Jaroslav Kříţenecký a lysenkismus v Československu v letech

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Historický ústav Historie

Jaroslav Kříţenecký a lysenkismus v Československu v letech 1948–1965

bakalářská diplomová práce

Simona Valová

Vedoucí práce: Mgr. Denisa Nečasová, Ph.D.

Brno 2013

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla všechnu pouţitou literaturu a prameny. V Brně dne 27. 6. 2013

............................................ vlastnoruční podpis 2

Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Denise Nečasové, Ph.D. za odborné vedení mé bakalářské práce, ochotu a věcné připomínky. 3

Obsah 1. Úvod ....................................................................................................................................... 5 2. Mendelismus .......................................................................................................................... 8 3. Lysenkismus ........................................................................................................................... 9 4. Lysenkismus v Československu ........................................................................................... 14 4.1 Stručný vývoj genetiky v Československu před nástupem lysenkismu ......................... 14 4.2. Zavádění a vrcholné období lysenkismu v Československu ......................................... 16 4.2.1. Českoslovenští lysenkisté ....................................................................................... 17 4.2.2. Potlačování genetiky v Československu ................................................................ 21 4.3. Rozklad lysenkismu v Československu ........................................................................ 25 5. Ţivotní osudy Jaroslava Kříţeneckého ................................................................................ 28 6. Jaroslav Kříţenecký jako oběť lysenkismu? ........................................................................ 36 6.1. Propuštění z Vysoké školy zemědělské v Brně a zákaz vstupu na Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity v Brně................................................................................. 36 6.2. Uvěznění v letech 1958–1959 ....................................................................................... 43 7. Závěr..................................................................................................................................... 49 8. Prameny a literatura ............................................................................................................. 51 9. Seznam zkratek .................................................................................................................... 54 10. Přílohy ................................................................................................................................ 55

4

1. Úvod Únorový převrat přinesl Československu kromě jiného silnou sovětizaci na všech úrovních společnosti. Svaz sovětských socialistických republik (dále SSSR) představoval vzor nutný k následování a úkolem bylo se mu co nejvíce podobat. Vše, co bylo sovětské, se stávalo automaticky nejlepším. Vliv Sovětského svazu, zprostředkovaný nezřídka sovětskými poradci, se projevoval nejen v domácí a zahraniční politice, v organizaci hospodářství, zemědělství či armády, ale zasáhl i do kulturní a vědecké sféry. Například jedním z nejvýraznějších výsledků vlivu SSSR na poli vědy, bylo vybudování Československé akademie věd (dále ČSAV) podle modelu fungování Akademie věd SSSR. Sovětizace se však neprojevovala jen na úrovni instituce, ale postihla i vědecké obory samotné. Mezi nejvíce takto postiţené a deformované obory se řadí biologie, a to zejména genetika. Po roce 1948 začala být klasická genetika (mendelismus) označována za „burţoazní pavědu“, přestala se vyučovat na školách a její zastánci byli perzekuováni. Genetiku totiţ nahradil lysenkismus (mičurinská biologie), teorie vytvořená sovětským agronomem Trofimem Lysenkem, tvrdě se vymezující proti mendelistickému pojetí dědičnosti a razící vlastní typ dědičnosti, tzv. dědičnost získaných vlastností. Po Lysenkově přednášce na srpnovém zasedání Všesvazové akademie zemědělských věd V. I. Lenina (dále VASCHNIL) roku 1948 se lysenkismus stal oficiální ideologickou doktrínou SSSR, a tak začalo jeho šíření do satelitních států Sovětského svazu včetně Československa. Tato bakalářská práce se nejprve zaměřuje na období lysenkismu v Československu, jeho nástup a postupný útlum vyúsťující v obnovení klasické genetiky. Tento úsek práce uvádí čtenáře do problematiky a tím pádem se mohou snadněji orientovat v další části, kterou je ţivotní osud genetika Jaroslava Kříţeneckého. Jaroslav Kříţenecký je v literatuře dáván za příklad nejvíce perzekuované oběti lysenkismu v Československu, a to kvůli jeho propuštění z Vysoké školy zemědělské v Brně (dále VŠZ), vydanému zákazu přístupu na Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity v Brně (dále PřF MU) a zejména pak jeho osmnáctiměsíčnímu uvěznění. Právě skutečné důvody a průběh uvedených dění jsem podrobila detailnímu rozboru. Cílem této práce je tedy zevrubný popis průběhu lysenkismu v Československu a s pomocí něj a dostupných pramenů rozhodnout, zda důvodem k uskutečnění zmíněných událostí byl doopravdy Kříţeneckého odpor proti lysenkismu. Hlavním časovým ukotvením práce je období let 1948–1965. Rok 1948 byl zvolen jako počáteční, protoţe představuje milník, po němţ dochází k masivnímu rozšiřování lysenkismu i mimo Sovětský svaz. Naopak roku 1965 se v Brně koná Mendelovo vzpomínkové 5

sympozium, označující definitivní konec potírání mendelismu, poněvadţ se na něm po dlouhé době sešli genetikové ze všech koutů světa, včetně států, kde se nemohla klasická genetika praktikovat. Práce má ovšem i časový přesah mimo toto období, coţ je způsobeno nezbytností popsat celý ţivot Jaroslava Kříţeneckého, nejen jeho proţívání lysenkismu, jelikoţ předchozí události, a to zejména jeho aktivita během protektorátu, zčásti ovlivnily mnou vytyčené období. Problematika lysenkismu není v české odborné literatuře příliš zpracována. Jedinou soubornou publikací je Genetika za ţeleznou oponou. Její potlačování a reinstucionalizace v Československu od Anny Matalové a Jiřího Sekeráka. Tato útlá kniha mi slouţila jako jakýsi základ charakteristiky lysenkismu u nás, ke kterému jsem přidávala další informace získané z článků a příspěvků vydávaných v odborných časopisech a sbornících, aby výsledný obraz lysenkismu v Československu byl pokud moţno co nejkomplexnější. Jednalo se zejména o velké mnoţství článků autorů Vítězslava Orla, Anny Matalové, Jiřího Sekeráka a Jana Janka publikovaných v časopise Folia Mendeliana1 a Dějiny věd a techniky. Téţ jsem vyuţila příspěvky Jana Janka ve sbornících z konferencí Věda v Československu v letech 1945–1953 a Věda v Československu v letech 1953–1963. K bliţšímu vykreslení situace ve vědeckých institucích mi poslouţily vzpomínky vědců Jana Nečáska, Jana Šmardy, Ladislava Lojdy a Františka Brücknera, kterými obohatili časopis Folia Mendeliana. Jelikoţ biografie Jaroslava Kříţeneckého neexistuje, fakta o jeho ţivotě jsem musela čerpat z článků a zejména dobových pramenů. Šlo především o články Vítězslava Orla s názvy Jaroslav Kříţenecký – badatel a učitel v Časopise Moravského muzea a Jaroslav Kříţenecký (1896-1964), tragic victim of lysenkoism in Czechoslovakia v časopise The Quarterly Review of Biology. K sesbírání informací o Jaroslavu Kříţeneckého mi poslouţily materiály uloţené v archivech institucí, ve kterých působil. Byl jím osobní spis Jaroslava Kříţeneckého v Archivu Mendelovy univerzity v Brně, Archivu Masarykovy univerzity a Archivu Univerzity Karlovy. Dále pak dokumenty v archivu Moravského zemského muzea z období zakládání a prvních let fungování Oddělení Gregora Mendela Moravského muzea, během nichţ byl Kříţenecký jeho vedoucím. Naneštěstí ve fondu Zemských výzkumných ústavů ţivočišných, kde Kříţenecký pracoval jako přednosta plemenářské sekce 26 let, se dochovalo 1

Folia Mendeliana je časopis vydávaným Mendelianem, coţ je oddělení Moravského zemského muzea

zabývající se historií přírodních věd. Jaroslav Kříţenecký pomáhal toto oddělení, tehdy ještě pod názvem Genetické oddělení Gregora Mendela, zakládat.

6

velmi málo materiálů, a ty co přetrvaly, se netýkají ani Kříţeneckého sekce, natoţ pak jeho samého. Údaje o docenturách a přednáškách Kříţeneckého jsou k nalezení v osobním spise Kříţeneckého ve fondu Ministerstvo školství v Národním archivu. Materiály, které byly mým východiskem při líčení Kříţeneckého vyšetřování a trestního řízení se nacházejí ve fondu Vyšetřovací spisy V/Brno. Fond 312 Vrchní očistná komise pro státní a veřejné zaměstnance téhoţ archivu obsahuje záznamy o Kříţeneckého očistných řízeních konaných po skončení 2. světové války. Bohuţel při psaní práce jsem nepracovala se soukromým archivem Jaroslava Kříţeneckého nacházejícím se v archivu Mendeliana, poněvadţ je v současné době pro mě nedostupný. Jediným pramenem soukromé povahy pouţitým v mé práci je Kříţeneckého korespondence, která je součástí vyšetřovacího spisu a fondu B6 Správa StB Brno (I. díl) v Archivu bezpečnostních sloţek. Nicméně absence tohoto druhu pramene pro mě při zpracovávání bakalářské práce nebyla větší překáţkou. A to jednak z důvodu poměrně široké základny pramenů získané z archivů, a téţ kvůli samotné povaze práce, kdy se v ní věnuji událostem, na které měly hlavní vliv osoby často Kříţeneckému neznámé a prameny k nim jsou ve většině případů úřední provenience. Struktura práce je následující. Po úvodu jsou zařazeny dvě kapitoly, v nichţ jsem si dala za úkol objasnit podstatu a vývoj mendelismu a lysenkismu a jejich vzájemné rozdíly. Bez detailní znalosti této oblasti by se čtenář ztrácel v další kapitole práce a tou je lysenkismus v Československu. Kapitola je rozdělena do více částí, z nichţ první se jako taková netýká lysenkismus, ale obecně genetiky v Československu před jeho přijetím. Českoslovenští lysenkisté se na toto období nezřídka odvolávali, a tak zařazení této tématiky do bakalářské práce povaţuji za přínosné, ne-li nutné. Pak navazují úseky vztahující se jiţ k zavádění a vrcholnému období lysenkismu, v nichţ jsou charakterizováni jak českoslovenští lysenkisté, tak způsoby jimiţ klasickou genetiku potlačovali. Tato teoretická část bakalářské práce je poměrně rozsáhlá a to z důvodů menší známosti dané problematiky a téţ niţší úrovni jejího vědeckého zpracování v humanitních vědách. A proto jsem chtěla podat výstiţný a propracovaný přehled uvedeného tématu. Zbylý blok práce se jiţ zabývá Jaroslavem Kříţeneckým. Nejprve je vykreslen jeho ţivot a poté následuje rozbor Kříţeneckého perzekucí během lysenkismu. V podkapitolách se soustředím jednak na jeho propuštění z VŠZ a zákaz vstupu na PřF MU, a poté na jeho vyšetřování a následný rozsudek.

7

2. Mendelismus Pojem mendelismus v sobě zahrnuje principy dědičnosti formulované v roce 1865 Gregorem Johannem Mendelem2. Tento nadaný mnich prováděl v zahradě augustiniánského opatství na Starém Brně během let 1853-1863 řadu experimentů s hrachem setým a pomocí nich se pokusil přijít na pravidla, jakým způsobem se dědí jednotlivé znaky hrachu.3 Výsledky svojí práce představil Mendel v roce 1865 na dvou přednáškách Přírodovědného spolku a o rok později byla jeho práce nazvaná Versuche über Pflanzen-Hybriden (Pokusy s rostlinnými hybridy) publikována v časopise Přírodovědného spolku. Tento časopis byl roku 1867 odeslán 134 učeným spolkům, a to i mimo monarchii, ale pravděpodobně z důvodu nepříliš velké známosti časopisu, zůstala Mendelova práce nepovšimnuta.4 Mendel sám rozeslal 40 kopií různým vědcům, ale ani ti nevěnovali Mendelovým pokusům pozornost. Výjimkou byl profesor botaniky na mnichovské univerzitě Carl Nägeli, který si však neuvědomil přelomovost Mendelova objevu. Vyměnil si s ním sice několik dopisů, v nich však pouze Mendela povzbuzoval v další práci. Ovšem poté, co byl Mendel v roce 1868 zvolen opatem Augustiniánského opatství, jeho práce na pokusech kvůli jeho časovému vytíţení ustala. Mendelova práce se dočkala uznání aţ 16 let po jeho smrti roku 1900, kdy ji nezávisle na sobě znovuobjevili Carl Correns, Hugo de Vries a Erich von Tschermak. Mendel ve svých pokusech kříţil rostliny hrachu, jeţ se lišily v určitém znaku. Například, kdyţ sledoval barvu semene, kříţil rostliny se ţlutými semeny s rostlinami dávající zelená semena a pozoroval, jaká semena se objevují v další generaci. Pečlivá analýza pokusů jej dovedla k postulování existence dědičných faktorů, stojícími za jeho studovanými znaky. Tyto faktory pak mají různé formy, a to, jak jsou nakombinované v organismu, vede k výslednému fenotypu5. Později byly tyto dědičné faktory nazvány geny a jejich různé formy alely. Organismy nesou dvě kopie kaţdého genu, a tudíţ se u nich vyskytují dvě stejné, nebo dvě odlišné alely tohoto genu. Pokud alela překrývá přítomnost druhé alely, třebaţe se 2

Pokud jde o skloňování příjmení Mendel, nebudu v této práci při psaní vynechávat písmeno „e“. Výjimku

ovšem budou tvořit dobové názvy institucí, které „e“ v pojmenování neobsahovaly. 3

Mendel sledoval u hrachu setého sedm znaků. Šlo o tvar a barvu semene, barvu květu, tvar a barvu lusku,

umístění květu na stonku a velikost rostliny. 4

Orel, Vítězslav: Gregor Mendel a počátky genetiky. Praha 2003, s. 147.

5

Fenotyp je soubor pozorovatelných znaků organismu. Tedy jak organismus ve skutečnosti vypadá. V našem

případě zda budou semena zelená, či ţlutá.

8

v organismu nachází pouze v jedné kopii, nazývá se dominantní. Recesivní alela se projevuje pouze tehdy, má-li ji organismus ve dvou kopiích. Během reprodukce se dvě alely od sebe náhodně oddělují a vzniklé pohlavní buňky (gamety) pak nesou pouze jednu kopii kaţdého genu. Samičí gamety (vajíčka) se při oplození spojují se samčími (spermiemi) a tím se počet kopií genů opět obnovuje. Avšak alely různých genů se při tvorbě gamet kombinují nezávisle na sobě. V roce 1915 Thomas Hunt Morgan prokázal, ţe geny jsou umístěné na chromozomech a ţe Mendelovy principy lze vysvětlit vlastnostmi přenosu chromozomů v průběhu reprodukce. Myšlenku, ţe se geny skládají z deoxyribonukeových kyselin (dále DNA), poprvé navrhli v roce 1943 Oswald Avery, Colin MacLeod, and Maclyn McCarty. Tato domněnka byla definitivně potvrzena roku 1953, kdy James Watson a Francis Crick na základě dat Rosalindy Franklinové a Maurice Wilkinse popsali strukturu DNA.

3. Lysenkismus Proti Mendelovým principům dědičnosti vystoupil v SSSR Trofim Děnisovič Lysenko, který prosazoval vlastní biologickou teorii, pojmenovanou podle něj lysenkismus. Tato teorie v SSSR po roce 1948 plně nahradila a vyvrátila klasickou genetiku. Ta byla zastoupena učením Mendela, Morgana a Weismanna6 a tudíţ její zastánci získali hanlivou nálepku mendelovci-morganisté-weismannovci. Genetika byla odmítnuta jako „burţoazní pavěda” a její sovětští obhájci byli označeni za politické odpůrce revoluce, nepřátele lidu a Sovětského svazu, potaţmo za obhájce imperialismu a šiřitele burţoazního nevědeckého světového názoru. Lidé s touto nálepkou pak byli perzekuováni i fyzicky likvidováni. 7 Nedostudovaný agronom Lysenko přišel roku 1929 s objevem, ţe k potlačení „ozimovosti“ stačí provést jarovizaci pšenice ozimé. Tento proces probíhal tak, ţe se nechala semena pšenice ozimé naklíčit, potom v pytlích leţela přes měsíc ve sněhu a na jaře se vysela. Ozimá pšenice je druh pšenice setý na podzim, jehoţ semena uchovávané přes zimu pod sněhem brzy zjara rychleji vyrůstají. U tohoto druhu však dochází ke dvěma problémům. 6

August Weismann (1834–1914) byl německý evoluční biolog, který roku 1885 navrhl teorii o kontinuitě

zárodečné plazmy. Podle ní zárodečná plazma představuje dědičný materiál, který zůstává neměnný a je prakticky nesmrtelný. Zatímco zbytek těla (soma) během ţivota podstoupí různé změny a tyto změny nijak neovlivní zárodečnou plazmu. 7

Matalová, Anna – Sekerák, Jiří: Genetika za ţeleznou oponou. Její potlačování a reinstucionalizace

v Československu. Brno 2004, s. 9.

