její pohyb každý její krok. To byla ta pravá píina, pro mladý host váhal a nerad by opustil mlýn. A všechnu tu touhu a obdiv, který jí dával Jií najev

m li ješt druhou, starší pomocnici služku a dost jiní eledi, která ji mohla v takových pracích lehce a bez námahy vypomoci nebo zastat. A za její poctivou službu a v rnou oddanost k mlýnu št d e odm ovali Dolanští nejen ji, ale i její chudé rodi e. Když potom Marie Dolanská ohlásila návšt vu Ji ího Kaliny rodi m a uvedla jej nim do sv tnice, dostalo se hostu vlídného p ijetí, a zvlášt mlyná Dolanský vítal návšt vu nastávajícího statká e s nemalým povd kem. Jan Kalina byl mladý a sympatický muž, neveliké štíhlé postavy, a již od první chvíle, co se s Dolanskými seznámil, získal si rázem jejich d v ry a p ízn Bylo to jednou v ned li cestou na Bartolom jskou pou v Polné, co se poprvé vid li. Dolanští procházejíce okolo hospodá ského dvorce na cest do Polné a projevujíce o n j sv j zájem, u inili zastávku, a tu se k nim p ipojil mladý hospodá Ji í. Slovo dalo slovo a p átelství bylo tu, a to tím spíše, že jejich zájmy hospodá ského rázu byly skoro p íbuzné. Rozdíl byl jen v tom,, že dolanští mimo polní hospodá ství vlastnili také mlýn. O rok pozd ji p i téže p íležitosti se opakovalo setkání Dolanských s Ji ím Kalinou znovu. Dolanské provázela tehdy na pou jejich dcera Marie a mladý hospodá Kalina p ijel do Polné se svým otcem a sestrou Boženou. Setkání Marie s Ji ím minulo se tehdy však klidn a málem by upadlo v zapomenutí. Marie Dolanská odjela brzy po oné pouti na vzd lání do Prahy a Ji í Kalina t ebaže tu nebyl dnes ve mlýn poprvé, nem l d íve p íležitost vid t se s Marií až teprve dnešního ostatkového odpoledne. Nebylo proto také divu, že mladí lidé ocitli se v první chvíli dnešního setkání pon kud v rozpacích. „Trochu jste nás, pane Kalino, p ekvapil,“ zažertoval mlyná , když se host usadil. Objevil jste se pojednou na scén jako pohádkový bohatýr s velikým posláním. A my vás proto všichni s rádi a srde n vítáme a t šíme se na vaši milou spole nost. Však u nás je také dnes n jak smutno. Jsou ostatky, všechno se raduje, a u nás je nálada jako o poh bu! Tady naše Marie,“ …mlyná se na okamžik odml el, pohlédl s rozpa itým úsm vem otev enými dve mi do kuchyn k plotn , kde jeho dcera s Milenou p ipravovaly aj, a

dodal: „Málem by nám, chudák, proplakala celé dopoledne a o muzice nechce ani slyšet. D lá nám starosti, ale doufám, že vaše p ítomnost ji pot ší a p isp je k lepší nálad “. Paní Dolanská pohlédla n kolikrát prosebn na manžela, aby mu nazna ila, že je pošetilé mluvit p ed hostem o takových v cech. Kompromitují nejen Marii, ale i je. A do kuchyn je také dob e slyšet, a dce i by neprosp ly takové e i. Na št stí byla však Marie zcela zaujata p ípravou jídla a nevšímala si proto, co se kolem d je nebo mluví. Záhy potom Marie s Milenou prost ely na po est hosta na st l s zasedly spole n s ostatními k sva in . Také na ele pamatovaly hojným soustem, avšak krom služebné Barbory jako by z nich dnes nikdo o sva inu valn nestál. Sotva se n který po probd lé noci trochu prospal a vykonal tu nejnutn jší práci, poob dval, sn dl n kolik koblih a již se op t ve chvatu chystal k muzice. A také Milena sotvaže u inila spole enské zdvo ilosti zadost,omluvila se a za ala se strojit k muzice. „Tak se mi zdá,“ prohodil mlyná , „že Dolanští budou letos slavit ostatky ve mlýn . Avšak alespo vy, pane Kalino, nešel byste se podívat do hospody k zábav ?“ „ S tím úmyslem jsem také dnes do Bo in p išel, že se podívám k vám, pane Dolanský, a potom do hospody k muzice. Vy tam však asi nehodláte jíti a já bych se tam bez vás cítil opušt n jako k l v plot . A potom,“ vymlouval se host, „mám dalekou cestu dom “. „Avšak pravá p í ina, pro se Ji í Kalina zdráhal opustit mlýn, byla pon kud jiná. Mladý muž vytušil, že Marii potkalo n co velmi zlého, že je neš astna a že k muzice nep jde. Najednou pocítil, že bez ní by se nedovedl v hospod radovat a že bez ní by nem lo pro n ho ostatkové veselí žádnou cenu. Kdysi se snad choval k Marii lhostejn . Dnes však ztrácel v blízkosti této mladé dívka obvyklou jistotu a klid. Její blízkost jej neodolateln vábila a vyvolávala v jeho duši zmatek. Se smutkem v pobledlé tvá i a ve sváte ních šatech s výraznou bl zi kou, kterou si dnes oblékla, vypadala rozkošn . Zdála se mu býti velmi krásná, žádoucí a v srdci se za ala probouzet silná touha po její p ízni. O i jako kdyby m l dnes jen pro ni a potají sledoval každý

159

160

její pohyb každý její krok. To byla ta pravá p í ina, pro mladý host váhal a nerad by opustil mlýn. A všechnu tu touhu a obdiv, který jí dával Ji í najevo,, vy etla mu Marie z o í, jejichž pohled byl výmluvn jší nežli všechny e i. Avšak zdrcena žalem a obavami o Janovo zdraví, p ijímala hostovu pozornost s chladem. Záhy však za ala poci ovat, že v chování Ji ího se skrývá jemný takt a že svým zevn jškem a mnohými vlastnostmi se velmi podobá neš astnému Janovi. Jeho milá a ušlechtilá tvá m la odevzdaný výraz a p kné tmavé o i jako kdyby utajovaly smutek. A celým svým zjevem a zp soby p ipomínal spíše studenta nebo u itele , a Marie m la v bec dojem, že do rukou Ji ího by se lépe hodilo pero nežli kle . Za ínala k n mu znenáhla poci ovat sympatie a každý další jeho pohled ji ut šoval jako mat ino pohlazení. To všechno neušlo starému mlyná i ani panímám Dolanské. S nemalou radostí se oba manželé v duchu smi ovali s tím, že Ji í Kalina projevuje o jejich dít zájem a že jeho pozornost iní Marii klidn jší. Dokonce její zasmušilou tvá za al nyní ast ji rozjas ovat spokojený úsm v a žádný z manžel Dolanských nepochyboval, že je to zásluhou Ji ího. Na jeho námitku, že by se bez nich u muziky obešel, mu mlyná neodpov d l. „Jestliže si, pane Kalino, myslíte, že bychom vám m li u muziky chyb t, tedy m žete klidn z stat u nás. Byli bychom vám za to velmi vd ni. A taká bych vám dob e radil, abyste dnes na zpáte ní cestu nepomýšlel. Je již stejn tma, a kdepak budete hledat noci cestu dom . Tu je k vám t žko najít za bílého dne, ne ku-li tak v noci. A konec konc , jsou dnes ostatky a že se dnes dom nevrátíte, s tím jste museli p i odchodu z domu stejn všichni po ítat, vy i domácí. Domnívám se proto, že nebudete tam vašim doma init žádné starosti….. Co na to íkáte? Mlyná domluvil a jeho o i, které sledovaly Ji ího, na chvilku v pochybách zvážn ly, ale potom oživly nad jí a op t nabyly veselého výrazu. Uv domil si mlyná , že Ji ímu se bude t žko lou it s Marií a tato p edstava rázem zaplašila jeho pochyby.

„Když byste byli tak hodní a nebyl vám na obtíž, p enocoval bych u vás.“ Odpov d l Ji í“. „Myslel jsem proto, že tu v Bo inách ve spole nosti známých oslavím v hospod ostatky, zatancuji si a zbytek noci p espím u Král . Mluvili jsme o tom s panem Králem nedávno. Zatím však oslavím ostatky u vás ve mlýn a k tomu jste mi ochotni poskytnout i nocleh. Jsem vám nesmírn vd ný za tuto laskavost., ale jsem bezmála v rozpacích, mohu-li toto vaše pohostinství p ijmout. Obávám se, že by to bylo na úkor vašeho pohodlí a že by vás mohli dokonce za to lidé pomlouvat. Mohli by se totiž domnívat, že má návšt va souvisí n jak s Marií a bylo by z toho plno všelijakých e í.“ Ji í Kalina se p i t chto slovech za ervenal a pohlédl nesm le k Marii. Hlouposti, pane Kalino!“ mávl mlyná rukou. P ijdete k nám jednou za as, sotva jednou nebo dvakrát za rok, a máte-li se dnes náhodou u nás vyspat, máte plno ohled . Vy máte nejmén d vod se n eho obávat. N co jiného by bylo, kdybyste k nám docházel pravideln a p i tom se tady ucházel o p íze naší Marie“. Mlyná Dolanský pohodil hlavou k místu, kde sed la Marie a žertovn se usmál. Vypadalo to tak, jako kdyby cht l íci, že by s takovou situací souhlasil. Jeho narážka vyvolala u obou mladých lidí ostych a erve v tvá i. Marie sklopila v rozpacích hlavu a Ji í Kalina se rovn ž tvá il rozpa it . Po krátké chvíli napjatého ticha Ji í ekl: „Nyní tedy vím, že mohu s klidným srdcem a spokojen p espat pod vaší st echou a že budu moci mezi vámi prožít dnešní ve er.“ „No, ovšem! To m žete,“ oživl mlyná . Vždy je to také naším nejv tším p áním, abyste v dobré p átelské pohod oslavil s námi dnes ostatkový ve er a nevy ítal si, že jste nám t eba na obtíž. A p irozen , že m žete u nás i s klidem p espat. Ujiš uji vás,“ zakon il žertem starý mlyná , „že to nebude žádný poklesek“. „Opravdu, pane Kalino,“ souhlasila rovn ž Dolanská, nemusíte si nic vy ítat, a z stat u nás i p es noc, že jste se tak rozhodl. P išel jste k nám jako na zavolanou, bylo by nám dnes bez

161

162

vás smutno.. Ostatn , jste u nás kdykoliv vítaným hostem, vždycky vás rádi uvidíme. „D kuji vám za vaši milou p íze , paní Dolanská. Ani v ru nevím, jak si vašeho dobrodiní zasloužím. Jen abych vás nezklamal, a byl vám všem milým spole níkem, zvlášt tady sle n Marii,“ omlouval se Ji í. „Neobávejte se, pane Kalino, nebude to tak t žký úkol,“ povzbuzovala hosta Marie up ímnými slovy a milým úsm vem. A od této chvíle rozproudil se u Dolanských p i ve erním sv tle a vytopené sv tnici dosavadní hovor v srde nou zábavu. Když potom po ve e i Ji í s Marií ve sv tnici osam li, m li oba mladí lidé p íležitost k d v rn jšímu rozhovoru. Ji í toužil po takové chvilce a byl v duchu vd en této š astné náhod . Však toho m l na srdci dost, o em by rád s mladou dívkou mluvil. Aspo si p ál íci Marii neš astné n kolik up ímných a vlídných slov, které by ji uklidnily a pot šily. Bodlo jej u srdcem když si pomyslil, že dív í žal by mohl míti milostné pozadí. T eba mu toto tajemství Marie p i e i poradí. „Sle no Marie“, pravil, prominete mi, doufám laskav , kdybych Vám snad slovem ublížil, ale není mi lhostejné, že se trápíte. Vím, že skrýváte p ede mnou n jakou bolest, snažíte se p edstírat dobrou náladu, ale Vaše o i prozrazují smutek. Nechci zasahovat do vašich v cí, ale snad bych vám mohl pomoci, uleh it, kdybych v d l, co vás tíží. ekn te, kdo vám ublížil… Nebo snad zlý osud postihl nešt stím n koho z vašich milých? …“ „Ano, pane Kalino, skoro jste uhodl. Snad vám bude z lidských e í známo jméno Jana Ku ery z Polesné?“ mladá dívka nazna ila rukou sm r k nedaleké vsi. „Snad jej také znáte osobn . Je to mladý chasník a dochází do práce do blánických hutí. Neuv dom lí lidé mu rádi s p íhanou p ezdívají socialista“. „No ovšem, znám jej. O Janu Ku erovi jsem již nejednou slyšel a také jej znám osobn . Setkal jsem se s ním jednou v ned li v našem lese, když cestoval do Polné. Jeho milý a inteligentní zjev byl snad p í inou, že jsme se bez dlouhého váhání dali spolu do e i. A tehdy svými zásadami a názory na lidskou spole nost, a

