EV RO PA
|
Jezera, řeky a mokřady
Jezera, řeky a mokřady Kromě pralesů ničili lidé důkladně a vytrvale především jezera, řeky a mokřady na celém území Evropy. Rašeliniště byla vysušena, řeky přestavěny na vodní cesty a jezera slouží jako stoky, nádrže pro chov ryb anebo jako koupaliště. To všechno je pro život divokých zvířat, vázaných svým životem na vodní prostředí, neobyčejně nepříznivá okolnost. Vydra říční čile loví i v zimě.
»
Tvrdé konkurenci norka amerického (minka), dovezeného ze Severní Ameriky, může menší
Norek evropský
a slabší norek evropský stěží odolat.
Silně ohrožený Pro norka evropského (Mustela lutreola, dříve Lutreola lutreola) se zhoršily podmínky, když se řeky změnily v rovné kanály a lužní pralesy, které je chránily, uschly nebo byly úplně vykáceny. Voda je ovšem základní podmínkou nutnou pro život norka. Tato lasicovitá šelmička, dlouhá jen třicet až čtyřicet centimetrů, má plovací blánu mezi prsty a bývala často vidět na březích řek a jezer. Tam lovila za soumraku a v noci malé savce, rybky, žáby, raky a vodní hmyz. Za dne přespávala v noře pod převislým břehem nebo pod kořeny stromů. Ovšem čisté vody s hustě zarostlými břehy jsou v Evropě již dlouho mimořádnou vzácností. Proto norek již v devatenáctém století vymizel. Původně byl rozšířen od severního Španělska až na západní Sibiř, ale v našem století žije již jen pět set až tisíc těchto zvířat na západě kontinentu, a to na severu Iberského poloostrova, a několik stovek norků se najde v jihozápadní Francii. Jejich nejbližšími sousedy jsou norci žijící na ostrovech v deltě Dunaje v Rumunsku, kde jich je asi tisíc. V Čechách byl poslední norek evropský zastřelen roku 1896, ale na východním Slovensku druh ještě přežívá.
38
Naštěstí ještě zůstává poměrně zachovalé rozlehlé území evropského Ruska, Běloruska a Ukrajiny s dostatkem přirozených vodních ploch a toků, kde mohou norci plavat a lovit. Odhad ruských odborníků, že v těchto oblastech žije asi dvacet tisíc norků evropských, však považují přírodovědci z Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) za nadsazený, také proto, že i v bývalém SSSR byl jako kožešinové zvíře chován norek americký, který unikl do přírody a své menší příbuzné vytlačuje. Zlepšení situace je v nedohlednu. Životní prostor norka evropského se stále zmenšuje následkem výstavby přehrad, regulace menších toků a všeobecně rozšířeného znečišťování vody. A pak je tady ještě norek americký (Mustela vison). Protože je větší a má lépe využitelnou kožešinu, dovážel se ve velkém do Starého světa jako vděčný chovanec kožešinových farem. V padesátých letech minulého století jich však značné množství buď z klecí uteklo, nebo dokonce bylo vypuštěno do přírody a tito minci se pak začali velmi rychle šířit Evropou. Takové konkurenci menší, slabší a pomaleji se rozmnožující norek evropský odolat nemůže, americký vetřelec jej rychle vytlačuje z jeho dosavadních stanovišť. Následkem toho získal druh Mustela lutreola titul nejvíce ohroženého evropského savce. Těch několik tisíc jedinců původního druhu norka může z našich vod velmi rychle vymizet.
Potyčky mezi sousedy jsou u vyder říčních na denním pořádku, každý chrání své teritorium.
Vydra říční Téměř ohrožená Hustě zarostlé břehy vod, po nichž člověk sotva může projít, to je domov vydry říční (Lutra lutra), čímž se poněkud liší od norka evropského. Osud obou druhů je však dosti podobný: již od středověku je člověk lovil se psy a zejména vydry ubíjel oštěpy. Mimořádně hustá srst těchto
39
A F RI K A
|
Ohrožené druhy zvířat
Savany jsou nejznámějším životním prostředím Afriky. Jsou to rozsáhlé travnaté plochy s roztroušenými stromy, kde nacházejí útočiště četné druhy zvířat.
Hrošík liberijský | 91
Africká kolébka
Nebezpeční sousedé
Kolébka lidstva leží v Africe. Před sedmi miliony let se tu
Z Afriky se předkové člověka rozšířili po celém zemském
objevila skupina lidoopů, kteří žili ve vlhkém tropickém
povrchu. Ať se octli kdekoliv, dříve či později narazili na velká
lese tohoto kontinentu, v typickém deštném pralese. Před
zvířata. Ta neměla žádné přirozené nepřátele a dvounožci
pěti až šesti miliony let se od této skupiny odštěpila linie,
ještě neměli lovecké zbraně, jako například oštěpy, takže
která se přes vedrem se tetelící savany přesunula na
zvířata byla v bezpečí. Lidé potřebovali čas na to, aby osídlili
východ. Během dalších milionů let se z tohoto tvora
nová území a zabezpečili své přežití. Když však do Afriky
pohybujícího se vzpřímeně po zadních vyvinul
dospěla pokročilejší technika, začalo být i mnoho velkých
dnešní člověk.
druhů, jako jsou sloni a nosorožci, ohroženo.
