JAN OPOLSKÝ – SÁM VŠECHEN ŽIVOT BÝTI – (výbor z básnických sbírek 1899–1936)
EDICE ZAPOMENUTÉ SVĚTLO, SVAZEK ČTVRTÝ PRAHA a VLAŠIM, 2004
© Jan Opolský – dědicové, 2004 © Zapomenuté světlo, 2004
NÁLADA
Dva černí ptáci k horám veslovali nad mírně zšedlou pozdní krajinou, z podivných míst se děti bujně smály a měsíc teskný brouzdal bařinou. Z luk pozvedly se měkkých můrek šiky nad meze kosmaté, jež páchly kořenitě, potoků drobné rozběhly se vzlyky a z neznáma zas zavýskalo dítě. Čís tóny zněly chvějně vibrujíce jak rokot zvonů ve vzdálených vsích a s nebes různě zadřímaly svíce... Pak večer ztich’ jak v kápi věčný mnich.
3
KDYŽ VYNESLI JEJ...
Když vynesli jej, začaly pláč zvony a hudba hrála zvučný pochod táhlý, ty tragické a utichavé tóny všem za rakví číms hrubým hrdla stáhly. Ztich pokojík, odkud jej vynášeli, jen vítr okny táh’ a šustil mašlí, ve strachu před smrtí kde rty jeho se chvěly, ztich pokojík, kde zmíral v suchém kašli. Z všech koutů zeje prázdno opuštěné, bezútěšné, jež víc se nenaplní, jen vítr okny rozpjatými žene, dechem se jeho věnců mašle vlní. Já přál bych si, ten smutek pokoje bych roztavit moh’ v lítostivé slzy; přec plakat nemohu, jenom mi úzko je a viním se: „ty zapomeneš brzy!“ Jen úzko mi je, úzko, ulekaně, když záclona se větrem nadme měkce, chřtán se mně dusí stiskem tajné dlaně a mdlivou vůní vosku, desinfekce...
4
PRASTARÉ LESY
Prastaré lesy dýchavé a hřmící kantáty bez textů v únavném kolísání všech šerých kmenů, slitých v kolonády za vlažných větrů od daleka přišlých. Lesy, jež milost udílí a krotí pýchu, těch, již v ně vešli s neodkrytou hlavou, lhostejní slyšet z houštin stmívajících pochmourný švehol ptáka samotáře. Lesy, jež jistě přinutí kde koho sepnout ruce, když z dálných prohlubní cíp měsíčného nebe – stříbrný pramínek se zmítá mezi stromy, – náhrobní lampička, jež vzlyká usínajíc. Sem, mladá krvi, třást se přicházívej! Zde ucítíš, žes šlechetný a dobrý a pohnut rozpláčeš se jako malé dítě nad poznáním své měkké přístupnosti a nad obrázkem černým svaté panny, jež žehná poutníkům, jsouc omývána rosou se snětí tekoucí a sesmutněná štkáním divokých doupňáků, k ní plaše vzlétajících.
5
V MRTVINÁCH...
Sem plný žár se těžce slévá dolů na kamenaté, nahé mrtviny, na pruhy chorobných a žlutých travních stvolů, z nichž živý nejde výdech jediný. Jen brouk se černý, vážný v opuštění přes kupky písečné jak v beznaději plazí, však pohyb, zážeh životní zde jiný není, není. Je nebe bledé bílým ohněm zkázy! Jen tenká kůže z převleklého hada v troud zkoralá juž chví se na kameně, kam nový žár vzňatého nebe padá a padá, padá stále, neznaveně... I brouk juž zalez. Dne finale se blíží, západ se rozlil splavem bledorudým a v lože vyhřáté se hrozný kolos níží... Proč nežehnáš těm, Pane, místům chudým?
6
TO BYLY NOCI!
Bizarní skupenství jsem z hvězd si bílých skládal, když z venčí ani šust mi nedonikal, jen tikot červotoče drobně v hluš se vkrádal a občas v štítech vítr zanaříkal. To byly noci! Sny mne pomíjely, když úsilně jsem uvědomil sobě, bez lásky hřejivé že v zdech jsem osamělý, dvě hlavy posledních, že sťala Smrt mi obě. To byly noci! Tajně oživeny pochodem stínů, jež se jizbou táhly s neznámým šelestem, jejž setřásaly stěny, vzbouzely ve mně smutek neobsáhlý. Jen hvězdy noci předlouhé mi zkracovaly, když velkou jsem z nich klenul slavobránu a sdílně ke mně třásly se a plály. Já s těmi hvězdami se těžce loučil k ránu!
7
IDEA
V krajině dálné strmé žily duby, kajicné mechem, zpupné výškou šumu, snil prabáj boží gigant – balvan hrubý, z pod něho ručej černou hrála dumu. V krajině dálné nenarostlo květů, ni lidí nebylo, by z vůně jejich brali, jen pýchu dubů vítr shýbal v letu a z pod balvanů prameny vždy stejně vyplývaly. Nebylo červánků a nebývalo zoře, v krajinu dálnou ptáček nezabloudil, z všech prázdných stran se slévalo bezhuké ticha moře a jenom Čas dny zdlouhavé ku trestu smrti soudil.
8
OKAMŽIK LETU
Na blízku kaple. Kolem zázrak léta... Chtěl bych mít rozsahy... Když květy v barvách křičí a v pyšných obloucích ráj opeřenců vzlétá, chci slávu oblačnou a mladé zdraví býčí. Chci splynout s řekami a s hmyzem v srozumění, poslouchat Zemi, v které vulkán zraje, být všady přítomen při slavném otevření mateřských hrud, z nichž míza píseň hraje. Jsi, bože? Nejsi? – Nejsi-li, jsem silen dost, já nebesům dám sebe, mé tělo mravenčí sic roky zabily, však duše vzrostla bez míry až překlenula nebe! Nad nedosáhlé prázdnoty, kde příchod hvězd se tuší, kde volnost tělo spaluje v končinách jasnozření, kde neměří se hodiny mdlých, efemérních duší, kde – vari, červí závrati! – nic, nic nade mne není. ...Na blízku kaple... Kolem hudba léta uspává nemoc mou, jež bledé tělo sboří... Jsem rodák mrtvého, však největšího světa... Na blízku kaple, v kapli olej hoří...
9
KONEC BALADY
Vše uzřel juž. I slavná jitra pouští, jež zradit přicházejí dravčí brlohy, kde voní řídká, drahocenná houští pod safírovým prázdnem oblohy. I sever nehybný, v něm velechrámy ledu, kde rody tulení dny bezradostné tráví, vším byl již rozplakán, když bloudil ku posledu a černé prstence mu svisly kolem hlavy. Smích moře šílený se nikdy nepřestával ve dne ni v noci o skal hroby lámat, se znavující jistotou při sklonu dne vždy vstával na nebi západním zmar žhavých panoramat. Šla stále oblaka a smutno bylo z toho, že bezvědomě jdou a žádný cíl že není a vítr nosil pozdravy z prázdnoty od Nikoho a ptáci modrem klesali do hlubin Pomyšlení... Obsáhnout vše! Sám všechen život býti! vydechl poutník, tiše oči kloně a těžké slzy počaly se líti mu bezděčně do hřívy jeho koně...
10
ĎÁBELSKÁ SONATA
Puch požařiště temnou vsí se vleče nad kostry topolů, s nichž visí mrtvoly a potok otrávený bez šumotu teče žab zdechlých pln a bahna do polí. Mlýn dávno prokletý na vydří noclehárny ve shnilých olších kuropění vyčká, smích černých žernovů je zlý a jednotvárný v sny ustydlé tu stárnoucího sýčka. Je kostel opuštěn, kdys prchli osadníci a sošky bolestné juž nikdo nelíbá, ve chmurném orloji se na rafii chvící zamlklý upír volně kolíbá. Před temnou kovárnou, kde tajné byly schůze, po všem jen zbylo krve tratolisko a stopa skropená a křečovitá k struze... Jak po moru je v daleku i blízko...
11
V NEMOCI
Tak z podkroví se všichni vytratili, v té domněnce, že přece usíná, jsouc v polích daleko, kde hoří úpal bílý a plahočí se známá krajina. Tam rvou se se zemí a temné chleby jedí, tam rvou se po polích... A tady šalvěj voní, zde černé hodiny jen tik a tak a více nepovědí a po zdi vápenné se řídké mouchy honí. A strop, ten rayon známý, zoufalý, jenž oči vysílí a tupá kamna rzivá a okno nesmělé, jež zamlklé nechali, jímž celé měsíce se nikdo nepodívá... Než vrátí se, snad šalvěj vyvane, stín trámů večerní boj muší ukryje, on v okno nesmělé se dívat přestane a po klekání teprve se pohnou veřeje...
12
POSTNÍ PÍSEŇ
Na konci zimy zdlouhavé... Slabý mráz... Sníh poletoval zvolna, neustále a každý vloček potácel se, třás v bázlivém čekání, kam bude klesat dále. Jsou cesty umrzlé, krok řídkých chodců zvoní, jich slova cizá, surová mi jsou, nad kolovrátek svůj se vetchý mrzák kloní a hraje píseň postní, truchlivou. Týž neúnavný, stále tichý vločků pád! A nebe pláně v popeli a srdce prázdné ke dnu!... Předtuchy? Bázně? Nevím! Snad! Já z nálad svojich nerozeznám jednu!
