Budějovická hvězda Naše redakce, aneb kdybych byl věc, tak. Stránka 1

Budějovická hvězda 2012-2013

Naše redakce, aneb kdybych byl věc, tak …

Stránka 1

Naše redakce aneb být tak někým jiným

Foto: www.csfd.cz Foto: iffhs-media.de

Foto: www.theguardian.com/

Nuže hádejte, kdo jsem. Už nejsem Aleš, ale proměnil jsem se, podle mnohých, v nejlepšího českého fotbalistu všech dob! Narodil jsem se v české rodině ve Vídni v roce 1913 a zemřel roku 2001. Stal jsem se 12krát králem ligových střelců, nejčastějším ligovým střelcem dle světové asociace IFFHS a spolu s Pelém a Uwe Seelerem nejlepším střelcem 20. století. Nebyl jsem jen úžasně rychlým a šikovným fotbalistou, ale i skvělým člověkem. Adolf Hitler mně několikrát nabízel říšské občanství, ale já jsem jej vždy jako správný vlastenec odmítl, i když jsem s tím měl mnohé nepříjemnosti. Stal jsem se vzorem pro mnoho malých kluků i dospělých chlapů, tak jako jím je v dnešní době třeba Jaromír Jágr. Bohužel mou kariéru fotbalisty významně narušila druhá světová válka – jinak by se o mně a českém fotbale té doby vědělo mnohem víc. Mým milovaným klubem, za který jsem „kopal“ téměř celý život byla Slávia Praha. Tak co? Už víte, kým bych se tak rád stal?

Jistě znáte jméno Christoper Robin, možná už neznáte příjmení Milne a možná je vám povědomé. Vzpomeňte si na spisovatele se stejným příjmením, autora známé dětské knížky Medvídek Pú. Ano, jedná se o jeho otce.

P.S. Nápověda pro mladé kosmology: V roce 1998 byla po mně pojmenována planetka 10634.

Veselé a bezstarostné příběhy Kryštůfka a jeho plyšových přátel napřed Christopherovi přinášely úsměv na tvář, ale později, když začal chodit do školy, se vše změnilo. Spolužáci ho kvůli postavě Kryštůfka Robina, pro kterou byl předlohou, začali šikanovat a posmívat se mu. Zatrpkl. Už neměl knížky o Medvídkovi Pú rád, začal nesnášet otcovu slávu, připadalo mu, že ta ho do všeho neštěstí vrhla. Poté, co se vrátil z druhé světové války, si vzal svojí sestřenici a kupodivu společně založili knihkupectví. Napsal knihu o svém mládí a o svém vztahu k příběhům Kryštůfka Robina. Otce před smrtí viděl pouze párkrát a matka, se kterou nekomunikoval více jak patnáct let, odmítla jeho přítomnost u smrtelného lože. Upřímně, i přes moji lásku k této knižní postavě, on sám mi není sympatický. Přerušil vztahy s rodiči, co nejrychleji se usadil, udělal vše pro účast ve válce, co nejrychleji zapomněl na své plyšové přátele a dětské hry. Ale možná jenom nemám ráda dospělé. (Valerie)

Kdybych měla být známou postavou, vybrala bych si Emmu Watson. Emě je nyní 22 let, pochází z Paříže a živí se jako herečka, modelka a módní návrhářka. Vybrala jsem si jí, protože mám ráda filmy i knihy o Harrym Potterovi a protože postava Hermiony z filmů o Harrym Potterovi, kterou Emma ztvárnila, se stala mojí nejoblíbenější filmovou postavou. Emmě se podobám nejspíš tím, že jsem (podle mě) veselá, někdy vtipná a jako Emma ráda navrhuju oblečení. Naopak se jí nepodobám tím, že jsem stydlivá, a herecká kariéra by pro mě nejspíš nebyl dobrý obor. Jinak mám jako Emma ráda tanec, zpěv a cestování. Také si občas ráda zasportuju. Tak to jsem já: Bára.

Foto: www.fanpop.com Charles Lutwidge Dodgson, říká vám toto jméno něco? Mně také nic moc neříkalo. Ale určitě znáte Alenku. Tu, co navštívila Říši divů a byla i za zrcadlem. Tak tam bych taky moc chtěla. Do toho perfektně "promakaného" světa od Lewise Carolla - což je jeho umělecké jméno. Chtěla bych potkat kočku Šklíbu, nechat si vyprávět o "humří čtverylce" Nohem a Paželvem nebo si dát se zajícem Březňákem, Kloboučníkem a plchem čaj o páté. Ale - na rozdíl od Alenky - už bych se nikdy neprobudila, a zůstala v tomhle absurdním a zároveň úžasném světě napořád.

Foto: server transformleaders.tv Ahoj, jmenuji se Marek a je mi 15 let. Bydlím v Českých Budějovicích a chodím na ZŠ Matice školské. V DDM chodím na novinářský kroužek a jinak chodím do 13. skautského oddílu Modrá hvězda České Budějovice. Mezi mé záliby patří PC a moderní technika obecně. Mojí velkou zálibou je točení tzv. Let's playů (hraní her s komentářem), mojí tvorbu můžete zhlédnout na www.youtube.com/baliholetsplay, případně na www.youtube.com/balivlogs. Mým snem je vydat se do USA, hlavně do New Yorku. Kdybych měl být slavná osobnost, chtěl bych být Stevem Jobsem, protože to byl revolucionář, nenahraditelná osoba a největší postava 2. poloviny 20. a začátku 21. století v oblasti elektroniky a digitálního obsahu. Markéta, náš poslední člen redakce, nám nedala svůj tip osobnosti ani svou fotku, tak jako vedle Bára ala Mr. Bean. Děkujeme vážení čtenáři za pochopení a dopřejme jim jejich anonymitu. (red.)

(Martina) Foto: http://cs.wikipedia.org/ Jmenuji se Matouš Peterka a je mi 13 let. Chodím do ZŠ Matice školské, kde navštěvuji 8. třídu. Ve škole mě baví dějepis a německý jazyk. Mým koníčkem je hasičský požární sport, dějiny, ale také rád lepím plastikové modely (tzv. kitaření). Mám rád starší počítačové hry z období milénia. Kdybych se měl převtělit v nějakou známou osobu, vybral bych si britského generála Bernarda Montgomeryho a lépe bych promyslel neúspěšnou operaci Market Garden, která proběhla v Holandsku r. 1944..

Kdybych měla být nějakou literární či filmovou postavou, byla bych asi Mr. Bean :D. Líbí se mi na něm, jakým způsobem žije, jak si z ničeho nedělá hlavu - nezajímá ho názor ostatních, má prostě svůj vlastní svět. (Bára)

Foto: noc-den.bloger.cz Vybrala jsem si britskou spisovatelku Joanne Rowlingovou, autorku populárních knih o Harrym Potterovi. Joanne Rowlingová se narodila 31.7.1965, ve Velké Británii. Má tři děti, Jessicu, Davida a Mackenzie. J. Rowlingovou obdivuji za její nápady, kterými okouzlila celý svět a také za její určitě velkou víru ve své literární postavy. Z jejích knih čerpám inspiraci i styl psaní, protože sama bych chtěla jednou být spisovatelkou. (Katka)

Foto: therogersrevue.wordpress.com

Budějovická hvězda

Stránka 2 A proto bych jím chtěla být.

Budějovická hvězda 2012-2013

Přání se plní o Vánocích

Úvodní slovo Milí čtenáři a čtenářky, i vy, kteří nechcete být milými, ale třebas rozezlenými. Vězte, že jsme na Vás mysleli, když jsme tvořili toto nové číslo Budějovické hvězdy. Každý dobrý časopis by měl svého čtenáře povznést, inspirovat k novým nápadům, pobavit, trochu i poučit. Být mu prostě dobrým společníkem, ať už je momentálně kdekoliv. Bohužel tomu tak není u všech časopisů. Některé se snaží přežít anebo vydělat „jak se jen dá“, a tak místo kvalitního obsahu Vám nabízejí často nenápadně a skrytě různé výrobky nebo služby. Pozor na ně! Jedno velké POZOR si musíte dát ale i u tohoto čísla naší „jasné hvězdy“. Jsi-li čtenář z 1. stupně ZŠ, začínej pomalu číst od prvních stránek časopisu k těm dalším jinak neručíme za tvé sny! Naopak starší čtenáři se nemusí bát, pokud nejsou moc bojácní, a užijí si časopis spíše od konce k začátku. Příjemné počtení Vám za redakci přeje Aleš

Obsah Přání se plní o Vánocích (pohádka) ………………….3 Úsvit bílých tygrů - 1. část (fantasy)…………………..4 Na Měsíc s Vincentem van Goghem (povídka)...............5 Ano nebo ne? (hádanky)…………………………....…7 Vtipy I…………………………………………....…...7 Jede se na chatu! (dívčí příběh)……………………….8 Dada příběhy (nonsens)………………….…….……..9 První stěhování - Sářin deník (dívčí příběh).……....…..9 Krajská přehlídka scénického tance 2013 ………..…..10 Recenze filmu Hobit: Neočekávaná cesta ….……..…11 Dračí doupě (o hře)……………………….…… ........11 O japonštině (populárně-naučný článek)…………......12 Legendární tank Tiger (pop.-naučný článek) ...…….....13 Stíhací letoun S. Spitfire (pop.-naučný článek).……....13 Samopal Thompson (populárně-naučný článek) ..........13 Recenze: videokamera Genius G – shot HD575T…...14 Plyšová panda (povídka pro ty starší)………...…....…14 Vtipy II…………………………………………...…15 Pohádka o medvídkovi (pro ty starší)……………..…15 Pomsta (thriller pro starší)...……………………...….16 Renoir (populárně-naučný článek)……………...……17 Zívání (populárně-naučný článek) ……………….….17

Budějovická hvězda 2012-2013

Ráda bych vám pověděla neuvěřitelný příběh, který se mi přihodil loni v zimě. Psala jsem jako obyčejně dopis Ježíškovi. Vlastně spíš jen poupravovala, protože mám stále jedno a to samé přání. Kopii dopisu přikládám. 20. prosinec 2012 Milý Ježíšku! Nevím, jestli jsi dostal mé předchozí dopisy, ale pomalu začínám upadat v zoufalství. Zoufalství, jestli se Ti něco nestalo nebo jestli dokonce existuješ! Zoufalství, jestli mé přání není moc sobecké. Zoufalství, jestli se přání skutečně o Vánocích plní, protože já o tom bohužel začínám pochybovat. Věř, že si nepřeji nic než být pořád veselá (šťastná?).nJestli skutečně existuješ, nezlob se, že Tě obtěžuji. Přesto – zapřemýšlej prosím o mém přání… Děkuji. Markéta Ten dopis jsem psala možná spíš jen ze zvyku. Bylo mi jasné, že se nic nezmění. Dosud se nikdy nic nezměnilo, tak proč by mělo zrovna teď? Na to, abych věděla, že sny a přání se neplní, přece nepotřebuji Ježíška. Jsem už velká holka, ne? A stejně jsem ten dopis vložila do své medvědí punčošky. Zkrátka neponaučitelná. Druhý den ráno dopis zmizel, což mě nepřekvapovalo, protože dopis mizel každý rok. „Asi si bere dopisy všech dětí, aby měl čím topit,“ ušklíbla jsem se. „V tom případě musí mít doma docela solidní teplo.“ Mávla jsem rukou, stejně můj ironický vtípek neměl kdo ocenit. Rodiče byli v práci a bráška ve škole – chudáci, nedostali ředitelské volno jako my. Tak jsem si šla raději zapnout televizi. Zrovna jsem hledala ovladač pod polštáři, když někdo zazvonil. Předpokládala jsem, že zvoní pošťák nebo za mnou přišla babička nebo vlastně ani nevím, jestli jsem nad tím nějak hlouběji uvažovala. V každém případě jsem vyšla na balkón a uviděla někoho, koho jsem tam očekávala jenom ve svých snech. Před domem mával křídly bílý kůň. „Ahoj,“ mile pozdravil. Nesměle jsem mu odpověděla v překvapení, že slyším mluvit koně. „Vezmi si bundu, proletíme se,“ oznámil mi. Když jsem se vrátila v bundě a čepici, vylétl k balkónu. Nasedla jsem. Ačkoli trpím strachem z výšek a z cizích lidí a vůbec ze všeho cizího, teď jsem se vůbec nebála. Prostě jsem mu věřila. Skrz devatero mraků jsme se dostali na jakýsi palouk. Sem tam se v trávě zablýskly zbytky sněhu, krom toho se ovšem široko daleko nacházel jen obrovský stůl, u kterého seděla drobná blondýnka v modrých šatečkách a muž s velkými kulatými brýlemi. Povídali si, pili čaj a jedli vdolky. Představili se nám jako Alenka a Willy. Přišli jsme k nim a na vyzvání si sedli. Poprvé v životě jsem byla svědkem, jak se kůň posadil na židli. Stejně tak jsem byla překvapená, že se bělouš přede mnou usmívá. Asi mi teď nevěříte, ale on se skutečně uměl usmát. Willy se zvedl a odkudsi nám donesl také dva talíře s vdolky. „Jak si je přejete ozdobit?“ zeptal se a my mu odpověděli, že to necháme na něm. Oběma nám na ně dal šlehačku, čokoládovou polevu a mně to ještě posypal drobnými stříbrnými hvězdičkami a běloušovi velkými sněhovými vločkami. Se slovy „Jsou čerstvé, včera jsem je nachytal,“ mu podal talíř. Naproti tomu moje hvězdičky prý byly sesbírané za poslední letní noci tohoto roku. A byly výtečné! Chutnaly jako citronové lízátko. Dostala jsem ochutnat i sněhové vločky, a ty byly také velmi dobré – člověk by neřekl, že než vločky sestoupí na zem, chutnají jako marcipán. Po jídle jsme všichni čtyři ze zbytků sněhu všude kolem postavili sněhuláka. Willy mu půjčil své brýle a my jednohlasně uznali, že sněhulák v nich vypadá skutečně elegantně. S Alenkou a Willym jsme se potom rozloučili a odletěli jsme na předvánoční koncert. Dnes večer se hrálo jen a jen pro nás. Byli jsme usazeni na jeviště z vaty a dívali se do míst, kde bývá na Zemi hlediště, protože tam seděli a hráli látkové panenky a panáčci na papírové housle a skleněné kontrabasy. Ostatní hráči nemohli, protože – jak nám bylo vysvětleno –, odpočívají před velkým vánočním koncertem. Když znamenitý koncert skončil, proletěli jsme se ještě nad večerním městečkem osvětleným jen vánočními světýlky, protože Měsíc byl na dovolené v Grónsku. Spálil si prý záda nebo co. Slétli jsme na zdejší náměstí, které bylo podobné tomu našemu v Českých Budějovicích. Dnes

