Jiří Kuběna - místa zrodu v životě a díle básníka

MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta Ústav hudební vědy Sdružená uměnovědná studia

Jan Binder Bakalářská práce

Jiří Kuběna - místa zrodu v životě a díle básníka

Vedoucí práce: PhDr. Dagmar Koudelková

Brno 2014

PROHLÁŠENÍ

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

Jan Binder

2

Poděkování:

Rád bych poděkoval vedoucí práce PhDr. Dagmar Koudelkové za cenné připomínky, rady, ochotu a trpělivost při vedení práce. Dále děkuji PhDr. Aleši Filipovi Ph. D. a doc. PhDr. Lubomírovi Spurnému Ph.D. za uvedení do problematiky psaní bakalářské práce a za pomoc při výběru tématu. Velký dík patří samozřejmě básníku Jiřímu Kuběnovi za konzultace, rady a poskytnutí potřebné literatury včetně básnických sbírek.

3

Anotace

Předmětem předkládané bakalářské práce „Jiří Kuběna - místa zrodu v životě a díle básníka“ je nalezení a seznámení se s místem, které je pro tvorbu básníka tím nejdůležitějším a nejvýznamnějším. S místem, které mu bylo největší inspirací. Předmětem práce je také mimo to seznámení se s jeho vztahem k životu, tvorbou a způsobem psaní. Práce řeší problematiku vztahu Jiřího Kuběny k hradu Bítov jako hlavní inspiraci tvorby jeho básní.

4

Anotation

The subject supposed of bachelor´s thesis „Jiří Kuběna - birthplace of the poet's life and work" is to find a knowing with the place, which is for the creation of the poet is the most important and significant. With the place that was the greatest inspiration him. The subject of the work is also besides familiarization with its relationship to life, creating a way of writing poems. The work solves the problem of the relationship of Jiří Kuběna to the Bítov castle as the main inspiration formation of his poems.

5

OBSAH:

1.

Úvod……………………………………………………………………….7

2.

Jiří Kuběna……………………...................…………………………........9 2.1

Počátky tvorby………………………………….....……………...11

2.2

Výtvarná činnost…………………………………………………16

2.3

Editorská a literární činnost………………..……………………..17

2.4

Přátelé a básnické vzory………………………………………….18

3.

Prostějov – místo narození básníka………………………………………27

4.

Praha – Václav Havel a Šestatřicátníci…………......................................28

5.

6.

7.

4.1

Pražští přátelé a básnické vzory………………………………….32

4.2

Básnická tvorba…………………………………………………..34

Brno – studentská tvorba………………………………………………...36 5.1

Básnické sbírky…………………………….…………………….37

5.2

Brno – Šestatřicátníci……………………….……………………39

Hrad Bítov………………………………………………………………..40 6.1

Setkání s Bítovem………………………………….......................41

6.2

Básně Bítova……………………………………………………...44

6.3

Hrad básníků……………………………………………………..45

Nejvýznačnější místa zrodu básníka………….………………………….46 7.1

Vliv hradu Bítov na tvorbu J. Kuběny…………………………...48

8.

Závěr…………………………………………………..............................48

9.

Použitá literatura……………………………………….………………...51

6

1.

Úvod V mé práci se snažím zachytit místa pobytu básníka Jiřího Kuběny, jejich

význam a dopad na jeho tvorbu. Nejen však místa, neopomíjím ani osobnosti v těch končinách působící a jejich vliv na tvorbu Kuběnových básní. Odhaluji vše, co mu který člověk, básník či umělec přinesl, aby byl schopen tvořit básně takové jaké je známe. V závěru se dostáváme k místu v životě a díle Jiřího Kuběny nejdůležitějšímu, kterým je hrad Bítov. Právě Bítov je spojnicí mezi básníkem Jiřím Kuběnou a mojí osobou. Před několika léty jsem jej vystřídal v profesi bítovského kastelána. Právě díky tomuto setkání a vzhledem k naší dlouholeté známosti, jsem se rozhodl sepsat práci jež zachycuje místa působení básníka a jejímž závěrem je zejména vliv Bítova na Kuběnovu tvorbu. Básníkovo dílo je neodmyslitelně svázáno s hradem, na něm žijícími osobami, jak současnými, tak s těmi, které zná z dob minulých. Nesmíme opomenout ani místa v hradním okolí. Položíme si otázku: v čem tato závislost spočívá? V počátečních kapitolách se musíme obrátit k životu Jiřího Kuběny, jeho původu, tvorbě a cestě, která ho přivedla z Prahy na Bítov. Rozebíráme si jeho způsob psaní, připomínáme básnické a životní vzory, kolegy básníky a přátele, kteří významně ovlivnili jeho tvorbu. V této souvislosti je třeba se zmínit i o vlastní historické památce - hradu Bítov, který sebou nese svého genia loci. Hrad je místem, které ovlivnilo a poznamenalo tvorbu začínajícího mladého básníka. Vždy se rád na hrad vracel k načerpání sil a inspirace, aby nakonec s hradem splynul i profesně jako kastelán. Zabýváme-li se vztahem Jiřího Kuběny a Bítova nesmíme opomenout jeho záměr z období kastelánského pobytu, kdy se rozhodl vytvořit z Bítova hrad básníků. Musíme připomenout Kuběnovu generaci básníků, umělců, dramatiků, tzv. šestatřicátníků (narozených v r. 1936), kteří se stali jeho přáteli. Byli to oni, kdo mu pomohli opomíjený hrad proslavit a dostat do povědomí z jiného pohledu než jen historického. Po r. 1994 začíná Kuběna velice rychle vydávat své básnické sbírky psané dosud většinou pouze jen do „šuplíku“.

7

Ke konci své činnosti památkářské a kastelánské odchází ve svých 70. letech do důchodu, ale zůstává stále na hradě a čerpá z něj i nadále ve své nové tvorbě. K tématu existuje celkem velké množství literatury, kterou je třeba v krátkosti zmínit. V období, kdy Jiřího Kuběnu můžeme spatřit již rok jako kastelána hradu Bítov (1995) vychází sbírka Krev ve víno, výbor z díla (1953 – 1955) s básněmi inspirovanými Bítovem, jako např. Magnet Bítova, Cestou k hradu, Věčný Bítov. V roce 1995 vydává Alena Dvořáková knihu Obrysy tvorby Jiřího Kuběny. Zabývá se osobností básníka, stylem, bibliografií a přátelstvím s Josefem Šafaříkem. Od roku 1996 do roku 2000 pořádá Jiří Kuběna spolu s básníkem a nakladatelem Martinem Pluháčkem (Reinerem) na Bítově celostátní setkání básníků a vydává k nim několik sborníků. V roce 2001 vyšla Kuběnova báseň - pohádka Hledá se Micimaus aneb baron a jeho lvice, která se stala básníkovou první a zároveň poslední pohádkovou knihou. Zdeněk Janál vydává k jeho 70. narozeninám v r. 2006 sborník Pocta Kuběnovi. Věnují mu zde své básně mnozí básníci, jako Viola Fišerová, Zeno Kaprál, Petr Hruška, Věra Jirousová a další. V období sedmdesátých narozenin vydává Kuběna svoji novou knihu Paměť básníka: z mého orloje: (vzpomínky na přítomnost). Kniha obsahuje v hlavních rysech celý jeho život pohledem generačního svědectví. Po jejím vydání opouští svoji profesní dráhu kastelána. Kritikou Kuběnova díla se zabývá v roce 2006 Martin C. Putna a vydává knihu Řecké nebe nad námi, aneb, antický košík: studie k druhému životu antiky v evropské kultuře o antice v díle J. Kuběny. Alena Blažejovská a Radim Kopáč v knize Popiš mi tu proměnu: rozhovory s básníky zaznamenávají tentokrát výtvarné počiny, malbu a kresbu, jež ho zaujaly v letech 1969 – 1971. Zmiňují se o jeho vyznání ústředního vztahu k řeckému Erótu, vztahu k řeckému sochařství, renesanci Michelangela, klasicismu a časnému romantismu. Nemůžeme pominout sbírku z let 1953 až 2010 s názvem Pramen Bítova: vybrané básně z let 1953 – 2010 vydanou v r. 2011, kde mluví o loučení, očistci a pekle. Doslov se obrací ke Kuběnovi jako k jednomu místu, k vyvolenému Bítovu, k místu první lásky, která stvořila mýtus jeho další tvorby. V knize se objevuje i vliv moravsko-rakouského pomezí, kde jde o jazyk, o

8

němčinu jako jazyk německé literatury, k níž se Kuběna částečně hlásí. V témže roce vydává sbírku Hodina devátá (1952). Právě zde je patrné utváření jeho osobnosti, zde ji můžeme pochopit. Na ni navazuje sbírkou Krásný rytíř na vysoké skále, která vyšla k jeho 75. narozeninám. Již z názvu je patrné její zasazení do krajiny Bítova s počátkem a dovršením Kuběnovy tvorby. Tvorbou a životem Jiřího Kuběny se zabývají také některé studentské práce. V databázi můžeme nalézt ročníkovou práci Zuzany Šafránkové z Filozofické fakulty Ostravské univerzity s názvem 50. léta a tvorba Jiřího Kuběny, kde se zaobírá uvedeným obdobím života básníka a zejména rozborem jeho několika básní. Další práce z Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci autorky Pavlíny Nikolové pod názvem Život a dílo Jiřího Kuběny – využití ve výuce českého jazyka. Ta pojednává o životě básníka a využití několika Kuběnových básní při výuce českého jazyka. V ostatních pracích z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity se objevuje Kuběnova tvorba pouze okrajově v souvislosti např. s filosofem Josefem Šafaříkem (diplomová práce Jitky Taussikové Ve šlépějích Josefa Šafaříka) nebo s brněnskou alternativní kulturou.

2.

Jiří Kuběna Nejprve několik slov o Kuběnově životě, rodině a zázemí. Narodil se 31.

5. 1936 v Prostějově pod jménem Jiří Paukert, v rodině kapitána, letce Františka Paukerta pocházejícího z Ostravy a sochařky Hedviky rozené Vocilkové z Opavy. Dětství trávil od r. 1939 spolu se sourozenci Zdeňkem a Hedvikou v Praze na Hanspaulce.1 Zde rodina přečkala také kruté období II. světové války. Válečné události, strach a obavy z budoucnosti v něm formují víru v Boha, která se odráží v mnoha jeho básních. V té době prožívá svoji první dětskou lásku ke spolužákovi

1

KUBĚNA, Jiří. Pramen Bítova: vybrané básně z let 1953–2010. Vyd. (v tomto souboru) 1. Brno: Host, 2011. 293 s. Edice poesie Host. Velká řada; 7.

9

a uvědomuje si svoji erotickou orientaci.2 Od roku 1948 žil v Brně, kam se rodina přestěhovala poté, co otec odmítl v poválečných letech vstup do strany a byl degradován. Zde se poprvé setkává s poezií Alexandra Sergejeviče Puškina, Vítězslava Nezvala a dalších klasiků. Začíná psát svůj první deník. Deníky pak píše až do současnosti (svazek 1. až 197.). Studia na gymnáziu dokončil v roce 1954. Vystudoval dějiny výtvarného umění na Filozofické fakultě Masarykovy university. Studium zakončil diplomovou prací Rané malířské dílo Bohumila Kubišty v roce 1959. Jako historik umění nastoupil na Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Brně. Pracoval na renovaci a generální opravě památek, mimo jiné zámků Lysic, Lednice, Vranova nad Dyjí, Boskovic a konečně i hradu Bítova.3 Ve svých 17 letech se setkává se svou první láskou, spolužákem na gymnáziu Antonínská 3 Ivanem P.. Ten mu byl inspirací v básních sbírky Zpívající voliéra (1953). Strávil s ním chvíle dvoření a radostného šílenství, jež však po roce skončilo odloučením. Kuběna ve své Paměti básníka píše Ivanovi své vyznání „Ty jedinýs byl a jsi má první láska: a jen z Tebe je a Tobě náleží můj debut, má první oběť Apollónovi - kterého jsem uzřel jen skrze Tebe. A to je všechno, Ivane. Ty víš. Rest ist the silence.“4 Detaily jejich setkávání a rozcházení se v zahradách a parcích jsou patrné ve zmíněné sbírce. V pohnutém roce 1968 nezůstává Kuběna stranou dění a rediguje samizdatové sborníky Tempo (březen 1968) a Tauros (léto 1974), jako sdružení sil v obrozující se „pak dál znovu ohrožené“ kultuře. Po listopadu působil jako redaktor v revue Proglas (1990 – 91) a jako člen nakladatelství Votobia byl šéfredaktorem revue BOX, autorské polistopadové aktivity one-man revue (1992 – 98). V roce 1971 se setkal s básníkem Jaroslavem Erikem Fričem. S ním a v šestici dalších přátel pobýval v domě pod červeným bukem ve Vranově nad Dyjí. Od roku 1972 tráví s přáteli 2

KUBĚNA, Jiří. Paměť Básníka: z mého orloje: (vzpomínky na přítomnost). Vyd. 1. Brno: Host, 2006. 36 - 39 s., [75] s. obr. příl. 3 KUBĚNA, Jiří. Pramen Bítova: vybrané básně z let 1953–2010. Vyd. (v tomto souboru) 1. Brno: Host, 2011. 293 s. Edice poesie Host. Velká řada; 7. 4 KUBĚNA, Jiří. Paměť Básníka: z mého orloje: (vzpomínky na přítomnost). Vyd. 1. Brno: Host, 2006. 110 s., [75] s. obr. příl.