p edevším na d lnickou v c, vyvrátil všechny pomluvy o sob jako planý klep“. „Tedy ten hoch“, Marii se bolestn zachv l hlas, „leží dnes na smrt nemocen u své maminky v Polesné a není mu již ani pomoci. Celou Ku erovu rodinu krom jeho matky vyhubila tuberkulosa a nyní p ichází na adu také on – Jan“. „A já, vzlykala dívka, dala bych za jeho uzdravení vlastní život, avšak byla by to dnes již ob marná“, a Marie si zakryla dlan mi obli ej a v hrdle se jí dusil plá . „Bože, to je zv st!“ zhrozil se Ji í. Dojal jej Jan v osud a také se jej bolestn dotklo p iznání Marie. Jako by to byl tušil – Marie mi kryje, že je zadána. Le nyní nemohl myslet na sebe. Potla il sobectví a pokra oval: „Vždy jsem toho chlapce zahlédl ješt loni na podzim zdravého v Polesné u kostela. Bylo to n kterou íjnovou ned li. Zdál se mi býti pon kud pobledlý, ale rozhodn ne inil dojem, že by byl n jak vážn nemocný“. „Tehdy ješt chodil, a dokonce i do práce, ale po vánocích musel ulehnout“, vysv tlovala Marie. „Ubohý Jan a neš astná jeho maminka! Takový úd l. Poslední syn a vid t ho t žce nemocného na smrtelné posteli!“ b doval Ji í. Nejkrut jší rána, jaká m že mat ino srdce a jeho blízké zasáhnout. „A dovedu si p edstavit, sle no Marie, s jakou krutostí doléhá i na vás Jan v osud, jak vás skli uje, jak vám drásá srdce. Cítím vaši zoufalost a úzkost o jeho život. A mn rovn ž není jeho úd l lhostejný. Ale snad není ješt všechno ztraceno, ješt snad je jisk i ka nad je“.… Avšak tato slova, která m la povzbudit, pot šit v zármutku, zn la nejist a spíše jako otázka, zda-li je s nemocným opravdu tak zle. „Ješt jsem se nevzdala této út chy a koliv již nemám mnoho víry, že by mu bylo pomoci. Jan v život již snad není v lidských rukou. Zde je již všechno marné. Byla jsem za ním v ned li, ale bylo to smutné shledání. Jan je tak zubožen, tak vyhublý, když jsem ho spat ila, div že jsem nevyk ikla zoufalstvím, jak byl zubožen. Z n kdejšího urostlého chlapce zbyl

163

164

jen bledý stín, podobný smrti. Tento obraz Janovy mu ednické podoby nevymizí mi nikdy z pam ti“, vzdychla dívka a p es její p epadlou tvá p elétl bolestný stín. „V ím, sle no Marie, bylo to smutné shledání s milým. Jan v osud a vaše utrpení, nedá se snad ani vyjád it slovy. Nicmén snažte se bránit smutným p edstavám a snažte se také smí it s osudem. Je to t žké a hrozné pomyšlení, že Jan je na prahu smrti. Je to t žké, ale trápení a rána, jež zasáhla vaše srdce, mohly by podlomit i vaše zdraví. M jte na mysli, že máte také rodi e, a že as hojí všechny rány“. „Jsem vám vd na za váš soucit v mém žalu a zájem o m j duševní klid. Bude to velmi t žké netruchlit nad ubohým Janem, ale vynasnažím zachovat se podle vaší rady, a koliv slzy také p inášejí út chu“, slibovala Marie a její o i se na Ji ího vlídn a p átelsky usmály. Ji ímu nesmírn zalichotil ten pohled, dávající mu najevo, že Marie k n mu chová úctu, a on tolik toužil po jejím p átelství. Jenom v domí, že se uchází o p íze ženy, utrápené žalem nad svým milým, ohroženým smrtí, kalilo jeho radost. Jen však na chvilinku. Když uvážil, že sem nep išel s tímto úmyslem, aby se pokusil o n jakou d v rn jší známost s Marií a tím mén , aby ji uchvátil neš astnému Janovi, op t nabyl sebev domí a klid. Marie nepovažovala své p átelské chování za n jaký mravní poklesek a sotva si byla ur it v doma toho, že by se tím proh ešila v i t žce nemocnému Janovi. Svým zevn jškem, e í i mírným chováním získal si Ji í její sympatie, avšak její vroucí pom r k Janovi se tím nijak nezm nil. Blízkost Ji ího ji uklid ovala, inila š astn jší a zmír ovala její t žký zármutek. Mlyná Dolanský se blažen usmál, když se vrátil s ženou k mladým lidem a zastihl Marii v dobrém rozmaru. P itom mu v duchu zazá ila myšlenka, že Marie zapomene na svou bolest a že se m že asem s Ji ím d v rn seznámit a že se m že splnit jeho toužené p ání o spole ném št stí Marie s Ji ím. 165

„Tak jsme op t zde“, a jak tak vidím, nepostrádali jste nás“, pravil s úsm vem. „Zatím ne, tatínku, žertem prohodila Marie. Ale netrvalo by to dlouho a bylo by nám bez vás smutno“. „Snad ne, Marie. Bez nás byste se vždycky obešli. Víme však, že žertuješ a jsi v dobré nálad , a to nás t ší, radoval se mlyná . Ne íkám, že bychom vás postrádali, pan Kalina je milý host, ale když maminka dovolí, m la bych p ipravit n co k ve e i. „No, ovšem, Marie“, p isv d ovala Dolanská. Málem bych zapomn la. Nenecháme p ece vzácného hosta hladov t“. A po ve e i, která brzy následovala, rozp edl se znovu srde ný hovor a v p átelské besed setrvali tehdy u Dolanských dlouho do noci.

X. Ješt bezmála týden po ostatcích se udržovalo v kraji mírné p edjarní po así s vlahými nocemi a p knými dny. Ráno a k ve eru p evládala mlhavá obla nost, ale v poledních hodinách se nebe vyjasnilo a do kraje se usmálo sluní ko. P kná slune ní pohoda a mírné po así vzbuzovalo u lidí dobrou náladu a touhu k životu. A také Jan Ku era, sleva blanických hutí, poslední syn teti ky Ku erové z Podlesí zatoužil žít. Ješt nedávno, vy erpán nemocí a odlou enosti od sv ta, smi oval se s myšlenkou, že podlehne nemoci, že um e. Avšak povzbuzen p kným po asím a ned lní návšt vou Marie Dolanské vrátily mu op t ztracenou nad ji, že se uzdraví, že neum e, že bude žít – najednou zoufale zatoužil uniknout nástrahám smrti, žíti na sv t a pokra ovat v milostném p átelství s milovanou Marií. Zachránit sv j život a žít. Žít! Toto slovo se v n m ozvalo jako vzpoura, jako výk ik proti k ivd , jež se na n m dopustil osud, nedop av mu zdraví. Dokud po así p álo, Jan poci oval úlevu, utvrzoval se v myšlence, že se uzdraví, a že do léta bude zase dob e. Avšak vlahé teplé dny, plné jarních slib , prom nily se záhy v lež. Najednou se do kraje vrátila zima a m la drsný ráz. Mlhy, no ní 166

mrazy, sníh a déš , po así to obávan jší než tuhý mráz. Tato nepohoda m la ovšem na Janovo chatrné zdraví zhoubný vliv. Vyhublým a zesláblým t lem zalomcoval co chvíli dusivý kašel a po n m sládla v ústech krev. „Ach bože, maminko! Ta mlha mne zadusí. Takové po así!“ na íkal Jan „Ale nezadusí, neboj se! Já sama v tom ne ase st ží popadám dech“, p isedla k nemocnému zdrcená matka a jala se ho konejšit „A nemluv, Jene, tak neš astn . Vždy po así se m že každou chvíli zm nit a do jara nemáme již daleko. Je tu ješt nad je na jeho lé ivou moc. Jaro má zázra nou moc, již uzdravilo nejednoho pacienta a uzdraví i tebe. Do té doby to vydržíš“. „Maminko!“ vzdychl Jan. „Kdyby se tvá slova vyplnila, byl bych nejš astn jším lov kem na sv t “. „Ale nevím, nevím… Mn již asi nebude pomoci“, zavrt l smutn hlavou a v jeho tvá i a slovech bylo tolik t žkého zoufalství, že se ubohá matka lítostí st ží ubránila slzám a hrdlo jakoby uchvátil n jaký d s. „Bože, synku“, bolestn vydechla Ku erová, „vždy vím, že jsi vážn nemocen, ale proto se m žeš ješt vždycky uzdravit. Není se t eba vzdávat vší nad je“ jala se p edstírat v e i klidnou jistotu. „Však po kej, jen až se nám ukáže jarní sluní ko“, trvala konejšiv na svém teti ka. Avšak takové po así, do n hož vložil Jan poslední nad ji, že mu vrátí zdraví, nenastalo. Všechny další dna se probouzely do sychravého a mlhavého rána, provanutého vlhkým chladem a mrazivou nevlídností. A slunce bylo v takové dny opravdovou vzácností.. Jan v konec se nenávratn blížil. Jeho dohasínající život, nemohlo již zachránit nic, ani zkušený léka , kterého mu obstaral na vlastní útraty ze vzdáleného m ste ka sám mlyná Dolanský. Bylo již pozd . Tak jako není možno vzk ísit ohe ve vyhaslém popelu, tak také nebylo možno vrátit Jana znovu k životu. Jedin , co p ineslo t žce nemocnému mládenci úlevu, byla návšt va Marie Dolanské. P išla op t ne ekan a za átek a konec jejího setkání s Janem byl velmi dramatický.

„M j Bože! – To je hrozné – ubohý Jan“, zoufale šeptala Marie p i pohledu na vy erpaného Jana, avšak p ekonala své pohnutí a snažila se p átelsky usmívat. „Marie!“ zvolal vášniv Jan, spat iv ji ve dve ích. „Bože, to je op t událost – ani jsem se t nenadál!“ vzdychl radostn nemocný. P icházíš v pravý as. Se mnou je zle, avšak p ijdeš-li ast ji, jist se uzdravím“, dokonce zažertoval Jan. Ležel v posteli na bílých polštá ích a snažil se pozvednout hlavu. Marie vešla do pokoje a pozdravivši se s Janovou matkou, teti kou Ku erovou, p ešla chvatnými kroky místností k l žku nemocného. Vzala jeho hlavu do dlaní a položila ji na polštá . „No, p išla jsem, Jene, navštívit t , podívat se, jak se ti da í“, mluvila jemn . N žn se pak na Jana usmála a pohladila po tvá ích. Byly zsinalé, p epadlé a Marii se zdálo, že Janovi nechybí nic, než zatla it o i. Blízkost a hr za jeho smrti sev ely jí hrdlo a do o í se tla ily slzy. „Marie, ty plá eš!?“ ptal se Jan. „Ale ne, Jene, neboj se“, tišila dívka nemocného. „Je mi t líto, že musíš stále ležet, ale v , ty se uzdravíš. A jsem také ráda, že t op t vidím. „A já op t Marie, radostí p ímo ok ívám, že t vidím, žes p išla k nám. P išla jsi práv v as, jako spásný and l. Jsem již nemocí vy erpán bezmála k smrti. Ty jsi mi však p inesla úlevu. Uzdravím-li se, nezapomenu ti toho nikdy, „ sliboval Jan a uchopiv Marii ruku v záp stí, jal se ji lehce hladit. „Že na tebe p sobí má návšt va p ízniv , p ijdu za tebou ast ji“, ut šovala nemocného Dolanská. Pocítil zárove touhu Marii políbit, sev ít ji do své náru e avšak n co jej od tohoto projevu sráželo. Sotva si byl ur it v dom toho, že p í inou jeho sebe ovládnutí je prav jeho t žká plicní choroba, kterou by mohl Marii nakazit. „Velmi mne také, Marie, dojala pozornost tvého otce s léka em, “dodal vd n Jan. „Copak k tomu tatínka p im lo?“ „Tvoje nemoc a moje slzy, Jene. Chápu, že t to p ekvapilo, ale s tím si starosti ned lej, to je snad vedlejší. Ješt radostn jší je, že se tatínek s naší láskou smí il. Budu proto moci docházet za tebou ast ji, a doufám, že sám v íš, že má blízkost bude mít

