Jednání podnikatele při podnikání ve sportu

Karlova univerzita v Praze Právnická fakulta Katedra obchodního práva

Diplomová práce

Jednání podnikatele při podnikání ve sportu

Kateřina Lávičková

2012

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma “Jednání podnikatele při podnikání ve sportu” zpracovala samostatně. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, jsou citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.

........................................................... Kateřina Lávičková

1

Poděkování Děkuji vedoucímu své diplomové práce JUDr. Vítu Horáčkovi, Ph.D. za cenné rady,připomínky a odborné vedení.

2

OBSAH

ÚVOD ..................................................................................................................................................... 5 1. POJEM PODNIKATELE ......................................................................................................................... 6

1.1. OSOBA ZAPSANÁ V OBCHODNÍM REJSTŘÍKU ................................................................................. 6 1.2. OSOBY PODNIKAJÍCÍ NA ZÁKLADĚ ŽIVNOSTENSKÉHO OPRÁVNĚNÍ ...................................................... 7 1.3. OSOBA, KTERÁ PODNIKÁ NA ZÁKLADĚ JINÉHO NEŽ ŽIVNOSTENSKÉHO OPRÁVNĚNÍ DLE ZVLÁŠTNÍCH PŘEDPISŮ

..................................................................................................................................... 7

1.4. OSOBA, KTERÁ PROVOZUJE ZEMĚDĚLSKOU VÝROBU A JE ZASPÁNA DO EVIDENCE PODLE ZVLÁŠTNÍCH PŘEDPISŮ...................................................................................................................................... 8

1.5 NEOPRÁVNĚNÉ PODNIKÁNÍ......................................................................................................... 9 2. JEDNÁNÍ PODNIKATELE ...................................................................................................................... 9

2.1 JEDNÁNÍ PODNIKATELE – FYZICKÝCH OSOB .................................................................................. 10 2.1.1 Zastoupení smluvní .................................................................................................... 10 2.1.2 Zastoupení zákonné ................................................................................................... 11 2.2 JEDNÁNÍ PODNIKATELE - PRÁVNICKÝCH OSOB .............................................................................. 11 2.2.1 Jednání statutárním orgánem .................................................................................... 11 2.2.2 Statutární orgán veřejné obchodní společnosti ......................................................... 15 2.2.3 Statutární orgán komanditní společnosti .................................................................. 15 2.2.4 Statutární orgán společnosti s ručením omezeným ................................................... 15 2.2.5 Statutární orgán akciové společnosti......................................................................... 16 2.2.6 Jednání dalších právnických osob .............................................................................. 17 2.3 JEDNÁNÍ PROSTŘEDNICTVÍM ZÁSTUPCE....................................................................................... 17 2.3.1 Smluvní zastoupení právnické osoby ......................................................................... 18 2.3.2 Zákonné zastoupení právnické osoby ........................................................................ 18 2.4 JEDNÁNÍ VEDOUCÍHO ORGANIZAČNÍ SLOŽKY NEBO ODŠTĚPNÉHO ZÁVODU ........................................ 19 2.5 PROKURA .............................................................................................................................. 19 2.6 JEDNÁNÍ PODNIKATELE DLE § 15 A JEDNÁNÍ JINÉ OSOBY DLE § 16 OBCHODNÍHO ZÁKONÍKU ................ 20 2.7 JEDNÁNÍ PODNIKATELE NA ZÁKLADĚ SMLOUVY O OBCHODNÍM ZASTOUPENÍ ...................................... 21 3. PODNIKÁNÍ VE SPORTU.................................................................................................................... 21

3.1 SPORT A PRÁVO...................................................................................................................... 23

3

3.1.1 Sportovní právo .......................................................................................................... 26 3.1.2 Podnik a sport............................................................................................................. 29 3.1.3 Případ Bosman ........................................................................................................... 31 3.2 PROFESIONÁLNÍ SPORTOVCI...................................................................................................... 34 3.2.1 Individuální profesionální sportovec jako živnostník.................................................. 36 3.2.2 Profesionální sportovec kolektivním sportu ............................................................... 38 3.2.3 Profesionální sportovci vykonávající nezávislé povolání ............................................ 41 3.3 HRÁČŠTÍ AGENTI ..................................................................................................................... 43 3.4 SPORTOVNÍ KLUBY .................................................................................................................. 48 3.4.1 Předmět podnikání sportovních klubů........................................................................ 48 3.4.2 Konkrétní příklady z jednotlivých sportovních odvětví ............................................... 49 3.4.3 Jednání sportovních klubů .......................................................................................... 51 3.4.4 Sportovní kluby jako kapitálové společnosti v Německu ............................................ 53 ZÁVĚR .................................................................................................................................................. 54 POUŽITÉ ZKRATKY ................................................................................................................................ 56 SEZNAM LITERATUTY A ZDROJŮ .......................................................................................................... 57 ABSTRAKT ............................................................................................................................................ 61 ABSTRACT ............................................................................................................................................ 62

4

ÚVOD Když se řekne sport, vybaví se mi v první řadě slova jako tělesná námaha, měření

sil,

odreagování,

zábava.

Sport

patří

neodmyslitelně

k jednomu

z celospolečenských fenoménů, který má své tradice zakotveny již hluboko v historii. Od té doby však prošel jistým nezanedbatelným vývojem. V rámci působení různých aspektů na sportovní odvětví, kterými jsou například ty sociální, či ekonomické, došlo i na zkoumání vlivů práva na tuto oblast. Není překvapením, že si právní zájem vysloužila teprve v posledních desetiletích. Zdálo se, že si sport jako oblast velice specifická a samostatně fungující, vystačí se svou vlastní strukturou sportovních pravidel. Skutečnost je nyní poněkud jiná, jelikož kromě zábavy a hry najednou plynou ze sportovních aktivit i konkrétní práva a povinnosti. I když by zřejmě některé osoby, ve sportu aktivně činné, například na postech funkcionářů jednotlivých organizací či sportovních klubů, sportu tzv. autonomii ponechali, je toto podle mého názoru především se stoupající profesionalizací a hospodářským vzestupem sportu takřka neslučitelné s právní jistotou a harmonií ve společnosti. A protože v České republice komplexní úprava sportovní oblasti, jež sama zasahuje do několika právních odvětví, neexistuje, zaměřím se ve své diplomové práci na vliv obchodního práva na sport z pohledu podnikatele. Nejprve je třeba vymezit základní pojmy podnikatele a jeho jednání, se kterými budu později v souvislosti se sportem pracovat. Nelehkým úkolem se však zdá být zpracování definice sportu a jeho zařazení pod samostatná odvětví. Z rozličnosti názorů bych ráda uvedla svůj pohled na danou problematiku, kde předložím i návrhy k nedostačující právní úpravě, která si podle mě zaslouží trochu více pozornosti. Abych se však nepohybovala jen v obecném rámci, přistoupím i ke konkrétním příkladům jednotlivých sportovních subjektů, o kterých si myslím, že je lze mezi podnikatele zařadit. V této souvislosti mohu narazit i na jiná právní odvětví, jako například pracovní nebo občanské právo. Jelikož je však v mé práci stěžejním bodem obchodněprávní jednání, budu se snažit u toho také zůstat. K důkladnějšímu zkoumání se tedy zaměřím na skupinu sportovců profesionálů, na hráčské agenty a na sportovní kluby, kde jsou pro mne předmětnými otázky především, zda tyto subjekty můžeme pod pojem podnikatele zařadit a jaké podmínky musí splnit, s přihlédnutím i k zahraniční úpravě.

5

1. Pojem podnikatele Pojem podnikatele je vymezen v obchodním zákoníku v §2, odst. 2. Dle tohoto ustanovení jsou podnikatelem následující čtyři subjekty1: a) osoba zapsaná v obchodním rejstříku; b) osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění; c) osoba, která podniká na základě jiného, než živnostenského oprávnění, podle zvláštních předpisů; d) osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je zapsána do evidence podle zvláštních předpisů. 1.1. Osoba zapsaná v obchodním rejstříku Do první kategorie spadají především obchodní společnosti a družstva, které se zapisují do obchodního rejstříku, přičemž zákon neurčuje, zda jsou zapisovány dobrovolně, či povinně a zda tato osoba podniká nebo je alespoň oprávněna podnikat2. To znamená, že formální postavení podnikatele má i například akciová společnost, společnost s ručením omezeným nebo družstvo založené za jiným účelem než podnikáním. Na tyto právnické osoby se pak nahlíží jako na podnikatele ve smyslu jejich právní formy3. Povahu podnikatele mají dále i jiné právní subjekty, které nejsou založeny za účelem podnikání, avšak zapisují se do obchodního rejstříku podle zvláštního zákona4. Tedy kromě čtveřice obchodních společností, upravených obchodním zákoníkem, kterými jsou akciové společnosti, společnosti s ručením omezeným, veřejné obchodní společnosti a komanditní společnosti, dále obchodních společností upravených právem Evropských společenství, kterými jsou evropská společnost a evropské hospodářské zájmové sdružení, a družstva, jsou právě takovými

1

Česko. Zákon č. 513/1991 Sb. ze dne 5.listopadu 1991, obchodní zákoník. In Sbírka zákonů, Česká republika. 1991, částka 98 2 ŠTENGLOVÁ, Ivana; PLÍVA, Stanislav; TOMSA, Miloš aj. Obchodní zákoník komentář. 13. vydání Praha: C.H. Beck, 2010, Hlava první, Díl první, Úvodní ustanovení, s. 7. ISBN 978-80-7400-354-7 3 Autorský kolektiv, Obchodní právo, Meritum, ASPI, a.s. 2005. Hlava I, Kapitola 1.2.1, Podnikání, s. 8. ISBN 80-86395-90-1 4 ŠTENGLOVÁ, Ivana; PLÍVA, Stanislav; TOMSA, Miloš aj. Obchodní zákoník komentář. 13. vydání Praha: C.H. Beck, 2010, Hlava první, Díl první, Úvodní ustanovení, s. 7. ISBN 978-80-7400-354-7

6

subjekty státní podniky, státní organizace, ale také fyzické osoby povinně zapisované do obchodního rejstříku. V neposlední řadě nesmím opomenout zahraniční osoby podnikající na území České republiky (mající zde podnik nebo organizační složku), které se taktéž do obchodního rejstříku zapisují5. 1.2. Osoby podnikající na základě živnostenského oprávnění Do druhé kategorie spadají subjekty podnikající na základě živnostenského oprávnění vydaného podle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání6. Tento zákon definuje živnost jako soustavnou činnost provozovanou samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených tímto zákonem7. Obdobnou definici obsahuje i §2 obchodního zákoníku, kde je definován pojem podnikání. Pod písmeno b) je možné se kromě většiny subjektů, které již splňují podmínky uvedené pod písmenem a), tedy obchodní společnosti, s výjimkou výše uvedených společností založených za jiným účelem než podnikání, zařadit zejména fyzické osoby podnikající na základě ohlašovací nebo koncesované živnosti a dále také právnické osoby založené za jiným účelem než k podnikání, ovšem pokud podnikají, například církve, občanská sdružení, nadace atd8. 1.3. Osoba, která podniká na základě jiného než živnostenského oprávnění dle zvláštních předpisů Do třetí kategorie patří osoby, které podnikají, avšak ne na základě živnostenského oprávnění. Jedná se o podnikání, které je z působnosti živnostenského

5

PELIKÁNOVÁ, Irena aj. Obchodní právo 1 díl. 2. vydání Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s. 2010. část druhá, Osoby v podnikání, s. 544-545, ISBN 978-80-7357-525-0 6 ŠTENGLOVÁ, Ivana; PLÍVA, Stanislav; TOMSA, Miloš aj. Obchodní zákoník komentář. 13. vydání Praha: C.H. Beck, 2010, Hlava první, Díl první, Úvodní ustanovení, s. 7. ISBN 978-80-7400-354-7 7 Česko. Zákon č. 455/1991 Sb. ze dne 15.11.1991 o živnostenském podnikání. In Sbírka zákonů České republiky. 1991, částka 87 8 PELIKÁNOVÁ, Irena aj. Obchodní právo 1 díl. 2. vydání Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s. 2010. část druhá, Osoby v podnikání, Kapitola II Podmínky podnikání, Oddíl 1, Živnostenské podnikání, s. 305-321, ISBN 978-80-7357-525-0

7

zákona vyloučeno, tedy není dle § 3 živnostenského zákona živností9. Takto podnikajícími subjekty jsou například lékaři, advokáti, znalci, auditoři, ale i banky, pojišťovny, obchodníci s cennými papíry, provozovatelé televizního a rozhlasového vysílání atd. Dále sem spadají i právnické osoby, která byly založeny na základě zvláštního zákona, jako například Český rozhlas. Naopak podnikatelem není stát ani jeho orgány. Podnikateli také nejsou fyzické osoby, jejichž výdělečná činnost není upravena v živnostenském zákoně, ani v žádném zvláštním předpisu. Jedná se například o výtvarníky, spisovatele10. 1.4. Osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je zapsána do evidence podle zvláštních předpisů Do čtvrté kategorie pak náleží pouze fyzické osoby, které provozují zemědělskou výrobu, jestliže jsou zapsány do evidence podle zákona č. 85/2004 Sb. o zemědělství ve znění pozdějších předpisů, kterou vedou obecní úřady11. Za zemědělskou výrobu se považuje hospodaření v lesích a na vodních plochách, zahrnující výrobu a prodej výrobků zemědělské výroby za účelem získání trvalého zdroje příjmů, jejich úpravu a jiné zpracování, příležitostné provádění prací a výkonů, které souvisejí se zemědělskou výrobou a využívají prostředky a zařízení sloužící k této výrobě. K provozování zemědělské výroby není potřeba zvláštního oprávnění. Právnické osoby, které provozují zemědělskou výrobu jsou podnikateli tehdy, pokud jsou zapsány v obchodním rejstříku12.

9

Autorský kolektiv, Obchodní právo, Meritum, ASPI, a.s. 2005, Kapitola 1.2.1 Podnikatel, s. 8, ISBN 8086395-90-1 10 DĚDIČ, Jan aj. , Obchodní zákoník komentář, Díl I. Praha : POLYGON 2002. Hlava I, Díl II, Podnik a obchodní jmění, s. 33. ISBN 80-7273-071-1 11 Autorský kolektiv, Obchodní právo, Meritum, ASPI, a.s. 2005, Hlava I, Kapitola 1.2.1, Podnikatel, s. 10, ISBN 80-86395-90-1 12 ŠTENGLOVÁ, Ivana; PLÍVA, Stanislav; TOMSA, Miloš aj. Obchodní zákoník komentář. 13. vydání Praha: C.H. Beck, 2010. Hlava první, Díl druhý, Podnik a obchodní jmění, s. 33, ISBN 978-80-7400354-7

8

1.5. Neoprávněné podnikání V souvislosti s pojmem podnikatele bych ráda zmínila i pojem neoprávněného podnikání. Nastává v případech, kdy fyzická nebo právnická osoba provozuje činnost mající znaky podnikání bez příslušného oprávnění, podnikání zakázané nebo podnikání nad rámec oprávněného podnikání13. Na jednání této osoby se pohlíží jako na platné jednání podnikatele se všemi důsledky, pokud tímto jednáním není někdo uveden v omyl a ten se pak dovolá neplatnosti tohoto úkonu dle §49a občanského zákoníku. 2. Jednání podnikatele Jednání je právní úkon, který je v souladu s právem, závislý na lidské vůli a s nímž je spojen vznik, změna nebo zánik subjektivních práv a povinností14. Jednáním podnikatele je jen právní jednání navenek, vůči třetím osobám s právními účinky. Takové jednání je nutno odlišit od rozhodování, řízení a obchodního vedení 15. Tyto pojmy obchodní zákoník též užívá, avšak jedná se o jednání uskutečněná uvnitř podniku podnikatele a tím i bez právních účinků vůči třetím osobám. Aby výše uvedené subjekty mohly jako podnikatelé fungovat, je pro ně důležitá zákonná úprava jednání, obsažena především v obchodním zákoníku, působící jako úprava speciální, vedle obecné, především co se zastoupení týče, obsažené v zákoníku občanském. Je nutné rozlišit, zda jako podnikatel jedná fyzická nebo právnická osoba a zda se jedná o jednání přímé, či nepřímé16. K tomuto se lze opřít o § 13 odst. 1 obchodního zákoníku, který zní: „Je-li podnikatelem fyzická osoba, jedná osobně nebo za ni jedná zástupce. Právnická osoba jedná statutárním orgánem nebo za ni jedná zástupce“.

13

Autorský kolektiv, Obchodní právo, Meritum, ASPI, a.s. 2005, Kapitola 1.3, Neoprávněné podnikání, s. 10, ISBN 80-86395-90-1 14 ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan aj. Občanské právo hmotné 1. 5. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2009. Hlava desátá, Právní skutečnosti, s. 116-149. ISBN 978-80-7357-468-0 15 ŠTENGLOVÁ, Ivana; PLÍVA, Stanislav; TOMSA, Miloš aj. Obchodní zákoník komentář. 13. vydání Praha: C.H. Beck, 2010,Hlava první, Díl čtvrtý, Jednání podnikatele, s. 33, ISBN 978-80-7400-354-7 16 Autorský kolektiv, Obchodní právo, Meritum, ASPI, a.s. 2005, Hlava I, Díl IV, Jednání podnikatele, s. 48, ISBN 80-86395-90-1

9

2.1. Jednání podnikatele - fyzických osob Fyzická osoba jako podnikatel jedná nejčastěji přímo, tedy osobně, přičemž je povinna ve všech právních úkonech týkajících se podnikání uvést označení, pod nímž podniká, tedy svou firmu nebo obchodní jméno, místo podnikání a IČO. Osobní jednání s sebou nese výhody, že podnikatel může přímo a bezprostředně ovlivnit výsledek jednání a směřovat tak k dosažení svého podnikatelského cíle17. Fyzická osoba jako podnikatel může jednat též prostřednictvím zástupce. Rozlišuje se zastoupení přímé a zastoupení nepřímé18. V případě přímého zastoupení jedná zástupce jménem zastoupeného, a práva a povinnosti tak vznikají přímo zastoupenému. V případě zastoupení nepřímého jedná zástupce svým jménem, avšak na účet zastoupeného. Právní následky jeho jednání nastávají zástupci a ten je poté převede na zastoupeného. Jednání v zastoupení je upraveno v občanském zákoníku, který dále rozlišuje zastoupení smluvní a zastoupení zákonné19.