Stránka 3

večer tu bylo živo – spousta lidí přišla na večerní debatu o vývoji světské literatury na Zemi, řešili, jestli si Kráska měla vzít Zvíře, když přeci jen bylo zvíře, dále se pak diskutovalo o možném pokračování Příběhu hraček, kdo jako další zfilmuje Princeznu na hrášku nebo kdy bude beseda s Krtečkem, který se měl vyjádřit ke svému letu do vesmíru. Můj průvodce mě všem představoval a já jsem se dozvěděla, jaké názory mají na dění na Zemi nejen pohádkové postavy – kterých jsme dnes večer potkali hodně –, ale i obyčejní obyvatelé tohoto městečka. Nejlepší zážitek ovšem byl, když nám princ koupil nápoj podobný naší zemské horké čokoládě. Jenomže tahle byla krémovější, a přitom jemná. Taková, jako by odolávala zemské gravitaci; jako byste lízali bublinu horké čokolády v kosmu. Nevím sice, jak chutná vesmírná horká čokoláda, nicméně tuším, že určitě takhle! Také mě mile překvapilo, že nám ji nenalili do plastových kelímků, ale do průhledných hrnečků. Začalo sněžit. Padaly obrovské vločky. Ale ne chuchvalce sněhu jako na zemi; byly to obrovské vločky, jako když děti stříhají sněhové vločky z papíru. Mohli jste obdivovat každou vločku zvlášť. Nevycházela jsem z úžasu. S hrnečky jsme si sedli na obrubník náměstí. Můj společník vytáhl zpod vysokého obrubníku dva polštáře, které jsme si dali pod sebe. Polštáře pod obrubníkem bychom u nás mohli také zavést, pomyslela jsem si.

elfů, královna Nigin. Srdce mu tlouklo jako splašené a žaludek se mu svíral nervozitou. Co po něm může asi chtít? Zastavil se a lehkým pokývnutím hlavy dal pokyn vojákům střežícím královninu komnatu. Odpověděli mu stejným pozdravem, otevřeli honosné dveře a ustoupili stranou, aby mohl vejít. Nigin stála u okna a hleděla kamsi do dáli. Havraní vlasy jí padaly na záda jako hustý závoj noci. Byla oblečena do dlouhých tmavě zelených šatů se zlatým prošíváním a rozšiřujícími se rukávy. Na krku měla umně vypracovaný perlový náhrdelník. „Paní....“ poklonil se. Královna se otočila a věnovala mu smutný úsměv. „Alaneli, jsem ráda, že jsi přišel.“ „Přála jste si to.“ odpověděl. Nigin ukázala na dvě křesla s rudým sametem u menšího kulatého ebenového stolku. „Posaď se.“ Alanel se posadil a s pohledem upřeným na královnu čekal, co mu bude chtít říci. Nigin se zhluboka nadechla. „Pamatuješ si na poslední záchrannou výpravu za mou dcerou?“ Elf přikývl. Jak by si nepamatoval na Alliu, kterou na dívčiny osmnácté narozeniny unesla zlá čarodějnice Noad, jež princezně záviděla její krásu a na skupinku elfů, kteří se obrátili v prach při dívčině záchraně.

„Víš,“ začal kůň, „moc bych si přál, abys na mě nikdy nezapomněla…“ „Nezapomenu!“ vyhrkla jsem. Potom jsem si uvědomila, že se se mnou tímto pomalu loučí. „Já bych si zase přála, aby tahle noc trvala navždycky,“ posmutněla jsem. „Ale vždyť ještě nemusíme letět. Do půlnoci času dost,“ usmál se. „Musíme si vážit každé šťastné chvilky, i kdyby to byla jen chvilička. Musíš si užívat drobných radostí života, jedině tak budeš stále šťastná,“ řekl mi a v té vteřině jako by do mne ta slova vyryl diamantem. Do půlnoci jsme se vyloženě propovídali. Když ta chvíle nestala a už nenávratně odbila dvanáctá, nasedla jsem na svého nového kamaráda a vzlétli jsme. Letěli jsme kolem nadýchaných mráčků, počítali jsme vánoční světýlka a já jsem si užívala každou poslední vteřinu v tomhle kouzelném světě, kde se mi splnilo přání… Když jsme doletěli do našeho světa, utekla zde pouze hodina. „Měj se hezky a nezapomeň, co jsem ti řekl,“ snažil se tvářit vesele. „Nezapomenu!“ slíbila jsem. „Ahoj! A… krásnej život!“ „Ahoj,“ usmál se naposled. Mávala jsem mu, dokud nezmizel z dohledu. Z toho zážitku mi zbyl jen hrneček od horké čokolády. Umyla jsem ho a dala na parapet, abych ho měla stále na očích a mohla si připomínat tenhle úžasný zážitek. Potom jsem si šla lehnout, protože mě nějak přepadla únava. Rodiče se vrátili z práce až odpoledne. Vzbudila mě omylem mamka, která mi vrazila do pokojíčku. „Ty jsi z té školy hrozně unavená,“ politovala mě. „Myslím, že vás tam přetěžujou.“ „Jo, mami, je to hrůza,“ usmála jsem se, protože jsem samozřejmě věděla své. Hned potom jsem šla napsat další dopis Ježíškovi: Ježíšku, mockrát Ti děkuji. Nezlob se na mne, že jsem o Tobě pochybovala! Krásné svátky přeje Markéta (Martina) Pozn. red: Tento text byl oceněn 3. místem v literární soutěži Jihočeská žabka 2013.

Úsvit bílých tygrů (1.část) Mladý elf s křišťálově modrýma očima a dlouhými plavými, skoro bílými vlasy procházel chodbou zdobenou obrazy, sochami a nástěnnými malbami zobrazujícími hrdé Bílé tygry bok po boku s elfy. Bílí tygři znamenali bojovnost a čest, elfové zase přátelství, sílu a eleganci. Mířil k dvoukřídlým dveřím, za nimiž na něj čekala vládkyně celého Království

Budějovická hvězda

Autor: Valerie Královna se posadila naproti Alanelovi a jemně vzala jeho ruku do svých dlaní. „Je to už dva roky, co je má dcera pryč a ani jeden oddíl vojáků ji nedokázal osvobodit. Noad a její Vojáci Temnot všechny zahubili. Ale teď, když jsi dospěl do věku dvaceti pěti let, do věku, kdy může jít elf do bitvy jako právoplatný bojovník, tě prosím, pokus se mi přivést Alliu zpět! Když jste byli malí, byli jste si blízcí a znáš princeznu lépe než kdokoliv jiný. Vím, že tobě na ní záleží.“ Povzdychl si. „Víc než si myslíte.“ Pousmála se. „Znamená to tedy, že přijímáš?“ Vstal. „Ano.“

Stránka 4

Budějovická hvězda 2012-2013 Po tvářích jí začaly stékat slzy radosti. „Ach, děkuji, Alaneli. Dám ti s sebou ty nejlepší válečníky!“ „Ne...“ zarazil ji ihned. „Půjdu sám.“ Královna se ladně zvedla z křesla a zadívala se na něj. „To nedovolím, přijdeš o život!“ „Chtěla jste, abych zachránil Alliu, a to udělám pouze za tu cenu, že neohrozím život nikoho dalšího.“ řekl chladně. „Proto půjdu sám.“ Královna sklonila hlavu. „Respektuji tvé rozhodnutí. Nechám ti na cestu připravit všechny potřebné věci. Zítra za svítání tě očekávám ve své komnatě. Neopozdi se.“ „To nemám ve zvyku.“ ušklíbl se, poklonil se a odešel.

Probudil se časně ráno, když mu do okna zasvítily první sluneční paprsky. Oblékl si na sebe černé přiléhavé kalhoty, bílou košili s volnými rukávy a černou koženou vestu bez rukávů. Na ruce si natáhl černé bezprsté rukavice, dosahující mu po lokty, obul si též černé vysoké boty až po kolena a přes ramena si přehodil dlouhý plášť s kápí, také černý a na prsou si ho sepnul stříbrnou sponou. Nakonec se naklonil ke své posteli s nebesy, zajel rukou pod polštář a vytáhl z pod něj malý zlatý medailonek se zářivě zeleným smaragdem. Něžně ho pohladil palcem, otevřel ho a zadíval se na portrétek nádherné dívky s okouzlujícím úsměvem a veselýma jasně modrýma očima, do kterých jí padaly uhlově černé dlouhé vlasy, jejichž dokonalé vlnky rušily pouze dvě špičaté uši z nich vystupující. „Pokud mám zemřít na pouti za tebou, rád to udělám. Miluji tě už od chvíle, co jsem tě poprvé spatřil, ale ty o tom bohužel nevíš, Allio.“ zašeptal, připjal si řetízek s medailonkem na krk, schoval ho pod košili, naposledy se rozhlédl po svém pokoji a vyšel ven. Královna už na něj čekala. „Bála jsem se, že si to rozmyslíš.“ řekla, jen co vstoupil do její komnaty.

Na Měsíc s Vincentem van Goghem Mladá novinářka se zastavila před kavárnou Moon. Byla nervózní a pro jistotu přišla o dvacet minut dříve. Zhluboka se nadechla a vzala za kliku. Vešla dovnitř, posadila se k dřevěnému stolku u okna a vyndala si blok a dvě tužky. Teprve s novinařinou začínala, a proto nechtěla nic ponechat náhodě; po pravdě řečeno měla v tašce připravenou ještě třetí a čtvrtou tužku. Dnešní rozhovor pro ni hodně znamenal, přestože se měla setkat s vcelku nevýznamným malířem. Pečlivě si připravovala otázky během celého týdne, ale včera večer samou trémou nemohla usnout. Už bylo deset minut po domluveném čase schůzky. Věděla, že pozdní příchody se bohužel staly údělem umělců, těch takzvaných bohémů, kteří snad už při narození ztratili pojem o čase. Novinářka pila druhé cappuccino a pozorovala, jak se venku stmívá a také začíná sněžit. Byl listopad roku 1888 a tohle byl první sníh po dlouhé letní a podzimní odmlce. Dlouhé čekání ji uklidnilo. „Třeba nepřijde,“ chlácholila se, přitom v hloubi duše věděla, že s největší pravděpodobností dorazí každou chvíli. A tušila správně. Otevřely se dveře a v nich stál vysoký muž tak mezi třiceti a čtyřiceti lety v černém kabátě, nos zachumlaný v šále. „To je ale nečas,“ stačil si postěžovat hned ve dveřích, setřepal ze sebe roztátý sníh a poté si objednal espresso lungo.

„Své sliby plním.“ odpověděl.

„Dobrý večer, já se jmenuji Marit Monroe a píšu pro kulturní rubriku deníku Le Figaro. Jsem ráda, že jste přišel,“ zvedla se a podala mu ruku.

„Já také.“ Nigin mu podala balíček zabalený v bělostném plátně. „Jídlo, pití a případně čisté šaty pro princeznu, bude-li tvá výprava úspěšná. A zde... luk, toulec šípů, meč a dýka. Tvé zbraně. Ty nejlepší. Včera je vyráběli ti nejváženější zlatníci a kováři z celého Království.“

„Ano, i když jste nevybrala zrovna ideální den, co se počasí týče,“ konstatoval odměřeně. A podobně negativně laděny byly všechny jeho odpovědi na Maritiny otázky. Bylo jí líto, že myslí tak černě, přála si ho nějak povzbudit. Když ukončili rozhovor, ještě se zeptala: „Nemáte s sebou třeba nějaké skicy, které bych mohla pro svůj článek použít?“ Sáhl do kapsy košile. „Náhodou mám.“ Vytáhl zhruba šest malých papírků, kde měl do malých rozměrů překreslená pravděpodobně svá velká díla. Pečlivě si je prohlížela. Vincent ovšem netušil, že se na ně nedívá jako novinářka, ale zkrátka jako Marit.

Zbraně byly opravdu přenádherné. Do jílce meče byly vsazeny rudé rubíny a drobounké modré safíry. Dýka vypadala vcelku obyčejně, avšak byla dokonale vyvážená a vhodná i pro vrhání. Lučiště luku bylo svěže zelené a potažené lehkou perletí. „Jsi s nimi spokojen?“ optala se elfa královna. Přikývl. „Velmi.“ „Dobře, je-li to tedy vše, můžeš odejít.“ Alanel se poklonil. „Nebojte se, zachráním a přivedu Alliu zpět.“ Nigin mu položila ruku na rameno. „V to upřímně doufám. Sbohem, Alaneli.“ Naposledy se uklonil: „Sbohem, má paní.“ a odešel z komnaty.

