Jiří Jeniš POHLED OČIMA JURISE
Den před závodem jsme začali blokovat osobními auty parkoviště, v pátek od rána se stavělo a chystalo. Na parkovišti byl postaven vůdcovský stan jako centrála (s šikovnýma zapisovatelkama, počítačem, technikou, ...), pak stojany na kola, favorit Ontřeje jako "sanitní" auto (opravdu jeden výjezd byl). U vrat byly várnice s čajem a vodou, chleby, to vše pod přístřeškem. Vedle stál "admirál", stan kde si bylo možno odložit osobní věci. Jako první přijela Pavla Kopkanová. Zaujal ji článek v AD a přijela, i když nikoho neznala. Po ní přijelo auto a v něm Jirka Salava a další dva maníci, byli veselí, vzali si mapku a jeli obhlídnout trasu. Oficiální zahájení bylo mší svatou v 14:00 v našem farním kostele sv.Petra a Pavla. Z kněží tu byli: Antonín Špaček jako náš duchovní správce, Šagi Vladimír Záleský z DCM Brno, který byl jako hlavní celebrant a duchovní vůdce K24, Antonín Jeniš - strejda, který nakonec nejezdil a Kamil Sovadina z Křenovic, nadšenec pro cyklistiku. V kostele nás bylo tak okolo třicítky, shromáždili jsme se okolo oltáře, mše svatá byla jako možnost, zároveň to byla sloužena za všechy co budou na K24. Šagi ji vyzdvihl jako vrchol celého dne. Potom probíhala prezence v hlavním stanu. Postupně se trousili cyklisté. Někteří byli místní, další přijeli na kole (například až z Pardubic), jiní vlakem či auty, takže hřiště na oratoři se změnilo v parkoviště. Všichni se chodili zapisovat, doplňovaly se údaje a podobně. Větší rozruch nastal, když přijel Mira Malec. Celá rodinka vystoupila a pan Malec se rozjel do dvora a zapomněl, že má na střeše kolo, najednou se ozvala rána, všichni se otočili, jen jsme viděli to kolo, co letělo vzduchem. v bráně je totiž nahoře rám a pan Malec si ho nevšiml a urazil o něj kolo, naštěstí se moc nestalo. Asi jen zrušil držák na autě a kolo bylo trochu podřený a ohlá řidítka. Měl štěstí, když jsme viděl jak letí, jak se odráží od země aby zase vyskočilo, ... No, jeho trek toho zažil ještě víc, ale až později. Celkem se zaregistrovalo 40 mužů a 12 žen (z míst jako například: Újezd u Brna, Sokolnice, Žatčany, Tvarožná, Brno, Koryčany, Vysoké Popovice, Lukovany, Pardubice, Zlín, Nekoř, Praha, Prostějov, Hustopeče, Horní Cerekev, Měnín, Zastávka, Rapotice, Křenovice, Moravany, Osová Bítýška, ...), takže se dá říci, že spektrum lidí bylo pestré. Taky i přístup ke K24 byl různý. V kontrastu byl třeba můj dědeček co má 73 let a připravil si ukrajinu a na řidítka pověsil brašnu plnou náhradních dílů a nářadí, a k tomu třeba Jirka Salava, kterého doprovázel doprovod dvou špičkových ultramaratonců jako zázemí, jeho auto které bylo pojízdnou základnou snad všeho co si jen člověk může přát a kolo které je dělané na zakázku a které nikdy nepotkáte zaparkované někde na ulici. Takže prostor oratoře se změnil v přípravnu na závod. Byly tu skupinky, kde jste viděli třeba pětilitrový kanystr plný vody, u toho samé pixle všech možných iontových nápojů. Myslím že alchymisté Rudolfa ll. by se mohli učit. Největší zájem asi vzbuzoval tým Jirky Salavy, který se napojil na elektrickou síť. Kluci pak otevřeli auto doslova nabité krabicemi materiálu. Pak pomocí harmonogramu od doktora, kde bylo popsáno každé kolo, co v něm jíst a pít, začali pracovat. Od začátku jsem se snažil s každým prohodit nějaké to slovo, přál jsem si, aby se tu všichni cítili dobře, jako doma. Totiž menší část lidí tu byla místní, ale většina byla z venku. Znali jsme se přes internet, přes kamarády a podobně. Vznikly i kuriózní situace, protože jsme se někteří navzájem neznali a tak byla legrace "objevovat" kdo je kdo.
