JAROSLAV NOVÁK
PRVNÍJI5KRY
Vzpomínky na začátky českého junáctví v letech 1911 až 1914
Tato knížka není a ani nechce býti oficiální historií počátků českého junáctví. Přináší pouze vzpomínky jednoho z prvních účastníků, jak je nedokonalá lidská pam ěť dovede zachytiti. Nebylo proto možno se vyvarovati, aby události a fakta nebyly zasaženy osobními city, jak to je v životě pravidlem. Ale vše lidské jest především subjektivní a proto tento způsob líčení bude skoro pravdivější, než strohá skutečnost. Vždyť teprve zabarvení událostí lidskými city dodává jim opravdové životnosti. Snažil jsem se vyvolati v představě čtenářově také ovzduší tehdejší doby. Jestliže někde líčím události se shovívavým úsměvem dnešního člověka, nemá to být odsou zením, naopak, ve vzpomínku mísí se lítost nad odchodem mladistvého a průbojného nadšení, s nímž m ladí apoštolově, vedeni nadšeným průkopníkem Svojsíkem, na stoupili p o u ť za junáckým ideálem. Jaroslav Novák
2
První jiskry
Bylo to někdy v listopadu 1911. Bylo mi tehdy 17 roků a ve své touze po vzdělání četl jsem jako obvykle Národní politiku od titulku až po hospo dářskou část. Proto také padl můj zrak na škol skou hlídku a v ní na referát o jakési schůzce, tuším „Společnosti pro výzkum školy". Nemohl jsem ani uvěřiti, co tam bylo napsáno.
tických návrhů, kterých mají profesoři a učitelé plno? Vždyť toho již tolik napovídali o reformo vaném kreslení nebo výchově ručními prace mi, ale po velkém poplachu vždy nastalo bož ské ticho a život mládeže šel ve starých kole jích. A jak by také bylo možné, aby něco podobného bylo u nás povoleno! Například to sdružování v malé skupiny! Vždyť ještě nedávno ve škole trestali žáky dopadené při hraní footballu. Když
Jakýsi profesor Svojsík přednášel tu o své cestě na evropský západ a líčil, že tu poznal výchovu mládeže, která se odehrává především v přírodě. Hoši prý jsou sdruženi v malé skupiny, jež pod nikají výpravy, táboří pod stany, sami si vaří, mají pěkné kroje a odznaky a jiné neuvěřitelné věci. Fantasie byla vzrušena a pocit čehosi velikého, po čem jsem již dávno toužil, vkradl se mi do mysli. Vždyť šlo o splnění tajných přání naší mladé generace, která již dlouho nebyla spoko jena s tím, aby o velikých a statečných výko nech, o dobrodružství a o cestách četla pouze v knihách. Toužili jsme po činech a stěžovali si na všednost a malost tehdejšího života. Ale hned jsem zapochyboval. Což je-li zpráva profesora Svojsíka zase jen jedním z těch teore-
hoši na náměstí Krále Jiřího, které bylo tehdy nevyrovnanou navážkou, hráli football, byla hra často přerušena varovným voláním, že se blíží někdo z profesorů. Pak se vrhla obě mužstva do sousedního žitného pole a ukryla se tu před nepřítelem. Nebo to táboření v přírodě! Stalo se, že jeden z hochů zmizel z domova. Trvalo to pouze dva dny, než ho nalezli v křoví jednoho vinohradské ho parku, ozbrojeného flobertkou. Prožíval tu pravděpodobně jen napínavá dobrodružství Di vokého Západu, ale jaké to bylo mravní pohor šení ve škole! Hrozilo mu vyloučení a nakonec byl rád, když dostal jen trojku z mravů. Kdepak by tehdy rodiče nebo školní úřady vyhověli ná padům fantastického profesora.
Profesor Svojsík a jeho neuvěřitelné líčení
První jiskry
3
A tak jsem brzy na celou věc zapomněl, ale v duši zůstala lítost, že se podobná krásná věc nedá u nás uskutečniti. Přišly Vánoce a čas se překulil přes mezník nového roku. Byl začátek února 1912, když se objevila za výkladem Springerova knihkupectví hnědá brožura, jež lákala pozornost kolemjdou cích hlavou usměvavého hocha v širokém skaut ském klobouku. Měla název: „Český skaut“ a au torem byl Antonín Benjamín Svojsík. Zájem, kte rý již usnul, rázem oživl. Byl jsem tehdy právě osmnáctiletý a měl jsem již své zaměstnání. Za svůj první plat jsem si proto zakoupil tuto brožu ru - stála dvacet haléřů, tedy asi dnešní dvě koruny. A rázem rozlil se přede mnou široký proud nového, krásnějšího života. „Šťastníhoši!" psal Svojsík o skautech, jak je po znal v táboře. „Zde spíte klidně na volných ňad rech matky přírody ve zdravém, svěžím vzduchu lesním, šťastnější než synek největšího boháče v nádherném paláci. Který z Vás poznal by jinak kouzlo těch nocí? Vyrostli byste, mluvili a horovali o jejích krásách, znajíce je jen z podání básníkova, hudebníkova a z malířských štětců, ale málokterý z Vás prožíval by je od prvního záblesku hvězd ve všech fázích i s jejich tajemnými zvuky, až po chví le, kdy růžové paprsky sluneční za jásavého kon certu ptactrva ozlatí vrcholky stromů. Ať Vás sem přivedla vážná snaha, nebo touha po romantice tohoto života, stejně vzpomínati budete jednou těchto okamžiků jako nejkrásnějších a nejvolněj ších ve svém životě. “ Jak nám Svojsík mluvil z duše! To byla ta skrytá přání tehdejší spoutané mládeže. Byla to tedy skutečně pravda! Svojsík důsledně provede, co zamýšlel. Stal se v mých očích průkopníkem a vedoucím mládeže, která měla konečně od snů přikročiti k činům. Jen jsem litoval, že nepři šel se svou myšlenkou dříve, abych mohl krásy tohoto života prožiti jako mladý hoch.
Přihláška k junákům Byl jsem však rozhodnut. Ihned jsem napsal autorovi dopis, v němž se přihlašuji ke spoluprá ci, ale vyslovuji pochybnost, zda budu moci býti ještě Junákem, když jsem překročil hranici osm nácti let. Uplynulo několik dní, plných jasných nadějí i še divých pochyb. Ale dočkal jsem se. Jednoho 4
dne přinesl listonoš korespondenční lístek hus tě do okrajů popsaný stojatým písmem. Byl od Svojsíka. „Milý příteli," psal tam profesor Svojsík, „vítám vaší přihlášku, při dobré vůli můžete se všemu naučiti a státi se vedoucím mládeže. V nejbližší době vydáme skautské spisy, pak uspořádáme kurs pro vedoucí, na který budete pozván."
