, zabito bylo až několik stovek osob. Ač nelze popřít tragičnost celé události, současná ázerbájdžánská vláda ji zejména využívá k propagandistickým účelům. 362 Lawson 2012; Smith 2011; US Embassy Baku 2010a. 363 ICG 2010: 6–8; Meissner 2011: 7; US Embassy Baku 2010a. 357

99

Druhou nejmocnější rodinou v Ázerbajdžánu je rodina Hejdärovů, jejíž čelní představitel Kämalläddin Hejdärov byl za Hejdära Älijeva ředitelem celní správy. Na této pozici se osvědčil, vybudoval si určité finanční i mocenské zázemí a v roce 2006 jej Ilham Älijev jmenoval ministrem pro mimořádné situace, což je úřad, pod který spadají nejrůznější agendy a který kontroluje i menší ozbrojené složky. Hejdärovova rodina vlastní řadu firem nejrůznějšího zaměření, od potravinářství přes stavebnictví, textilní průmysl až po banky. Nezanedbatelným zdrojem příjmů rodiny jsou úplatky ve stavebnictví, protože úřad patřící pod Hejdärovovo ministerstvo může zastavit jakoukoliv stavbu, již vyhodnotí jako „nebezpečnou“.364 Třetí významnou rodinou jsou Mämmädovové v čele s ministrem dopravy Zijou Mämmädovem. Jeho syn Anar je přitom významným podnikatelem právě v odvětví dopravy. Je členem dozorčí rady dopravního holdingu ZQAN, který získal řadu významných státních zakázek, dále vlastní 81% podíl v Bank of Azerbaijan,365 jejímiž klienty jsou především velké dopravní společnosti, a konečně vlastní i společnost Transgate, zajišťující většinu městské dopravy v Baku.366 Způsob, jak tyto rodiny přes státní zakázky převádějí peníze na své účty, dobře ilustrují dva příběhy. Ten první začal v květnu 2011, kdy ázerbájdžánské popové duo Ell & Nikki vyhrálo pěveckou soutěž Eurovize, čímž Ázerbájdžán získal právo pořádat finále této soutěže v roce 2012. Ihned po vítězství Ell & Nikki bylo oznámeno, že v Baku na nábřeží Kaspického moře bude postaven tzv. Křištálový sál (Kristal Zaly), auditorium pro 23 tisíc diváků. Stavba za 100 mil. EUR byla dokončena za necelý rok a v květnu 2012 ji otevřelo finále Eurovision Song Contest. Kříšťálovému sálu však musely ustoupit starší budovy, jejichž obyvatelé byli k odchodu často donuceni násilím. Stavbu prováděla německá společnost Alpine Bau, ovšem na stavbě jako subdodavatel působila ázerbájdžánská firma Azenco, pečlivě skrývající své vlastníky. Investigativní novináři však zjistli, že přes řetěz dalších firem Azenco vlastní prezidentova manželka Mehriban a její dcery Lejla a Arzu.367 Nejenže se z veřejných rozpočtů uvolnila obrovská částka na stavbu megalomanského auditoria, ale velká část peněz za tuto zakázku zřejmě skončila v kapsách prezidentovy rodiny. Obyčejní Ázerbájdžánci se tak mohli alespoň těšit z populární show plnící podobnou roli, jako kdysi hry v cirku v antickém Římě. Druhý příběh je ještě výmluvnější a spojuje v sobě tunelování veřejných rozpočtů s kultem osobnosti, jemuž se Ilham Älijev těší. U vesnice Čovdar, kde žije několik stovek uprchlíků z karabašské války, bylo objeveno ložisko zlata. Společnost, která zlato začala těžit, zabrala pozemky místním vesničanům; ti se proti tomu prakticky neměli jak bránit, protože kvůli svému uprchlickému statusu pozemky úředně nevlastní, i když jsou na nich existenčně závislí. Novináři z Rádia svobodná Evropa/Rádia Svoboda se proto vydali do Čovdaru natočit reportáž. Zjistili, že vesničané se domnívají, že jejich domov devastuje anglická firma a prosili novináře, aby o věci informovali prezidenta Ilhama Älijeva, který jim prý určitě pomůže, až se o tom všem dozví. Paradoxně se ukázalo, že inkriminovaná těžařská společnost je ovládána prezidentovými dcerami Lejlou a Arzu.368

364

US Embassy Baku 2010a. Bank of Azerbaijan je oficiální název společnosti, který se používá i v azerštině. Jedná se o komerční banku, nikoliv o ázerbájdžánskou centrální banku – Central Bank of the Republic of Azerbaijan/Azärbajdžan Respublikasinin Märkäzi Banki. 366 Abbasov 2011a. 367 Ismayilova 2012; Gogia 2012. 368 Fatullayeva a Ismayilova 2012. 365

100

Klientelistický a korupční systém vybudovaný Älijevy a Pašajevy prostupuje zemi i na nižších úrovních. Jedná se v první řadě o ázerbájdžánské regiony (rajóny), jež postrádají samosprávu a v jejichž čele stojí guvernéři jmenovaní vládou. Tito guvernéři mají za úkol být zejména loajální ke svým patronům, přičemž ve vlastním rajónu mají víceméně volnou ruku. Svébytným případem je Nachičevanská autonomní republika, ovládaná Vasifem Talybovem, čelním představitelem nachičevanského klanu. Nižší pozice ve státní správě jsou nejenom obsazovány věrnými spolupracovníky, ale také přímo prodávány. Otvírají totiž cestu k vybírání poplatků za nejrůznější služby, např. ve zdravotnictví, školství apod. Je možné, že část z tohoto zisku musí lokální patroni odvádět výše postaveným osobám a svůj podíl z každého manatu odevzdaného třebas řediteli školy dostane i samotný prezident.369 Po výše podané charakteristice režimu je zřejmé, že Ilhamu Älijevovi se po jistém oslabení režimu v roce 2005, kdy musel čelit rozsáhlým opozičním demonstracím, podařilo odstranit z ázerbájdžánského režimu všechno to, co měl společného s kompetitivním autoritarismem a posunul jej k ryzímu hegemonickému volebnímu autoritarismu. Volbami v Ázerbájdžánu, jak dokladuje nejen hodnocení Freedom House, ale i zprávy OBSE či EMDS,370 není možné pokojným způsobem změnit vládu. Nejenže volby nejsou svobodné a férové, ale po roce 2005 v nich již neexistuje ani žádná soutěž. Prezidentské volby v roce 2008 kandidáti „skutečné“ opozice bojkotovali, parlamentních v roce 2010, kdy teoretická šance na získání křesla v parlamentu existovala, se sice „skutečná“ opozice účastnila, ale do parlamentu se ani jeden poslanec z jejích řad neprobojoval. Poslanci v parlamentu nadto spíše než politické strany reprezentují jednotlivé ázerbájdžánské klany, rodiny a klientelistické skupiny. V parlamentu zvoleném v roce 2010 má největší frakci Ramiz Mehdijev (40 poslanců), následovaný Kämallädinem Hejdärovem (17 poslanců), Mehriban Pašajeva/Älijeva (13 poslanců), Zijou Mämmädovem (6 poslanců), Rövnägem Abdullajevem (4 poslanci), šejkem Pašazadä (3 poslanci) a Vasifem Talybovem (3 poslanci).371 Na základě těchto počtů by se mohlo zdát, že určitá politická pluralita v Ázerbájdžánu existuje a že poněkud připomíná arménský systém pouze s tou obměnou, že soutěžící ázerbájdžánské klany a jiné podobné skupiny jsou formálně soustředěny do jedné politické strany a bloku nezávislých poslanců. Tak jednoduché to však není, protože tyto mocenské skupiny mezi sebou soutěží zejména na ekonomickém poli, v politice tuto soutěž vždy spolehlivě překryje zájem na uchování statu quo.372 Konání voleb a zasednutí loutkové opozice v parlamentu není ničím jiným než demokratickou fasádou, kterou se režim snaží prezentovat jak navenek, tak uvnitř země. Skutečná opozice volby již převážně bojkotuje, její zisky by však i bez falšování ze strany vládnoucího režimu byly velmi nízké. Občané jsou totiž autoritářským režimem zatlačeni do pasivity a jistého cynismu spočívajícího v přesvědčení, že opozici jde stejně jako vládě jen o peníze a zatímco vláda si již nakradla a může jí to již stačit, opozice bude krást o to více.373

369

Srov. Abbasov 2011b: 115; ICG 2010: 8–10; Meissner 2011: 7–8. EMDSC 2011; ODIHR Election Obeservation 2008, 2011. 371 Abbasov 2011b: 115. 372 Meissner 2011: 7. 373 Cornell 2011: 186. 370

101

Tabulka 8 Ázerbájdžán podle Nations in Transit

volební proces občanská společnost nezávislá média demokrat. správa úroveň státu lokální úroveň soudnictví korupce celkové skóre

1997

1998

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

2008

2009

2010

2011

2012

5,50

19992000 5,50

5,75

5,75

5,75

5,75

6,00

6,25

6,50

6,50

6,50

6,75

6,75

7,00

7,00

5,00

5,00

4,75

4,50

4,50

4,25

4,50

4,75

5,00

5,25

5,25

5,50

5,75

5,75

6,00

5,50

5,50

5,50

5,75

5,50

5,50

5,75

6,00

6,00

6,25

6,25

6,75

6,75

6,75

6,75

6,25

6,25

6,25

6,25

6,00

5,75

5,75

n/a

n/a

n/a

n/a

n/a

n/a

n/a

6,00

6,00

6,00

6,00

6,25

6,50

6,75

6,75

n/a

n/a

n/a

n/a

n/a

n/a

n/a

6,00

6,00

6,00

6,00

6,25

6,25

6,50

6,50

5,50 n/a n/a

5,50 n/a n/a

5,50 6,00 5,58 SKA

5,25 6,25 5,63 SKA

5,25 6,25 5,54 SKA

5,25 6,25 5,46 SKA

5,50 6,25 5,63 SKA

5,75 6,25 5,86 SKA

5,75 6,25 5,93 SKA

5,75 6,25 6,00 KA

5,75 6,25 6,00 KA

5,75 6,50 6,25 KA

6,25 6,50 6,39 KA

6,25 6,50 6,46 KA

6,50 6,50 6,57 KA

Zdroj: Freedom House 1995–2012. Vysvětlivky: n/a – údaj není dostupný SKA – semi-konsolidovaný autoritarismus KA – konsolidovaný autoritarismus

Typ hegemonického volebního autoritarismu režimu Ilhama Älijeva odpovídá téměř dokonale, a to zejména v tom případě, když k němu přidáme přívlastek (neo-)patrimoniální či sultanistický, reflektující to, že vládnoucí elita v čele s rodinami Älijevů a Pašajevů efektivně přesouvá finance získané těžbou ropy na své soukromé účty, zatímco občanům je prezentován kult osobnosti Älijevovy-Pašajevovy rodiny, okupující rovněž značnou část veřejného prostoru a zastávající funkce, které v demokratické společnosti aktivní politici a jejich rodinní příslušnící nezastávají.

102

ZÁVĚR Prošli jsme politickými dějinami Arménie, Ázerbájdžánu a Gruzie posledních dvaceti let. Snažili jsme se přitom porozumět zejména logice fungování jejich politických režimů, jež jsme na počátku této studie označili za režimy nacházející se mezi demokracií a autoritarismem. Teorie demokratických a nedemokratických režimů, s důrazem na tzv. režimy hybridní a Bogaardsův dvoukořenový přístup, nám poskytla nezbytný pojmoslovný rámec, díky němuž jsme byli schopni jednotlivé politické režimy, jichž se v případě některých zemí vystřídalo více, identifikovat a analyzovat. Zároveň země Jižního Kavkazu sloužily jako test, zda lze dvoukořenový přístup ke studiu režimů na pomezí demokracie a autoritarismu smysluplně používat.