Před čtvrtou byla už většina připravená (někteří přijeli i později, jak to komu vyšlo) v prostoru parkoviště u hlavního stanu. Polykal jsem právě čokoládu, když mi Pavel Blažek dal do ruky mikrofon a že mám něco říct, tak jsem se snažil. Pak Pavel si mikrofon vzal zpět a všechny směřoval na čáru. To už Pepík Vach v roli obecního policisty odkláněl dopravu z ulice. Zajel jsem do třetí řady, ještě jsme se všichni na sebe pořádně zatlemili a byla sranda. Najednou ...dva, jedna, start! Tak jsme vyrazili. Domlouvali jsme se, že pojedeme první pomaleji, ale někdo začal a už se jelo. Řítili jsme se dost přes třicet a balík se potrhal. U Žatčan vystartoval Jiří Salava neskutečným tempem. Postupně lidi odpadávali, takže nás na špici bylo tak okolo šesti. Bylo velký vedro, ale abych se nespálil, měl jsem dlouhý klimatex a na něm tričko K24, to nové žluté. Jeli jsme pospolu a tempo bylo šílené. V Telnici při odbočování do kopečka nám ujel David Mikeš, ani jsme ho nezkoušeli dohnat. První kolečko jsme měli s klukama za rovných padesát minut (to je 34,08km/h), když jsem jezdil sám, tak se to pod hodinu obvykle nedalo udělat. Jenže já netušil, že se to šílené tempo projeví tak brzo. Pak se vytvořil náš tým, Petr Žalud z Brna, Michel Máčala ze Zlína a já. Jezdili jsme spolu a za pět hodin jsme už měli 140km. Pomale se rychlost zmenšovala, začal jsem přemýšlet, zda jsme nejeli příliš nadoraz. Bylo docela drsný vedro. V Měníně nás chtěla paní Šindelářová postříkat hadicí. Po cestě jsme začali míjet cyklisty, to jsme se vždy mohutně zdravili a přáli si dobrou cestu. Na dálničním mostě u Blučiny, který byl později svědkem smutné události, jsme tak jednou potkali mého dědečka. Jak jsem psal, je mu 73 a jeho ukrajina o moc mladší taky není. No a on tam stál a s čímsi tam kvedlal. Tak jsme zastavili a chtěli mu pomoct. Blatník mu dřel o kolo, ale on, že si poradí sám. Když pak dědeček jel dál tak potkal v příkopě strejdu Pospíšila (našeho fotografa). Z kola na něj zavolal: "Staníku, stalo se ti něco?" Strejda mu řekl, že fotí cyklisty co jedou cyklomaraton a že vyčkává na další úlovek, ale že nikdo pořád nejede. A dědeček řekl "aha, tak to mě nezdržuj, já musím jet!" Než si strejda uvědomil, že dědeček je taky závodník, tak mu ufrnkl. Někdy v té době Jirkovi Salavovi prdla špice (předtím stačil i zabloudit), měl jich ve svém speciálu jen několik. Spravil mu to Milan Vítek, ten co má cykloprodejnu na nádražní, ale o tom se ještě zmíním. My jsme zatím stále jezdili, střídali jsme se na špici, čas od času jsme prohodili slovo, ale už se začala projevovat únava. Do šestého kola (před půl desáté) jsem jel jen s Petrem, Michel si chtěl dát kolo pauzu, že počká. Na stanovišti jsem si dal mobil do igeliťáku, vypadalo, že bude pršet, v dáli se občas zablesklo, také už byla tma. Vypadalo to docela nepříjemně. Po cestě jsme předjeli kluky z bývalé oktávy B z BiGy. S Petrem jsme nechtěli zmoknout, a to byla chyba, pokud něco chcete, nesmíte pochybovat. V půlce, v Blučině, jsme zaparkovali u zastávky. Blýskalo se silně, měli jsme strach, aby nás nezasáhl blesk. Po dlouhém čekání, kdy čas od času někdo projel, jsme také vyrazili. Zaparkovali jsme v další vesnici, Opatovicích. Natáhl jsem se