JINDŘICH MALŠÍNSKÝ
Na křídlech andělů 2016
Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována ani elektronicky šířena bez předchozího písemného souhlasu majitele práv.
Text © Jindřich Malšínský Korektura: Petra Nestávalová Sazba a obálka: Dušan Žárský Vydání první Vydal Dušan Žárský – ŽÁR, www.zar.cz v prosinci 2016
ISBN 978-80-86725-91-8
Motto: KAŽDÝ Z NÁS JE ANDĚL S JEDNÍM KŘÍDLEM ABYCHOM VZLÉTLI MUSÍME SE OBEJMOUT Luciano De Crescenzo
Věnuji mojí milované vnučce Petrušce
SVÍTÁNÍ V malém městě na jihu Čech déšť bubnoval na parapety domů, ale na východě pronikl tmou úzký světle namodralý pruh svítání. Na předměstí se válel po střechách oprýskaných dělnických domků hustý dým z komína cihelny a několik ospalých dělníků se nemohlo dočkat konce směny. Na dru hém konci městečka se ze všech stran, s nezbytnou cigaretou, scházeli chlapi s bandaskami k pile, kde vrátný zapisoval pří chod, aby oznámil mistrovi opozdilce. První vlak opustil stanici a výpravčí pospíchal do vyhřáté kanceláře. Před prosklenými dveřmi několikrát otřepal z čer vené čepice kapky vody, ohlásil odjezd vlaku, přiložil do ma lého bubínku polínko dříví, zhasl a pokračoval se zavřenýma očima v přemýšlení. Prostorné náměstí se chlubilo dvoupatrovými domy s půdními výklenky a zdobenými fasádami, uprostřed ryn ku stála kašna s kamennými lavicemi. Silnice rozdělovala ná městíčko na dvě části. Směrem k rybníku se prostor zužoval do trojúhelníku, na jehož konci jedna ulička vedla k půjčov ně loděk a širší, v opačném směru, ke kostelu s chudobincem a chlapeckou školou. Na této straně náměstí byla prodejna domácích potřeb, rachejtlí a bouchacích kuliček, dva hote ly, hudební nástroje, lékárna, rukavičářství, klempíř a tmavý krámek s hrnci a květináči. V přízemí městských domů v prostornější části náměstí byly krámky s nejrůznějším zbožím. Rohový dům u průjez
10
Jindřich Malšínský
du k Pivovarské, dnes silně zapáchající stoce, patřil Morici Götzovi, což byl původní majitel krámku s veteší všeho dru hu. Nápis nad vchodem byl téměř nečitelný, neboť jak šla léta, Morice vystřídal jeho syn Ignác a vnuk Samuel.
STŘÍDAVĚ OBLAČNO Ignác Götz se v pětadvaceti oženil s o pět let starší vzdále nou příbuznou Ester Fleischmannovou, dcerou majitele malé továrny na výrobu česané příze. Byl to sňatek z rozumu. Sta rý Götz se dostal do dluhů a nezbylo nic jiného, než najít synovi bohatou nevěstu. Fleischmann chtěl mermomocí pro vdat dceru, které do třicítky zbýval necelý rok a žádný z Židů neprojevil o bohatou soukmenovkyni zájem. Nejenže nevy nikala krásou, ale po městě se šeptalo, že se kdysi zamilovala do vdovce křesťanské víry, což v židovské rodině vzbudilo značné rozpaky. Jednou zašel Fleischmann k Morici Götzovi a bez otálení spustil: „Podíval se, Götz, vy máte dluhy, já mám dceru a pe níze. Pravda, bude jí třicet a krásu taky nepobrala, ale každá mince má dvě strany. A nakonec, ve dne bude váš syn v krá mě a večer je tma!“ Tak si plácli a během měsíce si Ignác Götz a Ester Fleisch mannová řekli své ano a do roka se manželům narodila dcera. Peníze se do krámku hodily, navíc rozšíření prodeje česané příze přivábilo do prodejny městské ženy, které si při té příle žitosti prohlédly a často koupily vystavené zboží. Ignác si ženu nemohl vynachválit. Byla pracovitá, dobře se starala o domácnost, o prvorozenou Juditu a o pět let mlad šího Samuela. Macesy pekla podle tajné rodinné receptury. Úspěch spočíval v přesném množství jednotlivých druhů
12
Jindřich Malšínský
mouky a době od zadělání těsta k upečení. Od té doby židov ské ženy před svátkem Pesach doma placky nepekly a cho dily za Götzovou, která mnohdy nestačila poptávce a musela macesy péct po nocích. Pesach, jakési židovské Velikonoce, je jedním z největších a nejdůležitějších svátků, připomínající jednak osvobození Židů z otroctví, cestu ke svobodě a probuzení půdy a země. Při předávání macesů, stejně tak jako před podáváním jídel, při probuzení a večer před spánkem se ženy pomodlily: „Buď požehnán, Hospodine, Bože náš, Králi všehomíra, skrze jehož slovo se vše stává.“ Každý pátek před západem slunce se komunita scházívala v synagoze k večerní modlitbě a uctění nejdůležitějšího svát ku nového dne, šabatu. Po modlitbě a chvalozpěvu rodina za sedla u prostřeného stolu ke sváteční večeři a od této chvíle do sobotního soumraku byly zakázány veškeré práce a nasta la doba odpočinku. V sobotu po ranní modlitbě navštívil Fleischmann s man želkou dceru s vnoučaty a v družném hovoru setrvali do sou mraku, kdy svátek šabat končil a začal nový den. Fleischman nová nikdy nezapomněla na kornout s bonbony a nějakou hračku pro Samuela a parádu pro malou slečnu. U šálku čo kolády si ženy povídají drby, zatímco oba muži klábosí o po litice. „Povězte mi, Ignác, co říkají tý rusko-japonský válce?“ začal rozhovor starší muž. „Nevím, co je na tom pravdy, ale v Rusku prý začaly nepokoje, lidé se bouří, a dokonce se stáv kuje. Musím vám říct, že žádná revoluce není pro nás, podni katele, nic dobrýho.“ „Dajte s revolucí pokoj, otče.“ „Ester, přines něco k zakous nutí.“ Judita si oblékla novou halenku, dárek od babičky, a u vel
NA KŘÍDLECH ANDĚLŮ
13
kého dvoudílného zrcadla se ze všech stran prohlížela. Jednou se tvářila vážně, hned nato s šibalským úsměvem, a teprve když si jí ženy všimly, tak se začervenala: „Babičko, že mám velký nos?“ „Máš takový, jaký ti Bůh nadělil, koneckonců podívej se na ten můj. Máme to v rodě, s tím nic nenaděláš. Tomu svýmu jsem se líbila a podle jeho řeči se mu líbím pořád.“ Rok 1905 nezačal dobře. Druhý den v lednu v rusko-japon ské válce carské vojsko kapitulovalo a Rusko s těžkým srd cem předalo pevnost Port Artur Japonsku. Na konci měsíce, o „Krvavé neděli“, carská armáda střílela v Petěrburgu do stávkujících dělníků, na ulicích docházelo ke krvavým střetům demonstrantů s policií a vojskem. Počet mrtvých šel do tisíců. Nezaměstnanost, hlad a bída pozname naly tisíce rodin. Fleischmannovi nedalo spát, jak se nepříznivá situace pro jeví v příštích měsících na evropském trhu, ale očekávání nejhoršího se nedostavilo. Právě naopak. Dodavatelé kvalitní vlny dokonce snížili cenu a továrník si mnul ruce a získané peníze investoval do rozšíření výroby. Říkával: „Peníze dělají peníze, a kdo tomuhle nerozumí, měl by jít dělat něco jiného.“ V továrně zaměstnával ženy a jednoho muže, údržbáře Vo kurku. Jeho povinností bylo prohlédnout před začátkem pra covní doby všechny stroje a zodpovídal za jejich každodenní provozuschopnost. Fleischmann šetřil, kde mohl. Určoval za čátek pracovní doby podle ročního období, stanovil jednotné přestávky pro osobní hygienu a denně zapisoval výkonnost každé pracovnice. Když si Váchová stěžovala, že za to, co vy dělá, neuživí rodinu, slyšela vždy stejnou odpověď: „Žádný vás tu nedrží.“ Také dnes to nebylo jiné. „Milostpane, mám doma pět hla
14