Politické režimy zemí Jižního Kavkazu Během sledovaného období od konce 80. let 20. století do roku 2012 prošly Arménie, Ázerbájdžán a Gruzie složitým vnitropolitickým vývojem, sestávajícím z přechodu od pozdního sovětského posttotalitarismu k novému typu politického režimu, z období stabilizace tohoto režimu a jeho následného samostatného vývoje, v některých případech spojeného s tranzicí k jinému typu režimu. Všechny tři státy sice sdílely v politickém vývoji některé společné znaky, v současnosti se však jedná o v zásadě tři zcela odlišné politické režimy s odlišnou vnitřní logikou. Přechod od posttotalitarismu k novému typu režimu, deklarované demokracii, se ve sledovaných zemích děl buď pod taktovkou protisovětské nacionalistické opozice, nebo pod taktovkou místní komunistické elity, přičemž oba dva modely se v případě všech tří zemí prolínaly. V Gruzii a Arménii již v druhé polovině 80. let vznikala silná disidentská hnutí, která se na samém konci 80. let přetvořila v eklektická lidová hnutí, požadující demokratizaci a větší důraz na politickou autonomii, případně plnou nezávislost na Sovětském svazu. Nacionalistický diskurz těchto lidových hnutí způsoboval vznik obdobných hnutí nejen mezi menšinovými národy obývajícími příslušné svazové republiky, ale v případě arménského Výboru Karabach a HHŠ i mezi občany sousední svazové republiky – Ázerbájdžánu. V Gruzii se opoziční skupiny nedokázaly sjednotit, jedna z nich však díky účasti ve volbách do Nejvyššího sovětu Gruzie, jež většina opozice bojkotovala, vystřídala u moci gruzínské komunisty a dovedla zemi k nezávislosti. Slabou a autoritářsky se chovající vládu však již na přelomu let 1991 a 1992 odstranil puč polovojenských jednotek napojených na kriminální skupiny, který do čela země vynesl bývalého vysokého sovětského představitele Eduarda Ševardnadzeho. Postkomunistická elita tak sice přechod Gruzie od posttotalitarismu neřídila, dostala se však k moci velmi záhy po vzniku nezávislé Gruzie. Arménská protisovětská opozice vytvořila jednu dominantní platformu, jež dokázala ve volbách porazit místní komunisty a vyjednat s nimi převzetí moci. Část opozice, zejména skupina kolem prezidenta Levona Ter-Petrosjana, však byla s bývalou komunistickou elitou propojena, což vyjednanému převzetí moci napomohlo. Po svržení Ter-Petrosjana se postkomunisté neúspěšně pokusili o návrat k moci v osobě Karena Demirčjana, zemi však nadále vládne koalice seskupená kolem nacionalistů původem nikoliv z vlastní Arménie, ale z Náhorního Karabachu. 103

V Ázerbájdžánu byla strukturace protisovětské opozice oproti Arménii a Gruzii opožděná, o to bouřlivější však byly projevy azerského nacionalismu, jež sovětská moc využila k ozbrojenému potlačení národního hnutí a instalaci prosovětských komunistů k moci. Byli to tak místní komunisté, pod nimiž dospěl Ázerbájdžán k nezávislosti. Ázerbájdžánské vojenské neúspěchy v Náhorním Karabachu vedly k pádu (post)komunistů a nástupu nacionalistického lidového hnutí. Ani to ovšem dlouho u moci nevydrželo a po roce bylo u moci vystřídáno jinou skupinou postkomunistů, zosobňovanou Hejdärem Älijevem. Zatímco v Arménii trval přechod k novému režimu jen dva roky a země byla navzdory válce v Náhorním Karabachu politicky poměrně stabilní, Gruzie a Ázerbájdžán si procházely dlouhými léty nestability přerůstajícími až do občanské války. V etnopolitických konfliktech také přišly o značné části svého území ve prospěch mezinárodně neuznávaných de facto států, závislých na cizích mocnostech. Gruzie i Ázerbájdžán neměly v první polovině 90. let daleko k zhrouceným či selhávajícím státům. Zkušení postkomunističtí prezidenti však v obou zemích do roku 1995 dokázali zlikvidovat mocenské konkurenty disponující vlastními ozbrojenci a sami sebe umístili do středu složité sítě klanových a klientelistických vazeb, které jsou pro Jižní Kavkaz typické. Podobné neformální politické struktury se ostatně zformovaly i v Arménii. Charakter neformálních politických institucí ve třech sledovaných zemích je však odlišný. V případě Gruzie se jednalo o takřka (neo)feudální systém, v němž byl prezident Ševardnadze sice nejdůležitější a nejmocnější osobou, nesnažil se však moc v zemi příliš centralizovat a spoléhal na to, že bude jednotlivé mocensko-ekonomické skupiny v zemi vyvažovat. Zatímco exekutiva byla pod kontrolou neformálních sítí, značný prostor byl ponechán pro rozvoj občanské společnosti, jež se v roce 2003 spojila s reformátory z řad bývalých členů Ševardnadzeho strany. To vedlo k tzv. „revoluci růží“, v níž se moci chopily nové prozápadní liberálně smýšlející elity. Staré klientelistické a klanové sítě byly nahrazeny sítěmi novými, které především spojoval modernizační a liberální étos a oddanost prezidentovi Saakašvilimu. Hejdär Älijev na rozdíl od Eduarda Ševardnadzeho kladl v Ázerbájdžánu důraz na centralizaci moci, což způsobilo, že z mnoha klanových uskupení dosáhly významného postavení pouze klany nachičevanský a jerevanský, spojené osobou prezidenta. Hejdäru Älijevovi se také podařilo předejít převzetí moci jak liberálně orientovanými reformátory z řad vlastní strany, tak z řad opozice a místo nich prosadil do nejvyšší státní funkce svého syna Ilhama Älijeva. Za jeho vlády byla již opozice prakticky zcela potlačena a proměnila se i struktura neformálních politických sítí. Klanová spřízněnost ustoupila poněkud do pozadí a více prostoru bylo ponecháno klasickým klientelistickým strukturám. Ázerbájdžán a Gruzie rovněž odlišným způsobem zacházely s fenoménem korupce, který živil neformální politicko-ekonomické sítě. V obou zemích dorostla korupce gigantických rozměrů; zatímco v Gruzii byla jednou z příčin konce prezidenta Ševardnadzehoho, v Ázerbájdžánu ji Hejdär a Ilham Älijevovi přetvořili na základ celého politického režimu, v němž pozice v mocenské hierarchii odpovídá i množství příjmů z řízeného korupčního mechanismu. Micheilovi Saakašvilimu se v Gruzii podařilo s korupcí úspěšně bojovat a zejména tzv. každonenní korupce, spojená s úplatky při takřka každém styku občana se státní mocí, byla prakticky vymýcena. Tok peněž od občanů přímo ke státním úředníkům a policistům byl přesměrován přes daňový systém do státní poklady, což státu umožňuje financovat příslušná politická opatření schválená legitimně zvolenou politickou reprezentací.

104

Neformální politické a ekonomické sítě v Arménii představují další svébytný model. Jak za prezidenta Ter-Petrosjana, tak za prezidentů Kočarjana a Sargsjana nebyla žádná z „klanových“ či klientelistických skupin natolik silná, aby dokázala své konkurenty zničit. I ta aktuálně nejsilnější skupina musela vždy uzavřít spojenectví s dalšími podobnými skupinami. Tato spojenectví na sebe berou formální podobu koalic mezi politickými stranami seskupenými kolem nezpochybnitelných lídrů, přičemž se tyto koalice často přeskupují a jednotlivé klany a klientelistické skupiny posilují a zase oslabují. Z hlediska přiřazení sledovaných zemí k typům politických režimů lze říci, že nejdemokratičtější charakter si dlouhodobě udržovala Gruzie, zatímco Ázerbájdžán byl dlouhodobě nejblíže klasickému autoritarismu. Všechny tři země se však deklarují jako demokracie a legitimia vládnoucí skupiny je vždy odvozována z voleb. Charakter voleb je ovšem ve všech třech zemích odlišný. V Gruzii a Arménii jsou volby značně kompetitivní a nedá se říci, že by se jejich kompetitivnost snižovala. V Gruzii volby více vyjadřují mínění voličů a pokus o výraznější zfalšování jejich výsledků vedl ke svržení vlády, jež se o zfalšování voleb pokusila. Arménské volby jsou pouze jednou z arén, v níž se bojuje o moc, a jejich kompetitivnost spočívá spíše ve schopnostech jednotlivých politických stran ovlivnit jejich výsledky ve svůj prospěch. V Ázerbájdžánu se kompetitivnost voleb postupně snižuje, značná část opozice se jich odmítá účastnit a zdání politické plurality vytvářejí pseudoopoziční strany. Gruzie a Arménie užívají také relativní svobody slova, což rozhodně neplatí o Ázerbájdžánu. Gruzie po celé sledované období kolísala mezi defektní demokracií a kompetitivním autoritarismem. Zejména v první polovině Ševardnadzeho prezidentství, kdy měly neformální skupiny v zemi největší moc, odpovídala Gruzie doménovému typu defektní demokracie. Když se však v exekutivních funkcích začali objevovat zástupci prozápadních modernizátorů a liberalizátorů, země začala nabírat rysy delegativího typu defektní demokracie. Proreformní kádři po několika letech opustili jak exekutivní posty, tak Ševardnadzeho stranu SMK a stali se reálnou mocenskou výzvou tehdejší vládnoucí garnituře. Protože při parlamentních volbách konaných na podzim 2003 poprvé od roku 1995 hrozilo, že může zvítězit opozice, sáhla vládnoucí skupina, či alespoň její část, k zfalšování volebních výsledků tak, aby zůstala u moci. To ovšem znamenalo, že volbami v Gruzii nebylo možno pokojně změnit vládu a země se tak posunula ke kompetitivnímu autoritarismu. Tento posun ovšem nebyl dokonán, protože Ševardnadzeho garnituru svrhla reformní skupina kolem Micheila Saakašviliho. Gruzie se tak vydala na cestu budování funkčních státních struktur a celkové modernizace a liberalizace, která se však příliš neodrážela v politické sféře. Až do roku 2012 ve všech volbách vítězila Saakašviliho strana ENM, což způsobovalo pochyby, k jakému typu režimu je třeba Gruzii řadit. Vzhledem k tomu, že volby nikdy nebyly zcela férové, ale Saakašvili a jeho ENM se zároveň těšili vysoké podpoře obyvatel, nešlo s určitostí říci, zda bylo možné volbami v letech 2004 až 2012 pokojně změnit vládu. To se podařilo až v říjnu 2012 široké opoziční koalici Gruzínský sen, což potvrdilo v zásadě demokratický charakter státu. Přesto však Gruzie není usazenou liberální demokracií, ale režimem, v němž dominuje exekutiva nad zbývajícími mocemi ve státě a kde vládnoucí skupina používá neférové praktiky vůči opozici. Tento stav sice může změnit nová ústava (v účinnost vejde v říjnu 2013), posouvající Gruzii od prezidentského k parlamentnímu modelu, v současnosti je však Gruzie nadále příkladem delegativní demokracie. Volby do arménského Nejvyššího sovětu v roce 1990 a pokojná cesta k nezávislosti se zdály být nadějným nakročením Arménie k demokracii. Osudným se zemi ukázal být rozpor mezi umírněnými a radikálními nacionalisty. Zatímco umírněný prezident Levon 105

Ter-Petrosjan usiloval o mírové řešení karabašského konfliktu, a to i za cenu značných ústupků, radikální nacionalisté nehodlali z dobytých pozic ustoupit ani o píď bez toho, aby byl status Náhorního Karabachu definitivně vyřešen. Většina obyvatelstva se zdála být na straně radikálů, což nutně neznamenalo, že s nimi ve všem souhlasila; ztráta podpory TerPetrosjanovy vlády byla do značné míry i důsledkem tragické ekonomické situace. V letech 1996 a 1997 Ter-Petrosjanova administrativa zfalšovala výsledky parlamentních a prezidentských voleb ve svůj prospěch, což zapříčinilo další propad důvěry občanů v prezidenta a jeho stranu HHŠ. Pád Ter-Petrosjana přišel v souvislosti s kompromisním návrhem řešení karabašského konfliktu. Proti prezidentovi se postavili jeho dosavadní spojenci a byl tak donucen k rezignaci. Z politiky na řadu let zmizelo i HHŠ a na jeho místo nastoupily nové politické subjekty. V letech 1998 až 2000 se zdál arménský politický systém demokratičtější, zejména parlamentní volby v roce 1999 byly v zásadě svobodné. Dva vítězové voleb – premiér Vazgen Sargsjan a předseda parlamentu Karen Demirčjan – však záhy podlehli atentátu, což otevřelo cestu k moci prezidentovi Robertu Kočarjanovi, v jehož osobě dosáhl na nejvyšší politický post v zemi tzv. karabašský klan. Jeho představitelé se postupně etablovali v arménské politice a ekonomice, přičemž Serž Sargsjan se stal po Kočarjanovi dalším karabašským Arménem ve funkci prezidenta Arménie. Nedá se však říci, že by tzv. karabašský klan byl jednotným uskupením. Mezi Kočarjanem a Sargsjanem v současnosti existují rozpory a za každým z nich stojí jiná politická strana. Za Sargsjanem HHK a za Kočarjanem BHK; členové těchto stran se přitom rekrutují z vlastní Arménie a místo regionálního původu je pojí spíše vztahy patron-klient. Své politické strany mají i další významní hráči, včetně Levona Ter-Petrosjana, který se po více než deseti letech vrátil do arménské politiky v čele opozičního Národního kongresu. Vzhledem k tomu, že volby spíše než politickým kolbištěm jsou odrazem ekonomické a politické moci jednotlivých neformálních sítí, jichž jsou politické strany jakýmisi „výčnělky“, nelze volby chápat jako mechanismus, jenž by mohl vést k pokojné změně vlády. Arménii je tak nutno hodnotit jako v zásadě autoritářský stát, a to po takřka celé období její novodobé nezávislosti, s výjimkou demokratičtějšího období let 1998–2000, které však bylo způsobeno tím, že po pádu Levona Ter-Petrosjana dočasně nebyla žádná z dalších mocenských skupin schopna převážit skupiny ostatní. Ázerbájdžán, ač byl v 90. letech hodnocen jako země činící pokroky v demokratizaci, je v rámci Jižního Kavkazu nejtužším autoritarismem. Po chaotické první půli 90. let se sice vytvořil pluralitní systém politických stran, prezident Hejdär Älijev však využil vysoké podpory obyvatel k tomu, aby coby vítěz prezidentských voleb a předseda nejsilnější politické strany ovládl státní struktury, omezil nezávislá média a postupně začal „utahovat šrouby“ politické opozici. Po nástupu Ilhama Älijeva již původní opoziční strany prakticky opustily politické kolbiště a byly nahrazeny neškodnými pseudoopozičními stranami. Volby jsou reálnými opozičními stranami často bojkotovány a jejich výsledky jsou upravovány takovým způsobem, že kromě vládnoucí strany JAP všichni ostatní jen paběrkují. V Ázerbájdžánu, jako v jediné jihokavkazské zemi, bylo zrušeno omezení nejvýše dvojího zvolení prezidentem po sobě. Ilham Älijev tak může v zemi teoreticky vládnout až do smrti. Ázerbájdžán postupně přešel od kompetitivního autoritarismu, v němž volby umožňovaly alespoň nějakou politickou soutěž, k hegemonickému volebnímu autoritarismu, v němž volby již žádným ohrožením pro vládnoucí skupinu nejsou a slouží pouze k její formální legitimizaci.

