Tato publikace ani žádná její část nemůže být reprodukována nebo přenášena jakýmkoli způsobem včetně mechanického, fotografického či jiného záznamu bez předchozího souhlasu autora a nakladatelství. Práva autorů včetně fotografií jsou vyhrazena.
Jiří Brabec NEJSEM ŽÁDNÁ ČÚZA MÁM ŽÁRLIVÉHO MANŽELA Vydalo nakladatelství Petrklíč s.r.o., jako svou 617. publikaci v roce 2013. Redakční spolupráce: Hana Vavrinčíková Grafická úprava: Juraj Himal jirihimal.cz Návrh obálky: Martin Janků Studiové zpracování: František Kapasný a Martin Janků Tvorba e-knihy: Martin Koumal grafik-koumal.cz © Jiří Brabec 2013 © Nakladatelství Petrklíč s.r.o. 2013 Nakladatelství Petrklíč s.r.o. Pod Jarovem 18 Praha 3 130 00 tel.: 604608127 tel.: 603182483 mail:
[email protected] web: www.petrklic.info Distributoři našich knih: Pemic Ostrava Euromedia Praha Pavel Dobrovský Praha NS Středokluky Krameriova K. D. Kosmas Horoměřice ISBN (tištěné): 978-80-7229-517-3 ISBN (ebook-ePub): 978-80-7229-501-2 ISBN (ebook-mobi): 978-80-7229-502-9
JIŘÍ BRABEC NEJSEM ŽÁDNÁ ČÚZA MÁM ŽÁRLIVÉHO MANŽELA
ÚVOD Tak, vážené dámy, paní, slečny, pokud si myslíte, že máte doma žárlivce, upozorňuji vás, že také nemusíte vůbec mít pravdu. To, že ten váš „blbec" doma řádí, protože jste třeba jen chtěla zkusit jinou dimenzi, jinou kvalitu nebo jinou společenskou třídu, to je jen obrana zoufalce a nářek zrazeného bohatýra. Určitě dobře víte, že by se stejně choval i v případě, že by mu bylo ukradeno auto. Ti muži, co takovouto situaci, tedy něco jako vaše přesedlání na jiného koně, nepředpokládají, to pak nezvládají tak jako ti, co si tuto možnost vašeho chování připouštějí. Musíte si uvědomit, že téměř každý muž je přesvědčen, že žena může přesedlat jen v případě, že nový kůň je ve všem lepší, třeba ve cvalu, ve skoku, ve výkonu. Je-li to pravda, drtí ho fakt, že vůbec je někdo lepší než on, a není-li to tak, je zhrzený a uražený, neboť to ho posouvá do horší výkonnostní třídy, než je ten nový hřebec. Takže muži, co jsou schopni žárlit, se vlastně vnitřně připravují na tu vaši výměnu. Vytváří se v nich dosud neznámé látky, které způsobují něco jako šedý zákal, jenž zasahuje až do mozkových blan. Nevidí, neslyší, jsou úplně dezorientovaní a schopní činů, které byste od nich nikdy nečekaly. Ovšem musíme zde ještě říci, že jen malé procento mužů žárlí bezdůvodně, tedy v případě, kdy se žena vrací pravidelně z práce, kdy nemá tajné večírky s kamarádkami, kdy ji domů nevozí jakýsi kolega, kdy se sama, tedy bez něj, nevrhá do opiových doupat diskoték, kdy nejezdí se šéfem na služební cesty každý týden, nebo dokonce obden, kdy k vám nechodí soused na kafe, zrovna když nejste doma. Vězte, že žárlící muž je jako rotvajler uzavřený v oploceném objektu. Celý den čeká, až se jeho panička vrátí, a každý jiný čokl, ať už vlčák, doga, nebo i ratlík, který se k jeho vyznačkovanému území přiblíží, je pro něj hrozbou ztráty území, ale hlavně i paninky. A když pak ucítí u své velitelky jiné pižmo než to svoje, naježí se, stáhne uši dozadu, vycení tesáky, aby ukázal, že je připraven k boji, nebo se ale také začne lísat ve snaze udržet si náklonnost a lásku své paničky. Tak snad abychom si o žárlivosti něco řekli. Jedni tvrdí, že žárlivost je rozsvícená lampička lásky, zatímco