Jeffrey Robinson GRACE, KNĚŽNA MONACKÁ

GRACE, KNĚŽNA MONACKÁ

1

Jeffrey Robinson


GRACE KNEZNA MONACKA_TISK.indd 1

10.4.2014 14:39:43


3

Jeffrey Robinson

GRACE, KNĚŽNA MONACKÁ Přeložil Viktor Faktor


10.4.2014 14:39:43

4

Jeffrey Robinson

Jeffrey Robinson

GRACE, KNĚŽNA MONACKÁ Z anglického originálu Grace of Monaco přeložil Viktor Faktor Kniha původně publikovaná pod názvem Rainier & Grace – The End Of The Fairy Tale © Jeffrey Robinson, 1989, 1997, 2005, 2012, 2013

Vydala Metafora, spol. s r. o., v Praze roku 2014 Redakce Jana Moravcová Korektura Květa Svárovská Technická redakce Hana D. Benešová Sazba Netopejr® Tisk a vazba CPI Moravia Books s. r. o. Vydání první

U Krbu 35 100 00 Praha 10 www.metafora.cz

Copyright © 2013 by Jeffrey Robinson Translation © Viktor Faktor, 2014 Czech edition © Metafora, 2014 All rights reserved ISBN 978-80-7359-844-0 (PDF)


10.4.2014 14:39:43


5

PŘEDMLUVA NICOLE KIDMANOVÉ

Herečku Grace Kellyovou jsem znala z filmů, jako je Okno do dvora a Chyťte zloděje, ale kněžnu Grace jsem znala jen ze zpráv pro veřejnost v podobě pohádkového příběhu, jehož jsme byli všichni svědky z druhé ruky. O jejím dětství jsem nevěděla nic. Ani o její herecké dráze coby mladé umělkyně snažící se najít samu sebe, své místo ve světě. A ještě méně jsem věděla o jejím manželství s knížetem Rainierem a jejím rodinném životě. Když jsem začala přemýšlet, jak tuhle předmluvu pojednám, zjistila jsem, že existuje rozpor mezi Grace pro veřejnost – herečkou a kněžnou – a Grace v soukromí, matkou, manželkou, dcerou. Hlavní otázka však zněla: Co se za tímto pohádkovým příběhem skrývá? Grace byla velmi uzavřená, a to záměrně, a já to hodlala respektovat. Zároveň jsem ale chtěla napsat pravdu o jejím životě a zkušenostech. Problém spočíval v tom, že pokaždé, když je herec požádán, aby ztvárnil nějakou skutečnou osobu, zvláště někoho tak slavného, jako byla kněžna Grace, objeví se riziko, že ho zkrátka začne jen imitovat. Což není to, co bych si přála. Proto jsem začala tím, že jsem si o ní přečetla vše, co jsem našla. Zabývala jsem se jejími rozhovory. Dívala jsem se na filmy, ve kterých hrála. Mým cílem bylo vstřebat její podstatu, abych dokázala respektovat integritu osobnosti, jíž byla, a zároveň do toho vnést ně-


10.4.2014 14:39:43

6

Jeffrey Robinson

jaký smysl. Ze zkušenosti jsem věděla, že nechám-li toto všechno na sebe působit, dovolím-li, aby se to do mě vsáklo, vynoří se téměř podvědomě Grace, jakou jsem si přála zpodobit. Zároveň mě vždy fascinovala nejasná hranice mezi uměním a realitou. Vzájemně se někdy překrývají. A právě zde může umělec najít výraz, jímž to přeloží do fiktivního světa filmu. Vysvětlím vám, co mám na mysli. Ve filmu je scéna, v níž se Grace snaží uspět jako kněžna a její důvěrník, otec Tucker, jí poradí, aby přistupovala ke svým povinnostem kněžny, jako kdyby hrála svoji celoživotní roli. Je to klíčový okamžik, protože právě v něm Grace zjistí, kým v Monaku je. Byl to i jeden z mých klíčů k jejímu pochopení. Utkvěl mi v paměti, protože jsem si díky němu dokázala představit, v jak složité a obtížné byla situaci. Jako hlava státu musíte jednat a musíte i hrát, a přitom si uvědomovat, že nehrajete, protože je to váš život. Ve skutečném životě se nepohybujete v postavených ateliérových dekoracích, před kamerou a lidmi, kteří vám říkají, kým být. Grace přežila obrovskou výzvu své identitě: našla správnou rovnováhu mezi herečkou, matkou, manželkou a kněžnou. A to je impozantní. Jak jsem ji poznávala, udělala na mě velký dojem její hluboká oddanost dětem a manželovi a také to, jak se uměla o rodinu postarat. Rané mládí trávila v bohatství starých filadelfských majetků. Pak nastaly těžké chvíle při snaze stát se umělkyní a slavnou hollywoodskou hvězdou. A poté ještě větší sláva spojená s půvabným Monakem. Při tom všem zůstávala věrná svému přesvědčení, své víře, že nejdůležitější ze všeho je láska. Byly to právě láska, soucítění a citlivost, které jí sloužily za kompas při navigaci životem. Všichni víme, že sláva a bohatství mohou být klamné a zavádějící. Ona však věděla, na čem záleží, nastavila si kompas správně a často se jím řídila. Nabádal ji, aby naslouchala svému srdci. To, že zůstávala svému srdci věrná, je podle mě


10.4.2014 14:39:43


7

důvodem, proč měla na ostatní tak dobrý vliv. A nikde to nebylo tak patrné jako v Monaku. Přijela tam roku 1956 jako herečka Grace Kellyová, ale v roce 1962, někdy v době, kdy ji Alfred Hitchcock požádal, aby se vrátila ke hraní a přijala roli v jeho filmu Marnie, jednu ze stěžejních rolí snímku, nebyla už Grace Kellyovou, nýbrž kněžnou Grace. Byla to jedinečná proměna, něco, co svět nikdy předtím neviděl. Ještě dnes můžete v Monaku cítit její přítomnost. Právě toto režisér filmu Oliver Dahan několikrát opakuje – že Grace se stala Monakem a Monako se stalo Grace. Byli neoddělitelnými a jsou neoddělitelnými i dnes. Nacházím v tom cosi krásného. V tom, kdy nějaká osoba, nějaký moment existence a nějaké místo jsou tak těsně propojené. Začala jsem ale rovněž pociťovat i jistou prázdnotu. Poznala jsem Grace tím, že jsem si o ní četla a studovala ji, že jsem viděla její filmy, a zároveň s tím, jak rostla má obeznámenost, se dostavil i pocit ztráty. Mám hluboký dojem, že když v roce 1982 zemřela, svět přišel o velmi mimořádnou ženu. To, co zůstává, je zfilmovaná verze jejího života, která se kvůli filmovým požadavkům mírně odchyluje od skutečnosti, a tato biografie, která mi prozradila, jaká skutečně byla. Pokud jde o mě, snažila jsem se ve filmu udržet naživu opravdový zázrak, jímž Grace byla. A Jeffrey udělal totéž ve své knize. Doufám, že se vám kniha i film budou líbit.


10.4.2014 14:39:43

8


Jeffrey Robinson

10.4.2014 14:39:43


9

POZNÁMKA AUTORA

Na pohřbu kněžny Grace v roce 1982 shrnul jeden z jejích starých hollywoodských kamarádů Jimmy Stewart to, co mnoho lidí onoho dne v kostele již vědělo: „Měl jsem Grace Kellyovou rád. Nikoliv proto, že byla kněžnou, ale proto, že byla herečkou, nikoliv proto, že byla mojí kamarádkou, ale proto, že to byla ta nejpříjemnější dáma, jakou jsem kdy potkal. Pokaždé, když jsem se s ní setkal, vnesla do mého života, stejně jako do každého jiného, měkké, hřejivé světlo. A každé to setkání byl svým způsobem svátek.“ Když o ní roky předtím zpíval Frank Sinatra v High Society „Jsi senzační“, vystihl to přesně. A po letech, už po její smrti, měl znovu pravdu, když prohlásil: „Byla to prostě úžasná ženská.“ Na monackou kněžnu Grace, dívčím jménem Grace Patricii Kellyovou z Filadelfie v Pensylvánii, vzpomíná s láskou každý, kdo ji znal. Tuto knihu jsem původně napsal v roce 1989 s plnou a bezpříkladnou spoluprací se čtyřmi lidmi, kteří ji milovali nejvíce: s knížetem Rainierem III., princem Albertem, princeznou Caroline a princeznou Stéphanií. Od té doby jsem ji přepracovával pro různá vydání. Grace, kněžna monacká je její poslední inkarnací, ale z pochopitelných důvodů bude kniha vždy věnována:


10.4.2014 14:39:43

10


Jeffrey Robinson

10.4.2014 14:39:43


11

Grace (1929–1982) Rainierovi (1923–2005) a také Albertovi, Caroline a Stéphanii. Vaši rodiče byli senzační.


