Jižní Čechy očima …
Výtvarný ateliér Domova sv. Anežky, o.p.s. V průběhu roku 2014 vzniklo ve Výtvarném ateliéru Domova sv. Anežky patnáct velkoformátových pláten s tématikou jihočeských tradic a zvyků, krajiny a méně známých památek. Autory obrazů jsou dospělí lidé se zdravotním postižením využívající sociální služby Domova sv. Anežky v Týně nad Vltavou.
Domov sv. Anežky vznikl v roce 1999 díky úsilí občanského sdružení Pomoc Týn nad Vltavou rekonstrukcí části hospodářského dvora v Týně nad Vltavou – Čihovicích jako centrum pro pomoc a podporu dospělým lidem se zdravotním postižením. Dnes ve dvou střediscích poskytuje sociální služby, provozuje chráněné dílny pro zaměstnávání lidí s postižením a rehabilitační centrum s fyzioterapií. Koncepce činnosti Domova sv. Anežky nabízí unikátní prostupnost a návaznost jednotlivých nástrojů podpory pro člověka se zdravotním postižením (sociální služba – zaměstnávání – terénní podpora – rehabilitace). Posláním Domova sv. Anežky, o.p.s. je podpora a pomoc dospělým lidem se zdravotním postižením začlenit se do běžného života, žít samostatný, soběstačný a důstojný život s odpovídajícím sociálním postavením a naplněnými potřebami užitečnosti a potřebnosti. Více viz www.anezka-tyn.cz. Výtvarný ateliér Domova sv. Anežky, o.p.s. Motto výtvarného ateliéru: „Zažij obdiv, potěš ostatní.“ Výtvarný ateliér Domova sv. Anežky pracuje od února 2004, obvykle jednou týdně, v rámci podpůrných aktivit sociální rehabilitace. Pod vedením Mgr. Barbory Šestákové vznikají autorské kresby a malby dospělých lidí se zdravotním postižením, které slouží pro výzdobu obou center Domova sv. Anežky, pro pořádání výstav, tisk novoročenek, publikací, kalendářů nebo pohlednic. Pro rok 2013 a 2014 připravil Výtvarný ateliér ve spolupráci s chráněnou dílnou PO-TISK také tematické nástěnné kalendáře MADONY, LÉTAVICE a LINORYTY. František Bandy v roce 2012 v rámci Výtvarného ateliéru ilustroval knihu Miroslava Šlechty Krádež výletu. Zajímavým počinem byla příprava originálního komiksu „Utajený Fénix a duch místa“ k 10. výročí otevření Domova sv. Anežky. Tomáš Štěpánek a Tomáš Jára vytvořili v roce 2012 dvě plátna - dvojobraz svaté Kláry a svatého Františka z Asissi do Čihovické kaple Svaté Anežky České. Výtvarný ateliér je také autorem Betlému, který od roku 2007 zdobí v adventním a vánočním čase náměstí v Týně nad Vltavou. Pro Město Týn nad Vltavou vytvořil Výtvarný ateliér i propagační knížečku „Týn nad Vltavou – město mnoha tváří“ a logo pro Radniční noviny. Na počátku roku 2013 vznikl ve Výtvarném ateliéru cyklus čtyř velkoformátových pláten s názvem „Cesta“. Na vše je možné se podívat na stránkách www. anezka-tyn.cz. Výtvarný ateliér má za sebou v současné době dvacet výstav svých obrazů a pláten. Autoři obrazů: Tomáš Jára, 29 let, Hluboká nad Vltavou Martina Bártová, 30 let, Větřní Tomáš Štěpánek, 22 let, Větřní Marek Lukač, 20 let, Chrášťany Jitka Konrádová, 26 let, Český Krumlov Jiří Tůma, 37 let, Hluboká nad Vltavou Hana Ťupová, 26 let, Týn nad Vltavou
1
Boží muka u Hospříze, Jiří Tůma V průběhu staletí byly na území jižních Čech postaveny stovky zděných a kamenných božích muk. Označovala místa uložení ostatků padlých vojáků a bývala připomínkou i jiných tragických událostí. Někdy byla využívána jako mezníky na hranicích katastrů obcí, sloužila jako rozcestníky, zejména ale byla místem určeným k modlitbě, zastavení a rozjímání na cestách, k prosbám vznášeným za úrodu, déšť, uzdravení, narození dítěte či mnoho dalších potřeb. Jsou dokladem snahy vepsat do krajiny část kolektivní paměti i projevem obecně lidské touhy po blízkosti Boží. Jsou jedním z nejstarších hmotně dochovaných dokladů zbožnosti mimo liturgické prostory. (z knihy Zděná boží muka jižních Čech, Pavel Hájek).