Jindřich Malšínský
dových krků, starej má oubytě, všechno leží na mně. Mějte trochu slitování s ubohou ženskou!“ „Slitování! Kdo má slitování se mnou? Dělám od nevidím do nevidím, rodina mě pomalu nezná, císař pán by z pořád nýho člověka sedřel kůži, co já z toho prašivýho života vlast ně mám?“ Hned nato se začal litovat: „Podívají se, Váchová, jak vypadám. Chodím shrbený jako stařec, hrudník propadlý, kdoví jestli nemám ty oubytě taky. Kolikrát si říkám, Fleisch manne, máš ty tohle zapotřebí? Vědí, Váchová, a raději to ni komu neříkejte, nevím, nevím, jestli se mi podaří tu fabriku udržet do podzimku.“ A aby z toho života něco měl, koupil si v mladoboleslav ské automobilce Laurin & Klement osobní automobil, jímž se mohli pyšnit jen ti nejmovitější mezi movitými. Jedno celé odpoledne ho Vokurka zasvěcoval do tajů říze ní. Jezdili spolu po dvoře továrny a po příjezdové ulici tam a zpět, druhý den projeli městem, přičemž pan továrník ky nul přihlížejícím, kteří zděšeni uhýbali na chodník, na tráv ník nebo do příkopu. Dětem běhajícím za automobilem házel bonbony, na všechny se usmíval a myslel si: „Jen se dívejte! Před pár lety židák, dnes pan továrník.“ Po následujícím šabatu se Fleischmann rozhodl, že s man želkou a vnučkou zajedou do nedaleké vsi za švagrovou Bože nou, chotí zemřelého strýce Theofila. Božena byla katolička, a proto se o ní v rodině moc nemluvilo. Chvilku se zdrželi u Ignáce, který neměl slov obdivu pro automobil stojící na náměstí před jeho domem. Zpovzdálí okukovaly vůz ženy, muži se odvážili přistoupit blíž a jeden před druhým se předháněli ve vědomostech, kolik má koní, válců, jakou má spotřebu, a co by si za jeho cenu mohli kou pit. Doma Ester s matkou navlékaly Juditu do jedněch šatiček,
NA KŘÍDLECH ANDĚLŮ
15
hned nato do jiných, protože k takové vzácné příležitosti se všechno nehodí. Konečně Juditka nasedla vedle babičky, Fleischmann si za pálil doutník, nastartoval, společně zamávali kolemstojícím obdivovatelům a pomalu se rozjeli. Řidič odhodil nedokou řený doutník, aby se mohl lépe soustředit na řízení, tvářil se vážně a babička vnučce naznačila prstem, aby nemluvila, pro tože dědeček potřebuje klid. Ve vsi zastihli pouze babičku, která byla hluchá jako po leno a navíc Němka. „Grüß Gott, Franz,“ zašveholila stařena v domnění, že přišel Franz, nápadník ještě zachovalé vdovy. „Bozena is nicht zu Hause.“ „Und wo ist Božena?“ spustil Fleischmann německy, aby ukázal vnučce své jazykové schopnosti. „Ich verstehe nicht. Sie haben laut sprechen,“ odpověděla bába. „Wo – ist – Božena?“ pomalu, slovo po slově, hlasitě arti kuloval nezvaný host. Bába se usmála, jako že rozumí a dodala: „Sie ist auf dem Friedhof.“ Se slovy Danke, Grüß Gott, se rozloučil a byl rád, že je na čerstvém vzduchu, protože v místnosti se nevětralo a všude byl cítit česnek, nakládané okurky a kyselé zelí. Venku stálo kolem auta několik obdivovatelů, většinou starších mužů a skotačících dětí. Když se řidiči podařilo do tlačit na sedadlo subkorpulentní manželku, utřel si z čela pot a auto se návsí rozjelo směrem ke hřbitovu. Fleischmann za stavil pod košatou lípou, kde na lavičce podřimovaly dvě sta řeny. Jakmile uviděly přijíždějící kočár bez zapřažených koní, daly se s voláním pánaboha na útěk a rovnou na faru. Celé zadýchané se snažily panu faráři vypovědět, co právě viděly. „Zázrak! Stal se zázrak, velebnosti! Pod lipou zastavil kočár bez koní! Jen si to představte!“
16
Jindřich Malšínský
Farář se podíval z okna, pak se usmál a pobožným ženám vysvětlil, že je to automobil, zázrak lidského umu, píle a do vednosti. Ženy se pokřižovaly, ale stejně jim nešlo na rozum, že něco takového je možné. Venku se podivné obludě vyhnuly obloukem a dvě konvice na zalévání raději ponechaly vedle lavice osudu. Před železnými vraty Fleischmann smekl klobouk a ukázal na nápis na hřbitovní zdi. „Co jsme my, budete i vy. Co jste vy, byli jsme i my.“ „Na tom se, drahé dítě, shoduje křesťanství i židovství a my bychom měli mít tato slova stále na paměti.“ Na hřbitově nedalo práci hledanou osobu najít. Božena v předklonu vytrhávala z hrobu plevel, a když uviděla pří chozí, protáhla se a pospíchala jim v ústrety. „Proboha, Eugene, zrovna jsem na tebe myslela. Je to vů bec možný?“ otřela si ruce do fěrtochu, objala muže, jeho ženu a dívku. „Ty jsi za tu dobu vyrostla,“ pohladila děvče a pomalu s ostatními si šla opláchnout ruce ke kamence s vo dou. Před hřbitovem se nestačila divit automobilu, o kterém před časem slyšela vyprávět řemeslníky na návsi. „Nepovídej mi, Eugene, že je to tvoje. To muselo stát maj lant! Kde bys na to vzal.“ „Jo, Boženo, komu se nelení, tomu se zelení,“ odpověděl s potutelným úsměvem Fleischmann. „Má to někdo štěstí! Ten můj, nebožtík,“ podívala se naho ru a utřela si slzu, „ten pracoval od rána do večera a jednou do roka jsme si mohli jen taktak koupit prase. Chudák z něj stejně nic neměl. Většinou to nebylo buď košer, nebo se bál, že ho chytne žlučník. Já jsem si pochutnávala na prdelačce a jelítkách, zatímco jemu jsem uvařila šoulet, bramborové šišky nebo zavařeninou plněné taštičky s pracharandou. Při jídle jsem ho pozorovala, jestli se mu dělají sliny, ale on jen
NA KŘÍDLECH ANDĚLŮ
17
pokrčil rameny. Judaismus to zakazuje, žlučník se přemluvit nedá, a to bylo svaté.“ Fleischmann nabídl Boženě, že ji sveze, ale ta se pokřižova la, že s tím čertovým vynálezem nechce mít nic společného. Nakonec jí zvědavost nedala a za pomoci řidiče nastoupila. „Ale pojedeš pomalu, abych z toho měla ten pravej po žitek,“ nakázala Evženovi, hrdinně zamávala jeho obtloustlé choti a malé Juditce, která si s babičkou sedla na lavičku pod voňavou lípu. Auto se rozjelo. Božena se zprvu jednou rukou držela postranice a druhou za Fleischmanna, ale pak si dodala odvahu a projíždějíc návsí všem mávala a volala: „To je krása, lidičky, přímo nebeská krása!“ Eugen Fleischmann projel ná vsí až k zámečku, tam se obrátil a opačným směrem se vrátil ke hřbitovu. Ještě za světla se vraceli do města. Ester je vyhlížela z okna, a když je spatřila, běžela jim naproti. „Pojďte nahoru, připravila jsem malé pohoštění.“ Na stole byly talířky s mace sy pomazanými jahodovou zavařeninou, pozlacené hrníčky a konvice s čajem. Začalo se stmívat a Fleischmann byl jako na trní. Nechtěl jet za tmy, vytáhl z vesty cibule, odklopil víč ko a dal povel k odjezdu. Na konci října roku devatenáctistého osmého, den po sva tém Tadeáši, odešel na věčnost v osmasedmdesáti letech Mo ritz Götz, otec Ignáce a děd Samuela. Již několik let si naříkal na oteklé nohy, neslyšel a přimhouřenýma očima se snažil odezírat. Podle zvyklosti židovského náboženství se pohřeb konal tři dny po smrti zesnulého. Těsně před obřadem si syn, sna cha a jejich děti, Judita a Samuel, natrhli šaty vlevo u srdce jako projev lásky, poděkování a úcty k zemřelému. U hrobu pronesli smuteční řeč hesped, načež nejbližší příbuzní spustili