Slunce žhnulo a ve vzduchu panovalo suché dusno. Po rozpálené prašné cestičce spěchala do úkrytu lesa, který skýtal alespoň trochu stínu, vysoká postava zahalená do černého pláště s kápí na hlavě. Nezastavila se, ani když vešla do chladivého prostředí bukového lesa. Pouze shodila kápi, aby se mohla pečlivěji rozhlédnout. Byl to Alanel. Pichlavýma modrýma očima pátravě projížděl okolí a dlouhé špičaté uši měl nastražené, aby mu neunikl sebemenší zvuk. Tu však zachytil tichounké šelestění. Zastavil se, prudce otočil a bleskově vytasil meč. Nic. Žádný útok nepřítele, ani nepřítel sám. Už se žádný šelest neozval a na pěšince stál jen elf sám. Alanel se však nemohl zbavit dojmu, že ho stále někdo pozoruje a pronásleduje. Rychle a neslyšně se skryl za strom u cesty s mečem připraveným a vyčkával. Náhle se ozvalo tiché žuchnutí, jak tlapy nějakého velkého zvířete měkce dopadly na pěšinku, když tvor seskočil z větve opodál stojícího stromu. Následně Alanel zaslechl plíživé kroky, jak se zvíře blížilo k místu, kde se elf schovával. (Katka 2013)

„Za kolik byste tenhle prodal?“ ukázala na jeden z obrázků.„Červené vinice. Nevím…, vy byste ho chtěla koupit?“ podivil se. Příjemně se podivil. Nakonec se dohodli na orientační ceně a Vincent jí slíbil, že se znovu sejdou a on jí obraz ukáže naživo, aby si jej mohla prohlédnout ještě předtím, než si ho koupí. Aby třeba nebyla zklamaná…Na chvíli se odmlčeli. Už bylo řečeno vše, ale ani jeden se neměl k odchodu. Oba pečlivě studovali lógr ve svých hrnečcích. Vincent potom upřel pohled k oknu. Venku chumelilo, jako by to mělo být naposled. „Pořád tam sněží,“ poznamenal. „Jste tu pěšky?“ zeptala se ho. Pokýval smutně hlavou. Když k nim přišel číšník, zaplatili. „Děkuji vám za rozhovor,“ poděkovala. „Článek vyjde nejspíš ve čtvrtek v kulturní rubrice.“ Přikývl. Autorizaci nežádal. Pomohl jí do kabátu a podržel jí dveře.„Kudy jdete?“ zeptali se pak téměř jednohlasně jeden druhého před kavárnou. Ukázala směrem doleva a současně s jejím gestem on řekl: „Doprava.“ Jenomže proti sobě stáli čelem, tím pádem vlastně měli namířeno stejným směrem. Kráčeli spolu mlčky asi tři minuty. I přes ticho Marit cítila jeho smutek; jako by do toho ticha přímo křičel. Naštěstí po chvíli bylo utlumeno slabým cinkáním zvonečků, hudbou a smíchem. „Nepůjdeme se podívat, co se tam děje?“ zeptala se ho. „Můžeme,“ pokrčil rameny. Upřímně, domů se mu vůbec nechtělo. Bydlel – i když krátce – s malířem Paulem Gauguinem, ale včera se zrovna pohádali, tudíž Vincent vítal, že

Budějovická hvězda 2012-2013

Stránka 5

se může zdržet. Vydali se tedy směrem, odkud cinkot, smích i hudba přicházely. Zvuky nabíraly na intenzitě. Přesto nemohly plně přehlušit van Goghův zármutek, který z něj táhl jako cigaretový odér z kuřáka. A nemohla jej přidusit ani sněhová peřina, přestože sněžilo opravdu vydatně.

„Čerstvá chutná lépe než na pouti,“ pochutnávala si, „je opravdu nebeská.“ Podivil se, ale nic neřekl; raději se také zakousl do kusu mraku. Zakuckal se. „Na mě je moc suchá,“ konstatoval.

„Nevím, jestli je to vhodné, ale nechtěl byste zajít na autodrom?“ Pouť byla skvělá příležitost, jak ho rozveselit, napadlo ji.

Míjeli hvězdy, ve kterých se odrážely jejich tváře jako v zrcadlech. V jedné hvězdě měli obličej protáhlý, v druhé roztáhlý, ve třetí měl tvar pěticípé hvězdy, ve čtvrté se jejich hlavy zmenšily na miniaturní tečky. A pátá vykouzlila dojem, že mají třikrát větší oči než normálně.

Nechal se přemlouvat. „Jedna jízda,“ zaprosila. Je to pro tvoje dobro, ty balvane, sarkasticky se ho snažila pobídnout v duchu. „Zvu vás. A můžete řídit.“ Nakonec se slovy „Ale tak jo.“ rezignoval. Ale pozvat se nenechal. „Bohužel poslední jízda,“ řekla mu paní u pokladny, která měla za sebou jedenáctihodinovou směnu, „už jste tu sami a já musím zavřít.“ Nastoupili do modrooranžového autíčka. Vincent si sedl za volant. Marit cítila, že jej zalila drobná radost. Rozjeli se. Nejdřív jel řidič opatrně, ale když si trošku přivykl řízení, začal nečekaně zatáčet a dokonce i zjistil, jak se dá s autíčkem couvat. „Nebojíte se?“ zeptal se po chvíli své spolucestující. Strachem oněmělá Marit zakroutila hlavou ve znamení, že ne…, přitom opak byl pravdou. Vincentovi se ovšem jednu zatáčku na poslední chvíli nepodařilo vybrat. Prorazil kovový mantinel a autíčko z dromu vyletělo. Oba zavřeli oči. Byli připraveni, co přijde. Během vteřiny si v hlavě zrekapitulovali svůj život. Když po chvíli oči otevřeli, zjistili, že jsou v nebi. Auto se s nimi sice utrhlo, ale namísto, aby spadlo a zapíchlo se do bláta, vyletělo do oblak. Vincent s Marit seděli v autíčku a pluli mezi mraky. „Kam pojedeme?“ zeptala se nesmyslně – protože co se dá na takovou otázku odpovědět, když vaším záměrem prozkoumávání „Nekonečna“ rozhodně nebylo? „Do vesmíru,“ přistoupil ovšem pohotově na její hru, ve které se předstírá, že se nic neděje, že neplují do neznáma a stoprocentně ví, že se brzy vrátí zpátky. „Kam konkrétně?“ „Hvězdy se třpytí prý proto, že odráží sluneční paprsky,“ řekla Marit Vincentovi. „Teď už se nedivím. Hvězdy jsou vlastně zrcadla.“ Pokýval hlavou a fascinovaně se díval kolem sebe. Na hvězdy, které zářily v černé tmě a svítily jim na cestu. Ve svém barevně blikajícím autíčku mířili pořád přímo rovně, za Měsícem, který vypadal jako žlutobílá žárovka. „Co je tohle?“ zeptal se a ukázal na širokou bílou táhlou skvrnu, která právě protínala jejich cestu.„Mléčná dráha,“ posoudila znalecky. „Zbytky mléka ze Země, které se vypařují do atmosféry a potom putují do vesmíru.“ Podívala se na něj, jestli jí věří. Nedovedla posoudit, jestli ano, protože se na ni jednoduše usmál, bez známek údivu nebo pochyb a beze slov. Prostě se usmál. A ten úsměv řekl něco jiného, co ale vlastně také chtěla vědět: že je veselý. Že ho tenhle druh legrace baví. „Tak tohle je ta pověstná mléčná dráha, říkáte?“ zeptal se, jako by o vypařování mléka do vesmíru také někdy něco zaslechl. „Na jejím konci je prý planeta celá vytvořená z mléka. A na ní, co jsem tedy slyšel, by měla žít placatá zvířata, která se živí mléčným dešťem.“ „Jó! O tom jsem také slyšela,“ pokývala hlavou. Přitom o tom nikdy slyšet nemohla, protože si to Vincent právě vymyslel. „Myslím, že bychom jim mohli poslat vzkaz, když už tu jsme. Ale jak?“

Vyletěli z oběžné dráhy Země.

„Umíte z papíru vykouzlit ještě něco?“ zeptal se jí poté, co se probral z fascinace odplouvajícím parníkem. „Umím hvězdičky, chcete je naučit?“ Bez váhání přikývl, a tak ho naučila poskládat hvězdičku. Celou cestu až k Měsíci pak vyráběli papírové hvězdičky a povídali si. Řešili existenční otázky, jako například jaký je smysl života, co přijde po smrti, jak vznikla Země nebo jestli existuje Bůh. A také debatovali, jestli vesmír někde končí, a jestli ne, jak vypadá nekonečno. Jejich autíčko bylo unášeno vzduchoprázdnem přímo k Měsíci. „Už tam budeme!“ zvolal Vincent. „Ale než přistaneme, dáme si okružní jízdu kolem Měsíce, co říkáte?“ Souhlasila, a tak stočil volant doleva. Když zjistili, že na Měsíci není nic zajímavého, Vincent našel nějaké hladké místo pro přistání; hlavně aby nezapadli do nějakého kráteru, odkud by se jim těžko lezlo. Řidič vystoupil jako první, přešel na druhou stranu a podal dámě ruku, aby jí pomohl vylézt. Po krátké chvíli chůze s potěšením zjistili, že díky slabší gravitaci, než je na Zemi, mohou po měsíčním povrchu poskakovat. „Skákat na Měsíci je mnohem lepší než na pouti v nafukovacím hradu!“ Roztáhla ruce a skákala šťastně jako blecha. „Neuleťte,“ varoval ji a sám skákal střízlivěji. „No tak, musíte se odvázat,“ radila mu. „Doslova,“ zasmála se. Přišlo jí, jako by byl přivázaný k Měsíci nějakým neviditelným lanem. Sama pak vyskočila, co nejvýš jí její schopnosti dovolily. Na poslední chvíli ji chytil za ruku a stáhl zpátky. „Vždyť jste málem odletěla do vesmíru,“ vyčetl jí naoko Vincent. „Promiňte,“ zastyděla se. „Já se nezlobím,“ uklidnil ji. „Vše dobře dopadlo.“ Už klidněji pokračovali dál a hledali na Měsíci něco zajímavějšího než krátery. Nakonec našli pouze zbytky sněhu. „Na Měsíci se také střídají roční období, takže právě teď asi bude jaro,“ poznamenal Vincent. „V tom případě navrhuju využít, že jsou tu poslední zbytky sněhu… Pojďme postavit sněhuláka!“ „Jsem pro,“ zasmála se.

„Mohli bychom z papíru vyrobit lodičku. Umíte lodičku?“ zeptal se jí.„Jenom parník,“ namítla.

Vincent válel větší kouli, Marit menší. „Dochází vám, že jsme první lidi na Měsíci?“ zeptala se ho.

„Nevadí. Jakýkoli papírový dopravní prostředek se nám hodí,“ sáhl do vnitřní kapsy kabátu a podal jí papír, na kterém byla nakreslená váza se slunečnicemi. Během minuty vytvořila parníček a poté jej pustila po mléce do neznáma.

„Ano, zvláštní.“ potvrdil.

„Kam si budete přát,“ nechal ji o cílu cesty rozhodnout, jako by se vůbec nic nedělo a oni jenom uvažovali, kam pojedou na dovolenou. „Tak třeba na Měsíc?“ Brala to s humorem. „Dobře.“ Vzal to vážně. Cestou Vincent sáhl do mraků a vytáhl z nich dva chumáče. Se slovy „Cukrová vata k pouti patří.“ jí jeden podal. „Slyšel jsem, že skáčou s chůdami na trampolíně a právě takhle cukrovou vatu chytají,“ podíval se na ni, jestli mu věří. Pokud nevěřila, nedala na sobě nic znát:

„Slyšel jsem, že skáčou s chůdami na trampolíně a právě takhle cukrovou vatu chytají,“ podíval se na ni, jestli mu věří. Pokud nevěřila, nedala na sobě nic znát: „Čerstvá chutná lépe než na pouti,“ pochutnávala si, „je opravdu nebeská.“ Podivil se, ale nic neřekl; raději se také zakousl do kusu mraku. Zakuckal se. „Na mě je moc suchá,“ konstatoval. Vyletěli z oběžné dráhy Země. Míjeli hvězdy, ve kterých se odrážely jejich tváře jako v zrcadlech. V jedné hvězdě měli obličej protáhlý, v druhé roztáhlý, ve třetí měl tvar pěticípé hvězdy, ve čtvrté se jejich hlavy zmenšily na miniaturní tečky. A pátá vykouzlila dojem, že mají třikrát větší oči než normálně. „Umíte z papíru vykouzlit ještě něco?“ zeptal se jí poté, co se probral z fascinace odplouvajícím parníkem.

Budějovická hvězda

Stránka 6

Budějovická hvězda 2012-2013 „Umím hvězdičky, chcete je naučit?“ Bez váhání přikývl, a tak ho naučila poskládat hvězdičku. Celou cestu až k Měsíci pak vyráběli papírové hvězdičky a povídali si. Řešili existenční otázky, jako například jaký je smysl života, co přijde po smrti, jak vznikla Země nebo jestli existuje Bůh. A také debatovali, jestli vesmír někde končí, a jestli ne, jak vypadá nekonečno.

Ano nebo ne?

