"Je něco reálného ve státě českém..."

"Je něco reálného ve státě českém..." autor: K.T.

Reality show. Snad nejčastěji probírané téma druhého pololetí roku 2005. Reality show VyVolení a BigBrother sledované a ignorované, přijímané a odmítané, prožívané a kritizované. Zejména kritizované. Sledovala jsem to dění se zájmem; až k závěru, kdy se zdá, že už není, co dodat, mediální ohlas se pomalu začíná měnit v dozvuk.... Pořád mi však připadá, že něco důležitého nebylo ještě řečeno, a postrádám to. S očekáváním, že si přečtu něco nového a informovaného, jsem se v polovině ledna začetla do "Posudku na reality show", který na stránkách Pražské vysoké školy psychosociálních studií a Pražské psychoterapeutické fakulty (www.viap.cz/clanky) prezentoval PhDr. Jiří Růžička, PhD. s kolektivem spolupracovníků. Text byl kompaktní, názorově sjednocený - a velmi kritický. Paralelně s četbou jsem si tříbila, v čem je můj názor na reality show odlišný, a stále víc jsem cítila, že je zapotřebí, aby tento odlišný názor někdo formuloval. Nakonec jsem se rozhodla, že to budu já sama, a začala jsem k Růžičkovu textu psát formálně stejně strukturovaný polemický pendant "Posudek na realitu". ("Kdybych s Vámi nebyla schopna polemizovat, znamenalo by to, že jste mne nic nenaučil.") Ke svému překvapení jsem v průběhu psaní zjistila, že autoři do již publikované verze zasáhli, článek přejmenovali na "Realita reality show. Psychologická analýza", dodali jednostránkovou pasáž názorově nekompaktního textu a zmírnili některé formulace v závěru. Text jako celek se tím pro mne stal kontroverzním, nehledě k tomu, že i přes dodaný podtitulek pro mne už první verze vyznívala spíše jako moralita než jako analýza. Nad tím jsem se pozastavila hned po prvním čtení že autoři dali před striktně psychologickým hlediskem přednost "sociologizujícímu" hledisku, ze kterého - alespoň podle mého názoru - nutně docházeli k různým spekulacím a dopouštěli se paušalizací. Přesto později v textu formulovali návrh, aby např. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání požadovala, aby v případném dalším běhu reality show mohli nezávislí psychologové pozorovat scénu i zákulisí. Kladu si otázku, jaký by to mělo smysl a proč by tomuto návrhu měl kdo vyhovět, když již teď jako psychologové reality show sledovali, nezávisle si všímali, čeho chtěli, ale z konkrétního dění neinterpretovali ve svém textu téměř nic. Pokud by smyslem toho "pozorování" mělo být paralelní vysvětlování toho, co se v reality show děje, zásadně by se tím posunulo vyznění pořadu do nějaké populárně naučné kategorie - to by měl divákům někdo říkat, co si mají myslet? Já bych je nechala, ať myslí sami za sebe. Pro mne jako pro frekventantku skupinového psychoterapeutického výcviku byla reality show přitažlivá, zajímalo mne, jací tam budou lidé, co se ve skupinách bude dít, jak se budou vyvíjet vzájemné vztahy. Po dvou dílech jsem přestala sledovat reality show BigBrother, z jednoho prostého důvodu: obyvatelé vily Velkého bratra se mi jednoduše nelíbili - fyzicky, názorově, nijak. Nepřitahoval mne tam žádný muž, © Psychoanalytický týdeník, http://blog.lide.cz/psychoanalyza

1

nechtěla bych kamarádit s jedinou ženou - totéž se stává i v realitě, že nám nějaká parta "nesedne". Nezajímali mne. (Z úplně stejného důvodu jsem nedočetla Kafkovu "Ameriku": nezajímalo mne, co se bude dál dít s hlavní postavou Karlem R., protože se podle mého názoru už na lodi choval hloupě.) VyVolení mne zajímali: byli mi osobně sympatičtí, líbili se mi jako lidé, jejich vztahy se začaly vyvíjet docela přirozeně. Kdyby se mi nelíbili ani oni, nesledovala bych ani tuto reality show, a mrzela by mne promarněná příležitost sledovat nějakou skupinu jako vnější pozorovatel bez nutnosti (ale i bez možnosti) být aktuálně přítomná, jak aktuálně přítomný pak je terapeut ve své skupině. Připomínám, že jsem VyVolené sledovala primárně jako televizní divák, a viděla jsem skupinu lidí, kteří mi jsou sympatičtí, nesledovala jsem je odtažitě jako odcizené objekty nebo jako potenciální klienty, i když (po absolvování Pražské psychoterapeutické fakulty a ve druhém roce výcviku v Institutu aplikované psychoanalýzy) byl počínající profesní postoj v mém pohledu již také částečně přítomen. Reality show a realita Na reality show se snesla záplava kritiky, fakticky pořád stejné; postupně se v debatě o reality show neobjevovalo už nic nového. (To platí i o Růžičkově a kol. textu, ze kterého budu citovat, pokud u citace nebude uvedeno jinak.) Vysledovala jsem tři základní postoje kritiků: 1) je to celé nereálné a nemorální; 2) celek je režírovaný a detaily postrádají smysl; 3) kdo má s reality show něco společného (ať už jako účastník nebo divák), nechává se manipulovat a zkazit. Vzhledem k tomu, co někdy bývá v sestřizích z různých reality show vidět, je obtížné jejich kritice čelit, protože při objektivním posuzování jednotlivých reality show musíme současně dokázat autenticky vnímat dění uvnitř i autenticky být vně, za jejich hranicemi. Pokud chceme psát o realitě reality show, musíme psát především o realitě. Jaká je realita jako předobraz, taková je reality show jako její zrcadlo. Nikoli naopak, že jaká je reality show jako předobraz, taková je realita jako její zrcadlo. A jaká je reality show? Je taková, jakou jsme viděli. Je tím, co jsme viděli: jsou to ty denní sestřihy, rekapitulace skutečností, které se tam udály, a jsou to ty detaily, v jakých se ty skutečnosti odehrály. Kritika reality show jako by pramenila ze šoku, že jsme se viděli jako v zrcadle: za čím hezčího se považujeme, tím větším šokem je pro nás zrcadlový obraz a tím více se od něj potřebujeme distancovat a zavrhovat jej. Nahlédli jsme do zrcadla, a někteří z nás jsou viděným odrazem zděšeni. Začnou viděný obraz považovat vydávat za předlohu samu. Jako by krásný Dorian Gray pohlížel na svou měnící se tvář na obraze, děsil se jejích proměn reflektujících jeho jednání, a přes to dál ukazoval ostatním svůj obličej, o němž nebyl ochoten si přiznat, že je falešný; až postupně. Jeho finální atak na obraz pak vše změnil: smrtelně tím zranil sám sebe, nabyl zpět svou zohyzděnou tvář a obrazu se vrátil jeho původní, autentický vzhled. Reality show nás nezkazí: zkazí nás realita, pokud to připustíme. Realita je horší: nelze ji vypnout. Realita na nás útočí. Realitu vytváříme všichni: všichni jsme jí ovlivňováni a všichni ji režírujeme; sami si ji sestříháváme, když zapomínáme, když se přizpůsobujeme, když jsme pohodlní, když podléháme svým slabostem, když věříme, čemu chceme a potřebujeme. Nechceme, aby nám reality show nabízela realitu - nevědomá přitažlivost reality show pro dnešního "postmoderního" diváka je dána právě tím, že je přesným opakem reality: že úkoly jsou hrou, člověka s palcem dolů nečeká smrt, ale odchází do života (i když tam "odstrkovaný nakonec

