Jiří Dolejš. Levice mezi minulostí a budoucností

Jiří Dolejš

Levice mezi minulostí a budoucností

2010

★

1 Kapitola I.:

ZA NEDOGMATICKÉ POJETÍ POLITIKY 1. 1. 1989 JAKO ZÁŽITEK NOVÉ NADĚJE

Copyright © Jiří Dolejš Layout © SELA ISBN XXX-XX-XXXXXX-X-X

Minulé 20. století bylo stoletím historického pokusu naplnit ideály levice v praxi. Komunistické i socialistické strany se dostávaly k moci a mohly ukázat, jak dokáží měnit „starý podlý svět“. Nezralost tohoto pokusu a nakumulované chyby vedly v tomto století nakonec ke ztrátě iniciativy, inovační dynamiky a k oslabování důvěry, kterou levice měla. Ve východní Evropě byl původní emancipační ethos nahrazován autoritářským novotvarem bránícím historicky překonané paradigma. Lze hovořit o krizi levice jak tzv. reálně socialistického Východu, tak i kapitalistického Západu. Zhruba v 60. letech se proti tradiční levici začala utvářet kritická fronta, hledající cestu z této krize. Šlo o významný mezinárodní fenomén působící v podstatě dodnes – od experimentů New Left až po socialismus s lidskou tváří. Ve štítu měla úctu k osobnímu rozměru prožitku lidské existence, silné antiautoritářství, další fundamentální emancipaci a radikální demokratismus. Začínala se postupně utkávat s novými problémy, jako je ekologické ohrožení, byrokratismus tradičního sociálního státu, sociální exkluze sociálních skupin spojených s industrialismem a zejména degenerace historického pokusu o socialismus v sovětském bloku. 3

★ Jiří Dolejš — Levice mezi minulostí a budoucností (2010)

★

Rodící se nová levicová moderna ale nebyla schopná vytvořit odpovídající účinnou politickou strategii. Byla příliš vázána jak tradičními společenskými strukturami, tak i rozbíhavostí postmoderní reakce na určité ideové vyčerpání. Levicové aktivity nepodřazené monopolní moci komunistické strany byly systematicky potlačovány, což vedlo k tomu, že konec 80. let zaskočil levici nepřipravenou. Pro mnohé to byl značně znejisťující zážitek, který je od levicové orientace odklonil. Někteří se odvážili k „skoku víry“ do inovativních politických koncepcí, druzí se snaží aktivismem dobývat terén oživlé občanské společnosti a jiní zase začali hledat v nové situaci kořeny své levicové autenticity. V každém případě se tehdy otevřely dveře do nové levicové budoucnosti, vznikla příležitost chopit se šancí na spoluutváření jiného světa. Myšlenky tradiční levice ztrácely punc věčnosti, ale bez toho pocitu dekadence à la atmosféra „fin de siècle“. Hledačství nového zase získalo svůj smysl i kouzlo. Pád monopolu na pravdu provázelo i uznání možnosti omylu a také toho, že kus pravdy mohou mít i ti druzí. Takové okamžiky se v historii objevují jen občas a jejich zážitek ovlivní generaci, která je do nich nejvíce vtažena. Pocit naděje a otevření, který zažijí, je provází po zbytek života. Přiznávám, že i pro mne byl konec 80. let silný osobní zážitek, který mne nasměroval na životní dráze a který samozřejmě nebude nikdy prost jistého subjektivního rozměru. Upozorňuji proto, že v této úvodní kapitole dám větší prostor vlastním vzpomínkám a emocím z té doby. Diskuse ve společenskovědní oblasti byly před rokem 1989 plné pouze oficiální argumentace, a to dokonce i v odborných časopisech. Pokud se vůbec vedly analytičtější debaty, tak jen na uzavřených fórech a neměly větší společenskou rezonanci. Pro člověka vážně se zajímajícího o řešení nakupených problémů ve společnosti to byl dost skličující stav. Naštěstí jsem se mohl hned v roce 1984 zapojit do nově zakládaného prognostického výzkumu. Tento cíl státního plánu základního výzkumu naplňoval federální Prognostický ústav ČSAV, Ústav prognózování pro Českou republiku a Kabinet prognóz pro Slovenskou republiku. Šlo o úkol, který ukazoval, že by mohl pomoci bořit krunýř stereotypů, kterých bylo ve společenskovědní oblasti, ale i v politice více než dost. Dodnes vzpomínám na toto období jako možná lidsky i profesně nejšťastnější. Ústav prognózování byl vytvářen zcela nově a směřovalo sem mnoho mladých lidí se zájmem o vědeckou dráhu. Pracovali zde i kvalitní odborníci, kteří byli před tím vyloučeni z KSČ či byli z jiných důvodů nepřijatelní na jiných pracovištích. Nastoupil sem i školitel mé diplomové práce a nabídku zde pracovat jsem rád přijal. Očekávala se zde práce s interdisciplinárním, syntetickým přístupem. To by i přístup, který mi byl vždy blízký. A samotná prognostika měla blízko k futurologii, která mne zajímala i jako vášnivého čtenáře sci-fi literatury. Bylo zde soustředěno množství inteligentních, skutečně vzdělaných osobností s nekonvenčním myšlením (některé z nich byly do doby přestavby

na indexu). Pěstovala se zde na panující poměry i jistá svoboda diskusí. Až komicky pak působilo, když sem přišli školit lidé ze stranických institucí a nevěděli o těchto věcech ani zlomek toho, co ti školení. V ústavu jsme mohli čerpat i z četných zahraničních zdrojů, i když opožděně a nesystematicky. Příkře to kontrastovalo s každodenními poměry tehdejší společnosti tzv. reálsocialismu. Mimo půdu těchto uzavřených diskusí panovala podivná směs normalizačního konformismu a sílící konzumeristické orientace. Dnes je obviňována kapitalistická současnost z konzumu, ale zapomíná se, jak silně se toto u nás projevovalo už před rokem 1989. Samozřejmě v podmínkách nedostatkové ekonomiky a útěku od formalizovaných procedur tzv. angažovanosti do privátní sféry. Většina lidí hrála na veřejnosti své role, aby se vyhnula potížím, a v soukromí často nadávala na nedůvěryhodný režim, sháněla bony a listovala v katalozích Neckermanna či Quelle. Toto rozpoložení mezi obyvatelstvem potvrzovaly i neveřejné sociologické průzkumy z té doby. Tito lidé ztráceli pochopitelně chuť nést náklady překonání nahromaděných rozporů a rizik v rámci zachování socialistické orientace země. Přestali se identifikovat s historickou snahou o radikální přesah reality. Nástup Gorbačova v SSSR přinesl určitou naději, že se věci pohnou k lepšímu. V rámci tzv. glasnosti se najednou diskutovalo o dříve tabuizovaných tématech, ze SSSR přicházely filmy a literatura kritické vůči režimu. Rostl zájem o tiskoviny jako Sovětská literatura či Týdeník aktuality vydávaný APN. Tzv. perestrojka uvolnila zatuhlé poměry v sovětském bloku, ale časem se také ukázalo, že bohužel poskytla jen slabá východiska, jak dál. A také odhalila neschopnost tehdejších našich konzervativních předáků, kteří se perestrojkové oblevy právem obávali. Tehdy to ale pro mne byl impulz, abych kývl na členství v KSČ. Před tím jsem opakovaně na nabídky členství nereflektoval, a to i přes to, že jsem měl členy KSČ v rodině a sám byl jednoznačně levicově orientován. Zkušenost s konkrétními představiteli tehdejší KSČ, s kterými jsem se setkával, byla dost odpudivá, ale šance udělat i ze stranické politiky sílu nezbytné změny mne nakonec přesvědčila. Po dvouleté kandidátské lhůtě jsem byl přijat do KSČ v lednu 1989. Jedna věc byla zabývat se nějakým společenskovědním oborem profesně, být nezávislým odborníkem, a druhá věc byla pokusit se tyto znalosti promítnout i do smysluplné politické praxe. Upřímně řečeno – tehdy jsem ani netušil, co všechno běžná politika obnáší a jak moc se ve své profesionální podobě liší od způsobu práce ve vědě. Na tomto místě si dovolím ocitovat sám sebe, z materiálu, který jsem tehdy připravil pro pracovní seminář mladých vědeckých pracovníků. „Dnes řada fakt signalizuje, že prostor pro provedení účinné reformy je již nedostačující. Uspět v přestavbě tedy předpokládá vtisknout jí charakter komplexní revoluční přeměny socialistické společnosti“. Nebo další ukázka: „Komunistická strana tuto funkci řádně neplní a je otázkou

4

Kapitola I.: Za nedogmatické pojetí politiky

5


★

úspěšných změn uvnitř strany, zda se jí podaří se této úlohy opět zhostit, či bude nutné artikulovat požadavek vytvoření nového předvoje“. A do třetice: „Čím déle trvá snaha systému po zachování statu quo, tím více sílí stagnační procesy, až vzniká ,past času‘, ve které se pokrok v jakési smyčce ztotožňuje s minulostí, a když systém tuto past nepřekoná skokem, tak vyústí v jeho zánik“ (citováno z Jiří Dolejš : Teorie a praxe přestavby, Ústav prognózování, Praha, listopad 1988). Byla v tom samozřejmě mladá krev a odvaha k otevřenému pojmenování toho, kde jsme cítili problém. Radikální úsilí o změnu vycházelo z toho, že první revoluce byly formačně nezralé, naplněné vysokou intenzitou třídního boje a nastolily jen velmi nedokonalou podobu nového systému prosycenou prvky starého. Mělo přijít couvnutí a zvládnutí získaného historického terénu (jakýsi nový thermidor) a teprve potom mohla přijít vyšší forma sociální revoluce, nejen v pokojnější atmosféře, ale také na jiné úrovni způsobu výroby, která by onen nezralý systém, pouze v hrubé stavbě (z klasiků známé jako werdende Form) vyspravila, dotvořila a už v daleko méně intenzivním konfliktu dotáhla do vyšší systémové alternativy (tj. gewordene Form). Samozřejmě že nás za takové náměty z diskuse nechválili, ale aspoň také už ani netrestali za to, čemu nerozuměli a co narušovalo zaběhlé zvyklosti. Tonoucí se stébla chytá a někteří i z té zatuhlé stranické struktury hledali nějaké vodítko. Když do ústavu za námi tehdy přišel emisar z ÚV KSČ, abychom ustavili expertní tým pro prognózu samotné KSČ, vznikl projekt „KSČ 2000“. Když jsme ale otevřeli myšlenku zrušit vedoucí úlohu KSČ v Ústavě ČSSR a zbavit stranu administrativně hospodářských funkcí, zájem příslušných míst o tuto expertizu ochladl. Další vývoj ale ukázal správnost úvahy, že levicová transformace společnosti měla charakter určité časově omezené šance a její oddalování a nakonec i pominutí zauzlilo všechny sociální i ekonomické procesy. Vedle perestrojky tu působila i určitá obleva mezi Západem a sovětským blokem. Tu v mezinárodním měřítku podpořil tzv. helsinský proces. V rámci mírové koexistence dvou systémů měl sovětský blok zájem zlepšit si na mezinárodní scéně image v oblasti lidských práv. Když u nás v listopadu 1988 vzniká nová opoziční iniciativa, Čs. helsinský výbor (věnující se dodržování lidských práv v ČSSR), je 10. prosince 1988, v Den lidských práv, povolena manifestace na Škroupově náměstí v Praze 3. Řada politických práv, po kterých se tam volalo, ale měla pro oficiální moc ještě stigma práv buržoazních. A tzv. Palchův týden v lednu 1989 měl jednoznačně represivní charakter. Od začátku jsem se přesvědčoval, že to ani v perestrojkové atmosféře nebude jednoduché. Demokratizace předpokládala především svobodný dialog. Opatrné diskuse na půdě někdejší KSČ byly ale i v podmínkách oficiální přestavby stále dost jalové. Někteří spatřovali v požadavcích na trh a demokracii až hystericky ,úradek ďáblův‘. Na původně připravovaném řádném XVIII. sjezdu KSČ v roce 1991 se očekávaly určité

podstatnější přestavbové změny, ale nebylo moc zřejmé jaké. Vedení KSČ bylo slabé a nejednotné. Jak mělo rozumět zítřku, když mělo až příliš pod kůží včerejšek? Důsledkem této atmosféry bylo dále se prohlubující znechucení, a to i u straníků. Podle výzkumů z června 1989 jen necelá polovina dotázaných členů KSČ uváděla, že by v případě možnosti nové volby znovu vstoupila do KSČ. Věcně komunikovat dokázala také Československá vědecko-technická společnost (ČSVTS), která měla své odbočky v průmyslových podnicích a jejímiž členy byli zejména vědci a odborníci. Mimochodem, v 80. letech byly vyhlášeny tzv. prognostické úterky, na kterých se v centru ČSVTS na Novotného lávce poměrně otevřeně diskutovala témata na jiných fórech nepředstavitelná. Pamatuji se, jak zejména inteligence citlivě vnímala absenci dialogu. 28. února 1989 proto vznikl Dopis vědeckých pracovníků L. Adamcovi vyjadřující zklamání z minima změn a nefungujícího dialogu (mezi signatáři této výzvy byli i členové KSČ). Volali po debatě, ale od KSČ se jim dostalo cejchu vnitřního nepřítele šikanovaného ze strany moci. Diskuse ve stranické organizaci Ústavu prognózování byly pro mne nakonec docela smutnou zkušeností. Na schůzích KSČ jakoby se ze svobydomilovných akademiků stávali normalizační roboti mluvící ve frázích jako z oficiálních stranických dokumentů. Když jsem na schůzi základní organizace chtěl probrat výše zmíněný dopis vědeckých pracovníků, skončilo to okamžitým ukončením debaty a následným vyšetřováním Státní bezpečností. I debaty na téma dokumentu Několik vět končily podobně. Taková atmosféra ostatní vědecké pracovníky od KSČ odpuzovala a ty, kteří již do KSČ z řady důvodů vstoupili, vedla k maximální opatrnosti a k soustředění se na taktickou formu změn. I po tolika letech mám v živé paměti, jak v srpnu 1989 navštívil studenty na chmelové brigádě tehdejší vedoucí tajemník MV KSČ a člen předsednictva ÚV KSČ Miroslav Štěpán a jak tam varoval před těmi, co si myslí, že vědí, jak může být v budoucnosti těžko. „Musíme si dát pozor na prognostiky. Tihle rádoby vědci už vědí, jak bude za sto let, ale nechtějí se zapojit do toho, aby nám pomohli s naší odpovědností v nejbližších letech“, hřímal tam Štěpán. Takhle se čtvrt roku před Listopadem chápalo heslo říkat mladým pravdu. Po dvaceti letech jsem měl pocit déjà vu, když Václav Klaus podobně vrchnostensky shazoval v debatách o ochraně klimatu klimatology a environmentalisty. V komunistických funkcionářích lidé viděli ne předvoj pokroku, ale společenství vyvolenců a loajálních kývalů, hlídajících si především své pozice, kterými se dostali nad strop svých kádrových možností. Viditelné znaky zaostávání a dějinné bezperspektivnosti od nich odvrátily masy i vlastní straníky. Část straníků ale přeci jen chtěla jít se změnami v KSČ dál. Vzpomínám si na diskusní stranické kluby U Hybernů či v Celetné ulici, vznikala také neformální debatní Společnost Bohumíra Šmerala, ale

6


7


★

až po Listopadu z těchto debat vzniklo Demokratické fórum komunistů. Hlas těchto diskusí ale nepronikl do stranického ústředí a vyvrcholilo to tím, že na demonstracích před ÚV KSČ a budovou Rudého práva 14. prosince 1989 bylo možné potkat řadu poctivých členů KSČ. Levice obecně tušila potřebu změny ještě před krachem předlistopadového režimu. Lepší alternativu nekapitalistické společnosti však neměla promyšlenou. Snahy otevřít diskusi politické levice mimo struktury KSČ se moc daleko také nedostaly. Na půdě legální Československé strany socialistické (ČSS) se například organizovalo DiFoSo (Diskusní fórum socialistů). Poměrně otevřeně se tam k problémům stavěli lektoři z ČSS jako například Stanislav Křeček či Jiří Vyvadil, chodili tam ale i lidé z ÚV KSČ či z VŠ politické. Svobodné slovo, tiskovina ČSS, bylo v tomto období odvážnější než Rudé právo či jiné tiskoviny, a to bez cenzorských zásahů. Ze strany levicové opozice vzniká Obroda (Klub za socialistickou přestavbu), navazující na obrodný proces z roku 1968. Kolegové, kteří v prognostickém ústavu byli členy Obrody, nás informovali, že jsou kontaktováni i z oficiálních míst. V rámci KSČ byl takovými jednáními pověřen vedoucí oddělení společenských organizací ÚV KSČ J. Bouchal. Před rokem 1989 nakonec tato nesmělá jednání údajně přímo zakázal generální tajemník Milouš Jakeš. Jednání se však nepohnula z místa ani po Listopadu 1989 a tento zdroj reformní identity se začal opět od KSČ vzdalovat. Klíčoví „obrodáři“ v roce 1990 vpluli do struktur Občanského fóra a nakonec se jejich rozhodující část přimkla ke vznikající ČSSD, kde vyvažovala spíše centristické první horákovské vedení. Do obnovené ČSSD vplynula i Společnost pro studium demokratického socialismu, založená před rokem 1989 kolem bývalého ministra zahraničí Jiřího Hájka. S touto skupinou údajně navázal kontakt i představitel sociálně demokratického exilu prof. Radomír Luža, zajímající se o historický kompromis mezi reformními komunisty a sociálními demokraty. Mnohé by se asi vyvíjelo jinak, kdyby působili někteří z těchto lidí v reformované komunistické straně. Tak dlouho se ale práskalo nad hlavami nezávislých myslitelů bičem revizionismu, až se podařilo jakékoliv širší levicové řešení udusit v zárodku. Když pak chtěly elity režimu zavádět změny shora, byly už schopny jen mocenského taktizování. Ideologie odtržená od života zdegenerovala v nezáživné agitační klišé a „kůl v plotě“ těžko mohl někoho oslovit, s ním si už socialismus nikdo nespojoval. Změny v ČSSR nakonec přišly až po změnách v Polsku, Maďarsku a NDR. U nás vládl Jakeš s Husákem a ve Varšavě už vládla Solidarita, v Budapešti schválili novou ústavu a v Berlíně už se bourala zeď. Ztrátu veřejné podpory, kterou tehdy potvrzovaly nepublikované sociologické průzkumy, u nás režim až do konce kompenzoval represivně. Ožívaly spíše nezávislé formy, které se nezaměřovaly na řízení změn ve společnosti, ale cítily blížící se dělení „kořisti“. Jestliže mezi stranickou byrokracií existovala tři kříd-

la – konzervativní, reformistické a pragmatické – nakonec zvítězilo to pragmatické a to, které se v minulém režimu méně namočilo. Byla to rozporná doba. Zatímco jedni z vedení strany a státu zkoušeli vyjednávat s opozicí, druzí chápali jakékoliv vybočení jako konfrontaci a útok na pořádek. A to do poslední chvíle. Tři týdny před 17. listopadem 1989 se například v den státního svátku v sobotu 28. října u příležitosti 71. výročí vzniku Československa sešla u sochy sv. Václava v Praze pokojná manifestace. V podvečer už tam bylo několik tisíc osob. Jako přímý účastník této pokojné akce si pamatuji, že hesla jako „Dialog“ či „Chceme demokracii“ opravdu vyjadřovala panující neagresivní náladu. Mnozí z nás dokonce spíše jen přihlíželi z chodníku. Přesto však policie prostor nepropustně uzavřela a začala to brát šmahem. Pitoreskní byly neustálé výzvy Bezpečnosti k rozchodu, když prakticky nebylo kam jít. Nakonec začali vybrané lidi (cca několik stovek) nakládat u hotelu Europa do autobusů a zbytek manifestujících propustili koridorem v Jindřišské ulici. Na podobných akcích si každý mohl udělat obrázek o tom, jak směšná byla pak následná oficiální tisková prohlášení, která ospravedlňovala zákrok s tím, že šlo o akci nelegálních rozvracečských skupin s protisocialistickým obsahem. Na těchto akcích se potkávalo čím dál víc lidí, většinou zcela normálních, různých profesí, žádné rozvracečské živly. A samozřejmě se přes ně do společnosti šířilo povědomí o zmatené moci, která neví, co chce a málokdo jí už věří. Pokud moc nesnese, že se na pokojném shromáždění vykřikne třeba „Ať žije Charta 77“ a rozhodne se k represivnímu zákroku, mluví to za vše. A zastrašování v té atmosféře zlomu už moc nepůsobilo. Také já jsem se tehdy 28. října 1989 ocitl v autobusu pro zadržené a po malé anabázi po přeplněných věznicích skončil v cele předběžného zadržení v Praze na Pankráci. Když mne v pondělí večer 30. října 1989 propustili, na mém tehdejším pracovišti to ani nevyvolalo nějaké pozdvižení. Ale možná také, že se doba začala měnit tak rychle, že už lidi jako já nestačili ani zažalovat. Po 17. listopadu 1989 se v našem ústavu v pondělí také sešly odborářské, svazácké a stranické struktury, nevědělo se, co z toho všeho bude. Ale byl ustanoven revoluční stávkový výbor, který vydal první prohlášení. Přes moji stranickou příslušnost, možná i s ohledem na moje nedávné zadržení, a že jsem se nebál jít pro slovo daleko, ze mne dokonce v těch dnech udělali mluvčího toho ústavního výboru. A přišla paradoxně i první stranická funkce – protože předseda naší základní organizace KSČ položil v krátké době legitimaci a já to převzal po něm, než stranické buňky opustily pracoviště z titulu zákona o politických stranách. 17. listopad 1989 potvrdil, co už bylo delší dobu zřejmé většině společnosti. Tedy absenci reálného dialogu a nedemokratické potlačování nežádoucích názorů. Požadavky na to, aby nebyly kladeny překážky šíření objektivních informací a aby byly urychleně a před zraky veřejnosti vypracovány zákony týkající se základních politických práv, byly podporovány napříč celou společností. Přesto ještě v nebližších dnech vystupovali

8


9


★

představitelé strany a vlády s přestavbovou frazeologií a prohlášeními o oprávněnosti zákroku na Národní třídě v Praze. Eskalace občanské nespokojenosti pokračovala. Nešlo jen o z pohledu oficiální ideologie „nespolehlivé“ intelektuály. Listopad uvedl do varu i do té doby formálně ideologicky protěžované příslušníky údajně socialisticky uvědomělé dělnické třídy a naplnil jimi spolehlivě všechna náměstí – ať už šlo o Millerovy kováky z pražského ČKD, hutníky z bývalého Rudého Kladna, nebo horníky z Černé Ostravy. Zvláštní kategorií byly hospodářské nomenklatury, tedy osoby obsazující rozhodnutím strany systém klíčových míst v ekonomickém životě. Ty pochopily svoji výhodnou pozici, že pokud se nezapletou do politických bojů, vplynou do nových poměrů nejsnadněji. Privilegia, která jim dříve schvalovala strana, si tito lidé totiž snadno udrželi tím, že se jako nositelné významných hospodářských informací po pádu mocenského monopolu KSČ zapojili do transformace ekonomiky. Z toho samozřejmě nelze dělat automatický závěr, že tu došlo k předání politické moci výměnou za účast na moci hospodářské. Změna mocenských a politických poměrů nezměnila znalosti a konexe. A ti, co byli ve straně kvůli nomenklatuře, odešli. Bezprostředně po 17. listopadu 1989 bylo vedení KSČ dezorientováno a paralyzováno vnitřním konfliktem. V pátek 24. listopadu 1989 se sešlo mimořádné zasedání ÚV KSČ, na kterém bylo po neslaném nemastném vystoupení generálního tajemníka Jakeše celé předsednictvo donuceno dát k dispozici své funkce. Na druhý den v sobotu bylo vedení strany částečně rekonstruováno a bylo rozhodnuto svolat mimořádný sjezd KSČ (původně na leden 1990, nakonec ale byly lhůty zkráceny na prosinec 1989). Nový generální tajemník Karel Urbánek ve svém vystoupení v médiích přiznal odtržení KSČ od lidí, ale s ničím konkrétním nepřišel. Poslanci Federálního shromáždění alespoň 28. 11. 1989 vypustili z ústavy článek o vedoucí úloze komunistické strany. Na předsednictvu ÚV KSČ 7. prosince 1989 byli Milouš Jakeš a Miroslav Štěpán vyloučeni z KSČ. Z ústředního výboru byli odvolání Vasil Biľak, Karel Hoffmann, Josef Lenárt a Miroslav Zavadil. Gustáv Husák, Jan Fojtík, Alois Indra a další odešli dobrovolně. V sobotu 20. prosince 1989 zahájil v Praze v Paláci kultury jednání přelomový mimořádný sjezd KSČ, který otevřel prostor pro adaptaci komunistické strany v nových podmínkách. Ve zprávě předsednictva ÚV KSČ přednesené na tomto sjezdu bylo konstatováno, že základní příčinou krizového stavu byly stalinské deformace. Podle této zprávy jejich podstata spočívala „v nedemokratickém, centralistickém, administrativně direktivním systému řízení“. Předsedou KSČ byl zvolen Ladislav Adamec a 1. tajemníkem Vasil Mohorita. Byl volen nový ústřední výbor, ve kterém byli lidé jako například Miroslav Grebeníček (docent na UJEP v Brně), ale i Václav Junek (náměstek ředitele Chemapolu Praha). Vedle očisty řad KSČ a rozchodu s umělou názorovou jednotou

se pozornost upínala i na tehdejší majetek strany, který dosahoval v roce 1989 hodnoty asi dvanácti miliard Kčs (na jaře 1990 bylo rozhodnuto o vrácení většiny tohoto majetku lidu). Stalo se nakonec to, co se stát muselo. Přišla porážka, která nebyla produktem nějaké nahodilosti či pouhých subjektivních vlivů. Kolaps přišel v důsledku nahromaděných vnitřních rozporů systému. V roce 1989 tak byla prolomena degenerativní nehybnost ve společnosti a v tom je bezesporu pozitivní étos tehdejší změny. Ocenit je třeba i pokojný charakter Listopadu, i když „velvet revolution“ opřená o myšlenku „nepolitické politiky“ byla spíše mytologií. Politickou moc bylo ale možné předat v krvi, nebo bez krve. A je historické plus, že ozbrojené složky tehdejší ČSSR po 17. listopadu 1989 nešly do otevřené konfrontace. I když je samozřejmě pravdou, že ozbrojený zásah proti opozici si nepřály především velmoci (historici dokládají, že to do Prahy v těch dnech vzkázala i Moskva). Byly to také hlasy komunistů, které 29. 12. 1989 zvolily v aklamační volbě dosavadního nepřítele režimu Václava Havla prezidentem Československé socialistické republiky. A tzv. politika národního porozumění umožnila 23. ledna 1990 přijmout zákon o politických stranách (č.15/1990 Sb.), ve kterém v §9 byla uvedena KSČ jako legálně existující strana. Občas se můžeme dočíst, že k demontáži sovětského systému v SSSR i u nás došlo na základě tajného plánu zpravodajských služeb. Konspirativní interpretace listopadu jsou mediálně vděčné, ale dějiny nejsou výsledkem práce agentů a manipulace „ideodiverzních“ centrál. A to přes to, že aparáty tajných služeb na obou stranách rozděleného světa získaly nebývalou, často nekontrolovanou moc. Představitelé konzervativní levice někdy tvrdí, že Listopad byl pouhou kontrarevolucí naordinovanou imperialistickými agenty. Na opačné straně jsou zase oblíbené scénáře o všemocné KGB připravující přechod komunistických oligarchií do předem připravených pozic v nových poměrech. Příběhy zakonspirovaných agentů a vlivové agentury různých služeb nepostrádají melodramatičnost. Ale svalovat na ně kolaps celého systému je absurdní. Hry zpravodajských služeb pracovaly jenom s tím, co už bylo reálně v běhu, a subjektivně se podílely na zprostředkování objektivních podmínek. V roce 1989 byla elitami sovětského systému spuštěna vědomě připravovaná imploze režimu, který sliboval mnohé, ale nakonec ztratil schopnost regenerace (vlny pokusů o reformu končily bez úspěchu). Nemá smysl nedostatky minulého režimu bagatelizovat jenom proto, že proces předání moci byl vyjednán mezi Američany a Sověty a byl zpravodajsky zajišťován. Ideologie „gorbačovské zrady“ jako dědičky zrady chruščovské, stejně jako kritika perestrojkového konceptu otevření se Západu (hovoří se v této souvislosti o „katastrojce“) jednak absurdně mýtizuje stalinské období, jednak vytváří falešný pocit, jako kdyby existovala nějaká použitelná vědecká teorie socialismu, kterou stačilo jen zásadově neopouštět, a systém se mohl bez problémů objektivně rozvíjet dál.

10


11


★

Systémové selhání režimu před rokem 1989 není jen neživotnou abstrakcí, ale je doložitelné v rovině ekonomické i politické. Listopad 1989 nebyl pouhým politickým antiúnorem, nebyl ani pouhým majetkovým převratem. Byl tu oprávněný odpor širokých vrstev proti modelu systému, který odbočil z cesty pokroku a prokázal svou neživotaschopnost. Byla tu ale i tendence restaurační, spojená s oslabováním sociálních jistot a propojená se specifickou kriminalitou a byrokratismem. Obsah tohoto společenského pohybu byl polovičatý a jeho perspektiva byla dokonce širokým společenským vrstvám ukradená. Averze širokých vrstev obyvatelstva vůči režimu a jeho představitelům nebyla náhodná ani povrchní. Hybnou silou konkrétních změn ale už nebyly lidové masy v ulicích, nýbrž skupiny, které se v tehdejším degenerovaném systému zformovaly z řad hospodářských elit, stínové ekonomiky, intelektuálních elit, ale i byrokracie, a které cítily příležitost vytvořit páteř nového systému. Řadu slibů té doby nakonec vzal logicky čas a přesto, že je všem vštěpovaný dějepis kanonizovaný vítězi, to mnozí lidé začínají cítit. A v tom lze hledat i kořeny určité „sametové kocoviny“ a také nedůvěry mezi lidmi dvacet let od tehdejších událostí. Z geopolitického hlediska bylo rozhodnuto již před listopadem 1989. Vzhledem k nepřipravenosti levice na nové strategické výzvy se před dvaceti lety prosadil import jiných vzorů s dominancí nesocialistických změn, mezinárodně zarámovaný tzv. washingtonským konsensem. Významná byla i tehdejší shoda na ukončení jaltského rozdělení Evropy (setkání Bush – Gorbačov u Malty v prosinci 1989), po které SSSR opustil nadvládu nad střední Evropou. Finlandizace tohoto prostoru (tedy zaujetí neutrální pozice) se ukázala nereálná. Dohody USA a Ruska samozřejmě nemohly mít trvalou platnost. Řešení bezpečnosti v Evropě (úloha NATO po roce 1989) bylo nutně vnitřně konfliktní. Nyní i s ohledem na světovou hospodářskou krizi se tento rámec rozpadá a tehdejší výzvy získávají znovu význam. Strategickému myšlení nepřispějí tlusté čáry za nepříjemnou minulostí, z obav, že by hledání pravdy mohlo neurotizovat historické vědomí a že otevírání minulosti slouží jen špiclování a denunciacím. Fakta o dějinách a jejich interpretace musí být otevřené. Nepomohou ani snahy dělat si z této vzdálené minulosti hromosvod na současné problémy. A to platí pro každou politickou sílu, která chce v 21. století strategicky obstát. Perspektivní levice se nemůže dívat na rok 1989 jako na prohru a pád, ale jako na počátek nové cesty a šanci obnovit svůj tvůrčí a emancipační potenciál. Nové počátky si samozřejmě levice musí odpracovat. Tehdy jako dnes autentická levice hledala naději v aktivním usilování o demokracii a potřebné změny. A k tomu nevedla a ani nemusí vést jediná cesta. Tento složitý sociokulturní proces se nedá nadekretovat, vyžaduje vzájemnou toleranci k hledačství nových přístupů. Když bylo v neděli 19. listopadu 1989 založeno Občanské fórum, hlásili se k němu i členové strany. Konec-

konců Jiří Svoboda, pozdější předseda KSČM, tehdy také přišel do Činoherního klubu a 19. listopadu 1989 byla také publikována výzva k znovuobnovení ČSSD. Lidé levicově smýšlející, ale i mnozí komunisté se v těch dnech zapojovali do oživování občanských aktivit a spolkového života. Kolegové, kteří měli v ústavu na starosti otázky územní samosprávy, mne tehdy přivedli k iniciativě zakládající Svaz měst a obcí. Stal jsem se také členem Kruhu nezávislé inteligence, společenství, které vzniklo už v září 1989 kolem akademika J. Katětova a známého ekologa J. Vavrouška. V listopadu jsme byli touto organizací vysíláni diskutovat se stávkujícími studenty. Později se zde diskutovaly zejména různé otázky rehabilitace etiky vědeckého a kulturního života. Bylo možné zapojit se do aktivit otevřeně politických. Ještě na podzim roku 1989 vznikla Levá alternativa (LA), volná platforma, která sdružovala především intelektuály, představitele radikální levice (trockisty, anarchisty, vyznavače samosprávy). U jejího zrodu stáli lidé jako filosof Egon Bondy (vlastním jménem Zbyněk Fišer), bývalý disident Petr Uhl či novinář Alexander Kramer. Organizovala debaty, na kterých mohly být předány české radikální levici aktuální ideje ze západní Evropy. Ve svém dokumentu z 26. listopadu 1989, ve kterém prosazovala dominanci společenského vlastnictví v podmínkách trhu a privatizaci pouze malých podniků, se LA nazvala hnutím za demokratický a samosprávný socialismus. Tento dodnes zajímavý materiál se však nestal novým základem, ale předmětem koncepčních sporů. Intelektuálně ucelený vlastní pohled LA nakonec nikdy nenabídla a v praktické politice se rozdrobila na osobní zájmy. Jednotlivé osobnosti LA se vydaly vlastní cestou. Miloš Kužvart či Ivan David se stali poslanci a ministry za ČSSD, Vratislav Votava za KSČM, někteří participovali na anarchistickém hnutí (Jakub Polák), jiní působí v různých zelených iniciativách. LA se nakonec po roce 1992 rozpadla. Jiným pokusem byla politická strana Nezávislá levice. Ta vznikla z iniciativy především členů komunistické strany po mimořádném sjezdu KSČ. Tento sjezd nechápali jako dostatečnou záruku rozchodu se vším přežilým a zkompromitovaným, a proto se rozhodli pro historicky novou stranou. NL se hlásila k sociálně spravedlivé společnosti pro všechny. Za tím účelem chtěla vytvořit širokou levicovou koalici. Jmenovitě mluvila NL o spolupráci s Československou stranou socialistickou, s obnovovanou ČSSD a v případě plného obrození i s komunisty. Podílel jsem se tehdy na vzniku této strany spolu s dalšími lidmi, jako byli bývalí ministři za ČSSD Pavel Mertlík či Jiří Havel a celou řadou dalších osobností z akademického světa. Tento pokus před volbami v červnu 1990 neuspěl a v následujících měsících zanikl. Vedle obnovované ČSSD (ve volbách v roce 1990 získala jen 4 %) stojí za zmínku ještě tehdejší Československá strana socialistická (ČSS). Ta měla z doby předlistopadové vlastní noviny, fungující strukturu i nemalý majetek. Byl to balkón stranického vydavatelství Melantrich na Václavském náměstí, který použili první mluvčí vznikajícího

12


13


★

Občanského fóra. Tato strana mohla hrát určitou roli i pro levicového voliče, ale oslabovaly ji silné vnitřní půtky. Exilová skupina tlačila ČSS výrazněji doprava, tahákem se nestal poněkud archaický pojem národní socialismus (i když od nacionalistických uskupení se ČSS distancovala). Nakonec ani ČSS ve volbách v roce 1990 neuspěla (výsledek 2,7 % byl propadákem). Po volbách ji ještě zasáhla akce Melantrich (spor o tuto společnost s mnohamilionovým majetkem, která byla po znárodnění dána ČSS do užívání). Ve volbách v roce 1992 se ČSS do parlamentu dostala, ale už jako součást středové Liberálně sociální unie (LSU), a nakonec z velké politiky vypadla zcela. Pro levici nebylo jediných a jednoduchých cest. Zjednodušenému zařazování se vymykala i KSČM. Někteří autoři o ní hovoří jako o straně antisystémově neokomunistické, jiní o leninsky dogmatické, a to přes její opakované demokratické konfese. Samotný pojem neokomunismu, používaný občas v souvislosti s reinterpretací Marxe v pracích Miloslava Ransdorfa, je problematická kategorie. Jako by na ostatní soudruhy házel Babylonskou věž, napsal o Ransdorfově stylu jednou komentátor Práva Martin Hekrdla. Tento neokomunismus jako složitý intelektuální projekt, kritický vůči tradici, nebyl uvnitř KSČM vědomě přijat, jako politický pojem příliš implikuje vztah k minulé zkušenosti z komunistického hnutí. Někteří připomínají přihlášení se KSČM k demokratizační šmeralovské tradici, jiní vztah k národním pokrokovým tradicím v intencích Zdeňka Nejedlého. Podle mne se KSČM po svém vzniku vyvinula v podstatě v subjekt radikálně socialistický s neokomunistickými sklony a tradiční sebeidentifikací. Alternativa vůči polistopadové transformaci, tedy něco jako transformace této transformace, je jistě věcí otevřenou dalším vlivům v budoucnosti. Ostatně i socialistické alternativě dávaly a dávají různá křídla v KSČM odlišné významy. Jen zatemnělá mysl levého sektářství může znovu probouzet staré příšery revizionismu a renegátství v pocitu, že je vlastníkem dějin. Nová generace nežije ani zakyslou revanší tehdejších poražených, ani heroickým patosem tehdejších vítězů, musí žít praktickou přítomností a otevřenou budoucností. A budoucnost bude mít ten, kdo uchopí nejlépe šance, které Listopad představoval, které ale v mnoha ohledech nenaplnil. Jestliže rok 1989 otevřel dveře do nové naděje, provázela ho jako každou mocenskou změnu inklinace k „revolučnímu právu“. Nová moc se chrání odklízením těch, kteří by se jí mohli protivit, a ohýbáním přizpůsobivých. Po prvních volbách to byl zejména lustrační zákon z roku 1991. Měl chránit státní správu před možnou sabotáží ze strany těch, kteří se nesmířili s porážkou. S personálními otázkami na Federálním ministerstvu vnitra (FMV) souvisela i první větší aféra tehdejší doby, spojená s útokem na ministra Richarda Sachera. Pohnout nomenklaturními strukturami nebylo ovšem tak jednoduché, v privátním sektoru prakticky nemožné. Ještě v srpnu 1990 vystoupil český premiér Petr Pithart

s tím, že je nutné hájit „právní stát“. K výročí 21. srpna 1968 ale vystupuje prezident Havel s prohlášením, že „revoluce není dokončena“. Zbavit „staré struktury“ privilegií je v logice mocenských změn pochopitelný krok, jsou-li ale zbavováni občanských práv, dostáváme se do kolize s právním státem. „Nové struktury“ podlehly v tomto bodě pokušení si zjednodušit práci. V komunálních volbách na podzim 1990 však získali komunisté 17 % a ukázalo se, že mobilizace k „druhé revoluci“ se už míjejí účinkem. Symbolickým aktem pak už bylo jen přijetí zákona o době nesvobody, kde se konstatovalo, že minulý režim porušoval lidská práva i své vlastí zákony. Vyrovnání s minulostí ale samozřejmě takový zákon nemohl zvládnout. Dnes už tzv. staré struktury zestárly, nebo se etablovaly jinde. Účinnost lustračního zákona je dnes již slabá, spíše symbolická. Proto je otázkou, proč byla platnost téhle specifické právní normy v r. 2000 znovu prodloužena, a to na neurčito. Ve standardních poměrech (právo EU je nepochybně v tomto smyslu standardní) se jedná o normu svojí konstrukcí diskriminační. Jde vlastně o ve své podstatě „starostrukturní“ udržování principu kolektivní viny v právu, oživující politiku účtování v rozporu s heslem „Nejsme jako oni“. Tlak sílícího antikomunismu na druhou stranu nutil komunistickou levici do obranářského postoje a uzavření se debatám o vlastní minulosti. Jiná rovina problému je informovanost veřejnosti o tom, co minulý režim vše dělal, včetně zpřístupnění svazků vedených státní policií. Problémem je, jak pracovat s informacemi, které mohou mít částečný nebo zavádějící charakter. Zčásti byly skartovány už v prosinci 1989 (údajně na rozkaz náměstka FMV A. Lorenze) a nedostala se k nim ani parlamentní komise k 17. listopadu. Československo se tehdy také stalo zpravodajsky otevřenou zemí a různé agentury se už tehdy nepochybně přes tehdejší dohody připravovaly na budoucí střet o tento prostor. Zpravodajské služby samozřejmě mají také zájem na kontinuitě informací. Logika věci říká, že po roce 1989 byla stará agenturní síť částečně převzata. Nejdříve byly zveřejňovány tyto informace na divoko (v roce 1992 tzv. Cibulkovy seznamy v tiskovině Rudé Krávo) a tudíž s minimální důvěryhodností. Po nějakou dobu prostě chyběl systém. Za systémový krok nelze ale označit ani pozdější vytvoření Úřadu pro dokumentaci vyšetřování zločinů komunismu (vznikl v roce 1995) s pravomocí nejen dokumentační, ale i trestního stíhání. Pozdější institucionalizace péče o paměť národa v podobě vzniku státního Ústavu pro studium totalitních režimů (v roce 2007) je podobný druh nesystémového, orwellovsky zpolitizovaného řešení. Taková instituce se musí vyvarovat pochybení směrem k ochraně státního zájmu. Prezentuje se jako nezatížené zastřešující centrum poznání komunistických diktatur. Spíše by ale měla usnadnit veřejnosti orientaci v informacích. Na profesionální historické bádání je tu Ústav soudobých dějin Akademie věd ČR. Ve srovnání s tímto vývojem se ukázal obdobný úřad sousední německé vlády (známý Gauck-Behörde z roku 1991) jako zdařilejší projekt.

14


15


★

Rozhodnout o legálním uvolnění informací z bývalých svazků státní bezpečnosti vyžaduje odborné rozlišení typů informací. Samozřejmě se respektovalo nebezpečí dekonspirace zejména u rozvědky (tam by mohlo jít o životy). Nejsnazší je to u možnosti nahlédnutí do evidence zájmových osob. Svazky StB ale byly takto zpřístupněny až zákonem z roku 1996, a to pro ty, na něž byly vedeny. V roce 2002 byly otevřeny dalším ke studiu (netýká se kádrových spisů samotných důstojníků). Pokud se přihlédne k obecným zásadám ochrany osobních údajů, bylo by toto vše v pořádku. Problémem je, pokud selektivní přístup k informacím slouží politickému účelu, a ne objektivní informovanosti. I když to ve srovnání s jinými pohnutými obdobími naší historie nemá cenu dramatizovat, ani nová moc v ČR po roce 1989 v tomto ohledu nemá čisté svědomí. Analytické dějiny tajné policie patří přitom k historickému poznání. Zůstat i po Listopadu 1989 členem komunistické strany asi vyžadovalo určitou odvahu jít proti proudu. Lidé v produktivním věku se museli ohánět – starat se o rodinu, udržet si práci, jejich setrvání vyvolávalo reakce od pochopení až po hulvátství a osobní útoky. K této odvaze ale patří i odvaha sebekritiky. Nést bez couvání břemeno minulosti komunistického hnutí a současně neustupovat recidivám nedemokratických praktik a s časem znovu oživovaným starým manipulativním mýtům. Naděje moderní levice je spojit novou perspektivu s překonáním starých chyb. Tato prostá pravda se snadno deklaruje, ale hůř naplňuje. Symbolicky to vyjadřuje debata o omluvě komunistů za tzv. totalitu. Někdejší KSČ vyslovila tuto omluvu na svém mimořádném sjezdu v prosinci 1989. Omluva je součástí pochopení, že nešlo o neodvratitelné důsledky dějinných procesů, že jiný pohled na minulost je nadějí pro budoucnost. Tento sjezd proto označují za kontrarevoluční jen ti, kteří nic nepochopili a vězí v stereotypech udržovaných rigidní ideokracií minulého režimu. Kdo se domnívá, že má monopol na historickou pravdu a podřizuje ji dobrovolně logice udržení moci, ve skutečnosti ztrácí schopnost pravdu hledat. A psychicky nezvládnutý pocit uražených a ponížených jej udržuje v myšlenkovém ghettu. Mnozí to mysleli se socialismem dobře, i když tušili, že něco není v pořádku. Střet s pádem věčných pravd jim způsobuje určité trauma. Omluvy mohou být na různé téma a čeká se na ně někdy dlouho. Dodnes například katolická církev nerehabilitovala reformátora Jana Husa (papež Jan Pavel jen při své návštěvě u nás vyslovil lítost nad jeho upálením), či Turecko se neomluvilo za genocidu arménského obyvatelstva. Nejde o to, že to změní minulost, většinou se také omlouvají ti, kteří tehdy ještě nežili nebo nemohli odpovídat za to, co se tehdy dělo. Přesto se například prezidenti USA omlouvali za genocidu původního indiánského obyvatelstva. A někdejší německý kancléř a hlava Socialistické internacionály Willy Brandt se omluvil Polákům za genocidu provedenou Hitlerem.

Na téma omluv jsem se setkal s reakcí, že je třeba odmítnutím omluv nastavit zrcadlo ostatním, v zájmu těch, co marně čekají na omluvu za aktuálnější hříchy dneška. Jiní chápou omlouvání jako slabošské podbízení a flagelantské sebezavržení. V diskusi zazněl i názor, že je třeba se bránit podsouvání tématu minulosti, když jsou tolik důležitá aktuální témata, například situace hospodářské krize. Někteří kritikové omluvy citují i George Orwella: „Kdo kontroluje minulost, kontroluje i budoucnost.“ Ale to svědčí i ve prospěch omluvy – jde přeci o to, aby budoucnost byla lepší. A k tomu kolektivní spojení politické a morální odpovědnosti vůči minulosti může přispět. Kořeny případného opětného totalitárního úpadku mohou být banální, začínají v opomíjení demokratické kultury a v koketování se silami davu. Nové poměry neznamenaly jenom unést dědictví minulosti a nalézt nezbytný modus vivendi s různými oživovanými politickými proudy. Do republiky se vraceli různí představitelé předlistopadové emigrace, kteří zde využívali svou specifickou životní zkušenost. V minulosti bylo několik vln, ve kterých odcházeli do ciziny nejen vystěhovalci hledající novou vlast, ale i cenné talenty, které by za jiných okolností působily tady u nás doma. Samozřejmě, že mezi emigranty byli různí lidé, ale v principu šlo o důsledky uzavřenosti systému v době, kdy se naopak otevřenost vůči světu stávala stále významnějším činitelem civilizačního vývoje. Jako ekonom jsem se mohl seznámit po roce 1989 důkladněji například s dílem prof. Oty Šika (známým nejvíc hospodářskými reformami ze 60. let) či prof. Jaroslava Vaneka (proslavil se svým pojetím participační ekonomie) a dalšími. Z emigrace přišli odborníci jako prof. Jan Švejnar, někdejší hlava Národohospodářského ústavu Akademie věd, či Eduard Outrata, v 90. letech šéf Českého statistického úřadu. Zajímavá pro mne osobně tehdy byla také setkání s takovými osobnostmi české emigrace, jako byl prof. Ivan Sviták či prof. Radomír Luža, dnes již bohužel oba zesnulí. Z emigrace přišly nepřehlédnutelné osobnosti jako prof. Erazim Kohák či prof. Václav Bělohradský. Dnes již je jiná doba, informace ze zahraničí přicházejí plynule a je jich spousta, mladí lidé mohou získávat zkušenosti pobytem ve světě. Rodí se tak inteligence, pro kterou už není hranic. Tehdy to ale byl jeden z faktorů, který také rozšiřoval naše stále ještě poněkud provinční horizonty. Naděje před dvěma desetiletími byly velké. To, že se mnohé z nich nenaplnily, neznamená, že to byly naděje liché. Levice, zejména ta kolem nově vzniklé KSČM, zpočátku jen hájila oprávněnost socialistické perspektivy a vysvětlovala potřebu nezahodit myšlenkové dědictví marxismu. V zastupitelské demokracii se snažila být levicovou pojistkou proti přílišnému posunu levice doprava. Otevřít se novému myšlenkovému kvasu, dosáhnout jeho demokratické syntézy a profilovat se i prakticky na alternativních projektech se dařilo jen z malé části.

16


17


★

Radikální levice z toho nemusí být zoufalá. Ve srovnání s jinými zeměmi je na tom ČR ještě relativně dobře. Ale je to slabá útěcha v situaci, kdy je potřebné učinit další krok. Také Listopad 1989 může mít svůj thermidor, své konzervativní couvnutí. Pokud však racionální pragmatici utonou v bažině oportunního chování, mohou šanci dostat nositelé populismu a různí hypnotizéři davů. Některé hříchy minulosti, vytěsněné jen někam do kolektivního podvědomí, se začnou vracet jako zlé svědomí. A taktická dvoukolejnost chování KSČM, podle radikálně demokratické linie neokomunistických teoretiků a podle snahy zavděčit se konzervativním stereotypům, nabude charakteru schizofrenie, která se už opravdu ustát nedá. Fakt světové hospodářské krize může nahrát i extremistům a pod jejich prapory nemusí skončit jen různí looseři a deprivanti. Příkladem nemusí být jen sovětské gulagy či české uranové lágry, ale třeba americký mccarthismus či pinochetovský teror. Pokud se nechceme vrátit od demokracie limitované přes nějakou řízenou demokracii až k politickému autoritářství, tak je možný jen opačný směr – posilování různých prvků samosprávy a participace k demokracii rozvinuté. Chce to ale věcný přístup, pouhá víra ve vize (ať již tradiční nebo moderní) končí nepraktickým a snadno manipulovatelným utopismem.

Ukázalo se, že tyto myšlenky byly nedostatečné, jejich chápání fundamentalistické a jejich aplikace pro konkrétní politické účely zkornatělé deformovanou mocí. Sociální jistoty narazily na meze efektivnosti a měnily občany na pasivní klienty státního aparátu. Do krize se dostal tradiční industrialismus i systém politické reprezentace. Zjevná diskrepance vznikla mezi výsadní dějinotvornou rolí proletariátu a jeho reálně nízkou ochotou k revolucím zejména s ohledem na omezení tzv. absolutního zbídačování ve vyspělejších zemích. V nastalé celkové dezorientaci je logická konzervativní reakce na tuto krizi. Dominuje v ní konzervativní pravice, ale žije z ní i konzervativní levice, která znovu svou symbolikou a rituály bojuje o ztracenou důvěru. S tím souvisí tendence k opětnému posilování nacionalismu v rámci socialistického hnutí a obranářská politika vůči civilizačním změnám spojená s nostalgickou iluzí velkého návratu k ztracenému ráji. Lidé místo střízlivého pohledu na dějiny chtějí zase snít v nábožném vytržení o spásonosných poměrech, které přijdou v soudný den světového kapitalismu. Konzervativní strategie „nic neměnit“ má svá rizika – starolevicová rétorika bezesporu stále mocně souzní s nejnuznější částí voličstva, se všemi, kdo mají pocit, že cokoli by bylo lepší než to, co mají teď. Paradoxně je tu paralela se současnými krajními skupinami, snícími o radikálním návratu k ztracenému ráji, jako jsou bojovní odpůrci globalizace a nejhorlivější zelení. Nahrazují staré floskule novým obranářstvím, ale perspektivnější sociální skupiny mají problém udržet. Odrazuje také to, že když se tohle obranářství dostane k moci, rychle se ukáže absence pozitivních řešení. Je tu samozřejmě možnost hledání nové moderny s inovovanou politickou identitou. Pro tuto modernitu jsou klíčové pojmy změna a mnohoznačnost. Klasická kritická teorie byla „pevná“, usilovala o jednoznačnost. S její krizí se rozpadla víra, že cesta, po které postupujeme, umožňuje zvládat sociální rámce, ve kterých žijeme. Způsobuje to vlažný vztah k normativně pojatému veřejnému zájmu. Omezování manévrovací svobody je vnímáno jako překážka pokroku. Odstraňují se hranice jako kontrolní místa a moc se přesouvá do exteritoriality. Soutěží se o pozici v síti možností, kde klíčovým lidským právem je přístup k informacím.Zygmunt Baumann pro to používá metaforu tekutosti, ve které moc protéká mimo dosah aktérů politického života, mimo snadno kontrolovatelná pravidla. Na téma radikalizace či modernizace moderny byly napsány v posledních desetiletích tisíce stránek. Radikální pochybnosti vystavily sporu i základy levicového myšlení položené v 19. století. Je jasné, že každý systém, který se chce vypořádat se změnami ve svém okolí, musí čas od času projít nějakou transformací, a to i programovou. Rodící se modernizační strategie má ale opačný problém oproti strategii konzervativní. Chudé nezajímají sofistikované diskuse o vícezdrojovém financování veřejných služeb, složitých

1. 2. CO S KORNATĚNÍM IDEJÍ ? Degenerativní procesy nemusí postihnout jenom naše arterie. Zužování tepen v našem organismu popř. tvrdnutí jejich stěn souvisí s naším stravováním a metabolismem. Podobně je tomu ale i s duchovním životem společnosti, se schopností okysličovat náš život potřebnými idejemi. A pokud do částí těla společnosti neproudí inspirující myšlenky, nekončí to jen mocenskou sklerózou. Proto je třeba příznaky kornatění ideologií včas rozpoznat a také důsledně léčit. Nově vzniklá situace vyvedla z domýšlivosti nositele tradičních racionalizačních konceptů a dogmatizovaného osvícenectví. S levicí byla spojována idea pokroku dějin, představa šípu času, který nás osvobozuje z pout zaostalosti a vede nás k emancipované budoucnosti. Víra v revoluční sílu probouzela spící masy, bořila autority minulosti, ale také sloužila novému pokryteckému zdůvodňování „vůle k moci“ a redukování politiky na ovládnutí represivních funkcí státu. Hlásal se přitom pokrokářský chiliasmus, ale pěstoval se antagonismus levicových sil v boji o hegemona na levici.

18


19


★

daňových systémech či pravidlech pro neziskový sektor. To, co nad těmito tématy prožívají experti různých profesí, veřejné mínění tak docela nemobilizuje. Samozřejmě že k programovému posunu dochází. Dnešní dokumenty KSČM jdou v myšlenkách politické a hospodářské plurality dál, než kdy šly různé ty „rozvracečské“ texty jako například Několik vět. Co ale schází, je vědecká syntéza všech těchto změn do nového projektu. V tříšti nesourodých teorií je třeba provést úklid, nejen je eklekticky pospojovat. Při hledání nové moderny v složitě strukturovaných sociálních dějích (opírající se o komunikativní racionalitu), popř. reflexivní moderny (s reakcí na nezamýšlené důsledky svého vlastního konání), má zvláštní místo vztah k myšlenkovému proudu spojenému se jménem Karla Marxe, popř. dalších klasiků marxismu. Karel Marx je samozřejmou součástí evropských a světových dějin jako myslitel nabízející propracovanou analýzu společnosti, jako inspirátor společenských reforem a jako pomocník sociální kreativity. Základním paradigmatem je pro marxisty dlouhodobá materiální determinace společenských procesů a tendence k zespolečenštění práce a výroby spojené zejména s teorií pracovní hodnoty a nadhodnoty nebo s analýzou společenských tříd. Díky Marxovi můžeme uznat vliv sociální pozice člověka na to, co si myslí a co dělá. Je třeba odlišit myšlenkové stereotypy těch, kteří z Marxe často nečetli ani řádku, ale ideologii marxismu vnímají jako zjevenou pravdu. Dnes již nemají monopol strážcové čistoty víry, neustále jak drábové peskující „ideologické heretiky“ za snahu o kritické myšlení. Marxismus se vyvíjí – od historického marxismu klasiků k poněkud difúznímu neomarxismu. Dnes je v každém případě marxismus pluralitní, vnitřně strukturovaný proud. Svou skladebností může překonávat následky předchozí hašteřivé etapy. K řadě klasických dogmat má dnešní levice už profánní vztah včetně víry ve svou univerzální misi. V části hnutí je klíčovým pojmem leninismus. Lenin je spojen zejména s ruskou Říjnovou revolucí a teorií sociálních revolucí vůbec. Ale leninismus je jen jeden z proudů marxismu, a to neodmyslitelný od specifických ruských podmínek. Carské Rusko bylo hospodářsky zaostalou polofeudální zemí. Marx je ve své době charakterizoval jako abstraktní puzení k moci bez základu občanské společnosti. Koncem války Němci věřili, že bolševici otřesou stabilitou ruského státu, a tak pomohli dostat v zaplombovaném vlaku Lenina z emigrace do Ruska. Jak řekl Winston Churchill „Němci dopravili Lenina do Ruska jako bacil moru“. Nakonec ale padl nejenom starý režim v Rusku, ale i německé císařství. Lenin přitom nebyl velkoruským šovinistou, možná i proto, že mu v žilách kromě ruské kolovala i kalmycko-tatarská a německá krev. Osud Ruska byl pro něj jen předstupněm světové revoluce. A sověty v čele s Leninem v této situaci přinesly vizi nového začátku, radikální alternativy. Vizi nicméně nenaplněnou.