2.1.1

Zastoupení smluvní

Smluvní zastoupení vzniká u fyzických osob na základě dohody o plné moci, přičemž zástupce musí být způsobilý k právním úkonům a jeho zájmy nesmí být v rozporu se zájmy zastoupeného. Dohoda o plné moci musí obsahovat rozsah zmocnění zástupce, tedy zda je oprávněn ke všem právním úkonům (plná moc generální) anebo jen k jednotlivému právnímu úkonu nebo několika přímo určených (plná moc speciální). Speciální plnou mocí je například prokura, která zmocňuje ke všem úkonům souvisejícím s provozem podniku a může být udělena i podnikatelem fyzickou osobou, za podmínky, že je zapsán do obchodního rejstříku. Nepřímo to vyplývá z §14 odst. 6 obchodního zákoníku, který stanoví účinnost udělení prokury ode dne zápisu do obchodního rejstříku. Pokud má zástupce za zastoupeného činit právní

17

Autorský kolektiv, Podnikání, Meritum, ASPI, a.s. 2007, Hlava I, Díl II, Jednání jménem podnikatele – fyzické osoby, s. 26, ISBN 978-80-7357-293-8 18 ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan aj. Občanské právo hmotné 1. 5. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2009. Hlava čtrnáctá, Zastoupení, s. 215-216. ISBN 978-80-7357-468-0 19 ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan aj. Občanské právo hmotné 1. 5. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2009. Hlava čtrnáctá, Zastoupení, s. 218-220. ISBN 978-80-7357-468-0

10

úkony, pro něž je předepsána písemná forma, musí i plná moc být dle občanského zákoníku písemná.

2.1.2

Zastoupení zákonné

Zákonné zastoupení nastupuje v případě, kdy fyzická osoba není způsobilá k právním úkonům. Jelikož živnostenský zákon i další právní předpisy upravující podnikání stanovují jako jednu z podmínek zahájení podnikatelské činnosti způsobilost k právním úkonům, je tento způsob zastoupení v případě podnikatelů vcelku ojedinělý. Uplatní se zejména v případě, kdy v průběhu podnikání fyzické osoby dojde ke ztrátě způsobilosti k právním úkonům rozhodnutím soudu, nebo v případě, že podnik nabude v rámci dědictví nezletilá osoba. V takovém případě však je možné pokračovat pouze se souhlasem soudu na návrh zákonného zástupce. Soud může také ustanovit zvláštního zástupce v případě, kdy jsou zájmy zákonného zástupce v rozporu se zájmy zastoupeného. 2.2. Jednání podnikatele - právnických osob K jednání podnikatele, tedy činit právní úkony právnické osoby, je oprávněn ve všech věcech statutární orgán, který je k tomu oprávněn smlouvou o zřízení právnické osoby, zakládací listinou, nebo zákonem. Jedná se o tzv. generální jednatelské oprávnění20.

2.2.1

Jednání statutárním orgánem

Kdo je statutárním orgánem, obecně určuje § 20 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož „je statutárním orgánem ten, kdo je oprávněn činit právní úkony právnické osoby ve všech věcech, a to buď na základě smlouvy o zřízení právnické osoby nebo na základě zakládací listiny, nebo na základě zákona“21. V obchodním zákoníku pak určují 20

Autorský kolektiv, Obchodní právo, Meritum, ASPI, a.s. 2005, Hlava I, Díl IV, Jednání podnikatele, s. 49, ISBN 80-86395-90-1 21 ŠTENGLOVÁ, Ivana; PLÍVA, Stanislav; TOMSA, Miloš aj. Obchodní zákoník komentář. 13. vydání Praha: C.H. Beck, 2010,Hlava první, Díl čtvrtý, Jednání podnikatele, s. 34, ISBN 978-80-7400-354-7

11

jednotlivá ustanovení, kdo je statutárním orgánem obchodních společností a družstev. U ostatních právnických osob – podnikatelů je statutární orgán určen zvláštním zákonem. Statutární orgán může být buď jedna fyzická osoba, například u společnosti s ručením omezeným, nebo více fyzických osob, jako například všichni společníci veřejné obchodní společnosti, nebo má právnická osoba orgán kolektivní jako je představenstvo u akciové společnosti a družstva22. Pokud je statutárním orgánem více osob, musí společenská smlouva nebo stanovy, či statut určit způsob jejich jednání, tedy zda může každá fyzická osoba jednat samostatně anebo se vyžaduje společné jednání několika z nich, popřípadě všech. Způsob, jakým osoby, představující statutární orgán, jednají, se zapisuje do obchodního rejstříku.23 Zákon však nevylučuje možnost jednat jménem podnikatele-právnické osoby ještě před zápisem do obchodního rejstříku. Oprávnění takto jednat je založeno totiž již samotným ustanovením ve statutárním orgánu, to znamená, buď jmenováním, nebo volbou. V takových případech se však klade důraz na tzv. „princip důvěry v zápis“ do obchodního rejstříku, který má chránit víru třetích osob. Pro právnickou osobu z toho tak plyne, že by takové jednání, např. již odvolaného člena statutárního orgánu avšak stále v obchodním rejstříku zapsaného, by pro ni bylo zavazující, pokud by se neprokázalo, že druhá strana o tomto faktu věděla. 24 Pak existují případy, jak vyplývá z § 13 odst. 5 obchodního zákoníku, kdy omezení rozsahu jednání statutárního orgánu ve stanovách, společenské smlouvě či jiných obdobných dokumentech nebo rozhodnutích orgánů právnické osoby, není vůči třetím osobám účinné, a to ani v případě, že bylo zveřejněno nebo třetí osoba o takovém omezení věděla25. Tímto omezením se myslí například podmínění oprávnění činit určité úkony pouze se souhlasem valné hromady. Je tak chráněn zájem třetích osob, protože i když by bylo statutárním orgánem učiněno jednání v rozporu s interním omezením, právnickou osobu by přesto zavazovalo. Avšak ten, kdo takto jednal, by pak nesl odpovědnost vůči právnické osobě, za kterou jednal.

22

Autorský kolektiv, Podnikání, Meritum, ASPI, a.s. 2007, Hlava I, Díl II, Jednání jménem podnikatele – právnické osoby, s. 27, ISBN 978-80-7357-293-8 23 Autorský kolektiv, Podnikání, Meritum, ASPI, a.s. 2007, Hlava I, Díl II, Jednání jménem podnikatele – právnické osoby, s. 27, ISBN 978-80-7357-293-8 24 Autorský kolektiv, Obchodní právo, Meritum, ASPI, a.s. 2005, Hlava I, Díl IV, Jednání podnikatele, s. 50, ISBN 80-86395-90-1 25 Autorský kolektiv, Obchodní právo, Meritum, ASPI, a.s. 2005, Hlava I, Díl IV, Jednání podnikatele, s. 49, ISBN 80-86395-90-1

12

V souvislosti s omezením jednání, bych se ještě pozastavila u § 13 odst. 4 obchodního zákoníku, který popisuje překročení působnosti jednáním statutárního orgánu, vybočující z předmětu podnikání právnické osoby. Pokud statutární orgán tak činil nad rámec jednání jemu svěřené nebo dovolené zákonem, není z takového jednání právnická osoba zavázána. V praxi je pak sporné, zda je zavázán statutární orgán sám. Nepřekročil-li zákonný rámec, jeho jednání zavazuje i právnickou osobu, za kterou jednal, i když tak činil mimo předmět podnikání26. Statutárním orgánem nebo jeho členem může být fyzická osoba starší 18ti let způsobilá k právním úkonům a bezúhonná ale i osoba právnická, což se může zdát sporné, i když to zákon nezakazuje, avšak v konečném důsledku jedná opět fyzická osoba, která je statutárním orgánem nebo jeho členem této právnické osoby27. Obchodní zákoník dále stanoví, že statutárním orgánem nebo jeho členem nemůže být ten, kdo tuto funkci vykonával ve společnosti, na kterou byl prohlášen konkurz, nebo byl insolvenční návrh zamítnut pro nedostatek majetku. Vztah mezi společností a statutárním orgánem je upraven přiměřeně podle ustanovení o mandátní smlouvě. Výkon funkce je osobní povahy a smlouva o výkonu funkce má obligatorně písemnou formu. Jak už jsem částečně zmínila výše, oprávnění statutárního orgánu jednat jménem podnikatele vzniká dnem jeho ustanovení, zápis do obchodního rejstříku má pouze deklaratorní povahu. Oprávnění jednat pak končí dnem uplynutí funkčního období, odvoláním nebo smrtí. Statutární orgán může také odstoupit, přičemž výkon funkce končí dnem, kdy odstoupení projedná orgán, který jej do funkce jmenoval. Toto se netýká osobních společností, kde je třeba změna společenské smlouvy. Obchodní zákoník však pamatuje i na takové případy, kdy dojde k jednání ještě před zápisem společnosti do obchodního rejstříku. Pokud tedy někdo takto jedná jménem společnosti, aniž by byla zapsána do obchodního rejstříku, je z takového jednání vázán sám. V případě jednání více osob jsou vázání společně a nerozdílně. Společnost, případně společníci, však takové jednání mohou do 3 měsíců od vzniku

26

DĚDIČ, Jan aj. , Obchodní zákoník komentář, Díl I. Praha : POLYGON 2002. Hlava I, Díl IV, Jednání podnikatele, s. 101. ISBN 80-7273-071-1 27 DĚDIČ, Jan aj. , Obchodní zákoník komentář, Díl I. Praha : POLYGON 2002. Hlava I, Díl IV, Jednání podnikatele, s. 94. ISBN 80-7273-071-1

13

společnosti schválit, a potom platí, že společnost je zavázána od počátku28. Zákon však již výslovně neuvádí, zda tím zároveň zaniká odpovědnost takto jednajících osob, nebo zda společnost k těmto závazkům přistupuje. Osobně bych se přiklonila k možnosti použít ustanovení §64, odst. 3, které ukládá povinnost statutárnímu orgánu informovat o schválení takového jednání účastníky těchto závazkových vztahů.29

2.2.2

Statutární orgán veřejné obchodní společnosti

Jelikož je veřejná obchodní společnost obchodní společností osobního charakteru, je pro ni osobní účast společníků, kteří ručí za závazky společnosti společně a nerozdílně celým svým majetkem, na obchodním vedení společnosti, ve které jsou společníci statutárním orgánem, typická. Statutárním orgánem jsou buď všichni nebo jen někteří společníci, či pouze jeden z nich, podle toho, jak stanoví společenská smlouva30. Pokud je společníkem právnická osoba, vykonává práva společníka statutární orgán této právnické osoby. I v takovém případě je ale v souladu se zásadou smluvní volnosti možné, aby společenská smlouva upravila jednání tak, že statutárními orgány budou pouze někteří společníci nebo jen jeden společník. Pokud tedy společníci pověří obchodním vedením jednoho nebo více společníků, ostatní těmito oprávněními nedisponují. Společníci mohou pověření odvolat, zde je třeba shody všech ostatních společníků. Na návrh kteréhokoliv společníka může pověření odejmout soud, pokud pověřený společník podstatným způsobem porušuje povinnosti spojené s obchodním vedením. Také způsob jednání je možné smluvně upravit. Není-li způsob jednání upraven, platí, že jedná každý společník samostatně. Jakákoliv omezení rozsahu jednání jsou zde vůči třetím osobám neúčinná.

28

Česko. Zákon č. 513/1991 Sb. ze dne 5.listopadu 1991, obchodní zákoník, § 64. In Sbírka zákonů, Česká republika. 1991, částka 98 29 Právní rozhledy 6/1995, s. 254 30 PELIKÁNOVÁ, Irena aj. Obchodní právo 1 díl. 2. vydání Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s. 2010. část druhá, Osoby v podnikání, s. 414-415, ISBN 978-80-7357-525-0

14

2.2.3

Statutární orgán komanditní společnosti

V rámci komanditní společnost ručí jeden nebo více společníků za závazky do výše svého nesplaceného vkladu zapsaného v obchodním rejstříku (komanditisté) a jeden nebo více společníků celým svým majetkem (komplementáři). Statutárním orgánem zde jsou všichni komplementáři, tedy neomezeně ručící společníci. Pokud nestanoví společenská smlouva jinak, jedná každý komplementář samostatně31. Pokud je komplementářem komanditní společnosti právnická osoba, jedná opět svým statutárním orgánem. Obdobně jako je tomu u veřejné obchodní společnosti, i u komanditní společnosti je možné zúžit oprávnění jednat jménem společnosti pouze na některé komplementáře. Jedná-li jménem společnosti komanditista, ručí za závazky společnosti ve stejném rozsahu jako komplementář, i když hlavním dlužníkem je společnost.

2.2.4

Statutární orgán společnosti s ručením omezeným

Na rozdíl od dvou předchozích typů obchodních společností, kde je volba statutárního orgánu omezena na okruh společníků, je volba statutárního orgánu, kterým je v tomto případě jednatel, plně v pravomoci valné hromady jako nejvyššího orgánu společnosti, s výjimkou prvních jednatelů, kteří jsou uvedeni ve společenské smlouvě. Zákon sice stanoví, že jednatelé jsou jmenováni z řad společníků nebo jiných fyzických osob. Zde je možné vycházet z určité preference zákonodárce, aby jednatelé byli jmenováni především z řad společníků, avšak pokud se tak nestane, není stanovena žádná sankce. Statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným je jednatel nebo více jednatelů32. Jménem společnosti jedná buď každý jednatel samostatně, pokud společenská smlouva nestanoví odlišný způsob jednání, například že jménem společnosti jednají společně dva, případně více jednatelů a to ve všech nebo jen v určitém okruhu záležitostí. Jak jsem uvedla již výše, způsob jednání musí být zapsán v obchodním rejstříku. Jakákoliv omezení jednatelského oprávnění, například výše 31

PELIKÁNOVÁ, Irena aj. Obchodní právo 1 díl. 2. vydání Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s. 2010. část druhá, Osoby v podnikání, s. 415, ISBN 978-80-7357-525-0 32 PELIKÁNOVÁ, Irena aj. Obchodní právo 1 díl. 2. vydání Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s. 2010. část druhá, Osoby v podnikání, s. 415, ISBN 978-80-7357-525-0

15

částky, do které mohou společnost zavazovat, nebo ustanovení potřeby k určitým rozhodnutím souhlasu valné hromady, je účinné pouze uvnitř společnosti, vůči třetím osobám však nikoliv. V rámci požadavků na jednatele, kromě těch obecných na každý statutární orgán, nesmí podnikat v oboru stejném nebo podobném oboru podnikání společnosti ani vstupovat se společností do obchodních vztahů. Dále nesmí zprostředkovávat obchody mezi společností a jinými osobami, účastnit se na podnikání jiné osoby jako společník s neomezeným ručením, ani vykonávat činnost jako statutární orgán nebo člen statutárního orgánu jiné právnické osoby se stejným nebo obdobným předmětem podnikání.

2.2.5

Statutární orgán akciové společnosti

Zbývá popsat statutární orgán posledního typu obchodní společnosti definované obchodním zákoníkem. Akciová společnost je společnost, jejíž základní kapitál je rozvržen na určitý počet akcií o určité nominální hodnotě, kde akcionáři neručí za závazky společnosti.33 Statutárním orgánem akciové společnosti je dle § 191 obchodního zákoníku představenstvo. Představenstvo je kolektivním statutárním orgánem stejně, jako je tomu u družstva a rozhoduje většinou hlasů určenou ve stanovách, jinak většinou hlasů všech členů, které má nejméně tři členy, což tedy neplatí, pokud se jedná o společnost s jediným akcionářem. Členové představenstva dále volí svého předsedu.. Každý člen představenstva jedná navenek, není-li jednání upraveno ve stanovách jinak. Způsob jednání se zapisuje do obchodního rejstříku. Představenstvo je voleno valnou hromadou, je ale přípustné upravit ve stanovách, aby představenstvo volila dozorčí rada. Členem představenstva může být pouze fyzická osoba starší 18ti let, plně způsobilá k právním úkonům a bezúhonná ve smyslu zákona o živnostenském podnikání a nenastala u ní skutečnost, jež je překážkou v provozování živnosti podle zákona o živnostenském podnikání. V případě, že člen představenstva tyto podmínky

33

Česko. Zákon č. 513/1991 Sb. ze dne 5.listopadu 1991, obchodní zákoník. In Sbírka zákonů, Česká republika. 1991, částka 98

16

nesplňuje, funkce mu nevznikne, i když o tom rozhodl příslušný orgán. Pokud ztratí člen představenstva tuto způsobilost v průběhu funkčního období, funkce zaniká. Člen představenstva nesmí podnikat v oboru stejném nebo obdobném podnikání společnosti ani vstupovat se společností do obchodních vztahů, zprostředkovávat nebo obstarávat pro jiné osoby obchody se společností, účastnit se v jiné společnosti jako společník s neomezeným ručením, nebo jako ovládající osoba jiné osoby se stejným nebo obdobným předmětem podnikání, vykonávat činnost jako statutární orgán jiné právnické osoby se stejným nebo obdobným předmětem podnikání. To neplatí, jde-li o koncern. Výkon člena představenstva má osobní povahu, člen představenstva se nemůže nechat zastoupit jinou osobou na základě plné moci. Takové jednání je neplatné, neplatnosti se může dovolávat jak třetí osoba, tak společnost sama. Dozorčí rada je oprávněna svolat valnou hromadu, jestliže to vyžadují zájmy společnosti, člen dozorčí rady také zastupuje společnost v případě soudního nebo jiného řízení proti členu představenstva. Akcionáři nemohou jménem společnosti jednat vůbec.