© Psychoanalytický týdeník, http://blog.lide.cz/psychoanalyza

2

stejně ostrouhá", a na člověku si "smlsne kdejaká havěť", zatímco v reality show je odměněn). Chceme ten sen, kde únosci v černých maskách nás odvezou na pouť a ne na poušť, kde nás před kamerou přinutí žebrat o život, který se tak stane závislým na splnění či nesplnění politických požadavků, na nichž nám nezáleží. Chceme vydovádět se na atrakcích a ne stát se atrakcí zpráv světových agentur. Sledování reality show není dáno touhou po realitě, ale nevědomým strachem z ní. V Televizních novinách uvedla Nova 16. ledna 2006 zprávu o požáru administrativní budovy ve Vladivostoku: oheň, který se rozhořel na schodišti mezi šestým a sedmým patrem, odřízl pracovníky banky sídlící ve dvou posledních podlažích. Lidé před ohněm vylezli na římsy. Několik mladých žen se na nich už nedokázalo udržet, pustily se a padaly - zatímco je snímala kamera. Viděli jsme jejich pád, bylo to vidět - ... Za těchto okolností je brojení proti škodlivosti reality show pokrytectvím, ze kterého jsou mravokárci usvědčováni hrůzami reality samotné. Žijeme v realitě, kterou nám nikdo předem "nesestříhá"; nevhodné momenty nikdo nevyřadí, životní úkoly nám nikdo nevymýšlí, jejich řešení nikdo nerežíruje. Těm mladým ženám na místo jejich dopadu nikdo nenastavěl pád tlumící kaskadérskou věž z krabic jako VyVolené Monice... Argument, že reality show předstírají, že jsou realitou, je mylný, a požadavek, že by se realitě přiblížily, kdyby realizátoři ukázali i štáb, dramaturgii, režii, je scestný podle mého názoru by se realitě naopak oddálily. Požadavek nahlížet do režie a být přítomen jednání štábu je naprosto "nerealistický": viděl snad někdo záběry George Bushe v generálním štábu při udělování dispozic pro útok na Irák před tím útokem?! Copak v realitě víme, co přijde? Nevíme to; a přece se něco chystá - právě teď: a zítra, za týden, časem nás to zasáhne, možná krutě - Budeme bez možnosti přípravy, a budeme to muset unést - ... my jsme účastníkům reality show možná nevědomě záviděli ty instrukce předem, to: "Vyvolení! Za deset minut začne ... všechno potřebné si vyzvedněte v zásobovací místnosti." - Chtít vidět štáb je přáním vidět boha! Přáním nahlédnout boží úradek - "- zatímco bůh je tak svobodný, že by mohl, kdyby chtěl, jediným aktem své vůle změnit svět (...) a to ne proto, že můžeme určit, jaká je přirozenost boží, ale proto, že jí nemůžeme klást žádné meze." (U. Eco, "Jméno růže") A tak jako ve "Jménu růže" vyslovuje bratr Vilém svůj závěr: "Non in commotione, non in commotione dominus." ("Ne ve zmatku, ne ve zmatku je pán."), totiž že život, realita, je pohybem, je zmatkem, proměňuje se a přetváří, protože mu nikdo, nikdo nedává řád, takto musíme a můžeme pohlížet i na reality show, jako na realitu v realitě. I jako na hru ve hře - a to proto, že má předem daný řád, a proměňuje se jen v jeho mezích, v prostoru daném prostorem vily a v čase určeném k vyřazení všech kromě vítěze. Když nás média zahlcují tím, co se v realitě děje, neprotestujeme - nebo jen minimálně. Mne např. nezajímá den po dni detailně sledovat, kam všude v mozku krvácí nemocný Ariel Šaron a na kolik procent mu ventilují plíce - patří tyto zprávy na obrazovku? Je to pro mne cizí osoba, a v půlhodině vymezené pro zprávy mi postačí dozvědět se, že je nemocen a nevykonává svou funkci. Do takových podrobností se v našich nemocnicích často nedozvíme informace ani o vlastních rodinných příslušnících. Když byly záplavy v New Orleans, fotografie s nafouklými mrtvolami nás atakovaly z prvních stránek novin rozložených na pultech trafik, kam jdeme s dětmi koupit Mateřídoušku - potřebují to vidět? Když Nova nebo Prima