10.4.2014 14:39:43

12


Jeffrey Robinson

10.4.2014 14:39:43


13

SVÍTÁNÍ

Když začalo slunce daleko v moři stoupat nad obzor, byl vzduch ještě chladný. Současně s tím, jak se ráno vkrádá do koutů přístavu a barví přilehlou budovu na jahodově růžovou, mění se i odstín vodní hladiny ze světle šedé, odrazu oblohy, v neskutečnou namodralou zeleň. Osvětluje Le Rocher, skalisko nad přístavem, vybíhající do moře v místě, kde za starobylými hradbami stojí knížecí palác. Svítí na mnohapatrové obytné domy, které lemují Třídu kněžny Grace, vedoucí podél pohádkově drahého úseku pobřeží nazývaného pláž Monte Carlo. Ozařuje staré vily navrstvené jedna za druhou na svahu kopce s výhledem na kasino, Café de Paris a Středozemní moře za nimi. Zpočátku se všechno zdálo ploché. Všechny barvy vypadaly vybledlé. Ale časné ranní slunce vrhá zvláštní světlo, jaké můžete vidět jen na jihu Francie, zvláště po nočním mistralu, který odvál mračna. Je to silné, bezprašné, křišťálově jasné světlo, které oživuje barvy takovým způsobem, až si pomyslíte: Nikde jinde na zeměkouli takové nelze vidět. Slunce dopadá na téměř nepřipravené domy. Na vteřinu je zbarví do světle růžova a oranžova. Ale sotva si toho povšimnete, je to zabarvení už zase pryč. Vzápětí vidíte červenou a žlutou a některé budovy nabudou


10.4.2014 14:39:43

14

Jeffrey Robinson

měkkého, sytého odstínu nazlátlého assámského čaje – zlatá je v tomto případě vhodnou barvou, zvážíte-li ceny zdejších nemovitostí. Vzápětí spatříte nad balkony tisíce markýz – modré markýzy a růžové markýzy a vybledlé červené markýzy, které mají za sebou už mnohá léta, a jasně žluté markýzy, jež byly koupeny teprve nedávno. Noční vlak z Barcelony staví na nádraží, na cestě k italskému pohraničnímu městu Ventimiglia. Jakýsi hlas se silným přízvukem hlásí do mikrofonu: „Monte Carlo, Monte Carlo… deux minutes d’arret… Monte Carlo. Za deset minut přijedeme do Monte Carla.“ Po vedlejší koleji vjíždí do nádraží ranní vlak z Ventimiglie při své cestě do Nice, Antibes a Cannes a nějaký muž s výrazným akcentem hlásí stejnými slovy: „Monte Carlo, Monte Carlo… deux minutes d’arret… Monte Carlo.“ V Hermitage a Hôtelu de Paris začala již ranní směna roznášet nejmenší croissanty na světě, které doručované v koších společně s kávou a pomerančovou šťávou stojí čtyřicet dolarů. Nad okrajem pláže letí osamělý vrtulník. V restauraci La Vigie na útesu za hotelem Stará pláž s růžovou fasádou ve stylu třicátých let už připravují buffetové stoly a před ním proplouvá na člunu se závěsným motorem jakýsi stařík. Dvě ženy už plavou v moři stylem čubička a po celou cestu k nejbližší bójce se spolu baví. Podél cesty vzhůru k Le Rocheru zastřihují zahradníci růžové keře. Z přístavu pomalu vyplouvá obrovská jachta. Policista v důkladně naškrobené červenobílé uniformě řídí dopravu na Place d’Armes. Kdysi slavní tenisté odpočívají u bazénu, než se vydají do Tenisového klubu, kde stráví tři hodiny prací na svém kdysi ničivém bekhendu. Dvě docela hezké německé dívky se po noci strávené v Jimmyz vracejí do své titěrné garsonky.


10.4.2014 14:39:43


15

Jakýsi italský mladík stojí za barem Moana, čistí si brýle a poslouchá hudbu z přenosného rádia, zatímco stejně mladý Francouz staví židle na stoly, aby bylo možné naleštit taneční parket. Muž středního věku v modrém pracovním plášti přejíždí vysavačem po kobercích v kasinu. Stará paní v černém kráčí úzkými ulicemi čtvrti Le Rocher ke katedrále Naší paní neposkvrněného početí, kterou však místní nazývají svatý Mikuláš. Čtvrť je liduprázdná až na policistu, který pomalu kráčí kolem Oceánografického muzea, a kněze v černé sutaně, jenž vyšel před ranní mší z kostela na schodiště nadýchat se čerstvého vzduchu. Stará žena v černých šatech jej pozdraví kývnutím, pokřižuje se, něco si pro sebe zamumlá a spěchá ke dvěma mramorovým deskám u oltáře. Na jedné stojí RAINIERIVS III. A na druhé GRATIA PATRICIA. Znovu se poznamená křížem, krátce se zdrží, spěšně vyjde z kostela a pak se vydá k velkému nádvoří před palácem. Vchod hlídají dva četníci, další stojí u menších postranních dveří a čtvrtý přechází po ulici, do níž brání autům ve vjezdu a parkování tlustý černý řetěz. Stará žena v černém se zastaví na konci ulice, pohlédne na palác, ze kterého vlaje knížecí vlajka. Přikývne a opět se pokřižuje.


10.4.2014 14:39:44

16


Jeffrey Robinson

10.4.2014 14:39:44


17

PROLOG

Z místa, kde Grace seděla za psacím stolem ve své slušně veliké kanceláři v nejvyšším patře věže paláce, měla ze dvou oken výhled na jachty v přístavu pod věží a na kopeček za ním – Monte Carlo. Místnost dala vymalovat světle zeleně a světle žlutě a doprostřed umístit velkou pohovku, kterou si nechala poslat z Filadelfie. Po obou jejích stranách stály stoly s časopisy. Na psacím stole, stolech a policích stály fotografie její rodiny ve stříbrných rámečcích a na stěnách visely malby a kresby, z nichž nejraději měla velkou olejomalbu New York City. Hleděla na prázdný list papíru a přemýšlela o znění dopisu, jaký nikdy nechtěla napsat. Žena, která se vzdala hollywoodské slávy jako Grace Kellyová, aby se stala monackou kněžnou Grace, pak uchopila pero a nahoru svým rozvážným a velmi úhledným rukopisem napsala 18. července 1962. To byl teprve začátek. Pak pokračovala: Milý Hitchi – Už opravdu uplynulo dvanáct let? V roce 1950 jako začínající ambiciózní herečka žijící v New Yorku obdržela od studia Twentieth Century Fox nabídku na černobílou kamerovou zkoušku na roli, kterou nakonec nedostala.


10.4.2014 14:39:44

18

Jeffrey Robinson

Režisér Fred Zinneman, který její kamerovou zkoušku viděl, jí však o dva roky později svěřil vedlejší roli ve filmu V pravé poledne po boku Garyho Coopera. Byla to její první větší filmová role. Zatímco diváci obdivovali její krásu, získal Cooper Oscara za nejlepší herecký výkon; Grace se na původním plakátu dokonce vůbec neobjevila. V recenzi The New York Times jí věnovali jen letmou zmínku. Kamerovou zkoušku viděl i režisér John Ford. Došel k závěru, že Grace má „výborné chování, je kvalita a třída“, a přesvědčil studio MGM, aby ji nechali přiletět do Los Angeles na zkušební výstup pro Mogambo, film, který se chystal natočit v Africe s Clarkem Gablem a Avou Gardnerovou. Kdyby chtěla, mohla být role její, což chtěla, ale v tom případě MGM trvalo na podpisu smlouvy na sedm let. Měla dostávat 850 dolarů týdně, což v té době připadalo mnoha lidem jako ohromná spousta peněz, ale podle hollywoodských měřítek to byl nicotný honorář. Po tvrdém vyjednávání se jí podařilo dosáhnout od vedení filmových ateliérů dvou ústupků. Peníze jí nepřidali, ale souhlasili s tím, že vždy po dvou letech dostane volno na práci v divadle a že se nemusí přestěhovat do Kalifornie, ale může zůstat v New Yorku. „Filmové ateliéry jsou neústupné,“ musela uznat. „Když někoho nebo něco chtějí, vždycky to taky dostanou.“ Stála v té chvíli u přepážky na letišti a podepisovala se vypůjčeným perem, zatímco letadlo, kterým poletí do Afriky, už mělo zapnuté motory. V té době už viděl její kamerovou zkoušku z roku 1950 i Alfred Hitchcock. Dospěl k závěru, že je „sněhem pokrytá sopka“. Grace psala dál: Bylo pro mě srdcervoucí muset odejít od filmu – Což bylo poprvé, kdy to někomu kromě vlastního manžela přiznala.


10.4.2014 14:39:44


19

V Británii narozený Hitchcock se přestěhoval do Hollywoodu v roce 1939 a právě se stal americkým občanem. Byl to plešatý padesátník s hlavou jako vejce a s velmi osobitým hlasem, který se dostal na špičku hollywoodských režisérů a točil filmy, které jsou dnes pokládány za klasiku: Rozdvojená duše (Spellbound) s Ingrid Bergmanovou a Gregorym Peckem, Záchranný člun (Lifeboat) podle Johna Steinbecka, Podezření (Suspicion) s Carym Grantem a Joan Fontaineovou a Pověstný muž (Notorious) opět s Grantem, ale tentokrát s Ingrid Bergmanovou a Claudem Rainsem. Když svěřil roli Grace, aby hrála společně s Rayem Millandem v thrilleru nazvaném Vražda na objednávku (Dial M for Murder), učinil něco, co neudělal žádný režisér před ním – postavil ji na piedestal a vytvořil z ní filmovou hvězdu. Pokračovala v psaní: Moc jsem se těšila na další práci a zvláště na práci s Vámi – Jak bylo jejím zvykem, místo tečky nebo čárky použila pomlčku. Po celou dobu natáčení Vraždy na objednávku s ní Hitchcock rozmlouval o svém dalším filmu, tentokrát s Jimmym Stewartem a s názvem Okno do dvora (Rear Window). Projevoval nad novým filmem takové nadšení, že když nastal čas, odmítla příležitost pracovat s Marlonem Brandem na snímku V přístavu (On the Waterfront) a dala přednost práci na Hitchcockově filmu. Eva Marie Saintová, která ji nahradila, získala za tuto roli Oscara za nejlepší herecký výkon. Grace psala: Až se sejdeme, ráda bych Vám osobně objasnila všechny důvody, které je obtížné vysvětlit v dopise nebo přes třetí osobu –“ Poté znovu natáčela s Hitchem, a to film Chyťte zloděje (To Catch a Thief), v němž spolupracovala s Carym Grantem a který se natáčel na Francouzské riviéře. Díky úspěchu tohoto filmu se následujícího roku vrátila do Francie na filmový festival v Cannes, kde se seznámila s knížetem Rainierem.


