Jiří Hastík Paměť kamene III 2013, olej, cm

Jiří Hastík Paměť kamene III 2013, olej, 70 × 70 cm

02

04

05

08

11 14

Zamyšlení nového šéfredaktora Vltavy

Závěr Amerického roku

Rakouský rok 2017

Zuzana Růžičková

Vánoce

12

13

08 14

08 15

16 14

Skleněný zvěřinec

Spolčení hlupců

John Muir

Americká poezie

Výročí Charty 77

08 17

08 18

20

14 22

23 14

Goethův Meister

Arturo Sandoval

Profil: Jiří Hastík

Tipy

Průvodce světem kultury

24

31

32

Program stanice Český rozhlas Vltava

Český rozhlas Jazz Český rozhlas D-dur

Klub Vltava

Programové tipy stanice Český rozhlas Vltava

Milí posluchači, příští rok se na Vltavě popluje v rakouském stylu. Jistě to nebudou samé vídeňské valčíky či vzpomínání na dobu, kdy Češi přes Vídeň získávali světové uznání, jakkoliv to platí i dnes, jak víme od Adama Plachetky nebo Magdaleny Kožené. Jenže, marná sláva, Vídeň je pořád Vídeň: zkažená, dekadentně smutná, ale stále jedno z evropských kulturních center, které můžeme Rakušanům závidět. Tradice moderní rakouské kultury je však nejinspirativnější v jiném smyslu. Ať už to byli vídeňští akcionisté, Thomas Bernhard nebo držitelka Nobelovy ceny za literaturu Elfriede Jelinek, vždy to byla kultura, jež společnost nutila k pohybu, přemýšlení a sebereflexi, i když to někdy bylo drsné bičování a dost to bolelo. Rakouští umělci si nikdy nebrali servítky a do základu společnosti řezali hlava nehlava. Často i z nenávisti, která je ale jen druhou stranou lásky. V tomto by mohl být Rakouský rok velmi poučný. Umění se nesmí bát sáhnout do těch nejodpornějších vrstev společnosti, kde tlí stinné stránky národních povah. I my bychom si už mohli umělecky uklidit – nejlépe v rakouském stylu. Petr Fischer

od 10. 12. | John Kennedy Toole: Spolčení hlupců 26. 12. | Collegium 1704, Václav Luks a jejich Bachovo Vánoční oratorium 1. 1. | Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků 1. 2. | Paul Smith: Philip Glass: Taxi Driver 4. 2. | Franz von Suppé: Pensionát. Večer s nejstarší vídeňskou operetou

Programové tipy stanice Český rozhlas Jazz 6. 12. | Pátý ročník ČRo Jazz Festu v klubu Jazz Dock

2

Petr Fischer | Foto: Khalil Baalbaki

Objevování nové klasik y

Pro někoho to asi bude zklamání, ale slovo Vltava, které dává název nejdelší české řece, rozhlasové stanici i jejímu posluchačskému magazínu, který teď právě čtete, není českého původu. Má rodnou signaturu germánskou, pochazejíc z Wild-ahwa, což by podle jazykovědce Vladimíra Šmilauera dnes znělo spíše Wild-ache (Vltacha by se nám ale asi tolik nelíbila). Každopádně význam by se tím nezměnil a Vltava či Vltacha by dál znamenala něco jako divoká řeka. Ostatně z úvodní části stejnojmenné a notoricky známé Smetanovy symfonické básně si asi dokážeme představit, jak takový divoký proud vypadá a jak zvoní jeho vlnobití, které bojuje o místo na slunci, o věčný zářez do těla české krajiny. Upřímně si přiznejme, že rozhlasová stanice Vltava takovou divokou řekou dávno není. Její proudy jsou spíše poklidné, do široka rozpřažené, nacházejíce se někde v závěrečných akordech Smetanovy skladby. To jistě není nic špatného, ale všichni dobře víme, že kde je příliš klidu, tam obvykle – zejména, jde-li o řeku – přibývá nevábného

bahna, které nakonec škodí všem živočichům v řece, plavcům na hladině a nakonec i vodě, která se kalí, ztrácí jiskrný lesk a pomalu prokvétá ničivými sinicemi, takže i náhodný milovník přírody jdoucí kolem si musí povzdychnout, že té krásy už tolik není... Mám-li se nyní jako nový šéfredaktor rozhlasové stanice Vltava přiznat, co mám v plánu a kam bych tento rozhlasový proud chtěl do budoucna vést, hodí se mi právě předvedená etymologická metafora Vltavy jako divoké řeky přímo ideálně. Není to tak, že nové koště přichází zametat rychle a zběsile, takže nezůstane kámen na kameni a všude nastane chaos a okny budou do éteru létat všeliké běsy roztodivných novot. Moje představa je organičtější. Vychází z obrazu říčního toku, který rytmicky střídá své jednotlivé fáze a v nekonečném ozdravném koloběhu se od pramene a divokých částí horního toku blíží k poklidnému až relaxačnímu toku střednímu a dolnímu. Toho druhého (relaxace a poklidu) je na Vltavě dnes možná příliš, a tak je na místě postarat se o pročištění pramenů a o návrat

k tradici Vltavy coby objevovatelky nového, burčícího, divokého, které se možná dříve či později stane tím, čeho si na Vltavě cení celé generace – osvědčenou klasikou. Vltava je v mém vidění plnokrevnou artovou stanicí. Intelektuálním i emocionálním centrem, které je plně napojené na životodárné energie společnosti, takže je nejen v záznamu, ale i v hlubší reflexi dokáže vyzdvihnout, posoudit a také usměrňovat a tím nabízet i energie nové. Klasické nikam nemizí, ba naopak, ale bude mu třeba nově a živě rozumět! Jak ve svém eseji Co je klasické? píše držitel Nobelovy ceny za literaturu, jihoafrický spisovatel John Maxwell Coetzee, „klasické je to, co přežije, co přežívá“, přičemž, jak dodává o několik stránek dál, není třeba vysvětlovat, proč je to klasické, neboť to se přece samo vysvětluje už oním faktem přežití. To ono je svědectvím klasičnosti. Coetzee se vyhýbá tomu, aby klasické či klasiku definoval, jako by tu existovala nějaká tajemná podstata, kterou všichni sice podvědomě dobře chápeme a cítíme (esen-

cialismu platonského typu je asi už opravdu odzvoněno), ale máme-li ji vysvětlit a podat o ní počet, okamžitě se naše snaha hroutí. Připomíná to slavný výrok svatého Augustina o času, kterému všichni dobře rozumíme, máme-li ale říci, co to je, jsme naprosto bezbranní. Vnitřní vědomí času je, zdá se, podobné vnitřnímu vědomí klasiky, snad jen s tím rozdílem, že zatímco při vnímání času se „dotýkáme“ odplouvající věčné nepřítomnosti, v klasice se zjevuje jakási věčná trvalost, statum, dlící v čase jako jeho nečasové jádro. Friedrich Nietzsche kdysi napsal Nečasové úvahy, kde se tohoto problému přímo i nepřímo dotýká. V jednom z esejů se probírá výběrovost paměti, která má podle kontroverzního klasika moderní filozofie uchovávat jen „nečasové“, tedy něco, co přetrvává proto, že má hodnotu samo o sobě, bez vztahu k době a místu. Zbytek je jen historické haraburdí, jímž se lidská paměť nemá zatěžovat, protože to snižuje životní puzení člověka. Nietzsche chápe nečasové jako něco věčně živého, jako něco, co je zdrojem života, nikoli zdrojem jeho konzervování a umrtvování. Jinak řečeno: klasika či klasické tu nejsou od toho, aby uklidňovaly a vytvářely pietické prostředí vysoké kultury, v níž se v posledku hlavně sami utvrzujeme v tom, že jsme nanejvýš kulturní lidé, nýbrž přichází zas a znovu, aby rozhýbaly naše životní síly, aby jim opakovaně daly najevo, že je třeba se sebou něco, dělat. Klasika je klasikou jedině tehdy, když ono nečasové žijeme, když mu dáváme význam tady a teď. Vypadá to odtažitě a složitě. Zdá se dokonce, že jsme se při hledání odpovědi na otázku, proč z Vltavy znovu alespoň částečně udělat divokou řeku, dostali na filozofické scestí. Ale tak to není. Nietzscheova nečasovost, která si rozumí s Coetezeeho klasičností, pouze vysvětluje, o co v kulturním vysílání artové stanice běží. Ve starém i novém objevovat nečasovou klasiku, to, co přežije, ale co nikdy nebude přežívat. Takové hledání se nesmí vyhýbat ničemu. Nesmí odmítat něco jenom proto, že se to z pohledu zafixované klasiky minulosti jeví jako malé, nízké, podřadné. K objevování budoucí klasiky je třeba, aby rozhlasová stanice Divoká řeka byla co nejotevřenější, aby se nebála mluvit i o ošklivosti a úpadku, v nichž se může rodit nová nečasovost. Není to ale jen otevřenost směrem ke společnosti a dění v ní, ale i otevřenost k sobě, k vlastním rámcům, formám a hodnotám, které považuje za kulturotvorné a které chce

dokonce nabízet jako hodnoty univerzální, civilizační. Jen ten, kdo se nebojí zpochybnit vlastní měřítka a nacházet je v tomto boji znovu a znovu, se může stát dobrým plavcem na Divoké řece a zvát na tuto plavbu i ostatní. Žijeme ve společnosti rizika, jak už si před dvěma desítkami let povšiml sociolog Ulrich Beck, logickým důsledkem tohoto pobývání je neochota riskovat (sebe). Nechceme se vydat (ze sebe), abychom si nezadali, abychom si potom nemuseli náhodou přiznat, že jsme udělali chybu, že v rámci hledání budoucnosti narážíme na zeď odporu, nebo že jsme se ocitli vedle. Rozhlasová stanice Divoká řeka se takového rizika nesmí zaleknout. Vždy mě jako dlouholetého posluchače Vltavy děsila tendence k „mramorizaci“, ke stavění naleštěných, ale mrtvých pomníků vysoké kultuře, která však nic takového nepotřebuje, protože její hodnota, jak už bylo řečeno, se vyjevuje, když se s ní skutečně potkáme, žije sama od sebe. Artová stanice typu Vltavy se musí za každých podmínek mít k odvaze objevovat a kriticky soudit, a to i za cenu omylů, které k tomuto hledání patří. Kritický soud není poprava, není to odsudek či ponižování druhého, ani předvádění, že já toho vím více než ten, kdo tvoří, nebo ten, kdo dílo vnímá jako divák. Kritika, má-li být kritikou a ne vyřizováním reálných i fiktivních účtů, je naopak pokusem otevřít dílo a najít v něm ono klasické vlákno nečasovosti, o němž je tu celou dobu řeč. Nejcennější na proudech

Divoké řeky musí být to, že se tohoto otevírání nikterak nelekne a že je jako službu veřejnosti bude vykonávat tak samozřejmě, jako když teče voda. Pokud to přestává dělat, vzdává se povinnosti hledat budoucí klasiku a ztrácí tak svůj společenský raison d´être. Důvod, proč si společnost u ní objednala její služby. Vysílací schéma Vltavy se může radikálně změnit a otevřít se novým kulturním směrům; můžeme začít víc žít tím, co se ve společnosti děje; moderátoři mohou ubrousit patos svého vystupování a všichni se můžeme zbavit nánosů kulturního snobismu, který je identifikačním znakem nepřirozeného, nesebevědomého elitářství. Můžeme z Vltavy znovu udělat Divokou řeku, která bere z pramenů novou sílu, ale umí, je-li to třeba, nabídnout i klidnější proudy. Ale všechno to snažení po objevování staré a nové klasiky bude zbytečné, pokud se takového otevřeného setkávání zaleknou posluchači. Nabízím do budoucna asi jen jedinou jistotu. Chceme se setkávat s posluchači otevřeně a radostně, v naději, že skutečná kultura se neskrývá v artefaktech, nýbrž v otevřeném a přitom kritickém postoji k nim, ve způsobu, jak je dokážeme myslet, jak s nimi umíme zacházet. Bude-li nás společně zkoumajících hodně a Vltava se i díky tomu opravdu stane onou Divokou řekou českého éteru, rádiem pro hlavy i srdce, může se nakonec leccos důležitého změnit i v celé české společnosti. Petr Fischer

4

Proměny amerického snu Závěr Amerického roku ve Víkendové příloze a v silvestrovském vysílání se smrtí Pro speciální americké vydání Přílohy natáčí v New Yorku Renáta SpisarováKotík pořad nazvaný Česko-americké inspirace aneb Co jsme dali USA – 350 let sdílení transatlantického kulturního prostoru očima diplomatů Barbary Karpetové, Martina Dvořáka a Jiřího Ellingera. Pro dopolední vysílání připravujeme s Josefem Rauvolfem portrét básníka Allena Ginsberga. Svůj pořad autor uvádí: „Básník Allen Ginsberg, básník, který přitom svým významem, a vlastně i celým svým životem překročil hranice poesie. Tedy, poesie, jak si ji běžně představujeme, protože pro Ginsberga byla poesie něčím víc než jen umně řazenými umnými verši. Představa, již většina čtenářů poesie, ale nejen jich, o tomto básníkovi má, je většinou založena na fotografiích z 60. let, kdy jeho vlasatá a vousatá hlava starozákonního proroka jakoby napovídala: podívejte se, já jsem rebel, pluji na hřebenu vlny rock´n´rollu, drog a sexu. A zároveň na povědomí o jeho vlastní, nezpochybnitelné a naprosto zásadní roli při formování hnutí nazývaného beat generation… Ovšem Ginsberg, jako básník i jako člověk, měl daleko více podob, a to nejen visuálních.“ V pořadu se budeme věnovat nejen básníkově poezii, ale i podobám člověka Ginsberga. Silvestr na Vltavě 2016 Silvestrovský program ve 13 hodin zahajujeme pořadem Chyťte se nebe! Sen o Americe jako o zemi neobyčejných možností znají na celém světě. My se zaměříme na čas po 2. světové válce, kdy se USA staly v socialistické propagandě zemí zkarikovaného „strýčka Sama“, odporného milionáře v cylindru, sedícího na žoku plném dolarů. Sen o svobodě, blahobytu a dobrodružství vstoupil do ilegality, příběhy o Divokém západě, ať už v knížkách nebo ve filmech, byly označeny za imperialistický škvár a přestaly vycházet. Fakt, že je něco zakázané, je ovšem pro snění to nejlepší prostředí, a tak jsme v Čechách toužili po komiksech a rodokapsech, hráli si na kovboje a indiány a zpívali u táboráku teskné písně o Skalis-

tých horách. A v kódu toho „amerického snu pod českou peřinou“ psali Jan Skácel, Josef Škvorecký, Ivan Vyskočil s humorem a dávkou ironie. Odpoledne pokračujeme možná krutým snem o budoucnosti. Hledání slov, která se stala skutkem, a naplněných předpovědí je námětem pořadu Mileny M. Marešové. Inspirací je vizionářské dílo spisovatele Raye Bradburyho. Na objevitelské cestě za poznáním smyslu dystopií i vesmírných fantazií, byla překladatelka Jarmila Emmerová a redaktor, znalec Bradburyho díla Ondřej Müller. „Je čas boření a čas stavění,“ cituje v závěru proslulého románu Raye Bradburyho hlavní hrdina biblickou knihu Kazatel. Naučil se ji nazpaměť, aby zachránil slova před zánikem ve 451° Fahrenheita, teplotě, při které hoří papír. Rayi Bradburymu, při psaní nejen této dystopie, jistě nechyběla fantazie. Ale ta, zdá se, byla zároveň ukotvena v docela reálné představivosti. Jeho předpovědi „telestěn“, všudypřítomných telefonů a nekonečných billboardů kolem silnic, byly obdivuhodně věrohodné. Do večerního vysílání zařazujeme pořad První americký bedekr aneb Plzeňská snění. Vydáme se na procházku bulvárem, nyní Americkou třídou – od amerického pomníku, který se začal rozpadat a byl v letošním roce odstraněn, k Mrakodrapu. A pak na retro ochutnávku americké limonády, servírovala se v kultovní kavárně „U Nováků“. Nahlédneme do pohřební služby Pieta, která nabízí speciální dubové rakve Amerika. A pak směr sever – zmizelé staroplzeňské zákoutí zvané Amerika. Provázet vás bude rozhlasový režisér