9

Jednak mohou během zim, při nichţ nenapadne dostatek sněhu, pomrznout, či při intenzivním tání sněhu a jarních deštích promoknout a podléhat houbovým chorobám. Pokud by Lysenkova teorie byla správná, tak by se mohlo právě těmto zimním a jarním nepříjemnostem předejít a ještě by se navýšily výnosy, jelikoţ pšenice ozimá má vyšší výnosy neţ pšenice jarní. Nikdo se ovšem nezaobíral věcí známou jiţ od 19. století, ţe při jarním výsevu semen pšenice ozimé předzpracované chladem, přeţije pouze malé mnoţství semen. Avšak Lysenko byl vyznavačem dědičnosti získaných vlastností a věřil, ţe dědičná povaha organismů se můţe změnit. Zastával názor, ţe kdyţ bude několik let vysévat ozimou pšenici na jaře, tak se postupně novým podmínkám přizpůsobí. 8 To, ţe organismus můţe přenést vlastnosti získané během ţivota na svoje potomky, nebyla myšlenka nová. Prvním, kdo ji vyslovil, byl roku 1809 Jean Baptiste Lemarck. Lysenko se však zejména odvolával na šlechtitele a ovocnáře Ivana Vladimiroviče Mičurina a svoje učení nazýval „mičurinskou biologií“. Mičurin zastával názor, ţe během kříţení dochází k rozviklání dědičnosti, která se tím tak poté stane přístupnou k ovlivňování. K největšímu rozviklání mělo docházet v nejranějších fázích vývoje rostliny a také u zeměpisně a druhově nejvzdálenějších organismů. Poté, co kolektivizace zemědělství přivedla zemědělství ke krachu, coţ vedlo k nedostatku potravin, k hladomoru a následné smrti milionů lidí, přišel Lysenkův objev jako na zavolanou. Zvláště poté, co vědci VASCHNILu začali tvrdit, ţe nové, výnosnější odrůdy, jde s nejnovějšími poznatky genetiky vyšlechtit teprve za 10–12 let.9 V roce 1935 Lysenko vystoupil před Stalinem na konferenci o problémech v zemědělství. Stalina si jednak získal svým učením slibující velké výnosy, tak i tím, ţe zaútočil na kritiky jarovizace a označil je za třídní nepřítele a záškodníky. Po skončení jeho přednášky Stalin vyskočil a zvolal: „Bravo, soudruhu Lysenko, bravo!“.10 A není divu, ţe se tímto postavil za Lysenkovy názory (a vlastně ho prohlásil za vítěze ve vědeckých diskuzích), kdyţ on sám jiţ v roce 1906 ve článku Anarchismus, nebo socialismus souhlasil s tehdejšími představami o dědičnosti získaných vlastností pocházející z práce Jeana Baptista Lemarcka.11 Po Lysenkově vystoupení začalo období prosazování Lysenkova učení a tím pádem i pronásledování a zatýkání sovětských genetiků, které skončilo v několika případech i jejich

8

Soyfer, Valery N: Rudá biologie. Pseudověda v SSSR. Brno 2005, s. 23-25.

9


10

Soyfer, Valery N.: Rudá biologie. Pseudověda v SSSR. Brno 2005, s. 80.

11

Tamtéţ, s. 9.

10

smrtí.12 Lysenko se stává prezidentem VASCHNILu a ředitelem Šlechtitelsko-genetického ústavu a Ústavu genetiky věd Akademie věd SSSR. Po 2. světové válce vliv Lysenka zeslaboval, protoţe jeho zásahy do zemědělství nevykazovaly kýţený výsledek, a dokonce proti němu v dubnu 1948 vystoupil sám manţel Stalinovy dcery Jurij Andrejevič Ţdanov. Ve svém projevu ho obvinil z podvedení národa, z potlačování vědeckých oponentů a z neúspěchu řady jeho praktických návrhů.13 Na tuto kritiku zareagoval Lysenko dopisem Stalinovi, ve kterém svedl svoje neúspěchy na to, ţe mu genetikové – reakcionáři a neplodní snílci – překáţejí v rozvoji jeho biologie.14 Při osobním setkání pak Stalinovi slíbil, ţe zvýší sovětskou produkci pšenice zavedením zvláštní varianty pšenice získané právě od Stalina. Jednalo se o pšenici naduřelou a Lysenko ji chtěl vysázet, přestoţe sám věděl, ţe tento druh pšenice není k pěstování vhodný. Úspěch se však měl dostavit jen tehdy, kdyţ Lysenkovi nebudou překáţet genetici. Lysenko navrhl Stalinovi, ať tyto špatné genetické výzkumy, jakoţto idealistickou, burţoazní a pro věc socialismu krajně škodlivou vědu, nechá zlikvidovat.15 Lysenko pak na zasedání VASCHNILu konaném od 31. července do 7. srpna 1948, přednesl svůj referát O situaci v biologii, ve kterém byla genetika odmítnuta a lysenkismus, se stal oficiální ideologickou doktrínou Sovětského svazu. Je zajímavé, ţe tento Lysenkův referát prošel schvalováním samotného Stalina a ten v něm udělal několik škrtů, doplnil odstavec, či změnil slova.16 Proti jakým principům mendelismu-morganismu-weismannismu se tedy lysenkisté vymezovali? Zaprvé neuznávali existenci genů, dědičnost podle nich byla záleţitostí celého organismu a změnou vnějších podmínek lze dědičné změny navodit. Popírali to, ţe při roubování si buňky roubu i podnoţe uchovávají svoji vlastní dědičnou informaci (jsou chimérami) a přišli s tím, ţe mezi roubováním a pohlavním kříţením není ţádný rozdíl. Na tomto základě lysenkisté přišli s metodou vegetativní hybridizace, kde kříţení probíhá na principu výměny látkové a tímto procesem se dědičně ovlivní organismy. Lysenkistům téţ 12

Mezi nejznámější oběti lysenkismu se řadí Nikolaj Ivanovič Vavilov (1887–1943), zakladatel a dlouholetý

prezident VASCHNILu. Shromaţďoval divoká i kultivované semena rostlin celého světa. Lysenko usiloval o jeho odstranění ze skupiny lidí v čele sovětské genetiky. Po jeho zatčení roku 1940 ho nahradil v čele Ústavu genetiky Akademie věd SSSR. Vavilov byl odsouzen k trestu smrti, který byl následně sníţen na dvacet let vězení, a v roce 1943 v gulagu umírá. 13

Soyfer, Valery N.: Rudá biologie. Pseudověda v SSSR. Brno 2005, s. 95.

14

Tamtéţ, s. 96.

15

Tamtéţ, s. 98-99.

16

Rossianov, Kirill O: Editing Nature: Joseph Stalin and the "New" Soviet Biology. Isis 84/4, s. 728-745.

11

vadila náhodnost a statistika, jeţ je podstatou mendelismu. Lysenkismus neuznával neodarwinismus, jeţ vznikl ve 30. letech 20. století sjednocením Mendelovy teorie dědičnosti s Darwinovým konceptem. Lysenkisté trvali na správnosti počátečního lamarckovského pojetí darwinismu, který v sobě obsahoval prvky právě dědičnosti získaných vlastností. Takovouto teorii nazvali „tvůrčí darwinismus“. Později se Lysenko neomezil jen na kritiku mendelismu, ale zaměřil se také na samotnou Darwinovu teorii. Nazval ji „banální evolucí“ a sám na jiţ zmíněném zasedání VASCHNILu roku 1948 seznámil veřejnost se svým vlastním „zákonem biologického druhu“, podle něhoţ se jeden druh můţe měnit v jiný a to v revolučních skocích. Bez jakýchkoliv důkazů a vědecké kritiky tvrdil, ţe se pšenice tvrdá můţe měnit v měkkou.17 Po tomto oznámení se začaly zázračně objevovat další příklady přeměny druhů. Šlo například o nalezení ţita v klasech pšenice, či větví lísky na habru, přeměny hrachu ve vikev, vikve v čočku, břízy z olše.18 S největší zjištěním však samozřejmě přišel Lysenko, podle něj totiţ kukačka vzniká z pěnice. Stane se to tak, ţe kukačka snese svoje vajíčka do hnízda pěnice, ta je nucena sedět jak na svých vlastních, tak na kukaččích vejcích a při tomto procesu se vejce pěnice mění v kukaččí. Nutno podotknout, ţe za myšlenkou přeměny jednoho druhu v jiný stála Lysenkova potřeba vysvětlit příčinu masového rozšíření plevelů v osevech rostlin, způsobeného zrušením kvality setých semen za Lysenkovy nadvlády nad zemědělstvím.19 K tomu, aby teoreticky vysvětlil svůj „zákon biologického druhu“, vyuţil tvrzení další vědecké „šarlatánky“ Olgy Borisovny Lepešinské.20 Ta se snaţila vyvrátit výrok Rudolfa Virchowa, ţe buňka vzniká z buňky (omnis cellula e cellula). Podle ní buňka můţe vzniknout z neţivé (nebuněčné) hmoty. Prohlašovala, ţe poté, co rozetře nezmary ve hmoţdíři a vzniklou kaši scedí přes síto, tak jí z této masy znovu vznikají ţivé buňky nezmarů.21 Lysenkismus se samozřejmě neomezil jen na Sovětský svaz, ale začaly ho přejímat i ostatní části východního bloku. Zejména šlo o Bulharsko, Polsko, Maďarsko, Rumunsko a Československo. Ihned po srpnovém Lysenkově projevu se vyrojila silná kampaň 17

Soyfer, Valery N.: Rudá biologie. Pseudověda v SSSR. Brno 2005, s. 105-106.

18

Tamtéţ, s. 110-111.

19

Tamtéţ, s. 107.

20

Tamtéţ, s. 125.

21

Vznik nových buněk z neţivé hmoty nepozorovala Lepešinská jen u nezmarů, ale také u spáleného trusu.

Proslavila se taktéţ svým propagátorstvím sodných koupelí, které podle ní nejenţe měly vliv na dlouhověkost, ale taktéţ byly lékem na nejrůznější nemoci.

12

vyzdvihující Lysenkovo učení. Dokonce byl natočen i propagační film s názvem Mičurin, který byl přeloţen do čínštiny, češtiny, angličtiny, polštiny, italštiny, maďarštiny, francouzštiny, němčiny a korejštiny.22 Lysenkismus se však neprosadil v Německé demokratické republice, a to díky genetikovi Hansi Stubbemu a obavě politiků o útěk kvalitních vědců na Západ.23 Po smrti Stalina roku 1953 se postupně začaly objevovat hlasy volající po otevření diskuze. V roce 1954 zazněla kritika týkající se zaostalosti zemědělské výroby v souvislosti s Lysenkem, dokonce i z úst Stalinova nástupce N. S. Chruščova.24 Nesouhlas s Lysenkovými názory zazněl i od profesorů Moskevské zemědělské akademie K. A. Timirzajeva, coţ vyústilo roku 1957 v cyklus přednášek významných genetiků-morganistů, pozvaných na popud Studentské vědecké společnosti.25 Poté, co byl M.V. Keldyš roku 1961 zvolen prezidentem Akademie věd SSSR, byla nařízena kontrola výzkumu na Lysenkově experimentální farmě v leninské Gorki. Zjistilo se, ţe pokusy mající za úkol zvýšit mnoţství tuku v mléku a to podáváním krmiva obohaceného o kyselou smetanu, mají za výsledek sníţení dojivosti krav a stejný efekt sníţení výnosnosti se objevil u slepic krmených speciálním krmivem. 26 Ţ. A. Medveděv, vědec zabývající se výzkumem biosyntézy bílkovin, začal sepisovat knihu popisující Stalinův vliv na průběh zasedání VASCHNILu. Ačkoliv kniha nemohla být vydána27, měla pravděpodobně vliv na volby členů AV roku 1964, kde nebyl (a to přes nátlak Chruščova) zvolen Lysenkův stoupenec Nuţdin. Chruščov byl pak následně sesazen a cesta k definitivnímu obnovení genetiky tím byla otevřena. 28 Na Mendelově sympoziu roku 1964, pořádaném v Brně k 100. výročí publikování Mendelovy práce, tak jiţ mohli vystoupit či přispět článkem ruští mendelisté-morganovci-weismannovci zcela bez obav.

22

Kramentsov, Nikolaj: Lysenkoism in Europe: Export-Import of the Soviet Model. In: David-Fox, Michael-

Péteri, György (sest.): Academia Upheaval: Origins, Transfers, and Transformations of the Communist Academic Regime in Russia and East Central Europe. Westport 2000, s. 189. 23

Hagemann, Rudolf: How did East German genetics avoid Lysenkoism? Trends in Genetics 18/6, 2002,

s. 322-323. 24


25

Soyfer, Valery N.: Rudá biologie. Pseudověda v SSSR. Brno 2005, s. 264-265.

26

Orel, Vítězslav: Gregor Mendel a počátky genetiky. Praha 2003, s. 169-170.

27

Kniha vyšla v roce 1969 v USA pod názvem Lysenko’s affair. V Rusku se dostala na pulty knihkupectví aţ

roku 1993. 28

Orel, Vítězslav: Gregor Mendel a počátky genetiky. Praha 2003, s. 170-172.

13

4. Lysenkismus v Československu 4.1 Stručný vývoj genetiky v Československu před nástupem lysenkismu Na počátku dvacátých let v Československu existovaly dvě genetické školy, jedna reprezentovaná Bohumilem Němcem (1873–1966) a druhá Vladislavem Růţičkou (1870– 1934). Zatímco první zastával mendelismus, druhý přišel se svojí vlastní teorií dědičnosti mající některé společné rysy s lysenkismem. Právě proto byl po roce 1948 označován jako český předchůdce Lysenka. Pro tento směr biologie vymezující se proti mendelismu (ovšem nejde v pravém smyslu o protikladnou teorii) se vţilo označení antimendelismus. Vladislav Růţička byl profesorem biologie a experimentální morfologie na Univerzitě Karlově (dále UK) a zakladatel České eugenické společnosti zaloţené roku 1915. V roce 1906 vystoupil se svojí teorií morfologického metabolismu. Podle ní je základem všech buněčných organel protoplazma mající schopnost neustálé chemické změny. Tím pádem se mohou jednotlivé organely přeměňovat v jiné, postrádají tedy svou trvalou identitu a existují pouze dočasně. Jeho experimenty s bakteriemi ho přivedly k závěru, ţe ne chromatin (komplex DNA a proteinů tvořící chromozom), ale plastin (nebarvitelná část buňky proteinové povahy) nese zodpovědnost za dědičnost. Těmito tvrzeními v podstatě odmítal chromozomovou teorii dědičnosti a princip rozchodu alel.29 Růţička ignoroval pojmy pouţívané mendelisty, takţe například místo slova gen pouţíval determinant.30 Předpokládal existenci tzv. progenní konstituce. Geny jsou podle něj jenom přechodnou fází od progenní konstituce ke znakům a dědičnost chápal jako schopnost součástí metabolismu obnovovat morfochemickou strukturu ţivé hmoty.31 Růţička byl téţ zastáncem dědičnosti získaných vlastností, v té době však přijímání teorie dědičných vlastností neznamenalo automatické odmítání mendelismu. Tudíţ i čeští biologové (např. biolog A. Mrázek, fyziolog Babák), kteří stáli za Mendelem a chromozomovou teorií dědičnosti, současně připouštěli dědičnost získaných vlastností. Obě koncepce nebyly od sebe

29

Janko, Jan: Anti-mendelism in Bohemia and Moravia. Folia Mendeliana 31-32, 1996/1997, s. 18.

30

Janko, Jan: The Czech cytologists F. Vejdovský, B. Němec and V. Růţička, and Mendelism in the Czech

republic. Folia Mendeliana 28-29, 1993/1994, s. 55. 31

Janko, Jan: Anti-mendelism in Bohemia and Moravia. Folia Mendeliana 31-32, 1996/1997, s. 17-27.

14

odděleny a jejich protikladnost se začala zdůrazňovat aţ v době lysenkismu.32 Přesto se však našla skupina vědců okolo A. Broţka (prvního našeho profesora genetiky a překladatele Mendelovy vědecké práce), kteří antimendelismus nepřejímali. Broţek byl ţákem Bohumila Němce, botanika, rektora UK, kandidáta na prezidenta z roku 1935 a představitele mendelistického směru v české biologii. Bohumil Němec sice nejdříve pochyboval o chromozomové dědičnosti, ale brzy se přiklonil k mendelismu a morganismu.33 O tom svědčí jeho přednáška při příleţitosti 100. výročí Mendelova narození roku 1922, ve které zcela jednoznačně podpořil mendelismus. Na rozdíl od Růţičky, který zde Mendela zavrhl jako překonaného a majícího jen historickou hodnotu. Sice připustil Mendelův význam, ale zároveň naznačil, ţe Mendel pouze připravil cestu pro „pravé“ genetiky, mezi něţ se samozřejmě počítal.34 Jak docházelo k dalším objevům na poli genetiky, začalo být jasné, ţe Růţičkovo učení začíná být izolované a po jeho smrti se jeho škola rozpadla a mnoţství jeho stoupenců přešlo k mendelismu. To platilo i o jeho dvou nejvýznamnějších ţácích, Jaroslavu Kříţeneckém a Bohumilu Seklovi, později přednímu představiteli české lékařské genetiky. Oba dva se po roce 1948 kvůli svým názorům ohledně mendelismu dostali do potíţí. Genetika se do výuky na vysokých školách dostávala pozvolna. Aţ do konce 2. světové války v Československu neexistoval samostatný ústav zabývající se pouze genetikou. První pokus o vybudování Mendlova ústavu pro genetiku a eugeniku při Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně (dále LF MU) sice proběhl z podnětu Jaroslava Kříţeneckého a profesora biologie Josefa Bělehrádka jiţ v roce 1929, ale byl neúspěšný. Ústav měl poskytovat výuku a výzkumná pracoviště pro studenty na LF MU a PřF MU, na Vysoké škole veterinární a VŠZ. K jeho realizaci však nikdy nedošlo vlivem hospodářských a politických problémů. 35 V Praze se kromě Růţičky na Lékařské fakultě UK a Němce na Přírodovědecké fakultě UK věnoval genetice i doc. Artur Broţek, který měl na UK vybudovat Genetický ústav, 32


v Československu. Brno 2004, s. 16. 33


republic. Folia Mendeliana 28-29, 1993/1994, s. 53. 34

Tamtéţ, s. 57-58.

35

Chroust, Karel: Úsilí o zaloţení ústavu genetiky na přírodovědecké fakultě ve 30. a 40. letech. In: Brněnská

věda a umění meziválečného období (1918–1939) v evropském kontextu. Sborník příspěvků z konference Masarykovy univerzity. Brno 1993, s. 188.