18
Jindřich Malšínský
rakev do vykopané jámy a jeden po druhém se slovy: „Budiž ti země lehká,“ vhodili lopatkou do hrobu trochu nakopané hlíny. Po modlitbě pozůstalí procházeli mezi dvěma řadami smu tečních hostů, kteří jim vyjádřili slova útěchy. Ignác si všiml, že za nimi jde v řadě neznámý štíhlý elegán s kloboukem za krývajícím šediny, s knírem, bradkou a vycházkovou hůlkou, zvýrazňující jeho osobnost. Před hřbitovem muž smekl klobouk a podáním ruky kaž dému vyjádřil hlubokou soustrast. „Jmenuji se Thomas Jürgen Götz a jsem mladší bratr zemřelého. Po smrti otce bratr zdědil kvelb a já jsem odešel za vidinou lepšího života do Vídně.“ Při smuteční hostině vyprávěl, jak se protloukal životem od zametače ulic, přes kamelota, lepiče plakátů a přidavače na stavbě. Tam se seznámil se stejně starým Slovákem a spo lečně se vypravili za štěstím do Ameriky. Usadili se ve městě St. Louis ve státě Missouri, kde dřeli od rána do večera. Spali po ubytovnách a jednoho rána po Imrichovi nebylo ani vidu ani slechu. Jen na stole byl list se vzkazem: „Vraciam sa do mov. Veľa šťastia praje Imro.“ „Dřel jsem jako povozník, po několika letech jsem si za ložil vlastní povoznictví a současně jsem rozvážel po městě poštou doručené balíky. Po dvaceti letech jsem se vrátil do Vídně, oženil se s Editou Ehrenbergerovou, krásnou dívkou, dcerou majitele klenotnictví na Marienstraße. A tak jsem se stal, vážení přátelé, zámožným majitelem vídeňského zlatnic tví. Žiju sám, tchán zemřel před několika lety a milovaná Edi ta odletěla na křídlech andělů vloni tam, kde zpívá ve sboru slavné Mozartovo Rekviem. O smrti staršího bratra jsem se dověděl ve snu. Začátkem října mě v noci navštívil Moric, na lili jsme si sklenici vína a on mě poprosil, abych ho navštívil. Druhý den mi opět ve snu sdělil, že odchází s pokorou z to
NA KŘÍDLECH ANDĚLŮ
19
hoto světa a třetí den nemluvil, jen mi ukázal list s nápisem: Moritz Götz, poslední rozloučení v úterý 3. 11. 1908. Přání zesnulého jsem splnil.“ Fleischmann byl tvrdý a neúprosný fabrikant. Neměl sli tování nad ženami, které často přicházely s prosbou o po skytnutí „foršusu“ v situacích, kdy si nevěděly rady. K příkoří raději mlčely, aby nebyly v nemilosti mocipána. Trochu jim pohnulo žlučí, když Fleischmann vyhodil z práce Váchovou, která s pěti dětmi přišla za továrníkem prosit o poskytnutí příspěvku na pohřeb muže, který podlehl zákeřné nemoci. „Jak si to představujete, Váchová! Vy jediná mi věčným naří káním otravujete život. Uvědomte si, že nejsem zaopatřovací ústav. Každý musí myslet na zadní kolečka a ne utratit všech no najednou a na konci měsíce nemít co do huby. Spakujte si svých pět švestek a už se mi neukazujte na očích.“ Po smrti Váchy hledala práci, ale kdo by zaměstnal žen skou s pěti dětmi. O sezóně chodila do lesa sbírat lesní plody, které nosila paničkám do bytu za polovinu toho, co by stály na trhu. S nejstarší dcerou Libuší trhala podél cesty jablka a třešně, zatímco menší Pepa pozoroval, jestli nepřichází hlí dač. Při setmění vykopávaly brambory, cestou domů přidaly do kabely hlávku zelí nebo řepu. V zimě to bylo horší. Malé děti plakaly hladem, větší je utěšovaly a matka šla v zoufalství orodovat k paní továrníkové, aby se za ni přimluvila a mohla se vrátit do práce. Fleischmannová jí slíbila, že s manželem promluví, ale ten byl neoblomný. „Pošli jí po Žofii nějaké staré hadry a potraviny, které ne jsou košer, ať vidí, že máme srdce na správném místě a milo srdenství nám není cizí.“ Kolem čtvrté přinesla posluhovačka balík s potravinami a obnošené dětské šatstvo po jediné, dnes již dospělé, dce
20
Jindřich Malšínský
ři Ester a zastihla doma jen plačící děti. Klečely na kolenou, ruce sepjaté a jeden přes druhého drmolily otčenáš. Nejstarší Libuše je utěšovala, že se maminka každou chvilku vrátí. Po sléze se Žofie dověděla, že matka odešla ráno, dceři přikázala, aby v poledne dětem ohřála bramboračku, a kdyby nepřišla, že se o ně milosrdný Pán Bůh postará. Žofie na nic nečekala a zalarmovala sousedy a ženské z továrny a společně šli ženu hledat. Stopy ve sněhu směřovaly k lesu a posléze k místu od počinku Váchové. Seděla ve sněhu bez známek života, v ruce provaz se smyčkou, který nestačila použít. O děti se postarala košíkářka Léblová, sousedka Váchové. Ustlala jim na seně ve stáji, ráno se prý uvidí. Libuše leže la vedle nejmladšího, tříletého Martina, který přestal plakat, teprve když se dověděl, že si maminku odnesli do nebíčka na křídlech andělé, že se usmívá a posílá mu na dobrou noc pusu. Druhý den zašla Léblová na radnici, kde jí starší sympa tický úředník s pochopením vystavil doklad k přijetí dětí do sirotčince. Do měsíce se podařilo najít v nedaleké vesnici rodiče Váchy a na opačné straně policejního okrsku matku zemřelé. Podle soudního rozhodnutí byly dvě nejmenší děti dány do opatrovnictví věkem mladším prarodičům Vácho vým a ostatní k babičce od matky, vdově po hospodáři menší usedlosti s několika hektary půdy. Babička byla ráda, že v Libuši najde pomocnici a bude si moct s někým popovídat. Brzy se přesvědčila, že její dcera, ač jedna z těch nejchudších, v neustálém strachu o přežití vy chovala děti učenlivé, zdvořilé a povahou milé. Večer si Fleischmann postěžoval manželce, že ve městě známí lidé raději přecházeli přes silnici, jen aby se s ním ne museli setkat. V dílně ženy odvracely tvář a na jeho dotazy odpovídaly úsečně ano nebo ne a ani Vokurka si nevzal na
NA KŘÍDLECH ANDĚLŮ
21
bízenou retku s omluvou, že ho bolí v krku. Na náměstí mu někdo připevnil na auto ceduli s nápisem Flajšman je vrach! Doma našel v poště lístek s tužkou načmáranými slovy: „Tebe musí ten váš pánbů potrestat, a jestli ne, tak skončíš na šibe nici.“ Trest Pána Boha a šibenice, tak to bylo pro věřícího Euge na Fleischmanna až moc velké sousto. Doma ho čekala man želka a s hlavou v jejím klíně plačící dcera Ester Götzová. „Maminečko, to je ostuda, co budeme dělat?“ „Co bysme dělali, budeme čekat. Ono se na to časem zapo mene. Přijdou nové pohromy, hlad, bída a úmrtí a na Vácho vou si nikdo nevzpomene.“ Přicházející Fleischmann zaslechl poslední slova a trochu ho to uklidnilo. „Maminko, já když vidím otce, hned se mi vybaví žena s pěti sirotky.“ Pozdravil, sedl si na otoman, pohladil dceru po dlouhých tmavých vlasech a pomyslel si: „Zatraceně, já se toho břeme ne snad nikdy nezbavím.“ Druhý den zajel za rabínem, ale ani ten ho nepotěšil. „Eugene Fleischmanne, jistě víš, že Bůh je spravedlivý soudce. Jestliže tvá slova nebo tvé jednání zapříčinilo to, čemu jsi mohl zabránit, tak tvé jednání je odsouzeníhodné. Jdi a snaž se o nápravu.“ Doma přemýšlel, jak zjednat nápravu, aby mu bylo odpuš těno. Dát jim peníze? Těch mu bylo líto. Koupit ošacení? To není o moc lepší. Nakonec se rozhodl, že požádá úřad o pří spěvek a dětem zemřelé jednou provždy připraví křesťanské Vánoce s pohoštěním a dárky. V prosinci, dva měsíce po smrti Váchové, Vokurka přivezl siroty do továrny. Na dvoře byla postavena ozdobená jedlič ka a pod ní dárky. Každé dítě dostalo balíček s cukrovinka