V řadě ohledů Říjnová revoluce měla nezralý formační charakter a výsledek se v mnohém lišil od cílů, jež si postavila. Přesto dosáhla mnohého: rozbila nejen starý stroj zaostalého Ruska, popohnala sociální vývoj i v Evropě a probudila koloniální národy. Vznik SSSR změnil globální poměry ve světě. Straníků ovšem ubylo a byrokratů přibývalo, místo diktatury proletariátu vznikla diktatura nad proletariátem. Machiavelistická logika moci ale byla rozhodující, i když to zaráželo i mnohé ruské marxisty. Například Plechanov pár dní po Velkém Říjnu se děsil: „bolševici strhávají ruský lid na cestu největší historické pohromy“. Rosa Luxemburgová prohlásila: „Lenin likviduje veškerý smysl a ideály marxismu.“ Radikální pravice klade dokonce rovnítko mezi Lenina a gulagy. Pro mne je Lenin symbolem praktického pokusu o vybudování nového světa, s jeho klady, ale i zápory. Lenin se domníval, že avantgardní strana musí v demokraticky zaostalé zemi, jako je Rusko nahradit fungování struktur občanské společnosti. Diktát ruské revoluce nevedl ke vzniku pojetí leninské strany jako nástroje demokratického politického života, nýbrž jako nástroje bezohledného boje. Ke kronštadtskému povstání v roce 1921 řekl Lenin: „Je to bezesporu nebezpečnější než všichni bílí dohromady.“ Rozvoj občanství a samosprávy toto pojetí podle některých marxistů překonal. Lenin je také realizátorem kritizované doktríny o diktatuře proletariátu a stál u zrodu Kominterny. Už jen změny, které za sto let od času Lenina proběhly, vedou k opodstatněnému požadavku vnímat ho jako významnou historickou osobnost, ale bez onoho dřívějšího zbožštění mimo čas a prostor. Samozřejmě že Marxem a klasiky historie myšlení a společenských iniciativ nezačíná a nekončí. Marx sám pak je integrální součástí širšího proudu duchovních dějin s vazbami na nemarxistické a postmarxistické myšlení. Není třeba mluvit o Marxovi tak stydlivě, jako to činí dnešní sociální demokraté. Hlavně je třeba ho vnímat otevřeně. O autentičnosti výkladu myšlenek Karla Marxe se dodnes přou jak politické strany, tak i volnomyšlenkářští intelektuálové. Marx dal svým následovníkům mnohé podněty včetně své historické metody, jeho dědictví ale později ztuhlo v ortodoxní doktrínu a marxistická filosofie v odcizenou ideologii. S Marxovou humanistickou a emancipační vizí nemají mnoho společného ani někdejší 50. léta, ani přežívající nostalgické snění po starých časech. Je jisté, že by Marx fetišizaci a odlidštění svých myšlenek ostře odmítl. Hodnověrnost Karla Marxe souvisí podle mne s pochopením nejen historického kontextu jeho díla, ale i toho, co je v jeho díle nadčasové a čím oslovuje i nemarxisty. Některé interpretace zdůrazňují ekonomickou podstatu teorie, druhé si více všímají duchovních a emancipačních přesahů, další se soustřeďují na transformaci Marxových myšlenek do konkrétního programu. Marx pro mne představuje především myslitele, který ze syntézy rozporů nedoktrinálně odvozuje futurismus osvobození člověka. S tím souvisí i jeho známé prohlášení, že „není marxista“, jak se můžete dočíst například

20


21


★

v dopise Engelse Paulu Lafarguovi (srv. Spisy sv. 37, Svoboda, Praha 1972, str. 521). Engels tam připomíná, jak mu Marx v reakci na francouzské tzv. marxisty napsal: „Ce qu’il y a certain c’est que moi, je ne suis pas marxiste“. Ve sjezdových dokumentech KSČM byla přijata formulace, že KSČM vychází z dlouhodobých tradic marxistického myšlení. V tom je podle mne obsažen kritický historický přístup k Marxovu dílu. Současnost marxistického myšlení předpokládá totiž dvě důležité věci. Za prvé vrátit se k myšlenkám klasiků ověřeným společenskou praxí, čerpat z autentického Marxe, nově ho číst bez deformací a limitů někdejší postátněné rigidní ideologie. Za druhé otevřít marxistické myšlení novým poznatkům. Jde o diskusi, v čem překračujeme teoretický základ, který byl formulován v 19. století, tj. v čem a jak jít za úroveň poznání dosaženou za Marxe. Je tu především otázka sociologického a politického významu společenských tříd. Ano, KSČM se zřekla diktatury proletariátu, která absurdně a pokrytecky zahrnovala do forem demokracie diktaturu strany. Odsoudila také hlásání třídní zášti v duchu hesla třídy proti třídě. Ale třídy tu přeci jsou nezávisle na nás. Pokud pojem třídního boje evokoval třídní násilí, lze použít pojem třídní zápas, kde se objektivní sociální konflikty řeší demokratickým způsobem a ve snaze ty neopodstatněné rozdíly odstraňovat. Myslím, že převaha pozitivní sociologie ještě není popřením existence třídní struktury společnosti. Použití různých statusových kritérií je jen jiným způsobem vedení analytického řezu napříč společností, kde dominují kritéria z oblasti profesní a kritéria sociální sebeidentifikace. Klasická teorie historické role dělnické třídy je v současnosti do jisté míry objektivně modifikována. Souvisí to se změnami charakteru práce, s úbytkem klasického průmyslového dělnictva známého z doby klasiků a jeho sociální fragmentací. Souvisí to i s větší, mnohonásobnou zprostředkovaností tzv. třídnosti. Výrazné začínají být znaky tzv. znalostního proletariátu (kognitariátu), pro který se teprve otevírá perspektiva nové třídy, třídy samosprávných společenských vlastníků vycházející z již patrné tendence rozvoje ekonomické demokracie (v nejvyspělejších zemích se projevuje v tzv. postkapitalistických prvcích). Ale i pro tuto třídu platí, že nevystupuje na scéně dějin jako určitá kolektivní postava s jednotnou objektivní identitou, ale že má složité strukturální charakteristiky a zdaleka neplní nějakou integrující funkci ve společnosti. Přesun produktivních zdrojů k intelektuálním kapacitám také znamená, že svět chytrých lidí je rutinně užíván laiky, kteří jsou nuceni se orientovat bez zprostředkující expertizy a někdy proto raději dávají přednost starým parciálním jistotám. S marxismem je slučitelný i koncept radikální demokracie překonávající různé typy panství. To nutně nemusí být koncept postrevoluční ani nemarxistický. Radikální demokracie prostě jen přenáší na legální půdu vztah skokových změn s postupnými evolučními kroky a doplňuje odlidšťující mechanismy politiky a ekonomiky participací

lidí na věcech veřejných. Je jen škoda, že původní československá cesta k socialismu po druhé světové válce tento koncept opustila. Přijetím praxe občanské společnosti dospěl marxismus k redukci nadvládí státu, které šikanovalo a infantilizovalo občany. Proměna společnosti autoritou shora je nahrazována proměnou společnosti zdola prostřednictvím svobodného sdružování a sociálního sebeurčení. Sociální emancipace není je boj s vykořisťováním v základně, ale i se vztahy nadřazeností v nadstavbě (prostor pro vytváření autonomie a rozvoj osobních práv). Někteří vytýkají Marxovi, že se zcela nevymanil z vulgárního materialismu. Duchovní rozměr a transcedence člověka ale nemůže být marxistům cizí. Pro moderního marxistu jsou dynamické systémy vybaveny prvky jinakosti a demokracie je nutně soužitím v různosti. Tzv. prvotní otázka filosofie o vztahu idealismu a materialismu tak ztrácí rigorózní charakter. Jak materialismus, tak idealismus mohou utonout v nesprávném, falešném vztahu k realitě, který pak vede k falešnému životu. Rozdílný důraz na duch či materii by neměl překážet společnému úsilí dosáhnout přesahu k spravedlivějšímu světu. Spojit spor s plodným dialogem v této věci je trvalý úkol. Již v 60. letech našli křesťané a marxisté cestu k dialogu. Křesťanskému humanismu se příčí nelidské důsledky kapitalismu stejně jako marxistům. Jestliže prví akcentují úsilí o změnu v rámci velkých sociálních skupin, druzí věří na revoluci hlav a srdcí, vycházejí z pojetí člověka jako duchovní bytosti. Oba hledají ideál člověka vůbec, jedni jako průsečík sociálního bytí, druzí jako cíl i prostředek boží lásky. Jestliže křesťané hovoří o platonismu, marxisté mají svou avantgardu. Proti pravověří nastolujícímu panství abstraktní etiky či esencialismu společenských tříd ale dnes stojí podle mne antiautoritářské občanství. Marxistická transcedence, tedy přesah do toho, co dosud neexistuje, není ani čistě idealistická, ani vulgárně hmotařská. Může s náboženskou transcedencí klidně koexistovat při hledání lepšího světa. Bezvěrectví není cynicky pyšné, má také svá muka pochybností, jak se svět poznání otevírá novým souvztažnostem a novým pravdám. Rozum stavící věci „mimo svatyně“, je profánní. Ale ani věřící člověk přeci nechce být otrokem kultovního ritu. Ten vede k zaslepenosti a manipulaci – a je jedno, jestli předmětem uctívání je kanonizovaný marxismus nebo dogma o existenci Boha. Z českých humanistických marxistů se zejména Milan Machovec vždy snažil o dialog filosofie a náboženství (viz kniha „Ježíš pro moderního člověka“, 2003). Vycházel z toho, že organickou součástí eschatologického konceptu Božího království je revoluční sociální náboj. A pravým následovníkem Ježíšova odkazu je ten, kdo přijal sociální podmínky nebeského království za svůj praktický životní rozvrh.Dialog křesťanů s marxisty šel po cestě od pravověří k demytologizaci víry a nahrazení slepého ritu hlubokou lidskou touhou a zkušeností. Tento dialog tvořil most z etických hodnot přes propast mezi Východem a Západem (viz například sborník Paulus-Gesellschaft). Průnikem

22


23


★

křesťanské teologie a marxistické sociologie se stala zejména v Latinské Americe teologie osvobození. Distancuje se od třídní nenávisti, ale přijímá nutnost sociálního zápasu. Utrpení utlačovaných chudých je do nebe volající hřích a tuto situaci je třeba změnit. Vliv je ale i opačný. Například lze vzpomenout Vítězslava Gardavského, který ve své studii Bůh není mrtev (1967) ukazuje, že i pro ty, kteří v Boha nevěří, je dědictví křesťanské a židovské kultury přínosem. Biblické příběhy řeší obecné problémy eticko-filosofické, jak důležité jsou křesťanské ctnosti, jako je upřímnost, prostota a soucit. Možnost formování jakési společné křesťansko-komunistické ekumeny nepřeceňuji. Ale tolerance, vzájemná inspirace a třeba i občasná součinnost je možná. Mám i osobní příklad takové komunikace s věřícím na téma křesťanského rozměru komunismu a naopak komunistického rozměru křesťanství. Již počátkem roku 1990 zveřejnily České noviny výzvu k založení platformy všelidských hodnot a duchovního porozumění v KSČ, kterou jsem jako ještě čerstvý člen komunistické strany podepsal společně s jedním věřícím kolegou. Deklarovali jsme v ní přesvědčení, že lze spojit výkonnost s humanitou, že se vyplatí víra lidí dobré vůle v možnost skutečné emancipace a že se najde most mezi ateisty a věřícími v orientaci na transcendentální cíle. Vždyť co jiné jsou společenské utopie, než taková forma transcedence. Kriticky u nás komunikovala po roce 1989 s marxisty také křesťanská iniciativa Kairos (například Ivan O. Štampach či Ilja Herold). To, že Marxovy myšlenky vstupují do různých ideologií, samo o sobě ještě nemůže být problém. Jde o to do jakých. Zmatek v diskusích o Marxově myšlenkovém odkazu vzniká proto, že za režimní ideologii marxismu-leninismu se de facto schovávají stalinisté. Postdogmatický marxismus ale bariéry této ztuhlé odcizené ideologie překračuje. Marxismus nelze ztotožňovat se stalinistickými deformacemi zahrnujícími úzce mocenské řešení třídních konfliktů i vulgární ekonomismus omezující duchovní rozměr naší existence. K marxistickým paradigmatům patří teze o socialistickém řešení historických limitů kapitalismu. Dnes dominující kapitalismus samozřejmě není konec dějin. Proč by vůbec měly dějiny končit? Nestačí ale jen nesouhlasit s kapitalistickým uspořádáním a s ním spojeným establishmentem a postulovat návrat k autentickým, nedeformovaným kořenům socialistického hnutí. Podmínkou nutnou (nikoliv však dostatečnou) je vědomí, že není možné hnát lidi do socialistického ráje násilím. Znamená to respekt vůči demokratické cestě k sociálně spravedlivé společnosti, respekt k politické i ekonomické pluralitě. Do strategické výbavy levice patří i ona gramsciovská dlouhá pouť institucemi. Komunistická vize je určitou radikální hodnotovou orientací, azimutem, ale při její aplikaci se učíme být většími realisty. Žádný monopol na pravdu, je nutné otevřít se novým inspiracím a nově nakumulované historické zkušenosti. V tomto duchu však také musí být inovován program.

Socialistické řešení aktualizuje analýza příčin selhání historického pokusu o takové společenské uspořádání v rámci tzv. sovětského bloku. Skutečně marxistická analýza tohoto selhání je odpovědností současných marxistů. Musí jít o analýzu hluboce kritickou, bez výmluv a relativizování. Osobně přiznávám, že v této oblasti pociťuji i dnes určitý dluh. Z logiky stalinizovaného systému vyplývaly vážné deformace, které aktivitu a seberealizaci lidí blokovaly a vyvolávaly posléze i určitý aktivní odpor. Smutný debakl historického pokusu o socialismus ale neznamená, že idea socialismu je mrtva. Návrat na kapitalistickou trajektorii, který v dlouhodobém dějinném měřítku znamená krok zpět, není osudový. Stejně tak Marxova myšlenka zákonitého překonání kapitalismu neznamená mesiášské hlásání jeho konce. Jde tu o dedukci možnosti kvalitativního řešení jeho rozporů. I současní autoři jako například sociolog Immanuel Wallerstein či István Mészáros jasně dokládají prohlubující se strukturální krizi současného kapitalismu. A už tato krize samotná oživuje zájem o systémová řešení. Potřebujeme ale věcný rozbor problémů a možností současného kapitalismu, ne sakrální text pro mesiáše, i kdyby se schovávali za heslem „zpět k Hegelovi“. Halasný verbální antikapitalismus se liší od Marxova analytického přístupu. Život však rozvrací iluze a zbožná přání. Klasik sám se nebál kapitalismu přiznat i určité kladné rysy a „civilizační poslání“. Ukazuje se přitom, že rozvoj vědy a techniky otázku překonání kapitalismu nezjednodušuje. Naopak, klade vyšší nároky a přináší nová rizika. Kapitalismus tu jistě nebude na věky, ale stále se vyvíjí a zatím zvládl své krize a porazil i první formu socialismu. Víra ve svržení kapitalismu se někdy stává takovou mantrou radikálních akademiků, jako je lingvista a přesvědčením anarchosyndikalista Noam Chomsky. Rád a čtivě kritizuje globální kapitalismus, slabý je ale v řešeních. Nebo jiný příklad. Až chruščovovsky komicky působí například výrok Wallernsteina na World Social Forum (WSF) v Porto Alegre v roce 2001: „Za padesát let tu nebude kapitalismus.“ Podobné věci nás ale příliš neposouvají, ostatně i WSF, ačkoli má ještě významný potenciál, prožívá svou krizi. Strategie rezistence neformálních sociálních sítí na korekci globálního kapitalismu nedostačuje a různé politické elity si snaží tento potenciál přivlastnit pro své účely. Uvažovat o alternativě kapitalismu proto není nic odsouzeníhodného. Jen na nich bude třeba ještě hodně zapracovat. Koncepty, které radikální levice nabízí společnosti – a to jak na české, tak zejména na mezinárodní úrovni – ještě nemají takovou hloubku a přesvědčivost, jakou by měly mít. Platí také, že socialistickou ideu již nelze sevřít do monopolu na jedinou pravdu, místo ideové jednoty půjde o víc, o společně sdílené a společně prosazované.

24


25


★

Chabé se ukázalo idealistické pojetí socialistického člověka – budovatele, který si nežádal pozlátka západního konzumu a žil z morálních imperativů. Moderní socialismus by měl dnes umět reagovat na výzvy globalizujícího světa, včetně řešení ekologických ohrožení. Měl by také přesáhnout překonat současnou úroveň práv člověka. Hodnověrným rozvinutím Marxovy analýzy zbožní výroby je pojetí socialismu jako vzájemně se doplňující struktury trhu a participace. Hovoříme-li o socialismu novém, poučeném o historická selhání, je nutné si ujasnit, v čem se od onoho historického pokusu před rokem 1989 liší, od čeho se přesně distancuje. Minulý režim vnímám osobně jako svébytné nakročení za hranice kapitalismu, i když zjevně vázané geopolitickou realitou a deformované esenciálními zájmy řídícího aparátu zajištujícího moc „strany a vlády“. Nejde přitom o nějaké nahodilé lidské nectnosti, subjektivní selhání. Jde o hegemonistický způsob uplatňování velmocenské role SSSR a o objektivní základ zájmů řídícího aparátu jako specifické společenské vrstvy. Například kvazi-vlastnické ovládání výrobních prostředků řídícím aparátem stojí určitě za hlubší analýzu, a to i s použitím Marxova myšlenkového aparátu. Logice marxismu by odpovídalo, že objektivní podstatou problémů minulého systému bylo nedokonalé zespolečenštění. Autoritářská hierarchie řídícího aparátu totiž svými svébytnými zájmy (ono marxovské „abstraktes Machtstreben“) vskutku deformovala zprostředkování vlastnických funkcí. Zjednodušeně lze v rámci levice hovořit o několika hlavních proudech v názorech na předchozí režim. V prvé řadě je hodnocen jako systém své epochy, objektivně nezralý, ale i subjektivně uspěchaný, přeskakující etapy (cíl rozvinutého socialismu už byl v podstatě utopií). Další názory ho hodnotí jako pouhý pokus, který se nakonec ani socialismem nestal, měl být jen jakousi meziformací. A v neposlední řadě se liší názory na zákonitost jeho zániku v důsledku tzv. systémové chyby – jedni ho mají za zákonitý, druzí uvažují o jeho degeneraci a nereformovatelnosti až od určité jeho fáze. Debaty na tato témata budou jistě ještě dlouhodobé. Dogmatici podobné diskuse nepřipouštějí, mají je za nepřijatelné hereze. V každém případě už I. sjezd KSČM v Olomouci v roce 1990 akceptoval formulaci, že šlo o „systémovou krizi socialistického společenství“. Federální sjezd KSČS (tedy KSČM a KSS-SDL) v listopadu 1990 obdržel i dokument „Historické kořeny zápasu o novu levicovou stranu“ (autor prof. Václav Čada). Text Programu KSČM nakonec schváleného v roce 1992 na kladenském sjezdu pak zahrnuje formulaci „KSČM zásadně odmítá mocenskou svévoli předlistopadové byrokratické elity. Porážku a zhroucení socialismu stalinsko-brežněvovského typu pochopila především jako důsledek faktického opuštění socialistických a komunistických myšlenek“. Tato slova je třeba bránit, jakkoli by si snad někdo mohl myslet, že už jsou zapomenuta. Je to součást prevence před renesancí tohoto zhoubného fenoménu.

Musíme být schopni diskutovat o budoucnosti bez této zátěže otázek stalinismu. Vedení KSČM opakovaně prohlašovalo, že „nejsou žádné návraty, jen cesta vpřed“. Především u starších členů je vidět jistá zakořeněnost v minulosti. Ale stejně i většina z nich chápe, že vracet se nelze. Na rozdíl od ruských komunistů pro ně osoba Stalina není předmětem takového kultu (v Rusku se v posledních letech objevovaly zarážející pokusy o jeho případnou rehabilitaci a podle průzkumů si polovina obyvatel myslí, že Stalin sehrál pozitivní roli). To neznamená, že tu nejsou četné praktické problémy destalinizace hnutí a že ve strachu z „reformismu a sociáldemokratismu“ nemohou být zhoubné projevy tohoto historického fenoménu znovu oživovány. V ČR jde také o vztah levice k odkazu Pražského jara a roku 1968. Nešlo jen o vnitřní mocenský spor, ale o historický pokus o překonání stalinistického socialismu, který inspiroval i vznik eurokomunismu na Západě. Už na mimořádném sjezdu KSČ bylo zrušeno nechvalně známé normalizační Poučení z krizového vývoje, označující aktéry obrodného procesu za rozvratníky a živly. Také díky prohlášením učiněným mimořádným sjezdem na konci roku 1989 se někteří po roce 1968 vyloučení členové KSČ do strany vrátili. Souvisí s tím i hodnocení zásahu vojsk pěti států Varšavské smlouvy, který zablokoval další perspektivu. Těžko nazývat „bratrskou internacionální pomocí“ něco, co bylo násilnou okupací bez souhlasu představitelů našeho státu a v rozporu s principy mezinárodního práva. I když to bylo za tichého souhlasu USA a v logice stability jaltského uspořádání Evropy. V Praze byl naopak okamžitě svolán mimořádný vysočanský sjezd KSČ, který invazi odsoudil a v OSN se dokonce postavil nátlaku sovětů tehdejší ministr zahraničí ČSSR Jiří Hájek. Tím to ale skončilo. V čistkách nepostrádajících rozměr vyřizování osobních účtů bylo z KSČ vyloučeno na půl milionu členů. Byl to důsledek tehdejšího brežněvovského hegemonismu. SSSR prostě nebyl schopen reformy přijmout a také potřeboval na území Československa konečně dostat své vojáky. Rok 1968 vážně narušil i dosud dobré vztahy naší veřejnosti k Rusku a k jeho občanům. Mnozí z těch, pro které byla spolupráce se SSSR základem nové budoucnosti, to považovali za nepochopitelné. Kdo nesouhlasil se vstupem vojsk, byl obviněn z antisovětismu. Ale byl to problém i pro druhou stranu, pro představitele SSSR. Omluva od nich přišla, až když to prasklo, tj. v roce 1990, kdy už se realizoval odchod sovětské armády po více jak 20 letech z našeho území. Konkrétní reformy roku 1968 jsou už samozřejmě historií. Pro dnešek je ale důležitá kontinuita tehdy nastolených hodnot – demokracie a pluralita ve spojení se socialismem, tvůrčí nesektářský přístup k marxismu. Akční program, normalizační mocí odmítaný, se pokusil o obrodu socialismu v mezích tehdejšího poznání. Pro spojení hodnoty plurality a socialismu bylo významné skutečně partnerské pojetí Národní

26


27


★

fronty. V samotném středu politicko-mocenského zápasu byla koncepce hospodářské alternativy systému Oty Šika. Otázky tzv. stalinismu, popř. brežněvismu jako jeho pozdní formy, jsou dodnes obecně citlivější ve východní části Evropy a západní levice je ve střehu před těmi stranami, které se nedokážou vypořádat samostatně s dědictvím své vlastní minulosti. Vliv minulosti na současnost samozřejmě s časovou vzdáleností klesá, ale určité společenské podmínky mohou i barbarskou minulost plnou machiavelistických intrik a diktátorských metod dostat zpět do hry. Stalinismus byl posunem od vědecké racionality k iracionálním mýtům. A v pohnutých dobách iracionalita společnosti i přes civilizační pokrok narůstá. Po takřka šedesáti letech od XX. sjezdu KSSS a po dvou desítkách let od roku 1989 se proto objevují pro mě překvapivě nápady, jak dostat stalinismus ze seznamu totalitních režimů. I v České republice se občas objeví názory, že vše špatné začalo po Stalinově smrti vinou oportunismu a revizionismu a ústupem od Leninovy a Stalinovy bolševické linie. Z pod kamenů znovu vylézají někteří naši stalinisté, kteří se tam poschovávali po roce 1989. A tito fanatici tkvící v minulosti líčí na mladé, sektářsky zmatené jednotlivce, aby se mohli pochlubit aspoň nějakým dorostem. Tím z nich dělají exoty izolované od vlastní generace. U příležitosti výročí narození Stalina pak pořádají patetické panychidy, na kterých se rituálně mává vlajkami neexistujícího SSSR a velebí stalinský mýtus. Vzpomíná se přitom na časy, kdy se například nevyšší hora bývalé ČSSR nejmenovala Gerlachovský štít, ale „Stalinov štít“ po vzoru Ruska, kde zaznívají hlasy znovu přejmenovat Volgograd na Stalingrad. V roce 2010, tedy v roce 65. výročí „Velké vlastenecké války“ (tak bývá označována účast SSSR v druhém světovém válečném konfliktu), dokonce moskevská radnice oznámila, že k výzdobě budou použity i generalissimovy portréty, neboť je mnohými chápán jako strůjce válečného vítězství SSSR. Možnost zneužití tohoto kroku ke glorifikaci Stalinovy osobnosti a jeho metod samozřejmě vyvolala kritickou diskusi i v Rusku samotném. Ale jak to komentoval i Michail Sergejevič Gorbačov „I když válečné vítězství bylo hlavně dílem lidu, Stalina nelze z dějin vyškrtnout“. A tak v Rusku stejně jako u nás mají i po tolika letech někteří kritiku Stalina za „věrolomnou pomluvu usilující vyrvat ho ze srdcí a myslí pracujícího lidu“, v podstatě za kontrarevoluční dezinterpretaci útočící na samotné principy „marxisticko-leninského světonázoru“. Politický folklor pohybující se na samém okraji názorového spektra byl a asi i bude. Důležité je, aby tento extrém nezasahoval v budoucnosti až k jádru levice. Přestože vlastní programové dokumenty KSČM explicitně mluvily o odsudku stalinismu (převzali to ještě z dikce materiálů mimořádného sjezdu KSČ v prosinci 1989), používání tohoto pojmu bylo mezi členy KSČM nadále citlivé. Interní diskuse i diskuse v médiích také ukázaly určitou nejednotnost a nejednoznačnost v interpretaci pojmu stalinismus. Ruku

v ruce se znásilňováním společnosti totiž probíhala hra na lidovládu, zjednodušující složitosti světa až do černobílé karikatury boje socialistického dobra a kapitalistického zla a tato manipulace vnější moci nahrazovala některým lidem autenticitu jejich bytí a myšlení. Za odmítáním kritiky stalinismu byly zčásti i snahy oslabit rozhodné odsouzení těchto deformací, nebo dokonce jistá obhajoba nehumánních mocenských postupů, pro stalinismus charakteristických, vznešenými cíli. Stalinský mýtus je určitou obdobou theodiceje, kdy je existujícím zlem ve světě ospravedlňována před věřícími nezbytnost uznání všemohoucnosti a neomylnosti boží. Ruskému pojetí autoritářské tradice césarismu odpovídá pak přirovnání Stalina k Petrovi Velikému a jiným velikánům dějin. Heslo „raději se mýlit se stranou, než mít pravdu proti straně“ bylo absurdním završením tohoto nesvobodného uvažování ve stylu naprostého mentálního podřízení se neomylnému vedení. Odmítání debat o stalinismu bohužel otevírá cestu k jisté recidivě projevů politické patologie. Většinu našich občanů už klanění se Stalinovi nejen neláká, ale doslova odpuzuje. Do stejné řeky naštěstí nelze vstoupit, ale bohužel také platí, že počet vstupů do stejných fekálií nemusí být systémově omezen. Nový stalinismus dnes často stalinský sentiment doplňuje politickou směsicí konzervativního národovectví, zřejmě v kalkulaci s frustracemi z dopadů objektivního procesu integrace a globalizace. To může jeho politickou životnost prodloužit, ale zároveň to blokuje vznik reálných alternativ. Jak řekla výstižně Hannah Arendtová „Masy jsou posedlé touhou uniknout realitě, neboť ve své bytostné vykořeněnosti nejsou s to snášet její nahodilé, nesrozumitelné stránky.“ Začít kličkovat nebo dokonce couvat před tímto rizikem, to by bylo možné chápat jako významné vybočení z dosavadního ideového vývoje KSČM komplikující jak analýzu prvního historického pokusu o socialismus, tak formulování konkurenceschopné strategie pro podmínky 21. století. Bylo by to v každém případě zbourání složitého konsensu, který v orientaci KSČM byl vytvořen na III. sjezdu v Prostějově a po něm. Česká levice by se neměla nechat vtahovat do cizích her – pokud mají v jiných zemích téma přehodnocení úlohy Stalina za pozitivní příspěvek k jejich problémům, je to jejich odpovědnost. V současném jazyce ztělesňuje slovo „stalinismus“ celou řadu politických stanovisek a je průnikem různých ideologických tendencí, což mnohým asi ztěžuje pochopit jádro definice tohoto pojmu. S pojmem operují i antikomunisté a odpůrci levice vůbec. Běžným zneužitím tohoto pojmu pak je ztotožnění stalinismu a komunismu, popř. ve spojnici s marxismem a socialismem jako takovým. Oddělit je třeba také ten fakt, že stalinismus fungoval i jako určitá historická politická strategie konkrétní velmoci. Z tohoto pohledu je stanovisko bránící kritickým analýzám stalinismu velmi nebezpečné. Levicoví odpůrci používání pojmu stalinismus to vysvětlují tak, že se paušálně neguje

28


29


★

život v minulém režimu a také úspěchy SSSR, počínaje jeho rolí v druhé světové válce, přes symboly kosmického programu Lajku a Gagarina až po ikony sovětského baletu Pliseckou a Baryšnikova atd. Odpůrci kritiky stalinismu tvrdí, že si tento „nevědecký“ pojem vlastně vymyslela mezinárodní reakce jako past na revoluční marxismus. Je to ale zbytečné tabu v době, kdy je tento pojem využíván na východ i na západ od bývalé železné opony a vžil se jako symbol krutovlády do povědomí lidí. Prostě je třeba mu jen čas od času dávat aktuálnější obsah. Když historik či jiný společenský vědec řekne, že nebude diskusemi o stalinismu ztrácet čas, utíká od konkrétních problémů. Proč nemluvit o osudech opozice vůči stalinismu, proč neuvažovat o takových vybočeních, jako byla československá cesta k socialismu do roku 1948, nebo o různých reformistických pokusech, zejména o roce 1968? Jde o pochopení, že nestalinská cesta byla a je možná. Mají snad komunisté chodit jen na vlastní hroby, mají snad komunisté psát jenom o svých obětech, aniž by cítili jako své vlastní i příkoří, které se dělo různým obětem stalinistických represí? To, že si kritiku stalinismu přisvojili spíše antikomunisté, neznamená, že patří jim, nebo že je to pojem nevědecký. Pojem stalinismu byl kriticky používán samotnou marxistickou levicí, a to dokonce dávno před rokem 1989. Ve Stručném filosofickém slovníku (Svoboda, Praha 1965) lze nalézt lexikální vymezení: „V stalinismu vrcholí dogmatická revize marxismu. Je v něm skryt celý systém deformací teorie i praxe socialistické výstavby.“ Ještě v Slovníku spisovného jazyka českého (Academia, Praha, 1971) můžeme nalézt tyto definice: „Stalinismus je souhrn negativních jevů v teorii a praxi komunistického hnutí spjatých s obdobím kultu osobnosti J. V. Stalina“ a „Stalinista či stalinovec je dogmatický zastánce překonaných metod, stoupenec stalinismu“. Odpor vůči kritice takto chápaného stalinismu je vlastně odporem vůči systémové kritice selhání tzv. reálného socialismu. Dnešní stalinisté pasující se na marxisty prostě mají minulý režim i přes jeho prohru za úspěšné naplnění socialistických ideálů. A stýská se jim po „demokratické“ diktatuře elit osvícených vůdcem světového proletariátu. Co všechno provázelo stalinismus? Fundamentalistické vidění světa na základě jediného správného názoru, víra v moc a dogmata, využívání ahistorické mechanické metodologie, voluntarismus a návrat k naturalismu, zavedení teorie zostřování třídního boje s kriminalizací až likvidací nositelů nepohodlných názorů (zejména intelektuální elity), hromadné porušování politických práv, epidemie pomlouvačství, atmosféra všeobecného podezřívání a pronásledování, extrémní zveličování role strany ve společnosti, politické ovlivňování justice až k rozsudkům na základě vykonstruovaných obvinění, nadřazování vybraných elit, včetně bezpečnostních složek, politickému systému, nekompetentní zasahování do řady oblastí vědeckého a uměleckého života až na úroveň šarlatánství, omezování ekonomiky komandujícím centrem a také deformování komunistického hnutí v jiných zemích podle mocenských potřeb vedení SSSR.

Nepochybně je tu prostor pro historická bádání zpřesňující obraz té doby. Základní vyznění fungování systému stalinismu, který zavedl socialismus do slepé uličky, se však nezmění. A právě práce s pojmem stalinismus může levici pomoci se efektivněji bránit antikomunismu. Tradičně bývá stalinismus chápán jako politika byrokracie vznášející se nad „státem dělníků“. Linie tohoto chápání stalinismu začíná u Lva Davidoviče Trockého, přes Isaaca Deuschera a Milovana Djilase až po dnešek. Toto vymezení souvisí s kritikou teorie socialismu v jedné zemi jako scholastickou a účelovou interpretací zákona nerovnoměrného vývoje. Působila zde specifická dějinná a společenská situace Ruska, jeho zaostalost a nedostatek demokratických tradic. Díky této specifické situaci byl stalinismus do socialistického hnutí vložen, uzurpoval si na něj po nějaký čas monopol, bránil se jakýmkoliv liberalizačním tendencím, ale není jeho zákonitým důsledkem. Tohle pochopit znamená i překonat kořeny rozštěpení socialistického hnutí. Stalinismus ve vztahu k leninismu měl některé shodné rysy (zejména pokud jde o bonapartistické použití revolučního teroru), rád se také kultem Lenina zaštiťoval. Ve skutečnosti se mu ale tragicky vzdaloval tím, jak extrémně upevňoval moc státní a stranické byrokracie bez demokratické kontroly. Křižovatku mezi Leninem a Stalinem ukazuje nejen tzv. Leninova závěť, ale i skutečnost, že Lenin plánoval NEP vážně a na dlouho. Demokratická práva ohrožovala postavení byrokratických kast v sovětském modelu socialismu, a tak se politické svobody staly neslučitelné se stabilitou moci. A tato moc používala i argument velmocenských zájmů Ruska doma i v jeho zájmové sféře. V propagandě se pak mísí tyto jinak přirozené geopolitické zájmy s mesiášským mýtem reagujícím na slabé imperiální sebevědomí Ruska i přirozeným patriotismem jeho obyvatel. Další linie začíná vystoupením Nikity Sergejeviče Chruščova s kritikou kultu osoby J. V. Stalina na zasedání XX. sjezdu KSSS (25. února 1956). Zde je stalinismus chápán jako zločinná praxe spojená s osobou Stalina v roli vůdce. Pro mnohé to byl šok, který otřásl neomylností Moskvy – proti chruščovovské kritice otevřeně vystoupil v roce 1956 nejen Mao Ce-tung, ale i například Palmiro Togliati. Nešlo si nevšimnout i osobních kotrmelců významných postav hnutí. Jak byl Stalin veleben, nyní byl někdy i těmi samými lidmi častován názvy jako diktátor a dokonce bandita (odhaleno bylo například, jak se pod přezdívkou Koba podílel na vydírání obchodníků, přepadech poštovních vozů, parníků a tbiliských bank). V tomto pojetí stalinismu jde tedy o subjektivní chyby a excesy, kterých se Stalin osobně zúčastnil a na kterých se během jeho působení podílela celá struktura podřízeného aparátu i na nižších úrovních řízení. Tato kritika stalinismu jako kultu osobnosti je povrchní, protože neanalyzuje objektivní příčiny, jak mohlo k těmto deformacím dojít, jak mohly být naroubovány na humanistickou a demokratickou vizi společnosti. Potvrzuje se tu, že nestačí odstranit pomníky despoty, aby dějiny pokračovaly podle původního plánu. Redukce stalinismu

30


31


★

na kult osobnosti tak pomohla tomuto systému dál přežívat i po smrti Stalina. Přemrštěná personalizace stalinismu, démonizace osoby Stalina je jakýmsi kultem naruby a dělá z něj alibi pro všechny ostatní, kteří fungovali v obdobné zájmové logice. Sovětský režim byl po smrti Stalina vlastně jen modifikovaným stalinismem. V rámci syntézy Chruščova a Brežněva dál pokračoval režim, který si na lidovládu jen hrál, kde radikálnější kritika až do časů glasnosti nebyla možná. Na zrodu stalinských deformací se samozřejmě podepsala samotná osobnost J. V. Stalina, proto také nese jeho jméno. Stalinismus ale zakořenil jako systematický rys vedení společnosti v praxi zemí sovětského bloku po celou dobu jeho existence a výraznou měrou přispěl k jejich krachu v roce 1989. Nemůžeme si myslet, že u nás vše vyřešily rehabilitační komise, které působily před rokem 1989 na půdě mocenského monopolu KSČ – tzv. Barákova komise z let 1955-57, tzv. Kolderova komise z období 1962-63 či tzv. Pillerova komise z let 1968-69. Snaha napravit nejhrubší zločiny tu sice byla, ale nešla na podstatu. Vlna neostalinismu, provázející éru tzv. normalizace, řešení tohoto problému opět oddálila. Osobně operuji s pojmem stalinismu jako s něčím, co má objektivní sociální povahu a je charakterizováno mocenskou svévolí a autoritářským zastrašováním, což způsobilo ochabování aktivity a iniciativy širokých vrstev lidí a postupnou stagnaci. Tento politicko-mocenský systém je spojen s falešnou ideologií zdogmatizovaného marxismu nazvanou marxismem-leninismem. Stalinismus je v tomto smyslu komplexem deformací historického pokusu o socialismus před rokem 1989. Ani v omluvě komunistů za minulost nejde o účelová gesta, rituální pokání na oko, kterému by se nedalo věřit. Jde o kritické sebepoznání, které nelze brát jako něco, co se vymění za otevření cesty k společenské akceptaci. Často se mluví o zločinné praxi, ale zločin je termín kriminální a právní vina je něco jiného než odpovědnost politická nebo mravní. K politické a mravní odpovědnosti za minulost je třeba se hlásit, ale právní vina se musí dokazovat individuálně v soudním procesu. Právní důvody ke kolektivní omluvě opravdu neexistují i přes jeden významný paradox doby po Listopadu 1989. Součástí tehdejšího mocenského kompromisu totiž byla na jedné straně kontinuita práva, na druhé straně v roce 1993 přijal parlament deklaratorní zákon o protiprávnosti komunistického režimu. Politická odpovědnost za mocenské deformace i porušování zákonnosti jde v prvé řadě za představiteli někdejší KSČ. Jejich omluva by měla směřovat i k jejich následovníkům v KSČM za to, jak zdiskreditovali myšlenku sociálně spravedlivé společnosti. Ale tato odpovědnost jde samozřejmě i za dnešními komunisty. Nejde o falešné moralizování, ale souvisí to s naším hledáním vlastní identity. Nejlepší prevence proti opětnému selhání je, že i dnes zakoušíme pocit studu nad historickými případy zneužití moci jako výraz solidarity s postiženými i obav o osud civilizačních hodnot. I když je tu vždy

riziko, že tento vnitřní postoj nebude hned pochopen. Ale svědomí přeci není přepych a nenahradí ho cynický machiavelismus. KSČM se k historické omluvě své předchůdkyně přihlásila, svou vlastní omluvu ale jako subjekt vzniklý až v roce 1990 neformulovala. Lze si samozřejmě představit, že historický text omluvy KSČ by mohla dnešní KSČM v určitý okamžik převyprávět vlastními slovy. KSČM sice říká, že se učí z minulých chyb a deformací, ale lidé to potřebují slyšet z úst, kterým mohou věřit. Co jsou platná sebelepší programová řešení, když narazí na zeď nedůvěry. Nejde o morální patos, ale o signál, že jsme pochopili a jsme tím pádem i schopni nové společenské racionality. Obranářské přístupy z 90. let by už neměly ovlivňovat politickou strategii levice. Smysl diskuse o omluvě tehdy i dnes vidím v tom vysvětlit veřejnosti, že ona historická distance KSČM od zneužívání moci její předchůdkyní KSČ je stále platná, že je dokonce klíčovým parametrem její identity. Protože KSČM skutečně není KSČ a bez oné historické omluvy z mimořádného sjezdu KSČ v prosinci 1989 by nejspíš ani dnešní KSČM nevznikla. Proto jakékoliv relativizování této omluvy či snaha ji umenšovat v čase by měla být pro KSČM nepřijatelná. Poškodilo by to i kontinuitu demokratické levicové dějinné alternativy, která sahá i před vznik KSČM, a posílilo militantní nenávist k minulosti, nově prefabrikované politickou pravicí. Objektivní překážky i subjektivní psychologické bariéry mezi komunistickou a nekomunistickou levicí by mohlo překonat nové prohlášení, že kritická distance od nedemokratického počínání předlistopadové KSČ je autentická, že se k historické omluvě KSČ z prosince 1989 opětně hlásíme jako k otázce trvalé distance. Mnozí v tom vidí cestu k překonání zbytečných antagonismů na levici, aby se levicové hlasy mohly začít sčítat a zvrátit misku vah ve volební soutěži s pravicí trvaleji do leva. Pragmatická rovina tohoto problému je v tom, že ČSSD připomíná vztah KSČM k minulosti jako podmínky pro spolupráci. Z toho ale netřeba dělat ukvapený závěr, že může jít o nežádoucí politický handl vyvolaný hladem po exekutivních funkcích. V politice se samozřejmě dohody dělají, političtí partneři mohou chtít na některé otázky jasné odpovědi. Pod tlakem vnějšího diktátu by se ale ztratilo to hlavní, že jde o prvek důvěryhodnosti. Může to být pozitivní nabídka voličům, ne ústupek konkurentům. Voliče totiž opravdu nezajímají hádky a schválnosti mezi konkurenty, zajímá je soutěž myšlenek a respekt k volebním slibům i k historickým souvislostem. V současné době mohou být na stalinistický základ také roubovány různé vulgární koncepce sociálního darwinismu. U extrémní pravice se znovu objevuje relativizace a zpochybňování holocaustu. Ale i na levici se mohou objevovat tendence k přehlížení humanistického univerzalismu a oživování ideologické, sociální a národní zášti nahrávající kulturním střetům. Je třeba být ve střehu před nositeli zúženě národních pohledů, které otevírají prostor pro nástup nacionalismu.

32


33

★ Jiří Dolejš — Levice mezi minulostí a budoucností (2010) Je nutné čelit infiltraci vlasteneckého hnutí obdobnými extremistickými myšlenkami a rozněcováním starých nepřátelství. Vštěpujme lidem vlastenectví s pozitivním obsahem. Za ideologické zatmění mysli lze označit například označování EU za uskutečnění Hitlerovy Nové Evropy, nebo nerozlišování mezi aktivními nacisty a německými antifašisty v omluvě za divokou fázi odsunu po roce 1945. Znejistění kulturní integrity může vést i k iracionální xenofobii, která s vědomím přináležitosti k rodné zemi nemá nic společného. A rudá a hnědá k sobě prostě nepatří, skutečnou solidaritu nelze nacionalizovat. Kritický vztah k stalinismu je výrazem programového zhodnocení porážky, kterou komunistické hnutí utrpělo. Spor o minulost je současně sporem o budoucnost. Nejde o to nadekretovat konečnou univerzalistickou definici, ale srozumitelně zakotvit kritiku stalinismu jako východisko nové levicové budoucnosti. Uvolnění tvůrčích sil společnosti vyžaduje demokracii, tak jako potřebuje živý organismus kyslík. A nastupující generace nebude na levici ze sentimentu k historii, ale kvůli budoucnosti. Novátoři to nemají jednoduché, sám jsem se za to občas dočkal různých nálepek, od škůdce a rozkladného individualisty přes reformistu jen na oko až po moudrého klauna a Dona Quijota. V březnu 2003 jsem se v rozhovoru pro časopis Ekonom označil za komunistického liberála. Našli se pak takoví, kteří to chápali jako dezerci od autentické levice. Liberál ve smyslu svobodomyslný člověk ale přeci nemůže být pro levici cizí. Levicová kritika liberalismu by měla jít jen proti ortodoxnímu a zvulgarizovanému liberalismu, ale ne proti základům lidské emancipace. Ty lze využít a dát jim socialistický rámec. Na druhou stranu se na krizi levice podílel přebujelý etatismus a redukce sociálna na přerozdělování. A moderní levice může hledat na své vlastní chyby lepší odpovědi, než je opačný extrém, tedy pravicová deregulace a minimalizace státu. Program sociálního populismu samozřejmě neudrží dlouhodobě pozornost. Slibovat „rudé z nebe“ se rovná maximálně taktice levicového ústupu, hře na dočasnou jistotu pro voličskou reprezentaci, nikoliv však pro voličskou základnu. Protestní hlasy se dají snadno získat, ale pokud se neváží na něco pozitivního, jenom rozkládají existující hnutí. Oslovení širší veřejnosti, oslovování voličů jiných stran je možné jenom na základě formulování promyšlenější celospolečenské alternativy, opřené o různorodou teoreticko-metodologickou inspiraci a kritickou reflexi vlastních dějin.

34

★


1. 3. DVACET LET CESTY K ČESKÉ MODERNÍ LEVICI Ve 20. století měla levice v naší zemi ve srovnání s okolními zeměmi dlouhodobě silné postavení. Kořeny to má v našem pocitu sociálního a národního ohrožení ještě z dob před vznikem republiky. Od dob první republiky to na úrovni parlamentního zastoupení odráží veřejná podpora komunistické strany a sociální demokracie. Tato inklinace obyvatelstva v Čechách a na Moravě k levici trvá do dnes. Češi nejsou národ panský, spíše lidový. Navzdory této skutečnosti u nás od roku 1990 paradoxně nevládla jednoznačně levicová vláda (období menšinové vlády Miloše Zemana bylo silně limitováno opoziční smlouvou s ODS jako pravicovým rivalem ČSSD). Češi dnes nedělají rovnítko mezi tím, co chtějí a koho volí. Jiné jsou hodnotové postoje a jiná je politická orientace. Proč tomu tak je? Jde jen o historické zatížení pojmu levice v naší posttransformační realitě, nebo o poněkud „bařtipánskou“ image a nekomunikativnost hlavních levicových představitelů? Vliv mají i napjaté a napínané vztahy mezi ČSSD a KSČM, což specificky polarizuje českou politiku. Tento rozpor podvazuje schopnost levice nabídnout odpovědi na úrovni doby a dohodnut se na nich. ČSSD se opakovaně kontaminuje kompromisy s politickou pravicí, KSČM se zase ne vždy daří setřást vzpomínku na normalizační kůl v plotě. A jako celek působí levice přestárle, s kulturně konzervativním zakotvením. Co s tím může udělat KSČM? Váha KSČM na naší politické scéně je výjimečná. KSČM je po roce 1989 kromě území bývalého SSSR a Kypru v celé Evropě daleko nejsilnější radikálně levicová strana. Potvrzují to především opakovaně dvojciferné volební výsledky do parlamentu (v roce 1990 13,24 %, v roce 1992 14,05 %, v roce 1996 10,33 %, v roce 1998 11,03 %, v roce 2002 18,51 % a v roce 2006 12,81 %). KSČM je také i přes postupný pokles členstva dodnes nejpočetnější stranou. Základní otázka je, zda i po 20 letech není proces utváření identity KSČM završen. Jak KSČM, tak i její případní partneři se musí vypořádat s výzvou zvyšovat potenciál levice jako celku. Pokud by KSČM skončila jako strana věčného protestu, měla by omezený koaliční potenciál a její reprezentace by bez tlaku politické odpovědnosti ztrácela kvalifikaci. Stala by se pouhou skupinou demagogů a kraválistů, spojených se strukturami staré společenské dělby práce, s různými deprivanty až lumpenproletariátem, adorující samoúčelný protest a současně mýtus vlády pevné ruky. Alternativní politická síla musí ale získávat také profese spojené s civilizačními změnami, novou společenskou dělbou práce, musí oslovit inteligenci i představitele nekonformní kultury s citlivějším rozlišováním hodnot autoritářství a svobody.

35


★

Na druhou stranu nemůže KSČM ustoupit účelovým představám o dovršení transformace KSČM jako o plné integraci se systémem. Bez oponování systému by jako „druhá“ sociální demokracie ztratila opodstatnění. Není přitom důvod přepustit protestní hlasy konkurenci. Vzpomeňme výroku Miloše Zemana o republikánech jako zdivočelých sociálních demokratech. Hlavní je nenechat se těmito lidmi stáhnout dolů, ale vázat jejich negaci na pozitivní alternativy. To znamená, že součástí modernizace KSČM musí být vysoké nároky na rozlišování mezi extrémistickým populismem a strategickým radikalismem. Modernizační strategie je pro KSČM nutností. V dynamicky se měnícím světě se nároky na schopnost levice tyto změny koncepčně zachytit zvyšují. Zvládnutí procesů modernizace je tím, co bude dlouhodobě rozhodovat. Tím spíše pro politické síly, které se hlásí k myšlence Karla Marxe, že svět nelze jen vykládat, že je nutno jej změnit. Od radikální levice občané očekávají ne politiku jako populistický karneval, ale odpovědné řešení dnešního stavu společnosti, se kterým jsou stále více nespokojeni. Setkal jsem se při tom se dvěma krajními reakcemi. Jednak s fobií už při použití adjektiva moderní a jeho chápání jako klanění se módním povrchnostem. A jednak se zklamáním, že potenciál KSČM stát se skutečně moderní a zároveň radikální levicovou stranou už asi nemusí být využit. Modernita v rozumném pojetí ale není prostým opakem tradic. Využívá ověřené, odpoutává se od překonaného a doplňuje nově poznané. Směr a obsah modernizační strategie je proto klíčovou otázkou. Tam je třeba hledat odpověď na to, kdo bude jejím nositelem a zda ji bude schopen zvládnout. Jinak se nevypořádáme s vlastní přestárlostí, ani s podstatnými změnami v našem okolí. To jsou totiž hlavní rizika dalšího vývoje KSČM, skupinky stmelované nějakou představou kádrové revanše za rok 1989 už prakticky odcházejí do nebytí. V roce 2010 si KSČM připomenula 20 let od svého vzniku na ustavujícím sjezdu KSČM 31. března 1990 v Praze přejmenováním územní organizace KSČ. Do čela této stále ještě územní organizace byl postaven Jiří Machalík. Na území České republiky se KSČM stala nástupnickou organizací bývalé státostrany, na území postupně se emancipující Slovenské republiky se jí stala Strana demokratické levice (SDĹ) vedená Peterem Weissem, která nabrala razantnější kurs k postkomunistické orientaci. V říjnu 1990 se konal v Olomouci I. sjezd KSČM, který potvrdil distanci komunistů vůči totalitní minulosti učiněné na mimořádném sjezdu KSČ v prosinci 1990. Jádrem olomouckého programu KSČM se stala idea demokratického socialismu. Námět Jiřího Michalíka použít pro stranu dvojitý název KSČM – Strana demokratického socialismu se neujal. Nově zvolený předseda, režisér Jiří Svoboda (stál v čele KSČM v období 1990 – 1993) tehdy ještě podporoval nové vymezení strany jako komunistické včetně názoru, že změna názvu by nic nepřinesla.

Rozvolňování vztahů mezi českou a slovenskou organizací někdejší KSČ vedlo až k jejich úplnému osamostatnění ještě před rozdělením československé federace. Jen dočasným jejich spojovníkem byla Rada federace obou organizací (KSČS), v jejímž vedení byl Pavol Kanis za SDĹ (pozdější ministr vlády SR) a Miroslav Grebeníček za KSČM (v období 1993 – 2005 předseda KSČM). Ten se stal také předsedou Komise pro analýzu činnosti strany v době před a těsně po 17. listopadu 1989, schválenou Radou federace KSČS. Tato komise se vedle vlastního šetření také vyjadřovala k práci Komise pro objasnění událostí 17. listopadu 1989 ustanovené parlamentem, tedy Federálním shromážděním ČSFR. Do Rady federace KSČM a SDL jsem tehdy nastoupil na pozici analytika a začal se podílet na budování stranického odborného zázemí. V té době si všichni uvědomovali, že pro konkurenceschopnost levice to bude klíčová oblast. A tehdy také bylo možno si vybírat z řady odborníků, účastnících se na myšlenkovém kvasu té doby a schopných zapojit se do modernizace KSČM. Nebyl to ale samozřejmě ani v nejmenším jednosměrný proces, čekaly nás různé křižovatky. První vážnou křižovatkou v historii KSČM se stala léta 1990 – 1993. Byla to doba, kdy v roce 1990 obnovená ČSSD (vedená až pravostředovým způsobem Jiřím Horákem navrátivším se z amerického exilu) byla ještě slabá. Ve volbách v červnu 1990 samotná ČSSD neuspěla a těžiště se přesunulo na sociálně demokraticky orientované poslance za OF. KSČM tak byla v této době v podstatě hlavní opoziční silou v českém parlamentu a právem mohla mít ambice stát se u nás hegemonem dalšího levicového vývoje. To by si ovšem musela důsledně ujasnit, proč původní dějinotvorný náboj radikální levice ve starém režimu zdegeneroval a proč se v provedení KSČ změnil v neživotné dogma. Nároky na KSČM i různé vnější a vnitřní tlaky vedly v tomto období k výraznému diferenciačnímu procesu. Byla to léta rychlého úbytku členů. Před listopadem 1989 bylo v ČR kolem milionu členů KSČ, po roce 1991 už měla KSČM jen 563 tisíc členů a v roce 1994 to už bylo jen 213 tisíc členů. Velký odchod členstva z KSČM nebyl pouze odchodem kariéristů, šlo i o názorovou diferenciaci. Nejsilnější tlak byl samozřejmě v prvních měsících po Listopadu 1989. Před prvními obnovenými volbami, 17. dubna 1990, tehdejší prokurátor hl. m. Prahy Tomáš Sokol dokonce požadoval ukončení činnosti KSČ, což řadu členů naplnilo obavami z další budoucnosti. Postavení KSČ mimo zákon tehdy (17. května 1990) podpořily i čtyři historické strany – ČSL, ČSS, ČSSD a Demokratická strana. Vedení OF ale pokračovalo v politice mocenského kompromisu (generální prokurátor P. Rychetský dokonce slíbil, že na T. Sokola uvalí za jeho krok kárné řízení). Na obraně existence KSČM se v tomto období nejvíce podílela skupina seniorů. To byla skupina vnitřně spjatá s tradiční představou komunismu, odmítající významnější názorovou konverzi a chápající kritiku minulosti jako „pokálení“ své životní cesty a díla.

36


37


★

Samozřejmě tu byly i síly změny. Reformní skupina byla tvořena spíše mladšími, pragmatickými příslušníky předlistopadové inteligence a řídícího aparátu. Ta se ale začala dále členit na ty, co chtěli nějak modernizovat socialistickou myšlenku, a na ty, kteří se spíše chtěli nějak etablovat v novém systému, ať již jednotlivě, nebo organizovaným odchodem. V té době začaly vznikat názorové frakce uvnitř KSČM. Vedle již působícího Demokratického fóra komunistů vznikl Samosprávný klub komunistů, pokoušející se syntetizovat marxismus na nové úrovni poznání, vznikly i marx-leninské kluby, jako skupina hlásící se k marx-leninské ortodoxii. Postkomunistické názory šířila platforma Demokratická levice, ke které se hlásil i Vasil Mohorita a která chtěla zahrnout i sociálně demokratické názory a v roce 1991 znovu nastolila změnu názvu strany. Nakonec bylo v otázce názvu strany vyhlášeno referendum (proběhlo v období říjen – prosinec 1991). Jeho výsledkem bylo, že ¾ členů strany si přálo ponechat název KSČM a tento výsledek byl také na mimořádném sjezdu v únoru 1992 v Nymburce vyhlášen. Platforma Demokratické levice se poté rozhodla odejít z KSČM (patřil k ní například pozdější poslanec ČSSD Michal Kraus) a založit Demokratickou stranu práce. Ta ve volbách do ČNR v červnu 1992 ve spojení s Hnutím za samosprávnou demokracii-SMS získala tři mandáty. Aby zachytila rozbíhavost různých levicových iniciativ a předešla dopadům vlastní stranické identity na volební výsledek, pokusila se KSČM v roce 1992 vytvořit širší volební sdružení Levý blok, jehož jádro tvořila právě KSČM. Pod touto značkou také kandidovala v létě v parlamentních volbách. Součástí tohoto sdružení byly malé subjekty jako například brněnská Demokratická levice, Demokratický svaz Romů, křesťansky orientované Hnutí za sociální spravedlnost a lásku k bližnímu, Hnutí 90, Demokratická strana ČSFR atp. Pod dohodu o součinnosti s LB se podepsala i občanská sdružení jako Levicové kluby žen, Sdružení na ochranu nájemníků, Svaz volnomyšlenkářů, Klub samosprávného lidového podnikání, Kluby českého pohraničí či Odborové sdružení Čech, Moravy a Slezska. Inspirací této levicové volební aliance byla mj. španělská Izquierda Unida (IU, česky Sjednocená levice). Ta vznikla v roce 1986 původně jako občanská platforma za odchod Španělska z NATO. V roce 1992 byla přeměněna na politické hnutí, které mělo volební výsledky kolem 10 %. S komunisty (PCE tvořila kolem 80 % IU) se zde vedle pacifistů sešli zejména socialisté (Iniciativa Socialista de Izquerdas) a také levicoví zelení a byla určitou volnou směsicí carillovského eurokomunismu a ekosocialismu. V době existence českého Levého bloku byla IU na vzestupu. Od konce 90. let prochází ale IU vleklou krizí a volebními prohrami. Založení Levého bloku podle tohoto španělského vzoru byl ale strategický tah, který i s odstupem času lze hodnotit jako správný.