2.2.6

Jednání dalších právnických osob

U ostatních podnikatelů – právnických osob je jednání upraveno ve zvláštních zákonech. Jen okrajově uvedu, že u státního podniku to může být ředitel, u občanských sdružení pak výkonný výbor. 2.3. Jednání prostřednictvím zástupce Stejně jako fyzické osoby, mohou i právnické osoby jednat prostřednictvím zástupce, kterého si ustanoví statutární orgán. Platí zde stejné dělení zastoupení na přímé a nepřímé a smluvní a zákonné jako u fyzických osob. V případě přímého zastoupení jedná zástupce jménem právnické osoby a svými úkony zakládá práva a povinnosti přímo právnické osobě, v případně zastoupení nepřímého jedná jménem svým a na účet zastoupeného34.

34

PELIKÁNOVÁ, Irena aj. Obchodní právo 1 díl. 2. vydání Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s. 2010. část druhá, Osoby v podnikání, s. 416, ISBN 978-80-7357-525-0

17

2.3.1

Smluvní zastoupení právnických osob

Zástupce může jednat za právnickou osobu buď na základě udělené prokury, nebo stejně jako u fyzických osob na základě jemu udělené plné moci35. Zastoupený podnikatel se nazývá zmocnitel a osoba, která podnikatele zastupuje zmocněnec, který musí být způsobilý k právním úkonům a jeho zájmy nesmí být v rozporu se zájmy zastoupeného. Plnou moc je oprávněn udělit statutární orgán jak fyzické, tak právnické osobě, za podmínek uvedených v občanském zákoníku, přičemž za zmocněnou osobu je oprávněn jednat její statutární orgán. Plná moc musí být určitá, musí obsahovat rozsah zmocnění a zmocněnec musí jednat zpravidla osobně, avšak pokud se účastníci předem dohodnou, může si za sebe ustanovit zástupce. Plná moc může být tedy dále udělena další osobě nebo i více osobám společně. Zánik plné moci se pak řídí opět obecnými ustanoveními občanského zákoníku a jako důvody zániku sem patří například provedení úkonu, pro který byla plná moc udělena, odvolání plné moci zmocnitelem nebo její vypovězení zmocněncem.

2.3.2

Zákonné zastoupení právnické osoby

Zákonné zastoupení může u právnické osoby vzniknout kromě ze zákona také z rozhodnutí statutárního orgánu. Ovšem zastoupení z důvodu nezpůsobilosti k právním úkonům dle § 26 občanského zákoníku zde nepřichází v úvahu, nýbrž se vztahuje jen na fyzické osoby. Občanský zákoník zná ale úpravu zákonného zastoupení prostřednictvím pracovníků nebo členů právnické osoby, za podmínek, že je to obvyklé vzhledem k jejich pracovnímu zařazení, nebo tak stanoví právní předpisy.36 Takovéto oprávnění tedy nikomu jinému vzniknout nemůže.

35

ŠTENGLOVÁ, Ivana; PLÍVA, Stanislav; TOMSA, Miloš aj. Obchodní zákoník komentář. 13. vydání Praha: C.H. Beck, 2010,Hlava první, Díl čtvrtý, Jednání podnikatele, s. 37-38, ISBN 978-80-7400-354-7 36 PELIKÁNOVÁ, Irena aj. Obchodní právo 1 díl. 2. vydání Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s. 2010. část druhá, Osoby v podnikání, s. 417, ISBN 978-80-7357-525-0

18

2.4. Jednání vedoucího organizační složky nebo odštěpného závodu Jednání takového vedoucího představuje zvláštní formu zákonného zastoupení bez zvláštního zmocnění37. Vedoucí organizační složky podniku, který je zapsán do obchodního rejstříku, je zmocněn činit za podnikatele veškeré právní úkony týkající se této složky. Do obchodního zákoníku může být zapsán pouze jeden vedoucí organizační složky podniku38.

2.5. Prokura Prokura je zvláštní formou jednání, jde v podstatě o tzv. nejširší obchodní plnou moc, jelikož podnikatel udělením prokury prokuristu zmocňuje ke všem právním úkonům, k nimž dochází při provozu podniku i k těm, ke kterým je jinak zapotřebí zvláštní plná moc.39 I u prokury bychom omezení našli, a to v absenci oprávnění zcizovat a zatěžovat nemovitosti, pokud to není výslovně při udělení prokury určeno, pak toto omezení odpadá. Prokuristou může být pouze fyzická osoba, nikoli osoba právnická. Prokuru lze však udělit více osobám, přičemž se stanoví způsob jejich jednání. Prokura vzniká dnem zápisu do obchodního rejstříku, to znamená, že ji mohou udělit pouze podnikatelé již v obchodním rejstříku zapsaní. Podobně jako u statutárního orgánu její omezení vnitřním předpisem nemá účinky vůči třetím osobám. Samotný rozsah prokury je stanoven v zákoně. Prokura zaniká dle obecných ustanovení občanského zákoníku o zániku plné moci. Ovšem je třeba věnovat pozornost tomu, že prokura nezaniká výmazem z obchodního rejstříku, nýbrž jen pozbývá účinnosti, čímž se opět chrání třetí osoby, v případě, že o zániku prokury nevěděla. Ani smrtí podnikatele prokura nezanikne, pokud podnikatel nestanovil, že má trvat pouze za jeho života.

37

Autorský kolektiv, Podnikání, Meritum, ASPI, a.s. 2007, Hlava I, Díl II, Jednání jménem podnikatele – právnické osoby, s. 28, ISBN 978-80-7357-293-8 38 Česko. Zákon č. 513/1991 Sb. ze dne 5.listopadu 1991, obchodní zákoník. In Sbírka zákonů, Česká republika. 1991, částka 98 39 Autorský kolektiv, Podnikání, Meritum, ASPI, a.s. 2007, Hlava I, Díl II, Jednání jménem podnikatele – právnické osoby, s. 28, ISBN 978-80-7357-293-8

19

Na závěr je třeba ještě zmínit způsob jednání. Zákon přímo vyžaduje, aby k obchodní firmě podnikatele připojil prokurista dodatek se svým podpisem, že jedná jako prokurista, aby z jeho jednání bylo zřejmé, že jedná jako prokurista40. 2.6. Jednání podnikatele dle § 15 a jednání jiné osoby dle § 16 obchodního zákoníku V prvním z výše uvedených paragrafů, §15 obchodního zákoníku, je uvedena vedle již zmiňovaných vedoucích organizačních složek a odštěpného závodu, druhá skupina speciálně upravených zákonných zástupců41. Jedná se především o zaměstnance, kteří v rámci svých kompetencí mohou činit úkony, které jsou se stanovenou funkcí obvykle spojeny. Zde se vlastně jedná o obchodní plnou moc vyplývající přímo ze zákona. Avšak nemusí se jednat pouze o zaměstnance, jelikož z uvedené právní úpravy vyplývají pro tento druh jednání dvě podmínky. Musí jednat osoba pověřená určitou činností, aniž by nutně byla v zaměstnaneckém či obdobném vztahu k podnikateli, a činnost musí být činností při provozu podniku. Pověření v zákoně blíže specifikováno není a tak se v praxi většinou vychází ze skutečného stavu. Pověřenou činností se pak rozumí právní úkony, k nim při činnosti, kterou byla osoba pověřena, obvykle dochází42. Shrnuto, může se jednat vlastně o jakoukoliv fyzickou osobu způsobilou k právním úkonům, která byla pověřena určitou činností související s provozem podniku. Dle § 16 však mohou podnikatele zavazovat i jednání dalších osob v jeho provozovně.43 Není k tomu zapotřebí zvláštního oprávnění například v podobě plné moci. Jinou osobou se myslí, osoba, která není běžně oprávněna k jednání jménem podnikatele. Ale v případě, že dojde k jednání v provozovně podnikatele a nastane skutečnost, že třetí osoba neví, že jedná s osobou neoprávněnou, je takovéto jednání pro

40

Autorský kolektiv, Obchodní právo, Meritum, ASPI, a.s. 2005, Hlava I, Díl IV, Jednání podnikatele, s. 53, ISBN 80-86395-90-1 41 ŠTENGLOVÁ, Ivana; PLÍVA, Stanislav; TOMSA, Miloš aj. Obchodní zákoník komentář. 13. vydání Praha: C.H. Beck, 2010,Hlava první, Díl čtvrtý, Jednání podnikatele, s. 52-54, ISBN 978-80-7400-354-7 42 ŠTENGLOVÁ, Ivana; PLÍVA, Stanislav; TOMSA, Miloš aj. Obchodní zákoník komentář. 13. vydání Praha: C.H. Beck, 2010,Hlava první, Díl čtvrtý, Jednání podnikatele, s. 53, ISBN 978-80-7400-354-7 43 Česko. Zákon č. 513/1991 Sb. ze dne 5. listopadu 1991, obchodní zákoník, § 16. In Sbírka zákonů, Česká republika. 1991, částka 98

20

podnikatele závazné. Je zde chráněna dobrá víra třetích osob, že se v provozovně podnikatele pohybují pouze osoby, které mohou za podnikatele jednat.

2.7. Jednání podnikatele na základě smlouvy o obchodním zastoupení Smlouva o obchodním zastoupení obsahuje závazek vyvíjet soustavnou činnost za účelem zprostředkování uzavírání smluv pro podnikatele44. Je zde obligatorně stanovena písemná forma. Osoba, která na základě této smlouvy jménem podnikatele jedná, se nazývá obchodní zástupce, který vyvíjenou činnost směřující k uzavírání určitého typu smluv odpovídající jeho předmětu podnikání nebo sjednávání a uzavírání obchodů jménem zastoupeného, a na jeho účet, provádí za úplatu. Jak vyplývá ze samotného ustanovení § 652 a násl. Obchodního zákoníku je obchodní zastoupení samostatnou podnikatelskou činností. Obchodní zástupce může, ale nemusí, jednat s právní závazností, tedy činit právní úkony jménem zastoupeného. V případě, že má dle smlouvy o obchodním zastoupení jménem zastoupeného smlouvy přímo uzavírat, řídí se práva a povinnosti přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě. Pak ale musí mít obchodní zástupce plnou moc45. 3. Podnikání ve sportu Podnikat se dá v různých oblastech a se stále se rozvíjejícími sportovními odvětvími a profesionalizací sportu není divu, že i právě v této, sportovní oblasti. Samozřejmě i zde je podnikání regulováno právem, i když konkrétně v České republice se zákonný rámec a vzájemná propojenost sportu a práva teprve postupně vyvíjí. V rámci podnikání ve sportu stojí na jedné straně sportovní organizace, které jsou u nás hierarchicky členěné a mají podobu občanských sdružení, a sportovní kluby, které jsou též buď občanským sdružením, či obecně prospěšnou společností, anebo právě

44

ŠTENGLOVÁ, Ivana; PLÍVA, Stanislav; TOMSA, Miloš aj. Obchodní zákoník komentář. 13. vydání Praha: C.H. Beck, 2010,Hlava druhá, Díl osmnáctý, Smlouva o obchodním zastoupení, s. 1336-1337, ISBN 978-80-7400-354-7 45 Autorský kolektiv, Obchodní právo, Meritum, ASPI, a.s. 2005, Hlava II, Díl XVII, Smlouva o obchodním zastoupení, s. 890, ISBN 80-86395-90-1

21

společností obchodní ve formě společnosti s ručením omezeným nebo akciové společnosti, na které bych se pro účely této diplomové práce v následujících kapitolách ráda zaměřila. Tyto představují zástupce kategorie podnikatele - právnické osoby. Druhou stranu pak reprezentují profesionální sportovci jako zástupci podnikajících fyzických osob.

Pro dokreslení uvádím obrázek č. 1 – Institucionální rámec sportu v ČR46

Mezinárodní sportovní svazy

Rada Evropy

Evropské sportovní svazy

Vláda ČR

Zastřešující občanská sdružení – př. Český svaz tělesné výchovy

MŠMT ČR

Střešní občanská sdružení, české sportovní svazy

Krajské úřady

Krajské sportovní svazy

Mezinárodní olympijský výbor

Národní olympijský výbor (ČOV)

Sportovní klub nebo tělovýchovná jednota Obecní úřady Sportovní oddíl Občan

Sportovec

46

Kolektiv autorů. Otázky sportovního práva. Praha: Ústav státu a práva, 2008, s. 13. ISBN 978-80904024-1-6

22

3.1. Sport a právo Definice sportu je vymezena například v Evropské chartě sportu takto: „Sportem se rozumí všechny formy tělesné činnosti, které ať již prostřednictvím organizované účasti či nikoli, si kladou za cíl projevení či zdokonalení tělesné i psychické kondice, rozvoj společenských vztahů nebo dosažení výsledků v soutěžích na všech úrovních“.47 Dle pana M. Choutky zase definice sportu zní: „Sport je oblastí dobrovolné lidské činnosti, která uspokojuje potřeby sportovců a dalších účastníků. Ti se v ní realizují a nacházejí v ní všestranné a hluboké prožitky. Sportovec je v této činnosti nejen objektem, ale i subjektem svého zdokonalování, seberozvoje a sebevýchovy. Tím se stává sport a soutěžení neobyčejně účinným prostředkem všestranného rozvoje sportovce“.48 Přesto, že ve 20. století se začal sport vykonávat i jako povolání, mají definice sportu však stále svůj význam spíše vědecký či pedagogický, jelikož dosud nebyly zakotveny v našem právním řádu, kromě náznaku v zákoně o podpoře sportu (zákon č. 115/2001 Sb.), jež za sport považuje „všechny formy tělesné činnosti, které prostřednictvím organizované i neorganizované účasti si kladou za cíl harmonický rozvoj tělesné i psychické kondice, upevňování zdraví a dosahování sportovních výkonů v soutěžích všech úrovní.“A to i přes nemálo významné funkce a aspekty sportu. Kromě funkce zábavné, která se asi každému vybaví jako první, jelikož zahrnuje jak diváckou sekci, tak tu samotných sportovců, ať už rekreačních, organizovaných, či profesionálních, následuje funkce výchovná. Její přednosti spatřuji především v práci s mládeží, učení se respektovat určitá pravidla, vyhnout se některým negativním společenským vlivům, usměrnění lidské agrese. Může však v sobě skrývat i některá negativa, jako například boj s dopingem nebo výtržnictví diváků. To už ale částečně narážím na hranici, do jaké míry tuto funkci sport zvládne plnit sám o sobě v rámci své organizovanosti, a do jaké je potřeba právní regulace na místě. V neposlední řadě je nutné zmínit funkci mezinárodněorganizační a s ní související reprezentativní funkci. Ta se projevuje především tedy na vrcholných mezinárodních sportovních akcích, kde se skrze své sportovce prezentují jednotlivé státy v různých sportovních odvětvích. A ačkoli si národní svazy na základě mezinárodně stanovených limitů, sami rozhodují, koho na zmíněné akce vyšlou, tyto se už bez právního rámce na mezinárodní úrovni 47 48

Evropská charta sportu, čl 2 a). 1992 Choutka, M.: Sport a společnost, s. 15. Praha: Olympia, 1978

23

neobejdou. Zde lze tedy spatřovat jistý společný znak funkce práva, jako snahy o integraci

do

větších

právních

celků

v rámci

Evropské

unie

s právě

49

mezinárodněintegrační snahou funkce sportu . Pokud jde o jednotlivé aspekty, tak bych vedle těch organizačních, smluvních, odpovědnostních, zdravotních, ještě v souvislosti s tématem této práce zmínila aspekt hospodářský.

Ten

totiž

zahrnuje

ekonomické

zajištění

sportu,

především

prostřednictvím specifických institucí určených pro realizaci sportovních aktivit, plynoucí právě z podnikání například z reklamní činnosti50. Jak však spolu právo a sport souvisí? V dnešní době je snad vyloučeno, aby nějaký ohraničený útvar, jako například stát, fungoval bez jakéhokoli právního rámce 51. Naopak v civilizované společnosti, kde sport patří k její sociální kultuře, je běžná jeho regulace vlastními pravidly. To znamená, že jisté konstitutivní vazby tu chybí a působením práva není podmíněna ani samotná jejich existence. Přesto tu propojenost existuje, i když je na sportovní odvětví často pohlíženo jako na autonomní říši, kde společenské vztahy úpravě právními normami nepodléhají. Stále však platí, že nejsou-li sportovní normy normami právními, nesmí být s právem v rozporu. A podle mého názoru z důvodu širokého spektra, které sportovní oblast obsahuje, je zde určitý právní rámec zastřešující celkovou oblast potřebný. Zejména tam, kde může nastat případ jisté duplicitní úpravy, jak sportovními pravidly, tak právními. Například v možnosti přezkumu rozhodnutí sportovních organizací soudy. Soudní praxe se víceméně zasahování do jejich „autonomie“ straní, avšak alespoň v některých oblastech, například u pracovních smluv sportovců u těchto organizací, je snad

právní

příslušnost

nesporná.