106

Hybridní (defektní) režimy a dvoukořenový přístup M. Bogaardse Jako pojmoslovný rámec se dvoukořenový přístup k tzv. hybridním režimům osvědčil. Ve sledovaných státech jsme byli schopni pomocí našeho teoretického rámce identifikovat jednotlivé politické režimy a jejich etapy. Přesto však dvoukořenový přístup naráží na jistá omezení. Tím nejzásadnějším je hodnocení volební soutěže, jež je třeba k rozhodnutí, zda je nutno příslušný politický režim šetřit jako v zásadě autoritarismus nebo demokracii. Stanovení konkrétních redukovaných typů již poté není obtížné. Jediným zcela spolehlivým způsobem, jak zjistit, že občané jsou pomocí voleb schopni pokojným způsobem změnit vládu, je, že se jim to skutečně podaří. Do té doby jsme odkázáni na mnohem méně spolehlivé ukazatele, jimiž jsou průzkumy volebních preferencí či paralelní sčítání hlasů. Na jejich základě lze usuzovat, zda jsou občané schopni volbami pokojně změnit vládu, nelze však vyloučit možnost, že vládnoucí skupina by ke zfalšování voleb sáhla v tom případě, kdyby je měla prohrát. Příkladem zde budiž zejména Gruzie v roce 2003 a pravděpodobně také 2008. V těchto případech je třeba sáhnout k dalším pomocným údajům, zejména stavu občanských a politických práv v zemi, svobodě médií a míře závislosti jurisdikce na exekutivě. Každý politický režim je rovněž nutné hodnotit v delším časovém rámci a všímat si i trendů, které v oblasti občanských a politických práv existují. Použít lze také indexy a databáze snažící se míru demokracie, autoritářství či autokracie měřit. Jejich problémem je, že se málokdy shodují na konkrétním hodnocení, a to zejména tehdy, když náš klíčový indikátor, tj. charakter volební soutěže, není jednoduše zjistitelný. Projekty Polity, Democracy Index, Nations in Transit či Freedom in the World, stojí na hodnoceních expertů, řešících v zásadě stejný problém, jaký jsme načrtnuli v předchozím odstavci. Spíše než absolutní hodnoty se tak jako užitečnější jeví trendy, jež indexy zachycují, případně dílčí hodnocení jednotlivých aspektů fungování státu, jsou-li v rámci indexu dostupná. I tady je ovšem spíše než absolutní hodnota podstatnější trend. Jsme tak schopni říci, že i když se země jeví v rámci indexu jako celku demokratičtější, je to způsobeno třebas jen tím, že se stabilizovaly státní struktury. To jsme viděli na příkladu Gruzie, kterou projekt Polity IV hodnotil dlouhodobě jako anokracii a po roce 2003 skokově jako demokracii. Jak jsme však dokázali naší systematickou kvalitativní analýzou, Gruzie se na škále demokracie–autoritarismus příliš nepohybovala a změny indikované Polity IV spočívaly zejména ve změně charakteru mocenské elity. Největším nepřítelem dvoukořenové strategie je však čas. Politické režimy nejsou vlastností okamžiku, ale hodnotovým rámcem určitého systému, který se po nějakou dobu vyvíjí, nějakou dobu trvá a i jeho přechod v jiný politický režim není často skokový, ale postupný. Námi používané indexy několikrát zachytily značné výkyvy, když konkrétní stát přesunuly na krátkých časových úsecích z jedné kategorie do druhé a zase zpět. Pokud by mělo docházet ke změně politického režimu každý rok či dva, jednalo by se spíše o svébytný typ režimu než o jejich časté střídání. Sledované období dvaceti let proto v případě některých zemí Jižního Kavkazu nemusí být dostatečně dlouhé na to, aby se charakter politického režimu projevil. Jedná se zejména o Gruzii, v níž se již vystřídala více a méně demokratická období. I když se volební vítězství opozice v říjnu 2012 zdá být aktuálně jednoznačným důkazem demokratizačního trendu započatého v roce 2003, nelze vyloučit, že po několika letech se nová, případně i staronová vládnoucí skupina vrátí k autoritářštějším způsobům vládnutí. Pak bychom mohli Gruzii označit za skutečně 107

hybridní režim, v němž se vlády chovají demokratičtěji či autoritářštěji podle toho, jak silnou pozici aktuálně mají. Dostali jsme se k pojmu hybridní režim, jenž v minulých letech vzbudil v politickovědní obci rozporuplné reakce, od nadšeného přijímání až k zásadnímu odporu. Domníváme se, že jsme pomocí studie věnované politickým režimům zemí Jižního Kavkazu ukázali, že politická realita, o níž termín hybridní režim referuje, skutečně existuje a že si zaslouží, aby k ní bylo koncepčně přistupováno. Zároveň se však domníváme, že termín hybridní režim není zcela šťastný. Odkazuje totiž k tomu, že se jedná o kořenový typ režimu, což je chybný předpoklad. Linzovy kořenové typy demokracie a autoritarismu se v praxi osvědčily a jejich rozvíjení Merklem, Bogaardsem, Levitským či Collierem svědčí o jejich resilienci, ne o nutnosti tvorby nových kořenových typů. Jednotlivé politické režimy ležící mezi kořenovými typy autoritarismu a demokracie jsou vůči nim v pozici typů redukovaných a v praxi trpí jistými defekty. Proto by bylo lépe hovořit o defektních demokraciích a defektních autoritarismech, dohromady pak o defektních režimech jako takových. To však při vědomí toho, že se nejedná o svébytný typ režimu, ale o termín, označující množinu redukovaných/defektních typů. Samotný termín hybridní režim je pak vhodnější ponechat pro případ, kdy by v rámci jednoho státu docházelo k častému zdánlivému střídání režimů, zejména defektího autoritarismu s defektní demokracií, což by svědčilo o specifickém syndromu. Alternativou by bylo použití Diamondova termínu dvojaký či nejednoznačný (ambiguous) režim. Konečně naše studie také ukázala, že přes často bouřlivý politický vývoj, který jihokavkazské defektní režimy prodělaly, se jedná o v zásadě stabilní situace, jež se buď pomalu proměňují v klasické autoritarismy (Ázerbájdžán), pomalu směřují k usazenějším formám demokracie (Gruzie?) nebo dlouhodobě zůstávají v defektní situaci (Arménie). Defektnost politických režimů tak sice může být dočasná, ale rozhodně ne efemérní. Jsou to tedy případy, jimž by měla být věnována náležitá pozornost. Jsou to reality, které mohou po mnoho let ovlivňovat životy desítek miliónů lidí.

108

LITERATURA Abbasov, Shahin. 2011a. Azerbaijan Swimming in a Sea of Bribes, Despite an AntiCorruption Tide. Washington: Global Integrity. [Citace: 2. října 2012.] . Abbasov, Shahin. 2011b. Azerbaijan: Achievements and missed opportunities. In South Caucasus. 20 Years of Independence, 108–122. Bonn: Friedrich-Ebert-Stiftung. Ágh, Attila. 1998. The End of the Beginning: The Partial Consolidation of East Central European Parties and Party Systems. In Comparing Party System Change, 202– 216. London and New York: Routledge. Ale-Osfur, S. M. 2006. On a Mysterious Term in the Azari Verses of Maghrebi Tebrizi. Iran and the Caucasus 10 (1): 17–20. Alieva, Leila. 2006. Azerbaijan’s Frusrating Elections. Journal of Democracy 17 (2): 147–160. Almond, Gabriel A. 1956. Comparative Political Systems. The Journal of Politics 18 (3): 391–409. Altstadt, Audrey L. 1992. The Azerbaijani Turks. Power and Identity under Russian Rule. Stanford: Hoover Institution Press. Altstadt, Audrey L. 1997. Azerbaijan’s Struggle Toward Democracy. In Conflict, Cleavage, and Change in Central Asia and the Caucasus, 110–155. Cambridge: Cambridge University Press. Altstadt, Audrey L. 2003. Azerbaijan and Aliyev. Problems of Post-Communism 50 (5): 3–13. Anderson, Lisa. 2011. Demystifying the Arab spring: parsing the differences between Tunisia, Egypt, and Libya. Foreign Affairs 90 (3): 2–7. Astourian, Stepan H. 2001. From Ter-Petrosian to Kocharian: Leadership Change in Armenia. Berkeley Program in Soviet and Post-Soviet Studies. Berkeley: University of California. Atabaki, Touraj. 1993. Azerbaijan. Ethnicity and Autonomy in Twentieth-century Iran. London: British Academic Press. Awde, Nicholas a Hill, Fred J. (eds.) 2009. The Azerbaijanis. People, Culture and History. London: Bennett & Bloom. Baar, Vladimír. 2008. K Itálii patří Ital, k Osetii Oset. Lidovky.cz, 17. září. . Baar, Vladimír. 2001. Národy na prahu 21. století. Emancipace nebo nacionalismus? Ostrava a Šenov: Ostravská univerzita a Tilia. Baar, Vladimír; Hoch, Tomáš; Kopeček, Vincenc. 2010. Podmínky demokratizace v de facto státech: případová studie Abcházie. Středoevropské politické studie 12 (4): 285–300. Babak, Vladimir; Vaisman, Demian; Wasserman, Aryeh (eds.). 2004. Political Organization in Central Asia and Azerbaijan. Sources and Documents. London and Portland: Frank Cass. Balík, Stanislav. 2007. Totalitární a autoritativní režimy. In Demokracie. Teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie, 259–284. Brno: Mezinárodní politologický ústav. Balík, Stanislav; Holzer, Jan. 2006. Debata o hybridních režimech. Stručná rekapitulace pokusu o paradigamtickou změnu. Politologická revue 13 (2): 5–29. 109

Balík, Stanislav; Kubát, Michal. 2004. Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. Praha: Dokořán. Barro, Robert J. 1999. Determinants of democracy. Political Economy 107 (6): 158–183. Baumgartner, Jody C. 2002. Party Politics in Armenia. Occasional Paper. Yerevan/Oakland: Center for Policy Analysis, American University of Armenia. [Citace: 30. října 2010.] . Bělohradský, Václav. 1992. Kapitalismus a občanské ctnosti. Praha: Československý spisovatel. Beránek, Tomáš; Boháč, Pavel; Drápela, Milan V.; Harvalík, Milan; Liščák, Vladimír; Šimůnek, Robert; Šrámek, Rudolf. 2006. Index českých exonym. Standardizované podoby, varianty. Praha: Český úřad zeměměřičský a katastrální. Boden, Dieter. 2011. Conflict Settlement for Abkhazia and South Ossetia: Lessons and prospects. In South Caucasus. 20 Years of Independence, 124–136. Bonn: Friedrich-Ebert-Stiftung. Bogaards, Matthijs. 2009. How to Classify Hybrid Regimes? Defective Democracy and Electoral Authoritarianism. Democratization 16 (2): 399–423. Bolukbasi, Suha. 2011. Azerbaijan: A Political History. London: I. B. Tauris. Böröcz, József. 2000. Informality Rules. East European Politics & Societies 14 (2): 348–380. Börzel, Tanja A. a Pamuk, Yasemin. 2012. Pathologies of Europeanisation: Fighting Corruption in the Southern Caucasus. West European Politics 35 (1): 79–97. Brooker, Paul. 2000. Non-Democratic Regimes: Theory, Government and Politics. New York: St. Martin's Press. Brooker, Paul. 2009. Non-Democratic Regimes. Second Edition. Houndmills and New York: Palgrave Macmillan. Brownlee, Jason. 2004. Ruling Parties and Durable Authoritarianism. CDDRL Working Papers. Palo Alto: Center on Democracy, Development, and the Rule of Law – Stanford Institute on International Studies. Bunce, Valerie J.; Wolchik, Sharon, L. 2009. Postcommunist Ambiguities. Journal of Democracy 20 (3): 93–107. Carothers, Thomas. 2002. The End of The Transition Paradigm. Journal for Democracy 13 (1): 5–21. Clague, Christopher; Gleason, Suzanne; Knack, Stephen. 1997. Determinants of Lasting Democracies in Poor Countries. Working Paper No. 209. College Park: University of Maryland, IRIS Center. [Citace: 28. listopadu 2010.] . Collier, David; Levitsky, Steven. 1997. Democracy with Adjectives: Conceptual Innovation in Comparative Research. World Politics 49 (3): 430–451. Cornell, Svante E. 2011. Azerbaijan Since Independence. Armonk and London: M. E. Sharpe. Cornell, Svante E. 2005. Azerbaijan’s Parliamentary Elections: A Step Forward. Central Asia-Caucasus Institute & Silk Road Studies Program. Washington a Uppsala: Johns Hopkins University – The Paul H. Nitze School of Advanced International Studies and Uppsala University. [Citace: 30. listopadu 2010.] . Cornell, Svante E. 2001a. Democratization Falters in Azerbaijan. Journal of Democracy 12 (2): 118–131. Cornell, Svante E. 2001b. Small Nations and Great Powers. A Study of Ethnopolitical Conflict in the Caucasus. Richmond: Curzon Press. 110