na lavku a pokoušel jsem se usnout, smrdělo to tam chcánkama. Drobně pršelo a co chvíla proťal oblohu blesk, čas od času burácelo, "zvukař" nahoře zkoušel aparaturu. Díky mobilu jsem zjišťoval situaci, po frontě od severovýchodu (Mikulov, Brno, Žďár, Těšín) se schylovalo k "apokalypse", ještě nepršelo, tak jsme jeli dál, do Rajhradic. Po cestě jsme viděli, jak najednou vše zbělelo, obrovský sloup světla z nebe zajel do země, jímala nás posvátná hrůza a strach o vlastní kejhák, toto bylo po celé cestě. Rajhradice jsme chtěli jen projet, ale tam už padaly kapice, takže jsme skončili v plechový boudě ČSAD a koukali se na protější hospodu a pozorovali lijavec. Bylo okolo jedenácté, dle stavu na trati, jezdili jen šílenci, čas od času se mihlo světýlko okolo a my jsme mu zavolali pozdrav. Neměli jsme ani floka, a tak jsme se jen koukali naproti a spekulovali, zda máme něco jako protihodnotu, nebylo nic. Ve čtvrt na dvanáct přijel Michel se Žankou, když se v Újezdě nedočkali, vyrazili. Tak jsme byli ve čtyřech, slejvák nepolevil. Jedli jsme věnečky a psali SMS, víc se nedalo.
Blesky metaly čím dál blíž. Najednou v tom lijavci přijeli dva cyklisti, po zastavení jeden spadl i s kolem do velké louže. Byli to kluci z kroužku (Modelářský kroužek jehož jsem vedoucí), Vojta a Honza, oba 12let. Něco řekli a jeli dál (domů se vyspat, a dokonce neměli doma problémy). Začínala být nuda a chlad. Moji společníci nechtěli čekat, vyrazili do deště, jít spát na oratoř, Michel mi dal ještě na rozloučenou jablko. Byl jsem najednou sám, pokoušel jsem se usnout, zakryl jsem se tričkem. Když už déšť ustával, prohnal se okolo David, to jsem nevěděl, viděl jsem jen světlo, tak jsem naskočil a jeli jsme společně. Blikačka díky dešti se stala jen takovou bludičkou, možná ani to ne. David měl halogenovou 12V žárovku a akumulátor, prý vydrží dvě kola. Jeli jsme vedle sebe a povídali si. Davidovi to svítilo asi jako auto, takže pohoda. I když jsme jeli vedle sebe, jezdili jsme těsně přes hodinu. Nad ránem jsem zjistil v hlavním stanu, že někdo spadnul na kole, před Blučinou, tak po cestě jsem volal ihned Pavlovi, kterej jel na místo nehody sanitním autem. Děcka byly v hospodě, pak šly spát. Pavel nespal ani hodinu, když jej probudili, že je problém a zranění. Jel tam s Davidem a Petrou, co dělala ošetřovatelku, pečlivou až dost, řekl bych, že často lěčila spíš svou přítomností a dotykem :-)) Co se stalo? Mira Malec, ten co měl problém s kolem při prezenci, tak ten jel ve skupině s popovičákama a dalšíma. Na mostě přes dálnici byl položen čerstvý asfalt (ještě loni tam byl nepříjemný práh) a na boku byl bílý obruvník, asi 15-20 čísel vysoký. On jel po bílé čáře, pak ona skončila, pak ji uviděl asi metr vpravo, tak zase na ni najel, a to byl ten obruvník. Rozbil si hlavu (obličej a nahoře) a zůstal ležet, kluci zavolali auto a po příjezdu se volala sanitka. Sanitka jej odvezla do nemocnice, tam to sešili a byl tam až do úterka, kromě šoku a tržných ran to bylo dobré, příští rok, pokud ho pustí slečna, přijede. Možná taky tuto příhodu popíše někdo z těch, co u toho byli. Ostatní pak naložili kolo, aby je druhý den předali "pozůstalým". Takže kdykoliv jsme jeli okolo doslova velké a červené