Jižní Anglie a legionářská Francie - mise Přílohy

Jižní Anglie a legionářská Francie - mise 2011 Přílohy

PŘÍLOHY OBSAH

Tangmere

14

Portsmouth

16

Bovington - tankové muzeum

19

Stonehenge

22

Vimy - kanadský hřeben

23

rota Nazdar (La Targette)

25

bitva u Terronu

27

svět Rogera Darlingtona

28

mapy

30

veselý svět Backgroundu

31

13

Přílohy

Jižní Anglie a legionářská Francie - mise 2011

Tangmere

Vstupenka do muzea

Základna Tangmere byla situována 5 km severovýchodně od Chichesteru v hrabství Sussex. Působily zde průběžně všechny naše stíhací perutě RAF a báze tak představuje jedno z významných historických míst v mozaice bojové slávy československého letectva. Dokumentují to následujíc fakta: Od 1. července 1941 do 9. července 1942 měla na tomto letišti základnu britská 1. stíhací squadrona se svým vynikajícím pilotem F/Lt Karlem Kuttelwascherem. Patří mu přední místo mezi nejúspěšnějšími spojeneckými leteckými esy. Zemřel v r. 1959 a je pohřben v Uxbridge u Londýna. 16. července 1941, zahynul v bitvě o Anglii pilot RAF plk. in memoriam Antonín Velebnovský, rodák z Jablunkova. Jeho letoun se po nouzovém návratu z mise zřítil necelých 12 km od letecké základny Tangmere u vesnice Graffkam a jeho tělo bylo nalezeno druhý den v lese. Je pochován na anglickém vojenském hřbitově v Chichesteru. 28. prosince 1941 ve 22:00 vzlétl z letiště Tangmere Handley Page Halifax od 138 Special Duties Squadron, pilotovaný cpt. Ronem Hockeym, na jehož palubě byly tři desanty: Silver A (A. Bartoš, J. Valčík, J. Potůček), Silver B (J. Zemek, V. Škacha) a Anthropoid (J. Gabčík, J. Kubišem). U této 138. peruti pro speciální účely sloužil od října 1941 jako dobrovolník poručík Leo Anderle z Vyškova. Zahynul v noci 10. prosince 1942, kdy byl jeho Halifax Mk. II pravděpodobně sestřelen poblíž ostrova Malta německými stíhači z Kréty. Jeho jméno je uvedeno na památníku obětí války v severoafrickém El Alameinu. V noci na 4.června 1942 z Tangmere odstartovalo sedm pilotů, mezi nimi i Josef Dygrýn. Jeho Hurrican Mk.IIC Z3183 se odlepil z dráhy v 01.05 h a stroj zmizel v temnotě. Od té doby jej už nikdo nespatřil. Po třech měsících vynesl příboj na anglické pobřeží u města Worthingu mrtvolu letce, v němž se později podařilo identifikovat Josefa Dygrýna. Jeho ostatky byly pohřbeny na hřbitově ve Westwellu v Kentu. Těchto několik jmen, událostí a osudů je pouze zlomkem skutečnosti. Uvědomme si, že v letech 1940 - 1945 ztratilo čs. letectvo ve Velké Británii celkem 531 svých příslušníků. Na ně jsme mysleli při pohledu na bílé útesy britského pobřeží, které pro ně znamenalo bezpečí a domov. Vzpomínali jsme na ně i při pohledu na šedavé vody Kanálu, v nichž mají mnozí svůj hrob. Během návštěvy v Tangmere jsme nafotili místa, kde bylo letiště RAF. Zahlédli jsme zbytky asfaltu ranveje, torzo kontrolní věže jsme však neviděli. Bylo ukryté za lánem kukuřice a hlavně jsme nevěděli, kde ho hledat. Pro podobné případy přikládáme satelitní obrázek místa s vyznačením pozice muzea a řídící věže. V muzeu RAF Elvington (Yorkshire, sever Anglie) je jedním z exponátů zvon "Tangmere Scramble Bell". ntr ko oln ěž

ív

letištní dráhy a hangáry

Jde o originální zvon používaný v Tangmere jako signál k okamžitému vzletu v době bitvy o Británii.

