Jiří Malý Studenti, učitelé a děkani

Jiří Malý Studenti, učitelé a děkani Zájem o radiotechniku u mě vzniknul patrně na základní – tehdy národní – škole. Součástky bylo moţno zakoupit v Jindřichově Hradci a tak jsem postavil tehdy první krystalku, která opravdu slabě hrála. Na středních školách jsem se ovšem věnoval mimo školu hlavně hudbě, tedy klavíru a sportu ve školních oddílech košíkové a odbíjené, pokoušel jsem se o tenis a dost četl knihy i časopisy. Bavila mě matematika, uspěl jsem i na krajském kole matematické olympiády. To vše s výborným maturitním vysvědčením mě vedlo k přihlášce na Fakultu slaboproudé elektrotechniky v Poděbradech na jaře 1956. Přijímací řízení se vedlo tehdy na úrovni schvalování předpokladů nejen mých, ale i rodiny a příbuzných. Školy se ke mně vyjadřovaly hned dvě, neboť jsem devátou třídu jedenáctiletky absolvoval v Jindřichově Hradci, ostatní dvě třídy a maturitu v Teplicích. Jejich vyjádření bylo kladné, doporučili mě, ale stejně jsem čekal aţ do června. Zdrţení (jak jsem se dozvěděl z kádrových materiálů o třicet pět let později) bylo dáno negativním posudkem na mé rodiče z dřívějšího bydliště v jiţních Čechách a pozitivním posudkem z dolu Julius Fučík v Ţelénkách u Duchcova, kde otec v té době jiţ pracoval a i mne tam znali z brigád. A tak je moţné, ţe tehdy převáţilo i to „Já jsem horník a kdo je víc?“ Na den přijímací zkoušky si moc nepamatuji, spíše na ostatní pozvané, hlavně na menší štíhlou dívenku, do modrého kostýmu oděnou a s účesem s patkou v čele, která ve mně budila respekt uţ tam. Prý přihlášených bylo na 650, pozvaných 240 a nás přijatých 160. Dostal jsem sdělení o přijetí a po nezbytném hledání ubytování v Poděbradech a po další prázdninové brigádě jsem se začal v budovách poděbradského zámku seznamovat s tím, co bude mým ţivotem na příštích více jak pět let. Ročník D měl šest studijních skupin (krouţků). Ve studijním krouţku D6 nás tedy muselo být s počátku nejméně 25, na přednáškách se nás s počátku scházelo na 150, Čechů, Moravanů i Slováků. Jediným mým známým byl Jirka Kohout z Teplic, také maturant z tamní JSŠ. Logicky jsme se rozhodli bydlet spolu. A také jsem v D6 se setkal s onou dívenkou, tehdy Evou Schutovou (uţ tehdy odmítala výslovnost svého jména „Šútová“) a tak mi potvrdila ten pocit z čekárny na přijímací pohovor, „ţe bude asi dost dobrá“. Prvními asistenty, kteří na mě udělali dobrý dojem, byli tělocvikáři John s gymnastikou a vodními sporty, později pak i lyţováním, Čestmír Popelka s týmovými sporty, zejména později s volejbalem. Přihlásil jsem se proto hned do sportovního oddílu VŠ. Ovšem předtím jsme museli absolvovat lékařskou prohlídku. Kdyţ mě prohlíţel sportovní lékař přidělený novým studentům fakulty, podivoval se za rentgenem nad tvarem mého srdce, označil ho jako“ kulovitý“. Na můj dotaz, zda jsem zdráv a co to pro mne znamená, kdyţ se cítím dobře, mi sdělil, ţe klidně mohu trénovat nad obvyklé hodiny gymnastiku i volejbal. Jen prognóza fyzického stavu je dvojí. Buď vám bude srdce postupně slábnout nebo můţete být i vrcholovým sportovcem. A co mi tedy doporučíte? Víno, ţeny a zpěv řekl s úsměvem.Tak na

