Sto let vývoje českých učebnic pedagogické psychologie a kontexty jejich zrodu obraz proměn v pojetí oboru

Pedagogika, roč. 64, č. 1, 2014, s. 5–33 http://userweb.pedf.cuni.cz/wp/pedagogika/

Přehledová studie

Sto let vývoje českých učebnic pedagogické psychologie a kontexty jejich zrodu – obraz proměn v pojetí oboru Richard Jedlička Anotace: Autor předkládá nástin toho, jak se mezi roky 1913 a 2013 proměňovalo pojetí oboru pedagogické psychologie prezentované v českých (respektive československých) učebnicích určených pro vzdělávání učitelů a dalších pedagogických pracovníků. Klíčová slova: vzdělávání učitelů, pedagogická psychologie, učebnice, historie a perspektivy, pedagogicko-psychologická příprava učitelů, poradenství, podpora učitelů.

ÚVOD Cílem studie je přinést čtenářům základní obraz toho, jak se v průběhu století proměňovalo chápání oboru pedagogické psychologie prezentované autory českých (respektive československých) učebnic určených pro pregraduální studium, případně celoživotní vzdělávání učitelů i dalších pedagogických pracovníků a jak se pozměňoval akcent kladený na určitá odborná témata. Vývojem učebnic pedagogické psychologie a kontexty jejich zrodu se zabýváme proto, že publikace, které jsou svým obsahem a skladbou uzpůsobené k didaktické komunikaci, většinou kodifikuji stav příslušné vědy, spoluvytvářejí její pojmosloví, ovlivňují

odborné myšlení a činnost dané profesní komunity. V prezentovaném textu se rovněž pokusíme poukázat na to, jak společenský vývoj ovlivňoval proměny pojetí pedagogické psychologie a jejích cílů. Tak se například dostávala do popředí témata psychologické podstaty učení, uspořádání podmínek vzdělávacího procesu, psychohygieny, biologické a sociální determinace chování, kolektivní výchovy, zvýšení efektivity vyučování, analýzy učiva, pedagogické percepce, vývojových potřeb žáků, osobnosti učitele a žáka, učitelského vzdělávání, individualizovaného přístupu k žákům, výchovného poradenství, podpory tvořivosti, psychického vyhoření učitelů, psychosociálního klimatu školy apod.

5

Jedlička, R.

Máme za to, že kriticky pojatý přehled vývoje obsahu učebnic by mohl posloužit jako jeden z možných podkladů pro nově koncipovanou přípravu učitelů a jiných profesionálních vychovatelů. Předmětem našeho výzkumného zájmu bude tedy vymezení oboru pedagogické psychologie, jak jej čtenářům nabízejí autoři reprezentativních děl vycházejících v letech 1913 až 2013. Zvolené údobí je ohraničeno prvním vydáním česky psané 130stránkové učebnice Pedagogické psychologie Josefa Šústala a nejnovějším vydáním stejnojmenné knihy v rozsahu 702 stran od Jiřího Mareše. S přihlédnutím k tomu, že v době, kdy oba naše národy žily ve společném státu, patřily zde ke zdrojům učitelského vzdělávání také učebnice slovenské (event. jejich české překlady), pokládáme za správné věnovat v uvedeném údobí pozornost i těmto publikacím.1 V případech, v nichž je to pro pochopení vývoje oboru důležité, stručně zmíníme taktéž překlady jiné cizojazyčné literatury (děl Thorndika, Pavlova, Levitova, Piageta, Rogerse a dalších) mající v určitém historickém období vliv na formulování definic obsažených ve zkoumaných dílech. Při charakteristice konkrétních učebnic budeme pracovat hlavně s těmito údaji: jméno autora, název publikace, místo a rok jejího vydání, nakladatelství, celkový počet stránek (z toho stran výkladového textu), množství užitých pramenů, existence a rozsah rejstříků.

Především nás však zajímá vymezení oboru, strukturování učebnice do kapitol – či kritéria zvolená autorem pro její členění – a také to, jaké tematické okruhy tvůrce ve svém textu akcentuje. Bude-li to pro lepší pochopení struktury a pojetí obsahu potřebné, doplníme ještě informace o tvůrčích, překladatelských nebo badatelských aktivitách autorů. Z hlediska osvětlení spletitých podmínek vzniku určitých děl a jejich provázanosti s potřebami pedagogické praxe bude zapotřebí všímat si také dobového kontextu, případně věnovat pozornost právním předpisům nově upravujícím podmínky pro výchovu, vzdělávání a poskytování psychologických služeb ve školách a školských zařízeních. V několika případech jsou v této stati krom učebnic rozebírána rovněž skripta. Jedná se o studijní texty, jež jsou natolik osobité, že je správné na ně upozornit. Konkrétně jde o práci Václava Příhody z roku 1954, dílo kolektivu vedeného Františkem Jiránkem z léta 1968, vydané poprvé až roku 1997 v Pardubicích, texty Pavla Dařílka a Pavla Kusáka (1990) a skripta Jiřího V. Musila (1996). Jsme si vědomi, že vzhledem k rozsahu studie musí být ponechány stranou analýzy slovníkových hesel, konferenční sborníky, soudobé časopisecké články, diskuse probíhající uvnitř odborné komunity, profesní spory atd., které by charakterizovaly složité osudy oboru ještě plastičtěji. Prezentovaný přehled by měl přinést základ-

1 Jakkoli by se mohlo zdát poučné sledovat vývoj slovenských učebnic pedagogické psychologie po rozpadu ČSFR, případně jej porovnávat se stávající situací českou, přesahovalo by to již koncept této stati.

6

Sto let vývoje českých učebnic pedagogické psychologie a kontexty jejich zrodu – obraz proměn v pojetí oboru

ní poznání toho, jaká témata byla v určité době pro vysokoškolské učitele, vědce i praktiky dominantní, jak autoři obor chápali a vymezovali, ale také toho, jaké inspirační zdroje lze v současnosti využít. Dá se připomenout, že po téměř půl století, které uplynulo od doby, kdy vyšel Jiránkův článek Vznik pedagogické psychologie a pedagogiky v časopise Jednotná škola, jde o první pokus o širší bilancující text. Je proto přirozené, že nabízený přehled nemůže být úplný a vyčerpávající. Lze tedy očekávat, že naše poznávání historie jedné z klíčových oblastí českého učitelského vzdělávání bude postupně doplňováno a upřesňováno původními pracemi dalších badatelů.

PRVOTNÍ PSYCHOLOGICKÉ PRÁCE ADRESOVANÉ UČITELŮM

Ačkoli úvahy o vlivu učitele na žáka nebo o účinku vzdělávání na chování a myšlení určitého jedince můžeme nacházet již u antických filosofů, dějiny pedagogické psychologie jako samostatné vědní disciplíny nejsou nijak dlouhé. Často se uvádí, že první učebnice od G. Mayera kladoucí základy nového oboru vyšla v roce 1884 v Německu. Je však správné poznamenat, že už roku 1858 byla ve Vídni vydána kniha Lehrbuch der empirischen Psychologie nach genetischer Methode, kterou napsal Gustav Adolf Lindner. V době práce na rukopise byl gymnaziálním profesorem ve slovinském Celje. Dodejme, že se později stal ředitelem učitelského 2

ústavu v Kutné Hoře a profesorem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V českém překladu vyšlo jeho dílo roku 1881 v Praze jako Učebnice psychologie zkušebné pro školy střední a ústavy školské. Původní česky psaný text se objevil již před první světovou válkou. V roce 1913 vyšla ve Velkém Meziříčí Pedagogická psychologie od Josefa Šústala. Cílem autora bylo na 130 stranách zprostředkovat základní psychologické poznatky studentům a „učitelům začátečníkům, kteří se připravovali ke zkouškám způsobilosti učitelské“. O obsahu a o situaci, v níž dílo vzniklo, hodně vypovídá předmluva. „Kniha tato vznikla z přednášek, které spisovatel její měl ve speciálním kursu pro abiturienty škol středních při mužské vzdělavatelně učitelské v Brně. Přihlížel v nich zejména ke trojí potřebě: jednak, aby důkladněji poučil žáky v kursu o psychologii, která právem považuje se za základ úspěšné pedagogiky, jednak, aby je seznámil s přítomným stavem psychologie, která v posledních čtyřiceti letech rozvila se – dík novým metodám – neobyčejně, a jednak, aby je naučil aplikovati theorii na praksi, čehož se v učebnicích pedagogických naprosto nedbalo.“2 Nového, rozšířeného vydání se kniha dočkala roku 1923 v Brně pod názvem Vychovatelství. Měla 272 stran a byla rozdělena do dvou dílů. První část nesoucí název Pedagogická psychologie prezentuje aktualizovaný text z dřívějška, část druhá, jež se jmenuje Výchova, se zabývá pedagogickou problematikou komentovanou z pozic

Šústal, J. (1913). Pedagogická psychologie. Velké Meziříčí: Nakladatelství Alois Šašek, s. 6.

7

Jedlička, R.

psychologie učení. V úvodní kapitole se objevuje pokus o vymezení nově se rodícího oboru: „Psychologie obecná zabývá se všemi jevy duševního života stejně pečlivě a každý z nich jest jí předmětem vědeckého bádání. Vychovatel však pozoruje duševní jevy vzhledem k výchově, pokud a kterak lze jich výchovně využíti. Proto záleží mu především na těch jevech, které mají význam pro výchovu. Tak vzniká zvláštní psychologie se zřetelem k pedagogice tak zv. pedagogická psychologie (také psychologie užitá nebo psychologie výchovná). Nezabývá se všemi jevy duševními stejně. Mnohé poznatky přejímá prostě z psychologie obecné beze změny (jako látku o pozornosti a paměti), jiné zpracovává z různých hledisek pro svou potřebu (na př. vášeň, zvyk, vůle) a jiné pomíjí naprosto (na př. psychologie výdělku). Pro učitele má význam největší.“3 František Jiránek, jenž se dějinami oboru podrobně zabýval, soudil, že první publikace představovaly svým obsahem především popularizaci psychologických poznatků určených studujícím v neuniverzitních učitelských ústavech, a bez ohledu na to, jaký nesly název, se nejednalo o vědní monografie z pedagogické psychologie.4 Docent Jiránek poukazoval také na to, že vědomosti týkající se recepce experimentálních stimulů a zapamatovávání si jejich souslednosti – získané v umělých 3 4 5 6 7 8 9

podmínkách laboratoře – nemohou být nekriticky uplatňovány jako tzv. zákony učení při složitě strukturovaném procesu vyučování, jenž probíhá ve školní třídě mezi učitelem a žáky.

POČÁTKY VĚDNÍHO OBORU, ZAHRANIČNÍ INSPIRACE A PŮVODNÍ ČESKÉ PUBLIKACE

V období první republiky publikoval profesor pedagogiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy Václav Příhoda řadu originálních vědeckých děl, která v meziválečném Československu sehrála významnou úlohu nejen při konstituování nového oboru, ale i při podpoře rozvoje učitelské profese. Příhoda hledal inspirativní zdroje a teoretická východiska pro účinnou výchovnou a vzdělávací práci, vhodné diagnostické nástroje a odpovídající výzkumné přístupy, jimiž by empiricky ověřil výsledky různých pedagogických aktivit. Mezi jeho nejznámější monografie z tohoto období patří Psychologie a hygiena zkoušky,5 Psychologický výběr ve výchově: pět kapitol filosofie středoškolské pedagogie,6 Teorie školského měření,7 Globální metoda: nové pojetí výchovy 8 a Praxe školského měření.9 Texty vycházely především z koncepce pragmatické pedagogiky a z poznatků behaviorální psychologie, které načerpal

Týž (1923). Vychovatelství. Brno: Ústřední spolek jednot učitelských na Moravě, s. 12. Jiránek, F. K. (1965). Vznik pedagogické psychologie a pedagogiky. Jednotná škola, 17(2), 224–261. Příhoda, V. (1924). Psychologie a hygiena zkoušky. Praha: Dědictví Komenského. Týž (1925). Psychologický výběr ve výchově: pět kapitol filosofie středoškolské pedagogie. Praha: Melantrich. Týž (1930). Teorie školského měření. Praha: Bakulův ústav. Týž (1934). Globální metoda: nové pojetí výchovy. Praha: Orbis. Týž (1936). Praxe školského měření. Praha: Dědictví Komenského.

