Jihoafričané dobývající Evropu, zleva Paddy Driver, Gary Hocking a Jim Redman
Profesionál „Není pochyb, že Jim Redman patří k nejlepším jezdcům Velkých cen všech dob. Na vrcholu byli Hailwood, Read a Redman a mezi nimi bylo těžké zvolit nejlepšího – vítězili všichni. Redman byl tvrdý, odhodlaný a od prvního momentu, kdy jsem ho viděl jet na Brands Hatch, jsem věděl, že je to prvotřídní jezdec. Byl odhodlaný vyhrát a dokázal to.“ Mick Woollett Jim Redman se narodil v Londýně 8. listopadu 1931. Jeho pevný charakter určovala těžká životní situace, ve které se ocitl ve svých sedmnácti letech. Zemřeli mu oba rodiče a musel se starat o dva mladší sourozence. Před hrozícím povolávacím rozkazem utekl do tehdejší Rhodesie (dnes Zimbabwe). Prodal svou první motorku – třistapadesátku Matchless – a koupil si lístek na loď do Kapského Města. „Řekl jsem vojákům, že rád nastoupím, pokud budou podporovat mou rodinu, protože to z tehdejšího žebráckého žoldu nebylo možné,“ vzpomíná Redman.
Usadil se v malém městě Bulawayo a začal pracovat jako automechanik v servisu Ford, později v místním dopravním podniku. Již o rok později založil s Johnem Lovem obchod s motocykly „Love and Redman Motorcycles“. „Trvalo mi dlouho, než jsem začal závodit, protože já se musel postarat o svou mladší sestru a bratra, sehnat práci a vydělat nějaké peníze, než jsem mohl utrácet sám za sebe. Tak jsem začal závodit až ve 23 letech.“ První závod jel na doma postaveném motocyklu s dvouválcovým motorem Triumph, který získal od Johna Lova. Psal se rok 1954 a Jim Redman dojel
První vlastní podnik otevřený v Bulawayo roku 1955 58
Jim Redman v Brně v roce 1960 na sedmém místě. Pro další závody se mu podařilo získat lepší motocykl – starší třistapadesátku AJS 7R, se kterou vyhrál svůj první závod. Sto liber, které za vítězství dostal, držel v ruce poprvé v životě. Tak začala kariéra profesionálního závodníka. Cestoval na závody po celé Africe. Byly to klasické závody na běžných silnicích v Bulawayo, Salisbury, Umtali a dalších městech. Proháněly se na nich Manx Nortony, BSA Gold Star a Velocetty. Závodů se pravidelně účastnili Gary Hocking, Bepe Castellani a Paddy Driver. Občas se soupeři stali Geoff Duke, Dave Chadwick nebo Mike Hailwood. Jezdilo se rychle a tvrdě. V roce 1957 se Jim Redman stal mistrem Jižní Afriky. Rozhodl se proto zkusit štěstí v Evropě. Nejdříve jezdil na vlastních motocyklech Norton, později jako tovární jezdec a manažer týmu Honda. V letech
Jeden z prvních skoků na Ballaugh Bridge při Tourist Trophy 1959
Startovní č. 12 Jim Redman na Nortonu při Velké ceně ČSR 1959 v Brně 1959–1966 startoval ve 135 závodech Velkých cen. Jezdil na motocyklech o kubaturách 125, 250, 350 a 500 ccm. Na stupních vítězů stál celkem osmadevadesátkrát, z toho 45× jako vítěz. Čtyřikrát po sobě, v letech 1962–1965, se stal mistrem světa ve třídě 350 ccm, v letech 1962 a 1963 byl zároveň i mistrem světa ve třídě 250 ccm.
TT na ostrově Man
Šestkrát se stal vítězem nejtěžšího závodu TT na ostrově Man, a to v letech 1963 až 1965. Přesto o tomto závodu prohlásil, že ho nemá rád. V roce 1962 se při něm zabil jeho kamarád Tom Phillis, o rok později tam sice Redman po souboji s Fumio Item na Yamaze vyhrál, ale dostal nebezpečný
smyk a z otřesu se vzpamatovával ještě celý večer. „Jsem vděčný za uklidňující večer právě svému největšímu soupeři Fumio Itovi. Je synem dirigenta tokijské filharmonie, sám vynikající klavírista, a ten večer nám předvedl vše od uklidňujících tónů Chopina po rock‘n‘roll...,“ prohlásil později Redman. Slavná Tourist Trophy je nebezpečný závod a Redman rád jezdil tak, aby on i motocykl zůstali celí. Mnozí mu to zazlívali. Geoff Duke o něm dokonce kdysi prohlásil, že je jezdcem chladného rozumu, ale Redman se k takovému postupu hlásil. „Mám jednu zásadu: zvítězit co nejpomaleji... Nejsem příznivec riskování.“ Zasazoval se o větší bezpečnost jezdců na všech
Start v kategorii 500 ccm na VC ČSSR v Brně 1960. Hocking (11) jede na MV Agusta, ostatní sedlají Nortony – Redman (14), Driver (9) a Dale (7)
Jim Redman se svým Nortonem na VC Československa v roce 1959, kde dojel pátý tratích velkých cen, až si mezi organizátory vysloužil pověst problémového jezdce a tvrdého vyjednavače. Naproti tomu mezi jezdci požíval velké vážnosti. Osminásobný mistr světa Phil Read o Redmanovi řekl: „Byl tvrdý jezdec a pokud jste chtěli vyhrát Velkou cenu, museli jste ho porazit. Jel na Hondě velmi dobře a dával mi zabrat.“
Československo