letecké muzeum

pokračování 14

Přílohy


Tangmere Je zde letounHawker Hurricane MkI s kódovým označením „JX“ 1. perutě RAF, s níž v roce 1941 létal Karel Kuttelwascher. Tomuto pilotovi je v muzeu je věnován informační panel s fotografiemi a texty pod ústředním nadpisem: „Karel „Kut“ Kuttelwascher – The „Night Reaper“). Opodál stojí Gloster Meteor, první britský proudový letoun, který sloužil koncem 2. světové války v RAF, za ním Hawker Hunter Mk3, na němž v září 1953 vytvořil

pilot Neville Duke světový rychlostní rekord 1171km/hod (platil pouhý 1 měsíc). Za zmínku stojí ještě jedna událost poválečná: 4. června 1945 na tomto letišti odstartoval W/Cdr. Tomáš Kruml a jako první československý pilot letěl v proudovém stroji. Šlo o let britskou dvoumotorovou stíhačku Gloster Meteor F Mk.III (EE232) v rámci Krumlovy seznamovací stáže s proudovou technikou.

Pod letounem Hawker Hunter F5 je postaven kompaktní box se čtyřmi kanony Aden 30 mm. Výměna samotného boxu od přistání do vzletu trvala 6 minut, a žlutočerné pruhy byly používány v suezské krizi

Letiště RAF v Tangmere 15


Přílohy

Portsmouth Portsmouth Historic Dokyard Ihned po vzniku Královského námořnictva se jednou z jeho hlavních základen stal Portsmouth. Tento přístav na jihu Anglie měl nejen vynikající strategickou polohu, když kontroloval jižní vstup do Lamanšského průlivu a byl příhodnou branou do Atlantiku, ale též skýtal dokonalé kotviště uvnitř podkovovité zátoky a neméně dobře krytou rejdu Spithead, která dodnes funguje jako přehlídková plocha Královského námořnictva. První roky válečného námořnictva tu vybudoval Jindřich VIII již v roce 1540. Zde nastoupil admirál Nelson na palubu Victory, aby v roce 1805 vybojoval u Trafalgaru vítězství, jež učinilo z Velké Británie vůdčí globální velmoc na více než 100 let. Mezitím se Portsmouth stal nejdůležitější základnou Royal Navy a je jí dodnes. Místo, kde tak často kráčela historie britského impéria, pak přímo vybízelo, aby se stalo památníkem jeho námořní slávy, když navíc se zde jako národní relikvie uchovává od roku 1928 Victory, stodělový trojpalubník, který byl Nelsonovou vlajkovou lodí v bitvě u Trafalgaru a na jehož palubě Nelson v závěru bitvy padl. Proto byla část základny zpřístupněna veřejnosti a pod názvem Portsmouth Historic Dockyard ztělesňuje jednu z nejdůležitějších a nejpřitažlivějších námořních muzeálních expozic na světě. HMS Victory

s dvojnásobně silnou španělskou flotilou u mysu St. Vincent a 21. 10. 1805 její nejslavnější vítězná bitva u Trafalgaru, při níž zahynul admirál Horatio Nelson. Po Trafalgaru zůstala ve službě až do 7. 11 1812, kdy byla zakotvena v přístavu Portsmouth, jako plovoucí sklad. V této roli setrvala sto let a postupně chátrala. Roku 1921 začala kampaň za její záchranu. 1922 byla odtažena do nejstaršího suchého doku světa, doku No. 2 v Portsmouthu, kde setrvává dodnes. Dnes, po rozsáhlé rekonstrukci, která měla za úkol její vzhled co nejvíce přiblížit tomu, jak vyhlížela v době bitvy u Trafalgaru, je z ní plovoucí muzeum, které ročně navštíví 350 000 turistů. Současně zůstává v činné službě jako vlajková loď Druhého lorda Admirality, plnícího současně funkci Commander-in-Chief Naval Home Command, čili se jedná o velícího důstojníka v hodnosti admirála, jenž nese odpovědnost za personální, dislokační a organizační otázky v Královském námořnictvu. Tím se Victory stává nejstarší lodí, stále ještě se nacházející v činné službě.

Nejstarší válečná loď světa, která se stále nachází v činné službě. Vlajková loď admirála Nelsona v bitvě u Trafalgaru. Spuštěna na vodu 7. května 1765, do služby byla zařazena až roku 1778. V tomto roce účast na nerozhodné bitvě s francouzským loďstvem u ostrova Ouessant, asi 20 km na západ od vrcholu Bretaňského poloostrova. V roce 1781 druhá bitva tamtéž, 1797 vítězné střetnutí pokračování 16

Přílohy


Portsmouth Stručný technický popis HMS Vistory:

HMS Warrior První celokovová válečná loď, přezdívaná Black Snake (Černý had). Loď byla největším technologickým zázrakem Viktoriánské doby. Spuštěn na vodu na Temži nedaleko železáren Ditch and Mare v Blackwallu (později Thames Iron Works) 29. prosince 1860.

