Zloději těl
1
Je sychravá noc. Po obloze plují černé mraky a tváří se, jako by věděly, co se právě děje. Nikde nikdo. Jen místnost s kovovým lůžkem, na kterém leží tělo dívky. Strop je vysoký, stěny holé a pokojem se ozývá tiché pípání přístroje, který zaznamenává dívčin tep. Na zdi prasklé zrcadlo. Všude samé hadičky a přístroje. Dívka strnule leží, její dlouho nečesané havraní vlasy se plazí po sněhobílém polštáři, se kterým vytváří kontrast. Brzy ráno ji přijde zkontrolovat skupina starších doktorů. Z jejich vrásčitých ustaraných tváří je při pohledu na dívčino tělo vidět beznaděj. „Nic nového”, konstatovali lékaři a tenkou hadičkou dívce do břicha vpravili snídani. Spí, už moc dlouho spí. Tělo má zahojené, ale jako by ho nechtěla. Stále tam leží a čeká na procitnutí. „Mozková aktivita stále na nule...”, oznamuje doktor rodině. Strhaná matka stojí nad bezduchým tělem a pláče. „Báro, vrať se zpátky!”, prosí zoufale. Nikdo však netuší, že mladá dívka stojí opodál a dívá se na maminku. Celé dny a noci bloudí po nemocnici. Slyší každé slovo doktorů i matky. Vlastně takových tuláků je tady více. Čekají na svobodu - na smrt. Tedy většina. Jsou zde i takoví, kteří by se rádi vrátili, ale jejich tělo je natolik pobité a bolest tak silná, že v těle nelze vydržet.
2
Bára si už po několikáté sáhla na život. Své osobní problémy chtěla definitivně ukončit skokem do vody. Nepovedlo se jí to. V den, kdy se to stalo, se kolem řeky procházel mladík, který si dívčina těla všiml a zavolal záchranku. Tělo vylovili, srdce rozpumpovali, ale vědomí nevrátili. V té době doktoři zničené matce tvrdili, že je celkem velká šance, že se Bára probere, dokonce by nemusela mít trvalé následky. „Ne, neproberu se!“ vzdorovala Bára, která stála vedle doktorů. „Nikdy se neproberu. Nesnáším to tělo. Už se do něj nevrátím.“ A tak Bára leží už třetím rokem v komatu a lékaři jsou den ode dne pesimističtější. Všechno se strašně táhne. Dívka po nocích živoří s jinými duchy a den co den je zatrpklejší. Ten nejzoufalejší se jmenuje Eliáš. Kdysi to býval solidní muž. Měl krásný život, velkou rodinu, byl hodně bohatý. V necelých padesáti letech potkal infarkt a měl odejít na druhý břeh. On ale nechtěl. Měl svůj dům, majetek, příbuzné, kterých se za každou cenu nehodlal vzdát. Tohle je další skupina potulných duší, které měly možnost začít nový život, ale rozhodly pro své hmotné závazky, které 3
odmítaly opustit zůstat tady. Eliáš je velmi zoufalý, protože stejně nakonec přišel úplně o všechno. Manželka po jeho smrti začala pít, nadělala dluhy a o dům přišla. „Co máš v plánu Eliáši?”, optala se opatrně Bára. „Hodlám si opatřit nové tělo a koupit si všechen můj majetek zpátky.”, pronesl hrdě Eliáš. „A jak to chceš udělat? Nový život už začít nemůžeš, této volby ses přese kdysi dobrovolně vzdal.” „Jsou i jiné způsoby.” Eliáš se zlomyslně usmál. „Jaké?”, dotázala se Bára, která stále nechápala. „Zloději, zloději, ve dne v noci chodějí...” Bára se zarazila. „To jde, ukrást tělo?” Eliáš se zarazil, poškrábal se na nose „Je to trošku složitější”. Té noci započalo Bářino složité školení. Z počátku to bylo jen neškodné děšení zdravotního personálu. „V nemocnici se už vystřídalo hodně zdravotních sestřiček.“, pravil Eliáš. „Proč?“, otázala se dívka. „Dnes v noci přijď na pokoj 54, tam ti to vysvětlím. Tak tedy přišla na pokoj 54. Duch už tam na ni čekal. Pokoj byl stejný jako ostatní. Kovové lůžko, malinký stoleček a zrcadlo. Na lůžku leželo tělo staré ženy, která měla ovázanou ruku a spala. „Ty budeš něco provádět té stařeně?“, zeptala se. 4