Diferenciační proces uvnitř KSČM zdaleka neskončil odchodem platformy Demokratické levice a vznikem Levého bloku. Naopak. Otevřené střetnutí doutnalo již před II. sjezdem KSČM v Kladně (v prosinci 1992). Situaci ale několik dní před sjezdem ovlivnil atentát na předsedu Jiřího Svobodu. Stabilita organizační struktury tam dostala přednost před debatami o další transformaci a programové modernizaci. Sjezd zvolil Jiřího Svobodu předsedou v nepřítomnosti. Schválil také Program KSČM, který představoval kompromis mezi tradicionalisty a pragmatiky proti snahám o postkomunistickou identitu. Obsahoval explicitní distanci od stalinismu a orientaci na moderní socialistickou společnost. S tímto kompromisem nebyla krajní křídla v KSČM spokojena. Do KSČM znovu přijatý Miroslav Štěpán spolu s předlistopadovým ministrem Jaromírem Obzinou zakládají platformu Za socialismus, který interpretují v duchu bývalé oficiální ortodoxie. K této iniciativě měli ideově blízko představitelé marx-leninských klubů, přispívající do měsíčníku „Dialog: Otázky, odpovědi“. Byli to většinou lidé, kteří by raději odvedli prokádrované „tvrdé jádro“ do vnitřní emigrace vůči společnosti, než aby odstoupili od tradičních představ o socialistické revoluci a umazali se nějakou odpovědností v obnoveném kapitalismu. Ani Jiří Svoboda nebyl s výsledky kladenského sjezdu spokojen a v únoru 1993 vydal materiál „Strana na rozcestí“, kde požadoval důslednější rozchod s minulostí a s pojmem komunismus. Osobně se však dostal do značné izolace a na další snahy v krátké době v podstatě rezignoval. Proti němu se nakonec postavil i jinak reformně uvažující Miloslav Ransdorf, kterému jistě nechyběla ani imaginace, ani odvaha k modernizaci. Neklid v KSČM nakonec vyvolal urychlené svolání III. sjezdu KSČM (konal se v Prostějově). Před tím ještě proběhla vnitrostranická diskuse, která přinesla přihlášení se k výsledkům kladenského sjezdu. Jiří Svoboda už na prostějovský sjezd ani nejel a delegáti sympatizující s jeho linií pak zasedali odděleně. Ještě na sjezdu odešli postkomunisticky orientovaní reformisté a v čele s Josefem Mečlem založili Stranu demokratické levice. Symbolicky byl výsledek prostějovského sjezdu ztělesněn nástupem Miroslava Grebeníčka do funkce předsedy ÚV KSČM. Vymezení se vůči ultralevému křídlu bylo vyjádřeno opětovným vyloučením Miroslava Štěpána a dalších členů platformy Za socialismus z KSČM a pro případ přijímání bývalých prominentů byla dána od stanov ochranná ustanovení (vyšší orgány si vymínily tuto věc rozhodovat). Ostatní tradicionalisté ale podpořili nové vedení KSČM. Důsledky prostějovského sjezdu působily až do voleb v roce 1996. Po sjezdu se vyčlenila politicky významnější „poslanecká“ skupina Jaroslava Ortmana a Marie Stiborové transformující se v stranu Levý blok (SLB), nabízející komunistům i nekomunistům

38


39


★

dvojí členství. Toto uskupení se blížilo názorově SDL, ale na rozdíl od ní působilo v Parlamentu ČR. K straně Levý blok se přidalo 25 členů parlamentního klubu, KSČM zůstalo věrných jen 10 poslanců vedených Václavem Exnerem. To mimo jiné znamenalo i ztrátu finančních prostředků pro KSČM za mandáty o zbytek volebního období. Protože šlo také o zpochybnění volební značky Levý blok, Rada LB v květnu 1994 ukončila svoji činnost. Vyčlenilo se také ultralevé křídlo vedené ambiciózním Miroslavem Štěpánem, který po vyloučení z KSČM založil s využitím alianční taktiky Levého bloku hnutí Lidová unie národní a sociální záchrany (LUNSZ). Vůči tomuto hnutí se ale KSČM ve své struktuře ohradila a pokus nebyl prakticky využit. V roce 1995 založil Štěpán vlastní Stranu československých komunistů (SČK se později vrátila k obnovené značce KSČ: Tento pokus konkurovat KSČM zleva ale skončil jeho naprostou marginalizací. KSČM nepřijala ani nabídku SČK v roce 1996 k spolupráci (návrh platformy Komunisté 96). Snaha SČK nabyla až tragikomických podob, když se pokusila donutit KSČM k společným oslavám 1. máje tím, že si v roce 1996 jako první zamluvila do té doby tradiční místo na jeho pořádání, parkoviště u koupaliště Džbán ve Vokovicích v Praze. KSČM tehdy na to reagovala tím, že raději přesunula centrální oslavy 1. máje na Letenskou pláň, kde jej oslavila samostatně. Obdobný cíl propojit SČK a KSČM měla iniciativa I. Konvent komunistů v roce 1998, ale i ta narazila na odmítnutí. Výsledkem vývoje v první polovině 90. let nakonec bylo, že v českém politickém spektru zůstala zachována politická strana plně respektující pluralitní demokracii, s nezbytnou distancí vůči zneužití moci minulým režimem, ale symbolicky se slovem komunistická v názvu. KSČM se po prostějovském sjezdu nestyděla hlásit k myšlenkovému odkazu Karla Marxe a ani být stranou systémové alternativy, tedy nekritizující pouze dílčí problémy správy země, ale samotnou podstatu kapitalistických principů fungování společnosti. Ti, co odešli počátkem 90. let z komunistické strany, provází pověst kariéristů. Nemusí tomu tak ale samozřejmě vždy být. Jak názorový vývoj, tak potřeba uplatnit se ve své profesi, nejsou samy o sobě hodny morálního odsudku. Bývalé hospodářské nomenklatury minulého režimu měly přístup k informacím a dostalo se jim i solidního technického a ekonomického vzdělání, a tak měly naději pracovat na odpovědných místech i v nových podmínkách. Komunikace s takovými odborníky by se měla udržet i nadále. Samozřejmě že tam byla řada starorežimních komparsistů, kteří, když se na ně navalila kapitalistická konkurence, tak zkoušeli normalizační pleš zakrýt „buržoasní parukou“. Těch nám ale líto být nemusí. Souběžně s tímto procesem v KSČM došlo v únoru 1993 k zvolení Miloše Zemana do čela ČSSD na XXVI. sjezdu v Hradci Králové. Zeman oslovil nespokojené a nekomunistickou levici a zahájil postup své strany až k vládním lavicím, kterých dosáhl

po volbách v roce 1998. Logicky se ČSSD dostala s KSČM do konkurenčního vztahu a zhruba od roku 1994 začala dominovat. Vztah ČSSD ke KSČM vyjádřilo v roce 1995 dodnes připomínané „bohumínské“ usnesení XXVII. sjezdu, ve kterém byla „vyloučena politická spolupráce“ s Republikánskou stranou, Moravskou národní stranou, KSČM a dalšími odštěpeneckými subjekty (SLB, SDL a SČK). IV. sjezd KSČM v Liberci v roce 1995 potvrdil konsolidaci vnitrostranických poměrů. Na tomto sjezdu se KSČM pokusila dosáhnout pokroku i při hodnocení minulosti a připravit k tomuto tématu materiál nazvaný Úvod do analýzy příčin a důsledků 17. 11. 1989. Ukázalo se ale, že v tomto tématu dosažení nosného kompromisu není zatím možné. Velmi opatrný dokument, navíc poznamenaný i tradiční rétorikou, nebyl nakonec vůbec projednáván a posloužil pouze jako informace pro delegáty. V levicovém prostředí mimo stranu nebyl příliš nadšeně přivítán. Od té doby se v KSČM zabydlela obava dotýkat se nešetrně otázek minulosti. Odvaha z let 1989 a 1990 zmizela. Tato témata byla popisována s různými oklikami a mnohoznačnými formulacemi, aby nevyvolávala jalové pseudoideologické tahanice. Liberecký sjezd se také dotkl pojmu komunismus, který figuruje v názvu strany. V dokumentu Politická deklarace ho vymezil jako prognózu dosud neexistující společensko-ekonomické formace, společnosti svobodných, tvořivých a rovnoprávných lidí, založené na překonání třídních rozdílů a na nahrazení politické společnosti všeobecnou samosprávou. Tato společnost by podle této deklarace měla vystřídat společnost vykořisťování člověka člověkem a podřizování rozvoje člověka omezené honbě za ziskem, spojené i s devastací životního prostředí. Současně se tento pojem vztahuje k širokému a členitému mezinárodnímu hnutí s hlubokými historickými kořeny, sahajícími až k tradici křesťanských pospolitostí. KSČM se v této deklaraci přihlásila k tomu proudu v hnutí, který prosazuje původní demokratické a humanistické hodnoty marxismu. Přes tato obecná programová vymezení se politika KSČM soustředila na praktické problémy a obavy lidí. V zemi vládla pravicová vláda v čele s Václavem Klausem a levicový volič hledal zastání. Strana v tomto období přestávala být ve společnosti exotem a stávala se součástí „normální reality“. V té době se objevil také koncept PASS (Program aktivní sociální sebeobrany), který měl nejen pomoci rezistenci vůči sociálnímu útlaku, ale také pomoci v kultivaci občansko-sociálního aktivismu mezi sympatizanty KSČM. Bohužel zůstal z velké části jen na papíře. Jasné bylo, že další osud levice bude dán koexistencí KSČM a ČSSD. Vývoj ukázal, že podpora KSČM stoupala nahoru za vlády sociální demokracie, zejména v letech 1998 – 2002, kdy se ČSSD umazala opoziční smlouvou. S tímto trendem racionalizace chování KSČM souzněla jistá obměna a omlazení vedení KSČM na V. sjezdu KSČM v Žďáru nad Sázavou v roce 1999. Předseda Grebeníček se tehdy jasně hlásil k nedogmatickému marxismu, vymezil se vůči staromilcům

40


41


★

ve straně (zakročil například rázně proti marx-leninskému časopisu Dialog: otázky, odpovědi) a označil mechanické převzetí sovětského modelu po roce 1948 za základ budoucích problémů. Žďárský sjezd sice nebyl zlomový, ale mnohými byl tehdy vnímán jako sjezd nové naděje. ČSSD se v té době pokusila dosáhnout odstupu od etapy opoziční smlouvy s pomocí poněkud virtuální levicovosti Vladimíra Špidly, který vystřídal pragmatického Miloše Zemana. ČSSD to umožnilo neztratit vliv v politickém středu a vyhrát volby. Zároveň ale zesílila i komunistická levice (KSČM dosáhla historického maxima 41 mandátů ve Sněmovně). Když ale ke konci období 2002 – 2006 ČSSD převzal Jiří Paroubek, začala s ní KSČM poněkud splývat a přišel pokles. V roce 2006 KSČM získala o 197 tisíc voličů méně než v roce 2002. Po roce 2006 byla na centrální úrovni ČSSD v opozici. To samozřejmě ztěžovalo konkurenci o levicového voliče. Svůj vliv mají i relativní změny v sociální struktuře. Dosud střední vrstva v ČR spíše zesilovala, což umožňovalo větší rozkročení ČSSD do středu. Příchod světové hospodářské krize v roce 2008 ale zvyšuje tlaky na oslabení sociálního státu. To může posílit větší polarizaci společnosti, oslabí to střed a zvýší i konkurenci nalevo. V tomto období se začali v KSČM prosazovat političtí pragmatici. Sice to dráždilo stranické snílky a strážce správné ideologie pravého i levého ražení, ale agenda etablované strany prostě takový druh lidí vyžadovala. S jejich pragmatismem souvisel i určitý respekt k rozložení sil a respekt ke komunikaci s tradicionalistickou členskou základnou, který by snížil napětí na požadavky programové inovace. Ve stárnoucí členské základně přitom převažovaly konzervativní a národovecké nálady. Jejich chování a reformní pokusy musely do určité míry s těmito náladami korespondovat, aby se nevzedmula odmítavá reakce, nebo aby nedošlo k masovému odlivu členů z řad seniorů. Taková uvážlivost není ústupkem psychologii semknutí se kolem konzervativních pozic, taková uvážlivost byla prostě nutností. Na pragmatismus by se nemělo tolik útočit jako na nějaké politické bahno – myšlenky se přeci ověřují, zda jsou prospěšné, a pravdivá tvrzení jsou ta, která se osvědčila. Víc myslet na praktické ohledy a nejen na normativní vize zabrání tomu, aby nakonec musely být tyto vize znovu nadekretovány plebsu shora k věření. Koneckonců správný pohled potřebuje i dialog mezi více centry pravdy. Zaměřit se na praktický užitek je důležité. Pravdu má Karel Čapek, když říká: „Důležité je, aby budoucnost byla zlepšována v myšlenkách a plánech, ale ještě důležitější je, aby byla zlepšována ve skutcích a v životě.“ Pragmatismus samozřejmě není totéž co politický cynismus. Ten zásadní otázky programové strategie vůbec neřeší. Omezuje se na každodenní udržování svého vlivu tak, aby nedošlo k porušení křehké stability. A machiavelisticky míchá populismus pro

plebs se státotvorností pro patricie. Tito cynici znají a využívají limity staré členské základny. Jejich vychytralé manévrování v zapouzdřeném ghettu zápasícím s archaickými stereotypy by ale samozřejmě nakonec podvázalo jakýkoliv rozumný pohyb vpřed. Proto je nutné znát hranice. Proč taky rozšiřovat manévrovací prostor pro agresivní militanty tím, že nepřiměřeně jejich významu reaguji na jejich halasné provokace o nedostatečně komunistickém charakteru strany a působení „rozbíječů“? Nejde ale o spor samotný, jako spíše o přechod od organizování sil odporu k organizování sil změny. Na této cestě nejde o nějaké smiřování s „mloky“. Tímto čapkovským příměrem v jedné diskusi se mnou označil Stanislav Holubec appeasement pragmatických modernizátorů s tradicionalistickými nostalgiky v KSČM. Zaklínadlo stranické jednoty by se pak nakonec obrátilo proti těm, kdo měli na věci jiný názor a nezatajili ho před sdělovacími prostředky. Odpor vůči riziku renesance neostalinského názorového monolitu nám ale nesmí vzít smysl pro různé rozměry lidské existence. Nejde přeci o mloky, nýbrž o lidi, o spolustraníky. Karel Čapek na konci své Války s Mloky varoval před takovým posunem sporů: „Kdyby byli jenom Mloci proti lidem, tak by se snad dalo něco dělat, ale lidi proti lidem, to se, člověče, nedá zastavit.“ I vyrovnávání se s minulostí by mělo mít kritický historicko-sociologický rozměr. Jde přeci o změny v kolektivním vědomí a ne o gesta. Pak má modernizace nejen KSČM šanci. Členská základna začala tát a tím silněji začala vyzařovat seniorská specifika. A pro mnohé z těchto matadorů je KSČM především psychosociální útěchou, že jejich životy nebyly žité nadarmo. To je třeba vnímat a respektovat. Na druhou stranu je jasné, že osvojení schopnosti tvořivé politiky v nových podmínkách je spojeno se zvládnutou generační obměnou, s odezvou mezi mládeží a perspektivní sociální základnou, která nevězí v nostalgických pozicích, ale je pevně zakotvená v nové době. Určitě nestačí pastýřské listy o potřebě modernizace strany a bezobsažná mediální vyjádření. Pokud se nestane vize moderní KSČM věcí širší skupiny lidí, tak budou reformátoři logicky poráženi. Do politické soutěže o směřování moderní radikální levice dosud vstupovali především mladší reformní jednotlivci, či stárnoucí nositelé odkazu roku 1968. Postupně ale mezi voliči KSČM klesá podíl nejstarších voličů, kteří byli socializování v poválečném budovatelském období. Modernější tvář jistě pomůže lépe oslovit perspektivní složky levicových voličů. Předmětem modernizace nemůže být jen nějaký marketingový rebrandning, o který se pokouší ČSSD. Ideální je představa KSČM jako subjektu maximálně otevřeného vůči veřejnosti schopné vyrovnávat se s novými obsahovými i technickými možnostmi komunikace. Základem je však funkčnost KSČM i kvalita jejích alternativních vizí a schopnost získat pro ně spojence. KSČM podle některých názorů prakticky zklamala zejména po vstupu do 21. století. Nedokázala využít zpočátku ještě zlepšující se volební výsledky, myšlenkově i organizačně stagnovala a neprovedla další změny – programové i personální. Chybí jí znatelně

42


43


★

ti mladší odvážlivci, kteří by získávali postupně funkce ve straně a měli přitom vazbu na život za zdmi stranických sekretariátů. Funkce v KSČM nesou pod vlivem často až militantního antikomunismu nemalé břímě určité sociální stigmatizace a neposkytuje ani srovnatelný kariérní vzestup jako v jiných stranách. Generační zlom je také těžké naordinovat silně resistentním strukturám. V situaci nedostatku připravených mladších kádrů by nepomohla ani nějaká mechanická kvótace či emotivní ztotožnění se s každým mladým, který se seniorům podbízí archaickou rétorikou a zapojováním do patetických rituálů. Fanfarónské bouchání do stolu může končit paranoidním vztahem k odlišným názorům, které se ani pořádně neznají. A dát prostor izolované skupince mladých ultraradikálů omílajících ta nejprimitivnější stalinská ideologická schémata a sršící sektářskou nenávist by napáchalo nedozírné škody. Mládí má být romanticky razantní, v práci akční a flexibilní. Nemělo by ale odpuzovat, nýbrž získávat. Dnešní mladí žijí v novém světě a zážitek z něj musí sami vstřebat. Pro ně současnost není negací předchozího života, nemusí nostalgicky tesknit. A tak mohou být nejen nekonformní, ale i nekonvenční. Nemá smysl si pěstovat mladé, kteří budou papouškovat chyby a limity těch starých. Proto je úkolem pro pragmatiky vytvořit jako protiváhu k různým militantním levičáckým sektám, často zneužívaným k různým manipulacím, takovou strukturu mladých členů a sympatizantů KSČM, která by přitažlivě nabídla názorovou pestrost a hlavně která by byla schopna dohody na užitečné činnosti. Z analýzy postojů členů KSČM vyplývá, že se asi pětina členů přiklání k tradičnímu marx-leninskému učení a asi desetina členů by zase byla ochotná akceptovat orientaci sociálně reformní. Pro modernizaci KSČM je významné, že více jak polovina členů je pro otevřenou socialistickou perspektivu, s akcentem na blíže nespecifikované tvořivé uplatňování myšlenkového odkazu klasiků. Někteří také na samosprávný socialismus či na demokratický socialismus. V KSČM jsou tedy lidé, kteří k myšlence sociálně spravedlivé společnosti přistupují z různých pozic. Chtějí reálnou alternativu, žádnou slepou víru v normativní utopii. Je tam ale dost i těch, jejichž hodnotovou orientací je respekt k názorové pluralitě, svoboda pro rozvoj individua, univerzalismus lidských práv i akcent na environmentální témata. Jaký potenciál představují, se ukáže, když dostanou šanci. Změnám se nikdo nevyhne. Je ovšem k úvaze, zda je budeme zavádět postupně, anebo s větší razancí. Miloslav Ransdorf v této souvislosti kdysi přirovnal KSČM k tankeru, který by se mohl příliš prudkým otočením kormidla rozlomit. Hybnost nějakého tělesa je objektivní fyzikální veličinou a riziko „rozlomení tankeru“ má své racionální jádro i v politice. Tedy modernizovat důsledně, ale i uvážlivě, ne jako pragmatický ústupek, ale s jasnou profilující vizí. Vyhnout se určitým skaliskům ale také předpokládá

ovlivnit „plavbu tankeru“ s předstihem. A je problém, když se kormidelník snažil málo a má pak reagovat se zpožděním. V tomto ohledu byl opravdu v posledních letech poněkud ztracen cenný čas. Poločas rozpadu 101 koalice a volební propad ČSSD v roce 2004 nebyl využit. Byl by ale problém využít toho k nástupu na úkor levice jako celku. Pokud tehdy nebyla možná otevřená spolupráce v rámci 111 mandátů pro levici (pro ČSSD by to nejspíš znamenalo rozkol), tak nebylo dost dobře možné v situaci, kdy hrozil obrat doprava, chtít tančit na hrobech sociální demokracie. Část voličů zklamaných během působnosti předsedů ČSSD Špidly a Grosse by nemusela dorazit ke KSČM. Tehdy se rozhodovalo, zda by pár mandátů KSČM nestálo za ten debakl levice jako celku. Nabídky ODS spustit scénář pádu vlády, možná předčasných voleb, tak KSČM nevyužila, což bylo správné. Sehrála by tím pravici jen roli užitečného idiota. Před VI. sjezdem KSČM v roce 2004 v Českých Budějovicích ztratil Miloslav Ransdorf už trpělivost kormidelníka těžkého tankeru. Došel k závěru, že loď KSČM prakticky stojí, a prohlásil, že loď nemůže věčně čekat v přístavu a vyhýbat se volnému moři. Všechny členy strany oslovil na jaře 2004 dopisem nazvaným „Je to Tvá věc, o kterou běží“. Burcujícím tónem v něm sdělil, že dlouhodobé neřešení klíčových otázek vede k porážce, a pustil se sám do úvah o mobilizaci za novou podobu strany. Modernizaci tím ale neurychlil a ve své kandidatuře na funkci předsedy KSČM neuspěl. Potřeba změn v KSČM byla ovšem už v Českých Budějovicích cítit ve vzduchu. Bylo zjevné, že úspěch ve volbách v roce 2002 byl jenom půjčka od voličů. Ani vystřídání Miroslava Grebeníčka Vojtěchem Filipem v roce 2005 však nezměnilo nic na tom, že pokračování v pragmatickém „tanci mezi vejci“, tj. dělat parlamentní politiku a současně jednoduchými hesly udržovat protestní elektorát, je nezbytnou taktikou. Ovšem taktikou nedostačující k tomu, aby KSČM získala druhý dech k nějaké strategické iniciativě. Jistým břemenem této doby byla také určitá afinita části KSČM s národovecko-konzervativními postoji prezidenta Klause. Před lety bylo naznačováno, že kolem roku 2010 by se mohla KSČM přiblížit vládní odpovědnosti. Jisté lability KSČM po volbách v roce 2006 si bylo vědomo konzervativní křídlo ve straně sázející na skalní starosocialistickou ideu a pokusilo se převzít iniciativu. V době před VII. sjezdem KSČM v květnu 2008 v Hradci Králové, se zřejmě cítili dostatečně silní, aby významně ovlivnili jednání sjezdu. Jejich hlasy v diskusi byly slyšet asi nejsilněji od roku 1990, ale k nové „bolševizaci“ nedošlo. Stabilitu zaručující středovou pozici mezi „hardlinery“ a modernisty prezentoval Vojtěch Filip a vyhrál vcelku suverénně. Ukázalo se, že syndrom starých časů není tak silný, aby v zestárlé KSČM ovládl pozice, ale přeci jen dost silný na to, aby pro budoucnost musel být brán vážně. Na druhou stranu zklamání z nedostatečné modernizační dynamiky KSČM vedly již tradičně

44


45


★

reformátorského Miloslava Ransdorfa k tomu, že po opětovné prohře při kandidatuře na předsedu přirovnal KSČM k starému trabantu, který poslouží, ale nenadchne. Pravdu měl v tom, že ti, kteří se chtějí výrazněji vymezit k moderně pojaté alternativě „jiný svět je možný“, se museli spokojit na tomto sjezdu s málem. Hradecký VII. sjezd KSČM projednal také deklaraci o socialismu. V podstatě to měl být vzkaz voličům a občanům, že téma socialistické perspektivy není tabu. Radikální levice se opravdu nemusí bát být opozicí vůči kapitalismu. Hnutí za jiný, lepší svět dostává se světovou krizí nový strategický impulz. Samozřejmě jde o cestu demokratickou, cestu svobodné volby většiny. A také ne v teleologickém pojetí o předem zaručené vítězství pevných v antikapitalistické víře. Ovšem je důležité, jakou autoritu mají ústa, která s takovým heslem přicházejí. A tím se opět dostáváme k problému modernizace KSČM. Modernizace KSČM netrápí jenom ji. Zajímá se o ni celá levice. Ale potřebné změny nezpůsobí jen tak nějaký impulz zvenčí. Není to ostatně věc, která by se dala importovat, musí jít o průnik změn v našem okolí, ale i našeho vlastního poznání. A už vůbec přitom nemůže náš případný partner diktovat nějaké podmínky. To vyvolává jen obrannou reakci třeba i s přesně opačným výsledkem. A nakonec by stárnutí členské základny a vyčerpání funkcionářských elit nad zbytkem finančních prostředků stagnaci přeměnilo na degeneraci. Celkový potenciál levice souvisí s otázkami její efektivní diferenciace a prohlubování integrace. S tím souvisí na jedné straně překonání historického rozkolu na levici (stále oživované války mezi radikální a reformní levicí), ale na druhé straně i pokračování členění levice do více stran a programových směrů. Účelově vzato to souvisí především s nastavením politického a volebního systému. Poměrný systém umožňuje koexistenci více subjektů, tu spolupracujících, tu si konkurujících. Modernizační úsilí musí být v strukturované levici vektorem, a nikoliv dělítkem. Systém jedné veliké strany se slabou zpětnou vazbou může skončit oligarchizací levicové scény. Diferenciace levice však nesmí být dezintegrací a má své limity. Je tu otázka, zda v daném volebním systému se vedle sebe vejdou dva anebo tři subjekty. Ti, kterým nevyhovuje ani oportunní směr reformní levice, ani autoritářský směr konzervativní levice, sní o alternativě třetí, radikálně emancipační, s jádrem v promyšleném průniku solidarity a participace rozšířené o kontakty z environmentální i lidskoprávní oblasti. Pokud ovšem na levé polovině nevznikne nějaká násilná mezera, je pravděpodobnější, že se zavedené dva subjekty o tato témata podělí. Na to, jak spojit pestrost se synergií, jak potenciál neštěpit, ale násobit, může být více receptů. Je tu příklad dnešní německé Die Linke, která vznikla nikoliv dezintegrací, ale integrací různých levicových sil a ve volbách v roce 2009 úspěšně vyrostla z potíží SPD. Musí se v ní snést sociálně reformní členové WASG s množstvím členů zděděných po někdejší SED i s výraznou komunistickou platformou. Německý scénář je důležitý,

protože vyvrací definitivní odsudek západoevropské levice poté, co se tradiční eurokomunistické strany Francie, Itálie a Španělska dostaly do hluboké krize. Při rozboru německého scénáře modernizace levice je třeba si uvědomit specifikum historického „Vereinigung“ po pádu berlínské zdi. Postavení západoněmecké Německé komunistické strany (DKP) bylo od jejího znovuzaložení v roce 1968 slabé (původní KPD byla zrušena ústavním soudem SRN v r. 1956). Akceptace PDS (Strana demokratického socialismu), nástupkyně zdiskreditované SED z někdejší NDR, byla na Západě nízká. Německé radikální levici se příliš nedařilo rozetnout magický trojúhelník mezi populistickým protestem, úsilím o hlubší transformaci systému a případným podílem na vládní odpovědnosti (PDS se podílela na zemských vládách v Berlíně a v Meklenbursku – Předních Pomořanech). Klíčovou postavou se stal někdejší významný sociálně demokratický politik – bývalý ministerský předseda v Sársku a spolkový ministr financí Oskar Lafontaine (* 1943), který založil západoněmeckou alternativu WASG. Na slučovacím sjezdu PDS a WASG vznikla současná Die Linke, která je motorem i Strany evropské levice (SEL). Die Linke bývá označována za postkomunistické uskupení. Pravdou je, že i když zahrnuje komunistickou platformu (KPF), oslovuje i nekomunistické levičáky. Spojuje se s aktivisty proti nasazení Bundeswehru v zahraničí, proti rasismu a diskriminaci cizinců, proti diskriminaci žen a sexuálních menšin. Silný je i levicově ekologický proud. Dnešní Die Linke je otevřený projekt, kde vedle sebe existují různé názorové proudy, a o jehož charakteru a obsahu se bude ještě rozhodovat. Ve srovnání s SPD trvá na socialismu jakožto alternativě vůči kapitalismu. Na rozdíl od nositelů honeckerovských tradic má odvahu bez vytáček uznat, že SED před r. 1989 jako státostrana nespravedlivě pronásledovala lidi, a jasně říká, že se definitivně zřekla vrchnostensky naordinovaného socialismu. Představitelé Die Linke také vnímají potřebu nahradit zbyrokratizovaný a nefungující starostlivý sociální stát novým typem solidarity, který zahrnuje sociální motivaci a je předstupněm demokratického socialismu. Specifickým problémem radikálně levicové modernity 21. století je integrace levice v mezinárodním měřítku a obzvláště ve vztahu k evropské integraci (problému evropské dimenze činnosti KSČM je věnována samostatná kapitola 4. 1.). Význam KSČM na mezinárodním poli v každém případě předurčuje významnou odpovědnost strany za zvládnutí diferenciačních a modernizačních procesů v mezinárodním měřítku. Bez hegemonie Moskvy jsou samozřejmě programové rozdíly mezi podobně komunistickými a dalšími radikálně levicovými stranami zřetelnější a hnutí ve svém mezinárodním rozměru prožívá určitou divergenci. Linie štěpu probíhá na tématech, jako je vztah k minulosti či přístup k prohlubování EU jako formy evropské integrace. V tématu modernizace KSČM nelze nezmínit problém modernizace politického systému vůbec. Hlasy o krizi reprezentační demokracie jako převažujícího politického

46


47


★

řádu nejsou ojedinělé, spíše v poslední etapě sílí. Objevuje se pojem tzv. postdemokratická krize. Konzervativci často útočí na havlovský pojem nepolitické politiky. Zužují přitom tento problém na vliv nevolených intelektuálů a aktivistů NGO a kritizují mediokracii, která problémy společnosti podle nich jen banalizuje či kanalizuje v jakési pokřivené reality show. Ukázkou tohoto vidění byl spor v tzv. televizní krizi, která vypukla na Vánoce roku 2000. Byl to vlastně spor o veřejný statek strategického významu, médium veřejné služby, se kterým nelze zacházet jako s doménou státních úředníků, ale ani jako se soukromými prostředky. ODS tehdy stála na straně zájmu po vytvoření kartelových dohod o fungování tohoto média, idealisté protestovali na ulicích a levice tápala v bludišti zájmů zasažena někdy až denunciačním chováním některých redaktorů. Angažmá některých politiků tehdy překročilo meze legitimity politického řešení sporu. Ale cílem bylo přeskupení mocenských vztahů, a tak šly ohledy stranou. Zvláště Václav Klaus sice spojuje postdemokracii s vlivem byrokratů a zastánců politické korektnosti v EU, na kritiku postdemokracie však nemají konzervativci a Klaus monopol a propletenec peněz a politiky vzkvétal pod Klausem docela spokojeně. Ano, občanská společnost trpí nedostatkem reálného vlivu a lidé jsou idiotizováni zábavou a bulvárem. Jsou tu i nové civilizační vlivy. Veřejný diskurs je deformován přesunem z přirozené agory do sociálně pokřiveného kyberprostoru. Spolkový život je někdy nahrazován anonymní komunikací na síti. Tyto problémy občanské společnosti ale neznamenají, že současné stranictví je lepší alternativou. Profesionální partokraté žijí odtrženi od běžného lidského života a nejvíce by jim vyhovovalo, kdyby jejich machiavelistické praktiky byly odstíněny od médií i občanů. Strany skloňují veřejný zájem, ale často obchodují se svým vlivem na rozhodovací procesy jako s. r. o. s vlivem pod taktovkou ekonomických a mediálních kartelů. Typickým pro takové chování bylo období Opoziční smlouvy. Postdemokracie není úplným popřením demokracie, některé součásti „starého“ demokratického režimu přežívají – volby, politické strany. Ty však nevedou vyrovnané nebo proporciálně vyvážené debaty o určitých problémech. Těžiště rozhodování se posouvá k oligarchickým zájmům často nadnárodního charakteru. Tímto problémem jsou zasaženy všechny politické strany a jejich reprezentace. Parlamentní demokratické procedury zakrývají rozhodování strukturou lobujících mocenských skupin. KSČM samozřejmě není primárně spojená s oligarchizací politiky, pokud ale má slabou vazbu na občanskou společnost a společenská hnutí, její představitelé se hůře mohou bránit vtahování do různých manipulativních scénářů. Strany přestávají dělat „policy“, tj. přestávají existovat jako politický aktér vyjadřující vůli voličů obsahově určovat strategii politiky a soustřeďují se na formální a taktickou složku tj. „politics“, v rámci které v poměrně izolovaném parlamentním prostředí jako

politické aréně ovlivňují ad hoc vektor partikulárních zájmů. V nejpokleslejší formě to lze nazývat politikařením a kšeftováním ve vleku vlivových skupin. Modernizační šance KSČM se po dvaceti letech její existence soustřeďuje do několika bodů. Především jde o to vypořádat se s přestárlostí strany a zvládnout generační obměnu. Pak je to otevřenost strany novým myšlenkám i pohybům v občanské společnosti a sociální struktuře. Nikoliv striktně hierarchizovaný a poslušný mocenský kartel, ale mediátor a koordinátor různých zájmů v rámci širšího hnutí, jakéhosi „movement of movements“. Potřeba tvořit širší aliance a komunikovat napříč politickou krajinou (včetně umírněných liberálů a zelených) je náročným, ale nutným vykročením. Znamená to nepodlehnout pokušení zjednodušit si život tím, že se KSČM stane pouze útěšným hlasem pro frustrované. Znamená to jít do těžkých debat s vyrůstající levicovou inteligencí o nových koncepcích a použitelných řešeních. Jedině vazba na široce rozvrstvenou a měnící se sociální bázi může eliminovat nebezpečí, že se i KSČM stane kolečkem v soukolí oligarchizované politiky a postdemokracie. Zůstat zabetonován v ideologickém ghettu by bylo příznakem konce. KSČM sama sebe nyní označuje za stranu současně radikální i moderní. Nestačí to samozřejmě deklarovat, chce to kurážnou strategickou iniciativu, ale i profesionálně zvládnutou taktiku. Místo rutinních či intuitivních protestů přichází doba, která si žádá expertně se dovybavit a přeorganizovat potenciál na vybrané projekty. Nebo to udělá někdo jiný.

48


49

★

2 Kapitola II.:

HOMO OECONOMICUS, NEBO HOMO SAPIENS? 2. 1. HLEDÁ SE NOVÉ EKONOMICKÉ MYŠLENÍ Druhá polovina 80. let minulého století přinesla u nás s perestrojkou nové oživení myšlení a tvůrčího života. Znamenala rozchod s propagandou úspěchů a scholastického teoretizování ve společenských vědách. Strnulá politická ekonomie a další ekonomické obory se otevíraly realitě. Tehdy stejně jako dnes šlo o rozhodující otázku. Pokud chtěli zastánci sociálně spravedlivé společnosti nabízet novou kvalitu sociálních práv a civilizačního rozvoje, museli se opírat o fungující, výkonnou ekonomiku. Aby člověk byl nikoli deklarativně nýbrž skutečně hospodářem v souladu se svými zájmy a v souladu s rozvojem civilizace, kdy nové výrobní síly vyvolané vědecko-technickou revolucí přetvářely i člověka samotného. Tradiční ekonomické myšlení tzv. reálného socialismu trpělo rozpory mezi dogmaty socialistické ekonomické teorie a signály, které poskytovala hospodářská praxe. A to se ukazovalo jako problém pro budoucnost. Dalo by se dokonce říci, že adekvátní ekonomickou teorii tehdejší režim prostě neměl a dodnes je na levici kvalitní ekonomický 50

★

Kapitola II.: Homo Oeconomicus, nebo Homo Sapiens?

myslitel úzký profil. Proto i dnes mohou inspirovat historické debaty o novém ekonomickém myšlení a přeměnách v hospodářském systému v rámci socialistické volby. Socialističtí ekonomové se ve své bezmocnosti vysvětlit nevysvětlitelné a uřídit neřiditelné stávali terčem četných vtipů. Takový typický byl například ten, jak po Rudém náměstí defilují nejmocnější zbraně, rakety vpředu, rakety vzadu a mezi raketami se nachází hlouček podivných pánů v sakách s kufříčky. Pochodují, tváří se nasupeně, nikdo neví, kdo to je, i poradci ze zahraničí, agentura Reuters, všichni se ptají, kdopak to je, proč tam pochodují mezi jadernými hlavicemi. Jeden poradce generálního tajemníka ÚV KSSS se neudržel a prozradil agenturám: to je naše nejmocnější zbraň, to jsou socialističtí ekonomové. To samozřejmě neznamená, že by tehdejší vysoké školství nevychovávalo ekonomické odborníky. Celá řada z nich řídila významné podniky, pracovala v zahraničním obchodu a uplatnila se i v zahraničí, popř. v řadě významných funkcí po roce 1989. Absolventi oborů úsekové ekonomie se v praxi neztratili. Problém byl v rozvíjení ekonomické teorie. Příkladem je moje alma mater, Vysoká škola ekonomická v Praze, která začala existovat od září 1953. V době přejímání sovětských učebních a odborných textů české marxistické učebnice ekonomie neexistovaly. Teorii v té době ovlivňoval zejména zakladatel české ortodoxní socialistické ekonomie a zastánce centralismu prof. Felix Oliva. I zde se však ve vlnách modernizovala výuka (v 60. letech se hojně diskutovalo o reformách a na nově založené Fakultě řízení byl instalován první počítač). Nástup normalizace postihl VŠE možná ještě tvrději než většinu českých vysokých škol. Centrem ekonomického myšlení byl také Ekonomický ústav ČSAV, který existoval v letech 1956 – 1993. Byla zde vedle toho i celá sít různých výzkumných institucí, resortních a regionálních jako například Výzkumný ústav palivo-energetického komplexu, Výzkumný ústav sociálního rozvoje a práce, Výzkumný ústav rozvoje oblastí a měst, Výzkumný ústav vědeckotechnických a ekonomických informací aj., ale také národohospodářsky zaměřených, jako Ústřední ústav národohospodářského výzkumu při plánovací komisi. Oficiální teorie se musela většinu tohoto období podřizovat přísnému politickému diktátu, v horším případě přistoupila na apologetiku prováděné hospodářské politiky. Existovala samozřejmě i tzv. neoficiální teorie. Té se věnovali lidé, kteří zůstali na některých odborných pracovištích, ale nemohli publikovat své názory. A samozřejmě také lidé, kteří nemohli pracovat ve vědě, ale neztratili zájem o teorii. O těchto aktivitách ale nebylo příliš široké povědomí ani v rámci odborné fronty. V 80. letech na VŠE znovu ožívaly otevřenější diskuse, dokonce i na půdě tamějšího Ústavu marxismu-leninismu, zejména v rámci oboru dějin ekonomických učení. V období 1984 – 1993 existoval v rámci ČSAV vedle Ekonomického ústavu ještě Prognostický ústav ČSAV v Praze a v období 1987 – 1993 také Sociálně ekonomický ústav 51


★

ČSAV v Ústí nad Labem. Za zmínku z tohoto období stojí i činnost sekce mladých ekonomů v Československé společnosti ekonomické (vznikla jako profesní společnost pro ekonomy v roce 1961), která organizovala celostátní konference – vítězů ústavních a celoškolských soutěží. Zde se už tehdy profilovaly mnohé ze současných ekonomických osobností. Až paradoxně možná dnes zní, jak byli oceňováni dnešní padesátníci za své rané vědecké práce. Dnes je u ekonomů zpochybňována nejen jejich případná levicovost jako něco, co je v rozporu s rozumem. Ze strany jinak profesně zaměřených souputníků na levici je tento obor podezřelý jako něco málo ideového, málo humánního. Ekonom na levici bývá v podezření, že není dost levicový, že upadá do plochého zjednodušujícího ekonomismu. Ekonom je jako suchopárná kalkulačka, která jen všechny obtěžuje svými varováními, že na to či ono není. Jako by člověk ekonomický byl něco jiného než člověk rozumný. Ale skutečná ekonomie se zabývá člověkem. Umí na dřeň odhalit, kde poznání člověka jako rozumné a současně společenské bytosti (homo sapiens – et item sociabilis) nahrazuje pouhé krasodušství a idealismus postulující člověka v inflaci moralismů či ideologismů jako pouhého homo aesteticus či homo politicus. Ekonomie není plnou pravdou o člověku, ale také není o člověku vtěsnaném do pouhých dimenzí výrobních (homo laborans) či spotřebních (homo se asecurans). Výroba pro výrobu či spotřeba pro spotřebu není vinou ekonomie. Vzniká ze společenských poměrů a je marné si myslet, že stačí tuto skutečnost moralizovat a ironizovat konzumně orientovaného člověka jako „homo coca-colens“. Ekonom zdůrazňuje člověka v dvojí rovině. V rovině spojení člověka a jeho výrobních sil (homo faber), které je určitým doplňkem jeho civilizačního rozměru, momentem, kde se spojuje přírodní a lidské při vytváření nové skutečnosti. Ekonomické pojetí člověka se vyvíjelo – homo oeconomicus byl u Adama Smithe ještě vyjádřením jeho antropologického konceptu individuální přirozenosti, nejen egoistické, ale i altruistické (obě složky mají svůj evoluční význam). V každém případě antropologie orientované podle užitku, samozřejmě i s mimoracionální a zvykovou složkou. A behaviorální popis člověka pak může být použit nejen v „economics“, ale i v mimoekonomické oblasti. Dnešní homo oeconomicus musí, aby mohl vyrábět a přetvářet, vstupovat do určitých ekonomických vztahů v rámci vyvíjejících se společenských poměrů. Je tedy definován svojí sociální přirozeností. Jeho „ekonomická“ podstata zahrnuje i racionální řízení ekonomických institucí a vědomou sociální odpovědnost. Jádro ekonomického myšlení na levici je tedy spojeno s vývojem pojetí člověka včetně jeho ekonomické povahy a až sekundárně je sporem o trh, plán či vlastnické formy. O ekonomii se skepticky vyjadřují i představitelé přírodních věd. V tak měkké vědě, jakou je ekonomie, je totiž příliš mnoho neznámých a navíc proměnných v čase

i v chování ekonomických subjektů. To však neznamená, že zde nefungují určité objektivní zákonitosti a nelze používat exaktních metod. Předpokládá to ujasnit si vztah k matematickým modelům, užívaným nyní hojně mainstreamovou ekonomií. Precizní modely se někdy chápou jako hlavní, ne-li jediný atribut vědeckosti odpovědí ekonomů a pozitivní ekonomie jimi řeší kdeco. Ovšem tento formálně technický přístup může být také předmětem zbožštění, pokud se odtrhne od hospodářské reality. Pokud se krása rovnic a řeč symbolů cení více než jejich empirická verifikace a kvalitativní interpretace v rovině konkrétního sociálního chování ekonomických subjektů, které se dostávají do různých autentických situací, čas od času se míjejí s očekáváními. Socialistická ekonomika měla být ekonomikou, která člověka osvobodí, překoná vykořisťování, minimalizuje sociální disparity a odstraní zbytečný chaos a plývání při uspokojování potřeb obyvatelstva. A nakonec předstihne ekonomiku kapitalistickou nejen v sociálních otázkách, ale i v produktivitě práce. Hospodářský systém minulého režimu se přes jisté odlišnosti zformoval v celém sovětském bloku do poměrně jednotné podoby. Samozřejmě na samém počátku ho ovlivnily konkrétní historické podmínky. Ve většině zemí, kde se pokusili budovat socialismus, byla relativně nižší úroveň výrobních sil, výrobních vztahů a společenské dělby práce. Formoval se desítky let během zrání industriálního vývoje společnosti a ve své konečné fázi musel čelit i novým výzvám. Pád režimu v roce 1989 měl i příčiny ekonomické, i když viditelnější byly v té době příčiny politické a mezinárodní. Jak se odhalovaly limity jeho fungování, pokoušel se o svou reformu. Marně, nakonec tento režim v celé své mezinárodní celistvosti (vlastní iniciativu mohly jednotlivé země uplatňovat jen částečně) podlehl konkurenci. Prvky omezené mocenské politiky poznamenaly i nedokonalost mezinárodní spolupráce a ekonomické integrace v rámci bloku. Zvláštní otázkou pak je ekonomický vývoj v zemích tzv. socialistické soustavy stojící mimo sovětský blok. Některé získaly prostor pro svou další transformaci a zatím v ní pokračují. Obzvláště postmaoistická modernizace Číny (od počátečního dílčího zapojení tržních prvků až po skutečně hluboké přeměny ekonomiky) by si zasloužila samostatný rozbor. Obhájci sovětského režimu připomínají obtíže, které musel překonávat a úspěchy, kterých objektivně dosáhl. Břemeno poválečné obnovy bylo větší než u jeho konkurentů, přesto dokázal provést poměrně rychlou industrializaci zaostalejších území. Působila na něj poměrně nevybíravá konkurence včetně přímého omezování, ale i vojenské hrozby, kterým čelil značnými vojenskými rozpočty. Přesto došlo k určitému vzestupu životní úrovně, do které je třeba započíst i rozsáhlou společenskou spotřebu a celkové upevňování sociálních jistot. To ovšem nic nemění na faktu, že přes všechny reformní pokusy hospodářský systém budovaný v zemích sovětského bloku neobstál. Jaká byla jeho podstata a byla vůbec reformovatelná? Bývá označován různě. Už Włodzimierz Brus mluvil o centralizovaném modelu socialistické ekonomiky,

52


53


★

Janos Kornai psal o státním paternalismu. Známé byly také reformní práce sovětských autorů Jevgenije Libermana a Genadije Lisičkina z 60. let. V době perestrojky psal akademik Leonid Ivanovič Abalkin v marxistické tradici o formálně zespolečenštěné ekonomice. Západní experti psali o příkazové ekonomice (command economy), nebo o ekonomice nedostatku (shortage economy). V různých reformních konceptech se vžil kritický pojem administrativně direktivní systém, v němž bylo možné hovořit o kategoriích zbožně peněžní ekonomiky většinou jenom v uvozovkách. Formulace systémově důsledné reformy však byl problém, protože ekonomická věda na Východě nebyla schopná zodpovědět základní otázky. Kritika byla abstraktní a ideologicky limitovaná, pozitivní řešení byla jen dílčí. Jádrem systému budovaného v sovětském bloku byl specifický druh vyvlastnění, kdy se pod pojmem znárodnění zaváděla kategorie tzv. celospolečenského vlastnictví, které se opíralo o koncentraci vlastnictví v rukou státu. S tímto vlastnictvím měl stát nakládat podle zásady socialistické plánovitosti, tedy v souladu se závazným a poměrně detailním centrálním plánem jako garantem celospolečenského zájmu. Vzhledem k nedokonalému společenskému způsobu formálního přivlastňování bylo asi přesnější používat pojem „kvazivlastnictví“ (Kornai používá pojem neviditelné vlastnictví). Proč bylo toto zespolečenštění formální a nedokonalé? Především neexistovala rovnost všech občanů ve vztahu k celospolečenskému vlastnictví (prof. Mlčoch mluví o sociálním mýtu). Pracující nemohli reálně vystupovat jako socialističtí vlastníci. Toto státní vlastnictví bylo realizované v rozhodovací hierarchii zmonopolizované politické moci, ale i v podmínkách značně monopolizovaných dodavatelsko-odběratelských vztahů. V rámci této hierarchie se vytvářely různé zájmové koalice, které se někdy projevovaly i neformálně a přesahovaly i do stínové ekonomiky. Pokud jde o plánovitost, tak subjektivní, byrokratické rozhodování postupně nahrazovalo objektivní ekonomické informace. Plánování ztrácelo racionální, ale i demokratický charakter. Prakticky se neprosazovaly myšlenky na socialistickou tržní ekonomiku. Za takových podmínek se těžko slaďoval systém dílčích zájmů skupin, kolektivů, podniků, institucí i jednotlivců. Dusilo to podnikavost, soutěživost, aktivní a odpovědný vztah k práci. Odměňování probíhalo bez ohledu na výkon a dosažené výsledky. Systém nebyl schopen využívat intenzifikační faktory, absorbovat nový typ výrobních sil, vypořádat se s ekologickými problémy. Mluvíme-li o reformách tohoto hospodářského systému, pak máme na mysli změnu podstatných prvků a vazeb tohoto systému. Jako každý systém, tak i ekonomika na změny reaguje dvojím způsobem. Zaprvé uzpůsobením svých regulativních prvků při zachování svých základních rysů udržuje sama sebe v dynamické rovnováze (adaptace systému). Za druhé se při vyčerpání svých možností přeměňuje ve svých systémotvorných prvcích, tedy těch, které předurčují základní funkci systému (transformace

systému). Dříve či později každý systém vyčerpá možnosti své adaptace a je přinucen k transformaci, progresivní ale někdy i regresivní. Koncem 20. století čelil systém prvního historického pokusu o socialismus nevyhnutelné výzvě. V minulosti prošel několika fázemi svého vývoje. V té první se sovětský model v letech 1917 – 1945 zformoval, a to na území někdejšího SSSR. V druhé etapě došlo k jeho rozšíření, ale přes specifické pokusy o modifikaci byl mocensky unifikován v celém bloku. Od 80. let byl systém konfrontován s potřebou zásadnější přeměny, která ve své perestrojkové podobě selhala a zůstala otevřená mimo sovětský blok v podobě čínského tengismu. Staré systémy odcházely a nové je nenahradily. Destabilizované ekonomiky vyvracely propagandisticky šířené iluze, že lze udržet ještě dlouho socialistické jistoty beze změn. Pokud se nedařila transformace v SSSR, kde se chátrající systémové dědictví projevilo nejvýrazněji, byly odsouzeny k nezdaru i jednotlivé země bloku. A nakonec zvítězila regresivní varianta transformace. Historie reforem ekonomiky bývalého režimu začíná už přechodem k novým hospodářským poměrům po Říjnové revoluci v Rusku v roce 1917. Šlo o naprosto ojedinělý experiment, který měl plnit jak socialistické cíle, tak měl překonat ruskou zaostalost a hospodářský rozvrat po světové válce. Okamžitým cílem neměla být socialistická ekonomika, nýbrž přechodné období. Mezi prvními cíli se objevuje nacionalizace půdy, zestátnění bank, dělnická kontrola nad kapitalistickými syndikáty. Po svržení prozatímní vlády zastával Lenin názor, že řešením je dočasný přechod na státní kapitalismus, za podmínek, že by stát byl řízen v zájmu lidu. Dekretem o půdě (8. 11. 1917) byla zlikvidována třída velkostatkářů a zanikly pozůstatky feudalismu na vesnici. Následně proběhla nacionalizace bank a vznikla jedna monopolní Lidová banka Ruské republiky. Dále byl vytvořen monopol zahraničního obchodu, nacionalizována železnice a obchodní loďstvo. Znárodňovací proces byl završen dekretem o všeobecném znárodnění všech větších průmyslových podniků. Všechny znárodňovací akty byly učiněny bez náhrady a znamenaly likvidaci hospodářských pozic velkokapitálu. Vypuknutí občanské války vedlo v ekonomice Ruska k etapě tzv. válečného komunismu (1918 – 1921), která znamenala naturalizaci hospodářských vztahů – přídělový systém, prodrazvjorstka na venkově, pracovní povinnost. Zásobování i odbyt řídily státní orgány. Šlo v podstatě o reglementaci spotřeby v podmínkách obležené pevnosti. Mimořádné metody válečného komunismu ale některé teoretiky (tzv. levé komunisty) inspirovaly k tomu, že tuto reglementaci zevšeobecnili. Útočili na Leninovu koncepci státního kapitalismu jako nástroje přechodu a požadovali likvidaci trhu, peněžních vztahů a omezení samostatnosti i malých podniků. Toto období vrhlo ruskou ekonomiku hluboko zpátky. Nespokojenost s válečným komunismem vyústila 28. února 1921 v pevnosti Kronštadt ve vzpouru námořníků a dělníků, kteří požadovali odbourání privilegií

54


55


★

bolševiků a oproštění zemědělské a řemeslné malovýroby od státní reglementace. Povstalecký list Izvestija tehdy psal, že „Sovětské Rusko se stalo všeruským koncentračním táborem“. Kronštadtští odsuzovali konfiskaci zemědělské výroby a povinné námezdní práce jako „nové nevolnictví“ bolševického režimu. Kdo se tomuto režimu bránil, byl „nepřítel lidu“, bez ohledu na to, jak byl zbídačený a zoufalý. Povstalci to vnímali jako pokřivení smyslu revoluce. Požadovali pro pracující a drobné řemeslné výrobce svobodu rozhodovat o vlastním osudu a užívat plodů své práce. Povstalci neschvalovali ani státní řízení znárodněného průmyslu, které dělníka jako kapitalistického otroka měnilo na otroka státních podniků. Kronštadt inspirován anarchismem a esery chtěl bojovat „za odlišný druh socialismu, za Sovětskou republiku pracujících lidí, v níž výrobce bude jediným pánem“. Vzpoura byla nakonec potlačena elitními jednotkami Rudé armády, ale byla podnětem k hlubším reformám hospodářského systému sovětského Ruska. Celé následující období (1921 – 1936) bylo poznamenáno zápasem o konečný charakter sovětského ekonomického modelu. Rozhodující pro výslednici tohoto zápasu bylo přijetí teze o nutnosti budovat socialismus v jedné zaostalé zemi, nacházející se v situaci obklíčení světovou kapitalistickou soustavou. Jako první a nejvýraznější alternativa se zrodil nekonvenční manévr Nové ekonomické politiky (NEP), koncipovaný ještě v březnu 1921 Leninem (viz usnesení X. sjezdu KSR/b/). NEP měl překonat následky občanské vláky a vytvořit pevné základy pro obnovu. Na rozdíl od válečného komunismu počítal NEP s využíváním zbožně peněžních vztahů. Základem se stala smíšená ekonomika tvořená patriarchálně rolnickým sektorem, zbožní malovýrobou, soukromokapitalistickým sektorem a socialistickým, zespolečenštělým sektorem. NEP byl uskutečňován v letech 1921 – 1925. Tehdy byl obnoven soukromý obchod a reprivatizovány byly i řemeslné provozovny. Některé zestátněné podniky byly pronajímány prostřednictvím koncesí družstvům, soukromníkům či dokonce zahraničním kapitalistům. V diskusích byl postupně tržní charakter NEPu označen jako dočasný a nakonec zůstal jen formální zbytek v podobě tzv. chozrasčotu. Jeho zásady byly narušeny opětnou naturalizací ekonomických vztahů v nově vzniklém SSSR. Sovětská teorie tehdy například tvrdila, že na rozdíl od tržních cen nejsou ceny za socialismu kategorií ekonomickou, nýbrž administrativní. Motivační přístup byl nahrazován údernickým hnutím. V této době byly odsouzeny pokusy o jinou alternativu formující se kolem anarchosyndikalistů, tzv. dělnické opozice – „Rabočaja oppozicija“ (Šljapnikov, Medveděv, Kolontaj) a skupin jako „Rabočaja pravda“ (Bogdanov), „Rabočaja grupa“ (Mjasnikov). V zemi, která měla být diktaturou dělníků, působilo paradoxně, když se dělníci opakovaně zařazovali k aktivní opozici a iniciativám menševiků. Dalším významnějším opozičním uskupením byli tzv. decisté neboli Demokratičtí centralisté (T. V. Sapronov,

A. Z. Kamenskij, M. S. Boguslavskij), kteří odmítali vedoucí úlohu strany v odborech a sovětech. K umlčení opozičníků se používalo obvinění z frakcionářství. X. sjezd KSR (b) v roce 1921 to ve své rezoluci „O syndikalistické a anarchistické úchylce v naší straně“ označil za maloburžoazní kolísání. Nakonec byly frakce zakázány zcela a čistky ve straně organizované sílícími partokratickými strukturami v následném období zasáhly asi čtvrtinu členstva. V té době se také rodily základy plánovitého řízení ekonomiky se sílící tendencí centrálního řízení hospodářství. Základní teoretická východiska celospolečenské plánovitosti byla obsažena už v díle Karla Marxe, ale samozřejmě bez konkrétní pozitivní formulace řešení problému. Už v roce 1920 vznikla z Leninova podnětu Státní komise pro elektrifikaci (GOELRO), která připravila první perspektivní plán. Při dalším utváření plánovací soustavy se postupovalo metodou pokusů a omylů. Jistou inspirací byl systém vnitropodnikového plánování. Po smrti Lenina v roce 1924 se aktivizuje Lev Davidovič Trockij se svými stoupenci bývalými levými komunisty (Jevgenij Alexandrovič Preobraženskij, Karl Bernardovič Radek, Ivan Nikitič Smirnov) a útočí zleva proti narůstající byrokracii. Oponuje Stalinově koncepci budování socialismu v jediné zemi, ke které došel Stalin po definitivní porážce revolučních sil v Německu. XIII. sjezd KSR(b) v květnu 1924 řeší otázku Leninova následnictví a k moci se dostává Stalin. Trockij pokračuje ve své opoziční činnosti i po vyloučení ze strany v roce 1927 na XV. sjezdu KSR(b) a nakonec je v roce 1929 vyhoštěn ze země. Klíčovým ekonomickým tématem se tehdy stává otázka socialistické akumulace a industrializace. Preobraženskij tvrdí, že je třeba využít i předsocialistických forem hospodaření, ale navrhoval větší zdanění soukromého sektoru. Současně tvrdil, že přesun prostředků z venkova do měst je pro úspěch industrializace nutný. Tvrdý postup vůči sedlákům se jen neměl realizovat politicky, ale ekonomicky. Cílem mělo být zrušení smíšené ekonomiky. Po pádu Trockého se ale Preobraženskij od jeho názorů distancoval. Problémy kolektivizace zemědělství a deficit obilních zásob státu vedly k diskusím nad zemědělskou politikou a přehodnocení agrární linie. Známý je citát Stalina z té doby: „Stavět hydroelektrárnu na Dněpru by bylo, jako kdyby si rolník místo krávy koupil gramofon.“ Skupina kolem bývalého radikála Nikolaje Ivanoviče Bucharina, který se tehdy stává teoretikem strany a čelnou osobností Kominterny, tvrdí, že přehlížení zemědělství je chybné a kritizuje „hyperindustrializaci“. Bucharinovci (například předseda vlády Alexej Ivanovič Rykov či předseda rady odborů Michail Pavlovič Tomskij) vycházejí ze zaostalé výrobní základny někdejšího Ruska a brání smíšenou ekonomiku v duchu NEPu. Tvrdí, že rozvoj soukromého sektoru vytvoří dodatečné prostředky pro socialistickou rozšířenou reprodukci. Soukromý sektor má být ekonomicky překonán postupně, tedy konkurenčně.

56


57


★

Od roku 1928 ale Nejvyšší národohospodářská rada v čele s Valerianem Vladimirovičem Kujbyševem znovu začala prosazovat urychlenou industrializaci a zajištění autarkie SSSR. Začíná realizace prvního pětiletého plánu, který má uskutečnit linii ofenzivy socialismu. Bucharin se pouští do ostrých diskusí o charakter socialistické akumulace a ještě v roce 1929 tvrdí, že politika NEPu se nevyčerpala. Vystupuje s tezí, že přechodné období a státní kapitalismus vykazují podobné znaky. Varuje před nechtěnými důsledky centrálně přídělového ekonomického systému. Odpor zemědělců a čistky ve straně ale oslaboval jeho politickou pozici. Stalin likviduje opozici, a to i na frontě ekonomických teoretiků. Bucharin byl donucen k sebekritice a vyloučen i z ÚV KSR(b). V roce 1930 byl sice na sjezdu znovu zvolen, ale další kritiky se už neodvážil. V roce 1937 byl vyloučen ze strany a v roce 1938 popraven (rehabilitován byl až v roce 1990). Formování politické ekonomie socialismu poznamenal subjektivistický přístup. Objektivnost ekonomických vztahů se ztotožňovala s živelností a na místo toho bylo vyzdvihováno centrální plánování. Probíhala sice diskuse mezi zastánci genetického plánování (S. G. Strumlin, G. A. Feldman) a teleologického plánování (V. A. Bazarov, V. G. Groman), týkající se míry svobody při formulování plánovaných cílů a jejich závaznosti. Díky kvalitě ruských matematiků vzniká i obecná teorie optimálního plánování (V. V. Novožilov, L. V. Kantorov), která přispěla k problematice lineární analýzy a k tzv. normativnímu pojetí hodnoty. Tyto diskuse však stály stranou oficiální sovětské teorie. Předzvěstí diskusí reformních teoretiků na tato témata byla práce polského marxistického ekonoma Oskara Langeho. Ten už v 30. letech varoval, že byrokracie ničí socialismus a schopnost inovací a přišel s myšlenkou možné racionalizace socialistické ekonomiky. V roce 1936 popsal efektivní tržní socialismus jako matematický model. Za války byl profesorem politické ekonomie v Chicagu a na rozdíl od scholastiky zdomácnělé na východě zvládal i neoklasickou ekonomii své doby. Lange souhlasil se zespolečenštěním průmyslu, ale pouze těch sektorů, které směřovaly k monopolizaci. Sektory, jejichž fungování se blížilo modelu dokonalé konkurence, měly být ponechány v soukromých rukou. Cenový mechanismus v zespolečenštěném sektoru měl fungovat na základě interakcí mezi administrativním centrem a socialistickými manažery podle nasimulovaných kritérií. Teoreticky měl být takový socialismus schopen efektivně se vypořádat se vznikem monopolů, napravovat vliv externalit a státní podniky měly mít přinejmenším stejnou výkonnost jako ty soukromé. Vše podstatné ze sovětského modelu bylo včleněno do ústavy SSSR z roku 1936. Nezvládnutí otázek socialistické zbožní výroby se projevilo i v oblasti cenotvorby a využívání měny. Objevila se sice diskuse o ceně a využívání zákona hodnoty za socialismu jako regulátoru výroby a rozdělení práce (N. Vozněsenskij, I. Ančiškin, A. Merzeněv), ale i tato diskuse byla dříve, než se dostala k hlubším závěrům, rozhodnuta politickou

mocí a byla utlumena. Koncem 30. let už měly prioritu otázky zabezpečení obranyschopnosti země. Někteří autoři (například Zdeněk Mlynář) sice vyslovují domněnku, že kdyby vnitřní vývoj sovětského systému nepřerušila válka, tak by se jeho krize projevila už ve 40. letech. Ale to už jsou jenom spekulace. SSSR nakonec ve válce dokázal zvítězit a přechod jeho hospodářského modelu do krizového stavu se minimálně o desetiletí opozdil. Po druhé světové válce vznikla celá soustava zemí tzv. sovětského bloku. Tyto země, zpočátku nazývané lidovými demokraciemi, samozřejmě neusilovaly hned o mechanické převzetí sovětských zkušeností. Krystalizovala v nich v různých modifikacích specifická cesta k socialismu, ve které se ještě počítalo se smíšenou ekonomikou, samozřejmě s rozsáhlou nacionalizací ekonomiky a pozemkovými reformami, které byly zvažovány i v řadě západních zemí. Poválečná obnova vedla k některým mimořádným opatřením, jako je vázaná ekonomika, ale znárodnění probíhalo za náhradu, nepočítalo se s masovou kolektivizací ani s likvidací živnostníků. Specifický vývoj se s nástupem studené války ale definitivně zhroutil. Diskuse nad ekonomickými otázkami v SSSR i v zemích bloku v té době pokračovala. První oficiální sovětská učebnice politické ekonomie socialismu vyšla v roce 1951. Velký vliv mělo vydání práce J. V. Stalina „Ekonomické otázky socialismu“ (1952). Roli regulátoru přiřknul Stalin plánu podle zákona plánovitého a proporcionálního rozvoje jako podstatné zákonitosti socialismu. Zbožně peněžní vztahy zde připouští jako trpěné reziduum nutné pro nižší etapu socialismu a se záměrně okleštěným působením. Zákon hodnoty za socialismu je nazírán jako rušivý prvek plánovitého řízení. Ekonomické kategorie cen, nákladů, výnosu a zisku plnily jenom evidenční funkci. Hovoří se zde o odbourání zbytku rozdílů mezi kolchozy a státními podniky. Poválečný XX. sjezd KSSS v říjnu 1952 dokonce prosadil toto Stalinovo dílo do protokolu sjezdu. Ekonomika zemí sovětského bloku se vyvíjela ve své celistvosti, ale pro myšlení českých ekonomů byly důležité naše specifické přístupy a zkušenosti s domácími reformními pokusy. Před rokem 1948 byla československá cesta k socialismu (vyhlašovaná ještě na VIII. sjezdu KSČ) zarámována představou prezidenta Beneše o koexistenci Východu a Západu. Nekomunistická levice z toho vyvozovala myšlenku na konvergenci obou systémů s možností postupného ustanovení demokracie socializující. Ale i komunisté byli ještě otevřeni různým přístupům v duchu budovatelského programu vlády národní fronty z roku 1946. Dr. Jaromír Dolanský jako představitel KSČ ještě v roce 1948 mluvil o využití baťismu, který byl zakomponován v roce 1946 do tzv. SPH (systému podnikového hospodaření) používaného až do roku 1950. Dvouletka vyhlášená na podzim 1946 byla ještě jen politickou směrnicí v tržní ekonomice. Po válce probíhaly intenzivní diskuse o míře direktivnosti plánu a orientaci československé ekonomiky. Předmětem diskuse byl zejména rozsah a tempo znárodňování.