10.4.2014 14:39:44

20

Jeffrey Robinson

To bylo v roce 1955. „Když jsem si brala knížete Rainiera,“ vyprávěla v té době lidem, „vdávala jsem se za muže, a nikoliv za to, co reprezentoval nebo kým byl. Zamilovala jsem se do něho, aniž bych přemýšlela o čemkoliv jiném.“ Ale to „cokoliv jiného“ bylo něčím velice mimořádným a o sedm let později pohádka, která začala prvním setkáním v Monaku, úspěšně pokračovala. Grace docházela do kanceláře každý den, ale žádnou pevnou pracovní dobu nedodržovala. Někdy přicházela časně, jindy pozdě. Zůstávala tak dlouho, jak bylo třeba, podle naplánovaných schůzek. Ale i když v kanceláři zrovna nebyla, měla spoustu práce, protože Rainier jí předal řadu povinností. Již dala nově vymalovat palác, což byl vzhledem k jeho zatuchlosti obrovský úkol, dětský pokoj rozdělila přepážkou na dvě místnosti, aby každé dítě mělo vlastní prostor. Dlouho předtím, než s tím skončila, se stala prezidentkou monackého Červeného kříže, předsedkyní místního Zahradního klubu a dohlížela téměř na všechny kulturní činnosti v Monaku. Na jejích bedrech ležel i chod celé domácnosti, což znamenalo řízení značného počtu zaměstnanců a všeobecný dohled. Osobně plánovala každé rodinné menu s ohledem na Rainierovu i vlastní váhu a dohlížela na to, aby její děti dostávaly vyváženou stravu. „Víte, jak mi říká manžel?“ svěřovala se přátelům. „Tvrdí, že jsem jeho koordinátorka domácích záležitostí. Mám z toho pocit, jako bych byla členkou vlády.“ K tomu, co dělala, přistupovala odpovědně a chtěla, aby vše bylo dokonalé, protože – jak lidé po jejím příchodu rychle zjistili – byla perfekcionistka. Začátky v Monaku, kde neznala nikoho s výjimkou Rainiera, ocitla se daleko od domova v době, kdy telefony příliš nefungovaly, a neznala jazyk, byly obtížné. Ale nyní už Grace své roli kněžny uvykla. Navíc rok začal velmi slibně.


10.4.2014 14:39:44


21

Její dceři Caroline bylo pět a synu Albertovi, kterému všichni v rodině říkali Albie, čtyři. Jejímu manželovi, jehož oslovovala Ray, bylo právě devětatřicet. Byli hezká, šťastná a zdravá rodina. Rainier mluvil s dětmi francouzsky, ona anglicky, takže Caroline a Albie vyrůstali jako bilingvní. A Gracina francouzština se časem zlepšila natolik, že jí hovořila na veřejnosti, přestože amerického přízvuku se nikdy nezbavila. Pak ale potratila. Onoho roku už podruhé. V téže době francouzský prezident Charles de Gaulle pronášel výhrůžné projevy proti lidem dopouštějícím se v Monaku daňových úniků. Hrozil Rainierovi, že si na ně došlápne. De Gaulle s Rainierem měli spory už předtím. Rainier vždy trval na nezávislosti Monaka na Francii, která byla ostatně potvrzena oficiálními smlouvami. Tentokrát s tím však chtěl de Gaulle bez ohledu na platné dokumenty něco udělat. Grace viděla zblízka, jak tlačí na jejího manžela. A pak tu byla ta záležitost v Hitchcockem. Od chvíle, kdy odešla z Hollywoodu, zůstávali v kontaktu. Nikdy mu neopomněla připsat zásluhu za to, že z ní udělal hvězdu. „Všechno, co vím o filmu, mě naučil Hitch,“ říkávala. „Díky němu jsem pochopila, že by vražedné scény měly být natáčeny jako milostné a naopak.“ Ke konci roku 1961 pracoval na novém filmu s názvem Marnie, v němž měl hrát pohledný skotský herec Sean Connery, který právě překonal všechny kasovní úspěchy s filmem Dr. No, v němž si zahrál Jamese Bonda. Hitchcock došel k závěru, že nejlepší herečkou pro hlavní roli by byla Grace. Herce, kteří se osvědčili už v jeho předchozích filmech, angažoval často. Čtyřikrát si vyžádal Caryho Granta a Jimmyho Stewarta, třikrát Ingrid Bergmanovou. Nyní chtěl počtvrté Grace.


10.4.2014 14:39:44

22

Jeffrey Robinson

Pro ni by to znamenalo návrat k filmové kariéře a práce s Hitchcockem se jí i Rainierovi zdála být tou nejlepší volbou. Až na to, že byla jiná doba. Hitch ji měl rád pro to, čemu říkal „sexuální elegance“, a přál si její návrat v roli sexuálně frustrované kleptomanky znásilňované manželem, který nad ní chce mít moc. Nikdo nepochyboval, že by herečka Grace Kellyová tuto roli zvládla, ale co kněžna Grace? Probírala to s Rainierem. Měl jisté pochybnosti a ona také. Jakmile se však přesvědčila, že to zvládne, a získala Rainierův souhlas, odpověděla Hitchovi kladně. Hitch proto v březnu ohlásil, že se Grace Kellyová vrací na plátno, a vzápětí vypukl poprask. Nejprve se ozvalo MGM, že to není možné, protože její smlouva dosud trvá. Když odešla z Hollywoodu, vdala se za Rainiera a přestěhovala se do Monaka, pozastavili jí plat. Nyní tvrdili, že tohle pozastavení prodloužilo trvání její smlouvy, která je tudíž nadále platná. Pokud má hrát ve filmu, bude ho točit buď s MGM, nebo ji Hitchcock bude muset ze smlouvy vykoupit. To byl ale teprve začátek. Zatímco její a Hitchcockovi právníci ve Spojených státech došli k závěru, že MGM jen planě vyhrožuje, a filmové ateliéry zareagovaly prohlášením, že to myslí vážně a „zvažují svoji pozici“, měli na to obyvatelé Monaka jiný názor. Šestadvacetileté ženě, která přijela v roce 1956 jako filmová hvězda Grace Kellyová, bylo nyní dvaatřicet a stala se matkou dvou dětí a první dámou knížectví. Hollywoodské herečky točí filmy, monacké kněžny to nedělají. Napsala: Je politováníhodné, že to takto dopadlo a moc mě to mrzí – Ke konci své hollywoodské kariéry se vůbec nepokoušela skrýt své úmysly odejít.


10.4.2014 14:39:44


23

„Když jsem před pěti lety poprvé přišla do Hollywoodu,“ sdělila jednomu reportérovi při natáčení filmu High Society, „začínali mě líčit v osm ráno. U tohoto filmu to bylo už v půl osmé. Každý den jsem vídala Joan Crawfordovou, u níž začínali s líčením v pět, a Lorettu Youngovou, která tam byla už od čtyř ráno. Ať se propadnu, jestli chci zůstat v práci, kde musím vstávat stále časněji a bude trvat stále delší dobu, než mě pustí před kameru.“ Nebyl to ale jediný problém, který v „Tinseltownu“ což je slangový výraz pro Hollywood, měla. Bývaly chvíle, kdy tohle místo nenáviděla. „Mám tam hodně známých, ale jen málo přátel.“ Jindy zase prohlašovala: „Město bez soucitu. Neznám na světě jiné místo, kde se tolik lidí nervově zhroutí, kde je tolik alkoholiků, neurotiků a tolik nespokojenosti.“ Byly však i chvíle, kdy se v Hollywoodu bavila. „Je to pro veřejnost svatější než vy a ve skutečnosti méně svaté než ďábel.“ Nikdo, kdo ji znal, nepochyboval, že v nějakém koutě duše vždy doufala, že se jednoho dne k herectví vrátí. Teď měla šanci. Napsala: Díky, milý Hitchi, že jste byl vždy tak chápavý a nápomocný – strašně nerada vás zklamu – V Hollywoodu už bylo všeobecně známo, že Hitch pokládá herce za „dobytek“. Takže připsala: A také nesnáším pomyšlení, že je tam nepochybně spousta dalšího ,dobytka‘, který zahraje tu roli stejně dobře – Navzdory tomu doufám, že zůstanu jednou z Vašich ,posvátných krav‘ –“ Zde se zastavila a znovu si přečetla celý dopis. Poté doplnila: S hlubokou náklonností – Slovo „hlubokou“ podtrhla a podepsala se: Grace. Tím se nesporně její kariéra coby Grace Kellyové uzavřela.


10.4.2014 14:39:44

24


Jeffrey Robinson

10.4.2014 14:39:44


25

kapitola 1

STVOŘENÍ GRACE Nikdo si je nikdy nemohl s nikým splést. Ne tyhle dva. Nezávisle na tom, jak moc se snažili zůstat v anonymitě, našel se vždycky někdo, kdo je zpozoroval, kdo znal jejich jména. Jednoho večera v Londýně, po večeři s přáteli v jedné japonské restauraci, požádala Grace číšníka, aby jim obstaral taxi. Když vůz přijel, s Rainierem a ještě jedním párem se v něm usadili. Jakmile to udělali, začal se taxikář smát a pochechtával se celou cestu k hotelu Connaught, kde Grace a Rainier vystoupili. Řidič se ale nepřestával chechtat ani cestou se zbývající dvojicí do Chelsea. Ti to už nevydrželi a museli se otázat: „Co vás tak rozesmálo?“ „Ten mrňavý Japonec, který na mě mávl,“ odpověděl taxikář. „Vůbec jsem nevěděl, o čem to mluví, protože pořád jen opakoval: ,Glazed cherries, glazed cherries.‘ (kandované třešně, vysloveno zřejmě jako Glejz Čery, pozn. red.) A kdo nakonec nastoupil do mého taxíku? Grace Kelly!“ John Brendon Kelly, devátý z deseti dětí v rodině, byl tvrdý chlap, rváč, pijan a sukničkář, který se podobně jako mnozí synové přistěhovalců do Spojených států vypracoval z chudoby k bohatství, a prožil tak americký sen.