10

léto na chatě paní Kašpárkové na Želetavce pod severní stěnou hradu Bítova (katastr Vysočany č. 83) pod Bítovem. Tady se dostáváme k jednomu z jeho osudových setkání se Zdeňkem Kopřivou (1982), který se nakonec stává knězem v Itálii. Víme, že J. Kuběna začíná veřejně publikovat a ve větší míře své dílo vydávat až po roce 1989 zejména v období po roce 1994, kdy ukončil svoji kariéru brněnského památkáře a kunsthistorika a nastoupil na Bítov jako kastelán. Tím spojil svoji existenci s hradem natrvalo. Před tím krátce působil v nakladatelstvích Votobia a Vetus Via. 5

2.1

Počátky tvorby Začátek Kuběnovy básnické tvorby je spojený s láskou k loutkovým

divadélkům. Přiznává se, že první báseň napsal v osmi a půl letech v Praze v roce 1945 pod názvem Loutka. V r. 1947 ji následovala první významnější báseň Ve svitu lamp a existenciální zlom z r. 1952 mapuje k 75. narozeninám nám vydaná sbírka se stejnojmennou básní Hodina devátá. Zrod úplného básníka signalizuje až Zpívající voliéra v 17 letech (1953). Básníkem vědomě se stal až po létech tápání, kdy jej nic neuspokojovalo. V poslední chvíli rozhodlo setkání s Jakubem Demlem během několika málo týdnů před jeho smrtí v r. 1960. „Konečně jsem v jedné osobě našel básníka a kněze, Básníka-Kněze, a dovršil už dávno ve mně zrající vnitřní konverzi.“6 Jak nám Kuběna připomíná, byl do té doby katolík rodem, křtem i přesvědčením, ale teprve teď se stává katolíkem rozhodnutím a volbou – životem. „Ale Básníkem z Milosti Boží, z moci gratiae dané gratis, jsem se - a to i podle soudu ne jednoho exegety mé poesie – stal teprve vpádem inspirace vpravdě svatodušní.“7 Za dílo, které je hodno nést jeho jméno považuje své první sonety shromážděné ve výboru z díla 1953 – 1995 Krev Ve Víno. 5

KUBĚNA, Jiří. Pramen Bítova: vybrané básně z let 1953–2010. Vyd. (v tomto souboru) 1. Brno: Host, 2011. 293 s. Edice poesie Host. Velká řada; 7. 6 BLAŽEJOVSKÁ, Alena. Popiš mi tu proměnu: rozhovory s básníky. 1. vyd. Praha: Pulchra, 2010. 204 s. Hovory; 2. sv. 7 Ibid., 205 s.

11

Je uznávaným znalcem klasických jazyků, němčiny a ruštiny, obeznámený s liturgickou staroslověnštinou, funkčně vymezeným sanskrtem a biblickým hebrejským pojmoslovím. Jeho pojem věrohodnosti a pravdivosti lze převést na hledání pravdy faktické a fatické. Jeho poesii je přisuzován jistý aspekt vizionářství.8 Má úzký vztah ke kráse a romantismu „[…] k romantismu neromanticky přehodnocenému a k romantické ironii, zakotvené v hlubší – totiž metafyzické – dimenzi, než ji chápe mělké a triviální „nebrat se vážně“ positivistické literární vědy a kulturní filosofie.“9 Otázkou krásy se Kuběna proplétá velice obrazně, ale v konečném důsledku neváhá se přiblížit až k prožitku smrti. Krása je v tom co je smrtelné. Sám cituje K. H. Máchu „Miluji květinu, že uvadne […], člověka že zemře, a Boha, Boha miluji – víc, já se mu kořím, že Není.“ a o kráse říká, „Krása je bezpochyby zásah šípu Apollónova, Boha Ducha svatého a to rovnou do srdce člověka. […] Apollón Bůh Slunce […] je bohem smrtícím. Krása je takto pro mne, smrtelníka, přítomnost božství rozpoznaná ve smrtelném […].“10 Tento pojem krásy se zřetelně objevuje v jeho vztahu k Bítovu a v básních s ním spojených. Položíme-li si otázku, co utváří rukopis Jiřího Kuběny a co jsou konstanty jeho tvorby, v odpovědi na čem stojí jeho poesie nalezneme „Klad, Jas, Jitro, Krása – Život Věčný. Básník je tu, jak věděl už starověk a jak naposledy vyznal Rilke, aby Slavil Syna Člověka v náručí Otce, Boha v jeho Stvoření.“11 Obrací se ke všemu živému, božskému, kladnému. Podobně jako mnozí, snaží se i Kuběna někoho oslovit. Je přesvědčen, že básník musí mluvit ke komukoli, kdo může, chce a smí slyšet jeho slova, která jsou určena všem. „Kdož můžeš pochopit pochop“12 Pochopíme-li, pak nás jeho slova oslovila a dostaneme se na stejnou vlnu jako on. Nemá rád hřích, pád, ohavnost, smutek a vše čím, dnes poesie často 8

DVOŘÁČKOVÁ, Alena. Obrysy osobnosti Jiřího Kuběny. Ve Votobia vyd. 1. V Olomouci: Votobia, 1995. 56 - 57 s. Malá díla; sv. 39. 9 Ibid., 89 s. 10 BLAŽEJOVSKÁ, Alena. Popiš mi tu proměnu: rozhovory s básníky. 1. vyd. Praha: Pulchra, 2010. 208 s. Hovory; 2. sv. 11 Ibid., 215 s. 12 Ibid., 213 s..

12

oplývá – tj. vítězství záporu oproti vítězství všeho kladného, čím končí jeho básně. Kuběnova poesie plní mimo jiné funkci formativní, v básníkově pojetí času ji lze označit jako ohlasovou a asonanční. „Oproti Šafaříkovu výkladu užití majuskule k označení zla, Kuběna v návodu ke čtení vysvětluje velká písmena u každého slova básnické skladby jako výraz obnovované úcty k existenci Slova na zemi.“13 Tento způsob psaní je pro něj typický a byl běžně užíván v Anglii. Co jej inspirovalo k tomuto stylu? Na začátku byla snaha zdůraznit některá slova z důvodu významu, exprese, upozornění. Milan Blahynka uvádí, že je to „[…] podvědomá potřeba sakralizace […] transfigurace textu – mateřštiny bohů, tedy veršů do roviny posvátného, k jejich původní funkci.“14 Kuběna řeší kromě různých variant sonetu a kantilény i problém hexametru a české časomíry a klade důraz na její orální podobu. Je znám typickým přednesem při veřejných čteních, při nichž lká a mélicky zpívá s tremolovým nasazením hlasové vibrace. Tištěná podoba jeho poezie aktivizuje kombinatorní schopnosti vnímatele, zatímco jeho zvuková podoba veršů zasahuje emoční složku vnímatele. V neformální rovině navazuje dle A. Dvořáčkové snad i na pansofismus vyslovený Komenským.15 Dílo Jiřího Kuběny si razilo cestu ke svým čtenářům velice dlouho a česká kulturní obec si na tohoto excentrického a nezařaditelného básníka musí teprve zvyknout. Trvalo to ještě dalších deset let, než ho začala brát jako součást legitimní české básnické tradice. Je zde otázka, zda se do povědomí nedostává pouze básníkova kultovní a mediálně oblíbená osobnost a jeho dílo zůstává nadále nečteno. Věnuje se rysům díla vycházejícím z jeho osobnosti. V jedné studii tak vychází z antických motivů a jejich funkci v textu. K antice se obrací mnoho umělců a literátů. Kuběnovo pojetí antiky je však vymezené. Vztah k ní vychází z Kuběnova pohledu na krásu a mimo jiné také z jeho orientace. Ve svých básních 13

DVOŘÁČKOVÁ, Alena. Obrysy osobnosti Jiřího Kuběny. Ve Votobia vyd. 1. V Olomouci: Votobia, 1995. 52 s. Malá díla; sv. 39. 14 BLAŽEJOVSKÁ, Alena. Popiš mi tu proměnu: rozhovory s básníky. 1. vyd. Praha: Pulchra, 2010. 216 s. Hovory; 2. sv. 15 DVOŘÁČKOVÁ, Alena. Op. Cit., 45 – 47 s.

13

se obrací k Erótu a oslavě muže. Zavrhuje ji v návratu pouhého vědeckého poznání, uctívání a napodobení uměleckých děl a vnějších forem. „„Pravý návrat“ antiky podle básníkových představ může být jen „návratem muže“, a muž se stává pravým mužem teprve v kontextu mužsko - mužské erotiky.“16 Je pro něj zásadní oslava muže z níž plyne práce s antikou a jejími motivy. Básník nemá na mysli dekadentní homosexuální erotiku císařských a patricijských paláců ani ji nespojuje s epochou dekadence Řecka, či s upadajícími Benátkami, jako Jiří Karásek a Thomas Mann. Když mluví o antice nemá nikdy na mysli Alexandrii a Řím. Nenachází u něj ohlas dekadentní homoerotika prezentovaná Tacitem, Suetoniem. Máme zde však výjimku v motivu Nerona a jeho Pythagora v juvenilii Zpívající voliéra, kde příběh Kuběna prezentuje jako příběh skutečné lásky, nikoli jako perverzi a svedení. Kuběna vychází z jitra, z raného předklasického Řecka. Sapfó je pro něj největší lyrickou básnířkou všech dob. Nečerpá z antické literatury, z veršů ani z příběhů, ale z řeckého mýtu, z jmen mytologických postav, ta užívá i v názvech básní či sbírek (Král Midas, Doryforos, Ganymedes). Toto pojetí můžeme zaznamenat ve sbírce z let 1962 – 1963 Krev ve víno. Všechna jména zde staví do jedné roviny, jak jména mýtická, bohů, héroóů, tak jména literátů, literárních postav, děl i výtvarníků. Jsou známá jako obecně srozumitelné symboly řecké antiky. Vyvolává u čtenářů neurčité asociace, které mu umožňují vložit homosexuální podtext i k postavám, které s ním v běžném povědomí spojovány nejsou. Obsahem básní nejsou mýty, ale současné milostné vztahy.17 Mýty pouze lemují vlastní příběh, mají čtenáři napomoci k jeho pochopení. Příběh se stává novodobým mýtem o lásce muže k muži. „Mýtem o lásce, která umožnila Kuběnovi stát se tím typem básníka, jímž se stal […].“18 Pro básníka je toto téma jedním z nejdůležitějších.

16

PUTNA, Martin C. Řecké nebe nad námi, aneb, Antický košík: studie k druhému životu antiky v evropské kultuře. Vyd. 1. Praha: Academia, 2006. 162 - 164 s., [24] s. barev. obr. příl. 17 Ibid., 167 - 168 s. 18 Ibid., 170 s.

14

Kuběna je znám jako katolický básník, nebyl jím však od počátku. V ranných knihách se setkáváme někdy i s pornograficky laděnými blasfémiemi, v kterých se na druhé straně projevuje zaujetí katolicismem. Nový je jeho přístup v propojení Starého a Nového zákona, kde Starý zákon nahrazuje antika. Vychází z obrazů a symbolů. Propojuje novozákonní postavy s antickými, vychází z vnější tělesné podobnosti i ze vztahu mezi postavami. Podle Kuběny se Nový zákon katolicismu bez antického Starého zákona neobejde a není bez něj pochopitelný. Starý zákon je tak antikou nahrazen, nikoli jen doplněn. Kuběnova teologie propojuje vztahy mezi antickými a novozákonními postavami. V programní básni Tomášův krvežíznivý Sonet píše „Teprve chlebem antiky lze křesťanské víno ssát a čísti úpis […]“. „[…] jsem katolík, který Krista pochopil přes páté století v Řecku“19, to jsou slova, kterými Jiří Kuběna uzavírá své vyznání v listě Josefu Palivcovi v r. 1967. Svou řečí o řádu a míře se vrací ke kdysi odvrženému klasicismu. Některé jeho básně evokují typ pocitu antiky za pomoci motivů jako mramor, chlad, bílá barva, ledová voda pramenů, fontán. Spojení s vodním živlem, jako prvkem života, trojjedinou životodárnou tekutinou (voda, krev, víno). V jiných básních nalézáme komplex odlišný, vjemy jitra, slunce, jinošství, žáru a zlaté barvy, čímž vytváří náladu znovu zpřítomněného předklasického Řecka.20 Kuběna usiluje o objektivní řád poezie se zálibou ve slunci, jasných barvách, věčném jitru jako věčném počátku, smyslové vnímání, nahá socha muže jako nejvyšší výtvor umění, ztělesnění božského a božské myslitelné jen skrze vtělení do mužského těla, smyslová krása mužského těla jako krása bez tváře, bez nitra, bez duše, což je souhrnem prvků, které Oswald Spengler nazývá „apollinská duše“. Vyznává se z lásky k antice, pátému století v Řecku, soše Doryfora, básníkům Sapfó, Anakreonovi, Alkaiovi, a právě proto se mu daří v „apollinském věku“, a právě proto je mu tak špatně rozumněno v našem faustovském věku.

19

PUTNA, Martin C. Řecké nebe nad námi, aneb, Antický košík: studie k druhému životu antiky v evropské kultuře. Vyd. 1. Praha: Academia, 2006. 172 - 174 s., [24] s. barev. obr. příl. 20 Ibid., 176 – 177 s.

15

Faustovským bytím je nazýváno to, co je vedeno nejhlubším vědomím, nahlíží na sebe sama, pěstuje osobní kulturu memoárů a reflexí, retrospektiv a perspektiv.21 Dílo Jiřího Kuběny bylo do roku 1989 kompletně skryto v autorských strojopisech popřípadě

nečetných

samizdatech.

Je

považován

za

excentrického,

nezařaditelného básníka a moravského nacionalistu. Považují jej za „bigotního katolíka“ a militantního homosexuála“, který žije kdesi na hradě, za toho blázna, co píše každé slovo s velkým písmenem.22 Putna se zamýšlí nad tím, zda se osobnost básníka nestala pouze kultovní a mediálně oblíbenou a zda jeho dílo nezůstává na okraji a nadále nečteno.

2.2

Výtvarná činnost Jiří Kuběna je pro své okolí mnohem méně známý výtvarnou činností.

Prvním vážnějším setkáním s malbou a kresbou mu bylo první zaměstnání v Krajské galerii v Karlových Varech, kde se při práci v depozitech setkal se surrealisty. Svá díla tvoří pod vlivem malířů Jiřího Kříže, Bohumila Kubišty, kolážisty a výtvarníka Jiřího Koláře, Jana Zrzavého, Mikuláše Medka a přítele sochaře Jana Koblasy. Kolář mu imponoval rozhledem pro výtvarné umění a překvapoval ho svým velkým obdivem k impresionistům. Připomínal mu amatéra mísícího jednotlivé mistry a obrazy, stvořitele mnoha koláží.23 V Kuběnově výtvarných dílech je vidět spříznění s Bohem, jako tím jediným pilířem, který ho provází i v jeho básních, ale také osobním životě. Jeho obrazy jsou také mnohdy autobiografické a spojené s jeho přítelem Zdeňkem Kuběnou, případně orientované na Řecko a krásu mužského těla. Většina z nich je malována v období let 1968 - 1969. Snad poprvé výtvarná díla prezentuje na výstavě až po roce 1994, kdy již jako kastelán na Bítově byl osloven příznivkyní výtvarného umění a 21

PUTNA, Martin C. Řecké nebe nad námi, aneb, Antický košík: studie k druhému životu antiky v evropské kultuře. Vyd. 1. Praha: Academia, 2006. 179 - 180 s., [24] s. barev. obr. příl. 22 Ibid., 162 s. 23 KUBĚNA, Jiří. Paměť Básníka: z mého orloje: (vzpomínky na přítomnost). Vyd. 1. Brno: Host, 2006. 139 s., [75] s. obr. příl.

