Jiří Suchý: Kdybych byl lékařem, ordinoval bych poezii strana 18

Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz

Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

�

11/2012

�

Jednotlivý výtisk 30 Kč / Předplatitelé 20 Kč

Jiří Suchý: Kdybych byl lékařem, ordinoval bych poezii strana 18

Ovenecká 32, 170 00 Praha 7 Lipůvka 397, 679 22 Lipůvka Příčná 2, 736 01 Havířov Volejte zdarma: 800 100 659 [email protected] www.vecom.cz

Kompletní v˘roba a dodávka v‰ech typÛ plo‰in pro tûlesnû postiÏené: ‰ikmé schodi‰Èové plo‰iny, vertikální zdviÏné plo‰iny, schodi‰Èové sedaãky a schodolezy.

p ř í m á

c e s t a

k

m o b i l i t ě

časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Editorial

Bludy pěstounské Pokud se pídíme po původu slova ústav, dojdeme přes pojmy ustavit a stavět až k termínu položit základy. Exkurz ke kořenům není od věci zejména tehdy, když se v hlavním tématu čísla věnujeme ústavům. Relativně poklidnou hladinu českého přemýš lení o stavu věcí budoucích totiž nedávno notně rozčeřila informace, že kojenecké ústavy budou zrušeny a o opuštěné děti se začnou starat výhradně pěstounské rodiny. Okamžitě se objevily názory, že jedinou motivací se pro ně stanou peníze, protože stát na tuto péči bude přispívat. Takové zprávy se šíří rychle. Podobně jako ta, že sociální kar ty, tedy sKarty, jsou jedním velkým podvodem na lidech s posti žením. I zde se okamžitě objevili tací, kteří na fámě chtěli vytlou ci politický kapitál a nestyděli se zamlčovat objektivní fakta. A tak zpráva o rušení ústavů našla živnou půdu v podobě hudrání a pomluv. Pravda je ovšem taková, že na základě zkušeností ze zemí, kde je pěstounská péče náležitě legislativně ošetřena, se mají i u nás pěstounům vytvořit lepší podmínky. Jejich součástí bude také jasné a přesné vymezení, kdo se pěstounem může stát, ja kou může získat odbornou pomoc a jaký bude mít například nárok na odpočinek. Vůbec to ale neznamená, že se okamžitě šmahem zruší ústa vy všechny. Přinášíme reportáž z Mostu, kde takový ústav pro šel v posledních letech výraznou proměnou. Děti jsou zde ve skupinách, kde už není jediným kritériem jejich věk. Mají stálé pečovatelky, ke kterým navazují bližší vztah. Ústav slouží jako místo odborných konzultací, pomáhá konkrétním rodinám, a může tudíž velmi dobře pomáhat i rodinám pěstounským. A právě propojení takových ústavů s rodinami je řešením. Socioložka Jiřina Šiklová ve svém pravidelném sloupku na stra ně 14 píše, že děti se u nás stávají jakýmsi vráceným zbožím skladovaným v ústavech. A zdůrazňuje, že děti přece mají nárok na rodinné prostředí, protože až vyrostou a budou dospělí, za čnou se podle toho chovat. Extrémní názory většinou škodí. Nejinak je tomu i u rušení ústavů a pěstounské péče, zejména v době, kdy se vytvářejí nové základy. A tak nezbývá než se snažit udělat si na věci vlastní ná zor, opřený o skutečné informace. Přeji vám inspirativní čtení.  Jindřich Štěpánek

3

Obsah

Dobré zprávy Nordic walking Konference ke 100 letům Jedle Rozjezdy 2012 Grant pro Zlínský kraj Projekt pro neslyšící

4–5

Anketa Jaké formy ústavní péče o děti zachovat a dál rozvíjet?

6

Téma: Ústavní péče Petra Vrtbovská: Pěstouni, či adoptivní rodina? Šťastné děti? Ale kdepak... Jak se vylévá dítě i s vaničkou

8–11 12–14 15–17

Výtvarníci Konta BARIÉRY Jiří Suchý: Nechmuřit se!

18–19

str. 8

Nové zahraniční technologie Genny – tak trochu jiný električák

Petra Vrtbovská: Pěstouni, či adoptivní rodina?

20–21

Názory Pohled na německou psychiatrii Nebojme se promluvit

22 23

Listopadová sonda Jsou hřbitovy bez bariér?

24–25

Tip na výlet Žitava a Oybin – dva klenoty hned za hranicemi

26–27

Poradna Čerpání dávek pro osoby v ústavní péči Rekvalifikace od úřadu práce, podpora v nezaměstnanosti

28 29

Jak se vylévá dítě i s vaničkou str. 15

AUTO-MOTO Novinky z Paříže

30–31

Překážky ve veřejném prostoru Jedeme v tom s vámi!

32

Konto BARIÉRY, Melantrichova 5, Praha 1 Vydává: Sdružení přátel Konta Bariéry ve spolupráci s Nadací Charty 77 Šéfredaktor: Jindřich Štěpánek (e-mail: [email protected], mobil: 722 966 233) Redakce: Zdeněk Jirků (e-mail: [email protected]), Pavel Hrabica (e-mail: [email protected]), Radek Musílek (e-mail: [email protected]), Jan Šilpoch (e-mail: [email protected]) Manažerka redakce: Kateřina Uhrová (e-mail: [email protected], mobil: 722 966 510). Korektorka: Martina Čechová Adresa redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1 Mobil: 722 966 510. Telefon: 224 242 973 Web: www.muzes.cz. E-mail: [email protected] Nevyžádané příspěvky se nevracejí. Cena jednoho výtisku je 30 Kč, pro předplatitele 20 Kč. Celoroční předplatné 240 Kč. Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč. ISSN 1213-8908. Toto číslo vychází v listopadu 2012. Vychází za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví ČR a Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. Art director: Jiří Bušek. Grafická úprava a sazba: Jan Bělovský. Tisk: Grafotechna Print, s. r. o., Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky Rozesílá Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9 Volný prodej: Česká pošta, s. p. Foto na titulní straně: Jan Šilpoch

Charita přišla v benefičním pořadu

33

Na cestách Zermatt – láska na první pohled

34–35

SENSEN Web pomůže zachraňovat životy

36

37

Charita přišla v benefičním pořadu

38

str. 33

Vaše fotografie Ohlédnutí za podzimem

Křížovka Ptáci a čas

Partneři redakce: můžeš / číslo 11 - 2012

4

Dobré zprávy

Nordic walking Svaz postižených civilizačními chorobami v ČR, o. s., srdečně zve zájemce o akreditovaný kurz Pohyb a koordinace v chůzi s holemi pro nordic walking pro aktivizaci seniorů a osob se zdravotním postižením. Kurz je jednodenní a má osm vyučovacích hodin. Momentálně jsou na výběr termíny 9. a 22. listopadu 2012. Cena kurzu je 800 Kč. Pro účastníky lze zajistit ubytování,

pro skupiny zájemců může kurz proběhnout i na pracovišti mimo Prahu. Časový program je následující: 8.30–11.30 hod. teoretická část, 13.00–16.00 hod. praktická část. Kurz bude na Karlínském náměstí 12, Praha 8. Přihlášení a bližší informace na e-mailu: [email protected] nebo na stránkách www.spcch.cz/centrum-sluzeb/nordic-walking. 

Nordic walking má rok od roku stále více příznivců. Foto: archiv

Konference ke 100 letům Jedle

Grant pro Zlínský kraj

Neurorehabilitační sekce Společnosti rehabilitační a fyzikální medicíny ve spolupráci s Klinikou rehabilitačního lékařství 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecnou fakultní nemocnicí v Praze pořádá dne 27. listopadu 2012 konferenci 100 let Jedličkova ústavu a škol a moderní neurorehabilitace. Začátek je v Lékařském domě, Sokolská 31, Praha 2, v 9.00 hod. V prvním bloku příspěvků bude představena především současná podoba a práce Jedličkova ústavu. Odpolední část od 13.00 hod. zaplní příspěvky zaměřené hlavně na minulost a významné osobnosti spojené s Jedličkovým ústavem. Mezi přednášejícími bude např. profesor Jan Pfeiffer. Více informací na http://www.jus.cz/100letjedle.

Zdravotní a sociální grant vyhlašuje 12. listopadu 2012 Nadace Děti – kultura – sport. Žádosti mohou podávat nemocnice, sociální ústavy, neziskové organizace, příspěvkové organizace, občanská, případně i jiná sdružení, fyzické osoby (je nutné přiložit kopii průkazu pro zdravotně postižené) v celém Zlínském kraji. Nadace DKS je první nadací svého druhu v regionu Uherského Hradiště a Starého Města. Sám název prozrazuje její zaměření na děti a mládež. Činnost započala před dvanácti lety. Další informace na www.nadacedks.cz

Ucelená rehabilitace je důležitou součástí dnešní Jedle. Foto: Petr Hrubý

Projekt Rozjezdy podporuje prospěšné regionální podnikání. Foto: Ladislav Polnický

Rozjezdy 2012 Projekt Rozjezdy již druhým rokem realizovala společnost T-Mobile Czech Republic, a. s., v rámci svých aktivit týkajících se společenské odpovědnosti. Projekt se zaměřuje především na podporu regionálních podnikatelů v jejich začátcích tak, aby jejich aktivity nejen přinášely zisk, ale zároveň prospěly i svému okolí, doplnily službu, která v místě chybí, přispěly k zaměstna nosti. Mezi letošními přihlášenými projekty je i několik dotýkajících se problematiky lidí s postižením. Například pečovatelská služba Generace z Brna nebo firma Adaptia Martiny Václavíkové, která jako jediná v Česku a na Slovensku vyvíjí, vyrábí a prodává kalhoty se speciálním střihem pro lidi na vozíku. Více informací na http://rozjezdyroku.cz.

Grant Nadace DKS podpoří děti, kulturu a sport. Foto: Pavla Vrbová

Projekt pro neslyšící Federace rodičů a přátel sluchově postižených, o. s., představila určité řešení problému uplatnění osob se sluchovým postižením vypsáním projektu regionálních redakčních center. Do projektu bylo na základě vstupního pohovoru postupně vybráno 30 osob se sluchovým postižením. Cílem bylo jejich vzdělávání v mediální oblasti, motivační aktivity a vytvoření pracovních míst pro 13 redaktorů s těžkým sluchovým postižením. Tyto osoby daly základ vzniku regionálních redakčních můžeš / číslo 11 - 2012

center pro neslyšící. Předmětem jejich činnosti se stalo poskytování informačního servisu pro široké skupiny osob se sluchovým postižením v ČR a zvýšení informovanosti ostatních (slyšících) osob o lidech se sluchovým postižením a jejich potřebách či problémech. Romana Procházková, uživatelka koch leárního implantátu, o své profesi říká: „Myslím si, že se jedná o poměrně náročnou práci vzhledem k faktu, že za sebou nemám studium žurnalistiky, jež by mi pravděpo-

dobně značně usnadnilo například práci s textem, a v minulosti ani žádné výrazné publikační aktivity, ale rozhodně nelituji!“ Na tiskovou konferenci, která projekt představila, navázal i slavnostní křest knihy Tiché rozhovory. Kniha představuje výsledek společné práce sluchově postižených redaktorů a nabízí soubor dvaceti rozhovorů s významnými neslyšícími osobami. Výběr těchto osobností provedli sami redaktoři. Další informace hledejte na www.frpsp.cz.


5

Z redakční pošty

Doveze spolehlivě a včas. Brněnská Seniordoprava už devět let slouží seniorům a lidem s handicapem. Její nabídka upoutá cenou – pohybuje se zhruba v polovině sazby jiných dopravců. Více na: www.seniordoprava.cz, objednávky na tel. č.: 603 424 401 nebo 541 210 388. Nabízí elektronickou i tištěnou verzi. Mapu s vyznačením bezbariérových tras připravilo město Litoměřice. Najdete v ní místa dosažitelná na vozíku samostatně, s pomocí asistenta a upozornění, kde je cesta neprůjezdná kvůli překážkám. Mapa je zdarma k vyzvednutí v informačním centru, dostupná je také na www.litomerice.cz/ bezbarier. Můžete vyzkoušet. Každou svou pobočku bez architektonických bariér – s jedinou výjimkou – a speciální pracovní stanice pro vozíčkáře slibuje Air Bank. Volejte: 840 303 030. Prorazili na trh za Kanálem. Vánoční ozdoby vlastní výroby nabízí v prestižním obchodním domě Harrods v Londýně vsetínské výrobní družstvo Irisa. Zaměstnává také osoby se změněnou pracovní schopností. Hlavním výrobním programem družstva jsou plastové výlisky pro automobilový průmysl. Informace: www.irisa.cz. Neostýchejte se vzít za kliku. V terapeutickém centru Modré dveře v Kostelci nad Černými lesy poskytují ambulantní sociální služby lidem se zdravotním postižením. Přihlásit se do programu služeb lze na tel. č.: 321 678 474, 725 830 830 nebo elektronickou poštou: modredvere@ modredvere.cz. První v Praze. Společností, která získala ochrannou známku kvality Práce postižených, je chráněná dílna A MANO. Zaměstnává 21 osob se zdravotním a mentálním postižením a zaměřila se na výrobu keramiky a ručně kompletované zakázky. Informace: [email protected], tel. č. 608 930 502, 776 611 242. Je kam si sednout a popovídat. Stovka klientů Ústavu sociální péče v Jiříkově může využívat klubovny a denní čajovny. Nový pavilon slouží lidem se zdravotním a mentálním postižením starším 27 let. Kontakt: e-mail: [email protected], tel. č.: 412 337 005. Mohou do houfu. Školní zahrada táborské Mateřské školy Kollárova je vybavena tak, aby se tam při hře uplatnily i děti se zdravotním postižením včetně vozíčkářů. Informace: e-mail [email protected], tel. č. 381 253 938. Nejen poradí. Pardubická o. p. s. SKP Centrum poskytuje pomoc lidem v krizových situacích, ale také seniorům a lidem se zdravotním postižením. Volejte: 255 053 002.

�

V

ážení přátelé z Konta BARIÉRY, chci Vám všem moc poděkovat za báječný televizní pořad Možná přijde i charita. U jeho sledování jsem se bavila od začátku do konce, až mi někdy tekly slzy. Nelitovala jsem ani toho, že mi utekl můj oblíbený film na jiném programu. Zároveň gratuluji k vybraným penězům. Ať poslouží dobré věci! S přátelským pozdravem Alena Skořepová, Praha Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz


�

9/2012

�

J e d n o t l i v ý v ý t i s k 3 0 K č / P ř e d p l a t i t e l é 2 0 K č

Plavci s handicapem zářili ve Strakonicích strana 18

Vážená paní Skořepová, děkujeme vám i všem ostatním věrným divákům a pod porovatelům, které nezlákal ani oblíbený muzikál, ani fotbalové derby pražských S, jež konkurovaly našemu pořadu. Myslíme si, že pomoc druhým není o lítosti a smut ku, ale naopak o radosti. Když se dozvíme, že se nám ji podařilo rozdat jakýmkoliv způsobem, všichni v Kontě BARIÉRY jsme moc rádi! (red)

M

ilé médium jménem Můžeš, potěšilo jsi mě, že ses samo pustilo do rozboru svých větších a starších příbuzných. Skutečně na nás „mrzáky“ hodně kašlou. A zdá se, že tomu tak je i v jiných zemích, dokonce na západě. Otázka je, co se s tím dá dělat. Obávám se, že Ty to, milé Můžeš, nevytrhneš. Tvůj věrný čtenář Emil Novotný (dopis byl redakčně upraven a krácen) Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz


�

10/2012

�


Média o lidech s handicapem: bariéry přetrvávají strana 8

Vážený pane Novotný, díky za důvěrné oslovení. Bohužel musíme říci, že ani my neznáme odpověď na otáz ku, co s tím dělat. Kdybychom ji znali, určitě bychom se jí řídili. Snad jen trpělivá a mravenčí práce s postoji veřejnosti dokáže postupně něco změnit. Totéž platí i o no vinářích. Znatelné pozitivní pokroky jsou přece proti dřívějšku už teď viditelné. (red)

V

ážená redakce, rád bych se vyjádřil k tématu médií a postižených, které jste v říjnu otevřeli. Neustále slyším, jak si moji kolegové na vozíku stěžují, jak málo se televize věnuje paralympiádě a sportu handicapovaných vůbec. Nemohu to křičet moc nahlas, ale na jednu stranu se médiím nedivím. Proč se vysílají přenosy Ligy mistrů, ale nikoliv okresního přeboru? Protože všichni chceme koukat na ty nejlepší výkony! A při vší úctě k mým kamarádům (i já sportuji na vozíku): je velký rozdíl v divácké atraktivnosti estetiky pokusů Báry Špotákové a sedícího Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz


�

10/2012

�



atleta. Nic proti píli, námaze atd. všech bez rozdílu. Hodnotím čistě požitek ze sledování přenosu. I mě jako postiženého víc baví koukat na sport zdravých. Proto se ani nedivím, že zdraví to mají stejně. S pozdravem Karel Vítek, Břeclav Vážený pane Vítku, vaše stanovisko je relevantním postojem, na který máte plné právo, i když by s vámi asi řada lidí (nejen na vozíku) polemizovala. A zdá se, že trendy vám dávají zapravdu. Paralym piáda, alespoň v médiích, stále víc patří těm nejméně handicapovaným sportovcům, kteří se svými výkony co nejvíc blíží svým kolegům z klasických olympiád. (red)

D

obrý den, díky za informační servis o zaváděných sKartách. Panovalo hodně nejasností, ale myslím, že po událostech na ministerstvu práce a sociálních věcí to bude ještě „lepší“. Jsem zvědav, jakých novinek se ještě dočkáme. Věřím, že nám o nich napíšete. S pozdravem Oldřich Kavanec


www.muzes.cz


�

10/2012

�



Vážený pane Kavanče, jsme rádi, že vás oslovily naše poradenské informace. O případných změnách a novinkách nejen na poli sKaret budeme samozřejmě psát i nadále. Ovšem máte-li na mysli zprávy o současném dění na ministerstvu, tak to doporučujeme sledovat spíše aktuální denní zpravodajství v jiných médiích. Formát mě síčníku nemá u takovýchto kauz šanci včas reagovat, neboť situace se za měsíc může diametrálně změnit. (red)

V

ážení páni redaktoři, nepovažujte mě prosím za šílenou feministku, ale zdá se mi to, nebo opravdu redakci Můžeš tvoří jen muži a ženský element je na vašich stránkách ve výrazné menšině? Hlavně pokud jde o autorství textů. Má to nějaké vysvětlení? Hezký den přeje Anna Musilová


www.muzes.cz

ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ

6/2011

Jednotlivý výtisk 29 Kč / Předplatitelé 20 Kč

Rybaření mnozí objevili jako návrat do přírody, říká Martin Kovář strana 18

Vážená paní Musilová, v naší redakci momentálně opravdu převažuje mužský element. Záměr v tom jistě není a jde spíš o shodu okolností. Z genderové nekorekt nosti nás jistě nelze podezírat. Na strán kách Můžeš pravidelně vycházejí příspěvky od nejedné ženy a v personálním obsazení Konta BARIÉRY je něžné pohlaví určitě převažující. (red) Své postřehy a názory nám pište na [email protected] nebo na adresu Redakce časopisu Můžeš, Melantrichova 5, 110 00 Praha 1.  můžeš / číslo 11 - 2012

6

anketa / dobré zprávy

Milena Černá

Jaké formy ústavní péče o děti zachovat a dál rozvíjet?