druzí říkají, že žárlivost je blbost. Je však potřeba tato tvrzení trochu poopravit a uvést na pravou míru. Lampička, no, rozsvícená lampička by tak akorát lákala další komáry, sršně a jiné podobné píchavé hajzly. A že bychom mohli žárlivost nějak srovnávat s červenými lampičkami lásky, to mi také připadá trochu mimo mísu, protože si myslím, že na ženy pod těmito lampičkami nikdo nežárlí. Avšak co se týká blbosti, tady bychom měli být k tomuto hodnocení tolerantnější, protože je dokázáno, že ze žárlivosti se většinou blbne. Samotná žárlivost ale není blbost, je to vlastně takové bolení břicha. To také víte, že brzy přijde nějaká náhlá příhoda, nebo rovnou průser, a tak se podle toho zařídíte. Nakoupíte jemný toaletní papír a endiaron. Žárlivost by vás také měla donutit připravit se na nenadálou skutečnost, jenom je zbytečné kupovat ten endiaron. Nepomůže! A pozor, nutnost krizových opatření se týká obou stran, tedy jak té žárlící, tak té, na kterou je žárleno. Je také ale potřeba si říci, že žárlivost v tom širším slova smyslu se netýká jen vztahů milostných, ale i rodinných, kdy na sebe žárlí i příbuzní (tedy většinou příbuzné), a týká se i spolupracovníků (tedy hlavně spolupracovnic). Zůstaňme však v oblasti různých milostných i manželských poměrů a situací, kdy žárlivcem je muž. V tomto případě si musíme uvědomit, že žárlivost tu vzniká zásadně na základě prokázané či předpokládané nevěry. Proto, a nejen proto (jsou i horší následky) je tak důležité nevěru maskovat lépe než vojenskou misi v poušti. A mějte na paměti, milé dámy, že byť i jeden prozrazený a přiznaný nepřátelský plenitel znamená ve
vašem domácím táboře mobilizaci veškerých prostředků, a dokonce i vaše odsouzení za velezradu. Je to tak! Partneři začnou žárlit, protože i vaše pouhé uchopení příležitosti berou jako zradu. Muži totiž ještě dnes, přes veškeré úsilí feministek, považují ženu za něco jako koaličního partnera, za spolustraníka, ale bez výhody našich poslanců přestoupit kdykoliv ke komukoliv. Nicméně je nutno zdůraznit, že žárlit může jen ten, kdo opravdu miluje, tedy toho druhého, ne sám sebe. Bez lásky, či chcete-li bez návyku mít vedle sebe toho druhého nemůže žárlivost vzniknout. Žárlivost může rozdělit, ale i stmelit. Žárlivost může být odporná, ale i příjemná. Žárlivost může vztah ničit, ale i utužit. Žárlivost může člověka udolat, ale také povznést. A věřte, že bez třeba i sebemenšího projevu žárlivosti není krásného, hlubokého a upřímného vztahu, protože na koho není žárleno, ten je nám lhostejný. A kdo z nás chce být nepotřebný a zbytečný? Žárlivosti svých mužů proto, dámy, nezneužívejte, ale využívejte, a to ať již k urychlenému skončení jedné kapitoly svého života, anebo k získání rozšířeného sortimentu služeb od partnera. My muži jsme zkrátka v tomhle nenapravitelní idealisté. Blbci! On muž je fakt velice jednoduchý tvor a většinou velice důvěřivý. Jedině člověk s mužským mozkem věří, že to auto před sebou předjede, i když proti jede náklaďák. Bohužel se už nikdy nedozví, že se pletl. To v případě partnerčiny nevěry se o svém omylu dozví, což se rovná přímo potupné kapitulaci. To, co jsem dosud napsal, se netýká mužů nemocných, postižených až přímo patologickou žárlivostí – a o nich také nejsou ani mé příběhy.
