Jižní Anglie a legionářská Francie
Background 1
-
mise 2011
2
Jižní Anglie a legionářská Francie Background - mise 2011
bří Filáčkové ©pif studio 2011 3
OBSAH úterý
13. září
5
středa
14. září
5
čtvrtek
15. září
7
pátek
16. září
8
sobota
17. září
10
neděle
18. září
10
pondělí
19. září
11
úterý
20. září
12
přílohy obsah
13
Tangmere
14
Portsmouth
16
Bovington - tankové muzeum
19
Stonehenge
22
Vimy - kanadský hřeben
23
rota Nazdar (La Targette)
25
bitva u Terronu
27
svět Rogera Darlingtona
28
mapy
30
veselý svět Backgroundu
31
4
Jižní Anglie a legionářská Francie - mise 2011
přes La Manche
Úterý 13. září Budíček v 5.45 trochu lepkavý, protože v lednici vyteklo špatně zavřené pivo. Odjíždíme v 6.30 od mělnické trafiky, sraz aut je na dálnici, u Roudnice. Posádky se rozsazují – Vašek, Jaromír, Borek a druhé auto - Ivek, Fanda a Renda. Toto druhé vozidlo rumunské výroby má cestou různé problémy: v chladiči mizí voda, nějak nefunguje plynový pohon a zlobí teplota, že by hrálo rádio, o tom nemůže být ani řeči. Nicméně všechny potíže se postupně překonají a Dacia nás doveze bezpečně kamkoliv. Směřujeme přes Teplice, hranice, a dále na Drážďany, Chemnitz, Kassel, zastavujeme nad Nordhausenem a v útrobách jednoho z vrcholů pohoří Harz tušíme podzemní továrnu Dora (viz rámeček). Za polovinou cesty tankování, v půl třetí nekonečné popojíždění po obchvatu kolem Essenu. Poté zaznívá na odpočívadle proslulá věta Jaromírova: „Svět je jeden velký pisoár!“. 15:02 vjíždíme do přes Venlo do Holandska, v Eindhovenu doplnění nafty (pistole na LPG ovšem nepasují a tak už to bude po většinu cesty). Míjíme ukazatele ke známým místům – Nijmegen a Arnhem, Dora—pracovní tábor s podzemní utajenou továrnou, kde od srpna 1943 pracovalo tisíce vězňů za nelidských podmínek na výrobě „zázračných zbraní“ V1 a V2 (viz odkaz)
V 16:05 jsme v Belgii, za chvíli uvázneme v zácpě u Antverp (do Fandy ťukli nějací Arabové a tvářili se naprosto nezúčastněně, šmejdi). Další půlhodinová zácpa nás čeká před Gentem. V Belgii ještě bereme v silném větru PHM, v 19:20 vjedeme do
Francie a podél pobřeží do Dunkerque a poměrně rychle nalézáme F1, kde všechno klapne už bez problémů. Čekají nás, Borek se lehce dorozumí svou roční znalostí angličtiny, pochopíme organizační systém včetně osobních kódů, trochu posedíme venku a popíjíme. Vašek při otevírání postříká dárkovým Bernardem (pivem) Ivka a rozdá osobní dárky, tentokrát nožíky. K dispozici letos máme materiály o legiích ve Francii, vizitky Backgroundu a malé české vlaječky, které mohou uctít pietní místa s českými jmény. Přes den bylo střídavě oblačno, teď večer se nějak zatahuje. Středa 14. září Budíček v 7:00, někteří jsou vzhůru už delší dobu, údajně je budí chrápání ostatních? Vyjíždíme z Dunquerku před osmou a to do Calaise. Cestou ovšem zácpy, takže se suneme jako slimáci a lehce nervózníme. Do vlastního přístaviště nás navedou cedule, směrovky a ukazatele, to funguje dobře, v Ticket Office se domluvíme bez zásadních potíží a zakoupíme jízdenky, najedeme k turniketům, tam jsou ovšem naše auta rozdělena do různých nájezdových pruhů a my nervózníme ještě více. Borek si už připravuje SMS, kdy v případě nalodění na různé trajekty udává místo setkání – kdesi v Doveru. Nakonec je ale vše jasné a jednoduché. Přijdou oreflexovaní zřízenci a navedou postupně všechny kolony aut do jednoho trajektu společnosti P&O Ferries., nakonec stojíme v útrobách lodi jen kousek od sebe. Společně s ostatními cestujícími vystoupáme barevnými schodišti do hor-
La Cap Gris Nez je útes ve výšce 45 m, 28 km od britského Doveru. V roce 1940, po porážce Francie, Hitler a Göring odtud sledovali britské útesy, další cíl jejich expanze. Asi 1km jižněji nalezneme tři betonové pilíře se dvěma kasematy. Jedná se o pozůstatky německého radaru. Obří anténa 10 metrů vysoká a 30 m dlouhá byla ukotvena na těchto pilířích. Tento typ radaru registroval každý pohyb na moři a sloužil jako výstraha pro říšské námořnictvo. 5
ních pater lodi a zamíříme na odkrytou zadní palubu, abychom měli odjezd i vlastní plavbu pěkně na očích. Je krásné, sice větrné, ale nádherně slunečné počasí a my se konečně blížíme k hlavnímu cíli naší mise. Vlastní plavba pro nás suchozemce je úžasným zážitkem. Už z calaiského přístavu svítí v dálce zcela jasně bílé útesy doverské, moře je všude plné lodí, ta naše se skutečně správně námořnicky houpá, na levoboku bere vítr od úst slova i dech. Míjíme francouzské pobřeží, vidíme mys Le Cap Blanc a pak i La Cap Gris (viz rámeček), odkud v roce 1940 sledovala německá generalita v čele s Adolfem Hitlerem zahájení bitvy o Británii . To už se ale trajekt stáčí k Anglii a my sledujeme jednak přibližující se útesy doverské a druhak vzdalující se starou dobrou kontinentální Evropu. Pak už je vidět vlastní Dover, nad ním se tyčí doverský hrad a také stožáry radarových sloupů (viz rámeček). Vlevo od přístavu je vidět Shakespearova skála (tady běhal šílený král Lear a chtěl mermomocí skákat do moře). Naše přistávání nám pak vylepšuje kroužící Spitfire, který v doprovodu dvou vrtulníků krouží na modrém nebi. Může to být náhoda, ale také se nabízí možnost nějaké oslavy, související se dvěma zářijovými výročími, které předznamenala obrat bitvy o Británii: Před 71 lety, 15. září, použila RAF proti nepříteli poprvé všechny své tři stíhací skupiny a způsobila Radar—sloupy připomínají známé historické antény z války, ale jde o mikrovlnné antény které předávají radarová data ze stanovišť v Fairlight a Margate. Jsou součástí systému Coastal Vessel Traffic Information Service (VTIS). Ten poskytuje plavidlům pobřežní plavby dopravní informace.
