Obsah Úvod 8 Pravěk a starověk 10 Křesťanství a raný středověk 12 Hrabata z Montfortu a Werdenbergu (1180–1416) 14 Služebná šlechta rodu Vaistli 16 Vaduzský hrad a zámek a hrad v Schellenbergu 17 Svobodní páni z Brandisu (1416–1510) 19 Šlechta za pánů z Brandisu 23 Rýn jako činitel života v 15. a 16. století 24 Život ve středověké vesnici 26 Loupeživí rytíři 27 Obchodní cesty na konci středověku 28 Zemské úřady 30 Hrabata ze Sulzu (1510–1613) 32 Drobná šlechta a měšťané za hrabat Sulzů 39 Farnosti ve víru reformace 41 Hrabata z Hohenemsu (1613–1699/1712) 44 Čarodějnické procesy 49 Prodej Schellenbergu (1699) a Vaduzu (1712) a vznik Lichtenštejnska 52 Hospodářský obraz panství Schellenberg koncem 17. století 53 Původ pánů a později knížat z Lichtenštejna 56 Od počátku rodu k jeho vzestupům i pádům 56 Karel I. kníže z Lichtenštejna 63 Karel Eusebius 68 Jan Adam I. 69 Lichtenštejnská knížata v 18. až 20. století 71 Jan Adam I. a jeho testament 71 Antonín Florián 72 Josef Jan Adam 73 Jan Nepomuk Karel 74 Josef Václav Lorenc 75 František Josef I. 77 Alois I. 78
6
Jan Josef I. 79 Karel Jan 80 Alois II. 81 Jan II. 81 František I. 83 František Josef II. 83 Sociální situace v Lichtenštejnsku v 18.–19. století 85 Lichtenštejnsko v 19. století 89 Za napoleonských válek 89 Od Německého spolku po 1. světovou válku 93 Migrace obyvatelstva v 19. století 94 Revoluce 1848 95 Vývoj od 50. let 19. století do roku 1900 96 Před 1. světovou válkou 100 1. světová válka 105 Lichtenštejnsko a papež 106 Meziválečný vývoj a ústava z roku 1921 109 Spolupráce se Švýcarskem 111 Ekonomika ve 20. letech, rozmach bankovnictví a finanční aféra 114 Přírodní katastrofa roku 1927 117 30. léta 118 Krizový rok 1938 123 František Josef II. v Berlíně a pokus o nacistický puč 125 Druhá světová válka 128 Poválečný vývoj 133 Poválečná zahraniční politika 135 Jan Adam II. z Lichtenštejna 136 Současná role knížete ve státě 141 Hospodářství a postavení země v současnosti 142 Struktura obyvatelstva a životní standardy 148 Arcidiecéze Vaduz 151 Bezpečnost státu a policie 153 Lichtenštejnsko a české země 155 Poznámky 161 Encyklopedické heslo 169 Informace pro turisty 175
7
Tabulky 176 Seznam hrabat hrabství Vaduz, panství Schellenberg a knížat z Lichtenštejna 176 Seznam předsedů vlád 178 Seznam zkratek 179 Prameny a literatura 181 Seznam pramenů 181 Edice pramenů 181 Literatura 182 Česká literatura 185 Resümee 187
Úvod Knížectví Lichtenštejn patří rozlohou 160 km2 mezi nejmenší státy světa. Jde o jediný územní relikt bývalé Svaté říše římské národa německého, který se zachoval až do současnosti. Na první pohled by se mohlo zdát, že malý stát má i malé, zanedbatelné dějiny, o nichž není co psát. Dějiny knížectví jsou však úzce spojeny s rodem knížat z Lichtenštejna, která u nás žila v letech 1249 až 1945 a výrazně se zapsala do českých dějin. I proto bude zajímavé sledovat osudy jejich dalšího majetku: hrabství Vaduz a panství Schellenberg, které rod drží od let 1699/1712. Ovšem tady dějiny knížectví zdaleka nezačínají, zmapujeme je od nejstarších dob a zaměříme se na mezníky, z nichž nejvýznamnějším je vstup rodu Lichtenštejnů. Ale už dříve tvořilo Vaduzsko a Schellenbergsko značně kompaktní území s historií od doby kamenné. Lidé nacházeli ve zdejším poklidném údolí ochranu před drsným horským podnebím, od pradávna zde vedla i obchodní stezka. Ve starověku