„Ne, ta nás nezajímá. Stoupni si támhle k zrcadlu a dívej se do něj.“, poručil Báře Eliáš. „To má být jako všechno? Co se teď bude dít?“ Eliáš se jen zlomyslně usmál a pronesl svůj oblíbený výrok: „Moc se ptáš.“ Dívka tedy stála naproti zrcadlu a dívala se do něj. Za chvilku se otevřely dveře, rozsvítilo světlo a do pokoje vstoupila zdravotní sestřička drobné postavy s krátkými blond vlasy. Nese s sebou podnos s léky. Když prochází kolem zrcadla, zastaví se, aby se upravila. Dívá se do něj a najednou vytřeští oči, odskočí o metr dozadu, podnos s léky upustí na zem a za hysterického křiku prchá pryč. Bára vyprskne smíchy. „Teda Eliáši, ta měla dost, že?“ Eliáš přistoupí k dívce blíže a praví: „No a takhle u nás zdravotní sestřičky přicházejí o místo.“ Báře se toto umění velmi zalíbilo, zpestřovala si tak ty dlouhé noci. Eliáš ji byl čím dál víc bližší. Jednou dívce řekl: „Musíš si najít nové tělo a děsit ho tak dlouho, dokud nezničíš jeho ochranu” „Jakou ochranu?” “Moc se ptáš, děvenko má, radši jednej!” okřikl dívku duch starého podlého chlapa. 5
Další den zase k Bářinému tělu přišla matka. V pokoji se po chvíli objevil ještě jeden vysoký doktor. Na očích brejličky, na hlavě lesklá pleška. „Dobrý den, paní Koudelová!” Doktor významně zvedl obočí a pravil: „Víte, chtěl bych s vámi hovořit o vaší dceři Báře.” „Nějaké zlepšení?”, otázala se máma, která stále ještě doufala. “No... Právě že ne. Chtěl bych s vámi probrat, zda-li by nebylo vhodnější dceru nechat odejít, přece jenom už tady leží třetím rokem.” „To jako, že byste jí nechali umřít?!“ Nastala dlouhá chvíle ticha. „To nepřipadá v úvahu! Barbora je moje jediná dcera, tohle
nedopustím!”,
rozkřičela
se
matka
na celou
nemocnici. Doktorovi se opotilo čelo, poškrábal se na hrudi a spustil: „Ehm..víte, ono to nemocnici stojí docela dost peněz”. Matka se rozbrečela a začala hystericky křičet: „Co vy si o sobě myslíte? Tady přece nejde o peníze! Tady jde o život mé šestnáctileté dcery! Jak se taková slova opovažujete vypustit?” Bára jen nečinně postávala v koutě a sledovala napjatou situaci. V jednu chvíli už myslela, že má vyhráno, ale jak se tak zdá, tak matka nedopustí, aby bylo tělo odpojeno. 6
Sledovala rozrušenou matku, jak práskne dveřmi a odchází pryč. Vedle Báry se objeví Eliáš. „Máš pech, co?” Na tváři má jeho typický zlomyslný úsměv. „Eliáši, tohle není moc k smíchu, už jsem mohla mít vyhráno”, zamumlala naštvaná Bára. „No tak už běž hledat to jiné tělo, myslím, že dokud bude tvá matka naživu, tak tě neodpojí.” Bára jen smutně pokrčila rameny a pravila: „Asi máš pravdu...dnes večer se vydám na první obchůzku”. Dívka přemýšlí o svém novém těle. „Jaké by asi mělo být?” V hlavě si už pomalu vytváří svou dokonalou představu. Cestou se ještě podívá na své staré tělo. „Sbohem”, potichu zašeptá dívka a schází ze schodů do mezipatra, kde je veliké okno. Noc je jasná, venku je vedro. Na obloze leží kulatý měsíc, který se tajuplně dívá na okolí. Bára pokračuje dolů, kde nachází bezpečnostní dveře. „Hloupé lidské výmysly.