22
Jindřich Malšínský
mi, pastelky, sešit a gumu, teplé rukavice a šálu. V hale jim kuchařka připravila zelnici, pučálku s vejcem, vánočku a čaj. Na stole bylo ovoce, cukroví a uprostřed hořící svíce. Děti byly nadšeny, Fleischmann se ženou, dcerou Ester a vnoučaty Juditou a mladším Samuelem také. Po skončení trachtace poděkovala za pohoštění a dárky devítiletá Libuše: „Milostpane a milostpaní, moc vám děkujeme za hezké Váno ce. Škoda, že tu není s námi naše milovaná maminka, která by vám jistě poděkovala za to, co jste nám připravili. Bůh vás opatruj.“ Ta připomínka maminky znovu otevřela ránu, kterou si rodina pana továrníka chtěla pohoštěním zacelit. Z krbu sálalo teplo a celá rodina se pohodlně uvelebila v jeho blízkosti. Kuchařka přinesla každému šálek horkého čaje a na stůl připravila medové koláčky s čokoládovou po levou. Když třináctiletá Judita pochválila dědečka za vánoční po hoštění a dárky pro sirotky, ten se jen rozplýval, pokyvoval souhlasně hlavou a bylo vidět, že ho ta slova potěšila. Bylo to předčasné, protože malý Samuel se posadil u babičky na zem, položil jí hlavičku do klína a bezelstně se zeptal: „Babičko, viď, že není pravda, co kluci ve škole povídali?“ Fleischmann se přestal usmívat. Jeho šestý smysl mu na pověděl, že to, co přijde, nebude nic příjemného. Také babič ka mlčela. „Děti říkají, že náš dědeček je vrah.“ Nastalo ticho přerušované pláčem Ester Götzové. Fleisch mann se třásl po celém těle, byl bledý, sotva dýchal a snad ani nevnímal, co se děje. Fleischmannová hladila vedle sebe plačící dceru, přivinula k sobě vnuka, který se díval z jednoho na druhého a nechápal, proč se rázem dobrá pohoda změnila v slzy.
NA KŘÍDLECH ANDĚLŮ
23
Po návratu domů chodil Samuel kolem matky po špičkách, s očima k zemi, s pohybujícími se rty, jakoby chtěl něco říct, ale vždy si to rozmyslel. Matka věděla, že odešli od babičky, aniž by se mu dostalo na jeho otázku odpovědi. „Samueli, děti ve škole semelou páté přes deváté. Někde něco slyší, neví, o co jde, a potom ve hněvu nebo závisti urazí nevinného člověka. Dědeček není vrah. Přece víš, že vrah je souzen a svůj život tráví ve vězení. Někdy se s pomluvami a zlem nedá bojovat a je lepší být hluchý, slepý a němý.“ V rodině Eugena Fleischmanna hlavní slovo měla jeho žena Ruth. Nikdy mu to nedávala najevo, aby se necítil poní žený, přestože v Tóře i Talmudu se praví, že žena je hlavou ro diny a v domácnosti rozhoduje o výchově dětí, dohlíží na to, aby jídlo bylo košer, zapaluje svíci při šabatu a svátcích. Ruth pocházela z bohaté ortodoxní židovské rodiny a při jejím svatebním obřadu se dbalo na dodržování všech zvyk lostí. Nejprve byla sepsána a podpisy stvrzena svatební smlouva. Ketuba se týkala věna a dalších finančních náleži tostí a obsahovala slib ženicha, že bude svoji ženu milovat a ctít. Den před svatbou se oba postili a podstoupili rituál mikve, oddělené koupele, očisty duše a těla. Na přání mat ky byl ceremoniál v duchu starožidovství, teprve potom bylo manželství považováno za uzavřené. Po svatební noci žena odhodila roušku se stopou krve jako důkaz toho, že byla pan nou. Společně s Ruth se radila a mnohdy i rozhodovala o vedení domácnosti kuchařka Eleonora, rodiči Fleischmanna nazývá na Elis. Fleischmann se smál, že jí chybí jen inventární číslo a pamatoval si, jak od ní dostal na zadek, když odmítl jíst nadívanou rybu v aspiku, na které si dala tak záležet. Elis pocházela ze staré židovské rodiny Langů, spřízněné
24
Jindřich Malšínský
s předky Eugena Fleischmanna, ale nikdo nevěděl jak. Byla menší, trochu zakulacené postavy neurčitého věku. V mládí o ní říkali, že je mladá stará a ve stáří vypadala pořád stejně. Hlavu zdobily přes noc natočené šediny, obličej byl bez vrá sek a na svět se usmívala jiskrnýma přimhouřenýma očima. Těma dovedla potěšit a zmírnit upřímné slovo nesouhlasu. Říkala, že se jí stačí na člověka podívat a ví, s kým má tu čest. Oko je do srdce okno a prozradí přetvářku, předstírané milo srdenství a faleš. Také proto mělo její slovo v rodině Fleisch mannů váhu a nikdo se ji nepokoušel oklamat. Panu tovární kovi říkala Eugene, ale jeho ženě vždycky jen paní Ruth. Začátkem září toho roku onemocněla, špatně se jí dýchalo, nemohla odkašlat a naříkala na bolest na prsou. Všichni ko lem chodili po špičkách, utěšovali ji, ale v duchu si říkali, že svíce života dohasíná a ráno i večer se za ni modlili a prosili o milost a boží slitování. Po večerní modlitbě požádala o hrnek mátového čaje s lis ty eukalyptu, o kterém říkávala, že povzbuzuje smysly a do dává tělu sílu. Při prvním doušku se jí rty zachvěly, jakoby chtěly něco povědět, posléze zavřela oči a s pootevřenými ústy usnula. Ruth zhasla svíci a slova modlitby se proměnila v hlasitý pláč. Náhle se z lůžka nemocné ozval kašlem přerušovaný hlas: „Rozsviťte! Ve snu mi náš milostivý a jediný Bůh požehnal a prozradil, že světlo mého života zhasne, až lidé přestanou být lidmi, domy budou hořet a černý mrak zastíní slunce. V tratolišti krve budou ležet muži a vdovy s dětmi budou slza mi skrápět jejich znetvořená těla.“ Stav kuchařky Elis se pomalu zlepšoval a zanedlouho se zase ujala svého žezla. Eleonora měla v malíčku kašrut, který určoval potraviny, pokrmy a nápoje košer, způsobilé k pojídání a dbala na dodr
NA KŘÍDLECH ANDĚLŮ
25
žování doby mezi určitými jídly. Stalo se, že Ruth po masitém obědě se s chutí chystala ochutnat voňavý tvarohový koláč právě vytažený z trouby, ale Elis pekáč odstrčila. Milostpaní muselo stačit se jenom podívat a nechat si chuť na pozdější dobu, neboť čas mezi těmito pokrmy je podle židovského ri tuálu pět hodin. Jídelní lístek sestavovaly obě ženy. Milostpaní vybírala po dle své chuti, Elis dbala na zásady stanovené Tórou a často do jídelníčku vpašovala od dětství oblíbené jídlo Eugena. „Tady to dneska voní!“ při vstupu do kuchyně nasával muž vůni, poté se přitočil ke kuchařce a políbil ji na čelo. „Vsadil bych se o cokoli, že bude pečený pstruh na tymiánu a másle.“ „Eugenku, co není, může být,“ a hned poslala Žofii pro pstruha. Ta si celou cestu to slovo opakovala, ale na sádkách zůstala stát s otevřenou pusou a ne a ne si vzpomenout. „To bude určitě něco fajnovýho, slečinko,“ napověděl ry bář, zalovil a vytáhl úhoře. „Tenhle krasavec nikdy nikoho nezklamal. Přeju dobrou chuť!“ Při pohledu na rybu spráskla kuchařka ruce a začala la mentovat: „Ty huso pitomá, cos to přinesla. Hybaj s tím zpát ky! Jméno ryby jí napsala na cár papíru a důvod nedorozumě ní musela vysvětlit i přihlížející paní domu. Úhoř není košer, protože nemá ploutve ani šupiny, což je v rozporu s kašrutem. Do nového roku devatenáctistého jedenáctého zbývaly už jen tři dny. Vánoční svátky Židé neslaví. Mají Svátek světel, Chanuku, kdy od konce listopadu po osm dní rozsvěcují po západu slunce světla, obvykle v osmiramenném svícnu, v ur čitém pořadí. „Marně bys, Joachime, hledal v židovské rodině strome ček, dárky, kapra s bramborovým salátem, vánočku s mnoha druhy cukroví, úsměvy, koledy a atmosféru, bez které Váno