Kromě

toho,

už

již

ze

zmiňované

mezinárodněorganizační funkce sportu, by měl mít stát zájem podílet se na dobrém fungování této oblasti. Sám si dále určuje prodej komerčních, mediálních práv, či zda se bude účastnit na zařazení nadnárodních lig, či akcí52. Každý stát si vytváří svůj obecný

49

Králík, M. Právo ve sportu. 1. vydání, s. 50. Praha: C.H. Beck, 2001. ISBN 80-7179-532-1 Kolektiv autorů. Otázky sportovního práva. Praha: Ústav státu a práva, 2008, s.16. ISBN 978-80904024-1-6 51 Králík, M. Právo ve sportu. 1. vydání, s. 6-7. Praha: C.H. Beck, 2001. ISBN 80-7179-532-1 52 Gardin, S.;Parrish, R.; Siekmann R.C.R. EU, sport, law and policy, s. 58. Cambridge University: T.M.C. Asser Institut, 2009 50

24

legislativní rámec pro působení a existenci veřejných institucí, včetně těch sportovních, jejichž vnitřní normy nesmí být v rozporu s těmi obecnými právními normami.53 Je však tedy legislativní rámec v podobě jisté regulace potřebný ve sportovní oblasti? Vzhledem k tomu, že se sportem spojené aktivity se odehrávají ve společenském rámci, kde společenské vztahy hrají důležitou roli, jsem toho názoru, že požadavky regulace jsou na místě. Samozřejmě, že je třeba zohlednit míru vhodnosti a účelnosti takové regulace, přičemž se dá vycházet z posuzování veřejného zájmu jako výchozí kvality regulativní potřeby na straně jedné, a principu proporcionality na straně druhé.54 To znamená zvolit vhodné normativní nástroje, jak jsem již výše uvedla jako zastřešující rámec, a zároveň ponechat uspořádání si vnitřních poměrů na samotných sportovních organizacích. Dalším argumentem by mohl být dosah samotné regulace, který je u sportu poměrně krátký. To předmět právní regulace je širší a koneckonců částečně pokrývá i sportovní oblast. Společným rysem jak u sportu, tak u práva, je pak působení regulativů navenek i dovnitř, které mají za cíl odstranění zjištěných nedostatků a zlepšení regulačních vlastností systému.55 Například úprava jednotných pravidel při průběhu sportovních utkání, aby byla zvýšena bezpečnost hráčů. Okruhy regulace sportovní činnosti jsou především dva základní, a to jednak vnitřní organizace instituce, a jednak pravidla provozování vlastních sportovních aktivit.56 Vnitřní organizace představuje v zásadě samosprávnou organizační strukturu, do které je ze strany státu na základě práva zasahováno v rámci dozoru nad nakládáním s veřejným rozpočtem a při namítaném porušení základním práv, například právě v obchodněprávních vztazích. Do vnitřní organizace patří především jednotlivé statuty, organizační řády apod. Pravidly provozování vlastních aktivit se rozumí typicky pravidla jednotlivých sportovních her. Tato zůstávají plně v režii sportovních organizací, jak národních, tak mezinárodních. Do styku s právem se pak dostávají v rámci odpovědnostních vztahů při jejich porušení nebo překročení.

53

Kolektiv autorů. Otázky sportovního práva. Praha: Ústav státu a práva, 2008, s. 17. ISBN 978-80904024-1-6 54 Kolektiv autorů. Otázky sportovního práva. Praha: Ústav státu a práva, 2008, s. 19. ISBN 978-80904024-1-6 55

KRÁLÍK, M. Právo ve sportu. 1. vydání, s. 10. Praha: C.H. Beck, 2001. ISBN 80-7179-532-1 Kolektiv autorů. Otázky sportovního práva. Praha: Ústav státu a práva, 2008, s. 19. ISBN 978-80904024-1-6 56

25

V této souvislosti se rozlišuje sportovní činnost v širším smyslu a sportovní činnost v užším smyslu. Sportovní činnost v užším smyslu vlastně zahrnuje výše uvedenou kategorii sportovních pravidel, včetně těch disciplinárních. Výlučná právní regulace zde tedy dopadá jen na úzkou část, a to kromě na odpovědnostní vztahy, přímo například na rozhodování o zákazu činnosti určitého sportu. Ovšem mohou nastat případy, kdy na jedné straně existuje sportovní pravidlo dopadající na konkrétní situaci a na straně druhé pro tu samou situaci byla vydána speciální právní norma, upravující ji též. Vzniklé situace lze řešit několika způsoby, zejména je však v zájmu kvality a přehlednosti úpravy sportovní i právní obecně, aby duplicitním normám bylo spíše předcházeno. Bylo by možné, aby sportovní úpravu převzala kompletně úprava právní, což ovšem vzhledem k zaběhlé dlouhodobé praxi není podle mého názoru nejvhodnější řešení. Sportovní činnost v širším smyslu pak zahrnuje přes statuty a organizační řády i nepsaná pravidla, jakými jsou sportovní obyčeje a zvyklosti, například pravidla fair play. V tomto širším rámci je i větší prostor pro právní regulaci, například se stále problémovým výtržnictví fanoušků na stadionech. Navíc zde existuje i propojenost mezi veřejnými orgány a sportovními organizacemi, kde je například nutná úprava různých dotací. Každopádně jak na právo, tak na sport působí různé společenské jevy, každý samozřejmě jinou měrou. Například ekonomika a sport jsou společně právu přímo podřízeny, a to především co se obchodních činností řídících pohyb zboží a služeb týká. Kdežto vztah ekonomiky a práva je na sportu nezávislý. Ten se totiž plně realizuje i v jiných oblastech, kupříkladu v zemědělství. A jako v každé moderní společnosti to alespoň bez základního právního rámce nemůže uspokojivě fungovat.

3.1.1.

Sportovní právo

Sportovní právo je ve světě uznávané jako samostatné odvětví, které se od těch obchodních do jisté míry odlišuje svým specifickým charakterem. 57 I když se někteří tomuto termínu vyhýbají a používají spíše spojení sport a právo. V anglické literatuře se pak objevuje pojem “sports law“, v německé “Sportrecht“. Z toho vyplývá, že sportovní právo není chápáno jen ve vnitrostátním měřítku, ale v širším mezinárodním spektru. O 57

BELOFF, M.J.; KERR, T.; DEMETRIOU M.; Sports law. Hart Publishing, 1999, str. 3-4

26

mezinárodněprávních aspektech sportu není pochyb, jelikož do něj proniká celá řada celospolečenských vlivů. Mezi prvními si podstatnou roli sportu uvědomili političtí aktéři, ekonomové, obchodníci a v souvislosti s takto rozšířeným polem působnosti postupně i právníci. Z hlediska mezinárodního práva jsou za nejvýznamnější vnější faktory považovány zejména otázky dopingu, práv sportovců a pravidel jejich účasti na soutěžích, řešení sporů, korupce, zaujatost rozhodčích a konečně i obchodní záležitosti.58 Sportovní právo je souhrn norem sui generis, které tvoří právní normy a ustanovení

upravující

dění

ve

sportovním

prostředí,

vydané

příslušnými

veřejnoprávními národními, popřípadě nadnárodními orgány, dále ustanovení normativního charakteru, vydávané samosprávnými orgány sportovních hnutí, též i nadnárodními, upravující vnitřní fungování včetně ustanovení postihující excesy a také obecně uznávané a dodržované zvyklosti ve sportu.59 V první řadě jde tedy o normy obecné povahy, u kterých však právě vzhledem ke své obecnosti nebyl sport příčinou pro jejich vydání. Dále pak právní předpisy obecné povahy, které obsahují normy aplikovatelné výlučně na sport, zahrnující sféru soukromého i veřejného práva. A v neposlední řadě může jít i o normy přijímané jen k úpravě sportovních aktivit, představujíc tzv. sportovní legislativu.60 Před rozvedením pojmu sportovní legislativy se ještě zmíním o principech sportovního práva, na kterých částečně současná úprava staví a dle kterých by se toto sportovní odvětví mohlo dále rozvíjet.61 Pro konkrétnější představu uvedu alespoň některé z nich, které se již částečně odráží ve výše uvedeném textu: a) princip hierarchie a souladnosti sportovního práva, týkající se především stupňovité struktury a vyváženosti jednotlivých norem sportovního práva; b) princip efektivnosti, aby byla vyrovnána pozornost, která je ke sportu jako takovému upírána, s právním odvětvím; c) princip souladu s mezinárodními normami; d) princip garance a ochrany, představující mechanismy sloužící k dosažení a prosazení zákonných práv ve sportovních vztazích; 58

NAFZIGER, J.A.R. International sports law. s. xiii Kolektiv autorů. Otázky sportovního práva. Praha: Ústav státu a práva, 2008, s. 24. ISBN 978-80904024-1-6 60 KRÁLÍK, M. Právo ve sportu. 1. vydání, s. 149. Praha: C.H. Beck, 2001. ISBN 80-7179-532-1 61 KRÁLÍK, M. Právo ve sportu. 1. vydání, s. 154-158. Praha: C.H. Beck, 2001. ISBN 80-7179-532-1 59

27

e) princip prevence; f) princip kvalitativní a kvantitativní korelace, kde by byla nalezena rovnováha mezi právními a mimoprávními normami upravující sportovní vztahy; g) princip

adekvátního

zajištění,

plynoucí

z potřeby

finančních,

institucionálních, organizačních potřeb; h) princip kontroly, založen na kontrolních mechanismech v podobě především nestátních orgánů, postihující negativní jevy v oblasti sportovního práva vznikající; i) princip vzdělání, a to jak funkcionářů, trenérů, tak sportovců samotných; j) princip vyvážených práv a povinností; k) princip komplexnosti, zaručující předcházení různým útržkovitým úpravám jednotlivých sportovních odvětví; l) princip obecnosti úpravy; m) princip normativní jistoty. Tyto by mohly být například podkladem i pro komplexnější úpravu v České republice. Sportovní činnost přeci jen nemůže být vykonávána v právním vakuu. V rámci legislativy fungují vedle sebe dvě roviny, a to obecná úprava se speciální a úprava mezinárodní a národní. V našem právním řádu bychom výslovně zakotvený pojem sportu či práva na sport, kromě již zmiňovaného zákona o podpoře sportu, nenašli ani v Ústavě České republiky (zákon č. 1/1993 Sb.). Proto bývá obecně subsumován pod čl. 20 zákona č. 2/1991 Sb., Listina základních práv a svobod, který upravuje právo shromažďovací a dále pod hospodářská, kulturní a sociální práva. Jinak sportovní činnosti zastřešuje Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, které pro rok 2012 vydalo pod č.j. 18 813/201150 návrh odboru sportu na „Státní podporu sportu“ pro rok 2012, kde je zohledněna jednak stránka finančního zabezpečení a jednak všeobecná sportovní činnost. Z mezinárodních dokumentů bych pak v rámci sportovní legislativy uvedla Mezinárodní Charta tělesné výchovy a sportu z roku 1978, Evropskou chartu sportu z roku 1992 nebo dokumenty z evropské půdy jako například Evropská úmluva k diváckému násilí z toku 1985, Evropská antidopingová úmluva z roku 1989.

28

Zda výše jmenované dokumenty můžeme řadit pod prameny sportovního práva je poněkud diskutabilní, vzhledem k tomu, že ne všichni uznávají sportovní právo jako samostatné právní odvětví. Ale možná postupně se zdokonalující komplexnější úprava sportovní právo na samostatné právní odvětví pozvedne.

3.1.2.

Podnik a sport

Pojem sportovní podnik se v české literatuře nevyskytuje. Většinou se podnikem ve spojení se sportem myslí konkrétní závod, či soutěž, hlavně v oblasti motorismu. Podnikem však také můžeme rozumět některou z hospodářsky činných sportovních asociací nebo jednotlivé sportovní kluby. V tomto se pak musíme opřít o evropskou úpravu, která sice samotný sport ve svých smlouvách neupravuje, za to Evropský soudní dvůr se o některé definice již stačil postarat. Sport se svými ekonomickými, sociálními a kulturními aspekty považuji za součást hospodářského života. V rámci Evropské unie z toho vyplývá pravidlo, že pokud sport představuje komoditu hospodářské činnosti, pak podléhá v legislativě a soudnictví kompetencím orgánů Evropské unie.62 Tím pádem se sportu dotýkají i čtyři svobody: svoboda volného pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu. Ty se dotýkají obou skupin podnikajících ve sportu, na které se v práci zaměřuji, tedy jednak profesionálních sportovců jako podnikajících fyzických osob a jednak sportovních klubů s formou obchodní společnosti. Svoboda volného pohybu osob se týká zaměstnanců a osob samostatně výdělečně činných, jejichž podstatou je u zaměstnanců uzavírat pracovní poměr, a osob samostatně výdělečně činných podnikat na území celého společného trhu Evropské unie.63 Článek 18 Smlouvy o ES zní: „Každý občan má právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států s výhradou omezení a podmínek zakotvených v této smlouvě a v předpisech přijatých k jejímu provedení.“ Toto ustanovení má i přímý dopad na profesionální sportovce, kteří jsou buďto zaměstnáni u svých sportovních klubů nebo provozují sportovní činnost na základě živnostenského oprávnění64 nebo bez

62

KRÁLÍK, M. Právo ve sportu. 1. vydání, s. 217. Praha: C.H. Beck, 2001. ISBN 80-7179-532-1 TICHÝ, L. a kol. Evropské práv, s.343 a násl., Praha: C.H. Beck 1999 64 Česko. Zákon č. 455/1991 Sb. ze dne 15.11.1991 o živnostenském podnikání. In Sbírka zákonů České republiky. 1991, částka 87 63

29

něho, jako činnost, kterou vykonávají vlastním jménem, na vlastní odpovědnost a za účelem dosažení příjmu.65 Pro některá sportovní odvětví, jako je například fotbal, hokej, basketbal a další, je neodmyslitelné, že by výkonní hráči působili za své aktivní kariéry jen na území jednoho státu. Mají tak vzhledem k volnosti pohybu zaručený výběr možností, za předpokladu, že při přestupech, tzv. transferech, bude právo Evropské unie respektováno a dodržováno. Evropský soudní dvůr se k tomuto staví jasně. Jeho cílem je i v rámci sportovních vztahů zamezit diskriminaci a odlišnému zacházení s jednotlivými subjekty z důvodů jejich státní příslušnosti. Co se pak aplikace práva společenství na sport týče, dospěl zde k názoru, že je namístě, pokud provozování sportu s sebou nese ekonomickou činnost, která u vrcholového sportu rozhodně nechybí. Další svoboda, poskytování služeb, úzce souvisí s právem na podnikání. Článek 43 Smlouvy o ES zní: „V rámci níže uvedených ustanovení jsou omezení svobody podnikání pro příslušníky jednoho členského státu na území druhého členského státu zakázána. Stejně tak jsou zakázána omezení pří zřizování poboček nebo dceřiných společností jednoho členského státu na území druhého. Svoboda podnikání zahrnuje právo zahajovat a provozovat samostatně výdělečnou činnost, jakož i zřizovat a řídit podniky, zejména společnosti za podmínek stanovených pro vlastní příslušníky právem států, kde dochází k podnikání, pokud ustanovení o pohybu kapitálu nestanoví jinak.“ Pokud opět profesionální sportovci nebo v rámci této svobody i trenéři působí jako osoby samostatně výdělečně činné, mohou poskytovat služby ve sportovním odvětví. Od běžných zaměstnanců se pak odlišují většinou časově ohraničeným hlediskem, v kterém služby poskytují. Stejně tak je zaručena i svoboda podnikání v kterémkoli z členských států, čímž se nebrání společnostem podnikat ve sportovní oblasti i za hranicemi českého státu. V této souvislosti bych navázala na začátek této kapitoly s tím, že Evropský soudní dvůr definoval pojem podnik jako soubor osobních, věcných a materiálních faktorů, podřízených samostatnému právnímu subjektu, s nimiž je tento subjekt sleduje hospodářský účel. 66

65

Česko. Zákon č. 586/1992 Sb. ze dne 18.12.1992 o daních z příjmu. In Sbírka zákonů České republiky. 1992, částka 117 66 TICHÝ, L. a kol. Evropské práv, s.354-355, Praha: C.H. Beck 1999

30

K svobodě volného pohybu zboží patří materiální vybavení, bez kterého se žádná sportovní aktivita již neobejde, tedy i zde najde své uplatnění. Svobody volného pohybu kapitálu se ustanovení o sportu dotýkají spíše okrajově.67 Mohly by sem být zařazeny akce různých soukromých sponzorů ve sportovních klubech, či investice do podílení se na organizaci a realizaci velkých sportovních události.

3.1.3.