Victory je řadová loď klasické konstrukce s trupem o průřezu hrušky, třemi stěžni a třemi dělovými palubami. Oplachtění je brámové, což znamená, že každý stěžeň nese tři ráhna (jinými slovy - plachty jsou tedy ve třech patrech nad sebou). Horní paluba osazena předním a zadním (dvoupatrovým) kastelem. Spodní patro zadního kastelu tvoří tzv. quarterdeck, velitelské centrum lodi. Zde byl zasažen nepřátelskou střelou admirál Nelson a místo kde padl, je na palubě označeno pamětní deskou. K obsluze dvojitého kormidelního kola bylo zapotřebí 4 mužů za klidného počasí a dvojnásobku v bouři. Na horní dělové palubě 30 dvanáctiliberních děl, na spodní dělové palubě 30 dvaatřicetiliberních děl. Děla byla i na přední palubě. V lodní kuchyni byl měděný destilátor, produkující necelých 10 litrů sladké vody denně. V podpalubí, tedy na jednom z nejbezpečnějších míst na lodi během boje, působil během bitvy lodní chirurg. Prováděl zde všechny nutné zákroky, nejběžnější byly amputace. V blízkosti předního stěžně se nacházela prachárna – 35 tun střelného prachu v dřevěných soudcích. Výtlak: 3500 t, nosnost plně naložené lodi: 2 162 t, největší délka: 69,3 m, délka trupu v úrovni spodní dělové paluby: 56,7 m, výška lodi od čáry ponoru po vrchol hlavního stěžně: 62,5 m, ponor na přídi: 7,24 m, ponor na zádi: 7, 44 m, maximální rychlost: 8-9 uzlů, posádka: 850 mužů, výzbroj: 104 děl.

Do služby byl převzat v létě následujícího roku a vydal se na svoji první plavbu do Lisabonu a Gibraltaru. Desetitisíce lidí se shromažďovaly, aby mohly sledovat chloubu britského námořnictva loď největší, nejsilnější a též nejrychlejší. Pokud jde o rychlost, dosahovala přibližně 13 uzlů pod plachtami, zatímco parní stroje na plný výkon jí udělovaly rychlost jen asi o jeden uzel vyšší.

Pára tedy zdaleka neměla vyhráno. Navíc plavidlo zatěžovala nejen děla a jejich příslušenství, ale zejména obrovské množství uhlí, jež muselo být v trupu uskladněno. Poznalo se to i na sestavě posádky. Ze 700 mužů bylo 118 dělostřelců, 455 námořníků a ostatní patřili k technickému personálu. Válečník dosahoval délky 128 metrů, šířky 18 metrů a jeho celkový výtlak činil 9.200 tun. Byl vyzbrojen 36 děly dvou různých ráží, ale válčení si příliš neužil. Nejprve jen protivníky strašil a po r. 1881 byl stažen z aktivní služby a v 20. století již hnil v doku ve Walesu. Tam setrval od r. 1929 celé půlstoletí, než se jej zželelo nadšencům a 3. září 1979 byla zahájena jeho rekonstrukce do podoby muzejního exponátu, který dnes na své palubě vítá ročně statisíce návštěvníků.

pokračování 17


Přílohy

Portsmouth Pár údajů k Muzeum Dne D v Portsmouthu Otevřela jej v roce 1984 britská královna. Před budovou stojí americký Sherman a britský palmenometný Churchill, vedle 97 mm (3.7 inch) protiletadlový kanon stejného typu, jaké bránily Portsmouth proti nepřátelským náletům za 2. světové války. Opodál je realistická socha unaveného britského pěšáka, sedícího a odpočívajícího na poklopeném kanystru. Před vchodem je ještě nainstalován malý výsuvný bunkr typu Pickett Hamilton, vyvinutý na obranu britských letišť před očekávanou německou invazí. Na stožárech vlají vlajky všech států, jejichž námořníci, letci a vojáci se na vylodění podíleli. Mezi nimi nás potěší i ta červenomodrobílá… Západně od muzea je velké placené parkoviště, východně parková úprava. Oběma směry se po pár krocích dojde na jižní pobřeží, k pevnosti Southsea castle, kterou nechal vystavět Jindřich VIII. v roce 1545, poté, co vyplul do bitvy s francouzskou flotilou a ztroskotala zde jeho druhá vlajková loď Mary Rose, pří čemž zahynulo asi 500 námořníků. V těsné blízkosti Southsea castle stojí dodnes funkční maják z roku 1820. A kousíček přes vodu (no, ono je to dobrých 5 km) se táhnou břehy ostrova Wight a někde jižně pod ním je ono místo nazývané Piccadilly Circus, kde se sbíhaly proudy invazních lodí směřujících do Normandie. Součástí expozice jsou (mimo jiné – viz text Report) také nahrané vzpomínky místních mužů, žen i dětí, kteří zažili válečná léta nebo se nějakým způsobem účastnili Dne D. Poslední, co návštěvník spatří, je velká fotografie pokrývající stěnu před východem. V mlžném oparu jsou zde řady náhrobků na britském vojenském hřbitově v Ranville. Snímek připomíná chmurnou daň, kterou museli Spojenci zaplatit za vítězství.