louže (=krve), vzpomínali jsme na kamaráda. Nabízí se otázka, kdyby měl přilbu, bylo by to lepší? V tomto případě jistě, ale loni, když jsem boural jý, padl jsem na bradu, tam mi byla prd platná. Při úsvitu šel David spát. Na startu jsem potkal Petra, plného energie po spánku. Jeli jsme spolu, dokud jsem mu stačil, pak jsem jezdil sám, ale nebylo to ono, usínal jsem, ale to nejhorší bylo až okolo poledne. Jednak to bylo tou nocí a bděním na zastávce, pak také šíleným tempem okruhů. Nic mě nějak nebolelo, vše v normě. Jak zadek, tak svaly. Prostě neměl jsem sílu, byl jsem unavený, malátný. Taky to bylo asi tím, že jsem pil holou vodu a jedl chleby s pomazánkou a jablka. Během noci jsem si nechal přinést několik banánů, jak mi radil David. Tak jsem v pauzách sbíral energii a odvahu vyrazit, spočítal jsem si kolik mám udělat koleček, abych měl čtyři stovky (ale spletl jsem se ve výpočtu :-(( ). Díky silné bouři přenesli všechny věci z admirála, i stan samotný, do dvora, já jsem to nevěděl, takže jsem se ke svým věcem vůbec za celý závod nedostal. V oratoři část lidí pospávala, jedni vysílením jiní únavou. Někdo spal ve spacáku, někdo na lavečce, pero Pavlík spal v sedě u dveří. V první ranní větší pauze jsem si dal vývar, polívku, trojitou porci. Seděli jsme s Michelem, pak ještě s dalšíma jako Jerryiiim, Chinesem. Pak jsem tak chodil a vykládal si s lidma co tam byli. Moc mě přitahovali ti dva borci co tam byli s Jirkou Salavou. Jeden se jmenoval Anděl. Pavel Anděl, taky tak vypadal a choval se. Oba se usmívali a když bylo něco potřeba, hned se někdo nabídl. Jako když jsme se s Petrem snažili posunout auto hlinečáků. Petr podcenil své síly díky šílenému tempu a úplně se vyčerpal, ráno nebyl schopný čehokoliv a tak jel domů. Pak jsem se bavil s tím "holohlavým" v modrým triku co se pořád nasmíval, tak mu říkali ti
co jej neznali, i když holohlavý nebyl. Říkal jsem mu o Le Mans, co Jirka jel s dalšíma, jako Tomášem Celtou a ještě jedním, že druhým loni dali tak 150km (loni to ti tři vyhráli, dost drsně). On říkal, že jo, pak z něj vypadlo, že ten Tomáš Celta je on. Tak to jsem nečekal. Před rokem jsme si psali o cyklomaratonech a podobně, on i Jirka, nezávisle na sobě, mi dost pomohli při plánování prvního ročníku K24. Tak přede mnou stála ještě větší legenda ultracycling a on to o sobě neřekne, málem by zůstal pro všechny, i pro mě, takovým pomocníkem v zázemí šampióna. Jo, jen tak mimo formu a pro přiblížení. Ti tři kluci jsou ultramaratonci na kolech, často jezdí tak, že jeden závodí a ostatní mu dělají zázemí, veškeré pomyšlení, odvedou často víc práce než ten kdo "jen" jede. Jirka Salava tak napříkla loni vyhrál Šíleného cyklistu (24h – 790 km), s dalším cyklistou Českou republikou (1111 km, nejlepší to jezdí cca 45hodin. Start v Ostravě, Hradec, Vary, Jihlava, Ostrava, je to nejnáročnější závod naší republiky, je to čtvrtina legendárního RAAM - napříč Amerikou, cca 5000km), Bernard cup (24h), ... Má pevnou vůli asi díky tomu, že se věnuje bojovému umění, jezdí na kole tři roky. Tomáš Celta jezdí dýl, jednou vyhrál Českou republikou jako jednotlivec, pak i ve dvojici, s Jirkou a dalším loni vyhráli Le Mans, před čtrnácti dny s dalšíma třema vyhráli dost