26
Jindřich Malšínský
ce nejsou Vánocemi,“ poučovala žena svého dospělého syna za volantem osobního automobilu. Ten jen přikývl a přemýšlel nad tím, co je čeká. „No tak si to tak neber. Koneckonců to byl tvůj nápad. To víš, že to bude překvapení! S tím musíme počítat. A nebude to nic růžového.“ „Mutti, neměli bychom se ještě vrátit?“ „Zbláznil ses? Jedeme takovou dálavu a pak to vzdáme?“ „Fleischmann? Jó, Fleischmann,“ opáčil na náměstí děda, chvíli přemýšlel, posunul si beranici, aby mu nepřekážela v rozhledu a pokračoval, „Fleischmann říkáte? Tak to bude problém,“ utřel si několikrát omotanou šálou kolem krku ojíněné vousy. „Fleischmannové jsou tady dva. Jeden je Žid a ten druhý… ten je taky Žid. Ten první má kvelb zrovna támhle na rohu a jmenuje se Götz a ten druhý Fleischmann má fabriku za městem.“ „Tak to bude ten fabrikant,“ ozvala se žena třesoucí se zi mou. „Že mě to hned nenapadlo! Takováhle nóbl panička přece nebude hledat jen tak někoho. Tak to musíte jet támhletou ulicí pořád rovně, přes most a na křižovatce se dáte doleva.“ „Zavři konečně to okýnko! Leze to z něj jako z chlupatý deky. Děkujeme.“ Před továrnou zastavili u poschoďového domu. Dáma v kožichu upnutém až ke krku a slušivém klobouku s širo kým vyztuženým okrajem zazvonila. Muž ji následoval, ale bylo vidět, že se mu moc nechce. „Že jsem radši nemlčel,“ pomyslel si. „Kdo se moc ptá, moc se dozví a čeho je moc, toho je příliš.“ Otevřít přišla mladá dívka s tmavým vlněným šálem ko lem hlavy a ramen a ne příliš uctivě se zeptala: „Co chcete?“
NA KŘÍDLECH ANDĚLŮ
27
„Ohlaste nás panu Fleischmannovi a ať to moc dlouho ne trvá, fučí tu jak na vídrholci. Jsem Paulina von Rosenbaum aus Switzerland a tohle je můj syn.“ „To bych ráda věděla, koho to sem čerti nesou. Čekáš ně koho?“ otázala se Ruth svého muže, ale to už vbíhala do dveří zadýchaná Žofie. „Je tam nějaká -von, ale to jméno jsem dočista zapomněla, jó a se synem.“ „Přiveďte je, popleto jedna. To se nám zas tak často nestá vá, aby nás poctila návštěvou nějaká -von.“ „Máte to tady moc hezké, jenom schodiště by potřebova lo opravit. Málem jsem si zlámala nohu,“ zhodnotila situaci přicházející, a aniž by pozdravila, nastavila Fleischmannovi ruku k polibku. „To jsem opravdu ráda, že se vám nic nestalo. Čemu vděčí me za vaši návštěvu?“ Ruth za pomocí své dcery vstala z křes la a podala ženě ruku se slovy: „Host do domu, bůh do domu.“ „Mé jméno je Paulina von Rosenbaum a toto je můj syn Dr. Joachim Rosenbaum, primář v nemocnici Milosrdných se ster sv. Anežky v Curychu.“ Ten se uklonil a oběma přítomným ženám políbil ruku. „Byla to nekonečná cesta, syn musel jet pomalu, několi krát jsme zastavili na malé občerstvení, abychom si protáhli údy a nadýchali se čerstvého vzduchu. Popravdě řečeno bych se nejraději někde natáhla, ale nejdříve ze všeho bych se, s vaším dovolením, ráda trochu upravila.“ Ester, která se právě chystala k odchodu, si nenadálé pře kvapení nemohla nechat ujít a nabídla ženě doprovod do koupelny. Žena s úsměvem přikývla, vyňala z kabely luxusní pouzdro s proprietami a s několika děkovnými slovy ji násle dovala.
28
Jindřich Malšínský
Doktor zatím přítomným vyprávěl o tom, že měli velké štěstí, protože druhý den po Vánocích nastala obleva a na sil nicích nebylo po sněhu skoro ani památky. Von Rosenbaum se vrátila z koupelny jako vyměněná. Její štíhlou postavu zdobily krásné světlé vlasy, vzadu svázané stuhou, obličej mírně napudrovaný a smyslně nalíčené rty. Odhalený krk zdobil úzký zlatý řetízek s přívěskem srdíčka s diamantem. „Ani nevím, jak vám mám poděkovat. Už jsem tady neby la…,“ chvíli se zamyslela a v duchu počítala, „…určitě třicet, dvaatřicet, možná pětatřicet let, ne-li víc.“ Ester nabídla hostům čaj a macesy plněné špenátem a mle tým masem. „Poněkud zvláštní návštěva,“ pomyslela si Ruth. Fleischmann seděl jako na trní. Něco mu našeptávalo, že to, co přijde, bude načasovaná bomba. „Tehdy, bylo to na jaře, jsem se šíleně zamilovala do že natého muže a také já jsem mu nebyla lhostejná. Nosil mi pralinky, drobné dárky, tenhle prstýnek,“ ukázala na kroužek přikrčený mezi drahými prsteny. „Učil mě líbat a netrvalo dlouho a byla jsem v očekávání. Bylo mi necelých devatenáct let! Můj idol klečel přede mnou na kolenou a s rukama sepja týma mě prosil, abych ho neprozradila, že je šťastně ženatý a se čtyřletou dcerou, že mi dá peníze, abych mohla své dítě slušně vychovat a…,“ větu nedokončila. Fleischmann se sesul z křesla na koberec, s oroseným če lem lapal po dechu a na smrt bledý se slinami kolem úst sté nal. V ten okamžik jediná, kdo si věděl rady, byla von Rosen baum. Běžela do koupelny a mokrý ručník přikládala naříka jícímu muži na čelo a odhalený hrudník a flakonem dala či chat jakousi vůni. Mladší ženě nařídila otevřít okno, podložila
NA KŘÍDLECH ANDĚLŮ
29
mu hlavu a pod natažené nohy vsunula několikrát přeložený polštář. Studený, čerstvý vzduch roztřásl ležícího a bylo třeba ho obložit teplou přikrývkou. Když konečně přišel k sobě, von Rosenbaum mu pomohla posadit se do křesla a stále se tře soucího obložila několika polštáři. V salonu bylo ticho jako v kostele. První, kdo se vzpama toval, byla Ruth Fleischmannová. Zraky všech byly upřeny na kyprou ženu, která s kamennou tváří mlčela a jen pohy bovala rty. Každá vteřina trvala hodinu. Nekonečné ticho prolomila pomalu s důrazem vyřčená slova: „Ester, nalij nám do těch nejsvátečnějších pohárů bílého vína. Narození ztrace ného syna musíme oslavit a ty, Joachime, pojď ke mně, abych tě objala. Vítej k nám do rodiny!“ Víno rozvazuje jazyk, a tak se přítomní dověděli, že von Rosenbaum se v době sblížení s Fleischmannem jmenovala Pavla Víchová. Následovalo vyprávění vystřižené jako z ro mánu pro ženy. Všichni mlčeli, věděli, že to, co přijde, napsal sám život. „Otec pracoval na berním úřadě jako prokurista a velmi si na tom zakládal. Když se dověděl, že jsem samodruhá, oka mžitě trval na svatbě a ještě horší bylo, když se dověděl, že se ženatým mužem. Jako smyslů zbavený začal křičet, nadávat, vyhrožovat a nakonec to dopadlo tak, že mě vyhnal z domu. ‚Děvku s cizím parchantem v srdci a v teple svého domu tr pět nebudu.‘ To byla jeho poslední slova a od té doby jsme se neviděli. Marné byly prosby matky, usmíření si nepřál ani na smrtelném loži.“ V místnosti nebylo oko suché. Fleischmann poslouchal se strnulou tváří bez náznaku pohnutí mysli a jakékoliv empa tie.