“ Bez váhání kráčí stále dopředu a projde skrze zamčené dveře. „Být duchem je divné. Nemusím se starat o své potřeby, nemám hlad, žízeň, necítím fyzickou bolest, hmota pro mě 7
není překážkou. Ale cítím se tak nějak prázdná bez všech těch vnějších podnětů. Velmi brzo vás omrzí být duchem. Připadáte si jako byste už vlastně nebyli, pro okolí jste neviditelní. Sem tam vás spatří nějaká potrhlá sestřička v zrcadle, ale to je všechno. Díváte se na vlastní matku jak pláče, chcete ji utěšit, ale ona vás prostě nevidí. Někdy byste nejradši odešli úplně někam pryč, ale nemůžete, nikdy se nedostanete od svého těla dál, než pár kilometrů. Přestože jste mimo tělo, cítíte s ním nějaké spojení. Nejlépe je mi tam, kde je moje tělo. Když se od něj vzdálím, cítím takovou podivnou úzkost, která sílí, čím více se od těla vzdaluji. Už mockrát jsem opustila prostory nemocnice, ale ta úzkost je příšerná.“ Bára si to zamířila k nejbližšímu sídlišti. V hlavě si opakovala „Dokážu to, nepůjdu daleko.“ Vstoupila do nejvyššího panelového domu pastelové barvy. Navštívila přízemní byt a začala ho zkoumat. Přes otlučené dveře se dostala do malé tmavé předsíňky, která ústila v další dva pokoje – malinkou koupelnu s rozbitými starorůžovými obklady a větší pokoj, který sloužil jako kuchyň a ložnice zároveň. Byla tam špinavá kuchyňská linka a na ní kupa nádobí, které už pomalu ani nebylo kam odkládat. Taky tam byl 8
stoleček s plechovkami od piva a kanape, kde spal chlap. Bára k němu přistoupila a pomyslela si „Tak tohle ne. Nechci bejt chlap“ a odešla pryč. Po dlouhém schodišti si to kráčela o patro výše. Dveře byly stejné, jen ne tak otlučené. Prošla jimi a dostala se do předsíně, která byla daleko větší, než v prvním bytě a ústila v další tentokrát čtyři místnosti – koupelnu, kuchyň, která byla spojená s obývacím pokojem a dvě ložnice. Po bytě byly vylepené pestrobarevné plakáty a celkově působil velmi vzdušně. „No, nemyslela jsem si, že si lidi v paneláku můžou takhle žít..“, pomyslela si. Vešla do první ložnice, kde byla velká manželská postel a na ní spal muž. „Zase chlap! To snad není možný!“ naštvala se dívka. Opustila ložnici a začala šmejdit po bytě. Prohlížela si ony plakáty na zdech. „Hmm, ten chlápek má ale vkus, poslouchá to stejný, co já! Kdo by to byl do něj řekl.“ Nahlédla do další místnosti, když zjistila, že je to koupelna, tak ji hned opustila. Zbývaly poslední dveře. Když Bára vstoupila do místnosti, zmerčila, že se jedná o další ložnici. Byla malinká a na zemi byl červený koberec. Naproti dveřím bylo okno, v pravém rohu stůl a židle, na zdi zrcadlo a v levém postel a vedle ní skříň. Právě postel zaujala dívku nejvíce. Byla zakrytá nebesy. Když je Bára 9
