Jedním z převratných činů bylo Konto Míša, říká Václav Havel

Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz

Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

�

12/2010

�

J e d n o t l i v ý v ý t i s k 2 9 K č / P ř e d p l a t i t e l é 2 0 K č

„Jedním z převratných činů bylo Konto Míša,“ říká Václav Havel strana 6

Ovenecká 32, 170 00 Praha 7 Lipůvka 397, 679 22 Lipůvka Příčná 2, 736 01 Havířov Volejte zdarma: 800 100 659 [email protected] www.vecom.cz

Kompletní v˘roba a dodávka v‰ech typÛ plo‰in pro tûlesnû postiÏené: ‰ikmé schodi‰Èové plo‰iny, vertikální zdviÏné plo‰iny, schodi‰Èové sedaãky a schodolezy.

p ř í m á

c e s t a

k

m o b i l i t ě

časopis pro ty, kteří se nevzdávají

3

Editorial

Obsah

Čas fraků

Český golfista evropským šampionem

Svět nadací má několik ikon. Jednou z nich je Míša, dvaatřicetiletý muž, kterému zachránila život operace unikátním Leksellovým gama nožem. Nadace Charty 77 založila Konto Míša počátkem devadesátých let, kdy toho Češi o dárcovství moc nevěděli. Díky tomuto a několika dalším počinům se v nás však dobročinnost jaksi probudila. A v roce 1997 už bylo v Česku zaregistrováno 5238 nadací. Ne všechny ale plnily své poslání, a tak jejich činnost ve stejném roce upravil zákon. A výsledek? Letos je jich zaregistrováno 449. Zkrátka se potvrdilo, že frak umí nosit teprve třetí generace. Ta první peníze (někdy ne příliš čistě) vydělá, druhá k nim lehce přijde, a proto je rozhazuje, a teprve třetí dokáže peníze použít na dobročinnost, umí s nimi zacházet. Od operace, která zachránila tehdy třináctiletému Míšovi život, uplynula zhruba dvě desetiletí. Na třetí generaci je tudíž třeba nějaký čas počkat. Není proto náhodou, že právě neziskovému sektoru se věnuje Václav Havel v rozhovoru, který nám poskytl. A není náhodou ani to, že tentokrát píšeme o dobrovolnících, kteří pomáhají lidem s handicapem. Nejvíc jsou vidět, když doprovázejí vozíčkáře na ulicích, úřadech či v autobusech. Většina je jich však anonymních, v prostorách, které umožňují postiženým lidem spokojeně žít. O jednom takovém, Jůnově statku, píše náš spolupracovník. K symptomům doby však patří i to, že k postiženým lidem si mnozí cestu najít ještě nedokážou. Pokud se mírně retardované dítě s rysy autismu nemůže dostat do školy, kde by se naučilo komunikovat se zdravými spolužáky a ti druhé straně poznali, že handicapovaný není podivný exot, je v naší společnosti stále cosi shnilého. Smutnou mezihrou snad ještě nedokončeného příběhu, o kterém píšeme na straně 15, je fakt, že na něj nedokázalo odpovědět ani ministerstvo školství a tělovýchovy. Ředitelka Konta BARIÉRY a Nadace Charty 77 poslala ministrovi v září dopis se žádostí o vyjádření a do uzávěrky tohoto vydání – přes mnoho slibů – odpověď nepřišla. Do polostínů života nás zavádí i výrazný český herec Jan Kačer. O pocitech, kdy nevěděl, zda je na tomto či onom světě, nedokáže jen tak někdo hovořit. Jan Kačer umí i tohle. Jde o poučné čtení. Vážené čtenářky, vážení čtenáři, děkuji vám za přízeň, kterou jste nám v letošním roce věnovali, a přeji vám pohodové svátky vánoční. Jindřich Štěpánek

Dobré zprávy Pokořily Kilimandžáro Vánoční pohlednice je v prodeji

4–5

20 let neziskových organizací Václav Havel: Solidarita existovala vždy, ale…

6–9

Téma: Pomoc lidem s handicapem Jeden den s asistencí

10 – 11

V Jůnově statku lze prožít nejlepší léta života

13

Zbývá už jen zoufalství?

15

str. 6

Návraty Jan Kačer: Už jsem byl napůl ve tmě

16 – 19

Divadlo neslyšících herců Zpěv ze světa ticha

21

Nové zahraniční technologie Bezdrátová budoucnost medicíny a životního stylu

22 – 23

Příklad pro ostatní Beroun je vstřícné město

24 – 25

Podporují postižené i jejich rodiny

str. 10

27

Auto-Moto Zadní dveře jinak

28 – 29

Poradna Zateplení domu vše nevyřeší

Když klávesnice není mým šálkem čaje

31

32 – 33

Jan Kačer: Už jsem byl napůl ve tmě str. 16

Na cestách Vozíčkem až do korun stromů

34 – 35

Konto BARIÉRY, Melantrichova 5 Aukce lámala rekordy

36

Vaše příběhy Jan Jouza: Vzácný diplom Lucie Obstová: Co si neuděláš, nemáš

37

Křížovka Partneři redakce:

Jeden den s asistencí

20 let Nadace Jedličkova ústavu

Novinky z veletrhu Vydává: Sdružení přátel konta BARIÉRY ve spolupráci s Nadací Charty 77 Šéfredaktor: Jindřich Štěpánek (mail: [email protected], mobil: 722 966 233) Redakce: Radka Potměšilová (mail: [email protected]), Zdeněk Jirků (mail: [email protected]) Manažerka redakce: Martina Bedrnová (mail: [email protected], mobil: 722 966 510). Korektorka: Martina Čechová Adresa redakce: Vinohradská 325/8, 120 00 Praha 2 Mobil: 722 966 510. Telefon: 224 242 973 Web: www.muzes.cz. E-mail: [email protected] Nevyžádané příspěvky se nevracejí. Cena jednoho výtisku je 29 Kč, pro předplatitele 20 Kč. Celoroční předplatné 240 Kč. Toto číslo vychází v prosinci 2010. Vychází za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví ČR a Městské části Praha 1. Art director: Jiří Bušek. Grafická úprava a sazba: Jan Bělovský. Tisk: Grafotechna Print, s. r. o., Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky Rozesílá Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9 Volný prodej: Česká pošta, s. p. Foto na titulní straně: Alan Pajer

Václav Havel: Solidarita existovala vždy, ale…

Průkopník letectví

38

Vozíčkem až do korun stromů str. 34 můžeš / číslo 12 - 2010

4

Dobré zprávy

Český golfista evropským šampionem

Pokořily Kilimandžáro

Prvním českým handicapovaným golfistou, který se zapsal do historie evropského golfu, se stal Miroslav Lidický. Člen Golf Clubu Hluboká nad Vltavou letos vybojoval druhé místo v turnaji Disabled Open v Nizozemsku, nato druhé místo v turnaji European Championship v Rakousku a nakonec vyhrál turnaj Italian Disabled Championship v Itálii. Tato tři umístění znamenala celkové vítězství v turné evropské organizace handicapovaných golfistů EDGA (European Disabled Golf Association). V České republice hraje golf zhruba několik desítek handicapovaných osob. Letos proto byla založena Česká golfová asociace handicapovaných (CZGDA), která se stala členem evropské asociace EDGA. Klade si za cíl umožnit osobám se zdravotním posti-

Miroslav Lidický se spoluhráči na odpališti jedné z jamek. Foto: archiv

Kilimandžáro, nejvyšší horu Afriky, dobyly Češky, které trpí roztroušenou sklerózou. Vytvořily tak první úspěšnou expedici svého druhu na světě. Výpravy, která probíhala od 15. do 30. října, se zúčastnila i jedna pacientka na speciálně upraveném vozíčku. Hlavním kritériem pro odjezd na expedici byl pochopitelně zdravotní stav. Na expedici se přihlásilo deset pacientů, nakonec se jí ale zúčastnilo jen pět. Doprovázel je dvanáctičlenný podpůrný tým, v němž byla lékařka, zdravotní sestra i psychologická podpora.

žením hrát golf na českých i zahraničních hřištích. Jedná proto s trenéry i golfovými kluby a jedním z cílů je i připravit reprezentační tým na paralympiádu, která bude v roce 2016 v Rio de Janeiru. (jš) Rozhovor s Miroslavem Lidickým na www.muzes.cz

Vánoční pohlednice je v prodeji Autorkou nové vánoční pohlednice Konta BARIÉRY je výtvarnice Alena Mazochová. Výtvarnou činností se zabývá od roku 1985, věnuje se především technice pastelu a kombinované technice, kterou používá při tvorbě obrázků pro děti. Pohlednice Konta BARIÉRY již šestnáctý rok pomáhají měnit školy v České republice na bezbariérové. Za dobu fungování projektu se jejich prodejem získalo již více než 18 milionů korun. Díky tomuto obnosu se bezbariérové úpravy dočkalo 166 škol, kde jsou integrováni žáci a studenti se zdravotním postižením. Pohlednice jsou v prodeji na poštách

nebo přímo v sídle nadace (Melantrichova 5, Praha 1). Lze si je objednat též telefonicky na telefonu 224 214 452 nebo e-mailem vera. [email protected]. Cena jedné pohlednice je 20 Kč bez obálky.

Vozíčkářka Daniela Bláhová se dostala až k William’s point do výšky 5100 metrů. Foto: archiv

Tři pacientky dobyly vrchol Kilimandžára. Xenie Erhartová a Marie Brožová došly ke Gillman’s point ve výšce 5695 metrů, Kateřina Štrausová dosáhla dokonce výšky 5765 metrů na Stella’s point. Expedice se zúčastnila i Daniela Bláhová na speciálně upraveném vozíku. Dostala se až k William’s point do výšky 5100 metrů. Radka Kerschnerová, autorka nápadu, dosáhla výšky 5231 metrů, pak ji však postihla výšková nemoc a musela se vrátit. (rad)

Rozšiřte řady předplatitelů časopisu Objednávám předplatné časopisu Můžeš

roční předplatné za 240 Kč

JMÉNO a příjmení:

ulice:

název organizace:

PSČ:

Vyplněný objednávkový kupon zašlete na adresu: Redakce časopisu MŮŽEŠ, Vinohradská 325/8, 120 00 Praha 2

telefon:

číslo popisné:

město:

Předplatné časopisu si můžete dále objednat na:

www.periodik.cz, www.muzes.cz n bezplatné infolince České pošty: 800 300 302 n adrese: Postservis, oddělení předplatného, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, e-mail: [email protected], fax: 284 011 847 Stávající předplatitelé obdrží poštovní poukázku a nemusí tento kupon vyplňovat.


5

Z redakční pošty

D

ěkuji za krásný rozhovor s Jáchymem Topolem. Jeho názory mě zaujaly stejně jako jeho romány. Moc mu také přeji Cenu Jaroslava Seiferta, je fajn, že ji získal spisovatel střední generace. Marie Podléšková, Vysočina

V

Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz

Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

�

11/2010

�

J e d n o t l i v ý v ý t i s k 2 9 K č / P ř e d p l a t i t e l é 2 0 K č

„Celoživotně postiženému, který potřebuje pomoc, možná stačí spolehlivý člověk,“ říká Jáchym Topol /strana 6

elmi mě zaujal váš článek o protézách, které ovládá mozek. Sám jsem už mnoho let po úrazu a představa, že mozkem ovládám protézu ruky, mě úplně dostala. Chápu, že zatím je celý vynález ve stadiu testování a že to asi nebude jen tak ho vyzkoušet, ale doufám, že se toho ještě dožiju. Budete psát o dalších podobných vynálezech? Bohuslav Starý, Most www.muzes.cz

X / 2010

Jednotlivý výtisk 29 Kč Předplatitelé 20 Kč

ČaSopiS pro ty, Kteří Se neVzdáVají

„Handicapovaní se mohou stát domácími tyrany,“ říká Daniela Filipiová /strana 6

VydáVá Sdružení přátel Konta Bariéry Ve Spolupráci S nadací charty 7 7

Novinkám v technice, které usnadňují handicapovaným život, se věnujeme v každém čísle. V listopadu jsme například psali o robotických nohou. Další prostor dáme tématu v lednovém čísle časopisu Můžeš. (red)

vidět výstava, o které jste psali. Taky bych vás ráda požádala o kontakt na sdružení Kolumbus. Jana Rozsívalová, Brno Projekt Paralelní zkušenosti byl v listopadu v Bratislavě, v lednu bude k vidění v Drážďanech a na jaře příštího roku ve Vídni. Autoři projektu však vyjednávají, aby výstava zůstala pohromadě a stala se putovním projektem po českých a moravských městech. Kontakt na sdružení Kolumbus, které pomáhá pacientům s psychiatrickým onemocněním, je os-kolumbus.org. (red)

N

echci vás obtěžovat, ale pro zajímavost – je váš časopis k dostání ve Strakonicích, Štěchovicích, v Žatci? A kde v Praze? Zrovna včera jsem ho také půjčila jedné známé, jejíž dcera má epilepsii, informací není nikdy dost. Sama jsem se začetla a zjistila jsem, jak příjemné je přemýšlet nad rozhovory s lidmi, kteří mají co říci (na rozdíl od magazínů, kde se „točí“ dokolečka deset prázdných obličejů). Děkuji a zdravím. Lenka Sýkorová

obrý den, velmi mě zasáhlo vaše líčení života s psychickým onemocněním, protože s tím mám zkušenost z velmi bezprostředního okruhu rodiny. Se zájmem jsem si přečetla všechny články na toto téma a mám otázku, jestli se dá ještě

Náš časopis je k dostání na vybraných poštách. Jejich seznam najdete na našich webových stránkách www.muzes.cz. Přestože se neustále snažíme rozšiřovat možnosti distribuce, pořád je nejjistější způsob, jak náš časopis získat, roční předplatné, které si můžete objednat také na webových stránkách www.muzes.cz nebo na adrese v tiráži na třetí straně časopisu dole. (red)

Tréninkovou dílnu pro nezaměstnané se zdravotním postižením otevřelo ve vegetariánské restauraci Kašmír v Děčíně Občanské sdružení Slunečnice. Kontakt: tel. č.: 731 407 988, e-mail: [email protected].

Informace o službách pro rodiny s dětmi, lidi se zdravotním postižením a seniory umístila radnice v Hradci Králové na své internetové stránky www.hradeckralove.org, v tištěné formě jako publikace jsou k získání v budově magistrátu.

Zapůjčení kompenzačních a rehabilitačních pomůcek – mechanický vozík, toaletní křeslo, pojízdný stolek k lůžku, sedačky na vanu a do vany, skládací chodítka – nabízí Pečovatelská služba Přibyslav. Více na tel. č.: 569 482 128, e-mail: [email protected].

Chráněné dílny Joker Cheb obdržely ochrannou známku Práce postižených. Tak jsou označeny výrobky, jež osoby se zdravotním postižením prokazatelně vyrobily, kompletovaly nebo balily, a to u zaměstnavatele, který prošel auditem.

D

Aktivační centrum pro děti a mládež s nejtěžšími formami zdravotního postižení zřídila Základní škola Plánkova ve Strakonicích. Zařadila se mezi pět pilotních škol v ČR, kde taková centra provozují. Telefon: 383 332 861, 608 757 321, e-mail: [email protected]. Seniorům a lidem s handicapem v Pardubicích a okolí poskytuje služby ve stacionáři Červánky Oblastní charita v Třebosice. Zařízení je otevřeno v pracovních dnech, klienty sváží i odváží mikrobus. Tel.: 466 335 026, mobil: 775 296 843, e-mail: [email protected].