Lenka Kohoutová

ředitelka Výboru dobré vůle Olgy Havlové

poslankyně Parlamentu ČR

Novela neruší kojenecké ústavy ani dětské domovy, ale posouvá těžiště práce s rodinou do terénu místo přesunu dítěte do ústavního zařízení. Není slepou kopií zahraničních systémů péče o děti, využívá ověřené poznatky z oborů psychologie, psychiatrie, sociální práce a pedagogiky.

Hlavní otázkou je, jak ústavy pracují a jak jsou velké, ne které mají zůstat. Jsem přesvědčena, že máme jít především cestou deinstitucionalizace a změny v myšlení a uvažování o ústavní péči.

Novela nekritizuje pracovníky ústavní péče, ale povzbuzuje možnost starat se i o děti se závažným handicapem v domácím prostředí. Jde o to, aby v ústavní péči nezůstávaly roky, zvlášť fragilní je raný dětský věk. Z vlastní praxe vím, že děti, které se dostanou do dětských domovů až v dospívání, nejsou pobytem v ústavním zařízení dotčené jako ty, které v nich tráví celé dětství. U dítěte, kterému se v době po narození nedostává přiměřených podnětů, se nevyvíjí empatie. Není vyloučené, že s negativními prožitky v raném věku souvisí násilí mladých lidí, neschopnost budovat hlubší a trvalejší vztahy, neschopnost poskytnout lásku vlastním dětem. 

Na prvním místě musí být zajištění a stabilizace péče doma. Potřebujeme dostatek odlehčovací péče a až na konci řetězu je teprve ústav, a to jakýkoliv. Pokud ústavní péče, pak s profesionálním osobním přístupem. Pokud jde o dětské domovy, rozhodně nejde o plošné rušení těchto zařízení, to jsme ani nikdy neříkali a nechtěli. Jde o změnu systému v tom smyslu, že do budoucna chceme především umožnit dětem bez rodiny žít spíše v přirozenějším prostředí, kterým mohou být pěstounské rodiny. Nechceme jít cestou velkých institucí ani velkých rodin, chceme pomoci opuštěným dětem zajistit výchovu v rodinách, které o děti mají zájem, budou profesionály v oboru a budou mít děti k životu v běžné společnosti, v běžném životě. 

Festivaly bez bariér. Moravskoslez� ská hornická nadace je iniciátorem Zážitků

bez bariér a během letošního léta na festivalech v Praze, Ostravě, Hlučíně a Plzni provozovala bezBAR, kde návštěvníky obsluhovali vozíčkáři. Našli recept na úspěch. Krnovská společnost Chrpa, sociální firma Slezské diakonie, získala za malované sklo, porcelán, hedvábí, textil a kov, za pěstování a prodej rostlin ochrannou známku Práce postižených. Zaměstnává 19 osob s postimůžeš / číslo 11 - 2012

Jaroslava Lukešová

Václav Mertin

ředitelka Kojeneckého ústavu Praha

dětský psycholog, katedra psychologie FFUK Praha

Na základě zkušeností mohu konstatovat, že v našem zařízení je stále velký počet dětí, které by mohly odejít do pěstounské péče, ale pěstouny nemáme. Absence jasných kritérií pro výběr osob pečujících o dítě, absence proškolených pěstounů v rámci nových forem pěstounské péče, to jsou jen některá rizika urychlené transformace. Pěstounská péče má u nás tradici po desetiletí a vždy byla alternativou péče v KÚ a dětských domovech. Pluralitní systém by měl být zachován, měl by podporovat stávající formy péče o ohrožené děti a rodinu a hledat alternativy, aktivně vyhledávat kvalitní pěstounské rodiny, zajistit fungování dětských center, podporovat adoptivní rodiny, terénní služby pro rodiče a děti. Budou-li služby kvalitní, s dobře fungujícími terénními službami, s kvalitní primární péčí v rodině a další nabídkou odborných služeb, bude péče i podle upozornění zahraničních odborníků stejně finančně náročná jako stávající systém. 

Dnes se prosazuje názor, že nejvhodnější prostředí pro zdárný vývoj dítěte nejútlejšího věku představuje stabilní výchovné prostředí s několika málo osobami. Z toho vyplývá, že ústavní výchova stojí až daleko za rodinou, za náhradní rodinnou péčí. Nelze však zaměňovat myšlenku a praktickou realizaci. Děti žijí osobní osudy, na které reformátoři nebo i jen obyčejní úředníci nedohlédnou. Zkušenosti ze zahraničí by nás měly varovat před úskalími náhlé a výrazné redukce ústavní péče. Jestliže dítě vymění v průběhu několika málo let šest pěstounských rodin, jde o trestuhodné selhání. Jestliže máme zkušenosti, že některé děti nikdo nechce, změní se situace mávnutím proutku? Má stát nastaven systém důkladného vzdělávání pěstounů? Myšlenku posilování náhradní péče v rodinách lze pokládat za správnou již dnes, nicméně její naplňování může trvat delší dobu a podle mého psychologického soudu by se nemělo dospět k absolutnímu rušení všech ústavů. 

žením, průběžně přijímá další. Informace: e-mail: [email protected], tel. č. 733 142 405.

a ubytování. Více na: www.zbb.cz, tel. č.: 493 724 149.

Do Hodonína s euroklíčem v kapse. V Masarykově muzeu v Hodoníně si otevřete toaletu euroklíčem stejně jako sociální zařízení v místním nákupním centru Cukrovar.

Plzeň není jen Prazdroj. Kam bez bariér – Plzeňsko je titul knihy Miroslava Valiny. Doporučuje a jako mapový průvodce podává informace o cestovatelských možnostech lidí se zdravotním handicapem.

Ptejte se na centrum Klášter. Občanské sdružení Život bez bariér v Nové Pace provozuje ve svém centru Klášter chráněné dílny a nabízí sociální rehabilitaci

Zaparkujete zdarma. Město Havířov zřídilo nové parkoviště se stovkou parkovacích míst, šest z nich je určeno řidičům s postižením. (nouz) 

Předplaťte si časopis Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz

Předplatné na dva roky se slevou za 380 Kč! Pokud si předplatíte Můžeš na dva roky, ušetříte proti ročnímu předplatnému 100 Kč a proti volnému prodeji 316 Kč.


�

7– 8 / 2 0 1 2

�


www.muzes.cz



�

9/2012

�


www.muzes.cz


Plavci s handicapem zářili ve Strakonicích strana 18


�

10/2012

�



První test vozíků v Česku: Nejdražší není nejlepší strana 8

Soutěž o kartu Handy Card! Jakou tiskárnou lze vyrobit kompenzační pomůcku pro tělesně postiženého? Odpovědi na tuto otázku zasílejte do 15. následujícího měsíce na adresu redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1 nebo na mailovou adresu: [email protected]. Odpovědi označte slovem SOUTĚŽ.

Minulou otázku správně zodpověděla Kateřina Bučíková z Brna. Vylosovaný autor správné odpovědi získá kartu Handy Card. Ta přináší velké množství slev, kromě jiného na servis aut a pohonné hmoty.

Mobilní telefon za vyluštěnou křížovku! Vylosovaní luštitelé křížovky na str. 38 získávají mobilní telefony.

Chcete roční pře -li změnit n dplatné a z dvouleté výhodněné , kon bezplatn taktujte ou li České po nku š 800 300 ty 302

8

Téma: Ústavní péče

Petra Vrtbovská:

Pěstouni,

či adoptivní rodina? Mezi poslaneckou sněmovnou a senátem putuje v současnosti zákon, který má výrazně omezit počty kojeneckých ústavů a počty dětí v nich. Vyvolal však velké diskuse. PhDr. Petra Vrtbovská, Ph.D., z Institutu Natama je u nás nejvýraznější zastánkyní umísťování dětí místo do kojeneckých ústavů do přechodné pěstounské péče a adoptivních rodin.

můžeš / číslo 11 - 2012

Text: Pavel Hrabica Foto: Jan Šilpoch Řada dětí se bez odborné péče ve specializovaných zařízeních neobejde. Všechny proto do přechodné pěstounské či náhradní rodinné péče asi umístit nejde.

Je mnoho typů péče, které potřebují ústavní zařízení, ale zrovna u dětí by měla být ústavní péče velmi výjimečná. Dítě primárně potřebuje rodiče. Najde však každé dítě svého příjemce?

Velká Británie má kolem 60 milionů lidí a asi pět tisíc dětí v rezidenční péči. U nás v kojeneckých ústavech a dětských domovech pro děti do tří let jsou necelé dva tisíce dětí. Do kojeneckých ústavů ročně přichází asi pět set dětí. Které děti potřebují ústavní péči? Předně: když se jedná o postižení, u něhož je nutná podpora lékařských přístrojů, což je v domácí péči obtížné. Pokud není postižené dítě závislé na přístrojích, existují ve vyspělých zemích specializované pěstounské rodiny, které mají dítě doma. Druhý důvod umístění v ústavu je tehdy, když je dítě sobě či okolí nějakým způsobem nebezpečné. Jedná se o různé kombinace postižení, o následky traumat a podobně. Takových případů je však velmi málo. Poslední skupinou dětí, které z fungujících dětských domovů – a to často ani po kolapsu jejich původní rodiny – nemá význam umísťovat do pěstounských či náhradních rodin, jsou děti kolem 12 až 14 let. Jsou v pubertě, ve vývojovém stadiu, kdy se teenageři chystají opouštět rodinu a odstřihují i dosavadní pevné vazby. Tam se nabízí například internátní péče s možností kontaktu s původní rodinou. Trvalé umístění dítěte do kojeneckého ústavu a pak do dětského domova by nemělo být dovoleno –, stejně jako je tomu ve vyspělém světě.

Jaká je naděje, že se kojenci do jednoho roku života dostanou z ústavu do pěstounské přechodné péče, která kojenecký ústav nahradí?

Naděje je veliká. Přechodná péče o děti do jednoho roku nepředstavuje problém. Pěstounská rodina má doma postýlku, dostane od státu dvacet tisíc korun měsíčně, z kojeneckého ústavu zavolají, že mají dítě, pro které se hledá adoptivní rodina. Vy si ho jako ověření pěstouni převezmete, několik měsíců ho v domácím prostředí pipláte, a když se najdou adoptivní rodiče, předáte ho. A tak pořád dokola. Zájemců, kteří stojí o tento typ péče o kojence, se nyní objevuje hodně. I k nám neustále volají, chtějí se do toho pustit. Nemůže se stát, že to budou lidé dělat pro peníze? Nebo – jen pro peníze?

Máte rád svou práci? Máte. Berete za ni peníze? Berete. Tak vidíte. Tady je to stejné. Ti lidé, kteří se k něčemu podobnému rozhodnou, musí zůstat doma. Připomínám, že tohle není rodičovství v pravém slova smyslu. Paní – uvažujme spíše o ženách než o mužích – nemůže jít do práce, musí zůstat doma, nemůže si vydělat peníze, je jí třeba 45 let. Má na starosti pět mimineček za rok, je vlastně na mateřské dovolené. Je to její pracovní činnost a děti dostanou, co potřebují – na rozdíl od kojeneckých ústavů. Bez peněz by to tihle lidé dělat nemohli. Je jen malý vzorek těch, kteří by si to mohli dovolit bez finančního přispění státu. Pěstouni jsou také pečlivě vybíráni, školeni a kontrolováni. Přesto se obávám, že se najdou lidé, kteří pojmou tento druh péče o dítě jako čistě výdělečnou činnost. Případy, kdy si pěstounské rodiny nabírají víc a víc dětí, aby braly příspěvky, nejsou vzácností…

Je to zdroj obživy, to souhlasím, ale jako každý jiný. Pěstouni nejsou lidé, kteří při-


9

Nový systém zabrání tomu, že by dítě putovalo odnikud nikam. Jednou ze šancí je v některých případech i návrat do původní rodiny.

jdou z ulice a řeknou: Já chci dítě. Ve světě jsou pěstouni registrovaní, pečlivě prověření, kvalifikovaní, pravidelně supervidovaní. Finanční odměna se odvíjí od kvality péče, kterou poskytují. Vykonávají práci podobně jako zdravotní sestřička v kojeneckém ústavu, ovšem nepracují fyzicky v ústavu, ale jsou s dětmi doma –, jako dřív bývávaly kojné. Je určitě lepší pro kojence, když neleží v nemocnici mezi osmi dalšími dětmi a mezi nimi běhají sestry. Není to nejlepší, ale je to lepší volba. Tak je třeba se na to dívat. Co s dítětem, které si po období přechodné pěstounské péče nikdo nevezme, nenajdou se adoptivní rodiče? Nebudou-li kojenecké ústavy, kde skončí? Zase začne střídat prostředí, aniž by někde zakotvilo?

Co se děje s dětmi v kojeneckých ústavech dnes? Do tří, do čtyř let jsou v ústavu, během této doby se o dítě průběžně stará minimálně devět různých sester, vystřídají nejméně tři oddělení. Po čtyřech letech je dítě těžce emocionálně a sociálně postižené, navíc často nechodí, nerozvíjí se. A jde do dětského domova. Občas se najde hostitelská rodina, která si ho bere na víkendy nebo natrvalo, ale když zjistí, že dítě zlobí, zase ho vrátí. Dítě má za sebou v šesti letech pět šest stanovišť, prostředí – a všechna jsou špatná. Když půjde z kojeneckého ústavu hned po narození do pěstounské rodiny a pak do adoptivní, vystřídá vlastně jen dvě prostředí. Obě prostředí budou dobrá. Nový systém zabrání tomu, že by dítě putovalo odnikud nikam. Jednou ze šancí je v některých případech i návrat do původní rodiny. Děti se vracejí do rodin, které je odmítly?

V zahraničí dvacet až třicet procent. U nás je nejčastějším důvodem umístění dítěte můžeš / číslo 11 - 2012

�

10


děti nepřibývají geometrickou řadou, ale je logické, že čím víc dětí si pěstouni vezmou, tím víc budou mít. Kdo by to nebral? Už to je dostatečná motivace pro velké počty dětí v pěstounských rodinách... V zahraničí je pěstounská péče do tří dětí, pak už se jedná o malý dětský domov se zcela jinými pravidly. I tam může být najednou pouze šest dětí! U nás se financují děti v pěstounských rodinách, které by měly být individuálně v rodinách adoptivních. Kam byste ale dala děti z dnešních ústavů?

špatná sociální situace rodiny či � do ústavu nevyzrálost mladých rodičů.

Modelovým případem je romská rodina ze Slovenska žijící u příbuzných v Česku: Mají čtyři děti, páté je finančně nad jejich síly, schází jim měsíčně třeba čtyři tisíce, takže jde do kojeneckého ústavu. Kdyby jim stát dokázal pomoci, nemusel by pak utrácet v průměru nějakých 500 tisíc ročně za dítě v ústavní péči. Navíc je to do budoucna adept na další sociální služby a pomoc, a mimo jiné také adept na kriminál. Často se hovoří o tom, že adopci dětí brání biologičtí rodiče už jen tím, že občas projeví o dítě jakýs takýs zájem.

V USA platí asi čtyři roky nový federální zákon. Když je dítě odebrané z rodiny, uplyne 18 měsíců a rodina není připravena vzít ho bezpečně zpět, rodičovská práva jí vezmou a dítě je právně volné. U nás je to zcela nesmyslné. Ani nemusíte posílat jednou za rok pohlednici. Děti jsou v pěstounské péči, matka je naposledy viděla v porodnici, ale stále má zachována rodičovská práva, respektive odpovědnost. Dítě musí být v pěstounské péči, stát platí pěstounům. Když potřebuje dítě operaci, shání se podpis matky po celé republice, zaměstná to spoustu úředníků – a matka má vesele práva dál. A pěstouni jsou zase rádi, že mají peníze. Princip dlouhodobé pěstounské péče je strašně drahý a nesprávný, produkuje lidské paskvily. Často je to komplikované i v tom, že problematické rodiny si na svého potomka vzpomenou až ve chvíli, kdy je mu dvanáct třináct let –, to se týká zvláště holčiček. Týraná holčička je nejdřív v ústavu, potom u pěstounů, ale najednou je jí třináct a původní rodina si usmyslí, že ji už chce zpátky... Někdo si ale řekne, že si přilepší, a vezme si pět dětí. Proč to tak je? můžeš / číslo 11 - 2012

U nás byla za první republiky pěstounská péče rozvinutá. Kojeneckých ústavů moc nebylo, pěstounská péče byla realizována v různých typech a podobách. Komunisti ji zcela zničili, oživil ji až profesor Matějček. On ji vrátil, ale v něčem i on byl omezeně myslící člověk. V daném historickém období zřejmě musel nějak spolupracovat se systémem. Proti svému vědeckému přesvědčení do určité míry podporoval zachování ústavů. Spoluvytvořil pěstounskou péči podivného typu, která trvá dodnes. Tedy péči na dlouhou dobu. Děti chodí do pěstounské péče místo do adopce, pěstouni dostávají peníze a chtějí hodné, hezké a milé děti bez kontaktu s původní rodinou. Profesor Matějček byl rovněž výrazně křesťansky založený a měl rád představu velké rodiny, takže vznikly také velké pěstounské rodiny. Dodnes jsou pěstouni, kteří mají dvanáct dětí. Hovoří o lásce, ale víte, kolik na těch dvanáct dětí berou peněz? Už na tři děti dostanete 4000 korun na každé na materiální potřeby a k tomu 20 tisíc odměnu. Takže máte najednou 35 tisíc nezdaněných peněz. Další peníze na další

Když se něco táhne tak dlouho, tak je třeba systém měnit po krocích. Je správné, že se začne u malých dětí. Je špatně interpretované, že se za rok zruší ústavy. Děti se přestanou umísťovat do kojeneckých ústavů až od ledna 2014. Ročně asi 500 dětí půjde první rok do rodin místo do ústavů. Tři čtyři roky bude trvat, než se ústavy pro děti do tří let vypustí. Pravda je, že nemůžete vše náhle převrátit. Velké děti už v dětských domovech dospějí, malé už ale do nich nepůjdou. Celý proces může trvat deset čtrnáct let. Co však s dětmi, které musejí mít trvalou péči? Ty s lehkým postižením také najdou pěstouny?

Jsou pěstouni, kteří se zaměřují na děti s postižením. Tam lze předpokládat, že tyto děti nepůjdou do adopce, ale zůstanou v pěstounské péči. Je takových pěstounů hodně, aniž by je stát musel složitě vyhledávat, nebo dokonce přemlouvat?

V zahraničí jich dostatek mají, protože dostávají víc peněz a mají technickou i odbornou podporu. Například v USA se specializují na autistické děti i na další děti se zvláštními potřebami. Mnoho normálních rodičů takové děti miluje, ale nezvládnou je. Američané vytvořili organizaci, která se o děti stará, ale úzce spolupracuje s rodinou. Autistické dítě je celý týden u pěstounů, na víkend ale ve své rodině. To už ovšem není ústav. Pěstouni jsou lidé, kteří mají srdce, mají rádi děti a poskytnou jim vše, co děti potřebují. Je dobře, když za to dostanou zaplaceno. Je to prověřená věc.

V USA platí asi čtyři roky nový federální zákon. Když je dítě odebrané z rodiny, uplyne 18 měsíců a rodina není připravena vzít ho bezpečně zpět, rodičovská práva jí vezmou a dítě je právně volné.


11

SLOUPEK Daniely Filipiové

Problematickou skupinou jsou ženy, které se rozhodnou žít samy. Taková žena má závažné důvody, proč nechce žít s partnerem, a partnerem se pro ni nevědomky stane přijaté dítě. Dá se finančně vyjádřit, co je prospěšnější – péče o děti v ústavech, nebo v pěstounských rodinách?

Náklady na velmi dobře organizovanou a kvalitní pěstounskou péči tohoto typu dosahují asi 60 procent nákladů v ústavech. Ušetřili bychom asi 40 procent a pro děti je to mnohonásobně lepší. Jak se lidé pro pěstounství vybírají a prověřují?