15

k čemuţ vinou jeho smrti roku 1934 nedošlo. V druhé polovině 30. let se habilitovali pro genetiku na UK Bohumil Sekla a Broţkův ţák Karel Hrubý. 36 Po znovuotevření škol byl konečně zaloţen první genetický ústav na Přírodovědecké fakultě UK umístěný v prostorách bytů profesorů zaniklé německé univerzity. A to vše pod dohledem profesora Karla Hrubého. První studenti zde promovali v roce 1948.37 I v Brně se objevila opětovná snaha o ustanovení Genetického ústavu na PřF MU, coţ se ovšem znovu nezdařilo.38 Nástup lysenkismu s sebou přinesl obrození Růţičkových myšlenek a částečně dal záminku k vzniku jeho osobního kultu, který pravděpodobně nepřešel k přímému oslavování jen kvůli jeho angaţovanosti v eugenickém hnutí, coţ bylo pro lysenkisty neakceptovatelné. Je třeba podotknout, ţe Růţičkovo učení bylo součástí vědeckého diskurzu, bylo o něm diskutováno a bylo podrobeno vědecké kritice. Ještě před Růţičkovou smrtí tak vlivem pokroku v genetice byla jeho teorie v podstatě odmítnuta. 39 Přibliţně v té době začal sílit vliv Lysenka a jeho teorie, o které naopak v SSSR, a později i v jeho satelitních státech ţádné vědecké diskuze být vedeny ani nemohly. A tak došlo k násilnému propagování a zavádění myšlenek, které jiţ v době svého vzniku byly vědci téměř vyvráceny.

4.2. Zavádění a vrcholné období lysenkismu v Československu Nástup lysenkismu, nebo chcete-li mičurinského učení, v Československu proběhl aţ po zasedání VASCHNILu na přelomu července a srpna 1948, kde Lysenko přednesl svůj referát O situaci v biologii. „Stenografický zápis“ z konference byl přeloţen kolegiem vědeckých pracovníků z Prahy a Brna (jména překladatelů nejsou uvedena) a vydán v Praze roku 1949.40 Sice u nás před tímto datem byly publikovány různé, spíše propagační a popularizující práce s prvky mičurinské biologie, ale aţ vydání „zápisu“ bylo tím pravým 36


věda a umění meziválečného období (1918-1939) v evropském kontextu. Sborník příspěvků z konference Masarykovy univerzity. Brno 1993, s. 187. 37

Nečásek, Jan: Development of genetics in Czechoslovakia. Folia Mendeliana 8, 1973, s. 225-226.

38




republic. Folia Mendeliana 28-29, 1993/1994, s. 59-60. 40

Janko, Jan: Nástup mičurinské biologie v českých zemích. In: Zilynská, Blanka – Svobodný Petr (sest.): Věda

v Československu v letech 1945-1953. Sborník z konference. Praha 1999, s. 449.

16

impulsem pro začátek kampaně směřující k nastolení mičurinské biologie v Československu. Jak poukazuje Janko, bohuţel vlivem slabé archivní evidence není moţno zatím určit, zda za uvedením lysenkismu do Československa stojí organizátorské aktivity rozhodujících grémií KSČ, anebo aktivita kompetentních členů akademického světa. Podle Janka šlo spíše o garanci lysenkismu vůdčími činiteli stranických sekretariátů, protoţe k podnětu zavedení lysenkismu neměli pravděpodobně dostatečné biologické znalosti. Hlavní úlohu tedy měli politicky zainteresovaní lidé znalí biologické problematiky, kteří pak za to těţili ve vědní politice strany a vlády. 41 Jedním z nástrojů šíření lysenkismu byly časopisy vydávané Československo-sovětským institutem, zřízeným ministerstvem školství za účelem propagace výsledků sovětské vědy.42 Československo-sovětský institut však nejen usiloval o poznání sovětské vědy, ale jak se vyjádřil Zdeněk Nejedlý při zahájení její činnosti, téţ zachraňoval naši vědu, aby neutonula „v bahně odumírající burţoazní vědy“ a zbavila „i naši vědu toho, co na ní stále ještě leţí z pseudovědy minulosti, a otevřít cestu k jediné pravé vědě, k marxisticko-leninské vědě“. 43 V redakci časopisů Sovětská věda – biologie, Sovětská věda – lékařství a Sovětská věda – zemědělství pracovali příslušníci střední a zejména mladé generace, kteří čtenářům předkládali mnoţství lysenkovských příspěvků ruských autorů. K tomu se v časopise objevovaly recenze a komentáře dění v sovětské vědě.44 Na samotném zavádění mičurinské biologie sice mělo vliv pouze pár jedinců, ti však byli hodně slyšet. Mezi nejvýznamnější patřili jiţ zkušení vědci Ferdinand Herčík, Ivan Málek, Antonín Klečka a jejich mladší kolega Milan Hašek.

4.2.1. Českoslovenští lysenkisté Největším propagátorem byl Antonín Klečka (1899–1986), za první republiky odborník na výzkum luk, pícnin a rašelin v rámci Státních výzkumných ústavů zemědělských. Byl tedy praktikem a genetikou a dědičností získaných vlastností se vůbec nezabýval. Co ho vedlo stát se po roce 1948 vůdčí postavou československého lysenkismu, je tedy nejasné. Moţná tím

41


v Československu v letech 1945-1953. Sborník z konference. Praha 1999, s. 447. 42

Tamtéţ, s. 449.

43

Nejedlý, Zdeněk: Otvíráme Československo-sovětský institut. Sovětská věda – biologie 1, 1950, s. 2.

44



17

chtěl kompenzovat svoje meziválečné styky s agrární stranou.45 Dalším důvodem jeho náhlého příklon k lysenkismu mohla být jeho aktivita během protektorátu. Podle Sekeráka byl Klečka pravděpodobně přesvědčeným lysenkistou, nejen kariéristou. Domnívá se totiţ, ţe na něj měl vliv technokratismus 30. let, jehoţ byl představitelem.46 Známý je jeho návrh, podle kterého se měly přetvořit Brdy v novou Šumavu, ztracenou po Mnichovské dohodě.47 Klečka se stal roku 1949 předsedou Československé akademie zemědělských věd a vedl ji aţ do roku 1962, tedy v době kdy probíhala její přestavba podle vzoru Lysenkovy VASCHNIL. Československá akademie zemědělských věd pod jeho vedením začala v září 1949 organizovat dvacet konferencí v různých regionech Čech a Moravy s více neţ 7000 účastníky, na jejichţ konci byly zakládány regionální Mičurinské krouţky.48 V témţe roce Klečka vydává knihu Rozpravy o mičurinské biologii, jednu z mála našich domácích publikací věnovaných problematice lysenkismu. To ţe Klečka pravděpodobně lysenkismu alespoň částečně věřil, lze doloţit na tom, ţe mičurinskou biologii vyznával nejdéle ze všech mičurinců. A to i poté, co ostatní jako Málek a Hašek od čím dál tím sloţitěji obhajitelného lysenkismu opustili. Dokonce i v období normalizace, kdy byl lysenkismus dávno zavrhnut, stranické orgány tuto věrnost ocenily.49 Stejně jako u Klečky můţeme pozorovat jakýsi akt sebekritiky a očisty i u profesora Ferdinanda Herčíka (1905–1966), zakladatele československé biofyziky. Ten ještě roku 1948 o dědičnosti získaných vlastností pochybuje, ale ani ne za dva týdny po Lysenkově přednášce na zasedání VASCHNIL v srpnu 1948 o ní píše článek v Lidových novinách pod názvem Revoluce v biologii.50 Následně roku 1950 v časopise Nová mysl uveřejňuje článek, ve kterém odsuzuje svoji burţoazní minulost, zpytuje se z nečerpání ze sovětské vědy a nekritického přejímání „interpretace faktů, tak jak jej podávala burţoasní věda“ a nehodnocení jich

45

Janko, Jan: Anti-mendelism in Bohemia and Moravia. Folia Mendeliana 31-32, 1996/1997, s. 26.

46

Sekerák, Jiří: Genetics behind the Iron curtain: Its repudiation in Czechoslovakia. Folia Mendeliana 37-38,

2002/2003, s. 64. 47

Klečka, Antonín: Úkoly ochrany přírody v novém státě, jak je vidí zemědělský technik. Krása našeho domova

31, 1939, s. 30-31. 48

Sekerák, Jiří: Lysenkoism in Czechoslovakia. Folia Mendeliana 33-34, 1998/1999, s. 82-83.

49





18

„ve světle světového názoru marxismu-leninismu“.51 Díky svým zkušenostem a badatelskými schopnostem si Herčík dozajista uvědomoval Mendelův význam, tudíţ jeho náhlý obdiv lysenkismu a zatracení Mendela pravděpodobně souvisí s něčím jiným neţ s vědeckým pohledem. Spíše šlo o jeho osobní ambice a snahu o udrţení si kariéry předního vědce. 52 Profesor Ivan Málek (1909-1994) se snaţil o prosazení vědecké práce v duchu mičurinské biologie a viděl mičurinství jako součást třídního boje, boje mezi kapitalismem a socialismem. V jeho referátech, článcích a úvodnících je však vidět postupný ústup od mičurinské biologie a spíš se zabýval problematikou organizace a plánování vědy. 53 Ivan Málek byl jedním z hlavních řečníků na I. ideologické konferenci nazvané Proti kosmopolitismu a objektivismu ve vědě uskutečněné od 27. února do 1. března 1952. Kosmopolitní a objektivistické byly všechny metody, které se neslučovaly se sovětským vzorem. Konference tedy nebyla zaměřena jen na biologii, ale i na další vědy. Šlo například o psychologii, architekturu či právní vědu. Málek ve svém projevu nazvaném Za vzorem sovětských biologických věd zkritizoval jak Růţičku, tak Kříţeneckého i Němce. Vysvětloval taktéţ důvody neúspěchu lysenkismu v Československu. Svaloval to na trivializaci Lysenkovy teorie a zcela špatným metodologickým přístupem československých vědců. Podle něj nemá vědecký pracovník podle teorie tvůrčího darwinismu čekat na milosti přírody, ale „vynutit si je“. Kritizoval odborné časopisy jako Biologické listy, Československá gynekologie, Neurologie a psychiatrie, Věstník čs. Akademie zemědělské atd. za nedostatek odkazů na skvělé výsledky sovětské vědy a za převahu citací ze západní literatury.

54

František Hořavka se ve svém projevu napadl profesora Hrubého a ostatní genetiky za nepodrobení svojí práce sebekritické analýze.55 Po skončení konference začala ihned

51 52

Herčík, Ferdinand: Za pokrokovou materialistickou biologii. Nová mysl 4, 1950, s. 318-330. Matalová, Anna – Sekerák, Jiří: Genetika za ţeleznou oponou. Její potlačování a reinstucionalizace

v Československu. Brno 2004, s. 30-31. 53



Štorek, Michael – Paleček Pavel: Jak to začalo v Československu? In.: Soyfer, Valery N: Rudá biologie.

Pseudověda v SSSR. Brno 2005, s. 316-318. 55

Sekerák, Jiří: Genetics behind the Iron curtain: Its repudiation in Czechoslovakia. Folia Mendeliana 37-38,

2002/2003, s. 64-65.

19

pracovat propaganda, jejímţ výsledkem byla publikace nazvaná Proti kosmopolitismu jako ideologii amerického imperialismu o nákladu 60 000 výtisků.56 Většina lysenkistů se ve svých pracích omezila pouze na ideologické, popularizační články. Výjimkou byl Milan Hašek (1925–1984), který aktivně pracoval na prokázání dědičnosti získaných vlastností a to pomocí objevení lysenkovské vegetativní hybridizace u ţivočichů (před ním byli tyto pokusy dělány pouze na rostlinách). V roce 1953 tak pomocí parabiózy (umělé spojení dvou jedinců téhoţ druhu k pokusným účelům) podle jeho názoru existenci vegetativní hybridizace potvrdil. Ve svém pokusu spojil krevní oběh dvou oplozených slepičích vajec prostřednictvím tkáňového můstku ze třetího vejce. Poté pozoroval, ţe organismus netvoří protilátky proti antigenům, se kterými se v průběhu embryogeneze jiţ jednou setkal.57 Tento výsledek povaţoval on a další lysenkovci jako důkaz vegetativní hybridizace u ţivočichů, tím pádem i potvrzení mičurinského učení a vyvrácení teorie mendelismu. Vegetativní hybridizace měla být podle Haška nástrojem k řízení a přetváření organismů.58 Paralelně s Haškem prováděl Peter Medewar pokusy s vstřikováním rozdrcené sleziny do embryí inbredních myší. Medewar došel ke stejnému výsledku jako Hašek, ale neinterpretoval jej jako jev genetický, ale jako jev imunologický, který nazval imunologickou tolerancí. Po setkání Haška s Medawarem na embryologické konferenci v Bruselu roku 1955 se však Haškův postoj ke svému vlastnímu objevu začíná postupně měnit. Tím se posouvá i jeho terminologické vyjadřování. Zatímco v zahraniční od roku 1956 mluví o imunologické toleranci, doma jde na to takticky. Pojem vegetativní hybridizaci postupně nahrazuje „vegetativním sbliţováním“, „imunologickým sbliţováním“ a od roku 1957 konečně „imunologickou tolerancí“. Bohuţel k tomuto přehodnocení vlastních výsledků došlo pozdě, a tudíţ Nobelovou cenou za objev imunologické tolerance byli roku 1960 oceněni Medewar spolu s Frankem Burnetem. Hašek sám si na nárok na zisk Nobelovy ceny nedělal. V blahopřejném dopise k udělení Nobelovy ceny Medewarovi mu dokonce píše, ţe by bez Medewara došlo ke vzniku koncepce imunologické tolerance aţ za dlouhou dobu. 59

56

Štorek, Michael – Paleček Pavel: Jak to začalo v Československu? In.: Soyfer, Valery N: Rudá biologie.

Pseudověda v SSSR. Brno 2005, s. 321. 57 58

Hašek, Milan: Vegetativní hybridizace u ţivočichů. Praha 1953, s. 78. Matalová, Anna – Sekerák, Jiří: Genetika za ţeleznou oponou. Její potlačování a reinstucionalizace


Tamtéţ, s. 72.

20

4.2.2. Potlačování genetiky v Československu Z Haškova poblouznění lysenkismem byl zklamán jeho učitel Bohumil Sekla, který ho marně upozorňoval, ţe jeho pozorovaný jev je záleţitostí imunologie a nejde o vegetativní hybridizaci.60 Dokonce se nechal slyšet, ţe Hašek drţel v ruce valoun zlata a udělal z něj balvan.61 Sekla byl zakladatel lékařské genetiky u nás, ale v době lysenkismu byl nucen stáhnout se do ústraní. Oficiálně se tedy věnoval imunologii, ovšem ve skutečnosti zkoumal imunogenetické problémy u savců.62 Přesto se však nebál vyslovovat nahlas svoje kritické názory na Lysenka a dědičnost získaných vlastností. A to vše navzdory silné vědecké izolaci a veřejným odsudkům, kterým byl v 50. letech vystaven. 63 Pokud se někdo chtěl v době lysenkismu věnovat klasické genetice, musel výzkumy provádět jako vedlejší práci, a to ještě více či méně tajně, coţ znamenalo ţádné publikace a přednášky.64 Další moţností jak přijít do styku s genetikou, bylo stát se praktikem na poli aplikované genetiky. To byl případ mimo jiných doktora veterinární medicíny Ladislava Lojdy, zemědělského šlechtitele Františka Brücknera65 a pozdějšího vedoucího Mendeliana doc. Vítězslava Orla.66 Výše zmíněné osobnosti získali genetické znalosti ještě před rokem 1949. Jejich mladší kolegové, kteří byli přijati na univerzitu po tomto roce se o mendelistické genetice nedozvěděli ani slovo. Ve výuce na všech stupních československého školství ji nahradil lysenkismus, coţ byl jeden z výsledků I. brněnské ideologické konference. Přesto se však našli odváţní jedinci, kteří i přes hrozbu osobního postihu o Mendelovi a jeho principech přednášeli. Například na LF MU šlo o V. Krutu, fyziologa a historika vědy 60



Tamtéţ, s. 72.

62

Matalová, Anna: Opposition of Czech geneticists to ideologization of biology in Czechoslovakia in the fifties

and sixties of the 20th century. Folia Mendeliana 35-36, 2000/2001, s. 46. 63

Matalová, Anna –Sekerák, Jiří: Genetika za ţeleznou oponou. Její potlačování a reinstucionalizace


Lojda, Ladislav: My personal remembrance of repudiation of genetics in the time of lysenkoism

in Czechoslovakia. Folia Mendeliana 35-36, 2000/2001, s. 92. 65

Brückner, František: A biographical sketch of a geneticist in the era lysenkoism in Czechoslovakia. Folia

Mendeliana 35-36, 2000/2001, s. 79-89. 66

Orel, Vítězslav: Historický výzkum při obnovování genetiky v Brně po roce 1948. Dějiny věd a techniky 38,

2005(1), s. 31-54.

21

a na PřF MU o botanika Jana Šmardu. Na VŠZ to pak byl prof. Bílek ve svých hodinách zootechniky.67 Při zavádění lysenkismu u nás bylo potřeba provést náleţitou kritiku mendelismu směřující k lidem vystudovaným ještě před nástupem komunistického reţimu. Za tímto účelem byl vydán sborník prací sovětských vědců editovaný M. B. Mitinem s názvem Proti reakčnímu mendelismu-morganismu vydaný v nákladu 8000 kopií. Výtisk této publikace byl povinný pro knihovny všech biologicky zaměřených institucí a škol a také se stala součástí instrukcí pro členy Komunistické strany Československa.68 Nezůstalo však jen u slov, Ludvík Novák se dokonce snaţil popřít Mendelovy principy svými vlastními experimenty. Ve skleníku Biologického ústavu LF MU vysel koupená komerční semena hrachu, tím pádem nešlo o čisté linie. Vyrostlé hrachy tak kvůli tomu měly různé barvy květů. To Nováka vedlo k prohlášení, ţe byl Mendel lhář. 69 Další experimenty směřovaly k opakování Lysenkových výzkumů. Na jednom vysokoškolském zemědělském pracovišti se prý úspěšně zdařila přeměna ţita na plevelný oves hluchý. Samozřejmě šlo o podvod, kdy byla k herbářovému preparátu přilepena potřebná obilka.70

Jednou

z nejaktivnějších

institucí

zapojených

do

zavádění

lysenkismu

do zemědělství a šlechtitelství byla Československá akademie zemědělských věd pod vedením Antonína Klečky. Ne nadarmo se o něm tradovalo, ţe je majitelem nejlepšího lepidla.71 Ne všichni vědci se však sníţili k uveřejňování falešných výsledků. Například vědci z cytofyziologického oddělení Biologického ústavu ČSAV pod vedením H. Keilové neúspěšně opakovali pokusy Olgy Lepešinské. Přesto se nikdo z nich nepokusil výsledky zkreslit. Spíše naopak, jiţ v roce 1954 se vyjádřili kriticky a pojali pochybnosti o pokusech Lepešinské.72

67



Šmarda, Jan: Position of classical mendelian genetics in the era so called progressive soviet biology. Folia

Mendeliana 37-38, 2002/2003, s. 87. 69

Tamtéţ, s. 88.