8


v průběhu studijních cest do Spojených států amerických. Roku 1929 Václav Příhoda spolu s Ladislavem Urbanem přeložil a pro potřeby učitelského sebevzdělávání opatřil úvodem téměř 400stránkovou učebnici amerického psychologa Edwarda Lee Thorndika Pedagogická psychologie.10 V předmluvě překladatelé vyzdvihli blahodárný vliv uvedeného díla na vyšší přesnost věd o výchově a vzdělávání: „Pedagogickou psychologií ustavuje se pedagogie definitivně jako věda přírodní, zkoumaná týmiž metodami jako jiné obory přírodovědecké.“11 Dodejme, že při svých pobytech v USA v letech 1922 až 1924 a v roce 1926 měl Příhoda možnost seznámit se s empiricky orientovanými psychologickými přístupy a s pragmatickými pedagogickými koncepty nejen četbou děl J. Deweyho a E. L. Thorndika, ale také přímo na jejich přednáškách. Upřímné nadšení pro tyto ideje se pak projevovalo jak zmiňovanou překladatelskou prací, tak při vlastní badatelské a pedagogické činnosti.12 Pro celkové dokreslení intelektuální atmosféry ovlivňující formování oboru lze připomenout, že krom inspiračních zdrojů americké provenience se českým učitelům nabízelo široké spektrum poměrně rychle

pořizovaných překladů nejrůznějších cizojazyčných děl.13

SOCIALISTICKÁ ŠKOLA A JEJÍ PODNĚTY PRO ROZVOJ OBORU

Za zvláštní pozornost stojí rozvoj oboru po druhé světové válce. Roku 1956 – v době kolektivistického budování nové socialistické společnosti – vyšel Příhodův Úvod do pedagogické psychologie.14 Kniha má celkem 385 stran, z nichž 361 tvoří souvislý odborný text. Seznam použité literatury obsahuje 278 děl. Jmenný rejstřík (označený zde jako Ukazatel jmen) představuje 283 položek. Ve věcném rejstříku lze nalézt 193 hesel. Text je rozdělen do deseti kapitol: Pojem pedagogické psychologie, Stručný nástin vývoje pedagogické psychologie, Výzkumné methody pedagogické psychologie, Reflexní mechanismy, Základní vývojové faktory, Podmínky individuální zkušenosti, Psychologie učení, Psychologie práce vzhledem k výchově, Změny v methodě výchovy vzhledem k věku a Kolektiv a osobnost v procesu výchovy. V knize, určující u nás na řadu desetiletí obsah a směr vývoje oboru, vycházel profesor Příhoda z teze, že „základem pedagogiky jsou činitelé dané společenské formace,

10

Thorndike, E. L. (1929). Pedagogická psychologie: kratší kurs. Brno: Ústřední spolek jednot učitelských na Moravě. Urban, L., & Příhoda, V. In Thorndike, výše cit. dílo, s. 14. 12 Podrobněji Cach, J., & Váňová, R. (2000). Václav Příhoda (1889–1979): Život a dílo pedagoga a reformátora školství. Pedagogika, 50(1), 3–12. 13 Pestrost tehdejší nabídky ilustrují např. publikace: Ferriere, A. (1931). Přetvořme školu! Výzva rodičům a úřadům. Brno, Praha: Vydavatelský odbor Ústředního spolku jednot učitelských; Freudová, A. (1937). Úvod do psychoanalýzy pro pedagogy. Praha; a spis zakladatele vídeňských psychologických poraden pro žáky a rodiče: Adler, A. (1936). Člověk, jaký jest. Praha: Orbis. 14 Můžeme dodat, že před Příhodovou učebnicí vyšlo na Slovensku dílo Tomáše Pardela zaměřené na podporu psychologického vzdělávání učitelů: Pardel, T. (1953). Pavlovovo učenie a psychológia: Študijná pomôcka pre učiteľov. Bratislava: SPN. Dále byla vydána publikace profesora Antona Jurovského, na nějž se Příhoda ve svém textu opakovaně odvolává: Jurovský, A. (1955). Dieťa a disciplína. Bratislava: VSAV. 11

9

Jedlička, R.

totiž ideologie, světový názor, morálka, právní řád a politické zaměření vládnoucí třídy.“15 Autor dále uvádí, že pedagogická psychologie představuje „soustavu poznatků o vnitřních zákonitostech navozených změn v chování člověka“.16 Odvolává se při tom zejména na teorii klasického podmiňování formulovanou v díle Ivana Petroviče Pavlova a jeho následovníků, ale rovněž na ideová východiska sovětské pedagogiky. Pro lepší pochopení dodává, že „Úkolem naší nauky je studovat způsob a výsledky neuropsychických pochodů při výchově a vyučování se zřetelem ke společenské závažnosti navozovaných změn. Vysvětlovacím základem pedagogické psychologie je sociální povaha aktu a jeho fyziologický i vývojový pochod“.17 Chceme-li získat plastičtější obraz o dobové atmosféře, v níž Příhoda knihu tvořil, je dobré dodat, že již roku 1954 vydalo Státní pedagogické nakladatelství v Praze Úvod do pedagogické psychologie jako 304stránková skripta. Byla rozvrže15

na do stejného počtu kapitol, které měly téměř totožné názvy. Podle slov v předmluvě byl text psán „pro odborné psychology, kteří konají výzkumnou a vzdělavatelskou práci mimo zdi jedenáctiletek a výběrových ústavů třetího stupně pro odborné školení mládeže.18 Tento úvod do pedagogické psychologie je určen těm pracovníkům, kteří hodlají působit jako vědečtí poradci, vychovatelé či ředitelé v dětských domovech, v přípravě pracovních záloh, v továrnách při zacvičování dělnictva v nových metodách, na psychiatrických a pediatrických klinikách i v jiných střediscích,19 v nichž má pedagogická psychologie základní důležitost pro budování nového hospodářského a společenského řádu.“20 Podle recenzního posudku dr. Emila Holase, vedoucího katedry psychologie Filozofické fakulty Palackého univerzity v Olomouci, by bylo „vydání skripta jako knihy na škodu samému autorovi“, protože posuzovatel pokládal práci „za zcela chybnou, ne-li přímo scestnou“.21

Příhoda, V. (1956). Úvod do pedagogické psychologie. Praha: SPN, s. 11. Tamtéž, s. 18. Tamtéž, s. 19. 18 Ve smyslu Vládního nařízení ze dne 7. 5. 1953, o přeměně dosavadních škol na školy podle nového školského zákona, č. 31/1953 Sb. se počátkem školního roku 1953/54 veškeré národní, střední školy a gymnázia přeměnily na všeobecně vzdělávací školy nové školské soustavy. V oblasti všeobecného vzdělávání byla osmiletá gymnázia nahrazena 3 ročníky tzv. jedenáctileté střední školy – navazující na povinnou školní docházku, jež byla zkrácena na 8 let. „Smysl těchto organizačních změn, výrazně připodobňujících systém našeho školství organizačnímu členění sovětských škol, byl spatřován také v tom, že podstatně zkrátí vzdělávací cestu k maturitě, ale i k vyučení v konkrétních profesích, a národní hospodářství tak získá podstatně dříve potřebné pracovní síly.“ Morkes, F. (2002). Kapitoly o školství, o ministerstvu a jeho představitelích. Praha: Pedagogické muzeum J. A. Komenského v Praze, s. 61. 19 Za povšimnutí stojí autorův záměr vyložit pedagogickou psychologii tak, aby poskytovala potřebnou oporu i zdravotníkům a dalším odborníkům, kteří se zabývají nápravou poruch vzniklých v důsledku vadného sociálního učení. Připomeňme poznatky pediatrů, vývojových a sociálních psychologů, že pocit základního bezpečí a schopnost navazování spolehlivých emočních vztahů vzniká u člověka v procesu raného učení. Zkušenosti psychiatrů svědčí o tom, že poruchy sociálního přizpůsobení u jedinců s konstantní odchylkou ve struktuře osobnosti (resp. osob s projevy delikventního chování) jsou vůči medikamentózní léčbě rezistentní. Pozitivní efekt vykazují naopak kognitivně-behaviorální postupy, sociální reedukace a metody z oblasti experienciální pedagogiky. Domníváme se, že je správné tento Příhodův podnět opět připomenout a řádně docenit. 20 Příhoda, V. (1954). Úvod do pedagogické psychologie. Učební texty vysokých škol. Praha: SPN, s. 5. 16 17

10


Doktor Holas vyslovil mimo jiné mnohé výhrady k Příhodovu nekritickému přeceňování prací E. L. Thorndika na úkor díla I. P. Pavlova. V závěru svého posudku uvedl, že „zvláštní pozornosti by potřebovaly odvolávky na různé poučky dialektického a historického materialismu. Nelze se zbavit dojmu, že citace klasiků marx-leninismu se tu ocitají v cizím prostředí, že je jich používáno nějak mechanicky a deduktivně. Stačí se podívat, jak autor aplikuje Engelsovy závěry o významu práce pro vývoj člověka, zatím co při výkladu o společnosti se omezuje jen na biologické hledisko, význam práce při vzniku a rozvoji společnosti se zde zcela ztrácí a Marxův citát o společnosti jako o produktu vzájemného působení lidí je skoro mimo vlastní kontext“. Vzhledem k tomu, že V. Příhoda text náležitým způsobem upravil a doplnil, kritizovaná skripta mohla být o dva roky později vydána v pevné vazbě jako kniha. Pro ucelení obrazu lze dodat, že Příhodovým dalším psychologickým dílem byla Ontogeneze lidské psychiky, jejíž čtyři svazky vycházely postupně v letech 1963 až 1974. Pedagogická psychologie je charakterizována v poměru k pedagogice a pedopsychologii na straně 54 prvního dílu.22 Vymezení je velmi obdobné s tím, které už známe z roku 1956. Náplň zmiňovaných knih svým encyklopedickým pohledem na vývoj lidského myšlení, prožívání a chování od narození až po pozdní stáří významně ovlivnila uvažování řady psy21 22 23 24

chologů, učitelů i lékařů, ale široce přesahuje rámec námi sledovaného tématu. O koncepci vytýčenou profesorem Příhodou se následně opírá publikace slovenského psychologa Tomáše Pardela Pedagogická psychológia23, jejíž obsah je rozvržen do čtyř částí: Předmět, metody a historie pedagogické psychologie, Biologická a sociální determinace chování, Psychologické otázky výchovy vzhledem k věkovým zvláštnostem a Psychologie učení. Tato učebnice vyšla poprvé roku 1957 v Bratislavě. V upravené podobě se objevila i v českém překladu v letech 1963 a 1967. Ve třetím rozšířeném a přepracovaném vydání, jež se ke čtenářům dostalo v době relativního politického uvolnění, vymezuje T. Pardel obor následovně: „Pedagogická psychológia – vychádzajúc zo štúdia správania v podmienkách výchovy, zo štúdia vzťahu výchovných podmienok (učebný materiál, metódy vyučovania a výchovy a pod.) a zmien, ktoré za daných podmienok nastávajú v správaní, resp. v štruktúre osobnosti (blízke a vzdialené ciele), či už ide o rozvoj poznávacej, alebo emocionálnej štruktúry dieťaťa – poskytuje pre pedagogiku základný materiál o tom, ako sa dané výchovné prostredie odráža na formovanie žiakovej osobnosti. Získané poznatky môžu slúžiť teórii a výskumu v oblasti pedagogiky a môžu učiteľovi poskytovať nevyhnutné poznanie pre jeho pedagogickú prácu.“24 Kniha má celkem 415 stran, z nichž 407 prezentuje odborný text. Žádné

Posudek dr. E. Holase Příhodova Úvodu do pedagogické psychologie. Strojopis v rozsahu 4 stran, blíže nedatováno (1954?). Příhoda, V. (1963). Ontogeneze lidské psychiky I: Vývoj člověka do patnácti let. Praha: SPN. Pardel, T. (1957). Pedagogická psychológia. Bratislava: SPN. Týž (1967). Pedagogická psychológia. 3. vydání. Bratislava: SPN, s. 36.