Jižní Anglie a legionářská Francie - mise 2011
Folkestone Tangmere moře pod Folkestone
Luftwaffe ztrátu padesáti šesti letounů. V následujících dnech intenzita bojů polevila a 17. září německé vrchní velení odložilo operaci Seelöwe (invazi do Velké Británie) na neurčito, čímž ji v podstatě zrušilo. Nasedáme do aut, neboť loď mezitím přirazila k molu a vyjíždíme ven. Čekáme, kdy budeme nuceni jet vlevo, nejdříve se stále posunujeme v koloně, pak se najednou ocitáme na dálnici a už je to tady. Všichni jedou obráceně, pruhy se připojují zleva, nejrychlejší je ten pravý. Počítali jsme s problémy, ale zdá se to horší, než všechny představy. Nutná je spolupráce všech členů osádky, zvláště spolujezdce. Nicméně podaří se nám dostat do Capel la Ferne u Folkestone, není to daleko od Doveru. Je tu vybudován památník všem letcům, kteří bojovali v roce 1940 o záchranu Anglie. V obrovském kruhovém prostoru je vyznačena kameny třílistá vrtule a uprostřed v ose je socha sedícího pilota v letecké bundě, v ruce drží kuklu a hledí k obloze. Nevyhlíží nepřítele, vyhlíží své kamarády a spolubojovníky, kteří se už nikdy ze svých misí nevrátili na svá letiště, zpět do Anglie. V pozadí je pak onyxová zeď se jmény všech pilotů, kteří v bitvě o Anglii působili a nás naplňuje hrdostí pohled na jména československých letců, kteří zde sváděli letecké souboje. Dáme k dedikační zdi českou vlaječku a sebereme si kamínky z doverských křídových skal. Při odchodu ještě procházíme kolem maket letounů Hurricane a Spitfire a při pohledu zpět vidíme, že se Památník bitvy o Británii koupe ve sluneční záři a z bílých křídových útesů je velkolepý výhled na pobřeží a hlavně na Kanál.
Vyrážíme dále, směr Tangmere. Nastává horor. Britské dálnice a silnice – nejen, že se jezdí vlevo a britští řidiči nijak tolerantní nejsou – jsou zcela plné, až přeplněné, každou chvíli se jede krokem. Čtyřproudé silnice – nikoliv hlavní dálnice – řeší sjezdy a nájezdy kruhovým objezdem – takže se tvoří fronty a zácpy. Auta není možné udržet za sebou, navíc se těžce bloudí, na ukazatelích se objevuje zelená zóna Londýna, což je průser, tam nechceme. Auta mizí ze vzájemného dohledu a po vlastní ose a vlastní navigací se postupně přece jenom dostáváme postupně až do Tangmere. V Tangmere je bývalé letiště RAF a letecké muzeum. Jsme v místech, kam byly dislokovány 310. a 312. peruť čs. wingu a odkud 28. 12. 1941 odstartoval Halifax, aby v protektorátu vysadil skupinu Anthropoid spolu se skupinami Silver A a Silver B. (viz rámeček) Jsme v místech, kde po válce padaly rychlostní rekordy na proudových strojích (např. Hawker Hunter Mk 3). Zde pilotoval W/Cdr. Tomáš Kruml jako první československý pilot proudovou stíhačku Gloster Meteor F Mk.III. V muzeu provádějí sympatičtí veteráni, kterým vůbec navadí jazykové bariéry a rozpovídají se, když poznají odkud jsme, a že máme nejen zájem, ale také nějaké znalosti. Na panelu se tu připomínají legendární pilot Karel „Kut“ Kuttelwascher - The Night Reaper (Na letadle Hawker Hurricane MkI jsou vidět kódová písmena „JX“ 1. perutě RAF, s níž v roce
Antropoid: Jan Kubiš, Jozef Gabčík, úkol: atentát na říšského protektora a šéfa RSHA Reinharda Heydricha Silver A: Alfréd Bartoš, Josef Valčík, Jiří Potůček úkol: vytvořit koordinační středisko pro řízení výsadkových skupin, udržovat pomocí radiostanice kontakt s Londýnem, navázat kontakt se štkp. Morávkem a přes něj obnovit kanál s agentem A-54 Silver B: Jan Zemek, Vladimír Škacha úkol: dopravit radiostanici Božena a zapojit se do odbojové činnosti 6
1941 „Kut“ létal.) a také Gabčík s Kubišem (skupina Antropoid). U letounu Hawker Hunter F5 je instalován kompaktní box se čtyřmi kanony Aden 30 mm a Fanda svými znalostmi, o tom, že výměna tohoto boxu od přistání do vzletu trvala 6 minut a že žlutočerné pruhy byly používány v suezské krizi, a kteréžto informace působivě vyložil průvodci v jazyce „čekengliš“, získal u zdejších staříků v modrých sakách obdiv a byl pasován na znalce, kterému bylo povoleno jít si po expozici, kam chce a fotit co chce… Závěrečným bonbónkem pak byl nákup suvenýru – stihačských křidélek RAF.