Miroslav Buriánek, o kterém jeden kritik nedávno napsal, že připomíná starého Ferlinghettiho, a Tamara Salcmanová, čestná občanka státu Texas. Sen podle Andyho Warhola Po půlnoci se budeme věnovat americkému snu Andyho Warhola. Podle něj by umělec neměl tvořit v nějaké božské inspiraci, nýbrž jako rozumem řízený stroj, neboť podle něj stroj má jen málo problémů sám se sebou. Warhol se zříká osobního rukopisu. Zřeknutí se sama sebe ve prospěch fetišů doby je ovšem tak radikální, že toto negativní vymezení „o sobě“ se stává rukopisem; jeho autor se sám hlásí k dobovým fetišům. Na otázku, která slova by si vybral pro svůj epitaf, umělec odpověděl, že dává přednost jednomu slovu, které zní FIKCE. Chtěl tím naznačit, že jím vytvořená veřejně známá osobnost, navštěvující diskotéky, filmové kluby, módní přehlídky a další mediální události v New Yorku, je jedinečným výtvorem člověka, podepisujícího svá díla jako Andy Warhol. Tato fikce se stala jeho ztělesněním amerického snu. A americký sen „našel“ jednu ze svých nejvýraznějších podob v životě a díle Andyho Warhola. A sny Andyho Warhola skončí náš program Proměny amerického snu. Hlavní hudební položkou amerického silvestrovského dne bude opereta Johna Philipa Sousy El Capitan  z roku 1896. V maratonu bezmála celodenního vysílání se objeví skladby Scotta Joplina, George Gershwina, Johna Cage, Philipa Glasse, Stevea Reicha, Aarona Coplanda. Pěvci Metropolitní opery v komických operách, symfonická aranžmá muzikálových melodií Leonarda Bernsteina, Oscara Hammersteina, Rodgera Rodgerse, ale i muzikálová hudba „o sobě“. Dodejme ještě, že jakousi osu závěrečného vltavského vysílání v tomto roce vytvoří patnáctidílný seriál Dějiny jazzu v 10 minutách, jehož motto zní „na počátku byl rytmus!“ Jiří Kamen

5

Rakousk ý rok 2017 na Vltavě

Pod titulem Rakouský rok bude Český rozhlas Vltava po celý rok 2017 uvádět literární, dramatické, publicistické, dokumentární a hudební pořady, věnované kultuře, umění a historii Rakouska a také vztahům této země s českou společností a kulturu dnes i v minulosti. K tomuto projektu přistupujeme po obdobných prezentacích italské, francouzské, španělské a anglické kultury a jazyka. Tento projekt chystáme s vědomím dějinných, kulturních a také lidských souvislostí našich dvou národů, které tři sta let žily ve společném státě, což zanechalo nesmazatelnou stopu v naší paměti. Rakousko zaujímá v dějinách, ale i v současnosti České republiky velmi ojedinělé místo. V programových záměrech stanice Vltava po roce 1989 je vědomí česko-rakouské vzájemnosti zřejmé, a to nejen v soustavném uvádění rakouské hudby a literatury, informování o rakouských kulturních událostech v na-

šem vysílání, ale také například v realizaci celodenního vysílání o evropské kulturní metropoli Vídni v roce 1995, Roku německého jazyka (2000) nebo celodenního vysílání ze Salcburku, kterým se stanice Vltava přihlásila k evropské kultuře v den, kdy se Česká republika stala členem Evropské unie. Při přípravě těchto projektů jsme spolupracovali s rakouskými institucemi působícími u nás – s velvyslanectvím Rakouské republiky, s Rakouským kulturním fórem, s Rakouskou národní turistickou centrálou Österreich Werbung, se zahraniční kanceláří města Vídně v Praze Eurocomm-PR a na tuto spolupráci bychom rádi navázali i v přípravách Rakouského roku 2017. Nabízíme spolupráci i Pražskému divadelnímu festivalu německého jazyka. Prezentace kulturních statků našeho jižního souseda bude mít své vrcholy, například četby na pokračování z próz Roberta Musila Muž bez vlastností, Martina Pollacka Ame-

rický císař, Hermanna Brocha Pokušitel, Roberta Menasseho Čelem vzad, Franze Werfela Zpronevěřené nebe; portréty prozaiků Josefa Hasslingera, Daniela Kehlmanna, Berty Zuckerkandlové, Thomase Bernharda, Ingeborg Bachmannové a básníka Georga Trakla. V jednání je uvedení premiérového nastudování rozhlasových her Elfriede Jelinekové nebo Händla Klause. Připravujeme české verze dokumentů z produkce ORF, natáčení kulturního bedekru mapujícího památky a významná historická místa nebo zařazení pořadů, které reflektují společnou česko-rakouskou historii a pokoušejí se sbližovat někdy rozdílná stanoviska a interpretace dějinných událostí. Pozornost budeme věnovat „evropskému výročí“ Marie Terezie ( ⃰ 13. 5. 1717) a také postavě Přemysla Otakara II. – prvního sjednotitele zemí rakouských a českých.

6

Rakouský rok

Hodláme se také podrobně věnovat rakouskému umění a kultuře přelomu 19. a 20. století, kdy se v dílech vídeňských umělců a myslitelů stala Vídeň jakousi laboratoří nastupujícího století (Freud, Klimt, Kokoschka, Loos, Schnitzler, Schönberg, Berg). Budeme sledovat i osudy umělců českého původu v Rakousku. Chceme se zabývat také moderním rakouským uměním a současnou kulturou. Představíme rakouské galerie, muzea, koncertní síně a vědecké instituce, jejichž činnost a úspěchy nás často inspirují. Zaměříme se na historii a současnost rakouského divadla a filmu. Páteří Rakouského roku budou programové projekty a tradiční komponované desetiminutové pořady. Z chystaných projektů: Vídeň – retrospektivy z projektu Vídeň – metropole světové kultury (24hodinové vysílání v roce 1995), Vídeň 2017 – speciální vysílání o rakouském hlavním městě, prosinec 2017 (v návaznosti na Dny Vídně v Praze, které pořádá vídeňská radnice); Salcburk – retrospektiva celodenního vysí-

lání Vltavy, které se konalo jako oslava prvního dne České republiky v EU, s aktuálním doplněním; Klagenfurt – portrét města; Paměť krajiny a Paměť města o proměnách střední Evropy a jejích obyvatel; Vídeňská škola dějin umění – generacemi budovaný „vědecký přístup“ k umění, z něhož nejznámější zůstalo propojení mezi „duchem a hmotou“ (Max Dvořák, Vojtěch Birnbaum). Z připravovaných desetiminutových pořadů vysílaných každý všední den: Rakouský jazz a Rakouská world music; Rakouské hudební festivaly; Češi ve Vídni; Čeští výtvarníci, fotografové, architekti ve Vídni po roce 1968; Rakouský film; Rakouská moderní architektura (jednotlivé stavby, důraz na současnost) atd. Tvůrci tohoto projektu si uvědomují symbolický význam roku 2017, ve kterém se rakouská kultura stane hlavním tématem vysílání stanice Vltava. Před sto lety vstoupila Velká válka do svého předposledního roku a v roce následujícím skončil svou

existenci společný stát Čechů a Rakušanů, Rakousko-Uhersko, a vznikly dvě republiky: Československo a Rakousko. Češi ve Vídni Jak už jsem výše uvedl, značnou pozornost budeme věnovat české roli ve formování vídeňské kultury. V časech monarchie byla Vídeň považována za „největší české město“. Na konci 19. století v ní žilo přibližně sto tisíc našich krajanů. Některé neoficiální prameny však uváděly až půl milionu Moravanů a Čechů. Praha měla roku 1900 asi 201 600 obyvatel (s předměstími zhruba jednou tolik), Brno přibližně 109 000. Ve Vídni tehdy žilo okolo 1,6 milionu lidí všech národností podunajské monarchie. Z nich se bezmála 103 000 oficiálně přihlásilo, že užívají češtinu jako „obcovací jazyk“. Tento termín však nebyl jasně definován z hlediska národnosti, a tak se skutečný počet vídeňských Čechů odhaduje na 250 000 až 300 000.

7

Foto: Jiří Kamen

Za kariérou První čeští osadníci se ve Vídni začali objevovat už za Přemysla Otakara II. Později je následovali služebníci a muzikanti doprovázející šlechtice na jejich misi k císařskému dvoru. Zhruba od poloviny 19. století převážili v hlavním proudu našinců putujících do rakouské metropole řemeslníci, především krejčí, ševci, cihláři, ale také služebné, kuchařky a cukráři. Kolem roku 1900 snad ve všech lepších rodinách vařila dobrá česká jídla a starala se o děti Anna, Zdenka nebo Božena. Služky a kuchařky si s sebou z Čech do Vídně přinášely recepty především na sladké dobroty jako buchty, koláče a povidlové taštičky, které dnes nechybí v žádné vídeňské kuchařce. Právě v souvislosti se sladkými pokrmy v němčině zdomácněla původně česká slova: Buchtel, Golatschen, Liwanzen, Powideln nebo Skubanki. České kojné a služky zase vstoupily výrazným způsobem do německy psané vídeňské literatury, kde jejich příběhy představují originální

svědectví o soužití české a německé Vídně. Protipól této vrstvy tvořila početně malá, ale intelektuálně významná skupina šlechticů, vědců, lékařů, učitelů, umělců a úředníků. Ve Vídni se daly lépe získat kontakty a možnosti kariéry byly mnohem nadějnější než v Praze. Nejlepší školy v mocnářství lákaly do metropole i studenty. Vídeňané si hodně cenili pražských učitelů, neboť jejich němčina se vyznačovala čistotou, nezasaženou dialektem, jak se to v uzavřené enklávě bez živých kontaktů stává. Návraty domů Nejspíš na přelomu 19. a 20. století, v čase sílícího nacionalismu, který ovládl Prahu i Vídeň, se rodila česká rezervovanost vůči emigrantům vracejícím se do vlasti. Češi působící delší dobu ve Vídni byli v Praze přijímáni s rozpaky, jako nebezpečné a nespolehlivé osoby. Mnohdy tyto Čechy nechtěli nejen ve Vídni, ale ani v Praze. Vznik Československa pak vedl k masivní vlně vystěhovalectví. Z Vídně odešli především dosavadní c. k. úředníci, kteří měli díky

svým odborným znalostem pomoci budovat nový stát. Přesto v podunajské metropoli velké množství krajanů zůstalo. Ve třicátých letech byla Praha aspoň na čas bezpečným místem pro Vídeňany, kteří prchali před nacismem. Po únoru 1948 a po srpnu 1968 využili vídeňskou pohostinnost a svobodu zase Češi. O azyl zde po osmašedesátém požádalo 11 tisíc občanů Československa. Mezi nimi třeba sochař Zbyněk Sekal, držitel Ceny města Vídně (1984), Jaromír Oulehla, který v letech 1985 až 2000 zastával pozici ředitele proslulé Španělské jezdecké školy ve Vídni, dramatik Pavel Kohout nebo herec Pavel Landovský.  Domníváme se, že rozměr prezentace, reflexe rakouské kultury a česko-rakouských souvislostí v umění, ale i ve společenských vědách a historii, kterou stanice Vltava na příští rok připravuje, nemá v České republice obdoby. Jiří Kamen (koordinátor projektu Rakouský rok)

8

Osobnost

Archiv Zuzany Růžičkové

Zuzana Růžičková

Je s podivem, že se životního příběhu Zuzany Růžičkové dosud nechopil žádný ze scenáristů a nedal impuls k natočení filmového dramatu. Příběh dívky, která díky síle Bachovy hudby a stovce zázraků, jak sama říká, přežila holocaust, cembalistky, která navzdory naschválům totalitního komunistického režimu opanovala světová koncertní pódia, a múzy jednoho z nejvýznamnějších českých skladatelů 20. století by se na filmovém plátně vyjímal. Bach remastered Soudobá hudba měla ve druhé polovině dvacátých let v Československu samozřejmě komplikovanou pozici a právu na koncertní uvádění se zdaleka nedostalo všem skladatelům, kteří by ve svobodném světě bez problémů fungovali. I přesto velkou část repertoáru Zuzany Růžičkové tvořila právě díla soudobých autorů a také jejího manžela Viktora Kalabise. Pilířem uměleckého i duchovního života se ale cembalistce stala už v dětství hudba Johanna Sebastiana Bacha, jehož kompletní dílo nahrála v letech 1965 až 1975 pro label Erato. Její nahrávka teď opět hýbe světem bachovských fanoušků, protože letos v říjnu vydal label Warner Classics tento remasterovaný komplet k nadcházejícím devadesátinám Zuzany Růžičkové. „Komplet samozřejmě zase vzbudil zájem novinářů, jezdí za mnou z New York Times, Le Monde, Der Spiegel. Někteří se ptají jen povrchně, ale často jsou to odborníci, se

kterými se dá polemizovat nad detaily, a to mě baví samozřejmě víc. Například co se Temperovaného klavíru týče, v první nahrávce jsem si dovolila spojit dohromady jedno preludium z prvního dílu s fugou z druhého dílu. Přede mnou se toho odvážil ještě Feruccio Busoni. To preludium má totiž typickou formu toccaty, introdukci, pomalou část a fugato, velice propracované. A v oné fuze z druhého dílu není jedna jediná nota, která by nebyla v tom zmiňovaném preludiu. Je to komponováno z naprosto totožného materiálu, ale nevíme, zda Bach oba kusy napsal zároveň a fugu použil až ve druhém díle, protože v něm najdeme celou řadu starších věcí, nebo zda se k tomu materiálu vrátil a fugu dokomponoval později.“ V době, kdy Zuzana Růžičková Temperovaný klavír nahrávala, byla členkou direktoria Neue Bachgesellschaft a díky tomu měla možnost jakékoliv pochybnosti probírat s kolegy, hudebními vědci Georgem von Dadelsenem a Alfredem Dürrem. „My jsme tam byli velice dobrá parta, takže jsem s nimi často konzultovala, protože sama bych si nedovolila jakkoli do Bachových zápisů zasahovat. Shodli jsme se na tom, že se zmíněné dva kusy dají spojit, i když pochází každý z jiného cyklu. Ale pokud se dostanu do nebe, moje první otázka na Bacha bude, jak přesně to zamýšlel a proč nám připravil takový hlavolam. Temperovaný klavír jsem potom nahrávala ještě několikrát, ale do pořadí skladeb už jsem nikdy nezasahovala, protože mě nebavilo

neustále všem vysvětlovat svoje důvody. Ovšem já říkám, že je to něco takového, jako kdyby se dneska našla část Richarda III., u které je zřejmé, že patří do originálu, ale nedostala se do shakespearovské edice, tak co s tím, že. Určitě někdo jako Laurence Olivier by se nebál a použil by ji. Já jsem si dovolila totéž a bude to asi opět předmětem velkých diskusí.“ Pro někoho možná nevýznamná historka s preludiem a fugou dokonale demonstruje, s jakou precizností a odpovědností vůči skladateli se velká milovnice britské historie a literatury (kterou čte samozřejmě v originále) stavěla ke každé nastudované skladbě. Hudba je život Povzdech nad netečností filmařů k osudům Zuzany Růžičkové v prvních větách článku byl z mé strany tak trochu mystifikací, kterou jsem si dopomohla k poutavému úvodu. Ne snad, že by v tuto chvíli vznikal celovečerní biografický film, ale na začátku roku 2017 by měl být dokončen dokument s názvem Zuzana: Music is life, který natočil americký producent a režisér, autor desítek oceňovaných dokumentů pro BBC nebo National Geographic, Peter Getzels se svou ženou, dokumentaristkou Harriet Gordon Getzels. V tuto chvíli je k dispozici pouze trailer k filmu, ale už teď je jasné, že autory víc než umělecká výjimečnost české cembalové legendy táhne právě onen silný atraktivní příběh, který stojí většinou v centru pozornosti zahraničních médií.