16

majitelkou blízkého příhraničního rakouského zámku Riegersburg, hraběnkou Franceskou Pillatti, aby uspořádal svoji první výstavu obrazů. Kuběna nakonec souhlasil a obrazy v roce 2008 na zámek zapůjčil. Obrazy nesou příznačná jména, z kterých lze vyčíst jeho osobní vztahy k lidem. Můžeme jmenovat např. - Modrý Orfeus 1968, Autoportrét se Zdeňkem 1969, Věčný Bítov 1968, Novalis II 1968, Otokar Březina 1968, Jan Křest Krve 1969, Pocta Rungemu Noční hlídka (Thermopyly) 1969, Inspirace 1968, Hold Friedrichovi 1969, Dvojportrét Kuběna, Sedm princů Jeden Eden a další mnohé kresby, které ve své práci dále neuvádím. Kuběnově výtvarné činnosti by bylo třeba věnovat vlastní samostatnou práci. Na tomto místě však upozorňujeme na rostoucí zájem o jeho díla výtvarná, vystavená od ledna do května 2010 v galerii knihovny Václava Havla v paláci Montmartre v Praze a v současné době na právě probíhající společnou výstavu Kuběna & Nezval, presentující tuto jeho tvorbu společně s klasikem našeho novodobého básnictví.

2.3

Editorská a literární činnost Jiří Kuběna se v 60. letech podílel na redakci časopisů Tvář a Sešity pro

mladou literaturu. Což vyvrací jeho pověst konzervativního básníka uzavřeného v dobách minulých. V roce 1974 rediguje samizdatové sborníky Tempo a Tauros. V roce 1988 zakládá Kuběna svoji revue BOX. S redaktorem Františkem Rychlíkem spolupracuje na založení revue Proglas v r. 1990, která vzniká z revue Střední Evropa. Kuběna zde pracuje jako kulturní redaktor a hlava redakční rady. V roce 1991 vzniká za dohody Tomáše Koudely a Jaroslava Erika Friče nakladatelství nesoucí název latinského jména Bítov – Votobia, které sídlí v Olomouci. Od r. 1993 ho najdeme v redakci J. E. Friče Vetus Via a nadále spolupracuje také s olomouckou Votobií. Jeho básně jsou často kromě těchto

17

sborníků a revue vydávány také v Rozhovorech 36, Revolver revue, Souvislostech, Literárních novinách a Hostu.

2.4

Přátelé a básnické vzory J. Kuběna patří do generace Šestatřicátníků, mnozí z nich se stali jeho

přáteli, ať už to byli výtvarníci, literáti, malíři či sochaři. Od počátku měl mezi nimi výsadní postavení a respekt. Velkou zkouškou toto přátelství prošlo na Havlově v srpnu 1954, kdy se jim Kuběna vyznal ze svého řeckého Erótu. Jeho přátelé obstáli více než dobře. „Až dosud jsem byl mezi nimi výjimečný jako básník, teď navíc výjimečný jako člověk, přítel, osud. Jako někdo svlečený do naha – a přece, tím víc záhadný.“24 Žádný z nich se od něj neodvrátil. Jedním z Kuběnových vzorů byl filosof Josef Šafařík. Kuběna napsal doslov k jeho knize Noční můra (1964, vydáno posmrtně v roce 1992, Vetus Via). V roce 1964 se jejich vzájemný vztah mění. Kuběna sám se označuje za „Benjamínka přijímaného Mistrem“. Šafařík však ve svém textu na autorském Kuběnově večeru nemluví o vztahu učitele a žáka, ale o dvou osobnostech s podobnou orientací a živou komunikací. Kromě Kuběny se k němu hlásí také např. Václav Havel a Josef Topol. Jejich setkání se Šafaříkem přerostla soukromý rámec v organizovaná bytová setkání v letech 1973 a 1974 pod názvem Šlépěj v okně.25 Ptáme-li se po vzorech J. Kuběny, nalezneme odpověď v následující citaci „V poesii: není snad našeho básníka (až po generaci našich otců), který by mi něco nedal, nějak mně neoslovil. Nejsou to jen Nezval, Deml, Březina, ale i třeba Kollár […].“ Je mu blízký K. H. Borovský podobně jako i Konstantin Biebl. Snazší by bylo uvést ty, s nimiž se básnicky nepotkal, jako byli Zeyer, Sova,

24

BLAŽEJOVSKÁ, Alena. Popiš mi tu proměnu: rozhovory s básníky. 1. vyd. Praha: Pulchra, 2010. 206 s. Hovory; 2. sv. 25 DVOŘÁČKOVÁ, Alena. Obrysy osobnosti Jiřího Kuběny. Ve Votobia vyd. 1. V Olomouci: Votobia, 1995. 13 - 17 s. Malá díla; sv. 39.

18

Halas. Považuje je za mistry slova, velké básníky, ale básníky „[…]jinak než chci já.“26 V počátcích měl na jeho básnické začátky vliv V. Nezval, J. Palivec, J. Seifert. „[…] ale nejvíc ze všech jsem si tehdy zamiloval, a vlastně dodnes v srdci podržel nádherného batávského prince Poesie, Konstantina Biebla.“ Setkání s Konstantinem Bieblem pro něj bylo „[…] nebesky nevinný, nezapomenutelný orgasmus z milování Slova.“ 27 Slovo je pro něj to nejcennější, je nejdůležitější už od počátku. V první polovině 60. let vzniká Společnost přátel Jiřího Kuběny, která se stala organizátorem jeho autorských večerů. Ten první se konal ke Kuběnovým třicátým narozeninám 17. 4. 1966 a vystoupili zde kromě Kuběny také Jan Tříska a Marie Tomášová. Na druhém v r. 1967 došlo k osobnímu setkání s Josefem Palivcem.28 Ten vydává vlastním nákladem Kuběnův List Josefu Palivcovi jako bibliofilii. Klíčová jsou pro Kuběnu hlavně setkání s Václavem Havlem, Josefem Topolem, Mikulášem Medkem, Josefem Šafaříkem a hlavně přítelem Zdeňkem Kuběnou. Konečně poslední setkání, které ho posouvá kupředu v době, kdy se chystá ukončit svoji kastelánskou činnost, je setkání s mladým sochařem Karlem Žákem, který s ním žije v současné době na Bítově. Kuběna o něm mluví jako o největším daru svého života. Další nové inspiraci a oživení, proudu, který ho v závěru života posouvá kamsi vzhůru „[…] vtělená milost Boží a samým Duchem svatým požehnaný, jen jemu zodpovědný tvůrce.“29 Je to setkání, které jej opět spojuje s Bítovem, s místem, které ho inspiruje, posiluje a posouvá vpřed. Provází ho víra v mládí v jeho bezprostřední blízkosti. Významné je pro Kuběnu setkání s Jiřím Kolářem. Poprvé se setkali zjara 1954, kdy je seznámil V. Havel. Kolář byl především básník, překladatel, výtvarník a kolážista. Pro Kuběnu však od počátku není mistrem jeho básnictví. 26

BLAŽEJOVSKÁ, Alena. Popiš mi tu proměnu: rozhovory s básníky. 1. vyd. Praha: Pulchra, 2010. 208 - 209 s. Hovory; 2. sv. 27 KUBĚNA, Jiří. Paměť Básníka: z mého orloje: (vzpomínky na přítomnost). Vyd. 1. Brno: Host, 2006. 109 s., [75] s. obr. příl. 28 DVOŘÁČKOVÁ, Alena. Obrysy osobnosti Jiřího Kuběny. Ve Votobia vyd. 1. V Olomouci: Votobia, 1995. 26 - 27 s. Malá díla; sv. 39. 29 BLAŽEJOVSKÁ, Alena. Op. Cit., 214 s.

19

Považuje ho za usurpátora a diktátora poesie. Kolář je pro něj představitelem moderního umění, epochy, kterou Kuběna považuje za likvidátorskou a obrazoboreckou. Přes tento postoj Kuběna Koláře považuje za člověka, který mu hodil rukavici a vehnal jej do náruče poesie. Stalo se tak jednoho večera, kdy Kolář hodnotil Václava Havla a také Jiřího Kuběnu slovy „Moc se rozmyslete, jestli chcete, a zvlášť ve Vašem případě - […] dělat poesii. Pokud ano, a pokud takhle, je to sebevražda. Vy tomu budete muset dát všechno a nazpět nedostanete vůbec nic. Jdete předem prohrát. Nečekejte žádnou odměnu. Čeká Vás jen mlčení a posměch. Radím Vám dobře - jděte od toho. Poesie je strašná.“30 Kuběna jeho slova vzal jako výzvu k boji s osudem. S Kolářem se pak setkal až ve svých šedesáti letech, kdy v jeho knize Přestupný rok nalezl se čtyřicetiletým zpožděním citově velmi pohnutou báseň, kterou mu básník už v 50. letech s obdivem věnoval. V samém začátku tvorby J. Kuběnu poznamenalo setkání s Vítězslavem Nezvalem. Poprvé se s ním potkal osobně na jaře 1955 společně s Václavem Havlem a Milošem Formanem. Kuběna ho nazývá svým „[…] Blížencem V Krvi svým otcem po Těle […]“. Nezval byl lidový, byl miláčkem národa, provázel ho školními i mladými léty. Byl básníkem z milosti Boží. Poté co zemřel o něm Kuběna říká „Básník Chybí! Básník jako zmocněný člověk, jako bohy zmocněný zvěstovatel Krásy Světa a Vtěleného slova – Básník jako srdce národa, Básník Vůbec – Odešel s Nezvalem.“31 S jeho odchodem si Kuběna uvědomuje nedokončené dílo a nikdy nekončící úděl básníka. S Janem Zábranou se Jiří Kuběna setkával společně s Václavem Havlem hlavně v Praze. Básník, spisovatel, překladatel a velký bojovník, nesmiřitelný s rozdanými kartami života. Kuběna v něm nachází hledaného křehkého básníka múzického. Básníka toužícího po souzvucích. Což ho oslovilo.32

30

KUBĚNA, Jiří. Paměť Básníka: z mého orloje: (vzpomínky na přítomnost). Vyd. 1. Brno: Host, 2006. 136 -142 s., [75] s. obr. příl. 31 Ibid., 145 - 149 s. 32 Ibid., 153 – 159 s.

20

Při setkání s Holanem J. Kuběna objevuje „[…] typický sklon k jisté bizarnosti, k manýristické zálibě k něčemu prudce kontrastnímu až křečovitému […]“33. Holan byl pro něj skvělým vypravěčem v němž byl i kus herce. Obdivoval tasovského Jakuba Demla. Pro Kuběnu byl příliš sofistikovaný s kusem umělosti a divadelnosti s heroickým zaujetím údělem básníka. Právě u Holana se Kuběnovi dostalo prvního skutečného zasvěcení a první iniciace do středu mystéria poezie, jak sám říká ve své Paměti básníka.34 Na intelektuálním poli byl už od jinošských let jeho blízkým druhem v literárních soubojích, protivníkem, tříbitelem a brusičem Pavel Švanda. Imponuje mu jeho bojová rytířskost, ušlechtilost charakterů a sličnost tváře. „Pavel byl spolehlivý oponent, který vážil slovo, Pavel byl charakter, Pavel byl Někdo“35

Švanda byl stejně jako Kuběna Šestatřicátník. Spolu s ním byl u

založení brněnských Šestatřicátníků, literární skupiny, pokračování a dovršení Šestatřicátníků pražských. Je mu velkým přítelem. Po dlouhé době se znovu potkali téměř po padesáti letech při setkání skupiny v Hradci Králové při uvedení Havlových mladých veršů Klicperovým divadlem. Chyběla jen Věra Linhartová a Josef Topol. Zjišťují, že po celou tu dobu o sobě vzájemně věděli, i když byli natolik různí a každý jinde. Spojuje je podobný generační prožitek a dějinná zkušenost. Kuběna Šestatřicátníky považuje za poslední mladou generaci navazující na tradici první republiky. Spolu se Švandou se v dobách studií po ukončení prvního ročníku na fakultě dostává na zámek Lednice jako průvodce. V červenci pak již sám provází návštěvníky na Bítově.36 Své vzpomínky na první den svého průvodcovství Kuběna začíná slovy „Osud míchá karty, a my hrajeme–říká Schopenhauer. Já, ale bych to otočil: i když si se svým životem–a někdy i na život- hrajeme, karty nám míchá, trumfy do

33

KUBĚNA, Jiří. Paměť Básníka: z mého orloje: (vzpomínky na přítomnost). Vyd. 1. Brno: Host, 2006. 161 s., [75] s. obr. příl. 34 Ibid., 162 – 164 s. 35 Ibid., 167 s. 36 Ibid., 168 – 173 s.

21

dlaní sází (a v pravý čas!) jen Bůh“.37 Jeho přítel Pavel však svůj první průvodcovský výstup v komunikaci nezvládl jak fyzicky, (téměř ztratil hlas) tak i psychicky. Zde na lednickém zámku Kuběna ve svých devatenácti letech poprvé přemýšlí o lásce k člověku, pro něj samozřejmě lásce řecké, žíznící skrze krev a víno. Je plný očekávání někoho ve svých představách. To se mu splnilo právě v den svátku Božího Těla, kdy si uvědomí své nitro toužící po setkání. V ten den proti němu vychází po ukončené mši a směřuje během průvodu ten o němž před chvílí přemýšlel. Setkávají se a Kuběna slyší pouze jeho jméno Zdeněk: Kuběna, další průvodce. V tu chvíli se roztáčí kolo života básníka Jiřího Kuběny. Zjišťuje, že se zamiloval. Následují dny letmých i vyhledávaných setkání. Jiří tehdy ještě pod jménem Paukert se však zpočátku neodváží projevit své sympatie. K blízkému setkání dojde až poslední noc před odjezdem. Vše pokračuje v červenci na hradě Bítově, kam Jiří Kuběna odjíždí pokračovat ve své průvodcovské činnosti. Na hradě dojde k jejich druhému setkání, které se mu stane osudovým a ovlivní život a celou jeho tvorbu.38 Jedním z největších Kuběnových přátel je také Jan Koblasa, sochař s nímž se seznámil v Praze u Komorousů. Po vpádu ruských tanků se rozhodl zůstat v zahraničí, v Německu. Spolu s ním Jiří zjišťuje, že je třeba odpoutat se od panující sterilní estetiky socialistického realismu, ale i od vyčpělé avantgardy. „[…] ale zcela přirozeně jsme ve svých podmínkách usilovali najít adekvát k tomu, co se dělo, jen málo kdy plně poznáno, a často nepochopeno, venku – na Západě […]“.39 Snaží se odpoutat od vnitřní situace, nenechat se manipulovat a vtáhnout do státem schváleného směru. Bohatým zdrojem poučení se mu v tomto stali také Jiří Kolář a Mikuláš Medek. Jan Koblasa doplňuje Kuběnovi básně tušovými ilustracemi, kde se po anticku vyrovnal s mezimužskou polaritou. Společně se veřejně setkávají na Kuběnově prvním veřejném vystoupení, které se odehrálo v dubnu 1957 na Střeleckém ostrově v Klubu Malmusherců, kde 37

KUBĚNA, Jiří. Paměť Básníka: z mého orloje: (vzpomínky na přítomnost). Vyd. 1. Brno: Host, 2006. 175 s., [75] s. obr. příl. 38 Ibid., 176 - 180 s. 39 Ibid., 210 s.