167

168

dobrý vliv na tvoje zdraví. „No, to jist “, p isv d ila ustaraná matka, teti ka Ku erová, „to Jana uzdraví. Budeme vám, Marie, za vaše milé návšt vy velmi vd ni“, a p istoupivši k Dolanské, pohladila ji dojetím po vlasech. „Nicmén ob ženy, teti ka Ku erová i Marie Dolanská, bolestn si uv domovaly planost své út chy a marnost svých slov. Jediný pohled na nemocného p esv d il, že mu již není pomoci, že se již nem že uzdravit, leda by se stal zázrak. Jedin ješt nemocný Jan v il v této blažené chvíli na uzdravení. „Marie“, zaradoval se, to je opravdu novina. Tatínek ti nezabra uje, abys mne navšt vovala, nemá již proti naší lásce námitek a dokonce nám již v naší lásce nebrání. No, to budu ješt do jara zdráv“, prohlásil nakonec nemocný a radostí stiskl Marii ruku Avšak Jan v konec neodvrátily ani Mariiny návšt vy. Velmi mu uleh ily v posledních chvílích života, ale nemohly na smrt nemocnému vrátit zdraví. Bylo mu ješt dop áno do kat se n kolika jarních slune ních dn , v p íjemné jarní pohod prožít velikonoce, avšak když se po svátcích zhoršilo po así, nastala krize. – Jednoho tvrte ního dne ke konci dubna tiše skonal. Poslednímu lenu rodiny, poslednímu synovi musela toho dne teti ka Ku erová zatla it o i. O této poslední a nejsmutn jší mat in služb bylo již rozhodnuto d íve, nicmén Janova smrt zap sobila na teti ku Ku erovou velmi drtiv . Srdcem jako kdyby projel ohnivý me a zanechal v n m pal ivé stopy. A na prsa jako kdyby balvan spadl a do hrdla se za ala zu ivá k e . „Bože m j, Bože“, bolestn na íkala teti ka, „což jsi nemohl rad ji povolat mne a tady neš astného syna Jana nechat žít. On byl mlád, toužil po život , ale co já, co se mnou. Z stanu zde leda na obtíž. Ale bu v le Tvá, Pane, snad unesu ten k íž“, smi ovala se teti ka pokorn . Jen zesnul o sva inách, a když pak pozd ji toho dne dopoledne se ozval z v že polesenského kostela umírá ek, nebylo t žko uhodnout, komu to zvoní. Bylo totiž po vsi známo, že Jan Ku era je t žko nemocen. P esto však ob ané, jak to bývá na

d din zvykem, vycházejíce ze stavení nebo p i setkání navzájem se vyptávali, kdože to zem el. Mnozí ze soucitu, jiní op t ze zv davosti. V tšinou Jana litovali, odpoušt jíce mu, že byl socialistou. Vždy Jan nikomu z nich neublížil, choval se vždy slušn a chodil s nimi v ned li pravideln do kostela. Našlo se však dost t ch, kterým byla Janova p íslušnost v socialistické stran trnem v oku, i když si byli dob e v domi, že byl p íkladem spo ádaného a hodného chasníka. Pro tyto lidi byl socialismus pojmem n eho strašného a nep átelského v i lidské spole nosti. To, že Jan bojoval ve stran , která se domáhala spravedlnosti pro d lníka, o tom snad nev d li a nebyli ani pou eni. Socialismus byl lí en tehdy v nej ern jším sv tla. Ješt poslední den p ed smrtí prožil Jan ve spokojenosti a dobré duševní pohod . Zasloužila se o to Dolanská, která mu p išla zp íjemnit poslední chvíle života. Jako by tušila, že tuto cestu k nemocnému koná dnes naposled. Aby se nevydávala nebezpe í nákazy tuberkulosou, byla nucena na naléhání rodi i samé teti ky Ku erové poslední dobou své návšt vy u nemocného omezit. Marie uposlechla a onoho dne p ed Janovou smrtí vyžádala si u rodi svolení, aby ho mohla navštívit. Když vstoupila s k es anským pozdravem ke Ku er m, Janovi se zdálo, že se hned v pokoji rozjasnilo. „Marie!“ zaradoval se. „Tak jsem se t p ece do kal. Op t jeden krásný den. No, vítám t “, usmál se blažen . Nemocný se tvá il velmi spokojen , avšak Marie se jeho podoby p ímo zalekla. Vpadlé tvá e, žluté jako vosk, v štily, že s nemocným je již opravdu zle, a že jeho konec je blízký. „D kuji“, odpov d la Marie. „Jsi v dobré nálad , Jene, a to je dob e“, zašeptla a s bolestným pohnutím sotva se jí poda ilo potla it plá . “Jsi-li mi nablízku, vždycky bývám dobré mysli“, odv til nemocný. „A jak se ti? Jene, da í?“ optala se šetrn Dolanská.

169

170

„Dnes špatn , Marie, velmi se mi zt žuje dech. Na prsa jako by mi t žký balvan tla il. Snad je to tím po asím“, st žoval si nemocný a opravdu bylo vid t, že dýchání mu iní zna né potíže. Než se mu poda ilo po ádn vydechnout, musel bezmála každé vdechnutí n kolikrát opakovat a chvílemi se tém dusil. „Bude to asi tím po asím“, p isv d ila Marie a téhož mín ní byla i teti ka Ku erová. Ale bu klidný, Jene, doufejme, že se po así polepší a pak ti bude op t lépe“, ut šovala nebohého Marie, p emáhajíc se, aby nepropadla lítostí zoufalství. „No, doufejme, ale nevím“, zapochyboval Jan „A, Marie“, vzpomn l si náhle a hned celý ožil, „co d lá rybník, splav a váš mlýn? Již jsem jej tak dlouho nevid l. Snad jej ješt uvidím“. Avšak Jan Ku era, ten socialista z Polesné, nespat il již více bo inský mlýn s rybníkem. A neuvid l ani jeho splav a žádné z t ch míst, které m l tolik rád. Osud mu této radosti nedop ál. Druhého dne po návšt v Marie Dolanské zav el navždy o i. Zesnul tiše v náru í své neš astné matky. Poslední jeho vzpomínka pat ila Dolanské. „Mamino“, ekl tiše, cítím, že vás již navždy opustím. D kuji vám za všechnu vaši pé i a pozdravujte ode mne ješt , prosím vás, Marii Dolanskou. Že jí p eji všechno nejlepší a hodného muže. Maminko s Bohem! Neš astná stará žena sev ela v zoufalství syna do náru e, zlíbala jeho zsinalou tvá a Jan v jejím ob tí pak klidn naposled vydechl. Tragedie Ku erovy rodiny byla dovršena. Na poslední cestu k v nému odpo inku doprovodila jej až na n kolik zarytc bezmála celá obec a etné d lnické korporace, zejména z blánických hutí.. Jeho neš astnou matku a Marii Dolanskou museli p íbuzní od Janova hrobu odvést tém násilím.

171

XI. Velká pr myslová výstava, uspo ádaná v Praze vábila návšt vníky ze všech eských zemí a kraj . P icházeli a p ijížd li lidé z blízka i daleka a na cestu do památné Prahy vydal se i mladý sedlák Karel Horský z Polesné. Jednak ho tam lákal pr myslový pokrok, zejména pak novinky v odv tví zem d lském a za druhé m l p íležitost spojit výstavu s návšt vou svých p íbuzných. Do vzdálené železni ní stanice Ráje vyvezl ho do polovi ní cesty otec „rakušánkem“ a zbývající cestu na dráhu vykonal p šky. Z Ráje do Prahy pokra oval pak vlakem. Cestování vlakem bylo pro n ho p ímo vzácností a p sobilo mu velikou radost. Tato p íležitost se naskytla vesnickým lidem z dalekých hor málokdy a cestování po železnici m lo pro n p vab. Co v tom bylo krásy, pozorovat z uhán jícího vlaku míjející kraje, vesnice, m sta a všechen ruch a život kolem. To byla v tvrdém jednoduchém život lidu z venkova p ímo senza ní zábava. Cesta do Prahy vlakem ub hla Horskému jako krásný sen. V Praze p espával u p íbuzných, kde byl po dobu svého pobytu v hlavním m st milým a vzácným hostem. Potlouká se po Praze již t etí den. Jeden den v noval prohlídce výstavy a nyní již druhý den jezdí a chodí m stem navšt vuje a prohlíží si všechna památná místa. Ne iní tak poprvé, avšak žádné z památek nepozbyla pro n ho na zajímavosti a na svém p vabu. Na Pet ín jej zvláš uchvátila hr zná a p ece krásná scéna, p edstavující bitvu u Lipan. Všechno je tu jako živé a nelze od obrazu odtrhnout o i. Práv vyšel z panorama pod pet ínskou v ží, a vyhledav si vhodné místo, okouzluje se pohledem na Prahu. Ó, Praho, srdce a mati ko všech dobrých ech a Slovák , kolik se nad tebou p ehnalo bou í, zažila jsi asy dobré i zlé, mnoho utrpení a hr z, a p ece jsi všechny b dy p e kala a ukazuješ se tu v plné a velebné kráse, uvažoval Karel Horský, když bloudil pohledem nad Prahou a všechny její historické události táhnou mu hlavou jako film. 172

Rozlou il se ješt jedním pohledem s m stem, ješt naposled zachycuje obraz Prahy a zvolna odchází. Avšak mladý sedlák necítí se v Praze zcela tak š asten. Všechna jeho radost a všechno nadšení z krásy pražského m sta byly ob as haleny trpkou vzpomínkou na Helenu Dubskou. Pro tehdy loni nep išla na smluvenou sch zku, v jakém pom ru je k mladému Hollanu, pro odjela ze dvora a jak tomu všemu má rozum t? Takové a podobné dohady a myšlenky zachmu ovaly jeho mysl jako temný stín. Nedalo mu to pokoj doma, ani zde v Praze. Nenadal se však, že tato jeho milostná záležitost bude v p íštích okamžicích vysv tlena. Jak tak krá í parkem zamyšlen, najednou se udiven zarazil. Proti n mu krá í parkem po chodníku dv dámy, jedna mladá a druhá starší žena. Tu mladší, krásnou elegantní dívku poznal na první pohled: Helena Dvorská, šlehlo mu hlavou a o té druhé nezbývalo než si domyslit, že je to její p íbuzná nebo pr vodkyn . Mladá dívka byla oble ena v bílých vkusn ušitých šatech, hlavu ji zdobil klobou ek a p i svém mládí a sv žesti vypadala velmi rozkošn . Až Horského bodlo u srdce. Všeho jiného by Horský o ekával, avšak tohoto setkání s Dubskou v Praze se nikdy nenadál. Ješt než se m li potkat, Dubská se na Horského z povzdálí n žn usmála. To mladého muže vzpamatovalo a dodalo odvahy. „Dobrý den, sle no Helenko!“ smekl galantn klobouk a mírn se ukloniv, pop ál dobrého dne i druhé starší žen . „Dobrý den!“ op tovaly pozdrav ob ženy a Helena Dubská podala nesm le mladému muži ruku. Horský ji v ele stiskl a podržel na chvíli ve své. Vycítil z jejího doteku i výrazu dív iny tvá e, že toto setkání je jí milé, že ji pot šilo a všechna jeho trpkost v i Helence jako by najednou ze srdce vyprchala. „Sle no Helenko! Kde se tu prosím Vás berete?“ divil se. „Je to možné – nespadla jste snad s nebe!?“ „Ne, pane Horský, nic takového, tímto zp sobem jsem se zde nedostala. Ale je to opravdu zvláštní náhoda“, usmála se Helenka. P ivábila nás s teti kou do Prahy výstava, a tak jsme