11

Jedlička, R.

rejstříky uvedeny nejsou, ale na konci lze najít resumé v ruském a anglickém jazyce. Seznam literatury čítá 179 položek. V roce 1968 byl vedoucím čtyřčlenného autorského kolektivu – docentem Františkem Jiránkem – předán do Státního pedagogického nakladatelství v Praze rukopis učebnice Pedagogická psychologie. Z celého jejího pojetí, ale zejména z kapitol pojednávajících o procesu učení, způsobech dětského poznávání a kognitivním vývoji, je patrné, jaký vliv měla na Jiránkovu tvorbu jeho překladatelská práce na díle švýcarského psychologa Jeana Piageta.25 Velice moderně pojatý text rozdělili jeho tvůrci do osmi kapitol, které pojmenovali: Obecné otázky, Základní pojmy, Osobnost žáka, Osobnost učitele, Psychologie učení, Psychologie výchovy, Psychologická analýza učiva a Vztahy mezi učitelem a žáky. Hned v úvodu se nabízí stručná definice: „Pedagogická psychologie jako psychologická věda studuje prožívání a chování jedinců v záměrně navozených výchovných podmínkách.“26 V textu druhé kapitoly, zabývající se náplní oboru a jeho interdisciplinárními vztahy, jsou nastíněny soudobé koncepční problémy: „Historická skutečnost, že pedagogická psychologie se vyvíjela od začátku dvěma odlišnými cestami – jednak diferenciací uvnitř psychologie, jednak pod tlakem výchovné teorie a praxe – ještě dnes ovlivňuje názory 25 26 27 28 29

na její předmět. Pedagogická psychologie bývá definována buď jako věda aplikující poznatky psychologie obecné, vývojové a sociální, nebo jako hraniční věda mezi psychologií a pedagogikou. V prvním případě se více zdůrazňuje přímá závislost na základních psychologických disciplínách a ty jsou také předlohou pro její strukturu. Naproti tomu v druhém případě se vyzvedají její souvislosti s pedagogikou, ale jejich přesnější vymezení naráží na obtíže spojené s vymezením předmětu pedagogiky.“27 Když F. Jiránek naznačuje další možný rozvoj pojetí oboru, lze v jeho větách nalézt spřízněnost s Příhodovými myšlenkami z roku 1954: „Pedagogická psychologie má přinášet pomoc – zatím tak činí způsobem nedostačujícím – vychovatelům a pracovníkům výchovných zařízení ve školství, v osvětě, ve zdravotnictví, ve výrobě, v distribuci, v armádě atd. Její poznatky jsou zvlášť důležité pro vedoucí pracovníky v institucích, kde se jakkoli pečuje o výchovu a vzdělávání.“28 Publikace čítající celkem 164 stran se dočkala svého prvního vydání až po třiceti letech. Zdeněk Holubář (poslední žijící ze spoluautorů) vysvětlil v jejím závěru nezvyklé zdržení: „Srpnové události, které naši zemi v témže roce potkaly, způsobily, že nesměla vyjít.“29 Profesor R. Palouš na stránkách časopisu Pedagogika připomněl osud hlavního autora dotčeného díla: „Brzy po zveřejnění seznamu

Viz např. překlad díla Piaget, J. (1964). Psychologie inteligence. Praha: Krajský pedagogický ústav. Jiránek, F., a kol. (1997). Pedagogická psychologie. Pardubice: Univerzita Pardubice, s. 6. Tamtéž, s. 31. Tamtéž, s. 35. Tamtéž, s. 164.

12


signatářů Charty 77 vpadli členové StB do Jiránkovy vily a vyšetřovali, jaké ‚podvratné‘ kontakty udržuje. Dostal z univerzity okamžitou výpověď. Tento brutální tlak trval i v dalších týdnech. Patočka zemřel 13. března 1977, doc. Dr. František Jiránek, CSc., pak brzy nato nedlouho po svém posledním policejním výslechu 18. dubna v půl sedmé ráno.“30 Úvod do pedagogickej psychológie Ladislava Ďuriče, jenž vyšel v Bratislavě v roce 1974, byl adresován především studentům pedagogických oborů. Dílo je pojednáno značně teoreticky, ačkoli autor již v předmluvě vyjádřil naději, že by kniha mohla posloužit rovněž učitelům v praxi. Těžištěm publikace jsou otázky náležitého vymezení prezentovaného vědního oboru, jeho postavení v systému psychologických a pedagogických disciplín, výběr adekvátních výzkumných metod a problémy psychologie učení. V roce 1979 byl v Praze vydán český překlad této knihy v rozsahu 286 stran, přičemž odborný text představoval 272 stránek. Seznam literatury obsahuje odkazy na 193 děl. Jmenný ani věcný rejstřík není připojen.31 Obsah učebnice Úvod do pedagogické psychologie je rozčleněn do sedmi kapitol: Předmět pedagogické psychologie, Vztah pedagogické psychologie k psychologickým vědám a vědám o výchově, Postavení peda-

gogické psychologie v systému psychologických věd, Systém pedagogické psychologie,32 Výzkumné metody pedagogické psychologie, Determinace vývoje a utváření psychiky člověka a Psychologie učení. V době tzv. normalizace, probíhající po sovětské okupaci naší vlasti, charakterizuje L. Ďurič sledovanou problematiku takto: „Pedagogická psychologie jako speciální psychologická disciplína a přitom hraniční věda má jedinou úlohu, a to pomoci svými přístupy realizovat cíle naší socialistické soustavy vyučování a vzdělávání. Posluchači učitelských fakult a vysokých škol se mají naučit všechny základní psychologické zákonitosti výchovně vzdělávací činnosti praktického pedagoga a zákonitosti učení jako individuálního procesu žáka.“33 Je správné poznamenat, že ne všechny učební texty, které vyšly v období občanské nesvobody, trpěly stejnou mírou politizace a služebnosti totalitnímu myšlení. Například Psychológia pre učiteľov z roku 1977, zpracovaná devítičlenným týmem pod vedením Ladislava Ďuriče a Jozefa Štefanoviče, zkoumaný obor z ideologických pozic nevymezuje: „Predmetom pedagogickej psychológie je skúmať psychologické zákonitosti výchovno-vyučovacieho procesu vzdelávania v školských a mimoškolských podmienkách. Z tohoto určenia predmetu našej vedy vyplynie aj

30

Palouš, R. (2004). Vzpomínka na Františka Jiránka. Pedagogika, 54(1). 85–87. Ďurič, L. (1979). Úvod do pedagogické psychologie. Praha: SPN. Za inspirativní můžeme pokládat Ďuričův názor, že tvůrci psychologických učebnic mají při psaní brát ohled na to, komu má být text určen a jaké funkce má plnit. I dnes se lze ztotožnit s jeho požadavkem, že při výběru problémů, jimž bude věnován zvláštní zřetel, i při prezentaci metod a postupů řešení je správné uvážit, jsou-li příjemci sdělení studenti učitelství, nebo zda má vzniknout odborná opora pro budoucí psychology. Posledně vzpomenutý typ učebnice v době tvorby knihy chyběl. Autor se v kapitole 4. zamýšlel nad tím, jakou by měl mít obsahovou strukturu. Podrobněji s. 60–61 cit. díla. 33 Tamtéž, s. 55. 31 32

13

Jedlička, R.

jej definícia: Pedagogická psychológia je veda o psychologických zákonitostiach výchovno-vyučovacieho a vzdelávacieho procesu.“34 V případě citované charakteristiky lze připomenout, že obdobné vymezení oboru můžeme najít v českém překladu díla profesora moskevského Státního pedagogického institutu Nikolaje Dmitrijeviče Levitova: „Pedagogickou psychologií se nazývá to odvětví naší vědy, které má za úkol studium psychologických základů výchovy a vyučování.“ 35 Dodejme, že Levitovova učebnice Základy pedagogické psychologie vyšla v Praze roku 1951. Sympaticky působí fakt, že širší autorský kolektiv nabízel čtenářům Psychológie pre učiteľov různost pohledů a zkušeností, kterou v takové míře v dalších publikacích, jimiž se v této studii zabýváme, nenajdeme. Komplexně pojatý text je rozdělen do osmi větších částí: Základní pojmy obecné psychologie, Základní pojmy vývojové psychologie, Psychologie učení, Základní pojmy pedagogické psychologie, Psychologie výchovy, Psychologie vyučování, Metody poznávání a charakteristika žáka aPsychologie učitelovy osobnosti. Výklad je bohatě ilustrován příklady praxe, přehledovými tabulkami, schématy, grafy a ukázkami diagnostických materiálů. Celkově má tato 34

kniha 592 stran, z nichž 587 tvoří souvislý odborný text. Seznam literatury (přesněji použité a doporučené literatury) je rozptýlen za jednotlivými kapitolami a obsahuje odkazy na 59 děl. Rejstříky zde nejsou. Aniž by autoři (T. Pardel, M. Jedináková, L. Ďurič, E. Rybárová, L. Maršálová, J. Štefanovič) v úvodních teoretických kapitolách polevili z nároků na odbornost, těžiště učebnice je v nejlepším slova smyslu v oblasti neakademické. Kniha přináší řadu konkrétních podnětů pro modernizaci vyučování (I. Šipoš) a přímou výchovnou, vzdělávací i diagnostickou činnost učitele ve školní třídě (J. Grác, F. Rudaš, J. Štefanovič). Od počátku šedesátých let začaly vycházet učební texty psychologa a pedagoga Univerzity Karlovy v Praze Jana Čápa.36 Odborné těžiště těchto prací lze spatřovat zejména v analýzách faktorů podílejících se na utváření lidské osobnosti,37 v rozborech nejrůznějších typů učebních situací38 a v prezentaci poznatků z oblasti výchovného působení rodiny a školy. Do textů se také promítají autorovy badatelské zájmy o podmínky výchovy a sebevýchovy u dospívajících a o způsoby trávení volného času.39 Při zamyšlení nad knihami, jejichž obsah zrcadlí historické pojetí oboru, bude

Ďurič, L., & Štefanovič, J., a kol. (1977). Psychológia pre učiteľov. Bratislava: SPN, s. 266. Levitov, N. D. (1951). Základy pedagogické psychologie. Praha: Práce, s. 18. Čáp, J. (1963). Pedagogická psychologie. Praha: SPN. Týž (1966). Pedagogická psychologie. Praha: SPN. Týž (1975). Vybrané kapitoly z pedagogické psychologie. Praha: SPN. Týž (1976). Základy psychologie pro učitele: 1. Praha: SPN. Týž (1977). Vybrané kapitoly z pedagogické psychologie. 2. upravené vyd. Praha: Ústřední ústav pro vzdělávání pedagogických pracovníků. Týž (1979). Základy psychologie pro učitele: 2. Praha: SPN. Týž (1980). Psychologie pro učitele. Praha: SPN. Týž (1983). Psychologie pro učitele. 2. vyd. Praha: SPN. Týž (1987). Psychologie pro učitele. 3. vyd. Praha: SPN. 37 Čáp, J., & Dytrych, Z. (1968). Z. Utváření osobnosti v náročných životních situacích. Praha: SPN. Čáp, J. (1990). Psychologie mnohostranného vývoje člověka. Praha: SPN. 38 Čáp, J. (1957). K psychologii cviku ve světle učení I. P. Pavlova. Praha: SPN. Týž (1964). Psychologie pracovního výcviku. Praha: SPN. 39 Rotterová, B., & Čáp, J. (1976). Výchova aktivity mládeže ve volném čase. Praha: Univerzita Karlova. 35 36

14


zajímavé zaměřit pozornost na Čápovo dílo z období „perestrojky a glasnosti,“ kdy začínal rozklad sovětského impéria. Kniha Psychologie pro učitele z roku 1987 je rozvržena do tří velkých oddílů: Psychologie, její základní pojmy, principy a metody, Psychologické otázky vyučování a Psychologické problémy ve výchově. Autor jejich obsah rozdělil do 17 kapitol. Celá učebnice přitom čítá 381 stran, z nichž 347 tvoří odborný text, za kterým jsou na následujících pěti stránkách připojeny Úlohy a kontrolní otázky. Za nimi jde didakticky přehledně uspořádaný Výběr literatury k jednotlivým kapitolám. Seznam písemných pramenů a literárních zdrojů uváděných v obvyklém abecedním pořádku zahrnuje 284 položek. Věcný rejstřík obsahuje 426 hesel. Jmenný rejstřík není uveden. V úvodní kapitole nabízí J. Čáp takovéto vymezení oboru: „Pedagogická psychologie je odvětví psychologie, které zkoumá z psychologického hlediska otázky pedagogické praxe; psychologicky analyzuje podmínky, průběh a výsledky výchovy a vyučování; zkoumá člověka, jeho činnosti, učení a formování osobnosti v podmínkách výchovy. Na podkladě toho pedagogická psychologie přispívá k vytváření pedagogické teorie, zejména k rozpracování teorie výchovy a didaktiky, ale i přímo k vzdělání učitelů a ostatních výchovných pracovníků, k využití psychologických poznatků, zásad a me-

tod při plnění úkolů ve výchovné praxi. Zároveň přispívá k rozvoji psychologické teorie.“40 Při zamyšlení nad věcným obsahem uvedené definice a jejím dobovým kontextem lze připomenout, že již v roce 1963 byla na středních všeobecně vzdělávacích školách zřízena funkce poradce pro výchovu k volbě povolání a o čtyři léta později se z pokynu resortního ministerstva začala v krajích zřizovat odborná psychologicko-výchovná pracoviště. Tím byl u nás roku 1967 položen základ pro utváření školského poradenského systému.41 K legislativnímu ukotvení psychologických služeb ve školství došlo v roce 1978 prostřednictvím § 37 zákona č. 63/1978 Sb., o opatřeních v soustavě základních a středních škol. O dva roky později byla vydána vyhláška ministerstva školství České socialistické republiky č. 130/1980 Sb., o výchovném poradenství. Citovaná norma stanovila obsah činnosti učitele – výchovného poradce působícího ve škole a vymezila funkce okresních i krajských pedagogicko-psychologických poraden. Podle tohoto právního předpisu měly být psychologické služby zaměřeny42 zejména na péči o zdravý vývoj dětí a mládeže, na otázky jejich školní úspěšnosti a profesní přípravy, ale i na pomoc dětem s poruchami vývoje, emočními problémy a obtížemi v sociální adaptaci.43 Zařízení výchovného poradenství mělo vyvíjet

40

Čáp, J. (1987). Psychologie pro učitele. 3. vyd. Praha: SPN, s. 17. Podrobněji Zapletalová, J. (2010). Pedagogicko-psychologické poradenství. In Průcha, J. Pedagogická encyklopedie. Praha: Portál. 42 Viz úvodní ustanovení vyhlášky ministerstva školství České socialistické republiky č. 130/1980 Sb., o výchovném poradenství. 43 Více k tomu např. Klímová, M. (1969). Školní a výchovné poradenství. Praha: SPN. 41

15

Jedlička, R.