13
FINIS
Spuštěny černé opony, zamknuty mlčící vchody, ze zahrad průvan ztich nevonný, ulehly houkavé vody. Ztraceny barvy marnivé, selhaly vroucí zpěvy v propastné tísni šedivé... Kdy bude den, se neví. Dočtena živlů tajemství, ztráveny poznání záře, ničím se víc juž nerozchví kovové vychladlé tváře. Krev horké lásky pozbyla, stagnace uspává těla, prázdno se chýlí, nastýlá... Kam, duše, kams to chtěla? (Svět smutných, 1899)
14
JEZERO
Klekání víry sláblo nad jezerem ve tmavoprázdné hodince, šlo v rozechvění tisícerém zpět k vyloupené dědince. Duch bahen stoup’ a v sítinách se skryly rosolů žabích kluzké zornice a lunné šípy černou vodu pily, všecky se tichým hořem chvějíce. Snil rybák sen a chatrč hnila v křoví i uprchlíkům sotva patrná a v hloubi tůně, kde se marně loví, vyplula mrtvá ryba stříbrná...
15
NÁLADA STARÁ
Snad je to rok, snad deset let je tomu, já nemám paměti, jen vím, že den se smrákal, že téměř neživě jsem tehdáž došel domů a vlivy těžkými jsem celým nitrem plakal. Že bylo prázdno k sešílení v poli, že bázeň má se ve cval chtěla dát a v rozcestí na shnilé vztýčen holi, že truchlil černý Krista majestát. Že za vsí pes se slepě díval na mě, snad byl tak stár, že nemoh’ strážně zavýt a mrtvě jazyk zmítal se mu v tlamě... Těch slepých důlků nemoh’ jsem se zbavit! Eh, co v nich bylo! Běda, co v nich bylo. Proud slzí psích se potom za mnou plouží a ticho jemu břehy navalilo... Můj vlastní obraz sinal v černé louži...
16
V KOUPELI
Když v bezvědomí horkých, vonných lázní se přibližuje Smrti majestát, myšlénky kalné jako tiší blázni blábolí ve vás táhle odevšad. Blábolí tiše, jako by se báli tón rozkolébat starou komnatou... Tu ženu, již jste svatě milovali, cítíte dřímat na rtech přisátou. Každičkým hnutím může procitnouti, var krve mé jí neklid působí... Ustaňte ťukat, skrytí lýkožrouti! Vyžeňte echo cizí osoby! Umlčte vodu, která časem skrápne, pobledlým leskem v páře zasvítí, jen horké ticho smyslné, až trapné... tak s touto ženou chceme zemříti!
17
CESTA
Jak siný had se vlekla trapná cesta daleko někam z hynoucího města a podél ní jen křivoruké stromy své stíny vrhly časem na svědomí. Kraj morósní a mračilo se temně, zdála se mi to bezlidnatá země, jen transport krav tu táhl utýraný, jenž tušil nové, bezdůvodné rány a jedna slepá z nich, jíž vyšlehnuli oko, zařvala časem v ticho přehluboko...
18
NA GRIEGŮV „EROTICON“
Mír ospalý... A jsme tu sami v lese... Tvých očí záhrobí ti závidí jen laně, tmy korunami pozdravení nese ohromně sladký, bledý Anděl Páně. Dej mi své ruce, já je temně skropím, hebounké, slabé jako růže z ledu, jak bílé boky poraněné kopím svou krví hříšnou, kterou na rty svedu. Jde Anděl Páně v šumu zpátky kolem... – zvon skleněný tak s klenby stržen kvílí – a uzří omdlívat nás velkým, slastným bolem a tajemstvím: Jsme dosud? Či jsme byli? ...
19
MĚSTO
Juž potápěči žold svůj rozdělili u mostních světel, jimiž vítr třás a kuplíř hrbatý jen čekal vhodnou chvíli, své doupě otevřít, až bude po „zdrávas“. Jde po klekání krokem, který straší, svou postilu číst zvoník stoletý kol vlídných oken, v kterých lampu sháší stín romaneskně svadlé brunety. A monotónní, šíroširá řeka zobrazí měsíc, jdoucí nebesy za zpěvu opilce, jenž paroduje, heká: „Má milá v modré dáli za lesy...“
20
KONFIRMACE
Ty sílíš, dušičko, a necítíš juž dětsky, klam očí naivních bolestně se hojí, jsou rozpáleny svíce v chrámě všecky, neb blíží se den konfirmace tvojí. Tví roditelé v staromódním šatě dnes studu tvému šeptem rady činí, s blaženým chvěním dívají se na tě, neb smutně zraje stáří jejich jíní. Ty rdíš se mi i cítíš slzy stoupat... (voňavé jaro všecko vůkol změní) ve vodách lásky vlažných jme se koupat v průhledném flóru pohlavní tvé snění.
21
UPRCHLÍK
Na stezkách zbojnických, jež v temnotách se kříží, kde v běhu vyjí vlci hladoví, podivný divous sroubil černou chýži, beztvárnou jako kámen hromový. Hvozd zemdlen hřměl a na vše strany od ní bublaly dutě skryté síly vodní; jak tábor spící, skrytý do skály ve shnilých jamkách houby mžikaly. Bylo tak mrtvo... V žádné lstivé léči zvěř nekvílela nikde ubohá i nehrozilo žádné nebezpečí, než ztravující blízkost u boha.
22
BĚDA
Juž svítalo, když opuštěna herna, poslední peníz leptal bledou dlaň, hles poslední pad’ v propadliště černá a všecko ticho modlilo se zaň. Juž svítalo a chvěl se poprach zimy, klikatou stezkou půjdu domu as, přátelé lišky spáti odešli mi, domestik v herně churý kahan shas’. A já jen půjdu shrben se svým stínem, mne těžký smutek v domě uvítá... Vraťme si lásku, hráči, nežli zhynem, snad možno tak, snad ještě nesvítá!!
23
RYBNÍK BRAVNÝ
Můj mork je ztenčen, bolest jím se živí, dech duše zkrácen jako zimní den, zrak světu vzat, do hlubin vnitra civí, k rybníkům bravným chci být doveden! Lhát důvěru, že vzedme anděl páně k očistě lidské jejich hladinu, jak jiní, touhou upínat se na ně, bled uměle pro tuto vteřinu. Až kýženě se voda potom zčeří, svůj vystavovat theatrální chvat, ty předejít, již vodám těmto věří, však kámen vzít, bych šťastně ke dnu pad’...
24
ZA LODÍ
Vše ve tmách už, co mělo srdcem chvíti, co mělo dáti cévám nápoje a závoj duše chladný průvan cítí, jenž prošel, slídě, prázdné pokoje. Či zbylo víc? Kouř z uplynulé lodě, a vody zvěst, že loď je v daleku, tam za korály kdesi na svobodě, jen tento kouř se lísá k člověku... Jen ve snu chví se barva krásné vlajky, jak ztrácela se do snivosti let... Mdlým hlasem skončen příběh smutné bajky, loď věčná pryč a kouř se vrací zpět...
25
TĚŽKÁ NOC
Zas celou noc jsem zápolil jen s obry, zas v lebce mojí krkavci snad spali, zas vysílen byl Angelos můj dobrý a smutné prapory mi zoři zakrývaly. Však jaký to byl zápas přezoufalý, až z mého srdce teplá pára spěla, v mou lebku spáči studnu vyklovali, já opuštěn byl navždy od anděla! A jaký to byl zápas bez ševelu, vzkřik zahrabán byl pod stoletou tíží, zamlklí obři dusili mne k tělu i pavouk přelhán, ustal hlídat mříži...
26
MELANCHOLIE
Za půldní sychravých se nelze trpčej smáti, klec nebe nemůže líp uzavřena být, jen samot zrcadla můj smutný úsměv vrátí, neb míň než úsměv nelze navrátit. Ó, dlouhé deště v ten čas musí zráti, v stu kapek kalných stesků rovněž tolik, bez cíle, schýlen jme se ubírati přes hory doly krásný melancholik.
27
POSEL
Své stany opusťte, juž v křovích oči svítí, stráž klímá na kopí, jsouc otupena hřměním a juž jde vlkodlak, jenž vaše stáda cítí, jde vaše chůvy zneužít a mrhat vaším jměním. Své knapy vzbuďte, bděte do svítání, pečlivě skryjte oharků svých čoud, jde vytí táhlé ode stráně k stráni, dál v kalnou noc... Dnes může přitrhnout, neb na obchůzce hlídka našla stopy na rašelinách nebezpečných hnízd, teď dříme znavena však dřevem svého kopí, jak připoutána k pokutě svých míst. Pak: ošetřujte rodičky, taj každý svoje plány, radš přástvy klamné doma vypravuj, neb může přijít se lhostejné strany... Průvodu nežádám... Dál bůh vás opatruj! (Klekání, 1900)
28
PRALES
A tak jsem zesnul... Prales je mým vrahem, kus hlíny smutné vešlo do mých úst a tak jsem zesnul v osamění drahém, kol bledule se osmělily vzrůst. A když se vzbudil prales ze své tíže (i prales tedy svoje jitra má!?), se pluky opic svezly ke mně blíže, mne probouzely svýma rukama; mně šťávu malin daly, řkouce: bratře! ač ret můj chladný víc ji nepřijal, já sklenným okem na hru jejich patře, vším tělem mrtvým jsem jim děkoval. A potom ptáci, motýli a šídla se sklonem hebkým přišli k mojim rtům... Tu teprv duše rozepnula křídla a pralesem se brala k nebesům... (část cyklu)
29
CHLÉB NÁŠ VEZDEJŠÍ
Oh cepů zmatek, vůně zrn, puch odestřených hrudí a holek vztyk a těžký sklon sto pekel ve mne budí. Jen stíhat kterous významně a její souhlas zočit a jako bouře na slámě tu silné dítě počít! Oh, cepů zmatek, hrudí puch... jak raněn chřtán mi plane... Mdlé refrény sem nosí vzduch chléb vezdejší... ó pane!...