Cornell, Svante E.; Starr, S. Frederick (eds.). 2009. The Guns of August 2008. Russia's War in Georgia. Armonk and Londod: M. E. Sharpe. Croissant, Michael P. 1998. The Armenia-Azerbaijan Conflict. Causes and Implications. Westport and Londond: Praeger. Černá, Anna et.al. 2008. Internetová jazyková příručka. Praha: Ústav pro jazyk český. [Citace: 4. října 2012.] . Dadandish, Parvin; Vaezi, Mahmood. 2011. Geopolitical Changes and Crises in The Caucasus. International Journal of Political Science 1 (1): 11–24. Dahl, Robert A. 2001. O demokracii. Praha: Portál. Dahl, Robert A. 1995. Demokracie a její kritici. Praha: Victoria Publishing. Darden, Keith. 2008. The Integrity of Corrupt States: Graft as an Informal State Institution. Politics & Society 36 (1): 35–59. Dawisha, Karen; Parrott, Bruce (eds.). 1997. Conflict, Cleavage, and Change in Central Asia and the Caucasus. Cambridge: Cambridge University Press. Devdariani, Jaba. 2004. Georgia: Rise and Fall of the Facade Democracy. Demokratizatsiya: The Journal of Post-Soviet Democratization 12 (1): 79–115. Diamond, Larry. 2002. Thinking About Hybrid Regimes. Journal of Democracy 13 (2): 21–35. Ditrych, Ondřej. 2007. Na křižovatce? – se zamrzlým semaforem: Náhorní Karabach v roce 2007. Research Paper. Praha: Asociace pro mezinárodní otázky. [Citace: 23. listopadu 2010.] . Ditrych, Ondřej. 2006. Náhorní Karabch a řešení konfliktů podle realistické tradice. Mezinárodní vztahy 41 (4): 27–47. Dudwick, Nora. 1997. Political Transformations in Postcommunist Armenia: Images and Realities. In Conflict, Cleavage, and Change in Central Asia and the Caucasus, 69–109. Cambridge: Cambridge University Press. Dvořáková, Vladimíra; Kunc, Jiří. 1994. O přechodech k demokracii. Praha: Sociologické nakladatelství. Easton, David. A 1965a. Framework for Political Analysis. Englewood Cliffs, NJ: Prentice-Hall. Easton, David. 1965b. A Systems Analysis of Political Life. New York-London-Sydney: John Wiley & Sons. Friedrich, Carl J.; Brzezinski, Zbigniew. 1956. Totalitarian Dictatorship and Autocracy. Westport: Praeger. Friedrich, Carl J.; Brzezinski, Zbigniew. 1965. Totalitarian Dictatorship and Autocracy. Second Revised Edition. Cambridge: Harvard University Press. Fukuyama, Francis. 2002. Konec historie a poslední člověk. Praha: Rybka Publishers. Gandhi, Jennifer a Lust-Okar, Ellen. 2009. Elections under Authoritarianism. Annual Review of Political Science 12: 403–422. Gandhi, Jennifer; Przeworski, Adam. 2007. Authoritarian Institutions and the Survival of Autocrats. Comparative Political Studies 40 (11): 1279–1301. Gause III, F. Gregory. 2011. Why Middle East Studies Missed the Arab Spring. Foreign Affairs 90 (4): 81–90. George, Julie A. 2009. The Politics of Ethnic Separatism in Russia and Georgia. New York: Palgrave Macmillan.

111

Gill, Graeme. 2002. Democracy and Post-Communism. Political Change in the PostCommunist World. London and New York: Routledge. Gogolashvili, Kakha. 2011. In search of Georgia’s economic model. In South Caucasus. 20 Years of Independence, 173–193. Bonn: Friedrich-Ebert-Stiftung Gojayev, Vugar. 2010. Resource Nationalism Trends in Azerbaijan, 2004–2009. Working Paper. RUSSCASP – Russian and Caspian energy developments and their implications for Norway and Norwegian actors. Oslo: Research Council of Norway, Fridtjof Nansen Institute, Norwegian Institute of International Affairs, Econ Pöyry. [Citace: 13. července 2012.] . Goldenberg, Suzanne. 1994. Pride of Small Nations. The Caucasus and Post Soviet Disorder. London: Zed Books. Goltz, Thomas. 1998. Azerbaijan Diary. A Rogue Reporter’s Adventures in an Oil-Rich, War-Torn Post-Soviet Republic. New York: M. E. Sharpe. Hadenius, Axel. 1994. The Duration of Democracy: Institutional vs Socio-economic Factors. In Defining and Measuring Democracy, 63–88. London and Thousand Oaks: Sage Publications. Heinrich, Andreas. 2011. The Formal Political System in Azerbaijan. Caucasus Analytical Digest No 24. The Political System in Azerbaijan, 2–5. Zurich, Washington, Tbilisi, Bremen: Center for Security Studies, Heinrich Böll Foundation Georgia, Resource Security Institute, Research Centre for East European Studies. [Citace: 25. ledna 2012.] . Helmke, Gretchen a Levitsky, Steven. 2004. Informal Institutions and Comparative Politics: A Research Agenda. Perspectives on Politics 2 (4): 725–740. Heradstveit, Daniel. 2001. Democratic Development in Azerbaijan and the Role of The Western Oil Industry. Central Asian Survey 20 (3): 261–288. Herzig, Edmund. 1999. The New Caucasus. Armenia, Azerbaijan and Georgia. London: Royal Institute of International Affairs. Hoch, Tomáš. 2012. Možnosti rozvoje de facto států prostřednictvím humanitární pomoci, rozvojové spolupráce a aktivit organizací občanské společnosti: případová studie Abcházie. Praha: European Science and Art Publishing. Hoch, Tomáš. 2011. Proč neměl konflikt v Adžárii (1991–2004) ozbrojený charakter. In Geografie pro život ve 21. století: Sborník příspěvků z XXII. sjezdu České geografické společnosti, 868–878. Ostrava: Ostravská univerzita. Hoch, Tomáš; Kopeček, Vincenc; Baar, Vladimír. 2012. Role občanské společnosti při transformaci separatistických konfliktů na Jižním Kavkaze. Mezinárodní vztahy 47 (2): 5–28. Hoch, Tomáš, Kopeček, Vincenc. 2011. Transforming Identity of Ajarian Population. The Annual of Language & Politics and Politics of Identity 5 (1): 57–72. Holländer, Pavel. 2009. Základy všeobecné státovědy. Plzeň: Aleš Čeněk. Holzer, Jan; Balík, Stanislav. 2007. Postkomunistické nedemokratické režimy. Studie k proměnám politické teorie v posttranzitivním čase. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. Hovannisian, Richard G. 1997. The Republic of Armenia. In The Armenian People from Ancient to Modern Times, Volume II. Foreign Dominion to Statehood: The Fifteenth Century to the Twentieth Century, 303–346. New York: St. Martin’s Press. 112

Howard, Marc M.; Roessler, Philip G. 2006. Liberalizing Electoral Outcomes in Competitive Authoritarian Regimes. American Journal of Political Science 50 (2): 365–381. Huntington, Samuel P. 2008. Třetí vlna. Demokratizace na sklonku dvacátého století. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. Chehabi, Houchang E.; Linz, Juan J. (eds.). 1998. Sultanistic Regimes. New York: The Johns Hopkins University Press. Cheterian, Vicken. 2008. War and Peace in the Caucasus: Ethnic Conflict and the New Geopolitics. New York: Columbia University Press. Chiaberashvili, Zurab a Tevzade, Gigi. 2005. Power Elites in Georgia: Old and New. In From Revolution to Reform. Georgia’s Struggle with Democratic Institution Building and Security Sector Reform, 127–142. Geneva: Geneva Centre for the Democratic Control of Armed Forces. Christophe, Barbara. 2004. Understanding Politics in Georgia. DEMSTAR Research Report No. 22. Aarhus: Department of Political Science, Univesrity of Aarhus. [Citace: 20. října 2010.] . Ištok, Robert. 2002. Kolabujúci štát – fenomén 21. storočia? In Acta Facultatis Studiorum Humanitatis et Naturae Universitatis Prešoviensis 37, Folia Geographica 6, 32–40. Prešov: Prešovská univerzita. Ištok, Robert. 2005. Kolabujúci štát ako realita súčasnosti. In Formovanie európskej občianskej spoločnosti, 205–216. Prešov: Prešovská univerzita. Ištok, Robert a Koziak, Tomáš. 2010. Ivory Coast – From Stability to Collapse. Failed States in Time of Globalisation. In Beyond Globalisation. Exploring the Limits of Globalisation in the Regional Context, 81–87. Ostrava: University of Ostrava. Ibadoglu, Gubad. 2011. Azerbaijan’s economic model and its development since independence. Azeri Report (Research). [Citace: 20. ledna 2012.] . Ishiyama, John T.; Kennedy, Ryan. 2001. Superpresidentialism and Political Party Development in Russia, Ukraine, Armenia and Kyrgyzstan. Europe-Asia Studies 53 (8): 1177–1191. Jackson, Alexander. 2010. The New Georgian Constitution: Reading Saakashvili. London: The Foreign Policy Centre. [Citace: 14. února 2012.] . Japaridze, Nino; Edialishvili, Nino. 2011. Who are they – media representatives, state officials or spies? Georgia Today, 15. července, 2. Jones, Stephen F. 2000. Democracy from Below? Interest Groups in Georgian Society. Slavic Review 59 (1): 42–73. Kamrava, Mehran. 2001. State-Building in Azerbaijan: The Search for Consolidation. Middle East Journal 55 (2): 216–236. Karl, Terry L.; Schmitter, Phillippe C. 1991. Models of Transition in Latin America, Southern and Eastern Europe. International Social Science Journal 43 (128): 269–284. Kitschelt, Herbert; Mansfeldova, Zdenka; Markowski, Radoslaw; Tóka, Gábor. 1999. Post-Communist Party Systems. Competition, Representation and Inter-Party Cooperation. Cambridge: Cambridge University Press. Kohoutková, Petra. 2006. Písně země Nairi. Lidové a trubadúrské písně středověké Arménie. Praha: DgarmaGaia. Kolektiv autorů. 1993. Akademická pravidla českého pravopisu. Praha: Academia. 113