58


59


★

V letech 1948-51 existoval Fond znárodněného hospodářství (FZH), kam ještě poměrně samostatné národní podniky odváděly část jmění. Sociální demokrat V. Majer před rokem 1948 navrhoval formu samostatných akciových společností. Připouštěla se účast zahraničního kapitálu až do 49 % majetku. Po zrušení FZH už vzniklo přímé napojení státních podniků na státní rozpočet. Ústřední plánovací komise byla zřízena už v roce 1946 jako kolektivní samosprávný plánovací orgán (odborníci, zástupci pracujících, svazy průmyslu, řemesel, obchodní komory atp.), administrativní funkci měl Státní úřad plánovací. Předseda ÚPK dr. Eduard Outrata (KSČ) prosazoval spíše direktivní úkoly pro podniky, keynesiánské ovlivňování makrostabilizace zase dr. Jiří Hejda (národní socialista). Na podzim 1947 bylo Československo na poradě Imformbyra v Moskvě kritizováno za váhavost v prosazování sovětských zkušeností. A názory předsedy sovětského Gosplanu akademika Nikolaje Alexejeviče Vozněsenského začaly být prosazovány jako směrnice pro dotvoření našeho systému plánování. Vývoj po únoru 1948 byl poznamenán razantní hegemonizací levice ze strany KSČ (slučovací sjezd se sociální demokracií proběhl v červnu 1948). Bylo rozhodnuto o přebírání značně direktivního sovětského hospodářského systému. V lednu 1949 vzniká Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) pro země sovětského bloku. Militarizace ekonomiky vede k preferenci těžkého průmyslu. Této situaci byla uzpůsobena koncepce národohospodářské komise ÚV KSČ, v jejímž čele stál ekonom z kanceláře prezidenta ing. Ludvík Frejka a teoretik dr. Josef Goldmann. Oba tito experti s kontakty na světové odborníky byli ale v době procesů první na ráně a nakonec jako nepřátelské živly odsouzeni za sabotáže a za to, že se nechtěli vzdát vztahů se Západem. Chybějící odborníci byli vychováváni na stážích v SSSR včetně zvláštních stáží v moskevském Ekonomickém institutu G. V. Plechanova, školícího odborníky na sovětské plánovací metody. IX. sjezd KSČ v květnu 1949 proběhl pod heslem „Kupředu k socialismu!“. Vyrábět více, lépe a levněji než za kapitalismu měla pomoci už první direktivní pětiletka (1949 – 1953). Direktivní výrobní plán v roce 1949 měl 100 závazných jmenovitých úkolů, v roce 1951 jich už bylo 1100. Popohánění ekonomiky ale vedlo k značným strukturálním problémům a deformacím. Protože chyběly zdroje pro investice na výraznější strukturální změny, byly pevně určené i mzdy, což vedlo k nucenému umísťování pracovních sil a k údernickému hnutí za vyšší tempo růstu. Vývoj se už tehdy orientoval od vícesektorové k jednosektorové ekonomice. Byl vyhlášen kurz politiky socializace malovýroby (tehdejším ministrem obchodu Alexejem Čepičkou). Počet živností klesl během první pětiletky na pouhou pětinu. Vesnice se měla získávat názorným přesvědčováním, ale nakonec došlo k politickému urychlení kolektivizace. V roce 1953 dosahovalo zemědělství jen 88 % předválečné úrovně. Zato podíl zbraní na strojírenské produkci se v letech 1950-53 vyšplhal ze 4 % na 27 %,

těžký průmysl vytlačoval lehký a první pětiletka skončila měnovou reformou. V období 1953 – 1955 lze hovořit o první silné strukturální krizi československého hospodářství. Zpracovány byly tehdy pouze roční plány. Měnová reforma z roku 1953 byla důležitým mezníkem přechodu k dirigistické ekonomice. Peněžní reformy proběhly ve většině zemí postižených válkou s cílem sterilizace přebytečné kupní síly. U nás se postupovalo stejnou metodou jako v SSSR v roce 1947. Nešlo jen o přepočet na novou měnu (5:1), ale o odstupňované přepočty vkladů (až 50:1) a o anulování veškerých státních dluhopisů a tuzemských cenných papírů. Nově byly definovány kurzy již nesměnitelné koruny k rublu a dolaru. V centrálně řízené ekonomice překážely příliš samostatné pohyby peněz. „Svobodné“ peníze byly nahrazeny nominálními známkami. Jak bylo výše napsáno, socialistická ekonomika v sovětském bloku prošla celou sérií pokusů o modifikaci a reformy. Stejně tak v Československu. První větší reforma byla u nás nastartována až v roce 1958. Na počátku druhé pětiletky (1956-60) rozhodla celostranická konference o nutnosti ekonomických reforem a byl formulován princip soustavného zdokonalování systému řízení. Místopředseda vlády Jaromír Dolanský v únoru 1957 vystoupil se svým referátem o efektivnosti. Vytvořena pak byla komise z tzv. hospodářských expertů vedená odborníkem na plánovité řízení prof. Kurtem Rozsypalem (autor pozdější učebnice pro plánovače, ze které se učily celé generace socialistických ekonomů). Nová ekonomická soustava, reformovaný systém řízení, vstoupil v platnost v roce 1959. Šlo o reformu spíše administrativní, i když se v ní mluvilo o větší váze nepřímých, tj. ekonomických nástrojů řízení. Tehdejší teoretici se spíše věnovali boji s revizionismem. Základem byly především dlouhodobé normativy hmotné zainteresovanosti (normativ odpisů, normativ přírůstku zisku, normativ tvorby prémiového fondu a normativ růstu průměrných výdělků). Dlouhodobé ukazatele měly vést k plynulosti výroby a větší motivaci podniků, měly zmizet každoroční licitace při rozpisu ukazatelů a boj o změkčování plánu. V souladu s požadavkem decentralizace řízení byly sdružením vytvořeny nadpodnikové útvary (VHJ) převážně podle oborového principu. Třetí pětiletka (1961 – 1965) byla opřena o víru v tuto reformu, očekávané zefektivnění však nepřinesla. Byla podivnou směsí obecně koncepčních cílů a voluntarismem v plánovací praxi. Především nenastal obrat od hrubé výroby mnohdy jen na sklad (tunová ideologie), neplnění úkolu snižovat vlastní nálady nebylo pod sankcí a uvolnění iniciativy podniků bylo závislé na dotacích z centra. V roce 1962 se tato pětiletka a celý systém dodavatelsko-odběratelských vztahů rozpadly a v roce 1963 dokonce došlo poprvé v poválečné historii k propadu ekonomiky (pokles o 2,2 % národního důchodu). Řízení se vrátilo před rok 1959, příčiny selhání se hledaly opět v administrativní rovině, v porušování plánovací kázně. Formálně vyhlášená čtvrtá pětiletka vlastně nefungovala, rozhodující byly opět roční plány.

60


61


★

Bylo zřejmé, že je nutná další, tentokrát mnohem podstatnější a méně byrokratická reforma. Kolem Ekonomického ústavu ČSAV se zformoval kolektiv, který formuloval teoretické jádro takové reformy. Pod vedením Oty Šika zde pracovali Otakar Turek, František Nachtigal, Čestmír Kožušník, Bohumil Komenda a další. V roce 1962 vyšla kniha Oty Šika „Ekonomika, zájmy, politika,“ která odtabuizovala řadu témat a formulovala klíčové otázky chování ekonomických subjektů a podnikové samosprávy, trhu a zbožně peněžních vztahů za socialismu. V této době se značně rozvíjí i makroekonomická teorie, reprezentovaná především Josefem Goldmannem a Karlem Koubou. Intenzivní byla i diskuse o manažerském řízení ve vztahu k vlastnictví (Věněk Šilhán). V roce 1963 byla ustanovena státní a stranická komise pro reformu v čele s ředitelem Ekonomického ústavu Otou Šikem a ministrem Františkem Vlasákem. Původně měla být reforma spuštěna v roce 1968, práce však byly urychleny. V roce 1965 uložila KSČ zpracovat také dlouhodobý plán rozvoje Československa do roku 1980. Reforma, započatá balíčkem opatření v roce 1966, vedla k oživení ekonomiky, ale zůstala na půli cesty. Rozvíjí se princip chozrasčotu v rámci makroekonomického plánování, hledají se cesty, jak odstranit neekonomické přerozdělování ve vztahu mezi velkoobchodem a maloobchodem, mezi domácí cenovou hladinou a cenami v zahraničním obchodě. Otázky cenotvorby však zůstaly neřešeny. Byly nicméně umožněny konkursy do hospodářských funkcí. Koncepce reformy se dostala do samotného středu politicko-mocenského zápasu. Předmětem sporů se stalo využití tržních vztahů, stejně jako otázky vlastnictví. V únoru 1968 dospěla komise k závěru, že socialistické vlastnictví by mělo mít tři formy – státní (zejména rozpočtové organizace), družstevní (zemědělské, výrobní a spotřební kooperativy) a podnikové (základ výrobní sféry). Na to měl navazovat zákon o podniku, kde měla mít rozhodující úlohu zainteresovanost relativně nezávislých kolektivů pracujících. Zůstalo ale jen u návrhu, pokus o tuto reformu byl ukončen mocensky. V dubnu 1968 se Ota Šik ještě stal místopředsedou vlády pro ekonomickou reformu a byl schválen Akční program. Na ekonomickou reformu měla navazovat gradualistická reforma politická (Zdeněk Mlynář) a vizionářský rozměr tomu dával koncept zachycení hlubších civilizačních změn (Radovan Richta). Ostré spory bránily tomu, aby zaváděný systém byl konzistentní. Oživení motivace mělo i negativní nerovnovážné důsledky (inflační tendence, nárůst rozestavěnosti). Pro teoretické liberály to byla jen „hra na trh“, pro jejich dogmatický protipól to byl odklon od socialistických cílů a zdroj hospodářské anarchie. Dogmatici obvinili Šika z maloburžoazního syndikalismu a revizionismu. Tvrdili, že nahrazuje všelidové vlastnictví skupinovým a že přílišné samosprávné pravomoci likvidují úlohu státního centra. Levicoví dogmatici také argumentovali dočasnou stabilizací ekonomiky Československa v 70. letech, kdy systém RVHP dočasně utlumil náraz ropného šoku a kdy v systému

výrobně hospodářských jednotek (VHJ) nastoupila generace technokratů, která uměla manévrovat v rámci rigidního ekonomického modelu. Dodnes mají mnozí za to, že vedle centrálně direktivního systému a liberálního trhu není třetí cesty a že pokusy o vytvoření alternativy skončí jen krachujícími hybridy (většinou se neprávem argumentuje překonaným jugoslávským modelem). Tzv. smíšená ekonomika je pak vnímána v podstatě jenom jako ekonomika tržní, deformovaná určitou mírou politické regulace. Na závěru se pak pravicoví liberálové s levicovými dogmatiky shodli – třetí cesta je podle nich fatální omyl. Obnovená stabilita ekonomická i politická byla jen zdánlivá. Neschopnost spojit hospodaření s vědecko-technickým rozvojem v centrálně direktivním systému přestala být tématem. Ale jen na čas. V roce 1971 byl na zasedání RVHP vyhlášen program Komplexní socialistické integrace, který měl být realizován během 15 – 20 let. Efektivní mezinárodní hospodářské vztahy však byly v rigidním modelu problém. I když se v té době hrdě mluví o dosažení tzv. rozvinutého socialismu, intenzifikační a modernizační úkoly se neplní a přežívá těžká struktura ekonomiky. Pátá pětiletka (1971 – 1975) je hodnocena Gustavem Husákem jako nejúspěšnější v historii, v šesté pětiletce (1976 – 1980) už ale opět výkon ekonomiky klesá. Přes jistý poklid normalizačního období se koncem 70. let znovu objevuje zájem o reformy. Šlo ale především o shora zaváděné zdokonalování administrativního systému. Například u vybraných „výrobně-hospodářských jednotek“ je testován experiment modelu řízení s různými změnami v systému hmotného motivování (v oblasti mezd a odměn, technického rozvoje či hospodaření s devizami), který měl ověřit možnost připravované komplexní reformy. V roce 1980 se objevuje návrh na další dílčí reformy, zavádí se tzv. Soubor opatření, ironicky přezdívaný „soubor nedopatření“. Autoři vědomě navazovali na reformu z roku 1959 s normativy hmotné zainteresovanosti a rozvojem chozrasčotu. Intenzifikačním cílům měly sloužit státní cílové programy. Cenotvorba měla ale i nadále administrativní charakter, počet závazných bilancí se zvyšoval. Tato reforma byla spojená se jménem ministra financí Leopolda Léra, který v roce 1982 stanul v čele nově zřízené vládní komise pro řízení. Ikonou socialistického podnikání se staly Slušovice (František Čuba byl dokonce KSČ navrhován do vlády, ale odmítl) přesto, že se vlastně pohybovaly v specifických podmínkách, které byly ostatním našim podnikům nedostupné. Politická reprezentace v této době stále ještě váhala s důkladnější ekonomickou reformou, na rozdíl od teoretické fronty, která v perestrojkové atmosféře mohla čerpat z poměrně bohaté reformní zkušenosti. Od počátku 80. let mohli někteří představitelé neoficiální ekonomie publikovat v čistě odborném tisku. Sedmá pětiletka (1981 – 1985) začíná opět velkými potížemi – v roce 1981 klesl národní důchod o 0, 4 %. Sílila vnitřní nerovnováha a strukturální nesoulad mezi nabídkou a poptávkou. Bylo zjevné, že

62


63


★

původně průmyslově vyspělá země začíná ztrácet za vyspělým světem. Delegace vedená předsedou plánovací komise Svatoplukem Potáčem jednala tehdy s Tomášem Baťou o možnosti jeho vstupu do české ekonomiky (Potáč jako mnoho jiných byl vlastně vyučený baťovec). Během osmé pětiletky (měla proběhnout v období 1986 – 1990) prakticky třetina podniků neplnila plán. V lednu 1987 je ještě publikován návrh „Zásad přebudování hospodářského mechanismu ČSSR“. V čele prací stál premiér Lubomír Štrougal, ten však ale počátkem roku 1888 odstoupil na vlastní žádost z funkcí. Komplexní přestavba měla být spuštěna pro devátou pětiletku (nový premiér Ladislav Adamec sliboval spuštění již v roce 1990). Předmětem střetů se stal návrh zákona o státním podniku, přesto byl návrh schválen v nedotažené podobě v létě 1988, stejně jako zákon o podnikání s účastí zahraničního kapitálu. Předmětem diskuse byla nejen povaha transformace, ale i razance změn s ohledem na potřebu zachovat plynulou funkčnost systému stále ještě socialistického. Vedle toho se ale už koncem 80. let objevovaly pod povrchem oficiálních diskusí názory o potřebě zavést smíšenou ekonomiku se silným soukromým sektorem a stavějící na koncepci trhu s přívlastky sociální a ekologický. Třetím konceptem bylo pojetí volného trhu na základě monetárních schémat a v podstatě neskrývající zájem na restauraci kapitalismu. Přestavbový XVIII. sjezd, který měl dát oficiální směr novému ekonomickému myšlení, se však už nekonal.

rozměr. Rozvoj společenského charakteru má vliv na celý komplex otázek organizace výroby, řízení a kontroly, držby výrobních prostředků, ale také podílu na vytvořených hodnotách. K těmto otázkám viz už moje starší práce Společenskost výroby a rozvoj vlastnických forem (Ústav prognózování ČR, Praha 1990). Odpovědí na zvyšování společenskosti naší existence v minulosti byla silná, až přehnaná etatizace. Častým zjednodušením bylo ztotožňování výrobních vztahů se vztahy vlastnickými, což v minulém režimu vedlo k diktátu monopolizovaného státně byrokratického uspořádání výroby jako garanta celospolečenského zájmu. Ve skutečnosti šlo o centralizované řízení celé ekonomiky jako jedné továrny. Tento postřeh o vztahu státu a ekonomiky můžeme nalézt již u Maxe Webera počátkem minulého století. Neznamená to však, že na kritice soukromovlastnických vztahů nebylo něco oprávněného. Soukromý vlastník jako fanatik zhodnocovacího procesu nedokáže využít růstu produktivnosti výroby k všestrannému rozvoji. Vždyť se nepodařilo zabránit tomu, aby fungování zákona nadhodnoty nezměnilo hodnotový vztah ve vztah monopolní. Objevují se snahy vulgárně zužovat obsah kategorie vlastnictví na pouhé právo držby a s tím související různé koncepce oslabující význam přivlastňování až po jeho postupný zánik. Již v polovině minulého století na to upozornil například americký ekonom Adolf Berle (srv. kniha Power without Property, New York 1959). Argumentem pro zánik tradičního vlastnictví má být poznatek, že v souvislosti s novou dělbou práce se diferencuje kapitál jako ekonomická funkce a jako soukromé vlastnictví. S tím je spojeno jednak vyčlenění manažerské kontroly v procesu manažerské revoluce, jednak difuze vlastnictví v procesu tzv. demokratizace kapitálu. V prvém případě to znamená, že podnikatelskou funkci by plnil profesionální manažer a vlastník by pobíral dividendy. V druhém případě by lidové akcie vedly ke splynutí práv vlastnických a občanských. Podstatné je, kde se nachází reálná ekonomická síla a jak se mění hierarchie ekonomické a politické moci. Jiná formální role v rozhodovacím procesu sama o sobě nemusí znamenat podstatnou změnu v míře společenskosti uspořádání ekonomiky. Moderní průmyslová společnost tyto změny zdynamizovala a zintenzivnila. Původní práva na různé hmotné statky (půda, zboží) se v bohatých zemích výrazně rozšiřují na práva nehmotná (dluhopisy, znalosti). To rozšiřuje tato práva na množství dalších osob, které disponují určitou „měkkou silou“. Na druhou stranu je tu problém, že tato práva skupují různé fondy, které s nimi mohou svévolně dělat cokoliv. Pravidla pro takto změněné herní podmínky jsou klíčovou otázkou moderní ekonomiky. Ekonomická demokracie je princip, který by mohl být otevřenou odpovědí na perspektivu zespolečenštění výroby. A mohl by také přispět k překonání vysokého stupně odcizení od výrobních prostředků. Ekonomické odcizení existuje všude, kde se vyskytuje námezdní práce. Metody jeho překonání za minulého režimu (tj. monopol státního vlastnictví a centrálně organizované donucení) vedly paradoxně k opaku svého účelu

2. 2. EKONOMICKÁ DEMOKRACIE A ZAMĚSTNANECKÁ SAMOSPRÁVA Podstatnou vlastností lidského druhu je, že uspokojování jeho potřeb probíhá v společenské formě. Ekonomie je procesem reprodukce člověka jako společenské bytosti. Při ekonomické aktivitě člověk používá znalostí, výrobních zkušeností a pracovních návyků, a ty mají sociální charakter. Cílem ekonomických aktivit je uspokojování potřeb lidí, a i ty jsou dány životem jednotlivce ve společnosti a mimo ni nemají smysl. Lidé nemohou vyrábět, pokud nevstoupí mezi sebou do vzájemných vztahů. Výroba má tedy společenský charakter a je společensky uspořádána. Rostoucí společenskost ekonomiky v prostoru i v sociální struktuře patří mezi charakteristiky civilizačního vývoje. Tento aspekt společenské výroby vedl různé filosofující ekonomy popř. ekonomizující filosofy k formulaci různých alternativních koncepcí. Má to ale i velmi praktický 64


65


★

a vznikl nový typ vzdálení pracujících od věcných podmínek a výsledků jejich hospodářské aktivity. To mělo za následek paralyzování tvůrčí a inovační aktivity vůbec. Proto je téma odcizené práce univerzální, i když to různí konvenční apologeti neradi slyší. Toto téma se u nás periodicky vrací v situaci, kdy se hledá lepší hospodářský řád. Bylo to po druhé světové válce, kdy se rýsovala specifická československá cesta k socialismu, bylo to v reformě roku 1968, ale i v rámci přípravy hospodářské přestavby koncem 80. let. Samospráva vždy patřila a patří k standardním tématům vědecky koncipovaného socialismu. V samosprávné koncepci socialismu není zespolečenštění vztahováno jen ke státnímu vlastnictví a podnikům. Nejde jen o jednotlivá družstva či podniky se spoluvlastnictvím zaměstnanců, ale o propojený, koordinovaný a celospolečensky usměrňovaný systém. V roce 1989 byla nastolena otázka, zda se zbavit přehnané centralizace vlastnických práv. Pod pojmem privatizace se ale neviděla obnova plnohodnotného vlastníka (viz koncept demokratické privatizace prosazovaný KSČM), nýbrž maximální nahrazení dosavadních zbyrokratizovaných forem soukromým vlastnictvím jako jediným nositelem efektivního tržního chování. Byrokraticky řízená privatizace pak byla jen zrcadlovým odrazem někdejší autoritářské nacionalizace a nahrazení státního socialismu státním kapitalismem prorostlým nepotismem často předpřevratového původu (viz existence tzv. bankovního socialismu). Takové pojetí privatizace se opíralo nikoliv o hledání schopnějších, o osvobození práce, ale o personální unii privatizátorů s ostřílenou normalizační byrokracií. Tito „insiders“ využili možnosti zařadit se mezi elity českého kapitalismu, i když bylo jasné, že na konci 20. století je stabilní národní kapitalismus v malé zemi, jako je ČR, vyloučen. Šlo ale o nesmlouvavý boj na startovní čáře. Logickým důsledkem byla diferenciace společnosti na vlastníky a nevlastníky, navzdory hře na lidový kapitalismus v podobě kupónové privatizace. Střet držitelů investičních kupónů (DIK) s realitou rychle vyčistil investiční trh a obyčejný člověk dal brzy ve své nevědomosti přednost směšné jistotě „desetinásobku“. Tato „klausovská“ privatizace dočasně téma ekonomické demokracie vytlačila z ekonomických diskusí, ale ono znovu vystupuje z kouta a u nás i v zahraničí získává v ekonomických kruzích ohlas. Pro levici systémové alternativy jde o spojení ekonomické demokracie se sociálním či dokonce socialistickým trhem. Některé prvky ekonomické demokracie se snaží do svého systému inkorporovat i současný kapitalismus, který změkčuje konflikt práce a kapitálu různými formami partnerství či rozdělení rizika. Je s podivem, že tomuto perspektivnímu tématu věnují tak málo pozornosti české politické strany, a to včetně levice. Zejména proto, že zaměstnanecká participace a samosprávné vlastnictví poskytuje možnosti překročit nejen byrokratické odcizení, ale

i kapitalistický rámec. Existence participačních forem přejímaných z kapitalismu bude zřejmě realitou přechodného období. Těžko se ovšem v podmínkách zvýhodňování soukromého vlastnictví stanou převažující formou. Realizace otevřeného vlastnického práva a s ní spojená efektivní alokace vlastnických práv je ve zmonopolizované současnosti značně iluzorní. Výhodou socialistické orientace je, že může překračovat omezení, na které současný kapitalismus nutně naráží. Formálně je samospráva dnes připouštěna ve sféře politiky, ale v ekonomice ji většina autorů striktně odmítá. Tzv. participační ekonomiku (s prvky účasti zaměstnanců na řízení a zisku) považují za pouze okrajový a doplňkový jev. Pro ekonomické liberály je hlavním regulativem všemocný trh. Ale i levicoví a marxističtí autoři odmítají samosprávu jako něco utopického, trpícího iluzí o možnosti osedlání kapitálu prací. Hlásí se sice k tradici družstevního vlastnictví, tzv. podnikový socialismus ale mají za projev dezintegrace společenských vlastnických zájmů, bez možnosti jejich účinné harmonizace. Dokonce bývá vyslovována obava, že participace paralyzuje emancipační potenciál dělnické třídy, která je takto moderním kapitalismem integrována do systému a zbavena revolučnosti V dokumentech z 90. let nechápala KSČM ekonomickou demokracii takto zúženě. Měla být součástí završení všeobecné samosprávné organizace společnosti a skupinové vlastnictví či institut dělnických rad měl být jen některými z mnoha forem na této cestě. Také netvrdila, že výrobní samosprávu je možné zavádět všude a hned. Autoři píšící o samosprávném socialismu měli spíše na mysli perspektivní úlohu samosprávy a ekonomické demokracie pro sociálně spravedlivou společnost. Například Josef Heller operuje s různými fázemi vývoje, kdy se dominantním sektorem má stát sektor samosprávný. Působí tlak nových postindustriálních technologií, které umožňují tento typ vlastnictví, a současně se proměňuje historický subjekt této změny (někteří hovoří o roli tzv. kognitariátu). Svou společenskou vizi spojovala v historii řada socialistů i marxistů s participací, zaměstnaneckou kontrolou a samosprávou na všech úrovních. Připomenout lze Owena, Fouriera, Proudhona, Barunina, ale i vklad K. Marxe a F. Engelse, který však bývá odlišně interpretován. V hlavách osvícenců vznikaly utopické představy o výrobně-spotřebitelských komunách, které ale nikdy nebyly úspěšné. Životaschopné se staly až praktické pokusy s daleko skromnějšími cíli – zlepšit život svých členů a dosáhnout určitých materiálních a sociálních výhod. Takto 28 tkalců v anglickém městečku Rochdale založilo v roce 1844 Družstvo poctivých pionýrů z Rochdale, které bývá uváděno jako první fungující družstvo na světě. Významné prvky samosprávy a ekonomické demokracie představovaly ruské sověty či koncepce družstevního socialismu a syndikalistické koncepce dělnické kontroly.

66


67


★

Některé modely jsou dnes založeny na neoklasické teorii firmy, tedy mikroekonomie v podmínkách volných tržních vztahů. Alternativní pohledy se orientují na ekonomickou pluralitu s poukazy na nedostatky a omezení trhů. Někteří odmítají marxistickou orientaci a hovoří o postsocialismu či autonomní společnosti, lze sem zařadit i různé libertinské, antiautoritářské přístupy. Nyní by mělo hlavně jít o konkretizaci jednotlivých samosprávných forem v souladu s reálnými možnostmi. Jsou tu jednoduché formy participace, kdy pracující jsou motivováni k výkonu podílem na zisku firmy. Je tu také model partnerství, kdy kapitál investuje a pracující se podílejí nejen na zisku, ale i na rozhodování. Pak je tu forma zaměstnaneckých akcií s různými kompetencemi pro akcionáře. Je tu i model obecních podniků, kdy do firmy (často sociálního či neziskového charakteru) dají svá aktiva municipality. V neposlední řadě to jsou družstva, ve kterých jsou družstevníci rovnocennými spoluvlastníky kapitálu. Míra a forma ekonomické demokracie se bude lišit i podle oboru činnosti. Jiné budou podmínky pro ekonomickou demokracii ve veřejném sektoru, jiné třeba v chemickém provozu. Rozvoj participace má charakter pohybu k ideálu, který se váže na podmínky postindustriální společnosti. Zlom znamenají podmínky pro využití aplikované kybernetiky a systémového inženýrství při řízení podniků. Dílčí motivační participace v rámci demokratizace vlastnictví zatím také nevytváří plnohodnotné vlastníky. Je ale třeba být trpělivý a neznásilňovat realitu. Samospráva ve výrobě je na rozdíl od politické spojena s organizací práce při konkrétní technologii výrobního procesu, a tudíž zde neexistuje taková svoboda volby. V některých oborech je například autoritativní styl řízení prakticky jedině možný. Nižší samosprávné formy se objektivně stávají laboratoří a školou ekonomické demokracie, stejně jako místní samosprávy jsou prostorem pro kultivaci demokracie občanské. V dokumentech KSČM se proto daly nalézt náměty na samosprávu v oblastech veřejných služeb, veřejnoprávních médií, v oblasti kolektivního investování a u fondů hospodářské obnovy. Opakovaně byl v poslanecké sněmovně připraven návrh zákona o závodních radách. Základem pro perspektivu samosprávného socialismu měl být národní majetek, dávaný výrobnímu kolektivu do správy na základě svěření nebo pronájmu. Stát v tomto pojetí nevykonává v takovém rozsahu přímé vlastnické funkce. Stát má spíše koordinační úlohu, formuluje strategické cíle a garantuje sociální jistoty. Smluvní vztah státu k hospodařícím kolektivům oslabuje nadměrný paternalismus. Vlastnické vztahy zaměstnanců vedly k motivovanějšímu výkonu. V případě neplnění smluvních povinností ale může stát s firmou disponovat (může dojít k sanaci, ale i ke konkurzu). Kolektivní solidarita v takové firmě snižuje citlivost na vnější, objektivní vlivy, taková firma je ale současně stabilnější. Hospodářská politika státu nepřímými, ekonomickými

nástroji pak může kompenzovat určitou tendenci výrobní samosprávy k lokálnímu rozhodování, k inflaci a k poptávkové nerovnováze. Zajímavé jsou sociologické a psychologické souvislosti výrobní samosprávy na pracovišti. Základem participace je vůle člověka – občana k aktivitě. Tato aktivita ale musí být nejen motivována určitým zájmem, ale také nějak organizována. Důležitý je vztah samosprávy a kompetencí odborného řízení (výrobních i komerčních). Členové výrobního kolektivu totiž nemohou mít stejné informace potřebné ke kvalifikovanému rozhodování. A tak musí některé kompetence delegovat na specialisty, na participaci odbornou. Mnohá rozhodnutí se nemohou dělat kolektivem laiků a jsou samosprávou potvrzována až ex post. Při odborné participaci je přitom někdy obtížené vést hranici mezi nezávislou expertizou a reprezentací určitých zájmů. Kritikové ekonomické demokracie argumentují často její jugoslávskou variantou závodních rad. Připomeňme, že jugoslávský experiment byl zahájen zákonem o řízení podniků kolektivy z roku 1950. Podniky byly v majetku státu, ale byly mezi nimi horizontální vztahy a řízeny byly skupinami pracujících. Ti měli výkonné kompetence, ale zároveň se nemohli chovat jako skuteční vlastníci s podnikatelským rizikem. Vedlo to nakonec ke kolektivnímu sobectví či ke kolektivní neodpovědnosti. Tento model se skutečně v praxi moc neosvědčil. Faktem ale také je, že i po rozpadu Jugoslávie zde tato tradice působí v nových podmínkách a například ve Slovinsku, hospodářsky nejúspěšnější postkomunistické zemi, v roce 2000 zaměstnanci vlastnili čtvrtinu všech privatizovaných obchodních společností. Debaty nad jugoslávským experimentem se těžko vyhnou jménu Milovana Djilase, známého srbského politika (člen poválečné jugoslávské vlády) a marxistického teoretika, pověstného svou kritikou sovětského systému (odsoudil mj. intervenci proti Maďarsku v roce 1956). Přes roztržku Jugoslávie se SSSR vadil Djilas i ve vlastní zemi a byl proto opakovaně vězněn. Proslul zejména svojí knihou „Nová třída“, kde analyzuje vznik nové technokraticko-stranické třídy byrokratů, formalizované v stranické nomenklatuře. Tato třída podle něj čerpá svoji moc, privilegia, ideologii a své zvyky z jedné specifické formy vlastnictví – státního – které sice spravuje ve jménu národa, ale podle svých zájmů. V duchu trockistické tradice tak dokumentuje politické limity formálně zespolečenštěného vlastnictví v sovětském modelu socialismu. Z jugoslávské varianty je možné se poučit, ale nikdy nebyla tím, čím ekonomická demokracie má být. Především zde neexistoval svobodný konkurenční trh, průmyslová struktura byla silně monopolistická a působil zde i silně paternalistický stát popř. orgány lokální moci vstupující voluntaristicky do vlastnických funkcí jugoslávských podniků. Kapitálový trh zde prakticky neexistoval a úrok ze sociálního kapitálu (tj. síť kontaktů spolupráce a koordinace v kolektivu užívaná ve společném zájmu) byl většinou nulový či dokonce záporný, takže nepřitahoval zdroje. Dělníci sice v podnicích ukládali úspory,

68


69


★

ale ty se jim často nevracely. Existovala zde nesystémová kontrola cen, samospráva měla nejasnou definici moci a odpovědnosti. Zkušenosti potvrzují, že zavádění ekonomické demokracie se neobejde bez plného využití tržních mechanismů a zbožně peněžních vztahů. Důležité jsou ale i podněty z oblasti moderních forem řízení a z různých cest kontroly či převzetí vlastnictví. Z méně tradičních lze připomenout japonský systém „ringi“, který inspiroval i guru podnikového řízení Petera Druckera. Bývá charakterizován jako specifický tradiční systém silné neformální sounáležitosti zaměstnanců s firmou. Důraz je kladen na konsensuální přípravu rozhodnutí (rin vyjadřuje iniciativní podání návrhu a gi demokratické rozhodování v kolektivu). Zvláštní kapitolou jsou praktické aktivity a specifické zkušenosti v Izraeli, tzv. kibucy. Slovo „kibuc“ se z hebrejštiny překládá jako „scházet se spolu“. U zrodu byla vlastenecky socialistická idea spojující kolektivní solidaritu s myšlenkou založení samostatného židovského státu. Problém byl, jak v polopouštní Palestině usídlit převážně městské migrující obyvatelstvo. Kolektivním usedlostem hrál do karet ekonomický faktor, žilo se zde levněji než na vlastní pěst, bylo možno začlenit nevyučené a nezkušené přistěhovalce. Stravování bylo zajištěno všem členům a společné prádelny, čistírny a opravárenské dílny dále zlevňovaly život. První komuna, založená na principu společného vlastnictví majetku, společné zodpovědnosti za práci či její produktivitu, vznikla na území dnešního Izraele už v roce 1909 a jmenovala se Degania. Všechen výdělek se investuje zpět do vlastní usedlosti, nejprve na rovnostářsky dělené potřeby komunity samotné a až potom se investuje do dalších statků. V ideálním případě každý pracuje podle svého nejlepšího vědomí a svědomí seč může, podle sestaveného plánu, a tím přispívá maximálně k blahobytu komunity. Zpočátku byly tyto komunity hlavně zemědělsky založené a až do 70. let, kdy byla idea kibucu ještě brána vážně, vytvářely až polovinu veškeré národní zemědělské produkce. V radikální podobě neměli členové kibuců osobní vlastnictví, spali a stravovali se ve společných prostorách, děti byly vychovávány v dětských společenstvích. Časem se však chod takovýchto rovnostářských kibuců stával neúnosný. Když se kibucy začaly hospodářsky vzmáhat, začaly rodiny bydlet ve vlastních bytech. Jen některé se časem ukázaly soběstačné, některé zavádějí přidruženou průmyslovou výrobu, dokonce vstupují na burzu. Těm kibucům, které zůstaly věrné zemědělské výrobě, nastaly těžké časy a problémy se značnou zadlužeností. V současné době je v Izraeli kolem 300 kibuců a žije v nich cca 200 tisíc Židů. Družstva a kibucy sdružuje „Chevrat Ovdim“, společnost pracujících spojená s ústřední odborářskou základnou „Histadrut“. Nám by asi byly bližší spíše evropské příklady ekonomické demokracie a převzetí firem dělníky. V Německu šlo zejména o poválečnou reorganizaci podniků zavedením

systému spoluurčení (Mitbestimmung) s jasnými právy a povinnostmi zaměstnavatelů a zaměstnanců. V Německu se v této souvislosti mluvilo o vzniku „Wirstchaftsverfassung“, kdy se konflikty mezi prací a kapitálem měly řešit novou kvalitou práva rozšířeného o ekonomickou demokracii. Byl to rozdíl oproti anglosaským zemím, kde byly vnitřní podmínky firem neregulované a kontrolované převážně akciovým kapitálem. Pracující se v Německu mohli na rozhodovacím procesu účastnit prostřednictvím jimi zvolených zástupců do společných rad zaměstnavatelů a zaměstnanců v rámci konceptu „Sozialmarktwirstchaft“. Koncept „Mitbestimmung“ byl formulován už během výmarské republiky v roce 1928 německým odborářem a členem předválečné SPD židovského původu Fritzem Naphtalim (srv. „Wirtschaftsdemokratie: ihr Wesen, Weg und Ziel“, Berlin 1928), který byl v letech 1927 – 1933 expertem Deustcher Gewerkschaftsbund (DGB) a překonal reformistický koncept svého kolegy Rudolfa Hilferdinga o organizovaném kapitalismu, a to svým pojetím kontroly odborů nad kartely a monopoly. Diskusi na toto téma ale přerval nacistický převrat. Naphtali byl uvězněn a jen s pomocí vysoce postavených známých se mu podařilo utéci do Palestiny. Zde byl docentem hospodářské politiky v Haifě a také ministrem izraelské vlády. Systém Mitbestimmung po válce prosazoval obnovený svaz německých odborů DGB jako protiváhu nacionalizačních programů, nejprve v roce 1946 v britské okupační zóně v uhelném a ocelářském průmyslu (Montanmitbestimmung). Německé podnikatelské svazy se stavěly proti Mitbestimmung a proti tomu, čemu říkaly „stát odborů“, nepřátelsky. Do obrany Mitbesimmung se postavily zejména IG Metall a IG Bergbau und Energie. Kancléř Adenauer nakonec systém podpořil, v roce 1951 byl uznán status quo a v novém zákonu z roku 1952 byl rozšířen na „Drittelparitätmitbestimmung“, tedy třetinové zastoupení zaměstnanců v podnicích nad 500 zaměstnanců. Nová vlna snah o participaci zaměstnanců začala v Německu v roce 1968, kdy odbory vyzvaly vládu, aby systém Mitbestimmung byl rozšířen na celou ekonomiku a aby v představenstvech byli zaměstnanci výrazněji zastoupeni. Nový „Mitbestimmunggesetz“ byl schválen až v roce 1976. V jeho důsledku byl systém rozšířen, ale různým způsobem pro různé oblasti ekonomiky. Zaměstnavatelské svazy vedené Hans Martinem Schleyerem (za války měl u nás v protektorátu na starosti pracovní úřady) ale zahájily proti tomuto zákonu soudní proces. Ústavní soud jim sice nevyhověl, ale realizace tohoto zákona se silně zkomplikovala. Jiným příkladem snah o převzetí zaměstnanecké kontroly nad podniky může být Švédsko. Zde v roce 1976 navrhl odborářský šéf Rudolf Meidner plán vykoupit švédský průmysl tzv. fondy pracujících (Maidner plan). Ty měly spravovat výtěžek ze zvláštní 20% daně a investovat jej v příslušné oblasti do akcií jménem pracujících. Odboráři by volili správce těchto fondů a akcionáři by měli právo zapojit se do jejich rozhodování.

70


71


★

Ve Francii má systém podnikové samosprávy (autogestion) tradici už od známého syndikalisty Pierra Josepha Proudhona. Finanční participace byla ve Francii rozsáhle uplatněna v souvislosti s gaullistickým konceptem „třetí cesty“. Od 70. let minulého století programově čerpali ze samosprávného rámce i francouzští komunisté. Dobrovolné podílnictví na zisku je od roku 1959 uplatnitelné v jakémkoliv typu a při jakékoliv velikosti podniku; příslušná smlouva se uzavírá na základě kolektivního vyjednávání. Rozšířené jsou tu hlavně programy povinně odložených podílů na zisku (RSP). Ty byly zavedeny v roce 1967 a jsou závazné po odsouhlasení odbory pro podniky s 50 a více zaměstnanci. Podíly se shromažďují ve zvláštních fondech, v nichž jsou zadržovány 3 až 5 let. Plány zaměstnaneckého vlastnictví se uplatňují ve 4/5 velkých podniků. K odborovému a družstevnímu hnutí mají blízko i podniky v oblasti sociálního podnikání (viz například asociace „Les Rencontres du Mont Blanc“). Uplatňování finanční participace a participace v řízení sleduje ve Francii od roku 1994 Nejvyšší rada participace (SCP). Skutečně slavným a celosvětově rozšířeným se ale stal plán na podílové vlastnictví zaměstnanců neboli ESOP (Emloyee Stock Ownership Plan). S touto myšlenkou přišel americký právník ze San Franciska Louis Kelso v knize „Kapitalistický manifest“ (1958). Inspiroval se tím americký zákon o zabezpečení zaměstnanců po odchodu do důchodu, kdy se této myšlenky ujal senátor Russell Long (1974). V podstatě to byl způsob, jak vytvořit zaměstnanecké vlastnictví akcií bez toho, že by si zaměstnanci museli tyto akcie sami kupovat. Podniky nabízejí svým zaměstnancům za zvýhodněných podmínek podíl na svých akciích. Princip programu ESOP spočívá v tom, že zaměstnanci získají akcie podniku, ve kterém pracují, a splácejí je z daňově zvýhodněných budoucích zisků této společnosti. Fond (trust) je samostatnou právnickou osobou a na bankovní úvěr pro zaměstnance postupně nakupuje akcie daného podniku. Tyto akcie fond přiděluje zaměstnancům podle délky zaměstnání v podniku, podle výše mezd nebo jiných principů na jejich osobní účty. Akcie jsou na účtech zaměstnanců vázány až do odchodu zaměstnanců do důchodu nebo přechodu do jiného podniku. Za svůj úspěch vděčí ESOP daňovému zvýhodňování, protože z úroků za úvěr na pořízení akcií se platí pouze 50 % obvyklé daně. Daně z dividend a podílů na akciovém kapitálu, převáděných na osobní účty zaměstnanců, se rovněž neplatí. Program vsadil na skutečnost, že zaměstnanci jsou ochotni se pro udržení svého zaměstnání jako zdroje obživy částečně a dočasně uskrovnit a nahradit podnikání pro maximální ziskovost podnikáním pro maximální zaměstnanost. Stát ušetřil na sociálních výdajích na podpory v nezaměstnanosti. Systém ESOPů se ukázal být všestranně výhodným a začal být uplatňován i tam, kde důvod hrozícího krachu podniku neexistoval. V roce 2000 bylo v USA více jak 11 tisíc ESOPů s 8 miliony zaměstnanců.

ESOPy jsou kritizovány za to, že si vlastně jen kupují pracující podílem na výsledku hospodaření, a to za malý podíl skutečného vlivu. Často systém ESOP vede k sporům o míru kontroly, kterou držitelé zaměstnaneckých akcií získají. Ti jen výjimečně mají vliv ve skutečně velkých firmách. ESOP zavádějí dnes firmy s 20 zaměstnanci, ale i firmy s 20 000 či více zaměstnanci. Zaměstnanci ESOPu nezískávají hned právo na spolurozhodování ve firmě, i když získají akcie v hodnotě větší, než lze dosáhnout v různých formách zaměstnaneckého spoření. Pokud je ESOP jen prostředkem finančních operací, ztrácí převážnou část svých původně proklamovaných sociálních cílů. ESOP ale obsahuje možné zárodky nové vlastnické formy zaměstnanců a s jeho pomocí se mohou zaměstnanci postupně stát majoritními, později i výhradními vlastníky firmy, v níž pracují. Konkrétní uspořádání ESOPu má mnoho různých variant – podle doby, kdy byl zaveden, podle podniku, ve kterém byl zaveden, a podle zemí, které jeho princip přijaly. Principy ESOPu se uplatnily i v postkomunistických zemích, zejména u příležitosti privatizace státních podniků. V ČR ale jeho zastánci neuspěli v boji s liberálními fundamentalisty a zastánci metody kuponové privatizace. V jiných postkomunistických zemích, například v Maďarsku nebo Polsku, se programy typu ESOP staly úspěšnou součástí privatizační legislativy i praxe. V nejúplnější podobě byl ESOP uplatněn v Maďarsku, kde v roce 2000 fungoval v 300 podnicích (tj. asi jedné šestině privatizovaných podniků), reprezentujících 5 % privatizovaného státního majetku. Ve Velké Britanii má participace tradici od 19. století. Británie patří mezi evropské země s nejrozšířenější finanční participací. Plných 99 % velkých společností (podle EFES ročenky) má nějaký program zaměstnaneckého vlastnictví. Významnější podpory získaly také za Tonyho Blaira. Majetkové fondy zaměstnanců se zde nazývají ESOT (Employee Share Ownership Trusts). Platby do ESOT a také prodej akcií do ESOT jsou daňově zvýhodněny. V roce 2000 schválil britský parlament plán akcií pro všechny zaměstnance AESO (All Employee Share Ownership). Tímto zákonem se snažila vláda premiéra Blaira výrazně rozšířit zaměstnanecké vlastnictví. Každý zaměstnanec může získat ročně akcie zdarma do výše 3 000 liber. Akcie propadnou, pokud zaměstnanec ukončí zaměstnání do 3 let. V Británii v roce 2000 také došlo ke sdružení družstevního svazu se svazy vlastníků-zaměstnanců pod společnou zastřešující organizaci. Pokud se bavíme o municipální formě ekonomické demokracie, příkladem může být například iniciativa ze západoskotského města West Calder z 80. let minulého století. Vysoká nezaměstnanost vedla toto město tehdy k tomu, že iniciovalo vznik svépomocné komunitní firmy, které pronajala nemovitosti. V nájemném podnikání této firmy zde nalezly práci v oboru různých služeb a malých dílen stovky lidí. Příklad družstevní formy ekonomické demokracie může být iniciativa Mondragonu. Jedná se o systém výrobních družstev v Baskicku v severním Španělsku, založené v roce

72


73


★

1956 otcem José-Maria Arizmendim, který jen o vlásek unikl trestu smrti za frankistického režimu. Nejdříve vznikla odborná škola, z které vzešlo jádro budoucího družstva. Od té doby se rozrostlo družstvo na tolik, že zaměstnává desetitisíce lidí, a to v oblasti, která je tradičně stižena vysokou nezaměstnaností. Tato schopnost souvisí s tím, že členové dávají zaměstnanosti přednost před svými příjmy. Stát se členem znamená splatit členský podíl. Vedle základní platby v relativně rovnostářském systému odměňování je členu zaúčtován podíl na čistém příjmu, ten je ale zadržen podnikem a na základě rozhodnutí družstevníků většinou znovu investován. Vlastně tak družstevníci půjčují svůj kapitál družstvu. Každý člen družstva má v rozhodování o družstvu jeden hlas, družstvo ale zaměstnává i nedružstevníky, pouhé zaměstnance. Družstevní hnutí se rozšířilo také v kanadském Québeku, kde je přibližně 3300 družstev, která měla v roce 1990 obrat 11,6 miliardy dolarů. Finanční oporou družstevního hnutí je zde kreditní svaz Caisse Populaire Desjardins. Vznikl v roce 1900 na základě vkladu několika chudých vesničanů, dnes má přes 5 milionů členů v 1 500 místních záložnách sdružených ve 14 regionálních federacích a se svými 40 000 pracovníky je i významným zaměstnavatelem. Družstevní hnutí má zde i podstatnou roli v zachování venkovského života. Předtím byli místní lidé závislí na Hudson Bay Company ohledně zboží a obchodování s kožešinami. Mnohá družstva působí v lesním průmyslu, který zahrnuje pily, drtičky dřevních pilin, sázení stromů a ohromné školky pro jedle a borovice. Zajímavou postavou ve vztahu k ekonomické demokracii je ekonom českého původu Jaroslav Vanek. Náleží k významným alternativním ekonomům, i když jeho řazení mezi socialisty je sporné. Narodil se v roce 1930 v Praze, jako mladík emigroval a od roku 1955 žije v USA. Od roku 1966 je profesorem na Cornell University. Proslavil se v oblasti teorie mezinárodního obchodu, zde ho ale připomínám pro jeho práci v oboru ekonomické demokracie, kterou interpretuje pomocí aparátu západní pozitivní ekonomie. Snaží se vypracovat obecnou teorii podniků řízených pracovníky. Jako kritik soudobého kapitalismu považuje politickou demokracii za neúplnou bez ekonomické demokracie. Po roce 1989 se Jaroslav Vanek vrací do vlasti, aby varoval, že kapitalistické podniky privatizací získávají obrovskou ekonomickou a politickou moc. Práce „Krize a reforma: Východ a Západ“ (1989) obsahuje eseje o společenské ekonomice, kde prokazuje, že krize Západu i reformy Východu mají mnoho společného. Přimlouval se, abychom povolili nejen soukromo-podnikatelský sektor, ale i sektor ekonomické demokracie, aby si lidé oba sektory mohli porovnat. Nemůže však jít o kapitalistický hybrid s demokracií v politice a autokracií v ekonomice. Vymezoval se vůči Václavu Klausovi, který, jak sám vzpomínal, byl v 60. letech jeho asistentem (internista-scholasticus) na Cornellově

univerzitě. Klaus ale, když se v době transformace před ním zmínila zaměstnanecká participace, hned říkal, že je to komunismus. Tady bych učinil krátký exkurz k roli dalšího ekonoma z české emigrace v USA. Na Cornellu totiž začínal svou kariéru i pozdější mediálně protěžovaný český prezidentský kandidát Jan Švejnar (* 1952), který pod Vanekovým vlivem sepsal také několik děl o ekonomické demokracii. Švejnar se jako ekonom později zaměřil mj. na problematiku transformace ekonomik. Na setkání ekonomů a politiků na semináři v Kolodějích v únoru 1990 prezentoval svou představu architektury reformy proti konceptu Václava Klause, který aktivně prosazoval šokovou terapii a kuponovou privatizaci. Švejnar naopak navrhoval použít značnou část státního majetku jako základ jakéhosi „national wealth fund“ (národní fond bohatství). Ani tento koncept však v tehdejším Československu nepadl na úrodnou půdu. Vraťme se ale k Vanekovi a jeho pojetí ekonomické demokracie. Jeho vize samosprávné demokratické ekonomiky má dvě evoluční vývojová stádia. V první jsou jednotlivé prvky (domácnosti, firmy) tržně propojeny a navenek „podléhají slepým tržním silám“. V mikroekonomii firmy používá neoklasickou marginalistickou analýzu, ale mluví o tzv. bleších efektech. Samosprávné efekty stimulace a motivace spojuje s osobními, nikoliv soukromými právy, přičemž mluví o tzv. sloních efektech. Argumentuje přitom mj. i charakterem nových technologií, které růst ekonomické demokracie umožňují. Postupnou demokratizací vazeb je dosaženo vyššího stádia plně samosprávného systému se základem v demokratickém rozhodování, decentralizaci a participaci, včetně plánování. Podle Vaneka je jediným plně demokratickým systémem zaměstnanecká participace v kooperativním podniku. Označil za spravedlivý a důstojný kooperativní vztah mezi lidmi, sdružování se v práci. Pracovní kontrakt s nějakým kapitalistou, nechat se najímat od majitelů kapitálových statků, má za prvek autokratický. Vztahy mezi zaměstnanci samosprávné firmy jsou rovnocenné, podobají se vztahům podnikatelským. Ideální forma ekonomické demokracie se podobá politické demokracii a zakládá se na základních právech člověka. Demokratický podnik se chová jinak, například usiluje o to, aby se jeho členové znali. Roste jenom do takové míry, aby byl maximálně efektivní, zatímco kapitalistický podnik touží růst donekonečna až ke globálním korporacím. I ekologické podmínky či kultura práce by se automaticky zlepšily. Absentuje zde trh akcií, které by mohly vést ke kontrole podniku kapitálem. Trhy zboží zůstávají, ale hybnou silou již není maximalizace zisku. Kriteriální funkce podniku je komplexní. To znamená, že samosprávné formy podnikání neredukují motivaci jen na profitní cíle, že svou váhu mají také cíle sociální stability a tvořivého uplatnění v práci. Prof. Vanek také předpokládá, že ekonomická demokracie má vysoký spontánní potenciál decentralizace a tudíž splňuje i požadavek demonopolizace. Opačný tradičnější

74


75


★

názor totiž před tím tvrdil, že reálný socialismus jako produkt průmyslové éry je nutně monopolní, ovšem tento monopol s ohledem na celospolečenskou funkci státu nemusí být destruktivní jako monopol soukromě kapitalistický. Potvrzuje se ale, že tržní výroba založená víc na sdruženém výrobci by už nemusela být zmonopolizovaná, jako je současný kapitalismus, a tak se ex definitione blíží víc tržnímu ideálu. Prof. Vanek se v silně monopolních USA s ekonomickou demokracií moc neprosadil. Nám ale v roce 1990 v přípravě transformace nabízel svoji studii „Crisis and Reform, East and West“. Tehdy před dvaceti lety ale u nás vznikly jen velmi marginální participační iniciativy jako Klub samosprávného lidového podnikání. To je občanské sdružení založené v roce 1990, kde známější ekonomickou osobností byl zejména prof. Zdeněk Hába. Toto sdružení se mj. neúspěšně pokusilo využít kuponové privatizace založením Českomoravského investičního fondu (ČEMONIF, a. s.). Přitom tu byla kvalitní tradice českého družstevnictví, či vzor „kodeterminační“ firmy v Německu, nebo americké ESOPy. Tyto modely s elementy participace měl Vanek za nedokonalé. Ale příklad hnutí mondragonských družstev, která prof. Vanek označil za nejbližší své představě ekonomické demokracie, dnes už oslovuje statisíce lidí. Legální kapitalistické struktury podle Vaneka v sobě nesou zábranu struktur ekonomicko-demokratických a tudíž nemá cenu nalévat nové víno do starých měchů. Přimlouval se tím za paralelní vytváření ekonomické demokracie a její naroubování na existující akciové podniky. Jak si ale v roce 2001 při své návštěvě České republiky posteskl, jeho poslední kniha Sjednocená teorie sociálních systémů je v USA v podstatě samizdat. O dělnickém vlastnictví akcií prof. Vanek tvrdí, že vykazuje četné výhody oproti kapitalistickým akciovým společnostem. Ovšem předpokládá to, aby dělníci získali většinu akcií, na což nemají dost peněz (nebo je chtějí investovat jinak ať již z důvodů preference spotřeby či rozložení rizika). Držitelé kontrolního balíku akcií také budou bránit, aby byla zavedena rovnost hlasů, bez které těžko může být účinná dělnická kontrola. Je-li řeč o ekonomické demokracii, tak samozřejmě jedině v rámci plurality vlastnických forem. Zvyšuje se tím pružnost systému a při efektivní alokaci vlastnických práv si konkrétní podmínky vynutí nejlépe vyhovující formu. Ovlivňují to samozřejmě zájmy rozhodujících politických sil a sociální struktura společnosti. Nižší participační formy slouží k vtažení zaměstnanců do zhodnocovacího procesu. Stimulují intenzivní plnění pracovních úkolů, přitom podíl na zisku a další mechanismy rozdělují břemeno podnikatelského rizika i na zaměstnance. Otázka zavádění ekonomické demokracie ale má charakter historické šance a koresponduje s historickým trendem. Samosprávná perspektiva dnes existuje „in statu nascendi“. Souvislosti mezi civilizačním rozmachem a ekonomickou demokracií se teprve vynořují z propletence archetypů průmyslové společnosti. Mezi teoretické či politické zkratky patří v této sou-

vislosti různé útoky na tzv. organizační kapitál, na vrstvu řídících pracovníků a aparáty zprostředkující různé společenské a hospodářské zájmy. Je v tom kus pochopitelné netrpělivosti a trpkosti z nekonečného zápasu s libovůlí těchto vrstev. Soubor řídících pracovníků neboli „řídící aparát“ je ale pro podnikatelský úspěch každého podniku klíčovým faktorem. Participační podnik manažerské funkce rovněž potřebuje. Manažerská organokracie dnes prorůstá jak do vrstvy vlastníků, tak mezi zaměstnance podílející se na rozhodování o firmě. Vrcholový management bývá vystaven menším rizikům, protože má svůj plat a informační výhodu. V konceptu „corporate governance“ se předpokládá širší pojetí participačního řízení. Zatím je ještě daleko k negování manipulace a odcizení člověka smyslu jeho bytí v onom gramsciovském průsečíku společenských vztahů. Legislativa o participaci je v EU na vyšší úrovni než u nás. EFES (European Federation of Employed Shareholders), celoevropská organizace na podporu zaměstnanecké participace, hovoří dokonce o tiché revoluci ve spojení práce s vlastnictvím. Předpokládá, že základem bude flexibilnější a soustavně se vzdělávající zaměstnanec. Důležitá je postupně se utvářející participační kultura. V Deklaraci zásad Socialistické internacionály, schválené jejím 18. kongresem (v roce 1989), se požaduje, aby dělníci a jejich společenství byli plně zapojeni do hospodářského rozhodování. Otázkou je, kdy i česká reformní levice tuto problematiku povýší z taktiky na strategický princip. U nás zatím nemáme systematicky založené participační programy. Ekonomická demokracie s výjimkou běžných manažerských technik vzniká pouze jednotlivě a nahodile. Potvrdilo se to mj. i v roce 2009, kdy byla ekonomická demokracie diskutována jako jedna z cest, jak čelit nárazům světové krize. Převzetí podniku ohroženého krachem jeho zaměstnanci zůstalo jen teoretickou možností. Přitom výhody (stabilita pracovního místa) a spoluúčast na sanaci se přímo nabízely. Je tu stále všeobecně nižší ochota zaměstnanců aktivně začít něco řešit. Je to úkol náročný na čas i na schopnosti a vzdělání. Ne každý chce být aktivní v této oblasti. Průzkumy potvrzují, že u poměrně vysokého procenta zaměstnanců nelze spoléhat na loajalitu. Někteří lidé pracují, protože musí. Potřebují jasná pravidla a kontrolu nějakou autoritou. Jiní dávají přednost větší samostatnosti a přicházejí s vlastní iniciativou. Znovu se ukázalo, že nám chybí zkušenost a praktické návody v této oblasti. Důsledkem pak ale je, že vrcholový management se „včas“ postará o sebe a zbytek podniku i se zaměstnanci hodí přes palubu. Logické by také bylo, aby řešení situace v kritických regionech nezáviselo pouze na solidaritě „zaměstnaných“, ale bylo podpořeno i odbory, vlastníky, státem, resp. regionem. Podnik převzatý zaměstnanci upřednostňuje stabilitu před výkonností. V některých případech může být pro ně důležitá nefinanční motivace. Široká zaměstnanecká participace má nejen motivační charakter, je i důležitou zpětnou vazbou pro manažery a může vést k lepším rozhodnutím. Nejde jen o sociální

76


77


★

jistoty, ale i o potřeby kreativity, seberealizace a respektu od ostatních. Sdílení moci a loajalita s firmou snižuje možnost konfliktů. České odbory někdy pohlížejí na myšlenku závodních rad a různých participačních forem s nedůvěrou. Pokud ale přijmou myšlenku participace za svou, mohou posílit i svou autoritu. A přes všechny komplikace a nejasnosti je ekonomická demokracie cestou k vyšší kvalitě života, udržitelnému rozvoji a konkurenceschopnosti v globálním světě.

Strategické investice do vzdělanostní ekonomiky a perspektivy trvale udržitelného rozvoje se dají realizovat i s názorem, že lidské zdraví, vzdělání či bydlení nejsou běžný tržní statek. Stejně tak jako politika redukce umělých monopolů a posilování necenové konkurenceschopnosti není něco ideologického. Nerozhodují ideologické soudy, ale konkrétní efektivnost výkonu odpovědnosti státu zajištující rovnovážný vztah výkonnosti a humanity a rovnost šancí pro seberealizační touhy. Praxe hospodářské politiky nezná katedrově čistá řešení. Zato zná různé podoby jak státního kapitalismu, tak tržního socialismu. Stejně jako není soukromá iniciativa projevem egoismu, nejsou ani podnikatelské formy postavené na spoluúčasti a samosprávě projevem utopického rovnostářství. Ideologický liberalismus je stejně nepraktický jako ideologický etatismus. A oba extrémy již prošly v moderních dějinách svým soumrakem. Důležitým tématem pro levicového ekonoma je možnost nového vztahu státu a svobody. Redukce historicky neoprávněného nadpráví státu nad oblastmi svobody neznamená, že nějaký politický stát nepotřebujeme. Antinomie úlohy státu k všeobecné svobodě je nesmyslná. Úloha státu, utváření a funkce jeho aparátu prošly v posledním století velkým vývojem. Markantní je to právě v oblasti ekonomické role státu. Jak explicitně u nás formuloval již Karel Engliš, „není možno zkoumat principy řízeného hospodářství bez souvislosti s politickou konstrukcí státu“. Tvar státní moci vychází z historicky konkrétních podmínek, a proto se mění. Význam státu prudce narůstá na sklonku feudalismu, kdy absolutistické monarchie objevily význam státních financí a regulace ekonomiky. Úlohu takové státní moci obhajuje Thomas Hobbes v podobenství o mořském netvoru Leviatanovi, který se zrodil z prachaosu a protivil se podle starozákonního proroka Izaiáše Bohu. Absolutistická moc byla v protikladu k dávné boží přirozenosti lidstva „přinesena na svět proto, aby si lidé mohli neškodit“. A Hobbes podle toho ve své knize z roku 1650 nabádá k poslušnosti světským vládcům (v této době to představovala Cromwellova diktatura). Obavy ze zneužití moci oním Hobbesovým Leviatanem se odráží v kritice státní moci a zdůrazňování požadavku svobod. Například Baruch Spinoza upozorňuje na nebezpečí tyranie a nutnost limitovat státní moc konstituční smlouvou rozhodujících politických sil. Zdůrazňuje, že „nikdo nemůže odevzdat svrchované moci vše, a není to ani nutné“. Názory na úlohu sátu se tak mění, neboť praxe ukázala, že nedostatek pravidel může brzdit, stejně jako jejich přebytek. Rozvoj liberálního myšlení je tradičně spojován s měšťáckými revolucemi. Liberalismus vyjadřoval aspirace střední třídy na emancipaci svého postavení a konstituování nezadatelnosti jejích práv. Navazuje přitom také na tradice radikálního individualismu negující neúctu k jednotlivci v tzv. poddanské společnosti. Ve svých pozdějších interpretacích se ale liberalismus vulgarizuje a slovy T. G. Masaryka při kritice

2. 3. JE LEVICOVÁ EKONOMIKA HLOUPOST ? Ekonomie je hluboce věcný obor a je dobré dbát na to, aby politické diskuse o ekonomických otázkách neměly podobu mlácení prázdné ideologické slámy. Ekonomie je odbornost, ale určitá jednobarevnost naší ekonomické obce vytváří dojem, jako by ekonom s levicovými názory byl protimluv. A levicoví politici, když mluví o ekonomii, to někdy jakoby potvrzují přehlížením poznatků, které tento obor získal. Praktická politika přitom samozřejmě není neutrální, vyjadřuje určitý proměnlivý vektor zájmů. To se objektivně týká i politiky hospodářské. V oblasti hospodářské politiky lze proto rozlišovat pravicové a levicové recepty, a to bez nějakých hanlivých přívlastků a bez absence odbornosti. Předpokládá to ovšem překonat některé mýty. Zejména ten, podle kterého pravicoví ekonomové sázejí na individuální aktivitu tvořící hodnoty, kdežto levicoví se zaměřují na ochranářství a přerozdělování těchto hodnot státní byrokracií. Objektivně myslící ekonom ale rozlišuje nejen tzv. selhání vlád a limity veřejného zájmu, ale také selhání trhu a asymetrii postavení jednotlivých ekonomických subjektů na trhu. Zároveň chápe systém trhu jako klíčový nástroj zprostředkování ekonomických informací. Výzvou pro levicově myslícího ekonoma je najít spokojené manželství plánu a trhu a vymezit novou strategickou úlohu státu. Ekonom s levicovými názory nemusí být v rozporu s odborností, pokud se zabývá efektivním nastavením hospodářských pravidel či odpovědnostmi státu v oblasti strategického ovlivňování ekonomiky. Hospodářská politika může napomáhat trhu v efektivní alokaci výrobních faktorů i finální produkce. Respekt k vlastnickým právům nemusí být v rozporu s odmítáním monopolu soukromého vlastnictví. Moderní smíšená ekonomika přeci znamená koexistenci vládního a neziskového sektoru se sektorem soukromým, ale i se sektorem ekonomické demokracie.