Southsea Castle

Puby v Portsmouthu Porsmouth je okouzlující a zajímavé město. Jenom nás mrzelo, že jsme nikde nenarazili na nějakou hospůdku, bar či pravý anglický pub a museli jsme pařit stále na pokoji č. 312. Nicméně puby v Portsmouthu jsou, Internet ukazuje seznam i možnosti, soustředění je převážně okolo doků a přístavu, také v okolí university, bohužel okolo našeho Etapu nic, nic…. skutečně nic! The Old Vic

Starý Vic

The Registry

Registr

Bridge Tavern

Hospoda u mostu

The White Swan

Bílá labuť

The Ship Anson

Loď Anson

The Isambard Kingdom Brunel

I. K. Brunel

Isambard Kingdom Brunel, člen Královské společnosti (9. duben 1806 – 15. září 1859) byl britský konstruktér a podnikatel. Roku 2002 byl v anketě zvolen 2. nejvýznamnějším Britem v historii (po Winstonu Churchillovi). K jeho nejznámějším dílům patří vytvoření Great Western Railway, řady známých parolodí a množství důležitých mostů. The Hole In The Wall

Díra ve zdi - to zní obzvlášť dobře, i v Mělníku máme vyhlášenou Díru!

Škoda, že jsme neměli s sebou tyto informace o pubech v Portsmouthu, mohlo být o zážitky více!

18

Přílohy


Bovington - tankové muzeum Tankové muzeum v Bovingtonu je největším svého druhu v Evropě a druhé na světě. Na 200 exponátů diváka zcela zahltí, zvláště když je možnost nahlédnout do útrob strojů, zkusit si řízení a sledovat podrobně vývoj tankové zbraně, která má zde, ve Velké Británii, svůj počátek. Naši fotoreportéři, zvláště Renda, zde nafotili na 383!!! více či méně zdařilých fotografií. Alespoň malou ukázku jsme museli zařadit i do našich příloh.

19


Přílohy

Na začátku byl Mark I Dlouhotrvající a stagnující poziční válka na západní frontě vyžadovala prostředek, který umožní pod palbou bezpečný průlom nepřátelských linií. Ve Velké Británii byl této zbraně zahájen v dubnu 1915. Pod názvem Tritton vzniklo první hranaté pásové a pancéřované monstrum. Motor a převodovku vyrobila zemědělská a strojírenská společnost Foster. Jednotlivá kola byla zavěšena na vnějším rámu. Pásy byly zdrojem potíží, často se trhaly, nebo sjížděly mimo vodící kola. V zadní části byla připojena dvě pomocná řídící kola. Tritton byl postupně vylepšován, pásy měly upravené vedení na vnitřní straně a podvozek byl nově opancéřován. Upravená verze byla nazvána Little Willie (původ názvů prvních britských tanků je zřejmý - společnost William Foster & Company v Lincolnu řídil pan William Ashbee Tritton). Z pokusných typů Tritton a Little Willie se vyvinul typ Mark I s pomocnými zadními koly a typickým kosočtverečným tvarem, který měl umožnit dosažení lepšího zdolávání svislých překážek a příkopů. Mark I byl jako první označován pojmem „tank“ (nádrž). Původně, kvůli utajení, jako pojízdná nádrž na vodu, ale anglický termín Watter Carrier byl poněkud těžkopádný a jeho zkratka WC by zřejmě budila nežádoucí asociace. Z alternativních termínů (reservoir, storage, cistern) byl jednoslabičný „tank“ nejkratší a tím i nejlépe zapamatovatelný. Mark I byl poprvé nasazen na Sommě roku 1916. Byl prvním tankem na světě použitým v boji.

