JAROSLAV ZEMAN Liberec - the capital city of Czech Germans - is

Studie

The state and the architecture. Czech buildings in German Liberec during the interwar period

ABSTRACT

JAROSLAV ZEMAN | Liberec - the „capital city of Czech Germans“ - is

famous first of all for German speaking architects, but no less interesting creations were built thanks to initiative of the state and local Czech minority groups of so called “bordermen”. This study helps to understand a not very well explored topic of the Czech “peripheral“ architecture in border regions.

KEY WORDS

K L Í Č O VÁ S L O VA

Liberec, Horní Růžodol,

Liberec, Horní Růžodol,

Sudetenland, interwar period

Sudety, meziválečná

architecture, Czech minority,

architektura, česká menšina,

peripheral, school buildings,

periferie, školní budovy,

tenement houses, neoclassicism, činžovní domy, neoklasicismus,

26

Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 26

traditionalism, purism,

tradicionalismus, purismus,

functionalism

funkcionalismus

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:01

Stát a jeho architektura. České meziválečné stavby v německém Liberci JAROSLAV ZEMAN

Ačkoliv je Liberec a obecně celá širší oblast Sudet zmiňována spíše v souvislosti s pozoruhodnou tvorbou německy hovořících architektů, neméně zajímavá díla vznikala i z iniciativy státu a místních českých menšin, tzv. hraničářů. Cílem předkládané studie je přispět alespoň částečně ke zmapování dosud spíše opomíjené meziválečné tvorby českých architektů v Liberci a jeho bezprostředním okolí. Zaměřuje se zejména na tehdejší předměstí Horní Růžodol, které získalo v roce 1925 městský statut a jež v rámci liberecké aglomerace mělo specifické postavení, neboť představovalo jediné sídlo s mírnou převahou českého obyvatelstva. Česká architektura neměla v Liberci nikdy ustláno na růžích a neustále narážela na odpor nacionálně orientované radnice – stačí zmínit obstrukce ze strany města, které provázely výstavbu Národního domu pro spolek Česká beseda v ulici Na Rybníčku,1 o čemž dobře vypovídá emotivní zpráva k otevření domu v deníku Národní politika: „Dnes v bývalé baště severočeských Němců stojí nádherná budova – i velké Praze byla by ozdobou – kde zvučí český hlahol jako v nejčeštějším městě, kde cítíte se zcela tak doma, jako na Žofíně nebo ve vinohradském Národním domě, protože v pestrém zástupu jejích návštěvníků buší stejně pod elegantní robou jako pod kazajkou dělníkovou dobré české srdce. Národní dům v Liberci je tepnou, střediskem celého českého života na sopečné té, nehostinné půdě.“2 Situace se však příliš nezlepšila ani se vznikem samostatné Československé republiky, neboť vypjatý nacionalismus, trvale přítomný od poloviny 19. století, a výrazně akcelerující v 90. letech, se nijak neoslabil, spíše naopak, což dokládají i složité peripetie doprovázející výstavbu financovanou státem či českým kapitálem. Největší státní zakázku v meziválečném Liberci představovalo sídlo okresního úřadu čp. 750 - III (bývalá budova Skloexportu). Poněvadž se po roce 1918 v Liberci nenašla vhodná budova, úřady dlouho hledaly pozemek pro novostavbu. Pro obstrukce místních nacionalistů se ho podařilo zakoupit až v roce 1925 od firmy Liebieg.3 Tato situace výmluvně ilustruje pragmatický postoj Theodora Liebiega, který tak deklaroval svůj navenek loajální XIII 2012 2


F. Vahala: Budova státních úřadů v Liberci Foto autor

(a pro firmu výhodný) postoj k československému státu. Navíc se jednalo o nadmíru výnosný obchod, neboť v novostavbě získal bezúplatně moderní skladovací prostory.4 Zpracováním projektu na nároží Žitavské ulice a třídy 1. máje byl v roce 1928 pověřen pražský architekt František Vahala (3. června 1881 Hustopeče nad Bečvou – 24. března 1942 Praha), který absolvoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze u Jana Kotěry a Stanislava Suchardy. Vahala se nevěnoval pouze architektuře, ale podílel se i na návrzích interiérů a nábytku. Není tedy náhoda, že krátce zastával místo profesora na Státní škole bytového průmyslu (1921–22).5 Pětipodlažní puristický objekt na lichoběžníkovém půdorysu s nepřehlédnutelnými klasicizujícími reminiscencemi má hlavní vchod z třídy 1. máje. Vahala ho umístil do nápaditě koncipovaného uskakujícího nároží s předsazeným schodištěm a výrazným arkýřem. V celkové koncepci budovy byl kladen důraz na monumentalitu a reprezentativní účin. Význam objektu podtrhuje i umístění na lukrativní parcele naproti nádraží, při ústí hlavní urbanistické osy města. Nápadným prvkem střídmé fasády je parter zdůrazněný pilastry s překladem, upravený

1_CHOCHOLOUŠKOVÁ, Hana. 140 let České besedy v Liberci: (komentáře k výstavě). Liberec: Česká beseda v Liberci, 2003. ISBN 80-239-1317-4; Národní dům v Liberci. Národní listy, 28. 4. 1904, s. 2; Národní listy 10. 4. 1896, s. 3. 2_Slavnostní dny české menšiny v Liberci. Národní politika, 27. 3. 1905, s. 2. 3_Das Staatliche Zentral – Aemterhaus. Reichenberger Zeitung, 8. 4. 1928, s. 21. 4_Stejně tak firma využívala permanentní liberecké bytové krize a nabízela vyšším státním úředníkům, o které měla zájem, ubytování ve své kolonii, Liebiegově městečku. JOZA, Jaroslav. K některým otázkám sociální demagogie firmy Liebieg. In Z minulosti a přítomnosti Textilany: Sborník statí a vzpomínek. Praha: Práce 1965, s. 27. 5_MAYER, Josef. Architekt František Vahala, Architektura: spojené časopisy Stavba, Stavitel, Styl., roč. 3, Praha: Klub architektů, 1941, s. 190-191. ISSN 1803-5574.

27

11.12.2012 23:29:01

Jaroslav Zeman | Stát a jeho architektura. České meziválečné stavby v německém Liberci

6_Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 750-III. 7_SOkA Liberec, Sbírka map a plánů, Stavba budovy státních úřadů v Liberci (čp. 750-III.?), inv. č. 1129, sig. K/24. 8_S obdobným příkladem situování zaměstnaneckých bytů se lze setkat téměř ve všech meziválečných úředních budovách. Naposledy se této problematice obšírně věnuje příspěvek Jiřího Falty, zaměřený na Hradec Králové. FALTA, J. Bydlení ve veřejných budovách „Salonu republiky.“ Ztracená funkcionalistická „vila“ přednosty okresního úřadu v Hradci Králové. In: JAKL, Jan, ed. Královéhradecko: historický sborník pro poučenou veřejnost. 7/2010, Zrození moderního města (1890–1939). Hradec Králové: Státní oblastní archiv v Zámrsku, 2010. s. 59-80. ISBN 978-8085031-86-7. 9_Národní listy 8. 11. 1930, s. 3. ISSN 1214-1240. 10_Das Staatliche Zentral – Aemterhaus. Reichenberger Zeitung, 8. 4. 1928, s. 21. ISSN 1214-6587. 11_Na druhou stranu je třeba poznamenat, že stejným způsobem de facto ignorovala tvorbu sudetských architektů i československá odborná periodika jako Styl či Stavba. Čestnou výjimkou byla brněnská Revue moderní kultury Horizont, vycházející v letech 1927–1932, a zejména bratislavské Forum, Zeitschrift für Kunst, Bau und Einrichtung vydávané architektem Endrem Szönyim v letech 1931–1938, které představuje jeden ze základních pramenů k architektonické tvorbě nejen německých, ale i maďarských architektů, působících v meziválečném Československu. 12_Ein Neubau in der Schücker Strasse in Reichenberg. Reichenberger Zeitung 25. 2. 1936, s. 3-4, ISSN 1214-6587; LUG, Viktor. Zum Abbruche der „Sandschenke.“Reichenberger Zeitung, 28. 2. 1936, s. 3. ISSN 1214-6587. 13_Tamtéž.

28


coby podnož (čímž bylo docíleno vyrovnání svažujícího se pozemku s novostavbou), sloužící k obchodním účelům. V suterénu se nacházelo vedle provozních prostorů (kotelna, uhelné sklepy) rozsáhlé skladiště celní správy, obchody, v přízemí byl situován poštovní a celní úřad a skladiště firmy Liebieg. Centrální prostor budovy tvoří prosklená dvorana. První patro bylo vyhrazeno finančnímu ředitelství, druhé úřadovně okresní správy politické, třetí berní správě, čtvrté živnostenskému inspektorátu a v podkroví se nacházela prádelna, žehlírna, půdy k bytům a archivy úřadů, sídlících v budově.6 Dispoziční schéma je poplatné typu stavby a příkladem racionálně komponovaného půdorysu, v němž jsou jednotlivé úřadovny situovány podél centrální chodby, procházející všemi křídly objektu. Zadní trakt obrácený k dnešnímu autobusovému nádraží obsahoval 16 bytů, určených pro zaměstnance jednotlivých úřadů.7 V této době se jednalo o běžnou praxi,8 kterou využívala i řada privátních investorů, neboť tím docílili částečné refundace nákladů a zároveň měli nárok na nemalé státní subvence na základě zákona o stavebním ruchu, kterým stát finančně podporoval stavbu bytových domů (srov. palác Dunaj na Soukenném náměstí od Adolfa Foehra, expozitura Riunione Adriatica di Sicurtá od Maxe Kühna v Rumunské ulici či palác Nisa vyprojektovaný architektem Fritzem Lehmannem). Objekt je kvalitním reprezentantem tradicionalistické oficiální architektury, deklarující v tomto případě silné postavení centrální vlády mladé republiky v „německém“ městě. Tomu odpovídají také záměrně zvolené nadčasové, monumentální klasicizující formy. Výslednou stavbu provedlo konsorcium, složené ze dvou německých (Josef Bayer & Co., Karl Hocke) a dvou českých (Otakar Pavlů, František Zejdl) stavebních firem, zvolených tak, aby se zamezilo případným výtkám, že stát podporuje pouze české stavitele a naopak. Krátká zpráva o dostavbě se posléze objevila i v Národních listech, kde je uvedeno, že „svým vkusným provedením přispěje nová budova jistě k výstavnému vzhledu města Liberce“.9 Je s podivem, že o stavbě se pochvalně vyjádřil i české architektuře málo nakloněný místní deník Reichenberger Zeitung, který ji označuje za „dílo moderní architektury s účelným, hladkým průčelím a plochou střechou, což podtrhuje „americký“ charakter objektu“.10 Pozitivní hodnocení je o to víc zarážející, že až na několik výjimek nacionálně