30
ROBESPIERRE
Oh, prasknou tajně katostroje svazy, tvůj zpovědníček bečet přestane, čekání vteřin míchu tvoji zmrazí, pak útlocitní přijdou křesťané s bastardním pláčem k siné hlavě v koši. Stoupenci tvoji uzří udatní, že jako groš, jenž podoben je groši, se skutálela mezi ostatní. Že padla ke dnu, zdravíc ještě okem a na rtu bolest dramatických vět... Tak tento zpěv hnal kalným Seiny tokem až k oceánům v přetajemný svět.
31
UPOMÍNKA
Zas vidím vás ve bledých šatech, se vzdorem, trochu toužící... Tak jako dnes, ve starých vratech čněl tvarohový sloužící. Váš papa tehdáž meškal v lese a nikdo, nikdo nestřežil, ten obraz mi se v slzách třese a variant bych nepřežil. Ach ano, trochu zavřít víčka a vidím všecko nanovo: šla žebrotou má prababička a vy jste dítě pánovo... Byl letní vzduch a keře hlohu ty voněly (eh, lyrika!), já zdivočil jsem, přisám bohu, neb byla doba slavíka. Však proč jste stála v krytém křoví, jak filigránek z úběle, já přišel blíž se dvěma slovy a třásl jsem se na těle... Pak vzkřik’ jsem krátce selským křikem... (zem, nebe v jedné slitině...) –––––––––––––––––– pod napřaženým slunečníkem jste zaplakala nevinně. Ach ano, trochu zavřít víčka a vidím všecko nanovo, šla žebrotou má prababička a vy jste dítě pánovo. Zas vidím vás ve bledých šatech se vzdorem, trochu toužící, jen směšna je mi silhouetta, ten tvarohový sloužící...
32
ŠEŘENÍ
Já sláb jsem šel a plný žele juž před svítáním za rosy a usmíval se nevesele, že nedočkal jsem kohosi. Můj vlastní úsměv bolel sice, jako když jizvu rozšklebí, však větší bolest půlměsíce, jenž rozplýval se na nebi. Já probouzel jsem slůvkem „včera“ až z hloubi vlny minula, a do skonání náplň šera kol plynula a plynula... (Jedy a léky, 1901)
33
TICHO
I vyšel. Ticho. Půlnoc byla. Však co mu bylo do ticha? Tam v dálném lese churavila dnes divná píseň kulicha. I vyšel. Ticho. Jen to pění. Kdo zůstal v lesích? Hola, hej! Jde černou klenbou kymácení vždy pomalej a pomalej. Kdo? Nikdo... Hola! Jen ta sova tam v dálném lese churaví... I vyšel. Ruka úbělová a černá rána do hlavy.
34
ROKOKO
„Très amusant je konec boje,“ děl jeden ze čtyr, špoule ret. Mdlé bylo světlo předpokoje, kde čtyři hráli kvodlibet. „A vzácný takt, s nímž povždy hráte, jak souhráče si nakloní!“ Tak pletli páté přes deváté ti čtyři staří patroni. I bylo šero. Šero bylo... Jich mluva hebka nadmíru... Pár prstů v sále udeřilo na bílé zuby klavíru.
35
SVĚDOMÍ
Jsou chodby v hájích, chodby plné echa, jak velmi vzdálený a velmi temný hrom, van větru chladný trýzeň v tobě nechá, že toužíš po něčem a pneš se po někom. Jen jsi-li čist, ty přijmeš dary lesní: to pnutí po něčem, tu touhu za někým; kdo s hříchem jde, ten v chodbách háje nesní tím sněním ze světa a světa dalekým... Neb tomu úzko je, když echo slídí po něm, strom suchou haluzí se zatne v jeho týl, neb tomu úzko je, když hlásek v hrdle oněm, jak do studně by kámen ponořil. On houště obchází, jich výdechu se děsí, jak z mrtvých úst by ševel se to nes, když setmějí se zádumčivě lesy, jak může být jen zádumčivý les. On houště obchází a „běda!“ „kdo jste?“ teskní, zvuk vlastních slov mu srdcem proniká a kmeny pnou své paže pitoreskní, by chopily se jeho – viníka. Jde dál. Jde dál... Své tepny bíti slyší, klus krve bázlivý je v skráni jeho znát, flór soumraku se zvolna nese s výší a černé vlny plynou odevšad. Jde vlnami. Jde lávou. Vše se mate... „Já přicházím. Vy volali jste mne?“ Dřev shnilých zmírá kouzlo bludičnaté a studené a mdlé a tajemné. „Jdu lávou. Přicházím. Mne potrestejte dravě, vy mlčící a strašní katané! Až přijde noc, nechť zastane se v trávě, kde bílé tělo ležet zůstane!“
36
Jde dál, jde dál... (To duté bubnů vření! Ty zvony báječné a velký hlahol trub!) Jak obr tmí se v hluchém okamžení až v černé nebe třistaletý dub. Hlas bubnů, trub. A vše se ve tmách mate. Je v lesích tam, jež – zdá se – plápolá; tu na dubu jak ovoce by klaté se větrem chvěje lidská mrtvola.
37
RANNÍ PROSPEKT
Dne úsvit kalný po hájemství těká, jak pozdravený člověk z choroby, čís ranní soprán s výsosti se smeká a sevření a zmatek působí. Tu vzepnou se a zašelestí sosny, jak ze spánku když zima políbí, jak člověk ten, jenž zapomněl žít pro sny a ony jeho plachost měly by. A těly hnou jak žehnající kněží, jichž cizí řeč je duchu vzdálená... A ještě mír a mdloba kolem leží, když říjení zní v dálce jelena.
38
BOUŘE
Šum lesa ustal, sebe sám se zhrozil, jak ducha leká vlastních citů tiš, hrom horský v dálkách temně zahlomozil a černé mraky plouly blíž a blíž. Ret usýchal a žádostiv byl toho, až horká noc se chladem nasytí, tiš nezmařena byla od nikoho a nevábila koho vejíti. Jen potok žil a bral se roklí tmavou ten jeho vlahý, jednotvárný šum... Tak dusno kolem... Doba před popravou. Sevřená mysl úpí k nebesům...
39
BYL ŘÍJEN UŽ...
Byl říjen už, jenž neměl tepla více, zvuk trudný měla slova zvolená, dva koně stáli u kovárny, sníce se svislou hlavou mezi kolena. Zpěv rohu z pastvy mlhavý a kusý ze strašné dálky blíže zdál se jít, a tiše plouly na potoce husy, kde tajemně se zřely zrcadlit. A těžko říct, kam útěcha se děla a radost, jaká vůbec byla-li! Strach odporný jde z chorobného těla a úzko rtům, že kdys je líbaly.
40
PÍSEŇ RANĚNÝCH
Buď vůle tvá! My vzpomínali, Mistře, když červánky se rděly, na řeč tvou, krev přischlou u srdce a hlavu na tornistře, ach, na tornistře hlavu ubohou! Tu pořád výš se červánky ty rděly, jak země krev by říhla rtoma ven... Ti táhli pryč i s prapory a děly a v dálce sláblo hřmění na buben. A my jsme potom osaměli zcela... Buď vůle tvá, tvá přijďte nebesa! Noc rozsáhlá stín zvířat přinášela a temné vytí vzešlo u lesa...
41
VEČERNÍ LESY
Den dokonal a utichali drozdi, byl zbaven dobra volný, širý svět, jak chodce krok, jenž v klášteře se zpozdí, by rozléhal se táhle naposled. Hvozd nedal dechu. Z únavy či z žele strom stromu cizí chmuřil se a spal... Takovou žádost, živ být bez přítele na věčné časy, les ten vzbuzoval. Takou pak lítost z osamění svého, z něhož by vzešly muky blažené, tajenou hořkost toho pocestného, kterého každý z prahu zažene.
42
MLČENLIVÉ KRÁLOVSTVÍ
V onom úlu včely mé se mísí v nesčíslném žalném úsilí, ze mdlých komor zpití trubci visí, ženci zvláštní, kteříž nesili. U postýlek larvy poklesají ku přerodu v sladkou dřímotu: dvakrát žily, dvakrát umírají. V onom úlu síla k životu. Královna se símě dáti strojí tužbou trubců třesouc dokola, tiše plyne medovými zdroji ubodaná zlatá mrtvola.
43
CHVILKA NOČNÍ
Noc město přikryla, jen v hampejsích se svítí... Co chtěli jsme, to nemůžeme míti, jen klam to byl a pod mostem se chabě voda bije, jež nikdy v světě míru nezažije a spánku sil. Jen v hampejsích se rudé světlo kmitá, kde hořko pláče rozkoš zneužitá dvou bílých těl. A nevím, nevím, co mne hněte více, těch oken krev, či vlny, úpějíce svůj zmar a žel. Neb tato noc je neživá a hluchá, krok hlídky vratký nedotkne se ucha... Kdo bdí? Ni pes. Pes pána nemá, usne v spánku plachém, vše prostranství se naplňuje strachem až do nebes.