Případ Bosman

Na závěr celé kapitoly nemohu nezmínit jeden z prvních zajisté průlomových sporů známý jako případ Bosman68, který dal vědět o zásahu sportu a jeho pravidel do právní oblasti. Střetla se v něm jednak mezinárodní sportovní pravidla a evropské komunitární právo ale i rozpor mezi svobodou volného pohybu s pravidly profesionálního fotbalu. K seznámení s problematikou nejprve uvedu skutkový stav. Jean-Marc Bosman, profesionální fotbalista, občan členského státu Evropské unie Belgie, měl od r. 1988 uzavřenou profesionální smlouvu s belgickým klubem RC Liége, hrajícím 1. fotbalovou belgickou ligu. Tento kontrakt měl vypršet 30. 6. 1990 a zajišťoval mu měsíční příjem ve výši 120.000,- BEF (belgických franků). Krátce před zmíněným červnovým datem panu Bosamanovi klub nabídl smlouvu prodloužit o jeden rok s tím, že by mu však zajišťovala pouze čtvrtinový příjem, tedy pouze 30.000,- BEF z jeho původního dle smlouvy staré, což představuje minimum podle federálních předpisů královské belgické unie fotbalových asociací (URBSFA). Pan Bosman tuto smlouvu odmítl a byl v důsledku toho zapsán na listinu hráčů vhodných k přestupu, kteří jsou nabízeni jiným klubům za odstupné stanovené tabulkami národní asociace. Výše jeho odstupného byla stanovena na 11.743.000,- BEF. Žádný klub však o něj neprojevil zájem. Pan Bosman se dohodl zatím na působení ve francouzském klubu US Dunkerque z 2. ligy, tedy v jiném členském státě EU. Následně 27. 7 1990 byla uzavřena dohoda mezi klubem RC Liége a klubem US Dunkerque o provizorním transferu p.Bosmana na jednu sezonu

67

KRÁLÍK, M. Právo ve sportu. 1. vydání, s. 256. Praha: C.H. Beck, 2001. ISBN 80-7179-532-1 Rozsudek evropského soudního dvora ve věci C-415/93, Union Royale belge des sociétés de football association ASBL aj v. Jean-Marc Bosman z 15.12.1995, SbSD 1995-I, 4921 68

31

za 1.200.000,- BEF, splatných

poté, co Francouzská fotbalová federace obdrží

potvrzení o přestupu od URBSFA, bez kterého by p. Bosman ve Francii nemohl hrát. Dosavadní klub hráče RC Liége měl v moci uskutečnění celého transferu, avšak zapochyboval o solventnosti klubu US Dunkerque, nepožádal tak URBSFA o vydání potvrzení pro Francouzskou fotbalovou federaci, čímž p. Bosmana suspendoval a ten pak kvůli oběma neúčinným smlouvám celou sezonu nemohl nastoupit k žádnému soutěžnímu utkání. US Dunkerque by totiž zařazením hráče Bosmana jako neregistrovaného hráče do týmu riskoval vysoké pokuty.69 Evropský soudní dvůr se nejprve zabýval, zda jsou přestupová pravidla v souladu s právem EU a dále pak otázkou tzv. cizineckých klauzulí. Ty představují pravidla, která umožňují klubu nasadit do utkání omezený počet hráčů cizí státní příslušnosti, a to tři cizinci a navíc dva, kteří hráli bez přerušení alespoň po dobu 5 let v dotyčné zemi. Přestože o tato pravidla v tomto uvedeném případě primárně nešlo, měla by na p. Bosmana jako zahraničního hráče ve francouzském klubu dopad. Co se přestupových pravidel týká, ta byla před tímto případem nastavena tak, že pokud hráči skončila smlouva a chtěl odejít do jiného klubu, musel tento klub zaplatit týmu, ze kterého hráč odcházel poplatek za přestup, který je obhajován jak UEFA, tak fotbalovými týmy jako příspěvek na výchovu mladých talentovaných hráčů a k udržení určité rovnováhy mezi fotbalovými kluby. Evropský soudní dvůr posuzoval, zda tyto pravidla nebrání volnému pohybu pracovníku podle čl. 39 Smlouvy o ES. Soud zde došel ke zjištění, že profesionální a poloprofesionální fotbal spadá do hospodářské oblasti podle článku 2 Smlouvy o ES, a proto i hráči patří jako pracovníci pod ochranu článku 39. Navíc ESD zdůraznil, že je irelevantní, že přestupové pravidlo není vydáno státními orgány, ale orgány soukromoprávní povahy, jako jsou sportovní kluby nebo národní svazy, a že tato okolnost nemůže vyloučit dopad zmiňovaného článku 39, který zaručuje kterémukoli státnímu příslušníku členského státu EU právo opustit domovský stát a za účelem vykonávání hospodářské činnosti v jiném členském státě. Z toho však vyplývá, jak soud uvedl, že takto nastavená přestupová pravidla hráčům ve vykonávání tohoto práva brání. Vzhledem k tomu, že hráč je závislý na dohodě obou klubů a nemůže vlastně rozhodnutí o svém novém působení takřka vůbec ovlivnit, je to výrazný zásah do jeho práv v podobě jeho svobody pohybu. 69

HAMERNÍK, P. Sportovní právo s mezinárodním prvkem, s. 40. Praha: Auditorium 2007, ISBN 97880-903786-1-2

32

Pokud jde o posouzení cizinecké klauzule, porušují dle Evropského soudního dvora svobodu volného pohybu dle čl. 39 taktéž. UEFA, německá, italská i francouzská vláda sice namítaly, že omezení počtu hráčů slouží k udržení národního koloritu ligových týmů, a že bez těchto pravidel mohou nejbohatší týmy pak do utkání nasadit nejlepší hráče světa, soud však uvedl, že jakékoli omezení je možné pouze v případě neekonomických důvodů k dosažení sportovních cílů. To znamená, že lze vyloučit přítomnost cizích hráčů v případě zápasů národních reprezentačních týmů, nikoli však na ligové úrovni v jednotlivých zemích. Rovněž nelze souhlasit s námitkou, že pravidlo omezuje pouze počet hráčů nasazených v jednom zápase a nevztahuje se na hráče například na tréninku, zimní přípravě a podobně. Tento argument je zjevně irelevantní vzhledem k tomu, že účast hráče na soutěžním utkání je cílem jeho vykonávané sportovní činnosti a realizací jeho předchozí přípravy na tréninku a soustředěních. Rozsudek byl přijat s rozporuplnými reakcemi. UEFA, FIFA i další sportovní asociace se s rozhodnutím podřadit profesionální fotbal pod čl. 39 smiřovaly těžce, jelikož jimi bylo vnímáno jako necitlivé. Navíc se objevily názory, že zrušení poplatku za přestup zničí menší kluby, které jsou na těchto poplatcích závislé. K ničemu takovému však nedošlo. A to se v roce 1996 například UEFA dohodla s velkými evropskými kluby, že zrušení cizinecké klauzule bude na základě tzv. gentlemanské dohody platit ještě v průběhu stávajícího fotbalového ročníku.70 Reakce Komise EU na sebe nenechala dlouho čekat a pohrozila okamžitými sankcemi kubům, které by uvedené rozhodnutí nehodlaly respektovat. Naopak lze říct, že rozsudek měl na fotbal i pozitivní dopad. Zavedla se nová pravidla, kde se hráči po vypršení smlouvy u jednoho klubu stávají volnými hráči a mohou libovolně přestoupit do klubu jiného a i samotné kluby na tomto netratí, jelikož jim bylo přiznáno jakési odškodné v podobě výchovného za dobu strávenou s hráči v mládežnických kategoriích. Pro fotbalisty navíc absence přestupového poplatku pro ně znamená větší mzdy, vzhledem k tomu, že týmy, které je budou zaměstnávat, ho již nemusí platit. Navíc dále starší nebo méně kvalitní hráči si budou snáze hledat angažmá po skončení smlouvy. Budou si je moci dovolit například i méně bohaté kluby, jelikož částky za přestup totiž bývaly často nepřiměřeně vysoké a fakticky pak bránily těmto hráčům v pokračování kariéry. A obavy z rychlého nárůstu přestupujících hráčů mezi jednotlivými zeměmi se taktéž nenaplnily. Naopak, i zde se 70

KRÁLÍK, M. Právo ve sportu. 1. vydání, s. 232. Praha: C.H. Beck, 2001. ISBN 80-7179-532-1

33

dá sledovat pozitivní vliv rozhodnutí, jelikož v rámci možností hráčů z méně rozvinutých fotbalových zemí hrát v kvalitních klubech, se zlepšil herní projev reprezentací právě dříve fotbalově slabších zemí, a zvýšila se tak celkově úroveň na mezinárodním sportovním poli. Vzhledem k tomu, že je Česká republika součástí Evropské unie, dopadá toto rozhodnutí i na naše území. A obecně nejen na fotbal, ale i jiná, především kolektivní sportovní odvětví. Každopádně jeden z největších přínosů je spatřován v tom, že v uvedeném rozsudku došlo k jasnému oddělení právních norem od neprávních. A je třeba dodat, že se nejednalo o spor mezi normami vyšší právní síly a nižší právní síly, ale na jedné straně stály normy sportovní a na druhé normy právní. 71 Z toho vyplývá, že autonomie sportu nebo spíše vůle sportovních organizací si sportovní autonomii ponechat, není neohraničená. Evropský soudní dvůr tuto hranici vymezil, pojmenoval a zároveň určil i jistý rámec pro nahlížení na profesionální sportovce. 3.2. Profesionální sportovci Obecnou definici sportovce, či přímo vymezený tzv. status sportovce v českém právním řádu nenajdeme. První náznak uznání profesionality v oblasti sportu bylo v návaznosti na usnesení vlády ČSSR č. 361 z 19. prosince 1985 zavedení tzv. „statutárních smluv“, jejž představovaly zákonnou možnost dlouhodobého uvolnění pracovníka, tedy sportovce, pro výkon sportovní činnosti.72 Avšak takovými dlouhodobě uvolňovanými sportovci byli snad jen členové družstva první celostátní ligy fotbalu nebo první celostátní ligy ledního hokeje. Po změně režimu se sportovci stali již oficiálně profesionály a tomu se pak snažily přizpůsobit i sportovní řády a pravidla, které začaly přebírat standardy od vyspělejších evropských států. Přesto zůstal přístup státu k činnosti profesionálních sportovců nadále pasivní a nesystematický, omezoval se v podstatě jen na řešení aktuálních problémů.73 Sportovce můžeme tedy rozdělit na dvě základní skupiny, a to na profesionální a ty amatérské. Profesionál může být definován například dle stránek jednotlivých

71

KRÁLÍK, M. Právo ve sportu. 1. vydání, s. 236. Praha: C.H. Beck, 2001. ISBN 80-7179-532-1 KRÁLÍK, M. Zamyšlení nad tzv. sportovním právem, Právní rozhledy 10/1998, s. 485 73 SLUKA, T. Profesionální sportovec: právní a ekonomické aspekty. Praha : Havlíček Brain team, 2007, s. 69. ISBN 80-903609-5-5 72

34

sportovních odvětví jako osoba, která dělá sport výkonnostně či dostává finanční nebo jinou odměnu za propagaci loga, výrobku, služby, apod. jakékoliv společnosti během svého sportování (tj. pokud některý ze sportovců závodí na jiných akcích a obléká např. dres s logem společnosti, která ho za tuto propagaci finančně či jinak odměňuje nebo podporuje)74 nebo obecně jako osoba, která provádí určitou činnost, zvláště běžně nevýdělečnou, jako své povolání.75 Zpravidla tedy provozuje sport na základě smlouvy s určitým klubem nebo svazem, přičemž jeho příjmy převyšují výdaje vynaložené na sportovní činnost. Za amatéra můžeme pak označit osobu, která provozuje sportovní činnost pouze doplňkově jako zálibu a bez nároku na odměnu. Toto základní dělení ještě není zcela vyčerpávající, neboť zde existují také vrcholoví sportovci, kteří sice pobírají za své sportovní výkony různé odměny či dotace, tyto jsou však určeny na sportovní přípravu a zdaleka nepostačí k pokrytí veškerých životních nákladů. Proto obvykle kromě té sportovní, vykonávají ještě jinou, výdělečnou činnost, anebo jsou odkázáni na podporu svých rodičů. Proto bychom tuto skupinu mohli nazvat jakýmisi „poloprofesionály“.76 Další dělení pak vychází ze způsobu výkonu sportu, dle kterého rozeznáváme dvě velké skupiny, a to individuální sportovce a kolektivní.77 Individuální sportovci vykonávají sportovní činnost zpravidla samostatně a pod svým jménem, i když jsou většinou členové sportovního oddílu. Řadíme sem například atlety, tenisty, plavce. Naproti tomu sportovci kolektivních sportů jsou součástí sportovních týmů, bez kterých by svou sportovní činnost nemohli prakticky vykonávat. Každopádně každý sportovec musí respektovat komplexnost právních vztahů, které ohraničují jeho prostor působení. Jelikož domnívat se, že sportovní činnost slouží pouze k využívání volného času jako zájmová činnost nepřinášející s sebou žádné problémy je poněkud zkreslené, už jen například z pohledu daní.78 Záleží na tom, zda sportovci působí jako osoby samostatně výdělečně činné provozující živnost, osoby 74

Definice týmů, dostupné z WWW: Encyklopedie Vševěd. Profesionál. Dostupné z WWW: http://encyklopedie.vseved.cz/profesion%C3%A1l 76 SLUKA, T. Profesionální sportovec: právní a ekonomické aspekty. Praha : Havlíček Brain team, 2007, s. 21. ISBN 80-903609-5-5 77 SLUKA, T. Profesionální sportovec: právní a ekonomické aspekty. Praha : Havlíček Brain team, 2007, s. 20. ISBN 80-903609-5-5 78 Ing, Pelcl Luděk, Sportovci a sportovní činnost z pohledu daňových předpisů. Daně a právo v praxi 2005/7, dostupné také z WWW: 75

35

samostatně výdělečně činné (tzv. OSVČ) vykonávající nezávislé povolání nebo jako zaměstnanci.

3.2.1

Individuální profesionální sportovec jako živnostník

Jak jsem již výše uvedla, je pro profesionálního sportovce sport obživou. V tomto smyslu by se tedy mohlo v případě konání sportovní činnosti jednat o živnost, za podmínek uvedených v živnostenském zákoně.79 Individuální profesionální sportovec vykonává svou činnost se skutečnými znaky nezávislosti.80 Soutěží jako samostatná osoba, jeho tréninková příprava probíhá většinou individuálně. Sportovec sám nese náklady a je poživatelem příjmů plynoucích ze smluvních vztahů s provozovateli soutěží. Naplňuje tedy svou činností definiční znaky živnosti. Jelikož sportovní činnost není uvedena v negativním vymezení v § 3 živnostenského zákona, lze dovodit, že živností být může, pokud sportovec dosáhl věku 18 let, je způsobilý k právním úkonům a bezúhonný (tolik z obecných podmínek) a pokud má odbornou nebo jinou způsobilost, pakliže je vyžadována živnostenským zákonem nebo zvláštními předpisy (tolik ze zvláštních podmínek). Existují případy, a ne ojedinělé, kdy sportovec, který ještě zdaleka nedosáhl věku 18 let, se již pohybuje na vrcholové úrovni, přijímá dotace, sponzorské dary či zisky z reklam. Například u sportů, jako jsou krasobruslení, či gymnastika. Zde podmínky splněny nejsou a takoví mladí sportovci pak většinou uzavírají s kluby smlouvy dle občanského zákoníku. Dále vycházím z definice živnostenského podnikání uvedené již v první kapitole mé práce a k tomu se samozřejmě přidávají jmenované obecné a zvláštní podmínky pro provozování živnosti. Ta předpokládá šest základních prvků, jenž musí být kumulativně splněny. Soustavnost, odpovědnost a dosažení zisku, ty jsou sportovcem splněny. Určité nejasnosti bychom však mohli najít v samostatnosti a v provozování této činnosti vlastním jménem. Samostatností je třeba rozumět možnost osoby, která činnost provádí, rozhodovat podle vlastní úvahy o době a místě vykonávání činnost a o organizaci práce,

79

Česko. Zákon č. 455/1991 Sb. ze dne 15.11.1991 o živnostenském podnikání. In Sbírka zákonů České republiky. 1991, částka 87 80 SLUKA, T. Profesionální sportovec: právní a ekonomické aspekty. Praha : Havlíček Brain team, 2007, s. 70. ISBN 80-903609-5-5

36

bez zařazení do organizační struktury jiné osoby. Provádění činnosti vlastním jménem vyžaduje, aby osoba vykonávající činnost nejednala jménem někoho jiného.81 Sportovec však vystupuje na národních soutěžích pod hlavičkou svého mateřského klubu, který ho zpravidla na závody také nominuje a přihlašuje. Na mezinárodní úrovni pak tento úkol přebírá národní svaz, který sportovce nominuje na mezinárodní soutěže a mistrovství dle jeho aktuální výkonnosti a sportovec je povinen se těchto soutěží účastnit. Bez součinnosti klubu nebo svazu by tedy sportovní činnost na profesionální úrovni vůbec vykonávat nemohl. Sportovec se tak nemůže úplně svévolně rozhodnout, které soutěže se zúčastní a které nikoliv. Ovšem zatím jen úzká skupina sportovců, jako jsou například naprosto špičkoví tenisté nebo cyklisté, má možnost se od svého svazu oprostit a na vrcholových soutěžích pak vystupovat naprosto samostatně. Jejich účast na turnajích a závodech bývá pro organizátory z marketingového hlediska zpravidla velice výhodná a tito sportovci bývají na závody většinou přímo zváni, za což jim, bez ohledu na výsledek, náleží odměna. Nejsou tedy závislí na národním svazu a naplňují všechny znaky živnosti. Dle ust. §2 odst. 2 písm. b) zák.č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník můžeme tyto osoby považovat za podnikatele. Živnostenský zákon prostřednictvím nařízení vlády, kterým se tento zákon provádí,82 se dále jako jeden z mála právních předpisů přímo o sportovní činnosti zmiňuje. V seznamu volných živností v příloze č. 4 k živnostenskému zákonu nalezneme pod bodem 74. obor Provozování tělovýchovných a sportovních zařízení a organizování sportovní činnosti. Co je obsahem tohoto oboru, stanoví nařízení vlády č. 278/2008 Sb., o obsahových náplních jednotlivých živností. Konkrétně jde o: o provozování sportovních zařízení; o organizování sportovních soutěží a propagaci sportu; o činnost agentů zastupujících sportovce; o činnost výkonných sportovců, příp. rozhodčích, provozovaná samostatně a za účelem dosažení zisku. K tomu je zde výslovně uvedeno, že obsahem činnosti není činnost trenérů ani činnost

81

ŠTENGLOVÁ, Ivana; PLÍVA, Stanislav; TOMSA, Miloš aj. Obchodní zákoník komentář. 13. vydání Praha: C.H. Beck, 2010, s 1397. ISBN 978-80-7400-354-7 82 Nařízení vlády č. 278/2008 Sb., o obsahových náplních jednotlivých živností, příloha č.4,

37

amatérských výkonných sportovců. Sportovcům individuálních sportů v praxi bývají živnostenské listy vydávány a tím je tedy můžeme považovat za podnikatele ve smyslu mé práce.