Osobnost

Foto: Archiv Zuzany Růžičkové S Viktorem Kalabisem

9

Foto: Archiv Zuzany Růžičkové S Viktorem Kalabisem a Rafaelem Kubelíkem

Nestačí být talentovaný a pilný. Musíte být i tak trochu blázen Málokdo věřil, že když se osmnáctiletá Zuzana vrátila po válce domů s rukama těžce poničenýma tvrdou prací a mrazem, existovala ještě možnost vystoupit v budoucnu na koncertní pódium. Prošla v předchozích letech třemi koncentračními tábory a následky na těle i na duši byly těžko sdělitelné. Aby se dokázala vrátit do života a především aby dohnala, co zameškala, cvičila 12 hodin denně a dva roky po konci války se dostala na vysněnou Akademii múzických umění. Bylo by hezké říct, že od té doby už hvězdné kariéře nestálo nic v cestě, ale funkcionáři komunistického Československa dokázali mladé začínající cembalistce znepříjemňovat život s velkou vehemencí. „Nestačí být talentovaný a pilný. Musíte být i tak trochu blázen,“ říká Zuzana Růžičková ve zmíněném dokumentu a je jasné, že hlavně díky své zarputilosti a svému „bláznovství“ dokázala znovu a znovu překračovat svoje možnosti a překonávat nepřízeň okolností. „Dostala jsem se v roce 1956 do finále mezinárodní hudební soutěže v Mnichově a, ačkoli jsem nepřijela s velkým očekáváním,

probojovala jsem se až do finále, kde jsme měli hrát koncert s orchestrem před početným publikem. Těšila jsem se obrovsky na hraní se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu a ještě víc na jeho tehdejšího šéfa Rafaela Kubelíka. Ale večer před koncertem jsem se dozvěděla, že budeme všichni hrát bez orchestru, protože Kubelík odmítl doprovázet cembalistku z komunistického Československa. Byl to jeho protest proti režimu a nechtěl s kýmkoli, koho se komunismus byť nechtěně týkal, spolupracovat. Takže nám v devět hodin večer oznámili, že budeme hrát bez orchestru. Kdo si vybral Bacha, měl to jednoduché, protože v jeho koncertech hraje cembalo stále, ale já jsem si vlastenecky zvolila Jiřího Antonína Bendu, g moll koncert, ve kterém se cembalo s orchestrem střídá, a to bych vypadala před tím publikem, jako kdyby herec odříkával dialog bez kolegy. Nejdřív mě chytla panika a potom vztek, což je někdy vůbec to nejlepší, co se může člověku stát. Vstala jsem v pět ráno, v šest už jsem byla na vysoké škole, svých posledních deset marek jsem dala vrátnému, aby mě pustil k cembalu do cvičebny

a naučila jsem se orchestrální part. Ale jenom první dvě věty, tu třetí jsem už nestihla. Vyšla jsem na podium, začala jsem hrát a po první větě řekla porota, že děkuje, ale už nemusím dál hrát. A já jsem byla tak drzá, že jsem si dovolila jim odporovat: ,Já bych si tu druhou větu ještě ráda zahrála.‘ A bylo z toho vítězství.“ Královna, ti druzí a Čína V roce 2004 oslavila Zuzana Růžičková půlstoletí umělecké dráhy vydáním vzpomínkové knihy Královna cembala, kterou editovala hudební publicistka Marie Kulijevyčová. Podstatnou část memoárů tvoří vyprávění o umělcích, se kterými se paní profesorka během let strávených na pódiích potkávala, ať už to byli dirigenti Karel Ančerl, Václav Neumann, Václav Talich a Leonard Bernstein nebo mistři svých nástrojů Svatoslav Richter, Rudolf Firkušný nebo Josef Suk. Stejně tak při osobním rozhovoru. Ať se zeptáte na cokoli, dřív nebo později se hovor stočí na přátele, kolegy, hudební organizátory, bývalé studenty. Úcta Zuzany Růžičkové k dobře odvedené práci druhých je inspirující, stejně

10

Osobnost

Foto: Archiv Zuzany Růžičkové S rodiči

jako její zásadovost. Nad kávou a pověstnou cigaretou se dostáváme i k současnému dění: „Vzpomněla jsem si před pár dny na první polistopadovou soutěž Pražského jara. Byla jsem tenkrát předsedkyně poroty, soutěžilo se v oboru dirigování a zvítězil Číňan, který roky před tím studoval ve Vídni a taky působil u ostravské filharmonie, evidentně měl zájem tady zůstat. Po vyhlášení výsledků se mi ohlásila paní z čínského velvyslanectví, vysvětlovala mi, že by chtěla, abych porozuměla té situaci, že ten člověk tady vyhrál cenu a oni nevědí, jak se staví k situaci s Tibetem… Dlouho u nás seděla, přemlouvala a já jí oponovala tím, že mi do jeho názorů nic není. ,Podívejte se, já jsem muzikant, já o tom nic nevím. Pokud bude mít nabídku a bude chtít zůstat v Ostravě, je to jeho věc.‘ A vidíte, historie se opakuje a znovu se u nás hraje o hrdost a suverenitu.“

Káva je vypita, cigareta dokouřena a my se přes debatu o současném lkaní nad nedostatkem morálních autorit, o počasí nad Prahou a o tom, co přinesou příští týdny, vracíme oklikou zpátky k Bachovi. „Je nad námi něco, co dává absolutní smysl. O tom je i Bachova hudba, která jako by říkala ,Nezoufejte‘. Život má smysl. Svět má smysl, jenom ho ne vždy dokážeme vidět.“ Michaela Vostřelová

Osudy | 9. 1.–13. 1. | 11.30 hodin. Akademie | 11. 1. | 20.00 hodin. Cembalový koncert k jubileu Z. Růžičkové (záznam ze 14. 1. 2017 z HAMU v Praze) 22. 1. | 15.00 hodin.

Foto: Petra Hajská (Collegium 1704) | Ilustrace: Petra Komárková

Vánoce

11

Vánoce, Rybovka a Bach

Tradice je krásná a úctyhodná věc a je jistě dobré a prospěšné tradice opečovávat a vážit si jich. Tradice však s sebou může přinášet i mnoho negativního, zatěžujícího, zužovat výhled, zastírat mysl a poskytovat alibi těm, kteří ve jménu tradice a tradičních hodnot jsou ochotni bojovat za kde co. Ve veřejném životě a v politice jsme toho svědky stále intenzivněji. Zaštiťování se úctou k hodnotám zaznívá zpravidla nejhlomozněji z úst těch, kterým je jakákoliv úcta cizí a pod slovem tradice si představují většinou buřt s pivem. Vraťme se však ke spojení hudby s tradicí. Snad žádné jiné období není natolik spjato s tradicemi jako období adventu a Vánoc a snad v žádném jiném období se nestává hudba do takové míry součástí a bohužel i kulisou veřejného prostoru. Takzvaně tradiční vánoční hudba je součástí marketingových strategií obchodních řetězců stejně jako tradičních happeningů zvaných „provádění Rybovky“ ve všech možných

podobách a prostorách od chrámových prostor až po firemní večírky. Rožmitálský kantor Jan Jakub Ryba vytvořil ve své slavné pastorální mši při vší jednoduchosti bezesporu geniální kompozici, která zlidověla do té míry, že její autor se stal obětí proslulosti vlastního díla. Každý zná „Rybovku“, ale nikdo zpravidla neví, že její autor byl nesmírně vzdělaný hudebník s nejvyššími ambicemi, který napsal stovky skladeb vysoké umělecké kvality – symfonie, smyčcové kantáty, náročná oratoria, komorní hudbu. A právě proto, že Ryba skvěle ovládal skladatelské řemeslo, dokázal napsat i nesmrtelnou hudbu jednoduchého, lidového střihu, kde ona zdánlivá jednodu­ chost nabývá punc geniality. Věřím, že je důležité si stále připomínat, že čas kolem Vánoc nám má přinášet především jiný rozměr a tím je duchovní obsah adventu jako času usebrání a pokorného očekávání radosti, k čemuž může hudba být výborným

průvodcem. Bezprostředně před vánočními svátky 20. a 21. prosince uvedeme s Collegiem 1704 v Rudolfinu Vánoční oratorium J. S. Bacha a já se nesmírně těším, že opět po čase zahrajeme našemu publiku snad nejúžasnější hudbu, která byla pro toto období napsána. A je úplně jedno, že Bachova hudba vzešla z naprosto jiného kulturního a religiózního prostředí, že se zpívá v němčině a že je téměř 300 let stará. Nadčasová spiritualita a hloubka Bachovy hudby totiž oslovuje posluchače bez rozdílu vyznání, jazyka a… tradice. Václav Luks (umělecký vedoucí a zakladatel orchestru Collegium 1704 a vokálního ansámblu Collegium Vocale 1704) Český rozhlas Vltava: J. S. Bach: Vánoční oratorium (záznam z 20. 12. z Rudolfina) 26. 12. | 20.00 hodin.

12

Rozhlasové jeviště

Foto: Orlando Fernandez, Albertin Walter, Library of Congress

Tennessee Williams Skleněný zvěřinec

Pomalu končící Americký rok se na stanici Vltava promítne i do nabídky připravované pro vánoční svátky. Přímo na Štědrý den je pro posluchače připravena premiéra rozhlasové adaptace slavné tragikomedie Tennesseeho Williamse z roku 1944 Skleněný zvěřinec (The Glass Menagerie). Jeden z nejslavnějších a nejpůsobivějších textů americké dramatiky získal Cenu newyorské kritiky, byl několikrát zfilmován (1950, 1973, 1987) a od doby svého vzniku je téměř nepřetržitě inscenován na jevištích po celém světě. Hra, přepracovaná z původního náčrtu nazvaného Pánská návštěva, nese silné autobiografické rysy, které se odrážejí ve všech třech hlavních postavách – nešťastném básníku Tomovi, do něhož se promítá sám autor, jeho exhaltované matce Amandě i nesmělé, handicapované sestře Lauře, obrazu Williamsovy nemocné sestry Rose, jejíž osud právě krátce před vznikem hry tragicky poznamenala zpackaná lobotomie. Některé analýzy nacházejí ale právě v plaché, do vlastního světa uzavřené Lauře i část osobnosti samotného dramatika. Vztahový půdorys dramatu pak doplňuje ještě Tomův kamarád Jim. Tomovo vyprávění, které celý příběh rámuje, vrací čas do třicátých let na americký Jih, kdy je společnost nucená vyrovnat se s celou řadou sociálních změn a více než kdy jindy se tak prohlubuje generační propast mezi těmi, co vyrostli ještě v čase zapadajícího jižanského lesku, a jejich dětmi,

pro které je v důsledku všech politických i hospodářských turbulencí tahle kultura již uzavřenou minulostí a nemají víc, než co stačí k holému přežití. A často ani to ne. Ovšem historické ukotvení a společenský rámec hry tvoří jen patřičné, latentním konfliktem nabité zázemí pro zcela nadčasový příběh věčného míjení, nenaplněných snů o jiné skutečnosti, než je ta, kterou jsme nuceni žít – a také o lásce. Tom pracuje jako skladník v obuvnické firmě a jeho plat je jediným příjmem, z něhož rodina platí malý byt na okraji města i další výdaje. Utíká od práce k psaní poezie nebo do světa filmových příběhů nabízených místním kinem a má jedinou touhu – odejít. Tak, jako to kdysi udělal jeho otec. Odejít ze stereotypního a prázdného zaměstnání, z šedivého, stísněného bytu a především od matky, ponořené do lázně vzpomínek na vlastní mládí, ovládající rodinný řád, a přesto na Tomovi hmotně i emočně závislé. Tím, co mu brání udělat rozhodný krok, je především lehce postižená Laura, zoufale vystrašená z komunikace s okolím a uzavřená do vlastního světa skleněných zvířátek, kterým věnuje veškerou pozornost i cit. Ve chvíli, kdy se ukáže, že není schopná ani dokončit obchodní školu, otevírá se jediné východisko – Lauru provdat. A Amanda se do tohoto plánu pustí s celou svou vehemencí. Avšak za koho, když pro zakřiknutou dívku znamená pouhá promluva s cizím člověkem fyzickou nevolnost? Jednoho večera přivádí Tom na návštěvu spolupracovníka Jima, shodou okolností také svého

i Lauřina spolužáka z gymnázia. Netuší, že právě optimistický a sdílný Jim, je jediným chlapcem, po kterém sestra kdy zatoužila, že si prohlíží jeho fotografie ve staré ročence a nechává ho vstoupit do jinak opevněného území svého snění uprostřed průsvitného skleněného světa. Na okamžik se snad zdá, že by se sen mohl proměnit ve skutečnost. Mužská blízkost, kterou se Laura bála i v představách jen připustit, je náhle na dosah ruky a mění stud a nedůvěru v něžnou, oduševnělou krásu… Realita však obvykle nedopřává něze happyend a tyhle zvláštní námluvy nejsou výjimkou. Ze sblížení nezbude víc než prchavá vzpomínka v bolestném a nekonečném prázdnu. Pro nebohou Lauru, zdrcenou Amandu i Toma. Ten se sice rozhoduje pro odchod, ale myšlenka na bezmocnou, opuštěnou sestru mu zůstává na všech cestách věrným a neodbytným společníkem. Rozhlasové adaptace (v překladu Milana Lukeše a úpravě Kláry Novotné) se ujal režisér Petr Mančal za spolupráce hudebníka a zvukového designéra Ondřeje Gáška a se skvělým hereckým obsazením – Vilmou Cibulkovou, Ivanou Uhlířovou, Kajetánem Písařovicem a Martinem Písaříkem. Klára Novotná Český rozhlas Vltava: Rozhlasové jeviště, 24. 12. 2016 | 14.00 hodin.

Četba na pokračování

Ilustrace: Petra Komárková

13

John Kennedy Toole Spolčení hlupců

Kniha Spolčení hlupců patří bezpochyby mezi klasická díla světové satirické literatury. Jejím osudem bylo už od počátku buď naprosté nepochopení z řad čtenářů i nakladatelů, nebo naopak bezvýhradné přijetí a obdiv. U nás vyšla tato kniha poprvé v roce 1985 ve vynikajícím překladu Jaroslava Kořána a s doslovem dlouholetého spolupracovníka Českého rozhlasu, překladatele a hudebního i literárního publicisty Lubomíra Dorůžky. John Kennedy Toole se narodil v roce 1937 v New Orleansu a toto přístavní město s románskou minulostí se stalo výchozím prostředím pro příběh hlavní postavy románu Ignácia Reillyho – člověka, který není ochoten ani schopen přizpůsobit se daným společenským normám, gargantuovské postavy obdivující a vyznávající středověkou filozofii, která je pod tíhou všednodennosti nucena živit se nudnou úřednickou prací v upadající a krachující firmě Levyho kalhoty nebo jako prodavač hotdogů, který je nucen nabízet své zboží zákazníkům v kostýmu piráta. Neustále revoltující a vymezující se postava Ignácia Reillyho je zároveň dojemná i tragická. Cítí se lapena uprostřed současného absurdního světa plného nástrah a nepochopení, ale neustále bojuje za „svou věc“ – tedy zlepšení životních podmínek pro všechny lidi dobré vůle a proti zkaženosti a úpadku moderní doby vůbec. Způsob Ignáciova boje, za­lo­žený na „teologii a geometrii“, je velice zvláštní. Ignácius je

tak postavou, která v sobě slučuje rysy Dona Quijota i Švejka. Román reflektuje společenskou situaci americké společnosti šedesátých let a nese řadu autobiografických momentů svého tvůrce. Teoreticky by toto dílo mohlo být základem pro úžasnou kariéru úspěšného spisovatele. Za neobyčejným a nenapodobitelným humorem této knihy se však skrývá tragický příběh. Nepočítáme-li autorovu prvotinu Neónovou bibli, kterou napsal J. K. Toole ve svých šestnácti letech, je Spolčení hlupců vlastně jediným plnohodnotným autorovým literárním dílem. Toole se narodil do středostavovské rodiny a jeho matka Thelma se živila jako učitelka přednesu a dramatických umění. Snad tady můžeme hledat kořeny autorova zájmu o literaturu. Získal diplomy na Tulanské a Kolumbijské univerzitě a živil se jako učitel. Kniha začala vznikat pravděpodobně za Toolovy služby v armádě (v letech 1962–1963), kdy vyučoval angličtinu na Portoriku své kolegy v prezenční službě, jejichž rodným jazykem byla španělština. Po propuštění z armády pak v rodném New Orleansu nadále učil, avšak veškeré své naděje upínal k vydání svého díla a nabídl je nakladatelství Simon & Schuster. Po dvou letech, kdy se snažil vyhovět připomínkám nakladatelského lektora a nakonec byl se svým románem stejně odmítnut, upadl do deprese a spáchal sebevraždu, otrávil se

výfukovými plyny z hadice, kterou zavedl do kabiny svého chevroletu. Bylo mu v té době pouhých jednatřicet let. Po autorově smrti se o vydání rukopisu Spolčení hlupců pokoušela sedm let neúspěšně i Toolova matka. Byla odmítnuta hned několika nakladateli. Nakonec se osahaný rukopis dostal přes spisovatele Walkera Percyho, který byl matkou v podstatě donucen si jej přečíst, až do nakladatelství Louisianské státní univerzity, jež jej díky nadšení tehdejšího ředitele v roce 1980 vydalo. Ještě téhož roku se kniha ocitla na pět měsíců na seznamu bestsellerů revue Washington Post Book Word. Hned poté následovalo několik významných literárních cen a o rok později byla autorovi posmrtně udělena dokonce Pulitzerova cena. Kniha byla téměř okamžitě přeložena do několika světových jazyků. Vyšla ve Francii, tehdejším NSR, Dánsku, Finsku, Švédsku, Holandsku, Norsku, Brazílii, Řecku a Izraeli. K českému čtenáři se kniha dostala pět let po svém americkém vydání a od té doby se bezpečně řadí ke stále živým a citovaným literárním dílům. Četbu na pokračování uvádíme na závěr Amerického roku na Vltavě. Gabriela Albrechtová Český rozhlas Vltava: Četba na pokračování 10. 12.–23. 12. | 18.30 hodin.