PO DVACÍTCE Ženy v tomhle věku jsou čerstvě uzrálé hrozny, voňavé a jemně nasládlé, muži ale dosud jen zelené bobule, u kterých zatím není jasné, jak a v co dozrají. A navíc mívají z žen různé mindráky, a to i přesto, že se před vámi, milé ženy, vydávají za otřelé světáky, všeuměly, vševědy a často i potomky Casanovovy. S jejich nezralostí souvisí i to, že místo klasické žárlivosti u nich dost často dochází k jakémusi mozkovému průjmu, k nepochopitelným výbuchům nebo copperfieldovskému zmizení. Není ovšem možné tak hodnotit všechny mladíky, neboť se určitě najdou i tací, co jsou schopni krásně žárlit, a kteří si proto zasluhují trochu více vaší pozornosti. Ptáte se, co to je krásně žárlit? Krásná žárlivost by pro vás měla být ta, která i vám přinese jistý užitek. Právě v tomto věkovém období jsou totiž muži ještě značně soutěživí, a když o vás opravdu stojí, jsou někteří schopni nevídaného. Naučí se prát, žehlit, vařit, nosit kytky, nákupy i děti, k čemuž je často dožene právě třeba i žárlivost. Nesmí to ovšem být žárlivost vzbuzená egoistickým vyhazováním vašich roztomilých kopýtek, ale jen žárlivost vyprovokovaná vámi uváděnými příklady mužů vašich přítelkyň a kamarádek. Mladé ženy a mladé paní, pokud na vás partner začne žárlit, často to vůbec nechápete, považujete to za něco neslýchaného, za něco nepředstavitelného, opovážlivého. Co si to on jako vůbec dovoluje! Vůbec vás nenapadne, že příznaky žárlivosti jsou i známkami lásky, pokud si na to ještě vy mladší hrajete. Každopádně byste ale měly vědět, že když na vás žárlí, tak o vás stojí. Otázkou je, jestli stojíte vy o něj.
U MÁMY Neděle „Ahoj, lidi! Karle, pojď!" ozvala se dcera hned při vstupu do bytu svých rodičů. „Karle, sedni!" pokračovala, ještě než se v chodbičce objevila máma, které už Karel běžel naproti. „No nazdar, Kamčo," přivítala svoji dceru matka překvapená velkou taškou v její ruce. „Co se děje, nefunguje vám pračka?" zeptala se hladíc černého vlčáka Karla. „Pračka by fungovala, ale já ne," řekla Kamila jen tak jako mimochodem, jako by přišla kvůli úplně něčemu jinému. „Táta doma není?" snažila se trochu utéct od nevyhnutelného tématu. „Ne, ten přijede až v pátek nebo v sobotu," upřesnila máma a jí se ulevilo, protože ten by to nepochopil a měl by zase jen ta svá životní moudra a rady staršího. „Tys vod něj vodešla?" „Jo, vodešla!" „No tak to abych udělala kafe, co?" usoudila máma a šla do kuchyně. Dcera ji mlčky následovala. „A myslíš, že to bylo chytrý?" „Když s ním to fakt nejde." Máma mlčela, připravila kávu, a teprve když nesla oba hrníčky ke stolu, položila s nimi i ironickou otázku. „A není to tak trochu taky v tobě?" „Hele, mami, já bych chtěla vidět tebe na mým místě." „To snad ani ne. To bych tedy nechtěla, protože já bych žít na psí knížku neuměla, mně by se to nelíbilo."