náročný závod v Rakousku, jako jedinný Čech v historii stál na startu RAAM. Pavel Anděl také jezdil Českou republikou, ten závod stačí "jen" ujet, abyste byli hrdinou. Pavel byl jednou ve dvojici druhý, jako jednotlivec pátý. Tak to je jen ve stručnosti o těchto záhadných chlapících co se tak kouzelně dokázali usmívat, bavit s každým a pozorní ke všem. Získali si sympatie svou skromností a tím, jaký "obyčejný" život žijí. Dělají to co my, pracují v továrně, mají rodiny, a je "trochu" víc jezdí na kole. Další zajímavý člověk byl Radek Štěrba. Sice jsme spolu nejeli kolečko, ale znali jsme se z internetu. Má takové dobře navštěvované stránky ohledně cyklistiky, spousty lidí inspiroval cestami na Praděd. Tak letos mu to vyšlo a přijel. V malém autě měl své i Robertovo kolo. Byl takový nenápadný, lehce prošedivělé vlasy, skromný a tichý. Někdy nad ránem jsem jezdil s Davidem, povídal o tom, jak jej k ježdění inspiruje internet. Taky mluvil o stránkách Soptíka a cestách na Praděd. Tak jsem mu řekl, ať poděkuje tomu kdo jede za ním (to jsme právě předjeli Radka a další), a ten autor Soptíka, Radek byl v ten moment za ním. Tak taková setkání byla úžasná. K poledni začala opět stoupat teplota a klesat výkonost. Ježdění přecházelo v udržování se na kole, jednotlivé průjezdy kol se prodlužovaly. Předjeli jsme o. Kamila Sovadinu, faráře z Křenovic. Takový korpulentní padesátník. Už někdy v dubnu měl zájem o K24, docela složitě jsme se domlouvali, neměl internet. Tak on překvapil. Především kvůli jeho postavě. Jezdil sice pomalu, ale cestu krájel býčí silou. To asi on někdy na začátku strhal několik špic ve výpletu, to mi pak řekl Milan Vítek. Potkal jsem jej (Milana) po závodě a vyřizoval jsem jemu díky od kluků za opravu. Tak on povídal, že zapomněl že je K24, i když to lepil na dveře. Někdy odpoledne došel nějaký silnější pán a chtěl vycentrovat kolo, utrhl několik špic u kazety, a že klidně počká. Tak mu to opravili. O chvíli později přišel další, zase špice u kazety. Pak došel jiný, že pích. Tak se jej zeptal, zda má lepení, a že má, ale neumí to ( :-)))), jestli mu to neslepí v prodejně. Pak ještě něco a Milan už byl nabroušený. Když zamykal prodejnu skoro hodinu po uzavíračce, přišel další nešťastník, Jirka Salava, který šel snad kiláček pěšky s kolem. Na jeho speciálu mu praskla polygonální špice a v sázce měl všechno. Milan nechtěl, snažil se zmizet, ale Jiří jej uprosil a tak zase vše otevřel aby spravil nejcenější kolo co kdy držel v ruce a co ani asi nevěděl jak funguje. Nasadil tam normální špici a šla, ale byla o dva milimetry delší, takže se vycvakla a dala se kratší. Ta už zapadla. Milan tvrdil, že to nemá smysl, že to vydrží tak 30
km, ale Jiří tomu věřil. Milan nic nechtěl a tak Jiří pokračoval, a vydržela, a vyhrál. I díky jednomu servisákovi do kterého bychom to nebyli řekli. Já jsem se pak s Milanem domluvil, že příští rok by byl s nejnutnějším vybavením na parkovišti a zajišťoval by servis, to by bylo super. Čas od času jsme potkali Antonína Galé, takový starší pán co mu je šestašedesát. Jezdil na takovém starém kole, Jiří tvrdil že Eska se třema převody. Na nosiči měl košík a v něm všechno co vlastnil. Na každého se usmíval, byl úžasně skromný a