22

vystavovali a presentovali svá díla skladatelé (Komorous, Fišer, Klusák), výtvarníci, sochaři (Koblasa, Nepraš), malíři (Dlouhý, Vožniak, Mertl) a své básně přednesli Havel, Paukert, Tobolová. Právě zde byla Kuběnova poezie poprvé přijata uměleckou veřejností.40 V závěru svých studií na brněnské filozofické fakultě si Kuběna vybral pro svoji závěrečnou práci postavu moderní malby a člena Osmy Bohumila Kubištu. Bohužel se s ním již nemohl setkat osobně, protože ten zemřel už v r. 1918. Obdivuje na něm jeho strohost, kázeň, rozhodnost, odhodlanost, vůli, ztělesnění muže. Obdiv k němu je znát i z Kubištovi podobizny nad Kuběnovým pracovním stolem, kde visí vedle Máchy. Kuběnu jeho obrazy obohatily celou řadou setkání a zážitků. Obdivuje jeho vážnost a pokoru před uměním jako božským darem. Na základě tohoto poznání Kuběna ještě víc nenávidí bohému, underground, vše co umělci odebírá smysl jeho existence.41 Objevuje v sobě vášeň pro řád, slovesný kánon „[…]Kánon básně jako její míra vertikální a - horizontální: tedy Sonet […] míra šířky českého verše (po šesti dnech, po šesti dobách sedmá pausa – Neděle[…].“42 Od Kubišty se Kuběna přiblížil také k jeho učedníkovi Janu Zrzavému. Jan Zrzavý byl velkým obdivovatelem Julia Zeyera s vášní pro Leonarda. Malba je pro něj zhmotnělý sen, vnitřní představa. Pro Kuběnu „Nebyl žádný milý stařík, roztomile podivínský Prosťáček Boží: byl Hrdý aristokrat Ducha.“43 Kuběna u něj obdivuje jeho Éros nevyjímající ani ženy. Vidí v něm kouzelníka, mága a mistra. Významné pro Jiřího je také setkání s přibližně stejně starým pražským spisovatelem a dramaturgem Josefem Topolem, s nímž se setkává v r. 1955 ve svých devatenácti letech. Pro svoji velkou plachost chtěl zůstat utajeným básníkem a na povrch být pouze dramatikem. Oba byli vůči sobě povahově i 40

KUBĚNA, Jiří. Paměť Básníka: z mého orloje: (vzpomínky na přítomnost). Vyd. 1. Brno: Host, 2006. 211 - 214 s., [75] s. obr. příl. 41 Ibid., 216 s. 42 Ibid., 221 s. 43 Ibid., 235 s.

23

básnicky různí, avšak přes sdílení svých hodnot a postojů se rozvinulo jejich velké přátelství. Spojuje je nezbytnost tajemství, účast mýtu, který se snaží přinést ve své práci veřejnosti.44 Setkání s malířem Mikulášem Medkem proběhlo v červnu 1957 v jeho ateliéru v Praze. Medek jako surrealistický malíř figurativních velkoformátových děl Kuběnu velice zaujal. Vidí v jeho dílech úsilí o odkrytí toho nejpodstatnějšího, úsilí o nový mýtus. To bylo velice blízké i snahám Kuběnovým „Právě o to mi tehdy šlo v poesii: ukázat, co je za věcmi, zviditelnit to skryté za tím viditelným. A učinit to se vší rozhodností a monumentalitou“ 45 Právě pro toto své odhodlání se s Kuběnou sblížili. Kuběna pak v roce 1999, kdy již jako kastelán na hradě Bítově, zorganizoval společnou výstavu Medka a Koblasy, která v bítovských historických prostorách nádherně vynikla. Kuběnu neoslovovala ani tak surreálnost, ale spíše magičnost, figurativnost, monumentalita, nadčasovost a existencionální poloha jeho obrazů. V poslední řadě také mythičnost a archetypálnost. Vše o co Kuběna sám usiluje a nazývá Jiný Vesmír. Snažil se obrátit Medkův zájem ke Kubištovi, německým romantikům Rungemu, C. D. Friedrichovi, k inspiraci Novalisem. Naopak Medek ho směroval k Dalímu, Kupkovi, Šímovi, Toyen. Kuběnu zaujala Medkova všestrannost ve všech oblastech umění, dospívající až k psychologii a přírodním vědám. Imponoval mu svými příbuzenskými vztahy k Antonínu Slavíčkovi a Masarykovi. Dlouholeté přátelství upevnilo Medkovo dílo z nejposlednějších, kde se věnoval sakrální tvorbě v Jedovnicích (na oltářních obrazech), křížovou cestou v Senetářově (cyklus Křížová cesta) a Kotvrdovicích (obraz Nejsvětějšího srdce Páně).46 Kuběna jeho práci přirovnává ke gotické realitě, k mistrům Theodorikovi a Třeboňskému. Obzvláště dominantní je pro Kuběnu setkání s velkým básníkem, filosofem, vyznavačem řecké tragedie Josefem Šafaříkem. Potkali se na konci 44

KUBĚNA, Jiří. Paměť Básníka: z mého orloje: (vzpomínky na přítomnost). Vyd. 1. Brno: Host, 2006. 236 -241 s., [75] s. obr. příl. 45 Ibid., 243 s. 46 Ibid., 244 - 263 s.

24

května 1957 v Kuběnových 23 letech. „Šafařík, který ve mně uvítal básníka, přilnul k mému tehdejšímu mladistvému diabolismu, kdy jsem si s nechutí k stávající realitě – budoval svůj vlastní alternativní, jinošský vesmír, Jiný Vesmír.“47 Názvem Jiný Vesmír později Kuběna pojmenoval i jednu ze svých sbírek. Šafaříka seznámil se svými generačními přáteli od Václava Havla až po Pavla Švandu. Nazývá ho duchovním zasvětitelem, autoritou a otcem. Šafaříkovo úsilí směřovalo i k obhajobě suverénního tvůrčího principu v životě člověka, vysmíval se masce moci. Uměl mlčet a naslouchat. Vyznával velkou vnitřní pravdu.48 „Škola Josefa Šafaříka byla školou jediného: velké vnitřní vážnosti, zodpovědnosti a opravdovosti.“49 Kuběnovi připadá jako hledač své vlastní tváře, kterou nachází pouze jednou v životě a Kuběna je právě při tom, když se spolu s ním vydává v roce 1969 na pouť do Itálie. S dalším naším velkým básníkem Jakubem Demlem se potkal až na poslední chvíli. K setkání by snad ani nedošlo nebýt jeho vedoucího na Památkovém ústavu, profesora Stehlíka, který ho k tomu nabádal. Kuběna však setkání ponechával osudu. Došlo k němu až řízením náhody, kdy při své cestě z Telče uviděl na nádraží v Třebíči autobus na Tasov a bezděčně do něj nastoupil. Bylo to v předvánočním čase, kdy se Kuběna konečně setkal se skutečným knížetem básníků, jak Demla nazval ve své Paměti básníka. Zdá se mu být velkou persónou ještě z časů c. a k., která dokáže obsáhnout život. Modlí se za národ, vyzbrojený skutečnými hodnotami, „[…] Věčně Aktuální Pravdou, Absolutním Zákonem, Zjevením a Tradicí – Věčně Aktuální Ideou smysluplného života jednotlivcova a i každého národa v účastna díle Spásy, na Zvěstování Slova, Činěného Tělem.“50 Podobně jako on s velkou mírou vlastenectví a v Kuběnově případě také moravanství. Kuběna si odnáší ze svého setkání s Demlem iniciaci skrze Slovo. „Jestliže u Vladimíra Holana jsem došel iniciace básnické skrze ten 47

KUBĚNA, Jiří. Paměť Básníka: z mého orloje: (vzpomínky na přítomnost). Vyd. 1. Brno: Host, 2006. 273 s., [75] s. obr. příl. 48 Ibid., 273 – 275 s. 49 Ibid., 275 s. 50 Ibid., 297 s.

25

smrtící, kukulínský polibek a jestli u Vítězslava Nezvala se to stalo skrze onen milostiplný, překypující jas, potom u Jakuba Demla to byla Iniciace Básníka, jak má být – skrze Slovo“51 Spolu s J. E. Fričem vydává v moravském samizdatu (vranovsko dyjských arších) pozůstalé rukopisy Demlovy, poslední básně. Následně na to vzniká Kuběnova sbírka Krev Ve Víno, sbírka s tématem prvního Kristova zázraku. O mnoho let později dospěl Kuběna k poznání, „[…] po předehře Holanově a audienci Nezvalově – právě a jedině Deml, kdo ze mne udělal básníka ve smyslu duchovním.“52 a zároveň vyznání se ze svého vztahu k velkému básníkovi. S jaroměřickým Otokarem Březinou se Kuběna setkává až dávno po jeho smrti, ale jako by ho znal už léta. O to je to však setkání intenzivnější. Březina mu je mistrem nad mistry, učitelem, služebníkem obce, strážcem národa. Pro Kuběnu je uchvacující použití jeho dithyrambu, třesk slova o slovo, symfonicky zvládaná kadence melodická a harmonická. „[…]Březina opravdový Umělec, opravdový Básník Mistr Lyry: hymnik, ódik, rapsodik – v době počínajícího výprodeje všech hodnot až k smrti věrný služebník Apollónův a Vládce Slova.“

53

Jeho dílo je

pravdivým itinerářem bolesti. Svědectvím tomu je kniha Jakuba Demla Svědectví o Otokaru Březinovi. Březina jako Kuběnův básnický zasvětitel, strážný anděl, prorok, důkaz lásky Boha, člověka, syna k otci. Březina je mu fascinujícím učitelem a i když ho osobně nikdy nepoznal každoročně navštěvuje jeho jaroměřický hrob a při básníkově výročích mu zde, spolu se spolkem Přátel Otokara Březiny skládá svůj hold. S Jiřím Křížem se Kuběna setkává poprvé v roce 1960 na hradě Pernštejně. Je fascinovaný jeho raffaelskou hlavou, sněhobílou pletí a kadeřavými vlasy. Velice rychle se sblížili, Jiřímu bylo tehdy pouhých patnáct let. Od té doby ho často navštěvuje v jeho ateliéru. Mladému Jiřímu je zapovězeno se s Kuběnou stýkat až do své plnoletosti r. 1963. Tehdy Kuběna vydává svoji první knihu básní 51

KUBĚNA, Jiří. Paměť Básníka: z mého orloje: (vzpomínky na přítomnost). Vyd. 1. Brno: Host, 2006. 297 s., [75] s. obr. příl. 52 Ibid., 298 s. 53 Ibid., 301 s.

26

Krev Ve Víno, kterou poprvé podepisuje jménem Kuběna. V té době se také rodí jeho dílo Jižní Kříž, což není nic jiného než kryptogram ke jménu přítele (Jiří Kříž). Kuběna doslova v té době krvácí láskou k Jiřímu a k jeho tvorbě. V roce 1964 tráví s Jiřím a Šafaříkovými pár dní na Bítově, kde se seznamují se staroříšským malířem a restaurátorem Otto Stritzkem velkým dadaistou. Pod vlivem Kuběny se Kříž dává na cestu sakrální malby. Kuběna přirovnává Jiřího Kříže k Mistrovi Třeboňskému a Vyšebrodskému, k vrcholům naší malířské mystiky.54 Sblížili se natolik, že smrt Jiřího byla pro Kuběnu velkou ztrátou a po smrti Medkově a Šafaříkově píše ve své knize „Zůstávám […] na tolik věcí sám, a rád bych ještě než půjdu za nimi, tady trochu uklidil. Všichni moji přátelé už buď zemřeli nebo emigrovali, nebo se stali prezidenty“55 Tím úklidem Kuběna myslí právě sepsání své knihy Paměť Básníka Z Mého Orloje.

3.

Prostějov – místo narození básníka Jiří Kuběna se narodil na Boží Hod Svatodušní v Prostějově v den, kdy se

zde konal sjezd bibliofilů na jehož počest vydal Pavel Fraenkl svoji knihu Mysticismus v díle Otokara Březiny. Je to náhoda? Právě Březinu totiž Kuběna považuje za svého předchůdce a svoji inspiraci. Je ovlivněn jeho dílem a v mnohém z něj čerpá. Pokřtěn byl v chrámu Povýšení svatého Kříže ze stejné křtitelnice, ze které byl pokřtěn před skoro třiceti lety také básník a filosof Josef Šafařík, Kuběnův duchovní otec a mistr. Už zde se Kuběna hlásí k církvi „[…] Církvi konstantinovské, která dává přednost jasu slunce před návratem do katakomb, a jako zrozenec Ducha svatého, Otce Krásy, také já nejsem žádný ikonoklast: můj Kristus, i když nezbytně nejdřív Ukřižovaný a Zmrtvýchvstalý, je právě skrze ten Kříž Kristus Král: Christus Regnat, Christus Vincit, Christus,

54

KUBĚNA, Jiří. Paměť Básníka: z mého orloje: (vzpomínky na přítomnost). Vyd. 1. Brno: Host, 2006. 303 - 309 s., [75] s. obr. příl. 55 Ibid., 310 s.

27

Christus Imperat“.56 Právě tady můžeme sledovat první počátky Kuběnova vztahu k víře, která jej provází po celou dobu tvorby. V tomto případě ve stáří pouhých několika málo měsíců však jde o vztah nevědomí, který mu snad byl dán do kolébky sudičkami podobně jako první setkání se jmény Otokara Březiny a Josefa Šafaříka, jejichž význam pro svoji tvorbu a vztah k literatuře a básním nachází až v pozdějším věku. Prostějov je pro něj místem dosud nevědomého spojení s jmény jako Otokar Březina a Josef Šafařík. Strávil zde jen prvních pár měsíců života, pak se rodina přestěhovala do Prahy.

4.

Praha – Václav Havel a Šestatřicátníci Pro Kuběnu v Praze, vše začíná na Hanspaulce, vilové prominentní čtvrti.