Svojsík propaguje Bylo tedy vyhráno. Přečetl jsem ještě několikráte brožuru Český skaut a toužil jsem, abych mohl již co nejdříve pracovat. Ale další zprávy od Svojsíka nepřicházely. Byl příliš zaměstnán ji nou prací. Mohl jsem jen sledovali novinářskou polemiku, kterou rozvinul velmi energicky. Poně vadž jsem byl již rozhodnut státi se junáckým pracovníkem, chodil jsem pilně do čítáren a opi soval si doslova všechny Svojsíkovy články, abych měl „vědecký materiál'' ke své budoucí činnosti. Na jaře objevily se na trhu nové Svojsí kovy knihy. V březnu to byla kniha „V přírodě“ , dále kniha „Táboření“ a konečně tenký svazek „Umění pozorovati“ , který zejména přinášel spoustu odvážných novot, jež se „nebezpečně přibližovaly romantice detektivních a dobrodruž ných románů.“ Nenídivu, že Svojsík, plně zaměst naný spisovatelskou činností a četnými přednáš kami, nedostal se k uskutečnění kursu vedoucích. Proto jsem se učil sám, pilně pročítal jeho knihy, pozoroval přírodu, sledoval stopy koní, psů, učil se znát hlasy ptáků a horlivě se cvičil podle mapy.
První velliká přednáška o junáctví v Praze Na počátku dubna objevily se na nárožích pla káty, v nichž „Svaz českých spolků a přátel tě lesné výchovy" oznamoval, že uspořádá před nášku ve Smetanově síni Obecního domu. Přednášeti bude prof. Svojsík o českém skautingu a úvodní slovo pronese univ. prof. Dr. Čáda. Koupil jsem si ovšem ihned vstupenku a byl jsem tak trochu hrdý, že měla číslo 001. Když pak konečně nadešel slavný večer, vyžehlil jsem si vlastnoručně své jediné šaty a poprvé v životě vstoupil do velkolepé Smetanovy síně. Svítila tehdy novotou, neboť dům byl postaven teprve před několika roky. První jiskry
Posadili mne do prvé řady na sedadlo číslo 1, které však na neštěstí bylo na opačné straně pódia než odkud Svojsík přednášel. Sál byl plný a zdálo se mi, že jsou všichni v jakési slavnostní náladě. Sledoval jsem také se zájmem nezvyk lou podívanou: Mladé hochy skauty, jako uva děče. Tehdy ještě neměli krojů. Před Svojsíkem vystoupil na pódium starší pán, univ. prof. Čáda a jasnými slovy promluvil o vý znamu skautování. Přednáška vyšla potom, ja ko samostatná brožu ra a je z nejlepších vý kladů o hodnotě junácké výchovy. Čáda už tehdy se tam dotkl nebezpečí, kterým by lo hnutí ohrožováno. „Skauting není chápán, anebo, abych to krát ce naznačil, utkvívá se jednostranně na někte ré jeho složce a ta se pokládá mylně za skau ting celý. Nedorozu mění toto jest pocho pitelné a svědčí o tom, že veřejnost je sprave na kuse, totiž jen o ně kterých stránkách skau tování, nikoli o celém systému (např. zejmé na o táboření, volném pobytu skautů v příro dě a pod.), tento zjev však podle Čády ne lze přejít mlčením. Nut no uvésti, že by snadno mohl se státi celému úsilí u nás nebezpečným a že by skauting vlast ní, abych to krátce řekl, mohl zkomoliti a znetvo řiti." Toto nebezpečí skutečně se dostavilo a po léta bylo třeba vykládati, že táboření není ještě junáctvím. Tehdy ovšem jsem tohoto nebezpečí neviděl a celkem jsem Čádovu varování nevě noval pozornosti. Nadchlo mě Svojsíkovo líčení junáckého živo ta doprovázené světelnými obrazy. Přednáška skončila úspěchem a přihlásila se řada dal ších lidí k práci. Poprvé jsem tu viděl Svojsíka První jiskry
a byl mi ihned blízký a milý. Připomínal mi troš ku známé postavy nadšených, očamarovaných studentů - vlastenců, kteří dovedli s velkým nad šením pracovat pro národ. Svojsík byl opravdu z těch obětavců, kteří znají jedinou pravdu a když jsou přesvědčeni o její velikosti, jdou za ní ze všech sil a do poslední chvíle. Nebyl z těch pracovníků, kteří trpíce intelektualismem jsou plni skepse a nedůvěry v pravdi vost vlastní práce a proto nemají dosti síly a ví ry, aby se bili za svou věc.
Junáctví do Sokola? Zatím co jsem stále čekal na povolání k junácké službě, Svojsík se rozh od oval, kde vlastně budou junácké družiny organizová ny. „Mou snahou ne bylo a není vytvořiti ve likou novou organizaci mládeže" napsal v té době, „nýbrž snažím se ukázati, že skautská výchova je u nás mož ná po celý rok a ve větší míře, než stačily uká zati po kusy v m in u lých letech. Doufám, že i naše vůdčí kruhy sokolské dobře se seznámí s novým typem výchovy než se o vě ci bude rozhodovati. Jsem pevně přesvědčen, že přijetím programu podobného skautskému pro dorost, Sokol by velmi získal. “ Ale Svojsíkovy snahy, zavěsti tuto výchovu v So kole, nenacházely odezvy, neboť pro tehdejší vedoucí Sokola byla to příliš moderní a odvážná myšlenka. Proto Svojsík zatím své hnutí organisoval pod záštitou „Svazu českých spolků a přátel tělesné výchovy“ . Svaz spolků byl však jednou z mrtvě narozených institucí. Vznikl z dobré myšlenky zemského inspektora Klen ky a měl soustředovati veškerou tělovýchovu 5
a sportovní snažení u nás. Ale tehdejší poměry něco takového vůbec nedovolovaly a proto ačkoliv jednatelem byl A. B. Svojsík, přece ne bylo nejmenších vyhlídek na zdar. Zatím co ostatní reformní myšlenky Svazu zvolna odumí raly, činnost Svazu se z více než tří čtvrtin zabý vala propagací junáctví.
Jméno pro nové hnutí Jinou starostí bylo, jak se čeští skauti budou jmenovati. Svojsík ne měl v úmyslu přinášeti k nám cizí instituci. Cítil velmi dobře, že odlišné poměry českého ná roda, jeho úkoly, cíle i národní povaha vyža dují volby programu tak, aby hnutí se stalo hnutím národním. Vnějším znakem této činnosti byla starost o dobré české jméno. Svojsík sám vymýšlel na název Chodové. To mu však rozmluvil sám autor Psohlavců, spisovatel Jirásek a proto se Svojsík poptával dále u růz ných osobností. Netrpělivá veřejnost začala v novinách sama navrhovati více méně názvy jako: Stopaři, Kozačeni, Zvědové nebo Svojané. Poslední jméno bylo odůvodněno tím, že skauti jsou přece soběstační, sví a mimo to, že by tak byli pěkně spojeni i jménem se svým zakladate lem Svojsíkem. Teprve tehdejší inspektor Bílý přinesl dobrý ná pad, aby bylo použito jihoslovanského jména „Junák", které tak krásně vyjadřuje mravní i tě lesné vlastnosti, jež každý člen této nové institu ce má míti. Svojsík tedy začal propagovati toto jméno a veřejnost je sympaticky přijala.