se toto území stalo součástí expandující římské říše jako součást provincie Raetie. Pak přešlo pod francké panovníky a církevně pod biskupství v Churu. Další mezník přinesl rok 1342, kdy je poprvé zmiňováno hrabství Vaduz. Postupem doby Vaduz se sousedním Schellenbergem vlastnilo několik místních hraběcích rodů. Ale teprve Lichtenštejni a rok 1719 povznesl ospalé provinční hrabství mezi říšská knížectví. Další zlom přinesl rok 1806, kdy se knížectví stalo suverénním státem a začíná novodobá historie nyní už nezávislé země. Moderní rozvoj tu nastal po 1. světové válce, kdy byly upevněny kontakty se sousedním Švýcarskem. V zemi se postupně vytvářely podmínky, které měly nalákat zahraniční investory i firmy, a tím podpořily domácí sektor, hlavně průmysl a bankovnictví. Plány se postupně dařilo plnit a spolu s tím rostla i mezinárodní pre stiž. Knížectví se štěstím přežilo 2. světovou válku, ale hned po ní přišel další zlom, když rod přišel v Československu o veškerý majetek (rozlohou mnohem větší než vlastní knížectví) a musel novou situaci řešit. Nejprve bylo třeba konsolidovat rodové a státní finance ochuzené o příjmy z majetků v ČSR,
9
ale i v Rakousku, které se ocitly v sovětské okupační zóně. Až v 60. letech bylo možné začít investovat do rozvoje knížectví, zejména bankovnictví, průmyslu i zemědělství, pak už investice mířily i do zahraničí. Již od 70. let 20. století země začala skutečně vzkvétat a tento trend pokračuje dodnes, kdy knížectví patří k nejvyspělejším státům světa, HDP na obyvatele činí těžko uvěřitelných 118 000 USD a nezaměstnanost v době ekonomické krize 2 %! Úspěchy to nejsou náhodné − jedná se o promyšlenou hospodářskou politiku, která se věnuje několika vybraným sektorům. Asi většina čtenářů předpokládá, že největší zisky přináší bankovní služby, které jsou skutečně špičkové. Ve skutečnosti je hlavním tahounem ekonomiky průmysl zaměřený na speciální výrobky pro nejrůznější odvětví. Velká pozornost se věnuje i turistice, která tvoří významnou páteř ekonomiky. Země investovala desítky milionů franků do modernizace zimních středisek, aby se stala konkurenceschopná Rakousku či Švýcarsku. Mimo přírodní krásy láká i řadou pamětihodností, o něž vzorně pečuje. Nalezneme tu rozvinutou turistickou infrastrukturu a zároveň poklidnou a srdečnou atmosféru, která přímo vybízí k návštěvě této maličké a pro nás stále málo známé země uprostřed Evropy.1)
Lichtenštejnsko a české země Na první pohled by se mohlo zdát, že vztahy obou zemí lze zaznamenat až ve 20. století. Ovšem již koncem 14. století (22. července 1396) povýšil český a německý král Václav Lucemburský panství Vaduz na říšské hrabství. Tento akt lze považovat za nejstarší kontakt, ovšem pak nadlouho ustaly. Je možné, že se někdo od nás vydal na cestu do říše a prošel přes dnešní knížectví, jde však jen o hypotézu, pro niž chybí prameny. Stejně je to i s pohybem žoldnéřských vojsk za třicetileté války. K prokazatelným stykům došlo až před rokem 1699, kdy chtěl kníže Jan Adam I. z Lichtenštejna koupit panství Schellenberg. Proto se rozhodl zakoupit panství Bystré na Českomoravské vrchovině, které chtěl směnit s Jakubem Hanibalem hrabětem z Hohenemsu za svobodné panství Schellenberg a hrabství Vaduz, byť celá transakce byla nakonec složitější. Zadluženým hrabatům z Hohenemsu nabídka Jana Adama I. přišla vhod a jejich rod se skutečně usídlil