Zde dokončil základní školu a už ve svých 11 letech polemizoval o životě se svými spolužáky většinou neznabohy. On vychovávaný jako katolík a vlastenec. Po ukončení školní docházky začíná studia (1947) na reálném gymnáziu Dr. Edvarda Beneše v Dejvicích (dnešní Evropská třída). Zde se postupně rozvíjí jeho sebevědomí a sebedůvěra. Tady jej zastihl únor 1948 s následným exodem za otce, odsunutým do Brna. Stěhování rodiny Kuběna prožívá velice těžce. Praha pro něj byla vším a odchod do Brna pokládá za absolutní konec všeho.57 Nakonec tomu tak není a právě v Brně na dálku poprvé poznává Václava Havla, kdy ve schránce objevuje jeho dopis. To jméno mu v ten den nic neříká. Z dopisu zjistí, že je to kamarád jeho spolužáka Radima, jehož otcem byl švýcarský velvyslanec, v té době již také zavřený na doživotí. Václav četl některé Kuběnovy dopisy adresované Radimovi. Jednalo se o polemiky o umění a vědě. Tyto dopisy přivedly Václava Havla k rozhodnutí Kuběnu oslovit. Kuběna o něm píše „Vašek nebyl cynik, naopak duše múzická, duch svobodný a všemu otevřený, nádherně velkorysý, i když v koutku duše skrytý přírodovědec, respektující danou realitu 56

KUBĚNA, Jiří. Paměť Básníka: z mého orloje: (vzpomínky na přítomnost). Vyd. 1. Brno: Host, 2006. 14 s., [75] s. obr. příl. 57 Ibid., 114 s.

28

[…]“58. Od té doby uplynul skoro rok, než se spolu poznali osobně. K setkání došlo v r 1953 v Praze v bytě Havlových. Právě tady už při prvním setkání je Kuběna přijat do okruhu Vaškových přátel, jež on nazývá Šestatřicátníky. Následně před cestou domů se s nimi poprvé setkává. Je zde i jeho přítel Radim Kopecký, Miloš Dus, Ivan Hartman, Libuše Rýdlová a jejich řady později rozšiřuje také Josef Topol. V paměti mu utkvělo pouze loučení na Wilsonově nádraží. Následně, po jejich odloučení s Vaškem v návalu emocí, píší oba, každý svoji báseň věnovanou tomu druhému. Báseň, napsanou pod vlivem místa, kde se setkali, což se v Kuběnově tvorbě mnohokrát opakuje. Společně s Vaškem pak vydávají šest čísel časopisu Rozhovory 36 s polemikami, literární kritikou, úvahami, a hlavně s verši. Tehdy ještě jako nevědomý samizdat. Václav následně v r. 1954 svolává setkání Šestatřicátníků, legendární Havlov. Setkání plné radosti, smíchu, výletů, básnických soutěží a improvizací. Kuběna je označuje hádáním mistrů svobodných umění. Havlov, další místo v Kuběnově životě, které nazývá chrámem poesie, právě zde pobýval Vítězslav Nezval, jehož verše mu jsou tak blízké. Poznává zde Václavova bratra Ivana, který v něm vzbudil pocit setkání s Apollónem, s krásou, kterou nedokáže udržet na uzdě a uniká s ní do lesa, kde své nitro vlévá do veršů a básní zasažený šípem Amorovým. Právě zde se poprvé vyznává ze své lásky „[…] ale hůř, já se k ní i přiznal, k té lásce, která možná není z tohoto světa – a přece je tady s námi na světě, bezbranná jako Krása – před Bohem a lidmi přede všemi.“59 Zamítl zapírat svoji identitu a odvážně se vyznal ze své orientace. Nikdo z nich jej nezavrhl, právě naopak dostalo se mu dalšího pozvání na další Havlov. Při druhém příjezdu zde poznává Vaškovu maminku, nesmírně milou dámu a citlivě taktní hostitelku. Polemizují nad básníky od A až po Z. Od J. Šaldy, K. Biebla, V. Nezvala, J. Koláře, J. Palivce, V. Holana až po J. Zahradníčka. Kuběna se pak vrací do Prahy z pravidla dvakrát za měsíc. Navštěvuje V. Nezvala, V. Holana, poznává J. Zábranu, J. Koláře, B. Hrabala. 58

KUBĚNA, Jiří. Paměť Básníka: z mého orloje: (vzpomínky na přítomnost). Vyd. 1. Brno: Host, 2006. 115 s., [75] s. obr. příl. 59 Ibid., 119 s.

29

Z malířů Bartovského, Součka, Zrzavého a Medka. Z vrstevníků B. Dlouhého, K. Nepraše, J. Koblasu a J. Vožniaka. Setkává se i s herci a filmaři M. Formanem, E. Kohoutem, V. Krškou. Postrádá však na setkáních z prvního Havlova to setkání nejdůležitější, setkání s Vaškovým mladším bratrem Ivanem, s Apollónem. Dochází k němu až jednou ve výtahu. V jeho očích nevidí očekávanou lásku, ale úctu. Praha mu odhaluje svoji osudovou tvář, nelítostnou a už povždy cizí, ale vlídnou. Právě tohle setkání jej obrací k Brnu k rodné Moravě, jak sám uvádí ke svobodě „Praha: pro mne nic víc než práh. To ne já dobyl ji: to ona – právě teď – zas jednou dobyla mého uznání, ale už nikdy mého srdce.“60 Opět končí jedno z osudových setkání s místem, které pro Kuběnu znamená již navždy ještě nedávno nepředstavitelný odchod na Moravu a do Brna. Generace Šestatřicátníků vstupuje do života začátkem šedesátých let. Na veřejnou scénu Kuběna s Havlem pronikají pod patronací Jiřího Koláře. Představil je veřejnosti v pořadu Nejmladší poezie v brněnském Domě umění. V roce 1956 pak ve svém samizdatovém sborníku Život Je Všude. Vystoupili v uměleckém literárním večeru Umělecké Besedy a literárně výtvarném večeru na výstavě Šmidrů v Praze. Havel pak o něco později vstupoval na divadelní prkna se svojí hrou Zahradní slavnost. V šedesátých letech se podobně dostává raketového startu Mikuláši Medkovi a Janu Koblasovi. Spolu s nimi nezůstává pozadu ani Josef Topol a Věra Linhartová. Z brněnské generace Pavel Švanda. Kuběna v té době zůstává trochu mimo hru. Přátelé se žení, vdávají, a protože ctí jeho dílo, snaží se mu pomoci dobýt prostoru, který už oni sami mají. Kuběna připisuje své obtíže svému katolicismu, ale také atypickému Erótu, tehdy ještě pod zákonem. Hlavně se mu snaží pomoci Vašek Havel. Nejdříve s vydáním první knihy veršů u Ivana Diviše v Mladé frontě. Diviš však ve své nechuti k sonetům, a možná i jeho Erótu, odmítá. Vašek se nevzdává a prosadí napodruhé Kuběnovy básně v literární revue Tvář v roce 1965. Revue pak z nařízení aparátu ÚVKSČ zaniká a znovu se dostává na scénu v r. 1968. Podaří se mu ještě otisknout pár básní ve 4. čísle. 60

KUBĚNA, Jiří. Paměť Básníka: z mého orloje: (vzpomínky na přítomnost). Vyd. 1. Brno: Host, 2006. 122 s., [75] s. obr. příl.

30

K velkému překvapení jeho nejbližší přátelé ustanovují koncem roku 1965 Společnost přátel Jiřího Kuběny (SPJK). Havel, Koblasa, Linhartová a Topol iniciují jeho první veřejné vystoupení k jeho třicátým narozeninám v Praze v Mánesu.61 Tento první večer Kuběnovi poezie se konal 17. dubna 1966. Přijel na něj také jeho přítel Zdeněk. Básně přednášeli Jan Tříska a Marie Tomášová. Kuběna si je vědom, že jeho texty jsou dráždivé a nepodobné čemukoli z tehdejší poezie. Marie Tomášová přednes prvních básní nezvládla a Jiří se po přestávce ujímá zbylé poslední básně sám. „[…] věděl jsem, že neplavu, naopak jsem se vznášel na křídlech Orla, v té černé díře dějin […] ale když jsem končil do nepřestávajícího, burácejícího potlesku, cítil jsem, že jsem to přehnal.“62 Odtud poprvé se na veřejnost dostává Kuběnův typický přednes jeho básní, později i básní jeho kolegů. Kuběna nepřednáší, nečte, ale jak mnozí říkají, zpívá. Široké nástupy, hlasité šepoty, opakování, zesilování a zeslabování hlasu, vše žene slova kupředu. Známý spisovatel Jiří Mucha syn legendárního pařížského malíře Alfonse Muchy, který později odešel do New Yorku to komentuje slovy „Na Vaši poesii zapomenout nelze: je jako neuvěřitelný květ vykvetlý v tom našem bahně!“63 Toho večera došlo k snoubení básníka s jeho slovem, dárcem a inspirátorem. Když pak v hotelovém pokoji nemůže usnout vedle svého více než přítele, uvědomuje si osudovost celého vystoupení ve jménu svého Ganymeda, svého Orla, toho jediného Zdeňka Kuběny, že on jediný smí dát jeho osudu jméno. Šestatřicátníci se posléze ustanovili také jako Společnost Josefa Šafaříka (SPJŠ), Mistra s velkým „M“, který se v době Kuběnova úspěchu dožil 60 let. Uspořádali mu slavnostní večer v Klubu architektů. Šafařík sám přednášel a na konci „[…] bylo slyšet už jen člověka radujícího se v milionech srdcí: a navíc i něco jako šumot andělských křídel, něco jako tleskot křídel devatera kůrů

61

KUBĚNA, Jiří. Paměť Básníka: z mého orloje: (vzpomínky na přítomnost). Vyd. 1. Brno: Host, 2006. 311 - 314 s., [75] s. obr. příl. 62 Ibid., 316 s. 63 Ibid., 316 s.

31

andělských.“

64

Kuběna si při jeho slovech uvědomuje své přátelství k onomu

„Mistru slova“.

4.1

Pražští přátelé a básnické vzory Tím nejbližším přítelem je Jiřímu Václav Havel. Jejich první setkání bylo

velice neobvyklé. Setkávají se přes poštovní schránku v Brně, kam se rodina musela přestěhovat z pražské Hanspaulky. Kuběnův kamarád z reálného gymnázia Radim Kopecký dal Havlovi přečíst své dopisy od Kuběny. Havla dopisy velice zaujaly a sám mu začal do Brna psát. K osobnímu setkání došlo až po roce, kdy Kuběna navštívil Havla v Praze při cestě na chmelovou brigádu. Již při prvním setkání na něm obdivuje jeho intelektuální činnost, rychlost a jasnost úsudku, duchovní bystrozrakost, osobnostní šarm. Byl otevřený, velkorysý a svobodný duchem. Obdarovaný schopností soustředit kolem sebe silou myšlenky spousty přátel. Už při tomto prvním fyzickém setkání se Havel Kuběnovi svěřuje se svým kroužkem pražských přátel spojených rokem narození, které nazývá Šestatřicátníky. Měl velkou radost, že Kuběna narozený stejného roku může patřit mezi ně.65 S tehdejším básnickým nestorem Josefem Palivcem, legendární postavou naší poezie se Kuběna poprvé setkal doma na Hanspaulce v knihovně, při čtení knihy Pečetní prsten „[…] kniha magická, kniha nádherných, nepochopitelných zaříkadel, jazyka jaksi čarodějně zkumného: […]“66 ta mu velice učarovala. Palivec mu byl poprvé představen in absentia v r. 1957, v době jeho věznění, když psal závěrečnou práci svých studií na téma Rané malířské dílo Bohumila Kubišty. Cesta ho přivedla do jeho vily na Vinohradech v Soběslavské č. 4, kde narazil na sestru bratří Čapkových Helenu, Palivcovu manželku. Palivec na něj udělal svým

64

KUBĚNA, Jiří. Paměť Básníka: z mého orloje: (vzpomínky na přítomnost). Vyd. 1. Brno: Host, 2006. 318 s., [75] s. obr. příl. 65 Ibid., 114 - 116 s. 66 Ibid., 320 s.

32

dílem obrovský dojem, nazval ho „[…] Merlinem naší poezie, vladařem současného Parnasu, veleknězem rodného jazyka, Prorokem Poezie Stále Budoucí.“67 Znovu se setkávají krátce po Palivcově propuštění z vězení v r. 1967 na Druhém večeru z poezie Jiřího Kuběny. Kuběna jej nazývá knížetem českých básníků. Po proživším večeru se následně setkávají u Havlů, kam přišel konferovat o situaci předjaří 1968. Na setkání byli také Jan Tříska a Jiří Grossmann. Tématem jejich osobního rozhovoru byla poesie, slovo. Palivec sám nechtěl slyšet o svém vězení, bagatelizoval je. Jejich rozhovor skončil ve světě víry, je Víra, Bůh? Ještě před všemi těmito setkáními oslovil Kuběna Palivce svým dopisem, Listem Josefu Palivcovi z 26. ledna 1967. Palivcovi se list líbil na tolik, že jej otiskl k Vánocům pro své přátele. Naposledy se setkali po sedmi letech v Praze, když už ho stále víc hluchnoucí Palivec téměř neslyší, ale přesto k němu promluví „[…] vydechne najednou blaženě: „Celý Nezval! Vy jediný ze všech básníků máte jeho temperament, gesta pathos a krev! Jediný následovník.“68 A to je od Palivce – komunismus nekomunismus – nějaká pocta. Při odchodu Kuběna pochopí význam a hloubku setkání. Dalším důležitým přítelem a příznivcem jeho díla Prof. František Muzika – typograf, malíř, scénograf a přítel Josefa Palivce, považovaný za velkoknížete naší malby. Za komunistické vlády byl odsunut na nevýznamné místo na UMPRUM. Muzika si však ke Kuběnovým básním musí svoji cestu teprve najít, a když se mu to podaří, sám se ozval s nabídkou vydání jeho básní. Velkým Kuběnovým vzorem se stává Jan Zahradníček, nazývaný svatým básníkem. Zpočátku se s jeho dílem míjel a objevil je až později. Zahradníček jako obětní beránek režimu a vězeň víry, představitel českého a moravského katolictví. Vězněný básník po svém návratu v r. 1960, všemi opuštěný je připomenut v Hostu do domu svými dvěma dosud nepublikovanými básněmi, zejména claudelovskými verši básně Housle a flétna. Tyto jeho verše, jedny 67

KUBĚNA, Jiří. Paměť Básníka: z mého orloje: (vzpomínky na přítomnost). Vyd. 1. Brno: Host, 2006. 321 s., [75] s. obr. příl. 68 Ibid., 324 s.