to nemám , odvětil jsem. Uţ jsem na to dále nemyslel. Soustředil jsem se na to jak ten nový obor v nové fakultě zvládnout odborně, fyzicky i společensky. Jednoduché to nebylo. Také proto, ţe v soukromí jsme v podnájmu bydleli ve dvou místnostech s jedním vchodem hned čtyři. Klidu moc nebylo. Časem jsem se naučil chodit si sednout na lavičky k Labi, nicméně v deštivých dnech a v zimě to nešlo. S mým spolubydlícím Jirkou, kamarádem z teplické jedenáctiletky, jsme se znali dobře, ale další dva byli Moraváci, jeden z nich, říkejme mu třeba Olda, si přivezl na studia také hudební nástroj, trubku. Pokoušel se na tu křídlovku také trénovat i v době naší přítomnosti. Jeho „čiribirí“, to jest pokus o dţezovou skladbu z repertoáru rádia Louxemburg, mu přineslo sblíţení se mnou. Ţe Moraváci jsou vesměs dobří hudebníci i zpěváci jsme věděli a tak jsme se my dva s Oldou ocitli na jednom večeru v poděbradském místním divadle. Budova divadla byla v areálu zámku, kde sídlila naše fakulta a také z bydliště jsme to měli kousek. V divadle se opravdu hrála pro místní obyvatele, ale hlavně pro lázeňské hosty divadelní představení místními ochotníky i zájezdovými soubory velkých divadel a scéna také slouţila pro akce estrádního typu. Ten večer na podzim roku 1956 jsme byli v prvním semestru a se školou i městem jsme se teprve seznamovali. V tomto divadle jsem se s Oldou ocitl poprvé. Ohlášen byl jeden ze soutěţních rozhlasových pořadů „Hádej, hádej, hadači“. Celý večer řídil, dnes bychom řekli moderoval, klasik soutěţních pořadů dr. Jan Pixa. Pro nás studenty zbylo v malém divadle jen místo na balkoně. Soutěţilo se odpovídáním na otázky, které moderátor kladl vţdy jednomu z dvojice. Výběr dvojic záleţel na moderátorovi, koho z publika vybere nebo kdo se sám přihlásí. Otázky se nám zdály docela snadné a kdyţ kaţdý z dvojice byl vţdy něčím odměněn, vítěz hodnotnější cenou, poraţený dostal nějakou útěchu, drobný skleněný předmět třeba popelník, řekli jsme si s Oldou, ţe tohle bychom zvládli také. A ţe po přestávce to zkusíme. Poděbradské divadlo bylo na mne docela malé. Srovnávat ho z Krušnohorským divadlem v Teplicích vůbec nešlo a tak dvě stovky lidí zadýchalo prostor uvnitř do přestávky tak, ţe hodně lidí odešlo na nádvoří na vzduch. Dodnes mě udivuje, ţe pro řadu lidí je jít ven o přestávce divadelního představení, třeba v divadle v Mostě, jen šance otrávit si plíce cigaretou a tak nakonec nekuřák jako já vţdy musí od schodů divadla odejít několik desítek metrů , aby se ke vzduchu dostal. Olda překonával vzrušení z našeho rozhodnutí také cigaretou. Čtvrthodina přestávky uplynula a my jsme se hrnuli dovnitř. Dr. Pixa vyzval hned čtyři muţe z publika na podium. Zdvihli jsme ruce a uţ jsme sbíhali s balkonu na podium. Asi proto, ţe na nás bylo vidět neskrývané odhodlání vyhrávat, trvalo dr.Pixovi chvíli, neţ vybral další dva starší muţe. Pak nás čtyři znovu vyzval, abychom si vybrali kaţdý partnerku z publika. Kdyţ nás osm pak spolu stálo na jevišti, sdělil nám všem, ţe teď půjde o zcela nový způsob soutěţe. Půjde totiţ o hlavní cenu. Bude jediná a to křišťálový soubor ke stolování, dar skláren Bohemia. Podívali jsme se s Oldou na sebe, co jsme to udělali. Navíc půjde o vyřazovací soutěţ, tedy dnes známé „play off“. Ještě jsem neřekl, ţe celý večer jako součást rozhlasových pořadů měl společné téma a to „o penězích a správném zacházení s nimi“. Tak se stalo,ţe hodně otázek bylo o číslech a počítání. To jsme věděli, ale ţe teď nám oznámí dr. Pixa, ţe přistoupíme ke čtvrtfinále tak, ţe dvojice budou soutěţit mezi sebou, jak si muţi své partnerky vybrali, to jsme ani nemohli tušit. Vylosovalo se jen pořadí dvojic.

