Jan Peisker – O našich slovanských předcích Univerzitní profesor Jan Peisker (1851 – 1933) byl bratrem mého praděda z matčiny strany. Celý život se zabýval agrárními dějinami Slovanstva. Jeho urna je uložena u nohou jeho velkého vzoru P. J. Šafaříka / Šafárika na Olšanských hřbitovech v Praze.
Hrobka P. J. Šafaříka a náhrobní deska Jana Peiskera po mnou iniciované rekonstrukci v roce 2011
1
Jan Peisker poprvé vyjádřil své slovanské přesvědčení roku 1885 ve spise „Jak se odnárodnilo horní Povltaví“, publikovaném pod pseudonymem V. O. Pořanský (čtěme: Vopořanský, neboť autor si zvolil pseudonym dle místa svého narození, Opařany se tehdy jmenovaly Wopořany). Celý čistý výnos z této publikace byl věnován vlasteneckému úmyslu Peiskerovu, jímž bylo vystavění Národního domu v Českém Krumlově. Již v prvních větách je patrná láska k vlasti a k českému národu: „V nynější době, myslím, že více než kdykoliv před tím cítí národ náš tu velikou těsnost, do níž nepříznivé poměry předešlých století vtlačily oblasť českého jazyka. Jest ovšem tomu již dávno, že tvořily hranice mezi Slovanstvem a Germánstvem Taurské Alpy a Labe po dolním toku svém. Od Slovincův oddělili nás divocí kočovníci, učinivše ze sídel Slovanů dolnorakouských liduprázdnou poušť, a Polabané splatili odnárodněním odvěkou svou nesvornosť. Z nás Čechů stal se poloostrov v moři německém, poloostrov, jenž ještě přede dvěma stoletími byl aspoň o sto čtverečních mil rozsáhlejší, než - li jest nyní. Pohlédneme-li na nynější mapu národnostní střední Evropy, jeví se nám oblasť českého jazyka jako klín - soudě dle sténání milých našich sousedů - velmi bolestný, vražený do těla hrdé matky Germánie, která hodlá jej všemi vhodnými i nevhodnými prostředky rozvrátiti a rozdrtiti.“
V. O. Pořanský (Jan Peisker): Jak se odnárodnilo horní Povltaví. 1885.
2
Peisker ve svém spise poukazuje na základě způsobu osídlení, že celé horní Povltaví bylo ještě v polovině třináctého století ryze českým a dokládá, že k úplnému poněmčení této oblasti došlo až v důsledku třicetileté války. Kritizuje zejména vládu německých liberálů a zakládání německých škol za podpory Schulvereinu ve smíšených jazykových oblastech a tedy postupné poněmčování českých dětí. Důraz klade na činnost české Ústřední matice školské, ovšem uvědomuje si, že k obraně češství tato instituce nestačí. Proto byla zřízena Národní jednota pošumavská, která „bude o to pečovati, „aby povznesením kleslého hmotného blahobytu na Pošumaví snahám našim národním dal se trvalejší, odboje schopnější základ: odolávať těžko nástrahám lid zmírající hladem.“ K otázce germanizace se vyjadřuje následovně: „ ... náš národ český zvolal tomu jejich Drang nach Osten rázně: Stůj, ni o krok dále! Dosavadní dvousetletý recept jich byl zcela jednoduchý: Všude tam, kde styky obchodními počínal se jeviti utrakvismus jazykový, proměněna škola česká ve dvoujazyčnou a když půda takto pro německé osetí dosti zkypřela, vyskytla se ve škole němčina výhradně a osada stala se v málo desetiletích německou. Jakmile se stala osada dosud dvoujazyčná ryze německou, musila se již proto z uvedených příčin státi sousední ves česká dvoujazyčnou. Takto jsme ztratili, jak již pověděno, za 200 let, více než sto čtvercových mil.“ Spis pak uzavírá slovy: „Národní jednota pošumavská pečovati bude o český jih a český západ ve všech uvedených směrech a myslím, že jsem jasně dokázal povinnost každého Čecha, dbalého neporušené budoucnosti našeho národa, jednotu pošumavskou ze všech sil svých podporovati.“
Jan Peisker: Kdo byli naši předkové, co jsme po nich v sobě zdědili. 1921.