10.4.2014 14:39:44

26

Jeffrey Robinson

Jeho rodiče připluli do New Yorku z irského hrabství Mayo a neměli nic víc než irský přízvuk a spoustu nadějí. John B., o němž se obvykle hovořilo jako o Jackovi, se narodil v roce 1890 v East Falls, filadelfské čtvrti obývané irskou dělnickou třídou. Od devíti let pracoval po škole v místní továrně na tkaní koberců, aby vypomohl rodině. Po třech letech odešel ze školy a nastoupil do práce na plný úvazek jako přidavač na stavbě a zednický učeň u jednoho staršího bratra, který si v té době založil vlastní stavební firmu. Jack byl však předurčen k lepším věcem. Toužil po úspěchu a nějak objevil, že má talent k veslování. Se zády a pažemi posílenými prací na stavbě trénoval na skifu na blízké řece Schuykil a brzy z něho byl vynikající veslař. Po návratu z první světové války v roce 1918 se s týmovými veslaři z Vesper Boat Clubu připravoval dva roky na závody – nejdříve na světově proslulou regatu v Henley, pak na olympiádu v Antverpách. Dva dny před jeho plánovaným odjezdem z Filadelfie do Evropy však přišel od organizátorů v Henley telegram se slovy Účast zamítnuta. Podle dlouho udržovaného vysvětlení mu byla účast zakázána, protože Vesper Club porušil v roce 1905 svůj „amatérský statut“ tím, že uspořádal sbírku na pokrytí výdajů na cestu do Henley. Tento zákaz, týkající se Vesper Clubu, byl v platnosti ještě v roce 1920. Kelly to ale viděl jinak. Bral si zákaz osobně a celý život tvrdil, že jej odmítli, protože byl jen obyčejný nádeník a nebyl vítán, aby v třídně uvědomělém Henley závodil s „džentlmeny“. Jeho pomsta vešla do americké sportovní mytologie. O pár měsíců později totiž na olympiádě porazil nejen nejlepší Brity a vrátil se domů se dvěma zlatými medailemi, ale několik let trénoval svého syna Johna, který v roce 1947 a pak znovu roku 1949 připomněl Britům dřívější urážku a dvakrát vyhrál v Henley první cenu.


10.4.2014 14:39:44


27

Jeho kamarád Franklin Roosevelt ho jednou popsal jako „nejhezčího muže, jakého kdy potkal“. Šarm a humor neopustily Jacka Kellyho až do smrti. Vyznačoval se atletickou postavou a nebojácným entuziasmem, jenž mu pomáhal dostat všechno, co chtěl, byl stravován vášní pro ženy a pro politiku. V roce 1919 si od svých dvou bratrů vypůjčil 2 500 dolarů a založil společnost s názvem Kellyho cihlové zdivo, která měla do roku 1935 takový úspěch, že se pro něho stala odrazovým můstkem ke kandidatuře na starostu. A přestože byl poražen a už nikdy se o to nepokusil, koketoval v roce 1936 krátce s myšlenkou, že by mohl kandidovat do amerického senátu. Až do roku 1940 byl hlavou demokratického výboru ve Filadelfii a po zbytek života zůstal dominantní zákulisní silou filadelfské politiky. Zřejmě tedy není nic překvapivého na faktu, že díky jeho dobrým konexím ve Městě bratrské lásky nebyla mezi polovinou dvacátých a polovinou padesátých let postavena v centru jediná budova, na niž by kontrakt nedostala jeho firma. V roce 1924 se Jack oženil s Margaret Mayersovou, ženou, kterou v té době znal už devět let. Byla to dcera německých přistěhovalců a vyrůstala v luteránské rodině ve filadelfské oblasti Strawberry Mansion. Doma se u nich hovořilo německy a vlastním dětem vštěpovala stejný smysl pro pruskou kázeň, jaká byla důležitou součástí jejího dětství. Vyžadovala poslušnost a ani Jack se neodvažoval ji odepřít. Když ale trvala na tom, aby se děti naučily plynně německy, ukryli společně učebnice německé gramatiky, protože němčinu svorně nenáviděli a obávali se, že mluvit ke konci třicátých let německy je pro Američany nevlastenecké. Jako bývalá dívka z titulních stránek časopisů studovala dva roky na Temple University a dotáhla to na diplomovanou specialistku na tělesnou výchovu. Rychle si


10.4.2014 14:39:44

28

Jeffrey Robinson

našla zaměstnání a stala se první ženou, která vyučovala tělesnou výchovu na Pensylvánské univerzitě. Před svatbou s Jackem konvertovala ke katolicismu a jejich první dítě, dcera Peggy, se narodilo za necelý rok. Malý John, jemuž se přezdívalo Kell, se narodil po dvou letech, v roce 1927. Po dalších dvou letech, 12. listopadu 1929, přišla na svět Grace. Čtvrté a poslední dítě, Lizanne, mělo rok narození 1933. Maminka Kellyová, lpící na rutině, naprogramovala každou část dne do nabitého časového rozvrhu. Snídani byl věnována jen krátká chvíle, stejně jako byla omezená doba na poslouchání rádia, byl v něm vyhrazený čas na lekce hry na piano a ve stanovenou hodinu se rovněž chodilo spát. Vedla domácnost železnou rukou a stanovovala pravidla. Po letech se o tom mohli Caroline, Albert a Stéphanie sami přesvědčit, když společně trávili léta v rekreačním domě Kellyových poblíž pláže na rohu 26. ulice a Wesley Avenue v Ocean City v New Jersey. Grace a Rainier brali děti na návštěvy k babičce a jejich americkým bratrancům a sestřenicím. U večeří sedávala babička v čele stolu. Nejednou při pohledu na Rainiera, jak se pohodlně předklání, popadla vidličku, s výkřikem „Lokty!“ ho bodla, a donutila jej tak, aby se o ně přestal opírat. Kellyové žili jako rodina v patnáctipokojovém domě postaveném z Kellyho cihel na Henry Avenue 3901 v lepší filadelfské čtvrti zvané Germantown. Grace se tam narodila. Její matka o ní hovořila jako o šťastném dítěti, přestože v dětství trpěla astmatickými záchvaty, ušními záněty a angínami. Během nemocí, při kterých zůstávala doma v posteli, objevila kouzlo četby. Čtení pak zůstalo jednou z jejích velkých vášní po celý život. Pro její rodiče byly na třetím místě po náboženství a škole sportovní aktivity. Kell šel v otcových stopách


10.4.2014 14:39:44


29

a vyhrál nejen v Henley, ale v roce 1956 získal i olympijskou bronzovou medaili ve skifu. Peggy, otcova oblíbenkyně, závodila zase v plavání. Lizanne, které v rodině obvykle všechno procházelo, měla nepochybně ze všech tří děvčat největší sportovní talent a stala se úspěšnou plavkyní. Grace hrála tenis, byla kapitánkou školního týmu pozemního hokeje, plavala, dokázala se potápět, ale nikdy se z ní nestala taková sportovkyně jako z jejího bratra a sester. Držela se v pozadí a stahovala se do ulity. Oblíbil si ji „Fordie“ a po letech vzpomínala na přátelství s ním jako na jeden z nejhezčích zážitků z dětství. Godfrey Ford pracoval pro Kellyovy jako údržbář s přezdívkou „pan Všeuměl“. Byl to laskavý a jemný černoch ze severní Filadelfie, který byl rodině Kellyů, s níž strávil celý život, naprosto oddaný – sledoval, jak děti rostou, a ony ho zase viděly stárnout. Grace o něm nesmírně ráda vyprávěla různé příběhy, například o tom, že když se rodina stěhovala na letní byt v Ocean City, musely všechny děti kromě ní jet v autě s rodiči, jen ona jezdívala s Fordiem v jeho starém náklaďáčku. Matka se bála o její bezpečí, ale Grace to neodradilo, aby se neposadila na přední sedadlo vedle Fordieho, zatímco z nákladního prostoru vyčnívala jejich zavazadla a pár kusů nábytku. Na pláž jim to sice trvalo dvakrát déle než ostatním, ale zato si po celou jízdu vyprávěli, zpívali a smáli se. Matka se nikdy nedozvěděla, že ji Fordie někdy dokonce nechává řídit. Fordie byl zřejmě prvním člověkem v Gracině životě, který jí vykládal, že sportovní úspěchy, jakých dosahují její sourozenci, nejsou rozhodně tím nejdůležitějším. Protože pro její matku byla důležitá kázeň, začala Grace chodit do Ravenhill Academy v East Falls, farní školy vedené jeptiškami, které úzkostlivě dbaly na kázeň a správné chování. Ve dvanácti letech se Grace podařilo přesvědčit matku, že by pro ni byla vhodnější méně přísná Stevens School, a dostala povolení na ni přestoupit.


10.4.2014 14:39:44

30

Jeffrey Robinson

To se odehrálo v době, kdy se vynořilo její přání být chlapcem. Jak vysvětlovala později, obrovský vliv na ni měl otec. Opakoval dětem, že nic není zadarmo, takže Grace už odmalička věděla, že všechno, co za něco stojí, si musí člověk zasloužit, a cestou k tomu je tvrdá práce. Ve čtyřicátých letech to měly dospívající dívky těžké, protože ty pravé možnosti byly vyhrazeny hochům. „Můj otec byl rozený vůdce,“ vyprávěla. „Nebylo vyhnutí, člověk se jím prostě musel nechat vést. Ale jít v jeho stopách bylo snadnější pro chlapce než pro dívku.“ Nicméně dodávala: „Otec, který se dokáže nadchnout, je báječným startem do života.“ Protože něco z otcova entuziasmu zdědila, začala po zhlédnutí Ballet Russes studovat balet a hru na piano. V jednu dobu dokonce myslela na kariéru profesionální tanečnice. Pak objevila divadlo. Ve dvanácti debutovala s Old Academy Players z East Falls ve hře s názvem Nekrmte zvířata (Don’t Feed Animals). Poté se objevila v dalším divadelním kusu Řvi ze všech sil (Cry Havoc) a k její radosti jí skupina přidělila roli v Nosičích pochodní (The Torch Bearers), kterou napsal otcův bratr George. V červnu 1947 vyšla ze Stevens School a požádala o přijetí na Bennington College ve Vermontu. Ale protože jí nešla matematika ani přírodní vědy a neměla z těchto předmětů známky, jaké tam vyžadovali, ke studiu ji nepřijali. Zatímco přemýšlela o budoucnosti, chodila občas na přednášky na Temple University. Zakrátko se rozhodla pro hereckou dráhu, přestěhovala se do New Yorku, ubytovala se v Barbizonu, penzionu pro řádně vychované mladé ženy, a přihlásila se na Americkou akademii dramatických umění. Pro Jacka Kellyho nebyl její odchod do velkoměsta