Sloní samice jsou společenské, žijí ve stádech, kde společně vychovávají mláata. Velikost stáda je však závislá na dostatečné nabídce potravy.
58
Afrika Dokonce i zvláštní, životu nepřátelské prostředí, jako jsou pouště, poskytuje útočiště některým specializovaným druhům.
Přímorožec šavlorohý | 88
Gazela dama | 89
Vlček etiopský | 84 Osel africký| 86 Gorila nížinná | 64 Slon pralesní | 60 Dril | 63
Veleskokan goliáší | 91
Mandril | 63
INDICKÝ
Zebra Grévyho | 82
Šimpanz | 69
Slon africký | 72 Gorila východní | 64
Pes hyenový | 74 Lev | 76
OCEÁN
Sup africký | 83
Bonobo | 70 Nosorožec dvourohý | 80
ATLANTSKÝ OCEÁN
Hroch obojživelný | 90 Gepard | 75 Zoborožec kaferský | 83
Maki trpasličí | 94 Lemur vari | 95 Vari červený | 95 Lemur kata | 96 Maki velký | 96 Lemur bambusový | 98 Lemur širokonosý | 98 Sifaka velký | 99 Indri | 103 Ksukol ocasatý | 103 Fosa | 104
Mantela zlatá | 109 Nosorožec tuponosý | 81
Savci
Ptáci
Plazi
Volavka madagaskarská | 105 Orlík madagaskarský | 105
Chameleon Labordeův | 106 Ploskorep madagaskarský | 107 Hroznýš malgašský | 108 Hroznýš psohlavý | 109
Obojživelníci
59
A S I E
|
Lesy
Samec gibona chocholatého má převážně černou srst, samice jsou většinou žlutohnědé, někdy s tmavšími skvrnami.
často prodávána jako domácí zvířata. Tak přispívají dřevaři a lovci zvířat k prudkému úbytku populace. Na Sumatře žije jen asi 7 000 příslušníků druhu orangutan sumaterský (Pongo abelii), a tento druh je tedy více ohrožen vyhynutím než orangutan bornejský (Pongo pygmaeus), který je zastoupen 45 000–69 000 jedinci.
Giboni mají silný hlas. Podle zvukových projevů může člověk rozpoznat jednotlivé druhy, i když je
Giboni
nevidí. Na snímku je samice severního gibona
Silně až kriticky ohrožení Vědci s tím nemohou prakticky nic dělat. Giboni rodu Nomascus (dříve rod Hylobates, zatímco Nomascus byl hodnocen jako podrod) žijí nejraději vysoko v korunách stromů jihoasijského deštného pralesa, a jejich pozorování je proto nesnadné. Také určení druhu je u nich problematické, neboť rozdíly ve zbarvení srsti jsou tak malé, že je z dálky nelze zjistit. Proto při výzkumu těchto gibonů spolupracovníci Německého centra pro výzkum primátů v Göttingenu a Zoologické společnosti ve Frankfurtu sbírali trus pro genetickou analýzu a nahrávali jejich zpěv. Je zajímavé, že výrazné zpěvné zvuky gibonů považují někteří odborníci za předchůdce hudby provozované člověkem. Frekvence a rychlost „zpěvu“ se u jednotlivých druhů liší. Navíc našli biologové tímto způsobem v roce 2010 na severu nový druh – severního gibona chocholatého (Nomascus annamensis), nejčerstvější objev v řádu primátů. Nyní tedy známe sedm různých druhů gibonů, kteří jsou pokládáni za nejmenší hominidy. Žijí v korunách stromů deštného pralesa ve Vietnamu, Laosu, Kambodži a v jižní Číně. Jejich životní prostředí podléhá motorovým pilám, stejně jako oni sami ilegálnímu lovu zvířat na maso nebo
118
chocholatého (Nomascus
annamensis).
»
na chov v domácnosti, popřípadě na výrobu léků. Proto IUCN považuje všechny gibony za silně ohrožené nebo za kriticky ohrožené.