První junácký prázdninový tábor Konečně v červnu 1912 došel nový lístek od Svojsíka. Zval k účasti na prázdninovém táboře u Lipnice na Českomoravské vysočině. To bylo něco! Avšak byl jsem již zaměstnán a jako nejmladší v úřadě jsem si svoji dovolenou musel vzít v květnu. Nemohl jsem se proto zúčastnit. 6
Vyprovodil jsem alespoň hochy kus cesty po Černokostelecké silnici. Bylo to typické pro Svojsíka: účastníci tábora sjeli se v Praze a zde naložili veškeré svoje po třeby na dvoukolovou káru. Pak ji táhl hlouček chlapců v civilu až na moravskou hranici. Ale nejen to, oni se také vrátili podobným způso bem po táboře domů do Prahy! Tábor trval sedm neděl. Svojsík často později vzpomínal toho, jak poctivě pojímali první junáci soběstač nost a jak byli na ni hr di. Vzpomínal zejmé na tehdy, když slyšel, že junáci na táborech užívají skládacích pod sad, že někde tatínko vé pomáhají hochům stavěti tábor a někde zase, že maminky ob starávají celou kuchy ni. To považoval za prohřešení na základ ních výchovných prin cipech junáctví. Tábor v Lipnici skončil velikým úspěchem a Svojsík vylíčil život tohoto prvého junáckého tábora v brožuře „Den v tá boře junáků“ , která vyšla v roce 1912a byla do provázena 52 obrázky.
Rok 1913 Se zpožděním téměř jednoročním vyšlo hlavní dílo „Základy junáctví". Byla to pěkná bible, do níž přispěli přední mužové našeho národa. Je jich příspěvky - jak už to bývá zvykem, pozdě dodané-zavinily odklad vydání knihy. Tato byla velmi příznivě přijata veřejností, stala se progra movým základem rozvíjejícího se hnutí.
První kurs junáckých vedoucích Začátkem ledna 1913 byl vydán leták vyzývající k zakládání nových oddílů junáckých. Koncem března zahájen byl pak ve škole ve Vladislavově ulici první kurs vedoucích proslo vem profesora Svojsíka o poslání skautingu a některými praktickými pokyny. Tehdejší jaro ohlásilo se velikou chumelenicí a proto bylo nut no projektovanou odpolední vycházku odložiti. První jiskry
Místo toho předvedl inspektor Klenka v tělocvič ně ukázky tělesné výchovy. Dr. Morávek pak později v posluchárně profesora Kukuly uspo řádal kurs první pomoci. Při zahájení kursu byla třída přeplněna posluchačstvem, ale jak to oby čejně bývá, po třech nedělích zůstalo jen asi dvacet osob. Pak rozvilo se jaro v plné kráse. A bylo to jedno ho slunečního odpoledne, někdy před sv. Ja nem, kdy pražané v nových slaměných klobou
V noci filipojakubské spal jsem poprvé s junáky pod širým nebem. V hlubočepském údolí v lesí ku proti kostelíku svátého Prokopa na skalní plošině měli Svojsikovi junáci své tábořiště, teh dy bylo Prokopské údolí dosti vzdálené od Pra hy, zdaleka nebylo tak navštěvované jako dnes. Zde v romantickém lesíku (tehdy aspoň jsme na
cích a vysokých límcích procházeli se po nábře žích Vltavy a dívali se na hučící řeku. Tehdy ještě nepoletovali nad její hladinou známí rackové, ale zato budily pozornost četné parníky odváže jící výletníky ven do přírody na Zbraslav nebo dokonce až do Svatojánských proudů. Mezi těmito nedělními chodci prodírali asi pat náctiletí hoši v junáckém kroji a budili ovšem pozornost. Krátké modré kalhoty, nahá vyd rhnutá kolena, zelená košile, nažehlené zelené šátky a nad vším široký cowboyský (burský) klobouk. Pro Pražany byla podívaná na chlapce stejně tak senzační, jako nějaký rok před tím, když se výstřední žena odvážila projiti po Ferdinando vě třídě v kalhotové sukni. Ta se tehdy musela pod ochranou strážníka utéci do průjezdu, tito hoši zardělí spěchem a rozpaky uchýlili se na palubu parníku, který je pravděpodobně od vezl na vycházku za brány města. To byly prvé junácké kroje, které jsem viděl na pražských ulicích.
to tak nazírali) sešli se 30. dubna odpoledne zbylí členové junáckého kursu. Prof. Svojsik měl je zasvětiti do tajů tábornického umění. Nalezli zde již několik hochů, kteří byli se Svojsikem na prázdninovém táboře a proto se dívali na kandi dáty s odbornou shovívavostí. Byla krásná pohoda a v paprscích jarního slu néčka, pozvolna se sklánějícího za lesy, předvá děli hoši pod vedením Svojsikovým ukázky ju nácké výchovy v přírodě. Potom Svojsik slíbil k večeři výbornou jihoslovanskou pochoutku skopové maso s bram bory-tzv. „luku“. Všichni jsme se na ni velmi těšili a horlivě škrabali bram bory a krájeli maso. Nic mi nevadilo, že jsem se novým nožem důkladně řízl do dlaně. Snažil jsem se jen zakrýti, že má vlastní krev mísí se s krví masa, které jsem krájel na drobné kousky. Nejstarším z nás byl tehdy asi čtyřicetiletý pan Fediov, muž veselý a stoupenec přírodního ži vota. Dokázal to také tím, že se svlékl v tábořišti do plavek a tak kuchařil, což doba pokládala za neslýchanou věc u solidního muže! Kdyby to
První jiskry
Filipojakubská noc v hlubočepském údolí
7
konečně bylo u vody, snad by se nad tím nikdo nepozastavil, ale v lese to bylo opravdu výstřed ní. Stmívalo se již, když se z kotle počalo kouřiti. Bohužel nešířila se libá vůně, nýbrž nesl se pach spáleniny, jak se brambory ke stranám kotle připekly. Tak byla večeře, přes všechno naše nadšení a dobrou vůli nevábná. Maso nebylo dopečeno a brambory připáleny. Večer jsme hráli hru „obléhání tábora“. Hlídali jsme tábor a hoši se měli do něho vplížiti. Nepo dařilo se jim to, neboť kandidátů bylo skoro tolik jako útočníků. Kro mě toho ctižádost nás pobízela, abychom za nic na světě junáky nepro pu stili. T áborový oheň jsme ještě tento večer neměli, zato však po kopcích plály svato jánské ohně a vesnic ká mládež pálila čaro dějnice. Ochladilo se, když jsme se ukládali ke spán ku. Svojsík a jeho ho ši zmizeli v malých A stanech. Pro kursisty byl určen veliký zvonovitý stan. Soudím proto, že nás nebylo více než dvanáct. Vynořila se před námi otázka, kterou nám Svoj sík zapomněl vyložiti a na kterou jsme nenalezli odpovědi ani v jeho příručkách: v čem se vlast ně spí? Spát v civilních šatech zdálo se nám nevhodným a snad by se nám hoši ráno vysmá li. Proto se většina z nás svlékla jako do postele a zabalila se do jediné přikrývky. Světla zhasla, ale spánek nepřicházel. Od vchodu nadošněrovaného stanu táhlo a také jarní země překvapivě studila. Vydrželi jsme to hodinu, vytrvalejší půl druhé a pak jsme se druh po druhu oblékali. Nakonec i to bylo málo. Noc byla proto velmi nepohodlná. Bylo ještě ranní šero plné vlhkosti, když ze zvonového stanu vylezly první nevyspa lé postavy a daly se do řeči s táborovou hlídkou. Za chvíli vypotáceli se i ostatní a v táboře roz proudil se čirý ruch. Byli jsme na to první své ranní vstávání velmi hrdi a proto nás překvapilo, že Svojsík neměl pro to porozumění. Když asi 8
po půl hodině hlahol hlasů vzrůstal, objevila se ve vchodu A - stanu rozcuchaná hlava propa gátora junáctví. Dosti ostře nám připomenul, že v táboře musí býti dodržován noční klid a že proto naše jednání se neshoduje s táborovým řádem. Za druhého krásného dne seznámil nás Svojsík a dalšími taji junáckého táboření a naučil nás milovati život v přírodě. Domů vraceli jsme se důkladně unavení, a hlavně nevyspalí. Neměl jsem však vřelejšího přání, než abych se ko nečně mohl dáti po junácké stezce na vlast ní pěst.
