Jednoho pochmurného podzimního odpoledne jsme si s Jardou posíla li vzkazy a přitom psali úkoly do školy. Najednou jsem uviděl domovnici paní Motlovou, jak zametá chodník. Napadlo mě, proč raději nesedí doma, když je tak ošklivo, ale dál jsem o tom nepřemýšlel. Chystal jsem se napsat Jardovi, co bychom mohli zítra podniknout, ale pero jsem nechal na okenním parapetu, a tak jsem se pro něj vrátil. Jen tak mimochodem jsem se znovu podíval z okna. Ulice byla úplně prázdná, až na naši sousedku domovnici, která se za čala rozhlížet, jako by ji někdo sledoval. To mě zarazilo. Řekl jsem si, že možná na někoho čeká, a proto je venku i v takovém počasí. Raději jsem zhasnul lampičku, aby neviděla, že ji pozoruji. Právě včas! Motlová se totiž zahleděla k našemu domu. „Páni!“ pomyslel jsem si a s napětím jsem očekával, co se bude dít. Najednou se zvedl vítr, domovnice s ním, a vzápětí vyletěla do vzduchu i se svým koštětem. Byl jsem z toho tak vyjukaný, až jsem se praštil hlavou o okenní tabuli, jak jsem se za paní Motlovou pořád ohlížel. Něco takové ho jsem totiž ještě v životě neviděl. Dokonce prosvištěla těsně kolem na šeho okna, a to bydlíme v pátém patře! A nejen to! Zdálo se mi, že na tom koštěti sedí jako opravdová čarodějnice. Přiznám se, že jsem v tu ránu dostal strach, ačkoliv na strašidla už dáv no nevěřím.
7
8
Chtěl jsem to honem povědět Jardovi, ale byl jsem jako omráčený. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval, popadl pero a napsal na lísteček: „Viděl jsi to taky? Motlová lítala na koštěti jako čarodějnice!“ Pověsil jsem smotaný pa pírek na šňůru a zatahal za ni. To bylo zname ní, že má Jarda vzkaz. Jemu to dole za oknem cinklo o římsu a za chví li jsem ho uslyšel, jak otevírá okno. Vyklonil jsem se a za volal na něj: „Přijď k nám, musíme to probrat.“ Jarda si přečetl vzkaz a jen se zasmál: „Snad nevěříš na pohádky?“ Rozpačitě jsem zavrtěl hlavou. Jarda si všiml, že nejsem ve své kůži, a tak nechal vtipkování a řekl: „Počkej, hrdino, za vteřinu jsem u tebe!“ Čekal jsem ho u dveří a rychle ho pozval k sobě do pokojíčku. Můj mladší brácha je naštěstí ještě mimino a motá se pořád kolem mámy, tak mám od něho klid. Ale nedovedu si představit, jaké to bude za pár let. To před ním nic neutajím! Jarda si sedl na židli u mého psacího stolu a já na rozestlanou postel.
9
„No tak, povídej! Cos viděl?“ pobízel mě a já začal líčit, jak jsem si všiml, že paní Motlová venku zametala v takovém počasí, i když byl před domem vzorný pořádek, a jak se pořád ohlížela. „Myslel jsem, že na někoho čeká,“ vysvětloval jsem Jardovi. „A protože jsem od přírody zvědavec, chtěl jsem vědět, s kým má schůzku. Zhasnul jsem, aby mě náhodou neviděla, a pak se to stalo!“ Jarda jen nechápavě pozvedl obočí „A co jako?“ „No, rozhlídla se kolem sebe, podívala se na náš barák, jestli ji někdo nevidí, a pak se najednou zvedl vítr a ona letěla vzduchem. A víš jak? Na tom svém starém koštěti!“ „Počkej, neblbni, to jako fakt?“ zeptal se stále ještě nevěřícně Jarda. „Myslíš, že ti kecám? Viděl jsem ji, tak jako tady vidím tebe. Taky jsem z toho byl dost vedle. Na strašidla nevěřím, ale co když je stará Motlová přece jenom čarodějnice?“ Jarda se zamyslel: „Já se v tom moc nevyznám, ale co když se jenom tak trochu nadnesla a ty z toho děláš kovbojku?!“ „Nesmysl,“ ohradil jsem se, „proč bych to dělal? Mám svých starostí dost! A navíc nefoukal tak silný vítr, že by se dospělý člověk mohl odlepit od země. Uvažuj!“ „No jo, ale stará Motlová je takové tintítko, že bych ji možná unesl i já. Proč by ji nemohl odfouknout vítr?“ „Víš, co by to muselo být za vichřici? Venku foukal normální vítr!“ „Třeba váží ještě míň, než si myslíme!“ namítal Jarda. „Říká se přece, že staří lidé mají řídké kosti!“
10
To už na mě bylo moc. „Věřím tomu, co vidím,“ vybuchl jsem. „A jestli ti to je jed no, tak můžeš jít klidně domů, ale já tomu chci přijít na kloub!“ Tohle Jarda nečekal. Narovnal se na židli a začal mě uklidňovat: „Tak se hned nerozči luj! Určitě se to nějak vysvětlí!“ Sotva to dořekl, napadlo mě, že bychom mohli zajít za panem Rychlíkem, aby nám to ob jasnil z fyzikálního hlediska. Jarda souhlasil. Nej raději bych tam zašel hned, ale protože už bylo dost pozdě, dohodli jsme se, že to necháme na zítra. „Ale zajdeme tam hned po škole, jo?“ ujišťoval jsem se. Jarda se zasmál. „No jasan!“ Pak jsme se rozloučili a já zůstal v pokoji sám a dál přemýšlel o domov nici Motlové. Dokonce jsem nechtěl ani večeřet.
