Je žádoucí nová doba evropského osvícenství? Rudolf Kučera
Rozšíření EU jako její ohrožení Rozšíření Evropské unie je jak ze strany Unie, tak ze strany přistupujících zemí vnímáno jako krok vzbuzující mnoho obav, což není příliš dobré znamení. Je proto nutné se podívat na důvody těchto obav. Ze strany mnoha starších členů můžeme například vidět neochotu navýšit rozpočet Unie s ohledem na budoucí výdaje v důsledku rozšíření. Je tomu tak, jako by někdo otevřel novou hru s podstatně více hráči – navíc velmi rozdílně vybavenými – a chtěl vystačit s těmi penězi, které doposud vynakládal na hru mezi v podstatě sobě rovnými. Již během posledních fází přístupových jednání bylo zjevné, že Unie chce co nejvíce ušetřit, ačkoli bylo známo, že hospodářská výkonnost nových zemí se bude vyrovnávat několik desítek let a bude tedy třeba zvýšené hospodářské pomoci. Tady už nejde o pomoc některým zaostalým regionům uvnitř jednotlivých zemí, ale o pomoc celé jedné části Evropy, která po dlouhá desetiletí živořila v rámci sovětského impéria. Vlastní problém vznikl ovšem na samém počátku těchto procesů a spočíval v pádu železné opony. Předtím bylo možné těmto zemím za železnou oponou pomáhat, nebo také nepomáhat, což záviselo na politické situaci, kdežto nyní vzniká novým zemím oprávněný nárok na pomoc. (Dokonce o její výši budou chtít samy spolurozhodovat díky pozicím, které zaujmou uvnitř Unie.) Proto je tak klíčový požadavek Francie a Německa na zavedení principu dvojí většiny do evropského rozhodování. Jen tak se dá totiž zabránit tomu, aby nakonec nevznikla většina prosazující zájmy nových zemí na úkor těch stávajících, nebo lépe řečeno, těch největších plátců do pokladny Unie. Ze strany nových zemí převládá zase obrovská iluze, že jim členství v Unii přinese ten blahobyt, k němuž se nedokázali dopracovat vlastními silami. Čekají proto na nové příležitosti a jsou připraveny na útok na evropské fondy. Zapomínají tak trochu na to, že čerpání z fondů bude relativně omezené, vázané většinou na vlastní příspěvky a v neposlední řadě na to, že odvody nových členských států do společné pokladny budou jen o něco menší než to, co budou moci z této pokladny získat. Navíc je možné z historie Evropských společenství zcela jasně poznat, že žádnému novému přistupujícímu státu nebyla pomoc ze strany fondů ku prospěchu, pokud předtím sám neprovedl zásadní reformy, například daňové jako Irové, které teprve umožnily, aby pomoc efektivně přispěla k nastartování
Střední Evropa 120 [3/2004]
hospodářského
růstu.
Unie
není
přitom
jen
přerozdělovací
hospodářsko-finanční
mechanismus, ale také prostor velmi tvrdé hospodářské soutěže a především velké politické společenství. Stejně jako první velké kroky na cestě k evropské integrace (Montánní unie), tak kroky relativně poslední, jako byla měnová unie, byly především kroky politické, byla to primárně politická rozhodnutí. Na to by neměl nikdo zapomínat. Velcí evropští politikové se nikdy nenechali a nenechají dotlačit k nějakým finančním krokům, byť jen skrytým vydíráním, ale činí je pouze na základě konsensuálních politických rozhodnutí s přihlédnutím k zájmu celé Evropy. V nedávném prohlášení kancléře Schrödera a bavorského ministerského předsedy Stoibera se hovoří o tom, že se v některých kandidátských zemí příliš snižují daně firmám, což vytváří dodatečné výhody pro ty z nich, které přenášejí svou výrobu z Německa či jiných unijních států do těchto oblastí, a zhoršují tak situaci svým mateřským státům, kterým pak chybí peníze na nákladné sociální systémy. Oba němečtí politikové pak uvádějí, že tyto kroky nových zemí vlastně umožňuje hospodářská pomoc ze strany Unie, jinými slovy, že si Unie sama financuje své narůstající problémy. V těchto názorech se projevují na jedné straně obavy z pokračující špatné hospodářské situace v Německu, ale také postupné blednutí jednoho velkého mýtu, že rozšíření Unie o deset nových členů přinese velký hospodářský rozkvět celého kontinentu. Je to mýtus, který se houževnatě drží i přesto, že na příkladu sjednocení Německa se prokázala jeho naprostá mylnost. Sjednocení Německa se