Olda i já jsme vyhráli. Já jsem s hezkou slečnou, jinou bych si nevybral, měl řešit početní úkol, kdo bude dřív hotov a řekne výsledek, postupuje. Matematika byl můj koníček. Další dvojice štíhlého čtyřicátníka s brýlemi a mladé studentky řešila problém tehdy čerstvé novinky na gramofonovém trhu, kolik asi - plus minus - má dráţek malá mikrodeska. Kdo bude výsledkem blíţe správnému řešení, vyhrává. Černovlasý elegán hned tipnul dva tisíce. Studentka chvíli přemýšlela a řekla „já myslím, ţe je tam jen jedna“ a postoupila do semifinále!. V semifinále jsme stanuli proti sobě já a Olda. Dr Pixa nás poţádal o to, abychom se představili, postavil nás asi dva-tři metry od sebe a sdělil úkol a podmínky. Měli jsme zpívat alespoň minutu základní verš písně, jakékoliv, střídavě po sobě.Jestliţe ta píseň bude aspoň trochu o penězích, musí pak soupeř zpívat písně dvě. Kdo vydrţí déle vyhrává a postupuje do finále.V tu chvíli mi bylo jasné, ţe větší šance jsou na straně soupeře. Sál slyšitelně oţil, vidět jsme tam moc nemohli, silná světla svítila proti nám. Olda sice začal, ale já jsem měl zřejmě v paměti více běţných lidovek i národních písní a tak jsme se trumfovali. Publikum začínalo tleskat i během soutěţe, zejména kdyţ někdo z nás si vzpomněl na píseň s nějakou tou mincí a zapěl - třeba já „ Na těch panskej lukách našel jsem já dukát....“ nebo Olda „ Strejček Nimra koupil šimla za půlpáta tolaru.....“Intonovali jsme docela dobře oba, časem se ovšem na Oldovi projevilo asi kouření a odcházel mu jeho hlubší hlas. Jednou mě dr. Pixa zarazil, kdyţ jsem zpíval nějakou melodii kterou on neznal a slova ano. Sdělil mi, ţe to bude asi světová premiéra nové verse, coţ se divákům líbilo. Kdyţ jsem zpíval v pořadí asi osmnáctou píseň – husitský chorál :“ Ktoţ sú Boţí bojovníci.....„ za značného všeobecného veselí, uţ ochraptělý Olda prohlásil, ţe to vzdává. Podal mi ruku a tak jsem postoupil do finále. Ve finále na mě jiţ čekala vítězná mladá ţena, která vyřadila onoho elegána na mikrodesku. Úkol byl opět nový, kaţdý jsme měli hovořit alespoň deset minut na téma významu peněz. Ona pro školní a předškolní mládeţ a já ke svým spoluţákům vysokoškolákům. V sále bylo také několik starších studentů fakulty z vyšších ročníků, takţe pro některé z nich jsem byl docela nováček, mladá ţena byla zřejmě místní rodačka. Rozhodnout o vítězi mělo publikum délkou a intenzitou potlesku. Hovořila výborně, docela váţně, věcně i docela vtipně. Já jsem byl po předchozím výkonu docela unaven, nicméně můj projev plný humoru měl odezvu příznivou, byl ovšem spíš zábavný, neţ cílený. Potleskem rozhodlo publikum o jejím vítězství. Při gratulaci jsem způsobil malé faux pas, kdyţ jsem nechal ruku dr. Pixy trčet ve vzduchu a popřál nejdřív vítězce. Předávání ceny jsem se měl účastnit i já, přítomní zástupci Skláren Bohemia přinesli nádherný drahý servis a dr. Pixa se obrátil také ke mně a pravil.“I kdyţ jsme teď soutěţili jen o jednu cenu, myslím,ţe vy jste zaslouţil o zdařilý průběh dnešního večera takovým způsobem, ţe si zaslouţíte odměnu také. Kouříte ?“.“ Ne , jsem sice nekuřák, ale popelníček si vezmu rád!“ Tenhle večer měl pak pro mne dohru hned dvakrát Asi čtrnáct dní potom jsem v řeznictví – tehdy Masně- si kupoval salám, ruské vejce a rohlík, kdyţ si mě všimnul pan vedoucí a hned se ke mně hrnul. Nesl mi nějakou docela velkou šunkovou pozornost a pravil: „Já si vás pamatuji, tohle je od nás. Bylo to úţasné, dlouho jsme se tak nebavili. Nechtěl byste nám jít dělat Mikuláše?“ Ta druhá byla aţ později. Ten černovlasý elegán, vyřazený na mikrodesku, doc. RNDr. Jindřich Forejt, byl děkanem naší fakulty a vzpomněl si na mne hned při první zkoušce, kterou jsem u něj dělal ve třetím ročníku. Ocenil také tehdejší můj výkon a zkoušku