Junáctví se organizuje V jediný veliký obchodní dům a to ve V odič kově ulici „U Nováků“. Z malého níťařského krámku vyrostl veliký obchodní dům, zabí rající dva čtyřpatrové domy. V zadním trak tu tohoto obchodního paláce bylo sportovní oddělení, jež na Svojsíkovu výzvu objednalo z ciziny junácké potřeby. Znáte dobře pocit, kdy junák poprvé jde si koupiti krojové součástky, nůž, tornu, nebo dokon ce stan. Dovedete si proto představiti naši nála du, když jsme sem putovali s každým ušetře ným krejcarem, abychom si tu koupili romantiku skautského oděvu. Vždyť ten široký klobouk přímo voněl dalekým západem a byl v tehdej ších malých poměrech něčím opravdu revoluč ním. Pro junácké činovníky zde prodávali klobou ky s velmi širokou a skládanou stuhou a proto jsem si jej jako budoucí kandidát zakoupil. Počet junáků zvolna rostl, až dosáhl snad čísla padesát. A pomalu počali se junáci objevovati i v činnosti na veřejnosti. Bylo také mnoho zá jemců z venkova, hlásily se i celé oddíly z Do mažlic, Jičína, Hradce Králové. Tam kde dosud oddílů nebylo, byli hoši zařazováni do praž ských skupin a zapsáni pro prázdninové tábory Pražáků. První jiskry
Pra
Střediskem junáckého hnutí byla kancelář advo káta Dr. Františka Svojsika ve Spálené ulici číslo 1 1 bratra zakladatele Junáka. Přímo proti ústí Lazarské ulice byl malý dvoupatrový domek, který měl do dvora a do zahrady pavlače. První poschodí tohoto domku zaujímala advokátní kancelář, která v odpoledních hodinách a ze jména ve večerních hodinách byla cílem praž ských junáků. Zde se také přijímali nováčci a při dělovali do družin.
Zřizuji si vlastní oddíl Poněvadž bylo jaro, jednání přenášelo se stále více z m alých místností na širokou pavlač, až se tato stala jakýmsi junáckým spo lečenským klubem . S lu né čko plné nadějí nás tu zalévalo se zele ných větví několika strom ů hvízdal kos. A tu také jednoho dne na začátku května před stavil mi Svojsík něko lik odrostlejších chlapců. Ustavili si prý již v břez nu svoji družinu, ale potřebovali by zkušeného vedoucího. Nechtěl bych se jich ujmout? Zabušilo mi srdce, neboť nadešla chvíle zkouš ky. Bylo mi sice již devatenáct roků, ale přesto věkový rozdíl nebyl značný, neboť hoši byli asi šestnáctiletí. Seznámili jsme se s ostychem a trochou nedůvěry a smluvili si, že první náš podnik bude v neděli, kdy junáci měli míti službu při divadelním představení v Šárce. Sraz dali jsme si na půl jedenáctou u techniky na Karlově náměstí. Odtud putovali jsme pěšky přes Petřín a Strahov do Džbánu. Jaký rozdíl proti dnešní době, kdy až v tato místa vede elektrická dráha! Novopečený vedoucí měl sice mnoho ideálního nadšení a dobré vůle, ale neměl zkušeností s mládeží. Zejména ne s tou, jíž si lze nejhůře získati, totiž s mládeží dospívající. Proto jsem se několikráte marně pokoušel zavěsti rozhovor nebo zábavu. Když jsme došli na Skala, tedy První jiskry
v místa, kde jest dnes Strahovský stadion a kde tehdy byli jen četné jámy a kopce po starých lomech, obrátili se na mne hoši s otázkou: „Pa ne vedoucí, víte, z čeho se skládá hlína?“ V du chu jsem se zaradoval, že konečně budu moci začíti se svým vychovatelským úkolem. S chutí jsem počal vykládati, co jsem věděl, že to záleží na geologickém složení půdy a podobně, ale hoši nedali mi dlouho hovořiti. „Ale kdepak, hlína se přeci skládá s vozu!" Byla to studená sprcha vychovatelskému nad šenci. Ale brzy jsem po znal, že to nebylo míně no zlomyslně a tak ko nečně roztály vzájemné ledy. Dověděl jsem se, že družina má již vlastní stan, dokonce „áčko“ , vařič Primus a knihu „Základy junáctví“. Byla to tedy skoro přepycho vá výbava pro šest členů družiny a sedmého ve doucího.