Jejich autíčko bylo unášeno vzduchoprázdnem přímo k Měsíci. „Už tam budeme!“ zvolal Vincent. „Ale než přistaneme, dáme si okružní jízdu kolem Měsíce, co říkáte?“ Souhlasila, a tak stočil volant doleva. Když zjistili, že na Měsíci není nic zajímavého, Vincent našel nějaké hladké místo pro přistání; hlavně aby nezapadli do nějakého kráteru, odkud by se jim těžko lezlo. Řidič vystoupil jako první, přešel na druhou stranu a podal dámě ruku, aby jí pomohl vylézt. Po krátké chvíli chůze s potěšením zjistili, že díky slabší gravitaci, než je na Zemi, mohou po měsíčním povrchu poskakovat.

2. Vietnamská armáda používala ve válce proti USA (válka ve Vietnamu) letadla Mig 21.

1. František Josef I. byl francouzským císařem.

3. Call of Duty 1 byla hra roku 2001. 4. Firma Apple pěstuje jablka. 5. Prvním Československým prezidentem byl T. G. Masaryk. 6. Rakousko se Německy řekne Deutsch.

„Skákat na Měsíci je mnohem lepší než na pouti v nafukovacím hradu!“ Roztáhla ruce a skákala šťastně jako blecha. „Neuleťte,“ varoval ji a sám skákal střízlivěji. „No tak, musíte se odvázat,“ radila mu. „Doslova,“ zasmála se. Přišlo jí, jako by byl přivázaný k Měsíci nějakým neviditelným lanem. Sama pak vyskočila, co nejvýš jí její schopnosti dovolily. Na poslední chvíli ji chytil za ruku a stáhl zpátky. „Vždyť jste málem odletěla do vesmíru,“ vyčetl jí naoko Vincent. „Promiňte,“ zastyděla se. „Já se nezlobím,“ uklidnil ji. „Vše dobře dopadlo.“ Už klidněji pokračovali dál a hledali na Měsíci něco zajímavějšího než krátery. Nakonec našli pouze zbytky sněhu. „Na Měsíci se také střídají roční období, takže právě teď asi bude jaro,“ poznamenal Vincent. „V tom případě navrhuju využít, že jsou tu poslední zbytky sněhu… Pojďme postavit sněhuláka!“ „Jsem pro,“ zasmála se. Vincent válel větší kouli, Marit menší. „Dochází vám, že jsme první lidi na Měsíci?“ zeptala se ho. „Ano, zvláštní.“ potvrdil. „Je to zvláštní,“ zopakovala. „Myslíte, že by nám vůbec někdo uvěřil? Nenecháme si tenhle příběh raději pro sebe?“ navrhla. „Dobře. Bude to naše malé velké tajemství,“ souhlasil. Po chvíli se rozhlédl kolem sebe: „Asi už nezbyl sníh na hlavu.“ Podíval se na Marit, jestli náhodou nemá nějaký sníh kolem sebe. Jenomže v tom okamžiku zjistil, že Marit bezmyšlenkovitě válí obrovskou kouli.“ Podívala se na něj a potom pod svoje ruce. Rozesmáli se. „Nevadí, tak uděláme bezhlavého sněhuláka,“ argumentovala. „Nebo holt bude mít trošku větší bříško.“ „I s malou hlavou může být chytrým sněhulákem,“ zastal se dvou sněhových koulí Vincent. Vzal tu svou menší, nasadil ji na tu obrovskou a vyndal z kapes papírové hvězdičky. Udělal mu z nich knoflíky a Marit doplnila oči a pusu. „Podívejme, jak je pěkný,“ zhodnotila jejich společnou práci. „To se musí nechat,“ uznal. Potom si před něj sedli a obdivovali ho. „Určitě to bude chytrý sněhulák, který to dotáhne daleko,“ zauvažovala Marit. „Určitě až na krále Měsíce,“ doplnil její příběh. „Akorát mu chybí koruna. Je nějaký plešatý.“ „Já myslím, že bude stačit, když ho korunujeme králem jenom tak symbolicky,“ mávla rukou. „Vlasy mu určitě dorostou časem.“ „Určitě ano,“ souhlasil s úsměvem. Potom soutěžili v tom, kdo se vznese vsedě výš. (Obnášelo to nenápadně se odrazit rukama.) Vyhrál Vincent. „Úplný Buddha,“ zasmála se. Když před sněhulákem proseděli a propovídali další hodinu, rozhodli se, že poletí zpátky. Nasedli do autíčka a vydali se domů. Cestou si shrnuli všechny své neuvěřitelné zážitky. Marit slíbila, že o tomhle dni napíše knihu. Vincent zjistil, že mu zbyly ještě nějaké papírové hvězdičky, a tak se je rozhodli skamarádit s velkými vesmírnými hvězdami. Rozhazovali je ve vesmíru a přáli si, aby byly vidět ze Země. Protože tu noc padaly spousty hvězd. A když padají hvězdy, plní se přání. Poznámka: Červené vinice byly jedinou malbou, kterou Vincent van Gogh během svého života prodal. (Martina)

Budějovická hvězda 2012-2013

7. Na klávesnici můžeme nalézt tlačítko CtrlC.

Autor: Martina ----------------------------------------------------------Odpovědi: 1. NE, byl to císař Rakouského císařství, později přejmenovaného na Rakousko-Uhersko 2. ANO 3. NE, byla to hra roku 2003 4. NE, navrhuje a vyrábí elektroniku 5. ANO 6. NE, Rakousko je Německy Österreich 7. NE, je to ale používaná zkratka, která se skládá ze dvou tlačítek – Ctrl a C (Matouš)

Vtipy I INTERNET Přátele na Facebooku jsou jako nekvalitní propisky. Jenom pár z nich ti píše. Google překlad, dobrá překlad. Skutečně známou osobností se staneš, až Word přestane červeně podtrhávat tvé příjmení! CHUCK NORRIS Kalendář Chuck Norrise po 31. březnu pokračuje přímo na 2. duben, protože z Chucka si nikdo apríl dělat nebude! Chuck Norris dokáže vypít vodu z kohoutku na ex. [email protected] Chuck Norris porazil Karla Gotta v Českém slavíkovi. OSTATNÍ Teorie relativity: V posteli ráno: je 6:00, zavřeš oči na minutku a je 6:50. Ve škole: je 10:08, zavřeš oči na deset minut a je 10:09. Stěžuje si muž psychiatrovi: „Pane doktore, moje žena si myslí, že jsem blázen, protože mám rád klobásy.“ „To je nesmysl,“ odpoví psychiatr, „já mám taky rád klobásy.“ „Vážně?! Tak to musíte vidět moji sbírku. Mám jich tisíce...!“ Prý lze dobít mobil i na poště. - Ale kecaj, minule mě vyhodili i s nabíječkou.

Stránka 7

Pepíček byl první den ve škole. Další den ráno ho matka budí: „Pepíčku, vstávej, musíš jít do školy!“ – „Cože? Ještě jednou?“ Na začátku stvořil Bůh Zemi, všechno ostatní je Made in China. Potkají se takhle dva. „Ani se mě nezeptáš, jak se mám?“ – „Jak se máš?“ – „Ani se neptej.“ „Pepíčku, skloňuj slovo chléb." „Kdo, co? - Chléb." „S kým, s čím? - Se salámem." „Komu, čemu? - Mně." Manžel se vrátí domů a najde svoji blonďatou ženu sedící v kuchyni u stolu s hlavou v dlaních a v slzách. Když se ptá, co se děje, blondýnka říká: "Upustila jsem kostky ledu na podlahu, tak jsem je vzala, opláchla teplou vodou a teď je nemůžu najít." Kroužek na klíče je starý dobrý vynález, který nám umožňuje ztratit všechny klíče najednou. K policajtovi přiběhne člověk: "Ukradli mi kolo!" - "A měl jste na něm zvonek?" - "Ne." - "A odrazky?" - "Taky ne." "Tak dostanete pokutu!" Letí v letadle Čech, Rus a Američan. Přijde k nim letuška, a říká: "Zase vy tři?!" Muž zastaví na ulici jiného muže: - Nezlobte se, hledám vlakové nádraží. - Nezlobím se, hledejte. Skot na úřadě: - "Rád bych si nechal změnit jméno." - "Z jakého důvodu?" - "Našel jsem pouzdro plné vizitek." Zubař spustí vrtačku a povídá: "Pamatuješ, Pepo, jak jsi mě v pátý třídě píchal kružítkem do zad?" "Lidé si mě budou pamatovat navždy." (neznámy autor) Víte, proč musí stát plameňák na jedné noze? Protože kdyby ji zvedl, tak by spadnul… V autobuse: „Pane řidiči, zastavte, Tamagočimu je zle!" „Dle zpráv by všichni v zimě měli mít řetězy, lopatu, tažné lano, baterku, hever a náhradní kolo… No, vypadal jsem ráno v tramvaji jako blbec.“ Narozeniny jsou dobré pro vaše zdraví. Studie prokázaly, že lidé, kteří mají více narozenin, žijí déle. Dva chlapi se baví o tom, co dostali k Vánocům. "Vidíš to krásný, modrý BMW?" "Je opravdu moc pěkný." "Tak v tý barvě jsem dostal tepláky." Vybráno z: http://vtipy.chces.info/

Autor: Martina V chatě bylo celkem uklizeno, jelikož poslední, kdo tam o prázdninách přespával, byla naše mamka. Obě jsme vešly dovnitř a šly se ubytovat do pokoje s výhledem na jezero. Hned jak jsme se zabydlely, běžely jsme si pro plavky a ručníky a šly k jezeru. Lenka se chtěla koupat, ale já jsem se bála, že bude voda studená a ještě tam promrznu. Nakonec mě ale Lenka přemluvila, a tak jsem do vody vlezla. Byla sice docela studená, ale po chvilce plavání jsem se zahřála a nakonec mi bylo ve vodě i teplo. Nejmíň dvě hodiny jsme plavaly sem a tam, dávaly si závody, házely s míčem, potápěly se a vymýšlely všelijaké blbiny. Nakonec nás z vody vyhnala zima a zvonění Lenčina mobilu. Obě jsme vylezly z vody ven, usušily se a Lenka jej zvedla. ,,Kdo volá?“ zeptala jsem se. ,,Mamka!“ řekla potichu Lenka a poslouchala, co jí chce mamka sdělit. ,,Tak co Lenko? Už jste dorazily?“ „Jo, už jsme dorazily, jsme ubytovaný a už jsme se i koupaly.“ odpověděla Lenka.

(Martina)

,,Koupaly? Kde prosím tě?! Nebylo to tam moc hluboký? Nestalo se vám nic?“

Jede se na chatu!

,,Mami! Nic se nám nestalo. Koupaly jsme se v jezeře, které je u chaty.“ řekla nudným hlasem Lenka a obrátila oči v sloup. Já jsem se usmála a naznačila, že je to u mě stejný.

Jmenuju se Monika a je mi třináct. Se svojí nejlepší kamarádkou jsme se jednou v pátek domluvily, že společně pojedeme na naši chatu na Šumavě. Chystaly jsme se už po škole. Jely jsme vlakem, i když nás táta přemlouval, že nás tam vezme autem. Cestu jsme si celkem užily, přestože byla dlouhá. Za hodinu a půl jsme se ocitly na zastávce. Vzaly jsme si tašky a sešly po schůdkách na peron. ,,Tak a jsme tu!“ řekla jsem a otočila se na kamarádku Lenku. ,,Jo, hurááá!“ zvolala nadšeně Lenka. To, ale netušila, že nás ještě čekají dva kiláky pěšky! A ještě k tomu s velkými taškami přes rameno. Nadechla jsem se a vyšla směrem k chatě. Jak se zdálo, Lenka si ani nevšimla, že jdeme tak dlouho a už jsme byly skoro u chaty. ,,No, tak tohle je naše letní sídlo!“ a ukázala na naší chatku u jezera. ,,Ta je krásná! Už se nemůžu dočkat až se zabydlím.“ vykřikla Lenka a obě jsme běžely ke dveřím. Odemkla jsem a otevřela dveře.

,,Vážně? A zítra se vrátíte v kolik?“ ,,Já nevím! Asi k večeru. Třeba v šest vyjedeme a doma budeme doma kolem osmé večer.“ ,,V osm?! A co tam budete tak dlouho dělat? Ještě vás tam někdo přepadne!´´ ,,Mami! Tohle nemá cenu! Tenhle rozhovor je na nic. Prostě se budeme koupat, povídat si a ještě něco vymyslíme. Nudit se určitě nebudeme a neboj se! Domu dorazíme kolem osmé večer! Budu v pořádku, takže můžeš jít dneska klidně spát a nestrachovat se o mě.“ ,,Dobře. Dobře! Tak já se na tebe spoléhám. Zítra v osm se uvidíme! Pa! A pozdravuj Monču!“ ,,Vyřídím! Měj se!“ ,,Mamka je v tomhle vážně strašná! Pořád: Nestalo se ti nic? Kdy dorazíš domu? Takhle pozdě večer? Někdo vás přepadne? Hrůza.“ řekla naštvaně Lenka a podívala se na mě. ,,Jo, já to znám!“ ,,Mamka tě pozdravuje a zítra nás očekává v osm doma!“

Budějovická hvězda

Stránka 8

Budějovická hvězda 2012-2013 Ten den jsme ještě četly dívčí časopisy, povídaly si a nakonec jsme usnuly v obýváku. Druhý den ráno jsme se probudily v devět hodin, nasnídaly se a šly se kouknout do vesnice. Seznámily jsme se s jednou malou holčičkou, která se jmenovala Terezka, ale strašně šišlala, a tak jsem jí nerozuměly ani slovo a akorát jsme se smály tomu, jak mluvila. Na oběd jsme si zašly do jedné vesnické restaurace. Byla to malá chalupa, kde bylo jen málo stolů a židlí, ale vařili tam dobře. Po obědě jsme se vrátily do chaty, pomalu si balily tašky, a jelikož byly už dvě hodiny odpoledne, šly jsme se koupat na jezero. Bylo to super! Vydržely jsme to ve vodě tři hodiny a celé zmrzlé jsme v půl šesté vylezly z vody ven do chaty. Rychle jsme si uklidily všechny věci a šly na zastávku, kde jsme nastoupily na vlak a jely domů. Moc jsme si výlet užily.