3

vysílaly sestřihy z reality show, proti tomu, co se tam děje, se protestovalo vehementně, přestože televize je jediným vizuálním médiem, které můžeme vypnout. Růžička a kol. se domnívá, že reality show: "... nepatří do veřejného celoplošného vysílání. Svým profilem, průběhem i jednotlivými momenty, v duchu negace a destrukce mravních hodnot a ideálů, v projevech pokleslosti a úpadku lidských vztahů, je považujeme za nevhodné a ohrožující nejen děti a mládež, ale svým působením také ostatní lidi i celou kulturu". Zdůrazňují neochotu médií vzít na sebe zodpovědnost - avšak volání po zodpovědnosti médií stojí v protikladu k principu zamítnutí kolektivní viny: zodpovědnost je vždy osobní, individuální odpovědnost režiséra, redaktora, reportéra. Téma "nastolení zodpovědnosti právnických osob" je tématem "odjímání odpovědnosti fyzickým osobám, jednotlivcům". I sledování jakéhokoli pořadu dětmi je na rodičích, ne na sledovaném médiu. Aby mohly mít reality show nebo jakékoliv jiné mediálně šířené pořady úspěch, musí být v divácích už předem "nastavena" ochota je sledovat, a je nastavena jinde - v realitě. A každý ji má nastavenou individuálně. Nemůžeme spravedlivě žádat, aby televizní společnosti nevysílaly určité pořady (vůči kterým máme výhrady) jen proto, že nejsou vhodné pro děti, a že existují rodiče, kteří svým dětem televizi nevypnou. Téma "snižování věkové hranice trestní odpovědnosti" je tématem "odjímání zodpovědnosti dospělým za výchovu dětí". Čím se odlišuje vychované a nevychované dítě? Tím, jak se chová teď? Ne; liší se historií - tím, že tomu vychovanému někdo znovu a znovu říkal, co se dělá a nedělá, že v tom, co se nedělá, se mu znovu a znovu zabraňuje, že k tomu, co se má dělat, ho někdo znovu a znovu musí přimět, že za vulgární výrazy ho někdo znovu a znovu kárá, denně, donekonečna, důsledně a přitom vlídně - to je únavné, únavné, únavné. A přece nelze jinak. Kdo chceme, aby vychovával naše děti? Každý z nás může být tím rodičem, který svým dětem televizi při nevhodném pořadu vypne, znovu a znovu; každý z nás může být divákem, který ji vypne i bez dětí, občanem, který dá televizní společnosti najevo svůj názor třeba i na obsah zpráv. Udělat to a dělat to systematicky je ovšem tak nepohodlné. - Ale demokracie není pohodlným systémem. Morálka a autority V souvislosti s posunem morálních hranic k horšímu jsou reality show také kritizovány, "neboť svým působením zmíněné hranice boří a rozvracejí", uvádí např. Růžička a kol. Za morální autority přitom považují vedle rodičů a učitelů také instituce a společenství, jako např. sportovní družstva, církve, i veřejné instituce jako soudy a školy apod. "Pokud mravní autority mlčí, nepůsobí nebo ztratily vliv, společnost i jedinci jsou vážně ohroženi mravním rozkladem." To je pravda, ale s posuzováním reality show to nemá nic společného; spíše by se tato teze hodila do posuzování reality - kauzy nejasného financování majetku vrcholných politiků, kauzy podvodných konkursů v hospodářské sféře za spoluangažovanosti soudců a konkursních správců, kauzy fotbalové korupce a korupce na úrovni komunální politiky - to všechno je jen několik reálných kauz, k nimž došlo, aniž by s nějakou reality show vůbec měly co do činění a aniž by jejich aktéři byli nějakou reality show ovlivněni. A přepisy policejních odposlechů z některých kauz, které se objevily v tisku v souvislosti s aktuálním projednáváním těch kauz před soudem, ukazují, že vulgarismů je realita plná a reality show je do ní nevnášejí jako nějaké novum. (Ostatně se domnívám, že VyVolení nebyli v kontextu emoční zátěže v používaných výrazech nijak vulgárnější, než by byla většina z nás.)


4

Za příklad znevažování autorit v reality show je často uváděno "znevážení učitelského stavu": jeden z účastníků reality show BigBrother, učitel Jaroslav, se první večer opil. Vzhledem k tomu, že tam byl na svou vlastní zodpovědnost, znevážil pouze sám sebe. Přece si na základě té události nezačneme myslet, že všichni učitelé jsou stejní - Totéž platí i v realitě: v aféře kolem ghanského kakaa se znevážil poslanec Michal Kraus sám, nebyla tím znevážena celá sněmovna. Ať už bude podle platného práva v jeho kauze rozhodnuto jakkoli, minimálně se projevil jako ignorantní hlupák, když se v září 2001 pustil do obchodní transakce s podnikatelem, jehož "podnikatelské" aktivity s pornografickou webovou stránkou zneužívající jméno tehdejší první dámy byly v květnu téhož roku plné noviny (a na něhož bylo v té době podáno trestní oznámení i v další kauze). Jako "reality show" mi připadá spíš to, že poslance Oldřicha Němce, který oprávněně pochybuje o vysvětlení, které poslanec Kraus ve věci podal, znevažuje premiér Paroubek, kterému jako by byl přednější krátkodobý stranický zájem než dlouhodobé budování autority a prestiže svého úřadu; to, že předsednictvo ČSSD Němce za trest vyškrtlo z kandidátky, místo aby ocenilo, že někdo z členů jejich strany má dost svobodné vůle vyslovit názor, který je jasný každému se zdravým rozumem - to je ovšem realita... Autorita parlamentu - kolik padlo mezi poslanci facek? Počínaje tou už historickou fackou poslance Wagnera poslanci Grulichovi v roce 1995...? - Mezi VyVolenými nepadla ani jedna, pokud vím. Celek a detaily Obvyklou moralizující tezí kritiků reality show je to, že jde o zavrženíhodný celek, v němž jednotlivé pozitivní detaily, "milé výjevy i sympatické projevy lidí, jímavé a hluboké scény" jako by neměly smysl. To, že "řada situací i momentů (...) zapůsobila svou pozitivní hodnotou a laděním" pro ně hodnotu nemá. S tím rozhodně nesouhlasím: detaily jsou hodnotné. Růžička a kol. se takovými momenty nenechal "vést k relativismu. Naopak ještě více jsme se utvrdili v přesvědčení, že celek určuje smysl částí, které jej vytvářejí." Toto jejich tvrzení mi připadá stejně pomýlené jako stanovisko některých lidí, že nebudou přivádět děti do tohoto světa a toto stanovisko ještě ke všemu považují za zodpovědné... Osobně zastávám stanovisko, že části dávají smysl celku, jsou diverzifikovaným obsahem celku, celek ozřejmují a vybavují jej významem. Samozřejmě záleží na tom, jak velký díl celku naplňují části určitého typu, ale samostatný smysl a obsah má každá z nich. Pokud by celek určoval smysl částí, zbavili bychom smyslu každý individuální akt; nemělo by smysl, aby František Kriegel odmítl podepsat Moskevský protokol, když ho podepsali všichni ostatní členové ÚV KSČ, Kriegel sám to tak měl cítit, a neměl by právo stát se pro mnohé z nás morální autoritou. Pokud by celek určoval smysl částí, neměla by pravdu vesnická důchodkyně, která za minulého režimu v nějakém rozhovoru na sugestivní otázku redaktora, že za první republiky dřeli na agrární velkopodnikatele, kteří vykořisťovali jejich práci, a že teprve vznik družstva dal jejímu životu smysl, reagovala přirozenou lidskou odpovědí, že byli mladí, práce jim nevadila, byli zamilovaní a chodili tancovat, a že byla šťastná. Pokud by celek určoval smysl částí, popřeli bychom krutě nabytou osobní zkušenost Viktora Frankla a dalších, kteří i v nelidských podmínkách koncentračních táborů dokázali "dát životu smysl". - Jsem si vědoma toho, že uvádím nesouměrné a v konkrétní rovině nesrovnatelné skutečnosti, ale i v takovém "odsouzeníhodném" celku, jakým je reality show, má posuzovaný detail hodnotu a smysl: přinesený svetr, připálená cigareta, přivítání po návratu z Duelu.