Své setkání s tanky 15. září 1916 popisoval jeden z přeživších německých důstojníků takto: "Z mlžného ranního oparu se na naše překvapené vojáky valily rachotící obludy, zdánlivě naprosto netečné vůči palbě z pušek a kulometů. Tupě se sunuly kupředu a nepřetržitě střílely z děl a kulometů. Drátěné překážky, které vždy spolehlivě zpomalily útoky pěchoty, drtily pod pásy jako by to byly pavučiny. Nezastavily je ani příkopy. Když dosáhly zákopů, vyběhli za nimi ukrytí angličtí pěšáci k zuřivé zteči na bodák a naši pěchotu prakticky vyhladili." Tank měl hmotnost 28,5 tuny a pancéřování silné 6 – 10 mm, které chránilo proti střelám z pušek a kulometů. Dosahoval rychlosti 4 míle za hodinu (6,4 km/h), poháněl jej řadovým šestiválcem Daimler-Knight se zdvihovým objemem 13 500 cm3 a výkonem 78 kW. Motor startovali čtyři muži zevnitř vozidla pomocí kliky. Motor tanku Mark I byl přes kuželovou spojku spojen s dvoustupňovou převodovkou umístěnou za ním.

pokračování 20

Přílohy


Na začátku byl Mark I Převodovka poháněla šnekový reduktor a diferenciál. Na obou jeho výstupních hřídelích byly další dvoustupňové převodovky, každá ovládaná jedním mužem zvaným "gearsman". Toto komplikované soustrojí umožňovalo zatáčení vozidla. Samotná hnací kola byla poháněna Gallovými řetězy. Kromě toho byl tank vzadu vybaven dvojicí pomocných kol, která sloužila k řízení a navíc zvyšovala šířku zákopů, které tank dokázal překonat. Řízení probíhalo několika způsoby. Mírné zatáčky se prováděly pomocí zadních kol. Jeden z "gearsmanů" na signál řidiče pomocná kola zvedl, řidič je pomocí volantu natočil do příslušného úhlu a pomocník je na povel spustil dolů. Druhým způsobem bylo přibrzďování jednoho pásu brzdami, které ovládal velitel vozidla. Tento způsob byl namáhavý, protože brzdy byly ovládané pouze ručně, nebyly příliš účinné a navíc se rychle opotřebovaly. Oběma způsoby bylo možné provádět jen drobné korekce směru jízdy. Ostrá zatáčka vyžadovala rozsáhlejší spolupráci. Řidič měl podle předpisu předávat pomocníkům u převodovek povely hlasem, ale to byla pouhá teorie. V praxi musel upoutat pozornost "gearsmanů" boucháním na kryt motoru a další povely ukazoval levou rukou, protože v rachotu uvnitř nebylo nic slyšet. Jeden z "gearsmanů" nejprve zdvihl zadní kola. Řidič vyšlápl spojku a zastavil. Zablokoval diferenciál, jednomu pomocníkovi ukázal, že má zařadit neutrál a druhému na prstech 1 nebo 2, podle toho, jak ostrou zatáčku chtěl provést. Velitel tanku musel zabrzdit pás na vnitřní straně zatáčky. Když "gearsmani" potvrdili zařazení, mohl řidič pustit spojku a rozjet se. Tank se otočil kolem zabrzděného pásu. Na konci manévru řidič opět zastavil. Pro pokračování v přímé jízdě bylo nutné provést stejné úkony v opačném pořadí, s tím rozdílem, že "gearsmani" zařadili na pomocných převodovkách stejný rychlostní stupeň. Poslední možností bylo nechat diferenciál odblokovaný a využít k zatáčení zařazení rozdílných převodových stupňů na pomocných převodovkách. Jinak byl postup stejný jako při zatáčení na místě. Tanky se označovaly jako „mužské“ (Male), vyzbrojené dvěma šestiliberními kanony Hotchkiss ráže 57 mm a kulomety, a „ženské“ (Female), které byly vyzbrojeny výhradně kulomety. Umístění výzbroje britských tanků na boku mělo umožnit palbu do obou stran přejížděných zákopů. U pozdějších verzí byly zkráceny délky hlavní, protože při větších náklonech „nabíraly“ hlínu. Tank Mark I neměl žádné pérování. Motor neměl tlumiče, výfuky byly vyvedeny rovnou stropem vozidla ven, takže hluk uvnitř tanku byl značný. Teplota uvnitř dosahovala v terénu až 70°C, vnitřek korby se plnil oxidy uhlíku a dusíku. Při střelbě se situace ještě zhoršovala. Není tedy divu, že osádka se při přesunech, pokud to bylo možné, vozila raději na stropě korby. Tuto osádku tvořil velitel a řidič, dva střelci, dva nabíječi kanonů a dva "gearsmani" kteří museli "ve volných chvílích" mazat motor, převodovky a obsluhovat boční kulomety. Komunikace s ostatními tanky se prováděla několika domluvenými signály pomocí praporků vystrčených otvory ve stropě korby. Praporky však byly v bitevní vřavě špatně vidět a osádky musely většinou vystačit s tím, co si odnesly z velitelské porady. Dál následovaly svého velitele a dělaly to co on. Pro dálkové spojení vozily britské tanky bedny s poštovními holuby a v boku korby byl speciální otvor pro jejich vypouštění "zpod pancíře". Podmínky uvnitř tanku však byly natolik nepříznivé, že holubi často uhynuli.