Okolo budovy muzea je pak řada dalších typů letadel, je tu malá vzpomínková zahrada, kde místo náhrobků jsou růžové keře a o kousek dál, za plotem je vidět travou zarostlou plochu bývalého válečného letiště, stály tu zbytky řídící věže, dnes jsou už údajně odstraněné, bohužel jsme se nedošli blíže a neověřili si to. Pokračujeme dále na západ, v Anglii mají o hodinu méně, vlastně jsou tu na základním čase a ten se nekryje s tím, co máme na hodinkách my, nechceme si ale náš čas měnit. Auta se opět trhají od sebe, do Portsmouthu (viz rámeček) dojedeme Portsmouth - 189 000 obyvatel, v anglickém hrabství Hampshire, na jižním pobřeží. Významný námořní přístav, slouží i jako místo odpočinku mnoha slavných lodí. Nejstarší dosud používaný suchý dok. Portsmouth byl rovněž místem nalodění části jednotek určených pro invazi v Den D.
Jižní Anglie a legionářská Francie - mise 2011
před D-Day muzem Portsmouth
ale v pořádku a nacházíme hotel Etap, nový a čistý, kde nás čekají, domluvíme se bez větších problémů. Ubytování, mejdan na pokoji č. 312, tady totiž nikde není vůbec žádné posezení. Ani před hotelem, ani v hotelu, ani v okolí. Usínáme brzy, plni dojmů, hlavně z ježdění vlevo. V noci je slyšet od moře i zdejších ulic křik racků. Počasí celý den nádherné. Čtvrtek 15. září Budíček, snídaně v hotelu – docela dobré: káva, máslo, topinky, jamy, různé buchty a záviny, juice. Odjezd na pobřeží k muzeu D-Day. Mají otevřeno až od 10.00, stále si nemůžeme zvyknout na posunutý anglický čas. Okukujeme a pózujeme u venkovních exponátů – Sherman, Churchill crocodile, působivá socha unaveného britského pěšáka „Tommyho“ a na vše laskavě hledící maršál Montgomery (zdá se, že úplně stejný stojí v Montgomery Coleville, v Normandii). Fotíme se na protiletadlovém děle a zkoumáme typ obranné pevnůstky Pickett-Hamilton (viz rámeček). A protože je stále čas, jdeme upraveným parkem na pobřeží. Kolem nás jsou perfektně sestřižené travnaté plochy, honí se tu angličtí psi všech ras se svými anglickými páníčky, proletuje a posedává tu spousta oceánských odrzlých ptáků a pak se objeví moře, od něhož jde lehká bríza (asi) a moře i obloha jsou úplně stejně modré, jasné a svěží a my suchozemci učůráváme nad tou krásou. Na vodě je plno různých lodí, od jachet po obrovské nákladní, které Potřeba bránit letiště proti výsadkům v případě německé invaze přinesla jako možné řešení typ pevnůstky Pickett - Hamilton. Při běžném provozu letiště byla zapuštěna v úrovni země, ale v případě potřeby se vysouvala pomocí hydraulického mechanismu. Uvnitř byli dva muži s lehkými kulomety, přístup byl poklopem ve stropu. Společnost New Kent Company jich vyrobila celkem 335 ks. Pevnůstky byly náchylné k zatopení spodní vodou a nebyly dostatečně pevné, aby unesly hmotnost těžkých letadel vyvinutých později během války.
míří do portsmouthského přístavu, i ten je odtud vidět, včetně známé věže Spinnaker Tower a dalších siluet. Vidíme i pobřeží ostrova Wight, který leží jižně od nás a pod nímž se v červnu 1944 v místě zvaném Picadilly Circus shromáždilo invazní loďstvo. A kolem nás se stále procházejí pejskaři, běhají lidé, je to místo relaxace a rekreace. Přesunujeme se do D-Day muzea. Je jediné svého druhu ve Velké Británii, fotit a natáčet se tu nesmí. V úvodu shlédneme projekci, film je trochu příliš obecný, a pak přichází na řadu hlavní atrakce – řada gobelínů (tapiserií?), jakýchsi ekvivalentů k tapisérii v Bayeux z 11. století (dobytí Anglie Normany) - „Overlord Embroidery“. (viz rámeček).
hlédnout spojenecká obrněná vozidla, průzkumná vozidla i tanky z kolekce tzv. „Hobartových legrácek“. A prezentace souborů jednotlivých zbraní, výstroje a insignií. Další exponáty jsou zaměřeny na britskou část vylodění, v místnosti, kde jsou umístěny vyloďovací čluny, jsme neodolali a tajně fotili a kamerovali. Bylo možné si zapózovat při řízení vyloďovacího člunu i s britskou helmou na hlavě. Československá spojenecká účast je tu ovšem připomenuta pouze naší vlajkou.