Kopeček, Lubomír. 2003. Sociálně politické podmínky demokracie. In Demokracie. Teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie, 109–148. Brno: Mezinárodní politologický ústav. Kopeček, Vincenc. 2011. European Neighbourhood Policy: Does the tool work? Area study of the South Caucasian countries. Contemporary European Studies 6 (1): 5–22. Kopeček, Vincenc. 2010. Russian Geopolitical Perceptions and Imaginations of the South Caucasus. In Beyond Globalisation: Exploring the Limits of Globalisation in the Regional Context, 99–105. Ostrava: University of Ostrava. Kopeček, Vincenc. 2008. Hledání ázerbajdžánského pupku aneb Strastiplná pouť jednoho toponyma a etnonyma časem a prostorem. Geografická revue 4 (2): 196–213. Kopeček, Vincenc. 2007. Občanská společnost a řešení karabašského konfliktu. Mezinárodní politika 31 (12): 16–18. Kopeček, Vincenc. 2006. Civil Society, Democratization and Globalisation: The Role of Civic Activities in the Process of Democratization in Selected Eurasian Countries. In Gobalisation and its Impact to Society, Regions and States, 102–116. Ostrava: University of Ostrava. Kopeček, Vincenc. 2005. Co se stalo za Kavkazem? Interpretace karabašského konfliktu a analýza možných řešení. In Universitas Ostraviensis Acta Facultatis Philosophicae 10, 5–33. Ostrava: Ostravská univerzita. Kopečková, Lenka. 2012. Will English Become a New Lingua Franca in Georgia? Ostrava Journal of English Philology 4 (1): 153–170. Kotanjian, Hayk. 2011. Breaking the Deadlock: Karabakh, Nabucco and the Madrid Principles. In Reassessing Security in the South Caucasus. Regional Conflicts and Transformation, 65–71. Farnham, UK and Burlington, VT: Ashgate Publishing. Kovács, Gabriel. 2008. Potenciální rizika evropského procesu kontroly zbrojení v kontextu rusko-gruzínského konfliktu. Obrana a strategie 8 (2): 31–66. Lanskoy, Miriam; Areshidze, Giorgi. 2008. Georgia’s Year of Turmoil. Journal of Democracy 19 (4): 154–168. Lauth, Hans-Joachim. 2000. Informal Institutions and Democracy. Democratization 7 (4): 21–50. Lazarus, Joel. 2010. Neo-liberal State Building and Western 'Democracy Promotion': The Case of Georgia, 7th Pan-European Conference on International Relations, Stockholm, 11. září. [Citace: 30. října 2010.] . Leeuw van der, Charles. 2000. Azerbaijan: A Quest for Identity. New York: St. Martin’s Press. Levitsky, Steven; Way, Lucan A. 2002. The Rise of Competitive Authoritarianism. Journal of Democracy 13 (2): 51–65. Lewis, M. Paul. 2009. Ethnologue: Languages of the World. Sixteenth edition. [Citace: 18. října 2010.] . Libaridian, Gerard J. 2004. Modern Armenia. People, Nation, State. London and New York: Transaction Publishers. Lijphart, Arend. 1969. Consociational Democracy. World Politics 21 (2): 207–225. Linz, Juan J. 2000. Totalitarian and Authoritarian Regimes. Boulder and London: Lynne Rienner Publishers. 114

Linz, Juan J.; Stepan, Alfred. 1996. Problems of Democratic Transition and Consolidation. Southern Europe, South America and Post-Communist Europe. Baltimore and London: The Johns Hopkins University Press. Lipset, Seymour M. 1994. The Social Requisites of Democracy Revisited: 1993 Presidential Address. American Sociological Review 59 (1): 1–22. Lipset, Seymour M. 1959. Some Social Requisites of Democracy: Economic Development and Political Legitimacy. The American Political Science Review 53 (1): 69–105. Lipset, Seymour M.; Rokkan, Stein. 1967. Cleavage Structures, Party Systems and Voter Alignments: An Introduction. In Party Systems and Voter Alignments. CrossNational Perspectives. New York: Free Press. Markedonov, Sergey. 2011. Unfreezing Conflict in South Ossetia: Regional and International Implications. In Reassessing Security in the South Caucasus. Regional Conflicts and Transformation, 33–46. Farnham, UK and Burlington, VT: Ashgate Publishing. McFaul, Michael. 2005. Transitions form Postcommunism. Journal of Democracy 3 (16): 5–19. Meissner, Hannes. 2011. Informal Politics in Azerbaijan: Corruption and Rent-Seeking Patterns. Caucasus Analytical Digest No 24. The Political System in Azerbaijan, 6–10. Zurich, Washington, Tbilisi, Bremen: Center for Security Studies, Heinrich Böll Foundation Georgia, Resource Security Institute, Research Centre for East European Studies. [Citace: 25. ledna 2012.] . Merkel, Wolfgang. 1998. The Consolidation of Post-Autocratic Democracies: A MultiLevel Model. Democratization 5 (3): 33–67. Merkel, Wolfgang. 2004. Embedded and Defective Democracies. Democratization 11 (5): 33–58. Minahan, James. 2000. One Europe, Many Nations. Westport: Greenwood Press. Mitchell, Lincoln A. 2012. The Color Revolutions. Philadelphia: University of Pennsylvania Press. Mitchell, Lincoln A. 2008. Uncertain Democracy: U.S. Foreign Policy and Georgia’s Rose Revolution. Philadelphia: University of Pennsylvania Press. Mitchell, Lincoln A. 2006. Democracy in Georgia Since the Rose Revolution. Orbis 50 (4): 669–676. Mitchell, Lincoln A. 2004. Georgia’s Rose Revolution. Current History 103 (675): 342–348. Nelson, Sue; Katulis, Brian. 2005. Armenia Political Party Assessment. Final Report. Washington: US Agency for International Development. [Citace: 29. října 2010.] . Neubauer, Deane E. 1967. Some Conditions of Democracy. The American Political Science Review 61 (4): 1002–1009. Nilsson, Niklas; Cornell, Svante E. 2008. Georgia’s May 2008 Parliamentary Elections: Setting Sail in A Storm. Policy Paper. Washington and Stockholm: Central AsiaCaucasus Institute & Silk Road Studies Program. [Citace: 25. října 2010.] . Nodia, Ghia. 2005. The Dynamics and Sustainability of the Rose Revolution. In Democratisation in the European Neighbourhood, 38–52. Brussels: Centre for European Policy Studies. 115

Nranyan, Ara. 2011. Armenia: 20 years of integration into capitalism – consequences and challenges. In South Caucasus. 20 Years of Independence, 194–217. Bonn: Friedrich-Ebert-Stiftung. O’Donnell, Guillermo. 1994. Delegative Democracy. Journal of Democracy 5 (1): 55–69. O’Donnell, Guillermo; Schmitter, Phillippe C. 1986. Transitions from Authoritarian Rule. Tentative Conclusions about Uncertain Democracies. Baltimore: The Johns Hopkins University Press. Pavlíček, Jaromír. 2011. Teorie a praxe demokracie. Ostrava: Ostravská univerzita. Przeworski, Adam. 1992. The Games of Transition. In Issues in Democratic Consolidation: New South American Democracies in Comparative Perspective, 105–152. Notre Dame: Univesrity of Notre Dame Press. Przeworski, Adam. 1991. Democracy and the Market. Political and Economic Reforms in Eastern Europe and Latin America. Cambridge: Cambridge University Press. Przeworski, Adam; Limongi, Fernando. 1997. Modernization: Theories and Facts. World Politics 49 (2): 155–183. Rasizade, Alec. 2003. Azerbaijan in Transition to The “New Age of Democracy”. Communist and Post-Communist Studies 36 (3): 345–372. Redgate, Anna E. 2003. Arméni. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Russell, E. Lucas. 2004. Monarchical Authoritarianism: Survival and Political Liberalization in a Middle Eastern Regime Type. International Journal of Middle East Studies 36 (1): 103–119. Rustow, Dankward. 1970. Transition to Democracy. Comparative Politics 2 (2): 337–363. Rutland, Peter. 1994. Democracy and Nationalism in Armenia, Europe – Asia Studies 46 (5): 839–861. Říchová, Blanka. 2000. Přehled moderních politologických teorií. Empiricko-analytický přístup v soudobé politické vědě. Praha: Portál. Sadiqi, Larbi. 2011. Tunisia: Revolution of the citizenry... a revolution without a head. Research Paper. Doha: Arab Center for Research & Policy Studies. [Citace: 22. ledna 2012.] . Sanikidze, George. 2007. Islamic Resurgence in the Modern Caucasian Region: ‘Global’ and ‘Local’ Islam in the Pankisi Gorge. Slavic Eurasian Studies 4 (14): 264–280. Sartori, Giovanni. 2005. Strany a stranické systémy. Schéma pro analýzu. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. Sartori, Giovanni. 1993. Teória demokracie. Bratislava: Archa. Sedlářová, Lenka. 2011. Kists Facing Language Policy in Georgia. In The Scale of Globalization. Think Globally, Act Locally, Change Individually in the 21st Century, 292–302. Ostrava: University of Ostrava. Shafee, Fareed. 2008. Inspired from Abroad: The External Sources of Separatism in Azerbaijan. Caucasian Review of International Affairs 2 (4): 200–211. Shaffer, Brenda. 2009. The Geopolitics of the Caucasus. Brown Journal of World Affairs 15 (2): 131–142. Shapiro, Ian. 2012. Skutečný svět demokratické teorie. Praha: Karolinum. Schedler, Andreas. 2002. A Menu of Manipulation. Journal of Democracy 13 (2): 36–50. Schumpeter, Joseph A. 2004. Kapitalismus, socialismus a demokracie. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. Sidikov, Bahodir. 2004. New or Traditional? ‘Clans’, Regional Groupings, and State in Post-Soviet Azerbaijan. Berliner Osteuropa 21: 68–74. 116

Slider, Darrell. 1997. Democratization in Georgia. In Conflict, Cleavage, and Change in Central Asia and the Caucasus, 156–198. Cambridge: Cambridge University Press. Snyder, Richard. 1992. Explaining Transitions from Neopatrimonial Dictatorships. Comparative Politics 24 (4): 379–399. Stepan, Alfred. 1986. Path toward Redemocratization: Theoretical and Comparative Consideration. In Transitions from Authoritarian Rule: Prospects for Democracy, 65–84. Baltimore: Johns Hopkins University Press. Stefes, Christoph H. 2008. Governance, the State, and Systemic Corrpution: Armenia and Georgia in Comparison. Caucasian Review of International Affairs 2 (2): 73–83. Stoker, Gerry. 2006. Why Politics Matters. Making Democracy Work. Basingstoke and New York: Palgrave Macmillan. Suny, Ronald Grigor. 1993. Looking toward Ararat. Armenia in Modern History. Bloomington and Indianapolis: Indiana University Press. Suny, Ronald Grigor. 1994. The Making of the Georgian Nation. Bloomington: Indiana University Press. Swietochowski, Tadeusz. 1995. Russia and Azerbaijan: A Borderland in Transition. New York: Columbia University Press. Šaginjan, Vagaršak. 2001. Dějiny Arménie od počátku až do roku 2000. Praha: Karolinum. Šmíd, Tomáš. 2007. Etnický konflikt o Náhorní Karabach. In Etnické konflikty v postsovětském prostoru, 145–184. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. Šmíd, Tomáš. 2005. Alievův Ázerbajdžán. Případová studie hybridního režimu. Středoevropské politické studie 7 (4): 389–408. Šmíd, Tomáš a Vaďura, Vladimír. 2009. Teoretické vymezení a konceptualizace fenoménu slabých a selhávajících států. Mezinárodní vztahy 44 (2): 44–64. Tatum, Jesse D. 2009. Democratic Transition in Georgia: Post-Rose Revolution Internal Pressures on Leadership. Caucasian Review of International Affairs 3 (2): 156–171. Thompson, Mark R. 2002. Totalitarian and Post-Totalitarian Regimes in Transitions and Non-Transitions from Communism. Totalitarian Movements and Political Religions 3 (1): 79–106. Tocqueville de, Alexis C. 2001. Demokracie v Americe. Praha: Academia. Tsikhelashvili, Keti. 2010. Georgia Four Years after the Rose Revolution. Turkish Policy Quarterly 6 (3): 117–136. Tumanyan, David. 2003. Local Government in Armenia. In Local Governments in Eastern Europe, in The Caucasus and Central Asia, 323–370. Budapest: Local Government and Public Service. Valiyev, Anar M. 2011. Azerbaijan’s Economic Model and its Development since Independence. In South Caucasus. 20 Years of Independence, 218–239. Bonn: Friedrich-Ebert-Stiftung. Valiyev, Anar M. 2006. Parliamentary Elections in Azerbaijan. A Failed Revolution. Problems of Post-Communism 53 (3): 17–35. Waal de, Thomas. 2011. The Conflict of Sisyphus – The elusive search for resolution of the Nagorno-Karabakh dispute. In South Caucasus. 20 Years of Independence, 137–150. Bonn: Friedrich-Ebert-Stiftung. Waal de, Thomas. 2012. Černá zahrada. Arménie a Ázerbájdžán v míru a za války. Praha: Academia. Waal de, Thomas. 2010. The Caucasus. An Introduction. Oxford: Oxford University Press. Waal de, Thomas. 2003. Black Garden. Armenia and Azerbaijan through Peace an War. London and New York: New York University Press. 117

Walker, Edward W. 1998. Armenia’s “Constitutional Coup” and the Karabakh Conflict. Analysis of Current Affairs 10 (3/4). [Citace: 15. září 2010.] . Wantchekon, Leonard. 2000. Why do Resource Dependent Countries Have Authoritarian Governments? Working Paper. New Haven: Yale University [Citace: 15. září 2010.] . Wheatley, Jonathan. 2005. Georgia from national awakening to Rose Revolution: delayed transition in the former Soviet Union. Aldershot and Burlington: Ashgate Publishing. Wheatley, Jonathan; Zürcher, Christoph. 2008. On the Origin and Consolidation of Hybrid Regimes. The State of Democracy in the Caucasus. Taiwan Journal of Democracy 4 (1): 1–31. Wiktor-Mach, Dobroslawa. 2009. Competing Islamic Traditions in The Caucasus. Caucasian Review of International Affairs 3 (1): 63–69. Wilson, Andrew. 2005. Virtual Politics. Faking Democracy in the Post-Soviet World. New Haven and London: Yale University Press. Yepiskoposian, Levon; Margarian, Ashot; Andonian, Laris; Rashidvash, Vahid. 2011. The Location of Azaris on the Patrilineal Genetic Landscape of the Middle East (A Preliminary Report). Iran & The Caucasus 15 (1/2): 73–78. Zakaria, Fareed. 2005. Budoucnost svobody. Praha: Academia. Zolyan, Mikayel; Zakaryan, Tigran. 2008. The Images of “Self” and “Other” in Textbooks on History of Armenia. In Contemporary History Textbooks in the South Caucasus. Praha: Association for International Affairs. Ženíšek, Marek. 2006. Přechody k demokracii v teorii a praxi. Plzeň: Aleš Čeněk.