Hlaví zdroj informací: http://technet.idnes.cz/z-mlhy-vyjely-kovove- obludy -prvni-tanky-nemce-vydesily-pjz-/vojenstvi.aspx?c=A111007_164051_vojenstvi_vse autor Ing. Radek Panchartek

21


Přílohy

Stonehenge

Stonehenge Stonehenge, nejslavnější megalitická památka na světě, je prehistorický monument nacházející ve Wiltshire v Anglii, na Salisburské pláni (asi 3,2 kilometrů na západ od Amesbury a 13 kilometrů severně od Salisbury). Archeologové díky metodě radiokarbonového určování stáří datují postupnou konstrukci Stonehenge do let 3100 až 1900 př. n. l. První fáze stavby počala okolo roku 1900 př. n. l. Byl vystavěn kruh s průměrem 100 m z vnější strany tvořený příkopem a z vnitřní strany valem. Val byl jen 0,5 m vysoký. Příkop byl 2 m hluboký a na jeho dně byly umístěny kosti zvěře a skotu, aby se půda zpevnila. Druhá fáze nastala roku 1750 př. n. l., kdy byly vystavěny dva kruhy vztyčených kamenů uprostřed kruhu příkopu. Kameny vnějšího kruhu byly necelých pět metrů vysoké a téměř dva metry silné. Na těchto kamenech ležela souvislá řada kamenů vodorovných, které byly na těch vertikálních uchycené pomocí výstupků na vrcholu. Mnoho z nich však spadlo dolů. Kameny vnitřního kruhu byly podstatně menší, jen 2m vysoké. Třetí a poslední fáze počala okolo roku 1650 př. n. l. Byly vystavěny dvě podkovy. Vnější byla tvořena pěti „Trilitony“. Triliton je soustava tří kamenů, kde jsou dva kolmé a jeden vodorovný, přičemž ten vodorovný na nich leží. Největší z těchto trilitonů je 8,5 m vysoký. Kameny vnitřní podkovy jsou velikostí podobné kamenům vnitřního kruhu, tedy asi 2 m vysoké. Celý komplex byl dokončen okolo roku 1400 př. n. l. Větší kameny jsou v současnosti zality do betonu. Při stavbě byly kameny vsazeny do jam a utěsněny kamennou drtí. Avšak po dvou světových válkách začaly následkem otřesů vypadávat. Proto byli tehdejší archeologové nuceni rizikové kameny zabetonovat. I přesto však jeden z kamenů spadl při velké vichřici v roce 1963. Celá stavba a její okolí společně s kromlechem v Avebury patří již od roku 1986 na seznam Světového dědictví UNESCO. (Kromlech nebo také cromlech (kelt.) je okrouhlé seskupení jednotlivých vztyčených kamenů, menhirů. Může mít tvar kruhu, oválu, elipsy, ale i neúplného kruhu nebo jen polokruhu. Proto archeologové před obecněji užívaným termínem kamenný kruh upřednostňují právě označení kromlech.) O tom, k čemu toto Stonehenge vlastně sloužilo, se vedou neustálé spory a odborníci se dosud na jednotné teorii neshodli. Mohlo jít o místo k léčení zraněných a nemocných, o astronomickou observatoř našich předků, svatyni k rituálnímu uctívání a pohřbívání zesnulých nebo také o něco úplně jiného.

22

Jižní Anglie a legionářská Francie - mise Přílohy

Recommend Documents