Hned v prvním roce svého pobytu v Evropě se Jim Redman zúčastnil Velké ceny Československa. Na této trati u nás dosáhl nejvíce úspěchů. Již v roce 1958 startoval s Nortonem také v Jičíně na Ceně Prachovských skal, ale bez úspěchu. Další tratí, kde jezdil, byly Piešťany – tam startoval v roce 1961 již s Hondou. S novým motocyklem Honda se v roce 1961 stal z Redmana suverénní vítěz brněnského závodu. Stylem start-cíl vyhrál jak v závodě 125 ccm (druhý dojel Maďar László Szabó a třetí Václav Parus), tak ve třídě 250 ccm (před Gustavem Havlem a Františkem Šťastným). Pro zlatý věnec si Redman do Brna přijel ještě v roce 1962 a 1965 v závodech třistapadesátek. Vidět Redmana jet byl velký zážitek. Jel tak lehce, nenuceně a ladně, že to vypadalo, jako by to byla hračka. V depu jste ho mohli snadno přehlédnout. Nosil tu nejjednodušší černou kombinézu a obyčejnou stříbrnou helmu. Neměl na ní žádné obrázky jako Mike Hailwood, Phil Read nebo Giacomo Agostini, dokonce ani národní vlajku, jako to dělal Luigi Taveri nebo Jack Findlay. Prostě jednoduché pracovní oblečení továrního jezdce. 59
Pětistovky při VC 1960 v pořadí Redman, Dale, Driver, Šťastný (Jawa 350) a Schneider v zatáčce u bosonožské sokolovny. V pravo jsou fotografie ze stejného závodu
Univerzální závodník
Jako první muž v historii vyhrál tři závody Grand Prix v jednom dni. Na holandské TT v roce 1964 vyhrál třídu 125, 250 a 350 ccm. Obzvlášť ve dvěstěpadesátkách to bylo o chlup, protože porazil Phila Reada na továrním motocyklu Yamaha, který byl prokazatelně o 15 km/h rychlejší. Jak se to stalo, vysvětluje Redman jednoduše: „Ten den jsem prostě byl nejlepším jezdcem
na světě. Držel jsem se Phila jako mucholapka a předjel ho. Yamaha byla zcela určitě lepší motocykl a my jsme už čekali na nové šestiválcové hondy, starý čtyřválec byl na konci své závodní kariéry. Ale já jsem Phila v předposlední zatáčce objel a nakonec jsem vyhrál o čtvrt palce. Philova motorka jen letěla a kdyby byla cílová čára o palec dál, tak bych prohrál, ale zasluhoval jsem si vyhrát a vyhrál jsem!“
Redman (1) a Václav Parus (30) se připravují na trénink 60
Redman se stal i manažerem týmu Honda. Stal se blízkým přítelem a důvěrníkem Soichiro Hondy. Není divu – vyhrál Hondě šest titulů mistra světa, což je víc než kterýkoli jiný jezdec v historii. „Z mnoha důvodů jsme byli velmi šťastný tým. Samozřejmě jsme chtěli vyhrát, ale bylo to úsilí celého týmu a všichni táhli jedním směrem. Byl jsem pod velkým tlakem vést na trati a ještě dělat manažera, ale jezdci věděli, že mi vítězství leží na srdci stejně jako jim, a tvrdě jsme dřeli. Nakonec za námi továrna stála ze 110 procent, nic nebylo problém, nic nebylo obtížné. Byli jsme nejlepší a věděli jsme to.“ V roce 1963 při závodech v Monze chytil Soichiro Honda Redmana kolem ramen a prohlásil před velkým davem: „Budoucnost závodního týmu Honda spočívá plně na bedrech Jima Redmana, a tak mohu v noci klidně spát.“ Jim Redman svou závodní kariéru ukončil po havárii na Spa-Francorchamps.
Start dvěstěpadesátek na VC ČSSR 1961. V první řadě Redman (7), Šťastný (9), Havel (4), Čada (3) V té době byli jeho největšími soupeři o šest let mladší Mike Hailwood (nejdříve na MV Agusta a pak Honda) a o dvanáct let mladší Giacomo Agostini (MV Agusta). Byli soupeři, ale mimo závodní trať velicí přátelé. Zejména s Mikem Hailwoodem často jezdili na společnou rodinnou dovolenou. Ve svém životopise na dobu vzpomíná takto: „V šedesátých letech jsme byli jenom jezdci, co se snaží vydělat nějaké peníze a získat nějaké tituly, neuvědomovali jsme si, že tvoříme motocyklovou historii, která se nebude opakovat. Ty časy byly tak výjimečné, protože nebyla taková omezení jako dnes. Každý mohl na všech motocyklech použít tolik válců, kolik chtěl, a dělat rámus, jaký se mu líbil. Byli jsme průkopníci. Závody byly mnohem delší než dnes a samozřejmě zatraceně nebezpečnější, ale bylo to takové šílenství, taková upřímná srdečnost a tak opravdová jedinečná atmosféra. Jsem velmi šťastný, že jsem patřil do toho výjimečného období. Někdo říká, že Honda
vymyslela hluk, a pak postavila „6“, aby ten rámus dělala. Dnešní motocykly jsou takové neslané nemastné, vypadají stejně a nevydávají takový rámus; zmizel ten vzrušující zvuk, za kterým fanoušci z Evropy jezdili až do Ameriky, jen aby si poslechli nějakou motorku jet několik kol.“
S manželkou během tréninku v Brně roku 1961
Návrat na závodní dráhy
Po odchodu ze světa závodů silničních motocyklů se věnoval různým druhům podnikání od kovbojského ranče po dovoz motocyklů, dokonce i chovu jezdeckých koní na své farmě u Durbanu v Jižní Africe, kam se odstěhoval v roce 1964. Štěstí provázelo Jima Redmana i zde a po mnoho let vlastnil jednoho z nejžádanějších jihoafrických hřebců Foverose. Závodnické geny zdědili dva synové Jimmy a Brett i jeho vnuk Ryan. Synové se však věnovali motokrosu (Brett Redman se stal sedminásobným mistrem Jižní Afriky) a nejstarší vnuk Ryan dnes reprezentuje Jižní Afriku v triatlonu.