Kde byli v zahraničí chytří, vytvořili systém, který zaručuje, že náhradní rodiče prověřují odborníci, ne úřednice na magistrátu. U nás to zatím není. Musí ale vzniknout efektivnější

info Kdo je PhDr. Petra Vrtbovská, Ph.D. Vystudovala Pedagogickou fakultu UK, několik let učila na základní škole a na Prvním obnoveném reálném gymnáziu. Absolvovala studium v Irsku a v USA. Doktorské studium absolvovala na Filozofické fakultě UK. Pracovala pro velvyslanectví Velké Británie v ČR. Tady se seznámila se systémem péče o kojence a děti ve Velké Británii. Institut náhradní rodinné péče, jehož je ředitelkou, provozuje od roku 2004 občanské sdružení Natama. To se zaměřuje na vyhledávání a přípravu nových pěstounů a rodičů, odborné provázení pěstounských a osvojitelských rodin a poradenskou a terapeutickou práci s dětmi a s rodinami.

systém, ten stávající je nefunkční a roztříštěný. Každý kraj má svůj systém, není to jednotné. Dosavadní systém je závažně chybný. V Natamě zájemce opravdu prověřujeme. Je důležité fyzické zdraví i sociální zázemí. Bryskně poznáte, jestli se tím hodlají živit a například se vyplatit z dluhů, to rychle vyhmátnete. Pak je důležité psychické zdraví a celková psychická stabilita. Ne každý může být kosmonaut a ne každý může být pěstoun. Dále je třeba prověřit, jestli jsou flexibilní a schopní spolupracovat s ostatními, neboť je to i náročná administrativní i koordinační činnost a učení se od odborníků, když je například dítě v kontaktu se svou biologickou rodinou. Pravidelně vás při pěstounské péči kontroluje nějaký odborník a tuto složitou komunikaci na všechny strany musí zájemce zvládnout. Kdo a proč neprojde prověřováním?

Lidé mají různou motivaci a ne každá motivace je dobrá. Když eliminujete potřebu platit dluhy, tak jsou to i další důvody. Například: my máme stejně staré děti a chceme pro ně kamaráda. To nejde. Dítě, které přijde, má z minulosti řadu problémů. Jenže zájemci chtějí, aby si s jejich dítětem někdo hrál, chtějí hračku pro své dítě – a dostanou k tomu problém. To je rizikový faktor. Další skupina jsou lidé ve věku prarodičů, cítí se opuštění, doufají, že budou mít doma někoho, kdo je bude mít rád. To je zcela vyloučená motivace. Další problematickou skupinou jsou ženy, které se rozhodnou žít samy. I když často dostávají děti do pěstounské péče i k adopci. Taková žena má závažné důvody, proč nechce žít s partnerem, a partnerem se pro ni nevědomky stane přijaté dítě. Tyto ženy také touží po někom, kdo je bude mít rád. Pak jsou zde lidé, kteří o dítě přišli. Často nás oslovují ti, co krátce předtím ztratili dítě a doufají, že tím ránu zalepí. To je taky riskantní. Jsou ovšem také žadatelé, kteří ztrátu odtruchlí, vhodně zpracují a rozhodnou se, že jsou ještě schopni se o někoho starat, i když to nebude jejich vlastní dítě. Pak je kategorie lidí, u kterých se ukáže, že mají sociální emocionální zátěž a další zátěž by neunesli. V neposlední řadě jsou někteří lidé také nějakým způsobem duševně nemocní. Prověřujete si zpětně osudy dětí? Jejich emocionální i fyzický rozvoj?

My rodinám poskytujeme trvalou poradenskou péči a dítě stále sledujeme. Když dítě vyjde z ústavního pohřebiště a ocitne se v rodině, začne se po některých stránkách přirozeně rozvíjet, stačí jen trochu lepší prostředí. Ale také má hluboká traumata, která potřebují práci s psychologem a terapeutem. V rodině je ale na jejich vyléčení šance. Je prokázáno, že jen deset procent dětí, které prožijí až do osmnácti let svůj život v kojeneckých ústavech a dětských domovech, je v životě v nějakém ohledu úspěšných. Devadesát procent skončí špatně, v této skupině je větší předčasná úmrtnost, propad mezi závislé na alkoholu a dalších látkách, jsou větší adepti na kriminální činnost. 

Prezidentovo veto nechápu Veto prezidenta republiky ohledně pěstoun ské péče jsem opravdu nepochopila. Prý nám EU nemá co diktovat. Ano, mnohdy jsem sama znechucena tím, co vše nám EU nařizuje. Ale kritika vysokého počtu dětí v našich ústavních zařízeních je zcela oprávněná. Jsme jedinou zemí v Evropě, kde se děti do tří let umísťují do ústavních zařízení. V ostatních zemích EU existují zákony, které umísťování děti do tří let, v některých až do dvanácti let do ústavních zařízení přímo zakazují. Náš systém péče o ohrožené děti je roztříš těn. Patří do kompetence MŠMT, MPSV a MZd. Péče o ty nejmenší spadá právě pod ministerstvo zdravotnictví. Automaticky se předpokládá, že tyto děti potřebují zdravotní péči. Ano, jsou zde děti, které mají zdravotní postižení a zdravotní péči potřebují, ale těch je velmi malé procento a i o ty je mnohdy možné postarat se v rodinném prostředí. Ústavní zařízení je neosobní a drahé. Péče o dítě v ústavu stojí průměrně 40 tisíc korun měsíčně. Pokud by rodiny v nesnázích do staly třetinu či čtvrtinu této částky, byla by mnohdy polovina problému vyřešena, ne-li problém celý. Musí být v zájmu státu ústavy zrušit nebo zachovat jen nezbytné mini mum a pomoci rodinám nejen finančně, ale zejména sociálním poradenstvím, aby dítě v rodině mohlo zůstat. Teprve v těch přípa dech, kdy veškerá snaha selže, má nastoupit pěstounská péče. Záměrem MPSV je, aby děti, které z jaké hokoliv důvodu nemohou vyrůstat u svých biologických rodičů, našly místo u pěs tounů, kteří jim neupírají právo znát své rodiče a stýkat se s nimi a rodinné prostředí „pouze“ nahrazují. Děti se tak přirozeně naučí roli matky, otce a dětí. Naučí se, jaké to je žít v rodině. Před mnoha lety jsem měla tu čest seznámit se osobně s profesorem Zdeňkem Matějč kem, psychologem, který se věnoval studiu duševního a sociálního vývoje dětí v ústa vech. Pan profesor sledoval konkrétní děti z ústavů až do jejich dospělosti a založení rodiny. Drtivá většina těchto „dětí“ nedoká zala v rodinném životě žít, natož vychová vat své děti. Neměly totiž přirozený vzor. Výchova dítěte není jen o tom, že jim dáme jídlo a ošacení, že říkáme, co mají či nemají dělat, ale vychováváme je hlavně tím, jak se jeden k druhému chováme, jak žijeme každodenní život.  Autorka je senátorka. můžeš / číslo 11 - 2012

12


Šťastné děti?

Ale kdepak…

Ve dnech, kdy čtete tyto řádky, je už jasné, zda sněmovna přehlasovala veto prezidenta republiky a definitivně schválila novelu, která otevírá prostor pro zavedení profesionálních pěstounů. Přestože bouřlivé debaty minulých měsíců podstatně narušily původní představy o úplném zrušení všech ústavů pro děti – od kojeneckých až po diagnostické, stále je tu návrh zákona, nad nímž mnoho praktiků i vědeckých pracovníků v nejlepším případě kroutí hlavou. Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch

P

rofesionální pěstouni, placení z veřejných prostředků i ve chvíli, kdy jsou jen tzv. v pohotovosti, jsou lidé připravení přijmout děti do péče třeba jen na dva měsíce. Musí splňovat řadu předpokladů osobnostních, morálních, sociálních atd. Musí být pečlivě prověřeni. Jejich péče bude odměňována lépe než práce vychovatelek v dětských domovech nebo podobných zařízeních. Budou obklopeni servisem pěstounských agentur, které jim zprostředkují pedagogickou, psychologickou, sociální i jinou pomoc včetně umístění svěřených dětí do jiné rodiny, když si profesionální pěstoun potřebuje odpočinout. Pěstounské agentury budou také rozdělovat desetitisícové příspěvky, nakupovat pro rodinu služby, prostě zdravě a nezištně podnikat se státními prostředky. Taková bohulibá činnost ovšem má také své náklady (provozní, personální atd.), takže i agentura si cosi z výdajů státu odloupne. Je to systém docela propracovaný a v našich krajích dosud nevídaný.


Anglická stopa „Tento systém se provozuje pouze v Británii,“ říká MUDr. František Schneiberg, dlouholetý specialista na sociální pediatrii z 1. lékařské fakulty UK. A dodává: „I tam je ale místními odborníky v posledních deseti letech kritizován a pomalu ho opouštějí. Tento systém totiž popírá sám sebe. Nedává dětem, které ztratily biologickou rodinu, možnost stabilního rodinného prostředí a navázání pevných citových vazeb. Víme o tom, že dítě vystřídá deset i dvacet rodin a je k dispozici i dokument o dítěti, které vystřídalo čtyřicet rodin! U nás se tyto tendence objevily za nemalé podpory určitých anglických nadací, které pro své docela výnosné podnikání hledají nový prostor. Však také dost investovaly, aby prostřednictvím zdánlivě bohulibých neziskových organizací tento koncept v Česku prosadily. Vycházely z jednoduché úvahy – na východě je temno a středověk. Přitom tradice promyšlené péče o opuštěné, postižené nebo jinak znevýhodněné děti je u nás obrovská.“ Hned mě napadá – příští rok oslaví Jedličkův ústav a školy sté jubileum. Mohli by nějací profesionální pěstouni nabídnout

postiženým dětem takovou péči, rehabilitaci, vzdělání a sociální poradenství jako tam? Která nově vzniklá agentura si troufne nabídnout lepší služby než naše kojenecké ústavy, dětské domovy a podobná zařízení? To sem jezdí experti z celého světa jen na výlety a publikují uznalé studie z lásky k nám? Celá historie této zákonné novely je opřena o kategorické tvrzení, že naše republika má v ústavní péči příliš mnoho dětí,

Která nově vzniklá agentura si troufne nabídnout lepší služby než naše kojenecké ústavy, dětské domovy a podobná zařízení?


13

V zemi, kde se rozvádí každé druhé manželství a tisíce dětí se rodí do volných neformálních svazků, je snaha o návrat k ideální rodině docela legrační.

Marie Vodičková dovedla v Klokánku už mnoho dětí do úspěšné dospělosti. Takže ví své.

a tím patří mezi země zaostalé. A vždycky se najde nějaký popularizátor s objevem – z dětských domovů vede cesta přímo do kriminálu! Odborné analýzy a prověřená čísla nikoho nezajímají, tito lidé prostě sveřepě tvrdí, že jen osvojení nebo pěstounství může ty děti zachránit! Jenomže dětí vhodných k adopci je málo, protože potenciální rodiče hledají většinou děti zcela zdravé a – nebojme se to říci – neromské. Pěstounských rodin jsou už léta stovky. JUDr. Vodičková, předsedkyně Fondu ohrožených dětí a vedoucí osobnost populárních Klokánků, má tento odhad – asi šedesát procent je velmi dobrých, dvacet procent vyhovuje jakžtakž, ale je to stále lepší než ústav. Zbytek, pětina, jsou lidé, které lákají peníze a možnost ovládat. Potřeba uplatňovat moc. Pak je pěstounství provázeno týráním, nepřiměřenými tresty, a dokonce i pohlavním zneužíváním.

Máma denně pije flašku becherovky To je obyčejná věta ze zápisu vyšetření dívky svěřené do pěstounské péče. Slovo „máma“ tu nahrazuje odbornější pojem pěstounka. Tedy odborně vybraná, státem

podporovaná osoba, jíž a jejímu manželovi jsme postupně svěřili deset (!) dětí do péče. A dvanáctiletá dívka, řekněme Lucinka, pokračuje: „Doma si nesmíme pouštět hudbu a přes den spát, i když jsme unavení. Nikdo nás nesmí navštěvovat, musíme hrozně pracovat, máma se jen válí a čumí na televizi a řve, ať ji nerušíme.“ Aby bylo jasno, pěstounka má v domě kancelář, a tam se věnuje svému podnikání. Proto na každé dětské vyrušení reaguje bitím vařečkou i do hlavy, kopáním, rvaním za vlasy, omezením jídla a hlavně: „… je kyselá, povýšená, dává nám najevo, že je něco víc – vy socky, blbci, idioti, debilové, magoři! Večer vždycky brečím, proto beru prášky. Nechci krásnej barák s bazénem, ale aby mě měl někdo rád. Moje věci ať si sežerou, chci jen obrázek s medvídkem, protože byl od tety Líby (pozn. psychologa – dřívější opatrovnice). Jsem smutná, že se chovají hnusně k postiženým dětem.“ V téže rodině byl i nevlastní bratr Lucinky, řekněme Honza. „Není to hodná máma, ale kalkulačka. Koupili obrovskou vařečku, za velké zlobení nás s ní mlátí i do hlavy. Třeba když přineseme trojku. A co bych si přál? Dostat se zpátky do děcáku!“

Teprve když se tyto děti dostaly letos v létě na tábor Fondu ohrožených dětí a svěřily se, zasáhl Okresní soud v Nymburce a předběžným opatřením je poslal – podle jejich vlastního přání – do Klokánku. Tento případ není ojedinělý. Krutosti a násilí není v našich rodinách (a to i v pěstounských) málo, ale nejhorší nejsou modřiny a jizvy. Nejhorší je bezmoc dětí státem odevzdaných do cizích rukou. Dobrých pěstounů je zkrátka málo a zákonodárci si myslí, že když je dobře zaplatíme… Hlavně abychom snížili počty v ústavech! Abychom jen nestrašili – v Klokánku znají také moc dobře příběh Gábinky a Bohunky, které jako velmi malé musely za trest spát ve sklepě, kde po nich běhaly myši, dostávaly k jídlu jen suchý chleba a jablka, musely celé hodiny klečet s předpaženýma rukama a „noví rodiče“ i jejich vlastní děti jim neřekli jinak než cikáni. Teď jsou v jiné a skvělé pěstounské péči paní Blažkové a jako velké slečny si jen občas v noci vzpomenou, kam je předtím stát „umístil“. Všechny snahy nalézt potřebným dětem lepší zázemí než může dát i perfektní kolektivní zařízení, však přehlušují důležitou otázku – proč tolik náhradní rodinné péče potřebujeme? Proč se počet těchto dětí blíží deseti tisícům? můžeš / číslo 11 - 2012

�

14

SLOUPEK Jiřiny Šiklové


� Prý jde jen o šťastné oči Nejrůznější populární vykladači tohoto problému nakonec řeknou – co je lepšího než milující rodina? V zemi, kde se rozvádí každé druhé manželství a tisíce dětí se rodí do volných neformálních svazků, je snaha o návrat k ideální rodině docela legrační. Ti nejsprávnější konzervativci by dokonce nebyli ani proti zákazu interrupcí nebo antikoncepce, jen aby zajistili reprodukci národa. Pak bychom mohli mít nejen profesionální pěstouny, ale rovnou profesionální důkladně vybrané rodiče, kteří by státu odpovídali hlavně za světonázorově správnou výchovu svěřených dětí. Je to hloupost? Opravdu? Když stát neumí vytvořit lepší podmínky pro rodiny s dětmi, když z parlamentních plků o nalezení systému přijatelného so ciálního bydlení už všechny bolí hlava, když ženy-samoživitelky často marně žadoní o pár stovek pomoci na nákup jídla pro děti, když před neplatiči alimentů justice jen krčí rameny, když jsme najednou zjistili, že nám chybějí školky, protože z těch zrušených jsou často herny, nebylo by nejlepší svěřit všechny děti akreditovaným agenturám? Všechny! Profesionální pěstouni mají být novými hvězdami naší sociální politiky. Biologičtí rodiče ať jsou rádi, že na ně nepřijde kontrola. Dr. Schneiberg zdůrazňuje: „Málokdo ví, že u nás probíhají adopce do zahraničí. Lidé z celé Evropy přitom absolvují krátké adaptační pobyty v našich ústavech, prostě aby se na nového človíčka ve své rodině připravili. A leckdo by se divil, jak odbornou, materiální, ale i čistě lidskou úroveň našich ústavů obdivují. Novela, o které se bavíme, předpokládá, že přechodná pěstounská péče bude hlavní formou péče o děti bez vlastní rodiny, postupně předávané od pěstouna k pěstounovi, případně se nakrátko v mezidobí vracející do vlastní rodiny anebo jsou předány do nějakého zařízení pro respitní, česky úlevovou, péči – jednu ze služeb pro profesionální pěstouny. Už dnes víme, že tito pěstouni budou požadovat především dítě zdravé, co nejmenší, a zároveň možnost zmíněné úlevové péče. Lze předpokládat, že na přípravě žadatelů o toto nové zaměstnání, mimochodem novela předpokládá jen velmi krátký kurz, na jejich školení, vedení a poradenství za veřejné peníze – jinak v sociální sféře nedostatkové – se budou snažit podílet a přiživovat různé subjekty včetně těch, které vznikly právě jen za tímto účelem. A úroveň této přípravy? Odborné lékařské společnosti zatím osloveny nebyly. Já souhlasím, že když bude opravdu dost kvalitních pěstounů, můžeme postupně některé ústavy rušit. Ale co ty vážně postižené děti, jejichž rodiče jsou šťastní, že existují kvalifikované ústavy a mohou jim pomáhat? Zastánci novely říkají, že místo toho vzniknou jakési poradenské ambulance. Zkrátka my opravdu nepotřebujeme tzv. anglický model – už proto, že část dospívající mládeže tam žije na ulicích, což u nás zatím právě díky různým zařízením nevidíme.“ můžeš / číslo 11 - 2012

Vrácené zboží?

O obětavé paní Ivaně Kottenové z Prahy, která se stará o své dvě postižené děti, jsme psali v červnovém vydání Můžeš. Kdyby její děti skončily v ústavu, zájem pěstounů by byl minimální.

A tak jsme svědky zrodu podivné samoobsluhy založené na jednoduché lži – jen my víme, jak lidem zařídit štěstí! Do toho nám odborníci s letitými zkušenostmi mluvit nebudou! V našem současném světě není dobré rodičovství zrovna ceněná hodnota. Ať už pravé, biologické, nebo pěstounské či adoptivní. Dokonce se zdá, že se postupně začíná pokládat za jistý druh podivínství. Jak umíme ocenit a třeba i zaplatit dobrou biologickou matku? A ústavy? Z těch pro nejmenší, do tří let věku, se přes polovinu dětí po určité době vrací do svých (!) rodin, další jsou úspěšně osvojeny a jen necelých patnáct procent, často těžce postižených, čeká další pobyt v ústavech. Samostatnou kapitolou jsou děti na prahu puberty umístěné v dětských domovech a diagnostických ústavech. Jejich rodiny prostě selhávají. Dočasní pěstouni budou úspěšnější? Zejména když dostanou dobře zaplaceno? Stát si nyní myslí, že ano. Takže – co vlastně tento stát chce? Nechce mít jen od těch dětí pokoj...? 