33

z posledních Kuběnu velice ovlivnily. „[…] ty verše rozťaly a rozžehly celé nebe nade mnou jako vlasatice, jako zrození novy a tisíce sluncí […]“ Začíná psát v jeho stopě i když po svém a v r. 1966 píše svoji Symfonii Nro 1. Píše jako Zahradníček, i Claudel a na čas i Kuběna, Kuběna symfonický. Jak zázračná je pro něj Zahradníčkova poesie.69 Kuběnova víra a katolicismus jej spojuje také s Milošem Dvořákem, čelním představitelem katolické slovesnosti. S literárním kritikem, krom jiného znalcem Zahradníčka a Březiny. S Kuběnou se setkal spolu s Šafaříkem v r. 1961 na pohřbu Jakuba Demla v Tasově. Celých sedm let si vzájemně korespondují. Po přečtení Kuběnových počátečních sonetů jej Dvořák srovnává s ostatními básníky. „[…] všechny jejich básně vyznívají záporně, končí v nicotě, ale Vy končíte vždy radostně, přese všechno v oslavném Ano!“70. Kuběna se tedy ocitá na pomezí mezi oběma katolíky, Zahradníčkem a Demlem. Šestatřicátníci, pražští přátelé a básnické vzory Kuběnu spojují s Prahou, s místem které mělo velký vliv na jeho tvorbu skrze tyto významné osobnosti naší kultury.

4.2

Básnická tvorba Kuběnovy začátky jsou spojeny s obrazy. Je fascinován světem loutek.

Možností oživit a propůjčit loutce pohyb a řeč. Začalo to dárkem od tety Loly, kdy dostal své první loutkové divadélko. K veršům se dostává až později, kdy nejmocnějším dotekem jsou pro něj verše vysoké a opravdové poezie, Karla Jaromíra Erbena. V čase adventu doma recitovávali Štědrý večer. V osmi letech k němu jednoho večera přišla ona Múza a on oživil loutku slovy, již ne jen obrazem a vznikla první báseň, Loutka.71 Při svých cestách po Jižní Moravě se

69

KUBĚNA, Jiří. Paměť Básníka: z mého orloje: (vzpomínky na přítomnost). Vyd. 1. Brno: Host, 2006. 329 - 332 s., [75] s. obr. příl. 70 Ibid., 335 s. 71 Ibid., 50 – 52 s.

34

poprvé setkává s geniem loci, kdy jako elév na nově založeném Krajském středisku státní památkové péče a ochrany přírody objíždí památky a cestuje krajinou s opojným pocitem svobody. Vnímá ducha rodné země, ducha všech dávných budovatelů a ochránců vlasti. Setkává se s pokornou vírou našich předků, která se odráží v kameni, dřevě, ve všech těch kostelích, zvoničkách, radnicích a památkách vytvořených předky. To vše utváří novou duši básníka Kuběny.72 V následujícím roce 1960 přichází v Kuběnově životě existenciální obnova a opravdový zlom. „[…] návrat k prostinké víře dětství, ale současně i zrod syna Řeků – bezvýhradné přijetí božské lásky jako daru, a ne prokletí. A o vše – jak jsem věděl nejhloub v srdci svém – se mohlo, muselo stát jen skrze Zdeňka, je skrze znovuzvolení Zdeňka doopravdy, a jen jím – skrze akt svobodné volby – mohlo a mělo konečně dojít ke zrození básníka, teprve teď opravdu básníka.“

73

V této době si uvědomuje hloubku svého vztahu ke Zdeňkovi, potřebu jej vyhledat, znovu se sejít. Jeho jméno přijal za své už v roce 1958 v bítovské aleji nad hradem po prožitém společném setkání v létě 1955. Bez Zdeňka, jak sám uvádí, není jeho snaha o vlastní osud, pevný bod života a o poesii ničím. Setkání se znovu uskutečnilo za Zdeňkova vojákování v r. 1960 v Červené Vodě u Králík. Pro Kuběnu to bylo nové narození. Plánoval další nové setkání znovu na Bítově. V té době zde došlo k výměně kastelánů, odcházejí jeho milovaní Havlíčkovi a nastupují bezdětní Jindřich Churý s manželkou Marií. Ti ho přijímají jako svého syna vzhledem ke Kuběnovým častým návštěvám a vzniklým sympatiím, vzhledem k Jindřichově lásce k poesii. Kuběna to období nazývá nalezením domova, domova nejen pro sebe, ale i pro Zdeňka. Domov, kde se nehledělo nato kdo je kdo. „Byli jsme - komunista nekomunista, katolík nekatolík – jeden národ, jedna Morava, jeden Bítov: ten Nebeský. A kde jsme teď? Ó doby, ó hrady! Jak praví básník: „Vše odchází, zůstává píseň““.74 Pro Kuběnu to bylo období lásky, svobody, objevení nového domova a počátku jeho nové tentokrát bítovské tvorby. 72

KUBĚNA, Jiří. Paměť Básníka: z mého orloje: (vzpomínky na přítomnost). Vyd. 1. Brno: Host, 2006. 285 s., [75] s. obr. příl. 73 Ibid., 289 s. 74 Ibid., 292 s.

35

Tvorby, která jej spojuje s tímto jedinečným místem. Místem pod jehož vlivem píše své básně. Kuběnovo dílo je ovlivněno zejména čtyřmi jmény Nezval, Deml, Holan, Palivec a nakonec také pátým, Březina. Jeho styl je nezařaditelný. Oplývá dramatičností, zvukomalebností, rychlými zvraty, zeslabováním a zesilováním. Básně jsou přirozené, čisté, plné víry, zbožnosti, střetů antiky s katolicismem. Jeho sonety jsou plné složitostí, neobvyklého užívání znamének, metafor, velkých písmen u každého slova, složitým rytmem, který působí zpočátku chaoticky. Kuběna nemá rád volný verš a vyhýbá se mu, je pro něj nudný. Kmenovým útvarem jeho poesie je sonet, který přijímá pod vlivem setkání s Jakubem Demlem. V roce 1960 se definitivně kloní ke katolictví. Sakralita je mu klíčem k umění. Víra se v jeho poezii promítá do programové naivity a snahy uchovat si dětské vnímání světa. Kuběna dbá na to, aby kniha postupovala odněkud někam, snaží se v rámci knihy vytvořit příběh. Napsal kolem třiceti básnických sbírek, které však nejsou veřejnosti příliš známé. Hradem Bítov, místem jeho životní tvorby a domovem je inspirováno kolem 500 básní. Je ceněn uměleckou veřejností, ale nedostává se mu uznání celospolečenského. To je však postupně napravováno a Kuběna spěje k tomu, aby o něm a jeho díle bylo vyučováno na školách.

5.

Brno – studentská tvorba Příchodem do Brna v roce 1948 se začaly v tehdy mladé duši ozývat první

stesky, po Praze, po přátelích. První co ho v Brně dojalo byla zlatými plody obsypaná, v Praze nevídaná meruňka, strom na dvoře u klepadla jejich domu. Právě zde, kdy se svým otcem vyráží rodina na nedělní pěší výlety do brněnského okolí, se objevuje v jeho duši senzibilita mladého romantika. Poznává krásnou přírodu, stavby, jiné než ty, na jaké byl zvyklý v Praze. Poznává také brněnskou kulturu, Operu a přijímá otevřenou náruč Brna. Přesto všechno v něm zůstává

36

stesk po Praze, dětské vzpomínky na nejsladší domov, ke kterému mu však chybí jen ti nejdražší a domov už není domovem, už není jeho. Právě zde v Brně začíná nacházet Prahu, její Hanspaulku a píše první nostalgické básně, které ho vracejí zpět. Nepoznává sebe sama, vidí se jako k poesii probuzený jinoch. Objevuje Brno krásné, ale i bizarní, jedinečné ve své poťouchlosti. V období studií 1950 až 1954 je oslněn Karáskem ze Lvovic, Nezvalem, Bieblem a Šaldou. Je to období prvních dopisů s Vaškem Havlem a dalších lásek ke spolužákům. Objevuje první negativní doteky socialistického realismu, stalinismu, konformismu, falše a lži. V roce 1948 začíná psát svůj první deník a v této činnosti pokračuje dosud. Objevuje genia loci Brna, Rudolfa Těsnohlídka básníka Lišky Bystroušky a vzpomněl na jeho Nové království pohádku vysoké poetičnosti předčítanou mu otcem.75 Rok 1953 je rokem, kdy spolu se spolužáky Švandou, Langerovou, Wagnerovou, Wurmem, Fischerovou zakládá brněnské Šestatřicátníky. Společně se snaží pravidelně scházet. Svá studia na vysoké škole končí v roce 1959, kdy se setkává s Josefem Šafaříkem.

5.1

Básnické sbírky Jiří Kuběna své básnické počátky a první básně píše do šuplíku. V letech

1953 – 1962 z těchto básní vydává čtrnáct básnických knih, které považuje za cvičné a nedozrálé projevy sebrané ve svazku tří Juvenilií. První sbírky vydává až po roce 1989. Sbírka Hodina devátá s podtitulem Zrod básníka shrnuje básně z roku 1952. V. Havlovi v ní věnuje báseň Chotkovy sady a Hanspaulce období svého dětství Odpoledne ve vzpomínkách. Po svém přestěhování do Brna, věnuje novému domovu báseň Ráno. Své zasvětitelce ve světě poezie tetě Lole daroval báseň Bezejmenná. Sbírka byla vydaná nakladatelstvím Regulus k básníkovým 75. narozeninám a obsahuje 15 básní z počátku tvorby v básníkových šestnácti letech. Další sbírkou je Pramen Bítova, vybrané básně z let 1953 – 2010 vydaný 75

KUBĚNA, Jiří. Paměť Básníka: z mého orloje: (vzpomínky na přítomnost). Vyd. 1. Brno: Host, 2006. 101 – 104 s., [75] s. obr. příl.

37

vydavatelstvím Host v roce 2011. V ní je spousta básní věnovaných Kuběnovu Bítovu a jeho okolí, ale také několika osobnostem, s kterými se zde setkává a bývalým kastelánům. Doslov sbírky se zmiňuje o tom nejdůležitějším místě pro básníka, o Bítově.76 Vyvoleném a svobodně zvoleném místě Kuběnovi poesie. Tato volba je spojena s jeho první láskou, setkáním v r. 1955, z níž vytvořil mýtus své tvorby. Sbírka Krásný rytíř na vysoké skále shromažďuje verše z roku 1953 vydané k 75. narozeninám v roce 2011. Básně vznikly v bytě na Antonínské 13/1 v Brně, kdy je autor ve svých sedmnácti vyťukával na tatínkově starém psacím stroji. Je z nich patrná mladická svěžest jinošské poesie a první hledání sebe sama směřující ke čtenáři. Sborník Pocta Kuběnovi obsahuje sedmnáct jeho básní a velké množství gratulací od přátel k 70. narozeninám, ať už formou básní, či psaného textu. Je zde i Věčný Bítov, báseň věnovaná jeho druhému domovu. Sbírka Krev ve Víno – autorský výbor básní z let 1953-1995 obsahuje asi šestinu básní z třiceti básnických knih. Jejím cílem je zpřístupnění Kuběnovi poesie v celé její žánrové a motivické šíři. Snaží se ukázat Kuběnovo dílo jako organický celek ve všech jeho proměnách a v takové podobě jak postupně vznikalo v čase. Nejedná se však o důsledné uvedení všech básní z tohoto období, mnohé musely být vypuštěny kvůli zachování proporcionality a správné představě o díle jako celku.77 Svazky svých básní uspořádal do sbírek pod názvy Dílo I. Až Dílo VII. Kde první a poslední jsou dvojsvazky. Jejich názvy Jiný vesmír Juvenilia (Dílo I/1), Země Nikoho Juvenilia (Dílo I/2), Jižní Kříž (Dílo II), Matka Zjevení (Dílo III), Doryforos & Ganymedes (Dílo IV), Blíženci V Krvi (Dílo V), Ukřižování Vína (Dílo VI), Ráno Na Olympu Orel Nad Propastí (Dílo VII/1), Ráno Na Olympu (Dílo VII/2) jsou příznačné pro jeho tvorbu. Slovem Juvenilia - prvotiny, označuje Kuběna celé své dílo do roku 1962 do svého 26. roku, tedy do věku, kdy zemřel

76

KUBĚNA, Jiří. Paměť Básníka: z mého orloje: (vzpomínky na přítomnost). Vyd. 1. Brno: Host, 2006. 281 s., [75] s. obr. příl. 77 Ibid., 609 – 610 s.

38

Mácha. Poskytují nám příležitost nahlédnout do matečné hmoty Kuběnova díla, do počátku, kdy básník hledá svoji polohu a cestu.

5.2

Brno - Šestatřicátníci Skupinu brněnských Šestatřicátníků (založenou v r. 1953) tvoří Jiří

Kuběna spolu s Pavlem Švandou, jeho spolužákem Petrem Wurmem a několika spolužačkami z gymnasia, které byly také literárně činné. Kuběna je nazývá Tři grácie – Marii Luisu Langerovou řečenou Pipka, Alenu Wagnerovou a básnířku Violu Fischerovou. Vydávají své první číslo časopisu Rozhovory 36, které považují za první samizdat. Jsou první mladou generací, která po roce 1948 začíná činnost za vlády KSČ právě samizdatem. Do počátku léta vydávají šest čísel. S posledním šestým mladí básníci vydávají také almanach Stříbrný vítr. Scházejí se po bytech, chatách, aby se spolu literárně utkali a během čtení svých děl se učí artikulovat. Probírají politickou, kulturní a sociální situaci. Hledají jak dál, filosofují, každý s vlastním světonázorem. Snaží se nalézt společnou polohu. Mezi oběma spolky Šestatřicátníků pražskými a brněnskými kraluje součinnost a spolupráce. Projevuje se zvláště prostřednictvím Václava Havla a Jiřího Kuběny, jezdícího do Prahy téměř každý týden. Pražských Šestatřicátníků bylo dohromady deset.

Na setkání v roce 1953 v den šestatřicátého výročí VŘSR se v Brně

z oněch deseti objevili pouze čtyři v čele s V. Havlem. Společnou cestou lodí na hrad Veveří vznikla Kuběnova báseň Bizarní neděle. Setkání nastolilo počátek družby obou skupin, která se rozjela naplno následující rok 1954, kdy se brněnští vypravili do Prahy.78 Veřejně činnými v Brně zůstávají všichni na rozdíl od Prahy, kde zbyl veřejnosti pouze Václav Havel.

78

KUBĚNA, Jiří. Paměť Básníka: z mého orloje: (vzpomínky na přítomnost). Vyd. 1. Brno: Host, 2006. 123 - 126 s., [75] s. obr. příl.

39

6.