Dada č. 2

Přesto, že se na chatě nic zvláštního neodehrálo a popsala jsem vám jen dva obyčejné dny na chatě u jezera, obě jsme si ty ,,obyčejné dva dny“ dokonale užily. Náš dívčí víkend si určitě někdy rády zopakujeme. (Barča Vori)

Dada příběhy

Dada č. 3

I sešli jsme se. Každý napsal kousek, následně přehnul list, aby to ti druzí neviděli, poslal dál a tak dál. Vzniklo, co vzniklo a to nejlepší je zde k přečtení. Na konci je vždy pod čarou moudro popř. hlubokomyslná myšlenka, tak jako v bajkách. Všechno ostatní je dílem náhody. Autory jsme my všichni, tedy: Marek, Bára a Bára, Katka, Matouš, Martina, Markéta a Valerie. (red.)

Dada č. 1

První stěhování (Sářin deník) ,,Pohni Sáro!“ zakřičela na mě mamka. Vyšla jsem z prázdného pokoje, naposled zavřela dveře a šla po chodbě ke schodům. Sešla jsem pomalu dolů, za mnou se vláčela cestovní taška a přede mnou si to kráčela naše šestiletá kavalíří fenka Elis. Bylo půl jedné odpoledne. Obloha byla zatažená, nepřetržitě pršelo a za okny se valila hustá mlha. Stěhovali jsme se. Naposled jsem se podívala na náš dům a už jsme jeli na východ Anglie. Táta totiž našel novou práci, a protože by musel každý den daleko dojíždět, nejjednodušší řešení prý bylo se přestěhovat. Mě to teda jako nejjednodušší řešení vůbec nepřipadalo. Spíš naopak. Bylo to pro mě to nejtěžší řešení ze všech. Žila jsem tu odmalička. Už čtrnáct let jsem tady chodila do školy, znala tu všechny lidi, chodila nakupovat, dojížděla na

Budějovická hvězda 2012-2013

Stránka 9

oslavy, jezdila na výlety! A teď jsem to musela všechno opustit jen kvůli tomu, že táta našel novou práci. Dívala jsem se ze zadního okénka našeho černého mercedesu ven, po okně stékal déšť a já jsem myslela jen na to, jak se sem o letních prázdninách zase vrátím, alespoň na návštěvu. Jediní, kteří byli z naší rodiny veselí, byli naše táta a máma. ,,Tak co? Není to super?!“ zeptal se vesele táta. Nikdo ze zadních sedadel mu neodpověděl. ,,Děti! Přece se nehroutí svět! O letních prázdninách sem zase přijedeme!“ dodal povzbudivě táta a podíval se zrcátkem dozadu na naše výrazy. Myslím, že ho ale moc nepotěšily. Já jsem se dívala z okna a mladší brácha Filip měl v uších sluchátka. V autě nastalo ticho. Stále pršelo a před námi byla ještě čtyřhodinová cesta. Ticho přerušilo zvonění mého mobilu. Rychle jsem se zvedla, otevřela kabelku a snažila se ho najít. ,,Mám ho“ pomyslela jsem si a přečetla si na displeji, kdo mi volá. Byla to moje nejlepší kamarádka Verča. Hned se mi zvedla nálada, když jsem věděla, že si na mě vzpomněla. ,,Ahoj Veru!“ řekla jsem veselým hlasem, i když jsem moc veselá nebyla. ,,Ahoj Sáro! Tak co? Už jste dorazili?“ zeptala se zvědavě. ,,To ani náhodou! Ještě nás čekají čtyři hodiny cesty.“ ,,Aha! Už teď se mi po tobě stýská! Řekni mi, kdo se mnou bude ve dvojici na těláku?´´ ,,To nevím, ale určitě se někdo najde! Co mám říkat já. Nikoho tam neznám. Ještě rok tady být a mohli jsme spolu jít na střední! A teď budu muset ten zbývající rok trávit na cizí škole!“ ,,To máš pravdu! Ale i kdyby se něco zvrtlo, víš co jsme si slíbily?!“ ,,Neboj! To nikdy nezapomenu.“ ,,Tak se měj hezky a napiš mi!“ ,,Tak jo! Ahoj!“ vzala jsem si telefon do tašky a znovu se zahleděla z okna ven. Čtyřhodinová cesta utekla celkem rychle a už jsme byli v Dartfordu před naším novým domem. Byl celkem hezký, s menší zahradou. Vyšla jsem z auta a šla ke dveřím. Otevřela jsem je. Uvnitř to byl hezký, čistý a útulný domek, který na mě nějak špatně nepůsobil. Z malé předsíně se vešlo do obýváku s velkou pohovkou, který byl spojený s kuchyní a jídelním stolem. V přízemí byla ještě menší koupelna s WC a pracovna. V obýváku byly šoupací dveře, ze kterých se šlo na terasu a ven na zahradu. Nejvíc jsem se ale těšila na svůj nový pokoj, který byl nahoře v prvním patře. Vyšla jsem nahoru po schodech a na ráně jsem měla dveře. Chystala jsem se vejít dovnitř, ale zezadu do mě strčil Filip. ,,Bacha! Jak se ti tu líbí?! Tohle je můj pokoj! Heč!“ zakřičel mi do ucha a skočil do pokoje těsně přede mnou. ,,Docela se mi tu líbí, ale ty mi to pěkně znechucuješ! A náhodou, třeba bude ten druhý pokoj hezčí! Heč!´´ řekla jsem mu na oplátku a rozešla se k druhému pokoji. A jak jsem řekla: Byl opravdu hezčí! Na patře byla i koupelna a ložnice. Za dvě hodiny jsem se docela zabydlela a četla si knížku. Bylo to tu celkem hezké, ale jediné, co mi tady chybělo, byli kamarádi! Strašně moc jsem si chtěla povídat s Verčou o čemkoliv, ale nemohla jsem. Ale i když se mi stýskalo, začetla jsem se tak moc do knížky, že jsem na Verču a radostné povídání s ní zapomněla. (Barča Vori)

Krajská přehlídka scénického tance V sobotu 6. dubna se do kulturního domu Metropol v Českých Budějovicích sjely desítky tanečních souborů z celého jihočeského kraje. V půl jedné byla přehlídka zahájena a o deset minut později už na pódiu vystoupila první taneční skupina z kategorie dětí. Právě do této kategorie patřily i dívky ze ZUŠ Vimperk, které pod vedením paní učitelky Pavlíny Svobodové společně nacvičily choreografii s názvem „Někdo klepe“ a sólově pak zatančila Lucie Matheislová –„Rezervováno pro jednu tanečnici“. Vimperské dívky byly letos na krajské přehlídce scénického tance poprvé. Připouští, že se bály velkého prostoru. „Ve Vimperku je malé jeviště, takže nemáme zdaleka takové zázemí jako je tady,“ vysvětluje paní učitelka, „například žádné vstupy po stranách,“ jmenuje. „A na zemi máme koberec,“ doplňují ji dívky.

Autor: A. Slámová „Já jsem se bála velkého prostoru, abych to vůbec ukřičela a bylo mě slyšet,“ sdělila své obavy jedna z dívek. Právě tento problém se řadil k těm, které se v menším vimperském sále nedaly nacvičit. Přesto je paní učitelka Svobodová přesvědčená, že se i s těmito podmínkami její tanečnice vypořádaly dobře. A na co se naopak těšily? „S rodiči se sem jezdíme dívat na profesionály a tančit na tom samém pódiu je pro mě zážitek. Proto jsem se těšila,“ říká nadšeně sólistka Lucie, která je také velkou obdivovatelkou tanečníků baletu Jihočeského divadla. Pro paní učitelku je častokrát těžké vymyslet choreografii a hlavně najít vhodnou hudbu, přesto je pro ni odměnou, že má šikovné tanečnice, které krásně tančí a dobře se s nimi pracuje. „Kdyby byli všichni takoví, tak jsem hrozně šťastná,“ připouští. A přestože se dívky těšily a svoje vystoupení si užily, jsou rády, že už mají vše za sebou. Nicméně se shodují, že by rády přijely i příští rok. Konečné slovo ovšem bude mít paní učitelka. „Když budeme mít vhodný tanec, který se sem hodí, tak přijedeme i příští rok,“ uzavírá s úsměvem Pavlína Svobodová ze ZUŠ Vimperk. Kolem tři čtvrtě na čtyři, po exhibičním vystoupení nesoutěžního souboru flamenca „Solerias“, přišly na řadu soubory z kategorie mládeže a dospělých. Mezi diváky byl i Marek Baloun, podle nějž se akce hodně vydařila. „Nejvíce se mi líbila choreografie Růžový panter, kterou předvedly děti ze Základní umělecké školy Prachatice,“ uvedl. Porota si nejvíce cenila vzájemné spolupráce tanečnic (i tanečníků) v souborech, tvořivosti, co se choreografií týče, a interpretace. Porota také kladně hodnotila celou přehlídku, v níž podle předsedy poroty Jiřího Lössla nastal obrovský posun nejen v organizaci celé přehlídky, ale i v práci souborů. Měl radost, že domy dětí a mládeže a umělecké školy podporují scénický tanec, který má v České republice poměrně hlubokou tradici. „Dnešní odpoledne dokázalo nám, kteří se zabýváme neprofesionálním uměním, že si této kultury máme proč vážit a že má cenu pokračovat,“ řekl s potěšením. Za sobotními výstupy se podle Jiřího Lössla, odborného pracovníka NIPOS-ARTAMA pro dětský a scénický tanec, skrývá veliké úsilí, hodně trpělivosti a značná vzájemná snášenlivost. „A já myslím, že když už nic

Budějovická hvězda

Stránka 10

Budějovická hvězda 2012-2013 jiného, tohle si zaslouží náš obdiv,“ uznale zatleskal souborům a roztleskal i celé hlediště. Slovo potom předal organizátorovi z DDM České Budějovice Aleši Michnovi, který letošní ročník přehlídky scénického tance ukončil s díky směrem k divákům, kteří v hojném počtu vydrželi až do konce.

Dračí doupě

(Martina Mašková)

Také někdy s kamarády nevíte co dělat o přestávce nebo odpoledne, když zrovna prší? Máte na výběr z několika možností. Můžete si sednout k počítači a kazit si oči hraním počítačových her, dokud vás nezačne bolet hlava. Nebo si můžete číst nějakou knihu. Pokud však hledáte jiné řešení, je tu pro vás hra Dračí doupě. Dračí doupě je hra na hrdiny, ke které potřebujete jen kostku, tužku a papír. Ale hlavně musíte mít dobrou představivost. Pokud si totiž nedokážete svého hrdinu a jeho okolí představit, může pro vás být hra nezáživná a nudná.

Každý určitě četl příběh o malém hobitu Bilbovi od J. R. R. Tolkiena. Jeho neočekávaná cesta mu přinesla bohatství, o kterém se žádnému hobitovi ani nesnilo. Fanoušci tří velkofilmů Pán prstenů určitě přivítali, že se Bilbo přenesl na filmová plátna a to jak ve 2D, tak ve 3D. Příběh z Ithilienu se v kinech poprvé objevil jako Pán prstenů: Společenstvo prstenu. Kdo však lpěl na filmech a nečetl žádné knihy, si neustále pokládal otázky typu: „Kde se vzal onen prsten moci? A kde vzal Frodův strýc Bilbo meč žihadlo a nerozbitnou kroužkovou košili Nitril? Jak mohl Bilbo zmapovat polovinu Středozemě od Hobitína až po Mlžné hory?“ Proto je zde film Hobit: Neočekávaná cesta (z anglického originálu The Hobbit: An unexpected journey), který měl v česku premiéru 13. 12. 2012. Zde můžete nalézt odpověď. Film je plný výborně zpracované počítačové animace. Příběh téměř shodný s knihou, což většina lidí bere jako velké plus. Na konec nesmíme opomenout atmosféru, která se od knihy liší větší temnotou. Režisér Peter Jackson však musel dodržet PG 13 (přístupno od 13 let), kdežto kniha od J. R. R. Tolkiena byla určena spíše mladším čtenářům. Sám jsem navštívil jedno z budějovických kin, abych zhlédl tento velice očekávaný film. Když jsem se usadil, v sále bylo už téměř plno. Za okamžik se opona roztáhla a já s očekáváním sledoval obrovské bílé plátno. V sále se zhaslo, nikdo ani nedutal. Pak se ale na plátně objevila jedna z „půlhodinových“ reklam. Když reklamy utichly, už každý v sále očekával začátek filmu. Během filmu jsem mohl sledovat nádherně propracovanou počítačovou animaci a příběh, který byl knize opravdu velice podobný. Nějaké nesrovnalosti se ovšem našly. Většinu fanoušků knihy pobouřilo, že do filmu byla přidána zápletka s Nekromantem. Tento Nekromant by totiž ve filmu neměl vůbec co dělat! Dále je tu pak čaroděj Radagast. Ten se objevuje v Dějinách Středozemě, ale do knihy Hobit nepatří. Postava Radagasta však nic nezkazila, jen film přikořenila trochou humoru (např. ptačí hnízdo ve vlasech atd.). Jediné, co mi vadilo, bylo ztvárněni Vrrků. Každý, kdo četl knihu, si je představoval jinak. Má představa se blížila ztvárnění Vrrků v Pánovi prstenů. V Hobitovi Vrrci vypadali jako kočky s vlčí hlavou, kdežto v Pánovi prstenů se podobali spíše medvědům. Když vytěsníte těch pár nedostatků, tak vám vyjde velice povedené dílo. Film mě velice uchvátil, a proto jsem ho v kině zhlédl ještě dvakrát. Očekává se také datum vydání na DVD. Všichni teď očekávají druhý a třetí díl (The Desolation of Smaug, There and back again). Hodnocení:

+

-

Film věrně kopíruje knihu, takže nepřijdete téměř o nic.