Přírodní divadlo v Šárce Za poledne došli jsme do Šárky a usadili se na lavicích přírodního divadla. Divadlo bylo posled ní senzací Prahy a měli dnes hráti Šubertova „Jana Výravu". V kotlině vysoko nad šáreckým údolím zbudováno bylo ze dřeva amfiteatrální hlediště. Pod ním bylo postaveno rozsáhléjeviště a šatny herců. Postranní kulisy byly vytvořeny skálami, za nimiž se malebně vyjímaly skupiny junáků ve svých romantických krojích. Střežili tu mladé osázené stromoví, aby je zvědaví diváci nepošlapali. Nová naše družina, která nesla tehdy číslo 6., dostala za úkol uváděti hosty na sedadla. A tu povzbuzen junáckým krojem - objevil jsem v sobě organizační talent, a s kuráži', které jsem se sám obdivoval, vrhl jsem se do práce. Hoši jednali po mém přikladu a rázem jsem získal u nich na autoritě. Byly to perné hodiny, když po poledni začaly se hrnouti do divadla tisíce návštěvníků. Ale umístili jsme je všechny na správná místa. 9
Zatím na jevišti rozehrál se hrdinný děj. Herci namáhali se ze všech sil, hmoždíře - zastupující děla - po stráních houkaly a obecenstvo vděčně odměňovalo všechen tento dramatický hluk bouřlivým potleskem. Unavená, ale spokojená a s blahým pocitem vykonané služby vracela se naše družina domů. Každý dostal chléb, párek a sodovku.
Klubovna na ulici V příštích dnech vyno řila se před námi otáz ka, kterou řeší každý nový oddíl, kde totiž vzíti klubovnu. Jest to obtížné i v dnešní do bě, ale tím nesnadnější bylo to tehdy kdy se na junáctví pohlíželo s ne porozum ěním a nej častěji jako na výstřed ní hru. Proto se nedivte, že jsme se scházeli jen na rohu vinohradské vodár ny. Ale nadšení bylo tak veliké, že nám to nijak nevadilo. Stalo se také, že přišli rodiče zapsat nováčka a tu úřadoval jsem na pískovcové ob rubě plotu a příchozím rodičům jsem nemohl nabídnouti než lavičky v sousedním parku, aby si mohli sednouti. Za takových okolností bylo těžko, abych si získal jejich důvěru a proto se nedivte, že družina nerostla. Naopak někteří členové pomalu v původním zájmu ochabovali a tak na vycházky chodili jsme dva, nejvýše čtyři.
Zahradní slavnost v Lobkowicově zahradě Svojsík nezanedbával jediné příležitosti, aby no vému hnutí získal porozumění a přízeň. Tak na příklad 14. května konal Český olympijský vý bor, jehož předsedou byl veliký příznivec junác tví, Dr. Guth Jarkovský, zahradní slavnost ve kvetoucích Lobkowicských a Schonbornských zahradách. V tomto krásném zákoutí postavili junáci malý tábor a ukazovali zde způsob svého života a práce. Shlédla je hojnost návštěvníků 10
z řad tehdejší nejvyšší pražské společnosti, v čele s místodržitelem knížetem Thunem z Hohensteinů. Noviny o tomto táboře psali velmi sympaticky. Na červen připravoval Svojsík další veřejné vy stoupení a proto scházeli jsme se na hřišti vyso koškolského sportu, které tehdy bylo na Vendelínce u Riegrových sadů. Nacvičovali jsme tu denní junácké cviky, učili se zpívat a pochodo vat. Jaké bylo tehdy nadšení mezi vedoucími, můžete posoudit z to ho, že starý profesor kreslení s velikou žlu tou pleší připjal si na břicho buben a vytrva le bubnoval junákům do taktu, nic nedbaje posměšných pozná mek okolo stojících diváků. Další zkoušky jsme měli v tělocvičně smíchovského Sokola. Tu zasedl Svojsík k pi ánu a marně se snažil naučiti stopadesát ju náků tehdy nové junácké hymně od Kovařovice. Ukázalo se, že je příliš těžká a že ani osvědčená vytrvalost a organizační schopnost Svojsíkova ji nezmůže. Byli ještě jiné příčiny toho, proč k ve řejnému vystoupení nedošlo.
Prázdniny 1913 Nadešly prázdniny 1913. Naše družina (tehdy se neříkalo ještě oddíl) nemohla počítati se sa mostatným táborem již proto, že jsem měl jen týdenní dovolenou; nebylo také dosti členů. Po žádal jsem proto vedoucího pana JUC Vejborného, aby mne s chlapci přijal do svého tábora, na Blatech u Sázavy. Jeho tábor se konal hned od začátku školních prázdnin, které tehdy začí naly patnáctého července. Ale teprve v první polovině srpna vydala se dvoučlenná výprava patnácté družiny, složená s vedoucího a sedm náctiletého rádce Hermy, na cestu do tábora. I tentokráte bylo naše putování pestré. Jeli jsme vlakem do Čerčan a odtud jsme šli dvacet kilo metrů pěšky. Nesli jsme velký A - stan, koš na vodu a v něm Primus, a čtyři tyče na postavení stanu. Jaké však to byly tyče! Byly svědkem naší První jiskry
nezkušenosti a proto se u nich trochu zdržím. Nevěděli jsme dobře jak se A - stan staví a chtěli jsme jej míti co nejvíce zabezpečen proti všem nepohodám, zejména proti bouřím a vichřicím. Vymysleli jsme si proto plán svérázný a možno říci geniální. Nestavili jsme stan na dvě kolmo postavené tyče, jak je pravidlem, nýbrž vztyčili jsme vpředu dvě podle bočných stěn, takže vytvořily písmeno A, stejně i tak vzadu. Doma ponechali jsme ještě další tyč, která se postrkávala pod hřeben stanu, ale tu již bychom nebyli unesli. Na schůzi, kde bylo uči něno usnesení o opatření tyčí, dal kdosi návrh, aby byly hod ně důkladné a všechno vy držely. Proto jsme se roz hodli pro bukové dřevo s čtverhranným profi lem 2 x 2 cm. Nedivme se pak, že každá tyč vážila přes kilogram. Vy nořil se dále problém, jak spojití tyče u hřebenu stanu. Tu jiný znamenitý vynálezce návrh, abychom si dali zhotoviti mosazné „bot ky“ , spojené pantíkem. Do těchto botek se pak tyče zastrkávaly, což bylo velmi pevné, ale také velmi těžké. Jaký rozdíl proti dnešní době, kdy se spokojíme s kouskem provazu v kapse a stan zavěsíme mezi dva stromy, ale to je záležitostí dlouhole tých zkušeností, kterých tehdy nebylo.