František Šťastný v rozhovoru s manžely Redmanovými před startem VC ČSSR roku 1961
Redman s oblibou jezdil závody v Jičíně. V roce 1961 zde poprvé představil motocykly Honda
Na závodní dráhy se Jim Redman vrátil v březnu 1995, ve svých 63 letech, triumfálním vítězstvím v závodech historických motocyklů v Daytoně. Byl to jeho první závod v Americe, první na okruhu s klopenými zatáčkami a navíc na motocyklu MV Agusta, se kterým nikdy nejezdil. Měl připravenou i svou oblíbenou šestiválcovou hondu, ale vzhledem k možnosti, že se něco rozbije, s ní projel jenom exhibiční kolo. „Bolelo mne břicho jako vždy před těžkým závodem, srdce mi nekontrolovatelně bilo, nohy mne nechtěly poslouchat, ruce a zbytek těla jsem měl napjaté a pokryté studeným potem. Nebyl jsem schopen upnout oči na trať před sebou. Startovní praporek šel dolů a všechno to jako vždy ve zlomku vteřiny přestalo.“ 61
Vrchol jezdeckého umění v podání Jima Redmana na brněnském okruhu roku 1962 Vítězství v Daytoně Jimu Redmanovi nepřipomnělo jenom nervozitu před startem, ale také opojný pocit vítězství. „Šklebil jsem se ještě půl roku potom...,“ vzpomíná Redman. Od té doby se na různých závodech objevoval častěji. Někde závodil s historickým motocyklem, někde objel čestné kolo s některým z motocyklů, které ho kdysi dovezly k prvnímu místu. Letos se účastnil oslav stoletého výročí Tourist Trophy a společně s dalšími vítězi tohoto závodu objel čestné kolo na motocyklu Honda NR750. Během oslav si vyzkoušel i závodní stroj letošního vítěze Johna McGuinesse (HM Plant Honda Racing), který s ním překonal magickou hranici průměru na jedno kolo 130 mil/h (asi 208 km/h).
Nejen maskot
Závodním tratím se věnoval i jako obchodník. V roce 2004 vedl s Mikem Foggem konsorcium podnikatelů, které společně s bankou Imperial Group zakoupilo závodní okruh v Kyalami. Po několika letech se podařilo navrátit jihoafrickému okruhu alespoň část jeho bývalé slávy a Redman svůj podíl prodal firmě Universal. Před několika lety také začal pomáhat organizátorům závodu Thundersprint
V roce 1962 se stal Jim Redman mistrem světa v kategorii 350 ccm. V Brně toho roku zvítězil před Pavlem Slavíčkem a Miroslavem Čadou
v malém anglickém městě Northwitch. Organizátor akce Frank Melling zpočátku nevěřil, že by Redmana vůbec mohl ke spolupráci získat. Jim Redman však souhlasil a dnes se v Northwitch schází až 130 000 diváků. „Domluvíte mu schůzku s novináři – Redman je tam první. Necháte ho mluvit se sponzorem – odvede bezchybnou práci v podpoře nikoli sebe, ale závodu. Seznámíte ho s politikem a ukáže se elegantní a sebevědomá superstar. Nejlepší ze všeho je ale jeho trpělivost a shovívavost s fanoušky, žádná otázka není příliš hloupá, i stokrát opakovaná vzpomínka se může vyprávět znova, žádná žádost není odmítnuta. Každý, kdo se s ním setká, má pocit, že v tu chvíli je pro Redmana tím nejdůležitějším člověkem, a to je velký dar.“ Stejné štěstí jako Frank Melling měli pořadatelé Kyjovkého okruhu Miroslav a David Frodlovi. Před dvěma lety byl Jim Redman hostem Velké ceny v Brně a pánové ho pozvali na „svůj“ závod. Redman souhlasil a již druhým rokem jim pomáhá s propagací tohoto městského okruhu. Ve svých 76 letech je stále pravidelným návštěvníkem závodních okruhů po celém světě a mezi své pravidelné návštěvy zařadil také závody v Kyjově. Součástí letošního programu byla v Kyjově exhibiční jízda, kterou Jim Redman absolvoval na replice motocyklu