činnost informační, diagnostickou, metodickou a reedukační.44 Krajské poradny krom služeb poskytovaných učňům a žákům středních škol ještě zajišťovaly metodické vedení okresních pracovišť a středoškolských výchovných poradců.45 Adekvátní reflexi této situace však v Čápově učebnici z roku 1987 nenajdeme.46 Vyjadřuje ji až charakteristika pedagogické psychologie uvedená v knize vydané v roce 2001. Je však správné dodat, že na podporu rozvoje školských poradenských služeb a pedagogicko-psychologické diagnostiky byly zacíleny např. stati a monografie docenta Vladimíra Hrabala a jeho spolupracovníků.47 V. Hrabal se opíral nejen o bohaté zkušenosti, jež nashromáždil jako ředitel Krajské pedagogicko-psychologické poradny hlavního města Prahy, ale rovněž o výzkumné a badatelské aktivity, které realizoval na katedře pedagogické psychologie Pedagogické fakulty UK, kam nastoupil v první polovině osmdesátých let.

ŠKOLA V DEMOKRATICKÉ SPOLEČNOSTI – PROMĚNY VÝCHOVNĚ-VZDĚLÁVACÍ SOUSTAVY A POTŘEBA RELEVANTNÍCH PUBLIKACÍ

Volnější podmínky pro fungování škol a školských zařízení umožnil především polistopadový zákon č. 564//1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství.48 Díky této průlomové normě mohly být zakládány soukromé a církevní školy, ale začaly také vznikat nové typy vzdělávacích institucí (vyšší odborné školy, lycea, víceletá gymnázia apod.). Postupně docházelo rovněž k řadě novelizací školského zákona č. 29/1984 Sb. Začínala být překládána zahraniční psychologická a pedagogická literatura, jejíž vydávání bylo s ohledem na její ideologickou nevhodnost v socialistické společnosti naprosto nepředstavitelné. Vzrůstal zájem o diferenciaci a individualizaci pedagogického přístupu k různým žákům se zřetelem k jejich osobním zvláštnostem, handicapům a specifickému nadání.49

44 Na podporu školní úspěšnosti žáků byly např. zaměřeny publikace: Kulič, V. (1971). Chyba a učení: funkce chybného výkonu v učení a v jeho řízení. Praha: SPN. Hrabal, V. ml., Man, F., & Pavelková, I. (1984). Psychologické otázky motivace ve škole. Praha: SPN. 45 Podrobněji Slavíková, I. (1996). Počátky, vývoj, současnost a perspektivy výchovného poradenství. Pedagogika, 46 (mimořádné číslo), 18-23. 46 Čáp se uvedenou problematikou zabýval v kolektivních publikacích Čáp, J., & Mertin, V. (Eds.) (1990). Psychologické otázky výchovného poradenství 1. Studia pedagogica č. VII. Praha: Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy. Čáp, J., & Mertin, V. (Eds.). (1993). Psychologické otázky výchovného poradenství 2. Studia pedagogica č. VIII. Praha: Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy. 47 Viz Hrabal, V. st. (1980). Ke koncepci a historii československého výchovného poradenství. Informace PPP NVP, roč. 1980. K významu Hrabalova přínosu pro rozvoj poradenských služeb blíže Krykorková, H., & Chvál, M. Pedagogicko-psychologická diagnostika a očekávané proměny jejího pojetí. In Vališová, A., & Kasíková, H. a kol. (2007). Pedagogika pro učitele. Praha: Grada, 299-318. 48 Zákon č. 564/1990 Sb. České národní rady, o státní správě a samosprávě ve školství. 49 Roku 1990 se stala katedra pedagogické a školní psychologie Pedagogické fakulty UK garantem projektu studia pro výchovné poradce, které bylo legislativně ukotveno až ve vyhláškách MŠMT z roku 2005. Podrobněji k tomu Valentová, L. (1996). Specializační studium výchovných poradců na Pedagogické fakultě UK. Pedagogika, 46(mimořádné číslo), 57-62.

16


V určitých výchovně-vzdělávacích institucích zahájili soustavnou diagnostickou, poradenskou a intervenční činnost školní psychologové, kteří již v červnu 1990 ustavili Asociaci školní psychologie ČSFR.50 Vzhledem k popisovaným transformačním poměrům se objevily i specializované druhy poradenských a preventivně výchovných pracovišť. K pedagogicko-psychologickým poradnám postupně přibývala speciálněpedagogická centra a střediska výchovné péče o děti a mládež. Připomeňme, že centra poskytují poradenské služby dětem, žákům a studentům se zdravotním postižením a znevýhodněním. Podávají též odbornou podporu jejich učitelům a rodičům při snahách o integraci handicapovaných dětí či dospívajících do běžných škol hlavního vzdělávacího proudu. Střediska představují školská zařízení pro preventivně výchovnou péči. Jejich posláním je nabízet etopedickou pomoc a pedagogicko-psychologickou podporu dětem či mládeži s rizikem poruch chováním nebo s výchovnými problémy, případně těm, jejichž sociální vývoj byl nějak ohrožen či narušen sociálně patologickými jevy. Psychologové a speciální pedagogové ze středisek řeší s klienty problémy týkající se školní docházky, potulek, šikany, experimentování s návykovými látkami, obtíže způsobené zvýšenou agresivitou, delikventním chování apod. Při realizaci preventivních, re-

edukačních a sociálně rehabilitačních opatření spolupracují s dalšími pedagogickými pracovníky a rodiči nebo jinými osobami zodpovědnými za výchovu.51 Součástí práce poraden, center a středisek není jen diagnostika, depistážní činnost, poradenství a snaha o nápravu vzniklých poruch, ale do popředí nově vstoupily specificky zaměřené preventivně výchovné aktivity, krizová intervence, socioterapeutické programy, práce s klientskými skupinami a systematická podpora rodin při řešení problémů souvisejících s výchovou a vzděláváním. V této souvislosti můžeme připomenout, jak profesor Matějček opakovaně podtrhoval důležitost spolupráce psychologa s nejbližším okolím dítěte, které problémy zavedly do poradny. Zdeněk Matějček poukazoval na to, že poradenství má rodičům zprostředkovat vhled do situace, přinést podněty ke změně chování i prožívání – dodat jim posilu a naději. Zdůrazňoval, že to vše velmi často příznivě ovlivní celou výchovnou atmosféru v sociálním prostředí dítěte.52 Sílící zájem o pedagogickou psychologii a její pohled na výchovně-vzdělávací realitu se v devadesátých letech projevuje mimo jiné i tím, že v odborném periodickém tisku viditelně roste produkce originálních textů s touto tématikou.53 Již v roce 1990 byla pro potřeby studujících pedagogických oborů Univerzity

50

Podrobněji Zapletalová, J. (2001). Co dělá školní psycholog? Kritická místa profese. Pedagogika, 51(mimořádné číslo), 36-46. Více Jedlička, R. (2009). Podmínky vzniku a rozvoje školských zařízení zaměřených na soustavnou preventivně výchovnou činnost. Speciální pedagogika, 19(1), 1-16. 52 Blíže kap. Poradenství a výchova. In Matějček, Z. (1991). Praxe dětského psychologického poradenství. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. 53 Mareš, J. (2000). Pedagogicko-psychologické práce publikované v časopise Pedagogika v letech 1951–2000. Pedagogika, 50(4), 365-405. 51

17

Jedlička, R.

Palackého v Olomouci vydána 157stránková skripta Kapitoly z pedagogické psychologie.54 Pavel Dařílek a Pavel Kusák se v nich snaží nabídnout budoucím učitelům konkrétní postupy a doporučení pro jejich výchovnou a vzdělávací činnost. Význam oboru přibližují studentům takto: „Těžiště zájmu pedagogiky je ve studiu cílů, prostředků a metod, výchovně vzdělávací činnosti učitele, zatímco těžiště pedagogické psychologie leží v oblasti zájmu o psychické jevy a jejich regulační úlohu při formování osobnosti účastníků tohoto procesu, na jehož efektivitě se tak chce podílet.“55 Zamýšlíme-li se nad koncepcí celého didaktického textu, je patrné, že prezentované autorské pojetí vychází z předpokladu studenty dříve osvojených psychologických znalostí. Při výkladu je značně redukována teoretická část, přičemž Dařílek a Kusák soustřeďují čtenářovu pozornost především na pedagogickou percepci, na osobnost žáka a její rozvoj v procesu vyučování. Lze to ozřejmit na názvech a vymezení obsahu kapitol: Místo pedagogické psychologie v systému psychologických věd a předmět jejího studia, Psychologické metody pro posuzování a hodnocení osobnosti žáka, Žák a motivačně regulační funkce jeho sebesystému, Žák a motivace, Žák a emoce, Žák a učení, Žák a učitel ve vztahu vzájemného očekávání, Žák, hodnocení, zkoušení a známkování,

Žák a tvořivost, Žák a jeho temperament, Žák a možnosti ovlivnění jeho chování, Žák a poruchy jeho adaptace na školní prostředí, Žák a agresivní chování. Za 150 stranami výkladového charakteru je uvedeno 138 citovaných děl (text je bez rejstříků).56 V následujících letech se dočkala stejným způsobem rozvržená skripta řady dotisků a doplněných vydání. V roce 1998 vyšel spolu s rozšířeným 234stránkovým spiskem Pedagogická psychologie − Část A rovněž další díl (Pedagogická psychologie – Část B).57 Z jeho 150 stran představuje 136 výkladový text, jenž je zaměřen především na vztahy učitele s žáky a na problematiku podpory jejich učení. Na konci čtenář najde 94 odkazů na literaturu, z níž autoři čerpali (rejstříky nejsou uvedeny). Část B má šest kapitol: Psychologické vedení žáků, Psychologické aspekty kooperace se zaměřením na techniky rozvíjející kooperativní dovednosti u dětí, Úloha pohlaví učitele a žáka ve vyučovacím procesu, Atribuce a jejich význam pro učitele, Sebesystém žáka, motivační tendence a jejich místo ve vzdělávání, Kognitivní procesy ve vyučování: zpracování informací a pozornost. Čápova učebnice, vycházející v počátečním údobí obnovené občanské svobody, nese název Psychologie výchovy a vyučování.58 Toto dílo má celkem 415 stran, z nichž 378 připadá na odborný text. Re-

54 Dařílek, P., Kusák, P. (1990). Kapitoly z pedagogické psychologie. Univerzita Palackého v Olomouci, Fakulta pedagogická. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. 55 Tíž, 1990, s. 8. 56 O oblibě díla svědčí, že o dva roky později vychází jeho stručnější verze: Kusák, P. – Dařílek, P. (1992). Pedagogická psychologie. Olomouc: Univerzita Palackého; tento text následují doplněná vydání. 57 Dařílek, P., Kusák, P. (1998). Pedagogická psychologie. Část A. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého. Tíž (1998). Pedagogická psychologie. Část B. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého. Ve druhém vydání vyšly oba díly v roce 2001. 58 Čáp, J. (1993). Psychologie výchovy a vyučování. Praha: Karolinum.