5

Připomeňme si i Havlův "Protest", ve kterém je konfrontace ideologie hlásané společností a postoje zastávaného jednotlivcem podána brilantně - Detail má smysl; a právě detail je prostorem pro psychology; nevím, proč si to ulehčili a detaily reality show odbyli jako pouhé skladebné prvky celku, jehož smysl je pro ně - ovšem kdoví proč - už předem dán jako negativní. Zabývat se detailem je obtížné: je vždy snazší z prvního dojmu říct třeba: "Ti tam po sobě zase řvou!", než se soustředit na to, proč řvou, kdo první zvýšil hlas a v jakém úmyslu, zda druhý ho chce překřičet nebo hájit právo, aby jiný názor byl také slyšen. O důležitosti detailu svědčí i to, jak se VyVolení stále vraceli ke scéně s balónky, protože smysl vyústění tohoto "detailu" do dalšího "detailu", kterým bylo Vladkovo ostříhání vlasů, jim stále nebyl jasný a stále ho nechápali. (Možnou interpretaci uvádím v článku "VyVolení a vlasy nejen Vladkovy: psychoanalytický pohled".) Jestli psychologové soudí, že nemá smysl, když se někdo v reality show v tom či onom momentě, situaci, detailu zachová slušně, mravně, hezky, že nemá smysl, když je jeho chování sympatické, že empatie vyvolaná v divácích a pozitivní ladění nějaké situace nemá smysl, pak je toto sdělení tím nejhorším, které mohli účastníkům i divákům vzkázat. Realizace reality show Už jakoby folklórem se stává průběh a výsledky Zimbardova stanfordského experimentu, přes který je nahlížena každá reality show: že účastníci jsou zbaveni svobody, psychicky deprivováni, systematicky ponižováni, degradováni ve své důstojnosti. Tento pohled na reality show byl ještě posílen faktem, že Philip Zimbardo v listopadu 2005 přebíral v Praze Cenu Nadace D. a V. Havlových, a publicita kolem jeho osoby byla značná. Jeho projekt, který byl velmi významný např. pro kriminologii nebo vězeňství, právě proto, že experimentálním způsobem prověřoval vlastnosti lidské psychiky v extrémních situacích, však do dnešních formátů reality show rozhodně není otrocky přenášen. Nikdo nebyl ze strany realizátorů systematicky ponižován - a že by se příležitost našla: když na závěr už ve slovenské vile VyVolených dostaly dívky taneční úkol, a Katka, nešťastná z toho, že přibrala, jej odmítla splnit, nikdo ji nijak netrestal... Tentýž Philip Zimbardo je však už mnohem méně často citován v jiném svém názoru, a to ohledně stereotypů, které si v průběhu života osvojíme: "Život nás všech je povětšině velice nudný, nezajímavý, stejný. (...) Většina z nás totiž obyčejně nedělá věci, jež by nějak radikálně měnily náš život." (Reflex 42/2005) Ano: kolik lidí pracuje tak tvůrčím způsobem, že si může dovolit prožívat svůj běžný život jako "nenudný", bez stereotypů? Kdo tak naplňuje svůj volný čas? Spousta lidí "vášnivě" zahrádkaří - ale kdybyste jim promítli hodinový "sestřih" toho, jak celé odpoledne pleli kapustu, unudí se i oni sami! - Každá etapa života je jiná: dětství, mládí, dospělost, stáří, v každé etapě máme jiné možnosti a jiné povinnosti, v jedné etapě je naším úkolem domov opustit a v jiné domov vybudovat, nejdříve hledáme rozptýlení a teprve později stabilitu... Svého času mne překvapil (protože mne nenapadlo tak uvažovat) a pak mi připadal realistický názor jednoho sociologa, který během pražských protestů proti jednání Mezinárodního měnového fondu vyslovil své přesvědčení, že mnohé z dívek, které jsou dnes aktivní v davu mezi antiglobalisty, s dredy a v maskáčových kalhotách, budou za pár let pracovat ve firmách a v bankách, v kostýmcích a nalíčené. To "dnes" a "za pár let" je důležité; a to, že v realitě existuje obojí, odvaha k protestu i kázeň k práci, je dobré.


6

- Co je principielně špatného na tom, když se někdo rozhodne věnovat část "své" nudy, pár měsíců života - v době, kdy ho před sebou máme tolik, že konce nedohlédneš - prožitku hry? Proč ne? Proč nezkusit získat novou zkušenost? A nad další motivací - získat peníze - se už vůbec nepohoršuji: tato motivace platí pro všechny lidi, jen její míra je u každého individuální. Že s touto motivací vstupují lidé do reality show, je nediskvalifikuje - s motivací získat peníze chodíme do práce všichni. Vztah reality a lidí, kteří se hlásí do reality show, je ten, že zájemci o účast i ti, kteří nakonec byli vybráni, s námi a mezi námi žili už před reality show: jsou to reální lidé, kteří se svými konkrétními vlastnostmi existují, i když nikdo žádnou reality show nepořádá. Ke snaze degradovat výběr ("Vybírány jsou osoby z nestandardních, spíše okrajových vrstev naší společnosti, často z narušených rodin," atd.) je zapotřebí spravedlivě uvést, že realizátoři vybírali z přihlášených osob, mezi kterými se objevovali lidé ze všech sociálních skupin a různorodého sociálního statutu - např. učni, studenti středních škol, vysokoškoláci, maminky na mateřské, otcové rodin, zaměstnaní i nezaměstnaní (MF DNES, 10.12.2005). Ke statistickosociologickému hledisku mohu poznamenat, že na první konkurs VyVolených se přihlásilo 8400 osob, na druhý konkurs v listopadu 2005 asi 5000 osob. To představuje (když podle údajů ČSÚ bylo k 31.12.2004 v České republice 2,8 mil. osob ve věku 18-35 let) 0,298 %, popř. 0,177 % oslovené populace, "- což není mnoho!", asociuje se mi výrok Zdeňka Svěráka z jednoho cimrmanologického semináře: v celé generaci není ani jedno procento dobrodruhů! I v reality show jsou lidé jako všude jinde; zkusme si to "otestovat": kdyby v libovolném vagóně metra, v tramvaji nebo autobuse napočítal každý z nás čtrnáct lidí, kteří stojí nebo sedí nejblíž okolo, přidal se k nim a pomyslně tak vytvořil "svou" skupinu patnácti VyVolených, kdybychom si zkusili představit, že bychom spolu zůstali den, týden, měsíc - ... dospějeme k tomu, že by se mezi námi začala rozvíjet obdobná dynamika vztahů, sympatií a antipatií, zjistili bychom, že my také používáme vulgární výrazy, a kdyby někdo o sobě uvedl, že jeho nebo její sexuální orientace není většinová, také by se tam našel někdo, kdo by ho nebo ji nesnášel. Kdo by byl konfliktní, toho bychom se snažili vystrnadit, atd. atp., stejně jako modifikujeme své okolí v realitě, stejně jako k tomu docházelo v reality show. Ani by nás nemusely sledovat kamery. Ostatně to neustálé poukazování kritiků, že reality show je režírována a není "realitou", je zbytečné: vždyť o tom rámci všichni vědí a akceptují jej. Jako by se nám však těmito poukazy podsouvalo věřit, že každý projev účastníků reality show je režírován (jako v Čapkově "Jak se dělá film": "Teď mlčky zaplakat! - a slečna mlčky zapláče...") "Díky režii je nesnadné odhadnout, které situace jsou hrané a které autentické," - ovšem kdo sledoval např. VyVolené soustavně a pozorně, ten v tom měl jasno, jednak prostřednictvím internetových stránek, jednak prostřednictvím vysvětlivek dole na obrazovce, případně byla záležitost zpětně vysvětlena, že šlo např. o úkol apod. Ale o to nejde: významné je, zda jsme ochotni zaujmout postoj, že všechno jsou autentické projevy, a že všechno je hra, hra ve hře. Přitom je nám jasné, že Petr Zvěřina byl ve svých výlevech ("slavné" výroky o tom, jak do Prahy nepřijel na babetě, verbální napadání štábu do kamer apod.) naprosto autentický, přestože se nás po svém vyřazení z reality show intenzívně snažil přesvědčovat, že hrál "bubáka", jak to po něm chtěla režie. Je jasné, že se prostě projevil - pod tlakem, pod kterým se cítil být - a diváci ho posléze realisticky © Psychoanalytický týdeník, http://blog.lide.cz/psychoanalyza