Obsluhu kamerového systému Městské policie v Jičíně zajistí dva pracovníci se zdravotním postižením. Na jejich mzdu bude přispívat úřad práce. Z možných 144 bodů jich 135 získaly služby osobní asistence poskytované Centrem pro zdravotně postižené v České Lípě. Kontakt: tel. č.: 487 853 481, e-mail: [email protected]. Od léta je v provozu výtah v objektu přerovského magistrátu ve Smetanově ulici. Tam je možné vyřídit si sociální dávky i povolení k živnostenskému podnikání. (nouz)

www.patron.eu

MIMOŘÁDNÁ VÁNOČNÍ NABÍDKA Jedinečná nabídka sedacích systémů VICAIR za mimořádně VÝHODNÉ CENY.

VHODNÝ VÁNOČNÍ DÁREK • zabraňuje vzniku dekubitů • zamezuje sesouvání • podpora správného držení těla • comfortní • možnost nastavení dle potřeb klienta B l i ž š í i n fo r m a c e : PATRON Bohemia a.s Českolipská 3419, 276 01 Mělník tel.: 315 630 121, fax: 315 630 199

[email protected] , WWW.PATRON.EU

můžeš / číslo 12 - 2010

6

20 let neziskových organizací

Václav havel:

Solidarita

existovala vždy, ale… V rozhovoru s nejvýznamnějším českým žijícím politikem si připomínáme samozřejmou existenci společenských jevů, které ještě před pár lety byly u nás nevídané.


Text: Zdeněk Jirků Foto: Alan Pajer Celkem v tichosti si připomínáme, že před dvaceti lety u nás vznikly první neziskové organizace. Je to i pro vás důležité výročí?

Je. Tím spíš, že do roku 1990 v Československu žádný neziskový sektor neexistoval. Nepočítáme-li tedy – s trochou jízlivosti – celý hospodářský systém. Byl tu centrálně řízený stát, který všechno vlastnil a podle vůle vládnoucí strany přerozděloval. Samozřejmě to neznamená, že by neexistovala solidarita či charita, protože tyto vlastnosti jsou neoddělitelnou součástí lidské identity a žádný režim je nemůže zničit. Zůstávaly však převážně ve sféře soukromé, a nemohly tudíž nahradit svobodně rozprostřenou a strukturovanou občanskou společnost. Je ale pravda, že na sklonku komunistické éry se společenská atmosféra měnila a étos solidarity se začal ve větší míře projevovat. V roce 1988 vznikla úspěšná sbírka na pomoc zemětřesením zpustošené Arménii a poté, už v době naší pokojné revoluce, v prosinci 1989, organizovali Češi a Slováci pomoc Rumunsku zmítanému krvavým občanským konfliktem.

Situace se zkrátka rázem a od základu změnila. Události podzimu 1989 vyvolaly obrovskou vlnu zájmu o věci veřejné, o politiku, o podnikání a samozřejmě i o občanské angažmá a spolkový život. Velmi brzy se rozšířily rozmanité občanské aktivity, dárcovství a sponzorství jako přirozená protiváha tržního liberalismu. Postupně se etabloval i celý neziskový sektor. Byla to doba převratných změn, bourání hranic, všemožných bariér i bouřlivých změn všech dosavadních pravidel a zvyklostí. Vy jste byl tehdy středobodem celého společenského pohybu. A povinností jak ústavních, tak každodenních, vyplývajících z překotného společenského pohybu, jste měl habaděj. Přesto jste se angažoval i v této oblasti…

To mělo velmi praktické příčiny. Krátce poté, co mě zásadní společenské změny vynesly do funkce prezidenta republiky, obracely se na mne a moji ženu Olgu zahraniční osobnosti, firmy a instituce s nabídkou velkorysých darů i s obrovskou vůlí Československu pomáhat. Charakteristické pro tu dobu bylo, že jsme zpočátku vůbec nebyli schopni takovou pomoc přijímat, neboť platila ještě

�


7


8

20 let neziskových organizací

M. Albrightová otevírala V. Havlovi dveře nejen do nejvyšších pater americké politiky, ale i k významným donátorům.

Události podzimu 1989 vyvolaly obrovskou vlnu zájmu o věci veřejné, o politiku, o podnikání a samozřejmě i o občanské angažmá a spolkový život.

Díky obrovské autoritě V. Havla se britská na restaurování katedrály sv. Víta.

info Kdo je Václav Havel Narozen r. 1936 v rodině podnikatele. Vystudoval gymnázium a dálkově dramaturgii na pražské DAMU. Působil v Divadle Na zábradlí. Autor řady her, zejména tzv. absurdní dramatiky (Zahradní slavnost, Vyrozumění, Audience, Vernisáž, Largo desolato atd.). Po srpnu 1968 se významně zapojil do boje za dodržování lidských a občanských práv – Charta 77, Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, Český helsinský výbor. Vůdčí osobnost sametové revoluce na podzim 1989. Na konci téhož roku zvolen československým, v roce 1993 českým prezidentem (až do roku 2003). Založil významné mezinárodní setkání respektovaných osobností FORUM 2000, které organizuje dodnes. Aktivně se angažuje v mezinárodních iniciativách na obranu lidských práv. V současné době dokončuje svůj první – a jak sám tvrdí – i poslední film podle vlastní divadelní hry Odcházení. Jeho druhou ženou je herečka Dagmar Havlová Veškrnová.

Olga Havlová je skutečnou a nezapomenutelnou zakladatelkou našeho neziskového sektoru. můžeš / číslo 12 - 2010


královská rodina podílela

centralistická pravidla, která � původní na něco podobného vůbec nepamatovala.

Obdržet invalidní vozík jako dar například znamenalo – pokud to vůbec bylo možné – zaplatit ohromnou daň, takže začasté ani nebylo reálné takový dar přijmout. Rozhodnutí mé první ženy využít jejího tehdejšího postavení v obecný prospěch ji brzy přivedlo k založení první svého druhu dobročinné nadace, Výboru dobré vůle, který dobře funguje dodnes. Vzpomínám si, že jedním z tehdejších převratných počinů bylo i Konto Míša, založené na počátku devadesátých let nadací Charty 77. Původně měl jeho výtěžek sloužit jednomu malému pacientovi, ale bylo tak úspěšné, že přerostlo v celonárodní sbírku určenou na nákup unikátního Leksellova gama nože, který pomohl tisícům dalších. Už ve svých textech ze sedmdesátých a osmdesátých let jste přemýšlel o občanské společnosti, o aktivitě lidí, která vyvěrá z jejich vlastní potřeby a není svázána státem. Byl to, řekněme, váš sen. Uskutečnil se?

V disentu, ale i pak na začátku devadesátých let jsme si mohli jen mlhavě představovat, jaká síla se v lidech osvobozených od politického monopolu jedné strany objeví. Velmi záhy vznikaly iniciativy ekologické, spolky na záchranu nejrůznějších památek a dalších kulturních hodnot i sdružení sociální a zdravotní. Některé aktivity se zaměřily i na zahraničí. Mezi nejvýznamnější patří dodnes Člověk v tísni, Adra či katolická Charita, které

9

Tehdy ještě Československý prezident oslovil papeže: „Vítejte mezi námi hříšníky!“ A bylo po formalitách.

pomáhají postiženým válkou či přírodními katastrofami v mnoha zemích světa. Důležitým posláním je v této souvislosti i jejich pomoc rozvojová. Takže stalo se mnohem víc, než bychom mohli předvídat. A to je dobře. Rovněž má druhá žena našla své místo v dobročinné nadaci. Její zásluhou Nadace Vize 97 nejen sbírá a rozděluje ročně miliony korun ve svých zdravotních a sociálních programech, ale také zrekonstruovala a pečuje o bývalý kostel svatého Vavřince a Anny, dnešní multikulturní centrum Pražská křižovatka. Naši čtenáři neziskovky dobře znají a často se i na nás obracejí s udivenou otázkou: Proč stát nevytváří pro jejich aktivity lepší podmínky, proč jim víc nevěří?

Tak na to se musíte ptát dnešních politických představitelů. Jak důležitý je neziskový sektor, jsme mohli vidět v době ničivých povodní. Plní svou nezastupitelnou roli vedle státem organizovaného záchranného systému tam, kam stát nepronikne a kde to ani není jeho posláním. Nutno říct, že občas je symbióza státního a nestátního sektoru zlehčována a důvěra v ni některými politiky nabourávána. Stát se k neziskovému sektoru choval od začátku podezíravě a pomáhal jen velmi zdráhavě, ale navzdory tomu jsou dnes neziskové organizace důvěryhodným partnerem a autentickým výrazem rozvíjející se občanské společnosti. Přál bych jim, aby to pochopili všichni.

Obdržet invalidní vozík jako dar například znamenalo – pokud to vůbec bylo možné – zaplatit ohromnou daň, takže začasté ani nebylo reálné takový dar přijmout.


10

TÉMA: Pomoc lidem s handicapem

Jeden den s asisten Být odkázán na pomoc druhých není nic příjemného. Pro někoho je to ale každodenní realita. Rozhodl jsem se přiblížit situaci člověka, který využívá doprovodu osobních asistentů. Jsou to příjemní společníci a profesionálové. Mnohým umožní jinak nemyslitelné věci. Text: Radek Musílek Foto: Markéta Francová

O

bvykle jezdím do práce sám svým autem. Mám štěstí, na rozdíl od řady jiných vozíčkářů to zvládám. Tentokrát jsem si však u o. s. Asistence objednal doprovod. Byla to tak trochu protekce, protože momentálně mají stopstav. Nepřibírají nové klienty, jelikož současná poptávka převyšuje jejich možnosti. Koordinátor asistentů Jakub však udělal výjimku, jinak je potřeba uzavřít smlouvu. A taky musíte splňovat další dvě podmínky – mít tělesné či kombinované postižení a věk mezi šestnácti a šedesáti čtyřmi lety. Do obou kritérií jsem se vešel, takže stačilo dojednat podmínky samotné služby. Minimálně dva dny předem svému koordinátorovi nahlásíte, kdy, kde a na jak dlouho asistenta potřebujete. Jakmile sežene někoho volného z přibližně stovky spolupracovníků, oznámí vám textovou zprávou v telefonu jméno asistenta, kontakt na něj a čas příchodu. V případě změny nebo nejasností z obou stran je tu stále k dispozici koordinátor. V mém případě dorazila zpráva, že mě v devět ráno vyzvedne asistentka Veronika. Odpoledne se pak na smluveném místě setkám s asistentem Kiliánem, který mi pomůže s cestou domů.

Ohleduplná jízda Veronika dorazila skoro o čtvrt hodiny dřív, takže chvíli čekala, než jsem ukončil své ranní vypravování. Hned jsme si potykali a vyrazili do jasného, leč chladného dne. Jelikož často asistuje i lidem, u kterých není spoleh na znalost vhodných spojů městské hromadné dopravy, přichází i s návrhem, můžeš / číslo 12 - 2010

jak pojedeme. Já si však trasu prostudoval také, takže mám protinávrh, který nakonec vítězí. Z Petrovic na Vyšehrad pojedeme autobusem číslo 154 na Chodov, kde přesedneme na metro C. Druhá varianta vede přes Skalku a metro A. Přestože nejsem z nejhubenějších a Veronika je poměrně drobná slečna, neměla s ovládáním mého vozíku sebemenší problém. Hned od prvních metrů bylo poznat, že to má tzv. v ruce. Cítil jsem se jako v bavlnce. Žádné tvrdé dosednutí při sjíždění obrubníku, žádné zvedání na poslední chvíli či dokonce zapadnutí kolečkem do nerovností na chodníku. Vlastní kamarádi mě tak hezky nevozí! Na zastávce musíme čekat skoro dvacet minut, než přijede nízkopodlažní autobus, který potřebujeme. Čekání si krátíme povídáním a Veronika mi prozrazuje něco o sobě. Například že studuje na vysoké škole se sociálním zaměřením. Asistuje prakticky každý všední den, přestože do Prahy dojíždí z Poděbrad. Kupodivu je spokojena i s penězi za svoji práci. Klienti přitom platí 80 korun za hodinu asistence, plus půl hodiny cesty asistenta. Neříkám, že je to nízká plat-

Na zastávce musíme čekat skoro dvacet minut, než přijede nízkopodlažní autobus, který potřebujeme.

ba, ale rozhodně je to podle mého názoru nízká mzda.

Většina je sympatická V autobuse sdílíme vyhrazené místo se dvěma kočárky, takže Veronika nemá šanci si sednout. Raději mě drží, aby vyrovnávala zatáčky, které řidič projíždí vcelku svižným tempem. O poznání méně svižný byl při pomoci s nástupem a výstupem. Přesněji řečeno, nezvedl se ze sedačky. Nevysunul ani nájezdovou plošinu. Moje asistentka si s tím však hravě poradila a ani se nad tím nepozastavila. Díky novému výtahu na Chodově je přestup do metra vcelku rychlý a pohodlný. Ještě před půl rokem bych dlouhé minuty mrzl v průvanu na schodišťové plošině. Cestu v podzemí si dál krátíme povídáním o asistenci. Ptám se, jaké informace Veronika dostala předem o mně. Prý že jsem mladý sympatický muž na mechanickém vozíku. Vyjadřuji své polichocení. Se smíchem dodává: „Jenže to oni říkají skoro o všech.“ Ptám se tedy, jestli je častý rozpor mezi očekáváním a realitou. „Většina lidí, kterým asistuji, je opravdu v pohodě.“ Naše cesta se blíží ke konci. Jen musíme ještě záměrně přejet stanici, abychom na I. P. Pavlova přestoupili do protijedoucí soupravy. Teprve ta nás totiž vyloží na správné straně nástupiště Vyšehrad. Pěší cestu od metra završuje krátký prudký kopec, na jehož vrcholu je budova, v níž pracuji, tady je cíl naší cesty. Po hodině a půl se tedy loučíme mým podpisem do výkazu Veroničiných jízd. Platby se na ulici neodehrávají. Vše projde jednou za měsíc přes sdružení Asistence.

Na místě a opuštěný Asi to bude znít zvláštně, ale najednou si připadám trochu jako trosečník. Jsem sice ve svojí práci, obklopuje mě spousta lidí, které znám, přesto se cítím divně. Přirovnal bych to k pocitům dítěte, které doufá, že si ho rodiče vyzvednou z družiny. Jistě, absurdní a neopodstatněná tíseň kdesi v podvědomí. Přesto se dostavila. Moji rodiče, sestra i kamarádi mě ještě na vysoké škole mnohokrát odněkud přiváželi a odváželi. Takže bych měl být zvyklý. Jenže za poslední roky jsem si naopak zvykl na luxus nezávislého pohybu. A teď jsem najednou zase odkázaný na pomoc druhých. Nezbývá než doufat, že Kilián opravdu odpoledne dorazí. Věnuji se tedy své práci a mimo jiné jdu navštívit osobně koordinátory asistence. Není to problém, sídlí v prostorách Jedličkova ústavu a škol, takže stačí vyjet výtahem


ncí

11

Asistent Kilián zvládá nejen bezproblémové sjíždění obrubníků, ale i debaty o filmu, hudbě a politice.

dvě patra. Jakub mi vysvětluje rozdíl mezi asistentem a dobrovolníkem. Druhý jmenovaný nedostává plat a většinou se zapojuje pouze do volnočasových aktivit, jako jsou třeba společné výlety pro klienty. Nedá mi to a ptám se i na situace, kdy asistent nedorazí. V takových případech se rychle hledá nejbližší náhrada, pomohou volní kolegové nebo do terénu vyrazí sám koordinátor. I to se zcela výjimečně stává. Teď jich mám po ruce hned několik, tak se nemusím o případný odvoz domů bát.