p išly“, vysv tlovala dívka a obrátila se stranou: „To je teti ko, pan Horský, náš a p edevším tatínk v krajan z Drahanské vyso iny. A zde, pane Horský, to je moje teta Loucká z Hradce Králové“. „Velmi mne t ší, paní Loucká“, uklonil se Horský. „I já jsem velmi pot šena, že vás poznávám, pane Horský“, usmála se p ív tiv Loucká a vztáhla k mladému muži ruku. „Opravdu mám radost z našeho setkání“, dodávala, „a zde naše Helenka“, kývla hlavou k mladé dívce, „se snad také hn vat nebude“. „No, nevím“, usmála se mladá dívka, avšak pravou skute nost a její city vyjad oval oddaný pohled jejich krásných dív ích o í. Ty Horskému hned v první chvíli pov d ly mnohem více nežli všechna slova a mladý muž byl tím radostn vzrušen. Proto také se s klidem pohlédl na paní Louckou a pravil: „Domnívám se, vážená paní, že Helenka jen žertuje“. „Doufám, že Vás, pane Horský, nezarmoutím“, poznamenala k tomu mladá dívka a n žn se na Horského usmála. Nicmén p es všechnu dív í radost a št stí obestíral její tvá jakýsi neznámý smutek. Toho se Horský záhy všiml a sotva mohl tušit, že p í inou Helen ina smutku byl on. Vždy Helenka se cítila býti jim zrazena, když tehdy neodpov d l na její omluvný dopis, trápila se a odjela také z neš astné lásky k n mu ze dvora. Avšak tento stín smutku v ušlechtilé tvá i mladé dívky dodával jí tím v tšího p vabu. P kn urostlá, štíhlá, v elegantních sv tlých šatech vypadala bezmála jako víla z pohádkových kouzel. Horský byl jejím zjevem uchvácen a nehodlal se od ní odlou it; „Kam, sle no Helenko, smím-li se tak ptát, kam se ubíráte?“ zeptal se. „Mohl bych vás doprovodit paní Loucká, prosím Vás, dovolíte?“ Žebral zkroušen . „Budete-li tak laskav, bude nás t šit“, radostn posko ila Helenka a paní Loucká rovn ž souhlasila. „Mile ráda, pane Horský. Byla bych ovšem v rozpacích svolit k tomu, kdybych Vás již áste n nepoznala z vypravování Helenky. Omluvte mne však na chvilku, já si zde zatím odpo inu na lavi ce. Máte si jist s Helenkou íci a za chvilku se vra te“. „Sle no Helenko“, za al Horský, jakmile se vzdálili od paní Loucké na n kolik krok , již jsem myslel, že vás nikdy nespat ím,

173

174

ztratila jste se, jako kdyby vás odnesla voda. Dlouho jsem nem l o vás žádných zpráv. Až teprve asem jsem se doslechl, že jste odjela n kam do ech k tet . „Ano“, p isv d ila dívka, „do Králova Hradce k tet „Loucké, s níž jste se práv p ed chvílí seznámil“. „Doposud je mi však, sle no Helenko, tajemstvím“, pokra oval Horský, „smím-li v d t, pro jste tehdy loni nep išla ke Stupníku na smluvenou sch zku. Odcházel jsem tenkrát odtud velmi zklamán“. „Pro nemoc, pane Horský. Však jsem vám také hned odeslala omluvný dopis a t žce se mne dotklo, zesmutn la dívka, že jsem na n j v bec neobdržela odpov “. „Dopis?“ opakoval tázav Horský. „To je divné! Asi že se n kde cestou ztratil, protože jsem jej nedostal“, bránil se Horský. „Opravdu, pane Horský, sv ila jsem jej eledínu Vinckovi, aby jej doru il do schránky“, vysv tlovala Dubská. „Záleží ovšem na tom, zda-li byl dopis opravdu vložen do poštovní schránky anebo nez stal náhodou, i úmysln zapomenut v kapse. Na pošt by se již neztratil“, uvažoval Horský. „Opravdu, to je t eba míti na mysli. To se mohlo stát“, p ipoušt la dívka, a snad se to ješt vysv tlí. Ztráta dopisu mohla však míti vážné následky a snad i zm niti osudy dvou lidí“, usmála se s lichotivou vážností mladá dívka a zadívala se Horskému tázav do o í. „Nemyslíte, pane Horský?“ „To ano, sle no Helenko, a stejn již zp sobila velké nedorozum ní u m i Vám“, souhlasil Horský. Tak nap íklad, jak jsem již nazna il, mn mohla z stat vaše nep ítomnost na smluvené sch zce lhostejnou a p í inu vaší neú asti jsem si mohl vysv tlovat r zn . A stejn tak i vy jste se mohla cítit nemile dot ena, nemýlím-li se, Horský se potuteln usmál, že jste ode mne neobdržela odpov na m j dopis, který se ovšem ztratil. A p itom jsme mohli jeden druhého obvi ovat z ne estného jednání. Je to tak, sle no Helenko?“ „Záleží vám na tom“, zažertovala dívka, „tedy vám dávám zcela za pravdu. Zažili jsme oba zklamání a jen díky dnešní š astné náhod mohli jsme si celou v c vysv tlit“.

„Opravdu, veliká událost! A p ál bych si, sle no Helenko“, zatoužil Horský, „aby nám p inesla št stí“. „Doufejme“, šeptla mladá dívka a zadívala se sympatickému muži oddan do o í. Tento mladý sedlák u inil na ni milý dojem hned p i prvním a dramatickém setkání tam u nich ve dvo e u zran ného h íbátka Lysky. Jeho rychlá pomoc a po ínání u zran ného mlád te získalo si její vážnosti a úcty. A k tomu byl p kn rostlý, silný a m l jemné zp soby chování, t ebaže byl k ní na poprvé trochu sm lí. A jeho inteligentní a milá tvá byla jist obrazem jeho duše. I dnes mu to v tmavomodrém oblaku velmi p kn slušelo a svým držením t la a pohyby p ed il by jist leckterého pražského mladíka. Práv si to uv domovala, a jak mu pat ila do o í, pocítila pevný stisk jeho ruky. „Pane Horský“, namítala, ervenajíc se, ale nebánila se. „Prosím, sle no Helenko, co jste si p ála íci, necht la byste se na chvíli posadit na lavi ku?“ „Ach nevím“, váhala dívka, „m žeme, ale jen na chvili ku“, svolovala, p ekonavše rozpaky. A zde na Pet ín , hovíce si na lavi ce, pokra ovali pak na chvíli mladí lidé za krásné jarní pohody v p íjemném rozhovoru. Mezi jiným vypráv l pak také Horský Helence o svém zklamání, jakého se dožil p i své náhodné návšt v ve dvo e, jeda tudy kolem pro popel do Panské huti. Jak jej paní Dubská odmítla a jak zahlédl Helenku ve spole nosti mladého Hollana. Na všechno se mu však dostalo uspokojujícího vysv tlení. „Pane Horský, je mi líto, ale o této vaší návšt v dozv d la jsem se až dodate n “, bránila se dívka, a pokud se tý e mladého Hollana, tedy s tím se v bec nermu te. Stejn jsem z toho všeho byla tehdy velmi neš astna, „p iznávala se up ímn Dubská“, a když jste se dlouho nehlásil, odjela jsem lítostí ze dvora…“ „Tedy vám na mne záleží, sle no Helenko?“ „Tak trochu, pane Horský“, usmála se dívka. „To mne tedy nesmírn t ší, sle no Helenko. Ale nemohu opravdu za to, že jsem byl p í inou vašeho žalu a jiných následk , zavin ných ztrátou vašeho dopisu.

175

176

„V ím vám, pane Horský, a také vám nikterak nezazlívám. Zapome me však již na to, a bu me vd ni š astné náhod , že nás op t svedla dohromady, a k tomu v Praze!“ „To je p ímo událost“, radovala se Dubská, a pozvednuvši k Horskému oddan o i, blažen se usmála. Ješt celé dva dny toulali se Karel Horský a Helena Dubská Prahou a opájeli se št stím. Nejvíce je inila š astným jejich blízkost a pro svou lásku zdálo se jim pražské m sto a celý sv t dvojnásob krásným. A již dva dny se zdržovali v Praze mimo stanovený plán a m li vlastn již býti dávno doma. Avšak mladí lidé by neradi ztratili vzácnou p íležitost býti si nablízku, a proto si pobyt v Praze dobrovoln prodloužili, Helenka se svolením svojí tety a Horský se omluvil dom dopisem. Za tu dobu se oba mladí lidé velmi sblížili a také Helenka za ala Horského oslovovat k estním jménem. Helence inilo zprvu tykání t žkosti, ale ím více se s Horským sbližovali, tím menší jí inila tato zm na potíže. A chodíce s Horským Prahou, nejrad ji by radostí kolem n ho tancovala. Oblékala se do lehkých jarních šat , jednou sv tlých, podruhé r žových, a ve slam ném klobou ku velmi jí to slušelo. Horský m l p i každém setkání dojem, že mu p ichází spíše vst íc princezna než venkovská, i m stská dívka. A vždycky se Horskému p i setkání p edstavovala s p vabnou a nevinnou odevzdaností a velmi ji t šil obdiv, který post ehla v jeho o ích. S takovou roztomilostí se Horský snad ješt u ženy nesetkal. Nejrad ji by Helenku v takové chvíli ve ejn uchvátil do náru e. U mladých pán a m stských švihák budila velkou pozornost. Všichni jako kdyby byli la ni jejího pohledu nebo úsm vu, ale Helenka sotva na n koho pohlédla, celou duší náležela Horskému. Copak na mne chcete, vy paná kové? Nestojím o vás, a vaše poklony a vaše sladké e i. Já již mám svého chlapce. Jen se na n ho podívejte, jak se nese, pohle te na jeho krok! Není z vašeho sv ta, ale na vás by zcela sta il, zevn jškem i rozumem.

A opravdu. Horský se snažil udržovat svou zdatnost a pohotovost po stránce fyzické i duševní. K t lesné síle a hbitosti mu p ispívala celoro ní fyzická práce kolem hospodá ství a všeobecný rozhled a zd lání erpal z knih odborných i zábavných. K tomu odebíral a etl selské noviny. Lec emus ho také nau ila vojna, zejména vzp ímeného rovného držení t la a ladné ch zi. A nemálo mu také p isp lo koupání. Koupání a p edevším plavání, to byl jeho sport. Horský, prostý sedlák, byl pravdu po všech stránkách gentleman. Dva krásné kv tnové dny ub hly mladým lidem v Praze jako krásný sen a nakonec nadešla doba lou ení. Helence za aly v tu chvíli n jak podez ele vlhnout o i. „Prosím T , Helenko, snad bys neplakala“, konejšil ji Horský. „Jak jsme si ekli. Ty se vrátíš dom na dvorec u Panské huti k rodi m a od nás z Polesné k vám nebude tak daleko. Tv j návrat dom bude stejn znamenat pro celý dv r velkou událost a maminka i tatínek t uvítají s otev enou náru í“. P i této p edstav se Helence rozjasnily o i a pravila: „Ovšem Karle, rodi e mne doma rádi uvidí. A já se již opravdu na náš dv r velmi t ším. Na maminku, na tatínka, na tu n mou tvá a na všechno. A ty, Karle, zvážn la dívka, doufám že na mne nezapomeneš a p ijdeš se za mnou n kdy podívat“, vyzvídala a její hlas se chv l potla ovanou lítostí. Horský dojat a polichocen dív iným p áním nemohl již déle odolat jejímu kouzlu. Rozp áhl paže a sev el ji do náru i. „Helenko, má drahá hol i ko, to víš, že za tebou p ijedu“, sliboval vzrušen a v ele ji políbil. „První cesta p es pole bude k tob “. A znovu dívku políbil na ústa, elo i na o i a svíral ji v ob tí jako sladkou ko ist. „Karle, prosím t “, vzdychla Helenka, „pust mne, vždy mn udusíš. Ty blázínku, co d láš, copak se to smí?“ vy ítala chv jíc se v Karlov ob tí blahem i studem. „N kdy ano. Když se mají dva mladí lidé rádi, bývá to zvykem. To je tedy v po ádku“, p ipoušt la žertem Helenka, „dáváš mi najevo svou lásku, ale nyní mne již, Karle, opravdu

177

178

pus “, naléhala n žn , a když ji pak Horský uvolnil, pohladila ho po tvá ích. „A ty, Helenko, ty mn hubi ku nedáš?“ škemral Horský. „Ale, Karle! Co prosím t zlobíš. Vždy sis ji již vzal. Až jindy“, zdráhala se v rozpacích dívka, pro dnešek máš dost. „Nemám, Helenko, Vždy já bych t , kdybych se nezdržoval hubi kama udusil. Ješt alespo jednu na rozlou enou“, zatoužil Horský, a než se Helenka nadála, octla se poznovu v jeho náru i. Její ústa uml el pak nový polibek. „To je na rozlou enou, Helenko, a ty další až u nás na horách“. „Ty ostatní, Karle, již ti možná odpustím“, namítala roztomile Helenka a rozechv na polibky a nevýslovným pocitem blaženosti z Karlovy blízkosti, stydliv se k n mu p itulila a nerozhodn dodala: „nem li bychom jíti dom ?“ Ach hoší ku, vzdychla si v duchu, ty nevíš jak jsem š astna, jak mne tvá láska blaží, ale což ti to mohu íci. A nerada se s tebou lou ím, je mi s tebou tak dob e, ale zatím nám jiného nezbývá. Teta již m o ekává a za hra ku také nejsem. „Helenko, ješt chvile ku“, prosil Karel Horský, ale uchvácen stejn závratným pocitem nepoznaného blaha, pocítiv na sob dív ino mladé pružné t lo, tiskl je vášniv k sob . „Helenko, má drahá dívenko, tolik t mám rád“, blábolil a stále držel dívku v náru í. „Bože, Karle, jsem š astna, že mne máš tolik rád“, p iznávala se Helenka, a t eba do rána bych poslouchala tvá sladká slova, avšak nyní je již nejvyšší as, abychom šli dom . „Poj , hoší ku“, naléhala a pohladivši Horského po vlasech, vyprostila se z jeho objetí. Omámeni láskou odcházeli pak z t chž míst na pet ínské stráni, kde se p ed t emi dny š astn shledali. A podobn jako v era, stejn i dnes doprovodil Horský Helenku k p íbuzným na Nové M sto. V této pražské tvrti, na Krakovské ulici, obýval švagr tety Loucké se svou manželkou a druhou Helen inou tetou v tší a p kn za ízený byt, kde se také pokaždé dostalo Helence s tetou vlídného p ijetí a pohostinství.