Z muzea odjíždíme směrem k přístavu, cestou míjíme památník všem námořníkům, kteří zahynuli během 1. a 2. světové války. Zaparkujeme Největší sál muzea je věnován vlastní auto na krytém parkovišti a vstupuinvazi ze vzduchu i z moře. Je zde naajeme do areálu starého portranžovaná maketa havarovaného smouthského přístaviště. Odmítáme kluzáku Horsa s raněnými a padlými. ale platit vstupné na nejrůznější Opodál vstoupíme do německé pevatrakce, je to tu dosti mastné a i tak nůstky, pozorovatel se dívá průzorem je toho k vidění dost a dost. V první na invazní loďstvo a je slyšet vzrušený řadě HMS Warrior, loď se houpe na hovor německých vojáků a palba lodmořské hladině, oblétávána racky ních děl. Můžeme se posadit do Dakovšeho druhu. (viz rámeček) ty vedle připraveného výsadkáře, proV suchém doku odpočívá HMS Victo"Overlord Embroidery", tapiserie složená ze ria. Probíhají na ní opravy a přesto 34 obrazů, zachycujících scény z operace září svěžestí, obcházíme ji ze všech Overlord. Kolážovitým způsobem jsou zde stran a nemůžeme se jí nabažit. Je znázorněny výjevy z 2. světové války, včetně prostě nádherná (viz rámeček). Za ní invaze. Celý komplex má symbolizovat hrdin- pak vykukuje letadlová loď a raketoství mužů i žen, řada témat je známá z fotografií a historických dokumentů. Nápad na jejich vytvoření vznikl roku 1968 v hlavě lorda Dulvertona, bývalého armádního důstojníka. Inspirovala jej Tapisérie z Bayeux, znázorňující jiné vylodění - Normanů vedených Vilémem Dobyvatelem na březích anglického Sussexu v roce 1066. V Royal School of Needlework na díle pracovaly britské ženy a dívky pět let. Jako předloha jim sloužily náčrtky malířky Sandry Lawrence, které radili vysocí britští důstojníci a historici ministerstva obrany. Výška všech výšivek je jeden metr (francouzská má 50 cm), celková délka vyšívaných obrazů je 83 metrů (o 12,5 metru víc, než tapisérie z Bayeux). 7
HMS Warrior - První britský obrněnec, na vodu spuštěn v roce 1860. Loď chránil silný železný pancíř, dvouválcový parní stroj Penn s jednou dvoulistou vrtulí uděloval obrněnci rychlost 14,3 uzlu, pod plachtami pak 13 uzlů. Více Přílohy HMS Victoria - trojpalubník o 100 dělech dokončen 1769, často určovaná jako vlajková loď velícího admirála. V roce 1805 vlajková loď admirála Nelsona v bitvě u Trafalgaru. V roce 1928 restaurována do dnešní podoby. Více Přílohy
Jižní Anglie a legionářská Francie - mise 2011
mejdan na 302 vřesoviště vstupní sousoší - Bovington
vý křižník, oplátovaný protiradarovým pokrytím. Jsou tu působivé staré budovy přístavních úřadů, duch koloniální Anglie se tu nezapře. Ulice lemují kolorované dřevořezby postav z přídí válečných plachetnic (tzv. Head Figure), na zdech vidíme různé emblémy a erby, nalezneme i dickensovský (Charles Dickens se Portsmouthu narodil) starožitný krámek se spoustou historických serepetiček. V závěru pak stojíme pod sochou nešťastného kapitána Scotta, který zahynul při dobývání jižního pólu. V hotelu jsme celkem brzy, po 16. hod, jsme unavení a jdeme se spíše válet. Navíc je toto místo nějak vzdáleno centru a prohlídka či procházka po něčem zajímavém, co nevíme kde je, hrozí zablouděním. Ani jsme v okolí neviděli žádný pub, hospůdku, bar… co tu ti chlapi po večerech dělají? „Asi luxují“, říká Franta. A tak se tedy spíše válíme, pak je mejdan na 302, čekáme na mladé vojáky, co jeli na průzkum po okolí, ale v okolí nic není. Takže pařím do půlnoci, ovšem decentně a nasloucháme Jaromírovým životním sentencím o vztahu mezi mužem a ženou. Zajímavé, ovšem nepublikovatelné. Pátek 16. září Ráno je zatažené, ale v průběhu dne se opět udělalo jasno, počasí je rychlé a flexibilní, přesně dle našich potřeb. Severozápadně od Portsmouthu míjíme velkou zátoku o průměru cca 1 km s úzkým hrdlem do Kanálu. Zátoka se jmenuje Portsmouth Harbour a je to opravdu velkolepý přirozený přístav chráněný proti vlnobití. Je tady množství lodí, teď při odlivu ovšem nehnutě ležících na boku v kalužích písku a bláta. Původně bylo v plánu letecké muzeum Solent Sky Museum Southampton, po dohodě posádky však bylo vynecháno s tím, že těch pár exponátů nestojí za to. Jedeme tedy rovnou do Bovingtonu, do tankového muzea. A projíždíme skutečným anglickým venko-