upovídaný. To si tak donesl lavor vody a na trávníku se opláchl, pak zase nasedl a vyrazil. Jezdil 23 hodin (!!!), i v bouři. Často jej bylo možné potkat na cestě i před hospůdkou, jak sedí a jedno do sebe klopí. Najel 454 km. V poledne jsem měl největší krizi na cestě, prostě jsem jel sám a usínal jsem. V Otmarově jsem slezl z kola a šel vedle něj pěšky, i to nepomáhalo. Pak okolo prosvištěl Tomáš Skoupil, stíhal jsem jej tři km, až do Telnice, pak jsme si povídali. Další kolo jsem vyrazil na trasu s Davidem, dlouho jsem jeho tempu nestačil, snad jen půlku kola. Poslední kolo jsem jel se Šagim. Povídali jsme si o smyslu K24 a tak o životě, měl jsem výjmečnou možnost si povídat. v Opatovicích jsme se zastavili u hydrantu, osvěžit se. Tam za chvíli dojel Jirka: „Jiří, kde jsi, měli jsme to poslední kolečko dát spolu.“ Tak jsme jeli, v takovém pohodovém tempu, spíš krokem. Oba jsme jeli poslední. Tak v dobré pohodě jsme dojeli a nikamuž nevyráželi. Měl jsem radost, že skoro se všema jsem hovořil. Taky někdy okolo poledne jsem si dal svou klobásku, už mi bylo vše jedno. Loni byla příčinou toho, že jsem pak už nemohl, letos jsem nemohl už předtím. U cíle, tak o půl čtvrté už čekala Alča, čerstvá zdravotní sestřička. Jiří po dojezdu absolvoval odběr krve, ze žíly, pro testy k lékaři. Pak jen tak seděl na lavečce, pak zkolaboval. Tomáš s Pavlem, také Petrou ošetřovatelkou jej odtáli do oratoře a radili se mezi sebou a s lékařem, zda do nemocnice či co. Bylo obrovské horko a i když se pilo, stejně byl dehydrovaný. Tak hodinku a půl spíše ležel s ručníky na hlavě a hlídán trojicí zachránců. Ostatní pomalu dokončovali, někteří jeli dát neúplné kolečko. Pak jste viděli ty mátožné postavy co se trousily po okolí. Cyklisté se převlékali, uklízeli své věci, pili a jedli. Zatímco Pavel za pomoci zapisovatelek počítal, holky psaly upomínky. Když bylo vše hotové, Pavel vzal medaile a ony tam nebyly. Tak začalo dobré drama o kterém skoro nikdo neví. Naštěstí je našel doma, naštěstí. Pak jsme se shromáždili před obchodem Spáčilka (jo, mimochodem Petra Spáčilová slíbila přijít, i s nějakou dobroutou, a nepřišla!!!). Bylo nás hodně, ale myslel jsem, že přijde i někdo z vesnice, nějací čumilové. Tak se tam tak posedávalo, stálo. Do toho se četly výsledky a dávaly upomínky. Každému se tleskalo, každému. Bylo to super, ta radost a přátelská atmosféra. Jak řekl Tomáš, sem může přijet každý kdo má kolo, jakékoliv, i to co jen používá do obchodu a taky může jezdit. Bez předsudků. Hrdina je ten kdo jede, vítěz ten, co zvítězil sám nad sebou. Tomáš zažil hodně závodů, ale náš byl podle něj tím, který byl hezký svou atmosférou bez podrazů, vždyť v tom Rakousku, jak byli, tak tam třeba jeden druhýho srazil schválně rukou do příkopy. Tak si važme uznání a držme si to, aby to byla pravda. Pak většina odjela. Kola se rozebírala do aut nebo stavěla na střechu. Hlinečáci kola naložili už na oratoři, ještě že na to přišli, jinak by je měli jako Mira Malec na zemi. Auta pomalu vyrážela k domovu majitelů. Všiml jsem si jedné zajímavosti, čím lepší cyklista a kolo, tím starší a prostší auto. Z časti to byla úleva, že je konec, že až na Miru se nikomu nic nestalo, ale taky mi bylo smutno z konce.