14

Americký rok

Botanik, geolog, cestovatel, vynálezce, přírodovědec, ochránce přírody. Tím vším byl John Muir (1838–1914). Narodil se ve Skotsku jako třetí z osmi dětí manželů Muirových. Otec byl úspěšný obchodník s obilím, ale rodině vládl velmi přísně, a když se k tomu přidalo náboženské zanícení (přimkl se k učení amerického kazatele A. Campbella), rozhodl, že se celá rodina odstěhuje do Spojených států. V roce 1849 se tak novým domovem Muirových stal Wisconsin. John ještě jako kluk musel tvrdě pracovat a zároveň i snášet kruté výprasky. Zatímco otec se domníval, že veškeré nutné vědění poskytuje Bible, syn toužil po univerzitním vzdělání. Zároveň v sobě vedle zájmu o literaturu objevil nadání technické – dokázal sestrojit teploměr, barometr či automatické zařízení pro krmení koní. Zapsal se na univerzitu ve Wisconsinu, ale studium nedokončil (na čas působil jako učitel), nicméně své znalosti, zvlášť z oboru geologie a botaniky, prohluboval vytrvale i mimo univerzitní prostředí. Po-

stupně uskutečnil několik výprav – do Kanady, na Floridu, Kubu, k Mexickému zálivu a do Kalifornie a o svých zážitcích a objevech publikoval řadu esejí a článků. Už poprvé, když se dostal do San Franciska, zamířil s jedním spolucestujícím do proslulého Yosemitského údolí, kde oba strávili zhruba deset dní. O tomto prvním pobytu v Sieře Nevadě sice nenajdeme žádnou podrobnější písemnou zprávu, ale je jisté, že Muira tamní krajina okouzlila natolik, že ji toužil navštívit znovu. To se mu podařilo v červnu 1869, kdy mu chovatel ovcí Pat Delaney navrhl, aby se s jeho stádem vydal na vysokohorské pastviny v této oblasti. Na základě této výpravy vznikla kniha Mé první léto v Sieře Nevadě. Jde o retrospektivně upravený soubor autentických zápisků pořízených od června do září roku 1869. Tehdy bylo Muirovi pouhých jednatřicet let a knižní podoby se deník dočkal až o dvaačtyřicet let později. Dějový rámec knihy tvoří peripetie pasteveckého života, jejím jádrem je však vylíče-

ná krása a spiritualita vysokohorské krajiny, a to způsobem nevšedním. Kalifornské pohoří se stalo Muirovi místem, kde – jak poznamenává – „lze spatřit Boha“. Není to ovšem zaslepená víra po vzoru jeho otce, jeho vztah k přírodě je mnohem svobodnější, oproštěnější. „Teď už jsme v horách a zároveň jsou i ony v nás – probouzejí v nás nadšení, rozechvívají každičký nerv a zaplňují všechny naše póry a buňky. Naše tělesné schránky se zdají být čiré jako sklo, jímž prochází okolní krása, jako by byly její neoddělitelnou součástí, uchvácenou zdejším vzduchem, stromy, říčkami, skalami i slunečním svitem – jako by se staly součástí veškeré Přírody a nebyly mladé ani staré, zdravé ani choré, nýbrž nesmrtelné. Nyní si jen stěží dokážu představit tělesný stav, v němž by potrava nebo dýchání znamenaly pro člověka větší nezbytnost než pro zemi či oblohu.“ Na jedné straně nacházíme poetická vyobrazení krajiny – autor se projevuje jako „mladý nadšenec zcela okouzlený

© Nakladatelství Paseka, autor ilustrací František Štorm

a uhranutý krajinou Sierry Nevady a jejími obyvateli z rostlinné i živočišné říše. V jakémsi neutuchajícím extatickém opojení vykresluje hory, skály, řeky, vodopády, jezera, obrovské stromy i drobné květiny. Málokdy zapomene téměř vše, co vidí, označit za ‚úchvatné’, ‚krásné’, ‚nádherné’ či ‚úžasné’,“ píše v doslovu ke knize překladatel Jan Hokeš. Na straně druhé nacházíme pasáže prozrazující Muirovo vědecké zaměření – promlouvá z něj zejména botanik a geolog. Z knihy, která vzbudila ohromný čtenářský ohlas, vysvítají i názory Muira-ochránce přírody. Pomáhal založit Sierra Club, který dnes patří k nejvýznamnějším americkým environmentálním organizacím, během svého života bojoval za záchranu lesů na  západním pobřeží USA. V roce 1876 vydal článek s názvem První boží chrámy: Jak uchováme naše lesy? (Goďs First Temples: How Shall We Preserve Our Forests?), ve kterém vyzýval především k lepší ochraně sekvojových hájů, přičemž o šetrnější

zacházení s lesy se snažil zasadit už o rok dříve v dopise jednomu z kalifornských senátorů. Sepisoval petice pro americký Kongres za přijetí zákona o národních parcích (zákon byl schválen roku 1899) a za založení národních parků Yosemity a Sequoia. Například už jako předseda Sierra Clubu v tomto kraji tábořil s prezidentem Rooseveltem, aby ho přesvědčil o nutnosti lepší ochrany Yosemitského údolí. Oblast byla po tomto setkání skutečně do parku začleněna. V týdeníku OutZook pak publikoval článek, ve kterém čtenářům připomínal, že národní parky nebyly zřízeny za účelem materiálního zisku, ale především kvůli uchování přírodních scenérií, „neboť všichni potřebujeme krásu stejně jako chléb“. Ty, kdo existenci chráněných území ohrožují, označil za štváče a zloděje. Dnes Muirovo jméno nesou desítky míst nejen ve Spojených státech – od hor a lesů až po školy či hotely, najdeme Muirovu pláž nebo Muirův ledovec, projít lze více

15

než 200 mil dlouhou stezku nazvanou John Muir Trail z Yosemitského údolí na vrchol Mount Whitney. Možná že právě tam si před více než sto lety zapsal: „A hvězdy – věčné nebeské lilie – teď, poté co jsme vystoupali nad úroveň prašných nížin, září nesmírným jasem. Obzor ohraničuje a zkrášluje zašpičatělá stěna borovic, z nichž každá harmonicky souzní se všemi ostatními – působí jako výrazné symboly, jako božské hieroglyfy napsané slunečními paprsky. Kéž bych je dokázal rozluštit!“

Na základě doslovu Jana Hokeše zpracovala Vladimíra Bezdíčková Český rozhlas Vltava: Stránky na dobrou noc (k Americkému roku) od 2. 12. | 23.00 hodin. Desetidílný výběr z knihy pro rozhlas připravila Ivana Myšková, knihu vydalo nakl. Paseka (2015).

16

Americký rok

Dobyvatelé a obyvatelé Ameriky Cyklus o americké poezii

Cílem cyklu desetiminutových esejů o básních a s básněmi je přiblížit posluchačům Českého rozhlasu Vltava vybraná díla poezie Spojených států amerických, a to bez časového omezení: od počátků amerického písemnictví v 17. století po současnost. Tým autorů klade důraz jednak na méně známá díla amerických klasiků, jednak na básníky v Česku dosud málo známé či autory zatím

do češtiny nepřeložené. Tak se posluchači setkají se jmény jako Robert Frost, Wallace Stevens, Ezra Pound, Elisabeth Bishopová, Ralph Waldo Emerson, Emily Dickinsonová či Walt Whitman, ale také s básníky indiánskými (Jo Harjová, Simon Ortiz) nebo černošskými (Yusuf Komunyakaa). V americké poezii najdeme také mnoho jmen básnířek (mezi nimi A. Richová, A. Estesová, Rachel Wetzsteonová, Jorie Grahamová).

k lovely, dar re a s d o o w e Th ises have prom deep. But I ee o before I sl g to s e il m and Robert Frost

Are you the As I Ebb’d w Beat! Beat! Come Up fr Walt Whitm

Středobodem každého z dílů je konkrétní básnický text, který je posluchači přiblížen komentářem, jenž báseň vykládá a zároveň ji (i autora) ukazuje ve světle podstatných obecně kulturních či literárněhistorických souvislostí. Cyklus je rozvržen do tematických bloků, které reprezentují význačné fenomény americké kultury. Jde například o města,

ms our drea m a e r d e st w ? l Oh , mu hem, too estions of Trave t e v a h and p, Qu h Bisho t e b a z i l E

Americký rok

17

toward me? new person drawn Life with the Ocean of Drums! er rom the Fields Fath man

venkov, divokou přírodu, nový domov, který nacházejí exulanti, o individuální výpověď jedince i skupinový hlas. Rozpětí textů v čase je veliké – nejstarší autorka Anne Bradstreetová do Ameriky připlula roku 1630 na lodi Arbella. Nejmladší autory uslyšíme v seriálu osobně, jejich přednes je možno najít na desítkách stránek amerických univerzit, pěstujících tvůrčí psaní a literární vědu. Někteří, jako například charismatický

ekologický filozof a básník Gary Snyder nebo Jorie Grahamová, byli u nás osobně hosty literárních festivalů. V cyklu Nový domov zazní i básně evropských exulantů, kteří utekli do Ameriky před pronásledováním totalitními režimy ve svých zemích: Češky Milady Součkové, Poláka Czesława Milosze, ale i těch, kteří si Ameriku za svou vlast prostě vybrali, jako další Polák Adam Zagajewski nebo Britka

ruského původu Denise Levertovová. Za každou básní se skrývá příběh a s ním příležitost porozumět tomu, co je Amerika, jaký význam má v její kultuře poezie a jakým přínosem je americká poezie pro kulturu světa. Cyklus uzavírá na stanici Vltava Americký rok. Alena Zemančíková

18

Četba na pokračování

Ludvík Vaculík | Foto: Tomáš Vodňanský

V ýročí Chart y

77

Prozaik, fejetonista a publicista Ludvík Vaculík (1926–2015) vyvolal velkou pozornost svým projevem na 4. sjezdu Svazu československých spisovatelů v červnu 1967 a zanedlouho poté textem Dva tisíce slov, který byl otištěn v červnu 1968 v Literárních listech. Oba tyto projevy znamenaly Vaculíkův zásadní rozchod s komunistickou ideologií, kterou sdílel – se stupňujícími se výhradami – od druhé půle 40. let. V sedmdesátých letech se autor výrazně podílel na šíření neoficiální literatury (edice Petlice, v letech 1971–1989 vyšlo kolem čtyř set titulů), pro tuto činnost byl mnohokrát vyslýchán StB. Byl jedním z prvních signatářů Charty 77. Vaculíkovo nejvlastnější tvůrčí zacílení dovršila próza Český snář (samizdat 1981, Toronto 1983, oficiálně poprvé Brno 1990), v níž autor sloučil do žánrově smíšeného tvaru deníkové záznamy, vzpomínky, fejetonisticky laděné úvahy i prvky románové. Kniha, již autor věnoval Jiřímu Kolářovi, bývá označována i jako romándeník. Beletristickou výpravnost a hravost spojil s touhou po maximální pravdivosti, autenticitě osobní výpovědi. Zachytil nejen rok vlastního života, ale přinesl i obecnější obraz české společnosti z konce 70. let 20. stol. – viděné zevnitř disidentského prostředí, jež autor zároveň legendarizuje i deheroizuje. Kniha měla v 80. letech velký ohlas, hlavně pro svou tematiku: otevřené zobrazení života disidentských kruhů. Řada lidí autorovi vytýkala přílišnou otevřenost, hlavně vzhledem k dobové politické situaci v totalitním státě, někteří mu vytýkali shovívavost vůči sobě, ba egocentrismus. Knihu však nelze zaměňovat za literaturu faktu, byť je pevně ukotvena v realitě. V edici Petlice vyšel v roce 1981 i sborník Hlasy nad rukopisem Českého snáře, pořízený ve 27 exemplářích pro autory příspěvků. Vaculík k tomu v poznámce uvedl: „Požádal jsem čtenáře Českého snáře, aby mi svůj úsudek napsali. Těm, kteří to nějakou formou udělali, děkuji. Někteří mi řekli svůj názor osobně, neměli však potřebu, chuť nebo čas psát. Tento svazek dopisů, kritik a ohlasů je určen pro účastníky této náhradní literární diskuse.“

Oficiálně pak sborník vyšel v nakladatelství Torst roku 1991. V úvodu k 5. vydání knihy (Brno, Atlantis 2002) autor napsal: „Od doby, kdy tato kniha vyšla v Atlantisu, jsem ji poprvé přečetl: teď při korektuře. Myslím si, že je dobrá. Děkuju za ni všem tehdejším okolnostem, lepším i horším, i své pevné představě o tom, co chci napsat. V tomto vydání jsem nezměnil nic, jenom ve shodě se skutečností jedno D proměnil v B a jméno Ella nahradil jménem Daňa, protože ona žena byla tehdy dotčena, že jsem ji z ohledů přejmenoval. Myslím si vůbec, že některé osoby budou na svůj výskyt v  knize hledět už vlídněji než tenkrát. Já jsem chtěl zachytit jejich pohyb, názory a řeč, protože jsem si vždycky přál, aby toto byl někdo udělal třeba se Šaldou a Svobodovou, se Zeyerem a Sládkem, s Demlem a Junovou. Já se totiž vůbec snažím zapsat své přátele a lidi, kteří mne zaujali, do literatury přímo, aby jejich živá existence nevyplouvala až dodatečně z nějakých pamětí či náhodné korespondence. A divil jsem se už, že tohoto si nikdo nevšiml. (...)“

Četba na pokračování končí slovy: „Ve čtvrtek můj Spis procitá k dlouho obávanému vědomí, že jeho zájmy jsou v rozporu se zájmy lidí i věcí, o nichž je. Využívám posledního kousku své lepší povahy a odhodlávám se (dělaje z nouze ctnost) odložit ho, až do rozhodnutí jiných vůlí. Ať živý sen má přednost před papírovým snářem. Vy ani nevíte, všichni, jak se mi tím­to rozhodnutím v pátek 18. dubna 1980 ulevuje od starosti, která mě trápila přes rok.“ Patnáctidílnou četbu na pokračování z autobiografické prózy českého prozaika, publicisty a signatáře Charty 77, v níž autor zachytil nejen rok vlastního života, ale přinesl i obraz české společnosti z konce sedmdesátých let 20. století, kterou ovšem nahlíží z nitra disidentského prostředí, připravila Alena Heroutová. Uvádíme při příležitosti 40. výročí vzniku Charty 77. Petr Turek Český rozhlas Vltava: Četba na pokračování 6. 1.–20. 1. | 18.30 hodin.