Honda, se kterým jezdil v šedesátých letech. Na trati ho přitom doprovázeli bratři Matěj a Jakub Smržovi. Návštěvníci závodů tedy měli letos opět šanci potkat se s mužem, který patří mezi legendy motocyklového sportu, a získat třeba podpis. Já jsem získal rozhovor, u kterého seděli i bratři Smržovi, a společně jsme naslouchali vzpomínkám Jima Redmana na jeho začátky. Jaké to bylo, když jste se s motorkou vypravil poprvé do Evropy? Jezdil jsem v Africe pět let a do Evropy jsem se vypravil až když jsem dosáhl titulu mistra Jižní Afriky. Garry Hocking a já jsme pocházeli ze stejného malého města Bulawaya, které nebylo větší než Kyjov. Cesta do Evropy dlouhá přes deset tisíc kilometrů pro nás byla velké dobrodružství, měli jsme jen svoje motorky, neměli jsme peníze, ale věděli jsme, a to je moje rada pro bratry Smržovi, že ti ostatní jsou jen další chlapi na motorce. Předjedeme my je nebo oni nás. Věděli jsme, že úroveň závodění v Africe byla celkem dobrá, ale také jsme věděli od lidí, kteří byli v Evropě kvůli jiným věcem, že závody zde jsou na mnohem vyšší úrovni. Po příjezdu jsme tedy byli připravení vydat ze sebe všechno. V prvním závodě na Brands Hatch jsem dojel druhý a za mnou byli závodníci jako
Legendární závod dvěstěpadesátek v Assenu 1964. První jezdil Phil Read… ale v předposlední zatáčce ho Redman předjel a dojel si pro první místo 62
Jim Redman jako vedoucí týmu Honda se svým mechanikem Nobby Clarkem a motocyklem Honda ‚6‘ na Velké ceně v Sachsenringu 1965. Nobby měl takovou důvěru, že byl jediným mechanikem Hondy na závodech. Bral závody vážně. Jim Redman se šťastně usmívá, protože právě porazil Phila Reada na motocyklu Yamaha RD56 Bob McIntyre, Jeff Duke, Mike Hailwood a další. Byl jsem druhý za Derekem Minterem, protože jsme byli tak nažhavení a také jsme právě skončili sezónu. V březnu končilo africké léto, ale všichni tady v Evropě byli zlenivělí po zimní přestávce. To byl pro mne dobrý začátek. Musíte si opakovat: „Dokážu to, co kdokoli jiný.“ Jedno staré úsloví říká: „Můžeš mít v životě všechno, co chceš, ale musíš to opravdu chtít.“ Klíčová slova jsou opravdu chtít. Svoji první motorku jsem dostal v šestnácti letech a chtěl jsem závodit. Tehdy mi moje máma řekla – staň se mistrem světa. Ne mistrem Rhodesie, ne mistrem Jižní Afriky, ale mistrem světa. Bohužel umřela příliš mladá, aby mne viděla závodit. Její slova však zůstala hluboko ve mně. Tehdy jste jezdil na motocyklech Norton... Ano, měl jsem dvě motorky. Eddie Grant mi tehdy řekl: „Když si našetříš 1500 liber, můžeš jezdit v Evropě jednu sezónu, ale musíš omezit všechen luxus jako jídlo a tak...“ Koupil jsem dva motocykly od zástupce značky Norton v Rhodesii. Ten mi tehdy řekl, že nemá peníze, aby mne sponzoroval, ale že si nebude počítat zisk. Tak jsem místo 500 liber zaplatil za motorku jen 400. To bylo dohromady 800 liber, pak 200 za dopravu tam a zpět. Dohromady s Pady Driverem jsme si koupili dodávku, na kterou jsme každý dali
Clermont-Ferrand 1966 – Jim Redman (1) vede před Philem Readem (4) během GP Francie na slavném šestiválci
Výsledky ze závodů v bývalém Československu ve třídě do 125 ccm 1. místo (1x) 1961 GP Brno ve třídě do 250 ccm 1. místo (3x) 1961 GP Brno, Jičín, Piešťany 3. místo (1x) 1965 GP Brno ve třídě do 350 ccm 1. místo (2x) 1962 GP Brno, 1965 GP Brno 3. místo (1x) 1960 GP Brno ve třídě do 500 ccm (Norton) 3. místo (1x) 1960 GP Brno 4. místo (1x) 1958 GP Brno 5. místo (1x) 1959 GP Brno
Výsledky v závodech mistrovství světa Na práci japonských mechaniků při opravě čtyřválcové Hondy dohlíží jejich dlouholetý šéf Nobby Clark 100 liber, a 1100 liber bylo pryč. Pak jsme jeli do továrny Norton a nakoupili písty, ventily, prostě všechny potřebné náhradní díly na motorky. Na Brands Hatch jsem dojel se dvěma úplně novými motocykly a spoustou náhradních dílů. Dostal jsem je ve středu, v neděli se jel závod a mně z patnácti stovek zbývalo padesát liber. Startovné bylo 25 liber a za druhé místo jsem dostal 50 liber zpět. Tak jsem měl alespoň nějaké peníze. Co se s vašimi Nortony stalo? Jeden Němec má údaje o všech motocyklech Norton a povídá mi: „Nemůžu najít žádný z vašich motocyklů. Žádný dodaný Jimu Redmanovi.“ To ani nemůžete, odpověděl jsem mu, všechny jsem kupoval u Arthur Johnson Motorcycles v Rhodesii. Vždy dva motocykly v roce 1958, 1959 a 1960. Nevím ale, kde jsou teď. Několik lidí za mnou bylo a říkalo – hele, to je vaše motorka – a byla třeba z roku 1955. To je nesmysl.