Medvěd pyskatý Ohrožený Když se medvěd pyskatý (Melursus ursinus) pustí do mraveniště nebo do hnízda všekazů, má na to zvláštní metodu. Silnými drápy obratně vyhrabe dutinu v půdě a důkladně z ní odstraní všechny větvičky. Potom vysune a našpulí své dlouhé pohyblivé pysky a nasává jimi rozčilené, ale chutné mravence do tlamy. Aby mu jeho „ústní vysavač“ opravdu dobře fungoval, nemá horní řezáky. Výhradní hmyzožravost je u savců záležitost dlouhodobého přizpůsobování a jako způsob obživy je to náročné a jednostranné. Proto tito medvědi šplhají hlavně v době deště na stromy a tam doplňují svůj jídelníček květy a plody. Také ve vlasti medvědů pyskatých, kteří dnes žijí v Indii, Nepálu, Šrí Lance a v Bhútánu, jsou káceny lesy a stepi jsou rozorávány traktory, a tím se likvidují
Po březosti trvající šest nebo sedm měsíců rodí samice medvěda pyskatého většinou dvě mláďata.
i termitiště, tak důležitá pro tyto huňaté milovníky hmyzu. Když si pak zvířata z nouze zvyknou zahánět hlad na ovocných plantážích, rozhořčení osadníci je střílejí, i když je lov medvědů pyskatých zakázán. Také pytláci, kteří shánějí žlučníky medvědů, v tradiční asijské medicíně značně oblíbené, na zákaz lovu neberou ohledy. Podle odhadů Světového fondu pro ochranu přírody (WWF) žije dnes na světě ve volné přírodě jen deset, nejvýše dvacet tisíc medvědů pyskatých.
S EVER NÍ
AMER IK A
|
Travnaté a křovinaté oblasti
Travnaté a křovinaté oblasti Stejně jako před příchodem osadníků z Evropy se ještě dnes na širokých plochách středu Severní Ameriky rozkládají nesmírné zvlněné roviny. Avšak i tyto prérie v posledním století utrpěly následkem lidské činnosti. Především došlo k překotnému rozorávání stepí a travnaté plochy se začaly využívat k pastvě skotu. To znamenalo záhubu všech druhů, které původně prérie obývaly.
Psoun Allenův žije v malých rodinách, složených z jednoho samce a většího počtu
Psoun Allenův
samic s jejich potomky.
Silně ohrožený Kdysi tento druh vytvářel vysloveně rozlehlá města, kolonie pod povrchem Velkých plání v dnešním státě Utahu. Psoun Allenův (Cynomys parvidens), jen třicet centimetrů dlouhý a jeden kilogram vážící hlodavec z čeledi veverkovitých, byl bezvýhradným vládcem podzemí těchto prérií, dokud je neobsadili osadníci z Evropy. Nově příchozí začali psouny pronásledovat, protože se přiživovali na jejich obilí, a tak jim snižovali výnosy. Za podpory vlády je farmáři trávili nebo stříleli. V roce 2004 žilo jen pouhých osm tisíc těchto nejmenších prérijních psounů.
152
Vlk rudohnědý je samostatný druh,
Vlk rudohnědý
ale dlouho byl považován za poddruh vlka nebo za křížence vlka s kojotem.
Kriticky ohrožený Jen metr dlouhý a asi pětadvacet kilogramů vážící vlk rudohnědý (Canis rufus) obýval oblast od pralesů na jihu Severní Ameriky až po dnešní hranici mezi USA a Kanadou na severovýchodě kontinentu. Tito vlci lovili v menších smečkách v křovinách a bažinách. Vzhledem ke svým nevelkým rozměrům vyhledával vlk rudohnědý převážně menší kořist,
153
AU ST RÁLI E
A
OC EÁNIE
|
Travnaté a křovinaté oblasti Nového Zélandu
Phil Tisch a jeho kolegové z Novozélandského úřadu pro ochranu přírody (DoC) se přesto pokusili tento vyhynutím ohrožený druh udržet. V oblasti o rozloze padesát tisíc hektarů v Murchisonově pohoří nakladli kolem 1 800 pastí na hranostaje, aby ochránili jedinou divoce žijící populaci takahe. Kromě toho vysadili malé skupiny těchto slípek na ostrůvky, na kterých nežily žádné šelmy, takže zde byli ptáci v bezpečí. A tyto malé stavy dostávaly pravidelně posily v podobě mláďat, která přicházela na svět v chovné stanici Burwood Bush, spravované DoC, nedaleko města Te Anau. Tady Glen Greaves, Phil Marsh a jejich kolegové s velkým nasazením a pomocí opeřených náhradních rodičů vychovávali nové generace slípek takahé. A to není vůbec jednoduché, protože tito modří chřástalové patří k těm ptákům, u nichž se druhovému chování musí mláďata učit od rodičů. Pokud nejsou na počátku života ve spojení s žádnými příslušníky svého druhu, vezmou si za vzor člověka a nebudou si pak umět poradit v drsné přírodě Murchisonova pohoří. Takže ochránci přírody proto přenechávali výchovu sametově černých kuřátek buď dospělým takahé, které žily v oborách porostlých hustou trsnatou trávou kolem chovné stanice, nebo se alespoň snažili kontakt mezi mláďaty a ošetřovateli omezit na minimum. Trávu smíchanou s dětskou kaší mláďatům podával maňásek s červeným zobákem, k čemuž se z MP3 přehrávačů
linuly odpovídající zvuky vydávané dospělými slípkami. Když bylo mláďatům šest měsíců, byla přestěhována do obory pod širé nebe, kde se seznamovala se skutečnými příslušníky svého druhu a učila se od nichž všechno, co pro svůj život potřebují. V roce už jsou s učením tak daleko, že mohou být vysazeny do Murchisonova pohoří nebo na chráněné ptačí ostrovy. V roce 2010 žilo už 230 těchto modrolesklých ptáků.