70

Koryta, Jiří: Lysenko a ti druzí. Technický magazín 31, 1988, s. 54.

71

Brückner, František: A biographical sketch of a geneticist in the era lysenkoism in Czechoslovakia. Folia

Mendeliana 35-36, 2000/2001, s. 81. 72



22

Většina biologicky zaměřených pracovišť lysenkismu vzdorovala. Někteří biologové sice zmínili v úvodu či závěru svých prací mičurinskou biologii, ale samotná vědecká práce mičurinstvím ovlivněna nebyla. Většina vědců tak lysenkismus ignorovala. 73 Výjimkou bylo prostředí vysokých škol, na které byl vyvíjen silný tlak směřující ke změně koncepce vědy a tím pádem k propagaci vědy sovětské. Na VŠZ tak museli jednotliví pracovníci, od profesorů po odborné asistenty, dokládat jak vyuţívají poznatky sovětské vědy ve své praxi. Učitelé VŠZ zaváděli mičurinskou biologii jak do výuky, tak do samotné výzkumné práce a téţ pomáhali při jejím uplatňování v zemědělství.74 Kdo byli tedy ti, kteří se neúnavně stavěli proti klasické genetice a podporovali lysenkismus? Ve svém kritickém článku vydaném během Praţského jara je genetik Jan Nečásek rozdělil podle pravděpodobných příčin jejich příklonu k lysenkismu. Nejmenší skupinu podle něj tvořili lidé, kteří byli nedostatečně obeznámeni s genetikou a mohli být tak snadno obalamuceni pod vidinou nového přístupu k řešení stěţejních otázek biologie. Nakonec však poznali, ţe byli podvedeni. Druhá skupina viděla za propagací a rozvíjení lysenkismu určitý osobní zisk, šlo jak o výhody spojené s moţností práce v širším tematickém rozsahu, tak i o bohatší dotování výzkumu.75 A jak poznamenává Jan Janko, mičurinská biologie byla pro část vědců, dávajících si však pozor aby jejich vědecká práce nezůstala příliš poznamenána lysenkismem, výtahem k moci. Ti pak později svůj příklon k mičurinské biologii označovali jako projev horlivosti mladých, nezkušených, řadových pracovníků.76 Poslední skupinu lysenkovců popisuje Nečásek jako „svedenou mládeţ“, kterým bylo vtloukáno do hlavy, ţe dědičnost je schopnost asimilovat podmínky vnějšího prostředí, ţe vlivem vnějšího prostředí získané znaky jsou dědičné a ţe Mendelovy zákony společně s lokalizací genů na chromozomu a vazbou genů jsou reakční. Většině takovýchto studentů zaměřených ve svém studiu na dědičnost nakonec došla mylnost lysenkismu. Ovšem studenti

73



Mikovcová, Alena: Osobnosti Vysoké školy zemědělské v Brně a mičurinská agrobiologie (50. léta 20. století).

In: Kolokvium Velmoţové vědy? Osobnosti českých přírodních věd mezi bádáním a ideologií v 50. a 60. letech 20. století, Praha 2005. (v tisku) 75

Nečásek, Jan: Československá genetika po dvaceti letech. Biologické listy 33, 1968, s. 349.

76



23

odcházející z univerzit učit na školy různých typů si nebyli vědomi toho, ţe se učili a sami předávají svým ţákům nesmysly. 77 Právě výše zmíněné skupiny snaţivých jedinců pravděpodobně stojí za propagací lysenkismu v Československu. Měli to zjednodušené i tím, ţe se u nás ve 40. letech působilo pouze několik genetiků. Jednalo se především o profesora Hrubého a profesora Seklu, či docenta Kříţeneckého. V 60. letech během diskuzí na téma lysenkismus vinili jeho bývalí čelní představitelé za rozšíření lysenkismu budťo novináře, filosofy, či svoji vlastní nepoučenost. Janko se domnívá, ţe na rozdíl od Sovětského svazu, kde hrál velkou roli v nastolení lysenkismu jako oficiální doktríny Stalin, u nás tlak a zájem stranických míst a orgánů chyběl.78 To potvrzuje ve svém článku i Jan Nečásek: „Nikdo nikomu nic nenařizoval, aby Lysenka propagoval, aby genetiku potíral a aby dával pouze na to, co je psáno v Agrobiologii a v protokolech ze zasedání VASCHNILu, aby mlel nezmary a vyráběl nové nebuněčné materie, aby zjišťoval vznik druhu skokem atd. To vše byla v našem státě činnost dobrovolná“.79 Přesto se však objevovaly případy, kdy se kritici lysenkismu dostávali do potíţí. Podle svědectví docházelo k propouštění takových lidí z kateder a vědeckých ústavů pod jinou záminkou neţ lysenkismus, tudíţ to jde dnes jen těţko doloţit.80 Mezi nejvíce postiţené patří profesoři Hrubý a Sekla, kteří sice nebyli zbaveni profesury, ale byla jim omezována přednášková činnost. U nás však nedocházelo k tvrdým perzekucím jako v SSSR. Jedním z důvodů, proč tomu tak bylo, můţe být chybějící propagátor lysenkismu náleţící mezi čelní představitele komunistické strany. V SSSR jím byl dokonce samotný Stalin.

81

Určitý vliv

na „mírnost“ československého lysenkismu mohl mít paradoxně i lysenkista profesor Ivan Málek, který se nechal slyšet, „ţe proti kosmopolitismu ve vědě je třeba bojovat přesvědčováním, nikoli likvidováním odpůrců“.82 Lysenkismus se u nás pravděpodobně dostatečně nerozvinul také kvůli svému pozdnímu nástupu. V roce 1953, kdy byl lysenkismus 77

Nečásek, Jan: Československá genetika po dvaceti letech. Biologické listy 33, 1968, s. 350.

78


v Československu v letech 1945-1953. Sborník z konference. Praha 1999, s. 457. 79 80

Nečásek, Jan: Československá genetika po dvaceti letech. Biologické listy 33, 1968, s. 349-50. Matalová, Anna – Sekerák, Jiří: Genetika za ţeleznou oponou. Její potlačování a reinstucionalizace




Koryta, Jiří: Lysenko a ti druzí. Technický magazín 31, 1988, s. 54.

24

v Československu na vrcholu, totiţ umírá Stalin a situace se ve východním bloku začíná uvolňovat.83 V roce 1953 se po Haškově objevu vegetativní hybridizace ţivočichů zdálo, ţe lysenkismus je potvrzen, ovšem v témţe roce James Watson a Francis Crick navrhli strukturu DNA a další objevy na poli molekulární biologie rychle následovaly. Léta 1953-1956 tedy představují ustrnutí, skomírání lysenkovského hnutí. Po roce 1956 pak dochází k postupnému rozkladu lysenkismu a lysenkisté v následném období vkládají veškerou svoji energii na obranu svého učení.84

4.3. Rozklad lysenkismu v Československu V lednu 1956 se konal seminář o zásadním lysenkovském zaměření biologie, kde její organizátoři obhajovali a ukazovali směr, kterým by se československý lysenkismus měl dále ubírat. Českoslovenští lysenkisté tedy nedbali na situaci v SSSR, kde se po nástupu Chruščeva začalo s postupnou kritikou lysenkismu. Jednalo se o šestihodinový seminář s jediným ohlášeným referátem Ivana Málka s názvem Mičurinské zaměření naší biologie a její dnešní úlohy. Zbytek semináře měla pak zabrat volná diskuze z pléna. Bohumil Sekla vyuţil této příleţitosti a hned na začátku diskuze vystoupil s první velkou oficiální kritikou lysenkismu. Ve své řeči upozornil na to, ţe Lysenkovy důkazy o přeměně obilovin se zakládaly na podvrhu. Kritizoval tzv. přeměny ozimů v jařiny a jařin v ozimy a jejich nahodilé kříţení. Lysenkovský výzkum podle něj měl za následek míšení sort a zkaţení původních regionálních odrůd. Chtěl, aby se přestaly pouţívat hanlivé názvy pro genetiky jako weismanissta, morganista, mendelista a taktéţ přídavná jména nepřátelský, reakční, kapitalistický, burţuazní před slovem genetika. Vybízel genetiky, kterým lysenkismus způsobil potíţe v jejich vědecké činnosti, aby se oprostili od uraţeného a poníţeného postoje brzdící je v jejich vědecké aktivitě.85 Moţná na tento podnět reagoval Jaroslav Kříţenecký se svým o rok později publikovaným článkem Přehled vývoje nauky o plemenitbě, ve kterém silně lysenkismus kritizuje. 83

Matalová, Anna – Sekerák, Jiří: Zavádění lysenkismu u nás. In: Týţ: Genetika za ţeleznou oponou. Její

potlačování a reinstucionalizace v Československu. Brno 2004, s. 32. 84

Janko, Jan: Nástup mičurinské biologie v českých zemích. In: Zilynská, Blanka- Svobodný Petr (sest.): Věda



v Československu. Brno 2004, s. 77-78.

25

Roku 1958 se stává profesor Karel Hrubý během 10. mezinárodního kongresu genetiky v Montrealu členem Genetické sekce Mezinárodní unie biologických věd. Na tomto kongresu předkládá Hrubý návrh na konání mezinárodních oslav 100. výročí Mendelova objevu. Ke konci padesátých let téţ začínají vznikat genetická pracoviště nejen na univerzitách, ale i v Akademii věd a to i v odděleních, která dříve jasně podporovala lysenkismus.86 Ukončením vydávání časopisů Sovětská věda-biologie, Sovětské věda-lékařství (zanikají roku 1956) a Sovětská věda-zemědělství (zánik roku 1958) pak chybí i místo pro propagaci lysenkismu.87 S tím, jak pokračoval pokrok v molekulární biologii a zeslaboval ideologický tlak po Stalinově smrti, se i bývalí propagátoři snaţili ze sebe setřít co nejelegantněji a pokud moţno bez sebekritiky nános lysenkismu, který by jim v západním vědeckém světě mohl být jen na obtíţ a hanbu. Ivan Málek a částečně i Milan Hašek a Ferdinand Herčík k tomu vyuţili metodologii a filosofii přírodních věd a politicko-ideologický boj proti „dogmatismu“.88 Jako začátek reinstucionalizace genetiky u nás lze označit diskuzi pořádanou 9. dubna 1963 Mikrobiologickým ústavem ČSAV a Ústavem experimentální biologie a genetiky ČSAV.89 Během této diskuze došlo ke konfrontaci genetiků a lysenkistů. Jedním z biologů obhajujících genetiku byl i bývalý lysenkista Milan Hašek. Ten se společně s dalšími biology postavil proti dogmatismu Lysenka a jeho hnutí. Kritika dogmatismu byla zaloţena na objevu struktury DNA a její roli v organismu, jíţ Lysenko nepřipisoval rozhodující úlohu u dědičnosti znaků.90 V témţe roce pak Bohumil Sekla na Mezinárodním genetickém kongresu v Haagu přednesl oficiální ţádost ČSAV o uspořádání Mendelova vzpomínkového sympozia v roce 1965, a potvrdil tak návrh Karla Hrubého91 z roku 1958. Při návrhu však musel odvracet kritiku týkající se nedostupnosti Mendelova archivu. K účelu záchrany Mendelovy pozůstalosti bylo zřízeno v Moravském muzeu Genetické oddělení Gregora

86 87

Nečásek, Jan: Development of genetics in Czechoslovakia. Folia Mendeliana 8, 1973, s. 226. Janko, Jan: Soumrak mičurinské biologie v českých zemích. In: Barvíková, Hana (sest): Věda


Tamtéţ, s. 508.

89

Matalová, Anna: Opposition of Czech geneticists to ideologization of biology in Czechoslovakia in the fifties

and sixties of the 20th century. Folia Mendeliana 35-36, 2000/2001, s. 54. 90



Karel Hrubý nemohl opakovat svůj návrh, jelikoţ umírá při dopravní nehodě roku 1962.

26

Mendela (dnešní Mendelianum) s Památníkem J. G. Mendela, jejichţ vedoucím se stal Jaroslav Kříţenecký.92 Mendelovo vzpomínkové sympozium pořádané ve dnech 4. aţ 7. srpna 1965 v nově postavené budově Janáčkova divadla v Brně bylo potvrzením konce potlačování genetiky v Československu. Sympozia se zúčastnilo 465 biologů a to i ze zemí, kde byla genetika povaţována v předchozích letech za pavědu.93 Předsedou organizačního výboru sympozia byl Bedřich Němec, jeho místopředsedové se stali Bohumil Sekla a Milan Hašek. Zdravici účastníkům sympozia pak poslal během lysenkismu zatracovaný H. J. Muller, nositel Nobelovy ceny za objev mutací vyvolaných působením rentgenových paprsků.94 Definitivní tečku za nadvládou lysenkismu v československé biologii představuje Usnesení Vlády ČSSR na podporu genetiky, vydané půl roku po Mendelově sympoziu 16. února 1966, ve kterém se vytyčují směry genetického výzkumu a ukládají vzdělávací činnosti v genetice. Genetika se tímto rozhodnutím vrací znovu do středních a vysokých škol a do výzkumu. 95

92



Sosna, Milan (sest): G. Mendel Memorial Symposium 1865-1965. Proceedings of a Symposium held in Brno

August 4-7, 1965. Praha 1965. 94



Tamtéţ, s. 95.

27

5. Životní osudy Jaroslava Kříženeckého Jaroslav Kříţenecký se narodil v Praze dne 2. března 1896 jako nejstarší ze sedmi dětí Rudolfa Kříţeneckého a Růţeny rozené Kličkové. Jeho otec byl profesorem architektury na Českého vysokého učení technického a v letech 1925–1926 zde vykonával funkci rektora. Po absolvování obecné školy v Praze 2 v Štěpánské ulici pokračoval ve studiu na vyšší reálce na Praze 2 v Ječné ulici, kde roku 1913 odmaturoval.96 Během jeho raných studií byl ovlivněn svým středoškolským učitelem Emanuelem Rádlem a jeho knihou Dějiny vývojových teorií v biologii 19. století, díky níţ se začal zajímat o vědeckou práci.97 Ještě na střední škole začal provádět pokusy týkající se hmyzu a uveřejnil na toto téma několik vědeckých prací. Po dokončení reálky nastoupil na českou techniku v Praze, kde studoval obor zemědělského inţenýrství. Ihned po maturitě začal pracovat jako externí pracovník v Ústavu pro všeobecnou biologii na LF UK. Studium na vysoké škole musel roku 1915 přerušit z důvodu narukování do 1. světové války. Dvakrát se zúčastnil bojů na frontě, jednou onemocněl

tyfem

a

podruhé

byl

raněn.98

Během

války

však

stále

posílal

na „feldpostkartách“ profesorovi Růţičkovi svoje poznámky na téma sexuální diferenciace, které byly po válce základem jeho doktorské disertace.99 Po získání hodnosti doktora věd technických nastoupil v dubnu 1919 k profesoru Růţičkovi jako asistent Ústavu pro všeobecnou biologii a experimentální morfologii na LF UK, kde setrval aţ do prosince 1920.100 Od ledna 1921 vykonával v Brně místo asistenta Zootechnického ústavu nově vzniklé VŠZ.101 Zde mu byla také v září roku 1921 udělena venia docendi (právo přednášet

96

Archiv bezpečnostních sloţek (dále ABS), fond V/Brno, sign. V-1124 Brno Josef Zlámal a spol. část 2,

Ţivotopis, s. 313. 97

Orel, Vítězslav: Jaroslav Kříţenecký – badatel a učitel. Časopis Moravského muzea 50. Vědy přírodní, 1965,

s. 303. 98

ABS, fond V/Brno, sign. V-1124 Brno Josef Zlámal a spol. část 2, Ţivotopis, s. 313.