ve třídě do 125 ccm 1. místo (4x) 1962 FIN, 1963 ARG, 1964 NL, WGER 2. místo (13x) 1961 NL, ARG, 1962 SPA, FRA, NL, BEL, EGER, 1963 SPA, FRA, NAT, JAP, 1964 SPA, TT 3. místo (7x) 1961 SPA, FRA, BEL, SWE, 1962 ULS, 1964 EGER, FIN 4. místo (5x) 1960 NL, NAT, 1961 TT, ULS, 1962 NAT 5. místo (3x) 1961 NAT, 1962 TT, 1963 FIN 6. místo (3x) 1961 EGER, 1963 TT, 1964 NAT celkové pořadí 1960 7. 1961 4. 1962 2. 1963 3. 1964 2. ve třídě do 250 ccm 1. místo (18x) 1961 BEL, NAT, 1962 SPA, FRA, NL, WGER, EGER, NAT, 1963 TT, NL, ULS, JAP, 1964 TT, NL, JAP, 1965 TT, BEL, EGER 2. místo (17x) 1960 NAT, 1961 WGER, EGER, 1962 TT, BEL, ULS, 1963 SPA, NAT, ARG, 1964 SPA, BEL, WGER, EGER, ULS, 1965 NL, 1966 WGER, FRA 3. místo (11x) 1960 ULS, 1961 TT, NL, ULS, ARG, 1963 WGER, EGER, 1964 NAT, 1965 CZE, 1966 NL, BEL 4. místo (2x) 1961 SPA, SWE 6. místo (1x) 1961 FRA celkové pořadí 1960 4. 1961 3. 1962 1. 1963 1. 1964 2. 1965 3. 1966 3. ve třídě do 350 ccm 1. místo (21x) 1962 NL, ULS, EGER, NAT, 1963 WGER, TT, NL, ULS, NAT, 1964 TT, NL, WGER, EGER, 1965 TT, NL, EGER, CZECH 2. místo (3x) 1962 FIN, 1963 FIN. 1965 JAP 3. místo (2x) 1963 EGER, 1966 FRA 6. místo (2x) 1959 WGER, EGER (Norton) celkové pořadí 1959 15. 1962 1. 1963 1. 1964 1. 1965 1. 1966 15. ve třídě do 500 ccm 1. místo (2x) 1966 NL, WGER 5. místo (3x) 1959 NL, 1960 BEL, ULS 6. místo (1x) 1960 NAT celkové pořadí 1959 14. (Norton) 1960 9. (Norton) 1966 5.
63
Během svého působení u Hondy jezdil Jim Redman na různých motocyklech včetně dvouválce o obsahu 305 ccm jako zde na okruhu v Jižní Africe Jak jste vyměnil Nortony za motocykly Honda? Začalo to v roce 1959 v Brně. Jel jsem na Nortonu a s Tomem Phillisem jsme si krásně zajezdili. Jel jsem tvrdě. Honili jsme se tak, že na rovince mne vždycky předjel, ale na dlažebních kostkách ve vsi jsem ho předjel zase já. Víte, jenom málo jezdců přizná, že jste lepší než on. Tom byl Australan, velmi upřímný člověk, a po závodě za mnou přišel a povídá: „Na mojí motorce bys mohl být senzací dne. Ta tvoje zasraná mašina ani nevyjela ze svýho vlastního kouře.“ Nicméně sezóna byla u konce a Tom Phillis se dostal na TT jako jezdec Hondy. V té době Honda na každém závodě umožnila dvěma vybraným jezdcům jet na továrním motocyklu a zaplatila jim za to 100 liber. To pro nás byly velké peníze. Na TT si vybrali Toma Phillise a Boba Browna a na dalším závodě v Holandsku si vybrali Toma Phillise a Johna Hartla. Tom se však při tréninku vyboural. Když jsem to slyšel, věděl jsem, že někdo může jet na jeho motorce, která byla v pořádku. Zašel jsem další den ráno za ním do jeho karavanu a zeptal se, jak se má. Tom řekl: „Je to dobrý, jen zlomená klíční kost. Nejhorší zranění utrpěla moje hrdost.“ Řekl jsem: „Nemůžu tady být dlouho, protože chci zkusit dostat tvoji motorku.“ „Vlastně, ty jsi ten správný člověk.“ Pověděl Tom a pak požádal svou manželku, aby do karavanu přivedla pana Kawashimu, který byl manažerem týmu Honda. Když pan Kawashima přišel, Tom mu řekl: „Pane Kawashimo, myslím si, že Jim Redman je ten správný člověk.“ Pan Kawashima se na mne obrátil a povídá: „Byl byste, prosím, pane Redmane ochoten jet s naším motocyklem?“ 64
V květnu 1994 se Jim Redman oženil s krásnou Kwezi
„Koho mám kvůli tomu zabít?“ já na to, a tak jsem dostal motorku. Měl jsem čas jenom na poslední trénink. Pan Kawashima mi řekl, abych jel pomalu a zbytečně neriskoval. V duchu jsem si ale povídal, že šanci člověk dostane jen jednou a tohle je teď moje šance. Zajel jsem kolo, něco na motorce doladil a nakonec jsem byl v tréninku o 2 sekundy rychlejší než Tom Phillis. Na startovní čáře stáli Ubbiali a Hocking na MV Agustě, potom já na Hondě a Spaggiari na další MV Agustě. Hlasatel vykládal, že časomíra v Assenu musela poprvé v historii udělat chybu, protože jak může být Honda před MV? Řekl jsem si, ať jdou do …. hlavně, že jsem tady. Ubbiali a Hocking vyrazili vpřed, já se snažil držet za nimi a Spaggiari těsně za mnou. V duchu jsem se modlil, abych to vydržel alespoň jedno kolo a nespadl. Dařilo se a v každém kole jsme cílovou rovinkou projížděli ve stejném pořadí. Pak jsem si říkal – tak dost, už jsem si to užil, zpomalil jsem a Spaggiari mne předjel, ale