odhrnula, shledala milé překvapení. Na posteli ležela dívka s hnědými vlnitými vlasy po ramena. Vyšší, hubené postavy. Vypadala, že je podobně stará jako Bára. „Ano, to je ono!”, ušklíbne se a zůstává fascinovaná stát nad tělem cizí dívky. „Od tebe už se nehnu ani na krok!” Nic netušící dívka stále spokojeně spí. Bára se jí chce dotknout, ale nejde to. Kolem spící dívky je jakási mléčná záře, která Báru děsí. Nelze přes ní prostoupit. Bára byla doposud zvyklá, že veškerou hmotou může procházet, tohle je pro ní novinka. Ráno se neznámá dívka probouzí, obléká se a zamíří k zrcadlu. Nařasenkuje si své dlouhé řasy a na tváře nanese růž, poté odchází do pokoje pozdravit tátu. „Nelo, dáš si k snídani toasty?”, ptá se přátelsky táta. „Jasně, ale prosila bych bez salámu.” Otec vrhne na dceru nechápavý pohled a dodá : „Alespoň zbude víc na mě.” Nela udělá znechucený obličej, odchází zpátky do pokojíčku a nachystá si věci do školy. Za chvíli ji otec zavolá k snídani. Po snídani jde na autobus a odjíždí do školy. Bára ji opatrně následovala. Škola je od Bářiného těla poměrně daleko. Dívce se špatně pohybuje a v mysli jí vládne neklid. Celý den seděla v 10
poslední lavici a sledovala každý pohyb Nely, která vůbec nic netušila. Jaká úleva, když se Nela vrátila domů a Bára byla blíže svému tělu. “Dnes v noci mě poprvé spatříš, Nelo!” Báře se hlavou honí chmurné myšlenky. Vyčkává noci. Konečně se dočkala. Nela ulehá do postele a zhasíná stolní lampičku. Je unavená, takže usíná rychle. Bára plánuje svůj první útok. „Tak nejprve tě jen trochu vyděsím.”, šeptá si Bára a zamíří k oknu, které je pootevřené a je na něm bezpečnostní zarážka, aby s ním nelomcoval vítr. Nenápadně zarážku odstraní. Venku je slyšet tichounké hřmění. Stromy jsou podivně ztuhlé, ani lísteček se nehne. Bára jde k zrcadlu a dívá se na svoji duši. Je lehce našedlá a téměř totožná s fyzickým tělem. Hřmění sílí, bouřka se blíží, venku se pomalu zvedá vítr. Papíry, co ležely volně na stole teď poletují vzduchem. Po chvilce se spouští déšť a klid noci naruší hlasité hromy. Nelu to probudí. Rozsvítí malou lampičku a jde zavřít okno. Diví se, že je zarážka spadená. “Asi byl opravdu silný vítr”, pomyslí si.
11
Když stojí u okna, duch Báry se nenápadně připlíží k lampičce a zhasne. Nela se lekne a vyděšeně utíká zpátky k lampičce, aby jí zapnula. Nejde to. „Asi praskla žárovka.”, pomyslí si Nela a rychle jde k druhému konci pokoje, aby rozsvítila hlavní světlo. Bára se směje. Nela jde kolem zrcadla. Jen letmým pohledem se do něj podívá a všimne si čehosi, co na ni zírá. To ji vyděsí a úprkem utíká do postele. Schová se pod tlustou peřinu a přemýšlí. „Co to bylo? Zdálo se mi to, nebo ne?” Vzduch pod peřinou je vydýchaný, Nele po celém těle stéká pot. Asi po deseti minutách se odváží odkrýt hlavu a dívá se na černou oblohu, kde se bičují ostře lomené blesky. „Jsem hloupá káča! Určitě to byl jen nějaký odraz blesku.”, uklidňuje se Nela. Bouřka začíná ustupovat. Venku už jen prší. Tento zvuk dívku uklidňuje. Urovná si polštáře, nejistým pohledem se znovu podívá do zrcadla – nic tam není. Otočí se na druhý bok, ale pořád nemůže usnout, nedokáže se zbavit pocitu, že v místnosti někdo je. Napadaly ji různé myšlenky, které ji nedaly spát. Nakonec k ránu únavou na chvíli usnula.