44
POSLEDNÍ HODINKA
Šel trochu užasle a trochu blízek mdloby a na rtech slova pompésního tah, všem naposled jež mnoho zjevilo by a uhaslo by potom v temnotách. Šel, krokem nesmírným se domnívaje chvátat a sílu zvířeckou si namlouvaje mít, nad skrytým koutem ukláněl se západ, zem nemohla se zbožněj nachýlit. Šel hloub a hloub, kde uzdravení smolná v chrámovém tichu vytékala ven, drozd zatesknil a šeřilo se zvolna v ten památný a prapodivný den. Drozd zatesknil a ustal, zlomen tichem a tíhou všeho počal těžce spát, svůj blízký pláč po zpěváku tom lichém hvozd blasfemicky zdál se zastírat. A zdál se lháti: není, není bolu, jen stále mír a jemné veselí. List mrtvý pad vždy za dlouhý čas dolů a klenby sotva slabě hučely. Šel ještě dál, ač nebylo víc třeba. Den krvácí, juž dlouho mlčí drozd, taj hltavý tu útroby tvé střebá, sníš nyní sen, či vše je skutečnost? Jen kapradě, jak zakynul by rukou, se v samotě své někdy nachýlí... Živ lesa duch. Tvé žíly smutně tlukou, jak by se kapky vteřin honily. Jen mravenci, již zpozdili se v pouti, v své němé touze míří nyní zpět, tou prázdnotou duch vadne a se rmoutí, snad zhynul juž a není více svět! ––––––––––––––––––
45
Dost k vůli bližním, dost daleko běžel, dost svoje bližní – doufá – spokojí; nevěsto marná, chvíle této nežel, svou myrtu vyplej, bude po boji! Svou myrtu vyplej! Dykytu a plátna při živém ohni – výbavu svou – spal! I snění svá. Jsouť veskrz bezpodstatná, ač nad své síly jsem tě miloval. Zbytečno vše teď býti se mi vidí: jako bych tobě komponoval list, jejž zapřeli a schovali by lidi, a tys ho nikdy nedostala číst. A jako bych chtěl volat ještě „s bohem“ a jenom průvan z hrdla by mi šel a jako bych po záludu tak mnohém síň hrůzně prázdnou kolem sebe měl. –––––––––––––––––– A zas byl mír... Drozd lichý, bez milenky, už tíhou všeho kdesi pevně spal, ač oddech jeho bázlivý a tenký, duch už se marně hádat namáhal.
46
IN VINO VERITAS
Nic už mi nezbylo, než chabý tento citát, groš trpce dobytý jsme za noc propili, nad hájů vrcholky už počínalo svítat... kdo kabát oželel, zdaž dá i košili? Pít kdo už nemohl, se dávno pod stůl sřítil, stín tenký významný se ciferníkem krad, pak přišla ta, jíž velmi jsem se štítil, vždy plná voňavky se chtíc mi darovat. Já s hlasem sklíčeným jsem povstal, hůl svou prose, – puch nyní zkysalý vál z nitra plecháče – a zavál chlad a srdce pohnulo se. Je každý bláhový, kdo dá se do pláče. Nic už mi nezbylo, než chabý tento citát, jejž v zmatku morálním jsem užil po páté, nad hájů vrcholky už počínalo svítat a smutně zvonili. Šly stíny z roráte... (Pod tíhou života, 1909)
47
SEBEKLAMY
Já čekám na večer, až lidí hlas se zlomí, krev sluncem zpěněná až ustane jim vřít; v den planoucí jen o jediné šlo mi: svým slzám zdrženým tok tichý povolit. Tu oděn jsa v šat pasivnosti chladný, sám s druhem jediným, jenž nazývá se klam, jít mohu po cestě, jíž ještě nešel žádný a druhovi svou stálosť přísahám. On, jsa mi oddaný, děs poznatků mých smývá, jež na dně číše mé mi byly podány a svýma očima se ve kraj za mne dívá, kde zřím pak blednouti jev faty morgany. Dnes jeho duchem jen v styk vcházím s představami a jeho rtové též mé vzdechy formují, flór zevních půvabů pro milenku mou dá mi, již jinak marně, marně miluji.
48
PŘEVOZ
Tak plyne Acheron, jak plynula by láva, mdlý pleskot vln se nepostihlým stává pro sluch i cit; prám šerý, dlouhý kolísá svou tíží, stín zesnulých se v předurčení blíží v svůj věčný byt. Jak jistě Charon vesly svými vládne, kde hrozí víry, výtočiny zrádné, kde hlubina! A jako onyx bezlesklý a tmavý jsou vody mrtvé, nelaskavé splavy, jež protíná. A osud mrtvých záhada jest němá. Mzdy peníz trpký vnitřní ceny nemá, žhne v jeho dlani... Se břehu k břehu cesta věčně jedna, přes život duše clona nepřehledná až do skonání.
49
ZÁPAD
Žeh slunce rudý byl, jak z borovic by masa se v troucheň mechovou proud krve hojně lil, žeh slunce břitký byl jak dýka, která drásá, již v ňadra sněhová kdos prudce ponořil. Jak granát rozteklý ve vlastním lichém žehu, jsa v ohni průzorný a bez příměsí čist, střel hájem u večer svou zmírající něhu, až zhasnul utlumen jak v druze amethyst. Stem šípů ubledlých však zasáh’ srdce jedlí, jed spánku vetknuv do košatých hlav, a vzdechy sov se do tišiny zvedly, jak tajemství by vála na pozdrav. Jen tichá chůze srn jak nesla by se plavně, sled rythmického dění po lese a dlouhá rána z myslivecké hlavně jak zoufanlivý výkřik ozve se...
50
NOVÁ ZEMĚ
Tak silné podnebí vlást bude v zemi této, že vlivem tajemným se smysly zocelí, krev stoupne do varu, až přiblíží se léto, pleť bílou sžíhajíc a kryjíc pocely. Tak křehké ovoce nás šťávou svojí zmámí a lázeň etherná v nás srdce omladí, i bude sídliti klid nesmrtelný s námi pod hvozdným klenutím a v chladu kapradí. A bude stříbro hvězd, jež v zodiaku třeští, svým zrakem záludným k nám mlčky zírati a mana bílých par nám klesat v teplém dešti do líchy zkypřené a čpící souvrati. Pak rouno osení zem ošatí a zčeří, vzdech vonný oprostí, jenž tane v jeteli, a člověk, stanoven být králem zemské zvěři s ní žitím zamlklým se úzce spřátelí. A vítr zvedne se, vše očistí a schvátí, blesk temna rozdělí jak fosforečný had, trůn duhy v obzoru kdes bledý bude státi, mír vážný, pověčný nad duší panovat. Tu láska zrodí se jak Afrodita z moře, vše smysly mužovy jed sladký omámí, a bude matkou pak všech rozkoší a hoře, jsouc požehnána mezi ženami. I smrti dlaň, vždy vlídné a vždy něžné, z všech věcí světa stálé jedině, když dospěl čas, svou úrodu si sežne na roli v nové, volné otčině.
51
VYZNÁNÍ
Byť tvrdý život byl, já snem mu hrany stíral, bral z všeho lomozu jen přidušený zvuk, jen vlahým soumrakům svá okna otevíral, pil vůni matnou posečených luk. Kraj rodný měl jsem v lásce pro stesk polí, pro hořký závan jehličnatý hvozd a výšku hor pro touhy, jež tam bolí, běh čistých vod pro marnou nestálost. Vsi prosté rád, jen pro pokoj, jímž dýší, pro vetchá zdiva kapliček a soch, kde sobě byl jsem v kontemplaci bližší, rub žití prázdný objevit jsem moh’. Ten kraj, kde jeseň pustá je a smutná, jak temný, vdovský nevýrazný šat, mhy víno těžké mrtvolně mi chutná, z té číše chladu upil jsem vždy rád. A měl jsem rád lid zasmušený, pevný, jenž o chléb žití se živly se bil, v něm řády světa staly se mi zjevny a já jsem mu své srdce zaslíbil. Ať život tvrdým jest, víc jeseně než jara, mhy stříbro sejí v prázdno horských luk, ať píseň života tak jako vesmír stará je bolestivý vzryv a nesouzvuk. (Dědictví, 1923)
52
MLÝN
Jak starý, hajní mrtvý mlýn se zetlelými koly, jimž voda šumná uhne se a jinam cestu volí a skrývajíc se v lopuchu a nesečeném proutí, se zdá jen mrtvou silou být, již nelze obživnouti. Jak pustý mlýn, jenž nicotu kdys drtil místo žita, jen věčnost marně proudící hnal v dávnu přes koryta, tak umlklo v mé duši jest a popudu v ní není, neb okov žití dosáhnul dna mrtvých okamžení. Kol mlýna hořké ticho čpí. Háj na kolenou klečí, jsou rozptýleni po světě a pomřeli už mleči a násyp zrna poslední jak roků šum se jeví, jsou vírem prázdna odváty i pohankové plevy. Jen nad žernovem zvětralým list olšin chabě šlehá, což velmi vzácná pro smysly a výmluvná je něha. Po hřmotném tempu života jdou mrazné stance hlucha, jak z mystického neznáma do mystického ucha, po prudkém tanci pěny, vln, po ranách síly hybné smrt pouze k čelu života se s políbením shýbne. Je zastavený hluk a cval a do lopat se vzpírá jen tíha valné nicoty a výška všehomíra. Jsou prázdny pytle. Vítr v nich. I prázdny koše secí, prach jako flór se ukládá na čnění hran a věcí. Na chvostné jedli prastaré jen úpí doupňák sivý, jak v označení myšlenek, jež zbyly ještě živy. Jde odtud cesta–necesta. Jde hložím. Trním. Pískem. Za sněním žití vzdáleným, v snu ústíc smrti blízkém.