2
Vynášení smrti, Jitka Konrádová Vynášení smrti, vyhánění zimy a vítání jara je západoslovanský lidový zvyk pocházející z předkřesťanské éry. Jeho ústředním prvkem je slaměná figura oblečená v ženských šatech, známá pod četnými jmény jako například Morana, Morena, Marzana, Mařena, Smrt, Smrtka nebo Smrtholka. Rituál se zpravidla koná na Smrtnou neděli, ale také na neděli Družebnou a Květnou. Figuru Smrtky vytvářely dívky z došku a oblékaly ji do ženských šatů nebo ovinuly do hadrů, figura byla také různě zdobena, například stuhami nebo kraslicemi. Z barev se používala především bílá a černá. Poté byla nastrčena na tyč, či prostě vzata do rukou. Jinde byla dělána z tyče obalené slámou. Smrt je vynášena z vesnice za zpěvu obřadních písní a poté vhozena do vody či do příkopu, pálena nebo zakopávána do země. Součástí slavnosti bývalo leckde také koledování.
3
Obchůzka na svatou Lucii, Tomáš Jára Svátek svaté Lucie připadá na 13. prosince. V jižních Čechách je tento den spojen se zvykem obchůzky Lucek. Bývalo jich šest. Pět bíle oblečených, poslední v oděvu kněze. Každá nesla něco jiného. První držela mimino, druhá hadr a rýžák, třetí metlu, čtvrtá košík s pamlsky, pátá malířskou štětku. Po vstupu do obydlí obřadně pozdravily, první s dítětem usedla na stoličku a houpala je, druhá předváděla mytí podlahy, třetí metlou popoháněla děti, aby se modlily, čtvrtá děti obdarovala, pátá předváděla malování a šestá jako kněz vykropila obydlí za neustálého modlení. Lucky byly oblečené do bílých plachet a na obličeji měly ptačí masku s velkým zobákem. Většinou mlčely a vše předváděly pantomimou. Tento zvyk se na mnoha místech jižních Čech stále udržuje, třeba v Kovářově nebo v Doudlebech.
4
Šumavští skláři, Hana Ťupová Uplynulo již mnoho let od dob, kdy na Šumavě planul oheň v desítkách sklářských pecí a kdy zde na sklárnách pracovaly tisíce sklářů. Po dobách velké slávy šumavského sklářství zůstaly jen stopy, staré sklárny mnohde připomínají místní jména a střepy, které okolo nich nalézáme. Základem sklářské výroby na Šumavě byl dostatek vhodných surovin, zejména křemene a laciné topivo v rozsáhlých lesích. První sklárny se zřizovaly v jednoduchých boudách postavených uprostřed lesa, aby palivo bylo co nejdostupnější. Po vykácení přilehlého hvozdu, se jednoduše sklárna přemístila jinam. Tím také rozvoj sklářské výroby podstatně ovlivnil osídlování dosud těžko přístupných a tím nijak hospodářsky nevyužívaných území. Za nejstarší známou sklárnu v Čechách je považována Sklenářova Lhota u Vimperka, zmiňovaná již roku 1359. Sklářství začalo upadat na Šumavě v polovině 19.století. Důvodem byla změna vytápění pecí od drahého dřeva k uhlí a později plynu. I dnes se najdou ještě na Šumavě šikovní skláři. Pracují většinou samostatně, či v malém obsazení, ale každý z nich má svůj neopakovatelný rukopis a v originalitě mnohdy předčí technologicky špičkové provozy.