3.2.2

Profesionální sportovec v kolektivním sportu

Profesionální sportovec v kolektivních sportech, jako je například fotbal, hokej, házená, je ve vztahu se sportovním klubem, velice často obdobném jako je vztah pracovněprávní. Hráči však neuzavírají pracovní smlouvu, ale smlouvu dle §51 občanského zákoníku. Takové smlouvy mají velice přesně definovány práva a povinnosti stran, přičemž velmi zřetelně zde bývá obsažen jistý prvek závislosti.83 Sportovec kolektivních sportů nesplňuje potřebné znaky samostatnosti, jelikož například už jen k tréninku i k soutěži potřebuje spoluhráče. Svou činnost neprovozuje vlastním jménem a na svou odpovědnost, nýbrž vystupuje jménem klubu a za výsledky klubu nenese žádnou přímo odpovědnost. Živností jeho sportovní činnost není. Hráč tedy reprezentuje určitý klub a vystupuje jeho jménem, přičemž se zde vyskytují prvky závislé činnosti, zejména tím, že podepisuje smlouvu s právnickou osobou, z níž pro něj vyplývá povinnost podřídit se při výkonu své profesionální činnosti pokynům jejích představitelů. Dále musí respektovat pokyny vedení sportovního klubu a jeho trenérů při tréninkové činnosti a soutěžích, podřídit se stanovenému časovému a organizačnímu režimu mužstva, případně poskytnout možnost využít své osoby k reklamním účelům. Nemůže sám rozhodovat o tom, jakým způsobem bude sportovní činnost provozovat. Jak vyplývá ze zahraniční praxe, založení pracovněprávního vztahu mezi kolektivními sportovci a klubem se zdá být vhodnější. Avšak stejně jak je tomu u sportovců individuálních, uzavírání pracovněprávních vztahů není ani zde v České republice obvyklé a v podstatě se nevyskytuje. Kluby totiž v hráčských smlouvách popisují sportovce jako osoby samostatně výdělečně činné vykonávající nezávislé povolání, aby upřesnili jejich postavení a předešli tím možným nedorozuměním.84

83

SLUKA, T. Profesionální sportovec: právní a ekonomické aspekty. Praha : Havlíček Brain team, 2007, s. 70. ISBN 80-903609-5-5. 84 tamtéž, s. 71.

38

Sportovcům tak z uzavření hráčské smlouvy vyplývají další povinnosti, zejména povinnost podat daňové přiznání, či hradit pojistné na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti, důchodové pojištění a také pojištění zdravotní. K tomu bych ráda uvedla rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který se v jednom svém rozsudku85 vyjádřil k postavení hráčů. Krátce popíši skutkový stav případu. Stěžovatel, profesionální hokejista, tedy sportovec kolektivního sportu, si uplatnil ve svém daňovém přiznání cestovní náhrady na cesty z místa výkonu nezávislého povolání v Milevsku na zimní stadion HC Sparta Praha. Finanční úřad v Milevsku mu však tyto cestovní náhrady neuznal a vyměřil stěžovateli dodatečnou daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007 a současně stanovil povinnost zaplatit penále. Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí odvolal k Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích, které vydalo rozhodnutí o zamítnutí odvolání. Stěžovatel poté podal v zákonné lhůtě žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, která byla rozsudkem zamítnuta. Stěžovatel proto podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Jelikož stěžovatel vykonával jinou samostatně výdělečnou činnost a nebyl držitelem živnostenského oprávnění, kde by bylo uvedeno místo podnikání, dovodily finanční orgány, že pravidelným pracovištěm stěžovatele byl zimní stadion HC Sparta Praha. Z toho důvodu tak nemohl být na pracovní cestě, na základě níž by mohl uplatňovat výdaje na dosažení zdanitelných příjmů. Dle finančních orgánů se tak jednalo o výdaje na hráčovu osobní potřebu, nikoli o uplatnitelné daňové výdaje. Finanční ředitelství v Českých Budějovicích dále zpochybnilo věrohodnost evidence pracovních cest stěžovatele, protože považovalo za nepravděpodobné, že by po období téměř jednoho roku byl při každodenních jízdách ujet stejný počet kilometrů, jak stěžovatel vykázal. Navíc, jak je uvedeno v hráčské smlouvě, se klub stěžovatele zavazuje nést náklady spojené s přípravou hráče a s jeho účastí na utkáních a ostatních činnostech, taktéž tedy náklady na dopravu a ubytování. Z toho bylo tedy dovozeno, že klub měl hradit stěžovateli i náklady na dopravu na zápasy i tréninky. Krajský soud, na rozdíl od Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, posoudil obsah hráčské smlouvy jako obdobný smlouvě pracovní. Dle soudu se jednalo 85

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. listopadu 2011 , sp. zn. 2 Afs 16/2011, dostupný též z WWW: http://www.epravo.cz/top/clanky/cinnost-profesionalniho-sportovce-vykon-nezavislehopovolani-nebo-pracovnepravni-vztah-79923.html

39

o zastřený právní úkon, jelikož je třeba posuzovat skutečný obsah právního úkonu, ne pouze jeho formu. Na základě tohoto zjištění soud shledal, že Finanční ředitelství v Českých Budějovicích rozhodlo správně, když stěžovateli neuznalo jízdné z místa bydliště do sídla HC Sparta Praha. Nejvyšší správní soud však rozhodl jinak. Při posouzení závislé činnosti vyšel ze svých předchozích rozhodnutí, dle kterých k uzavření pracovněprávního vztahu má dojít především v zájmu osoby tuto činnost vykonávající, a dále že pokud se smluvní strany rozhodnou v souladu s obecnými principy smluvního práva, jakými jsou například smluvní svoboda, dobrá víra, nezneužití ekonomicky silnějšího postavení apod., do smluvního vztahu vstoupit a dojde k jeho skutečné realizaci, nejedná se o právní úkon zastřený. V projednávaném případě soud neshledal sebemenší důvod, proč by mělo být v zájmu stěžovatele (koneckonců i hokejového klubu) uzavírat pracovní smlouvu, resp. smlouvu obdobnou. Ani samotný zákoník práce status profesionálního sportovce ve své úpravě nezná. V rovině soukromého práva je tak možné volit mezi více alternativami smluvních úprav, což je plně ponecháno v režii smluvních stran. Ty si samy zohlední jejich výhody a nevýhody, i ve vztahu k daním. Povaha hráčské činnosti jistě zakotvení formou samostatné výdělečné činnosti nevylučuje. I když se pojmovému vymezení závislé činnosti velice blíží, nedosahuje její intenzity. Pro někoho je vcelku obtížné si představit, aby specifická činnost profesionálního sportovce odpovídala režimu zákoníku práce, jako jsou například nepřetržitý odpočinek mezi dvěma směnami, přestávky v práci na jídlo a oddech, dny pracovního klidu či práce přesčas. I způsob odměňování sportovců je značně odlišný a neodpovídá zcela koncepci zákoníku práce. Nelze proto vyloučit uzavírání i jiných než pracovněprávních smluv, o čemž svědčí i faktická situace, kdy je obecně akceptováno, že profesionální sportovec může působit též jako osoba samostatně výdělečně činná (OSVČ). Soud dále při svém posuzování činnosti sportovce vycházel přímo ze zákona o daních z příjmů, který říká, že výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů se od základu daně odečtou a že musí existovat určitá věcná a časová souvislost mezi příjmy a výdaji. Tuto souvislost soud zcela jasně viděl při cestě z bydliště stěžovatele na zimní stadion HC Sparta Praha, kde byla provozována

40

výdělečná činnost stěžovatele. Přičemž s dopravou vlastním silničním vozidlem počítá i zákon o dani z příjmů. Jelikož v českém právním řádu není obsažena žádná zvláštní právní úprava pro činnost profesionálních sportovců, je volba právní úpravy takového právního vztahu ponechána na dohodě stran. Nejvyšší správní soud tak potvrdil, že profesionální sportovci mohou vykonávat sportovní činnost, jakožto osoba samostatně výdělečně činná provozující živnost či osoba vykonávající nezávislé povolání dle § 7 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b) zákona o daních z příjmů.

3.2.3

Profesionální sportovci vykonávající nezávislé povolání

Zde bych ráda navázala na poslední větu předchozí kapitoly. Přesnější definici pojmu „nezávislé povolání“ v žádném z právních předpisů nenajdeme. Pozitivní definice by byla zřejmě velice obsáhlá a popisná, a proto ho zákon o dani z příjmů86 i další zákony vymezují negativně, a to jako povolání, které není živností ani podnikáním podle zvláštních předpisů. Jelikož v České republice neexistuje zvláštní předpis upravující sport jako podnikání, nelze sportovní činnost pod tuto část negativního vymezení nezávislého povolání zařadit. A jak je výslovně v zákoně o dani z příjmů řečeno, pod živnost sportovce, podle mého názoru, jak vyplývá shora uvedeného, však pouze kolektivní, taktéž nezařadíme, zbývá osoba samostatně výdělečně činná, která však není podnikatelem, stejně jako například spisovatelé, čili není ani vhodným předmětem zkoumání pro tuto práci. Ačkoli se tedy nejedná ani o závislou činnost ve smyslu zákoníku práce ,a jak už bylo řečeno, uzavírání pracovněprávních smluv se sportovci u nás nebývá, oproti praxi v oblasti profesionálního sportu v zahraničí, velmi obvyklé i přes skutečnost, že uzavřené smlouvy dle §51 občanského zákoníku obsahují výrazný prvek závislosti sportovce na národním svazu nebo sportovním klubu, ráda bych jeden příklad z českého prostředí uvedla. Snad jediným známým případem uzavíraní pracovněprávních smluv se sportovci jsou rezortní sportovní centra v České republice, kdy se sportovec stává zaměstnancem organizační jednotky zřízené orgánem státní správy. Taková rezortní 86

Česko. Zákon č. 586/1992 Sb. ze dne 18.12..1992 o daních z příjmů. In Sbírka zákonů České republiky. 1992, částka 117

41

sportovní centra vytvářejí zejména ministerstvo vnitra a ministerstvo obrany a příkladem může být Armádní sportovní centrum DUKLA. Činnost sportovce tedy lze zařadit pod definicí nezávislého povolání a v praxi to tak také často bývá, i když o jednosti mluvit nemůžeme. Skoro každé sportovní odvětví má ustálenou jinou právní úpravu uzavírání smluv mezi hráči a sportovními kluby. Tak například v extralize ledního hokeje, se jednotně a povinně užívá hráčská smlouva, která podléhá režimu obchodního zákoníku.87 Závazkový vztah mezi hráčem a klubem má povahu fakultativního obchodu podle § 262 odst. 1 obchodního zákoníku, smlouva je takzvaným inominátním neboli nepojmenovaným kontraktem dle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku.88 Hráčská smlouva pak obsahuje ustanovení o tom, že hráči jsou osobami samostatně výdělečně činnými. A jak jsem již uvedla, protože kolektivní sport nenaplňuje definiční znaky podnikání ani živnosti, je činnost takového sportovce považována právním řádem České republiky za výkon jiné samostatně výdělečné činnosti, a to výkon nezávislého povolání. S obdobným pohledem jako u hráčů ledního hokeje je na sportovní činnost nahlíženo i v profesionálním fotbalu, avšak s tím rozdílem, že profesionální hráčská smlouva fotbalisty je uzavírána dle občanského zákoníku.89 Odlišný přístup, což vím z vlastní dlouholeté zkušenosti, zastává Český svaz házené, který doporučuje svým klubům uzavírat s hráči pracovní smlouvy. Konečné rozhodnutí ale činí jednotlivé kluby, takže je s hráči většinou uzavřena dohoda o provedení práce nebo nepojmenovanou smlouvu podle § 51 občanského zákoníku.

87

Na stránkách asociace profesionálních klubů ledního hokeje je uveden vzor smlouvy, kterou musí kluby s hráči uzavřít, samozřejmě v rámci smluvní volnosti s jednotlivými odlišnostmi, avšak režim obchodního zákoníku je daný, dostupné z WWW: http://www.apklh.cz/wp-content/uploads/2011/08/Vzor-hracskesmlouvy.pdf. 88 ŠTENGLOVÁ, Ivana; PLÍVA, Stanislav; TOMSA, Miloš aj. Obchodní zákoník komentář. 13. vydání Praha: C.H. Beck, 2010, s. 915, ISBN 978-80-7400-354-7. 89 SLUKA, T. Profesionální sportovec: právní a ekonomické aspekty. Praha : Havlíček Brain team, 2007, s. 123. ISBN 80-903609-5-5.

42

3.3. Hráčští agenti Agent obecně kromě jiného znamená i jednatel nebo zástupce.90 Pokud pak bereme agenta ve vztahu ke sportu, jedná se o zástupce hráčů, jinak také řečeno o tzv. hráčské agenty. Aby takový agent mohl hráče opravdu zastupovat, musí splnit opět dané podmínky pro výkon jejich činnosti. Podle mého názoru, s přihlédnutím k výkonnosti některých světových hráčů, především fotbalistů a hokejistů, jde v rámci jejich nákupů jednotlivými kluby o velice lukrativní činnost, a to podnikatelskou. Hráčští agenti jsou podnikateli dle živnostenského zákona, jelikož i na ně, stejně jako na individuální profesionální sportovce, se vztahuje bod 74. přílohy č. 4 živnostenského zákona, který uvádí, že živností je činnost agentů a agentur zastupujících výkonné sportovce za účelem zajištění účasti na sportovních soutěžích a podobně. To se zdá být vcelku snadno splnitelné. Avšak jak už bylo několikrát zmíněno, díky rozličnosti ve sportu toto neplatí pro každé sportovní odvětví. Z dostupných pramenů tedy uvedu příklad fotbalových hráčských agentů. Vstup do oboru hráčských agentů je v současnosti regulován prostřednictvím licencí. Legislativní rámec je tvořen Mezinárodní federací fotbalových asociací (FIFA) a na národní úrovni směrnicí pro činnost agentů hráčů fotbalu vydanou Fotbalovou asociací České republiky (FA ČR).91 FIFA tak účelově upravila profesi hráčského agenta ve fotbale, aby ji učinila jednak oficiální a jednak aby zajistila kontrolu a regulaci činnosti těchto agentů.92 Podle její úpravy je agent hráčů „fyzickou osobou, která za úplatu zprostředkovává činnost hráčů fotbalu v klubech s cílem zajistit pro ně zaměstnání nebo činnost zaměstnání obdobnou na základě uzavření profesionálních smluv a která jedná s kluby o přestupech hráčů.“ Aby mohl agent danou činnost zprostředkovávat, potřebuje mít již zmiňovanou licenci. O tu může požádat v České republice každá bezúhonná fyzická osoba, která je státním občanem České republiky nebo žije nepřetržitě a oprávněně na území České republiky nejméně po dobu dvou let.93 Nesmím opomenout, že musí být uchazeč o licenci bezúhonný nejen

90

Encyklopedie Vševěd. Agent. Dostupné z WWW: http://encyklopedie.vseved.cz/agent+obecn%C4%9B. Tato směrnice byla přijata Výkonným výborem FA ČR dne 24. 3. 2010, je plně v souladu se směrnicí FIFA přijatou 29. října 2007 a je platná a účinná dnem 24. 3. 2010 92 SLUKA, T. Profesionální sportovec: právní a ekonomické aspekty. Praha : Havlíček Brain team, 2007, s. 117. ISBN 80-903609-5-5. 93 tamtéž s.118. 91

43

trestněprávně, ale i disciplinárně a nesmí pracovat jako funkcionář v mezinárodních organizacích FIFA, UEFA, v členských národních fotbalových svazích, ale ani v organizacích a společnost, které jsou se svazovými funkcemi spojeny. Pokud uchazeč splňuje tyto požadavky, může být připuštěn k písemné zkoušce, na základě jejího splnění a povinně uzavřené pojistky, která pokryje veškerá rizika s výkonem agentské činnosti spojená, mu je vydána licence hráčského fotbalového agenta. Po té je ještě uveden na oficiální seznam agentů FIFA, která ho zveřejňuje na svých webových stránkách. Nutno dodat, že tato licence je osobní, nepřevoditelná na nikoho jiného a je udělena na dobu neomezenou. Na základě licence by pak měl agent poskytovat především tyto služby, patřící pod činnost agentů dle živnostenského zákona. Pro konkrétnější představu tedy uvádím následující:94 o stěžejní oblast – podpora sportovních talentů, analýza transferových trhů (včetně osobního sledování jednotlivých utkání doma i v zahraničí), vyjednávání s fotbalovými kluby; o uzavírání smluv – navazuje na vyjednávací činnost s kluby, kdy je v zájmu i samotného hráče uzavřít pro něj co nejvýhodnější kontrakt, ze kterého má prospěch samozřejmě i jeho agent; o dlouhodobější starost o hráče, včetně plánování jeho kariéry – i když je cílem činnosti hráčského agenta vyjednat pro hráče výhodnou smlouvu, tím jeho úsilí nekončí a sleduje nadále hráče, přihlíží k vývoji jeho výkonnosti, promýšlí výhledy do budoucna v rámci trhu. K tomu, aby se mohl o hráče výše uvedenými způsoby starat, s ním musí mít uzavřenou platnou písemnou smlouvu, a to pouze dle standardního vzoru FIFA.95 Tato smlouva nemůže být uzavřena na dobu delší než dva roky, avšak vedle ní si smluvní strany mohou sjednávat ještě různé dohody včetně příloh ke smlouvě, pokud neodporují právnímu řádu České republiky. Zajímavostí je, že hráčům i klubům je zakázáno používat služeb osob, které nejsou držiteli licencí, kromě rodičů, sourozenců, manžela či manželky hráčů, ale i advokátů, na které se tento zákaz nevztahuje. V této souvislosti 94

SLUKA, T. Profesionální sportovec: právní a ekonomické aspekty. Praha : Havlíček Brain team, 2007, s. 117-118. ISBN 80-903609-5-5. 95 tamtéž, s.119.