99


s. 304. 100

Archiv Univerzity Karlovy, fond Lékařská fakulta Univerzity Karlovy, k. 29, inv. č.669 Osobní spis

Kříţenecký, Potvrzení o zaměstnání. 101


28

na vysokých školách) pro obor všeobecné biologie se zřetelem ku produkci ţivočišné.102 Jako docent pak působil jak na VŠZ, tak od roku 1920 i na Vysokém učení technickém v Brně, kde byl honorovaným docentem pro zoologii a nauku o ţivočišných látkách.103 V únoru 1922 byl Kříţenecký jmenován přednostou sekce pro plemenářskou biologii v nově zřízeném Zemském výzkumném ústavu zootechnickém v Brně104 a vzdal se místa asistenta v Zootechnickém ústavu na VŠZ.105 Od roku 1928 vykonával funkci přednosty Rybářsko-hydrobiologické stanice Františka Harracha ve Velkém Meziříčí a to aţ do roku 1938, kdy po smrti Františka Harracha stanice ukončuje svoji činnost.106 V letech 1928-1929 absolvoval studijní pobyt v USA na Department of Genetics Carnegieho Institutu v Cold Spring Harboru ve státě New York107 a to v rámci Rockfellerova stipendia. Během pobytu podnikl dvouměsíční studijní cestu po vědeckých ústavech v USA.108 V roce 1931 byla

102

Archiv Mendelovy univerzity v Brně (dále AMENDELU), fond Mendelova univerzita Brno, Rektorát II,

osobní spisy, kart. 120/1 Dr. Jaroslav Kříţenecký, Habilitace Dr. Jar. Kříţeneckého z obecné biologie se zřetelem k ţivočišné produkci ze dne 7. září 1921. 103

Národní archiv (dále NA), fond Ministerstvo školství a kultury, k. 105 osobní spis Jaroslav Kříţenecký, f. 27,

Curriculum vitae doc. dra Ing. Jaroslava Kříţeneckého. 104

Kříţenecký zde pracoval aţ do roku 1948. Během let však tato instituce měnila svůj název. Nejprve se

nazývala Zemský výzkumný ústav zootechnický v Brně. Po jeho sloučení se Zemským výzkumným ústavem pro výrobu rostlinnou v Brně roku 1940 se nová instituce pojmenovala jako Zemské výzkumné ústavy zemědělské v Brně. Hned po válce roku 1945 došlo k odloučení obou ústavů a bývalý Zemský výzkumný ústav zootechnický v Brně se přejmenoval na Zemské výzkumné ústavy pro výrobu ţivočišnou v Brně. Pro účel mojí bakalářské práce název ústavu, kde byl Kříţenecký zaměstnán, zjednoduším pouze na Zemský výzkumný ústav, či Zemské výzkumné ústavy (podle období, o kterém budu psát), aby nedocházelo ke zmatkům. 105

AMENDELU, fond Mendelova univerzita Brno, Rektorát II, osobní spisy, kart. 120/1 Dr. Jaroslav

Kříţenecký, č. j. 510/1922, Oznámení profesorskému sboru o jmenování přednosty sekce pro plemenářskou biologii v Zemském výzkumném ústavu zootechnickém ze dne 11. února 1922. 106

Kříţenecký, Jaroslav: František Harrach jako zakladatel Rybářsko-hydrobiologické stanice Františka

Harracha ve Velkém Meziříčí na Moravě. Věstník Československé akademie zemědělské 14, 1938, s. 256. 107

Ţe šlo o velice prestiţní stáţ, jde vyvodit z toho, ţe Cold Spring Harbor Laboratory je jednou

z nejvýznamnějších vědeckých laboratoří na světě. Důkazem je zisk osmi Nobelových cen jejími zaměstnanci. Facts and figures. Cold Spring Harbor Laboratory. Dostupné na http://www.cshl.edu/About-Us/Facts-Figures (Stahováno červen 2013). 108

NA, fond Ministerstvo školství a kultury, kart. 105, osobní spis Jaroslav Kříţenecký, f. 28, Curriculum vitae

doc. dra Ing. Jaroslava Kříţeneckého.

29

Kříţeneckému rozšířena docentura na VŠZ na obor pro všeobecnou výrobu ţivočišnou109 a o osm let později o obor speciální výroby ţivočišné i s rybářstvím.110 V červnu 1939 byl Kříţenecký navrţen profesorským sborem VŠZ na mimořádného profesora všeobecné a speciální zootechniky, ţádost byla projednána vládou a jmenování připraveno. Vlivem uzavření vysokých škol 17. listopadu, však nakonec profesura Kříţeneckému udělena nebyla.111 V témţe roce bylo Kříţeneckému svěřeno suplování přednášek ze zootechniky na VŠZ a stal se správcem Zootechnického ústavu této školy. Tuto pozici pak vykonával i po 17. listopadu 1939.112 Na VŠZ sice došlo k zastavení výuky, avšak 17 ústavů z původních 26 ústavů brněnské vysoké školy zemědělské vyvíjelo činnost, která byla „pro zájmy Říše nezbytná“.113 Působení Jaroslava Kříţeneckého během okupace není dosud zcela objasněno a zaslouţilo by podrobný rozbor, ovšem to je mimo rámec mojí bakalářské práce. Omezím se tedy pouze na základní fakta. Od roku 1939 byl zapojen jako zpravodajec do „tzv. vysokoškolské akce“114, které podával zprávy nejen o stavu zemědělské výroby, ale i informace rázu politického a strategického. Spolupracoval například na návrhu odpovědi zahraničního odboje na německou výzvu českým vysokoškolákům ke studování vysokých škol v Německu. Za tuto svoji činnost byl v prosinci 1941 zatčen.115 Při výslechu se však odvolával na to, ţe nevěděl, k čemu jsou jeho zprávy pouţity a téţ na skutečnost, ţe jeho zprávy v podstatně tajné nebyly, jelikoţ se daly vyhledat v úředním

109


Kříţenecký, č.j. 151/1931, Dr. Jaroslav Kříţenecký- rozšíření venia docendi. 110


Kříţenecký, č.j. 140/1939, Soukr. Doc Dr. Jaroslav Kříţenecký, rozšíření venia docendi. 111


Kříţenecký, Soukr. doc Dr. Jaroslav Kříţenecký- návrh na jmenování řádným profesorem z 9. června 1945. 112


113

Mikovcová, Alena: Brněnská vysoká škola zemědělská jako fungující organismus za okupace. In: Barvíková,

Hana (sest.): Věda v českých zemích za druhé světové války. Sborník z konference. Praha 1998, s. 53-68. 114

Zatímco Kříţenecký mluví o této odbojové organizaci jako o „vysokoškolské akci“, člen gestapa Wolfgang

Dyck ji označuje jako „druhou podzemní organizaci Národní obrany“. Srovnej ABS, Fond 52, sign. 52-1-67 II. díl, s. 182, Protokol Dycka Wolfganga sepsaný v Oblastní úřadovně Stb ze dne 4. června 1946. 115


Kříţenecký, Stručný přehled mé účasti na národním odboji v době od Mnichova aţ do roku 1945, s. 1-2.

30

tisku.116 Dle svědectví člena gestapa Wolfganga Dycka se Kříţenecký ústně i písemně zavázal ke spolupráci gestapem, která měla spočívat v oznamování lidí nepřátelským k Říši, a poté byl těsně před vánočními svátky propuštěn.117 Kříţenecký však po válce ve své výpovědi vědomý souhlas s konfidentskou spoluprací odmítl.118 Po Kříţeneckého propuštění si Dyck s Kříţeneckým aţ do roku 1944 sjednával nepravidelné schůzky. Jak se oba aktéři shodli119, obsahem hovoru na schůzkách byla veskrze všeobecná situace a nálada ve společnosti. Dá se tedy usuzovat, ţe Kříţeneckého zprávy neměly pro gestapo velký význam. I po propuštění docházel Kříţenecký do brněnského bytu Anny Staňkové, který navštěvoval od začátku války, a kde se konaly schůzky ilegálních činovníků v levicovém odboji.120 Právě zde potkal spolupracovníka gestapa Viktora Ryšánka, který Kříţeneckého po válce udal jako konfidenta gestapa.121 V bytě Staňkové téţ poznal dalšího konfidenta Ottu Večeřu, vydávajícího se za vedoucího velké odbojové akce. Kříţenecký však z jeho chování usoudil, ţe jde o agenta provokatéra a na jeho nebezpečnost upozornil Annu Staňkovou. Otta Večeřa byl moţná zčásti i díky Kříţeneckému odhalen a zastřelen partyzánem známým pod přezdívkou Vlastík v lesích u Bystřice pod Hostýnem.122 Vlastíkovo pravé jméno bylo Vlastimil Paţout a na základě jeho výpovědi byl Kříţenecký opět zatčen gestapem.123 Stalo se tak 20. února 1945 a ve výsleších mu bylo Dyckem vyčítáno, ţe se nezmínil o přítomnosti Paţouta v bytu Staňkové. Taktéţ ho obvinil ze členství ve vojenské odbojové organizaci a v komunistické organizaci, coţ Kříţenecký

116

ABS, fond V/Brno, sign. V-1124 Brno Josef Zlámal a spol. část 2, Protokol Jaroslava Kříţeneckého sepsaný

v Oblastní úřadovně Stb v Brně ze dne 3. července 1947, s. 299. 117

ABS, fond 52, sign. 52-1-67 II. díl, Protokol Dycka Wolfganga sepsaný v Oblastní úřadovně Stb

ze dne 4. června 1946, s. 182. 118


v Oblastní úřadovně Stb v Brně ze dne 3. července 1947, s. 299-300. 119

Srovnej ABS, fond 52, sign. 52-1-67 II. díl, Protokol Dycka Wolfganga sepsaný v Oblastní úřadovně Stb

ze dne 4. června 1946, s. 182-183. 120


v Oblastní úřadovně Stb v Brně ze dne 4. června 1946, s. 295. 121

Slovenský národní archiv, fond 203, kart. 271, Protokol sepsaný dne 26.června 1945 v budově státně

bezpečnostního oddělení Ředitelství NBS v Brně, Sadová 22 s Viktorem Ryšánkem, s. 22. 122


v Oblastní úřadovně Stb v Brně ze dne 4. června 1946, s. 295-296. 123

ABS, fond 52, sign. 52-1-67 II. díl, Protokol Dycka Wolfganga sepsaný v Oblastní úřadovně Stb ze dne

4. června 1946, s. 182-183.

31

popřel. Výslech dále nepokračoval a Kříţenecký se dostal na svobodu po osvobození Brna 19. dubna při likvidaci Kounicových kolejí, kde byl vězněn. 124 Překvapivě se po válce nejdříve nezačala vyšetřovat Kříţeneckého spolupráce s gestapem, ale byl obviněn z prohřešku proti národní soudrţnosti vůči příslušníkům českého národa a proti národní cti. Během let 1945-1947 byla proti němu na popud ředitelství Zemských výzkumných ústavů vedena tři očistná řízení.125 Nejprve se během řízení projednával jeho iniciativní návrh na výzkumnou a zvelebovací činnost v rybníkářství na Moravě a jeho vyhroţování pracovníkům Zemských výzkumných ústavů Miroslavu Sedláčkovi a Ludmile Judové zákrokem německých úřadů.126 Později se obvinění rozšířilo a zahrnovalo například nařčení z přísného vykonávání funkce zkušebního komisaře při zkouškách z německého jazyka, zavinění totálního nasazení, poděkování německému řediteli Zemských výzkumných ústavů jménem všech přítomných zaměstnanců za to, co pro ně učinil, nabídnutí Němcům skici na budovu Mendelea127 či publikování vědeckých prací v německých časopisech.128 Ze všech uvedených obvinění byl Kříţenecký nakonec osvobozen. Poté, co ho konfident Viktor Ryšánek při svém přelíčení označil za konfidenta gestapa, dala zaměstnanecké rada Zemského výzkumného ústavu zootechnického podnět k trestnímu řízení před Mimořádným lidovým soudem v Brně. Toto řízení však bylo v únoru 1947 odloţeno a spis byl předán Ústřednímu národnímu výboru města Brna, kde byl projednán na základě tzv. malého dekretu. Zde byl Kříţenecký shledán vinným a odsouzen k veřejnému pokárání, proti čemuţ se odvolal, a nakonec byl 2. července 1947 osvobozen.129 Očistná řízení byla pravděpodobně důvodem zdrţení jmenování Kříţeneckého profesorem, ke kterému nakonec vlivem událostí po únoru 1948 ani nedošlo. V říjnu 1947

124


v Oblastní úřadovně Stb v Brně ze dne 4. června 1946, s. 295. 125


Kříţenecký, Dopis rektorovi Vysoké školy zemědělské v Brně ze dne 14. října 1947. 126

ABS, fond 312, sign. OK 147/1946 Brno Spisy v kárné věci proti Doc. Ing. Dr. Jaroslavu Kříţeneckému,

Nález očistné komise veřejných zaměstnanců při Zemském národním výboru v Brně ze dne 7. října 1946. 127

Šlo o návrh jeho otce Rudolfa Kříţeneckého, který vypracoval na sklonku dvacátých let, kdy se v Brně

uvaţovalo o zaloţení Genetického ústavu. 128

ABS, fond 312, sign. OK 147/1946 Brno Spisy v kárné věci proti Doc. Ing. Dr. Jaroslavu Kříţeneckému,

Nález očistné komise veřejných zaměstnanců při ZNV v Brně ze dne 3. května 1947. 129


Kříţenecký, Dopis rektorovi Vysoké školy zemědělské v Brně ze dne 14. října 1947.

32

profesorský sbor poţádal o brzké provedení jiţ dříve zaslaného návrhu z července 1939.130 Šlo jmenování Kříţeneckého mimořádným profesorem všeobecné a speciální zootechniky na VŠZ a ředitelem Zootechnického ústavu tamtéţ, které však z důvodu zavření vysokých škol nebylo provedeno. Návrh byl ovšem pozměněn na jmenování Kříţeneckého profesorem řádným, coţ bylo odůvodněno uběhnutím šesti let od původního návrhu, během nichţ by byl jiţ na řadě na jmenování profesorem řádným.131 Jmenování profesorem na VŠZ bylo zkomplikováno návrhem děkanství PřF MU, aby byl Kříţenecký jmenován profesorem genetiky na této fakultě a pověřen zaloţit zde Genetický ústav, Mendlovo muzea a Mendlovu knihovnu.132 Ţádosti nemohlo být vyhověno kvůli jiţ dříve zahájenému procesu jmenování řádným profesorem na VŠZ. Kříţenecký si tak musel určit, na jaké univerzitě chce vykonávat funkci profesora.133 Ještě v únoru 1946 písemně i ústně oznámil profesoru Vladimíru Úlehlovi, děkanovi PřF MU, ţe by v případě kladného vyřízení návrhu na jmenování profesora genetiky opustil jak svoji práci v Zemských výzkumných ústavech, tak i postavení na VŠZ. A to i pokud by tam byl mezitím jmenován řádným profesorem.134 Nakonec moţná i vlivem moţnosti být jmenován na VŠZ se zpětnou účinností135, zvolil kandidaturu na profesora na VŠZ.136 Představitelé PřF MU reagovali v prosinci 1946 na toto Kříţeneckého rozhodnutí pozměněnou ţádostí k Ministerstvu školství a osvěty (dále MŠO) na zřízení Ústavu pro genetiku, jehoţ by se stal Kříţenecký vedoucím a nebyla zde jiţ ţádná zmínka

130


Kříţenecký, Zápis z řádné schůze profesorského sboru ze dne 23. října 1947. 131


Kříţenecký, Soukr. doc Dr. Jaroslav Kříţenecký- návrh na jmenování řádným profesorem z 9. června 1945. 132

Archiv Masarykovy Univerzity (dále AMU), fond A1 Rektorát MU osobní fondy, kart. 991/invent. číslo

1996, Jaroslav Kříţenecký, Dopis děkanství PřF MU MŠO ze dne 12. března 1946. 133


Kříţenecký, Opis dopisu MŠO děkanství PřF MU ze dne 13. července 1946 ve věci návrhu jmenování doc. Ing. Dr. Jaroslava Kříţeneckého profesorem. 134




Kříţenecký, Opis dopisu MŠO děkanství PřF MU ze dne 13. července 1946 ve věci návrhu jmenování doc. Ing. Dr. Jaroslava Kříţeneckého profesorem. 136


Kříţenecký, Odpověď rektorátu VŠZ na tamní čj.2737/46 ze dne 23. září 1946.

33

o navrţení na profesora této fakulty.137 Nato pak Kříţenecký začal s informační kampaní v zahraničí, vyjednal spolupráci s Augustiniánským opatstvím a byl i vypracován plán na úpravu místností slouţící v budoucnosti pro Genetický ústav. 138 Kříţenecký taktéţ začal na PřF MU přednášet genetiku a vedl z tohoto předmětu cvičení.139 Kromě výuky na MU přednášel Kříţenecký zootechniku na VŠZ a byl správcem jejího Zootechnického ústavu. Vysokou školu musel opustit v říjnu 1949, poté co mu bylo odebráno venia docendi.140 Po válce Kříţenecký stále pracoval jako přednosta Sekce pro plemenářskou biologii v Zemských výzkumných ústavech a to aţ do roku 1948, kdy byl přidělen k zemědělskému referátu Krajského národního výboru v Brně. V roce 1950 onemocněl a o dva roky později odešel do invalidního důchodu.141 Během let 1954–1958 byl zaměstnán ve Slovenské akademii věd (dále SAV) v zootechnickém výzkumnictví a získal zde vědeckou hodnost doktora věd.142 Roku 1958 byl zatčen a uvězněn na 18 měsíců. Pravděpodobně vlivem jeho uvěznění nebyla na trh dodána jiţ vydaná kniha Chovatelské vyuţití prasnic, kterou napsal spolu se svou manţelkou Annou. Kříţeneckého jméno se téţ v té době nikde neuvádělo.143 Avšak dva roky po návratu z vězení se situace uvolnila a v červnu 1961 začal částečně na základě smlouvy o dílo a částečně jako výpomocná síla pracovat v Moravském muzeu144, kde měl za úkol uspořádat materiály pocházející z bývalého Mendelova muzea. V roce 1962 pak bylo formálně zaloţeno v Moravském muzeu Genetické oddělení Gregora Mendela, které 137

AMU, fond A1 Rektorát MU osobní fondy, kart. 991/invent. číslo 1996, Jaroslav Kříţenecký, Dopis

Děkanství Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně MŠO ve věci návrhu na zřízení ústavu pro genetiku spolu s pověření doc. Dra. J. Kříţeneckého vedením tohoto ústavu ze dne 18. prosince 1946. 138



NA, fond Ministerstvo školství a kultury. kart. 105, osobní spis Jaroslav Kříţenecký, f. 7, Dopis děkanství

Přírodovědecké fakulty MU Ministerstvu školství a osvěty ve věci doc. Dr. Jaroslav Kříţenecký – učební příkaz ze dne 9. října 1946. 140


Kříţenecký, Oznámení Ministerstva školství, věd a umění J. Kříţeneckému o zproštění funkce správce Zootechnického ústavu ze dne 4. října 1949. 141


142


s. 305. 143

Kaplan, Karel – Paleček Pavel: Komunistický reţim a politické procesy v Československu. Brno 2008, s. 35.

144

Jedná se o dnešní Moravské zemské muzeum.