Až moc počítačové grafiky (někdy z toho bolí oči, u Pána prstenů nevadilo že skřeti byli jen lidé v maskách).

x

Zápletka s Nekromantem.

Obrázek: http://drd.mmister.com/ Pro mě ale tato hra znamená něco víc než jen zábavu. Můžu se seznámit s novými lidmi. Mohu pozorovat jejich herní techniky a na jejich základě vylepšovat svůj styl hry. Nelze říci, že se ve hře něco opakuje, protože máte nekonečně mnoho možností, co v dané chvíli udělat a zároveň máte nekonečně mnoho stylů hraní, takže nikdy nevíte, jak situace dopadne. V Dračím doupěti se vyskytuje několik ras, za které můžete hrát: Hobit - vypadá jako člověk, ale dorůstá velikosti kolem 150 cm. Má vyvinutější čichové buňky a tak dokáže zachytit i nepatrný zápach. Jeho prioritou je potichu zmizet, jakmile se přiblíží velká osoba nebo někdo nebezpečný. Nejlepší volbou povolání u hobita je zloděj, kouzelník nebo alchymista. Je také znám z filmu Pán prstenů. Trpaslík - vzrůstem se podobá hobitovi. Je však odolnější, statečnější, ale za to pomalejší. Většina z nich má dlouhý plnovous, kterého si velice cení. Jelikož žijí v horách a dolech (na rozdíl od hobita, který žije v norách) mají vyvinutější zrak a dokážou vidět ve tmě. Nejlepší volbou povolání u trpaslíka je válečník, kouzelník a alchymista. Také je znám z filmu Pán prstenů. Kudůk - je kříženec trpaslíka a hobita. Vzrůstově je opět menší. Z boje neutíká hned, avšak moc odvahy také nepobral. Nejlepší volbou povolání u kudůka je zloděj nebo alchymista. Člověk - obyčejný člověk jako vy nebo já. Nedisponuje žádnými zvláštními schopnostmi, ale oproti ostatním rasám má velkou výhodu a to v tom, že není tak těžké se do něj vcítit. Může být jakéhokoli povolání.

(Matouš)

Budějovická hvězda 2012-2013

Stránka 11

Elf - velice podobný člověku, až na zašpičatělé uši a vyšší vzrůst. Každý elf má vlohy ke střelbě z luku, takže se hodí do každé skupiny. Nejlepší volbou povolání pro elfa je hraničář, kouzelník, alchymista, případně i válečník.

Katakana

Barbar - je vlastně člověk, který žije v horách. Barbaři jsou odloučeni od lidí ve vesnicích a žijí svým vlastním životem, plným lovu a bojových výprav. Mají zkušenosti, které žádná jiná postava nikdy nezíská. Jsou vytrvalí, rychlí a silní. Jedinou nevýhodou u barbara je nízké IQ a negramotnost. Nejlepší volbou povolání u barbara je válečník. Kroll – velice vysoké stvoření s obrovskou silou, divokou a bojovnou povahou a velice nízkým IQ. Mají velice tvrdou, drsnou kůži a svým vzhledem připomínají pračlověka. Jejich veliké uši používají podobně jako netopýři. Jejich nízkofrekvenční zvuky se odrážejí od překážek před nimi. Mají v oblibě těžké kyje a palcáty. Ostatní informace o krollech si Pán jeskyně může vymyslet sám. To zavádí k různým vtípkům, jako třeba omezený počet slov, které kroll zná.

Jestliže máte postavu a máte s kým hrát (hra se dá hrát nejméně ve dvou hráčích), musíte zvolit Pána jeskyně. Pán jeskyně má za úkol vymyslet dobrodružství a provázet vás v jeho magickém světě. Ztvárňuje všechny okolní postavy, se kterými se zrovna pustíte do řeči, a také vám zadává úkoly, které do sebe později zapadají. Tím vzniká nové dobrodružství. Další výhodou je, že hra pokračuje tak dlouho jak vy chcete, takže nikdy nemusí skončit a pokud skončí vaší smrtí, můžete si buď vytvořit novou postavu nebo zvolit nového Pána jeskyně a začít nové vzrušující dobrodružství. (Matouš)

O japonštině Japonsky mluví okolo 130 milionů lidí, z toho většina v Japonsku. Japonština převzala slova z čínštiny a angličtiny. Píše se jí zprava doleva, tradičně jsou znaky uspořádány do sloupců. Alternativně je možné psát do řádku zleva doprava, jako v češtině.

Lekce japonštiny Slovíčka: はい / hai / ano いいえ / iie / ne こんにちは / konničiwa / ahoj さよなら / sajonara / na shledanou おはよう / ohajou / dobré ráno こんばんは / konbanwa / dobrý večer おやすみなさい / ojasuminasai / dobrou noc

Má tři abecedy – hiraganu (ひらがな), katakanu (カタカナ) a kanji (漢字).

お元気ですか? / ogenki desuka? / jak se máte?

Hiragana a katakana, společným názvem kana jsou slabičné abecedy, kanji je ideografické písmo.

dobře, děkuji

Kanji vyjadřuje kořen slova a bývá doplňováno kanou. Počet kanji je neznámý, ale odhaduje se na několik desítek tisíc. Standardem je JIS X 0208 obsahující 6879 znaků.

わたしは元気です, ありがとう / wataši wa genki desu, arigatou /

Číslovky:

Hiragana obsahuje 46 symbolů, vznikla zjednodušením celých kanji znaků. V dnešní době se používá pro přípony, předpony, koncovky; japonská slova, pro která neexistují kanji; soukromé dopisy; či knížky pro malé děti.

いち / iči / 1

Katakana obsahuje taktéž 46 symbolů, ale na rozdíl od hiragany vznikla zjednodušením složitějších části kanji znaků. V dnešní době se používá pro slova převzatá z jiných jazyků; citoslovce, zvuky; videohry; vědecká názvosloví.

よん / jon / 4

Hiragana

に / ni / 2 さん / san / 3

ご / go / 5 ろく / roku / 6 なな / nana / 7 はち / hadžii / 8 きゅう / kjuu / 9 じゅう / džuu / 10

Na závěr zajímavé fráze a výrazy: Když japonec přijme hovor, řekne „moši moši“. Je to to samé jako když my řekneme „Haló?“. Výraz pro „nic moc“ je mimo jiné „bimjou“. „Cundoku“ je výraz pro nově koupenou knížku, dosud nepřečtenou. Většinou mezi ostatními, novými, nepřečtenými knížkami. Japonská metra bývají k prasknutí narvaná. Japonským ženám se často stává, že je tam nějaký úchyl začne osahávat a konkrétní výraz pro něj je „čikan“.

Budějovická hvězda

Stránka 12

Budějovická hvězda 2012-2013 Mnoho japonských restaurací nabízí na menu takzvané „nomihoudaj“, díky kterému můžete vypít kolik chcete. To samé, jen co se týče jídla, se nazývá „tabehoudaj“. (Nomu znamená pít a tabe jíst.) Nanpa se říká mužům, kteří osloví ženy na ulici, aby je pozvali na schůzku.Na druhou stranu gjakunam je opak, jedná se o ženy, i když to není tak časté, ale rozhodně mnohem úspěšnější. (Valerie)

Legendární tank Tiger Panzerkampfwagen VI Tiger (také PzKpfw VI, Tiger ausf . E či SdKfz 181) byl legendární těžký tank používán Němci za 2. světové války. Byl vyráběn od srpna 1942 do srpna 1944. Po 1. světové válce bylo Německo zavázáno Versailleskou smlouvou, díky níž nesmělo vlastnit nebo vyrábět různé typy zbraní, včetně tanků. Povedlo se jim ovšem utajit některé testy prototypů tanků. Tyto tajné testy se nazývali Leicht Traktor. Po nástupu Hitlera k moci Německo od smlouvy upustilo. Tanky i jiné zbraně se začaly masově vyrábět bez ohledu na protesty ostatních států. Roku 1941 měli němečtí vědci možnost podrobně prostudovat ukořistěný sovětský tank T-34. Němci si uvědomili, že jejich tanky nejsou proti T-34 účinné, a proto byly všechny projekty zastaveny, aby byl vyvinut nový těžký tank nasazený proti T-34.

tanků. V Itálii to nebylo jiné. Například v bitvě u Monte Cassina ztratili Němci během 48 hodin patnáct ze svých šestnácti tanků. Při velké invazi spojenců do Normandie měli Němci v okolí normandských pláží jen čtyři tanky Tiger. Při postupu spojenců dále do Evropy, se začala produkce tanků Tiger zpomalovat. V ardenském lese (protiútok Němců) měli Němci pouhých 35 Tigerů. Po německé kapitulaci se stal Tiger symbolem německého odhodlání a byl vzorem mnohým modifikacím. (Matouš)

Stíhací letoun Supermarine Spitfire Supermarine Spitfire byl stíhací letoun britské výroby. Vyráběl se od roku 1938 a jeho výroba byla ukončena v roce 1948. Užívala ho britská RAF (Royal Air Force) v období 2. světové války. Celkem vyšlo 24 verzí s rozdílnou výzbrojí i výstrojí. U prvních typů se jako výzbroj používaly kulomety ráže 7,7mm. Protože se kulomety ukázaly jako málo účinné, začaly se na Spitfiry nasazovat kanóny ráže 20mm. Kulomety se však nevyřadily a na Spitfirech zůstaly. Výzbroj Spitfiru se změnila ještě jednou. Kulomety ráže 7,7mm byly vyměněny za kulomety ráže 12,7mm. První verze Spitfiru byla poháněna motorem Merlin, který měl chybu v karburátoru (při střemhlavém letu přestal dodávat palivo), a proto byl nahrazen motorem Rolls-Royce Griffon.

Foto: http://www.fronta.cz/ 20. dubna 1942 byl Hitlerovi představen prototyp stroje VK 4501, který dostal název PzKpfv VI Tiger. Tiger byl i s kanonem 8,45 m dlouhý, 3,55 m široký a 3m vysoký. Díky jeho rozměrům dokázal pojmout až 5 lidí (velitel, střelec, nabíječ, řidič, radista). Vážil však 57 tun, takže byl velice těžkopádný a pomalý. Měl dvanáctiválcový motor do V. Jeho maximální rychlost na silnici dosahovala 40 km/h a v terénu jen 20 km/h. Jeho hlavní zbraní bylo dělo ráže 88 mm. To samé dělo používalo i nepohyblivé dělostřelectvo. Jeho sekundárními zbraněmi byly dva kulomety MG34 ráže 7,92 mm. Tloušťka pancíře se pohybovala mezi 25120 mm. Nebylo to však zapotřebí! Pancíř byl totiž ve vertikální nebo skoro vertikální poloze. Kdyby totiž měl pancíř sklon 35°, dokázalo by 60 mm pancíře nahradit 100 mm pancíře. Největší chybou Tigeru byla spotřeba. Ta činila cca 800 litrů na 100 km. Kdežto u T-34 činila spotřeba pouhé 200 litry na 100km. Proto měl Tiger dojezd přibližně pouhých 80 km. Poprvé byly tanky Tiger nasazeny na východní frontě u Leningradu v počtu 3 kusů (všechny zapadly do bahna a podařilo se zachránit pouze jeden). Ke konci roku 1942 byly tanky poslány do Tuniska (Afrika), aby čelily náporu spojeneckých sil. Objevily se však závady s převodovkou a řízením. Americké tanky sice nebyly účinnější než německé, ale postupem času začaly získávat početní převahu. Tím, jak byly Tigery více nasazovány do bojových akcí, ukazovaly se jejich ztráty. Byly ničeny zejména minami a protitankovými granáty. V červenci roku 1943 se rozhořela bitva u Kurska, v níž se ukázaly nedostatky Tigerů. Jelikož se Rusové i Američané soustředili na výrobu středních tanků (př. tank Sherman), které byly rychlejší a obratnější, byli Němci v nevýhodě. Jejich těžkopádné stroje také spotřebovaly mnoho paliva, a proto se Tigery stáhly do obranných pozic a do konce války se spíše využívaly jako obranné stroje, k čemuž se dokonale hodily. Tigery se objevily také na Sicílii, kde došlo ke zbytečným ztrátám. Při evakuaci Němců ze Sicílie jim zbyl jen jeden z původních sedmnácti

Budějovická hvězda 2012-2013

Foto: http://en.wikipedia.org/ Spitfire byl 9,54m dlouhý, 3,84m vysoký a měl rozpětí křídel 11,23m. Posádku činil jeden pilot. Maximální rychlost dosahovala 646 km/h. Jeho dolet byl 690 km a s přídavnou nádrží doletěl až 1580 km. Byl vyzbrojen čtyřmi kulomety ráže 12,7mm a dvěma kanóny ráže 20mm. Spitfire se dostal do bojů o Británii, do Afriky (v pouštní verzi) a do Evropy. Jako stíhací letoun byl používán k útokům na koleje, silnice atd. a jako podpora amerických a britských bombardérů. Jeho soupeřem byl většinou německý Messerschmitt Bf 109E. (Matouš)