Volby do Senátu Mé obavy byly plané, Kilián také dorazil včas. Před cestou jsem ho posilnil čajem a vyrazili jsme na bez problémů metro. Ostatně ležérní a volnomyšlenkářské vzezření asistenta napovídá, že nemá problém s většinou věcí. Člověk s předsudky vůči punkovému účesu by byl velmi překvapen, jak bohulibé činnosti se tento mladík věnuje. Ostatně stejně jako Veronika studuje na vysoké škole sociální obor. Baví mě pozorovat, jak spolucestující koukají na dvojici vozíčkář a rebel. Kilián přiznává, že s většinou lidí, které doprovází, konverzuje dost formálně, protože nemají moc společných témat. Zdá se však, že to není náš problém. Stihli jsme probrat filmy, hudbu, politiku i holky. Snad mi to manželka odpustí. Naštěstí to není potřeba, avšak Kilián, stejně jako ostatní asistenti, je připraven pomáhat nejen s dopravou, ale i např. s toa letou. Taková žádost by nebyla neobvyklá. Já si ovšem vymyslel jednu velmi netradiční, protože taková příležitost se naskytne jen jednou za šest let. Cestou domů jsem totiž potřeboval odvolit ve druhém kole senátních voleb. Z pohledu asistenta jde pochopitelně o jednoduchou záležitost. Stačí vyběhnout do prvního patra bariérové základní školy, kam umístili moji volební místnost. Za chvilku se vrací v doprovodu dvou členů volební komise s urnou vyzdobenou státním znakem. Stylově jsme tak zakončili můj den s Asistencí. Sdružení Asistence totiž před těmito volbami postrčilo přední pražské politiky k příslibu bezbariérové městské veřejné dopravy. Uvidíme, jestli ho dodrží. V době, kdy píši tyto řádky, vyvolávají povolební politické dohady spíš dojem, že se moc nezmění. S tím se však určitě lidé z Asistence nesmíří. A je to dobře, protože každý krok k větší nezávislosti a svobodě pohybu lidí s postižením je dobrý. Jak by se asi politikům líbilo, kdyby se bez cizí pomoci nemohli hnout ani na krok jen proto, že to někdo nepovažoval za dost důležité? můžeš / číslo 12 - 2010

Za zdravím do beskyd...

léčebné pobyty n L éčebné pobyty hrazené zdravotními pojišťovnami (3 týdny) n Možnost léčby v POLARIU s -120˚C n Terapie tmou

n Pobyty pro samoplátce Cena: 800 – 1250 Kč/os./den V ceně: ubytování, plná penze (včetně diet), 3 procedury denně, vstupní lékařské vyšetření

www.brc.cz n tel.: 558 616 211

wellness

Apartmánový dům Lara nabízí: nU bytování se snídaní n Wellness Masáže – thajské, klasické, nR ekondiční pobyty medové, lávovými kameny n Z ážitkové balíčky Bazén, pára, tepidárium nM ožnost terapie Finská sauna, v POLARIU solná jeskyně, fitness

www.larawellness.cz n tel.: 552 533 111

penzion Jurášek

nU bytování se snídaní 350 Kč/os. + 1x solná jeskyně zdarma a Polarium jen za 120 Kč (apartmány 1–2 ložnice) nR odinné rekreace nR egenerační pobyty

n Š kolení n P rocedury přímo v penzionu: zábaly z bahna Mrtvého moře, lymfodrenáže, rotopedy, 2x tělocvična, hydrokolon a další procedury z nabídky BRC a Lary wellness

www.penzionjurasek.cz n tel.: 739 204 584


13

TÉMA: Pomoc lidem s handicapem

na Jůnově statku lze prožít nejlepší léta života Sedlec, nepatrná vesnička v malém údolí pod vrchem Beckov u Líbeznic ve Středočeském kraji. Na stránkách obecního úřadu se dočtete, že má 208 obyvatel, že nemá školku ani školu, že před dvěma staletími tu řádily černé neštovice. Text a foto: Antonín Fischer

N

ejvětší a nejdůležitější budova, Jůnův statek, je však zmíněna jen krátce: „Na tomto majetku vznikla stanice Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského v Praze. Po sametové revoluci darovala dědička Libuše Grohová Jůnův statek nadaci FOKUS pečující o duševně nemocné.“ Není to celá pravda, Jůnův statek je totiž místo, kde desítky lidí, kteří by tápali životem bůhvíjak a bůhvíkde, mohou slušně a spokojeně prožívat nejlepší léta svého života. Nebýt Jůnova statku, o Sedlci u Líbeznic by nikdo nevěděl, nejezdili by sem lidé na školení a víkendové pobyty. Dnes už o něm vědí i ve Francii. Nedávno se tu ubytovala skupina francouzských letců ve výslužbě. „Brzy ráno odjedeme! Chceme brzy snídani!“ zdůrazňovali večer. Zůstali ještě na oběd a možná by i povečeřeli, tak se jim tu líbilo. Nebýt sociální firmy Jůnův dvůr, místní by neměli restauraci ani sál na kulturní akce.

Firma jako každá jiná Přízvisko sociální firma je u Jůnova statku poněkud nadbytečné. Je to firma jako každá jiná, normální konkurenceschopný podnikatelský subjekt poskytující pracovní příležitosti a produkující zisk. Nikdo tam nic nedostává zadarmo, zaměstnanci pracují jako všude jinde. Pravda, všude jinde by možná práci nedostali, protože jde o muže a ženy znevýhodněné jejich řekněme jistou psychickou nedostatečností, jsou labilnější, nemohou podávat výkon jako lidé zcela zdraví, mají kratší pracovní dobu, bývají častěji nemocní. Ale pracují! Tak, jak jim síly stačí. Když je pozorujete při práci číšníků, kuchařů a pokojských, liší se na první pohled od lidí zcela zdravých tím, že je

práce neotravuje, že je baví. Mladí lidé mezi dvacítkou a třicítkou tu prožívají nejlepší léta svého života. Nejlepší léta svého života věnuje Jůnovu statku i jeho vedoucí Jiří Novák. Absolvent slaboproudu na průmyslovce, nějaký čas prodejce manipulační techniky, servisní technik na pilotní trenažéry. („Fabrika byla před krachem, chodili jsme si tam jen pro výplatu. To byla nejhorší etapa mého života,“ říká). Na Jůnův statek přišel v roce 2001, když ještě nebylo zcela jasné, jak a co se z budov bývalého zemědělského ústavu vyvine. Zatím v ní už dva roky v prvním patře fungovala sociální firma jako školicí a ubytovací středisko. Úkol zněl rozjet provoz restaurace, v letech 2003 – 2006 připravit celkovou rekonstrukci a o dva roky později přestavbu dokončit. Když se místní občané doslechli, že by přímo na návsi mělo být jakési zařízení pro jakési postižené, pochopili to po česku klasicky (a tudíž katastroficky) jako hrozbu pro obec. Měli představu ústavu, v němž

budou chovanci pilovat mříže, aby přes plot prchali za lupem a násilím. Jiří Novák byl jaksi předurčen k tomu, aby pečoval o lidi, kteří potřebují pomoc. Aby se s lidmi uměl domluvit, aby k němu lidé měli důvěru. Celá jeho rodina pracuje nebo pracovala ve zdravotnictví. „Měl jsem blízko k lidem, měl jsem daleko k papírování a stavebnictví. Chtěl jsem zkusit něco nového,“ vzpomíná.

Statek se stal kulturním centrem obce Dnes je Jůnův statek největší firmou a zároveň společenským a kulturním centrem obce, navštěvovaným penzionem, školicím střediskem i turistickou základnou. Nikdo z nezasvěcených neví, nikdo nepozná, že z 57 zaměstnanců je 48 takzvaně znevýhodněných. Občas to pocítí nejen Jiří Novák, ale i provozáci a vedoucí středisek a týmů, protože přece jen nemocnost u ne právě silných osobností bývá častější, občas musí vedoucí za někoho zaskočit. „Občas děláme za dva, ale to už patří k věci. Nikoho neopečováváme, nerozlišujeme znevýhodněné od jiných. Není to práce, kterou by člověk dělal jenom pro peníze,“ říká Jiří Novák. Jůnův statek není útulek. Není to taky místo pro lenochy. Pár lidí každoročně najde práci jinde. Když se jinde uchytí a zůstanou tam, je to dobře. Znamená to, že se na Jůnově statku něco naučili, že se zocelili pro práci a život v méně bezpečném prostředí. Každý rok se taky někdo vrátí. I to je dobře! Znamená to, že všude dobře, na Jůnově statku nejlíp! Více na www.muzes.cz Prodejnu navštěvují i lidé ze vsi.



15

Integrace postižených dětí

Zbývá už jen zoufalství? Před šestnácti lety se mi narodil druhý syn, Lukáš. Jde o mírně retardované dítě s rysy autismu. Nebylo lehké přijmout tuto skutečnost a změnit vlastní život tak, abych mohla udělat všechno pro jeho dobrý další život. Text: Hana Deáková Foto: archiv

V

péči mi velmi pomáhalo SPC Kamínek v Ústí n. Orlicí, zejména jeho vedoucí Mgr. Kočová. S Lukášem každý týden individuálně pracovala a já jsem se naprosto řídila jejím doporučeními. Poslední tři roky byl Lukáš ve Speciální škole ve Svitavách. Tam už neměl individuální plán a přes všechny moje dotazy, konzultace na nejrůznějších místech a pokusy individuálně syna doučovat jsem jenom slyšela, že si vymýšlím a chci nesmysly. Byla jsem zmatená a depresivní. Přitom jsem si stále více uvědomovala, že musím dosáhnout jeho integrace – aby se lépe naučil sociálním vazbám, aby uměl komunikovat se zdravými dětmi a ony na druhé straně poznaly, že handicapovaný není podivný exot. To je přece úžasný smysl integrace, výhoda nejen pro děti a jejich rodiny, ale také pro společnost. Ale jak o tom přesvědčit pedagogy? Dokonce jsem si připustila, že chyba je ve mně. Začala jsem pracovat s psychoterapeutem, snažila jsem se více nahlédnout na sebe a své postoje. Poté jsem požádala i učitelky, aby za terapeutem jely se mnou. Jejich závěr byl jednoznačný – Lukáš nemá žádný problém, terapeut chce nesmysly, já jsem neurotická matka, co potřebuje chlácholit. Ony přece jezdí s dětmi na výlety a berou je do restaurace na hranolky… Řekla jsem, že nechci, aby syna čekal jen invalidní důchod, že by mohl zvládnout nějaký učební obor a naučil se pro život všechno, co je objektivně možné. Doporučily mi praktickou školu v Moravské Třebové.

Hana Deáková udělá pro svého syna vše, ale s nepřízní škol se sama nepopere.

Pokusila jsem se o setkání, ale to bylo v podstatě jen monologem ředitele: on sehnal pro svou školu mnoho peněz, doporučení SPC Kamínek jsou nesmysly od zeleného stolu, matky neumějí odhadnout skutečné schopnosti svých dětí a myslí si, že z nich budou inženýři, on mě ale jinak chápe, mám nervy na pochodu. Hledala jsem dál. Mezitím jsem se dostala do kontaktu se Sdružením pro podporu mentálně postižených lidí, navštívila jsem několik jejich akcí, semináře i středoevropskou konferenci. A pochopila jsem, že požadavek integrace postižených dětí není žádná pustá teorie, ale dobrá cesta pro děti, rodiny i společnost. Za pokus to určitě stálo. Obrátila jsem se na ředitele školy, do které chodí Lukášův starší bratr Jaromír. Byli jsme dlouholetí kamarádi a zpočátku mi integraci slíbil. Pak mi v květnu sdělil, že ministerstvo školství trvá na podmínce – pokud přijmete žáka ze speciální školy, musíte se sami do této kategorie škol zaregistrovat. To však nepovolí zřizovatel – kraj. Písemné vyjádření mi však ředitel kamarád odmítl dát a naznačil, že pokud na něm budu trvat, zdůvodní odmítnutí plným obsazením školy. V červnu 2010 jsem obešla všechny základní školy ve Svitavách. Všude mě odmítli. Jen paní ředitelka ve Svitavách-Lačnově vypracovala synovi individuální plán, zaškolila jeho asistentku a zajistila výukové programy. Lukáš na jejich školu dojíždí vlastně načerno, mají jen 1. – 5. ročník. Ale on je nadšený, je zván i na odpolední aktivity, svítí jako lampička, do speciální školy už nechce. A já žasnu! Našla jsem svět, o kterém jsem slyšela v Praze na seminářích! Jde to!

Jenomže on stále musí chodit do spe ciální školy, jeho spokojenost a moje úleva nikoho nezajímají. Už v mateřské škole jsme se přesvědčili, že ve třídě se zdravými dětmi Lukáš kvete, naopak ve speciální škole mi paní učitelka navrhovala dávat chlapci léky na spaní, aby nezdržoval ostatní… Moje nynější situace vypadá takto: syn zatím nemá možnost normálně a oficiálně se integrovat mezi ostatní děti. V myslích drtivé většiny školských pracovníků je zařazen mezi „neperspektivní jedince“, na které bude muset společnost jen doplácet. Celý systém integrace postižených dětí je nejasný, umožňuje různé únikové výklady a pedagogičtí pracovníci nejsou správně zainteresováni, přestože zákon integraci postižených dětí nejen umožňuje, ale vyžadují ji i mezinárodní dohody, které naše republika podepsala. Vím, že existují ředitelé a učitelé, kteří integraci zvládnou. Ale to jsou zatím výjimky, růže pochopení mezi trním lhostejnosti a setrvačnosti. Dnes jsem rozvedená a starám se o dva dospívající kluky. Nežádám nějaké nadstandardní příspěvky, dávky či podpory. Rodinu uživím. Ale chtěla bych, aby moje celoživotní péče měla nějaký smysl, aby postižené děti nemusely vždy končit jako dospělí neužiteční a nesamostatní jedinci. Je to jen ambice „neurotické“ matky, nebo snaha vychovat této společnosti občana, který měl sice osudovou smůlu při narození, ale musí ji mít po celý život? Ráda bych slyšela odpověď. Redakční poznámka: Autorka textu je lékařka. O vyjádření k její kauze jsme 21. září 2010 požádali o ministra školství mládeže a tělovýchovy ČR Josefa Dobeše. Přes mnoho urgencí a slibů nedostala redakce do uzávěrky tohoto čísla odpověď. můžeš / číslo 12 - 2010

16

návraty

Jan Kačer:

Už jsem byl

napůl ve tmě

Vynikající divadelník zažil v životě skvělé úspěchy, slávu i roky ústrků za normalizace. Letošní září mu přineslo novou, těžkou zkušenost. Rozsáhlá infekce zachvátila celé tělo, a když už nemohl bolestí ani chodit a hnisavé ložisko se na milimetry přiblížilo k míše, přišla blesková, ale riskantní operace. Přinášíme jeho zážitky a pocity, které časopisu Můžeš jako jedinému médiu sdělil v době rekonvalescence. můžeš / číslo 12 - 2010

Foto: Jan Šilpoch a archiv nakladatelství Eminent

A

čkoli celý život nejsem žádný naivní optimista, spíš naopak, tak co jsem zažil… Nikdy bych nepředpokládal, že se to může stát. Ocitl jsem se v jakémsi meziprostoru. Tam, tedy do věčnosti, i sem, zpátky do života, bylo stejně daleko. A dokonce, bez smutku a lítosti, jsem chtěl projít tam… Protože jsem měl tak strašné bolesti – a nejen fyzické. Celé moje tělo se toužilo zbavit té tíže a zdálo se mi docela jednoduché říct: Jdu pryč. Bez sentimentu nebo smutku jsem vzpomínal na rodinu a na přátele. Říkal jsem si: nikomu nic nedlužím, ve čtyřiasedmdesáti mám celkem čisté svědomí… umřít musím stejně. Jestli teď nebo za dva roky, to už je jedno. Najednou jsem se z toho obludného snu, který trval asi několik dní,


probudil a viděl jsem před sebou doktora v zeleném operačním úboru, takový hezký mladý chlap, a já mu povídám: Pane doktore, skončete to! Pak jsem si uvědomil, že to byla i vůči němu hrozná netaktnost, ale v té chvíli mi to bylo jedno. Byl jsem ve zvláštním stavu smíření a nechápal jsem, proč do mě musejí cpát tolik léků, péče a vlastně i peněz… Ta péče byla obrovská a tím spíš se mi zdálo, že to nemá cenu…

Cesta ze tmy Jedenáct dní jsem nejedl a v krku měl intubaci, takže jsem nemohl ani mluvit. Lidově řečeno otrava krve. Všechno se ve vás změní. Najednou ze mě byla troska. Ledviny špatně fungovaly, náběh na zápal plic, trombóza… A člověk si opravdu připadá naprosto beznadějně. Ještě jsem si nestačil zvyknout, že jsem v nemocnici, a už jsem se potácel na hraně života.