34

však první rok působilo pouze provizorně. Nemělo k dispozici místnosti a jediným pracovníkem byl Kříţenecký, který byl dokonce v září 1962 kvůli vyčerpání finančních prostředků propuštěn.145 V tomtéţ roce se Kříţenecký opět vrátil k výuce a vedl genetický seminář na katedře chorob drůbeţe na Veterinární fakultě.146 Oficiálně bylo Genetické oddělení uvedeno do provozu v druhé polovině roku 1963. Kříţenecký se stal jeho vedoucím a měl tak na starosti vybudovávání Mendelova památníku v budově starobrněnského kláštera a spolupráci na organizaci Mendelova sympozia.147 Poslední rok svého ţivota věnoval památce Gregora Mendela a sepisoval za těţkých bolestí rukopisy knih Fundamenta Genetica a Mendel, sein Werk, Leben und Ursprung. Na následky těţké nemoci, která se, jak dokládá lékařské vyšetření148, vlekla jiţ od jeho zatčení, Jaroslav Kříţenecký umírá 21. prosince 1964. Ten, který se významně podílel na znovuznání Mendela v Československu a byl jedním z jeho největších obránců v období lysenkismu, se tedy bohuţel nedočkal oslav výročí Mendelovy práce v srpnu 1965, které byly také definitivní tečkou za lysenkovským obdobím v Československu.

145

Archiv Moravského zemského muzea (dále AMZM), fond MZM, kart. 288, Zřízení genetického oddělení

1961-1964, Dopis J.Kříţeneckého Bohumilu Němcovi ze dne 1. února 1963, s. 1-2. 146


s. 307. 147

AMZM, fond MZM, kart. 288, Zřízení genetického oddělení 1961-1964, Zpráva o stavu příprav Mendlova

symposia a o zřízení genetického oddělení Gregora Mendela v Moravském muzeu v Brně. 148

ABS, fond V/Brno, sign. V-1124 Brno Josef Zlámal a spol. část 1., Osobní vyšetřovací svazek č. 2942/58

proti Jaroslavu Kříţeneckému, Lékařská zpráva – nález ze dne 5. března 1958, s. 592.

35

6. Jaroslav Kříženecký jako oběť lysenkismu? V této kapitole bakalářské práce jsem se rozhodla blíţe prozkoumat události v ţivotě Jaroslava Kříţeneckého, kvůli nimţ je v literatuře označován jako oběť lysenkismu v Československu. Během nástupu lysenkismu se jedná o jeho propuštění z VŠZ spolu se zákazem vstupu na půdu PřF MU a v pozdějším lysenkovském období je to jeho uvěznění. Všechny zmíněné postihy jsou dávány do spojitosti s mendelistickými názory Kříţeneckého a jeho nesouhlasem s lysenkovským učením.

6.1. Propuštění z Vysoké školy zemědělské v Brně a zákaz vstupu na Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity v Brně Na začátku roku 1948, tedy v roce, kdy se po projevu Trofima Lysenka na sjezdu VASCHNILu stává Lysenkovo učení oficiální doktrínou Sovětského svazu, je Jaroslav Kříţenecký zaměstnán v Zemských výzkumných ústavech pro výrobu ţivočišnou jako přednosta Sekce pro plemenářskou biologii a vykonává funkci správce Zootechnického ústavu na VŠZ. Jako soukromý docent je zde pověřen konáním přenášek a cvičení ze speciální zootechniky a semináře zootechnického.149 Jeho jmenování řádným profesorem, které bylo patrně pozdrţeno kvůli jeho očistným řízením probíhající v letech 1945–1947, zatím nebylo provedeno a tak působí na VŠZ jako zástupce profesora.150 Tento stav se částečně mění po únorovém vítězství komunistické strany. Na výzvu Klementa Gottwalda z 21. února k ustavování akčních výborů Národní fronty (dále AV) zareagovaly jak Zemské výzkumné ústavy, tak i VŠZ a PřF MU. Zatímco na VŠZ se ustanovuje pouze jeden celoškolský AV, na MU vznikají fakultní AV na všech fakultách.151 AV jsou nástrojem nastolení mocenského monopolu komunistické strany. Disponují tak 149

NA, fond Ministerstvo školství a kultury. kart. 105, osobní spis Jaroslav Kříţenecký, f. 6, Dopis rektorátu

Vysoké školy zemědělské v brně Ministerstvu školsví a osvěty ve věci Doc. Jaroslav Kříţenecký, pověření konáním přednášek a cvičení ve studijním roce 1947/48. 150


Kříţenecký, Potvrzení rektorátu Vysoké školy zemědělské v Brně o zaměstnání J. Kříţeneckého ze dne 2. dubna 1948. 151

Urbášek, Pavel – Pulec, Jiří – Konečný, Karel – Kalendovská, Jiřina: Kapitoly z dějin univerzitního školství

na Moravě v letech 1945-1990. Olomouc 2003, s. 16.

36

rozsáhlou pravomocí, ţe se během vládní krize, způsobené demisí 12 ministrů, stávají rozhodující mocenskou silou ve státě.152 Jejich počátečním úkolem je očista veřejného ţivota, avšak pokyny komunistických úřadů nejsou konkrétní, a tak místní, okresní či krajští funkcionáři jednají podle vlastního nekontrolovatelného popudu. AV jsou zakládány ve společenských, zájmových organizacích, v závodech, v úřadech, v nekomunistických stranách či i v parlamentě a na ministerstvech. Členové AV, většinou komunisté a komunistky, nahradili vedení společenských organizací, politických stran, rozhodovali o propouštění zaměstnanců, o zatýkání či domovních prohlídkách apod. Přivlastnili si tak funkce náleţící ústavním a výkonným orgánům moci.153 Tyto nástroje pak pouţívají ke svému hlavnímu úkolu, jímţ bylo vykázat z institucí nepohodlné jedince nesouhlasící s politikou Komunistické strany Československa a s nastalou situací ve státě. Jako záminky ke zbavení se takovýchto lidí vyuţívají AV i jejich působení za protektorátu. Příkladem je právě i Jaroslav Kříţenecký, který je z rozhodnutí AV Zemských výzkumných ústavů pro výrobu ţivočišnou dán okolo 11. března 1948 na dočasnou dovolenou.154 Archivní materiály ze Zemských výzkumných ústavů pro výrobu ţivočišnou se sice nedochovaly, ale v AMENDELU je uloţen dokument, který částečně osvětluje příčinu Kříţeneckého nuceného odchodu na dovolenou. Podle něj za tím stojí vyšetřování Kříţeneckého očistnými komisemi a Lidovým soudem a to přesto, ţe byl osvobozen či jeho vyšetřování bylo zastaveno. V dokumentu se uvádí, ţe motivy nařčení proti Kříţeneckému, vyúsťující v očistná řízení, byly zcela osobní. Buď šlo o nenávist úředníků zemských výzkumných ústavů, či o snahu zamezit jmenování Kříţeneckého profesorem a odstranit tak konkurenta při přidělování profesorského postu. Pisatel dokumentu se tudíţ domnívá, ţe po Únoru tito lidé opět obnovili svoji snahu o zdiskreditování Kříţeneckého a následkem bylo poslání Kříţeneckého na dovolenou. Taktéţ upozorňuje na zvýšený tlak těchto lidí na orgány VŠZ, aby byl Kříţenecký distancován i zde, kde ţádné potrestání do té doby neproběhlo.155 Přestoţe dokument obsahuje mnoho spekulací a informace v něm nejsou doloţitelné, je více neţ moţné, ţe se jedná o reálná fakta, coţ dokazují následující řádky. Iniciátorem všech 152

Kaplan, Karel: Pět kapitol o únoru. Brno 1997, s. 365.

153

Tamtéţ, s. 391-392.

154


Kříţenecký, Dopis AV Zemských výzkumných ústavů pro výrobu ţivočišnou AV VŠZ ze dne 11. března 1948. 155


Kříţenecký, Zpráva o doc. J. Kříţeneckém z 12. dubna 1948.

37

Kříţeneckého očistných řízení totiţ byly pouze Zemské výzkumné ústavy. Na VŠZ bylo vedeno proti Kříţeneckému vyšetřování, které však navrhl sám a MŠO v něm shledalo, ţe není důvodu, aby proti němu bylo zavedeno řízení.156 Co se týče obvinění Ryšánka ze spolupráce s gestapem, tak se komise VŠZ shodla, „ţe jeho styky s činiteli gestapa byly takového rázu, ţe měly za účel chrániti jiné osoby (…) a ţe těmito styky ani zájmy československého národa v ţádném směru nepoškodil a své národní cti nezadal“.157 AV Zemských výzkumných ústavů skutečně posílá 11. března dopis AV VŠZ, v němţ ţádá o učinění podobných opatření, jako provedli oni, tzn. dání Kříţeneckého na dočasnou dovolenou.158 Zatím však tento poţadavek AV VŠZ ignoruje. Kříţenecký na konci března posílá dopis na MŠO ve věci převedení z místa v Zemských výzkumných ústavech do funkce vědeckého úředníka v Zootechnickém ústavu VŠZ. Jako důvod uvádí přílišné zatíţení vlivem plnění povinností jak přednosty sekce pro plemenářskou biologii, tak správce Zootechnického ústavu, coţ mu brání ve vykonávání povinností badatelských a v činnosti vědecké.159 Kromě jím uvedené pohnutky se můţe za jeho ţádostí skrývat i obava, ţe dočasná dovolená v Zemských výzkumných ústavech se změní v propuštění. 27. května je odesláno na MŠO doporučení sboru profesorů ke kladnému vyřízení Kříţeneckého ţádosti.160 V dostupných archivních materiálech se však nic o dalším postupu v této věci nedozvíme. MŠO místo vyřizování Kříţeneckého přestupu na VŠZ sděluje AV VŠZ informaci o Kříţeneckého práci jako konfident gestapa a upozorňuje, ţe jej i vzhledem k polehčujícím okolnostem nelze povaţovat „z hlediska národní a státoobčanské spolehlivosti za osobu plně spolehlivou a důvěryhodnou.“ AV VŠZ na tuto zprávu reaguje podáním návrhu o zbavení docentury a v oznámení této skutečnosti AV PřF MU ze dne 3. července mu doporučuje 156


Kříţenecký, Dopis rektorovi VŠZ ze dne 14. října 1947. 157


Kříţenecký, Usnesení komise ze dne 25. září 1946. 158


Kříţenecký, Dopis AV Zemských ústavu pro výrobu ţivočišnou akčnímu výboru VŠZ ze dne 11. března 1948. 159


Kříţenecký, Ţádost J. Kříţeneckého o převedení do sluţeb Zootechnického ústavu VŠZ adresována Ministerstvu školství a osvěty ze dne 30. března 1948. 160


Kříţenecký, Dopis rektorátu VŠZ MŠO ve věci ţádosti J. Kříţenecké o převedení do sluţeb VŠZ ze dne 27. května 1948.

38

podobné ustanovení.161 AV PřF MU odpověděl na tuto výzvu 6. září 1948 zákazem přístupu Kříţeneckého na fakultu.162 Svoje konání odůvodnil spoluprácí Kříţeneckého s gestapem. Téţ poţádal o odvolání návrhů na pověření přednáškami nebo na jmenování zaslané na MŠO.163 Lze ovšem pokládat za dost zvláštní, ţe ačkoliv se AV VŠZ domáhá u MŠO zbavení Kříţeneckého docentury, rektorát VŠZ píše v říjnu 1948 Zemskému národnímu výboru v Brně o jeho schválení jako přednášejícího genetiky a všeobecné zootechniky a ještě Kříţeneckého označuje za vynikajícího odborníka v těchto předmětech.164 V listopadu 1948 ztrácí Kříţenecký definitivně funkci přednosty Sekce plemenářské biologie a je přidělen k zemědělskému referátu Krajského národního výboru v Brně.165 Ještě v červnu 1949 oznamuje rektorát Kříţeneckému povolení Ministerstva školství, věd a umění týkající se konání jeho přednášek. Přesto Kříţeneckému dochází na sklonku července z Ministerstva školství, věd a umění zpráva o odejmutí jeho veniam docendi.166 V souvislosti se ztrátou docentury je zproštěn na začátku října 1949 funkce správy Ústavu všeobecné a speciální zootechniky na VŠZ a tím jeho působení na VŠZ končí167 Existuje tedy nějaká souvislost výše uvedených událostí s lysenkismem? Pokud jde o dání na dočasnou dovolenou v Zemských výzkumných ústavech, navrţení odebrání docentury akčním výborem VŠZ a zákazem vstupu na půdu PřF MU, domnívám se, ţe za zmíněnými akcemi nestojí Kříţeneckého zamítavý postoj k lysenkismu.

161

AMU, fond A 20, AV PřF MU, k. 1, inv. č. 7, čj. 754/48, Dopis akčního výboru VŠZ akčnímu výboru PřF

MU ve věci J. Kříţeneckého – upozornění ze dne 3. července 1948. 162

AMU, fond A 20, AV PřF MU, k. 1, inv. č. 7, čj. 863/48, Dopis AV PřF MU J. Kříţeneckému ze dne 6. září

1948. 163

AMU, fond A 20, AV PřF MU, k. 1, inv. č. 7, čj. 885/48, Dopis AV PřF MU děkanství PřF MU ze dne 8. září

1948. 164


Kříţenecký, Dopis rektorátu VŠZ Krajskému národnímu výboru ve věci J. Kříţenecký – svolení konání přednášek a cvičení na zdejší vysoké škole. 165 166

ABS, fond V/Brno, sign. V-1124 Brno Josef Zlámal a spol. část 2, Ţivotopis, s. 314. AMENDELU, fond Mendelova univerzita Brno, Rektorát II, osobní spisy, kart. 120/1 Dr. Jaroslav

Kříţenecký, Oznámení Ministerstva školství, věd a umění J. Kříţeneckému o odebrání veniam docendi ze dne 23. července 1949. 167


Kříţenecký, Oznámení Ministerstva školství, věd a umění J. Kříţeneckému o zproštění funkce správce Zootechnického ústavu ze dne 4. října 1949.

39

Rozhodnutí o poslání Kříţeneckého na nucenou dovolenou a poţadavek AV k odebrání docentury proběhly ještě před Lysenkovým projevem 7. srpna a aţ po něm docházelo k rozšiřování lysenkismu do dalších zemí Sovětského bloku. Kříţenecký byl dán AV Zemských výzkumných ústavů na dovolenou okolo 11. března a v pozadí tohoto jednání doopravdy můţe být zášť pracovníků Zemského výzkumného ústavu. Ředitelství Zemského výzkumného ústavu bylo totiţ v době očistných řízení vytrvalé a při osvobození Kříţeneckého se odvolávalo k vyšším instancím, ale neúspěšně. Únorový převrat tak nabídl další moţnost, jak se Kříţeneckého tentokráte definitivně zbavit. AV VŠZ nepodnikal přes výzvu AV Zemských výzkumných ústavů v případu Kříţeneckého ţádné kroky. Aţ po upozornění MŠO na skutečnost, ţe byl Kříţenecký konfident gestapa, začíná konat a ţádá o zbavení docentury. Podnět tedy nevychází z VŠZ, ale z MŠO. Není nepravděpodobné, ţe AV Zemských výzkumných ústavů poslalo stejně jako na VŠZ upozornění na Kříţeneckého zapletení se s gestapem na MŠO a to se rozhodlo jednat. Zákaz přístupu na PřF MU je odpovědí na informace získané z AV VŠZ, respektive tedy z MŠO. Právě zákaz vstupu na PřF MU je v literatuře dáván do spojitosti s perzekucí Kříţeneckého během lysenkismu.168 Podle mého mínění tomu tak není. Sice byl zákaz vstupu na fakultu vydán 6. září, tudíţ aţ po projevu Lysenka, avšak z dokumentů je patrné odvolání na zprávu AV VŠZ z 3. července.169 Dalším argumentem pro vyvrácení tvrzení o zákazu vstupu na základě mendelistických a protilysenkovských názorů Kříţeneckého je fakt, ţe pravý nástup a rozšíření lysenkismu v Československu probíhá aţ během roku 1949.170 Pochybuji tedy, ţe by byli členové AV PřF MU tak horliví a hlavně informovaní, ţe by méně neţ po měsíci po vystoupení Lysenka, začali trestat odpůrce jeho učení. Stejně tak jako v předchozím případě se jako důvod Kříţeneckého propuštění z VŠZ uvádí jeho odmítání lysenkovského učení.171 Zde vysvětlení jeho propuštění není zcela jednoznačné a zřejmě v něm sehrálo roli více faktorů. S jistotou lze tvrdit, ţe samotná ţádost AV VŠZ o zbavení docentury, které mělo za následek ono propuštění, neměla s lysenkismem nic společného. Od podání návrhu do propuštění z funkce správce Zootechnického ústavu 168

Viz Sekerák, Jiří: Lysenkoism in Czechoslovakia. Folia Mendeliana 33-34, 1998/1999, s.83.

169

AMU, fond A 20, AV PřF MU, k. 1, inv. č. 7, čj. 885/48, Dopis AV Přírodovědecké fakulty MU děkanství

Přírodovědecké fakulty ze dne 8. září 1948. 170



Orel, Vítězslav: Jaroslav Kříţenecký (1896-1964), tragic victim of lysenkoism in Czechoslovakia.

The Quarterly Review of Biology 67/4, 1992, s. 491.