„A vidíš, jaká je to výhoda, že nejsem vdaná. Můžu vodejít, kdy se mi zachce." „To je tedy výhoda! A co bys dělala, kdybys měla ve svejch šestadvaceti dítě?" „Jéžíš, zase to tvoje kdyby! Vdaná nejsem, dítě nemám, tak co!" „No právě, nemáš žádnou zodpovědnost, žádnej smysl pro nějakou povinnost, žádnou…" „Že já sem vůbec lezla." „Protože jinam nemáš kam jít a protože tady seš doma, a představ si, kdybysme s tátou jako mladí žili jako vy, čemu bys potom říkala domov, kam bys ses utíkala schovat, kdykoliv by ti něco nevonělo." „Já se neschovávám, prostě sem vod něj jenom vodešla." „Víš, je mi to jedno, ale já si myslím, že Kuba není zase tak špatnej. Z těch exotů, cos měla předtím, je Kuba zlatej. Je milej, hodnej, slušnej, tak co bys eště chtěla." „A blbej!" „Blbej? Jak si na to proboha přišla? Kdyby byl blbej, tak by asi nemoh dělat to, co dělá, nemyslíš?" „Já nevím, prostě mě to s ním nebaví," řekla po chvíli mlčení dcera, když sklízela hrnky. Znělo to ale dost odevzdaně a možná i trochu bezradně. „Hele, Kamčo, a nechtěla bys mi konečně říct, co se tak hroznýho mezi vámi stalo?" Kamila si znova sedla ke stolu a chvíli mlčky hladila Karla mezi ušima. „No, hádáme se, a dokonce i kvůli tady Karlovi, tím to vlastně začalo." „Aha! Takže jestli tomu dobře rozumím, tak si Kuba chtěl sednout na gauč, a von tam byl Karel, že jo?" „No a co, dyť si moh sednout jinam, ne?" „A nedošlo ti, že je to jeho byt?" „No, kvůli tomu nemusí bejt tady na Karla hnusnej." „Ale to sis měla, milá Kamilko, nejdřív rozmyslet, jestli si chtěla žít s Karlem, nebo s Kubou. Vono by se to asi nelíbilo nikomu, žádnýmu chlapovi, kdyby měl pes vždycky přednost." „Tak to ale, mami, není. Von Karel tam byl zvyklej." „Von by si stejně zvyk i někde v chodbě. Eště že sis ho nebrala do postele." „Hele, Kuba moc dobře věděl, že mám pejsky ráda, tak co!" „Ale asi víc než Kubu, že jo?" „Mami, dyť von na toho psa žárlil, dovedeš si to představit?" „A víš, že jo?" Máma vstala, přinesla lahev vína a Kamila sáhla pro dvě skleničky. „Takže ty si utekla kvůli psovi? Ale tady na gauči ležet nebude, s tím nepočítej!" „To není kvůli Karlovi, ale kvůli Lubošovi." „Cože? Lubošovi? Tomu Lubošovi?" „Jo, tomu. Hele, to ale není tak, jak myslíš." „Bóže můj, zase ten frajírek namyšlenej, to snad není ani možný! Tak proto je Kuba blbej? A ty pochopitelně za nic nemůžeš, ty si chytrá a nevinná, co?" „No, nemůžu, byla to blbost, vůbec vo nic nešlo, jenže Kuba si nenechal nic vysvětlit a ty jeho kecy mě fakt naštvaly, a i kdyby něco bylo, tak co? Přeci mně nebude říkat, kam můžu jít a kdy se mám vrátit, ne?" „Vy ste dneska dovopravdy všichni nějak divní, já si nedovedu představit, že bych žila s chlapem a neřekla bych mu, kam jdu a kdy se vrátím."