118

PRAMENY Abrahamyan, Gayane. 2012. Armenia: Sizing Up the EU Implications of the Parliamentary Vote. Eurasianet, 4. květen. [Citace: 2. října 2012.] . Akhmeteli, Nina. 2008. Georgia’s Opposition Agrees to Disagree. Eurasianet, 16. června. [Citace: 20. října 2010.] . Azerireport. 2010. Parliamentary Candidate Gubad Ibadoglu Spotlights the Oil Revenue Spending of Azeri Government. Azerireport, 27. října. [Citace: 30. října 2010.] . AZSTAT. 2009. Statistical Yearbook. Baku: The State Statistical Committee of the Republic of Azerbaijan. [Citace: 2. října 2012.] . Barnard, Anne. 2008. Russians push past separatist area to assault central Georgia. The New York Times, 11. srpna. [Citace: 5. srpna 2010.] . Bartole, Sergio; Nussberger, Angelika; Scholsem, Jean-Claude; Sorensen, Jorgen Steen; Hertzog, Robert. 2010. Final Opinion on the Draft Constitutional Law on Amendments and Changes to the Constitution of Georgia. Venezia: The Venice Commission of the Council of Europe. [Citace: 5. listopadu 2010.] . Barry, Ellen. 2012. On Black Sea Swamp, Big Plans for Instant City. The New York Times, 21. dubna. [Citace: 15. září 2012.] . Barry, Ellen. 2011. Vanuatu Recognizes Abkhazia. Or Maybe Not. The New York Times, 3. června. [Citace: 12. srpna 2012.] . BBC. 2005. Zurab Zhvania: Architect of revolution. BBC News, 3. února. [Citace: 30. října 2010.] . Brooks, Courtney. 2012. Azerbaijan ‘Has Free Media, Doesn’t Need World Press Day’. Radio Free Europe/Radio Liberty, 3. května. [Citace: 2. října 2012.] . CACI Analyst. 2003. Armenian Parliament Gunman Again Explains Motives. Central Asia – Caucasus Analyst, 12. listopadu 12. [Citace: 29. října 2010.] . Central Election Commission of the Republic of Azerbaijan. 2008. Presidential Elections of the Republic of Azerbaijan, 15 October 2008, Protocol on the Voting Results. Baku: Central Election Commission of the Republic of Azerbaijan. [Citace: 5. listopadu 2010.] . CIA. 2012. The World Factbook. Washington: Central Intelligence Agency. [Citace: 26. září 2012.] . 119

CIA. 2010. The World Factbook. Washington: Central Intelligence Agency. [Citace: 27. listopadu 2010.] . CIA. 2001. The World Factbook. Washington: Central Intelligence Agency. [Citace: 27. listopadu 2010.] < https://www.cia.gov/library/publications/download/download-2001/index.html>. CIA. 1993. The World Factbook. Washington: Central Intelligence Agency. [Citace: 27. listopadu 2010.] < http://www.umsl.edu/services/govdocs/wofact93/index.html>. Civil Georgia. 2012a. Bakradze: Constitutional Amendment, Designed for Ivanishvili, ‚Acceptable‘. Civil Georgia. Daily News Online, 6. dubna. [Citace: 28. srpna 2012.] . Civil Georgia. 2012b. Saakashvili’s Independence Day Speech from New Parliament Building. Civil Georgia. Daily News Online, 26. května. [Citace: 28. srpna 2012.] . Civil Georgia. 2012c. Ivanishvili May Face Multi-Million Fine. Civil Georgia. Daily News Online, 8. června. [Citace: 28. srpna 2012.] . Civil Georgia. 2012d. Two Georgian Dream Activists Granted Bail, Three Sent to PreTrial Detention. Civil Georgia. Daily News Online, 9. června. [Citace: 28. srpna 2012.] . Civil Georgia. 2012e. Parliamentary Elections 2012. Parliament seats by current CEC data. Civil Georgia. Daily News Online. [Citace: 8. října 2012.] . Civil Georgia. 2012f. Ivanishvili Fined with USD 90.9 Million. Civil Georgia. Daily News Online, 11. června. [Citace: 28. srpna 2012.] . Civil Georgia. 2012g. Saakashvili Concedes Defeat in Parliamentary Election. Civil Georgia. Daily News Online, 2. října. [Citace: 8. října 2012.] . Civil Georgia. 2012h. Ivanishvili: President’s Resignation not a Demand. Civil Georgia. Daily News Online, 3. října. [Citace: 8. října 2012.] . Civil Georgia. 2012i. Ivanishvili Names Part of Incoming Cabinet. Civil Georgia. Daily News Online, 8. října. [Citace: 8. října 2012.] . Civil Georgia. 2012j. Ivanishvili Names Nominees for Parliamentary Posts. Civil Georgia. Daily News Online, 8. října. [Citace: 8. října 2012.] . Civil Georgia. 2011a. Police Criticized for ‘Use of Excessive Force’. Civil Georgia. Daily News Online, 26. května. [Citace: 28. srpna 2012.] . Civil Georgia. 2011b. Report Questions Protester’s Electrocution Death Version. Civil Georgia. Daily News Online, 6. září. [Citace: 28. srpna 2012.] . Civil Georgia. 2011c. Ivanishvili to Appeal Against Stripping of Citizenship. Civil Georgia. Daily News Online, 15. října. [Citace: 28. srpna 2012.] .

120

Civil Georgia. 2011d. New Deal on Electoral System. Civil Georgia. Daily News Online, 19. listopadu. [Citace: 28. srpna 2012.] . Civil Georgia. 2010a. Alasania: Elections Valid, Time to Keep Sight on 2012 Polls. Civil Georgia. Daily News Online, 31. května. [Citace: 10. listopadu 2010.] . Civil Georgia. 2010b. Opposition Lays Out Election Reform Proposal.” Civil Georgia. Daily News Online, 4. října. [Citace: 10. listopadu 2010.] . Civil Georgia. 2009a. Alasania Leads New Alliance with New Rights, Republicans. Civil Georgia. Daily News Online, 23. února. [Citace: 10. listopadu 2010.] . Civil Georgia. 2009b. Alasania Calls Opposition for Joint ‘Action Plan’. Civil Georgia. Daily News Online, 6. března. [Citace: 10. listopadu 2010.] . Civil Georgia. 2009c. Alasania Lays Out Priorities. Civil Georgia. Daily News Online, 16. února. [Citace: 10. listopadu 2010.] . Civil Georgia. 2007. Former Defense Minister Detained In Georgia. Civil Georgia. Daily News Online, 27. září. [Citace: 10. listopadu 2010.] . Civil Georgia. 2005. Late PM’s Brother Speaks of Zhvania’s Death. Civil Georgia. Daily News Online, 4. dubna. [Citace: 10. listopadu 2010.] . Civitas Georgica. 2003. Structure of local self-government in Geogia. Tbilisi: Civitas Georgica. [Citace: 7. srpna 2010.] . Corso, Molly. 2012a. Georgia: Will Moving Parliament Out of Tbilisi Pay Off? Eurasianet, 8. června. [Citace: 2. října 2012.] . Corso, Molly. 2012b. Georgia: Can Prison Abuse Scandal Produce Protest Votes? Eurasianet, 24. září. [Citace: 2. října 2012.] . Corso, Molly. 2006. Georgia: Former Defense Minister Submits 'Shock' Resignation. Eurasianet, 16. listopadu. [Citace: 8. listopadu 2010.] . CPJ. 1998. Armenian Officials Tout Press Freedom But Bully the Press. Special Report. New York: Committee to Protect Journalists. [Citace: 2. listopadu 2010.] . Danielyan, Emil. 2012. OSCE Reaffirms Armenian Election Verdict. ArmeniaNow, 27. června. [Citace: 2. října 2012.] . Dixon, Robyn. 2001. Georgia Leader’s Nephew Feels Strain of Family Ties. Los Angeles Times, 4. října. [Citace: 8. července 2011.] .

121

Doward, Jamie. 2011. I’m not a spy or an oligarch, says Georgia’s secretive billionaire. The Guardian, 3. prosince. [Citace: 2. října 2012.] . EIU. 2011. Democracy index 2011: Democracy under stress. London: Economist Intelligence Unit. [Citace: 20. srpna 2012.] . EIU. 2010. Democracy index 2010. Democracy in retreat. London: Economist Intelligence Unit. [Citace: 4. října 2011.] . EIU. 2008. The Economist Intelligence Unit’s Index of Democracy 2008. London: Economist Intelligence Unit. [Citace: 4. října 2011.] . EMDSC. 2011. The Results of the Monitoring of the 7 November 2010 Elections to Milli Majlis (parliament) of the Republic of Azerbaijan. Final Report. Baku: Election Monitoring and Democracy Studies Center. [Citace: 4. března 2012.] . Eurasianet. 2012. Dashnaktsutyun Hopes For Opposition Unity In Presidential Vote. Eurasianet, 10. července. [Citace: 2. září 2012.] . Fatullayeva, Nushabe; Ismayilova, Khadija. 2012. Villagers Ask Aliyev To Help Fight Mine Controlled By Aliyevs. Radio Free Europe – Radio Liberty, 22. května. [Citace: 8. června 2012.] . Forbes. 2012. The World’s Billionaires. New York: Forbes.com LLC. [Citace: 8. října 2012.] . Fortin, Jacey. 2012. Georgia On Brink: Odd Parliamentary Election Leads To Angst Over Results. International Business Times, 1. října. [Citace: 8. října 2012.] Dostupné z: . Freedom House. 2012a. Electoral Democracies, 1989–2011. In Freedom in the World 2012: The Arab Uprisings and Their Global Repercutions. Washington: Freedom House. [Citace: 2. října 2012.] . Freedom House. 2012b. Freedom in the World Country Ratings 1972–2011. In Freedom in the World Comparative and Historical Data. Washington: Freedom House. [Citace: 2. října 2012.] . Freedom House. 2012c. Methodology. In Freedom in the World 2012: The Arab Uprisings and Their Global Repercutions. Washington: Freedom House. [Citace: 2. října 2012.] . Freedom House. 2009. Methodology. In Freedom in the World 2009: Progress in South Asia. Washington: Freedom House. [Citace: 8. září 2010.] . Freedom House. 2002. Azerbaijan. Freedom in the World. [Citace: 16. března 2011.] . 122

Freedom House. 1995–2012. Nations in Transit 1995–2012. Nations in Transit. [Citace: 2. října 2012.] . Gevorgyan, Siranuysh. 2012. Ideas for Unity: Dashnaks want parliamentary system and control levers for opposition. ArmeniaNow, 10. července. [Citace: 13. července 2012.] . Gogia, Giorgi. 2012. We should be able to enjoy the songs without complicity in ruthless forced evictions. The Independent, 26. května. [Citace: 13. července 2012.] . Grdzelishvili, Dachi. 2011. ‚Efforts of journalists enlivened foreigners‘. Will international organizations demand well founded arguments? Georgian Journal, 28. července, 3. Grigoryan, Marianna. 2012a. Armenia: Is a Genuinely Competitive Presidential Vote Coming in 2013? Eurasianet, 5. června. [Citace: 3. října 2012.] . Grigoryan, Marianna. 2012b. Armenia: On Election Day, Familiar Complaints and a Familiar Finish. Eurasianet, 7. května. [Citace: 3. října 2012.] . Harutyunyan, Sargis. 2012. Opposition Bloc Offers Local Election Support To Other Parties. Azatutyun, 3. července. [Citace: 29. srpna 2012.] . Hayrumyan, Naira. 2012a. Plan for future?: Government’s five-year program approved by parliament despite harsh criticism from opposition. ArmeniaNow, 22. června. . [Citace: 29. srpna 2012.] Hayrumyan, Naira. 2012b. Vote 2012: Opposition, government create dual – and dueling – monitoring staffs. ArmeniaNow, 6. dubna. [Citace: 29. srpna 2012.] . Hayrumyan, Naira. 2012c. Post-election passions: Decisions on who goes to parliament and who gives up mandate. ArmeniaNow, 14. května. [Citace: 29. srpna 2012.] . Hayrumyan, Naira. 2012d. Post-vote 2012: Constitutional Court to decide on legitimacy of May 6 polls, new MPs to pick mandates today. ArmeniaNow, 30. května. [Citace: 29. srpna 2012.] . Hayrumyan, Naira. 2010a. Approaching Elections: Current and Former Powers in Preparations for 2012 Parliamentary Race. ArmeniaNow, 22. září. [Citace: 20. října 2010.] . Hayrumyan, Naira. 2010b. Kocharyan’s Moment? Armenia’s political situation might be favorable for ex-president’s return to big politics. ArmeniaNow, 18. dubna. [Citace: 20. října 2010.] . 123