40

však uběhl více neţ rok, během něhoţ mendelistické názory Kříţeneckého a jeho kritika Lysenka mohla získat při rozhodování o jeho propuštění a odebrání docentury na významu. Naznačují to svědectví Kříţeneckého ţáků docenta Vítězslava Orla a profesora Dalibora Povolného, kteří s Kříţeneckým během let 1948 a 1949 přicházeli do styku, a tak mohou přispět k osvětlení důvodů Kříţeneckého nuceného odchodu z VŠZ. Docent Orel označuje Kříţeneckého propuštění za přímý výsledek jeho přednášek, ve kterých dával důraz na základní principy genetiky a odmítal myšlenky Lysenka.172 Profesor Povolný udává, ţe Kříţenecký po únoru 1948 jiţ tušil, ţe jeho dny na škole jsou sečteny. A v květnu 1949 (tedy ještě předtím neţ mu bylo odebráno venia docendi) se otevřeně rozloučil s celým Povolného ročníkem, který byl jeho poslední.173 Také on vidí za Kříţeneckého propuštěním to, ţe nikdy nehodlal ustoupit a neustoupil z pozic klasického genetika.174 A konečně i sám Kříţenecký vysvětluje v dopisech svému známému, vědci Alanu Greenwoodovi, ţe musel odejít z VŠZ a ze Zemských ústavů následkem nové orientace biologie a to zvláště genetiky.175 Je však třeba upozornit, ţe Kříţeneckému v oznámeních o odebrání docentury a o zbavení funkce správy ústavu nebyl sdělen důvod tohoto konání. Tudíţ šlo jen o Kříţeneckého domněnku, která ovšem nemusí být zcela správná. To je případ jeho opuštění Zemských výzkumných ústavů ţivočišných, kde jsem v předchozích řádcích vliv lysenkismu vyloučila, ale on to lysenkismu dává za vinu. Co se týče jeho propuštění z VŠZ, tam podle mého názoru z počátku měla vliv jeho spolupráce s gestapem, na kterou se však během více neţ roku mohli nabalovat další činitelé a jedním z nich mohl být právě i jeho boj proti lysenkismu. V roce 1949 totiţ lysenkismus pomalu nabírá na VŠZ na síle. Jiţ v únoru 1949 navrhuje profesorský sbor udělení čestného doktorátu T. D. Lysenkovi a ve školním roce 1949/1950 se zde přednáší

172


The Quarterly Review of Biology 67/4, 1992, s. 491. 173

Archiv MENDELU, fond Mendelova univerzita Brno, Rektorát II, Rehabilitační komise, AF VŠZ Kot-Nč

(1945-1993), kart. 5, doc. Dr. Ing Kříţenecký Jaroslav-rehabilitační spis, Informace ve věci diskriminací J. Kříţeneckého, s. 1. 174


(1945-1993), kart. 5, doc. Dr. Ing Kříţenecký Jaroslav-rehabilitační spis, Informace ve věci diskriminací J. Kříţeneckého, s. 3. 175

ABS, fond B6, inv.j 3- Kříţenecký, Jaroslav – korespondence s cizinou (USA), Dopis J. Kříţeneckého Dr.

Alanu W. Greenwoodovi ze dne 15. března 1956.

41

předmět Agrobiologie a nauka o dědičnosti.176 Lze jen spekulovat, zda se na jeho propuštění nepřičinil i fakt, ţe Kříţenecký byl prvorepublikovým intelektuálem a přispíval například i do Peroutkovy Přítomnosti. Jeho příspěvek do známé ankety Přítomnosti s názvem Proč nejsem komunistou?177 (i kdyţ o informovanosti členů AV a zaměstnanců MŠO v této věci není ţádný důkaz) mu určitě plusové body nepřidal. Shrnu-li všechny poznatky, tak z dostupných pramenů se dá odvodit, ţe na Kříţeneckého opuštění Zemských výzkumných ústavů, zákazu jeho osoby k přístupu na PřF MU a na návrh k odebrání docentury neměl lysenkismus vliv. Primárním podnětem k zrušení docentury, coţ mělo za následek propuštění z VŠZ, bylo jeho obvinění z konfidentství s gestapem, avšak jedním z jeho příčin mohl být i lysenkismus. Ţe odnětí veniam docendi doopravdy mohlo být způsobeno pouhým obviněním z konfidentství a to třebaţe byl Kříţenecký v očistných řízeních osvobozen, je moţno doloţit na příkladu profesora PřF MU Vladimíra Teyrovského. Ten ačkoliv byl 30. prosince 1948 osvobozen lidovým soudem z nařčení z propagace fašismu, tak mu bylo MŠO potvrzeno rozhodnutí fakultního AV o odnětí veniam docendi.178 Kříţenecký tak nebyl výjimkou, ovšem jak u Kříţeneckého, tak i u Teyrovského nelze vyloučit, ţe jejich trestní řízení bylo pouhou zástěrkou, a pravý důvod byl úplně jiný a tudíţ z oficiálních dokumentů nedohledatelný.

176

Mikovcová, Alena: Osobnosti Vysoké školy zemědělské v Brně a mičurinská agrobiologie (50. léta 20.

století). In: Kolokvium Velmoţové vědy? Osobnosti českých přírodních věd mezi bádáním a ideologií v 50. a 60. letech 20. století, Praha 2005. (v tisku). 177

Kříţenecký, Jaroslav: Proč nejsem komunistou? Přítomnost 52, 8. ledna 1925, s. 819-820.

178

Urbášek, Pavel – Pulec, Jiří – Konečný, Karel – Kalendovská, Jiřina: Kapitoly z dějin univerzitního školství

na Moravě v letech 1945-1990. Olomouc 2003, s. 17.

42

6.2. Uvěznění v letech 1958–1959 V únoru 1958, tedy v době kdy je Kříţenecký zatčen, pracuje Kříţenecký v SAV v laboratoři fyziologie hospodářských zvířat, kde organizuje zootechnické výzkumnictví a získal zde i titul doktora věd. Pracuje zde jiţ od roku 1954 a to nejprve ve Vigláši a od roku 1955 v Ivánce při Dunaji.179 Radí zde mladým vědcům snaţícím se své vědecké práce stavět na zatracované klasické genetice. Ačkoliv mu není dovoleno provádět výzkum, je to pro něj moţnost, jak se po více neţ čtyřech letech, kdy byl nedobrovolně odstřihnut od jakékoliv práce a zdrojů informací o nových vědeckých poznatcích180, vrátit do vědecké instituce. Poté co onemocněl, opustil roku 1950 zemědělský referát Krajského národního výboru v Brně a roku 1952 odešel do invalidního důchodu181 Ten mu byl v roce 1953 dokonce krátkodobě sníţen, coţ bylo vysvětleno tím, ţe horlivě slouţil dřívějšímu kapitalistickému řádu, vůči dělnické třídě se choval povýšeně a ţe měl k tehdejšímu lidově-demokratickému řádu nepřátelský poměr.182 Patřil tedy mezi 1680 z tzv. nepřátelských osob, kterým byl na základě vládního nařízení prověřen a následně zkrácen důchod.183 Po Kříţeneckého odvolání však důchodová komise shledala, ţe výše zmíněná obvinění nejsou pravdivá a důchod zvedla na původní částku.184 Kříţenecký musel období nástupu a největšího rozmachu lysenkismu strávit v ústraní a do práce se vrátil aţ v roce 1954, v době kdy je po objevení struktury DNA a po smrti Stalina lysenkismus na ústupu. Na Slovensku Kříţenecký kromě pomoci mladým vědcům v plánování experimentů, píše články týkající se plemenitby a je editorem slovenského

179


proti Jaroslavu Kříţeneckému, Protokol o výslechu obviněného ze dne 25. února 1948, s. 579. 180

ABS, fond B 6, inv.j 3- Kříţenecký, Jaroslav-korespondence s cizinou (USA), Dopis J. Kříţeneckého J.P.

Maulemu z 26. července 1955. 181


182


(1945-1993), kart. 5, doc. Dr. Ing Kříţenecký Jaroslav-rehabilitační spis, Výměr invalidního důchodu ze dne 13. května 1953. 183

Kaplan, Karel – Paleček Pavel: Komunistický reţim a politické procesy v Československu. Brno 2008, s. 33.

184


(1945-1993), kart. 5, doc. Dr. Ing Kříţenecký Jaroslav-rehabilitační spis, Nález odvolací komise důchodové ze dne 5. února 1954.

43

vědeckého měsíčníku Poľnohospodarstvo.185 Právě v tomto časopise vydává (zřejmě pod dojmem toho, ţe situace ohledně lysenkismu v československé vědě není uţ tak vyhrocená, jak na počátku padesátých let) svůj článek Přehled vývoje nauky o plemenitbě shrnující přehled plemenářských teorií od antiky aţ do tehdejší doby, kde se téţ pouští do ostré kritiky lysenkismu a vyvrací Lysenkovy výtky k mendelismu.186 Reakce na kritické pojednání na sebe nenechá dlouho čekat. V Rudém právu, ústředním orgánu Komunistické strany Československa, publikuje v prosinci 1957 článek Jindřich Opava, v němţ odsuzuje Kříţeneckého snahu „odvést vědeckou činnost od sice všedních, ale důleţitých problémů zemědělské praxe a převést ji do oblasti planého ţvanění o existenci genů“.187 Právě Kříţeneckého článek, ve kterém si rozhodně nebral servítky, a následná odezva na stránkách hlavního tisku komunistické strany, byli dávány do vzájemného vztahu s Kříţeneckého uvězněním.188 Je však toto vysvětlení správné? Jaký byl pravý důvod uvěznění a průběh procesu? Samotné zahájení vyšetřování a rozkaz ke vzetí do vazby je provedeno 10. února 1958 a to z důvodu tajného setkávání v letech 1955-1956 v jeho bytě s Josefem Zlámalem, Jaroslavem Urbanem a Ladislavem Kameníčkem, během něhoţ se utvrzovali „v nepřátelství k lidově demokratickému státnímu zřízení a „věřili, ţe v Československu dojde ke zvratu státního zřízení“.189 Připravovali novou reorganizaci zemědělství a zemědělského školství včetně výzkumnictví, které se měla provést po změně politicko-hospodářských poměrů v Československu. Taktéţ se mezi nimi jednalo o budoucím zřízení tzv. „Selských soudů“, kde měly být souzeny osoby pracující pro lidově demokratické státní zřízení.190 Kříţenecký je

185



Kříţenecký, Jaroslav: Přehled nauky o plemenitbě. Poľnohospodarstvo 4, 1957, s. 805-827.

187

Opava, Jindřich: Neplodné spory nebo konkrétní práce? Rudé právo 38/349, 17. prosince 1957, s. 3.

188




proti Jaroslavu Kříţeneckému, Usnesení o zahájení vyšetřování proti J. Kříţeneckému ze dne 10. února 1958, s. 528. 190


proti Jaroslavu Kříţeneckému, Usnesení o zahájení vyšetřování proti J. Kříţeneckému ze dne 10. února 1958, s. 528-529.

44

součástí skupiny obviněných označené jako Zlámal a spol. Kromě výše jmenovaných jsou jejími členy ještě František Vřeský a Tomáš Čep. Kříţenecký je zadrţen 11. února pro trestní čin podvracení republiky a je vzat do vazby.191 Během výslechů, které trvají v době od 12. února aţ do ukončení vyšetřování 6. března, však všechna obvinění odmítá. Při výsleších přiznává, ţe se Zlámalem, Urbanem a Kameníčkem bavil o reorganizaci zemědělství a zemědělského školství, ale vţdy se to vztahovalo na tehdejší poměry a ne na období po očekávaném zvratu v Československu. Popírá tak vţdy svědectví svých spoluobviněných, kteří tvrdí, ţe s nimi mluvil o změnách, které se mají udát po převratu. Jde například o zřízení sice menšího počtu výzkumných ústavů, zato však lépe vybavených, pouţití organizačních forem amerického zemědělství, či reorganizaci vysokoškolského zemědělského studia. Taktéţ další obvinění vztahující se k jeho souhlasu s návrhem Urbana o zřízení „Selských soudů“ Kříţenecký odmítá. Tyto soudy měly být podle Urbana zřízeny po převratu, jejich soudcovský sbor měl být sloţen ze zástupců zemědělského stavu, zemědělských inţenýrů a osob postiţených při socializace vesnice a měly slouţit k potrestání zemědělských inţenýrů a lidí, kteří se prohřešili proti selskému stavu.192 Jako důkaz plánovaní převratu jsou Kříţeneckému předloţeny dokumenty zajištěné při domovní prohlídce jeho bytu a podle vyšetřovatelů jsou na nich zapsány názvy budoucích politických stran a obsazení vlády. Některé ze zabavených dokumentů obsahují poznámky s čitelnými názvy politických stran (např. Demokraticko-soc., Občanská, Socialistická) a jmény ministrů (Havlů, Drtina, Švancenberg).193 Kříţenecký označil tyto listy papíru jako záznam spiritualistické seance z roku 1951. Během tohoto sezení mají účastníci poloţené prsty na talířku, pod nímţ je napsaná kruhová abeceda a talířek ukazuje jednotlivá písmena. Tuto spiritualistickou hru ho naučil profesor filosofie J. L. Fisher.194 Kříţeneckého výpověď

191


proti Jaroslavu Kříţeneckému, Protokol zapsaný dne 13. února 1958, s. 548. 192


proti Jaroslavu Kříţeneckému, Protokol o výslechu obviněného ze dne 17. února 1958, s. 566-568. 193

Listy papíru obsahují změť slov, některé z nich vypadají spíše jako šifry a nedávají smysl. Mohlo jít tedy o

snahu o zapsání si šifrovaných poznámek, avšak vysvětlení o spiritualistické seanci nelze vyloučit. Viz příloha č. 9 a 10. ABS, fond V/Brno, sign. V-1124 Brno Josef Zlámal a spol. část 1., Osobní vyšetřovací svazek č. 2942/58 proti Jaroslavu Kříţeneckému, Obálka s pěti listy papíru usvědčující J. Kříţeneckého, s. 1-2. 194


proti Jaroslavu Kříţeneckému, Protokol o výslechu obviněného ze dne 25. února 1958, s. 576-577.

45

potvrzuje při výslechu jeho manţelka, liší se jen v roku konání seance, za nějţ ona označuje přibliţně rok 1949.195 Kříţenecký během vyšetřování neúnavně odmítá provádění jakékoliv trestné činnosti, a jak se píše v Návrhu konečného opatření v trestní věci, „projevuje se jako zarytý třídní nepřítel“.196 Kříţenecký je Krajským soudem v Brně dne 26. dubna 1958 uznán vinným za spolčování k trestnému činu podvracení a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců nepodmíněně. Kříţenecký se odvolává proti výroku Krajského soudu k Nejvyššímu soudu. Jako důvod odvolání udává, ţe jeho činnost spočívala v pouhém trpění návštěv starých přátel. Také podle něj nebylo zjištěno, co přesně věděl o podvratné činnosti spoluobţalovaných. A proto Krajský soud nesprávně zhodnotil jeho činnost. Téţ nepřihlédl k jeho zdravotnímu stavu, osobnímu poměru (tříletý syn) a dobrým výsledkům v práci.197 Během odvolacího líčení u Nejvyššího soudu 6. června 1958 opakuje svoje tvrzení z výslechů a připouští hovory se spoluobţalovanými na téma organizace vysokoškolského studia, ale v době přítomné, ne po převratu. V otázce amerického výzkumnictví pak mluvil, a to nejen s obţalovanými, ale i veřejně, ve smyslu toho, aby se stalo československé výzkumnictví více vědeckým. Co se týče hovorů na politické události, tak vţdy zastával názor, ţe změna poměrů by byla doprovázena válkou a s takovým řešením on nesouhlasil.198 Styk se spoluobţalovanými prý nepřerušil, protoţe se domníval, ţe je svým zamítavým postojem přesvědčí. Také se dovolává na veřejný zájem a poukazuje na rozdělanou práci v SAV, která bez něj nemůţe pokračovat.199 Odvolání mu však není nic platné a Nejvyšší soud dokonce pozměňuje rozsudek z přípravného jednání k činu na spoluúčast na trestné činnosti. Soud téţ nepochybuje o tom, ţe Kříţenecký „jednal z nepřátelství k lidově demokratickému zřízení“ a ţe se

195


proti Jaroslavu Kříţeneckému, Protokol o výslechu svědka ze dne 6. března 1958, s. 585-586. 196

ABS, fond V/Brno, sign. V-1124 Brno Josef Zlámal a spol. část 2, Skupinový vyšetřovací svazek č. 31/58

proti Josefu Zlámalovi a spol., Návrh konečného opatření v trestní věci sepsaný Krajskou prokuraturou v Brně ze dne 20. března 1958, s. 9. 197


proti Josefu Zlámalovi a spol., Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. června 1958, s. 57-58. 198


proti Josefu Zlámalovi a spol., Protokol o odvolacím řízení ze dne 6. června 1958, s. 53. 199


proti Josefu Zlámalovi a spol., Protokol o odvolacím řízení ze dne 6. června 1958, s. 55.

46

„neoprostil od burţoazního nazírání na dnešní dění“.200 Výměra rozsudku však zůstává stejná (18 měsíců nepodmíněně), protoţe soud vzal v úvahu jeho menší aktivitu v trestní činnosti, jeho starost o nezaopatřené tříleté dítě, nevyléčitelnou srdeční chorobu a téţ jeho podíl na výchově vědeckých pracovníků v SAV.201 Kříţenecký z rozhodnutí soudu strávil 18 měsíců ve vězení, ale byl na vině vskutku lysenkismus? V celém vyšetřovacím spisu, či skupinovém vyšetřovacím svazku se nenalézá ţádná zmínka o lysenkismu, či negativní hodnocení Kříţeneckého vědecké práce. Spíše naopak, Nejvyšší soud při rozhodování o výši trestu přihlédl k jeho výchově mladých vědeckých pracovníků v SAV a k jeho vědecké práci zaměřené k pomoci zemědělské praxi. Díky uvedeným skutečnostem dokonce soud předpokládá, ţe u něj dojde ke snadnější nápravě neţ u spoluobţalovaných.202 Sledování Kříţeneckého téţ nebylo vyvoláno útočným článkem Přehled vývoje nauky o plemenitbě, či navazující kritikou Kříţeneckého v tisku, jelikoţ o Kříţeneckém a ostatních spoluobţalovaných byla sepsána agenturní zpráva spolupracovníkem Abusem jiţ před rokem 1957, kdy byl článek vydán.203 Nabízí se varianta, ţe by se za tento politický proces mohl schovat jiný důvod k uvěznění a tím by mohl být právě Kříţeneckého odmítavý postoj k lysenkismus, ale podle mého názoru tomu tak není. Lysenkismus byl v době rozsudku podrobován kritice i v samotném Sovětském svazu a byl jiţ od roku 1953 v Československu na ústupu a jak upozorňuje Janko: „o mičurinskou biologii se tehdy jiţ vcelku nezajímal nikdo a nejméně pak komunističtí politikové“.204 Díky výše zmíněných poznatkům lze tedy vyloučit, ţe by Jaroslav Kříţenecký byl uvězněn na základě jeho kritiky lysenkismu a mendelistickým postojům. Z vyšetřovacích spisů skupiny Zlámal a spol. se spíše zdá, ţe se Kříţenecký ve skutečnosti vlivem svých

200


proti Josefu Zlámalovi a spol., Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. června 1958, s. 58. 201

ABS, fond V/Brno, V-1124 Brno Josef Zlámal a spol. část 2, Skupinový vyšetřovací svazek č. 31/58 proti

Josefu Zlámalovi a spol., Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. června 1958, s. 59. 202


proti Josefu Zlámalovi a spol., Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. června 1958, s. 59. 203

ABS, fond V/Brno, sign. V-1124 Brno Josef Zlámal a spol. část 2, Agenturní zpráva č. 179 ze dne

5. března 1956, s. 319. 204



47

známostí s většinou spoluobţalovaných, zapletl do skupiny zemědělských odborníků plánující reorganizaci zemědělství a vysokých zemědělských škol. Zatímco se však zbylí členové skupiny setkávali sice neorganizovaně, ale vcelku pravidelně, Kříţenecký se většiny schůzek nezúčastnil, nevěděl o všech aktivitách a Čepa dokonce i blíţe neznal. Je ovšem otázkou, jestli nebyl celý proces vykonstruovaný, jelikoţ v ţádosti o rehabilitaci roku 1969 odsouzení uvedli, „ţe se necítili vinnými a teprve po úporných opětovných výsleších podepsali protokoly stylizované vyšetřovateli“.205 V roce 1969 byli obvinění, či jejich příbuzní, v rehabilitačním řízení úspěšní a rozsudek byl zrušen. O dva roky později však byla rehabilitace u Josefa Zlámala, Ladislava Kameníčka a Jaroslava Urbana zrušena.206 Jaroslav Kříţenecký zůstal rehabilitován a trestní čin podvracení republiky proto nespáchal.