17

Celé moje tělo se toužilo zbavit té tíže a zdálo se mi docela jednoduché říct: Jdu pryč. Pak jsem se jednou probudil a měl jsem na uchu mobil. Chladilo to. A nějaký ženský hlas říká: Tak to je pěknej průs… My už jsme s ním počítali, že tam bude a on tam nebude… To nás teda doběh… a zavěsila! A já si říkal: Aha, tak já už jsem mrtvej… a jak to, že už se to ví? A kde to vědí, když já to vím jen chvilku? Usnul jsem. Probudil jsem se zase s tím telefonem na uchu, zase stejný ženský hlas a povídá: Ježišmarjá, promiňte, já vám volala, že umřel Hugo Demartini, a my jsme chtěli, abyste mluvil na jeho pohřbu. Konečně jsem se trochu probral… Demartini! Skvělý český sochař, už to jméno

odkazuje na italské mistry a jeho objekty – světová třída! Tolikrát jsem se s ním chtěl potkat a tolikrát to nevyšlo! Demartini umřel, já mám mluvit na jeho pohřbu? Takže já žiju? Tak jsem to slíbil! Představte si, já troska, jsem slíbil, že tam vystoupím! A hned jsem si uvědomil, že mám od něj obraz. A vzpomněl jsem si, jakou práci mi dalo vymyslet, kam ten obraz pověsit, a nakonec jsem to vyřešil, jak, to říkat nebudu… Zkrátka najednou mám další sen a v něm převádím Huga Demartiniho jako bájný převozník do říše nicoty, dělám to jako službu pro něj a on mi slibuje, že až

�


18

návraty

S Danou Medřickou si zahrál ve filmu, v Národním divadle ji obsadil do proslulé Matky Kuráže.

Jedna z nejslavnějších rolí – Vláčilovo Údolí včel

Divadlo a život – jedno bez druhého pro J. Kačera neexistuje.

V časech dobrých i zlých byla rodina spolehlivým přístavem, dlouhá desetiletí na tom nic nezměnila. můžeš / číslo 12 - 2010

V šedesátých letech byl J. Kačer hvězdou českého filmu.


19

Když koukáte na televizi a vidíte úmrtí, třeba i herců, kolegů, všechno je to stejné, každá smrt je tragická, ale… poslouží mi stejně…a to jsem chtěl � umřu, říct na jeho pohřbu. Tahle zdánlivě drobná

povinnost, tenhle úkol způsobil, že jsem najednou přestal uvažovat o vlastním konci. Pak jsem pochopitelně nikam jít nemohl, ale proměna už se stala… Začal jsem bojovat.

O čem přemýšlím Kolik já v životě zažil funusů, premiér, nejrůznějších sláv a takzvaně důstojných okamžiků. Býval jsem k tomu odměřený… A najednou taková maličkost promluvit na pohřbu se mnou zatřásla a začal jsem přemýšlet, co mi vlastně je. Přečkám to všechno? Oni jsou doktoři pekelně diskrétní… Když koukáte na televizi a vidíte úmrtí, třeba i herců, kolegů, všechno je to stejné, každá smrt je tragická, ale… Ale jestli je závěrečný součet života v plusu, jestli za sebou necháte práci, která neumře s vámi, jestli tu necháte přátele, kteří mají v dobrém na co vzpomínat, jestli zůstanou dobré děti, pak život opravdu smysl má. Jestli ale vypadnete jako neplodný kus masa, pak… Mimochodem, chtěl jsem ještě něco dopsat. A najednou jsem viděl, jak mi ubývají slova, jak se mi ztrácejí přídavná jména a zůstávají jen holé pojmy, úplně základní… A to ostatní, pojmy jako nejlepší, vážený, ctěný, úžasný, něžný – některé mám moc rád – se ztrácely v zužujícím se prosto-

ru. Zůstávalo holé desatero…Vždycky jsem záviděl antickým filozofům, oni byli první, takže každá jejich myšlenka je originál a my už to jen tak ohýbáme a všelijak kroutíme do současných slov a vět. A nyní mě napadlo, že nemám co psát, už dávno je to na papíře. Takže teď už jsem zase docela obyčejný pacient na krásném pokoji… Jenom se trochu bojím, že nějaký přístroj ukáže na nutnost další operace, to by moc dobré nebylo. Chodí za mnou docent Bojar a vykládá mi, co všechno ještě musím udělat a vidět. Povídá: Byl jste v Římě? Ne? To je hrůza, tam musíte okamžitě vyrazit! Takže jsem tady v nejlepších rukou… Ti operatéři, mladí kluci s pevnýma šikovnýma rukama, u páteře je asi milimetrová chyba fatální, a další profíci a sestry a všichni… Samozřejmě mají milion pokynů, zákazů a receptů. Ale mají jednu, dneska celkem vzácnou přednost. Když vám opravdu citelně pomůžou, když vás jejich profesionalita, ale i každodenní chování přesvědčí, můžete jim věřit. Banální? To bych neřekl.

Obyčejné radosti přicházejí Přišel za mnou poslední z těch profíků z operačního týmu a povídá: Máte nějaké přání? A já: Pane doktore, prosím vás, mohl bych jít normálně na záchod? Protože, to jsem mu neříkal, to byl můj sen… Nahoře, na jednotce intenzivní péče je deset sester, jedna hezčí než druhá, a já jsem se tři dni držel, abych si jim nemusel říct o mísu… Takže on povídá: No a co, tak běžte. A já jako vítěz, jako šampion jsem se o berlích šoural na záchod a to bylo moje absolutní štěstí. Jdeš sám… Nevídané. To nebyla cesta na WC, ale do normálního života. Najednou pochopíš tu hloubku postižení a sílu, kterou musí mít vozíčkář, protože on nikdy… Takže se už těším domů, normálně domů… A k nějaké práci, čert ví, co mi půjde, kdy a jestli berle odložím, ale snad si brzy něco zkusím. Budou adventní koncerty, dělám je každý rok, snad mě nevyloučí… A budou tím pádem Vánoce. Zlí i dobří jazykové o mně říkají, že teprve na poslední chvíli kupuju dárky a na Štědrý den tak zamíchám celou hromadou pod stromečkem. Je to pravda, ale já ji úmyslně nepotvrdím. Letos se těším na obyčejné setkání kolem stolu, na Ninu a všechny naše holky a jejich mužské, na ty nejmenší a budu pozorovat, jestli si všimnou, jak je mám rád. A jestli si nevšimnou, budou mi muset opakovat, jak mají rádi oni mě, což je ještě lepší, ale u nás totéž, protože my už jsme zkrátka spíš na tu obyčejnou rodinu než na operace a nemocnice. Mezititulky a záznam (zj)

info Kdo je Jan Kačer Narozen v Holicích v Čechách r. 1936. Po absolutoriu DAMU odešel do Ostravy, v 60. letech spoluzakladatel Činoherního klubu. Nezapomenutelné režie: Revizor, Višňový sad aj. R. 1971 inscenoval v Národním divadle Matku Kuráž, začátkem normalizace musel odejít znovu do Ostravy, odkud se vrátil až koncem 80. let. Desítky inscenací činoherních i operních ve všech českých divadlech, ale i v Norsku, SSSR, Jugoslávii atd. Hlavní role ve filmech: Smrt si říká Engelchen, Údolí včel, Každý den odvahu, Den sedmý osmá noc atd. Po roce 1989 herec a režisér Národního divadla v Praze. Inscenace: Peer Gynt, Podivní ptáci, Pekař Jan Marhoul, Sbohem, Sokrate, Černé mléko, Hrdina Západu a další. V letech 1990 – 1992 poslanec Federálního shromáždění ČSFR, od r. 1996 do 2002 ředitel Nadace Charty 77. Jeho manželkou je herečka Nina Divíšková. můžeš / číslo 12 - 2010


21

Divadlo neslyšících herců

Zpěv ze světa ticha

Na konci nikdo netleská, ale všichni v publiku vesele třepou rukama nad hlavou. To je potlesk pro neslyšící herce. Diváci to dobře vědí, protože inscenace U výčepu se v pražském Divadle Kampa hraje už přesně rok. Text: Radka Potměšilová Foto: Jan Šilpoch

H

erec, režisér a improvizátor Jaroslav Dušek spolupracuje s neslyšícími už mnoho let. Byl u toho, když nastudovali text Richarda Bacha Jonathan Livingston Racek převedený do znakového jazyka. A byl to on, kdo je ponoukl k vytvoření autorské inscenace složené z jejich vlastních zážitků. Marie Basovníková, Zuzana Hájková, Jaroslav Milich a Jiří Procházka pak společně s ním vytvořili volné pásmo vyprávění, scének a vtipů o střetech světa ticha se světem zvuků, dvou odlišných kultur, které graduje tanečním vystoupením, a dokonce zpěvem ve znakovém jazyce. Všechny pří-

běhy uvedené v představení jsou autentické. Pokud se nepřihodily přímo hercům, pak je slyšeli vyprávět mezi svými přáteli. A teď je dávají k dobru v imaginárním hostinci nevalné kvality, kde za výčepem stojí Jaroslav Dušek. „Pro neslyšící je čeština až druhým jazykem. Tím prvním je vizuální znakový jazyk. Proto jsem chtěl, aby v něm něco vytvořili,“ říká Jaroslav Dušek. Málokdo ví, že sluchově postižení uživatelé znakového jazyka se považují za jazykovou a kulturní menšinu. Jsou jednou z nejsoudržnějších menšin vůbec, protože ji stmeluje velmi snadná vzájemná komunikace a naopak velmi nesnadná komunikace s okolním světem. Tu při představení obstarávají čtyři tlumočníci znakového jazyka Kateřina Červinková Houšková, Naďa Dingová, Fedor Krajčík a Roman Vránek. Ti při přípravě

Sluchově postižení se považují za jazykovou a kulturní menšinu. Znakový jazyk je jejich mateřský.

inscenace překvapili i samotné účinkující, když se ukázalo, že jsou schopní suverénně převést do češtiny i rapování ve znakovém jazyce. Nepřekvapí je ani momentální improvizace herců, tlumočí opravdu simultánně. Na představení bezprostředně navazuje beseda, na níž se obvykle ptají slyšící diváci: Je znaková řeč mezinárodně srozumitelná, nebo má každý národ vlastní? Jak vnímají neslyšící hudbu, že jsou schopni tlumočit slova písně znakovým jazykem přesně do rytmu? Proč mají někteří neslyšící výhrady ke kochleárním implantátům, které jim umožňují slyšet zvuky, a dávají přednost světu ticha? Otázky i odpovědi létají mezi hledištěm a jevištěm. Dveře mezi dvěma světy se po otevírají. Pohled do toho tichého skrze hbité ruce herců je fascinující.

info U výčepu Divadlo Kampa, Nosticova 2a, Praha 1 www.divadlokampa.cz Nejbližší představení 16. prosince.


22

Nové zahraniční technologie

Bezdrátová budou medicíny a životníh Vytáhnete svůj mobilní telefon a zkontrolujete si, zda nemáte vysoký tlak a zda vaše tělo pracuje, jak má. Pak při své jednotýdenní pravidelné telefonické konzultaci se svým lékařem prodiskutujete, co je třeba změnit a čemu se vyhnout a zda vás neohrožuje například srdeční arytmie. Večer zkontrolujete svůj výdej a příjem kalorií a ráno si zkontrolujete, zda je váš spánkový proces v normálu či zda se na něm podepsal přehršel kávy zkonzumované během dne či množství alkoholu, které jste večer vypili. Svoje zdraví máme přece díky technologiím pod kontrolou.


Spánkový monitor Zeo dokáže ohlídat aktuální zdravotní stav pacienta i v ložnici.

Monitoring životního stylu FITBIT je velkou pomůckou lékařů.

Text: Štěpán Beneš Foto: archiv

k monitorování zdravotního stavu pacienta. Může se tak stát, že kromě telefonního seznamu, kalkulačky či v případě pokročilejších zařízení i internetu bude možné v budoucnu na displeji mobilního telefonu sledovat svoje vitální funkce v reálném čase.

P

ane Nováku, podle vašeho srdečního rytmu a dalších tělesných funkcí se domníváme, že vám hrozí nebezpečí infarktu. Prosím, zastavte se u nás co nejdříve. Takovou zprávu byste si ze svého telefonu mohli poslechnout již za pár let a vyhnout se tak situaci, kdy vás srdce zradí doma nebo na ulici. Stejně, jako by váš ošetřující lékař mohl sledovat vaše základní vitální funkce, by mohl sledovat hladinu cukru, spánkový rytmus či další důležitá data související s životním a zdravotním stylem. Technicky vzato není obecný princip vůbec komplikovaný. Zahrnuje obvykle tři věci – senzory či jiné monitorovací zařízení na vašem těle (popřípadě přímo v něm), mobilní vysílací (a přijímací) zařízení a cíl přenosu těchto dat, tedy zřejmě počítač či jiné mobilní zařízení vašeho lékaře. Čím jiným je však mobilní telefon než právě bezdrátovým přijímačem a vysílačem, který má prakticky každý z nás většinu dne u sebe? Lékaři i vědci jsou si tohoto poten ciálu dobře vědomi, a tak se současný výzkum čím dál více zabývá možnostmi využití právě mobilních telefonů jako prostředků

Ultrazvuk v kapse První, čistě medicínskou rodinou takových zařízení jsou přenosné ultrazvukové přístroje. Současné, běžně používané ultrazvuky mají v ideálním případě velikost přenosného počítače. Ve vývoji je ale v současné době několik smělých pokusů technologických firem tento přístroj zmenšit zhruba na velikost mobilního telefonu. Představou je, že by pak takový přístroj mohl každý lékař nosit u sebe. Asi nejambicióznější z nich je přístroj z dílny General

Cílem takových pokusů je především prevence.