Četba na pokračování

Johann Wolfgang Goethe (Joseph Karl Stieler, Jakob Melcher) | Foto: Wikimedia Commons

Viléma Meistera

Německý básník, prozaik a dramatik, nejvýznamnější představitel klasiky a německé národní literatury, přední osobnost světové literatury Johann Wolfgang Goethe (1749–1832) ovlivnil podstatně světovou i českou literaturu. Dětství a mládí strávil ve Frankfurtu, poté studoval práva v Lipsku, studia dokončil ve Štrasburku r. 1771. Z jeho próz tzv. výmarského období vyniká dvoudílný román Viléma Meistera léta učednická (1795–1796, česky 1920 a 1958) a Viléma Meistera léta tovaryšská (1821, česky 1929 a 1961). Nejstarší dochovaná zmínka o tomto díle je autorův deníkový záznam ze dne 16. února 1777: „V zahradě diktoval Viléma Meistera.“ Tento doklad nás uvádí do časové blízkosti vzniku knihy Utrpení mladého Werthera (1774). V Létech učednických, tomto nejvýznamnějším výchovném románu německé literatury, ztvárnil Goethe cestu mladého, senzitivního člověka, zaujatého divadlem, od vysněných ideálů až k vědomému uznání hodnot praktického života. Goethe se s meisterovskou látkou, podobně jako s Faustem, potýkal dlouho a i do ní uložil zkušenosti z několika etap svého života. Jeho román je jakousi encyklopedií lidského zrání. Germanista Vojtěch Jirát ve stati Ironická kompozice Viléma Meistera (in: Goethův sborník, Praha 1932) píše o knize jasnozřivě: „Rej osob a postaviček ze tří společenských vrstev, ovíjejících v zdobných

19

léta učednická

a nevypočitatelných arabeskách základní, přesně geometricky vykrouženou křivku hrdinovy životní dráhy; pestrý shluk událostí tu veselých, tu truchlivých, které jsou mnohdy osudovými zastaveními a jindy nám připadají spíše jen jako nahodilé zastávky – to je po první četbě dojem z kompozice románu o učednických létech mladého Viléma. A uvažujíce i hledajíce oporu pro svůj dojem, narazíme na mnohé, co nás přiměje, abychom setrvávali na svém názoru a rozlišovali i nadále mezi podstatným a vedlejším, mezi nutným a náhodným, mezi konstrukcí a výplní. Básníkův životopis nás poučí, že při tomto díle bylo použito materiálu i plánu ze starší budovy, opuštěné před ukončením, jejíž účel byl jiný a v níž převzaté kameny měly jiné místo i smysl. A při stavbě mladší budovy že básník bral kameny i z dolů, jež objevila jeho myšlenka i vynalézavost teprve po roku 1785, takže na stavivu můžeme poznat různorodost...“ Ústředním tématem díla je vztah jedince a společnosti. Vilém Meister se cestou draze zaplacených zkušeností, omylů a tápání postupně dobírá stále hlubšího poznání a opravdovější moudrosti. Goethův hrdina se zprvu snaží osvobodit od duchamorné měšťanské existence a přispět ke kulturní obrodě národa uměleckou revoltou. Později se vrací od anarchistické revolty zpět ke společnosti a řeší odpovědně otázky své individuální a společenské existence. Goethův román je dílo klasicky uměřeného, půvabného stylu, který

čtenářovo a posluchačovo soustředění splácí svrchovaným estetickým požitkem. V závěru knihy obdrží Vilém výuční list s moudrými slovy: „Umění je dlouhé, život krátký, úsudek těžký, příležitost prchavá. Jednat je lehké, myslit těžké; jednat podle myšlenky je nepohodlné. (...) Chlapec nade vším žasne, dojem je pro něj rozhodující; učí se hravě, vážnost ho překvapuje. (...) Vzácně nalézáme znamenité věci, ještě vzácněji si jich vážíme. Výšiny nás vábí, nikoli stupně k nim. Zrak upřený k vrcholu, rádi putujeme nížinou. Jen části umění lze se naučit, avšak umělec je potřebuje celé. (...) Slova jsou dobrá, nikoli však to nejlepší. Duch, ve kterém jednáme, je to nejvyšší. (...) Kdo působí jen znameními, je pedant, pokrytec nebo břídil. Těch je mnoho a je jim dobře, když jsou pohromadě. Jejich žvanění učedníka zdržuje a jejich vytrvalá průměrnost právě nejlepším nahání strach. Výuka pravého umělce však odkrývá smysl, neboť kde chybí slovo, tam mluví čin. Pravý učedník se učí neznámé vyvozovat ze známého a blíží se mistrovi.“ Dvanáctidílnou četbu na pokračování z románu německého klasika z překladu Vojtěcha Jiráta a E. A. Saudka připravila Alena Heroutová. Petr Turek Český rozhlas Vltava: Četba na pokračování 24. 12.–5. 1. | 18.30 hodin.

20 Jazz

Arturo Sandoval | Fota: Archiv MHF Český Krumlov

Arturo Sandoval Svoboda je mi nade vše

Na začátku srpna mohli čeští fanoušci obdivovat umění amerického trumpetisty Arturo Sandovala. Tento držitel deseti Grammy, který se v roce 1949 narodil na západě Kuby, hrál na jihu Čech klasickou hudbu i jazz. Záznam z Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov zazní na stanici Český rozhlas Vltava v prvním prosincovém pátku a u této příležitosti přinášíme rozhovor, který vznikl před koncertem. Pane Sandovale, v roce 2013 jste z rukou prezidenta Baracka Obamy převzal Prezidentskou medaili svobody. Přemýšlel jste nad tím, co vůbec může umělec pro šíření svobody ve světě dělat? Prezidentská medaile svobody je ta největší pocta, jakou může civilní osoba ve Spojených státech obdržet. Mám k ní velký respekt a beru jako obrovské privilegium, že jsem se stal jejím držitelem. A co mohu jako umělec a zároveň občan Spojených států dělat pro šíření svobody a míru ve světě? Především šířit příklady dodržování lidských práv a respektu k demokracii a sdílet tyto hodnoty s ostatními lidmi na celém světě, kteří také respektují svobodu a důstojnost ostatních. Spojené státy šly vždy v oblasti svobody ostatním zemím příkladem a já

jsem vděčný za to privilegium, že můžeme tyto myšlenky šířit do všech stran. Svoboda je totiž pro mne tím nejdůležitějším slovem v mém slovníku. Vaším hudebním učitelem i přítelem byl Dizzy Gillespie, na kterého často vzpomínáte a kterému jste před čtyřmi roky věnoval album Dear Diz (Every Day I Think Of You), oceněné Grammy. Dokonce prý máte jeho fotografii na registrační značce svého auta. Za co mu nejvíc v duchu děkujete? Dizzy Gillespie pro mne opravdu znamená velmi mnoho. Byl mým hrdinou ještě předtím, než jsme se po­tkali. Nikdo jiný mě v hudbě neovlivnil tak jako on. A poté, co jsme se seznámili, se stal mým učitelem, mým drahým přítelem a du­ chovním otcem. Velmi mi pomohl, a to ne­ jen v hudbě. To on mě přivedl do Spojených států a pomáhal mi, když jsem žádal o azyl. Po celou tu dobu stál při mně a dá­val mi na­jevo, že se o mne a o mou rodinu postará. Díky němu jsem také získal spoustu pracovních příležitostí, poznal jsem místa, kde mohu hrát, získal jsem kontakty na důle­ži­ té lidi a kapely. Jsem moc rád, že jsem se s ním mo­hl poznat a že jsem mu byl nablízku těch několik let až do jeho smrti 6. 1. 1993. Podle čeho jste vůbec vybíral skladby

na album Dear Diz? Dizzy Gillespie napsal spoustu krásné hudby a bylo tedy těžké rozhodnout, které z jeho skladeb na album zařadit. Ale vybrali jsme deset možná nejreprezentativnějších skladeb, které Dizzy kdy složil. Na albu se podílelo několik aranžérů a já jsem nadšený z toho, jakou novou podobu jednotlivé skladby získaly. Každý, kdo se na tomto CD podílel, odvedl skvělou práci. Album jsme natáčeli s bigbandem, který tvoří špičkoví hráči z Los Angeles. Dear Dizz je moje asi zatím nejúspěšnější nahrávka. Získal jsem za ni Grammy a Latin Grammy a před třemi lety to bylo také nejhranější album na jazzových stanicích po celých Spojených státech. Z toho jsem měl také obrovskou radost. Máte už deset cen Grammy. Které z nich si nejvíce vážíte? A které ocenění vás nejvíc překvapilo? Vážím si všech cen, které jsem dostal. Nemohu říct, že by některá z nich byla důležitější než ty ostatní. Je to vždy velké uznání a pocta, když vás vyznamená Akademie a její členové. Každý rok přece vychází tolik muziky! Když se tedy rozhodnou zvolit právě vaši desku jako tu nejlepší, tak prostě musíte být šťastný a vděčný. A překvapení? Každá ta cena pro mne byla překvapením, protože nikdy si

Jazz

nejste jisti, že vyhrajete. Ano, jdete na ceremoniál a doufáte, že to budete vy. Ale v okamžiku, kdy přečtou vaše jméno, tak jste opravdu překvapeni a šťastni. Považujete se více za hudebníka, nebo za skladatele? Pokud chcete být skutečně dobrým a uznávaným hudebníkem, měl byste být zároveň dobrým skladatelem. To totiž dodává vaší hudbě váhu. Vaše tvorba tady zůstane i poté, co vy už tu nebudete. Je důležité sdílet s ostatními lidmi své nápady, ať už jsou to melodie nebo slova písní. Já stavím vlastní tvorbu na vrchol všeho, čím se zabývám. Věřím, že je to to nejdůležitější, co v životě dělám. Skládám novou hudbu, co to jen jde, abych tady něco zanechal pro příští generace. Skládáte také filmovou hudbu, například pro film Adama Rodgerse Middletonská romance (2013). Podle čeho se rozhodujete, zda nabídku na filmovou hudbu přijmout? Komponování filmové hudby je vzrušující, je to radostná práce. Je to vlastně jedna z činností, které jako skladatel a muzikant dělám nejraději. Když tedy dostanu nabídku, abych napsal hudbu k nějakému filmu, mám z toho radost. Konkrétně Middletonská romance je výborný film s dob-

rými herci i režisérem. Zrovna tuto hudbu jsem měl hotovou velmi rychle. Byl na to omezený rozpočet, téměř vše jsem nahrál sám. Pozval jsem si do studia jen několik muzikantů – například houslistu –, ale jinak jsem veškerou hudbu nahrál sám ve svém studiu. Na rozpočtu však nezáleží, z psaní filmové hudby jsem nadšený nezávisle na financích. Nejde mi o peníze, ale o potěšení. V roce 2012 jste obdržel dvě Latin Grammy, a sice za už zmíněné album Dear Diz a dále za kolekci Tango – como yo te siento. Jinými slovy, jako rodilý Kubánec jste triumfoval v oblasti argentinské hudby. Jak hrát dokonale tango, když nejste Argentinec? Tango je nádherná hudba – má krásné melodie i texty. Ano, je to sice tanec původem z Argentiny, ale například můj otec byl velkým fanouškem tanga. Je mi líto, že zemřel dřív, než jsem stihl toto tangové album natočit. Moc rád bych mu jednu kopii poslal do nebe, protože vím, že by se mu to moc líbilo. Zisk Latin Grammy mě velmi překvapil, vůbec jsem netušil, že bych mohl konkurovat argentinským hudebníkům a zpěvákům. Ale práce na tomto projektu mě velmi bavila. Jsou to nádherné melodie a výborné aranže. Tango se hraje po celém světě a kubán-

21

ská hudba ostatně také. Zajímá vás, jak muzikanti v různých zemích přistupují k rytmům vašeho rodného ostrova? Vím, že jsou jak tango, tak kubánská hudba oblíbené po celé Evropě a také například v Japonsku. Salsa, to je pojem, který znají lidé úplně všude. Vnímám to jako velké privilegium, že je kubánská hudba tak oblíbená. A jako rodilý Kubánec jsem vděčný všem lidem na světě, kteří se naší hudbě věnují a šíří ji. Sledujete současnou kubánskou scénu? Já jsem z Kuby odešel před dvaceti sedmi lety a od roku 1990 žiji ve Spojených státech. Snažím se sledovat, co se na Kubě děje. Ale, víte, já jsem se na Kubě narodil, vyrůstal jsem na kubánském venkově a tamní hudbu mám v krvi. Nemusím se tedy nějak zvlášť snažit, aby ve mně přetrvala. Nepotřebuji k tomu každý den poslouchat novou kubánskou hudbu. I bez toho budu dál hrát jako skutečný Kubánec. Milan Tesař Český rozhlas Vltava: Záznam koncertu z MHF Český Krumlov 2. 12. | 17.45 hodin.

22 Profil

V uších zní automat svět

Vlny (olej, 2009)

9+1 (1986)

Znaky III (olej, 2015)

Hledání řádu II (olej, 2010)

V jednom ze svých proslulých pamfletů, vydaném okolo roku 1792, formuluje Platon v několika dobře míněných větách svoji představu vesmíru. Představuje si sám sebe čučícího v biografu na jakési oživlé přeludy, které někteří vnímají jako skutečnost, zatímco skutečnost je ve skutečnosti za nimi. Adolfín, vycházeje z analogické asociace, řekl si: proč ne žluté střevíce, když v nich budu vycházet jen v kontradni? Ostatně střevíce, ať už žluté, dokonale ladily s ostatním oděním hraběte, jenž na rusé vlasy pokládá šedou čapku slézově puntíčkovanou a halí se do rozlehlého pláště z karmínového aksamitu (zevnitř) ozdobeného sutaškami z hranostaje a zvenčí přešitého jednotvárným černým prostěradlem, nelišícím se navenek

Hledání řádu I (olej, 2010)

Dobré ráno Florencie (1987)

Soudci (enkaustika, olej, sololit, 1971)

od stovek jiných černých prostěradel… Kdykoliv jsem četl Borise Viana (Boris Vian: Zmatek v Anténách, v překladu Patricka Ouředníka), jazzmana, spisovatele a mystifikátora, pokaždé jsem si vzpomněl na Jiřího Hastíka. A zejména v čase svých studií jsem Viana četl hodně často. Hastíkova imaginace formující jeho žerty, mystifikace, manipulace, happeningy, která se nerealizovala jako pábitelská vyprávění, ale v akci, mi připomínala Vianovy literární i pouliční podniky. Oceňoval jsem hanáckou patinu Hastíkovy patafyziky. Jako každý pořádný patafyzik si Hastík vymýšlel i vlastní jazyk, který si osvojovali jeho přátelé a kterému nezasvěcení nerozuměli. Jeho imaginace měla peripatetický rozměr. Představoval jsem si, že jeho výtvarné práce

budou mít nějaký „mobilní“ přesah, ale k tvorbě přísluší více identit. Studoval na olomoucké filozofické fakultě. V době nastupující normalizace. Osobnosti jako například teoretika umění, surrealistického malíře Václava Zykmunda vystřídaly smutné postavy normalizovaného (ne)vědění. Byla to zvláštní doba, „zci­zo­ vaná“ právě v Hastíkových mystifikacích. Naštěstí na fakultě zbyla řada odborníků a slušných lidí. Všechny vyházet nemohli. V čase našich studií na přelomu 60. a 70. let Hastík maloval figury v duchu české grotesky. Bez karikatury by to tenkrát ne­ šlo. V paměti mi utkvěl jeho obraz Soudci jako příspěvek svého druhu ke Kafkovu Procesu.

Profil

Foto: archiv Jiřího Hastíka

23

Medailon malíře Jiřího Hastíka

Eva (vosk, olej, koláž, sololit, 1971)

O. T. (olej, 2009)

Znaky IV (olej, 2015)

Modrý týden (olej, 2003)

Noc s Lucasem Cranachem (akryl, koláž, dřevo, 1977)

Projekt pyramidy (olej, 2014)

Po olomouckých studiích jsme se setkávali přerývaně. S odstupem i několika let jsem sledoval peripetie Hastíkova stylu: dospěl od své grotesky, černé komedie v duchu nové figurace přes expresivní proměnu rukopisu, do jiného rozměru postav, mo­ de­lovaných ve zvláštních kadlubech do tvarů sevřených do sebe navzdory stále přítomnému expresivnímu rukopisu, a do odosobněných sérií.

řádí už přes sto let!) základní  archetypické znaky, pyramidy, zkratky labyrintů a ornamentů odsouzených ke smrti už Adolfem Loosem. Malíř tak vytváří svou mytickou krajinu ne nepodobnou scénografii mechanického baletu vy­těs­ něných významů (v tomto ohledu obsahují jeho obrazy vertikální rozměr). Už kom­ pozice postav výše uvedených Soudců vykazuje určité taneční prvky.