7

ohodnotili. Nikdo by nechtěl mít přítele, který je v zátěžové situaci na všechny strany agresivní. K pokynům režie a úkolům štábu je možné zaujmout postoj jako k manipulaci nebo jako ke hře, a zdá se, že v mnohém je náš přijatý postoj apriorní. I postoj, který zaujímáme vůči moderátorům, vychází z našeho vnitřního uzpůsobení nebo ze zkušeností - pro Růžičku a kol. je Tereza Pergnerová "všestranně zdatná manipulátorka, která se umí skvěle stylizovat do podoby přítelkyně a starší rozumějící kamarádky." Na mne její vztahy k VyVoleným působily věrohodně, a to, že k nim paralelně - při Zúčtování nebo při Výzvě - byla důsledná (můj dojem je, že mnohé odpozorovala od vedení skupiny při protidrogové terapii, kterou úspěšně podstoupila), že VyVolené nutila udržovat kázeň a dodržovat řád, bylo naprosto v pořádku - svá pravidla má i hra. Hra. Mít schopnost si hrát; "hrát hru", jak často opakovali sami VyVolení, je na každém z nás. Možná už tomu výrazu nerozumíme, není pro nás jednoznačný: hračky byly vždy pro děti, chlapecká hra s autíčky a holčičí hra s panenkami... Zatímco je realitou, že dnes si hrají dospělí: v prostoru za svítícím nápisem "Herna" žádné rozzářené dětské oči nenajdeme, do "herny" je dokonce do 18 let vstup zakázán! A navíc toto hraní ani nemá se hrou nic společného: dospělí hrají, ale nehrají si. Obava o sociální deprivaci a izolaci účastníků reality show je také péčí, která jde mimo centrum reálného problému - týrané ženy nebo staří lidé v kauzách domácího násilí, kde pro velkou latenci tohoto jevu je počet případů projednávaných před soudem pověstným vrcholem ledovce, trpí často řadu let. Nebo si představte tuto "reality show": lidé, kterým důvěřujete, vás seberou a odvezou na několik týdnů do neznámého prostředí, a nechají vás tam - mezi cizími lidmi, z nichž někteří se možná stanou vašimi přáteli, ale jiní vás nezřídka šikanují a zesměšňují, aby si šplhli u vedoucích, kteří mají téměř absolutistickou moc. Budíček ne hudbou, ale píšťalkou a řvaním, příděly jídla v určené době, kolektivní provádění hygieny, několikakilometrové pochody určeným tempem, někdy vás probouzejí k nočním bojovkám, máte minimum kontaktů s vnějším světem - a to je realita; a vy jste sedmileté dítě poprvé na táboře. Už z předchozích příkladů je zřejmé, že zneužívání a zasahování do intimity je v realitě výrazně a významně horší. Lze říci, že k manipulaci a vymývání mozku masivně dochází paradoxně právě v soukromí, za zavřenými dveřmi; a absurdní hlavní starostí večer zbité ženy je ráno to, aby následky zranění nebylo pod make-upem vidět...V reality show nikdo intimitu neočekával, nemohl ji očekávat, přece. Mohli jsme vidět, že účastníci byli typy s převahou extravertních povahových rysů, typy, které zátěž unesly. - V reality show nešlo ani o postupné zbavování intimity a pronikání do soukromí: šlo o úvodní skokové vzdání se intimity, které se zásadněji neprohlubovalo, a se kterým měli účastníci možnost se vyrovnat v úvodní fázi reality show s dostatečným (v rámci daného formátu) prostorem k formování výchozí konzistence skupiny. Z mého pohledu byl člověkem, který se opakovaně dopouštěl narušování intimity, Michal Fraš vůči dívkám, např. vůči Katce, které opakovaně zvedal přikrývku, pod kterou se převlékala, nebo vůči Lindě, kterou topil ve vířivce. Z aktuálních ohlasů v internetové diskusi byla patrná odmítavá reakce diváků na Michalovo chování. Vztahy, sexualita, láska - další oblast kritizovaná kvůli tomu, že v reality show dochází k ponižování sexuality na konzum bez lásky: jako by realita byla plná