23

ERA Poradna

ucnost ho stylu Electric nazvaný vScan. Je velký jako běžný rozevírací mobilní telefon, tzv. véčko. K jeho spodní straně, kam se obvykle napojuje nabíječka, je připojené zařízení, kterým se „jezdí“ přímo po těle pacienta. Na displeji s vysokým rozlišením je pak možné sledovat kvalitní ultrazvukový obraz stejně jako na mnohem dražších a především větších přístrojích.

Náplast místo holteru Velkou kapitolou jsou také přístroje k monitorování srdeční aktivity a vitálních funkcí. Velmi zajímavým produktem je ZioPatch od firmy iRhytm. Vypadá jako průhledná náplast, kterou si přilepíte na hruď v oblasti srdeční. Zařízení obsahuje miniaturní záznamové zařízení, které dokáže kontinuálně zaznamenávat srdeční rytmus po jeden až dva týdny, což je o hodně déle, než dokáže běžný holter. Cílem produktu je dosáhnout maximálního pohodlí uživatele v kombinaci s kontinuální možností monitorování jeho srdeční činnosti. Společnost iRhytm zařízení nejen dodává, ale stará se rovněž o zaškolení personálu i pacientů a také o následný sběr použitých zařízení, která se dají kompletně recyklovat. Velmi podobným systémem je NUVANT od společnosti Corventis. Tak jako v předchozím případě připomíná toto zařízení náplast nalepenou na těle, která kontinuálně monitoruje srdeční arytmie. Získaná data jsou vysílána pomocí malého bezdrátového zařízení, obvykle navléknutého na pásku u kalhot, do centrály společnosti, kde je monitorují pracovníci společnosti. Všechny údaje jsou následně archivovány a zpřístupněny samotným lékařům.

Vyladit svůj život Všechny výše představené přístroje jsou určené především pro čistě medicínské použití a povětšinou nejsou dostupné jednotlivcům. Bez interakce s lékařem by jejich používání navíc pozbývalo smyslu. Existuje ale i další skupina zařízení, určená zejména pro vylepšování vlastního životního stylu. Jsou příkladem nového trendu, v zahraničí nazývaného Living by numbers (Život podle čísel). Trend poukazuje na stále větší množství přístrojů využívajících nejmodernějších technologií k vylepšování fyzické i psychické kondice jedince.

Monitorovat svůj spánek můžete pomocí zařízení s názvem ZEO. Připomíná stolní digitální budík, za který se na svém nočním stolku rozhodně nemusíte stydět. Dodává se se speciální čelenkou, kterou si na noc nasadíte a která při zachování veškerého pohodlí monitoruje spánkovou aktivitu během noci. Výsledky jsou zobrazeny pod aktuálním časem přímo na budíku, ale zároveň se nahrávají do počítače, kde je možné s nimi dále pracovat. Více na www.muzes.cz

Na vaše dotazy odpovídá Milan Jursík, výkonný manažer marketingu Poštovní spořitelny.

?

Blíží se Vánoce, a tak uvažuji o půjčce na dárky, abych je měla vůbec z čeho pořídit. Zároveň se ale bojím, že se tímto krokem dostanu do problémů. Poradíte mi, jaká forma úvěru by pro mne byla nejbezpečnější?

Půjčka u banky je v dnešní době naprosto běžná věc. Chápu vaše obavy z možných rizik, které s sebou půjčka přináší, nicméně pokud výběru úvěru věnujete dostatečnou pozornost, žádné nebezpečí vám nehrozí. Doporučil bych vám Era splátkovou kartu od Poštovní spořitelny, jež vám poskytne peníze téměř okamžitě, nezaplatíte nic za poskytnutí, správu ani za předčasné splacení půjčky. Získáte tak kartu, díky které budete moci peníze čerpat v případě potřeby opakovaně a přitom budete splácet pevnou splátku jako u běžných spotřebitelských úvěrů. Navíc její velkou výhodou oproti klasickému úvěru je možnost vyčerpat jen částku, kterou skutečně potřebujete. S touto kartou můžete platit nejen v obchodech, ale také vybírat hotovost z bankomatu, dále máte možnost výběru až 1500 korun při nákupu ve vybraných obchodech (tzv. CashBack) a také přímo na přepážkách pošt.

?

Dobrý den, všiml jsem si případů, kdy se zlodějům podaří získat informace z platební karty během výběru peněz z bankomatu a následně vybrat hotovost. Jak mohu něčemu takovému předejít?

Aby klienti předešli zneužití karty, doporučujeme používat pokud možno bankomaty, které jsou umístněny v pobočkách bank nebo v jejich nejbližším okolí. U těchto bankomatů jsou většinou nainstalovány kamery, které mohou zaznamenat, kdyby někdo k přístroji nainstaloval čtecí zařízení. Z bankomatu vybírejte vždy sami, nenechte se tísnit cizími lidmi. Při zadávání PIN si vždy zakrývejte ruku, kterou naťukáváte čísla, aby nemohlo dojít k odpozorování PIN kódu jinou osobou, případně nainstalovaným zařízením. Dále je zcela nezbytné uchovávat PIN nejlépe pouze ve své paměti a nezapisovat ho ani na kartu, ani na jiná místa, u kterých lze předpokládat, že se k nim při odcizení karty pravděpodobně dostane i pachatel. Pokud máte jakýkoliv dotaz na Milana Jursíka z Poštovní spořitelny, napište jej na adresu info@ muzes.cz nebo Redakce časopisu Můžeš, Vinohradská 325/8, 120 00 Praha 2.


| naše téma | 11

24

příklad pro ostatní v tom hraje stud a pocit selhání při výchově vlastních dětí a strach z přerušení jediných rodinných vazeb a umístění do ústavu. Stejně jako v případě žen a dívek jsou i postižené děti více ohroženy týráním než jejich zdraví vrstevníci. Podle amerických výzkumů z roku 2000 a 2003 je každé třetí dítě se zjištěným postižením, které vyžaduje zvláštní péči, vystaveno některému způsobu týrání, zatímco u dětí bez postižení se obětí stává každé desáté. Tyto výzkumy také ukazují, že stupeň ohrožení násilím se liší podle druhu postižení. Děti s poruchami chování jsou například vystaveny většímu nebezpečí tělesného týrání, zatímco děti s poruchou řeči jsou častěji zanedbávány. Děti s poruchami chování a děti mentálně retardované jsou

také mnohem více ohroženy zanedbáváním, tělesným týráním a sexuálním zneužíváním než děti s ostatními druhy postižení.

ciálně-právní ochrana dětí, ale ne například seniorů. Od 1. ledna 2008 existuje možnost vykázání agresora ze společné domácnosti, ale už není žádný účinný program zaměřený na tyto agresory.“ Za základy prevence násilí považuje Jitka Gjuričová dobrou informovanost potenciálních obětí, dobrou terénní práci, v ústavech převahu pečujícího personálu a důsledné kontroly a v neposlední řadě všímavé sousedy. Zatím se však všichni odborníci shodují v tom, že odhalené případy domácího násilí, ať už na zdravých dospělých, dětech, handicapovaných nebo seniorech, jsou jen špičkou ledovce.

Beroun je vstřícné město pomoc obětem násilí

V současné době existuje celá řada státních i nestátních neziskových organizací, které nabízejí odbornou pomoc obětem domácího násilí. V případě, že je oběť schopna a chce tuto pomoc vyhledat, má poměrně dost možností. Horší je to v případě, že se nechce nebo nemůže obrátit na některou z organizací, popřípadě na policii. „Pak musí policii upozornit sousedé, lékaři, terénní sociální pracovníci,“ říká Jitka Gjuričová, ředitelka odboru prevence kriminality Ministerstva vnitra ČR. „Existuje účinná so-

RADKA POTMěšILOVá

dRuhy domácího náSilí Text: Táňa Pikartová několika neinvestičních projektů z fondů FyZiCKé Foto: archiv EU zaměřených právě na pomoc handicadisponuje bezba Brutální bolestivé útoky, které s sebou nesou riziko poškození zdraví a v extrémních povaným. případechRadnice mohoutaké vyústit v přímé ohroriérovými byty, 16 bytů je o velikosti žení života. Zanechávají stopy v podobě jizev, modřin, popálenin, zlomenin apod. aké možnosti tu ale mají lidé s handica- 1 + k. k. a jeden byt o velikosti 2 + k. k. PSyCHiCKé pem? Dostanou se na radnici, do akvaparku,samostatně. do kavárny, do muzea, pamatuKamna dojede vozíčkář Souvisí s fyzickým násilím nebo se může odehrávat Je obtížně dokazatelné, první pohled není zřejmé, jestli je radnice na bezbariérové byty? je oběť skutečně týraná. Když člověk kráčí centrem Berouna, je Městský úřad je pro návštěvníky na první pohled zřejmé, že na přechodech s tělesným omezením přístupný zadEMOCiONáLNí nemají vozíčkáři problém, chodníky mají ním vchodem, kde je k dispozici výtah Je orientováno na osoby, zvířata a věci, ke do dalších kterým má ohrožená pater. Protožeosoba uvnitř citový radnicevztah. jsou sjezdy. „Horší je to ale v okrajových čtvrtích města, jako např. Jarov, Beroun-Závodí,“ dvě budovy propojeny menším schodišSOCiáLNí připomíná Dagmar Radilová z berounského těm, je tady k dispozici plošina. „V přízemí Zahrnuje izolaci ohrožené osoby od ostatních lidí, zablokování telefonu, zákaz vycházení bytu, kontrolu času a sociálních centra zpro tělesně postižené Středočeského budovy navíc sídlí městská policie, takže kraje. „Vozíčkáři se dostanou do polikliniv případě nutnosti mohou strážníci lidem kontaktů. ky nemocnice, na poštu, ovšem opět horší pomoci,“ připomíná tisková mluvčí úřadu EKONOMiCKé je vstup u soukromých lékařů, kteří mají své Pavla Švédová a dodává, že město praviordinace ve starší zástavbě, dále není dobrý delnějako vydává seznam všech poskytovatelů Dotýká se základních potřeb ohrožené osoby, je jídlo, bydlení, ošacení. Zahrnuje zákaz docházení do zaměstnání, nutpřístup do ČSOB, Komerční banky, pojišťovsociálních služeb a zdarma je distribuuje nost doprošovat se o peníze, kontrolu vydávání peněz a vyžadování vyúčtování, odebírání peněz apod. ny a do prostor soudu,“ vypočítává místa, do všech domácností v Berouně. Poskytuje kam se vozíčkář nedostane, paní Radilová. také finanční příspěvky organizacím, které SExuáLNí Kromě nájezdů na chodníky jsou pro vosdružují občany se zdravotním handicaZahrnuje znásilnění, vynucování si sexuálního styku nebo sexuálních praktik proti vůli ohrožené osoby, sexuální napadání apod. zíčkáře přizpůsobeny na přechodech snížepem a současně je město také partnerem

Mezi městy středních Čech vyniká Beroun v mnoha ohledech. Je to vidět už na upraveném a čistém náměstí, pokračovat lze přes akvapark s příjemnou atmosférou a atrakcemi a v restauracích, kde jsou vítány i děti, tudíž poloviční porce není problém.

J

RUČNÍ OVLÁDÁNÍ AUT IROA - HDC s.r.o. Eledrova 718, 181 00 Praha 8 tel: 233 552 309, 602 162 556

e-mail: [email protected], www.iroa.cz

 Úpravy aut na ruční ovládání, mechanická i elektronická.  Produkty české výroby i zahraničních dodavatelů.  Plošiny, rampy, otočné sedačky, invalidní vozíky s přesuvnou sedačkou do auta, zvedací mechanizmy.  Osvědčení od MD ČR.  Montážní střediska v České a Slovenské republice.  Zprostředkování nákupu nových i zánovních vozů Škoda se slevou (případně i jiných značek), včetně financování a pojištění. můžeš / číslo 12 - 2010


25

SLOUPEK Jiřiny Šiklové

Norský copyright

Komunitní centrum (nahoře) i městské centrum v Berouně jsou bezbariérová.

ru a plavání a společně s Klubem důchodců organizuje zájezdy, besedy a přednášky.

Pro místní i návštěvníky

né obrubníky, bezbariérová jsou i nástupiště na autobusových zastávkách MHD. Od loňského roku jezdí v Berouně i nízkopodlažní autobus s plošinou, na který přispělo i město ze svého rozpočtu. „Po městě jsem nucena se pohybovat dost často, jezdím právě nízkopodlažním autobusem, raději si na něj počkám, než bych jela po svých,“ svěřuje se paní Alena. „Pro vozíčkáře se ve městě život zlepšil po úpravách chodníků s nájezdy na silnice, je pro ně otevřená i restaurace Jiná káva i chráněná dílna,“ chválí možnosti ve městě Bohuslava Kolowratová z místní organizace Svazu tělesně postižených. Ten svým zhruba 250 členům z města i z okolí finančně přispívá na rekondiční pobyty, na masáže, pedikú-

Vozíčkář má bezbariérový přístup do infocentra na Husově náměstí, ale i na nově vybudovanou lávku přes Berounku, na vlakové i na autobusové nádraží. Stejně tak těší i bezbariérový městský plavecký areál Tipsport laguna, jehož investorem je město Beroun. „V rámci stavby byla u nového 25m bazénu instalována zařízení pro handicapované, kteří díky tomu mohou bazén využívat,“ doplňuje mluvčí radnice Pavla Švédová a ještě připomíná, že v rámci projektu Kdo si hraje, nezlobí financovaného z fondů EU město Beroun vybudovalo v rámci dětského a dopravního hřiště skluzavku pro handicapované děti. „Zvukové přechody pro nevidomé ve městě jsou všude, navíc i nové autobusy pamatují na neslyšící a mají k dispozici světelné informace o trase autobusu,“ vysvětluje paní Radilová. Kromě světelných a ozvučených přechodů si nelze nevšimnout ani infopanelu, který slouží nevidomým, mohou si tu jednoduše pustit audiozáznamy. V Berouně pracuje i Svaz neslyšících a nedoslýchavých, který sídlí v Komunitním centru – tam si zájemci mohou půjčit pomůcky pro osoby se sluchovým postižením. Je to nejkratší cesta mezi uživateli a poskytovateli služeb. A celý rok všichni zúčastnění a zainteresovaní pod gescí města vědí, co a kdy mají dělat. Více na www.muzes.cz