11
V noci jsem toho moc nenaspal, ale z postele jsem vyskočil čile jako ryba, abych už měl vyučování za sebou a mohl jít za panem Rychlíkem. Paní učitelka si všimla, že vypadám unaveně, a ptala se mě, jestli je se mnou všechno v pořádku. Dokonce mě kvůli tomu minulo i zkoušení ze ze měpisu. O přestávce všichni řádili na chodbě nebo u tabule, ale já jsem jediný seděl v lavici a maloval obrázky paní Motlové letící na koštěti. Všimla si toho Evička, která sedí hned za mnou a občas mi tajně napo vídá, když něco nevím. „Co to maluješ?“ zeptala se a se zájmem ke mně přistoupila. Schoval jsem obrázky pod lavici a odbyl jsem ji: „Ale nic!“ Přece jí nebu du prozrazovat takové velké tajemství! Evča byla naštěstí rozumná a dál už se na nic nevyptávala, a dokonce mi dala kousnout svého chleba se šunkou. Evička je drobeček a jí jako vrabeček, ale maminka jí dává svačiny jak pro dřevorubce, a tak jsem jí s tou svačinou pomáhal skoro každý den. A ona mi za to napovídala. Když se to vezme kolem a kolem, je to docela výhodný obchod. Když skončila poslední hodina, sbalil jsem si věci a rychle utíkal do školní jídelny na oběd. Měl jsem tam sraz s Jardou. Viděl jsem ho, jak na mě už z dálky mává. Držel mi místo ve frontě.
12
„Tak co? Už jsi něco vykou mal?“ zeptal se mě. Doběhl jsem k němu a celý udýchaný jsem hlásil: „Nama loval jsem pár obrázků, jak to včera vypadalo, a napsal jsem několik otázek, na které by chom se ho měli zeptat.“ Schválně jsem o tom nechtěl moc mluvit, protože ve frontě na oběd stojí spousta zvědavých uší a jen o polovinu méně užvaněných jazyků. Jarda spokojeně kývl a dál jsme se bavili jako obvykle. O škole, o autech a o všem ostatním, jen ne o čarodějnicích. To jsme si nechali až na cestu domů, když jsme šli úplně sami. „Hele, ale řekneš mu to ty! Tys to viděl!“ nadhodil Jarda. Trochu neochotně jsem souhlasil. „Třeba si bude myslet, že si z něho děláme šprťouchlata!“ napadlo mě. „To máš pravdu!“ přitakal Jarda a bleskově dodal: „Tak víš co? Zeptáme se jen na to, jestli člověk dokáže létat. O čarodějnicích nesmí padnout ani slovo!“ „To by šlo,“ kývl jsem a spěchali jsme dál směrem k našemu domu. Ani jsme se nestavili domů odložit aktovky a ve výtahu jsme zmáčkli rovnou deváté patro. Tam bydlel pan profesor Rychlík, naše spása v přípa du Motlová.