Kakariki rudočelý Ohrožený Kakariki rudočelý (Cyanoramphus novaezeelandiae) nemá na potravu ani na svůj životní prostor žádné zvláštní nároky. Zářivě zelení papoušci s červeným čelem se vyskytují jak v travnatých i křovinatých oblastech, tak v hustých deštných pralesích a požírají všechny možné rostliny i rozmanitý hmyz. Přesto tento kdysi tak hojný druh z obou hlavních ostrovů Nového Zélandu takřka vymizel, k čemuž přispělo jak ničení jeho přirozeného prostředí, tak rozšíření vykradačů hnízd, jako jsou krysy, kočky a kuny. Problémem jsou nové ptačí druhy, které sem dovezli lidé, protože ti připravují papoušky o potravu. A navíc mnozí Novozélanďané dříve papoušky stříleli, protože jim škodili na polích a v zahradách.
Maorové na Novém Zélandu nazývali tohoto 30 cm velkého papouška kakariki, což znamená malý papoušek.
Haterie neboli tuatara má poměrně velké oči, protože je aktivní hlavně v noci nebo za soumraku.
Pod šupinami na temeni hlavy mají haterie tzv. třetí oko, temenní orgán, který vnímá rozdíl mezi světlem a tmou.
Haterie novozélandská Ohrožený jeden ze dvou druhů Toto zvíře vypadá jako vytesané z kamene. Tělo je pokryté zelenavou až šedou šupinatou kůží s mnoha záhyby, na hřbetě má podivné ostny a trny a ani se nehne. Vypadá jako dobře udělaný model pravěkého zvířete. Ale pohlédnete-li do velkých lesklých očí, nemůžete zůstat na pochybách – tato zkamenělina je živá. A skutečně patří k poslům z dávno zaniklých epoch vývoje Země. Předkové haterií, rod Sphenodon, žili již v době dinosaurů. Na Novém Zélandu přežily miliony let až do současnosti, to je opravdu pozoruhodný úspěch evoluce. Toto zvíře se od ostatních plazů zřetelně odlišuje stavbou lebky a kostry. Nemluvě o tom, že haterie nemají žádný penis, zato se honosí třetím okem. Tento přídatný smyslový orgán na temeni hlavy je dobře vidět u čerstvě vylíhnutých zvířat, v pozdějším věku jej sice překryjí průhledné šupiny a pigment, ale přesto zůstává alespoň částečně funkční. Možná pomáhá při tvorbě vitaminu D, možná posiluje vnitřní hodiny těchto plazů, to zatím přesně nevíme. Jasné je nicméně to, že se tento nezvyklý plaz v moderním světě necítí zrovna dvakrát dobře. Jeho věky
prověřená strategie přežití již nefunguje. Dokud byli jeho jedinými nepřáteli domácí draví ptáci, stačilo prostě zkamenět a spoléhat se na ochranné zbarvení, v krajním případě pak prchnout do nory. Evoluce jej však nepřipravila na krysy, které sem zavlekli lidé a které mohou haterie bez problémů pronásledovat do jejich příbytků. A tak haterie novozélandská (Sphenodon punctatum) neboli tuatara zmizela z obou hlavních ostrovů Nového Zélandu a přežívá jen asi na třiceti maličkých větrných ostrůvcích, kde nežijí žádní savci. Haterie Guentherova (Sphenodon guntheri) je vedena jako ohrožený druh na Červeném seznamu IUCN. Během několika posledních let se ale haterie začaly zase vzmáhat – novozélandští ochránci přírody krysy na několika ostrovech vyhubili a Nicola Nelson a jeho kolegové z univerzity ve Wellingtonu tam vysadili plazy z jiných ostrovů nebo z vlastního chovu. Dokonce i na velkém Severním ostrově se dnes již nějaké haterie vyskytují. V chráněném území Karori Wildlife Sanctuari vysadili přírodovědci v roce 2005 a 2007 přibližně dvě stovky dospělých haterií, které se dokonce rozmnožily. Možná bude úspěšný příběh haterií přece jen pokračovat.
237