Nakonec se mu stala barva, jejíž plo­ chy nabírají rozměry jakýchsi monu­ mentá­lních plání (jak to jen jde v Has­ tíkově  minimalistickém „úchopu“), synekdochou jeho universa. Barevné plá­ně se přeskupují, vrství, pukají, srůstají a jakoby ze sebe vytěsňují (Freud v umění

K Hastíkově peripatetické identitě patří záliba v organizování. V roce 1977 uspořádal výstavu Konfrontace 77 v kroměřížské psychiatrické léčebně, které se účastnil třeba náš spolužák z Olomouce Václav Stratil, který nyní patří k nejvýraznějším postavám současného

Lenka I (tužka, koláž, papír, 1980)

Podivné setkání (tuš, papír, 1978)

českého umění. Na konci osmdesátých let se Hastík oženil do Vídně. Jeho aktivity umělecké, výstavní, kurátorské a básnické (ze dvou veršů jeho básně News jsem zkonstruoval titulek medailonu) se tak rozprostřely mezi Vídeň a Olomouc, ale i Prahu, Bratislavu a další města. Malíř se tak dobrovolně zavěsil do pavučiny genia loci střední Evropy. Hastík je spoluautorem knihy České umění v exilu Wien (2010), která poslouží jako východisko jedné programové řady v Rakouském roku 2017 na Vltavě. Takže s Jiřím Hastíkem se setkají příští rok i naši posluchači. Jiří Kamen

24

Tipy

Na co se těší

Petr Vidomus hudební redaktor Nová publikace Petra Koury: Swingaři a potápky v protektorátní noci – Česká swingová mládež a její hořkej svět vychází 1. 12. 2016 Mimořádná studie historika Petra Koury mapuje životní styl hudební subkultury potápek (resp. pásků) – výstřední swingové mládeže období protektorátu, která ze všeho nejvíc milovala jazz a svým vzezřením občas provokovala válečné i poválečné úřady. www.academia.cz

Tradiční přímý přenos koncertu pro sváteční vyvrcholení koncertní sezony Eurorádia bude letos z nádherných prostor Rytířského sálu v Zámku Pardubice. Vystoupí na něm soubor Barocco sempre giovane s uměleckým vedoucím Josefem Krečmerem a hosté: hobojista Vilém Veverka a violoncellista Ivan Vokáč. Koncert přebírá živě mnoho našich partnerských rozhlasů, a tak se sváteční atmosféra barokní hudby dostane také k několika milionům evropských posluchačů. www.vltava.rozhlas.cz

let a výsledek je velmi dobrý. Marko Ivanović a tým spoluúčinkujících interpretů i techniků dospěl k přesvědčivému výkonu a vyváženosti souhry, k přesnému rytmickému tepu, intonaci a konturám melodických postupů Kabeláčova slohu. Takže ocenění zaslouží nejen samotná myšlenka projektu, ale také jeho precizní realizace. Projekt je jak mimořádným činem vydavatele, tak jubilujícího orchestru a potvrzení, že z Marka Ivanoviće se stal jeden z nejvýraznějších českých dirigentů. www.supraphonline.cz

Daniel Jäger redaktor kulturní publicistiky Česká filharmonie: Symfonie Turangalîla | 7., 8. a 9. 12. 2016 Sám autor Olivier Messiaen nazval Turangalîlu písní lásky a zanechal nám v ní jedno z nejkrásnějších a zvukově nejopojnějších děl 20. století. Ve Dvořákově síni pražského Rudolfina zazní pod taktovkou amerického dirigenta Davida Robertsona se sólisty Pierrem-Laurentem Aimardem (klavír) a Valérií Hartmann-Claverie (Martenotovy vlny). www.ceskafilharmonie.cz

Lenka Pitronová brand manager Studio Hrdinů | 9.—11. 1. 2017 David Zábranský: Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny David Zábranský je zajímavým spisovatelem, který obdržel již za svou prvotinu cenu Magnesia Litera. Na jeho divadelní debut se chystám už delší dobu, ale stále mi uniká kvůli tomuto nápisu: vyprodáno. Těším se proto na lednové pátrání po odpovědích na otázky, co je Česko, kde Česko začíná a kde končí nebo kdo chce v Česku žít. Najde inscenace viníka nechuti Majera a jemu podobných k Česku? studiohrdinu.cz

On-line tipy stanice Vltava

Jana Vašatová hudební redaktorka La Virtuosissima | Kostel sv. Šimona a Judy, Praha | 7. 12. 2016 Provedení sbírky šesti sonát Jana Dismase Zelenky věnovaných – s výjimkou třetí sonáty s využitím houslí – dvojici hobojů, fagotu a bassu continuu představuje v kontextu barokní komorní hudby naprostou raritu. Dojde k němu v rámci letošního koncertního cyklu souboru Collegium 1704 s uměleckým vedoucím, dirigentem a cembalistou Václavem Luksem. www.collegium1704.com Lucie Hradilová hudební dramaturgyně Vánoční den Eurorádia – ČRo Vltava/ EBU | 18. 12. 2016

Luboš Stehlík šéfredaktor čtvrtletníku stanice Vltava a časopisu Harmonie Miloslav Kabeláč: Symfonie-komplet. Symfonický orchestr Českého rozhlasu, sólisté, dirigent Marko Ivanović. Supraphon. Souborné nahrávky všech symfonií se z českých skladatelů dosud dočkali Antonín Dvořák a Bohuslav Martinů (oba vícekrát, i v provedení zahraničních orchestrů a dirigentů a v produkci zahraničních labelů). Nyní se k nim prvním kompletem plným právem řadí Miloslav Kabeláč jako výrazný autor symfonie nejen v českém, ale i světovém kontextu. Realizace projektu zabrala několik

Dokument Brit Jensen: Osamělost, láska a velký plán Jaký plán má dokumentaristka Brit Jensen pro 87letou vdovu, která je oblíbená ve společnosti, vždy fit, pořádá turistické výšlapy, hraje badminton, pádluje v kanoi, ale navzdory tomu všemu se cítí osamělá a touží po životním partnerovi? vltava.rozhlas.cz/dokument Koncerty na youtube.com Český rozhlas má svůj youtube kanál, kde naleznete také rubriku Koncerty Českého rozhlasu. Mezi desítkami videopřenosů a záznamů, které pro vás zajišťujeme, si můžete vybrat mezi žánry jazz, klasika, rock & pop, folklor, folk a country nebo si naladit koncerty cyklu Radio Wave Live Sessions. youtube.com/ceskyrozhlas Celodenní záznamy vysílání Nestihli jste nějaký pořad v našem vysílání? Pak vyzkoušejte novinku na našem webu – celodenní záznamy. Nová služba, která vám umožní až sedm dnů po odvysílání poslechnout si všechny pořady stanice Vltava včetně těch, které neukládáme do audio archivu. vltava.rozhlas.cz/zaznamy

Průvodce

25

PRŮVODCE SVĚTEM KULTURY Sledujte také aktuální nabídku na vltava.rozhlas.cz (Mozaika) Americko-český večer 13. 12. 2016 Další z večerů Symfonického orchestru Českého rozhlasu, který nabízí unikátní možnost slyšet koncerty tam, kde se zrodily. Zve proto návštěvníky do Studia 1 pražské budovy ČRo. Koncert se sólisty M. Zvolánkem (trubka) a J. Tomšíčkovou (anglický roh), který je součástí Amerického roku na Vltavě, diriguje T. Brauner. Vstup je zdarma, rezervace na tel. 221 551 402. www.socr.rozhlas.cz Dny Bohuslava Martinů 20. 11. 2016—22. 12. 2016 22. ročník festivalu, jehož hlavním pořadatelem je Nadace Bohuslava Martinů, je letos opět hodně zajímavý. Má náročnou dramaturgii a vzbuzuje naději, že i úroveň většiny projektů bude nad obecným průměrem. Z nabídky šéfredaktor čtvrtletníku Vltava doporučuje koncert Pražského filharmonického sboru 15. prosince v Rudolfinu. Hlavní sbormistr Lukáš Vasilek vybral, jak je u něho zvykem, poutavou sestavu skladeb. Vrcholem bude geniální kantáta Bohuslava Martinů Izaiášovo proroctví pro mužský sbor s doprovodem. Jinou tvář Martinů zrcadlí Legenda z dýmu bramborové nati pro smíšený sbor a instrumentální doprovod. Bravurní českou dramaturgii pak doplňuje Janáčkova vtipná Říkadla a nenapodobitelné Janáčkovo zpracování velebné modlitby Otče náš. Cena Jindřicha Chalupeckého do 8. 1. 2017 Mezinárodní porota vybrala pětici finalistů 27. ročníku nejprestižnějšího českého ocenění pro umělce do 35 let, kteří se společně představují na podzimní výstavě v Národní galerii v Praze, ve Veletržním paláci. Pro tuto příležitost připravili nové projekty od sochařských a audiovizuálních instalací přes experimentální práci s médiem fotografie až po krátké filmové eseje. Společným jmenovatelem je jim křehké napětí mezi poetičností a angažovaností v nejsoučasnějších tématech a výzvách. www.ngprague.cz

Hvězda Metropolitní opery zpívá Mahlera 9. 1. 2017 Jeden z vrcholů 90. sezony Symfonického orchestru Českého rozhlasu slibuje vystoupení rakouského barytonisty Markuse Werby, který zpívá v operních domech, jako jsou milánská La Scala, Bavorská státní opera v Mnichově, Covent Garden v Londýně nebo Metropolitní opera v New Yorku. Se SOČRem uvede Werba Mahlerovy tragické Písně o mrtvých dětech na texty Friedricha Rückerta. www.socr.rozhlas.cz Festival íránských filmů 10.–15. 1. 2017 Festival divákům každoročně přináší to nejlepší z íránské kinematografie a je také platformou pro další formy íránského umění, jako je například hudba, divadlo, výtvarné umění a grafický design. 6. ročník festivalu se bude konat v Praze, Brně a Bratislavě. www.iranianfilmfestival.cz Život je bolestný a přináší zklamání 24. 11. 2016—15. 1. 2017 Výstava Život je bolestný a přináší zklamání: Lovecraft v Galerii města Plzně se zabývá vlivem klíčové osobnosti moderního horroru H. P. Lovecrafta v současném výtvarném umění a je prvním pokusem o zmapování této tematiky v českém prostředí. www.galerie-plzen.cz Art´s Birthday 17. 1. 2017 Na již tradiční narozeninovou party v produkci Českého rozhlasu a Evropské vysílací unie se můžete těšit už po čtrnácté. Oslava se každoročně odehrává nejen v místech důležitých pro rozkvět české kultury, ale i v nejrůznějších prostorech po celém světě, včetně evropského rozhlasového éteru a internetu. Tradice celosvětových oslav Narozenin umění vznikla právě 17. ledna v roce 1963. Tehdy jeden z členů uměleckého hnutí Fluxus, Robert Filliou, prohlásil, že umění se zrodilo před 1 000 000 let, když pravěký umělec vhodil suchou houbu do nádoby s vodou. Od té doby organi-

zují umělci celého světa globální „narozeninovou party” připomínající památku tohoto Filliouova performačního gesta i jeho snu o věčném spojení umělců – The Eternal Network. Jak bude vypadat česká verze narozenin umění se dozvíte na webu www.ab.rozhlas.cz Divadlo v kině do 2. 2. 2017 Přímé přenosy z londýnského National Theatre, z Kenneth Branagh Theatre Company, The Royal Shakespeare Company a dalších zahraničních divadel. Diváci se mohou těšit na představení Hamleta nebo Amadea. www.vicnezfilm.cz Havel do 13. 2. 2017 U příležitosti nedožitých 80. narozenin Václava Havla uspořádalo pražské Centrum současného umění DOX výstavu fotografií dvou předních českých fotografů, Tomkiho Němce a Bohdana Holomíčka, kteří řadu let zaznamenávali zásadní historické okamžiky i obyčejné chvíle v životě Václava Havla. www.dox.cz Výstava Poklad Romů do 30. 4. 2017 Muzeum romské kultury v Brně vystavuje na 400 exponátů a nabízí odhalení tajemství romského šperku. Ten má v romské kultuře nejen funkci dekorativní, ale i duchovní. Výstava poprvé představí jak historické unikáty ze zlata a stříbra, tak také současné šperky úspěšných romských designérů z celé Evropy. Mezi nejvýznamnější exponáty patří křestní medailon s podobiznou Marie Terezie z 18. století nebo zlatý prsten, podle nějž se poznávali koňští handlíři. www.rommuz.cz Opera v kině do 13. 5. 2017 Další sezona přímých přenosů Live in HD z Metropolitní opery v americkém New Yorku. Návštěvníci více než 80 kin v celé České republice se mohou těšit na opery Nabucco, Romeo a Julie, Rusalka a další. www.metopera.cz

26 Program

PROGRAM

20. 2. | M. Kabeláč, P. I. Čajkovskij, S. Prokofjev. Sólista I. Várdai – violoncello, O. Lenárd – dirigent

VÁŽNÁ HUDBA

Řada N – Nové horizonty. Smetanova síň, přímé přenosy v 19.30

Změna programu vyhrazena

Vedoucí Redakce vážné a jazzové hudby Petr Veber ([email protected]) POŘADY SYMFONICKÉ, OPERNÍ, KOMORNÍ A DUCHOVNÍ HUDBY

30. 1. | E. Chabrier, M. de Falla, M. Ravel, G. Gershwin, J. P. Moncayo, A. Márquez, A. Ginastera. Sólistka E. Zamir – zpěv, M. Hernández-Silva – dirigent

SPECIÁLNÍ PROJEKTY 2. 12. | Don Ottavio vzpomíná. Páteční večer s mozartovským apokryfem Herberta Rosendorfera v nové rozhlasové dramatizaci 18. 12. | Vánoční den Eurorádia. Přímý přenos koncertu souboru Barocco sempre giovane ze zámku v Pardubicích (19.00) a koncerty sdílené v síti EBU

13. 2. | A. Dvořák, A. Chačaturjan, M. P. Musorgskij, Duke Ellington, J. Kučera, O. Brousek, J. Jirucha. Spoluúčinkuje Rozhlasový Big Band Gustava Broma, V. Valovič a V. Válek – dirigenti Řada S – Tady žije SOČR. Studio 1, přímé přenosy v 19.30

31. 12. | John Philip Sousa: El Capitan. Silvestrovské odpoledne s operetou na závěr Amerického roku na Vltavě

13. 12. | Americko-český večer. A. Copland, Z. Lukáš, S. Barber, B. Martinů. Sólisté M. Zvolánek – trubka, J. Tomšíčková – anglický roh a L. Härtelová – harfa, T. Brauner – dirigent

1. 1. | Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků (11.15)

24. 1. | Dvořákovy serenády d moll a E dur

17. 1. | Narozeniny umění. Přímý přenos Eurorádia

Další koncerty

KONCERTNÍ SEZONA Nabídka z výměnné sítě Eurorádia, z abonmá českých orchestrů a z tuzemských festivalů 90. koncertní sezona Symfonického orchestru Českého rozhlasu 2016– 2017 Řada R – Když klasika je vášní. Dvo­řákova síň, přímé přenosy v 19.30 19. 12. | J. Novák, M. Srnka, B. Martinů. Sólisté a sbory, T. Netopil – dirigent 9. 1. | A. Webern, G. Mahler, R. Strauss. Sólista M. Werba – baryton, O. Lenárd –dirigent 6. 2. | P. Zemek Novák, C. Debussy, I. Stravinskij. Sólistky L. Silkenová a K. Jalovcová, Pražský filharmonický sbor, T. Brauner – dirigent

4. 12. | 15.00 | W. A. Mozart, L. van Beethoven. Orchestr salcburského Mozartea, N. Marriner – dirigent. Záznam z 28. 8. 2016 ze Salcburku 5. 12. | 20.00 | J. S. Bach, B. Britten. W. A. Mozart. Gabrieli Choir, Consort and Players, P. McCreesh – dirigent. Záznam z 15. 7. 2016 z Gstaadu 12. 12. | 20.00 | J. S. Bach, J. D. Zelenka. Collegium 1704, V. Luks – dirigent. Záznam ze 4. 5. 2016 ze Schaffhausenu 14. 12. | 19.30 | Studio live. J. Kollert – klavír, E. Kollert – housle. Přímý přenos komorního koncertu z rozhlasového studia S1 18. 12. | 15.00 | N. Rimskij-Korsakov, W. A. Mozart, P. I. Čajkovskij. Česká filharmonie, J. Mráček – housle, M. López-Gómez – dirigent. Přímý přenos z Rudolfina