Samopal Thompson Thompson je americký samopal, který byl používán od roku 1938 do roku 1971 armádou USA. Ještě před výrobou pro armádu se vyráběly modely pro policii i pro obyčejné lidi. Pro obyčejné lidi se vyráběly bez automatiky. Samozřejmě se Thompson objevil i v rukou mafie a různých zlodějíčků, a proto se mu dostalo přezdívek jako Tommy Gun nebo Chopper. Thompson se objevil ve 2. světové válce, ve válce v Koreji, v indočínské válce a ve válce ve Vietnamu. Ve Vietnamu byl později nahrazen zbraní Colt M16. Tommy Gun však nebyl používán jen

Stránka 13

armádou USA, ale byl využíván i Británií, Kanadou, SSSR, Austrálií a Švédskem. První náčrty zbraně pocházejí z roku 1917. O dva roky později byl generálem Johnem T. Thompsonem sestrojen samopal Thompson M 1921. Během let se zbraň dočkala několika modifikací. Pojala zásobníky na 20 a 30 nábojů ve svislém zásobníku a 50 a 100 nábojů v bubnovém zásobníku, který se na rozdíl od svislého zasouval vodorovně zleva. Modifikace: Thompson M 1921 – První vyráběná varianta, která se nikdy nedostala mezi oficiálně používané zbraně armády USA. Thompson M 1923 – Používán s dvojnožkou (dvounohým podstavcem). Thompson M 1927 – Modifikace bez automatiky. Thompson M 1928 – První masově vyráběná modifikace. Thompson M 1928 A1 – Upravená verze M 1928. Thompson 30 Carabine – Střílel náboje 0,30 mm. Thompson M1 – Za 2. světové války byl nedostatek materiálu a peněz, a proto se vyráběly verze M1, které byly zbaveny všech zbytečných součástek, jako žebrovitého chlazení hlavně atd. Thompson M1A1 – Tato modifikace se vyráběla s pevným hledím (předchozí modely měly hledí sklopné). Thompson není znám jen díky armádě a mafii, ale objevil se i v řadě filmů a počítačových her. Jako příklad uveďme třeba film Lovci mafie nebo českou hru Mafia: The city of Lost Heaven. (Matouš)

Foto: www.kasa.cz Kamera se díky svým malým rozměrům (110 x 58 x 50 mm) a váhou 224 gramů drží velmi pohodlně, pokud máte jako já krátké prsty, budete mít občas problém stisknout nahrávací tlačítko, které je umístěné na zadní straně kamery mezi stavovou diodou a konektorovou výbavou a je umístěno tak, abyste ho pohodlně zmáčkli palcem ruky, kterou budete mít v popruhu. Na horní straně je dvoutlačítko pro zoomování a oddalování, na levé straně po otevření displeje s integrovaným mikrofonem v přední části naleznete tlačítka pro nastavení režimu (video, fotografie, zvuk), rozsvícení dvou LED diod, sloužících jako blesk, spuštění prohlížeče, vstoupení do menu a zapnutí/vypnutí kamery. Spoustu věcí ale také zvládnete ovládat přes displej. Zepředu naleznete čočku, blesk a diodu, která při nahrávání nebo aktivování samospouště začne blikat. Na spodku kamery naleznete dvířka pro přístup k baterii a slotům pro paměťové karty a otvor pro zašroubování stativu. Unboxing a video recenzi naleznete na http://www.youtube.com/watch?v=haxy5Cdm-kQ (Marek)

Foto: http://www.world.guns.ru/

Videokamera Genius G - shot HD575T (recenze) Videokamera Genius G – shot HD575T patří se svojí cenou mezi nejlevnější kamery na trhu, svojí výbavou však může zdatně konkurovat i lepším a dražším produktům. Videa pořizuje v několika rozlišeních (320p, 480p, 720p a 1080p), při FullHD rozlišení natáčí v rychlosti 30 FPS a video kodek H.264 zajišťuje, že se Vám na paměťovou kartu vejde spousta záběrů v nejlepší kvalitě. Videokamera taktéž umožňuje pořizovat fotky v rozlišení 5, 8 a 16 MPx a může posloužit i jako záznamník. Díky 5x optickému zoomu si přiblížíte objekty i 10 metrů daleko. Při prohlížení obrázků na 3“ polohovatelném, dotykovém displeji nebo po připojení k TV pomocí HDMI nebo AV kabelu můžete využít 4x digitální zoom. Velmi malou interní paměť můžete rozšířit díky duálnímu slotu o dvě karty (větší SD/SDHC pro fotoaparáty nebo MicroSD/SDHC pro mobilní telefony a ostatní zařízení) a mít například jednu kartu pro videa a druhou pro fotografie. V balení dostanete kromě kamery také Li – ionovou baterii s kapacitou 1 050 mAh, což odpovídá přibližně 1,5 hodiny stálého nahrávání. Dále dostanete napájecí a synchronizační Mini USB -> USB kabel, napájecí adaptér, Mini USB -> cinch a Mini HDMI -> HDMI kabel pro připojení k televizi nebo projektoru, software, který zajišťuje práci kamery s PC , manuál a malou taštičku s očkem na protáhnutí opasku.

Budějovická hvězda

Plyšová panda Vzbudila mě kolem druhé ráno. Celá se třásla. Oběma rukama mě objala a začala plakat. Dusila pláč o mé tělo. Byla jsem ráda, že mohu být v tu chvíli poblíž, že jí mohu mlčky pomoci a hladit její tvář svým kožichem plyšové pandy. Věděla jsem, že se jí zdál zlý sen. Zdál se jí často. Téměř každou noc se všichni lidé na zemi proměnili v dinosaury, včetně její babičky a dědečka, maminky a tatínka. Až na světě zbyla sama. Bála se neznáma, bála se samoty, bála se, že jí ti dinosauři ublíží. Ve svých pěti letech téměř každou noc bojovala o přežití. A ten boj neměl konce, protože ve snu není možné zemřít. Váhala, jestli o tom má povědět rodičům. „A co bych jim řekla?“ ptala se mě a sama si odpověděla: „‘Mami, tati, v mém snu se měníte v dinosaury a chcete mě i všechny kolem zabít.‘ To jim přece nemůžu říct. Mysleli by si, že je nemám ráda, když se mi o nich zdají tak ošklivé věci.“ Takhle proběhl týden. Čtyři noci ze sedmi se jí zdál tenhle sen. Byla podivně smutná, zamlklá, slovo z ní museli páčit. „Věřili by mi vůbec?“ ptala se mě jednou večer pochybovačně. A tak se rozhodla zamlčovat dál svůj škaredý sen. Do školky chodila s nepříjemným pocitem. Naštěstí ji vždycky ostatní děti nějakým způsobem rozptýlily, dovyspala se tam (protože tam se jí zlé sny nezdály), a než přišla domů, na svůj sen zapomněla. Ovšem jakmile měla ulehnout do postele, vzpírala se. Což mě samozřejmě mrzelo, protože čím víc oddalovala spánek, tím méně jsem ji mohla objímat a utěšovat. Uplynul měsíc. Sen se nezměnil, ba naopak se jí zdál už téměř každý den a dokonce byl čím dál víc hororový. Pevně mě objala. „Ty jsi moje jediná kamarádka,“ špitla. „Ty budeš vždycky se mnou, viď?“ V duchu jsem přikývla. Svými slovy mě zahřála u srdce. Tu noc téměř nespala, protože kdykoli usnula, po chvíli se zase vzbudila s kapkami potu na čele. Byla nevyspalá, vyčerpaná neustálým pláčem a také kvůli sevřenému žaludku téměř nejedla. Jediný, kdo jí skutečně mohl pomoci, jsem byla já. Objímala mě, mačkala a já ji hladila svým hebkým kožíškem. Dokázala jsem ji utišit, a proto mě začala všude vodit s sebou. Do školky, k babičce, k večeři, do

Stránka 14

Budějovická hvězda 2012-2013 koupelny. Byla jsem jí neustále na blízku a mohla jsem jí pomoct i ve školce, kde se jí můry začaly zdát také. Zrovna jsme večeřeli, když o svých nočních děsech rodičům řekla. Vlastně se ptali. Znepokojovalo je, co se s jejich dcerou děje. Neříkalo se jí to lehce, ale nakonec to ze sebe vysoukala.

V Karkulce hrklo. Začala se omlouvat jako o život. Ale radno jí pomoci – královna se rozčílila takovým způsobem, že ze střechy zámku leknutím odletěli holubi. Ze zlosti jí vyčinila spoustu škaredých věcí, které se ani nikdy nestaly, a pokud, tak ne vinou Karkulky. "Běž do háje!" ukončila svůj dlouhý monolog královna.

Nevím, co s tím teď udělají. Ale já jsem ta nejlepší pomoc, kterou má. Jen já. A noční můry jí budu navozovat klidně dál, pokud bych měla přijít o její objetí… (Martina)

Vtipy II Víte, jak policista otevírá konzervu? „Otevřete, tady policie!‘‘ Víte, jak vypadá maximální rychlost? Když běžíš kolem domu a za rohem si vidíš paty. Kdo je to účetní? Osoba co vyřeší váš problém, o kterém nevíte, způsobem, který nechápete. Chuck Norris se dokáže posadit do čela kulatého stolu. „Tati, přeložili mě do zvláštní školy.‘‘ „No vidíš synku, když na to máš, tak studuj.‘‘ Ondrovi se objeví v žákovské poznámka: „Váš syn nemá žádné znalosti!‘‘ Otec pod ni připíše: „Proto chodí do školy.‘‘ Když byl Chuck Norris ještě bakterie, porazil Domestos. (Matouš)

Pohádka o medvídkovi V horách stál krásný, moderní zámek. Pod zámkem se kolem dokola rozprostíraly temné lesy. Lidé bydleli daleko od zámku, protože se báli hustých tmavých lesů, které se rozkládaly kolem dokola pod ním. O těchto lesích kolovaly spousty legend; že zde žijí nenasytní vlci, ptáci mají tři hlavy, šneci za sebou nechávají cestičku propálené trávy a veverky že jsou masožravé a všechna zvířata že se žerou navzájem. Obyvatelům zámku nic takového nevadilo; zaprvé nevěřili povídačkám a zadruhé stejně do lesa nechodili. Zámek byl menší, žádná velkolepá stavba, protože si ho nechala postavit královna, která už dlouho žila sama. Tedy téměř; bála se totiž lidí, a jediní, na koho si dokázala zvyknout, byla služebná a pošťák, který jim vlastně ani nenosil dopisy (nikdo jim nepsal), ale spíše zámek zásoboval potravinami. Na neteř služebné si ale královna za celých patnáct let nezvykla a nikdy si ani nezapamatovala její jméno. Tak jí po svém říkala "Červená Karkulka", protože jako malá holčička nosila červený kabátek a červené botičky, a tím jí připomínala holčičku z pohádky o vlkovi a o košíčku s vínem - a víno by ona mohla pořád. Přezdívka se tak ujala, že už potom i teta zapomněla holčičky pravé jméno. Karkulka královně nesměla moc na oči. Jenomže co čert nechtěl – služebná po dvaceti letech pevného zdraví onemocněla. A protože na zámku nebylo živáčka, musela vše zastat dívka. Nejen, že se starala o svou nemocnou tetu, ale zároveň dohlížela, aby královna měla všechno tak, jako vždycky. Ve správný čas mělo být jídlo na správném místě, ve stejnou hodinu budíček i připravení koupele přesně tak, jak ji královna měla ráda – horká voda s deseticentimetrovou vrstvou pěny a sklenku vína na zemi u vany. Ne, samozřejmě že jí královna neprojevila vděk. Karkulka jí nosila jídlo tajně, snažila se pokaždé s královnou minout, jenomže chodit po malinkém zámku, který obývají tři lidé, a nepotkat aspoň jednoho z nich, by zvládnul možná tak slavný kouzelník Pavel Kožížek, ale ne dívka, která po dvou týdnech zastávání všech prací sotva pletla nohama. „Co tu chceš?“ zarazila se královna, když vrazila do zamyšlené Karkulky.

Budějovická hvězda 2012-2013

Autor: Martina A protože dívka byla citlivá i naivní, rozplakala se a opravdu si šla sbalit do batůžku pár svých věcí. Teta už se téměř uzdravila, ale přesto se jí nelíbilo, že tak "malá holčička" má odejít pryč ze zámku. Kam půjde? Někam do tmavého lesa, kde žijí zvířata dychtící po mase, která mají tři nohy a jedno oko?! Znala tyto legendy z vyprávění než přišla sem na zámek, a teď s nimi strašila Karkulku. Vyděsila tím snad i sama sebe, když si připomněla všechny ty možné i nemožné povídačky. A v tu chvíli, kdy je vyslovila, jim také uvěřila. I proto se snažila u královny přimluvit za nebohou dívku, ale neúspěšně. Červená Karkulka musela odejít ze zámku pryč. Jakmile vyšla z hlavní brány, rozběhla se a střídavě křičela a brečela. Nevěděla, kam má jít a co dělat. Představovala si, jak asi vypadají lidojedové a veverky se čtyřmi ocasy a nespočtem malých oček. Bylo jí z té představy zle. Jenomže někde potřebovala najít útočiště, než královna "vychladne", zapomene a ona se bude moci vrátit. Přes hodinu přecházela po trávě u lesa, než se rozhodla, že do něj opravdu vstoupí. Ten les ji dělil od vesnice s lidmi, kteří by jí mohli aspoň na chvíli pomoci. Ale neměla by se více bát těch lidí – vždyť mohli být třeba zlí –, než stromů a zvířatek v lese? Nejsou to přeci jen pouhé předsudky, které mluví z lidí, když spojují sedmioké mývaly s lidožroutstvím? S třesoucíma se rukama i nohama vešla dovnitř. Prvních pět minut jí přišlo skoro komické, že se bála tak krásného, barevného, prosvětleného lesa. Byl podzim, listy nabízely všechny odstíny barev a hlavně sluníčko naznačovalo babí léto. Během další půl hodiny ovšem změnila názor. Les poněkud ztmavnul. Karkulka však šla dál a na nic se neohlížela. Když už šla asi hodinu, každý další krok jí začínal připadat tak těžký, jako by na noze měla vězeňskou kouli. Posadila se tedy a rozbalila svačinu. V žaludku jí sice už kručelo, ale měla ho tak stažený, že nemohla pořádně jíst. "Můžu si přisednout?" ozvalo se nad ní. Vylekala se a v duchu rozhodně odpověděla: Ne, ne, ne! Ale ve skutečnosti ze sebe nedokázala vypravit ani hlásku. Vytřeštěně koukala na svého nového "spolustrávníka". Ne – vlastně jedla jen ona, protože medvěd naproti ní sice držel banán, ale nechystal se ho sníst. V jejích očích se zdál být obrovský a bála se, že jí ublíží. Na druhou stranu měl svůj banán – tak snad nebude lidožravý. A určitě ani masožravý ne. Určitě nemá rád maso, povzbuzovala ji její naivita.