5
Kohoutí kříž, Tomáš Jára Kohoutí kříže se znázorněním nástrojů Kristova umučení byly rozšířené v 18. a 19. století v Bavorsku. Odsud se dostal zvyk stavět tyto kříže k nám. Takový kohoutí kříž, to je běžný dvojramenný kříž s umučeným Kristem. Na jeho vrcholu je umístěn kohout, pod ním hodiny a na ramenech kříže je rozmístěna spousta nástrojů. Celek bývá zhotoven kovářským způsobem ze silného železného plechu a dalších kovaných částí. Takových křížů je jako šafránu. Přesněji řečeno dva. Jeden je u obce Nicov, druhý stojí v obci Úbislav. Kříže jsou pozoruhodným důkazem lidového umění a řemeslné zručnosti. Kohoutí kříž je přímo nabit symbolikou, která umožňovala kolemjdoucímu si připomenout průběh Kristova umučení - od zatčení až po popravu na kříži. Na jeho je umístěn kohout jako symbol trojího zapření Kristova apoštolem Petrem. Ručičky hodin ukazují několik minut po třetí hodině - tedy okamžik, kdy Kristus na kříži skonal. Na ramenech kříže vedle Kristova těla jsou vypodobněny nástroje, které byly použity při ukřižování: kopí, tyč, žebřík, lopata, kalich, houba, kladivo, kleště, trnová koruna a další symboly. Houba je zde proto, že umírajícímu Ježíši byla na dřevěné tyči nabídnuta houba namočená v octě. Kopí je ono slavné kopí římského setníka Longina, jímž ukřižovanému probodl bok, ze kterého vyšla krev a voda. Džbán připomíná místodržitele Piláta (jeho legendární výrok „myji si ruce“). Ruka je rukou, která Ježíše cestou na kříž udeřila. Je zde i trnová koruna, kterou byl Kristus „korunován králem židů“.
6
Zaniklá obec Boletice, Jiří Tůma Nedaleko Českého Krumlova se v minulosti nacházela obec Boletice, pojmenovaná snad podle někdejšího slovanského kmene. Od roku 1947 je obec součástí vojenského prostoru. Najdeme zde vzácnou románskou stavbu, kostel sv. Mikuláše z II. poloviny 12. století. Kostel je považován za vůbec nejstarší sakrální památku jižních Čech. Současná podoba přiznává pozdně gotické úpravy z konce 15. století (presbytář, sakristie nebo zastřešení věže). Kostel původně obklopovaly pozdně barokní budovy fary a školy, ty už dnes ovšem neexistují. V současné době se o záchranu a obnovu unikátního kostela snaží Občanské sdružení Kostel sv. Mikuláše Boletice.
7
Boží tělo, Martina Bártová Slavnost nejsvětějšího těla a krve Páně (Boží tělo, 60 dnů po Velikonocích) zavedl papež Urban IV. v roce 1264. Od 14. století se po celé církvi rozšířil zvyk procesí. V Čechách se prvé procesí Božího těla konalo roku 1355. V českých zemích nabyla tato oslava zvláštního rázu. Průvod přijal charakter prosebného procesí za příznivé počasí před nastávajícím létem a za ochranu před přírodními katastrofami. Je zvykem po závěrečné části mše svaté konat procesí s baldachýnem mimo prostor kostela a zastavovat se při čtyřech vyzdobených oltářích za zpěvu eucharistických písní, často pomocí přenosného harmonia. U každého oltáře je čteno evangelium. Součástí průvodu jsou družičky oblečeny v bílém házející plátky květin před kněze, který nese v monstranci Nejsvětější svátost. Květy posypaná cesta je jedním z výrazů úcty k Ježíši nesenému v průvodu. V mnoha jihočeských farnostech se slavnost Božího těla v této podobě uskutečňuje dodnes.
8
Doudlebský masopust, Marek Lukač Doba od Tří králů po Popeleční středu se u nás nazývá Masopust. Popeleční středou začíná postní období před Velikonocemi. O masopustních radovánkách u nás se dochovaly písemné zprávy již ze třináctého století. Doudlebský masopust je tradiční masopustní obcházení koledy společně se židy a ostatními maskami. Koledníci obcházejí ves se všemi patřičnými atributy, které mají svůj původní a nezaměnitelný význam. Tak třeba 365 růžiček na klobouku je 365 dní v roce, jalovec představuje trnovou korunu, šerpa pak roucho Ježíšovo a barvy šerpy značí zem, z které koledníci pocházejí. S písničkou a tančeným „kolečkem“ zvou koledníci domácí i přespolní na večerní přástky a pěknou hodinku, kterými končí veselí a nastává období předvelikonočního půstu. „Toto kolečko děláme pro pana hospodáře s paní hospodyní tohoto počestného stavení a prosíme je o štědrou koledu. Věrtel ovsa, věrtel žita, drobet mouky na vdolky pro ty naše pacholky. Až od vás odcházeti budem, za všechno vám pěkně poděkujem.“ Moučnej převezme koledu a zavejskne. Rychtář poděkuje za štědrou koledu a zve pana hospodáře s hospodyní na večer do přástek. Všechno musí být podle nepsaných, ale pečlivě dodržovaných, regulí doudlebského masopustu. To, že mládenci z doudlebské růžičkové koledy vše dobře znají, kontroluje doudlebská slaměná koleda. Tu tvoří ženatí muži, kteří v mládí s růžičkovou koledou chodili. A každá neznalost musí být potrestána. A jak jinak než „natvrdo“ rychtářským právem.