Olivova nadace v Říčanech získala grant od NIF, a tak spolu s o. s. Sedm Paprsků z Dolních Chaber zorganizovala „toulavý autobus“ po rezidenčních zařízeních v Norsku. Účastnici, včetně mne, navštívili domy pro seniory, pro handicapované, integrační zařízení pro imigranty, pro děti s jazykovými odlišnostmi, jesle a školky, ve kterých vyrůstají otužilí Norové. V nich jsou tyto malé děti prakticky stále v přírodě a venku si hrají, i když prší a sněží. Norsko bývala velice chudá země až do sedmdesátých let minulého století, tedy do doby, kdy objevili ve fjordech lehce přístupné zdroje nafty. A pak se Norsko stalo jakýmsi Kuvajtem severu. I proto jsou členy a velkými podporovateli NATO. Kdyby se přece jen našel i v Evropě nějaký Sadám Husajn, věří, že by je NATO ochránilo. Přeji jim objevení nafty i blahobyt. Současně obdivuji, jak s tímto přepychem nakládají. Stát, momentálně bohatý, své občany nerozmazluje. Jen dvě procenta z tohoto státního bohatství investuje ročně do infrastruktury a jinak přispívá pouze těm, kteří se sami angažují. Především nevládním organizacím, různým občanským sdružením a obcím, ve kterých tyto skupiny působí. Podporuje instituce, které vznikly „zdola“, tedy přímo ve městech a obcích, a ve kterých působí dobrovolníci. To je způsob, jak odstraňovat nezaměstnanost a učit lidi angažovat se ve prospěch bližních. Přestože dneska jsou města a vesnice zaklíněné do fjordů propojeny stovkami tunelů a trajektů převážejících auta, autobusy, náklaďáky i děti do školy, je sociální pomoc a vlastně celá sociální politika organizována podle lokalit. Norové se taky dívají na televizi a volí vládu, která sedí v Oslu, ale to podstatné, pro co se angažují, se děje přímo u nich v obci, doslova v jejich údolí. Daně platí možná vyšší než my, ale všichni sledují, zda tyto peníze jsou adekvátně investovány do sociálních zařízení, škol a hřišť těch, kteří z těchto obcí pocházejí. Přestože hory jsou vysoké, občané většinou vidí – a nám to taky sdělovali – co jejich radní za jejich peníze pořídili. Vysoce ceněná – a to nejen slovy – je práce sociálních pracovníků, učitelů i pečovatelů či sociálních asistentů. Proč? No protože pracují s člověkem. Osvědčí-li se nějaká občanská organizace, nemusí každoročně znovu a znovu vyčerpávat svoje síly psaním nových rozsáhlých projektů, ale dostává peníze za to a na to, co dělá. Od státu i od bohatých jednotlivců. Věří se jim a dává prostor i finanční zajištění pro pokračování. Je to jednoduché a je to možné napodobit. Copyright na to Norové nemají a tyto zkušenosti nám nabízejí.

Autorka je socioložka, členka rady Konta Bariéry. můžeš / číslo 12 - 2010


27

20 let Nadace Jedličkova ústavu

Podporují postižené i jejich rodiny Nadace Jedličkova ústavu byla jedna z prvních, které vznikly po listopadu 1989, takže mohla nedávno přijímat gratulace už ke svým dvacátým narozeninám. Pokud se ohlédneme za uplynulými roky, důvody k oslavám rozhodně jsou. Už jen proto, že vždy byla důvěryhodnou institucí, za kterou je vidět konkrétní a užitečná práce. Text: Radek Musílek Foto: archiv

U

zrodu nadace stála psycholožka Anežka Krčková (Janátová), tehdejší novopečená ředitelka Jedličkova ústavu v Praze. Bezesporu velmi zajímavá postava, která se rozhodla ústav zásadním způsobem po letech totality změnit. Sklízela za to obdiv i pochybovačné výtky. Založení nového právního subjektu mělo být jedním z reformních kroků. Porevoluční doby bývají neklidné a plné hledání. Nejinak tomu bylo v případě Jedličkova ústavu. Nejeden hlas tehdy volal po jeho zrušení, budoucnost mohla vypadat všelijak. Na druhé straně se zvedla nebývalá vlna zájmu o děti s postižením. Začaly se objevovat finanční a hmotné dary, se kterými bylo třeba začít rozumně hospodařit. Nadace tedy měla přispět ke zlepšení situace ústavu a jeho žáků. Podle některých pamětníků se dokonce objevila myšlenka na privatizaci celé Jedle. K té však nakonec nedošlo a jejím provozovatelem se stalo hlavní město Praha. Nadace Jedličkova ústavu pokračovala v započaté práci. Prostoru ke zlepšování bylo více než dost. Podílela se na modernizaci budov i vybavení. Podporovala konkrétní žáky a jejich rodiny, začala pomáhat rozvoji nových služeb a neziskových organizací. Ten minulý čas je vlastně úplně zbytečný, protože to bezezbytku platí dodnes. Jen šíře záběru

Oslavy výročí založení Jedličkova ústavu proběhly na několika místech, pro mnohé tou nejdůstojnější však bylo shromáždění v Betlémské kapli.

se zvětšila a díky příspěvkům z Nadačního investičního fondu podporuje lidi s postižením (nebo organizace jim pomáhající) po celé republice. Hlavním cílem je však stále podpora Jedličkova ústavu a škol, jeho žáků či absolventů, společně s projekty Centra služeb Vyšehrad. Úzká provázanost je podpořena i složením správní rady nadace. Ta je od počátku tvořena především zaměstnanci Jedle, rodiči žáků a případně odborníky z oborů zabývajících se dětmi s postižením. Není divu, že navenek Jedličkův ústav a jeho nadace vlastně splývají. Pro nezainteresovaného jde vlastně o jedno a totéž. To ovšem není pravda. Prakticky od začátku je do aktivit nadace zapojen současný ředitel ZŠ a SŠ Jedličkova ústavu a škol a zároveň místopředseda správní rady Antonín Herrmann: „Já bych tu měl být asi za největšího pamětníka, ale bohužel se musím přiznat, že ty úplné začátky si už moc nepamatuji. Všechno se rodilo tak nějak za pochodu.“ Svojí dobrovolné funkci musí, tak jako ostatní členové, věnovat nejméně jedno odpoledne v měsíci, kdy se sejdou k řešení žádostí a otázek každodenního chodu. „Někdy je těžké rozhodovat, koho podpoříme a koho ne. Jelikož většinu současných i bývalých studentů znám, vidím za tím papírem konkrétní tváře a jejich příběhy. Na druhou stranu to ale někdy věc i ulehčí. Občas se stane, že rodiče žádají příspěvek na pomůcku, kterou jejich dítě určitě nevyužije. Kdybych to v takovém případě nevěděl z vlastní zkušenosti, mohl bych být při zamítnutí na pochy-

bách,“ dodává ke své práci Antonín Herrmann. Samotné fungování nadace zajišťují jen čtyři zaměstnanci, přičemž ani oni nemají vždy plný úvazek. Jejich vedoucí je výkonná ředitelka Lýdie Raszková, která na svou pozici nastoupila teprve před několika měsíci. „Teď jsem ve fázi seznamování. Nejen s nadací, ale s celou Jedlí a organizacemi kolem ní. Už když jsem se hlásila do výběrového řízení, tak mě fascinovala pestrost aktivit, které se tady rodí. Teď mám nápady, které bychom mohli rozjet. Nechci ale dopředu nic prozrazovat. Snad jen můžu říct, že bych ráda náš tým rozšířila o kolegyni nebo kolegu s postižením, protože tady nastálo zatím nikoho takového nemáme.“ O nové tváře není za poslední rok v Nadaci Jedličkova ústavu vůbec nouze. Ještě před paní ředitelkou se objevila Tereza Vajtová, jedna z vítězek programu Rok jinak. Princip této soutěže je založen na tom, že např. manažer z komerční sféry přichází se svým know-how do neziskového sektoru, kde bude rok pracovat za svůj původní plat. Náklady uhradí nadace jednoho mobilního operátora. A aby těch novinek v roce kulatého výročí nebylo málo, funkce se ujal i nový předseda správní rady Petr Hrubý, který pro nadaci pracuje ve správní radě již devátým rokem. Faktickým šéfem nadace se tak stal vedoucí výchovy jednoho z domovů mládeže Jedličkova ústavu a škol. Více informací na stránkách www.nadaceju.cz, www.jus.cz nebo www.maturus.cz. můžeš / číslo 12 - 2010

28

AUTO-MOTO

Zadní dveře jinak Opel Meriva, Volkswagen Sharan, Seat Alhambra, Mazda 5 a Ford Grand C-Max – to jsou novinky mezi auty s velkým prostorem, které nabízejí pro vozíčkáře praktické zadní dveře. Text: Petr Buček Foto: automobilky

A

utomobilky chtějí usnadnit přístup k zadním sedadlům a nastupování v užších garážích nebo na přeplněných parkovištích. Proto rozšiřují posuvné dveře do více a více modelů. To se hodí také řidičům s handicapem, kterým se ulehčí nakládání vozíku za přední sedadlo. Opel Meriva má zadní dveře zavěšené na běžných pantech. Neotevírají se stejně jako přední, ale v jejich protisměru. Opel chce tímto ulehčit nastupování dozadu a rodičům usnadnit práci s dětskou autosedačkou. Jen na to šli jeho konstruktéři jinou Odsuvné zadní dveře umějí úpravci dát všem typům aut – na snímku vpravo Škoda Roomster, vlevo Opel Vectra, v obou případech s přestavbou dveří od firmy Hurt.


cestou než konstruktéři vozů, které nabízejí zadní dveře posuvné.

Cena je důležitá Meriva je z aut s neobvyklými, ale pro vozíčkáře velmi vítanými dveřmi nejlevnější. Stojí od 330 tisíc korun. „Ještě jsem novou merivu neviděl na vlastní oči, může to být ale zajímavé,“ říká František Malina, obchodně-technický manažer společnosti Josef Hurt, která se zabývá úpravou aut pro handicapované. „Podobně zavěšené dveře, my jim říkáme odsuvné, umíme udělat na jakékoliv auto a desítky vozů ročně takto přestavíme,“ upozorňuje František Malina. Taková úprava představuje docela náročný proces, trvá okolo deseti pracovních

dnů intenzivní práce. Náklady jsou zhruba 50 tisíc korun. „Často tyto dveře upravujeme pro fabie, roomstery a octavie,“ vyjmenovává František Malina


29

SLOUPEK Martina KOVÁŘE

Dobrou zprávou je stále se rozšiřující nabídka posuvných dveří u zadních sedadel. stoupení Opel v Česku na otázky magazínu Můžeš neodpovědělo.

Opel jako Rolls-Royce

v Česku oblíbené škodovky. Vozíčkář si díky snadnějšímu přístupu k zadním sedadlům jednoduše po přesednutí za volant „hodí“ vozík za sebe. Odsuvné dveře vypadají na první pohled podobně jako posuvné u Volkswagenu Caddy nebo Citroënu Berlingo, ale nemají na karoserii vedle zadních dveří kolejničku. O jejich posun se stará silné rameno. Nový Opel Meriva se zamlouvá také Miroslavu Bartošovi ze společnosti API, která rovněž nabízí handicapovaným úpravu auta: „Podle mého názoru je nová meriva poměrně vhodné vozidlo pro vozíčkáře. Velice přínosně vidím otevírání zadních dveří, což usnadní nakládání vozíku do auta. Zatím jsme toto vozidlo neupravovali, ale první dojem je velice dobrý.“ Zda Opel nabízí handicapovaným nějaká zvýhodnění při nákupu auta, jak to dělají jiné automobilky, se zjistit nepodařilo. Za-

Meriva je svou koncepcí zadních dveří výjimečná, podobné dveře pro přístup k zadním sedadlům mají jen vozy, které moc lidí nekupuje – jedná se totiž o sportovní Mazdu RX-8, stylové Mini Clubman a superluxusní Rolls-Royce Phantom. Dobrou zprávou však je stále se rozšiřující nabídka posuvných dveří u zadních sedadel. Vybírat lze mezi osobními verzemi užitkových aut, jako jsou Volkswagen Caddy (stojí od 414 tisíc korun), Citroën Berlingo (s posuvnými dveřmi za řidičem od 346 tisíc), Fiat Doblo (od 300 tisíc), Ford Tourneo Connect (od 400 tisíc) nebo většími dodávkovými modely, které reprezentuje Citroën Jumpy (od 550 tisíc). Dražší variantou jsou velkoprostorové vozy Volkswagen Sharan (660 tisíc korun) a Seat Alhambra (620 tisíc) – jedná se o identické vozy různých značek. Z uvedených slev slibují automobilky handicapovaným slevy i více než deset procent. Zatímco automobilky Ford a Volkswagen u předchozích c-maxů a sharanů posuvné dveře nezvolily, Mazda je převzala už od svého minulého modelu pojmenovaného číslicí 5. Ford a Mazda uvedou své novinky na trh v nejbližších měsících. Stejně jako Volkswagen také Mazda nabídne posuvné dveře ve dvou verzích – levnější variantou jsou ty, kde musí někdo z posádky zatlačit a dveře posunout. Lze však připlatit za dveře s elektrickým posunem. V takovém případě stačí jen lehce zatlačit na vnitřní nebo venkovní kliku a zbytek provedou elektromotory. Elektrické dveře je možné ovládat i dálkovým ovladačem. Vedle letošních novinek nabízejí zadní posuvné dveře také další velkoprostorové vozy Chrysler Voyager, Citroën C8 nebo Peugeot 807. Více se k tématu dočtete na www.autembezpecne.cz

Všechno nejlepší! Lidé si přejí do nového roku mnoho štěstí, aby nekouřili, pevné zdraví a podobně. Ale já vám přeju něco jiného. Všechna sebesrdečnější přání mohou být zcela pomíjivá uprostřed noci, kdy vám odtáhnou auto. Je vám zima, začínáte být nastydlí, zdraví v čudu, protože sněží, zapalujete si z nervozity cigáro – protože nevíte, jestli vám ho neukradli, a štěstí zatím nemáte, protože známí s auty neberou telefony a taxíky nestaví. Štěstí jste hlavně pozbyli již tehdy, když odtahovka auto bez milosti naložila nehledě na to, že je auto označené piktogramem nemohoucího chudáka. Obyčejně takové auto policajti neodtahují – ani ti, co „pomáhají a chrání“, ani ti druzí. Pokud ho tedy nenecháte stát na kolejích nebo rovnou před strážmistrovou vyšetřovnou. Mé auto odtáhli už dvakrát. Poprvé jsem byl ještě vzpurný mladík a „hnal jsem to vejš“ – auto mi odtáhli před úřadem Prahy 1, takže mi odtažení přišlo obzvlášť hrdinské a šarže na telefonu mi tehdy poradila, že si mám na sběrné parkoviště na periferii dojet tramvají! Tak jsem tak dlouho spílal někomu do telefonu, až jsem byl předvolán. Známý hlas z nějaké televize, co tam mluvil o zácpách, dnes je to poslanec Huml a dříve šéfoval u policie, mi kázal před nástěnkou s falzifikáty o tom, že si asi mysleli, že mám na autě místo cedulky s vozíčkářem padělek. S odpovědí na mou otázku, „ jestli si myslí, že mám falešný i ruční řízení“, si tak jistý nebyl… Ale byl to frajer, odpustil mi pokutu a nakonec mi volal, že si mám vyzvednout i patnáct stovek za odtah. Teď podruhé už jsem byl pokorný a vylekaný, „auto prý nikdo neodtáhl“, říkala linka 156 a dodala: „Ještě se vám nakonec uleví, když vám ho na odtahovém parkovišti za ten obolus najdou a vydají.“ Ukázalo se, že auto odtáhli na příkaz ambasády Srbska – prý asi kvůli podezření na možné teroristy, mám totiž typické teroristické auto s tmavými skly a v Praze obvykle výbušniny mívají vozíčkáři… Ale stál jsem asi na jejich vyhrazeném parkovišti – pravda, tak tentokrát ani moc neprotestuju. Pro odtažené auto mne odvezl můj šéf, půjčil mi i na „parkovné“ a povídal něco o odměně… Tedy vzhůru do nového roku ve zdraví a bez odtahování, tedy hlavně ať se vám v novém roce daří zejména bez odtahových služeb!