78


79


★

tzv. svobodomyslnosti mladočechů se stává liberalismem „břichopasným a po stránce sociální zpátečnickým“. Rozvoj etatistického myšlení bývá spojován s kritikou měšťáckého pojetí svobody. Zdůrazňuje, že svoboda podnikání je jen jednou ze svobod a že ji nelze nadřazovat dalším, zejména sociálním lidským právům, která člověk prosazuje silou solidarity. Moderní dějiny přinesly dva směry této kritiky měšťáckého egoismu – socialistický a křesťanský. Ale oba byly liberalismem zasaženy. Socialisté se vymanili ze stalinského předsudku, že občanská společnost je buržoazní podvod. A mezi křesťanskými mysliteli vzniklo svobodomyslnější hnutí sociálního evangelia. V Evropě je liberalismus tradičně vnímán jako pravicová protiváha etatismu spojovaného s politickou levicí a vedoucího k potlačování individua a kolektivní neodpovědnosti. V USA je liberalismus spíš vnímán jako levicový, obhajující svobodomyslnost, pokrokářství a právo na sociální konstrukce proti nadměrnému konzervativnímu lpění na ověřených hodnotách a bigotním tradicionalismu. To samozřejmě vyvolává četná nedorozumění, protože pro mnohé na české levici je jakýkoliv liberál hanlivé označení. Historicky první pokus o vybudování socialistické společnosti se státem spojoval své naděje. V praxi však vznikla poměrně vysoká rigidita ekonomických vztahů, podvazující iniciativu a schopnost zvládat intenzifikační faktory. V situaci ohrožení byl autoritářský stát účinným nástrojem velkých přesunů zdrojů, zvyšování sociální homogenity a politické stabilizace (válečná ekonomika, urychlené vyrovnávání zaostalých regionů a industrializace). Později se však tento krunýř stal brzdou společenského pohybu. Ultraliberální reakce na toto nadpráví státu obnovila víru v sílu spontánních tržních sil, přinesla ale svobodu za peníze, a tedy ve větší míře pro toho, kdo jich získá nejvíc. Potvrzuje se fundamentalismus používání pojmu „svoboda“ jako neredukovatelného axiomu. V realitě osvobozený občan často tone v bažině sociální sítě. Místo posilování šancí obyčejných lidí se pak ve snaze po korekci přerozděluje vyvoleným. Liberální vize ztrácí důvěru, protože liberalismus emancipující je nahrazován liberalismem gangsterským. Chápu-li liberalismus šířeji, než jenom jako zatracovanou buržoazní ideologii, ale jako myšlenkový proud, který může aktuálně odrážet problémy vztahu svobody a rovnosti, pak se může diskuse s ním stát i inspiračním zdrojem pro modernizační politiku, možná i socializační změny. Některé recepty mohou v některých obdobích přispět k zpružnění ekonomiky, posílit tak adaptabilitu a motivaci. Podle mne by bylo chybou, kdyby se levice definovala jako antiliberální. V polemice s neoliberály bychom neměli zapomenout, že i dnes Hobbesův Leviatan žije, že v informační éře může být dokonce ještě silnější. Typické je to pro některé taktické postupy reformní levice (někdy se označuje za tzv. atlantickou levici), která se odtahuje od státního kapitalismu v duchu tradiční „welfare policy“ a akcentuje emancipační programy, větší prostor občanskému živlu, zrušení mo-

nopolu sátu v oblasti veřejných služeb, partnerství silného veřejného sektoru s privátním sektorem a podporu lidského kapitálu. Otázkou je efektivnost takové politiky v praxi (viz známé problémy blairismu). Pro dynamicky se vyvíjející společnost mají tyto přístupy určitou přitažlivost, zejména pro perspektivní složky obyvatelstva. V polarizované společnosti jsou ale vnímány jako riziko. Kultura svobodomyslnosti existovala už i v antice a má nepochybně větší potenciál než její redukce dnešními ekonomickými neoliberály na volnou soutěž a deregulaci. Nový, sociální liberalismus vedle individuálních svobod akcentuje i pozitivní, tj. nereglementační usilování o sociální spravedlnost. Vychází z neexistence rovnosti, a tedy z významu relativní moci, ekonomické i intervenční pozice ovlivněné institucionální strukturou. Tématem je i procedurální řešení řevnivosti mezi klienty distributivní spravedlnosti. Místo konfliktu se zdůrazňuje kompetitivnost (opouzdřená konkurence). Zmezinárodnění ekonomiky otevírá problém odpovídajících institucí a regulativů na nadnárodní nebo dokonce globální úrovni. Například rozpornost intervencionismu nemizí, pouze se přenáší na instituce EU. Často je tento prostor vyplňován stínovou institucionalizací, bez politického mandátu, a existencí „prázdných krunýřů“ otevírajících se partikulárním vlivovým strukturám. Decentralizace zas nahrazuje tyranii centra tyranií moci lokální. Další otázkou je postavení neziskového sektoru, který na sebe poutá konzervativní kritiku NGO-ismu. Neziskové veřejně prospěšné organizace mohou tvořit významný sociální kapitál a posilovat zaměstnanost. V případě nevyhovujících pravidel také navozují nebezpečí přesunu zajištění společensky potřebných služeb na privátní sféru, což by mohlo znamenat růst režie, ale zejména oslabení praktické solidarity. Je-li řeč o marxistických paradigmatech, nelze v oblasti ekonomie pominout zejména otázku hodnoty obsažené v akumulované společenské práci a její rozdělování na část nutnou k reprodukci pracovní síly a nadhodnotu. Nadhodnota není automatickou prémií za podnikatelské riziko, ani cenou za investovaný „mrtvý“ kapitál. Vzniká díky společenskosti práce a dělení celkové hodnoty, je tedy odrazem panujících společenských vztahů, které určují, jaký druh nákladů a efektů je pro společnost, ale i chování hospodářských subjektů racionální. Uvažovat o hodnotě má smysl pouze v té společnosti, kde existuje reálný trh, kde výroba má nejen formálně, ale i obsahově charakter zbožní výroby a kde ceny jsou součástí tržního mechanismu. V tržním socialismu mají jednotlivé podniky tržní subjektivitu, a tedy v takové socialistické ekonomice také musí objektivně fungovat i cenový mechanismus. Kategorie hodnoty je abstrakcí jevu ceny jako atributu tržního střetávání subjektů s různými zájmy, pro které je kritériem vztah mezi náklady a užitkem. Problémem historické politické ekonomie socialismu je, že nezformovala analogii fungování zákona hodnoty a zákona nadhodnoty.

80


81


★

Každý, kdo jen nahlédl do teorie hodnoty, si jistě pamatuje formuli C+V+M, tedy že hodnota je za kapitalismu tvořena konstantním kapitálem C, variabilním kapitálem V a nadhodnotou M. Za socialismu se mění kapitál jako výrobní vztah mezi vlastníky a nevlastníky na vztah různých asociací socialistických výrobců. Ty disponují také výrobními prostředky, které odepisují v ceně, ale mají specifický problém tržního ocenění nákladů práce. Vyjdeme-li z pracovní teorie hodnoty, pak socialistická tržní hodnota se skládá z nákladů na zvěcnělou práci (obdoba kapitálu proměněného ve výrobní prostředky C), nákladů na práci v souladu s principem rozdělování podle práce (obdoba ceny pracovní síly V) a nakonec socialistického zisku (obdoba kapitalistické nadhodnoty M). Praxe potvrdila, že netržní rozdělování kvant výsledků abstraktní práce nevedlo k dodržování zákona odměňování podle práce. V minulém režimu nebyly příkré rozdíly, ale vznikala celá řada specifických nerovností a nespravedlností. Souviselo to s faktem, že se tu odehrávala jenom hra na trh. Tím klesala efektivnost zapojení individuí do společenské dělby práce a ekonomika se odchylovala od rovnovážného stavu, kdy by každé konkrétní práci přiřadila odpovídající ocenění. V tržním socialismu by byl trh pracovní síly nahrazen trhem práce odvozeným od trhu zboží, kde by se ověřovala společenská užitečnost práce ve specificky socialistických výrobních poměrech (rozvinutá ekonomická demokracie). Absence socialistické analogie zákona hodnoty vedla k absenci pochopení podstaty zisku za socialismu. Levicoví laikové proto často spojují kritiku kapitalismu s odporem vůči ziskové motivaci v ekonomice jako pouze určitému druhu kapitalistického folkloru. Mají pocit, že dominantní orientace na zisk ve světovém finančním kasinu oceňuje hlavně parazity a ohrožuje existenci života na této planetě. Kladou si otázku, jestli musí zbožně peněžní vztahy v nerostoucí ekonomice nutně generovat zisk jako formu nadproduktu, nebo aspoň jestli může být zisk odsunut na vedlejší kolej. Chápou zřejmě zisk pouze jako účetně vykazovaný projev rozšířené reprodukce kapitálu. A myslí si, že s omezením parazitního působení kapitálového vztahu omezí i váhu zisku (jako falešný argument byl někdy používán příklad islámského bankovnictví). I kdyby byl trh jen zpětnou vazbou nekapitalistické ekonomiky, neznamená to, že přestane v ekonomice jít o zisk. Společenská užitečnost je samozřejmě vícefaktorová záležitost, ale i non-profitní sféra může existovat jenom díky jinde vytvářenému zisku. Jak je zisku dosahováno a jak je s ním nakládáno je samozřejmě věc jiná. S rozdíly v hospodářském mechanismu a v míře dokonalosti volného trhu se mění funkce zisku a tržních cen vůbec (nedokonalý trh porušuje princip ekvivalence, státní zásahy kompenzují tržní selhání). Zisk není pouze kapitalistická forma nadproduktu, zisk je obecnější kategorie procházející různými formacemi. Jevově je zisk přebytek peněžních výnosů z hospodářské činnosti nad náklady a jako takový se vykazoval i ve zbyrokratizované ekonomice minu-

lého režimu k vyjádření, jak ekonomika pracuje, a k materiální zainteresovanosti v tzv. chozraščotu. Jako objektivní kategorie se pak chápal jako projev „ekonomické samostatnosti socialistických podniků“. Hlavní rozdíl tkví v tom, zda je zisk nakonec určován až realizací na trhu (bez ohledu na centrální regulaci či firemní optimalizaci), anebo kalkulován nějakou netržní autoritou v cenách za úhradu čistých investic a podnikovou společenskou potřebou. Socialistický zisk je dán akumulačními potřebami podniku, potřebou hradit změnu stavu zásob a zaplatit cenu peněz půjčovaných věřiteli (úrokovou mírou). Mzda bezprostředních výrobců v ekonomické demokracii je v prvním přiblížení reziduem z důchodu podniku. Důchod v tržním socialismu pochází od konečného uživatele, od spotřebitele, ten ovšem ve svých preferencích nezohledňuje okamžitě všechny okolnosti (problém tzv. externalit například u škodlivé spotřeby či ekologických škod). Externality vznikají nedokonalostí vlastnických vztahů – k určitým statkům není jednoznačně určena vlastnická odpovědnost a zainteresovanost. Toto řeší systém kriteriálních odvodů, které jsou společností účtovány podnikům vedle jejich vlastních nákladů a základní odvodové povinnosti (daně). Levicoví laici vidí symbol nenáviděného kapitalismu nejen v zisku, ale v penězích vůbec a logicky také v bankách a bankéřích. Nejde o různé formy politické karikatury na téma amorální plutokracie, jde spíše o to, že vznikají koncepce, které už nemají mnoho společného s ekonomickou realitou a pro které jako by neexistovala staletí zbožně peněžní ekonomiky. Jsou tu ale i pokusy o myšlenkově integrální alternativy, které útočí na zaběhlá dogmata a tabu a se kterými stojí zato se argumentačně vypořádat. Mezi podobné alternativy patří pokus Silvio Gessella (1862 – 1930) o nové uspořádání ekonomiky podaný v jeho knize „Die natürliche Wirtschaftsordnung“. Byl to nekonvenční autor, který už po první světové válce inspiroval hnutí za svobodné hospodářství v Německu. Zajímal se o něj ve své době lord Keynes a byl jím i často citován. V roce 1936 se Keynes dokonce vyjádřil, že „budoucnost se bude víc učit od Gessella než od Marxe“. Dnes se k jeho představě přirozeného řádu obracejí znovu zraky některých sociálních liberálů, ale i syndikalisté, zelené hnutí, nebo některé církevní skupiny (u nás propagován například křesťanskou iniciativou Kairos). Gessell nevidí prapříčinu sociálních konfliktů v kapitálu jako Marx, nýbrž v nesprávném pochopení peněz. Zlo podle něj začíná tam, kde se finanční systém odtrhne od své fyzické základny a stává se zbožštěnou svébytnou (dnes bychom asi řekli „virtuální“) realitou. Nabízí koncept „bezúročné“ ekonomiky, jakousi obchodnickou formu sociálního inženýrství, která zabrání sociálnímu a ekologickému kořistnictví prostřednictvím nemravných úroků. Obrana před sociálním úpadkem či ekologickou katastrofou je moment, kterým Gessellova práce zaujala různá alternativní hnutí.

82


83


★

Jaká je tedy základní Gessellova argumentace? Peníze jako univerzální zboží by měly volně obíhat a sloužit ekvivalentní výměně zboží. K tomu slouží lákadlo úroků a bič inflace. Pokud někdo získá inflační peníze, snaží se je zas co nejrychleji vydat. Inflace ale kazí schopnost trvale a neměně vyjadřovat hodnotu, a tak se jí cedulové banky brání zvýšením úrokových sazeb. Úkrok je zase prémie pro banky za to, že dávají do oběhu své peníze (prémie za likviditu). Rozvoj finančních produktů vedl k spekulační multiplikaci zisků z peněz. To známe dobře z nedávné světové finanční krize. Úroky z úroků vedou k exponenciálnímu růstu peněžního majetku, který neplatí jenom dlužníci, ale my všichni prostřednictvím univerzální funkce peněz. Tento sofistikovaný systém peněžní expanze vede nejen k majetkové diferenciaci, ale jako motor růstu finančního sektoru a nezdravého růstu vůbec a vede také k antidemokratické (a antikřesťanské) kumulaci moci. Koncept Gessella se netýká liberální směny zboží na trhu, netýká se soukromě-vlastnického základu společnosti. Řešení vidí Gessell v přizpůsobení množství peněz v oběhu jejich skutečné potřebě (s reálným potenciálem ekonomiky). Odpadl by trh peněz s úroky jako s cenou peněz, bankovní soustava by plnila roli zprostředkovatele alokace volných zdrojů, banky by byly instituce, které by přihlížely k ziskovosti v ekonomice z hlediska celospolečenského. Avantgardou se stává místo socialistických plánovačů bankovní aristokracie, která pochopí, že rizika neřízené expanze už nemůže ignorovat. Gessell navrhuje, aby režijní potřeby banky místo úroků hradil jakýsi odvod z oběživa závislý na tom, kolik měnových jednotek a jak dlouho by měl k dispozici příslušný hospodářský subjekt ve formě oběživa. Problém tohoto dnes znovu mimo mainstreamové debaty oživovaného konceptu je Gessellovo opomíjení skutečnosti, že úrok je jen forma zisku. Úrok se může za podmínek silné monopolizace a nezvládnuté regulace bankovního sektoru stát metlou. Bez ceny peněz však přestávají fungovat trhy peněz. Bankovní sektor či šířeji sektor finančních ústavů a investičních fondů je páteří finančních a hospodářských aktivit a jeho vývoj má logicky obrovský dopad na celou ekonomiku. Reálně nejde o „bezúročnou“ ekonomiku, jak někdy bývá Gessellův koncept označován. Odvody z hotovosti by ale byly vystaveny různým vlivům cenovým, ale i byrokratickým. A co by motivovalo „osvícené“ banky k optimálnímu výkonu, když by nedosahovaly zisku a rozhodování o odvodech z hotovosti by bylo mimo jejich pravomoc? Gessellova „bezúročná“ ekonomika má blízko k různým novým formám utopií, jako například „moneyless economy“. Zde jde o anarchistický koncept bezpeněžní ekonomiky v místních autonomiích. Místo měny by se zde používaly jen vlastní známky pro potřeby výměny zboží, které nechtějí být skutečnou měnou, jsou jen jednotkami vzájemného účtování (hodnocení, jak si jeden vůči druhému stojí). Tyto úvahy se však zatím většinou pohybují v oblasti hypotéz. Do tohoto proudu ale patří i některé

praktické lokální experimenty v oblasti vlastních mechanismů směny či svépomocného financování. Je tu například experiment Američana Ralpha Borsodiho v USA v roce 1972. Borsodi zavedl měnu, která byla podložena tržními hodnotami třiceti základních typů primárního zboží (zlato, železo, káva, sója, vlna apod.) a která úspěšně fungovala ve městě Exeter (stát New Hampshire) po dobu jednoho roku. V USA v 80. letech zase zavedli manželé Jean a Edgar Cahnovi tzv. time dollars. Ten si člověk vydělá za hodinu pomoci někomu ve svém okolí. Jde vlastně o svépomocný systém sociální péče s dobrovolníky. Tento způsob nepeněžní ekonomiky má posilovat sousedské vztahy a umožňuje marginalizovaným skupinám si pomáhat navzájem. U myšlenky alternativního financování, kde peníze nejsou cílem, ale prostředkem, nejde o zisk, ale o podporu místních ekonomik, drobných podnikatelů, neziskových organizací či lidí, kteří se ocitli na okraji. Svépomocné financování vzájemným ručením dlužníků využívá například chicagský projekt pro nezaměstnané osamělé matky (WSEP, Women’s Self-Employment Project). Absolventky podnikatelských kursů si postupně půjčují menší částky jako start pro své podnikání a společně je splácejí. Jsou to samozřejmě všechno experimenty s okrajovým významem a neměnící povahu sytému ovládaného procesy koncentrace a diverzifikace a síťovými strukturami kapitálových skupin a obchodních řetězců. Místní projekty většinou nejsou ve světovém kontextu konkurenceschopné – neplynou z nich tak vysoké zisky. Nejblíže k tomu se zachytit a vybudovat významnější strukturu měly družstevní záložny (credit unions), které se liší od obyčejné banky tím, že peníze, uložené v záložně, jsou zároveň členským podílem a každý člen má (stejné) hlasovací právo. Z hlediska podpory místní soběstačnosti je výhodou družstevních záložen jejich důraz na lokální služby a sociální pomoc. Dalším vývojem ale často takto koncipované banky ztrácely svůj původní charakter. Velké záložny už v mnohém připomínají normální banky, malé bojují o přežití. V Dánsku byla například známá tradice mikrobank JAK (zkratka slov Jord – Arbejde – Kapital, tedy půda, práce, kapitál). Hnutí JAK vzniklo v roce 1931, jeho zakladatelem byl Dán Kristian Engelbrecht Kristiansen. Mikrobanky JAK mají některé rysy společné s družstevními záložnami. Působí lokálně, půjčky se poskytují členům – podílníkům. Jejich zvláštností jsou bezúročné půjčky a velmi nízce úročené hypotéky. V roce 1992 však JAK vláda zakázala, oficiálně kvůli špatným úvěrům. Britskou organizaci Mercury Provident v roce 1974 založili stoupenci zakladatele waldorfské pedagogiky Rudolfa Steinera. Věnují se tzv. etickému investování – poskytují půjčky s nízkým úrokem na projekty prospěšné lidem nebo přírodě. Peníze poskytují vkladatelé, kteří si mohou do jisté míry sami určit, do kterého projektu banka jejich peníze investuje. Do roku 1986 fungovala Mercury jako „provident society“, jakási

84


85


★

vzájemně podpůrná společnost, pak se přeměnila na veřejnou společnost s ručením omezeným, kde členské podíly přetvořila na neúročené akcie a roli rizikového kapitálu plnily nově emitované akcie, ze kterých členům náležely dividendy. V roce 1995 se spojila s podobnou holandskou bankou Triodos, což umožnilo realizovat i větší projekty. Neprivátní bankovnictví mělo také plnit určité společenské funkce. Směrem k postátnění bank jsme se vydali zejména po druhé světové válce. Postátnění probíhalo nejen ve východní Evropě ale i v západních zemích, jako například ve Francii, Belgii, Itálii a Velké Británii. V roce 1942 řekl Joseph Schumpeter: „Anglický bankovní aparát je nepochybně zralý pro socializaci. Bank of England je sotva něco jiného než oddělení úřadu státního pokladu a komerční bankovnictví je natolik zbyrokratizované, že by mohlo přejít v Národní bankovní správu.“ Slavná Bank of England, která vznikla již v roce 1694 jako soukromá banka s právem emise, byla také v roce 1946 zestátněna. Státní banky měly intenzivněji úvěrovat hospodářskou obnovu a potřebnou restrukturalizaci podle plánových cílů vlády. Tyto znárodněné banky byly ale po změně vlády znovu zprivatizovány. V Československu bylo po roce 1945 postátněno deset bank dekretem presidenta Beneše. Mělo to být za náhradu, která ovšem tuzemcům nikdy nebyla poskytnuta a nárok byl formálně zrušen v roce 1953. Po roce 1948 byl vytvořen státní monopol Státní banky Československé, která se svými pobočkami plnila úlohu jednotného emisního, zúčtovacího a kontrolního centra. O využívání finančních vztahů se pokusila řada reforem. V 80. letech se připravovala reforma bankovnictví s větším oddělením úvěrového podnikání a se soutěží mezi jednotlivými bankami. Po roce 1989 reforma bankovnictví a přechod od centrálně direktivního řízení ekonomiky ale znamenala nejen delimitaci monopolu Státní banky Československé, nýbrž pokračovala privatizací většinou do rukou zahraničního kapitálu. Vznik dvoukruhového systému (státní cedulová banka odpovědná za monetární politiku a podnikající komerční banky) ve spojení s vznikem skutečně tržních podmínek byl logický. Potřebovali jsme komerční bankovnictví, které by obhospodařovalo úspory, poskytovalo úvěry na ekonomický rozvoj a realizovalo i platební vztahy. Zpočátku se ale ještě zvažovalo, že se v komerčním bankovnictví bude angažovat i veřejný sektor. Ekonomičtí liberálové odmítají možnost spoluvlastnictví bank státem, že by to z nich dělalo ohnisko centrálního plánování. Pokud by stát měl malý podíl v komerčních bankách (třeba 10 %), znamenalo by to přístup k informacím, a je otázka, jak by osoby s touto kompetencí zacházely. Pro stát by to také byla role rentiéra, spravoval by obchodní portfolio s právem podílu na výnosu z dividend. U minoritních podílů je to zjevně dost okrajová věc bez většího vlivu. Má také smysl uvažovat o strategickém státním vlivu v bankovnictví. KSČM navrhovala silnou státní banku spojující funkce Konsolidační banky, Česko-moravské záruční a rozvojové banky a České exportní banky. Možnou funkcí pro takový peněžní ústav je i oblast dofinancování projektů

placených z evropských fondů. Nejde o návrat k bankovnímu monopolu, ale o narušení faktického monopolu soukromých komerčních bank v oblastech důležitých pro stát. KSČM podporovala i rozvoj družstevních záložen, které chtěly navázat na tradici kampeliček z první republiky (v roce 1935 existovalo šest tisíc záložen, které obhospodařovaly 2/3 vkladů obyvatel). Mají svůj původ v 19. století v Německu, kde je jejich vznik spojován se jménem ekonoma Friedricha Wilhelma Raiffeisena. Tady připomenu lékaře Františka Kampelíka, který jako samouk patřil v té době k iniciátorům „lidového“ peněžnictví a s jehož osobou souvisí nové české slovo „kampelička“. Účastnil se revolučního roku 1848 v Praze, ale pak se usadil na Královéhradecku, kde se věnoval osvětové činnosti. Jeho spisek z roku 1856 o budování venkovských družstevních peněžních ústavů dokonce předběhl návrhy Raiffeisenovy. V Čechách se stal známější František Ladislav Chleborád, český průkopník družstevnictví v 19. století. Do historie vešel jako zakladatel dělnických konzumních družstev Oulů. Byl také prvním ředitelem banky Slavie a zakladatelem Moravské záložny v Ostravě. Pro jeho představy spojení svobody jednotlivce a kapitálu ale nebyly ve starém Rakousko-Uhersku vhodné podmínky. Ve finančnictví se může angažovat i komunální sféra, nejen stát. Po vzoru rakouského municipálního bankovnictví vzniká například v roce 1995 v Praze rozhodnutím zastupitelstva První městská banka s cílem angažovat se ve finančních službách pro komunální sektor. Tento strategický projekt se stal samozřejmě předmětem konkurenčního boje a nakonec i on, jako ostatní české banky v 90. letech minulého století, skončil v roce 2001 privatizací. S příchodem světové finanční krize se v nejvíce zasažených zemích znovu otevřela otázka převzetí ohrožených bank státem. Nešlo ale o nacionalizační vlnu jako po druhé světové válce. Šlo spíše o to, jak sanovat ztráty bankovního sektoru. Pozornost byla soustředěna na zkvalitnění, popř. posílení efektivního regulačního rámce. Nabídka riskantních produktů prostě předstihla vývoj regulace. A zdaleka nejde jen o zvýšení záruk pro bankovní vklady. Ve světě jde především o hypobanky a hedgeové fondy, které byly nositeli oné americké tzv. sub-prime crisis. V Evropě pak byl diskutovaným problémem přesun kompetencí k nadnárodnímu regulátoru v EU, který by zajistil účinnější restrikce spekulativních obchodů a kontrolu přeshraničních pohybů kapitálu. Regulační působení státu bývá někdy chápáno krajní levicí jako pokus zachránit kapitalismus, většina levice ale chápe, že kvalitní regulace je nutná. S tím souvisejí opakované vlny zájmu o významnou ekonomickou osobnost, která je spojována s doktrínou státního kapitalismu, Johna Maynarda Keynese (1883 – 1946), jenž se stal populární v souvislosti se světovou krizí dvacátých a třicátých let. Po druhé světové válce až do 70. let se dalo hovořit doslova o jeho kultovním uctívání, zato v 80. letech přišla naopak vlna apriorní negace tohoto symbolu státního intervencionismu a kritiky trž-

86


87


★

ních selhání. Za jeho antipod se dá označit F. A. Hayek, upozorňující naopak na selhání státu. Obliba F. A. Hayeka vzrostla v době viditelného selhání keyenesiánských reforem a s nástupem tzv. Nové pravice. Keynesiánskou etapu předznamenal plán F. D. Roosevelta New Deal, definitivně však přišla až s poválečnou obnovou. Dodnes se mnozí liberálové domnívají, že New Deal byl intervencionistickou tragédií, která depresi jen prodloužila. Současná světová krize přinesla novou vlnu zájmu o odkaz keynesiánství. Je dílo lorda Keynese stále živé, nebo nebezpečně dezinterpretuje realitu? Jak už to v pohnutých dobách bývá, tábory se rozdělí a fakta a logika jdou v jejich vzájemných válkách velice často stranou. Asi nepřekvapí, že do čela českého tábora antikeynesiánců se postavil současný prezident prof. Václav Klaus. 29. dubna 2009 pro Lidové noviny napsal stať s názvem „Hrozba agresivního keynesánství druhé generace“. Keynesiánskou revoluci tu líčí jako karikaturu autonomního tržního systému a přidává ideologicky čisté odmítání státních výdajů jako nástroje obnovy ekonomické rovnováhy. Pochopitelně si neodpustí ani invektivu ke keynesiánskému regulačnímu importu z Evropské unie k nám. Ke keynesiánství se dnes hlásí především sociální demokracie. Už po volbách v roce 1998 prohlásil tehdejší premiér Miloš Zeman, že ekonomové ČSSD jsou keynesiánci. Jistě tyto ekonomy charakterizuje kritika snah o návrat k nespoutanému laissezfairismu. Paušálně je označit za keynesiánce je ale sporné. Na levici se tradičního keynesiánství (opírajícího se téměř výlučně o fiskální injekce jako hlavní politický nástroj) dnes drží už asi jenom někteří ekonomové starší generace. Ekonomové režimu před rokem 1989 zase v rámci své ideologické strnulosti měli Keynesovy myšlenky za ahistorické, příliš psychologizující, vyčítali mu, že chtěl kapitalismus pouze reformovat, že podceňoval Marxe a že byl kritický k možnostem efektivnosti sovětského systému plánovitého hospodaření. Pokud jde o sociální demokraty, tak například Pavel Mertlík či Jan Mládek by se jistě už v Zemanových časech vyhnuli označení keynesiánec. Prostě byli dostatek obeznámeni se selháním anticyklické keynesiánské politiky a s důsledky podcenění nepružnosti strany nabídky, rizika stagflace a tzv. pasti likvidity v úrokové politice. Místo státního kapitalismu dnes vládne v Lidovém domě spíše pragmatický mix, možná dočasně upozaděný předvolební kampaní. O státním kapitalismu se tu mlčí stejně jako o socialismu. Zapomenout nelze ani na keynesiánské inspirace zelené levice. Ta čerpá zejména z postkeynesiánství a doplňuje ho sociálně liberálními až libertariánskými a syndikalistickými recepty (viz debaty nad programem Green New Deal). Základem je kritika globální koncentrace kapitálu a úlohy finanční oligarchie v ní jako opozitum přirozené harmonie. K tomu se pojí využití keynesiánské teorie endogenních peněz a hlásání potřeby politické regulace kvant nekrytých privátních peněz. V podivných mixech se zelené keynesiánství někdy spojuje i s vizemi anglikánského kněze Thomase Malthuse

o přelidnění, či s již zmiňovanými představami poněkud excentrického finančníka Silvio Gessella o přirozeném řádu. Je vůbec dílo lorda Keynese návodem pro dnešní hospodářskou politiku? S čím to tak vehementně bojuje prof. Klaus? Keynes byl totiž původně v podstatě také liberál, i když odmítající teze o neutralitě peněz. Pod tlakem politické objednávky pragmaticky reviduje původní plány vytvořit teorii fungování peněžní ekonomiky pro potřeby reformy bankovního systému. Přichází s makroekonomickou teorií stimulace agregátní poptávky s cílem dosahování plné zaměstnanosti. O co v podstatě v Keynesově díle jde? Kapitalismus totiž produkuje relativní přebytek kapitálu (úspory), které se však automaticky nepřeměňují na investice. Úspory a investice pak působí protichůdně na velikost poptávky. Nedostatek efektivní poptávky soukromého sektoru mají proto podpořit vládní výdaje s příslušným multiplikačním účinkem na vývoj příjmů. Keynes vlastně doporučuje mírnou inflaci jako lék proti nezaměstnanosti a nedostatečné agregátní poptávce. Keynesiánská hospodářská politika pak po válce přichází nejen s fiskálními deficity, ale i monetární politikou „levných peněz“ či přerozdělováním důchodů. Řada těchto opatření, včetně socializace investic a redistribuce vlastnických práv, pak ale šla již nad rámec Keynese. To vede k otázce, zda by dnes lord Keynes sám byl vůbec keynesiáncem? Co to je být keynesiáncem? Na Keynese navazuje řada interpretací i vulgarizací. Především jde o mainstreamovou syntézu keynesiánství s neoklasikou (jistě mnozí znají Samuelsonovu učebnici pro základní kurs ekonomie). K té se ale kriticky vymezují levicoví postkeynesiánci, kteří si kladou za cíl politicky zasahovat do nerovnoměrného rozdělení ekonomických privilegií a do vztahu mezi mírou zisku a mzdou. Spíše praví neokeynesiánci zase Keynese nejen zmatematizovali, ale i doplnili vlastními mikroekonomickými modely rovnováhy a výsledky školy racionálních očekávání. Některé prvky Keynesova díla rozvíjí moderní, ale značně heterogenní směr, nové keynesyánství (new-keynesian economics), který si je vědom nejen selhání nedokonale konkurenčních trhů, ale i selhání byrokratického a národně omezeného státu v globální éře. Vyváženost řešení obou rizik může samozřejmě v současných hospodářských i politických turbulencích vzít za své. Prof. Klaus proto varuje před keynesiánskou revolucí druhé generace, vyvolanou současnou krizí. Otázka však nezní jakou míru, ale jakou kvalitu regulace je třeba zavádět, samozřejmě v tržních mantinelech. Diskutují se otázky volby mezi lepší regulační spoluprací a tvorbou nadnárodní regulace, někteří dokonce operují s tzv. globálním keynesiánstvím. Tady je třeba jednak připomenout účast lorda Keynese na jednáních v Breton-Woods (1944), jednak současné jednání o možnostech nové funkční architektury světa na základě reformy brettonwoodských institucí (Mezinárodní měnový fond a Světová banka). To jsou už ale výzvy, které lord Keynes ani nemohl znát a se kterými si budeme muset poradit s novou

88


89


★

invencí a na úrovni nového poznání. Keynes dodnes inspiruje, ale s jeho napodobováním už nevystačíme. Na levici se ekonomové věnovali nejen státní regulaci, ale přímo plánovitému řízení ekonomiky. Špatný zvuk, který společenské plánování má, souvisí s minulým režimem. Mnozí si spojení trhu a plánu nedovedou ani představit. Představa neslučitelnosti plánu a trhu zdomácněla jak u ortodoxních liberálů, tak i u jejich ortodoxních levicových protějšků. Pravdou je, že v centrálně direktivním systému se mezi klíčovými hráči odehrávala spíše hra na plánování. Plánovací hra byla hrou s neúplnou informací, kde tendenční zkreslování bylo vlastně součástí systému. Červenou nití je zde pojem „plánovací disciplíny“: plánující články jsou v hierarchii zavazovány autoritou, plán má být „zákonem“. Nadřízený orgán sám plánovací disciplínu často nedodržoval a ani si ji nemohl dovolit dodržovat. Oficiálním cílem plánovací hry je dosažení „maximálního uspokojení společenských potřeb při co nejhospodárnějším vynakládání společenských zdrojů“. Mělo to řadu propagandistických forem, jako je „socialistické soutěžení“ atp. Jako pokus o inovaci plánovacího systému se objevila na počátku 80. let myšlenka takzvaného vstřícného plánování jako projevu iniciativy pracujících. Hra na plán ale byla zaměstnancům lhostejná. Skutečné cíle byly dány formálností zespolečenštění: mocensko-politicko-ekonomická zájmová uskupení při něm prorůstají formální řídící vertikálou a v praxi bojují o příděl zdrojů a rozpis plánu. Podniky generují záplavu „nezbytných záměrů“, ale skrývají své rezervy, vymlouvají se na „objektivní potíže“ a své cíle protlačují s pomocí osobních kontaktů, konexí a zájmových uskupení. „Dodavatelsko-odběratelské vztahy“ v takovém systému jsou jen eufemickým pojmenováním kvazitrhu plného mezer, suplujícího systém tržních informací. Byl to systém silně kartelizovaný a málo efektivní. Mašinerie tvorby a kontroly hierarchického plánovacího systému byla jen zástěrkou, halící skutečné síly a tlaky tohoto kolbiště parciálních zájmů garantovaných ekonomicko-mocenskými poměry. Zdislav Šulc v této souvislosti psal o silové převaze „převrácené řídící pyramidy“. Efekt minimaxu znamenal, že se maximalizují vstupy a minimalizují výstupy jako důsledek monopolu informací podnikové sféry vůči plánovací a řídící hierarchii, která toho zase tolik neřídila. Minulému režimu se tu podařilo vytvořit organizačně umělé a všezahrnující monopoly (nejen v bankovnictví či zahraničním ochodu). A místo antimonopolní regulace je tu naopak paternalisticky za rámec zákona vykazováno jakékoliv „nedovolené podnikání“. Povinnost plnit plán pak vedla k přežití i těch nejméně efektivních účastníků tohoto „socialistického kvazitrhu“. Odpůrcům plánování je ale možné připomenout, že prvky plánovitosti byly zakomponovány i do kapitalistického tržního systému. A nejen v mimořádných dobách (například Marshallův plán poválečné obnovy). Objevuje se například v tzv. demokra-

tickém plánování britských labouristů. Německá teorie řízeného kapitalismu pracovala s termínem tzv. konturového plánování (například prof. S. K. Schiller). Komplexní mechanismus strukturálního plánu vznikl i v Norsku či v Holandsku. Celospolečenské plánování mělo i na Západě sloužit strategickému překonávání růstových bariér a udržení sociální stability. Nejvýraznější je francouzská koncepce tzv. indikativního plánování. Pojem „planification“ jako organizace a řízení ekonomiky se objevuje už v roce 1946 s dekretem generála de Gaulla. Prvním šéfem komise pro hospodářský plán byl Jean Monet a zpočátku se jednalo i o přímé zásahy státu. Nejdříve šlo o konjunkturální analýzy, pak projekce důchodových toků na dva roky dopředu. V 60. letech se objevují střednědobé plány zaměřené na veřejné investice do pólů rozvoje a na sociální plánování. V roce 1965 francouzský generální komisař pro plán Pierre Massé řekl: „Plán podněcuje iniciativu, odvrací plýtvání a rozšiřuje hranice růstu.“ Indikativní plánování znamená, že nejde o pevné cíle, ale o klouzavé projekce a alternativní scénáře. Francouzské plánování provází také silná regionalizace (autoritou zde byl například François Perroux, představitel teorie pólů rozvoje a sociálního strukturalismu). V Japonsku v důsledku druhé světové války a závislosti země na vnějších zdrojích mělo plánování významnou roli. V letech 1955 – 2001 existovala v Japonsku Agentura pro hospodářské plánování, která prováděla nejen ekonomické analýzy, ale formulovala rámec rozvoje a koordinovala jednotlivé hospodářské politiky. Klíčovou roli mělo také MÍTI (japonské ministerstvo průmyslu a zahraničního obchodu), které zpracovávalo strategické výhledy, využívané zejména pro technologické dohánění světa. Novým momentem bylo zavedení modelování do praktické hospodářské politiky. Jeho prostřednictvím stát může určovat rozhodující parametry ekonomického prostředí jako svůj politický cíl. Nositel Nobelovy ceny holandský ekonom prof. Jan Tinbergen vidí základní prvky plánování ve vypracování prognóz, stanovení cílů a koordinaci státních opatření. Významně se podílel na tvorbě ekonometrického modelu pro potřeby prognózování a plánování. V roce 1945 byl jmenován ředitelem Netherlands Central Planning Bureau, kde působil do roku 1955. Byl také poradcem Světové banky a v letech 1966 – 1973 předsedou Výboru OSN pro plánování rozvoje. O plánování se mluví i na úrovni nadnárodních institucí – například v roce 1961 je přijata rezoluce OSN „Plánování ekonomického rozvoje“ zaměřená na zaostalost třetího světa. Narůstající interdependence jednotlivých ekonomik vede k tomu, že ani modernizovaný plán na národní úrovni už nemůže být bez nadnárodního rozměru dostatečně účinný. Ukazuje se, že trh a plán se nejen snášejí, ale také se navzájem doplňují. Plně je respektováno plánování jako cílevědomé řízení u podnikatelských subjektů a ví se, že důkladně plánují obří monopoly. Toto plánování je privátní, nepodléhající veřejné kontrole. Na veřejné, regionální či celospolečenské úrovni už je ale plán předmětem

90


91


★

různých odborných či politických sporů. Důsledkem tohoto uvažování bylo zrušení ministerstva strategického řízení, které u nás existovalo ještě počátkem 90. let a kterému šéfoval ministr Vladimír Dlouhý. Podmínky pro souvislejší plánovací proces by se dnes musely tvořit od začátku. V tržním prostředí má plánování jiné funkce. Nejde o detailní rozepisování centrálních ukazatelů umožňující byrokratické zasahování do podnikatelských aktivit. Jde o racionální postižení variant vývoje s důrazem na diagnostické indikativní funkce plánu a větší využití nepřímých nástrojů regulace. Bilance neplní funkci distribuční, nýbrž kontrolní. Místo byrokratického diktátu vzniká plán v interakci s účastníky reprodukčního procesu (participativní plánování), který může být završením ekonomické demokracie. U strategického plánu (dlouhodobých výhledů) je možné hovořit o převaze cílového principu nad zdrojovým. Nejde o detailní alokaci zdrojů, ale o vytváření podmínek pro rozhodující směry rozvoje. Myšlenka, že racionální celospolečenská kalkulace může zcela nahradit trh, ovšem zcela z levicových diskusí nevymizela. Je živena opakovanými selháními trhu, i tím, že v minulosti příkazní ekonomika po nějakou dobu fungovala. Nově k tomu přistupuje rozšíření možností informačních technologií, které kalkulaci ex ante spojuje s vírou v „ratio ex machina“. Před lety na toto téma vyšel český překlad díla ekonoma a informatika W. Paula Cockshota a filosofa prof. Allina Cottrela „Kybersocialismus“ (Brno, 2006). Jejich analýza možnosti spojení pracovní teorie hodnoty s koordinací prostřednictvím počítačů si někdy vypomáhá moralizováním a důkazem netržního řešení není. Výroba zboží, která implikuje nenahraditelnost trhu, nám navzdory informační revoluci vydrží. I když se místo na tržnici budou ekonomické transakce realizovat na síti, pořád to bude trh. A sebedokonalejší input/output matice může ceny jenom stochasticky a nepřesně modelovat. Nejde o to, že tržní ceny nejsou dokonalým nositelem informací pro racionální rozhodování. Jde spíš o to, že netržní ceny jsou nositeli ještě horšími. Ale tuto počítačovou utopii lze přesto chápat jako důležitý doplněk systému signálů nedokonalého trhu, jako reálnou možnost pro komunitní plánování, ale i jako nástroj participace na celospolečensky koordinovaném plánování. Ekonomických teorií je celá řada, žádný člověk se ale neřídí ve svém životě jen teorií. Reálný život nelze redukovat na axiomata, ať již jsou liberální nebo marxistická. A nemá ani smysl vyžadovat axiologickou neutralitu ekonomického myšlení. Abstraktní bytost homo oeconomicus, jádro ekonomické vědy, není totéž, co matematika slastí a strastí. Ale i důraz na rozumové jednání druhu homo sapiens musí respektovat, že člověk se chová podle racionálních úvah jenom přibližně, v stochastickém smyslu a za proměnlivých podmínek v ekonomickém, politickém a etickém prostředí.

Na další směřování moderní ekonomické teorie nemá samozřejmě předem nikdo patent, své mohou přinést jak ekonomové s pravicovým, tak i s levicovým smýšlením. A ti levicoví by měli konečně najít dost invence k vyřešení otázky, jak konkrétně proplout mezi byrokratismem státu a silou monopolního kapitálu v počínající globální éře. Agregovat různé preference v nějaké společenské racionalitě nelze jako normativní soud bez negativních důsledků. To ale není popření potřeby určitého konstruktivismu při hledání modernější funkce veřejného blaha. Domnívám se, že bez ekonomické demokracie, strategického řízení i na nadnárodní úrovni a využití nedeformovaných tržních motivací to levicoví ekonomové nedokážou.

92


93

★

3 Kapitola III.:

ČERVENO-ZELENÝ PROGRAM 3. 1. SOCIÁLNÍ DOKTRÍNA V politickém myšlení hrály vždy sociální doktríny zásadní roli. Oslovit občany nabídkou určitých sociálních politik zkouší všechny politické síly zprava doleva. Principy sociální spravedlnosti se snaží definovat liberální i konzervativní myslitelé, socialisté stejně jako anarchisté. Jedni mají za základ odstranění historických privilegií a maximální svobodu při sledování svých zájmů, druzí připouštějí určitou regulaci hry zájmů z důvodu vyrovnávání příležitostí, třetí jsou za pečovatelský aktivismus sociálního státu a rozdělování materiálních statků. Sociální doktríny se vyvíjejí ve vztahu k reálným politickým a ekonomickým podmínkám. Jsou produktem sociálně emancipačního myšlení a jsou konfrontovány s měnící se realitou. Levicový emancipační projekt musí být dnes otevřen sociální i ekologické alternativě současně. Emancipační potenciál vstupuje do střetů jak se sociální strukturou, tak i s produkčními vztahy, které neberou ohled na potřeby naší ekumény. O souladu sociálních požadavků s trvale udržitelným rozvojem se napsalo hodně referátů a knih. Praktičtější politika kvality života ovšem nepřichází. Úspěch v moderní společnosti se neměří pouhou spotřebou různých statků a sociálními jistotami, ale vo94

★

Kapitola III.: Červeno-zelený program

dítko dávají určité modifikace ukazatelů trvale udržitelného blahobytu. S indexy ISEW (Index of Sustainable Economic Welfare) přišli už před čtyřiceti lety ekonomové James Tobin a William Nordhaus, kteří za to dostali v roce 1972 i Nobelovu cenu. Analýzy těchto indexů ukazují, že zvýšení hrubého produktu ještě neznamená větší kvalitu života. V této souvislosti se mluví o „post GDP economy“. Této červeno-zelené perspektivě by měla odpovídat i sociální doktrína. V tradičním sociálním systému prožilo své životy už několik generací, což podstatně ovlivnilo jejich vědomí a hodnotové postoje. Nyní vstupujeme do věku veřejných statků, které mají sociální i ekologický rozměr. Vedle principu solidarity se i v sociální oblasti přemýšlí o principu zásluhovosti. Společenský proces tvorby hodnot se spojuje s odpovědnějším řízením výměny látek s přírodou. Souvisí s tím i nový model produktivnosti společnosti a ekonomie pracovního času. Taková sociální doktrína dává nejen základní orientaci pro tvorbu sociální politiky, ale je i civilizačně integrujícím prvkem, prvkem aktivujícím a dynamizujícím. Hlavním problémem současných pokusů o reformu sociálního systému je odtažitost okamžitých praktických kroků od ujasněné strategické orientace. A obecně atrofie levicové teorie, která se v sociální oblasti přeměnila na jedné straně v pohodlné obranářství a na druhé straně produkuje poněkud infantilní utopické konstrukce. Česká sociální doktrína se opírá o hodnotová východiska daná naším zakotvením v evropském kulturním a myšlenkovém prostoru. V moderních dějinách jde o formování struktury institucionálně konstitučních pravidel, utváření sociálních sítí mezi politickou levicí, novými i tradičními sociálními hnutími a občanskými sdruženími. Jen tak se zrodí plán na realizaci souboru sociálních práv v rámci respektovaných základních nezadatelných lidských a občanských práv jako pilíře určité společenské dohody a sociální soudržnosti systému. V období od roku 1989 jsme vstoupili do nové kapitoly našich sociálních dějin. Především došlo k podstatným proměnám sociální struktury společnosti. Působily tu zejména faktory transformace ekonomiky a politiky. Společnost se diferencuje i pod tlakem pozdně industriálních a postindustriálních tendencí. Postupné rozvolňování tradiční třídní společnosti pod vlivem vědecko-technického rozvoje však mění podmínky další existence sociálního státu. Bylo by mediální či politickou naivitou koncipovat sociální doktrínu levice na bázi spojení uražených a ponížených. Strach ze sociálního sestupu spojený se strachem ze změn odpovídá spíše extrémně pravicovému poselství. Pro levici je strategickým cílem rozvoj lidského potenciálu, jde o růst investic do lidí a trvale udržitelného rozvoje. Po krátké euforii se lidé probrali z iluzí o automatické prosperitě a úspěchu. Většina občanů je nespokojena se svými vyhlídkami, ale to neznamená, že dávají přednost levici. Občané nespokojení s poměry, občané, jejichž sociální postavení se nevyvíjelo podle 95


★

jejich očekávání, jsou pro změny. Současně však ve své většině nechtějí změny za cenu rozvratu a sociálních otřesů. Sociální stabilita je proto důležitou hodnotou. Proto je důležitá nejen obrana sociálního státu, ale i efektivnost jeho fungování. Historický pohled na vývoj sociálních systémů může napovědět, co by bylo dobré zachovat a spojit s tím, co pro sociální doktríny přináší 21. století. Kořeny sociálního státu najdeme při formování novodobých centralistických států. Nabídka státem garantovaných prvků systému sociálních jistot se objevuje už za německého kancléře Bismarcka, kdy začali být zaměstnanci do jisté míry zabezpečováni ve stáří a nemoci pomocí státu. Již v roce 1883 schválil Říšský sněm zákon o nemocenském pojištění, kdy dávky do systému pojištění napůl platili zaměstnanci a napůl zaměstnavatelé. V roce 1889 následoval zákon o starobním pojištění, který zajišťoval starobní rentu po 70. roce věku pojištěnce. Stát začal být od konce 19. století využíván jako nástroj k organizování sociální politiky, která je založena na určitém přerozdělování prostředků s cílem vyrovnávat dopady živelného působení kapitalismu. Sociální opatření ale také bývají používána k získávání a nasměrování jinak pasivních lidových mas, jako tomu bylo u fašistických režimů, které vznikaly jako reakce na důsledky Velké krize. Například v hitlerovském Německu hrála sociální politika důležitou roli. S chudobou se bojovalo pod hesly „Arbeit und Brot“. Známé je tragické heslo, které se skvělo nad bránou nacistických lágrů – „Arbeit macht frei“. Když ale nastupoval Hitler k moci, tak jedno volební heslo NSDAP bylo „Wir Arbeiter sind erwacht“. Nacionální socialisté se prezentovali jako síla bojující proti sociální dezintegraci. Sociální výhody měly v Hitlerově Německu rodiny s dětmi, posílen byl penzijní systém, sloužit to mělo ale jen „etnickým soudruhům“. Nacistický režim byl ve svém celku nelidský, snažil se ale zejména chudší Němce uklidnit různými sociálními opatřeními. Skutečně byla v Německu po Hitlerově zvolení kancléřem obrovská nezaměstnanost kolem šesti milionů lidí prakticky odstraněna. Striktnější řízení ekonomiky nacistům zpočátku zvyšovalo popularitu. Například v roce 1935 zřízená „Reichsarbeitsdienst“ zavedla pracovní službu mladých mužů na stavbě silnic, nádraží, kanálů či kultivaci močálů. Tato činnost byla financována jak státem, tak pomocí dobrovolných finančních darů. Úředníci DAF (Deutsche Arbeitsfront) dohlíželi, aby zaměstnavatelé nevypláceli nižší mzdu, a mimo jiné se zabývali zaváděním moderních pracovních metod, které vedly k maximálnímu výkonu za minimálního úsilí a času. K financování těchto opatření mělo přispět progresivní zdanění příjmů a naopak byla zavedena celá řada daňových úlev (například na automobily či na stavbu a rekonstrukci budov). Osob s příjmy do 2400 říšských marek ročně se netýkalo válečné zvýšení daní – šlo o 70 % pracujících. Základem financování obrovského zbrojení ovšem byl povinný nákup válečných dluhopisů, k tomu se přidalo i vyvlastňování Židů.

Rozvoj sociálního státu v podmínkách buržoazní demokracie byl ovlivňován tlakem organizovaných zaměstnanců, kteří byli nespokojeni s nedostatečnou státní pomocí. Vysoká angažovanost státu v oblasti sociální péče byla brána za legitimní a pro většinu obyvatelstva byla politicky přijatelná. Po druhé světové válce pak měla vliv existence konkurenčního uskupení zemí sovětského bloku, kde probíhal historicky první pokus vybudovat socialistickou společnost. Na Západě se pro stát, kde byly tržní síly doplněny rozsáhlým veřejným sektorem, vžil název welfare state. Jako ideální příklad tohoto modelu státu blahobytu bývaly uváděny skandinávské státy. Teorie rozlišuje blahobyt univerzální, nabízený všem občanům bez rozdílu v rámci rovnosti sociálních práv, a blahobyt reziduální, kdy je pomoc nabízena adresně jen skutečně potřebným, jejichž reálná sociální situace je různými způsoby měřena a testována. Reziduální welfare state se snaží být více motivační, sociální systém se buduje jen jako sociální síť pro ty, kteří se nezaviněně dostali do špatné příjmové a majetkové situace. Univerzální welfare state zajišťuje určitý standard všeobecně dostupných veřejných služeb všem a masivněji vyrovnává nerovnosti v příjmech pomocí vyšší daňové progrese a rozsáhlými sociálními transfery. Otázkou je, co by mělo být aktuálně zahrnuto do oblasti univerzálních práv a civilizačních standardů, a co má charakter buď solidární pomoci ohroženým, anebo by mělo být poskytováno jako součást motivace na principu zásluhovosti. V sovětském bloku existovala zvláštní obdoba sociálního státu. Řadu lidí s režimem smiřovaly stabilní sociální jistoty, které nabízel. Nemuseli soutěžit na trhu práce, ceny základních potřeb se skoro neměnily. Omezené možnosti seberealizace byly vykoupeny jistým sociálním pohodlím, které nemělo v historii obdoby. Za jakou cenu byly ty jistoty vykoupeny, je už samozřejmě věc další. Zvláště Československo patřilo v sovětském bloku mezi země, které měly poměrně vysokou životní úroveň. Kritikové o tomto systému jistot mluvili jako o gulášovém socialismu, s tím, že v tom československém guláši bylo poněkud víc kousků masa. Není divu, že na toto období sociálních jistot po otevření se tvrdší konkurenci mnozí vzpomínají s nostalgií. Rozpad sovětského bloku a narůstající potíže západního státu blahobytu zviditelnily skutečnost, že sociální stát, tak jak se zformoval zejména v Evropě v 20. století, narazil na své meze. Vedle otázek výkonnosti a podnětů k ekonomické aktivitě se objevily problémy jako nadspotřeba. Již v roce 1984 Jürgen Habermas varoval, že „vývoj sociálního státu se dostal do slepé uličky. S ním se vyčerpává energie utopie společnosti práce“. Sociálně kritická diskuse se prostě nevratně posunula do nové kvality a ukázalo se potřebné ujasnit si nové horizonty sociální emancipace. Přes určitý růst produktivnosti společnosti se problém odcizení a sociální exkluze znovu dostává na pořad dne. Distribuční charakter sociální spravedlivosti v konstrukcích tradičního sociálního státu začal oslabovat a současně začal znovu narůstat počet sociálně vykořeněných. Pro

96


97


★

lidi v sociálně tíživé situaci se v souvislosti s novými sociálními tlaky vžil nový pojem „prekariát“. Původ má v latinském „precarium“, tj. to, co je přenecháno k libovolnému užívání. Sociální vyloučení způsobuje i snížená ochrana práce s cílem „zefektivnit“ a „zpružnit“ podnikatelské prostředí. Zaměstnanci mají svou práci nejistou (v angličtině precarious work) a musí se o ni doprošovat. Fragmentace a flexiblizace vztahů ve výrobě oslabuje nové pokusy o rovnováhu mezi prací a kapitálem. Postupující globalizace narušuje efektivnost tradičních funkcí státu a jeho složitých řídících aparátů. I když formálně těžiště sociální politiky i nadále spočívá na národním státu, je dnes už třeba překračovat provinciální vidění a hledat efektivnost vyššího řádu. Zejména tradičně sociálnější Evropa se dostává do konkurence s jinými civilizačními okruhy (zejména Amerika a Asie). Drahý sociální stát je v této konkurenci hlavně pravicí vnímán jako bariéra akumulačních procesů, narušení sociální a politické rovnováhy však zhodnocovací procesy ohrožuje také. Tradiční zajišťování sociálních jistot paternalistickým státem se dostává do určité krize, což logicky provází i krize ideologická (viz například propagandistické zajištění celého systému sociálního dumpingu jako cesty k urychlení hospodářského růstu). Na druhou stranu kapitál chápe význam využívání finančních prostředků obyvatelstva soustředěných na zajištění veřejných služeb (penzijní či zdravotní pojištění, sociální či vzdělávací služby) nejen z důvodů možného výnosu ze správy těchto peněz, ale i z hlediska strategického působení na sociální stabilitu (samozřejmě nikoliv primárně z filantropických důvodů, ale s ohledem na hospodářskou a politickou stabilitu). Hlava koncernu British Petrol sir John Brown k tomu řekl: „Big bussines potřebuje stabilizovanou společnost, aby chránil vlastní stabilitu“ (The Times, 29. 4. 2000). A tak řada korporací považuje roli strážce sociální stability za zajímavý podnikatelský záměr a nástroj nejen ekonomického, ale i politického marketingu. Vždyť řízená podpora těch nejchudších uvolňuje i zajímavý voličský potenciál. Známý je například fakt, že konzervativního prezidenta George W. Bushe jr. k poslednímu volebnímu vítězství v roce 2004 dovedl paradoxně právě méně vzdělaný a chudší volič. Otázkou je, zda má být sociální péče privatizována a má tak vzniknout něco jako sociální nevolnictví, kde feudálem jsou klíčové korporace. Alternativou je rozšiřování sociálních práv s větší účastí a odpovědností lidí samotných, tj. cesta k aktivnímu „sociálnímu občanství“ na úrovních rodiny, trhu i společnosti. Klíčové je umět najít odpověď na to, co je reakce na limity efektivnosti pečovatelského sociálního státu a kde jde o projev ofenzivy kapitálu s úmyslem stlačit sociální náklady ve prospěch svého většího zhodnocování (s úmyslem zvětšit profit nebo obstát v globální konkurenci). S oslabováním národního státu nabývá na významu mezinárodní obrana sociální politiky – obzvláště v EU, která se definuje jako sociálně tržní ekonomika. To znamená spolupráci s mezinárodní levicí na tom, aby nezůstalo u pou-

hých deklarací. Samostatnou pozornost si zaslouží analýza aktuálního sociálního rozvoje pro více jak miliardu obyvatel Číny, která přes všechny své problémy a velké regionální a sociální rozdíly umožnila relativní sociální vzestup největšímu množství lidí na planetě. Sociálno musí při tom všem jít ruku v ruce s růstem hospodářského výkonu a konkurenceschopnosti. Objektivním problémem západního sociálního státu i režimu, který u nás existoval před rokem 1989, bylo byrokratické bujení aparátu sociálního systému, sociální parazitismus a sociální pohodlnost části uživatelů tohoto systému. Plošné systémy nebyly schopny zohlednit princip zásluhovosti a být přiměřeně motivující k individuální aktivitě. Tradiční sociální stát má spíše funkce distribuční, a nikoliv stimulační. A toto je třeba nepochybně změnit. Vedle solidárního plošného přerozdělování musí stát intervenovat ve prospěch sociálního rozměru strukturálních změn. Existuje přitom historicky konkrétní rovnovážný bod mezi tendencí přerozdělovat a ztrátou efektivnosti. Přes všechny výhrady je samozřejmě třeba považovat solidární přerozdělování za stále významný princip, který by měl být bráněn. Je třeba ale bránit solidaritu na dobrém místě a vyhnout se sociální demagogii. Mezi cestou redukce byrokracie sociálního systému a nekritickým připomínáním někdejších sociálních jistot je třeba hledat perspektivní zachycení v průsečíku mezi vizí transformace sociálního systému (sociální modernizací) a tradičním sociálním protestem vůči změnám (sociální obranou). Moderní levice nemůže stavět objektivní modernizaci sociálního státu proti subjektivní obraně sociálních jistot. Pouze protestovat proti „zlu“ a stavět proti němu obecné sliby budoucího „dobra“ nestačí. Prosazovat potřebné změny v sociálním systému vyžaduje poznání vývojových trendů, které jsou v samotných základech civilizační modernity společnosti. Přechod k nové civilizaci je především přeměnou práce. Karel Marx popsal někdejší sociální svět průmyslové revoluce. Současný civilizační přelom vyžaduje intelektuálně se dovybavit, analyzovat změny sociální struktury 21. století a nové výzvy, které stojí před sociální politikou. Ta by měla daleko více pomáhat inovační dynamice a růstu tzv. lidského kapitálu (vzdělanost a tvořivost člověka jako činitele rozvoje), protože bez toho není možné dosahovat růstu společenského blahobytu. S přeměnou práce je především oslabována tradiční dělba práce a nahrazována novou. Nositelé tradiční práce, tj. různé industriální profese relativně i absolutně ve společnosti oslabují. Klesá podíl lidí pracujících nejen v primárním, ale i sekundárním sektoru. Absorpce těchto lidí v jiných oborech není snadná a celé regiony jsou touto konverzí silně zasaženy. Na svoji degradaci někdy reagují tito lidé iracionálně a volí izolacionistické a nacionální postoje. Často pak dokonce inklinují ke krajní pravici (například extrémní politické síly jako německá Volksunion, francouzská Front National,

98


99


★

u nás Dělnická strana bodují právě v regionech zasažených sociální konverzí). Tyto síly nabízejí rázné, ale fiktivní řešení. Sociální psychologie těchto hnutí tak potvrzuje rozpornost současné krize sociálního státu. Manipulativně je tu zneužívána potřeba obrany určitých jistot, která někdy nabývá podobu averze vůči změnám. Moderní sociální stát musí konkrétně zvládnout hledisko efektivnosti – to neznamená minimalizaci přerozdělování, ale pružnost a kontrolovatelnost forem zajišťování veřejných služeb spojených s motivací občanů. Odpovědí na byrokratická omezení sociálního státu s tradiční monopolní strukturou veřejného sektoru je sociální mix. Sociální stát v něm kooperuje ve svých sociálních funkcích s občanským sektorem a podporuje veřejně prospěšné aktivity. Partnerství státu s nevládním sektorem (profitním i neprofitním) předpokládá ujasnění postavení institucí, garantovaných standardů a pravidel sociálního mixu za podmínky společenské efektivity alokace veřejných statků a společenského konsensu. Podstatná je dostupnost informací, možnost občanské volby, důvěryhodnost smluvních vztahů mezi poskytovatelem a garantem, a mezi klientem a poskytovatelem služby. V sociálním mixu se kombinuje spontánní horizontální solidarita účastníků a vertikální (re)distribuce prostřednictvím veřejné moci. Motivační potenciál systému sociálního mixu uvolňuje růst podílu občanů při poskytování veřejných služeb. Nejde o to nahradit veřejné služby soukromými, zvláště pokud by se ukázalo, že jsou ještě nákladnější (režie kapitálového pojištění popř. soukromých nemocnic bývá spíše vyšší než v solidárních systémech). Privatizace veřejných služeb také neřeší sama o sobě sociální dostupnost těchto služeb. Samostatnou otázkou je míra a charakter komodifikace sociálních statků, které mají často smíšený, tedy veřejný i soukromý charakter. Druhá věc je zajištění pravidelného přísunu dostatečných zdrojů, který by vycházel z dlouhodobého trendu vývoje společenské produktivity a nebyl vystaven otřesům vyvolaným hospodářským cyklem. Vedle kvalitnějšího rozpočtového plánování to vede k vícezdrojovému financování. Odpor konzervativní levice vůči samotnému pojmu vícezdrojového financování je dán návykem na paternalistický stát. Zakrývá to fakt, že i plná veřejná garance těchto služeb má nutně ekonomickou povahu. Příliš automatická vazba na veřejné dotace vede k tomu, že takto financovaný systém stimuluje náklady bez odpovídající odezvy v efektech. Jako doplněk zdrojů z veřejných rozpočtů jde o zapojení zdrojů privátní sféry a rozpočtů domácností včetně sektoru neziskových organizací z občanského sektoru. Nastavení je subtilní otázka, protože se týká zajištění ústavně garantovaného práva na dostupnost veřejných služeb. Nediskriminační spoluúčast zvyšuje odpovědnost, přiměřená solidarita zase soudržnost. Koncept vícezdrojového financování s konkrétními pravidly pro všechny aktéry sociální politiky je pak třeba propracovat pro jednotlivá

odvětví veřejných služeb. Účinný systém kontroly nejen státem, ale i klienty (prvek samosprávy veřejných služeb) je přitom více než na místě. Veřejný systém je třeba nikoliv redukovat, ale reformovat tak, aby byl více motivační a snáze kontrolovatelný. Obě stany – poskytovatel a klient – chápou sociální výdaje daleko více jako investici, která se stává strategickým rozvojovým faktorem. Důležitou sociálně kulturní funkcí státu v takovém systému je, že nastavením pravidel garantuje rovné šance pro různé klienty sociálního systému. Význam této regulace veřejného systému se intelektualizací člověka spíše zvyšuje (při částečném přenosu na nadnárodní úroveň a při decentralizaci na územní samosprávu a občanský sektor). Důležitým cílem levicové sociální doktríny je vytváření sociálních podmínek práce. Základním prostředkem tvorby pracovních příležitostí je kvalita hospodářského rozvoje. A na druhou stranu charakter současných hospodářských i společenských inovací vyžaduje větší pružnost výrobních faktorů. Heslo pružnější rovnováhy mezi prací a kapitálem však nemusí být jen zástěrkou pro snižování sociálních jistot. Na významu objektivně nabývá pružnost na profesní dráze, změny práce i zaměstnavatele. Flexibilnější pracovní doba a variabilita pracovních vztahů jsou bohužel provázeny relativním úbytkem pracovně právní ochrany. Volnější charakter pracovně právních vztahů by ale neměl vést k slabšímu postavení zaměstnance vůči zaměstnavateli (k prekarizaci práce). Jde o to, aby nebylo na trhu práce dosahováno pružnosti jen jedním směrem, a to proti růstu ceny práce (viz tlaky na zrušení minimální mzdy), popř. propouštění zaměstnanců bez ohledu na jejich další uplatnění. Vyšší cena práce má sice dopad na rovnováhu na trhu práce, lze ale hledat opatření na obnovení této rovnováhy na vyšší úrovni. Každá změna vyžaduje určitou energii, schopnost rozhodnout se pro přijetí rizika nejistoty a také spravedlivě rozdělit přínos ze změny. Konfrontačně (ultimativně) formulované požadavky vůči sociálním partnerům na změny charakteru mohou jen implementaci nových systémů zablokovat. To samozřejmě neznamená rigidně lpět na tradičních požadavcích, které byly kodifikovány na základě odborářských bojů v epoše raně moderního industrialismu. Ochrana před následky nepřiměřené fyzické práce už dnes nemá takovou prioritu, jako v době, kdy tato práce převažovala. „Hygiena“ duševní práce má v podmínkách informatizace odlišné nároky. Oprávněný požadavek zvýšené pružnosti znamená hledat nové formy sociální ochrany. Vedle negativní motivace k práci (vnější tlak na zaměstnance) by měla být ve větší míře užívána motivace pozitivní. Intelektualizace práce vede k tomu, že motivace k výkonu již není možná bez určitého zvnitřnění na základě individuálního zájmu. S tím je spojen růst pracovní autonomie zaměstnanců a jejich participace na řízení. Proměnlivost (dynamičnost) pracovních úvazků by měla být spojována s podporou například obecné loajality k firmě či snahy zaměstnanců o rekvalifikaci.