18


prezentativní seznam literatury představuje 464 děl. Ve věcném rejstříku je 538 hesel. Jmenný rejstřík zahrnuje 510 položek. Už v samém úvodu knihy se autor přihlašuje k tzv. rozumějící (resp. humanistické) psychologii amerického psychoterapeuta Carla Ransoma Rogerse. Čtenář také nalézá odkazy na díla A. H. Maslowa, A. Banduryho, S. Freuda, A. Adlera, C. G. Junga, E. Fromma, E. H. Eriksona a dalších, do té doby příliš neuváděných západních psychologů, psychiatrů a psychoterapeutů. Přehledný a čtivě psaný text autor rozvrhl znovu do tří dílčích bloků: Úvod do psychologie, Psychologie učení a vyučování, Psychologie výchovy a sebevýchovy. Tyto celky jsou dále členěny do 16 kapitol. Předmět pedagogické psychologie je v dané učebnici charakterizován vcelku obdobně jako v předchozí autorově knize, ale s menším důrazem na didaktickou složku pedagogické činnosti a s vyšším zřetelem k mezilidským vztahům odehrávajícím se ve výchovně vzdělávacím procesu. Jako příbuzné nauky jsou zmiňovány psychologie školní a psychologie učitelská. Jejich vymezení přebírá J. Čáp od L. Ďuriče59 (respektive od Ďuriče a spolupracovníků60). Dodává ještě, že psychologie pedagogická, školní a učitelská spolu těsně souvisejí, obsahově se překrývají, a tudíž rozlišování mezi nimi je jen relativní.61 S tímto Čápovým názorem se lze ztotožnit. Za naši pozornost stojí rovněž méně dostupná skripta profesora Jiřího V. Musi59 60 61

la, která vyšla v Olomouci roku 1996 pod názvem Úvod do pedagogické psychologie. Mají 104 stran, přičemž 69 představuje kriticky psaný text, z něhož je patrna velká erudice autora v oblasti sociální a klinické psychologie i patopsychologie. Formulace předpokládají soustředěného čtenáře, jemuž dosavadní vzdělání umožňuje sledovat Musilovy myšlenky bez rušivého nahlížení do odborných slovníků. Důraz je kladen nejen na podporu zdravého rozvoje osobnosti žáků, ale rovněž na pomoc začínajícím učitelům, řešení možných konfliktů ve školním prostředí a prevenci socializačních poruch u dospívajících. Obsah je členěn do šesti kapitol: Předmět pedagogické psychologie, Psychologie učení, Tvořivost ve výchovně vzdělávacím procesu, Psychologie výchovy, Výchovně problémové chování, Psychologie vyučování, Interpersonální vztahy ve škole a školní třídě, Psychohygienické aspekty výchovy a vzdělávání. V seznamu literatury lze najít 37 titulů. Následuje 17 stránek příloh, které dobře ilustrují podaný výklad. Jejich součástí je Rogersův Manifest humanistické psychologie v překladu V. Smékala. Jmenný rejstřík obsahuje 313 položek, věcný není uveden. Na začátku skript nabízí J. V. Musil takovýto pohled na sledované téma: „Pedagogická psychologie je speciální psychologická věda. Zkoumá zákonitosti utváření psychiky pod vlivem výchovy, a to vzhledem k podmínkám (vnitřním – strukturální a dynamické charakteristiky osobnosti – i vnějším) výchovného a vzdě-

Ďurič, L. (1988). Vybrané kapitoly z pedagogickej psychológie. Bratislava: SPN, s. 151 Ďurič, L., Štefanovič, J., Grác, J. (1988). Pedagogická psychológia. Bratislava: SPN, s. 9. Podrobněji Čáp, 1993, s. 20.

19

Jedlička, R.

lávacího procesu. Předmětem zájmu pedagogické psychologie v nejširším významu jsou všechny situace, během nichž dochází k záměrnému působení na člověka (pedagogická psychologie obecná). Pedagogická psychologie v užším zaměření se zabývá psychickými zákonitostmi učení, výchovy charakteru, sociálně-psychologickými a psychohygienickými otázkami výchovného a vzdělávacího procesu (pedagogická psychologie speciální). Obecná pedagogická psychologie je konstituována na základě poznatků speciální pedagogické psychologie.“62 Ve stejném roce, kdy vyšla Musilova skripta, se Stanislav Štech ve sborníku Hledání učitele zamýšlel nad naléhavým koncepčním úkolem: nepojímat pedagogickou psychologii jen jako akademickou disciplínu, ale přiblížit ji větší měrou k pedagogickým vědám a učinit ji více prospěšnou pro školní praxi. „Nadřazenost vůči učitelům, resp. ignorování jejich specifické profesní zátěže, patří též k příznakům klopotnosti cesty pedagogické psychologie mezi vědy o výchově. Učitelé jsou těmi profesionály výchovy, kterým především má pedagogická psychologie přímo svými poznatky sloužit. V praxi však vidíme spíše expertskou nadřazenost psychologa vůči učiteli projevující se v ne vždy dobré komunikaci a v tendenci k poučování a moralizování (když ne nic hor62

šího). Původní ‚služebný‘ vztah charakterizující profesionála se tak obrací. To má ovšem dost negativní důsledky pro rozvoj našeho poznání o učitelích a učitelské profesi. Psychologie málo zná podstatu učitelské profese, její hlavní nároky a dilemata a nezřídka je nahrazuje obecně lidskými či klinickými dilematy a zátěžemi platnými bez ohledu na kontext.“63 Pro komplexnost pohledu na další profilaci sledované disciplíny lze dodat, že profesor Štech vyjádřil svůj odborný zájem o problémy školní praxe a podporu psychologické erudice učitelů nejen svou badatelskou a publikační činností,64 ale projevil jej též formou dlouhodobé spolupráce s Institutem pedagogicko-psychologického poradenství ČR. Spolu s dalšími akademickými pracovníky i zkušenými praktiky ze školského terénu se podílel na přípravě kurzů celoživotního vzdělávání pro výchovné poradce a školní metodiky prevence, participoval na tvorbě diagnostických pomůcek a měl podíl na přípravě moderních právních předpisů upravujících podmínky pro poskytování poradenských služeb ve školách a školských zařízeních.65 Na rukopisu učebnice Psychologie pro učitele, publikované poprvé roku 2001 (dostupné především v podobě 3. vydání z roku 2007), spolupracoval profesor Čáp s profesorem Marešem z Lékařské fakulty

Musil, J. V. (1996). Úvod do pedagogické psychologie. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, s. 11. Štech, S. (1996). O pedagogické psychologii jako součásti věd o výchově. Hledání učitele: škola a vzdělání v proměnách času. Praha: Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy, s. 181-189. 64 K podpoře komplexní péče o žáky se speciálními vzdělávacími potřebami slouží publikace Vágnerová, M., Hadj-Moussová, Z., Štech, S. (2004). Psychologie handicapu. Praha: Karolinum. 65 Výsledkem spolupráce akademických pracovníků s odborníky z praxe je např. publikace: Zapletalová, J. a kol. (2006). Obligatorní diagnózy a obligatorní diagnostika v pedagogicko-psychologických poradnách. Praha: IPPP ČR. 63

20


UK v Hradci Králové.66 Dílo je tradičně rozděleno do tří větších částí, jež prezentují: Základy psychologie, Psychologie výchovy a Vybrané otázky školní psychologie. Tyto celky jsou opět rozčleněny – tentokrát do 20 kapitol. Prvních 11, které čítají 364 stran, zpracoval J. Čáp. Autorem následujících 231 stránek – členěných do 9 kapitol – je J. Mareš. Na textu věnovaném dětské interpretaci světa a žákovu pojetí učiva (kap. 13) se podílel spolu s M. Ouhrabkou z katedry fyziky Přírodovědecké fakulty Univerzity Hradec Králové. Tradiční charakteristika oboru je v uvedené učebnici již poněkud pozměněna, a také nově obohacena o další aplikační disciplíny: „Pedagogická psychologie zkoumá otázky výchovné praxe z psychologického hlediska. Zabývá se vyučováním a výchovou, a to ve školách i v rodinách a mimoškolních zařízeních. Zajímá se o žáky, jejich rodiče, učitele a vychovatele ve vzájemném působení. S pedagogickou psychologií těsně souvisí školní psychologie a poradenská psychologie. Pedagogická psychologie je obecnější, teoretičtější, kdežto školní a poradenská psychologie jsou obory zaměřené přímo již na jednotlivé aktuální problémy.“ 67

Při pozorném čtení knihy je patrno, že spolupráce Jana Čápa s Jiřím Marešem, badatelsky činným na pomezí medicíny, psychologie a pedagogiky, přinesla obohacení díla o aspekty, které byly deskriptivní psychologií a normativně pojímanou výchovou přehlíženy. Například v kapitole věnované školní zátěži a jejímu zvládání se projevuje Marešův dlouhodobý vědecký zájem o situace narušující kvalitu života68 a o možnosti poskytování profesionální opory mladému jedinci v krizi.69 Jeho přínos je také patrný v částech textu věnovaných pedagogické komunikaci,70 sociálnímu klimatu školy a mezilidským vztahům odehrávajícím se v prostředí třídy,71 různým stylům učení, žákovskému pojetím učiva72 a učitelovu pojetí výuky.73 Text celé učebnice je dobře srozumitelný, oživený řadou příkladů, ale se svými 655 stránkami (včetně příloh, literatury, rejstříku apod.) je tak rozsáhlý a obsahově náročný, že i velmi dobrým studentům činí obtíže zvládnout jej v průběhu jednoho akademického roku. V seznamu užité literatury je prezentován úctyhodný počet 846 děl. Jsou však uváděny i publikace Čápem citované už v šedesátých letech minulého století, jejichž

66 Jiří Mareš vzpomíná, že profesor Čáp až do pokročilého věku bedlivě sledoval nejnovější poznatky, pořizoval si výpisky a korigoval své dřívější názory na základě nových výzkumů. Usilovně pracoval na aktualizaci starších textů, i když při dokončování posledního díla byl již vážně nemocen. Viz: Mareš, J. (2001). Odešel Jan Čáp. Pedagogika, 51(4), 541-544. 67 Čáp, J., Mareš, J. (2007). Psychologie pro učitele. 3. vyd. Praha: Portál, s. 28. 68 Srovnej k tomu Mareš, J. a kol. (1997). Dítě a bolest. Praha: Grada. 69 Podrobněji Mareš, J. a kol. (2007). Kvalita života u dětí a dospívajících II. Brno: MSD. Dále též Mareš, J. a kol. (2001– 2003). Sociální opora u dětí a dospívajících I. – III. Hradec Králové: Nukleus. 70 Více ke zmiňované problematice monografie Mareš, J., Křivohlavý, J. (1995). Komunikace ve škole. Brno: Masarykova univerzita. 71 Uvedenému tématu se podrobněji věnuje publikace Mareš, J. (1998). Sociální klima školní třídy: přehledová studie. Praha: IPPP ČR. 72 Blíže Mareš, J. (1998). Styly učení žáků a studentů. Praha: Portál. 73 Více k tomu Mareš J. a kol. (1996). Učitelovo pojetí výuky. Brno: Masarykova univerzita.

21

Jedlička, R.

vědní náplň lze dnes pokládat za překonanou.74 Jmenný rejstřík připojen není, ve věcném je možno napočítat 2948 položek. Bylo by chybou nezmínit se o tom, jaký posun v pojetí sledovaného oboru u nás představovaly publikace psychologa a badatele Pedagogického ústavu J. A. Komenského ČSAV Zdeňka Heluse. Uvedené texty totiž přenášely těžiště pozornosti od učitele formujícího třídní kolektiv směrem k osobnostním zvláštnostem vychovávaného jedince – k jeho aktuálním vývojovým potřebám, aspiracím a problémům ovlivňujícím vzdělávání. Lze například připomenout kolektivní monografii Psychologie školní úspěšnosti žáků 75 i návaznou práci Pojetí žáka a perspektivy osobnosti.76 V učebnici redigované pedagogem Zdeňkem Kolářem již v roce 1980 Z. Helus napsal: „Pedagogická psychologie je vědní disciplína na pomezí pedagogiky a psychologie, řešící otázky týkající se psychických vlastností, stavů, obsahů a procesů osobnosti, a to se zaměřením na jejich úlohu, vytváření a vývoj ve výchovně vzdělávacím procesu.“77 Prezentovanou koncepci pak hlouběji rozpracoval a podrobněji objasnil roku 1990 v monografii Pedagogicko-psychologické zdroje účinného vyučování78 a v práci Dítě v osobnostním pojetí: obrat k dítěti jako výzva a úkol pro uči74

tele i rodiče, která poprvé vyšla roku 2004 (podruhé v rozšířené verzi v roce 2009).79 Problematice socializačního a individualizačního působení na osobnost dítěte a dospívajícího, včetně nastolení podmínek pro uplatňování žádoucího výchovného vlivu na žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, se autor věnuje i v učebnici Sociální psychologie pro pedagogy (2007 a 2010).80 V kapitole o sociální psychologii uplatňované v prostředí školy v rámci výuky upozorňuje na to, že nově koncipovaná „škola komplexně edukační péče… neponechává žáka napospas potížím, ale spolu s ním nad jeho obtížemi reflektuje, aby byly odhaleny cesty zlepšení a vyvozena odpovídající opatření… vychází vstříc požadavku, aby se maximalizovaly šance všech dětí dosahovat ve vzdělávání co největších úspěchů.“81 Silnou sociální citlivost vůči dětem pocházejícím z prostředí s nízkou sociokulturní úrovní projevuje autor v kapitole věnované výukové komunikaci. Varuje před možným vznikem Golem-efektu na základě předpojatého přístupu pedagogických pracovníků vůči žákům s omezeným jazykovým kódem. „Učitelé mnohdy interpretují podobný řečový projev ve výuce jako rozumovou omezenost, jindy mu přisuzují odpudlivou nevychovanost nebo drzost a žáka za to trestají. A to jeho situaci ztěžuje. Úkolem