STUDIE

orientovaný deník tvorbu českých architektů ostentativně přehlížel.11 To dokládají např. příspěvky o výrazné novostavbě firmy Brouk a Babka, které se omezují jen na spor firmy s magistrátem týkající se stavební parcely a historii někdejšího hostince „Zur Sandschanke“.12 Navíc se zde neobjevila ani zmínka o autorovi stavby a článek ilustruje perspektivní kresba obchodního domu od místního ateliéru Reukert & Henke, který na základě Gillarova projektu pouze vypracoval prováděcí dokumentaci.13 Mimořádně vlivným a zároveň kontroverzním českým architektem, jenž se podepsal na meziválečné tváři Liberce, byl Osvald Polívka (24. května 1859 Enns–30. dubna 1931, Praha). Polívka nechvalně proslul snahou získat zakázku za každou cenu a nerespektováním výsledků architektonických soutěží. Po studiích na pražské technice pracoval jako asistent v letech 1885–90 u Josefa Zítka na německé technice v Praze a následně si otevřel vlastní praxi. Počátky tvorby byly ovlivněny historizující

O. Polívka: Liberecká expozitura Živnobanky Foto autor


11.12.2012 23:29:01

Filozofická fakulta UK v Praze

STUDIE

V. Karfík: Obchodní dům Baťa na Soukenném náměstí se sousedním palácem Dunaj od Adolfa Foehra Foto http://i.idnes.cz/11/082/org/OKS3d29c6_121052_831145.jpg%E2%80%9C Vyhledáno 13. 11. 2011

architekturou, přes niž se posléze dopracoval k secesi a na sklonku života ke klasicizující moderně. V Liberci je podepsán pod adaptací domu čp. 15-IV pro potřeby Živnostenské banky.14 Neorenesanční dům od místního stavitele Adolfa Hübnera na nárožní parcele při styku ulic Moskevská a Felberova získal svou dnešní strohou klasicizující podobu během rekonstrukce v roce 1929 a náleží k Polívkovým slabším realizacím, což je dáno i faktem, že architekt v tomto případě pouze upravoval stávající historizující objekt. Podrobnější analýzu objektu bohužel znesnadňuje absence původní plánové dokumentace. Záměrně zvolené střídmé formy odpovídaly konzervativnímu vkusu zadavatele a volba architekta také nebyla dílem náhody, neboť Polívka byl již od sklonku 19. století úzce spojen s českými finančními a politickými elitami. K nejvýznamnějším patřil Polívkův tchán, někdejší pražský starosta, advokát a konzervativní politik Tomáš Černý, člen Panské sněmovny, spoluzakladatel Zemské banky a náměstek předsedy správní rady Živnostenské banky. Díky svému tchánovi mj. získal možnost pracovat na svém nejznámějším díle, Obecním domě v Praze, a stojí i za dalšími zakázkami, především pro Živnobanku.15 Naproti tomu moderní funkcionalismus se ve středu města uplatnil pouze minimálně a není překvapením, že byl úzce spjat především s českým kapitálem. Prvním čistě funkcionalistickým objektem v Liberci byl obchodní dům Baťa. Pro stavbu firma zakoupila parcelu s domem čp. 23-III na rohu ulic Pražské a Revoluční, přičemž se snažila získat i sousední domy čp. 19–22-III, což se XIII 2012 2


však nezdařilo.16 Tato skutečnost následně ovlivnila podobu stavby, která byla ve své době nejvyšším obchodním domem firmy u nás. Projekt vypracovala Baťova projekční kancelář v letech 1930–1931 pod vedením Vladimíra Karfíka (26. října 1901 Idrija – 6. června 1996 Brno).17 Žák Josefa Fanty a Antonína Engela po absolvování České vysoké školy technické (ČVUT) odešel do Paříže, kde v letech 1925–26 působil u Le Corbusiera a následně u Franka Lloyda Wrighta ve Spojených státech amerických. Zahraniční praxe bezesporu do značné míry ovlivnila jeho následnou tvorbu, v níž se projevil jak racionální funkcionalismus, tak i Wrightovo organické pojetí architektury. Americká zkušenost stála rovněž za jeho angažováním Janem Antonínem Baťou během pobytu v Chicagu.18 Elegantní devítipodlažní funkcionalistická stavba vybudovaná přibližně na půdorysu deformovaného písmene D má železobetonovou konstrukci s proskleným pláštěm, členěným pásy z umělého kamene. Stejně jako v případě protějšího Foehrova paláce Dunaj jsou poslední dvě patra terasovitě řešena. Přestože objekt vykazuje většinu prvků typických i pro další baťovské prodejny (např. oblé nároží), lze ho považovat za jednu z nejzdařilejších realizací Baťovy projekční kanceláře. Jak ostatně poznamenal sám autor: „Tato uniformita jest nutná. Kamkoliv přijdeme, musíme poznávat tyto stavby jako svého dobrého známého. Liberecký obchodní dům je příkladem typu pro velká města a zároveň ukazuje, že standart nesmí pozbýti přispůsobivosti.“19 Zásadní podíl na atypickém řešení a celkovém vzezření domu má nepochybně úzká stavební parcela na expono-

14_KARPAŠ, Roman, ed. Kniha o Liberci. 1. vyd. Liberec: Dialog, 1996, s. 222. 15_VYBÍRAL, Jindřich. Výrobce pražské architektury. Osvald Polívka ve střetu idejí a zájmů. Dějiny a současnost 2005, roč. XXVII, č. 9, s. 19-21. ISSN 04185129. 16_Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 23-III. 17_Stavitel: odborný uměleckotechnický měsíčník, roč. 14. Praha: Klub inženýrů a stavitelů, stavitelská sekce 1934, s. 159. 18_Fascinace Jana Antonína Bati kultem modernity, italským fašismem a racionalizací výroby v duchu fordistického kapitalismu se odrazila nejen v obraze Zlína, jehož základní jednotkou se stal modul o rozměrech 6,15 x 6,15 metrů a z něhož jsou složeny pravidelné půdorysy všech budov – továrních hal, obchodního domu, hotelu i internátů, ale i ve snaze vytvořit v rámci města ideální utopickou společnost. 19_KARFÍK, Vladimír. Náš nový dům služby v Liberci. Zlín: sdělení zaměstnanců firmy Baťa., 24. 10. 1930, s. 1. ISSN 1801-2965.

29

11.12.2012 23:29:01


20_Realizaci novostaveb firma zpravidla zadávala místním stavebním podnikům, které byly pověřeny také jednáním se stavebním úřadem. Jednalo se o pragmatický krok, neboť místní stavitelé logicky mnohem lépe znali situaci v konkrétním městě. Zástupci společnosti Baťa se stavebního řízení účastnili pouze, když se vyskytly nějaké komplikace. VELEBILOVÁ, Irena. František L. Gahura a první moderní obchodní domy ve středních Čechách. Brno, 2006. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Seminář dějin umění. s. 21–22. 21_Architekt Drofa. Zlín: 2005 [cit. 2012-03-15]. Dostupný z WWW: http://www.drofa.com/architekt/pages/cz/verejna/obchodomy.html. 22_Obchodní dům Baťa, ÚSTÍ///AUSSIG - architektura na severu Čech [online]. Ústí nad Labem 2007-12-21 [cit. 2012-03-15]. Dostupný z WWW: http://usti-aussig.net/stavby/karta/nazev/1obchodni-dum-bata. 23_KERL, Karl. Das Bata Haus in Reichenberg. Reichenberger Zeitung, 13. 11. 1931, s. 3. ISSN 1214-6587. 24_Tamtéž. 25_Výrok, že nový obchodní dům není architektonickým dílem, paradoxně konvenuje se stavební filozofií firmy, která usilovala o typizovanou „architekturu bez architektů.“ 26_Architekt a stavební rada Karl Kerl (25. července1892 Skalná u Chebu–?) vystudoval Německou vysokou školu technickou (Deutsche Technische Hochschule) v Praze a od roku 1918 působil na územně plánovacím oddělení města Liberce. Patřil mezi radikální nacionalisty a v roce 1933 se stal z politických důvodů předsedou uměleckého spolku Metznerbund. O rok později vedl bouřlivou polemiku s libereckým muzeem, kterému vyčítal, že se málo inspiruje výstavami v sousedním Německu. Kromě své architektonické praxe se věnoval přednáškové činnosti, výtvarné kritice a psaní odborných textů zaměřených na historii a stavební vývoj Liberce. 27_“Účel světí prostředky. Pohodlné axioma, které právě v hlavách moderních architektů natropilo mnoho zla. Věcnost a účelnost mnohdy nebezpečně hraničí se suchopárem a prostředností! Dosti hesel, dosti nových směrů a více opravdové tvůrčí práce. Architektura není jen konstrukcí. Má býti nový dům, nový byt jen strojem k bydlení? Má účel uskutečněný chladnými konstruktivními recepty a formulkami udusiti poslední jiskru opravdového tvořivého nadšení?

vaném nároží. Administrativní prostory byly situovány v posledních podlažích a přidružené služby (manikúra, pedikúra, správka obuvi, masáže apod.) se nacházely v zadním traktu objektu. Přístup do vyšších podlaží umožňovalo postranní schodiště s dvojicí výtahů. Stavbu provedla v letech 1931–32 místní pobočka stavební firmy Ing. Fanta & Co. z Prahy.20 Svou koncepcí mají k liberecké realizaci blízko obchodní domy firmy Baťa v Mariánských Lázních (1931) a Kroměříži (1931), na kterých se podílel architekt Miroslav Drofa (1908–84),21 spolu s domy služeb v Berouně (1931) od Františka Lydie Gahury (1891–1958), Turnově (1932, Vladimír Karfík) a v Ústí nad Labem-Střekově od dosud neidentifikovaného autora.22 Přes své nesporné kvality si krátce po dostavbě nový obchodní dům Baťa vysloužil ostrou kritiku místního konzervativně založeného architekta Karla Kerla.23 Ten sice konstatoval, že „dům je jistě nejmodernější kancelářskou budovou v Liberci, což dokládá i konstrukce složená ze skla, železa a betonu“ a ocenil její „lehkost a eleganci, kdy vedle Bati vypadá Dunaj jako „cementový žalář“, nicméně tím kladné stránky novostavby dle Kerla končí. Konstatuje, že „pravá architektura, 30