30
Jindřich Malšínský
„Celou noc jsem proplakala v parku. K ránu jsem našla azyl v přístřešku na zahradě, a teprve když otec odešel do úřadu, vplížila jsem se do bytu rozloučit se s plačící matkou, sbalila jsem nezbytné ošacení, něco na přežití a peníze jako odstup né za dítě, které jsem nosila pod srdcem. Rozhodla jsem se, že půjdu k starší sestře do vzdáleného městečka. Zula jsem si sandály a bosky se vydala cestou ne cestou. K polednímu mi zastavil povoz s nějakým harampá dím a kočí mě beze slova ukázal bičem, abych si nastoupi la. Sedla jsem si k němu na kozlík, poděkovala, ale on jen mávnul rukou. Celou cestu nepromluvil, jen občas se podíval na moje bolavé nohy. Myslela jsem si, že je němý, ale potom přece jen promluvil: ‚Bosky ti to nepůjde, v sandálech taky ne, tak nezbývá nic jinýho, než abych tě dovezl na místo.‘ Byla jsem mu opravdu vděčná.“ Ester dolila víno, nabídla posluchačům sušenky a zavře la okno, protože vítr pohyboval záclonami a rušil napjatou atmosféru v salonku. Vypravěčka pochválila lahodnou chuť vína, podívala se na mlčícího Fleischmanna, který na první pohled vypadal, že spí, ale bedlivě naslouchal vyprávění ne zvaného hosta. „Sestra se podivila při pohledu na zpoceného sourozence s rozedřenýma nohama a ještě víc, když se dověděla důvod mé návštěvy. Zavolala svého muže a ten mě v náručí donesl do domku. Sestra ani její manžel nadšení nebyli, teprve peníze sehrá ly, tak jak to v životě vždy bývá, svou roli. Pomáhala jsem v domácnosti, na zahradě, občas jsem uvařila a měla radost, když mě její muž pochválil, což se moc nezamlouvalo sestře Lucii. Časem jsem zpozorovala, že se na svého muže potutel
NA KŘÍDLECH ANDĚLŮ
31
ně usmívá, hladí si bříško a on se nechápavě dívá, co se to děje. ‚Myslím si, že David bude mít sourozence,‘ povídám jen tak pro sebe při mytí nádobí, ale ne zas tak tiše, aby to švagr u zrcadla s namydlenou tváří a břitvou v ruce neslyšel. V tom okamžiku se ozvalo „au“ a on s krvácející tváří běžel na dvo rek za svojí ženou, aby ji objal, líbal a v náručí s ní točil, div nespadli do slepičin, které nestačila odklidit. Následovaly společné nákupy plínek, čepiček, košilek, ko jeneckých oblečků, rukaviček a botiček, dudlíků a bryndáč ků, peřinek, zavinovaček a povijanů. Na konci února roku osmnáctistého sedmdesátého jsem cítila, že přišla moje těžká hodinka. Máš času dost, utěšovala mě zkušenější sestra, ale druhý den už moc času nezbýva lo a málem bych porodila bez porodní báby. Naštěstí bydlela kousek od nás a než doběhla, bylo vše připraveno k porodu. Všechno šlo jak na drátku. Kluk řval, až uši zaléhaly, a bába mu předpověděla kariéru zpěváka. O jménu jsem dlouho ne přemýšlela. Na křestním listě je zapsán jako Eugen…“ V tu chvíli se ozvalo u posluchačů neurčité hlasité po vzdechnutí a v očích Fleischmanna se poprvé objevily slzy. „O tři měsíce později se situace opakovala. Sestře se na rodila holčička a předem bylo rozhodnuto, že se stanu její kmotrou. Všechno bylo jinak, protože sestra popletla jména a místo Pavly se stala moje neteř Petrou. Děti rostly jako z vody. Po porodu jsem byla brzy zase jako proutek, zatímco sestra se zakulatila a každým rokem jí ně jaké další kilo přibylo. Všimla jsem si, že švagr čím dál víc po mně pokukuje, vyhledává mou společnost, prostě motal se kolem mě jako mlsný kocour. Jednou se ke mně přitočil, objal mě a začal líbat. Dělala jsem všechno možné, jen abych se z jeho objetí vymanila, nakonec jsem do něho strčila, až
32
Jindřich Malšínský
se zapotácel. Zlostně se na mě podíval, ve dveřích se obrátil a řekl: ‚Ty mrcho, já tě stejně dostanu!‘ Druhý den chodil kolem mne, jakoby se nic nestalo. Něja kou dobu byl klid, až jednoho dne ke mně přistoupil, byl milý, hladil mě po vlasech a přiškrceným hlasem prosil, abych ho neodmítala, že se mu líbím, že mě miluje, že se rozvede a za čneme spolu nový život někde daleko odtud. Naštěstí byly na chodbě slyšet kroky. Rychle ode mne poodstoupil a začal cosi hledat v zásuvce u stolu. Já jsem si upravila vlasy, zástěru a co nejrychleji opustila kuchyni. S Lucií jsem se střetla mezi dveřmi a prohodila pár nic neříkajících slov. Myslím si, že Lucie od této chvíle pojala podezření, že se mezi námi něco děje. On se mi vyhýbal a já přemýšlela o tom odjet někam hodně daleko. Rozhodla jsem se pro Vídeň. Drá ha císaře Františka Josefa vedla z našeho městečka přímo do rakouské metropole, ale v době mého rozhodování bylo na trati několik měsíčních výluk z důvodu oprav železnič ního svršku. Nechtěla jsem dlouho čekat, a tak jsem se bez rozloučení vydala drožkou do Gmündu a odtud vlakem s tří a půlletým synem dorazila do města mých snů.“ Ester podepřela otci hlavu poduškou a odešla uvařit kávu. Paulina vyňala z kabely několik fotografií a dala je kolovat. Ke každé přidala několik úsměvných slov. Ruth zavzpomínala na prázdniny, když jako devítiletá holčička navštívila Vídeň. Všechno se jí zdálo pohádkové, kouzelné, jako z jiného svě ta. Ulicemi projížděly fiakry, muže v uniformách doprovázely krásné ženy a v úzkých uličkách bylo před obchody vystave no zboží, které lákalo kolemjdoucí koupit svým milovaným něco na památku. Ticho prolomila Ester, která se nemohla dočkat dalšího po vídání, a všichni přítomní se k ní přidali.