havaroval a tím to všechno zjednodušil. Potom došlo ke sporu mezi sponzory. John Hartle byl sponzorován firmou Mobil, ale všechny Hondy měly jako sponzora Castrol. Já měl naštěstí taky Castrol. John Hartle tak nemohl jet dvěstěpadesátky. Honda chtěla jeho motocykl svěřit Bobu Brownovi, ale ten zase nejel trénink, a tak jsem byl jediný, kdo splňoval všechny požadavky. Kawashima za mnou přišel znovu, zdali bych jel i dvěstěpadesátky. Jen nebyl čas na trénink. Jel jsem s Hondou ve třídě 125 ccm a tu jsem měl vyměnit za čtyřválcovou dvěstěpadesátku, se kterou jsem nejel ani zahřívací kolo, jen po trávníku z boxů na start. Bál jsem se, že můžu spadnout v první zatáčce nebo že dojedu jako
poslední a Honda už mne nikdy motocykl nedá. Pan Kawashima ale řekl: „Jime, já vím, že jsi s tou motorkou ještě nejel. Když pojedeš na konci startovního pole a dojedeš v pořádku na posledním místě, budu spokojený a příště tě zase vezmu.“ To bylo fér. Doprovodil mne na konec boxů. Nikdo si mne nevšímal, když jsem se postavil na konec startovního pole. V Assenu to bylo tak, že před startem svítilo 30 s žluté světlo, pak padla zelená a start. Pan Kawashima měl u sebe stopky, a tak jsem ho požádal, aby mi začal odpočítávat, až se rozsvítí žluté světlo. Počkal jsem, až napočítá 27, a vyběhl. Garry Hocking stál v první řadě a jakmile slyšel ten dupot, říkal si „...to je určitě ten zatracenej Redman“. Nikdo další si mě nevšímal, protože všichni sledovali to světlo. Když blikla zelená, běžel jsem na úrovni třetí řady, pustil spojku a vyjel jako první. První dvěstěpadesátky Honda měly takovou nectnost, že když to člověk rozjížděl na plný plyn, tak se po asi sto metrech zahltil karburátor, motor nejel a chytlo to zase asi po padesáti metrech. Jel jsem na prvním místě a přesně to se mi stalo. Naštěstí to bylo ještě na rovince, protože jinak nevím, co bych s tím v zatáčce dělal. Polovina jezdců mne předjela, ale nakonec se mi povedlo dojet jako sedmý. Kawashima byl nadšený. Vím, že se občas svezete na moderním motocyklu. Můžete tedy srovnávat... Od doby, kdy jsem závodil, se mnohé změnilo. Za prvé jezdci mohou vydělávat mnohem více peněz, když jim to jde. V době, kdy jsem závodil, nebyli skoro žádní sponzoři, ale továrna. Mike a já jsme byli nejlépe placenými továrními jezdci s ročním platem 15 000 liber. V té době jste
Při návštěvě brněnského Rádia Hey si Jim Redman se zájmem prolistoval Motor Journal si mohli za 2500 koupit pěkný dům. Takže jsme si mohli za roční smlouvu koupit šest domů. Cítili jsme se jako multimilionáři. Z dnešního pohledu je to málo, protože 2500 liber by vám nestačilo ani na zálohu. Za druhé se dnes jezdí na mnohem lepším motocyklech. Před několika lety jsem zkoušel motorku pro MotoGP a byla fantastická. Tak snadno se s ní jelo, skoro jako s normální cestovní motorkou. Neříkám, že je snadnější vyhrát, ale motocykly jsou snadno ovladatelné a rychlé. Mezi rychlou jízdou a vyhráváním závodů je samozřejmě velký rozdíl. Jezdil jsem na té motorce na okruhu ve Valencii. Věděl jsem, že je to mnohem silnější stroj, než na jaké jsem byl zvyklý, a tak jsem nejdříve chodil kolem trati a koukal se, kde ostatní brzdí, kde řadí a tak se ten okruh naučil. Když už jsem na té Kawasaki (motocykl, na kterém jezdil Nakano) seděl, zeptal se mne Harold, jestli ten okruh znám, a já řekl: „Ne.“ A kdy jsi
Před budovou Rádia Hey Jim Redman ještě dlouho diskutoval s Janem Křemečkem (ČMN) a Jiřím Mewaldem (Motor Journal)
naposledy jel na motorce s karbonovými předními brzdami, a já na to: „eee?“ A byl jsem pryč. Po šesti kolech jsem se vrátil do boxů a Harold se mne znova zeptal, jestli ten okruh opravdu neznám, protože jsem jel tak rychle a hladce, že jsem ze všech novinářů, co tam se mnou jeli na jiných motocyklech, udělal blbce. „Víš, Harolde,“ řekl jsem mu, „rozdíl je v tom, že oni o motorkách píšou, ale my jsme na nich opravdu jezdili.“ Kdosi mi říkal, že naučit se jezdit na motorce trvá rok. Vyprávěl mi o Rossim. Jak fantastických výkonů dosáhl, když jeden rok jezdil na 125 ccm a příští rok se stal mistrem světa. Rok jezdil ve 250 ccm a další rok se zase stal mistrem světa a zopakoval to i v 500 ccm. Řekl bych, že mu to tedy jde docela pomalu. Co je na ježdění na motorce tak složitého? První pětistovky, které jsem zkoušel, přišly v roce 1966. Poslední rok mé kariéry. Motocykly se pochopitelně