z nového předmětu – elektroniky, jsem sloţil na výbornou.V té době z té čtveřice studentů společně bydlících první dva semestry v ulici Na dláţdění jsme uţ pokračovali ve studiích jen dva Jirkové. Láska k hudbě mě samozřejmě i v Poděbradech neopustila a jezdil jsem za klasikou do Prahy, ale i ve škole jsem zapustil místo v tanečním souboru. Takové se v Čechách koncem padesátých let docela mnoţily. Hráli jsme klasický jazz i novinky ze Semaforu. Kromě trumpetisty Barboříka jsme byli všichni z ročníku D. Těţištěm orchestru byla dechová jazzová sekce kde s klarinety a saxofony hráli Honza Rypka, Břéťa Silber a Boban Pavlík. Rytmiku pak obstarali Láďa Hana s kytarou, Vladimír Šebesta na bicí a já coby klavírista. Občas s námi vystoupila i zpěvačka Eliška Prokopová, také studentka z našeho ročníku. Hráli jsme v blízkém i vzdálenějším okolí Poděbrad Na jednom plese Na Kolonádě v Poděbradech jsme se souborem, kterému jsme říkali Oktet hráli k tanci a mě těšilo i to, ţe jsem tady asi zakončil jakési výtvarné vzepětí tím, ţe jsem se podílel na výzdobě sálu velkým akvarelem symbolizujícím čerta. Nebylo to nic neţ velký plakát, ostatní své skromné výtvarné schopnosti jsem uplatňoval ve fotografii. Nebyli jsme hudebním souborem na fakultě jediní. Významější a úspěšnější byl dříve zaloţený Elektron, který byl schopen hrát i country muziku a po nás ze zrodil i bigbítový soubor s hlavní postavou Petrem Kaplanem. S tímto souborem jsme také jednou společně hráli na velkém plese na Kladně. Předvedli jsme tam dva různé hudební styly pouţitelné k tanci. „Pete Kaplan“ pak stál později u zrodu Mephista. Hudební dění na fakultě se neomezovalo jen na studentské aktivity. Mezi učiteli byli téţ aktivní hudebníci, z nichţ připomínám jen z katedry matematiky docenta Hudce s jeho vystoupeními klavírních klasických skladeb někdy i ve čtyřhře a vedoucího katedry ML Šibravu s jeho nadšením pro dechové a vokální skladby. Nicméně to hlavní bylo studium odborných předmětů a tady bych mohl jmenovat desítky docentů a asistentů, kteří se nám věnovali a které mám v trvalé paměti. Ale protoţe tohle vzpomínání je osobní, omezím se jen na ty, kteří na mě nejvíce zapůsobili. Zmínil jsem se o tom, ţe matematika mě dosud šla na střední škole skvěle. Nicméně uţ v prvních semestrech při zkouškách z matematiky jsem se přesvědčil, ţe na vysoké škole to tak snadné nebude. Při ústní zkoušce z deskriptivní geometrie mě docent Mašek udrţoval stále povzbuzováním „ no výborně, no tak vidíte“, v přesvědčení, ţe budu výborný a tak závěrečné jeho vyjádření“ „vám to určitě časem půjde, tak máte za tři!“ mě trochu zklamalo. Naštěstí jsme měli cvičení s asistentem Kociánem, který mě udivoval precizností kreslení a výkladem. Patřil také k těm asistentům – sportovcům, s nimiţ jsem se později setkával na utkáních v odbíjené a tak i deskriptivu a další matematické disciplíny jsem časem zvládl a oblíbil si ji. Grafické metody početní mě docela učarovaly a vedle práce s logaritmickým pravítkem jsem se naučil a i tvořil sám nomogramy. Zásluhu na tom má předmět v mém indexu označený „Praktické metody početní „ a odborný asistent Crha svým výkladem i skripty. V prvním ročníku jsem zaţil také první neúspěch, tj. neudělat zkoušku na první termín. Ing. Mild, který nám vykládal strojírenskou technologii, mě poslal domů na „taţení drátů za studena“, coţ byla jedna ze dvou otázek ze čtyřiceti, které jsem vynechal, neb jsem to nějak

nemohl někde najít. A tak dodnes vím, ţe pevnost oceli při tomto způsobu tváření roste, vţdyť jinak by se to přetrhlo. Poučení bylo, ţe inţenýr by měl uvaţovat i logicky. Další, druhý, ale i poslední takový neúspěch jsem zaţil ve čtvrtém ročníku z teoretické radiotechniky u profesora Stránského, kdyţ Hartleyův oscilátor jsem mu vykládal převodem na Colpittsův způsobem a-la Bohumil Dobrovolný a jeho populární radiotechnika. Tohle pozdější akademik Stránský pochopitelně nemohl poslouchat. Můj vyhazov od profesora Stránského tehdy vzbudil značný neklid u ostatních studentů na koleji, neboť tohle Stránský často nedělal. Opravnou zkoušku jsem pak u něj udělal za čtrnáct dní aspoň „za dvě“. Vlastní rehabilitaci a omluvu skutečně osobní jsem si pak pro sebe sloţil deset let poté při postgraduálním kursu „Polovodiče v elektrotechnice“ na elektrotechnické fakultě v Praze u téhoţ profesora akademika a dostal jsem výbornou. Ten vnitřní pocit potřeby rehabilitace jsem nosil deset let v sobě také proto, ţe jsme se oba narodili ve stejné datum, jen pan profesor Stránský o dost dříve. Na cvičeních z elektrotechniky jsem se setkával s asistentem Kavkou. Působil na mě někdy jako podivín, avšak jednou jsem ho zaujal nákresem, který jsem opravdu nedávno, tedy po padesáti létech nalezl. Půjčil si ho ode mne a asi za týden mi ho přinesl s neuvěřitelným prohlášením, ţe by z toho mohl být jednopólový motor. Docent Zdeněk Sobotka byl pro mne učitel a pedagog s viditelnou snahou studentům dát ze svého oboru co nejvíce. Jeho skripta Pruţnost a pevnost mám dodnes a jeho způsob bodování studentů během semestru vlastně předčil dobu dnešních kreditů. Tam jsem pochopil, ţe radiotechnika není jen stavba přijímačů, ale i stavba vysílačů, budov, stoţárů a antén. Na jedné školní návštěvě na středovlnném vysílači - myslím,ţe to byl Český Brod, - nám docent Němeček poskytl odborný výklad také o tom, ţe jsme v silovém poli, kde se také u vlastního vysílače vyskytuje vysoké napětí, tedy ţivotu nebezpečné, je nutno dodrţovat bezpečnostní pravidla a dodal: „berte to váţně, uţ jsem tu zaţil smrtelný úraz, ještě ţe to byl „dálkař“. Pan docent Němeček tehdy věřil jen kvalitě řádného denního studia. Spolu s docentem Hudcem, o kterém uţ byla řeč a jehoţ výklad a přednášky o Laplaceově transformaci na konci našich studií jsem povaţoval za skvělé - a proto mě mrzí, ţe mi sešit s nimi na koleji přes prázdniny zmizel- bohuţel ještě během našich studií tragicky zahynuli. Samostatnou skupinou učitelů byli důstojníci na vojenské katedře. Nejen proto, ţe jsme se s nimi od druhého studijního roku kaţdý pátek setkávali ve vojenském stejnokroji, ale i proto, ţe jsme vlastně s nimi plnili svoje vojenské povinnosti v rámci základní vojenské sluţby včetně letních soustředění ve výcvikových prostorech. V létě jsme se tak učitelé i studenti sbliţovali více neţ během semestrů. Kromě výcviků, střelby a vyuţití radiolokátorů v praxi jsme měli čas i na sportovní soutěţe. Jistě se najde povolanější k sepsání příběhů a záţitků s npor. Kabátkem, mjr. Husárikem nebo pplk. Burešem. Pro mne je nezapomenutelným záţitkem letní soustředění v pátém ročníku, přesněji řečeno jeden polední odpočinek na louce. Bylo to na pro nás známých místech na bývalém zámečku Bonrepo v prostoru Mladá - Milovice. Polední klid přerušila sluţba, neboť nám rozdala dopisy oznamující, kam jsme po skončení studií jako inţenýři určeni nastoupit. Většinou to byly výrobní závody, pro mne to bylo ZPA Ústí nad Labem a tak jsme si to sdělovali navzájem. Poblíţ mne seděl Jirka Kohoutek a Vladislav Hana. Spolu jsme od třetího ročníku ţili na stejném pokoji na koleji a sdíleli spolu zkoušky a zaţili řadu nevšedních