Stránka 15

Začali si spolu povídat a Karkulka zjistila, že na druhý pohled je vlastně docela i roztomilý. A třetí pohled ho znovu přeměřil – zas tak obrovský také nebyl. Karkulce se s ním povídalo dobře a medvěd zjistil, že jemu se s Karkulkou povídá také tak. Řekla mu, co ji potkalo, a on jí nabídl přespání ve svém malém domečku. Váhala, ale po další hodině a půl společné konverzace nabídku přijala.

někdo může někoho zabít? Jak z toho může mít požitek? To nikdy nepochopím a normální lidé asi také ne. Zavraždit může jen člověk, který to nemá v hlavě v pořádku. Zelnovský odešel ze soudní síně s výjimečným trestem, ale to mi stejně připadalo málo. Povzdechla jsem si. Jak je někdy těžké být nestranná. Učesala jsem se, převlékla a vyrazila do práce.

Když vstoupili dovnitř, medvídek posadil dívku ke stolu a šel jí ustlat na velký chlupatý gauč. Vedle něj stál květináč s banánovníkem. Karkulka v srdci zajásala – medvěd má rád ovoce, určitě bude zapřísáhlým vegetariánem a žádným lidojedem! Celou noc spolu Karkulka s medvědem seděli na gauči, koukali se z okna na měsíc a propovídali se až do nového dne. Ráno Karkulka přemýšlela o běhu událostí jejího života. Cítila se s medvídkem šťastná, dobře se s ním povídalo, byl na ni hodný a stejně – neměla momentálně nikoho bližšího, kdo by jí nadále pomáhal. Rozhodla se u medvídka zůstat. Pokud mu to nebude vadit. "Jen na pár dní," zalhala mu. Vlastně nelhala, jen zapomněla před celou větu postavit slovíčko "nejdřív". Bydleli spolu, ona mu prala a on vařil. Dívku mrzelo, že ji nikdy nepustí k plotně, připadala si nadbytečná, když se motala kolem něj, zatímco vařil. Navíc ji trápila ještě jedna věc. Jeho časté návštěvy lesa, které podnikal bez ní, ji nutily přemýšlet. Proč ji nebere s sebou? Co v tom lese dělá? Vždyť jestliže sbírá jahody a maliny nebo houby, může mu pomoci. Proč ji tedy nechává doma?! Pojala podezření, že dělá to, co si všichni mysleli, přesvědčovali ji o tom a ona se snažila si tu myšlenku vůbec nepouštět k tělu. Ale teď... Pojala podezření, že její přítel medvěd chodí do lesa lovit. Zkrátka že jí jiná zvířátka. Několik dní trápila sama sebe, až si po týdnu potřebovala ulevit. Jenomže tím ulevila jen sobě, ještě ke všemu dočasně. "I kdybych ti odporoval, nebudeš mi věřit," rozčílil se medvěd. "Já ti to teď nemám jak dokázat." Potom se smutně odmlčel. Červená Karkulka cítila, že ho ranila. Chtěla svá slova vzít zpět, ale její omluvy nepomáhaly. Rána byla čerstvá a omluvy moc malé zadostiučinění. Až do večera se sobě vyhýbali. Medvěd pak večer nechal Karkulku napospas osudu, umyl se a vlezl si do pokoje. Dívka nemohla usnout, a když už konečně zabrala, stejně ji asi do dvou do rána budila křičící televize. Nechtěla odejít, měla ho ve skrytu duše ráda, mrzelo ji, že je tak netečný. A nemohla odejít v takovéhle nepřátelské atmosféře. Karkulka dlouze přemýšlela. Neměl by se omluvit on jí? Proč jí nevyvrátil její hloupou myšlenku? Dumala celé tři dny, kdy se spolu pořádně nebavili. A přišla na jednu zásadní věc - i kdyby byla pravda, že má svůj zvířecí jídelníček - medvěd se nějak najíst musí. Je velký a potřebuje jídlo. Je to jeho zvířecí přirozenost. Potřebovala s ním mluvit. Přála jí náhoda - čtvrtý den se potkali v lese. Karkulka šla natrhat lesní plody, medvěd sbírat houby. „Víš,“ začal medvěd, „... už se na tebe nezlobím. Odpustil jsem ti.“ Karkulka mu padla kolem krku a děkovala. Celý večer propovídali. Sice cítili, že mezi nimi navždy tato jizva zůstane, ale byl to lepší krok, které nové přátelství podstoupilo, bojovalo s ním a uspělo. Byli kamarádi a kamarádi se neopouštějí. A co se stalo s královnou a jejím zámkem? Královnina služka si vzala pošťáka, dál se starali o královnu a Karkulka je chodila tajně navštěvovat. (Martina)

Pomsta Upozornění redakce: tento příběh by měli číst pouze nebojácní čtenáři! Byl to den, jako každý jiný. Ráno jsem se probudila jako obvykle o dvacet minut později. Když jsem si čistila zuby, přemýšlela jsem o svém posledním rozsudku, který jsem vynesla. Jako soudkyně jsem pracovala už pár let, ale takovýto případ jsem ještě neměla. Takový…brutální. Samozřejmě, vraždy jsem řešila často, ale tohle bylo něco hrozného. Padesátiletý Jaromír Zelnovský si v noci počíhal na malou, ani ne desetiletou Natálii a bez slitování ji zabil. Na mou otázku proč to udělal, odpověděl jednoduše: "Prostě jsem to chtěl vyzkoušet, jaké to je, někoho uškrtit." Jen tak něco mě nerozhodí, ale tohle bylo i na mě moc. Odložila jsem kartáček a zavřela oči. Už vzpomínka na něj mě naplňovala odporem. Jak

Budějovická hvězda

Autor: Martina

Celé dopoledne i odpoledne proběhlo naprosto v poklidu, a tak jsem si kolem půl šesté sbalila věci a vydala se domů. Byla tma a zima, polovina listopadu, ale i přes to jsem se rozhodla jít pěšky. Vždyť je to jen pár bloků. Na dnešní večer jsem se moc těšila. Byla jsem pozvána na večeři ke svému mladšímu bratrovi Markovi, jenž bydlel se svou manželkou v sousední ulici mého bydliště. Měla jsem ho moc ráda, stejně jako jeho ženu Lindu. V dětství jsme my tři tvořili nerozlučnou partu. Napadlo by mě tehdy, že se jednou vezmou? Pomalu jsem procházela temnými ulicemi a zhluboka vdechovala mrazivý vzduch. Za chvíli už jsem stála u dveří Markova rodinného domu. Zaklepala jsem. Nikdo neotvíral. Spletla jsem si snad datum? Vytáhla jsem z kabelky mobil a podívala jsem se na přijaté zprávy od bratra. "17:45 zítra u nás. Marek." četla jsem. Vyhrnula jsem si rukáv svého kabátu a zadívala se na hodinky. Přesně tři čtvrtě na šest. "No jsem tu správně." pomyslela jsem si. Znovu jsem zaklepala. "Marku? Lindo?" zavolala jsem. Nic. Opět jsem zašátrala v kabelce a tentokrát vytáhla náhradní klíče. Odemkla jsem dveře, strčila do nich a vešla dovnitř. "Je tu někdo?" Rozsvítila jsem světlo. Moje oči klouzaly po celé předsíni a když spočinuly na podlaze, zaječela jsem. Sněhově bílý koberec byl potřísněn nějakou rudou tekutinou, která vytvářela slova: TO JE POMSTA ZA MÉHO BRATRA JAROMÍRA ZELNOVSKÉHO. "Bože, ta slova jsou snad napsaná krví!" uvědomila jsem si a se staženým hrdlem jsem nahlédla do kuchyně. Na ten pohled nikdy nezapomenu. S výkřikem jsem se skácela k zemi a jak mě opouštělo vědomí, stále jsem před očima měla obraz Marka a Lindy, kteří leželi na kuchyňských dlaždičkách, kolem nich kaluž krve a třeštili na mě své mrtvé oči. Probudila jsem se až v nemocnici. Doufala jsem si, že si z toho dne nebudu nic pamatovat, ale vzpomínky mě ihned dohnaly a zařezávaly se mi do duše jako tisíce ostrých nožů. Hloupě jsem se ujišťovala, že to byl jen sen, ale když jsem se zeptala sestřiček, kdo mě přivezl do nemocnice a kde mě našel, jejich soucitné a smutné výrazy ve tváři mě utvrdily v tom, že je to skutečnost. Ty dva dny, co jsem byla v nemocnici, byly hrozné, ale upřímně si z nich moc nepamatuji. Jako bych měla před očima mlhu, můj mozek byl uzavřen do speciální klece, která ho donutila o ničem nepřemýšlet. Pak mě ale z nemocnice propustili. Doktory jsem ujišťovala, že mi vůbec nic

Stránka 16

Budějovická hvězda 2012-2013 není. Nelhala jsem. Byla jsem až v nepochopitelném klidu. Jako by mi nic nedocházelo. Vyvraždili mi celou rodinu, ale můj mozek tuto zprávu vůbec nepřijímal. Bezcílně jsem se potulovala po městě a nevnímala svou cestu, až jsem stanula na mostě. Naklonila jsem se přes zábradlí. Hluboko pode mnou hučela tmavá voda řeky. A najednou jsem prostě VĚDĚLA. Moje vědomí mi předložilo dokonalé vyřešení této zdánlivě bezvýchodné situace. Už jsem nechtěla cítit bolest, už jsem nechtěla žít. Vylezla jsem na zábradlí, zhluboka se nadechla a podívala se na nebe. Zdálo se mi, že se v něm otevírají dveře a z nich mi mávají rodiče a Marek s Lindou. "Už jdu za vámi." zamumlala jsem a skočila. (Kačka)

Renoir Celým jménem Pierre-Auguste Renoir, se narodil 25. února 1841. O tři roky později se s rodinou přestěhovali do Paříže. Vstoupil do učení malby porcelánu. Poté se učil technologii strojního potisku. S jeho rodinou žili v chudých poměrech. Studoval ve výtvarném ateliéru Charlese Gleyram, kde se setkal s Monetem a Bazillem, významnými malíři. Roku 1880 se setkal se svojí budoucí manželkou, oženil se s ní o deset let později. Z jejich domácnosti namaloval např. obraz Snídaně v Benevalu, nebo Gabrielle a Jean. Gabrielle byla jeho hlavní modelkou. Roku 1874 se uskutečnila první impresionistická výstava. Roku 1883 začal experimentovat se „suchým stylem“ malby. Obraz Deštníky namaloval roku 1881, ale žena vlevo byla o čtyři roky později přemalována.

Foto: www.gr8photos.ic.cz Koncem 70. let již nevystavoval s impresionisty, ale rozhodl se jít vlastní cestou. Impresionismus byla podle něj slepá ulička. V těch letech namaloval například Snídani veslařů - výjev z restaurace na řece. Kvůli artritidě si musel ve stáří přivázat štětce na ruce a malovat tímto způsobem. Zemřel 3. prosince 1919. (Valerie)

Zívání Taky jste si už položili otázku, proč vlastně zíváme? Většina lidí si myslí, že zívání je podmíněno nedostatkem spánku nebo nudou. Lékaři zase udávali, že je to kvůli nedostatku kyslíku a nadbytku oxidu uhličitého. To je ale omyl! Doktor Andrew Gallup a jeho tým z Princetonské univerzity zjistili, že zíváme kvůli mozku. Zíváním se totiž ochlazuje. Při zívnutí se zvyšuje průtok krve v obličeji a tím se mozek ochladí. Při rychlém stoupání teploty zíváme častěji, naproti tomu při stálé teplotě, která je vyšší než tělesná teplota, zíváme málokdy. A při nízké stálé teplotě také nezíváme, protože by se mozek ochladil moc. (Matouš)

Navštivte náš web: http://www.ddm cb.cz/hvezda/

Foto: foxpudding.wordpress.com Mezi jeho další známé obrazy patří například: Moulin de la Galette, což bylo oblíbené místo impresionistů. Je považován za jeden z nejlepších obrazů 19. stol. Tančící pár vlevo je malíř Pedro Videl a Margot Legrand.

Budějovická hvězda 2012-2013

Časopis Budějovická hvězda vydává Klub amatérských novinářů a mladých autorů. Scházíme se v DDM 1x za týden. Přidejte se k nám! Stačí zavolat pro bližší informace na tel. 734 153 919. Uvítáme jakoukoliv spolupráci.

Stránka 17