Ptáme se, proč se u nás rodí málo dětí. Příčinou není nedostatek bytů ani nedostatek peněz, ale nechuť lidí vázat se na celý život na cokoliv. Dítě z toho nevyjímaje. Skoro vše můžeme v životě změnit, s man želkou či manželem se rozvést, zakoupený dům opět prodat, vybrané zboží vrátit, a to ještě i v záruční době… Ale dítě je tvor, člověk, ten druhý, o něhož se máme starat a pečovat, i když to není na sto procent ono, co jsme chtěli. Jsme vybíraví, nároční, individualističtí, chceme prosazovat svoji vůli, a to je asi příčina, proč se dnes v těch nejbohat ších státech světa – a k nim patří i naše republika – rodí tak málo dětí. A tak jako národ již od příštího roku začneme vymí rat. Bude nás stále méně a méně, pokud se k nám nepřistěhují cizinci. Přesto zde mezi námi žijí děti, z nichž budou za pár let dospělí, které nikdo nechce. Jsou něco jako vrácené zboží. A tak jsme je dosud skladovali v různých ústavech, jimž jsme říkávali výchovné, a to i přesto, že jsme věděli, že to není optimální řešení. Když se někteří snažili najít pro tyto děti jinou formu péče, umístit je do náhrad ních rodin, další skupina rozhodujících činitelů to zamítla. Prý by děti vychovávali lidé, kteří by si je nebrali kvůli lásce k nim, ale jen proto, aby za to dostali peníze. Určitě i to se někdy stane, ale asi není problém sledovat děti vychovávané v pěstounských rodinách a občas zasáhnout. Znemožnit ale předání těch dětí, které neměly štěstí, a jsou navíc třeba i nějak tělesně či sociálně handicapované, do ro din, které je chtějí, je určitě nesprávné. Poškozuje to ty děti, bere někdy i smysl života lidem, kteří chtějí pečovat o druhé, a navíc je to drahé. Do nákladů na výchovu dětí v dětských domovech je třeba započítat nejen údržbu budov a jejich vytápění, ale i platy za městnanců, kteří se o děti starají. Když již u nás nepřevládá zdravý rozum, kéž by alespoň převládl zájem ekonomic ký. Kéž by byl zákon o možnosti výchovy těchto dětí v rodinách brzy znovu předán do poslanecké sněmovny a konečně schvá len. Jiné zákony počkají, nepřijetí tohoto zákona poškozuje ty malé, a to se nedá dodatečně napravit! 

Autorka je socioložka, členka rady Konta Bariéry.


15


Jak se vylévá

dítě i s vaničkou Až pět set nových pěstounů bude do roku 2014 potřeba v Česku, pokud vláda prosadí svůj plán na zrušení některých kojeneckých ústavů a domovů pro nejmenší děti. V České republice je nyní 34 kojeneckých ústavů, loni jimi prošlo přes 2000 dětí.

Text: Naďa Kocábková Foto: Jan Šilpoch

M Být dítětem v kojeneckém ústavu neznamená a priori žít osamoceně a izolovaně. Alespoň na severu Čech, v Mostě, tomu tak není.

inisterstvo práce a sociálních věcí plánuje změnit systém umisťování batolat do kojeneckých ústavů. Místo toho by se mělo dítě v případě problémů v rodině dostat k pěstounům nebo rodičům s výchovou pomůže asistent. To by ve výsledku znamenalo konec takových zařízení. Kojenecké ústavy poskytují pomoc tam, kde selžou základní rodinné principy. Nemohou za to děti, nýbrž jejich rodiče. Poslání ústavů je nasnadě: zabezpečit odpovídající péči a výchovu dětem, které neměly takové štěstí jako většina ostatních. Podle řady odborníků a lidí z praxe je ale reforma unáhlená. Dnes již bývalý ministr Jaromír Drábek se v médiích (iDnes, iHNed, Lidovky.cz, Český rozhlas) nechal slyšet, že neméně důležitou oblastí, kterou má novela změnit, je pěstounská péče. Podle něho dojde k jejímu zkvalitnění a profesionalizaci, přičemž pěstounská péče, jež má trvat můžeš / číslo 11 - 2012

�

16


V Kojeneckých ústavech v Mostě miluje personál všechny své děti, zdejší tety se k nim chovají jako k vlastním.

přechodnou dobu, nemá být skryté � pouze osvojení, a pěstouni by měli být naopak

„citově plošší, neměli by k sobě dítě citově vázat“. V ČT 24 řekl: „Chceme do konce roku 2013 dosáhnout toho, aby děti nebyly umisťovány do ústavní péče, pouze do péče individuální. K 1. lednu 2014 nebude umístění dětí do tří let možné, do roku 2016 toto omezení rozšíříme na děti až do sedmi let věku.“ Možná že si svůj názor na věc bývalý ministr časem poopravil. V září navštívil mostecký ústav a měl konečně šanci vyslechnout také lidi z praxe, přímo v terénu, kteří problematiku osvojení a pěstounství mají takříkajíc v malíčku. Škoda jen, že jeho návštěva trvala velice krátce, byla víceméně zaměřena na sbírání politických bodů před říjnovými volbami do krajských zastupitelstev. Každopádně na vlastní oči viděl, že v Mostě to s péčí o takové děti zvládají líp než mnozí doma. V průměru 12 procent dětí se však nyní z pěstounských rodin vrací do ústavů. Novela se stěžejní problematikou pěstounství neřeší ani problém těžce nemocných dětí. Zasvěcení říkají, že se neseženou náhradní rodiče pro děti s handicapem, nebo děti, které jsou snědší pleti, případně děti starší. Ty handicapované navíc nemohou ošetřovat ani normální biologičtí rodiče bez vzdělání, bez lékařských znalostí, a to rozhodně nikomu nějaký stohodinový kurz nedá...

Novela vzbuzuje obavy Novela zákona, ale i další kroky k transformaci systému péče o ohrožené děti vyvolávají již déle než rok řadu otazníků, obavy a nesouhlas. Ředitelka Kojeneckých ústavů v Mostě Milada Šilhová varuje, aby ukvapená realizace tohoto zákona situaci ohrožených dětí v mnohém nezhoršila. můžeš / číslo 11 - 2012

Míní, že někdy zbytečně podléháme neuváženým nápadům, rychlým reakcím, nedotaženým myšlenkám či radám ze zahraničí, podřizujeme se lecjakým receptům, a vnášíme tak i do řad pracovníků ústavů zbytečnou nervozitu. „Nejhorší snad už máme za sebou,“ myslí si ředitelka o době před dvanácti měsíci, kdy se poprvé o problematice začalo nahlas veřejně mluvit jako o hotové věci. „Náš personál se logicky bál, jak to s dětmi, o které se ve dvanáctihodinových intervalech střídavě stará, vůbec bude, co přijde poté, až se lidé začnou lavinovitě hlásit o pěstounství, až dosud fungující systém vezme zasvé. No a samozřejmě jak to bude s jejich budoucností, co budou dělat,“ připomíná Milada Šilhová reakce zaměstnanců Kojeneckého ústavu v Mostě. Je totiž jediným zařízením v Ústeckém kraji, který pečuje o děti do tří let věku. V mnohém ředitelka dala za pravdu těm, kteří hovoří Za dvanáct let bylo z mosteckých Kojeneckých ústavů adoptováno do ciziny více než 130 dětí. Byli to ti, o které u nás v ČR nikdo nestál. Zájemci z celé Evropy jsou zde častými návštěvníky.

o tom, že když se dosavadní zařízení naráz zlikvidují, půjde o neuvážený a nesystémový krok, který by způsobil chaos a destabilizaci. V roce 2014 už mají být totiž všechny děti umístěny v náhradních rodinách. Odborníci ale varují: Reforma je zbrklá a kampaně na nové pěstouny, které již leckde probíhají, mohou nalákat lidi, jimž primárně nejde o děti, ale o peníze. Po rozhodnutí zrušit kojenecké ústavy se čím dál víc lidí zajímá o to, jak se takovým profesionálním pěstounem stát. „Naštěstí dosud u nás v kraji, a to je patrně naše specifikum, převažoval zájem o adopce nad pěstounstvím. To se ale díky finanční výhodě může rychle změnit,“ varuje Milada Šilhová. Říká se, že by profesionální pěstouni měli dostat pevný plat 20 tisíc korun a příspěvky na dítě odvozené od jeho zdravotního stavu. Z několika zdrojů v médiích je patrné, že se k pěstounství více hlásí lidé, kteří to nechtějí dělat proto, aby pomohli dítěti, ale aby vyřešili


17

Ředitelka Milada Šilhová (vpravo) pracuje v ústavu a oboru řadu let. O problematice adopcí a pěstounství ví mnoho. Proto varuje před neuváženými a nesystémovými kroky.

Z několika zdrojů v médiích je patrné, že se k pěstounství více hlásí lidé, kteří to nechtějí dělat proto, aby pomohli dítěti, ale aby vyřešili svou sociální situaci. svou sociální situaci. „Ale nemůžeme přece bezhlavě vylít z vaničky něco, co jsme padesát let budovali,“ říká ředitelka Milada Šilhová, která není a priori zásadním odpůrcem reformy, nicméně namítá: „Podporujme to, co je pro děti smysluplné a dobré, ale nezačínejme od písmene Há, jak se to nyní děje.“

Není to jen zaměstnání

Pěstounství se nedá brát jako zaměstnání, nejde ho ani dělat pouze pro peníze. Obojí by se vymstilo na dítěti.

Milada Šilhová je přesvědčená, že pokud budou lidé zařazeni do registru týkajícího se pěstounství, musí to být hlavně takoví, kteří už mají tohle odžité, své rodičovství mají naplněné a berou to jako službu dětem. „Nedá se to brát jenom jako zaměstnání,“ řekla a ze své letité zkušenosti ví, že pěstouni budou muset být také připraveni ze dne na den dítě, a dává důraz na slovo jakékoliv, převzít i pak vydat. To je náročná práce. Pro peníze se dělat nedá.

„Úhrada potřeb dítěte je vypočtená tak, že pokryje základní potřeby. Když dítě chce k moři, když chce kolo, brusle, skateboard nebo počítač, tak to už úhrada neřeší. Je to velice náročná činnost, která si zasluhuje ohodnocení, na druhou stranu kdyby byly peníze jediný motiv, tak to nemůže fungovat. Člověk víc vydá, než přijme,“ tvrdí Šilhová. Aby byl člověk dobrým pěstounem, musí být podle ní hlavně obětavý a trpělivý. Děti si totiž z předchozího života často přinášejí psychické nebo fyzické handicapy a pěstoun je musí zvládnout. Pro první vlnu jich bude stát nově potřebovat kolem pěti set, o dva roky později bude muset získat další. Kromě vyšší odměny, se kterou ministerstvo do budoucna pro náhradní rodiny počítá, chybí pěstounství v Česku i společenská prestiž a zázemí terénních sociálních služeb. „Je potřeba, aby byl přechod od ústavů k pěstounství řádně připraven. Aby existovaly pro rodiny například podpůrné služby,“ říká Milada Šilhová. Má radost z toho, že mostecký kojenecký ústav má dobré výsledky v umísťování dětí do náhradních rodin. Od roku 2006, kdy tu byla kapacita 230 míst, je to dnes polovina. Za dvanáct let bylo také přes 130 dětí, o které v Čechách nikdo nestál, adoptováno do ciziny. Jenom za letošní rok bylo do mosteckého kojeneckého ústavu přijato 114 dětí a za stejnou dobu jich bylo 123 propuštěno do nějakého typu rodinné péče. Přesto se ředitelka domnívá, že ústavy budou muset být zachovány – především pro těžce mentálně postižené děti nebo děti zabývající se trestnou činností. Takové děti mají na získání náhradní rodiny mnohem menší šance. K rušení kojeneckých ústavů vyzvala Česko mezinárodní organizace UNICEF, která zastupuje práva dětí.  můžeš / číslo 11 - 2012

18

výtvarnící konta bariéry

Jiří Suchý:

Nechmuřit se! Básník, textař, dramatik, režisér. A také zpěvák a herec, který se stal pojmem. Ovšem tentokrát jsme se s ním sešli především jako s grafikem, pro kterého je výtvarná tvorba jen jiným projevem jeho poetické duše. Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch V jedné své proslulé písničce se hlásíte ke kamarádům Dalímu, Chagallovi a Tichému, výtvarným legendám 20. století. Ještě s nimi kamarádíte?

To víte, že jo. Je jich vlastně daleko víc, ale ti se mi do tý písničky nevešli. Ale držím se jich všech. O vaší výtvarné tvorbě víme obecně daleko méně než o textech a divadelních hrách. Je pro vás stejně důležitá jako poezie psaná nebo zpívaná?

Myslím, že jo. Vždycky když píšu, mám chuť kreslit, když kreslím, mám mnohdy chuť skládat muziku. Takže mně se to všechno propojuje, a kdyby z toho soukolí v mý hlavě něco vypadlo, tak to asi nebude fungovat. Takže to není jen odpočinek od nekonečného divadelního provozu?

Stále dobře naladěný básník má velké starosti. Divadlo Semafor musí hodně šetřit. A dokonce měnit program. můžeš / číslo 11 - 2012


19

Jestliže chceme žít ve svobodný společnosti, nemůžeme skoro nic zakazovat. Ne, ne. Ono je to dokonce kolikrát i velice namáhavý. Když dělám grafiku už třeba desátou hodinu, tak jsem tak vyčerpanej, že si jdu takzvaně odpočinout do divadla. A opačně.

zpíváme a hrajeme, obrazně řečeno, stále stejně. Stále hledáme obyčejnou poezii v neobyčejných životech. Nebo obráceně – neobyčejnou poezii… Ale máme stále na kahánku, když se podíváme do obyčejných účtů našeho divadla. Tam bohužel poezie končí…

Naši čtenáři to nemají většinou v životě moc lehké. Kdybyste byl lékařem, ordinoval byste jim poezii? A není už to přece jenom trochu prošlý lék?

Určitě bych ji ordinoval. Ta nikdy nemůže škodit. Ta nikoho nezabije. A prošlý lék? Asi pro někoho ano. Byly doby, kdy jen Klub přátel poezie měl dvacet tisíc členů. Dneska když vůbec vyjde knížka básní, tak má náklad v nejlepším případě osm set kusů. A básník si ji většinou musí zaplatit sám.

Naši čtenáři jsou často trochu osamělí. Buď moc do světa a na ulici nemohou, nebo třeba ani nechtějí. Dříve byla právě kniha nebo písnička dobrým kamarádem. Ale to přestává platit, cosi tu přehlušuje obyčejný hlas zpěváka, básníka, herce…

Nejvíc na nás ze všech stran křičí peníze. Vidím to v divadle. Byly doby, kdy jsme měli ideologické problémy, teď máme velké, převelké problémy ekonomické. Přitom

Projevem všudypřítomné vlády peněz je reklama. Zdá se, že před ní nelze uniknout. Jak tomu jako výtvarník rozumíte?

info Kdo je Jiří Suchý? Narozen r. 1931. Textař, básník, prozaik, dramatik, režisér, zpěvák… Klíčová postava české kultury druhé poloviny 20. století. Autor více než tisícovky písňových textů a mnoha her uváděných především v divadle Semafor, které založil v r. 1959. Filmový scenárista (Kdyby tisíc klarinetů, Nevěsta atd.). Mnoho Suchého textů zlidovělo, méně známá, ale uznávaná je i jeho výtvarná tvorba.

Jako za dávných časů – oponu si musel Jiří Suchý namalovat sám. Ale nepřipouští si, že by ji spustil definitivně.

Reklama patří k našemu století. A já se s tím smiřuju, poněvadž jinak bych byl nakrknutej celej zbytek života, a to já nemám v úmyslu. To víte, že nám to kazí vkus. Moje původní profese je přece reklamní grafik, takže něco o té věci vím. Takže já nemám nic proti reklamně obecně, dokonce v televizi se občas objeví kousek, který mě nadchne. Ale většinou je to balast a to neovlivníme. Jestliže chceme žít ve svobodný společnosti, nemůžeme skoro nic zakazovat. Snad jen věci, který odporujou lidský slušnosti. Ale to asi žádám moc. Občas se objeví reklama, která je už za hranicí myslitelnýho. Ještě si připomeňme vaši písničku Kamarádi. Máme kolem sebe mnoho lidí, kteří se rádi mračí. A vy jste tehdy napsal, že jste se ani jednou nezachmuřil. Platí to stále?

Asi to je i projev povahy. Já se nechmuřím.

A ještě k jiné vaší písničce. Souhlasil byste s tím, že jsme teď krajina posedlá tmou?

Trochu bych souhlasil. Bohužel. Nevidím sice naprostou tmu, spíš bych řekl – krajina posedlá šerem. I kdyby totiž byla úplná tma, já pořád vidím nějaký světýlko, za kterým je možný jít. 

Konto BARIÉRY připravuje 11. aukční salon výtvarníků. Díla budou vystavena v Karolinu mezi 21. listopadem a 7. prosincem. Aukce děl, jejíž výtěžek jde na podporu vzdělání studentů se zdravotním postižením, se uskuteční v neděli 9. prosince 2012 v Modré posluchárně Karolina v Praze. můžeš / číslo 11 - 2012

20

Nové zahraniční technologie

Genny

tak trochu jiný električák

Text: Štěpán Beneš Foto: Jan Šilpoch

Č

eský distributor vozítek Segway projevil totiž o Genny zájem a rozšířil si jím od srpna letošního roku svůj prodejní katalog. Když tedy přišla nabídka na možnost vozítko pro naše čtenáře vyzkoušet, nebylo třeba váhat. Genny je doslova segway se sedačkou. Základem je klasický segway: stejný je systém, baterie, kola, vpravdě celá základna. Pak už ale podobnost končí. Vynálezce genny, italský vozíčkář Paulo Badano, vytvořil pro vozítko zcela novou kapotu, uchycení, pohodlnou sedačku, nová řídítka a anatomické opěradlo zad. Složitost výroby se však redukuje tím, že technologická platforma je stejná s ostatními vozítky, a tak je stejně snadný i případný servis. K dispozici je aktuálně městská varianta, ve vývoji je terénní genny, která bude využívat platformu z terénního segwaye. Ta je však širší a kola mohutnější, je tedy třeba redesignovat kapotu a další individuální součásti.