záţitků. Jirka Kohoutek vcelku spokojeně přijal umístěnku do Tesly Brno, z Blanska to bude mít kousek, zato Vláďa Hana se zarazil kdyţ nám četl: Československá akademie věd, Astronomický ústav Ondřejov, sluneční oddělení. Zamyslel se - a po chvíli vítězoslavně zvolal: „ Sluneční oddělení! To nebudu mít noční!“ Tuhle historku povaţuji za příklad českého humoru a české improvizace a sklízel jsem s ní uznání na dovolených i při sluţebních cestách a stáţích doma i v zahraničí. Na fakultu jsem vstupovali prakticky všichni jako členové Československého svazu mládeţe. Já jsem členství povaţoval za praktické vyjádření ochoty se podílet na organizovaných aktivitách a přispívat k jejich vytváření na vysoké škole. K těm patřila podpora kulturních činností, prázdninových brigád i podpora vzájemné výměny studentů se zahraničím. V té době jsme se účastnili jako organizace i činnosti ČSM v rámci okresu, coţ na příklad přineslo i moţnost výdělku na prázdninové brigádě na melioračních pracích v okolí Poděbrad. Zde připomenu milou a sympatickou Dášu Hartmannovou a její schopnosti organizační. Jednotlivci se také s podporou ročníkového a fakultního výboru mohli zúčastňovat hudebních, pěveckých nebo recitačních soutěţí. Fakultní výbor ČSM zajišťoval na příklad cestu našich studentů v roce 1960 do Polska do polských firem. Byla to povinná konstrukční praxe po třetím ročníku. V Gdaňsku to byla továrna na výrobu tranzistorových rádií T18 a v Gdynii závod MORS vyrábějící zařízení pro rybářské lodě plující po širém moři. To uţ jsme byli studenty samostatné fakulty radiotechniky na kterou se přejmenovala naše dosud fakulta slaboproudé elektrotechniky Poprvé jsem tak viděl nejen moře, ale i radar pro vyhledávání hejna ryb. V tomto roce a jiţ rok předtím probíhala příprava vybraných studentů na vystoupení vysokých škol na Celostátní spartakiádě v Praze. Jako člen fakultního výboru jsem dostal za úkol pomoci při nácviku poděbradského tanečního krouţku při vystoupení krojovaných skupin přehráváním hudby – osobně na klavír- , coţ znamenalo zúčastňovat se nácviku několik měsíců. Jirka Kohoutek se zase aktivně připravoval a nakonec se podílel jako cvičenec ve vystoupení šesti tisíců vysokoškoláků na strahovském stadionu. Byl jsem šťasten, ţe jsem seděl na tribuně a myslel jsem na něj, kde asi, na které té metě plochy největšího stadionu na světě cvičí – a neuvěřitelné se stalo skutkem, cvičil v krajních řadách přímo pod tribunou, kde jsem přihlíţel. Pro mne to byla i dojemná vzpomínka na poslední Všesokolský slet 1948, kdy jsem tady, tehdy ţákem Sokola Trutnov, také cvičil. Rozepisuji se tak proto, ţe tahle činnost řadových členů i funkcionářů svazáků se dnešním vysokoškolákům i další mládeţi při popisu dějů padesátých let někdy můţe jevit jako povinná činnost nadiktovaná Komunistickou stranou. Ale tak jsem to tehdy nepociťoval. Ostatně nedávno, ještě starší naši vrstevníci – osmdesátníci Valtr Komárek a Jiřina Jirásková na příklad - se upřímně přiznávají ke svému nadšení v mládí budovat svět nový, spravedlivý, bez válek a pro obyčejné lidi. Na fakultě i v našem ročníku s námi studovali i zahraniční studenti a studentky. Oblíbili jsme si určitě Netko Šivarova a Margaretu Arabadţievu z Bulharska a drobného Indonésana Sugiharta, který se teprve s námi naučil plavat. Zahraniční studenti měli moţnost se sdruţit do Klubu zahraničních studentů při FV ČSM Poděbrady. Zejména pro studenty z rozvojových zemí to byla vítaná příleţitost se zdokonalit