3
O nejstarších slovanských dějinách Jan Peisker ve své publikaci „Kdo byli naši předkové, co jsme po nich v sobě zdědili“ uvádí následující: „Slovanský starověk nelze zkoumati na území Slovanů svobodných, kde pozdější vývoj zatemnil všechny dávné přežitky, ale naopak v zemích, kde se Slované dostali pod německou vládu. Němci sice mezi ně zavedli svá zřízení, ale ponechali řády domácí, pokud jim nepřekážely. Tím tyto nejstarší způsoby ustrnuly a alespoň se trochu zachovaly, takže je lze v pramenech stopovat. Takovým neocenitelným zdrojem je pro alpské země Rationarium Styriaezr. 1265 -7, kdy náš Přemysl vládl Štýrskem. Podobně se vyvinuly poměry u porobených Polabanů. U obou kmenů lze vidět v obci dvě vrstvy vrchní, nebo - li župani a nižší, snad zemany či chlapy, u Polabanů a Rusů smurdy. Župan má dva lány, zeman jen jeden, ale zemanů je 3,6 krát více. Půdu obdělávají obě dvě vrstvy, ale pluh nepřipadá na jednoho osedlého (někdy i župan pluhu nemá), nýbrž je pospolitým majetkem celé obce. Jsou ovšem i obce, které vůbec pluh nemají. Tento zjev svědčí o tom, že se hospodaří ještě žďářením na lesních svazích, kde se díl lesa vykácí, pařezy vyvrátí, spálí a popelem půda pohnojí, dále pak jednou nebo podruhé okope, oseje a potom sklidí, pak leží ladem jako pastvina, dokud nezaroste novým mlázím. Zatím se žďáří sousední díl lesa, třetí, čtvrtý, až se periodou opět vrátí k prvnímu cíly. Právě župan pak dozírá nad pravidelným průběhem této těžby. K této úpravě došlo patrně pod výbojem německým. Co však bylo před tím? Župané byli pastevní šlechtou, pány stád i pastvin. Polesí však nenáleží jednotlivcům, ale celému rodu podle příbuzenského stupně. Rod pak propůjčuje sedlákům žďáření ve svém polesí a to za poplatek, nad pořádkem tohoto žďáření bdí nejstarší ze sedláků - kmet. Zchudne - li župan (např. ztrátou stáda), poklesne mezi zemany a pozbývá županských práv. Obě vrstvy však žijí symbiosou vedle sebe, nikoli nad sebou, neboť jedni druhých nepotřebují. Byli tedy obojí původně různé krve, župané - panující vrstva cizího národa, po pánu se pamatuje názvosloví vlády a moci, po robu termíny práce. Základ jména župy je gopa, původu íránského, značící moc nad něčím. U Slovanů tedy přežitek dob, kdy nad nimi vládly cizorodé vrstvy, jež se však poslovanily. Tyto proměny je nutno hledat v pradávnu na rozhraní Asie a Evropy, na stepích z obou stran Uralu a v je-jich sousedstvích. Pravlast Slovanů se nalézá (v souhlasu s Rostafiňského oblastí habru) v dněperském Polesí mezi bažinami a hvozdy, kde je dosud obec Slavečko. Tehdy měli Slované již orbu a hovězí dobytek a stěhovali se po pastvinách jen v nejbližším okolí. Po sousedních stepích, v zimě nehostinných, se proháněli turkotatarští nomádi se svými koňmi, velbloudy, ovcemi a kočovali na ohromné vzdálenosti, na které by skot ani vepř nestačil. Slované podlehli těmto žlutým kočovníkům a to porobou velmi krutou, v níž nejen museli svým gopanům konat otrocké služby, ale odevzdat jim i veškerý svůj dobytek, takže přestávali pouze na rostlinné výživě. S tím stavem se shodují zprávy u Prokopia, Konstantina Porfyrogenéta i tzv. Fredegara. Panství germánské bylo snad lidštější a spokojovalo se pouhými platy. Proto se např. povolžští Slované, bojíce se tureckého jha, raději a dobrovolně vzdali panování varjažských Rusů. Kočovní dobyvatelé pak užívali svých slovanských rabů jako válečných předvojů a usazovali je pro své pohodlí v opanovaných končinách a tak roztříštili slovanská plemena po celé oblasti svých výbojů, takže obce týž kmenových jmen nalézáme u Baltu, v Polabí, v Alpách a u jižních moří. A přece časem Slované zvítězili nad svými podmaniteli plodistvou sílou svých žen. Hojné potomstvo ze smíšených sňatků se Slovankami přerostlo brzo počtem své ploditele a pohltilo je: jako se stalo s Huny, Avary i Bulhary. Potomci gopanů, župani, pak zůstali panující vrstvou nad smurdy, již pokrevními. Županů ubývá, počet selských chlapů roste a 4