Dnes se Helenka se svým návratem dom trochu zpozdila, avšak teta, vidouc ji v doprovodu Horského, její opožd ní shovívav p ehlédla a ni eho jí nevytýkala. Jednak také proto, že k ní m la d v ru a stejn v ila i Horskému. Pokud se jeho týkalo, tedy za první ho provázela podle Helen ina vypráv ní dobrá pov st a za druhé na ni zap sobil tento mladý a sympatický muž p i jejich setkání milým dojmem. A jelikož m la k n mu d v ru, mohla se s ním Helenka stýkat bez dozoru a byla jí ponechána v tomto ohledu volnost. Oba, Horský i Helenka, byli mladí a krásní lidé, podle stavovské p íslušnosti blízcí, a proto jim paní Loucká ze srdce p ála a v ila v jejich spole nou budoucnost.. A byla skoro nerada, když jí Horský podával ruku na rozlou enou. „S Bohem, paní Loucká, a d kuji vám za všechnu vaši laskavost. Byla jste na mne hodná, ke mn i k Helence. Budu velmi rád, když vás op t brzy uvidím“, lou il se Horský a dodal v rozpacích: „Nezazlívejte, paní Loucká, máme se s Helenkou rádi a dohodli jsme se, že se Helenka, když dovolíte, paní Loucká, vrátí k rodi m „I toto je novina!“, vzdychla p ekvapen šlechetná paní. „Helenko, je to pravda? Obrátila se k dívce. „Ano, teto, je“, za ervenala se Helenka. „No, já rozumím, nemusíte mi ni eho íkat – abyste m li k sob blíž. Je to tak?“ podívala se na Horského i na Helenku. „Budu Helenku postrádat, ale na druhé stran jsem op t ráda, nebo jde o její i Vaše št stí, pane Horský. Nemohu jí proto zabra ovat. Bu te na Helenku vždy hodný. S Bohem pane Horský!“ a paní Loucká se na Horského mile usmála. Ješt jeden stisk ruky Helence i jejím p íbuzným a Horský odchází. Druhého dne ráno pak odjíždí dom , zpitý št stím, jež ho zde v Praze potkalo s Helenkou.

179

180

XII. Byla krásná slune ní kv tnová ned le. V bo inském mlýn u Dolanských o ekávali tohoto sváte ního dne návšt vu milých host . Jak již bylo p i náhodném setkání p edem ujednáno, m li dnes do mlýna zavítat mladý statká Ji í Kalina z poplužního dvorce u Polné se svou sestrou Boženou. Hned po hrubé mši svaté se ve mlýn piln va ilo a peklo a inily se p ípravy k sváte nímu ob du. Starý mlyná s ženou se na hosty opravdu t šili, nebo Ji í Kalina by se opravdu velmi hodil pro jejich dceru Marii. Ne práv do jejich mlyná ské živnosti, ale pro Marii by to bylo podle jejich úsudku hodný ženich. Však mlyná ství by se konec konc potom p iu il. A s milým pocitem vnit ního uspokojení o ekávala hosty i Marie. T žko a p ece pomalu smi ovala se Marie s osudem neš astného Jana, jehož mladý a nad jný život stal se ob tí tuberkulosy. Kdykoliv byla p ítomna ned lních bohoslužeb i mše svaté ve všední den, první její cesta byla na h bitov k Janovu hrobu. P ispívala na jeho ozdobu kv tinami, které pokaždé zalila slzami. Nicmén as pomalu hojil její t žkou ránu, jež jí do srdce zasadila p ed asná Janova smrt. Po jeho poh bu zprvu ani tuze nevnímala sv t. Vše co se kolem ní d lo bylo jí lhostejné. A rovn ž k rodi m a domácím lidem z stávala nete ná. Rodi , mlyná i mlyná ka, byli z toho velmi neš astni a velmi t žce nesli dce ino chování. Snažili se Marii pot šit, rozptýlit, avšak tato pé e o dce ino zdraví se jim da ila jen áste n . Až teprve když stromy na zahrad za aly se odívat kv tem a trávník pod nimi (kolem nich) zahý il krásou žlutých pampelišek, Marie jakoby se za ala probouzet k život. Pozvolna po ala projevovat zájem o život ve mlýn , tvá e ji ob as zjasnil úsm v a sem tam se ozval i její zp v. Tehdy nastal u ní p elom a ve mlýn tou zm nou všichni ok áli. Hned tu bylo veseleji a radostn jší život. 181

Také Marie p iložila ruce k dílu na p íprav sváte ního ob du pro o ekávané hosty a p i tom se ob as zastavila ve vzpomínkách u Ji ího. Jeho sestru Boženu dosud nepoznala, avšak jeho, Ji ího, již ano. Byl u nich ve mlýn hostem na ostatky a na tuto milou návšt vu si ráda vzpomn la. Ješt dodnes poci ovala krásu a milou pohodu oné chvíle, prožité v Ji ího spole nosti. Vmysli se jí vyno ila p edstava jeho vlídné a p kné tvá e s výraznýma o ima a podobou a držením t la se v mnohém podobal Janovi. Dovedl také p kn a klidn mluvit a celým svým vystupováním p sobil na své okolí velmi p íjemn . Z jeho chování a pohled vycítila, že je mu milá a sotva si sama byla ur it v doma toho, že také on jí není lhostejný. Kdyby tomu tak bylo, snad by si to vy ítala jako zradu na Janovi. Nicmén nemohla by však zap ít, že jí zájem Ji ího Kaliny t ší. P espolní hosté, které ve mlýn tolik o ekávali, p išli již dávno p ed polednem. Byli velmi srde n a p átelsky p ijati a po seznámení se sestrou mladého statká e Boženou, která tu byla ve mlýn poprvé, odebrali se pak návšt vníci s mlyná em na prohlídku mlýnice. Do ob da zbývalo ješt mnoho asu a hosty, mladé lidi, vždycky mlýn sv dn vábil. Ji í Kalina a jeho sestra Božena t ebaže již nebyli dávno d tmi, dosud podléhali onomu kouzlu, které v sob tajil každý vodní mlýn. Ji ího, jenž by ovšem dal p ednost p ed nejvzácn jší podívanou vždycky Marii, dokonce tolik upoutalo mlýnské za ízení, že se opozdil a museli ho volat k ob du. Hledalo ho Marie a našla ho kone n na cest do dvoru od mlýnských kol. „Pane Kalino, kde jste se nám ztratil?“ smála se Marie. „ ekáme na vás. Poj te k ob du“. Stála na kamenném most , p ed lující mlýnskou strouhu od mlýnských kol, ješt rozpálená shonem okolo ob du, a v lehkých domácích šatech vypadala velmi rozkošn . Když ji tak Ji í spat il krásnou, až ho bodlo u srdce. „Promi te, sle no Marie“, omlouval se zmaten , „jestli vám d lám starosti. Prohlížím si tu váš mlýn a trochu jsem se opozdil“. „Patrn vás zajímá náš mlýn“. 182

„Uhodla jste, sle no Marie. Vodní mlýn mne odmali ka vábil a váš mlýn s okolím jako by tu byl položen v pohádce. Je tu u vás opravdu krásn , až vám bezmála závidím“, p iznával se Ji í. „A na vašem dvorci, pane Kalino, není snad tak krásn , nebo nemá snad p kné okolí?“ „Zdaleka ne, sle no Marie, váš mlýn, to je hotová idyla, kdežto náš dvorec st ízlivá skute nost. Je položen na holé pláni u lesa a mimo ovocného sadu a pár dalších ovocných stromk , kterým se celkem valn neda í, není tu žádné krásy. Tento nedostatek snažíme se nahradit p kným za ízením bytu, ale ten rovn ž nemá pro slušné bydlení valných podmínek. „To je tedy nemilé a vážná v c“, usoudila Marie. „Snad byste mohl ob as p ijít se pot šit k nám“, dodala žertovn . Avšak mladý statká se této poznámky hned chytil: „Když bych tu byl rád vid n, bylo by to p edevším kv li vám, sle no Marie“, abych pot šil vás i sebe“. „Ale, pane Kalino, kv li mn byste chodil tak daleko? Snad to nemyslíte vážn ?“ Naoko necht la v it dívka a p es rty jí p elétl slabý úsm v. „Když byste dovolila, tedy ano, myslím to skute n doopravdy“, tvrdil Ji í a uchopil Marii za ruku. „Snad si to ješt rozmyslíte“, odv tila Dolanská a odvedla v rozpacích hosta do mlýna k ob du. Ob d probíhal v dobré nálad a také všem u stolu dob e chutnalo. Zvláštností tu bylo v tuto pozdní dobu uzené se zelím a tvarohové kolá e s posýpátkem, ty šly nejvíce na odbyt. Obzvlášt mlyná Dolanský se cítil spokojen. A jak by také ne. Marie ze své zádum ivosti nyní rychle ok ála a k tomu p edevším mlyná s pot šením konstatoval, že dcera projevuje o mladého statká e zájem, ba že ji jeho p ítomnost t ší. To byla voda na jeho mlýn. Nic by si na sv t tolik nep ál jako toho, aby si ti dva mladí lidé m li rádi a mladý Kalina se stal jeho nástupcem. Vždy je mladý a mlyná em by se t eba mohl p iu it. A zkušený a poctivý stárek, který byl nyní ve mlýn zam stnán, by vždy dob e poradil

nebo v p ípad pot eby odborn zasáhl. Kalina by se mohl po s atku do mlýna nast hovat a p evzít pozd ji vedení mlýna. To byl jeho sen. A jeho manželka rovn ž sdílela jeho plány. I ona m la dnes z Marie radost a mladého Kalinu by ráda uvítala za zet . Stejn jako mlyná tušila v n m dobrého a poctivého lov ka, který nezklame. Když shledala, že host m chutnají jejich tvarohové kolá e, pobídla je, aby si jich dop áli po chuti. „Jen si poslužte, pane Kalino, když vám naše kolá e chutnají. Máme jich dost, ješt p ineseme. Sle no Boženko, jen si vezm te! Nenechte se nutit“. „D kujeme, paní Dolanská, jste hodná“, odpov d l statká . „Pe ete ale u vás ve mlýn opravdu dobré kolá e. Již dlouho jsem takových nejedl. Nevyrovná se jim žádný dort“. „Však byste je mohl u nás jídat ast ji“, p ispíšil si mlyná . „P íští ned li nebo kdy se vám to bude hodit, mohli byste p ijít se sestrou Boženou znovu“. Mladý statká byl tímto projevem p átelství mile p ekvapen. Dne se mu tu ve mlýn dostalo již druhého pozvání. Nic lepšího si snad nemohl na sv t p át. Vždy to bylo spln ní jeho nejv elejší tužby: pobýt v idylickém míst s milými lidmi a p edevším býti nablízku Marii. O ni se mu nejvíce jednalo. Vd n se na mlyná e usmál a odpov d l: „D kuji, pane Dolanský, za vaše št dré p átelství. S radostí vítám vaše pozvání, ale kdypak my vám tu vaši pohostinnost oplatíme. Ale nakonec – naše dvé e jsou vám také vždy doko án otev eny“. „Ale, pane Kalino, je jisté, že ani u vás ani u nás se o trochu toho jídla nejedná, ale jde o to, že vy máte mladší nohy. Pro vás je cesta k nám výletem, kdežto nám, a p edevším tady naší mamince, necestuje se již tak lehce. Proto si tedy ne i te starostí a podle vašich možností k nám op t brzy p ijd te. „Nu dobrá“, souhlasil mladý Kalina, „snad za trnáct dní budeme tedy op t vašimi hosty. Nevím, jaké plány má sest i ka, ale se mnou m žete po ítat ur it “.