Henning, Job C.; Japaridze, Nino. 2012. Georgian Democracy on the March. The New York Times, 4. října. [Citace: 8. října 2012.] . HRW. 2008. Armenia: Civilians Die as Police Suppress Demonstrations and Riots. Human Rights Watch News, 1. dubna. [Citace: 30. října 2010.] . Chauffour, Célia. 2005. Zurab Zhvania, Georgian Prime Minister, found dead by poisoning. Caucaz, 3. února. [Citace: 30. října 2010.] . ICG. 2012. Armenia: An Opportunity for Statemanship. Europe Report N° 217. International Crisis Group. [Citace: 3. října 2012.] . ICG. 2010. Azerbaijan: Vulnerable Stability. Europe Report N°207. Baku/Tbilisi/Istanbul/Brussels: International Crisis Group, 2010. [Citace: 20. října 2010.] . ICG. 2008. Armenia: Picking up the Pieces. Europe Briefing N°48. Yerevan/Tbilisi/Brussels: International Crisis Group. [Citace: 13. dubna 2010.] . ICG. 2004. Armenia: Internal Instability Ahead. Europe Report N° 158. Yerevan/Brussels: International Crisis Group. [Citace: 20. října 2010.] . ICG. 2003. Azerbaijan: Turning Over a New Leaf? Europe Report N°156. Baku/Brussels: International Crisis Group. [Citace: 20. října 2010.] . IFES. 1998a. Election Profile for Armenia, Presidential Elections 1998, Results. International Foundation for Electoral Systems. Election Guide. [Citace: 21. října 2010.] . IFES. 1998b. Election Profile for Azerbaijan, Presidential Election 1998, Results. International Foundation for Electoral Systems. Election Guide. [Citace: 21. října 2010.] . IFES. 1999. Election Profile for Georgia, Parliamentary Election 1999, Results. International Foundation for Electoral Systems. Election Guide. [Citace: 21. října 2010.] . IFES. 2003. Election Profile for Azerbaijan, Presidential Election 2003, Results. International Foundation for Electoral Systems. Election Guide. [Citace: 21. října 2010.] . IFES. 2007. Election Profile for Armenia, Parliamentary Elections 2007, Results. International Foundation for Electoral Systems. Election Guide. [Citace: 21. října 2010.] .

124

IFES. 2008a. Election Profile for Armenia, Presidential Elections 2008, Results. International Foundation for Electoral Systems. Election Guide. [Citace: 21. října 2010.] . IFES. 2008b. Election Profile for Georgia, Presidential Election 2008, Results. International Foundation for Electoral Systems. Election Guide. [Citace: 21. října 2010.] . IFES. 2010. Election Profile for Azerbaijan, Parliamentary Election 2010, Results. International Foundation for Electoral Systems. Election Guide. [Citace: 21. října 2010.] . International Election Observation. 2012. Republic of Armenia – Parliamentary Elections, 6 May 2012. Statement of Preliminary Findings and Conclusions. Yerevan: OSCE/ODIHR, OSCE/PA, Council of Europe/Parliamentary Assembly, European Parliament. [Citace: 3. října 2012.] . Inter-Parliamentary Union. 2008. Azerbaijan: Parliamentary Elections Milli Mejlis, 1995. Historical Archive of Parliamentary Election Results. [Citace: 21. října 2010.] . ISFED. 2008. Preliminary Statement On the January 5, 2008 Extraordinary Presidential Elections and Plebiscite. Tbilisi: International Society for Fair Elections and Democracy. [Citace: 21. října 2010.] . Ismailzade, Fariz. 2006. Ruling Party Continues to Lose Ground in Azerbaijan. Eurasian Daily Monitor 3 (45). [Citace: 20. listopadu 2010.] . Ismayilova, Khadija. 2012. Azerbaijani President’s Family Benefits From Eurovision Hall Construction. Radio Free Europe – Radio Liberty, 9. května. [Citace: 3. října 2012.] . Kazimova, Arife. 2012. Azerbaijani Parliament Moves To Shield Aliyev, Family From Scrutiny. Radio Free Europe – Radio Liberty, 14. června. . [Citace: 16. června 2012.] Kekic, Laza. 2007. The Economist Intelligence Unit’s Index of Democracy. London: Economist Intelligence Unit. . Khachatrian, Haroutiun. 2012. General Elections in Armenia: Progess and Irregularities. Central Asia – Caucasus Analyst, 16. května. [Citace: 16. června 2012.] . Lawson, Mark. 2012. A belligerent Eurovision night fit for a broken Europe. The Guardian, 27. května. [Citace: 5. června 2012.] . Lee, Kong-Hyun; Scholsem, Jean-Claude; Tuori, Kaarlo. 2010. Opinion on the Draft Amendments to the Constitution of the Republic of Azerbaijan. Venezia: The Venice Commission of the Council of Europe. [Citace: 20. listopadu 2010.] . 125

Levine, Yael. 2012. Saakashvili’s Dilemma: Can Georgia’s Leader Keep Power and U.S. Support? The Atlantic, 18. dubna. [Citace: 2. května 2012.] . Leyla Aliyeva Official Website. 2012. Leyla Aliyeva Biography. Leyla Aliyeva Official Website. . [Citace: 8. srpna 2012.] Lomsadze, Giorgi. 2012. Georgia: Demonstrations Continue Amid Promises of Prison Reform. Eurasianet, 20. září. [Citace: 8. října 2012.] . Lomsadze, Giorgi. 2011. Report: Vanuatu Now Cancels Abkhazia’s Recognition? Eurasianet, 17. června. [Citace: 12. srpna 2012.] . Lomsadze, Giorgi. 2009. Georgia: Tbilisi Protests Produce a Mobile Parliament. Eurasianet, 3. května. [Citace: 30. srpna 2012.] . Luft, Oliver. 2011. Condé Nast to publish international edition of Baku magazine. Media Week, 29. června. [Citace: 8. srpna 2012.] . Marsden, Chris. 1999. Shooting death of Armenian prime minister heightens crisis in the Caucasus. World Socialist Web Site, 29. října. [Citace: 22. října 2010.] . Marshall, Monty G.; Cole, Benjamin R. 2011. Global Report 2011. Conflict, Governance, and State Fragility. Vienna, VA: Centre for Systemic Peace. [Citace: 23. srpna 2012.] . Marshall, Monty G.; Jaggers, Keith. 2011. Polity IV Country Reports 2010. Polity IV Project. Vienna, VA: Centre for Systemic Peace. [Citace: 23. srpna 2012.] . Mekhtiev, Elkhan. 2000. Azerbaijan’s Parliamentary Election Fraud and Falsification. Central Asia – Caucasus Analyst, 22. listopadu. [Citace: 21. listopadu 2010.] . Melikishvili, Alexander. 2010. Is Part of the Georgian Opposition Financed by Georgian Organized Crime? Eurasia Daily Monitor 7 (126). [Citace: 13. srpna 2012.] . Miller, Terry; Holmes, Kim R.; Kim, Anthony B.; Roberts, James M.; Walsh, Caroline. 2012. 2012 Index of Economic Freedom. Washington: Heritage Foundation. Mkrtchyan, Gayane. 2012a. Who’s Next PM?: RPA and PAP wrestle through cabinet selection and possible coalition. ArmeniaNow, 22. května. [Citace: 13. srpna 2012.] . Mkrtchyan, Gayane. 2012b. Return of the prodigal son?: Initiative lobbies for Interpolwanted Vano Siradeghyan’s “right to live in his motherland”. ArmeniaNow, 19. července. [Citace: 13. srpna 2012.] .

126

Mkrtchyan, Gayane. 2010a. Armenia and Democracy: Local opposition uses Council of Europe forum to get its message across. ArmeniaNow, 22. října. [Citace: 22. října 2010.] . Mkrtchyan, Gayane. 2010b. Rallying attention: Opposition highlights human rights violations in Armenia as European delegates begin forum.” ArmeniaNow, 20. října. [Citace: 22. října 2010.] . Modebadze, Salome. 2011. Poll: Majority Want Ivanishvili as President or Prime Minister. The Messenger Online, 9. prosince. [Citace: 8. října 2012.] . Muradova, Mina. 2011a. Azerbaijan Releases Imprisoned Journalist. Central Asia – Caucasus Analyst, 8. června. [Citace: 6. dubna 2012.] . Muradova, Mina. 2011b. Azerbaijani Police Cracks Down on Protests. Central Asia – Caucasus Analyst, 16. března. [Citace: 6. dubna 2012.] . Muradova, Mina. 2010. Azerbaijan: Presidential Election Offers Seven Candidates, but Only One Choice. Eurasianet, 13. října, 2010. [Citace: 15. listopadu 2010.] . Muradova, Mina; Abbasov, Rufat. 2005. Youth Groups in Azerbaijan Encounter Difficulties During Run-up to Parliamentary Elections. Eurasianet, 3. listopadu. [Citace: 15. listopadu 2010.] . Musayelyan, Suren. 2012. Armenian opposition bloc stages first rally after picking parliament mandates. ArmeniaNow, 26. června. [Citace: 6. července 2012.] . Natsvlishvili, Ia. 2011. Photographers found guilty, released under conditional sentences. Georgian Journal, 28. července, 4. Navarro, Luis; Woodward, Ian T. 2012. Public attitudes in Georgia. Results of a February 2012 survey carried out for NDI by CRRC. Tbilisi: National Democratic Institute. [Citace: 7. září 2012.] . NDI. 2012. NDI Releases Political Poll Ratings. Press Release. Tbilisi: National Democratic Institute. [Citace: 7. září 2012.] . New Europe. 2012. Georgia ‘illegally denied’ Ivanishvili citizenship. New Europe Online, 8. dubna. [Citace: 4. července 2012.] . New Internationalist Editorial. 2006. Robert Kocharian. New Internationalist Magazine, 1. prosince. [Citace: 23. října 2010.] . New York Times. 2008. Dark Days in Armenia. The New York Times, 7. března. [Citace: 18. října 2010.] . 127

nGnI. 2008. January 5, 2008 Extraordinary Presidential Election in Georgia, Final Report. Tbilisi: New Generation – New Initiative. [Citace: 29. října 2010.] . Nichol, Jim. 2008a. Armenia, Azerbaijan and Georgia: Political Developments and Implications for U.S. Interests. CRS Report for Congress. Washington: Congressional Research Service. [Citace: 20. října 2010.] . Nichol, Jim. 2008b. Azerbaijan’s October 2008 Presidential Election: Outcome and Implications. CRS Report for Congress. Washington: Congressional Research Service. [Citace: 20. října 2010.] . ODIHR Election Obeservation. 2004. Georgia Partial Repeat Parliamentary Election March 28, 2004. Warszawa: OSCE/ODIHR. [Citace: 25. října 2010.] . ODIHR Election Obeservation. 2003a. Georgia, Parliamentary Elections 2003. PostElection Interim Report. Warszawa: OSCE/ODIHR. [Citace: 25. října 2010.] . ODIHR Election Obeservation. 2003b. Republic of Armenia Parliamentary Election 25 May 2003. Final Report. Warszawa: OSCE/ODIHR. [Citace: 25. října 2010.] . ODIHR Election Obeservation. 2001. Republic of Azerbaijan Parliamentary Elections 5 November 2000 & 7 January 2001 Final Report. Warszawa: OSCE/ODIHR. [Citace: 25. října 2010.] . Osborn, Andrew. 2011. Inside the fantasy home of the £3.5bn politician. The Telegraph, 27. listopadu. [Citace: 3. září 2012.] . OSCE/UN. 1996. OSCE/UN Report of The OSCE/UN Joint Electoral Observation Mission in Azerbaijan on Azerbaijan's 12 November 1995 Parliamentary Election and Constitutional Referendum. Warszawa: OSCE/UN. [Citace: 25. října 2010.] . Petrosian, Susanna. 2006. RPA Elects Party Board Headed by Serge Sargsyan. The Noyan Tapan Highlights, 31. července. Petrosyan, David. 2006. “Siamese Twins” Separate. The Noyan Tapan Highlights, 31. července. Puddington, Arch. 2012. Freedom in the World 2012. The Arab Zprising and Their Global Repercussions. Washington: Freedom House. . Quinn, Sheila. 2007. Forced Out: LGBT People in Georgia. Report on ILGA-Europe/COC fact-finding mission. Brussels and Amsterdam: The European Region of the Internatiional Lesbian and Gay Association. [Citace: 3. září 2012.] .