53
PO ZÁPADU
To bylo večer. Vzrostla touha každá, jako by z hněvu vzejít měla vražda, krev měla téci ze msty nevinná; vyhrával západ v sporu ohňů čistém, divoce sloučiv jantar s amethystem. Nebylo moře. Ani pevnina. Zlatí a rudí z jeskyň zřeli draci, útroby mračen eruptivní prací dávily mlčky lávu strašlivou, za krutý zážeh, záhy jaksi zbledlý břesknější svity k zenitu se zvedly, vyslané šípy žhoucí tětivou. Bylo to pozdě na západním nebi, jiskrně plály monstrance a chleby, užity jsouce při mši večera, korouhve mocné, baldachýny, vela svěsila, vzdula nebo rozestřela nebes i země pompa veškerá. Ve zlatém víně, v zelenavém jedu tonulo ještě nebe ku posledu, ochabnul sopek výron plamenný; zamlklý Kumburk, černý hlídač kraje, ruinu hradu bokem podpíraje, nad obzor zdvihal svými rameny.
54
HORY
Ten divný kraj, kde horský vítr fouká a pýrů podeschlých je plna chudá louka i myších nor, kde obilí jen sporé klasy metá, hruď země zdá se od dávna být kleta, sám boží tvor. Kde les je oblast vyloučená z žití, směs mrtvolná se z dechu jeho cítí a zánik svic, mok všech ran světa, slanost slzí žravá kde místo vůně šerem vyvětrává z hub, pryskyřic. Kde zeje tůň, v níž živočicha není, jíž hladinu jak onyx černý mění jen šera vliv, kde datel ve kmen vydoutnalý tesá, jak kopal hrob by mrtvé duši lesa, sám z trestu živ. Ten divný kraj a lidé příkří, suší, o nevlídné a nepřístupné duši, již halí stín, tak zamlklí a v kontemplaci svadlí, již stojí však, kde jiní by už padli kams do hlubin. Ten divný kout, kraj zakrslin a kleče, kde křemením slap křišťálový teče a jehož břeh je nahý, fádní, bez rokytí, květů a šepce tutéž monotonní větu, mdlou pro poslech. Kde nad vším všudy tane vláda hlucha, ni nedotkne se v zjemnělosti ucha van zvučných sil, ba zdá se téměř, že by bylo lépe, bys v prsou srdce zvonící a slepé též nenosil.
55
A kde jsou sivé, k zemi stisklé chaty, jež bída hlídá, červivými vraty z nich hledíc ven; co oběť plachou, polapenou v síti stav tkalcovský je tupě slyšet bíti co noc, co den. Kde léta krátká, předlouhé jsou zimy, pár chvilek jen pod stromy rozkvetlými lze ztrávit snad a srdce zdá se právo k tomu míti, jen prahnout suše po smyslném žití, ne milovat...
56
NOC U DĚŤÁTKA
Ten prchlý čas jak melodie měkká, jak vody šum, jenž do temnoty vtéká, mně hlavou věje, sny všecky v niveč obráceny tlejí a doba smývá, jak je právo její, ty živé děje. Zřím ve snu schvěle jako pastel hebký sám sebe chýlit ztichle u kolébky nad děckem malým, v mém srdci svato, podivno a sladko, spí potichounku moje nemluvňátko, jež láskou halím. Cvak hodin suchý délku noci krátí, pár hvězdic v kosmu vidím třepetati, zřít bludně z mračen, svět celý v noci samotou a hluší až od základu v tajemné své duši je přejinačen. A člověk, sám-li, též je všecek jiný, jsou bratry jemu tajemstva a stíny, jichž neznal ve dne, a v meditaci duše jeho pustá se vnitřní mocí oživí a vzrůstá a křídla zvedne. V té tichosti jsme s děťátkem mým sami, jak oceán noc kyne prostorami, jejž příliv zvedá, a dýše zdlouha, pokojně a zdravě v té noční šíři, hlubině a slávě má dcerka bledá. Nic nerozčeří mrtvé tůně spaní, dvé drobných, bílých sevřeno je dlaní, dvé kleslo víček, mé oči smutným pohledem se chýlí, tím spánkem vzdálen ode mne je chvíli můj andělíček.
57
Jen sám. A noc. A hodiny, jež bijí. Já příští život v duchu nyní žiji a děje příští. Zda mocnost, která předurčením slove, mi vzdušné moje zámky křišťálové kdys neroztříští? Co praví vědmy u hlav děcka dlící? „Dospěje v ženu.“ V ženu mučenici. Osud tak svědčí. Zaplane, zvadne, ovoce své vydá, protkne jí srdce duchovní bída sedmero meči. Tak jako jabloň rozpučí skvěle, rozžhaví vášeň v hebkém svém těle, vyšumí, vzkypí, s rozkoší prvou trpět už začne, roznese větve touhy své lačné v korunu lípy. Okusí klamu. S hořkostí shlédne, kterak květ zesiná, v žehu svém zbledne urván a smeten. Jednou jen v žití rodí se smavý, tolikéž jednou, skloniv své hlavy umírá květen. Udeří bouře, výhně a parna; „Marna je vesna, láska je marna!“ šepce hlas vědmy. Sedmero mečů k srdci se zvedá, s jistotou vraždí, dceruško bledá, každý z těch sedmi! Co bude dále? Hořkost a zrada! Zahřeje dítě tvé na prsou hada, napojí krví. Kdo květ ten promarnil, pustil ho z hlavy, to bude druhý meč neméně dravý, nežli byl prvý.
58
Pohanou, nevěrou kalené zbraně vnoří se do srdce po každé straně z boku i čela. Nižádnou z bolestí, nižádný z bolů vědma, jež bděla tu za noci spolu, nezamlčela. Hlavu jsem pozvedl. Není zde vědmy. Kde je meč nejkrutší, konečný, sedmý, mnohokrát klaný? Spánek je směsicí smrti a síly. Hodiny míjely, do noci bily tak jako hrany.
59
ČERNÝ LES
To bylo nejinak, než jak by zvonů znění se tratíc zavadlo až ve zvukový stín, a s výšek závratných, kde oblačno se pění, kams zapadalo navždy do pustin. Tak chladně, syčivě se chvělo křehké listí, jak formou hudební by vyjádřen byl žas, jak hořká náchylnost ke snu a nenávisti, již, duše lidská, tajně živila’s. Kol syrou plesnivost a troucheň sypké země, jak jedem vranovce by prostoupen byl chlad, mrak neklidu, jenž mlčky přepluje mě, bych nad hlavou svou cítil putovat. A onen divný zpěv, jenž sordinuje dálka, jímž láme žalost svou a samotu svou drozd, s ním v duo spojíc se i nitro moje zalká nad živým přítomnem, pro mrtvou minulost. I pro sám černý les, jenž celé dlouhé věky, snům těžce život dav, rov pro ně ustýlá. Ni jeden nekmitne mu průhled do paseky, kde srna bílá by se zjevila.
60
VĚZNI
Šum bílých motýlů se unaveně ztiší i slunce polední svou sílu vyzáří, pak luna studená se chýlit bude s výší nad lidskou bolestí, jež úpí v žaláři. Pak bude dlouhá noc a ticho státi za ní – tůň smrti hluboká, náš nadsmyslný svět – i budou hvězdy plát a šílet do skonání... Kdo úpí v žaláři, je nesmí uvidět. Pak budou jitra zas, tak hýřící a smělá, jež rosou opájí a očarují cit; že jitro svátkem duše jest i těla, kdo úpí v žaláři, to sláb je pochopit. On jara nechápe, jež bleskem sněhy taví a krví prolíná v snách probuzený květ, on léta nechápe, čas smyslný a žhavý, jenž v černu žaláře se nesmí rozhořet. Ach, on též nechápe čas ocúnů, jež nyjí pod mocí jeseně jak harmonický sten, dech krásy hasnoucí ho kouzlem neovíjí, kdo úpí v žaláři, jím není rozechvěn. On nezná, necítí, kdy ledy řeku tíží, v snů návěje se všecko ponoří... Ke hloubím žaláře se život nepřiblíží a mrtvé pojmy znovu nestvoří. Ni bouř, ni klid, vliv všehomíra na zem, ni v koloběhu vzrůst a hynutí, však touha jen, být jedovatým plazem a instinktivní lačnost uštknutí.
61
JED SAMOTY
Jen v tišině a noci, v kterou mžiká pel stříbrný na sněném ovoci, já dosíci jsem věřil prostředníka, jenž od sporů moh’ duše pomoci. Jen tišinou a nocí, v niž se lije tma mlčky rostoucí, ni dechem zčeřená, jíž ztopena být může nostalgie a její hloubkou bolest změřena. Jen v tišině a noci, do níž pne se hrad snění závratných, jejž nemožno mi slézt, v níž písek kosmických se moří chví a třese a sině zelené jsou vírné cesty hvězd. V té tišině, v níž lidé vnitřně zralí své fatum na dosah své vůle přiblíží, v té noci mlčení, v níž s pietou i sňali své hoře tajené, jež pnělo na kříži; v té tišině a noci, kteráž chladně mé srdce ovíjí jak hebká šarpije, já najdu sladký jed, jenž usazen je na dně, když číš své samoty ret schvátiv, vypije.
62
NĚMÝ SLAVÍK
Jak mrtvé smutky by kol pluly, žal v kontraaltu utonulý, ve vyschlém hrdle zakletý, noc duše jak by vládla pustá, ni jedna z hvězd kde nevyrůstá, ač byly do ní vysety. Tak němý slavík, duse v těle své srdce hoři obšumělé a tichostí svou zkrušené, jen fysicky je poután k světu, jen tupá hmotnost ještě je tu, co víže dosud. Duše ne! Mír s bolestí tu spolu kvasí a nad smrtelným ložem krásy to plynou trapně hodiny. Sám démon, který mluvu vzal mu, zde sloučil tisíc hřmících žalmů na němý, jeden jediný.