12
Další den ve škole pro ni byl příšerný. Leží na lavici a unaveně mžourá do učebnice matematiky. Seschlý profesor vykřikne: „Nelo, ty tady hodláš celou hodinu prospat?” Dívka s sebou rychle cukne a praví: „Promiňte, já...” Profesor jí přeruší : „To je ta vaše generace! Celé noci prosedíte u počítače a pak to takhle dopadá.” Nela sklopí oči a profesor přechází k jinému tématu. „Otevřete si učebnice na straně 32”. O přestávce za ní přichází Boris. „Neli, co ti dneska je?“ „Nic.“ odsekne Nela a odvrátí pohled pryč. „Jo a Mirek mi volal, že to dneska na tu čtvrtou nestíhá, jestli bychom do toho kina nemohli jít až v šest. „Klidně, mně je to jedno.“, prohlásí Nela, načež Boris spokojeně odchází pryč. Když skončí škola, Nela se vydává směrem na autobusovou zastávku společně se svými spolužáky. Prší. „Dělejte! Za minutu to jede“, křikne Martin. Všichni až na Nelu se dali do zběsilého běhu za autobusem, který na poslední chvíli stihli a odjeli pryč. Dívce to je jedno. Pomalu kráčí a dívá se na svůj odraz v kaluži, kam stále dopadají velké kapky vody. 13
Jelikož další autobus jede až za půl hodiny, vydá se pěšky domů. Když po dlouhé cestě konečně dorazila domů, v mokrých šatech se posadila na židli do svého pokoje. Voda z ní kape na červený koberec. Upřeně hledí na stůl na kterém je váza se zbytky bílé růže. Její uschlé okvětní lístky se válí po stole. Zbyl už jen poslední na drsném stonku s trny. Z depresivních úvah ji vyruší zvonící mobil. Dívka se podívá na hodiny – je čtvrt na sedm. „Sakra! Boris, kino!“ Po počátečním rozrušení znovu usedá na židli. „Ne, nikam nejdu. Nemám náladu.“ Sedí a dívá se na mobil, který vyhrává její oblíbenou písničku od Cranberries - „Losing My Mind“. Text písně ji nabádá, aby šla spát. Nechá mobil ještě několikrát prozvánět a pak ho vypíná. Svlékne si své mokré šaty, oblékne si noční košili a jde spát. Báře se daří, využívá momentálního oslabení. Mléčná záře okolo Nely se začíná rozpouštět. Bára je už na dívku částečně napojená. Od teď jsou spojené myšlenkami, což Báře značně ulehčuje práci. „Jsi nemožná, jsi nemožná, nikdo tě nechce, jsi nemožná, nesnášíš své tělo”, šeptá potichu Bára k dívčině uchu. Nele je neskutečná zima. Po chvíli usíná.
14
Další den ráno jde Nelu vzbudit táta. „Nelinko, vstávej! Škola volá!” Nela se pomalu otočí a chraplavým hlasem zamumlá: „Je mi špatně.” Její velké modré oči jsou červené a opuchlé, tváře bledé a nateklé. „To teda vidím. Myslím, že nebude vadit, když pro jednou zůstaneš doma. Zavolám paní profesorce a omluvím tě”. „Děkuji tati.” Táta se soucitně podívá na dcerku, pohladí ji po čele. Potom uchopí malý hranatý kufřík a odchází do práce. Nela se přetočí na druhý bok. Všechno ji bolí a myšlenky nejsou o moc lepší než včera. Je ráda, že nemusí do školy. Zlá Bára kuje další plán. „Jdi do skal, jdi do skal!” přikáže Nele. Dívka je ochromená. Kolem těla jí pluje ještě malá vrstva mléčné záře, Bára jí nemůže fyzicky ublížit. „Musíš jít do skal!” Nela se zvedá z postele a s prázdným výrazem kráčí, kam jí Bára řekne. „Nezasloužíš si své tělo, kdyby se ti spáti chtělo, řekni, já ti pomůžu!” Nela
bezmyšlenkovitě
přejímá
Bářiny
„Nezasloužím si své tělo!”, zašeptá dívka.
15
myšlenky.