Hrad Bítov Bítov je pro Kuběnu především místem, kde se podruhé potkal se svojí

velkou láskou Zdeňkem. Od tohoto setkání se odvíjí všechny ostatní vazby. Bítov je mu také jedním z paprsků vyzařujících z Brna coby centra. To vše vztaženo k mytologii samostatné Moravy s Cyrilem a Metodějem, přes ně až k Byzanci a tím k vazbě k Řecku. Pro Kuběnu tedy Bítov leží na styku tří cest – „[…] západomoravsko – básnicko - katolické, rakousko – aristokraticko - passéistické a Brněnsko - moravsko - mytologické.“ 79 Bítovská krajina, která má na jeho tvorbu nemalý vliv je jím samotným komentována slovy „[…] přírodu miluji nejvíc za okny, v bezpečí dokonale krásného interiéru. Samozřejmě, že Bítov, jako orfická, propastná krajina, zůstává pro mne fascinující.“ 80 Jak je zde patrné, je Kuběnův vztah k přírodě silně ambivalentní. Bítovská příroda se objevuje v několika básních vztažených k zážitkům a osobám, s kterými se na Bítově a jeho okolí setkal. Bítov vidí Kuběna v řetězci hradů, které provázejí zemskou moravsko rakouskou hranici, ale i bývalou hranici česko – německou, jazykovou, jako ostrůvek předmoderní kultury. Kuběnu vyčleňuje z hlavního proudu české katolické kultury politický aristokratismus a monarchismus, láska ke starému Rakousku „[…] a všemu, co pominulo, a co se zpětně jeví jako krásný sen […].“81 To vše ho naopak začleňuje do okruhu dekadentů a nostalgiků bez ohledu na jazyk, kterým píší. Kuběnovi však o jazyk jde, jde mu o vztah k němčině coby jazyku rakouské kultury a jazyku německé literatury, ke které se hlásí. Kuběnova tvorba tedy leží na hranici obou jazykových kultur podobně jako Bítov. „Vznešený archaizující, antikizující, exaltovaný, ódický tón Kuběnovy poezie není srozumitelný bez vlivu romantických a symbolistních německojazyčných autorů

79

KUBĚNA, Jiří. Pramen Bítova: vybrané básně z let 1953–2010. Vyd. (v tomto souboru) 1. Brno: Host, 2011. 288 s. Edice poesie Host. Velká řada; 7. 80 BLAŽEJOVSKÁ, Alena. Popiš mi tu proměnu: rozhovory s básníky. 1. vyd. Praha: Pulchra, 2010. 211 s. Hovory; 2. sv. 81 KUBĚNA, Jiří. Op. Cit., 285 s.

40

jako Novalis, Hölderlin a Rilke.“82 Z doslovu M. C. Putny. Proto snad je zde i zvláštní vztah k německému, rakouskému pohraničí, s kterým Bítov velice blízce sousedí. Jiří Kuběna spojil svůj život s Bítovem po úspěšném konkurzu v roce 1994, kdy opouští svou práci historika a památkáře při Památkovém ústavu v Brně a odchází na Bítov pracovat jako kastelán. Během tohoto druhého působení vznikají nové sbírky básní, bibliografie a první pohádková knížka. V roce 2006 slaví 70. výročí narození, opouští pozici kastelána a odchází na výminek, pro něj však výminek bítovský, kdy zůstává jako významná osobnost v oblasti kultury se svolením vedení Národního památkového ústavu na hradě a je tak s ním nadále v bezprostředním kontaktu. Hrad pro něj nepřestává být hradem poezie ani jej zde nepřestává navštěvovat múza podporující jeho další básnickou tvorbu. Kromě ní je navštěvován právě těmi, kteří slyší jeho slova, slova s velkými písmeny na začátku, slova zdůrazňující, upozorňující a slova, která jsou slyšená jeho publikem.

6.1

Setkání s Bítovem Jiří Kuběna se poprvé setkal s hradem jako žák 7. třídy v r. 1949 – 1950.

Šli tenkrát s třídou za bouřky na hrad pěšky od vlaku ze Šumné. Vzpomíná na to ve své Paměti básníka, kde první setkání s Bítovem zvěčnil ve své sbírce, prvotině Zpívající voliéra v básni Cestou k hradu „Jdeme tou rourou aleje, tou rourou nad níž hučí bouře, dřív než svou vodu vyleje.“ „[…] ach jak se mají ti co tu bydlí: Moci tak zůstat – neodejít!.“83 Vzpomíná si pouze na slavnou bítovskou zbrojnici a poloprázdné sály, kdy bylo krátce po převratových zmatcích a památková péče dosud nevěděla co si se zabaveným majetkem počít. Zde poprvé

82

KUBĚNA, Jiří. Pramen Bítova: vybrané básně z let 1953–2010. Vyd. (v tomto souboru) 1. Brno: Host, 2011. 285 s. Edice poesie Host. Velká řada; 7. 83 KUBĚNA, Jiří. Paměť Básníka: z mého orloje: (vzpomínky na přítomnost). Vyd. 1. Brno: Host, 2006. 183 s., [75] s. obr. příl.

41

Kuběnu přepadla chuť spojit s hradem svůj život. V té době ještě nevěděl, že na jeho slova dojde a ke sklonku života se mu jeho přání splní. Zde je tedy počátek jeho vztahu k Bítovu. O několik let později v roce 1955 se na hrad vrací jako průvodce a potkává zde svoji osudovou lásku. Přijel se nejprve někdy v březnu seznámit s prostředím a poprvé strávil noc v inspekčním pokoji, který později nazval svým „svatebním“84

Vzpomíná

na

zimu,

chladné

hradní zdi,

neproniknutelnou tmu a ticho. Nezamhouřil ani oko a ráno z Bítova odjel. Po třetí sem přijíždí již jako průvodce s klíči a sylabem. Přes nekonečné dny provádění stále čeká na své osudové setkání, na návštěvu toho jediného, kterého potkal na zámku v Lednici při provádění v červnu, na Zdeňka Kuběnu a na slíbenou návštěvu na Bítově. „A nakonec jsem se i dočkal: a ne snad jen prvního Bítova – první lásky! Mého Bítova a, ach, mé Lásky – jediné a věčné.“85 Zdeněk Kuběna, od nějž převzal jeho příjmení jako umělecký pseudonym a místo jejich setkání jej navždy spojuje s Bítovem. Zdeněk se mu stává celoživotní inspirací a skládá pro něj několik básní. Od té doby se stal Bítov navždy místem zrodu básníka. Jeho básně jsou plné také dalších setkání, jako třeba s kastelány Havlíčkovými. Stali se Kuběnovi na několik neděl „adoptivními“ rodiči.86 Setkává se také s bývalou hospodyní barona Jiřího Haase, slečnou Louisou Suchomelovou (*1886, + 4. 11. 1969). Z jejích vzpomínek se dozvídal vše o posledním soukromém majiteli hradu a o tom, čím už Bítov dávno nebyl. Potkal se také s manžely Komorousovými, kdy ona zde před svatbou prováděla a on jako začínající nadaný hudební skladatel s ní přijel na Bítov. Vzniká mezi nimi přátelství, které Kuběnu přivádí v Praze do okruhu mladých výtvarníků. Seznamuje se s Karlem Neprašem, Janem Koblasou a dalšími z Generace Šmidrů.87 Jim pak Kuběna již jako kastelán na hradě pořádá velkou výstavu pod názvem „Šmidrové“.

84

KUBĚNA, Jiří. Paměť Básníka: z mého orloje: (vzpomínky na přítomnost). Vyd. 1. Brno: Host, 2006. 184 s., [75] s. obr. příl. 85 Ibid., 185 – 186 s. 86 Ibid., 186 s. 87 Ibid., 206 – 209 s.

42

Den Zdeňkova příjezdu „[…] Den Zaslíbení, Den Ohlášek Tvého Příjezdu Mně i Mému Bítovu, Už Teď Našemu Bítovu. Ale co jsem Dosud Nevěděl, co vím až teď – ach teď už vím!: že právě odbil, že teď už navěky na mém Orloji Je a Bije Den svaté Maří Magdaleny, Čas patronky Slz a Nardu u Nohou Slova, u Noh Kristových, u Nohou Krásy.“88 byl plný očekávání a nejistoty. V tomto rozpoložení se Kuběna vyznává ze svého obdivu k pohledu z okna svého inspekčního pokoje, svého bítovského domova, pohledu dolů k Želetavce, pohledu na protější břeh, na starý hřbitov, na třpytící se vodu v záři slunce i měsíce pod vysokou bítovskou zdí. Na tomto základě vzniká cyklus prvních sonetů nazvaný Srdcový kluk. Sonety v nichž žízní po lásce a utíká, ne už k oknu, ale do přírody, ven k realitě do skutečna, potřebný lidského doteku – slova – „řeči genia loci“.89 Promlouvají k němu slunce, měsíc, čisté nebe a noc a on jim naslouchá na své cestě za láskou, kterou čeká ve vrcholných chvílích svého mládí. Po návratu do Brna píše báseň vzpomínající na první společný večer na hradě umocněný živly noci a gejzírem emocí.90 Poslední dny na Bítově vnímá také jako dny satyrské komedie, kdy komunistická absurdita a zášť proti dějinám, majetku, v opojení mocí vyhlásila na Bítově dražbu všeho baronova majetku. Připomíná mu to plenění ve Versaillích za Francouzské revoluce. Z hradu mizel nábytek, umělecká díla i klece na papoušky. Vše bylo tehdy schváleno tehdejším Památkovým ústavem.91 Kuběnovy následující pobyty na Bítově byly pouze letmé. Jezdí sem díky přátelství s kastelány a později tráví letní dny také na vypůjčené chatě Hohlově později Kašpárkově (č.p. 83, katastr Vysočany) pod hradem, která se stala také místem setkávání, kam zve své pražské i brněnské přátele. Jezdí sem za ním i nadále za jeho kastelánského období.

88

KUBĚNA, Jiří. Paměť Básníka: z mého orloje: (vzpomínky na přítomnost). Vyd. 1. Brno: Host, 2006. 188 – 189 s., [75] s. obr. příl. 89 Ibid., 190 s. 90 Ibid., 193 – 198 s. 91 Ibid., 207 s.

43

6.2

Básně Bítova Kuběna se v nich zabývá prvním setkáním se svojí velkou láskou

Zdeňkem, postavami a přáteli, s kterými se na hradě setkal, kulturní historií Bítova a svým vztahem k přírodě a okolní krajině. Bítovská krajina je pro něj krajinou orfickou, fascinující a propastnou. Má ji rád jako vyhlídku, s pohledy z balkonu, z terasy v bezpečí domácího krbu. Hrad nad jezerem je místem hodným ódického opěvování pro svoji vlastní krásu bez ohledu na roli v básníkově vlastním životě. V hradních interiérech je patrná nezaměnitelná stopa posledního soukromého majitele barona Jiřího Haase. Inspirací je mu také hřbitov, na kterém spočine oko každého při pohledu z hradních oken a původní vesnice pod hradem, dnes zatopená vodami přehrady. Básník sem přichází v době, kdy se již nic nemění, neteskní po minulosti – nezažil ji, ale píše o tom co je nyní, co je jeho osobní zkušeností. I když hrad i jezero jsou historicky neautentické, přesto jsou ve své podobě romantické a poetické. Jsou jiným světem, který básník zanechal civilizaci v Brně. Haasovská grotesknost mu nevadí, spíše ho přitahuje a její zlomky využívá i ve svých básních. Jeden z příběhů dokonce zasadí do básně – pohádky o baronu Haasovi a jeho věrné lvici Micimaus. Baron si lvici velice oblíbil, koupil ji jako mládě od cirkusu Kludsky. Básník si poprvé nalézá cestu i k dětem. Kuběna má k Bítovu bezvýhradně pozitivní vztah, který jak je patrné ze souvislostí, si spolu s jádrem své básnické vize přinesl s sebou. Toto jádro se smyslem pro detail vtěluje do básní inspirovaných barokními, či romantickými plastikami umístěnými v okolí hradu.92 Pokud bychom se měli zabývat jednotlivými tituly, případně jejich rozborem, pak bychom překročili rozsah této práce, proto jsou zde uvedeny pouze některé názvy: Věčný Bítov, Je noc…, Jarní strom na hřbitově Bítovském, dále mnoho básní ze sbírky Pramen Bítova, Labuť Bítovská, pohádka Hledá se Micimaus a další. Mnohé z těchto názvů již sami o sobě vypovídají o záměru básníka sdělit čtenáři téma básně.

92

KUBĚNA, Jiří. Pramen Bítova: vybrané básně z let 1953–2010. Vyd. (v tomto souboru) 1. Brno: Host, 2011. 289 s. Edice poesie Host. Velká řada; 7.

44

6.3

Hrad básníků V období, kdy Kuběna pracoval jako kastelán (1994 – 2006) se rozhodl

spolu s Martinem Pluháčkem (později Reinerem, nakladatelství Druhé město) vytvořit Bítov v nové dimenzi, Bítov hrad básní a básníků. První ročník celostátního setkání zaštítil dokonce Kuběnův přítel, tehdy prezident republiky Václav Havel. Postupně pořádají pět ročníků po sobě jdoucích básnických Bítovů a jeden, ten poslední, jako výroční po pěti letech. První ročník v r. 1996 pod názvem Bítov ’96, kde jde zejména o setkání básníků v poezii, o promluvu, o zkřížení zbraní v poezii, jak to nazývá sám Kuběna. Hledání a mapování toho, kde se ocitá česká a moravská poezie dnes, kdo je „Básník“, k čemu tu je, co činí?93 Vydávají k němu sborník Bítov ’96: [Slovo na konci milénia]. Na první ročník navázal druhý shrnutý ve sborníku Bítov ’97: mladá poezie dnes, poezie jako svébytný žánr Martin Pluháček se k němu vyjádřil: „[…] v nastalém tichu bylo více slyšet, co kdo říká. Když se za druhým Bítovem ohlížím, mám dojem, že o co byl vizuálně chudší, o to byl obsáhlejší, propracovanější“94 Byl již mnohem klidnější, prostý výlevů vztaženým k době minulé, osobních střetů a slov, která byla mnohdy velice ostrá. Absencí toho všeho byl druhý ročník mnohem plodnější. Zabýval se pojmem „mladá“ poezie, existuje vůbec, je ji možné nějak vymezit.95 Následoval ročník 1998 a Sborník Bítov ’98: poezie: svět a domov, kdo je autor poezie, už z názvu je patrné téma s Kuběnovým úvodním proslovem: „Pro mne samozřejmě – a kéž i pro vás všechny v této chvíli – je to Bítov, už III. Bítov, BÍTOV ´98: Bítov – tento náš hrad Poesie“96 Tím je řečeno vše na téma svět a domov týkající se Kuběny básníka a Bítova, jenž mu je domovem. Další ročník se konal v r. 1999 se sborníkem Bítov ´99: interpretace básnické skladby, 93

REINER, Martin, ed. Slovo editora, In Bítov ’96: slovo na konci milénia: sborník. Vyd. 1. Brno: Petrov, 1997. 8 s. 94 REINER, Martin, ed. Přípitek Jiřího Kuběny, In Bítov ’97: sborník: mladá poezie dnes: poezie jako svébytný žánr. Vyd. 1. Brno: Petrov, 1998. 8 s. 95 Ibid., 7 – 13 s. 96 VORÁČ, Miloš, ed. Přípitek Jiřího Kuběny, In Bítov ’98: sborník: poezie: svět a domov, kdo je autor poezie?. Vyd. 1. V Brně: Petrov, 1999. 13 s.