také odehrávalo uprostřed těchto iluzí, předpokládalo se (a k těmto lidem patřil i autor těchto řádků), že sjednocení přinese impuls hospodářskému rozkvětu jak starých, tak nových spolkových zemí. Nic takového se nestalo: přes obrovskou pomoc ze strany starých spolkových zemí jsou dodnes nové země v hospodářském útlumu, mají stále nízkou hospodářskou výkonnost, vysokou nezaměstnanost a v současné době je již asi 40 % jejich obyvatel plně odkázáno na sociální transfery. Někteří komentátoři dokonce hovoří o tom, že se stará spolková republika stala „kolonií“ těchto nových zemí, které ji vysávají a podlamují její schopnosti vývoje. Tento příklad bývalé NDR by měl být velkým mementem pro všechny dnešní tvůrce iluzí v Unii ohledně rozšíření. „Blühende Landschaften“ („kvetoucí země“) nejsou dodnes ani v bývalé NDR, ani dlouho nebudou v nových členských zemích. Ochromit takový hospodářský kolos, jako byla bývalá Spolková republika Německo, je ovšem zcela ojedinělý „výkon“, i když k jejímu dnešnímu stavu přispělo pochopitelně více faktorů. Je přesto namístě se ptát, zda rozšíření Unie o deset v podstatě bývalých NDR nepřinese něco podobného. Většina obyvatel dnešní SRN se toho obává. Podle jednoho 2
Střední Evropa 120 [3/2004]
z posledních výzkumů Allensbachova demografického institutu se 70 %–80 % z nich obává negativních následků rozšíření pro situaci SRN, jako jsou další hospodářské problémy, vyšší nezaměstnanost, kriminalita, přistěhovalectví atd. Rozšíření je podle nich předčasné, špatně připravené, a obávají se proto dalšího přenosu kompetencí na Unii, když by si raději přáli ponechat značný prostor pro jednání vlastního národního státu. Důvod je prostý: věří, že ten je spíše ochrání před invazí problémů z Východu než centrální orgány v Bruselu. Na to je však již do značné míry pozdě, protože nová ústavní smlouva s sebou přináší další omezení kompetencí národních států. Noví i staří členové Unie si proto budou muset zvyknout na to, že po tomto rozšíření budou všechny problémy, na západě i východě Evropy, evropskými problémy, problémy všech členských zemí. Vytvoří to nepochybně mnoho zcela nových situací, na které mnozí nejsou připraveni. Evropská unie bude mnohem komplikovanějším a složitějším útvarem, než byla doposud, a řešení jakýchkoli problémů bude vyžadovat mnohem větší politické schopnosti a vyšší odpovědnosti. Nelze proto příliš předvídat možné scénáře dalšího vývoje. Jeden z nich spočívá v postupném vytvoření dvourychlostní Evropy, v níž se vytvoří jakési pevné jádro, které bude pokračovat v integraci rychleji než ostatní. To by byl jeden ze způsobů obrany těch stabilnějších demokracií a větších ekonomik vůči těm méně stabilním, které budou mít snahu řešit své domácí problémy pomocí Unie. Druhý možný scénář spočívá v postupné erozi Unie, kterou budou tímto rozšířením postupně zahlcovat nové a nové problémy z nových členských zemí, a její struktury tak přestanou být funkční. Tento scénář je reálně možný, protože rozdílnost politických kultur starých a nových členských zemí je značná a nedá se předpokládat, že se bude nějak rychleji vyrovnávat. Největší nebezpečí pro Unii pak spočívá v tom, že většina nových členských států je prosáklá korupčním prostředím, které také způsobuje vznik jiné mentality. Tento fenomén je možné popsat různým způsobem, já jsem zvolil jeden, který, jak doufám, bude dostatečně názorný. Lidé, kteří chtějí dosáhnout nějakého cíle, volí v korupčním prostředí odpovídající metodu, která ovšem znamená vážnou deformaci tržního prostředí. Nesměřují k uspokojení svého zájmu prostřednictvím otevřené soutěže, v níž by rozhodovaly schopnosti a výkony, ale prostřednictvím nelegálních a utajených úplatků, které pak znehodnocují jakékoli obecně přijatelné normy zdravého hospodářského vývoje. Korupční prostředí není cesta k prosperitě, ale do ještě větší bídy. Problém pak spočívá v tom, že vytváří specifickou mentalitu, zvyky a mravy, které prosakují do dalších a dalších společenských prostředí. Šíří se nedůvěra v trh a v pravidla, která k tržnímu chování patří. A nejen to, šíří se i nedůvěra v demokracii a právní stát, které nejsou schopny vyvinout účinná protiopatření. V této souvislosti jsou pak důležití 3