STUDIE

i když slouží k ryze praktickým účelům, vyžaduje víc“ a v této souvislosti zmiňuje „dobré německé továrny“ od Hanse Poelziga, kterým nechybí „duše a temperament.“ Dále poznamenává, že dobrý dům „musí z každého pohledu tvořit harmonický celek, což se v tomto případě nepodařilo. Je to jen torzo, které jako by bylo „vyříznuté“ z větší administrativní budovy podél Revoluční a Pražské ulice.“ Zároveň parafrázuje Le Corbusierův výrok „Dům je stroj na bydlení,“ kdy říká: „Baťa je stroj na nakupování. Není to architektura v pravém slova smyslu, je to jen dobře technicky řešený objekt.“ Vedle samotné architektury negativně hodnotí i urbanistické zapojení novostavby do organismu města: „Soukenné náměstí, situované v údolí pak musí být esteticky podřízené hornímu Benešovu náměstí. Pokud bychom se drželi uměleckých zásad pro stavbu měst, musely by být budovy na hlavním městském náměstí a strmé Pražské ulici výraznější a to je v tomto prostoru nemožné. Budova je téměř vyšší než vršek, na jehož úpatí stojí, což je zcela proti pravidlům koncipování architektury ve městě. To, jak budova narušila obraz města, je nejlépe vidět při pohledu od nádraží. Špatné je i umístění novostavby do prostoru náměstí, kde místo toho, aby se vytvořilo příjemné, intimní místo, v němž by se člověk cítil dobře, vznikl náhodný prostor, do nějž ústí osm ulic a jehož jedinou dokončenou stranu představuje palác Dunaj. Právě Dunaj byl svou polohou v čele náměstí předurčen stát se jeho dominantou a Baťův dům tento koncept narušil svou přílišnou výškou. Nezbývá tedy než doufat, že dnešní tristní dojem ze Soukenného náměstí pomůžou vylepšit pozdější stavební zásahy.“ Své emotivní hodnocení pak končí ostrým soudem, že „Baťa není architektonickým dílem, neboť nevykazuje žádné rysy umělecké stavby měst“.24 Přestože řada Kerlových postřehů má racionální základ,25 podpořený navíc perfektní znalostí stavebního vývoje Liberce, v tomto případě hlavní roli sehrálo nepochybně nacionální hledisko.26 Nejednalo se však o osamocený názor. V českém prostředí např. představoval obdobnou reakci, vyhraňující se ostře vůči propagátorům hesla „Architektura není umění“, bojovně laděný příspěvek Mé credo o moderní architektuře! historika umění Eugena Dostála, uveřejněný v časopise Horizont.27 FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:02


STUDIE

J. Gillar: Hlavní a dvorní průčelí obchodního domu Brouk & Babka v Pražské ulici, výřez z původní plánové dokumentace. (NPÚ ÚOP v Liberci, Sbírka SHP a odborných studií, ULRICH, et al. Dům č.p. 15/23, ul. Pražská – Brouk a Babka. Stavebně historický průzkum a inventarizace obchodního domu, 2003, sign. SHP 156.)

Kerlův příspěvek měl posléze ještě dohru, neboť vyvolal nevoli rovněž u městské rady, zejména u ředitele stavebního úřadu Ing. Grünwalda, který článek označil za „nevhodný“, a Kerl obdržel oficiální napomenutí, na což kontroval svou plamennou obhajobou.28 Druhou čistě funkcionalistickou libereckou stavbou byl obchodní dům firmy Brouk & Babka, postavený i přes značný odpor ze strany magistrátu v dolní části Pražské ulice.29 Příznačným rysem tzv. broukáren byla (až na výjimky) kvalitní funkcionalistická architektura,30 která šla ruku v ruce s nejmodernějšími dobovými obchodními trendy – samoobslužným prodejem, zásilkovou službou, prodejem na úvěr, potrubní poštou, eskalátory, dětskými koutky, vlastní ambulantní místností či odpočinkovým zázemím pro zaměstnance.31 Projekt šestipodlažního domu na obdélném půdorysu se železobetonovou konstrukcí z let 1935–36 je dílem předního funkcionalistického architekta Jana Gillara (24. června 1904 Příbor – 7. května 1967 Praha), který vystudoval architekturu u Josefa Gočára na Akademii výtvarných umění v Praze. Ještě v průběhu studia se úspěšně účastnil řady veřejných soutěží a následně pracoval u architektů Jana Zázvorky, Josefa Záruby-Pfeffermanna a Jaromíra Krejcara. Příznačným rysem Gillarovy tvorby je programové uplatňování vědeckého funkcionalismu, ovlivněného Karlem Teigem. XIII 2012 2


J. Kittrich, J. Hrubý, J. Gillar: Obchodní dům Bílá Labuť v Praze Foto autor

Nikdy!“ DOSTÁL, Eugen. Mé credo o moderní architektuře! Horizont: revue současné kultury v Československu. 1928, roč. 2, č. 20-22, s. 153. 28_Vytýkán mu byl zejména fakt, že svůj příspěvek publikoval bez souhlasu a předchozího informování městské rady. SOkA Liberec, Archiv města Liberce díl 14. - D - Osobní spisy: Karl Kerl, stavební rada, inv. č. 308, sig. 307/18. 29_NPÚ ÚOP v Liberci, Sbírka SHP a odborných studií, ULRICH, et al. Dům č.p. 15/23, ul. Pražská – Brouk a Babka. Stavebně historický průzkum a inventarizace obchodního domu, 2003, sign. SHP 156; Neubau in der Schücker Strasse in Reichenberg. Reichenberger Zeitung 25. 2. 1936, s. 3–4, ISSN 1214-6587. 30_Na projektech obchodních domů se podíleli např. Josef Kittrich s Josefem Hrubým (Praha), Karel Kotas (Ostrava), Miroslav Kopřiva (Brno), Karel Chochola (České Budějovice) či Christian Ludwig (Bratislava). 31_25 let práce a dobré služby obchodních domů: Brouk a Babka. Bratislava: O. Waldes, 1933.

31

11.12.2012 23:29:02


STUDIE

M. Babuška: Masarykova obecná a měšťanská škola v Liberci, výřez z původní plánové dokumentace. (SOkA Liberec, Sbírka map a plánů, škola v Liberci (Komenského ulice, nyní budova TUL), kat. č. 1261, sign. L/3)

32_Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 15-III. 33_Tamtéž. 34_LUG, Viktor. Zum Abbruche der „Sandschenke.“Reichenberger Zeitung, 28. 2. 1936, s. 3. ISSN 1214-6587. 35_Reichenberger Zeitung, 29. 8. 1936, s. 12. ISSN 1214-6587. 36_Reichenberger Zeitung, 5. 9. 1936, s. 14. ISSN 1214-6587. 37_POLÍVKA, Jaroslav. Sklo Thermolux: novodobý výtvor sklářského průmyslu: několik kapitol o stavebním skle. Praha: Mühlig-Union, 1936. 38_Bílá Labuť: obchodní palác světové úrovně. Praha: Bílá Labuť 1939.

32


Stavební návrh liberecké pobočky vypracovala místní firma Peukert & Henke a samotnou realizaci provedla firma Václav Nekvasil z Prahy.32 Firma Brouk a Babka se neúspěšně snažila i o získání sousední parcely, na které se nacházela výstavní síň libereckého Metznerbundu, kde měla vzniknout na základě projektu z června 1936 úzká přístavba k obchodnímu domu, obložená keramickým obkladem a členěná dvoudílnými okny.33 Perspektivní kresba tohoto návrhu, signovaná tandemem Peukert & Henke se posléze objevila i v deníku Reichenberger Zeitung, kde ilustruje text Viktora Luga, věnovaný historii hostince „Zur Sandschanke“, na jehož místě byl obchodní dům postaven. 34 Slavnostní otevření obchodního domu se uskutečnilo 5. září 1936, kdy bylo vypuštěno 300 balónků s bezplatnými poukázkami na nákup.35 V reklamě otištěné v den otevření je pak novostavba označována za „největší a nejkrásnější obchodní dům v severních Čechách“.36 Pro Liberec atypickým motivem je především celoskleněná zavěšená fasáda, užitá na celém průčelí kromě posledního ustupujícího patra s administrativními prostorami. Poutavým prvkem přísně ortogonálního průčelí obráceného do Pražské ulice je nápaditě uplatněný kontrast mezi subtilní prosklenou partií fasády rámovanou keramickým obkladem a provzdušněným parterem. V jednotě s progresivní architekturou bylo i užití nejmodernějších stavebních materiálů, zejména skla Thermolux na zavěšené fasádě, zvoleného pro vynikající izolační, tepelné a světelné vlastnosti.37 Promyšlená půdorysná osnova byla koncipována tak, aby co nejlépe vyhovovala obchodním účelům. V suterénu se nacházela kotelna, prostory k uskladnění otopu, skladiště, zázemí pro zaměstnance (šatna, kolárna) a některé provozy (balírna, místnost pro aranžéry). So-

ciální zařízení (toalety) spolu s komunikačním zázemím, tvořeným výtahem a elegantním dvouramenným schodištěm, na které navazovaly nečleněné, variabilní prodejní plochy, bylo situováno v severovýchodní části objektu. Strojovna výtahu se nalézá na střeše posledního, administrativního patra s předsazenou terasou. Mimořádně zdařilé je pak pasážové řešení hlavního vchodu, před který Gillar navrhl dvojici zaoblených prosklených čtvercových výkladních skříní, rámovaných ušlechtilou ocelí Anticorro. Vstup se tak nalézá až ve třetině hloubky parcely a zákazník měl možnost prohlédnout si zboží v pasáži ještě před vstupem do obchodu. Užitý koncept představuje jeden z typických znaků obchodních domů Brouk a Babka, neboť se s ním kromě Liberce lze setkat také v Brně, Bratislavě či Praze. Zajímavé je, že liberecká realizace sloužila o tři roky později jako vzor obchodního domu Bílá labuť, postaveného pro společnost Brouk & Babka v ulici Na Poříčí v Praze (1939), kde byl Gillar autorem interiérů.38 Přestože je zde uplatněna takřka identická koncepce včetně pásažového vstupu, mohutný exteriér navržený architekty Josefem Kittrichem a Josefem Hrubým působí navenek do značné míry těžkopádně a nedosahuje elegance a subtilnosti své liberecké předlohy. Specifický fenomén české stavební produkce v pohraničí představují školní budovy. Tzv. menšinové školy primárně pokrývaly potřeby rostoucí české menšiny v Sudetech a zároveň tvořily významný politicko-národnostní instrument, neboť měly rozvíjet národní cítění. Proto není překvapením, že právě školství bylo mnohdy nejkonfliktnější oblastí vzájemného soužití mezi Čechy a Němci. To ilustruje i nová budova obecné a měšťanské školy v Komenského ulici z let 1934–35, vybudovaná z iniciaFONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:02