v Bystré a Poličce, kde se pustil do stavby kostela sv. Jana Křtitele a Panny Marie Karelské (zde Jakuba Hanibala roku 1730 pohřbili). Přestavěli i zdejší zámek, dali postavit novou radnici a lázeňský dům zvaný Balda. Hohemensové vymřeli roku 1759 a panství zdědila dcera posledního držitele Marie Rebeka. Prakticky po celý zbytek 18. a 19. století spojovalo alpské knížectví a naše země jen jediné – Lichtenštejnové. Rod tehdy v Bučovicích zřídil ústřední účtárnu, která evidovala i knížecí majetky v Lichtenštejnsku, jichž nebylo mnoho na rozdíl od Čech a zejména Moravy. Právě v 19. století jezdili často knížecí zaměstnanci z Moravy do Lichtenštejnska. Další spojitost našich zemí s knížectvím najdeme u Elsy Gutmannové, manželky knížete Františka I. Otec budoucí kněžny Elsy, rytíř David Gutmann, původně židovský velkoprůmyslník, zakoupil roku 1887 tovačovský zámek a zrekonstruoval ho. Na zámku často pobýval i princ František z Lichtenštejna, který sem dojížděl za svou životní láskou Elsou. Počátkem 20. století provedl kníže Jan II. přestavbu zámku ve Vaduzu, aby odpovídal době i potřebám knížete, který sem
n L icht e n š t e jn s k o a české země1 56
zajížděl. Vaduzský zámek sloužil nejen jako sídlo vrchnosti, ale i jako kasárna. Doba si vyžádala vhodné úpravy, které by vdechly stavbě nový historizující vzhled. Kníže si na to pozval přítele Jana Nepomuka Wilczka, který přestavěl zámek v duchu romantismu. Hrabě Wilczek vlastnil na Ostravsku velké pozemky a profitoval tak z těžby uhlí v okolí Ostravy. Později se jeho vnučka Gina vdala za knížete Františka Josefa II. Také současný kníže Jan Adam II. má, jak víme, za ženu původem Češku Marii Kinskou. Velmi kladně dodnes Lichtenštejnci hodnotí pomoc našich 38 dobrovolníků, kteří přijeli roku 1927 pomáhat zemi zničené povodní. Šlo hlavně o knížecí zaměstnance z ČSR, kteří nabídli pomoc zničené zemi, také z Rakouska přijeli převážně knížecí zaměstnanci. Rok 1918 byl pro vztahy Knížectví Lichtenštejn, potažmo rod Lichtenštejnů, a nově vzniklého Československa klíčový. Hlavní problém tkvěl v majetkovém potenciálu Lichtenštejnů, který v našich zemích budovali majetky kontinuálně od roku 1249. Na druhé straně stáli rolníci a sedláci, kteří chtěli půdu. Proto došlo k pozemkové reformě, která konfiskovala velkou část pozemků nejen Habsburkům, ale i šlechtě a církvi. Vyvlastněny měly být pozemky nad 150 ha zemědělské půdy či nad 250 ha nezemědělské půdy patřící jednomu vlastníkovi. Záboru tak podléhalo asi 29 % půdy nové republiky. Po roce 1918 vlastnila knížata z Lichtenštejna v ČSR půdu v hodnotě 10 miliard korun, tedy asi 161 977 ha. Rod tehdy vlastnil na Moravě tyto statky: Plumlov, Lednici, Břeclav, Valtice, Bučovice, Šternberk, Úsov, Moravský Krumlov, Uherský Ostroh, Moravskou Třebovou, Zábřeh a Velké Losiny ( je třeba zopakovat, že Valticko bylo připojeno k Moravě až po roce 1918). Ve Slezsku šlo o Opavsko a Krnovsko a v Čechách pak o Kostelec nad Černými lesy, Lanškroun, Uhříněves, Rumburk, Kounice, Rataje a Radim. Po reformě přišel rod asi o 60 % dosavadního pozemkového vlastnictví a zůstalo mu pouze 45 000 ha lesů a 3 000 ha orné půdy. Rod se s republikou ohledně zabaveného majetku soudil, a to z jednoho důvodu: Knížectví Lichtenštejnsko bylo až do 20. let 20. století hospodářsky slabým státem, podle císařského výnosu z 23. ledna 1719 muselo krýt výdaje knížectví