Střední Evropa 120 [3/2004]
lidé, kteří zaujímají různé pozice ve státní správě a úplatky vyžadují za něco, co jim normálně předepisuje výkon jejich profese. Příklad z poslední doby: celníci vyžadující úplatek za to, že normálně odbaví na hranici kamiony se zbožím. Jestliže můžeme předpokládat, že jisté značné části státní správy jsou zasaženy korupčním chováním, pak můžeme také konstatovat, že s takovou správou budeme mít v Unii velké problémy, a to hlavně na úkor většiny našich občanů. Z hlediska Unie pak můžeme očekávat, že se bude bránit a nebude chtít připustit, aby se tyto zvyky a mravy v Unii šířily. Pochopitelně, že i v Unii existují případy korupce, ale není to běžný způsob, jak dosahovat svých cílů, nebo není to běžný styl státní správy, nepatří to k mentalitě tamních společností. Vyspělé tržní prostředí a obecně respektovaná pravidla a normy jednání tam totiž samy vytvářejí antikorupční prostředí. Opatření vlády pak nejsou tím nejdůležitějším nebo jsou dokonce zbytečná. Proto bude po rozšíření Unie tak důležité, zda se noví a staří členové dokáží sjednotit na společných pravidlech jednání. Nejde totiž jen o počet míst v evropských institucích, ale i o to, jakým způsobem se v nich budou společné problémy projednávat při značné různosti přístupů. Unie se nesmí změnit v kolbiště, v nemilosrdný boj národních egoismů, ale v politický prostor, v němž bude převládat evropský duch hledání kompromisů a shody. Ten však předpokládá konsensus ohledně společných hodnot. Jinak vyjádřeno, žádoucí je proto spíše třetí možnost, a sice nějaká nová doba evropského osvícenství.
Pomůže oživení osvícenských principů? Všem těm, kdo na západě i východě Evropy volají po zachování dosavadních kompetencí národních států, by se mělo říct: nepomůže vám ani svěcená voda, pokud nezačnete chápat rozšíření Evropské unie z hlediska osvícenství, a ne z hlediska různých postmoderních mýtů, které ve vás pěstovali mnozí evropští politikové v posledních desetiletích. Na západě Evropy by si měli uvědomit, že dosud tomu bylo tak, že se rozšíření chybně pojímalo spíše jako velmi složitý technický problém z hlediska transformace dosavadních struktur Unie a vytvoření společného právního subjektu s jednou ústavní smlouvou. Tento postup vytvářel zdání, že je možné se na všem dohodnout s novými partnery na základě racionální komunikace a že je možné opomenout všechna omezení, všechny „okovy“, kterými jsou tito partneři dosud spoutáni. Již se jednu dobu zdálo, že vítězí Kant nad Hobbesem, že to, co bylo možné v počátcích evropské integrace, bude možné i na počátku 21. století. Jenže problém spočívá v tom, že Otcové-zakladatelé Evropských společenství, Robert Schuman, Alcide de Gasperi, 4
Střední Evropa 120 [3/2004]
Henri Spaak, Konrad Adenauer, Altiero Spinelli a další, byli lidé, kteří za prvé všichni prošli bojem proti totalitarismu, prožili léta ve vězení, zajetí či emigraci, a ani na chvíli nepochybovali o tom, že s lidmi zasaženými totalitarismem nelze vést jen rovnoprávnou racionální komunikaci, ale že je třeba stavět konkrétními politickými činy milníky na cestě z poválečné krize, krize hospodářské, politické a v neposlední řadě mravní. Všichni tito Otcové-zakladatelé byli lidé, kteří šli proti tehdejším většinovým názorovým proudům a odvážně stavěli před válkou těžce postižené a dezorientované masy obyvatel svých zemí projekty evropské integrace s kantovským heslem Sapere Aude! (odvahu vědět!), podívat se pravdě do očí, kriticky myslet, jednat svobodně, a to vůči partikulárním zájmům, uzavřeným identitám, nacionalistickým emocím a záchvatům tzv. národních zájmů. Chtít svobodu nejen pro sebe, ale i pro druhé a přitom ani na chvíli nepředpokládat, že bez osobních příkladů schopnosti jednat v kritických chvílích, bude vývoj sám od sebe plynout jako řeka, která vtéká do moře. Všichni tito mužové přitom pocházeli z národů, které měly za sebou rozdílnou míru imperiálních zkušeností, a věděli už, jak se vytvářejí civilizační prostředí, budují společenské