vem. Pole obklopená živými ploty, ovce, krávy, panské obory obehnané nekonečnou zdí, kostelíky v zelené trávě obklopené kamennými hřbitovními náhrobky, plochá návrší nafialovělých anglických vřesovišť. A konečně hospůdky. Roztomilé a typicky anglické. Z červených cihel, lemované bílými kameny a malovanými štíty – U lišáka a kohouta, U červeného vola, U Robina Hooda. Však jsme také kouskem jakéhosi tajemného lesa, jak vystřiženého z anglosaských mytických příběhů, projížděli. Nikde jsme ale nezastavovali a nekochali se. Na cizí silnici, na opačné straně vozovky, stále sledujíce navigaci a opětovně hledajíc druhé vozidlo nemá člověk za volantem příliš chuti brzdit a obdivovat. Tankové muzeum v Bovingtonu ovšem zcela naplnilo naše očekávání. Bylo založeno v roce 1916 jako školící zařízení pro tankové posádky. Po návratu prvních tanků nasazených ve Francii se stalo menší množství z nich základem muzejní sbírky. V roce 1923 spisovatel Rudyard Kipling navštívil Bovington a doporučil zřízení muzea. Sbírka se pomalu rozrůstala a roku 1947 bylo muzeum otevřeno pro veřejnost. Nadále se rozšiřuje a dnes je prostředkem vzdělávání široké veřejnosti. Řada z vystavených tanků je funkční a v letních měsících jsou předváděny v přilehlém tankodromu. Na 200 vystavených exponátů je členěno do několika hal. V první se díky působivým scénám v životní velikosti dostáváme přes odvodní komisi do zákopů první světové války a v pozici německých vojáků zažíváme zděšení při pohledu na valící se první neohrabané kolosy – tanky. Následuje celá sada tehdejších vývojových typů tanku Mark, charakteristických oblud 1. světové války. Je možné do nich vstoupit, vyhlédnout ven střílnami, okouknout vnitřní zařízení. Jsou 8
tu i tehdejší obrněná vozidla, podobná těm, co z nich Lenin či Trockij řídili říjnovolistopadovou revoluci (Rolls Royce 1920 Mk 1). V závěru této expozice je půjčovna čepic a uniforem a možnost si „jako“ zastřílet s těžkým kulometem – no to bylo póz, grimas a focení! Trasa prohlídky nás přivádí do největší expozice – II. světová válka a doba poválečná. Tady je všechno co chcete vidět. Britské, německé, americké, sovětské, francouzské stroje. Všechny druhy a varianty, typy a experimentální kousky. U německých Hetzerů nacházíme odkazy na Škodovku, jsou tu průřezy kabin, porovnání všech hlavní a ráží. Emblémy britských obrněných divizí. Kamufláže pouštní i zimní války. V novodobější části expozice vstoupíte do rozpůleného Challangeru a s posádkou se zúčastníte ostrých střeleb. V dalším oddělení jsou obrovské moderní stroje, skutečné kolosy a hned za ním je camp britských vojáků v Afganistánu. Vše v pískově žluté barvě, s videoukázkami a komentáři účastníků afgánské mise. V závěru je pak ve zkratce vývoj tanku, od počátečních britských pokusů s „Little Willy“, který byl řízen zadními přídavnými kolesy. Prohlédneme si řez tanku Mark z 1. světové války, kde je možno vidět figurínovou osádku a naslouchat její komunikaci. Všude totiž mají čas od času na pultíku telefonní sluchátko, kterým si můžete zavolat příslušným tankovým vojákům – řidiči před bitvou, veliteli po cvičení, střelci v průběhu bitvy… prostě slyšíte příslušný monolog s patřičnou emotivní intonací, kterému našinec, neznaje jazyka nerozumí, ale je to velmi působivé. Postupně se dostaneme přes další
Jižní Anglie a legionářská Francie - mise 2011
Stonehenge
tankové muzeum Bovington
vývojové typy různých proveniencí až k zásadním tankům druhé světové války, včetně legendárních Hobart´s Funnies (viz rámeček). Je tu originální tank DD s vyhrnutým plovacím pláštěm, snad jediný, který se dochoval v pojízdném stavu. U ruských tanků je i poznámka, že s těmito typy okupovali sovětští soudruzi v roce 1968 Československo. Generál ženijních a tankových útvarů Percy Hobart, velitel 79. obrněné divize, se podílel na vývoji speciálních obrněných vozidel (mj. cepní tank, tank-špulka a také DD tank), souhrnně nazývaných Hobartovy legrácky (Hobart’s Funnies). Více Přílohy
Poslední částí je venkovní areál Kuwait´s Area, kde se odehrávají ukázky pod širým nebem, dnes je tichý, jen v dálce je vidět jakýsi tankový stroj s nákladem přemosťujících polen.
Pojíme pod sousoším britských tankistů, takto jedné tankové osádky a nutno ještě zmínit, že hned u muzea jsou tanková kasárna, viděli jsme i vojenský tankodrom a u cest jsou dopravní značky nabádající k pozornosti nejen před divou zvěří, ale, - jak jinak - i tanky.
Stonehenge - nejslavnější megalitická památka na světě, prehistorický monument nacházející se ve Wiltshire v Anglii, na Salisburské pláni (asi 3,2 kilometrů na západ od Amesbury a 13 kilometrů severně od Salisbury).
Z Bovingtonu míříme na Salisbury a dále na Stonehenge (viz rámeček). Jsme holt v Anglii a toto je prý kultovní místo… no, cesta anglickým venkovem je skutečně působivá, v Salisbury mineme známou dostihovou dráhu, a všude vůkol plno ovcí, krav, zvlněných políček a hlavně - obloha vymetená, je krásně. Takové Forsytovo babí léto.
Více Přílohy
Stonehenge nezklamalo, ale ani nijak výrazně nepřekvapilo. Plno lidí, hlavně samý fotografující a telefonující Japonec, všichni společně obcházejí tuto
Postupná konstrukce Stonehenge se odhaduje do let 3100 až 1900 př. n. l.
megalitickou stavbu a kochají se. Osvěžením je hejno ptáků, které se čas od času vznese z vrcholku kamenů, zakrouží okolo a zase usedá na kamenné sloupy. Jakoby to měli ti opeřenci v popisu práce, protože se všichni Japonci mohou ufotit a ufilmovat. Domů se vracíme po 18. 00. Večer mejdan na 203.