44

se právě někteří advokáti rozhodli zastupovat profesionální sportovce sami, což se u licencovaných agentů nesešlo s kladným ohlasem. Pro ně je sportovní prostředí už tak dosti tvrdě konkurenční, zvlášť při ucházení se o zastupování českých hráčů, vzhledem k tomu, že jsme malá země a opravdu výkonnostně profesionálních hráčů na světové úrovni tu ve fotbale mnoho není. Navíc i hráčský agent musí znát právní přepisy například z oblasti občanského, obchodního, daňového i mezinárodního práva. To ovšem trochu nahrává do karet právě advokátům, kteří na nevoli hráčských agentů vpustit je na pole, převážně po dlouhou dobu jen jejich působnosti, reagují zárukou svých odborných znalostí v právní oblasti a tak argumentují nabídkou kvalitnějších služeb. Ať už je v tom vidina zajištění právní pomoci nebo zájem o oblast sportovního práva či ekonomicky stále atraktivnějšího působení, to už ponechám na svědomí každého z nich. Nyní se vrátím k formě uvedené smlouvy, která je přílohou Směrnice pro činnost agentů hráčů fotbalu. Jedná se o smlouvu nepojmenovanou, kterou v obecné rovině řadíme mezi smlouvy příkazního typu, kam patří smlouva mandátní, komisionářská smlouva, smlouva o zprostředkování, smlouva o obchodním zastoupení a smlouva kontrolní.96 Jelikož agent je podnikatelem na základě živnostenského oprávnění, bude se typ smlouvy o zastoupení řídit režimem obchodního zákoníku, a to dle ustanovení o tzv. relativních obchodech uvedených v § 262 odst. 1 obchodního zákoníku, s výjimkou smlouvy kontrolní, která podléhá úpravě bez ohledu na povahu jejích účastníků.97 V kapitole 2.7. jsem se věnovala smlouvě o obchodním zastoupení. Již samotný název nám může evokovat jistou podobu se smlouvou o zastoupení hráče agentem. Obchodní zástupce jedná jménem podnikatele a vyvíjí soustavnou činnost, která směřuje k uzavření smluv související s předmětem podnikání podnikatele. Agent se také snaží dosáhnout uzavření pro hráče co nejvýhodnější smlouvy, která se samozřejmě týká jeho sportovní činnosti. Ovšem problematické je zde nahlížet na fotbalové hráče jako na podnikatele. V kapitolách výše jsem dospěla k názoru, že je sice možné i kolektivního sportovce považovat za osobu výdělečně samostatně činou, ovšem v rámci nepodnikatelského, nezávislého povolání, kde v případě fotbalu není ani běžné

96

BEJČEK, J., ELIÁŠ, K., RABAN, P. a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky, 5. vydání. Praha: C.H.Beck, 2010, s. 395 an. ISBN 978-80-7400-337-0. 97 ŠTENGLOVÁ, Ivana; PLÍVA, Stanislav; TOMSA, Miloš aj. Obchodní zákoník komentář. 13. vydání Praha: C.H. Beck, 2010, s. 941-946. ISBN 978-80-7400-354-7.

45

uzavírání profesionálních smluv dle obchodního zákoníku, nýbrž občanského. Navíc agent s hráčem běžně úzce spolupracuje, bez jeho souhlasu prakticky smlouvu uzavřít nemůže, jak dokazuje i nedávno mediálně velice diskutovaná kauza plzeňského fotbalisty Václava Pilaře. Smlouva o zastoupení v sobě má znaky spíše smlouvy mandátní, především co se týče úplatnosti. Podobnost najdeme však i v ustanovení, kdy se mandatář zavazuje obstarat určitou obchodní záležitost uskutečněním jiné činnosti nežli právními úkony jménem mandanta, za což mu pak náleží odměna.98 I samotný obsah závazku, že je mandatář povinen postupovat s odbornou péčí a podle pokynů mandanta, předat mu veškeré informace, je prakticky náplní činnosti agenta v rámci své živnosti, který se tímto způsobem na základě k tomu potřebné licence o hráče stará. Platí i to, že agent jedná jménem hráče, kterého zastupuje, avšak k uskutečnění právních úkonů jménem hráče, se vyžaduje plná moc. Jak již bylo řečeno, patří mezi smlouvy příkazní také smlouva o zprostředkování, ve které se zprostředkovatel zavazuje k vyvíjení takové činnosti, která směřuje k příležitosti zájemce uzavřít smlouvu se třetí osobou.99 Agent takovouto činnost vyvíjí, vyjednává s kluby o různých možnostech, sleduje vývoj na trhu, avšak s tím rozdílem, že u zprostředkovatele se jedná o jednorázovou záležitost, za niž mu náleží provize. Kdežto činnost agenta je spíše dlouhodobého charakteru, i když smlouva se uzavírá povinně na dva roky, může dojít ke sjednání nejen opakovaně více možností, ale uzavření i několika smluv hráče s jinými kluby. I když tedy smlouva vykazuje některé znaky z uvedených příkazních smluv, pořád se jedná o smlouvu nepojmenovanou, kde v rámci smluvní volnosti záleží na dohodě stran, přičemž jednotlivá ustanovení nesmí odporovat právním předpisům. Samozřejmě z takové smlouvy vyplývají pro obě strany jistá práva a povinnosti. Jako příklad bych uvedla některá ustanovení z oficiálního vzoru FIFA: „Smlouva o zastupování musí obsahovat alespoň následující detaily, jako jsou jména obou stran, dobu trvání a odměnu náležící hráčskému agentovi, obecné platební podmínky, datum sepsání a podpisy všech stran. Smlouva o zastoupení musí výslovně stanovit, kdo a jakým způsobem hráčského agenta platí. Všechny zákony platné v České republice, 98 98

BEJČEK, J., ELIÁŠ, K., RABAN, P. a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky, 5. vydání. Praha: C.H.Beck, 2010, s. 398. ISBN 978-80-7400-337-0. 99 tamtéž. s. 406

46

musí být respektovány. Hráčský agent musí být vyplácen přímo a to výlučně svým klientem. Po uzavření příslušné transakce však hráč může dát písemné svolení klubu, aby agenta vyplácel za něj.“100 Kromě živnostenského oprávnění a potřebné licence je zde ještě jeden důležitý element ovlivňující činnost agentů, a to Kodex profesionálního chování hráčského agenta, jež musí být agentem dodržován, jak výslovně uvádí i Směrnice pro činnost agentů hráčů fotbalu.101 Ten například stanovuje pravidla, aby agent vykonával své povolání svědomitě, hájil a chránil zájmy hráčů, které zastupuje, a zároveň respektoval práva svých partnerů v jednání s třetími stranami. Na závěr si dovolím ještě pohled do budoucna. Jak uvádí jeden ze známých hráčských fotbalových agentů Dalibor Lacina ve svém článku102, FIFA zamýšlí zcela zrušit udílení licencí, což by znamenalo plnou liberalizaci vstupu do oboru. V případě deregulace by se pak práce fotbalového agenta stala snáze přístupnou a usnadnila by se tak možnost podnikání ve sportu širšímu okruhu osob. 3.4. Sportovní kluby Nad zařazením této kapitoly do mé práce by se mohli někteří možná podivit. V Česku panuje totiž povědomí o sportovních klubech jako občanských sdružení, což je nejjednodušší forma pro založení klubu jako právnické osoby za účelem výkonu sportovní činnosti, který je samostatným subjektem práva.103 Občanská sdružení podléhají úpravě právnických osob uvedené v občanském zákoníku a řídí se zákonem č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů.104 Sportovní klub jako občanské sdružení je založen na základě smlouvy, kterou podepisují minimálně tři osoby, kdy jedna musí být starší 18 let. Veškeré interní záležitosti se řeší pomocí stanov, které se navrhují a schvalují na ustavující schůzi a musí obsahovat tyto povinné údaje: přesný název klubu, sídlo, 100

ustanovení IV. Práva a povinnosti hráčských agentů, Článek 19 Smlouva o zastupování. Směrnice o činnosti hráčských agentů hráčů fotbalu 101 SLUKA, T. Profesionální sportovec: právní a ekonomické aspekty. Praha : Havlíček Brain team, 2007, s. 120. ISBN 80-903609-5-5. 102 Článek dostupný z WWW: http://www.economix.cz/clanek/hracsky-agent-dalibor-lacina-na-vsebonyho-wilfrieda-jsem-z-afriky-neunesl/866. 103 Kolektiv autorů. Otázky sportovního práva. Praha: Ústav státu a práva, 2008, s. 79. ISBN 978-80904024-1-6. 104 Česko. Zákon č. 83/1990 Sb. ze dne 29.3.1990 o daních z příjmů. In Sbírka zákonů České republiky. 1990, částka 19.

47

poslání klubu, nabývání a pozbývání členství, práva a povinnosti členů, určení orgánů klubu. Dále se takový klub musí registrovat jako občanské sdružení u Ministerstva vnitra ČR, které mu přiděli IČO. Ovšem pokud nejsou zapsané do obchodního rejstříku anebo nemají podnikatelské, například živnostenské oprávnění, nejsou podnikateli. Tím pádem ani předmětem mé práce. Přesto zařazení sportovních klubů je účelné. S rostoucí profesionalizací ve sportu, kdy do tohoto odvětví proudí stále více investic a finančních prostředků, není divu, že v dnešní době již většina, ne-li snad všechny sportovní kluby hrající nejvyšší soutěže mají formu obchodních společností, a to buď společnosti s ručením omezeným, nebo akciové společnosti. Ty se pak povinně zapisují do obchodního rejstříku a mají postavení podnikatele ve smyslu § 2 odst. 2 písm. a) obchodního zákoníku. Nutno podotknout, že se pohybujeme v rámci sportů kolektivních.

3.4.1.

Předmět podnikání sportovních klubů

Ačkoli jsme sportovní kluby ve formě obchodních společností zařadili mezi podnikatele, problematický se zdá být někdy pohled na jejich podnikatelskou činnost. Jde o to, že ve smyslu § 56 odst. 1 obchodního zákoníku,105 mohou být společnost s ručením omezeným a akciová společnost založeny za jiným účelem než podnikáním. Založení společnosti za účelem realizace sportu, opět odlišnou v jednotlivých odvětvích, může být totiž vnímáno, jako založení společnosti za jiným účelem než podnikáním.106 To by znamenalo, že její sportovní činnost by nebyla v takovém případě považována za podnikatelskou. I takové názory existují, především z důvodu absence podnikatelského oprávnění například v podobě živnostenského listu a přílišné abstraktnosti sportovní činnosti v rámci kolektivního sportu, pod kterou lze subsumovat vícero činností nepodnikatelského rázu. Já osobně s takovými názory nesouhlasím. Naopak se přikláním k tomu, že se ze sportu stává stále větší „byznys“ a tak úpravu předmětu podnikání i zakládání společnosti za takovým účelem vítám. Už jen z pohledu možnosti kontroly, i když omezené, čemu se kluby doopravdy věnují. Navíc jak jsem 105

Česko. Zákon č. 513/1991 Sb. ze dne 5.listopadu 1991, obchodní zákoník. In Sbírka zákonů, Česká republika. 1991, částka 98 106 Kolektiv autorů. Otázky sportovního práva. Praha: Ústav státu a práva, 2008, s. 81. ISBN 978-80904024-1-6.

48

v předešlých kapitolách zmiňovala, existuje mezi volnými živnostmi týkající se sportu živnost pod názvem provozování sportovních zařízení a organizování sportovních soutěží a propagace sportu. Otázkou může být, zda je takováto úprava dostačující. Když vezmu za příklad opět fotbal, dokážu si však dobře představit, zařazení provozování stadionu, organizování jednotlivých fotbalových utkání v rámci soutěže, ale i práci s mládeží jako propagaci fotbalu, právě pod tento bod. Další problematickou otázkou se zdá být, zda sportovní kluby vykonávají předmětnou činnost za účelem dosažení zisku. Samozřejmě si v první řadě představíme výchovu talentovaných hráčů a jejich následný prodej nejlépe do zahraničních velkoklubů. A co teprve když se tým zúčastní evropského poháru, kde už jen za každý postup do dalšího kola soutěže klub inkasuje nemalé částky. To se ovšem nedaří každému, proto se nehodí téma plně zobecnit. Nejvýznamnější část příjmů tedy tvoří především příjmy ze vstupného, z poskytnutí vysílacích práv a v neposlední řadě z reklamní činnosti, a to snad jen v ligách v daném odvětví nejvyšších. Podle mého názoru si sportovní klub může zvolit formu zcela dobrovolně, a pokud se bude věnovat převážně mládeži, či nebude dosahovat velkých úspěchů, je vhodné zůstat u občanských sdružení. Změní-li se situace v budoucnu, může klub pořád ještě svou formu změnit.

3.4.2.

Konkrétní příklady z jednotlivých sportovních odvětví

Spíše jako zajímavost uvedu konkrétní příklady předmětů podnikání jednotlivých vybraných sportovních klubů z různých sportovních odvětví.107

Fotbal: FC Viktoria Plzeň, a.s. se sídlem: Plzeň, Štruncovy sady 3, okres Plzeň – město IČ: 252 26 720 107

Informace k tomuto jsem získala ze stránek Ministerstva spravedlnosti, dostupné z WWW: https://or.justice.cz/ias/ui/vypisvypis?subjektId=isor%3a300002936&typ=actual&klic=uj6bms6W3zYWc70wjMLlgg%3d%3d, https://or.justice.cz/ias/ui/vypisvypis?subjektId=isor%3a340850&typ=actual&klic=t9YRfO1bW0zdzWyYKtF0bw%3d%3d, https://or.justice.cz/ias/ui/vypisvypis?subjektId=isor%3a553968&typ=actual&klic=%2bnp0xTdzUwtSqoDdqxtCew%3d%3d, a také ze stránek jednotlivých klubů, dostupné z WWW: http://www.hokej.cz/, http://www.gambrinusliga.cz/.

49

Předmět podnikání: -

sportovní činnost kopaná

-

koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej

-

zprostředkování obchodu a služeb

-

správa budov

-

provozování tělovýchovných zařízení sloužící k regeneraci a rekondici

-

reklamní a propagační činnost

-

opravy sportovních potřeb

-

zahradnické služby

-

úklidové služby

-

provoz parkoviště

-

opravy zemědělských strojů

-

pronájem nemovitostí a nebytových prostor včetně poskytování jiných než základních služeb

-

silniční motorová doprava osobní

Hokej: HC MOUNTFIELD a.s. se sídlem: České Budějovice, F. A. Gerstnera 7/8 IČ: 606 17 250 Předmět podnikání: -

poskytování tělovýchovných služeb

-

výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona

Házená: Sportovní házenkářský klub Louny, s.r.o. se sídlem: Louny, Čs. armády 383 IČ: 254 73 280

50

Předmět podnikání: -

organizování sportovních soutěží

-

poskytování tělovýchovných služeb

-

provozování tělovýchovných zařízení sloužící k regeneraci a rekondici

-

zprostředkování obchodu

-

zprostředkování služeb

-

reklamní činnost a marketing

-

velkoobchod

-

maloobchod se smíšeným zbožím

-

specializovaný maloobchod

Z uvedených příkladů z praxe jsou vidět určité odlišnosti, ale i některé shodné živnosti. I když nad některými se upřímně pozastavuji s otazníkem, jak mohou souviset se sportovní činností.

3.4.3.

Jednání sportovních klubů

Jelikož vycházím z formy sportovních klubů jako obchodních společností, vztahují se na ně jednotlivá ustanovení obchodního zákoníku upravující obchodní společnosti. Abych zůstala u příkladů uvedených v předchozí kapitole, po přečtení stanov hokejového klubu HC MOUNTFIELD a.s.108 , plně postačí v rámci jednání klubu a jeho vnitřní struktury poukázat na kapitolu 2.2 a její následující podkapitoly, kde se jednání statutárním orgánem v jednotlivých společnostech věnuji. Tak například právě českobudějovický hokejový klub má představenstvo o pěti členech a jako způsob jednání, který je zapsán i v obchodním rejstříku, má stanoven, že za společnost jednají vždy dva členové představenstva společně. Zajímavostí pro mne bylo, že má klub ve stanovách upravené postavení ředitele, který je vůči společnosti v zaměstnaneckém poměru. Nyní bych ještě zmínila způsob, jak kluby vystupují navenek, a to v rámci závazkových právních vztahů, do kterých vstupují při účasti ve sportovních soutěžích, 108

Stanovy klubu jsou veřejně přístupné ze Sbírky listin obchodního rejstříku, dostupné také z WWW: .

51

při jejich organizování, při přestupech sportovců, reklamě, sponzoringu, poskytování vysílacích práv. Zákon zde pro aplikaci třetí části obchodního zákoníku vyžaduje souvislost s podnikatelskou činností, ne souvislost s předmětem činnosti sportovních klubů.109 Proto se dá vycházet z úpravy uvedené v § 261 odst. 1 obchodního zákoníku. Jak už jsem uvedla výše, v hokejové praxi se podle tohoto ustanovení uzavírají smlouvy s profesionálními hráči, ve fotbale tomu tak není, používá se inominátních smluv dle občanského zákoníku. O jednotnosti se tedy opět mluvit nedá. Pokud se podívám na sponzorské smlouvy, ze kterých pro klub plynou podstatné příjmy, uzavírají se většinou též v podobě inominátních smluv ale dle § 261 odst. 1 nebo § 269 odst. 2 obchodního zákoníku. Nejedná se totiž o darování, jak by se někteří mohli domnívat, nýbrž zde plynou závazky pro obě smluvní strany. Sponzor se zavazuje poskytnout sponzorovanému klubu peněžní prostředky nebo jinou formu podpory a sponzorovaný se zavazuje propagovat při své činnosti obchodní jméno, produkty či jiné statky sponzora. I když je i v těchto příkladech úprava v jednotlivých sportovních odvětvích pestrá, musí se vždy vycházet z povahy smluvních stran a dbát na ochranu druhého kontrahenta jestliže není podnikatelem. S odkazem na Obrázek č. 1 ještě podotýkám, že sportovní kluby jsou podřízeny národní (jako např. ve fotbale ČMFS) i mezinárodní struktuře, jejichž sportovní pravidla a především organizační a disciplinární řády musí dodržovat. Takovým příkladem může být i dodržování antidopingových regulí vydávané nadnárodními sportovními organizacemi.110 Pokud se daný klub chce zúčastnit soutěže, kde je ovšem stanoven omezený počet klubů, musí mít většinou potřebnou licenci. To znamená, že sportovní soutěž není zdaleka tak otevřeně přístupná jako hospodářská soutěž pro jednotlivé soutěžitele.111

109

Kolektiv autorů. Otázky sportovního práva. Praha: Ústav státu a práva, 2008, s. 83. ISBN 978-80904024-1-6. 110 KOTZENBERG, J. Die Bindung des Sportlers an priváte Dopingregeln und private Schiedsgerichte, Band 8. Baden-Baden: Nomos Verlagsgesellschaft, 2007. s. 37. ISBN 978-3-8329-2774-5 111 tamtéž, s.90.