45

výklad poezie a postavil proti sobě básníky a kritiky. Oslovil jich nebývalé množství a byl více než předchozí ročníky presentován především v rozhlase. Poslední setkání v r. 2000 bylo přelomové a konalo se na konci milénia, kdy se mnohým začalo zdát, že téma Bítovů je vyčerpáno, již není co říct a je třeba udělat pauzu. Bítovy tedy skončily. Kuběna se však jen tak lehce nevzdal a k výročí svého odchodu do kastelánského výminku, pořádá opět z iniciativy M. Pluháčka – Reinera a za finančního přispění jeho nového nakladatelství znovu po pěti letech, Bítov básníků tentokráte už pravděpodobně poslední.

7.

Nejvýznačnější místa zrodu básníka Jiří Kuběna během života několikrát změnil místo bydliště, ať už to bylo

v nejranějším dětství, hned po narození se celá rodina stěhuje z rodného Prostějova do Prahy na Hanspaulku. Následují sem otce, který jako voják často mění působiště. Praha se tak stala prvním důležitým místem v jeho životě, ať už je to místo, které jako malý chlapec začíná vnímat, anebo tím, že zde potkává během své školní docházky první spolužáky a mezi nimi i první skrývané vztahy a lásky. Důležitou se pro něj Praha stala paradoxně až po přestěhování do Brna, kdy si uvědomuje její vliv a svůj vztah k ní jako k prostředí prvních setkání s přáteli, pražskými Šestatřicátníky a mezi nimi hlavně s Václavem Havlem, který se mu stal druhem jak v otázce polemik o umění, politice, kultuře i v dalších otázkách. Když je pak rodina nucena vyměnit Prahu za střed Moravy, za Brno, pociťuje Jiří Kuběna velké zklamání a uvědomuje si svůj vztah k Praze a její vliv na utváření svých básnických začátků. Netrvá to však dlouho a stává se přesvědčeným Moravanem a Brno jeho novým domovem, když se za zvláštních okolností setkává s Havlem a zakládá moravskou skupinu Šestatřicátníků, kteří v mnohém korespondují s těmi pražskými. Brno se mu během studentských let na filozofické fakultě dostává pod kůži a vnímá je se všemi jeho klady i zápory. Jako vystudovaný historik umění je přitahován kulturou Velké Moravy, která je mu zde

46

mnohem blíž než v Praze. Jeho profese ho přivádí ke kořenům, dějinám. Oblibu nalézá v řecké kultuře, v jejím pojetí krásy, apollónské a jinošské kráse, Erótu, což je mu vzhledem k jeho orientaci velice blízké. Po všech těchto osudových setkáních s místy, kde píše své první básně, Praze a Brně se objevuje v jeho životě místo, které ovlivnilo jak jeho život osobní, tak také tvůrčí a tím je hrad Bítov. Nazývá jej druhým domovem, kde za svých studentských let prožívá velkou osudovou lásku. Zdeněk Kuběna student, s nímž se potkává při provádění návštěvníků na zámku v Lednici, jej zde navštěvuje a mění jeho osud. Jiří Paukert přebírá jeho jméno jako umělecký pseudonym a stává se básníkem Kuběnou. Právě toto setkání na Bítově činí z hradu Kuběnův druhý domov a místo, kde prožívá svoji první a poslední osudovou lásku. Bítov, jenž svým romantickým okolím, svojí polohou a pradávnou minulostí pomáhá velkému básníkovi k tvorbě nových básní směřujících obsahově i tematicky k jeho příteli, ale také k Bítovu a několika osobnostem, které zde mladý Jiří potkává. Právě zde se tedy v době jeho studií v Brně rodí básník. Básník, který je známý svojí trochu jinou poesií než jsou všichni v jeho okolí zvyklí vnímat a mnozí jej proto nechápou. Kuběna ovlivněn Bítovem, vírou, vztahem k Bohu, antické kráse a příteli Zdeňkovi skládá své básně s takovou lehkostí, že se postupně dostávají i k těm co jeho poesii z počátku nechápou. Bítov je tedy oním místem zrodu moravského básníka jdoucího ve šlépějích Nezvala, Demla, Březiny, básníka Jiřího Kuběny. Martin C. Putna v doslovu Pramene Bítova hovoří o Kuběnovi, k němuž je třeba hledat cestu skrze jeho kraj a tedy skrze jedno jediné místo - Bítov. „Bítov je mu vyvoleným, znovu a znovu ve vysokých tónech ód a sonetů vzývaným místem Kuběnovi poezie. „Vyvoleným“ – a svobodně zvoleným.“97 Vyvoleným i přesto, že se zde nenarodil ani zde nestrávil většinu činného života.

97

KUBĚNA, Jiří. Pramen Bítova: vybrané básně z let 1953–2010. Vyd. (v tomto souboru) 1. Brno: Host, 2011. 281 s. Edice poesie Host. Velká řada; 7.

47

7.1

Vliv hradu Bítova na tvorbu J. Kuběny Pokud bychom chtěli shrnout vliv hradu Bítov na tvorbu J. Kuběny,

musíme se obrátit k jeho vztahu k lidem, osobnostem, s kterými se setkal, romantismu, místům kde pobýval, Řecku a antice, a také vztahu k jeho vzorům, básníkům. Jiří Kuběna ve svých básních zmiňuje postavy a osobnosti a mnohdy v nich vyjadřuje svůj vztah k nim. Z těch jsou patrné láska, pravda, přátelství, antická krása, víra v Boha. Nikdy v nich však nenajdete negativní emoce. Bítov jako hrad uprostřed lesů obtékaný řekou s jejími skalními útvary působí romanticky nejen na jeho návštěvníky, ale také na Kuběnu, který se v básních obrací také k okolní krajině, vodě, zvířatům, romantickým zákoutím. Pradávná obchodní stezka procházející kolem hradu a směřující z jihu na sever přes Jihlavu na Prahu jako spojnice jej spojuje s básnickými vzory Otokarem Březinou, Jakubem Demlem a dalšími. Velice rád v básních zmiňuje své lásky a užívá zde antické pojetí krásy, Eróta, jinošství. Starobylost hradu a jeho památkářská profese ho spojuje s křesťanskou vírou, s Bohem, pravdou, což odráží mnohé jeho básně. Kuběnova tvorba se vztahuje i k jiným místům, ale nejvíce se vždy ve své básnické pravdě a víře vrací na Bítov, tam kde je doma.

8.

Závěr Při studiu knih, kritik a recenzí zabývajících se básníkem Kuběnou a čtení

jeho básnických sbírek jsem dospěl k závěru, že v záležitosti tvorby Jiřího Kuběny lze nastolit otázku závislosti na jednom místě – Bítovu, který je mu životní inspirací a stal se mu druhým domovem. Na místě, které zrodilo jednoho z našich největších současných básníků. Nastolená otázka je zajímavá pro svoji neobvyklost objevující se velice málo u dalších autorů. Volba Bítova jako Kuběnova adoptivního kraje nepramení z jeho genia loci, ani z kulturní historie hradu a jeho okolí, to začal básnicky vnímat a přetvářet až druhotně. Hlavním impulsem se stalo jeho osudové setkání v roce 1955, kdy se zde potkal s první

48

láskou Zdeňkem. Z ní mladý básník vytváří mýtus své tvorby. Bítov se pro něj stal hradem lásky. Druhotně je však přesto třeba vycházet v jeho díle i z onoho genia loci a kulturní historie Bítova a okolí. Z širokého kontextu tradic a vlivů, které se protínají v krajině duchovní, již nelze oddělit od té fyzické, a které působí na „nové“ dílo. To je cesta Kuběny z Prahy, přes Brno k onomu místu s velkým „M“, tedy k Bítovu. Lze ji pojmout samozřejmě i geograficky jako cestu od severu k jihu, vedoucí přes Vysočinu, kde básník vstupuje do mateřské krajiny české katolické literatury 20. století. Do krajiny Otokara Březiny a jeho Jaroměřic, do Nové Říše, Lesonic a Babic Jakuba Demla, Čáslavic Bedřicha Fučíka, Jana Zahradníčka, do Hladova Josefa Floriana a po nich dále na jih, kde vše končí Kuběnovým Bítovem. Bítov můžeme uchopit jako místo, kde byla tato literární a duchovní tradice naplněna.98 „Kuběna je dědicem spirituality těchto autorů – jejich okázalého ultramontanismu (hájení centralistických zájmů katolické církve a papeže i proti zájmům státním a národním), ariánství, antiliberalismu. Je dědicem „staroříšského„ a „demlovského“ humoru. Avšak není pouhým následovníkem.“

99

Otázkou je, zda by se býval mohl vtělit i do jiného místa,

kdyby Zdeňka potkal jinde než na Bítově, nebo kdyby se spřátelil s kastelány z jiného hradu či zámku. Bítovská scenérie a to, že jezero není přehradou, hrad je vlastně novogotický a baron byl průmyslníkem, odpovídá jeho vnitřnímu ladění, situaci básníka, který se nejmenuje Kuběna, ale Paukert jak uvádí M. C. Putna. Básníka, který do svých pozdních let nikdy trvale na hradě nepobýval. Básníka, který zde prožil lásku dvou mužů, jež byla nakonec umořena. „To odpovídá situaci básníka, který nikoliv z historických reálií a přesných biografických fakt ale ze své tvůrčí síly a z bítovského genia loci vytváří mýtus, který nakonec přemáhá realitu a fakticiu. Mýtus, jehož smyslem není nic menšího než přemoci svět.“100 To je komentář Martina C. Putny ke vztahu k Bítovu. Po roce 1989 se 98

KUBĚNA, Jiří. Pramen Bítova: vybrané básně z let 1953–2010. Vyd. (v tomto souboru) 1. Brno: Host, 2011. 281 - 283 s. Edice poesie Host. Velká řada; 7. 99 Ibid., 284 s. 100 KUBĚNA, Jiří. Pramen Bítova: vybrané básně z let 1953–2010. Vyd. (v tomto souboru) 1. Brno: Host, 2011. 290 s. Edice poesie Host. Velká řada; 7.

49

Kuběna rozhodne vydat své dílo dosud psané jen do „šuplíku“ a nikdy nevydané v prvním výboru Krev Ve Víno, který vydal J. E. Frič ve Votobii a pak ve svém nakladatelství Vetus Via. Rozhodl se nerozdávat se po kouscích a drobných a vydat dílo jako celek. Současné období pro něj není pouze výminkem, ale dobou, kdy jak uvádí, žije vrchovatě jako nikdy dřív v přítomnosti mladého tvůrce sochaře Karla Žáka. Vkládá důvěru v mládí, které přichází, a které on slyší, vidí a má ho na dotek. Právě mládí mu dodává další životní sílu tvořit a stále stát pevně ve starých zdech Bítova. Ukazuje nám tím naději, že to stou naší kulturou a uměním nebude nakonec tak zlé.101 V básníkově tvorbě se nejedná o všeobecně laděné básně zabývající se obecnou tématikou přírody, světa, sociálními aspekty, kritikou společnosti apod. Význam mé práce spočívá zejména v poodhalení podstaty vlivu míst a osobností objevujících se v životě Jiřího Kuběny. Ať už je to dětství a tvůrčí začátky prožité v Praze, studium a počátky umělecké kariéry v Brně. Vždy se musíme vrátit k místu pro Kuběnu nejdůležitějšímu a v jeho básních nejvíce oslavovanému, kterým byl, je a navždy zůstane hrad Bítov. Téma lze nadále rozvíjet, zejména ve srovnání tvorby Jiřího Kuběny se stylem děl dalších významných básníků naší doby v jejichž tvorbě se promítají podobné aspekty. Práce by však dosáhla mnohem většího rozsahu, než je v našem případě požadováno, a není to ani stanoveným cílem mého zájmu.

101

BLAŽEJOVSKÁ, Alena. Popiš mi tu proměnu: rozhovory s básníky. 1. vyd. Praha: Pulchra, 2010. 217 s. Hovory; 2. sv.

50

9.

Použitá literatura

1. BLAŽEJOVSKÁ, Alena. Popiš mi tu proměnu: rozhovory s básníky. 1. vyd. Praha: Pulchra, 2010. 387 s. Hovory; 2. sv. ISBN 978-80-87-377-15-4.

2. DVOŘÁČKOVÁ, Alena. Obrysy osobnosti Jiřího Kuběny. Ve Votobia vyd. 1. V Olomouci: Votobia, 1995. 90 s. Malá díla; sv. 39. ISBN 80-7198-029-3.

3. KUBĚNA, Jiří. Paměť Básníka: z mého orloje: (vzpomínky na přítomnost). Vyd. 1. Brno: Host, 2006. 454 s., [75] s. obr. příl. ISBN 80-7294-186-0.

4. KUBĚNA, Jiří. Pramen Bítova: vybrané básně z let 1953–2010. Vyd. (v tomto souboru) 1. Brno: Host, 2011. 303 s. Edice poesie Host. Velká řada; 7. ISBN 97880-7294-408-8.

5. REINER, Martin, ed. Bítov ’96: slovo na konci milénia: sborník. Vyd. 1. Brno: Petrov, 1997. 207 s. ISBN 80-7227-001-9.

6. REINER, Martin, ed. Bítov ’97: sborník: mladá poezie dnes: poezie jako svébytný žánr. Vyd. 1. Brno: Petrov, 1998. 160 s. ISBN 80-7227-027-3.

7. VORÁČ, Miloš, ed. Bítov ’98: sborník: poezie: svět a domov, kdo je autor poezie?. Vyd. 1. V Brně: Petrov, 1999. 204 s. ISBN 80-7227-044-3.

8. PUTNA, Martin C. Řecké nebe nad námi, aneb, Antický košík: studie k druhému životu antiky v evropské kultuře. Vyd. 1. Praha: Academia, 2006. 331 s., [24] s. barev. obr. příl. ISBN 80-200-1419-5.

51