Tábor na Sázavě A tak jsme značně unaveni dorazili do Sázavy za večerního šera. Rádce, který byl sice silný, ale také těžký, sotva už pletl nohama. Potkali jsme zde dva junáky v kroji, jdoucí pro mléko. Dověděli jsme se od nich ke svému překvapení, že tábor je na kopci nad městečkem. Jeden z junáků šeptal tajemně, že v táboře je revoluce. Nedbali jsme toho mnoho, neboť měli jsme již jedinou touhu, konečně svůj náklad někde shoditi. Plahočili jsme se tudíž příkrou cestou strání, až jsme konečně ve tmě nalezli starý lom, v němž byl tábor postaven. Neodpustili jsme si však, abychom se vplížili po tmě do tábora a když První jiskry
jsme se nenadále objevili v záři polního ohniště, vzkřikl jsem vítězně: „Špatně hlídáte!“ Ale moje dramatické vystoupení nenalezlo ode zvy, neboť tábor chystal se k odjezdu a tu měli hoši jiné starosti, než aby hlídali tábor před nepřítelem. Byl to zcela jiný tábor, než jaké dnes známe. Vysoko na kopci ve vyprahlém lomu byl posta ven na zemi známý zvonovitý stan, v němž jsme na kursu ztrávili onu bezesnou noc. Dále tu stály dva A stany a dva vojenské stany. Hoši spali na slámě na zemi. Do stráně byl vykopán neveliký přikop překle nutý dvěma tály. Nad nimi rozepjata lehká stříška. Mís to stolu byla nízká lavič ka. Tyto pomůcky pak tvořily jednoduchou ku chyň. Nejhonosnější stavbou tábora byla jídelna. Tvo řil ji dlouhý stůl pod plach tou, k němuž byly přista věny dvě lavice. Byly pou ze z úzké krajinky, sotva de set centimetrů široké a proto měly oprávněné jméno „bidýl ka“. Táborníci byli již zřejmě syti zálesácké romantiky, zejména proto, že tehdy byly ještě málo známy junácké hry a nebyla praxe v jejich provádění. Ke koupání bylo daleko a sporty se jen zřídka prováděly. V neděli navštívila tábor řada letních hostí ze Sázavy a prohlíželi si celé zařízení. Bylo nutno prováděti je táborem a je zajímavo: nejlépe a nejhorlivěji jsem vykládal já, ačkoliv jsem byl v táboře necelých 12 hodin. Dnes vím, že to bylo proto, že jsem měl o všechno stejně čer stvý zájem, jako návštěvníci. Staří obyvatelé tá bora se před vpádem zvědavých návštěvníků raději odklidili. Ostatně v táboře řádila divadelní horečka. V ne děli večer bylo totiž v Sázavě divadelní předsta vení, v němž představoval vedoucí tábora pan Vejborný jednu z hlavních úloh. Hoši jej proto zkoušeli a jiní se chystali k pořadatelství. Když večer odešla valná část osazenstva tábora do divadla, zůstal jsem v táboře s několika hochy. Byl krásný večer a proto jsem zorganizoval ja 11
kési malé lehkoatletické závody. Byl jsem pře kvapen, jak vděčně byly posádkou přijaty. Byla zřejmě vyhladovělá po jakémkoliv programu. V pondělí došlo ke skládání tábora. Hoši byli posláni do nedaleké myslivny vysypat slamníky. Použili této příležitosti k tomu aby uspořádali ve stodole „slaměnou válku“ . Zdálo se mi, že se toto zneužití lesníkova pohostinství rozhodně nesrovnává s junáckým zákonem a proto jsem se rozhodl zakročiti. Dopadlo to však špatně. Byl jsem ve chvilce zasypán kupou slámy a jen tak tak, že jsem se vrátil vzrušen touto vzpourou do tábora, byl jsem překvapen, že vedoucí neshledává věc tak závažnou. Přesto však vydal se do myslivny, aby zde výtržníky zkrotil a uklid nil pohněvaného lesního. K večeru objevil se nenadále na skále u tábora Svojsík. Přišel znenadání, připadalo nám jakoby vyrostl ze země kouzlem. Jeho návštěva způso bila ovšem značné vzrušení. Prohlédl si trosky táborového zařízení, pohovořil si s chlapci a vy právěl o návštěvách v ostatních táborech. Úsu dek o nich i o našem táboře však si ponechal pro sebe. Zůstal v táboře přes noc, ale nebyla nálada na táborový oheň a tak jsem se ho ani zde nedočkal.
Zkušenosti z táborů O prázdninách 1913 konaly se tyto tábory: u Folštýna - vůdce p. inž. M. Beneš, u Blata u Sáza vy - p. JUC M. Vejborný, u Soběšína I. - p. učitel E. Pelunka, u Soběšína II. - p. V. Jelen, technik, u Pelíškova mostu poblíž Kácova - p. řed. Pulkrábek, u Plané - p. prof. B. Müller, u Netvoříc poblíž Jílového - p. Růžička, u Pelhřimova p. účetní oficiál Jul. Fediov, u Kokořína I. p. mag. oficiál Nebeský, u Kokořína II. - p. prof. V. Eliášek, u Tymákova poblíž Rokycan - p. Dr. J. Hořejší, u Radima na Jičínsku - p. inž. Šorejs, pod Bradlcem u Jičína - p. uč. Hendrych. Nejmenší počet účastníků byl 8, největší 32. Někteří nezkušení vedoucí však neměli při vede ní tábora úspěchu. Není divu, neboť jejich úkol byl velmi těžký. Nadšení mládeže, hrnoucí se do táborů, bylo veliké. Očekávání romantiky příliš vypjaté, než byla skutečnost, aby je mohla uspokojit. Zvláště když všichni vedoucí neměli vrozených schopností, aby si nalezli pohotově vlastní cestu. A tak třeba v jednom táboře sázav 12
ském bylo nutno během tábora vyměniti vedou cího, který nedovedl ovládnouti své hochy a dík své cholerické povaze dostal se s nimi do nej ostřejšího konfliktu. Nutno připomenouti, že do táborů nešly hotové oddíly, jak je tomu dnes, nýbrž, že osazenstvo bylo skládáno z přihláše ných hochů ze všech končin naší vlasti. A tak se nedivme, že po prázdninách bylo nutno zrušiti řadu družin, že několik lidí zklamáno odešlo a zůstali jen ti nejvytrvalejší. Výroční zpráva z tehdejší doby uvádí, že družině českých skautek postoupen byl les a vila, na bídnutá firmou Novák ve Tvoršovicích u Bene šova. Podle toho tedy by české skautky byly již v této době v činnosti. V Českém Yacht-klubu zásluhou pana Rósslera-Ořovského byla jedna družina zasvěcována do vodního táboření, což bylo semínkem, z ně hož vyrostlo dnešní vodní junáctví.
Nové uspořádání oddílů Při uspořádání družin na podzim r. 1913 bylo zavedeno nové očíslování a bylo již také použí váno názvu oddíl a výraz družina ponechán pro menší skupiny, jak je tomu dnes. Za základ číslování vzat abecední pořad jmen vedoucích a tak Ing. Beneš dostal pro svůj oddíl číslo 1., já jsem dostal číslo 5. a poslední byl oddíl 9. vede ný br. Vladimírem Wildmannem, dnešním před sedou výchovného odboru Junáka.
Vynález „podsad“ Nemohu opomenouti, že o těchto prázdninách byly v táboře u Pelíškova mostu vynalezeny tzv. podsady. Zdejší táborníci měli trochu vlhko na svém lučinatém tábořišti a proto nespokojili se spaním na slámě, ale dali si do stanů slamníky. To se mohlo státi jen tehdy, když spodní okraj stanů nastavili krajinkou, a to bylo ono Kolum bovo vejce českého junáctví. V příštích letech krajinka byla nastavena nad krajinkou, až tak vyrostly dřevěné domečky, které jsou chloubou našich táborů.