“Nech své tělo moje milá! Sníh je černý, vrána bílá! Cožpak to nevidíš?” šeptá do ní dál Bára. „Vidím, vidím, Matko Boží! Má duše po svobodě touží, spas mě hned!” “Rychle se učíš, v těle se jen mučíš, dej mi ho!” podsouvá jí dál Bára. Nela roztřesená stojí na druhém konci města v lese u skal. Nohy má rozdrásané do krve od drobných kamínků, košilku potrhanou od větví a rozum zastíněný. Bára se směje a vyzývavě křičí: „Nech mi své tělo a leť do nebe, kde slzy jsou sladké a sníh nezebe!” Nela se nadechne a zakvílí: „Tu mě máš, Matko Boží! Ať ti mé tělo slouží, řekni co mám udělat, jak své tělo mám ti dát?” „Mysli na nejhorší věci co znáš, záři kolem sebe máš, bodá, pálí, ničí mě. Až zmizí, všechno zlé se rozplyne!” hřímá do ní Bára. Nele se hlavou začne šířit destrukce. Všechny ty ošklivé věci z jejího života se sloučili do dlouhého příběhu, který nemá konce. Dívka začala panicky křičet a brečet. Utíká lesem a nevnímá, že se jí do nohou zapichují trny. Křečovitě svírá svou hlavu a škube si vlasy. „Dost! To šíleně bolí!” 16
Lesem se ozývají zoufalé skřeky. Dívenka v zakrvavené bílé noční košilce tluče hlavou do skály. Za Nelou zůstávají chuchvalce vlasů a kapky krve. Přišla o veškerou mléčnou záři - o její ochranu, je naprosto bezbranná. Všechna ta destrukce jí zničila. Teď už není nic, co by Báru zastavilo. Vstoupí do dívčina těla. Zlý příběh náhle skončil. Zbyla jen fyzická bolest. Nelina duše je potlačená, bezmocná... Někde tam pořád existuje, nezmizela, ale ztratila sílu. Teď už za sebe nerozhoduje. Veškeré vědomí nad fyzickým tělem za ní převzala Bára. Bára se znovu ocitá v hmotném těle. Padá na zem. Znovu se učí pohnout rukou, musí si zvyknout na hmotu. Cítí strašnou bolest a tíhu. Na druhé straně města v nemocnici umírá Bářino staré tělo. Už je to jen prázdná schránka. Srdce přestalo bít a všechny orgány kolabují. Kolem těla se v mžiku seskupí skupina doktorů, kteří se tělo snaží znovu rozchodit. Kousek od těla stojí Eliáš, duch, který Báru po celou dobu vedl a všechno to pozoruje. „Nastala má chvíle, mé znovuzrození.” Eliáš se hlasitě směje a dívá se na doktory, kteří oživují bezduché tělo. „Život si zničila, tělo opustila, přesně tak jsem to chtěl, dlouho jsem čekal na někoho tak naivního.”