Např. Servít, Z. (1956). Cesta k záhadám lidského mozku. Praha: SZdN. Helus, Z., Hrabal, V., Kulič, V., Mareš, J. (1979). Psychologie školní úspěšnosti žáků. Praha: SPN. Helus, Z. (1982). Pojetí žáka a perspektivy osobnosti. Praha: SPN. 77 Kolář, Z. a kol. (1980). Pedagogická psychologie. Praha: SPN, s. 26. 78 HELUS, Z. (1990). Pedagogicko-psychologické zdroje účinného vyučování. Praha: Ústřední ústav pro vzdělávání pedagogických pracovníků. 79 Týž (2009). Dítě v osobnostním pojetí: obrat k dítěti jako výzva a úkol pro učitele i rodiče. 2. přepr. a rozš. vyd. Praha: Portál. 80 Týž (2010). Sociální psychologie pro pedagogy. 2. vyd. Praha: Grada. 81 Tamtéž, s. 216. 75

76

22


učitele je hledat způsoby, jak napomáhat rozvinout jazykové kompetence žáků, kteří jsou v této oblasti znevýhodněni.“82 Je možné dodat, že čtení publikací profesora Heluse není jednoduchou ani kratochvilnou záležitostí, ale vyžaduje pozorné soustředění a opakované promýšlení konceptů orientovaných na potřeby žáků. Přesto jeho knihy opětovně poutají a inspirují jak studenty, tak zkušené pedagogy a psychology. Vladimír Hrabal soudí, že přitažlivost jeho pedagogicko-psychologických prací způsobuje zejména hodnotové zakotvení prezentovaného systému, propracovaná konceptuální struktura a emocionalita textů. „Zdeněk Helus při svém zkoumání výchovné reality a při hledání cílů výchovy vychází z předpokladů, že kultura a lidská společnost je pro jedince dobrá, nebo alespoň má potenci dobrou se stát. Tento převážně implicitně vyjádřený axiom dává smysl socializaci, výchově a rozvoji osobnosti. Helusovi je cizí subjektivismus a krajní relativismus. Kulturně společenský systém a vztahy jedince k němu se stávají jednou z os a východiskem, které umožňuje syntézu a následnou integrovanost Helusova pojmového systému. Zároveň se tak otvírá možnost tvorby, respektive konstruování a definování hodnotících konceptů jako jsou osobnost a rozvoj, nezbytných pro pedagogickou psychologii jako aplikovanou disciplínu.“83

V roce 2013, v němž uplynulo rovných sto let od vydání Šústalovy první česky psané učebnice Pedagogické psychologie, vychází v pražském nakladatelství Portál stejnojmenná kniha Marešova a Úvod do školní psychologie od S. Štecha a J. Zapletalové. Autoři obou děl se pokoušejí zprostředkovat pedagogické veřejnosti aktuální vědní poznatky z oboru, jemuž se celoživotně věnují, ale také kriticky reagovat na problémy, které považují v současné době při vzdělávání a výchově za nejpodstatnější. Propojení přístupu široce teoreticky zakotveného Stanislava Štecha s mnohaletými zkušenostmi emeritní ředitelky IPPP ČR Jany Zapletalové je z hlediska čtenáře velmi zdařilé.84 Na 230 stránkách se věnují především vývoji, věcnému obsahu a významu profese školního psychologa.85 Publikace je podle jejich slov určena nejen k rozšíření a prohloubení znalostí uvedených pedagogických pracovníků, ale také studujícím a stávajícím učitelům. Již v úvodu upozorňují tvůrci díla na to, že v zahraničí poměrně etablovaná školní psychologie je u nás stále ještě opředena nereálnými očekáváními, obavami a mýty. To se snaží napravit. Krom stručné předmluvy a závěru obsahuje kniha 200 stran výkladového textu. Tři tematické celky jsou členěny do 17 kapitol. Vlastní disciplínu vymezují autoři velmi volně – hlavně prostřednictvím

82

Tamtéž, s. 249. Hrabal, V. (1995). Naslouchání Helusovi. In Štech, S., Lipertová, P. (Ed.). Dítě, výchova a kulturní proměny světa. Studia pedagogica č. XIII. Praha: Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy, s. 8-12. 84 Štech, S., Zapletalová, J. (2013). Úvod do školní psychologie. Praha: Portál. 85 Přísnější kritik by mohl publikaci vytknout, že problémy, jimiž se školní psychologie zabývá, řeší u nás též výchovní poradci a školní metodici prevence, jejichž odborné podpoře se jinak originální text příliš nevěnuje. 83

23

Jedlička, R.

lokací odborných činností86 a formálních náležitostí pregraduální kvalifikace: „Pedagogická psychologie87 se odlišuje od školní psychologie, která je aplikovaným oborem zabývajícím se převážně problémy uvnitř systému základních a středních škol“.88 V tomto kontextu je označení školní psycholog užívané „v obecnější poloze pro profesionály, kteří jsou specialisty v poskytování psychologických služeb dětem a mladým lidem ve škole, v rodinách a v dalších sociálních prostředích, jež ovlivňují jejich zrání a vývoj“.89 V úvodní části soustřeďuje profesor Štech čtenářovu pozornost na Historii a současnost školní psychologie u nás a v zahraničí. Na to navazuje kratší deskriptivně pojatý oddíl: Co víme o školní psychologii u nás? Za ním lze nalézt pro studenty a praktičtěji zaměřené čtenáře nejpřitažlivější část: Kritická místa ve vztahové síti školního psychologa. Její autorkou je J. Zapletalová. Úvodem se zamýšlí nad problémy souvisejícími s poskytováním poradenských služeb žákům, jejich rodičům a učitelům uvnitř školy. Následně se zaměřuje na vztahy v pedagogickém sboru, na diagnostické postupy orientované na činnost učitele, třídu i jednotlivé

žáky. Čtenářům jsou nastíněny možnosti psychologické podpory učitelů, práce s rodinou a vybrané formy intervence. Slovo závěrem je od S. Štecha. Seznam užité literatury následuje za každou kapitolou. Celkově obsahuje 154 položek. V přílohách lze nalézt výběr informací z relevantních předpisů a metodických dokumentů, včetně etických norem. Žádné rejstříky zde uvedeny nejsou.90 Nejnovější učebnice Jiřího Mareše Pedagogické psychologie91 má celkem 702 stran. Z nich zhruba 640 tvoří výkladový text, jenž je oživen mnoha tabulkami, schématy, grafy a dalším obrazovým doprovodem. Bohatě užité ilustrativní materiály názorně přibližují výklad psychologické podstaty vybraných pedagogických jevů. Zvýšená pozornost je zde věnována procesům učení, vyučování a jejich obsahové stránce, přičemž je patrna autorova snaha o srozumitelné propojení vývojové a pedagogické psychologie se sociálně-psychologickou problematikou. Celý obsah je rozdělen do sedmi kapitol: Obor a jeho proměny, Sociální kontext školy, výchovy a vzdělávání, Učení a vyučování,92 Požadavky na žáky, Obsahová stránka učení a vyučování, Hlavní aktéři, Škola. Hned

86 „Organizace a lokalizace školněpsychologických služeb závisí na koncepci a rozsahu všech psychologických a sociálních služeb v zemi. Místo, kde se tyto služby poskytují, se ukazuje být velmi důležitým rozlišovacím znakem. Pro některé je dokonce tím jediným znakem, který odlišuje různé poradenské a terapeutické služby od školněpsychologických.“ Tamtéž, s. 44. 87 Pedagogická psychologie v tomto textu detailněji definována není. 88 Viz kap. 4: Definice a mezinárodně uznávané zásady: co je školní psychologie a kdo je školní psycholog? In Štech, S., Zapletalová, J., 2013, s. 67. 89 Tamtéž, s. 68. 90 Lze předpokládat, že rejstříky by napomohly čtenáři při orientaci v nově prezentované problematice i značně usnadnily vyhledávání Štechem a Zapletalovou citovaných autorů a dokumentů ve výkladovém textu. 91 Mareš, J. (2013). Pedagogická psychologie. Praha: Portál. 92 Na podkapitole 3.1.8 Učení z obrazového materiálu a kap. 5.6 Dětské pojetí světa a žákovo pojetí učiva spolupracoval J. Mareš s M Ouhrabkou.

24


první kapitole charakterizuje profesor Mareš předmět zájmu následovně: „Pedagogická psychologie je relativně samostatný psychologický obor, který sice přijímá podněty od mnoha dalších psychologických i nepsychologických disciplín, ale integruje je, rekonstruuje a využívá v situacích pedagogického typu.“ Dále autor nabízí ještě jednu definici: „Pedagogická psychologie zkoumá psychologické aspekty vzdělávání a výchovy (souhrnně řečeno edukace) lidí různého věku, nejen dětí a mládeže. Studuje psychologické předpoklady různých pojetí edukace, zkoumá způsoby realizování různých pojetí edukace a jejich dopady na osobnost vzdělávaných a vychovávaných lidí v situacích pedagogického typu.“93 Pro rozvoj kritického myšlení studujících je prospěšné, že jim autor často předkládá alternativní pohledy na určitou problematiku, které zaujímají různé psychologické směry a jejich významní představitelé. K tomu připojuje vlastní stanovisko. Za inspirativní lze považovat zejména kapitoly věnované problematice elektronického učení, motivace žáků, zjevným a skrytým aspektům kurikula, oblasti taxonomie kladných stránek člověka a otázkám psychosociálního klimatu školy (včetně problémů vztahujících se k oblasti sociální reprezentace a pokusů o intervenci směřující k příznivým změnám).

Méně zkušeným čtenářům usnadňuje pochopení hutného didaktického textu srozumitelné vymezení klíčových pojmů, jež jsou zvýrazněny tučným písmem a často i rámečkem. Seznam literatury je uváděn vždy za každou z kapitol.94 Jmenný rejstřík čítá 738 položek. Ve věcném rejstříku lze nalézt 3994 hesel.

ZÁVĚR Pedagogická psychologie prezentuje specifický obor vzniklý na pomezí mezi psychologickými a pedagogickými disciplínami. Její význam v rámci pregraduální přípravy, ale také dalšího vzdělávání všech pedagogických pracovník, je dnes již nezpochybnitelný. Tradiční doménou této vědy je poznávání individuálních psychických dispozic učících se jedinců nejrůznějšího stáří a procesů podmiňujících osvojování si nových vědomostí, dovedností, hodnot a postojů. Ve stručnosti si připomeňme, že první učební texty z konce 19. a počátku 20. století představovaly především popularizaci obecných poznatků z oblasti vnímání, paměti a učení, jež měly být zprostředkovány učitelům a těm, kteří se na výkon profese připravovali. Záhy se ukázalo, že znalosti získané v umělých podmínkách výzkumných laboratoří nemohou být beze zbytku uplatňovány ve škole v komplikovaném interakčním procesu odehrávajícím se

Mareš, J., 2013, s. 14. Sympaticky na čtenáře působí, že jde o aktuální informační aparát odkazující na širokou škálu užitých pramenů sahající od slovníků, učebnic a monografií přes konferenční sborníky a časopisecké články až k výzkumným zprávám, disertačním pracím a elektronickým mediím. Přes bohatost českých i zahraničních informačních zdrojů je zřejmé, že některé citované tituly se za různými kapitolami opakují. Jejich celkový počet nemá v takovém případě příslušnou výpovědní hodnotu, proto jej zde neuvádíme. 93 94

25

Jedlička, R.