63
BOLEST
Nad síly ukryté, z jichž moci úzkost čiší, jak vějíř mystický kol srdce by to vál, nad prázdno závratné je bolest moje tišší, jak všeho bych s ní vzdálen bytoval. Jen oněmlo a nesdílno s ní jest mi, když žárlivě si střežím její skryt, neb bolest má je kněžnou nad bolestmi a v mnohé srdce váhá sestoupit. Však u mne dlíc jak v sakrosanktu ztmělém, mne povznese a sebe nesníží, smrt přivolá, již zasnoubí s mým tělem, když přibodla je prve na kříži.
64
TICHÉ LESY
Vlož ruku na srdce. Jest jediné, jež tepe. Vše vůkol utichlo jak zvon, jejž rozlili. Tvá touha – stihnout mír – je bloudění jen slepé, je marné, bezmocné a těžké úsilí. Jsi choře žíznivý a chlad je číše syrá, v niž roní krev svých dum chvoj černých borovic, v niž ticha krůpěje van okamžiků stírá, lék míse tajemný, v němž jedu polovic. Jsi žízniv horečně, až rtové tvoji pukli, tvým smyslům sílu vzal čas trpně přestálý, sny tvoje nejsladší kol číše té se shlukly, jed němé samoty z ní všecek vysály. Jak mezi obry dlíš, již věkem v mdlobu klesli, v tak těžkou jako smrt, z níž sladko nevstati, ve výši jejichž hlav stín černé krajky kreslí a pudí oči tvé na pokraj závrati. Tvůj stesk je nesvěřen. A smlčena tvá přání, jež v zdrojích tichosti se v kámen promění, tuť smyslem života jen vleklost umírání a krása zásvitů jest v jejich shášení. Po lávkách práchnivých jak nohám jít by bylo, po jevech přeludných mdlým rukám sahati, sled zvuků uhaslých, jež ticho zadusilo, zas v duši formovat, když čas jich nevrátí. A jak bys cizích úst byl nucen vládnout řečí, jež těžká výraznost dřív zcela oněmí, svůj hořký žal za bolest ještě větší si s neznámými směnit dušemi. Jak myrhy vnímal bys dech po shoření zbylý, jenž věje étherně kol krypty kamenné, a skonem kadencí, jež duši unavily, ti sluchem přešla duše pramene. Nad černou studnicí jak chýlil by ses bez dna jak zbaven tíhy své, však stále níž a níž, tak stále bez konce, že stříbrořadí hvězdná nad jiným světem vzcházet uvidíš. 65
HLUBOKO V LESÍCH
Tak útle, jemně praská tiš, zvuk brzy dál je, brzy blíž a zas je ztracen zcela, a tmavo je, jak obloha by světla svoje nemnohá do prázdnot poztrácela. Stín z mnohých podstat složen as a mrtvou deltou vplývá čas do hluchých jeskyň bytí, jak víno duchů staleté ve sféře, kde nic nekvete, chlad možno prsům píti. A stromy – pluk. Sta pluků snad, jež nejdou vpřed a nejdou vzad, jen přichystány, aby se hnuly v jedné z vzácných chvil, kdy silný tichem stihán byl a obstoupeni slabí. Nad samet kyprá země jest, hrob může dáti, ne však nést čís hrubé, těžké stopy, chvoj niterně se zachvěje a ta ty mrtvé šlépěje svou hustou krví kropí. Vír bublin vodních. S habru list, jenž padá, nikdy nejsa jist, kde došumí a zetlí, jsou svědci toho jediní, co strašná temnost učiní se chřadnoucími světly. Z nich dvou je vítěz pouze blud. Jak černá stůčka zavinut je život duším daný; ty nejstarší všech bolestí, jež nemohl jsi unésti, jsou mírem přetrvány. Zdá se, žes pohřben ještě živ, že ustal větví šept a kyv nad sypkým rovem nyní, že vše je vzato, spočteno, i život – sladké břemeno, i smrt – zlé dobrodiní. Mdlý noční pták se vznese jen, jak otráven, jak opojen, jak odhmotněn se tratě, ve výsostech až zastaví, kde hyne záblesk prchavý jak po oltářním zlatě.
66
HŘBITŮVEK
Je poledne. Stín v parnu nepohne se, jen jíva bílá neslyšně se třese, jsouc výhní jata, na plném žáru mramor prudce sálá, teď hýří ohněm i ze svého mála soch stará zlata. A vůně kytic obsažná a těžká jak oblak zhustlý na témž místě mešká, by dech ji přijal, jed, který smrti příchuť dává skvělou, v takové moci kolem sebe stelou výrony fial. Vzduchová výheň. Smutně zvučí včely. Nelze už nikdy suché imortely napojit medem. Umíme zemřít, vejít v tyto sady, tichounce ležet v režných travách tady, žíti však nedovedem. Na horkém písku ani krůček živý. Zrození v temnu. Život uhrančivý, Smrt jenom sladká. Fialy dýší, odumřelé z vedra, tam, kde jich vůně obzvláště je štědrá, leží má matka.
67
ROKLE
Měď listí zetlelá tu zalkle jaksi čiší a věje podivný a jeskynní tu chlad, šum větviček, jež ucho stékat slyší, jak z mluvy mrtvých obsah byl by vzat. Říš světel zlomených a polotónů stře se, říš stále bezvládná, ač v řádech zakletá; jsi v podsvětí, ne v živém horském lese, pro vnitřní mír jsa sklizen se světa. Smrt roklí jde a v tom jest její síla, že tiše, bez žalu tvou touhu zabíjí, mlýn tichosti zde dobu žití smílá a na vteřiny útlé dělí ji. Ni ptáček netíkne. Zde nezaperlí voda se v černém, klikatém a mrtvém korytě, šíp ticha zhrocený jen smysly tvoje zbodá a divným žalem srdce bolí tě. Zem, jež tu hnije, nedá nikdy vzniku u stébla travin zdravé zeleni, vše, co tu vyrostlo, už v tomže okamžiku nabývá znaku svého míjení. Jako by duby sta let byly v spaní, bez hybných čněly vzhůru haluzí, tady se mysl v bezmocnosti brání pohřbíti chabou žití ilusi. Smrt je tu v rokli. V norách země není památky ani na sen zvířecí, jest ti, tak jak by všecko utrpení v proudu tvé krve mělo odtéci. (Hory a doly a lesy, 1931)
68
TMY
Je plaše živ a var ho netěší, ač ve svých myšlenkách je hříšník nejtěžší, neb dusné představy jsou vnějšku neznámy a kdyby přišel, jím by nebyl vítán, kdo snížil by se jako Samaritán, by potřísnil se jeho ranami. Je trpěliv, ač žalář oken nemá, tma duje kol, byť prohledná, však němá, jež samomluvu ducha vysaje, však prázdnota je sesílána božstvy, by myšlenková kryla cizoložství jak sametovou srstí lyšaje. Je plaše živ, ač stále v bojích s visí, jak černý rytíř porážky své sklízí, jsa neurčen ni k plytké odvetě. Kol žaláře je jasno. Sládnou révy. Jsa ve tmy pohroužen on nikdy neobjeví, že je tak pyšno, bílo ve světě.
69
BÍLÉ RUCE
Jak pastel tesklivý, jenž soumraky je vysát a zbaven všech svých ohňovitých přísad a břitkých světel, jak luka pozdní, jimž je vůně vzata, když v zahradách jen ještě zmírá máta a v roli jetel; tak představy mé chvějny jsou a vlahy, sen vlídný je a jaksi bez úvahy se tká a svíjí, jsou po ranách jen jízvy. Bolí zřídka a vína vášní mdlá jsou tak a plytká, už neopíjí. A první jiskry z nekonečna zří sem, val ticha strašný strmí nad městysem, jenž v dolu dřímá, zřím očima, jimž nic už hrubým není, zřím očima, ač je v nich rozechvění, již uhaslýma. Co takto zřím však, nejsou skvělá vidma, jen upravená harmonie střídmá, jen soubor skvělý, kde vidím život jednozvučně téci a ve všem hledám slučivost všech věcí, jež osaměly. Muk necítím, ni lačnou žádost činů, znám pro všecko jen jednu prapříčinu: smrt přijde záhy, do věčné vlasti hmotné tělo vznese, však ani kámen proto nevymkne se tím ze své dráhy. Smrt mlčením se vyjadřujíc, praví: ve spolku se mnou nebuď dychtiv slávy ni délky minut, mnou ožije, kdo nesčítal jen leta, kdo vzýval zpupně nekonečnost světa, buď opominut.
70
Nechť pojem „smrt“ tě nezasmuší více než vosku běl, z nějž vyrobena svíce, jež právě hasne, smrt touze dává její pravé jméno, co v životě z ní bylo ukojeno, je méně krásné. Vše tuším víc, než vidím v rouchu jiném, má lávka psím je zkrvácena vínem a mechem siva, zřím na západ, kde zem se s nebem stýká, do prsou slunce vnikla tmavá dýka, žár vyhořívá. Co hučet slyším, mystická je řeka, z tří svatyň ke mně Anděl Páně stéká, hrá osm zvonů, svou skladbu nesou slavně letním šerem ve strašné výšce někde nad klášterem a já v nich tonu. A v kašnách města kypí vody chladné, svým stínem soch noc do náměstí vpadne jak hlídka s hledím a ticho jest jak staré víno silné a temnota víc ku zámlkám přilne než k odpovědím. Tmou naplněna podloubí a plísní, svit lampiček svou krví okna třísní a krámy chladné, kdo vyšel dveřmi, není o něm zmínka, jen dveřní zvonek útle zacilinká a rána padne. A tam v tom okně ozářeném lunou se bílé paže k neznámému sunou v své tajné muce, já marně pátrám, koho že to chtějí dnes obemknouti ve své beznaději ty bílé ruce...