Svatováclavský tábor v Praze Aby obecenstvo mělo příležitost poznat junácký život z vlastního názoru, byl uspořádán o SvaPrvní jiskry
tém Václavu na Císařském ostrově za Stromov kou ukázkový tábor. Pro velký úspěch byl opa kován i v sobotu a neděli 3. a 4. října. Během dvou půldnů zbudovali jsme tu v pěkném zá koutí tábor, upravili terén, postavili zábradlí, mostek, bránu ze dvou máji se znakem Psohlavců, stojany na jízdní kola, na misky k jídlu, standartu, návěsní tabuli. Bylo tu též osm stanů, se zařízením, deset lavic, stolky, pošta se skříň kou z březové kůry, stav na němž jsme pletli
populárními. Přispívalo k tomu též i jejich bez vadné vystupování a ochota pomoci všude tam, kde toho bylo nejvíce zapotřebí. A to byla velká novinka, neboť do té doby naše veřejnost nepo važovala za možné, aby mládež mohla s úspě chem přiložiti ruku k dílu. Byla totiž v těch do bách pevná přehrada mezi dospělými a dětmi a nikoho ani nenapadlo, že by hoši mohli býti vytrženi z dětského světa a uznáni hodnými to ho, aby se jako pracovníci mísili mezi dospělé.
rohože ze slámy. Zbudovali jsm e i kuchyni s kamny, s plotnou i troubou, a truhlářskou díl nu, v níž do dvou dnů byla zhotovena pramice a model nosítek. Postavena také ochutnávárna, kde návštěvníci se přesvědčili o kvalitě výrobků junácké kuchy ně, dále tu byl velký stan výstavní. Bylo v něm na sto předmětů-ponejvíce výrobků hochů. Pa matuji se na krásné barevné fotografie z táborů vedoucího MUC Kliky a velmi zajímavé modely válečných lodí jeho bratra. Opodál byly tu také vystaveny dvě loďky, které junáci zhotovili na táboře v Sázavě a vrátili se s nimi po vodě do Prahy. Tábor byl oživován činností z různých oborů junáctví a byl stále návštěvníky přeplněn. Tento ukázkový tábor zakončil táborovou čin nost roku 1913. Byl to rok velmi významný a pl ný ruchu. O ukázkovém táboře se hojně psalo a junáci stávali se alespoň v Praze stále více
Na samosprávu mládeže nebylo nikde ani po myšlení. Byl tedy družinový systém úplným pře vratem v nazírání doby.
První jiskry
Schůze vedoucích - spory a práce Z mého líčení by mohl vzniknouti dojem, že to byla ve skutečnosti idy la. Ale to bylo daleko skutečnos ti. Tehdejší české poměry byly hodně malé a udá losti dne nafukovaly se na veliké aféry. Politický život byl rozerván, strany a jednotlivci podezřívali se ze zrady a nebylo divu, že tyto mravy měly někdy odezvu i v prvních schůzích junáckých ve doucích. Nedosahovaly se sice politické zájmy, ale bylo tu dosti osobních nechutí nezi staršími členy sboru, a tak někdy schůze ve Spálené ulici byly velmi bouřlivé. Z toho později - po světové válce-vyrostl rozkol v junáctví, který jen dlouho leté úsilí Svojsíkovo přemohlo. 13
Nebudu se však u těchto věcí dlouho zdržovati, poněvadž my - mladí' nadšenci - jsme si jich příliš nevšímali. Starali jsme se spíše o to, jak zvětšiti oddíl a zabezpečit! podmínky jeho exist ence. Ale ještě slovo k oněm schůzím vedou cích. Byly také plny plodné práce, které nás učil Svojsík. Často schůze byla zakončena tím, že jsme každý vzali kus papíru a namočili pero. Svojsík nám diktoval zprávu pro noviny a když jsme ji napsali, bylo naší povinností ihned po odchodu za schů ze donésti ji do přísluš né redakce pražských listů. Nepřicházelo nám to za těžko, naopak by li jsme okouzleni tou to Svojsíkovou poho tovostí. Poněvadž naše oddíly byly tehdy malé, spo jil jsem se k opatření klubovny s vedoucím 9. oddílu br. Wildmannem a s vedoucím 8. od dílu br. Vejborným a po řadu let jsme pracovali společně. Nalezli jsme útulek na letním cvičišti vinohradského Sokola u vodárny. Když později počasí nedovolovalo pobyt venku, byla nám propůjčena maličká šatna - v rozměru 2 x 3 met ry. Položili jsme si zde vlastnoručně dřevěnou podlahu a byli jsme na ni nesmírně hrdi, neboť to byla naše první větší řemeslná práce. Náš oddíl považoval za vážnou záležitost vypra cování svého spolkového řádu. Výsledek spo lečného úsilí byl velkolepý, ale měl chybu: že totiž jsme si nikdy jeho četné články nepamato vali a brzy jsme na něj vůbec zapomněli. Starosti i radosti junáckého života záhy přes jeho para grafy přešly.
První letecká akrobacie v Praze Konec roku přinesl Praze velikou senzaci. Přijel do Prahy francouzský letec Pegout, jehož jméno si ihned Pražáci zčeštili na Pažouta. Byl z prv ních letců - akrobatů a způsobil pražské policii mnoho starostí. Pořadatelé si usmyslili, že jeho první představení provedou nad Letnou, ale byla tu otázka, zda letec při svých akrobaciích ne spadne do obecenstva a nezpůsobí těžké krve prolití? Proto byl pořadatelský sbor co nejvíce 14
zesílen a k tomu cíli byli jsme pozváni i my čeští junáci. A tak za pošmourného a větrného prosincového odpoledne uzřeli jsme poprvé ve vzduchu leteckou akrobacii a trnuli jsme stejně jako desetitisíce diváků, jak to dopadne. Mlá dež, když první nával strachu přešel, byla brzy okouzlena oněmi „lupínky", jak jsme česky loopingům říkali a bouřlivě pozdravovala statečné ho aviatika. Musíme ještě dodati, že jsme se osvědčili jako spolehliví pořadatelé, kteří přes vzrušující chvíle neza pomínali na svůj úkol. Od té doby naše váž nost jen stále stoupa la.
Rok 1914 Nadešlo jaro osudné ho roku 1914. Svojsík neustal ve své propagační činnosti a junáctví rozvíjelo se nejenom v Praze, ale i na venkově. Spolupráce junáků při národních a dob ročinných podnicích stala se již pravidlem a všu de jsme byli vítanými hosty. Tehdy junák vybavo val u městských lidí ideální a romantické před stavy a i obyvatelé vesnic vítali nás upřímně. Zejména mezi lesníky měli jsme hodně přátel.