lesy již nestačí. Životní zájmy obou se příkře rozcházejí, dojde k bouři, slabší župané podlehnou a jsou vyhubeni, vítězní zemané si pak zřídí svůj selský stát pod knížetem ze sebe nově zvoleným (tradice o Přemyslovi, nastolování knížat korutanských). Žďáření lze stopovat všude v horských lesích až do výše 800 metrů a také u nás v Čechách ještě koncem 12. stol. Tato zemanská půda, pokud je žďářena, je svobodná dědina, na níž kníže nemá práva. Aby pak byl zachován řád ve žďáření, kmet, hlava zemanů v někdejším županském polesí, dozírá a za to má dvojitý požitek. Časem však kníže pomocí své vojenské družiny, kterou si najímá u cizích (u Polabanů z nordických vikingů, odtud vičaz, vítěz, bojovník) strhne na sebe vládu mnohem mocnější, přisvojí si i odumřelou zemanskou půdu a doposud nedotčené hvozdy a z nich pak rozdává díly církvi, bojovníkům (budoucí nové šlechtě). Postavení zemanů se tím zhoršuje. Tento vývoj nastal všude a pokračoval u svobodných Slovanů. Pod německým výbojem byl zastaven, a když přestávalo žďáření, zemanský kolektiv se stal obcí a župan v ní podržel svou přednost čestnou i hmotnou.“
BIBLIOGRAFIE JANA PEISKERA (Tituly označené * jsou uloženy rovněž v Rakouské národní knihovně) Žár - Zasisich - Zizi - Zahoř Archiv für slawische Philologie VI. (1882) str. 127 - 130 Místopisná studie I. Nejstarší hranice vyšnobrodského panství, II. Strašidelník a Svaroh, III. Lutovník a Hostiboh, IV. Černík a Bělboh, V. Třeštiboh Sborník historický, vydaný na oslavu desetiletého trvání „Klubu historického“ v Praze (1883), str. 28 - 37 Jak se odnárodnilo horní Povltaví Původně feuilletony v Pokroku č. 155, 156, 157, 161, 164, 166 (1884) pod titulem „Kritické rozhledy po působišti Národ. jednoty pošumavské“. Píše V. O. Pořanský Pomezný hvozd a nejnovější spisy o něm Rezkův Sborník historický III. (1885) str. 9 - 16, 111 - 119, 169 - 177 O kolonisaci Čech Výňatek z přednášky v Pedagog. jednotě 8. května 1886 - Posel z Budče XVII., str. 428 - 429 Zádruha na Prachensku Atheneum V. (1888), str. 241 - 7, 280 - 293 a VI. (1889), str. 304 - 309 Dozvuky ke sporu o RKZ. Libušin Súd a Zádruha prachenská Athen. V. (1888), str. 293 - 4 Die Knechtschaft in Böhmen. Eine Streitfrage der böhm. Sozialgeschichte. Gegn Herrn Julius Lippert * Politik (1890)) č. 108, 115, 122, 129, 135, 142, 155. Samost. otisk Prag (1890) v komisi Řivnáčově 80, stran 82 Česká chalupa na zem. jubilejní výstavě. Recense pojednání Ant. Wiehla Athen. VIII. (1891), str. 273 - 5 5
Dědina v Israeli Psáno 1891, rkp. Zasláno (v příčině odmítnutí spisu od Král. Čes. Spol. Nauk Atehen. IX. (1892), str. 28 - 32, 62 - 63 Dnešní literatura za 100 let Athen. IX. (1892), str. 136 - 9 Bericht über die zum Zwecke einer agrargeschichtlichen Durchforschung Steiermarks vorgenommenen Einleitungs - Arbeiten Histor. Comission für Steiermark III. (1893) Počátkové dějin sociálních (Refer. o Lamprechtově Deutsche Geschichte) Naše doba I. (1894), str. 411 - 25, 501 - 13, 574 - 87 Zur Sozialgeschichte Böhmens. Gegn Herrn Jul. Lippert Sondernabdruck aus der Zeitschrift für Soc. u. Wirtschaftsgeschichte V., Weimar (1894), str. 1 – 92 Forschungen zur Social - und Wirtschaftsgeschichte der Slawen. Seite 1. Zur Geschichte des slawischen Pfluges, Seite 93. Die altslowenische Župa. Seite 145. Die serbische Zadruga.