20. 12. | 20.00 | M. Lanquetuit, J. M. Plum, J. G. Walther, J. Gemrot, M. Reger ad. I. Chřibková – varhany. Záznam z 1. 9. 2016 z festivalu Audite Organum v bazilice sv. Jakuba 25. 12. | 15.00 | L. Leo, G. Onslow, F. Schubert. P. Flámová – soprán, Camerata Janáček. Záznam koncertu z 8. 12. 2016 v kostele sv. Jana a Pavla ve Frýdku-Místku 26. 12. | 12.15 | A. Dvořák. A. Weilerstein – violoncello, Chamber Orchestra of Europe, B. Haitink – dirigent. Záznam z 21. 8. 2016 z festivalu v Lucernu 26. 12. | 20.00 | J. S. Bach: Vánoční oratorium. Collegium 1704, V. Luks – dirigent. Záznam z 20. 12. 2016 z Rudolfina 27. 12. | 13.00 | W. A. Mozart, L. van Beethoven. Česká Sinfonietta, R. Baborák – dirigent. Záznam koncertu z 13. 9. 2016 v evangelickém kostele v Ostravě 2. 1. | 20.00 | J. Haydn: Stvoření. Sólisté, sbor Bavorského rozhlasu, Chamber Orchestra of Europe, Y. Nézet-Séguin – dirigent. Záznam z 22. 7. 2016 ze Salcburku 16. 1. | 20.00 | P. I. Čajkovskij, G. Mahler. J. Bell – housle, B. Fink – mezzosoprán, P. Černoch – tenor, Česká filharmonie, J. Bělohlávek – dirigent. Záznam z 30. 9. 2016 v Rudolfinu 18. 1. | 19.30 | Studio live. Trio DuBois (J. Thuri – hoboj, I. Venyš – klarinet, M. Petrák – fagot). L. van Beethoven, J. Ibert, F. X. Thuri, J. V. Stamic, E. Zámečník. Přímý přenos komorního koncertu z rozhlasového studia S1 22. 1. | 15.00 | Cembalový koncert k 90. narozeninám Z. Růžičkové. Záznam ze 14. 1. 2017 z HAMU v Praze 23. 1. | 20.00 | G. F. Händel, G. Ph. Telemann. Collegium 1704, V. Luks – dirigent. Záznam koncertu 17. 1. 2016 ve Vídni

Program 27. 1. | 13.00 | H. Gál, H. Schütz, J. Haydn, R. Schumann, J. Brahms. Sbor Clothworkers Consort Leeds. Záznam z 18. 9. 2016 ze Španělské synagogy 29. 1. | 15.00 | J. Haydn, W. A. Mozart. Kodály String Quartet. Záznam z 11. 9. 2016 z Haydnova sálu na zámku Esterháza 7. 2. | 19.00 | Záznam finále Mezinárodní pěvecké soutěže A. Dvořáka v Karlových Varech. Výběr z koncertu z 10. 11. 2016 8. 2. | 19.30 | Studio live. Prague Cello Quartet. Přímý přenos komorního koncertu z rozhlasového studia S1 9. 2. | F. Schubert, M. Kabeláč, H. Berlioz. Česká filharmonie, A. Plachetka – bas, J. Hrůša – dirigent. Přímý přenos z Rudolfina 15. 2. | 19.30 | E. W. Korngold, E. Rautavaara, L. Janáček. Komorní filharmonie Pardubice, Ch. Sietzen – bicí, M. Ivanović – dirigent. Přímý přenos z Pardubic OPERNÍ VEČER sobota | 20.00–22.40 3. 12. 10. 12. 17. 12. 7. 1. 14. 1. 21. 1. 28. 1. 4. 2. 11. 2. 18. 2. 25. 2.

Mozart: Idomeneo Händel: Triumf času a pravdy Strauss: Salome (přímý přenos z Metropolitní opery, 19.00) Strauss: Cikánský baron Wagner: Lohengrin Korngold: Mrtvé město Mozart: Così fan tutte Suppé: Pensionát Gluck: Armida Stravinskij: Život prostopášníka Haydn: Orlando paladino

AKADEMIE středa | 20.00–21.45 7. 12. Varhaník Jan Hora 21. 12. Týnský varhaník Josef Seger 28. 12. Čtyři kroky do nového světa 4. 1. Eduard Strauss 11. 1. Cembalistka Zuzana Růžičková 25. 1. Klavírista Carl Czerny 1. 2. Laureáti soutěže Pražské jaro 2016 22. 2. Z archivu violoncellisty F. Smetany

TELEFONOTÉKA pondělí–pátek | 10.00–11.30

25. 2. Operní potpourri (Fibich, Strauss)

Živě vysílaný hudebně- a kulturněpublicistický pořad s nahrávkami především klasické hudby, se soutěží o kompaktní desky a s možností telefonických dotazů posluchačů na hosty ve studiu – osobnosti z hudební, literární, výtvarné, divadelní či filmové oblasti včetně osobností z oblasti vědy, historie, architektury či medicíny. Pozvání do Telefonotéky v tomto období přijali např. básník Miloš Doležal, sopranistka Helena Blažíková, houslistka Hana Kotková, herec a tanečník Vlastimil Harapes, dirigent Václav Luks nebo pěvec Richard Novák. A každý čtvrtek zveme publikum na živé vysílání Telefonotéky z rozhlasové Galerie na Vinohradské 12.

LITURGICKÝ ROK neděle | 7.00–7.35

HUDEBNÍ FÓRUM pondělí–čtvrtek | 23.15–24.00 MUSICA ANTIQUA čtvrtek | 21.20–22.45 Pořady věnované staré hudbě a její historicky poučené interpretaci. V zimním období se věnujeme mimo jiné odkazu skladatele Vojtěcha Jírovce (22. 12.) a záznamům koncertů z polského festivalu Actus humanus, kde v roce 2015 vystoupili mj. Les Talens Lyriques (8. 12.), kontratenorista Franco Fagioli (2. 2.), Les Arts Florissants (16. 2.) a houslista Giuliano Carmignola (2. 3.). HUDEBNÍ FÓRUM SPECIÁL pátek | 23.15–00.55 | sobota FORTISSIMO sobota | 16.00–16.59 3. 12. Když společně se zpívá… (Dvořák, Foerster, Lukáš) 10. 12. Klasikové slovenské hudby (Cikker, Suchoň, Moyzes) 24. 12. Zimní jízda (Čajkovskij, Trojan, Mendelssohn-Bartholdy) 7. 1. Mahler: Symfonie č. 4 14. 1. Dvořák: Tři Slovanské rapsodie a Slovanské tance 21. 1. Kabeláč: Symfonie č. 4, Rejcha: Symfonie c moll 28. 1. Prokofjev: Popelka, Čajkovskij: Spící krasavice 18. 2. Mahler: Symfonie č. 1

27

DUCHOVNÍ HUDBA neděle | 8.00–8.59 RONDO neděle | 21.00–22.59 SLOVO O HUDBĚ úterý | 17.00–17.30 EUPHONIA sobota | 13.00–13.59 V této programové řadě nabídneme v prosinci čtyřdílný cyklus s názvem Z kbelského stanu do Rudolfina, věnovaný tuzemským rozhlasovým orchestrům, především Symfonickému orchestru Československého a Českého rozhlasu, který má jubilejní 90. sezonu. V lednu budeme na úvod Rakouského roku na Vltavě vysílat cyklus pořadů o Vídni a o tamních osobnostech a místech spjatých s hudbou. Další hudební pořady PRELUDIUM pondělí–pátek | 4.45–5.35 PARTITURY pondělí–neděle | 5.45–6.30 HUDEBNÍ GALERIE pondělí–pátek | 12.15–14.30 sobota–neděle | 12.10–13.00 TRYLEK pondělí–pátek | 14.30–15.00 RANNÍ KONCERT sobota | 7.30–8.00 CONCERTO & CONCERTINO sobota | cca 15.10–16.00 OPERNÍ MAGAZÍN sobota | 17.00–17.30 (1× měsíčně) VÝROČÍ TÝDNE sobota | 17.30–17.45 VARHANY neděle | 10.00–10.30

28

Program

ZVONY neděle | 12.00–12.05 pondělí | 0.00–0.05 (repríza) KRÁSNÉ HLASY neděle | 13.00–14.00 NEDĚLNÍ KONCERT neděle | 15.00–16.30

JAZZ, ALTERNATIVA, ETNO, WORLD MUSIC, FOLK, ROCK JAZZOVÁ HUDBA JAZZOFON všední dny | 9.00–9.30 pondělí | Projížďka v rytmu s Antonínem Matznerem úterý | střídavě Big Band Panorama Jana Hály a Napříč jazzovými žánry s Otakarem Svobodou středa | střídavě Swing z Brna, Bigband Story s Jakubem Doležalem, Proměny moderního jazzu s Janem Daleckým a Jazz Fresh s Petrem Kalfusem čtvrtek | střídavě Jazzisimo s Petrem Zvoníčkem a Planeta jazzem posetá s Eliškou Svobodovou pátek | klasický jazz uvádí L. Zajíček JAZZOVÝ PODVEČER denně | 17.45–18.30 pondělí | střídavě Blues z hospody i ze studia s Ondřejem Konrádem a Jazz Update s Davidem Bradou úterý | střídavě Jazzová myš s Pavlem Dostálem, Jazzové mezníky s Antonínem Matznerem, Přímá linka s Rudym Linkou a Velké jablko s Petrem Markem středa | Zapomenutí hrdinové synkopy s Ondřejem Havelkou a Pavlem Klikarem, Jazz Forum Jiřího Starého a Jazz Café s Alešem Bendou čtvrtek | Jazz notes – týdeník aktualit a zajímavostí ze světa jazzu střídavě uvádějí Otakar Svoboda, Jiří Starý, Marian Friedl a Václav Vraný pátek | střídavě Jazz live z Prahy, z Brna, z Ostravy a cyklus Mezinárodní festival jazzového piana, který připravuje Vladimír Truc

sobota | Sladké je žít ( jazz doprovází poezii, poezie doprovází jazz) neděle | Jazzové lelkování s Alešem Bendou EURORADIO JAZZ SEASON pátek | 22.30–24.00 sobota | 19.00–20.00 Satelitní přenosy jazzových koncertů v rámci Evropské vysílací unie (EBU) JAZZOVÝ KLUB noc ze soboty na neděli | 0.05–1.30 K půlnočnímu setkání s jazzem a blues zvou střídavě Jana Koubková, Jan Hála, Ondřej Konrád a Otakar Svoboda NOČNÍ VLNA JAZZU neděle | 1.30–2.30 (střídavě Brno, Ostrava) JAZZ & WORLD LIVE sobota | 1.00–03.00 Jazzová a etnická hudba z koncertních pódií OSTATNÍ HUDEBNÍ ŽÁNRY ODPOLEDNÍ ČAJOVNA pondělí–pátek | 15.30–16.00 Alternativní hudební směry, world music a další mezižánrové fúze ODPOLEDNÍ MOZAIKA pondělí–pátek | 16.00–17.00 Kulturní servis doplňuje jazzová a etnická hudba i world music ON AIR RADIA WAVE 19.00–20.00 Proud hudby a slova ze sesterské stanice SVĚT JINÉ HUDBY pondělí a pátek | 22.30–23.00 Alternativní hudbu představuje Petr Slabý, fúze s etnickou hudbou Ivana Radechovská MEZI DRAKEM A HADEM sobota a neděle | 3.00–4.00 Magickou předjitřní hodinku s hudbou k meditaci připravují Ivana Radechovská a Jiří Mazánek OÁZA sobota | 5.00–5.45 Relaxační hudbu vybírá Jiří Mazánek

LITERATURA A ROZHLASOVÁ HRA Vedoucí Tvůrčí skupiny Drama a literatura Kateřina Rathouská ([email protected]) ČETBA NA POKRAČOVÁNÍ denně | 18.30–19.00 10. 12.–23. 12. J. K. Toole: Spolčení hlupců 24. 12.–5. 1. J. W. Goethe: Viléma Meistera léta učednická 6. 1.–20. 1. L. Vaculík: Český snář 21. 1.–28. 1. J. Šavrda: Vězeň č. 1260 29. 1.–7. 2. P. Lagerkvist: Trpaslík 8. 2.–15. 2. R. M. Rilke: Zápisky Malta Lauridse Brigga 16. 2.–22. 2. O. Mirbeau: Deník komorné 23. 2.–2. 3. S. Zweig: Triumf a tragika Erasma Rotterdamského OSUDY všední dny | 11.30–12.00 repríza následující všední den | 0.05–0.35 Rozhlasové memoáry 5. 12.–9. 12. | Jiří Sopko 12. 12.–23. 12. | Karel Rokyta 26. 12.–30. 12. | Petr Matásek 2. 1.–3. 1. | Jan Patočka 4. 1.–6. 1. | Ladislav Hejdánek 9. 1.–13. 1. | Zuzana Růžičková 16. 1.–20. 1. | Dana Němcová: Lidé mého života 23. 1.–27. 1. | Jiří Dienstbier 30. 1.–10. 2. | D. Ž. Bor: Časobraní 13. 2.–17. 2. | Jarmila Emmerová 20. 2.–24. 2. | Zdeněk Velíšek 27. 2.–3. 3. | Luděk Eliáš MODERNÍ POVÍDKA pondělí | 22.00–22.30 5. 12. M. Němec: O krvácejícím stromku a barborkách 12. 12. A. Goldflam: Pokušení 19. 12. H. Andronikova: Rituál 26. 12. G. Garrett: Pistole a klobouk 2. 1. J. Gruša: Pěší ptáci 9. 1. M. Mašinová: Kočky 16. 1. S. Struhar: Zlodějka 23. 1. J. H. Khemiri: Jak bys mi to (nejspíš) vyprávěl, kdybychom se poznali dřív, než jsi umřel 30. 1. L. Horňáková Civade: Zahrada (a kufry) 6. 2. J. Kameník: Učitelka hudby

Program 13. 2. D. Norsová: Zimní zahrada 20. 2. J. Hasslinger: Fiona a Ferdinand 27. 2. H. Tomanová-Weissová: Kamenný oblouk POVÍDKA sobota | 11.30–12.00 3. 12. P. Langmann: Čmelák 10. 12. K. Schulz: Peníz z noclehárny 17. 12. J. Křesadlo: Bohyňa 24. 12. K. Klostermann: Na cestě k domovu 7. 1. J. Veis: Jak jsem kolaboroval 14. 1. R. M. Rilke: Hrobník 21. 1. A. Schnitzler: Mrtvý Gabriel 28. 1. L. Fuks: Poslední ostrov 4. 2. L. Winder: Legenda o ošklivém člověku 11. 2. J. Kratochvil: Flétna 18. 2. L. von Sacher-Masoch: Mrtví jsou nenasytní 25. 2. H. C. Artmann: Ve stínu klobásy NOČNÍ BIBLIOTÉKA neděle | 2.30–3.00 4. 12. J. Moréas: Graelent 11. 12. E. T. A. Hoffmann: Pískař 18. 12. J. Lada: Zima v Hrusicích 25. 12. G. de Maupassant: Šperk 8. 1. K. Klostermann: Vánice 15. 1. B. Stocker: Soudcův dům 22. 1. J. Hašek: Obecní volby 29. 1. J. Conrad: Černý námořník 5. 2. J. Havlíček: Hodinky pana Balabána 12. 2. E. Sue: Bitva u Navarina 19. 2. B. Kubešová: Ve vyšší společnosti 26. 2. R. L. Stevenson: Markheim SCHŮZKY S LITERATUROU neděle | 20.00–21.00 4. 12. M. Ebner-Eschenbachová 11. 12. Potíže s cenzurou u Jaroslava Haška 18. 12. A. Lustig: Tvoje slza, můj déšť 25. 12. J. Uher: Kdyby tu šel Mistr z Nazareta 1. 1. M. Schwob: Křížová výprava dětí 8. 1. J. Patočka: Život v amplitudě 15. 1. V. Havel: Slova a život v pravdě 22. 1. Eseje z břehů Dunaje (Claudio Magris o střední Evropě)

29. 1. P. Kytlicová 5. 2. J. Hasslinger, osobnost a dílo 12. 2. Č. Zíbrt: Celý život jsem se cítil venkovanem 19. 2. Rakouský gambit (S. Zweig a T. Glavinic) 26. 2. Básník proti smrti  – Elias Canetti SOUZVUK neděle | 14.00–15.00 4. 12. J. Mlejnek: Cesta do Andělské Hory 11. 12. B. Reynek: Rybí šupiny 18. 12. J. Kroutvor: Pouť do malé Patagonie 25. 12. I. Blatný: Modré a ledové 1. 1. J. Seifert: Když jsem se narodil, vlétl oknem motýl 8. 1. N. Sachsová: Na poušti 15. 1. A. Stankovič: Variace. Kecybely. Elegie. Nikdycinky. 22. 1. J. Hiršal: Párkař 29. 1. …a bolelo nebe (básně a deníky terezínských dětí ) 5. 2. J. Skácel: Cesta k nám 12. 2. T. Bernhard: Imitátor hlasů 19. 2. S. Susiluoto: Okřídlení a ocasovití 26. 2. I. Aichingerová: Na příčném břevnu SVĚT POEZIE sobota | 22.45–23.00 3. 12. P. Mazanec: Z nových básní 10. 12. D. Jedlička: Sbohem malé nic 17. 12. I. Matoušek: Rozhlasovým posluchačům se udělá teskno 24. 12. Cesta do Vánoc 7. 1. Havla přivezli v poutech 14. 1. P. Kabeš: Soukromí trojzubce 21. 1. E. Brikcius: Spouštění s milou 28. 1. J. Topol: Síla stálosti 4. 2. V. Havel: Ptal jsem se 11. 2. R. Hausmann: Čímázem 18. 2. F. Mayröcker: Kočkodan samota 25. 2. Liu-Ka-shiang: Očima malé poletuchy

29

NEDĚLNÍ + SVÁTEČNÍ VERŠE neděle | 12.05–12.10 4. 12. 11. 12. 18. 12. 24. 12. 25. 12. 26. 12. 1. 1. 8. 1. 15. 1. 22. 1. 29. 1. 5. 2. 12. 2. 19. 2. 26. 2.