8

ideálních lidí s ideálními vztahy. Ale diskutované reality show nebyly koncipovány jako seznamka! Ostatně VyVolení svou sexualitu nijak horentně nekonzumovali... A vůbec: toho sexu tam zase až tolik nebylo - jako bychom v realitě byli asexuální... Podle relevantního průzkumu agentury SC&C z roku 2004 (Pátek LN, 24.6.2004) uvádí čtyři pětiny Čechů, že aktuálně mají sexuálního partnera, a že frekvence jejich pohlavních styků je 8 až 9 měsíčně, takže při všech těch kamerách tam jsme za celou dobu vysílání VyVolených měli vidět mnohem víc! - Zlehčuji to, samozřejmě. Jsem přesvědčená, že většina lidí má svého sexuálního partnera ráda, že většina lidí sexualitu spojuje s láskou. A sex bez lásky, stejně jako nevěra v jinak stabilním vztahu: k tomu mohu pouze poznamenat - s MUDr. Miroslavem Plzákem, který byl již před desítkami let v této věci realistický -, že se to prostě stává, že se to může stát i nám, a ovšem že si tím nemáme ničit blízkost, lásku, rodinu, máme-li ji. Jsme sexuální bytosti, vzrušujeme jiné a jsme jimi vzrušováni, a stává se, že někdy s někým máme sexuální kontakty na základě pouhé přitažlivosti dříve, než si s ním vybudujeme láskyplný vztah, nebo si s ním ani poté vůbec žádný vztah nevybudujeme. To, jak rozumíme své sexualitě a jak s ní zacházíme, se v naší psychice zakládá mnohem dříve, než vůbec začneme sami sexuálně žít. Že mezi účastníky reality show dojde k sexuálnímu kontaktu, nemůže být pro dospělého člověka ničím překvapivým. A jestli je divák reality show voyeurem, který netrpělivě čeká na Noční show, to si on sám do svého způsobu sledování reality show "přinesl" z reality. Možná je namístě položit si otázku, proč máme vůbec očekávat, že by se účastníci reality show, kteří si před příchodem do vily byli naprosto cizí, k sobě měli chovat s nějakou mimořádnou láskou a péčí?! Ve srovnání se vztahy, s jakými se setkáváme v realitě, se k sobě chovali uspokojivě korektně (byli pro sebe navzájem "good enough", přiměřeně dobří, abych použila psychoanalytický termín), drželi své hranice, dokázali se ohrazovat vůči atakům. Hádali se a byli vulgární, ale proč by jejich vztahy měly být hodnoceny hůř než vztahy v realitě? Vždyť tam nedošlo k žádnému trestnému činu, kterých je realita "plná"... - Nerada bych vyvolala dojem, že se domnívám, že když přímo v reality show nedošlo k trestnému činu, že vlastně vůbec o nic nejde; že zjednodušuji a dostávám se do opačného extrému než Růžička a kol., kteří se odmítli zabývat momenty a chováním, které jim bylo sympatické, které na ně působilo pozitivně, a tím těmto pozitivním momentům odepřeli vypovídající hodnotu. Není tomu tak, že bych odmítala vypovídající hodnotu negativních momentů; v souhrnu jsem se však ve VyVolených až na jednu nesetkala s výrazně horšími situacemi, než jaké přináší realita. Tou jednou záležitostí, kterou jsem vnímala jako principielně spornou, nedobrou a negativní, byly situace, které se začaly rozvíjet kolem přítomnosti živých zvířat ve vile. (Pokud vím, v reality show BigBrother obdobnou záležitost vyřešili účastníci "rázně" a pro sebe bez psychické zátěže: sele opili a to muselo být odvezeno.) Bylo patrné, že do vztahu VyVolených ke zvířatům (ryby, nějaká drůbež, kozy) pronikají některé přenosové charakteristiky: někdo projevoval přehnaný infantilní zájem o "(spolu)vězně", jiní zvířata naopak ignorovali a projevovali tak potřebu distance od vlastního pocitu "uvěznění". Postupně začali VyVolení distortovaně vnímat pokyny režie, které se zvířaty souvisely, a extrémně na ně reagovat (např. Regina proklamovala své rozhodnutí odejít, pokud se budou ryby grilovat; to byla vzhledem ke krátké době "pobytu" ryb ve vile neúměrná reakce, apod.). Vznik takových reakcí na straně VyVolených pro mne byl důkazem situačního a - doufám, že nevědomě gradovaného vymývání mozku účastníků ze strany režie, jejímž pokynům VyVolení © Psychoanalytický týdeník, http://blog.lide.cz/psychoanalyza

9

začali podléhat jako stupňované "manipulaci". Vyhrocením protrahované situace byl "požadavek" poražení jedné z koz kvůli masu. Domnívám se, že v této situaci byli VyVolení psychicky "odtrženi od reality". Pokyn ze štábu si vyložili jako požadovanou porážku kozy kvůli masu; vyložili si tento pokyn tak i proto, že se nechali "zahltit" vědomím, že je mezi nimi Jindřich, který má s takovým úkonem praktickou zkušenost a byl by schopen ho odborně provést. Štáb však zadání formuloval tak (v dopise, který četl tehdejší boss), aby na sebe někdo vzal zodpovědnost za řešení situace - šlo o nekonkrétní požadavek. Jeho řešením by bylo, kdyby kdokoli z VyVolených přijal jasné rozhodnutí: "Beru si na zodpovědnost, že se žádná koza zabíjet nebude." VyVolení však byli pod stupňovaným tlakem už od ryb, které si oblíbili a pak je měli grilovat, a štáb jejich "náhradní řešení" s párky nepřijal, a k takovému řešení nemohli dojít. Bylo to jako úkol, kdy je třeba narýsovat trojúhelník tak, abychom spojili 4 body rozmístěné do čtverce - to nelze. Ovšem pouze zdánlivě: 2 vrcholy výsledného trojúhelníku je totiž třeba umístit vně čtverce představovaného těmi body, za jeho "hranice". V uvedené záležitosti mi celá skupina připadala nejvíc nekoherentní, rozpadající se, rozdrobená; jednotlivci separovaní a osamělí, neschopni se semknout a "přežít". Za nedobré považuji to, že štáb tyto skutečnosti nevyhodnotil a nereagoval na ně dřív, než tak učinil. Bylo pro mne nepříjemné sledovat, jak se dospělí lidé - možná proto, že se v jejich reakcích začaly projevovat prvky dílčího ztotožnění se svými "(spolu)vězni" - pod vlivem situace mění: od úvodního ještě rozumného odmítnutí zabít ryby, podloženého vegetariánstvím odmítajících; přes rozpad skupiny daný tím, jak někteří VyVolení podléhali "manipulaci" víc; až k rozpolcenosti jednotlivců, neschopných zaujmout pozici buď dát přednost splnění úkolu za cenu potlačení vnitřního nesouhlasu nebo si zachovat vnitřní rovnováhu podržením si svých pocitů za cenu jasného odmítnutí úkol splnit. Záležitost vyústila v naprostou neschopnost kohokoli z VyVolených logicky zvážit, že bez naplnění hygienických, zdravotních a veterinárních zákonných požadavků, a bez technických a dalších náležitostí nelze porážku provádět. VyVolení jako skupina byli zdeptáni a poraženi, skupina byla bez vlastní vůle, podrobená, neschopná, rozklížená. - A jako v předchozím příkladu s trojúhelníkem, celkově vyřešit tuto záležitost a vymanit se z patové situace také znamenalo překročit "hranice" skupiny: VyVolení dostali pokyn ze štábu, aby kozy odvedli do zásobovací místnosti. Debatu o realizaci reality show můžeme na tomto místě doplnit úvahou, nakolik byli její účastníci svobodní a nakolik byli omezováni. Jedna názorová linie kritiky reality show jde tím směrem, že účastníci byli omezeni úplně ve všem; druhá názorová linie je naopak nesena v tom duchu, že si její účastníci dělali, co chtěli. Nikdo, nikde, nikdy není bezbřeze svobodný, aby nemusel brát ohled vůbec na nic, a stejně tak není nikdo naprosto svázán omezeními všeho druhu.. V reality show byly limity dány pravidly hry, pravidla vytvářela její rámec. Rozhodně nelze říci, že by jednání a chování účastníků reality show nebylo nijak limitováno. Pokud jde o vnitřní limity (že např. nešli daleko pro vulgární výraz), nemůže snad nikdo očekávat, že účast v reality show má být pro její účastníky nějakým převýchovným programem, jehož prostřednictvím by měli přijmout nový vnitřní řád... Jako bychom neustále zapomínali na to, že jejich účast pro ně může být prostě zábavou! Hrou, ze které mají radost! Proč např. moralizovat např. nad Katčiným tancem ve sprše při úkolu "Miss mokré tričko", když se jím můžeme jednoduše bavit stejně jako ona a ostatní VyVolení. A současně nemusíme nic měnit na pohledu na ni jako na cudného a slušného