v češtině – neboť studovali společně s námi a také poznat naši zemi a kulturu. Utkvěly mi v paměti dvě příhody s nimi spojené. Jedna není veselá, šlo totiţ o rozbroje mezi africkými studenty, zejména jeden z nich původem z Mali hodlal kaţdý konflikt řešit bojem a naštěstí to končilo jen boxerskými rukavicemi. I tak jsem spolu s předsedou – já jsem poslední studijní rok byl místopředsedou a měl je na starosti – řešili, zda je vůbec nechat bydlet s námi na koleji. Úspěšnější byly akce pro ně spojené s návštěvou závodů nebo Prahy. V Praze jsme celkovou prohlídku pamětihodností zakončili tradiční návštěvou U Fleků. Na hospodskou lidovou zábavu a pití piva se všichni těšili a náš předseda – tehdy Antonín Kuţela- mě vybídl, abych zahraničním studentům předvedl jak rychle se dá vypít půllitr silného piva. Byla to zlomyslnost, kdyţ se stopkami v ruce to pojal jako sportovní disciplinu. Věděl totiţ, ţe kdysi mě někdo vyhlásil „přeborníkem na krátké tratě“ coţ vzniklo v Poděbradech U Soudku, kdy jsem to prý dokázal za šest sekund. U Fleků to však bylo něco jako státní reprezentace a tak časem 7,4 sec.jsem sice neformální rekord nepřekonal leč na místě sklidil potlesk všech přítomných hostů. Studia jsme končili formálně zase na jiné fakultě, studovali jsme sice dál v Poděbradech, ale uţ pod hlavičkou Elektrotechnické fakulty Praha. Znamenalo to organizační změny a vznikla mi povinnost zúčastňovat se za FV ČSM Poděbrady kolegia děkana Elektrotechnické fakulty v Praze. Autem jsem jezdil společně se zástupci učitelů a děkanátu a tak hodinová cesta s docentem Jiřím Kracíkem byla vţdycky i pro mne hovorná. Obdivoval jsem, jak se postupně zbavuje vady řeči i způsob jak to dělá. Neztrácel humor, ani cestou zpátky bez ohledu na průběh jednání, i kdyţ nebylo někdy příjemné. Pro nás novým děkanem byl prof. Zdeněk Pírko, uţ tehdy významný matematik milující fakta, přesnost a jasné vyjadřování. Při jednom kolegiu jsem tak byl přítomen tvrdé kritice předloţených habilitačních prací včetně výrazů se tam vyskytujících (týkalo se to tehdy i doc. Jarocha a jeho „quasistabilních stavů“). Svůj proslov děkan Pírko zakončil prohlášením: „Ujišťuji Vás všechny, ţe pokud budu děkanem této fakulty, nepřipustím pokles úrovně a schválení předloţených prací , udělování docentur a vědeckých titulů na naší vysoké škole, způsobem jako se teď děje na Institutu tělesné výchovy a sportu, kdy si můţete přečíst “vědeckou práci“ s názvem „Přirozená záliba člověka ve visu a ve šplhu“. Pro mne nezapomenutelný záţitek bych rád dnes předal nejen nám letos oslavencům a pamětníkům, ale i všem děkanům fakult našich více jak sedmdesáti českých vysokých škol. Při slavnostním shromáţdění vloni 6. 11. 2010 k výročí 60 let Elektrotechnické fakulty v Praze jsem o tom hovořil s naším také bývalým učitelem dnes uţ emeritním profesorem Ďaděm. Udrţme úroveň našeho oboru v duchu tradic, ke kterým se dnes můţeme my hrdě hlásit.