10.4.2014 14:39:44


31

v necelých osmnácti letech v honbě za slávou a bohatstvím snadno stravitelným soustem. Jeho sestra Grace, po níž svou dceru pojmenoval, projevovala před mnoha lety rovněž zájem o herectví. V této životní dráze jí však zabránili rodiče ještě dříve, než vůbec stačila začít, protože pro mladé dámy to v oné době vůbec nebylo vhodné. Jak k tomu později podotkla Grace: „Teta měla smůlu, že se narodila o generaci dřív. Já měla více štěstí.“ Měla rovněž dva strýce z otcovy strany, kteří její sny o divadelní kariéře usnadnili. Walter Kelly, mnohem starší než její otec, byl kočovný herec, který míval v mládí občasné úspěchy jako kabaretní postava známá jako Soudce z Virginie. V počátcích amerického filmu působil v Hollywoodu, ale ve své kariéře se nedostal o moc dál než k vystupování v kabaretních rolích. Zemřel v roce 1938, kdy bylo Grace devět. Nicméně vyrůstala s vědomím, že jeden z jejích strýců „stál na prknech, jež znamenají svět“, a příběhy o strýci Walterovi bývaly u rodinného stolu častým tématem. Strýc George byl neskonale úspěšnější. Narodil se bezprostředně před Johnem, ale oba byli naprosto odlišní. Zatímco John oplýval talentem na sport, George byl snílek, jemný, inteligentní a náladový muž, který začínal v divadle jako herec a poté psal divadelní hry. Byl Graciným kmotrem a snad i jedním z lidí, kteří na ni měli v raném věku největší vliv. V roce 1926 obdržel George Kelly za svoji hru Craigova manželka (Craig’s Wife) Pulitzerovou cenu. Tento úspěch mu umožnil vstup do Hollywoodu, kde pracoval v týmu na scénářích pro MGM. Přestože nedosáhl stejných úspěchů jako v počátcích svého působení na Broadwayi, Grace se v jejích začátcích trochu pootevřely dveře, když mohla uvést, že je neteří George Kellyho. Při přijímacím pohovoru v Americké akademii například použila výstup z Nosičů pochodní.


10.4.2014 14:39:44

32

Jeffrey Robinson

V následujících dvou letech se věnovala studiu dikce, držení těla a pohybu na jevišti. Postupně překonávala ostýchavost a učila se, jak ztvárnit různé postavy. Studovala improvizaci a slavnou Stanislavského metodu. Přistihovala se, že dělá věci, z nichž by byli její rodiče zděšeni. Chodila například po Bovery a sledovala opilé vandráky, aby dokázala zahrát opilost, a trávila odpoledne v zoologické zahradě v Bronxu, kde pozorovala pohyby zvířat. Vždy říkala, že herecká škola „byla jediným místem, kde mě vyzvali, abych zahrála lamu“. V době, kdy žila v Barbizonu – o jehož obyvatelkách hovořily hordy mladíků vysedávajících v hale jako o Amazonkách, protože jen málo jich bylo hezkých jako Grace Kellyová –, jí kdosi z jejích známých navrhl, že by si mohla přivydělávat jako modelka. Nejprve odmítala, protože věděla, co by si o tom mysleli rodiče, později se však nechala přemluvit. Těsně před svými devatenáctými narozeninami podepsala smlouvu s malou agenturou, podle níž měla dostávat 7,50 dolaru na hodinu. V té době, zvážíme-li fakt, že zbytek světa vydělával stěží 1 dolar na hodinu, to byl poměrně slušný plat. Jejím rodičům se to nelíbilo. Netrvalo dlouho a její blonďatá vizáž děvčete ze sousedství, jak se tehdy podobným typům přezdívalo, si našla cestu do celonárodních reklamních kampaní. Prodávala zubní pastu Ipana, cigarety Old Gold, šampon proti lupům, noční zkrášlovací krémy, prostředky proti hmyzu a několik druhů piva. Odměna jí byla rychle zvýšena na 25 dolarů za hodinu a v době, kdy v roce 1949 vyšla z Americké akademie dramatických umění, natáčela pro filmové týdeníky módní reklamy za 400 dolarů týdně. Zdali se mohla či nemohla stát jednou z nejúspěšnějších newyorských modelek, je jiná věc. Problém podle ní spočíval v tom, že kdyby dělala modelku, nehrála by, a ona se toužila stát herečkou.


10.4.2014 14:39:44


33

Obcházela Broadway a sháněla nějakou roli. Občas jí někde odbyli známým „Nevolejte nám, ozveme se vám sami“. Zažívala pokoření jako všichni začínající herci a herečky, stávala hodiny v dlouhých frontách, chtěli po ní, aby přečetla tucet veršů, ale už po jednom či dvou ji v tmavém divadle zarazil nějaký hlas v pozadí: „Děkujeme, další prosím.“ To, že byla neteří George Kellyho, ji nezachránilo před tvrdými lekcemi odmítání. Bez ohledu na své příjmení, byla na to, aby se svojí hezkou tvářičkou s jasně modrýma očima hrála nevinnou dívenku, příliš vysoká. Přesto to nevzdala a vytrvala až do chvíle, kdy zasáhl strýc George a pomohl jí k její první roli. Došlo k tomu v letní sezoně roku 1949 v divadle v New Hope pensylvánského okresu Bucks, kde se uváděli Nosiči pochodní. Navrhl ji na jednu z rolí, ale trval na tom, že by ji neměla dostat jen proto, že je jeho neteří. Později vždy tvrdil, že roli dostala, protože režisér došel k závěru, že je „dobrá“. A přestože nemusela být v této roli nijak pozoruhodná, pracovala tvrdě a byla dost dobrá na to, aby dostala pozvání ke druhé hře toho léta s názvem Dědička (The Heiress). A tentokrát byla hodně dobrá. Pochvalné zmínky po okrese Bucks ji dostaly ke zkoušce před kamerou. Psal se rok 1950 a režisér Gregory Ratoff točil film s názvem Taxi. Domníval se, že by mohla hrát mladou irskou přistěhovalkyni. Absolvovala tedy v New Yorku kamerovou zkoušku, ale roli nedostala. Tehdy ještě nevěděla moc o tom, jak by jí taková zkouška mohla změnit život. Nezastrašena odmítnutím, pokračovala v honbě za rolí a nakonec ji dostala – v podobě dcery Raymonda Masseyho v novém nastudování hry Augusta Strindberga Otec uváděné na Broadwayi.


10.4.2014 14:39:44

34

Jeffrey Robinson

Herec měl majestátní postavu, takže tentokrát nepůsobila její výška žádný problém. Problémem byl deník New York Times. Kritika byla ucházející – její herecký výkon byl podle ní okouzlující, ovšem Masseyho rozcupovali. A jelikož v té době byly tyhle noviny dominantní silou, představení se udrželo na jevišti jen devět týdnů. Tu zimu a následující jaro strávila Grace opět sháněním role; něco si vydělala jako modelka, ale jako herečka byla bez práce. Načasování a štěstí jsou samozřejmě důležité při každé kariéře a Gracino načasování spolu s jejím irským kellyovským štěstím byly téměř perfektní. Ocitla se na správném místě ve správný čas, protože New York byl na počátku padesátých let místem, kde začínalo televizní vysílání, a televize se v té době rychle stávala nejdůležitější americkou arénou pro začínající herce a herečky. Na Broadwayi žádnou další roli nesehnala, ale podařilo se jí dostat do týdenních seriálů. Začala se pravidelně objevovat v dramatech uváděných divadlem Philco/ Goodyear. Díky tomu pak mohla vystupovat i v dalších „divadelních“ produkcích – v Kraftově divadle, divadle Nash Airflyte a rodinném divadle Prudential. Během třiceti měsíců vystupovala Grace naživo celkem v šedesáti televizních produkcích. V roce 1951, právě když si začínala dělat jméno v televizi, dostala nabídku práce na svém prvním filmu, menší roli ve snímku Čtrnáct hodin (Fourteen Hours). Tento příběh, založený na skutečné události, pojednává o muži, jenž čtrnáct hodin stojí na římse jedné budovy a vyhrožuje, že skočí dolů. Hráli v něm Richard Basehart, Barbara Bel Geddesová, Paul Douglas, Debra Pagetová, Agnes Mooreheadová, Jeffrey Hunter a Howard da Silva. Film ale neměl kasovní úspěch a v kariéře Grace moc nepomohl.


10.4.2014 14:39:44


35

Pak se znovu objevil strýc George. Onoho léta, kdy Grace vystupovala v divadle okresu Bucks, zavolal George kamarádovi, producentovi Gantu Gaitherovi a navrhl mu, aby se podíval na její práci. To, co pak Gaither uviděl, se mu líbilo, nebo si přinejmenším myslel, že je dobrá, a navíc věděl, že pokud ji angažuje, prokáže svému příteli Georgovi laskavost. Dal jí tedy roli v předpremiéře hry Alexander v Albany. Její postava byla svůdná, a přestože kritika v New Yorku napsala, že „Grace Kellyová byla příliš chladná, než aby mohla být sexy“, byla to právě tato zvláštní kombinace, co z ní jednoho dne udělá velkou filmovou hvězdu. Gaither, aby dodržel slib, který jí dal ještě v Albany, prohlásil: „Ta role bude vaše i v New Yorku.“ Po letech láskyplně vzpomínal: „Byla to milá mladá dívka, ze které se stala báječná žena. To, co mě na ní nejvíc udivovalo, byl její úsudek, který býval vždy správný. Měla báječný selský rozum. Když jsem pracoval na nějakém představení a potřeboval jsem s něčím pomoct, požádal jsem ji, aby za mnou přišla. Kdykoliv něco kritizovala, nabídla místo toho něco jiného. Měla báječný konstruktivní přístup.“ Těsně předtím, než se Gaitherova hra postupně dostávala po Hudsonu na Broadway, zničehonic Grace zavolali a oznámili jí, že ji hollywoodský producent Stanley Kramer chce do westernu V pravé poledne, který má režírovat Fred Zinnemann. A byl to právě Zinnemann, kdo v roce 1950 zhlédl její zkoušku před kamerou. Grace předvedla zkušební výstup, dostala roli, větší část léta 1951 strávila nabíráním sil v Coloradu a na podzim natočila svoji roli ve filmu V pravé poledne. Navzdory reputaci klasických filmových děl z té doby její ztvárnění Amy Kaneové jako partnerky Garyho Coopera, který dostal za svoji roli šerifa s plechovou hvězdou Oscara, z ní filmovou hvězdu neudělalo. Když natá-