Skaláci si posedali okolo dvou stolů na oratoři u zídky. Tak tu seděli místní (část přišla později, jak uklidili věci), David Mikeš, naši ultramaratonci, na chvíli i pan Kříž (stále se ptal na pivo), Radek s Robertem, Honza Máchal, Pavla Kopkanová a další. To posezení bylo velmi spontální, tak jsme něco popíjeli, nějakou limču a měli nějaký slaný a sladký. Později, v neprospěch těch co jeli brzo domů, tak jsme pojídali ty dobré ostravské klobásky. Povídali o různých věcech, jak cyklistika, tak jiné. Byl jsem rád, že si Jiří s Davidem vyjasnili nedorozumění z noci (Davidův kamarád mu chvíli svítil autem na cestu). Tomáš vyprávěl o své účasti na RAAM, o kamarádech a tak. Pavla a Terezka zjistily, že možná budou spolužačky v Olomouci. Pak zase David s Radkem se domlouvali o Pradědu, prostě bylo to zajímavé. Okolo nás se trousili slušně oblečení lidé jdoucí slavit jáhenské svěcení Radka Mezulánika. My jsme tam byli jak exoti. Čas od času se někdo zvedl a vyrazil k domovu, poslední odjel Michel se Žanetou. Několik dní jsme žili jen K24, pořád jsme o ní hovořili, rozebírali a tak. Prožil jsem toho letos hodně, hodně super zážitků, ale K24 patří mezi ty nejlepší. Ano, chyb bylo také dost, nebudeme si nic idealizovat, ale celkově se mi to moc líbilo. Co závěrem tak dlouhého povídání o jednom cyklomaratonu? Někdo napočítal, že v naší republiceje prý zhruba dvacetosm 24-hodinových cyklomaratonů. Kolik je jich doopravdy, to nevím. Nejznámnější je Zašová (na MTB kde okruh je cca 10km), pak Lichnov (dvojice), Šílený cyklista (Praha - KPO), Le Mans (trojice, okolí Brna), další je Bernard cup a další dvacetčtverka? Nějaký borec mi napsal že dělají taky (Kadecko), Štěpána z Budějovic jsme inspirovali a letos udělal nultý, úspěšný ročník. Pak vím, že někde v Jižních Čechách se jezdí takový neoficiální a jinak čas od času na něco zabrousím, i díky odezvám, tak pokud něco víte, napište. Pak jsou ještě jiné, třeba dvanáctihodinové. Byl jsem v Březí, jiný se jezdí v Jizerských horách. Těm jiným se pak dá počítat několik delších, kde se jede na vzdálenost, ne čas. A králem všeho je Českou republikou - 1111km. Kdo to jel, ví co to je, my se jenom dohadujeme. Jednou bych si to přál také jet. Je to vyznačená cesta okolo republiky, jedete tak dlouho než to ujedete. Máte se sebou doprovodné vozidlo. Toto je nejvyšší meta v České republice pro ultracykling. Pak už je jen RAAM v Americe, ale tam by vás start přišel asi na milión korun, pokud budete šetřit. Tak já děkuji všem příznivcům cyklistiky a vytrvalým čtenářům. Druhý ročník K24 skončil. Tabulky a výsledky, povídání zúčasněných, také fotofrafie budou na webu od půlky září, bude možné si fotky i objednat, ale to bude popsáno na webu. Konkrétní přání napište. Přeji všem hezké prázdniny nebo dovolenou, radost z cyklistiky.