STUDIE

tivy Inspektorátu státních menšinových škol a Národní jednoty severočeské. Projekt se již od počátků potýkal s řadou komplikací, přičemž výtky se týkaly především zvolené parcely, kterou město odmítalo uvolnit s účelovým poukazem, že se jedná o veřejný park. Stavební povolení bylo vydáno teprve po zásahu Ministerstva veřejných prací. Autorem návrhu byl jeden z nejznámějších architektů první republiky Milan Babuška (20. listopadu 1884, Dubí u Kladna – 17. října 1953, Praha), absolvent architektury na ČVUT v Praze. Před první světovou válkou si nakrátko otevřel vlastní praxi a poté byl jmenován profesorem na průmyslové škole v Jaroměři. Současně s profesurou pracoval jako samostatný architekt. Od roku 1923 se věnoval čistě projekční činnosti a specializoval se především na projekty škol a průmyslových staveb. Pro zdejší českou menšinu představovalo založení školy mimořádnou událost a tak není divu, že o slavnostním položení základního kamene dne 3. června 1934 referovaly o dva dny později i Národní listy pod emotivním titulkem Svátek českého Liberce, kde se mj. píše: „Bylo zapotřebí velkého úsilí, aby byly získány potřebné prostředky a také k tomu, aby byla budova přes odpor liberecké radnice postavena na místě, v němž český Liberec spatřuje pro svou školu jediné důstojné umístění, totiž v zámeckém parku“.39 Stavbu provedla pražská firma Václav Nekvasil a ke slavnostnímu otevření došlo ve dnech 27. a 28. října 1935. Mohutná, tradicionalisticky orientovaná budova na půdorysu písmene E, zastřešená valbovou střechou, má hlavní průčelí orientované do Komenského ulice. Horizontálně komponovanou hlavní fasádu rytmizuje pravidelný rastr rozměrných čtvercových oken a po stranách jsou situovány vstupy do budovy. Dvorní průčelí, obrácené do někdejší zámecké zahrady ukončují krátká boční křídla, svírající nádvoří s hřištěm, a střední symetrický rizalit, v přízemí s tělocvičnou a v patře s kreslírnou. Racionálně řešená dispozice byla podřízena funkční náplni novostavby, nicméně vedle obligátních učeben situovaných podél střední chodby, ukončené na obou stranách dvouramenným schodištěm, se zde nalézala rovněž herna s opatrovnou pro děti předškolního věku, situovaná v nižším, předsazeném rizalitu, asymetricky přisazeném k hlavnímu průčelí, a nechyběl ani byt školníka.40 XIII 2012 2


Jen o málo dříve vyrostla další ryze česká škola v Horním Růžodole (dnešní Gymnázium a Střední odborná škola pedagogická Jeronýmova). Počátky úsilí o zřízení české školy v Horním Růžodole se datují již od konce 19. století, nicméně novou reprezentativní budovu se podařilo postavit až v letech 1932–33, přičemž hlavním iniciátorem stavby byl starosta Josef Votoček.41 Zprvu se uvažovalo o možnosti přístavby ke staré německé měšťance v ulici U Školy, ovšem nakonec převážila myšlenka na postavení samostatné budovy, kterou svými interpelacemi podpořil i poslanecký klub Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu (agrárníků) a v roce 1924 se začalo s hledáním vhodného pozemku.42 Parcela byla zakoupena v roce 1931 a provedení školy bylo zadáno architektu Václavu Frýdovi z Jilemnice a jeho společníkovi Albertu Vosátkovi z Velkých Hamrů. Jako autor bývá sice někdy uváděn pražský architekt František Cuc,43 nicméně archivní rešerše složky domu uložené ve stavebním archivu toto tvrzení nepotvrdila. Atribuci projektu Václavu Frýdovi navíc podporuje budova někdejší tkalcovské školy v Jilemnici postavená v roce 1933, která má obdobný charakter jako hornorůžodolská realizace. Stavební povolení bylo vydáno 2. září 1931 a slavnostní položení základního kamene proběhlo 26. června 1932. Rozložitá budova na půdorysu písmene L se vyznačuje

39_Národní listy 5. 6. 1934, s. 5. ISSN 1214-1240. 40_SOkA Liberec, Sbírka map a plánů, škola v Liberci (Komenského ulice, nyní budova TUL), kat. č. 1261, sign. L/3. 41_Do té doby probíhala výuka v provizorním dřevěném pavilonu v Jeronýmově ulici (1905–1906), který byl využíván i po dostavbě sousední budovy čp. 232, a od roku 1919 v části rozsáhlé budovy německé měšťanky (dnešní ZŠ U Školy). VOMÁČKOVÁ, Kateřina. Boj o českou školu v Horním Růžodole. Liberec: Česká beseda, 1994. 42_Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 425-VII. 43_KARPAŠ, Roman ed. Kniha o Liberci. 1. vyd. Liberec: Dialog, 1996, s. 551; TECHNIK, Svatopluk. Liberecké domy hovoří II. Liberec: Úřad města Liberce 1993, s. 39.

V. Frýda, A. Vosátko: Masarykova obecná a měšťanská škola v Horním Růžodolu Foto autor

33

11.12.2012 23:29:02


44_HAVLÍČEK, Ferdinand. O stavbách školních budov. Styl: měsíčník pro architekturu, umělecké řemeslo a úpravu měst, roč. IV, Praha: Mánes 1923-1924, s. 117. ISSN 1802-6125. 45_SOkA Liberec, Sbírka map a plánů, Projekt stavby a přístavby Dělnického lidového domu (DTJ) v Liberci (Zhořelecká ul. čp. 344-I), inv. č. 1115, sig. N/1. 46_Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 344-I. 47_Tamtéž. 48_Z německých družstev to byla např. Deutsche Gemeinnützige Bau- und Wohnunggennosenschaft, Die Heimstätte, Gemeinnützige Bau- und Wohnunggennosenschaft, Gemeinnützige Arbeiter- Bauund Wohnunggennosenschaft für Reichenberg und Umgebung Gemeinnützige Bau- und Wohnunggennosenschaft „Eigener Herd“ z Teplic - Trnovan, které vystavělo v letech 1931-32 mohutný obytný blok, tzv. Krb v dnešní Americké ulici.

strohými tradicionalistickými formami, příznačnými pro oficiální stavební produkci mladé republiky, nicméně ve srovnání s Babuškovou školou v Komenského ulici představuje spíše průměrnou realizaci. Svým architektonickým řešením však obě budovy výmluvně odrážejí dobové požadavky na stavbu škol, které shrnul Ferdinand Havlíček v časopise Styl: „Budova školní má býti nejen stavěna technicky správně, jak v nařízení je uvedeno, ale má býti i vzorem co do účelnosti, architektonické výpravy a čistoty a sloužit obci k ozdobě. Tím není řečeno, že by měla býti nádherná, právě naopak má býti co nejjednodušší, má se přimykati rázu budov v obci a má zevnějškem svým hlásati své učení. Nikoliv hromaděním architektonických ozdob, ale umělecky vyváženými poměry, harmonickými barvami a pravými látkami stavebními budiž hledán dobrý účinek školních budov.“44 Významným „menšinářským“ podnikem v meziválečném Liberci na místě hostince zvaného Prátr byla rovněž stavba Lidového domu čp. 344-I ve Zhořelecké ulici od mladoboleslavského architekta Václava Bečvárovského (29. srpna 1889 Mladá Boleslav – 25. února 1945 Dachau) pro

V. Bečvárovský: Axonometrická kresba Lidového domu ve Zhořelecké ulici. (SOkA Liberec, Sbírka map a plánů, Projekt stavby a přístavby Dělnického lidového domu (DTJ) v Liberci (Zhořelecká ul. čp. 344/I), inv. č. 1115, sig. N/1)

34


STUDIE

Dělnickou tělovýchovnou jednotu v Liberci.45 V meziválečném období byl Lidový dům důležitým střediskem českého kulturního a politického života v Liberci, neboť zde sídlily sekretariáty ČSDSD (Československé sociálně demokratické strany dělnické) a Všeodborového sdružení československého i redakce sociálně-demokratického periodika Ještědský obzor. Investorem byla lidová knihtiskárna Antonína Němce a spol. z Prahy, která Prátr zakoupila v roce 1927 a následně ho nechala přestavět. Na základě stavebního povolení z 15. července 1927 bylo zprvu přistoupeno k přestavbě stávajícího objektu a ještě téhož roku byly vypracovány dvě varianty rozsáhlé přístavby.46 Ta znamenala výrazné rozšíření objektu, zahájena byla následující rok a musela být rozdělena do tří etap, neboť nebyl dostatek náhradních bytů pro nájemníky původního Prátru.47 Hlavní průčelí elegantního, horizontálně koncipovaného objektu konstruktivistického charakteru vybudovaného přibližně na půdorysu ve tvaru písmene L, bylo obráceno do Zhořelecké ulice a oživovalo nápadité seskupení kubických hmot a kontrast mezi světlými fasádami a tmavými, pravděpodobně cihlovými pásy. Původní podoba Lidového domu je dnes patrná již jen na historických snímcích a plánové dokumentaci, neboť v letech 1987–89 prošel objekt radikální rekonstrukcí na základě projektu Karla Hubáčka. V přízemí se nacházel divadelní sál o rozměrech 18×12 metrů s předsálím, tělocvična a šatny Dělnické tělovýchovné jednoty, restaurace, kavárna, obchodní prostory a v zadním traktu tiskárna Antonína Němce. V prvním patře byl sklad filmů s promítárnou, kavárna, redakce Ještědského obzoru, sekretariáty a zbylá část domu byla využívána k bydlení a pro potřeby hotelu. Vzhledem k palčivé bytové krizi, se kterou se Liberec potýkal již od poloviny 19. století, vznikaly v hojném počtu také činžovní i rodinné domy, budované pro místní českou menšinu a státní úředníky. Nová výstavba se koncentrovala poměrně logicky především v katastru tehdy ještě samostatného Horního Růžodolu situovaném v těsném sousedství Liberce. Výstavbu financovala vedle státu také stavební družstva, zejména Občanské stavební družstvo v Horním Růžodolu. Jednalo se o běžnou dobovou praxi, neboť stát družstevní výstavbu v rámci zákona o stavebním ruchu podporoval různými finančními úleFONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:02