183

184

„Já nebudu moci p ijet, eká mne domácnost a va ení“, upozor ovala sle na Božena.. Až zase n kdy pozd ji“. „Škoda, litovala Marie, nebo se s Kalinovou rychle sp átelila a dob e si s ní rozum la. Po ob d , když si mladí lidé vyšli na zahradu, pop ála p íležitost mladému Kalinovi pobýt s Marií o samot . „Máte tu zde krásn , sle no Marie“, up ímnou chválou rozp ádal hovor Kalina, „jako n kde v ráji. Taková zahrada a co je v ní strom ! A jakou má romantickou polohu. Jako v pohádce!“ Opravdu, mladý Kalina se té kráse ze srdce divil. „Jsem p esv d ena, pane Kalino, že vaše slova jsou up ímná. A je opravdu, co chválit, tato zahrada si opravdu zasluhuje pozornosti. Mám ji velmi ráda, zde erpám sílu a chu k životu, ty stromy v kv tu vrátily mi zdraví“. „Snad jste nebyla nemocná, sle no Marie“. „Nic vážného pane Kalino, mou nemoc již znáte. Smutný osud a smrt Jana Ku ery nez staly bez vlivu na m j duševní klid“. „Rozumívám, sle no Marie; je mi dob e známo, jaký žal vám p sobila nemoc toho neš astného muže a jak trpce bolestn se vás dotkla jeho smrt. Doufám však, že as a váš krásný domov vám pomohou zahojit ránu ve vašem srdci“. „Ó, ano, pane Kalino, poznávám, že as a vlídné prost edí jsou dob í léka i“. „Také bych rád p isp l p átelským slovem i radou k vaší dobré nálad . Vidím však,, že dnes se vám da í již mnohem lépe. Není mi lhostejno, tíží-li vás smutek, anebo vidím-li na vašich lících radostný úsm v. Rád bych s vámi sdílel vaši radost i žal. „T ší mne váš zájem, pane Kalino, avšak nevím, zda-li si od vás zasloužím, abyste byl ke mn tak hodný“. „P iznávám se vám, sle no Marie, že jste mi velmi milá a proto mi záleží na vašem št stí“, a jak tak krá eli zvolna sadem vedle sebe mezi kvetoucími stromy, uchopil Ji í Marii za ruku. Marie jen mírn sklonila hlavu a nebránila se. P íjemná vlna blaha projela p itom Ji ímu t lem a tentýž pocit rozechv l i Marii. Po chvilce ml ení šeptla: „Budu vám za to vd na“. 185

Ji í Kalina se zaradoval. T ch n kolik tichých dív ích slov mu napov d lo mnoho, a p edevším to, že m že doufat v její p íze . S radostným uspokojením lou il se pak po odpolední sva in s Marií a v dobré nálad opoušt l se svou sestrou Boženou bo inský mlýn. ---Dvorec u Panské huti ožil radostným ruchem. Od chvíle, co se zde vrátila Helenka Dubská k rodi m, zavládl tu s jejím kouzlem zcela jiný, ale velmi p íjemný vítr. A kouzlo jejího š astného mládí jako by prostoupilo celý hospodá ský dv r a všechno jeho okolí. Podle dobré nálady místních obyvatel se zdálo, že zde na dlouhou dobu zavládl svátek. A všechnu tu zm nu zp sobila Helen ina osobnost a její up ímná radost ze š astného pražského shledáním s Karlem Horským. Horský ji up ímn miluje, a jeho láska znamenala pro ni vše. I eledín Vincek se t šil z Helen ina návratu, avšak chvílemi jakoby ztrácel klid. Chodil a pracoval s úsm vem na tvá i a z toho se op t jeho obli ej zachmu il a nabyl zlého výrazu. A to vždycky, kdykoliv si pomyslel, že jeho láska k Helence je marná a že nebude nikdy op tována. Nakonec si vždycky uv domoval, že mezi nimi, Helenkou a jím, je veliký stavovský rozdíl, a to že je p ekážkou jeho lásky k Helence. Snad m l také pravdu, avšak neuvážil, že pravou p í inou jeho lásky, kdyby na v c p išlo, by byl nedostatek jeho inteligence v i Helence. Ona vynikala bystrostí a duchem, kdežto on dosahoval po této stránce sotva pr m ru. Zde byl pravý d vod, pro n jž by jeho láska nemohla býti nikdy op tována, a na to Vincek p i své samolibosti nikdy nep išel. Také ho za alo znepokojovat sv domí vý itkami, že zadržel Helen in dopis, adresovaný Horskému. Se mstivým uspokojením p e ítal si po dlouhou dobu jeho ádky pak jej nakonec vždycky zastr il do náprsní kapsy kabátu. „Milý pane Horský!“

186

Omluvte mne, prosím Vás, že se nemohu dostavit na smluvenou sch zku. Onemocn la jsem náhle leh ím zápalem plic a léka mi na ídil klid na l žku. … bylo psáno mimo jiné v dopise. „Jen ekej a budeš ekat nadarmo, a nebudeš vid t pro . Já ti dám sch zku!“ adresovav tuto pohr žku Horskému, radoval se tehdy v duchu, když m l odevzdat Helen in dopis do poštovní schránky. Takovým zp sobem se mstil Horkému a Helence. A tento jeho zlý in, jak je nám již známo, zp sobil ob ma mladým lidem mnoho žalu. Ješt po Helen in návratu z Hradce Králové nosil u sebe osudný dopis, ale když jej cht l nakonec zni it, shledal, že dopis ztratil. Sáhnuv do náprsní kapse kabátu, p ímo strnul, dopis v kapse nebyl. Strach a hr za p ed n ím, co nyní m že následovat, p ed poko ením a hanbou, uvád li ho v zu ivou bezradnost. Co d lat, co po ít – jak zachránit situaci, p emítal hore n , vzpamatovav se. Pak za al nenápadn postupn hledat v obývací místnosti, ve stáji, pod k lnami, na dvo e, avšak po dopisu nebylo nikde nejmenší stopy. P i jeho lehkomyslné a nep kné povaze pustil pak nakonec ztracený dopis se z etele. Však on se t eba nenajde, ut šoval se a snažil se celou v c zapomn t. Le dopis p išel p ece jen na sv tlo. Našel jej náhodou statká Dubský v k ln pod patry ve vrstv slámy, jež se mu zapletla, procházeje k lnou, pod nohy. Zprvu se domníval, že tu jde o n jaký odhozený papír, ale když zahlédl písmo, vyprostil domn lý odpadek ze slámy a shledal, že je to dopis. Pan Karel Horský, Polesná Zn la jeho adresa a odesílatelem byla Helena Dubská. Dopis byl r žové barvy, otev en a již velmi znehodnocený. Dubský pojal ihned podez ení, že tady není n co v po ádku. Již m l v úmyslu, že do dopisu nahlédne, když v tom zahlédl na dvo e Helenku. „Helenko, Helenko!“ volal na ni, jsa rád, že nemusí zasahovat do jejího dopisního tajemství. „M žeš na chvilku za mnou. N co pro tebe mám“.

„Již utíkám, tatínku!“ p isp chala Helenka, trochu zv davá, co jí otec chce. „Na, podívej se“, s netajeným zájmem v hlase pravil Dubský a podával dce i nalezený dopis. Sotva Helenka p elétla o ima jeho adresu a jeho první v tu, ihned v d la, o jaký dopis jde. „Bože, bože, jak je to možné?“ divila se. Podívej se, tatínku, tento dopis jsem loni sv ila, když jsem tehdy koncem srpna onemocn la, našemu eledínu Vinckovi, aby jej doru il do schránky. A zatím, jak vidíš, z stal neodeslán. Bu úmysln nebo hrubou nesv domitostí. – A kde jsi jej našel tatínku?“ „Zde na zemi ve slám “, ukázal rukou místo statká Dubský. „To je smutné“, litovala Helenka, „kdybys v d l, co tento neodeslaný dopis zp sobil zármutku, mn i panu Horskému. „Však víš, tatínku…“ cht la íci, že jí Horský nebyl nikdy lhostejný, avšak n jak se zarazila, i když její pom r k Horskému, nebyl již pro otce tajemstvím. Tušíc, že tento mladý sedlák z Polesné je otci milý a že v otci bude míti podporu, sv ila se svou láskou ob ma rodi m hned po návratu z Hradce Králové i se setkáním a milostném dobrodružství s Horským v Praze. Nikterak se rovn ž netajila, že její návrat dom ovlivnil Horský. Ni ím jiným nemohla otce tak pot šit jako tímto p iznáním, avšak matka nebyla zprvu tou zprávou p íliš nadšena. Ona p ece jen neustále myslela, že provdají Helenku za „pána“, ale nakonec, vidouc jak je Helenka š astna, se s její volbou smí ila. „No, to si musím s Vinckem promluvit“, rozhodl Dubský. „Mám dojem, že tu jde o úmyslný in a velkou zlomyslnost“. „Po ob d ho pak požádal, aby se k n mu dostavil do pokoje, že je s ním nucen n co projednat. Vincek, nemaje istého sv domí, se zalekl. Co mi asi statká chce, hádal bázliv – že by ten dopis?“ „Vincku, podívej se“, pravil p ísn statká , nepamatuješ si snad na tuto v c, totiž na tento dopis. Je adresován panu Horskému do Polesné a loni koncem srpna ti jej sv ila dcera Helena, abys jej hodil v Polné do poštovní schránky. Nevzpomínáš si?“

187

188

Vinckem to trhlo. Tedy p ece, p ece se našlo to psaní. Že jsem je nezni il, vy ítal si. Díval se v rozpacích na známou r žovou obálku s adresou, jež mu statká nastavil p ed o i a zavrt l hlavou. „No, Vincku, což máš tak špatnou pam ? Jen si vzpome nebo mi aspo vysv tli“, naléhal statká „pro dopis z stal tu, pro jsi jej neodeslal. Našel jsem jej dnes dopoledne pod k lnami a nemá smyslu, abys n co zapíral. Snad tu obálku poznáváš“. „No, nevím, myslím že ano“, p ipoušt l Vincek. „Ano pantáto“, ukl se do ela provinilec. Takový dopis, adresovaný Horskému v Polesné, jak si práv vzpomínám, p edala mi vaše dcera Helena. M l jsem jej hodit v Polné do schránky, ale pantáto, prosím vás, „koktal Vincek, „já jsem zapomn l“. íkal to tak zkroušen a opravdov , že by mu málem statká v il. Le Dubskému se necht lo Vinckovým výmluvám tuze v it. Avšak úmyslnost v jeho jednání mu nebylo lze dokázat. „No, to se stává, Vincku, že lov k zapomene. Ale vždy jsi mohl snadno vy ídit tu v c podruhé. Jezdíš do Polné každou chvilku a mohl jsi tak dopis odeslat p i další p íležitosti. Nebo, pro ses dce i neomluvil? To je divné, co si mám o tob myslet?“ vrt l hlavou statká . „V každém p ípad “, dodal p ísn „bys Vincku, zasloužil, a již jsi dopis zapomn l vhodit do schránky nebo jsi jej zadržel úmysln . A k tomu byl dopis otev en! To je trestné a velké darebáctví. Vymlouvat se na pam , to je lež. A víš, co jsi svým jednáním zp sobil? Zatím b ž! Já si to s tebou ješt vy ídím. Již ti nev ím a ud lal bys lépe, kdyby sis hledal jinou službu“. „Pantáto, prosím vás, m žete-li, odpus te mi. Uznávám, že za ten dopis bych zasloužil, ale já již nikdy více takového n co neud lám. Vynasnažím se, abych jednal vždy poctiv a abyste se mohli na mne ve všem spolehnout“, sliboval a prosil Vincek. A m l také pro prosit, nebo takové dobré služby jako ve zdejším dvo e by tak honem nenašel. Kdyby jej musel opustit, t žko by mu bylo u srdce. T ebaže dv r stál o samot uprost ed les , nicmén bylo zde krásné okolí a radostné pracovní prost edí. A k tomu jako svobodnému zam stnanci bylo poskytováno plné