* Sondernabdruck aus der Zeitschrift f. Soc. u. Wirtschaftsgeschichte V. str. 1 - 92, 329 - 380 a VII. str. 211 - 236, Graz (1896 - 1900) Über die Wichtigkeit der Lagen - und Vulgonamen Doprovod k dotazníku Histor. Landes - Comission für Steiermark (1895) Die österreichische Wirtschaftsgeschichte und ihr wichtiger Behelf, Die Katastralkarte* Mitteilungen der Anthropologischen Gesellschaft in Wien XXVII (1898) Východisko Meitzenova líčení agrárních dějin germánských a slovanských* Čes. časopis historický IV. (1898), str. 26 - 59 Slovo o zádruze. Janu Gebauerovi k 60. narozeninám, napsal ... * Národopis, Věstník IV. a V. (1898). Zvláštní otisk (Kom. Řivnáč) lex. str. 73 Neue Forschungen zur Soc. und Wirtschaftsgeschichte der Slawen I. Die älteren Beziehungen der Slawen und Germanen und ihre socialgeschichtliche Bedeutung Stuttgart 1905 bei Kohlhammer. Sonderabdr. aus der Vierteljahrschrift für Soc. u. Wirtschaftsgeshcichte III. Berlin - Stuttgart - Leipzig, str. 243 Přemysl - Samo. Gegn Prof. Schreuer* Sonderabdruck aus d. Vierteljahrschrift f. Sozial - und Wirtshcaftsgeschichte V. (1907) Berlin. Stuttgart, Leipzig, str. 41 Die älteren Beziehungen der Slawen zu Trukotataren und Germanen. Gegen Prof. Janko* Zeitschrift für deutsche Altertumskunde LI. (1909) Přemysl - Samo. gegn Prof. Goldmann Mitteilungen des Institutes für öster. Geschichtsforschung XXX. (1909), Heft 4. stran 2 6
Die ältere Sozial - und Wirtschaftsverfassung der Alpen - Slawen (Slowenen). Gegn Prof. Dr. Alfons Dopsch Sonderabdruck aus d. Vierteljahrschrift f. Sozial und Wirt. Geschichte VII. (1909), Berlin - Stuttgart - Leipzig, stran 14 Streitfragen aus der slawischen Altertumskunde Stuttgart (1910) Neue Grundlagen der slawischen Altertumskunde. Ein Vorbericht* Stuttgart (1910). K. Kohlhammer, str. 9 Die slawische Altertumskunde und Prof. L. Niederle (1911), rkp. The Asiatic Backround. The Expansion of the Slavs The Cambridge Medieval History II. (1914), str. 16 a 41 Neue Grundlagen zur slawischen Mythologie Přednáška r. 1917 v Archeolo. společnosti ve Štýr. Hradci, rkp. Historisches über Rind und Pferd und ihre Anspannung beim Schwanze Přednáška r. 1917 v Archeol. spol. ve Št. Hradci, rkp. Die Abkunft der Rumänen.* Sonderabdruck aus d. Zeitschrift des histor. Vereines für Steiermark XV, (1917) Graz b. Leykam, str. 18 Geschichte und Verwaltungstechnik Bibliothekssystems* Graz (1919) bei Leykam, str. 37
eines
zweifach
buchenden
Sanierungsantrage (betreffend die K. K. Universitätsbibliothek in Graz) an die steiermarkische Statthalterei in Graz (1913) Zblochan, nejstarší slovanská obilnina Přednáška na praž. univerzitě (1919), rkp. Zreformujme dějepisné studium Sborník na oslavu 60tin prof. Fr. Drtiny (1921). Dopln. otisk v Praze, str. 16. Slovanské bájesloví Přednášky na praž. univerzitě (1920/1), rkp. Kdo byli naši předkové a co jsme po nich zdědili Praha (1921), vlastním nákladem, str. 62 Tvarog, Jungfernsprung und Verwandtes Blätter für Heimatskunde Steiermarks IV. (1926) Koje su vjere bili stari Sloveni prije krštenja (iz rukopisa praveo Dr. Jvo Pilar). Posebni otisak iz Starohrvatske prosvjete N. S. II. (1929), str. 36
7
Arkona und Rethra. Eine Glosse zu Strzygowskis Werk Altslawische Kunst. Beilage zu Prager Presse (1929) Slawische Mythologie Stuttgart, sazba rozmetána a zničena Das jus theutonicum in der böhm. Agrargeschichte rkp. str. 12 Vznik orby a putování pluhu Předn. na přír. fak., rkp. stran 45 Mein Martyrium rkp.
8