10

člověka, protože hra na erotický tanec nijak neposunula její následné chování vůči mužským účastníkům reality show. (Spíše bylo možné sledovat, že štáb, zpočátku jakoby "nabuzený" ukládat erotické a sexuálně zaměřené úkoly, pod vlivem autentických reakcí VyVolených na takové úkoly v tom později polevil.) Všichni účastníci byli dospělí lidé s vnitřními limity, které si přinesli ze svého dosavadního života, a jejich vnitřní uzpůsobení jim umožnilo vyrovnávat se s jistě náročným fungováním ve vile. Myslím, že každý z účastníků poznal, co a jak je pro něj v soutěži limitem, a podle toho svobodně jednal - k takovému jednání počítám i demonstrované stesky některých VyVolených, že chtějí jít domů, tj. těch, kteří poznali, že jejich touha setrvat ve vile má svůj limit. Reality show a diváci V souvislosti s tématem svobody a vnitřních limitů zmiňují Růžička a kol. i vnější opory, které člověk potřebuje k tomu, aby se mohl existovat jako společenská a spolupracující bytost. Není však zcela jasné, zda mají na mysli konkrétní skutečnost, že VyVoleným ("uzavřeným" ve vile bez kontaktu se světem) psychicky chyběly vnější opory v osobách jejich rodin a přátel, nebo zda se spíše obecně vyjadřují k tomu, jaké vnější opory mají diváci reality show, o jaké hodnoty se opírají apod.. Zase je namístě připomenout, že reality show neaspirují na to, aby byly nějakými vnějšími oporami, že to od nich snad nikdo neočekává, a že pokud divák pocítí souznění s určitou reakcí některého z účastníků reality show, je toto souznění dáno apriorně tím, co bylo v divákovi už předem založeno jiným způsobem. "Pokud jsou rodinné vlivy nedostatečné a vnější opory chybí , (...) je ohrožena celá společnost." Dnešní realita je taková, že rodinné vlivy jsou nedostatečné. To ovšem opět znamená, že realita je primární, vliv reality je určující, a vliv jedné nebo dvou reality show v záplavě skutečností, které na nás "valí" realita, je zanedbatelný. Oporou získanou z vnějšího prostředí je zkušenost s konkrétním jednáním, které je v souladu s našimi vnitřními zásadami, a které má zamýšlený účinek. Nelze říci, že každý jednotlivý detail prezentovaný v reality show VyVolení "... ničí, popírá a permanentně zpochybňuje hranice mravů i dobrého chování a pěkných a slušných lidských vztahů." Např. v tom, jak se Vladko Dobrovodský důsledně a opakovaně ohrazoval vůči arogantním a verbálně agresívním projevům, jakými jej atakoval Petr Zvěřina v souvislosti s jeho homosexualitou, v tom, jak dokázal dát Petrovým projevům hranice, a svou pozici ustál, mohli VyVolení být konkrétní vnější oporou - tj. Vladko jako osobnost a VyVolení jako formát, který sdělení zprostředkoval. Samo o sobě je však kladení požadavku, že by společnost měla aspirovat na to, aby média vychovávala, nabízela životní vzory a opory, scestné. Je to nemístný postoj: že zábava má vychovávat, že výchova má být zábavná, že obrana má být přiměřená... Zábava má bavit, výchova má být důkladná, obrana má být účinná... Možná samo používání termínu "média" je zavádějící: jako by jejich úkolem bylo jakési abstraktní "zprostředkovávání", kdy přestává být konkrétně jasné, o zprostředkovávání čeho jde. Termín "sdělovací prostředky" je mnohem jasnější: má jít o sdělování informací a zpráv, ne o neukázněné zahlcování extenzívními zbytečnostmi. Vedle sexuálního voyeurství připisují kritici divákům i adrenalinovou závislost: předvídají, že příští reality show bude muset vyvolávat v divácích ještě větší excitaci, neboť vzniká adrenalinová závislost, a vzrušení spojené s anticipacemi a napětím je třeba stupňovat. Střízlivě řečeno, ani teď to nebyl kdovíjaký "adrenalin", a přece měli