Založení spolku „Junák - český skaut“ Slibný rozvoj nového hnutí vynutil si definitivní organisační formu. Když se ukázalo, že na za vedení junáctví v Sokole není ani pomyšlení, připravoval Svojsík založení samostatného spolku „Junák - český skaut“ . Došlo k tomu v posledním mírovém měsíci v červnu 1914. Tehdy sešli se junáčtí pracovníci v Měšťanské Besedě v Jungmannově ulici a s velikými nadě jemi ustavili tento první junácký spolek. Do jeho čela jako starostu zvolili tehdejšího městského fysika Dr. Čeňka Kliku. V jeho domě na Uhelném trhu a někdy také v protějším domě ředitele Pulkrábka, konaly se schůze sboru vedoucích. Vrchním vedoucím stal se samozřejmě profesor Svojsík. Jednatelem byl zvolen pan Šorejs, který po několika měsících nato padl na bojišti v Ha liči. Je snad zapotřebí při této příležitosti poznaPrvní jiskry
menati, že tehdy neříkali jsme bratři, nýbrž jsme si navzájem vykali a hoši vedoucím říkali „pane". Nový spolek vydal první junácké odznaky tvaru trojúhelníkového, jež představovaly stylizova nou hlavici šípu, na níž byla postava atleta. Autorem byl mladý sochař Haškovec.
Prázdniny 1914 Prázdniny 1914 byly zahájeny s velikými nadě jemi. Táborů bylo více než roku minulého a tá bořily i oddíly mimopražské. Do tábora ředitele Pulkrábka v Plané nad Lužnicí dokonce zavítali i Pfadfindeři vídenští, s nimiž se naši junáci se známili při zájezdu do Vídně o svatodušních svátcích 1914. Zde jsme Pfadfindery naučili sta větí podsady atak byli Rakušané vedle českých junáků jedinými, kteří tohoto způsobu stavby užívali. Také já jsem zřídil svůj prvý tábor v Libčicích u Prahy. Nemohl jsem jej však trvale vésti, poně vadž moje krátká dovolená toho nepřipouštěla. Dojížděl jsem tam denně vlakem a za mé nepří tomnosti mne zastupoval sedmnáctiletý student. Život v táborech se rozvíjel v mnohem lepších útvarech, než tomu bylo před rokem a nerušily jej ani hrozivé mraky, jež se kupily na politickém poli Evropy.
Vypuknutí První světové války Až konečně 26. července 1914 uhodil blesk. Po atentátu na arcivévodu Ferdinanda v Sarajevu
První jiskry
byla vyhlášena všeobecná mobilizace, počala válka se Srbskem a z ní šíleným tempem vyrazil požár do Evropy a nakonec celého světa. Tábory byly rychle likvidovány a mládež se vra cela domů. Poněvadž náš oddíl byl sotva něko lik dní na táboře, nevzdali jsme se. Ubyla sice polovina táborníků, ale přesto zůstalo zde asi deset hochů, kteří se dali do služeb statku, na jehož pozemku jsme tábořili. Ihned po vyhlášení mobilizace musil jsem do Prahy a tak tábor se musel obejít bez mého vedení. Dráhy nejezdily, ale tehdejší nadšení překonávalo všechny překážky. Když po ně kolika dnech mohl jsem opět opouštěti úřad, jezdil jsem po odpolední službě elektrikou do Stromovky a odtud pěšky přes Tróju a Klecany putoval denně 20 km do Libčic. Ráno jsem vstával v půl čtvrté, abych stihl parník, který se pomalu táhl proti proudu do Prahy. Když po tom začaly opět jezditi vlaky, bylo vše již snad nější. Ukázalo se, že i ve válečné době může tábor klidně žiti a hoši byli velmi hrdi na to, že vytrvali. Horké a krásné srpnové dny samy pomáhaly k úspěchu tábora. Večer zaněcovala se na zá padě rudá záře jako symbol veliké doby. Byl to konec předválečné Evropy a začátek dějinné revoluce, která trvá dodnes. Byl to však také konec dětství českého junáctví, jež přidušeno válečnou dobou připravovalo se k velikému rozmachu, který nastal po skončení války.
15
JAROSLAV NOVÁK - BRAŤKA (31. 1.1894 -14. 3. 1965) Legenda českého skautingu, zakladatel 5. oddílu (nejdříve suchozemského, pak vodního), který vedl celý život, a blízký spolupracovník A. B. Svojsíka. S jeho jménem jsou spjaty časopisy Skaut-Junák i Vůdce. Napsal první český skautský román a po něm další. Některé vycházejí poprvé až nyní, když seje podařilo pro čtenáře zachránit z pozůstalosti. Napsal i několik příruček. Bratr náčelník Rudolf Plajner zpracoval před dvaceti lety historickou studii ke 100. výročí narození ABS. Mezi množstvím pramenů byl i přepis Jaroslavem Novákem korigovaného strojopisu „První jiskry“ s marginálními poznámkami Slávy Buršíka. Tento přepis se naštěstí zachoval v osobním archivu Rudolfa Plajnera. Domnívám se, že tyto vzpomínky na začátky českého junáctví v letech 1911 až 1914 budou pro mnohé z Vás zajímavé.
Vzhledem k tomu, že je zde mnohé o A. B. Svojsíkovi, využíváme příležitosti a zařazujeme „Prvníjiskry" jako přílohu do zvláštního čísla Skautingu věnovaného výročí 120. narození ABS. Věřím, že Vás Brafkova literární prvotina bude hřát svoji upřímností, opravdovostí, nadšením a osvětlí Vám již tolik vzdálenou historii našeho skautingu. Windy V textu přílohy bylo použito jako ilustračních fotografií snímků z týdeníku Světozor a dalších tiskovin z prvních let existence skautingu u nás. Str. 1 - Z táborového života našich junáků-skautů.; str. 3 - Z tábora junáků (českých skautů), pořádaného Svazem čes. spolků pro tělesnou výchovu po prázdninách 1913. (pohlednice); str. 5 - Táboření pražských skautů u Prahy; str. 6 - Z tábora pod vedením proferora Dr. J. Hořejšího (1913); str. 7 - Ze života našich skautů u Potštýna: stavba špižírny.; str. 8 a 9 - Z táborů pražských skautů v Královské oboře; str. 10 - Táboření pražských skautů u Prahy; str. 11 - Z prázdninového táboření našich junáků: vyhlídka ze stanu na koutek v „Plátěné Lhotě“ na Plešivci.; str. 13 První tábor junáků v Praze v Královské oboře (pohlednice); str. 14 - Oktavání gymnasia v Křemencově ulici sehráli v Měšťanské besedě Platónovu komedii „Zajatá“ (1913); str. 16 - Skautská obec na Plešivci u Berouna o letošních prázdninách (1916)
Vyšlo jako příloha zvláštního čísla časopisu Skauting, ročník 34, 1996 Vydává nadace FONS pro Junák, svaz skautů a skautek ČR a Slovenský Skauting