zaopat ení. Toho si Vincek cenil nejvíce, zvlášt pak výborné kuchyn . „No, Vincku uvidíme!“ smi oval se Dubský, „zatím b ž po své práci“. Poslední ervnovou ned li ráno vydal se Karel Horský na cestu ke dvorci u Panské huti. U polních cest rozkvétaly šípkové ke e a ranní sv ží vánek roznášel po kraji v ni senose e. Dny byly parné s odpoledními bou kami, avšak za ranního chládku, dokud slunce ješt mírn h álo, cestovalo se Horskému velmi p íjemn . Pohled do kraje, ozá eným jarním sluncem, vzbuzoval dobrou náladu. A pole, kam se podívat, slibovala dobrou úrodu. K tomu ku všemu šel Horský za svou milou, bezmála již nev stou, a hodlal dnes její rodi e požádat o její ruku. A že nebude odmítnut, s tím si byl dnes zcela jist. Od chvíle, co se Helenka vrátila na dvorec, setkali se spolu již n kolikrát a Helenka se pokaždé radovala jako malé dít . Její matka, paní Dubská, která mu d ív nep ála, nyní ho již vítala velmi p átelsky. P esv d ila se, že u nich, u Horských, dcera služku d lat nebude a dala mu nakonec p ednost p ed lesklým titulem. Rozhodoval zde také respekt k dce i, a instinkt, že soužití Helenky s Horským bude š astné. Cesta ub hla Horskému jako lehký sen. Jakmile minul ve vysokém lese pov stný „Hraná “, m la pak již cesta rychlý spád. Za chvíli vyšel z lesa a z dálky ze strán mu již kynul panský dv r. Známé a krásné panoráma s rybníkem, hospodá skými budovami, stromovými alejemi a rozsáhlými lány polí. A tuto pohádku st ežily ze všech stran zelené lesy. Pro Horského znamenalo toto místo kousek kouzelné zem , zvlášt pak od chvíle, kdy se tu potkal s Helenkou. A také i dnes se ho dotkl pohled na dvorec mocným kouzlem. Prošel okolo sýpky, vystoupil širokou kamenitou cestou na místo, kde se rozložil dv r a za malou chvíli se pak již vítal s Dubskými. Jako milý host p icházel velmi vhod a nejvíce se z jeho p íchodu radovala Helenka.

189

190

„Vítám t , Karle! Tedy jsi p išel, to jsem ráda“, p iznávala se dívka. A doprovodíš mne do Polan do kostela. Šli bychom na hrubou. Budeš tak hodný, prosím t “. „No, ovšem, Helenko! Jsem Ti k službám a již se sám na tu cestu s tebou t ším“., souhlasil ochotn Horský. „A posa se, trochu u nás pojíš, nabízela pohostinství dívka.. Beztoho máš již hlad“. „Jak myslíš, Helenko. Košem ti nedám. Jist to bude n co dobrého!“ „To tedy bude! P epadla hosta paní Dubská a rozmarn dodala: „Vezmete-li si naši Helenku za ženu, budete míti dobrou kucha ku. Okuste!“ a p edložila hostu na st l talí s tvarohovými kolá i a šálek kávy. „Jist že se nemýlíte“, rovn ž žertem odpov d l Horský, a okusiv nabízený kolá , zvolal: „Opravdu lahodná chu , výborné kolá e, nevyrovná se jim žádný dort. Helenka má zlaté ruce, jen jestli mi ji opravdu dáte“, usmál se. „Bude-li vás chtít. Ostatn ješt jste nás o ni nepožádal“, na oko p ísn , avšak v žertovném tónu narážela paní Dubská. „Helenka mi ne iní starosti, paní Dubská, její p íslib do manželství již mám. A o její ruku dovolím si vás požádat p i nejbližší p íležitosti“, hájil se Horský a pak se obrátil k Helence. „Co na to íkáš, Helenko?“ optal se a spíše jen žertem ze šetrnosti, aby nem la pocit, že ji p ehlíží. „Nemohu ti bránit, Karle, záleží na tob “, odpov d la s lichotivým úsm vem dívka a v rozpacích p ed matkou se oto ila a stydliv si upravovala bl zku. Když Horský dopil kávu a pop ál si dobrých tvarohových kolá , vydali se potom s Helenkou na cestu do kostela. Cesta je zprvu vedla stromovou alejí do prudšího svahu, odkud byl p kný rozhled na dvorec s lány polí a p es lesy na jižní stranu. „Vidíš, Karle, tam to bílé?“ ukázala rukou k jižním les m! No, vidím, Helenko, naše kostelní v ž“. Tedy toto znamení mi p ipomínalo tvou rodnou ves a p edevším, Karle, tebe. A na sklonku minulého léta, v domn ní, že jsi mne zklamal, p icházívala jsem na toto místo ast ji a aspo

pohledem hledala po tob n jakou stopu. Pohled na kousek té vaší v že mne utišoval a zárove i bolestn mu il – Ach, co všechno nezp sobil ten zadržený dopis“, vzdychla Helenka. „Ale je-li mi po tob smutno, stydliv sklopila o i, zajdu si zde ráda i nyní“. Horského tímto p iznáním jakoby radostí ztrhla vich ice. Uchvátil Helenku do náru e a prudce ji políbil. „Helenko, má drahá hol i ko!“ „zvolal za tvou up ímnost a v rnou oddanost z stanu ti navždy vd ný. Ty mé drahé d v e“, vášniv mluvil a v jeho hlase se chv la lítost nad dív inou oddaností. Vždy i já jsem, d v e, trp l a nedovedeš si p edstavit má muka, když jsem t tenkrát za návšt vy vašeho dvora zahlédl ve spole nosti mladého Hollana. A také i já se stejnými pocity vyhledával jsem z našich les váš dvorec“. Horský domluvil a jeho ruce nerady uvol ovaly dívku z ob tí. „Nedorozum ní, Karle, pouhé nedorozum ní“, opakovala Helenka. „Oba jsme si zbyte n inili k ivdu. Nyní se již taková v c nestane. Dnes jsme si svou vzájemnou v rností a oddaností jisti a nezmatou nás žádné intriky“, s jistotou mluvila dívka, a tisknouc Karlovi ruku, pat ila mu oddan do o í. Horský by ji nejrad ji v tu chvíli ztrhl na svá prsa. V elegantních lehkých letních šatech a svou štíhlou postavou vypadala jako princezna. Práv jí to tolik slušelo jako z jara v Praze. „No jist , Helenko“, p isv d il Horský, „ a dnes, jak jsme se spolu nedávno dohodli, dovolil bych si požádat Vaše rodi e o Tvou ruku. Doufám, Helenko, že nebudeš mít námitek“, zajiš oval se mladý muž a jeho o i netajily obdiv nad její n žnou krásou. „Když mn , Karle, budeš chtít, tedy m žeš“, souhlasila roztomile Helenka radostným pohnutím jí za aly vlhnout o i. „Tedy svoluješ, Helenko!“ zaradoval se Horský a znovu uchvátil dívku do náru e a v ele ji políbil. Když se pak mladí lidé vrátili kostela, požádal opravdu Horský Helen iny rodi e o její ruku. Stalo se tak p i sváte ním ob d .

191

192

„Pane statká i a milá paní Dubská“, povstal se židle a mírn se usmál Horský. „Nemusím vám vypráv t, a není ta v c pro vás také žádným tajemstvím, že se máme tady s Vaší Helenkou rádi“, pokynul hlavou k dívce mluv í. „Poznali jsme se natolik, že si myslíme, že naše povahy se dob e hodí pro spole nou a š astnou budoucnost. D lí nás od sebe také zna ná dálka, a my tolik toužíme žíti blízko sebe. Zdá se nám, že jeden bez druhého nem žeme již žíti. Prosím Vás proto, pane statká i a milá paní Dubská, abyste mi dali vaši Helenku za manželku. Vynasnažím se, abych ji u inil š astnou a m la v našem dom spokojený a radostný život“. „Dob e, dob e, pane Horský“, usmíval se spokojen statká . Zcela vám v ím a vaše žádost nebude nám d lat žádné starosti. Neprosíte nadarmo. Mile rádi vám Helenku dáme a mohu vás o tom ujistit i jménem mé manželky.. No, co tomu íkáš, maminko?“ Paní Dubská se na všechny vlídn usmála a ekla: „Nemám nejmenších námitek a jsem zcela zajedno s mým manželem. Rovn ž ráda souhlasím, aby si tady pan Horský vzal naši Helenku za manželku. A mám-li být up ímná, p iznám se vám, že jsem s ní m la této v ci sice jiné plány, ale když jsem poznala, jak velice se mají Helenka s panem Horským rádi, tedy si cením jejich lásku více než panský titul nebo peníze. Ale nejenom z d vod ideálních vítám jejich sblížení, nýbrž také proto, že naše Helenka bude u Horských nejen hmotn zaopat ena, ale dostane se i do krásného a vlídného prost edí. A jist , že jí tam ublíženo nebude. Jak jsem zjistila, „Horští mají v celém okolí velmi dobrou pov st a proto m žeme, pane Karle, dovolíte-li mi Vás tak oslovovat, vaší žádosti s lehkým srdcem vyhov t. „D kuji Vám, paní Dubská, i Vám, pane statká i“, uklonil se lehce Horský „za vaši laskavost. Velmi mne až dojímá s jakou ochotou dáváte mi svolení, abych si mohl vzít vaši Helenku za ženu. Bu te ujišt ni, že vaši d v ru nezklamu a že Helence u nás nikdy ublíženo nebude“. Potom se Horský obrátil Helence a uchopiv ji za ruku, pravil: „Vidíš, Helenko, nyní nám nebude na cest k našemu cíli již nic p ekážet. Ješt n jaký as a snad nejpozd ji po žních, budou-li tvoji rodi e souhlasit, sváže nám pan fará u oltá e ruce“. Mladý 193

muž se pak na dívku n žn usmál a p ejel ji rukou p es elo a po vlasech. Helenka se na okamžik k n mu stydliv p itulila a dojetím radostn vzdychla: „Karle, již se na tu chvíli oltá e s tebou t ším“. „Myslíte, pane Karle“, vpadla Dubská, „n kdy v zá í?“ „Ano, paní Dubská, myslím, že by to byla nejvhodn jší doba. A velmi mi lichotí, že mne oslovujete k estním jménem“, dodal s úsm vem Horský. „Správn “, vmísil se do hovoru statká Dubský, „to by nám mohlo, maminko vyhovovat. Práce bude u nás p i hospodá ství sice dost, ale na svatbu nám vždycky zbude as. Nemyslíš?“ „Myslím, že ano, souhlasila žena. Opravdu bude to pro Helen inu svatbu ideální doba“. A p itom také z stalo. S atek Helenky s Horským se p ipravoval na zá í. ---Od oné ostatkové ned le opakovaly se návšt vy mladého statká e Kaliny v bo inském mlýn ast ji. Byl tu rád vid n, velmi milým hostem a poslední dobou se t šívala z jeho p íchodu zejména Marie. Ji í Kalina jí v mnohém p ipomínal zem elého Jana a pomáhal hojit ránu v srdci. K tomu si po ala Marie pomalu uv domovat, že Ji í se jí stává velmi milý, blízký její duši a že ho ráda vidí. A byla š astna tímto poznáním. Ji í Kalina pak ke své nejv tší radosti vytušil, že Marii není lhostejný. P i jedné jeho návšt v ve mlýn došlo pak mezi mladými, mezi ním a Marií k intimn jšímu sblížení. Bylo to v rozkvetlém sad za krásného kv tnového ned lního odpoledne. Zprvu se procházeli mladí lidé voln mezi stromy a pozd ji si usedli pod rozložitou jablo na lavi ku. Jablo a celý sad byl v jednom kv tu a v elího ruchu. arovná moc této pohádkové krásy zap sobila i na jejich krásné city a srdce otevírala ke sdílnosti. Usednuvše vedle Marie na lavi ku, Kalina se rozhlédl sadem a nadšen vzdychl: 194