205

ABS, fond V/Brno, sign. V-1124 Brno Josef Zlámal a spol. část 3., Rozsudek v rehabilitační věci Ing. Josefa

Zlámala a spol. ze dne 16. září 1969, s. 5. 206

ABS, fond V/Brno, sign. V-1124 Brno Josef Zlámal a spol. část 3., Rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne

7. června 1961, s. 5.

48

7. Závěr Léta 1948–1965 znamenala pro československou genetiku nelehké období. V rámci sovětizace tu místo ní nastoupil lysenkismus, absurdní teorie popírající mendelismus a stavící na dědičnosti získaných vlastnosti. O co víc byla nesmyslná, o to víc byla propagována. A tak v zemi, kde poloţil Gregor Mendel její základy, byla genetika potlačována a její přívrţenci byli za svůj názor různým způsobem trestáni. Jedním ze stoupenců genetiky a naopak neúnavným odpůrcem lysenkismu byl genetik, zootechnik, zakladatel dnešního Mendeliana, docent VŠZ Jaroslav Kříţenecký. Mým úkolem v rámci bakalářské práce bylo popsat události v Kříţeneckého ţivotě označované v odborné literatuře jako příklad perzekuce za lysenkismu v Československu a dokázat, jestli je toto tvrzení pravdivé či ne. Šlo o Kříţeneckého propuštění z VŠZ, zákaz přístupu na PřF MU a odsouzení na 18 měsíců do vězení. Po důkladném studiu pramenů jsem však zjistila, ţe kromě jedné výjimky, neměl na tyto děje lysenkismus ţádný vliv. Zákaz přístupu na PřF MU byl vydán AV PřF MU ani ne měsíc poté, co se stal lysenkismus oficiální ideologickou doktrínou SSSR a je nemoţné, aby k jeho rozšíření do satelitních států došlo tak rychle. Navíc se domnívám, ţe členové AV měli rozhodně jiné starosti, neţ sledovat sovětský vývoj na poli genetiky. Stejně tak Kříţeneckého uvěznění nemělo nic společného s lysenkismem. Ukázalo se být výsledkem procesu se skupinou označovanou jako Zlámal a spol., která podle rozsudku Nejvyššího soudu plánovala reorganizaci zemědělství a zemědělské školství, kterou bude nutno provést po změně státního zřízení. Podíl Kříţeneckého mendelistických názorů nelze stoprocentně vyloučit pouze v případě Kříţeneckého nuceného odchodu z VŠZ. Jisté je, ţe impulsem ke spuštění dlouhotrvající

procedury

vedoucí

k propuštění

Kříţeneckého,

bylo

jeho

obvinění

ze spolupráce s gestapem. Během doby se však k prvotnímu podnětu mohly připojit další důvody

a

ty

mohly

představovat

Kříţeneckého

obhajoba

mendelismu,

společně

s Kříţeneckého pověstí prvorepublikového intelektuála. Ve své bakalářské práci jsem tak úplně, či částečně vyvrátila skutečnosti tak obecné, ţe se o nich zmiňují na přednáškách z genetiky na PřF MU a připomíná je nejméně polovina článků o lysenkismu. Informace o Kříţeneckém jako oběti lysenkismu se poprvé objevila v článku Vítězslava Orla s názvem Jaroslav Kříţenecký (1896-1964), Tragic Victim of Lysenkoism in Czechoslovakia. Vítězslav Orel byl Kříţeneckého ţák a později i spolupracovník, tudíţ pravděpodobně čerpal hlavně ze svých vzpomínek a ze sdělení samotného Kříţeneckého. 49

Kříţenecký totiţ sám prohlašoval, ţe musel odejít z VŠZ kvůli změně směru v genetice. Mohlo jít však o pouhý Kříţeneckého více či méně podloţený dohad, protoţe v oznámení o jeho propuštění se nic o pohnutkách nepíše. O věznění však Kříţenecký zdá se nemluvil. A tak vezme-li se v úvahu publikování článku Přehled nauky o plemenitbě odsuzujícího lysenkismu a jeho následující kritiku v tisku, nesouhlas s lysenkismem se jako důvod trestního řízení přímo nabízí. V době vydání Orlova článku téţ nebyl přístupný Kříţeneckého vyšetřovací spis, takţe nebylo moţno tvrzení ověřit. Další autoři pak přebírali informace o Kříţeneckém jako fakta a dále se tím nezabývali. Stejně to tak pravděpodobně probíhalo s Kříţeneckého zákazem vstupu na PřF MU, kde se to téţ dávalo automaticky do souvislosti s Kříţeneckého propuštěním s VŠZ a proto s lysenkismem. Svoji prací se ovšem nesnaţím celkově zpochybnit Kříţeneckého perzekuci během lysenkismu. Kříţenecký byl kvůli lysenkismu na čtyři roky odloučen od vědecké práce a poté, co se mohl vrátit zpět, nesměl provádět vědecký výzkum. Tento fakt je nepopiratelný. Jaroslav Kříţenecký byl jedním z nejvýznamnějších československých vědců 1. poloviny 20. století. Publikoval více neţ 600 vědeckých prací a byl velkým odborníkem na Gregora Mendela. Jemu vděčí za vznik Mendelianum Moravského zemského muzea a díky jeho pečlivé práci při vzniku expozice pro Památník Gregora Mendela, se nám dochovaly památky na Gregora Mendela. Jeho ţivotní osud rozhodně nebyl jednoduchý a pořád se v něm nacházejí nezpracovaná místa. Jde například o jeho působení během protektorátu, průběh a přesné důvody jednotlivých očistných řízení, či jeho aktivita při budování Oddělení Gregora Mendela, Památníku Gregora Mendela a při organizování Mendelova vzpomínkového sympozia. Není téţ vyloučeno, ţe se naleznou prameny spojené s lysenkovským obdobím, zvláště kdyţ se prozkoumá Archiv Mendeliana, kde jsou uloţeny Kříţeneckého osobní věci. Zmíněná bílá místa v Kříţeneckého ţivotě tak mohou být součástí hlubšího pojednání o Kříţeneckém, o které bych se ráda pokusila ve své magisterské diplomové práci.

50

8. Prameny a literatura Archivní prameny Archiv bezpečnostních složek Fond 312 Vrchní očistná komise pro státní a veřejné zaměstnance. Fond 52 Výpovědi zaměstnanců Gestapa a SD Fond B 6 Správa StB Brno (I. díl) Fond V/Brno Vyšetřovací spisy Archiv Masarykovy univerzity Fond A1 Rektorát MU osobní fondy Fond A20 Akční výbor PřF MU Brno Archiv Mendelovy univerzity v Brně Fond Mendelova univerzita Brno, Rektorát II Archiv Moravského zemského muzea, Fond MZM Archiv Univerzity Karlovy Fond Lékařská fakulta Univerzity Karlovy Národní archiv Fond Ministerstvo školství a kultury Slovenský národní archiv Fond 203 Odbočka spravodajskej ústredne Policajného riaditeľstva v Bratislave (1919) 19391945

Publikované prameny Brückner, František: A biographical sketch of a geneticist in the era lysenkoism in Czechoslovakia. Folia Mendeliana 35-36, 2000/2001, s. 79-89. Hašek, Milan: Vegetativní hybridizace u ţivočichů. Praha 1953. Herčík, Ferdinand: Za pokrokovou materialistickou biologii. Nová mysl 4, 1950, s. 318-330. Klečka, Antonín: Úkoly ochrany přírody v novém státě, jak je vidí zemědělský technik. Krása našeho domova 31, 1939, s. 27-31.

51

Kříţenecký, Jaroslav: František Harrach jako zakladatel Rybářsko-hydrobiologické stanice Františka Harracha ve Velkém Meziříčí na Moravě. Věstník Československé akademie zemědělské 14, 1938, s. 253-257. Kříţenecký, Jaroslav: Přehled nauky o plemenitbě. Poľnohospodarstvo 4, 1957, s. 805-827. Kříţenecký, Jaroslav: The past of the G. Mendel memorial in Brno. Folia Mendeliana 9, 1974, s. 231- 243. Lojda, Ladislav: My personal remembrance of repudiation of genetics in the time of lysenkoism in Czechoslovakia. Folia Mendeliana 35-36, 2000/2001, s. 90-94. Nejedlý, Zdeněk: Otvíráme Československo-sovětský institut. Sovětská věda – biologie 1, 1950, s. 2-5. Sosna, Milan (sest): G. Mendel Memorial Symposium 1865-1965. Praha 1965.

Dobový tisk Kříţenecký, Jaroslav: Proč nejsem komunistou? Přítomnost 52, 8. ledna 1925, s. 819-820. Opava, Jindřich: Neplodné spory nebo konkrétní práce? Rudé právo 38/349, 17. prosince 1957, s. 3.

Literatura Barvíková, Hana (sest): Věda v Československu v letech 1953-1963. Sborník z konference. Praha 2000. Barvíková, Hana (sest.): Věda v českých zemích za druhé světové války. Sborník z konference. Praha 1998. David-Fox, Michael – Péteri, György (sest.): Academia Upheaval: Origins, Transfers, and Transformations of the Communist Academic Regime in Russia and East Central Europe. Westport 2000. Hagemann, Rudolf: How did East German genetics avoid Lysenkoism? Trends in Genetics 18/6, 2002, s. 320-324. Janko, Jan: Anti-mendelism in Bohemia and Moravia. Folia Mendeliana 31-32, 1996/1997, s. 17-27. Janko, Jan: The Czech cytologists F. Vejdovský, B. Němec and V. Růţička, and Mendelism in the Czech republic. Folia Mendeliana 28-29, 1993/1994, s. 49-62. Kaplan, Karel – Paleček Pavel: Komunistický reţim a politické procesy v Československu. Brno 2008. 52

Kaplan, Karel: Pět kapitol o únoru. Brno 1997. Koryta, Jiří: Lysenko a ti druzí. Technický magazín 31, 1988, s. 51-55. Matalová, Anna – Sekerák, Jiří: Genetika za ţeleznou oponou. Její potlačování a reinstucionalizace v Československu. Brno 2004. Matalová,

Anna:

Opposition

of

Czech

geneticists

in Czechoslovakia in the fifties and sixties of the 20

th

to

ideologization

of

biology

century. Folia Mendeliana 35-36,

2000/2001, s. 45-61. Nečásek, Jan: Československá genetika po dvaceti letech. Biologické listy 33, 1968, s. 348352. Orel, Vítězslav: Gregor Mendel a počátky genetiky. Praha 2003. Orel, Vítězslav: Historický výzkum při obnovování genetiky v Brně po roce 1948. Dějiny věd a techniky 38, 2005(1), s. 31-54. Orel, Vítězslav: Jaroslav Kříţenecký – badatel a učitel. Časopis Moravského muzea 50. Vědy přírodní, 1965, s. 303-334. Orel,

Vítězslav:

Jaroslav

Kříţenecký

(1896-1964),

tragic

victim

of

lysenkoism

in Czechoslovakia. The Quarterly Review of Biology 67/4, 1992, s. 487-494. Rossianov, Kirill O: Editing Nature: Joseph Stalin and the "New" Soviet Biology. Isis 84/4, s. 728-745. Sekerák, Jiří: Genetics behind the Iron curtain: Its repudiation in Czechoslovakia. Folia Mendeliana, 37-38, 2002/2003, s. 57-72. Sekerák, Jiří: Lysenkoism in Czechoslovakia. Folia Mendeliana 33-34, 1998/1999, s. 79-88. Soyfer, Valery N: Rudá biologie. Pseudověda v SSSR. Brno 2005. Šmarda, Jan: Position of classical mendelian genetics in the era so called progressive soviet biology. Folia Mendeliana 37-38, 2002/2003, s. 86-91. Urbášek, Pavel – Pulec, Jiří – Konečný, Karel – Kalendovská, Jiřina: Kapitoly z dějin univerzitního školství na Moravě v letech 1945–1990. Olomouc 2003. Zilynská, Blanka – Svobodný Petr (sest.): Věda v Československu v letech 1945-1953. Sborník z konference. Praha 1999. Brněnská věda a umění meziválečného období (1918-1939) v evropském kontextu. Sborník příspěvků z konference Masarykovy univerzity. Brno 1993. Kolokvium Velmoţové vědy? Osobnosti českých přírodních věd mezi bádáním a ideologií v 50. a 60. letech 20. století, Praha 2005. (v tisku)

53

Internetové zdroje Facts and figures. Cold Spring Harbor Laboratory. Dostupné na http://www.cshl.edu/AboutUs/Facts-Figures (Stahováno červen 2013).

9. Seznam zkratek ABS

Archiv bezpečnostních sloţek

AMENDELU

Archiv Mendelovy univerzity v Brně

AMU

Archiv Masarykovy univerzity

AMZM

Archiv Moravského zemského muzea

AV PřF MU

akční výbor Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně

AV VŠZ

akční výbor Vysoké školy zemědělské v Brně

AV

akční výbor

ČSAV

Československá akademie věd

DNA

deoxyribonukleová kyselina

LF MU

Lékařská fakulta Masarykovy univerzity v Brně

MŠO

Ministerstvo školství a osvěty

MU

Masarykova univerzita v Brně

NA

Národní archiv

PřF MU

Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity v Brně

SAV

Slovenská akademie věd

SSSR

Svaz sovětských socialistických republik

UK

Univerzita Karlova

VASCHNIL

Všesvazová akademie věd Svazu sovětských socialistických republik V. I. Lenina

VŠZ

Vysoká škola zemědělská v Brně

54

10. Přílohy

Příloha č. 1: Jaroslav Kříţenecký. (Matalová, Anna – Sekerák, Jiří: Genetika za ţeleznou oponou. Její potlačování a reinstucionalizace v Československu. Brno 2004, obrazová příloha)

Příloha č. 2: Jaroslav Kříţenecký ve své pracovně při příleţitosti jeho 60. narozenin. (Kříţenecký, Jaroslav: The past of the G. Mendel memorial in Brno, Folia Mendeliana 9, 1974, obrazová příloha.) 55

Příloha č. 3: AMENDELU, fond Mendelova univerzita Brno, Rektorát II, osobní spisy, kart. 120/1 Dr. Jaroslav Kříţenecký, Dopis AV Zemských výzkumných ústavů pro výrobu ţivočišnou AV VŠZ ze dne 11. března 1948.

56

Příloha č. 4: AMU, fond A 20, AV PřF MU, k. 1, inv. č. 7, čj. 754/48, Dopis AV VŠZ AV PřF MU ve věci J. Kříţeneckého – upozornění ze dne 3. července 1948.

Příloha č. 5: AMU, fond A 20, AV PřF MU, k. 1, inv. č. 7, čj. 863/48, Dopis AV PřF MU Jaroslavu Kříţeneckému ze dne 6. září 1948. 57

Příloha č. 6: AMU, fond A 20, AV PřF MU, k. 1, inv. č. 7, čj. 885/48, Dopis AV PřF MU děkanství PřF MU ze dne 8. září 1948.

58

Příloha č. 7: AMENDELU, fond Mendelova univerzita Brno, Rektorát II, osobní spisy, kart. 120/1 Dr. Jaroslav Kříţenecký, Oznámení Ministerstva školství, věd a umění J. Kříţeneckému o odnímání veniam docendi ze dne 23. července 1949.

59

Příloha č. 8: AMENDELU, fond Mendelova univerzita Brno, Rektorát II, osobní spisy, kart. 120/1 Dr. Jaroslav Kříţenecký, Oznámení Ministerstva školství, věd a umění J. Kříţeneckému o zproštění funkce správce Zootechnického ústavu ze dne 4. října 1949.

60

Příloha č. 9: ABS, fond V/Brno, sign. V-1124 Brno Josef Zlámal a spol. část 1., Osobní vyšetřovací svazek č. 2942/58 proti Jaroslavu Kříţeneckému, Obálka s pěti listy papíru usvědčující J. Kříţeneckého, s. 1. Jsou zde patrny názvy stran, např. Občanská, Agrární atd. 61

Příloha č. 10: ABS, fond V/Brno, sign. V-1124 Brno Josef Zlámal a spol. část 1., Osobní vyšetřovací svazek č. 2942/58 proti Jaroslavu Kříţeneckému, Obálka s pěti listy papíru usvědčující J. Kříţeneckého, s. 2. Jsou zde vidět jména ministrů, např. Havlů, Švarcenberg. 62

Jaroslav Kříţenecký a lysenkismus v Československu v letech

Recommend Documents