Popis jednotlivých hal tankového muzea v Bovingtonu - přepis z webových stránek: I - 1. světová válka: Hala obsahuje ukázku celého britského vývoje tanků od Little Willie až Mark VIII "Liberty", dochovalý a provozuschopný Mark V, Mark I, Mark II, Mark IV, Mark V, Mark VIII a Mark IX, tanky a další expozice ze života vojáků a také spisovatele T. E. Lawrence, který žil v nedalekém Clouds Hill. II - V další hale je zachycen vývoj vojenské techniky v meziválečném období. Mezi exponáty je např.: Vickers A1E1 Independent, Peerless Armoured Car, Rolls-Royce Armoured Car, Lanchester 6x4 Armoured Car, Carden Loyd tankette, Tank Light MK IIA, Cruiser Mk I. III - 2. světová válka: Hala je největší expozicí s tanky od většiny národů, které se účastnily konfliktu. Součástí je i německý Tiger I s věží tanku číslo 131, který byl ukořistěn v Tunisku v dubnu 1943 a byl plně obnoven do funkčního stavu. Je to jediný Tiger, který je schopen pohybu vlastní sílou. Exponát plovoucího DD tanku s plátěnou stěnou je také schopný provozu. Další vystavované exponáty: Panzer I, Panzer II, Panzer III, Panzer IV, Panther, Tiger I, Tiger II, Jagdpanzer 38(t), Jagdpanther, Jagdtiger, SdKfz 251, Goliath, Char B1, Somua S35, Cruiser Mk III, Comet I, Matilda Mk I, Matilda II, Churchill VII, TOG2, A33 Excelsior, A38 Valiant, T14 Assault tank, Ram Cruiser Mk II, M24 Chaffee, M3 Grant, M4 Sherman, Sherman Firefly, M10 Tank Destroyer, M48 Patton, M26 Pershing, T17 Staghound, Hamilcar, DUKW, SU-76, T-26, T-34, KV-1, IV. Hala Tamiya: Je sponzorována výrobcem modelů Tamiya. Jsou zde hlavně poválečné bitevní tanky (MBT), jako je britský Centurion, americký M60 a ruský T-72. V - British Steel Hall: Hala je zaměřena na výstavu exponátů z války v perském zálivu a vzdává hold tanku Centurion, který se během své kariéry 46 roků (19451991) velmi osvědčil a je označován jako jeden z nejlepších britských tanků, které kdy byly vyrobeny. Jsou zde k vidění: Tortoise, Black Prince, Conqueror, Charioteer tank destroyer, Centurion, Chieftain, Challenger 1, Challenger 2, M41 Bulldog, M103, M60 Patton, T-54, Cold-War a Iraqi T-55, T-62, T-72, BMP-1, AMX-30, Infanterikanonvagn 91, Stridsvagn 103, Stridsvagn 104. Více Přílohy
9
Jižní Anglie a legionářská Francie - mise 2011
Chichester Na rozbouřeném moři Čs. Hřbitov La Targette
Sobota 17. září Budíček v 7.00 našeho času, takže tady mají 6. hodin. Posnídáme s nějakou výpravou Švédů, mají vyleštěné autoveterány z let třicátých až padesátých a později jich budeme potkávat celou řadu nejen v ucpaných kolonách, ale i při krajnicích se zvednutými haubnami a s nejistě postávajícími majiteli. Počasí není dnes nic moc, odjíždíme směr Chichester. Čeká nás tu 900 let stará katedrála (viz rámeček) a nejen vnitřní prostory, ale i okolí, park, opatství jsou krásně goticky anglické, až oči přecházejí. Vše je upravené, udržované, moc hezké a také trochu tajuplné. V chrámové lodi je připomínkou válečných let pamětní deska všem pilotům Royal Air Force z hrabství Sussex, kteří padli za druhé světové války. Přepadá nás tu déšť, konečně tu máme Anglii s plnou parádou. Ledva vyjedeme z Chichesteru, naše auta se opět vzájemně ztratí. Vaškova osádka jede po dálnicích, Frantova Dacia pokračuje po pobřeží na Brighton a Hastings. Až po Hastings to jde, silnice je rychlá a lze se kochat krásnou přípobřežní Anglií. Hastings samotný je pěkné přímořské městečko, s promenádou, moře tu ale ukazuje vlny jako hrom. Za Hastnigsem se začne silnice kroutit a zpomalovat, takže i toto auto přejede na dálnici a do Doveru dojíždí asi půl hodiny za Vaškovým autem. Chichesterská katedrála založena roku 1075, ve stylu normanské a anglikánské gotiky, zvonice je postavena jako samostatná, sídlo biskupství. Mezi zajímavosti katedrály patří mimo jiné zdvojená postranní loď, zbytky římské mozaikové dlažby pozorovatelné skleněným oknem, umístění zvonice do samostatné věže mimo katedrálu a to, že je to jediná katedrála viditelná z moře. V katedrále se také nachází několik moderních uměleckých děl, například tapisérie Johna Pipera, okno od Marca Chagalla a obraz Grahama Sutherlanda.