100


101


★

Zejména v nových profesích sílí trend k práci mimo pevné pracoviště ve firmě, tj. práce na dálku ve virtuálních kancelářích, které se mohou pohybovat s pracovníkem (teleworking). Například v Dánsku, kde je tato forma podporována státem, se to příznivě promítlo do růstu IT gramotnosti a rozšíření pracovních příležitostí pro některé obtížně zaměstnatelné skupiny (zdravotně postižení, důchodci, matky s malými dětmi, studenti atp.). V ČR se za tímto zaměstnáváním dosud spíše skrývají různé systémy dealerství nebo tzv. letadla. Novou formou podpory lidí, kteří byli propuštěni z důvodů nadbytečnosti při reorganizaci či uzavření provozu, je tzv. outplacement. Nestačí odstupné (tj. pouhý rámec zákonné povinnosti), ale firma pro svého bývalého zaměstnance nabízí celou škálu poradenství při hledání práce včetně placení rekvalifikačních kurzů. V ČR tyto služby nabízejí zatím jen velké firmy (většinou se zahraniční účastí). Mění se a vyvíjí tzv. outsourcing (vyčleňování určitých činností firmy a jejich zajištění externími silami). Rozdíl je mezi outsourcingem nekvalifikovaných činností ze zemí s levnější pracovní silou (sníží náklady, ale zvýší nezaměstnanost) a specifickou intelektuální službou, dodávanou nějakým vnějším týmem „na klíč“ v případě, že pro takovou činnost firma nemá infrastrukturu a kontinuitu znalostí. Problém modernizace sociálního státu nelze chápat jenom jako projev neoliberální ofenzivy vůči němu, ale také jako hledání odpovědi na problémy potřebné kvality zajišťování sociálních jistot, z nichž se některé projevovaly i v rámci prvního historického pokusu o socialismus. Tlak na změnu kvality sociální politiky roste už od 80. let minulého století. Pouhá obrana tradičních jistot nestačí, je třeba odlišit modernost od povrchní a pomíjivé módnosti. Moderní znamená odpovídající době, nejnovějšímu stavu poznání. Pojmy modernost a modernizace neoddělitelně souvisí s kategorií společenského pokroku s cílem zlepšení života lidí včetně neprivilegovaných vrstev a vytváření podmínek pro další progresivní společenský vývoj. Sociální politika je dnes zdrojem rozvoje, který musí být systémově provázán s ekonomickými a ekologickými procesy. Jako základní problémy lze indikovat otázky plné zaměstnanosti, mezigenerační solidarity a populační vývoj s rozvojem vzdělanosti jako základ fyzické a duchovní reprodukce. Vedle obrany sociálního systému před jeho odbouráváním je důležité najít spojence a shodu ve směru nové iniciativy. Systém sociálních služeb, služeb kvality života a investic do člověka je dnes významným odvětvím, přinášejícím dodatečné ekonomické efekty a nabízejícím i pracovní příležitosti. Konstatovat, že základní sociální hodnoty zakotvené v ústavním pořádku nejsou naplňovány praxí, nestačí. Bohužel levice zatím nabízí jen velmi konfuzní obraz modernizace své sociální doktríny. Jde o nesourodé a libovolně interpretované balancování mezi lidovou mobilizací a tvorbou pozitivních řešení. Posun od neefektivního sociálního pohodlí a egalitářství

k vytváření šancí a k aktivní sociální solidaritě nezískal dosud podobu projektu. Na rozdíl od pravicové modernizace, která je spíše strukturální adaptací, levicová alternativa musí být strategickou iniciativou. Nejde o to, kdo je více či méně rovnostářský, ale o nalezení humánního vztahu změněné sociální situace k lidské důstojnosti a aktivnímu občanství. Moderní sociální doktrína musí překonat schizoidní přístup poměrně širokých vrstev k chápání sociálních jistot a blahobytu. Lidé zároveň souhlasí se snížením své byrokratické a daňové zátěže a současně požadují ponechání všech dosavadních výhod a jistot poskytovaných sociálním státem. Provází to koncepční chaos politických reprezentací, zejména těch, které usilují o středového voliče. Vznikají konfliktní situace, kdy různé nátlakové skupiny jdou de facto proti sobě. Chudoba označuje stav, kdy nedostatek hmotných prostředků omezuje možnosti spotřeby a znemožňuje zabezpečení základních životních potřeb na přiměřené úrovni. Může jít o absolutní či relativní deprivaci. Relativní neuspokojení potřeb je stav, kdy jedinec nebo rodina uspokojují své sociální potřeby na výrazně nižší úrovni, než je průměrná úroveň v dané společnosti. V třetím světě jde často o stav existenční nouze, kdy hrozí hlad a podvýživa. Taková chudoba byla v západní Evropě běžná naposledy v 19. století. Moderní hospodářský růst zviditelnil rozdíly mezi chudým Jihem a bohatnoucím Severem. Chudoba se u nás liší od chudoby třetího světa. Zde se na pokraj společnosti dostávají lidé i jen relativně zbídačovaní. V ČR je absolutní chudoba ohrožující život člověka výjimkou, přesto je stát nucen vynakládat nemalé prostředky na boj s relativní chudobou. I relativní nedostatek prostředků vylučuje člověka z účasti na způsobu života, který je přijatelný ve státě, v němž žijí. V EU je asi každý sedmý člověk na pokraji takto chápané chudoby a sociálního vyloučení. Nejčastěji je klasifikována objektivní chudoba podle příjmů na den. Světová banka hodnotí jako extrémní nouzi příjmy menší než 1 US dolar na den. Relativní metoda stanoví úroveň příjmů ve vztahu k průměrnému příjmu v dané zemi (v Evropě se tato hranice pohybuje kolem 50 % průměrných příjmů). Pro konkrétní sociální podmínky je vyhovující tzv. normativní metoda, kdy se stanoví minimální společensky přijatelný spotřební koš. Vedle objektivní chudoby je důležité i subjektivní vnímání sociálního statutu. Zvláště pozorně by to měli vnímat bojovníci s konzumerismem (ve srovnání například se subsaharskou Afrikou je skoro každý konzum nadbytečný). Spotřebitelské chování má totiž velkou setrvačnost a je tu i snaha dotahovat spotřební vzory s vyšší životní úrovní. Zde se potvrzuje platnost Duesenberryho polemiky s keynesiánci (James S. Duesenberry již v roce 1949 přišel s hypotézou relativního důchodu), že dosažená úroveň spotřeby je těžko stlačitelná dolů. Otázkou je, jak rozlišit hon za falešnou spotřebou a odpovědným, etickým konzumem. Boj s fast food řetězcem McDonald’s asi globalismus a spotřebu

102


103


★

vyspělého světa nezmění, ve světě greenwashingové reklamy (tj. zelené „vymývání“ nabízející kdejaké zboží jako ekologicky nezávadné) asi nedosáhneme etického konzumu jen racionalizací spotřebitelských preferencí. Osou moderní sociální doktríny je rozvoj lidského potenciálu. Jednou z priorit je proto oblast vzdělávání. Vzdělání je základní podmínkou uplatnění, ale i vlastní odpovědnosti člověka. Dostupnost vzdělání znamená, že každému občanovi se může dostat takového vzdělání, jaké odpovídá jeho dispozicím a schopnostem. S tím souvisí i problematika investic do vzdělání jako dlouhodobě nejefektivnějších investic vůbec. Značné diference se objevují, pokud jde o odborné a celoživotní vzdělávání. V tzv. nové ekonomice bude rozhodovat kvalita sektoru rozvoje lidských schopností, ve kterém hrají klíčovou roli vysoké školy. Kvalita a struktura vysokoškolského vzdělání je konkurenčním faktorem. Naše vysoké školy ale mají relativně málo finančních prostředků. A tyto prostředky nejsou rozdělovány nejefektivněji. Veřejnost si vysokoškolských pedagogů váží jako určitých intelektuálních vzorů, podmínky pro jejich práci jsou ale neutěšené. Dobří učitelé a vědci pak odcházejí, nebo si přivydělávají mimo obor. Pokud pak brány škol opouštějí konkurence neschopní absolventi nebo dokonce adepti na sociální dávky, je něco špatně. Politici toto téma přetřásají už celá léta, ale bez viditelnějšího efektu. Zde je na místě vzpomenout výsledky tzv. boloňského procesu. Je to dobrovolná iniciativa členů i nečlenů EU, která odstartovala v roce 1999. Jedná se o akční plán rozvoje evropského vysokého školství do roku 2010. Jeho cílem mělo být zvýšit atraktivnost a konkurenceschopnost evropského vysokého školství a zlepšit zaměstnatelnost absolventů na trhu práce. Šlo o vytvoření evropského vzdělávacího prostoru se srovnatelným terciárním vzděláváním (včetně převzetí anglosaského modelu stupňů bakalář, magistr a doktor). Dosavadní výsledky boloňského procesu jsou ale zatím zklamáním. Nejčastěji bývá na boloňské deklaraci kritizován akcent na ekonomickou roli terciárního vzdělávání oproti rozšiřování práv na vzdělání. Trend manažerského převzetí univerzit koliduje s obranou tradičních akademických svobod. Problémy samozřejmě zesílily, když hospodářská krize ohrozila financování veřejných univerzit. Vyvolalo to dokonce organizované protesty akademické veřejnosti a studentů. Vysokoškolské vzdělávání samozřejmě musí zůstat veřejnou zodpovědností, znalostní ekonomika se však bez ekonomické motivace neobejde. Promyšleným změnám ale zatím není příliš nápomocna samotná akademická obec. Obecné výzvy, že je třeba vyřešit otázku motivace škol a studentů k výkonu a otázku účinnější kontroly nákladů, nic neřeší. Je třeba učinit krok od předvolebních hesel ke konkrétnímu řešení problému rozvoje terciárního vzdělávání. Především je nepochybně důležité zajistit dostatečné veřejné zdroje. Podíl veřejných výdajů do vysokého školství je stále nízký, a proto by při diskusi nad trvale udržitelnými veřejnými financemi priorita vysokého školství neměla zapadnout. V závodě o vzdě-

lanostní ekonomiku zatím veřejné dotace v ČR zaostávají. A to přesto, že tahanice mezi ministerstvem a rektory o dotace mají někdy přízemně lobbystický charakter. Ani každoroční licitace o rozpočtovou kapitolu resortu školství netřeba přeceňovat. Rovněž racionalita při čerpání systémové dotace ze státního rozpočtu (otázka ohodnocení VŠ dle úspěšnosti jejích absolventů) je úkol důležitý, ale ne jediný. Je potřeba se porozhlédnout i po dalších zdrojích v rámci tzv. vícezdrojového financování. Vzdělání je totiž smíšený statek – je prospěšné pro celou společnost, ale poskytuje mimořádné příjmy i zaměstnancům a zaměstnavatelům. Do takového statku se pak vyplatí investovat. Investice do špičkového vzdělání a intelektualizace pracovní síly je doslova strategická záležitost. A investiční přístup zvyšuje motivaci. Vysoké školy v ČR již dnes získávají asi sedminu financí z neveřejných zdrojů (průměr zemí OECD ale je asi čtvrtina). Je zde tedy prostor pro jejich růst. Řešení rozvoje státních vysokých škol jistě není rovnost v jejich relativní chudobě. Především jde o větší účast podnikové sféry podporované nastavením ekonomických nástrojů hospodářské politiky. Pak je tu letitá debata o zavedení školného na veřejných vysokých školách, které jsou stále páteří vysokého školství. Levice tradičně myšlenku školného odmítá, a to včetně tzv. odloženého školného. Tady je třeba pojmově rozlišit návrhy na odložené školné (ve zpoplatnění studia je riziko majetkového censu) od tzv. absolventské daně (solidární, tedy levicový model). Koncept tzv. absolventské daně je inspirován neprávem přehlíženým australským modelem Higher Education Contribution Scheme, který zavedli v roce 1988 labouristé v Austrálii. HECS je sice vládní systém půjček studentům na školné, ale splácení se váže na dosažený příjem absolventa. Je to inspirace volná – na rozdíl od půjčky na studium (odložené školné), která by znamenala splácení úročené pohledávky, by šlo o solidární odvod od určité výše budoucího platu. Studenti by neplatili za školu nic, ale pokud jsou jako absolventi úspěšní, přispívali by určitou částkou do fondu, který by sloužil financování vysokých škol. Politické pravici na tomto modelu asi vadí, že zavádí platbu pro ty, kteří naleznou špičkové uplatnění na profesních trzích, tedy pro bohaté absolventy. Ale platit například 3 % z platu nad 30 tisíc Kč nikoho nepoloží. Tahle inspirace HECS zavádí solidaritu těch, kteří jsou úspěšní proto, že do nich společnost více investovala a oni jí to tímto systémem mohou (a měli by) vrátit. Tradiční levice je přivyklá uvažovat jen v schématech pasivního přerozdělování, které může mít ke skutečné spravedlnosti daleko. Nedostatečně financovaný systém totiž vytváří byrokratické bariéry v přístupu ke vzdělání a dokonce lze vyvodit, že absolventi prominentních oborů jsou v tzv. bezplatném systému financováni i z daní odváděných občany s nižšími příjmy. Chudé učitelky, mladí asistenti či jiní vysokoškolští proletáři jsou stále v pásmu mimo takto nastavenou absolventskou daň.

104


105


★

Zásadní navýšení nestátních zdrojů by ovšem měla přinést spolupráce s průmyslem. Větší zapojení podnikové sféry by do sektoru vysokých škol přineslo cenné miliardy navíc. V situaci, kdy se ukazuje, že včasné vykročení do vzdělanostní společnosti může být pro ČR důležitá komparativní výhoda, stojí taková možnost jistě za diskusi. To samozřejmě nemění nic na úkolu dosáhnout podstatného zvýšení veřejných výdajů do vysokého školství alespoň na dnešní úroveň těch vyspělejších zemí OECD. Vytvoří se tak šance pro studenty a současně se omezí současný brain drain našich špičkových odborníků. Důležitým východiskem moderní sociální doktríny jsou rovné příležitosti pro všechny lidi bez ohledu na pohlaví, rasu, věk, náboženské a politické přesvědčení. Lidé si mají být rovni v v důstojnosti i ve svobodě a v příležitosti k uplatnění. Podmínky, ve kterých žijí, se samozřejmě budou vždy lišit, nemůže jít o rovnost v kvalitě života. Narovnávat šance ale může protidiskriminační legislativa. Diskriminaci (tedy vlastně nerovné zacházení) můžeme rozdělit na diskriminaci negativní (společností netolerovanou), ale i pozitivní (záměrné zvýhodnění). Nerovné zacházení se může týkat různých skupin obyvatelstva – nejen žen, etnických skupin či lidí určitého přesvědčení, ale i lidí odlišné sexuální orientace, zdravotně postižených, chudých a obtížně adaptovatelných. Různé zacházení vždy výrazně dělí politickou scénu ve vztahu regulace a svobody. V minulosti narážela antidiskriminační legislativa na politické konzervativce (obdobně tomu bylo například u problému registrovaných partnerství). Konzervativci nadřazují právo diskriminovat nad právo nebýt diskriminován, protože by člověk podle nich neměl být omezován ve své údajné přirozenosti. Tento přístup je uplatňován jak vůči regulaci negativní diskriminace, tak i v odporu vůči tzv. afirmativní akci (diskriminace pozitivní). Domýšlením konzervativního odporu vůči omezování „přirozených“ práv se dostáváme k sociálnímu darwinismu. Ti, kteří jsou ve své všehoschopnosti silní, vítězí nad slabými a ohleduplnými. Handicap se netoleruje, sankce za necitlivost se chápou jako krácení práva vlastnit, podnikat. Nadřazení sociálních a kulturních práv nad právo vlastnické je jistě v odůvodněných případech výrazem lidské solidarity. Lidé ale byli určitým způsobem vždy solidární a nejedná se jen o nějaké sociální inženýrství a právní pozitivismus socialistů. Ostatně i Listina základních práv a svobod uznává pozitivní diskriminaci těhotných žen, dětí a mladistvých či zdravotně handicapovaných. U nás je antidiskriminační legislativa zaváděna pod tlakem harmonizace s předpisy EU, ale způsobem, aby se evropský vlk nažral a česká zpátečnická koza zůstala celá. Klíčovým problémem je rozlišování odůvodněné a neodůvodněné diskriminace. Vládní návrh má za odůvodněnou diskriminaci zejména takovou, která naplňuje „legitimní cíl a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné“, která spočívá „v povaze vykonávané práce nebo činnosti a uplatněné požadavky jsou této povaze při-

měřené“, která vychází z podmínek při práci „vykonávané v církvích nebo náboženských společnostech“ a při níž je „náboženské vyznání, víra či světový názor osoby podstatný“. Nepostihovat odůvodněné rozdíly v přístupu je jistě rozumné. Bezpochyby bychom například nenabídli nemocnému starci povolání horníka a asi lze pochopit soud, který by zamítl žalobu takového člověka na diskriminaci. Jsou ale jiné případy: například majitel restaurace, který odmítá vpouštět do podniku Romy s odůvodněním, že jejich přítomnost odrazuje bílé hosty a jemu tak klesá zisk. Právo dosahovat v podnikání zisk se tu dostává do střetu s právem respektu k lidské důstojnosti. A ta by nepochybně takovou segregací zákazníků byla ponížena. Ze zúženého hlediska maximalizace zisku je veškerá diskriminace legitimní, neboť pokud by existovala taková diskriminace, která k maximalizaci zisku nepřispívá, působení tržních sil by v této logice vedlo k její eliminaci. Konzervativci tak vlastně objektivizují diskriminační rozdělování práv i důchodů. V podstatě nám tvrdí, že například ženy dostávají méně peněz jenom proto, že jsou objektivně méně pracovně použitelné než jejich mužské protějšky, neboť tržní prostředí by „neodůvodněnou“ diskriminaci již dávno eliminovalo. Reálné fungování společnosti se však liší od těchto teoretických modelů. A celá řada diskriminací má sociálně historické příčiny – prostě jsme neměli a nemáme stejnou startovní čáru. Bojovníci s antidiskriminační regulací tak „obviňují oběti“. Jsou jistě i méně nápadné „negativní externality“ (jak říkají ekonomové), které mohou komplikovat soužití s lidmi. A nemusí to být nedávné vicepremiérem proslavené „ohně na náměstích“, které paušálně přisuzoval romským spoluobčanům, anebo takové rasové mýty jako středověký předsudečný odpor vůči „foetor judaicus“, tedy údajnému zvláštnímu pachu vydávanému židy. Někdy stačí rodina s množstvím hlučnějších dětí, aby například mohl pronajímatel uvažovat o tom, že z titulu ochrany svého podnikání byt takové rodině nepronajme či jí zvýší nájemné. Musíme tedy znát hranici omezení jedněch práv vůči druhým. Předložený návrh zákona ponechává rozhodování o tom, co je a co není legitimním cílem diskriminujících subjektů, na libovůli soudů. A ty v podobných kauzách rozhodují často nejednotně. Zvláštní kapitolou je přenos důkazního břemene z žalobce na žalovanou stranu. Ukládá to evropská směrnice, ale hlavně jde o to, že diskriminovaný většinou bývá slabší stranou sporu. Srovnání s trestními kauzami neobstojí, neboť zde je žalující státní zástupce. A tak se bude muset kompromisní interpretace ve věci přenosu důkazního břemene podaná ústavním soudem prostě změnit. Zjevně ale nestačí jenom formální paragrafy a sankce, ale je nutné na praktických případech dlouhodoběji formované společenské vědomí a diskurz. A také atmosféra pochopení podstaty problémů. Ne eskalování konfliktů v bagatelních případech, ale praktické řešení případů skutečně závažných. A to se bohužel týká oblasti přístupu ke zboží a službám, včetně bydlení.

106


107


★

Z dalších inspirací se nabízí zejména ty systémové. Například lze zvážit institucionální zakotvení postupu, který by fakticky pomáhal potenciálně diskriminovaným. Současné pojetí pravomocí ombudsmana je poměrně úzké. Lze tuto instituci změnit, anebo zřídit na centrální úrovni něco jako „Antidiskriminační úřad“, který by měl funkce organizační, koncepční, koordinační, výkonné, ale i kontrolní. A příslušnými kompetencemi lze vybavit i orgány veřejné správy v celé řídící vertikále. Zejména pokud jde o řízenou integraci dlouhodobě sociálně vyloučených (časté například v romském etniku), by to bylo vhodné. Zde je místě vzpomenout specifický problém, kterým je sociální situace Romů. Jde o problém dlouhodobý a chronický. Bílá většina v Čechách přitom cítí napětí vůči romské minoritě. To je fakt ověřený průzkumy veřejného mínění. Češi si odmítají připustit, že lidé vystavení dlouhodobému vyloučení prostě nemají stejné podmínky jako ostatní. A tak někteří politici usilují protiromsky orientovanou část voličů neodradit, a co je zvlášť nebezpečné, dokonce je i zaujmout. Představitelé ODS se například sešli s předsedkyní Národní strany, subjektu jednoznačně extremistického, který dnes požaduje „Endlösung“ tzv. cikánské otázky vývozem Romů ze země, třeba do Indie. Představa to jistě děsivá pro všechny ty, kteří měli být nacisty vysídleni do Patagonie či na Madagaskar. Přenášet tyto názory z temných zákoutí politického extremismu na legitimní půdu je ale nebezpečí, před kterým musí jít hledisko krátkodobého voličského profitu stranou. Určité síly ve společnosti by totiž mohly toto chápat jako pokusný balónek, co vše veřejnost a česká společnost unese. Použít v hodnocení někoho v hanlivém kontextu zděděnou charakteristiku, jako je například barva kůže, je čistou ukázkou rasismu. Znevažovat jeho kulturu je pak ukázkou xenofobie. Přesto je česká politická scéna poměrně tolerantní vůči takovým výrokům. Podle průzkumů agentury STEM by 75 % Čechů nechtělo Roma za souseda. Naopak jenom 5 % populace má k Romům pozitivní vztah. Takové skóre nám čest nedělá. A říkat, že za ono napětí mohou jen samotní Romové, je nespravedlivé. Češi o svém sklonu k rasismu neslyší rádi, ale řada z nich by se mohla přihlásit k heslu „nesnáším rasismus a cigány“. Tento stav české společnosti si podle mne žádá kritickou reflexi, a ne kritiku shazovat jako projev politické hyperkorektní cenzury, což znehodnocuje léta protirasistické kampaně. Je pochopitelné, že lidé se bojí sociálně patologických jevů, které jakoby táhly romské komunity s sebou. Ale kde je příčina a kde následek? Je třeba uznat, že i předlistopadový režim se dopouštěl řady chyb i zjednodušených přístupů. Například šlo o násilné usazování Romů v 50. letech, které bohužel přežívalo v různých formách i později. Příkladem neúčinné represe a byrokratické kampaňovitosti bylo i nešťastné rozhodnutí o sestěhování Romů do známého chánovského sídliště. Ani dnes ale není situace lepší – až třetina Romů podle posledních průzkumů žije v ghettech

(zejména v severních Čechách a na severní Moravě), která vznikají především v posledních letech. V silně konzervativním prostředí se mluví o „černém rasismu“, ve kterém je idealistická humanistická inteligence zneužívána minoritami. Romská problematika má ale historické kořeny a její řešení je dlouhodobá záležitost. Už za starého mocnářství byly proti Romům využívány zákony proti potulce a vandrování. Averze vůči Romům se projevovala také za první republiky. Zejména šlo o ostudný zákon z roku 1927, který omezoval lidská práva Romů. Politicky byly zneužívány i soudní procesy s cikánskými skupinami – především agrárníci prosluli bojem s „cikánským zlořádem“. Varující je ožívání diskusí „odborníků“ o genetické předurčenosti asociálního chování a mravní nedostatečnosti. Jen si extrapolujme linii intolerance, ghettoizace, deportace. Někteří intelektuálové se stále pokoušejí o průlom, pokud jde o rasové teorie a hovoří o potřebě překonat tzv. „Ausschwitzkomplex“. V ČR takto proslul zejména psycholog Petr Bakalář, který publikoval kontroverzní díla „Tabu v sociálních vědách“ (2003) nebo „Psychologie Romů“ (2004). Snaží se zde doložit, že genofond ras se ustálil selekčním působením včetně genetické předurčenosti asociálního chování a „morální tuposti“. Jako argument proti humanistickému univerzalismu používá tvrzení, že vyšší natalita „problematických“ ras, jako jsou negroidní rasy a u nás Romové, zhoršuje kvalitu světové populace. Na půdu rasistické stratifikace společnosti se dostává otázkami po korelaci mezi barvou pokožky a inteligencí. V romské populaci je skutečně nízká motivace k práci a děti obcházejí školní povinnost. Tato skutečnost je však sociálně, nikoliv biologicky podmíněná. Při řešení sociálních kořenů těchto problémů nevystačíme se zjednodušenou represí. Nezaměstnanost nevyřeší, když všem rozdáme košťata a ty, co hned neposlechnou, vystěhujeme z obce. Ani bydlení sociálně snadno zranitelných Romů se nevyřeší deregulací nájmů a hypotékami. Také vzdělanostní problém nevyřeší tresty za to, že malí Romové nechodí do školy. Potřebný je trvalý a komplexní přístup opírající se o prevenci a terénní pracovníky. Oslabení sociálního státu vystaví podstatnou část romské populace ještě větším tlakům. Velký bič a malý dvorek rozhodně není politika, která by jim ani dalším lidem v podobné situaci pomohla. Nejde jen o etnický rasismus – označovat lidi na dně za vřed společnosti je podle mne rasismus sociální. Práskat bičem nad hlavou těm, kteří jsou na dně, je necitlivost a nekompetentnost. Sice to zapadá do snahy svádět sociální a ekonomické problémy země na tzv. černé pasažéry, argument boje se zneužíváním sociálního systému by však neměl vést k nepřiměřené tvrdosti. Na lidi, co odmítají nabídku práce a neplatí nájem, existují už dnes zákony. Násilná deportace bez soudu už ale podle mně překračuje meze zákonnosti. Zesílení represe možná odpovídá volání části společnosti po pevné ruce.

108


109


★

Efektivní řešení to však není – chudinské dávky, žebračenky, nucené práce a podobné nástroje vedou jen k sociální pasti. V případě sociálně slabých Romů se jen rasismus sociální okamžitě mísí s rasismem etnickým. V boji proti zneužívatelům sociálního systému a za „čisté“ Čechy by se ale mohlo dostat nejen na Romy, ale i na ty, co mají třeba šikmé oči nebo východní přízvuk. Jan Keller upozorňoval na sílící jev, že když se elity vyvlékly z financování sociálního státu, střední třída z nějakého důvodu není naštvaná na tyto elity, ale na „losery a cikány“, na které dle svého mínění musí platit. Společnost, ve které je normální dát někomu cejch „páriů“, má významně snížený respekt k lidským právům a důstojnosti vůbec.

Nemalé dluhy zde má i politická ekonomie (obecná hospodářská teorie), která naráží na nevyjasněné souvislosti v rámci teorie hodnoty, teorie akumulace, otázky hospodářské rovnováhy a růstu. Žádný střízlivý pozorovatel dnes nepopírá vážnost environmentální krize, ale ekologická bezzubost pokusů o socialismus ukazuje, že nestačí tuto krizi svalovat jen na vládu kapitálu. Poslední desetiletí obecně potvrdila, že je to samoúčelný ekonomický růst, který vede k neudržitelnému využívání přírodních zdrojů. Ekonomický růst by měl dodržovat pravidlo, že naplnění lidských potřeb musí probíhat tak, aby se nesnížil potenciál naplnění potřeb budoucích generací. K vyjádření kvality rozvoje využívají experti ukazatele, jako je Human Development Index, Net National Welfare, atp. Zhoršující se situace v životním prostředí otevřela téma strategie přežití, ke kterému se nejaktivněji hlásí zelené hnutí. To pomohlo identifikovat a nastolit objektivně nutná témata, vyvolat určitý axiologický posun ve vědomí lidí, ale také přineslo nové iracionality a ideologické primitivismy. Ne vše, co je zelené, je automaticky správné, a to ovlivňuje samozřejmě debatu i na levici. Praktický přístup k ekologii znamená vyhnout se různým projevům tmavozeleného fundamentalismu a s náměty přicházejícími od zelených organizací pracovat kriticky. Při řešení ekologických problémů lze vymezit v podstatě dvě krajnosti. Jedním přístupem, který je spíše produktem zaostalejších podmínek, je ekokratický koncept nadřazující cíl nad prostředky. Jedná se o autoritativní zvládnutí problému prostřednictvím reglementačních struktur. Provází jej odklon od peněžní ekonomiky a zrušení smluvní svobody. Zdroje by asi musely být získávány i na úkor značné části obyvatelstva. Jako v platónské utopii předává laická veřejnost vládu do rukou nekontrolovatelných odborníků. Opačným přístupem opírajícím se o víru v ideálního člověka je v podstatě anarchistický koncept tzv. ekosofické společnosti, kde všemocný stát je nahrazen moudrostí sebeorganizujícího lidu. Jádrem je revoluce vztahu lidí k ekologickým hodnotám a vytvoření rousseauovské přirozené pospolitosti i za cenu ztráty blahobytu a zpomalení vědecko-technického rozvoje. V podmínkách sociální diferenciace je ovšem taková dobrovolná askeze ve stylu jogínů utopií. V extrémní podobě vznikají jakési ekoteologie, kde má mravní ekologický imperativ religiózní podobu různých holistických koncepcí (například superorganismus Gaia jako produkt koevoluce). Kritika antropocentrismu někdy zapomíná na evoluci lidského druhu spojenou právě s vymezováním vůči přírodě. Biocentrismus u některých environmentalistů je jen jakousi novou formou idealistického deismu. Oni jsou však přesvědčeni, že jde o hlubinnou revoluční ekologii, podle které má příroda práva bez ohledu na lidi. A tak se může stát, že práva zvířat, jinak nepochybně potřebná, jsou těmito zelenými misantropy kladena výše než práva lidská. Od 60. let minulého století stoupá ve společnosti význam ekologických hodnot jako reakce na přemrštěnou industrializaci a počínající globalizaci. Již v roce 1965

3. 2. ZELENÁNÍ LEVICE Úkolem politické levice je bránit nejen sociální, ale také ekologickou dimenzi společenského vývoje. Tradiční levice opírala své volební sliby o ekonomický růst umožňující financovat jistoty sociálního státu. Socialismus v minulém století (míněn tzv. reálný socialismus) byl v podstatě produktem industriálního produkčního způsobu a mj. nesplnil teoretické předpoklady, že bude přirozeně ekologický. A v rámci strategie dohnat a předehnat se soustřeďoval na objemové ukazatele růstu. Vysoká energetická, materiálová, dopravní a odpadová náročnost ekonomiky před rokem 1989 ničila objektivně životní prostředí, podobně jako ve srovnatelných kapitalistických zemích. Problémy jako znečištění a plýtvání zdroji, přelidnění, snižování biodiverzity, zmenšování ozonové vrstvy a termodynamické změny klimatu se postupně staly nepřehlédnutelné. Stupeň znečištění se dokonce začal přímo promítat do zdravotního stavu populace. Představa, že socialismus je ze své přirozenosti ekologický, se stala předmětem sporů i po roce 1989. Někteří po spatření snah připojit k tradiční levicové červené zelenou barvu viděli rudě. Přehlížení ekologických problémů minulosti se stalo součástí generačního sebeklamu. Tehdejší zhoršování životního prostředí se vydávalo za jev, který nesouvisí s podstatou, a sváděl se na studenou válku a bezuzdnost tlaku kapitalismu. Jediné, čím se ale předchozí režim lišil od západní společnosti, bylo to, že měl větší možnost proti ekologickým škodám přímo zasahovat. To se ale nepromítlo do ekologických parametrů vývoje, zájmy průmyslové lobby byly silnější bez ohledu na to, že počátkem 80. let vznikla zvláštní část státního plánu, státní cílové programy pro ochranu životního prostředí. 110


111


★

vydal známý francouzský zoolog prof. Jean Dorst knihu „Ohrožená příroda“, věnovanou aktuálnosti ochrany biosféry před antropogenními aktivitami. I mne tato kniha už v dětském věku přitáhla k ekologickým otázkám (v češtině vyšla v roce 1974). Od začátku ale toto téma polarizovalo názory a na obou stranách pomyslné bariéry dominovaly spíše silné emoce než věcné argumenty. Obdobně je tomu u témat jako změna klimatu či ropný zlom, kde se optimisté a pesimisté utkávají na poli víry, a nikoliv poznání. Předpověďmi ekologických rizik pro lidstvo se proslavil zejména globální think-tank „Club di Roma“ (Římský klub) založený v dubnu 1968 italským průmyslníkem Aureliem Pecceiem, který sdružuje vědce, podnikatele i bývalé politiky. Slavná první zpráva Římského klubu „Limity růstu“ (1972) se objevila v atmosféře krachu idejí trvalého růstu. Autor prof. Jay W. Foerster z amerického MIT spolu s Denisem L. Meadowsem modelovým způsobem zpracoval problém exponenciálního růstu výroby ve fyzicky limitovaných podmínkách. Zpráva je poznamenána technokratickým přístupem a ožívajícím neomalthusiánstvím. Jako řešení navrhuje dosáhnout nulového růstu a globální rovnováhy (stacionární ekonomika). Tento koncept dodneška poznamenává ekologické myšlení. V rámci zeleného hnutí se na tomto základě zformovala extrémní seskupení požadující nulové znečištění. Z kritiky stacionární ekonomiky se v dalších letech zrodila jiná koncepce. Koncepce organického růstu v analogii s růstem či vývojem organismu, při kterém se projevuje jednak specializace jednotlivých častí organického systému, jednak funkční vzájemná závislost mezi nimi. Přišli s ní v druhé zprávě Římského klubu „Lidstvo v bodě obratu“ (1974) Mihajlo Mesarovič a Eduard Pestel jako s protiváhou předchozí zprávy. Holandský ekonom a nositel Nobelovy ceny Jan Tinbergen ve třetí zprávě Římského klubu „Přetvoření mezinárodního řádu“ (1976) vidí hranice nejen ve fyzických podmínkách, ale i ve vnitřním uspořádání systému a rozlišuje růst a rozvoj. Zde jsou již zárodky pojmu „sustainable development“, jehož definici pak přijalo valné shromáždění OSN v roce 1987 (někteří autoři prosazují místo pojmu udržitelný rozvoj pojem udržitelný vývoj či udržitelné žití). Místo nulového znečištění se objevuje pojem společensky efektivního znečištění, kdy jde o dosažení optimalizace kladných a záporných efektů lidských aktivit. Pozitivní řešení otázek udržitelného rozvoje ovšem i nadále visí ve vzduchoprázdnu. Na jedné straně se hledalo řešení v subjektivistické orientaci systémových změn. V páté zprávě Římského klubu „Cíle pro lidstvo“ (1977) její autor filosof a futurolog Ervín Laszló tvrdí, že žádné absolutní hranice nejsou a že nástrojem překonání takových omezení je člověk sám. K tomu považuje za nezbytné vytvořit novou kostru základních hodnot jednotlivce i jakýsi globální étos, jehož zdrojem má být synkreze světových náboženství (Laszlo bývá někdy označován na proroka New Age). Obdobně je tomu

v sedmé zprávě Římského klubu „Učení bez hranic“ (1979), jejíž autoři J. W. Botkin, M. Malitza a M. Elmadrja vidí řešení v revoluci vědomí opírající se o tzv. inovativní učení. Silně poznamenány neofreudismem se zaměřují na sociální psychologii, existenciální interpretaci vědomí, a inspiraci hledají v orientálním pojetí životních hodnot. Na druhé straně přišla počátkem 80. let nová vlna slepé víry v tradiční systémová řešení spojená s technologickou revolucí a tržní samoregulací. Většina ekonomických přístupů k ekologii vycházela z teorie externích efektů, tj. dopadů chování jednoho subjektu na blahobyt druhého. Z ekologického hlediska jsou významné především negativní externality, například v podobě emisí poškozujících životní prostředí. Soukromé subjekty tyto efekty vnímají jako vnější (externí) od hranice, kdy pro ně neznamenají další náklady. Tržní řešení pak spočívá v tom, že rostoucí ekologické vědomí spotřebitelů vyvolává přes tržní poptávku tlak na ekologizaci výroby. Ekologické uvědomění je tak podle zastánců „zeleného trhu“ spíše lépe pochopeným egoismem ve smyslu utility, že nejlépe slouží společnosti ten, kdo striktně sleduje své sobecké zájmy. Kooperativním chováním však mohou i účastníci volného trhu získat více než utilitárním sobectvím, jak potvrzuje i teorie her. Podle liberálů by „zelená“ výroba stimulovala zavádění ekotechnologií a celkový rozvoj. Pro zastánce tohoto řešení mají netržní zásahy jen doplňkový význam. Tvrdí dokonce, že ekologizované velké firmy budou mít dostatečný zájem na prosazování ekologických postupů, neboť si tak budou zvyšovat zisk. Státní ingerenci odmítají jako necitlivou a vymáhání sankcí za překračování ekologických norem neúčinné. Připouštějí využití nepřímých nástrojů jako ekologické daně v podobě kvazi-ceny za znečištění. Během 90. let měl trh s ekologickými technologiemi skutečně rostoucí trend. Nedařilo se mu však vytvářet potřebný soulad mezi soukromými a společenskými mezními hodnotami a efekty ekologizace trhu jsou zatím v současné struktuře růstu pohlcovány. Na potřebu syntézy ekologie a ekonomie upozorňovala devátá zpráva Římského klubu „Dialogy o světě a blahobytu“ (1980) od ekonoma Edvarda Pestela, který volá po překonání merkantilních ideálů prostřednictvím reformy hospodářského systému. Jeho přístup je vlastně směsicí neokeynesiánského přístupu s institucionalismem a teorií ekonomické demokracie. Další zpráva nazvaná „První globální revoluce“ (1991) autorů Alexandera Kinga a Bertranda Schneidera požaduje přechod od etiky hlásání přeměny hodnot k etice činu, tj. navrhují přijít s konkrétními projekty na principu myslet globálně, jednat lokálně. V roce 1992 se v další zprávě „Překročení mezí“ vrátili Denis L. Meadows s Donellee Meadowsovou i k problematice mezí růstu a konstatují, že úpadek není nevyhnutelný. Aby bylo možné se mu vyhnout, jsou nezbytné jednak revize politiky a praktik, které vedou k expanzivnímu růstu materiální spotřeby a populace, jednak rychlý vzrůst efektivity, využívání materiálů a energie. Trvale udržitelná společnost je podle nich dosud

112


113


★

technicky a ekonomicky možná, vyžaduje však nejen zvýšenou produktivitu a změnu technologie, ale také zralost, soucit a moudrost. Další zpráva Římského klubu „Faktor čtyři: Dvojnásobný blahobyt – poloviční spotřeba“ (1995) od německého biologa Ernesta Ulricha von Weizsäckera a dalších autorů vedle ekologických mement, jak zčtyřnásobit využití přírodních zdrojů, odráží i bezradnost při politické realizaci udržitelného rozvoje (sám Weizsäcker byl léta poslancem Bundestagu za SPD). Záchrana se hledá v různých směrech. Zatím poslední zpráva Římkého klubu „Modrá ekonomika“ (2009), jejímž autorem je Belgičan prof. Gunter Pauli, píše o možnosti vytvoření jednoho sta milionů zelených pracovních míst za jedno desetiletí prostřednictvím inovací. Toho, aby ekonomika byla „smart and green“, se ale nedosáhne pouhým zeleným liberalismem. Tak snadné to se zeleným inovacemi nebude. Environmetálním problémům se dnes samozřejmě už věnují světové organizace. První konference OSN věnovaná životnímu prostředí se konala ve Stockholmu v roce 1972 a diskuse pokračovala během 70. a 80. let. Předsedkyní Světové komise životního prostředí a rozvoje se stala Gro Harlem Brundtlandová, lékařka a norská ministryně životního prostředí za sociální demokracii (později i norská premiérka a ředitelka WHO). V roce 1987 byla zveřejněna zpráva této komise s názvem „Our Common Future“ (Naše společná budoucnost) známá jako Brundtland Report. Další konference OSN o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janeiru v r. 1992 schválila tzv. Agendu 21, která představovala první mezinárodní strategii udržitelného rozvoje. Pojem udržitelného rozvoje v sobě zahrnuje tři vzájemně provázané aspekty: chránit a uchovat přírodní zdroje pro budoucí generace, zajistit ekonomikám dostatečnou konkurenceschopnost, zajistit větší sociální soudržnost a bojovat proti nerovnostem způsobeným nerozvinutostí. Světový summit OSN o udržitelném rozvoji v r. 2002 v Johannesburgu přispěl k prosazení této koncepce v rámci mezinárodního společenství i v povědomí světové veřejnosti. Od počátku šedesátých let až do poloviny let osmdesátých v ekologické diskusi dominovali přírodní vědci, technologové, demografové, respektive probíhala na akademické půdě bez většího ideologického zabarvení. Postupně se formující „zelená“ politika stala koncem minulého století hozenou rukavicí zavedeným ideologiím. Kapitalismus i tzv. reálný socialismus nesl břímě tradiční tovární výroby a obě formace neúspěšně bojovaly s ekologickým ohrožením. Obecně lze přitom říci, že společenské vědy v minulém století nezachytily včas prudký nástup ekologických problémů a v odpovědi na vznikající společenskou poptávku se uchylovaly k zjednodušením a jen částečným řešením. Politická scéna reagovala na ekologické požadavky bez hlubšího programového základu konjunkturalisticky. Zpočátku tápali zelení od krajní levice po krajní pravici, například v Portugalsku zakládala zelené tamější komunistická strana poté, co neuspěli ekomonarchisté,

v Německu se mezi nimi nacházeli maoisté i neonacisté, v Maďarsku je ovládli fašisté (srv. například Pavel Pečínka: „Zelená zleva? Historie ekologických stran v Evropě“, Praha 2002). K základní výbavě stran sdružených kolem Socialistické internacionály (SI) patří také tzv. ekosocialismus. Základní orientační body vymezil XVIII. kongres SI ve Stockholmu v červnu 1989. Za českou stranu se ho tehdy jako hosté zúčastnili signatář Charty 77 Jiří Hájek a zástupce exilového periodika Listy Zdeněk Hejzlar. Vztah myšlenek reformního ekosocialismu a tzv. reálného socialismu dokreslovala ekologická manifestace, která se ve dnech konání kongresu uskutečnila v pražské Stromovce (proti plánované výstavbě vedené tímto parkem). Zúčastnilo se jí tehdy asi 250 převážně mladých lidí, proti kterým násilně zakročila policie. Ochrana přírody se stává součástí i tradiční konzervativně pravicové politiky. Vychází z teze, že sama příroda je konzervativní. Konzervativec vzdoruje změně, nechápe harmonii jako stabilitu na nových úrovních rovnováhy. Prostředí života lidí, které spoluvytvářely generace našich předků, má být chráněno proti neopodstatněným změnám, které jdou proti zájmu přirozeného lidského společenství. S tím souvisí i nedůvěra k sociálnímu inženýrství a víra v přirozené uspořádání společnosti. Obrovský rozměr, složitost a setrvačnost globálního ekosystému se podle konzervativních ekologů brání zásahům, takže prakticky použitelný koncept udržitelnosti musí být minimálně limitován imperativem předběžné opatrnosti. Může to vést až k extrémům. Garret Hardin by se dal označit za neomalthusiána a za svůj esej Tragédie společného vlastnictví (Tragedy of Commons, 1968) byl radikální levicí označen za ekofašistu útočícího na společné statky a svobodu. Jeho výrok „je jen jediné znečištění životního prostředí – lidé“ je dáván za příklad politické nekorektnosti. Přes různé pochybnosti se však zelené hodnoty udržely a zápas o „zeleného“ voliče, perspektivního tím, že se z velké části jednalo o nastupující generaci, pokračuje dál. V ČR podle průzkumů veřejného mínění považují problémy životního prostředí za naléhavé téma tři čtvrtiny dotazovaných. Ekologická křídla v tradičních stranách nemají jednoduché postavení, zejména ve vztahu k resortům zatěžujícím nejvíc přírodní prostředí. Slabost resortu životního prostředí vůči lobbystickým tlakům velkých investorů je známá i z předlistopadového režimu. Na této slabosti vyrůstají samostatné zelené strany. Se vznikem zelených stran jako politických subjektů působících na úrovni centrální politiky se zelení stávají potenciálním spojencem tradičních stran. Zelené strany jsou zařazovány od pravého středu až po levici (samy toto zařazení někdy odmítají s tím, že považují pojmy levice a pravice za překonané), mají své radikály i reformisty. V roce 1979 vznikla ve Spolkové republice Německo první Strana zelených a následně se obdobné strany dostaly do parlamentů deseti evropských zemí.

114


115


★

V Německu se zelení nakonec po 15 letech v opozičních lavicích dostali do vládní koalice s SPD a jejich soužití se stalo novým modelem vládnutí reformních socialistů, ve kterém nahradili jejich dřívějšího spojence – pravicové liberály. Chování v podstatě ekologicky a pacifisticky radikálních zelených jako součásti vlády jedné z nejbohatších zemí světa je vskutku hodno pozornosti včetně kontroverzního profilu jejich nejvýraznějších osobností (Joschka Fischer, Jürgen Trittin aj.). Soužití radikální i reformní levice a zelených předpokládá vzájemný průnik jejich politických programů a v politické praxi také zvládání určitého napětí mezi „červenými“ a „zelenými“ prioritami. V bohatých zemích Západu zelení politicky vyzrávají od různých regionálních a radikalistických uskupení na hranici bezvýznamnosti do samostatné součásti politického systému, který se orientuje v podstatě levicově liberálním směrem. Odsouvá tak do okrajové pozice nebezpečný zelený fundamentalismus, ale s ním bohužel i potřebný radikalismus. Zelení se dnes snaží působit i na nadnárodní úrovni. Jsou aktivní v různých frakcích Evropského parlamentu. S jistou nadsázkou lze hovořit o utváření „zelených internacionál“ s desítkami spojenců z řad umírněných regionalistických stran v Evropě a s kontakty na blízké subjekty na dalších kontinentech, od Íránu po Senegal. Česká Strana zelených (SZ) si také uvědomila, že jen s ekologií se do parlamentu nedostane. To je otázka nejenom hledání spojenců, ale také širšího programového vymezení. SZ hovoří o ekologicky a sociálně orientovaném tržním hospodářství. Profilovala se také tématy otevřené společnosti, lidských práv a zapojení veřejnosti do správy věcí veřejných. SZ vznikla už koncem roku 1989 (9. 12. 1989), ale potom se dlouhodobě pohybovala na periferii zájmu – jen v roce 1992 získala tři mandáty v tehdejší ČNR v rámci Liberálně – sociální unie. Sílit začala SZ až kolem roku 2002 za předsedy Jana Beránka, který spolu s bývalým šéfredaktorem Literárních novin Jakubem Patočkou vnesl do strany tzv. tmavozelenou revoluci a snahu orientovat SZ jako tzv. novodemokratickou stranu, ale také spory o způsob řízení. Tento spor se dotkl i osobností hlásících se v té době k SZ, jako je například známý disident, novinář a krátce i vládní zmocněnec pro lidská práva Petr Uhl. Ten obvinil tehdejší vedení SZ ze sektářství, ale spokojen nebyl ani po jejich odchodu. SZ totiž ovládla skupina kolem nově příchozího Martina Bursíka. Ta inklinovala spíš k pravici a ODS, a tak nakonec Petr Uhl poměrně hlučně SZ po volbách v roce 2006 opustil. Když byla SZ zvolena na jaře 2006 do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR (získala 6,29 % hlasů, v Praze dokonce 9,19 % hlasů), její voliči v ní viděli alternativu k zaběhnutým stranám a věřili, že je neposkvrněná sněmovními „handly“. Stala se koaliční stranou i na radnicích v Praze a Brně. Jak se SZ vydala jasně doprava, přišly spory. Citlivým tématem byla smlouva o umístění amerického radaru, kde platformou pro kompromis měla být podmínka tzv. NATOizace radaru. V bahně politických

kompromisů uvízla témata jako komplexní ekologická daňová reforma, projekt daňových asignací pro neziskové organizace, cíle v oblasti odpadového hospodářství, řešení železniční a kombinované dopravy a rozšíření mýtného. Napětí uvnitř SZ dostalo i personální rozměr. Určitá deziluze ze „zelené“ politiky také ovlivnila předvolební kampaň na jaře 2010. Ujasnit si svůj vztah k „zelené“ politice je i problém komunistů. Někteří pochopili, že musí zapracovat problematiku ekologie do svých teoretických východisek. Zelená je v módě – v byznysu i politice. Není však zelená jako zelená. Vlastní legislativní iniciativy komunistických poslanců jsou v oblasti ekologie ojedinělé, některé postoje byly dokonce oponovány některými ekology. Založit politický program KSČM na červeno-zeleném základě nejen slovně, ale i logicky provázaným komplexem programových priorit, je věcí strategické volby i pro budoucnost. KSČM se také přihlásila k normativnímu konceptu trvale udržitelného rozvoje. Ten se měl stát dokonce jedním z rysů projektu moderního socialismu pro 21. století. Mezi nevládními organizacemi zaměřenými na ekologii a ekologicky orientovanou mládeží je přesto KSČM vnímána spíše jako subjekt konzervativní, a to nejen ideologicky, ale i z hlediska svého aktuálního vztahu k mnoha ekologickým kauzám. Zelený proud v politice komunistů byl totiž dosud skoro neviditelný (zelená platforma z počátku 90. let byla doslova epizodní záležitostí). Ekologické problémy jsou novodobým fenoménem a logicky jsou ostřeji vnímány nastupující generací. Přestárlá KSČM tak stojí před výzvou uznat, že i přes výhrady „zelených“ hnutí ke komunistům je jejich nonkonformismus staví do blízkosti alternativní levice. Je třeba k nim najít cestu a jako spojence je i respektovat. Znamená to překonávat bariéry sociálně psychologických stereotypů. Cesta, jak konkrétně vedle tradiční obhajoby sociálních hodnot razantněji hájit i hodnoty rovnováhy člověka a přírody a vymaňovat se z industriálních stereotypů uvažování, byla ale složitá. Stará levice by také neměla používat ekologické prvky svých programů jen jako pouhý „greenwashing“, tedy jako zelené mimikry pro svou v podstatě ne příliš ekologickou podstatu bez výraznější zelené stopy. Podle oxfordského slovníku z roku 1999 je termín greenwashing „dezinformace šířená organizací za účelem prezentovat environmentálně zodpovědný veřejný obraz sama sebe“. Environmentální přitažlivost se stává součástí sociální normy. Tendence vydávat se za ekologicky odpovědné nemají jen velké korporace, ale i politické strany. Zakomponovat do projevů a programů nějaké ekologické mantry je pokrytecké, pokud chybí důvěryhodné kroky. Před pouhým zeleným marketingem nás ale ochrání jen přesné environmentální informace a vzdělání. Typická je třeba debata, zda jsou atomové fórum a zastánci jaderné energetiky na straně ochránců klimatu. Nebo zda duhová energie ČEZ je zárukou její dostatečné environmentální angažovanosti.