52

3.4.4.

Sportovní

kluby

jako

kapitálové

společnosti

v

Německu Na závěr kapitoly uvedu ještě krátký pohled k našim západním sousedům. V Německu představovaly ve sportu vykonávaném na profesionální úrovni sportovní kluby ve formě kapitálových společností spíše výjimky. Postupem času však hlavně díky dvěma faktorům začaly hojně přibývat. Mám na mysli faktory jako sportovní a s tím rostoucí hospodářský úspěch.112 I když si na jednu stranu nemůžeme amatérský sport jako předchůdce profesionálního úplně odmyslet, na druhou stranu se nemůžeme ani divit, že v době dlouhodobého sportovního úspěchu začaly kluby dávat přednost formě obchodní společnosti i přesto, že mnohdy pod sebou zaštiťují mládež a amatérské sportovce. Už jen ze společensko-kulturně sociálního hlediska se některé kluby díky svým vyrovnaným úspěchům staly fenomény ve svém odvětví. Jako příklad se hodí uvést házenkářský klub THW Kiel, který svou popularitou přesahuje, i na tak relativně méně známý sport, hranice Německa. A to s sebou samozřejmě nese přilákání fanoušků, tedy dostatek platících diváků, nové sponzory, zájem medií. Zde pak převládá názor, že úprava jako u amatérských klubů při pohledu na roční

obraty

těch

profesionálních

nepostačuje.

Oblíbenou

formou

je

tzv.

„Aktiengesellschaft“, neboli akciová společnost. I v Německu se však museli vypořádat s problematickou

otázkou

předmětu

činnosti

takovéto

společnosti.

Zvítězilo

přesvědčení, že na sportovní činnost u klubů hrajících nejvyšší soutěže nelze nahlížet jako na jejich vedlejší účel, ale že by měly být nazývány podnikajícími kluby ve smyslu soukromoprávní německé úpravy dle BGB.113 Pro mne však velice zajímavou informací byla ta, že dva známé fotbalové kluby s formou akciové společnosti, Bayern München a Borussia Dortmund oficiálně obchodují se svými akciemi na trhu. A to v Německu se příjmy společností nezveřejňují, jako je tomu u nás zvykem ve sbírce listin. Z hospodářského hlediska má Německo v úpravě sportovního práva náskok a zřejmě bychom se mohli i v lecčem inspirovat. Optimisticky však věřím, že postupem času se zkvalitní úprava i u nás s ohledem n přizpůsobení se tuzemskému prostředí.

112

SMILGIES, U. Erfolgsbeteiligungen von Spolrtlern und Trainern,Band 24. Baden-Baden: Nomos Verlagsgesellschaft, 2011. s. 25. ISBN 978-3-8329-6207-4 113 SCHERRER, U. Sportkapitalgesellschaften. Stuttgart: Richard Booberg Verlag, 1998. s.48. ISBN 3415-02515-2.

53

ZÁVĚR Snahou mé diplomové práce, bylo zjistit, do jaké míry lze sledovat zásah práva do sportovní oblasti. K tomu jsem postupovala systematicky, kdy jsem nejprve určila vymezení základních obchodněprávních pojmů, pod které se v průběhu práce snažím subsumovat i jednotlivé sportovní subjekty. Sport sám o sobě je velice specifickým odvětvím a zahrnuje pestré množství aktivit, pro které platí odlišná pravidla. Když k tomu ještě přidáme působení práva, může se zdát, že lze mluvit o jisté dvojkolejnosti. Po věnování celé kapitoly souvislostem sportu a práva a podniku, si myslím, že zde propojenost nepochybně existuje. Z důvodů profesionalizace a hospodářského vývoje ve sportu, již jeho zásah do běžného života nelze přehlédnout. Proto si myslím, že se bez právní úpravy neobejde. Dokonce se přikláním i k názorům, že lze považovat tzv. sportovní právo za samostatné právní odvětví, které sice nedosahuje zdaleka takových odborných rozměrů jako některá stěžejní právní odvětví typu právě obchodního, občanského, či trestního práva, ale jako relativně mladý obor se bude stále vyvíjet kupředu, čímž již teď budí zájem některých právnických odborníků. Mému hlubšímu zkoumání jsem pak podrobila skupinu profesionálních sportovců, hráčských agentů a sportovních klubů. Důležité se stalo dělení na individuální a kolektivní sport. Každé sportovní odvětví má sice svá vlastní pravidla, avšak nemyslím si, že je potřeba i samostatné právní úpravy pro každé z nich. Už jen ze zmíněného základní dělení se dá vcelku zdárně vycházet. Individuální sportovce jsem zařadila k podnikatelům podnikajícím na základě živnostenského oprávnění. Ti si obstarávají svou sportovní činnost samostatně, stejně tak se samostatně rozhodují, jakých soutěží se zúčastní, kdo je bude trénovat, kdo sponzorovat. Podobně si stojí i hráčští agenti, pro něž je jejich činnost v rámci starání se o hráče, sjednávání pro ně výhodných smluv též obživou. Zde k tomuto přistupují ještě sportovní pravidla v podobě udílení licencí, potřebných k výkonu činnosti hráčského agenta. Avšak stejně jako účastníci sportu musí respektovat právní legislativu, mohla by naopak ta respektovat některá vlastní sportovní pravidla, pokud ovšem neodporují právním předpisům a nezasahovat do nich.

54

Na problém jsem narazila při zařazení kolektivních sportovců pod pojem podnikatele. Totiž ani mezi jednotlivými kolektivními sporty neexistuje v praxi shoda při nahlížení na status svých hráčů. Mne nejbližší se zdála být úprava pracovněprávní, běžná v zahraničí i podle názoru ESD. Souhlasím též, že činnost kolektivního sportovce v rámci svého klubu vykazuje určité znaky závislosti, jelikož se řídí v rámci své sportovní činnosti výhradně pokyny klubu. Na druhou stranu s přihlédnutím ke sportovním pravidlům, jako klasický zaměstnanec dle zákoníku práce také nefunguje. Proto by v něm možná stála za to speciální zmínka o režimu sportovců jako zaměstnanců, abychom v budoucnu na ně nemuseli pohlížet jako na osoby vykonávající nezávislé povolání, což spíše nahrává tzv. „švarcsystému.“ Úpravu sportovních klubů v podobě formy obchodních společností vítám. Pohybuji se stále na úrovni profesionálního sportu, kde kluby v rámci své sportovní činnosti podnikají, z čehož jim občas v závislosti na sportovním úspěchu plynou i nemalé zisky. Pokud někdo je toho názoru, že zařazení pod obchodní zákoník není vhodné, je na místě doporučit účelnou formu občanského sdružení, kterou kluby, ovšem tedy spíše amatérské nebo věnující se mládeži, hojně využívají. Došla jsem ke zjištění, že v rámci mého tématu práce existuje vcelku široký prostor pro osobní uvážení, názory, ale i velké pole působnosti pro návrhy na možnosti právní úpravy sportu. Díky své rozličnosti bude zřejmě existovat vždy i několik názorů na danou problematiku, ovšem tomu se nevyhneme snad v žádném právním odvětví. Má představa je tedy taková, že se sportovní oblast upraví jaksi samostatně s ohledem na sportovní pravidla. Myslím si, že je potřeba zajistit sportu určitý obecný rámec, kde by se vymezily chybějící definice základních pojmů, jako je sport, sportovec, sportovní klub apod. K tomu by pak postačily již jednotlivé odkazy na stávající úpravu, čímž by se například vyloučily pochyby, kam zařadit kolektivní sportovce a sjednotila by se i úprava mezi jednotlivými sportovními odvětvími. Jako příklad uvedu, že by již nebylo možné uzavírat v hokeji smlouvy mezi kluby a hráči dle obchodního zákoníku a ve fotbale naopak dle občanského zákoníku. Jedná se přitom o kolektivní sporty, čímž by se zde zaručila chybějící jednotnost. Každopádně jak z celé práce vyplývá, podnikatele ve sportu nalezneme a také zde hojně podnikají. To však nevylučuje potřebu samostatné úpravy, kterou by si podle mého názoru sportovní odvětví zasloužilo.

55

POUŽITÉ ZKRATKY

BEF

Belgický frank

BGB

Německý civilní zákoník

ČMFS

Českomoravský fotbalový svaz

ČOV

Český olympijský výbor

ČSSR

Československá socialistická republika

ES

Evropská společenství

ESD

Evropský soudní dvůr

EU

Evropská unie

FA ČR

Fotbalová asociace České republiky

FIFA

Mezinárodní federace fotbalových svazů

IČO

Identifikační číslo

MŠMT

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy

OSVČ

Osoba samostatně výdělečně činná

UEFA

Evropská fotbalová unie

URBSFA

Královská belgická unie fotbalových asociací

56

SEZNAM LITERATURY A ZDROJŮ Tištěné monografie a sborníky Autorský kolektiv, Obchodní právo, Meritum. Praha: ASPI, a.s. 2005. 1208 s. ISBN 8086395-90-1. Autorský kolektiv, Podnikání, Meritum. ASPI, a.s. 2007. 1076 s. ISBN 978-80-7357293-8. BEJČEK, J., ELIÁŠ, K., RABAN, P. a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 5. vydání. Praha: C.H.Beck, 2010. 594 s. ISBN 978-80-7400-337-0.

BELOFF, M.; KERR, T.; DEMETRIOU, M. Sports law. Oxford : Hart Publishing, 1999. 324 s. ISBN 1841130737. DĚDIČ, Jan aj. Obchodní zákoník komentář, Díl I. Praha : POLYGON 2002. 907 s. ISBN 80-7273-071-1.

GARDIN, S.;PARRISH, R.; SIEKMANN R.C.R. EU, sport, law and policy, s. 542. Cambridge University: T.M.C. Asser Institut, 2009 HAMERNÍK, P. Sportovní právo s mezinárodním prvkem. 1. vydání. Praha : Auditorium, 2007. 142 s. ISBN 978-80-903786-1-2. CHOUTKA, M.: Sport a společnost. Praha: Olympia, 1978. Kolektiv autorů. Otázky sportovního práva. Praha : Ústav státu a práva, 2008. 129 s. ISBN 978-80-904024-1-6. KOTZENBERG, J. Die Bindung des Sportlers an priváte Dopingregeln und private Schiedsgerichte, Band 8. Baden-Baden: Nomos Verlagsgesellschaft, 2007. s. 214. ISBN 978-3-8329-2774-5

57

KRÁLÍK, M. Právo ve sportu. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2001. xxii, 278 s. ISBN 80-7179-532-1.

NAFZIGER, J.A.R. International sports law. Transnational Publishers Inc.,U.S., 2004. 500 s. ISBN 978-1571051370. PELIKÁNOVÁ, Irena aj. Obchodní právo 1 díl. 2. vydání Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s. 2010. 546 s. ISBN 978-80-7357-525-0. SCHERRER, U. Sportkapitalgesellschaften. Stuttgart: Richard Booberg Verlag, 1998. s. 340. ISBN 3-415-02515-2. SLUKA, T. Profesionální sportovec: právní a ekonomické aspekty. Praha : Havlíček Brain team, 2007. 199 s. ISBN 80-903609-5-5. SMILGIES, U. Erfolgsbeteiligungen von Spolrtlern und Trainern,Band 24. BadenBaden: Nomos Verlagsgesellschaft, 2011. s. 253. ISBN 978-3-8329-6207-4 ŠTENGLOVÁ, Ivana; PLÍVA, Stanislav; TOMSA, Miloš aj. Obchodní zákoník komentář. 13. vydání Praha: C.H. Beck, 2010. 1477 s. ISBN 978-80-7400-354-7. ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan aj. Občanské právo hmotné 1. 5. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2009. 460 s. ISBN 978-80-7357-468-0. TICHÝ, L. a kol. Evropské právo. Praha: C.H. Beck 1999. 902 s. ISBN Legislativní dokumenty Česko. Zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Česko. Zákon č. 455/1991 Sb. o živnostenském podnikání. Česko. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Česko. Zákon č. 586/1992 Sb. o daních z příjmu. Česko. Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. Česko. Ústavní zák. č. 2/1993 Sb. Listina základních práv a svobod Česko. Zákon č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu. Nařízení vlády č. 278/2008 Sb., o obsahových náplních jednotlivých živností.

58

Soudní rozhodnutí Rozsudek Evropského soudního dvora ve věci C-415/93 Union Royale Belge Sociétés de Football Association and others v Bosman and others [1995] ECR I-4921. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. listopadu 2011 , sp. zn. 2 Afs 16/2011. Mezinárodní dokumenty Evropská charta sportu z roku 1992. Dokumenty sportovních organizací Mezinárodní fotbalová federace FIFA. Předpisy FIFA o statusu a přestupech hráčů. Edice 2010 [přístup 2010-12-02]. Dostupné (v angličtině) na WWW: . Mezinárodní fotbalová federace FIFA. Statut FIFA. Znění platné k srpnu 2010 [přístup 2010-12-02]. Dostupné (v angličtině) na WWW: Směrnice pro činnost agentů hráčů fotbalu, přijata Výkonným výborem FA ČR dne 24. 3. 2010. Časopisy a příspěvky Ing, Pelcl Luděk, Sportovci a sportovní činnost z pohledu daňových předpisů. Daně a právo v praxi 2005/7, dostupné také z WWW: . Králík Michal, Zamyšlení nad tzv. sportovním právem. Právní rozhledy 10/1998.

59

Lacina Dalibor, Economix. článek dostupný z WWW: . Webové stránky Fotbal [online]. [cit. 2012-03-24]. Dostupné z: . Hokej [online]. [cit. 2012-03-24]. Dostupné z: . Obchodní rejstřík [online]. [cit. 2012-03-24]. Dostupné z: . Definice týmů [online]. [cit. 2012-03-24]. Dostupné z: . Encyklopedie Vševěd. [online]. [cit. 2012-03-24]. Dostupné z:

60

ABSTRAKT JEDNÁNÍ PODNIKATELE PŘI PODNIKÁNÍ VE SPORTU Cílem předkládané práce je analyzovat oblast sportovního prostředí z pohledu podnikatele, především z důvodu mého zájmu a zvědavosti o relativně nově se vyvíjející odvětví sportovního práva právě ve spojení s obchodním. V úvodní kapitole nejprve vymezuji pojem podnikatele a v jednotlivých podkapitolách pak už uvádím jednotlivé osoby, ať už fyzické či právnické, které pod tento pojem můžeme zařadit. Druhá kapitola je věnována jednání podnikatele. Zde uvádím možné způsoby jednání dle české platné právní úpravy avšak již odděleně pro fyzické a právnické osoby. Dále zmiňuji možnosti zastoupení, a to jak smluvního, tak zákonného a pozastavuji se i u jednání jednotlivých obchodních společností svými statutárními orgány. Třetí kapitola se týká podnikání ve sportovní oblasti z pohledu současné právní úpravy u nás i v Evropské unii. Na začátku se nejprve zabývám vymezením pojmu sport a jeho souvislostmi s právem a podnikem, kde jsem nemohla vynechat důležitý rozsudek Evropského soudního dvora tzv. případ Bosman. Samostatnou podkapitolu pak věnuji sportovnímu právu. Zde se popisuji různé pohledy na sportovní právo jako samostatné odvětví nebo samostatné právní odvětví vůbec a snažím se poukázat na potřebu důkladněji koncipované úpravy v tomto specifickém oboru, spolu s návrhy pohybovat se v obecném rámci s odkazy na jednotlivá právní odvětví. Na závěr pak uvádím jednotlivé sportovní subjekty, které připadají v úvahu z pohledu jejich jednání zařadit mezi osoby podnikající ve sportu. Zaměřila jsem se na profesionální sportovce, které dělím do dvou skupin z hlediska individuálního a kolektivního sportu, dále na hráčské agenty a sportovní kluby, kde nechybí konkrétní případy.

KLÍČOVÁ SLOVA: Podnikání, sport, podnikající sportovní subjekty

61

ABSTRACT The Acting of an Entrepreneur in Undertaking Business in Sports The aim of my thesis is to analyse sports from an entrepreneur’s point of view taking into account my concern for the just recently developing field of sports law in connection with commercial law. Having defined the meaning of an entrepreneur in the introductory chapter I subsequently refer to particular subjects - be it individuals or legal entities - that can be assigned to this term. The second chapter deals with the acting of entrepreneurs, especially with possible types of such acting according to Czech law. I hereby distinguish between the acting of individuals and legal entities. After describing possible ways of contractual and legal representation I examine the acting of commercial companies by their statutory bodies. The third chapter is concerned with the acting of entrepreneurs in view of the present legal system of the Czech Republic on the one hand and the European Union on the other. Hereby I give an outline of the meaning of sports with regard to law and business also taking into consideration the important “Bosman ruling” of the European Court of Justice. An own subchapter is then dedicated to sports law itself. Here, I discuss several opinions on sports law as an independent area or even an independent field of law. At the same time I seek to prove the necessity of a complex legislation of this specific field giving recommendations on a general legal frame that refers to individual fields of law. Conclusions are finally drawn to the question which subjects can be regarded as entrepreneurs in sports due to the type of their acting. Hereby I focus on professional sportsmen, who are divided into individuals and team sportsmen, as well as on sports agents and sports clubs by way of specific examples.

KEYWORDS: undertaking business, sports, sports subjects undertaking business

62