Počasí je velmi proměnlivé a v přístavu po zakoupení lístků začíná hustě pršet a foukat silný vítr. Vaškovo auto je při nájezdu odstaveno a britští celníci prohodí pár formálních dotazů a spokojí se s naší odpovědí, že jsme v podstatě nevinní. Celá organizace nájezdu v Doveru byla nakonec, i přes počáteční horší dojem, jednodušší než v Calaise. Bezpečně navedeni na trajekt, i když zdvih můstku mezi molem a lodí byl skoro několikametrový, usazujeme se nejprve v zadním krytém prostoru. Pak ale objevujeme otevřenou zadní palubu a zbytek plavby už strávíme zde. Navzdory větru a dešti, navzdory vlnám a vodní tříšti, která nám slaní vous i ret, navzdory silnému kolébání paluby… prostě si to užíváme. Nad doverskými útesy se už zase ukazuje modrá obloha, nad Francií zůstává mračnota. Dáváme sbohem Albionu a jsme rádi, že jsme tu mohli být a poznat, byť krátce, břehy, kam se ti hoši v bombardérech i stíhačkách chtěli po každé misi vždy vrátit, protože tady bylo jejich letiště, jejich bezpečí, jejich domov. Statečné Anglii let 1939 – 1945 patří naše úcta i poděkování. V Calasie už se vyloďujeme jako zkušení mořeplavci. Rovnou přejíždíme na dálnici (pozor při placení péage - mýtného, rozlišit koridor pouze pro placení kartou a nevjíždět do něj!) a v dešti míříme do Arrasu. Rychle nacházíme F1, opět vše bez problémů, vypijeme trochu vína a spát. Bylo toho dnes dost. Jenom Renda vyráží do deště a je úspěšný. Tak úspěšný, že z toho Jaromír skoro nespí. Neděle 18. září V noci dosti pršelo, ale ráno se zdá, že černé mraky jsou vytlačovány zcela jasnou modří a když vyjíždíme, svítí sluníčko. 10
Míříme na La Targette, tudy procházela fronta v roce 1915, tady bojovala rota Nazdar, první jednotka československých dobrovolníků na západní frontě. (viz rámeček) Před La Targette navštívíme nejprve německý hřbitov. Na rozdíl od těch druhosvětových tu nacházíme mezi kříži i židovské náhrobky. Císař Vilém byl rád, že za Německo bojují i Židé, tenkrát to nikomu nevadilo, snad jen jednomu šílenému kaprálovi, který možná zešílel právě v okopech Světové války 1914 – 1918 a své šílenství začal naplňovat po svém nástupu k moci v roce 1933. Zastavíme v La Targette u francouzského a britského (kanadského) hřbitova. Britských, resp. kanadských hřbitovů je tu celá řada, tady totiž bylo působiště kanadských vojsk, jak ještě uvidíme. A pak už dojíždíme k československému vojenskému hřbitovu, jedinému na západní straně Evropy. Jsou tu pohřbeni nejen legionáři z roty Nazdar, ale i vojáci od Dunquirku z roku 1945, a také naši letci. Vidíme tu i židovské náhrobky, je tu kopie kříže z pomníku krále Jana Lucemburského od Kresčaku. Zanecháváme tu české vlaječky a pořizujeme fotodokumentaci. Hřbitov je malý, nenápadný, možná by snesl trochu rota Nazdar - vojenská jednotka, ve které působili jak čeští, tak i slovenští dobrovolníci. Jednotka vznikla v rámci cizinecké legie 31. srpna 1914, ve Francii a její počáteční stav byl asi kolem 250 dobrovolníků. Její účast v bojích 1. světové války v roce 1914 byla prvním vystoupením Čechů a Slováků proti rakousko-uherské monarchii. V roce 1915 se rota účastnila bojů u Arrasu, kde utrpěla značné ztráty a rota jako jednotka zanikla. Více Přílohy
Jižní Anglie a legionářská Francie - mise 2011
socha čs. vojáka Národní hřbitov Chestres kanadský památník ve Vimy
více údržby, ale vše je asi v rukou La Targeťanů, jejichž družební obcí jsou východočeské Sezemice.
běžecké stezky, lidé tu běhají, trénují, procházejí se, není to místo jenom pro mrtvé.
Naproti našemu hřbitovu je památník věnovaný polským dobrovolníkům.
Vrátíme se ještě ke kráteru s pohřebištěm a posvačíme, Renda zatím udělá rekognoskaci terénu a je opět úspěšný, navíc tu nacházíme i pravé pazourkové kameny, je jich tu v polích dost a dost.
Vracíme se na Neuville Saint Vaast, k dalšímu kanadskému hřbitovu, tentokrát je to na místě dopadu granátu, který zahubil 48 vojáků a vyhloubil tento kráter. Obří prohlubeň je zachována v podobě pietního místa. Takovýchto kráterových pohřebišť je tu celá řada. Nakonec se vydáme k památníku bitvy o hřeben Vimy. Nejprve zastavíme u rekonstruovaných zákopů kanadských jednotek z roku 1915, projdeme si je a nafotíme. Podobně jako u Verdunu, i tady je zachován válečný terén – krátery, díry, prohlubně, ani kousek rovné půdy. Vše pečlivě ošetřeno, udržováno. Projedeme lesem a objevují se obrysy unikátního památníku. Bitva o hřeben Vimy (Battle of Vimy ridge - viz rámeček) patří ke kanadské historii a i k přispění kanadské národní hrdosti díky statečností jejich hochů. Památník je skutečně monumentální, ale ještě než se k němu vydáme, zastavíme se u pomníku Marocké divize, jejíž součástí byli i českoslovenští dobrovolníci. Jsme rádi, že je to zde připomenuto dedikační deskou s českým nápisem, i sem umístíme naši vlaječku. Dojdeme pak ke kanadskému monumentu a je to impozantní stavba. Na 50 tisíc padlých Kanaďanů tu odpočívá daleko od domova a snad by je potěšilo, že celý areál je sice pietním místem, ale zároveň to zde skutečně žije, jsou zde cyklistické a