NA KŘÍDLECH ANDĚLŮ
33
„Když jinak nedáte, tak vám povím o mých největších láskách, přátelství, závisti a pokrytectví, které mě provázely v tomto nezapomenutelném městě mých snů. Ubytovala jsem se u bezdětné vdovy po c. k. obrstovi paní Langmüller. Byla to vzácná žena. Dodnes jsem jí vděčná za to, co pro nás udělala. Její muž zemřel pod kopyty koně na překážkové dráze a od cí saře byla dobře finančně zabezpečena. Nepotřebovala peníze, potřebovala spřízněnou duši a tu ve mně po krátké době na lezla. Jmenovala se Emily, ale její muž jí říkával Lili. S Lili jsme společně hospodařily, chodily s Eugenkem po různých zábavných atrakcích, chrámech, kostelech a památkách. Můj syn měl dvě matky. Vlastní byla Mutti Pavla a ta druhá Lili. Přestože Emily von Langmüller neměla moc přátel, asi po dvou letech společného pobytu jsem se vracela z města a v salonku pro hosty seděl muž v uniformě. Na stole byla obrovská kytice růží a dvoupatrová bonboniéra. Jakmile mne spatřil, svižně se postavil, políbil mi ruku a představil se: ‚Jmenuji se Joachim Hans-Dietrich von Ro senbaum, generální inspektor c. k. kavalerie. Madmazel, vím o vás všechno od madam von Langmüller a lituji, že jsem vám nemohl pomoci, když jste pomoc potřebovala. Bylo by mi ctí být vaším přítelem, ochráncem a pomocníkem a napravit, co jsem zameškal.‘ To víte, že jsem byla rudá jako kytice růží, kterou druhý den přinesl s omluvou, že včera se na mne nedopatřením ne dostalo. Ve svátečních dnech nás seznamoval s pamětihodnost mi města, navštívili jsme Schönbrunn, katedrálu a chrámy, dětské atrakce v Prateru, zoo se spoustou exotických zvířat a pro odpočinek kavárnu Miramare s pravou vídeňskou ká vou a šlehačkovým pohárem pro malého Eugena. Konečně se mu splnilo dětské přání mít dědečka.“ Vypravěčka usrkla
34
Jindřich Malšínský
z poháru trochu vína, chvíli se přehrabovala v kabele a mile se usmála, když našla, co hledala. Na zahnědlé fotografii stál muž v generálské uniformě, vyšší, štíhlé postavy s pomalu ustupujícími vlasy, tmavým knírem, krátkými licousy zakon čenými hustou bradkou. Čtyřicátník, ale každý by mu hádal o deset let míň. „Po roce přátelství mě pozval do Vídeňské opery na před stavení Traviaty. Společně s Lili jsme navštívily známou švadlenu, slečnu Max-Brezinovou, která šila pro mladé šlech tičny podle poslední francouzské módy. Ukázala nám kata log a po dlouhém rozhodování jsme se shodly na decentních slabě narůžovělých šatech s poodhalenými rameny. Část nad pasem zvýrazňovala ženské přednosti a rozšířená sukně měla po levé straně úzký pruh třpytivých kamínků. Už ve vestibu lu jsem vzbudila velkou pozornost pánů a pohrdlivé úsměvy dam. Můj průvodce ve sváteční generálské uniformě mě před stavil svým kolegům jako přítelkyni madam von Langmüller. Všichni se mi dvořili, zatímco jejich společnice se tvářily po někud kysele. To nejhorší mě ještě čekalo. Můj průvodce mě upozornil, že následující setkání bude méně příjemné. Já bych řekla, že bylo hrozné. V lóži seděla dáma s bílou parukou protkanou stříbrnými nitkami, vráskami na vyhublém podlouhlém obličeji, z něhož vyčníval špičatý nos, s odhalenými rameny a vyčnívajícími klíčními kostmi. Sotva nás spatřila, přiložila si k očím zlatý lorňon a než generál stačil něco říct, spustila: ‚I vy jeden filu to, slyšela jsem vás, když jste představoval svou průvodkyni jako přítelkyni vaší přítelkyně madam von Langmüller. Zdá se mi, drahoušku, že těch přítelkyň máte poněkud více. Bude te si muset dát pozor, abyste si je nepopletl.‘ Můj společník jí políbil ruku, popřál hezký prožitek, já jsem udělala pukrle a chtěli jsme se co nejrychleji vzdálit.
NA KŘÍDLECH ANDĚLŮ
35
‚Miláčku, ještě jste mi o sobě nic nepověděla,‘ obrátila se ke mně opět s lorňonem, aby si mne lépe prohlédla. Zrudla jsem až do kořínků vlasů. Situaci zachránil můj průvodce: ‚Paní hraběnko, moc se omlouváme, snad příště,‘ s omluvou mě odvedl a já byla ráda, že mám nepříjemné setkání za sebou. Hraběnka Claudia Anna Maria von Draxler byla největší drbna ve Vídni. Co nevěděla, to nepověděla, leccos si vymys lela, přikrášlila nebo naopak. Říkalo se, že má styky s císař sko-královským dvorem, a proto se jí každý vyhýbal. Dalšímu setkání s hraběnkou na vídeňském parkuru jsme se už nevyhnuli. Z daleka na nás mávala, a tak nezbylo nic jiného než postoupit ceremoniál dvorní etikety, políbit ruku, udělat pukrle a vyslechnout její dotěrné otázky. Tentokrát nás překvapila. ‚Vy jeden tajnůstkáři,‘ spustila, ‚doneslo se mi, aniž bych vyzvídala, všechno o přítelkyni přítelkyně paní von Langmüller a vypadá to, že vám tahle kráska učarovala a chystáte svatbu. Nevím sice kdy, ale vím kde. Nemohli jste si vybrat lépe než benediktinský Schottenkirche, Chrám naší milé paní. Úplně s vámi souhlasím.‘ Von Rosenbaum se opět mírně uklonil: ‚Vaše hraběcí mi losti, vaše informace jsou obdivuhodné. Svatba se uskuteční první neděli po masopustu, nikoli v Chrámu naší milé paní, ale v Karlskirche, kostele svatého Karla Boromejského.‘ Odpovědí bylo pouze ‚ách!‘ a dlouhá pauza. ‚Prosím vás, co jste jí to povídal? Zítra to bude vědět celá Vídeň,‘ povídám. Odpovědí mi bylo: ‚Liebe Paulina, mrzí mě, že se o našem sňatku prvně dověděla Gräfin von Draxler, naše milá paní hra běnka, zdvořile řečeno, huba nevymáchaná, mezi důstojníky zvaná Drecksler. Tímto vás, geliebten Paula, žádám o ruku. Zítra si vyberete na Marienstraße v nejznámějším vídeň-
36
Jindřich Malšínský
ském klenotnictví Ehrenberger prstýnek podle vlastního uvážení.‘ Nevěděla jsem co říci. Se slzami v očích jsem ho beze slova políbila. Večer jsem se svěřila Lili a požádala ji o radu. ‚Tady je každá rada drahá,‘ pravila. ‚Náš dávný rodinný přítel generál von Rosenbaum je ušlechtilý člověk, lepšího bys marně hledala. To je můj názor. Mnohem důležitější je, co říká tvoje srdce.‘ A moje srdce řeklo ano. Majitel klenotnictví nás posadil do salonku, pohostil ká vou se šlehačkou a vídeňskou specialitou, dortem od Sachera, s čokoládovou polevou a meruňkovou náplní. Potom přinesl prosklené plató s prstýnky. Prohlížela jsem si jeden po druhém a nemohla si vybrat. To se opakovalo i u druhého a třetího plata. Bože, jak si z té krásy vybrat! Klenotník se usmál, požádal mě o ruku, kterou políbil a na prst mi navlékl skvost, který přinesl v etuji ze zvláštní skříňky. Ten a žádný jiný, napadlo mě! Oba přítomní muži, jakoby četli mé myšlenky, se na sebe podívali a malým kývnutím hlavy můj výběr schválili. ‚Madam, máte vytříbený vkus. Jako dárek přijměte ode mne tento zlatý řetízek se zirkonovým přívěskem, který vaši lásku ochrání.‘ Svatba se konala 29. února roku 1876 v Karlskirche za účas ti dvou svědků, Emily von Langmüller a majitele klenotnictví Ehrenberger, dlouholetého přítele mého budoucího muže. Svatbu nestihla hraběnka von Draxler, protože můj budou cí manžel se ráno v den svatebního obřadu domluvil s oddá vajícím o posunutí začátku o hodinu dříve. Za zvuku varhan jsem v pětadvaceti letech řekla své ano o patnáct let staršímu generálu Joachimu Hans-Dietrichovi von Rosenbaum.“
NA KŘÍDLECH ANDĚLŮ
37
Ticho v salonku bylo přerušeno potleskem posluchačů. Paula přistoupila k mlčícímu Fleischmannovi, pohladila ho a políbila na čelo. „Nebuď smutný, Eugenku, dobrá věc se podařila. Prožila jsem krásný život. Od té doby uteklo pětatřicet let. Vlasy nám zešedivěly, v poledne mám chuť na pravý Wiener Schnitzel a objednám si lososa a zeleninový salát. Lososa nenávidím a listy salátu jakbysmet. Věčně hledám brýle a v bláhové na ději, že omládnu, nosím v kabelce rtěnku, pudřenku, flakon di Roma a hřeben a tajně se zkrášluji. To, co mi dnes skutečně pomohlo, bylo setkání s vámi. Po třebovala jsem se vypovídat, svěřit, ale chyběla mi odvaha. Můj obdiv patří moudré ženě, paní Ruth Fleischmannové. Odpustit tomu, kdo tě zklamal, zaslouží náš obdiv.“ Druhý den začalo sněžit. Dopoledne se Paula se synem a Ruth vypravili do městečka navštívit Ester a Ignáce Götzovi. Ester je pohostila, jak jinak než tradičními macesy, kte ré upekla na jejich počest. Ignác poděkoval Ruth za pozvá ní na večerní vyprávění Pauliny von Rosenbaum a odešel do krámku, protože každá koruna je dobrá. Největší radost měla patnáctiletá Judita. Paulin životní příběh bylo úplně něco ji ného než vyprávění v dějepravě nebo při náboženství o pro rocích. K večeři Elis uvařila Wiener Schnitzel s bramborovým sa látem, jídlo košer a zároveň zapovězenou krmi paní Pauly. Už samotná vůně přilákala do kuchyně doktora, který měl ma cesů plné zuby a s úsměvem čekal na reakci své matky. Ta se jen při společné večeři usmála a prý aby neurazila, požádala o malý přídavek. „Jen si vezměte, jsem ráda, že vám chutná. Ony ty listy jsou dobré tak pro králíky,“ zhodnotila situaci kuchařka a při dala oběma hostům řízek jako sloní ucho.