13
Jarda zaklepal na dveře, ale nikdo neotví ral. Tak jsme zazvonili. Za okamžik se za dveřmi ozvalo mírné vo lání: „Už běžím, chvilinku strpení, prosím.“ Když pan profesor otevřel, maličko ho pře kvapilo, že vidí zrovna nás, nicméně k nám byl velice milý. „Copak, chlapci? Potřebujete něco?“ Oba jsme s Jardou pozdravili a po trapné chvíli ticha jsem se odhodlal promluvit. Přizná vám, že mi to moc nešlo a trochu jsem se začal zaplétat a zakoktávat, ale pan Rychlík se jen usmál a povídá: „Víte co, chlapci? Pojďte dál! U sklenič ky citronové limonády mi povíte, co máte na srdci. Jen pojďte!“ A pravou rukou nás pobízel dovnitř. Trochu se mi ulevilo. „Posaďte se, já vám donesu tu limonádu a vy mi pak povíte, co máte na srdci, platí?“ Pomyslel jsem si, že pan Rychlík asi nebude takový nudný, jak jsem si dřív myslel. Když se vrátil se dvěma sklenicemi žluté limonády, poděkovali jsme a já jsem začal znova: „Nechceme vás obtěžovat, ale napadlo nás, že byste nám mohl poradit. Potřebujeme vědět, kdy může člověk lítat.“ Pan Rychlík se rozpačitě pousmál. „Nevím, jak to myslíš, O ndro!“ Jarda mě zachránil: „Jak silný vítr musí foukat, aby se člověk vznesl do vzduchu?“
14
„Ach tak!“ Starý pán si palcem promnul konečky ostatních prstů na pravé ruce, z kapsy vytáhl kalkulač ku a rychle začal něco počítat. Pak vítězoslavně nadzvedl obočí a pro hlásil: „Průměrný člověk o hmot nosti 70 kilogramů by se vznesl při větru o rychlosti více než 200 ki lometrů za hodinu, což odpovídá dvanáctému stupni Beaufortovy stupnice. Takovému větru se říká orkán nebo hurikán.“ Se zájmem se na nás podíval. „To jsou pozoruhodné otázky, chlapci. Mile jste mě překvapili!“ Ta pochvala nás podnítila k tomu, abychom se vyptávali dál. Jarda se zeptal, jestli ten hurikán náhodou nebyl včera večer. Pan Rychlík se dal do smíchu, ale odpověděl: „V našich podmín kách se tak silný vítr prakticky neobjevuje.“ „A jak jinak by člověk mohl létat?“
15
Pan Rychlík chvíli zamyšleně přecházel po pokoji a pak spustil podrob nou přednášku o tom, že samovolný pohyb člověka ve vzduchu je naprosto vyloučen, protože tvar těla ani tělesnou konstituci nemáme k létání přizpů sobenou tak jako například ptáci. Já i Jarda jsme ho se zájmem poslouchali. Jeho výklad mě tak zaujal, že jsem zapomněl na naši dohodu, a v jednu chvíli ze mě vypadlo: „A co třeba na koštěti?“ Pan Rychlík se na mě podíval, jako kdyby se napoprvé přeslechl, ale pak povídá: „Chlapci, vás mi posílá samo nebe!“ Jarda se na mě nechápavě podíval, já jsem pokrčil rameny, že tomu taky nerozumím, ale pan Rychlík hned pokračoval: „Myslíš jako třeba čaro dějnice?“ Naprázdno jsem polkl a nesměle přikývl. No co, tak ať už je to venku, pomyslel jsem si a rychle si lokl limonády. „To je skvělý nápad! Dlouho přemýšlím, jaké téma si vybrat pro napsání odborného článku, a vy jste mi ho přinesli! Napíšu o fyzikálních zákonitos tech pohybu pohádkových bytostí. To tu ještě nebylo!“ Pak vytáhl notes a začal si psát nějaké poznámky. My s Jardou jsme seděli jako zařezaní. Nevěděli jsme, jestli už máme jít, nebo ještě zůstat. Pan Rychlík se za chvilku omluvil: „Promiňte, ale člověk v mém věku si musí hned všechno psát. To víte, paměť mi už neslouží jako zamlada. Ale abych vám odpověděl, že? Za jistých okolností by se snad na koštěti létat dalo. To by však muselo být vybaveno poměrně silným motorem umístě ným v těžišti létajícího stroje, tedy v našem případě koštěte.“
16
Tohle už nám jako vysvětlení docela stačilo. „Děkujeme vám! A nezlobte se, že jsme vás zdrželi,“ loučil se zdvořile Jarda. „Ba ne, chlapci, já děkuji vám za tak podnětné otázky. Alespoň si ukrá tím dlouhou chvíli psaním toho článku!“ usmíval se na nás pan Rychlík a doprovodil nás až k výtahu. Tam jsme se s ním rozloučili a slíbili, že si ten jeho článek přečteme. „Jestli mu budeme rozumět!“ uchichtl se Jarda, jakmile za námi za klaply dveře a výtah se rozjel. Já jsem se moc nesmál. Spíš jsem přemýšlel o koštěti paní Motlové. „Musíme to koště pořádně prozkoumat!“ navrhnul jsem. „A taky by chom si měli všechno zapisovat jako pan Rychlík.“ A tak jsme si z prázdného sešitu udělali deník.
17