prosinec 2009 – leden 2010

Jiří Malý

Tuhle opoţděnou reportáţ věnuji všem studentům a učitelům fakulty ČVUT v Poděbradech 1956 aţ 1961

Tatranské vzpomínky Při nedávném úklidu starých věcí jsem mezi svojí korespondencí našel starou obálku, vlastně dvě. V jedné byl doklad Městského výboru ČSM Praha o vystavení průkazky mně účastníku výcvikového turistického tábora v Tatrách. Vzpomínám si, že šlo o tábor s mezinárodní účastí vysokoškoláků se základnou v Podbanském poblíž Liptovského Hrádku. Průkazka potvrzuje, že výcvik se koná denně od sedmi do devatenácti hodin. Ve druhé obálce byl list se stránkou popsanou strojem do dvou sloupků s názvem Tatranské vzpomínky. Možná,že mělo jít o můj příspěvek do novin,ale nevím jestli už tehdy vycházel poděbradský Signál. Autentický text napsaný na podzim 1958 má můj podpis a zní takto: „Trochu jiţ chladné srpnové ráno probouzí náš tábor do nového dne. Sluneční paprsky derou se sice skulinami navlhlé celty, ale vytrvalým spáčům se ze spacích pytlů nechce. Teprve snídaně udělá definitivní konec úvahám, zda ven, či ne. Táborový reţim zde ve vysokoškolském táboře není vůbec tuhý, i kdyţ práce v kuchyni a štípání dříví je na denním pořádku. Jen kdyţ Karel vytáhl svoji kameru nafilmovali jsme celý den s rozcvičkou, nástupy i sportovním pořadem včetně koupání v sedmistupňové vodě, jako na výcviku. Túry, které jsme podnikali kaţdý druhý den, se mimoděk staly měřítkem a i sítem vytrvalosti kaţdého táborníka, takţe na nejdelší z nich nás šla jen slabá čtvrtina. Někdy deštivé počasí zaselo rozkol mezi výpravu samou. Tak stále nemohu zapomenout na okamţik, kdy Jirka se vrací do tábora s dvojnásobnou porcí konzerv, mě pak zůstávají dvě kila chleba a výhled na tatranské panorama. Leč bystrý poutník se nedá odradit překáţkami a šlape vesele aţ na polské hranice. Zde můţe pozorovat vytrvalé úsilí turistů porušovat zákon a aspoň si z Polska poslat domů lístek. I my jsme zde pookřáli a síla houfu nám dodala natolik odvahy, ţe jsme se jali oslovovat cizince. Hezká slečna sedící na stráni a hrouţící svůj něţný pohled do polských dálek získala naše sympatie. Zkoušíme své jazykové znalosti a snaţíme se navázat rozhovor: „Sprechen Sie deutsch?“ - zavrtění hlavou. „Do you speak nglish?“ – opět výmluvná negace. „Govoritě po ruski?“ - „Nět!!!“, „Parle vouz francais?“ - „Oui!“ zajásala. Teď jsme zase v koncích my. Naštěstí nám z rozpaků pomohl vítr, který rozehnal stránky polských novin po stráni a tak jsme měli co chytat. Sklidili jsme za to sladké „Merci“ a pohled na který se nezapomíná. Cestou zpátky jsme pojídali maliny a borůvky najmě u tabulek “ Zákaz sběru lesních plodin“ – vţdyť pak to lépe chutná. Proto nás zastihla tma ještě hodně daleko před táborem a nebýt stryce s povozem, který nás odváţně po vymletých a místy i zničených cestách – byla tu v létě velká povodeň – přišli bychom jistě o večeři. A bez večeře jít na hlídku zdrávo není!Věda, ţe střeţit klid a pokoj tábora v hodině duchů, je věc plná nástrah a překvapení,snaţil jsem se duševně připravit. Mé půlnoční úvahy však přerušil jakýsi šramot. Opatrně odkryji čelo stanu a vidím neskutečnou, v šeru se rýsující postavu sedící u vlajkového stoţáru, jíţ jako sfingu osvětluje malý kuţel světla. Neotřesen odhaluji skutečnost :--- Karel fotografuje. Při dvanácti minutách expozice navíc Pepíka osvětluje z různých stran baterkou. Inu vášeň je vášeň, ale já jdu spát, vţdyť před námi je ještě několik dnů v Tatrách, ale o tom zase někdy jindy.“

Potud tedy moje vzpomínky. Z tehdejších účastníků nemohu zapomenout na dva manžele Íránce,asi asistenty , Pražáka Boba Mrzenu a opomenout nemohu mého dávného přítele Jirku Kohouta. Vím, že jsme vystoupali na Bystrou a Kriváň a určitě nikdo z nás mužů netušil,že se do těchto míst vrátíme o čtyři léta později k výkonu základní vojenské služby, natož k raketovému vojsku.