38
Jindřich Malšínský
Po večeři se všichni se sklenkou vína usadili kolem Pauly, služka přiložila polínko do krbu a životní příběh von Rosen baum pokračoval. „Druhý den si celá vídeňská noblesa povídala o naší svatbě. Draxlerová se postarala o podrobnosti, jen o mé rodině zůstal zatím velký otazník. To se brzy změnilo a podrobné informa ce se dostaly přes hraběnčina známého k císaři. Ten si přečetl můj životopis a návrh na manželovo přeložení z habsburské metropole do Štýrského Hradce bez mrknutí oka podepsal. O pět let později jsme se stěhovali opět na nižší post do Salzburgu, kde syn, tentokrát jako Joachim Eugen von Ro senbaum, složil na gymnáziu zkoušku z dospělosti. Zpráva o adopci syna se dostala na stůl císaře zase s návrhem na pře ložení, tentokrát až na samý konec monarchie do Innsbrucku. Na to manžel reagoval podáním žádosti o propuštění ze slu žeb armády a okamžité penzionování. Na odpověď jsme nemuseli dlouho čekat. Císař, zřejmě s radostí, souhlasil a do měsíce manžel dostal vyrozumění a slušnou penzi, která nás finančně zabezpečila, s nabídkou místa generálního konzula v sousedním Švýcarsku. Co jsme si mohli víc přát. Švýcarsko bylo od roku 1848 federativní republikou, názorově úplně odlišnou od prohnilé rakouské monarchie. Konečně jsme mohli žít bez obav z dal šího stěhování. Manžel věděl, že jmenování konzulem bylo jednak trestem a současně gesto císaře ukázat Švýcarům, že šlechtický stav nelze jen tak nějakou konstitucí z historie odepsat. Můj syn Eugen Joachim říkal manželovi otče a on jemu synu. Byl mezi nimi krásný vztah zkušeného člověka a mladí ka s životními pochybnostmi, tápáním, obavami a třeba prv ním zamilováním. Manžel nám vyprávěl, že jeho dětství bylo doprovázeno
NA KŘÍDLECH ANDĚLŮ
39
neustálými příkazy, rozkazy a výčitkami pedantského otce, který ho připravoval na bezmeznou poslušnost v císařské ar mádě. Každé nesplnění rozkazu trestal zákazem zábavné čin nosti, a tak žil v neustálém strachu a obavách. Říkal si, že bude vychovávat své děti vlídným slovem a v přátelském duchu. Bohužel, vlastní děti neměl, a tak s pra vou otcovskou láskou vychovával mého syna. V roce 1860, v pětadvaceti letech, se oženil s dcerou boha tého vídeňského obchodníka, mladičkou Dorotheou Wilhel minou Bürgermaierovou, nadanou klavíristkou. Přes své mlá dí věděla, co chce v životě dokázat. Jejím cílem bylo stát se obdivovanou umělkyní a vše ostatní muselo ustoupit do po zadí. Bála se otěhotnět, a tak také vypadal jejich společný manželský život. Podle jejich slov narozením dítěte ztrácí žena nejen svůj půvab, ale i osobní svobodu. V pětadvaceti letech se stala klavírní virtuoskou a pod jménem Dolores Bürgermaier von Rosenbaum vystupovala ve šlechtických salónech, dopoledních matiné a večírcích, koncertovala nejen ve Vídni, ale po celé Evropě. Jejich manželství-nemanželství skončilo po deseti letech. O tom, že se stal vdovcem se dověděl z Wiener Morgenzei tung. Na úvodní stránce byl tučným písmem nápis: SLAV NÁ DOLORES ZASTŘELENA a připojen komentář: Včera v nočních hodinách byla v Budapešti v hotelu Arany Rózsa zastřelena hraběnka Dorothea Wilhelmina Bürgermaier von Rosenbaum. Při identifikaci zemřelé se manžel dověděl, že po koncertě důstojníci z místní posádky umělkyni blahopřáli k úspěchu a poté seděli u stolu, popíjeli víno, hlasitě se bavili, zpívali arie z Verdiho Traviaty a kabaretní popěvky a tančili kankán. Dolores upíjela víno, ale její pozornost upoutal mladý důstoj
40
Jindřich Malšínský
ník, se kterým koketovala a k půlnoci se s ním nepozorovaně vytratila na pokoj. U soudu získal manžel další informace. Mladý krasavec byl gróf Arpád Sépeši, o deset let mladší kadet než jeho milen ka. Soudce požádal obžalovaného o podrobný popis událostí a přísedící se usmívali, jaké pikantnosti vyjdou najevo. Upo zornil ho, že pro soudní tribunál jsou důležité jakékoli po drobnosti, které mohou ovlivnit závěrečné rozhodnutí o výši trestu a jakýkoliv stud či ohled k zavražděné není na místě. Mladý důstojník vypověděl, že s umělkyní se viděl poprvé a podlehl jejím vyzývavým úsměvům naznačujícím, že se jí líbí. Asi ve dvě hodiny po půlnoci mu nepatrným pohybem hlavy naznačila, aby se od stolu vzdálil. Na chodbě mu beze slova podala klíče od pokoje a sama se vrátila do poloprázd ného salonku. Po několika minutách se omluvila a alkoholem unavenou společnost opustila. Tiše zaklepala na dveře svého pokoje a po vstupu začala ze sebe trhat šaty. ‚Schnell, Nacht is kurz. Schade jede Minute!‘ zvolala. Stála před ním nahá, krás ná, přitažlivá, neodolatelná. Podle jeho slov byla nespoutaná dračice, znalec Kámasútry, chtivá, stále neuspokojená. Prožili spolu noc plnou vášně a k ránu, když unaven za vřel oči, začala s ním třást. Oblékla si župánek, vrhala po něm předměty z nočního stolku, poté vázu s květinami, jeho šaty a křičela, že tak nemožného milence si nepředstavovala. Jeho výkon doprovázela nadávkami nejhrubšího rázu a zesměšňo váním jeho mužství. Otevřela dveře a křičela, ať vypadne. Nahého, s uniformou v náručí ho vystrčila na chodbu. Zostuzený mladík si všiml na zemi vypadlé pistole, ucho pil ji a střelil. Patrně i v tom citovém rozpoložení dobře mířil. Přivolaný hotelový lékař mohl konstatovat jen smrt. V novinách byly zveřejněny další nechutné podrobnosti. Před vynesením rozsudku přečetl soudce písemné výpovědi