Vydáváme se napříč Francií, do Vouziers. Cesta dlouhá, občas trochu a občas dosti kufrujeme, ale postupně se přece jen daří blížit se k cíli. Jen těsně nás mine déšť, ke hřbitovu v Chestres u Vouziers dorážíme před čtvrtou odpolední za plného slunce. Na Národním hřbitově jsou pohřbení němečtí, francouzští, britští a také českoslovenští vojáci. Jsou to příslušníci 21. a 22. střeleckého pluku, kteří zde v říjnu 1918 vybojovali několik tvrdých střetnutí s Němci o obec Terron, o kótu 153, o město Vouziers (viz rámeček). Nacházíme tu i tři britské náhrobky, nějaké Belgičany, u německých vojáků opět vedle křížů i židovské náhrobky a spolu s křesťanskými Francouzi jsou zde pochováni i jejich muslimští spolubojovníci. Československým vojákům je věnována i mohyla vztyčená u příležitosti desátého výročí bitvy, v hromadném hrobě, Ossariu č. 3 je pak připomenutí dalších 147 bezejmenných těl československých legionářů. Všude samozřejmě zanecháváme naši vlaječku. Od hřbitova je kousek ke křižovatkce zvané Bobo, tady je umístěna socha československého vojáka v nadživotní velikosti. A asi 5 km ve vesnici Terron je na náměstíčku, před kostelem, pamětní deska s českým nápisem a dvě-
ma postavami. Francouzský voják a československý legionář si podávají ruce. V obci je ulice Pražská a ulice generála Husáka, náměstí (náves?) nese hrdě jméno Place Tchécoslovaque. A potěšující je i to, že tu stojí autobus se studentskou výpravou z Turnova, pan ředitel sem vzal své sedmnáctileté ovečky, aby je poučil a pak s nimi pokračoval dále do Paříže a Normandie. A tím jsou dnešní vojenské cíle vyčerpány, míříme do severovýchodního cípu Francie, na pomezí Francie, Německa a Lucemburska leží Thionville, velké město s naší poslední F1. Projíždíme rozlehlým krajem champagneským, pole a pastviny nemají konce, vesnice jsou od sebe v nedohlednu, tady cítíte, že Francie je skutečně rozlehlá, veliká země. Postupně se noříme do podhůří Arden, až se zcela zanoříme do města Thionville. Po chvilkovém zmatkování nacházíme F1, tady obstarává recepci poněkud připitomělá Sandra, která neumí nijak jinak než francouzsky a navíc nerozumí vlastním tiskopisům, takže ji to všechno musíme ukázat, popsat, namalovat a poradit. No, nakonec se před F1 pěkně zmažeme červeným vínem, navážeme družbu s polským tirákem (stejně v té cizině inklinujeme my slovanští středoevropané tak nějak k sobě), někteří z nás se i trochu společensky znemožní, někteří i tělesně trochu umřou.
Bitva o hřeben Vimy - čtyři kanadské divize, během pouhých čtyř dnů dobyly kopec (hřeben) Vimy, silně opevněný a bráněný Němci, poté co se předtím o totéž po dlouhou dobu neúspěšně pokoušely francouzské a britské jednotky. V bitvě padlo několik tisíc Kanaďanů, na dobytém vršku dnes stojí veliký památník zasvěcený jejich památce.
Ve dnech 18. - 22. října 1918 byla v bojích v okolí francouzských městeček Terronu, Chestres u Vouziers nasazena čs. brigáda legionářů. Českoslovenští vojáci s úspěchem bojovala proti německým jednotkám a obsadila německé pozice. Urputností, nasazením i oběťmi se boje v trojúhelníku Vouziers - Chestres - Terron vyrovnaly bitvě u Zborova, i když zůstaly v jejím stínu.
Více Přílohy
Více Přílohy 11
Pondělí 19. září
Jižní Anglie a legionářská Francie - mise 2011
veselý večer tvrz Hackenberg Air Park Zruč u Plzně
Těžké vstávání, Franta je k nepoužití, Václav ještě veselý a Jaromír nesmírně udiven poznáním, co někteří z nás všechno dovedou. Vyrážíme nejprve za nákupy do Carrefouru a pak vzhůru do kopců, k Maginotově linii, respektive ke tvrzi Hackenberg (Fort du Hackenberg) a to i přesto, že dnes mají zavřeno. A tak si alespoň sáhneme na ten legendární beton, prohlédneme si vstupní areál, okoukneme venkovní artefakty a pokračujeme přes hory a doly do Lucemburska, kde natankujeme historicky nejlevněji - benzín stojí asi za 28, - Kč. Čeká nás dlouhá cesta přes Německo. Je dlouhá, předlouhá, naštěstí jsou německé
dálnice i systém značení asi nejlepší v Evropě a tak se jede se rychle a pohodlně. Na Rozvadově nabereme benzín, v Přimdě si dáme český gáblík a české pivo a dojíždíme do Plzně. Ubytování je v penzionu, který známe od plzeňské mise 2010, mysleli jsme, že zapaříme v hospůdce na Starém vršíčku, ale většina týmu je unavena, navíc v hospůdce je randál, zakouřeno a kupodivu nevlídno. Takže jsme rádi, že jsme rádi. Úterý 20. září Náplní dnešního cíle je Zruč - Senec u
Plzně. Otec a syn Tarantíkovi tu mají soukromý AirPark - přehlídku letecké a vojenské techniky, úžasnou sbírku dvou nadšenců. Naleznete tu vyřazené a rekonstruované letouny, bojové i civilní vrtulníky, tanky a obrněnce a dokonce i sochu Stalina. Celá expozice včetně popisek má sice trochu amatérský design, ale celé je to zastřešeno hmatatelným nadšením obou protagonistů. vww.airpark.cz A tak jsme závěrem užili a potěšili se i na domácí půdě, loučíme se, vozidla se oddělují, Vaškovo se ještě staví v Loděnici (městysek, kde se kdysi
Asi nejnáročnější mise, kterou Background kdy uskutečnil, skončila.
12