Instruktáž na pár minut

Když jsem před několika měsíci v této rubrice o technologiích poprvé zmínil italský segway pro vozíčkáře, vozítko Genny, povzdechl jsem si, že Češi budou mít – podobně jako u většiny zahraničních technologických novinek – zase ještě dlouho smůlu a že kdo by měl o vozítko zájem, bude muset absolvovat zahraniční cestu. Mé zvolání však bylo vyslyšeno, byť bylo jen tiché, osobní a do tmy. můžeš / číslo 11 - 2012

Je první skutečně podzimní studené dopoledne a já absolvuji krátkou instruktáž o genny v pražské prodejně Segway. Trvá jen pár minut, ovládání vozítka má být velmi jednoduché, a tak během několika málo minut usedám na vozítko i já sám. Přelézání z invalidního vozíku probíhá celkem snadno. Prostřední řídicí tyč lze jedním krátkým pohybem sundat a bočnice sklopit z obou stran. Vozítko je ve vypnutém stavu zajištěno vysouvací nožkou vpředu i vzadu, nikam se tedy nehne a není třeba mít obavu, že vám při přelézání „ujede pod zadkem“. Moje testovací genny je nastavena univerzálně. Opěradlo je anatomické, avšak musím být pořád trochu předkloněn do vyrovnané polohy, sedačka je středně tvrdá. Pokud bych byl reálným zákazníkem, vozítko by se upravilo přímo na mou postavu včetně zad a možnosti sedět na antidekubitním polštáři. Podle posedu se pak individuálně nastaví i rovnovážná poloha, tedy poloha, kdy uživatel sedí pohodlně a genny stojí rovně. Uvelebím se a pak přichází moment mé iniciace do gyroskopické technologie. Pracovníci prodejny genny zapínají, jisticí nožky zmizí uvnitř kapoty a já konečně stojím na dvou. Tedy na dvou kolech. Cítím jen nepatrné cukání vpřed a vzad, to jak systém vozítko vyrovnává do vzpřímené polohy. Krátká pilotní instruktáž, rozhodně však jednodušší než řídit letadlo. Nahnutím dopředu se vozítko dává do pohybu vpřed, nahnutím dozadu zabrzdí, případně couvá. Směr se ovládá pomocí středových řídítek, a to jednoduchým naklopením doprava či doleva. Genny se tak se mnou poprvé otočí na místě o 180 stupňů, opatrně popojedu vpřed i vzad. Je to zprvu zvláštní pocit, když vozítko samo balancuje, a také když musíte k jeho rozpohybování udělat pohyb, který by je měl zákonitě překlopit. Pocit nedůvěry


21

„Segway pro vozíčkáře“ se při testu nezalekl velkých dlažebních kostek, nájezdů ani travnatých ploch. S jeho ovládáním se navíc řidič sžije během několika minut.

trvá ještě několik minut, po prvních pokusech na chodníku u prodejny se ale celkem rychle rozplyne. Na klasickém segwayi se ke mně přidává jeden z prodejců a společně se vydáváme na testovací terénní jízdu směr Vyšehrad. Říká mi, že tzv. želvička je vypnutá. Želvička je systém, jejž používají začátečníci a který genny zpomalí. Já prý ho mít nemusím, při pokusech jsem projevil dostatečnou zdatnost. Moc si tak však nepřipadám, a tak se zprvu pohybuji vpřed jen s opatrností a kličkuji na nábřeží mezi výkopy, sloupy veřejného osvětlení, chodci a zastávkami. Genny ale projevuje velkou agilnost a na veškeré mé pohyby tělem reaguje velmi pružně. Malé kostky, jimiž jsou tu vydlážděné chodníky, skoro necítím, systém nárazy celkem dobře pohlcuje. Na první přechod tedy dojedu s nulovou bilancí. Žádného chodce jsem nesrazil, do ničeho nenarazil.

Malé kostky, jimiž jsou tu vydlážděné chodníky, skoro necítím, systém nárazy celkem dobře pohlcuje.

Na červeného panáčka zastavujeme. Narovnám se do rovnovážné polohy a poprvé se zkusím pustit řídítek. Jde to, Genny poslušně stojí. Když panáček zezelená, dokonce se bez rukou rozjedu vpřed, což je pocit pro vozíčkáře dosud nevídaný. Přece jen je ale brzy vrátím na řídítka, nemohl bych jinak zatočit. Na dalším přechodu čeká překážka – prudší nájezd na opačné straně. Genny jej však prakticky ignoruje, vyjede na něj jen s nepatrným drcnutím, a ač je můj první pocit takový, že se musíme převrhnout, elektronika to jistí.

Kopce jsou bez problémů Následuje kopec. Elektromotory v genny jsou dost silné, nemusím se tedy prý vůbec obávat. Nahýbám se více dopředu, abych na klopeném terénu dodal vozítku dostatečný impulz vpřed. Motory s kopcem ale skutečně příliš práce nemají a i manévrovatelnost je zachována, když sjíždíme a vyjíždíme nájezdy na více či méně přístupných chodnících. Baterie výjezdy do kopce příliš netrpí, bere si jen nepatrně větší množství energie. Jak se blížíme k Vyšehradu, terén se zhoršuje. Dlažební kostky jsou od sebe několik centimetrů. Chytám se bočnice, genny však bojuje se ctí. Rychlostní limit tu neudává výkon vozítka, ale spíše citlivé nárazové senzory na mém pozadí. Kola jsou dostatečně velká, aby terén překonala bez větší námahy. Na Vyšehradě se již trochu osměluji, pár desítek minut strávených na vozítku mi konečně dodalo trochu více sebedůvěry. Zkouším si různé manévry, osmičky, couvání, výjezdy do kopce i sjezdy z kopců, testuji různý terén od dlažby přes bahnitou cestičku až po mokrou trávu.

Genny se chová stabilně a bezpečně, je však třeba myslet na trakci. Na velmi mokré trávě už by mohla kola podkluzovat, a zejména při sjezdu z kopečka znamená takové proklouznutí kol pro citlivý vyrovnávací systém velký problém. Genny má záchranný systém – v případě velké nouze lze rychle sklopit bočnici, což okamžitě vysune stabilizační nožičky. Je to však až krajní možnost, rána to bývá veliká. Zkouším vyjíždět různé nájezdy na chodník, dokonce i malé obrubníky. Genny si s malými obrubníky do zhruba pěti centimetrů poradí, vyšší už ale nezdolá; v tom je podobná elektrickým vozíkům. Obecně je třeba mít při jízdě čistou hlavu, sledovat, kam jedete, a vybírat si jen bezpečný terén. Genny rozhodně není vozítko do velmi prudkých travnatých kopců, průchodnost terénem je velmi podobná klasickým elektrickým vozíkům. Zkouším maximální rychlost, ta je 20 km/h, což se s malou rychlostí elektrických vozíků nedá srovnat. Vozítko je také malé, otočí se na místě a manévrovatelnost je daleko větší, mezi regály v obchodech se pohodlně vejde. Jízdní pohodlí je díky dvěma velkým kolům nesrovnatelné. Dojezd na jedno nabití baterií je až 35 kilometrů. Pravděpodobně se trochu sníží v zimě, kdy baterie nemohou podat takový výkon; Genny však stejně není na souboj se sněhem vybavena. Kola by prokluzovala a ani konstrukce není na půlmetrovou závěj stavěna. Užijete si ji tedy spíš ve chvíli, kdy venku sníh není. Naopak v dešti není pohyb problém a tehdy se také projeví jedna z největších výhod. K ovládání Genny nepotřebujete tolik zaměstnat ruce. Stačí jedna na udržování směru, ve druhé můžete držet deštník.  Více na www.muzes.cz můžeš / číslo 11 - 2012

22

Názory

Pohled na německou psychiatrii Text: Jaroslav Šonka

M

oderní psychiatrická péče má řadu kořenů právě v německy mluvící oblasti. Primitivní biologismus první poloviny 20. století však tragicky splynul s totalitními vývoji v ostatní Evropě a měl v Německu obzvláště tragické důsledky. Nacisté se snažili o „udržení rasy“ a likvidovali všechny, kteří se od těchto perverzních ideálů lišili. To samozřejmě vyvrcholilo antisemitským holocaustem. Ovšem vraždění začalo už dříve. Vztahovalo se na postižené, na děti s genetickými vadami, ale také na homosexuály a psychicky nemocné lidi. Známá je

připojí se k nim. Došlo i k vyhodnocování práv pacientů v uzavřených psychiatrických zařízeních. Individuální svoboda se stávala stále důležitějším aspektem vývoje společnosti. Do debaty se vrátila i psychoanalýza. Během poválečných let se zvyšoval také individuální přístup k pacientům s psychiatrickými diagnózami a měnila se podstatně definice těchto diagnóz – byla především vedena snahou o větší integraci některých pacientů do tzv. normální společnosti (i tato někdy jen zdánlivá normalita se dočkala kritické debaty). Diskuse k teorii psychiatrie začínají u pojmů. Jak lze definovat zdraví? A jak definovat práva někoho, koho jsme vřadili

Jaroslav Šonka: Během poválečných let se zvyšoval také individuální přístup k pacientům s psychiatrickými diagnózami a měnila se podstatně definice těchto diagnóz. tzv. Akce T4, která stála život desetitisíce německých občanů. Vrazi v lékařských pláštích si byli dobře vědomi toho, že jejich činnost je perverzní a že veřejnost tuto vlnu vraždění neschvaluje. Proto se většina těchto vražd malými plynovými komorami nebo i jinými metodami konala ve velkých psychiatrických zařízeních, např. v Hadamaru. Zde bylo omezení přístupu veřejnosti snadnější (i přesto vznikla známá fotografie kouře z krematoria) a pozdější systematické zahlazování stop lépe proveditelné. Poválečné procesy a hledání důkazů o této masové vraždě zvané eutanazie byly velmi složité a popírači nacistických zločinů dodnes poukazují na zdánlivou neexistenci těchto zařízení. Evidence je ovšem kompletní. A z této historické epizody lze odvodit nedůvěru německé veřejnosti k velkým psychiatrickým zařízením.

Po válce – lidská práva V Západním Německu byly počátky tamní – dnes stabilní – demokracie založeny výukou ze strany okupačních mocností, především Spojených států. Podstatnou otázkou poválečného vývoje byl i vliv manipulací na vnitřní vnímání individuální svobody. Co vytvoří samostatnou osobnost, osobnost, která nepodlehne totalitním mechanismům a nemůžeš / číslo 11 - 2012

do kategorie nemocných, obzvláště v případě psychiatrických diagnóz? Jak dotvářet péči o lidi s takovými diagnózami? Celá tato debata vedla k otevírání částí psychiatrických zařízení. Práva pacientů jsou podstatným tématem diskuse. Soudí se však také (a je to doložitelné materiály ze zdravotního pojištění), že pacientů s psychiatrickými diagnózami přibývá.

Ambulantní koncepce a decentralizace Velká zařízení zůstávají v provozu, ale jejich činnost se rozvíjí dělením na menší jednotky. Tak třeba psychiatrická nemocnice v severobádenském městě Wiesloch (nedaleko Heidelbergu) zachovává sto let staré budovy, které jsou pod památkovou ochranou. V celém kampusu je ovšem řada novostaveb, jež slouží několika druhům péče o pacienty. Vedení tohoto zařízení založeného v r. 1905 dolaďuje jednotlivé menší sektory činnosti, ale současně zapojuje toto zařízení do sítě jemu podobných v celé spolkové zemi Bádensko-Württembersko. Instituce fungují jako hospodářské veřejnoprávní subjekty, ale důležité jsou i kontakty s okolními univerzitami, pro něž psychiatrická zařízení slouží i jako akademicky využívané nemocnice.

S rozvojem péče o nové psychiatrické diagnózy, které vznikly například vlnou drogových závislostí na konci šedesátých let, začaly vznikat samostatné – někdy i obskurní – skupiny, které pracovaly na principu svépomocných mechanismů. Lékařská péče se tak spojovala se skupinovou dynamikou lidí, kteří na základě svobodného rozhodnutí či společenského tlaku chtěli změnit něco na vlastním osudu. Tato vlna svépomocných aktivit samozřejmě nezůstala bez vlivu na velká psychiatrická zařízení, kde se rozšířily aktivity v oblasti ambulantní péče.

Malé celky ve velkých zařízeních Jako příklad může posloužit tzv. Weddinger Modell v zařízení Psychiatrické univerzitní kliniky Charité v St. Hedwigs-Krankenhaus v Berlíně. Zásada je formulována jedinou větou: „Cíle a výsledky ošetřování si určují pacienti a tyto cíle jsou vedeny jejich podstatnými hodnotami, životními nadějemi a potřebami.“ V péči o pacienty je podstatným aspektem multiprofesionalita personálu. V roce 2004 zde zavedli tzv. modulární systém péče s diagnózami schizofrenie, afektivních poruch, poruchy osobnosti a posttraumatické problémy. Příkladem může být malá jednotka schizofrenie, kde je 22 lůžek v jedno- a dvoulůžkových pokojích a jednotka pro matky s dětmi. Pro pacienty s depresemi existují prostory pro tzv. stimulační procesy. Klinika pořádá i výstavy – například obrazů svých pacientů, a podporuje tak kontakt s veřejností. Obrazy se staly i prodávanou komoditou. Klinika spolupracuje i s internistickými, chirurgickými a neurologickými odděleními univerzity, kde se soustřeďuje péče, která potřebuje vybavení moderními přístroji. Spolu s ostatními vědními odvětvími se v celém Německu vytvářejí také v oblasti neurologie a psychiatrie tzv. centra vědecké excelence. Výše zmíněné Psychiatrické centrum severní Bádensko ve Wieslochu má řadu podobných oddělení, věnuje se však ve větší míře drogové závislosti a terapii chronických bolestí. Má i vlastní skupinu, která se zabývá turecky mluvícími lidmi, z nichž někteří o svých symptomech neumějí mluvit německy. Opět je toto centrum i střediskem odborné výuky spolu s univerzitou v Heidelbergu. V Německu je tedy tendence k individualizaci a decentralizaci psychiatrické léčby spojena s propojením do větších celků a společenství, která se předhánějí v zavádění inovativních procesů léčby a vytvářejí tzv. peer pressure, tedy soutěž odborníků. Ale primární jsou vždy specifické zájmy pacientů i jejich nejbližšího okolí.  Autor je novinář


23

ERA Poradna

Nebojme se promluvit Text: Jan Pičman

Z

uzana žila se svou rodinou celkem běžný život. Manžel měl dobré postavení, a tak si mohla dovolit zůstat s mladší dcerou doma a věnovat se jí, jak jen bylo potřeba. Jejich Kateřina totiž potřebovala celodenní péči. V důsledku svého postižení se pohybovala převážně na vozíku, a když byla malá, chodila do speciální školy. Dnes je Kateřině přes čtyřicet. Má ráda lidi kolem sebe, je zvídavá. Její starší bratr Karel přináší domů hodně podnětů, pracuje v rozhlase. Žijí společně v menším domku i s Karlovou rodinou a jeho dvěma dcerami. Způsob života nemuseli měnit ani poté, kdy Zuzaně zemřel manžel. Zuzana se zajímá o dění kolem sebe, ráda pomáhá, organizuje, neustále někde je a něco kutí. O Katku se v tu chvíli starají kamarádi nebo její bratr s rodinou. A v této situaci potkává Zuzanu i náš myslitel Milan Cháb. Starat se o dítě s postižením v rodině, mít ho doma, to je téma, na kterém se okamžitě shodnou. Zuzana dokonce Milana Chába obdivuje tak, že mu pomáhá i při získání prestižní ceny Ašóka. Leč léta běží. Zuzana má pořád chuť zapojovat se do dění kolem sebe, sil však trochu ubývá, a tak začíná řešit otázku – kam s Katkou? Musí nad tím přemýšlet čím dál častěji. A s velkými rozpaky o problému hovoří s blízkými kamarády. Skoro se omlouvá, když sděluje, že kouká po jednom stacionáři, kde Katka může trávit čas od času celý den. A později možná každý den. Když se Zuzaně přehoupne osmdesátka a stále má sílu cestovat, pomáhat jiným, zajímat se, i trochu psát do novin, začíná Katka zůstávat v tom centru nedaleko od domova i přes noc. Dokonce tam chce zůstávat. Jsou tam kamarádi, prima lidé, kteří se starají, je tam program. Začíná to být druhý domov. Zuzana je velmi ráda. Jak to jen jde, zastaví se u Katky na návštěvě. Katka občas navštíví rodinu ve svém starém domově. Přítel Cháb už několik let nežije a Zuzanu již netrápí svědomí, že by nechala dceru někde v zařízení – v ústavu. Skoro idylka, pomyslí si leckdo, kdo dočte až sem. Má to ale jeden háček. Zuzaně říkají sousedé v ulici Susi, její syn Charles skutečně pracuje v rádiu, ale na budově je nápis BBC, a ten stacionář je v Richmondu kousek od centra Londýna. Ale copak tohle musí být ještě pořád překážka? Nemůžeme se snažit o něco podobného? A copak se nesnažíme? Na stránkách ministerstva práce a sociálních věcí je každý rok seznam zhruba 3000 žadatelů o dotaci na sociální služby. Když

se odfiltrují ti, kteří žádají na poskytování pobytových služeb, bude jich – kolik? Někdo z nich se stará o jiné skupiny lidí, budiž. Pořád zbude několik podobných zařízení i u nás. Podívejme se na ně! Zajeďme tam, poreferujme! Nebojme se jich! A jakmile se přestaneme bát mluvit o tom, že některým lidem s postižením a v některém věku a v některé situaci je lépe v zařízeních, kde je podobných lidí několik, nebo dokonce víc, že se tam o ně dobře starají a že rodina může kdykoliv na návštěvu a naopak, bude se víc lidí o podobné řešení své situace zajímat. A bude vznikat víc podobných malých komunitních zařízení.

Jan Pičman: Tak jsme brojili proti těm socialistickým ústavům, až jsme zapomněli, že nám je pokřivili komunisté – a všechny jsme je zatratili. Tak jsme brojili proti těm socialistickým ústavům, až jsme zapomněli, že nám je pokřivili komunisté – a všechny jsme je zatratili. Ústav-lidojed je zlo, život s rodinou je dobro. Do vyčerpání sil stárnoucích rodičů a do konců, o nichž by dokázali lidé, kteří tyto rodiny provázejí, psát horory. Nechme toho! V západní části Evropy je řada menších komunitních ústavů, které velmi dobře pomáhají žít lidem, o které rodina již nemá síly nebo možnost pečovat. Žije se tam v malých společenstvích, kde se radosti i bolesti zvládají důstojně, pokorně, kde je cítit poctivost a vnitřní řád. A ctrlC a pak ctrlV známe všichni. Nebo snad víme o jiné cestě?  Autor je ředitelem Jedličkova ústavu a škol

Na vaše dotazy odpovídá Milan Jursík, výkonný manažer marketingu Poštovní spořitelny.

?

Nastupuji do nového zaměstnání a s tím souvisí i můj dotaz. Co všechno by měla obsahovat pracovní smlouva? Děkuji.

Mezi nezbytné náležitosti pracovní smlouvy patří popis druhu práce, místo výkonu práce a den nástupu do zaměstnání. Kromě toho je možné do pracovní smlouvy zahrnout další podmínky, na kterých mají účastníci zájem, například zkušební dobu nebo možné sankce za neplnění pracovních úkolů. Uvedeným dnem nástupu do zaměstnání vzniká pracovní poměr a spolu s ním začínají platit všechna práva a povinnosti jak zaměstnanci, tak i zaměstnavatele. Od Nového roku začala platit nová pravidla v zákoníku práce. Mimo jiné se týkají výše odstupného, která závisí na počtu odpracovaných let. V případě, že budete v zaměstnání kratší dobu než jeden rok, pak dostanete pouze jeden měsíční plat. Tato změna majitelům firem usnadňuje rozhodování v případě, že budou nuceni propouštět. Výdaje na odstupné totiž u krátkodobých zaměstnanců nemusí být příliš vysoké. Právě na to mohou doplácet absolventi, kteří nastoupí do svého prvního zaměstnání.

?

Syn nyní začal studovat střední školu a chtěl by si založit studentský účet. Podle čeho bychom měli vybrat ten správný?

Studentské konto v současnosti nabízí mnoho bank. V první řadě zvažte, zda má daná banka ve vašem okolí dostatek bankomatů a kolik stojí výběr z bankomatů cizích. Podle tohoto parametru na trhu jednoznačně vítězí už zavedené banky. Například Era osobní účet má zajímavé výhody pro mladé. Bezplatné vedení anebo dva výběry z našich bankomatů v měsíci zdarma. Tato zvýhodnění navíc nabízíme všem klientům do 26 let věku bez ohledu na to, zda studují. Studenti mají navíc mnohdy výhody v oblasti služeb, za které běžní klienti musí platit. Nejde jen o už zmíněné bezplatné vedení účtu, ale zdarma jsou také výpisy nebo platby za odchozí transakce elektronického bankovnictví.  Pokud máte jakýkoliv dotaz na Milana Jursíka z Poštovní spořitelny, napište jej na adresu info@ muzes.cz nebo Redakce časopisu Můžeš, Melantrichova 5, 110 00 Praha 1. můžeš / číslo 11 - 2012

24

Listopadová sonda

jsou hřbitovy

Bez bariér? V klidu si jedete tramvají a rozjímáte o svých věcech. Například o tom, proč lidé tvrdí, že milují barevný podzim. Přitom se oknem vkrádají siluety deštivého soumraku, ve kterém jsou jedinou barvou světla aut. Najednou se ozve jméno stanice Mezi hřbitovy. Židovský hřbitov na pražském Staré Městě se dá s vozíkem zvládnout. Čekejte ale zádrhely např. v podobě obrubníku.