Autor je bývalý automobilový závodník, člen rady Konta bariéry. můžeš / číslo 12 - 2010


31

PORADNA

Zateplení domu vše nevyřeší Dotazy čtenářů se tentokrát týkají bezbariérových úprav a námitky proti rozhodnutí o nepřiznání invalidního důchodu.

?

Bydlíme v panelovém domě, který se momentálně bude zateplovat. Chci se zeptat, zda při této stavební úpravě nevzniká povinnost řešit bezbariérový vchod.

Odpověď: Pokud je řešeno pouze zateplení budovy, není legislativně daná povinnost řešit bezbariérový vchod do daného objektu. I když tato úprava vyžaduje ohlášení stavby, což je podmínkou pro to, aby vznikla povinnost řídit se „bezbariérovou vyhláškou“ 398/2009 Sb. Neměníme však touto úpravou nijak samotný vstup ani způsob využití objektu či vnitřní dispozici.

?

Před 35 dny jsem zaslal námitku proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, kterým mi byl snížen invalidní důchod ze III. stupně na stupeň I. Zajímalo by mě, do jakého termínu mi jsou povinni odpovědět na mou námitku.

o sociálním odboru obce s rozšířenou působností. Za osobu, která pečuje o osobu závislou ve II. – IV. stupni příspěvku na péči, je státem hrazeno zdravotní pojištění a tato doba péče je považována za náhradní dobu důchodového pojištění. Tato ustanovení se nevztahují k příspěvku na péči v I. stupni, kdy se tato doba péče považuje za náhradní dobu důchodového pojištění a dobu hrazeného zdravotního pojištění pouze u dětí do deseti let věku. Dále bych chtěla upozornit na fakt, že pokud vaše sestra požádá o předčasný starobní důchod, pak jí nebude krácen po dobu, dokud nedosáhne důchodového

věku, ale po celou dobu výplaty starobního důchodu, čili tento předčasný důchod je poměrně finančně nevýhodný.

?

Po autonehodě jsem se ocitla na vozíku, upravuji si byt. Potřebuji vyšší, než je standardní záchodová mísa. Jak této pohodlnější výšky nejlépe dosáhnout?

Odpověď: Pokud chceme zachovat stávající záchodovou mísu beze změny, tedy nechceme jakékoliv stavební úpravy, pak se jeví jako nejvhodnější opatření speciálního záchodového nadstavce, který řeší právě docílení požadované výšky. Tento nadstavec je také možné pořídit s vestavěnou funkcí bidetu. Tato speciální úprava nadstavce ovšem vyžaduje navíc připojení na zásuvku elektrické energie a vody. Na vaše dotazy odpovídají pracovníci Poradny pro život s postižením www.ligavozic.cz.

Odpověď: Ze správního řádu vyplývá, že maximální lhůta pro vyřízení námitkového řízení může trvat až 120 dnů, v případě, že se jedná o zvlášť komplikovaný případ. Z praxe a informací našich klientů mnohdy vyplývá, že zmíněná lhůta se i přesto prodlužuje a přesahuje zmíněných 120 dní. Ze zákona vyplývá právo požádat o náhradu škody způsobené průtahy v řízení. Žádost lze uplatnit v souvislosti se zákonem č. 82/1998, o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Pro bližší informace ohledně zmíněné žádosti kontaktujte některou z občanských poraden. Jejich seznam můžete nalézt na informačním portálu na www.ligavozic.cz/ ip v sekci Organizace.

?

Sestra by chtěla jít do předčasného důchodu, asi o tři roky dřív. Mamince je přes osmdesát, je těžce neslyšící a pohybově problémová. Příspěvek na péči nepobírá. Započítávala by se sestře péče o maminku do důchodu? Prý má vejít v platnost nový zákon v této oblasti.

Odpověď: Aby se vaší sestře počítala doba péče o osobu blízkou do důchodu jako náhradní doba důchodového pojištění, je nutné, aby závislá osoba pobírala příspěvek na péči, o který můžete zažádat


32

Novinky z veletrhu

Když klávesnice není mým šálkem čaje Text a foto: Jaroslav Winter

Bez klávesnice si běžný uživatel práci s počítačem nepředstaví. Co když ale někoho prsty neposlouchají? Pro mnohé lidi může znamenat počítač s internetem jinak těžko nahraditelné propojení s ostatním světem.


N

aštěstí technologický vývoj přináší různá řešení, která umožňují alternativním způsobem nahradit klávesnici i lidem s velmi těžkým zdravotním postižením. Mohli se o tom přesvědčit návštěvníci říjnového veletrhu Medical Fair / Rehaprotex v Brně. Pokud se zastavili v expozici Internetovna, měli zde na výběr tak širokou škálu možností, jaká se jinde nevidí. Několik organizací bylo vedle sebe seřazeno tak, že když návštěvníci postupně obešli všechny, téměř nikdy se nestalo, že by nenašli řešení, které by pro ně bylo vhodné. Jejich cesta začínala zpravidla u občanského sdružení Polovina nebe a společnosti Newton Technologies, které předváděly využití hlasových technologií.

Hlas místo rukou

„Náš projekt je orientován zejména na skupinu osob s kvadruplegií, kvadruparézou, případně paraplegií horních končetin nebo jejich těžkou paraparézou v takovém rozsahu, že nemohou provádět ani minimální úkony drobné motoriky. Tato zdravotní znevýhodnění se snažíme odstranit pomocí nových hlasových technologií umožňujících ovládání počítače prostřednictvím hlasu klienta a dále technologií zaznamenávajících diktovaná slova v písemné podobě,“ představila Daniela Rázková z Poloviny nebe projekt Duhový most. Cílem projektu spolufinancovaného z Evropského sociálního fondu je vyškolit během tří let nejméně 50 těžce handicapovaných uživatelů v ovládání počítače hlasem tak, aby jej mohli používat k práci s běžnými základními programy. První den výstavy předváděla, jak lze „zkrotit“ počítač jen hlasem, mladá lektorka kurzu


33

Dita Horovská (vlevo) a Daniela Rázková při prezentaci hlasových technologií. Dita se jako jedna z prvních v Česku naučila ovládat hlasem počítač a dnes umí například telefonovat, psát e-maily, číst knihy a surfovat na internetu.

info Kde hledat alternativy www.petit-os.cz www.spektra.eu www.polovinanebe.cz www.alternativnikomunikace.cz www.i4control.eu

Dita Horochovská. Sama je od dvou let ochrnutá.

Pokyny lze dávat i dechem Ne pro všechny se ale hodí ovládání hlasem. Program sice lze přizpůsobit menším odchylkám ve výslovnosti, ale pokud má někdo vedle pohybového omezení ještě i větší problémy s mluvením, pak musí hledat pomoc jinde. Třeba hned u sousedních stolů, na které vyložili spoustu pomůcek pracovníci olomouckého občanského sdružení PETIT. Několik z nich umožňovalo i ovládání počítače různými alternativními způsoby. „Pro některé lidi s dětskou mozkovou obrnou, spastiky, kteří nejsou schopni koordinovaných pohybů a mají problémy s řečí, může být řešením Integra Mouse. Jde o zařízení,

které se ovládá dechem, případně tlakem na dechovou trubičku. Vdechnutí znamená totéž co kliknutí levým tlačítkem myši, lehkým výdechem se nahradí kliknutí pravým tlačítkem,“ vysvětluje ochotně Jiří Menšík.

Stačí jedna klávesa Z vlastní dílny Petitu pochází program 1 klávesou, který umožňuje komunikaci prostřednictvím počítače i lidem, jejichž postižení jim dosud nedovoluje komunikovat s okolím žádnými nebo téměř žádnými prostředky. „Jde především o lidi s postižením DMO nebo těžkou afázií, případně po úrazu, kteří jsou natolik ochrnutí, že mohou hýbat jen jednou částí těla, například hlavou či prstem u nohy. Navíc kvůli svému postižení

nemohou mluvit. Nemohou sdělit svým blízkým své pocity a potřeby. Jejich inteligence i vnímání jsou normální, proto mohou využít svých znalostí a vědomostí a prostřednictvím počítače, speciálního softwaru a pomůcek na ovládání počítače pak dokáží komunikovat,“ upřesnil Jiří Menšík. Během čtyř veletržních dnů jsem si povšiml, že snad každý zájemce si po vyzkoušení různých systémů nakonec vybral nějakou pomůcku k ovládání počítače, která by vyhovovala jeho postižení. „Bohužel se občas stane, že pro někoho nenajdeme řešení,“ přiznal však Jiří Menšík, že i přes slibný rozvoj technologií v posledních letech někdy nastávají situace, kdy je postižení člověka tak komplikované, že zatím vědci a technici nenašli způsob, jak je kompenzovat. Více na www.muzes.cz


34

Na cestách

Vozíčkem až do kor Výtah tiše hučí, když zastaví a otevřou se dveře, ocitáme se v korunách stromů. Právě vyrážíme na Baumwipfelpfad, dřevěnou cestu, která byla postavena několik metrů nad zemí. Návštěvníky nechává procházet korunami téměř staletých stromů v Bavorském lese na německé straně Šumavy. Text: Petr Buček Foto: archiv

Jde sice o německou atrakci, ale z Česka to není vůbec daleko. Tento unikát leží hned za hraničním přechodem Strážný.

aumwipfelpfad, stezka v korunách stromů, je unikát, na který se jezdí dívat návštěvníci z celého Německa a Česka. Jde o pohodlnou 1300 metrů dlouhou lávku, která v některých místech vede až 25 metrů nad zemí. Stojí na 27 podpěrách a nabízí neskutečný výhled na Šumavu a Bavorský les, náhled pod pokličku toho, co se děje v korunách stromů. Jako Tarzani nebo opice. A co víc: pohodlně celou trasu projedete s vozíčkem, vedle sebe tu mohou projet i dva kočárky. „V Německu s vozíčkáři počítají. A to i když stavějí turistickou atrakci. Do výtahu pohodlně nastoupí rodiče s kočárky i lidé na vozíčku,“ říká Eda Nevěčný, který několik metrů nad zem vystoupal po dřevěných schodech. Celá trasa pak končí Vyhlídkovou věží, ale o té až později. Když se zadívám dolů, trochu se mi zamotá hlava. Jednak je to výškou, ale také tím, jak Bavorský les tady nahoře krásně voní. Je to zážitek procházet se ve společnosti ptáků, kteří tu vyhrávají své trylky, jako by zde žádní turisté nechodili.

Vyrážíme…

B


Počasí nám dnes nepřeje. Nad Bavorským lesem padá první podzimní sníh a výhled nekompromisně uzavírá záclona utkaná z mlhy. Stejně je to zážitek, říkáme si, když kráčíme po dřevěné lávce. Její boky jsou vyplněné transparentní sítí, kdybychom dnes s sebou vzali děti, nechala bych je tu klidně běhat bez dozoru. Míjíme naučné tabule. Jsou psané v němčině a těm, kteří jazyk nezvládají, napovídají aspoň obrázky: jaká zvířata tu žijí, jaký porost tvoří tento hluboký les, který dnes protíná takhle zajímavost. Názorně je tu vysvětlena biologická rozmanitost horského lesa, proces rozpadu pralesa, výzkum probíhající v korunách stromů a také boj o dostatek světla. Do království lesního světa může každý návštěvník vniknout nejen pohledem, ale také hmatem. Ať Němec či Čech, každý pochopí několik atrakcí, které stezku zpestřují. Tak například se můžete projít přes skleněnou lávku a podívat se pod sebe, jakou výšku právě máte pod nohama. Věřte, není to příliš příjemný pocit, dřevěná prkna, ze kterých je postavena velká většina cesty, jsou mnohem

Když se zadívám dolů, trochu se mi zamotá hlava. Jednak je to výškou, ale také tím, jak Bavorský les tady nahoře krásně voní. komfortnější. Odvážlivci si mohou vyzkoušet projít se po kymácející se lávce, po visuté hrazdě, napjatých ocelových lankách… Ale nebojte se, spadnout není kam. Navíc se těmto „atrakcím“ lehce vyhnete: jde o jakési odbočky z hlavní lávky.

Vyhlídková věž Stezka se klikatí mezi stromy, když vtom se najednou před námi objeví majestátní Vyhlídková věž. Její vzdušná stavba vypadá jak nadýchaná homole cukru nebo pěkně


35

run stromů S kočárkem či vozíčkem je možné vyjet až do špice vyhlídkové věže, nad koruny stromů. Vyhlídková věž dosahuje výšky 44 metrů a z vrcholu je krásný výhled na Šumavu i Bavorský les.

info Jak se tam dostat řes přechody Železná Ruda nebo P Strážný. Z Prahy do Plzně, Klatov na Železnou Rudu. Směrem od Strakonic, Tábora, Písku a Českých Budějovic pojedete na přechod Strážný/Phillipsreuth. Z hranic se držte označení Centrum Národního parku Lusen/Neuschönau. Z Phillipsreuthu je příjezd ke Stromové stezce a Národnímu parku dodatečně označen.

Kde zaparkovat Hned u stezky je velké parkoviště.

Vstupné ospělý zaplatí osm eur, děti od šesti D do 17 let šest eur, rodinné vstupné (dva dospělí a děti od šesti do 17 let) 19 eur.

zaoblená pyramida a dosud se nám schovávala v korunách stromů. Nahoru nejezdí výtah, nejsou tu schody. Klikatí se tam dřevěná stezka, jakási spirála, která jako by se obmotávala kolem tří staletých stromů. Nejvyšší jedle měří 38 metrů, cesta ji obtáčí jako had a nechává nás nahlédnout do života tohoto lesního obra. Trasa ve věži je pět set metrů dlouhá a nutno dodat, že tomu, kdo tlačí vozíčkáře, může dát trochu zabrat. Ale stojí to za to vystoupat na 44 metry vysokou věž. Prý jí tady přezdívají bavorská Eiffelovka. Je to s podivem, ale okolní přírodu neruší, zapadá do ní, jako by tu stála odjakživa. I s invalidním vozíkem či kočárkem se dá dostat až na druhou plošinu, do čtyřiceti metrové výšky. Poslední čtyři metry se stoupá po schodišti. Zatímco z lávky vidíte převážně les, mezi kterým jen občas vykouknou mýtiny či domy nedalekého Neuschönau, z vrcholu věže se nabízí parádní výhled. Stojíme nad lesem, koukáme přímo do „kuchyně“ okolních stromů. Kromě toho se kocháme výhledem na neosídlenou krajinu s lesy a divokým zákoutím – to je Bavorský a Český les, na druhé straně mě zarazí pečlivě kultivovaná krajina Bavorského lesa. Místní říkají, že když je dobrá viditelnost, je možné dohlédnout až k severním Alpám. Mlha nám na chvíli ustoupila, ale ty Alpy jsme stejně neviděli. Jen ty fascinující

koruny stromů, ale i to stálo za to, říkáme si, když sestupujeme dolů a protahujeme se „kolotočem“, vrátky, za kterými už fascinující stezka končí.