10.4.2014 14:39:44

36

Jeffrey Robinson

čení skončilo, Hollywood jí sotva poděkoval a předal jí letenku zpátky do New Yorku. Grace se vrátila do bytu, který nazývala domovem, na Východní šedesáté šesté ulici číslo 200, pracovala trochu v televizi a šoupala si podrážky při hledání nějaké role na Broadwayi. Pak znovu zčista jasna zavolali producent Sam Zimbalist a režisér John Ford. Chtěli ji pro druhou ženskou roli ve filmu Mogambo, který se chystali natáčet v Africe. V té době Grace předpokládala, že nabídku dostala díky své práci na filmu V pravé poledne. Leč nebylo tomu tak. Zimbalist a Ford náhodou zhlédli její kamerovou zkoušku z roku 1950, která na ně učinila značný dojem. Grace v tom filmu chtěla hrát a po letech vysvětlila proč. „Zajímaly mě tři věci. John Ford, Clark Gable a výlet do Afriky s placenými výdaji. Kdyby se Mogambo točilo v Arizoně, nešla bych do toho.“ Jedinou překážkou byla smlouva, kterou podepsala s MGM. Jakmile se to vyřešilo, odjela do Keni s Clarkem Gablem, jenž znovu ztvárnil bílého lovce, kterého hrál už ve filmu Rudý prach (Red dust), tentokrát s Avou Gardnerovou, které připadla hlavní ženská role. Grace jako ledově chladná „druhá žena“ získala onoho roku nominaci na Oscara za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli. Se svým charakteristickým šarmem vždy přisuzovala Fordovi zásluhu za svůj úspěch v tomto filmu a také za to, že ji naučil hodně o hraní na plátně. Říkávala, že věděl, kam až herce dostat, aniž by je nutil překračovat hranice jejich potenciálu. I když ji nakonec o Oscara připravila Donna Reedová, jméno Grace Kellyové začalo být zmiňováno stejně jako slova „filmová hvězda“. Až na to, že nebyla dostatečně velká hvězda, aby se na ní dal postavit nějaký film.


10.4.2014 14:39:44


37

Pak přišel Alfred Hitchcock. Ačkoliv objevil její „nesmělost“ ve filmu V pravé poledne, pamatoval si její zkoušku před kamerou a viděl její „potenciál k sebeovládání“. Přidělil jí proto roli partnerky Raye Millanda ve filmu Vražda na objednávku. Byl to začátek její nejúspěšnější pracovní spolupráce, protože Hitchcock lépe než kdokoliv jiný pochopil, jak s ní pracovat. Byl to rovněž začátek milostného vztahu s Millandem, který neunikl tisku a téměř způsobil, že Milland odešel od manželky ke Grace. Hitchcock jí vzápětí svěřil roli protějšku Jimmyho Stewarta ve filmu Okno do dvora. Následoval snímek Venkovské děvče (The Country Girl), v němž hrála s Bingem Crosbym a Williamem Holdenem. Je ironií, že producent, který dostal Venkovské děvče na Broadway, odmítl dát Grace stejnou roli, za kterou nyní dostala Oscara za nejlepší ženský herecký výkon. Jen několik málo let poté, co pomáhala prodávat insekticidy a zubní pasty, bylo už jméno Grace Kellyové známé v amerických rodinách. V polovině padesátých let se stala vzorem pro polovinu generace mladých Američanek. Oblékaly se jako ona, napodobovaly její účesy a snažily se hovořit jako ona. Každá mladá a pěkná americká dívka si v té době nejvíce ze všeho přála slyšet: „Jsi krásná jako Grace Kellyová.“ K velkému potěšení MGM, které si ji pojistilo smlouvou i pro film Mogambo, stála Grace Kellyová náhle celé jmění. Studio ji využilo ve filmu Zelený požár (Green Fire) se Stewartem Grangerem, ale vzápětí si uvědomilo, že udrží účetní knihy v černých číslech, když ji bude pronajímat jiným ateliérům. Půjčilo ji tedy Paramountu pro film Mosty v Toko-Ri (The Bridges at Toko-Ri) s Billem Holdenem a Frederic-


10.4.2014 14:39:44

38

Jeffrey Robinson

kem Marchem, a potřetí Alfredu Hitchcockovi do snímku Chyťte zloděje (To Catch a Thief) s Carym Grantem. Po natáčení v jižní Francii – kde pod sebou viděla Monako, když s Grantem jeli ve slavné scéně po Grande Corniche – studio MGM prohlásilo, že hodlá točit film s názvem Dobrodružství Quentina Outwarda (The Adventures of Quentin Outward) s Robertem Taylorem. Když si ale Grace přečetla scénář, vůbec se jí nelíbil. Její role spočívala v tom, že bude chodit s vysokým kloboukem na hlavě a sledovat souboje Roberta Taylora. Sdělila vedení MGM, že v tomhle filmu hrát nebude. Připomněli jí, že musí, protože s nimi má smlouvu. Neustoupila. Z MGM jí oznámili, že jí smlouvu pozastavují. Když nechce pracovat pro ně, dají jí lekci – odteď nebude pracovat pro nikoho. Její kariéra narazila hlavou do „Kellyho cihlové zdi“.


10.4.2014 14:39:44


39

kapitola 2

OSTÝCHAVÝ MUŽ V období asi deseti let, od konce války až do konce roku 1955, byl monacký kníže Rainier III. pokládán za nejžádoucnějšího ženicha na světě. Všichni viděli, že je pohledný. Všichni věděli, že mu patří celá jedna země. A všichni si dokázali spočítat, že proto musí být i velmi bohatý. Z té, se kterou se nakonec ožení, se stane kněžna. Nikoho proto nepřekvapovalo, že byl neustále zván na večírky spojené s večeří, kde většinou zjišťoval, že je usazen vedle nějaké výjimečné dámy. Podle vlastního přiznání ale už před dlouhou dobou přestal takové večírky navštěvovat. Poté, co se na konci druhé světové války pohádal se svým dědečkem, koupil si Rainier malou vilu v St. Jean Cap-Ferrat, na straně poloostrova naproti Villefranche. Byla to dobrá koupě, protože vila stála nad jeskyní, a přestože neměla velkou zahradu, mohl si chodit zaplavat do jeskyně, kam se dostával z malého mola. Žil tam jako svobodný mládenec, ale po nástupu na trůn měl v úmyslu trávit všední dny v paláci a ve vile už jen víkendy. Téměř šest let tam bydlel s přítelkyní Gisele Pascalovou. Seznámili se, když studoval v Montpellieru. Ona byla herečka, která přijela z Paříže kvůli roli v jedné hře. Byli


10.4.2014 14:39:44

40

Jeffrey Robinson

stejně staří. Narodila se v Cannes, takže je spojovalo Středozemí. V létě spolu plachtili, v zimě lyžovali a s ubíhajícím časem se množily dohady, že by se mohli brzy vzít. Když se tak nestalo, došel tisk k závěru, že Monačané by nikdy nepřipustili, aby si jejich kníže vzal herečku. Poté se objevila spekulace, že by Národní rada knížeti nedovolila se s ní oženit, protože slečna Pascalová je dcerou květinářky, a tudíž neurozenou osobou. Nic z toho ale oním důvodem nebylo. Stejně jako pozdější zpráva, že Grace Kellyová je dcerou zedníka. Nakonec převážilo mínění, že Rainier a Giselle mají zákaz se vzít, protože Giselle nemůže mít děti. Šířila se pověst, že Národní rada Rainiera od svatby odrazovala, protože se obávala, že pokud nebude mít dědice, připadne knížectví Francii. I to byl ale nesmysl. „Neexistoval žádný důvod, proč bychom se nemohli vzít,“ prohlásil Rainier po mnoha letech. „Byli jsme spolu šest let, a dokud to trvalo, bylo to fajn, ale myslím si, že jsme oba měli pocit, že už to stačilo. Byl to milostný poměr, který skončil sám od sebe. Nemyslím, že by z některé strany existoval vážný úmysl vstoupit do manželství. Dokud to fungovalo, bylo to v pořádku. Pak to jednoduše dospělo ke konci.“ Oba byli nepochybně rozchodem zasaženi. Po nějaké době se Giselle vdala a měla dítě, takže pomluva, že se monackou kněžnou nemůže stát pro neplodnost, se ukázala tím, čím byla, čili pouhou pomluvou. Rainier cítil po rozchodu potřebu být sám a na chvíli zmizel z Monaka. Nalodil se na svoji jachtu a vyplul do Konakry v tehdejší Francouzské Guineji na západoafrickém pobřeží. „Měl jsem malý Citroën 2CV, který jsem upevnil na palubě,“ vyprávěl, „takže jsem mohl po přistání podnikat dlouhé cesty. Můj tehdejší sluha Coki pocházel z ves-


10.4.2014 14:39:45


41

nice jménem Kankan, asi 350 nebo 400 mil od pobřeží. Jedním z našich cílů bylo dovézt ho domů, kde si chtěl koupit nevěstu. Neměl dost peněz, a tak jsem mu je poskytl. Koupil jsem polovinu jeho manželky. Když jsme tam dojeli, vybral si ženu, kterou chtěl. Dal jejím rodičům dostatečné množství koz, ovcí a korálků a zařídil všechno tak, aby okolo Vánoc přijela do Monaka. Když potom nedorazila, byli jsme oba nervózní. Po několika měsících jsme se dozvěděli, že ji její matka prodala někomu jinému. Někdo nabídl víc a naše dohoda byla zrušena. Oba jsme z toho byli hodně smutní.“ Rainier strávil v Africe několik měsíců. Mluvil o tom tak, jak to dělají Francouzi, jako o „změně ovzduší“. Před návratem si zahrál na Noema a naplnil svoji archu. „Koupil jsem pár pštrosů a tři šimpanze, několik paviánů a také pár krokodýlů, kteří byli v bednách, ale každý den je polévali vodou, aby jim nepopraskala kůže. Moji chlapi postavili na lodní zádi boudu a zvířata jsme do ní umístili. Rád jsem je každý den krmil, ale nikdo z posádky po nich neuklízel, a tak jsem to po celou zpáteční plavbu dělal také já s jedním kamarádem.“ V Dakaru, kde zastavili, aby doplnili palivo, se teprve se zvířaty seznamoval. „Dva z paviánů se vyprostili a utekli. Jistě si umíte představit, jak to asi vypadalo, když jsme je pronásledovali po celém přístavu. Ta divná loď plná zvířat přilákala slušný dav lidí.“ Jakmile se Rainier vrátil do Monaka, stal se znovu hlavním terčem dohazovačů. Nevěstu se mu pokoušel najít dokonce i Aristoteles Onassis. Slavný rejdař, přesvědčený, že on je k tomu ten pravý, se začal rozhlížet a došel k závěru, že perfektní partnerkou by byla Marilyn Monroe. Začal šířit zprávu o jejich zasnoubení a postaral se, aby se to dozvěděl tisk. Rainier a Marilyn ovšem o svých zásnubách nic nevěděli. Dokonce se ani nikdy nesetkali. „Je třeba vědět, že byl v té době hodně ostýchavý,“ po-