Text: radek musílek a tereza marková Foto: jan šilpoch

A

aby byl obrázek úplný, přistoupí starší dáma s dušičkovým věnečkem. Hned za ní si vnouček šťastně a hrdě nese nový lampion s halloweenským motivem. Každá generace si holt podzimní radovánky užívá jinak. Ačkoliv jsem obklopen atmosférou všech svatých, do mé mysli se vkradla čertovská myšlenka na nekorektní námět – jsou hřbitovy bezbariérové? Se svým nápadem jsem se svěřil kamarádovi u horkého čaje. Grog nám vrchní udělat nechtěl. Snad ještě v důsledku nedávné prohibice prohlásil, že místo rumu má teď jen utrum. Přestože jsem byl prokazatelně střízlivý, můj přítel se mi díval do tváře se značnými pochybnostmi. „O čem chceš, prosím tě, psát? Na krchov odnesou přece každého! V tomhle jsou funusy velmi demokratické a bezbariérové...“

To je pádný argument, říkal jsem si, ale na hřbitovy si přece nechodíme jen lehnout. Ještě před tím tam navštěvujeme ty, kteří nás v tomto ohledu předběhli. Často také jen tak rozjímáme v poklidné atmosféře, hledáme historické pamětihodnosti nebo hroby známých osobností. A nedej bože, co kdybyste se jednou takovou stali? Mohly by vám pak k nohám chodit pokládat věnce zástupy truchlících vozíčkářů? V duchu mi začaly běžet vzpomínky na různé hřbitovy, které jsem kdy navštívil. Když nepočítám hřbitůvky ve strmých stráních kolem některých vesnických kostelíčků, nevzpomínám si na nějaký zásadnější problém. Že by tedy opravdu nebylo o čem psát? To tedy ne! Vytipoval jsem si tři známé hřbitovy, které jsou nejen místem posledního odpočinku, ale zároveň i navštěvovanou turistickou atrakcí. Vyšehradský Slavín, pražský židovský hřbitov na Starém Městě a známé pardubické krematorium.

Slavín je bez problémů Slavín je s vozíkem přístupný velmi dobře. Takže kdyby nějaký člověk s postižením prorazil mezi privilegovanou elitu národa, nemusí se bát, že by ho zde jeho nechodící kolegové nemohli navštěvovat. Doporučuji vstup před chrámem Petra a Pavla, kde je i nájezd na obrubník přilehlého chodníku. Procházka mezi hroby je zcela bezproblémová. Nejhorší jsou tedy vyšehradské dlažební kostky vně hřbitova. Židovský hřbitov s náhrobkem slavného rabiho Löwa je o poznání rušnější a méně přístupný. Hlavním vchodem se tam vozíčkář kvůli schodům nedostane. Vstoupit tedy musí oficiálním východem v jiné ulici. Tam chybí nájezd na obrubník. Naštěstí může pomoci přítomná ochranka hlídkující u brány. U přilehlého okénka s další pokladnou zjistíte, že nemusíte zaplatit (až se chce napsat nekřesťanských) 300 Kč uvedených na tabuli. Lidé s postižením to mají za 50 Kč. Ovšem to zjistíte jen během konverzace s prodávající dámou. Oficiálně tuto cifru napsanou nenajdete. Na samotném hřbitově čeká ještě jeden obrubník a jinak vcelku zvládnutelný povrch. Místy se dá zajet i mezi křivolaké náhrobky, většinou se však musíte držet okružní cestičky.

Pardubice jsou po rekonstrukci Do pardubického krematoria se vypravila vozíčkářka Tereza Marková. „Nebylo to proto, abych věděla, do čeho jdu, jak říká klasik, ale abych obhlédla, je-li budova bezbariérová.“ Nedávno prošla rozsáhlou rekonstrukcí. Velká obřadní síň se nachází v prvním patře a nebožtíky je nutné do této místnosti nějakým způsobem dopravit. Takže výtah tu asi měli už před opravou. „Tím jsem naštěstí jet nemusela, protože od roku 2009 tu funguje i zdviž pro imobilní smuteční hosty. Budova od architekta Pavla Janáka v rondokubistickém slohu je krásná můžeš / číslo 11 - 2012


a i přes svůj neveselý účel působí velice optimisticky. Silně připomíná perníkovou chaloupku, což je pro město perníku příznačné. Dříve či později zdejší obyvatelé neuniknou zubaté ježibabě, a tato perníková chaloupka bude posledním stavením, kde se budou na pozemské pouti nacházet. Vskutku důstojná derniéra. Od roku 2010 je budova prohlášena za národní kulturní památku. V přízemí se nachází malý sál k poslednímu rozloučení a hned vedle jsou toalety včetně jedné bezbariérové. Nešikovné jsou jen dvoukřídlé úzké dveře u vstupu do přízemí. K otevření druhého křídla je zapotřebí stojícího člověka. Sama obřadní síň v prvním patře je architektonicky stejně zajímavá jako vnějšek budovy. Vysoké okno rozety symbolizující plameny propouští jen decentní světlo. Sál je vymalován slovanskými motivy. Uvědomila jsem si, že proti venkovní teplotě chladného podzimního rána je prostor příjemně vytopený. Odkud se asi bere v krematoriu teplo, blesklo mi hlavou. Hned jsem se ale zastyděla. Myšlenka to byla sice na výsost ekologická, avšak již o poznání méně etická. Nejspíš vytápějí něčím jiným...

25

Vyšehradský Slavín je bezbariérový a dobře sjízdný. Nekomfortní je pouze hrubá dlažba mimo hřbitov.

Na místě, kde bychom očekávali velký kříž, visí plazmová televize. Doba se mění. Byl čas odejít. Do sálu přiváželi rakev s nebožtíkem čekajícím na své poslední rozloučení. Na obrazovce se objevilo jeho

jméno a roky narození i úmrtí. Byl to muž jen o rok starší než já. Mladý člověk. Stáhl se mi žaludek a zalily oči. Nikdo nevíme dne ani hodiny a všechny nás čeká tato jediná jistota... Memento mori! 


26

Tip na výlet

Žitava a Oybin

dva klenoty hned za hranicemi Stačí za severočeským Krompachem přejet hranici v Lužických horách a jako byste se ocitli úplně jinde. Kopcovitá krajina s hustými lesy se změní v krásné pískovcové skály. V takový malý Český ráj. A změní se i architektura. Jsou to sice pořád tytéž roubené chaloupky s podstávkou, jen tady mají novou fasádu a nikdo se je nepokoušel přestavět a vnutit jim třeba třídílná okna.


Text: Petr Buček Foto: autor

U

prostřed té krásy sedí v údolí malebné německé městečko Oybin, česky se mu přezdívá Ojvín. Tradiční lužické roubené domky s podstávkou a malými dělenými okny zdobí centrum města, restaurace v teplejších podzimních dnech ještě zvou k posezení na zahrádce a ulice bývají o víkendu plné. Turisté sem jezdí za velkou atrakcí – romantickou zříceninou hradu a kláštera – celoročně. Jeho návštěva baví děti i dospělé. Stojí na mohutné pískovcové stolové hoře

v nadmořské výšce 514 metrů a vypadá tak nějak romanticky a majestátně. V polovině 14. století ho založil Karel IV. jako strážní stanoviště u významné zemské stezky spojující Čechy s Lužicí, městu také daroval klášter s impozantním kostelem. Mniši zde žili do 16. století. Dnes z hradu zbyly jen rozvaliny. Ale jaké! Věže, velká gotická okna, kameny staré několik staletí, muzeum – to vše vás během chvíle přivede do dávno zapomenutých časů bohatých pánů a dam v širokých sukních. Zaparkovat se dá hned pod hradem, až k pokladnám o pár metrů výše pak vede silnice. Od pokladen je možný bezbariérový výstup až na nádvoří hradu (kopec je to sice Centrum Oybinu zdobí krásné hrázděné domy a příjemné hospůdky. Nad centrem se pne středověký hrad, který je otevřený celoročně a je dostupný i vozíčkářům.


27

Další z měst ležících hned za česko-německou hranicí láká na středověké centrum i nedaleké jezero Olbers dorfer See, které vzniklo rekultivací 130 hektarů hnědouhelného povrchového dolu.

prudký, námaha se však vyplatí). Už třeba proto, že je odtud krásný výhled na Lužické hory. Jako na dlani budete mít například 750 metrů vysoký Hvozd a jeho rozhlednu i další lužické vrcholy. S vozíčkem se na hradě nedostanete úplně všude, do některých částí vedou pouze schody, ale i tak zde můžete nasát jeho atmosféru. Hrad, který byl do 18. století už jen zarůstající ruinou, zažil návrat na scénu v roce 1883, kdy byl poprvé otevřen turistům. Na začátku 90. let unikl jen o kousek uzavření, když hrozilo, že se jeho stěny zbortí. Pak byly jeho prastaré zdi rekonstruovány. Na hradě je vyhlídková restaurace s letní terasou, odkud je zajímavý výhled na německou rovinu (s elektrárnou v pozadí). Koná se tu řada kulturních akcí.

Centrum Oybinu i vozíčkářské trasy Dost bylo středověku, je čas se přesunout dolů do centra města. Zdejší náměstíčko s hrázděnými domy obklopují magické pískovcové skály – jako by stálo uprostřed Českého ráje. Dominuje jim stejnojmenná hora Oybin. A je s podivem, že během sobotního odpoledne tu víc lidí mluví česky než německy. K obědu vyzkoušejte nějakou saskou specialitu. Například v restauraci Kleine Burg na Hauptstrasse, ta má však bezbariérovou pouze zahrádku. S vozíkem lze vjet do Kurcafe Balzer na hlavní třídě nebo do restaurace Alte Schmiede Lückendorf na Gabler Straße 8. Ve zdejších restauracích se vaří například pikantní polévka zvaná soljanka – polévka ze zelí, kyselých okurek, šunky a rajčat podávaná s kysanou smetanou. K masu, ať už je to tradiční řízek, steak či klobáska, zde podávají brambory nakrájené na plátky a dochucené majoránkou. Ty servírují i k domácímu ovaru, který chutná báječně. A k tomu ty koláče! Koho by napadlo, že makovec lze podávat s malinami zalitými želatinou, nemluvě o všech těch jablečných variacích koláčů, které tu letí právě teď na podzim. Vytrávit můžete na procházce po okolí města. Mají tu totiž čtyři trasy určené přímo

pro vozíčkáře (jsou označené symbolem vozíčku). Ta nejkratší měří 1,3 kilometru a vede přes lázeňský park v centru města a nabízí krásný výhled na hrad. Další protíná údolí a urazíte po ní 3,9 km, vede lesem, podél luk i magických skalních útvarů. Třetí cesta má 3,2 km a krásné výhledy na okolní kopce i malebné chaloupky na nich posazené. Poslední – 5,9 km dlouhá trasa – je nejnáročnější a turistu zavede malebnými lesy na hřeben k hraničnímu přechodu do Česka.

Žitava a okolí Pokud vám tahle ochutnávka Horní Lužice nestačila, vydejte se do Žitavy (Zittau), města, které leží jen čtyři kilometry za Hrádkem nad Nisou. O víkendu je možné v centru zaparkovat zdarma a pak se můžete toulat ulicemi, které jsou sice dlážděné kostkami, ale jejich chodníky jsou dostatečně široké a příjemně sjízdné. Žitava je výstavní město, které prošlo citlivou rekonstrukcí. Začít ho objevovat můžete třeba na hlavním náměstí Marktplatz, které obklopuje řada měšťanských domů zbudovaných v duchu českého baroka. Dominuje mu radnice postavená v 18. století. Hned naproti radnici se můžete posadit v příjemné cukrárně Cafe Lust s velkým výběrem sladkých dezertů pečených na plechu (za kousek zaplatíte do jednoho eura). S kávou chutnají nepřekonatelně. A až pak se vydejte prozkoumat okolní ulice, které jsou o víkendovém odpoledni příjemně prázdné. Zastavit se musíte u sedmipodlažního majestátního Solného domu z roku 1511, v němž je dnes umístěna knihovna uchovávající cenné sbírky rukopisů a starých tisků. Jen do klasicistního farního kostela svatého Jana Křtitele z roku 1837 spěchat nemusíte. Jeho interiér totiž právě prochází rekonstrukcí. Žitava se může pyšnit i další zajímavostí – Velkým žitavským postním plátnem – to najdete v kostele Svatého Kříže nedaleko městského centra. Věnoval ho sem v roce 1472 obchodník s kořením Jakob Gürtler. Je to vlastně malovaná opona, kterou byl zahalován oltářní prostor v době půstu

na znamení, že se věřící postí nejen újmami tělesnými, ale také duchovními. Tenhle zvyk je ovšem už dávno zapomenutý. Tím samozřejmě výlet po zajímavostech Žitavy nekončí. Asi dva kilometry od centra města se rozkládá jezero Olbersdorfer See, které vzniklo rekultivací 130 hektarů dřívější plochy hnědouhelného povrchového dolu. V létě je to ráj pro milovníky slunění a koupání, teď na podzim lze areál vy užít na romantické procházky s výhledem na nedaleké Lužické hory. Je to malé lužické moře s 300metrovou písečnou pláží a krásnými dřevěnými prolézačkami pro nejmenší. Začínají tu stezky pro pěší túry okolo jezera (lze absolvovat i s vozíčkem), vyrazit můžete i na naučnou stezku ke krajině po povrchovém dolu. Nevynechte ani Sandbank, restauraci s venkovním posezením a barem. Prostě příjemné místo, kde lze výlet do blízkého zahraničí zakončit. 

info Hrad v Oybinu stupné: dospělí 5 eur, V handicapovaní 4,50 eura, děti 2 eura Otevírací doba: od listopadu do března 10 až 16 hodin, od dubna do října 9 až 18 hodin ww.burgundkloster-oybin.com w www.oybin.com

Žitavské postní plátno Vstupné: 4,50 eura plné vstupné, 2,50 eura zlevněné vstupné Otevírací doba: Od 1. dubna do 31. října denně od 10.00 do 18.00 Od 1. listopadu do 31. března úterý–sobota od 10.00 do 17.00 ww.zittau.de w www.olbersdorfer-see.co můžeš / číslo 11 - 2012

28

poradna

Čerpání dávek pro osoby v ústavní péči Osoby se zdravotním postižením, které jsou ubytovány v některé z pobytových sociálních služeb, mohou mít odlišné podmínky pro čerpání některých příspěvků v rámci sociálního zabezpečení.

P

řinášíme stručné shrnutí této problematiky a poukazujeme na některá specifika, a to především u dospělých osob se zdravotním postižením (v článku se cíleně nevěnujeme dětem se zdravotním postižením, které jsou umístěny v kojeneckých ústavech či v pěstounské péči). Dávky pro osoby se zdravotním postižením – zákon č. 329/2011 Sb. V rámci tohoto zákona je poskytován příspěvek na mobilitu a příspěvek na zvláštní pomůcku.

Příspěvek na mobilitu Od 1. 12. 2012 ho budou moci pobírat také osoby v pobytových sociálních službách (v domově pro osoby se zdravotním postižením, v domově pro seniory, v domově se zvláštním režimem nebo ve zdravotnickém zařízení ústavní péče), a to na základě novely zákona č. 329/2011 Sb., kde bude nově uvedeno, že příspěvek mohou tyto osoby pobírat „z důvodů hodných zvláštního zřetele“. V těchto případech by však lidé v pobytových zařízeních neměli pravidelnost


dopravování v kalendářním měsíci dokládat pouze čestným prohlášením, ale budou zřejmě muset tyto skutečnosti dokazovat. Způsob dokazování však není novelou zákona přesně určen.

Příspěvek na zvláštní pomůcku Pro osoby se zdravotním postižením v pobytových sociálních službách není nijak specificky vymezen. Výhodou je od 1. 1. 2012 především to, že není vyžadována podmínka trvalého bydliště u příspěvku poskytovaného na úpravu bydlení. Teoreticky by tedy o tento příspěvek mohl požádat i klient pobytové sociální služby. Nesmíme však také zapomenout na nutnost souhlasu vlastníka nemovitosti.

Příspěvek na péči – zákon č. 108/2006 Sb. Příspěvek na péči je specifickou dávkou danou zákonem o sociálních službách, která slouží k tomu, aby si osoba závislá na péči druhé osoby tuto péči mohla zaplatit. Zaplatit si může péči fyzické osoby (osoby

blízké nebo asistenta sociální péče) anebo některé z registrovaných sociálních služeb. Pokud osoba využívá některou z pobytových sociálních služeb, zákon č. 108/2006 Sb. v § 73 odst. 4 uvádí: Úhrada za péči se stanoví při poskytování a) pobytových služeb, s výjimkou týdenních stacionářů, ve výši přiznaného příspěvku, b) pobytových služeb v týdenních stacionářích maximálně ve výši 75 % přiznaného příspěvku. Zde je tedy jisté specifikum u pobytových sociálních služeb, kdy si osoba se zdravotním postižením s přiznaným příspěvkem na péči nemůže sama diktovat, jak s příspěvkem na péči přesně naloží. Zákon nakazuje, komu a v jakém rozsahu v tomto případě příspěvek „za péči“ poskytnout.  Lucie Marková Poradna pro život s postižením Ligy vozíčkářů [email protected] Bezplatná linka 800 100 250


29

Rekvalifikace od úřadu práce, podpora v nezaměstnanosti ?

městnanosti. Tato situace by mohla nastat v případě, kdy byste byl uznán jako osoba invalidní ve III. stupni, která není schopna vykonávat práci za zcela mimořádných podmínek. Tyto osoby totiž nemohou být podle zákona o zaměstnanosti č. 435/2004 Sb. zaregistrovány v evidenci uchazečů o zaměstnání a nemohou pobírat podporu v nezaměstnanosti.

Pokud se pečovatel, který se dlouhodobě stará o osobu ve II. stupni závislosti (bude se žádat o III. stupeň), zaregistruje na ÚP, musí vykonávat veřejně prospěšné práce, nebo je od nich osvobozen? Pokud je vykonávat musí, kdo se během této doby postará o osobu, o kterou pečuje?

Odpovídáme na nejčastější dotazy čtenářů, které zajímají jejich práva a možnosti.

?

Prosím o zodpovězení mého dotazu. Je mi 56 let, jsem registrována na úřadu práce a mám přiznán invalidní důchod I. stupně. Na úřadu práce mi nabízejí již třetí rekvalifikační kurz. Jelikož je náročný a já už na něj nemám, je možné jej odmítnout bez následků – např. vyloučení z registrace na ÚP?