„Ale prosím tě," mávla dcera odmítavě rukou, „já sem prostě ty jeho kecy už nemohla poslouchat, tak sem mu řekla, když se mu to nelíbí, tak že můžu vodejít, a von na to řek jen klidně." „Chytrej chlapec!" „Hele, mami, ty mu to snad schvaluješ, ty seš snad proti mně, dyť vůbec nevíš, jak to bylo." „To tedy nevím, ale dokážu si to představit. Z ničeho nic by tě Kuba nevyhodil." „Von mě nevyhodil, šla sem sama." „Jasně, ty seš hrdina, tos mu to tedy dala sežrat!" „Když vono fakt vo nic nešlo." „Prosím tě, nekecej, a řekni to rovnou." Máma měla už dopito, a tak si nalila. Kamila ani moc nepila, jen žmoulala sklenku v prstech. „Ti říkám, že to bylo úplně zbytečný. Prostě jsem šla s holkama na skleničku a vono se nám to nějak protáhlo, tak sem holt nepřišla v deset, ale až po půlnoci, co je na tom?" „A to si mu ani nezavolala?" „Ne, dyť je to jedno, ne? Von volal mě, ale já mu to vymáčkla, vypadala bych před holkama, jako že mě hlídá." „Bóže, ty seš tele. A v to tě vůbec nenapadlo, že může mít třeba i strach, když máš jít v noci sama domů?" „No, to je právě to! Já sama nešla." „Aha!" „Von se tam vobjevil Luboš, právě když sme se už s holkama chystaly k vodchodu, a nabíd se, že mě doprovodí, abych se prej nebála. Jenže von Kuba mně šel taky naproti, no a viděl nás na rohu. Ale to nebylo žádný líbání, to byla jen taková pusa na dobrou…" „Kamčo, ty nemáš rozum. Co bys jako chtěla? Aby Kuba dělal jako že nic?" „Nevěděla sem, že je to takovej žárlivec. Copak sem nějaká coura?" „To jako měl pozvat Luboše na kafe nebo co? Seš úplně pitomá. Když tě má rád, když mu na tobě záleží, tak je docela pochopitelný, že se rozčílil, že žárlí. A pokusila ses mu to nějak vysvětlit nebo se vomluvit?" „Vomluvit, jó? Proč, když sem nic neudělala, kvůli jedné puse, jo?" „Ty se vrátíš domů o hodinu pozdějš, než si slíbila, a eště se líbáš s chlapem, co tě doprovází, a myslíš si, že je to jako normální. Víš co? Ani já ti nevěřím, že to tak bylo." „No to je dobrý! Ty si jako myslíš, že bych si zase začala s Lubošem, to teda vopravdu ne, nejsem blbá!" „Ale seš, když si se nesnažila to Kubovi vysvětlit." „Když von mě naštval." „Von tebe, ale ty jeho ne, že jo? Kuba je fajn kluk, a jestli se k němu nevrátíš, tak seš úplně pitomá." Tenhle mámin rezultát způsobil chvíli ticha. Kamila opět dolila sklenky, Karlovi dala do misky trochu vody a vrátila se ke stolu. „Hele, mami, na tebe táta taky někdy žárlil?" „Jéje." „A voprávněně?" „Co je ti po tom, ty kozo, tady se jedná vo tebe, ne vo mě."
„No tak sem zvědavá, no. Taky bych chtěla vědět, jaký moje mamina byla číslo." „Žádný číslo…, jen jednou…, ale brzy jsem si uvědomila, že nikdo není dokonalý a táta, ať má nějaký ty chyby, byl vždycky na mě hodný a hlavně mě měl rád a já jeho taky…, pak už sem nikdy nic takovýho neudělala… a dlouho mě to, co se tenkrát stalo, docela mrzelo, protože táta si to nezasloužil." Máma skončila a nechala dceru mlčet a hladit Karla za ušima. Předpokládala, že přitom přemýšlí.