B. Kopic: Mamince J. Seifert: Sníh na střechách J. Bobrowski: Dětství J. Vrchlický: Vánoce A. Heyduk: Vánoční stromek F. Lazecký: O Vánocích J. Václav Jabulka: Přání F. X. Šalda: Chvála stolu K. Bochořák: Učedník B. Hrabal: Díkuvzdání vynálezci G. Mistralová: Chléb J. Skácel: Modlitba za vodu P. Levine: Okno S. Heaney: Svatý Kevin a kos J. W. Goethe: Pokrm na cestu

SNY neděle | 0.00–0.05 Slova ze sna a do snů 4. 12. M. Konůpek 11. 12. M. Proust 18. 12. O. Housková 25. 12. Vavřinec z Březové 8. 1. B. Grögerová 15. 1. E. Frynta 22. 1. V. Hugo 29. 1. jeden sen z tzv. „švanků“ 5. 2. S. T. Coleridge 12. 2. M. Konůpek II. 19. 2. A. Šimotová 26. 2. Text z Deníků F. Kafky ETICKÁ KNIHOVNA neděle | 6.35–6.55 4. 12. P. Chelčický: O nespravedlivém uspořádání společnosti 11. 12. H. F. Amiel: O hledání životní pravdy 18. 12. J.-M. Guyau: O lásce, odvaze a víře 25. 12. A. France: Epikúrova zahrada 1. 1. J. Suk: O mravnosti 8. 1. Myšlenky řeckých tragiků o pravdě, moci a právu 15. 1. Cato: Morální naučení 22. 1. Dopisy Sókrata a jeho žáků 29. 1. Nesmrtelná slova o lásce 5. 2. Platón: Obrana Sókrata 12. 2. Demokritos: O mravní zodpovědnosti 19. 2. Stobaios: O smyslu zákonů 26. 2. D. Hume: O spravedlnosti

30 Program PSÁNO KURZÍVOU všední dny | 15.05–15.20 Úvahy a fejetony SLADKÉ JE ŽÍT sobota | 17.45–18.30 Jazz doprovází poezii, poezie doprovází jazz POETICKÁ ZASTÁVKA všední dny | 12.50–13.00 STRÁNKY NA DOBROU NOC denně | 23.00–23.15 Krátké prózy a výňatky z próz KABINET pondělí–pátek | 9.30–9.50 Krátké povídky a čtení z próz 2. 12. P. Vodička: Hlasový umělec 9. 12. P. Pýcha: Víc než Paříž 16. 12. E. Blechová: Audies. Až po uši 23. 12. L. Block: Právnická metoda KLUB ROZHLASOVÉ HRY úterý | 21.30 6. 12. J. Kratochvil: Černá skříňka 13. 12. M. Františák: Dva chlapi za město 20. 12. T. Wilder: Radostný výlet do Trentonu a Camdenu 27. 12. W. Fritsch: Shakespearova lebka 3. 1. V. Havel: Protest 10. 1. P. Kohout: Atest 17. 1. P. Landovský: Arest 24. 1. P. Kohout: Marast 31. 1. J. Dienstbier: Příjem 7. 2. R. Levínský: Rekvalifikační kurs 14. 2. M. Horoščák: Trakl 21. 2. M. Vojtíšek: Ze všech sirek poslední zápalka 28. 2. D. Kelly: Láska a peníze HRA PRO TENTO VEČER čtvrtek | 20.00 1. 12. T. R. Smith: Dítě č. 44 – 1. část 8. 12. T. R. Smith: Dítě č. 44 – 2. část 15. 12. R. Bradbury: 451 stupňů Fahrenheita 22. 12. J. Knitlová: Fitzgeraldovi – Takový krásný pár 5. 1. M. Lázňovský: Alma a Franz

12. 1. J. Kamen: Deštník, únos a petrolejový princ. Slyšel jsem anděla 19. 1. O. Daněk: Rudolfinská noc 26. 1. D. Košťák: Nad rozlitou Mléčnou dráhou 2. 2. H. M. Enzensberger: Diderot a tmavé vajíčko 9. 2. O. Schmidt: Rekviem za Almu 16. 2. K. Klostermann: Mrtví se nevracejí KABARET V ÉTERU předposlední čtvrtek v měsíci | 20.00 ROZHLASOVÉ JEVIŠTĚ sobota | 14.00 3. 12. 10. 12. 17. 12. 24. 12. 7. 1. J. 14. 1. 21. 1. 28. 1. 4. 2. 11. 2. 18. 2. 25. 2.

F. Schiller: Loupežníci A. Přidal: Sáňky se zvonci V. Havel: Ela, Hela a stop, Anděl strážný a Vernisáž T. Williams: Skleněný zvěřinec N. Nestroy: Náčelník Večerní vánek aneb Hody divých mužů A. Přidal: Sáňky se zvonci C.Gozzi: Král jelenem K. Čapek: Bílá nemoc A. Camus: Mor A. Dvořák: Král Václav IV. P. Claudel: Zvěstování Panně Marii T. Bernhard: Minetti

ROZHLASOVÉ SERIÁLY neděle | 10.30 4. 12.–18. 12. R. Harris: Otčina (3.–5. část) 8. 1.–12. 2. A. Schnitzler: Anatol (1.–6. část) 19. 2.–26. 2. B. Schlink – W. Popp: Spravedlnost podle Selba (1.–2. část)

ZPRAVODAJSTVÍ A PUBLICISTIKA, DOKUMENTY Vedoucí Redakce kulturní publicistiky Jiří Kamen ( [email protected]) MOZAIKA pondělí–pátek | 6.30–9.00 a 16.00–17.00 Živě moderovaný pořad kulturního zpravodajství a publicistiky. Informace, rozhovory, reportáže, recenze a glosy, přehledy tisku, hosté ve studiu, soutěže. Originální výběr hudby, s jakou se na jiných stanicích nesetkáte.

SLOVO O pondělí–sobota | 17.00–17.30 Každodenní půlhodinka se všemi hlavními obory, o kterých stanice Vltava vysílá. Pondělí o literatuře, úterý o hudbě, středa o filmu, čtvrtek o designu, výtvar. umění a architektuře, pátek o historii, sobota o divadle VÍKENDOVÁ PŘÍLOHA STANICE VLTAVA sobota | 8.00–11.30 Kulturně-publicistický týdeník. 210 minut reportáží, rozhovorů, glos, fejetonů, dokumentů, literárních ukázek zaměřených na životní styl. Připravují Jiří Kamen a Tomáš Černý NOČNÍ ČAJOVNA sobota a neděle | 23.15–24.00 Alternativní kulturní publicistika RADIODOKUMENT středa | 21.45 7. 12. Z. Svíteková, B. Látalová: Different 14. 12. A. Sodomková: Zpod závoje černých řas 21. 12. T. Černý: Arnošt Lustig s Evou Lustigovou 28. 12. K. Hesthamar: So long, Marianne 4. 1. R. Houd: Žena na kraji ledu 11. 1. H. Sedláková: Hlasy, které slyším 18. 1. L. Jessen: Po slavnosti 25. 1. D. Hertl: Zpráva o organizo vané normalizaci 1. 2. P. Smith: Philip Glass: Taxi Driver 8. 2. J. Vondráček: Ivan a Mikuláš Medkovi 15. 2. E. Nachmilnerová: Godfather Leo 22. 2. T. Sigurdardóttir: Still swimming RADIOATELIÉR pátek | 22.00 2.–16. 12. Sonické vlny z Montrealu #1–3 23. 12. N. Potet: Lointaines résonances 30. 12. PremEdice – T. Reindl: Perinatal 6.–13. 1. Art’s Birthday 2014 Revisited #1-2 20. 1. Meandry a sedimenty 27. 1. PremEdice – Matouš Hejl: nová kompozice 3.–17. 2. Post-akusmatické vlny #1–3 24. 2. PremEdice – Miroslav Tóth: nová kompozice

Český rozhlas Jazz Český rozhlas Jazz je digitální stanice Českého rozhlasu. Vysílá jazz 24 hodin denně v širokém žánrovém rozpětí od jeho počátků po aktuální fúze. web: jazz.rozhlas.cz e-mail: [email protected] Pondělí­—pátek 0.00 Modern Mainstream 1.00 Modern and Experi mental 2.00 Experimental 4.00 Modern Mainstream 6.00 Fokus 7.00 Modern Mainstream 8.00 Mostly Bop 9.00 Modern Mainstream 11.00 Album týdne 11.15 Nová alba 12.00 Evropská vlna 12.30 Modern Mainstream 13.00 Mostly Bop 14.00 Jazz na druhou 15.00 Modern Mainstream 16.00 Modern and Experimental 17.00 Modern Mainstream 18.00 Fokus 19.00 Album týdne 19.15 Modern Mainstream 22.00 Jazz na druhou 23.00 Mostly Bop Sobota—neděle Program stejný jako pondělí—pátek s obměnami v časech 14.00—16.00 a 20.00—23.00 hodin.

Český rozhlas D-dur Český rozhlas D-dur vysílá 24 hodin denně klasickou hudbu od renesance až po tvorbu 21. století. Stanice je určena nejen pro „vážné zájemce o vážnou hudbu“, ale i pro ty, kteří potřebují klasickou hudbu jako příjemného společníka k práci a odpočinku. Nejkrásnější díla hudební literatury opakujeme v rámci vysílání tak, aby pokaždé zazněla v jiném čase. Stanice vysílá pouze digitálně. Naladíte ji prostřednictvím digitální televize (DVB-T), DAB, kabelových televizí a satelitu. Vysílá také živě na internetu a na mobilních telefonech. web: d-dur.rozhlas.cz e-mail: [email protected]

klasická hudba v nejvyšší kvalitě 24 hodin denně Exkluzivní záznamy koncertů k on-line poslechu na jeden týden po odvysílání.

www.d-dur.rozhlas.cz

32 Klub Vltava

Klub Vltava Klub Vltava je pro všechny, kteří poslouchají stanici Český rozhlas Vltava a k jejichž životním potřebám patří kontakt s hudebním a slovesným uměním a kulturou v tom nejširším slova smyslu. Je určen těm, kteří chtějí víc než jen kvalitní rozhlasový program.

Osobní členství: roční členský příspěvek činí 150 Kč. Rodinné členství: roční členský příspěvek činí 290 Kč (obdržíte průkazy člena Klubu Vltava i pro další dva rodinné příslušníky). Pro zaslání členského příspěvku si vyžádejte individuální variabilní symbol.

Klub Vltava nabízí možnost bližšího kontaktu mezi posluchači a tvůrci pořadů, účast na natáčení přímých přenosů, organizuje klubová setkání, besedy, předpremiéry rozhlasových pořadů, návštěvy kulturních akcí.

VÁŽENÍ A MILÍ POSLUCHAČI, ČLENOVÉ KLUBU VLTAVA, Magazín Vltava je čtvrtletníkem, který vám pravidelně představuje to nejzajímavější z programu stanice Vltava. Pokud chcete být o programových tipech a dalších novinkách z vysílání informováni, rádi vám budeme zasílat náš e-mailový newsletter. Pro odběr novinek se zaregistrujte zde: vltava.rozhlas.cz/newsletter. Budeme rádi, pokud registraci doporučíte také svým přátelům.

Klub Vltava vydává čtyřikrát ročně čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice Český rozhlas Vltava, který přináší inspiraci ze světa kultury a umění, exkluzivní rozhovory, podrobné informace o programu stanice, přehled partnerů Klubu, členských výhod a slev, aktuální nabídky, soutěže a další zajímavosti. Klub Vltava nabízí možnost využívat výhod sjednaných s partnerskými institucemi, které vybírá tak, aby umožnil svým členům ještě intenzivnější kontakt s aktuálním děním ve světě kultury. Členské výhody poskytují přední kulturní organizace po celé České republice – hudební festivaly a symfonické orchestry, divadla a divadelní festivaly, galerie, muzea, nakladatelství a další. Jejich počet se stále rozšiřuje. Aktuální nabídky, setkání, soutěže a akce, stejně jako statut Klubu naleznete na www stránkách Klubu.

KLUB VLTAVA Český rozhlas Vltava Vinohradská 12 120 99 Praha 2 informační linka Klubu Vltava tel.: 221 552 686, 221 552 677 e-mail: [email protected] vltava.rozhlas.cz/klub SETKÁNÍ KLUBU VLTAVA Na pravidelná setkání vás zveme vždy 1. čtvrtek v měsíci od 19.00 h. ve Studiu 2 Českého rozhlasu, Vinohradská 12, Praha 2. ČLENSKÉ VÝHODY U PARTNERŮ KLUBU VLTAVA Aktuální seznam partnerů Klubu Vltava a možností využití členských

MAGAZÍN KLUBU VLTAVA Čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice Český rozhlas Vltava | XXI. ročník | číslo 4 prosinec 2016–únor 2017 | Vychází 4× ročně | Evidenční číslo MK ČR E 14038 Foto obálka: Sigmund Freud, Max Halberstadt, Wikimedia Commons | Gustav Klimt, Portrait of Adele Bloch-Bauer Šéfredaktor: Luboš Stehlík | Redakce: Lenka Pitronová, Marcela Hájková Grafická úprava a sazba: Český rozhlas, Jakub Šolín, Petra Komárková Tisk: ASTRON studio CZ | Český rozhlas Vltava Vinohradská 12, 120 99 | Praha 2 | tel.: 221 552 677 | vltava.rozhlas.cz | e-mail: [email protected]

výhod naleznete na webové stránce vltava.rozhlas.cz/klub. Změna výhod partnerů a konkrétních forem spolupráce vyhrazena.

NALAĎTE SI… ČESKÝ ROZHLAS VLTAVA V CELÉ REPUBLICE NA VKV (FM) BRNO-MĚSTO — 90.4 | BŘECLAV — 96.3 | Č. BUDĚJOVICE — 96.1 | HODONÍN — 100.4 | CHEB — 106.2 CHOMUTOV — 96.3 | JESENÍK — 98.2 | JIHLAVA — 88.4 | KAPLICE — 105.9 | KARLOVY VARY — 105.7 KAŠPERSKÉ HORY — 107.2 KLATOVY — 88.6 | LIBEREC — 103.9 OSTRAVA — 104.8 | PARDUBICE — 102.7 | PÍSEK — 105.2 | PLZEŇ — 95.6 | PRAHA — 105 | PŘÍBRAM — 107 | SLAVÍČ — 107.9 | ÚSTÍ N. LABEM — 104.5 | VALAŠSKÉ MEZIŘÍČÍ — 89.9 | VARNSDORF — 88.4 VSETÍN — 98.3 | ZLÍN — 94.8 ZNOJMO — 99.2 NEBO NA — VLTAVA.ROZHLAS.CZ PŘIPOJIT SE K NÁM MŮŽETE TAKÉ NA FACEBOOKU: www.facebook.com/vltava3 www.facebook.com/vltava.mozaika www.facebook.com/cajovnarozhlas

SILVESTROVSKÝ ZÁVĚR AMERICKÉHO ROKU NA VLTAVĚ 31. 12. 2016 Ginsberg, Bradbury, Warhol, Škvorecký, Vyskočil, Skácel a mnoho dalších. O proměnách amerického snu i příběhu americké drsné školy v Čechách.

americkyrok.cz

ČESKÝ ROZHLAS JAZZ FEST Now vs Now Bert & Friends Purple is the Color úterý 6. 12. 2016 Jazz Dock | Praha jazz.rozhlas.cz

Český rozhlas Vltava vás zve na koncert

Studio Live 14. 12. Housle a klavír / Jiří a Eduard Kollertovi 18. 1. Tři dechy / Trio DuBois 8. 2. Čtveřice se smyčci / Prague Cello Quartet

vždy 19.30 hodin Český rozhlas | Studio 1 Vinohradská 12, Praha 2 Koncert vysílá v přímém přenosu stanice Vltava. Vstup volný