Neúnavný Jim Redman se podepisuje fanouškům na letošních závodech v Kyjově
vyráběly v Japonsku. Ve středu dorazila nová motorka z Japonska na Hockenheim a ode mne se očekávalo, že s ní v nedělním závodě vyhraji. Dva dny jsem s ní trénoval a vyhrál. Zmínil jste konec kariéry. Po celou její dobu jste měl štěstí a závažná zranění se vám vyhýbala. Co se tehdy stalo? Konec mojí kariéry nastal s nástupem pětistovky Honda. Vyhrál jsem ten rok (1966) na Hockenheimu, Giacomo (Agostini) byl druhý, vyhrál jsem v Assenu, Mike spadl a Giacomo byl opět druhý. Pak jsme dojeli na Francorchamps. Těsně před startem nám oznámili, že ve Stavelot, což je asi pět kilometrů za startem, začalo pršet. Moje strategie vždy byla vyrazit co nejrychleji a pak ať si mne ostatní honí. Vyjeli jsme tedy s Mikem a Giacomem a já měl takové tušení, že se něco stane. Tak jsem si řekl, že pojedu v klidu za nimi. Když jsme
Jim Redman a Jakub Smrž s bratrem Matějem spolu objeli čestné kolo na závodech v Kyjově 65
přijížděli do Stavelot, Mike zpomalil pro nějakou závadu a my jeli dál. Jel jsem 230, zalehlý na nádrži, ale přes ten zatracený déšť jsem nic neviděl a jak jsem si chtěl nadjet do zatáčky, nevěděl jsem, že na druhé straně je řeka. Motorka pode mnou najednou zmizela a já spadl na silnici. Slyšel jsem „křach“ a řekl si „sakra, to bylo zápěstí“ a kutálel jsem se dál. Není tam žádná úniková zóna, tak víte, že do něčeho narazíte. Byl tam plot a příkop. Pak se najednou objevila motorka nade mnou a mně se ji podařilo odkopnout nohama přes hlavu. Levou nohu to však zasáhlo a já slyšel další „křach“ a myslel si „sakra, tak i noha je v...“. Když jsem se postavil na nohy, byl jsem ve vodě a koukal se na ohromnou díru v plotě a říkal si „sakra, tam musela proletět motorka“, a pak jsem si všiml další díry vedle a tou jsem proletěl já. Vytáhli mne
z vody, jeden Němec mne zabalil do svého oblečení a myslím, že mi tím zachránil život, protože jsem se klepal zimou jako sulc. Pak přiletěl vrtulník a odvezli mne do nemocnice. Mezi jezdci se vždy povídalo, že můžeš spadnout v Německu, Československu nebo v Anglii, ale nikdy v Belgii, Itálii nebo ve Francii, protože jejich doktoři nestojí za nic. V nemocnici mi to ošetřili, ale já jsem řekl ženě „jedeme pryč“ a jeli jsme přes noc rovnou do nemocnice Sv. Tomáše v Londýně. Teprve tam mi ruku dali do pořádku. Dobrého lékaře jsem měl i v Jižní Africe a po návratu mne pět týdnů ošetřoval. Počítal jsem, že když dojedu v dalším závodě v italské Aostě do třetího místa a vyhraji v Monze, můžu pořád ještě získat titul mistra světa. Nechal jsem si tedy na ruku dát tenkou sádru a odjel do Evropy. Předpoklad, že se zasád-
Při letošních závodech na Sachsenringu byl Jim Redman uveden do motocyklové síně slávy rovanou rukou lze řídit závodní pětistovku, byla blbost. V tréninku mi to nešlo a musel jsem navštívit doktora. Ten musel sádru rozstřihnout a ruka okamžitě napuchla jak balón. Doktor řekl: „Dáte si rok přestávku, nebo o tu ruku přijdete.“ A tak jsem odešel. Kdybych si nezlomil to zápěstí, tak věřím, že bych ten titul získal, ale bylo mi 35 let a to si nemůžete dovolit rok vynechat. Po vítězství na Daytoně v roce 1995 jste zase začal jezdit na závody... Ročně se účastním asi dvaceti závodů historických motocyklů. Ještě před několika lety jsem i závodil, ale měl jsem několik havárií, a tak jsem si řekl, že nebudu blbnout. Za celou svou závodní kariéru jsem měl jen dvakrát zlomenou klíční kost a zlomil jsem si ji dvakrát i při těchto závodech, a tak teď jezdím opatrně. Když jsme byli na první Velké ceně Japonska (1963), přišel za mnou Sakaguči, manažer týmu Honda. Říkali jsme mu „Papa San“, protože byl starší než kdokoli z nás. Přišel za mnou na start a řekl: „Jime, synku, jeď opatrně, ale vyhraj.“ „Papa San, co to po mně chceš? Buď pojedu opatrně, nebo můžu vyhrát, ale ne obojí najednou,“ odpověděl jsem mu. (Redman si jeho slova vzal k srdci a vyhrál závod 250 ccm.) Teď už vyhrávat nemusím, a tak jezdím opatrně.