STUDIE J. a K. Fišerovi: Vila Jana Fišera v Ruprechticích, půdorys přízemí. (Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 509-XIV) J. a K. Fišerovi: Východní průčelí vily Jana Fišera v Ruprechticích, výřez z původní plánové dokumentace. (Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 509-XIV)

vami.48 Na rozdíl od vnitrozemí se zde však až na několik případů takřka neuplatnil dobový fenomén funkcionalistických vil a když, tak spíše u architektů německé národnosti.49 Jistou výjimkou jsou vily čp. 509-XIV a 520-XIV v katastru obce Ruprechtice (dnes Liberec XIV) v Mošnově a Kropáčkově ulici od pražských architektů Jaroslava a Karla Fišerových a stavitele Otakara Pavlů z Horního Růžodolu. Jaroslav a Karel Fišerovi patří spolu s Janem Gillarem a Vladimírem Karfíkem k nejprogresivnějším architektům, kteří se podepsali na podobě meziválečného Liberce.50 Starší z bratrů Jaroslav Fišer (17. ledna 1904 Liberec – 3. března 1984 Praha) bývá občas chybně zaměňován za svého jmenovce, působícího v Plzni.51 Po studiích ve Vídni a na Akademii výtvarných umění v Praze u Josefa Gočára pracoval krátce u mimořádně vlivného nizozemského architekta Henrika Petruse Berlageho (1856–1934) a participoval na jeho posledním projektu, městském muzeu v Haagu (1934–35).52 Před válkou se vrátil do Čech, kde se ve firmě Philips podílel na vývoji osvětlovací techniky a později působil jako docent a později profesor na AVU. Mladší bratr Karel (1905 Liberec – 1971 Praha) vystudoval pro změnu architekturu na ČVUT (1926–1932). Zabýval se kinematografií a projektoval letní kino v Karlových Varech (1946), první svého druhu u nás. Na jejich rané dílo, odborné i laické veřejnosti doposud neznámé, vilu Jana Fišera v Ruprechticích poprvé upozornila až Petra Šternová.53 Zřejmě nejhodnotnější a nejčistší funkcionalistická vila v Liberci má svým pojetím a dispozičním řešením velmi blízko k takřka současně budované Joskově vile v kolonii Baba (1932) od týchž autorů.54 Nedatovaný projekt byl vypracován pravděpodobně v roce 1932 a stavba byla dokončena v květnu 1933 stavitelem Otakarem Pavlů z Horního Růžodolu. Vzhledem k původu obou architektů lze předpokládat, že se stavebníkem vily Janem Fišerem byli s největší pravděpodobností v příbuzenském vztahu. Tuto domněnku podporuje i fakt, že je na situačním nákresu v rámci původní plánové dokumentace uváděn jako soused a majitel sousední parcely č. 18 právě architekt Jaroslav Fišer.55 Čtyřpodlažní dům na přibližně čtvercovém půdorysu je situován v mírně svažitém terénu pod úrovní Mošnovy ulice. Hmota vily je tvořena dvěma kvádry nestejné výškoXIII 2012 2


49_K nejhodnotnějším ukázkám funkcionalistických vil v Liberci od německy hovořících architektů patří čp. 1132 a 1153-I v Bendlově ulici od pražského architekta Bertholda Schwarze, vila čp. 512-XIV v Kropáčkově ulici od Ericha Möldnera, vila čp. 518-XIV od Otto Zückerta ve Staškově ulici a vila čp. 1158-I od místních architektů Carla Webera a Ernsta Englera v Baarově ulici. 50_Vedle vily Jana Fišera a letního domu v nedalekém Hamru na Jezeře (1931), jsou oba architekti údajně rovněž autory zatím neidentifikovaných družstevních domů v Liberci. SVOBODA, Jan E. Dílo architektů bratří Fišerů. Zprávy památkové péče. Praha: Jalna 2000, s. 237. ISSN 1210-5538; Letní dům v Hamrech pod Ještědem (projektanti Jaroslav & Karel Fišer). Stavitel: odborný umělecko-technický měsíčník, roč. 11. Praha: Klub inženýrů a stavitelů, stavitelská sekce 1931, s. 158–160. 51_Srov. VLČEK, P., P. DOMANICKÝ a P. DOMANICKÝ. Heslo Fišer, Jaroslav. In: VLČEK, Pavel, ed. et al. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. vyd. 1. Praha: Academia, 2004, s. 177. ISBN 80-200-0969-8. 52_TEMPL, Stephan. Baba: osada Svazu čs. díla Praha. Praha: Zlatý řez, 2000, s. 174. ISBN 80-901562-4-X. 53_NPÚ ÚOP v Liberci, Sbírka SHP a odborných studií, ŠTERNOVÁ, Petra. Vědeckovýzkumný úkol NPÚ č. 402. Plošný průzkum, zhodnocení a dokumentace architektonického kulturního dědictví 19. a 20. století. Liberec 2007. Karta Obytný dům pro rodinu Fišerovu. 54_ŠENBERGER, Tomáš et al. Osada Baba: plány a modely. Praha: Fakulta architektury Českého vysokého učení technického, 2000, s. 81-83. ISBN 80-01-02282-X.

35

11.12.2012 23:29:02


55_Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 509-XIV. 56_NPÚ ÚOP v Liberci, Sbírka SHP a odborných studií, ŠTERNOVÁ, Petra. Vědeckovýzkumný úkol NPÚ č. 402. Plošný průzkum, zhodnocení a dokumentace architektonického kulturního dědictví 19. a 20. století. Liberec 2007. Karta Vila štábního kapitána Čeňka Krykorky. 57_Tamtéž. Karty Obytný dům pro rodinu Fišerovu, Obytný dům pro Emila Dolenského a Emila Lišku, Vila Reinholda Porsche a Vila štábního kapitána Čeňka Krykorky. 58_Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domů čp. 290-VII a 291-VII. 59_Právě omezené finanční prostředky určené pro výstavbu stály patrně za angažováním takřka neznámého místního architekta a stavitele Bedřicha Němce. 60_Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 386-VII. 61_ŠRÁMKOVÁ, Jarmila. Kdo stojí i dnes za vzpomínku: Jarmila Šrámková vzpomíná na otce, architekta Františka Šrámka. Res Musei Pragensis: Měsíčník Muzea hlavního města Prahy: Historie – archeologie – dějiny umění, roč. 9, č. 12 Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 1999, s. 8–10. ISSN 0862-4984.

vé úrovně, čímž vznikla při podkroví na jižním a východním průčelí průběžná předsazená terasa. K severní fasádě se přimyká mírně vystupující schodišťový kubus, členěný dvojicí francouzských oken. V suterénu se nacházelo zázemí domu, zahrnující sklepy, prádelnu se sušárnou a garáž. V přízemí se přes schodišťovou halu vcházelo do předsíně s toaletou. Z předsíně se vstupovalo do kuchyně s přilehlým pokojíkem pro služku a spíží a také do dvojice obytných místností s navazující koupelnou a předsazenou zaoblenou terasou. Patro pak opakovalo dispoziční schéma přízemí a v podkroví se nalézal zřejmě hostinský pokoj s terasou, přístupný skrze předsíň s toaletou. Bohužel vila byla nedávno poznamenána znehodnocujícími zásahy, kvůli kterým je současný stav pouze torzem původního řešení. Druhá funkcionalistická vila čp 520-XIV, postavená v roce 1933 pro štábního kapitána Čeňka Krykorku, se nachází v nedaleké Kropáčkově ulici.56 Těleso vertikálně orientovaného domu na půdorysu písmene L je tvořeno dvěma přisazenými kvádry s ustupujícími horními podlažími. Strohé fasády domu oživuje žulový sokl z haklíkového zdiva. V suterénu byl umístěn kromě zázemí (sklepů a prádelny) i malometrážní byt s předsíní, kuchyní a pokojem. Nadzemní podlaží měla shodnou dispozici, kdy se vstupovalo přes schodiště do předsíně, na kterou navazovaly další místnosti – hostinský pokoj, toaleta

B. Němec: Státní obytné domy čp. 290 a 291-VII v Horním Růžodolu Foto autor

36


STUDIE

s koupelnou, kuchyně se spíží a pokojem pro služebnou, obývací pokoj, ložnice a jídelna. V podkroví se nacházela půda a bytová jednotka s předsíní, kuchyní a pokojem přístupným na terasu. Autorem návrhu i realizace je pravděpodobně Otakar Pavlů z Horního Růžodolu, přičemž se jedná o poněkud těžkopádnou realizaci. Přestože se Pavlů podílel jako stavitel např. na ruprechtických funkcionalistických vilách od architektů Jaroslava a Karla Fišerových (čp. 509-XIV, Mošnova ul.), Ericha Möldnera (čp. 512-XIV, Kropáčkova ul.), či Otto Zückerta (čp. 518-XIV, Staškova ul.), nepodařilo se mu navázat na invenci výše uvedených tvůrců.57 Liberecké meziválečné obytné architektuře však jednoznačně dominovala levnější činžovní zástavba s malometrážními byty. Jednou z prvních větších realizací financovaných státem byly státní obytné domy čp. 290-VII, 291-VII a 386-VII v Horním Růžodole. Úřednické domy vystavěné na obdélném půdorysu s byty o dvou a třech pokojích, přístupnými skrze střední dvouramenné schodiště v ulici 28. října, navrhl architekt Bedřich Němec z Růžodolu I, v květnu 1923.58 Investorem i majitelem byl stát, který na základě zákona z 27. dubna 1922 věnoval 20 milionů korun na stavbu státních obytných domů pro své zaměstnance v místech, kde byla činnost úřadu ohrožena bytovou krizí, přičemž bylo přihlíženo „k nejnutnější potřebě a omezeným finančním prostředkům“.59 Oba výrazně tradicionalistické domy se vyznačují střídmými klasicizujícími fasádami a na svou dobu poskytovaly podnájemníkům poměrně vysoký obytný standard. Z architektonického hlediska o poznání zajímavější projekt domu čp. 386-VII vypracoval v únoru 1928 pražský architekt František Šrámek (4. října 1884 Strakonice – 2. února 1952 Praha), žák Friedricha Ohmanna.60 Po absolvování Akademie výtvarných umění ve Vídni, kde byl mj. vyznamenán prestižní Římskou cenou (1912), podnikl studijní cestu do Itálie a po návratu pracoval do začátku první světové války v Ohmannově ateliéru. Po skončení války odešel do Prahy a otevřel si vlastní praxi.61 Liberecký projekt je typickým příkladem typizované, tradicionalisticky orientované státní činžovní zástavby se sociální kategorizací bytů. Hlavní průčelí, obrácené do Kubelíkovy ulice, po stranách flankují dva nižší rizality se vstupy do domu, svírající předzahrádku. Poměrně FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:02