mezi učitelem a žáky. Prvorepublikové a poválečné monografie i učebnice už vymezují teoretická východiska pro účinnou vzdělávací a výchovnou práci, popisují diagnostické nástroje a výzkumné přístupy, jimiž by se empiricky ověřily výsledky různých pedagogických aktivit. Autoři publikací z poloviny minulého století již sice byli s to definovat vlastní obor bádání a zdůvodnit jeho prospěšnost, ale stále ještě cítili potřebu obhajovat relativní nezávislost pedagogické psychologie na pedagogických oborech, kam ji někteří jiní chtěli přiřadit. V dalším vývoji pozorujeme, že přibývají nová odborná témata, jenomže s rostoucím množstvím informací se zvětšuje nejen rozsah toho, čím věda přispívá k pochopení otázek z oblasti učení, výchovného procesu a jeho podmínek, ale též mohutní obsah knih. Na dnešním knižním trhu je však již dostatek kvalitních publikací z oblasti obecné, vývojové a sociální psychologie, takže se nyní mohou autoři učebnic více soustředit i na ty problémy, které byly dosud méně frekventované či opomíjené, ač je pedagogičtí pracovníci ve školách, výchovných ústavech a poradenských zařízeních musí průběžně řešit. Zamýšlíme-li se nad současnou situací a perspektivami vývoje oboru, pak zjišťujeme, že stále větší měrou vystupují do popředí otázky srozumitelného zprostředkování aktuálních poznatků z oblasti psychodidaktiky, psychohygieny, výchovné podpory společensky žádoucích stránek charakteru,

orientační diagnostiky, poradenství, prevence a včasné intervence v případě edukačních a socializačních problémů. V moderním pojetí představuje pedagogická psychologie nejen obor zkoumající podmínky učení, vyučování, výběru učiva a výchovného působení, ale také disciplínu, která se zabývá formami a obsahy pedagogické komunikace, mezilidskými vztahy odehrávajícími se ve výchovně-vzdělávacím procesu, včetně psychologických otázek řízení škol, poskytování poradenských služeb, prevence sociálně-patologických jevů a preventivně-výchovnou péčí o ohrožené děti a mládež. Máme-li v úmyslu zmapovat úkoly v oblasti pedagogicko-psychologické přípravy učitelů, pak připomeňme, že teoretickou základnu by mělo tvořit srozumitelné vymezení oboru, včetně osvětlení důležitých interdisciplinárních vztahů, kritické analýzy vývoje pedagogické psychologie a přehledně podané metodologie výzkumu. Studujícím bychom měli ozřejmit, které z výzkumných a diagnostických technik vyžadují specializovanou odbornou přípravu, a jaké metody jsou využitelné i učiteli v rámci každodenní pedagogické činnosti. Studenty a učitelskou veřejnost je zapotřebí seznamovat s novými poznatky z oblasti kognitivní psychologie a řízeného učení, psychologie kooperativního učení, podpory rozvoje učebních kompetencí,95 strategiemi rozvoje talentu u žáků mimořádně nadaných.96 Pedagogičtí pracovníci

95 Krykorková, H., Volf, P. (2010). Psychologie školního učení a připravenost učitele na rozvoj učebních kompetencí. In Krykorková, H., Váňová, R. a kol. Učitel v současné škole. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, s. 155-166. 96 HŘÍBKOVÁ, L. (2009). Nadání a nadaní. Pedagogicko-psychologické přístupy, modely, výzkumy a jejich vztah ke školské praxi. Praha: Grada.

26


by měli být s to poskytovat žákům účinnou psychologickou oporu při jejich snaze o adaptaci na požadavky školy,97 ale rovněž podporu na cestě osobnostního zrání.98 Učitelé by měli více porozumět problematice dětí a dospívajících se speciálními vzdělávacími potřebami99 i jedinců ohrožených sociální exkluzí.100 V praxi výchovného poradenství101 se ukázalo, že pro porozumění otázkám sociální maladaptace a pro nápravu poruch sebepojetí je výhodné osvojit si vedle kognitivně-behaviorálních strategií rovněž zásady rogerovského přístupu zaměřeného na potřeby klienta102 a principy hlubinně dynamického pojetí.103 Je nezbytné věnovat náležitou péči psychologickým otázkám integrace a problematice tvorby inkluzivního prostředí ve školách běžného vzdělávacího proudu. Pedagogická psychologie by se neměla vyhýbat ani takovým citlivým oblastem, jako jsou psychologické zvláštnosti přístupu k žákům se speciálními vzdělávacími potřebami vyvolanými smyslovou či mentální poruchou, tělesným postižením či závažným onemocněním. Bude zapotřebí

zaměřit se na problematiku komunikace s jejich rodiči a na poskytování účinné informační i emoční podpory. Půjde také o to, jakými způsoby se mohou zvyšovat pedagogicko-psychologické kompetence a rezistence vůči frustraci u těch pedagogických pracovníků, kteří jsou častěji vystavování náročným situacím. Patřičnou psychologickou výbavu a další průběžné vzdělávání potřebují rovněž vychovatelé a speciální pedagogové působící na děti a mládež v náročném prostředí dětských domovů, nemocničních škol, ve střediscích výchovné péče, v diagnostických a výchovných ústavech, v zařízeních sociálních služeb apod.104 Z podstaty věci vyplývá, že takovéto otázky nelze beze zbytku delegovat na odborníky zabývající se speciální pedagogiku, klinickou psychologií nebo psychoterapií. Lze však načerpat žádoucí poučení ze znalostí, které získali badatelé i praktici dlouhodobě činní v těchto oborech.105 Jak jsme si ukázali, požadavek na individualizovaný psychologický přístup k těm, kteří se neobejdou bez odborné podpory,

97 Problémy související s neúspěšným školním startem se žákovi často promítnou do průběhu dalšího vzdělávání, vztahu ke škole atd. Srov. Franclová, M. (2013). Zahájení školní docházky. Praha: Grada. 98 Více Helus, Z. (2012). Společenská krize – důsledky pro pojetí edukace jakožto starosti o člověka. In Lukášová H. (Ed.). Proměny pojetí vzdělávání a školního hodnocení. Praha: Asociace waldorfských škol. 99 Viz § 16 platného školského zákona a vyhláška č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných, ve znění pozdějších předpisů. 100 Průcha, J. (2003). Sociální nerovnosti ve vzdělávání: Aktuální problematika pro českou pedagogiku. Pedagogika, 53(3), 287-299. 101 Připomeňme, že podle právních norem je od roku 2005 poskytování poradenských služeb nejen záležitostí specializovaných školských zařízení, ale stalo se také součástí služeb poskytovaných žákům a jejich rodičům samotnou školou (viz např. vyhláška č. 72/2005 Sb., v platném znění). 102 Podrobněji k uplatnění rogeriánského přístupu ve výchovně-vzdělávací a poradenské práci Kariková, S. (2007). Kapitoly z pedagogickej psychológie. 5. vyd. Žilina: Žilinská univerzita. 103 Více Štech, S. (1999). Proč právě psychoanalýza? Pedagogika, 49(4), 307-309. 104 Více Lukasová, M. (2013). Zpráva o aktuálních problémech společných dětské a dorostové psychiatrii a institucionální výchově. Čes. a slov. Psychiatrie, 109(1), 24-28. 105 Viz např. Filloux, J. (1999). Klinický přístup a pedagogika. Pedagogika, 49(4), 335-346.

27

Jedlička, R.

vyplývá jak ze společenské zakázky vyjádřené v závazných školských předpisech, tak z nejlepších tradic české pedagogické psychologie. Dále bude vhodné zabývat se možnostmi užití vybraných socioterapeutických a psychoterapeutických činností v rámci poskytování preventivně-výchovné péče u dětí, žáků a studentů v obtížných životních situacích, ale i u těch, jejichž vývoj byl již narušen nebo je ohrožen sociálně-patologickými jevy.106 Konečně je zapotřebí ujasnit zásady poskytování systematické podpory začínajícím pedagogickým pracovníkům.107 K tomu by mělo směřovat i nově koncipované specializační vzdělávání uvádějících učitelů. Prohloubení znalostí týkajících se psychologické práce se třídou jako sociální skupinou a osvojení si zásad pedagogicko-psychologické intervence by se měly stát součástí přípravy pedagogických pracovníků na roli třídního učitele.108 Do popředí vystupují rovněž otázky týkající se psychohygienických podmínek edukačního procesu,109 psychosociálního klimatu v pedagogickém sboru, stylu vedení školy a komunika-

ce s rodiči žáků i s dalšími členy místní komunity.110 Také bychom se měli hlouběji věnovat problematice poskytování externí odborné opory (resp. supervize a intervize), a to především u těch pedagogických pracovníků, kteří jsou zvláště ohroženi chronickým stresem a vznikem syndromu vyhoření. S tím ostatně souvisí i možnost využití psychologické techniky Balintovské skupiny pro další zkvalitnění mezilidských vztahů odehrávajících se ve školském prostředí.111 Nakonec je správné připomenout, že moderně pojímaná publikace pedagogické psychologie by neměla sloužit jen studentům připravujícím se na výchovně vzdělávací činnost ve školách běžného edukačního proudu, respektive napomáhat stávajícím učitelům k rozšíření a prohloubení nabytých znalostí. Svým obsahem by měla přinést zřetelný prospěch také studujícím speciálněpedagogických oborů, posluchačům sociální pedagogiky a jejich zkušenějším kolegům v praxi i dalším profesionálním vychovatelům působícím na děti a mládež v nejrůznějších školských či mimoškolských zařízeních.

106 Blíže k tomuto problému Jedlička, R. a kol. (2004). Děti a mládež v obtížných životních situacích: Nové pohledy na problematiku životních krizí, deviací a úlohu pomáhajících profesí. Praha: Themis. 107 Více Helus, Z. (2012). Nedostatečná podpora učitelství efektivní podpůrnou infrastrukturou. In Helus, Z. a kol. Perspektivy učitelství. Praha: Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, s. 21-22. 108 Podrobněji Valentová, L. (2004). Pedagogicko-psychologická intervence ve školní třídě. In Hadj-Moussová, Z. a kol. Intervence: Pedagogicko-psychologické poradenství III. Praha: Pedagogická fakulta UK, s. 67-83. 109 Eger, J., Čermák, L. (2000). Hodnocení burn-out efektu u souboru českých učitelů. Pedagogika, 50(2), 65-69. Srovnej: Papršteinová, M. a kol. (2011). Zdravotní stav a styl učitelů různých stupňů škol. Pedagogika, 61(2), 164-174. 110 K problematice zkvalitňování zásahů do výchovy a pomoci škole prostředky pedagogické psychologie více Štech, S. (2000). Komentář k Salomonovu textu „Netradiční úvahy o podstatě a poslání současné pedagogické psychologie“. Pedagogika, 50(2), 145-152. 111 Podrobněji k možnostem využití Balintovské skupiny při řešení vztahových problémů ve školství viz kap. Význam přenosu a protipřenosu v pedagogickém procesu. In Jedlička, R. (2011). Výchovné problémy s žáky z pohledu hlubinné psychologie. Praha: Portál, s. 120-131.

28


PODĚKOVÁNÍ Autor děkuje recenzentům za jejich připomínky a upozornění na další odbornou literaturu, neboť tato doporučení přispěla k širšímu úhlu pohledu na nejednoduchý vývoj oboru a doufejme i k vyšší čtivosti textu.

Literatura Cach, J., Váňová, R. (2000). Václav Příhoda (1889–1979): Život a dílo pedagoga a reformátora školství. Pedagogika, 50(1), 3-12. Čáp, J. (1957). K psychologii cviku ve světle učení I. P. Pavlova. Praha: SPN. Čáp, J. (1964). Psychologie pracovního výcviku. Praha: SPN. Čáp, J. (1987). Základy psychologie pro učitele. 3. vyd. Praha: SPN. Čáp, J. (1990). Psychologie mnohostranného vývoje člověka. Praha: SPN. Čáp, J. (1993). Psychologie výchovy a vyučování. Praha: Karolinum. Čáp, J., & Dytrych, Z. (1968). Utváření osobnosti v náročných životních situacích. Praha: SPN. Čáp, J., & Mareš, J. (2007). Psychologie pro učitele. 2. vyd. Praha: Portál. Čáp, J., & Mertin, V. (Eds.). (1990). Psychologické otázky výchovného poradenství 1. Studia pedagogica č. VII. Praha: Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy. Čáp, J., & Mertin, V. (Eds.). (1993). Psychologické otázky výchovného poradenství 2. Studia pedagogica č. VIII. Praha: Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy. Dařílek, P., & Kusák, P. (2001). Pedagogická psychologie. Část A. 2. vyd. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého. Dařílek, P., & Kusák, P. (2001). Pedagogická psychologie. Část B. 2. vyd. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého. Ďurič, L. (1979). Úvod do pedagogické psychologie. Praha: SPN. Ďurič, L. (1988). Vybrané kapitoly z pedagogickej psychológie. Bratislava: SPN. Ďurič, L., & Štefanovič, J. a kol. (1977). Psychológia pre učiteľov. Bratislava: SPN. Ďurič, L., Štefanovič, J., & Grác, J. (1988). Pedagogická psychológia. Bratislava: SPN. Eger, J., & Čermák, L. (2000). Hodnocení burn-out efektu u souboru českých učitelů. Pedagogika, 50(2), 65-69. Filloux, J. (1999). Klinický přístup a pedagogika. Pedagogika, 49(4), 335-346. Franclová, M. (2013). Zahájení školní docházky. Praha: Grada. Helus, Z. (1982). Pojetí žáka a perspektivy osobnosti. Praha: SPN. Helus, Z. (2009). Dítě v osobnostním pojetí: obrat k dítěti jako výzva a úkol pro učitele i rodiče. 2., přepr. a rozš. vyd. Praha: Portál. Helus, Z. (2010). Sociální psychologie pro pedagogy. 2. vyd. Praha: Grada. Helus, Z. (2012). Společenská krize – důsledky pro pojetí edukace jakožto starosti o člověka. In Lukášová H. (Ed.). Proměny pojetí vzdělávání a školního hodnocení. Praha: Asociace waldorfských škol.