9
Studánka Bělička, Jitka Konrádová U obce Krty na Strakonicku (severně za obcí asi 100 metrů od posledních domků při cestě) stojí vysoká zděná boží muka, v jejichž patě najdeme studánku Běličku. Pramenu je připisován zázrak uzdravení paní Anny a podle pověsti dělala krtská voda dobře také francouzským vojákům na rány a další vojenské neduhy. Pramen vytryskl z kamene v 16. století, boží muka byla postavena v první polovině 18. století. Zděná i kamenná boží muka jsou důležitou součástí jihočeské krajiny a lidských příběhů stejně jako léčivé prameny a studánky.
10
Dožínky , Hana Ťupová Dožínky (nebo také obžínky) je slavnost ukončení žní. V mnoha evropských i mimoevropských zemích má dodnes náboženský charakter, jde o poděkování za sklizeň jako dar od Boha a také obětování části úrody. Slavnost obvykle zahrnuje odvážení posledního snopu z pole, předání dožínkového věnce a přání hospodáři. Vždy potom následuje hostina s hudbou a tancem. Věnec se schovával v hospodářství do Vánoc nebo až do příštích žní. Aby byl svátek opravdu společný a mohla se sejít i širší společnost, slavil se v předem stanovený den, například zářijového úplňku.
11
Velký Depot, Marek Lukač Velký Depot je označení místa bývalého stálého výcvikového tábora rakouských dělostřelců nedaleko Týna nad Vltavou. Rozlehlé cvičiště, zabírající plochu téměř čtyřiceti hektarů, bylo v těchto místech založeno v rámci reorganizace rakouského dělostřelectva v roce 1749 a fungovalo až do roku 1866. Místu dnes dominuje unikátní a působivé barokní pískovcové sousoší, připomínající katastrofu, která se v táboře odehrála 21. června roku 1753. Ve dvou dělostřeleckých laboratořích došlo ke vznícení střelného prachu a následné explozi, která více než osmdesát „ohněstrůjců“ usmrtila a přes čtyřicet jich vážně zranila. Podle místní pověsti byl výbuch připraven jako atentát na císařovnu Marii Terezii, která se měla účastnit vojenských manévrů. Císařovna skutečně zanedlouho (6. srpna) navštívila tábor i nedaleký Týn nad Vltavou a podle neověřených zpráv dala na místě neštěstí vztyčit monumentální sousoší Ukřižovaného Krista, sv. Jana a Panny Marie Sedmibolestné. Některé prameny připisují autorství žákům Ferdinanda Maxmiliána Brokofa nebo Matyáše Bernarda Brauna. Přesný původ ani datace soch nejsou známy, na prostřední je vytesán letopočet 1750.
12
Vyhánění Jidáše, Jitka Konrádová Vyhánění Jidáše je prastarý Velikonoční zvyk, který se na nemnoha místech uchovává dodnes. Jidáš, jak známo, zradil Ježíše, kterého potom zatkli, soudili a ukřižovali. Na památku této události se obvykle na Zelený čtvrtek (někde na Velký pátek) objevovalo symbolické honění Jidáše, kdy byl honěn jeden přestrojený chlapec ostatními dětmi a chasou s řehtačkami po návsi a od stavení ke stavení s popěvky a říkadly.
13
Krajina zaniklých vesnic a samot, Martina Bártová Druhá polovina minulého století po sobě zanechala řadu nenahraditelných škod a smutných dědictví. Jedním z nich je i téměř stovka se zemí srovnaných osad a vesnic v šumavském příhraničí a s tím i zánik nepředstavitelného množství drobných i významných památek s vazbou na zničené vesnice a jejich okolí. Téměř všechny obce, osady či samoty na Šumavě zanikaly v souvislosti s poválečným vypořádáním po druhé světové válce. Původní obyvatelé byli vyhnáni, chalupy vyrabovány, majetek rozkraden. Mnoho obcí se stalo součástí hraničního pásma nebo vojenských výcvikových prostorů. Zanikaly postupným chátráním nebo zbouráním či odstřelením při vojenských cvičeních. Po většině postižených míst zůstaly stopy dnes již téměř nepostřehnutelné, zasypala je zem, zarostla tráva, keře a stromy. Přesto při vašem putování Šumavou můžete na některé stopy narazit. Ať už je to křížek u cesty, zbytky kamenných základů, mostek přes potok, osamělé stavení. Na všech těch místech žili lidé se svými obyčeji, zvyky, příběhy. A třeba tam i vy najdete lesní jahody a navlečete si je na provázek tak, jako to kdysi dělala místní děvčata.