STUDIE

F. Šrámek: Státní obytný dům čp. 386VII v Kubelíkově ulici. (Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 386-VII)

jednoduchou fasádu oživuje kontrast mezi břízolitovou omítkou a cihlovým obkladem soklu a ostění vstupů. V domě vybudovaném na půdorysu mělkého písmene U se nacházelo celkem 18 převážně jednopokojových bytů s kuchyní a příslušenstvím. V suterénu byly dvě bytové jednotky, z nichž jednu obýval domovník, sklepy a prádelny. Zbylá patra obsahovala byty, přičemž komfortnější dvoupokojové byly situovány v bočních rizalitech. Samostatná koupelna se zřídila pouze u čtyř dvoupokojových bytů, ve zbylých její funkci suploval speciální výklenek v kuchyni. Investorem domu bylo Ministerstvo veřejných prací a stavbu provedl Václav Frýda z Jilemnice.62 Téměř identicky koncipovaný státní obytný dům

vznikl současně také v nedaleké Rochlici v ulici Horní Kopečná. V tomto případě projekt vypracoval pražský architekt Miroslav Kroupa a stavbu provedl v roce 1929 pardubický stavitel V. L. Hořenovský.63 Na každém patře bylo vždy šest bytů, přičemž dva větší o dvou obytných místnostech s příslušenstvím se nalézaly v centrální části domu. Pouze v přízemí byly tři malometrážní byty a jeden dvoupokojový, neboť zbylé prostory zabíraly sklepy s prádelnami, v podkroví se nacházely dva dvoupokojové byty s příslušenstvím. Obytný standard obyvatel pak zvyšovala přilehlá, parkově upravená rozsáhlá zahrada s bělidly.64 V bezprostředním sousedství Šrámkova domu se nacházejí další dva, tentokrát družstevní bloky čp. 409-VII

62_Státní obytný dům v Horním Růžodole. Styl: měsíčník pro architekturu, umělecké řemeslo a úpravu měst, roč. VIII, Praha: Mánes 1927–1928, s. 16. ISSN 1802-6125. 63_Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 394-VI. 64_Tamtéž.

M. Kroupa: Státní obytný dům v Rochlici. (Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 394-VI)

XIII 2012 2


37

11.12.2012 23:29:02


STUDIE

A. Vavrouš a syn: Činžovní dům čp. 410-VII v Družstevní ulici.

65_Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domů čp. 409-VII a 410-VII.

a 410-VII, vybudované v únoru 1931 známou pražskou firmou Alois Vavrouš a syn pro Občanské stavební družstvo v Horním Růžodole.65 Stejně jako v případě sousední realizace se jedná o tradicionalisticky orientované činžovní bloky na prostém obdélném půdorysu, zastřešené valbovou střechou. Mohutné pětipodlažní domy svým obyvatelům již poskytovaly lepší obytný standard, neboť i jednopokojové byty disponovaly samostatnou koupel-

nou. Volba kanceláře Alois Vavrouš a syn jistě nebyla náhodná, neboť měla s hraničářskou výstavbou v Sudetech bohaté zkušenosti – namátkou lze zmínit současně budovaný družstevní dům v Trutnově (1931), zbořené domy Stavebního družstva v Mostu (1931) či avantgardní činžovní dům v Teplicích, postavený pro družstvo Bytová péče v roce 1931.66 Takřka současně firma Alois Vavrouš vypracovala další projekt na družstevní dům pro

A. Vavrouš a syn: Družstevní dům ve Šlikově ulici krátce po dostavbě. Alois Vavrouš a syn, stav. návrhy a stavby firmy arch. Alois Vavrouš a syn, stav. v Praze VIII v roce 1892–1932. V Praze: Nákladem fy A. Vavrouš a syn, 1932.

38



11.12.2012 23:29:03


STUDIE

V. Krýš: Návrh činžovního domu v Hradební ulici, hlavní průčelí. (Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 405-VII) V. Krýš. Družstevní činžovní dům čp. 517-XIV v Ruprechticích. Nerealizovaná varianta západního průčelí. (Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 517-XIV)

téhož zadavatele ve Šlikově ulici v prostoru tzv. „Českého kopce“, jehož součástí byl i Lidový dům s kinem Lípa, postavený pro stejnojmenný spolek na zřízení domu Národní jednoty severočeské v Horním Růžodole.67 Největší a nejkvalitnější realizace této kanceláře na Liberecku se vyznačuje netradičním architektonickým řešením, kombinujícím dobové tradicionalistické tendence s prvky expresionismu (centrální vstupní partie), vnášejícími dynamiku do jinak poměrně statického tělesa domu. Vysokou úroveň má i urbanistické řešení objektu, který citlivě navazuje na terénní konfiguraci a sleduje průběh komunikace, čímž vznikl půdorys ve tvaru široce rozevřeného písmene V. Stejně jako v případě činžovních domů v Kubelíkově ulici převažovaly malometrážní byty. V parteru se kromě obytných prostor nacházely rovněž obchody (mj. prodejna tabáku) a garáže s dílnou a čistírnou automobilů. Většina bytů sestávala z předsíně, pokoje, kuchyně, koupelny, spíže a toalety a opět nechybělo několik dvoupokojových bytů. Rozsáhlá novostavba Lidového domu s kinem Lípa, které svého času patřilo k největším v Liberci, byla situována v dvorním traktu domu. V meziválečném období představovala společenské a kulturní centrum českých obyvatel Růžodolu i sousední Rochlice. Na rozdíl od obytného domu však Lidový dům prošel řadou znehodnocujících úprav, a proto se dochoval pouze torzálně. Již rok na to družstvo zamýšlelo komplex ve Šlikově ulici rozšířit o další činžovní dům s dvorním křídlem s tiskárnou v Hradební ulici, na který získalo 2. května 1933 stavební povolení.68 Z realizace však nakonec sešlo, pravXIII 2012 2


děpodobně z finančních důvodů. Vypracováním projektu byl pověřen turnovský architekt Vladimír Krýš (15. června 1897 Malšovice u Hradce Králové – 12. dubna 1951 Turnov), mj. autor atypických expresionisticky orientovaných rodinných domů v Turnově.69 Krýšův tvůrčí rozptyl byl velmi rozmanitý a zahrnoval jak realizace v duchu expresivní moderny, tak i klasicizující tradicionalistické objekty, později ovlivněné zdrženlivým funkcionalismem. Dle plánové dokumentace z listopadu 1932 se mělo jednat o zajímavý, expresivně pojatý čtyřpodlažní dům na půdorysu mírně rozevřeného písmene L se symetricky komponovaným průčelím se středním vstupem s masivním tříosým balkonovým arkýřem. V dvoupodlažním suterénu měly být sklepy a dva byty. V přízemí byly navrženy tři malometrážní byty, obsahující předsíň, kuchyň se spíží, pokoj a sociální zařízení spolu s jedním větším, dvoupokojovým bytem. Přístup k jednotlivým bytům umožňovala centrální chodba, z níž stoupalo dvouramenné schodiště do vyšších podlaží. Dispozici přízemí opakují i další patra, jediným rozdílem je bytová jednotka nad průjezdem do tiskárny v přízemí. Podkroví pak mělo sloužit jako prádelna a sušárna. Druhý, tentokráte realizovaný Krýšův liberecký projekt se nachází v Ruprechticích. Jedná se o mohutný, velkoryse koncipovaný obytný blok čp. 517, postavený v roce 1933 na nárožní parcele mezi ulicemi Vrchlického a Na Valech.70 Rozložitý objekt vybudovaný na půdorysu písmene U se vyznačuje nepřehlédnutelnými klasicizujícími formami a je reprezentantem umírněnější polohy Krýšovy tvorby. Dominantním prvkem všech tří průčelí jsou mělké centrální rizality,

66_Alois Vavrouš a syn, stav. Návrhy a stavby firmy arch. Alois Vavrouš a syn, stav. v Praze VIII v roce 1892–1932. V Praze: Nákladem fy A. Vavrouš a syn, 1932. 67_Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 405-VII. 68_Tamtéž. 69_ŠTERNOVÁ, Petra. Moderní bydlení v Turnově. Z Českého ráje a Podkrkonoší. Vlastivědný sborník, 2010, č. 23, Semily: SOkA Semily 2010, s. 97–100. ISBN 978-80-86254-21-0; ŠTERNOVÁ, Petra. Vila Antonína Žáka, Krýšova vlastní vila a Loumova vila, In: HALÍK, Pavel et al. Slavné vily Libereckého kraje. Praha: Foibos 2007, s. 91–92, 100–104. ISBN 978-80-87073-06-3. 70_Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 517-XIV.

39

11.12.2012 23:29:03


STUDIE

V. Krýš: Družstevní činžovní dům čp. 517-XIV v Ruprechticích, současný stav Foto autor

71_Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 517-XIV. 72_Tamtéž, složka domů čp. 710 a 711-III. 73_Tamtéž, složka domu čp. 737-III. 74_CHODĚJOVSKÁ, Eva a Milan KUDYN. Čeněk Musil – regulační plán města Jičína z roku 1935. Praha: Historický ústav 2009. ISBN 978-80-7286-158-3.

40


završené masivními trojúhelnými frontony. V průběhu stavebních prací došlo k menším úpravám fasád, které částečně potlačily výrazně klasicizující nádech původního návrhu se štukovými pilastry, rytmizujícími střední rizality bočních průčelí. Blok se skládá ze tří vzájemně propojených domů, přičemž Krýšovi se podařilo výrazně monoblokový charakter objektu odlehčit za pomoci elegantních zaoblených nároží a dvou vertikálních balkónových pásů na hlavním průčelí. Návrh pochází z roku 1932 a stavbou byla pověřena nám již dobře známá firma Alois Vavrouš a syn.71 Racionálně řešený půdorys je koncipován jako trojtrakt se střední chodbou s malometrážními byty po stranách. Přístup do domu umožňovaly čtyři vstupy, dva po stranách rizalitu na hlavním průčelí a zbylé dva na konci postranních křídel. Další významnější enklávu s činžovními domy pro státní zaměstnance představovala městská část Jeřáb v bezprostřední blízkosti nádraží, kde nákladem Ředitelství státních drah v Hradci Králové vznikl v letech 1926–28 soubor obytných domů pro železniční zřízence. Starší z nich, dvojice domů čp. 710 a 711-III, vybudovaná na základě projektu pardubického stavitele Karla Berana a stavebního odboru Ředitelství státních drah v Hradci Králové z listopadu 1925, je ukázkou tradicionalisticky orientované moderny, příznačné zejména pro menší venkovská města, čemuž odpovídá i hmotové řešení novostaveb.72 Hlavní průčelí, obrácené do Krkonošské ulice, využívá kontrastu mezi hladkou omítkou a režným

zdivem v oblíbeném „holandizujícím“ duchu, vertikálně členícím fasádu a dvojice trojúhelníkových štítů a mansardové střechy s obytným podkrovím. Komunikační páteř konvenčního obdélného půdorysu tvoří střední chodba, ústící na dvojramenné schodiště do vyšších pater, podél níž jsou situovány vždy čtyři malometrážní dvoupokojové byty s příslušenstvím. O poznání zajímavější je sousední dům čp. 737-III na nároží ulic Krkonošská a Na Bojišti. Pod projektem z března 1926 je podepsán architekt a urbanista Čeněk Musil (5. března 1889 Kolín nad Labem – 1. listopadu 1947 Jičín),73 mj. autor pozoruhodných meziválečných regulačních plánů Jičína a Lázní Bělohrad.74 Musil byl ve své tvorbě silně ovlivněn Janem Kotěrou, což se pro-

Čeněk Musil: nerealizovaná varianta hlavního průčelí domu pro železniční zřízence v Krkonošské ulici z roku 1926.