10.4.2014 14:39:45

42

Jeffrey Robinson

znamenal Khalil el Khoury, který byl podobný Sydneymu Greenstreetovi a jehož otec se stal prvním libanonským prezidentem. El Khoury přijel poprvé do Monaka na jaře roku 1950, a jak bylo zvykem, odebral se do paláce, aby se podepsal do oficiální návštěvní knihy. O několik hodin později mu zavolal šéf protokolu a oznámil, že by kníže byl potěšen, kdyby zítra přišel na odpolední čaj. „Vypravil jsem se do paláce, a když jsme tam tak s knížetem seděli, oba velmi mladí a stydliví, nepanovala mezi námi nijak uvolněná atmosféra. Trochu jsme se bavili a kníže se zeptal, kolik mi je. Prozradil jsem mu to. ,Mně je taky tolik,‘ poznamenal. Pak chtěl vědět, kde jsem se narodil. Odpověděl jsem mu a ukázalo se, že jsme nejen stejně staří, ale narodili jsme se jen asi čtyři nebo pět hodin jízdy od sebe. Tím bariéry padly.“ Jejich přátelství vydrželo celý život, ale rodilo se postupně a přinejmenším v prvních fázích prostřednictvím dopisů. A znovu vypráví el Khoury: „Udržovali jsme velmi obsáhlou korespondenci. Myslím, že tenhle způsob komunikace je výborný u lidí, kteří se skrývají za vlastní ostýchavost. Jsem si jistý, že u něho tomu tak bylo, protože v mládí byl nesmírně nesmělý.“ Dalším člověkem, který věděl z první ruky, jak je Rainier ostýchavý, byl skřítkovský irsko-americký kněz, jenž navždy změnil Rainierův život. Francisi Tuckerovi, původně z Wilmingtonu v Delaware, bylo přes šedesát a hovořil se silným akcentem. Sloužil Rainierovi jako zpovědník a snad lépe než kdokoliv jiný chápal, jak ho konec vztahu s Pascalovou zasáhl a jak to jen přidalo k sílícímu tlaku ohledně nalezení vhodné nevěsty. Kněz se rozhodl, že s tím něco udělá. „Otec Tucker byl nesmírný nadšenec,“ vzpomínal později láskyplně Rainier. „Bez váhání se pouštěl do věcí,


10.4.2014 14:39:45


43

kterým věřil. Vzpomínám si, že se jednou pokoušel vytvořit z dětí ve své farnosti pochodový orchestr. Nakoupil všem uniformy a nástroje. Většina děti ale přišla na zkoušku jednou nebo dvakrát a pak už se nikdy neobjevily. No, aspoň to zkusil. Když chtěl něco udělat, tak to prostě udělal. Biskup z toho občas neměl žádnou radost, ale přidělil mi ho Vatikán, zatímco monackého biskupa jmenuje francouzský kardinál. Věděl, co by mu mělo projít.“ V polovině padesátých let se potměšilý, vtipný a naprosto loajální otec Tucker dobrovolně uvolil, že si zahraje na Amora. Jediný problém spočíval v tom, že nevěděl, jak se takové věci dělají. Bez jakýchkoliv zkušeností v této oblasti hledal Boží vedení. A až do své smrti věřil, že jeho modlitby byly vyslyšeny, když MGM pozastavilo smlouvu Grace Kellyové.


10.4.2014 14:39:45

Jeffrey Robinson

44

kapitola 3

ROMÁNEK PRO NOVINY Jistý Monačan cestoval po Jižní Americe, a když na malém kontrolním stanovišti přejížděl hranici mezi Argentinou a Paraguayí, prohlédl si pohraničník jeho pas a pravil: „No esta bueno. Není v pořádku.“ Ten muž namítl: „Pročpak by nebyl v pořádku?“ A dodal: „Vůbec nic mu nechybí.“ Pohraničník se mu gestikulací snažil vysvětlit, že o žádném místě, které by se nazývalo La Principaute de Monaco, nikdy neslyšel. Monačan se mu snažil vysvětlit, kde se jeho vlast nachází. Zdálo se však, že to pohraniční stráž nezajímá. „No esta bueno!“ trval na svém. Monačan dělal všechno možné, aby ho přesvědčil, že taková země existuje. „Monako. Jmenuje se to Monako,“ opakoval. Vyslovoval to stále hlasitěji. „MO-NA-KO!“ Pak, jako by se strážci hranic v hlavě nenadále rozsvítilo, se mu obličej náhle rozzářil. „Á, už vím. Grace Kellyová!“ ***** Rupert Allan se s Grace poprvé setkal na jaře roku 1952 ve výtahu londýnského hotelu Savoy. Allan, redaktor časopisu Look ze západního pobřeží, trávil v Londýně zimu,


10.4.2014 14:39:45


45

aby koordinoval velkou reportáž o korunovaci královny Alžběty. Jednoho dne po návratu do hotelu vstoupil do výtahu a doslova vrazil do starého kamaráda, který právě přiletěl z Keni. Allan se ho otázal, co dělá v Londýně. Kamarád mu vysvětlil, že je propagační ředitel MGM pro film Mogambo. Vedle něj stála nevtíravá, ale hezká blondýnka v brýlích s tmavými obroučkami. Allan se na ni zdvořile usmál. Kamarád z MGM prohlásil: „Rád bych ti představil hvězdu našeho filmu, Grace Kellyovou.“ V béžovém svetru, tvídové sukni, botách na nízkém podpatku, s náhrdelníkem z malých perel a nenalíčená Allenovi ihned připomněla vymydlenou mladou ženu z podobného časopisu, jako je Country Life. Samozřejmě o ní slyšel a četl v tisku, ale nedokázal pochopit, jak tahle osůbka ve výtahu mohla způsobit tolik rozruchu ve filmech, jako bylo třeba V pravé poledne. Za několik dní na ni Allan narazil znovu, a to na jednom nedělním večírku pořádaném Avou Gardnerovou. Společnost kolem Mogamba se přesunula z Afriky do Londýna, aby tam natočili interiéry, a Gardnerová najala dům v blízkosti Marble Arch. Nebyly tam ale žádné židle, takže všichni seděli na podlaze, jedli a pili, zatímco Avina sekretářka vyprávěla příběh, který chytl všechny účastníky večírku. Jednoho večera v Nairobi se Gardnerová a její asistentka doslechly, že v jednom soukromém klubu poblíž jejich hotelu má být nějaká pantomima. Protože neměly co dělat, vydaly se tam, načež jim uvaděč sdělil, že dámám bez doprovodu není vstup povolen. Zrudlé hněvem se vrátily do hotelu, odkud Gardnerová do klubu zatelefonovala a představila se jako sekretářka Clarka Gabla. Oznámila, že by pan Gable večer rád přišel se šesti hosty na pantomimu. Muž na druhém konci drátu pravil, že bude vítán. Gardnerová mu dále sdělila, že


10.4.2014 14:39:45

46

Jeffrey Robinson

pan Gable se svými hosty právě večeří a hned po večeři se dostaví. Šéf klubu prohlásil, že jim bude rezervovat sedadla vpředu, a slíbil, že s vytažením opony vyčká do jejich příchodu. Nato se Ava Gardnerová a její sekretářka uložily ke spánku. Když se o tom dozvěděl Gable, rozzuřil se. Grace si však myslela, že se choval hystericky, a celé odpoledne se tomu s Allanem smáli. Po návratu do Kalifornie se Allan zmínil šéfredaktorovi časopisu Look, že se setkal s Grace Kellyovou. Šéf mu nakázal udělat s ní interview. Allan, který nebyl žádným tuctovým hollywoodským reportérem, svým jižanským šarmem a jemným chováním rychle dosáhl toho, že si na to Grace udělala čas. Když rozhovor s její fotografií na obálce vyšel, pochválila Allana, že to je to nejlepší, co o ní kdy bylo napsáno. A co víc, líbilo se to i čtenářům časopisu. Allan byl tedy požádán, aby udělal s Grace ještě jeden rozhovor. Ten čtenáře rovněž nadchl, vedení si řeklo o třetí interview a to byl počátek celoživotního přátelství mezi ním a Grace. Protože Grace přijela do Kalifornie především pracovat, neměla tam zrovna moc volného času. Ale tu trochu, kterou měla, trávila často s Allanem, spolehlivým průvodcem a záhy i jejím hlavním důvěrníkem. Mezitím Allan získal na filmovém festivalu v Cannes postavení neoficiálního zástupce Hollywoodu. Měl nejen francouzské vzdělání a hovořil francouzsky, ale kdysi pracoval v Paříži pro Motion Picture Association of America, kde k jeho úkolům patřilo řešit americkou účast v Cannes. V polovině padesátých let nebývala účast Američanů v Cannes nijak výrazná. Na festivalu v roce 1953 odchytili paparazzi Roberta Mitchuma a přesvědčili ho, aby jim zapózoval s jakousi mladou hvězdičkou. Mitchum, který nepojal žádné podezření, souhlasil. Odebral se