116


117


★

KSČM podporovala v roce 2004 ratifikaci Aarhuské úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v otázkách životního prostředí (vláda ji podepsala již v roce 1998). Jde o to moci se vyjádřit ke stavbě chemičky, dolu, či elektrárny za vlastním domem. Úřady nesmí před veřejností utajovat výši exhalací z továren, údaje o kontaminaci pitné vody, nebo obsah vydaného povolení ke zřízení skládky. Je proto nemyslitelné nekriticky přejímat paušálně negativní dikci klíčových investorů a provozovatelů ekologicky problematických kapacit vůči účasti občanů ve správním řízení u konkrétních investičních akcí. A to přesto, že někdy jsou skutečně ekologické iniciativy zneužívány pro manipulaci veřejnosti a bývají za to cejchovány pomalu jako nějací ekoteroristé. V rámci boje s průtahy v řízení vznikají například návrhy soustředit se na oponenturu veřejnosti v územním rozhodování a stavební řízení už nechat technokratům. Praktické naplňování Aarhuské úmluvy je přesto pilířem environmentální demokracie. Vnímání zelených komplikovala specifická pozice environmentalistů v zemích bývalého sovětského bloku, kteří se v reakci na režim před rokem 1989 vymezovali napravo a často příkře antikomunisticky. Svůj vliv měly i disidentské ekologické iniciativy, které se vymezovaly vůči někdejší totalitní moci. Do budoucna ale bude zřejmě „zelený“ volič spíše vycházet z obdobných tendencí známých ze západní Evropy. Během 80. a 90. let došlo k „zezelenání“ některých evropských komunistických a socialistických stran (především ve Skandinávii). V Evropském parlamentu proto existuje společná frakce komunistických a radikálně zelených stran (GUE/NGL). Červeno-zelený programový základ znamená daleko více se otevřít klíčovým problémům, které stojí v centru pozornosti různých zelených iniciativ, a vyvarovat se sektářských šarvátek, jako například zda má být nadřazen třídní konflikt a radikální sociální změna nad řešení ekologické krize či naopak. Obdobný pseudokonflikt vzniká, je-li hlásán nesmiřitelný boj proti tzv. konzumerismu lidem, kteří pociťují ohrožení nejzákladnějších sociálních jistot. Rozlišování tzv. pravé a nepravé spotřeby je oprávněné (viz například Erich Fromm). Mezi nepravé potřeby patří deviantní (například drogy), fiktivní (vyvolané pouhou reklamou, módními vlnami), prestižní (zvyšující společenský statut), egoistické (individuální užitek omezující blahobyt celku) atp. Odklon od materiálních hodnot k postmateriálním hodnotám ale má smysl až na určité ekonomické úrovni a neměl by znamenat oslabení dosaženého civilizačně humanitárního standardu. Přehnané požadavky na omezení pestrosti životního stylu jsou v rozporu s lidskou přirozeností. Celá řada zelených hledá kořeny ekologických problémů v dominujícím systému na světě, tedy kapitalismu, existuje i poměrně silný směr nazývaný ekosocialismus. Přesto je celá řada problémů naléhavá již nyní a nedá se odbýt odkazem na „konečné

socialistické řešení“. Praktická pozornost těmto otázkám souvisí i s tím, že do ekologie a ekologické výroby směřuje stále více peněz z privátní sféry i ze sféry veřejné (včetně různých eurofondů) a s jejich ovlivňováním souvisí i nemalá ekonomická moc. Pozornost zelených voličů si nelze získat jen ekologickými frázemi a často opačným postupem při hlasování v parlamentu, ať již pod vlivem tradičních představ o řešení, či pod tlakem různých silných lobbystických uskupení. Je třeba mít odvahu otevírat témata, která jsou ekologicky uvažující veřejností vnímána jako klíčová a citlivá. Předpokládá to samozřejmě mít oporu v odborném pohledu na věc. Podívejme se například na už legendární téma globálního oteplování planety v souvislosti s koncentrací skleníkových plynů. V průmyslové epoše k tomuto jevu přispívají lidé spalováním tzv. fosilních paliv (uhlí, ropy a zemního plynu), ale i redukcí vegetace, popř. fytoplanktonu. Nedávná zpráva britského ekonoma Nicolase Sterna, požadující razantní řešení problému, vyvolala rozruch. Dosavadní zprávy totiž předpokládaly, že je dostatek času na zavedení účinných ekologických technologií. Varovný scénář obsahuje i zpráva IPCC (Intergovernmental Panel on Climate Change) jakožto povolané instituce OSN. Varovný scénář ale zahrnuje i riziko, že na to, aby čelila klimatickým změnám v horizontu nadcházejících desetiletí, nebude mít světová ekonomika sílu. IPCC samozřejmě pracuje i s jinými scénáři. To, jaký scénář bude pravděpodobnější a jaká se tedy mají přijmout strategická rozhodnutí v oblasti energetiky, podpory nových technologií, ale i omezování spotřeby, podstatnou měrou ovlivní další vývoj. Tématu se ujali politici reprezentující různé zájmy, a ti si prognostické scénáře upravují po svém. Samozřejmě, že například výrobci ekologických technologií mají jiné zájmy než producenti ropy a plynu. Nastavení regulace také podstatnou měrou ovlivní parametry konkurenceschopnosti a mezinárodní obchodní vztahy. K dohodám o emisních limitech se dlouhodobě stavěly odmítavě USA. Americký senát nikdy neratifikoval Kjótský protokol. Vědomí i soukromé osobní postoje politiků mohou být zelené, a přesto je zatím jasné, že i kdyby nějaká dohoda byla schválena, dokonce i v té nejnáročnější předložené variantě, k odvrácení hrozby oteplení o ony kritické dva stupně nedojde. Jejich osobní dobré úmysly jsou v rozporu s jejich jednáním jakožto politiků. Na ekologickém summitu v Kodani Barack Obama horoval pro snížení emisí. Jak to ale nakonec dopadne, asi rozhodnou američtí průmyslníci. Problém s tímto protokolem mají i nově se industrializující země jako Indie a Čína. Nechtějí mít stejná omezení jako rozvinutější země, protože by jim to ztížilo odstranění jejich zaostalosti. Dodatečné náklady na přísnější ekologické limity jim totiž nikdo nezaplatí. Dnes už žádný stát nechce budit zdání, že je protiekologický. I Čína se v Kodani nechala slyšet, že podporuje přijetí nějaké dohody. Zároveň však všichni vědí, kde jsou reálné meze a že dohoda nebude dostatečná. Bohaté země by musely přispívat chudým

118


119


★

zemím v astronomických sumách, které by však nutně chyběly doma, a vláda, která by tyto sumy posílala do chudých zemí, by proti sobě vyvolala mnoho nepokojů, jakmile by její vlastní země začala ekonomicky kolabovat. Ekonomické souvislosti klimatických změn nabyly i u nás na aktuálnosti v souvislosti s otevřením otázek perspektiv naší energetiky a určení složení energetického mixu v budoucí produkci energie. Je zřejmé, že špatné rozhodnutí by zakládalo problémy do budoucna, a to co do nároků na ekonomiku, na energetickou bezpečnost, ale i na parametry trvale udržitelného života. Klíčové otázky se týkají zvýhodnění obnovitelných zdrojů energie a emisních limitů. Věcně šlo o perspektivu jaderného programu, o řešení závislosti na dovozech surovin z ruské Sibiře, o skutečnou kapacitu obnovitelných zdrojů. Václav Klaus převedl toto téma na boj za svobodu. Posouvá tak vědeckou a praktickou diskusi do roviny politických ideologií. Cílem jeho útoku je údajně nebezpečná ideologie environmentalismu. V reklamě na jeho knihu „Modrá, nikoli zelená planeta“ jsme mohli vidět nebohou planetu spoutanou zelenými řetězy. A stylem sobě vlastním rozzlobeně káže, že hrozba globálního oteplování je nesmysl, že klima má prostě výkyvy a že bojovat se změnami klimatu vládními zásahy je neekonomické. Snaží se bořit mýty, ale vytváří přitom mýty jiné. V boji proti byrokratické reglementaci opomíjí fakt, že tvorbu obecných regulí vyžaduje i svobodný svět. Dokonce i jeho konzervativní kolegové doma i v zahraničí ho v jeho nechuti k zelené barvě museli upozornit na to, že ne každý ekolog je blouznivý a nebezpečný „environmentalista“. Klaus volá po vědecké poctivosti při hodnocení klimatických změn – ano, antropogenní vlivy jsou někdy přeceňovány. Ale odlišit to v datech za posledních dvě stě let a ve vztahu k poznatkům z klimatických změn v minulosti vzdálené statisíce či miliony let je těžké. Poctivý přístup usiluje rozlišit pravděpodobnost predikce lidského vlivu na pozadí přirozené klimatické variability. Tyto předpovědi jsou stále nejisté, přesto princip předběžné opatrnosti velí pracovat i s kritickými scénáři, a ne je ignorovat. Úplné odmítání preventivních přístupů je od Václava Klause, jako člověka s vědeckou kariérou, nepochopitelné. I změna teploty v desetinách stupně může vyvolat nepříjemné a rozporné globální efekty. A pokud budou probíhat globální změny nečekaným tempem, adaptace bude velmi obtížná. Ano, změny mohou vést i k tomu, že bude obyvatelná obrovská část Sibiře, ale jiné území se třeba zase promění v poušť. Planeta by to jistě vydržela – vydržela i horší věci. Ale může se to týkat života stovek milionů lidí a stát nás zbytečně možná i biliony dolarů. Také je pravda, že je třeba v diskusích o ekologických regulacích rozlišovat, co je lobbystický zájem a co strategické řešení. Nelze přijmout regulaci, která by mohla vést k sociálnímu a ekonomickému kolapsu, ani kývnout na nespravedlnost regulace jenom pro někoho. Například export ekologických problémů z regulovaného území může pa-

radoxně přinášet někomu zisk, ale celkově by šlo o postup škodlivý. Nemohu souhlasit s abstrakcí, že pouhá lidská spontaneita vše vyřeší. Tržní preference prostě doplňuje politický zájem o soulad výrobních a ekologických aktivit v podobě obecných demokraticky přijímaných principů. To nemusí (a také nesmí) vést k nějaké autoritářské ekokracii, která chce přeorganizovat celou planetu. V závěru má Václav Klaus jasno: „Bohatství a technický pokrok ekologické problémy řeší, nikoliv vytváří.“ Ano, jedině technologie může překonat některá omezení. Technika sama o sobě není nepřítelem přírody. To však neznamená, že lze problém externalit podceňovat a spoléhat se na linearitu vědeckého pokroku. Lidstvo už zažilo přílivy a odlivy inovační aktivity. Tvrdit, že čím chudší lidská společnost je, tím brutálněji se k přírodě chová, je stejně vágní jako tvrzení opačné, že prostota chudoby spasí civilizaci před hydrou konzumu. Statická představa o rovnováze lidstva a přírody je chybná. Dosažení určité balance však vyžaduje komplexní a dlouhodobější přístup. Zesměšňovat ty, kteří na potřebu této náročné činnosti upozorňují, jako vyznavače klimatologického boha je opravdu hloupé. Politizace problému vtahuje do debaty laickou veřejnost. A ta by měla být seznamována s možnostmi, ale i limity prognostických modelů. Ať již jde o klimatické modely, anebo o modely autoregulace ekosystému. I v poměrně dokonalých modelech se musí pracovat s různými scénáři, jinak se technologické titánství stává stejným náboženstvím, jako jsou různé environmentální abstrakce, například Lovelockova „Gaia“ pojímaná jako planetární superorganismus. Iracionální kampaně jsou někdy nástrojem politických zájmů. Téma globálního oteplování může být zneužito v konzervativním, ale i v nějakém avanturistickém duchu. Budoucí svět by neměl být světem stacionární ekonomiky a spotřeby. Věříme-li v sílu lidského rozumu, tak proč odmítat schopnost postupného zvládání sil přírody, ale i expanze lidské společnosti? Konstatovat marnost opatření proti globálnímu oteplení je negativismus. Ekologická témata by neměla oživovat ani přízraky nacionalismu a protekcionismu. Absurdně to pak u některých vyhraněných oponentů končí výroky typu „Kjótský protokol bylo komunistické spiknutí proti USA“. Konkrétní řešení otázky, jak rychle a jak nákladně omezovat emise a ekologicky přeorientovat ekonomiku planety na nové technologie, je otevřené. Mimochodem i proto, že není jisté, jakou hodnotu mohou přinést dnešní úspory investované v budoucnu do většinou ještě komerčně nerozšířených technologií. Energetika je velký byznys, ale současně velká strategická výzva. Energetická budoucnost nepochybně neujde pozornosti největších nadnárodních korporací, které jistě v přípravě svých budoucích strategických rozhodnutí nezahálejí. Veřejnost by však také neměla stát stranou. Energetická bezpečnost je pojem, který se stává frekventovaným ve slovníku geopolitiky. Pokud dnes už američtí konzervativci mluví o alternativních zdrojích energie,

120


121


★

nejde jim o klimatické změny, ale spíš o snížení závislosti na arabské ropě (obdobně je tomu v Evropě závislé na ruském plynu). Objektivně nahlíženo jsou některé země dodávající energetická média skutečně politicky nestabilní, některé zase jasně říkají, že chtějí používat exkluzivitu svých dodávek jako nástroj zahraniční politiky. Důležitá je i vlastnická kontrola nad strategickými zdroji a energetickou infrastrukturou. Kolik budeme potřebovat energie a v jaké struktuře energetických zdrojů budeme tuto potřebu zajišťovat, je základem debat o tzv. dlouhodobě udržitelném energetickém mixu. Akční plán EU zmiňuje tři cesty zvýšení energetické bezpečnosti. Je to diverzifikace dodávek energie, snižování energetické náročnosti ekonomiky a využití vlastních zdrojů. EU dostává z Ruska 30 % ropy a 50 % plynu (jde o 2/3 ruského exportu). Pro srovnání ČR dováží z Ruska 67 % ropy a 74 % plynu. Podle prognóz do roku 2030 podíl dovozu energií do EU ještě poroste. EU je přitom druhý největší energetický trh na světě a třetí největší světový odběratel (po USA a Číně). Otázka energetického partnerství EU a Ruska je proto stále významná. Určitým východiskem k diskusím o energetickém partnerství EU a Ruska je Energetická charta EU. Řeč je o možných evropských investicích do sibiřských nalezišť a do modernizace tranzitu z Ruska do EU. Energetický dialog EU a Ruska však není bez konfliktů. Jde zejména o cenovou stabilitu energetických importů do EU (obchodování s energií podle principů WTO) a zájem ruských investorů pronikat na evropský energetický trh. Strategičtí hráči, jako jsou Gazprom, E.ON, BASF a další mají samozřejmě různé zájmy a vytvořit funkční kompromis není snadné. V energetické strategii Ruské federace z roku 2003 je obsažen cíl získat opět kontrolu nad energetickým exportem (v Gazpromu má stát majoritu, ale partnerem je tam i německý koncern Ruhrgas). Energetické společnosti a státy vyvážející ropu a plyn vedou jednání o rozložení světového obchodu, o cenovém vývoji a uplatňování principů volného obchodu s touto komoditou. Zdroje ropy pro Evropu jsou více diverzifikované než plynu (v ČR jdou ovšem 2/3 spotřeby ropovodem Družba z 60. let). U plynu je dominantní plynovod přes Ukrajinu. Rusko-ukrajinský spor o tranzit a odběry plynu vedl k obavám o stabilitu dodávek pro západní odběratele. Zajímavé jsou nové projekty na dopravu zemního plynu z jižního Ruska a zejména z jeho největších světových nalezišť na Středním východě. Do EU bude brzy přitékat zemní plyn z jižního Ruska (kaspická pánev) novým plynovodem North Stream po dně baltického moře. Polsko a pobaltské země přitom nelibě nesou, že nebudou tranzitní zemí, a Švédsko s Finskem se obávají o ekologii „svého“ moře. Projekt má ale podporu z Německa (šéfem dozorčí rady společného projektu firem Gazprom a E.ON Ruhrgas je bývalý kancléř Schröder).

V rámci diverzifikace má pro EU význam posílení trasy plynovodu „Nigérie – Niger – Alžír – EU“. Alternativu nabízí rozsáhlá investice do tzv. projektu Nabucco – tj. dodávky plynu z Íránu, Kazachstánu a Ázerbájdžánu do EU přes Turecko. Tento projekt podporuje konsorcium energetických společností: rakouské ÖMV, německé RWE, maďarské MOL, bulharského Bulgargazu, rumunského Transgazu a tureckého Botasu. Na tuto trasu obcházející Rusko by se mohly napojit země Arabského poloostrova, Blízkého východu, Egypt a další. Rusko na to reaguje projektem South Stream, který by šel bez rizika tranzitu přes jiné země po dně Černého moře. Prohlášení o společné výstavbě tohoto plynovodu na ruský plyn podepsal Gazprom s italským koncernem ENI v roce 2007. V podstatě má projekt Nabucco oddálit, či ho učinit ekonomicky nevýhodným. Z výše řečeného je zřejmé, že v každém případě stoupá význam lepšího využívání vlastních zdrojů energie. V EU to znamená především možnost renesance jádra při respektování bezpečnosti atomových elektráren a úložiště jaderného odpadu. V ČR to znamená buď dostavět dva bloky JETE, anebo začít s výstavbou jaderné elektrárny už vyšší generace, nejspíš v lokalitě Blahutovice na severní Moravě. Otevírá to nejen otázku rozšíření těžby uranu v ČR, ale i dovozů palivových článků (dodává ruská TVEL). Na evropském trhu si budou konkurovat i technologie – nejen německý Siemens či americký Westinghouse, ale i ruský Atomstrojexport a další. Výstavba nových kapacit je předpokladem soběstačnosti ČR ve výrobě elektrické energie. V ČR jde dnes na export zhruba čtvrtina vyrobené energie (zatím jsme jedním z největších exportérů na kontinentu – po Francii). Trend vyrovnávání výroby ze současných kapacit a stále rostoucí spotřeby tu ale je a lze diskutovat jenom o jeho naléhavosti (jestli převis nabídky skončí v roce 2012 anebo později). Energetický šok se nemusí konat. Musíme však být připraveni na větší citlivost na energetické vstupy i na trendové zdražování energie. Prizmatem reálných propočtů se dívám i na typicky zelené téma – energetické alternativy. Možnosti navýšit podíl obnovitelných zdrojů v ČR jsou hodnoceny různě. V r. 2000 představovaly obnovitelné zdroje jen 2 %. Nyní je to cca 6 %. Ve výhledech na příští čtvrt století skeptici uvádějí maximum kolem 10 %. V EU se hovoří o podílu 20 % do roku 2020. To není z řady specifických důvodů cíl reálný pro ČR. Osobně považuji za střízlivý cíl do roku 2020 zdvojnásobení podílu obnovitelných zdrojů v energetické bilanci ČR (cca 12 %). V aktualizaci energetické koncepce ČR do roku 2030 nejde jen o tzv. energetický mix, ale o rozhodnutí zahájit potřebné dlouhodobé investice do energetické výroby. Za důležité mám udržení strategického angažmá státu v odvětví energetiky a ujasnění společné energetické politiky EU. Součástí řešení je i sílící systémový tlak na efektivní spotřebu využitím ekologické regulace (zelené daně) i ekonomické motivace (daňové úlevy).

122


123


★

Jedním z dalších typických strategicky významných zelených témat je odpadová koncepce. Diskutuje se nad cílem dosáhnout zvýšení míry využívání odpadu. To je nemyslitelné bez kvalitních recyklačních služeb, bez celého průmyslu odpadu. Německá města dnes recyklují kolem 50 % odpadu, česká města a obce za nimi výrazně zaostávají. Současná míra recyklace komunálního odpadu v ČR nedosahuje ani 10 %. Recyklací a kompostováním lze přitom snížit množství odpadků až o 80 %. Zelení radikálové dokonce v této souvislosti hovoří o koncepci tzv. nulového odpadu (snižovaní nerecykovatelných odpadků až na nulu). Obecněji však lze říci, že u znečišťujících látek nemůže být trvale udržitelná intenzita znečišťování větší než rychlost, jakou může být znečišťující látka recyklována, absorbována či zneškodněna. A udržitelná intenzita spotřeby musí odpovídat rychlosti, jakou mohou být neobnovitelné zdroje nahrazovány obnovitelnými. Bez politické podpory zůstane nová odpadová koncepce jen na papíře. V ČR by znamenala koncepce silnější recyklace investice kolem 15 miliard Kč. Miliardy na vybudování průmyslu odpadu budou přirozeně v konkurenčním vztahu k dosavadnímu systému spaloven a skládek, které stály také již nemálo miliard, a přitom ničí každoročně tisíce tun cenných surovin (papír, plasty, kovy a kompostovatelný biologický odpad). Klíčové firmy, které tuto oblast kontrolují, jsou skutečně vlivnými lobby na regionální i centrální úrovni politického rozhodování. Jako příklad jsou uváděny Drážďany, které v roce 1996 zrušily projekt spalovny jako drahý a zbytečný a rozhodly se pro kombinaci lepší recyklace a zařízení na mechanicko-biologické zpracování zbytků. Dnes řešíme problémy, které mohou souviset se završením dalšího dlouhého cyklu (tzv. Kondratěvovy vlny), spojeného s šířením technologických inovací. To si vyžádá souběh akumulačních procesů s ekologizací reprodukčního procesu. Struktura investičních pobídek by po zahrnutí ekologických nákladů přiblížila mezní efektivnost kapitálu udržitelnému zhodnocení. Technika není nepřítelem přírody – tento frankensteinovský komplex ekologických fundamentalistů je stejně absurdní, jako když krajní feministky viní z ekologických katastrof mužskou agresivitu. Vývoj lidstva byl a vždy bude provázen neustálým vymezováním se vůči přírodě a opakovaným obnovováním narušené harmonie. Jde o to, aby vývoj techniky byl v souladu s možnostmi dynamické rovnováhy. Nejrychleji rostoucí oblastí řešení problémů životního prostředí je tzv. malá ekologie. Velký význam mají na jedné straně místní samosprávy, na druhé straně lokální nátlakové skupiny. Ty umí organizovat lokální protesty, vydávat letáky, svolávat brífinky, horizontálně se propojovat, ale implementace účinné celkové strategie je soudě podle praxe nad jejich síly. Někdy mohou také sloužit odlišným partikulárním zájmům (viz sponzoring těchto iniciativ ze strany vlivných korporací). Současné místní ekologické hnutí a různé NGO jsou silně fragmentarizovány. Ekologická demokracie potřebuje

zastřešení po vertikále včetně celospolečenských (národních a nadnárodních) institucí. Je i výzvou pro alterglobalizační hnutí. Malá ekologie samozřejmě má i významný výchovný efekt. Malé energetické zdroje, ekofarmy, péče o místní zeleň – právě tady platí že „small is beautiful“. Souzní to mj. s myšlenkami britského ekonoma E. F. Schumachera, který hovoří nejen o decentralizaci energetiky, ale i o „buddhistické ekonomice“. Levice vychází z toho, že trh má být ovlivňován z altruistických i ekologických důvodů. Reformní koncept se zformoval zejména v zeleném křídle centristických sil sdružených kolem Socialistické internacionály. Vycházel v podstatě ze státního kapitalismu a z trhu se sociálními a ekologickými přívlastky. Pojem ekologického socialismu byl skoro zapomenut. Tento koncept se opíral o možnosti stabilizovaných nejbohatších zemí se silnými sociálně demokratickými tradicemi. Často byl ale zaplacen přerozdělováním zdrojů z chudších zemí a vývozem ekologicky závadných výrob do těchto zemí. V podmínkách krize a oslabení autority národního státu se stal málo účinným. A bez odstranění masové bídy v rozvojových zemích a chudoby vůbec je trvale udržitelný rozvoj nereálný. Se zelenými tématy souvisí i politika rozvojové pomoci. Nejde jen o řešení zaostalosti, chudoby, dluhů a o podporu tzv. good governance (pozor na negativní důsledky snah o tzv. vývoz demokracie), ale také o zdraví a environmentální vazby rozvoje v tom nejširším slova smyslu. I zde musí jít o investice do rozvoje, ovšem integrální s koncepcí trvale udržitelného života. Na konferencích OSN v Monterrey 2002 a Doha 2008 bylo potvrzen požadavek odevzdávat 0,7 % HND na rozvoj včetně 0,2 % HND pro nejchudší země. ČR je dnes hluboko pod touto hranicí a dosahuje pouze 0,13 % HND. Nespokojenost s dosavadními řešeními žene některé ekologické nadšence do náručí zvěstovatelů různých katastrofických scénářů. V intelektuálním prostředí byly populární antiglobalistické kritické spisky Noama Chomského (původní profesí lingvista), který se stal významným guru dnešních libertariánů. V poslední době proslula investigativní novinářka a účastnice antiglobalistických protestů Naomi Klein. Ta, opírajíc se pro někoho možná paradoxně o Miltona Friedmana, hlásá: „Jen krize vyvolává skutečnou změnu“ (viz její kniha Šoková doktrína, 2007). Její katastrofické vize světa nadnárodních korporací nadchnou každého, kdo se bojí o osud svobody i světové ekumeny, ovšem postrádají to hlavní, účinný projekt řešení. V systémové alternativě radikální levice mají struktury státu a trhu nový význam. Zájmy jsou zprostředkovány nejen trhem, ale i územní a výrobní samosprávou. Do procesu společenské tvorby hodnot by tak měla být lépe zahrnuta hodnota přírody a přírodních složek. Jde o společenskou objektivizaci rentních vztahů ke složkám životního prostředí a internalizaci nákladů zpětné vazby zejména prostřednictvím kriteriálních odvodů. Souvisí to s tím, že ekologické podmínky reprodukce jsou na rozdíl

124


125

★ Jiří Dolejš — Levice mezi minulostí a budoucností (2010) od období neřízeného drancování přírody už zahrnuty do hodnoty a péče o tyto podmínky pak přináší příslušnou rentu. Pro tuto alternativní variantu je neakceptovatelný nulový růst, ale kvalita růstu v souvislosti se saturačními procesy (dostupný kapitál a nové technologie). Poměr mezi přímými a nepřímými ekologickými nástroji je historicky podmíněn, ale respektuje ekologickou demokracii a suverenitu rozhodování občanů jako spotřebitelů i účastníků samosprávného rozhodování. Rozvoj prvků moderního socialismu se musí uskutečňovat nejen po linii sociálního státu, ale i po linii posilování demokracie a posilování ochrany a tvorby životního prostředí.

★

4 Kapitola IV.:

JINÝ SVĚT JE MOŽNÝ 4. 1. EUROPEIZACE A INTERNACIONALISMUS Humanismus je univerzalistický koncept a politická avantgarda se vždy snažila přiblížit se mu pomocí internacionalismu. To však neznamená, že by neměla využívat myšlenkové a kulturní bohatství příslušného kulturního okruhu. A evropská kultura je ohromným bohatstvím, které vznikalo celá staletí a jeho hodnota je neocenitelná, zejména za současné globalizace a šíření masové kultury. To samozřejmě neznamená, že podstatou pravého vlastenectví je, zda etnokracie zvítězí nad evropanstvím, a že se vrátí časy její svrchovanosti nad národními osudy. Politické, občanské evropanství je moderní projekt, který je zatím „v závorkách“. Evropa je ve srovnání třeba s Latinskou, ale i Severní Amerikou méně kulturně homogenní, byla a je v zásadě pluralistická, a tedy i specificky svobodomilovná. V diskurzu o Evropě se zrcadlí proces, jímž se vymaňujeme z hašteřivé a úzkoprsé provinciální politické kultury, ale i ze stereotypů daných gravitací bipolární geopolitiky, přenášejících i do našeho prostředí spor mezi zapadniky a narodniky. Stalinská účelová a povrchní kritika kosmopolitismu jako poklonkování Západu je dnes již minulostí. Evropská identita ale může vyrůstat jedině z evropské demokracie, která se rozbíhá pomalu. Rychle však přicházejí ti, kteří využívají národní mýtus, obracejí jej proti multikulturalismu a etnické toleranci. A občan hned nemusí rozeznat, že zájem národa je pak jen krytím pro zájem příslušných mocichtivých stranických elit. 126

127


★

V časech perestrojky se u nás objevilo heslo „Budovat společný evropský dům“. Po roce 1989 se přišlo s heslem návratu do Evropy. Mělo se na mysli propojení naší země se západní částí evropského kontinentu, jinak jsme samozřejmě nikdy součástí Evropy nepřestali být. Otázka byla, jakým způsobem toto heslo naplnit. Souběžně s tím probíhal proces vstřebávání výsledků studené války v Evropě a prohlubování dosavadní integrace. Pojem integrace obecně znamená slučování částí v celek. Objektivní příčinou mezinárodní ekonomické integrace je rozvoj výrobních sil, kdy nestačí pouze kooperační formy mezinárodních vztahů. 9. května roku 1950 byla ve francouzské vládě ministrem zahraničí Robertem Schumanem (1886 – 1963) navržena deklarace vyzývající ke vzniku Evropské federace. V této deklaraci je mj. věta: „Nadnárodně organizovaná Evropa může přispět k civilizaci vytvořením skutečné solidarity.“ Na evropském summitu v Miláně v roce 1985 byl proto tento den vybrán jako Den Evropy. Ano, skutečná solidarita nemůže být nacionální, a odstranění diskriminace, vyrovnávání pokroku či mírová aktivita, to jsou většinově uznávané hodnoty. Zlomem v té věci bylo jednání evropské tehdy ještě dvanáctky v nizozemském Maastrichtu v prosinci 1991. Tam se dohodl postupný a etapovitý vývoj k nadstátnímu celku bez vnitřních hranic. Na okrajích politického spektra vyvolává integrační úsilí velmi negativistickou reakci. Evropská integrace je prý jen nástrojem franko-germánského expanzionismu, popřípadě europeismus jen maskuje dirigismus „soudruhů“ z Bruselu. Tyto názory pak někdy pronikají i do serióznějších politických proudů. Kalkulují s nostalgií po době konstituování národních států, po době laissez faire, popř. krátkozrace hájí zájmy národní byrokracie v soupeření s byrokracií evropskou. Řevnivost národních států, tradující se už od středověku, je bariérou evropského sbližování, a zejména eliminace letitého protikladu Německa a Francie byla klíčovým momentem pro praktické nastartování evropské integrace. V této souvislosti se stala klíčovým tématem Evropská unie jako pokračování poválečných integračních procesů v západní Evropě, jako hospodářský a politický útvar, který výrazně ovlivňuje vývoj v Evropě i v samé České republice. EU vznikla na bázi tzv. maastrichtského modelu 1. ledna 1993. Necitlivé zavádění nadnárodní identity hrozilo od počátku četnými nestabilitami. Je také faktem, že vstup do EU lépe zvládaly země, které nevykazovaly tak velký rozdíl v ekonomické úrovni. Tento integrační model byl také od začátku kritizován zleva i zprava, ale stal se základem objektivního integračního vývoje a internacionalizace ekonomiky. Počátkem 90. let vycházela evropská radikální levice z toho, že vznikající EU je integrace s kapitalistickým obsahem a že může vést k prohlubování rozdílů v Evropě. Vyhlásila proto také boj proti maastrichtské smlouvě jako formě útlaku nadnárodním kapitálem usilujícím hlavně o maximalizaci monopolních zisků. Charakter organi-

zovaného lidového odporu vystihovalo heslo „Maastricht, takhle ne!“. Pouhý odpor vůči maastrichtské EU ale nemohl dát lidem východisko. Vždyť neúspěch evropské integrace by vedl k oslabení evropských států a ohrožení obyvatel Evropy. Chyběl ale projekt, jak spojit heslo socialistické Evropy s praktičtějším postupem na nejbližší desetiletí. KSČM se vždy v obecné rovině hlásila k evropskému rozměru své politiky, k evropskému odkazu světové civilizace, k podpoře sjednocování evropského kontinentu, které překoná jeho historii plnou konfliktů a svárů. Byla si vědoma toho, že to bude vyžadovat rozsáhlý konsensus širokého spektra politických sil a národů celého kontinentu. KSČM měla při vymezování svého evropanství vzácnou příležitost spojit novou zkušenost s razantní kapitalistkou transformací s letitou zkušeností s tzv. reálným socialismem. Tento průnik různých kulturních vlivů dává nenahraditelné východisko pro to, abychom do projektu budoucí Evropy přispěli svým vlastním způsobem. V podstatě jde o politickou soutěž, kdo přijde s lepším řešením pro Evropu. Získání bodů v této soutěži vyvrátí podezření, že snad radikální levice není proevropská, že je paradoxně druhým pólem protiintegrační politiky vedle české národovecké pravice strašící „eurobolševismem“ z Bruselu. V roce 1996 byl v KSČM schválen „Manifest pro demokratickou Evropu“ s osmi základními prioritami evropské politiky strany. KSČM v tomto manifestu požadovala Evropu ekonomické prosperity, Evropu, která bude umět využít obrovský výrobní potenciál a současně vyrovnávat ekonomické úrovně jednotlivých zemí. KSČM požadovala Evropu vědy a techniky, Evropu, která podpoří svobodu výzkumu i přístup k potřebným technologiím a zabrání zneužití vědeckých a technických objevů k antihumánním účelům. KSČM požadovala Evropu sociálních jistot. Jde o uznání Evropské sociální charty včetně doplňkového protokolu z roku 1988. Jde ale také o odbyrokratizované sociální jistoty s co největší rovností šancí a umožňující diverzifikovaný životní styl. Světová civilizace se dnes otřásá globálními problémy. Manifest za demokratickou Evropu si uvědomoval, že svět má více civilizačních center, a jedním z nich je Evropa. Růst kulturnosti a společenského intelektu je tažnou silou kvalitativního růstu. Evropa národů s právem na sebeurčení neznamená šíření nacionalistických iluzí. Prioritou je také upevňování struktur občanské společnosti rozšiřující prostor pro samosprávné a participační prvky a demokratizace rozhodovacího systému Evropské unie. Do budoucna je klíčovou otázkou vytvoření systému evropské kolektivní bezpečnosti, eliminující nové napětí i nové rozdělení Evropy. Evropa, která je bohatě rozrůzněná a přesto sjednocená, má k tomu lepší předpoklady než jiné kulturní okruhy. Má ohromné intelektuální i materiální zdroje. Má pozitivní tradice i bolestivé zkušenosti. A právě proto je třeba se v evropské politice vyhýbat vulgarizacím. I kritika musí umět rozlišovat a vnímat i pozitivní evropské zájmy.

128

Kapitola IV.: Jiný svět je možný

129


★

Osa Berlín-Paříž bývá někdy předmětem ostřejší kritiky než velmoci mimo EU. Nelze zpochybňovat, že Francie a Německo mají své mocenské zájmy uvnitř EU i mimo ni. Hájit zájmy menších států EU ale neznamená být proti výběrové podpoře pilotních států EU jako předpokladu větší emancipace Evropy vůči USA. Důležité je to zejména dnes, kdy se strategická osa Washington – Moskva snaží jednat přes hlavy svých evropských partnerů a zvýšit svou globální sílu i na úkor síly EU. Politický svorník nad Evropou předejde tomu, aby si ji zase rozebírala svým vlivem různá impéria jako v dobách bipolárního světa. V době globalizace silnější Evropu prostě v dlouhodobé perspektivě potřebujeme. Samostatným problémem se stal přístup levice k rozšiřování kritizované EU na východ, včetně termínu a připravenosti zemí východní Evropy na vstup do EU. U levice starých členských zemí EU převládala podpora hromadného rozšiřování EU. Souviselo to jednak s odmítáním elitářského konceptu „Festung Europa“, jednak s možností získání nových spojenců na novém území pro konkurenční boj s kapitálem a politickou pravicí. Členství v EU pro východoevropskou levici znamenalo přijetí standardů právního státu či posílení odborářských práv. Zrodila se také idea zpracování společné alternativy přístupových dohod. Tato myšlenka však zůstala nenaplněna.V české veřejnosti se před vstupem ČR do EU objevovaly různé názory na budoucnost evropské integrace. Těch, kteří apriorně odsuzovali celý integrační projekt jako protinárodní či imperiální, bylo málo. Většina se stavěla za evropskou integraci, ale někteří odmítali to, v jakém tvaru se přenáší část suverenity členských zemí na nadnárodní úroveň. Mnozí také kritizovali vyjednané přístupové podmínky. Většina našich občanů (77 %) se nakonec ale rozhodla v referendu pro EU i s jejím projektem politické a měnové unie. Přes možné kritické výhrady prostě už nechtěli účast ČR na objektivním integračním procesu odkládat. Největší podporu dávali EU voliči ČSSD a KDU-ČSL. Ale i volič ODS se většinově (z více jak 4/5) přikláněl k proevropské volbě a postoj ODS tehdy zněl „kritické ANO“ pro EU. Známý konzervativně národovecký kritik EU prezident Václav Klaus tehdy pouze vyzval občany k účasti v referendu. Mluvil přitom o strachu z vytrácející se homogenity české společnosti, ale sám přihlášku ČR do EU podepisoval. A skuteční liberálové heterogenitu společnosti vnímají spíše jako potenciál. KSČM tehdy zvolila tzv. měkké ne. Rozhodně nešlo o žádné nacionální protivení se objektivním procesům či o jiný fundamentalismus. Nedoporučila sice tehdy svým voličům ANO, ale jasně prohlásila, že dlouhodobě je pro socializující evropskou integraci, a to i v podobě EU. Z 3,4 milionu volících, kteří v roce 2003 hlasovali pro vstup do EU, bylo nakonec cca 200 tisíc voličů KSČM. Sám jsem se tehdy aktivně a neskrývaně vyslovil pro členství ČR v EU, stejně jako řada dalších poslanců a senátorů za KSČM. Sice

jsme byli proto některými vášnivými kritiky EU označeni za škůdce, ale kritika nakonec nešla až do hrdel a zvítězil rozum nad názorovými rozdíly. Učit se pohybovat po evropském hřišti se ukázalo jako důležitější, než trucovat v koutě, když je proces integrace Evropy rychlejší, než proces její socializace. V následných volbách do Evropského parlamentu pak získala KSČM s tímto otevřeným stanoviskem přes 20 %. Čeští voliči totiž především chápou realitu dnešního zmezinárodnělého světa. Pro střední Evropu nebyl zrovna přitažlivý turecký model, tedy že budeme v NATO a nebudeme v EU. A spojení s EU i přes své problémy nakonec podle mého názoru přispělo k vyššímu hospodářskému růstu v letech 2004 – 2008. Někdejší konjukturalismus euronadšenců a euroskeptiků mezitím už poněkud vyprchal. Jako členský stát EU dnes můžeme ovlivňovat další vývoj jejího vnitřního uspořádání. Tvar konečného kompromisu ovlivní síla a přesvědčivost jednotlivých aktérů debaty. Povědomí občanů o evropských institucích je ale stále velmi nízké a další vývoj EU se vymyká jejich každodenním zájmům. Asi je pochopitelné, že levice vidí v integraci možnost společné základny pro zlepšení sociálních podmínek, zajištění míru a bezpečnosti. Tady kritizujeme fakt, že EU chybí smluvní zakotvení v sociálně tržním hospodářství a že obrana EU je stále příliš provázána s globálními ambicemi USA (potvrzuje to praktická absence diskuse o evropském pilíři raketového štítu USA v evropských institucích). Viditelně stále více působí rozpor mezi sociální agendou EU a rostoucími náklady globální konkurence. K posilování sociálních standardů má dnešní EU zejména po svém rozšíření v letech 2004 a 2007 o chudší země dál, než kdy před tím. Daleko má ale i k nějakému postimperiálnímu ideálu, který by byl zárukou, že EU nebude vtažena do nových závodů ve zbrojení. I když se zatím nedá mluvit o nástupu nové militarizace Evropy, dochází pod tlakem USA k příklonu EU k silovým řešením. Někteří skeptici by v evropské integraci rádi zařadili zpátečku. Místo vize EU jako politické unie zdůrazňují spíše rovinu pouhé spolupráce mezi jednotlivými národními státy a budování společného prostoru pro vzájemný obchod s minimem politické ingerence (optimum se vidí v Evropském sdružení volného obchodu, popř. v pojmu Organizace evropských států). Pouhá liberalizace není řešením současné oligarchizace ekonomiky a politiky. Chtít návrat EU před Maastricht je sice legitimní, osobně ale v něj nevěřím. Demokraticky projednaná pravidla pro nadnárodní úroveň jsou pro malé země myslím lepší zárukou, než pouhé mezinárodní vztahy. Na řešení však existují různé názory i uvnitř jednotlivých stran. Na hranu legitimity se dostávají ti, kteří se profilují doslova xenofobně a kalkulují, že vydělají na nacionálním populismu, pokud by došlo k bolestnému rozpadu evropské integrace. Strategie obranářského nacionalismu a zdůrazňování etnických kritérií je

130


131


★

mimo čas a prostor – jádrem současného vlastenectví je společný přístup k civilizačním hodnotám. V multikulturní Evropě je jiný přístup neefektivní. Průnik nacionalismu do politiky ohrožuje integrační proces. Občané v referendu v roce 2003 hlasovali nejen pro vstup do EU, ale i pro cestu tvorby EU jako politické unie. Výhrady na toto téma jsou tedy liché. Jestli někomu vadí politická subjektivita EU a chce návrat k pouhé mezinárodní spolupráci národních států, tak to má říci rovnou, a ne se schovávat za různé ideologické clony. O zakotvení ČR v evropském politickém soustátí bylo již rozhodnuto. A v dnešním světě potřebujeme takové zakotvení možná více, než kdykoliv před tím. Touto poznámkou mám na mysli i kritické vymezení vůči tónu, který do veřejného diskurzu vnáší hlava našeho státu. Vystoupení Václava Klause působí dojmem, že záměrně odmítá pochopit podstatu sdílené suverenity. Argumentace národní suverenitou totiž obchází fakt, že tato nezaniká, ale je částečně nahrazena suverenitou vykonávanou společně v rámci soustátí EU. Evropský rozměr politiky KSČM předpokládá „odklausovat“ náš přístup k EU. Nelze být v zákrytu za prezidentem, u kterého nechuť ke vzniku politické subjektivity EU přerůstá v rozdávání nálepek jako europeisté, human-rightisté, environmentalisté, NOG-isté a jiná škodná. Kritikové posilování EU rádi používají vlastenecký tón. Buďme vlastenci, nikoliv nacionalisté. Myšlenku vlastenectví je třeba bránit před indoktrinací nacionalismem, před rozněcováním starých nepřátelství. Každý slušný člověk by měl mít zájem na místě, ve kterém žije – to je podstata vlastenectví. Ale vlastenectví by nemělo být zaměňováno za národovectví nebo dokonce nacionalismus. Kdo politicky kalkuluje s emocionálním strachem z cizích vlivů, hraje podivné hry s námi i s Evropou. Vrcholem hlouposti je pak přirovnávání EU k „Třetí říši“, Lisabonskou smlouvu k protektorátu a proevropského poslance Cohn-Bendita k říšskému protektorovi Heidrichovi. Proevropsky kritický postoj znamená být aktivními občany EU. Není proč scházet z cesty tvorby EU jako politické unie s ambicí být konkurenceschopná v globalizujícím světě. Myslím, že levice by se neměla kvalitní politické integrace Evropy bát. Naopak, v politicky silně diferencované Evropě je to logický krok. Hrozba nestability nás jen vede k více gradualistickému přístupu a větší konkrétnosti při řešení evropského regulačního mechanismu. Těch, co si myslí, že sociální a ekologická legislativa je jen plevel, je přeci jen menšina. Nekontrolované bujení eurokracie však činí takovou regulaci málo účinnou a obrací veřejnost proti celému projektu. Základem politické identity měl být návrh Ústavy EU zpracovaný Konventem (tzv. euroústava). Na tento návrh se útočilo zprava i zleva, a když při svém ratifikačním procesu narazil ve Francii a Holandsku, u odpůrců EU zavládlo nadšení. Ve skutečnosti ale nabylo na významu heslo „Šance pro lepší ústavu“. Dříve nebo později takový dokument vznikne, ale na přijatelné, skutečně ústavní a občanské alternativě se bude pracovat

složitě a dlouho. Integrace by měla gradovat, ale působí složitá struktura zájmů, zátěží jsou probouzené historické konflikty a dělení států podle etnických hledisek. Osobně si dovedu nakonec představit i nějaký minimalistický federální model. Léta jsme koneckonců žili v poměrně funkční česko-slovenské federaci. K takovému propojení skoro třiceti zemí ale vede ještě dlouhá a klikatá cesta. Osobně se také cítím stejně českým občanem jako občanem EU. Urychlené vytvoření masově zažité evropské identity je ale zatím dost romantická představa. Pro nejbližší léta bude nutné stanovit přiměřenější cíle. Proto také Lisabonská smlouva představuje jen dílčí, i když možná nekvalitní doplnění existujícího právního rámce EU, a ústavní soud by proto na ní neměl najít nic protiústavního. Spor o federalistický superstát či o ústavní suverenitu členů EU není sporem těch, kteří jsou schopni se ztotožnit s určitou politickou subjektivitou EU. Ti by měli vést praktičtější debaty. Stále je nízká konzistence struktur a institucí EU s jejími cíli, důrazněji je třeba odstraňovat tzv. demokratický deficit – tj. zvyšovat úlohu zákonodárné moci v EU. Naopak, nelze apriorně odmítat myšlenku dělené suverenity či většinového rozhodování, stejně jako pravidel multikulturního soužití. O optimálním tvaru společných či sdílených kompetencí se zatím kupodivu diskutovalo pramálo. Klíčové jsou zejména debaty o reformě Společné zemědělské politiky a o ukončení přechodných období, přijatých při našem vstupu do EU. Strategický význam má především energetická politika EU a podpora vědy a inovací. Spory se vedou o evropskou zahraniční a bezpečnostní politiku. A je tu spousta dalších témat, jako například pravidla flexibilizace práce, harmonizace firemních daní, ale i genderová demokracie. Zvládat takové výzvy je rozhodně lepší, než se dělit na „eurohujery“ a „eurofóby“. Po zablokování euroústavy dostala i levice možnost zapojit se do hledání lepšího smluvního základu pro EU. Vznikl ústupek v podobě tzv. Lisabonské smlouvy. Přestože šlo o dokument strategické povahy, diskuse k ní je smutnou směsicí populismu a prázdného ideologizování. Souboj úslužných přitakávačů a vlastenčících odpůrců mnoho o meritu neprozradil a lidé se od této pro ně neuchopitelné materie s nezájmem odvraceli. Odvraceli se tak ale i od budoucnosti Evropy. Silnou Evropu spojenou dobrým smluvním základem potřebujeme. Zařadit zpátečku před maastrichtskou smlouvu by znamenalo vracet se do doby bipolarity, na úkor samostatnější evropské perspektivy. Skutečné partnerství s Washingtonem i s Moskvou ale vyžaduje silnou EU. A platí také, že dobrá společná pravidla chrání malé státy lépe, než pouhé mezinárodní vztahy. Pokud vrátíme debatu ke kvalitě smluvního rámce EU, tak chybí zejména věcné bilanční zvažování kladů a záporů tohoto obsáhlého textu, ze kterého by vyplynulo, zda Lisabonská smlouva spíš České republice pomůže, anebo zda jí spíš uškodí. Smlou-

132


133


★

va z Nice už nevyhovuje, kritizován je ale i návrh z Lisabonu. Neproběhla dostatečná diskuse o tvaru přenesených kompetencí a také o jejich účinné demokratické kontrole. Koordinace hospodářských politik je na prahu krize bezzubá. Nedělat nic nejde, globalizující svět je v pohybu a svůj vliv bude mít i finanční a hospodářská krize. Pro mne je jasnou prioritou efektivní fungování EU s posílenou subjektivitou. Jestliže se většinové rozhodování od roku 2014 rozšíří ze 137 na 187 oblastí a zúží se tak používání veta, je to jen důsledek potřeby přijímat rozhodnutí. Detaily „geometrie“ moci jsou výsledkem určitého kompromisu. Argumentace vahou a hlasu českého zástupce v Radě EU by neměla být přeceňována. Oceněn by měl být mechanismus dvojí většiny, systém žlutých, oranžových a červených karet. Lisabonská smlouva rozšiřuje působnost Evropského parlamentu z 20 na 80 oblastí, posiluje i úlohu národních parlamentů. Ve věci reálné kontroly evropské exekutivy ale nepřekročily tyto úpravy kritickou mez. Takzvaný demokratický deficit EU trvá i nadále. Lidé nemohou příliš rozhodovat, kam půjde EU, a ztrácejí tedy k této instituci vztah. Obhájci Lisabonské smlouvy tvrdí, že jde o jeden s postupných kroků k odbyrokratizování EU. V rozporu s touto tezí je klesající volební účast do Evropského parlamentu. Lidé si prostě myslí, že politici staví Evropský dům od střechy a na obavy jeho obyvatel neslyší. Pak se ale nedivme, že nepřiloží ruku k dílu. Populisté různého ražení využívají toho, že se obavám občanů nevěnuje dostatek pozornosti. Strach, že nás dožene minulost a budou relativizovány majetkové jistoty, není řádné novum. Také odpůrci integrace vytahují sudetskou kartu a přijetí Lisabonské smlouvy přirovnávají k mnichovskému diktátu. Chybějící garance ze strany Bruselu ve věci Benešových dekretů jsou využívány v argumentaci proti EU. Chybí jasné slovo, že retroaktivita v evropském právu není možná a že Evropský soudní dvůr ani nemůže postupovat jinak, než jak už v minulosti postupoval Evropský soud pro lidská práva. Jak reálná je hrozba, že někteří z milionů sudetských Němců uspějí díky Lisabonské smlouvě s žádostí o navrácení majetku? Faktem je, že německá vláda je opatrná, pokud jde o vztahy se sousedy a nevychází těmto požadavkům vstříc. Zájmy tenčícího se počtu jednotlivců jí nestojí za to. Pokud by byl někdo z odsunutých s žádostí o určení vlastníka ke svému bývalému majetku u našich soudů odmítnut, může zažalovat naše úřady kvůli domnělé diskriminaci u Evropského soudního dvora. Obdobné žaloby ale Evropský soud pro lidská práva zamítal. Proč by měl ESD v Lucemburku postupovat jinak? Mnozí občané se obávají, že je ohrožena Evropa jako kontinent míru. Nechtějí se podílet na nákladech globální nadvlády někoho jiného. Možná pochopí potřebu Evropy budovat vlastní bezpečnost a vlastní vojenské kapacity. Bližší mírové tradici Evropy by bylo opřít takovou politiku o obrannou, neimperiální doktrínu a vyhnout se vojenským dobrodružstvím, do kterých je Evropa zatahována. Nevojenské řešení bezpečnostních hrozeb v Evropě si zaslouží více pozornosti.

Za zcela absurdní bych považoval, kdyby se v diskusi nad Lisabonskou smlouvou ocitl v zákrytu pravý a levý okraj české politické scény. Levice přeci neoponuje politickou subjektivitu EU, ale její nedostatečně demokratický a sociální obsah. Už před lety deklaroval například Jürgen Habermas podporu postnacionální Evropě využívající tradice efektivní regulace. Spojit trh se sociální a environmentální odpovědností není proti volnému pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu. Dává šanci zvládnout lépe i nastupující krizi. Sociální a ekologické standardy nejsou plevel a do evropského modelu podle mého přesvědčení rozhodně patří. K prointegrační orientaci se v Evropě hlásí i lidé vyrůstající z tradice antifašismu a demokratického komunismu. Symbolicky to vyjadřuje například Altiero Spinelli, člověk, který prošel fašistickými lágry, člen Italské komunistické strany, který po válce spoluzakládal hnutí evropského federalismu a v 70. letech se stal eurokomisařem pro průmysl. Takový člověk by nikdy nepřijal nacionální argumentaci proti Evropě. Podobnou osobností je někdejší členka Konventu pro evropskou ústavu za německou PDS europoslankyně Sylvia-Yvone Kaufmannová. Zejména levicově smýšlejícím, ale ne jenom jim, lze doporučit její knihu „Linke Irrtürmer und populäre Missverständnise zum Vertrag von Lisabon“ (Hamburg 2008). Místo apriorních odsudků se snažila věcně objasnit některá nedorozumění. Například vysvětluje, že v EU není smluvně navždy dán kapitalistický hospodářský řád. Ekonomické poměry se mohou demokraticky měnit a samotný návrh smlouvy dokonce postuluje sociálně tržní systém. Praxe v EU se nyní pohybuje spíše v oblasti liberálního středu. Budovat EU jako unii sociální solidarity je jistě pochod na dlouhé trati. Dnes jde možná pod tlakem globální konkurence k zpevňování některých standardů dál než před lety. V realitě hospodářské krize bude však jistá ingerence veřejné vlády nutná a perspektivně bude příhodnější investovat spíše do kvality lidského faktoru a modernizace výrobní základny Evropy, než soupeřit v mzdovém a daňovém dumpingu. KSČM svou kritiku ratifikačního procesu soustředila na to, že měl proběhnout stejně jako vstup do EU cestou referenda. Převažoval odmítavý postoj, i když někteří jednotlivci více akcentovali potřebu nějakého kompromisu (komunistický senátor Balín dokonce při parlamentní ratifikaci hlasoval pro Lisabonskou smlouvu). Lisabonská smlouva byla nakonec přes obstrukce zejména ze strany části ODS a prezidenta Klause ratifikována, ale je asi jasné, že potřebujeme lepší smlouvu. Levice tedy musí konečně začít bez populismu a pozitivně formulovat základní rysy této inovace – jakou chceme Evropu v horizontu roku 2020. EU tvoří v podstatě staré průmyslové země. Modernizace ekonomiky tudíž patří mezi objektivní cíle. Levice proto nemůže odmítat cíl přeměny energeticky a ekologicky náročné ekonomiky v ekonomiku znalostní, plně konkurenceschopnou s vývojem ve světě. Tento cíl si vytkl dokument „Lisabonská strategie“ z roku 2000. Pomocí

134


135


★

investic do vědy a výzkumu, užší spoluprací univerzit s ekonomikou, důrazem na kvalifikovanou a flexibilní pracovní sílu a high-tech měla EU dosáhnout tohoto cíle do roku 2010. Dnes je jasné, že se EU tohoto cíle dosáhnout nepodaří. Naléhavost tohoto úkolu se ale ještě zvýšila v kontextu s globální krizí. Bude třeba čelit jak stagnaci evropského vědecko-výzkumného komplexu, tak narůstající tvrdosti trhu práce. Se vztahem alternativní levice k EU jako politické a měnové unii souvisí i názor na projekt společné evropské měny. Vznik Evropské měnové unie (EMU) zahájil druhou etapu maastrichtského procesu a byl schválen ještě evropskou dvanáctkou v roce 1991. V předstihu měnovou unii připravoval Evropský měnový institut, který se pak proměnil na Evropskou centrální banku. Příprava nebyla jednoduchá, napětí mezi měnovými a finančními politikami vedlo ke krizi Evropského měnového systému (EMS), který evropské měně předcházel. EMU nakonec vznikla podle plánu v roce 1999 a měla zpočátku jedenáct členů. Také ve vztahu levice k EMU můžeme zažít emotivní debaty, které se míjejí s podstatou problému. Řada občanů má o euru jen mlhavé představy a stavidla populismu se tak zvedají. Objevují se i názory, že je třeba tento projekt pohřbít. Ale jde většinou o lidi, kteří buď z určitých geopolitických východisek brání pozici amerického dolaru před konkurencí, anebo z národně konzervativních pozic přeceňují prostor, který dnes objektivně mají pro měnovou politiku malé a ekonomicky slabé státy. Na sklonku svého života si zavěštil zánik eura i známý ekonom Milton Friedman – eurozóna ale existuje dál a dokonce se rozšiřuje. Volná měnová konkurence je už jen fikcí katedrových ekonomů. Spíše jde o to, že tzv. měnová kotva zvyšuje citlivost na rozpočtovou politiku se všemi sociálními důsledky. Vztah KSČM k euru souvisí s tím, že ke vstupu do eurozóny jsme se již zavázali, a to při vstupu ČR do EU v roce 2004. Hlas v tehdejším referendu byl i hlasem pro přijetí společné měny. Jde o další integrační etapu založenou již při vzniku EU. Podporujeme-li politickou integraci v Evropě jako objektivní potřebu, je přijetí eura jenom jejím logickým důsledkem. Nejde jen o úspory v oblasti jištění kurzových rizik a nákladů na směnu měn. Jde o měnovou stabilitu v rozsáhlém hospodářském prostoru a ani v konkurenci globálních platidel by Evropa neměla být outsiderem. Co je podstatou výzvy před kterou stojíme? Výsledek referenda v roce 2004 byl kladný, pro vstup do EU byli i mnozí komunisté, to ale neřeší termín, kdy máme v ČR euro přijmout. Ještě v roce 2003 přijal kabinet Vladimíra Špidly spolu s ČNB dokument „Strategie přistoupení ČR“, ve kterém se počítalo s přijetím eura v letech 2009 nebo 2010. Vzpomínanou podmínkou bylo dát do pořádku veřejné finance, aby splňovaly tzv. maastrichtská kritéria. Jejich naplňování sledují Konvergenční programy projednávané v ECOFINU (ministři financí EU). To, jak už dnes víme, se nepodařilo, ba naopak.

Při přípravě přechodu k euru ale nejde jen o formální kritéria rozpočtové stability. Společnosti jako celku by mělo jít o to, vyhnout se při přechodu na euro různým sociálním i hospodářským nestabilitám. V předstihu je třeba se připravit na dopady přechodu na euro na zahraniční obchod a na konkurenceschopnost firem. Půjde o hodnotu kurzu, který nakonec zvolíme, ale pravděpodobné další snížení rozdílu mezi paritou kupní síly a reálným kurzem oslabí devalvační polštář. Potíže firemního sektoru pak mohou zvýšit nezaměstnanost. Mnohé české firmy obchodující s eurozónou již dnes přecházejí na účtování v euru a i mnohé domácí transakce jsou realizovány v eurech. ČR nyní používá režim řízeného plovoucího kurzu, ve kterém koruna postupně posiluje (dosahovala až 34 Kč, ale klesla i pod 25 Kč). Vstup do eurozóny znamená 2 roky předem zafixovat kurz. To samo o sobě ale neznamená zafixování zaostalosti ČR. Pokud však bude přijetí eura předcházet přehnaná rozpočtová restrikce, může to prohloubit zpomalení hospodářského růstu a vyvolat i další sociální problémy. Navíc právě eurozóna je oblast, která už dnes za nízkou inflaci platí nižším hospodářským růstem, což může po vstupu do EMU komplikovat další přibližování naší ekonomické úrovně vyspělejším zemí EU. Otázkou je, zda se na tomto nízkém výkonu podílí přepjatá protiinflační politika Evropské centrální banky, anebo spíše strukturální problémy v zemích zóny. Na druhou stranu ČNB v podstatě jen s malým zpožděním kopíruje politiku ECB. Ekonomická úroveň ČR se v době vstupu do eurozóny může pohybovat na 4/5 průměru EU. Je třeba si proto ujasnit, jakou rozvojovou strategii by ČR zvolila už pro podmínky členství v této zóně. V této souvislosti je třeba připomenout i diskusi o pružnějším pojetí mechanismu tzv. Paktu stability, který v krizi není dodržován většinou zemí EU. Přijetím společné měny ČNB ztrácí samostatné rozhodování o úrokových sazbách a bude se pouze spolupodílet na jejich definování ve frankfurtské ECB. Vlastní měnová politika není samozřejmě pro otevřenou ekonomiku ČR s mechanismem plovoucího kurzu samospasitelná. O nezávislé měnové politice se dnes už dá hovořit jen s výhradami. Pravdou ale je, že současné poněkud nižší úrokové sazby byly lákadlem pro investory. A po vyčerpání možností i daňového dumpingu (dál snižovat daně není reálné) se bude tlak významných ekonomických kruhů plně soustřeďovat na snižování nákladů práce, nebo na kompenzace z veřejných rozpočtů. Možnosti prosadit se v oblasti necenové konkurence totiž sice existují, ale patří k těm nejnáročnějším. Jako politik se při debatách s občany setkávám s řadou různých obav. Souvisí to s tím, že na některá rizika vláda nezná odpověď. Ale také s tím, že se diskuse některým tématům nevěnuje dostatečně. Bují pak populismus – buď na straně nekritických nadšenců pro euro, nebo na straně těch, co k němu mají negativistický vztah. Příkladem může být strach, že přijetí eura v ČR bude znamenat výraznou inflaci. Rozdíl cenových hladin mezi EU a ČR totiž naznačuje možnost určitého cenového pohybu.