11.12.2012 23:29:03


STUDIE

jevuje zejména v přehledné dispozici, tvarové pestrosti, vyvážené kompozici i zdůrazněné tektonice Musilových staveb. Tyto rysy nezapře ani jeho spíše okrajová liberecká realizace. Třípodlažní dům s obytným podkrovím je vybudován na půdorysu písmene L a kryje ho masivní mansardová střecha. Do domu vedou dva vstupy, jeden z ulice Na Bojišti, druhý situovaný na půlkruhovém schodišťovém rizalitu, z vnitrobloku. Výrazně monumentalizující fasády se vyznačují lapidárními, čistými formami a jasnou tektonikou, oživenou záměrnou asymetrií mohutného patrového arkýře na bočním průčelí, procházejícího mansardovou střechou. Centrem logicky strukturované dispozice je dvouramenné schodiště s podestou, z níž se vstupuje do jednotlivých bytů. Ty již mají ve srovnání se sousedními domy vyšší obytný standard a vedle toalety je každý byt vybavený i vanou. Na každém patře byly vždy čtyři byty a z toho tři dvoupokojové se samostatnou kuchyní, předsíní a příslušenstvím a garsoniéra, skládající se z předsíně a obytné kuchyně s vanou. Největší byty, obrácené do ulice Na Bojišti, disponovaly navíc i balkony. Zázemí bytů (sklepy a prádelna) se pak tradičně nacházelo v suterénu. Ke Krýšově expresionismem ovlivněné tvorbě má blízko dílo architekta a stavitele Františka Zejdla (1897 Smidary-Černěves – 27. listopadu 1971 Liberec), který představuje bezesporu nejvýraznější architektonickou osobnost

české národnosti v meziválečném Liberci.75 Svým osobitým dílem se do značné míry vymyká místní produkci a v některých svých polohách může evokovat až tvorbu svého vrstevníka Jiřího Krohy. Kromě Liberce a okolí, kde je např. autorem Sokolovny v Malé Skále (1932)76 či nové chaty na Smědavě (1935), působil také ve východních Čechách, kde je podepsán pod stavbami Obecných a měšťanských škol v Libštátě (1931) a Chomutovicích (1932). Pro rodné Smidary navrhl Sokolovnu, postavenou v letech 1936–37.77 Do Liberce, resp. Horního Růžodolu, se mladý Zejdl dostal díky sňatku s dcerou starosty Josefa Votočka Boženou v roce 1928. Poměrně brzy se etabloval jako „dvorní architekt“ zdejší české menšiny, které nabízel své služby pod heslem „Architekt František Zejdl, stavitel staví dobře a levně, radí zdarma“.78 Kontakt se svým rodištěm však zcela nezpřetrhal, neboť ve Smidarech měl pobočný závod své projekční kanceláře.79 Jednou z prvních větších zakázek, kterou mladý architekt po svém příchodu do Liberce získal, byla adaptace zdejšího Národního domu z roku 1904 od Antona Worfa pro spolek Česká beseda v ulici U Besedy, vypracovaná v květnu 1929.80 Počítalo se s rozšířením obytné kapacity o osmnáct pokojů v podkroví a došlo k odstranění části stávající střechy a jejímu nahrazení jednoduchou kubickou nástavbou s pásem oken. K Národnímu domu se Zejdl znovu vrátil o pět let později, kdy v květnu 1934 navrhl

75_K osobnosti Františka Zejdla zejm. BRUNCLÍK, Zdeněk. František Zejdl (1897–1971), První český prezident Obchodní a živnostenské komory v Liberci a politický vězeň. In: Fontes Nissae. Prameny Nisy 10, 2009, s. 69–85. ISBN 978-807372-553-2. 76_Český deník 14. 1. 1933, s. 3. ISSN 1801-2639. 77_Za architektovým angažováním stál bezesporu jeho otec Josef Zejdl, který byl starostou Smidarské tělocvičné jednoty. VANÍČEK, František. Přerušená štafeta. Úvaha nad poselstvím našich předků. Ozvěny Smidarska 1992, č. 5., s. 9–16. 78_BRUNCLÍK, Zdeněk. cit. v pozn. 75, s. 73. 79_Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 143-III. 80_SOkA Liberec, Sbírka map a plánů, Adaptace „Národního domu,“ inv. č. 1121, sig. N/9.

F. Zejdl: Nová fasáda Národního domu v ulici U Besedy. (SOkA Liberec, Sbírka map a plánů, Adaptace „Národního domu,“ inv. č. 1121, sig. N/9)

XIII 2012 2


41

11.12.2012 23:29:03


81_Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 143-III. 82_Tamtéž. Organizaci Sturmabteilung (SA), neboli tzv. „Hnědé košile“, založil v roce 1920 Adolf Hitler pod názvem Ordnertruppen (pořádkové oddíly) a primárně byla určena k ochraně mítinků NSDAP a narušování schůzí opozice, zejm. komunistů a sociálních demokratů. 83_FRIČ, Vít, DURYCH, Jan (ed.). Padesát let Sokola v Liberci: 1886–1936. Liberec: Tělocvičná jednota Sokol 1936, s. 44–47. 84_Český deník 14. 1. 1933, s. 3. ISSN 1801-2639. 85_Lidové noviny 11. 1. 1938, s. 6. ISSN 1802-6265. 86_Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 406-VII. 87_Tamtéž, složka domu čp. 412-VII. 88_Tamtéž, složka domu čp. 415-VII. 89_Četnická stanice jistě představovala pro Zejdla vítaný stálý zdroj příjmů z nájemného a zároveň byla zárukou zabezpečení domu s minimem nákladů.

42


nápaditě pojatou novou fasádu ovlivněnou purismem, realizovanou v létě téhož roku, která setřela dosavadní secesní ráz objektu.81 Liberečtí Češi se však dlouho z modernizovaného spolkového domu netěšili, neboť v letech 1938–39 byla drážďanským architektem Maximilianem Heinsiem von Mayenburg provedena další přestavba, tentokrát v duchu tzv. Heimatstilu pro liberecký Sturmabteilung.82 S Českou besedou částečně souvisí i patrně poslední Zejdlův předválečný projekt, nerealizovaný návrh na libereckou Sokolovnu. Pro stavbu byl zvolen pozemek v ulici Na Rybníčku 3 s činžovním domem náležejícím Sokolské jednotě a letním cvičištěm (dnes zde stojí prodejna Billa). S vybudováním reprezentativního objektu se počítalo již při zakoupení pozemku v roce 1927, ovšem kvůli nedostatku prostředků se nepodařilo stavbu zahájit ani v jubilejním roce 1936.83 Ke konečnému rozhodnutí dospěla až mimořádná valná schůze v roce 1937, ale do příprav zasáhlo připojení Sudet k Říši a ambiciózní plán se tak nakonec realizace nedočkal. Zajímavé je, že kromě Zejdla, který na projektu pracoval již od roku 1933,84 byl osloven i přední funkcionalistický architekt Bohuslav Fuchs (24. března 1895 Všechovice pod Hostýnem – 18. září 1972 Brno), autor Sokolovny v Jihlavě (1934–35), a Lev Krča (24. května 1902 Velká Bíteš – 27. dubna 1945 Velká Bíteš), jenž stojí za projektem Sokolovny v Domažlicích (1930).85 Zejdlovy nejzdařilejší liberecké realizace se nacházejí v prostoru již zmíněného tzv. Českého kopce v Horním Růžodolu. Jako první postavil dům čp. 406 pro pekaře Jaroslava Jágra na rohu Tylovy a Šlikovy ulice. Prvotní nerealizovaný tradicionalisticky laděný projekt pochází z května 1931. Jedná se horizontálně koncipovaný objekt na čtvercovém půdorysu, vyznačující se invenční skladbou hmot s dominantní schodišťovou věží, kontrastující se strmou valbovou střechou s mohutným arkýřem.86 Postaven však byl nakonec modernější, expresivně pojatý puristický projekt. V suterénu byl vedle sklepů, dřevníků a prádelny situován také pekařský provoz (sklad na mouku a chléb, pekárna s pecí). V přízemí se nacházela prodejna s přilehlým bytem a zbylá dvě patra byla vyhrazena k bydlení. V podkroví byl pak vedle nezbytné půdy malometrážní byt s menší terasou a místnost určená k přespání pekařských pomocníků. Další dvě Zejdlovy realizace, obytný a obchodní dům čp. 412 pro manžele Jaschkovy a vlastní činžovní dům čp. 415 se nalézají v dolní partii Tylovy ulice.