14
Plavci na Vltavě , Marek Lukač Vorařství, správněji plavectví, je jedním z tradičních řemesel jižních Čech a Povltaví. První zprávy o něm jsou již z doby Jana Lucemburského. Voroplavba je způsob dopravováním dřeva plavením po vodním toku. Z jižních Čech se prameny dopravovaly především do Prahy. V českých zemích ji v průběhu dvacátého století vytlačila železnice a výstavba Vltavské kaskády. Vory nebo celé jejich sestavy se nazývaly prameny. Voroplavba je velmi náročná na schopnosti vorařů, jimž se již ve 14. století říkalo plavci. Povolání dědilo z generace na generaci, plavecké osady existovaly už od středověku. Plavci skládali mnoho stupňů náročných zkoušek. Vltavské vory musely bez úhony proplout i velmi náročnými úseky, jakými bývaly například Svatojánské proudy. Plavbu vedl vrátný, při plavbě musel mít u sebe vrátenský patent, který dostal po složení zkoušek v Praze. Plavecké party na Vltavě měly čtyři až osm členů. Plavba trvala dny i týdny, zpět chodili plavci pěšky. Každý vor byl vpředu svázán pevně a natěsno a vzadu volněji nebo vůbec – proto se odpředu rozšiřoval. První vor se nazýval předák, předáková tabule nebo vrátenskej vor – na levé (vrátenské) straně veslo obsluhoval vrátný – kapitán plavby – a na pravé (pacholčí) straně další člen posádky. Druhý byl slabák, pacholčí vor. Na něm bývala kuchyně s ohništěm a protisměrné veslo „opačina“. Na slabáku bylo také firma – označení majitele a vrátného. Třetí vor byl „šrekovej“ – na něm byla jedna z brzd, 3–7 metrů dlouhá kláda zapouštěná kolmo do dna řeky. Poslední vor se jmenoval zadák a byl opatřen jedním veslem nebo kormidlem.
15
Pouť ke Svatému Vojtěchu ve Lštění, Tomáš Štěpánek, Tomáš Jára Farní kostel zasvěcený svatému Vojtěchu existoval ve Lštění již ve 14. století, kdy se o něm objevují první zmínky. Na místě původního gotického kostela byl zbudován v letech 1739 - 1741 nový barokní kostel. Vznikl tak jednolodní chrám s okosenými nárožími, pravoúhlým presbytářem, se sakristií v ose a s věží v průčelí. Kamenické práce obstaral krumlovský místr Matěj Plánský. Hlavní oltář kostela se sochami svatého Vojtěcha, svatého Václava a svatého Jana Nepomuckého je dílem krumlovského sochaře Josefa Mucka a pochází z roku 1755. Stejný umělec vyhotovil i dva boční oltáře se sochami svatého Josefa, svatého Linharta, svatého biskupa, svaté Ludmily a svatého Václava. Křtitelnice je barokní, ale v sakristii se dochovala původní křtitelnice z druhé poloviny 13. století. V kostele se také nacházejí náhrobky z let 1521 a 1743. Místo je spojeno se silným svatovojtěšským kultem, který se začal prosazovat především v 18. století. Dodnes je místo známé nejen pod svým úředním jménem Lštění, ale i pod názvy „Vojtěch“ nebo „Svatý Vojtěch“. Sem se čtyřikrát ročně: na pondělí Velikonoční, na svatého Vojtěcha (23. 4.), na pondělí svatodušní a na svátek Nanebevzetí Panny Marie (15. 8.), vydávaly a stále vydávají zástupy poutníků. Původní fara v místě existovala již ve 14. století.
16
Vydal: Foto, reprodukce: Grafická příprava: Textová část: Tisková příprava: Tisk:
Domov sv. Anežky, o.p.s., 2014 MK STUDIO, s.r.o. MK STUDIO, s.r.o. Jan Šesták Tiskárna Fiala Tiskárna Fiala
www.anezka-tyn.cz
Projekt byl realizován v rámci grantu Jihočeského kraje