Ještě na skok do divočiny Nekončí ale náš výlet. Tady lze totiž navštívit informační středisko Hanse Eismanana. Jde o jakési muzeum Bavorského lesa, kde je možné zhlédnout množství exponátů a multimediálních programů. Kromě toho se můžete vydat i do „divočiny“. Na dvanáctikilometrový okruh lesem, kde je řada výběhů a voliér se zvěří a ptáky. Zubři, jeleni, divoká prasata, rys, tetřev, skupina výrů… Potěší nejenom děti, ale i dospělé. Celkem je tu šestnáct velkých obor a voliér, chovají tu na 36 druhů ptáků a savců. Samozřejmě je od návštěvníků dělí bezpečnostní plot. Nechybí ani restaurace. Vyrazit na Baumwipfelpfad, stezku v korunách stromů, můžete za každého počasí, otevřeno mají celoročně. Léto halí stezku měkkého letního světla, podzim zde může být ponurý až romantický, zima stromy zahalí do bílé peřiny: raději vyčkejte, až bude svítit sluníčko. Zavřeno mají jen za bouřky, krupobití a silného větru. Jedno je ale jasné: tohle místo za výlet určitě stojí.

Kam se ještě v národním parku Bavorský les podívat avorský les protkává síť více než B 300 km dobře značených turistických stezek, téměř 200 km cyklistických stezek a 80 km běžeckých stop. a kafe a krátkou procházku se zastavN te v malebném městečku Philippsreut ležícím směrem na Strážné. V zimě se tu docela dobře lyžuje a místo připomíná některou z alpských dědin. ům divočiny u Ludwigsthalu nabízí D cestu areálem se zvířaty, jsou tu ukázky prehistorických zvířat i koně Przewalského. Během roku se tu koná celá řada akcí pro děti. ermální lázně v městečku Bad T Füssing jsou atrakcí pro staré i mladé. J elení obora v Scheuerecku na úpatí Falkensteinu. městečka Spigelau je areál lesních U her s hřištěm, stezkou „přírodních zážitků“, loukou s amfiteátrem.

Další informace www.nationalpark-bayerischer-wald.de www.stezkavkorunach.cz www.badfuessing.de můžeš / číslo 12 - 2010

36

Konto BARIÉRY Melantrichova 5, Praha 1

Aukce lámala rekordy Jubilejní, desátá aukce Konta BARIÉRY skončila rekordním výsledkem: 5 773 200 korun. Text: božena jirků Foto: Jan šilpoch

K

dyž jsme v roce 1993 připravovali náš 1. aukční salon výtvarníků pro Konto BARIÉRY, k hranici pětimilionového výnosu bylo tak daleko jako z Prahy do New Yorku. Ani jsme na takové cíle nepomysleli. Mám radost, že se nám podařilo

vytvořit uznávanou kulturně-společenskou akci s charitativním nábojem. Konkurenci jsme opravdu nechali za sebou, a ač se to bude zdát nadsazené nebo i namyšlené (aukci připravujeme tři čtvrtě roku a není to málo práce), připravujeme ji opravdu s lehkostí. Výtvarníci se těší a nemusíme je o dary prosit. Jako by viděli těch 72 stipendistů, kteří jsou v letošním roce zařazeni do programu Stipendium BARIÉRY, protože celý tento projekt je z výnosu aukce financován.

Výtvarníci a handicapovaní studenti – nesourodá skupina, kterou se nám podařilo dát dohromady. V neděli 14. listopadu 2010 se první polovina radovala, protože ceny se šplhaly vysoko a rekordy v pražském Karolinu při naší aukci padaly. Druhá skupina může být v klidu a věnovat se studiu. Peníze na financování stipendií jsou zajištěny. Vaše Božena Jirků [email protected] Každé dva roky se Křížová chodba Karolina zaplní nevídanou expozicí.

Licitátor musí během šesti hodin, které dražba trvá, nejméně 437 krát klepnout kladívkem.

Nejmenší účastnice dražby se jmenovala Viktorka. Tatínek a maminka nakupovali hodně.

Tváří jubilejního salonu Konta BARIÉRY byla primabalerína Londýnského národního divadla Daria Klimentová. můžeš / číslo 12 - 2010


vaše příběhy

37

sloupek Rudolfa Křesťana

Jan Jouza

Vzácný diplom

I

na doktora občas padne černá deka deprese. Je taky jenom člověk – s ledasčím nepokojený, ulítaný, tu a tam dokonce obolený. Někdo mu podrápal auto, píchalo ho v koleni natlučeném při lyžování a taky mu dělaly starost šéfovy uvažované změny. Do takových myšlenek zazvonil telefon. Čím déle doktor poslouchal, tím zřetelnější byl v jeho tváři posun nálady. Profesionální zdvořilost při ohlášení vzala okamžitě zasvé: „Těším se! Opravdu moc se těším!“ Na Standu se upamatoval hned – a rád: dětská mozková obrna, dyskinetik s poruchou rovnováhy při chůzi, porucha jemné motoriky prstů, porucha řeči. Jak ten kluk dokázal zúročit péči, kterou mu v prvních měsících a letech

života věnovali rodiče! Žádný den nebyl dost dlouhý na to, co mu chtěli dávat: ať už rukama, jež pro něj znamenaly pomoc, nebo srdcem. Padal, ale pořád vstával a zkoušel udělat o jeden trochu jistější krok víc. Tužkou na papíru spíš ryl a oral, než psal, ale zarputile dával písmenům pořád čitelnější podobu. A teď oznamuje, že dokončil vysokou školu a pozítří chce svému doktorovi ukázat diplom. Kdyby si ještě dneska celá smečka slabomyslných srabíků chtěla vybít svou méněcennost na doktorově autu, kdyby koleno hrozilo, že zítra ráno odmítne službu, a kdyby se všichni šéfové dočista zbláznili: Pozítří pro něj bude svátek! Nezkrácený text naleznete na www.muzes.cz

Lucie Obstová

Co si neuděláš, nemáš

J

s em bývalou studentkou letáky s nabídkou výuky či Jedličkova ústavu, vlastně doučováním angličtiny. Vytiskla jsem tam byla už od školky. jsem to asi padesátkrát. Druhý Jsem mimopražská, i když den jsem letáčky roznesla za těch dvanáct let, jež po domech a spolu se ségrou je jsem tam prožila, se cítím vylepila ve vesnici. Do tří dnů být Pražačkou až dodnes. bylo přihlášeno sedmnáct dětí! Jako člověk na invalidním Většina jich chodí dodnes. vozíku se snažím v mezích Někdy si mě taky zavolá pan zařídit, co se dá, a nevzdávat ředitel ze základní školy a jdu se. „Má“ vesnice leží sice mezi suplovat za angličtinářku do školy, Ilustrace JIŘÍ BUŠEK dvěma městy (Nymburkem a Lysou když je třeba nemocná. nad Labem), ale ani v jednom nebyla Od příštího roku možná nastoupím jako šance na zaměstnání. Jednou za mnou učitelka na plný úvazek do školy. přišla holčina od nás s ulice, zda bych jí Chtěla bych vzkázat všem v podobné nepomohla s úkolem na angličtinu. No, situaci, aby neztráceli naději. Možná to úkol jsme spolu udělaly a druhý den jsem zní jako fráze, ale když budete mít dobré dostala jako poděkování kytku lučního vzdělání a trochu té vnitřní energie a nápakvítí. ditosti, dokážete i to, co se vám zpočátku Za týden se objevila zase, ale už ne může zdát nemožné. sama. Přišla se svojí spolužačkou. Ten večer mě napadlo, že si na počítači udělám Nezkrácený text naleznete na www.muzes.cz

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, po čtyřech měsících, kdy jste se snažili naplnit tuto rubriku svými příběhy a Rudolf Křesťan vybíral k otištění v časopisu Můžeš ty nejlepší, dojde ke změně. Žel, příspěvků chodilo do redakce tak málo, že – i když to tak zvenčí nevypadalo – hrozilo jednak opakování stále stejných autorů a jednak postupná devalvace. Rozhodli jsme se tedy rubriku psací nahradit rubrikou fotografickou. Od ledna 2011 ji povede známý spisovatel, novinář a v neposlední řadě fotograf Ondřej Neff. S přesnými pravidly vás seznámíme v lednovém vydání a už teď se těšíme, že časopis i web budou zdobit vaše snímky. (jš)

Pohled zpět & vpřed Prosinec je posledním měsícem v roce a jako takový je vhodný k bilancování. Učiním tak i já coby autor doprovodného sloupku na této stránce, která byla několikrát věnována literárním příspěvkům. Jako porotce jsem jednotlivé obdržené texty pročítal se zájmem – kromě jiného proto, že nevzešly z motivů samoúčelných. Obsahovaly v sobě zkušenost lidí s tak či onak složitějším osudem, než bývá život těch bez zdravotních komplikací a omezení. Vždycky jsem si takových lidí vážil. Nebylo náhodou, že jako spolumoderátor slovenského televizního pořadu Zpovědi jsem svého času pozval do uvedeného programu i herce a vozíčkáře Jana Potměšila. Když jsem ho pak vezl do Bratislavy autem, musím říct, že tak zábavného, jiskrného a vtipného spolucestujícího jsem vedle sebe měl málokdy. Při výběru literárních příspěvků pro otištění na této stránce jsem dával přednost textům, které v sobě měly (jak už jsem uvedl ve svém říjnovém sloupku) schopnost nadhledu. Ta nemusí být dána zdaleka jen humorem. Stačí jen, když se člověk dokáže na sebe podívat „zvenku“ a svým způsobem překročit svůj vlastní stín. Domnívám se, že právě to dokázali oba autoři příspěvků na dnešní stránce. Jsem si vědom, že stejně tak by tu mohly být zážitky mnoha dalších lidí. Možná v budoucnu napíší do redakce bez ohledu na skutečnost, že se závěrem letošního roku končí role této stránky a moje úloha s ní spojená. Doufám, že stránka aspoň trochu přispěla k „rozjezdu“ vaší spolupráce s redakcí. Bylo by například báječné, kdyby do redakce napsala třeba vozíčkářka Marie Harcubová, která v letošním roce podnikla za pomoci své maminky náročnou svatojakubskou poutní cestu na sever Španělska do Santiaga de Compostela. Shodou okolností mám osobní zkušenost s místem, kam dorazila, a umím si představit její pocit zadostiučinění, když v tamní katedrále byla sloužena mše na počet všech poutníků – včetně zmíněné vozíčkářky. Ale i mnozí další mají určitě co říct (= napsat) ze svých zkušeností a zážitků, a to ve prospěch čtenářů tohoto časopisu. Jako povzbuzení a inspiraci druhým – přesně v duchu posledního odstavce z vybraného příspěvku Lucie Obstové. Jak jí, tak i všem dalším čtenářům přeji vše dobré. A taky hezké Vánoce i ostatní noce! Autor vydal sedmnáct fejetonových knih a byl porotcem této stránky. můžeš / číslo 12 - 2010

38

Křížovka

Průkopník letectví

F

rancouzský letec a konstruktér letadel Louis Blériot (1872 – 1936) byl zpočátku zámožným výrobcem automobilových reflektorů a vášnivým obdivovatelem letectví. Brzy se však vrhl do nového, nevyzkoušeného a riskantního podniku: spolu s Gabrielem Voisinem založil továrnu na letadla, ale peníze se rychle ztrácely. Do roku 1908 prodělal Blériot na stavbě letadel spoustu peněz a stál před finanční katastrofou. Záchranu přinesl dříve zavrhovaný jednoplošník vyvíjený už od r. 1907. Blériot se rozhodl přeletět

1

2

3

4

5

6

7

jako první aviatik kanál La Manche a získat cenu časopisu Daily Mail. Předběhl ho však jeho krajan Latham, který sice vzlétl, ale zakrátko havaroval do moře. Blériot vzlétl o šest dní později. Jeho motor ho poslouchal lépe než Lathamův, hlavně díky dešti, který obstaral dodatečné ochlazení. Šťastně přistál na druhé straně Kanálu a získaná cena mu pomohla zaplatit dluhy. Jedno z jeho letadel putovalo do Čech, do Pardubic, kde je koupil mladý … (tajenka), dělící se s Eugenem Čihákem o prvenství v české aviatice.

8

9 10 11 12 13 14 15 16

A B C

Na co se můžete těšit v lednovém čísle? Reportáž z laboratoří IBM, kde vyvíjejí computery pro handicapované osoby. Rozhovor s generálním ředitelem české pobočky Microsoftu Romanem Cabálkem. Spisovatel, novinář a fotograf Ondřej Neff představí svoji novou rubriku, do které budou moci čtenáři posílat své fotografie.

D E F G H I

Pozvánka na nejatraktivnější zimní výstavy.

Vodorovně: A. Míč; vyvřelá hornina. – B. Mýtina; ruský skladatel. – C. Zvýšený tón; německy „střecha“; jméno dánského astronoma Römera; římských 999. – D. Značka tantalu; sada; ofouknutí; středová čára. – E. Tajenka. – F. Norský matematik; německý filozof; čin; nebo. – G. Jenž (knižně); hoši; papoušek; pygmejský kmen. – H. Člověk, který rád spí; autor Povídek malostranských. – I. Vrchol náhorní plošiny v Burundi; morda. Svisle: 1. Vojenský zdobený kabátec. – 2. Druh klavíru. – 3. Mužský hlas; spojka; značka samaria. – 4. Starořímská mince; předložka; zkratka Svazu keňského lidu. – 5. Zimní měsíc; lesklý nátěr. – 6. Asijský nosič s nápadnýma očima. – 7. Purpur; vodní pták. – 8. Táhlo klikového mechanismu. – 9. Spřádat. – 10. Polák (zastarale); mezinárodní zkratka souhvězdí Vývěva (Antlia). – 11. Český oftalmolog. – 12. Řeka v Zambii; akvarijní ryba. – 13. Název římské desítky; výzva k tichu (řídce); dovednost. – 14. Tamto; primát; název planetky. – 15. Přívěsný štítek. – 16. Kristova matka. Pomůcka: KPU, Liu, Mukike, Olaus, spilit.

Panoráma křížovek 2/2002, str. 99.

Správné řešení tajenky z předchozího čísla: Obsluhovat výhybky Luštitelé – výherci: 1. Ivana Marková Na Košíku 295 251 67 Pyšely

Výhercům gratulujeme!

2. Jana Šindelářová 1. máje 251 538 43 Třemošnice

3. Pavla Dvořáková Pavlovice 12 258 01 Pavlovice

Ceny pro vylosované úspěšné luštitele poskytla Nadace Charty 77 – Konto BARIÉRY. Správně vyluštěnou tajenku zasílejte prosím vždy nejpozději do 15. následujícího měsíce. Odpovědi došlé po tomto datu nemohou být zařazeny do slosování. můžeš / číslo 12 - 2010

Zajímavé čtení pro hlavu i srdce! Informace, servis!

POZOR!

První tři ceny za správně vyluštěnou křížovku jsou telefony Nokia 3100.

Jedním z převratných činů bylo Konto Míša, říká Václav Havel

Recommend Documents