STUDIE

F. Zejdl: Dům pekaře Jaroslava Jágra na rohu Šlikovy a Tylovy ulice Foto autor

Pro Ferdinanda a Vilemínu Jaschkovy zprvu Zejdl vypracoval v lednu 1932 funkcionalisticky orientovaný čtyřpodlažní dům na půdorysu písmene L a s výrazným nárožím, nakonec však bylo od předposledního poschodí „vzhledem na hospodářské postavení upuštěno a toť výjimečně stavební komisí schváleno“.87 Obchod v přízemí zabíral cca 1/3 půdorysu a navazoval na něj menší dvoupokojový byt. V prvním patře se nacházely obytné prostory a v podkroví půda se sušárnou a dvoupokojový byt. Strohý nárožní objekt je pendantem protějšího činžovního domu, který si postavil Zejdl pro své potřeby téhož roku. Značnou část domu na obdélném půdorysu využívala státní policie, která zde měla svou úřadovnu a kasárna.88 Četnické stanici bylo vyhrazeno přízemí s prvním patrem a zbylá patra byla obytná.89 Druhé patro využíval Zejdl s rodinou, měl zde velký byt s kanceláří a ateliérem. Ve třetím podlaží byly situovány dva velké nájemní třípokojové byty s kuchyní a pokojíkem pro služku a v podkroví půda se dvěma malometrážními byty. Mohutný funkcionalistický dům se svým hlavním průčelím obrací do ulice Milady Horákové a dominantním prvkem střídmé fasády je mělký dvouosý rizalit procházející prvním, druhým a třetím patrem. Hlavní vstup do domu byl ze dvora a do četnické stanice se vcházelo dnes již zaniklým bočním vchodem z Tylovy ulice. FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:03


STUDIE

Návrh obchodního a obytného domu Ferdinanda a Vilemíny Jaschkových. (Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domů čp. 412-VII)

Vedle privátní klientely Zejdl pracoval i přímo pro město Horní Růžodol, pro které navrhl v říjnu 1930 činžovní dům s 22 malými obecními byty v Jilmové ulici.90 Obec na stavbu věnovala pozemek a stavbu financovala z půjčky poskytnuté Ústřední sociální pojišťovnou v Praze a ze státní podpory poskytnuté v rámci zákona o stavebním ruchu.91 Rozložitý dům s kamennou podezdívkou situovaný v drobnější zástavbě tvořené rodinnými domky je kvalitní ukázkou funkcionalistické architektury s expresionistickými prvky. Z dochované plánové dokumentace vyplývá, že byly navrženy dvě varianty. První, tradičnější návrh z května 1930 na půdorysu písmene L je zastřešen sedlovou střechou a vyznačuje se výrazným členěním hmot, kdy mírně převýšenou centrální partii po stranách zakončují jednoduchá kubická křídla, čímž vzniká dojem, že se dům skládá z několika samostatných objektů. Nakonec však byl zvolen progresivnější a elegantnější „funkcionalistický“ návrh s rovnou střechou a masivními okenními šambránami. Horizontálně koncipované hlavní průčelí obrácené do Jilmové ulice oživují symetricky situované balkóny. Kvality realizace ještě více vynikají ve srovnání s nedalekou Masarykovou obecnou a měšťanskou školou. Dům má půdorys ve tvaru písmene H s delším křídlem obráceným do Jilmové ulice a kratším dvorním, spojenými vzájemně schodišťovým krčkem. V suterénu se XIII 2012 2


nacházely dva byty s předsíní, kuchyní, jedním pokojem spíží, koupelnou a toaletou, dále pak dřevníky k jednotlivým bytům a prádelna se dvěma kotli. Zbylá patra byla využívána čistě k obytným účelům a na každém podlaží se nacházelo vždy šest bytů, sestávajících se z předsíně, toalety, koupelny, kuchyně a pokoje. Můžeme jen litovat, že nedávno objekt prošel necitlivou rekonstrukcí, kdy došlo mj. ke kompletní výměně okenních výplní a zateplení fasád, což se negativně odrazilo na jeho vzhledu. Při pohledu na architekturu české menšiny v meziválečném Liberci prezentovanou na předchozích stránkách lze konstatovat, že vzhledem ke specifickým místním podmínkám „hlavního města českých Němců“ zákonitě zaostává za stavební produkcí zdejší německé majority kvantitativně a až na několik případů i kvalitativně. Typickým rysem menšinářských staveb je také povětšinou periferní situování na nejméně lukrativních pozemcích, neboť nacionálně orientovaná radnice pochopitelně neměla zájem o českou architekturu v centru města. Tento diskriminační přístup se podařilo prolomit jen výjimečně a vždy z iniciativy silného protihráče města – státu či movitého investora (Baťa, Brouk a Babka). Autory nejhodnotnějších realizací nadregionálního významu byli bez výjimky mimoliberečtí, ponejvíce pražští tvůrci a lokální architekti až na výjimky (František Zejdl, Vladimír

90_Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 400-VII. 91_Tamtéž.

43

11.12.2012 23:29:04


F. Zejdl. Vlastní dům v Tylově ulici Foto autor

92_Postoj německých architektů k funkcionalismu výstižně shrnuje úvodní text Josefa Wolfa k monografii jabloneckého architekta Rudolfa Güntera: „Architektura prošla po několika desetiletích, kdy se dusila v bezmyšlenkovitě přebíraných a strnule děděných, z části vskutku nešťastných nebo přepjatých slohových formách, před zhruba jedním desetiletím neskutečně rychlou evolucí, často skutečně násilnou a zatíženou nemyslitelnými výstřelky, která se jevila jako výbuch sopky a při působení fantazie svých stoupenců vyhnala často skutečně zvláštní květy.“ WOLF, Josef. Ingenieur Architekt Rudolf Günter, Gablonz a. N. München: G. Hirth 1932, s. 1. 93_Lidové noviny 14. 8. 1927, s. 22. ISSN 1802-6265. 94_V obdobném postavení se však ocitali i architekti německé národnosti v českých městech, kde byli odkázáni buď na spolupráci s českými kolegy (např. pražský palác Riunione Adriatica di Sicurtá od Pavla Janáka a Josefa Zascheho), či na zakázky od svých soukmenovců, ať už jednotlivců či podniků. Proto je pochopitelné, že si „své“ území bedlivě střežili a s nelibostí nahlíželi nejen na angažování českých architektů, ale poněkud paradoxně i na říšskoněmecké architekty, které také (a mnohdy oprávněně) chápali jako svou konkurenci. 95_Zdejší architekti české národnosti jako třeba František Zejdl proto vzali zavděk i lukrativními zakázkami na provádění stavebních prací pro velké investory, o čemž svědčí Zejdlova účast při stavbě okresního úřadu od Františka Vahaly.

44


STUDIE

Krýš) nedisponovali invencí a širším rozhledem svých souputníků. Sledované stavby a jejich dobový ohlas v meziválečném Liberci tak dokládají nejen přinejmenším rezervovaný postoj zdejší německé majority vůči „cizímu“ funkcionalismu, který nikdy nepřijala za svůj, ale také až na několik případů absenci movitějších českých stavebníků, kteří by do Liberce přinesli progresivnější (a tím pádem kontroverznější) architekturu.92 Stejně tak českou reflexi architektury zdejší německé majority vyjadřuje lakonický výrok „hezké, ale cizí“.93 Pro místní prostředí atypické moderní řešení obchodních domů Brouk a Babka a Baťa naproti tomu souvisí především s rozvojem nového životního stylu i jeho proklamativním zdůrazněním v architektuře. Projevil se v nich vliv nových obchodních trendů přicházejících ze západní Evropy a zejména ze zámoří, což je patrné především v rámci obchodní politiky a strategie firmy Baťa. Pestrý soubor zmapovaných objektů, zahrnující administrativní, školní, obchodní i obytné budovy vytváří rozmanitou mozaiku stylů i forem, jdoucích od oblíbeného tradicionalismu přes expresivní modernu až ke konstruktivismu a funkcionalismu. To také odráží skladba angažovaných architektů, mezi nimiž lze nalézt jak avantgardní funkcionalisty (Jan Gillar, Bohuslav Fuchs, bratři Fišerové), tak i konzervativněji založené „oficiální“ architekty (Osvald Polívka, František Vahala, Milan Babuška, František Šrámek). Z toho vyplývá, že neexistoval jednotný proud, který bychom mohli označit za skutečně „národní“ sloh a který bychom mohli jednoduše kategorizovat, přičemž navenek deklarovaná národnostní otázka se projevovala spíše programovým angažováním architektů a stavitelů české národnosti, kteří neměli moc šancí k získání zakázek od místních Němců.94 Navíc velké podniky a státní instituce si zpravidla přivedly své vlastní architekty a zdejší tvůrci se tak logicky orientovali na místní, konzervativnější a méně movitou klientelu, což se projevilo i ve formálním řešení novostaveb.95 Svébytný a dosud minimálně zpracovaný fenomén charakteristický pro pohraničí pak představují vedle škol také státní obytné domy, určené k zabezpečení ubytování zaměstnanců, důležitých pro chod státních institucí v oblastech s německou majoritou. Jejich do značné míry typizovaná podoba se řídila jasnými pravidly, aby následná FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

11.12.2012 23:29:04


STUDIE

výstavba byla rychlá, nenáročná a rentabilní, což se také odrazilo v charakteru masové meziválečné činžovní výstavby, nevybočující z běžné produkce daného období. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že tyto doposud spíše přehlížené „periferní“ realizace doplňují jako pomyslné střípky mozaiky naše poznání moderní české architektury o nové informace a pomáhají tak dotvářet celistvý a plastický obraz jejího vývoje. Paradoxem je, že i v rámci „hraničářské“ architektury v pohraničí jednoznačně dominoval tradicionalistický proud, stejně jako v případě realizací zdejší německé majority, vůči níž se česká menšina snažila vyhraňovat. Ten stále představoval vůdčí směr oficiální „československé“ architektury i přes snahu avantgardy etablovat jako „národní“ sloh funkcionalismus, demonstrující demokratické ideje a internacionalismus mladé republiky. Ačkoliv lze najít řadu vzájemných paralel a v obou případech architektura představovala výrazný instrument k vyjádření národní identity, nelze mnohdy expresivně laděný, strohý neoklasicismus, či naopak regionálně

zabarvený tradicionalismus sudetských architektů odvolávajících se na místní (heimisch) tradice směšovat s neoklasicistní a střízlivou tradicionalistickou tvorbou českých architektů. Mezi ně patřili např. Antonín Engel, Bohumil Hübschmann, Josef Sakař, Alois Mezera či František Roith, kteří se snažili vytvořit univerzální sloh „nové doby“, který spatřovali především v internacionálním „republikánském“ neoklasicismu. Tradicionalismus a moderní „historismus“, jehož podstatou je kombinace retrospektivních tendencí, historické kontinuity a moderních prvků představoval donedávna díky své údajné nepůvodnosti rozporuplně hodnocený fenomén, zejména mezi badateli, preferujícími lineární „funkcionalistický“ model vývoje architektury. To také zapříčinilo jeho dlouhodobé odsunutí na periferii dějin umění, čímž vznikl značně deformovaný a neúplný obraz jejich vývoje. Během posledních dvou dekád se však tento stále přežívající pohled začíná měnit a pozvolna dochází k rehabilitaci historizující a tradicionalistické architektury, která získává zpět své zasloužené místo v dějinách architektury.

F. Zejdl: Nerealizovaná varianta hlavního průčelí činžovního domu čp. 400 v Jilmové ulici z května 1930. (Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domů čp. 400-III)

XIII 2012 2


45

11.12.2012 23:29:04

JAROSLAV ZEMAN Liberec - the capital city of Czech Germans - is

Recommend Documents