Jim Redman, Jakub a Matěj Smrž na závodech v Kyjově v letošním roce 66
Nakonec opět citát, tentokrát z recenze Redmanova životopisu, kterou pro The Independent napsal Andy Kershaw „...Jim Redman si na nejatraktivnějších závodních motocyklech dosvištěl pro šest těžce vybojovaných titulů mistra světa a vydobyl si pověst tvrdého soupeře na závodní dráze a bystrého profesionála v depu. Ve srovnání s Redmanem jsou současní jezdci Velkých cen jen banda dospívajících měkoušů.“ Jiří Mewald archiv Jima Redmana, Jana Lahnera, Jana Martofa, Jiřího Karbana, Jaroslava Sejka a společnosti Bonhams
Honda Jima Redmana Píše se rok 1964. Po hodině a deseti minutách tvrdého souboje na okruhu v holandském Assenu jedou dvě největší hvězdy motocyklových závodů těsně vedle sebe po cílové rovince závodu dvěstěpadesátek. Jedním z nich je Phil Read zalehlý na nádrži své dvoudobé kvílící Yamahy; druhým je Jim Redman na čtyřdobé Hondě, jejíž čtyři tenké výfuky vydávají melodický bzukot. Redman je o zlomek sekundy rychlejší a stává se prvním mužem v historii, který v jednom dni vyhrál tři závody Velké ceny. Kromě 250 ccm projel první cílem i v závodě třídy do 125 ccm a do 350 ccm. Redman si události v Assenu pamatuje, jako by to bylo včera. Takto na ně vzpomínal v časopise Octan (říjen 2006): „Dvěstepadesátky RC164 byly původně jenom dočasným řešením, než budou připraveny šestiválcové stroje. Nakonec jsem s nimi ale jezdil po většinu roku a za šestiválec ji vyměnil až na konci sezóny. V Assenu jsem ale s touto motorkou zažil životní jízdu. V té době byla Honda napřed ve spolehlivosti, ale dvoudobá Yamaha Phila Reada byla na rovince v Assenu o 15 km rychlejší. Věděl jsem, že ho předjedu jen v zatáčkách, a nakonec se mi to povedlo v těch dvou posledních. Když jsem motorku po dojezdu předal mechanikům,
řekl jsem jim, že motor asi skončil, protože abych dojel první před Hilem, nemohl jsem si dovolit řadit. Červené pole začínalo na 13 700 otáčkách a já projel cílem s ručičkou zaseklou na jeho konci – na 18 000 otáčkách, což znamenalo, že jsem to možná točil na 20 000. Kdybych přeřadil, tak bych prohrál. Mnohem později motor v Japonsku kompletně rozdělali, vyzkoušeli do posledního detailu a zjistili, že je perfektní. Stále nemohli uvěřit, že v těch letech bylo možné dosáhnou takové kvality.“ Jim Redman o tomto závodě dodnes mluví jako o „jízdě svého života“. Závod pro něj měl takový význam, že na konci sezóny, kdy byly všechny motocykly Honda posílány zpět do Japonska, požádal „Papa Sana“, zdali by si tento motocykl nemohl ponechat. V dopise zaslaném Jimu Redmanovi 16. října 1964 se píše: „Milý pane, potvrzuji, že pan Sekiguchi, Poppa San, obdržel z tokijské centrály povolení předat vám motocykl RC164 103, abyste si jej odvezl domů. Přijměte prosím tento stroj jako dar a náš obrovský dík za vaše úsilí vyhrát v roce 1964 na Hondě titul mistra světa.“ Podepsán M. Maekawa, manažer závodního oddělení. Byla to v té době neslýchaná věc, ale šéfové Hondy souhlasili a RC164 byla zabalena a poslána do Jihoafrické republiky, kde zůstala dalších třicet let zabalena v krabici.
Redman ji vybalil až v devadesátých letech, kdy zdobila vstupní halu jeho hotelu Siera Ranch. V roce 1998 jej jeden z významných evropských sběratelů – Luke Lawlor z Dublinu – přesvědčil, aby se s motocyklem zúčastnil několika veteránských akcí. Od té doby byla Honda RC164 v Evropě několikrát a prodělala také zmíněnou opravu v Japonsku. Vloni v říjnu se motocykl objevil na pravidelné aukci společnosti Bonhams v anglickém Staffordu. Cena motocyklu byla odhadovaná na 380 000 až 420 000 liber. Ve Staffordu se však nenašel ten správný zájemce, a tak Honda zůstala majetkem Jima Redmana, i když přihazování dosáhlo 328 000 liber. Je to stále mnohem více než za dosud nejdražší prodaný závodní motocykl, kterým byla Honda RC173 Mika Hailwooda, prodaná roku 1997 v aukci Coys za 200 000 liber. Redmanův motocykl splňuje všechny předpoklady žádaného sběratelského kousku – má výjimečnou historii, původ a je v originálním stavu. Polovina šedesátých let je navíc považovaná za zlatou éru motocyklových závodů a Honda RC164-1 má stále původní rám a motor. Je tak jediným dochovaným strojem ze tří vyrobených závodních speciálů. Jeden byl zničen při havárii a další není kompletní, protože motor byl použit do jiného motocyklu. Jiří Mewald 67