71
APOKALYPSA
Náš hřích je nesmírný a ničím smýt se nedá ze dlouhých staletí se vynořivší krev, msty boží rudý meč švih’ přes nebesa bledá, i ve slepotě zraků zahořev. A tuby, pozouny zní ve fanfáře břeskné, jak plamen praskavý, jímž zbičován je vzduch, zář všude záhubná se rozlévá a leskne, jak byl by hořící vše, nekonečný luh. A příšer spřežením, v jichž mordě dýmá síra, jichž zadek ostnatý a hřebenatý jest, mdlé srdce pokleslé se ošklivostí svírá, jež nad bázeň jest, jež je nad bolest. Zde bílí andělé kol sečou lidské hlavy, z nichž teplý uniká a hustý krve proud; krev kosmem prosákne. Krev nikdo nezastaví. Vy všichni bídní, pojďte pokleknout!
72
MĚSÍC
Když měsíc vyplyne, sám dráhy své se zděsí, jak závrať umdlenou by za průvodce měl, jsou černý katafalk kol v záobzoří lesy; na loži strašnějším a chladnějším než kámen, jak hloubkou tišiny a nihilnosti zmámen jsi mrtvý neležel. Když měsíc vyplyne, je jedovatě siný, jak vlastní otravou když odbarví se květ, sám bezkrvý přec husté rodí stíny; jak lampa arabská, jež zastřena je gázem, jen žasem poutána, by nesestoupla na zem se neustává chvět. Když měsíc vyplyne, je bezvětří stav sladký, pod bání arktickou loď pustá bez posádky.
73
AUBREY BEARDSLEY
Šat splývá jako dešť po lianách, jež visí, líc jeví chorobné a netykavé rysy a v lehkost těl jak zefír byl by úmyslně jatý, jenž svrhá neklidně i éterické šaty, jež nahý měl. Jak tanec motýlů a stužek, jež se chvějí, tón udávaný ze všech nejslaběji, pád lupene, tak víří sněžně linie a křivky nad skrání chtíčem ochořelé dívky v sny tajené. Po marných slastech vzpíná se a vzhlíží cit uzavřený v arabesek mříži jak vězeň zoufalý, kde strašná marnost ze smyslna roste a stvoly citu chlorofylu prosté z tmy vyhnaly. Po hříších temných útlá paž se vzpíná, ret sál by krev, však nedotkne se vína, ač žízniv jest; je nezkojena trýzeň samohanou, zas po ní nové v šatech bledých vstanou svůj přijmout křest. A konce nevidět všem mučednictvím těla, jak tenká tětiva se bolest rozepěla, jak muší sval; snad sami ďábli v křehkém bydlí mase a divům všecko křehkým podobá se, cos miloval.
74
VEČERNÍ PASTEL
Vyhořel západ v mnohá prisma žhavá, z kosmické sopky řinula se láva odněkud ze dna, záplava sladká tolik jak je hrozná, v kratičké chvíli zpupná duše pozná, kterak je bědná. Zelené nebe jako moře siná, topas i granát v nitru pohasíná, vulkán se tiší, na cestu k ráji padly stíny prvé, není už ohně, není tolik krve, je nám však bližší. Vyhořel západ. Krátery se temní, zmlkají vroucí vary vnitrozemní, smráká se v ladech, oheň už vydal ničivé své síly, prostřel se šírem smutně po něm zbylý růžový nádech. Sladko je nyní za soumraku v poli, kamenný světec s ozlacenou holí v pískovci sivém v zániku světel obrovitě vzrůstá, hraní se jako silueta pustá tajem a divem. Vyploula první zádumčivá hvězda, ani se jiskrou vesmírnou být nezdá ze země zřenou, tak jako ruka na znamení skrytá v nesmírné dálce pochodní když kmitá pol umořenou.
75
REFLEX
Vyšla luna němá, siná, před tím, který neusíná, jevíc klín svůj chorý, nad božím se chvějíc stanem, polévajíc amalgamem nebetyčné hory. Vzešla nad zem černou, háje, její stopa mrazivá je, modrým sněhem stlaná, okrášlená hluchým kvítím, zapuzená zdravým žitím, smrtí nezískaná. Zřela tvář svou bledou, tesknou, vodstvy, jež se matně lesknou, do zrcadel jatou, jako v mimosvětské záři v přítmí lodi na oltáři extatickou svatou.
76
FATUM
Bral do svých prstů vlavé plátky zlata, jež mělo plachý, zelenavý kmit, a tato zář, tak trochu jedovatá, dost silna byla srdce otrávit. Bral do svých prstů filigrán, jenž svítí jak útlý, schvělý archandělský vlas a vine se jak šťastná stezka žití, jež ztrácí se a objevuje zas. Bral do svých prstů temné drahokamy, skla korunní a rudé krystaly, jež tanou jako krev na prsu krásné dámy a jenom její smrt je kdysi zakalí. Bral do svých prstů šperky hříšné ceny, ze kterých tajný oheň uniká... Proč tedy byly v smrti potupeny ubohé bílé ruce zlatníka? (Čtení z hvězd a obelisků, 1936)
77
Ediční poznámka Přítomný soubor je výborem z básnických sbírek básníka a prozaika Jana Opolského (1875–1942) Svět smutných (1899), Klekání (1900), Jedy a léky (1901), Pod tíhou života (1909), Dědictví (1923), Hory a doly a lesy (1931) a Čtení z hvězd a obelisků (1936). Snažil jsem se soustředit na tu část autorova díla, kterou pokládám za živou a přitom méně známou; stranou jsou proto ponechány Opolského krátké prózy, reprezentativně zastoupené ve výboru Představení v soumraku (1968), a několik dalších sbírek básní. Název Sám všechen život býti je převzat z básně Konec balady ze sbírky Svět smutných. Při přípravě výboru jsem vycházel z prvních (a jediných) vydání sbírek, k pozdějším otiskům textů jsem nepřihlížel. Do podoby textů jsem zasahoval pouze minimálně a s výjimkou tiskových chyb a případů, kdy by zachování původního znění mohlo působit rušivě nebo komicky, je nepřizpůsoboval současným pravopisným zvyklostem. V několika případech jsem upravil chybějící nebo chybnou interpunkci, upravil psaní jako by / jakoby a odstranil zdvojení písmen tam, kde je současná čeština neužívá (balada m. ballada, postilu m. postillu, přisátou m. přissátou, viníka m. vinníka, pasivnosti m. passivnosti, apod.). Básně jsou řazeny chronologicky podle roků vydání sbírek, v nichž byly otištěny. Báseň Reflex ze sbírky Čtení z hvězd a obelisků je pod názvem Vyšla luna tištěna již ve sbírce Hory a doly a lesy; zde zachovávám pozdější, pravděpodobně definitivní variantu. P. F.
78
Jsem rodák mrtvého, však největšího světa... Jan Opolský (15. 7. 1875 Nová Paka – 20. 5. 1942 Praha) Dílo Jana Opolského náleží k těm, která dnes nejsou zapomenuta, ale stojí přesto na okraji literárního povědomí. Žádná z jeho sbírek básní nevyšla v reedici, kterou by si první dva tituly, Svět smutných (1899) a Klekání (1900), zasloužily stejně jako jen o málo starší sbírky Hlaváčkovy či Březinovy nebo o málo mladší Gellnerovy nebo Tomanovy; a výboru z Opolského tvorby, jenž připravil roku 1968 Ivan Slavík (Představení v soumraku), dominují prozaické miniatury, zatímco básním, tvořícím přinejmenším stejně významnou a živou součást Opolského díla, je v dvousetstránkovém svazku vyhrazeno jen 16 stran – příliš málo na to, aby představily Opolského jako básníka veršů. Snad také poněkud nespravedlivě se zmíněný výbor omezuje (až na dvě výjimky) na básně ze tří sbírek (Svět smutných, Klekání a Čtení z hvězd a obelisků), zatímco zbytek je – zčásti oprávněně – pominut jako „sestup a pokles“. Jan Opolský i jeho tvorba stály stranou hlavních proudů literárního dění, za autorova života tak bouřlivého. Množství tendencí, které se vynořují při snaze pojmenovat podstatné znaky Opolského tvorby (symbolismus, dekadence, expresionismus; I. Slavík zde nachází „dozvuky romantických nálad“ stejně jako „předčasnou signalizaci surrealismu“) vypovídají o obtížné uchopitelnosti živého tvůrčího činu, který se dobovým směrům vymyká. Až křečovitě vypjatá strnulost, uvězněnost ve světě vlastní obraznosti, zaujetí sebou samým, vlastním nitrem a jeho vyděleností ze světa, téměř vše prostupující skepse, jejíž škleb je sycený ironií jen v některých polohách, a později také nostalgie za mizejícím časem, ukotvení v ztemnělé krajině Podkrkonoší, „kde léta krátká, předlouhé jsou zimy“ (b. Hory) a „šero větší část roku stínovitě mřížované přeháňkami a plískanicemi“ (Karel Sezima), a zvláštní rovnováha vidění balancujícího mezi krásou a jejím zánikem, jedinečností života a osvobodivostí smrti, jsou charakteristické znaky Opolského tvorby. Ta dosáhla prvního vrcholu na samém počátku, ve sbírkách Svět smutných (1899) a Klekání (1900); Jedy a léky (1901) už výrazně předznamenaly ústup z naléhavosti sdělení a originality básnického vidění. Ta se časem přesouvá do drobných próz (jejich první svazek Kresby uhlem vyšel r. 1907), jejichž příbuznost s Opolského texty ve verších je však jen vzdálená, zatímco z básnických textů, následujících po čtvrté Opolského sbírce Pod tíhou života (1909) – uchovávající si ještě místy svobodné ovzduší básní z raného období –, „živá imaginace vyprchává a zůstává nejčastěji jen vnějšková dekorativnost a většinou dost suchopárné slovo“ (I. Slavík). Vedle chorobně mrtvolné atmosféry rozpadu a bizarnosti, předcházející o více než desetiletí německý expresionismus, to jsou v nemenší míře přesnost vidění a cit pro detail, co činí Opolského vrcholné texty z raného období nezaměnitelnými: „Mohly to být oči orlí – měly svůj ostrý vid, rozeznávající 79