Úterý „Hele, mami, každej si jednou musí nabít hubu, a čím dřív to u Kamily bude, tím dřív se jí rozsvítí." Terka je přeci jenom z jiného těsta, usoudila matka. Každá z holek je jiná, což je samozřejmě zcela v normálu, i když je to někdy až nepochopitelné. „Kamča není jako ty," nenapadlo ji nic moudřejšího. „No to teda ne!" „Ty si vždycky víš rady a vždycky sis všechno dokázala vyřešit sama," doplnila víceméně i jako jakési vysvětlení či omluvu. „Víš, mami, to je ten rozdíl mezi prvním a druhým." „Počkej," nechápala hned máma. „No, první dítě je na tom vždycky hůř, musí bejt dřív sobě stačnější, protože rodičovskou péči je potřeba věnovat tomu druhýmu, mladšímu, a potom…" „To je ale pěkná blbost, to tak vůbec…" „No dobře, to je teď vedlejší, a co chceš jako dělat?" Na tuhle otázku máma hned nedokázala najít odpověď. „Já vím, chceš jí nějak pomoct, protože si myslíš, že udělala blbost, ale to vážně nevím jak." „No, já myslela, jestli bys ty…" „Já? A co?" „Kubu přeci znáš, ne?" „Ne, to pusť z hlavy, já za ním nepůjdu! A co bych mu měla jako říkat? Že to tak nebylo, že s tím blbem nic nemá? To by přeci nebylo k ničemu, nemyslíš?" „A kde máš děti?" zaujala matka postoj, jako kdyby teprve vešla. „Šly s Vojtou do cirkusu," oznámila dcera jen jaksi z donucení a pak snad na svoji obranu dodala, „znám ho stejně jako ty." Jakmile to z ní vypadlo, došlo jí, že to nebylo zrovna to nejlepší. Matka mlčela, ale Terka věděla, že nemlčí zbytečně. „Mami, to ne, k ničemu to nebude, uděláš to akorát eště horší!"
Středa „Ty pitomá, ty myslíš, že eště žádná neklečela na hrachu," začala s výchovnou lekcí Terka, když se s Kamilou sešla v malé kavárně na náměstí, „ prostě škemrat a odprošovat se někdy musí, pokud chceš mít doma klid." „Ty taky?" zeptala se nevěřícně sestra. „No, letos ještě ne," odpověděla Terka s výrazem dlouhého přemýšlení a s důležitostí poslance před kamerou, což způsobilo upřímný smích obou sester. „Připadám ti snad jako svatá?" dodala pak ještě Terka, aby nevýrazně potvrdila pravdivost svého přiznání.
„No jo, ale Luboš mě jenom líbal, já s ním vážně nespala," obhajovala se jakoby trochu už nalomená Kamila. „Spala nespala, to není vůbec důležitý, to stejně žádnej chlap nepochopí, ale tím, že se začneš rozčilovat a štěkat, tím ho nepřesvědčíš, to mi věř." „Já ale za ním nepůjdu!" „Člověče, kdybych byla jako ty, tak už jsem dávno rozvedená." „ Hele, voni sou ty mužský fakt blbí," usoudila skleslá Kamila. Možná to bylo už jakési pochopení, možná jen obyčejný povzdech. „No a co s tím chceš dělat? Kamčo, voni sou taky dost ješitný, a když mu dáš najevo, že tě to mrzí a že chceš bejt jen s ním, tak to většinou každýho uklidní." „Jo, já za ním půjdu a von si pak bude myslet, že vyhrál a že budu dělat, co von bude chtít, že jo!" „Bóže, Kamčo, ty seš fakt blbá. Hlavně si rozmysli, co vlastně chceš, jestli vůbec chceš s nějakým chlapem žít!"