17
Eliáš přistupuje k tělu a ulehá si do něj. Tělo se náhle nahodí. „Resuscitace proběhla úspěšně”, hlásá jeden z doktorů. Ale co víc, tělo se hýbe! Doktoři nevěří svým očím, Tělo se probralo z komatu. Do půl hodiny do nemocnice dorazila i matka. „Barunko, zlatíčko, já věděla že se vrátíš!” Neměla ponětí, že Bářino tělo ovládá Eliáš. Tělo se muselo podrobit ještě hodně vyšetření. Nakonec se nezjistily žádné trvalé následky, pouze těžká amnézie. tarý seschlý doktor si sedl na židli vedle těla a začne dívce pokládat kontrolní otázky „Báro, řekni mi, prosím, kdy ses narodila?” Eliáš nevěděl, co má říct, protože Báru skoro vůbec neznal. Po chvíli mlčení musel přiznat, že neví. Trvalo to ještě pár dní, než se udělaly všechny testy a Eliáš mohl už jako Bára jít domů. Začal žít nový život, který si okamžitě zamiloval. Být ženou ho fascinovalo. Bářina duše o tom, co udělal Eliáš neměla ponětí. Nemyslela na to, co bude s jejím starým tělem. Pořád ležela v lese na zemi a rukama si stírala krev. Cítila však obrovskou úlevu, když definitivně ztratila spojení se starým tělem. Ta úzkost byla tak svazující, teď je volná. 18
Po chvíli si z chodidel začala vytahovat zabodnuté drny. Poté se začala plazit na okraj lesa. Trvalo to skoro hodinu, než se doplazila na cestu, kde jí našel jeden muž. „Slečno, co se vám stalo?”, optal se zděšeně. “Nic.”, odpověděla s brekem. „Zavolám vám pomoc.” Muž byl evidentně vylekaný, protože dívka měla po celém těle drobné tržné ranky. „Ne, to je v pořádku.”, vyhrkla. „Ale vy krvácíte! Já si vás na svědomí nevezmu, tu záchranku vám zavolám, nemůžete tady takhle ležet!” Dívka začala vyhrožovat, ale ničemu to nebylo platné. Během čtvrt hodiny přijela záchranka. Záchranář se začal dívky vyptávat. „Slečno, jak se jmenujete?” “Bára, tedy vlastně Nela...” Dívce ošetřili tržné rány a sanitkou ji odvezli domů, kde na ni již čekal nervózní otec. „Nelo, co se ti stalo? A kde jsi byla?” Dívka se s bolestí mlčky belhá do pokoje a zamyká se. Usedá na židli a znovu upřeně hledí na vázu s uschlou růží. Ulomil se poslední okvětní lístek. Žije v podstatě jako parazit, Nelinu duši přitlačila, pohltila, netuší, že až tělo přestane fungovat, nepůjde na druhý břeh, ale znovu se zasekne v tomto světě. Nelze nikomu 19
ukrást tělo, dokud v něm je duše, lze ho pouze řídit, pokud to vlastník těla dovolí. Až tělo umře, Nelina duše půjde do nebe a Bářina duše se od těla prostě odpojí a bude zase bloudit, tak jako to dělával Eliáš. Ten už si ale spokojeně žije v Bářině těle a moc dobře ví, v jaké situaci parazitující duše Báry je a raduje se ze svého vydařeného plánu. Konečně je zpět ve hmotě. Má krásné tělo mladé dívky. Právě sedí ve škole a píše slohovou práci. Píše svůj příběh, který skutečně prožil. Píše o tom, jak ukradl tělo. Nikdo netuší, že to, co píše je pravda. Se zvoněním odevzdává svoje dílo. Další týden ve slohu vrací profesorka jejich opravené práce. „Přeji vám pěkný den, posaďte se!” Na sobě má dlouhou černou halenu a podivně se usmívá. „Tak, nejprve bych ohodnotila vaše výtvory. Většina z nich byla...dobrá. V podstatě až na pár jedinců jste splnili základní požadavky všichni.” Pak začala práce rozdávat a konzultovat s jednotlivci. Nakonec se dostala i k Báře. „Baru, tohle bylo vynikající! Máš úžasnou fantazii.” Bára nervózně sklopí oči dolů a pousměje se. 20
„A o čem psala?”, ozve se Maruška ze zadní lavice. „Chcete kousek přečíst?”, optá se učitelka. Až na Marušku všichni mlčí. Většina spolužáků už jen znaveně leží na lavici a dívá se na hodiny. Učitelka začíná číst. Po chvilce je ve třídě hrobové ticho. Dokonce i Honza přestane kružítkem rýpat do lavice a poslouchá. Profesorka čte poslední odstavec:
„ Možná je nás takových více. Kolem nás bloudí tisíce duší, které si přejí mít své tělo. Využijí každého oslabení a napojí se na vás. Budou k vám mluvit, budou vás děsit. Když jim to dovolíte, tak vás ochromí a pohltí. Kdo chce, cestu si vždycky najde a pokud je sám slabý, tak využije silných, ale hloupých lidí kolem sebe. Lidé pro vaše dobro nedělají nic zadarmo a když už, tak jen ve vlastní prospěch.”
21