11

VyVolení svou vysokou sledovanost. Za celou dobu této reality show byl průměrný denní počet diváků starších 15 let sledujících hlavní pořad 1,499 milionu diváků (tj. 38,0 % všech dospělých diváků přítomných u obrazovek) a průměrný denní počet diváků starších 15 let sledujících Noční show byl 446 milionu diváků (tj. 39,4 % všech dospělých diváků přítomných u obrazovek). Všimněme si, že při zachování stejného podílu sledovanosti se na eroticky zaměřenou Noční show dívalo třikrát méně diváků než na hlavní pořad (údaje poskytla tisková mluvčí Prima TV Jana Malíková). Mám za to, že většina diváků byli reální, normální lidé, zajímající se o dynamiku vývoje vztahů mezi účastníky, o jejich běžnou kooperaci v rámci denního programu, o řešení úkolů a v neposlední řadě o osobnosti jednotlivých VyVolených; jsou to normální lidé, kteří jsou zase také zvědaví na reálné, normální lidi. Já alespoň se domnívám, že takovými lidmi je tvořena česká společnost, a předpokládám, že takovými lidmi jsem v reálném životě obklopena (přes všechny výhrady, které člověk dnes může mít k nevychovanosti mládeže, k vulgaritě a k dalším negativním lidským a společenským projevům). K lidem kolem sebe přistupuji z tohoto hlediska a jako k takovým; jako takoví se mi v zásadě jevili i VyVolení a tedy i jejich diváci. Na jedné straně máme různá show Petra Novotného, Zlaté mříže a Silvestry plné efektů, na druhé straně např. pořad Jiřího Krampola "Nikdo není dokonalý": už několik let stačí stále stejné kulisy a dva zajímaví spoluúčinkující, a každý pořad je skvělý. Tady vůbec neplatí teze, že je potřeba, aby všechno bylo "hustší" (naopak aktuální "zahuštění" o přítomnost premiéra Jiřího Paroubka prestiži pořadu možná spíš uškodí): tady jde totiž o naši vlastní aktivní spoluúčast, o pocit sounáležitosti, který je v tomto pořadu tak atraktivní, protože jsme to my, kdo odpovídáme ty pitomosti na otázky, a také my sedíme v hledištích sálů v našich městech, kam za námi Krampol a kol. není líný přijet; nejsme žádné najaté publikum v ateliéru v Praze. Neozveme-li se "z reality", bude redakcím zpráv i tvůrcům reality show chybět zpětná vazba, a lehce se budou moci - a právě podle "návodu" obsaženého v tvrzení "nezávislých" psychologů, že člověk potřebuje stále vyšší dávky adrenalinu, aby se cítil spokojen - domnívat, že v dalším kole reality show je třeba "přitvrdit", aby to bylo "hustší", zatímco spousta diváků (a nikdo se nezajímá, jak je tato skupina velká) byla třeba mnohem silněji než situací s najatým striptérem (na kterého se účastnice tvářily chvílemi dost rozpačitě) zaujata intimním rozhovorem v soukromí (které se i ve vile dalo vytvořit): Vladko a Michal a plyšáci... Z pera kritiků z řad odborníků mi vadí i takové paušalizující výroky, jako např.: "Je zákonité, že všechny (kurzíva K.T.) děti vyprávějí o tom, co všechno viděly nejen po osmé, v sestřizích, ale i po desáté hodině. (...) tlaku podléhají i rodiče, kteří (...) nechtějí před dětmi vypadat zpozdile." Toto přece nejsou zjištěná fakta, která by platila pro všechny. Navíc je sledovanost VyVolených v tiskových zprávách Primy vykazována pro osoby starší 15 let, takže se nelze podloženě vyjadřovat ke sledování pořadu dětmi. - Tvrzení typu: "Celý svět je zděšen...", "Všichni oplakávají...", "Každý s napětím sleduje..." nejsou ničím jiným než glajchšaltující hantýrkou, která má k pravdě daleko. Jak výjimečné bylo přečíst si mezi lítostivými odpověďmi na otázku, jaký význam měl pro tázaného zemřelý papež Jan Pavel II., jednoduché upřímné sdělení Terezy Pergnerové, že žádný. Pohoršující odpověd? Nikoli, přesně naopak - dokázat takto odpovědět znamená nepodlehnout tomu tlaku: přece to není povinnost, aby pro nás měl význam papež. Dokázat takto


12

odpovědět, pokud takové stanovisko zastáváme, je přesně tím, po čem volají kritici reality show: je volbou být sám sebou, je důvěrou v sebe a v hodnoty, které zastáváme. Už na začátku eseje jsem uvedla, jak mne překvapilo, že Růžička a kol. zasáhli do již hotového a publikovaného textu. Doplnili stránku "psychologického zdůvodnění", kontroverzního v tom, že v něm obsahově popírají mnohé z toho, co tvrdí předtím, a tříští tak názorovou jednotu textu. Mohu spekulovat, že autoři provedli anketu mezi diváky - zřejmě mezi svými studenty -, jejíž reálné výsledky nepotvrdily jejich předchozí kategorické závěry. Protože šlo o studenty, tedy o vzdělané a přemýšlivé respondenty, nemohli autoři jejich názory bagatelizovat a odmítnout jako irelevantní, a výsledky prezentovali v uvedené pasáži. A hle diváci už nejsou slídilové s narušenými společenskými pouty, kteří si vytvářejí přeludná sepětí s lidmi z obrazovky, ale tolerující jedinci dobře rozlišující mezi výrazem a míněním, najednou jsou bystří, diferencují mezi různými druhy konfliktů, jsou schopni rozpoznat city a motivace druhých. Najednou nejde o málem "stádní" nápodobu ("druzí také koukají"), ale o zájem, který je vlastní každému člověku a přirozeně odpovídá lidské povaze.- Celý text je téměř nesmiřitelně nesen motivem, co hrozného se to v naší kultuře objevilo, ale závěr této pasáže vyznívá značně smířlivecky, že vlastně o nic nejde, že se reality show "omrzí a nastoupí další pořady. Stejně nebo i více sledované než tyto." A najednou bez obav, jak moc "hustší" tyto pořady budou muset být, aby sledovány byly... Závěr? Dospěla jsem k nějakému závěru? Nebo spíš: nabízí nám nějaké závěry realita? Nabízejí se nám o reality show nějaké závěry z reality samotné? Jedním závěrem je, že reality show BigBrother pokračovat nebude: a to je dobrý závěr, protože Velkému bratrovi se oprávněně vytýkalo mnohé (já bych mu navíc vytkla i tu parodii na Orwellovo "Velký bratr tě sleduje", protože tady toho zřejmě moc nesledoval, když byly jeho promluvy předtočeny...). Nova se rozhodla druhou řadu nevysílat, asi ne proto, že by "morální strážci národa" tolik halasili, ale že sledovanost prostě nebyla taková, aby druhou řadu vysílat chtěli. Dalším závěrem je to, že reality show VyVolení pokračovat bude, že se do ní hlásí lidé, kteří už vědí, do čeho jdou, kteří mají zájem otestovat sami sebe ve výjimečné zkušenosti, pobavit sebe i nás, užít si, hrát si, třeba i vyhrát. Jen doufejme, že Prima udrží úroveň svého pořadu - protože (a to se také ukázalo), ta "větší síla" konkurenční reality show táhla diváky méně. Možným závěrem je i to, že odtrženost reality show od reality se nepotvrdila když do projektu VyVolených zasáhla realita a účastníci i štáb byli společně vyhozeni na dlažbu, překročili hranice mezi realitou a reality show, a elegantní řešení v realitě nám nabídli jako obohacující prvek reality show. A dobrým závěrem je i to, že Prima chce řešit vystěhování z vily soudně, a že ve věci vystěhování bude rozhodnuto podle zákona. Co víc bychom mohli od reality chtít?


13

"Je něco reálného ve státě českém..."

Recommend Documents