136


137


★

Jenže ekonomika ČR je už propojená s trhem EU nyní a cenové rozdíly existují i mezi dlouholetými členy EU. Srovnání ostatních zemí eurozóny ukazuje, že vliv přijetí eura na jejich cenovou hladinu dosahoval jen řádu desetin procent. Psychologický pocit zdražování souvisel s efektem zaokrouhlování (známé zejména z Německa, kde působila i nostalgie po oblíbené marce). Od 1.1. 2007 vyměnilo Slovinsko svůj tolar za euro a spotřebitelské ceny to zvedlo o 0,3%. Obdobně panuje nedostatečná informovanost o přepočtu úspor, hodnot sociálního a zdravotního pojištění a o dalších otázkách spojených s přechodem na euro ve veřejném sektoru. Dnes je v eurozóně již většina zemí EU (16 z 27). Původní jedenáctka už byla čtyřikrát rozšířena. Poprvé dost nešťastným způsobem v roce 2001 o Řecko (bylo přijato díky falšování statistik), pak v roce 2007 o Slovinsko, v roce 2008 o Kypr a Maltu a naposledy od roku 2009 o Slovensko jako první zemi ze skupiny Visegrádu. Pro posílení eurozóny je nyní důležité, jak se rozhodnou staré a poměrně bohaté země EU, jako je Švédsko a Dánsko. Zvláštním případem je Velká Británie, jejíž libra je významné mezinárodní platidlo a je považována za potřebnou k udržení země jakožto samostatného centra finančního světa. Přehnané zpevňování eura vůči dolaru a libře a vyšší úrokové sazby činí eurozónu méně zajímavou. Britský případ ale nic neříká o situaci v ČR. Dopady světové hospodářské krize a zhoršení parametrů veřejných financí termín přijetí eura oddalují zřejmě někam za rok 2013. Důležité pro to je, aby euro pro občany ČR nebylo hrozbou, ale výhodou. Specifickým problémem europeizace je integrace levice v mezinárodním měřítku. Připomeňme, že III. internacionála v Moskvě nejdříve zdegenerovala na stalinismus a po druhé světové válce byla z taktických důvodů rozpuštěna. Nahrazena byla mezinárodními poradami komunistických stran s hegemonií KSSS. Tento mechanismus po roce 1989 zanikl. Čtvrtá internacionála, kterou v roce 1938 v Paříži založil Trockij, nikdy nedokázala získat masovější základy. KSČM vždy mluvila o potřebě akční jednoty evropských levicových stran, která by vycházela ze zásady respektování objektivních a subjektivních podmínek a zabezpečila shodu v zásadních evropských otázkách. Institucionalizaci této spolupráce chápala jako přirozený důsledek vývoje, a ten byl po roce 1989 v řadě ohledů divergentní. To se projevilo i na úspěšnosti pokusů vytvořit nějakou novou institucionální platformu pro koordinaci hnutí. KSČM se přesto snažila nebýt zaujatá vůči jakékoli diskusi a zdůrazňovat věci a prvky, které různé strany spojují, a budovat mosty pro vzájemné porozumění. Důležitým nástrojem integrace alternativní levice v Evropě se stala Strana evropské levice (European Left Party), která vznikla po vzoru podobných evropských stran. SEL byla založena 14 evropskými stranami na svém ustavujícím sjezdu v Římě v květnu

2004. Zakládající členské strany byly KS Rakouska, Strana demokratického socialismu (ČR), Estonská sociálně demokratická dělnická strana, Francouzská komunistická strana, Strana demokratického socialismu (SRN), SYNASPISMOS (Řecko), Dělnická strana (Maďarsko), Strana komunistické obrody (Rifondazione, Itálie), Strana socialistické aliance (Rumunsko), Strana komunistické obrody (San Marino), KS Španělska, Sjednocená alternativní levice Katalánska, Sjednocená levice (Španělsko) a Švýcarská strana práce. KSČM také vyslala svou delegaci na zakládající sjezd SEL v Římě pod vedením Miloslava Ransdorfa, který v lednu 2004 v Berlíně odvážně podepsal za KSČM výzvu k založení SEL, i když byl některými svými spolustraníky v Praze za to kritizován. KSČM do Říma svou delegaci vybavila usnesením, ve kterém obecně deklarovala svůj zájem o členství v SEL. Bohužel, při vytváření SEL se začaly projevovat některé problémy. Šlo jednak o vliv v strukturách EU, jednak o vztah k minulosti komunistického hnutí ve 20. století. Delegace KSČM nakonec rozhodla nevstupovat do SEL. Po návratu z Říma bylo potvrzeno, že KSČM se v SEL stane aktivní stranou s pozorovatelským statutem. Dodnes existuje platné usnesení, že se plnohodnotným členem chceme stát, jen co se vyřeší sporné otázky. Vztah KSČM k SEL odkrývá některé problémy vzájemných vztahů mezi stranami alternativní levice a některé problémy identity KSČM. Ve vztahu ke komunistické minulosti vykrystalizoval v dokumentech SEL symbolicky problém ojedinělého pokusu o přehodnocení osobnosti Stalina a odmítání kritiky stalinismu. I když to působilo i na diskuse v KSČM, v takhle otevřené podobě to mělo jen okrajový význam. KSČM má totiž ve svém programovém dokumentu z kladenského sjezdu KSČM také explicitní ohrazení vůči stalinismu. Bylo by tedy bizarní kývnout na tento druh argumentace. Proč se stát rukojmím těch stran, které se ještě nedokázaly vypořádat se svou stalinskou minulostí? Sebereflexe KSČM vůči bývalému režimu má však složitou generační i individuální dimenzi a pouhé vymezení v dokumentu z roku 1992 ji zjevně neřeší. Delegace KSČM proto tehdy v Římě navrhovala vypustit slovo „stalinistický“ z formulace ve Stanovách SEL: „Činíme tak v bezvýhradné polemice s nedemokratickými, stalinistickými praktikami a zločiny, které byly v absolutním rozporu se socialistickými a komunistickými ideály.“ Političtí partneři KSČM se však rozhodli, že pro ně má ponechání pojmu „stalinismus“ v textu zásadní význam. Evidentně je chápání tohoto pojmu komunisty ve střední a východní Evropě jiné než u většiny západoevropských levicových stran (k této problematice viz kap. 1. 2). Konzervativní křídlo komunistického hnutí líčilo SEL jako krok k sociáldemokratizaci. Většinou si ale kritici SEL takticky kladou podmínky, kdy pro ně bude SEL akceptovatelná, než aby přímo odmítali vstup do ní. Zejména mají za to, že bude přijatelná, pokud získá celoevropský charakter včetně členství Komunistické strany Ruské

138


139


★

federace. Dále považují členství v SEL za nepřijatelnou formu faktického uznání EU komunistickým hnutím. Na I. sjezd SEL v Athénách v říjnu 2005 jela delegace KSČM již v čele s novým předsedou Filipem. Nadále zůstala jako pozorovatel s tím, že formulovala připomínky k Stanovám SEL – šlo o otevření SEL stranám mimo EU a otázku rozhodování konsensem (dílčím problémem bylo individuální členství a otázky financování SEL podle kritérií Evropského parlamentu). KSČM stojí, pokud jde o SEL, mezi dveřmi, což odráží i vliv pragmatiků, kteří si nechtějí zcela uzavírat žádnou cestu, ani tu evropskou. Někteří si myslí, že by KSČM mohla v SEL svými postoji korigovat některé programové rozdíly, za kterými ale lze tušit i vlivy geopolitické. Toto napětí mezi západoevropskou a východoevropskou komunistickou levicí poněkud připomíná někdejší hodnocení rozpadu II. internacionály, kdy se socialisté stavěli za ambice svých vlád. Nový předseda Filip zvolil poněkud evropštější tón, čímž naznačil i určitý most mezi tradičně rusofilními „bolševiky“ a eurooptimistickými sociálními demokraty. Pozorovatelský statut umožnil KSČM aktivní účast v SEL a zároveň udržení přátelského vztahu k jejím oponentům (zejména řecká KKE a mnohé strany z bývalého SSSR). KSČM to chápala jako nutný kompromis, kterým autorita KSČM zabrání hlubšímu rozštěpení evropské levice. Realita dvou bloků evropské levice dělených geograficky, ale i ideologicky však trvá nadále. Navíc se zkomplikovaly i vztahy mezi komunistickou a radikálně zelenou levicí. Pragmatici jsou obezřetní vůči anachronickému panslávskému nacionalismu, koneckonců to svědčí i o zájmu současného Ruska na obchodu s EU a na budování proruských enkláv v EU jako protiváhy enkláv proamerických. Na jaře 2010 bylo v SEL celkem 23 plně členských stran: Strana demokratického socialismu (ČR), Belgická KS (Valonská), KS Flander, Linksbund (Finsko), KS Finska, Strana levice Estonska, Strana běloruských komunistů, Komunistická obroda San Marina, KS Rakouska, Strana socialistické aliance (Rumunsko), Synaspismos (Řecko), Švýcarská strana práce, německá Die Linke, Rifondazione (Itálie), Francouzská KS, Sjednocená levice Španělska, KS Španělska, Sjednocená alternativní levice (Katalánsko), Levý blok (Portugalsko), Strana komunistů Moldavské republiky, Strana levice Lucemburska, Strana svobody a solidarity (Turecko). Pozorovatelských stran je jedenáct: AKEL (Kypr), Nová kyperská strana, Strana italských komunistů, Evropská levice (Itálie), KSČM, KS Slovenska, Německá komunistická strana (DKP), Rudozelená koalice Dánska, Alternativní levice (Belgie), řecká Obnovená komunistická a ekologická levice (AKOA) a polští Mladí socialisté. Určitou alternativou a radikalistickou oponenturou vůči SEL jsou pravidelné mezinárodní porady komunistických stran organizované řeckou KKE v Athénách, nebo belgickou Stranou práce v Bruselu. Na těchto poradách se mnozí hlásí k tradičnímu leninismu i k aktuálnímu bojovému antiglobalismu a integrační pokusy silněji rezonují se

zkušeností s bývalou Komunistickou internacionálou v pojetí polovojenské světostrany sdružující profesionální revolucionáře. Za doslova levičáckou krajnost bych pak označil iniciativy na mezinárodní propojení komunistických stran například v roce 1992 v Pchjongjangu, v roce 1995 v Bruselu, či v roce 1997 v St. Petersburgu. Zvláštní alternativní platformou je Evropská antikapitalistické levice (European Anti-Capitalist Left, EACL). Pracuje na bázi setkávání levicových stran a sociálních hnutí a skupin za účelem formulace východiska z krize tradiční sociálně demokratické i komunistické levice, snažící se současně překročit i trockistickou orientaci IV. internacionály. Hlásí se k ní například Nová antikapitalistická strana (Francie), Solidarita (Švýcarsko), Národní blok z Galicie, Skotská socialistická strana atp. V ČR se k této alternativě hlásí skupina REVO. Základem je radikálně protikapitalistická orientace, ale se značně rozbíhavým a nekonzistenním myšlenkovým základem. Hlásí se k sociálním a ekologickým bojům, odmítají byrokratický socialismus a vyznávají antiproduktivismus. V jejich projevech převažuje spíše agitační a propagandistická dikce. Zapojují se také do aktivit Evropského sociálního fóra. Pokud jde o mimoevropskou levici, různých integračních iniciativ je celá řada. Aktuální a významný je pokus z listopadu 2009, kdy v Caracasu vyzval k založení V. internacionály venezuelský prezident Hugo Chávez. Má se ujmout úlohy avantgardy, překročit latinskoamerický rámec a koordinovat pluralitní síly „boje proti imperialismu a za záchranu planety“. V Caracasu byly přítomny i některé strany SEL – německá Die Linke a portugalský Levicový blok. Samostatným centrem je Čínská lidová republika se svým narůstajícím vlivem ve světě i v hnutí. V době, kdy se hroutila Gorbačovova perestrojka a systém tzv. reálného socialismu v Evropě, šla ČLR do další fáze reforem, které od konce 70. let prosazoval Teng Siao-pching. Čína tak představuje další variantu změn. Koncept smíšené ekonomiky v podmínkách postupně liberalizovaného trhu se neprosazoval snadno. Na rozdíl od SSSR Čína předřadila novou ekonomiku změnám v politickém systému z důvodů potřeby kontrolovat stabilitu země. Po střetu na náměstí Tchien-an-men v roce 1989 byl opět reformní proces urychlen. XV. sjezd KS Číny v roce 1997 načrtl program země pro 21. století, tak aby modernizace Číny byla završena k 100. výročí založení ČLR, tedy k roku 2049. Současnou fázi označují jako první fázi socialismu, která znamená oddělení státu od ekonomiky a může využívat i některé kapitalistické prvky (privátní sektor již představuje více jak polovinu ekonomiky). Je tu samozřejmě také otázka vztahu k Socialistické internacionále (SI), která sdružuje strany sociálně demokratické a socialistické orientace. Ta existuje v současné podobě od roku 1951, kdy byla obnovena na kongresu ve Frankfurtu n. Mohanem. Dnes sdružuje více než 60 členských stran působících ve více než 55 různých zemích, kde se socialisté podílejí na vládě. Strany SI procházejí také určitou diferenciací. Jenom

140


141


★

v rámci Evropy je tu Blairův pragmatický kompromis vytvoření New Labour, směřující pod tlakem na efektivnost veřejných služeb k sociálnímu liberalismu, a na druhé straně kritické levé křídlo socialistů, které v roce 1999 vystoupilo s vlastním manifestem „Evropská sociální republika“ a které se otevřeně hlásí k alternativě soudobého kapitalismu.

motory, ani počítače či internet. Nežil v situaci, kdy může lidstvo v důsledku nekontrolované exploatace přírody dramatickým způsobem zhoršit biosféru. V 20. století se hledání spravedlivější společnosti podle myšlenkového odkazu Karla Marxe stalo materiální silou, která přetvářela svět. Dnes již ale víme, že to provázela celá řada chyb, iluzí a zbožných přání. Vedle solidních základů postavených našimi předchůdci je proto třeba konstruovat i nové myšlenkové stavby. Každá generace se pokládá za pověřenou přestavět svět. Hledání nové budoucnosti má znovu šanci okouzlovat a přitahovat. Vidíte hrůzu i nádheru věcí, cítíte bolest odpovědnosti a radost z cesty (srv. Otokar Březina, Stavitelé chrámu, 1899). Ono to nové ale na sobě nemá vizitku a často se to těžko pozná. Jsme teprve na počátku velkých změn. Proto je důležité říkat v diskusích i sporné věci, aby byly formulovány rozhodující problémy. Spektrum alternativ by mělo být co nejpestřejší, od „staré“ levice až po alternativní hnutí. Umělá ideová jednota jen zdánlivě usnadňuje vládnutí, stejně jako pěstění si patosu vlastní avantgardní výjimečnosti. V zájmu nové budoucnosti nepotřebujeme násobení citátů klasiků, ale kritické a racionální myšlení. Jen to nám vrátí nadšení z tvorby budoucnosti. Elektronický počítač a informační dálnice (I-Way) jsou symbolem naší doby právě tak, jako byly pro naše předky parní stroj a železnice. Nedostatečná počítačová gramotnost a omezený přístup k informacím na síti ale dělá z lidí novou „underclass“. 20. století bylo stoletím holocaustu i helsinského procesu a odzbrojování. V tomto století také stačily neštovice ještě zabít přes 200 milionů lidí, od jistého roku ale už zcela vymizely. Průlomem alternativních technologií v odvětvích tzv. iniciačního bloku (jako elektronika, biochemie) vzniká zcela nová situace. Již dnes by dokázala špičková technika dát slušný životní standard celému světu. Mezi vědeckým objevem a jeho rozšířením však leží obrovská propast. A nejde jen o časové zpoždění, ale i o způsob organizování společnosti. V této souvislosti lze hovořit o tzv. společenské technologii, kterou chápu jako prostorově časovou formu organizace výroby spojenou s určitým typem společenské dělby práce, jejímž materiálním základem jsou profilující výrobní technologie (srv. Jiří Dolejš, „Modernizace výrobní základny“, 1988). Prestiž a ohlas nových technologií kolísají podle sociální situace. Revoluční změna se uskuteční tehdy, až celé soubory tradičních postupů budou masově překonávány. Důležitým kritériem je, aby se žádný sociální statek nestal prostředkem dominance a sociální marginalizace. Společenské vztahy mohou rozvoj výrobních sil urychlovat, mohou nahradit technologii vnucovanou člověku technologií citlivou na člověka a jeho ekumenu. Společenské vztahy mohou ale také orientovat vývoj na odcizené formy uzavírající cestu k dalšímu rozvoji člověka (dehumanizovaná technika). Pásová výroba degradovala

4. 2. HORIZONTY 21. STOLETÍ Jaký bude náš život za deset, dvacet let? Naše země se opakovaně ocitá na prahu traumatizujících dějinných zlomů a na strategických rozcestích, ale také je odsouvána na okraj center rozvoje do role semiperiferie, jejíž osud určují především exogenní vlivy. Čeká nás i naše okolí další dramatický střet obránců starého světa s těmi, kdo prosazují jiné uspořádání? Těžko obětovat přítomnost tak nejisté budoucnosti či dokonce budoucnosti jen prohlubující přítomné problémy. Lidé chtějí přežít a být chráněni před bouřnými časy, a tak se proto často obracejí od nových perspektiv ke všemu, co má kořeny v minulosti. Čeká nás proto ponurá konzervativní revoluce odmítající osvíceneckou modernizaci jako pseudohodnotu? Cyklické návraty k zlatým časům ale žijí jen z potřeby nostalgické útěchy v dnešní džungli. Neuzavírejme horizont našeho myšlení na vyzkoušených pravdách a použijme strategickou předvídavost jako odraz k novému, modernějšímu uspořádání. Technologické, ale také ideové a kulturní trendy v 21. století vytvářejí nový svět. Krajina nových budoucností je přes výše řečené poměrně otevřená. A je na nás a na naší vůli a nasazení, aby tento svět byl také lepší. Myšlenka odmítnutí konce dějin a pochopení, že žádný společenský systém není věčný, je asi pro většinu reálně uvažujících lidí samozřejmostí. Méně samozřejmé už je přijít místo antikapitalistického náboženství s věcnou analýzou rozporů kapitalismu a s mapou možných cest k jeho systémovému překonání. To připomínám proto, že často z různých diskusí o kapitalismu tryská vzteklé mesiášství, argumentující eklektickým koktejlem zcela nesourodých, ale hlavně negativních myšlenek. Znovu se rodí mesianismus různých radikálů, živelné odmítání establishmentu. Radikální levice nevystačí s vírou ve skon starého podlého světa, pokrok potřebuje svobodný kritický rozum a použitelné projekty. Krize budoucnosti musí být reflektována nejen citem, ale i rozumem. Nastupující generace je dědičkou dějin, ve kterých se mísí svět vysílených tradičních technologií a svět nové techniky žijící jakoby vlastním životem. Karel Marx ani zdaleka nepatří do teoretického šrotu. Neznal ale ani atomovou energii a raketové 142


143


★

člověka na prvek v souhrnném pracovním mechanismu. Fetišizace techniky skončila krachem „tlačítkové utopie“. Možná stojíme místo před antropomorfizací techniky spíše před začátkem její autoevoluce. Vývoj výrobních sil přitom bude stát u inovací celých společenských systémů, u změny celé struktury dominantních společenských hodnot. Ještě na počátku 20. století byl průměrný člověk nádeníkem bez jakýchkoliv sociálních práv a jistot. Dnešní zbídačování omezilo svůj absolutní charakter (ve smyslu nelidského tlaku na holou existenci), nadále však narůstá relativní zbídačování (ve smyslu rozevírání sociálních nůžek). Jak se hromadná výroba decentralizuje a narůstá podíl pracujících ve službách, mění se radikálně charakter práce. Lidé jsou déle zapojeni ve vzdělávacím procesu, jsou ovlivňováni hromadnými sdělovacími prostředky a reklamou. Už odpověď na základní otázku, zda se kapitalismus definitivně dostal do své dekadentní (zahnívající) fáze anebo zda jeho vývoj může ještě přinést i určité civilizační efekty, není jednoduchá. Původní koncept tzv. všeobecné krize kapitalismu z 60. let minulého století je nezbytné znovu posoudit. Kapitalismus opakovaně prožívá funkční, popř. strukturální krize, výsledkem ale zatím vždy bylo jeho posunutí do další fáze rozvoje, a nikoliv jeho vystřídání nějakým druhem postkapitalismu. Od fáze průmyslové revoluce, přes fázi státně monopolní, až do fáze globální se vznikem superburžoazie (kterou Leslie Sklair nazývá transnacionální kapitalistická třída) a sítě nadnárodních korporací (TNC). Zásadní překonání kapitalistických poměrů vyžaduje poznat modernizační potenciál kapitalismu, stejně jako modernizovat myšlenky na jeho systémovou alternativu. Je dnešní kapitalismus jen další etapou kapitalismu státně monopolního ve smyslu jeho původního leninského vymezení? Leninova kritika imperialismu byla oprávněná, ale dobově podmíněná. Setrvávat v intencích leninského pojetí by znamenalo vidět dnešní svět jako jakousi hierarchii impérií v čele s USA, která jen vyvolává novu funkčně teritoriální diferenciaci světového kapitalismu a s ní spojené transfery. Na významu ale získávají nehierarchické sítě působící mimo formální politické struktury. Vzniká tak jakýsi nový ultraimperialismus sítě TNC, kdy vlády rozhodují čím dál méně a role národů se posouvá od politické identifikace k identifikaci obecně kulturní. Tomu by byla schopná čelit nějaká globální řídící struktura, její levicový projekt ale chybí. Na významu získávají nové jevy jako depersonalizace vlastnictví a virtuální ekonomika. Svět je stále složitější a pro množství lidí i méně srozumitelný. A záruka, že civilizační pokrok vyvede bloudící lidstvo z temného lesa, tady není. Věda není „bezprostřední“ výrobní síla, která nás zachrání jako deus ex machina – věda je složitý lidský obor, který je zprostředkován společenskými vztahy, má svůj prométheovský rozměr, ale může být zneužita i proti lidem samotným. Nové krize mohou i přes pokrok v mnoha oborech vyústit nejen do dějinných zákrutů, ale přímo do civilizační regrese až sebe-

destrukce (barbarství a války, zhroucení ekosystémů a sociálního konsensu, totalitární tendence). Účinek nových technologií souvisí i s jejich fyzikální povahou. Alternativní technologie přinášejí revoluční překonání hranic mechanizačních technologií (využívající makroskopické fenomény), a to na základě nemechanických forem existence hmoty na molekulární, atomární a subatomární úrovni. Tyto technologie vznikaly samozřejmě již v lůně industriální společnosti (například současná automatizace vychází z elektronických, tudíž subatomárních prvků), nemění však podstatu technologického základu výroby. Pokud stále ještě žijeme ve společnosti průmyslových revolucí, nestačí k jejímu vymezení sice rozšířené, ale poněkud transcendentní post-teorie (například pojem postindustriální společnost, srv. Daniel Bell: „The Coming of Post-Industrial Society“, 1973). Přesnější je dnes mluvit ještě o neoindustriální společnosti (Alvin Toffler používá poněkud mlhavý pojem superindustriální společnost). Jejím technologickým základem oproti tradiční industriální společnosti je především proces automatizace jako funkční syntézy rozvinuté mechaniky a elektroniky (vznikají CAD/CAM/CAE vývojové systémy), rozvoj syntetických materiálů a nukleární energetika vzhledem ke specifickým podmínkám v energetických zdrojích. Skutečně alternativním průlomem v technologiích mohou být tzv. nanotechnologie (srv. zejména Eric Drexler: „Engines of Creation – The Coming Era of Nanotechnology“, 1986). Jde o vypěstování jakýchsi biochemických dělníků (nanoassemblerů), které na principu umělých „replikátorů“ jsou schopny vytvářet, diagnostikovat a měnit struktury na molekulární a nižší úrovni. Například takto vytvořený nanopočítač by mohl pracovat s hardwarem neuronových synapsí o délce několik atomů. Samozřejmě ekonomická realizace těchto objevů je mnohem složitější (viz potíže s využitím principu jaderné fúze). Otázkou poměrně krátkého časového horizontu může být fenomén evoluce umělé inteligence (Artificial Intelligence, AI). Aby byl program inteligentní, musí být schopen interagovat se světem a zároveň se od něho učit. Například v roce 1990 Thomas Ray vytvořil program zvaný Tierra, který simuloval evoluci jednoduchých organismů. Z jediného prvku systému vzniklo poměrně komplexní společenství rozdílných organismů. Výsledek byl zpochybňován, ale v případě, že tato simulace byla autentická, může se jednat o významný krok k vytvoření skutečné umělé inteligence. V této souvislosti se začala kognitivní věda zajímat o možnosti zvyšování intelektuální výkonnosti civilizace spojením specifik inteligence člověka a AI do mnohem účinnějšího celku. Stejně otevřená je perspektiva využití alternativních technologií k dosažení dynamické stability v antropoekosféře, tj. s pomocí ekologizovaných technologií minimalizovat energomateriální dopady lidských aktivit s ohledem na reprodukční kapacitu

144


145


★

naší planety. Nejde o askezi vyvolanou saturačními imperativy. Materiální růst opírající se o výsledky vědy a techniky by se měl přeměnit v růst kulturní, ale ten byl dosud opanován kýčovitou imitací konzumní „american way of life“. Rozpory mezi možnostmi moderní vědy a společenskou praxí zatím vyvolávají spíše diskuse náboženské a abstraktně etické. Jsou-li nové technologie svou povahou autoevoluční a překračují-li práh kooperativní civilizace (srv. například Richard Dawkins, River out of Eden, 1995), je otázkou, zda v této oblasti je dostačující politický regulativ na základě globálního konsensu. Frekventovaným tématem nejen hollywoodské produkce se staly tzv. „zakázané“ technologie. Reálnou možností se stává vize hardwarových implantátů napojených do nervové sítě člověka (to mj. otevírá myšlenku tzv. kyborgizace člověka). Obdobně řadu problémů vytváří genetika (tzv. Human Genom Project byl završen v roce 2003) a s ní spojené otázky zneužití eugeniky, klonování, šíření nezvládnutelných transgenetických manipulací, diskriminace jednotlivců pomocí genetické diagnostiky atp. Tušení velkých změn globalizujícího světa poznamenalo prognostické práce z 80. a 90. let minulého století. Svět byl modelován pomocí základních trendů souvisejících se strategickým přechodem od tradiční industriální společnosti k světové ekonomice postavené na high-tech (srv. John Naisbitt: „Megatrends: Ten new directions transforming our lives“, 1982). Mezi základními megatrendy byly tehdy vytipovány procesy informatizace, rozvoje participace a svépomoci, decentralizace a demasifikace, ale také opuštění hierarchických struktur a přesun ohnisek rozvoje od „Severu“ k „Jihu“. Rychlý zánik světové bipolarity či potíže tzv. nové ekonomiky však málokdo prognózoval. A to ani v inovovaných trendech pro blížící se milénium (srv. John Naisbitt: „Megatrends 2000: Ten New Directions“, 1990). Objevuje se už určitá skepse vůči samospasitelné roli techniky navzdory zrychlování jejího vývoje a vyzdvihovány jsou trendy utváření globálního životního stylu a oživení nacionalismu, renesance umění a oživení náboženství, vzestup oboru biologie, posílení role jednotlivce a privatizace blahobytu. Zesvětovění civilizace předpokládá využití synergie různých přístupů, respekt k úsilí jiných a k otevřenosti vůči nadnárodnímu rozměru řešení. Revolučním fenoménem je zejména tzv. „Information Age“ spojený s procesem komputerizace, který se šíří rychleji než průmyslová revoluce. První etapa informačního věku v letech 1945 – 1970 souvisí s objevem prvních reléových počítačů a jejich využitím ve vojenství a později ve vládní administrativě (goverment and management based computerization). Revoluční změna nastala se vznikem osobních počítačů (PC) a se vznikem počítačových sítí (society and individual based computerization), což umožnilo vstup počítačů do masové spotřeby a osobního života. Akcelerátorem se stala internetová služba na světové síti (World Wide Web).

Pobyt v kyberprostoru se dnes už stává běžným. Známe e-business i e-learning. Zážitky z kyberprostoru vstupují do kultury (kyberpunk), nabízejí i různé formy pokleslé virtuální zábavy. Gambling na síti stejně jako bojové hry uvolňující agresivní pudy. Více než 85 % videoher obsahuje nějakou formu násilí a přibližně polovina z nich násilné chování závažného charakteru. Panoptikum lidské osamělosti a nudy, různých obscénností či voyeurské zvídavosti nabízí například internetová platforma www.chatroulette. com, která on-line spojuje nahodile neznámé lidi na síti s pomocí webových kamer. Na síti objektivně vznikají nové prvky sociální struktury a volná informační sdružení. Tyto subjekty jsou otevřené, bez ostrých hranic a méně vnímající oficiální mocenské struktury. Má to samozřejmě i svá rizika. Tito lidé uvízlí u svých terminálů se cítí často lépe v umělém virtuálním světě, v kterém neplatí zcela souvislosti přirozeného světa. Komunikují jeden s druhým prostřednictvím svých virtuálních avatárů, což falšuje mezilidské vztahy a následně je může i reálně atomizovat. Zříkají se tak odpovědnosti být lidmi v plném slova smyslu, rozhodování se algoritmizuje a ztrácí humánní rozměr. Udržení určité distance uživatelů od nepřirozeného virtuálního světa je proto žádoucí. Virtuální moc se odděluje od teritoria. Dnes lze mnohé ekonomické aktivity realizovat přes virtuální firmy soustřeďující výnosy z nějakého nápadu přes celou světovou síť. On-line obchodování, odehrávající se pouze na obrazovkách počítačů, znamená i problém regulace virtuálních peněz a zvyšuje riziko kolapsu světové ekonomiky. Vzniká třída vlastníků nových výrobních prostředků – informací. Ve virtuálním světě se nespojují jen štáby různých firem rozptýlených po světě, ale i organizovaný zločin. Rostoucí závislost společnosti na informační infrastruktuře dala vzniknout informačnímu terorismu. Vstup počítačů do lidských domovů znamenal nemalý problém. Někteří futurologové mluví o informačním imperialismu – míní tím nebezpečí zneužití informačních technologií (neschopnost chránit osobní data, šíření společensky nežádoucích informací). V průsečíku nových informačních technologií jsou samozřejmě především mocní, usilující o virtuální exploataci světa (vzniká i virtuální neokolonialismus), o vládnutí na dálku (telekracii), která je jen hrou na on-line demokracii. V moři informací je laik stále více závislý na expertech a protichůdnost informací a nároky na jejich ověřování mohou vést k otupělosti vůči pravdivosti. Nabízí se otázka, zda je člověk se svými původními tisíce let starými instinkty a emocemi schopen zvládnout explozi poznatků a dvousečných možností (srv. Jiří Krupička, Renesance Rozumu, 1994). Na síti jsou i ti, kteří se zde svobodně spojují k obraně a koordinovaným akcím. Různá hnutí, prostupující síťově institucionalizovaný globalizující svět, se cítí být dokonce adeptem alternativní mocenské elity, ale již bez predikátů a hierarchie. Tato alternativa se konfiguruje i s ohledem na vymezení planetární kulturní diaspory vůči vzorové hegemonní kultuře. Jde často o neteritoritoriálně vymezená společenství

146


147


★

„nového lidu“, roje občanů bez území, o jakési nepolapitelné empatické duchovní nomády. Jimi utvářený nový „Weltbild“, šířený z jejich pousteven od počítačových obrazovek, je nicméně značně konfuzní. Zpochybňuje to podle mne i módní víru, že globální „zesíťování“ vede ke kvalitativnímu zlomu do jakési naddějinné rhizomatické struktury. Rhizom je v systémové teorii horizontální, fraktální struktura (srv. Gilles Deleuze: „Kapitalisme et Schizophrenie-Mille Plateaux“, 1987). Inspirace pochází z biologie, kde jde o svazek obtížně zničitelných srostlých oddenků u mechorostů. Skutečně mohou vznikat zvláštní sociální sítě, v níž lze každý libovolný bod spojit v partnerské, rezonující komunikaci s každým jiným. Nelze v ní již najít tradiční strukturní hierarchii a žádným řezem ji nezbavíte této schopnosti zvláštní komunikace. Víra v jejich civilizačně naddějinnou funkci však připomíná mytologii. Občanské fórum před dvaceti lety u nás také vznikalo jako rhizomatická síť se specifickou schopností mobilizovat proti staré moci. Vládnout ale nebylo schopné. Symptomem rizika civilizační regrese je i krize hodnot. Postdemokratické systémy fiktivní seberealizace produkují celé panoptikum neuróz z bezmoci a viny, tyto skutečné souchotiny ducha. Roste poptávka po aktivním subjektu odolném vůči frustracím a schopným optimálního využití lidských a duchovních zdrojů. I kapitalistická společnost si uvědomuje potřebu lépe využívat kognitivní a emocionální zdroje. Tady lze například vzpomenout vznik dvou nových teorií kapitalismu: teorie emocionálního kapitalismu profesorky sociologie Evy Illouz na univerzitě v Jeruzalémě (srv. The Making of Emotional Capitalism, Londýn 2007) a teorie mentálního kapitalismu profesora Georga Francka z kalifornské univerzity (srv. Mental Capitalism: A Political Economy of the Mind, Mnichov 2008). Pod pojmem mentální kapitalismus se skrývá ekonomie pozornosti, jejíž kontrola (produkce, komprese či redukce) je uskutečňována masovými médii. Jen díky její reorientaci do předem připravených kanálů se může z tohoto prchavého média stát zboží. Emocionální kapitalismus naproti tomu studuje emoce v moderní době jako sociálně signifikantní signály včetně významu emoční inteligence pro společenský úspěch. Zrušení časoprostorových omezení komunikace živí iluzi takřka bezmezné disponibility a mobility. Žijeme v době zmasovění. To ovšem vede k svému opaku – k osamění, jímž na stezce duchovní individualizace (srv. Carl Gustav Jung) rovněž trpíme, pokud jsou nám vzdáleny možnosti účasti na spoluutváření světa. Ke globalizaci coby kapitalistické racionalizaci prostoru a času se přidává epistemologické a technologické podmanění neurologických základů naší fyziologické existence: definitivní odcizení našeho já od sebe samého. Z velkého odmítnutí se tak stává nové porobení. Řešením má být odklon od centralizace a zmasovění a příklon k decentralizaci a regionalizaci. A nalezení nové rovnováhy mezi citovým zakoušením a rozumovým poznáváním světa.

Věda, tak jako každá lidská činnost, má svůj kulturní, dějinný, instituční, sociální a psychologický rozměr. I vědecké poznatky a paradigmata jsou proto historicky podmíněné: vyjadřují ducha dané epochy, mění se s dobou i s okolnostmi. A hranice rozvoje nejsou dány jen vznikem klíčových přírodovědných a technických znalostí a jejich difuzí do společnosti, ale souvisí se sociálně politickými vztahy vytvářejícími absorpční pole pro změnu ve výrobních silách (srv. Thomas Kuhn, The Structure of Scientific Revolutions, 1962). Jako příklad absence absorpčního pole může sloužit 17. století, kdy tehdejší vědecké objevy byly prakticky využity až v duchovním kvasu 18. století. Empirické výzkumy potvrzují, že vývoj v industriální epoše probíhal trendově vzestupným způsobem. Okolo tohoto trendu oscilují různé formy společenského pohybu, které lze hledat z filosofického hlediska v rozporu mezi entropií a organizovaností společenského systému a kvalitativní reprodukcí člověka jako společenské bytosti. Významné fluktuace ve společenském vývoji mají zákonitý charakter a nedají se nějakým deterministickým způsobem odstranit jako projev živelných sil. Vývoj směřuje k humánnější podobě civilizace, každá etapa přinesla i přes rostoucí počet mrtvých více svobody a demokracie. Jak je vývoj složitěji zprostředkován a provázen i vztahy silnější interdependence jednotlivých substruktur, musí odborníci pracovat s tzv. nelineárními systémy, teorií chaosu a složitými adaptivními systémy. Od roku 1950 do roku 1990 se počet obyvatel Země zdvojnásobil, světová ekonomika zvýšila svůj výkon až šestinásobně. Exponenciální růst by měl ale probíhat především ve sféře vědomí. K uskutečnění zvratu máme dostatek technologií, nezbytná je ovšem změna hodnotových představ a jejich restrukturalizace. Lidstvo samozřejmě po takovém zlomu prahne a existují i jeho originální spirituální interpretace, jako například tzv. bod omega u Pierra Teilharda de Chardin (Le Phenoméne humain, 1955), či bod obratu u Fritjofa Capry (Turning Point, 1982). Očekávání tohoto zvratu má ale zatím spíše ideologickou než vědeckou hodnotu. Světová krize, která vypukla v roce 2008, upoutala pozornost k významným a dlouhodobým fluktuacím rozvoje společnosti a jejich vlivu na změny společenského systému. Součástí toho je hypotéza o nelineárním, skokovém vývoji vědy a techniky, který se projevuje ve fázích šíření technických a technologických inovací (srv. Joseph Alois Schumpeter, Business cycless, 1937). Kumulace invencí nakonec vede k výměně celého technického či výrobního stylu, jehož zrání má charakter logistiky. Tato hypotéza se používá i při interpretaci tzv. dlouhých vln, které objevil již geniální ruský ekonom a statistik Nikolaj Dmitrijevič Kondratěv (Bolšije cykly konjunktury, 1925). Statisticky jsou zmapovány čtyři dlouhé vlny v posledních dvou stoletích spojených s přechodem ke kapitalismu a s prvním historickým pokusem o jeho socialistické překonání (cca 1790 – 2000). Někteří odborníci sice mapují dlouhé vlny už ve feudalismu, ale tyto vlny jsou až do 18. století statisticky neprůkazné. Dlouhodobé šíření techno-

148


149


★

logických změn probíhá od proniknutí principiálně nové techniky (fáze průlomu) přes její rozšíření (fáze rozběhu), následnou kompletaci a synchronizaci při větším využití neinvestičních činitelů (fáze stabilizace) až po horizontální modernizaci a rekonstrukci (fáze nasycení). Relativně dlouhé období evolučních změn techniky by mělo akumulovat zdroje na skokovou změnu. V současnosti ovšem lze pozorovat ve společenské technologii značně nejisté prognostické pozadí pro další změnu. Přechod na alternativní technologie vyžaduje vysoké náklady a krátkodobě naráží na nedostatečný akumulační potenciál. Zvláštností nové technologické vlny může být, že nepovede k masovému vytváření nových pracovních míst. Na počátku industriální epochy absorbovala strojová velkovýroba lidi odcházející ze zemědělství. Když přestává být dominantní sekundární sektor, musí uvolňované pracovní síly absorbovat především sociální služby, věda a informace (terciér, kvartér, kvintér). U současného globalizovaného výrobního stylu (jde ještě o neoindustriální technologie) je zjevně problém celoplanetární synchronizace. Vznikají tak nové asymetrie i přes četné efekty jednotlivých technologických změn. Tyto nerovnoměrnosti komplikují zvládání technického vybavení práce (substituční efekt) a přinášejí i pokles efektu na jednotku nákladů (nižší kapitálový koeficient). Poruchy globálních akumulačních procesů se snaží řešit rozvoj finančních trhů, světová finanční architektura však není na tyto úkoly připravena. Efekty z modernizace shromaždují jen největší kapitálová uskupení, což prohlubuje rozpor mezi kapitálovými špičkami a outsidery (srv. Jacques Attali: „Winners and Losers in the Coming World Order“, 1991). Kasinový kapitalismus je v terminologii Susan Strangeové (srv. Casino capitalism, 1997) pokračováním mentality „The winner takes it all“ (vítěz bere všechno). Produkce se převádí na externí partnery (tzv. outsourcing) a stále se snižuje počet zaměstnanců při současném zvýšení produktivity (tzv. downsizing). Korelace mezi časovými řadami vědecko-technického pokroku a dlouhodobým makroekonomickým vývojem je ovšem statisticky zatím neprokazatelná. Mechanismy technické evoluce, stejně jako metody řízení technické politiky, jsou stranou pozornosti. Je otázkou, zda bychom s vytvořením endogenní koncepce vědeckého a technického pokroku vytvořili příhodnou konstrukci pro vysvětlení a predikci pravidelných kvalitativních změn dlouhodobého vývoje včetně synergických efektů pro kvalitu života jako předpokladu naplnění humanistických ideálů. Úvahy o dlouhých vlnách a jejich prognostickém využití proto získávají v dnešní literatuře vícerozměrný charakter včetně změn sociálních a politických struktur. Existují i analýzy relace mezi hospodářskými vlnami a intenzitou válek měřených počtem obětí válek (srv. P. P. Craig, K. F. Watt, „The Kondratieff Cycle and War“, 1985), které

na počátek 21. století predikovaly zvýšenou pravděpodobnost války o intenzitě milionů válečných mrtvých ročně. Každá krize přináší ohrožení i šance, archaické recepty zesilují spíše to prvé. Koncem 20. století odezněl technologický optimismus spojený s tím, jak svět inkasoval efekty z evolučního šíření dílčích inovací. Reakcí byl technologický pesimismus, u postižených sociálních skupin až antitechnicismus. Nedůvěra k vědě může vést až k tomu, že k dobrému tónu patří humanisticky a ekologicky motivovaný odsudek vůči vědeckotechnologické civilizaci jako hrozbě „přirozeného“ světa a s tím spojená kultivovaná ignorance (srv. John Maddox: „The prevalent Distrust of Science“, 1995). Antiscientistické nálady vznikají v důsledku neefektivního modelu růstu vědy. Problém růstu efektivnosti vědy je svým významem srovnatelný s demografickou, energetickou a ekologickou otázkou. Eroze důvěry vůči vědě je spojena s erozí důvěry vůči pokroku. Popularizace vědy by tedy měla být spojována nikoliv s vulgarizací, ale s posilováním vědeckých postojů veřejnosti (srv. Sergej Petrovič Kapica „The Crisis of Racionality“, 1994). Postmoderní tápání v oblasti vymezení úlohy vědy potvrzuje, že i v samotné vědecké obci je mnoho filozofického naivismu a bez sofistikovanějších přístupů bude obrana vědy vyznívat i nadále hluše. Moderní vědě se vyčítá, že prochází krizí objektivity. Vědě schází dostatečné ontologické zobecnění nových objevů na úrovni mikrostruktury hmoty a kosmologie. Věda je ohrožována i nedostatečným gnozeologickým zobecněním jejího vývoje. Mnozí relativizují vědecké metody a jdou dokonce tak daleko, že požadují oddělení vědy od státu jako obdoby odluky státu od církve. Problém to není nový, už v sedmdesátých letech dvacátého století o něm mluví Paul Karl Feyerabend, žák Karla Poppera (srv. jeho „Against Method: Outline of an Anarchistic Theory of Knowledge“,1975). Jistě lze akceptovat kritické názory na dogmatické užívání pravidel. Absurdním se ale zdá spor o vztahu vědecké pravdy a pravdy vůbec. „Mimovědecké pravdy“ jsou jen pravdami dosud vědecky nevysvětlenými. Jak by se dadaistická mozaika mnoha pravd dala rozlišit od nevědeckých mýtů? Stát tu samozřejmě není od toho, aby inkvizitorsky hájil Jednu Úřední Pravdu. Měl by ale pomáhat při odlišování ověřeného a neověřeného, když se na ověření některých soudů čeká po desetiletí. A především z této perspektivy by měl formulovat vědeckou politiku jako podporu efektivní struktury vědeckých institucí a jejich financování. Bez vědy nejsme schopni racionalizace projektů přeměny světa. Lidské chování vždy mělo a bude mít svůj iracionálně emocionální rozměr. Spoléhat na intuici a povrchní dojmy lze v běžných životních situacích, ale ve vědě to vede k duševní lenosti a sebeklamu – nelze přehlížet důkazy, zanedbávat empirii. A pseudověda přeměněná na významnou ideologii? Spánek rozumu plodí nestvůry, tuhle pravdu už zobrazil

150


151


★

Francisco Goya v cyklu svých známých grafik „Caprichos“. Na spícího umělce tam z příšeří dorážejí opravdu prapodivné fantaskní noční můry (viz lept „El Sueňo de la Razón produce Monstruos“ z roku 1797). Je nepřehlédnutelné, jak dnes sílí důvěra v pseudovědu, nekritické přejímání informací o paranormálních fenoménech. Narůstá vlna esoterismu v rámci globalizující se ideologie New Age (srv. Willis Harman „Global Mind Change. The New Age Revolution“, 1988). Idea plurality kritického poznání se zvrhává v bezbřehý relativismus, především v rezignování na vědeckou metodu. Tlak pokleslého uvažování vede k zhroucení vysokých požadavků na vědu dokonce i u řady intelektuálů. Výsledkem je zvýšená sugestibilita současné populace a snížení prahu citlivosti na různé mystifikace. Pseudovědecké projevy jsou často záměrně podporovány v médiích, výchovný systém selhává při přípravě jednotlivce na manipulaci. Svět si osvojujeme prostřednictvím různých hodnot a na jeho změnu můžeme nahlížet objektivisticky nebo z pohledu sociálního subjektu, který má svůj zájem a cíl a který může být i doktrinálně uspořádán. Dostáváme se tak na půdu politických ideologií. Je jasné, že jednotlivé ideologie nemohou být pravdivé současně a že i ta nejpokrokovější ideologie nemá na pravdivost monopol a nemůže být jednoznačná, pokud jde o koncept budoucnosti. A každá, i ta nejpokrokovější ideologie, je provázena spory o ideje a dogmatiku. Tuto skutečnost by si měli uvědomit také zastánci socialistického řešení budoucnosti. I tento koncept se pohybuje mezi snahami o univerzální racionalizaci a upadáním do podoby falešného vědomí. Z historického hlediska se od antiky přes renesanci až po osvícenectví táhne nit humanismu jako pocty a oslavy lidské důstojnosti. K humanismu se vztahovaly různé myšlenkové proudy a filozofické směry (křesťanství, personalismus, existencialismus atd.). Socialismus je vlastně sekulární (tedy dlouhotrvající a současně světský) humanismus a i jeho myšlenkový základ se vyvíjí. Toto slovo, které má v našem kulturním prostředí dnes velmi špatný zvuk, se objevuje poprvé ve Velké Británii roku 1827 v Družstevním časopise. Obecně jde o celou škálu různých teorií o sociálně spravedlivém uspořádání společnosti. Kořeny má v myšlenkách předmoderní éry, ale jako ideologie se zformoval v reakci na sociální a ekonomické podmínky, které v Evropě zplodil sílící průmyslový kapitál Základní pozitiva socialismu a jeho programové cíle lze přes rozmanitost přístupů shrnout do tří slov – pospolitost, spolupráce a rovnost, která je zárukou toho, že se může každý člověk plně rozvinout sám a že zárukou rozvoje není jen privilegovaná vrstva. Debaty o socialismu 21. století jsou jednak funkcí vědy, tj. péče o teorii v komunikaci s levicovými intelektuály bez limitů nějaké státní ideologie či stranických zájmů, jednak funkcí politiky, tj. ověřování tématu ve veřejném diskurzu s politickými oponenty

i sympatizanty. Vědecká pravdivost předpokládá jak vědeckou verifikaci různých nových hypotéz, tak kritickou polemiku s různými utopicko-socialistickými vizemi. Nároky na vědeckost socialistického učení vedou k otázce o roli inteligence v tomto konceptu, který se vztahoval k osvobození člověka především prostřednictvím historické role dělnictva. Politika radikální levice je přitom často označována za politiku pro méně vzdělané, za politiku dokonce antiintelektuální. Opakovaně prochází krizemi vztahu k inteligenci, jejíž neochota papouškovat povinná ideologická schémata byla líčena jako zrada vzdělanců. Vulgární rovnostáři inteligenci vytýkají prázdnou intelektuálštinu, najdou se i fanatici, kteří jsou přesvědčeni, že pro revoluční změny stačí jen mozek vůdce. Pokroková inteligence není jen pasivním odrazem potřeb mas, některé rysy duševní práce se dokonce přenášejí na dělnictvo. Inteligence samozřejmě nežije ve vzduchoprázdnu, ale je samostatným intenzivním tvůrčím faktorem. Vědec či umělec přistupuje k realitě zvídavě, vnímá ji s široce otevřenýma očima. Otázka svobody poznání je po desetiletích autoritářství často nastolována. Jak je to ale s marxistickým imperativním axiomem, že „svoboda je poznaná nutnost“? Současně totiž mluví o přechodu z „říše nutnosti do říše svobody“, což je subjektivně zprostředkovaný cíl, jehož dosažení by předpokládalo totální znalost nutnosti. Díky naší neschopnosti tuto všeobecnou nutnost plně pochopit tu je prostor pro svobodnou vůli. A zkušenost, že je třeba se vyhnout jak sociálnímu inženýrství autoritativního režimu, tak rádoby svobodné hře tržně mafiánských sil. Teoretický i politický přístup k otázce vymezení nového socialismu má svá rizika. Je tu tendence k určité služebnosti intelektuálů vůči účelovým požadavkům ze strany politické moci. Mnozí z těch, kteří se dříve drželi sloganu „Raději se mýlit se stranou, než mít pravdu mimo či proti ní!“, po roce 1989 začali rychle sloužit novým pořádkům. Chybou by také byla snaha blýsknout se vůči poptávce po „převratné“ teorii nabídkou některého z módních přístupů bez jejich dostatečné teoretické propracovanosti. Politika je utilitární činnost, vyjadřující určité zájmy (zájmy sociálních skupin, voličů, straníků či mocenských struktur) a vzniká tak možnost subjektivního zkreslení, voluntarismu. Rozdíly ve zkušenosti jsou mezi zeměmi bývalého sovětského bloku, vyspělými zeměmi Západu a rozvojovými zeměmi. Před levicí se v novém miléniu objevují nová témata. Především jde o nový model sociální spravedlnosti, o ověření nových forem účasti na řízení, o zvládnutí mezikulturní komunikace a o humánní a demokratickou formu globalizačních a integračních procesů. Zvládnutí takových témat nás reálně přiblíží k nové socialistické perspektivě. Ideologie návratu k již daným představám dnes naráží na objektivní bariéry. Není možný návrat ani před rok 1989, ani před rok 1948. Oprašovat jen trochu upravenou starou teorii nemá při hledání nové alternativy smysl. Znamenalo by to návrat od racionality

152


153


★

k inkvizitorsky stráženým utopiím. Kontakt na nové teorie z oboru společenských, ale i přírodních věd a na jiné, čerstvější myšlenkové prostředí je prostě nutný. Širší spektrum názorů přináší nové úhly pohledu a zabraňuje setrvávání na překonaném. Novým pohledem je například koncept ekosocialismu, podporující ekologii politicky a s pomocí veřejných financí (na rozdíl od liberální ekologie či ekodiktatury). Budoucnost vyrůstá z minulosti, a proto je logické kritické a teoreticky komplexní zhodnocení historického pokusu z minulého století a příčin jeho systémového selhání. Základním poučením je, že i radikální přeměna se musí opírat o neustále obnovovanou podporu obyvatelstva. Na hlubší pochopení čeká i odkaz helsinského historického kompromisu s jeho filozofií mírové koexistence a zájmem o lidská práva. Nový svět se samozřejmě musí umět i bránit. Autoritářská obrana však znamená riziko regrese. Hlavním nebezpečím nejsou humanrightisti, pacifisti, nebo glasnosť. Eskalace konfliktu nepřiblíží žádný Den vítězství. Mluvit o novém modelu společnosti je normativní abstrakce, jeho realizace se ale bude skládat z pluralitních civilizačních změn vzájemně se podmiňujících procesů evoluce a revoluce. Nositelé této změny mají různé startovní čáry, což zvyšuje nároky na koordinaci postupu. Přechod k systémové alternativě bude zřejmě postupný, s různými variantami podle specifických podmínek a zkušeností. Politická revoluce nepředchází, ale spíše doprovází postupnou kumulaci sociálních změn. Významnou hypotézou je, že úroveň základny společnosti je už pro socialistické změny dostatečná. Překonanou se ukazuje tzv. teorie nejslabšího článku imperialistického řetězce. Kritérium ekonomie času a prostoru nakonec rozhoduje. Těžiště proto bude v zemích s dostatečnou civilizační zralostí a ekonomickým výkonem. Tato zkušenost z minulého století potvrzuje, že udržitelnost socialismu není v možnostech jediné země. Handicapovány by byly i takové země jako Rusko či Čína. S tím souvisí i úkol rozeznat, které prvky současného systému lze postavit do služeb nové systémové alternativy (v ČLR například mluví o možnosti zapřažení koně kapitalistických firem do socialistické káry). V zemích tzv. socialistické orientace, jako jsou Čína či Vietnam, jde dnes o otevřený projekt, jehož výsledky lze zatím obtížně prognózovat. U méně rozvinutých společností jde spíše o základní sociální předpoklady a boj o přírodní zdroje, které se proplétají s politikou antiimperialismu a antiamerikanismu (případ rozvinutí tzv. bolívarské revoluce v Latinské Americe v různých přechodných režimech). V nejzaostalejších zemích (například v Africe) navazují představy o socialismu na kmenové a občinové tradice a využívají i náboženské a etnické prvky. Na rozdíl od sociálního státu dochází v inovovaném modelu socialismu k posunu od poskytování požitků státem k svobodné seberealizační sociální aktivitě občanů. Tento vztah lze v inspiraci Marxovým pojmem kapitál nazvat „sociálem“ nebo „lidským kapitálem“. Takový systém neposkytuje jen pasivní pohodlí, ale je pružný a motivační.

Při vymezení základních ekonomických, sociálních a politických parametrů takového modelu socialismu jde především o tyto:

154


a) Zespolečenštění neznamená nepřiměřené postátnění, vyzdvihován je princip vlastnické plurality s integrující rolí společenského vlastnictví, ale včetně myšlenky, že existence soukromých vlastníků bude užitečná i za socialismu (v rámci práva jednotlivce vlastnit výrobní prostředky) s nenahraditelnou strukturou trhu. b) V sociální struktuře se projevuje její větší fragmentace a zprostředkovanost, utváří se perspektivní sociální skupina samosprávných vlastníků. Nové diferenciační procesy otevírají také informační demokracie a proces intelektualizace mas. Sociální funkce zajišťuje nejen stát, ale i neziskový nevládní sektor. c) Politický systém stojí na zásadách skutečné plurality (ne pouhá imitace jako v někdejším systému Národní fronty) v zastupitelské demokracii i v občanské společnosti s posunem od přímé reglementace k nepřímé regulaci. K tomu patří jasné odmítnutí praxe, která připouští nebo ospravedlňuje omezování demokracie, diskriminaci, nebo represi za názory a vytváří podmínky pro kult osobnosti. Kapitalismus a jeho civilizační poslání je historicky podmíněné. V ČR asi třetina občanů uvažuje o sociálně spravedlivějším systému a mezi nimi dominuje blíže neurčená představa socialismu moderního typu. Nemusí nutně jít o krok k beztřídní společnosti, ale o daleko postupnější překonávání kapitalistických prvků s možností jakési meziformace opřené o radikální demokracii. Předpoklady pro přechod k socialismu ve světovém měřítku jsou ale v současnosti značně utlumeny. Podmínky pro přechod k socialismu mění trendy současného světa. Jde o směry vědecko-technického rozvoje, propojování lidských aktivit (toky zboží, služeb, informací) ve světovém měřítku, civilizační ohrožení pocházející z neřešených ekologických problémů, změna charakteru násilných konfliktů (rozvoj vojenských technologií umožňuje distanční vedení války, reakcí je i teroristická taktika rozptýleného konfliktu), ale také otázky postižení bezpečnostních a humanitárních konfliktů mezinárodním právem a jeho vymahatelnost ve vztahu k zaručené suverenitě a nevměšování (problém appeasementu). Budoucnost je vždy variantní a imaginace futurologů si s těmito variantami ráda hraje. Zájem o budoucnost má své fáze vzestupu a poklesu. V 80. letech došlo dokonce 155


★

k pokusu věnovat se budoucnosti systematicky, v rámci samostatného prognostického oboru. Zlom, který koncem 80. let přišel, zájem o konstituování vědecké prognostiky utlumil. Prognostické pokusy té doby byly konfrontovány s turbulentní a proměnlivou realitou. Dnes, kdy jsme dosáhli prognostického horizontu tehdejších prací („Souhrnná prognóza Československa“ z roku 1988 byla orientována k roku 2010), srovnání skutečnosti a tehdejších předpovědí nevyznívá pro předjímavost tehdejších prognostiků příznivě. Přesto zájem o budoucnost znovu ožívá. V letošním roce byly českými politiky prezentovány různé strategie do roku 2020. Neuškodí si připomenout osud podobných strategií, které vznikaly před deseti lety a které byly formulovány různými intelektuály. Obecně známou se stala „Vize rozvoje České republiky do roku 2015“, kterou zpracovalo Centrum pro sociální a ekonomické strategie University Karlovy v Praze. Méně už je známo, že byla v té době také zpracovávána obsáhlá prognostická studie skupinou intelektuálů kolem KSČM. Výsledkem této studie bylo předložení expertních scénářů možného vývoje v ČR jako východisko volby politických strategií ve vazbě na cestu k široce sdílené vizi sociálně spravedlivé společnosti. Použitá metoda scénářů znamenala nabídku základních obrazů budoucnosti s motivační, popř. varovnou funkcí. Sepsány byly na základě tehdy identifikovatelných činitelů vývoje, bez ambice na to dosáhnout konkrétní pravděpodobnosti jejich naplnění. Základními scénáři vývoje naší společnosti byly A. „Místo na slunci“, B. „Místo na zadním dvorku“ a C. „Krizový scénář“ obsahující i tzv. divoké karty. První dva scénáře vycházejí z toho, že kapitalistický svět prokáže svou přizpůsobivost a bude v podstatě zvládat svou modernizaci a adaptaci na proces globalizace. Jeho dvě vzájemně podmíněné varianty bude představovat dravější kapitalismus amerického typu (USA si udrží svou převahu na poli hospodářském, politickém i vojenském) a evropský kapitalismus s propracovanější sociální soustavou a tradičními demokratickými standardy. Scénář A (místo na slunci) předpokládá schopnost našeho vzdělávacího systému zajistit výhodu vysoké průměrné kvalifikovanosti pracovní síly. Zahraniční kapitál bude ochoten investovat i do technologií a inovací pro domácí kapitál nedostupných a podílet se na modernizaci infrastruktury. Výrazněji se projeví přínosy z prohlubování Evropské integrace. Naše podniky budou růst vedle nadnárodního kapitálu a v jeho mezerách budou zužitkovávat jeho výsledky a impulsy. Fraktalizace podnikové struktury bude dál rozpouštět homogenitu velkých zaměstnaneckých skupin, k zhoršení pracovních podmínek dojde u těch, kteří se nedokáží adaptovat na změny. Začnou se ale rodit nové formy ekonomické a lokální participace občanů při tlaku na motivační funkce sociálního systému. Restrukturalizace sociálních a politických sil povede k překonání jejího dosud spíše tradičního ukotvení.

Scénář B (místo na zadním dvorku) předpokládá propadání ČR jako semiperiferie a její vzdalování hlavnímu rozvojovému proudu. Vícerychlostní Evropa se stane realitou. Schopnost kompenzovat problémy pronikání na náročné trhy obchodem s tzv. třetími zeměmi nebude dostatečná. Slábnoucí zdroje z privatizace spolu se zhoršováním podmínek pro emise státních dluhopisů povedou k chronickým potížím veřejných financí. Zahraniční společnosti se zaměří na montáž prvků, kde postačí méně kvalifikovaná pracovní síla. Bude slábnout cenová i technická konkurenceschopnost domácích podniků. Kvalitní vzdělání se stane sociálním privilegiem. Zmenší se střední příjmová skupina – vzdálí se jí kompradorské a byrokratické elity a rozšíří se vrstva, jejíž šance na cestu vzhůru po sociálním žebříčku bude slábnout. Kvalifikovanější síly budou migrovat ze země, sílit bude stínová ekonomika. Scénář C (krizový) vychází z toho, že v kapitalistickém světě dojde k zauzlení rozporů a zesílení příznaků systémové krize. Multipolarita světa nabude konfliktní formy, perspektiva evropského integračního projektu může být ohrožena. Narušena bude sociální stabilita i ve vyspělejších zemích. Zesílí pokušení řešit problémy zásahem do občanských svobod a imperiálními plány. Neznamená to otevřený kolaps kapitalismu v daném prognostickém horizontu, ale vývoj bude značně nerovnoměrný a chaotický, s dílčími návraty zpět. ČR vtažená do těchto vírů bude mít omezenou možnost jim čelit a zmírňovat jejich následky. Na dynamice získají diferenciační procesy v sociální i politické oblasti. Působit mohou divoké karty jako mimořádná situace v řešení energetické bezpečnosti, nezvládnutí konfliktů s vyloučenými minoritami (domácích i imigrantů) a zesílení extremistických nálad mezi obyvatelstvem. Sílící sociální otřesy mohou uvolnit cestu k autoritářským formám vládnutí. Obrazy budoucnosti, které tehdy nabízely tyto scénáře, ani po letech neztratily svůj smysl. Samozřejmě že dnes mohou být navrženy scénáře nové, s celou řadou podvariant a při zohlednění událostí posledních deseti let. Mapa rizik a šancí může být zpřesňována, důležité ale je připravovat se na ně bez defétismu či euforie. Neustálý tlak operativních úkolů znesnadňuje pohled za horizont nejbližších událostí. Schopnost strategického vhledu do vzdálenější budoucnosti a soutěž skutečně modernizačních koncepcí zvýší šanci na využití našich potenciálů v nejbližším desetiletí.

156


157

OBSAH 1

Kapitola I.:

Za nedogmatické pojetí politiky 1. 1. 1989 jako zážitek nové naděje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 1. 2. Co s kornatěním idejí ? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 1. 3. Dvacet let cesty k české moderní levici . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35

2

Kapitola II.:

Homo Oeconomicus, nebo Homo Sapiens? 2. 1. Hledá se nové ekonomické myšlení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50 2. 2. Ekonomická demokracie a zaměstnanecká samospráva . . . . . . . . . . . . . . 64 2. 3. Je levicová ekonomika hloupost ? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78

3

Kapitola III.:

Červeno-zelený program 3. 1. Sociální doktrína . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94 3. 2. Zelenání levice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110

4

Kapitola IV.:

Jiný svět je možný 4. 1. Europeizace a internacionalismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127 4. 2. Horizonty 21. století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 142

159

Jiří Dolejš Levice mezi minulostí a budoucností Redakci textů provedl Stanislav Holubec Vydalo nakladatelství Svoboda servis v Praze v roce 2010 Grafické zpracování publikace SELA DTP Studio Vytiskla tiskárna ISBN XXX-XX-XXXXXX-X-X

Jiří Dolejš. Levice mezi minulostí a budoucností

Recommend Documents