10.4.2014 14:39:45


47

s hvězdičkou na pláž, následován fotografy. Slečna se postavila před něho, a jakmile spatřila, že jsou fotografové připraveni, odhalila se. Mitchum se jí instinktivně pokusil zakrýt nahá ňadra rukama. Fotografie se pak začaly šířit po celém světě. Tehdy se zjistilo, že starosta Cannes je členem Francouzské komunistické strany a v souvislosti s McCarthyovým „honem na čarodějnice“, dosud čerstvým ve většině hollywoodských myslí, nechtěl být nikdo z amerického filmu spojován s ničím, co by mohlo být považováno za neamerické. Organizátoři festivalu, toužící po amerických hvězdách, se obrátili na Ruperta Allana, aby jim nějaké sehnal. Prohlásil, že se pokusí. Svěřili se mu, že na festivalu v roce 1955 by nejraději měli Grace Kellyovou. Natáčení filmů měla v té době stále ještě pozastavené. Allan jí zavolal do New Yorku a zeptal se, jestli by se jí nechtělo do Cannes. Grace odpověděla, že ne. Právě se přestěhovala do nového bytu v čísle 880 na Páté avenue nedaleko Metropolitního muzea a sehnala si novou sekretářku. Vysvětlila Allanovi, že si potřebuje od Hollywoodu odpočinout a dát si život do pořádku. „Mluvíš jako stará dáma,“ vytkl jí Allan. Nakonec se mu svěřila, že zde jsou ještě jiné, osobnější důvody, kvůli kterým se jí do Cannes nechce. Předchozího léta se při natáčení filmu Chyťte zloděje zamilovala do módního návrháře Olega Cassiniho. V jednu chvíli se dokonce zasnoubili. Ale milostné vzplanutí skončilo. Kdysi měla vztah i ve Francii, s hercem Jean Pierrem Aumontem. Prohlásila, že návrat do této části světa by jen vzkřísil spoustu starých vzpomínek, které by bylo lepší nechat vyblednout. „Teď bych raději nikam nejezdila.“ Allan to však nechtěl vzdát. „Jaro v Cannes ti udělá dobře. Navíc tam budu také, takže se nemáš čeho bát.


10.4.2014 14:39:45

48

Jeffrey Robinson

Všechny tam znám. Budu ti dělat překladatele. O všechno se postarám.“ Znovu odmítla. Allan pokračoval: „Pošlou ti zpáteční letenku, první třídu. Návrat bude otevřený, takže budeš moct zůstat v Evropě jak dlouho jen budeš chtít.“ Nebylo snadné ji zviklat, ale čím víc naléhal, tím víc její odpor slábl. Nakonec, spíš jen ze zdvořilosti, slíbila: „Budu o tom přemýšlet.“ Pak ale došlo k něčemu, o čem ani ona, ani Allan v té chvíli nemohli vědět. Grace zavolali z Paramountu. Bylo by prý dobré, kdyby letěla do Cannes, protože se právě dozvěděli, že na festivalu se bude promítat film Venkovské děvče. To převážilo misky vah a Grace zavolala Allanovi, že poletí. Po příletu do Paříže se setkala s kamarádkou Gladys de Segonzacovou, kostymérkou snímku Chyťte zloděje. Strávila tam s ní několik dní a večer 4. května 1955 nastoupily obě do nočního „modrého“ rychlíku do Cannes. Stejným vlakem cestovala i Olivia de Havillandová a její manžel Pierre Galante, redaktor časopisu Paris Match. Allan se setkal s Grace a Gladys následujícího rána na nádraží a téhož dne spolu povečeřeli. Při večeři mu Grace vysvětlila, že se s de Havillandovou a Galantem setkali náhodou. De Havillandovou předtím neznala, ale protože jejich kupé sousedila, strávili část jízdy rozhovory, zejména ráno při snídani, kdy vlak ujížděl po pobřeží Středozemního moře. Všichni stáli v úzké chodbičce, vyhlíželi z okna na moře a Galante se v té chvíli zmínil, že by Paris Match rád otiskl článek o Grace s její fotografií na obálce. Navrhl, že by ji vzal do Monaka, kde by ji v knížecím prostředí vyfotografovali se svobodným knížetem Rainierem.


10.4.2014 14:39:45


49

Grace ovšem v té době ještě nevěděla, že to fotografování nebylo spontánním ranním nápadem. Když se totiž Galante dozvěděl, že přijede do Cannes, tenhle nápad už na redakční radě Paris Match probírali. Vzdor tomu, co se o tom vesměs traduje, mu Grace nic neslíbila. Pravdou je, že o focení s Rainierem žádný velký zájem nejevila. Jeho jméno jí moc neříkalo a do Monaka to navíc bylo hodinu a půl jízdy. Když se jí tedy Galante zeptal, zda by byla pro, dala mu zdvořilou, nezávaznou odpověď. Prohlásila, že to zní jako dobrý nápad, ale nejprve bude muset zjistit, jak by to zapadlo do jejího programu. A pak to pustila z hlavy až do chvíle, kdy jí Galante téhož dopoledne v Cannes sdělil, že kníže se uvolil přijmout ji ve svém paláci následujícího dne, tedy v pátek 6. dubna ve čtyři odpoledne. Grace namítla, že to časově nezvládne. Vysvětlila mu, že se musí účastnit oficiální recepce americké delegace v Cannes. A protože ta začíná v půl šesté, setkání s knížetem ve čtyři absolutně nepřipadá v úvahu. Omluvila se Galantemu a požádala ho, aby výlet do Monaka zrušil. Po několika hodinách ji Galante informoval, že kníže laskavě posunul schůzku na třetí hodinu odpoledne. Několikrát zopakoval, jak se na fotografování těšil a jak báječný článek o ní napíše. Grace se tam přesto nechtělo. Když se o tom téhož večera zmínila u večeře Rupertu Allanovi, zeptal se jí: „Chceš tam vůbec jet?“ „Nechci,“ odpověděla stručně. Dodala, že o to focení nestojí, že je Monako moc daleko a že má dost co dělat v Cannes. Allan vrtěl hlavou, jako by chtěl naznačit, že si za to může sama, a pak jí připomněl svůj slib, že se za jejího pobytu v Cannes o všechno postará. Nakonec jí nasypal do rány ještě trochu soli výrokem, že by jí starostí s Pa-


10.4.2014 14:39:45

50

Jeffrey Robinson

ris Match snadno zbavil, kdyby mu o tom byla pověděla hned po vystoupení z vlaku. Přikývla, protože věděla, že má pravdu. „Já tedy tu cestu do Monaka odmítnu,“ prohlásil. „Nevím, jestli si to mohu dovolit,“ váhala. „Kníže si přeorganizoval program, aby ho sladil s mým. Nevím, jak to udělat, aby se to nezdálo nezdvořilé.“ „Zkusím něco vymyslet,“ slíbil Allan. „Opravdu nevím…,“ Grace zavrtěla hlavou. „Asi je už na to pozdě.“ Je zajímavé, že takovýto přístup k podobným věcem měla Grace po celý život. Když ji někdo požádal, aby někam přišla nebo udělala rozhovor, vždycky jí dělalo potíže říci ne. Než se Grace toho dne odebrala na lůžko, byla už s výletem do Monaka smířená. Uprostřed večera vyhlásil jeden z francouzských odborových svazů stávku. A aby posílil svoje postavení, vypnul v celém Cannes elektřinu. Následujícího rána Grace vstala, umyla si vlasy, zastrčila přenosný fén do zástrčky – a nic se nedělo. Zkusila jinou zásuvku. Opět bez účinku. Nic nefungovalo. V jejím pokoji se ani nedalo rozsvítit, a tak zavolala do recepce. Oznámili jí špatnou zprávu. V mírné panice zavolala Allanovi. „Všiml sis, že nejde elektřina? Co mám dělat?“ V té době už lidé z Paris Match čekali dole v autě. Z Paříže jí poté zavolal tiskový mluvčí ateliérů MGM a vynadal jí, že nemá v Cannes co dělat, protože k tomu nemá jejich souhlas, a její přítomnost na festivalu ji bude stát spoustu peněz. V té chvíli se dostavil Allan. Grace měla mokré vlasy zabalené v ručníku. Zoufale hledala v zavazadle něco, co by nebylo zmačkané, aby si to mohla vzít na sebe, protože žehlit se nedalo.


10.4.2014 14:39:45


51

Jediné, co nebylo nutno vyžehlit, byly černé hedvábné šaty s potiskem velkých růžových a zelených květů. Krásné šaty. Ale na fotografování nevhodné. Navíc si je vůbec brát nechtěla. Allan ji však přesvědčil, že nemá na vybranou. Grace si je tedy oblékla, pak si rozčísla uprostřed mokré vlasy, zastrčila si do nich několik květů a doufala, že cestou v autě jí uschnou. Když odcházeli z pokoje, vykřikla: „To je hrozný!“ „Kdybys mi to bývala pověděla,“ nechal se slyšet Allan, „nedovolil bych, abys na to přistoupila. Navíc jsem tě z toho chtěl ještě včera večer vysekat. Pokud mi ale nebudeš volat, budeš se do takových situací dostávat stále znovu.“ Grace několikrát přikývla. „Ano, máš pravdu,“ odpověděla, a to nejen proto, že nebyl čas na diskuzi, ale protože měla zlost sama na sebe, že se k tomu nechala přemluvit. Allan se ji snažil utěšit. Radil jí, že když už nemůže couvnout, má se s tím prostě vyrovnat. Sešli dolů, kde se setkali s lidmi z Paris Match. Prošli přeplněnou halou Carltonu kolem lidí od filmu, fanoušků a hordy fotografů a vyšli ven k automobilu čekajícímu uprostřed příjezdové cesty. Grace se na okamžik zastavila. Nemohla uvěřit, kolik lidí má v plánu ji doprovázet. Byl tam Galante, dva fotografové z Paris Match, chlapík od MGM z Paříže a Gladys de Segonzacová. „Vždyť se s tolika lidmi do auta vůbec nevejdu,“ namítla tiše. Allan na ni vrhl pohled, jímž jasně říkal: Nerad to připomínám, ale já ti to povídal, pokrčil rameny a zmizel. Grace se nacpala na zadní sedadlo studebakeru s Galantem, de Segonzacovou a kolegou z MGM. Za nimi následovali oba fotografové v peugeotu. Jeli za nimi ale v tak těsné blízkosti, že při vyjíždění


10.4.2014 14:39:45

Jeffrey Robinson GRACE, KNĚŽNA MONACKÁ

Recommend Documents