nejjemnější odstíny.“ (Jan Čarek) Až překvapivou střídmostí a prostorem ticha někdy Opolského verš připomene Tomana („Kdo? Nikdo... Hola! Jen ta sova / tam v dálném lese churaví... / I vyšel. Ruka úbělová / a černá rána do hlavy.“ – b. Ticho), nostalgickou melodičností a zvukomalebností Hlaváčka („Za půldní sychravých se nelze trpčej smáti, / klec nebe nemůže líp uzavřena být, / jen samot zrcadla můj smutný úsměv vrátí, / neb míň než úsměv nelze navrátit.“ – b. Melancholie), kulisou chladného odstupu i zpěvností Gellnera či Machara („A monotónní, šíroširá řeka / zobrazí měsíc, jdoucí nebesy / za zpěvu opilce, jenž paroduje, heká: / 'Má milá v modré dáli za lesy...'“ – b. Město); všechna tato příbuzenství však zůstávají jen doteková. Expresivita a halucinační tíživost většiny vrcholných textů prvních sbírek je umocněna lehkostí a přirozeností tvaru, tak jako později u Benna či Heyma. Opolského básně velmi často směřují k pointě, s nenásilnou, a přece překvapivou gradací textu se prohlubuje prostor, jenž se čtenáři otvírá, až do mrazivých záchvěvů posledních slov, stvrzujících obvykle autorovo skeptické či nesnadné metafyzické východisko; za uhrančivou neodvalitelností a obludností smrti stejně jako nicotného života jako by místy probleskl i J.K. Šlejhar („jen transport krav tu táhl utýraný, / jenž tušil nové, bezdůvodné rány / a jedna slepá z nich, jíž vyšlehnuli oko, / zařvala časem v ticho přehluboko...“ – b. Cesta). Existenciální napětí je pro Opolského šťastné; texty, v nichž ustupuje v přílišné míře groteskní póze nebo (později) mystickému nahlížení „nové země“ a literárnímu patosu, působí většinou ztuhle a dekorativně, a vnášejí nevyrovnanost i do nejlepších autorových sbírek. Právě jemná práce se slovem, lehkost výrazu, střídmost, prostor pro doznění verše a nenásilná překvapivost zámlk i point jako by později zmizely; příklon k rétoričnosti ve sbírkách následujících po r. 1909 rozbil téměř vše, co činilo Opolského osobitým básníkem z rodu vizionářů a jeho slovo nezaměnitelným. Některé charakteristické rysy autorovy tvorby se však znovu (ponecháme-li stranou prozaické texty) a v překvapivé proměně vynořují v pozdní tvorbě, zejména ve sbírce Hory a doly a lesy (1931) (a v menší míře zůstávají přítomny v posledním souboru, Čtení z hvězd a obelisků (1936), vyzdvihovaném I. Slavíkem). Do značné míry platí pro závěrečné tvůrčí období Opolského– básníka to, co píše K. Sezima ve svých pamětech (Z mého života II, 1946) o pozdních Opolského prózách: „Nakonec se v prudkém zvratu vší bytosti odvrací do sebe jako hradní kronikář, jejž závan zjařeného vzduchu vyvábil na planoucí slunce. A zklamán, sklíčen se uchyluje zpět na osamělou tvrz. Teď teprve v nové, neprodyšnější mnišské klauzuře, kam nedoléhají zvenčí než zdušené ohlasy, hledá v umělecké tvorbě vpravdě náhradu za život.“ Proměněna je forma (nyní většinou méně přirozená než v raném období), texty jsou delší a méně náznakové, verš je klidnější a atmosféře prázdna nedominuje uhrančivé zachycení děsivosti rozkladu, ale osvobodivé vyrovnání se s ním („Vzduchová výheň. Smutně zvučí včely. / Nelze už nikdy suché imortely / napojit medem. / Umíme zemřít, vejít v tyto sady, / tichounce ležet v režných travách tady, / žíti však nedovedem.“ – b. Hřbitůvek). Silné a působivé jsou mnohokrát se opakující reminiscence podkrkonošského domova; ani krajině už nevládnou mrtvolné přízraky, ale sounáležitost s mrtvými i živými, srozumění 80
ve společném (neradostném) osudu, v němž „cvak hodin suchý délku noci krátí“ (b. Noc u děťátka) ve stejné ledovosti samoty jako dříve, avšak „vše je vzato, spočteno, i život – sladké břemeno, / i smrt – zlé dobrodiní“ (b. Hluboko v lesích). V nejlepších textech tohoto druhého vrcholného tvůrčího období Opolského–básníka se podivuhodně mísí motivy života a smrti, prázdnoty i naplnění, nahlížené „očima, jimž nic už hrubým není“ (b. Bílé ruce); sice stále „smyslem života jen vleklost umírání / a krása zásvitů jest v jejich shášení“ (b. Tiché lesy), ale jako kdyby zde alespoň místy větší, úlevný a osvobozující důraz spočíval na pokojné „kráse zásvitů“ odcházejícího světa, zatímco „jejich shášení“ se stává přirozenou součástí prostoru, v němž „smrt, z níž sladko nevstati“ (b. Tiché lesy) „k čelu života se s políbením shýbne“ (b. Mlýn). Zde se autor ocitá nablízku Kolmanu Cassiovi a jeho sbírkám z období 30. let, jejichž působivosti a sevřenosti však přese vše nedosahuje. Opolský strávil většinu života (do svého odchodu do Prahy r. 1921) v Nové Pace, do níž se nakonec vrátil i na své poslední, posmrtné cestě. Nejlepší jeho verše dnes působí možná méně muzeálně než za autorova života, nepoznamenaného probíhajícím střídáním proudů a nástupy literárních generací. Snahou tohoto svazku bylo připomenout (v subjektivním výběru textů i pohledu na dílo) Opolského jako básníka veršů, v neposlední řadě zpochybňujících potřebnost dobového kontextu pro osobitost díla; básníka z těch, kteří patrně nebudou nikdy šířeji známi, ale jejichž literární osud nemohl být šťastnější: čtenářská přitažlivost zůstává neměnná. Petr Fabian
81
OBSAH Nálada / 3 Když vynesli jej... / 4 Prastaré lesy / 5 V mrtvinách... / 6 To byly noci! / 7 Idea / 8 Okamžik letu / 9 Konec balady / 10 Ďábelská sonata / 11 V nemoci / 12 Postní píseň / 13 Finis / 14 (Svět smutných, 1899) Jezero / 15 Nálada stará / 16 V koupeli / 17 Cesta / 18 Na Griegův „Eroticon“ / 19 Město / 20 Konfirmace / 21 Uprchlík / 22 Běda / 23 Rybník bravný / 24 Za lodí / 25 Těžká noc / 26 Melancholie / 27 Posel / 28 (Klekání, 1900) Prales / 29 Chléb náš vezdejší / 30 Robespierre / 31 Upomínka / 32 Šeření / 33 (Jedy a léky, 1901) Ticho / 34 Rokoko / 35 Svědomí / 36 Ranní prospekt / 38 Bouře / 39 Byl říjen už... / 40 Píseň raněných / 41 82
Večerní lesy / 42 Mlčenlivé království / 43 Chvilka noční / 44 Poslední hodinka / 45 In vino veritas / 47 (Pod tíhou života, 1909) Sebeklamy / 48 Převoz / 49 Západ / 50 Nová země / 51 Vyznání / 52 (Dědictví, 1923) Mlýn / 53 Po západu / 54 Hory / 55 Noc u děťátka / 57 Černý les / 60 Vězni / 61 Jed samoty / 62 Němý slavík / 63 Bolest / 64 Tiché lesy / 65 Hluboko v lesích / 66 Hřbitůvek / 67 Rokle / 68 (Hory a doly a lesy, 1931) Tmy / 69 Bílé ruce / 70 Apokalypsa / 72 Měsíc / 73 Aubrey Beardsley / 74 Večerní pastel / 75 Reflex / 76 Fatum / 77 (Čtení z hvězd a obelisků, 1936) Ediční poznámka / 78 Jsem rodák mrtvého, však největšího světa… (Jan Opolský) / 79
83
Jan Opolský / Sám všechen život býti (výbor z básnických sbírek 1899–1936)
Vydáno jako čtvrtý svazek edice Zapomenuté světlo (http://www.petr-fabian.cz/zapomenute) Uspořádal, ediční poznámku a autorův medailon napsal Petr Fabian Portrét J. Opolského přetištěn z České lyry (uspořádal Fr. S. Procházka, Praha 1918) Kromě elektronické verze (http://www.petr-fabian.cz/zapomenute/opolsky) vyšlo v počtu 20 číslovaných výtisků jako soukromý tisk Vydání tohoto souboru první, Praha a Vlašim, 2004
edice Zapomenuté světlo (http://www.petr-fabian.cz/zapomenute)
svazek 1 / Irma Geisslová / Temno nade mnou svazek 2 / František Pečinka / V sobě se jen ztrácím... svazek 3 / Hermor Lilia / Stíny řádků svazek 4 / Jan Opolský / Sám všechen život býti svazek 5 / Vladimír Houdek / Vy srdce v ohni mroucí