128

Quinn-Judge, Paul. 2006. Shevardnadze the Survivor. The Washington Post, 19. března. [Citace: 18. října 2010.] . RFE/RL. 2012a. Interview: Georgia Prison Abuse Whistle-Blower Vladimer Bedukadze. Radio Free Europe/Radio Liberty, 19. září. [Citace: 8. října 2012.] . RFE/RL. 2012b. Tens Of Thousands Turn Out For Opposition Rally In Tbilisi. Radio Free Europe/Radio Liberty, 29. září. [Citace: 8. října 2012.] . RFE/RL. 2007. Praise, Scorn For Accusations Against Georgia President. Radio Free Europe/Radio Liberty, 26. září. [Citace: 22. října 2010.] . RFE/RL’s Azerbaijani Service. 2012a. Azerbaijani Police Break Up Opposition Protest, Arrest Activists. Radio Free Europe/Radio Liberty, 12. června. [Citace: 3. září 2012.] . RFE/RL’s Azerbaijani Service. 2012b. Azerbaijani Minority Journalist Detained On Drug Charges. Radio Free Europe/Radio Liberty, 22. června. [Citace: 3. září 2012.] . RFE/RL’s Azerbaijani Service. 2012c. Azerbaijani President Amnesties 66 Inmates, Including Political Prisoners. Radio Free Europe/Radio Liberty, 22. června. [Citace: 3. září 2012.] . RFE/RL’s Azerbaijani Service. 2012d. Azerbaijani Police Detain Dozens Of Opposition Protesters. Radio Free Europe/Radio Liberty, 24. dubna. [Citace: 3. září 2012.] . Rikadze, Izo. 2011. Political shake-up of this regime was significant. Interview with Nino Burdjanadze, ex-Speaker of Georgian Parliament. Georgian Journal, 28. července, 3. Rustavi-2. 2012. Opposition coalition holds rally in Tbilisi center. Rustavi-2, 27. května. [Citace: 3. září 2012.] . Saakashvili, Mikhail. 2012. The President of Georgia addressed the public gathered in the renovated Kutaisi Theater. The Administration of the President of Georgia Speeches & Statements, 5. května. [Citace: 3. září 2012.] . Smith, Neil. 2011. Emin: a singer with connections. BBC News, 1. března. [Citace: 8.března 2011.] . Soghikyan, Kristine. 2008. Pre-election Mosaic – 2008. Hetq Online, 4. února. [Citace: 21. října 2010.] . Stack, Megan K. 2009. Georgia Opposition Leader Has Sights on Presidency. Los Angeles Times, 12. dubna. [Citace: 29. října 2010.] . 129

State Constitutional Commission. 2010. Draft constitutional law on the changes and amendments to the Constitution of Georgia. Unofficial translation. Tbilisi: State Constitutional Commission. [Citace: 15. srpna 2012.] . Stepanian, Ruzanna; Chilingarian, Elina. 2012. Armenian Government ‘On Right Track,’ Says EU President. Azatutyun, 4. července. [Citace: 5. srpna 2012.] . Stepanyan, Shushan. 2009. ARF Pulls Out of Governing Coalition; Cites Major Policy Disagreements. Hetq Online, 27. dubna. [Citace: 21. října 2010.] . Stephenson, Wendell. 2010. The good oligarch. Prospect, 21. července. [Citace: 3. září 2012.] . The Times. 2005. Zurab Zhvania. Prime Minister of Georgia who looked to the West and for consensus after his country’s Rose Revolution. The Times, 4. února. [Citace: 27. října 2010.] . Transparency International Georgia et. al. 2012. Stripped Property Rights in Georgia. Third Report. Promoting Property Rights Protection in New Touristic Zones. Tbilisi: Association Green Alternative, GYLA, Transparency International Georgia, The Georgian Regional Media Association. [Citace: 3. září 2012.] . US Embassy Baku. 2010a. Who owns what? Part 1 – The First Lady’s Family. Secret Internet Protocol Distribution. Baku: US Embassy Baku. [Citace: 3. září 2012.] . US Embassy Baku. 2010b. Who owns what vol. 2 – The minister of emergency situations, beluga caviar, and fruit juice. Secret Internet Protocol Distribution. Baku: US Embassy Baku. [Citace: 3. září 2012.] . Walker, Christopher; Habdank-Kolaczkowska, Sylvana. 2012. Nations In Transit 2012. Fragile Frontier: Democracy’s Growing Vulnerability in Central and Southeastern Europe. Washington: Freedom House. [Citace: 3. září 2012.] . Walker, Shaun. 2012. Protesters bundled away on eve of Eurovision. The Independent, 26. května. [Citace: 3. září 2012.] . Whitmore, Keith. 2002. Report on local elections in Georgia (2 June 2002). Strasbourg: The Congress of Local and Regional Authorities. [Citace: 29. října 2010.] . World Bank. 2012a. Ease of doing business index. Washington: World Bank. [Citace: 3. září 2012.] . World Bank. 2012b. Foreign direct investment, net inflows. Washington: World Bank. [Citace: 3. září 2012.] . 130

SEZNAM ZKRATEK POLITICKÝCH STRAN zkratka ADP AIM AMIP AÜP AŽM BHK DAP ENM HAK HHK HHŠ HŽK JAP KDM MAK SMK VHP

originální název Azärbajdžan Demokrat Partijasy Azgajajn Inchnorošum Mjavorum Azärbajdžan Milli Istiglal Partijasy

český překlad Ázerbájdžánská demokratická srana Unie národního sebeurčení Strana národní nezávislosti Ázerbájdžánu Azärbajdžan Ümid Partijasy Ázerbájdžánská strana naděje Azgajajn Žoghovrdakan Mjutjun Národní demokratická unie Bagravadž Hajastani Kusakcutjun Strana prosperující Arménie demokratiuli aghordzinebis pavširi Demokratický svaz obrody ertiani nacionaluri modzraoba Spojené národní hnutí Haj Azgajin Kongres Arménský národní kongres Hajastani Hanrapetakan Kusakcutjun Republikánská strana Arménie Hajoc Hamazgajin Šaržum Pan-arménské národní hnutí Hajastani Žoghovrdakan Kusakcutjun Lidová strana Arménie Jeni Azärbajdžan Partiasy Strana nového Ázerbájdžánu kristianul-demokratiuli modzraoba Křesťansko-demokratické hnutí Mjavorvac Ašchatankajin Kusakcutjun Spojená strana práce sakartvelos mokalaketa pavširi Svaz občanů Gruzie Vätändaš Hämräjliji Partijasy Strana občanské solidarity

131

SEZNAM OBRÁZKŮ A TABULEK Obrázek 1 Konstrukce indexu Freedom in the World ......................................................... 18 Tabulka 1 Typologie režimů s použitím klasických a redukovaných subtypů .................... 32 Tabulka 2 Základní geografické a ekonomické údaje – Arménie, Ázerbájdžán, Gruzie .... 39 Tabulka 3 Srovnání demokratického vývoje v Gruzii, Kyrgyzstánu, Srbsku a na Ukrajině ..................................................................................................................................... 56 Tabulka 4 Porovnání volebních výsledků (poměrná volba) dle údajů Centrální volební komise a paralelního sčítání hlasů; gruzínské parlamentní volby (listopad 2003) ...... 57 Tabulka 5 Konečné zisky mandátů po částečně opakovaných gruzínských parlamentních volbách (březen 2004) ................................................................................................. 58 Tabulka 6 Gruzie podle Nations in Transit ......................................................................... 70 Tabulka 7 Arménie podle Nations in Transit ...................................................................... 86 Tabulka 8 Ázerbájdžán podle Nations in Transit .............................................................. 102

132

ABSTRACT Armenia, Azerbaijan, and Georgia, three independent states in the region of the South Caucasus, went through the complex process of political and economic transformation after the split-up of the Soviet Union. The book The South Caucasus between Democracy and Authoritarianism is searching for and answer to the question of what type of political regime their transformations reached – whether it is democracy, authoritarianism, or socalled hybrid regime, combining democratic and authoritarian features. The theoretical chapters of the book are largely based on Juan José Linz’s typology of non-democratic regimes supplemented with “double-root strategy” of hybrid regime study by Matthijs Bogaards. The following chapters lead the reader through dramatic political development of the South Caucasus from the late 1980s until 2012, noticing inner structure of particular political regimes, sources of political power and ways of its maintenance and transfer. In addition to the discussion of typological classification of states and determining their particular types of political regimes, the book provides a detailed overview of modern political history of the region.

Keywords: The South Caucasus; Armenia; Azerbaijan; Georgia; political regimes; modern political history

133

PŘÍLOHY

134

Příloha 1 Skóre Arménie, Ázerbájdžánu a Gruzie podle Freedom House, The Economist a Polity

rok 1991 1992

Arménie Freedom House Economist Freedom in the VD Democracy World (a/n) index PP OS režim body režim 5 5 ČS n 4 3 ČS n

1993 1994 1995

3 3 4

4 4 5

ČS ČS ČS

n n n

1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011

5 5 4 4 4 4 4 4 5 5 5 5 6 6 6 6

4 4 4 4 4 4 4 4 4 4 4 4 4 4 4 4

ČS ČS ČS ČS ČS ČS ČS ČS ČS ČS ČS ČS ČS ČS ČS ČS

n n a a a a a n n n n n n n n n

4,15

H

4,09

H

4,09 4,09

H H

Polity body režim

Ázerbájdžán Freedom House Economist Freedom in the VD Democracy World (a/n) index PP OS režim body režim 5 5 ČS n 5 5 ČS n

+7 +7

DEM DEM

+7 +7 +2 AF -6 F -6 +5 +5 +5 +5 +5 F +5 F +5 F +5 F +5 F +5 F +5 F +5 F +5 F n/a

DEM DEM ANK

6 6 6

6 6 6

NS NS NS

AUK AUK ANK ANK ANK ANK ANK ANK ANK ANK ANK ANK ANK ANK ANK n/a

6 6 6 6 6 6 6 6 6 6 6 6 6 6 6 6

5 4 4 4 5 5 5 5 5 5 5 5 5 5 5 5

NS ČS ČS ČS ČS ČS ČS NS NS NS NS NS NS NS NS NS

Polity body režim

Freedom House Freedom in the VD World (a/n) PP OS režim 6 5 NS n 4 5 ČS n

ANK ANK

n n n

-3 F +1 AF -3 F -3 F -6 F

ANK ANK AUK

5 5 4

5 5 5

ČS ČS ČS

n n n n n n n n n n n n n n n n

-6 -6 -7 -7 -7 -7 -7 -7 -7 -7 -7 -7 -7 -7 -7 n/a

AUK AUK AUK AUK AUK AUK AUK AUK AUK AUK AUK AUK AUK AUK AUK n/a

4 3 3 3 4 4 4 4 3 3 3 4 4 4 4 4

4 4 4 4 4 4 4 4 4 3 3 4 4 4 3 3

ČS ČS ČS ČS ČS ČS ČS ČS ČS ČS ČS ČS ČS ČS ČS ČS

3,31

A

3,19

A

3,15 3,15

A A

Gruzie Economist Democracy index body režim

Polity body režim

+4 F +4 F

ANK ANK

n n a

+4 F +4 F +5

ANK ANK ANK

a a a a a a a n a a a a n n n n

+5 +5 +5 +5 F +5 F +5 F +5 F +7 +7 +7 +6 +6 +6 +6 +6 n/a

ANK ANK ANK ANK ANK ANK ANK DEM DEM DEM DEM DEM DEM DEM DEM n/a

Vysvětlivky: Freedom House: PP – politická práva; OS – občanské svobody; ČS – částečně svobodná země; NS – nesvobodná země; VD (a/n) – volební demokracie (ano/ne) Economist: A – autoritarismus; H – hybridní režim Polity: ANK – anokracie; AUK – autokracie; DEM – demokracie; A – exekutivní puč (autogolpe); F – frakcionářství Prázdné pole značí, že index v daném roce vůbec nebyl počítán, znak n/a že údaj není dostupný. Zdroje: EIU 2008; EIU 2010; EIU 2011; Freedom House 2012b; Freedom House 1995–2012; Kekic 2007; Marshall a Jaggers 2011.

4,6

H

4,62

H

4,59 4,74

H H

Jižní Kavkaz mezi demokracií a autoritarismem

Vydal:

European Science and Art Publishing

Edice:

vědecká monografie

Autor:

RNDr. Vincenc Kopeček, Ph.D.

Vědecký redaktor:

PhDr. Jiří Kirchner, Ph.D.

Recenzenti:

prof. RNDr. Robert Ištok, Ph.D. doc. PhDr. Jaromír Pavlíček, CSc.

Jazyková korekce:

Mgr. Lenka Kopečková, Ph.D.

Cover:

www.eusapub.eu

Tisk:

PrintActive s.r.o. (www.dum-tisku.cz)

Náklad:

200 ks

Publikace byla dne 30.10.2012 schválena vědeckou redakční radou do edičního plánu European Science and Art Publishing pro rok 2012