Odpověď: Podle § 30 odst. 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, je jedním z důvodů pro vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání také odmítnutí dohodnuté rekvalifikace bez vážného důvodu. Vážnými důvody jsou podle § 5 bodu c) výše uvedeného zákona důvody spočívající v 1. nezbytné osobní péči o dítě ve věku do 4 let, 2. nezbytné osobní péči o fyzickou osobu, která se podle zvláštního právního předpisu považuje za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II (středně těžká závislost), ve stupni III (těžká závislost) nebo ve stupni IV (úplná závislost), pokud s uchazečem o zaměstnání trvale žije a společně uhrazují náklady na své potřeby; tyto podmínky se nevyžadují, jde-li o osobu, která se pro účely důchodového pojištění považuje za osobu blízkou, 3. docházce dítěte do předškolního zařízení a povinné školní docházce dítěte, 4. místě výkonu nebo povaze zaměstnání druhého manžela nebo registrovaného partnera, 5. okamžitém zrušení pracovního poměru zaměstnancem podle § 56 zákoníku práce, 6. zdravotních důvodech, které podle lékařského posudku brání vykonávat zaměstnání nebo plnit povinnost součinnosti s úřadem práce – krajskou pobočkou úřadu práce a pobočkou úřadu práce pro hlavní město Prahu (dále jen „krajská pobočka

úřadu práce“) při zprostředkování zaměstnání, nebo 7. jiných vážných osobních důvodech, například etických, mravních či náboženských, nebo důvodech hodných zvláštního zřetele. Nejsem si jista, co máte na mysli tím, že na rekvalifikační kurz „nemáte“. Pokud by se jednalo o zdravotní důvody, lze jimi rozhodně argumentovat (viz výčet vážných důvodů výše). V každém případě bych doporučovala situaci a váš názor probrat s pracovnicí ÚP. Doufám, že společně naleznete vhodné řešení této situace.

?

Byl mi snížen invalidní důchod III. stupně na II. stupeň. Mohu se evidovat na ÚP a požádat o podporu v nezaměstnanosti?

Odpověď: Pro nárok na podporu v nezaměstnanosti je třeba splnit dobu pojištění (zaměstnání) minimálně 12 měsíců z posledních dvou let před datem žádosti o podporu. Doba pobírání invalidního důchodu III. stupně je náhradní dobou zaměstnání pro účely nároku na podporu v nezaměstnanosti, tzn., že pokud jste invalidní důchod III. stupně pobíral v posledních dvou letech alespoň jeden rok, podmínku byste měl mít splněnou. Upozorňuji však na jedno úskalí: Pokud byste podával opravný prostředek proti snížení stupně invalidního důchodu (tzv. námitku) a na základě rozhodnutí v námitkovém řízení vám byl důchod zpětně přiznán, může nastat situace, že bude třeba vrátit vyplacenou částku podpory v neza-

Odpověď: Pečující osoba může být na úřadu práce registrována jako uchazeč o zaměstnání. Co se týče výkonu veřejné služby, lze veřejnou službu podle § 30 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, odmítnout pouze z vážného důvodu. Vážné důvody jsou pak specifikovány v § 5 výše uvedeného zákona a jsou to tyto důvody: 1. nezbytná osobní péče o dítě ve věku do 4 let, 2. nezbytná osobní péče o fyzickou osobu, která se podle zvláštního právního předpisu považuje za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II (středně těžká závislost), ve stupni III (těžká závislost) nebo ve stupni IV (úplná závislost), pokud s uchazečem o zaměstnání trvale žije a společně uhrazují náklady na své potřeby; tyto podmínky se nevyžadují, jde-li o osobu, která se pro účely důchodového pojištění považuje za osobu blízkou, 3. docházka dítěte do předškolního zařízení a povinná školní docházka dítěte, 4. místo výkonu nebo povaha zaměstnání druhého manžela nebo registrovaného partnera, 5. okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnancem podle § 56 zákoníku práce, 6. zdravotní důvody, které podle lékařského posudku brání vykonávat zaměstnání nebo plnit povinnost součinnosti s úřadem práce – krajskou pobočkou úřadu práce a pobočkou úřadu práce pro hlavní město Prahu (dále jen „krajská pobočka úřadu práce“) při zprostředkování zaměstnání, nebo 7. jiné vážné osobní důvody, například etické, mravní či náboženské, nebo důvody hodné zvláštního zřetele. Aby byla pečující osoba od výkonu veřejné služby osvobozena, bylo by tedy třeba prokázat nezbytnost péče o závislou osobu (např. není možnost zajistit péči jinou osobou).  Na vaše dotazy odpovídají pracovníci porad ny Ligy vozíčkářů www.ligavozic.cz můžeš / číslo 11 - 2012

30

AUTO-MOTO

Novinky

z Paříže

Ford Fiesta. Tváře fordů mají velkou„tlamu“.

Škoda Rapid. Nový hit českého trhu přijíždí.

Říjnový autosalon ve francouzské metropoli ukázal, jaké nové modely aut dorazí do prodejen ještě letos na podzim a příští rok. Text: Petr Buček Foto: Automobilky

H

lavním hitem pařížského autosalonu pohledem tuzemského zájemce o nové auto byla Škoda Rapid. Tento jen o něco málo menší, téměř stejně praktický, ale levnější a technickým pohledem jednodušší bratr Škody Octavia už nyní dokonce míří k prvním zákazníkům. Jeho základní cena činí 289 900 korun. Škodovka věří, že má v rapidu správný model pro chudší část Evropy a pro zlé ekonomické časy. Také handicapovaní řidiči, pro které představovala dosud ideální auto octavia, mohou jásat. Rapid je totiž levnější. A přitom nabízí stejnou liftbackovou karoserii s velkými pátými dveřmi jako octavia. Dva podobné modely nezůstanou v nabídce Škodovky moc dlouho. Už příští rok představí mladoboleslavská automobilka zbrusu novou octavii. Oproti rapidu bude větší a dostane modernější techniku. Rapid totiž neoplývá moderními technologiemi. Ani v příplatkové výbavě zákazníci nenaleznou například xenonová světla, chybí také moderní elektronické systémy v podobě automatických parkovacích systémů nebo pomocníků pro jízdu v pruzích. Techničtí můžeš / číslo 11 - 2012

Renault Clio. Malý kombík zaútočí na Fabii Combi.

nadšenci najdou na podvozku rapidu starší a jednodušší díly. Rapid je zkrátka jednoduchým vozem s velkou dávkou praktických vlastností za příznivou cenu.

Golf sedmé generace V Paříži mělo premiéru také jeho dvojče – Seat Toledo, který se vyrábí po boku rapidu na linkách v Mladé Boleslavi. Obě auta se liší jen v detailech. Mnohem více především designérských rozdílů mají na sobě dvě další pařížské novinky – Volkswagen Golf sedmé generace a Seat Leon. I tato dvě auta jsou si v lecčems podobná. Koncern Volkswagen jim dává svou nejmodernější podvozkovou platformu, jakou příští rok dostane i nová octavia, nové a silné motory a také vyšší cenovku než Škodě Rapid.

Volkswagen Golf už zná svou cenu pro český trh – stojí od 339 900 korun. Pětisetlitrovému kufru Škody Rapid nemůže pětidveřový golf konkurovat. Komu však stačí hatchback typu golfu, může se těšit. Nová generace tohoto evergreenu automobilky Volkswagen je levnější, než býval předchůdce, který stál i v základní verzi přes 400 tisíc.


31

SLOUPEK Martina KOVÁŘE ToyotA Auris. Japonský konkurent pro octavii ve verzi kombi

Paralympiáda, to znamená jezdit vlevo Seat Leon. Sportovnější golf ze Španělska

Volkswagen Golf. Navenek se mění jen málo.

novinka z nižší střední třídy se představila hned ve dvou karosářských verzích. Jedná se o novou Toyotu Auris a její kombíkovou sestru Touring Sports. Nový japonský kombík bude přímým konkurentem pro Škodu Octavia Combi, oproti které a také ve srovnání s ostatní konkurencí má jeden náskok. Je jím hybridní pohon s nižší spotřebou benzinu, který je sice u Toyoty i nadále nejdražší verzí pohonu, ale ve srovnání s prvními roky po uvedení do sériové výroby neustále zlevňuje. Stávající končící generace aurise s hybridním pohonem už stojí méně než půl milionu korun.

Malá levná auta

Dacia Sandero. Levné dacie dostanou propracovanější design.

V Paříži se představil také Seat Leon, který je autem stejné velikosti i totožné techniky jako golf. Design španělského vozu je přitom velmi sportovní a odlišný od příbuzného a tradičně konzervativnějšího golfu. Zatímco Volkswagen Golf a Škoda Rapid si musí počkat na své ještě praktičtější protějšky v podobě kombíků, další pařížská

Mezi levnějšími malými auty zaujala v Paříži trojice vozů – v Česku populární Ford Fiesta s novou přídí připomínající velkou zvířecí tlamu, nový Renault Clio, o kterém automobilka tvrdí, že začíná novou designérskou generaci renaultů, a stranou nezůstala ani levná odnož francouzské značky Renault, Dacia. Na výstavišti ukázala novou podobu pětidveřového sandera a čtyřdveřového loganu. Mezi handicapovanými řidiči oblíbené kombíky dostanou novou konkurenci v podání Renaultu Clio Grandtour. Malé a levné kombi nabízí jen několik značek – největším rivalem tohoto praktického renaultu bude v tuzemsku Škoda Fabia Combi.  Více na AutemBezpečně.cz

Na stará kolena jsem se nominoval na letní paralympijské hry, čehož si velmi cením. V dnešní konkurenci ve světě a stavu sportu handicapovaných u nás je to úspěch a para dox. Ale o tom nechci mluvit. Zajímavější je, že jsme do Londýna vyrazili autem. Dobří lidé nám zapůjčili Fiat Ducato s ručním řízením a zdvihací sedačkou, která byla dobrá, avšak na výjezd do velmi vysokého ducata stejně nestačila. Ale ten výhled potom – takhle vysoko jsem si už dlouho nezařídil. Přemýšlel jsem cestou Německem, jaké to bude za kanálem. Všech no opačně? A kdy to vlastně začne? Najeli jsme do autovlaku, rychlého a dra hého spojence mezi Francií a britskými ostrovy, a za 30 minut jsme tam byli. Už mám jet vlevo? Ještě asi ne, ale to už jedeme třemi pruhy a pravý není ten nejpo malejší! Už někdo bliká… Vymyslel jsem, že budu jezdit tím prostředním, což byla dobrá varianta až do doby, než přijela ze strany nějaká další dálnice a smíchalo se to. Všichni ujížděli tak nějak plynule, já jsem si přepočítával míle na kilometry, s rychlostí si nikdo hlavu moc nelámal. Já také ne, a tak jsme splynuli s davem levostranného řízení. Pravda je, že čas od času, zejména v Lon dýně, mi ten volant vpravo chyběl. Nevidíte před sebe a předjíždí se blbě, přičemž musíte dát na spolujezdce. „Dobrý? Tak jedem!“ Ze všeho nejhorší je odbočování, spíše doleva, a úplně nejhorší je to na víceproudé silnici, což jsou skoro všechny. Člověk se musí vylože ně hlídat, aby nezahnul do protisměru. Dobré je, když někdo stojí proti, ale v nočním Londýně byl provoz minimální. Zvláštní kapitolou jsou kruhové objezdy. Tady si úplně musíte vypnout mozek zvyklý jezdit po kontinentální Evropě. Samozřejmě se jezdí doleva, ale co je horší, mají tam mnohdy kombinované kruháče se semafory a v případě více pruhů a odbočení prostě ty reflexy nevypnete. Ale Britové jsou tolerantní, a když vidí cizince, vědí, že to nemá lehké. Koneckonců oni u nás taky ne. V Brands Hatch jsem si pak na okruhu při závodech na kole trochu odpočinul, tedy mentálně. Do kopce to tam bylo vlevo i vpra vo stejné! 

Autor je bývalý automobilový závodník, člen rady Konta BARIÉRY. můžeš / číslo 11 - 2012

32

Překážky ve veřejném prostoru

Jedeme v tom s vámi!

Pohled na svět z perspektivy vozíčkáře je pro studenty zajímavá zkušenost, kterou berou vážně, ale zároveň i s úsměvem.

Občanské sdružení Asistence pomáhá lidem s tělesným a kombinovaným postižením. A činí tak i bojem proti bariérám ve veřejném prostoru. Aby jeho pracovníci poukázali na překážky v pražské hromadné dopravě, zrodil se na konci roku 2007 projekt Jedeme v tom s vámi. Text: RADEK MUSÍLEK Foto: ERIK ČIPERA

P

rojekt vychází z jednoduché myšlenky: není nad osobní zkušenost. Známé osobnosti, vysokoškolští studenti a nově také čelní představitelé byznysu vyrazili do města na vozíku. „Přemýšleli jsme, jak zviditelnit problematiku bariér při cestování po městě,“ říká Erik Čipera, místopředseda sdružení. „A napadlo nás oslovit známé osobnosti, protože je veřejnost bude víc vnímat.“ Herci, zpěváci, politici a úspěšní podnikatelé či manažeři tak usedli na vozíky a nechali se za pomoci asistenta odvézt třeba z domova do práce. Uvědomili si tak bariéry, které dosud vůbec nevnímali. Někteří pak o své zkušenosti promluvili do médií. Ta se o známé tváře v neobvyklé roli poměrně zajímají. Projekt se tak objevil v Českém rozhlase i v televizi nebo třeba na stránkách regionál-


ních deníků. Do role vozíčkáře se tak ponořili například herci Jiří Macháček, Petr Čtvrtníček, Jaroslav Dušek nebo Marek Daniel. Na jaře 2008 se k Jedeme v tom s vámi připojila i Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy. Studenti speciální pedagogiky a jejich kolegové ze stejného oboru v kombinaci s psychologií začali získávat cenné zkušenosti. Mnohým se mohou hodit v budoucí práci mezi dětmi s postižením. V rámci semináře docentky Vandy Hájkové však nejen jezdí na vozíku Prahou, ale také o tom vypracovávají zápočtové práce, které nakonec veřejně prezentují. Nejlepší díla pak lidé z Asistence symbolicky odmění. Letos si první místo vysloužila trojice Martina Klemešová, Vladimír Vajc a Marián Vanek. Jejich video Cesta z Vyšehradu tam a zase zpátky je k vidění na www.youtube.cz. V písemné části své práce se mimo jiné Marián svěřil se svými pocity z pomoci spolužačce pohybující se na vozíku. „Na pozici asistenta mě bavilo zkoumat, v jaké situaci ještě po-

máhám, a kdy už jsem vlezlý a nepříjemný. Asistent má v rukou velkou moc a stejně tak velkou odpovědnost. Je to konflikt, který v nějaké míře řeší každý člověk. Myslím si, že člověk, který pracuje jako asistent, může při této zkušenosti pochopit mnoho věcí, které lze aplikovat na hodně různých oblastí v životě. Vše mě natolik inspirovalo, že se v současnosti ucházím o dobrovolnictví.“ Za uplynulých pět ročníků spolupráce s pedagogickou fakultou už se zapojilo kolem tří stovek mladých lidí. Ti první z nich už jsou magistři. Číslo i se známými osobnostmi už celkově šplhá ke čtyřem stovkám. A na stejném principu, ačkoliv ne přímo v rámci Jedeme v tom s vámi, zkouší cestování vozíčkářů rovněž někteří budoucí lékaři. Děje se tak při semináři lékařské etiky pro mediky z 1. lékařské fakulty UK. Asistence ve spolupráci s Jedličkovým ústavem a školami jim zajišťuje besedy o životě lidí s tělesným postižením. „Díky studentským jízdám v rámci akce Jedeme v tom s vámi získáváme nové argumenty a podněty k odstraňování bariér,“ pochvaluje si Erik Čipera. „Oni nemají zkušenosti s vyzkoušenými trasami, takže jezdí svými obvyklými cestami, a naplno se tak srážejí s realitou.“ Každá taková zkušenost v člověku něco zanechá, určitě si ji bude pamatovat a šířit dál. Společnost se tak pomalu, ale jistě může stávat pozornější k potřebám lidí s postižením. I proto získal projekt významná mezinárodní ocenění – v minulém roce ERSTE Foundation Awards for Social Integration a o rok dříve pak ve Vídni cenu SozialMarie for Social Innovation. 


33

Konto BARIÉRY Melantrichova 5, Praha 1

Charita přišla v benefičním pořadu Marek Eben a Jan Potměšil, tváře české zábavy i charity, nemohli poslední zářijovou sobotu chybět.

Pořad České televize přinesl Kontu BARIÉRY přes 12 milionů korun. Další peníze, ale i věhlas, by měly přinést špendlíčky klauna.

Hvězdný výstup Marka Ebena vejde do historie televizní zábavy. Humorem nás podpořili i Eva Holubová a Jiří Lábus. Ten je navíc dlouholetým členem rady Konta BARIÉRY.

V neziskovém sektoru na sebe nežárlíme. Důkaz? Tomáš Hanák. Tvář televizního „kuřete“ v pořadu pro Konto BARIÉRY. Nenápadný autor celého projektu a pořadu Jiří Kratěna je na fotografii vpravo.

Špendlíček si můžete za 50 korun koupit v hypermarketech Albert, na čerpacích stanicích Benziny, na pobočkách České pošty a v kavárnách Costa coffee. Kliknutím na internet jsou k mání i na www.mall.cz a www.neoluxor.cz.

Božena Jirků [email protected] Foto: Jan Šilpoch můžeš / číslo 11 - 2012

34

nA CESTÁCH

Zermatt

láska na první pohled Byla to láska na první pohled. Malebné městečko se stoletými stavbami z modřínu, kterému dominuje majestátní Matterhorn. Ostrá a magická špice vás bude provázet, ať se v Zermattu a jeho okolí vypravíte kamkoliv. NA VRCHOLU. Vozíčkářka Marie Harcubová na vrcholu Gornergrat v nadmořské výšce 3089 metrů, kam se dá velmi pohodlně a bezbariérově vyjet zubačkou.

Text: Petr Buček Foto: Archiv a Zermatt Tourismus

J

e to dobrý společník, bude se vám věnovat celý den: ráno si můžete přivstat a čekat s ostatními na můstku uprostřed města na východ slunce. Na ten magický okamžik, kdy na jeho špici dopadne první ranní paprsek a postupně celý Matterhorn během pár minut rozehřeje dorůžova. V poledne vypadá vyprahle šedě a večer se sluneční představení opakuje. Nelze mu odolat. A to ať se na něj díváte z vesnice nebo vyjedete zubačkou o 1500 met rů výše na Gornergrat do nadmořské výšky 3089 m nebo podzemním vláčkem Sunnegga na vyhlídkovou plošinu do 2288 metrů. O Zermattu se říká: kdo ho navštíví, zamiluje si ho a bude se sem stále vracet. Dokládají to i statistiky – 70 procent lidí se sem opravdu vypraví znovu. A v létě pak ulicemi malého města od rána do večera korzují lidé. Mezi vyparáděnými turisty, maminkami s kočárky a cyklisty na horských kolech se i v létě proplétají lyžaři, kteří se vracejí z lyžování na ledovci (letos v srpnu tam trénoval i Ondřej Bank). A tudy spěchají „gladiátoři“ – tak místní říkají alpinistům, kteří právě dobyli některý z okolních vrcholků a teď se vítězoslavně procházejí po městě a na jejich batůžku se houpají připnuté mačky a cepín. Aby toho nebylo málo, mumrajem si cestu klestí malá elektroautíčka. Tiše přijedou, ani nevíte, jak se vám ocitla za zády. Vyrábějí se přímo v Zermattu a vlastnit je mohou jen majitelé hotelů či podnikatelé. Jezdí v nich policie, fungují i jako taxíky. Do Zermattu totiž není možné dojet autem. Je to jedno z několika švýcarských měst, kam vozy prostě nesmějí. Auto je třeba nechat v městečku Täsch, kde se přestupuje na vlak, který končí v Zermattu.

Vláčkem do 3089 metrů Největší zermattskou atrakcí je ovšem zubačka Gornergratbahn. Davy turistů se hned naproti nádraží nalodí do hnědého vláčku a nechají se vytáhnout o 1500 metrů výše. Vstup do vagonu je bezbariérový, má i plošinu, kde mohou kočárky či vozíčky bez problémů stát. (Postižený slevu nemá, zaplatí 80 CHF, ale jeho doprovod jede zdarma.) můžeš / číslo 11 - 2012


35

nejblíže. Dostat se do gondoly s vozíčkem je ovšem obtížné.