podzim 1958 a únor 2011

Jiří Malý

Všední večer Opláchl jsem svoji lţíci ve vodě uţ trochu studené s mastnými oky na hladině,schoval ji do kapsy kabátu a přemítaje co dnes večer,stanul jsem na nádvoří zámku. Domů se mi nechtělo – coţ si zajít do učebny H? Člověka ten klavír přeci táhne. Je sice uţ půl osmé večer, ale v „Áčku“ se svítí- to bude otevřeno. Na chodbě jsem se zarazil. Někdo uţ mne předešel, a přeci jsou ty tóny jaksi jiné neţ obvykle. No ano,uţ ho zase přenesli dolů. V „Áčku“ zní téměř jako v koncertní síni, ale jsem zvědav,jak dlouho tu zůstane. U klavíru se setkávám se svým přítelem. Je o pár let starší,jmény se ani neznáme a přeci nás cosi sbliţuje. Nechci říci, ţe ten chudák klavír ( a myslím,ţe tohle přízvisko si docela zaslouţí),ale hudba vůbec. naštěstí nepatříme k ţádné z těch extrémních skupin hudebních teoretiků vyznávajících buď Bacha nebo jen dixi. A tak nás stejně zaujme „Sailor’s buggy“ jako „II uherská rhapsodie“ Francze Liszta. Po pravdě řečeno, to prvé hrajeme tak trochu z pocitu konvenční representace vůči posluchačstvu a to druhé pro sebe. Ale i tak se oba snaţíme pracně teď dát dohromady akordy ke „Krokodýlím slzám“ a po chvíli nejsme od nich skutečně daleko Můj přítel bohuţel uţ mnoho času nemá a za chvíli zůstávám u klavíru sám. Přebírám se jen tak v klávesách a myslím si, ţe takové přátelství pro mne má svůj význam. Něco se od něho přiučím a konec konců nezůstane jen při hudbě. Dozvím se aspoň, jak to vypadá ve vyšších ročnících. Uprostřed těchto úvah náhle pozoruji, ţe je uţ dost pozdě a tak se zvedám,abych vypnul také hlavní vypínač,kdyţ tu kdosi vchází do učebny. Skutečně kdosi, protoţe se nepamatuji,ţe bych jej na fakultě spatřil. Mohl by tak patřit věkem k poslednímu ročníku (k ročníku A). Usmívá se na mne, snad jej přitáhl také klavír. Nevím, kdo z nás dvou počal hovor, jen si vzpomínám, ţe jsme začali přirozeně u klavíru. Za chvíli jsem se však dozvěděl trochu více. Nepatří skutečně mezi nás, studenty fakulty, ale studentem přestal být teprve před rokem. Tak pozdě večer ho přivedly do poděbradského zámku vzpomínky. „Víš, studoval jsem tady před – kolik to vlastně uţ jet? - no to bude dobrých devět let“. – „Devět?“ opáčil jsem a po chvilce – „To snad ne,tom tu přeci ještě nic nebylo!“. –„Jakpak ne!

Nás tu bylo osmdesát a to ještě nahoře ve druhém poschodí byla Rodinná škola“. Velmi se diví,ţe nás je tu teď šestset. – „ A kde proboha spíte?“ – „V koleji nebo v soukromí, v zámku se dnes jen vyučuje.“ – „To my jsem si tady uţili“, vypráví. Bylo tu prý poválce v zámku gymnasium, snad soukromé, něco na způsob Oxfordu. I nějaké dílny, dokonce i ševcovská, řezbářská na dnešní vrátnici apod. Spali i jedli v zámku a tak to tu zná dopodrobna. Vlastně ani nevím, kdo koho má zde provádět. Ukazuje mi, kde bývaly dělové koule, kde vinné sklepy se stovkami nedotčených lahví, vím teď také, ţe někde v místech dnešní katedry jazyků býval opravdový krb a ve věţi plný arsenál zbraní. A snad by mi i ukázal tajnou chodbu do divadla, kdybychom v té chvíli nebyli uţ na náměstí. Kdyţ jsme se rozcházeli nebyl to pro mne uţ kdosi, ale mladý inţenýr, jehoţ do Poděbrad přivedla celkem ţivotní náhoda, jemuţ však studentská léta proţitá v našem zámku přirostla k srdci natrvalo. A tak toho všedního večera jsem myslel na to,zda i mne sem jednou něco potáhne,něco co se stane nevšední vzpomínkou. A myslím, ţe ano. I kdyby to měl být jen ten klavír. Jiří Malý, rukou psaný originál 1957

Autorská poznámka po více než padesáti létech. Ručně psaný originál jsem našel v domku v Proboštově v krabici při stavebních úpravách 7. 10. 2010 spolu se studentskou korespondencí z té doby. Zapomenutá jiţ vzpomínka tak dostala po létech počítačovou podobu a nové konsekvence nejen na Honzu Límana, spoluţáka z jedenáctiletky v Teplicích, který v poděbradském zámku studoval na onom gymnáziu ( byl o dva troky starší neţ já , ale i pozdější sdělení Miloše Formana a Milana Kundery.