Čtvrtek Večeře jako každá jiná, jedině s tím rozdílem, že místo manžela tu s ní sedí její dcera, jež je pro ni vzhledem k tomu, proč tu je, ne zrovna vítaný host. Je to možná generační rozdíl ve vnímání událostí a skutečností, ale dost možná i mámino přesvědčení, že její dcera udělala něco, čeho by mohla jednou, a to dost brzy, litovat. Jakmile se ozval zvonek, máma vyskočila a běžela ke dveřím. „Jé, Luboši, to seš ty, co tu děláš?" Hned na první pohled muselo být příchozímu jasné, že paní domácí čekala někoho jiného. „No, já bych…, je tu Kamča?" zakoktal a nahlédl přes pootevřené dveře dovnitř. „Je, ale abys věděl…," nedokončila výtku a raději se otočila do bytu, stále držíc dveře pootevřené: „Kamčo, je tu Luboš!" „Luboš?" ozvalo se z kuchyně, a sotva se objevila na chodbě, uhodila otázkou: „Co chceš?" Máma odešla a dcera převzala za ni dveře, které konečně otevřela. „Ahoj, Kamčo, já myslel, jestli bys…" „Ne!" „Myslel jsem…, dávaj ten novej Troškův film…" „Ne! Je ti to jasný! Ne! A dej mi pokoj! Neexistuju, nejsem, jasný?" „Já jenom…" „Tak ahoj! A už sem nechoď!" Zaznělo to možná i docela výhružně, navíc to bylo umocněno i razantním zavřením dveří. Kamila se vrátila ke stolu s večeří, neřekla nic a jen se úkosem podívala na mámu. Taky mlčela, ale navíc pokyvovala hlavou a výrazem obdivu a souhlasu. „Nebere mi telefon," řekla pak po chvilce trapného ticha Kamila. Máma dobře věděla, kdo, a tak jen jaksi bezvýchodně poznamenala: „A co si čekala." Na mámině obličeji se však objevila jakási šmouha potměšilosti. A zase by se to ticho dalo krájet. Jediný, kdo rušil hluchou atmosféru, byl Karel, co u své misky hlasitě mlaskal. „Když já ani nevím, co bych mu měla říct," vzdychla po té dlouhé době Kamča. „No, to si rozmysli a rychle," odpověděla máma s jakýmsi potutelným úsměvem, kterého si Kamila
nevšimla a kterému by v této chvíli stejně asi nerozuměla. Nechala dceru sedět u stolu a šla uklidit nádobí. „Dáš si kafe," otočila se na stále v žalu se utápějící dceru a po jejím souhlase připravila ne dva, ale tři hrnečky, ovšem tak, aby si toho dcera nevšimla. Nervózně pokukovala po hodinách, až se ten proklatý zvonek konečně ozval. „Jdi tam, to bude stejně zase pro tebe," řekla s ještě potutelnějším úsměvem. Kamila vyskočila a se zlostným pohledem zamířila ke dveřím. „Já sem ti řekla, že…." Útočila hezky, ale na někoho úplně jiného. „Kubo!" vykřikla a zbrkle se ho pokusila obejmout. Trochu ji musel zkrotit, protože by mu zničila tu nádhernou kytici, co držel v ruce. „Jé, děkuji," sahala po pugétu. „Počkej, počkej, to není pro tebe, ty bys…," vyhnul se jí a šel do kuchyně. „To je pro vás," dal kytku mámě, „ měla ste pravdu, zasloužila by na zadek, ale když já ji mám rád." „No, mami!" Kamila teprve teď spatřila na stole tři hrníčky, a i když to znělo tak jakoby výhružně, objala ji kolem ramen a vlepila pěkného hubana: „Děkuju!" „A nezapomněla si na něco?" usmála se máma. „Na co?" zarazila se její nechápavá dcera. „Kuba by si asi něco zasloužil, ne?" Kamila chvilku, ale jen opravdu nepatrnou chvilku váhala, aby hned nato jako kočka vyskočila na Kubův klín: „Kubíčku, promiň, promiň…" Karel málem přišel o čenich, který měl na Kubově noze, a srandovně se díval na jejich polibek. Máma také.