V ulicích Zermattu

Prvovýstup. Jako první pokořil Matterhorn horolezec Edward Whymper.

Dobývání Matterhornu. Takhle nějak mohlo vypadat dobývání hory v 19. století.

Do Zermattu není možné dojet autem. Je to jedno z několika švýcarských měst, kam vozy prostě nesmějí. To už ale vláček vjíždí do první zatáčky. Dole pod námi mizí Zermatt se svými tradičními stavbami a střechami z kamene. Město střídají zelené louky, které vypadají, jako kdyby je někdo potáhl jasně zelenými koberci. Pasou se tu ovce a turisté kráčejí po stezce podél železnice zpět do údolí. Výjezd trvá 45 minut a za tu dobu vláček nabídne několik různých pohledů na Matterhorn. Vlastně ho jakoby obtočí. Turisty vláček vyváží už od 20. srpna 1898 a stavěl se dva roky. Byla to první elektrická ozubnicová železnice ve Švýcarsku. Na vrcholu stojí hotel Kulm otevřený od roku 1907. Gornergrat – konečná. Tady se vystupuje. Vzduch trochu zřídnul, ochladilo se a s vlasy si pohrává lehký vítr. Ale je to pohled pro bohy. Naproti nám se vypíná Matterhorn,

dole pod námi teče ledovec Gornergletcher. Tamhle jako malá stříbrná perlička svítí Monte Rosa Hütte a nad ní se rozprostírá mohutná hradba stejnojmenného masivu. V okolí Zermattu se nachází 33 ze 74 švýcarských vrcholů s výškou přes 4000 metrů nad mořem. Ty všechny odtud mám jako na dlani. Od konečné stanice vláčku je to jen kousek k výtahu, který turistu vyveze na terasu hotelu Kulm. Odtud lze pokračovat ještě o kousek výše – přímo na vrchol Gornergratu – do 3130 metrů nad mořem, kde je i vědecká stanice. Leží sice jen pár desítek metrů od terasy Kulmu, výstup bude například pro vozíčkáře trochu složitější, ale zvládnout se dá.

Sunnega a další lanovky Gornergrat ovšem není jediná možnost, jak si zblízka prohlédnout Matterhorn. Využít můžete i podzemní železnici Sunnegga. Do vláčku je bezbariérový přístup, tam i zpět se jede za 24 CHF, doprovod vozíčkáře cestuje zdarma. Sunnega turisty vyváží do 2288 metrů nad mořem. Na slunečnou terasu u restaurace se dá od vlaku vyjet výtahem. A je to další z výhledů beroucích dech – hned proti vám se pne majestátní Matterhorn, vidět je odtud i Hörnlihütte, chata, odkud každý den ve dvě ráno desítky alpinistů vyrážejí, aby Matterhorn zdolali. Na další z vrcholků, Kleine Matterhorn, vyjíždí i v létě lanovka. Na Schwarzsee, což je předposlední zastávka před Kleine Matterhornem, budete této magické hoře

Za prozkoumání ovšem stojí i samotný Zermatt, největší švýcarská vesnice, kde ve špičce bydlí přes dvacet tisíc lidí. Turisté sem jezdí už od poloviny 19. století a je tu co obdivovat. Hlavní tepnou je Bahnhofstrasse, kterou lemují obchůdky, hotely i restaurace s příjemnými terasami. Hned u kostela, odkud máte první zermattský výhled na Matterhorn, je muzeum. Vstupné činí 10 CHF, vozíčkáři platí 8 CHF. Muzeum je sice v podzemí, přístup do expozice však zajišťuje výtah. Hned naproti stojí i první zermattský hotel. V multimediální expozici, kde bučí krávy a štěkají psi, se dozvíte vše o životě v Zermattu v minulých stoletích, a hlavně o prvních tragických dobýváních 4478 metrů nad mořem vysokého Matterhornu. K vidění je i původní lano použité 14. července 1865, kdy ho dobyli Edward Whymper se šesti dalšími členy expedice. Nebylo to ale šťastné vítězství. Jeden z nezkušených horalů se smekl a strhl s sebou i ostatní. Lano se přetrhlo a čtyři lidé se zřítili ze severní stěny. V jedné z bočních uliček Bahnhofstrasse se lze podívat, jak vypadaly původní zermattské domy. Stojí tu několik dřevěných časem ztmavlých staveb. Většinou se jedná o stáje a špýchary, kam si Zermaťané dávali zásoby na zimu. Jsou krásné, vypadají, jako by stály na kuřích nožkách. Každá nožka končila kamenem: to proto, aby myši a další hlodavci nemohli vylézt nahoru. S Matterhornem se nikdy nudit nebudete. 

info Vše, co potřebujete znát o Matterhornu atterhorn (italsky Monte Cervino, M francouzsky Mont Cervin nebo Le Cervin) je považován za jednu z nejkrásnějších a nejpopulárnějších hor Evropy. S nadmořskou výškou 4478 metrů je zároveň také sedmou nejvyšší horou Alp. Tyčí se na hranici mezi Švýcarskem a Itálií, nad švýcarským Zermattem a italským městem Breuil-Cervinia. Jméno Matterhorn pochází z německého matte (horská louka) a charakteristického tvaru hory – horn (roh). a vrchol vede sedm výstupových N cest. Horolezci ovšem nejčastěji vystupují přes hřeben Hörnli ze Švýcarska nebo Lvím hřebenem z Itálie. ekord drží Andreas Steindl, který R z Zermattu vystoupal 23. srpna 2011 až na vrchol za dvě hodiny 57 minut. můžeš / číslo 11 - 2012

36

Web pomůže zachraňovat životy Nordic walking je jednou ze zdravotně nejprospěšnějších sportovních aktivit seniorů.

Zájem a péče o vlastní zdraví se posouvá s pokračujícím věkem logicky mezi priority téměř každého z nás. Ani v naší anketě na webu Senzačních seniorů www.sensen.cz tomu není jinak, a proto v našem projektu Aktivní život spouštíme hned tři programy. Text: Zdeněk Procházka Ilustrační foto: Jan Šilpoch

V

e spolupráci s Ústavní lékárnou IKEM jsme připravili unikátní lékovou on-line poradnu. Každý návštěvník webu www.sensen. cz se může pomocí kontaktního formuláře zeptat na vše, co ho zajímá z oblasti léků. Dotazy zodpovědí kvalifikovaní lékárníci Institutu klinické a experimentální medicíny. Základními okruhy témat, na která se lze ptát, jsou především: poradenství ohledně platnosti receptů, dostupnosti léků, konzultace nežádoucích účinků léků, samoléčba nezávažných onemocnění, vzájemné ovlivnění léků vydávaných na předpis a volně prodejných přípravků či doplňků stravy. Členové klubů SENSEN si navíc mohou domluvit osobní konzultaci v lékárně IKEM v Praze nebo návštěvu farmaceutů na besedu ve svém klubu po celé ČR.

Jednej rychle, zachraň život Srdeční infarkt je závažné akutní onemocnění, které ohrožuje na životě každého člověka. Ročně u nás postihne akutní srdeční infarkt více než 17 tisíc lidí, z nichž nepřežije až 40 procent. Můžeme se pochlubit, že Česká republika má jeden z nejlépe propracovaných systémů kardio můžeš / číslo 11 - 2012

vaskulární péče na světě, a přesto se více než polovina pacientů se srdečním infarktem nedostane k potřebnému lékařskému zákroku včas. Důvodem je podceňování problému, když pacienti čekají, že je bolest přejde sama. Další příčinou je skutečnost, že lidé v jejich okolí mnohdy nevědí, jak postiženému pomoci a co přesně je třeba dělat. Být dobře připraven na situaci, jakou představuje srdeční infarkt, znamená vědět dopředu, jak postupovat a co dělat v případě, že vznikne podezření na infarkt. Proto vznikla kampaň JEDNEJ RYCHLE, ZACHRAŇ ŽIVOT, která si klade za cíl seznamovat se srdečním infarktem, jeho projevy, první pomocí, potřebnou léčbou… SENSEN se stal jedním z hlavních partnerů kampaně, protože i touto cestou chceme pomoci rozšiřovat možnosti seniorů starat se aktivně o své zdraví. Na našem webu se dozvíte více o kampani, a především o tomto onemocnění, najdete zde i konkrétní návod, jak se skutečně správně a efektivně při podezření na infarkt zachovat, a budete rovněž moci položit odborníkům otázky. V rámci kampaně JEDNEJ RYCHLE, ZACHRAŇ ŽIVOT proběhnou v klubech SENSEN besedy s našimi předními specialisty na kardiovaskulární choroby.

Šťastný neuron Kdo by si alespoň jednou neposteskl nad svou hlavou a nespolehlivou pamětí…

A nepomyslel na to, že by měl „pro to“ něco dělat. Trénování paměti je také jedna z nejoblíbenějších disciplín seniorů. A tady jim vyjdeme vstříc třetím programem Aktivního života, který má hravý název Happy Neuron (Šťastný neuron). A program je opravdu hravou lahůdkou: jako první v této zemi budou mít návštěvníci webu sensen možnost vyzkoušet si trénování tzv. kognitivních funkcí pomocí nenáročných, ale promyšlených her. Co jsou to kognitivní funkce? Velmi stručně řečeno: jsou nezbytné k vykonání jakéhokoli úkolu, jednoduchého i složitého, a patří k nim všechny myšlenkové procesy, které nám umožňují rozpoznávat, pamatovat si, učit se a přizpůsobovat se neustále se měnícím podmínkám prostředí. Je to například paměť, koncentrace, pozornost, řečové funkce, rychlost myšlení a porozumění informacím… Tvůrci cvičebních her tvrdí, že pokud věnujete své vlastní hlavě alespoň 20 minut denně, budete se lépe koncentrovat, rychleji rozhodovat, budete jasněji myslet a více si toho budete pamatovat. Že to není jen nějaký prázdný marketinkový slogan, jsme si ověřili u našeho předního neuropatologa MUDr. Františka Koukolíka, jenž tvrdí, že trénink mozku určitě smysl má. A dodává, že „ze všeho nejdůležitější je však empatický a vřelý sociální kontakt“. Tedy pokud možno nebýt sám. 


37

sloupek Ondřeje Neffa

vaše fotografie

lenka rajchlová

Ohlédnutí za létem

petr žižka

marie harcubová

Časopis se dělá v předstihu, takže z krás léta už asi moc památek nezbude, až ho vezmete do ruky. Leda na fotografiích. Moc hezkou sérii poslala do fotogalerie webu Muzes.cz Lenka Rajchlová. Hnidopich by téhle fotce vytknul středovou kompozici. Myslím ale, že právě fotky to hoto typu, fotky přírodní, které předvádějí nějaký konkrétní jev, vzdorují kanonickým estetickým předpisům. I to, že je hodně okolo, je dobře. Aspoň vidíme, v jakém prostředí ta milá dvojice vyrostla. Kompoziční náležitosti plně obsahuje sní mek Petra Žižky, který do fotogalerie poslal sérii z Chorvatska. Obzor je v horní třetině obrazu, tak je to správné! Kompozice je uvedena skupinou stromů, tedy výrazným tvarem, a vede oko po úhlopříčce doprava dolů. No a i na dalších fotkách ze série dokazuje, že se mu to nepovedlo jenom náhodou, že to má zažité a má na to oko. S originálním příspěvkem přispěla Marie Harcubová: je těžké vyfotit světoznámou pláž nějak jinak, nečekaně. Jí se to povedlo: prostě ji vyfotila bez lidí a bylo. Přitom snímek nepůsobí dojem pustoty, naopak. Ta dvě lehátka napovídají příběh, a to je vždycky dobré. Fotografie, tedy dobrá fotografie, je vyprá věcí médium. Čistě formálně bych ale přece jen něco vytkl. Není dobré, když se výrazný tvar dotkne výrazné linie, zde je to vršek slunečníku a obzor. Stačí změnit výšku – směrem nahoru nebo dolů, a nepříjemného dotyku se zbavíme. Proto jsou tak výhodné fotoaparáty s výklopným displejem – natažením paží vyrosteme o pár desítek centimetrů.  Autor je novinář a spisovatel.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, děkujeme, že posíláte snímky do rubriky Vaše fotografie na adresu www.muzes.cz. Jsou zde každému k nahlédnutí a Ondřej Neff z nich pravidelně vybírá ty nejlepší. Ty pak otiskujeme a autoři dostanou honorář. Uvítáme libovolná témata, nicméně i podzimní příroda dokáže být pro fotografy vyzývavě ponurá, a tak se pokuste zaměřit především na ni. Snímky prosím posílejte co největší. (jš) můžeš / číslo 11 - 2012

38

Křížovka

Ptáci a čas A

ngličtí vědci podrobili experimentům hrdličky; narušením jejich biologické časomíry zjistili zajímavé vztahy v měření času. Za normálních okolností tvoří hrdličky harmonický pár a při sezení na hnízdě se vzorně střídají. Ráno přilétá k hnízdu sameček, aby vystřídal samičku. Ta se vrací až pozdě odpoledne, kdy znovu přebírá péči o… (tajenka). Stačí však, aby vědci samečkům ranní nástup o několik hodin oddálili, a idylické vztahy ptačího páru jsou ty tam.

1

2

3

4

5

6

7

8

Večer se samička dožaduje uvolnění hnízda, zatímco sameček je odmítá opustit. Oba ptáci se do sebe pustí zobáky i křídly a tlučou se hlava nehlava. V pozadí konfliktu stojí právě rozdíl v měření času. Samička se řídí hodinami, které jí signalizují, že nastalo pozdní odpoledne, a je proto na čase vrátit se k plnění rodičovských povinností. Sameček však měří délku svého sezení jinými stopkami a dobře ví, že nesedí na vejcích dost dlouho. 

9 10 11 12 13 14 15 16

A B C D F G H I Vodorovně: A. Značka limonády; odveta; napadení. – B. Běloruský prozaik; bol spojený s příjemným citem. – C. Chemický prvek; vojenská jednotka; kopytnatec; polovina (nářečně). D. Bývalá zkratka Mongolska; město ve Finsku; český svatební tanec; druh karty. – E. – Tajenka. – F. Souzvuk tónů; kusy ledu; náš předválečný hokejista; textilní stroj. – G. Český malíř; hlas trubky; jednotka duté míry; elektroda. – H. Znaky zděděné po vzdálených předcích; značka auta. – I. Evropan; rytmická jednotka; nástrahy. Svisle: 1. Mořská ryba. – 2. Nacpati. – 3. Český jazykovědec (Václav); doplnit. – 4. Chudozubý savec; slovenská řeka. – 5. Iniciály francouzského chemika Thénarda; úd (zastarale); ledovcová usazenina. – 6. Uherský povstalec; udělení jména (slovensky). 7. Okolní prostředí; hrdina staroindického eposu. – 8. Vchody; sportovní potřeba. – 9. Eliška (domácky); tyč k mísení těsta. – 10. Takhle; v hudbě „ponuře“. – 11. Karetní trumf, obvod. – 12. Cizí polní míra; temnota; spojka. – 13. Drahý kámen; možná. – 14. Potrat; pouzdro na šípy. – 15. Bývalé tělocvičné nářadí. – 16. Natírat lakem.

Rozhovor s Olgou Sezanskou z občanského sdružení Hestia

Jak se realizují dobrovolníci v USA

Zajímavé čtení pro hlavu i srdce! Informace, servis!

Zdroj: Panorama křížovky 1/1997, str. 28

Správné řešení tajenky z předchozího čísla (Big Ben): LAMPA NAD CIFRAMI Luštitelé – výherci: Mobilní telefon: Knižní cena: Knižní cena: Lenka Pumerová Kateřina Hrušková Milena Janoštíková Brigádnická 389 Družstevní 271 Nad Strouhou 1320/9 538 43 Třemošnice 257 41 Týnec nad Sázavou 147 00 Praha 4

Výhercům gratulujeme! Ceny pro vylosované úspěšné luštitele poskytla Nadace Charty 77 – Konto BARIÉRY. Správně vyluštěnou tajenku zasílejte prosím vždy nejpozději do 15. následujícího měsíce na adresu redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1. můžeš / číslo 11 - 2012

Předvánoční soutěž o velmi zajímavou cenu

Reportáž o švadleně, která šije oblečení pro vozíčkáře

E

Pomůcka: Ertl, Karpjuk, Oulu, tetro.

Na co se můžete těšit v prosincovém čísle?

POZOR!

Jeden vylosovaný čtenář získá za správně vyluštěnou křížovku mobilní telefon a dva knihu.

iRobot pomáhá Společnost iRobot je světovým lídrem v oblasti robotiky a již 22 let vyrábí roboty pro průmysl, americkou armádu a NASA. Tyto dlouholeté zkušenosti společnost iRobot úspěšně přenesla i do segmentu robotů pro úklid domácnosti. Prvním takovým robotem byla Roomba, která je díky patentovanému systému orientace iAdapt a třífázovému systému sběru nečistot prokazatelně nejlepším robotickým vysavačem na světě. O kvalitách těchto robotů svědčí i mnohá ocenění, z těch českých je to například: l Výherce testu robotických vysavačů časopisu dTEST l Vítěz poháru konstruktérů Robotforum.cz l Produkt roku 2010 a 2011 dle portálu Heureka.cz Domácí roboti společnosti iRobot byli vyvinuti k tomu, aby pomáhali a usnadňovali lidem život. Robotické vysavače iRobot Roomba tento úkol plní již ve více než 8 milionech domácnostech po celém světě. Víme, že usnadňovat život je důležité zejména u lidí se zdravotním postižením, proto naše společnost Certus Mercatus, s. r. o., přichází s projektem iRobot pomáhá. Cílem tohoto projektu je usnadnit úklid domácnosti zdravotně postiženým lidem prostřednictvím nejnovějších technologií. V rámci projektu iRobot pomáhá nabízíme lidem se zdravotním postižením jedinečnou slevu 20 % na robotické vysavače iRobot Roomba. K využití této nabídky stačí navštívit naše stránky na adrese www. irobot.cz, vybrat si robota podle svých potřeb a na e-mailovou adresu [email protected] poslat objednávku spolu s ofoceným průkazem TP, ZTP nebo ZTP/P. Robot bude následně zaslán na adresu držitele průkazu. V případě jakýchkoliv dotazů se majitel robota může obrátit na naši zákaznickou infolinku na čísle 840 111 220. Záruční servis navíc zahrnuje bezplatný svoz robota z bytu majitele a jeho opětovné doručení do vlastních rukou. Robotické vysavače iRobot Roomba se snadno používají a jsou nenáročné na údržbu. Péči o ně proto zvládne prakticky každý. Například pro lidi na vozíčku je snadné Roombu zvednout ze země, neboť váží pouze 3,6 kg, navíc má madlo, za které se dá velmi dobře uchopit. Pro ještě větší pohodlí lze použít dálkové ovládání. Roomba měří 9 centimetrů na výšku, proto může být umístěna v dokovací stanici pod jakýmkoliv standardně profilovaným nábytkem. Většina robotů iRobot Roomba má funkci odloženého úklidu, která umožňuje naprogramovat robota tak, aby uklízel ve dny a časy, které majiteli nejvíce vyhovují.

Na poli robotických vysavačů nemají roboti společnosti iRobot ve světě konkurenci. Mediálními partnery projektu iRobot pomáhá jsou Konto BARIÉRY Nadace Charty 77, časopis MŮŽEŠ, Liga vozíčkářů, časopis VOZÍČKÁŘ a magazín VOZKA.

Jiří Suchý: Kdybych byl lékařem, ordinoval bych poezii strana 18

Recommend Documents