řády, a čeho je třeba se také přitom vyvarovat, aby se neopakovaly staré chyby. To, že nakonec dokázali strhnout většiny ve svých zemích pro projekt evropské integrace, dokládá, jakou měli obrovskou mravní autoritu a současně vůdcovské politické schopnosti. A to všechno v prostředí obnovené a fungující demokracie. Dnešní političtí předáci především na východě, ale mnohdy i na západě Evropy, většinou vyhrávají volby za malé voličské účasti ubohými malými většinami a vstupují do nejpodivnějších koalic, v nichž je téměř nemožné sledovat nějakou principiální politiku. Od těchto lidí chtít nějakou odvahu měnit zakořeněné preference je zhola zbytečné, budou stále spíše otroky průzkumů veřejného mínění než odvážnými politickými vůdci. Jeden velký teoretik nacionalismu, Carlton Hayes, jednou napsal, že nacionalismus je možné použít jako rajský plyn k působení na masy. Opačně by se ovšem také mohlo říct, že i nacionalismus mas působí na politické předáky jako rajský plyn, který je vede k iracionálnímu jednání. Otázka proto zní, zda v rozšířené Evropě se už tyto plyny přestanou vypouštět. Ze strany České republiky zatím signály v tomto směru nepřicházejí, o čemž nejlépe svědčí nedávno přijatý lex Beneš. V našich dnešních diskusích o členství v Unii stále ještě převládají snahy vidět všechny problémy z hlediska boje všech proti všem. Týká se to například dotačních politik Unie, přičemž málokdo má odvahu otevřeně říct, že v dnešní vyspělé Evropě jde i při různých dotačních politikách nakonec o uchování a rozvoj evropské kvality života, uchování zdravých a kvalitních potravin, zdravého životního prostředí atd. Čili nejde o to, aby někdo stále něco vyráběl, ale jde o kvalitu. Nejde o tzv. spravedlnost, aby jedni dostali stejnou pomoc jako 5
Střední Evropa 120 [3/2004]
druzí, ale o soutěž, v níž je podporován ten, kdo produkuje vyšší kvalitu. A ten, kdo nedostane pomoc ze strany Unie, by ji měl získat od příslušné národní vlády. Unie měla doposud malou státnost, nyní ji však bude mít mnohem větší a silnější. Mnozí věří tomu, že by bylo nejlepší, aby se tato posílená státnost projevila v rozsáhlejší regulační činnosti, v rozsáhlejší koordinaci ze strany centrálních institucí, a druzí předtím varují. Patřím spíše do tohoto druhého tábora, protože se domnívám, že je nutné uchovat a dále obnovovat vlastní kořeny evropské integrace, a sice obranu a rozvoj svobod na všech úrovních lidského života. Evropa není pro mě jen „ostrovem blahobytu“, ale hlavně vytouženým „kontinentem svobod“, i když vím, že mnoho a možná dokonce většina dnešních Evropanů ve svých preferencích dává svobody až na bůhvíkolikáté místo. Do Unie lidé dnes vstupují nebo do ní odcházejí z jiných kontinentů nebo i ze samotné ještě neintegrované Evropy kvůli práci, dobrému výdělku, vyšší životní úrovni, vysokému sociálnímu zabezpečení, právním jistotám a dalším podobným hodnotám. Jen bychom neměli zapomínat na to, jak se k tomu Evropa dostala, že je dnes taková, jaká je. Že to byly politické kroky Otců-zakladatelů, kteří byli spojeni „antitotalitním konsensem“, v prvních letech po válce položili pevné základy obnovené právní státnosti a demokracie, zapudili démony nacionalismu a vyzvali evropské národy k tvrdé práci na vytvoření budoucího blahobytu. Dnešní jejich následovníci se odvážili po pádu železné opony velmi riskantního kroku, přistoupili k nebývalému rozšíření Unie o země, které představují mimo jiné značné ohrožení dosavadního díla integrace. A protože se tento krok již nedal odkládat a přitom je do značné míry nedostatečně připravený, nesmíme se divit, že začínají převládat obavy. Měli bychom ne všechny, ale mnohé jejich kroky proto chápat jako snahu ochránit to, co generace Evropanů od konce války na západě kontinentu vytvořily za mnoha obětí. Není to namířeno proti nám, ale mnohdy je to i v našem zájmu, nikoli v zájmu momentálním, a tudíž dočasném, ale v zájmu budoucích generací. Evropa bez dodržování společných pravidel, mravů a zvyků nemůže totiž v globální konkurenci dost dobře přežít. Když říkám Evropa, myslím tím od května 2004 i nás. – květen 2004 –
6