“Sle no Marie, tak krásn jako ve vašem sad mohlo být jenom v ráji. Jako v pohádce!“ „Nedivím se vašemu nadšení, pane Kalino; ale takovou nádheru, kterou zde obdivujete, uvidíte touto dobou všude, v každém sad . Je kv ten a všude kvetou stromy“, namítala Dolanská. „Ovšem, milá sle no, máte pravdu. Jenže n kdy také záleží na okolnostech. Váš mlýn je totiž položen v romantickém prost edí a v takovém p ípad se dojem z pohledu na tu bílou krásu velmi zvyšuje. A k tomu, mohu-li se vám up ímn p iznat, ve vaší milé spole nosti p ipadá mi sv t, jako kdybych se díval do pohádky“, nepokryt lichotil mladý statká , a uchopiv dív inu ruku, pevn ji tiskl. Dolanská se ji snažila vyprostit, avšak pokoušela se o to marn . Kalina dále pevn svíral její ruku ve své, a dív í odpor zvolna slábl. Kalina využil této tísn mladé dívky a naléhav pokra oval: „Marie, rád bych se vám s n ím sv il. Nebude to pro vás ni ím novým, vy již o tom stejn víte. Prozradily vám toto tajemství bezpo tukrát moje o i. Marie, vy snad dob e tušíte a víte, jak jste mi milá, jak vás mám ze srdce rád. Již v první chvíli našeho setkání u inila jste na mne milý dojem a pozd ji se pak zm nil m j pom r ve v elý cit. A byl bych nesmírn š asten, kdybych m l jistotu, že vám na mn trochu záleží, že vás nectím nadarmo. Marie milá, co tomu íkáte?“ Zprvu sklopila dívka v rozpacích o i, potom však pozvedla hlavu a vlídn se na Ji ího usmála. „Také vy, pane Ji í, jste mohl z mého chování vytušit, že mi na vás záleží, že i vy jste mi milý. Nezapomínejte však, že jsem m la p ed vámi známost s neš astným Janem Ku erou a že má rána, zp sobena jeho ztrátou, není ješt zahojena. Vám jsem však velmi vd na, že jste mne vyvedl ze zoufalství nad jeho smrtí. „Marie!“ zvolal radostným pohnutím mladý muž. „Vaše slova m nesmírn pot šila a p iznám se vám, že jsem v život nikdy nepocítil takovou radost jako v toto chvíli – Marie !“ Opakoval dív ino jméno Ji í, a p itisknuv prudce dívku na svá

prsa, vtiskl jí na elo polibek. „Tedy p ece mám nad ji, mohu doufat ve vaši p íze !“ mluvil blouzniv . „Ji í, prosím vás!“ odporovala Marie a snažila se vyprostit z pevného objetí. Mladý statká váhav a velmi nerad u inil to, co mu nazna ila Dolanská. M l nep íjemný pocit, jako kdyby ho n kdo probouzel z krásného snu. Nakonec p ece poslechl a uvolnil dívku ze svých paží. Le v záp tí se zmocnil její volné ruky a lehce ji hladil. „Marie“, naléhal n žn , vynasnažím se abych byl hoden Vaší p ízn a zcela získal Vaše milé srdce“. A když byste, sle no Marie, souhlasila, nemohli bychom si spolu tykat? Nebo byste snad považovala takové oslovování za p ed asné?“ Marie zprvu zaváhala s odpov dí, ale pak se na Ji ího n žn usmála a s milým úsm vem ekla: „Když myslíš, Ji í, že bychom se mohli oslovovat d v rn ji, tedy m žeme. V ím, že to bude z up ímného srdce a že si na tuto zm nu lehce zvykneme“. „Rozhodn , Marie, že to nebude t žký úkol. A jestli se n kdy zmýlím, tak se také ni eho nestane. Hlavní tu je, že ti záleží na tom, aby naše zm na v oslovování vyv rala z up ímného srdce“. Pom r mezi mladými lidmi nabýval stále na d v rnost, takže nový zp sob oslovování ne inil ani Marii ani Ji ímu v bec n jaké potíže. Spíše byl opravdov jší a styk jejich jen zp íjem oval. Ji í docházel nyní do mlýna pravideln každou ned li a Marie ho pokaždé velmi radostn vítala. N kdy se té chvíle nemohla ani do kat. „Ji í, Ji í!“ volala mu v ústrety, „vítám t !“ a zpravidla jí pohnutím zvlhly o i. A již se polibk m Ji ího nebránila a ne inila tak ani tehdy, když ji mladý muž p ivinul k svému srdci. Jeho milá a ušlechtilá povaha m la na Marii velmi p íjemný vliv. Stejnou m rou toužil po shledání s milovanou dívkou i Ji í. Bo inský mlýn ho nyní neodolateln vábil a cesta k n mu ub hla mu vždycky jako krásný sen. A nejednou si cestou vzpomn l na svou d ív jší lásku k Helen Dubské ze dvorce u Panské huti. Byl jí tajn oddán a tato tajná láska zp sobila mu mnoho bolestí. Dnes se díval na toto své poblouzn ní jako na pošetilost a sotva si byl

195

196

zcela v dom toho, že as je nejlepší léka a že pro jedno kvítí slunce nesvítí. Nemenší radost a uspokojení z lásky a št stí mladých lidí poci ovali sta í Dolanští, zejména pak mlyná . Ji í mu byl jednak velmi milý a vid l v n m také dobrého nástupce. Vždy je ješt mlád a mlyná skému emeslu se m že lehce nau it, myslel si. Kdyby i to zklamalo, jsou tady ješt polnosti. P edevším však tušil v Ji ím dobrého a ušlechtilého lov ka, a to nejvíce rozhodovalo. A vytušil a uznal i to, že mladý statká vyvedl Marii bezmála ze zoufalství a že jí vrátil zdraví a chu k životu. Atak se p ece za al plnit jeho dávný sen, že se jeho dcera provdá za spo ádaného a hodného muže z váženého a spole enského postavení. Finan ní stránka mu již byla u Ji ího vedlejší. Nyní si více cenil zdraví a št stí své dcery nežli bohatství nebo peníze. Marie a Ji í lnuli k sob opravdovou láskou a jejich cit nabýval na v elosti. Na Jana Ku eru však Marie p ece nezapomn la a s láskou na n ho vzpomínal i Ji í ---A také láska Václava Potockého a Lenky Horské sp la ke š astnému konci. Stalo se tak po vážném onemocn ní starého Potockého, jenž tehdy tak tak ze své nemoci vyvázl. Za átkem m síce kv tna p íštího roku slavili pak Ji í s Marií sv j s atek. Ji í se odst hoval do mlýna k Dolanským, ale jeho otec nerad ztrácel svého dobrého syna, svou oporu a hospodá e na dvorci. Ale nakonec se s jeho odchodem ze dvora smí il. Ve svých létech již nesta il svými silami na takové hospodá ství, jaké p edstavoval poplužní dvorec. Dcera Marta se však záhy po odchodu Ji ího provdala za selského synka z Vrchova, jenž se ujal na dvo e hospodá ství, a tímto zp sobem byla existence statká e Kaliny zachrán na. A také láska Václava Potockého a Lenky Horské sp la ke š astnému konci. Stalo se tak po vážném onemocn ní pantáty Potockého, Václavova otce, jenž tehdy ušel smrti jen o vlásek. 197

Silný, zdravý a otužilý sedlák, pyšnící se vždy svým pevným zdravím byl najednou postižen zán tem slepého st eva. Když se dostavily první p íznaky zán tu, domníval se, že jde o pouhé bolení žaludku a nev noval potížím valn pozornosti. Až teprve když se ocitnul ve vážné krizi, zap ahalo se pro léka e a na jeho radu následovala pak okamžitá cesta do brn nské nemocnice. Málem by již bývalo pozd a lehkovážnost sedlákova by ho málem stála život. Jen díky rychlému zákroku zkušených chirurg a ob tavé pé i milosrdných sester vyvázl z vážného nebezpe í. Tato smutná zkušenost p im la furiantského sedláka k umírn nosti a také v i svému synu Václavovi a jeho milostnému pom ru k Lence Horských. Dokonce se obával, aby z jejich lásky nesešlo. Te teprve si za al Lenky vážit a uv domovat si, že hodn jší snachy by daleko široko nenašel. A k tomu byla Lenka sli né a p kn urostlé d v e. O dobrý pom r mladých lidí nemusel však míti nejmenší starosti. Václav s Lenkou se m li opravdu rádi. A kámen mu spadl ze srdce, když ho jednoho dne Václav požádal o svolení, zda by si k nim nemohl p ivést Lenku za hospodyni. Opravdu nic lepšího si nemohl na sv t p át. Horským nastaly nyní starosti. M li p ipravovat výbavu a strojit svatbu Lence a také se p ipravovat na Karl v s atek s Helenkou. Situace se zdála být ztížena tím, že s atky byly plánovány vzhledem k možnosti v tšího výb ru jídel z letní úrody a se z etelem k ro ní dob v krátkém ase za sebou. Len in po skon ení žní na za átek m síce zá í a Karl v téhož m síce kolem svátku svatého Václava. Karel s Helenkou nikterak se s atkem nepospíchali, ale m la-li být tato událost hlu ná a s hudbou, tedy nedala se svatba na pozd jší dobu odkládat. Bylo nutno p ihlédnout k tomu, že chasa si bude p át zatan it, a jestliže tu byla snaha zpest it svatební veselí hudbou a tancem, pak místa k tomu ve dvo e p íliš nebylo. Leda ve velké k ln , která by se mohla k tomu ú elu snadno p izp sobit., anebo pak v p írod . Vzhledem k tomu, že hospodský sál byl ode dvora velmi vzdálen, jiného východiska nebylo. 198

Avšak p i dobrém hmotném zajišt ní a organizaci odbyly se oba s atky bez nejmenšího zmatku nebo n jakých potíží. Len ina svatba byla ve vesnici byla velikou událostí a o Karlovým s atku s Helenkou Dubskou mluvilo se v kraji velmi a velmi dlouho. Jejich s atek se konal v úterý, první den po svátku sv. Václava, za krásné slune ní pohody. Léto hý ilo poslední nádherou a lepšího po así si nemohl již nikdo p át. Již p ed pátou hodinou ranní stál již celý panský dvorec na nohou a strojil se k Helen in svatb . Krom p ípravy svatebních jídel m li již ve dvo e všechny p ípravy za sebou. Zbylo jen strojit nev stu a pod adn jší práce. Jasná obloha a zard lé východní nebe v štily krásný den a povzbuzovaly dobrou náladu. P ed devátou hodinou se za ali sjížd t hosté a záhy p ijel na „rakušánku“ s rodi i a svými nejmilejšími i ženich. V erných nových šatech vypadal velmi elegantn a nikdo by v n m netušil sedláka. A jeho sp ežení – mladé vranky – budily u p ítomných pozornost a údiv nad svým p kným vzhledem. Na první pohled mohl každý poznat, že jsou to milé a p íchylné kon . A když se pak objevila vystrojená nev sta, každý kdo ji spat il, byl jako u vid ní. Nejinak než jako princeznu z pohádky. Ženichu, Karlu Horskému, bodlo až u srdce, když se na n ho usmála. Po krátké p esnídávce následovalo ceremoniální požehnání snoubenc m a potom cesta povozy ke svatebnímu ob adu do Polné. Cesta a p íjezd do Polné byl bezmála triumfální. Na pozvání dostavili se také na svatbu editel panství Hollan s chotí a synem…. A ješt další panští hosté. A p irozen , že p ijeli v elegantních ko árech, tažených bujným sp ežením. Nev sta se ženichem rovn ž cestovali ko árem, a koliv Karlovi by byl milejší „rakušánek“. Sp ežení i vozy byly slavnostn vyzdobeny. Kon jako kdyby tušili význam této jízdy. Vzpínali se, p ešlapovali a pohazovali hlavami, jako kdyby cht li ulet t.

Do Polné p ijela celá svatba v plném trysku, vítáni nadšenými výk iky sympatií a máváním. Takové podívání ve vsi dlouho nem li. Podobným zp sobem odjeli svateb ané i zp t. Zásnubním ob ad m a po celou mši byla p ítomna i kn žna Regina a kostel byl v ícími p ímo nabit. A bez výjimky všem ob an m byli novomanželé velmi milí a každý jim v duchu p ál to nejlepší.

199

200

Náves v Podlesí (v Molenburku)

Kostel v Podlesí (v Molenburku)