29

Jedlička, R.

Helus, Z. a kol. (1979). Psychologie školní úspěšnosti žáků. Praha: SPN. Helus, Z. a kol. (2012). Perspektivy učitelství. Praha: Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta. Hrabal, V. st. (1980). Ke koncepci a historii československého výchovného poradenství. Informace PPP NVP. Hrabal, V. (1995). Naslouchání Helusovi. In Štech, S., Lipertová, P. (Eds.). Dítě, výchova a kulturní proměny světa. Studia pedagogica č. XIII. Praha: Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy, s. 8-12. Hrabal, V. ml., Man, F., & Pavelková, I. (1984). Psychologické otázky motivace ve škole. Praha: SPN. Hříbková, L. (2009). Nadání a nadaní. Pedagogicko-psychologické přístupy, modely, výzkumy a jejich vztah ke školské praxi. Praha: Grada. Jedlička, R. (2009). Podmínky vzniku a rozvoje školských zařízení zaměřených na soustavnou preventivně výchovnou činnost. Speciální pedagogika, 19(1), 1-16. Jedlička, R. (2010). Aktuální úloha středisek výchovné péče při prevenci sociálně patologických jevů a poskytování poradenských služeb. Speciální pedagogika, 20(1), 32-50.. Jedlička, R. (2011). Výchovné problémy s žáky z pohledu hlubinné psychologie. Praha: Portál. Jedlička, R. (2012). Proměny a perspektivy pedagogicko-psychologické přípravy učitelů. In Kohnová, J. et al. Profesní rozvoj učitelů a cíle školního vzdělávání. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta, s. 91-98. Jedlička, R. (2014). Podněty hlubinné psychologie pro rozvoj teorie výchovy, výchovnou, převýchovnou a preventivní práci. In Jedlička, R. a kol. Teorie výchovy – tradice, současnost, perspektivy. Praha: Karolinum. Jedlička, R., & Klíma, P. (2004). Aktuální otázky terénní sociálně pedagogické práce s neorganizovanými skupinami dětí a mládeže. Pedagogika, 54(1), 4-18. Jedlička, R. a kol. (2004). Děti a mládež v obtížných životních situacích: Nové pohledy na problematiku životních krizí, deviací a úlohu pomáhajících profesí. Praha: Themis. Jiránek, F. (1965). Vznik pedagogické psychologie a pedagogiky. Jednotná škola, 17(2), 224261. Jiránek, F. a kol. (1997). Pedagogická psychologie. Pardubice: Univerzita Pardubice. Jurovský, A. (1955). Dieťa a disciplína. Bratislava: VSAV. Kariková, S. (2007). Kapitoly z pedagogickej psychológie. 5. vyd. Žilina: Žilinská univerzita. Klímová, M. (1969). Školní a výchovné poradenství. Praha: SPN. Kolář, Z. a kol. (1980). Pedagogická psychologie. Praha: SPN. Krykorková, H., & Chvál, M. (2007). Pedagogicko-psychologická diagnostika a očekávané proměny jejího pojetí. In Vališová, A., Kasíková, H. a kol. Pedagogika pro učitele. Praha: Grada, s. 299-318. Krykorková, H., & Volf, P. (2010). Psychologie školního učení a připravenost učitele na rozvoj učebních kompetencí. In Krykorková, H., Váňová, R. Učitel v současné škole. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, s. 155-166.

30


Kulič, V. (1971). Chyba a učení: funkce chybného výkonu v učení a v jeho řízení. Praha: SPN. Kusák, P., & Dařílek, P. (1990). Kapitoly z pedagogické psychologie. Praha: SPN. Kusák, P., & Dařílek, P. (1992). Pedagogická psychologie. Olomouc: Univerzita Palackého. Levitov, N. D. (1951). Základy pedagogické psychologie. Praha: Práce. Lukasová, M. (2013). Zpráva o aktuálních problémech společných dětské a dorostové psychiatrii a institucionální výchově. Čes. a slov. Psychiatrie, 109(1), 24-28. Mareš, J. (1998). Styly učení žáků a studentů. Praha: Portál. Mareš, J. (1998). Sociální klima školní třídy: přehledová studie. Praha: IPPP ČR. Mareš, J. (2000). Pedagogicko-psychologické práce publikované v časopise Pedagogika v letech 1951–2000. Pedagogika, 50(4), 365-405. Mareš, J. (2001). Odešel Jan Čáp. Pedagogika, 51(4), 541-544. Mareš, J. (2013). Pedagogická psychologie. Praha: Portál. Mareš, J. a kol. (1996). Učitelovo pojetí výuky. Brno: Masarykova univerzita. Mareš, J. a kol. (1997). Dítě a bolest. Praha: Grada. Mareš, J. a kol. (2001–2003). Sociální opora u dětí a dospívajících I.–III. Hradec Králové: Nukleus. Mareš, J. a kol. (2007). Kvalita života u dětí a dospívajících II. Brno: MSD Mareš, J., & Křivohlavý, J. (1995). Komunikace ve škole. Brno: Masarykova univerzita. Matějček, Z. (1991). Praxe dětského psychologického poradenství. Praha: SPN. Morkes, F. (2002). Kapitoly o školství, o ministerstvu a jeho představitelích. Praha: Pedagogické muzeum J. A. Komenského v Praze. Musil, J. V. (1996). Úvod do pedagogické psychologie. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého. Palouš, R. (2004). Vzpomínka na Františka Jiránka. Pedagogika, 54(1), 85-87. Papršteinová, M. a kol. (2011). Zdravotní stav a styl učitelů různých stupňů škol. Pedagogika, 61(2), 164-174. Pardel, T. (1953). Pavlovovo učenie a psychológia: Študijná pomôcka pre učiteľov. Bratislava: SPN. Pardel, T. (1967). Pedagogická psychológia. 3. vyd. Bratislava: SPN. Průcha, J. (2003). Sociální nerovnosti ve vzdělávání: Aktuální problematika pro českou pedagogiku. Pedagogika, 53(3), 287-299. Příhoda, V. (1924). Psychologie a hygiena zkoušky. Praha: Dědictví Komenského. Příhoda, V. (1925). Psychologický výběr ve výchově: pět kapitol filosofie středoškolské pedagogie. Praha: Melantrich. Příhoda, V. (1930). Teorie školského měření. Praha: Bakulův ústav. Příhoda, V. (1934). Globální metoda : nové pojetí výchovy. Praha: Orbis. Příhoda, V. (1936). Praxe školského měření. Praha: Dědictví Komenského. Příhoda, V. (1954). Úvod do pedagogické psychologie. Učební texty vysokých škol. Praha: SPN. Příhoda, V. (1956). Úvod do pedagogické psychologie. Praha: SPN.

31

Jedlička, R.

Příhoda, V. (1963). Ontogeneze lidské psychiky I: Vývoj člověka do patnácti let. Praha: SPN. Rotterová, B., & Čáp, J. (1976). Výchova aktivity mládeže ve volném čase. Praha: Univerzita Karlova. Slavíková, I. (1996). Počátky, vývoj, současnost a perspektivy výchovného poradenství. Pedagogika, 46(mimoř. číslo), 18-23. Štech, S. (1996). O pedagogické psychologii jako součásti věd o výchově. Hledání učitele : škola a vzdělání v proměnách času. Praha: Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy, s. 181-189. Štech, S. (1999). Proč právě psychoanalýza? Pedagogika, 49(4), 307-309. Štech, S. (2000). Komentář k Salomonovu textu „Netradiční úvahy o podstatě a poslání současné pedagogické psychologie“. Pedagogika, 50(2), 145-152. Štech, S., & Zapletalová, J. (2013). Úvod do školní psychologie. Praha: Portál. Šústal, J. (1913). Pedagogická psychologie. Velké Meziříčí: Nakladatelství Alois Šašek. Šústal, J. Vychovatelství. (1923). Brno: Ústřední spolek jednot učitelských na Moravě. Thorndike, E. L. (1929). Pedagogická psychologie : kratší kurs. Brno: Ústřední spolek jednot učitelských na Moravě. Vágnerová, M., Hadj-Moussová, Z., & Štech, S. (2004). Psychologie handicapu. Praha: Karolinum. Valentová, L. (1996). Specializační studium výchovných poradců na Pedagogické fakultě UK. Pedagogika, 46(mimoř. číslo), 57-62. Valentová, L. (2004). Pedagogicko-psychologická intervence ve školní třídě. In Hadj-Moussová, Z. a kol. Intervence: Pedagogicko-psychologické poradenství III. Praha: Pedagogická fakulta UK, 67-83. Vyhláška Ministerstva školství České socialistické republiky č. 130/1980 Sb., o výchovném poradenství. Vyhláška č. 72/2005 Sb., o poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízeních, ve znění pozdějších předpisů. Vyhláška č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných, ve znění pozdějších předpisů. Vyhláška č. 317/2005 Sb., o dalším vzdělávání pedagogických pracovníků, akreditační komisi a kariérním systému pedagogických pracovníků. Zákon č. 31/1953 Sb., o školské soustavě a vzdělávání učitelů (školský zákon). Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), v posledním platném znění. Zákon č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 564/1990 Sb. České národní rady, o státní správě a samosprávě ve školství. Zapletalová, J. (2001). Co dělá školní psycholog? Kritická místa profese. Pedagogika, 51(mimořádné číslo), 36-46. Zapletalová, J. (2010). Pedagogicko-psychologické poradenství. In Průcha, J. Pedagogická encyklopedie. Praha: Portál.

32


Zapletalová, J. a kol. (2006). Obligatorní diagnózy a obligatorní diagnostika v pedagogicko-psychologických poradnách. Praha: IPPP ČR. Doc. PhDr. Richard Jedlička, Ph.D., Metropolitní univerzita Praha, o.p.s., Učňovská 1/100, 190 00 Praha 9 - Jarov; e-mail: [email protected]

JEDLIČKA, R. A Hundred Years of the Development of Czech Textbooks of Educational Psychology and the Contexts of their Creation – A Picture of transformations in the conception of the field Abstract: The aim of the study is to enable readers to form a picture of changes between 1913 and 2013 in the concept of the field of educational psychology as presented by authors of Czech – or Czechoslovak – textbooks and other texts intended for undergraduate studies and the lifelong education of teachers. It is particularly useful to consider the development of the content of textbooks and the contexts of their creation because these are publications that are adapted to didactic communication in content and arrangement, codify the state of the field concerned, help to create its terminology, and influence professional thought and activity in the professional community concerned. If we trace the evolution of the content and arrangement of the textbooks it becomes obvious how the accent placed on particular themes has changed over time. For example, we can see how authors successively foreground the problems of the psychological foundation of learning, the proper organisation of the conditions for the educational process, psychological hygiene, biological and social determination of behaviour, collective education, training for work, increasing the effectiveness of teaching, analysis of teaching material/curriculum, teacher education, the degree of pupil success at school, developmental needs, the personality of pupil and teacher, teacher perceptions, the role of advisory services in education, the individualised approach to pupils, inclusive education, encouragement to creativity, the psychosocial climate of the school, teacher authority, psychological burn-out of teachers and so forth. It is evident that the content of textbooks is conditioned by the advance of psychological and educational sciences, by the evolving perception of the differential needs of actors in the educational process, and by change in what society requires from education. At the beginning of the 21st century educational psychology is a subject concerned not only with study of the conditions of learning, teaching, choice of teaching material and educational function, but with the forms and content of pedagogical communication, the interpersonal relations involved in the educational process including psychological questions relating to school management, the provision of advisory services, the prevention of socially pathological phenomena and preventive educational care for children and young people at risk. Key words: teacher education, educational psychology, textbooks, history and prospects, the training of teachers in educational psychology, consultancy, teacher support.

33

Sto let vývoje českých učebnic pedagogické psychologie a kontexty jejich zrodu obraz proměn v pojetí oboru

Recommend Documents